A conversation between Dominika Hádělová and Antonín Pokorný, a student of architecture in Prague. The conversation took place in Prague and in Aberdeen over Skype in December 2015.

- Dominika

Do you remember the time when while in Paris we talked about interventions in public space and you showed me a book by Herman Hertzberg [Lessons for Students in Architecture]? We talked about elements in urban space, which enable conversations and interactions among citizens. For example - we talked about doorsteps being one of them. Could we please talk about this a little more?

Antonín

Our generation tackles with the problematic heritage of the Modernism and modernist concept of urbanism from the 50s and 60s. A good example of this is the new development of Paris by Le Corbusier, which is significant for its high-rise tenement buildings that are surrounded by expansive empty areas of space. And the city is split into three sectors: there is the zone for living, the zone for working and the zone for entertainment. In Brazil, there is a city called Brasilia, which were designed by Oscar Niemeyer. - the city is in a shape of a bird. The head is that sector of the government, the wings is the sector of public housing - the urban planning is strictly given. And so it is the same on a smaller scale too, it is divided what is the public and what is the private space. Houses, tenement buildings – they all have a strictly given border stating this is private, this is public. From today’s perspective - when you clearly state the boundary, you kill the places of interaction, of random encounter. And that is wrong.

Dominika

In this photo, which I took when we were in Paris, there is no doorstep, it is completely flat. Could we please speak a little about these small-scale elements in the architecture? In Herman’s book there was a photo of a column that featured elements that one could sit on. There was also a photo of a railway station and there were metal thorns so that no one could sit around. How do you see this as an architect?

Antonín

I think that there are many features, which serve to what they should not. Houses have features, which are not designed for sitting but they could be used for sitting. You have to think about them in this way when you are designing them. One lecturer here at the university said that when you design something, there are two things to keep in mind. Firstly, cities and houses are not just for adults - but for kids too, meaning that we have to think about the height and the level of sight of kids. Secondly, when you are designing something - it can be railings or a cover for the heating unit, you have to design it so that one could sit on it well. There are architects who do design in the way that these features could be used in more ways and then there are those who don’t.

The problem of this time is that we have adopted a sort of minimalisms from the Modernism - but rather non-functional minimalism, as everything has to be geometrically clean. However, the early Modernism - Adolf Loos, Corbusier, Mies van der Rohe - they all designed white clean houses without ornaments but they featured well designed details. The first time I was in the Villa Savoye, I was surprised that Le Corbusier designed things in such a way that one could use them in number of ways. For example, the skylight had three functions - it was a skylight, it was a plant pot and it was also a bench. Currently, architects do not really design this way. What else did I want to say?

Dominika

There was an article about Bali in that book – do you remember?

Antonín

In the book Herman Hertzberger compares ways in which European culture perceives sacred places in comparison to Asian culture. In Europe, the sacred place is closely connected to a mass/ material which one perceives as sacred at all times. You make it sacred once and it has this value forever. For example, a church or an altar - and when you use it for a different purpose, you desecrate it. In Europe, one made a sacrifice on an altar and then left and the church was empty when it was not used for this purpose. And Hertzberger says that in Bali there is a space, which can be used as an altar if needed. The ceremony is performed and the place becomes sacred only for that moment [I do too many gestures] and when the ceremony is over, they take the food away, eat it elsewhere and the space can become something else, for example kids play there.

Dominika

Yes, I like that a lot, a place that can serve many functions. Antonín

I think that this has something to do with the way we perceive property and a mass as such. The approach to heritage is different here than in Asia. When we are protecting a heritage, I mean a building, we care mainly about the mass, about the property. We do not protect the added value. For example, imagine a composition of a square and you would like to keep the way the square works. In Europe we can only secure this by protecting certain given units of the structure- so we say this house is protected, this one is protected etc. In Asia – in Japan, for example - when a heritage house is turning into a ruin, they take it down and rebuild it again based on the original plans. In Europe, this is unthinkable. Imagine someone would take the Cathedral of St. Vitus down and build a new one based on the same plans but from a different material. That is the difference between cultures but now we have winded off …

