Cena 15 KčKvěten 2007Číslo 6

Časopis studentů Fakulty humanitních studií UK

Ročník 1

H MR

Naše fakulta „beze smys-lu“ po dlouhé době objevila nový smysl, a to, když se na katedře občanského sektoru FHS zrodil projekt Czechkid. Ten si za svůj hlavní cíl klade zkvalitnit vzdělávání dětí dru-hého stupně základní školy a nižších ročníků škol střed-ních v oblasti multikulturní výchovy. Czechkid je novým a moderním způsobem, jak naučit děti chápat odlišnos-ti pramenící z kulturních, etnických či náboženských rozdílů.

Multikulturní výchova je jed-no z průřezových témat, které se díky nové školní reformě za-čne od příštího roku vyučovat na školách v rámci některého z povinných předmětů, jakými jsou angličtina, dějepis či ob-čanská výchova. Jak stránka Czechkid.cz uvádí, multikultur-ní výchova je koncept vzdělá-vání, který má za úkol připra-vovat děti na život v multikul-turní společnosti. (Lynch, 1983, p. 9). Autorka projektu Czechkid

Dana Moree upozorňuje na nutnost zbavit se strachu z od-lišnosti. To je i jeden z důvo-dů, proč se stala pyšnou mat-kou fiktivních internetových dětských charakterů, a o svých deseti „dětech“ mluví s velkým zalíbením. „Každá z postav má svého duchovního otce v ně-kterém z mých studentů, kteří pracovali s nasazením a snažili se vytvořit jednotlivé charakte-ry na základě svých osobních zkušeností, třeba i z tramvají nebo autobusů.“

pokračování na straně 3

Czechkid: Nebojme se odlišnosti

Studium na naší fakultě má řadu výhod a řadu nevýhod. K výhodám patří jednoznač-ně možnost vyzkoušet si, co obnáší výzkum mezidruhové komunikace. Nemám teď na mysli komunikaci „člověka“ s „filozofem“, ačkoli nutnost proniknout do filozofického stylu přemýšlení dá mnohé-mu studentu zpočátku zabrat, ale komunikaci člověka a pa-pouška šedého. Proč byl vy-brán člověk, je asi jasné, ale proč zrovna tento papoušek? Za prvé kvůli prokázanému vysokému stupni jeho inte-ligence a za druhé díky jeho schopnosti věrné imitace řeči člověka a situačnímu reago-vání. Toto vysvětlení asi těžko zastaví nevěřícné kroucení hlavami těch, kteří o našich papoušcích a experimentech nic nevědí, proto se na ně po-díváme blíže.

Laboratoř mezidruhové komu-nikace při FHS funguje již os-mým rokem. Začínala se sed-mi divokými ptáky z odchytu a dvěma ochočenými papoušky – lidmi odchovanou Markétou a odchycenou Jariňou. Marké-ta a Jariňa se účastnili (zde je měkké „i“ záměrně, neboť existuje důvodný předpoklad, že Markéta je přes své něžné dívčí jméno samec – u papoušků šedých lze pohlaví zjistit jen složitým vyšetřením) projektů zaměřených na mlu-vení. Divoké papoušky se nepodařilo ochočit, proto byli společně vypuštěni do velké místnosti a ponecháni svému papouščímu životu. Ten stu-denti pravidelně pozorova-li a po hodinách a hodinách

pečlivého zapisování cho-vání těchto papoušků vznikl etogram papouška šedého v zajetí (popis a klasifikace jeho chování). A protože se divokým papouškům ved-lo dobře, v roce 2003 dva páry zahnízdily a přibylo pět

mláďat – Shango, Tokumbo, Yemaya, Titilayo a Asabi. Ta byla ze skupiny odebrána, odchována lidmi a brzy se přidala do projektů k Markétě a Jarině.

pokračování na straně 3

Mezidruhová komunikace: Homo sapiens sapiens vs. Psittacus erithacus

Není nutné mít s vědou zkušenosti, přidat se klidně může i student prvního ročníku. Určitý zájem o etologii nebo problematiku kognitivních schopností je samozřejmě předpokládán, ale důležité je hlavně nadšení pro věc a ochota se učit. foto: Michaela Andělová

2

Milí čtenáři a milé čtenářky,

ptáte se, proč otevřít další humří číslo? Čím vás překvapíme dnes? Já jsem také zvědavá, protože stále očekávám hromadu článků, ovšem kde nic tu nic, je půl desáté večer, poslední den uzávěrky a re-dakční email zeje prázdnotou. Do rukou se mi dostal pouze článek od Marcelky z Bali a od Terezky o tom, co nás čeká a nemine v kur-zech. Marcela nám napsala, jaké to je být bílou princeznou na Bali a jak se o ní téměř nic neutají…

V utajení však zůstává, kde vězí zbytek humřích článků. Od Te-rezy mám slíbené pokračování brouzdání po okolí Jinonic. Nik má dodat komiks, Petra zajímavý člá-nek o papoušcích, David by nám měl poslat další zprávy z Krakova. Alan prý zabrousil mezi mandaly, údajně i nějakou maluje. Dopo-ledne jsem mluvila s Alenou, kte-rá nám zpracovává magisterské obory a tentokrát by měla předsta-vit občanský sektor. Vypadá to, že se nám podaří otevřít další fakultní téma o vylučování studentů kvůli plagiátorství. Dále jsme se chtěli podívat na zoubek novému logu naší fakulty, bohužel je to starší téma a málokdo si pamatuje, jak to tenkrát doopravdy bylo.

Nejvíc nabitá by měla být kultura. Čekám na rozhovor se zpěvačkou

Khoiby, druhé povídání bude se skupinou One Night Band. Moc se těším na speciální neosobní kultu-ristický program, dočtete se, kdy a kde budou prázdninové festivaly. Tenhle inspirativní koktejl pro vás namíchá Bára. Honza zavítal do kina na nový film Bestiář, tak jsem opravdu zvědavá, jaké to na něm zanechalo stopy.

Určitě se podívejte na naše stránky www.i-humr.cz, které stá-le vylepšujeme. Můžete nám tady nechat vzkaz a přečíst si i starší články, které se k vám z jakýchkoli důvodů nedostaly.

Jedenáctá hodina odbila a mně se pomalu zavírají oči. Snad nám články včas dorazí a vy budete mít co číst. Jdu spát a nechám se pře-kvapit stejně jako vy.

Dobrou noc!

Lucie Poštolková

P. S. Krásné prázdniny! Nezapo-meňte, že se další Humříci probu-dí v říjnu!

Život na fakultě

H MRČasopis studentů FHS UK

šéfredaktorka: Lucie Poštolkovázástupce šéfredaktorky: Alan Tyl

grafik: Jan Mráz, VŠE Praha, hmrazik@centrum.czilustrátoři: Nikolai Narsiia, 3.r. Bc., 8310, Michal Kajňák, 12334

editorky: Barbora Říhová, 3.r. Bc., 9918, Eva Karlasová, 3.r. Bc., 10406fotografka: Marie Machálková

korektor: Jan Šindelka

hlavní redaktoři:Jan Böhm, 1.r. Bc., 12253

Zuzana Dvořáková, 2.r. Bc., 11500Barbora Hartmannová, 3.r. Bc., 9894

Marcela Kazdová, 3.r. Bc., 10064Petra Kůrková, 4.r. Bc., 9334

Tereza Lacinová, 2.r. Bc., 11280Michal Novotný, 3.r. Bc., 9817

Lucie Poštolková, 2.r. Bc., 11871Tereza Princová, 2.r. Bc., 11414Alena Rokosová, 3.r. Bc., 9760

Jiří Rošický, 11544Alan Tyl, 2.r. Bc., 11466

Další spolupracovníci:David Zwyrtek, 4.r. Bc., 9272

kontakt: redakce.fhs@seznam.cz

Vydavatel: Studenti Fakulty humanitních studií UK, adresa: U Kříže 10, 158 00, Praha 5 - Jinonice.Datum vydání: 14. května 2007, náklad: 250 ks.

Uzávěrka příštího čísla: 20. září 2007.Časopis Humr vznikl za podpory Fakulty humanitních studií UK.

Fakulta nenese odpovědnost za obsah článků.

Aktuality z akademického senátu

Hlásí se vaše nová senátní zpravodajka. Při dubnovém zasedání byla schválena Zpráva o hospodaření za rok 2006 – loni poprvé v historii skončilo hospodaření naší fakulty přebytkem. Jeho část se použije na likvidaci ztrát z minulých let a zbytek se uloží do rezervního fondu.

Potom se už mohlo pře-jít k hlavnímu hřebu večera – volbě kandidáta pro jmeno-vání děkanem. Probíhá to tak, že se nejprve vybere a schvá-lí volební komise, tentokrát se čestné funkce ujali předseda a oba místopředsedové, tedy Aleš Svoboda, Jaroslav No-votný a Honza Osúch. Volilo se tajně vkládáním papírku do obálky, papírek mohl být buď nepopsaný, nebo se jménem jediného navrženého kandidá-ta, Ladislava Benyovszkého. Deseti hlasy pro, dvěma pro-ti byl doc. PhDr. Ladislav Be-nyovszky, CSc., kandidátem pro jmenování děkanem FHS

zvolen. Určitě jste si ale všimli, že trochu kostrbatě říkám, že docent Benyovszky byl zvo-len kandidátem pro jmenování děkanem. To proto, že akade-mický senát fakulty děkana ne-volí, ale navrhuje kandidáta na zvolení, kterého musí jmenovat rektor. Potřebné podklady už profesor Hampl, rektor Karlovy univerzity, dostal. Nový děkan by měl do funkce nastoupit k prvnímu červnu.Potom byla ještě schválena

Pravidla pro přiznávání stipen-dií a diskutovalo se o podo-bě studijní příručky, kterou při-pravuje Pavol Kutaj. No a pak už jsme se přesunuli do páté-ho patra, přibrali i nesenáto-ry, jako například docenta Pin-ce, profesora Havelku, doktora Kružíka, poslali rychlého posla na Hůrku, aby přivedl docenta Benyovszkého, který přišel i se svými studenty, seznámili jsme ho s výsledky volby a slavili a slavili a slavili...

Petra Bezděková

Jistě jste to už slyšeli. Za pla-giaci písemných prací byli ze studia vyloučeni tři studenti, další čtyři dostali trest mírnější, vyloučeni byli podmíněně a to na dobu tří let.

Zpráva o disciplinárním řízení se studenty se objevila dne 25. 4. 2007 na internetové vývěsce i na úřední desce vedle děkaná-tu v 5. patře. Je veřejná a bude zveřejněna po dobu 30 dní. Dě-kan o vyloučení studentů rozho-dl na základě doporučení dis-ciplinární komise fakulty, která zasedala 17. 4. 2007. Obvinění projednávala komise schválená senátem, která má 6 členů (3 akademické pracovníky fakul-ty a 3 studenty fakulty) v čele s předsedkyní docentkou Marií Dohnalovou a jejíž platnost trvá od 13. 2. 2007. Studenti se dopustili disci-

plinárního přestupku podle § 2 odst. 6. Disciplinárního řádu pro studenty FHS UK. Ten říká, že sankci vyloučení ze studia lze uložit pouze za závažný a úmyslný disciplinární přestu-pek. Podmíněné vyloučení pak přichází na scénu tehdy, jsou--li splněny podmínky pro ulože-

ní sankce vyloučení ze studia a nejde-li o disciplinární přestupek spáchaný zvlášť zavrženíhod-ným způsobem, student projevil upřímnou lítost a lze důvodně očekávat, že se dalšího závaž-ného disciplinárního přestupku již nedopustí. Disciplinárním přestupkem je

zaviněné porušení povinností stanovených zákonem o vyso-kých školách, vnitřními předpisy univerzity a jejích součástí nebo jinými právními předpisy. Za dis-ciplinární přestupek lze studen-tovi uložit sankci – napomenutí, podmíněné vyloučení ze studia se stanovením lhůty a podmí-nek k osvědčení nebo vyloučení ze studia. Napomenutí se však ukládá pouze v případě, jde-li o přestupek méně závažný nebo spáchaný z nedbalosti. Všichni studenti mohli do 30

dnů od doručení dopisu požá-dat o přezkoumání tohoto roz-hodnutí, což také učinili. Podle slov jednoho z nich je rozhod-nutí příliš přísné, ale celá situ-ace je alespoň varováním pro ostatní studenty.

Alena Rokosová

Chcete si stáhnout referát z internetu? Riziko je veliké…

3 Život na fakultě

Na internetových stránkách se objevilo nové logo naší fakulty, které navrhl Tomáš Gering, stu-dent 5. ročníku FHS UK. Ačkoli došlo k výměně loga až nyní, konkurz na jeho zpracování byl vyhlášen již před pěti lety. Veřejnou soutěž vypisoval dě-kan Jan Sokol s proděkanem Zdeňkem Pincem. Ditta Jiřičko-vá, členka komise pro konkurz na nové logo, se k procesu vy-bírání vyjádřila takto: „Návrhy jsme vytřídili ve třech kolech, dost těsně za vítězným návr-hem byl návrh studenta VŠUP s motivem vyjadřujícím dialog. Vedení školy se posléze více přiklonilo k práci našeho stu-denta Tomáše Geringa, líbi-lo se jim propletení písmen a také fakt, že autorem je náš student.“

Lucie Poštolková

Fakulta humanitních studií použila své nové logo

pokračování ze strany 1

Moree osobně je autorkou Pavly, rázné holky z chudých poměrů, která se rozhodně ne-bojí říci, co si myslí, „ a snad právě proto je mým nejoblíbe-nějším ´Czechkidem´“, dodává. Mezi dalšími dětskými charak-tery nalezneme Jamiho, azylan-ta z Iráku, Olgu, jež pochází z Ukrajiny nebo třeba Andreu a Daniela, kteří mají romské ko-řeny. Všichni tito virtuální hrdi-nové za sebou mají tři roky in-tenzivního vývoje. Zásluhu na vzniku projektu

má British Council, který se o něj z velké míry zasadil, spo-lečně s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Pů-vodní předobraz studie Czech-kid vznikl na univerzitě v Chi-chestru ve Velké Británii, kde Dana Moree pobývala na stáži, a mohla tak využít mnohaletých zkušeností tamních pedagogů

s problemati-kou mul-t i k u l t u -ralizmu. P r á v ě tady se zrodil ná-

pad udělat z pů-

vod-

ních Britkid.org také jejich čes-kou verzi, plně adaptovanou na české prostředí. British Coun-cil se pro nápad nadchl stej-ně jako Dana Moree a v daný moment se přání stalo otcem myšlenky. Podařilo se získat dotace z Evropských struktu-rálních fondů a webová stránka Czechkid.cz byla na světě. Projekt se v současné době

testuje na 15 školách v Praze a Středočeském kraji, kde se podle materiálů, jež je možné najít na již zmiňovaných strán-kách, vyučuje.Oficiálně byl internetový por-

tál spuštěn 29. března 2007, a to v rámci křtu celého projektu, který provedl současný děkan

FHS UK profesor Jan Sokol za účasti osmdesáti hostů, včetně profesora univerzity v Chiches-teru Chrise Gaina, jenž je au-torem již zmiňovaných Britkid.orgSoučástí Czechkid jsou nejen

webové stránky, ale také sou-bor tematických odborných tex-tů a audio nahrávek. Tyto však budou oficiálně představeny až 24. září 2007 na speciální kon-ferenci k projektu, která bude zahrnovat i odborné přednášky pro pedagogy na téma rasiz-mu, xenofobie, diskriminace či třeba kulturní identity.

Tereza Lacinová

Czechkid: Nebojme se odlišnosti

komix

Oficiálně byl internetový portál spuštěn 29. března 2007, a to v rámci křtu celého projektu, který provedl současný děkan FHS UK profesor Jan Sokol za účasti Chrise Gaina, jenž je autorem Britkid.org foto: Jan Kříž

4Život na fakultě

Sledujte koleje. Uskočte před vlakem. Zaplačte nad hrobem. Dýchejte zhluboka. Vzhlédněte do dáli. Podívejte se za obzor, pak se vraťte na přednášku a vstřebávejte nové zážitky!

