Český zápas - ccsh.cz · smnoha dalšími. zelená jako barva na-děje. Černá jako stín...

Týdeník Církve československé husitské

Český zápasRočník: 99 | číslo: 46 | 17. listopadu 2019 | Cena: 10 Kč

Téma:

Cesta svobody- třicet let od sametové revoluce

Když se člověku začnou líhnout jubilea,měl by zpozornět. Přesně to udělal jedenz nás – Petr Fulka – a začal shánět, kamže nás to všechny život rozvál. Nešlo zda-leka o sraz po skončení a jakékoli školy,slavili jsme 50 let od biřmování. Petr násobeslal, objel, a tak jsme se sešli ve sboru,který také jubiloval (jenoms náskokem čtyřiceti let). A tak přes devatery potokya řeky, devatery kopcea údolí, devaterými objížď-kami jsme se z různých míst28. září sjeli do Machova,abychom pospolu slavilivšechna ta výročí. K bohos-lužbám přijel bratr biskup Pe-chanec s manželkou a slou-žil je se sestrou farářkou Líba-lovou, která zde administruje.Z třinácti někdejších biřmo-vanců nás bylo devět, kterým to zdraví do-volilo, přišli místní. Byli jsme tu: Dana,Jiřina, Lada, Jana, Hana, Jirka, Jaromír,Mirek a Petr. Chyběli nám Iva, Olda,Pavel a Honza.Všichni jsme cítili tu změnu: před padesátilety v okupované vlasti, pár měsíců po Pa-lachově oběti jsme my dospívající hledaliv církvi směr pro svůj život. Nyní, už tři-cet let ve svobodném státě, jsme se my dů-chodci rozhlíželi po lavicích, kde tehdysedaly naše rodiny a zaplňovaly sbor, pos-tavený po bouřlivých počátcích církvev tomto zákoutí. A žehnal nám o kusmladší bratr biskup, kterého už potkávajístarosti nové doby. Přijel obětavě, i když

musel překonávat zdravotní obtíže.Kouzlo nečekaného nás potkalo ještě předspolečným obědem v proslulé hospůdceU Lidmanů. Před ní bavil svými komic-kými výstupy děti i dospělé, kteří se v Ma-chovské Lhotě sešli na posvícení, herec,jenž s pramálo prostředky dokázal vy-

kouzlit úsměvy, ba smích všech. I on sepak přišel ohřát pod střechu, kde jsme sinavzájem sdělovali, co těch padesát letobnášelo. Aže je machovské údolí kraj rá-zovitý, bylo to vzpomínání různé událostii na sousedy podáno přímo s uměním vy-pravěčským a humorem převelikým.Tu radost jsme si odnášeli a odváželi dosvých domovů. Kéž nám ani v obtížíchvyššího věku nepřestane být domovemnaše církev a její sbory, ať už teď patřímedo kteréhokoli z nich. A kéž v tom ma-chovském odrůstají další děti, kterék němu i po letech budou lnout jakok domovskému hnízdu. J. Wienerová

foto: Jaroslav Šrůtek

EDITorIal • ZE žIvoTa CírKvE • NaD PíSMEM • TéMa MěSíCE: CESTa SvoBoDy - 30 lET oD SaMETové rEvoluCEaNKETa • Pro DěTI • roZhovor • TéMa MěSíCE • ZPrávy

2 Český zápas

ZE žIvoTa CírKvEEDITorIal

Milí čtenáři, opět se po čase scházímeu magazínového čísla, tentokrát s ku-lisou deště a dušičkové atmosféry. Pod-zim už listím zaplatil a teď k námobrací svoji druhou, mlhavou tvář,někde již s třpytivým nádechemmrazu. Brrr. A v tenhle šedivý a nevlídný čas slavínaše malá země svůj veliký svátek,oslavuje, že už třicet let může svo-bodně dýchat, nemusí se krčit a pře-tvařovat a bát se, kdo zazvoní ve třihodiny ráno, rozhází celý byt a odvedemanžela, aniž by řekl, proč. A my sla-víme tenhle svátek s ní, protože to myse už nemusíme krčit a bát se a pře-tvařovat… Ano, ano, vím, že někteříz nás už tohle všechno nevidí, že za-pomněli. Že vidí spíše to negativní, cose svobodou zákonitě přišlo. Kapitalis-mus a tvrdý boj o přežití. Vidí statisíceokradených v kupónové privatizaci, vidíchudáky, kteří naletěli šmejdům a přišlio střechu nad hlavou, vidí peleš lotrov-skou na Václaváku a drogy a prostitucia zavřené oči policistů, vidí vykradenéa chátrající fabriky, ve kterých praco-vali dědeček, otec i syn… Vidí stami-liony zmizelé bůhví kde a vidízkorumpované mocné, přemrštěnénájmy, drahou vodu a léky jen pro ně-koho…Milí čtenáři, i já to vidím a je mi z tohovšelijak. Jenže, kolik váží svoboda? Do-káže převážit to negativní, co se na nipřilepilo a parazituje na ní? Dokážepřevážit peníze, které se u nás s vehe-mencí sobě vlastní ujaly vlády a rozho-dují o všem? Musím se přiznat, že já tonevím. Ostatně, kdo tohle ví? KB

č. 46 17. 11. 2019

Machovská jubilea (90 a 50)

Cena svobody

Týdeník Církve československé husitské. Vydává: Ústřední rada Církve československé husitské,Wuchterlova 5, 160 00 Praha 6.

Vedoucí redaktorka: ThDr. Klára Břeňová, redaktoři: Mgr. Josefina Hudcová, Mgr. Ervín Kukuczka,Milan Udržal, grafik.

Šéfredaktorka Cesty: Mgr. Jana Krajčiříková. Tel. redakce: 220 398 107; e-mail: [email protected] Tisk: Grafotechna plus. Distribuce a reklamace: ADLEX, spol. s r. o., Xaveriova 1888/45, Praha 5 150 00

Redakce si vyhrazuje právo na úpravy a krácení příspěvků. Předplatné: Mgr. Jitka Wendlíková, tel.: 220 398 117, e-mail: [email protected]

Děkujeme za 30 let svobody

Neděle 17. 11. 2019 sborový dům Betlém, Selská 53, Brno - Maloměřice.15 h - bohoslužba (kázáním poslouží Petr Šandera, emeritní biskup).16,45 h - Přednáška Iluze svobody. Postavení církví v Československu po roce 1948. 18 h - film „Nesmíš plakat“ – film o obětech komunismu.Během programu je možno zakoupit výrobky chráněné dílny Nazaret red

Český zápas 3

EDITorIal • ZE žIvoTa CírKvE • NaD PíSMEM • TéMa MěSíCE: CESTa SvoBoDy - 30 lET oD SaMETové rEvoluCE aNKETa • Pro DěTI • roZhovor • TéMa MěSíCE • ZPrávy

č. 46 17. 11. 2019

Oko kamery se sklání k malému chlapci.V rukách svírá obrázek, namalovaný nakartonu. Provizorní, narychlo připravenýtransparent, který rozkvetl na ulici spolus mnoha dalšími. Zelená jako barva na-děje. Černá jako stín budoucnosti. Rukas mikrofonem se jej nejspíš krátce předtím zeptala: „Proč nejsi ve škole? Pročse neučíš?“ Nebo možná vstřícněji:„Proč jsi dnes raději tady než ve škole?“Chlapec váhá. Nakonec prostě odpoví:„Jaký má smysl učit se, když svět za-nikne?!“Podoba světa, kterou známe, zaniká.Dosud jsme ji pokládali za samozřej-mou, někteří dokonce za tu nejlepšíz možných. Zpráv o jejím konci jsouplná média, sociální sítě, veřejné debaty,vědecké konference, politické mani-festy, školní třídy. Fotografie, krátká

videa nebo dokumentární snímky o tom-to konci v mnohém připomínají biblickéobrazy konce času. Na jedné straněžhnoucí pláně, „den hořící jako pec“, nakterých se strom života obrací ve „str-niště“ (Mal 3,19). Na druhé straně pří-valy, stahující a drtící (Ž 69,2-3). Pří-rodní pohromy, pandemie, války. Obdivovatelé jeruzalémského Chrámu,ke kterým Ježíš dnes v evangeliu při-stoupil, by se ničemu z toho nepodivo-vali. Vždyť k nim Pán ve své prorockéřeči promlouvá obrazy nebezpečí a kon-ce, které si v ničem nezadají s těmi na-šimi současnými (L 21,6.10-11). Nevěnuje se jim ale dlouho. Nezacházído podrobností. Nesytí představivostsvých posluchačů, černou kroniku jejichmyslí a srdcí. Jen jako by zběžně pro-cházel katalogem některé z posledních

výstav World Press Photo, aby se co nej-dříve dostal k tomu důležitému. Své učedníky chce připravit na to, že sestanou svědky mnoha bolestných věcí,zášti, křivých obvinění, projevů nespra-vedlnosti, zrady, opuštěnosti v žaláři,násilné smrti (L 21,12.16-17). Mnozíz nich proto budou váhat, budou nalomeniobavami, strachem, nejistotou, cizostísvěta kolem nich, hněvem, zlobou, zkla-máním, vyčerpaností (L 21,19). A nejzra-nitelnější, zdá se, budou ve své touze po„bezpečí“ a „domově“ (srv. L 6,47-49). Proto se na ně Ježíš obrací s výzvou:„Mějte se na pozoru. Mnozí přijdouv mém jménu a budou říkat ‚Já jsem to‘a ‚nastal čas‘.“ (L 21,8; srov. velmi ex-presivní 2 Tm 3, 1-5 a 4,3b). To zname-ná, že přijdou s jiným evangeliem,s jinou „dobrou zprávou“, jinou zaslíbe-nou zemí. Doby úzkosti a konce jsoupro ně příznivým časem. Mnohá takováevangelia jsme v moderní době již po-znali: pokrok, národ, rasa, beztřídní spo-lečnost, ekonomický růst, technika, lid-ský intelekt. Lidé byli a jsou žádáni, abyse na ně spolehli a podřídili se jim. O co se v takových časech mají opřítučedníci? O věrnost Kristu, jemuž zá-leží „na každém vlasu“ jeho přátel (L a J),o vytrvalost v evangeliu o Boží lásce kevšemu stvoření, která zaplatila cenou nej-vyšší, aby už nikdo nebyl nucen platitsvým životem za druhé. Pro nás je taková láska výzvou, aby-chom dnes přemýšleli o tom, kdo jenucen platit svým životem za současnoupodobu světa a kdo bude přinucen svýmživotem platit za přislíbenou budouc-nost. Ideologové i pragmatici naciona-lismu a nacistické i komunistické mocipožadovali na druhých cenu vždy vyso-kou, ba nejvyšší. pavel Kolář