Dominika

It reminds me of an article I have read recently – it was about many European cities becoming dead, musificated, not being able to develop much. I mean the centres because they contain buildings that as you say are protected. Anyways… Could we talk a little more about the interventions in urban spaces - lets take Paris as a case study this time. I have sent you a photo of wooden benches, which were in the city centre, there were so many of them scattered around larger spaces, which were mostly meant to be just passed through. They enabled strangers to interact together, to talk to one another. Another example, in the garden of the Swedish Culture Centre there were many beach chairs and I sat down and had a nicely bizarre conversation with a complete stranger, which would not happen otherwise. What one has to keep in mind when designing seating elements like this? Or what would be the examples of this in case of Prague? I remember we stopped by the riverbanks and there was the pop up open-air cinema, I think that served a similar function.

Antonín

Well, in Paris I was the most surprised by how many options one had of where to sit in public space. I was not used to this from the Czech Republic. And also - you could tell that someone thought it through. People do not want just something to sit, they do not always want something that is in the right angle - I mean, in the terms of the plan, so that all these benches would be in a mesh, for example the benches in the park in Olomouc which always face the other bench opposite. In Paris these benches were mobile and made from low cost materials. For example, in Tuileries near

Orangerie, there was the big fountain and I was surprised by the amount of green chairs that were there.

Dominika

Or in Jardin de Luxembourg where the men played chess… Antonín

If this works or not really depends on the culture. Here in the Czech Republic it is unthinkable; it will be a long process until it gets there. In Brno, there is a group of people called Žít Brno and they do number of interventions like this. This summer they put about twenty beautiful beach chairs out in the city centre, you could move them about … and they lasted about two days…and then someone stole them and now I guess has them in the basement or I simply don’t know … It is the Czech temperament, which we have perhaps inherited from the era of communism.

Dominika

What does one have to think about when designing these benches? Antonín

Well, the view is important. Someone will sit at a place if he wants to look at something, or hide in the shade… when you sit down, it’s important for you what your view is like. I like when benches or chairs are mobile or when they are designed so that you can sit on them in different ways. For example here at NTK [National Technical Library in Prague] we have two-level benches.

Dominika

Here in Aberdeen, there is a nice bench at the Maggie’s Centre; it’s simple wooden one but very deep – prolonged. One can really slide in.

Antonín

Also the material is important, some do not think about this when designing them and then you end up with metal benches that are too hot in summer and too cold in winter.

Dominika

There is one more thing that I thought about in relation to Paris - the water fountains. It was an element in the city, which enabled people to speak to each other, to interact, sometimes there was larger amount of people and you had to wait. For example, there was one just outside the Shakespeare and Company and there were always lots of people. I was once sat just in front of it and watched the crowd. The fountain was an element, which started small conversations – about the history of the fountain or the heat wave. And then I observed the similar thing in Karlova Studanka [a spa village in the Czech Republic], there is the small summer-house with spring-water well and people would gather around. Only the conversations were somewhat different sometimes, they would have annoyed comments if someone was taking too much water and it was taking long time. But I really enjoyed watching the interactions.

Antonín

I think that the element has to be familiar and one has to feel pleasantly, then one can feel like interacting with other people.

This morning I watched Gebrian’s video [Adam Gebrian, a Czech architect] and he spoke about the little square in front of the National Theatre and the new theatre building [Nová scéna] - there is this little space, the piazzetta. He said that the previous directory organised many events and gatherings on that piazzetta, they tried to use it and now nothing is happening there. There are these large format tiles, which are ideal for skating, rollerblading or biking. I was surprised to see that in Edinburgh, there was this little square with a similar surface and there were many young people skating and among them there were elderly people just sitting around - and it worked. On the contrary, here at this square, there are many signs saying - no skates, no bikes. It is important to set conditions in the city so that people of different ages gather together at one places rather than limit this. I think that is a custom here in the Eastern Europe, it is common to limit rather than offer in the terms of public space.

