Tento peklad Kantovy Kritiky praktickho rozu-mu se opr o text nsledujcch edic: A - prvn ori-ginln vydn KPR z roku 1788; B - druh origi-nln vydn KPR z roku 1792; AA - KPR v tzv. Akademie-Ausgabe, vyd, p Krlovsk prusk akademie vd v Berln 1903 an.; Kantv prun exempl KPR.

Translation Jaromr Louil, Praha 1996. Epilogue Jan Patoka, Praha 1944.

ISBN 80-205-0507-5

PEDMLUVA

Na otzku, pro tato kritika nenese n-zev Kritika istho praktickho rozumu, nbr prost jen praktickho rozumu, a-koliv se zd, e jej paralelismus se speku-lativn kritikou by vyadoval to prvn, po-skytuje toto pojednn dostatenou odpo-v. M pouze dokzat, e existuje ist praktick rozum, a s tmto zmrem kri-tizuje celou jeho praktickou schopnost. Jestlie se j to tmto zpsobem poda, nepotebuje kritizovat tuto istou schop-nost samu, aby vidla, zda se rozum touto schopnost - jako pouhm neomalenm nrokem - jen nechvst (jak se to zejm dje v ppad spekulativn kritiky). Ne-bo jestlie je rozum jakoto ist rozum skuten praktick, pak dokazuje realitu svou i svch pojm inem, a vechno mud-rovn proti monosti, e by byly reln, je marn.

S touto mohutnost je konen zajitna i transcendentln svoboda, a sice v onom absolutnm vznamu, v nm ji potebo-val spekulativn rozum pi pouit pojmu kauzality, aby se zachrnil ped antino-

mi, v n se nevyhnuteln ocit, kdy si chce v ad kauzlnho spojen myslit ne-podmnn; tento pojem ale mohl vytyit jen problematicky, tj. jako nikoli nemysli-teln, ani by mu zajioval jeho objektiv-n realitu, nbr jen proto, aby nebyl dajnou nemonost toho, co mus nechat platit pinejmenm jako mysliteln, na-padnut ve sv podstat a uvren do pro-pasti skepticismu.

Pojem svobody tvo nyn, pokud je jeho realita dokzna apodiktickm zkonem praktickho rozumu, svornk cel budovy systmu istho, dokonce i spekulativn-ho, rozumu, a vechny ostatn pojmy (po-jmy Boha a nesmrtelnosti), kter zstvaj jako pouh ideje v tomto rozumu bez opory, se k nmu pipojuj a zskvaj s nm a jm stlost a objektivn realitu, tj. jejich monost je dokazovna tm, e svo-boda je skuten, nebo tato idea se zjevuje prostednictvm morlnho zkona.

Svoboda je ale tak jedinou ideou mezi vemi ideami spekulativnho rozumu, o jej monosti vme, pesto e ji nenahl-me, a priori, protoe je podmnkou mo-rlnho zkona, kter vme. Ideje Boha

Aby si nkdo nemyslil, e tu nar na ned-slednost, kdy nyn nazvm svobodu podmnkou morlnho zkona, a v pojednn potom tvrdm, e morln zkon je podmnkou, pod n si vbec m-

6

a nesmrtelnosti nejsou vak podmnkami morlnho zkona, nbr pouze podmn-kami nutnho objektu vle uren tmto zkonem, tj. pouhho praktickho uit naeho istho rozumu; nememe tud ani tvrdit, e poznvme a nahlme -nechci ci pouze skutenost, nbr dokon-ce ani monost onch idej. Pesto vak jsou podmnkami uit morln uren vle na objekt, kter je j dn a priori (nejvy dobro). Meme a musme tud jejich monost pijmout v tomto praktic-km ohledu, tebae ji nepoznvme a ne-nahlme teoreticky. Pro tento posledn poadavek z praktickho hlediska posta, e neobsahuj dnou vnitn nemonost (rozpor). Zde je pak jist, ve srovnn se spekulativnm rozumem pouze subjektiv-n dvod mt je za pravdiv, kter je vak pro prv tak ist, avak praktick ro-zum objektivn platn, dvod, jm je idem Boha a nesmrtelnosti zjednvna prostednictvm pojmu svobody objektivn eme svobodu uvdomit, pipomnm jen, e svobo-da je ovem ratio essendi (dvodem jsoucnosti) mo-rlnho zkona, avak morln zkon je ratio cog-noscendi (dvodem poznn) svobody. Nebo kdyby nebyl morln zkon v naem rozumu nejdve ze-teln mylen, nikdy bychom se nepovaovali za oprvnn pedpokldat nco takovho jako svobo-du (jestlie si hned neprotie). Kdyby vak neby-lo svobody, nebylo by mon na morln zkon v ns vbec narazit.

realita a oprvnn, ano subjektivn nut-nost (poteba istho rozumu) pijmout je; tm vak nen roziovn rozum v teore-tickm smyslu, nbr pouze se zde stv monost, kter byla pedtm jen probl-mem, tvrzenm, a praktick uvn rozu-mu se tak spojuje s prvky uvn teore-tickho. A tato poteba nen snad jen hy-potetick, nen to poteba libovolnho myslu spekulace, e by lovk musel nco pijmout, chce-li vystoupit vzhru k dovrenmu uvn rozumu v spekula-ci, nbr zkonn poteba pijmout nco, bez eho se neme stt to, co si mme neprominuteln vytyit jako el svho konn a chovn.

N spekulativn rozum by ovem vce uspokojovalo, kdyby pro sebe ony lohy rozeil bez tto okliky a uchoval je jako nhled k praktickmu uvn, avak tak dobe se to prost s na mohutnost spe-kulace nem. Ti, kdo se chlub takovmi vysokmi poznatky, by si je nemli nech-vat pro sebe, nbr mli by je veejn pedloit k prozkoumn a ocenn. Chtj dokazovat; nech tedy dokazuj, a kritika jim slo jako vtzm celou svou zbroj k nohm! Quid statis? Nolint. Atqui licet esse beatis.P1 Protoe tedy ve skutenos-

P1Horatius, Satiry 1, 1, 19. (Pro stojte? Nechtj, a mohli by pece bt astni!)

ti nechtj, patrn proto, e nemohou, mu-sme se opt chopit kritiky, abychom po-jmy Boha, svobody a nesmrtelnosti, pro kter spekulace nenachz dostaten z-ruky jejich monosti, hledali a zakldali na morlnm uvn rozumu.

Zde se teprve tak vysvtluje zhada kritiky, jak je mon uprat objektivn rea-litu nadsmyslovmu uvn kategori ve spekulaci, a pitom jim tuto realitu pi-znvat, pokud jde o objekty istho prak-tickho rozumu; nebo dokud takov prak-tick uvn znme jen podle jmna, mus se to nutn zdt nedsledn. Jestlie ale nyn na zklad jejich plnho rozboru po-znvme, e mylen realita zde vbec ne-vede k teoretickmu uren kategori a k rozen poznn na nadsmyslov, n-br e se tm pouze mysl, e jim v tomto ohledu vude nle njak objekt, protoe bu jsou a priori obsaeny v nutnm uren vle, nebo jsou neoddliteln svzny s jeho pedmtem, kad nedslednost miz; protoe uplatujeme toti jin uvn onch pojm, ne jak potebuje spekula-tivn rozum. Naproti tomu se nyn ukazuje pedtm st mysliteln velice uspo-kojujc potvrzen dslednho mylen spe-kulativn kritiky v tom, e zatm co ta nm vtpovala, abychom tmto pedm-tm zkuenosti jako takovm, a mezi nimi dokonce i naemu vlastnmu subjektu, pi-

9

znvali jen platnost jev, avak zrove jim kladli za zklad vci o sob, a nepova-ovali tedy ve nadsmyslov za smylenku a jeho pojem za przdn, praktick rozum nyn sm pro sebe, a ani by se byl domlu-vil se spekulativnm rozumem, zjednv realitu jednomu nadsmyslovmu pedmtu kategorie kauzality, toti svobod (i kdy jako praktickmu pojmu tak jen k praktickmu uvn), a potvrzuje tedy to, co tam mohlo bt pouze myleno, po-moc faktu. Pitom se zrove dostv za-rejcmu, i kdy nespornmu tvrzen spekulativn kritiky, e dokonce i myslc subjekt je sob sammu ve vnitnm nzo-ru pouhm jevem, tak v kritice praktic-kho rozumu plnho potvrzen, a to tak dobe, e na n musme pijt, i kdyby ta prvn tuto vtu vbec nedokazovala.

Tak tak rozumm tomu, pro se nejz-vanj nmitky proti kritice, se ktermi jsem se dosud setkal, to kolem tchto

* Spojen kauzality jakoto svobody s kauzalitou jakoto prodnm mechanismem - piem ta prvn je jist na zklad mravnho zkona, ta druh na zklad prodnho zkona, a sice v jednom a tomt subjektu, lovku - je nemon, ani by-chom si tohoto lovka pedstavovali ve vztahu k prvnmu jako podstatu samu o sob, ve vztahu k druhmu vak jako jev, onen zkon v istm, tento v empirickm vdom. Bez toho je rozpor ro-zumu se sebou samm nevyhnuteln.

10

dvou bod: na jedn stran je to v teore-tickm poznn popran a v praktickm obhajovan objektivn realita kategori aplikovanch na nomena, na druh stra-n paradoxn poadavek, aby se lovk ja-koto subjekt svobody pojmal jako no-menon, zrove ale se zetelem k pro-d jako jev ve svm vlastnm empiric-km vdom. Nebo pokud si jet nevy-tvoil urit pojmy mravnosti a svobody, nemohl uhdnout na jedn stran, co chce poloit dajnmu jevu za zklad jako NOMENON, a na druh stran, zda je vbec mon udlat si o nm jet njak pojem, kdybychom byli ji pedtm vech-ny pojmy istho rozumu v teoretickm uvn vnovali vlun pouhm jevm. Jenom podrobn kritika praktickho ro-zumu me odstranit vechny tyto myln vklady a pln objasnit dsledn zpsob mylen, kter je prv jej nejvt ped-nost.

Tolik k ospravedlnn, pro jsou v tom-to dle pojmy a zsady istho spekulativ-nho rozumu, kter pece ji podstoupily svou zvltn kritiku, tu a tam jet jed-nou podrobeny zkoumn. To jist neod-povd systematickmu postupu vdy, je m bt konstituovna (jeliko vci jednou posouzen maj bt sprvn jen uvedeny, nikoli optovn rozviovny), zde to ale bylo dovoleno, ano, nezbytn, protoe ro-

li

zum je tu zkoumn pi pechodu ke zcela jinmu uvn onch pojm, ne jak jich uval tam. Takov pechod ale in nut-nm srovnn starho uvn s novm, aby se dobe odliila nov kolej od t pe-del, a aby bylo zrove mono pozoro-vat jejich souvislost. Nebudeme se proto dvat na zkoumn tohoto druhu, mezi ji-nmi na ta, kter se znovu zamila na pojem svobody, avak pi praktickm u-vn istho rozumu, jako na njakou vsuvku, kter by snad mla slouit k vy-plnn mezer v kritickm systmu speku-lativnho rozumu (nebo tento systm je co do svho zmru pln) a jak se st-v pi pekotn stavb - k dodatenmu pidvn podpor a pil. Budeme se na n dvat jako na prav lnky, kter od-haluj souvislost systmu a umouj nm nyn nahldnout pojmy, kter tam mohly bt pedloeny jen problematicky, v jejich reln podob. Tato pipomnka se tk pedevm pojmu svobody, o nm musme s podivem poznamenat, e se jet velmi mnoz holedbaj tm, e mu docela dobe rozumj a dok vysvtlit monost svobody1, kdy ho zkoumaj pouze v psychologickm ohledu, zatm co kdyby ho nejprve pesn uvili v transcenden-tlnm ohledu, byli by musili poznat jak

1B: tohoto pojmu".

12

jeho nepostradatelnost jakoto problema-tickho pojmu pro pln uvn spekula-tivnho rozumu, tak tak jeho naprostou nepochopitelnost, a kdyby potom pikro-ili k jeho praktickmu uvn, musili by sami pijt, pokud jde o jeho zsady, na tot uren toho poslednho, na kter ji-nak tak neradi pistupuj. Pojem svobody je kamenem razu pro vechny empiriky, ale tak klem k nejvzneenjm prak-tickm zsadm pro kritick moralisty, kte dky nmu nahlej, e musej nut-n postupovat racionln. Proto prosm tene, aby to, co se o tomto pojmu k na zvr analytiky, nepeltli zbnm pohledem.

Zda ns stl takov systm, jak se zde rozvj o istm praktickm rozumu z jeho kritiky, mnoho nebo mlo nmahy, zejm-na abychom se neminuli se sprvnm hle-diskem, z nho me bt sprvn nart-nut jej celek, musm penechat soudu znalc podobn prce. Pedpokld sice Zklady metafyziky mrav, avak jen po-kud pedbn seznamuj s principem po-vinnosti a podvaj a ospravedluj uri-tou jej formuli ; jinak trv tento systm

*Jeden recenzent, kter chtl ci nco v nepro-spch tohoto spisu, to vystihl lpe, ne mohl sm tuit, kdy ekl, e v nm nebyl vytyen dn no-v princip morality, nbr jen nov formule. Kdo by ale tak chtl zavdt njakou novou zsadu

13

skrze sebe sama. Pro to, e nebylo zro-ve kvli plnosti pipojeno rozdlen vech praktickch vd, jak to uinila kri-tika spekulativnho rozumu, lze najt platn dvod v povaze tto praktick mo-hutnosti rozumu. Nebo zvltn uren povinnost jakoto lidskch povinnost, abychom je rozdlili, je mon, jen kdy byl pedtm poznn subjekt tohoto uren (lovk), a to takov, jak skuten je, i kdy jen pokud je to vzhledem k povin-nosti vbec nutn; toto uren vak nepat do kritiky praktickho rozumu vbec, kter m podat pln a bez zvltnho zetele k lidsk pirozenosti pouze princi-py sv monosti, svho rozsahu a hranic. Rozdlen zde tedy pat k systmu vdy, nikoli k systmu kritiky.

