bc. jana Špirková - theses.cz
TRANSCRIPT
Univerzita Palackého v Olomouci
Filozofická fakulta
Katedra sociologie, andragogiky a kulturní antropologie
REFLEXE VÝZNAMU A PODOBY POHŘEBNÍCH
RITUÁLŮ V SOUČASNÉ ČESKÉ SPOLEČNOSTI.
REFLECTIONS ON THE MEANING AND FORM OF
FUNERAL RITUALS IN CONTEMPORARY CZECH
SOCIETY.
Magisterská diplomová práce
Bc. Jana Špirková
Vedoucí bakalářské diplomové práce: PhDr. Mgr. Nadežda Špatenková, Ph.D.
Olomouc 2015
Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a
ostatní zdroje, které jsem použila.
V Olomouci dne 24. března 2013 ………………………….
Chtěla bych poděkovat PhDr. Mgr. Naděždě Špatenkové, Ph.D za rady a rovněž
možnost psát na toto téma, dále děkuji respondentům za otevřenost a taky všem, co mě
podporovali.
Obsah
ÚVOD ...........................................................................................................................1
1. SMRT A SPOLEČNOST ..........................................................................................2
1.1 Pojetí smrti v dobách minulých ............................................................................2
1.2 Pojetí smrti dnes ..................................................................................................4
2. POHŘEBNÍ RITUÁLY .............................................................................................8
2.1 Význam rituálů pro pozůstalé ...............................................................................8
2.2 Pohřební obřad .................................................................................................. 11
2.2.1 Církevní pohřeb ........................................................................................... 11
2.2.2 Sekulární pohřeb .......................................................................................... 14
2.2.3 Pohřeb bez obřadu ....................................................................................... 18
2.2.4 Ekologický pohřeb ....................................................................................... 19
2.3 Pohřební hostina ................................................................................................ 21
3. POHŘBÍVÁNÍ A HŘBITOVY................................................................................ 23
3.1 Hřbitov – místo piety? ........................................................................................ 23
3.2 Úprava a vzhled hrobu ....................................................................................... 25
3.3 Typy hrobů ......................................................................................................... 28
3.4 Návštěva hrobů pozůstalými ............................................................................... 30
4. EMPIRICKÁ ČÁST – VÝZKUM ........................................................................... 32
4. 1 Cíl výzkumu....................................................................................................... 32
4.2 Výzkumná strategie ............................................................................................ 33
4.3 Technika sběru dat ............................................................................................. 34
4.4 Strategie výběru výzkumného vzorku .................................................................. 35
4.5 Metoda vyhodnocování ...................................................................................... 37
5. OBSAHOVÁ ANALÝZA A INTERPRETACE VÝSLEDKŮ ................................ 38
5.1 Smrt ................................................................................................................... 38
5.1.1 O smrti obecně ............................................................................................ 38
5.1.2 Představa „dobré smrti“ ............................................................................... 40
5.1.3 Smrt a společnost ......................................................................................... 41
5. 2. Pohřební obřad ................................................................................................ 42
5. 2. 1 Význam pohřebního obřadu ....................................................................... 42
5.2.2 Vlastní pohřební obřad................................................................................. 44
5. 3 Pohřbívání a hroby ........................................................................................... 45
5. 3. 1 Místo posledního uložení ........................................................................... 46
5. 3. 2 Navštěvování hrobu ................................................................................... 47
5.4 Shrnutí analýzy rozhovoru .................................................................................. 48
ZÁVĚR ....................................................................................................................... 50
ANOTACE ................................................................................................................. 52
ANNOTATION .......................................................................................................... 53
Seznam použité literatury: ........................................................................................... 54
1
ÚVOD
Smrt. Neexistuje člověk, který by se nikdy se smrtí nesetkal. Smrt je to jediné, o
čem víme, že nás v životě čeká zcela určitě. Postoje ke smrti se různí a obsahují velmi
rozsáhlou škálu postojů. Pro někoho je děsivá a má z ní strach. Pro jiného cizí, vzdálená
a můžeme říci; odsunuta do pozadí. Jiní ji berou jako smutné a bolestivé téma k hovoru.