Dominika

I think that these kind of interactions happen around riverbank a lot. A city, which has a river running through it can benefit from it immensely, people slow down. I think that the water element in a city has an important value. It reminds me of one more thing, which was in the book by Herman - there were photos of people who did not have balcony or lived on the ground floor and they would put a table and chairs our right on the street and they would interact with people passing by. I do not see this in the city here. When we were in the Maldives, the houses there were surrounded by high colourful walls, so all the streets were lined with these walls; you could not see much of the houses. But outside on the street, there were these hammock-benches where people would sit and do their little jobs. And they always talked to people who passed by. I thought that a part of the private element was brought into public, it merged. If I were to do this here, outside my house, it would be a performance.

Antonín

I think that this goes back to what I was saying at the beginning that if there is a wall with a door, if there is a clear line between the private and the public… it is important to design things in the way so that there were some interspaces, subtle transitions from public to private. People talk about it a lot, it’s in fashion in the architecture right now, everyone knows how to do this theoretically but no one really knows how to do it in real. But imagine a typical American house with a porch. You are sitting in front of your house, you are not inside but you are also not completely outside. You can communicate with both spaces. But I think that all this is also given by the climate. The Czech Republic is really behind when it comes to public space, simply because it gets really cold here.

Dominika

True, the benches in Paris were a case of summer too. I am interested in interspaces in general. It can be a greenhouse – an interspace between the exotic and the here. What comes up to you mind when one says interspace? For me it is visuals of a threshold of a house or small vestibules of houses in Silesia, the little rooms where you leave you shoes before you enter. What does interspace mean for an architect?

Antonín

Architects do not use the term interspace. But for me it would be … for example in the mosque in Paris there were those steps – a subtle difference between two floor levels of the outside and the inside. The inner one was 10cm higher, you would not even notice it but it was a given border, which

told you that you were entering some other place. Or here in Prague, I visited the Villa Muller by Adolf Loos about two months ago. I noticed that there was this bench right outside the house, it seemed like the bench was part of the original design-the original project. There was this entrance arch too. For example when as a man you are waiting for your wife to put her coat on for about two hours and you get too hot, so you just go outside and sit on this bench and wait there.

You have also asked me why do people not spend the time outside their houses anymore… I think it has a lot to do with the way a concept of family has developed. Nowadays it’s all about individuals, we all do not have seven sisters anymore. The form of living has changed, it is not so communal.

Dominika

In summer I read an article in Lidovky [Lidové noviny, Czech daily press] on a revival of the community life in urban spaces… and about the same time I read an article on cabins and how hipsters, well young people – have an interest in returning the life to the cities, they want to live in the cities, not just work. The article said the community spirit returns as the young do not leave the city every Friday afternoon to go to a cabin for a weekend where they would know the neighbours better there than the ones they live in the same house during the rest of the week. I think that is true.

Konverzace mezi Dominikou Hádělovou a Antonínem Pokorným, studentem architektury v Praze. Konverzace se uskutečnila v Praze a v Aberdeenu, přes Skype, dne 11.prosince 2015.

-

Dominika

Vzpomínáš jak jsme se v Paříži bavili o intervencích ve veřejném prostoru? Ukázal jsi mi knihu od Hermana Hertzbergera [Lessons for Students in Arhitecture]. Bavili jsme se o intervencích, které umožňují konverzaci a interakci mezi obyvateli. Bavili jsme se třeba o tom, že když před domem je schod, tak si tam lidé můžou sednout a mít konverzaci. Mohli bychom se o tom teď bavit? Mohl bys mi říct, co jsou ty prvky, které umožnují nebo naopak znemožňují komunikaci v urbánním prostoru?

