OD HÉRAKLEITAPO PLATÓNA

Pojem harmonie hrál v pŕedsókratovské filozofii významnouroli nejen u pýthagorejcú, ale i u H éra k lei ta, který vidískutečnost jako neustálou zmenu (panta rei - vše teče). Skuteč-nost je nezachytitelná, je to večný proud vzájernné se podmiňují-cích protikladu, stálého vzniku a zániku. Dvakrát nelze vstoupitdo této mohutné ŕeky jsoucího, protože každá vec a každýjev je jen pomíjivým aktem zápasu protikladu. Vznikají a zanikajívšak nejen veci, ale i celek, v némž se nacházejí, vesmír. Nebolvesmír je dílem ohne, který se pravidelne rozžehuje apohasíná.Pravidelnost zrození a zániku sveta púsobí všemocný božskýpraoheň, který Hérakleitos též nazývá Logos (rozum).

Ačkoliv je svet sám i ve všech svých jevech pomíjivý a rozpo-ruplný, je produktem Logu, který je večný a nernénný.") Svet,jevící se človeku jako neustálý boj protikladu ("svár je otcemvšeho"), má rozumový základ a skrze nej zákonitost, uspoŕáda-nost a tudíž harmonii. Jsou však skryty v hlubinách jsoucího,které jsou téžko prístupné nejen človeku, ale i bohúrn. Protoŕekl Sókratés, že k pochopení Hérakleitovy nauky by bylo trebanejakého "délického porápéče", proste nékoho, kdo je schopenponoŕit se do hlubin, človeku téméŕ neprístupných. Snad protodostal Hérakleitos pŕízvisko "temný filozof".

Z "temnot" hérakleitovské spekulace usilují vyvést ŕeckéhočloveka térnéf všichni velcí duchové ŕecké filozofie. Hérakleitosbyl pŕesvédčen, tak jako iónšti a pýthagorejští filozofové, ževiditelný svet (svet jevící se - fainomenon) má svúj základ (bytí -to ti), ale tento základ "ponoril" do nedostupných hlubin. ProHérakleitovy principiální odpúrce, e l e a ty, je základ všeho,bytí, které označují jako Jedno, poznatelný rozumem, jenž sevšak musí osvobodit z moci smysly vnímaného a vlastne neexistu-jícího sveta menlivosti, rozpornosti a mnohosti. Hérakleitúv

*) Hérakleitova filozofie je nékdy vykládána tak, jako by zmena byl asamotným principem totality jsoucího, ač je jim v konečné insranci praoheň Logos.

30

svet "panta rei" neexistuje. Pohyb a zmena, které pýthagorejcizaradili mezi "nedokonalé" entity, vnášeríé do reality apeironem,odmítli eleaté považovat vúbec za jsoucí.

Základ všeho, arché, není pro eleaty néčírn látkovým (jako to-mu bylo u iónských filozofii), ani apeironem, ani číslem, aniskrytým praohném-Logern, ale Jedním. Eleatské Jedno vyjadrujeenergičtéji než pŕedchozl ŕecké filozofické smery úsilí po [ednot-ném uchopení sveta, po kosmu. To, co proniknutí k jednote(a Jednomu) znesnadňovalo, to, co harmonii vždy sréžovalo, tojest ménlivost, smyslovost a nedokonalost, je usvédčeno z ne-existence.

Podle zakladatele eleatské školy X e n o fan a je principemvšeho Jedno neboli búh. Tento první eleat je iniciátorem "priroze-né teologie" a filozofickým hlasatelem "jednobožství" (uvnitŕ po-lyteistick é antické společnosti). Xenofanés provede další zmenuv paradigmatu ŕeckého rnyšlení. Zatímco Anaximandros ude(ilbožskou vlastnost (nesrnrtelnost) a večné trvání apeironu, tj."neurčitosti", spojí Xenofanés božskost somezeností, vymezenostÍ.Búh má podle neho tvar koule, což mu umožňuje celou svouexistencí vnímat (vším vidí, vším slyší, vším myslí). Je prostveškerého pohybu a zmeny, protože je všudypfítomný a dokonalý.Konečnost a klid byly definitivné sankcionovány jako božskéa nekonečno a pohyb staly se symbolem neexistence. Nejvétšímyslitel eleatské školy Parmenidés prohlásí pouze ono púvodníJedno za skutečné existující a pohyb a zmenu vyloží jako klamsmy~ii. .