Mějte se na pozoru l 21,5-19

22. neděle po svatém duchu

Bůh slunci na nebi postavil stan, ono jak ženich z komnaty vyjde. Vychází najednom okraji nebes, probíhá obloukem k druhému konci a nic se neskryje předjeho žárem. (Žalm 19, 5c.6a-7)

první čtení: Malachiáš 3,19-21 (4, 1-3)

tužby pro dobu po duchu svatém (vI):2. Abychom byli zbaveni všeho, co nám brání plně následovat Krista, modleme sek Hospodinu.3. Abychom Duchem svatým byli vedeni ke službě slovem i skutkem, modleme sek Hospodinu.

modlitba před čtením ze sv. písem:Panovníku Hospodine, vyslyš naše prosby a chraň nás před nástrahami, které námvstupují do cesty a jejichž záludnost leckdy nevidíme. Osviť nás, Bože, svým svatýmDuchem, ať slyšíme slova Ježíše Krista, našeho Pána. Amen.

druhé čtení: 2. Tesalonickým 3,6-13

evangelium: Lukáš 21,5-19

verš k obětování: Žalm 96,13

verše k požehnání: Zjevení 2,8.10

modlitba k požehnání:Panovníku Hospodine, vzdáváme ti díky za to, žes nám při křtu vtiskl do duše svoupečeť, kterou jsme označeni, abychom se nemuseli bát soudného dne. Dej, abychomna každý den žili z tvé milosti a z tvého odpuštění! Prosíme o to ve jménu JežíšeKrista, našeho Pána. Amen.

vhodné písně: 34, 37, 157, 283, 287, 292, 295, 311

láskyplný otče, srdce Marie,tvé služebnice,

se sevřelo bolestí, když u kříže poznala cenu,

kterou jsi zaplatil, aby nás zlo anismrt neměly ve své moci.

Daruj nám radovat se spolu s níze vzkříšení Syna,

našeho Pána Ježíše Krista,a obstát v tomto čase.

amen

NaD PíSMEM

č. 46 17. 11. 2019


4 Český zápasInvestor: CČSH, architektonický návrh: Ing. arch. Jiří Gebert, realizace: APM stavební, foto: Václav Drašnar

pRoměny ve světě, evRopě

a v česKé společnostI

Svět v 80. letech 20. století byl rozdělenna Západ a Východ a stále více se stupňo-valo napětí v rámci probíhající studenéválky mezi Spojenými státy americkýmia Sovětským svazem, jehož ideologie vy-cházela z komunismu. Ke změnám a uvol-ňování napětí začalo docházet, když se stalv Sovětském svazu generálním tajemní-kem Michail Gorbačov. Vystoupil uvnitřsamotné komunistické strany s překvapivějednoznačnou kritikou stalinismu a jehopraktik. Blízkost hrozícího světového ja-derného konfliktu jako vyústění studenéválky mezi Východem a Západem ho vedlake změně politického smýšlení a jednání.Gorbačovovy snahy reformovat sovětskýblok však v důsledcích vedly k jeho roz-padu. Tomuto rozpadu napomohla a uspí-šila jej skutečnost, že v zemích východníEvropy začalo docházet k demokratickýmrevolucím, jako tomu bylo v Polsku, vý-chodním Německu i Československu. Významným mezníkem pro cestu k nábo-ženské, ale i občanské a politické svoboděse v našem prostoru stalo již v roce 1978zvolení Jana Pavla II. papežem, který bylpolské národnosti a který tak propojovalEvropu se světem za železnou oponou.V našem prostředí se pro život ve svoboděa dodržování lidských práv v době norma-lizace a totality angažovala významnýmzpůsobem Charta 77, která byla vystavenasledování Státní bezpečností a represím.Jejími prvními mluvčími byli filozofprof. Jan Patočka, historik a bývalý ministrzahraničí Jiří Hájek a dramatik VáclavHavel, pozdější prezident. Charta 77 se vy-jadřovala hned v r. 1977 také k nábožen-ským právům a svobodě v tehdejším

Československu. V r. 1988 například pod-pořila i probíhající petiční akci za nábožen-skou svobodu.

ŽIvot v pRostředí

s omezováním svobody

Marxistická definice svobody jako danénutnosti znamenala v jejím praktickém us-kutečňování omezování svobody a právčlověka i společnosti. Toto omezování sepřed r. 1989 projevovalo například tím, žezemi obklopovaly neprostupné hranice a li-dé nemohli svobodně cestovat ani do sou-sedních evropských zemí. Zákaz cestovánído západních států znamenal paradoxněještě větší obdiv k svobodně se rozvíjejícíkapitalistické společnosti. Ti, kteří se do-stali na Západ, s překvapením zjišťovali,jakou netušenou nabídku a možnosti po-skytuje tolik ideologicky kritizovaný a od-suzovaný systém, zatímco v socialismu bylnedostatek i některých základních výrobkůa jejich obstarávání se neobešlo bez pro-tekce a korupce. V oblasti náboženského a církevního životaexistoval striktně vymezený prostor svo-body určovaný zákony z 50. let 20. stoletío postavení církve jako závislé na státě postránce hospodářské i z hlediska udělovánísouhlasů k její činnosti a k personálnímuzajištění v konkrétních případech. Od církve a zejména od těch, kteří stálitehdy v jejím čele, se očekával kladnývztah k socialismu. Ten se měl projevovatzejména v angažovanosti v tzv. mírovépráci. Ve skutečnosti se jednalo o jedno-strannou podporu režimu a státu a jeho po-litiky v rámci sovětského bloku. Situace jeo to více smutná, neboť úsilí o mír je jed-ním z důležitých a cenných úkolů křesťanůa církve v každé době. Církevní představi-

telé té doby se často snažili v diplomatic-kých jednáních zachránit a uhájit alespoňčást prostoru pro působení církve, někdyi za cenu ústupků režimu podle zásady„lepší kompromis než neplodný princip“.V některých případech ale kompromis mů-že vést až ke ztrátě a zřeknutí se etickýchhodnot a zásad. Jakkoli je potřebné a správ-né zabývat se detailně a hlouběji obdobímcírkve v totalitním režimu před r. 1989, roz-poznávat ryzí křesťanské a statečné mo-rální postoje či jejich opak, poslední soudyje přece jen nutné ponechat Bohu.

nenásIlí cestou Ke svobodě

a demoKRacII

Heslo spojené s listopadem 1989 „pravdaa láska vítězí nad lží a nenávistí“, znějícív projevech Václava Havla i častokrát na-psané a otiskované, odkazuje na prvore-publikovou standartu s husitským heslem„pravda vítězí“, ale i na Patočkovo pojetí„žít v pravdě“, jako aktivní odmítnutí ži-vota ve lži a přetvářce. Heslo však takéznamená Havlův program nenásilí, jakupo zorňuje filozof Daniel Kroupa: „Ha-vlův výrok, že „pravda a láska zvítězí nadlží a nenávistí“, který vytržený z kontextumůže znít poněkud kýčovitě, ve chvíli, kdybyl pronesen, měl význam apelu k nená-silí.“V listopadu 1989 se po počáteční váha-vosti a obavách vzedmul přece jen silnýotevřený vzdor společnosti proti totalitnímoci. Cenné bylo, že odpor a změny pro-bíhaly nenásilnou formou. Byla to cestarozhodného vzdoru, ale ne cesta násilí.Tento charakter je vyjádřen obrazy „kvě-tiny proti obuškům“ i samotným označe-ním „sametová revoluce“. Tato skuteč-nost ukazuje na živou přítomnost humanit-ních postojů a hodnot, blízkých Ježíšovia křesťanství, které se projevily jak v roce1918, tak i před třiceti lety v roce 1989.

tomáš buttapatriarcha

Úvahy o občanské a náboženské svobodělistopad roku 1989 přinesl radikální proměnu atmosféry české a slovenské společnosti.v těchto proměnách byla nastoupena cesta k svobodnému a demokratickému uspo-řádání našeho státu ve sjednocující se evropě. tomu však předcházela řada skutečnostía souvislostí mezinárodní a světové politiky, ale i statečných občanských iniciativ.

Nebezpečná nostalgieNedávno jsem se v jednom evangelickém kostele spolu s J. Padevětem, V. Vackem, V. Rakušanem, J. Farským a dalšími zúčastnila panelovédiskuse na téma 17. listopad. V otevřené diskusi se samozřejmě lidi pohoršovali nad nostalgickým stýskáním, že za komunistů bylo lépe. No,doporučila bych zavřít na týden státní hranice, vyzmizíkovat všechny supermarkety a zavést cenzuru. Nicméně jsem si při tom všem uvědomila,že i já jsem za jednu věc komunismu vděčná. Hádejte za co! Za osobní prožitou zkušenost s totalitou! To jsou paradoxy, že? Bohužel či bohudík?Říkám si, když vidím bláznivá hnutí všeho druhu v západních zemích, jak je ta zkušenost nepřenosná. Je tragedií, že se generacím, které totalituprožily a přežily, ani za čtyřicet let nepodařilo tu zkušenost západnímu světu přetlumočit. Nakonec se to nepodařilo ani v mnohých našichrodinách. Proč? To je téma k národní diskusi. Nevím, jestli si západní svět musí totalitu prožít, aby pochopil. Řekla bych, že my už v ní žít nepo-třebujeme a nechceme. A proč díky? Ta zkušenost nás naučila rozpoznávat i jemné náznaky jejího nástupu. Pán Bůh s námi a zlé pryč! JŠ