Antonín

Problém je, že se naše generace vyrovnává s dědictvím moderny a modernistického pojetí urbanismu z 50. a 60. let, což si můžeš představit jako třeba Corbusierův návrh na novou čtvrť v Paříži. Ta se vyznačuje výškovýma obytnýma budovami, kolem kterých jsou prázdné prostory obrovských rozměrů, a celkové rozdělení města na tři věci: zóna bydlení, zóna práce a zóna zábavy. Nejdál to došlo v Brazílii, kde Oscar Niemeyer navrhl město Brasilia v půdorysném tvaru ptáka. Hlava jsou vládní budovy, křídla jsou obytné zóny - je to předem rozdělené urbanistickým plánování. Reakce na industrializaci, továrny produkují zplodiny a je třeba bydlet jinde než kde se pracuje a za prací se musí dojíždět. Velké vzdálenosti a velké prostory s malou koncentrací lidí způsobují to, že se lidé míň potkávají. A tak je to i v menším měřítku v té době, že máš rozdělené co je prostor veřejný a soukromý. Domy, paneláky – je přesně určená hranice - tady je soukromí, tady je to společné. Tím, že je ta hranice přesně určená, to je z dnešního pohledu špatně. Tímhle a celkovou ztrátou malého měřítka zabiješ ty místa toho setkávání.

Dominika

Tak tady na té jedné fotce, co jsem vyfotila, když jsme spolu šli Paříži v létě, tam není schodek do domu, je to úplně plošné - kdybychom se mohli vice bavit o těchto small scale elementech v architektuře. Nebo jak v té knize byly fotky, kde kolem sloupu byl vytvořený prostor, kam si lidé mohli sednout. Nebo na nádraží myslím v Amsterdamu, kde byly na rovném povrchu ostny, aby se tam nedalo nikam sednout. Nebo prvky v architektuře, kam si lidé mohli sednout, což si myslím, že potom vede k tomu, že se cizinci mohou setkat a bavit se. Když se plánuje nějaká budovat, jak se tady s tím počítá nebo nepočítá? Jak toto vidíš jako architekt?

Antonín

Myslím, že hodně takových prvků, které slouží k sezení k tomu nemá sloužit. Domy mají prvky, které slouží k něčemu jinému, než aby se na nich dalo sedět, ale ty musíš uvažovat v návrhu nad tím tak, aby se na tom dalo sedět. Jeden architekt u nás na fakultě řekl, že až něco budeme navrhovat, máme si pamatovat dvě věci – města a domy nejsou jen pro dospělé, ale i pro děti a že musíme myslet i na výšku pohledu dítěte a druhé, že ať už cokoliv navrhuješ, zábradlí, rantl na topení.... musí se ti navrhnout tak, aby se na tom i dobře sedělo. Jsou architekti, co navrhují věci, které se dají používat různými způsoby, ale někteří to neumí, nebo se na to nesoustředí. Problém doby je takový, že z moderny se přejala tendence minimalistické architektury- zejména ve ztrátě detailu, ale je to takový nefunkční minimalismus, protože to musí být geometricky čisté, ale zároveň nejde o funkci, jako ve funkcionalismu. Počáteční moderna - Adolf Loos, Corbusier, Mies van der Rohe navrhovali bílé čisté baráky, bez ornamentů, které ale měly detaily, zejména v interiéru, které byly geniální. Když jsem poprvé byl ve vile Sovoye, tak mě překvapilo, že Corbusier navrhoval věci tak, aby to sloužily ke více funkcím – třeba světlík na střeše – nejen že přináší světlo do interiéru, ale také na terase funguje jako lavička a květináč zároveň. Teď se takhle nenavrhuje. Co jsem chtěl dál říct...

Dominika

Vzpomínáš jak v té knížce byl ten článek o Bali, jestli bys mi to tom mohl něco říct. Vzpomínáš? Antonín

Herman Hertzberger v té knize porovnává jak evropská kultura pojímá svá posvátná místa a v porovnání s východními kulturami. V Evropě je posvátné místo pevně spojené s hmotou, kterou vnímáš jako posvátnou pořád, - vdechneš věci tu vlastnost už má navždy, dokud není zničena. Jako třeba kostel, oltář - a když ho použiješ na jiný účel, tak ho tím znesvětíš. V Evropě, když se něco obětovávalo na oltáři a tím to bylo. Odešel jsi a chrám si nechal opuštěný, když jsi ho nepotřebovat. A v té východní asijské kultuře na Bali říká, že mají nějaký prostor, který v případě potřeby se stane oltářem a když obětovávají jídlo, to místo se promění a získá tu svátost jen na chvíli [já hodně gestikuluju] a když obřad skončí, oni to jídlo vezmou zpět, sní ho a prostor se stane něčím jiným, třeba si tam hrají děti.