Zatímco pýthagorejci považují večný pohyb planet a hvézdza projev jejich "dokonalosti" a soudí, že prostorové ohraničenýkosmos je naplnén neutuchajícím pohybem, zbavují eleaté pravouskutečnost veškerého pohybu a zmeny. Ve jménu svého pŕísnéhoparadigmatu - jsoucí = nehybné = jedno - provádéjí radikálnírekonstrukci dosavadního ŕeckého "obrazu sveta". Ačkoliv vétši-na ŕeckých učencú považovala planety a hvézdy za "dokonalá"a "božská" telesa, upírá jim Xenofanés samostatnou existenci -nebol co se pohybuje, spíše není než je. Planety a hvézdy nejsoupro neho proto skutečné isoucí, ale jsou to pouze prechodnéjevy, stále vznikající a zanikající. Slunce prý vzniká dennez ohne a hvézdy z rozžhavených rnrakú ; Mésíc je jen zhušténýmrak. Trvale existuje pouze Zeme, protože je "jedna" a nepohy-buje se. Aby čelil možné námitce, že i Slunce a Mésíc jsou"jedinečná" jsoucna a že proto mají nárok na vlastní existenci,tvrdí Xenofanés, že sluncí a mésícú je nekonečné množství.

31

Mnohost téchto teles není, jako tomu bude u jiných Filozofú,dúkazern obdivuhodnosti vesmíru, ale naopak, je doklademnicotnosti vesmírných jevú a jejich pomíjivosti. Neboť mnohostje znamením nejsoucnosti.

Pro Ŕeky, kteŕí k hvézdnýrn télesúrn vzhlíželi se zbožnouúctou, bylo toto učení velmi rouhačské. Nernéné útočná a dráždivábyla však i snaha eleatú "destruovat" bežnou zkušenost, kteráv zatímní ŕecké filozofii byla východiskem dalekosáhlých filozo-fických výkladu. Zvlášté proslulé byly vývody eleata Z é n ó naz Eleje, který se pokusil prokázat pravdivost Parmenidovaučení logickým zpochybnéním pohybu, který múžeme bežne po-zorovat kolem sebe. Podie Zénóna ten, kdo pŕedpokládá existencimnohosti a pohybu, mluví nesmyslné, protože pŕedpokládá vecisamy "sobe odporující". Zénónovy dúkazy proti pohybu vzbudilyvášnivé diskuse nejen v antice, ale pokračují až dodnes. S úctounazval Zénóna pŕísný Aristotelés "vynálezcem dialektiky" (tj.logiky). Jaká byla podstata Zénónových vývodú o pohybu?

Zénón z Eleje (490-439) dovozu je, že z hlediska rozumu jepohyb a zmena néčím nepochopitelným. Desítky Filozofú sezamýšlely nad jeho čtyŕrni du kazy , jimiž dokazoval oprávnénosteleatského učení a potíral hérakleitovskou koncepci. Pohyb a zme-nu považoval Zénón v Parmenidové duchu za klam našichsrnyslú, neboť zhlediska rozumové analýzy pohyb neexistuje.Vystrelený šíp by v logice této úvahy musel projít nejprvepolovinou vzdálenosti mezi stŕelcern a cílem, pak polovinou tétopoloviny a tak až do nekonečna a vlastne by nikdy nedopadl.Na dráze mezi stŕelcem a terčem je nekonečný počet bodu:má-li v každém z nich šíp skutečné být, pak se ovšem nepohybu-je. Reálný pohyb by se tak paradoxne skládal z nekonečnéhopočtu "zastavení". Pohyb by byl nekonečným .mepohybem", cožje nesmyslné. Stejné tak by to bylo s časem: omezený čas, v némžšíp urazí dráhu z výchozího bodu do cíle, by se skládal z nekoneč-ného počtu "prerušení" času. Nelze projít nekonečným počtemmíst (rozumej bodu dráhy) v konečném čase.

