filozofická fakulta univerzity karlovy, 2016

SPŘÍZNĚNI

MĚNOU

Genealogie

plzeňské revolty

1. června 1953

Jakub Šlouf

RecenzovaliPhDr. Michal Kopeček, Ph.D.PhDr. Jiří Křesťan, CSc.

© Jakub Šlouf, 2016© Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2016

Všechna práva vyhrazenaISBN 978-80-7308-585-8

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Šlouf, JakubSpřízněni měnou : genealogie plzeňské revolty 1. června 1953 / Jakub Šlouf. – Vydání první. – Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2016. – 382 stran. – (Fontes ; 17. svazek)Anglické resuméISBN 978–80–7308–585–8

323.22 * 316.48 * 323.233 * 331.109.32 * 323.28 * 336.748.5(437)“1953“ * 321.74 * 323 * (437.317)– protestní hnutí – Československo – 1948–1953– sociální hnutí – Československo – 1948–1953– demonstrace – Československo – 1948–1953– stávky – Československo – 1948–1953– politická perzekuce – Československo – 1948–1953– měnová reforma (1953 : Československo)– komunistický režim – Československo – 1948–1953– Plzeň (Česko) – společnost a politika – 1948–1953– monografie

323 – Vnitropolitický vývoj, politický život [15]

Obsah

Úvod 7

Teoretické modely kolektivních protestů obyvatelstva ve státně socialistickém režimu 20

Teorie tzv. nových sociálních hnutí 24Protest jako veřejná prezentace alternativních autoritvyvolaná morálním šokem 28

Veřejné demonstrace v Plzni v letech 1948−1949 39Proamerické demonstrace 5.−6. května 1948 45Studentská „demonstrace“ při tryzně za prezidentaEdvarda Beneše 8. září 1948 68

Stávky dělníků Škodových závodů v letech 1949−1953 98Vztah dělníků ke komunistické straně v letech 1945−1948 99Důsledky plnění prvního pětiletého plánu 105Reakce dělníků na požadavky zvyšování produktivity práce 115Krize fungování nižších stranických orgánů v závodě 124Důsledky procesu s Hanušem Lomským 129Politické konflikty v závodě 137Stávky 140

Plzeňské stávky a demonstrace 1. června 1953 155Peněžní reforma 156Protesty 1. června 1953 174Příčiny postupné eskalace demonstrací 216Postup bezpečnostního aparátu 225Postup stranického aparátu a večerní manifestacekomunistické strany 241Dokončení výměny platidel a pokles napětí ve společnosti 251Pokračování stávek ve dnech 2.–4. června 1953 258Justiční procesy s účastníky demonstrací 267Věková a profesní struktura demonstrantů 280

Mimosoudní perzekuce protestujícího obyvatelstvav zaměstnání a ve škole 288Statistická šetření příčin stávky v Závodech V. I. Lenina 299Nucené vysídlení některých skupin obyvatel města Plzně 308Vyvozování osobní odpovědnosti ve stranickéma bezpečnostním aparátu 314Snahy komunistické strany o obnovení dominanceve veřejném prostoru 327Justiční procesy se sociálními demokraty v letech 1954−1955 331

Závěr 340

Přílohy 355Prameny a literatura 361Jmenný rejstřík 373Resumé/Summary 377

7

Úvod

Soudobá historiografie zabývající se dějinami Československa let 1948−1953 se potýká se složitým problémem značného deficitu his‑torických pramenů, které by poskytovaly spolehlivé informace o vý‑voji kulturní a politické diferenciace společnosti. Po většinu éry čes‑koslovenského stalinismu1 byly totiž výrazně omezeny možnosti autonomní veřejné diskuse. Společenské konflikty se proto nezrca‑dlily v dostatečné míře ve veřejném prostoru a nezanechaly po sobě žádný souvislý, o celku společnosti vypovídající pramenný materiál.2 Zastřená pluralita názorů obyvatelstva přesto v některých specific‑kých situacích pronikala na povrch. Takovými výjimečnými oka‑mžiky byly zejména kolektivní protesty obyvatelstva, při kterých jednotlivá sociální hnutí3 artikulovala své postoje (alternativní k ofi‑ciálnímu diskursu) a zveřejňovala tak latentní společenské konflikty. Analýza kolektivních protestů obyvatelstva proto může být pro his‑toriografii jedním z vhodných nástrojů, jak alespoň částečně nahra‑