Humr inspirován vyletněným po-časím opět přináší pro své drahé čtenáře několik tipů na bloudivé procházky a zbloudilé pohledy do okolí školy. Máte-li chuti, sle-dujte řádky další a poznejte ne-jedno tajemství Jinonic a toho, co jest vůkol.

Podivný dub na obzoru

Stojí tam. Právě se zazelenal. Má podivné větve a musí si ho všimnout každý, kdo se podívá jeho směrem. Jistě k němu vede několik příjemných stezek. Já jsem se k němu drápala přisátá k drátěnce s propastí za zády. Jediné, co mne uklidňovalo, byl fakt, že ono skalisko pode mnou je přírodní kulturní památkou oplývající bohatou flórou a fau-nou. Zlomeniny by to byly vskut-ku stylové. Nakonec se ale nic nestalo a pohled stáda ovcí zpo-za drátěnky mne doprovodil až na vrch kopce. Těšila jsem se na výhled z druhé strany návrší. Je tam širé pole! Když ale člo-věk najde ten zvláštní dub, sedne si pod něj (nejlépe mimo ohniště a ne v béžových zánovních kal-hotách), dostane se mu výhledu pěkného. Kus Prahy orámovaný košatými větvemi je tu jako na dlani. Na školu je výhled téměř dokonalý. Škola je odtud malá a vzdálená.

Tajemství kříže skvěje se

Jistě nejedno oko studentovo již mnohokrát při cestě ze školy spočinulo na kapli bělající se na obzoru. Tato stavba nese jméno kaple Nalezení sv. Kříže. Původ tohoto jména jest opředen hávem tajuplným. Za časů minulých, když během války o dědictví ra-kouské vojska Marie Terezie ob-léhala Prahu, štípal jeden rakous-ký voják dříví. To dříví štípal na špalku z dubu. A zrovinka v tom-to špalku dubovém byl zarostlý kříž. V den nalezení kříže se psal 6. srpen roku 1742. Kříž byl z ko-vu vyroben a byl dvouramenný. Možná právě proto se zalíbil ra-kouskému veliteli vojska Františku Štěpánu Lotrinskému, manželi to Marie Terezie. Asi že ji měl tak rád, kříž jí později předal.

Marie Terezie přijela v roce 1743 kvůli korunovaci do Prahy. A celá dubovým zázrakem opojena, položila osobně na místě nálezu kříže základní kámen kaple. Stav-

bu samotné kaple pak svěřila K. I. Dienzehoferovi. Kaple byla vy-svěcena roku 1754. V době vlá-dy Josefa II. byla však zrušena, zpustla a někdo ji vykradl. Z mís-ta posvátného si udělali bezdo-movci úkryt. Na konci 19. století byla kaple opravena a znovu vy-svěcena. Na stropě kaple tkví ná-pis: Tajemství kříže skvěje se.

Opočiňte u hrobu dekadentní básníka

Radlická, dlouhé temno, Jinoni-ce a pak už vstup do Platono-va světa idejí. Co na nás však číhá za zelenými stěnami perónu? Obec Radlice se tu rozprostírá. A není to obec ledajaká. Z písem-ných pramenů se dozvídáme, že

obec věnoval Václav II. své oblí-bené chůvě! A kde se název její vzal? Radlice byly původně vsí lidí Radlových, rozumějte lidí jis-tého pana Radly.

Radlice jsou ideálním místem pro obdivovatele hřbitovních zá-koutí. Pokud půjdete z metra Radlická kolem kaple sv. Jana Nepomuckého svahem zvaným Na Farkáně, dojdete na malvaz-inské pohřebiště s pseudoromán-ským kostelem. To bylo založeno v 19. století. Hřbitov Na Malvazin-kách je čtvrtým největším hřbito-vem v Praze. Tož není divu, že na něm najdete hroby vskutku za-jímavé. Pomník anděla míru zdobí hrobku Jakuba Arbese. Chemici mohou vzpomenout na Jana Ján-ského. Milci dekadence na Jiří-ho Karáska ze Lvovic. Mimo jiné velikány zde leží i Ondřej Seko-ra. Nedaleko hřbitova se nachází další kostel, tentokrát ve stylu no-vobrutalistickém.

Po kolejích až do Číny

Milovníkům pražcových pochodů možná přijde vhod procházka po kolejích Buštěhradské dráhy. Ze stanice Praha-Jinonice se můžete vydat směr Košíře, tedy do další stanice Praha- Cibulka. Po ces-tě lze vedle trati spatřit Šmukýř-ku, původně viniční usedlost, kde jsou dnes umístěny depozitáře. V zahradě usedlosti snad zahléd-nete rozpadající se kapli sv. Pro-kopa, salu terrenu či snad pocí-títe ducha Mikoláše Alše, který tu téměř před sto lety pobýval. Nepřekvapí-li vás vlak, který jez-

dí dvakrát denně, dostane se ke kdysi honosnému letnímu sídlu – k Cibulce. Ta se dnes celá roz-padá a zarůstá, ale kdysi jí vé-vodil empírový zámeček. Byl zde vysázen park s jedlými kaštany a voněla tu růžová zahrada. Dnes můžete objevit zbytky čínského pavilonu či zřícenou vyhlídkovou věž.

Dívčí boj na Děvíně

Pokud se však po kolejích vydá-te opačným směrem, Praha-Žva-hov, uvidíte na strmém vápen-covém návrší kostelík sv. Filipa a Jakuba postavený asi ve 13. století a to snad na místě staré-ho pohanského pohřebiště. Před kostelíkem se ještě můžete poko-chat barokní sochou sv. Jana Nepomuckého. Bu-

dete-li pokračovat dále, dojdete k úpatí památného vrchu Děvín. Na něm se podle pověsti odehrá-la Dívčí válka. Skutečně zde kdy-si stával malý hrádek. Neveselý osud však měl. Jeho zřícenina v 16. století posloužila jako terč pro zastřelování nového děla. Při dalším postupu vpřed byste se dostali do Prokopského údolí.

Tereza Lišková

Kde lze v Jinonicích riskovat život a kde potkat mrtvé

Dýchejte v údolí. Jelikož v Prokopském a Dalejském údolí vanou větry západní a nedochází zde k velkému prů-myslovému znečištění, může-te zde dýchat nejčistší vzduch z celé Prahy.

Nahlížejte pod drny. V No-vých Butovicích byla objeve-na rozsáhlá nekropole mladší doby kamenné. Archeologové zde odkryli asi šedesát hrobů, čímž objevili největší pohřebiš-

tě z tohoto období v Evropě. Vedle četných kosterních nále-zů zde byly nalezeny například zlaté náušnice či jantarový ná-hrdelník.

Od Buty přes Vavřince k Prokopovi. Butovice získaly své jméno podle osobního jména Buta. Cestou kolem kostela sv. Vavřince, zmiňovaného v dubnovém čísle, se z nich dostanete do Prokopského údolí.

Bytový mrakodrap. Zachtělo se vám někdy spát 73 metrů nad zemí? To byste se moh-li seznámit s někým z výškové budovy na Slunečním náměs-tí v Nových Butovicích. Ta totiž měří 73,5 metrů a má celých dvacet dva nadzemních pater.

Navštivte středověkého poní-ka. Kousek od metra Stodůlky byla nedávno nově postavena nefalšovaná středověká vesni-ce s poníkem. (www.erbia.org)

Jistě nejedno oko studentovo již mnohokrát při cestě ze školy spočinulo na kapli bělající se na obzoru... foto: Internet

Pětka reflexních tipů...

5 Život na fakultě

pokračování ze strany 1

Papouškují papoušci?

Inspirací k prvním projektům laboratoře mezidruhové ko-munikace byla činnost amer-ické vědkyně Irene Pepperber-gové. Ta je známá především díky práci s papouškem šedým Alexem, který umí používat stovky slov, kterým prokazatelně rozumí, a dokonce zvládne i počítat do šesti (na internetu je dostupná spousta materiálu o Alexovi včetně videozáznamů – viz například www.alexfounda-tion.org). Pepperbergová vyvi-nula speciální metodu výuky slov pro papoušky, tzv. mod-el/rival, která se používá i u nás. V praxi jde o to, že se student, který při cvičení hraje roli učitele, ptá studenta-žáka na názvy předmětů, které mu ukazuje. Student-žák odpovídá někdy špatně (potom je učitelem pokárán) a někdy dobře – za správnou odpověď dostává předmět na hraní. Předměty jsou vybrány tak, aby papouška lákaly. Asi nejzajímavějším předmětem je pro něj „tužka“, ať už obyčejná nebo propiso-vací. Roli hraje barva a také to, co vše je možné na ní zničit (oblíbená činnost našich papoušků). Metoda model/ri-val jednak využívá modelového učení, kdy papoušek vidí, jaké chování vede k cíli, a jednak rivality, která papouška motivu-je. Naši papoušci sice nema-jí takovou slovní zásobu jako třicetiletý Alex, ale mají před sebou ještě dost dlouhý život na to, aby nám ukáza-li, jak to s tím papouškováním vlastně je.

Úkoly pro nejchytřejší

Dalším projektem, který probíhá v současné době, je výběr podle vzoru. Byl převzat pro změnu z Ruska, kde se ho účastnily vrány. Jeho cí-lem je prozkoumat schop-nost papoušků žako porovná-vat podněty podle fyzických podobností, jako je barva a tvar, a podle počtu prvků a dále vytvořit si pravidlo „když… pak“, naučit se ho zobecnit a

uplatnit ho na nové úkoly. V praxi jde o to, že si papoušek vybírá ze dvou nabízených misek tu, ve které je odměna. Pozná ji tak, že kartička, která na ní leží, má společné klíčové

kritérium s vzo-rovou kartičkou umístěnou mezi miskami. Možná to zní jednoduše, ale studenti, na kterých jsme experiment jen tak pro zajíma-vost zkoušeli, si zpočátku vesměs nevěděli rady.

O čem si papoušci

povídajíZajímavou novink-

ou mezi projekty je analýza vokalizace papoušků žako.

Využívá se při ní počítačového programu, který by se měl postupně naučit z nahrávek vokalizace papoušků rozpoznat jednotlivé „hlásky“, ze kterých se jejich komunikace skládá, a dále zjistit, jak se v jejich ko-munikaci kombinují v případná „slova“ nebo jiné „syntaktické struktury“. Analýza komunikace do budoucna nabízí nepřeberně možností. Může zjistit, jaká „slova“ ve svojí přirozené ko-munikaci papoušci používají a v jaké situaci, tedy co zna-menají. Dostatečně neprobá-daný je také způsob, jakým papoušci tvoří česká slova v porovnání s tím, jak je tvoří lidé.

K čemu to všechno je?

Laboratoř mezidruhové ko-munikace, kterou nám mimo-chodem závidí nejeden student přírodovědy nebo zemědělství, poskytuje každému možnost vyzkoušet si v rámci dvou předmětů, jak probíhá výz-kum. Není nutné mít s vědou zkušenosti, přidat se klidně může i student prvního ročníku. Určitý zájem o etologii nebo problematiku kognitivních schopností je samozřejmě předpokládán, ale důležité je hlavně nadšení pro věc a ochota se učit. Zmíněné projekty samozřejmě

nejsou jediné, v minulosti proběhlo například pozoro-vání divoké skupiny v interak-ci s Markétou a Jariňou nebo projekt, kdy papoušci poro-vnávali větší a menší množství

zrníček slunečnice. Zkouma-lo se, jak ovlivní schopnost učit se nová slova pohlaví učitele a jestli se papoušci poznají v zrcadle podobně jako děti nebo šimpanzi. Ex-istujících experimentů, které lze s papoušky provádět, je ještě mnoho a ještě více těch, které teprve někdo vy-myslí. Zkušenosti z výzkumu může student uplatnit při vy-pracovávání bakalářské práce, jak potvrzují ty práce, které na téma mezidruhové komunikace a etologie vznikly nebo teprve vznikají. Další zkušenost zís-kali studenti, kteří prezentova-li výsledky práce na některé z českých nebo mezinárod-ních etologických konferencí a koneckonců i ostatní, kteří měli možnost vidět, jak se vytváří třeba poster na takovou konfer-enci. I když se to mnohým ne-zdá, naše výzkumy s papoušky jsou prováděny standardními vědeckými metodami. A kromě toho, že přinášejí nové poznat-ky, také ukáží studentům, o čem věda může být.

Smutná aktualita na závěr:

Ve středu 25. 4. jsme nečekaně přišli o papouščici Yemayu, která nepřežila chirur-gický zákrok. Je nám to moc líto, protože „Mája“ nebyla jen tak nějaké „pokusné zvíře“, ale šikovná a přátelská kamarád-ka.

Petra Kůrková

Proč byl vybrán zrovna tento papoušek? Za prvé kvůli prokázanému vysokému stupni jeho inteligence a za druhé díky jeho schopnosti věrné imitace řeči člověka a situačnímu reagování. foto: Michaela Andělová

6Osobnosti fakulty

Co je hlavní náplní studijního oddělení?

Helena Dyršmídová: Staráme se o všechno možné…

Jitka Martišová: Například nyní připravujeme bakalářské přijímač-ky. O čtrnáct dní později začínají magisterské přijímačky a do toho dobíhá běžný semestr, kdy ně-kteří studenti přerušují studium, jiným je studium ukončeno a ti úspěšnější ho zakončují obha-jobou. Celá příprava obhajob je však naštěstí v gesci sekretariátu bakalářského studia nebo institu-tu magisterských studií na Hůr-ce a magisterských kateder. My máme na starosti agendu spoje-nou s platbami poplatků za studi-um, jak studenti říkají „školného“, stipendia a pak celé CŽV.

H. Dyršmídová: K tomu všemu patří velká agenda. Průběžně vy-dáváme celý rok různá potvrze-ní. Organizujeme a připravujeme také promoce a necháváme vy-robit diplomy, což je velká prá-ce. Celkem máme tři termíny pro-mocí. Na konci roku v prosinci je to velice náročné, končí nejvíce studentů.

J. Martišová: Staráme se o stu-denta ještě před zrodem u přijí-maček a provázíme ho celým stu-diem až do promoce v Karolinu.

H. Dyršmídová: Za tím, co jim předáváme, se skrývá mnoho práce nejen z naší strany, ale sa-mozřejmě i ze strany studenta a vyučujících.

J. Martišová: Na diskuzi v IS jsem četla, že si někdo stěžo-val na studijní oddělení, protože mu něco nevydalo hned a mimo úřední hodiny... Ptal se, proč máme úřední hodiny jen dvě ho-diny denně. Tamara (pozn. re-dakce Tamara Wheeler, student-ská výpomoc na studijním oddě-lení) tam napsala soubor věcí, co děláme, aby bylo jasné, co všechno studijní oddělení zajišťuje a proč se může věnovat studen-tům v kontaktních hodinách pou-ze v tomto rozsahu. Byla jsem sama překvapená, jak to byl vel-ký odstavec, ale člověk tu dělá hodně věcí již automaticky a také nám mnoho práce zjednodušuje IS, bez toho si organizaci studia při počtu studentů, které fakulta má, nedovedu představit. Díky IS máme také poměrně strohý admi-nistrativní aparát ve srovnání s ji-nými fakultami. Ale je pravda, že jsme striktní či nekompromisní ve vyřizování studentských záležitos-tí mimo vypsané úřední hodiny, i přes osobní přistup, o který se snažíme, je nutné dodržovat něja-ká formální pravidla

Zmatení studenti se nejčastěji vyptávají pana Pince a také chodí na radu k vám…

J. Martišová: Zrovna jsem ří-kala, že uděláme příští semestr jednu přednášku, kde se vysvětlí vše okolo CŽV. Poslední semes-tr se mě ptalo asi 150 studentů na stejné informace k CŽV, jejich počet by se touto přednáškou jistě zmenšil. Pan docent Pinc mi popsal kolečko, které studen-ti obchází. Nejprve jdou za ním, pak se ptají na studijním odděle-ní a poté se raději přijdou zeptat ještě jednou pana docenta Pince a případně na sekretariát baka-lářského studia, jestli se náhodou nedozví něco nového. Myslím, že se studijně-administrativními do-tazy obchází tento trojúhelník.