Jistmu pravdymilovnmu a ostrmu, pitom ale vdy jet ctyhodnmu recen-zentovi onch Zklad metafyziky mrav jsem na jeho vtku, e tam nebyl pojem dobra stanoven ped morlnm princi-

veker mravnosti a tuto mravnost jakoby teprve vynalzat? Jako kdyby ped nm byl svt v tom, co je povinnost, nevdom nebo v naprostm omylu. Kdo vak v, co pro matematika znamen formule, kter zcela pesn stanov, co je teba uinit, aby-chom splnili uritou lohu, a nedovol, abychom se minuli clem, ten nebude povaovat formuli, kter to in se zetelem k veker povinnosti vbec, za nco bezvznamnho a postradatelnho.

14

pem (jak by podle jeho mnn bylo bva-lo teba), uinil, jak doufm, zadost v dru-h hlavn sti analytiky; stejn jsem bral ohled i na mnoh jin nmitky, kterch se

Mohlo by se mn jet vytknout, pro jsem pe-dem nevysvtlil tak pojem mohutnosti dosti nebo citu libosti; tato vtka vak by byla nemstn, protoe prvem jsem mohl pedpokldat, e toto vysvtlen bylo podno v psychologii. Definice by tam ale samozejm mohla bt utvoena tak, e by cit libosti byl poloen za zklad uren mohutnosti dosti (jak se skuten tak obecn dje), pak by ale musel nejvy princip praktick filosofie nutn dopadnout empiricky, co je pece teba teprve do-kzat a co je v tto kritice zcela vyvrceno. Proto zde chci toto vysvtlen podat v takov podob, ja-kou mus mt, aby ponechvalo tento sporn bod, jak se slu, na zatku nerozhodnut. ivot je schopnost njak bytosti jednat podle zkon mo-hutnosti dosti. Mohutnost dosti je schopnost tto bytosti bt prostednictvm svch pedstav p-inou skutenosti pedmt tchto pedstav. Libost je pedstava shody pedmtu nebo jednn se sub-jektivnmi podmnkami ivota, tj. s mohutnost kauzality pedstavy, pokud jde o skutenost jejho objektu (neboli s mohutnost pimt sly subjektu k jednn, aby objekt vytvoily). Vc toho ke kritice pojm, kter jsou vypjeny z psychologie, nepote-buji; to ostatn vykon kritika sama. Snadno si po-vimneme, e otzka, zda mus bt libost vdy kla-dena za zklad mohutnosti dosti, nebo zda za uritch podmnek nsleduje tak jen po jejm ur-en, zstv tmto vysvtlenm nerozhodnuta, ne-bo toto vysvtlen se skld pouze ze znak istho rozvaovn, tj. z kategori, kter neobsahuj nic empirickho. Takov opatrnost je velice hodna do-

15

mn dostalo od mu, jejich vle dvala tuit, e jim le na srdci poznn pravdy (nebo ti, kte maj ped oima jen svj star systm a u kterch je u pedem rozhodnuto, co m bt schvleno a co od-mtnuto, nevyaduj pece dn vklad, kter by mohl bt na pekku jejich sou-krommu pohledu); a tak budu postupo-vat i nadle.

Kdy se jedn o uren njak zvltn mohutnosti lidsk due co do jejch zdroj, obsah a hranic, nememe sice vzhledem k povaze lidskho poznn zat jinak ne stmi tohoto uren, jejch plnm vylenm (pokud je to podle nynjho stavu naich ji zskanch prvk tohoto uren mon). Avak je tu jet druh zetel, kter je vce filosofick a architek-tonick; toti pochopit sprvn ideu celku a odtud sledovat vechny ony sti v jejich

poruen v cel filosofii, a pece je asto zanedbv-na, toti nepedbhat svm soudm a plnmu roz-boru pojmu, kterho asto dosahujeme hodn po-zd, odvnou definic. Na celm prbhu kritiky (teoretickho stejn jako praktickho rozumu) si tak povimneme, e se v nm vyskytuj rozmanit podnty k doplnn nedostatk ve starm dog-matickm postupu filosofie a k napraven chyb, kter nezpozorujeme, dokud neshneme u pojm k takovmu uvn rozumu, aby zahrnovalo1 jejich celek.

AA: u pojm rozumu k takovmu uvn, aby zahrnovaly".

16

vzjemnch vztazch pomoc jejich odvoze-n z pojmu onoho celku v ist mohutnosti rozumu. Tato zkouka a zruka je mon jen na zklad nejdvrnjho seznmen se systmem, a ti, kdo byli rozmrze-l ji kvli prvnmu zkoumn, a jim tedy nestlo za nmahu zskat tuto znalost, nedospj k druhmu stupni, toti k pe-hledu, kter je syntetickm nvratem k tomu, co bylo pedtm dno analyticky. Nen proto divu, nachzej-li vude ned-slednosti, i kdy mezery, kter je dvaj tuit, nelze hledat v systmu samm, n-br pouze v jejich vlastnm nesouvislm mylenkovm pochodu.

Pokud jde o toto pojednn, neobvm se vtky, e chci zavdt njakou novou e, protoe druh poznn se zde sm od sebe bl populrnosti. Tato vtka ne-mohla napadnout ani v ppad prvn kri-tiky nikoho, kdo ji pouze neprolistoval, nbr promyslel. Vymlet nov slova tam, kde jazyk u tak nem nedostatek vraz pro dan pojmy, je dtinsk snaha vyznamenat se v davu - nen-li to mon novmi a pravdivmi mylenkami, tak as-po novou zplatou na starm at. Jest-lie tedy teni onoho spisu vd o popu-lrnjch vrazech, kter by byly dan mylence stejn pimen, jako se mi zdly bt ony, nebo se domnvaj, e jsou s to dokzat nicotnost tchto mylenek sa-

17

mch, a tedy zrove i kadho vrazu, kter je oznauje, velice by si mne tm prvm zavzali, nebo chci jen, aby mn bylo rozumno; pokud jde o to druh, za-slouili by se o filosofii. Dokud vak ony mylenky nebyly vyvrceny, pochybuji ve-lice, e by pro n mohly bt nalezeny adekvtn, a pitom bnj vrazy.

* Spe (ne zmnn nesrozumitelnosti) se tu a tam obvm nesprvnho vkladu, pokud jde o nkolik vraz, kter jsem vyhledal s nejvt p-, abych nenechal tene minout se s pojmem, na kter ukazuj. Tak m v tabulce kategori praktic-kho rozumu pod hlavikou modality to, co je dovo-len a co nedovolen (prakticky-objektivn mon a nemon), v obecn ei tm t smysl jako n-sledujc kategorie povinnosti a toho, co povinnosti odporuje; zde vak m to prvn znamenat to, co je v souladu nebo v rozporu s njakm pouze monm pedpisem (asi jako een vech problm geomet-rie a mechaniky), to druh pak to, co se nachz v takovm vztahu k zkonu v rozumu vbec sku-ten lecmu. A tento rozdl vznamu nen zcela ciz ani obecnmu jazyku, tebae je ponkud neob-vykl. Tak napklad enkovi jako takovmu nen dovoleno vymlet nov slova a vazby, bsnkovi je to do jist mry dovoleno. V dnm z obou tchto pklad se neuvauje o povinnosti, nebo chce-li se nkdo pipravit o povst enka, neme mu v tom nikdo zabrnit. Zde se jedn jen o rozdly imperativ podle toho, byl-li urujc dvod problematick, asertorick i apodiktick. Stejn jsem odliil v on poznmce, kde jsem proti sob postavil morln ideje praktick dokonalosti v rz-nch filosofickch kolch, ideu moudrosti od ideje

18

Takto tedy byly vyptrny apriorn principy dvou mohutnost mysli, mohut-nosti poznn a mohutnosti dosti, a ur-eny co do podmnek, rozsahu a hranic svho uvn; tm byly ale tak poloeny bezpen zklady systematick, teoretick i praktick filosofie jako vdy.

Co horho by ale mohlo tyto snahy po-tkat, ne kdyby nkdo uinil ten neoek-

svatosti, akoliv jsem je hned prohlsil v podstat a objektivn za toton. Avak j tm rozumm na tomto mst jen tu moudrost, kterou si osobuje lo-vk (stoik), chpu ji tedy subjektivn jako vlastnost lovku pibsnnou. (Mon, e by vraz ctnost, s nm stoik taky nadlal hodn hluku, lpe vyjad-oval to, co je pro jeho kolu charakteristick.) Nej-spe by tak jet mohl zavdvat podnt k falenm vkladm vraz postult istho praktickho rozu-mu, kdybychom s nm smovali vznam, jej maj postulty ist matematiky, kter se vyznauj apo-diktickou jistotou. Ty vak postuluj monost jed-nn, jeho pedmt jsme a priori teoreticky s pl-nou jistotou pedem poznali jako mon. Onen vak postuluje monost pedmtu samho (Boha a nesmrtelnosti due) na zklad apodiktickch praktickch zkon, tedy jen kvli praktickmu ro-zumu; proto nen tato jistota postulovan monosti teoreticky vbec, a tud ani apodikticky, tj. vzhle-dem k objektu, poznanou nutnost, nbr je nut-nm pedpokladem jen vzhledem k subjektu, kvli dodrovn objektivnch, ale praktickch zkon rozumu, a je tud pouze nutnou hypotzou. Pro tu-to subjektivn, a pece pravdivou a bezpodmne-nou rozumovou nutnost jsem nebyl s to najt dn lep vraz.

19

vn objev, e vbec dn apriorn po-znn nen, ani bt neme? S tm si vak nen teba dlat starosti. Bylo by to tot, jako kdyby nkdo chtl pomoc rozumu dokazovat, e dn rozum nen. Nebo -kme, e nco poznvme rozumem, jen kdy si jsme vdomi toho, e bychom to mohli vdt, i kdyby se nm to tak nena-skytlo ve zkuenosti; rozumov poznn a apriorn poznn jsou tud jedno a to-t. Chtt vymakat ze zkuenostn vty nutnost (ex pumice aquam1) a spolu s n chtt zjednat soudu tak pravou obecnost (bez n nen mon dn rozumov su-dek, a tedy ani sudek dle analogie, kter je pinejmenm pedjmanou obecnost a objektivn nutnost, a tyto tedy vdy ji pedpokld), je pm protimluv. Pod-souvat msto objektivn nutnosti, kter se vyskytuje jen v apriornch soudech, sub-jektivn nutnost, tj. zvyk, znamen uprat rozumu mohutnost soudit o pedmtu, tj. poznvat ho i to, co k nmu pat, a nap-klad o tom, co se vyskytovalo astji a n-sledovalo vdy po uritm pedchzejcm stavu, nekat, e lze z tohoto usuzovat na ono (nebo to by znamenalo objektivn nutnost a pojem apriornho spojen), n-br e smme podobn ppady jen oek-vat (asi jako zvata), tj. zavrhnout v z-

Vodu z pemzy; Plautus, Peran 1, 1, 41.

20

sad pojem piny jako falen a jako pouh podvod mylen. Kdybychom chtli odpomoci tomuto nedostatku objektivn platnosti a z n plynouc obecn platnosti tvrzenm, e pece nevidme dn dvod pikldat jinm rozumovm bytostem n-jak jin zpsob pedstavovn, slouila by nae nevdomost - kdyby to pedstavo-valo platn zvr - k rozen naeho po-znn vc ne vechno pemlen. Nebo jen proto, e krom lid neznme jin ro-zumn bytosti, bychom mli prvo ped-pokldat, e jsou tak uzpsobeny, jako po-znvme sebe, tj. skuten bychom je znali. Ani se zde nezmiuji o tom, e to nen veobecn pesvden o pravdivosti nja-kho soudu, co dokazuje jeho objektivn platnost (tj. jeho platnost jako poznatku), nbr e i kdyby k takovmu veobecn-mu pesvden nhodou dolo, nemohlo by to pesto jet pedstavovat dkaz o shod s objektem; naopak jedin objek-tivn platnost pedstavuje dvod nutnho veobecnho souhlasu.

Hume by se tak ctil pi tomto systmu veobecnho empirismu v zsadch velice dobe; nebo ten, jak znmo, nepoadoval nic vc, ne aby msto vekerho objektivn-ho vznamu nutnosti v pojmu piny byla pijata pouze subjektivn nutnost, toti zvyk, a aby tak byl rozumu upen jakko-liv soud o Bohu, svobod a nesmrtelnosti.

21

A vdl si jist velice dobe rady, kdy u jsme mu jen piznali principy, jak z nich se v logickou psnost vyvozovat zvry. Avak ani Hume nezeveobecnil empiris-mus tak, aby do nho zahrnoval i matema-tiku. Povaoval jej vty za analytick, a kdyby tomu bylo opravdu tak, byly by skuten tak apodiktick, a pesto by z nich nebylo mono usuzovat na schopnost rozumu vynet i ve filosofii apodiktick soudy, toti takov, je by byly syntetick (jako vta kauzality). Kdybychom vak pi-jali empirismus princip veobecn, byla by do nho zapletena i matematika.

Jestlie se matematika dostv do sporu s rozumem, kter pipout pouze em-pirick zsady, jako je tomu nevyhnuteln v antinomii, kdy matematika nepopira-teln dokazuje nekonenou dlitelnost prostoru, empirismus ji ale neme pi-pustit, pak se ocit dkaz s nejvt mo-nou evidenc v otevenm rozporu s daj-nmi zvry ze zkuenostnch princip, take se musme jako Cheseldenv1 slepec ptt, co mne podvd, zda zrak, nebo cit. (Nebo empirismus se zakld na nutnosti ctn, racionalismus na nutnosti nahl-en.) Veobecn empirismus se tak odha-

'William Cheselden (1688-1752), anglick chi-rurg; vrtil operac zrak slepci od narozen (pozn. pekl.).

