náhled článků z atm 2/2014

8
Český obranný průmysl 2 Z hlediska potřeb radarového pokrytí vzdušného prostoru ČR deklaruje AČR zájem až o 10 radarů typu MADR (Mobile Air Defen- ce Radar). Celkové náklady na jejich pořízení se odhadují ve výši 3,5 miliardy Kč, což je částka dostatečně motivační nejen pro české, ale i pro světové výrobce působící v tomto oboru. Dá se tedy očekávat tvrdý konkurenční boj s politickými dopady. V zájmu bezpečnosti ČR je, aby nakonec rozhodlo odborné posou- zení nabízených řešení, včetně zvážení všech ekonomických dopadů. Hrozba pocházející ze vzdušného prostoru, a to i v asymetrické podobě (např. zneužití uneseného civilního letounu k útoku na strategické objekty), je ve střednědobém horizontu pravděpodob- nější a relevantnější než klasické konvenční vojenské ohrožení. Svou úlohu může sehrát i strategická úvaha o využití schopností domácího prů- myslu, kde existují firmy, které dokáží takový radarový systém, jaký AČR poptává, vyrobit. Navíc mají v oblasti radarové techniky neza- nedbatelné exportní úspěchy a takovýto spo- lečný projekt Ministerstvu obrany ČR (MO ČR) ostatně již prezentovaly. Příslušné technologie většiny klíčových subsystémů jsou v ČR zvlád- nuty a buď jsou ověřeny realizovanými funkč- ními vzory či prototypy, nebo se v řadě případů používají v již vyráběných systémech. Jedná se například o modulární polovodičový vysílač, aktivní anténní řadu, kmitočtovou ústřednu s výběrem nezarušených kanálů, monopulzní měření azimutu a výšky, digitální přijímač a al- goritmy zpracování signálu s adaptivní kom- penzací postranních laloků (SLC). MADR přes hranice Na úrovni nejvyššího velení AČR a Ozbro- jených sil SR se dokonce jedná o společném česko-slovenském projektu radaru MADR, na kterém by se podílely průmyslové podniky z obou stran hranice. ČR a SR by mohly tento projekt v souladu s právem EU realizovat jako společnou strategickou akvizici, což by z něj v případě těchto nových radarů učinilo nejvý- znamnější projekt česko-slovenské obranné spolupráce od vzniku obou samostatných států. Vzhledem k důrazu na podporu zaměst- nanosti, hospodářského růstu a domácího průmyslu není toto řešení vůbec nepravdě- podobné. V době napjatých státních rozpočtů se všechny evropské země při strategických akvizicích vojenského materiálu snaží, aby vydané prostředky „zůstaly doma“ a částečně se vrátily do ekonomiky formou daní, udrže- ním, resp. vytvořením nových pracovních míst, a to i z následného exportu. Reálné odhady hovoří o tom, že českému státu by se formou daní a odvodů zaměstnavatelů i zaměstnanců podílejících se na projektu a úsporou nákladů na zaměstnanost vrátily takřka dvě třetiny částky, kterou by MO ČR na nákup vynaložilo. Požadavky Armády ČR V roce 2012 byl experty AČR zpracován požadavek na informace (Request For In- formation – RFI), který byl zaslán domácím i zahraničním výrobcům. Obsahoval definici parametrů radaru i požadovaný termín dodá- ní. V první etapě chce armáda nahradit pět ra- darů P-37 stejným počtem nových „MADRů“. První radar by měl být dodán v roce 2016, zbývající čtyři v roce 2017. A jaké jsou tedy klíčové požadavky české armády? Prioritou je vysoká mobilita. Požaduje se provedení ve formě kontejneru, který je standardně přepravitelný lodí, po železnici, nákladním letounem kategorie C-130 Hercu- les nebo na automobilovém podvozku, který je do AČR již zaveden (zde je logické předpo- kládat použití podvozku na bázi vozidla Tatra T-815). Doba rozvinutí radaru od okamžiku příjezdu na stanoviště nesmí být delší než dvě hodiny, samotný čas pro uvedení rozvinutého radaru do provozu nesmí překročit pět minut. Rozvinutí musí být zvládnutelné výlučně ob- sluhou bez potřeby použití dalších pomoc- ných zařízení, např. jeřábu. Klíčovým požadavkem na jakýkoliv ra- darový systém jsou však především jeho de- tekční schopnosti, které jsou v RFI definované pro cíl s radarovou odraznou plochou 1 m 2 . Dálkový dosah radaru musí být dle zvoleného režimu minimálně 250 km, resp. 100 km – tedy pro přehledový režim (250 km), resp. pro re- Bude náš vzdušný prostor chránit česko-slovenský radar? Armáda České republiky (AČR) dlouhodobě řeší otázku náhrady morálně i technicky zastaralých radiolokátorů protivzdušné obrany ruské výroby P-37 a P-19. Překonaný koncept 2D radaru v kombinaci se samostatným radiolokačním výškoměrem má být nahrazen moderním mobilním třídimenzionálním radarem středního dosahu. Armáda, s ohledem na jednotnost a budoucí logistické náklady, poptává řešení s takticko-technickými parametry, které jsou dosažitelné současnou technologií, ale které v celé šíři nesplňuje prakticky žádný z aktuálně vyráběných radarů. Tyto požadavky navíc zohledňují potřebu provozu radaru ve více módech pro radiotechnické vojsko (RTV) i protivzdušnou obranu (PVO). Zároveň reflektují současný vývoj v oblasti prostředků vzdušného napadení s ohledem na detekci malorozměrných cílů, to vše při zabezpečení vysoké mobility radaru. Výše uvedené skutečnosti předurčují řešení tohoto radaru jako pokročilého, multimódového, softwarově definovaného digitálního zařízení. 02_03_RETIA.indd 2 02_03_RETIA.indd 2 22.1.2014 10:05:03 22.1.2014 10:05:03