H. Dyršmídová: Studenti roz-hodně zajdou za docentem Pin-cem a za námi, ale také už se chodí ptát i na sekretariát baka-lářského studia.

Princip CŽV je asi známý, ale přeci jen. Studenti si zaplatí semestr sami a…

J. Martišová: Zaplatíte si se-mestr celoživotního vzdělávání a zdravotní pojištění, protože nemá-te status studenta, studium máte v době pobytu v CŽV přerušené. Je to, jako byste někam odje-la. Nejste ve studiu, ale zároveň chodíte dál do školy a dodělává-

te to, co jste nestihla v daném semestru. Kamenem úrazu bývá z velké většiny nedostatek kredi-tů, dále pak neúspěch u zkoušek z úvodů nebo z atestů.

Který úvod je pro studenty nejhorší?

J. Martišová: Trochu zubola-mač je historie. Také se studenti dostávají na CŽV ve třetím se-mestru, kdy mají mít úvod do fi-lozofie, ale nestihli poslat referáty na 120 bodů nebo se vůbec ne-stihli přihlásit.

Kolikstudentů letos končí v zimním semestru?

J. Martišová: V zimním semes-tru jsme posílaly 180 dopisů o ukončení studia a dalších asi 150 studentů se zachránilo tím, že se přihlásilo na CŽV. Všech-no se většinou nahrne v jednu dobu. Ukončování studia, ukon-čování semestru, přerušování a nastupování do studia a také přestupy z a do CŽV. A do toho se ještě posunuly bakalářské při-jímačky na červen…

Máte více času na bakalářské přijímačky, nebo se to jen zdá?

H. Dyršmídová: Pro nás byl duben výhodnější, i když krušný. V březnu jsme museli ve velmi krátkém čase všechny přihlášky zpracovat a během 14 dnů ro-zeslat uchazečům pozvánky. Bě-hem měsíce bylo pak třeba při-pravit všechny materiály k přijí-macím zkouškám. Ale nedá se nic dělat, je to rozhodnutí nového rektora UK.

J. Martišová: Je určitě více času na přípravu. Na druhou stranu červen byl dost kritický sám o sobě již dříve. Letos se nám hlásí na bakalářské studi-um asi 1700 uchazečů, což je

druhý nejlepší výsledek v histo-rii fakulty.

Budete mít kratší prázdniny? Má studijní oddělení vůbec nějaké prázdniny?

slečna Kartušová: Žádná ad-ministrativa nemá prázdniny. Ono se to moc nepozná, až na to, že ve škole nejsou studenti. Dobí-há mnoho věcí z letního semes-tru a připravují se věci na zimní semestr. Dělá se přezkum přijí-maček, který musí být zpracován precizně jako celé přijímačky, aby se neporušila integrita fakul-ty nebo univerzity. Řekněme ale, že jsou prázdniny trochu volněj-ší.

H. Dyršmídová: O prázdninách určitou část dovolené vyčerpá-me, abychom nabraly síly. Stří-dáme se. A ten, kdo je na studij-ním oddělení o prázdninách, má pořád co dělat.

Málokdo si uvědomí, že pracu-jete i mimo úřední hodiny.

H. Dyršmídová: Různé výpisy a specifická potvrzení se sna-žíme dělat i na počkání, aby se nic zbytečně neprotahovalo. Nebo se s námi studenti domluví dopředu a my jim to připravíme.

J. Martišová: Snažíme se. Při-jde mi hloupé, aby student stál frontu kvůli odevzdání indexu nebo kvůli tomu, že si má index vyzvednout. Na některých jiných fakultách si studenty řadí každý semestr nebo celý rok do fronty, zřejmě aby se podívali, jestli za semestr vyrostli. To naštěstí ne-děláme a nikdy dělat nebudeme. Student je tady proto, aby studo-val a nedoprošoval se o razítka a jiné formuláře nebo vystával ve frontách k „okénku“.

H. Dyršmídová: Myslím si, že je tady řada studentů, která je spokojena. Ale vždy se najdou někteří, kteří si myslí, že by to mělo být jinak. Stejně jako celá fakulta tak i na studijním odděle-ní se snažíme o osobní přístup.

J. Martišová: UČO bylo na fa-kultě zavedeno kvůli specifickým účelům IS, ale ta osoba je kon-krétní člověk. My máme asi přes dva tisíce studentů. Je jasné, že si je všechny nevybavíme, ale mnoho jejich osudů si pamatuje-me… Toto je škola, na které lze všechno řešit.

Prozradíte nám tedy, podle čeho se vybírá UČO?

J. Martišová: Ptali jsme se v Brně. Pro UČO existuje výpo-čet ve formě speciálního algorit-mu. Když se otevřela fakulta, tak

Staráme se o studenta od přijímaček až do promoce

Asi žádné studium není snadné. Když porovnám svoje bakalářské studium tady a navazující magisterské na FSV, tak je to úplně jiný typ studia. Na FHS si vybíráte 90 % studia sami a na FSV máte z 90 % dáno, co musíte udělat a ve kterém semestru. foto: Marie Machálková

7 Rozhovorpočítačový program přidělil všem osobám včetně zaměstnanců, kteří byli na fakultě, UČO od čísla 5000 výše. Tehdy to bylo podle abecedy. Když se přijímají noví studenti, tak jim systém přidělí UČO a občas nějaké číslo vyne-chá. Úplně nevím, z jakého dů-vodu. Nedá se vybrat UČO, jako že byste přišla a chtěla ho mít stejné jako máte koncovku rod-ného čísla. Nemůžeme to ovliv-nit. Založí se člověk a v tu chvíli mu systém přidělí UČO, které má až na věky věků. Je to takové studijní rodné číslo.

Tříleté studium je krátké a vystřídá se vám tady mnoho studentů. Nezanikne nějaké UČO někdy?

J. Martišová: Když se vrátíte za dvacet let a budete tady chtít studovat nový obor, dostanete stejné UČO, jako máte dnes.

H. Dyršmídová: V systému máme stále osoby, které studo-valy před deseti lety na IZV. Ně-kteří se vrátili znovu do studia a bylo jim přiděleno jejich staré UČO. Heslo většinou zapomněli a museli dostat nové. Kdyby si ho pamatovali, tak by se do IS dostali se starým heslem.

Na fakultě studuji druhým rokem a vím, že pracujete na studijním oddělení poslední dva roky. Jak dlouho na studij-ním působíte?

H. Dyršmídová: Nastoupila jsem na studijní oddělení v roce 1993 na tehdejší IZV, které se roku 2000 změnilo na FHS UK. A slečna Martišová?

J. Martišová: Na studijní jsem přišla jako stipendista ve druhém semestru mého studia v roce 2000. Ale na plný úvazek jsem na studijním dva a půl roku.

Nejprve jste studovala IZV a poté jako úspěšná stipendistka jste se dostala na studijní od-dělení?

J. Martišová: Ne ne, když jsem byla ve druháku, tak se IZV změ-nilo na FHS. A při studiu jsem pomáhala jako třeba Tamka. A pak jsem dostudovala a začala pracovat na poloviční úvazek a poslední dva a půl roku pracuji na plný úvazek.

H. Dyršmídová: Na studijním oddělení fungují studenti na úče-lová stipendia. Když studijní od-dělení hledalo někoho na výpo-moc, tak se přihlásila Jitka.

J. Martišová: Nebylo to tak, že bychom hledali stipendistu. Člo-věka, který dělá vše v předter-mínu a má samé jedničky. Ta-kový stipendista jsem opravdu nebyla.

H. Dyršmídová: Je dobré, když nastoupí někdo ze studentů fa-

kulty, který se orientuje v pravi-dlech a o fakultě již něco ví.

Jak probíhá spolupráce se studenty? Vůbec nevím, jak se na studijní oddělení studenti dostanou?

J. Martišová: Dostávají účelo-vá stipendia, jako třeba studenti, kteří pomáhají na modulech nebo opravují referáty, čili dobrovolní-ci to nejsou. Pamatuji si, když jsem se sem hlásila, že jsem na-šla nějaký inzerát ve škole, tehdy ještě v Legerce, kde IZV sídlilo. Asi před dvěma lety jsme dáva-li inzerát na vývěsku v IS, když jsme hledali někoho dalšího. V současné době tu pomáhají v celkovém rozsahu několika ho-din týdně pravidelně 3 studentky – Ivona Císařová, Zuzka Vránová a Tamara Wheeler.

H. Dyršmídová: Také jsme ně-koho znaly a oslovily jsme ho na doporučení vyučujících. Studenti si sem chodí trochu přivydělat a velká výhoda je, že je to práce přímo ve škole.

Na fakultě působilo více časo-pisů. Viděly jste nějaké přede-šlé časopisy?

J. Martišová: Já si pamatuji je-nom časopis z IZV.

H. Dyršmídová: Jmenoval se IZVěsti, šéfredaktor byl Karel Hanzelka. To byl náš student, ale bohužel studium nedokončil. Teď je tiskovým mluvčím ministerstva dopravy. Skončilo to dříve, než Hanzelka odešel, protože nebyli redaktoři, kteří by přispívali.

Můžu se zeptat na něco osob-ního? Jaké jsou vaše koníčky?

H. Dyršmídová: Vnoučata, ly-žování a turistika, to jsou moje hobby.

Kolik máte vnoučat?H. Dyršmídová: Dva kluky 7 let

a 2,5 roku.J. Martišová: Naštěstí se mě

vnoučci ještě netýkají. Ale chci dostudovat, což je to, čemu v současné době věnuji nejvíce času. Teď v letním semestru chci studium zakončit a pak se uvidí.

Ještě mi zbývá dokončit rozstu-dované studium na občanském sektoru tady na FHS, ale hodně záleží, jak mi zbudou akademic-ké síly…

Co studujete za obor?J. Martišová: Studuji u „kon-

kurence“; navazující magister-ské studium na FSV – veřejnou a sociální politiku. Píšu práci o dobrovolnictví a jak mluvíme o dobrovolnicích na studijním, tak začínám být na to slovo aler-gická… Přitom jsem přes 4 roky působila jako „dobrovolný“ koor-dinátor dlouhodobých dobrovol-níků v jednom dobrovolnickém sdružení.

Můžete srovnat svoje studium na IZV (FHS) a na FSV?

J. Martišová: Asi žádné studi-um není snadné. Když porovnám svoje bakalářské studium tady a navazující magisterské na FSV, tak je to úplně jiný typ studia. Na FHS si vybíráte 90 % studia sami a na FSV máte z 90 % dáno, co musíte udělat a ve kterém se-mestru. Asi tím, že je naše stu-dium tolik volné, tak je v něčem náročnější než to, které je pevně dané. Když to řeknu hodně laic-ky, tak studium na FHS a FSV se dá svojí náročností těžko srovnat. Když pominu naši „volnost“ stu-dia, tak tady píšete referáty, čte-te dékáčka a máte dva kredity za knihu nebo za kurz. Na FSV je snad průměrné kreditové hod-nocení kurzu pět kreditů.

Objevuje se problém, jak která fakulta pochopila a přešla na

systém evropských kreditů…J. Martišová: Materiály k ev-

ropským kreditům jsem nečetla, to přiznávám, ale jeden kredit ECTS by měl být za asi 25ho-dinovou práci. Věřím, že na FHS jsou to opravdu ty kredity evrop-ské. Na FSV strávíte 20 hodin na přednášce a za dalších 20hodin napíšete práci a dostanete pět kreditů. Další věc je, jak se po-hlíží na FHS ve srovnání s FSV, FF nebo jinými fakultami. Cítila jsem to, když jsem chodila na bakalářské studium. Z pohledu studentů jiných fakult jsme byli takové ošklivé káčátko, kde se dělá všechno a nic a studuje-me zde proto, že nevíme, jaký bychom chtěli studovat „pořád-ný“ obor… Bohužel mám pocit, že se s tímto přístupem setkávají naši studenti i nyní. Ale studen-ti, nevěšte hlavu! To, co jste se na FHS naučili, poznáte ve chvíli, kdy bakalářské studium opustíte s diplomem a setkáte se s ab-solventy jiných fakult. Já sama jsem si po prvním semestru uvě-domila, že díky studiu na FHS hodnotím věci kriticky, s odstu-pem, porovnávám přístupy. Je to něco, co vás tady žádný jednot-livý kurz nenaučí, ale přesto si to během studia osvojíte.

paní Dyršmídová: A osobní ži-vot?

J. Martišová: Kromě přechodo-vého rituálu spojeného s aktuali-zací titulu plánuji také aktualizaci jména o prázdninách.

H. Dyršmídová: K tomu se pak v září přidá promoce..Blahopřeju..

Máte nějaký vzkaz pro studen-ty?

J. Martišová: Ať se jim dobře studuje. Ať si užívají prázdniny, protože musí přes prázdniny na-čerpat nové síly! Příští rok nebu-de o nic snazší než ten letošní.

H. Dyršmídová: Studenti se na nás mohou v úředních hodinách kdykoli s čímkoli obrátit a my jim rádi poradíme. A aby bylo přija-telné počasí na učení…

Lucie Poštolková

Co má studijní oddělení na starost?Veškerou administrativu týkající se

studentů (tj. přijímací řízení – pře-pisování přihlášek, potvrzování při-hlášek/platby, kontrola dat...), zá-pis, imatrikulace/promoce, indexy a kupony na ISIC, CZV, kontrola stu-dia, potvrzení, dopisy na úřady, do-pisy studentům (rozhodnutí o přijeti, o ukončeni, přerušeni, přestup na ji-nou formu studia), žádosti studentů o přezkum rozhodnuti“dříve odvolání“, zadosti o stipendia, správa studijních dat atp.

„Student je tady proto, aby studoval a nedoprošoval se o razítka a jiné formuláře nebo vystával ve frontách k „okénku“.“

foto: Marie Machálková

8

European Integration, Mgr. Marek Skovajsa

Lenka, 2. ročník

Co můžeme v tomto kurzu očekávat?Náplní kurzu je poskytnout

studentům ucelený pohled na vývoj evropské spolupráce od roku 1945. Zvláštní důraz je kladen na přistoupení post-komunistických států. Kurz se dělí na dvě části. První se vě-nuje historii EU a institucím, které v jejím rámci vznikaly. Zabývá se také jednotlivými politikami a cíly Evropské unie. Druhá část je pak zaměřena na státy východní Evropy (výše zmíněné postkomunistické stá-ty), které vstoupily anebo se chystají vstoupit do společen-ství. Jednotlivé státy jsou před-stavovány samotnými studenty. Kurz je otevřen nejen pro čes-ké studenty, ale zejména pro studenty ze zahraničních uni-verzit (program UPCES), kteří přijeli na semestr nebo na dva studovat do Prahy. Vyučuje se v angličtině.

Líbil se ti tento předmět? Kurz bych ohodnotila jako

nejlepší z interních kurzů na fakultě humanitních studií. Kro-mě přednášek byl doplněn ex-kurzemi (např. do Senátu ČR, ...) a jinými aktivitami (např. fil-my). Myslím, že je vhodný pro ty, kdo si chtějí rozšířit obzory o Evropské unii a poznat, jak k ní přistupují lidé (studenti) ji-ných národností, popřípadě i její nečlenové (např. z USA).

Jaký byl přístup vyučujícího?Velmi kladně bych ohodnotila

i způsob výuky a vedení kurzu. Řekla bych, že každá z před-nášek byla určitě přínosem.

Jaká byla atestace?Podmínkou zápočtu byly dvě

prezentace v hodině. Jedna, která se týkala jednoho ze států východní Evropy, který přistoupil nebo se chystá při-stoupit k EU, a druhá na téma nějaké evropské instituce, dů-ležité osoby EU anebo nějaké libovolné téma, které se týká politiky Evropské unie. Ve třídě byl počítač, takže bylo mož-no připravovat prezentace v Powerpointu. Dalším požadav-kem byl test ze znalostí EU, seminární práce (ca 5–8 stran) na libovolné téma týkající se EU a účast na přednáškách.