22

luje jako prav skepticismus, kter byl Humovi pipisovn v tak neomezenm v-znamu neprvem, protoe Hume pone-chal v matematice pinejmenm jeden bezpen prubsk kmen zkuenosti, kdeto skepticismus u n nepipout na-prosto dn prubsk kmen (kter m-e bt nalezen vdy jen v apriornch prin-cipech), tebae zkuenost pece nezle v pouhch citech, nbr tak v soudech.

Avak protoe v tomto filosofickm a kritickm vku lze onen empirismus st brt vn a pravdpodobn je hlsn jen za elem cvien soudnosti a aby postavil pomoc kontrastu do jasnjho svtla nutnost racionlnch princip a priori, lze jen dkovat tm, kdo jsou ochotni moit se s touto ne prv pounou prac.

Pojmenovn, kter oznauj pvrence sekty, s sebou nesla za vech dob mnoho pekrucovn prva; piblin tak, jako kdy nkdo ekl: N. je idealista. Nebo i kdy ten hned nejen pipout, nbr pmo na tom trv, e s naimi pedstavami vnjch vc koresponduj skuten pedmty vnj-ch v1, chce pesto, aby forma nzoru tchto vc nevzela v nich, nbr jen v lidsk mysli.

AA: koresponduj pedmty" nebo koresponduj pedmty (vnj vci)".

UVODO ideji Kritiky

praktickho rozumu

Teoretick uvn rozumu se zabvalo pedmty pouh mohutnosti poznn a je-ho kritika se vzhledem k tomuto uvn tkala vlastn jen ist mohutnosti po-znn, protoe to budilo podezen, kter se potom tak potvrdilo, e snadno za-bloud za svoje hranice, mezi nedosaitel-n pedmty, nebo dokonce vzjemn si protiec pojmy. S praktickm uvnm rozumu se to u m jinak. V tom se rozum zabv urujcmi dvody vle, kter je mohutnost bu vytvet pedmty odpo-vdajc pedstavm, nebo aspo urovat k jejich vyvoln sebe samu, tj. svou kau-zalitu (a u je k tomu fyzick schopnost postaujc, nebo ne). Nebo tu me ro-zum pinejmenm shnout po uren v-le, a m tud vdycky objektivn realitu, aspo pokud jde o chtn. Zde se tedy kla-de prvn otzka, zda sta ist rozum sm pro sebe k uren vle, nebo zda m-e bt urujcm dvodem vle jen jako rozum empiricky podmnn. Zde pak na-stupuje jeden pojem kauzality ospravedl-nn kritikou istho rozumu, i kdy ne-schopn empirickho vkladu, toti pojem

24

kauzality svobody; a jestlie nyn meme uvst dvody dokazujc, e tato vlastnost lidsk vli (a tud vli vech rozumnch bytost) skuten nle, pak tm nen pouze dokzno, e ist rozum me bt praktick, nbr i, e jedin on, nikoliv vak empiricky omezen rozum, je prak-tick nepodmnn. Proto nebudeme mu-set zpracovat kritiku istho praktickho, nbr jen praktickho rozumu vbec. Ne-bo ist rozum - kdy bylo nejdv dok-zno, e takov rozum je - dnou kritiku nepotebuje. On sm je to, jen obsahuje i vodtko ke kritice vekerho svho u-vn. Kritika praktickho rozumu vbec je tedy povinna brnit empiricky podm-nnmu rozumu v troufal snaze podat vlun sm urujc dvod vle. Jedin uvn istho rozumu je-li dokzno, e takov rozum jest - je imanentn; em-piricky podmnn uvn, kter si oso-buje samovldu, je naproti tomu trans-cendentn a projevuje se v nrocch a p-kazech, kter zcela pekrauj jeho oblast, co je prv v obrcenm pomru k tomu, co mohlo bt eeno o istm rozumu v spekulativnm uvn.

Nicmn, protoe je to vdy jet ist rozum, jeho poznn je zde zkladem praktickho uvn, bude muset bt le-nn kritiky praktickho rozumu ve svm veobecnm nstinu pece jen uspodno

25

podle lenn kritiky spekulativnho rozu-mu. Budeme tedy muset mt jej elemen-trn nauku a metodologii, v on pak ja-koto prvn sti analytiku jako pravidlo pravdy a dialektiku jako vklad a zruen zdn v soudech praktickho rozumu. Avak poad dalch pododdlen analyti-ky bude opt opakem poad v kritice is-tho spekulativnho rozumu. Nebo v p-tomn kritice pjdeme od zsad k po-jmm, a teprve od tch, pokud mono, k smyslm, zatm co u spekulativnho ro-zumu jsme vyli od smysl a u zsad jsme museli skonit. Dvod toho spov opt v tom, e te mme eo init s vl a mu-sme uvaovat o rozumu nikoli ve vztahu k pedmtm, nbr k tto vli a jej kau-zalit, jeliko zsady empiricky nepodm-nn kauzality musej tvoit zatek, po kterm se teprve meme pokusit stano-vit nae pojmy o urujcm dvodu takov vle, o jejich1 pouit na pedmty a nako-nec na subjekt a jeho smyslovost. Zatek zde tvo nevyhnuteln zkon kauzality svobody, tj. ist praktick zsada urujc pedmty, na kter me bt jedin ona vztahovna.

1AA: a jej"

KRITIKY PRAKTICKHO

ROZUMU PRVN DL

Elementrn nauka istho praktickho

rozumu

PRVNI KNIHAAnalytika istho

praktickho rozumu

PRVN HLAVN ST

O zsadch istho praktickho rozumu

1. Definice Praktick zsady jsou vty, kter obsa-

huj veobecn uren vle, ktermu je podzeno nkolik praktickch pravidel. Jsou subjektivn neboli jsou to maximy, jestlie subjekt povauje podmnku za platnou jen pro svou vli; jsou vak objek-tivn neboli jsou to praktick zkony, jest-lie je ona podmnka poznna jako objek-tivn platn, tj. jako platn pro vli ka-d rozumn bytosti.

POZNMKA Jestlie pijmeme pedpoklad, e ist

rozum v sob me obsahovat njak praktick, tj. k uren vle postaujc d-vod, praktick zkony jsou; kdy ho ale nepijmeme, budou vechny praktick z-sady pouhmi maximami. V patologicky postien vli rozumn bytosti se lze se-

29

tkt s odporem maxim proti praktickm zkonm, kter sama poznv. Nkdo si me napklad stanovit jako maximu, e nestrp dnou urku nepomstnu, a pi-tom zrove nahlet, e to nen praktick zkon, nbr jen jeho maxima, kdeto jako pravidlo pro vli kad rozumn bytosti v jedn a te maxim by mohlo bt v rozporu se sebou samm. V poznn p-rody jsou principy toho, co se dje (nap. princip rovnosti akce a reakce pi pen-en pohybu), zrove prodnmi zkony; nebo uvn rozumu je tam teoretick a uren povahou objektu. V praktickm poznn, tj. v tom, kter m co init pouze s urujcmi dvody vle, nejsou proto zsady, kter si stanovme, jet zkony, jim jsme nevyhnuteln podzeni, proto-e rozum m v praktickch vcech co init se subjektem, toti s mohutnost dosti, podle jej zvltn povahy se me pra-vidlo rozmanit zaizovat. - Praktick pravidlo je vdycky produktem rozumu, protoe pedepisuje jednn jako proste-dek k dosaen inku jako zmru. Toto pravidlo je vak pro bytost, u kter nen rozum docela sm urujcm dvodem v-le, imperativem, tj. pravidlem vyznauj-cm se uritm povinovnm, kter vyjad-uje objektivn nucen k jednn a zname-n, e kdyby vli zcela uroval rozum, jednn by nevyhnuteln probhalo podle

30

tohoto pravidla. Imperativy plat tedy ob-jektivn a jsou zcela odlin od maxim ja-koto subjektivnch zsad. Imperativy vak stanov bu podmnky kauzality ro-zumn bytosti jakoto psobc piny, jen pokud jde o inek a postaitelnost k nmu, nebo uruj jen vli, a u je k do-saen inku postaujc, nebo ne. Prvn imperativy by byly hypotetick a obsaho-valy by pouh pedpisy obratnosti; ty dru-h by byly naproti tomu kategorick, a jen ty by byly praktickmi zkony. Maximy jsou tedy sice zsadami, ale ne imperati-vy. Imperativy samy vak, jsou-li podm-nn, tj. neuruj-li vli prost jako vli, nbr jen vzhledem k poadovanmu inku, tj. jsou-li to hypotetick imperati-vy, jsou sice praktickmi pedpisy, ale ni-koli zkony. Zkony musej dostaten ur-ovat vli jakoto vli dv, ne se zeptm, mm-li vbec mohutnost potebnou k -danmu inku, nebo co mm udlat, abych ho vyvolal; musej tud bt katego-rick, jinak to nejsou dn zkony, proto-e jim chyb nutnost, kter - m-li bt praktick - mus bt nezvisl na patolo-gickch, tud na vli nhodn lpjcch podmnkch. eknete-li nkomu nap-klad, e mus v mld pracovat a etit, aby ve st nestrdal, pak je to sprvn a zrove dleit praktick pedpis vle. Snadno ale nahldneme, e vle je tu od-

31

kazovna na nco jinho, o em pedpo-kldme, e si to ten lovk d, ale toto dn musme penechat jemu, jednajc-mu sammu, zda pot jet s njakmi jinmi pomocnmi zdroji krom majetku nabytho vlastnmi silami, nebo nedoufali vbec, e se doije st, nebo si mysl, e se doke v ppad nouze uskrovnit. Rozum, z nho jedin me pochzet ja-kkoli pravidlo, kter m obsahovat nut-nost, vkld do tohoto svho pedpisu sice tak nutnost (nebo bez t by to nebyl imperativ), avak ta je podmnn pouze subjektivn a nelze ji pedpokldat ve vech subjektech ve stejn me. Zkono-drstv rozumu vak vyaduje, aby pote-bovalo pedpokldat pouze sebe sama, protoe pravidlo je jen tehdy objektivn a obecn platn, kdy plat bez nahodilch subjektivnch podmnek, kter odliuj jednu rozumnou bytost od druh. ekne-te-li nkomu, e nem nikdy nic liv sli-bovat, pak je to pravidlo, kter se tk jen jeho vle, a u lze dky n doshnout z-mr, kter ten lovk snad m, nebo ne. To, co m bt tmto pravidlem pln a priori ureno, je pouh chtn. Uke-li se, e toto pravidlo je prakticky sprvn, pak je to zkon, protoe je to kategorick imperativ. Praktick zkony se tedy vzta-huj jedin na vli, bez ohledu na to, co je jej kauzalitou zpsobeno, a od tto kau-

32

zality (jakoto patc do smyslovho sv-ta) meme abstrahovat, abychom mli zkony ist.

2 . Pouka I Vechny praktick principy, kter ped-

pokldaj njak objekt (ltku) mohutnosti dosti jako urujc dvod vle, jsou vesms empirick a nemohou bt praktic-kmi zkony.

Ltkou mohutnosti dosti rozumm pedmt, jeho skutenost je poadovna. Pedchz-li dost tohoto pedmtu ped praktickm pravidlem a je-li podmnkou toho, abychom si ji uinili principem, -km (za prv): tento princip je pak vdyc-ky empirick. Nebo urujcm dvodem libovle je potom pedstava objektu a ten jej vztah k subjektu, kter pimje mo-hutnost dosti k uskutenn objektu. Takov vztah k subjektu se vak nazv libost ze skutenosti pedmtu. Libost by tedy musela bt pedpokldna jako pod-mnka monosti uren libovle. Avak u dn pedstavy njakho pedmtu, a je jakkoli, nelze a priori poznat, zda bude spojena s libost i nelibost, nebo bude indiferentn. V takovm ppad mus tedy bt urujc dvod libovle, a tud i praktick materiln princip, kter ho pedpokld jako podmnku, vdycky em-pirick.

33

Jeliko pak (za druh) princip, kter se zakld jen na subjektivn podmnce vn-mavosti pro libost i nelibost (kter me bt poznna vdy jen empiricky, a nem-e bt stejnm zpsobem platn pro vechny rozumn bytosti), me sice slou-it pro subjekt, kter tu vnmavost m, jako jej maxima, ale nikoli i pro tuto ma-ximu samu jako zkon (protoe mu chyb objektivn nutnost, kter mus bt pozn-na a priori); takov princip proto neme nikdy bt praktickm zkonem.

3 . Pouka I I Vechny materiln praktick principy

jsou jako takov vesms jednoho a tho druhu a pat pod veobecn princip sebe-lsky neboli vlastn blaenosti.

Libost z pedstavy existence njak v-ci, pokud m bt urujcm dvodem toho, abychom tu vc dali, se zakld na vn-mavosti subjektu, protoe zvis na jsouc-nosti pedmtu; nle tud smyslu (ci-tu), a ne rozvaovn, kter vyjaduje vztah pedstavy k objektu podle pojm, nikoli vak k subjektu podle cit. Je tedy jen potud praktick, pokud pocit pjem-nosti, kter subjekt oekv od skutenosti objektu, uruje mohutnost dosti. V-dom rozumn bytosti o pjemnosti ivo-ta, kter nepetrit provz veker jej jsoucno, je blaenost, a principem, kter

34

vede k tomu, e tuto blaenost uinme nejvym urujcm dvodem sv libov-le, je princip sebelsky. Vechny materiln principy tedy, kter kladou urujc dvod libovle do libosti nebo nelibosti, je vyvolv skutenost njakho pedmtu, jsou zcela stejnho druhu potud, e ve-sms pat k principu sebelsky neboli vlastn blaenosti.

ZVR Vechna materiln praktick pravidla

kladou urujc dvod vle do ni mo-hutnosti dosti, a kdyby nebylo vbec dnch pouze formlnch zkon tto -dosti, kter by vli dostaten urovaly, nebylo by mono pipustit ani dnou vy mohutnost dosti.