Český zápas 5č. 46 17. 11. 2019

Při vzpomínce na listopad 1989, který jsem prožíval se svým sbo-rem a s rodinou jako farář v Liberci, se mi vybaví řada věcí. Nej-více asi pocit, že to, v co člověk doufal a na co se těšil, bylo náhletady, a přece se tím do jisté míry cítil zaskočen, jako by tomu ne-mohl uvěřit. S napětím jsme sledovali, co se děje v Praze, kde mezistudenty byli i našinci z okruhu liberecké mládeže, z nichž asi nej-známějším se stal Martin Mejstřík, a velice rychle se celé to děnípřenášelo i k nám do Liberce. Manifestace se zvoněním klíčů,účast na panelových diskusích i třeba konkrétní zapojení naší hu-dební skupiny mládeže, jejíž písničky najednou mohly zaznít i naveřejnosti. Byl jsem však vděčný nejen za mladé, ale i za staré lidi,kteří se v tu chvíli rozzářili jako biblický Simeon. Zvláště ti, nakteré tíha předchozího řežimu těžce dopadla, byli naplněni neoby-čejnou radostí ze svobody, kterou listopad 1989 přinesl, a byliPánu Bohu vděčni, že se té chvíle směli dočkat.Myslím, že je dobré si znovu připomenout (a právě i v našich křes-ťanských řadách), co se změnilo. Jako duchovní (ač s razítkemOkresního národního výboru v občance) jsme předtím jen inko-gnito pronikali do nemocnic, sociálních ústavů či domovů dů-chodců. O působení ve školkách a školách jsme si většinou mohlinechat jen zdát. A v kasárnách a věznicích jsme se mohli ocitnoutpouze jako ti, kdo v nich sami byli zavřeni. Církevní tábory s dětminebo puťáky s mládeží byly vlastně ilegální akce, stejně tak jakoneoficiální ekumenická setkání. Vzpomínám, že ještě před listo-padem 1989 jsme na naší liberecké husitské faře hostili „tajné“ se-tkání hnutí Focolare, jehož se účastnil i Miloslav Vlk. Koho bytehdy napadlo, že je to budoucí českobudějovický biskup a poz-dější pražský arcibiskup? Z pana děkana v Pacem in terris mělinaši katoličtí bratři a sestry tehdy ještě trochu strach. Okrskové(dnes vikariátní) konference duchovních se konaly za přítomnostitajemníků pro věci církevní a stejně tak státnímu dohledu podléhalcírkevní tisk, včetně ušmudlaných cyklostylů, na nichž jsme množili

pastorační dopisy.A tak jedním z největ-ších darů nastalé ná-

boženské i politické svobody se kromě ztráty obavy z represe staloprávě otevření nových prostor, do kterých jsme dříve nemohlivstupovat. Vedle zmíněných škol, nemocnic, sociálních zařízení,kasáren a věznic to byla i možnost vstupu do sdělovacích pro-středků – do novin, rádia a televize. Zjednodušilo se také cestovánído zahraničí a tím i přeshraniční ekumenické styky. A do tohovšeho jsme tehdy s chutí vstoupili, bylo to pro nás něčím neoby-čejným, za co jsme byli velmi vděční, zatímco dnes je to pro násběžná samozřejmost. Abych jmenoval alespoň pár konkrétníchvěcí, na které rád vzpomínám, tak to bylo společné ekumenicképůsobení ve školách spolu s bratrem kazatelem Jiřím Hoffmanemz Církve bratrské a františkánským bratrem Antonínem Kejdanou,kdy nás zvali na besedy o křesťanství, o Bibli, o Desateru apod.,a na nově vzniklém Podještědském gymnáziu jsme s paní ředitel-kou vymysleli a zavedli nový předmět s názvem Kořeny evropskékultury. Jsme moc vděční i za čas, kdy jsme pro setkávání dětía mládeže dostali od ochotného pana kastelána k dispozici odsklepa až po půdu celý (tehdy ještě prázdný) hrad Grabštejn ne-daleko Hrádku nad Nisou. Měli jsme na něj z Liberce přece jentrochu blíže než na Velhartice, na které jsme jezdili už za totality.Koncert Oborohu v půdních prostorách hradu anebo dětské dnyve stylu pevnosti Boyard, které jsme na Grabštejně zažili, bylyněčím vskutku neopakovatelným, neboť dnes je již Grabštejn kla-sickým prohlídkovým hradem.Nechtěl bych však, aby to vyznělo jako nějaké nostalgické vzpo-mínání, protože spousta z těch aktivit a mnohé nové běží i dnes.Jen se možná někdy trochu vytrácí ona prvotní vděčnost a nadšení,a to zejména ve chvíli, kdy při konání našich již zcela legálníchakcí musíme dodržet všechny hygienické, bezpečnostní a dalšípředpisy. A tak buď Bohu dík za všechny obětavé nadšence, kterénám i dnes posílá a kteří nám pomáhají zdolávat i tyto novodobéhradby. Štěpán Klásek

Někdejší sny – dnešní samozřejmosti

Jako děcko mě obzvlášťrozčiloval jeden ze základ-ních starozákonních pří-

běhů. Dnes mám pocit, že ho sama žiju. O co jde? O ono desítkylet trvající putování Izraele do země zaslíbené. Zamlada jsem ne-uměla myslet než konkrétně, a tak mi nešlo na mysl, jak to, že setam i při pomalé chůzi z Egypta nedostali za pár týdnů! Omluvoumi budiž, že jsem ještě nevěděla, jak to s námi lidmi chodí: Žetřeba 80 % nějaké práce se stihne za 20 % času a pak ta zbývající sivyžádá času násobně více. Že začátek je vždycky snazší a nadše-nější než dokončování. Nebo že je lehčí starý dům zbourat a vysta-vět zcela nový, než opravovat a opravovat a opravovat tu památnouruinu. Nebo že nové záplaty starý měch nevylepší... Když se dnes ohlédnu za uplynulými třiceti lety, které počítámedo svobodné éry, a vzpomenu na náherně rozčilující a inspirujícízačátky, jimž mnozí lidé obětovali všechny své síly a nasadili sepro vidinu oné zaslíbené země a epochy, vidím, že jsme pořádještě na cestě. Je pravda, že mnohé jsme na ní kvůli své vnitřní nepřipravenostipoztráceli (např. důvěryhodnost církví v tomto národě). Ovšempoztráceli i jiní – své jistoty, své zabezpečení, někdy sebe saméči své rodiny. Zdaleka ne vždycky proto, že by si to museli zavinit

sami. Všechno je totiž v kvasu změn. Prostor svobody je nepře-dvídatelný a nebezpečný jako ta poušť izraelského exodu.Vždycky se něčeho nedostává a ne všichni si udrží naději cíle.Poušť onoho putování je zároveň zkouška i výzva. Jedinec i spo-lečnost si může připadat osaměle (kdepak je ten Mojžíš, co nássem vytáhl, a pak si odešel k Pánu Bohu?)... Jak snadné je v tuchvíli vzhlédnout ke „zlatému teleti“, začít tancovat jen kolemněho? Izraelci v tom prastarém příběhu těžce selhali, a přece pakdostali něco, co v tu chvíli zdaleka nedocenili: pravidla, značky,řád, směřování. Desatero. Vnitřní páteř té budoucí svobody.Možná i naše společnost nevyjde ze selhávání, dokud nepřijmepro svoje vnitřní narovnání jasnou odpovědnost. Cesta k tomu je bolavá. Učíme se za pochodu. Nepomůže mora-lizování, vždyť my sami jsme součástí té pospolitosti. K čemu jenadávání na druhé, na toho či onoho? A přece je třeba nemlčet –pojmenovávat věci a dění kolem sebe a snažit se je měnit. Nasaditse znovu a znovu. Ano, zbývá nám těch osmdesát procent dřiny(nebo jinými slovy - té „drobné práce“, jak říkával Masaryk), kte-rou svoboda také znamená. Ona totiž za to stojí. Je to nádhernámožnost nadechnout se, rozhodnout se, konat, tvořit. Je to vesvé podstatě vždycky zápas a vždycky dar shůry, protože takovénás chce mít Bůh. Díky mu za ni. Tak - jdeme dál, ne? -ine

Na cestě

1. Krásné. Informace o pátečních udá-lostech na Národní třídě pronikly do teh-dejšího Gottwaldova už o víkendu a já,tehdy patnáctiletý student gymnázia,jsem se zúčastnil hned první demon-strace v pondělí 20. 11. – trrochu impro-vizované, neozvučené a poměrně málonavštívené. Ale už v úterý a v dalšíchdnech bylo vše jinak, vzpomínám, jak sena provizorním pódiu na náměstí střídalipánové Bobák, Kalina, po mnoha letechzákazů Karel Pavlištík a Miroslav Zik-mund, jak jsme zpívali Jednou budem dála československou hymnu. A jak nás teh-dy ani nenapadlo, že do konce roku k námbude z radničního balkónu mluvit TomášBaťa a z Gottwaldova bude zase Zlín. 2. Dovedete si představit, že by v němec-kých volbách dejme tomu v r. 1950 kan-didovala NSDAP? U nás komunisté zů-stali parlamentní stranou, nejprve izolova-nou, ale stále silnou, a v poslední době užzase i vlivnou. Takže odpověď zní, že ne-dokázala, protože nechtěla. A možná aniúplně nemohla, protože zbavit se návyků,stereotypů a předsudků indoktrinovanýchdesítky let není snadné. A tak to podivnédědictví taháme s sebou i v čase, kdy se Ev-ropa, jíž jsme samozřejmou pevnou sou-částí, brodí svou vnitřní krizí z nadbytku.Myslím na masarykovskou první repu-bliku, jíž bylo dáno jen dvacet let, ale stalase výrazným ostrovem demokracie vestřední Evropě. To nám bylo dáno o desetlet víc relativně svobodného vývoje, ale takjasně čitelní nejsme. Snad aby nám tu bá-ječnou konzumní každodennost někdo ne-narušil, třeba heslem, že pravda a láskamusí zvítězit nad lží a nenávistí. Ostatně comyslíte: obstál by Václav Havel v příméprezidentské volbě?

marcel sladkowski

1. Byl jsem tehdy žákem druhého stupnězákladní školy a moc nechápal, co se děje.Doma jsme samozřejmě sledovali televizi.Ve škole jsme místo soudružko a sou-druhu začali oslovovat učitele panía pane. Přišlo mi to divné. Místo ruštinyjsme se s totožnou paní učitelkou pustilido němčiny, i když se svěřila, že je

v učebnici jen o několik kapitol přednámi. Nadšení ale vládlo veliké, po-dobné jsem zažil jen na „Staromáku“,když přijeli naši zlatí hoši z Nagana.2. V 80. letech jsem byl dítětem a nechcichytračit. Nemusel jsem řešit žádná mo-rální dilemata a existenční záležitosti.Život je složitý. Dobře to vystihuje tele-vizní seriál Vyprávěj. Vnímal jsem, že ra-dost a optimismus postupně vystřídalozklamání a jisté vystřízlivění. Dnešní roz-paky v hodnocení polistopadových udá-lostí nejde bagatelizovat. Vyrovnáni s mi-nulostí nejsme. Totalitní ideologii vystří-dal důraz na ekonomickou stránku života.