Upload: atm-online

Post on 30-Dec-2015

1.210 views

Category:

Documents


1 download

DESCRIPTION

Náhled článků z ATM 2/2014 (únor 2014). Article preview from ATM 2/2014 (February 2014).

TRANSCRIPT

Český obranný průmysl2

Z hlediska potřeb radarového pokrytí

vzdušného prostoru ČR deklaruje AČR zájem

až o 10 radarů typu MADR (Mobile Air Defen-

ce Radar). Celkové náklady na jejich pořízení

se odhadují ve výši 3,5 miliardy Kč, což je

částka dostatečně motivační nejen pro české,

ale i pro světové výrobce působící v tomto

oboru. Dá se tedy očekávat tvrdý konkurenční

boj s politickými dopady. V zájmu bezpečnosti

ČR je, aby nakonec rozhodlo odborné posou-

zení nabízených řešení, včetně zvážení všech

ekonomických dopadů. Hrozba pocházející

ze vzdušného prostoru, a to i v asymetrické

podobě (např. zneužití uneseného civilního

letounu k útoku na strategické objekty), je

ve střednědobém horizontu pravděpodob-

nější a relevantnější než klasické konvenční

vojenské ohrožení.

Svou úlohu může sehrát i strategická

úvaha o využití schopností domácího prů-

myslu, kde existují fi rmy, které dokáží takový

radarový systém, jaký AČR poptává, vyrobit.

Navíc mají v oblasti radarové techniky neza-

nedbatelné exportní úspěchy a takovýto spo-

lečný projekt Ministerstvu obrany ČR (MO ČR)

ostatně již prezentovaly. Příslušné technologie

většiny klíčových subsystémů jsou v ČR zvlád-

nuty a buď jsou ověřeny realizovanými funkč-

ními vzory či prototypy, nebo se v řadě případů

používají v již vyráběných systémech. Jedná se

například o modulární polovodičový vysílač,

aktivní anténní řadu, kmitočtovou ústřednu

s výběrem nezarušených kanálů, monopulzní

měření azimutu a výšky, digitální přijímač a al-

goritmy zpracování signálu s adaptivní kom-

penzací postranních laloků (SLC).

MADR přes hraniceNa úrovni nejvyššího velení AČR a Ozbro-

jených sil SR se dokonce jedná o společném

česko-slovenském projektu radaru MADR,

na kterém by se podílely průmyslové podniky

z obou stran hranice. ČR a SR by mohly tento

projekt v souladu s právem EU realizovat jako

společnou strategickou akvizici, což by z něj

v případě těchto nových radarů učinilo nejvý-

znamnější projekt česko-slovenské obranné

spolupráce od vzniku obou samostatných

států. Vzhledem k důrazu na podporu zaměst-

nanosti, hospodářského růstu a domácího

průmyslu není toto řešení vůbec nepravdě-

podobné. V době napjatých státních rozpočtů

se všechny evropské země při strategických

akvizicích vojenského materiálu snaží, aby

vydané prostředky „zůstaly doma“ a částečně

se vrátily do ekonomiky formou daní, udrže-

ním, resp. vytvořením nových pracovních míst,

a to i z následného exportu. Reálné odhady

hovoří o tom, že českému státu by se formou

daní a odvodů zaměstnavatelů i zaměstnanců

podílejících se na projektu a úsporou nákladů

na zaměstnanost vrátily takřka dvě třetiny

částky, kterou by MO ČR na nákup vynaložilo.

Požadavky Armády ČRV roce 2012 byl experty AČR zpracován

požadavek na informace (Request For In-

formation – RFI), který byl zaslán domácím

i zahraničním výrobcům. Obsahoval defi nici

parametrů radaru i požadovaný termín dodá-

ní. V první etapě chce armáda nahradit pět ra-

darů P-37 stejným počtem nových „MADRů“.

První radar by měl být dodán v roce 2016,

zbývající čtyři v roce 2017. A jaké jsou tedy

klíčové požadavky české armády?

Prioritou je vysoká mobilita. Požaduje

se provedení ve formě kontejneru, který je

standardně přepravitelný lodí, po železnici,

nákladním letounem kategorie C-130 Hercu-

les nebo na automobilovém podvozku, který

je do AČR již zaveden (zde je logické předpo-

kládat použití podvozku na bázi vozidla Tatra

T-815). Doba rozvinutí radaru od okamžiku

příjezdu na stanoviště nesmí být delší než dvě

hodiny, samotný čas pro uvedení rozvinutého

radaru do provozu nesmí překročit pět minut.

Rozvinutí musí být zvládnutelné výlučně ob-

sluhou bez potřeby použití dalších pomoc-

ných zařízení, např. jeřábu.