POZNMKA 1 lovk se mus podivovat tomu, jak si

mohou jinak dvtipn mui myslet, e roz-dl mezi vy a ni mohutnost dosti lze hledat v tom, maj-li pedstavy, kter jsou spojeny s citem libosti, svj pvod ve smyslech, nebo v rozvaovn. Nebo kdy se teme po urujcch dvodech dosti a kdy je klademe do pjemnosti, ji od neho oekvme, nezle vbec na tom, odkud pichz pedstava tohoto oblaujcho pedmtu, nbr jenom na tom, jak hodn ns oblauje. Jestlie n-

35

jak pedstava me, by i mla sv sdlo a pvod v rozvaovn, urovat libovli jen potud, e v subjektu pedpokld cit libosti, pak zvis to, e je urujcm dvo-dem libovle, zcela na povaze vnitnho smyslu, toti e tm tento smysl me bt pjemn vzruen. Pedstavy pedmt mohou bt sebeodlinj, mohou to bt pedstavy rozvaovn, ano dokonce ped-stavy rozumu v protikladu k smyslovm pedstavm, pesto je pocit libosti, jeho prostednictvm se vlastn jedin stvaj urujcm dvodem vle (pjemnost, poi-tek, kter od nich oekvme a kter pod-ncuj innost k vytvoen objektu), neje-nom potud tho druhu, e me bt vdy poznn pouze empiricky, nbr i potud, e vzruuj jednu a tut ivotn slu, kter se projevuje v mohutnosti dosti, a v tomto ohledu se nemohou liit od dnho jinho urujcho dvodu nim, leda stupnm. Jak bychom mohli jinak porovnvat dva co do zpsobu pedstavovn zcela odlin urujc dvody, pokud jde o jejich velikost, abychom dali pednost tomu, kter nejvc drd nai mohutnost dos-ti? T lovk me odloit netenou pro nj pounou knihu, aby nezmekal hon, odejt uprosted krsn ei, aby nepiel pozd k obdu, opustit rozumn rozhovor, kterho si jinak velmi cen, aby se posadil k hracmu stolku, odmtnout dokonce chu-

36

dka, jemu jindy s radost prokazuje dobro, protoe zrovna nem v kapse vc penz, ne kolik potebuje k zaplacen vstupnho na njakou komedii. Jestlie uren vle spov na citu pjemnosti i nepjemnosti, kter z njakho dvodu oekv, pak je mu pln jedno, jak druh pedstav ho ovlivuje. Zle mu jen na tom, jak siln a jak dlouho na nj tato pjemnost psob, jak snadno byla zsk-na a jak asto se opakuje, aby se odhodlal k volb. Tak jako je tomu, kdo potebuje penze na sv vdaje, zcela jedno, byla-li jejich hmota, zlato, vykopna v horch, nebo vyrovna z psku, je-li j jen vude piznvna t hodnota, tak se taky d-n lovk, ktermu jde jen o pjemnosti ivota, nept, zda jsou to pedstavy rozva-ovn, nebo smysl, nbr jen, jak mno-ho a jak velk poitky mu na nejdel do-bu poskytnou. Pouze ti, kdo by rdi upeli istmu rozumu mohutnost urovat vli bez pedpokladu njakho citu, mohou se tak dalece vzdlit od svho vlastnho vysvtlen, e to, co sami pedtm uvedli na jeden a t princip, potom pesto pro-hls za zcela nesourod. Tak se ukazuje, e meme nachzet poten v pouhm vynaloen sly, ve vdom pevnosti sv due pi pemhn pekek, kter se stavj do cesty naim zmrm, v psto-vn dar ducha atd., a prvem to ozna-

37

ujeme jako jemnj radosti a povyraen, protoe jsou v na moci vce ne jin, neopotebovvaj se, spe posiluj n cit pro jejich jet vt vychutnn, a kdy ns oblauj, zrove ns vzdlvaj. Avak vydvat je proto za jin zpsob urovn vle ne pomoc pouhch smysl, protoe v ns pece kvli monosti onch poitk pedpokldaj jako prvn podmnku tohoto zalben pro n zzen cit, je tot, jako kdy si nevzdlan lid, kte by se rdi pletli do metafyziky, pedstavuj ltku tak jemnou, tak pejemnou, a se jim samm z toho to hlava, a pak jsou pesvdeni, e tak vymysleli njakou du-chovn, a pitom rozprostrannou podsta-tu. Hledme-li jako Epikuros v ctnosti pouh poitek, kter nm slibuje, aby us-mrnila nai vli, potom mu nememe vytkat, e ho povauje za zcela stejn jako poitky nejhrubch smysl; nebo nemme dn dvod obviovat ho, e pipisoval pedstavy, jimi v ns byl tento cit vzbuzen, pouze tlesnm smyslm. Zdroj mnohch z nich hledal, jak se lze dohadovat, rovn v uit vy mohutnosti poznn; to mu ale nebrnilo, a ani ne-mohlo zabrnit, aby nepovaoval podle zmnnho principu tento poitek samot-n, kter nm poskytuj ony v krajnm ppad i intelektuln pedstavy a dky nmu se mohou jedin stt urujcmi

38

dvody vle, za stejnorod. Nejvt po-vinnost filosofa je dslednost, a pece se s n setkvme velice zdka. Star eck koly nm v tom ohledu nabzej vce p-klad, ne s kolika se setkvme v naem synkretickm stolet, kdy je umle vytv-en jaksi koalin systm protiecch si zsad, pln nepoctivosti a plytkosti, pro-toe se lpe uplatuje u veejnosti, kter je spokojena, kdy v o vem nco a vcel-ku nic, a pitom vemu rozum". Princip vlastn blaenosti, a u se pi nm uplat-n sebevc rozvaovn a rozumu, by v se-be pece nepojal dn jin urujc dvo-dy pro vli, ne kter jsou pimen ni mohutnosti dosti, a tak bu neexistuje vbec dn1 mohutnost dosti, nebo mus bt ist rozum ji sm pro sebe praktick, tj. mus bt s to urovat vli pouhou formou praktickho pravidla, ani by pedpokldal njak cit, tud bez pedstav pjemnho nebo nepjemnho jako ltky mohutnosti dosti, kter je vdy empirickou podmnkou princip. Je-din pokud rozum uruje vli pro sebe sa-ma (nen ve slub dnch nklonnost), je pravou nejvy mohutnost dosti, kter je podzeno to, co lze urovat pato-logicky, a od kter je to skuten, ano, specificky odlin, take i ten nejmen

Kantv prun exempl: dn vy".

39

pmsek podnt nklonnosti podrv jej slu a pednost, tak jako nejmen em-pirick prvek jako podmnka v matema-tickm dkazu znevauje a ni jeho ds-tojnost a vhu. V praktickm zkonu ur-uje rozum vli bezprostedn, nikoliv prostednictvm njakho citu libosti i nelibosti vstupujcho mezi n, dokonce i kdyby plynul z tohoto zkona, a jen to, e me bt jakoto ist rozum praktic-k, mu umouje, aby byl zkonodrn.

POZNMKA II Bt astn je nutn pnm kad ro-

zumn, ale konen bytosti, a tud nevy-hnutelnm urujcm dvodem jej mohut-nosti dosti. Nebo spokojenost s celm svm bytm nen snad njak pvodn statek a blaenost, kter by pedpokldala vdom vlastn nezvisl sobstanosti, nbr problm vnucen j jej konenou pirozenost samou, protoe ona bytost je potebn, a tato poteba se tk ltky jej mohutnosti dosti, tj. neho, co se vztahuje k citu libosti nebo nelibosti, kte-r jsou subjektivn jejm podkladem, a m je urovno to, co ona bytost pote-buje k spokojenosti se svm stavem. Avak prv proto, e tento materiln ur-ujc dvod me bt subjektem poznn pouze empiricky, je nemon povaovat tuto lohu za zkon, protoe zkon jako-

40

to objektivn by musel obsahovat ve vech ppadech a pro vechny rozumn bytosti prv t urujc dvod vle. Nebo ako-liv pojem blaenosti je vude podkladem praktickho vztahu objekt k mohutnosti dosti, pece jen je to pouze veobecn nzev subjektivnch urujcch dvod a neuruje nic specificky, a o to v tto praktick loze pece jedin jde a bez to-hoto uren neme bt vbec rozeena. Do eho m toti kad [jednotlivec] klst svou blaenost, to zle na zvltnm citu libosti a nelibosti jednoho kadho, a dokonce i v jednom a tme subjektu bude zleet na rozdlnosti poteb, podle zmn tohoto citu, a njak subjektivn nutn zkon (jakoto prodn zkon) je tedy objektivn pli nahodilm praktic-km principem, kter me a mus bt v rznch subjektech velmi rzn, a ne-me tedy bt nikdy zkonem, protoe u touhy po blaenosti nezle na form zkonitosti, nbr pouze na ltce, toti zda a jak mnoho poitk mohu oekvat pi dodrovn tohoto zkona. Principy se-belsky mohou sice obsahovat obecn pra-vidla obratnosti (jak vyhledvat prosted-ky k elm), ale pak jsou to pouh teo-retick principy , napklad jako si ten,

Vty, kter se oznauj jako praktick" v ma-tematice nebo prodovd, by se mly vlastn na-

41

kdo by rd jedl chlb, mus vymyslit mln. Avak praktick pedpisy, kter se na nich zakldaj, nemohou bt nikdy ve-obecn, nebo urujc dvod mohutnosti dosti je zaloen na citu libosti a nelibosti, u nho nelze nikdy pedpokldat, e je zamen veobecn na tyt pedmty.

Avak dejme tomu, e by si konen ro-zumn bytosti myslely, i pokud jde o to, co maj povaovat za objekty svch cit li-bosti nebo bolesti, a dokonce i pokud jde o prostedky, kter musej pout, aby tch prvnch city doshly a tm druhm se vyhnuly, pln tot, nemohly by pes-to vydvat princip sebelsky za praktick zkon; nebo tato jednoznanost sama by byla pece jen nhodn. Urujc dvod by byl pod jen subjektivn platn a pouze empirick a neml by onu nutnost, kter je mylena v kadm zkon, toti objek-tivn nutnost z apriornch dvod; anebo bychom nesmli tuto nutnost vbec vyd-vat za praktickou, nbr pouze za fyzic-kou, toti e si toto jednn na ns vynu-tila nae nklonnost se stejnou nevyhnu-telnost, jako se neubrnme zvn, kdy

zvat technick". Nebo tmto naukm vbec ne-jde o uren vle; naznauj pouze rozmanitost monho jednn, k jeho vyvoln urit inek sta, a jsou tedy stejn teoretick jako vechny v-ty, kter vypovdaj sept piny s njakm in-kem. Kdo pak chce inek, ten si mus tak dt li-

42

vidme zvat jin lidi. Spe by bylo mo-no tvrdit, e nejsou vbec dn praktick zkony, nbr jen rady ve prospch naich dost, ne aby byly pouh subjektivn principy poveny na praktick zkony, kter maj naprosto objektivn, a ne jen subjektivn nutnost, a musej bt po-znvny rozumem a priori, nikoli ve zku-enosti (a u je sebevc empiricky obec-n). Dokonce i pravidla jednoznanch je-v jsou nazvna prodnmi zkony (nap. mechanickmi), jen kdy je pozn-vme bu skuten a priori, nebo aspo pedpokldme (jako u chemickch), e bychom je mohli poznat a priori z objek-tivnch dvod, kdyby n nhled pronikl hloubji. Nicmn u pouze subjektivnch praktickch princip je vslovnou pod-mnkou, e musej mt za zklad nikoli objektivn, nbr subjektivn podmnky li-bovle, a e tud smj bt zkoumny vdycky jen jako pouh maximy, nikdy vak jako praktick zkony. Tato posledn poznmka vypad na prvn pohled jako pouh slovkaen, pedstavuje vak1 slovn uren nejdleitjho rozdlu, ja-k se vbec me pi praktickch zkou-mnch vyskytnout.

Kantv prun exempl: avak je to".

43

4. Pouka I I I M-li si rozumn bytost myslit sv ma-

ximy jako praktick obecn zkony, me si je myslit jen jako takov principy, kter obsahuj pohnutky vle nikoli co do ltky, nbr pouze co do formy.

Ltkou praktickho principu je pedmt vle. Ten je bu jej pohnutkou, nebo ne. Je-li jej pohnutkou, bylo by pravidlo vle podzeno empirick podmnce (vztahu ur-ujc pedstavy k citu libosti a nelibosti) a nebylo by tud praktickm zkonem. Ze zkona, z nho odstranme vekerou ltku, tj. kad pedmt vle (jakoto po-hnutku), nezbude nic ne pouh forma ve-obecnho zkonodrstv. Rozumn bytost si tedy neme svoje subjektivn-praktick principy, tj. maximy, bu vbec zrove myslit jako obecn zkony, nebo mus pedpokldat, e praktickm zkonem je dl jejich pouh forma, podle kter se ony principy hod k veobecnmu zkono-drstv, sama pro sebe.

POZNMKA Jak forma maximy se hod k veobec-

nmu zkonodrstv a jak ne, doke rozliit nejprost rozvaovn bez nvo-du. Uinil jsem si napklad maximou zvtovat svj majetek vemi bezpenmi prostedky. Nyn je v mch rukch depo-zitum, jeho majitel zemel a nezanechal

44

o nm dn zpis. To je pirozen ppad m maximy. Chci te jen vdt, zda me ona maxima platit i jako obecn praktic-k zkon. Aplikuji ji tedy na tento ppad a ti se, zda by mohla pijmout i formu zkona, zda bych tud mohl se svou ma-ximou vyslovit zrove i takovto zkon: Kad sm zapt depozitum, jeho sve-n mu nikdo neme dokzat. Okamit vidm, e takov princip by se jako zkon sm zniil, protoe by zpsobil, e by ne-existovala dn depozita. Praktick z-kon, kter za takov uznvm, se mus kvalifikovat pro veobecn zkonodrstv; to je identick vta, a proto pro sebe jas-n. km-li tedy, e moje vle podlh praktickmu zkonu, nemohu uvdt svou nklonnost (napklad v danm p-pad svoji haminost) jako urujc dvod hodc se za veobecn praktick zkon; nebo tato nklonnost nejen e se vbec nehod k veobecnmu zkonodrstv, n-br musila by ve form veobecnho zko-na sama sebe zniit.