Jsou však i tací, co na smrt nahlížejí zpříma a nebojí se o ni hovořit. Pro mě osobně je
smrt to největší tajemství lidského života. Aneb jak řekl Platón: „Nikdo neví, co je smrt,
a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je pro člověka největším zlem, třeba je pro
člověka největším dobrem.“ (http://citaty.net/autori/platon/). Rovněž mezi odborníky
dochází k diskuzím, zda je téma smrti dostatečně otevřené či naopak tabuizované. Ať už
je to jakkoliv, váže se k tomuto tématu ještě mnoho otazníků a nejasností.
Tím, že se smrt týká nás všech a společnosti, ve které žijeme, je určitým
způsobem formalizovaná. Její formalizace se projevuje v podobě rituálů, které souvisí
s pojetím smrti, a právě společnost tyto rituály umožňuje. Tato práce má za cíl odhalit
současné možnosti, varianty a podoby těchto rituálů, jež se ke smrti, pohřebním
obřadům a pohřbívání váží, a rovněž zjistit jejich význam pro současného člověka.
Práce je rozdělena do dvou částí. První z nich je teoretická část; otevírám ji
kapitolou o smrti a jejím místě ve společnosti. Nejprve pořádám historický exkurz do
minulosti a nastiňuji její podobu, dále se zabývám pojetím smrti dnes. Na tomto
kontrastu jsem chtěla poukázat, jak se může lišit pojetí smrti a jaký má tato skutečnost
dopad na její ritualizaci. Následuje kapitola o pohřebních rituálech konkrétně; nejprve
se zabývám jejich významem, dále je rozděluji do 4 možných podob a uzavírám
tématem pohřební hostiny. Poslední kapitolou je téma pohřbívání a hřbitovů, jelikož je
pohřební obřad zakončen právě pohřbením pozůstatků (nebo taky jinou formou
nakládání s nimi). Zabývám se hřbitovy obecně, vnějším vzhledem hrobů, dále taky
možnostmi pohřbení a rovněž rituálem navštěvování těchto míst. V praktické části se
snažím pomocí kvalitativních rozhovorů zjistit, jak vnímají ritualizaci smrti její členové,
jaký má pro ně význam a rovněž mapuji postoje k podobě rituálů spojených se smrtí
v současné společnosti.
2
1. SMRT A SPOLEČNOST
Tuto práci začínám kapitolou o smrti. Téma smrti totiž tvoří její základ; na smrti
je celá postavena a objevuje se v každém kontextu, který zde zmíním. Obsahem je
pojetí smrti dříve a dnes, porovnám tyto postoje, protože z nich v konečném důsledku
vyplývá samotná podoba pohřebního aktu. Jestliže si společnost udržuje od smrti
odstup, ať už v podobě obecného tématu nebo například od lidí, kteří jsou jejími nositeli
a brzo zemřou, je logický důvod předpokládat, že při pohřebních obřadech, jejich
plánování, organizaci a realizaci, nebude participace pozůstalých tak vysoká jako ve
společnosti, kde má své místo smrt stejně jako narození, kde své umírající neskrývají
před zraky zdravých, a kde je tedy pohřební obřad v rukou rodiny, která byla se
zemřelým až do konce. To je právě základní rozdíl oproti dnešním dobám a historii,
proto v první kapitole mapuju tento posun a jeho dopad na podobu vnímání smrti a
přístupu k zemřelým.
1.1 Pojetí smrti v dobách minulých
Pravděpodobně nelze přesně vymezit období, odkdy se „začalo“ umírat doma,
jelikož tato lidská přirozenost byla brána automaticky, stejně jako jakákoliv jiná událost
v životě rodin, kterou přinesl nebo odnesl čas. Proto v této kapitole nastíním, jak
umírání doma dříve vypadalo a jaký to mělo vliv na podobu pohřebního obřadu.
Při očekávané smrti se příbuzní a známí sdružovali kolem umírajícího, aby si
vyslechli jeho poslední přání, co komu odkáže ve své závěti a co nakonec vysloví.
Umírající byl trochu posvátný, ale zároveň se jej však ostatní báli. Byl to svým
způsobem i jeden z posledních darů umírajícímu, protože si mohli vyřešit křivdy, říci
doposud nevyřčené a bylo to vnímáno kolektivně, jako společná událost (srov. Šiklová,
2013, s. 22, 25). Pro umírajícího bylo v té chvíli důležité, aby se s rodinou a přáteli
rozloučil a hlavně žádal o odpuštění, aby mohl odejít v pokoji z tohoto světa.