Klíčovým požadavkem na jakýkoliv ra-

darový systém jsou však především jeho de-

tekční schopnosti, které jsou v RFI defi nované

pro cíl s radarovou odraznou plochou 1 m2.

Dálkový dosah radaru musí být dle zvoleného

režimu minimálně 250 km, resp. 100 km – tedy

pro přehledový režim (250 km), resp. pro re-

Bude náš vzdušný prostor chránit česko-slovenský radar?Armáda České republiky (AČR) dlouhodobě řeší otázku náhrady morálně i technicky zastaralých radiolokátorů protivzdušné obrany ruské výroby P-37 a P-19. Překonaný koncept 2D radaru v kombinaci se samostatným radiolokačním výškoměrem má být nahrazen moderním mobilním třídimenzionálním radarem středního dosahu. Armáda, s ohledem na jednotnost a budoucí logistické náklady, poptává řešení s takticko-technickými parametry, které jsou dosažitelné současnou technologií, ale které v celé šíři nesplňuje prakticky žádný z aktuálně vyráběných radarů. Tyto požadavky navíc zohledňují potřebu provozu radaru ve více módech pro radiotechnické vojsko (RTV) i protivzdušnou obranu (PVO). Zároveň refl ektují současný vývoj v oblasti prostředků vzdušného napadení s ohledem na detekci malorozměrných cílů, to vše při zabezpečení vysoké mobility radaru. Výše uvedené skutečnosti předurčují řešení tohoto radaru jako pokročilého, multimódového, softwarově defi novaného digitálního zařízení.

02_03_RETIA.indd 202_03_RETIA.indd 2 22.1.2014 10:05:0322.1.2014 10:05:03

Aktuální téma6

Myšlenka pořádání soutěže v doved-

nostech tankových osádek není úplně nová.

Poprvé se tzv. všearmádní soutěž tankových

osádek konala v roce 1986 v rámci Sovětské

armády. Zúčastnili se jí reprezentanti všech

vojenských okruhů a skupin vojsk. Vítězství

v prvním ročníku si tehdy odnesli tankisté

Moskevského vojenského okruhu. Jako druzí

se umístili reprezentanti Střední skupiny vojsk

Sovětské armády dislokované na území teh-

dejšího Československa a třetí místo zaujali

tankisté z Přikarpatského vojenského okruhu.

Tankové osádky tehdy soutěžily se stroji, jimiž

byly vyzbrojeny jejich mateřské útvary. Soutě-

že se tedy zúčastnily tanky T-55, T-62, T-64,

T-72 a T-80. Ačkoli v rámci ozbrojených sil

byla tato soutěž velmi prestižní, odehrávala

se bez jakékoli publicity. Probíhala až do po-

čátku 90. let minulého století, kdy bylo její

pořádání v důsledku nedostatku fi nančních

prostředků a všeobecného úpadku ozbroje-

ných sil zastaveno.

Současné Ozbrojené síly RF však na roz-

díl od bývalé Sovětské armády publicitu

z mnoha důvodů potřebují. RF v posledních

letech vynakládá na obranu značné fi nanč-

ní prostředky a její ozbrojené síly se proto

snaží prostřednictvím různých veřejných akcí

ukázat veřejnosti, že tyto prostředky nejsou

vynaložené zbytečně. Dalším důvodem je zvý-

šení přitažlivosti vojenské služby pro mládež

a potřeba získat nové zájemce pro vojenskou

službu na základě kontraktu. Ačkoli většinu

ruských ozbrojených sil i nadále tvoří vojáci

povinné základní služby, podíl profesionál-

ních vojáků sloužících po omezenou dobu

na základě kontraktu neustále roste. Velení

Ozbrojených sil RF totiž vkládá do postupné

profesionalizace velké naděje. V neposlední

řadě pak veřejné akce ruských ozbrojených sil

zvyšují jejich prestiž i na mezinárodní úrov-

ni, což následně zvyšuje váhu RF jako aktéra

mezinárodní politiky. Výše uvedené důvody

vedly Ministerstvo obrany RF k rozhodnutí

obnovit soutěž tankových osádek, a to pod

názvem „Tankový biatlon“. Volba tohoto

pojmenování není náhodná. Zatímco v kla-

sickém biatlonu je kombinován běh na lyžích

na stanovenou vzdálenost a střelba z malo-

rážné pušky na terč v různé vzdálenosti vleže

i ve stoje, v tankovém biatlonu se kombinu-

je jízda tankem na stanovenou vzdálenost

a střelba z jeho různých zbraní na různě vzdá-

lené cíle. Obnovené soutěži tankových osádek

byla samozřejmě věnována značná publicita

a veřejnosti bylo umožněno bezprostředně

sledovat její nejatraktivnější části. Jako místo

jejího konání byl vybrán vojenský výcvikový

prostor Alabino v Moskevské oblasti, který

jinak využívá ke svému výcviku 2. gardová

motostřelecká Tamanská divize. Ta patří mezi

elitní jednotky Ozbrojených sil RF a její obrně-

ná vozidla již tradičně zahajují defi lé vojenské

techniky během přehlídek na Rudém náměstí

v Moskvě. Před několika lety byla sice tato

divize v rámci reorganizace transformována

na brigádu, avšak současný ministr obrany RF

Sergej Šojgu ji svým rozkazem v zájmu zacho-

vání tradic zase obnovil.