Je proto s podivem, jak mohlo - jeliko dost blaenosti, a tud i maxima, po-moc n ji in kad urujcm dvodem sv vle, je veobecn rozumn mue napadnout vydvat ji proto za veobecn praktick zkon. Nebo zatmco jinak ve-obecn prodn zkon uvd ve v soulad, zde by nsledoval - kdybychom chtli t

45

maxim dt obecnost zkona - krajn pro-tiklad souladu, nejhor rozpor a naprost znien t maximy sam i jejho zmru. Nebo vle vech potom nem jeden a t objekt, nbr kad m svj vlastn ob-jekt (sv vlastn blaho), kter se sice m-e nhodou snet i s objekty jinch a s jejich zmry, kter m rovn k sob samm, ale ani zdaleka nesta na zkon, protoe vjimek, kter jsme oprvnni ppad od ppadu udlat, je bez konce a u vbec je nelze shrnout do jednoho obecnho pravidla. Tmto zpsobem vze-jde harmonie, kter se podob on, ji l jist posmn bsnika na svornost dvou manel, kte se navzjem ni: O podi-vuhodn harmonie, co chce on, to chce i ona atd., nebo tomu, co se vyprv o pro-hlen krle Frantika I. vi csai Kar-lovi V.: Co chce mt mj bratr Karel (Mi-lnsko), to chci mt taky. Empirick po-hnutky se nehod k dnmu veobecn-mu vnjmu zkonodrstv, avak prv tak mlo k vnitnmu; nebo jeden klade za zklad nklonnosti svj subjekt, ten druh ale jin subjekt, a v kadm sub-jektu samm m pak pevaujc vliv hned tato, hned njak jin nklonnost. Najt zkon, kter by je vechny ovldal pod touto podmnkou, toti s vestrannm souhlasem, je naprosto nemon.

46

5 . loha I . Za pedpokladu, e jedin pouh zko-

nodrn forma maxim je dostatenm ur-ujcm dvodem vle, je teba najt tu po-dobu vle, kter je j jedin uriteln.

Protoe pouhou formu zkona si lze pedstavit jedin rozumem, a nen tud pedmtem smysl a nepat ani mezi je-vy, li se jej pedstava jakoto urujcho dvodu pohnutky vle od vech urujcch dvod udlost v prod podle zkona kauzality, protoe u tch musej bt uru-jcmi dvody pohnutky jevy samy. Avak i kdy tato vle neme mt za zkon d-n jin urujc dvod vle ne onu ve-obecnou zkonodrnou formu, musme si takovou vli myslit jako zcela nezvislou na prodnm zkonu jev, toti zkonu kauzality, pokud jde o jejich vzjemn vztah. Takovou nezvislost vak nazv-me svobodou v nejpsnjm, tj. transcen-dentlnm smyslu. Svobodnou vl je tedy vle, kter me slouit jako zkon jedin pouh zkonodrn forma maximy.

6. loha I I . Za pedpokladu, e vle je svobodn, je

teba najt zkon, kter je jedin s to nut-n ji urit.

Protoe ltka praktickho zkona, tj. ob-jekt maximy, neme bt nikdy dna jinak ne empiricky, avak svobodn vle jako-

47

to nezvisl na empirickch (tj. k smyslo-vmu svtu patcch) podmnkch mus bt pesto uriteln; svobodn vle mus tedy, a nezvisl na ltce zkona, pesto nachzet urujc dvod v zkonu. V zko-nu ale nen krom ltky zkona obsaeno dle nic ne zkonodrn forma. Je tedy zkonodrn forma, pokud je v maxim obsaena, to jedin, co me bt urujcm dvodem vle.

POZNMKA Svoboda a nepodmnn praktick z-

kon tedy na sebe navzjem stdav odka-zuj. Neptm se zde vak, jsou-li tak ve skutenosti rzn, a nen-li nepodmnn zkon spe jen sebevdomm istho praktickho rozumu, ten ale zcela toton s pozitivnm pojmem svobody; nbr ptm se, m nae poznn nepodmnn prak-tickho zan, zda svobodou, nebo prak-tickm zkonem. Svobodou zat neme, nebo tu si nememe uvdomit ani bez-prostedn, protoe jej prvn pojem je ne-gativn, ani na ni nememe usuzovat ze zkuenosti, nebo zkuenost nm dv po-znat pouze zkon jev, a tedy mechanis-mus prody, pm protiklad svobody. Je to tedy morln zkon, jej si uvdomuje-me bezprostedn (jakmile si stanovme maximy vle), jen se nm nejdv nabz, a tm, e rozum kad zkon vyjaduje

48

jako urujc dvod, kter nemohou pe-vit dn smyslov podmnky, ano kte-r je na nich zcela nezvisl, vede pmo k pojmu svobody. Jak je ale mon i vdo-m onoho morlnho zkona? ist prak-tick zkony si meme uvdomit stejn, jako si jsme vdomi istch teoretickch zsad, toti tak, e dvme pozor na nut-nost, s n nm je rozum pedpisuje, a na vylouen vech empirickch podmnek, na kter ns ona nutnost odkazuje. Pojem ist vle vznik z tch prvnch, podobn jako vdom istho rozvaovn z toho druhho.1 e toto je to prav podraen naich pojm a e mravnost nm nejprve odhaluje pojem svobody, e tedy praktick rozum nejprve stav tmto pojmem ped spekulativn rozum nejneeitelnj otz-ku, aby ho uvedl do nejvtch rozpak, je zejm ji z toho, e, jeliko pomoc pojmu svobody v jevech neme bt nic vysvtle-no, nbr zde mus bt vdy vodtkem p-rodn mechanismus, nadto se i antinomie istho rozumu, chce-li vystoupit v ad pin k nepodmnnmu, zaplete pi jed-nom jako pi druhm v nepochopitelnosti, kdeto ten posledn (mechanismus) je pe-ce aspo pouiteln pi vysvtlovn jev, lovk by se nikdy neodvil zavdt do vdy svobodu, kdyby nepiel mravn z-

1AA: z tch druhch".

49

kon a s nm praktick rozum a nevnutil nm tento pojem. Avak i zkuenost po-tvrzuje tento podek pojm v ns. Kdyby napklad nkdo o svm sklonu k rozkoi tvrdil, e je pro nho - kdy se mu na-skytne milovan pedmt a pleitost -zcela neodolateln, zda by, kdyby byla ped jeho dm postavena ibenice, aby na ni byl ihned po ukojen svho chte pov-en, zda by potom svj sklon nepotlail? Nemusme dlouho hdat, co by odpovdl. Zeptejte se ho ale, zda by povaoval za mon pemoci svou lsku k ivotu, jak-koliv velk by byla, kdyby na nm jeho kne pod stejnou hrozbou okamit po-pravy poadoval, aby vydal kiv svdect-v proti estnmu mui, kterho by rd pod falenmi zminkami zniil. Zda by to uinil, nebo ne, to se mon neodv tvrdit; e je to ale pro nho mon, mus pipustit bez vhn. Soud tedy, e nco me udlat, protoe si je vdom toho, e to udlat m, a poznv v sob svobodu, kter by mu jinak bez morlnho zkona zstala neznm.

7. Zkladn zkon i s tho prak t ickho rozumu Jednej tak, aby maxima tv vle mohla vdy zrove platit jako princip veobecnho zkonodrstv.

50

POZNMKA ist geometrie m postulty jako

praktick vty, kter ale dle nic neobsa-huj krom pedpokladu, e nco meme udlat, kdyby se teba dalo, abychom to udlali, a to jsou jej jedin vty, kter se tkaj jsoucna. Jsou to tedy praktick pra-vidla pod problematickou podmnkou v-le. Zde vak jedno pravidlo k, e mme postupovat vlun uritm zpsobem. Praktick pravidlo je tedy pedstaveno jako nepodmnn, tud jako kategorick praktick vta a priori, m je ta vle na-prosto a bezprostedn objektivn urena (praktickm pravidlem samm, kter je tu tedy zkonem). Nebo ist, o sob praktick rozum je zde bezprostedn z-konodrn. Vle je zde mylena jako nez-visl na empirickch podmnkch, tud jako ist vle, jako uren pouhou for-mou zkona, a tento urujc dvod je po-vaovn za nejvy podmnku vech ma-xim. Ta vc je dosti zarejc a nem v celm ostatnm praktickm poznn nic sob podobnho. Nebo apriorn mylenka monho veobecnho zkonodrstv, kter je tedy pouze problematick, je zde pedkldna jako zkon nepodmnn, ani by si nco vypjovala od zkuenosti nebo njak vnj vle. Nen to ale taky pedpis, podle nho m probhnout nja-k jednn, pomoc nho je mono dosh-

51

nout poadovanho inku (nebo to by bylo pravidlo vdy fyzicky podmnn), nbr pravidlo, kter pouze uruje a priori vli, pokud jde o formu jejch maxim, a tu nen nemon aspo si myslit jako urujc dvod skrze objektivn formu z-kona vbec njak zkon, jeho elem je pouze subjektivn forma zsad. Vdom to-hoto zkladnho zkona meme nazvat faktem rozumu, protoe jej nememe vy-mudrovat z pedchzejcch dat rozumu, nap. vdom svobody (nebo to nm nen dno pedem), nbr protoe se nm vnu-cuje sm pro sebe jako syntetick vta a priori, kter nen zaloena na dnm, ani na istm, ani na empirickm nzoru, akoliv by hned byla analytick, kdyby-chom pedpokldali svobodu vle, k e-mu by vak bylo teba jako k pozitivn-mu pojmu intelektulnho nzoru, kter zde ale vbec nesmme pijmout. Mme-li se vak na tento zkon dvat bez nesprv-nho vkladu jako na dan, musme pece jen poznamenat, e to nen dn empiric-k faktum, nbr jedin faktum istho rozumu, kter se tm ohlauje ve sv p-vodn zkonodrnosti (sic volo, sic jubeo1).

DSLEDEK ist rozum je sm pro sebe praktick

1Juvenalis, Satiry 4, 223. (Tak chci, tak pikazuji.)

52

a dv (lovku) obecn zkon, kter na-zvme mravnm zkonem.

POZNMKA Ve zmnn skutenost je nesporn.

Sta, abychom jen rozloili soud, kter li-d vynej o zkonitosti svch jednn, a vdycky zjistme, e - a u tomu k nklonnost cokoli - jejich rozum pesto neplatn a z vnitn nutnosti pidruje maximu vle pi danm jednn k ist vli, tj. k sob sammu, jeliko se na sebe dv jako na praktick rozum a priori. Tento princip mravnosti pak prv kvli veobecnosti zkonodrstv, kter ho in nejvym formlnm urujcm dvodem vle bez ohledu na vechny jej subjektiv-n odlinosti, prohlauje rozum zrove zkonem pro vechny rozumn bytosti, pokud vbec maj vli, tj. mohutnost ur-ovat svou kauzalitu pomoc pedstavy pravidel, a tedy pokud jsou schopn jed-nn podle zsad, nsledovn i podle apri-ornch praktickch princip (nebo ty je-din maj tu nutnost, kterou rozum pro zsadu poaduje). Neomezuje se tedy jen na lovka, nbr tk se vech kone-nch bytost, kter maj rozum a vli, ano spoluzahrnuje dokonce i nekonenou by-tost jakoto nejvy inteligenci. V prvnm ppad vak m zkon formu imperativu, protoe u lovka meme sice jako u ro-

53

zumn bytosti pedpokldat istou, avak jakoto u bytosti poznamenan potebami a smyslovmi pohnutkami nikoli svatou vli, tj. takovou, kter by nebyla schopn dn maximy odporujc morlnmu z-konu.

Morln zkon je tedy u lid imperati-vem, kter kategoricky pikazuje, protoe zkon je nepodmnn; pomr takov vle k tomuto zkonu je zvislost pod jmnem zvazku, kter znamen nucen k jednn, i kdy pouhm rozumem a jeho objektivnm zkonem. - Tomuto jednn se k povinnost, protoe patologicky po-drdn (akoliv nikoliv uren a tud stle svobodn) libovle s sebou nese p-n, kter vznik ze subjektivnch pin, me se tud i pit istmu objektivn-mu urujcmu dvodu, a potebuje proto jako morln nutkn odpor praktickho rozumu, kter lze nazvat vnitnm, ale intelektulnm ntlakem. V t nejskrom-nj inteligenci se libovle prvem jev jako neschopn jakkoliv maximy, kter by nemohla bt zrove objektivn1 zko-nem, a pojem svatosti, kter j proto nle-, ji sice nepen pes vechny praktic-k, jist vak pes vechny prakticky ome-zujc zkony, tud i zvazky a povinnos-ti. Tato svatost vle je nicmn praktic-

1AA: objektivnm".

54

kou ideou, kter mus nutn pedstavovat pravzor, jemu se do nekonena piblio-vat je to jedin, co pslu vem rozum-nm bytostem, a kterou jim ist mravn zkon, kter je proto sm nazvn sva-tm, neustle a sprvn pipomn. Bt si jist tmto do nekonena jdoucm pokro-kem svch maxim a jejich nezviklatelno-st v nestlm postupu, tj. ctnost, je to nejvy, eho me doshnout konen praktick rozum, kter opt neme bt jako pirozen zskan mohutnost nikdy dovren, protoe jistota se v takovm ppad nikdy nestane apodiktickou jisto-tou a namlouvat si to je velmi nebezpe-n.