1 Termínem „stalinismus“ je zde míněn politický systém, který se utvořil ve dvacátých letech 20. století v sovět­ském Rusku a který byl později v letech 1948−1953 přenesen také do Československa. Vyznačoval se na jedné straně řadou rysů odlišných od tehdejších západních demokracií, například četným užíváním teroru, autoritativní formou vlády jedné politické strany, kultem osobnosti vůdce strany či silnou regulací stání ekonomiky. Na druhé straně se však v jeho rámci odehrávaly některé modernizační procesy typické pro tehdejší západní demokracie, například rozvoj sociálního zabezpečení obyvatelstva, technologický rozvoj, prohlubování genderové emanci­pace či postupný vznik konzumní společnosti. Proto bývá tato forma vlády některými autory označována termí­nem „diktatura zaopatření“ („welfare dictatorship“), který reflektuje oba výše uvedené aspekty. Srov. JARAUSCH, Konrad, „Care and Coercion: The GDR as Welfare Dictatorship”, in: TÝŽ (ed.), Dictatorship as Experience: Towards a Socio ‑Cultural History of the GDR, New York – Oxford: Oxford University Press 1999, s. 47−69.2 O důsledcích dysfunkce veřejné sféry v režimu státního socialismu např. MARADA, Radim, Kultura protestu a politizace každodennosti, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2003; HABERMAS, Jürgen, Struk‑turální přeměna veřejnosti: zkoumání jedné kategorie občanské společnosti, Praha: Filosofia 2000.3 Sociální hnutí bývá v sociologii zpravidla definováno jako hnutí angažované v konfliktu s jasně vymezeným nepřítelem, podporované fungující sociální (solidární) sítí a charakterizované sdílenou identitou. Ve specific­kých podmínkách státně socialistických diktatur se však tyto znaky mnohdy nemohly plně rozvinout. Specializo­vané organizační struktury hnutí proto byly nahrazeny pracovními kolektivy dělníků, třídními kolektivy studentů, stranickými organizacemi či jinými neformálními sociálními sítěmi se sdílenou identitou. Srov. DIANI, Mario – MCADAM, Doug (eds.), Social Movements and Networks: Relations Aapproaches to Collective Action, Oxford: Oxford University Press 2003.

8 úvod

dit „ztracené“ informace o kulturní a politické struktuře společnosti, které se díky dlouhodobé regulaci veřejné sféry socialistickým reži‑mem v jiných pramenech nedochovaly.

Současný výzkum kolektivního protestu však tento široký poten‑ciál využívá pouze omezeně. Nízká úroveň vědomostí o rozvrstvení postojů obyvatelstva a naopak vysoká míra znalostí represivních mechanismů stalinismu vedly českou historiografii po roce 1989 k tomu, že přijala za dominantní kritérium členění společnosti právě stupeň akceptování státní moci. Ostatní faktory diferenciace spo‑lečnosti (například kulturní a sociální) do značné míry opominula jako nevýznamné. Protesty jsou proto polistopadovou historiografií nahlíženy převážně jako pokusy o zpochybnění či oslabení moci re‑žimu. V mnohem menší míře je explanačního potenciálu protestních událostí užíváno k rekonstrukci vícerozměrného obrazu tehdejších společenských hnutí, jejichž programem nebylo pouze zaujmout stanovisko ke státně socialistickému zřízení. Historiografie se tak dopouští výrazného zkreslení a okleštění původní mnohovrstevné struktury společnosti.4

Dosavadní analýzy kolektivních protestů se také zpravidla ome‑zují na izolovaný popis jednotlivých nejznámějších incidentů,5 značně vzdálených v čase i prostoru, aniž by se pokusily o jejich vzá‑jemné srovnání.6 Přehlížejí tak některé základní vlastnosti zkouma‑ného fenoménu. Protest je totiž v prvé řadě kulturně podmíněným prostředkem sociální komunikace.7 Každý protestní incident proto

