theses.cz · web viewuniverzita palackého v olomouci. filozofická fakulta. katedra psychologie....

Univerzita Palackého v Olomouci

Filozofická fakulta

Katedra psychologie

PŘIPRAVENOST PERSONÁLU PORODNICKÝCH ZAŘÍZENÍ NA PRÁCI SE ŽENAMI, KTERÉ ZAŽILY

ZTRÁTU DÍTĚTE

Bakalářská diplomová práce

Autor: Bc. Michaela Sehnalová

Vedoucí práce: PhDr. Veronika Šmahajová, Ph.D.

Olomouc

2017

Prohlášení

Místopřísežně prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci na téma: „Připravenost

personálu porodnických zařízení na práci se ženami, které zažily ztrátu dítěte“ vypracovala

samostatně pod odborným dohledem vedoucího diplomové práce a uvedla jsem všechny

použité podklady a literaturu.

V ........................dne ............... Podpis .................................

Poděkování

Zde bych velmi ráda poděkovala PhDr. Veronice Šmahajové, Ph.D. za odborné vedení,

vstřícnost, trpělivost a mnoho cenných rad k psaní bakalářské práce. Poděkování patří také

Mgr. Lucii Viktorové za ochotu ke konzultaci a všem respondentům a klinickým

psychologům za účast ve výzkumu.

Velké poděkování patří samozřejmě mé rodině za podporu a povzbuzení, stejně jako všem

ostatním, kdo mě ve studiu podporují.

Obsah

ÚVOD.................................................................................................................................................................7

1. ZTRÁTA V KONTEXTU PORODNICTVÍ...............................................................................................8

1.1 ZTRÁTA V OBDOBÍ PRVNÍHO TRIMESTRU.................................................................................................101.1.1 Raný spontánní potrat.....................................................................................................................101.1.2 Zamlklý potrat..................................................................................................................................131.1.3 Umělé přerušení těhotenství............................................................................................................151.1.4 Miniinterrupce.................................................................................................................................161.1.5 Mimoděložní těhotenství..................................................................................................................17

1.2 ZTRÁTA V PERINATÁLNÍM OBDOBÍ..........................................................................................................171.2.1 Perinatální úmrtnost........................................................................................................................191.2.2 Umělé ukončení těhotenství v druhém trimestru.............................................................................191.2.3 Potíže v období termínu porodu......................................................................................................21

2. PŘÍSTUP PERSONÁLU............................................................................................................................23

2. 1 NABÍZENÁ PÉČE......................................................................................................................................252.1.1 Zdravotnická péče............................................................................................................................252.1.2 Medikace..........................................................................................................................................262.1.3 Komunikace.....................................................................................................................................262.1.4 Informovanost..................................................................................................................................272.1.5 Sociální pomoc................................................................................................................................272.1.6 Psychologická pomoc......................................................................................................................282.1.7 Pastorační péče...............................................................................................................................282.1.8 Možnost rozloučení a vzpomínek.....................................................................................................29

3. MOŽNOSTI PRO PERSONÁL.................................................................................................................31

3.1 SEMINÁŘE O KOMUNIKACI A PSYCHOHYGIENA.......................................................................................313.2 PRÁZDNÁ KOLÉBKA.................................................................................................................................323.3 SUPERVIZE...............................................................................................................................................33

4. PŘIPRAVENOST PERSONÁLU PORODNIC NA ZTRÁTU DÍTĚTE Z HLEDISKA DOSAVADNÍCH STUDIÍ..............................................................................................................................34

5. VÝZKUMNÝ PROBLÉM A ZVOLENÝ METODOLOGICKÝ DESIGN..........................................38

5.1 VÝZKUMNÝ CÍL A VÝZKUMNÉ OTÁZKY..................................................................................................395.2 ZKOUMANÁ POPULACE............................................................................................................................405.3 VÝBĚR VÝZKUMNÉHO SOUBORU.............................................................................................................415.4 VÝZKUMNÝ SOUBOR...............................................................................................................................43

5.4.1 Personál porodnic...........................................................................................................................435.4.2 Kliničtí psychologové......................................................................................................................45

5.5 METODY ZÍSKÁVÁNÍ DAT........................................................................................................................455.5.1 Dotazník...........................................................................................................................................455.5.2 Interview..........................................................................................................................................47

5.6 ZPRACOVÁNÍ A ANALÝZA DAT................................................................................................................485.7 ETICKÉ ASPEKTY STUDIE.........................................................................................................................51

6 VÝSLEDKY..................................................................................................................................................53

6.1 FAKULTNÍ NEMOCNICE OLOMOUC..........................................................................................................536.1.1 Poskytované supervize.....................................................................................................................54

6.1.2 Účast na seminářích........................................................................................................................556.1.3 Přítomnost klinického psychologa a možnost využití jeho služeb...................................................556.1.4 Povědomí personálu o nabízených službách...................................................................................57

6.2 KROMĚŘÍŽSKÁ NEMOCNICE.....................................................................................................................586.2.1 Poskytovaná supervize.....................................................................................................................596.2.2 Účast na seminářích........................................................................................................................596.2.3 Přítomnost klinického psychologa a možnost využití jeho služeb...................................................606.2.4 Povědomí personálu o nabízených službách...................................................................................61

6.3 NEMOCNICE BOSKOVICE.........................................................................................................................616.3.1 Poskytované supervize.....................................................................................................................626.3.2 Účast na seminářích........................................................................................................................626.3.3 Přítomnost klinického psychologa a možnost využití jeho služeb...................................................636.3.4 Povědomí personálu o nabízených službách...................................................................................64

6.4 NEMOCNICE JIHLAVA..............................................................................................................................656.4.1 Poskytované supervize.....................................................................................................................656.4.2 Účast na seminářích........................................................................................................................666.4.3 Přítomnost klinického psycholog a možnost využití jeho služeb.....................................................666.4.4 Povědomí personálu o nabízených službách...................................................................................68

6.5 NEMOCNICE SVITAVY..............................................................................................................................686.5.1 Poskytované supervize.....................................................................................................................696.5.2 Účast na seminářích........................................................................................................................696.5.3 Přítomnost klinického psychologa a možnost využití jeho služeb...................................................696.5.4 Povědomí personálu o nabízených službách...................................................................................70

6.6 KRAJSKÁ NEMOCNICE TOMÁŠE BATI VE ZLÍNĚ......................................................................................716.6.1 Poskytované supervize.....................................................................................................................726.6.2 Účast na seminářích........................................................................................................................736.6.3 Přítomnost psychologa a možnost využití jeho služeb.....................................................................736.6.4 Povědomí personálu o nabízených službách...................................................................................75

6.7 KOMPLEXNÍ VÝSLEDKY...........................................................................................................................766.7.1 Poskytované supervize.....................................................................................................................766.7.2 Účast na seminářích........................................................................................................................766.7.3 Přítomnost klinického psychologa a možnost využití jeho služeb...................................................776.7.4 Kompetence klinického psychologa na odděleních porodnic..........................................................786.7.5 Povědomí personálu o nabízených službách...................................................................................79

7 DISKUZE......................................................................................................................................................81

8 ZÁVĚRY.......................................................................................................................................................85

SOUHRN..........................................................................................................................................................86

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...........................................................................................................89

SEZNAM PŘÍLOH:........................................................................................................................................95

Příloha 1: Zadání bakalářské diplomové prácePříloha 2: Český a anglický abstrakt bakalářské diplomové prácePříloha 3: Oslovovací dopisPříloha 4: Dotazník zjišťující připravenost personálu porodnic Příloha 5: Návrh otázek - interviewPříloha 6: Příklad - přepsaný rozhovor - otázky

Příloha 7: Oslovení psychologa s prosbou o svolení k interview - příklad

Úvod

Specifické téma ztráty, které je nosnou částí celé bakalářské práce, nepatří pro svoji

náročnost k těm oblíbeným. Nicméně je třeba téma ztráty zmiňovat a věnovat mu

pozornost, protože je neustále aktuální. Jeho aktuálnost trvá i přesto, že se medicína

každým dnem posouvá vpřed a pokroky v oblasti gynekologie, porodnictví a neonatologie

jsou znatelné. Snad právě díky obrovskému pokroku především v oblasti neonatologie je

stále těžší si uvědomit a přiznat, že situace, při nichž těhotná žena přijde o své dítě

v období gravidity, při porodu nebo bezprostředně po něm, se stále vyskytují. Taková

událost navždycky zasáhne do života rodičů a především matek. Je zde ale ještě jedna

skupina lidí, kteří se ocitají v této situaci, jedná se o personál porodnic - lékaře, zdravotní

sestry, porodní asistentky. Ti všichni se mohou stát účastníky situace a být

v bezprostředním kontaktu s rodičkou, a právě na tuto cílovou skupinu je práce zaměřena.

Bakalářská práce se tedy zabývá ztrátou dítěte z pohledu personálu gynekologických,

porodnických a novorozeneckých oddělení. Obecným cílem práce zmapovat situaci

českého porodnictví očima personálu. Teoretická práce popisuje téma ztráty v kontextu

porodnictví, věnuje se přístupu personálu k rodičkám nacházejícím se v náročné situaci a

podává přehled nabízených služeb pro rodičky, tak zdravotníky.

Praktická část je zaměřena na samotné mapování tématu a prostředí českých porodnic

očima personálu těchto zařízení. Zjišťována je připravenost oddělení porodnic vymezená

poskytováním odborných supervizí a dalšího vzdělávání, možnou podporou a využitím

psychologických intervencí, spektrem poskytovaných služeb a povědomím zdravotníků o

nich.

Přínosem bakalářské práce může být náhled na situaci českého porodnictví a snad i

upozornění, že by se nemělo zapomínat na péči o její poskytovatele - zdravotníky, kteří

jednoznačně působí v pomáhající profesi. Mimo to práce může být přínosem nejen pro

zúčastněné porodnice, kterým navrhne témata, jimiž by se personál chtěl zabývat na

školeních.

7

1. Ztráta v kontextu porodnictví

„Původcem lásky bývá strach ze ztráty. Když někoho máme rádi, přijímáme ho jako

součást sebe, ačkoli tajně víme - a raději o tom moc nepřemýšlíme - že se při některém a

kdovíjakém chybném kroku může zase od nás oddělit, a pak nás bude míň o tu část, kterou

jsme už pokládali za sebe sama.“

-Eduard Petiška

Téměř každá těhotná žena pokládá za součást sama sebe dítě – plod, které nosí pod svým

srdcem. I přes vynikající výsledky současné medicíny se bohužel objevují případy, při

nichž není možné dítě nosit celých devět měsíců a porod musí proběhnout dříve z důvodu

nejrůznějších komplikací. K nejsmutnějším případům patří ty, kdy se nepodaří donosit živé

dítě, nebo živě narozené dítě v krátkém čase po porodu zemře. Relativně časté jsou situace,

kdy početí ženy a muže nedosáhne životaschopnosti plodu, podle Roztočila a Bartoše

(2011) je to více než polovina všech lidských početí, tj. zhruba 70%. Nutno podotknout, že

některé případy ani nelze zaznamenat, vzhledem k době, kdy k přerušení, resp.

spontánnímu ukončení těhotenství došlo.

Potíže během těhotenství, které končí nešťastně, se bohužel stále objevují. Obecně jsou to

velmi těžké a náročné situace především pro samotné rodiče. Nicméně pokud se jedná o

případy narození mrtvého dítěte, nebo úmrtí novorozence, tak v těchto smutných

událostech samozřejmě figurují také lékaři – porodníci, porodní asistentky, zdravotní

sestry, neonatologové, dětské sestry a další personál. Je jasné, že pro ně situace také není

jednoduchá, ba naopak, lze předpokládat, že celá situace pro personál porodnických

zařízení může být velmi náročná. Nemohou odejít, někam se zavřít a smutnou událost

zpracovat, tak jak by například potřebovali. Musí být k dispozici rodičce – mamince a

jejímu doprovodu a zvládnout tuto situaci co nejlépe. A i přesto, že ve většině případů jsou

tito pracovníci alespoň minimálně proškoleni na téma přístupu k ženám, které přišly o své

dítě během těhotenství, při porodu nebo po něm, je náročné a těžké v takové situaci

fungovat a nepřipouštět si ji příliš osobně. V některých případech žena po příjezdu do

porodnice tráví ještě mnoho dlouhých hodin na porodním oddělení a kromě opory

v podobě budoucího tatínka jí je k dispozici porodní asistentka. S tou je vhodné navázat

důvěrnější kontakt a je třeba se na sebe navzájem naladit. Porodní asistentka funguje tedy

jako další součást týmu – matka, otec – týmu, který se chystá na svět přivést svého

8

potomka. Není tedy divu, že v situaci, kdy nastanou komplikace a porod se nevyvine

správným směrem, celá situace zasáhne také porodní asistentku.

V této kapitole bude představena problematika ztráty dítěte v kontextu porodnictví. Pro

účely této práce se tedy jedná o ztrátu očekávaného dítěte nebo novorozence. Níže bude

pojem ztráta konkrétněji specifikován podle několika podmínek. Zohledňuje se, v jaké fázi

těhotenství dítě zemřelo (určováno dosavadní dobou trvání gravidity – týdny), jeho váha,

nebo také to, jestli se dítě narodilo viabilní (schopné života). U každého pojmu, resp. typu

ztráty bude také uvedeno, kdo z personálu porodnických zařízení, se s danou situací může

setkat. Údaje budou doplněny o data Ústavu zdravotnických informací a statistiky České

republiky (dále jen ÚZIS ČR).

Ztráta, kterou představuje nenarozené, potracené nebo zemřelé dítě, v mnoha případech

vyvolá u rodičů krizi či trauma. Ty lze vysvětlit jako následek „takových okolností, kdy je

člověk uvězněn v ohrožující situaci, která překračuje individuální možnosti zvládání a je

provázena intenzivním prožitkem bezmoci s pocitem, že je člověk vydán na milost a

nemilost“ (Růžička et al., 2013, 43). Ztráta dítěte tedy nepochybně trauma způsobit může.

Růžička (2013) dodává, že právě po interrupci se může rozvinout trauma ze ztráty, které je

specifické postrádáním ztracené vazby, která je pro jedince/ženu/rodiče velmi důležitá.

Ztráta dítěte v období těhotenství a porodu je nepředvídatelná událost, kdy to, jak bude

zvládána, závisí jak na samotném spouštěči události, tak na individuálním pohledu na

celou věc. To platí i pro zdravotníky, jelikož také jich se choulostivá náročná situace jejich

pacientky může dotknout a dle jejich subjektivního nazírání na smutnou událost se jim

dostane pouze na povrch nebo hluboko pod kůži.

Ztráta v kontextu této práce se řadí mezi tzv. situační krize (Vodáčková, 2002). Pro

snadnější rozdělení druhů takto specifické ztráty očekávaného dítěte či novorozence, lze

předpokládat rozřazení dle stadií týkající se narození lidského jedince, resp. jedná se o

určitá tři období. Období od početí až do porodu je nazýváno obdobím prenatálním a trvá

celých 9 měsíců, cca 40 týdnů (Šimíčková-Čížková, et al., 2010). Druhé období je

označováno jako perinatální a charakterizuje krátkou dobu před porodem, během něj a

těsně po porodu (tamtéž). Nicméně v definicích perinatálního období se nachází rozdíly.

Podle Světové zdravotnické organizace (dále jen WHO – World Health Organisation)

netrvá prenatální období celých 40 týdnů, protože mírně za polovinou této doby začíná

doba perinatální. Perinatální období je čas mezi ukončeným 22. týdnem těhotenství a 7.

dnem po porodu (dle WHO, získáno z:

9

http://www.who.int/maternal_child_adolescent/topics/maternal/maternal_perinatal/en/).

Následuje třetí období postnatální, které zahrnuje dobu vývoje dítěte po porodu (Sedlářová

et al., 2008). Nicméně pro tuto práci jsou klíčové ztráty v prvních dvou obdobích, tedy

v prenatálním a perinatálním. Vzhledem k nepřesnému rozlišení zmiňovaných období bude

text vycházet z odborné gynekologicko-porodnické literatury a platné legislativy.

Následující řádky uvádějí, jak a kdy ke ztrátě plodu, dítěte nebo novorozence

z medicínského hlediska dochází. Pokud se během gravidity ženy objeví následující

komplikace, hovoří se o poruše trvání těhotenství (Slezáková, Andrésová, Foukalová,

Roučková, 2011). Následuje tedy vysvětlení klíčových pojmů představujících potenciální

ztrátu. Týkají se potratů, porodu mrtvého dítěte a obecně ztráty dítěte.

1.1 Ztráta v období prvního trimestruObdobím prvního trimestru je označována doba prvních tří měsíců těhotenství, tedy

prvních 12. týdnů. Zde nelze použít termín prenatální období, jelikož takto byla

označována výše uvedená doba trvání gravidity, tedy cca 9 měsíců. Uvádí se také, že je to

doba, kdy dochází k prenatálnímu vývoji plodu v děloze matky, tedy cca 38. týdnů

(Mazur-Mosiewicz, Dean, in Goldstein, Naglieri, 2010), což představuje velmi široké

časové rozpětí. První trimestr těhotenství je velmi klíčový pro další vývoj plodu. Dochází

zde k raným spontánním potratům a je to také období, v němž sama žena má možnost

rozhodnout se, zda dítě opravdu chce.

1.1.1 Raný spontánní potratRaný spontánní potrat lze považovat za první situaci, která znamená ztrátu dítěte

v těhotenství. První proto, že může nastat v prvních třech měsících těhotenství, v tzv.

prvním trimestru, což je doba do 12. týdne těhotenství. Jak vyplývá z názvu, jedná se o

situaci, která vzniká naprosto spontánně a nedá se nijak předpokládat (Roztočil, 2008), i

přesto bylo těchto případů monitorováno v roce 2015 celkem 14082 (ÚZIS ČR, 2016).

Skutilová (2016) pak uvádí, že spontánní potrat představuje častou komplikaci až v 80 %

těhotenství. Nutno podotknout, že ve většině případů není těhotenství ještě

diagnostikováno a tak si mnoho žen ani neuvědomí, že se jedná o potrat. Důvodem je také

právě to, že samovolný potrat v raném stádiu těhotenství se projevuje jako krvácení,

opožděná menstruace (Skutilová, 2016, Slezáková et al., 2011, Roztočil, Bartoš, 2011).

10

Vzhledem k tomu, že tento druh ztráty se vyskytuje ve velmi brzkém stádiu těhotenství, je

zřejmé, že ve většině případů u samotného raného samovolného potratu nejsou přítomni

žádní lékaři, či zdravotní sestry, ale žena jej zažívá sama. Nicméně, při větších

komplikacích již v raném těhotenství může být gravidní žena hospitalizována. Mezi

příznaky signalizující hrozící spontánní potrat se řadí především „bolesti v podbřišku a

krvácení z rodidel“ (Slezáková et al., 2011, 153). Pokud ještě nedošlo k samotnému

potratu, většinou je žena s těmito příznaky vyšetřena gynekologem a hospitalizována.

Pokud se situace již nedá zachránit, může ke spontánnímu potratu dojít v prostředí

nemocnice. V těchto situacích se pak do kontaktu se ženami dostávají především zdrav otní

sestry, ošetřovatelky, lékaři a další personál na gynekologických odděleních a

ambulancích.

Pro uvedení kompletních informací je nutné zmínit také možné příčiny raného spontánního

potratu. Ten může vyvolat např.:

poškození plodového vejce (ve většině případů jde o chromozomální aberace

plodu),

infekce plodového vejce získaná od matky,

hormony a hormonální změny,

přítomnost onemocnění těhotné ženy (diabetes mellitus, poruchy srážlivosti krve,

onemocnění ledvin, a další),

akutní onemocnění s horečkou,

kouření, požívání alkoholu, drog, ionizační záření,

působení stresu, zažití psychického traumatu v průběhu těhotenství,

porušení funkce imunitního systému ženy (Slezáková et al., 2011).

Z výčtu vyplývá, že samovolný potrat může být způsoben nejrůznějšími faktory, a to nejen

těmi zdravotními, ale také civilizačními, které buď vyvolají samotný potrat, nebo jeho jiný

spouštěč. Významným faktorem je pak i věk ženy, která se rozhodne otěhotnět. Ve vyšším

věku bývá obvykle riziko raného spontánního potratu výraznější (získáno z:

http://interupce.info/potrat-jak-na).

Nejenže je ztráta dítěte v této situaci fyzickým zásahem do organismu ženy, ale většinou

zanechává také psychické stopy na duši ženy, která právě přišla o dítě. Týká se to

především situací, kdy bylo těhotenství již diagnostikováno a žena měla možnost vytvořit

si k dítěti určitou vazbu, vztah a mohla se na dítě těšit. Dítě rostoucí v lůně ženy je s ní již

navždy spjato. Žena už s ním komunikuje, říká mu jménem a ani ne deseticentimetrový

plod je pro ni jejím dítětem jednou provždy (Zavotsky, Mahoney, Keeler, Eisenstein,

11

Brunswick, 2013). Právě v těchto případech se stává raná ztráta velmi náročnou situací.

Vyvolává pocity smutku a zklamání, které mohou přejít až do déletrvající úzkosti a dalších

starostí o možnost příštího otěhotnění, zejména pokud se jedná o spontánní potrat v první

graviditě ženy (Vodáčková, 2002).

Ačkoli se práce věnuje ztrátě dítěte, v kontextu potratů je nutné zmínit, že ukončení

těhotenství je až finální situace, které gynekologové a porodníci umí v mnoha případech

zabránit. Je proto žádoucí uvést v této práci, jak lze potrat klasifikovat, hovoří se o tzv.

klinických stadiích potratu:

hrozící potrat – slabé krvácení z hrdla děložního a mírnými bolestmi v podbřišku;

počínající potrat – krvácení zesiluje a děložní kontrakce se stávají pravidelnými;

probíhající potrat – hrdlo děložní se otevírá, objevují se v něm části plodového

vejce;

úplný potrat – bylo potraceno celé plodové vejce, dutina děložní je prázdná;

zamlklý potrat (missed abortion) – plodové vejce je odumřelé a nevyvolává děložní

kontrakce, zůstává v děloze;

septický potrat – objevuje se vzácně, přítomnost infekce plodového vejce;

habituální potrácení (Slezáková et al., 2011, 153; Roztočil, Bartoš, 2011, 207).

Tyto události obvykle mohou být náročné také pro zdravotní sestry-porodní asistentky a

gynekology v gynekologických ambulancích nebo v porodnicích, resp. v místě, kde je žena

ošetřena/ evidována pro raný spontánní potrat. Je velmi důležité umět s pacientkou vhodně

komunikovat a jednat s ní. Právě komunikace, použití vhodných slov nebo naopak umění

mlčet je pro zdravotníky v této situaci opravdu klíčová dovednost. Zároveň jsou to právě

oni, kdo by měli vycítit, kdy pacientkám a jejím partnerům nabídnout důležitou

emocionální podporu pro zvládnutí velké ztráty (Zavotsky et al., 2013. Co se týče

samotných lékařů či sester poskytujících ženě pomoc, pak také pro ně může být těžké se se

situací vyrovnat, pakliže znají osobní anamnézu a životní příběh ženy. Může se totiž jednat

již o několikátý spontánní potrat nebo o vymodlené dítě.

1.1.2 Zamlklý potrat

12

Veronika Očenášková, 01.03.2017,

V závěrečné literatuře není uvedeno, že by se na publikaci podíleli další autoři – proč proto „et al.“?

Zamlklý potrat je specifickým druhem spontánního potratu. Vyznačuje se ztrátou

životaschopnosti plodu, ten se odloučí od stěny dělohy, nicméně nedochází k vypuzení

mrtvého plodu po dobu nejméně osmi týdnů (Ryden, Blumenthal, 2002). Děložní čípek

není zkrácený a může se objevovat slabé nebo žádné krvácení. Tento termín může

označovat jakékoli rané těhotenství, v němž plod není schopný života. Autoři Ryden a

Blumenthal (2002) také uvádějí, že zamlklý potrat bývá někdy nesprávně zaměňován se

stavem, kdy se na ultrazvuku objeví gestační váček bez plodu při graviditě delší než sedm

týdnů. Tyto ženy často téměř nekrvácejí, nemají křeče, často se nevyskytují žádné obtíže.

Zamlklý potrat je specifický právě v tom, že není doprovázen výrazným krvácením či

jinými příznaky jako výše popisovaný spontánní potrat. Žena si tedy myslí, že těhotenství

probíhá v pořádku. Informace o zamlklém potratu se dozvídá až od gynekologa, který

vyšetřením zjistí, že plodu netluče srdce, popř. že plod neodpovídá svojí velikostí a

vývojem době gestace (získáno z: https://www.drugs.com/health-guide/miscarriage.html).

Lze předpokládat, že pro ženu je tento druh ztráty dítěte o to náročnější a smutnější, jelikož

žila v domnění, že se její těhotenství, vzhledem k možné absenci jakýchkoli varovných

signálů, správně vyvíjí. Stejně tak může být zjištění ztráty náročné také pro lékaře, popř.

přítomnou sestru či porodní asistentku v ambulanci. V této situaci nemohli téměř nic

ovlivnit, ani včasným zákrokem či doporučením klidu na lůžku budoucí rodičce.

Samovolný potrat pro ně může být tedy velkým překvapením speciálně u těch rodiček, u

kterých se jednalo již o několikátý nevydařený pokus otěhotnět. Situací ale může být

mnoho, vždyť gynekolog i sestra v gynekologické ambulanci většinou znají příběhy svých

pacientek. Ty mohou být velmi složité, což samozřejmě bývá zohledňováno při celkovém

nahlížení na aktuální stav (zamlklý potrat) ženy.

Postupy při zjištění spontánního potratu

Spontánní potrat včetně zamlklého potratu s sebou přináší specifika, podle toho, jak se

mrtvý plod a zbytky produktů těhotenství dostávají z dělohy. Zahraniční literatura uvádí tři

možnosti zákroku při zjištění zamlklého abortu, v České republice je nejrozšířenější

kyretáž. Ze západní literatury tedy vyplývají možnosti:

vyčkání (ang. expectant management) na to, až se spustí krvácení a s ním vypuzení

embya, krevních sraženin, očistků; v praxi se doporučuje vyčkat 14 dní před

doporučením dalšího medikačního nebo chirurgického zákroku; nutno podotknout,

že žena musí být vždy podrobně instruována o tom, jak v daných situacích jednat, o

tom čeho si má všímat, kdy přivolat pomoct, atd.;

13


nějak zvýraznit

medicínské řešení (orální či vaginální opakované použití látky misoprostol) –

opakovaně podávaná látka urychluje a podporuje vypuzení plodu a vyčištění

dělohy; je nutné obeznámení pacientky se symptomy, nebezpečnými znaky, a

celkovým hodnocením situace; při použití léku je třeba být dostupný

zdravotnickému zařízení v případě komplikací; v některých zemích je látka

podávána přímo v zařízení a vypuzení plodu bývá kontrolované gynekologem;

operativní zákrok - dilatace, kyretáž, tj. „výškrab obsahu dutiny děložní (ev. Hrdla

děložního) kyretou“ (Slezáková et al., 2011, 36; Varney, Bruckner, King, Kriebs,

Fahey, Gegor, 2015; získáno z:

https://www.drugs.com/health-guide/miscarriage.html).

Rozdílem v následcích vyčkávání samovolného vyprazdňování dělohy a dilatací a kyretáží

se zabývá studie Chipchase a Jamese (1997). Do této studie se zapojilo celkem 35

pacientek, které byly náhodně rozděleny do dvou skupin. Devatenáct z nich nepodstoupilo

žádný chirurgický zásah do dělohy, 16 žen podstoupilo dilataci a kyretáž. Obě skupiny

byly sledovány a monitorovány v prvním a druhém týdnu od dané intervence a dále ještě

po šesti měsících. Studie zjistila, že mezi skupinami nebyl signifikantní rozdíl mezi dobou

bolesti, krvácení, pracovní neschopnosti a navrácení se k pravidelné menstruaci. Nicméně

mladší studie Shelleyové, Healyho a Groverové (2005) uvádí, že ženy, které nepodstoupily

chirurgický ani medikamentózní zákrok, krvácely v průměru déle (asi o tři dny) než ženy

podstoupivší chirurgický zákrok. Závěrem prvně zmiňované studie je, že při samovolném

vypuzení reziduí gravidity nedochází k většímu počtu či rozsáhlejším komplikacím než

v případě chirurgického zákroku (Chipchase, James, 1997).

Novější výzkum přináší informace o rozdílech v intervencích (vyčkávání, medicínské

řešení, chirurgický zákrok). Shelley, Healy a Grover (2005) uvádí, že nejefektivnější

metodou (v 8. t. t.) je chirurgický zákrok (kyretáž), méně efektivní je pak užití

misoprostolu (vyšší riziko infekce) nebo vyčkávání. Nicméně závěrem studie je, že

vyčkávání na samovolné vyprázdnění dělohy je dostatečně bezpečné a efektivní a lze jej

ženám nabízet jako jednu z možností (tamtéž).

V neposlední řadě existují také studie zjišťující psychologické dopady intervencí při

samovolných abortech. Nielsen, Hahlin, Möller, Granberg (1996) ve svém výzkumu

zjistili, že mezi skupinami žen ošetřených chirurgicky či ponechaných vyčkat nebyl

signifikantní rozdíl v jejich psychologických reakcích (deprese, úzkost). Ačkoli v 9 z 10

položek ženy bez medicínského a chirurgického zákroku vykazovaly méně

psychologického distresu než ty, které podstoupily kyretáž, nebyly výsledky statisticky

14

signifikantní (Nielsen, Hahlin, Möller, Granberg, 1996). Ke zcela opačným výsledkům

však dospěl tým Shelley, Healy a Grover (2005), kde ženy vyčkávající na samovolné

vypuzení těhotenských reziduí měly větší tendence k depresivitě a anxietě.