Tento diktát je také nebezpečný, kult pro-sperity a zábavy štěstí evidentně nepřináší.Na morálku se stále moc nehledí, spíše„účel světí prostředky“. Na druhou stranuse lidé dokáží pro dobrou věc semknout,vyjádřit svobodně názor, můžeme cesto-vat... Vážím si těch, kteří slovem a živo-tem hlásali evangelium i za komunismu.

tomáš chytil

1. Bylo mi deset let a vůbec jsem nechá-pal, co se děje. U nás doma se o politicemoc nemluvilo. Díval jsem se na televiznípřenos demonstrace na Letné a pamatujisi na transparent s nápisem DIALOG. Ptaljsem se babičky, co to slovo znamená. Pa-matuji si taky na televizní reportážez první prezidentské cesty Václava Havlado Anglie a Francie začátkem roku 1990.Sledoval jsem je spolu s dalšími dětmi

v léčebně pro astmatiky v Lázních Kyn-žvart. Havel mi byl od počátku sympa-tický a to mi zůstalo až dodnes. Je pořádmým prezidentem. 2. S komunismem jsme se ještě nevyrov-nali a už abychom si dávali pozor na plí-živý nástup nových pořádků, které pod-rývají samotné základy demokracie a svo-body. Aby demokracie mohla fungovat,občan v ni musí věřit a cítit za ni zodpo-vědnost. Demokratická společnost potře-buje ukotvení v hodnotách - úctu k prav-dě, právo a spravedlnost, solidaritu, ne-lhostejnost. Církve mohou význam hodnotnejen prorocky připomínat, ale hlavně jimižít a šířit pozitivní étos, protilék na strach,frustraci, nesmiřitelnost a všeobecnézhrubnutí, které se ve společnosti vzmáhá.

lukáš bujna

1. V době listopadových událostí mi bylnecelý rok, takže si z té doby pochopitelněnepamatuji nic. Poznávala jsem ji až poz-ději, díky vzpomínkám druhých a díky vy-sílání České televize a samo sebou díkyliteratuře. Dodnes mě dojímá atmosféra,která je zachycena na záběrech z Václav-ského náměstí nebo z Letné, a upřímněbych si přála se tam podívat a zažít tu na-ději na změnu, tu sílu lidí, kteří jistě bylineskutečně rozdílní, ale spojili se za cílemsvobody. A vážím si toho, že tu svoboduvybojovali i pro mě. Mohla jsem vyrůstatve světě bez totality, cestovat, studovat…2. Nedomnívám se, že se české společ-nosti podařilo vyrovnat s minulostí. A dů-kazem toho je i současná politická si-tuace, kdy máme vládu s podporou komu-nistické strany. A nemyslím si, že tovzniklo samo od sebe, třicet let jsmezkrátka postupně směřovali právě k tétochvíli. Často se říká, že svoboda je přede-vším zodpovědnost. A mně připadá, že sní nezacházíme zodpovědně. Jakoby zod-povědnost byla příliš náročná a ono jepřeci jednodušší nechat rozhodovat za násdruhé. To vnímám jako náš největší prob-lém. Tam máme rezervy. Nicméně společ-nost se proměňuje a díky demokracii v nížijí různé proudy politického spektra, a toje dobře, takže bych neházela flintu dožita. Věřím, že se vše v dobré obrátí, žečeská společnost znovu nalezne láskuk sobě navzájem, že objevíme solidaritus trpícími a že zahodíme závist a strachz neznámého, které nás pouze rozdělují...

Kateřina merglová


6 Český zápas č. 46 17. 11. 2019

aNKETa

Jaké jsou Vaše vzpomínky na revoluční období před třiceti lety? Domníváte se, že se česká společnost dokázala dostatečně vyrovnat se svou komunis-tickou minulostí? Jak se vůbec naše společnost od té doby změnila a v čem má rezervy?

Tyto otázky jsme položili členům naší redakční rady a děkujeme všem za výstižnéa poučné odpovědi.

foto P. Hudec Ahasver

KŘ

ES

ŤA

NS

KÝ

Č

AS

OP

IS

P

RO

D

ĚT

I

CESTA

KŘ

ES

ŤA

NS

KÝ

Č

AS

OP

IS

P

RO

D

ĚT

I

81

Hra

se

slo

vy

Pro

pob

aven

í nab

ízím

e kr

átký

, leč

dra

mat

ický

příb

ěh, j

ehož

vše

chna

slov

a za

čína

jí na

B. Z

kusí

te v

ymys

let n

ěco

podo

bnéh

o tř

eba

s jin

ým p

ís-

men

kem

? Po

šlet

e ná

m s

vé n

ápad

y, k

teré

rádi

otis

knem

e, a

odm

ěna

vás

ne-

min

e!

Brat

ři b

ydle

li be

zvad

ně. B

yt b

yl b

áječ

ně b

ohém

ský.

Býv

al b

ásní

kův.

Bás

ník

burc

oval

bři

tkým

i bás

něm

i. Bo

huže

l bru

táln

í byr

okra

t baž

il br

atrů

m b

ytbo

urat

. Bra

tři b

děli,

by

byt b

ráni

li. B

yrok

rat b

yl b

ojov

ný. B

uzer

oval

, bro

jil,

bičo

val b

ratr

y bl

ázni

vým

i bla

nket

y. B

odří

bra

tři b

omba

rdov

ali b

ěsní

cího

by-

rokr

ata

bedn

ami b

ásní

bur

cujíc

ího

básn

íka.

Byr

okra

t blá

bolil

, ble

dnul

,bl

inka

l, br

ečel

, běž

el. B

ratř

i, bl

ahop

řeje

me!

Moc

děk

ujem

e za

obr

ázek

Ada

ma

a Ev

yod

dev

ítile

tého

Jan

a Ku

kucz

ky!

Správné odpovědi na otázky ze str. 6:1. Sametová, 2. 17. listopadu, 3. studenti, 4. Jana Opletala, 5. v Praze na Albertově, 6. na Národní třídě, 7. Máme holé ruce, 8. na vysokých školách a v divadlech,9. Občanské fórum, 10. generální stávkou, které se zúčastnilo 75 % občanů,11. Václav Havel

Je př

iroze

né, ž

e le

tošn

í osl

avy

výro

čí 1

7.lis

topa

du s

e so

ustř

edí p

řede

vším

na

rok

1989

. Je

ale

dobr

é př

ipom

enou

t si i

udál

ost m

nohe

m s

tarš

í, ro

k 19

39, k

dy s

evý

ročí

vzn

iku

Česk

oslo

vens

ké re

publ

iky

28. ř

íjna

stal

o př

íčin

ou p

rote

stu

prot

i oku

-pa

ci Č

esko

slov

ensk

a na

cist

ický

mN

ěmec

kem

. Při

potla

čení

dem

onst

race

byl z

abit

peka

řský

pom

ocní

k Vá

clav

Sedl

áček

a tě

žce

zran

ěn s

tude

ntm

edic

íny,

čle

n na

ší c

írkve

Jan

Opl

etal

. Ten

na n

ásle

dky

zran

ění z

emře

l 11.

list

opad

u

a 15

. lis

topa

du s

e je

ho p

ohře

b zm

ěnil

v da

lší m

anife

stac

i. G

esta

po z

area

gova

lota

k, ž

e 17

. lis

topa

du z

avře

lo v

šech

nyče

ské

vyso

ké š

koly

, 120

0 st

uden

tůpo

slal

o do

kon

cent

račn

ích

tábo

rů a

9 ji

chhn

ed p

opra

vilo

. O d

va ro

ky p

ozdě

ji by

l na

pam

átku

této

udá

lost

i 17.

list

opad

vyh

lá-

šen

Mez

inár

odní

m d

nem

stu

dent

stva

.A

prá

vě Ja

na O

plet

ala

si p

řipom

ínal

i stu

-de

nti o

50

let p

ozdě

ji v

Praz

e na

Alb

er-

tově

. Zár

oveň

vša

k pr

otes

tova

li pr

oti

kom

unis

tické

mu

reži

mu

u ná

s.JK

Vřes

Ve st

ínu

pase

k zr

aje

tráv

a,po

d st

rom

y tm

avne

kap

radí

.Po

zvol

na li

stí o

padá

váa

duši

k sm

utku

nal

adí.

Květ

ena

couv

á za

odl

ivu,

jen

fialo

vé k

orál

ytu

na

plan

ině

zůst

aly.

Oci

tl js

em se

v z

emi d

ivů,

kde

v tr

sech

dro

bnoh

ledn

ých

květ

ůuž

zvo

nky

odzv

áněj

í lét

u.A

já se

vře

su p

tám

, kdo

jsem

před

dřím

ajíc

ím ž

ivot

em.

Miro

slav

Mat

ouš

(Řeč

kvě

tů a

kříd

el)

Srde

čně

blah

opře

jem

eau

toro

vik

jeho

98.

nar

ozen

inám

,kt

eré

osla

vil 2

8. ří

jna.

Mod

litba

Pane

Bož

e, d

ěkuj

eme

ti za

to, ž

e m

ůžem

e ží

t ve

svob

odné

zem

i. D

ěkuj

eme

ti za

vše

chny

lidi

, kte

říse

o to

zas

louž

ili. P

rosí

me

tě, p

omáh

ej n

ám s

i naš

isv

obod

u uc

hrán

it a

nevz

dáva

t se

jí.

Am

en.

Ro

k 1

93

9a

Ja

n O

ple

tal

Nakre

slila:

Lucie

Krajč

iříko

vá

KŘ

ES

ŤA

NS

KÝ

Č

AS

OP

IS

P

RO

D

ĚT

IK

ŘE

SŤ

AN

SK

Ý Č

AS

OP

IS

P

RO

D

ĚT

I

72

Soutěž o tři knihyD

op

lňu

jte slova p

od

le po

čtu jejich

písm

en (sh

ora d

olů

a zleva do

prava). Své

řešení n

ám p

ošlete n

a adresu

jana.krajciriko

va@ccsh

.cz do

po

lovin

y pro

since,

v ledn

ové C

estě otiskn

eme jm

éna tří výh

erců kn

ihy.

10 písm

en: d

emo

kracie, kom

un

ismu

s, solid

arita8 p

ísmen

: listop

ad, revo

luce, stu

den

ti7 p

ísmen

: pro

test, svob

od

a6 p

ísmen

: od

vaha, stávka, zákro

k5 p

ísmen

: náro

d, o

dp

or, p

rávo, vláda

Blahopřejeme výhercům

soutěže ze zářiové Cesty(tajenka: Škola hrou.):

Eva Sýkoro

vá z Lišova

Niko

lka Najm

ano

vá a Han

ička Berd

arová z K

olín

a

Martin, F

ilip a Lili

– hračky

Martin

Když máte jednoho nebo dokonce víc

domácích m

azlíčků, jistě se uvás větši-

nou dříve nebo později začnou hroma-

dit různé pískací, kousací, přetahovacía

jiné hračky. Alespoň u

nás to tak tedyje. Ikdyž časem

jsem zjistil, že si m

ojezvířátka stejně nejvíc vyhrají s

něčím, co

původně hračkou vůbec nebylo.

FilipN

o jasně, já kupříkladu moc rád hledám

něco malého a

nenápadného, vnej-

lepším případě ovšem

cenného nebodůležitého, co bych m

ohl ze stolu shoditna zem

atam

si stím

hrát tak dlouho,dokud se ta věcička úplně nezničí neboaspoň nezakutálí tak, že už je takřkanem

ožné ji najít.