8 . Pouka IV Autonomie vle je jedin princip vech

morlnch zkon a povinnost odpovda-jcch tmto zkonm: veker heterono-mie libovle naproti tomu nejen nezakl-d dnou zvaznost, nbr je naopak proti jejmu principu a proti mravnosti vle. Jedin princip mravnosti spov v nezvislosti na veker materii zkona (toti na poadovanm objektu), a pece zase v uren libovle pouhou veobecnou zkonodrnou formou, j mus bt maxi-ma schopn. Ona nezvislost je ale svobo-dou v negativnm smyslu, kdeto toto vlastn zkonodrstv istho, a jako tako-

55

vho praktickho rozumu, je svobodou v pozitivnm smyslu. Morln zkon tedy nevyjaduje nic jinho ne autonomii is-tho praktickho rozumu, tj. svobody1, a tato je sama formln podmnkou vech maxim, za n se jedin mohou shodovat se svrchovanm praktickm zkonem. Jestlie tedy pijde materie chtn, kterou neme bt nic jinho ne objekt dosti, kter je spojena se zkonem, do praktic-kho zkona jako podmnka jeho monos-ti, pak z toho vzejde heteronomie libov-le, toti zvislost na prodnm zkonu -dit se njakm podntem nebo sklonem, a vle si nedv sama zkon, nbr jenom pedpis k rozumnmu zen se patologic-kmi zkony; avak maxima, kter v sob takto neme nikdy obsahovat veobecn zkonodrnou formu, nejene tmto zp-sobem nezakld dnou zvaznost, n-br protiv se dokonce principu istho praktickho rozumu, a tud i mravnmu smlen, i kdyby bylo jednn, kter z to-ho vychz, zkonit.

POZNMKA I K praktickmu zkonu nesm tedy bt

nikdy potn praktick pedpis, s nm je spojena njak materiln (tud empiric-k) podmnka. Nebo zkon ist vle,

1AA: svobodu".

56

kter je svobodn, stav tuto vli do zcela jin ne empirick sfry a nutnost, kterou tento zkon vyjaduje, me tedy - proto-e to nem bt prodn nutnost - spo-vat pouze ve formlnch podmnkch mo-nosti zkona vbec. Veker ltka prak-tickch pravidel spov vdy v subjektiv-nch podmnkch, kter j1 nezjednvaj veobecnost pro rozumn bytosti, leda podmnnou (v ppad, e dm to i ono, co potom musm udlat, abych to uskutenil), a to se vesms kolem prin-cipu vlastn blaenosti. Je ovem nepopi-rateln, e vechno chtn mus mt tak njak pedmt, a tedy ltku, ta vak proto jet nen urujcm dvodem a pod-mnkou maximy; nebo, je-li j, ned se vyjdit ve veobecn zkonodrn form, protoe urujc pinou libovle by po-tom bylo oekvn existence pedmtu a za zklad chtn by musela bt kladena zvislost mohutnosti dosti na existenci njak vci, kterou lze hledat vdy jen v empirickch podmnkch, a proto nem-e nikdy obsahovat dvod nutnho a ve-obecnho pravidla. Objektem vle rozum-n bytosti tak bude moci bt blaenost ci-zch bytost. Kdyby vak byla urujcm dvodem maximy, museli bychom pedpo-kldat, e v blahu druhch lid nalzme

1AA: jim".

57

nejen pirozen poten, nbr i potebu, tak, jak to s sebou nese sympatetick smlen lid. Avak tuto potebu nemohu pedpokldat u kad rozumn bytosti (u Boha u vbec ne). Materie maximy me tedy sice zstat, nesm ale bt jej pod-mnkou, nebo jinak by se tato maxima nehodila za zkon. ili pouh forma zko-na, kter ltku omezuje, mus bt zrove dvodem, aby se tato ltka pipojila k v-li, nikoliv ale, aby se pedpokldala. Nech je touto ltkou nap. moje vlastn blaenost. Ta - jestlie ji pipisuji kadmu (co skuten tak u konench bytost smm) - se me jen pak stt objektivnm praktickm zkonem, jestlie do n zrove zahrnu blaenost druhch. Zkon podporovat blaenost druhch nevychz tedy z pedpokladu, e by to bylo objektem pro libovl kad bytosti, nbr pouze z toho, e urujcm dvodem ist vle se stv forma veobecnosti, kterou rozum potebuje jako podmnku, aby mohl dt maxim sebelsky objektivn platnost zkona. Urujcm dvodem ist vle te-' dy nebyl tento objekt (blaenost druhch), nbr vlun pouh zkonit forma, po-moc n jsem omezil svou maximu zaloe-nou na nklonnosti, abych j zjednal ve-obecnost zkona a uinil ji tak pimenou istmu praktickmu rozumu, z kterhoto omezen, a ne pistoupenm nja-

kho vnjho popudu, pak mohl jedin vzejt pojem povinnosti rozit maximu m sebelsky tak na blaenost druhch.

POZNMKA II Pmm protikladem principu mravnosti

je, kdy se urujcm dvodem vle in princip vlastn blaenosti, k emu se - jak jsem svrchu ukzal - mus potat na-prosto ve, co klade urujc dvod, kter m slouit jako zkon, jinam ne do zko-nodrn formy maximy. Tento rozpor vak nen pouze logick jako rozpor mezi empi-ricky podmnnmi pravidly, kter by-chom pesto chtli povit na nutn prin-cipy poznn, nbr praktick, - a kdyby hlas rozumu nebyl ve vztahu k vli tak zeteln, tak nepehluiteln a i pro nej-obyejnjho lovka tak slyiteln, byl by mravnost pln zniil; takto se ale m-e udrovat u jen v zmatench spekula-cch kol, kter maj dostatek drzosti pedstrat, e nesly onen nebesk hlas, aby mohly zastvat teorii, kter je nestoj dn lmn hlavy.

Kdyby se njak tvj znm, kterho m docela rd, domnval, e se u tebe ospravedln za sv kiv svdectv tm, e by se nejprve vymlouval na svou - podle jeho pesvden - posvtnou povinnost k vlastn blaenosti, potom by vyjmenoval vechny vhody, kter si tm zajistil, zd-

59

raznil opatrnost, kterou pitom zachov-val, aby byl bezpen proti kadmu od-halen, dokonce i z tv strany, ktermu to tajemstv svil jedinmu proto, aby to mohl kdykoliv zapt, potom by ale se v vnost tvrdil, e plnil opravdovou lid-skou povinnost, pak by ses mu bu rov-nou do o vysml, nebo by ses od nho s odporem odvrtil, i kdybys teba - kdy-by nkdo upravoval sv zsady pouze ve svj vlastn prospch - proti tmto pra-vidlm neml sebemen nmitky. Anebo eknme, e by vm nkdo doporuoval za sprvce mue, ktermu pr mete slep svit vechny sv zleitosti, a aby zskal vai dvru, vychvaloval by ho jako chyt-rho lovka, kter dovede jt mistrn za svm prospchem, a tak jako lovka ne-navn innho, kter pitom neopomine vyut kadou pleitost, konen by ho chvlil - aby mu snad nekodily obavy z jeho sprostho sobectv - jak opravdu jemn um t, e si nelibuje v hromadn penz nebo v hrubch poitcch, nbr v roziovn svch vdomost, ve vybran a poun spolenosti, ano i v dobrch skutcch vi potebnm, pokud ale jde o prostedky (kter pece odvozuj svou vt i men hodnotu jen od elu), nijak se neznepokojuje, a pokud jen si je jist, e zstane neodhalen a e mu v tom nikdo nebude brnit, jsou mu pitom ciz penze

60

a statek jako jeho vlastn, pak byste si bu myslili, e si z vs ten doporuujc lovk dl legraci, nebo e se pomtl na rozumu. - Tak zeteln a oste jsou odz-nuty hranice mezi mravnost a sebels-kou, e ani to nejprost oko neme pe-hldnout ten rozdl, zdali nco pat na tu, nebo na druhou stranu. Nkolik nsledu-jcch poznmek se me zdt pi pravd tak zejm zbytench, avak snad po-slou aspo k tomu, aby zjednaly sudku prostho lidskho rozumu trochu vce ze-telnosti.

Princip blaenosti nm me sice po-skytovat maximy, nikdy vak ne takov, je by se hodily za zkony vle, dokonce i kdybychom jejich objektem uinili ve-obecnou blaenost. Nebo protoe poznn blaenosti se zakld vlun na zkue-nostnch datech, protoe kad soud o n velice zvis na mnn jednoho kadho, kter je k tomu jet samo velmi promn-liv, me nm onen princip jist dvat genereln, nikdy ale univerzln pravidla, tj. me dvat takov, kter v prmru nejastji vyhovuj, nikoli ale takov, kte-r musej bt platn vdycky a nutn; ne-mohou tud bt na tomto principu zalo-eny dn praktick zkony. Prv proto, e zde mus bt objekt libovle poloen za zklad jejmu pravidlu a mus mu tedy pedchzet, neme se toto pravidlo vzta-

61

hovat na nic jinho ne na to, co se dopo-ruuje, a tedy na zkuenost, a na t bt zaloeno, a tu musej jt rozdly soudu do nekonena. Tento princip nepedpisuje te-dy vem rozumnm bytostem stejn prak-tick pravidla, i kdy snad jsou shrnuta pod jednm spolenm oznaenm, toti oznaenm blaenosti. Morln zkon je vak mylen jako objektivn nutn jen proto, e m platit pro kadho, kdo m rozum a vli.

Maxima sebelsky (chytrosti) pouze ra-d; zkon mravnosti pikazuje. Mezi tm, co se nm rad, a tm, k emu jsme zava-zovni, je ovem velik rozdl

Co mme dlat podle principu autono-mie libovle, nahl i nejprost rozvao-vn zcela lehce a bez rozpak; eo je teba dlat za pedpokladu jej heteronomie, je tk a vyaduje znalost svta; tj. co je po-vinnost, nabz se kadmu samo sebou; eo ale pin opravdov trval prospch, je vdy, kdy se m tento prospch vzta-hovat na veker jsoucno, zahaleno v ne-proniknutelnou temnotu a vyaduje mno-ho chytrosti, abychom praktick, na n zamen pravidlo pizpsobili vhodnmi vjimkami i jen v snesiteln me pote-bm ivota. Mravn zkon nicmn pika-zuje kadmu, a to eo nejpsnji, aby byl dodrovn. Posouzen toho, eo mme podle nho dlat, nesm tedy bt tak t-

62

k, aby s nm nedokzalo zachzet i to nejprost a nejnezkuenj rozvaovn bez znalosti svta.

Uinit zadost kategorickmu pkazu mravnosti je v moci kadho v kad do-b; vyhovt empiricky podmnnmu pedpisu blaenosti je mon jen zdka, a ani zdaleka ne - i jen vzhledem k jed-nomu jedinmu zmru - kadmu. Pi-nou toho je, e v prvnm ppad zle jen na maxim, kter mus bt prav a ist, kdeto v tom druhm zle tak na silch a fyzick monosti poadovan pedmt uskutenit. Pkaz, aby se kad snail uinit se astnm, by byl poetil, nebo nikdy nikomu nepikazujeme to, co ji sm od sebe nevyhnuteln chce. Museli bychom mu pedpisovat, i spe poskyto-vat pouze urit prostedky, protoe ne-me vechno to, co chce. Pedpisovat ale pod jmnem povinnosti mravnost je docela rozumn, nebo poslouchat jej pedpis se nikomu moc nechce, zvl je-li v rozporu s jeho nklonnostmi, a co se prostedk te, je by mu umoovaly dit se tmto zkonem, ty se zde nesmj vyuovat, nebo co v tomto ohledu chce1, to tak me.

Kdo ve he prohrl, me se na sebe a svou hloupost jist zlobit, ale v-li, e ve

B: chce dlat".

63

he podvdl (i kdy tm zskal), mus sm sebou opovrhovat, jakmile se porov-nv s mravnm zkonem. Tm tedy pe-ce jen mus bt nco jinho ne princip vlastn blaenosti. Nebo abych musel sm sob ci: jsem niema, tebae jsem si nacpal mec, pro takov soud musm mt pece jin mtko, ne kdy sm se-be pochvlm a eknu: jsem chytr lovk, nebo jsem obohatil svou pokladnu.

Konen je jet nco v ideji naeho praktickho rozumu, co doprovz pekro-en mravnho zkona, toti jeho trestu-hodnost. S pojmem trestu jako trestu ne-lze pece vbec spojovat ast na blae-nosti. Nebo akoliv ten, kdo zde trest, jist me mt zrove laskav mysl, aby ten trest plnil i tento el, mus bt tento trest pece pedtm ospravedlnn sm pro sebe jako trest, tj. jako pouh zlo, take kdyby pi tom zstalo, a potrestan by ne-vidl dnou pze skrvajc se za touto tvrdost, musel by sm piznat, e se mu stalo poprvu a jeho dl dokonale odpov-d jeho chovn. V kadm trestu jako ta-kovm mus bt pedevm spravedlnost, a ta tvo podstatu tohoto pojmu. Se spra-vedlnost me bt spojena tak laska-vost, avak lovk hodn trestu nem vzhledem k svmu chovn nejmen pi-nu potat s n. Trest je tedy fyzick zlo, kter, i kdyby nebylo spojeno s morlnm

64

zlem jako pirozen nsledek, pece by s nm muselo bt spojovno jako nsledek podle princip mravnho zkonodrstv. Je-li pak kad zloin i bez ohledu na fy-zick nsledky, pokud jde o pachatele, sm pro sebe trestuhodn, tj. naruuje (pinej-menm zsti) blaenost, bylo by zejm nesprvn ci: zloin spoval prv v tom, e si pachatel pivodil trest tm, e zkrtil svou vlastn blaenost (co by mu-selo bt podle principu sebelsky pravm pojmem vekerho zloinu). Trest by tak byl dvodem, pro nco nazvat zloinem, a spravedlnost by naopak musela spovat v tom, e bychom od veho trestn upus-tili a brnili dokonce i pirozenm tres-tm; nebo potom by u nebylo v tom jed-nn nic patnho, protoe zla, kter po nm jinak nsledovala a kvli nim bylo to jednn jedin nazvno patnm, by te byla odvrcena. Dvat se vak pln na vechno trestn i odmovn jen jako na mainrii v rukou njak vy moci, kter by mla jedin pimt rozumn bytosti k innosti smujc k jejich konenmu cli (blaenosti), je a pli oividn mecha-nismem jejich vle nicm vekerou svo-bodu, ne abychom se u nho zdrovali.