1.1.3 Umělé přerušení těhotenství Téma umělého přerušení těhotenství je spjato prakticky s celkovou dobou trvání

těhotenství, nicméně tyto řádky se věnují takovému zákroku, který je proveditelný do 12.

týdne těhotenství, tedy do konce prvních tří měsíců. Umělé ukončení těhotenství, umělé

přerušení těhotenství či interrupce „je zákrok, kterým se zabraňuje dalšímu vývoji

plodového vejce“ (Roztočil, Bartoš, 2011, 210) a v roce 2015 bylo provedeno dle

statistik 20403 těchto zákroků (ÚZIS ČR, 2016). V tomto období, do 12. týdne těhotenství,

jej lze provést, pokud o něj žena požádá a bude zdravotně způsobilá tento zákrok

podstoupit (tamtéž) nebo samozřejmě v situacích, kdy lékař určí, že se těhotenství zdravě

nevyvíjí, tedy že plod vykazuje známky neslučitelné s dalším vývojem a životem.

Na území České republiky i v jiných zemích, kde je potrat legální a mají tam tzv. liberální

potratovou politiku, žena rozhoduje o pokračování svého těhotenství/ mateřství sama tedy

v době prvního trimestru. Důvodů ženy k podstoupení umělého ukončení těhotenství je

nespočet a mezi ty nerozšířenější se řadí například zdravotní, sociální, finanční potíže, již

více než tři narozené děti, věk ženy nad 35 let, těhotenství vzniklé trestným činem

znásilnění nebo přítomnost genetického postižení plodu (Papež et al., 1977, Vebera, 2005,

získáno z: http://www.gynekologie-brno.cz/interupce-brno.html). Ačkoli o tomto zákroku

může rozhodnout sama žena, jak již bylo zmíněno, v mnoha případech se dostavují

pochyby a výčitky svědomí o správnosti jejího rozhodnutí. Jinak tomu není ani tehdy, když

je umělé přerušení těhotenství do konce 12. týdne doporučeno lékařem.

Z hlediska doby provedení lze rozlišit umělé ukončení těhotenství:

do 8. týdne (k zákroku se využívá medikamentózní nebo chirurgický způsob),

mezi 8. a 12. týdnem (využití metod dilatace a kyretáže; Roztočil, Bartoš, 2011).

1.1.4 MiniinterrupceV souvislosti s umělým ukončením těhotenství do 8. týdne se lze setkat s termínem

miniinterrupce. Statistiky pro rok 2015 udávají celkem 14413 takových provedených

15

zákroků z celkového počtu umělých přerušení těhotenství (ÚZIS ČR, 2016). Jedná se o

metodu provedení potratu. Ta spočívá ve spojení metod dilatace (rozšíření dělohy) a

vakuumaspirace, při níž dochází k odsátí plodového vejce (Roztočil, Bartoš, 2011).

Nicméně soukromé gynekologické kliniky většinou takto šetrný zákrok provádějí až do 12.

týdne těhotenství (získáno z: http://www.gynekologie-brno.cz/interupce-brno.html).

Vzhledem k tomu, že oba zákroky by měly probíhat pod dohledem lékaře, v situacích, při

nichž dochází k umělému oplodnění, se tedy pacientky dostávají do kontaktu se

zdravotními sestrami, gynekology, personálem na gynekologických odděleních nemocnic

nebo soukromých klinik. Přístup tohoto personálu by měl být velmi profesionální a také

velmi lidský, podporující, především v nemocnicích. Právě soukromé kliniky jsou typické

vstřícným, individuálním, milým a podporujícím přístupem, profesionalitou svých

zaměstnanců i materiálního prostředí a soukromí. Toho se ve velkých nemocnicích ženám

často nedostává (STEM – Středisko empirických výzkumů, 2006).

Velmi specifickými případy jsou takové, kdy žena musí podstoupit interrupci pro

přítomnost genetických problémů plodu často neslučitelných se životem. Umělé přerušení

těhotenství pak není její vůlí, nýbrž jakousi nejlepší volbou z těch, které mají

problematickou a náročnou situaci řešit. V těchto situacích se mohou objevit emoce jako

smutek, úzkost, také strach a lítost. Lítost se může objevit i na straně lékařů, ačkoli nemusí

být zřetelná. Lze předpokládat, že také pro zdravotníky, kteří ženu v očekávání mají v péči,

i ambulantní, znají ji a její příběh, bude umělé ukončené těhotenství v raném stádiu

těhotenství smutnou zprávou. Ačkoli jsou profesionálové a neměli by si takové situace

příliš připouštět, opak není vyloučen.

V období konce prvního trimestru má těhotná žena možnost využít prvního prenatálního

screeningu, při němž se zjišťuje, zda se plod vyvíjí správně, zda se objevuje přítomnost

malforace, vrozené vývojové vady, postižení plodu Downovým syndromem nebo jiné

postižení. Právě zde přítomní odborníci jsou ti, kteří sdělují nešťastnou diagnózu a je na

nich, aby taková zpráva byla podána ženě citlivě, srozumitelně a s možností výhledu do

blízké budoucnosti. Takové momenty mohou být pro sdělujícího lékaře těžké, emocionálně

vyčerpávající i stresující, neboť veškerá zodpovědnost za citlivé podání smutné zprávy

padá na něj (Nicholson, Slade, Fletcher, 2010). Záleží tedy na něm, jak žena a její

rodina, či partner zprávu přijme. Také přítomným zdravotním sestrám může situace

připadat smutná a pro ženu náročná.

1.1.5 Mimoděložní těhotenství

16

Mimoděložní těhotenství je zvláštní situací, při níž je vždy nutné těhotenství ukončit,

především proto, že ohrožuje život ženy a možnost jejího dalšího otěhotnění. Takové

těhotenství je stav, kdy je oplozené vejce zadrženo mimo děložní dutinu (Hanáková,

Chvílová Weberová, Volná, 2015). Specifičnost mimoděložního těhotenství tkví ve

velké podobnosti s fyziologickým těhotenstvím. Nicméně po čase se začne projevovat

velmi ostrými bolestmi. Důležité je podchytit mimoděložní těhotenství včas a odstranit je,

v opačném případě pak dochází k tomu, že se vajíčko dostane do břišní dutiny a spustí

masivní krvácení. Situace s sebou nese rizikové důsledky, udává se, že až 40% žen po

mimoděložním těhotenství se nedaří znovu otěhotnět a ve zbylých 60% se objevují

komplikace a spontánní potraty (Hanáková et al., 2015).

Především přítomnost nedobrých následků pak může být velmi zatěžující pro personál

porodnic a gynekologických ambulancí, kde smrt či nezachránění života je brána jako

prohra. Nastavení zdravotníků je totiž ještě stále velmi zaměřeno na cíl udržení a

prodlužování života (Bártlová, 2005; Vorlíček, 2004). Pokud se tedy v některých případech

po mimoděložním těhotenství nedaří dále otěhotnět, či je těhotenství doprovázeno

spontánními potraty, lékař by měl být schopen alespoň určitého nadhledu a celou situaci si

příliš nepřipouštět, ostatně jako i v dalších náročných situacích, které provázejí ztrátu

dítěte.

1.2 Ztráta v perinatálním obdobíHovoříme-li o ztrátě dítěte, je nutné rozlišovat mezi potratem a porodem. Pro vymezení

těchto dvou pojmů je klíčová především doba, kdy dojde k vypuzení plodu z dělohy, tj. 22.

týden (Roztočil, 2008) a váha dítěte při vypuzení z dělohy. V přechozích odstavcích byla

pozornost věnována především typům potratů. Zde je tedy nasnadě uvést definice, jež

napomohou porozumění rozdílu. Legislativně je problematika ukotvena v zákoně o

zdravotních službách č. 372/2011 Sb. a ve vyhlášce č. 297/2012 Sb. o Listu o prohlídce

zemřelého.

Porod lze chápat jako:

1. narození živého dítěte, což „je úplné vypuzení nebo vynětí z těla matčina bez ohledu

na trvání těhotenství, jestliže novorozenec dýchá, nebo vykazuje jinou známku

života jako srdeční akci, pulzaci pupečníku či aktivní pohyb svalstva, i když

pupečník nebyl přerušen nebo placenta nebyla porozena, a má porodní hmotnost a)

500g a vyšší nebo b) nižší než 500g, přežije-li 24hodin po porodu“ (Roztočil, 2008,

364)

17


opět vzadu pouze jeden autor, tak proč et al.?

2. narození mrtvého dítěte, které lze definovat jako „úplné vypuzení nebo vynětí z těla

matčina bez ohledu na trvání těhotenství, jestliže novorozenec nedýchá nebo

nevykazuje jinou známku života jako srdeční akci nebo pulzaci pupečníku nebo

aktivní pohyb svalstva“ a má porodní váhu 500g a vyšší. Pokud se váha nedá určit,

vychází se z délky trvání těhotenství, což je 22. týdnů a více. V případě, že je délka

gravidity neurčitelná, rozhoduje délka dítěte odpovídající alespoň 25 cm, měřeno

od temene hlavičky k patičce (zákon č. 372/2011 Sb., zákon č.297/2012 Sb.;

www.prazdnakolebka.cz).

Mimo výše zmiňovaný raný spontánní potrat, se za potrat také považuje:

1. narození, resp. vypuzení živého plodu o hmotnosti nižší než-li 500g, který nepřežije

následujících 24hodin;

2. každé narození mrtvého dítěte, jehož porodní váha je nižší než 500g, či,

v případech, kdy nelze určit váhu, délka trvání gravidity nepřesáhne 22. týden.

Obě možnosti lze označit jako tzv. pozdní spontánní potrat (Slezáková et al., 2011).

Projevy pozdního spontánního potratu jsou velmi podobné tomu ranému, může se tedy

objevit krvácení, bolesti v podbřišku, které později přechází v pravidelné kontrakce.

V některých případech může odtéci plodová voda, to ovšem není pravidlem a často se

objevuje nedostatečnost děložního hrdla, kterou ale sama žena nepozná. Tento symptom

bývá zjišťován až při gynekologickém vyšetření (tamtéž).

Příčiny pozdního spontánního potratu jsou specifické tím, že více odrážejí samotný vliv

zdravotního stavu těhotné ženy – matky. Mezi ty se tedy řadí:

- nedostatečnost děložního hrdla/čípku – děložní hrdlo se otevírá, jelikož děložní

čípek je slabý,

- anomálie dělohy (například vrozené vývojové vady – nepravidelný tvar dělohy),

- infekce plodového vejce,

- jiné závažné onemocněním matky – například endokrinologická onemocnění,

diabetes mellitus (neléčené), a další,

- přítomnost komplikace ze strany genetiky (Skutilová, 2016; Slezáková et al., 2011).

Příčiny raného i pozdního samovolného potratu mohou být podobné, nicméně některé se

významně odlišují, právě v souvislosti s dobou objevení se prvních komplikací. Vhodné je

ještě dodat, že v mnoha případech jsou důvody spontánních potratů nezjištěny a

neobjasněny (Skutilová, 2016).

18

V případě pozdního potratu je většinou žena hospitalizována či alespoň častěji

kontrolována svým gynekologem. Je velmi důležité, aby v průběhu celého těhotenství byla

žena velmi obezřetná a všímavá ke svému tělu. Měla by mu naslouchat a citlivě reagovat

na potřeby svého těla a dítěte, zejména pokud se objeví sebemenší potíž, která by mohla

indikovat velké a nenapravitelné komplikace v pozdějším stádiu těhotenství.

1.2.1 Perinatální úmrtnostPerinatální úmrtnost udává počet plodů/ novorozeňat „mrtvě rozených a počet zemřelých

v časném novorozeneckém období s porodní hmotností 500g a více, v přepočtu na 1000

živě a mrtvě rozených novorozeňat.“ (Roztočil, 2008, 364). Tento termín zaštiťuje pojmy

mrtvorozenost a časná novorozenecká úmrtnost. Mrtvorozenost označuje počet dětí, které

se narodí již mrtvé s váhou alespoň 500g, v přepočtu na 1000 mrtvě a živě narozených.

Novorozeneckou úmrtnost pak lze chápat jako počet živě narozených dětí zemřelých do

sedmého dne po porodu, jejichž porodní hmotnost je 500g a více (může být i méně než

500g, důležité je, že dítě přežije) v přepočtu na 1000 živě narozených dětí (Roztočil, 2008;

Pavlíková, 2011, získáno z: http://zdravi.euro.cz/clanek/mlada-fronta-zdravotnicke-noviny-

zdn/novorozenecka-a-perinatalni-umrtnost-jsme-skutecne-nejlepsi-462365; WHO, 2006).

1.2.2 Umělé ukončení těhotenství v druhém trimestru Definici i to, jak se postupuje při umělém přerušení těhotenství, lze nalézt výše. Zde bude

doplněno to, že umělé ukončení těhotenství v perinatálním období má také svůj limit

možnosti provedení, a to 24. týden těhotenství. Navíc, v rozmezí od 12. do 24. týdne bývá

interrupce volena jako východisko ze situace, kdy byla zjištěna významná genetická vada

plodu (Slezáková et al., 2011). Žena tedy na rozdíl od umělého přerušení těhotenství

v prvním trimestru, již rozhoduje spíše o tom, zda donosí dítě, které se pravděpodobně

narodí s postižením nebo zda si je nechá vzít. V některých případech však žena ani na

výběr nemá, a to tehdy, jestliže dítě v její děloze již zemřelo, a je nutné těhotenství ukončit.

Významným faktorem pro volbu umělého ukončení těhotenství ve druhém trimestru je

tedy přítomnost vývojových vad neslučitelných se životem dítěte nebo i zdravotní stav

matky, který by mohl být pokračujícím těhotenstvím velmi ohrožen (Roztočil, Bartoš,

2011; Slezáková et al., 2011). Pokud se naskytne některá z komplikací těhotenství, která

povede k jeho ukončení, sdělení zprávy je na ošetřujícím lékaři. Není to situace příjemná a

vhodný způsob komunikace je zde více než důležitý. Podle Ratislavové (2008, 36) to „pro

lékaře znamená podat všechny dostupné informace, pomoc rodičům pochopit a přijmout

19

zlou zprávu… Rodiče při sdělení diagnózy očekávají jednoznačné vyjádření k diagnóze,

etiologii postižení, prognóze.“ Uvádí se, že náročnost situací tkví v jejich obsahu, který se

určitým způsobem dotýká smrti. Takové téma se týká nás všech a pro lékaře i další

zdravotnický personál, který přichází do kontaktu se ženou, jež podstoupí potrat například

z důvodu přítomnosti vývojové vady neslučitelné se životem, je tedy i tak velmi těžké

podat zprávu citlivě, srozumitelně. Vždyť příště to mohou být oni, komu bude sdílena

podobná zpráva. To může být jedním z důvodů, proč ženy nemusí být pochopeny právě ze

strany zdravotníků. Náročné jsou ovšem také situace, v nichž se matka rozhoduje sama,

zda-li podstoupí ukončení těhotenství z genetických důvodů (Downův syndrom,

Edwardsův syndrom, těžké srdeční vady, rozštěpy, vrozené vývojové vady, a další) či

přítomnosti např. vývojové vady způsobující postižení, která je ovšem slučitelná se

životem. Důvod, tedy odpověď na otázku, proč se žena rozhodla podstoupit ukončení

těhotenství, se ovšem přítomný personál na gynekologicko-porodnickém pracovišti nemusí

dozvědět. Je to věc její a ošetřujícího lékaře. Nicméně, dozvědět se o tom může právě

klinický psycholog působící na takovém oddělení. Dlabačová naznačuje, že právě ten ženě

může vypomoci s tíhou rozhodnutí. Ženu v jejích slovech respektuje a s přístupem

pacientky k situaci je plně kongruentní, nicméně za ni nepřebírá zodpovědnost, stejně jako

lékař, spíše se jí snaží ukázat ještě další možnosti, které by mohly být v dané situaci

uváženy (osobní sdělení 10. 2. 2017).

Některé ženy se i přes nešťastnou diagnózu a prognózu rozhodnout nechat si dítě, resp.

neukončit těhotenství zásahem lékařů. V těchto případech velmi často následně dochází

k potratu, k předčasnému porodu s možností, že dítě zemře po porodu, nebo že dojde

k nitroděložnímu úmrtí plodu (Ratislavová, 2008). Lze podotknout, že za těchto okolností

se rodičce dostává menších pocitů viny a celkově je tato smutná situace snášena lépe také

proto, že matka uznala život plodu se vším, včetně jeho postižení. Významným aspektem

je také fakt, že žena sama nerozhodla o ukončení těhotenství.

Smrt a umírání je velmi citlivé téma (Špatenková, 2013), ještě navíc v tak paradoxním

kontextu. Kontextu porodnictví, kdy mají přece na svět přicházet živí a zdraví

novorozenci. Ošetřující lékaři a veškerý zdravotnický personál se mohou cítit vyděšeni

z neschopnosti čelit smrti, mohou pociťovat bezmoc, ta vyvolá frustraci, pochybnosti a

obavy. Špatenková (2013) popisuje také fakt, že někteří zdravotníci nevědí, jak pracovat

s truchlícími lidmi, jak je podpořit a zároveň nabídnout dostatečný prostor a čas pro ně

samé.

20

1.2.3 Potíže v období termínu porodu Pojem perinatální úmrtnost byl vysvětlen výše, ukrývají se pod ním tedy situace, v nichž

dochází k úmrtí dítěte během porodu. Tedy, žena přichází do porodnice rodit a plod

vykazuje známky života. Zde stojí za upozornění, že pokud nejsou dopředu očekávány

komplikace, žena je přijata do porodnice, kterou si vybrala, a ta je např. okresní. To

znamená, že se zde nenachází žádné perinatální centrum poskytující intenzivní či

intermediální neonatologickou péči. Právě v menších porodnicích se logicky mohou

setkávat právě s tímto typem ztráty, než se ztrátou, která souvisí s nedonošeností nebo

rizikovým těhotenstvím ženy. V druhém případě jsou ženy ve valné většině odesílány na

specializovaná pracoviště.

Je třeba připomenout, že s blížícím se termínem porodu stoupá riziko úmrtí dítěte a až 33%

případů představují děti donošené v termínu (Novotná, 2013). Novotná (2013) však dále

uvádí, že pouze v polovině případů je objasněna příčina úmrtí miminka.

Tento odstavec zmíní nejčastější příčiny úmrtí dítěte během porodu a jeho okolnosti. Ty,

které způsobují narušení dýchacího centra, budou dále uvedeny. Příčinou úmrtí v těchto

případech bývá tedy udušení (zamezení přítoku krve, předčasné dechové pohyby,

vdechnutí plodové vody) a jedná se tedy o:

placenta se odloučí předčasně (abruptio placentae praecox) – znemožní stahy

děložní svaloviny, tvorba hematomu, ztráta funkce placenty;

stištění pupeční šňůry - omotání kolem končetiny dítěte, omotání kolem krku dítěte;

stlačení hlavičky - deformace mozku (Hirt, 2015; Slezáková et al., 2011).

To, že dítě při porodu zemře, může být způsobeno také tzv. násilnými příčinami, jak uvádí

Hirt (2015). Tato práce se však zabývá porody ve zdravotnickém zařízení, proto zde bude

zmíněna jedna týkající se prostředí porodního sálu. Jedná se o „operační pomoc –

například roztržení páteře nebo stlačení lebky kleštěmi, velmi rychlý (překotný) porod

(partus praecipitatus) – při náhlém a rychlém vypuzení z těla může spadnout na zem,…

jestliže dítě spadne na zem, vznikají obvykle lomy na temenní kosti kolmo na šípový šev.“

(Hirt, 2015, 90-91). Patří se uvést také chorobné příčiny, které mohou způsobit to, že dítě

zemře těsně po porodu. Jde například o vývojové anomálie, časný (adnatální) zápal plic, a

další (Hirt, 2015; Slezáková et al., 2011).

Tyto situace představují velmi náročné chvíle jak pro rodiče, tak pro zdravotníky, zejména

pro neočekávaný konec. Zdravotníci by v tomto ohledu měli být opět velmi taktní a

21

empatičtí a měli by věnovat pacientce i jejímu partnerovi čas, měli by je pochválit za to,

jak vše zvládli (Ratislavová, 2008). Ratislavová (2008) doporučuje, aby ještě během

hospitalizace matky, gynekolog (ošetřující lékař) i pediatr provedli se ženou rozhovor o

příčinách nečekaného úmrtí děťátka, aby jí vysvětlili, k čemu došlo a seznámili ji také

s výsledky pitvy. Nutno podotknout, že je třeba brát ohled na to, zda-li je pacientka

schopná tyto informace slyšet a vnímat. Možné je rozhovor opakovat, nejlépe podávat

zprávy oběma rodičům. „Informovanost a soucitná péče jim dodává důvěru a pomáhá jim

vyrovnat se s tragickou situací.“ (Ratislavová, 2008, 76). Samotným zdravotníkům se pak

doporučuje nebát se o události mluvit a ventilovat své emoce. Na místě je také vyhledání

odborné psychologické pomoci, která nehodnotí a naslouchá. Pokud se jedná o přímou

spolupráci s klinickým psychologem daného zařízení, tak je může vyslechnout, nicméně

v praxi je odkazuje na externí kolegy, psychology, psychoterapeuty (Dlabačová, Jahnová,

osobní sdělení 10. 2. 2017).

22

2. Přístup personálu

Je samozřejmé, že postavení a role lékaře, porodní asistentky nebo sestry je v situacích

ukončení těhotenství velmi složité, což dokazuje několik tematických studií (Langer, &

Ringler, (1990); Chan, Arthur, 2009; Nicholson et al., 2010). Jak by se tedy měli

zdravotníci chovat a jednat, aby vše proběhlo, co nejméně bolestivě? Jednoznačně je

požadován profesionální přístup všech zúčastněných odborníků na pracovišti, kde se

provádí umělé ukončení těhotenství. Nicméně je jasné, že profesionální přístup je

očekáván od všech zdravotníků, nejen těch potýkajících se s případy spontánního potratu,

interrupce nebo například mimoděložního těhotenství. Profesionalita pracoviště bývá

ukotvena v týmovosti, resp. v týmu pečujícím o ženu. Ten se v případě interrupce skládá

z gynekologa, anesteziologa, genetika, dětského lékaře – pediatra a klinického psychologa

(Ratislavová, 2008). Zdůrazněna by však měla být i role porodní asistentky, která je

přítomna u porodu (nejen fyziologického, ale i patologického). V týmu mohou působit také

zdravotní sestry, neonatolog, novorozenecké sestry, atd., to je dáno požadavky aktuální

situace. Hodí se podotknout, že týmovost a týmová jednotka tkví v „partnersky otevřeném

rovném (nehierarchizovaném) prostředí podporující spolupráci“ (Baštecká, Mach, 2015,

361). Je jasné, že pokud se každý člen týmu bude cítit rovnocenně s ostatními, nebude

vykonávat svoje povolání pod tlakem, lze očekávat, že se to pozitivně projeví také ve

vztahu k pacientce a jejímu prožívání.

Do obsahu pojmu profesionální přístup v kontextu ztráty v oblasti porodnictví je třeba

zařadit nejen spolupráci, souhru a vzájemný respekt ve výše uváděném týmu, ale také

vlastnosti prostředí, vlastní kompetence každého z členů, empatii, vstřícnost, pochopení a

podporu. Obecně je nutné vyzdvihnout komunikaci a její způsoby. Na komunikační

aspekty a jejich efektivitu bývá kladen obrovský důraz. Zdravotník by měl využít komplex

všech svých dorozumívacích dovedností a schopností, které by ovšem nijak neměly

ovlivnit matku (Ratislavová, 2008). Důležitá je také volba správných slov, nabízení

podpory, empatie, shodnost. Zmínit se je třeba také o trpělivosti a určité odolnosti ve

smyslu nepodlehnout silným emocím, resp. chování pacientek. Ty k lékařům mohou mít

velmi ambivalentní vztah, jak uvádí Ratislavová (2008). Jsou jim vděčné za včasné

odhalení potíží a zároveň se u nich může objevit zášť, vztek a naštvání, protože oni provádí

zákrok, oni usmrtili plod (tamtéž; Richards, nedat.). Je na osobnosti lékaře, aby dokázal

mít k možným emočním projevům ženy pochopení a respekt, nejlépe, aby jí poskytl

23

prostor. Ovšem zajištění prostoru pro nepotlačování, ale projevování emocí ženy může

nebo by mělo spadat do kompetencí klinického psychologa, pokud je k dispozici.

Co se týče porodních asistentek, ty představují pro těhotné ženy průvodkyně obdobím

porodu. Jsou někým, kdo by v dané chvíli měl vědět, co se bude dít, když není přítomný

lékař, kdo bude ženy chápat v jejich aktuálním stavu a kdo s nimi bude otevřeně jednat.

Ratislavová (2008) ve svých skriptech uvádí, že během potratu by ženám měla být

poskytována intenzivní péče, a to formou psychologické podpory a opory, ale také

medicínskou formou, tedy poskytnutím dostatečné analgezie, atd. Mezi úlohy porodních

asistentek v situacích interrupce, potratu či porodu mrtvého dítěte patří také obeznámení

ženy a její poučení o fyzických i psychických změnách, které jsou velmi podobné těm

vyskytujícím se u fyziologického porodu. Ženy by tedy měly být taktně informovány o

„krvácení, laktaci, psychické labilitě“, která se u nich může projevit, a zároveň by měl být

monitorován jejich „psychický a emocionální stav“ (Ratislavová, 2008, 37 – 38). Téma

ztráty dítěte je velice citlivé a je také intimní záležitostí ženy (partnerů), proto by

pacientce, popř. pacientce a jejímu partnerovi, mělo být dopřáno dostatečné soukromí,

porodní asistentka by měla být diskrétní a ženu citlivě podporovat jak v proslovení a

projevení svých pocitů, tak v komunikaci (tamtéž).

Zajištění soukromí a v rámci možností příjemného prostředí je klíčové. Ženě i jejímu

partnerovi, popř. dule, by měl být dopřát pokoj, kde bude zajištěno soukromí a intimní

atmosféra. Pokoj bude pro danou chvíli využívat pouze žena, popř. její nejbližší. Je velmi

nepříjemné, když je žena nucena sdílet pokoj s ostatními těhotnými ženami, ačkoli ona dítě

potrácí, přichází o ně. Stejně tak bývá nepříjemné podstupovat potrat na porodním sále,

kde ostatní rodičky přivádí na svět živá miminka. Z podobného důvodu jsou ženy, které o

miminko přišly, hospitalizovány na gynekologických odděleních a ne na oddělení

šestinedělí. Nicméně nastávají i situace, kdy se pro velký počet novorozených dětí a

nedostatek míst na oddělení šestinedělí, novorodičky i s dítětem přesouvají na volné

pokoje na gynekologických odděleních. Tady lze střetu, resp. situacím, kdy žena, která

přišla o dítě, slyší plakat jiné, velmi těžko zabránit. K příjemnějšímu prostředí jinak

přispívá také tlumené osvětlení, omezení hluku a zvuků přístrojů a technického zařízení,

atd. (Ratislavová, 2008).

24

2. 1 Nabízená péčeNásledující kapitola se věnuje tomu, jaké existují možnosti poskytované a fungující péče

ve směru k rodičce, jejímu partnerovi, popř. rodině. Další část práce nabídne přehled

potenciální péče pro zdravotnické pracovníky, která ovšem není samozřejmá. Ihned

v úvodu kapitoly je třeba podotknout, že ačkoli se možnosti pro potřebné v těchto situacích

liší, do určité míry jsou na sobě závislé. Lze to vysvětlit na příkladu rituálu rozloučení,

kterým rodiče se zemřelým děťátkem mohou projít. Pakliže se s děťátkem ještě v porodnici

rozloučí, a tento proces zprostředkuje porodní asistentka, která byla přítomna celému

průběhu nešťastné události, může tohle rozloučení také pro ni znamenat částečnou

psychickou úlevu. Tento životní příběh pro ni lze skrze rozloučení lépe uzavřít. Zároveň se

u ní nemusí objevit pocity viny, výčitky a hlodavé myšlenky na to, proč to neudělala, co

mohla udělat jinak nebo navíc. Podrobněji se nabízeným možnostem, službám, péči a její

provázanosti, jež je opravdu velmi důležitá, věnují následující řádky. Pro přehlednost jsou

služby částečně rozděleny do odstavců, nicméně jejich poskytování se velmi prolíná a

v praxi mnohé z nich oddělit nelze.

2.1.1 Zdravotnická péčeJe samozřejmostí, že každé pacientce bude poskytnuta potřebná zdravotnická péče, že žena

bude správně ošetřena, že jí budou podány medikamenty, které vyžaduje situace, popř. že

v případě nutnosti budou provedeny dané operační zákroky. Očekává se tedy poskytnutí

komplexních medicínských služeb, které jsou nejčastěji v kompetenci zdravotnického

personálu, tedy lékařů, porodních asistentek, zdravotních sester. Zdravotníky jsou také

zabezpečovány a uspokojovány základní lidské potřeby, tedy ty fyziologické, někdy také

sociální (Ratislavová, 2016). Tato podkapitola se ovšem zabývá péčí „doplňkovou či

doprovodnou“, někdy i následnou. Ta by měla přispět k tomu, aby situace způsobená

ztrátou dítěte během těhotenství, byla pro ženu co nejlépe zvládatelná, co nejméně

bolestivá, v rámci jejích možností. V první řadě je tedy třeba zajištění soukromí, o kterém

je hovořeno výše. Zde je třeba dodat, že je vhodné, když soukromí respektuje veškerý

zdravotnický personál. Když zbytečně nenarušuje proces porodu, popř. rozloučení. Jak

uvádí Špaňhelová (2015), v případě, že se během porodu mají střídat porodní asistentky,

popř. lékaři, vždy je vhodné, aby to stávající porodní asistentka rodičům sdělila, popř. jim

představila svoji nástupkyni. V ideálním případě si porodní asistentka prodlouží směnu. Je

také vhodné označit porodní box, kde žena rodí mrtvé dítě, nebo pokoj, kde je žena

následně hospitalizována, např. tmavou mašličkou, což upozorní a uvědomí personál

25

(Ratislavová, 2016, Špaňhelová, 2015). Některá porodnická zařízení dokonce umožňují

zapálení svíčky dítěte, což může podporovat truchlení. Svíčku si pak symbolicky odnášejí

rodiče domů (tamtéž).