Výběr tankových osádek pro účast v tan-

kovém biatlonu proběhl v rámci ruských

ozbrojených sil ve dvou kolech v červnu

a červenci 2013. V prvním kole uskutečně-

ném na úrovni tankových a motostřeleckých

brigád bylo v každém ze čtyř vojenských

okruhů Ozbrojených sil RF vybráno 12 nejlep-

ších osádek, které se spolu utkaly v druhém

kole. Tři nejlepší z každého okruhu pak byly

vyslány do Alabina změřit síly s osádkami

dalších okruhů. Zatímco během prvních dvou

kol osádky používaly vlastní tanky, během

vyvrcholení soutěže v Alabinu jim byly dány

k dispozici nové tanky T-72B. Ačkoli tento typ

nepatří k nejmodernějším, jeho volba měla

dvě výhody. Za prvé, použití stejného tanku

umožnilo objektivněji porovnat schopnosti

osádek (nikdo nebyl zvýhodněn lepším vyba-

vením svého typu). Za druhé pak tento tank

usnadnil účast zahraničních osádek ze států

bývalého Sovětského svazu, které tento typ

znají a tak si nemusely s sebou vézt vlastní

stroje. Pro účast v prvním ročníku tankové-

ho biatlonu obdržely pozvánky pouze státy

sdružené ve Společenství nezávislých států

(volné sdružení bývalých svazových republik

Sovětského svazu s výjimkou pobaltských stá-

Tankový biatlon s českou účastí

V srpnu loňského roku proběhl ve vojenském výcvikovém prostoru Alabino v Moskevské oblasti Ruské federace (RF)první ročník soutěže tankových osádek s mezinárodní účastí nazvané „Tankový biatlon“. Spolu s tankisty Ozbrojených sil RF se soutěže zúčastnili také zástupci Kazachstánu, Běloruska a Arménie. Nadcházející druhý ročník, který se uskuteční počátkem srpna tohoto roku, by měl mít mnohem reprezentativnější účast. Na základě pozvání od ministra obrany RF Sergeje Šojgu totiž svou účast přislíbilo i několik států NATO včetně České republiky. Osádky našich tanků T-72M4 CZ tak budou mít poprvé možnost změřit síly s nejlepšími tanky světa.

06_07_TANK.indd 606_07_TANK.indd 6 21.1.2014 13:43:5521.1.2014 13:43:55

2|2014 19way a závěrečné fi nále se odehraje v letoš-

ním prosinci).

Pestrý „robotický peloton“ DRC

Virtuálního kola DRC se zúčastnilo na 26

týmů z osmi různých zemí. V jeho průběhu

měly prokázat schopnost v reálném čase řídit

virtuálního robota v simulovaném, trojroz-

měrném světě. Na základě výsledků bylo vy-

bráno 16 nejlepších týmů, jež se kvalifi kovaly

do dalšího – tentokrát již reálného – kola.

V něm se střetlo šest hlavních účastníků

s vlastním hardwarem – tedy robotem vyvi-

nutým ve vlastní režii – v celkem osmi „zá-

chranářských“ disciplínách. V úvodu musely

přihlášené soutěžní stroje nastoupit do přista-

veného vozidla Polaris Ranger XP 900 EPS,

s jeho pomocí bez kolize projet překážkovou

dráhou, zastavit, vystoupit a nakonec opustit

inkriminovaný prostor. Následující disciplína

spočívala v překonání různých nerovných po-

vrchů, které měly představovat trosky zříce-

ných budov. Třetí úkol představovalo zdolání

zhruba 2,4 m vysokého žebříkového schodiště.

Poté měli roboti odblokovat otevřené dveře,

tedy odstranit celkem deset různých předmětů

představujících zával, a projít jimi. Dalším úko-

lem se stalo otevření běžného otočného typu

dveří, a to jak tahem, tak tlakem. Poté museli

roboti za pomoci akumulátorové vrtačky vyříz-

nout požadovaný trojúhelníkový tvar ze sádro-

kartonové desky o tloušťce přibližně 12,5 mm.

Předposlední disciplínou bylo uzavření tří

ventilů (jednoho kulového a dvou sedlových)

o různých velikostech. Závěrečným úkolem se

stalo rozvinutí požární hadice a její připojení

(přišroubování) k hydrantu.

Prvním účastníkem druhého soutěžního

kola se stal tým Tartan Rescue z Národního

střediska robotického inženýrství (National

Robotics Engineering Center neboli NREC),

které je součástí Carnegie Mellon Universi-

ty z amerického Pittsburghu. Ten se zapojil

do DRC se svým humanoidním robotem

CHIMP (Carnegie Mellon University Highly

Intelligent Mobile Platform), jenž využívá

na rozdíl od svých soupeřů ke zlepšení vlastní

rovnováhy i pásy. Udržování vzpřímené polo-

hy pomocí statické namísto dynamické stabi-

lity by mělo mj. snížit nároky na vývoj složi-

tého řídicího systému. CHIMP (což je zároveň

dvojsmysl odkazující na jeho obratnost, neboť

„chimp“ znamená v anglickém jazyce „šim-

panz“) je vysoký 160,5 cm, jeho hmotnost je

přes 180 kg a rozpětí paží zhruba 300 cm.