Jak moc časově náročný kurz byl?Kurz se skládal z přednáš-

ky, semináře a cvičení (tzn. každou středu od 11:40 do 14:55). Časová náročnost pří-prav k požadavkům na zápo-

čet závisí na pracovním tem-pu každého:-) Exkurze byla v čase kurzu, ostatní aktivity byly nepovinné.

Praktická hudba, Jan Matásek

Argy, 2. ročník

Pro koho je podle tebe tento kurz určen?

Tento kurz bych doporučila každému, kdo má vztah k hudbě nejen jako takové, ale především k jejím možným způsobům vyjádření. Jak už je uvedeno v anotaci, hlavní náplní kurzu je uchopení kaž-dodenní zvukové zkušenosti a její převedení do veřejně inter-pretovatelné formy. Možností, jak prostřednictvím zvuku vyjá-dřit nějaký pocit, myšlenku či zkušenost, je nespočet. Přitom člověk nemusí mít znalost hry na nástroj či způsobilost ke zpěvu, každý účastník semi-náře se nějakým způsobem hudebně vyjádří.

Jak na tebe působil předná-šející?Z vyučujícího plyne přiroze-

nost a uvolněnost, což se účel-ně přenáší na ostatní. Tímto přístupem se snaží v každém probudit jeho mnohdy dřímající a netušené možnosti hudebního vyjádření.

Co bylo předmětem atestace?Atestace je formou vlastního

zvukového projektu, který lze podle mého nazvat i „hrou se zvuky“. Tento projekt či hru si každý připraví a pak ji spolu s ostatními v kurzu realizuje. Pod-mínkou k zápočtu je také 75 % účast.

Jak se ti líbil kurz?Líbil se mi tak, že jsem si v

letním semestru zapsala nava-zující kurz Od zvuku k hudbě, který se od Praktické hudby liší především v projektu, který má mít kolektivní formu.

Evropské dějiny v kom-parativní perspektivě, Prof. Dr. Miroslav Hroch, DrSc.

Anička, 2. ročníkJak se ti kurz líbil?Kurz patřil k těm méně zá-

bavným, ale utříbil mi znalosti o evropských dějinách. Určitě se hodí ke skeletu z historie, získala jsem mnoho nových po-znatků. V hodinách neprobíha-la žádná interakce vyučujícího se studenty. Ke konci mi dě-lalo problém udržet pozornost. Rozhodně bych ocenila nějaké inovace ve způsobu výuky.

Mohla bys nám trochu přiblí-žit náplň kurzu a atestaci?Jak název napovídá, pan pro-

fesor Hroch mluvil o evrop-ských dějinách, srovnávaly se významné děje, události a si-tuace podle různých hledisek. Na konci jsme měli i možnost si zvolit téma, které nás zajímá, o kterém se bude přednášet. Měli jsme napsat tři krátké ese-je (1 esej 1 strana) – 1 téma přidělené, 2 vlastní (o čemkoli z evropských dějin). Z toho 2 měly být komparace. Nejobtíž-nější z toho pro mě bylo zvolit si téma. Pak byla velmi důleži-tá prezence na přednáškách. Pan profesor Hroch je milý, žádné problémy jsem neměla. Důležité je chodit na hodiny a odevzdat práce.

rubriku připravila Tereza Princová

Co je v kurzu aneb až se zima zeptá, co jsi zjistil v létě...

Co je v kurzu

foto: Markéta Vozková

foto: Markéta Vozková

9 Téma

V posledních 200 letech prodě-lala západní civilizace obrovský vývoj. Po mnoha tisících let jen velice pomalého rozvoje dopro-vázeného cyklickými hladomory, vysokou úmrtností a pomalým rozvojem vědy i techniky došlo k pozoruhodnému historickému zvratu. Díky tomu, co bývá nazý-váno kapitalistickou revolucí, se v západním světě povedlo nasto-lit do té doby nevídaný pokrok civilizace. Společnost začala být organizována tak, že dala lidem svobodu rozhodování a vysoce hodnotila inovátorství a schop-nost nalézat nové postupy při řešení problémů. Ti, kdož byli schopni nejlépe vyřešit problémy svých spoluobčanů, od nich do-stali peníze, které si mohli pone-chat, a tak vytvářet bohatství. S masovou výrobou průmyslo-

vého zboží si statisíce lidí mohly dopřát levné průmyslové zboží, do té doby naprosto nedostup-né. Právě díky ekonomickému pokroku začala v 19. století vzni-kat moderní masová společnost v podobě, v jaké žijeme dnes, a to včetně zájmu o přírodu, ve-řejného mínění a médií či politic-kých stran.

Nekácejme plodící jabloň

Tím, co kapitalistickým demo-kraciím dávalo a dává převahu, je svoboda jednotlivce uplatňo-vat svůj tvůrčí duch a mít z toho vlastní prospěch. Jsme to my všichni, kdo každodenním hlaso-váním vlastními peněženkami ur-

čujeme, co se bude vyrábět, na-bízet a prodávat. Miliony lidí mají každodenní moc udělat z nema-jetných lidí boháče a naopak. Miliony lidí dohlížejí, aby se tak dělo efektivně a s co nejmenšími náklady. Tento systém je scho-pen všem zajistit zboží a služby v takové hodnotě, jakou oni po-skytli svým spoluobčanům. Jediným způsobem, jak lze

zničit kapitalistickou demokracii, je podvázat a zregulovat tvůrčí-ho ducha těch, kteří jsou schopni nalézat ta nejlepší a nejlevnější řešení a nabízet je druhým. Ode-brat lidem možnost volby nebo odejmout těm nejúspěšnějším motivaci – zisk. Pokus o zásah do tohoto systému je jako poká-cení plodící jabloně. Ekonomika a s ní i společnost ztratí schop-nost se dále rozvíjet, přestane mít prostředky i mozky na od-straňování budoucích problémů.

Katastrofické scénáře na něco zapomínají

Zhruba od 60. let 20. století se v západním myšlení začaly obje-vovat hlasy poukazující na to, že by se měl hospodářský růst dob-rovolně podvázat a zregulovat, ji-nak prý nebude udržitelný, proto-že si vyčerpáme zásoby surovin a zničíme planetu.* Měli bychom prý přestat hledat nejekonomič-tější řešení, tj. změnit dosavadní systém.Tyto teorie předpokládají, že lidé

v budoucnu nebudou schopni vyřešit problémy, které si vlastní

činností způsobili. Jsou založeny na předpokladu, že nikdo nebu-de schopen nahradit docházejí-cí suroviny, nikdo nebude scho-pen nalézt nová ložiska či nalézt efektivnější způsoby jejich využití. Nikomu nebude stát za to chránit životní prostředí pro zisk.Chybou tohoto vidění je statický

pohled na svět. Zatímco předpo-kládá dynamický nárůst problé-mů, je zcela opomíjena schop-nost je řešit. Myšlenkově se au-toři dopouští stejné chyby jako marxisté, když kapitalizmus ob-viňovali z vykořisťování dělníků. Předpokládali, že se jejich počet bude zvyšovat, až to přivodí ko-nec systému – socialistickou re-voluci. Přitom je opak pravdou. Se vzrůstajícím bohatstvím celé společnosti bohatli dělníci a pře-stali se radikalizovat. Stejně tak někteří ekologové

předpokládají, že si naše civili-zace bude neustále ničit život-ní prostředí, a to do té míry, až dojde k nevyhnutelné katastrofě, a proto je nutno do systému za-sáhnout, a to nad rámec svobod-né vůle občanů…

Poptávka pro kvalitním životním prostředí je stejného druhu jako každá jiná

Jaksi jim uniklo, že problém životního prostředí je podobný jako uspokojování tisíce jiných potřeb.Se vzrůstajícím bohatstvím spo-

lečnosti stále více lidí začíná tou-žit po kvalitním životním prostře-dí a je ochotno do něj věnovat značnou část prostředků. Díky tomu se stav životního prostře-dí neustále zlepšuje. Počet pří-rodních parků, chráněných dru-hů zvířat a rostlin i ekologických norem je nejvyšší v celé histo-rii západní civilizace, stejně tak jako míra blahobytu jejích obyva-tel. Rozhodně to není ideální, ale pokrok je zjevný. Jestli něco může zastavit ten-

to pokrok v oblasti životního pro-středí, je to ono podvázání kapi-talistického způsobu výroby. Spo-lečnost, která bude do životního prostředí investovat více, než si sama může dovolit, se sama plá-novitě připravuje o budoucí pro-středky na ochranu životního pro-středí. Dopadne stejně jako so-větští plánovači za studené války – dojdou jí prostředky.Posledních 200 let dokazuje, že

demokratický kapitalizmus je tr-vale udržitelný sám o sobě a li-dem, kteří v něm žijí, je schopen zajistit nejlepší podmínky k životu v historii lidstva. Tento systém se udrží doté doby, dokud nebude zničen nějakou jinou ideologií.

Zuzana Dvořáková

Neregulovaný kapitalizmus je schopen zajistit dobré životní prostředí

*Například publikace „Limity růstu“

v roce 1972 prorokovala, že během 30–

90 let dojdou veškeré zásoby barevných

kovů. Prognózy zásob barevných kovů

se od té doby ale několikrát zvýšily.

10

Jednou z oblíbených činností, kte-rá přišla na Západ z Východu, je umělecké sebevyjádření pomocí takzvaných mandal. Pokud jsou používané především v rámci du-chovního a osobnostního rozvoje, mandaly vyjadřují nezměrné množ-ství možných významů, v závislos-ti na kultuře a kontextu, ve kterém jsou vytvářeny. Dá se na ně ovšem nahlížet také jako na vyjádření toho samého, čehosi nepopsatelného, jehož význam pouze nabývá odliš-né masky podle člověka, který se rozhodl toto nepopsatelné cosi ve svém způsobu sdělení zachytit.

Mandala znamená v sanskrtu kruh a také střed. Na Východě jsou mandaly obvykle kruhové nebo ji-nak ohraničené geometrickým tva-rem, ovšem slovem mandala dnes již rozumíme jakýkoliv obraz, který je malován za stejným účelem jako mandala. Kruh reprezentuje vnější svět, střed tohoto kruhu svět mys-li a těla. Při jejich vytváření se dá postupovat dvěma základními způ-soby – buď vyjadřujeme naše vnitřní já, a tím sami sobě dáváme jistou formu reflexe, jistý pohled do zrca-dla nás samých, nebo se snažíme vytvořit harmonický, hluboko oslovu-jící obraz, který nám dá jistou před-lohu, vzor, podle něhož se můžeme snažit své vnitřní já přetvořit. Man-daly sice spojujeme s Východem, ale ve skutečnosti je najdeme ve všech kulturách a nejen v nich, ob-jevit je můžeme prakticky kdekoli. Příkladem nádherné mandaly je tře-ba křesťanské rozetové okno nebo kruh Stonehenge. Ale není třeba chodit tak daleko, mandalou je i prostá pavučina, křesťanský kříž, la-byrint, pyramida, navažské písečné obrazy, indiánské lapače snů, hin-duistické jantry, nebeská obloha, in-ternet a tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Pro to, co je man-dala, není přesné určení, protože se ve skutečnosti nejedná o konkrétní věc, ale o principy za těmito věc-mi skryté.Pro hlubší pochopení mandal je

třeba osvojit si některé základní po-hledy na svět, se kterými se v rám-ci ezotericky pojatého duchovna můžeme potkat. Jeden takový klí-čový pohled hlásá, že nic není ná-hoda. V duchovně vnímaném světě – a je nutno říci, že tato forma vní-mání světa často souvisí se stavy změněného vědomí, a nejedná se tedy o cokoliv srovnatelného s běž-ným vnímáním světa – se s každým „otevřením se“, každým bližším na-laděním se na svět okolo nás, vy-nořuje uvědomění propojení všech věcí. Jedním z takových nejtypič-tějších příkladů je metoda „nacítění se“, což je v podstatě rozšířená for-

ma empatie, zaměřená vlastní vůlí. Stejně jako můžeme empatií vnímat radost či smutek člověka vedle nás, dá se nacítěním vnímat třeba labuť plující po jezeru nebo vrbu vedle ní, přičemž toto nacítění může pokra-čovat podle schopnosti až do stavu téměř úplného sjednocení se s vní-maným subjektem. Právě tady se vynořuje onen poznatek, že nic není náhoda – můžeme vše zaznamená-vat dříve, než se to stane, setinu vteřiny před tím, než se labuť lekne a zatřepotá křídly, už lze cítit tuto změnu přicházet. Lidé s dostatečně rozšířeným vědomím už mluví pou-ze o složité pavoučí síti, po které impulsy putují sem a tam.

Mandaly jako forma pohledu na realitu

Z těchto nacítění vyplyne i zajíma-vý poznatek – každé unikátní sesta-vení věcí kolem nás, ať už se dívá-me na kůru stromu, kresbu na pa-píře, lidskou postavu, vše má svůj unikátní pocit, svoje vyzařování. Od-tud tedy plyne to, co je mandala, a proč tibetští buddhisté říkají, že sebe i svět okolo vidí jako mandalu. S čímkoliv, co se snažím na papíře zachytit, jsem už propojený – ať se jedná o nějakou věc, nebo třeba je-nom o ideu věci, sen, fantazii, vnitř-ní pocit. Buddhisti náš běžný stav vnímání bytí popisují jako iluzi oddě-lenosti, ze které se snaží probudit.

A protože nic není náhoda, coko-liv, co do své mandaly vkládáme, vyjadřuje přesně to, co to vyjadřo-vat má, i když často ne zrovna to, co bychom chtěli. Proto nejenom části, které nás oslovují a příjem-ně na nás působí, ale i místa, kde uděláme chybu a které v nás vyvo-lávají nepříznivý dojem, jsou neod-dělitelnou součástí obrazu. V tomto smyslu se stírá rozdíl mezi vnějším a vnitřním světem a mandala před-stavuje propojení obého. Psycholog Carl Gustav Jung mandaly pečlivě zkoumal, každý den jednu maloval a všiml si, že se ve vytvořeném kruhu vždy odráží jeho emocionální, mentální i spirituální stav, a použí-val je dále pro podporu cesty k so-bě samému i ke svým pacientům. Dnes je kresba využívána v psy-chologii v rámci arteterapie.Slovo mandala je tedy velmi kom-

plikované, protože v praxi vyjadřuje cokoliv. Já, pes a tři třešně je jedno se-

skupení věcí, na které mohu pře-nést pozornost a nějakým způso-bem ho nakreslit. A to, co nakres-lím, bude možná vyjadřovat mne, psa a tři třešně, ale také to, jak se k tomuto celku vztahuji, a co je důležitější – jak se skrze tento ce-lek vztahuji ke světu jako takovému. V tom, co kreslíte, se na vás zpátky odráží vaše radost, láska, smutek i bolest, cokoliv, co ve chvíli malby prožíváte. Stejně jako ze sebe vy-

dáváte určitou energii, abyste ten-to obraz vytvořili, stejně tak vám ji následně obraz vrací. A celý tento proces je léčivý. Můžete si všim-nout, kde cítíte radost, kde prožívá-te smutek, kde se vám kreslit ne-chce, kde vám to jde pomalu, kde vám to jde snadno a kdy jste ho-tovi hned.Buddhisté a další kultury sice své

mandaly často zaměřují ke konkrét-ním cílům – kreslí mandaly bohů, času a dalších složitých pojmů – ale právě protože naše kultura se v této oblasti momentálně hledá, je to příležitost k roztodivné tvorbě, nespoutané čímkoliv kromě mezí fantazie.