4 Srov. např. PULLMANN, Michal, „Sociální dějiny a totalitněhistorické vyprávění“, in: Soudobé Dějiny, 3−4/2008, s. 703−717.5 Srov. např. PERNES, Jiří, Brno 1951: příspěvek k dějinám protikomunistického odporu na Moravě, Praha: ÚSD AV ČR 1997; TRAPL, Miloš (ed.), Osudy sochy, Prostějov: Městský úřad Prostějov 1999; ŠTĚPÁNEK, Zde­něk, Utajené povstání 1953, Praha: Michael 1993; KONEČNÝ, Stanislav, „Vzbouření a veřejné násilí“ v Poličce 23. září 1949, aneb Jak Poličští bránili děkana Jaroslava Daňka, Litomyšl: Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli a Stanislav Konečný 2005.6 Výjimku tvoří například komparativní práce Oldřicha Tůmy či Petera Heumose. TŮMA, Oldřich, „Protire­žimní demonstrace v Praze“, in: BLAŽEK, Petr (ed.), Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Českoslo‑vensku 1969−1989, Praha 2005, s. 140−157; HEUMOS, Peter, „Vyhrňme si rukávy, než se kola zastaví!“. Dělníci a státní socialismus v Československu. Praha, ÚSD AV ČR 2006.7 Srov. např. DEUTSCH, Karl Wolfgang, Nervy vlády: modely politické komunikace a řízení, Praha: Svobo­da 1971.

9

vychází z dlouhodobějšího kulturního rámce sdíleného určitým seg‑mentem populace, přejímá modely jednání a zkušenosti osvojené při předchozích incidentech a to jej činí srozumitelným pro širší publi‑kum.8 Jednotlivé protesty tak nejsou solitérními událostmi, ale tvoří řetězce, prostřednictvím kterých opakovaně vstupují do veřejného prostoru dlouhodobější společenská hnutí a jimi produkované kon‑flikty.9 Z toho důvodu je nezbytné studovat protesty v jejich vzá‑jemné návaznosti a nevěnovat pozornost pouze výjimečným přípa‑dům, ale též obecnější kultuře protestu, ze které vyrůstají.

Tato kniha je analýzou jednoho z nejrozsáhlejších protestů éry československého stalinismu, plzeňské červnové revolty proti pe‑něžní reformě v roce 1953. Postupuje přitom netradičním způso‑bem − známý plzeňských incident zasazuje do kontextu předchozích protestních akcí, které se odehrály v plzeňské lokalitě v rozmezí let 1948−1953.10 Vzájemná komparace těchto konfliktů umožňuje au‑torovi mapovat vývoj několika různých protestních kultur,11 které dlouhodobě působily v jednotlivých částech společnosti v západ‑ních Čechách a které v roce 1953 každá svým osobitým způsobem in‑spirovaly vznik i průběh zkoumané události. Práce tak přináší nejen výrazně zpřesněný kritický popis červnových protestů, ale též jejich kulturní rodokmen, jehož prostřednictvím se pak odkrývá struktura hlavních sociálních hnutí, která se revolty účastnila, i s nimi spojený soubor společenských konfliktů, ze kterých protesty vycházely.

Zvoleným postupem autor zamýšlí překonat vyhrocenou polari‑zaci, která je patrná u dosavadních interpretací plzeňských červno‑

8 Srov. např. JASPER, James M., The Art of Moral Protest: Culture, Biography and Creativity in Social Move‑ments, Chicago: Chicago University Press 1997, s. 22.9 Srov. např. SCOTT, James C., Domination and the Arts of Resistance: Hidden Transcripts, New Haven: Yale University Press 1990.10 Časové vymezení výzkumu lety 1948−1953 respektuje únorový státní převrat jako běžně užívaný mezník politických dějin Československa, po němž došlo k výraznému prohloubení regulace veřejné sféry ze strany stá­tu. Protesty se tak po únoru 1948 staly jedním z prostředků, jak tuto dominanci oficiálního diskursu ve veřejném prostoru překonat.11 Termínem „kultura protestu“ se rozumí taková kulturní reprezentace, založená na sdíleném chápání růz­ných druhů sociálních praktik, hodnot a kontextů jednání, od níž protestující aktéři odvozují smysl toho, kdo jsou, a také pocit vzájemné solidarity. Srov. MARADA, Radim, Kultura protestu a politizace každodennosti, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2003, s. 96.