2.1.2 MedikaceVelmi specifickou formou péče, pokud se to péčí dá vlastně nazvat, je nabídka podání

tlumivých léků – hypnotika, anxiolytika, antidepresiva (např. lexaurin). Řada psychiatrů se

k podávání těchto farmak staví negativně, jelikož prakticky zabraňují procesu truchlení a

prožití si ztráty (Baštěcká in Ratislavová, 2016). Zde se míní využití psychofarmak

bezprostředně po porodu, popř. během následné hospitalizace. Zcela jiný postoj k případné

medikaci lze zaujmout v situaci, kdy se žena se ztrátou velmi špatně vyrovnává a truchlení

trvá již příliš dlouhou dobu (Flenady et al., 2014). Pak je na místě zvážit možnost využití

těchto léčiv.

2.1.3 KomunikaceJak vyplývá z výše uvedených řádků, komunikace zdravotnického personálu s pacientkou

je velmi stěžejní v rámci celého ošetřovatelského procesu. Způsob komunikace se ženou,

která se nachází v takto náročné situaci, má vliv na ni, na její prožívání a také ovlivňuje

celkovou atmosféru situace. Ratislavová (2008, 2016) i Špaňhelová (2015) se ke

komunikaci zdravotníků s pacientkou a její rodinou vracejí téměř v každé kapitole svých

knih. Shodují se, že v takto náročných, smutných situacích hraje roli to, jak je žena

informována (viz níže), jak se samotný personál k této ženě postaví, i to jak pokračuje

následná péče, ve smyslu neopomenout ani posléze ženiny potřeby, hovořit s ní, být jí

k dispozici. Autorky uvádí, že v těchto situacích je ženám velmi nápomocná empatie ze

strany personálu, vysvětlení, milé vlídné slovo, povzbuzení i klid. Zároveň je namístě, aby

k ženě personál přistupoval s respektem a akceptací jejích rozhodnutí, bez jakýchkoli

tendencí hodnotit či srovnávat (Cacciatore, 2013; Ratislavová, 2016; Špaňhelová, 2015). Je

třeba dodat, že obě složky komunikace verbální i neverbální jsou významné a je třeba na

ně dbát. Volba slov, vlídné, klidné slovní vystupování, povzbuzování, podporování (ne

však plané utěšování), naslouchání spadá do verbální složky komunikace. Z výzkumů

vyplývá, že pacientky oceňují, když je porodní asistentka chytí za ruku a slovně podpoří,

např. k tlačení: „Pojďme do toho, teď tlačte“ (Špaňhelová, 2015, 59). Pokud na porodním

sále ženu podporuje její partner, je třeba komunikovat s oběma, situace se přece týká jich

obou.

26

Ve chvílích, kdy se rodiče s miminkem loučí, je vhodné projevit lítost a smutek nad ztrátou

dítěte, vyjádřit upřímnou soustrast. Tohle lze podpořit neverbálně – podáním ruky,

pohlazením ramene. Zármutek i lítost by měl vyjádřit nenásilnou spíše klidnou, vlídnou

formou také další zdravotnický personál přicházející s rodiči do kontaktu v průběhu

hospitalizace ženy (např. zdravotní sestra, sociální pracovnice, klinický psycholog).

Jahnová (2017) uvádí, že rodiče vyjádření lítosti oceňují (z osobního sdělení 16. 2. 2017).

2.1.4 InformovanostInformovanost představuje velmi důležitou položku v kontextu péče o ženu, které zemřelo

dítě (ať už intrauterinně, při nebo po porodu). Zásadní je ženu neopomíjet, naopak je

vhodné ji i jejího partnera, pokud je přítomen, o všech dalších krocích a postupech

informovat. Špaňhelová (2015) uvádí, že je třeba zpravovat rodiče po částech a respektovat

jejich současnou situaci (taktéž, Flenady et al., 2014). Je třeba jim dát čas a prostor na

vstřebání informací, k tomu však často ale nemusí dojít, vzhledem k tomu, v jak těžké

situaci se rodiče nacházejí. Vhodné je také upravit způsob sdělování informací a zvolit

správná slova, tak aby byla pro rodiče srozumitelná. Nešťastná událost pro ně může být

velmi šokující, z toho důvodu je třeba informace rodičům podávat velmi stručně, jasně a

transparentně, zároveň však citlivě, taktně. Je nutné brát ohled na šokující událost, která

omezuje celkovou kapacitu vnímání (Ratislavová, 2016). Personál by se měl v rané fázi

události vyvarovat edukaci a doporučování následné intervence. Pro ženu to není zcela

prospěšné. Složitější sdělení, informace o dalších postupech a krocích je vhodné ženě

nabízet později, cca po 72 hodinách, jak uvádí Ratislavová. Vhodné je také informace

opakovat a pokusit se zajistit, že budou příjemcem vnímány.

Zdravotnický personál, většinou porodní asistentky, by měl rodiče také informovat o tom,

kdo a jaké další služby jim mohou být v jejich situaci nabídnuty. Je vhodné rodiče

obeznámit, že ve věcech pohřbu s nimi bude komunikovat sociální pracovnice, že jsou jim

k dispozici služby klinického psychologa, popř. nemocničního kaplana. Pro rodiče mohou

tyto informace znamenat jakousi oporu v tom smyslu, že na věc nejsou sami, že jsou zde

lidé, kteří jim pomohou jak dál.

2.1.5 Sociální pomocSituace, kdy žena musí porodit mrtvé miminko nebo dítě zemře během porodu, či

bezprostředně po něm s sebou přináší mnoho otázek, které si rodiče často ihned

neuvědomují. Vyvstávají otázky týkající se pobírání mateřského a rodičovského příspěvku,

27

ovšem mnohem dříve rodiče musí zvážit, zda děťátko bude pohřbeno. Tyto otázky spadají

do kompetencí sociálního pracovníka, on rodičům pomáhá s řešením vyvstalé situace.

Kontaktuje pohřební službu, popř. dává kontakt rodičům, poskytuje odborné poradenství

v oblasti sociálních příspěvků, pohřebného. Zároveň rodiče může odkázat na organizace

věnující se ztrátě dítěte, popř. na svépomocné skupiny v blízkém okolí (získáno z:

http://nemocnicesternberk.agel.cz/pracoviste/oddeleni/zdrav.socialni-pracovnik.html).

Stejně jako zdravotnický personál by to měl být člověk kompetentní, empatický, trpělivý,

taktní, komunikativní, měl by respektovat pacientku a její rozhodnutí (Kuzníková et al.,

2011).

2.1.6 Psychologická pomocPrvní psychologickou pomoc ve smyslu opory, podpory, zajištění soukromí, přítomnosti

partnera zajišťuje především zdravotnický personál, tedy porodní asistentky, popř.

gynekolog-porodník. Tento odstavec však připomíná psychologickou pomoc, resp. péči

poskytovanou klinickým psychologem. Klinický psycholog, pokud je těmto ženám

k dispozici, jim věnuje více času, naslouchá, podporuje, je oporou. Poskytuje krizovou

intervenci, může ženy či partnery odkázat na svépomocné skupiny, popř. organizace

Dlouhá cesta, atd.). Z nedávného výzkumu vyplývá, že z poskytnuté psychologické a

krizové pomoci je pro pacientky velmi významná emocionální podpora (Human et al.,

2014), která zároveň podporuje ženy ve zvládnutí náročné situace. Jiná studie uvádí, že

vhodná podpůrná psychologická intervence poskytnutá ženě zaživší ztrátu dítěte během

těhotenství či porodu, přispívá k rychlejšímu zotavování ze smutné události (Van den

Akker, 2011). Významným aspektem je pak pro ženy příležitost někomu se vypovídat a

projevit svoje pocity a emoce, které před rodinnými příslušníky vyjádřit nelze. Klinický

psycholog ženu doprovází truchlením, nabízí možnosti následné terapie.

2.1.7 Pastorační péče Pastorační péče v sobě zahrnuje aspekty duchovní, existenciální i spirituální.

V nemocnicích České republiky začala fungovat nedávno, oproti např. západním zemím,

kde je klinická duchovní péče a tedy přítomnost nemocničního kaplana často

samozřejmostí. Náplní pastorační péče na porodnických odděleních je kromě doprovázení

truchlících rodičů, také „naslouchání, sdílení, povzbuzování, modlitba, společné hledání

smyslu existence, prohlubování duchovních hodnot, ale také „jen“ tichá přítomnost a

blízkost“ (Hrachovcová, 2014, 41). Pro rodiče novorozence, jehož prognóza není příliš

28

optimistická, může být útěchou svátost křtu, kterou lze díky nemocničnímu kaplanovi

novorozenci udělit (získáno z: http://nedonosenci.blogspot.cz/2009/01/etika-v-

neonatologii.html).

2.1.8 Možnost rozloučení a vzpomínekS příchodem 21. století je zařízením stále častěji rodičkám nabízeno podívat se na svoje

dítě a pochovat si je, ačkoli nežije. Tyto možnosti se sem dostávají velmi pomalu a

postupně od období po 1989 (Ratislavová in Kutnohorská, 2011). Ženě i jejímu partnerovi

je dopřán čas i prostor pro rozloučení se s dítětem. Tomuto trendu předcházel ještě v druhé

polovině minulého století „rituál zmizení mrtvého novorozence,“ jak uvádí Ratislavová

(2016; 2011). Ihned poté, co dítě opustilo dělohu matky, bylo zdravotníky odneseno

z porodního sálu a rodičům o dítěti mnohdy nebyly předány žádné informace o dítěti.

Účelem tohoto rituálu bylo ochránit ženu před psychickým strádáním a truchlením. Protože

tento rituál nebyl příliš efektivní a jak z výzkumů vyplývá, ženy by rády pohlédly na své

(byť zemřelé) miminko, došlo v této oblasti ke změně a v řadě porodnic se zdravotníci

začali zaměřovat na potřeby ženy. Podobně jako tomu bylo daleko dříve v anglicky

mluvících zemích, Skandinávii, apod. (Ratislavová, 2016). V současné době se tedy

doporučuje zdravotníkům – porodním asistentkám, lékařům, aby informovali rodiče o

možnosti rozloučení formou nabídky, ne otázky, samozřejmě pokud je to v souladu

s přístupem a možnostmi porodnice. Ke zmírnění náročné situace plné zármutku

dopomáhají rodičům vzpomínky, s nimi spojené pojmenování děťátka a následné nazývání

jej tímto jménem, fotografie (Cacciatore, 2013, 2009; Flenady et al, 2014). Některé

výzkumy sem řadí také činnosti, které vzpomínky vytvoří – koupání, obléknutí miminka,

které jsou rozšířenější spíše v zahraničí, kde je tradice těchto vzpomínkových rituálů plně

funkční a prakticky samozřejmá. Jiné výzkumy totiž zmírňující účinek těchto činností

nepotvrzují (Ratislavová, 2016). V rámci utváření a zachování vzpomínek rodiče domů

dostanou upomínkový/ vzpomínkový list, na němž jsou otisknuty dlaně a chodidla

miminka, na listu je zapsáno jeho jméno, popř. váhové a výškové údaje. Rodičům lze spolu

s upomínkovým listem předat například i pramínek vlasů miminka, přikrývku, popř.

fotografie, které byly pořízeny v průběhu rozloučení s dítětem, pokud si tak rodiče přáli.

Rodičům je vše poskytováno pouze v případě, že o to mají zájem. Nic se jim nenutí,

nenaléhá se na ně v žádném případě. Pokud se rodiče až po propuštění rozhodnou, že by si

přáli vzpomínkový list, o který předtím nejevili zájem, je samozřejmostí jim jej dodat. Tyto

upomínkové boxy bývají uloženy v porodnicích, také pro tyto případy. Při samotném

29

loučení se s miminkem je vhodné vytvořit pro rodinu soukromí, intimní atmosféru,

podporující půdu a dopřát jim tolik času a prostoru, kolik rodiče potřebují. Je vhodné

miminko před předáním rodičů zabalit tak, aby nebyly zjevné případné deformity

(Špaňhelová, 2015). Porodní asistentka zprostředkovávající rozloučení by měla být citlivá

a měla by identifikovat momenty, kdy už se rodiče v této pozici necítí příjemně či naopak

neměla by na rodiče s rozloučením spěchat a urgovat je (Špaňhelová, 2015; Ratislavová,

2016).

Na tomto místě je třeba dodat, že uvedené služby a možnosti péče o pacientky a jejich

blízké jsou již na některých místech České republiky běžné, nicméně není rozhodně

pravidlem, že by byly dostupné ve všech porodnických zařízeních. Více služeb nabízejí

často zařízení, při nichž fungují specializovaná centra (např. perinatologická), což ovšem

také není pravidlem. Porodnická zařízení a nabídka jejich doprovodných služeb je tedy po

celé republice velmi individuální.

30

3. Možnosti pro personál

Zdravotnický personál porodnic setkávající se se situacemi, v nichž dojde ke ztrátě dítěte,

odvádí velmi smysluplnou, obdivuhodnou, nicméně také velmi náročnou práci. V takových

situacích je veškerá pozornost zaměřena na ženu, na to, co prožívá, na jí poskytovanou

pomoc apod., ale je třeba neopomíjet dopad, jaký mohou mít tyto smutné události na

ošetřující personál. Je na místě připomenout nutnost psychohygieny a určitých

vyrovnávacích a zvládacích strategií (Špaňhelová, 2015). Bohužel v praxi často není

prostor na to zaměřovat se na personál, u kterého dlouhodobé vystavování náročným

situacím a stresorům, pocitům viny, znejistění, může vést k vzniku nejrůznějších typů

vlastních obran (odlidštění – „strojové“ jednání) až k syndromu vyhoření. Následující

řádky se tedy zaměří na možnosti, které, ačkoli jsou personálu poskytovány nepravidelně

nebo vůbec, by mohly být nápomocné, personál podporující a ujišťující.

Ihned v úvodu je třeba připomenout výše popisované rituály, vzpomínkové listy, možnost

rozloučení, ale také vhodnou komunikaci. Všechny tyto aspekty mohou být rodiči

oceňovány, a vědomí toho, že jsem jako porodní asistentka nebo jako lékař udělal to

nejlepší, co jsem v nastalé situaci udělat mohl, může být pro mě uspokojující,

povzbuzující. Neprobouzí to pocity viny. Bohužel, v mnoha případech lékaři, porodní

asistentky nebo zdravotní sestry nevědí přesně, jak se v této situaci chovat, jak jednat

s rodičkou, s jejím partnerem, co říkat, co neříkat, čeho se vyvarovat nebo jak ženu

podpořit. Není divu, situace, v níž zemře novorozeně, popř. se narodí mrtvé dítě, sama o

sobě přináší mnoho nezodpovězených otázek a zároveň je velmi náročná kromě rodičů

také pro zdravotnický personál (Ratislavová, 2008, 2016; Špaňhelová, 2015; Zavotsky et

al., 2013).

3.1 Semináře o komunikaci a psychohygienaPro lékaře, porodní asistentky, popř. všeobecné zdravotní sestry na porodnických

odděleních by bylo jistě příhodné, kdyby byli vyškoleni v krizové komunikaci. Jak uvádí

Špaňhelová (2015) i Ratislavová (2008) mnohdy tyto situace do jednání personálu

s pacientkami přinášejí obavy, rozpaky, strach ze setkání se smrtí, který je umocněn tím, že

se jedná o smrt malého dítěte. Personálu jsou tedy nabízeny semináře, v nichž mohou

diskutovat komunikační strategie vhodné pro tyto situace. Zároveň je někdo navede na to,

jaká slova volit, jak ženu podpořit, jaké obraty naopak nevyužívat (např. je nevhodné říkat.

31

„To bude dobré… Uvidíte, za rok si na to ani nevzpomenete…“ a další, Špeňhelová, 2015,

str. 59). V seminářích lze také zdravotníkům navrhnout, popř. doporučit, jak vykonávat

psychohygienu. Špaňhelová (2015) uvádí, že v okamžicích, kdy porodní asistentky

přechází z porodního boxu/ pokoje na sesternu, je dobré si alespoň krátce popovídat

s kolegyní, nebo někomu zavolat, to může porodní asistentce ulevit. Zároveň dodává, že po

odchodu domů by měla využít čas na odpočinek a relaxování i aktivní. Nakumulované

zážitky a emoce může zdravotník ventilovat také např. křikem, boxem (tamtéž). Nutno

podotknout, že veškeré možnosti psychohygieny jsou velmi individuální, každý by tedy

měl poslouchat vlastní organismus, pečovat o něj a řídit se jím.

3.2 Prázdná kolébkaV rámci projektu Prázdná kolébka, který vnikl pod záštitou spolku Dlouhá cesta, byl

vytvořen speciální kurz pro zdravotníky na téma Péče o rodiče po perinatální ztrátě.

Zdravotníkům, ale také sociálním pracovníkům, popř. studentům zdravotnických škol se

díky kurzu dostane odpovědí na mnoho otázek, které téma ztráty vytváří. Navede je na to,

jaká slova volit, jak s rodiči komunikovat, jak na sebe nezapomínat. Kurz probíhá formou

e-learningu a dvou setkání a je koncipován teoreticko – prakticky. E-learningové podklady

pro kurz jsou postupně zpřístupňovány každý týden, po prvních čtyřech lekcích probíhá

první setkání, na závěr pak druhé. Při osobních setkáních si účastníci vyměňují zkušenosti,

diskutují případy, nacvičují a trénují modelové situace, hovoří se také o péči o sebe. Kurz

pokrývá téma perinatální ztráty a jejího vlivu na rodinu, komunikace a sdělování špatné

zprávy, péče o rodičku během porodu mrtvého dítěte, procesu truchlení, komplikovaného

truchlení a rituálů rozloučení se s miminkem, zároveň nabízí informace o tom, jak

podporovat ženu, jejího partnera, její rodinu během hospitalizace, jak je podporovat

v okamžicích umírání jejich nedonošeného dítěte nebo dítěte s postižením. Obsahem kurzu

je samozřejmě práce v týmu (viz výše), zaměření se na psychohygienu personálu, i

informace o laické a odborné pomoci rodičům po propuštění z porodnice.

Kurz, který je účastníky velmi pozitivně hodnocen, je lektorován svými autorkami Mgr.

Kateřinou Ratislavovou, Ph.D. a Mgr. Zuzanou Hruškovou, které jej samy popisují

následovně: „Kurz péče o rodiče po perinatální ztrátě pomáhá pečujícím orientovat se

hlouběji v této problematice, poskytuje možnost zdokonalit komunikační a psychosociální

dovednosti a tím také zkvalitnit péči o truchlící rodiče v praxi.“ (Ratislavová, Hrušková,

2016 in Littva, Tupý, Hlinková, Moraučíková, 2016, 236).

32

3.3 SupervizeDalší možností, která by mohla ulevit zdravotníkům v porodnických zařízeních, je jejich

účast na supervizích, či spíše supervize pro ně určené. Baštecká a Mach (2015, 354) uvádí

tři funkce supervizního procesu – „řízení, výuku a podporu“. Zde je kladen důraz na

podpůrnou funkci supervize, při zohlednění náročnosti situace, kterou s sebou ztráta

miminka přináší. Jak dále autorka uvádí, tato funkce je klíčová při pomoci

supervidovanému jedinci „nést a zvládat (emoční) pracovní nároky a zátěž, sdílet pracovní

odhodlání a naději, zbavovat se profesních kalů“. Ze supervize si zdravotník může odnést

odlišný pohled na věc. Zároveň může být obohacen příspěvky a názory ostatních kolegů,

které ve své další praxi může zohlednit. Ratislavová (2008) také zdravotnickému personálu

potýkajícím se s perinatální ztrátou doporučuje supervizní skupiny. Navrhuje supervize

formou balintovské skupiny. Jedná se o takový druh skupinové supervize, jejíž členové

(zdravotnický personál) se setkávají s pacienty, jejichž počet odpovídá malé skupině (max.

12 účastníků), materiálem pro diskuzi jsou případy z praxe bez využití lékařské

dokumentace, stěžejním tématem je vztah pacient – lékař a vedoucí skupiny absolvoval

výcvik pro balintovské skupiny, popř. pro malé skupiny a navštěvuje jiné balintovské

skupiny (Pačesová, 2004).

Zde je třeba zdůraznit, že poskytování supervizních setkání v rámci zařízení je opět závislé

na samotném zřizovateli a zařízení. To, že by taková příležitost sebereflexe byla přínosná,

je zřejmé, nicméně v praxi často neuskutečňované.

33

4. Připravenost personálu porodnic na ztrátu dítěte

z hlediska dosavadních studií

Téma ztráty dítěte v průběhu těhotenství a porodu je aktuální po celém světě, nicméně není

příliš populární. Jedním důvodem, proč tomu tak není, je zřejmě fakt, že pojednává o smrti,

úmrtí, truchlení, tedy o tématech, která bývají mnohdy tabuizovaná. Navíc, o to silnější a

náročnější je pak toto téma proto, že se dotýká období, v němž se lidé zpravidla těší a

očekávají nový život, ne opak. Cacciatore (2013) to nazývá „nejhorším“ paradoxem. Co se

týče výzkumné oblasti zjišťující, jak toto téma působí na personál porodnických zařízení,

jak je téma ztráty vnímáno zdravotníky porodnic, co v nich vyvolává, jestli se cítí být

kompetentní nebo co by jim při zvládání tohoto tématu pomohlo, pak lze říci, že takových

studií není příliš mnoho (Chan, Arthur, 2009; Nicholson et al., 2010; Kelley,

Trinidad, 2012; Zavotsky et al., 2013; Flenady et al., 2014). Většina výzkumů věnujících

se problematice prenatální a perinatální ztráty zkoumá tohle téma z pohledu pacientek,

rodičů, partnerů, kteří ztrátu dítěte v období těhotenství a porodu zažili (Rådestad, Malm,

Lindgren, Pettersson, & Larsson, 2014; Malm, Lindgren, & Rådestad, 2010). Výzkumníci

se v této oblasti zaměřují na jejich potřeby, prožívání, očekávání, analyzují jejich výpovědi

(Human et al., 2014; Kulathilaka, Hanwella, A.de Silva, 2016, Jánská, 2016; Káplová,

2016; Pešoutová, 2016). Nicméně i tyto výzkumy informují o tom, jak personál k ženám

zaživším např. perinatální ztrátu přistupuje. Ze studií zabývajících se zkušenostmi rodičů

vyplývá, že postoje, přístup personálu a chování zdravotníků jsou klíčovými faktory v péči

o pacientky a vytvoření příjemného prostředí a atmosféry (Slade et al., 2001 in Nicholson

et al., 2010).

Na konci 20. století vznikla v Německu studie, v níž byly popsány reakce personálu

konkrétního nemocničního zařízení na okamžiky, v nichž žena porodila dítě s postižením,

nebo potratila nebo došlo k úmrtí dítěte v děloze ženy (in utero). Z výzkumu vyplynulo, že

personál často jednal jako by se nic nestalo – tedy dítě nebylo rodičům ukázáno, nýbrž

ihned odneseno pryč, že se často objevovala bagatelizace problému – tedy utěšování slovy

„Takhle to bylo lepší, příští rok budete mít zdravé dítě.“ Autoři Langer a Ringler dále

doplňují, že se u personálu projevovaly pocity viny, zvláště v případech, kdy věděli, že

rodiče trpí. Navíc se u nich projevovaly pocity studu, jimiž, podle autorů, halili hněv na

pacientky, kvůli kterým se museli zabývat nepříjemnými věcmi. Tyhle pocity se ovšem

absolutně neslučovaly s pečovatelskou etikou. Profesionálové z řad gynekologů, porodníků

34

nebo zdravotních sester zažívali dle studie také mnohačetná selhání a bezmoc. Právě

v tomto výzkumu si autoři všimli, že nejde pouze o prožívání pacientek, nýbrž že takto

náročné situace ovlivňují prožívání pečujících. V závěru studie pak Langer a Ringler

navrhují několik pokynů, které jednak přispějí k mírnějšímu prožívání ztráty u rodičů a

zároveň dopomohou personálu k podání profesionálního výkonu (Langer, Ringler,

1990).

Výzkum prováděný v Singapuru s názvem Postoje porodních asistentek k perinatální

úmrtní péči zahrnoval celkem 185 porodních asistentek z oddělení gynekologie a

porodnice (Chan, Arthur, 2009). Data byla získána pomocí strukturovaného

sebehodnotícího dotazníku, který mimo jiné zjišťoval postoje respondentek k perinatální

úmrtní péči, postoje k významnosti nemocniční politiky na perinatální úmrtnost a truchlení

a jejich postoje k důležitosti školení, kurzů a seminářů zaměřených na perinatální úmrtí,

truchlení, doprovázení. Z výsledků vyplynulo, že významnou roli hraje potřebné a neustálé

vzdělávání personálu. Respondentky uvedly, že by ocenily semináře, které by jim pomohly

při práci s truchlícími rodinami. Doporučena byla také supervizní setkání, která by měla

snižovat stresující zážitky, zvýšit sebevědomí a také kvalitu péče o truchlící.

Situaci v Anglii mapuje výzkum, jehož se účastnily zdravotní sestry (n=7) které poslední

dva roky pečovaly o ženy podstoupivší ukončení těhotenství (do 20. týdne těhotenství).

Interview zjišťující jejich zkušenosti (osm témat ve třech oblastech - zvládání těchto

situací, zátěž a vlivy souvislostí) byla dále zkoumána interpretativní fenomenologickou

analýzou. Data byla sbírána i pomocí standardizovaných dotazníků (Dotazník o

zkušenostech s ukončením těhotenství, Jeffersonova škála empatie, Profesionální stupnice

kvality života, SF-36). Z výsledků vyplynulo, že by pro zdravotní sestry ocenily školení -

seminář, který by jim pomohl porozumět ženám, které podstoupí umělé ukončení

těhotenství, osvětlil by problematiku, psychologické hledisko pacientek, komunikaci, atd.

Zařízení by dále mělo zajistit podporující supervizní prostředí, v němž budou ženy moci

reflektovat své zkušenosti, diskutovat a vzájemně se podporovat. To by mělo přispět

k celkové životní pohodě zaměstnanců (Nicholson et al., 2010).

Kvalitativní studie prováděná v USA se zaměřila jak na rodiče, kteří zažili ztrátu dítěte, tak

na gynekology a porodníky. Polostrukturovaná interview vedená s druhou skupinou (6 žen,

2 muži) měla za cíl zjistit pohled gynekologů a porodníků na truchlení, perinatální ztrátu a

vyšetřit příležitosti pro komunikaci, podporu a zajištění vhodného prostředí pro rodiče

35

(Kelley, Trinidad, 2012). Z audio nahrávky rozhovorů pak byly informace kódovány a

následně kvalitativně analyzovány. Výsledky studie poukazují opět na to, že by medici

měli být více vzdělávání v tématu ztráty, jejích psychologických dopadů, v tom, jak

komunikovat s truchlícími, v zaměření se na jejich potřeby. Zmíněna by měla být také

důležitost jejich psychohygieny a možnosti poradenství. Tato studie se zaměřila i na

potřebu fyzických úprav prostředí porodnice, míst, kde dochází k tichému porodu (ang.

stillbirth – porod mrtvého dítěte). Výzkum poukazuje na fakt, že lékaři mohou vhodnou

komunikací a osvětou odvrátit stigma, kterým je téma prenatální i perinatální ztráty

obklopeno (Kelley, Trinidad, 2012).

Kanadská studie z roku 2013 se zabývá především komunikací v těchto náročných

situacích. Zejména komunikace ze strany personálu je velmi těžká, jelikož zdravotníci

často nemohou najít ta správná slova pro vyjádření lítosti a kondolence, a nejsou tak

spokojení s péčí, kterou poskytují. (Zavotsky et al., 2013). Autoři tedy navrhují využití

speciálního truchlícího balíčku při časné ztrátě v těhotenství, který vnímají jako

významnou pomůcku poskytovanou pacientům. V balíčku se nachází osobní kondolenční

dopis, kontaktní informace na personál, možnosti podpory a další informace. Do

předvýzkumu se zapojili jak lékaři (n=7), tak zdravotní sestry (n=38). Balíček měli

k dispozici a využili jej, pak vyplnili dotazník, kam uváděli, co by mohlo být do balíčku

dodáno nebo odebráno. Opakování výzkumu proběhlo po 60 dnech (5 lékařů, 28

zdravotních sester) kompletování a upravování balíčku. Z vyhodnocení dotazníků vyplývá,

že pomůcka splňuje požadavky personálu. Poskytuje zdravotníkům pocit toho, že udělali

pro rodiče to nejlepší, co mohli. Je třeba upozornit na fakt, že empatický, citlivý a

profesionální přístup zdravotníků nelze zredukovat do „poskytnutí balíčku“. I s touto

pomůckou je třeba být ženě/partnerům oporou a na blízku.

Studie Vyhovění potřebám rodičů po porodu mrtvého dítěte nebo úmrtí novorozence je

rešerší literatury. Pro tuto práci jsou podstatná doporučení pro poskytovatele péče o matku,

která skýtají Respekt, Informace, Vytváření vzpomínek a Profesionální rozvoj a podpora

zdravotníků (Flenady et al., 2014). Z nedávné rešerše – Když víme, že plod zemře:

Paliativní péče v kontextu prenatální diagnózy malformace plodu (z 541 tematických studií

vyhovělo pro účely práce 29) vyplývají podobná zjištění jako u předchozích výzkumů

týkající se především možností kurzů a dalšího vzdělávání pro zdravotníky gyn.- por.

oddělení. Nicméně navíc studie poukazuje na potřebu existence dlouhodobých výzkumů

sledujících dopad paliativní perinatální péče (Catania et al., 2017).

36

Z výše popsaných výzkumů je zřejmé, že bez ohledu na kulturu či kontinent jsou potřeby

personálu velmi podobné. I tak je třeba brát zřetel na to, že některé výzkumy probíhaly

v rámci jednoho zařízení – Singapur, Kanada (Chan, Arthur, 2009; Zavotsky et al.,

2013) a nelze je tedy zcela zobecnit na všechna zařízení daného státu. Uvedené studie

nabízejí prostor dalšího vzdělání, kurzů, seminářů, které porodním asistentkám, lékařům i

zdravotním sestrám nastíní problematiku ztráty v průběhu těhotenství, tak aby jí

porozuměli a dokázali na ni nahlížet z úhlu rodičů. Kurzy podpoří personál ve vhodné

komunikaci, což by mělo částečně odbourat stres, pocity viny a nízké sebevědomí.

