liběna skálová: terezka a dvojčata

Společnost pro odbornou literaturu Barrister & Principal

Barrister & Principal

Terezka a dvojčataLiběna Skálová

Barrister & Principal

Terezka a dvojčataLiběna Skálová

ISBN 978-80-87029-61-9

Liběna Skálová

Terezka a dvojčataOdpovědná redaktorka Světlana HejskováSazba a obálka Čestmír Kučera, Dora SalaquardováIlustrace Dora SalaquardováVydala Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, o. s.Martinkova 5, 602 00 Brnowww.barrister.cze-mail: [email protected].: 545 211 015Brno 2009Vydání prvníDoporučená prodejní cena 195 Kč

Kniha vychází s laskavou finanční podporou statutárního města Brna a Mgr. Jana Harangozza.

Terezka Novotná bydlí s maminkou a babičkou ve starém velkém domě. Dům je pěkný, což o to, loni jej celý opravili a vymalovali krásně na žluto, ale bydlí v něm samí staří lidé. Terezka tu nemá žádné kamarády a kamarádky. V domě ne-bydlí žádné děti. Má tu jen kočku Mindu, co patří paní Do-lejšové, a kanára Pepíka, který má klec v kuchyni u Andrlů. Protože manželé Andrlovi jsou sousedé Novotných, chodí Terezka Pepíka občas s babičkou navštěvovat. V létě visí klec s Pepíkem na balkoně hned vedle balkonu Novotných. Pe-pík zpívá a Terezka si s ním povídá. Mindu občas potká na chodbě. Pozdraví ji: „Ahoj, Mindo, jak se máš?“ Ale Minda se jí jen otře o nožky a kráčí znuděně dál.

Terezčina maminka chodí do práce a o Terezku se stará ba-bička. Velmi se o Terezku bojí. Nikam nesmí sama, všude musí jen s babičkou, i do školy ji vodí babička, před školou na ni čeká babička, na nákup chodí s babičkou.

Tatínka Terezka vůbec nezná. Je daleko, a ani maminka, ani babička nechtějí, aby se o něm mluvilo.

Starý dům

ISBN 978-80-87029-61-9

Liběna Skálová

Terezka a dvojčataOdpovědná redaktorka Světlana HejskováSazba a obálka Čestmír Kučera, Dora SalaquardováIlustrace Dora SalaquardováVydala Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, o. s.Martinkova 5, 602 00 Brnowww.barrister.cze-mail: [email protected].: 545 211 015Brno 2009Vydání prvníDoporučená prodejní cena 195 Kč

Kniha vychází s laskavou finanční podporou statutárního města Brna a Mgr. Jana Harangozza.

Terezka Novotná bydlí s maminkou a babičkou ve starém velkém domě. Dům je pěkný, což o to, loni jej celý opravili a vymalovali krásně na žluto, ale bydlí v něm samí staří lidé. Terezka tu nemá žádné kamarády a kamarádky. V domě ne-bydlí žádné děti. Má tu jen kočku Mindu, co patří paní Do-lejšové, a kanára Pepíka, který má klec v kuchyni u Andrlů. Protože manželé Andrlovi jsou sousedé Novotných, chodí Terezka Pepíka občas s babičkou navštěvovat. V létě visí klec s Pepíkem na balkoně hned vedle balkonu Novotných. Pe-pík zpívá a Terezka si s ním povídá. Mindu občas potká na chodbě. Pozdraví ji: „Ahoj, Mindo, jak se máš?“ Ale Minda se jí jen otře o nožky a kráčí znuděně dál.

Terezčina maminka chodí do práce a o Terezku se stará ba-bička. Velmi se o Terezku bojí. Nikam nesmí sama, všude musí jen s babičkou, i do školy ji vodí babička, před školou na ni čeká babička, na nákup chodí s babičkou.

Tatínka Terezka vůbec nezná. Je daleko, a ani maminka, ani babička nechtějí, aby se o něm mluvilo.

Starý dům

Před žlutým domem je nevelká zahrádka, o kterou se starají někteří nájemníci domu. I Terezka tam má svůj záhonek. Říká mu „moje zahrádka“. Od časného jara chodí s babičkou na za-hrádku pracovat. Babička tam pěstuje dva keříky růží, střa-patý trs pažitky a malý záhon jahod pro Terezku. O vedlej-ší záhon pečuje paní Andrlová. Letos je její záhonek nějaký zpustlý. Cože se o něj nestará?

Zato Terezčina „zahrádka“ je jedna radost. Už vyčistily s ba-bičkou záhon od starého loňského listí, už začínají vystrko-vat hlavičky první poslové jara, sněženky, bledule, modřenec a fialky. Terezka je na zahrádku velmi pyšná. Nejvíc ji těší, když se kolemjdoucí lidé zastaví a obdivují ji: „To je hezká zahrádka. Těm tady toho kvete!“ Má sto chutí vykřiknout: „To jsem vypěstovala já, ty krásné kytky. To já jsem vyplela záhon tak pečlivě, aby měly kytičky dost místa.“ Ale nahlas nic neřekne, jen se usměje a má radost.

Terezčina zahrádka

Terezce je smutno

Někdy je Terezce smutno, že je po-řád tak sama, pořád jen s babičkou. Mrzí ji, že je jedináček. Kéž by měla bratříčka nebo sestřičku! Terezka

ovšem ví, že k tomu je zapotřebí mít tátu. Ale kde ho vzít? Babička nemá ráda muže. Podle ní za všechno zlo na světě mo-hou muži. Ani maminka prý žádného nepotřebuje.