Dominika

To se mi na tom právě moc líbilo, jak ten prostor mohl mít mnoho funkcí. Antonín

To asi souvisí s nějakým nastaveným vnímáním majetku a hmoty jako takové. Víš... třeba přístup k památkám tady a v Asii, že my když tady něco chráníme tak nám jde hlavně o tu hmotu, je to definované v zákoně. Ty nechráníš tu přidanou hodnotu, tu intelektuální estetickou sféru .... máš třeba kompozici náměstí a chceš zachovat jak to náměstí funguje, tak v Evropě to nemžeme udělat jinak, než chránit jednotlivé hmoty, řekneš tento dům je chráněny, tento je chráněny, tento je chráněný. Kdežto třeba v Asii, třeba v Japonsku, když jim chátrá památka tak oni ji zbourají a postaví ji podle původních plánu zvonu. Což je pro nás pro Evropany nemyslitelné, že bys třeba zbořila katedrálu Sv. Víta a postavila ji podle stejných plánů, ale z jiných materiálů. A to je takový rozdíl kultur, ale to jsme se teď dostali úplně jinam.

Dominika

Mně to připomíná článek co jsem jednou četla, že spousta měst v Evropě se stává mrtvými, protože jsou muzifikované, že se moc dál nemůžou rozvíjet, nebo aspoň ty centra, protože budovy jsou, jak říkáš, chráněné. Anyways... můžeme se bavit dál o intervencích, teď s případem na Paříž, jak jsem ti poslala fotku těch obyčejných laviček v centru, kterých bylo v létě v otevřených prostorech spousta, a to umožnilo cizincům se bavit , sednou si vedle se. Například na dvoře švédského centra tam byly lehátka a já jsem si tam sedla a jedním člověkem jsme měli takovou malou bizarní konverzaci, která by se jinak nestala v těchto prostorech, které jsou navrhnuty k tomu, aby jsi jimi jen prošel. Co člověk musí mít na mysli, když to navrhuje? Nebo všiml sis něčeho podobného v Praze? Jak jsme se v létě zastavili na nábřeží, kde bylo to Open Air kino, to myslím mělo podobnou funkci.

Antonín

No, v Paříži mě nejvíc dostalo to, že je tolik možností jak si někde sednout a je to jiné než na co jsem byl zvyklý z Česka. Hlavně v tom, že jde vidět, že se celkově nad veřejným prostorem někdo hodně zamýšlel. Ti lidi to nechtějí jen tak, aby to bylo do pravého uhlu, aby půdorysně byly v mřížce – jako třeba ty parkové lavičky z Olomouce, které jsou tak nasekané, že má přesně určené kam se díváš. V Paříži jsou věci mobilní, ale zároveň z low-cost materiálu. Třeba v zahradách Tuileries u Orangerie je ta obří fontána a tam mě překvapilo, že tam je tolik zelených laviček.

Dominika

Nebo i v Jardin du Luxembourg, kde hráli šachy... Antonín

To hodně záleží na kultuře jestli to funguje nebo ne. Tady v Česku to je nemyslitelné, nebo ještě to bude dlouhý proces. V Brně je skupina lidí , která se jmenuje Žít Brno, snaží se dělat různé intervence. V létě daly do centra Brna asi deset modrých krásných designových lehátek, které jsi mohl přemístit a ony tam vydržely dva dny.. a pak je někdo asi ukradl a má je asi ve sklepě nebo nevím kde...To je taková ta česká nátura, kterou asi máme z komunismu. Kdo nekrade – šidí rodinu.