Psychohygiena a péče o sebe by neměla být taktéž opomíjena, personál by měl odpočívat,

relaxovat. Navíc je třeba vyzdvihnout supervize, které podle výzkumů nejsou

samozřejmostí. Nicméně ty by mohly být místem pro reflektování nejen náročných

zkušeností, diskuzi a vzájemné sdělování.

V návaznosti na předchozí studie se v České republice práci se zdravotníky porodnických

zařízení věnuje Mgr. Kateřina Ratislavová, Ph.D., která v rámci projektu Prázdná kolébka

pořádá kurzy pro tuhle cílovou skupinu (viz výše). Nicméně tyto kurzy nejsou

poskytovány plošně, většině porodnickým zařízením. Ke konci roku 2016 měl 112

zúčastněných, z toho 85 úspěšných absolventů. Převážně se jednalo o ženy – porodní

asistentky a neonatologické sestry (57 účastnic). Lékaři byli zastoupeni devíti účastníky a

mezi ostatní se zařadili psychologové, duly, atd. (Ratislavová, Hrušková, 2016 in Littva,

Tupý, Hlinková, Moraučíková, 2016). Dostupnost kurzu, popř. nabídka podobných

seminářů s důrazem na nácvik, informace, praktické rady, také psychohygienu a práci se

stresem, by mohla znamenat vodítko nejen pro porodní asistentky na to, jak v daných

situacích reagovat, zároveň by takový seminář mohl upevnit u personálu důvěru v toto

jednání. Tento kurz by nepochybně mohl navést personál na lepší péči o své psychické (i

fyzické) zdraví.

37

5. Výzkumný problém a zvolený metodologický design

Empirická část práce mapuje připravenost porodnic a jejich personálu na práci s ženami

zaživšími ztrátu dítěte během těhotenství. Připravenost, chápána ve smyslu nabízených a

poskytovaných služeb, možnosti využití psychologa, poskytovaných supervizí a dalšího

vzdělávání ve formě kurzů a seminářů, je zjišťována z pohledu samotného personálu i

z výpovědí psychologů. Výzkumná část je tedy koncipována jako smíšený design (ang.

mixed methods research). Smíšený typ výzkumu lze popsat jako míchání kvantitativních i

kvalitativních metod v rámci jednoho stejného výzkumu využívaných k zodpovězení

výzkumných otázek (Hendl, 2008; Hesse – Biber, 2010; Kolařík et al., 2015). Tento typ

výzkumu lze aplikovat již v přípravách studie, kdy je možné míchat typy otázek, které

budou postupně zodpovězeny (Hendl, 2008, Bishop, 2014). Mixovat lze také položky

v samotném dotazníku a pro potřebu výzkumu lze kombinovat otevřené a uzavřené otázky.

Analýza dat pak také může podléhat smíšenému typu výzkumu, kdy nelze všechna data

jednoznačně buď kvantitativně, nebo kvalitativně analyzovat (Hendl, 2008; Hesse – Biber,

2010).

Mezi důvody užití smíšeného výzkumu odborníci řadí triangulaci (metodu triangulace –

více metod k získání stejných dat za účelem spolehlivosti a důvěryhodnosti výsledků),

komplementaritu – doplňování (pro získání co nejcelistvějších informací), rozvoj dalšího

zkoumání, zahájení nových projektů nebo také rozšíření základny pro další výzkumy

(Hesse – Biber, 2010). Kombinace výše uvedených důvodů, podmiňuje výběr smíšeného

designu pro tuhle práci.

Obr. 1: Smíšený design studie

38


označit jako Obr. 1 Smíšený design studie


zvýraznit důležitá hesla práce např. tučným písmem (lepší pro orientaci).

Smíšený výzkum byl pro účely této práce zvolen vzhledem k povaze zjišťovaných dat (viz

Obr. 1). Již v přípravné fázi dotazníku do něj byly zařazeny uzavřené i otevřené otázky.

Uzavřené otázky zkoumají převážně tzv. tvrdá data. Otevřené otázky zjišťují vlastní názory

respondentek týkající se jejich náhledu na danou položku, jako např. náplň seminářů,

nabízené služby porodnice a personálu, a další (Hendl, 2008). Dotazník, zjišťující spíše

kvantitativní faktory, pak doplňují či spíše podbarvují informace získané z rozhovorů se

čtyřmi klinickými psychology, kteří se tématu ztráty v praxi věnují. Vzájemné podpoření

dat je v tomto případě další důvod pro výběr smíšeného designu. Kvalitativní metoda

interview s klinickými psychology má své opodstatnění také v tom, že se takto náročnému

tématu mnoho odborníků nevěnuje. Navíc je téma ztráty v porodnictví z pohledu personálu

těžké a hodno hlubšího poznání, jak prakticky ze všech rozhovorů vyplývá. Nebylo by ani

vhodné získávat data pomocí dotazníků získaných od psychologů v případě jejich malého

vzorku (n=4). Informace by nebyly relevantní.

Kromě toho, že se v případě výzkumu připravenosti personálu porodnic na práci se

ženami, které zažily ztrátu dítěte, jedná o smíšený typ výzkumu, je třeba výzkum více

specifikovat. Jde o neexperimentální výzkum a jak je zřejmé, nemanipuluje se v něm

s nezávisle proměnnou (Ferjenčík, 2000). Místo toho jsou v neexperimentálním výzkumu

měřeny existující úrovně proměnné/proměnných (Chrisler McCreary, 2010). Výzkum

zjišťující jakými službami porodnice disponuje ve vztahu k ženám, které zažily ztrátu

dítěte, ale také personálu, který o tyto pacientky pečuje, je popisný. Typem výzkumu je

tedy orientační výzkum – mapující studie, která je vytvořena za účelem „cíleného

zorientování, porozumění danému problému“ (Ferjenčík, 2000, 123). Autor upozorňuje, že

označení „orientační, mapující“ může vyvolávat mylné představy o tom, že jde o pilotní

studii nebo předvýzkum. Orientační studii tak vymezuje hloubkovým a důkladným

poznáním tématu, o němž se příliš neví (Fejrenčík, 2000). Téma připravenosti

porodnických zařízení, tedy personálu, na situace, při nichž se narodí mrtvé miminko, nebo

zemře při porodu či pár hodin po něm, může ukrývat ještě mnoho dalších odvětví, která by

stála za pozornost. Lze tedy předpokládat, že deskriptivní studie naskytne podmět dalšího

zkoumání.

5.1 Výzkumný cíl a výzkumné otázkyCílem výzkumu je zjistit a popsat, jak jsou porodnická zařízení, která svolila k účasti

ve výzkumu, připravena na práci se ženami, které zažily ztrátu dítěte. Pro správné

39


zvýraznit např. tučně


Výzkumný cíl a výzkumné otázky – sjednoťte do jedné kapitoly


bez čárky

pochopení a vymezení cíle je třeba si definovat, jak je pro účely této práce chápána

připravenost. Ta je vymezena tím, jestli jsou personálu poskytovány pravidelné supervize,

zda má personál porodnic možnosti absolvování seminářů a kurzů a účastní se jich tedy,

zda-li na oddělení působí psycholog a jestli personál má dostatečné povědomí o

poskytovaných službách. Lze tedy říci, že cílem je deskripce těchto dílčích zkoumaných

oblastí. Deskripce a orientace v problému je podle Ferjenčíka (2000) jedním ze základních

záměrů vědeckého bádání. Vzhledem k typu designu budou data získaná z dotazníků

doplněna o informace uvedené v rozhovorech s klinickými psychology, kteří se s tímto

tématem v praxi setkávají.

V návaznosti na cíl studie bylo vytvořeno pět následujících výzkumných otázek:

1. Jak často jsou personálu v porodnických zařízeních poskytovány supervize?

2. Jaká je účast personálu porodnic na seminářích (školeních), kde je informován o

tom, jak jednat se ženami v těžké životní situaci (ztráta dítěte kdykoli v

průběhu těhotenství)?

3. Jaké jsou možnosti využití služeb klinického psychologa v porodnických

zařízeních?

4. Jaké kompetence má klinický psycholog na odděleních porodnických zařízení?

5. Jaké je povědomí personálu porodnic o službách, které rodičkám nemocnice

nabízí?

S ohledem na orientační povahu výzkumu, nejsou stanoveny hypotézy (Kolařík et al.,

2015). Pozornost je věnována zjišťování odpovědí na výzkumné otázky s využitím obou

zdrojů informací.

5.2 Zkoumaná populaceVýzkumným souborem pro empirickou část jsou v případě dotazníkového šetření myšleni

všichni zaměstnanci porodnických zařízení na území České republiky, kteří se ve své praxi

setkávají s případy, v nichž dojde ke ztrátě/úmrtí miminka v jakémkoli stupni gravidity a

porodu. Ten tvoří tedy personál porodnic, kam se řadí lékaři (porodníci – gynekologové,

neonatologové, atd.), porodní asistentky, zdravotní sestry, ošetřovatelky, ale také

nezdravotnický personál, jako např. sanitárky a uklízečky. V České republice je celkem 92

40

porodnic. V rámci nich poskytuje ženám péči okolo 1500 lékařů a cca 3900 porodních

asistentek (Činčura, 2016; ÚZIS, 2016; Bartůňková, Mužík, Pokorná, 2015).

Druhá část výzkumného souboru je tvořena klinickými psychology. Počet psychologů a

klinických psychologů působících v českých nemocnicích je cca 950 (Bartůňková, Mužík,

Pokorná, 2015). Nicméně, ne všechny nemocnice fungují jako porodnice a ne každý

klinický psycholog zaměstnán v nemocnici působí na gynekologicko-porodnických

odděleních a věnuje se problematice ztráty miminka.

5.3 Výběr výzkumného souboruVýzkumný vzorek personálu porodnic byl vybrán metodou záměrného výběru přes

instituce. Touto možností výběru „využíváme určitého typu služeb nebo činnosti nějaké

instituce určené pro cílovou skupinu, která nás výzkumně zajímá“ (Miovský, 2006, 138)-

Cílovou skupinou je pro účely práce personál porodnic. Vhodní respondenti tedy splňují

požadavek zaměstnání v porodnickém zařízení. Miovský (2006) označuje tuto metodu

výběru výzkumného vzorku za nejlepší, právě v případě, kdy se jedná o respondenty, kteří

pro danou instituci pracují. Zároveň se jedná o tzv. skupinový výběr. Jako skupinu –

výběrovou jednotku lze brát právě personál jedné porodnice, ne tedy jednu porodní

asistentku, ale všechny zúčastněné (Fejrenčík, 2000; Miovský, 2006). Metoda skupinového

výběru byla zvolena jednak z ekonomických důvodů, vzhledem k rozloženosti

porodnických zařízení po celé České republice. Jiným opodstatněním pro tuto volbu je

nemožnost získat úplný seznam všech zaměstnanců (lékařů, zdravotních sester, porodních

asistentek, sanitárek, atd.) porodnických zařízení v České republice, z nichž by byl utvořen

reprezentativní výběrový vzorek.

Vzorek klinických psychologů byl získán metodou sněhové koule (lavinového výběru).

Její nevýhodou je, že nezaručuje reprezentativnost, může být zdlouhavá a hůře

proveditelná (Fejrenčík, 2000), nicméně i přesto byla vhodnou volbou. Předem totiž nebylo

zcela jasné, kteří psychologové se problematice ztráty věnují a úzce spolupracují

s personálem porodnic. Navíc, pro účely této studie bylo třeba zjistit praktické informace a

zkušenosti s cílem podbarvení jinak získaných dat. Jak uvádí Miovský (2006), výhodou je

osobní kontakt výzkumníka na možného adepta pro studii. Výběr probíhá získáním a

navázáním kontaktu s někým, kdo podá odkaz na další potencionální vzorky, kdy i on sám

může patřit do výběrového vzorku (Fejrenčík, 2000; Miovský, 2006). Tyto další kontakty

mohou opět zprostředkovat spojení s dalšími možnými účastníky.

41

Výběr výzkumných souborů v praxi

Proces užití metody účelného výběru přes instituce začal kontaktováním vybraných

nemocnic, resp. vrchních sester gynekologicko-porodnických oddělení nebo klinik, popř.

novorozeneckých oddělení. Osloveno tedy bylo celkem dvanáct zařízení – Nemocnice

Boskovice, Fakultní nemocnice Olomouc, Nemocnice Jihlava, Kroměřížská nemocnice,

Svitavská nemocnice, Krajská nemocnice T. Bati ve Zlíně, Fakultní nemocnice Ostrava,

Fakultní nemocnice Brno – Porodnice Obilní trh, Porodnice Praha 4 – Podolí, Nemocnice

Šternberk, Nemocnice Prostějov a Nemocnice Vyškov. Vrchní sestry byly kontaktovány e-

mailem s prosbou o zapojení do výzkumu, k němuž byl přiložen také oficiální oslovovací

dopis (viz Příloha 3) a vzor dotazníku (viz Příloha 4). Z celkových dvanácti oslovených

porodnic se do studie zapojilo celkem šest z nich - Nemocnice Boskovice, FN Olomouc,

Nemocnice Jihlava, Kroměřížská nemocnice, Svitavská nemocnice, KNTB ve Zlíně.

Ostatní porodnická zařízení se nezapojila z různých důvodů. Jedná se tedy o mortalitu šesti

skupin (Kolařík et al., 2015). FN Ostrava i nemocnice ve Šternberku odmítly účast ve

výzkumu z důvodu zahlcení jinými pracemi, brněnská a prostějovská a pražská porodnice

neměly o zapojení do výzkumu zájem, vyškovská porodnice byla uvedena jako nevhodná

pro zapojení do studie vzhledem k nízké novorozenecké úmrtnosti a mrtvorozenosti.

Metoda sněhové koule byla zvolena pro výběr klinických psychologů, což v praxi

probíhalo ve třech úrovních (viz Obr. 2). Nejdříve byl kontaktován klinický psycholog

jihlavské nemocnice, na něhož dala přímý odkaz velmi vstřícná vrchní sestra téhož

zařízení. Tento klinický psycholog navrhl pro rozhovor svoji brněnskou kolegyni. Z vlastní

osobní známosti byla pak oslovena další klinická psycholožka, která ačkoli se již

nepohybuje ve zdravotnictví, je stále v blízkém kontaktu s touto problematikou. Tato žena

poukázala na další tři možné adeptky. Třetí úroveň spočívala v kontaktování známé –

porodní asistentky s prosbou, zda by mohla pro účely práce doporučit jí známého

klinického psychologa, který se problematice ztráty z pohledu rodičů i personálu, věnuje.

Osloveno bylo tedy celkem sedm klinických psychologů e-mailem a telefonicky. Do studie

se zapojili celkem čtyři z nich. Mortalita tří klinických psychologů byla způsobena buď

časovou vytížeností, nebo nedostatečnou kompetencí o daném tématu hovořit.

42


asi už bych zase nedávala jako další podkapitolu, ale plynule navázala na předchozí text. Nebo dala nadpisek, ale už bez číslování

Obr. 2: Metoda sněhové koule – proces

5.4 Výzkumný souborJak vyplývá z předcházejících odstavců, za účelem studie byly vybrány dva výzkumné

soubory.

5.4.1 Personál porodnicVýzkumný soubor tvoří celkem 119 zaměstnanců z výše uvedených šesti porodnických

zařízení. Průměrný věk všech respondentů je 39,54 (SD=11,70). Nejmladší respondentka

má 20 let a nejstarší 69 let. Průměrná doba strávená ve zdravotnictví je cca 17,20 roků. Na

odděleních porodnic pak dotazovaní v průměru působí cca 10,99 let. Do studie se zapojilo

celkem 115 žen a 4 muži, z nichž byli 3 lékaři a 1 praktikant.

Účastníci výzkumu jsou zaměstnanci celkem šesti různých oddělení porodnických zařízení

(viz Tab. 1 uvedená pro přehlednost).

43

Tab. 1: Zastoupení funkcí na jednotlivých odděleních

FUNKCE

O

DD

ĚL

EN

Í

PRIM

ÁŘ

LÉK

AŘ

VR

CH

NÍV

S.

STA

NIČ

NÍ S

.

ZDR

AV

OTN

Í S.

SAN

ITÁ

Ř

PRA

KTI

KA

NT

POR

OD

NÍ A

.

OŠE

TŘO

VA

TEL

CE

LK

EM

GYNEKOLOGICKO-PORODNICKÉ 6 2 3 14 3 1 30 1 60

PORODNÍHO SÁLU 1 3 1 23 28

NOVOROZENECKÉ 1 1 3 8 1 14

RIZIKOVÉHO A PATOLOGICKÉHO TĚHOTENSTVÍ 1 1 6 8

ŠESTINEDĚLÍ 1 3 2 6

GYNEKOLOGICKÉ 1 2 3

CELKEM 1 7 2 9 30 3 2 64 119

Na gynekologicko-porodnickém oddělení působí celkem 60 respondentek, z toho je 30

porodních asistentek, 14 zdravotních sester, 6 lékařů, 3 staniční sestry, 3 sanitářky, 2

vrchní sestry, 1 praktikant, který zde působí již dva roky, a 1 ošetřovatelka.

Na oddělení porodního sálu pracuje celkem 28 účastníků výzkumu. 23 z nich jsou porodní

asistentky, 3 zdravotní sestry a 1 sestra staniční a 1 praktikantka.

Dalším oddělením, z něhož se personál do výzkumu zapojil, je novorozenecké.

Z celkových 14 respondentů je 8 zdravotních (dětských) sester, 3 staniční sestry, 1

primářka, 1 lékař (pediatr – neonatolog) a 1 porodní asistentka.

Z oddělení rizikového a patologického těhotenství se dotazníkového šetření zúčastnilo

celkem 8 žen, z toho 6 je porodních asistentek, 1 staniční a 1 zdravotní sestra.

Do výzkumu se zapojilo také 6 respondentek z oddělení šestinedělí, kde obyčejně nejsou

ženy zaživší ztrátu dítěte v období těhotenství hospitalizovány. Nicméně z kapacitních

důvodů sem mohou být ve výjimečných případech rodičky převezeny, samozřejmě vše má

být prováděno co nejšetrnějším způsobem. Z toho důvodu jsou informace od 3 zdravotních

sester, 2 porodních asistentek a 1 staniční sestry zařazeny do studie. Z podobného důvodu

44

jsou do výzkumu zařazeny také dotazníky 2 porodních asistentek a 1 zdravotní sestry, které

působí na gynekologickém oddělení, kam často bývají ženy, které přišly o miminko,

z porodního sálu převezeny. Důvodem je fakt, že tyto ženy nejsou vystaveny pláči a křiku

ostatních miminek či pohledům rodiček, které spolu se svými novorozenci obvykle sdílí

pokoj na oddělení šestinedělí.

Z celkového počtu respondentů se téměř 104 alespoň jednou ročně setkává se situací, kdy

žena porodí mrtvé dítě, nebo dítě krátce po porodu zemře. I přes chybějící hodnoty (n=4),

výpovědi personálu, že se zatím nesetkaly s touto smutnou situací pro jejich krátkou praxi

(n=3), nebo že se na svém oddělení prakticky s těmito ženami nesetkávají, byly jejich

dotazníky do studie zahrnuty, neboť jejich další výpovědi přispívají k dalším zjištěním.

5.4.2 Kliničtí psychologovéDo vzorku čtyř klinických psychologů spadají tři ženy a jeden muž. Dva kliničtí

psychologové působí v rámci výše uvedených porodnických zařízení. Jeden poskytuje své

služby a intervenci v rámci celé nemocnice v Jihlavě. Mimo jiné tedy funguje pro potřeby

jihlavské porodnice. Druhá klinická psycholožka je k dispozici ženám ve FN Olomouc,

konkrétně pod její působení spadá celá porodnicko-gynekologická klinika. Další klinická

psycholožka působí v rámci FN Brno – Porodnice Obilní trh, konkrétně především na

novorozeneckém oddělení. Ačkoli nebylo její působiště v rámci dotazníkového šetření

zařazeno do studie, informace získané z rozhovoru jsou pro výzkum relevantní, neboť

obecně odpovídají dané problematice. Tři kliničtí psychologové tedy pracují v rámci

zdravotnických zařízení. Čtvrtá klinická psycholožka se této problematice věnuje v rámci

působení v mateřském centru, kde se setkává s ženami, které si náročnou situací ztráty

v jakékoli podobě, prošly Z dřívější praxe má také zkušenost s poskytováním

psychologické intervence v nemocnici.

5.5 Metody získávání dat5.5.1 DotazníkHlavní metodou získávání dat od personálu porodnic byl dotazník vytvořený za tímto

účelem. Dotazník byl zvolen především proto, že bylo třeba zjistit odpovědi na stejné

otázky od většího množství lidí (Fejrenčík, 2000). Dotazníky představují relativně levný,

rychlý a efektivní způsob získávání většího množství informací od většího vzorku jedinců

(McLeod, 2014). Výhodou dotazníků je, že výzkumník nemusí být přítomen při jejich

45

vyplňování, což je užitečné při širším získávání dat, kde by užití interview bylo spíše

nepraktické (McLeod, 2014).

V případě této studie byl dotazník zvolen jednak s ohledem na větší počet lidí ve vzorku,

ale také důvodů časových. Nicméně, v konečné fázi nelze říci, že by sběr dat pomocí

dotazníků byl rychlý. Předání a vyplnění dotazníků často předcházela potřebná

administrativa ze strany zařízení, což proces získání dat neurychlilo. V případě porodnic

bylo také třeba zohlednit směnový provoz a tedy nechání delší doby na vyplnění dotazníků.

Výhodou dotazníků je možnost snadnějšího kvantitativního zpracování (Fejrenčík, 2000).

Nevýhodou naopak je, že při vyplňování dotazníků se respondenti nemohli doptat na

položku, popř. jakoukoli nejasnost. Na to navazuje srozumitelnost položek, která nemusí

být vždy splněna, resp. „formulace otázky nemusí být dostatečně srozumitelná všem“

(Fejrenčík, 2000, 183). Problémem vyskytujícím se při užití dotazníků může být i nižší

věrohodnost informací. Ty totiž mohou být pozitivně zkreslené respondenty se záměrem

jevit se lépe (McLeod, 2014; Fejrenčík, 2000). Přes zmiňované nevýhody, byl dotazník

nejvhodnější metodou pro získání informací k této mapující studii.

Pro účely studie byl tedy vytvořen Dotazník zjišťující připravenost personálu porodnic

na práci se ženami zaživšími ztrátu dítěte (viz Příloha 4). Dotazník obsahuje celkem 24

položek a je rozdělen do tří částí. První část zjišťuje ryze osobní údaje (3 položky).

V druhé části jsou zjišťovány údaje týkající se zaměstnání personálu (6 položek). Třetí část

se zaměřuje na získání informací týkajících se respondentek a žen v náročné situaci (14

položek). Dvě z položek třetí části jsou tzv. podotázky, respondenti na ně odpovídali pouze

tehdy, když zodpověděli ano v předešlé otázce (viz Příloha 4, otázka 18 – 19,20).

Dotazník obsahuje dva typy otázek – uzavřené a otevřené. Pomocí uzavřených položek

jsou zjišťovány data, která lze snadno kvantifikovat, převážně se jedná o demografické

údaje. Tyto položky často nabízejí odpověď „ano“ a „ne“ (McLeod, 2014). Jiným typem

uzavřené položky je výběr jedné odpovědi z více možností.

Otevřené otázky slouží k získání pohledu, názoru a myšlenek respondentů na danou

dotazovanou věc. V této studii jsou otevřené otázky zařazeny z důvodu získání

komplexních informací. Nevýhodou otevřených položek je větší časová náročnost pro

vyplnění položky, také větší časová náročnost pro vyhodnocení informací a náročnější

kvantifikace dat.

46

V rámci šetření bylo distribuováno celkem 261 dotazníků, přičemž se navrátilo celkem 123

vyplněných. Návratnost tedy činila cca 47%.

Obr. 3: Souhrnné zobrazení zisku dat – dotazníkové šetření

5.5.2 InterviewInformace od klinických psychologů byly zjišťovány pomocí interview. Miovský (2006)

uvádí pojem interview záměrně, s cílem odlišit metodu interview od běžného rozhovoru,

projevu lidské interakce. Interview se od rozhovoru liší vždy jasným záměrem

korespondujícím s cílem výzkumu.

Interview je považován za nejvýhodnější a zároveň nejobtížnější metodu získávání

kvalitativních dat (Miovský, 2006). V případě studie byla metoda vybrána s ohledem na

náročnost tématu s cílem nahlédnout do problematiky hlouběji. Jiným důvodem byl nižší

počet klinických psychologů, který přispěje ke snadnějšímu vyhodnocení dat. Volba

interview byla zřejmá, neboť získané informace mají především podbarvit a doplnit data

získaná z dotazníků.

V případě této studie byl použito polostrukturované interview s otevřenými otázkami.

Tento typ interview je označován za nejrozšířenější, jelikož s sebou nenese nevýhody

strukturovaného, příliš striktního, či naopak nestrukturovaného, volného, interview

47

(Miovský, 2006). V rámci interview si výzkumník stanoví rámec témat – otázek, ten je pro

něj stěžejní a odpovědi na tyto otázky velmi významné. Nicméně není třeba striktně

dodržovat pořadí. Pokud se například dotazovaný rozpovídá k některé z položek a zodpoví

tak i jinou otázku, nevadí. Při použití tohoto typu interview není třeba být zaskočený

odbočením od tématu, naopak tyto informace je možno využít při analýze (Miovský, 2006;

Magnusson, & Marecek, 2015).

Celkem 10 hlavních otázek, které byly předem konzultovány, tvoří jádro interview. Na

některé z nich navazují ještě další podotázky (viz Příloha 5). Hendl (2008) popisuje

možnosti obsažených otázek, mezi těmi závaznými v interview jsou například ty vztahující

se ke zkušenostem a chování (V čem spočívá práce klinického psychologa na

gynekologicko-porodnickém oddělení, především, co se týče personálu?), otázky vztahující

se k názorům (Myslíte si, že je nutné pracovat kromě klientek také s personálem porodnice,

který se s těmito ženami setkává?), i otázky vztahující se k pocitům (Jak se vám osobně

s takovým tématem pracuje?) nebo znalostem (Jaké kompetence by měl klinický psycholog

pracující se ženami, které zažily ztrátu dítěte mít?).

Interview probíhal vždy na pracovišti daného klinického psychologa po předchozí e-

mailové či telefonické domluvě. Každému z nich byl předem zaslán list s otázkami.

5.6 Zpracování a analýza datKvantitativní dotazníková data byla z formulářů přepsána do programu MS Excel.

Interview byl se svolením klinických psychologů zaznamenáván na diktafon a pomocí

poznámek. Po setkání byly veškeré informace doslovně přepsány (viz Příloha 6). Přepsaný

rozhovor byl vždy zpětně zaslán klinickému psychologovi k případnému upravení a

schválení. Jeden přepis byl upraven po formální stránce, obsah zůstal.

Aby mohla být data statisticky zpracována a aby bylo možné získat odpovědi na výzkumné

otázky, byla datová matice získaná z dotazníků dále upravována. K počátečním úpravám je

užíván program MS Excel, ke zjišťování statistických údajů program STATISTICA. Data

z formulářů jsou tedy přehledně přepsána do tabulky dle otázek. Následovalo kódování a

čištění matice a práce s chybějícími hodnotami. Data pak byla dále zpracována pomocí

frekvenční analýzy.

48

Kódování dat je provedeno za účelem snadnějšího zpracování údajů statistickým

programem. Proměnným, které jsou ve formuláři popsány slovně (např. pohlaví, název

nemocnice, oddělení, atd.), jsou přiřazeny číselné kódy. „Kód znamená jednoznačný

přepis, jak přiřazovat určitým hodnotám proměnných vhodné symboly, většinou čísla“

(Hendl, 2012). Každá proměnná má svůj vlastní kódovací klíč, který byl buď předem určen

malým číslem u položky v dotazníku, nebo následně dle potřeby přiřazen.

Také informace z otevřených otázek jsou kódovány pomocí číselného kódu. Tento typ byl

zvolen z důvodu lepší možnosti kvantitativního hodnocení. Dle výpovědí respondentek

bylo vytvořeno několik očíslovaných skupin, do nichž jednotlivé výroky byly zařazeny,

podobně jako u otázek s více možnými odpověďmi. Datová matice pro tuto otázku pak

obsahuje několik proměnných určených dle výroků, a ty nabývají pouze hodnoty „0“ a „1“.

Vzhledem k některým podezřelým údajům bylo třeba datovou matici pročistit. Ze souboru

celkem 123 vyplněných dotazníků nebyly 4 z nich zahrnuty do další analýzy. Důvodem

byly neadekvátní odpovědi jedné z respondentek a fakt, že zbylé položky nebyly vyplněny

vůbec. V případě dalších zúčastněných nezahrnutých do výzkumu se jednalo o

praktikantky, v jejichž výpovědích se převážně objevovalo „Nevím.“, „Nemohu

posoudit.“, „Nesetkala jsem se s tím.“, nebo byly položky ponechány zcela prázdné. Také

Hendl (2012) se vyjadřuje k možnosti zcela vymazat záznamy, ovšem pouze v případě, že

smazání nijak neovlivní výsledky zpracování, jako v případě této studie.

V datové matici jsou identifikovány i tzv. chybějící hodnoty. Hendl (2012, 84) o nich

hovoří jako o „nepříjemné realitě každého výzkumu“. Autor také píše, že výskyt

scházejících hodnot je téměř vždy velmi pravděpodobný. Nejčastější chybějící hodnoty

jsou v položce, která vlastně nemá být vyplněna, protože navazuje na předchozí otázku.