Další univerzitní tým, tentokrát pod ve-

dením fi ladelfské Drexel University, přihlásil

do DRC svého dvounohého robota využívající-

ho otevřené architektury a nazvaného HUBO

(složenina slov „HUmanoid“ a „roBOt“).

Kromě akademiků z Drexelu se na přípravě

HUBO podílely vědecké kapacity z takových

renomovaných institucí, jako jsou Columbia

University, University of Delaware, Georgia

Institute of Technology, Indiana Universi-

ty, Ohio State University, Purdue University,

Swarthmore College a Worcester Polytechnic

Institute, a z jediného neamerického zástupce

– Korejského vyššího vědeckého a technolo-

gického institutu (v anglickém jazyce zná-

mého pod zkratkou KAIST – Korea Advanced

Institute of Science and Technology). Výška

HUBO je 140 cm, hmotnost 60 kg a rozpětí

paží 204 cm.

Následující soutěžící – Laboratoř prou-

dového pohonu (Jet Propulsion Laboratory,

zkráceně JPL), působící na California Institu-

te of Technology – je vědeckým pracovištěm

Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku

(National Aeronautics and Space Administra-

tion, NASA), jež se podílelo např. na takových

projektech, jakými byl vývoj dvojice „mar-

sovských“ robotických vozítek Spirit a Opor-

tunity či průzkumné sondy Cassini. Do práce

tohoto týmu se ovšem zapojily i další dvě

známé vysoké školy ze „západního pobřeží“

– Stanford University a University of Califor-

nia. V rámci DRC se snaží prosadit prostřed-

nictvím svého primáty inspirovaného robota

nazvaného RoboSimian, který se vyznačuje

zavalitým, kulovitým tvarem těla a čtyřmi uni-

verzálními končetinami sloužícími jak k pohy-

bu, tak k manipulaci s předměty. RoboSimian

je (ve vzpřímené pozici na dvou končetinách)

164 cm vysoký, váží (včetně baterií) 108 kg

a při rozpažení dosahuje hodnoty 221 cm.

Zajímavostí je, že NASA v soutěži fi guruje

hned dvakrát. Jeho dalším zástupcem se stal

tým Johnsonova vesmírného střediska (ofi ciál-

ně pojmenovaného Lyndon B. Johnson Space

Center) a jeho „umělý záchranář“ Valkyrie.

Při jeho konstrukci bylo využito poznatků

získaných v rámci vývoje „robotického astro-

nauta“ Robonaut 2 (též označovaného pros-

tě jako R2) připravovaného ve spolupráci se

strojírenským gigantem General Motors a fi r-

mou Oceaneering Space Systems. Tento an-

tropomorf byl navržen specifi cky jako budoucí

možná náhrada (nebo spíše doplněk) lidských

posádek kosmických plavidel a vesmírných

stanic, předurčený k plnění zvlášť nebezpeč-

ných nebo zdlouhavých a monotónních čin-

❚ RoboSimian kalifornské JPL je dalším „želízkem v ohni“ fi nancovaným agenturou NASA. ❚ HUBO z fi ladelfské Drexel University při manipulaci s ventilem

❚ Robot Valkyrie, postavený na bázi Robonauta 2 připravovaného pro práci v otevřeném kosmickém prostoru, v rámci DRC zklamal.

18_20_DARPA.indd 1918_20_DARPA.indd 19 20.1.2014 14:39:0620.1.2014 14:39:06

Pozemní technika26

Nejznámější ruská vojenská vyprošťova-

cí vozidla bezpochyby reprezentují typy série

BREM, které jsou speciálními deriváty tanků,

bojových vozidel pěchoty nebo obrněných

transportérů. Jejich posláním je zpravidla vy-

prošťování, tažení či základní opravy právě

těch typů techniky, na jejichž bázi jsou posta-

veny. Ale v případě poruchy, havárie či jiného

poškození vojenských osobních nebo náklad-

ních automobilů by zřejmě bylo neekonomické

nasazovat obrněnce řady BREM, a tudíž exis-

tuje spektrum různě výkonných vyprošťova-

cích automobilů, které nabízejí vybavení pro

zacházení s takřka všemi kolovými vozidly.

Dědictví po Sovětském svazu

Historie současných ruských vyprošťova-

cích automobilů se začala psát roku 1985,

kdy byl do služby v Sovětské armádě zaveden

prostředek KET-L (koljosnyj evakuacionnyj

ťagač, ljogkij) čili TK-6B. Využíval šasi náklad-

ního vozu Ural-4320 a hlavním nástrojem

byl mohutný tažný komplex s polojeřábovým

ramenem, jehož naviják vyvinul sílu asi 15 t,

zatímco v podvěsu se dalo táhnout vozi-

dlo s váhou do 10 t. O rok později se přidal

prostředek KT-L (koljosnyj ťagač, ljogkij) čili

TK-6A, zkonstruovaný na stejném podvozku,

ale s odlišným konstrukčním řešením vy-

prošťovacího systému. Na voze se nacházela

modifi kovaná valníková ložná plocha (popř.

vybavená i plachtou) a na zádi byla mon-

Moderní ruské vyprošťovací automobilyVyprošťovací vozidla tvoří vysoce významnou, přestože nepříliš nápadnou položku ve výzbroji moderních armád. Řadou typů disponují i ozbrojené síly Ruské federace, které zdědily značné množství techniky tohoto druhu z éry Sovětského svazu, ale v současnosti již provozují i modernizované vyprošťovací automobily na nových podvozcích.