LiliCopak náš Filípek, to je škodolibostsam

a. To já si nejradši, hlavně venku naprocházce, hraji s

obyčejným tenisákem

.Buď m

i ho páníček hází ajá ho aportuji,

nebo si ho prostě ssebou všude nosím

.Pravda, občas m

ě něco (třeba jiný pesnebo nějaká zajím

avá vůně) rozptýlí na-tolik, že na m

íček zapomenu, už jsm

ejich taky pár ztratili, ale většinou si hopořád držím

vtlam

ičce nebo si hopřidržuji tlapkou. To se m

i pak Martin

směje, že vypadám

jako čtyřnohý fot-balista. A

ještě ktěm

ztraceným m

íčkům – je

taky pravda, že jsem jich už několik

naopak našla – když jsme byli na

procházce kolem tenisových kurtů.

Takže rozhodně nadělám škody m

íň nežten náš kocour! To, že občas něcoroztrhám

na kousíčky, se přece nemůže

počítat – vždyť jsem pes!

JK

Nakreslila: Lucie Krajčiříková

KŘ

ES

ŤA

NS

KÝ

Č

AS

OP

IS

P

RO

D

ĚT

IK

ŘE

SŤ

AN

SK

Ý Č

AS

OP

IS

P

RO

D

ĚT

I

63

foto:

L. Hu

dcov

á

Od

udál

ostí

roku

198

9 up

lynu

lo u

žtř

icet

let.

Mno

zí z

nás

je p

amat

ují.

Vzpo

mín

áme,

kde

jsm

e te

nkrá

t byl

i a c

ojs

me

v tě

ch d

nech

děl

ali,

jak

jsm

e vn

í-m

ali a

tmos

féru

dob

y, ja

k js

me

se d

oud

álos

tí za

pojo

vali,

vzp

omín

áme

na s

vé

poci

ty. I

nám

už

ale

pam

ěť v

mno

havě

cech

sel

hává

a z

apom

ínám

e.A

vy,

dět

i, už

tu d

obu

můž

ete

znát

jen

zpro

stře

dkov

aně.

Co

mys

líte,

dok

ážet

eod

pově

dět n

a ná

sled

ujíc

í otá

zky?

Sprá

vné

řeše

ní n

ajde

te n

a st

r. 8.

Je

de

ná

ct

listo

pa

do

vý

ch

otá

ze

k

1. Ja

kým

slo

vem

se

ozna

čuje

revo

luce

, kte

rá s

e od

ehrá

la v

list

opad

u 19

89?

2. K

terý

den

zač

ala?

3. K

do n

a te

nto

den

svol

al m

anife

stac

i?4.

K u

ctěn

í čí p

amát

ky b

yla

man

ifest

ace

svol

ána?

5. K

de m

anife

stac

e za

čala

?6.

Kde

sko

nčila

tvrd

ým z

ásah

em p

olic

ie?

7. C

o úč

astn

íci n

a po

licej

ní je

dnot

ky v

olal

i?8.

Kde

zač

aly

hned

dru

hý d

en v

znik

at p

rvní

stá

vkov

é vý

bory

?9.

Jak

se jm

enov

ala

obča

nská

inci

ativ

a,kt

erá

vzni

kla

za ú

čele

m n

asto

lení

dem

okra

cie

u ná

s?10

. Čím

stá

vky

vyvr

chol

ily 2

7. li

stop

adu?

11. K

do b

yl z

vole

n pr

ezid

ente

m Č

esko

slov

ensk

a 29

. pro

sinc

e 19

89?

Dět

i v B

ibli

6. M

alý

Jan

Křtit

el

Nakre

slila:

Lucie

Krajč

iříko

vá

Odě

tstv

í, ne

bo s

píše

nar

ozen

í, Ja

naKř

titel

e se

doč

tem

e po

uze

uLu

káše

(1. k

apito

la),

osta

tní e

vang

elis

té h

opo

prvé

zm

iňuj

í již

jako

dosp

ěléh

o. P

roto

že v

šak

okol

nost

i jeh

o na

roze

níby

ly v

elm

i neo

bvyk

lé,

byla

by

škod

a se

oně

m n

ezm

ínit.

Jano

vi ro

diče

Zach

ariá

ša

Alž

běta

již

byli

pokr

očilé

hově

ku, a

le n

eměl

ižá

dné

děti,

pro

-to

že A

lžbě

taby

la n

eplo

dná.

Nen

í pro

to d

ivu,

že k

dyž

seZa

char

iáš

dozv

ěděl

, že

bude

mít

syna

,m

oc to

mu

nevě

řil.

Ikdy

ž m

u to

neoz

nám

il je

n ta

kně

kdo,

ale

sam

otný

Bož

ípo

sel,

andě

l Gab

riel –

ten

sam

ý, k

terý

zvě

stov

al M

arii

naro

zení

Bož

ího

Syna

Jež

íše.

Gab

riel v

šak

Zach

ariá

še, m

imoc

hode

m k

něze

, kon

a-jíc

ího

služ

bu v

jeru

zalé

msk

ém c

hrám

u,ni

kter

ak n

enec

hal n

a po

chyb

ách.

Řek

lm

u: „K

dyž

mi n

evěř

íš, t

ak b

udeš

od

této

chví

le a

ž do

nar

ozen

í dítě

te n

ěmý!

“A

stal

o se

.

Zach

ariá

š sk

uteč

ně o

něm

ěl a

znov

u se

mu

řeč

vrát

ila a

ž v

den

syno

vy o

bříz

ky,

kdy

příb

uzní

cht

ěli d

ítěti

dát j

mén

oZa

char

iáš

po o

tci,

ale

Alž

běta

tr-

vala

na

jmén

u Ja

n.S

ješt

ě ne

naro

zený

mJa

nem

se

spoj

uje

dalš

íud

álos

t – to

tižná

vště

va ji

ž tě

hotn

éJe

žíšo

vy m

atky

Mar

ie u

Alž

běty

,kt

erá

byla

její

příb

uzno

u. J

ak-

mile

Mar

ieA

lžbě

tu p

oz-

drav

ila, p

ohnu

lse

Jan

vje

jímlů

ně ra

dost

í. U

žte

hdy

pozn

al,

kdo

přic

hází

!Pr

avda

, dal

ší je

hoži

vot u

ž ta

k ra

-do

stný

neb

yl,

vdo

spěl

osti

se s

tal

pror

okem

, nab

ádal

lidi

kpo

kání

akr

itizo

val

tehd

ejší

ho k

rále

Her

oda

zaje

ho n

emra

vný

živo

t, kv

ůli

čem

už n

akon

ec p

řišel

ohl

avu.

To

je, b

o-hu

žel,

těžk

ý úd

ěl v

ětši

ny p

roro

ků.

JK

KŘ

ES

ŤA

NS

KÝ

Č

AS

OP

IS

P

RO

D

ĚT

I

5

KŘ

ES

ŤA

NS

KÝ

Č

AS

OP

IS

P

RO

D

ĚT

I

4

Redaktorka (R):D

obrý večer, vážení diváci!Vítám

e vás usledování dnešního

duelu, který bude tentokrát skutečněvýjim

ečný. Připomínám

e si osmdesáté

výročí 17. listopadu 1939 atřicáté

výročí 17. listopadu 1989. Jistě sem

nou budete souhlasit, že tím nejpo-

volanějším, koho bychom

se na tytoudálosti m

ohli zeptat, je duch doby,zosobnění, personifikace těchto dnů.A

my jsm

e velice rádi, že naše pozvánído studia dnes večer přijali jak panSedm

náctý Listopad 1939, tak paníListopadová Sam

etová 1989. Vítejteu

nás ve studiu!

Pan Sedmnáctý (1939): D

obrý večer!Paní Listopadová (1989): D

obrý večer,děkujem

e za pozvání!R: N

a úvod bych se vás ráda zeptala, jakhodnotíte oslavy letošního výročí?1939: Víte, já už jsem

poměrně hodně

starý, tak chápu, že se tak trochudostávám

do stínu zde přítomné kole-

gyně (úsměv) – ale m

ně to nevadí,naopak, jsem

rád, že před třiceti lety sina m

ě lidi vzpomněli a

vedlo to ažk

sametové revoluci.

1989: Já jsem m

oc ráda, že si lidé tytoudálosti stále připom

ínají, i když častoslyším

i hlasy, že vlastně není co oslavo-vat. To m

ě trochu znepokojuje, tenpocit některých lidí, že vlastně nebylodosaženo ničeho tak význam

ného. Taeuforie, to nadšení, které národ tehdy

cítil, jakoby se vytratilo. Lidé zapomí-

nají…R:To m

áte pravdu. Nedávno byl prove-

den průzkum, ve kterém

se ptali lidí,starších čtyřiceti let, to znam

enápam

ětníků událostí roku 1989, napřesné datum

začátku sametové revo-

luce. Vzpomněla si jen zhruba polov-

ina.1989:A

jsem si jistá, že kdyby ten

Neakreslila: Lucie Krajčiříková

Televizníduel

průzkum provedli u

generace mladší,

bylo by to procento ještě mnohem

nižší.R:Čím

myslíte, že to je?

1989: Víte, pro dnešní mladé lidi je to

už stejný dějepis jako středověk.A

navíc ve škole se ktéto době učitelé

často při výkladu ani nedostanou, pro-tože to buď nestihnou, nebo nevědí,jak o

tom m

ají učit. Takže když se otom

děti nedozvědí nic doma, ty inform

acenem

ají. Ajejich rodiče to nem

usí po-važovat za důležité jim

otom

vykládat.1939: N

ěkteří starší občané dokoncem

ohou mít pocit, že se nic nezlepšilo, či

dokonce naopak, protože jim teď život

připadá složitější. Ale víte, to není

vůbec nic nového. Stačí podívat se doBible na příběh Izraelců, které M

ojžíšvyvedl z

egyptského otroctví. Jakmile

se během jejich putování pouští ob-

jevily potíže, začali reptat astěžovat si,

že vEgyptě se m

ěli líp. Vzpomínali na

hrnce plné masa, ale na to, že m

useliotročit, v

tu chvíli úplně zapomněli.

1989:To je pravda. Připadá mi, že když

svobodu mám

e, bereme ji jako

samozřejm

ost am

oc si jí nevážíme.

Když ji pak ztratíme, bývá už pozdě.

Jenže ona není samozřejm

á anení ani

zadarmo. Spousta lidí za svobodu

položila život nebo byli dlouho vevězení, m

učili je apodobně. To už si

dneska lidi skoro ani neumějí před-

stavit. Vidí spíš tu horší stránku svo-body – je s

ní spojená izodpovědnosta

práce.R:Je něco, co byste chtěli našim

di-vákům

vzkázat?1939:Já bych chtěl poděkovat všem

,kteří nás stále připom

ínají, píší knihya

články, točí filmy, pořádají výstavy,

přednášky…1989:K

tomu se sam

ozřejmě připojuji.