10 úvod

vých nepokojů. Jedno křídlo soudobé historiografie je totiž vykládá jako první velké československé antikomunistické povstání,12 a druhé naopak jako dělnickou sociální bouři větších rozměrů.13 Obě tyto in‑terpretace přitom odpovídají pouze určitým vybraným výsekům do‑chovaných pramenů, nikoli jejich celku. Při demonstracích prokaza‑telně spolupůsobily jak sociální, tak i politické motivy. Právě z toho důvodu je však plzeňská revolta vhodným objektem pro analýzu kulturních kořenů protestu a pro zkoumání procesu, jímž docházelo k dočasné symbióze několika zcela rozdílných protestních tradicí.

Hlavním cílem knihy je tedy kritická revize soudobých interpre‑tací i faktografického popisu plzeňské revolty. Tato revize je prová‑děna na základě detailního pramenného výzkumu a vychází z ana‑lýzy jednotlivých protestních kultur, které dlouhodobě působily ve sledované lokalitě a v roce 1953 ovlivnily průběh revolty. Zároveň tento regionálně historický projekt usiluje být vhodnou případovou studií, která by nabídla celostátní historiografii nový pohled na mož‑nosti studia protestů v éře československého stalinismu. Snaží se vy‑vést fenomén protestu z úzkého rámce politických dějin, začlenit jej do širšího kulturního rámce a zachytit tak rozmanitost jeho forem i dynamiku jeho vývoje.

Západočeská metropole Plzeň nabízí pro podobný druh vý‑zkumu příhodné podmínky. Předně se zde odehrála výše zmíněná vlna stávek a demonstrací vyvolaná vyhlášením tzv. měnové reformy v červnu 1953.14 Dále zde fungovaly Škodovy závody (respektive Závody V. I. Lenina), které byly jedním z nejvýznamnějších strojí‑renských a hutních průmyslových podniků republiky a jejichž za‑městnanci se v průběhu padesátých let vyznačovali dostatečným sebevědomím k organizaci řady stávek. V neposlední řadě bylo plzeňské obyvatelstvo silně ovlivněno osvobozením města americ‑

12 ŠTĚPÁNEK, Zdeněk, Utajené povstání 1953, Praha: Michael 1993.13 MCDERMOTT, Kevin, „Popular Resistance in Communist Czechoslovakia: The Plzeň Uprising, June 1953“, in: Contemporary European History, Volume 19 (2010), Issue 4, 2010, s. 287−307.14 Oficiální dobové dokumenty používaly termín „peněžní reforma“. Naproti tomu termín „měnová reforma“ zlidověl a ve vzpomínkách aktérů nepřesně slučoval v jeden terminologický celek s peněžní reformou i ostat­ní tehdy prováděná vládní opatření (například zrušení lístkového systému). V tomto souhrnném smyslu slova se používá mnohdy dodnes i v odborném historickém diskursu.

377

Resumé/Summary

The book presents an analysis of one of the largest protests of the era of Stalinism in Czechoslovakia, the June revolt against the monetary reform in 1953 in Plzeň. The methodology employed in this book is based on the so ‑called “new social movements” theories. The well‑‑known incident that took place in Plzeň has thus been put into the context of previous protests that took place in the Pilsen region in the period 1948–1953. This approach allows the author to map the various protest groups gradually developing throughout different segments of the society in western Bohemia that have – each in its own peculiar way – inspired the origination and the course of the Plzeň revolt of 1953. In this way, the book offers not only a more clear ‑cut critical narrative of the June protests, but also an analysis of their cultural pedigree.

Although the Plzeň revolt was a spontaneous reaction of the population to the launching of the so ‑called monetary reform, its course also clearly mirrored the long ‑standing social conflicts that had gradually accumulated in the region during the postwar period. As a result, it developed into an extremely dynamic and polymorphic protest with the capacity of repeatedly changing its form and the structure of its participants in the course of a single day. With some exaggeration, it is possible to assert that there were actually three parallel revolts taking place in Plzeň. Although these were mutually interrelated, their character was completely incommensurable. Different segments of society responded to the monetary reform in different ways – the differences stemming from a different protest culture. Their actions were motivated by different social conflicts, followed different cultural patterns, took on various forms of resistance and offered different solutions.