❚ Lehký vyprošťovací automobil KET-L na novém podvozku Ural-5323. Na titulní fotografi i je střední vyprošťovací a opravárenský vůz REM-KS na šasi BAZ-6910-02.

26_29_RUSKO.indd 2626_29_RUSKO.indd 26 20.1.2014 14:46:0120.1.2014 14:46:01

Letecká technika36

Nadzvukový víceúčelový bojový letoun

Mitsubishi F-2 vznikl na základě programu

FS-X japonského ministerstva obrany, který

byl zahájen již v roce 1985. Japonské letectvo

tehdy hledalo především náhradu za své stro-

je F-1. Zvažovala se sice i možnost pořízení

některého z již vyráběných zahraničních typů,

nakonec se ale země vydala svou vlastní ces-

tou. Jedním z cílů totiž byl také technologický

pokrok domácího leteckého průmyslu, a tak

byla vývojem nového letounu nakonec pově-

řena japonská společnost Mitsubishi Heavy

Industries.

Ta ostatně již licenčně vyráběla japon-

skou verzi amerického stroje F-15J/EJ, a tak

byl předpoklad, že zvládne i nový typ, který

měl ve výzbroji japonského letectva právě

stroje F-15J/DJ doplňovat. Proti nim měl být

zároveň levnější z hlediska jak pořizova-

cí ceny, tak i provozních nákladů. Ve snaze

o snížení nákladů na vývoj ale nakonec Ja-

ponci přece jen přistoupili k určitému kom-

promisu a místo zcela nové koncepce zvolili

jako základ svého nového stroje osvědčený

americký letoun F-16 Fighting Falcon. Po více

než dvouletých složitých jednáních pak uza-

vřeli v roce 1990 dohodu o spolupráci s jejich

výrobcem, společností Lockheed Martin.

První ze čtyř prototypů označený jako

XF-2A vzlétl 7. října 1995. A přestože se

na první pohled nový letoun značně podobá

svému vzoru F-16, ve skutečnosti jde o jiný

typ. Aerodynamická koncepce zůstala zacho-

vána, ovšem tvary i rozměry draku jsou po-

změněné. Například rozpětí křídla se zvětšilo

o 1,33 m na celkových 11,13 m, díky čemuž

se zvětšila i celková plocha křídla z 27,87 m2

na 34,84 m2 a přispívá tak k lepší obratnos-

ti stroje. Došlo rovněž k prodloužení přední

a střední části trupu, což umožnilo instalaci

objemnějších palivových nádrží a význam-

né prodloužení doletu, který byl s ohledem

na rozsáhlé území Japonska jedním z klíčo-

vých požadavků.

Také velká část vnitřních systémů letounu

F-2 se od F-16 odlišuje, neboť pochází od ja-

ponských výrobců. Týká se to i proudového

motoru, který vyrábí společnost Ishikawaji-

ma Harima Industries, i když v tomto přípa-

dě jde o licenční výrobu amerického motoru

F110-GE-129 o maximálním tahu 137,7 kN.

Japonského původu jsou rovněž kompletní

avionika a zbraňový systém. Jeho základem

je moderní radiolokátor J/APG-1 s aktivním

elektronickým vychylováním paprsku AESA

(Active Electronically Scanned Array) od spo-

Japonsko F-2 potřebuje

Krátce před koncem roku 2013 oznámila společnost Lockheed Martin, že dodala do Japonska první z nově vyrobených zadních partií a dalších součástek na opravu bojových letounů F-2 poškozených při ničivé vlně tsunami v roce 2011. Fakt, že se japonské letectvo pokouší zprovoznit co nejvíce poškozených strojů, jasně dokazuje, jak je pro něj typ F-2 důležitý. Již nyní se navíc připravuje i poměrně výrazná modernizace.

vvtt

❚ Letoun F-2 s podvěšeným prototypem střely XASM-3 a protiletadlovou AAM-3 (na konci křídla)

36_37_F2.indd 3636_37_F2.indd 36 21.1.2014 13:45:4521.1.2014 13:45:45

Letecká technika42

K jednomu z posledních a nejdůležitěj-

ších kroků vedoucích k prodeji přebytečných

letounů L-159 ALCA došlo 2. ledna 2014, kdy

prodej na svém zasedání schválila vláda Čes-

ké republiky. Finální podoba smlouvy nebyla

v době vzniku tohoto článku ještě dojednána,

přesto lze ale zmínit její základní rámec. Až

28 strojů (24 v kompletním a čtyři v nekom-

pletním stavu), jež jsou dlouhodobě usklad-

něny v prostorách jejich výrobce Aero Vodo-

chody, by měla odkoupit americká společnost

Draken International. Jejich celková cena bude

činit 21,72 až 25,8 milionu USD, a to v závis-

losti na reálném technickém stavu letounů,

který se ukáže až při důkladných prohlídkách

po odkonzervování. Nový zájemce by měl

údajně koupit nejprve 14 strojů (12 komplet-

ních a dva na náhradní díly) s tím, že na dal-

ších 14 bude mít dohodnutou opci. Po jejich

zprovoznění, které bude plně hrazeno jejich no-

vým majitelem a na němž se bude podílet také

Aero Vodochody, začnou Alky působit z mateř-

ské základny společnosti Draken International,

která se nachází na fl oridském letišti Lakeland

Linder Regional Airport. Ocitnou se tam v počet-

né fl otile neméně zajímavých strojů.