Dominika

Co tedy člověk musí mít na mysli, když něco takového navrhuje? Antonín

No tak výhled je důležitý, aby si tam někdo sedl, protože se lidé chtějí přirozeně na něco dívat, nebo si sednou do stínu. Kam se díváš, když sedíš je pro tebe dost důležitý. Líbí se mi když jsou lavičky mobilní nebo jsou navržené tak, že si na ně můžeš sednou více způsoby. Třeba tady před NTK [Národní technická knihovna] jsou dvoustupňové lavičky.

Dominika

Tady [v Aberdeenu] je hrozně hezká lavička u Maggie‘s Centre, je dřevěná a hodně hluboká, že se do toho člověk může úplně zabořit, člověk v ní může nejen sedět, ale i ležet.

Antonín

Také povrch je důležitý, třeba někdo na to nemyslí a navrhne kovové lavičky, které jsou v létě horké a v zimě ledové.

Dominika

Ještě jedna věc mě napadá - jak v Paříži byly ty fontány s pitnou vodou, element v tom městě, který umožnil aby se lidé spolu bavili. Třeba u Shakespeare a Company, kde lidé chodili na to večerní čtení, byla ta fontána je přímo před tím knihkupectvím, a lidé se kolem ní shlukovali a museli čekat. Já jsem jednou seděla před ní a pozorovala jsem, jak to byl takový bod, který začal různé malé konverzace - ať už to bylo o tom, jaká je historie nebo jak je horko. A podobné bylo, když jsem byla v létě v Karlově Studánce, kde je altán s léčivým pramenem a kde se lidé shlukovali. Jen měli jiné konverzace, třeba o tom, jak si někdo čepuje moc vody a oni musí dlouho čekat. Já jsem si tam sedla a dívala se, jak ti lidé spolu komunikovali.

Antonín

No já myslím, že když se člověk někde cítí příjemně, tak pak může začít nějaký kontakt s lidmi. Což třeba ... ráno jsem se díval na video Gebriana (Adam Gebrian - český kritik architektury a veřejnýho prostoru, který má online pořad) a mluvil o náměstíčku mezi Národním divadlem a Novou scénou, tam je takový malý prostor. A on říkal, že minulé vedení té Nové scény tam na té piazzetě pořádalo hrozně moc akcí pro veřejnost, bylo tam hodně setkávání a snažili se ho využít, ale že teď se tam nic

moc neděje. Dánský architekt Jan Gehl ve své knize píše: „Něco se děje, protože se něco děje.“ Gebrian také v tom videu říkal, že je tam taková velkoformátová kamená dlažba, která vyloženě dráždí lidi co jezdí na skejtu, bruslích nebo kole. A přesně to mě překvapilo, že v Edinbughu, když jsem navštívil Martina, bylo náměstíčko, kde byla taky ta velkoformátová dlažba, kde bylo spoustu mladých na koloběžkách a skatech, ale mezi nimi seděli i staří lidi. A to navzájem fungovalo. Kdežto tady na té piazzetě je napsáno - žádné skaty, žádné koloběžky. Navíc tam není kde si sednout. Tak se pak nikdo nemůže divit, že je to prázdný. Dát ve městě podmínky tak, aby se lidé různých generací mohli shromažďovat na jednou místě a spíš to ne omezovat. Což je problém u nás ve východní Evropě, že je zvykem víc omezovat než nabízet- i ve veřejném prostoru.

Dominika

To že se lidé různých generací shlukují si myslím, že se děje hodně i u řeky, že město co má řeku je tady v tom hodně bohaté, že umožňuje lidem si tam jen sednou a zpomalit. Myslím, že prvek řeky má něco do sebe. To my ještě připomíná jednu věc, která byla taky v té knize od Hermana, že tam byly fotky, kdy lidé co měli byt v přízemí a nebo neměli balkon, si postavili stolek a židle na ulici venku a interagovali s lidmi, co chodili po chodníku, což tady ve městě nevidím. Když jsme byli na Maledivách, tak tam domy byly obehnány barevnou zdí, celé městečko bylo obezděné a celé ulice byly těmi zdmi lemované, ale před nimi byly takové lavičky, polo-hamoky, kde ženy seděly, dělaly různé práce a bavily se se všemi, co šli okolo. Tam mi přišlo, že určitý soukromý element se přenesl do veřejného a nebylo to nic zvláštního. Tady kdybych to udělala, tak by to bylo až výtvarné performance.