Aprosím

všechny, aby to nevzdávali,aby si vážili svobody a

demokracie,

kterou tady mám

e. Moc děkujem

e zapozvání do vašeho pořadu!R:

Já vám oběm

a velice děkuji zanávštěvu!

Jana Krajčiříková


Český zápas 7č. 46 17. 11. 2019

➲

Můžeš popsat svoji účast na protirežim-ních demonstracích koncem 80. let?My jsme chodili po všechny roky, hlavněpotom v roce 1988 a 1989. Při Palachovětýdnu mě sebrali. To jsem byl s KarlemNovákem, což byl bratr Tomáše, a ještě sespolužákem Luďkem Pivoňkou. Sebralinás, myslím, v úterý nebo ve středu doleNa příkopech. Pamatuji si, že jsem měljenom lehký kabát, abych nebyl tak mo-krej. Antonem nás odvezli nahoru k sošesv. Václava, kde nás nalifrovali do přista-veného autobusu a odváželi nás za Prahu.

Jak jsi násilný transport prožíval?Vzpomínám si, že v autobuse byl puštěnýrozhlas a běžel tam pořad o hokeji. Utkvělami a vnímal jsem určitou afektovanost vy-sílání. Drželi nás hlavami dolů. Kdo se po-díval, dostal pendrekem. A pak náspostupně vyhazovali. Mě odvezli někamza Říčany, kde jsem skončil v lese. Naštěstíjsem ale chytnul stop a dostal jsem sezpátky do Prahy celkem rychle. Pamatujisi ještě, že mi byla velká zima, jak jsemměl kvůli vodním dělům lehké oblečení.

Mělo zatčení pro vás nějaké další dů-sledky?Na fakultě se to moc neřešilo. Šli jsme tosami říct děkanu Salajkovi. Anežka (Eber-tová) jen trochu uštěpačně pronesla něcove smyslu: „Tak jste byli mokrý?“ Už pa-novala uvolněnější atmosféra. Ve fakult-ní knihovně byl třeba ještě před listopademzaměstnaný Petr Pithart. Překvapilo měale, když jsem byl v Českých Budějovi-cích na přelomu ledna a února předvolánk výslechu, jak byl příslušník Státní bez-pečnosti velmi důvěrně obeznámen se sta-vem na fakultě. Všechny lidi znal jmé-nem, přesně je měl zasazené a zmiňovalřadu podrobností. V Budějovicích jsem ta-kovou znalost na rozdíl od Prahy nečekal.

Následně vznikla mezi studenty a mla-dými duchovními protestní petice? Pamatuji si na dopisy ohledně základnívojenské služby. Přišli jsme s iniciativou,aby se církev zasazovala za náhradní vo-jenskou službu. Z jednání s biskupy alenic podstatného nevzešlo. Spíš jsem z nichměl pocit, abychom si jako studenti ne-ublížili a nebyli do budoucna ohroženi ne-udělením státního souhlasu.

Vnímali jste se spolužáky z Husovy fakultyparalelní struktury v tehdejší společnosti?Chodili jsme s Ivanou Noble, TomášemNovákem a jeho ženou Hankou na bytovésemináře k Vodrážkům, kde přednášeltřeba Milan Machovec. Bylo nás pár, kteří

jsme měli rozšířené vazby mimo oficiálníprostředí. K Vodrážkům nás, tuším, při-vedl náš další spolužák Zdeněk Martiš. Najednom ze seminářů třeba recitovala Vlas-ta Chramostová Shakespearovy sonetynebo tam vedl Machovec s Martinem Ji-rousem vášnivou diskusi o Marii. Chci tímříct, že na jedné straně bylo studiuma vedle toho několik politicky vyhraněněj-ších studentů pronikalo občas do „pod-zemí“. Pro mě osobně byla ještě důležitá

Protestní memorandum proti zásahu Bezpečnosti při Palachově týdnu v roce 1989Přestože Dan Majer patřil mezi signatáře protestní petice, nevzpomenul si již při našemrozhovoru v červnu 2019 na podrobnosti. Proto alespoň malá douška. Memorandumvzniklo při jarní teologické konferenci mladých duchovních v Brně, k nimž se připojili dne7. března 1989 ještě další duchovní spolu s bohoslovci Husovy fakulty. Jako jediný z pro-fesorů svůj podpis přidal starozákoník a hebraista Vladimír Kubáč. Ještě téhož 7. března 1989 odpoledne předal farář Lukáš Volkman memorandum tajemníkovi Miro-slavu Bucharovi s požadavkem, aby se jím zabývala ústřední rada. Nakonec se bratru Lu-kášovi přes historika Karla Kučeru text petice podařilo dostat do Hlasu Ameriky, kde byls velkým ohlasem odvysílán. Martin Jindra

S farářem Danem Majerem k roku 1989


8 Český zápas č. 46 17. 11. 2019

páteční ekumenická modlitební setkáníu Kaplanových, kam nás asi pět nebo šestz fakulty – třeba Krista Jurková, MilanTýmal, David Kos, Viktor Gundel nebomoje ségra – chodilo pravidelně. U Kap-lanů jsem poprvé nasával rozměr spiritua-lity Taizé. Zažili jsme tam i setkání s Au-gustinem Navrátilem, jehož petici (Pod-něty katolíků k řešení situace věřících ob-čanů) jsme tam podepsali. Paní Marii Kap-lanovou jsem měl rád, to byla statečná žen-ská. Od té doby se docela přátelím s Mar-tinou (dcera Jiřího a Marie Kaplanových).

Účastnil ses demonstrace 17. listopadu1989?Poslední jsem prožil Palachův týden. Pakjsem končil studium. Byl jsem vysvěcenýna hezké datum 11. listopadu 1989, což jesvatořečení Anežky České. Nastupovaljsem 1. prosince do Kralovic, tam mě ještěvítala pevná hráz míru a socialismu. Uvě-domuji si, že jsem byl trochu odstřiženýod událostí, které se děly v Praze. V Kra-

lovicích nebyly tyto věci pro lidi tolik dů-ležité. Ani mně nepřišla tahle oficiálně po-volená akce nijak důležitá, dokonce jsembyl se svojí budoucí ženou na rande v Ma-lostranské kavárně. V porovnání s demon-stracemi na den přijetí Všeobecnédeklarace lidských práv (10. 12.), kterýchjsem se taky párkrát v prosinci účastnil,jsem si říkal, že se nic nestane, když na tétopolooficiální demonstraci nebudu.

Můžeš se víc zmínit o demonstracíchv den přijetí Všeobecné deklarace lid-ských práv?Tuším, že asi v roce 1986 jsem se účastnilpoprvé. Tehdy nás bylo strašně málo. Pa-matuji si, že přijížděl okruh kamarádůkolem Tomáše Nováka z Plzně. Scházelijsme se na Staroměstském náměstí u Hu-sova pomníku. Poprvé jsme po sobě spíšpokukovali a obcházeli pomník. Přestožejsme se neodvážili rozvinout žádný tran-sparent, pamatuji si, že mě prolustrovalipříslušníci VB. Účastnil jsem se i násle-

dující rok, ale potom větší důraz směřovalk srpnovému výročí a Palachovu týdnu.

Formovaly tě přelomové roky na fa-kultě?Pro mě byl hodně důležitý prožitek spole-čenství lidí, kde jsem vnímal určitou for-maci ve věku, který je podstatný. Byl tokolejní způsob života, který se trošku blí-žil semináři. Pro katolické podmínky byto asi bylo málo, pro podmínky dnešníchmladých by to možná bylo nepřijatelné,jak jsme žili, v uvozovkách, sešněrovaní.Já si myslím, že nás to ale propojilo.S řadou lidí dodnes vnímám fakultní přá-telství intenzivně. Naše vzájemné propo-jení, sounáležitost byla hodně důležitá.Byl to pro mě dobrý a podstatný čas, nežlijsem se stal farářem. Dodnes mám hodněblízký vztah třeba s Petrem Šanderou.Když se bavíme o směřování víry nebo ži-vota, tak si rozumíme. Vzájemně se vi-díme rádi.Díky. S Danem si povídal Martin Jindra

Nechci vzpomínat na to, co se tenkrát dělo. Spíš se ptám násvšech, co jsme po třiceti letech nejen ve společnosti, ale i v církvizúročili, z čeho se poučili a z čeho a zdali vůbec se káli a kam sepři tom všem ubíráme.

Přesto dovolte tři rozpomínky:R. 1973 nástup na faru, první zkušenosti s StB. Když jsme přišli naústřední radu, spojenou tehdy s fakultou, až na čestné výjimky (prof.Mánek, Trtík a doc. Kubáč) se nám vyhýbali. Jak to, že StB, vždyťpřece nikdo jiný nemá problém...? A až netušená popřevratová bu-doucnost vyjevila ve spisech mnohých něco jiného. V roce 1989 nás bylo pár (třeba Košíčkovi), kteří jsme podepsali Ně-kolik vět. A stejná situace: To jste neměli, víte, jak to vám nebo cír-kvi může uškodit? Střih: Ti stejní o pár měsíců později: Nechcetevstoupit do Občanského fóra? - Odpusťte, ale poslali jsme je „do prá-delny“. A pak přicházely kalendáře Blahoslavu a jejich schematismus– jako předtím, tak i potom stejný. Nejmenuji. Kdo pamatuje, vínebo pamatovat nechce nebo už nežije. Nevzpomínám na to se za-pšklou zatrpklostí, natož ve zlém. Naopak. Připomínám to spíš s pou-čeným humorem jako znamení času. Byla to přece skvělá školasebereflexe vlastních slabostí a schopnosti odpustit druhým. Po ná-stupu do biskupského úřadu 1999 jsem na následný církevní sněm za-slala výzvu k pokání za nás všechny v církvi. Docela humorně –a doufám, že nechtěně – zůstala nerozdána, zavřena v jakémsi autěpřed mikulášským chrámem a až později, trochu upravena, vyšla tis-kem. Ale stejně: nešlo přece vůbec o veřejné písemné prohlášení lí-tosti a omluvy. Šlo o zcela skutečné a konkrétní omluvy pro-následovaným duchovním, nuceným odejít ze služby církve se ztrátoustátního souhlasu, které se dělo s církevním přitakáním. Nenalhá-vejme si. Jen v olomoucké diecézi jich bylo snad 17. Kolik z nich od-cházelo na věčnost rozčarováno nepohnutelností církve, která dělala