Draken International je velice mladou

společností, podle všeho má ale silné zázemí.

Za jejím vznikem totiž stojí Jared Isaacman, je-

den z nejúspěšnějších amerických podnikatelů.

Ten již ve svých 16 letech v roce 1999 založil

společnost UBC (United Bank Card), která se

během několika roků vypracovala mezi největ-

ší americké fi rmy věnující se zpracování karet-

ních platebních transakcí a správě obchodních

bankovních účtů určených pro příjem plateb

uskutečněných pomocí platebních a kreditních

karet. Jared Isaacman za tento počin získal

řadu prestižních podnikatelských ocenění.

Mladý podnikatel se ovšem nevěnu-

je pouze bankovnímu sektoru, ale také své

velké vášni – létání. Jeho soukromá fl otila

dnes zahrnuje několik letounů různých ka-

tegorií: od cvičných vrtulových, přes bizjety

až po proudové T-33 či L-39. Právě v českém

Draken International Největší soukromé letectvo

Zpráva o možném prodeji nadbytečných bojových letounů L-159 ALCA z výzbroje Vzdušných sil AČR se na přelomu roku objevila takřka ve všech českých médiích. Na rozdíl od jiných v minulosti avizovaných kontraktů se jejich novým provozovatelem nemá stát žádné vojenské letectvo, ale mladá ambiciózní společnost ze Spojených států. Firma Draken International je již dnes největším soukromým uživatelem proudových bojových strojů.jj

42_44_DRAKEN.indd 4242_44_DRAKEN.indd 42 20.1.2014 14:55:0020.1.2014 14:55:00

652|2014

věží s celkovou hmotností 5250 kg, které chrá-

nil 70 mm tlustý pancíř zakoupený ve Francii

a odolávající zásahu granátu do ráže 127mm

nebo 250 kg letecké pumy. Pro jejich auto-

matické nabíjení se částečně využívala ener-

gie zákluzu doplněná elektrickým pohonem,

nabíjet se ale dalo rovněž ručně, což ovšem

znamenalo snížení kadence.

Vždy tři tyto pobřežní kanony tvořily

baterii, která se obvykle zapouštěla do skal-

ního podloží s komplexem podzemních pro-

stor propojujícím navzájem všechny tři věže,

v nichž nalézala bezpečný úkryt jak osádka,

tak i veškerá potřebná infrastruktura. Střelivo

v jednotné podobě (palebný průměr pro kaž-

dý kanon tvořilo 320 průbojných granátů pro

palbu na námořní cíle a 280 tříštivo-trhavých

granátů proti pěchotě) se z podzemního skla-

diště pod palebným postavením dopravovalo

k dělům elektrickým paternosterovým doprav-

níkem a po sklopení munice do vodorovné po-

lohy jej obsluha zatlačovala do hlavně pomocí

pružinového nabijáku. Na povrch tak z každé

baterie vystupovaly pouze samotné dělostře-

lecké věže, pečlivě maskované plastovými

kryty imitujícími skaliska, a kromě nich ještě

radarová stanice a pozorovatelna s periskopy

i dálkoměry. Postupem času se tento dělostře-

lecký systém ještě dále zdokonaloval, když

baterie dostávaly také laserové zaměřovače,

infradalekohledy a televizní kamery pracující

i při ztížených povětrnostních podmínkách.

První pobřežní baterie vyzbrojená těmi-

to otočnými věžemi se 7,5cm kanony byla

ve Švédsku dokončena již roku 1962, načež se

zde postupně do roku 1975 instalovalo celkem

30 třídělových baterií 7,5cm kanonů vz. 1957.

Norsko sice původně uvažovalo o nákupu

56 těchto věžových kompletů, ale kvůli znač-

ným fi nančním nákladům jich nakonec zakou-

pilo pouze 16 kusů. Ty pak postupně vytvořily

pobřežní baterie Rauøy (tři věže), Bolærne (tři

věže), Visterøy (dvě věže), Skjellanger (dvě

věže), Breiviknes (tři věže) a Arøybukt (tři věže).

Na rozdíl od Švédska, které všechny

pobřežní baterie tohoto systému vyřadilo ze

služby již v průběhu 90. let minulého století,

se v Norsku uvedené pobřežní kanony užívaly

až do roku 2005.

Norsko ale do své pobřežní výzbroje pře-

vzalo i další švédský 12cm pobřežní kanon

d/62 vz. 1970, instalovaný opět v otočné

pancéřové věži a známý pod zkratkou ERSTA

(ERSättning för Tungt Artilleri = následná ge-

nerace těžkého dělostřelectva). Vývoj tohoto

zbraňového systému započal již v 60. letech

minulého století poté, co švédské velení od-

stoupilo od zavedení původně předpoklá-

daného raketového protilodního komplexu,

pravděpodobně z důvodu vyzrazení jeho

hlavních parametrů sovětské rozvědce.