Jet jemnj, akoliv stejn nepravdi-v je tvrzen tch, kte pijmaj jaksi zvltn morln smysl, jen by - a nikoliv rozum - uroval morln zkon, podle kte-

65

rho by bylo vdom ctnosti bezprostedn svzno s uspokojenm a poitkem, kdeto vdom neesti s neklidem due a bolest, a tak pece jen vechno zakldaj na -dosti po vlastn blaenosti. Ani bych se vracel k tomu, co bylo eeno ve, chci jen upozornit na klam, k nmu pitom doch-z. Aby mohli pedvdt neestnho jako lovka, kterho vdom vlastnch pe-stupk trest vnitnm neklidem, musej ho ji pedem, pokud jde o rozhodujc z-klad jeho charakteru, ukazovat jako - as-po do urit mry - morln dobrho, stejn jako musej lovka, ktermu vdo-m splnn povinnosti dl radost, ji pe-dem povaovat za ctnostnho. Pojem mo-rality a povinnosti musel tedy pece jen pedchzet vem ohledm na tuto spokoje-nost a neme z n bt v dnm ppad odvozovn. Musme tedy oceovat pedem dleitost toho, co nazvme povinnost, vnost morlnho zkona a bezprostedn cenu, kterou dv jeho dodrovn urit osob v jejch vlastnch och, abychom po-ciovali ono uspokojen u vdom, e se jm dme, a hokou vitku, kdy si meme pedhazovat jeho pekroen. Nememe proto ctit toto uspokojen nebo duevn nepokoj1 ped poznnm povinnosti a klst je za zklad tto povinnosti. lovk u

B: duevn pokoj".

66

mus bt aspo napl poestnm lov-kem, aby si mohl udlat i jen pedstavu o onch pocitech. Ostatn vbec nepop-rm, e stejn jako lze pomoc svobody lid-skou vli bezprostedn urovat morlnm zkonem, me nm i astj jednn v souladu s tmto urujcm dvodem na-konec subjektivn pinst pocit spokoje-nosti se sebou. Spe to samo pat k na-im povinnostem, zakldat a kultivovat tento cit, kter si vlastn jedin zaslou, aby byl nazvn morlnm citem, avak pojem povinnosti z nho nelze vyvozovat, jinak bychom si museli myslet cit zkona jako takovho a dlat pedmtem poitku to, co me bt myleno jen pomoc rozu-mu, a to by - neml-li by to bt zejm rozpor - zcela zniilo veker pojem povin-nosti a na jeho msto by kladlo jen mecha-nickou hru jemnjch sklon, ocitajcch se obas ve sporu s hrubmi.

Jestlie nyn srovnme svou formln svrchovanou zsadu istho praktickho rozumu (jakoto autonomie vle) se vemi dosavadnmi materilnmi principy mrav-nosti, meme na jedn tabulce pedvst vechny ostatn jako takov, jimi jsou skuten zrove vyerpny vechny mo-n ostatn ppady krom jedinho forml-nho1, a tak pomoc pmho ohledn do-

1AA: jedinho (formlnho)".

67

kzat, e je marn ohlet se po njakm jinm principu, ne je princip prv ped-nesen. - Vechny mon urujc dvody vle jsou toti bu pouze subjektivn, a tedy empirick, nebo tak objektivn a racionln; oboj pak bu vnj, nebo vnitn. Principy, kter stoj na lev stran, jsou

vesms empirick a nehod se zejm v-bec za veobecn princip mravnosti. Ale ty na prav stran se zakldaj na rozu-mu (nebo dokonalost jakoto vlastnost vc a nejvy dokonalost pedstavova-nou v substanci, tj. v Bohu, ty ob lze myslit jen pomoc rozumovch pojm). Nicmn ten prvn pojem, toti pojem do-konalosti, me bt brn bu v teoretic-km vznamu, a pak neznamen nic ne plnost jedn kad vci ve svm druhu (transcendentln), nebo plnost njak vci pouze jakoto vci vbec (metafyzic-kou), a o tom zde neme bt ei. Pojem dokonalosti v praktickm vznamu je vak zpsobilost nebo dostatenost njak vci k rznm elm. Tato dokonalost jakoto vlastnost lovka, nsledovn vnitn, nen nic jinho ne talent a obrat-nost, kter talent posiluje nebo dopluje. Nejvy dokonalost v substanci, tj. Bh, nsledovn vnj (zkoumna z praktick-ho hlediska), je zpsobilost tto bytosti ke vem elm vbec. Jestlie nm tedy

68

musej bt nejdv udny ely, vzhledem k nim se jedin me stt pojem dokona-losti (vnitn, u ns samch, nebo vnj, u Boha) urujcm dvodem vle, avak el jakoto objekt, kter mus pedchzet uren vle v podob praktickho pravidla a obsahovat dvod monosti takovho pravidla, tud ltka vle pojman jako-to jej urujc dvod je vdycky empirick a me tud slouit jako epikurejsk princip nauky o blaenosti, nikdy vak jako ist rozumov princip mravouky a povinnosti. (Jako se mohou stt vlohy a jejich pstovn hybnou pinou vle jen proto, e pispvaj k vhodm ivota, nebo Bo vle, byla-li shoda s n vzata za objekt vle bez pedchzejcho, na jej ideji nezvislho praktickho principu, jen skrze blaenost, kterou od n oekv-me.) Z toho plyne, za prv, e vechny zde vytyen principy jsou materiln, za dru-h, e zahrnuj vechny mon materiln principy, a z toho konen zvr, e - pro-toe materiln principy se (jak bylo do-kzno) za nejvy mravn zkon na-prosto nehod - je formln praktick princip istho rozumu, podle kterho mus svrchovan a bezprostedn urujc dvod vle tvoit pouh forma veobecn-ho zkonodrstv mon dky naim ma-ximm, jedinm monm principem, kter se hod pro kategorick imperativy, tj.

70

pro praktick zkony (kter dlaj urit jednn povinnostmi) a vbec pro princip mravnosti, a to jak pi posuzovn, tak pi aplikaci na lidskou vli, pi jejm uro-vn.

I. O dedukci zsad istho praktickho rozumu

Tato analytika dokld, e ist rozum me bt praktick, tj. e me pro sebe, nezvisle na vem empirickm, urovat vli a sice skrze fakt, jm se v ns ist rozum skuten prokazuje jako praktick, toti skrze autonomii v zsad mravnosti, j uruje vli k inu. - Zrove ukazuje, e tento fakt je neoddliteln spjat s vdomm svobody vle, ano, e je s nm toton, m vle rozumn bytosti, kter poznv - jeliko pat k smyslovmu svtu -, e je stejn jako ostatn inn piny nutn podrobena zkonm kauzality, avak v praktick oblasti si je na druh stran, toti jako bytost sama o sob, zrove vdoma svho jsoucna jako uritelnho v inteligibilnm du v-c, sice ne podle njakho zvltnho nzo-ru sebe sam, nbr podle jistch dyna-mickch zkon, kter mohou urovat je-

71

j kauzalitu ve smyslovm svt. Nebo e ns svoboda - kdy je nm piena - pe-sazuje do inteligibilnho du vc, bylo dostaten prokzno jinde.

Porovnme-li s tm nyn analytickou st kritiky istho spekulativnho rozumu, ukazuje se pozoruhodn protiklad obou na-vzjem. Tam nepedstavovaly prvn datum, kter umoovalo poznn a priori, a sice jen pro pedmty smysl, zsady, nbr is-t smyslov nzor (prostor a as). - Synte-tick zsady z pouhch pojm bez nzoru byly nemon, naopak zsady se mohly vy-skytovat jen ve vztahu k nzoru, kter byl smyslov, tud tak jen ve vztahu k ped-mtm mon zkuenosti, protoe jedin pojmy rozvaovn spojen s tmto nzorem umouj poznn, ktermu kme zkue-nost. - Jakkoli pozitivn poznn pekra-ujc pedmty zkuenosti, tedy o vcech jakoto nomenech, bylo spekulativnmu rozumu plnm prvem upeno. - Pesto do-kzal spekulativn rozum zajistit pojem no-men, tj. monost, ano, nutnost myslit je a zachrnil proti vem nmitkm nap. to, e pedpokldat svobodu pojatou negativn je docela dobe sluiteln s onmi zsadami a omezenmi istho teoretickho rozumu, ani by nm dal poznat o takovch pedm-tech cokoli uritho a roziujcho, nbr vechny vyhldky v tomto smru naopak zcela odzl.

72

Naproti tomu nm. poskytuje morln zkon, i kdy ne vyhldku, pece jen urit fakt, jej nelze vysvtlit pouze ze vech dat smyslovho svta a celho rozsahu naeho teoretickho uvn rozumu a kter poukazuje na ist svt rozvao-vn, ano, dokonce tento svt pozitivn uruje a dv nm z nho nco poznat, toti zkon.

Tento zkon m zjednat svtu smysl jakoto smyslov prod (co se rozum-nch bytost te) formu rozvaovacho svta, tj. nadsmyslov prody, ani by ale naruoval jej mechanismus. Proda v nejveobecnjm smyslu je existence vc pod zkony. Smyslov proda (piro-zenost) rozumnch bytost vbec je jejich existence podzen empiricky podmn-nm zkonm, pro rozum je to tedy hete-ronomie. Nadsmyslov proda (piroze-nost) tch bytost je naproti tomu jejich existence podle zkon, kter jsou na ve-kerch empirickch podmnkch nezvis-l, a pat tud k autonomii istho rozu-mu. A protoe zkony, podle nich zvis byt vc na poznn, jsou praktick, nen nadsmyslov proda, pokud si o n me-me utvoit pojem, nim jinm ne pro-dou pod autonomi istho praktickho ro-zumu. Zkonem tto autonomie je ale mo-rln zkon; tento zkon je tedy zklad-nm zkonem nadsmyslov prody a is-

73

tho rozvaovacho svta, jeho protjek m existovat ve svt smysl, a pece z-rove bez jmy jeho zkon. Onu produ, kterou poznvme pouze rozumem, by-chom mohli nazvat prapvodn (ntura archetypa); tuto ale, protoe obsahuje mon inek ideje on prvn jakoto ur-ujcho dvodu vle, napodobenou pro-dou (ntura ectypa). Nebo morln zkon ns - co do ideje - skuten pesazuje do prody, v n by ist rozum, kdyby byl doprovzen pimenou mu fyzickou mo-hutnost, vytvoil nejvy dobro, a uruje nai vli, aby udlila smyslovmu svtu jakoto celku rozumnch bytost formu.1

e tato idea je jako jaksi pedznamen-n skuten vzorem urenm na vle, po-tvrzuje nejprost pozorovn sebe sama.

Je-li maxima, podle kter mm v mys-lu podat svdectv, zkouena praktickm rozumem, dvm se vdy po tom, jak by byla, kdyby platila jako veobecn prod-n zkon. Je zejm, e v tto podob by kadho nutila k pravdivosti. Nebo nelze slouit s veobecnost prodnho zkona nechat vpovdi platit jako prkazn a pitom vdom nepravdiv. Prv tak je maxima, kterou pijmm, pokud jde o svobodn nakldn s mm ivotem,

1AA: formu tho" (toti rozvaovacho svta?) nebo smyslovmu svtu ... formu".

74

okamit urena, kdy se zeptm sebe, jak by musela bt, aby se podle jejho z-kona udrela njak proda. V takov prod by zejm nemohl nikdo libovoln skonit svj ivot, nebo takov uspod-n by nebylo trvalm prodnm dem, a tak by tomu bylo i ve vech ostatnch ppadech. Avak ve skuten prod, jak je pedmtem zkuenosti, nen svobodn vle sama sebou urena k takovm maxi-mm, kter by mohly samy pro sebe zalo-it njakou produ podle veobecnch z-kon, nebo kter by se samy sebou hodily do takov prody, kter by podle nich byla uspodna; spe jsou to soukrom nklonnosti, kter sice tvo prodn ce-lek podle patologickch (fyzickch) zko-n, nikoli ale produ, kter by byla mon jedin dky na vli podle istch praktickch zkon. Prostednictvm ro-zumu jsme si nicmn vdomi zkona, je-mu jsou podzeny vechny nae maximy, jako kdyby ml na vl vzniknout njak nov prodn podek. Mus tedy bt tento zkon ideou prody, nikoliv empi-ricky dan, a pece mon skrze svobodu, tud nadsmyslov prody, kter dvme - pinejmenm v praktickm ohledu . objektivn realitu, protoe na ni pohlme jako na objekt sv vle jakoto vle is-tch rozumnch bytost.

Rozdl mezi zkony prody, kter je v-

75

le podzena, a prodou, kter je podze-na vli (pokud jde o to, co m vztah tto vle k1 jejmu svobodnmu jednn), spo-v tedy v tom, e u on musej bt pi-nami pedstav, kter uruj vli, objekty, kdeto u tto m bt vle pinou objek-t, take urujc dvod jej kauzality le pouze v ist mohutnosti rozumu, kter proto me bt tak nazvna istm praktickm rozumem.

Ty dva koly tedy: jak me na jedn stran ist rozum a priori poznvat ob-jekty a jak me bt na druh stran [ist rozum] bezprostedn urujcm dvodem vle, tj. kauzality rozumn bytosti, pokud jde o skutenost objekt (pouze dky mylence veobecn platnosti jejch vlastnch maxim jako zkona), jsou velice odlin.