„mrtvého brouka“? Pohřbívala jsem je. Nikdo za nic konkrétní od-povědnost nepřijal. Velké díky Martinu Jindrovi za jeho mravenčípráci na jejich osudech. Teď ho budou čekat léta šedesátá a norma-lizační... Oběti lehko pojmenovat. Ale co s těmi druhými? A tak senedivme po třiceti letech ani rozčarování našeho národa. Po roztře-sených letech devadesátých nastoupila nová biskupská generace. Dě-lali jsme, co bylo v našich silách. Kdo o tom pochybuje, ať odpustínaši nedostatečnost. Těm, co pomáhali, díky. Někteří jsme po dvouvolebních obdobích odešli ze svobodného rozhodnutí zpět do terénu. 17. listopad nám neotevřel ani ráj na zemi ani aspoň mírné letnice.Otevřel spíš Pandořinu skříňku všech našich nasbíraných neduhů: kom-plexy historické, politické, osobní selhání a averze. Zbavil nás onohopověstného „klidu k práci“ i zaběhaných jistot „vrabce v hrsti“.A otevřel „holuba na střeše“ (restituce). Změna režimu jde ze dnena den. Přesměrování srdce, proměna vidění a pojímání nové sku-tečnosti však trvá léta i ve společenství církve. Dobře víme, žev gruntu jde nejdřív o změnu sebe samých. Lid Boží je stále v situacineustálého reformování. Ač tomu všelijaká výročí nahrávají, ne-

Co je třicet let

Ilustrace: Tomáš Altman


Český zápas 9č. 46 17. 11. 2019

Rok 1989 jsem prožíval jako mladý farářCírkve československé husitské v Semi-lech, kam jsem nastoupil po studiu nabohoslovecké fakultě v Praze. Bezpro-středně po pátku 17. listopadu 1989 –událostech na Národní třídě – jsem ná-sledující neděli na několika místechkonal při bohoslužbách vzpomínku nastudenta Martina Šmída, který, jak se poz-ději ukázalo, neexistoval. Neboť za mrt-vého studenta se vydával pracovník StB.Po těchto bohoslužbách panovala mezivěřícími velmi rozjitřená nálada. Účastniljsem se první demonstrace na setmělémnáměstí v Semilech, kde ještě nebylo přílišmnoho lidí a vše bylo zřejmě monitoro-váno Státní bezpečností, která v tomtookresním městě rozvíjela v minulosti svojiaktivní činnost. Na náměstí promlouvalike shromážděným studenti, kteří prožiliudálosti na Národní třídě a zajížděli do rů-zných měst, aby o tom předávali svá bez-prostřední svědectví. Podobně jako další duchovní naší církve,jsem se zapojil do Občanského fóra, kterése utvářelo také v Semilech. Jeho iniciá-tory zde byli zejména někteří lékaři. Projedno takové setkání Občanského fórajsem si připravil příspěvek se zaměřenímna duchovní tématiku. Vyjádřil jsemv něm tři myšlenky, vztahující se k poli-tickým a společenským změnám z po-hledu věřícího: odstranění atmosféry stra-

chu, otevřít nové možnosti pro službua působení církví a návrat k duchovnímuodkazu našich národních dějin, kterýv době totalitního režimu byl odstraňována měl být zapomenut. Začátkem prosince roku 1989 jsem se úča-stnil jednání v budově Okresního národ-ního výboru. Došlo k setkání představitelůpolitických stran a zástupců Občanskéhofóra. Mezi účastníky za Občanské fórumjsme byli též tři faráři – z Českobratrskécírkve evangelické z Jilemnice, z Římsko-katolické církve z Jilemnice a já jako farářCírkve československé husitské v Semi-lech. Diskutovalo se o složení Okresníhonárodního výboru a Městského národníhovýboru. Původní složení bylo takové, že ze13 členů bylo 10 za Komunistickou stranu,1 člen za Československou stranu lidovou,1 za Československou stranu socialistic-kou a 1 bezpartijní. Nakonec došlo k úpra-vě, že za Komunistickou stranu zůstalo pětčlenů. V diskusi zaznívaly náměty na změ-nu poměrů a demokratizaci života v místěa byly sděleny informace o lidových mili-cích na okrese. Jednání byli přítomni téžzástupci Sboru národní bezpečnosti a Stát-ní bezpečnosti. Atmosféru dokreslovalaskutečnost, že během jednání se vynášelyz budovy Okresního národního výborubedny, v nichž byly uloženy zbraně.Celospolečenský vývoj po 17. listopadu,kdy každý den docházelo k novým událos-

tem a totalitní režim ztrácel svoji moc, mělzřetelný dopad do konkrétních míst našízemě. V této době jsem v adventu kázal natext starozákonní knihy Daniel o pádu mo-hutné sochy stojící na hliněných nohách(Da 2,25-35). Do událostí 17. listopadu 1989 zvláštníshodou okolností zapadalo svatořečeníAnežky České v Římskokatolické církvi.Toto prolnutí duchovního pohybu a spole-čenské a politické proměny bylo viděnojako vyšší záměr či dokonce naplnění pro-roctví vztahujícího se právě k Anežce. Příznačným biblickým veršem je výpověďze starozákonní knihy Daniel: „Bůh měníčasy i doby, krále sesazuje, krále ustano-vuje“ (Da 2,21). Tento biblický verš jakoi jiné bylo možné vidět v ulicích Prahy na-psaný mezi mnohými nápisy té doby. Do-kládá, že se věřící lidé bez ohledu na svojicírkevní příslušnost těchto politickýcha společenských změn s živým zájmema aktivně účastnili.Když se koncem roku 1989 znovu umís-ťovala na semilskou radnici pamětní des-ka, připomínající návštěvu prezidenta To-máše G. Masaryka, která byla předcháze-jícím režimem odstraněna, byl jsem požá-dán, abych při této příležitosti měl projev. Některé tiskoviny, noviny a materiályz té doby jsem si uschoval, neboť doklá-dají a připomínají zcela mimořádnou doburoku 1989. tomáš butta

Několik vzpomínek na dobu před třiceti letyprožívanou na Semilsku

smíme nikdy poklesnout k farizeovi, který nastavuje Bohu svou skvě-lost! Zůstaňme raději v pokleku celníka v jeho „Bože, odpusť“.A že zrychlující se změny globální společnosti nabízejí mnoho svůd-ných cest: bezbřehou svobodu všech pro všechno, rozplizlou infor-mační zahlceností technologických hraček, v níž najít zrnko pravdyje téměř nemožné. Přesycenost i hladomory. Války, migrace, klima.Neomarxistické bláznění západních univerzit, korektnost, kterámatlá pojmy. A za tím vším rafinovaně skryté staré známé totalitnímechanismy: Podle mně se toč, jinak...!„S nadějí jsme vyhlíželi pokoj, ale nic dobrého nepřichází, čas uzdra-vení, a hle, předěšení.“ (Jr 14) Jak aktuální po dvou a půl tisícíchlet! A naše církev k tomu jak „mrtvý brouk“ opět mlčí. Až na výjimkynení slyšet ani vidět. Snad ze strachu nezaplést se, nebýt zmanipu-lována a zneužita. Nejde však jen o mediální zviditelňování. Mámekázat evangelium vhod či nevhod! V čase, kdy Evropská unie ve svýchprohlášeních „nekorektně korektně“ upozaďuje a maže i sebemenšínáznaky, že jsme pohostinnou, ale také křesťanskou kulturou a civi-lizací. Evangelium je naprosto nekorektní. A na něm však euroame-rická civilizace stojí a padá! Na to „vhod či nevhod“ bychom přeceměli být zvyklí a z času totality poučení, že mlčení a lavírování se

nám vymstilo. A že to nelze ani v demokracii. Jinak budeme připo-mínat Proměnu Franze Kafky – z živého organismu se stane nehybný,strnulý brouk.Dvě úvodní připomínky jsou pro nás zahanbujícím varováním. Bu-doucnost z nich vrhla svůj stín dopředu. Nebát se. Nebát se předě-šení, poučit se. Kázat vhod či nevhod. V dialogu. Hlasitě. Klidně sei mýlit a zamazat. Jenom nemlčet. Těším se, že Boží lid i naší církvese v nové a nesvobodou nezatížené generaci v naprosto jiné situacisvěta než kdysi naučí se svobodou kultivovaně a tvořivě zacházet.Používat ji a žít v ní s evangeliem. Vhod či nevhod. A nezapomínat,že lumpů se najde vždycky všude dost. A odpusťte – taky bych rádauž četla ve schematismech občas jiná jména. Dlouhá léta ve funk-cích totiž nejsou vždycky souhrnem nabytých zkušeností. Častojsou spíš brzdou, připomínající neustále se opakující smyčku gra-mofonu. Sebestředné vědomí nepostradatelnosti bych nechala po-litikům. A tak na stoleté výročí naší církve v roce 2020 se za sebe,sedmdesátiletou emeritní b., těším na nové volby nejen v církvi, alevšude. Co bylo, skončilo, začíná, co nebylo. S Jeremjášem poprosme:Rozpomeň se, Hospodine, a neruš svou smlouvu s námi!

Jana Šilerová


10 Český zápas č. 46 17. 11. 2019

Rodák z Lhoty nad Moravou Jan Opletalpocházel z početné domkářské rodiny,která se hlásila k Církvi československé(husitské). Litovelský farář František Do-koupil, který Jana Opletala vyučoval čes-koslovenské náboženství, na něj vzpomí-nal jako na tichého a skromného žáka,jenž rychle duševně rostl. V náboženstvístejně jako v dalších předmětech kroměněmeckého jazyka výborně prospíval,takže po absolvování prezenční vojenskéslužby odešel na vysokoškolská studiamedicíny do Prahy. Zde k němu doputo-vala letáková výzva k účasti na poklidnédemonstraci 28. října 1939.Oslavy 28. října probíhaly v dopoledníchhodinách spíše jako tichý protest. Podlezprávy pražského policejního prezidentadošlo pouze k menšímu narušení veřej-ného klidu a pořádku. J. Opletal se úča-stnil oslav v dopoledních i odpoledníchhodinách. Po poledni vlastenecké pro-jevy sílily. Desetitisíce lidí v centruPrahy provolávaly slávu T. G. Masary-kovi, E. Benešovi, J. V. Stalinovi a Čes-koslovenské republice, zpívaly národníhymnu. Výjimkou nebyly provokace,zvláště ze strany německých studentů,kteří strhávali kolemjdoucím trikolorya čepice „masaryčky“. Ve 13 hodin pro-šel Václavským náměstím demonstra-tivní pochod zbraní SS. Situace eskalo-vala a oslavy přerostly v otevřené proti-německé demonstrace.Zatímco česká policie projevovala de-monstrantům spíše sympatie a k potla-čování nepokojů používala maximálněobušky, ze strany německých bezpečnost-ních sil, jež začaly v odpoledních hodi-nách zasahovat a zatýkat české demon-stranty, se na několika místech ozývalyvýstražné výstřely a nemířená palba. Prvnízranění byli v odpoledních hodinách při-váženi na I. chirurgickou kliniku prof. Ar-nolda Jiráska na Karlově náměstí, kam bylkolem 19. hodiny dopraven i Jan Opletal.V chorobopisu je průběh zranění popsánnásledovně: Dne 28. 10. 1939 v 19 hodin