V ní je respondent při výběru dané odpovědi odkázán na další konkrétní položku, přičemž

na dvě neodpovídá. Mezi další položky, které byly nejčastěji ponechány prázdné, patří

poslední dvě otevřené otázky zajímající se o obsah a náplň možných seminářů a kurzů

určených pro personál. Nabízí se vysvětlení chybějících výpovědí. Jedním z důvodů může

být charakter otevřené otázky, respondentkám se již nechtělo vypisovat jejich názory a

dále se s dotazníkem zdržovat. Druhou možností je právě fakt, že obě otázky jsou ve

formuláři situovány až na poslední straně. Respondenti si tedy mohli mylně myslet, že mají

dotazník vyplněný, aniž by se podívali na poslední zadní stranu dotazníku. Zde lze

uvažovat o chybě výzkumníka, který mohl na předposlední straně zvýraznit, popř.

naznačit, aby respondenti pokračovali na poslední stranu a odpověděli na zbývající otázky.

49

S ohledem na povahu studie byly údaje respondentů, u nichž se chybějící hodnoty objevily,

ponechány pro další zpracování. Pouze v případě metrické proměnné - věku byla některá

data dopočítána (2 respondenti). Tento proces doplňování chybějících údajů se nazývá

imputace (Hendl, 2012). Pro dopočítání věku však nebylo využito věkového průměru

všech, protože by věk neodpovídal jiným výpovědím daných respondentek. Byl tedy

dopočítán s ohledem na dobu praxe ve zdravotnictví a oddělení. Doplnění chybějících

hodnot je zcela nemožné v případě položek zjišťující vlastní názor respondentek nebo

jejich zkušenosti. Scházející údaje jsou tedy zohledněny a popsány při každé dílčí analýze,

kde se vychází pouze z reálných výpovědí respondentů.

Metoda frekvenční analýzy počítá četnost zjišťovaných jevů/proměnných (Willerton,

2012). Frekvenční (obsahová) analýza je zvolena v souvislosti s cílem výzkumu.

Odpovídající proměnné jsou analyzovány pomocí kontingenční tabulky.

Informace z interview s klinickými psychology nejsou zvlášť vyhodnocovány. Jak již bylo

několikrát zmíněno, jejich účelem je doplnění a podbarvení výsledků získaných

z dotazníkového šetření. V kapitole věnující se vyplývajícím zjištěním tedy jsou zmíněny

výsledky z dotazníkového šetření spolu s informacemi od klinických psychologů.

Nicméně, tyto informace bylo třeba utřídit a částečně redukovat. Pro lepší manipulaci a

interpretaci kvalitativních údajů, byly použity některé dílčí metody a přístupy analýzy

kvalitativních dat (Miovský, 2006). Konkrétně je třeba zmínit deskriptivní přístup

sloužící k utřídění údajů, metodu vytváření trsů i metodu kontrastů a srovnávání pro lepší

orientaci v textu (Miovský, 2006).

Deskriptivní přístup popisuje Miovský (2006) jako možnou kvalitativní analýzu zahrnující

proces třídění a popisu. Obecně se uvádí, že jde o podstatu analýzy kvalitativních dat.

Volba deskriptivního přístupu je logická, odpovídá cíli studie zmapovat a popsat situaci

v porodnicích.

„Metoda vytváření trsů slouží obvykle k tomu, abychom seskupili a konceptualizovali

určité výroky do skupin“ (Miovský, 2006, 221), prakticky jde opět o kódování. Skupiny se

od sebe navzájem odlišují specifickými znaky, podle nichž do té konkrétní skupiny jsou

jednotlivé výroky přiřazovány.

50

Metoda srovnávání a kontrastů přichází vhod z důvodu lepší orientace v textu. Spočívá

v nalezení a označení souvislostí i odlišností v průřezu odpovědí všech dotazovaných

Miovský, 2006).

5.7 Etické aspekty studieTéma se zabývá náročnější problematikou ztráty dítěte. I přesto, že respondenti nejsou

bezprostředními nositeli smutné zkušenosti jako právě rodiče, téma se jich svojí citlivostí

často velmi dotýká. V průběhu získávání dat a práce s nimi bylo dbáno na to, aby byly

dodrženy etické aspekty. Proto je snahou výzkumníka přistupovat k respondentům a jejich

výpovědím ohleduplně a s respektem (Kolařík et al., 2015; Lindsay, Koene, Øvreeide,

Lang, 2010). Položky jsou vytvořeny tak, že nezabíhají do hlubších detailů problematiky,

nýbrž zjišťují faktické orientační informace.

Sběru dat pomocí dotazníků předcházela domluva s vrchní sestrou oddělní a schválení

hlavní sestrou nemocnice nebo odborem, který se zabývá péčí o zaměstnance, studenty a

vzděláváním. Schválení tedy předcházelo podání oficiální žádosti, tak aby vše bylo

v souladu s etikou nemocničního zařízení.

Samotná účast na dotazníkovém šetření byla pro zaměstnance dobrovolná. Personál

porodnic byl vrchní sestrou požádán o vyplnění dotazníků a zároveň informován o

dobrovolnosti a anonymitě. To, že je dotazník anonymní, je také několikrát uvedeno na

přední informační straně dotazníků, kde je personál obeznámen s důvěrnou povahou

informací a jejich využitím pouze pro účely bakalářské práce. Takto je ošetřeno právo

respondentů na možnost kdykoli z výzkumu odstoupit, právo na ochranu a důvěryhodnost

informací (Kolařík et al., 2015, Lindsay et al., 2010).

Souhlas k zapojení do výzkumu byl tedy udělen jak rozhodujícím orgánem nemocnice

(hlavní sestra, odbor péče o zaměstnance a vzdělávání, atd.), tak i samotnými respondenty

tím, že dobrovolně vyplnili formulář a navrátili ho zpět do výzkumu. O dobrovolnosti

vypovídá též ani ne 50% návratnost dotazníků.

Při kontaktu s klinickými psychology byl informovaný souhlas získán jednak e-mailovou

formou svolením k interview (viz Příloha 7), i přímo při rozhovoru ústně. Ke sdělením

bylo v průběhu jejich získávání přistupováno neutrálně, s respektem na názor každého.

51

Všem účastníkům výzkumného šetření byla dána možnost kontaktovat výzkumníka

v případě jakýchkoli dotazů. Vrchní sestry i kliničtí psychologové byli také obeznámeni o

možnosti zaslání bakalářské práce po jejím vyhotovení.

52

6 Výsledky

Tato kapitola představuje výsledky výzkumného šetření. Ty jsou prezentovány v kontextu

jednotlivých porodnických zařízení a konečně pak v rámci všech zařízení současně.

Prezentace výsledků je koncipována tak, aby odpovídala předem stanoveným výzkumných

otázkám. Některé výsledky doprovázejí výpovědi klinických psychologů, které mají

podpořit či vysvětlit a osvětlit výzkumná zjištění.

Zde je třeba zmínit, že vybrané nemocnice se liší nejen velikostí a působností, ale také tím,

zda při nich fungují perinatologická centra. Tedy specializované (neonatologické) jednotky

poskytující nejen standardní, ale i intenzivní, resuscitační péči. Konkrétně ve FN Olomouc

a KNTB Zlín jsou perinatologická centra intenzivní péče, v Jihlavě pak perinatologické

centrum péče intermediální (Získáno z: https://www.modrykonik.cz/perinatologicka-

centra/). Lze se domnívat, že těžší případy rizikového těhotenství, vážné komplikace

v průběhu gravidity, či jiné potíže jsou z ambulancí, popř. porodnic, kde na závažnější

komplikace nejsou vybaveni, odesílány právě do těchto specializovaných center. K

přeložení do péče specializovaných pracovišť dochází s úmyslem poskytnout matce i dítěti

co nejlepší služby ve smyslu záchrany života.

6.1 Fakultní nemocnice OlomoucVýzkumného šetření se zúčastnilo celkem 31 žen z personálu porodnicko-gynekologické

kliniky FN Olomouc. Průměrný věk respondentek je 37,48 a směrodatná odchylka věku

(dále SD) je 9,14. Průměrná doba jejich praxe na oddělení gynekologicko-porodnickém

nebo novorozeneckém činí 11,24 roků, přičemž ve zdravotnictví se ženy pohybují

v průměru již 15,14 roků. Z níže uvedené tabulky je patrné, že ve vzorku jsou zastoupeny

zdravotní sestry (n=13), porodní asistentky (n=11), staniční sestry (n=3), sanitářky (n=3) a

vrchní sestra.

Tab. 2: FN Olomouc – demografické údaje

FUNKCE POHLAVÍ VĚK DÉLKA VE

ZDRAVOTNICTVÍ ODDĚLENÍ DÉLKA NA ODDĚLENÍ

Vrchní sestra 1 43 25 GYNPOR 25Staniční sestra 1 49 30 GYNPOR 23Staniční sestra 1 35 10 NOVO 10Staniční sestra 1 42 24 NOVO 13

Zdravotní sestra 1 22 0,1 GYNPOR 0,1Zdravotní sestra 1 52 25 GYNPOR 10

53

Zdravotní sestra 1 42 21 GYNPOR 10Zdravotní sestra 1 55 25 GYNPOR 24Zdravotní sestra 1 33 7 GYNPOR 7Zdravotní sestra 1 37 17 NOVO 17Zdravotní sestra 1 38 16 NOVO 11Zdravotní sestra 1 27 4 NOVO 0,25Zdravotní sestra 1 40 22 NOVO 22Zdravotní sestra 1 34 10 NOVO 0,42Zdravotní sestra 1 36 14 NOVO 10Zdravotní sestra 1 37 16 NOVO 16Zdravotní sestra 1 43 25 NOVO 20

Sanitářka 1 35 3 GYNPOR 3Sanitářka 1 41 1 GYNPOR 1Sanitářka 1 53 14 GYNPOR 5

Porodní asistentka 1 26 4 GYNPOR 10Porodní asistentka 1 26 GYNPORPorodní asistentka 1 27 GYNPOR

Porodní asistentka 1 23 1 GYNPOR 1Porodní asistentka 1 45 23 GYNPOR 20Porodní asistentka 1 47 25 GYNPOR 17Porodní asistentka 1 46 26 GYNPOR 24Porodní asistentka 1 37 12 GYNPOR 8Porodní asistentka 1 40 20 GYNPOR 12Porodní asistentka 1 26 14 GYNPOR 1,12Porodní asistentka 1 25 5 GYNPOR 5

Celkem: 31 respondentekPohlaví: 1 = ŽENA; 2 = MUŽ

6.1.1 Poskytované supervizeZ celkových 31 respondentek 5 uvádí, že jim jsou poskytovány odborné supervize v rámci

jejich pracoviště. Ty z gynekologicko-porodnického oddělení (n=3), se ovšem neshodují

v odpovědi na otázku, jak často jsou supervize poskytovány. Staniční sestra uvádí, že

supervize jsou poskytovány při každé kauze, porodní asistentka, že frekvence je různá a

zdravotní sestra píše, že supervize jsou poskytovány jedenkrát ročně. Pokud by byla brána

v potaz výpověď staniční sestry, pak v případě zdravotní sestry, která se s případy ztráty

dítěte setkává cca 4-5 krát ročně, by supervize měly být poskytovány právě tolikrát.

Zdravotní sestry z oddělení neonatologie (n=2) také potvrdily poskytování supervizí,

nicméně se dále nevyjádřily k jejich frekvenci a tomu, kdo je poskytuje. Poskytovatelem

supervizí je dle staniční sestry klinický psycholog, shoduje se tak vlastně s výrokem

porodní asistentky, která uvádí nemocničního psychologa a ještě externího poskytovatele.

Klinická psycholožka působící na porodnicko-gynekologické klinice v rozhovoru uvádí:

„Myslím, že práce se zdravotníky, kteří se setkávají s nemocí a smrtí je téměř nutnost…

Pokud by někdo ze zaměstnanců uvítal psychoterapeutickou pomoc, může se obrátit na

54

kohokoli z nás.“ Problematické je však vykazování těchto „klientů“ pojišťovně. „Ideální

situací by bylo, pokud by byl v nemocnici zaměstnán odborník – supervizor, který by

pracoval individuálně nebo skupinově s personálem.“ Z uvedeného návrhu lze odvodit, že

pravidelné supervize zaměstnancům tohoto zařízení nejsou poskytovány. To dokazuje i

odpověď na otázku, zda je poskytování psychologické pomoci personálu dostatečné, v níž

psycholožka uvádí přímou možnost vzdělávání v rámci projektu Prázdná kolébka, nicméně

pak dodává: „…Byla by vhodná supervize, peer programy, jak je tomu u některých jiných

profesí – třeba hasičů.“

6.1.2 Účast na semináříchCelkem 24 respondentek se vyjádřilo pozitivně o tom, že absolvují semináře týkající se

kontaktu a jednání se ženami v těžké životní situaci. Sedm žen z gynekologicko-

porodnického oddělení uvedlo, že se seminářů neúčastní. Ve dvou případech jde o

sanitářky, které nepřijdou do kontaktu s ženami, které přišly o miminko, tak často jako

např. porodní asistentky, jak vyplývá z výzkumu. Zbylých 5 žen tvoří 4 porodní asistentky

a zdravotní sestra, ty na rozdíl od sanitářek, jsou o seminářích informovány stran

nadřízeného či zaměstnavatele, jak dokládá výzkumné šetření.

V dotazníku je obsažena otázka zjišťující, co by mělo být náplní těchto seminářů a školení.

K ní se vyjádřilo 27 respondentek z obou oddělení. Ty nejčastěji chtějí zjistit, jak v dané

situaci reagovat a jednat. Zajímá je, jak mohou rodičce pomoci a očekávají konkrétní rady

(13/27). Omílaným požadavkem na náplň seminářů je komunikace s rodičkou a jejím

partnerem v těchto situacích. Také zásady komunikace zajímají celkem 10 z 27. Téměř

čtvrtina respondentek od seminářů očekává získání „psychologického minima“, což by jim

umožnilo poskytnout psychologickou podporu rodičce, popř. základy krizové intervence.

Zajímavým zjištěním je, že by se třetina respondentek (n=9) v rámci seminářů ráda

zaměřila také na sebe. Konkrétně na to, jak ženy mají zvládat stres a náročné stresové

situace, které s sebou téma ztráty přináší, vítán byl praktický nácvik dovedností. Tři

z devíti zdravotnic pak doplňují informace o psychohygieně. V seminářích by uvítaly

ukázky relaxačních metod.

6.1.3 Přítomnost klinického psychologa a možnost využití jeho služebPřítomnost klinického psychologa na oddělení je velkou výhodou pro všechny – pacienty i

personál. Nejen, že působí jako zprostředkovatel mezi zdravotníky a pacienty, ale svojí

přítomností může často do situace vnášet určité ujištění, ubezpečení, důležité pro obě

55

strany. Aby mohlo být odpovězeno na 3. výzkumnou otázku, je třeba zjistit, jaké jsou

možnosti na jednotlivých pracovištích. Z výpovědí všech 31 respondentek vyšlo najevo,

že na oddělení gynekologicko-porodnickém (21 výpovědí) a novorozeneckém (10

výpovědí) psycholog působí.

V návaznosti na přítomnost klinického psychologa se naskýtá otázka, zda je práce

psychologa a personálu provázaná. Zjistilo se, že v 5 případech nelze spolupráci

psychologa a personálu potvrdit (viz Tab. 3). Výpovědi uvedly jak ženy z gynekologicko-

porodnického oddělení (n=3), tak z novorozeneckého (n=2).

Tab. 3: Výpovědi o přítomnosti klinického psychologa a provázanost jeho práce

s personálem

PROVÁZANOST PRÁCĚ KLINICKÉHO PSYCHOLOGA A PERSONÁLU

A N ∑

PŘÍT

OM

NO

ST

PSY

CH

LO

GA A 26 5 31

N 0 0 0

∑ 26 5 31

Klinický psycholog porodnicko-gynekologické kliniky FN Olomouc zde má nepochybně

své místo. Na otázku, která zjišťovala, kdo jiný kromě dotazovaných pracuje

s pacientkami, které přišly během těhotenství nebo porodu o dítě, byl klinický psycholog

uveden v 25% (tj. 8 respondentek). Péče klinického psychologa nebyla opomenuta ani při

dotazování se na služby, které jsou rodičkám v rámci porodnice nabízeny. Služby

klinického psychologa zmínilo 22 žen, což je téměř 71%.

Rozhovor s klinickou psycholožkou tohoto zařízení dále odkrývá náplň její práce nejen ve

směru k pacientkám, ale také směrem k personálu. Z interview vyplývá, že se klinická

psycholožka účastní každodenních ranních sezení při předávání služeb, kde se od lékařů

nebo zdravotních sester dozvídá o případech, v nichž by mohla být nápomocná. Je také

obeznamována s diagnózami na jednotlivých odděleních, z nichž je schopná sama určit a

zjistit, zda není potřebná psychologická intervence. Co se týče samotné péče o personál,

pak ji může poskytnout především nárazově při individuálním setkání, ale jak sama uvádí:

„vzhledem k vhodnosti neprovádět psychoterapii se známými a příbuznými spíše

56

doporučuji kolegy.“ Ze slov psycholožky je zřejmé, že zastává názor věnovat pozornost a

péči nejen pacientkám, ale také personálu. Především je pak nezbytně nutné zajistit péči

pro zdravotníky setkávající se se smrtí, což v rámci FN Olomouc mohou zajistit jiní

kliničtí psychologové, popř. externí kolegové psycholožky. Z jejích slov je vyzdvihováno

dodržování mlčenlivosti, které je nutné jak při práci s pacientkami, tak s personálem. Dále

psycholožka uvádí kongruenci, empatii a bezpodmínečné přijetí.

Při otázce na kompetence klinického psychologa žena uvádí dvě hlediska. První z nich je

profesní, kdy by takový člověk měl mít vystudovanou psychologii, atestaci z klinické

psychologie, dále výcvik v krizové intervenci a psychoterapeutický výcvik. Druhá rovina

je osobnostní, jedinec by měl být osobnostně vyzrálý, empatický, měl by mít vysokou

frustrační toleranci a vyřešeny osobní problémy. Sám by měl podstupovat pravidelné

supervize a možnost „konzultovat jakékoli pochybnosti.“

6.1.4 Povědomí personálu o nabízených službáchInformovanost personálu o nabízených službách je zjišťována z následujícího důvodu. To

že zdravotník ví o možnostech, které může ženě poskytnout, a nabídne jí je, popř.

poskytne, u něho může snížit pocity viny, výskyt možných pochybností a vtíravých

myšlenek na to, co všechno mohlo být ještě pro pacientku uděláno. Respondentky uvádějí

následující služby, které FN Olomouc nabízí. Ze všech výpovědí (n=31) je nejčastěji

uvedena nabídka služby klinického psychologa (n=22) a sociálního pracovníka (n=14),

dále je uváděna pastorační (duchovní) služba, umožňující křest, a rozhovor s nemocničním

kaplanem. V rámci FN Olomouc jsou tyto služby poskytovány Poradnou Hořec. Mezi další

nabídky, které respondentky uvádějí, patří informace pro pacientky, rozhovory a edukace o

situaci, dále také možnost rozloučení s dítětem a poskytnutí vzpomínkových předmětů,

kontakt na Nadaci Provázení. Tři respondentky odpověděly „Nevím“ .

Celkové povědomí o nabízených službách bylo respondentkami z téměř 87% popsáno jako

dobré – dostatečné – plnohodnotné (tj. 26 odpovědí z 30). Další 4 ženy napsaly do kolonky

„Nevím“. Dvě z nich takto odpověděly i v předchozí otázce. Tři z těchto ženy působí na

novorozeneckém oddělení. Jedna žena se zdržela odpovědi.

57

Graf 1: Nabízené služby z pohledu personálu FN Olomouc

PSYCHOLOG

SOCIÁLNÍ P

RACOVNÍK

DUCHOVNÍ A PASTORAČNÍ S

LUŽBA

ROZHOVOR, INFORMACE, E

DUKACE

VZPOMÍNKOVÉ PŘEDMĚTY

PODPORA

MOŽNOST ROZLOUČENÍ

PSYCHIATR+MEDIKACE0

5

10

15

20

25 22

14

8 7

3 3 2 1

F N O L O MO U C - S L U Ž B Y

6.2 Kroměřížská nemocniceV rámci Kroměřížské nemocnice se do studie zapojilo celkem 18 respondentů, z toho 17

žen a 1 muž. Průměrný věk respondentů porodnice v Kroměříži je 34,06 let (SD=9,58).

Průměrná doba praxe ve zdravotnictví všech zapojených do studie je 11,46, na oddělení

porodního sálu a gynekologicko-porodnickém působí jedinci v průměru o 3 roky méně,

tedy 7,80 roků. Nejmladší účastnice výzkumu má 21 let, nejstarší 56 roků. Mezi

respondenty figurují porodní asistentky (n=9), zdravotní sestry (n=5), lékař a lékařka,

vrchní sestra (n=1) a ošetřovatelka (n=1). Pro přehlednost je opět uvedena tabulka.

Tab. 4: Kroměřížská nemocnice – demografické údaje

FUNKCE POHLAVÍ VĚK DÉLKA VE ZDRAVOTNICTVÍ ODDĚLENÍ DÉLKA NA

ODDĚLENÍ

Lékařka 1 26 GYNPOR 0,3Lékař 2 30 6 GYNPOR 6

Vrchní sestra 1 37 16 GYNPOR 16Zdravotní sestra 1 25 3 GYNPOR 3Zdravotní sestra 1 26 4 GYNPOR 4Zdravotní sestra 1 32 9 POROD 9Zdravotní sestra 1 29 2 GYNPOR 2Zdravotní sestra 1 35 11 GYNPOR 11

Porodní asistentka 1 28 5 GYNPOR 1Porodní asistentka 1 24 1 GYNPOR 0,75Porodní asistentka 1 39 13 POROD 5

58

Porodní asistentka 1 38 12 GYNPOR 12Porodní asistentka 1 53 33 GYNPOR 20Porodní asistentka 1 56 30 GYNPOR 30Porodní asistentka 1 36 15 GYNPOR 10Porodní asistentka 1 44 23 GYNPOR 8Porodní asistentka 1 21 0,3 GYNPOR 0,3

Ošetřovatelka 1 34 GYNPOR 2Celkem: 18 respondentůPohlaví: 1 = ŽENA; 2 = MUŽ

6.2.1 Poskytovaná supervizeZ 18 respondentů uvádí 17, že jim supervize poskytovány nejsou. Jedna porodní asistentka

z gynekologicko-porodnického oddělení (8 let na oddělení) uvádí, že mohou supervizí

využít individuálně, pokud mají zájem. Supervize pak na oddělení provádí externí

pracovník.

6.2.2 Účast na semináříchZe získaných údajů vyplývá, že celkem 2/3 respondentů (n=12) se pravidelně účastní

seminářů týkajících se problematiky ztráty dítěte a jednání s rodiči. Zbylá třetina se

seminářů neúčastní. Tyto ženy pracují na gynekologicko-porodnickém oddělení. Jedna

z nich, lékařka, pracuje na oddělení čtvrt roku, což může být také jeden z důvodů. Ostatní

ženy (n=4) zde působí více než dva roky a jak uvádějí, o seminářích nejsou ani nijak

informovány. Jedna porodní asistentka se seminářů neúčastní, i přesto, že je o nich

informována nadřízeným. 2/3 účastníků seminářů (n=8) si vyhledávají tyto akce

individuálně, zároveň jsou někteří informováni o těchto vzdělávacích akcích nadřízeným

nebo přímo zaměstnavatelem.

K otázce zjišťující na co by měly být semináře zaměřeny, se vyjádřilo 13 dotazovaných

žen. Ty nejvíce požadují rady a informace týkající se komunikace a komunikačních zásad

(zmíněno 5x) s ženou, která přišla o dítě. Téma obsahuje také to, jak hovořit a jednat

s partnerem, blízkou rodinou ženy. Náplní seminářů by mělo také být to, jak v daných

situacích reagovat a jednat tak, aby personál byl ženě a jejím blízkým schopen pomoci

(uvedeno 4x). Respondenty také zajímá, jak zvládat stres a náročné stresové situace

(popsáno 4x). Uvítali by v rámci seminářů praktický nácvik takového zvládání. Objevuje

se tu také požadavek na to, jak se vyhnout syndromu vyhoření a jak být schopný

sebereflexe.

59

6.2.3 Přítomnost klinického psychologa a možnost využití jeho služebK otázce psychologa se vyjádřili všichni respondenti. Tři porodní asistentky

z gynekologicko-porodnického oddělení uvádí, že klinický psycholog je zde ženám

k dispozici. Opačný údaj, tedy, že klinický psycholog na oddělení není, popisují ostatní

(n=15), včetně žen z oddělení porodního sálu.

Spolupráce klinického psychologa a personálu je tématem jedné z otázek dotazníku. V ní

téměř 94% dotázaných hovoří o neprovázanosti (n=16). V případě 15 respondentů je

neprovázanost odůvodněna absencí klinického psychologa. Jedna žena informuje o

možnosti psychologických služeb, nicméně práce psychologa s personálem není podle ní

provázaná. Dvě ženy hovoří o provázanosti psychologické a zdravotnické péče na

oddělení (viz Tab. 5).


s personálem


A N ∑

PŘÍT

OM

NO

ST

PSY

CH

OL

OG

A

A 2 1 3

N 0 15 15

∑ 2 16 18

Informace o tom, kdo další poskytuje péči ženám na daném oddělení porodnice,

pojednávají o přítomnosti psychiatra, externího pracovníka z psychiatrické léčebny.

Využití jeho služeb na oddělení je prokazatelné z 1/3 odpovědí (n=6). Péči psychologa

zmiňují dvě respondentky, kdy právě jedna z nich jeho služby uváděla i v předchozích

položkách. Druhá žena využití péče klinického psychologa uvádí pouze v souvislosti této

otázky zjišťující, kdo další je ženám na oddělení k dispozici. Respondenti psychologickou

pomoc udávali jako jednu ze služeb, které nemocnice poskytuje ženám zaživším ztrátu

dítěte. Z informací od čtyř respondentek je zřejmé poskytování této služby. Právě polovina

respondentů (n=9) zmiňuje péči psychiatra s možností medikace.

60

6.2.4 Povědomí personálu o nabízených službáchK tomu, jaké je celkové povědomí personálu o poskytovaných službách se vyjádřily 2/3

respondentů (n=12). Nejdříve je třeba uvést, jaké služby jsou jimi nejčastěji uváděny a

navázat tak na přechozí odstavec. K této položce se vyjádřilo celkem 13 respondentů

kroměřížské porodnice. Vyjma nejčastější služby psychiatra a následně psychologa je

ženám nabízena také služba sociálního pracovníka (4x uvedeno). Personál porodnice

nabízí pacientkám informace, možnost rozhovoru a edukace o vzniklé náročné situaci (2x

uvedeno), stejně tak soukromí pro ně i jejich blízké.

Data, jež nesou informace o celkovém povědomí personálu porodnice v Kroměříži o

nabízených službách, jsou získána od celkem 12 respondentů působících na

gynekologicko-porodnickém oddělení (10) a oddělení porodního sálu (2). Celkem 4

respondenti uvádějí, že povědomí personálu je dostatečné. Naopak ostatních 8 žen popisuje

u personálu nedostatečné nebo žádné povědomí o nabízených službách, to je téměř 67%.

Graf 2: Nabízené služby z pohledu personálu nemocnice v Kroměříži

PSYCHIATR+MEDIKACE

PSYCHOLOG

SOCIÁLNÍ P

RACOVNÍK


DUKACE

SAMOSTATNÝ POKOJ0123456789

9

4 4

21

N E M O C N IC E K R O MĚ Ř ÍŽ - S L U Ž B Y

6.3 Nemocnice BoskoviceDo této studie se zapojilo celkem 16 jedinců působících v porodnici v Boskovicích, mezi

nimiž je 1 muž a 15 žen. Věkový průměr respondentů je 33,56 (SD = 12,60). Nejmladší

z nich má 20 let, nejstarší 69 let. V průměru působí zúčastnění ve zdravotnictví 10,07 let,

zatímco na svých nynějších odděleních porodnice v průměru o 3,5 roků méně, tedy 6,59

61

let. Z oddělení jsou zastoupena oddělení porodního sálu (n=11), gynekologicko-porodnické

(n=2) a pouze gynekologické oddělení (n=3). Zastoupení jednotlivých pracovních pozic

obsahuje 10 porodních asistentek, 2 zdravotní sestry, praktikanta a praktikantku, 1 lékařku,

staniční sestru.

Tab. 6: Nemocnice Boskovice – demografické údaje


ODDĚLENÍ

Lékařka 1 26 1 GYNPOR 1Staniční sestra 1 69 43 POROD 40

Zdravotní sestra 1 30 7 POROD 2Zdravotní sestra 1 55 34 GYN 25

Praktikant 2 27 2 GYNPOR 2Praktikantka 1 20 0,3 POROD 0,16

Porodní asistentka 1 28 2,5 POROD 2,5Porodní asistentka 1 25 5 POROD 0,6Porodní asistentka 1 38 16 POROD 2Porodní asistentka 1 41 23 POROD 9Porodní asistentka 1 35 14 POROD 9Porodní asistentka 1 25 1,16 POROD 1,16Porodní asistentka 1 32 4 POROD 4Porodní asistentka 1 29 5 POROD 4Porodní asistentka 1 33 1,08 GYN 1,08Porodní asistentka 1 24 2 GYN 2

Celkem: 16 respondentůPohlaví: 1 = ŽENA; 2 = MUŽ

6.3.1 Poskytované supervizeVýzkumný vzorek 16 respondentů jednoznačně uvádí, že jim pravidelné supervize

personálu poskytovány nejsou, tudíž se jich nikdo neúčastní.

6.3.2 Účast na semináříchSeminářů a školení týkajících se toho, jak jednat s ženami v těžké životní situaci, se

z hlediska získaných výpovědí účastní 2 porodní asistentky z oddělení porodního sálu.

Respondenti tedy ve zbylé většině případů (n=14) takové semináře neabsolvují. V položce,

která se ptá na to, kdo je o seminářích informuje, uvádí 1 porodní asistentka „Nikdo“, jiná

položku nevyplnila. Dalších 10 respondentů pak přiznává, že si semináře hledá

individuálně. Nadřízený o seminářích informuje 3 ženy z oddělení porodního sálu a 1

z gynekologicko-porodnického oddělení je získává informace na internetu.