„Však si stačíme, viď, beruško,“ říká babička, když mamin-ka někdy naříká, že musí v domácnosti dělat i mužskou prá-ci, a pohladí Terezku po hlavě. „Na to nám stačí pan soused Andrla. Ten všemu rozumí a všechno spraví – elektřinu, plyn, rádio i televizi.“

Jako z udělání začala zase z kuchyňského vodovodu kapat voda. Maminka naříká: „Ach jo, kdo nám to teď spraví, když se Andrlovi stěhují.“

To je pro Terezku novina. Co bude s Pepíkem? Ach, to jí bude teprve smutno, když už nebude slyšet z vedlejšího bal-konu Pepíkovo trylkování. S kým si bude vyprávět? A koho pak budou mít za sousedy?

Před žlutým domem je nevelká zahrádka, o kterou se starají někteří nájemníci domu. I Terezka tam má svůj záhonek. Říká mu „moje zahrádka“. Od časného jara chodí s babičkou na za-hrádku pracovat. Babička tam pěstuje dva keříky růží, střa-patý trs pažitky a malý záhon jahod pro Terezku. O vedlej-ší záhon pečuje paní Andrlová. Letos je její záhonek nějaký zpustlý. Cože se o něj nestará?

Zato Terezčina „zahrádka“ je jedna radost. Už vyčistily s ba-bičkou záhon od starého loňského listí, už začínají vystrko-vat hlavičky první poslové jara, sněženky, bledule, modřenec a fialky. Terezka je na zahrádku velmi pyšná. Nejvíc ji těší, když se kolemjdoucí lidé zastaví a obdivují ji: „To je hezká zahrádka. Těm tady toho kvete!“ Má sto chutí vykřiknout: „To jsem vypěstovala já, ty krásné kytky. To já jsem vyplela záhon tak pečlivě, aby měly kytičky dost místa.“ Ale nahlas nic neřekne, jen se usměje a má radost.

Terezčina zahrádka

Terezce je smutno

Někdy je Terezce smutno, že je po-řád tak sama, pořád jen s babičkou. Mrzí ji, že je jedináček. Kéž by měla bratříčka nebo sestřičku! Terezka

ovšem ví, že k tomu je zapotřebí mít tátu. Ale kde ho vzít? Babička nemá ráda muže. Podle ní za všechno zlo na světě mo-hou muži. Ani maminka prý žádného nepotřebuje.

„Však si stačíme, viď, beruško,“ říká babička, když mamin-ka někdy naříká, že musí v domácnosti dělat i mužskou prá-ci, a pohladí Terezku po hlavě. „Na to nám stačí pan soused Andrla. Ten všemu rozumí a všechno spraví – elektřinu, plyn, rádio i televizi.“

Jako z udělání začala zase z kuchyňského vodovodu kapat voda. Maminka naříká: „Ach jo, kdo nám to teď spraví, když se Andrlovi stěhují.“

To je pro Terezku novina. Co bude s Pepíkem? Ach, to jí bude teprve smutno, když už nebude slyšet z vedlejšího bal-konu Pepíkovo trylkování. S kým si bude vyprávět? A koho pak budou mít za sousedy?

To budou, pane, sousedi!

Už je to tady! Už se do žlutého domu stěhují noví nájem-níci. Jsou to ti noví sousedé. Staří manželé Andrlovi si s nimi vyměnili byt, který byl pro ně příliš velký. Zato tahle rodina se do bytu sotva vejde. Vždyť je jich jako blech.

Před domem stojí obrovské auto a plno všelijakého ná-bytku a harampádí. A motá se tam spousta chlapů a kluků, pokřikují na sebe a chechtají se. To je křiku! A všichni mají brýle. Nejvíc rámusu nadělají dva úplně stejní, střapatí blon-ďatí kluci, asi stejně staří jako Terezka. Pak je tam ještě je-den brejlatý, nohatý velký kluk a dva dospělí brejláči, jeden s vousy a jeden bez.

Babička hledí z okna na ten ruch dole a vzdychá: „To jsme se dočkali sousedů! To bude po klidu. Tolik kluků a mužských!“

Maminka se usměje: „Co chceš, babi. Třeba nám některý z nich spraví vodovod, když už to pan Andrla nestačil udělat.“

„To pochybuji,“ odfrkla pohrdavě babička. „Ti na to nevy-padají. Samí brejlatí nešikové.“

A na potvrzení jejích slov – prásk! Bum! Z ruky brejlatého vousáče vypadla palma a květináč se rozbil.

Z vedlejšího okna se vyklonila paní a křikla: „Tak copak se ti podařilo rozbít, tatínku?“

Když uviděla palmu na zemi, rozbitý květináč a nešťastný pohled vousatého pána, vesele zavolala: „To nic, beztak jsem ji chtěla přesadit. A střepy přinášejí štěstí!“

Setkání na schodech

Terezka stojí u okna vedle babičky a kouká na to hemžení dole. Vtom vidí, že dvojčata opatrně vynášejí z auta krabice s nějaký-mi zvířaty. Co tam asi mají? Třeba jsou to koťata nebo králíčci, taky dva, jako ti kluci. To by bylo prima! Měla by na balkoně společníky místo Pepíka.

Terezka je zvědavá. Honem popadne v kuchyni kbelík a hajdy dolů. Na chodbě pot-ká kluky. Chtěla by se jich ze-ptat, co to tak opatrně nesou, ale netroufá si. Kluci se zastaví, kouknou na sebe a řeknou oba naráz zklamaně: „A zase holka!