Nevyrovnaný spor nebo neusmířená vina byla totiž příčinou dlouhého, obtížného
umírání a hlavně tyto nepříjemnosti způsobily to, že nemohl zemřelý najít v hrobě
pokoj. Závazným bylo také dávat, hlavně dětem, požehnání a poslední slova
umírajícího, vyřčená před smrtí, měla závazný význam pro pozůstalé okolo (srov.
Navrátilová, 2004, s. 185, 186). Z chování lidí k zemřelému můžeme tedy vyčíst, že se
jej v žádném případě nestranili, ba právě naopak, snažili se s ním strávit poslední chvíle,
3
a odchod z tohoto světa mu tím ulehčit, vyslechnout si jej, rozloučit se. Bezprostředně
po smrti se otevírala okna v místnosti, aby jeho duše co nejdříve odletěla a neukryla se
někde v domě (tento starý zvyk je zachován dodnes). Bylo rovněž běžné zastavovat
hodiny a přikrývat zrcadla, což bylo znamení smutku a úcty. Po těchto symbolických
úkonech následovala povinnost omýt a upravit zemřelého do rakve, aby se na onom
světě objevil čistý a měl v hrobě klid. Byl uložen na prkno a poté do rakve. Movitější si
ji nechali vyrobit na zakázku u truhláře, ti chudší si vypůjčili obecní rakev, která
sloužila jen k přenosu těla na hřbitov (srov. Ariés, 2000a, s. 212). Na základě principu
kontaktní magie se však věřilo, že je potřeba zlikvidovat vše, co přišlo s nebožtíkem do
styku. K všeobecné povinnosti dříve patřilo dát zprávu o smrti na vědomost všem
členům obce; úmrtí se oznamovalo vyzváněním kostelních zvonů, tzv. „umíráčku“, a
lidé se při tomto zvuku zastavovali, zjišťovali, kdo zemřel a modlili se za jeho duši.
Dokonce byla ještě v 18. století povinná účast na pohřbu předepsanou normou chování
(srov. Navrátilová, 2004, s. 204, 208). Zpráva o smrti se tedy rozšířila téměř okamžitě a
stala se informací kolektivní. Dnes k těmto účelům slouží parte, jež je vyvěšené na
místě k tomu určeném, a o kterém ještě bude zmínka v kapitole 2.2.2.
Samotný pohřební obřad zde popíšu jen zkráceně, jelikož se zachovaly jeho
základní rysy dodnes a to v podobě tradičního obřadu církevního (kapitola 2.2.1). V den
pohřbu se lidé scházeli v domě zemřelého, kde se pomodlili u jeho těla, kněz pokropil
rakev s mrtvolou svěcenou vodou a pak byla rakev vynesena ven, odkud byla přenesena
nebo převezena koňmi do kostela, kde se konala zádušní mše. Po obřadu v kostele
průvod směřoval na hřbitov, kde byl průběh pohřbu veden v křesťanském duchu a
pohřeb byl uzavřen setkáním pozůstalých v domě smutku nebo v hospodě na pohoštění
(srov. Domorázek, Žipek in Nešporová, 2013, s. 114, 115). Pomalu ale dochází ke
změně. Smrt v 19. století ztrácí svůj dosavadní společenský rozměr tím, jak péče o
ostatky zesnulého přechází z tradičních cechů a náboženských bratrstev na
specializované pohřební ústavy. Vnější podoba pohřbu však zůstává v mnohém závislá
na vzorech, které vytvořila předchozí epocha (srov. Lorenzová, Petrasová, 2001, s. 15).