Samotná kresba mandaly

Když jsem se rozhodl vytvořit pro Humra mandalu, která měla vyja-dřovat můj pohled na téma, které máme všichni společné – studium na FHS, zažil jsem zajímavé pře-kvapení. Mandaly se doporučuje vytvářet v relaxovaném stavu, po-případě v meditaci. Zapálil jsem v aromalampě šalvěj (která je vy-užívaná pro energetickou očistu před meditačním cvičením), požá-dal o podporu a pustil se do díla. K mému překvapení jsem na pa-píře uviděl průzračné linky, které mi naznačovaly, kudy tužku vést. Navíc jsem měl najednou spoustu energie, která mě přímo nutila ma-lovat. Po posledním tahu se dostavil silný pocit „hotovo“. Zřejmě se mi tak udála první zkušenost s takzva-nou automatickou kresbou. Přesto-že obrázek není ani nemůže být umělecké dílo, o to vůbec nejde. Jde o to, co vyjadřuje, co tužka za-chytila – a to může znamenat pro každého něco jiného. S obrázkem se dá relaxovat, meditovat, uvažo-vat nad ním – jenom nechat svůj zrak náhodně bloudit, vnímat, přijí-mat. Energie, která z obrázku jde, je nějakým způsobem unikátní – a pokud přijmeme duchovní pohled, není náhoda, že jsem ho pro vás namaloval. Stejně tak může kdoko-liv takovéto dílo vytvořit a vyzkoušet si malování mandaly v praxi. Samo-zřejmě lze vytvářet i mandaly kon-krétní, šablon a postupů je k dispo-zici dostatek – od tradičních bud-dhistických až třeba po andělské mandaly. Přesto není nad spontán-nost a vlastní kreativitu. Ideální čas je, když se v člověku něco hýbe, když prochází procesem vnitřní změny nebo se snaží tento proces zahájit. Pak má k dispozici zrcadlo, jen po něm sáhnout.

Alan Tyl

Svět viděný průzorem mandaly

Alternativní medicína

ilustrace: Alan Tyl

11

Uvažujete-li o učitelském povolá-ní, je možné, že pojem „Waldorf“ znáte. Při rozhovoru se známými třeba padla zmínka, že někdo dal své děti do „waldorfské školy“. Nebo jste četli, že „waldorfský vzdělávací systém“ je alternati-vou k běžnému školskému sys-tému. Statistiky uvádějí, že v 54 státech světa najdete takových základních a středních škol kolem 950, mateřských pak téměř 2000. V tomto článku se dozvíte o dvou pražských waldorfských školách a o zkušenostech člověka, který na jedné z nich učí.

Představme si oba naše „aktéry“. Základní škola waldorfská a střední odborná škola waldorfská (waldorf-ské lyceum) jsou instituce, na které se v rámci tohoto článku budeme dívat jako na jeden celek. Fyzicky jsou sice odděleny, ale spíše jako dvě větve jednoho stromu.Potom tu máme člověka – učitele

– a krátké seznámení s ním dává tušit, že máme co dělat se skuteč-nou osobností. Jmenuje se Adolf Inneman a na waldorfském lyceu učí fyziku a chemii. Kromě toho je vědec. Kdybyste náhodou po-třebovali letět do vesmíru a chtěli tam nadšeně pozorovat skrytá ta-jemství, budete potřebovat kvalitní optiku. Doktor Inneman vám ji na-vrhne a vyrobí. Lidé z NASA jsou s ní spokojeni.Na úvod jedna důležitá poznám-

ka. Informace jsem čerpal z vel-ké části na webových stránkách těchto škol (www.wspj.cz). Dopo-ručuji tyto stránky k přečtení. Jsou nádherně napsané! Veškeré cita-ce z nich uvádím v uvozovkách a odlišným písmem. Doufám, že se mi podaří postihnout originál-ní sdělení. Spolu s informacemi z webových stránek byl mým dru-hým zdrojem doktor Inneman. Oba zdroje jsem se pokusil integrovat, a vytvořit tak zajímavý žánr pro tento příspěvek.Podívejme se nyní podrobněji na

obě waldorfské školy. Tím, co tyto školy činí výjimečnými, je vyučo-vací systém, který se jmenuje wal-dorfská pedagogika. O ní se, na již zmíněných stránkách, dočteme:

„Waldorfská pedagogika chce rozvíjet dítě zevnitř. Probouzet jeho individuální tvůrčí síly, podporovat celkový rozvoj jeho osobnosti v ob-lasti rozumu, citu a vůle. Snažíme se o vnitřní motivaci – vzbudit u dětí zá-jem, touhu po poznávání světa. To vyžaduje, aby učivo bylo pro děti smysluplné, s konkrétním vztahem ke skutečnosti, aby děti mohly spo-lupracovat a s pomocí učitele se

samy dobíraly poznání, aby před-měty nebyly izolované, ale prožívá-ny v souvislostech apod. Nepřed-kládáme žákům hotové skutečnos-ti, ale vytváříme poznatky spojené s prožitkem, získáváním dovedností, s postojem a názorem. Neplníme věd-ra, ale snažíme se zapalovat oheň zájmu a poznání, vychovat ne po-zorovatele, ale účastníka a tvůrce. Vzdělávání je pro nás nejen intelek-tualizačním, ale především humani-začním procesem.“

Skoro si říkám, že tady by mohl celý článek skončit, protože vše důležité bylo právě řečeno. Ale pojďme dál. V čem vidí cíl waldorf-

ské školy učitel? Doktor Inneman říká, že chce přirozenou cestou vytvořit v člověku mravní a etické hodnoty, přičemž velký důraz spo-čívá právě na učitelích, kteří „musí výukou žít“. Zdá se, že na této škole jsou k tomu skvělé podmín-ky, protože ve vzdělávacím pro-gramu, v kapitole podmínky reali-zace, se dočteme:

„Učiteli musí být zajištěn volný prostor pro vlastní originální a tvůr-čí zpracování učební látky v rámci dodržení cílů vzdělávacího progra-mu. Je jednou z životních podmínek waldorfské pedagogiky, že má uči-tel právo k exemplárnímu postupu v jednotlivých předmětech.“

Měl jsem úžasnou příležitost vidět doktora Innemana při práci na jed-nom ze svých experimentů. Jest-li mohu nějaký postup označit za „exemplární“, tak určitě tento. Byl jsem svědkem vědeckého postupu v Platónově pojetí – tedy vědy jako metody odhalování pravdy. Studen-ti fyziky a chemie na waldorfském

lyceu mají velkou příležitost nechat se oslovit tímto pedagogem. Mimo-chodem po skončení experimentu jsem zaslechl, jak doktor Inneman říká svému kolegovi, že ta „věc“ do Hubbleova dalekohledu bude brzy hotová.Možná se teď ptáte: Jak se tedy

na waldorfské škole učí? Odpověď najdeme na stránkách waldorfské-ho lycea:

„Základem vyučování na waldorf-ské škole je „fenomenologicky“ usměrněné vyučování – učitel z cel-ku probírané látky vybere určité fe-nomény, jejichž hlubší rozpracování a posouzení umožní žákům lépe po-

chopit podstatu probírané látky. Mo-dely, struktury a systémové souvis-losti se probírají až následně.“

Metodika výuky má tři fáze:- prožívání, pozorování, experi mentování- popisování, charakterizování, zaznamenávání- zpracování, analýza, abstraho vání, zobecňování (utváření teorií)

„Výuka je prodchnuta uměleckými, pohybovými a praktickými činnost-mi, škola žije a dýchá.“

Zeptejme se doktora Innemana, jak to dělá on. Říká, že principem výuky je škola hrou – od známé-ho k neznámému. První den (třeba na konci hodiny) ukáže studentům experiment, aniž by ho komentoval nebo vykládal. Druhý den experi-ment zopakuje (nebo připomene) a studenti popíší, co se dělo, co viděli. Tady je ukrytý důležitý prin-cip. Využívá se znalostí o činnos-ti mozku, který zážitek z prvního

dne během noci zpracuje. První den něco vidím, v noci to proží-vám ve fázi spánku, v podvědo-mí. Druhý den si to připomenu, ale ne s poskytnutým výkladem nebo vzorečky. Snahou je vtáhnout stu-denty znovu do děje, aby si vzpo-mněli, co viděli – čeho si všimli, co jim přišlo zajímavé (změny ba-rev, zvuků), jaká byla příčina, jaký důsledek a jaké z toho lze udělat závěry. A konečně třetí den (v ně-kterých případech již druhý) peda-gog vysvětlí experiment ze svého pohledu. Dojde tedy ke konfronta-ci pohledu studentů s tím, jak to asi skutečně je. Přičemž to „asi“ je zcela záměrné, protože „sou-časný“ výklad nemusí být úplně správný, hranice poznání se přeci stále mění a měla by být zachová-na možnost vývoje. Doktor Inneman mi vyprávěl,

jak studentům ukazoval setrvač-ník. Potom jim ukázal kolo (jízdní kolo) a ptal se jich, proč, když na něm jedeme, nespadneme. Stu-denti přišli s naprosto úžasnými myšlenkami. Například: Kolo, když se pohybuje, tak rozráží vzduch, a proto nespadne. Řeknete si: Hlou-post. Ale opět je zde ukrytý velký trik waldorfské pedagogiky. Názor může vyjádřit bezstarostně a bez-trestně každý a není za to pokárán, i když ho napadlo zcela mylné „ře-šení“. Ve škole totiž zpravidla lát-ce nerozumíme a mlčíme, aby se to neodhalilo – tedy máme strach. Tady výklad vede k tomu, aby se řekly všechny názory a postupným srovnáváním názorů s experimen-tem se dochází k tomu, proč to vlastně funguje.Na závěr se podívejme, co je

ideálem a tajemstvím školy, kterou jsem se vám pokusil, spolu s jed-ním učitelem, přiblížit.

„Ideálem waldorfské školy je vý-chova ke svobodě. Usilovat o takový ideál může jen pedagog, který kaž-dý svůj čin uskutečňuje ze své od-borné i morální kreativity.“

„Tajemství této školy je v lásce a úctě k člověku a přírodě.“

Jiří Rošický

„Neplníme vědra, ale snažíme se zapalovat oheň zájmu a poznání.“

Alternativní vzdělání

Základní škola waldorfská, Butovic-ká 9/228, 158 00 Praha 5-JinoniceŘeditelka školy Hana Straková, tel.: 251 001 100, fax.: 235 519 426, e--mail: skola@wspj.cz

Střední odborná škola waldorfská, Křejpského 1501/12, 149 00 Praha 4

Kontaktní osoba Ing. Ivan Smolka (ře-ditel), tel.: 272 770 378, 777 694 019, e-mail: lyceum@wspj.cz

12

Uvažujete o tom, že byste s programem Erasmus vy-cestovali studovat někam do zahraničí? Jednoznačně do-poručuju! V tomto článku se pokusím krátce navodit atmo-sféru polského města Krakov, kde už od října studuju.

Živoucí kýč

Sedím na Rynku Glowném (centrální náměstí v Krakově) a mžourám do sluníčka, kte-ré na kratičký okamžik skoro zakryl spletenec šelestících křídel krakovských holubů. Tak už se pomalu blíží konec mého Erasmus pobytu v Polsku. Po náměstí se za zvuku harmo-nik promenádují davy lidí, ale tak nějak poklidně. Bez stresu.

Když srovnám pocit, jaký mám během dvou semestrů studia v Krakově, s dojmem, který ve mně zanechává Praha, potom musím říct, že Krakov působí mnohem uvolněněji. Lidé se tu pohybují mnohem pomale-ji a více spolu mluví a jsou vůbec celkově otevřenější. Ko-lem projel za hlasitého klapo-tání kočár vonící koňmi a já nemůžu pochopit, jak to, že to všechno nepůsobí jako jeden velký kýč. Všechny ty cikánské harmoniky, koňské povozy, po-

uliční umělci, táhlý hlas trum-pety, která na Rynku oslavuje každou hodinu, hejna holubů třepotajících se mezi věžemi Mariánského kostela, všech-no by to přece měla být jed-na velká habaďúra pro turisty. Jenže tady v Krakově to půso-bí nějak opravdově. Jako by to nebyla jen nějaká atrakce, jak často působí celý historický střed matičky Prahy, ale zdá se, že zde dýchá skutečně ži-voucí atmosféra tohoto nádher-ného města.

Poláci versus Češi

Poláci jsou jiní než Češi. Zvláště generace starší než my, vysokoškoláci. Typický polský tatík kolem čtyřicítky

má pod nosem často neudr-žovaný knírek a obléká se tak trochu ve stylu 80. let a kouří cigarety. Když začnou polské ženy jakéhokoliv věku mluvit, je to, jako když houká siréna. Polština si totiž mnohem více hraje s melodiemi než čeština. To někdy působí pro ucho ne-navyklé polštině, zvláště z ma-lé vzdálenosti, poměrně nepří-jemně. A charakteristické je samo-

zřejmě polské „šišlání“. Když jsem v jednom krakovském

kostele poprvé navštívil mši a ve vypjaté situaci, kdy se celý kostel usilovně modlil za svě-tový mír, se ozvalo mnohohla-sé zašišlání: „šmiuše…“ (smi-luj se), musel jsem aktivovat všechny své síly, abych se vydržel nesmát, a to ačkoliv jsem člověk náboženství ve-skrze fandící.Kapitolou samou pro sebe

je polština v psané podobě. Polské texty někdy působí, jako by je psal páťák se sil-nou dyslexií. Poláci totiž čas-tou píšou tvrdé „i“ tam, kde by Čech, který navštěvoval ales-poň první stupeň základní ško-ly, napsal „y“ a naopak. Dob-rým příkladem je slovo „fizy-ka“, které na české oko působí skutečně iritujícím dojmem, po-

případě „optyka“ či „turystyka“. Poláci nevolají z mobilů, ale z „komůrek“ (komórka), a stánek s tiskovinami – „prasa“ – by mohl neinformovaného člověka svádět k zavádějícím úvahám nad tím, co mají vepři společ-ného s novinami.

Z klubu do klubu

To, co je na Krakově pro vy-sokoškoláky přitažlivé, je zdejší klubový život. Všude zde na-jdete neskutečné množství klu-

bů, z nichž každý je úplně ji-nak zařízený, hraje jinou hudbu, zkrátka každý klub v Krakově má svoji naprosto jedinečnou atmosféru. Nedávno mi kdosi povídal, že Krakov dnes patří mezi 4. turisticky nejnavštěvo-vanější centrum klubové zába-vy v Evropě, hned po Paříži, Londýně a Berlíně. Z toho, že je Krakov takto populární, se ale odvíjí také cena, pro nás pro Čechy téměř nezbytného piva, které se ve většině klu-bů pohybuje v přepočtu kolem 40-50 korun za půllitr. V ceně alkoholických nápojů jsou tedy krakovské kluby, až na málo výjimek, naopak naprosto fádní a neoriginální.

Zdravý národnostní salát

Nejvíce si na stipendijním po-bytu v Krakově vážím toho, že jsem měl možnost se setkat s neuvěřitelným množstvím vy-sokoškoláků (nejen) z celé Ev-ropy. Společným jazykem byla samozřejmě angličtina. Při ta-kových setkáváních si člověk uvědomí, že nikdo, jako typic-ký Ital nebo Turek či Španěl vlastně neexistuje. Zjistil jsem, jak moc jsme každý v zajetí spousty předsudků k různým národnostem a naopak jak moc jsou naše životy a způso-by, jak se díváme na svět, po-dobné. Mnohokrát jsem skoro nemohl uvěřit tomu, jak jsem se mohl ocitnout na obyčejné „bytové party“ s tak pestrou národnostní směsicí. Však si jen představte, že si povídáte s Bělorusem, poslouchají vás dvě Turkyně a jeden Mongol a vedle vás sedí Ital s Mexiča-nem, kteří mezi sebou zápasí o slečnu z Finska. Kde jinde než při takovýchto setkáních, vzniká prostor pro rušení před-sudků a xenofobních nálad než zde.Ptáte se, jak se mi vlastně

v Krakově studovalo? A víte, že ani nevím? Myslím, že na výměnných pobytech Erasmus nejde tolik o rozšiřování si ob-zorů studiem, jako spíše kon-taktem s jinou kulturou. Zapá-lené studijní typy však rozhod-ně nechci od přihlášení se do programu Erasmus zrazovat. I pro ně je tady možnost. Asi opravdu záleží na tom, čemu kdo chce dát přednost. A já ničeho nelituju.