Legendám! ŕecký filozof Diogenés ze Sinópy (403-323), pro-pagující chudobu a jednoduchost života (žil v sudu, který válelpred sebou), udeŕil jednoho z hlasatelú zénónismu po hlave holía když se muž rozhorčil, Diogenés odtušil, že podIe jeho filozofienemohla pŕece hill na jeho hlavu vúbec dopadnout. Rozumovédúvody hrály pro ŕecké vedení vétší roli než smyslová, "nedoko-nalá" evidence, která byla hodna lidí "špinavé" praxe, nikolivučencú.

32

Pŕedstavirelé nejplodnéjšího období antické kultury (5. a 4.století pŕ. n. 1.), Empedoklés, Anaxagorás, Démokritos, Platóna Arisrotelés, pŕedkládají rúzná ŕešení neudržitelného, ale logickydusledného postulátu eleatské filozofie, že pohyb a zrnéna jsouzdáním a že skutečné existuje jen Jedno. Logika tohoto postulátuje ovšem paradigmatická, to jest vyplývá z dualistického rozli-šování dokonalého a nedokonalého jsoucího, rozpracovanéhopŕedevším pýthagorejci a pŕítomného i u Hérakleita (a potencio-nálné již u iónských Filozofú v jejich rozlišování svéta jevú a skry-tých základu). Empedokleem, Anaxagorou, Démokritem, Plató-nem iAristotelem je svét srnyslové vnímateiného jsoucíhovzat opét na milost a parmenidovské Jedno je včlenéno dosvéta zmény jako jeho konstitutivní princíp. Empedokleovy živly,Anaxagorova seménka a Leukippovy a Démokritovy atomy jsoueleatským Jedním, které, jak napsal J. L. Fischer, se "rozstŕíklo"v mnohosti, kterou eleaté od pravého jsoucího oddelili.

Empedokleovy živly, Démokritovy atomy, Anaxagorova se-ménka (homoioméria) mají tedy né které znaky parrnenidovské-ho Jednoho: jsou nemenné a véčné, jsou stavebními jednotka-mi jsoucího. Ale parmenidovské Jedno je pŕítomno i v kos-mu nespočetných atornú a homoiomérií: pohyb atornú ovládáv atomistických systémech svéta Nutnost (ananké), spojovánía ~~~pojování Anaxagorových homoiomérií vesmírný rozum,"nus .

Filozofické systémy Anaxagorúv i atomistú však nernély narozvoj védéní takový vliv jako dva další ŕešitelé hérakleitovskéhoa eleatského odkazu, totiž Platón a Aristotelés. Jedním z dúvodú jje snad i skutečnost, že Anaxagorás i atomisté zašli až pŕílišdaleko v akceptaci nekonečna. Podie Démokrita je vesmír neko-Inečný; to je však v rozporu s pŕedstavou peratického kosmu, jehoždokonalost spočívá v jeho uzavŕenosti, konečnosti. Ovšem u Dé-mokrita byl nekonečný vesmír nutným pŕedpokladem pohybuatornú, které tvoŕí jádro Dérnokritova učení, Atomy, zakládajícíexistenci všech véci, potŕebují ke svému pohybu prázdný a ne-konečný prostor. Atomy samy však splňují peratické podmínkyŕeckého myšlení : jsou nedélitelné, to jest jejich velikost je vyrneze-na, má hranice. Prostor je nekonečný, protože není složenz atomú.

Hloubéji pronikl infinitismus do díla Anaxagorova: nekonečnozde není jen synonymem prázdného prostoru, ale sídli už pŕlmove vécech. Každá véc v sobé totiž obsahuje nekonečný početjiných vécí v podobé semének. A na počátku véku, pro který

33

byla nekonečnost výrazem dokonalosti, naváže na Anaxagorovoučení Mikuláš Kusánský.

Nékteré závažné filozofické motivy Empedokleova, Anaxago-rova a Démokritova myšlení jsou ovšem do Platónova a zvláštéAristotelova systému zahrnuty. Svého nového a tvorivého rozvi-

7nutf dočkají se však pŕedevšírn až v renesanci; Anaxagoráslv Kusánové nauce o kontrakci, Empedoklés v renesanční nauce10 makrokosmu a mikrokosmu, Démokritos v renesančním zájmuo atomismus (který je však v rnistrové autentické podobe obnovenaž v 17. století P. Gassendim).

34