62

Stejně jako byla zjišťována účast na seminářích, pozornost byla také zaměřena na to, co by

podle respondentů z boskovické porodnice mělo být obsahem seminářů. K položce se

vyjádřilo celkem 15 dotazovaných a z nich by 11, včetně lékařky a staniční sestry, uvítalo

informace o tom, jak s ženami v těžké životní situaci komunikovat. Jak hovořit nejen s ní,

ale také s jejím partnerem a jejími blízkými. Obecně jsou požadovány zásady komunikace

v těchto smutných podmínkách. S komunikací souvisí také umění správně reagovat

v situacích a na situace, kdy rodičce zemře dítě před, během nebo těsně po porodu, což by

jako náplň seminářů uvítali 4 respondenti. Vysloveny jsou opět požadavky na praktický

nácvik a trénink takto náročných situací (3x) v bezpečném prostředí. V rámci seminářů by

personál ocenil sdílení zkušeností (2x) i získání psychologického minima (2x). O to, jak

zvládat stresové situace, nebo jaké jsou psychologické aspekty ztráty, se personál

z porodnice v Boskovicích také zajímal. K položce se 3 ženy vyjádřily slovem „Nevím“.

6.3.3 Přítomnost klinického psychologa a možnost využití jeho služebJak vyplývá z údajů, téměř 69% respondentů vyvrací přítomnost psychologa na oddělení (8

z odd. por. sálu, 3 gyn. odd.), zatímco dalších 5 žen ji potvrzuje (2 z gyn.-por. odd., 3 odd.

por.sálu). Co se týká provázanosti služeb a spolupráce klinického psychologa s personálem

porodnice, pak 2 respondentky z 5 potvrzujících přítomnost psychologa na oddělení,

hovoří o provázanosti. Lékařka, porodní asistentka a zdravotní sestra provázanost

nepotvrzují, ačkoli dle jejich výroku psycholog na oddělení funguje. Téměř 88% výpovědí

tedy neprokazuje spolupráci psychologa a personálu, z toho 69% logicky z důvodu

uvedené nepřítomnosti.


s personálem


A N ∑

PŘÍT

OM

NO

ST

PSY

CH

LO

GA A 2 3 5

N 0 11 11

∑ 2 14 16

Z výpovědí respondentů (n=15) vyplývá, že se na oddělení s ženami, které zažily ztrátu

miminka, setkávají především zdravotníci – lékaři, porodní asistentky, zdravotní sestry

(téměř 67%). Takovou možnost, kdy by s pacientkami pracoval na oddělení psycholog,

63

uvádí 1 porodní asistentka. Ta mimochodem potvrzuje jak jeho přítomnost na oddělení, tak

spolupráci s personálem. Sociální pracovník je další z možností pomoci pacientkám.

„Nevím“ je uvedeno jedenkrát. Možnost využití psychologa je celkem pětkrát uvedena

v položce „Jaké služby těmto ženám nemocnice poskytuje?“, k níž se vyjádřili všichni

respondenti. Ve 3 případech se jedná o stejné ženy, které uvádí, že je na oddělení

pacientkám psycholog k dispozici, dva zbylé se k službám psychologa v této položce

vyjadřují poprvé (n=2, gyn. odd.).

6.3.4 Povědomí personálu o nabízených službáchStejně tak jako v přechozích kategoriích, i zde je nasnadě uvést na prvním místě, jaké

služby ženám, které zažívají ztrátu dítěte, nemocnice poskytuje. Tato položka je

okomentovaná všemi zapojenými do studie. Jeden zástupce každého oddělní (3 celkem, 1

muž, 2 ženy), neví, jaké služby nemocnice pacientkám poskytuje. Epidurální analgezie,

jako možná poskytovaná služba, je nejčetnější odpověď (6x). Výše uvedená služba

psychologa je uvedená stejně často jako péče sociálního pracovníka (oboje 5x). Možnost

rozloučení se s děťátkem, soukromí, podpora, služby nemocničního kaplana, medikace, ale

i osobní nasazení jednotlivců – ty všechny spadají do nabízených služeb boskovické

porodnice.

K samotnému povědomí a informovanosti o nabízených službách se vyjádřilo celkem 15

jedinců, neodpovídala zdravotní sestra z oddělení porodního sálu a 1x bylo uvedeno

„Nevím“. Výsledky poukazují na shodné počty v kategorii těch, co povědomí personálu

označují za dobré, dostatečné, plnohodnotné (n=7) a těch, kteří mají o povědomí

zaměstnanců opačné mínění, tedy je popisují jako nedostatečné (n=7). Prvně zmíněnou

kategorii označuje převážně personál oddělení porodního sálu. Mínění o nedostatečném

povědomí a informovanosti o poskytovaných službách mají obě respondentky

z gynekologicko-porodnického oddělení, 4 z oddělení porodního sálu a 1

z gynekologického oddělení.

64

Graf 3: Nabízené služby z pohledu personálu porodnice v Boskovicích

EPIDURÁLNÍ A

NALGEZIE

PSYCHOLOG

SOCIÁLNÍ P

RACOVNÍK


LUŽBA

PSYCHIATR+MEDIKACE


PODPORA

SAMOSTATNÝ POKOJ

OSOBNÍ NASAZENÍ P

ERSONÁLU0123456

65 5

1 1 1 1 1 1

N E M O C N IC E b O S K O V IC E - S L U Ž B Y

6.4 Nemocnice JihlavaPersonál jihlavské porodnice je ve studii reprezentován 4 ženami a zároveň tak tvoří

nejmenší počet respondentů z jednoho zařízení. Věkový průměr respondentek je 36,25

(SD=9,91). Ve zdravotnictví 2 porodní asistentky a 2 zdravotní sestry působí v průměru

13,08 roků, zatímco na oddělení porodního sálu a šestinedělí v průměru respondentky

pracují 6,83 let. Věkové hranice zúčastněných jsou 23 až 47 roků. Zdravotní sestra a

porodní asistentka působí na oddělení porodního sálu, respondentky na stejných pozicích

zastupují druhé oddělení (viz Tab. 8).

Tab. 8: Nemocnice Jihlava – demografické údaje

FUNKCE POHLAVÍ VĚK DÉLKA VE

ZDRAVOTNICTVÍ ODDĚLENÍ DÉLKA NA ODDĚLENÍ

Zdravotní sestra 1 38 15 POROD 6Zdravotní sestra 1 37 10 ŠESTOD 1

Porodní asistentka 1 47 27 POROD 20Porodní asistentka 1 23 0,3 ŠESTOD 0,3


6.4.1 Poskytované supervizeVšechny čtyři respondentky se ve svých výpovědích o možnosti supervize shodují,

supervizí se neúčastní, neboť jim nejsou nijak poskytovány.

65

V jihlavské nemocnici působí klinický psycholog, který pro studii poskytnul interview. Je

zastáncem supervizí pro zdravotníky. Sám dokonce říká, že v rámci každého oddělení by

pravděpodobně měly supervize být personálu poskytovány. Jak z rozhovoru vyplývá,

supervize v případě nemocnice v Jihlavě jsou vedeny především primáři daných oddělení

nebo vrchními sestrami, většinou bez přítomnosti klinického psychologa. Ten se však na

vyžádání k supervizím dostaví. V praxi podle názoru psychologa supervize probíhají spíše

nepravidelně. Klinický psycholog v rozhovoru zmiňuje, že pro personál je velmi

nápomocná určitá jistota vyslechnutí a to, že mohou o všem otevřeně hovořit, že se mohou

„vypovídat“. Supervize jsou pro tyto potřeby vhodným prostorem, proto by bylo vhodné je

personálu opravdu poskytovat.

6.4.2 Účast na semináříchZískaná data informují o tom, že se všechny čtyři respondentky účastní seminářů a školení

zaměřených na téma ztráty dítěte. Ženy pracující na oddělení šestinedělí si další možnosti

vzdělávání dohledávají samy individuálně. Dvě dotazované z oddělení porodního sálu jsou

o seminářích informovány jinak než individuálně, prostřednictvím zaměstnavatele nebo

nadřízeného. Konkrétní možnost však neuvádějí.

Co se týče obsahu seminářů, ke kterému se vyjádřily tři respondentky, pak dvě by uvítaly

sdílení zkušeností s ostatními. Ocenění by se dostalo také možnosti prakticky si vyzkoušet

jednání v těchto situacích. Jedna respondentka by prostřednictvím seminářů chtěla získat

určitý manuál toho, na co se v náročné situaci zaměřit.

6.4.3 Přítomnost klinického psycholog a možnost využití jeho služebOpět jednoznačné odpovědi všech zapojených žen potvrzují přítomnost psychologa na

jejich oddělení, stejně jako provázanost a spolupráci se zdravotnickým personálem

porodnice. To dokazuje následující tabulka.

66


s personálem


A N ∑PŘ

ÍTO

MN

OST

PS

YC

HL

OG

A A 4 0 4

N 0 0 0

∑ 0 0 4

K položce, která zjišťuje, kdo s ženami na odděleních pracuje, se vyjádřily respondentky

z oddělení porodního sálu, které kromě zdravotnického personálu uvádějí klinického

psychologa. Zdravotní sestra a porodní asistentka z oddělení šestinedělí možnost péče

klinického psychologa zase řadí do nabízených služeb nemocnice.

Klinický psycholog, s nímž bylo vedené interview, funguje v rámci celé nemocnice

v Jihlavě. K rodičkám, kterým zemřelo dítě při porodu, po něm, nebo porodily mrtvé dítě,

je přivoláván téměř vždy. Jak z rozhovoru vyplývá, s porodnicí kooperuje a jeho práce

mimo jiné spočívá v edukaci především středního zdravotního personálu (zdravotních

sester, porodních asistentek). V rámci vzdělávání jde o přednášky, které personálu navrhují

a ukazují možné způsoby, jak má zdravotník např. se, ženou, které zemře miminko navázat

kontakt, jak jej posilovat a získat důvěru. Zaměřují se také na komunikaci nejen

s rodičkou, ale s jejími blízkými a rodinou v krizové situaci. Psycholog tuhle spolupráci

označuje za velmi dobrou, na rozdíl od spolupráce s některými lékaři. K tomu nabízí

opodstatnění: „Smrt respektive smrt dítěte vnímají často jako selhání v roli lékaře.“

V rozhovoru klinický psycholog říká, že mimo edukaci, poskytuje personálu krizovou

psychologickou intervenci, hlavně u případů představujících těžkou životní situaci.

Možnost psychologické pomoci má každý, říct si o ni musí individuálně. Klinický

psycholog totiž primárně v těchto situacích nezasahuje směrem k personálu.

V rámci výzkumné otázky byly zjišťovány také kompetence klinického psychologa. Ty

jsou popsány výše, alespoň z hlediska jeho práce a působení na porodnických odděleních.

Je třeba však neopomenout osobnostní zralost, o níž muž hovoří, spolu se schopností

empatie a náhledu. „Samozřejmá je ochota nebát se jít do kontaktu s pacienty,“ dodává.

Profesní způsobilost má podle psychologa také významnou roli, stejně jako vhodně

67


tady jen opravte tabulku at je to čitelné (přítomnost psychologa)

zvolený psychoterapeutický výcvik jako prostředek pro poskytování intervence. Psycholog

uvádí, že je třeba dát pacientům, ale také komukoli z personálu, prostor pro vypovídání se,

zároveň je důležité jim naslouchat, pokusit se je pochopit a pomoci jim při zvládání.

6.4.4 Povědomí personálu o nabízených službáchSlužby nabízené nemocnicí dle výpovědí zahrnují jak péči klinického psychologa, tak

prostor pro rozloučení s miminkem, jak uvádějí obě pracovnice oddělení porodního sálu.

Jedna z nich ještě dodává poskytnutí vzpomínkových předmětů rodičkám a jejich

partnerům. Ženám je nabízen také kontakt na různé organizace, např. Dlouhá cesta (2x) a

lze je odkázat na svépomocné skupiny a peer programy. Graf vzhledem k nízkému počtu

respondentů a již popsaným možnostem není uveden.

Samotné povědomí o službách pak respondentky z oddělení šestinedělí označují za

dostatečné. Porodní asistentka z druhého oddělení je označuje za individuální a její

kolegyně neví, jaké je povědomí personálu.

6.5 Nemocnice SvitavySvitavská nemocnice je zastoupena celkem 15 respondenty z porodnice, jejichž věkový

průměr je 41,53 roků (SD=11,62). Na novorozeneckém a gynekologicko-porodnickém

oddělení působí jedinci v průměru 12,32 roků, celkově ve zdravotnictví pak o cca 6,5 roku

déle, tedy 18,80 roků. Nejmladší z respondentů má 25 let a nejstarší 60. Z 15 zapojených

se jedná ve 14 případech o ženy, v jednom o muže. Ve výzkumném vzorku svitavské

nemocnice je zastoupena primářka, 3 lékaři, 2 staniční sestry, 4 zdravotní sestry a 5

porodních asistentek.

Tab. 10: Nemocnice Svitavy – demografické údaje


ODDĚLENÍ

Primářka 1 54 30 NOVO 30Lékař 2 33 8 NOVO 1

Lékařka 1 32 6 GYNPOR 3Lékařka 1 25 1 GYNPOR 0,3

Staniční sestra 1 60 40 NOVO 38Staniční sestra 1 45 24 GYNPOR 24

Zdravotní sestra 1 36 18 GYNPOR 15Zdravotní sestra 1 31 11 GYNPOR 5Zdravotní sestra 1 58 38 GYNPOR 21Zdravotní sestra 1 59 39 GYNPOR 22

68

Porodní asistentka 1 34 9 GYNPOR 1Porodní asistentka 1 48 28 GYNPOR 0,5Porodní asistentka 1 41 7 GYNPOR 1Porodní asistentka 1 34 11 GYNPOR 11Porodní asistentka 1 33 12 GYNPOR 12


6.5.1 Poskytované supervizeV případě 15 respondentů, výsledně 14 z nich uvádí, že jim supervize poskytovány nejsou.

Jedna z nich dodává (staniční sestra), že supervize u nich na oddělení (gyn.-por.) byla

zorganizována jednou, a to asi před třemi roky. Supervizní setkání bylo tehdy vedeno

externí pracovnicí. Nicméně opačný názor, že supervize jsou personálu poskytovány,

zastává jedna porodní asistentka z gynekologicko-porodnického oddělení. Ta už dále

ovšem tvrzení nerozvádí. Nelze tedy říci, kdo supervize personálu poskytuje, ani jak často.

6.5.2 Účast na semináříchZ 80% se respondenti účastní seminářů, kurzů a školení na téma ztráty dítěte, 2 zástupkyně

novorozeneckého oddělení a 10 reprezentantů gynekologicko-porodnického oddělení.

Mezi tři jedince, kteří semináře nenavštěvují, patří 2 lékaři a staniční sestra. Semináře si

pak 9 respondentů vyhledává individuálně. Nadřízený svůj personál o vzdělávacích akcích

také informuje, což je uvedeno celkem sedmkrát. Dvě zdravotní sestry z gynekologicko-

porodnického oddělení vybírají jinou odpověď, nicméně ji nedoplňují o upřesňující popis.

Zjišťovaný obsah seminářů se dle očekávání 9 respondentů, kteří se k položce vyjádřili,

jeví následovně. Nejčastěji je kladen požadavek na zásady komunikace a to, jak

s pacientkami a jejich blízkými hovořit a komunikovat (3x). Stejnou četnost má praktický

trénink a nácvik náročných situací a jednání v nich. Mezi očekávánou náplň seminářů dle

zdravotníků svitavské porodnice patří také psychologické a sociální minimum, nebo sdílení

zkušeností.

6.5.3 Přítomnost klinického psychologa a možnost využití jeho služebZískaná data od všech 15 účastníků výzkumu, lze v otázce psychologa na oddělení,

rozdělit na dvě nestejné části. Dvanáct respondentek (10 gyn.-por. odd., 2 novor. odd.)

potvrzuje to, že je na oddělení pacientkám k dispozici psycholog. Dvě respondentky

z gynekologicko-porodnického oddělení a lékař z novorozeneckého oddělení uvádí opak.

69

I v tomto případě je zjišťováno, jak je práce psychologa a zdravotnického personálu na

odděleních porodnic provázaná. Sedm respondentů uvádí, že péče přítomného psychologa

je s prací personálu provázaná, dalších pět potvrzuje opak. V případě tří jedinců, kteří

uvedli, že na oddělení není klinický psycholog pacientkám k dispozici, se ve dvou

případech neobjevila ani provázanost. Nicméně jedna porodní asistentka uvádí, že práce

psychologa a personálu je vzájemně provázaná, ačkoli v předchozí otázce služby

psychologa na oddělení vyvrací (viz Tab. 11).


s personálem


A N ∑

PŘÍT

OM

NO

ST

PSY

CH

LO

GA A 7 5 12

N 1 2 3

∑ 8 7 15

Tři respondentky uvádí, že psycholog je jedním z těch, kteří pracují s pacientkami v těžké

životní situaci způsobené ztrátou dítěte. Ze 13 respondentů, kteří se k položce vyjádřili,

kromě zdravotnického personálu (lékař, porodní asistentka, zdravotní služba), 1 přidává

ještě sociálního pracovníka, další psychiatra a dvě zdravotní sestry dodávají ošetřovatelku

a pediatra. Respondentka, jejíž odpovědi na dvě výše zmíněné položky (psycholog x

provázanost péče) nejsou v souladu, v položce „jaké nemocnice nabízí služby“ uvádí právě

služby psychologa a možnost psychologických konzultací. Spolu s ní služby psychologa

potvrzuje celkem 11 respondentů.

6.5.4 Povědomí personálu o nabízených službáchNemocnice ve Svitavách nabízí pacientkám dle informací od personálu kromě služby

psychologa (potvrzeno 11x), také pastorační a duchovní péči (5x uvedeno), využití

psychiatrických možností a medikace (4x). Rodičkám je vytvořen prostor pro rozloučení

se, a pokud mají zájem, je jim předán vzpomínkový balíček (2x). Lékař (novor.odd.)

k otázce dodává, že v rámci porodnice nejsou nabízeny žádné služby mimo ty běžně

poskytované, mezi ostatními odpověďmi se vyskytuje zajištění individuálního přístupu a

podpory.

70

Položka o povědomí o nabízených službách neobsahuje údaje od celého výběrového

vzorku, nýbrž od 12 účastníků. Lékař z novorozeneckého oddělení se domnívá, že

povědomí personálu o nabízených službách není dobré. Označuje ho za nedostatečné.

Naopak 11 respondentek popisuje povědomí zdravotníků o nabízených službách jako

dostatečné a dobré.

Graf 4: Nabízené služby z pohledu personálu porodnice ve Svitavách

PSYCHOLOG


LUŽBA

PSYCHIATR+MEDIKACE



SAMOSTATNÝ POKOJ


DUKACE

PODPORA0

2

4

6

8

10

12 11

54

2 2 21 1

N E M O C N IC E sv ita v y - S L U Ž B Y

6.6 Krajská nemocnice Tomáše Bati ve ZlíněDotazníkového šetření se zúčastnilo celkem 35 jedinců zlínské porodnice, z toho 34 žen a

1 muž. V průměru mají respondenti 46,46 roků (SD=11,52). Ve zdravotnictví se

respondenti působící na celkem 5 odděleních porodnice pohybují v průměru 24,57 let, na

jimi uvedených odděleních pak průměrně 14,35 let. Nejmladší respondentka má 24 let,

nejstarší 63 roků. Pracovní pozice jsou zastoupeny v následujícím pořadí: porodní

asistentka (n=27), zdravotní sestra (n=4), staniční sestra (n=3), lékař (n=1).

Tab. 12: KTNB Zlín – demografické údaje

KNTB Zlín


ODDĚLENÍ

Lékař 2 33 6 1 0,75Staniční sestra 1 57 38 5 38

71

Staniční sestra 1 52 31 1 31Staniční sestra 1 48 24 6 16

Zdravotní sestra 1 54 33 5 11Zdravotní sestra 1 57 34 1 21Zdravotní sestra 1 54 33 5 5Zdravotní sestra 1 30 10 6 2

Porodní asistentka 1 58 37 5 32Porodní asistentka 1 56 30 1 30Porodní asistentka 1 56 35 1 35Porodní asistentka 1 25 1,5 3 0,6Porodní asistentka 1 63 36 1 11Porodní asistentka 1 43 23 1 23Porodní asistentka 1 63 42 1 3,75Porodní asistentka 1 54 30 3 2Porodní asistentka 1 30 7 3 4Porodní asistentka 1 55 40 6 20Porodní asistentka 1 41 21 2 2Porodní asistentka 1 26 2 6 1,5Porodní asistentka 1 48 25 6 6Porodní asistentka 1 56 35 6 6Porodní asistentka 1 35 11 6 2Porodní asistentka 1 60 39 6 20Porodní asistentka 1 52 32 3 32Porodní asistentka 1 56 36 3 34Porodní asistentka 1 54 31 1 31Porodní asistentka 1 45 22 3 20Porodní asistentka 1 44 22 3 20Porodní asistentka 1 38 17 3 6,5Porodní asistentka 1 24 0,3 3 0,3Porodní asistentka 1 47 25 3 11Porodní asistentka 1 42 24 3 10Porodní asistentka 1 40 20 3 10Porodní asistentka 1 30 7 3 4


6.6.1 Poskytované supervizeVýsledky ukazují, že celkem 30 z 35 respondentů nejsou poskytovány pravidelné

supervize. Zbylých 5 dotazovaných z oddělení šestinedělí (n=1), gynekologicko-

porodnického (n=2) a oddělení porodního sálu (n=2) hovoří o možné účasti na supervizi.

Lékař (gyn.-por. odd.) uvádí, že supervize je možné poskytnout personálu dle jeho potřeb a

aktuálních situací na oddělení. O vedení supervize se postará akreditovaný lékař,

psycholog nebo psychiatr, jak doplňuje muž. S jeho slovy se ztotožňuje výpověď porodní

asistentky ze stejného oddělení. Ta uvádí, že si o službu lze kdykoli zažádat. Bude

poskytnuta vyškoleným zdravotníkem. Na oddělení porodního sálu supervize probíhají, a

to pod vedením staniční sestry, jak se shodují obě porodní asistentky. Rozdíl v jejich

72

tvrzeních je ve frekvenci supervizních setkání, kdy jedna žena uvádí setkání jedenkrát

měsíčně se staniční sestrou a jedenkrát ročně s externím psychologem. Podle druhé ženy

jsou supervize v rámci porodnice personálu poskytovány dvakrát ročně staniční sestrou.

Zdravotní sestra z oddělení šestinedělí se dále nevyjadřuje k podmínkám supervize.

6.6.2 Účast na seminářích3/5 respondentů se seminářů a školení neúčastní. Zatímco 2/5 účastníků udává opak, 14

jich tedy semináře absolvuje. Ti prakticky zastupují čtyři zapojená oddělení. Z oddělení

rizikového a patologického těhotenství je to celkem 5 respondentů, gynekologicko-

porodnické oddělení a oddělení porodního sálu je reprezentováno obojí 4 respondenty,

kteří se seminářů účastní. Totožnou informaci poskytuje také žena z oddělení šestinedělí.

Z 21 respondentů neparticipujících na seminářích přesto 15 dále uvádí, že jsou o

seminářích informováni stejně jako zmiňovaných 14 jedinců. Z výsledků tedy vyplývá, že

nejčastěji se respondenti (n=29) o kurzech a seminářích informovují individuálně (20x

zmíněno) nebo díky nadřízenému (10x uvedeno). Jedna porodní asistentka dodává, že

informace o dalším vzdělávání má přímo od rodičů, kteří o dítě přišli. Jiná žena zase

zmiňuje, že se v tomto ohledu dále vzdělává studiem na vysoké škole.

Celkem 32 členů zdravotnického personálu se vyjádřilo k položce, která zjišťuje, co by

mělo být náplní pro ně určených seminářů. Právě polovina odpovídajících by velmi ocenila

zaměření na komunikaci a komunikační zásady. Obsah seminářů, který by pojednával o

tom, jak s ženami v náročné situaci jednat, jak k nim přistupovat a reagovat v těchto

okamžicích, je respondenty zmíněn celkem jedenáctkrát. Získání přehledu –

„psychologického minima“ v rámci seminářů by uvítalo 10 zdravotníků. Více informací o

ztrátě jako takové, o prožívání rodičů a dalších aspektech této náročné situace, jako náplň

akcí, je uvedeno pětkrát. Popsány jsou požadavky na praktické tréninky a nácvik situací.

1/8 by ocenila sdílení zkušeností navzájem, vyjádřen je i požadavek na setkání se s rodiči,

kteří přišli o dítě v průběhu těhotenství, porodu nebo po něm. V seminářích by se některé

respondentky rády dozvěděly o principech psychohygieny a vlastní sebepéče, relaxační

techniky a také prevence syndromu vyhoření by byla na místě.

6.6.3 Přítomnost psychologa a možnost využití jeho služebVšichni respondenti (n=35) se k položce „Je na vašem oddělení těmto ženám k dispozici

psycholog?“ vyjádřili. Z nich 31 hovoří o absenci klinického psychologa na oddělení

73

porodnice a 4 se k jeho přítomnosti vyjadřují kladně. Skupinu čtyř žen, které potvrzují

přítomnost psychologa na oddělení, tvoří porodní asistentky a každá z nich působí na jiném

oddělení (šestinedělí, novorozenecké, rizikového a patologického těhotenství a oddělení

porodního sálu).

I v případě zlínské porodnice je sledována provázanost péče klinického psychologa a

zdravotního personálu. Je zřejmé, že tu lze spojovat pouze s údaji čtyř porodních

asistentek. Dvě z nich stejně kladně potvrzují provázanost psychologických služeb se

zdravotnickým personálem (porodní asistentka z oddělení porodního sálu a z oddělení

šestinedělí). O provázanost práce psychologa a personálu se v případě dalších dvou

porodních asistentek nedá hovořit. Z výsledků vyplývá, že dobrá provázanost psychologa a

zdravotníků byla uvedena celkem pětkrát, tzn. ještě jedna porodní asistentka, která působí

na porodním oddělení čtvrt roku, se vyjádřila kladně k provázanosti, ačkoli před tím

označila možnost o nepřítomnosti psychologa na oddělení (více viz Tab. 13).


s personálem


A N ∑

PŘÍT

OM

NO

ST

PSY

CH

LO

GA A 2 2 4

N 1 30 31

∑ 3 32 35

Soukromého psychologa jako osobu, která pracuje s pacientkami na oddělení, mimo

kolektiv zdravotníků uvádí jedna žena z 34 odpovídajících. V tomto případě se nejedná ani

o jednu z porodních asistentek, jež podaly údaje o možných psychologických službách.

Externí, ústavní – nemocniční a soukromý psycholog jsou pojmy, které se velmi často (v

údajích od 12 respondentů) objevují v popisu nabízených služeb nemocnice. Je tedy třeba

podotknout, že ačkoli z výsledků vyplývá absence klinického psychologa na oddělení, tak

v rámci celé nemocnice evidentně tato funkce zřízená je, ale především pro jiná pracoviště

(Novotná, z osobního sdělení 10. 2. 2017).

6.6.4 Povědomí personálu o nabízených službách74

Mimo služby poskytované psychologem, který nespadá pod nemocnici, byla nejčastěji

zmiňována personálem možnost služeb psychiatra s podáváním medikamentů (12x

zmiňováno). Z celkem 33 zdravotníků se jich 7 vyjádřilo tak, že nemocnice neposkytuje

žádné služby mimo ty běžné a 4 porodní asistentky uvádí „nevím“. Služby sociálního

pracovníka jsou zmiňovány celkem osmkrát, také možnosti rozloučení se s miminkem a

poskytnutí vzpomínkových předmětů jsou prezentovány (uvedeno 6x, 5x). Rozhovor

s rodiči v náročné situaci a podání informací jsou z výpovědí zřejmé, stejně jako podpora,

kontakty na organizace zabývající se touto problematikou a pastorační služby (níže

přehledně uvedené služby, viz graf 5).

Jak tedy personál označuje povědomí o poskytovaných službách? K položce se vyjádřilo

celkem 32 zdravotníků, z nichž dvě porodní asistentky odpověděly „nevím“. Povědomí

personálu označuje jako dostatečné a dobré celkem 14 dotazovaných, nicméně dalších 10

respondentů má protikladný názor. Tři ženy uvádí, že povědomí personálu o službách je

individuální. Dvě ženy charakterizovaly povědomí personálu slovy: „Personál ví o

klinickém psychologovi.“ Jedna porodní asistentka se vyjádřila tak, že: „Žádné nabízené

služby nejsou.“

Graf 5: Nabízené služby z pohledu personálu porodnice ve Zlíně

PSYCHIATR+MEDIKACE

PSYCHOLOG

SOCIÁLNÍ P

RACOVNÍK




DUKACE

KONTAKTY NA O

RGANIZACE

PODPORA


LUŽBA

0

2

4

6

8

10

1212

11

8

65

4 4

21

k n tb Z L ÍN - S L U Ž B Y

6.7 Komplexní výsledky

75

Popisné statistiky odpovídající celému výzkumnému vzorku (n=119) jsou k nalezení

v kapitole 5.5.1 Personál porodnic. Následuje prezentování komplexních výsledků

vzhledem k položeným výzkumným otázkám.

6.7.1 Poskytované supervizeVýsledky poukazují na to, že 107 respondentům nejsou v rámci jejich povolání

poskytovány odborné supervize. To činí téměř 90% všech dotazovaných. Mezi 12

zdravotníků, kteří se supervizí účastní lze zařadit 6 porodních asistentek, 4 zdravotní

sestry, 1 lékaře a 1 staniční sestru, napříč porodnicemi. Z výpovědí je jasné, že se nejedná

o pravidelná setkání. Supervize vedou buď zaměstnanci pracoviště – vrchní nebo staniční

sestry, popř. lékaři, nebo externí pracovníci (psychologové). Lze tedy konstatovat, že

žádná porodnice nenabízí svým zaměstnancům pravidelná supervizní setkání, do nichž by

zúčastnění mohli vnášet své problémy či případy, které je určitým způsobem zasáhly.