David Zwyrtek

Krakov: bardzo dobrze!

Erasmus naruby

Když srovnám pocit, jaký mám během dvou semestrů studia v Krakově, s dojmem, který ve mně zanechává Praha, potom musím říct, že Krakov působí mnohem uvolněněji. Lidé se tu pohybují mnohem pomaleji a více spolu mluví a jsou vůbec celkově otevřenější.

foto: Martin Miklošovič

13 brouzdání

������������ ��������

�������������� ������������������������������� �������������������� ����� ����� �� !����������� �����������������������������������"���������

���������� ������������ ����������

#��$%������ ���%����&����������� '�������(���(����)������������������)�����������(%* ����+��������&%��"��$%����� �����������

�������������������� ��������

������������ �������������������

�������������������� �������

����������������������������� ����

!!!� �"���#�$%���"&"�#��$%

���'��"(��)��* ����+��� ,�-��� �#"�����',��)����#�)��.����

���#�# �/���#"������0�����0)�� ������"�����1#�",���#� �����

14

„Dekuji,“ mi s roztomilým pří-zvukem říkává usměvavý ma-jitel obchůdku, kde se často zastavuji pro pečivo z rýžové mouky. Nemám tušení, kde si to české slovíčko nalezl, ale je to tak milé, že mi vždycky prozáří den. Pojďme se po-dívat Indonésanům a hlavně Balijcům zase o něco hlouběji na zoubek…

Proč se nezeptatIndonésané jsou národ zvě-

davý, a to dost. Slovo soukro-mí asi není ani v indonéském slovníku cizích slov. Jednou jste běloch a tím pádem bude-te v takovéhle krajině do smr-ti středem pozornosti. A pro-to budete pořád na něco tá-zán. Bali je navíc oblast, kde všechny hranice a ostatní re-gule padají. Například mladík, detailněji interesován ve vaší osobě, se bez zábran zeptá: „Sudah punya pacar? – Máš přítele?“ Po kladné odpově-di se ale nedá odbít a zeptá se: „Sudah punya pacar Bali? Máš ale balijského?“ Ten na Jávě nebo Sulawesi nebo do-konce tam tam daleko, v Ev-ropě, ho přece vůbec nezají-má… pokud je ale tvůj přítel orang Bali, cudně sklopí oči, vyklidí pole a svede řeč na jiné téma…Otázky se týkají všeho. Tra-

diční jsou: Odkud jsi? Jedl jsi už dnes? Koupal jsi se už dnes? Jsi tady se synem? Zmapování terénu, jestli rozu-míš dostatečně na konverzaci a jestli jsi svobodná. To přece na všechno další stačí. Přizná-vám, že jsem si už přivykla, a považuji to dokonce za velmi příjemný začátek konverzace. Zároveň se tak obávám návra-tu do Evropy. Jsem zvědavá, co se bude dít v Čechách – ni-koho nebude v metru zajímat, jestli jsem se už dnes myla a jestli jsem jedla. Živě se vidím, jak sedám vedle někoho cizího v tramvaji a začínám mu vy-právět, co jsem dělala ráno a kam se teď chystám… Na Bali je bílá dívka princezna, včetně mě. Můj pohyb má zmapovaný celý banjar, tedy naše čtvrť a minimálně polovina těch okol-ních. Lidé, se kterými jsem se osobně nikdy předtím ne-potkala, mě oslovují křestním

jménem a vědí, kam si chodím dávat prát prádlo…

Santai saja – prostě klídek

Čas a jeho chápání v této krajině je téma, které by sa-motné vydalo na několik čísel Humra. Když se s Indonésa-nem domluvíte třeba na čtvr-tou hodinu odpolední, čekej-te ho okolo sedmé. A je to tak v pořádku, i když mešká-te vy. Proto poučení zní – In-donésana čekej vždy v chladu svého domova… Není nikdy žádný spěch a všechno se dá vždycky odložit, hajdy zase zpátky pracovat, znamená v balijském pojetí, že pozítří je taky den. Překvapivě ale mno-ho obchodů a pohostinství má téměř dvacetičtyřhodinovou ot-vírací dobu sedm dní v týdnu, ale pokud něco opravdu po-třebujete, nenechte se umluvit slovíčkem „nanti“, které slovník překládá jako později. Já jej po mnoha zkušenostech pře-kládám jako nikdy. V klidu se přistupuje i k poj-

mutí světové geografie. Balijča-

né si svérázně rozdělili všech-ny lidi světa na dvě základní skupiny: orang Bali (obyvatel ostrova Bali) a orang Jawa (ostatní). Volně přeloženo – my a tamti. Jawa pro Balijčany není jen nám známý centrál-ní ostrov Indonésie, Jáva. Je to prostě zbytek světa. Běž-

ně lze (pravda, dnes už pře-devším od starších lidí) slyšet otázku: „Di mana? Odkud? Di Jawa Eropa? Z Evropy?“ Ka-maráda, spolužáka z ISI, který pochází z indonéského ostro-va Sulawesi, tedy budou po-řád brát jako orang Jawa Su-lawesi… Nenechte se potom

Indonésie – země štěstí, kde bydlí jen milionáři

humr na cestách

Motorka zpravidla slouží jako rodinný dopravní prostředek, nejčastěji lze na ulici potkat osazenstvo skládající se z otce, který motorku řídí, dvou tří dětí různého věku a matky, která celé seskupení zezadu jistí. foto: Marcela Kazdová

Každý má v peněžence miliony rupií a i profláknutá televizní soutěž se musela přejmenovat na „Staň se miliardářem“... foto: Marcela Kazdová

15

zmást, když vám někdo odpo-ví, že jeho kamarád je orang Jawa, může to být Čech jako poleno, zrovna jako vy! Cestování a přeprava je také

řešeno roztomilým způsobem. Motorka zpravidla slouží jako rodinný dopravní prostředek, nejčastěji lze na ulici potkat osazenstvo skládající se z ot-ce, který motorku řídí, dvou tří dětí různého věku a matky, která celé seskupení zezadu jistí. Pamatuji se, že i my jsme jednou jeli podobným způso-bem. Mířili jsme domů z do-pravní kanceláře, kde jsme si kupovali letenky na Jávu a byli jsme tři bule, tedy běloši, na starodávné motorce Vespa, na které už ani mnoho Indonésa-nů nevidíte. Vysloužili jsme si pochvalné pohledy, úsměvy a zdvižené palce, všem se naše krasojízda líbila, brali nás za své. Že mohlo snadno dojí k dopravní nehodě? Ale no tak, hlavně klídek!

Pokora vyšším silám

Už podruhé se během mého pobytu vysvěcovaly školy bo-hyni vzdělanosti, Saraswati. Omamné vůně santalových ty-činek, svěcené vody a květů z obětin prosytily i celou naši univerzitu a modlitby zajistily moudrost učitelům i studentům minimálně na další půl rok, do dalšího svátku. Věřím, že stej-nou ceremonii provedli i na univerzitě ve městě Singaraja na severu ostrova. Jak tam je to ale s výukou „divočejší“ pro oči evropského studenta, vy-

stihuje příběh německé stipen-distky Judithy. Juditha chodila do školy, kde

byla jedinou zahraniční stu-dentkou. A tak jí přidělili sa-mostatnou třídu, učitele, lekce. Juditha byla nadšená, takový komfort nečekala, nedosta-

la se ani k žádnému dalšímu darmasiswovi, jak z doslechu věděla, a tak se těšila na in-tenzivní lekce jazyka. Zklamá-ní začínala pociťovat po ně-kolika týdnech, kdy na hodině ani jednou neotevřeli učebnice a neudělala žádný pokrok – vždy za učitelem přišla nějaká návštěva a dopoledne společ-ně prodiskutovali v balijštině. Unuděná Juditha se po poled-ni vždy sebrala a šla domů. Jednoho dne ale číše přetekla a vydala se za ředitelem ško-ly požádat ho o přítomnost na jedné lekci, aby mu demon-strovala, jaký je ten učitel líný ptáček. Na druhý den ředitel dorazil do třídy a celá histo-rie se opakovala – zasedl a rozprávěl celý čas s učitelem v balijštině. Juditha nemohla uvěřit svým očím. Po hodině se pěkně od podlahy zeptala ředitele, co to má, proboha, znamenat? Ředitel školy, jeden z nejváženějších mužů města Singaraja, se k ní naklonil a pošeptal jí: „Víte, ale já s tím nemůžu nic udělat, když učit

nechce, tak nechce.“ „Cože, to mu nemůžete nic říct? Vždyť jste ředitel!“ rozčílila se dívči-na. Ředitel se rozhlédl a ještě opatrněji jí pošeptal: „Ne, jak bych mohl?! Copak vy nevíte, že umí létat?“ Pan učitel byl zároveň i tra-

dičním hinduistickým učite-lem, zvaným guru, se kterým chce být každý za dobře a na jeho radu dá… Guru ovládá tzv. bílou magii. Jedním z nej-známějších a do dnes vzpo-mínaných indonéských guruů byl v 11. století Mpu Bharada a úcta k této vrstvě evidentně jen tak nevymizí. K čertu se všemi těmi empirickými daty!

Horká je sluneční záře

„Panas, ya? – Horko, že?“ to-likrát denně uslyšíte tuto větu, že ji sami začnete používat také. A protože je „panas, ya“, činnosti se vykonávají poma-lu, často se provádí koupel a všeho je dost. Jediné, čeho nemůže být nikdy dost, je jíd-lo. Balijčané jí a jí a jí. I stav-ba jejich těla se liší od ostat-ních ostrovanů. Jsou mohut-nější, urostlejší a v posledních letech, s přibývajícími řetězci světově zvučných jmen všech těch strýčků z Nového konti-nentu, i tučnější. Třikrát den-ně rýže a mezi tím nekonečná řada svačinek je běžnou den-ní dietou. Na přibírání má sto-procentně vliv i nulový pohyb – dvacet metrů pěší chůze je nepředstavitelný úděl a řeší se raději jízdou na motorce a národním sportem je kuleč-ník. V oparu kretekových ciga-ret se postává okolo zelené-ho plátna i v té nejzapadlejší dědině. Pravda, směle tomu-to sportu konkuruje fotbal. Fa-mózně proslulý je i ten český – sleduje se pěkně v pohod-lí gauče za přítomnosti mod-ré záře. Ať se ale děje, co se děje,

Balijčanům nic nesebere úsměv na tváři. Možná i pro-to, že každý má v peněžence miliony rupií a i profláknutá te-levizní soutěž se musela pře-jmenovat na „Staň se miliardá-řem“. Anebo možná jen proto, že je „panas, ya“, plné bříško a kouzelníci létají vzduchem. Co víc si ke spokojenosti přát? Pojďte se taky smát!

Marcela Kazdová

humr na cestách

Na Bali je bílá dívka princezna, včetně mě. Můj pohyb má zmapovaný celý banjar, tedy naše čtvrť a minimálně polovina těch okolních. foto: Marcela Kazdová

Pan učitel byl zároveň i tradičním hinduistickým učitelem, zvaným guru, se kterým chce být každý za dobře a na jeho radu dá… foto: Marcela Kazdová

16

Když jsme jednoho pondělní-ho rána seděli s fotografkou Marií v kavárně poblíž Anděla a čekali na Emu Brabcovou, jen těžko jsem se snažil před-stírat sebejistotu. O pár minut později jsem však zjistil, že i přes nálepku celebrity a stá-lou mediální pozornost kolem Khoiby je Ema stejně nervózní jako já. Zjistil jsem, že na Emě je zvláštní právě to, jak je úpl-ně normální, na nic si nehraje a je to pořád ta milá a trochu stydlivá holka od vedle, v tom nejlepším smyslu jaký si mů-žete představit.

Takže nebudeme dlouho pro-dlužovat napětí, jak to vypadá s prací na novém albu?My na tom albu děláme už

dlouho. A je to naše druhý al-bum, takže na něm pracujeme s tím, že je to taková výzva. Ne přímo, že by muselo být zrovna lepší, ale zároveň cítíme, že to první musíme nějakým způso-bem pokořit, což je strašně těž-ký. A taky ho děláme ve dvou, respektive teda ve čtyřech jako celá kapela, ale hlavní jádro, to jsme my s Filipem.

A chystáte nějaké zásadnější změny stylu? My nic neděláme nějak zvlášť

cíleně. Známe se už dýl, takže ta naše práce, to je proces, který se samozřejmě nějak vy-víjí. Taky jsme někde jinde, než jsme byli na minulý desce, je to všechno víc propracovaný.

Což je sice krásný, ale já mám občas problém s tím, že to ztrácí tu jakoby naivitu, lehkost. Lehkost je strašně důležitá a snažíme se ji tam dostat. Což sice jde, ale chce to čas, chce to být otevřený a chce to si s tím hrát. Je to jako s jakou-koliv jinou věcí, kterou má člo-věk rád a která se nesmí hrotit. A to je občas problém. Občas, když mi to nejde, tak mám po-cit, že se k tomu nehodím, že jsem k ničemu a jsem netrpěli-vá. Ale to je normální. S tím se člověk musí vypořádat. Chtěli jsme druhé album původně vydávat v květnu, ale protože si myslíme, že to nejspíš ne-stihneme, tak asi až v září.

Tak fanoušci rádi počkají...No, tak už jsou trošku netrpě-

liví, ale my se nenecháme nijak svazovat.

Kdekoliv je něco napsáno o Khoibě, vždy se začíná tím, že jste jedna z mála kapel, který se prosadily i v zahra-ničí. Má to pro vás jakožto reklama nějaký smysl, nebo vám to přijde spíš únavný?

Mě už takovýhle zprávy ni-jak zvlášť nehladí. My už s tím všichni máme své zkušenosti, a pokud bych to měla vyhod-nocovat já, tak pro mě to není tak, že jsme zaškatulkovaní do nějakých kategorií. Hodnotím to spíš jednotlivě. A hodnotím to asi tak, že prostě nemají co na-

psat do toho textu, tak tam na-píšou tohle.

Mimochodem konalo se vů-bec médii předem tolik ohla-šované, ale nakonec nepo-všimnuté japonské tour?

Tak tisková zpráva, ta se šíří jako nemoc. No nekonalo se s tím, že se turné posouvá, až budeme mít novou desku ho-tovou. A právě že tohle se ne-stalo poprvé, tak se snažím na ty cesty se ani moc netěšit. To se stává, je to otázka peněz a hlavně toho, jestli lidi, co to pořádají, mají doopravdy chuť něco pro nás udělat. A pokud se neznáme osobně, tak je to hrozně těžký. Nebereme to jako tragédii, všechno má svůj čas, ale samozřejmě mě to mrzelo a navíc jsme teď neměli moc čas někam cestovat, takže bych někam hrozně ráda jela...

Souhlasila bys s tvrzením, že česká hudební scéna je, jak co se týče muzikantů, tak diváků, uzavřená a oproti Západu v hledání a rozvíjení nových směrů pozadu?Abych pravdu řekla, a hned

zkraje, tak nejsem nějaký zna-lec. A ani nejsem někdo, kdo by potřeboval vědět o všem, já si spíš vyberu nějakou věc, která se mi líbí, a věci, co mě nezajímají, těma se moc neza-obírám. Ale občas mě samo-zřejmě něco zaujme, třeba ne-dávno se mi líbily „WWW“, ty mě hodně příjemně překvapily. Pak jsem je ještě viděla naživo

a byl to geniální zážitek. Mluvit o české scéně, to je něco, jako kdybych měla zase škatulkovat. Myslím, že je to tak, jak to má být. Možná se někdy klade dů-raz na hodnoty, který mě zase až tak neberou, ale myslím si,

že je tady určitě spousta zají-mavých lidí a Češi bezpochyby jsou zajímavý lidi.