1) The first of the key conflicts erupted inside the Communist Party itself. It was caused not only by the social impact of the monetary reform, but also by the arrogance of its announcing and a lack of consideration for the privileges of party members. The majority of the membership base and the lower functionaries

378 resumé/summary

adopted an attitude of passive resistance towards the reform, thus de facto preventing its proper execution. At the same time, however, they remained in a position of loyalty to the system. This “passively‑‑loyal” resistance resulted in a collapse of the basic functions of the local party and partly also the security apparatus even before the actual commencement of the exchange of currency. The authority of the state government temporarily collapsed. This gave rise to a power vacuum that cleared the way for the activities of other segments of society.

A specific form of party protest was discussion and inaction. Ideological inspiration for the communists was readily available from their previous experience with the political trials involving top‑‑tier party leaders. In the course of these trials, rank ‑and ‑file party members were systematically encouraged and even incited to express criticism and distrust of superordinate authorities. In the context of the Pilsen region, this kind of resistance followed on the heels of a stormy debate on intraparty democracy and the fight against local “dictators”, which had been taking place intermittently at least since May 1948, when the west ‑Bohemian party apparatus went through a crisis caused by pro ‑American demonstrations. At the root of this phenomenon was mainly the rapid and rather massive flow of new members into the Communist Party after World War II. The party was joined by great numbers of new members who were not mentally prepared for the post ‑February enforcement of the principles of so‑‑called “democratic centralism”. The early postwar self ‑presentation of the Communist Party was in fact quite different from the situation in the party in the 1950s.

2) The second strand of the revolt was carried by the industrial workers. The workers represented a well ‑established and privileged social group capable of defending their social and economic prerogatives by means of boycotts or strikes. Their protests within the system were in general considered to be legitimate. The workers were characterized by being detached from politics and loyal to the regime. The monetary reform resulted in extensive, socially motivated strike activity among the workers. The most radical section of the workers was not satisfied with the protests inside

379

the industrial complex and eventually took to the city streets to express their outrage. The vast majority of the workers, however, did not cross this symbolic threshold for various reasons. Still, workers’ strikes unexpectedly enabled the expansion of political demonstrations and at an early stage they even lent the revolt the necessary legitimacy.

The main form of workers’ resistance was the suspension of work. The actions of the workers of the industrial plants in Plzeň followed the tradition of workers’ protests, which were ever present in the public throughout the postwar period, gaining in prominence particularly in the period of the first five ‑year plan (1949–1953). The vigor and the confidence of the resistance of the workers in Plzeň drew on the nation ‑wide significance of the V. I. Lenin works that formed the backbone for the restructuring of the national economy carried out within the course of the five ‑year plan.

3) The third line of conflict revolved around the views held by a segment of society, which believed that it was important to orient Czechoslovakia culturally and politically not only towards the east, but also towards the west and to support the continuity with western political models and the pre ‑February political system. This alternative ideological strand was considerably bolstered in Plzeň by the fact that at the end of World War II, the city was liberated by the US Army. Besides the supporters of the former non‑‑communist parties and people affected by the post ‑February forced transformation of the social structure, one of the main advocates of this pro ‑western position in Plzeň became the local youth. Initially, American ‑inspired lifestyle resonated especially among students. However, in the course of the 1950s, this trend also translated to the industrial plants, where a large number of young people with non ‑working ‑class backgrounds were increasingly being employed as workers. This group of youngsters combined the social benefits that came with the worker’s profession with non ‑conformist and pro‑‑western cultural attitudes and they dealt with their contradictory situation by a revolt against the claim for discipline obedience by the system. Public protests staged by this segment of society from the autumn of 1948 onwards, had generally been considered as

380 resumé/summary

illegitimate and the state’s security authorities had learned how to prevent them from occurring. A revival of these demonstrations in June 1953 was thus only made possible by the passive resistance by the Communist Party members and the strikes of the industrial workers that were taking place at the same time.

The culturally and politically tuned protest of these groups took the form of public demonstrations. Participants in these demonstrations drew on the experience with the pro ‑American demonstrations in May 1948 as well as with the unrest during the remembrance ceremony for former President Edvard Beneš in September 1948. The symbol of their activities in June of 1953 thus once again became the public space surrounding the former foundation stone of the monument to the US Army and the National Liberation Monument, which was dominated by a statue of T. G. Masaryk.