V dřívějších dobách se tedy o nemocného staral širší okruh lidí, například sousedé a
přátelé, ale ten se rovněž časem začal zmenšovat a omezovat až na samotné manželské
páry, které většinou bydlely ve městech v bytě a musely chodit do zaměstnání. Pokoj
umírajícího se tedy přestěhoval do nemocnice. Skryté umírání v nemocnicích začalo ve
30. – 40. letech a v letech padesátých už bylo běžné. Bylo to způsobeno zvyšujícím se
nárokům na pohodlí, které soužití s umírajícím nepřinášelo. Také se zvyšovala úroveň
4
osobní hygieny, takže se lidé stali útlocitnější na tělesné pachy. Začíná se utvářet nový
obraz smrti jako smrti ošklivé a skryté, protože s umíráním je spojen pach moči, potu a
jiných tělesných výměšku, proto krom pečovatelů a nejbližších nikdo do místnosti, kde
leží umírající, nesmí (srov. Ariés, 2000b, s. 328, 329). Plíživě se tedy přibližujeme
k vytěsňování smrti ze soukromého i veřejného života. Tím, že většina lidí v dnešní
době neumírá doma, ale v institucích, je tedy velmi špatně proveditelný výše zmíněný
pohřební obřad, který se koná na třech místech: v domě smutku, v kostele a na hřbitově.
Rovněž péče a trávení posledních chvil života s umírajícím je vlivem okolností
znesnadněna.
1.2 Pojetí smrti dnes
V dnešní moderní době existují mnohé názory na postoje společnosti ke smrti a
umírání. Prvním z nich je tvrzení, že smrt je „tabuizovaná“. Například Helena
Haškovcová (2010, s. 316) spatřuje odklon od smrti v odklonu od stáří, pro které není
v dnešní zrychlené době založené na mládí a výkonu, prostor: „Nejasné, ale tvrdošíjně
žijící představy se silným negativním emotivním zabarvením nám nedovolují věcně a
reálně, byť čas od času, přemýšlet o smrti. Mladí lidé nemají čas; režim jejich dne je
přece vyplněn úplně jinými starostmi. Smrt se jich netýká, protože se zdá být
v nedohlednu. Lidé středního věku (…) nechtějí vidět, nechtějí slyšet. I oni věří a sami
sebe přesvědčují, že na úvahy o smrti je zatím čas, protože ty patří až ke stáří.“.
Přibližováním se ke stáří podle Landsberga proměňuje struktura života; tlak minulosti
narůstá a plnost možností, kterými se vyznačuje budoucnost, se postupně vytrácí. Čím
je člověk starší, tím méně se může cítit svobodně, tím méně je schopen přetvářet
celkový smysl svého života tvorbou své budoucnosti (srov. 1990, s. 122). Jinými slovy,
starého člověka, v očích mladších generací čeká už jen krátká cesta k horizontu života –
a za ním není další krajina; pouze smrt. Podobný názor sdílí i Alan, který tvrdí, že je
smrt v dnešní době vázána na stáří než kdykoliv předtím, což mění i postoj k ní; je
oddělována od života po dobu mládí a středního věku (srov. 1989, s. 392).
Haškovcová současné pojetí smrti nazývá „odritualizovaná smrt“, což znamená,
že se rodíme ve většině případů v nemocnicích, a v nich i zemřeme, jako je to v případě
80% obyvatelstva vyspělých zemí včetně České republiky. Největším problémem tedy
je, že smrt je utajena, odehrává se mimo naši přítomnost a podléháme tedy domněnce,
že je umírající v dobrých rukou odborníků (srov. 2010, s. 319). Medicína bojuje o to,
5
aby člověka vytrhla ze spárů smrti co nejpozději, a můžeme říci, že v tomto boji dosáhla
značných úspěchů. Nicméně mnoho lidí se obává, že díky této moderní medicíně jim
bude – proti jejich vůli – zabráněno důstojně zemřít. Místo toho, aby byla člověku
poskytnuta úleva lidským porozuměním a empatií, hrají hlavní roli přístroje, na kterých
lidé přežívají, a medikamenty přinášející úlevu. Podle statistik se dožíváme o 20 let
více, než tomu bylo ještě před několika generacemi, ale je otázka, zda je přidáno k více
létům i více života. U mnoho lidí tato úměra neplatí, jelikož umírají vyřazeni
z životního společenství a to dlouho před fyzickou smrtí jinou smrtí – tou sociální (srov.
Virt, 2000, s. 17). Stejně tak Ariés mluví o novém způsobu umírání, během něhož je
smrt ve společnosti o dost méně viditelná než v minulých dobách a přibližuje toto
tvrzení na příkladu dvou hlavních rysů; zaprvé na transformaci honosného pohřebního
vozu ve vůz běžné automobilové dopravy, kterého si nikdo nevšimne. Pohřeb už
nepozastaví chod města. Druhým rysem je upuštění od nošení pohřebních šatů a
černých závojů i po smrti zemřelého, nejen během pohřebního obřadu. (srov. 2000b, s.