Přejděme k tobě, nedávno jsi spolupracovala s Romanem Holým a Ondřejem Brouskem na jejich projektu Crushing Bliss. Jaký to je nahrávat soundtrack k filmu, když sám film neexistuje?Mně přijde, že už je to právě

docela dávno. Je to fajn pra-covat s někým jiným, já hrozně ráda poznávám nový lidi, kaž-dý má ten svůj svět úplně jiný. S Ondřejem Brouskem jsem teda nijak zvlášť do styku ne-přišla, ale Roman, to je vážně dobrý člověk. Spolupráce byla taková, že jsme s Romanem jeli k němu na chatu, kde byla ještě jeho přítelkyně, první čtyři dny jsme nedělali vůbec nic, protože já se, jak on asi dobře odhad, neumím jen tak uvolnit, mně to trvá fakt dlouho. Někdy to jde úplně v pohodě, ale vět-šinou jsem na tyhle věci tvrdá. Takže jsme tam jezdili po něja-ký hradech, on na svým mope-du, já s jeho přítelkyní autem, bylo krásný počasí, prostě su-per. Věci, co jsme udělali, pak vznikly úplně spontánně. Hod-ně mi dal ten pocit, že se ode mě nic neočekává.

Milá a trochu stydlivá holka od vedle, taková je zpěvačka kapely Khoiba

Rozhovor

Proč to vlastně dělám? Když si třeba zazpívám doma, tak mi to v blbých náladách pomůže, ale přemýšlet nad tím, proč to dělám, to není dobrý. Člověk se pak dostane k nějaký vlastní výjimečnosti a jak je děsně jiný a to není dobře. foto: Marie Machálková

„Nemyslím si, že jsem moc uzavřený člověk, možná když mě potkáš na ulici... ale pak se s někým sejdu a úplně se celá otevřu a všechno, co mám v sobě, mu tam nechám.“

foto: Marie Machálková

17 Kultura

V internetových diskusích se objevují dva názory. Někteří tě kritizují, že prý nedostateč-ně komunikuješ s publikem, jiní naopak tvůj jevištní pro-jev prohlašují za přednost a v komunikaci žádný problém nevidí. Myslíš si, že ti první zkrátka nejsou naladěni na tvojí vlnu, nebo že spíše ne-chtějí být?Já sama jsem neustálý po-

chybovač o svým vystupování na pódiu, takže já se nepřiklá-ním ani na jednu stranu. Sa-mozřejmě mě to pohladí, když to pro někoho funguje, zvlášť teda na koncertě, ze kterého já mám ten stejný pocit, ale prav-da je, že já se sebou nejsem nikdy stoprocentně spokojená, vím, že to může být vždycky lepší. Mám nějakou svoji vizi, jak by to mohlo vypadat, kte-rou se snažím realizovat, ale pořád mě ještě blokuje spousta věcí, takže se vůbec nedivím, když se to někomu nelíbí, co jiného mi ostatně zbývá. Akorát nemám ráda kritiky vulgární a agresivní, ty se snažím vůbec nevnímat, ale ty konstruktivní kritiky se poslouchat snažím, i když je to pro mě někdy dost těžký.

Jste známi spíše jako klubová kapela, nicméně hrajete i na festivalech. Co máš radši?Já to beru akci od akce. Okol-

nosti, za který se to děje, jsou pokaždé jiný a někdy je to až ke škodě mít všechno skvěle připravený. Třeba co se týče zvučení, někdy jsme v klubu a máme na to čas, můžeme si všechno vychytat a mně vždyc-ky přijde, že je to nějaký pode-zřelý, že tady něco nehraje. A pak se třeba koncert nepove-de. Nebo povede. Když jsme hráli před „Cure“,

tak jsme měli šílený podmínky. Nepříjemný stagemanageři nás honili, vůbec jsme neměli čas na zvukovku a bylo tam 5 000 lidí čekajících na Cure… Kdy-bych tam byla sama, tak to ne-zvládnu, na to nejsem stavěná. Ale když jsme tam čtyři, tak se s tím popereme, dodáme si odvahu, je to takový sport. Člo-věk to nesmí brát moc vážně, což někdy není úplně jednodu-chý, ale je lepší být spíš takový pozorovatel.

Působíš docela stydlivě, nic-méně tvoje texty mi přijdou dost osobní? Jak se to sluču-je dohromady?Já nevím. Když vezmu ty nový

texty, tak je to možná ještě da-leko osobnější. Nechápu, jak je možný, že to jde, ale takhle to

dělám. A nemyslím si, že jsem moc uzavřený člověk, možná když mě potkáš na ulici... ale pak se s někým sejdu a úplně se celá otevřu a všechno, co mám v sobě, mu tam nechám. Spíš mi přijde, že se až moc rozdávám.

Znamená pro tebe psaní textu a zpěv ještě něco víc než jen zábavu a práci? Pomáhá ti to například vyrovnávat se líp se životem, ventilovat problé-my...?Já jsem si nad touhle otáz-

kou jednu dobu hrozně lámala hlavu. Proč to vlastně dělám? Dneska už mi to přijde mož-ná trochu zbytečný. Je prav-da, že když si třeba zazpívám doma, tak mi to v těch blbých náladách pomůže, ale přemýš-let nad tím, proč to dělám, to myslím, že není dobrý. Člověk se pak dostane k nějaký vlast-ní výjimečnosti a jak je děsně jiný a to není dobře.

Píšeš a zpíváš v angličti-ně, byl to pro tebe vždycky

jediný a přirozený způsob projevu, nebo jsi zpočátku uvažovala i o jiných jazycích? Třeba o češtině?Nad tímhle jsem nikdy nepře-

mýšlela, že bych měla zpívat v češtině nebo v nějakým ji-ným jazyku.

A neměla jsi s tím ze začátku problémy psát v cizím jazy-ce? No pořád mám, ale na tom

nezáleží. Snažím se pro to samozřejmě něco dělat, cho-dím na angličtinu, texty kori-guju s rodilým mluvčím, s kte-rým vždycky válčíme, protože já tam chci tohle a on na to „to je divný“. Ale nejdůležitější je, aby s tím byl člověk po-kud možno na dlouhou dobu spokojený, protože ty písničky bude ještě pak chvilku zpívat. Ale jiný jazyk mě teda nikdy nenapadnul.

Ještě stále máš čas věnovat se koním?Jo jezdím, teď jsem byla na

čtyřhodinový projížďce a všem

doporučuji. Být s koňmi mi vždycky vyléčí špatnou nála-du, nikdy se mi nestalo, že by to nezabralo.

Ještě nějaký jiný záliby?Nedávno jsem u sebe zpo-

zorovala novou velkou zálibu a tou je vaření. Vždycky jsem si vystřihovala recepty, i ba-bička mi je vystřihovala, a teď je mám doma všechny ve vel-ký bedně a něco s tím chci udělat, nějaký projekt. Ale ji-nak teda zatím vařím spíš pod-le sebe.

A co večírky?Už se mi dlouho nepovedlo,

že bych někam šla a prostě si to užila, aby to byla skvě-lá pařba. Chtěla bych, to zase neříkám, že to není nic pro mě, ale když se dostanu do něja-ký větší společnosti, tak je tam vždycky někdo, kdo to tak ně-jak kazí. Takže si radši vyberu pár lidí a udělám něco jenom pro ně. Jinak na koncerty taky chodím ráda.

Ještě pořád nosíš na koncer-tech ráda holínky? Asi ne. Teď právě to trošku

řeším, za chvíli začneme už zase hrát, po dlouhý době, tak-že to musí být nějak inovativní. Jediný, co mě alespoň trochu drží v tom stavu být na pódiu, je, že jsem začala vystupovat jakožto vokalistka v jednom di-vadelním souboru. Ten soubor se jmenuje Kabaret Caligula, jsou to moji kamarádi z gym-plu, mají svoje autorský hry se spoustu hudby a je to super, protože tam nejsem ve středu, ale spíš si můžu dát oraz a sledovat to zpovzdálí.

No tak jo.Jo?

Jo díky moc.

Michal Novotný

Ema Brabcová, narozená v 80. le-tech 20. století, je zpěvačkou, hráč-kou na klávesy a skladatelkou textů v pražské skupině Khoiba. Studova-la gymnázium, operní zpěv, začína-la jako vokalistka v kapele Hookers. Živila se jako titulkářka v opeře, se skupinou Roe-Deer vydala dvě alba. S dalším členem Roe-Deer Filipem Mišíkem později založila kapelu Khoi-ba, která vyhrála cenu Jim Beam Rock v roce 2002. Po debutovém albu Nice Traps, kritiky vcelku vlídně přijatém a distribuovaném i v zahraničí, by se brzy mělo objevit na pultech album druhé.

„Nepříjemný stagemanageři nás honili, vůbec jsme neměli čas na zvukovku a bylo tam 5 000 lidí čekajících na Cure…“ foto: Marie Machálková

18Kultura

Představte si teleshopping, místo Pavla Zedníčka obsaďte Danicu Jurčovou a nastavte časomíru na hodinu čtyřicet minut. Ano, nacházíte se na nejdelším reklamním spotu české kinematografie – na Bestiáři Ireny Pavláskové.

Informaci, že Bestiář je beze-sporu nejhorším filmem, který jsem kdy viděl, nebudu scho-vávat až na konec článku. Tím-to „nej“ se ostatně netají ani film sám a bystřejšímu diváko-vi dá najevo už v prvních pěti minutách, že do zlatého fondu světové kinematografie rozhod-ně namířeno nemá. Spíš míří do zadnic masových diváků, kteří pro jednou opustí Rodin-ná pouta a maje videopřehrá-vač nastavený na automatické zaznamenání ušlé epizody, vy-dají se tak trochu „mezi lidi“.Bestiář vypráví příběh mladé

studentky, která se zamiluje do „neuchopitelného“ a tajemné-ho muže (Karel Roden). Když ten opakovaně zraní její naivní city, rozhodne se Karolína (Da-nica Jurčová) vzít běh věcí do svých rukou a svět sprostých mužů, toužících jen po rozko-ši a „odreagování“, ovládnout. Na své cestě potkává napří-klad Marka Vašuta, zde minis-

tra čehosi, Tomáše Matonohu, zde statkářského téměř-zoofila a příležitostného svůdce mla-dých téměř-bestií, a za zády nechává spolustudenta Kryš-tofa Hádka. Všechny muže se snaží „dostat vlastními zbraně-mi“, alespoň to si podle všeho myslí Karolína, ústřední posta-va filmu, autorka knižní před-lohy Barbara Nesvadbová a pravděpodobně i režisérka Ire-na Pavlásková.

Zfilmování „bestselleru“ Ne-svadbové do mě už na začátku zasadilo semínko pochybnosti, které během úctyhodných sto minut filmu vyklíčilo a vzrostlo do rozměrů standardní sekvoje, takže koncem filmu jsem si byl už úplně jist: oběma autorkám (B. Nesvadbové i I. Pavlásko-vé) kdysi nějaký muž provedl něco strašného, proto jsou roz-hodnuty mstít se celému mas-kulinnímu světu. A nejen jemu.

Svůj lítý boj za rovnopráv-nost provádějí rafinovaně tím, že rovnoprávně zesměšňu-jí všechny. Studenti FF UK se jistě najdou v klasické scéně, kdy z budovy na Palachově náměstí vybíhá hlavní hrdin-ka a se skripty v rukou à la Beverly Hills nasedá do svého přistaveného auta (aby násled-ně předvedla reklamní spot na Seat). Při pseudofilozofickém mudrování Alexe (těsně před-tím, než s Karolínou na pláži vystřihnou scénu milování na útesu, kterou by lépe nezvlád-la ani Dívka Blesku) se výraz rozpaků zmocní každého, kdo má za sebou alespoň Úvod do filozofie. K smíchu ovšem Alex donutí minimálně studen-ty nějakého předmětu kreativ-ního modulu, když s moudrým výrazem pronáší: „Co to čteš? Chalupeckého? Aha…, Jin-dřich.“ Znalost křestních jmen pak definitivně potvrdí při roz-hovoru o diplomce Karolíny hláškou „Elfride Jelineková? To je ta, co píše o těch zvláštních vztazích…“ (tři tečky symboli-zují nepopsatelný pseudochyt-rý výraz, přesně takový, jaký umí jen Alex). Trapně main-streamové strefování se do ka-tolické církve je stejně ubohé jako vykreslení žen a mužů.

Kdo je tady bestie? Reklamní kinohit Ireny Pavláskové...

Do rukou českého čtenáře se dostává první íránský komix všech dob – Persepolis Marjane Satrapiové. Sedm let od vydání francouzského originálu vydává jeho český překlad nakladatel-ství BB/Art.

Přestože svou knihu autorka napsala až v Paříži, jedná se be-zesporu o první íránský komix. Vzhledem k tomu, že nejčastěj-ší zprávy z této blízkovýchodní země bývají vedené rukou prezi-denta Ahmadínežáda, nabízí kni-ha velmi zajímavý pohled „z dru-hé strany“. Fakt, že ona „druhá strana“ musela utéci až do Fran-cie, mluví sám za sebe…Při představě komixového au-

tobiografického románu o Írá-nu rozhodně nečekejte kreslené „Opakuj si o prázdninách“ nebo „Vlastivěda v obrazech“. Prav-dou ovšem je, že si kreslená li-teratura své místo v knihovnách čtenářů beletrie dosud hledá. Nepříliš velkým pomocníkem je nejčastější využití komixů: ilustra-ce sci-fi a fantasy příběhů, tedy

neskutečných příběhů, kde je ko-mixová forma jen popisem jedné možné interpretace (viz komixo-vé předlohy kinohitů současnos-ti – 300: Bitva u Thermopyl, Sin City, Batman Begins, Spiderman a řada dalších). Leckterý čtenář si možná se žánrem autobiogra-fického komixu vybaví světovou klasiku od Arta Spiegelmana, dvojdílný Maus. Při vykreslování hrůz šoa dosvědčil Spiegelman, že komixová forma není určena jen problémům kocoura Garfiel-da… naopak: těžko uchopitelné téma holokaustu zvládla obráz-ková forma lépe, než by před-pojatý čtenář mohl čekat. Další tíživé téma v obrázkovém zpra-cování předvedl také David B., francouzský autor šestidílné série Padoucnice, v níž popisuje svůj život a vyrůstání vedle staršího bratra, postiženého padoucnicí – tedy epilepsií. Autobiografický komix je v současné době na vzestupu, a to i přesto, že MS Word 2000 dosud nemá slovo „komix“ ani „komiks“ ve slovníku a na webu komiks.cz tento žánr

zařazují bezradně do kategorie „Ostatní“.

Život pod nadvládou tyrana

Děj komixu pojednává, jak už bylo zmíněno, o životě autor-ky samé. Ten ovšem neprobíhá za pro nás obvyklých podmínek – místo kosmonauta, popeláře, případně policisty plánuje malá Marjane kariéru proroka. Ve slov-níku malé holčičky se slova re-voluce a mučedník objevují ne-čekaně často (přestože je pod-le všeho z „dost pokrokové ro-diny“). Vlastně celý autorčin svět je tak nějak zvláštní: Marjane už odmala musí cvičit přetvářku, velmi kritický přístup k oficiálním informacím i odvahu a schopnost vyrovnat se s lecčím, třeba s po-pravami a vězněním svých blíz-kých. Formálně je kniha rozděle-na do jednotlivých epizod, které ale cele popisují život Marjane od narození až do čtrnácti let, kdy musí Írán opustit. Po uzá-věrce našeho časopisu vychází

také překlad druhého dílu, kte-rý popisuje události po odchodu Satrapiové do Rakouska až do současnosti.Jak vtipně popisuje anotace

knihy, jedná se o „první a hned nejlepší íránský komix“. S tím se nedá než souhlasit, pravdou ovšem je, že Satrapiová na ab-senci „konkurence“ nijak nehře-ší. Četba vás rozhodně donutí k zamyšlení, přestože u mnoha pasáží se od srdce zasmějete. Symbolické je, že první komix o prostředí života ve státě diktátora Ahmadínežáda sepsala, respek-tive sekreslila právě žena. Že by se v Persii blýskalo na lep-ší časy, ovšem z komixu nevy-padá.