Případy by zde mohly být reflektovány, abreagovány, dotyčný by mohl získat zcela jiný

pohled na věc, což může přispívat k celkovému řešení situace.

Psychologové se shodují na potřebě supervizí pro pomáhající profese, především pak pro

personál, který se setkává s tématem smrti a umírání, umírání dětí. Zároveň si jsou vědomi,

že je tato možnost velmi omezená a většině personálu se supervizí (i intervizí) nedostává.

6.7.2 Účast na semináříchZe získaných dat lze určit, že 68 respondentů se kladně vyjádřilo k účasti na seminářích.

Negativně se pak vyjádřilo celých 51 zdravotníků. Téměř 43% dotazovaných semináře a

školení o náročné situaci způsobené ztrátou dítěte nenavštěvuje. Nejvíce jsou v této

skupině zastoupeny porodní asistentky, téměř polovina ze všech (n=30), pak ale také 5

lékařů ze 7 semináře neabsolvuje, 5 zdravotních sester, 4 staniční sestry (z n=9) a dvě

sanitářky a praktikantky.

O seminářích jsou informování většinou všichni zaměstnanci (n=108; tj. 40 respondentů,

kteří se neúčastní seminářů, je o jejich konání zpraveno). Více než polovina uvádí, že si

školení hledá individuálně, popř. se o nich dozvídá od nadřízeného.

Respondenti byli tázáni na to, jaká by podle nich měla být náplň těchto seminářů. Z 99

zdravotníků, kteří se k položce vyjádřili, by téměř polovina z nich - 45% - uvítala téma

komunikace s pacientkou v takto náročné situaci, zajímají se také o to, jak hovořit

s blízkými – partnerem, rodinou. Uvedení určitých komunikačních zásad by bylo

76

zdravotníkům velmi užitečné. Právě 1/3 respondentů by chtěla vědět, jak v těchto situacích

jednat a reagovat, tak, aby ženě byli co nejvíce nápomocni v těžkých okamžicích. Mezi

další návrhy témat seminářů patří obeznámení s psychologickými aspekty ztráty a získání

určitého „psychologického minima“ (zmíněno 20x), nebo požadavky na praktické nácviky

a tréninky zkušeností v relativně bezpečném prostředí kolektivu zdravotníků.

Výsledky poukazují na to, že zdravotníci našeho vzorku z oblasti porodnictví se více než

z poloviny účastní vzdělávacích akcí a seminářů, které si často aktivně vyhledávají.

Úspěšným se zdá být např. kurz Prázdná kolébka, který pojednává o problematice úmrtí

miminka v těhotenství a období porodu.

6.7.3 Přítomnost klinického psychologa a možnost využití jeho služeb Výsledky poukazují na přítomnost psychologa na oddělení v 59 případech, naopak 60

respondentů přiznává, že klinický psycholog na jejich oddělení není k dispozici. Hranice je

téměř padesátiprocentní a jak lze z informací zjistit, nejčastěji je psycholog k dispozici na

oddělení gynekologicko-porodnickém (n=36). Z údajů vyplývá, že jsou porodnice, které

hovoří o přítomnosti psychologa jasně – téměř jednoznačně, i co se týče sledované

provázanosti, např. FN Olomouc nebo nemocnice v Jihlavě. U dalších nemocnic sice

výsledky nehovoří jednotně, ale i přesto z nich lze usoudit, zda na oddělení psycholog je či

nikoli. Lze tedy konstatovat, že psychologa k dispozici mají v porodnici ve Svitavách.

Opačně je tomu v případě boskovické a kroměřížské porodnice. Nepřítomnost psychologa

na oddělení potvrzují i respondenti ze Zlína, nicméně nevyvrací možnost toho, že

by rodičkám byla poskytována psychologická intervence, tu může zastat jiný psycholog

(externí, soukromý).

Sledovaná provázanost psychologické péče a péče zdravotníků je prokázána v 43

případech. Respondenti tak pozitivně odpovídali jak v položce přítomnost psychologa, tak

provázanost služeb. Dle několika respondentů spolupráce není, nebo není zcela ideální, je

tedy třeba ještě více zapracovat na propojování poskytované péče.

77


s personálem


A N ∑PŘ

ÍTO

MN

OST

PS

YC

HL

OG

A A 43 16 59

N 2 58 60

∑ 45 74 119

Podle 16 výpovědí od 113 odpovídajících je psycholog dalším z těch, kteří s rodičkami na

oddělení pracují mimo zdravotnický personál, což dokazuje i vyjádření 49% ze 112

respondentů k položce „Jaké služby nemocnice ženám poskytuje“.

6.7.4 Kompetence klinického psychologa na odděleních porodnicTato část popisuje informace zjištěné od všech klinických psychologů zapojených do

studie nehledě na to, že působí i na jiných pracovištích, než výše uváděných.

Kompetence klinického psychologa na oddělení a náplň jeho povolání spočívá především

v poskytování péče a intervencí pacientkám (nejen rodičkám) s různou diagnózou na

odděleních porodnice. Figurují tedy u onkologických pacientek, u maminek nedonošených

nezralých novorozenců a u úmrtí dítěte jsou přítomni a k dispozici téměř vždy. Do této

skupiny samozřejmě patří také ženy, které přijdou o dítě v průběhu těhotenství a období

okolo porodu.

Klinický psycholog věnuje svůj čas také péči o personál. V širším měřítku se jedná o

edukaci. Prostřednictvím seminářů se hlavně střední zdravotnický personál může dozvědět

informace o komunikaci s pacientkou, o komunikaci s ženou, které zemřelo miminko, ale

také přímo o umírání dětí, pokud si to personál vyžádá. Psychologové se shodují, že se vše

odráží od potřeb personálu, přednášková činnost není častou záležitostí. Z užšího hlediska

psychologové poskytují pomoc samotným zdravotníkům – formou rozhovoru,

vyslechnutím, přijetím, nabídnutím prostoru pro proslovení a vypovídání, podporou.

Upozorňují ovšem na fakt, že personál dále odkazují na často externího psychologa,

poradce, psychoterapeuta, dle potřeb klienta. Nejen z etického hlediska je vhodnější tento

krok vždy udělat. Nicméně, v akutní (často prvotní) fázi např. porodní asistentku

78

neodmítnou. Je třeba vytvořit pro personál takové prostředí, aby věděl, že se na psychologa

může kdykoli obrátit. V některých případech pak psychologickou intervenci pro své

zaměstnance žádá např. vrchní sestra, lékař, který pozná, že nějakou situaci jeho podřízený

nezvládá, popř. že ho velmi zasáhla. V některých situacích může mít dotyčný pocity viny,

jindy se bojí, jak se na něj bude dívat okolí, když byl u porodu, při němž zemřelo miminko.

Situace jsou různé.

V souvislosti s poskytováním intervence u těžkých případů (traumata, úmrtí dítěte) je třeba

dodat, že ač psychologové mají zkušenost s péčí o pozůstalé maminky, je i pro ně práce

s tématem ztráty nadále velmi náročná. Je tedy zřejmé, že síla a náročnost tématu zůstává i

přes opakované vystavování se zkušenosti. Na otázku „Jak se vám osobně s tímto tématem

pracuje?“ odpověděla zcela spontánně jedna psycholožka: „Hrozně, pořád je to totiž stejně

těžké.“ Jak vyplývá z výpovědí, pro dotyčné je velmi důležité emoce ventilovat, tedy

využívají supervizní setkání. Každý pak přiznává své vlastní mechanismy pro zvládání

náročných období a psychohygienu.

Kompetence psychologů působících na oddělení porodnic jsou jimi popsány také

z pohledu toho, jaký by měl daný psycholog být pro výkon tohoto povolání. Důležitá je

rozhodně určitá osobnostní zralost, zachování lidskosti, schopnost empatie, přijetí, náhledu

do situací, individuální přístup. Na druhou stranu je důležitý i profesní způsobilost.

Odborník by měl mít psychologii vystudovanou, v ideálním případě by měl absolvovat

atestaci a být klinickým psychologem. Vhodné je projít si psychoterapeutickým výcvikem.

6.7.5 Povědomí personálu o nabízených službáchNejprve je třeba zaměřit se opět na nabízené služby. K těm se vyjádřilo celkem 112

zúčastněných, z nichž 10 uvedlo „Nevím“. Ty nejčastěji uváděné možnosti (n=55), jež lze

najít v získaných údajích z kterékoli z nemocnic, jsou služby psychologa. Nemocnice

veskrze vždy disponují i sociálním pracovníkem a na jeho služby neváhají potřebné

odkázat (31x uvedeno). Sedmadvacet respondentů zmiňuje péči psychiatra a medikaci,

jako službu. Duchovní spirituální péče je často připomínána, podobně jako informace pro

rodičku, rozhovor o situaci nebo možnost rozloučení s miminkem. Tyto služby se

prakticky prolínají napříč nemocnicemi i odděleními. Nicméně u konkrétních nemocnic

v některých případech vyvstávají možnosti, které jinde uvedeny nejsou, např. u FN

Olomouc Poradna Hořec, Nadace Provázení, nebo u boskovické nemocnice poskytnutí

epidurální analgezie.

79

Sto pět zdravotníků z větší poloviny označuje povědomí personálu o nabízených službách,

které jsou k dispozici rodičkám v tíživé situaci, za dobré a dostatečné (n=64). Opačný

názor zastává 26 jedinců. Těch, již na položku odpověděli „Nevím,“ je osm. Zbylých 7 žen

se vyjádřilo k položce různě, např. že posouzení je velmi individuální. Konkrétně ženy ze

zlínské nemocnice pak uvádějí ještě jiné možnosti (viz kapitola 6.6.4).

80

7 Diskuze

Výsledky studie poukazují na odlišnosti i podobnosti v rámci jednotlivých zařízení a

některé z nich, bohužel, odpovídají také dříve provedeným výzkumům. Současný stav

v porodnicích prakticky nenabízí prostor pro hlubší péči o zaměstnance, počínaje právě

supervizemi, ač by to bylo v některých situacích třeba. Lze tedy konstatovat, že se v tomto

zařízení neliší od některých porodnic v zahraničí (Singapur, Anglie). Studie z let 2009 a

2010 velmi doporučují zařazení supervizních setkání do chodu porodnice s cílem zlepšit

sebevědomí, omezit stres, zlepšit životní pohodu zaměstnanců a zlepšit poskytovanou péči

(Chan, Arthur, 2009; Nicholson et al., 2010). Toto doporučení se nabízí zobecnit na

veškeré pomáhající profese, nejen zdravotníky. Nicméně, patří se zůstat v oblasti

porodnictví, konkrétně u personálu, který se v rámci svého povolání dostává různě často do

kontaktu s komplikacemi během těhotenství, během porodu, a ty v některých případech

anticipují nešťastný konec – úmrtí novorozence nebo porod mrtvého dítěte. Se

zahraničními odborníky se plně shodují názory našich psychologů i odborníků

(Ratislavová, 2008). Ti zlepšení péče o zaměstnance, poskytování supervizí zdůrazňují.

Uvedené studie i jiný americký výzkum ještě upozorňuje na důležitost stálého vzdělávání

zaměstnanců především v problematice, která je obklopuje, např. perinatální ztráta,

komunikace v těchto situacích, porozumění situaci, a jiné (Chan, Arthur, 2009;

Nicholson et al., 2010; Kelley, Trinidad, 2012). Z výzkumů je zřejmé, že požadavek na

uvedená témata přichází ze strany respondentů, stejně jako prokázala naše studie.

Konkrétně vzdělávání v oblasti komunikace s pacienty je v našem výzkumu nejčastěji

uváděnou možností, podobně vychází americká studie (Kelley, Trinidad, 2012;

Zavotsky et al., 2013).

Semináře, školení a vzdělávání porodnického personálu v porovnání se supervizemi

v nemocnicích funguje. Nicméně ve sledovaných položkách lze spatřovat značné rozdíly

mezi nemocnicemi, které nesou relativně podobné znaky (velikost, přítomnost

perinatologického centra, lokace). FN Olomouc a KNTB ve Zlíně vykazují hned

v několika položkách odlišná data (semináře, přítomnost psychologa, povědomí o

službách), stejně jako nemocnice v Boskovicích, Kroměříži nebo Svitavách, ačkoli

záměrem výzkumníka bylo pojmout zařízení charakteristicky podobná. Ze studie lze

odvodit doporučení pro porodnická zařízení poskytnout svému personálu možnosti a

prostor pro sdílení i reflektování zkušeností, které nejsou vždy snadno zpracovatelné.

81

Zároveň by bylo vhodné podpořit zdravotníky v psychohygieně (Ratislavová, 2016), popř.

zařadit do jejich vzdělávání semináře na toto téma. Ideálně se zaměřit na potřeby personálu

a reflektovat je, například v tom, o jakém tématu by se chtěli dozvědět v rámci své praxe

více.

Výsledky poukazují na potřebu zlepšení spolupráce mezi psychologem a personálem,

pokud v zařízení je možnost poskytování psychologické intervence. Taková spolupráce

může být velmi užitečná nejen pro rodičky a pacientky, ale samozřejmě pro obě strany.

Vzájemná informovanost, spolupráce a provázanost péče rozhodně zkvalitní poskytované

služby porodnice. Vědomí, že je v porodnici někdo opravdu kompetentní na to hovořit

s rodiči v tíživé situaci o ztrátě miminka, že je tam přímo pro rodičku a její blízké

odborník, který ji vyslechne, podpoří, utěší a nabídne další postupy, lze považovat za

utěšující (uklidňující) hlavně pro personál. Ten má jistotu, že je o rodičku postaráno, že je

jí poskytnuta psychologická pomoc, na kterou si samotný zdravotník (porodní asistentka)

netroufne, popř. se na ni necítí být kompetentní ani připraven.

Některá zařízení by měla zvýšit povědomí personálu o svých službách, nejen s ohledem na

pacientky, ale také na personál, který se při širší nabídce služeb a možností pro pacientku,

nemusí zabývat pochybnostmi o tom, co měl v dané situaci ještě udělat. Výsledky hovoří

tak, že je prakticky v tomto případě nelze srovnávat s ostatními relativně podobnými

zařízeními studie (viz např. Olomouc a Zlín, nebo Boskovice a Kroměříž).

Ze získaných informací vychází zajímavé zjištění, tedy, že nabízené služby jsou

v některých případech podobné výpovědím o požadavcích na semináře a školení. Dokazuje

to například často uváděná nabídka rozhovoru a informací jako služba poskytovaná

rodičkám a požadavek na informace o ztrátě, o psychologických aspektech ztráty, neméně

často uváděný v položce „Co by podle vás mělo být náplní těchto školení a seminářů“.

K metodologické části práce lze namítnout, že výzkumný soubor není příliš rozmanitý

z pohledu lokace, v níž se porodnice nacházejí. Pravdou je, že se všechna zařízení

nacházejí na území Moravy. Nicméně to se výzkumník snažil vykompenzovat právě

charakteristikami míst, které jsou si v různé míře podobné či nikoli, tj. velikostí města,

počtem obyvatel, počtem spádových obcí, ale také technickou vybaveností porodnic. Ta

spočívá v tom, zda je nemocnice také působištěm perinatologického centra, jak bylo

uvedeno výše. Vzhledem k povaze bakalářské práce nebylo ekonomicky ani časově možné

zajistit více výzkumných souborů ze zařízení rozlehlých po celé České republice. Zároveň

82

je třeba zohlednit pozici samotných porodnic a jejich vyjádření k výzkumu, které není vždy

jednoznačně kladné. Mnoho porodnic je zahrnuto dotazníky a výzkumy různých studentů

nejen z vysokých škol.

Čtenář by také mohl podotknout námitku týkající se respondentů výzkumného souboru,

především by se mohl vyjádřit k velmi nízkému počtu lékařů (n=7), kteří se do studie

zapojili. Zde je třeba zdůraznit, že vrchní sestry přislíbily oslovení veškerého personálu na

konkrétních odděleních, tedy i lékařů. Účast na výzkumu byla dobrovolná, lze tedy

odhadovat, že se více lékařů do výzkumu nezapojilo například z časových důvodů a

pracovní vytíženosti. I přes nízkou účast lékařů je studie považována za objektivní pro

vyšší počet porodních asistentek a dalších zdravotníků. Především porodní asistentky

s rodičkou tráví většinu času a jsou jí nápomocné v jakékoli situaci v průběhu porodu a

gravidity. Komunikují s ní i s partnerem rodičky. Údaje od porodních asistentek jsou tedy

považovány za relevantní.

Podobně lze vznést pochybnost související s počtem klinických psychologů (n=4), kteří se

do studie zapojili. Na prvním místě je třeba říci, že výpovědi psychologů mají spíše

podtrhovat a doplňovat informace získané od respondentů, proto je nižší počet dostačující.

Za druhé je třeba přiznat, že není jednoduché nalézt odborníka, jenž se s takto náročnými

situacemi v rámci svojí praxe v nemocnici potýká a cítí se kompetentní pro zodpovězení

otázek v rámci interview. Výzkumník velmi oceňuje, že se oslovení kliničtí psychologové

dobrovolně vyjádřili k jejich účasti na výzkumu, popř. neúčast odůvodnili

nekompetentností vyjadřovat se k tématu ztráty, ač svým jiným kolegou byli označeni za

kompetentní.

V neposlední řadě je třeba zmínit, že vzhledem k většímu počtu respondentů ve

výzkumném souboru a užití dotazníků, které byly vytvořeny přímo pro účel této práce, je

možné zkreslení některých výroků respondentů. Dotazník totiž obsahuje otevřené otázky a

vzhledem k tomu, že formuláře byly respondentům distribuovány prostřednictvím vrchních

sester, nebyla možnost doptávat se. Zároveň by bylo vhodné dotazníky více strukturovat a

otevřené otázky změnit na uzavřené, se záměrem získání lepší srozumitelnosti,

strukturovanosti, zpracování dat a analýzy dat.

Přínosem práce je objektivní zmapování připravenosti vybraných porodnických zařízení

zejména v oblasti poskytování supervizí, seminářů a školení, nabízených služeb a

83

povědomí o nich a v možnosti využití psychologa a jeho pomoci. Lze předpokládat, že

některé výsledky lze zobecnit s ohledem na typ a charakter pracoviště.

Mezi další klady lze zařadit využití výsledků studie pro další výzkumná šetření. S ohledem

na výsledky studie, které mapují situaci v některých českých porodnicích, se nabízí několik

oblastí, které by mohly být v návaznosti na tento výzkum provedeny:

1) Zaměření se na situaci v perinatologických centrech České republiky, kde

zdravotníci prakticky denně řeší náročné případy. Zjistit, jestli náročnost jejich

práce souvisí s jejich osobní resiliencí ve srovnání se zaměstnanci běžných

porodnických zařízení, kde patologie není tolik častá.

2) Zaměřit se na poskytování supervizních setkání zaměstnancům perinatologických

center, jestli jsou pro ně účelná, nápomocná.

3) Zjištění výskytu osobnostních poruch u personálu porodnic, kde se častěji setkávají

s náročnými případy ztráty dítěte, a fungují tak ve více stresujícím prostředí

s využitím dotazníku MMPI -2 (Kashani, Mirbaha, Forouzanfar, Meschi, &

Baratloo, 2016).

4) Výzkum zabývající se strategiemi zvládání stresu u personálu porodnických

zařízení, který se dostává do kontaktu s rodičkami, které zažívají ztrátu dítěte

s využitím metody SVF 78.

Popsané návrhy vycházejí jak ze stávající studie, tak z možných požadavků společnosti.

Jejich výsledky by pak mohly dále napomoci v péči o zaměstnance zdravotnických

zařízení a vytvoření otevřeného pracovního prostředí.

84

8 Závěry

Tato práce se zaměřila na zmapování situace v porodnicích, kde se zdravotnický personál

dostává do kontaktu se ženami, které zažily ztrátu dítěte během gravidity, v průběhu

porodu nebo po něm. Supervize, semináře, přítomnost klinického psychologa, povědomí o

poskytovaných službách jsou dílčími aspekty definující připravenost. Do studie se zapojilo

celkem 119 respondentů a z jejich zpracovaných informací vyplývá následující:

- supervize nejsou pravidelně poskytovány na žádném z pracovišť bez ohledu na jeho

charakter;

- seminářů a dalšího vzdělávání se účastní více než polovina všech respondentů

napříč nemocnicemi;

- přítomnost klinického psychologa na oddělení porodnice je v rámci našich porodnic

stále nesamozřejmá. Tři nemocnice jednoznačně poukazují na jeho přítomnost (FN

Olomouc, Nemocnice Jihlava, Nemocnice Svitavy), zbylé tři nikoli;

- mezi kompetence klinického psychologa se řadí poskytování psychologické pomoci

a intervence na oddělení, vzdělávání personálu a akutní psychologická péče o něj;

- je třeba zvýšit provázanost péče zdravotníků s péčí psychologa;

- povědomí personálu o nabízených službách je považováno více než polovinou

respondentů za dobré a dostatečné;

- je třeba zapracovat na hlubším povědomí o službách, které nemocnice nabízí.

Výzkum podává informace mapující prostředí porodnic naší republiky. Jedná se práci,

která může být odrazovým můstkem pro další práce věnující z tohoto prostředí.

85

Souhrn

Bakalářská práce je zaměřena na mapování připravenosti personálu porodnic na práci se

ženami, které zažívají ztrátu dítěte v průběhu těhotenství, během porodu nebo krátce po

něm.

První část je ryze teoretická. V první kapitole je kompletně popsáno téma ztráty v kontextu

porodnictví. Práce popisuje, jaké situace vedoucí k nešťastnému ukončení těhotenství

mohou nastat v průběhu jednotlivých období gravidity ženy. Prostor je věnován

problematice spontánního potratu, umělého přerušení těhotenství v období prvního i

druhého trimestru, a tématu pozdního potratu. Zmiňována je perinatální úmrtnost i potíže

v těsném období porodu.

Druhá kapitola se zaměřuje na přístup personálu k rodičkám, které se nacházejí v tíživé

situaci. Následuje přehled nejrozšířenějších možností nabízené péče.

Tomu, jaké existují možnosti péče o zdravotnický personál, se věnuje třetí kapitola. Mimo

semináře zaměřené na komunikaci s pacientkou a jejími blízkými, nebo na téma

psychohygieny, je zde rozebrán koncept velmi smysluplného projektu Prázdná kolébka.

Následuje podkapitola o supervizních setkáních ve zdravotnictví.

Teoretická část práce je završena kapitolou o tom, jak téma ztráty působí na zdravotníky

v porodnicích. Kapitola obsahuje rozbor několika zahraničních studií, které zkoumají

postoje personálu, jejich zkušenosti, pohled na problematiku úmrtí a ztráty, či komunikaci

ze strany personálu. Ze všech studií vyplývají doporučení pro zařízení, která se týkají

především péče a podpory personálu, např. formou supervizí, školení a seminářů,

psychohygieny nebo využitím speciálních balíčků přispívajících k lepší komunikaci.

Čtvrtá kapitola představuje mezník, přechodnou část mezi teoretickou a empirickou částí

práce.

Empirická část navazuje na teoretický základ bakalářské práce. Je zde definován

výzkumný problém a vymezený pojem „připravenost“ obsahující v sobě nabízené a

poskytované služby, možnosti využití psychologa, poskytované supervize a možnost účasti

na vzdělávacích akcích a seminářích. V této kapitole je následně popsán smíšený design

výzkumu, jeho cíl a jsou zde položeny výzkumné otázky. Metodologická část obsahuje

popis zkoumaných výzkumných souborů, přes jejich výběr. V páté kapitole je tedy podán

86

kompletní popis výzkumného souboru zdravotníků i klinických psychologů. Následuje

podkapitola, která se věnuje metodám získávání dat. Popsány jsou metody dotazníků a

interview. Na přechozí kapitolu navazují odstavce o zpracování a analýze dat. Pátou

kapitolu uzavírá zohlednění etických aspektů výzkumu.

Studie měla za cíl zjistit a popsat, jak je personál porodnic, které svolily k participaci ve

studii, připraven na práci se ženami, které zažily ztrátu dítěte v těhotenství nebo v době

porodu. Cílem bylo tedy popsat situaci ve zkoumaných oblastech – poskytované supervize,

účast na seminářích, přítomnost psychologa a možnost využití jeho služeb, povědomí

personálu o poskytovaných službách, vše z pohledu personálu porodnických zařízení.

Do dotazníkového šetření se zapojilo celkem 119 členů zdravotnického personálu, jejichž

průměrný věk je 39,54. Mezi respondenty je 115 žen a 4 muži. Všichni respondenti jsou

zaměstnáni v jednom z šesti porodnických zařízení – FN Olomouc, Kroměřížská

nemocnice, Nemocnice Boskovice, Nemocnice Jihlava, Nemocnice Svitavy a KNTB Zlín.

Respondenti reprezentují 6 různých porodnických oddělení.

Do studie se zapojili také 4 kliničtí psychologové, 3 ženy a 1 muž.

Hlavní metodou zisku dat od zdravotnického personálu je dotazník vytvořený přímo pro

účely této práce – Dotazník zjišťující připravenost personálu porodnic na práci se ženami

zaživšími ztrátu dítěte. Ten byl distribuován prostřednictvím vrchních sester konkrétních

porodnic. Informace od klinických psychologů byly získávány s využitím

polostrukturovaného interview s otevřenými otázkami. Data byla zpracována pomocí MS

Excel a programu STATISTICA. Následovalo kódování, čištění matice, práce

s chybějícími hodnotami. K práci s daty bylo dále využito frekvenční analýzy.

K informacím z rozhovorů byl zaujatý deskriptivní přístup, dále využita metoda vytváření

trsů a metoda kontrastů a srovnávání.

Závěry byly odvozeny dle položených výzkumných otázek, načež prvním zjištěním je fakt,

že pravidelné supervize personálu nejsou poskytovány na žádném z vybraných

porodnických zařízení. Více než polovina všech respondentů napříč porodnicemi absolvuje

semináře, na nichž se dozví o tom, jak jednat s ženami v těžké životní situaci. Přítomnost

psychologa na dílčích odděleních porodnic stále není samozřejmostí. Právě ve třech

porodnicích (FN Olomouc, Nemocnice Jihlava, Svitavská nemocnice) je tato pozice

zřízena a psychologické služby jsou využívány, v dalších třech nikoli. Provázanost

87

psychologické péče s prací zdravotnického personálu je třeba více propracovat a zlepšit.

Kompetencemi klinického psychologa na oddělení porodnic je poskytování psychologické

pomoci, podpory a intervence pacientkám – rodičkám, poskytování akutní psychologické

péče personálu v okamžiku potřeby a vzdělávání zdravotníků. Více než polovina

respondentů označila povědomí personálu o nabízených službách jako dobré – dostatečné.

Dále je třeba prohloubit povědomí personálu o službách, které nemocnice rodičkám nabízí.

Omezením studie byla distribuce dotazníků prostřednictvím vrchní sester a vzniklá

nemožnost zodpovědět případné otázky, popř. naopak doptat se respondentů. Větší počet

otevřených otázek v dotazníku byl do jisté míry také limitující vzhledem ke snadnějšímu a

přesnějšímu zpracování a vyhodnocení dat. To bylo kompenzováno kvantitativním

přístupem kódování a zpracování dat.

Přínosem práce je jednoznačně objektivní zmapování situace v českých porodnicích. Práce

je směřována především na péči o personál a celkový pohled personálu na danou

problematiku, čímž se stává odlišnou od těch zaměřených na rodičky a jejich blízké. Studii

lze využít jako podklad pro další specifičtější výzkumy.

88

Seznam použité literatury

Bártlová, S. (2005) Sociologie medicíny a zdravotnictví Praha: Grada.

Bartůňková, M., Mužík, J. & Pokorná, A. (2015) Vývoj počtu pracovníků ve

zdravotnictví Praha: ÚZIS

Baštecká, B., Mach, J. (2015) Klinická psychologie. Praha: Portál.

Cacciatore, J. (2013) Psychological effects of stillbirt. Seminars in Fetal & Neonatal

Medicine. 18, 76-82

Cacciatore, J., Schnebly, S. & Froen, F. (2009) Blackwell Publishing Ltd The effects

of social support on maternal anxiety and depression after stillbirth. Health and Social

Care in the Community. 17(2), 167-176

Činčura, J. (2016) V porodnicích chybí 200 lékařů, nahrazují je porodní asistentky

Získáno z http://www.tribune.cz/clanek/38366-v-porodnicich-chybi-lekaru-nahrazuji-

je-porodni-asistentky

Ferjenčík, J. (2000) Úvod do metodologie psychologického výzkumu: jak zkoumat

lidskou duši. Praha: Portál

Flenady, V., Boyle, F., Koopmans, L., Wilson, T., Stone, W. & Cacciatore, J. (2014)

Meeting the needs of parents after a stillbirth or neonatal death. Získáno z

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/25236648

Goldstein, S. & Naglieri, J. (2010) Encyclopedia of Child Behavior and Development

Berlín: Springer

Hanáková, T., Chvílová-Weberová, M., & Volná, P. (2015) Velká česká kniha o matce

a dítěti Brno: CPress

Hasse-Biebr, S., N. (2010) Mixed methods research in psychology. New York: The

Guildford Press

Hendl, J. (2008) Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (2. vyd.)

Praha: Portál

Hendl, J. (2012) Přehled statistických metod: analýza a metaanalýza. Praha: Portál

89


Hirt, M . (2015) Soudní lékařství 1. díl Praha: Grada.

Hrachovcová, H. (2014) Možnosti a přínos pastorační péče při perinatální ztrátě

dítěte. (Bakalářská práce) Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

Human, M., Green, S., Groenewald, C., Goldstein, R. D., Kinney, H. C., & Odendaal,

H. J. (2014). Psychosocial implications of stillbirth for the mother and her family: A

crisis-support approach. Social Work, 50(4), 563-580.