318). Dnes jsou veřejné znaky truchlení ve formě nošení tmavých šatů oproti dřívějším
dobám záležitostí individuální volby, ale nejčastěji se s nimi můžeme setkat jen u
starších pozůstalých (srov. Špatenková, 2014, s. 168). Znaky veřejného truchlení jsou
tedy ve společnosti tlumeny, stejně jako smrt samotná: „Je zřejmé, že zrušení smutku
nepřinesla povrchnost a lehkomyslnost pozůstalých, ale nelítostný nátlak společnosti,
jež odmítá sdílet bolest truchlícího: ve skutečnosti je to způsob, jak odmítnout a
přítomnost smrti, přestože o její existenci v zásadě není sporu (…) Ze dna hlubiny, kde
bylo uschováno, se oddělilo v době, kdy se lidé trápili strachem ze zdánlivé smrti,
pomalu stoupalo v době, kdy začali svým blízkým z lásky tajit blížící se konec, dralo se
na povrch v době, kdy odpor k nemocnému vedl k jeho skrývání před známými. Dnes se
vyhřívá na výsluní jako charakteristický rys naší kultury. Slzy pozůstalých se ztotožňují
s výkaly nemocného. Jedno i druhé jsou odporné. Společnost smrt vyobcovala“ (Ariés,
2000b, s. 339,340).
O smrti se v rodinách skutečně moc nemluví, což dokazuje průzkum z roku
2011, který vypracovala agentura STEM/MARK pro občanské sdružení Cesta domů.
66% dotázaných odpovědělo, že je k tomu nutí strach z vlastní konečnosti a podle 59%
dotázaných je toto téma dlouhodobě opomíjeno v rodinách. Na druhé straně je
přesvědčených 88% zdravotníků, že je dobré vést rozhovory o smrti a umírání s dětmi.
Současně si 95% z nich myslí, že by děti měly vidět rodiče pečovat o prarodiče. Pouze
14% respondentů podniklo opatření pro případ vlastní smrti a jen 5% se předem se
6
svými blízkými domluvilo na vlastním pohřbu (srov. Šiklová, 2013, s. 7). Lidé jsou
v komunikaci ohledně přání umírajících a jejich představách o posledních věcech velmi
různí. Někteří lidé jsou schopni hledět vstříc smrti s naprostým klidem, naopak jiní z ní
mají silný strach, často aniž by o tom mluvili. Smrt druhého člověka nám totiž
připomene vlastní smrt, sebeláska lidem našeptává, že jsou nesmrtelní (srov. Elias,
1998, s. 13).
Existují tedy názory, že je v dnešní době smrt „tabuizovaná“, ale na druhé straně
se najdou tací, kteří si myslí, že otázka smrti a umírání začíná být naopak čím dál více
diskutovanější. Například Harrison (2003) tvrdí, že se názory a postoje dnes pomalu
mění. Smrt, téma tabuizované, si dnes z utajení razí cestu ven. Stále více lidí se učí
hovořit o své nadcházející smrti bez hněvu a hořkosti. Také hnutí hospicu usilovně šíří
myšlenku, že proces umírání lze lékařsky zvládnout a že nikdo své poslední dny nemusí
trávit v tělesném ani duševním utrpení (srov. s. 118). Stejně tak se Vido (2011)
domnívá, že o „tabuizaci“ smrti mluvit v dnešní době nemůžeme, jelikož existuje velký
počet publikací na toto téma, pořádaných seminářů, konferencí a institucí, které vznikají
na základě reálných problémů, například stárnutí populace, debaty o eutanazii,
zmiňovaná hospicová péče, apod. (srov. s. 9). Virt (2000) rovněž dnešní pojetí smrti
charakterizuje jako „smrt diskutovanou“, která je v naší společnosti diskutována
pluralitně. Různé empirické vědy se snaží vystopovat zákonitosti umírání a smrti, a ve
stále větší míře se jimi zabývají i vědy duchovní (srov. s. 17). Otázkami umírání a smrti
na vědecké úrovni se zabývá obor thanatologie, jejíž název je odvozen z řecké
mytologie, kde byl Thanatos bohem smrti. Je to věda multidisciplinární a zahrnuje
medicínu, psychologii, biologii, sociologii, psychiatrii, teologii, které se zabývají
problematikou umírání a smrti z různých perspektiv, řeší však i otázky praktické jako
péči o umírajícího, psaní závěti, jednání s pohřebními službami apod. (srov. Šiklová,
2013, s. 50). Existence vědy o smrti tedy může být indikátorem jakési „detabuizace“,
vyvstává však otázka, nakolik je tvrzení o detabuizované smrti aplikovatelné na širší
společnost. Podle Virta je pro „obyčejného“ člověka smrt vzdálená, resp. hraná, jelikož
ji vnímá pouze skrze média, kde je manifestována každým dnem (srov. 2000, s. 17).