Antonín

Já myslím, že to se spojuje s tím, co jsem říkal na začátku, že když je tam přesně daná zeď s dveřmi a za nimi je to tvoje soukromí a před nimi je to veřejné... že je potřeba věci navrhovat tak, aby tam byly nějaké meziprostory, jemné linie, jemné přechody z veřejného do soukromého. Teď se o tom hodně mluví, je to v architekte hrozná móda, teoreticky o tom všichni všechno ví, ale je těžké to přenést do praxe. Ale představ si nějaký typický americký dům, kde je veranda. Ty sedíš před domem, nejsi ani uvnitř ani venku a máš možnost komunikovat s obojím. Ale tyto věci jsou třeba dané i klimatem. Česko je celkově nevyvinuté ve veřejném prostoru, protože tady je zima.

Dominika

To se týká i těch laviček v Paříži, které jsou záležitostí léta. Mě meziprostor zajímá hodně, obecně prosto mezi něčím, ať už to je třeba skleník – prostor mezi tím exotickým a tady. Co tě napadne, když se řekne meziprostor, co to vlastně je? Třeba mně se vybaví práh domu. Nebo malý vestibul mezi tím, než vstoupíš do domu a tam je ta malá místnůstka na boty. Nebo třeba u chrámu a mešity ten práh, na který se hodně šlapalo. Co pro architekta znamená meziprostor?

Antonín

Architekt nepoužívá slovo meziprostor. Pro mě by to ale bylo třeba ... v mešitě v Paříži byly ty schody – jiné výšky podlah mezi nádvořím a vnitřkem. Tam byla o 10cm vyšší podlaha, toho by sis třeba ani nepovšimla, ale zároveň je to nějaká hranice, která ti dává podvědomě najevo, že vcházíš jinam. Nebo třeba v Praze v Mullerově vile od Adolfa Loose ,kde jsem byl asi před dvěma měsíci, tam je třeba přímo venku vestavěná lavička, která byla součástí toho původního návrhu a byl tam takový vstupní výklenek. Třeba když jsi chlap a tvoje žena si oblíká kabát dvě hodiny a ty už to nemůžeš vydýchat a je ti horko, tak jdeš ven a sedneš si na tu lavičku a čekáš tam v tom meziprostoru. Ty ses mě ještě ptala proč lidé už netráví ten čas před domy. To je asi hodně i o tom, jak se vyvíjí rodina. Dnešní doba je hodně o individualitách, nemáme všichni sedm sester. Ta forma bydlení není taková společná. To si myslím, že je jeden faktor a určitě...

Dominika

Já jsem četla článek v Lidovkách [Lidové noviny] o tom, jak se do urbánního prostoru vrací komunitní život. A pak jsem ve stejné době někde četla článek o chatách a o tom, že hipsteři, prostě mladí lidi – že právě oni mají zájem o vrácení interakce do těch měst, že mají zájem v těch městech žít, že ten komunitní smysl se vrací, že to už není o tom, že lidé odjedou v pátek odpoledne na chatu a tam své sousedy znají mnohem lépe, než ty se kterými bydlí celý týden ve stejném domě v městě, kde pracují. Já myslím, že to je pravda.

VISUAL CONVERSATION Images, which I sent to Antonín prior to this conversation.

Fotografie, které jsem já poslala Antonínovi před konverzací.

Karlova Studánka, the Czech Republic.

Budapest.

Grand Mosque of Paris, the step –enables to sit down.

Somewhere in Paris, step –disenables to sit down.

Paris.

Prague.

Image from a book by Hermana Hertzberger. Images which Antonín sent to me after the conversation. Fotografie, které Antonín poslal mně po konverzaci.

Paris and Brno.

NTK

Vienna.

Litomyšl-river.

Corbusier – Paris.

Brasilia – plan

Meziprostory.