Prvn kol (jakoto patc kritice ist-ho spekulativnho rozumu) vyaduje, aby bylo nejdv vysvtleno, jak jsou a priori mon nzory, bez nich nm neme bt dn, a tedy ani synteticky poznn vbec dn objekt, a een tto otzky vyznv tak, e jsou vesms jen smyslov a ne-umouj proto spekulativn poznn, kte-r by lo dl, ne kam sah mon zkue-nost, a e proto vechny zsady onoho is-tho praktickho rozumu nedok nic vc

1AA: vztah k".

76

ne umonit zkuenost - bu o danch pedmtech, nebo tch, kter snad mohou bt dvny do nekonena, nikdy vak ne-jsou dny pln.

Druh kol (jakoto patc kritice praktickho rozumu) nevyaduje vysvt-len, jak jsou mon objekty mohutnosti dosti, nebo to zstv jako kol teore-tickho poznn prody vyhrazeno kritice spekulativnho rozumu, nbr pouze vy-svtlen, jak me rozum urovat maximu vle, zda se tak dje jen prostednictvm empirickch pedstav jako urujcch d-vod, nebo zda se tak ist rozum stv praktickm a zkonem njakho mon-ho, empiricky zcela nepoznatelnho p-rodnho du. Monost takov nadsmyslo-v prody, jej pojem by mohl bt zro-ve dvodem jej skutenosti skrze nai svobodnou vli, nepotebuje dn aprior-n nzor (inteligibilnho svta), kter by pro ns musel bt v tomto ppad jakoto nadsmyslov tak nemon. Nebo zle jenom na urujcm dvodu chtn v jeho maximch, je-li urujc dvod em-pirick, nebo je to pojem istho rozumu (o zkonitosti tchto maxim vbec), a jak me bt tm poslednm. Posouzen otz-ky, sta-li kauzalita vle ke skutenosti objekt, nebo ne, zstv vyhrazeno teo-retickm principm rozumu jako zkoum-n monosti objekt chtn, jejich nzor

77

nen tedy vbec momentem tto praktick lohy. Zde zle jedin na uren vle a urujcm dvodu jej maximy jakoto svobodn vle, nikoli na vsledku. Nebo je-li vle zkonit jen pro ist rozum, pak - a u se to m s jej schopnost v provdn jak chce, a podle tchto ma-xim zkonodrstv mon prody njak proda skuten vznik, nebo ne - o to se kritika, kter tu zkoum, zda a jak me bt ist rozum praktick, tj. urovat vli bezprostedn, vbec nestar.

V tto zleitosti me tedy kritika za-nat bez vtek, ano, mus zanat istmi praktickmi zkony a jejich skutenost. Msto nzoru jim vak klade za zklad po-jem jejich byt v inteligibilnm svt, toti pojem svobody. Nebo ten zde neznamen nic jinho, a ony zkony jsou mon jen ve vztahu k svobod vle, ale za pedpokla-du tto svobody jsou nutn, anebo na-opak, svoboda je nutn, ponvad jsou nutn ony zkony jakoto praktick pos-tulty. Jak je toto vdom morlnch zko-n nebo - co je tot - vdom svobody mon, nelze dle vysvtlit, v teoretick kritice lze docela dobe hjit jen jejich na-hodilost.

Tak byla exponovna nejvy zsada praktickho rozumu, tj. za prv bylo uk-zno, co tato zsada obsahuje, e existuje zcela a priori a nezvisle na empirickch

78

principech pro sebe, a pak, v em se li od vech ostatnch praktickch zsad. Pokud jde o jej dedukci, tj. o ospravedlnn jej objektivn a veobecn platnosti a o na-hldnut monosti takov syntetick vty a priori, nesmme oekvat, e budeme po-stupovat tak snadno jako v ppad zsad istho teoretickho rozumu. Nebo ty se vztahovaly na pedmty mon zkuenos-ti, toti na jevy, a mohli jsme dokzat, e jen proto, e tyto jevy jsou ve smyslu onch zkon uvdny pod kategorie, mo-hou bt poznvny jako pedmty zkue-nosti, proe mus veker mon zkue-nost tmto zkonm odpovdat. Podobn postup vak nemohu pout pi dedukci morlnho zkona. Nebo ten se netk poznn povahy pedmt, kter mohou bt rozumu dny nm odjinud, nbr po-znn, pokud se me stt dvodem exis-tence pedmt samch a pokud je m ro-zum v njak rozumn bytosti skrze tut kauzalitu, tj. ist rozum, na kter se m-eme dvat jako na mohutnost bezprost-edn urujc vli.

Lidsk nhled je vak v koncch, jakmile jsme dospli k zkladnm silm nebo zkladnm mohutnostem, nebo jejich monost nelze nim pochopit, ale prv tak mlo sm bt libovoln vybjena i pedpokldna. Pi teoretickm uvn rozumu ns proto me jen zkuenost

79

oprvnit k tomu, abychom je pijali. Tato nhraka, toti uvdn empirickch d-kaz msto dedukce z apriornch zdroj poznn, je nm tady ale, pokud jde o is-tou praktickou mohutnost rozumu, tak odepena. Nebo to, co si potebuje opat-ovat dkaz sv skutenosti ze zkuenosti, mus bt co do dvod sv monosti z-visl na zkuenostnch principech, za kter vak neme bt ist, a pece praktick rozum povaovn ji vzhledem k svmu pojmu. Mravn zkon je nm krom toho dn takka jako faktum istho rozumu, jeho jsme si vdomi a priori a kter je apodikticky jist, i kdy jsme1 nebyli s to najt ve zkuenosti dn pklad, kter by se jm pesn dil. Objektivn realita morlnho zkona neme tedy bt dokzna dnou dedukc, sebevtm silm teoretickho, spekulativnho nebo empiricky podporovanho rozumu, a tedy - i kdybychom byli ochotni zci se apo-diktick jistoty - potvrzena zkuenost, a tak dokzna a posteriori, a pesto tu stoj pevn sama pro sebe.

Nco jinho a zcela protismyslnho2 vak nastupuje na msto tto marn hle-dan dedukce morlnho principu, toti e slou naopak sm jako princip dedukce

B: i kdybychom". Zde: Widersinnisches"; B: Wiedersinniges"

80

nevyzpytateln mohutnosti, kterou nem-e1 dokzat dn zkuenost, kterou vak spekulativn rozum musel pijmout aspo jako monou (aby nael mezi svmi kos-mologickmi idejemi nepodmnn co do jeho kauzality, aby sm sob neprotieil), toti mohutnost svobody2, jej nejen mo-nost, nbr skutenost dokazuje morln zkon, jen nepotebuje sm dnch ospravedlujcch dvod, na bytostech, kter uznvaj tento zkon jako pro n z-vazn. Mravn zkon je ve skutenosti z-konem kauzality skrze svobodu, a tedy zkonem monosti nadsmyslov prody, tak jako byl metafyzick zkon dj ve smyslovm svt zkonem kauzality smyslov prody, a mravn zkon tedy ur-uje to, co musela nechat spekulativn fi-losofie neureno, toti zkon pro kauzali-tu, jej pojem byl v tto filosofii jen nega-tivn, a zjednv tud tomuto zkonu te-prve objektivn realitu.

Tento zpsob oven morlnho zkona, kdy je sm vytyovn jako princip deduk-ce svobody jakoto kauzality istho rozu-mu, sta pln kdy byl teoretick ro-zum nucen pijmout aspo monost svobo-dy - msto veho ospravedlovn a priori k doplnn rozumu o potebu svobody. Ne-

1AA: neme" nebo nemohla". AA: mohutnosti svobody".

81

bo morln zkon dokazuje svoji realitu a uspokojuje i kritiku spekulativnho ro-zumu tm, e ke kauzalit mylen pouze negativn, ke kauzalit, jej monost byla onomu rozumu nepochopiteln, a pesto ji musil pijmout, pidv pozitivn uren, toti pojem rozumu urujcho vli bezpro-stedn (pod podmnkou veobecn zkon-n formy jejch maxim), a tak je s to dt rozumu, kter se svmi idejemi zachzel -kdy chtl postupovat spekulativn - vdy jako s nadsmyslovmi, poprv objektivn, i kdy jen praktickou realitu, a jeho trans-cendentn uvn promuje v imanentn (aby byl na poli zkuenosti pinou pso-bc skrze ideje samy).

Uren kauzality bytost v smyslovm svt jako takovm nemohlo bt nikdy ne-podmnn, a pesto mus existovat k ce-l ad podmnek nutn i nco nepodm-nnho, tud i njak sama ze sebe se ur-ujc kauzalita. Proto byla idea svobody jako schopnosti absolutn spontnnosti ni-koliv potebou, nbr - pokud se te jej monosti - analytickou zsadou istho spekulativnho rozumu. Nicmn, protoe je naprosto nemon podat odpovdajc j pklad v njak zkuenosti, jeliko mezi pinami vc jako jev neme bt nale-zeno dn uren kauzality, kter by bylo naprosto nepodmnn, mohli jsme hjit mylenku svobodn jednajc piny, jen

82

kdy tuto mylenku aplikujeme na nja-kou bytost v smyslovm svt, na kterou se na druh stran dvme i jako na no-menon, kdy jsme tedy ukzali, e v tom nen rozpor, povaovat vechny jej iny za fyzicky podmnn, pokud jsou to jevy, a pesto zrove jej kauzalitu, pokud je ta jednajc bytost bytost rozvaujc, za fyzicky nepodmnnou, a tak udlali po-jem svobody regulativnm principem ro-zumu, pomoc nho sice u pedmtu, kte-rmu je takov kauzalita piznna, vbec nepoznvm, co to je, ale pece jen odstra-uji tu pekku, kdy na jedn stran pi vysvtlovn svtovch udlost inm zadost mechanismu prodn nutnosti a postupuji od podmnky k podmnce do nekonena, na druh stran ale drm spekulativnmu rozumu pro nj vyhraze-n przdn msto, toti inteligibilno, abych tam pesadil nepodmnn. Tuto mylenku jsem ale nedokzal realizovat, tj. nedokzal jsem ji promnit v poznn njak takto jednajc bytosti, a to ani co do jej pouh monosti. Toto przdn msto nyn vypluje ist praktick ro-zum uritm zkonem kauzality v inteli-gibilnm svt (svobodou), toti morlnm zkonem. Tm sice spekulativn rozum nic nezskv, pokud jde o poznn, zskv vak, pokud jde o zajitn jeho problema-tickho pojmu svobody, ktermu je zde

83

zjednvna objektivn, a i kdy jen prak-tick, pece nepochybn realita. Dokonce ani pojem kauzality, jeho uplatnn, a tu-d i vznam se projevuje vlastn jen ve vztahu k jevm, kter spojuje do zkue-nost (jak dokazuje kritika istho rozu-mu), neroziuje praktick rozum tak, e by jeho aplikaci rozioval za mylen hranice.1 Nebo kdyby mu lo o to, musel by se snait ukzat, jak me bt logick vztah dvodu a dsledku pi jinm druhu nzoru, ne je smyslov, pouit synteticky, tj. jak je mon causa nomenon; to vak neme vbec vykonat, na co ale ani jako praktick rozum nebere dn ohled, kdy jen klade urujc dvod kauzality lovka jako smyslov bytosti (kauzality, kter je dna) do istho rozumu (kter se proto nazv praktickm), a pojem pi-ny sam, od jeho aplikace na objekty za elem teoretickch poznatk zde me zcela abstrahovat (protoe tento pojem se nachz v rozvaovn vdycky, i nezvisle na jakmkoliv nzoru, a priori), nepo-tebuje proto, aby poznval pedmty, n-br aby kauzalitu se zetelem k nim v-bec uril, ili e pojem piny nepotebuje v dnm jinm ne praktickm ohledu, a proto me peloit urujc dvod vle do inteligibilnho du vc, kdy zrove

B: za mylenou hranici".

84

ochotn pizn, e vbec nerozum tomu, jak uren me mt pojem piny pro poznn tchto vc. Kauzalitu, pokud jde o jednn vle ve smyslovm svt, mus nicmn praktick rozum uritm zpso-bem poznvat, nebo jinak by nemohl skuten vykonat dn in. Avak pojem, kter1 vytv o sv vlastn kauzalit ja-koto nomenon, nepotebuje urovat teo-reticky za elem poznn jej nadsmyslo-v existence, a aby mu proto mohl pikl-dat vznam. Nebo vznamu se mu dost-v i bez toho, akoliv jen v praktickm ohledu, toti skrze morln zkon. I teore-ticky zkoumn, zstv vdy istm a priori danm pojmem rozvaovn, kter me bt aplikovn na pedmty, a u jsou dny smyslov, nebo nesmyslov; te-bae nem v poslednm ppad dn ur-it teoretick vznam a pouit, nbr je to jen formln, ale pesto podstatn my-lenka rozvaovn o objektu vbec. V-znam, kter j zjednv rozum pomoc morlnho zkona, je pouze praktick, protoe toti idea zkona kauzality (vle) m sama kauzalitu, neboli je jejm uruj-cm dvodem.

1AA: kter si vytv" (?).

85

II. O oprvnn istho rozumu k rozen v praktickm pouit, kter mu nen v spekulativnm

pouit pro sebe dovoleno

V morlnm principu jsme vytyili z-kon kauzality, kter urujc dvod tto kauzality pen pes vechny podmnky smyslovho svta a vli definuje tak, e je uriteln jako nleejc k inteligibilnmu svtu, a subjekt tto vle (lovka) tud definuje jako nleejc nejen k istmu svtu rozvaovn, akoliv v tomto ohledu je mylen jako nm neznm (jak by se to mohlo podle kritiky istho spekulativn-ho rozumu stt), nbr tak se zetelem k jeho kauzalit, prostednictvm uritho zkona, kter neme bt piazen k d-nmu prodnmu zkonu smyslovho sv-ta, a roziuje tud nae poznn za hra-nice tohoto poslednho, kterto troufal nrok pece p