Stejně tak podle Halíka je v sekularizované společnosti úzkost z reálné smrti, skrývané
dle něj za plentami v nemocnicích, kompenzována přemírou „virtuální smrti“,
vyskytující se zejména v hororech, akčních filmech, televizních zprávách, o Haloweenu,
na výstavách Bodies, apod., což se mu jeví jako snaha banalizovat smrt (srov. 2010, s.
75).
7
Z uvedeného vyplývá, že pokud člověk není na dané téma specialista, či se o něj
nezajímá z vlastní iniciativy, je pro něj smrt, podle mého názoru, spíše tabu. Tuto
skutečnost dokazuje využívání služeb odborníků, které zmiňují mnozí autoři. „Zatímco
své postoje vůči smrti snad veřejnost rozvinutého světa mění, svou hlubokou
nevědomost si zachovává. Ačkoliv se všichni se smrtí setkáváme, když umírají naši
příbuzní a přátelé, snažíme se zachovávat od skutečností spojených se smrtí odstup.
Bezprostřední práci se smrtí necháváme na profesionálech – na posádkách sanitních
vozů, na lékařích, patolozích, zřízencích márnic, pracovnících pohřebních služeb a
podobně“ (Harrison, 2003, s. 119). Právě podoba pohřebních obřadů, která je spíše
pozůstalým předkládána, než jimi navrhována, bývá v mnohých případech rigidní,
neoriginální, mnohdy cizí a neosobní, a reflektuje postoj širší masy ke smrti, která jim je
vzdálená. Stejně tak narůstající počet pohřbů bez obřadu, jejichž počet se stále zvyšuje,
nám ukazuje, že pro smrt nechceme udělat místo ani v případě oficiálního rozloučení se
zesnulým (blíže se tématu pohřebních rituálů budu zabývat v kapitole 2.2.3.) Ať už jsou
„trendy“ jakékoliv, měli bychom si uvědomit, že „smrt však není pouze něčím, co je
jenom na konci životní cesty člověka. Ona je vždy přítomna od narození až do konce;
život je vymezen narozením a smrtí. Tím, že je člověku dáno bytí, je mu současně dáno
nebytí“ (Haškovcová, 1975, s. 17). Popřením smrti a snahami ji učinit neviditelnou se jí
v žádném případě nezbavíme. Objevit se může na jakémkoliv místě v jakémkoliv
okamžiku, v jakékoliv formě a v tu chvíli nám její odmítání bude více ke škodě nežli
k užitku.
8
2. POHŘEBNÍ RITUÁLY
Jak jsem již zmínila v úvodu, pro společnost je důležité, aby byly určité činnosti,
jednání, ale rovněž významné životní situace ritualizovány, čímž je zajištěno fungování
společnosti jako celku. Mezi významnou životní situaci, která vyvolá v člověku nejvíce
emocí, je odchod blízkého, jeho smrt. A právě její ritualizace je příčinou existence
pohřebních rituálů ve společnosti. V této kapitole otevřu téma významu rituálů
spojených se smrtí a nastíním, jak je pro pozůstalé pohřební obřad důležitý z hlediska
přechodu jedné životní etapy do druhé. Dále se budu věnovat čtyřem různým typům
pohřebních obřadů. Prvním z nich je církevní obřad, který je však třeba popsat v širších
souvislostech křesťanské nauky, v opačném případě by nemusel být pochopen celistvě.