❚ 12cm pobřežní kanon vz. 1970 ERSTA

❚ Podzemní stanoviště řízení palby 12cm pobřežního kanonu vz. 1970 ERSTA

❚ Průřez dělostřeleckým postavením 12cm pobřežního kanonu vz. 1870 ERSTA

62_67_NORSKO.indd 6562_67_NORSKO.indd 65 20.1.2014 14:05:2020.1.2014 14:05:20

Historie 68

Připomeňme, že podle dokumentu z 9. červ-

na 1956 byl do nomenklatury státního plánu

na rok 1957 původně zařazen vývoj auto-

matizované baterie 57mm protiletadlových

kanonů s kadencí 160 výstřelů za minutu, se

zásobníky na 40 nábojů a dálkovým ovládá-

ním zbraní. Baterie byla určena k obraně vojsk

a důležitých objektů za podmínek konfl iktu

oboustranně vedeného pomocí atomových

zbraní. Zbraně měly disponovat možností ve-

dení střelby proti tankům a přímou i nepřímou

palbou na pozemní cíle. Baterii mělo vytvářet

šest nebo osm kanonů s tachymetrickým za-

měřovačem ZR 10, ústředním zaměřovačem

AÚZ, stereoskopickým periskopickým 2m dál-

koměrem a v budoucnu ještě se zdvojeným

radiolokačním dálkoměrem. Baterie měla být

dále kompletována s licenčním střeleckým

radiolokátorem SON 9a, eventuálně s jiným

střeleckým radiolokátorem z dovozu. V pří-

padě potřeby automatického navádění zbraní

na cíl měl být použit v Polsku vyvíjený radio-

lokátor ŻURAW. Baterie měla být dále doplně-

na zařízením pro určení výšky cíle a plynulou

registrací dráhy letu (úkol SCHODY). Ovládání

zbraní v baterii by obsluha prováděla dálkově

pomocí ovládacího panelu, který by se nachá-

zel v krytu, neboť se tehdy počítalo s obou-

stranným vedením jaderného konfl iktu. Pří-

prava ke střelbě byla nařízena do šesti minut

od vyhlášení poplachu.

Automatizovaná baterie měla tvořit výzbroj

protiletadlových oddílů střeleckých, mechanizo-

vaných a tankových divizí, malorážových pluků

protiletadlových dělostřeleckých divizí a samo-

statných baterií v rámci pluků protiletadlového

dělostřelectva PVOS. Potřeba byla kalkulována

na 40 osmidělových baterií a 115 baterií šesti-

dělových, tj. 1010 kusů kanonů.

Zlepšená baterie 57mm PLK čs.

Výkresy 57mm protiletadlového kano-

nu se zásobníkem na 40 nábojů, který byl

označován jako R 12, lze datovat minimálně

do roku 1955 a neúspěšné zkoušky zásobníku

probíhaly v roce 1956. Navíc vedení vývojo-

vého podniku Konštrukta Trenčín nebylo zcela

přesvědčeno o naléhavosti úkolu, a tak byl

do státního plánu na rok 1957 posléze zařazen

pouze úkol „Zlepšená baterie 57mm PLK čs.“.

Šlo o úkol s krycím označením POKROK.

Mělo se jednat o úpravu sériového provedení

dosavadního 57mm protiletadlového kanonu

čs., který byl továrně veden jako R 10. Zlepše-

ný kanon byl nyní označován jako R 10Z (též

ve tvaru R 10 Z).

V zadávacích podmínkách bylo požado-

váno zlepšení spolehlivosti dosavadní zbraně

a úprava kanonu na zásobování ze zásobníků

o kapacitě 15 nábojů. Dále měla být zvětšena

plošina nabíječe a zbraň doplněna o dálkové

ovládání. Použití silového řízení pro dálkové

ovládání zbraní mělo umožnit snížení počtu čle-

nů obsluhy pouze na nabíječe u každého děla.

Zbytek vojáků by se tak mohl nacházet v krytu,

čímž se měla rozšířit možnost využití zbraně

v podmínkách oboustranného použití jaderných

zbraní. V této souvislosti je nutné připomenout,

že v téže době byl rovněž řešen úkol na vývoj

jednoduchého vrátku pro snazší vytažení děla

z úkrytu s krycím označením RUMPÁL.

V minulém čísle ATM byly naznačeny snahy o zvýšení technických parametrů československého 57mm protiletadlového kanonu R 10. V letech 1956–1957 se určitá vylepšení skutečně podařilo realizovat v rámci úkolu POKROK. Úkol v podstatě splnil zadání, ale jak uvidíme v tomto krátkém příspěvku, zlepšená zbraň nebyla přijata do výzbroje.

❚ Umístění pohotovostní zásoby 12 nábojů v držácích na plošině spodní lafety

Úkol POKROK

❚ Sklopená plošina usnadnila obsluhu zbraně.

Zlepšený 57mm protiletadlový kanon R 10Z

68_69_DUBANEK.indd 6868_69_DUBANEK.indd 68 20.1.2014 14:06:4920.1.2014 14:06:49