From this classification of the various strands of resistance, it is apparent that the Plzeň revolt was a hybrid form of protest, which reflected a wide range of social conflicts. Several different segments of society, employing different methods and having different intentions, independently expressed their opposition to the monetary reform. It is possible to consider the passive resistance of the communists as a continuation of a series of half ‑hearted attempts to democratize the inner workings of the Party, which in the long‑‑term perspective may be seen as an indirect prelude to some aspects of the so ‑called Prague Spring of 1968. The strikes of the workers represented the culmination of previous socially motivated conflicts in the factories and resulted in the stabilization of the Czechoslovak socialist state regime by way of deepening consumerism in the following decades. Finally, the anti ‑government demonstrations formed one component of the broader post ‑war efforts of a part of society to revise the dominant orientation of the state towards the cultural and political patterns of the east. These efforts would eventually come to their fulfillment under completely different circumstances after November 1989.

For the above outlined reasons, it is not possible to generally characterize the Plzeň June riots as an attempt to dismantle the state‑‑socialist regime. Even though anti ‑government and sometimes even

381

anti ‑communist positions were articulated during certain phases of the revolt, such positions were held by only a limited number of the protagonists who represented only a minority of the protesters as a whole, let alone the local population. The slogans and catch words chanted by the demonstrating crowd fell way short of articulating any coherent political agenda and were largely a product of the emotions gripping people in the streets. Anti ‑Soviet or anti‑‑socialist views were not present in the streets at all. In addition, the demonstrations in their own right rather had the character of a protest, promoting alternative values in the public space, not being an attempt at a coup d’état. At the same time, however, the revolt in Plzeň was far from being a mere workers’ rebellion against the monetary reform. The workers’ strikes represented only one aspect of the multi ‑layered conflict. Furthermore, in 1953, views going beyond traditional social protest already resonated among some of the workers. Significant in this respect were the sympathies of some of the young workers for western culture.

The revolt in Plzeň thus appears to be the result of a consonance of several mutually incommensurable protests in which different segments of society reacted to the monetary reform through diffe‑rent cultural traditions. In the course of the protests, they came up with their own alternative models and introduced them to the public arena. It was through these different models that they gauged the unbearable social situation of the day. Among these moral models was the First Republic, the western concept of democracy, socialist ideology, the tradition of the labor movement and the doctrine of class struggle. The respective demands of these individual groups operated in the public space as appeals for innovating the existing system. While some of the articulated conflicts could be resolved in the framework of the existing regime (raising the living standards of workers, supporting the pillars of the regime against the exponents of the past), others probably were incompatible with its preservation ( free elections, allowing for western cultural influences, inner ‑party democracy, etc.).

The monetary reform temporarily glued together traditional forms of protest into a single liquid stream. The glue that seemingly

382 resumé/summary

held together this uneasy coalition was social panic. The population was presented with the currency exchange after a two ‑week supply crisis that very well justified fears of a collapse of the retail network. At the same time, nobody cared to adequately inform the population about the level of future wages. It also distrusted the new pricing system, in which it could actively participate only after the exchange of the currency. This in itself became an ordeal because of the chaos in the functioning of the exchange centers. In addition, the house‑holds had lost a substantial portion of their financial reserves. Some also lost the significant social benefit derived from two (planned and free) markets. The sum of all these factors resulted in the exposure of the people to an unprecedented (in terms of the post ‑war period) loss of basic life certainties lasting several days. The diverse forms of moral outrage stemming from the individual long ‑term societal conflicts were thus further joined by an immediate universal outrage resulting from the social consequences of the reform and also from the authoritarian and dilettante manner of its execution.

Jakub ŠloufSpřízněni měnou.Genealogie plzeňské revolty 1. června 1953

Vydala Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta,nám. Jana Palacha 2, Praha 1,jako 17. svazek ediční řady Fontes

Jazyková korektura Klára KunčíkováTypografická osnova František ŠtormSazba z písem Baskerville Pro a John Sans Pro studio Lacerta (www.sazba.cz)Tisk Tiskárna PROTISK s. r. o., České BudějoviceVydání první, Praha 2016