Dále následuje sekulární pohřební obřad, ve kterém se budu zabývat převážně kremací,
její historii a vývojem v naší společnosti, jelikož je dominantním prvkem tohoto obřadu.
Další kapitola navazuje na předchozí a reflektuje stále rozšířenější trend v pohřbívání;
pohřeb bez obřadu. Tento typ obřadu je spjat s kremací, protože se v případě inhumace
obřady vždy konají. Na závěr pak přiblížím nové téma ekologických pohřbů. Byť u nás
ještě praktikovány nejsou, v západní Evropě se těší čím dál tím větší oblibě a lze
předpokládat, že tento způsob pohřbívání bude v budoucnu využívat i česká společnost.
2.1 Význam rituálů pro pozůstalé
Každý člověk, který se narodí do určité společnosti, je vychováván jejími členy,
takže prochází procesem socializace, během níž si osvojí společenské normy, hodnoty a
učí se sociálním rolím. Součástí socializace je i tzv. enkulturace, což znamená
osvojování si kulturních tradic, dovedností a jazyka, čímž se stává součástí kultury
(srov. Jandourek, 2001, s. 73, 220). Každá kultura obsahuje své vlastní rituály. Rituál
můžeme vymezit jako „formalizované vzorce chování předepsané pro určité
sociokulturní příležitosti“ (Soukup, 2009, s. 157). Rituály v sobě nesou symboliku,
pomáhají najít a uchovat identitu jedince. Skládají se ze tří komponentů, zaprvé je to
vnější stránka rituálu, která je vnímána smysly, zaprvé je to vnitřní význam rituálu, což
je jeho sociální či duchovní rozměr a zatřetí je to prožívání rituálu účastníkem, ať už
jednotlivě, či skupinově, společensky, atd. (srov. Škoviera in Valenta, 2011, s. 62).
Rituál tedy zahrnuje celou osobnost člověka, ať už na úrovni individuální nebo
společenské, je v něm zahrnuto celé lidství. Častým typem je rituál přechodový, za
9
jehož významného teoretika je považován Arnold Van Gennep. Podle něj se život
člověka skládá z dílčích etap (narození, dospívání, sňatek, společenské postavení,
zaměstnání, smrt atd.), jejichž začátky a konce tvoří určité celky. K těmto jednotlivým
celkům se váží obřady, které mají za cíl nechat jedince přejít z jedné determinované
situace do druhé (srov. 2007, s. 13). Tyto obřady jsou nazývány rituálem přechodu,
protože dochází ke změně postavení, tudíž i ke změně role, která přináší narušení
očekávání blízkého okolí. A právě rituál určuje průběh přechodu a udává, jak se má
člověk dostat nového postavení, a rovněž shromažďuje lidi v jeho okolí za účelem
psychologické podpory zasvěcované osobě a všem ostatním (srov. Murphy, 1998, s.
187). Podle teoretiků Bergera a Luckmanna používáme v krizových situacích rituální
postupy, které slouží k udržování reality. Do těchto předem definovaných situací jsou
zahrnuty určité mezní situace, z nichž nejdůležitější je podle nich smrt. Smrt totiž
znamená pro samozřejmé reality každodenního života největší hrozbu, a proto je
důležitá její legitimizace, která plní důležitý úkol; musí jedinci umožnit žít ve
společnosti i po smrti významných druhých a také zmírnit jeho strach z vlastní smrti do
té míry, aby byl schopen vykonávat běžné každodenní činnosti (srov. 1999, s. 101 - 102,
153).
Všechny společnosti, které jsou v dějinách etnologicky nebo historicky
prokázány, věnují smrti velkou pozornost. Pohřební obřad přetrvává tisíce let jako
jediný obecně rozšířený obřad, který je platný pro celé lidstvo (je dokonce prokázán již
u homo sapiens neandertalis). Duchovní rovina smrti se projevuje v postojích,
mytologii, umění, vědě, a na materiální úrovni ovlivňuje způsoby pohřbívání (srov.
Justoň a kol., 2000, s. 150). Historické kořeny úcty k mrtvému tělu jsou tedy mnohem
starší než křesťanství a bezpochyby jsou neodlučitelnou charakteristikou lidství.