Jan Böhm

Zkreslený život íránského děvčete

Persepolis

Marjane SatrapiováPřeložil Richard Podaný160 str., 290Kčvydalo BB/art v roce 2006

Bestiář vypráví příběh mladé studentky, která se zamiluje do „neuchopitelného“ a tajemného muže... foto: http://kino.tiscali.cz

19 Kultura

One Night Band, tak zní jméno kapely, kterou se vám zrovna chystám představit. Ačkoli to původně měla být jen momen-tální hudební formace pro jeden večer, je dnes jejich první album dopečené a právě chladne před tím, než bude servírováno na pulty hudebních obchodů. Určitě stojí za poslech.

O skupině One Night Band ne-můžeme říci, že je to novinka na trhu s kapelami. Nemůžeme však tvrdit ani to, že jsou to ostřílení muzikanti, kteří už ví, jak to ve vý-šinách hudební sféry chodí. Zrod kapely provázely značné peripe-tie, vznikání a opětovné zanikání, příchody a odchody členů. V zá-kladu pozdějšího One Night Ban-du se vystřídalo několik muzikan-tů, ale stále chyběl pevný základ pro to, aby mohlo vzniknout něco stálého. „Nejdůležitější samozřej-mě je, aby se sešli lidi, co si ob-razně i doslova padnou do noty. No a chvíli trvá, než se k ideál-ní sestavě dopracuješ a neobe-jde se to bez personálních změn. Někdo má třeba netolerantní part-nerku, jiný se chce věnovat víc kariéře, někomu nesedí hudební styl, těch důvodů jsou mraky. Ka-pela je na jednu stranu skvělá věc a super zábava, na druhou stranu taky žrout času i peněz a vydrží jen takoví, kdo o ni oprav-du stojí. A my o ni stojíme,“ tak nám nesnadné začátky vysvětluje jeden z nejnovějších členů kape-ly, kytarista a zároveň její mana-žer Lukáš Bundil. V létě roku 2003 si jeden z pů-

vodních členů v té době opět rozpadnuté kapely, Sláva, chtěl jen tak zahrát. Sehnal pár lidí a ti si řekli, že nazkouší pár písni-ček, zahrají to na jedné svatební after-party a potom si zase řek-nou sbohem. Tady se zrodil One Night Band – kapelka na jednu noc, která ovšem tak nějak neče-kaně vydržela až dodnes. Kluky to totiž příliš bavilo na to, aby se jen tak rozloučili. Po takovém krásném novém začátku následo-valy ještě další komplikace, které

však už kapela ustála. Samotný One Night Band tedy funguje již od roku 2003, neměnnou formu však získal až v minulém roce a já už dnes mohu bez ostychu říci, že přes všechny problémy už teď sedí ve velmi dobře nastartova-ném vlaku, který se pomalu ale úspěšně rozjel.

A co si pod názvem One Night Band představit? Asi něco jako typickou britskou kytarovku, ovšem ze západočeského Che-bu, s chytlavou melodií a příjem-ným melodickým hlasem zpěvá-ka Radka Haranta. Pětice kluků z One Night Bandu charakterizu-je žánr, v němž se jejich hudba nese, jako pop-rock a tvrdí, že ve svých písních velmi rádi ne-vynechávají bridge, na ten totiž většina českých kapel často za-pomíná. Bridge je takové malé vybočení z kompoziční šablony sloka-refrén-sloka-refrén a konec, nachází se před posledním re-frénem a písni dává dle Lukáše hned další rozměr. Tím nejdůleži-tějším jsou pro kluky vlastní pís-ničky, tedy nejen po stránce hu-dební, ale i po stránce textové. Lukáš Bundil to komentuje slovy: „Texty jsou o našich životních pe-ripetiích, o tom, co zažíváme my nebo naši přátelé, o světě kolem

nás, jednoduše, o čem nás prá-vě napadne. Nesledujeme žád-nou jednotnou tematickou linii ani se prostřednictvím hudby nesna-žíme pro nic agitovat.“ Většinu textů píše kytarista Milan Morava, hudbu pak skládá převážně Ra-dek Harant. Ti spolu vytváří jakýsi skladatelský tandem, finální píseň

pak má na svědomí již celá hu-dební formace. „Neskládáme hud-bu k textům, ale naopak píšeme texty do hudby. V praxi na zkouš-ku přinese Radek nějaký nápad, se kterým si začneme hrát a na jeho konečné podobě se podílí celá kapela,“ dodává Lukáš.Za nejvýraznější událost v his-

torii O. N. B. bychom mohli po-važovat podepsání smlouvy na natočení a vydání desky s vyda-vatelstvím Universal Music. „Díky tomu se začala psát nová kapi-tola života kapely,“ komentuje je-den z největších úspěchů kape-ly Lukáš. Album je v tuto chvíli již nahrané a na pulty se vrhne na začátku září tohoto roku. Des-ka má pracovní název Up and Down. Budou na ní jak starší pro-věřené kusy, jako je píseň Un-der My Hood, Honey, tak čerstvě vytvořené skladby. Samozřejmě si na nové desce budete moci poslechnout i aktuální singl Bells

in My Head, který už možná ně-kdo z vás zaregistroval v rádiu či v televizi. „Samotná deska nám zní skvěle, takže doufáme, že se bude stejně líbit i lidem. A co si od ní slibujeme? Hlavně asi že se jejím prostřednictvím dostane naše hudba víc mezi lidi,“ ko-mentuje nový výtvor nadšený Lu-káš. One Night Band už doplnil kon-

certy skupin, jako jsou např. Sup-port Lesbiens, MiG 21, Ready Kirken, nebo hrál i s Petrem Ben-dem. My už se teď ale může-me těšit na jejich turné s Monkey Bussiness (pro další informace sledujte www.onenightband.cz). Ačkoli jsou Monkey Bussiness velkou hvězdou a zárukou kva-lity, věřím, že One Night Band se vedle nich neztratí a rozhodně vás velmi kvalitně naladí na další zábavu. Jejich koncert je z těch, kdy si přejete nejít na záchod, abyste nezmeškali ani jednu pí-seň, a rozhodujete se raději „pře-pnout na pocení“. Jejich zvučné a velice příjemné melodie vás po-hladí a zároveň naladí. Sama za sebe musím říci, že pro mne ni-kdy nebyli pouhou předkapelou, po níž „to teprve přijde“. Z je-jich koncertu odcházím s jednou z chytlavých melodií v hlavě a zpívám si ji občas ještě poté, co se probudím.A to, co by si One Night Band

jako kapela, která se už konečně objevila na té vyšší hudební scé-ně, přála, mi na závěr pověděl Lukáš a oba jsme tušili, že ka-pela je teď určitě na té nejlepší cestě ke svému snu. „Nejvíc si asi teď přejeme, aby se debu-tová deska chytila, prodávala se a hlavně se líbila lidem, kteří si potom naše písničky přijdou užít taky na živo na koncert. No, málo toho není, ale snad to vyjde.“Více informací o formaci One

Night Band hledejte na: www.one-nightband.cz či na http://www.fre-emusic.cz/one-night-band, kde si poslechnete i tři písně skupiny.

Barbora Hartmannová

Chtěli jen band na jednu noc a stali se úspěšnou kapelou

To shazuje nejen muže, ale i všechny, kdo upřímně usilují o genderovou rovnoprávnost… Říká se, že negativní reklama

je také reklama, takže pokud bych chtěl své rozhořčení vyjá-dřit opravdu přesvědčivě, měl bych mlčet. To ovšem nedoká-ži a musím se ze svých dojmů vypsat. Poté, co se mi podařilo vyhnout se „Románu pro ženy“, žiji klidně dál bez „Rafťáků“,

minul mě „Panic je nanic“, a dokonce jsem překousl i ne-znalost „Jak se loví krokodýli“, jsem se nakonec přeci jen do-stal do osidel českého kinema-tografického průjmu určeného pro masové obecenstvo. Exis-tují filmy, které jsou tak špatné, až je dobré je vidět. Jedním příkladem za všechny je třeba nahrávka původního zpraco-vání Procesu s neuvěřitelným

Hulkem – jedenapůlhodinový film z konce osmdesátých let, celý nadabovaný jedním neza-ujatým mužským hlasem. Vr-cholem dění je scéna, v níž se na obrazovce objeví zelený zuřící Hulk a z reprobeden se ozývá „Všechny vás zabiju!“, které intonací prozrazuje, že dabér je minimálně v hypna-gogickém stadiu spánku. Pů-vabná neschopnost filmu mě

přesvědčuje, že za 96 minut utrpení stojí. Ovšem product placementem prosycený Besti-ář Ireny Pavláskové a Barba-ry Nesvadbové, film umístěný pod všemi špatnými filmy, není dobrý ani ze „studijních důvo-dů“.

Jan Böhm

Nesledujeme žádnou jednotnou tematickou linii ani se prostřednic-tvím hudby nesnažíme pro nic agitovat.“ foto: www.onenightband.cz

20Kultura

Jelikož je toto číslo posledním před prázdninami, rozhodla jsem se, že vám podám skrom-ný a stručný návod či tip, jak příjemně strávit přicházející fes-tivalové letní období. A jelikož mám kvůli obrovské hromadě letních akcí málo místa na úvod-ní slovo, řeknu jen: Příjemné léto přeji!

Rio De Riviera19. květen, BrnoNa tomto jihomoravském festi-

vale si můžete smlsnout na Fun Lovin’ Criminals (USA), J.A.R., Nihilists, ScissorHands, Ohm Square, The Prostitutes, -123 min anebo na ostravských No Mo-ney. Vstupné je za 460, na místě za 520 korun. Mrkněte na www.rioderiviera.cz

Fringe Festival27. května – 3. června, PrahaDivadlo, tanec, hudba, poezie,

improvizace, thajské masáže…http://www.praguefringe.com

Isle of Wight Festival (UK)8. – 10. června, Isle of WightPro ty, kteří se v létě chystají

do zahraničí, tu mám jednu na-bídku festivalu ve Velké Británii. Na Isle of Wight budete moci spatřit spoustu kvalitních (zná-mých i neznámých) britských ka-pel. Budou to např. Snow Patrol, The Feeling, Muse, Kasabian, Ash, Wolfmother, Amy Winehou-se, Keane, The Fratellis či James Morrison. Více na www.isleofwightfestival.

com

Colour Meeting18. – 23. června, PoličkaMezinárodní festival etnické

hudby, world music a filmu vě-novaný setkávání různých kultur, jejich vzájemnému poznávání, nalézání pochopení a toleran-ce. Poslechnete si žhavé karib-ské rytmy v podání Son Caliente

(Cuba) nebo třeba výji-m e č n é

d u o

jazz-world-rockových veteránů Jorgos Skolias & Bronislaw Duzy (Pl), Longital (Sk), Gipsy.cz, Fru Fru. Zhlédnete nějaký film, mů-žete si zajít do čajovny nebo v přestávce mrknete na fotbalo-vou projekci.Více na www.hiraxrecords.sk/

underground-fest

United Islands of Prague21. – 23. červnaNěkolik pražských ostrovů vám

letos nabídne world, ethno, folk, jazz, blues, groove či rock. Pro-gram pro letošní rok ještě ne-byl zveřejněn. Minulý rok tu byly k vidění z českých kapel např. Čankišou, Jablkoň, Čechomor, Ahmed má hlad, Dan Bárta a Illustratosphere, Support Lesbi-ens, Khoiba, Gulo čar, Gaia Me-siah nebo Ecstasy of St. There-sa. Mezi zahraniční hosty patřily kapely Fishbone (US), Placebo (UK) či Ethnica (RUS). Sledujte www.unitedislands.cz

Tanec Praha1. – 28. června, Praha, Bratisla-

va, Brno, České Budějovice a dal-ší městaXIX. ročník mezinárodního fes-

tivalu soudobé taneční tvorby a pohybového divadla! Tanečníci z

celého světa přijíždě-jí do Čech a nabí-zejí naprosto nové

zážitky, usazují v našem pově-domí reálný význam slova multikulturní a nutí nás p ř em ý š l e t o věcech j i n a k . Vstupné na jed-notlivá

představení se pohybuje mezi 110–1090 Kč. Info hledejte na www.tanecpra-

ha.cz

Urban Republic29. – 30.června, BrnoHip hop and reggae festival.Více na www.urbanrepublic.cz

Przystanek woodstock (Polsko)přelom července a srpna, Kostr-

zyn nad OdrąmA mám tu ještě další typ na

návštěvu zahraničí. Hlavní hes-lo tohoto polského festivalu zní: „Miłość! Przyjaźń! Muzyka! Stop przemocy! Stop narkotykom!“ (Láska! Přátelství! Hudba! Stop nasilí! Stop drogám!) Uslyšíte tu skupiny Koniec Świata, Prawda, Virgin Snatch či Baobab (Fr). Vstup na festival je ZDARMA, akce se odehrává v prostoru bý-valého letiště, a tak si tu můžete i zdarma udělat stanové bydlení. Auto vám pohlídá bezpečnostní služba. Takže… stačí jen přijet! O festivalu na: www.wosp.org.

pl/przystanek, polské vlakové spojení www.pkp.pl

Rock for People04. – 06. července, Hradec Krá-

lovéZnámá to událost, kterou netře-

ba ani představovat. Hlavní hvěz-dy: Toy Dolls, Levellers, Green Frog Feet, Navel, Wickeda, Deti Picasso plus známé české kape-ly, na které si jen vzpomenete. Hledej na www.rockforpeople.

cz

Colours of Ostrava12. – 15. červenceNeméně známá hudební „sma-

žírna“ letos uvede své hlavní hvězdy, jako je balkánský hudeb-ní mág Goran Bregović s Wed-

ding and Funeral bandem, sku-pina Gipsy Kings a zpěvačka Marianne Faithfull. Kromě nich budete moci vidět držitele tří An-dělů – skupinu Kryštof, Prece-dens, Švédy Mando Diao, skoč-né Gipsy.cz, zvučné The Prosti-tutes, Divokej Bill a k zhlédnutí a poslechu tu bude také Vini-cio Capossela – obskurní hyb-rid Toma Waitse, Franka Zappy a německého kabaretu éry Kurta Weilla okomentovaný Charlesem Bukowskim.Hledej na www.colours.cz

České Hrady.cz13. – 14. července, Točníkwww.ceskehrady.cz

Benátská noc27. – 29. července, Malá Skála

(Český ráj)The Gathering (NL), Suzi Qua-

tro (UK), Divokej Bill, Kryštof, Tři sestry, Temperamento, UDG a další… www.benatskanoc.cz

Festival Povaleč3. – 5. srpna, ValečCo netypického můžete najít na

open air festivalu v obci Valeč na Karlovarsku? Především ne-známé kapely, dobrovolné vstup-né, absenci sponzorů, divadlo, krásné prostředí Valči, jabloňový sad se sound systemy a DJs, možnost společného hraní soft-ballu a jiných her. Zaslechnete tu třeba Flaming cocks (Turbo Roc-k’n’Roll), Kofe-in (elektro, d’nb, alternativ rock, funky) nebo 2v1 (ska-punk). Pořadatelka Dorota Špinková k tomto počinu řekla: „Jsme prostě mladí nezkušení kujóni, který si hrajou na pořa-datele.“ Více na www.povalec.cz

Fresh Film Fest22. – 26. srpna, Karlovy VaryO mezinárodním studentském

filmovém festivalu se dozvíte na www.freshfilmfest.net

Hip Hop Kemp24. – 26. srpna, Hradec Králové6. ročník největšího hip hop

festivalu ve střední a východní Evropě. Stojí za to! www.hiphopkemp.cz

Reggae Meeting31. srpna – 1. záříTady se těšte na formace TiDi

TaDe, Švihadlo, Dunumba, King Banana či Yukimura. www.reggaemeeting.net

Barbora Hartmannová

Festivalový rej. Nechte se zlákat!

Gaia Mesiah na Rock for People. foto: www.rockforpeople.cz