Chipchase & James, 1997 Randomised trial of expectant versus surgical management

of spontaneous miscarriage

Chipchase, J. & James, D. (1997) Randomised trial of expectant versus surgical

management of spontaneous miscarriage. Získáno z

http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1471-0528.1997.tb12030.x/pdf

Jánská, E. (2016) Postabortivní syndrom (Nepublikovaná bakalářská diplomová práce)

Universita Palackého v Olomouci

Jírová, J. (2014) Činnost oboru gynekologie a péče o ženy v roce 2013 Získáno z

http://www.uzis.cz/rychle-informace/cinnost-oboru-gynekologie-pece-zeny-roce-2013

Káplová, V. (2016) Problematika rozloučení se s mrtvě narozeným plodem

(Nepublikovaná diplomová práce) Universita Palackého v Olomouci

Kashani, P., Mirbaha, S., Forouzanfar, M. M., Meschi, F., & Baratloo, A. (2016). The

Prevalence of Personality Disorders among Emergency Nurses Based on MMPI-2

Questionnaire; a Cross-sectional Study. EMERGENCY-An Academic Emergency

Medicine Journal, 4.

Kelley, M. & Trinidad, S. (2012) Silent loss and the clinical encounter: Parents‘ and

psysicians‘ experinces of stillbirt – a qualitative analysis. Získáno z

http://bmcpregnancychildbirth.biomedcentral.com/articles/10.1186/1471-2393-12-137

Kulathilaka, S., Hanwella, R., & A.de Silva, V. (2016) Depressive disorder and grief

following spontaneous abortion. Získané z

http://bmcpsychiatry.biomedcentral.com/articles/10.1186/s12888-016-0812-y

90

http://bmcpsychiatry.biomedcentral.com/articles/10.1186/s12888-016-0812-y

http://bmcpregnancychildbirth.biomedcentral.com/articles/10.1186/1471-2393-12-137

http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1471-0528.1997.tb12030.x/pdf

Kutnohorská, J., (Eds.) (2011) Historie ošetřovatelství v kontextu historie medicíny a

porodní asistence: sborník z 1. mezinárodního kongresu. Zlín: Univerzita Tomáše Bati

ve Zlíně, Fakulta humanitních studií, Institut zdravotnických studií.

Kuzníková, I., (2011) Sociální práce ve zdravotnictví Praha: Grada.

Langer, M., & Ringler, M. (1990). Kindliche Mißbildung oder Totgeburt: Reaktionen

des Klinik-Personals und ihre Auswirkungen auf die Betreuung. In Psychosomatische

Gynäkologie und Geburtshilfe 1989/90 (pp. 87-93). Springer Berlin Heidelberg.

Litva, V., Tupý, J., Hlinkova, S. & Maoraučíková, E. (Eds.) (2016) Ružomberské

zdravotnické dni 2016. Ružomberok: Verbum

Magnusson, E., Marecek, J. (2015) Doing Interview-based Qualitative Research: A

Learner's Guide Cambridge: University Press

Malm, M. C., Lindgren, H., & Rådestad, I. (2010). Losing Contact with One's Unborn

Baby—Mothers' Experiences Prior to Receiving News that Their Baby has Died in

Utero. OMEGA--Journal of Death and Dying, 62(4), 353-367.

McLeod, S. A. (2014). Questionnaires. získáno z

www.simplypsychology.org/questionnaires.html

Med Paliat, J. (2017) When One Knows a Fetus Is Expected to Die: Palliative Care in

the Context of Prenatal Diagnosis of Fetal Malformations Získáno z


Miscarriage (nedat.) Získáno z https://www.drugs.com/health-guide/miscarriage.html

Navrátilová, M. (červenec, 2013) Péče oženu s diagnózou mrtvý porod. Získáno z

http://zdravi.euro.cz/clanek/sestra/pece-o-zenu-s-diagnozou-mrtvy-plod-471155

Nielsen, S., Hahlin, M., Möller, A. & Granberg, S. (1996) Bereavement, grieving and

psychological morbidity after first trimester spontaneous abortion: comparing

expectant management with surgical evacuation. Získáno z


91


http://zdravi.euro.cz/clanek/sestra/pece-o-zenu-s-diagnozou-mrtvy-plod-471155

https://www.drugs.com/health-guide/miscarriage.html


Nicholson, J., Slade, P. & Fletcher, J. (2010) Termination of pregnancy services:

experiences of gynaecological nurses. Získáno z


Pačesová, M. (2004) Lékař, pacient a Michael Balint. Praha: Triton.

Papež, L. (1977) Gynekologie: Učebnice pro lékařské fakulty Praha: AVICENUM.

Pavlíková, M (listopad, 2011) Novorozenecká a perinatální úmrtnost – jsme skutečně

nejlepší? Získáno z http://zdravi.euro.cz/clanek/mlada-fronta-zdravotnicke-noviny-

zdn/novorozenecka-a-perinatalni-umrtnost-jsme-skutecne-nejlepsi-462365

Pešoutová, M. (2016) Porod mrtvého plodu (Nepublikovaná bakalářská práce)

Universita Pardubice

Peterková, M. (nedat) Vznik, růst a narození člověka Získáno z

http://www.psychotesty.psyx.cz/texty/prenatalni-perinatalni-obdobi.htm

Petiška, E. (nedat) Získáno z http://citaty.net/autori/eduard-petiska/?q=22088

Porodnické názvosloví (nedat) Získáno z http://lekari.porodnice.cz/porodnicke-

nazvoslovi-0

Rådestad, I., Malm, M. C., Lindgren, H., Pettersson, K., & Larsson, L. L. F. (2014).

Being alone in silence–Mothers' experiences upon confirmation of their baby's death in

utero. Midwifery, 30(3), 91-95.

Ratislavová, K. (2008) Aplikovaná psychologie porodnictví: [psychologie těhotenství,

porodu a šestinedělí : psychosomatická medicína : učební texty pro porodní asistentky].

Praha: Reklamní atelier Area.

Ratislavová, K. (2016) Perinatální paliativní péče: péče o ženu a její rodinu, rituály

rozloučení, proces truchlení a vyrovnávání se se ztrátou. Praha: Grada.

Roztočil, A. (2008) Moderní porodnictví. Praha: Grada.

Roztočil, A., Bartoš, P. (2011) Moderní gynekologie. Praha: Grada.

Růžička, M. (2013) Krizová intervence pro speciální pedagogy. Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci

92

http://lekari.porodnice.cz/porodnicke-nazvoslovi-0

http://lekari.porodnice.cz/porodnicke-nazvoslovi-0

http://citaty.net/autori/eduard-petiska/?q=22088

http://www.psychotesty.psyx.cz/texty/prenatalni-perinatalni-obdobi.htm

http://zdravi.euro.cz/clanek/mlada-fronta-zdravotnicke-noviny-zdn/novorozenecka-a-perinatalni-umrtnost-jsme-skutecne-nejlepsi-462365

http://zdravi.euro.cz/clanek/mlada-fronta-zdravotnicke-noviny-zdn/novorozenecka-a-perinatalni-umrtnost-jsme-skutecne-nejlepsi-462365


Ryden, J. (2002) Practical Gynecology: A Guide for the Primary Care Physician

American College of Physicians-American Society of Internal Medicine

Sedlářová, P. (2008) Základní ošetřovatelská péče v pediatrii. Praha: Grada.

Shelley, JM., Healy, D. & Grover, S. (2005) A randomised trial of surgical,

medicaland expectant management of first trimester spontaneous miscarriage Získáno

z https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/15760312

Skutilová, V. (2016) Jak na strach a úzkost v těhotenství. Praha: Grada Publishing.

Slezáková, L., Andrésová, M., Foukalová, B. Roučková, M. (2011) Ošetřovatelství v

gynekologii a porodnictví. Praha: Grada.

STEM – Středisko empirických výzkumů (2006) Postavení soukromých nemocnic.

Praha: STEM

Šimíčková-Čížková, J., Binarová, I., Holásková, K., Petrová, A., Plevová, I., &

Pugnerová, M. (2010) Přehled vývojové psychologie. Olomouc: Univerzita Palackého

v Olomouci.

Špatenková, N. (2013) Poradenství pro pozůstalé: principy, proces, metody. Praha:

Grada.

Van den Akker, O. B. (2011). The psychological and social consequences of

miscarriage. Expert Review of Obstetrics & Gynecology, 6(3), 295-304.

Varney, H., Bruckner, M., King, T., Kriebs, J., Fahey, J., & Gegor, C. (2015) Varney's

Midwifery MA: Jones and Bartlett Learning

Vebera, Z. (nedat) Interupce Získáno z http://www.gynekologie-brno.cz/interupce-

brno.html

Vodáčková, D. (2002) Krizová intervence. Praha: Portál.

Vorlíček, J. (2004) Paliativní medicína Praha: Grada

Vyhláška č. 297/2012 Sb. Získáno z https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-297

Willerton, J. (2012) Psychologie mezilidských vztahů Praha: Grada

93

https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-297

http://www.gynekologie-brno.cz/interupce-brno.html

http://www.gynekologie-brno.cz/interupce-brno.html


World Health Organization (2006) Neonatal and Perinatal Mortality: County, Regional

and Global Estimates.

World Health Organization (nedat) Maternal and perinatal health Získáno z

http://www.who.int/maternal_child_adolescent/topics/maternal/maternal_perinatal/en/

Zákon č. 372/2011 Sb. Získáno z https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-372

Zavotsky, K., Mahoney, K., Keeler, D. & Eisenstein, R. (2013) Early Pregnancy Loss

and Bereavement in the Emergency Department: Staff and Patient Satisfaction With an

Early Fetal Bereavement Program. Získáno z http://www.jenonline.org/article/S0099-

1767(12)00400-X/abstract

94

http://www.jenonline.org/article/S0099-1767(12)00400-X/abstract

http://www.jenonline.org/article/S0099-1767(12)00400-X/abstract

https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-372

http://www.who.int/maternal_child_adolescent/topics/maternal/maternal_perinatal/en/

Seznam příloh:

Příloha 1: Zadání bakalářské diplomové práce

Příloha 2: Český a anglický abstrakt bakalářské diplomové práce

Příloha 3: Oslovovací dopis

Příloha 4: Dotazník zjišťující připravenost personálu porodnic na práci

se ženami zaživšími ztrátu dítěte

Příloha 5: Návrh otázek - interview

Příloha 6: Příklad - přepsaný rozhovor

Příloha 7: Oslovení psychologa s prosbou o svolení k interview

95

Příloha 1: Zadání bakalářské diplomové práce

Příloha 2: Český a anglický abstrakt bakalářské diplomové práceABSTRAKT BAKALÁŘSKÉ DIPLOMOVÉ PRÁCE

Název práce: Připravenost personálu porodnických zařízení na práci se ženami, které

zažily ztrátu dítěte

Autor práce: Bc. Michaela Sehnalová

Vedoucí práce: PhDr. Veronika Šmahajová, Ph.D.

Počet stran a znaků: 94/154796

Počet příloh: 7

Počet titulů použité literatury: 68

Abstrakt:

Teoretická část se věnuje tématu ztráty dítěte v průběhu těhotenství, porodu a těsně po

něm, přístupu personálu k rodičkám, ale také péči o personál. Cílem praktické části je

popsat připravenost personálu z hlediska supervizí, účasti na seminářích, přítomnosti

psychologa a povědomí o nabízených službách. Práce seznámí se smíšeným typem

designu. Zdůvodňuje využití metod záměrného výběru přes instituce - skupinového výběru

a sněhové koule. Data získaná z vytvořených dotazníků od 119 respondentů z 6 porodnic

byla zpracována pomocí frekvenční analýzy. Doplňující údaje z interview s 4 klinickými

psychology byly zpracovány kvalitativně – deskriptivní přístup, metoda vytváření trsů,

kontrastů a srovnávání. Z výsledků vyplývá, že supervize nejsou prakticky v žádném

zařízení poskytovány, seminářů se účastní větší polovina účastníků, psycholog není běžnou

součástí 3 porodnic, a v těch, kde působí, je třeba posílit spolupráci jeho a personálu.

Povědomí personálu o nabízených službách je třeba zvýšit, vzhledem k tomu, že třetina jej

označuje za nedostatečné. Práce podává objektivní informace mapující prostředí českých

porodnic, které by mohly být dále použity pro specifičtější výzkumy.

Klíčová slova: ztráta, potrat, personál porodnic, supervize, psycholog

ABSTRACT OF THE BACHELOR THESIS

The Preparedness of the Obstetric Staff to Work with Women Who Have Experienced the

Loss of the Baby

Author: Bc. Michaela Sehnalová

Supervisor: PhDr. Veronika Šmahajová, Ph.D.

Number of pages and characters: 94/154796

Number of appendices: 7

Number of referencies: 68

Abstract:

The theoretical part is dedicated to the topic of the loss of the baby during the pregnancy,

birth and the closely after birth; to the attitudes of obstetric staff to parent, but to the care

for the staff as well. The aim of the practical part is to describe the staff preparedness from

the aspects of provided supervisions, workshop participation, the accessibility of a

psychologist and the hospital´s services awareness. The thesis inform about the mixed

method design. There are also the reasons of using the purposive sampling methods

through the institutions – group selection method and the snowball method in the study.

Data were collected form 119 pasrticipants from 6 hospitals. The frequency analysis was

the tool for the data processing. The additional information gained by using the interview

with 4 psychologist were processed qualitatively – descriptive approach, the clusterring,

the contrasts and comparisons methods. The results show the no provision of the

supervisions in the hospitals, more than half of the participants joins workshops and

courses, the accessibility of the psychologist is not common for 3 hospitals and there is the

need for better cooperation between the psychological services and the medical staff. The

awareness of the obstetric staff should be increased with regard the third of our participants

do not know about offered hospital services. The thesis gives objective informaction

mapping the obstetrics environment. Another specific researches might use those

information as a background.

Key word: loss, abortion, the obsteric staff, supervision, psychologist

Příloha 3: Oslovovací dopis

Prosba o zapojení do výzkumu k bakalářské práci

Dobrý den,

dovolujeme si Vás poprosit o Vaši účast ve výzkumu, jenž má zkoumat připravenost porodnických zařízení pro práci se ženami, které zažily ztrátu dítěte na vybraných místech České republiky. Zjišťovaná bude především připravenost personálu na takovou práci, protože jednání s lidmi v náročné životní situaci, v tomto případě se ženami, které musely porodit mrtvé dítě, nebo jim dítě krátce po porodu zemřelo, není zcela jednoduché. V tomto výzkumu chceme zjistit, do jaké míry v těchto situacích figuruje psycholog a jestli se podílí na supervizích personálu oddělení, i vzhledem k tomu, že toto téma je pro každého velmi citlivé a náročné na zpracování. Zaměřujeme se na následující body:

připravenost personálu porodnických oddělení na práci a setkávání se s ženami zaživšími ztrátu dítěte (v prenatálním, perinatálním, postnatálním období);

možné vyškolení personálu porodnických oddělení na tyto náročné situace; přítomnost psychologa na těchto odděleních a možnosti jeho využití; kompetence psychologa a jeho dostupnost (ne vždy je možnost jej přímo na

oddělení využít).

S tímto výzkumem se obracíme právě k Vám a zaměstnancům vašeho oddělení, jelikož máte zkušenosti v této problematice a vaše výpovědi budou velmi relevantní. Budeme vděčni za Vaši ochotu a čas, který věnujete našemu výzkumu. Věříme, že výsledky výzkumu budou přínosné jak pro samotný personál nemocnic, tak pro celkové zlepšení podmínek pro pacientky ve velmi smutné životní situaci. Zjišťování dat bude probíhat vyplněním krátkého dotazníku, který obdržíte Vy i Váš personál. Celé dotazníkové šetření je anonymní.

Výzkum je prováděn pod katedrou psychologie Univerzity Palackého v Olomouci, konkrétně pod záštitou PhDr. Veroniky Očenáškové, Ph.D.

Věříme, že výzkum chápete stejně jako my za smysluplný, a již se velmi těšíme na spolupráci. V případě jakýchkoli otázek nás neváhejte kontaktovat na mail [email protected] nebo na telefonním čísle +420721552108.

Předem děkujeme.

S pozdravem

Bc. Michaela Sehnalová

Příloha 4: Dotazník zjišťující připravenost personálu porodnic na práci

se ženami zaživšími ztrátu dítěte

Příloha 5: Návrh otázek - interview1. V čem podle vás spočívá práce na gynekologicko - porodnickém oddělení?

Především, co se týče personálu?

2. Myslíte si, že je nutné pracovat kromě klientek také s personálem porodnic, který se s těmito ženami setkává? Z preventivního hlediska? A jak lze personál na tyto situace připravit? Jak často by bylo ideální s personálem pracovat? Jak je to v praxi?Co myslíte, že by bylo pro ně hodně nápomocné?

3. Zapojujete/zapojovala jste se do této psychologické intervence na oddělení vy sama, nebo Vás někdo informoval, požádal o psychologickou intervenci (např. zdravotní sestra, lékař,...)?

4. Je to podle Vás dostačující poskytování psychologické pomoci personálu na v porodnických zařízeních, pokud můžete říci?V čem tato pomoc spočívá? - supervize, individuální schůzky, peer programy?

5. Jak personál porodnice podle Vás zvládá situace, kdy rodička přijde o dítě? Kde spatřujete nejčastější selhání (např. neschopnost komunikace, syndrom vyhoření, odlidštění,…)? V kterých aspektech je zvládání těchto situací kvalitní (i ve smyslu – u koho a v závislosti na čem – zkušenosti, charakteristiky konkrétního pracovníka…)? Kde takové situace zvládají dobře?

6. Jaké kompetence by měl podle Vás mít klinický psycholog, který pracuje se ženami, které zažily ztrátu dítěte. Jaký by měl takový klinický psycholog být? Měl by absolvovat nějaká speciální školení či výcviky? Jaké? Jaké jsou Vaše zkušenosti?

7. Co ve své praxi nejvíce uplatňujete? Jaký přístup? Pokud byste měla pomoci porodní asistentce, která byla u velmi komplikovaného porodu, který bohužel neskončil dobře, jak byste postupovala? (Jaké jsou Vaše vlastnosti, kompetence a zkušenosti)?

8. Jakou máte zkušenost, co je podle vás účinné, při práci s personálem obecně?

9. Jak se Vám osobně s takovým tématem pracuje?

10. Co Vám osobně pomáhá/pomáhalo pro zvládnutí tohoto tématu?Jaké copingové strategie nebo další mechanismy máte? Rituály?

Příloha 6: Příklad - přepsaný rozhovor - otázkyVýzk: V čem podle vás spočívá vaše práce na gynekologicko - porodnickém oddělení na vašem pracovišti? Především, co se týče personálu?

Psy: V čem spočívá má práce?

Výzk: Hmm, ano.

Psy: Práce na gyn-por oddělení spočívá především v edukaci středního zdravotního personálu. Sestřiček a porodních asistentek. V tomto spektru je spolupráce velmi dobrá. S lékaři to někdy tak jednoduché není. Mnoho z nich má vlastní představu o své práci a změna jejich náhledu je někdy obtížná. Smrt, resp. smrt dítěte vnímají často jako selhání v roli lékaře. Často to řeší po svém, jestli je pak taková zkušenost intrapsychicky zpracována dobře nebo ne, je otázkou. Ale zpět, k edukaci, jedná se o to, jak mají například se ženou, které zemře miminko, navázat kontakt, jak ten kontakt i důvěru posilovat, jak s ní i její rodinou komunikovat v krizové situaci. Co se týče samotného personálu, kromě edukace jim poskytuji i krizovou psychologickou intervenci v případech, kdy se setkají s takovou těžkou událostí, potřebují si utřídit myšlenky, a abreagovat své pocity. V takových případech mají možnost intervenční psychologické pomoci, nicméně je na jejich rozhodnutí, aby se mi sami ozvali. Není to primárně dané, že při každém takovém případu, úmrtí dítěte u zdravotnického personálu nastupuji automaticky. Nicméně pokud je to třeba, kdokoli z personálu mne může kontaktovat. Jedná se ale spíše o porodní asistentky, či zdravotní sestry, které tuto možnost využívají. U rodiček, žen kterým zemřelo dítě, jsem k intervenci ale volán téměř vždy.

Výzk: Myslíte si, že je nutné pracovat kromě klientek také s personálem porodnic, který se s těmito ženami setkává? Například z preventivního hlediska?

Psy: Myslím, že určitě ano. Vyučuji v současnosti i na vysoké škole polytechnické v Jihlavě obor zdravotnická psychologie, komunikaci s pacienty, atd., takže s řadou zaměstnanců nemocnice, se sestřičkami, či porodními asistentkami, se setkávám již dříve právě v rámci přednášek. Tam probíráme obecnou i speciální komunikaci. Komunikaci s pacienty vážně nemocnými, ale také komunikaci v situacích, v nichž někdo zemře. Smrt totiž bohužel do zdravotnictví tak nějak zasahuje. Když zemře miminko, malý nový člověk, je situace o to specifičtější. Nicméně většinou semináře nejsou přímo konkrétně zaměřeny, množství témat, které je třeba obsáhnout v rámci studia i stran komunikace s pacientem je mnoho.

Výzk: A jak lze personál na tyto situace připravit?

Psy: Je to individuální. Záleží na osobnosti každé porodní asistentky nebo lékaře, na jejich vlastní odolnosti, copingových mechanismech. Významným aspektem je zde i víra. Lze říci, že věřící lidé tyto situace zvládají o něco lépe, i co se týče personálu. V případě potřeby je k dispozici i nemocniční kaplan.

Výzk: No a jak často by bylo ideální s personálem pracovat? Nelze zcela určit.


Ještě bych přidala i ten Informovaný Souhlas

Psy: Personál, tedy sestry i lékaři by měli mít pravidelné vlastní supervize. Pokud uznají, že mně potřebují, na supervizi se dostavím.Výzk: A jak je to tedy v praxi?

Psy: Přesně nevím, jak to mají lékaři, myslím 1krát/měsíc, s mojí přítomností nepravidelně.

Výzk: Hmm. Co myslíte, že by bylo pro ně hodně nápomocné?

Psy: Jistota vyslechnutí, komunikační otevřenost, pocit že mohou otevřeně o všem mluvit a vypovídat se – obecně je tu velká nejistota, v tom, že personál neví, jak o situaci hovořit sám mezi sebou. Objevuje se často nejistota v tom, zda někde nedošlo k chybě, zda to nebyla chyba dotyčného – porodní asistentky nebo lékaře.

Výzk: Zapojujete se do této psychologické intervence na tomto oddělení vy sám, nebo čekáte, až vám někdo řekne (např. zdravotní sestra, lékař), že je třeba psychologická pomoc v nějakém případě?

Psy: Když dojde k takové situaci, úmrtí… Většinou mne upozorní např. kolegyně nebo vrchní sestra oddělení. Někdy si např. porodní asistentka zavolá sama a požádá o schůzku. Pak se samozřejmě snažím jí co nejrychleji vyjít vstříc.

Výzk: A je to podle Vás dostačující poskytování psychologické pomoci personálu na porodnických zařízeních?

Psy: Ano, při normálním chodu.

Výzk: V čem tato pomoc spočívá? Mám na mysli supervize nebo peer programy…

Psy: Supervize jsou u nás spíše vedeny právě např. primáři nebo vrchními sestrami v rámci jednotlivých oddělení.

Výzk: Jak personál porodnice podle Vás situace, kdy rodička přijde o dítě, zvládá?

Psy: Je to velmi ovlivněno schopností komunikace, empatie a také zkušeností. Velmi individuální.

Výzk: Kde spatřujete nejčastější selhání?

Psy: Pravděpodobně v určitém odosobnění. Někdy jsou sestry samy více odtažité než by musely být. Pravděpodobně jako forma vlastních obranných a vyrovnávacích mechanismů. Ale je to opravdu velmi individuální.

Výzk: V kterých aspektech je podle Vás zvládání těchto situací kvalitní… myslím i ve smyslu – u koho a v závislosti na čem – hrají roli například zkušenosti? Nebo pokud můžete uvést charakteristiky konkrétního pracovníka?

Psy: Roli hraje osobnostní zralost i profesionální zdatnost, což můžeme vysvětlit jako schopnost náhledu těchto situací, tj. že si zdravotník připustí, že se mohou takovéto situace stávat, a správně dokázat vyhodnotit vzniklou situaci. Tedy o jaké selhání se jednalo, jaké mohu vzniknout důsledky, zda se objevovaly různé komplikace či k nim došlo v průběhu porodu (asfyxie, atd…), jaká byla situace před porodem. Specifickou situaci pak přinášejí opakované potraty, které jsou tíže zpracovávané personálem. Obvykle se „jistým

způsobem obrní“ a při dalším setkání s podobnou situací (potratem), se to vrátí, což se může projevit navýšením strachu. Jistý vliv hraje také to, jestli má zdravotník již svého potomka či ne, popř. pokud dokonce sám stejnou situaci zažil.

Výzk: Jaké kompetence by měl podle Vás mít psycholog, který pracuje se ženami, které zažily ztrátu dítěte. Jaký by měl takový psycholog být?

Psy: Zde bych zmínil osobnostní zralost, schopnost empatie, náhled, profesní způsobilost, vhodně zvolený psychoterapeutický výcvik je také významným prostředkem při poskytování intervenční pomoci. Já sám jsem absolvoval psychoterapeutický výcvik - SUR . Významná je i samotná vlastní zkušenost, s každou další takovou situací a tedy zkušeností člověk získá další vztažnost. Samozřejmá je také empatie, ochota nebát se jít do kontaktu s pacienty. Je třeba dát jim prostor a ukázat, že se mohou vypovídat, svěřit se, že mají, kde. Že je někde člověk, který jim bude naslouchat a pokusí se je pochopit pomoci jim při zvládání. Že v závažné životní situaci nejsou sami. Když se na oddělení stane, že rodičce zemře dítě, nebo potratí, oddělení obvykle ztichne, všichni chodí po špičkách, protože je celá událost znejistí, je strach z možné hysterie, pláče, paniky na straně rodičky, rodiny a obecně pacientů. To je určité nemocniční a porodnické specifikum.

Výzk: Zajímá mě taky, co ve své praxi nejvíce uplatňujete? Jaký přístup, nebo spíše, pokud byste měl pomoci porodní asistentce, která byla u velmi komplikovaného porodu, který bohužel neskončil dobře, jak byste postupoval?

Psy: Ehmm… Určitě se domluvíme na setkání, co nejdříve po takovémto porodu. Často je třeba přizpůsobit se. Například, pokud vám zavolá porodní asistentka v pátek, že by s vámi potřebovala hovořit ohledně komplikovaného porodu, který ji velmi zasáhl, nemůžete říci, že nemáte čas, že to necháte na pondělí. Věnujete jí čas ještě ten den. Nesmíte je zklamat z hlediska úniku informací, důležitá je podpora, komunikace a důvěra. Snažím se nabídnout prostor k povídání. Při samotném rozhovoru je dobré ujistit člověka o intimnosti, tedy, že všechno zůstane mezi vámi. A poté by toto pravidlo mělo i platit.

Výzk: No a jakou máte zkušenost, co je podle vás účinné při práci s personálem obecně

Psy: No… Účinné je určitě připravit se a umožnit mít dostatek času – časový prostor, prostor pro abreakci, čas pro odžití, prostor pro vyjádření obav a všech pocitů. Důležité je také pochopit, jestli v dané situaci, resp. u daného jedince hraje roli víra – je tedy i určitý další prostor pro strukturaci stavu. A samozřejmě být masivní intervenční podporou. Podpora je určitě velmi důležitá, zároveň s oceněním.

Výzk: Ještě mám otázku přímo na to, jak se Vám osobně s takovým tématem pracuje?Psy: Hm, no (úsměv)…Těžce. Literatura příliš není. Je to samozřejmě velmi lidsky náročné a těžké téma. V situacích, kdy dojde ke ztrátě dítěte, je třeba pracovat jak s rodičkou s její rodinou, tak personálem, i se sebou samým. Abychom opravdu pomáhali, ne naopak.

Výzk: A co Vám osobně tedy pomáhá pro zvládnuté tohoto tématu, máte možnost supevizí?

Psy: V rámci SUR výcviku jsou - kolektivní i individuální supervize. Možnost odžití vlastních pocitů je nám dávána v rámci těchto supervizí, pokud je třeba. Jinak se snažím

nenosit si práci domů a náročné případy obrazně „ utopím“ (smích) chodím plavat, abych si vyčistil hlavu. Případy nelze táhnout trvale sebou, byť jsou velmi náročné, zkreslovaly by naši další zkušenost a profesní přístup.

Výzk: Můžete uvést nějaké copingové strategie nebo další mechanismy, které máte?

Psy: Co se týče samotného vyrovnávání se s náročnými situacemi nebo mými obrannými strategiemi, snažím se mít racionální pohled na věc, uvědomuji si, že život má svůj konec i začátek, co se kdy objeví, nevíme. To je do určité míry zneschopňující. Nelze proti tomu nijak bojovat, nijak jednat. Jistá cesta je pokusit se tento fakt přijmout.

Výzk: Dobře, to je všechno. Mockrát Vám děkuji.

Příloha 7: Oslovení psychologa s prosbou o svolení k interview - příkladDobrý den,

vážený pane/paní XXX, jsem studentkou 3. ročníku oboru psychologie na Palackého univerzitě v Olomouci a odkaz na Vás jsem dostala od paní doktorky YYY z Olomouce, jako na klinického psychologa, který se zabývá mimo jiné ztrátou miminka v období těhotenství a porodu. Ve své bakalářské práci se totiž zabývám tématem ztráty dítěte (prenatální, perinatální) ovšem z pohledu personálu porodnických zařízení, konkrétně se zaměřuji na připravenost personálu porodnických zařízení na práci s ženami, které zažily ztrátu dítěte. Ráda bych Vás požádala o to, zda bych s Vámi mohla udělat rozhovor na toto téma pro účely mé bakalářské práce. Veškeré informace budou zpracovány a použity jen v rámci bakalářské práce. Pro představu posílám alespoň oslovovací dopis k výzkumné části práce a otázky, na něž bych se Vás ráda zeptala.

Děkuji Vám mnohokrát a laskavě prosím o spolupráci.

S pozdravem a přáním pěkného týdne,Michaela Sehnalová

theses.cz · web viewuniverzita palackého v olomouci. filozofická fakulta. katedra psychologie....

Documents