šel Žitnou ulicí, kde míjel shluk lidí právěve chvíli, když zaslechl několik střelnýchran. Pocítil bolest pálivou na břiše, šelvšak ještě směrem k náměstí Petra Osvo-boditele (I. P. Pavlova) podpírán dvěmamladíky. Bolest se rozšířila po ce-lémbřiše, takže musel jít pokrčen. Osobnímautem dopraven na zdejší kliniku. Službu na chirurgické klinice na Karlověnáměstí měl MUDr. Václav Pačes, tenOpletala v 19,40 hodin operoval. Stav pa-cienta se zpočátku nejevil příliš vážným.Nešlo o průstřel, ale o zástřel tři centimetrynad pupkem o velikosti 1x1,5 cm, kterýmbyly narušeny kličky tenkého střeva a příč-ný tračník. Čtyřiadvacetiletý Jan Opletalv noci po operaci chvílemi po utišujícíchinjekcích spal, ráno 29. 10. dokonce klidněo svém poranění vyprávěl. V dalších dnechbyly aplikovány infuze, po lžičkách mohlpít čaj, byl mu prováděn výplach žaludku,inhalace, kloktání, rána byla převazovánaa drénem byl odváděn přebytečný sekret.Pacienta trápilo opakované zvracení a šky-tání. Od 6. 11. si ošetřující personál všímalu Jana Opletala zvýšeného neklidu, z paci-entovy strany docházelo k opakovanýmkonfliktům se sestrami. Nemocný najednoupočíná mluvit o smrti, chvílemi nesou-visle… Na vlastní žádost proto byl 8. 11.přeložen do prvního patra na pokoj č. 84,kde se jeho psychický stav nakrátko zlepšil,měl dokonce hlad. Večer 9. 11. se depre-sivní nálady vrátily. Schvácenost a spavostz večera trvala i druhý den. Po návštěvě se-stry Marie žádal o propuštění domů. Po-slední den v nemocnici mladý medik jižtěžce dýchal, mluvit mohl jen s námahou,měl slabý puls. Pacient mohl již jen šeptata i při tom se projevovala značná únava.Lékaři zkoušeli ještě zasáhnout, ale v 11,45hodin Jan Opletal přestal dýchat a umírá.Dostavila se celková sepse, jež se projevilarozsáhlým zánětem pobřišnice, zánětemplic a abscesy pod játry a bránicí. Zpráva o medikově smrti se rychle rozšířilapo pražských vysokých školách a studentise začali připravovat na pietní rozloučení.

Pohřeb, který se konal 15. listopadu 1939,zakázán nakonec nebyl. Souhlas ke konánípohřbu přišel ale až po zárukách protekto-rátní vlády, že poslední rozloučení s JanemOpletalem nepřeroste opět v demonstrace.Ředitel Hlávkovy koleje Václav Weiserspolečně s předsedou studentské samosprá-vy se museli na policejním ředitelství zaru-čit, že v den pohřbu bude v Praze klida pořádek. Následně předseda samosprávykoleje M. Martischnig vydal leták, ve kte-rém požádal o zachování klidu během po-hřbu a vyzval všechny zúčastněné, abyse nenechali strhnout k nepokojům.Od půl deváté začaly zástupy studentůvcházet do kaple Ústavu soudního lékař-ství v Praze II a defilovat u rakve JanaOpletala. O hodinu později byla kapleuzavřena a pouze za účasti rodiny a zá-stupců akademické obce proběhl krátkýcírkevní obřad. Smuteční rozloučení vy-konal zderazský farář Jaroslav Krejcárek,který přečetl slova evangelia a poděkovalrodičům zesnulého za vzornou výchovusyna a studentským spolkům za pozornostvůči zemřelému. Tak to přišli k tatínkovidva medici, a že jsou ze studentského vý-boru, který se usnesl, že Opletalův po-hřeb bude veřejný, že si to Jan zaslouží.Ještě dodali, že se zavázali svým životem,že nedojde k žádným demonstracím. K ta-tínkovi pak přišli policajti a musel přesněnapsat, co bude říkat. Nikdy táta nezmi-ňoval, že by text dával Němcům, ale našimpolicistům. No tak byl z Albertova pohřeb.Tatínek nebyl při pohřebním rozloučenízvyklý mluvit podle psané předlohy, a taksi na konec rozlučkové řeči přidal, že dě-kuje rodičům za vzornou výchovu syna.A pak říkal: „No co, to není nic špatného.Ten kluk se dobře učil a mohl z něj býtdobrý doktor,“ popsala v rozhovorus autorem jeho dcera Věra Bořkovcová.Po desetiminutovém obřadu – rozlou-čení nemohlo trvat déle, protože farářKrejcárek se musel policejnímu ředitel-ství písemně předem zavázat, že nebudemít žádnou „zvláštní“ řeč – byla rakevza naprostého ticha odnesena do pohřeb-ního vozu na Albertově. Pouze při uklá-dání rakve byla zpívána hymna včetnějejí slovenské části. Po převezení rakvez Prahy přímo do Lhoty bylo tělo JanaOpletala druhý den uloženo do země namístním hřbitově. Obřady vykonal míst-ní československý farář Alois Mach, kterýJana Opletala dobře znal, neboť v Náklepůsobil od roku 1934. Jeho proslov bylpředem zcenzurován. Sám farář, jenž mělv Nákle opakované spory s německým sta-

Kolem smrti Jana opletalav průběhu masových nepokojů českého obyvatelstva 28. října 1939 byl na nárožípražské Žitné a mezibranské ulice smrtelně zraněn medik a člen Jednoty mládežecírkve československé v nákle u litovle muc. Jan opletal. ve středoevropském kon-textu ojedinělá událost rozpoutala rozsáhlé perzekuce českého studentstva a v důsledkuznamenala uzavření českých vysokých škol. v letošním roce si připomínáme 80. výročítěchto událostí, bez kterých by se o 50 let později (v pátek 17. listopadu 1989) nekonalopovolené pietní shromáždění na albertově k uctění památky perzekvovaných vyso-koškolských studentů v roce 1939, jež odstartovalo tzv. sametovou revoluci.


Český zápas 11č. 46 17. 11. 2019

rostou, který ho chtěl nechat zatknout prourážky a protiněmecké smýšlení, kdyžv roce 1943 mluvil o žních a ke konci ká-zání řekl: Dáli Pán Bůh, že obilí šťastněsvezete do stodol a uložíte je na sýpky, pakchraňte jej před pilousem zkázonosným, sichystal plamennou řeč, ale na přímluvu stu-dentů z Prahy od svého záměru upustil.Z rodné chalupy ve Lhotě nad Moravouna nákelský hřbitov Jana Opletala dopro-vodilo asi 700 úctou se hluboce sklánějí-cích lidí plných bolesti, lidí, kteří nesmělinijak vyjádřit, co cítí. Z Prahy přijeli zá-stupci studentů v čele s Maxmiliánem Mar-tischnigem. Položeno bylo 30 věnců odrůzných korporací, většinou v národníchbarvách. K žádným nepokojům nedošlo.Na průběh pohřbu dohlíželo asi 15 českýchčetníků. Zpráva o něm byla poté zaslána navedoucí úřadovnu gestapa v Brně.V Praze po pohřbu na některých místechpropukly opět demonstrace, jejich rozsahi počet zatčených však byl mnohem menšínež 28. října. Manifestací se na různýchmístech účastnilo na dva až tři tisíce stu-dentů. Byl to právě 15. listopad 1939, jenž

se stal bezprostřední záminkou pro uza-vření českých vysokých škol a pro perze-kuci vysokoškolského studentstva. Nave-čer 16. listopadu 1939 bylo na poradě ve-doucích činitelů německého bezpečno-stního aparátu rozhodnuto o konkrétníchrepresivních krocích, které budou učiněnyv rámci „Sonderaktion Prag von 17. No-vember 1939“, schválené v Berlíně. Další sled událostí byl již v literatuře do-statečně popsán. Vraťme se proto zpátkyk Janu Opletalovi. Bolest jeho rodiny sekrátce po osvobození Československa ještěumocnila. Dne 2. července 1945 totiž Ja-nova matka Anna zemřela na zranění, kteráutrpěla ve Lhotě nad Moravou střepinamiletecké pumy 8. května 1945, když chránilasvou vnučku. Pochována byla 5. července1945 do rodinné hrobky na nákelskémhřbitově. Manžel Štěpán ji do věčnosti ná-sledoval 28. června 1952. Přání, aby odkaz Jana Opletala nepotkalosud zapomnění, symbolicky vyjádřil je-den z bohoslovců CČS(H) Karel Šašek,přímý účastník demonstrací 28. října1939. Poté, co byl 17. listopadu 1942

v Olomouci vysvěcen na kněze, jehoprvní cesta vedla na hřbitov do obceNáklo, kde se poklonil Opletalově pa-mátce. Poprosil bych mladší generaci ná-roda, aby jednou přišli k tomuto rovua zamysleli se nad životem! […] Ježíšřekl: „Setrváte li v mém slově, budetemými skutečnými učedníky, poznáte prav-du a pravda vás učiní svobodnými“(Jan 8,30-31). Letošní pouť 16. 11. je pronás takovou příležitostí. martin Jindra

z Husova sboru v Botanické ulici 1 v Brně 1. 12. 2019, od 10 hodin

hěB

sohoB

ěDuolvaP.rr.gMícuodevuokkocelěmus

evěpípuupotsyysvvyeigrrgutilliíntsonvalsmeh

Mížuolsopmínázákbsmýkspuksibsulopsubžuls

olec,mekkeííkččílaalvoKKomekňedZZdauovoččoiddiě

hcudduorpínžeuužerddrsínrrnomoKKo–robsýkkýce

kpuksib,cenahcePleavP.rgDhTahcrairtapedevopmerob

.merotnaankmíímnvekkeríírco

avartsOubduhínvoh

.ýkcedarhévolárk, attuBšámoT.rD

vedubsoneřp

arhzaynnyahrrhavaN

íziveletuokseČnálísyv

.olddlýRRýšááškuL.rr.gMejaaj

Český zápas - ccsh.cz · smnoha dalšími. zelená jako barva na-děje. Černá jako stín...

Documents