Kulturně srovnávacím, sociologickým a psychologickým rozborem bychom se mohli
přiblížit smyslu, který má úcta k mrtvému tělu i pro nás. Tento rozbor by vedl
k výsledku, že úcta k mrtvému tělu ztělesňuje úctu nejen k rodinné tradici a i tradici
k jiným společenstvím, a zároveň souvisí s úctou k živému tělu samému, a také
s respektem k osobnosti druhého člověka. Neúcta k mrtvému tělu podrývá morální
základy společnosti (srov. Říčan, 2004, s. 374). Při pohřebním rituálu je i podle Daviese
důležitá představa o „důstojnosti zemřelých“. U živých lidí je úcta součástí
mezilidských vztahů, takže když zesnulému projevujeme úctu, míníme tím nejen tu,
kterou jsme mu projevovali během života, ale tato povinnost stále trvá i po jeho smrti.
Dalším rysem „důstojnosti“ je ten, že je lidské tělo nositelem života. Jde především o
10
hodnotu a kvalitu života, jež není pojímána pouze z hlediska hodnoty peněz, ale lidství
samotného, v jeho přirozené podobě (srov. 2007, s. 66). Tuto „důstojnost“ nazýváme
pietou a ta se podle Kotrlého nedá jednoznačně vymezit, v pokusu o její definici však
vychází ze starořímského slova pietas, což znamenalo svědomité dodržování obřadů,
úctu k tradičním mezilidským vztahům a víru, že mrtví mají něco, co mohou naučit
živé, kteří by bez toho byli ztraceni (srov. 2013, s. 214).
Pohřební obřad má tedy význam antropologický, sociální i psychologický. Jeho
sociální význam je například dán tím, že řeší problém sociálního řádu, poněvadž nejen
pozůstalý, ale i zemřelý člověk získává nové sociální postavení, jež se nachází mimo
společnost živých a toto postavení pro něj musí společnost naleznout (srov. Justoň a
kol., 2000, s. 150). Pozůstalí během pohřebního obřadu také zakoušejí novou roli, ať už
vdovce, vdovy, atd., a tímto rituálem je oznamována jejich sociálnímu okolí, které se
pohřbu rovněž účastní (srov. Nešporová, 2014, s. 220). Z psychologického hlediska,
slouží ritualizace procesu umírání a smrti jako vhodná obrana před strachem a
nejistotami všeho druhu, které se ke smrti váží (srov. Haškovcová, 2000, s. 323).
K podobné myšlence se přiklání i Davies: „účast na obřadech, ať už přímá nebo
zprostředkovaná, může přispět k pochopení pravé hloubky chaosu, kterému čelí lidská
touha po smyslu. Rituál je často samostatným řešením, kterému se výsledky racionální
úvahy nemohou rovnat“ (2007, s. 124). Pohřeb je zcela jistě příležitostí pro uvolnění
pocitů lítosti a viny v řízených podmínkách, v seskupení věřících, kteří se navzájem
utěšují a podporují ve chvíli stresu a potřeby. Všechny životní okamžiky zanechávají ve
společnosti určité stopy a smrt největší ze všech (srov. Murphy, 1998, s. 190). Smrt a
reakce na ni uvolňuje u pozůstalých ty nejsilnější lidské emoce a proto se předpokládá,
že se věda bude zabývat rituály, které následují. Podle Metcalfa a Huntingtona se však
v souvislosti s ostatními druhy rituálů se i přes zmíněnou sílu emocí studium pohřebních
rituálů nezvyšuje, jak by to podle nich mělo být (srov. 1992, s. 24). Rovněž Křivohlavý
tvrdí, že má pohřeb své funkční místo při zvládání žalu a zármutku; jeho příprava totiž
částečně odpoutává pozornost od vědomí ztráty blízké osoby a tím mírní intenzitu
negativních dopadů na člověka. A zároveň je pohřeb ujištěním, že odchod blízkého
člověka není pouhý snem či iluzí, ale faktem (srov. 1991, s. 107). Nakonec Kotrlý
vnímá pohřeb z velmi lidského hlediska; podle něj neznamená jen loučení se zesnulým,
ale také je potvrzením naší lásky, přiznání smutku ze ztráty blízké osoby, vyjádření
naděje, že se s ním zase setkáme, a hlavně slib, že na něj budeme i v budoucnu myslet, a
v duchu budeme pořád s ním (srov. 2013, s. 80). Pro pohřební ritus tedy nacházíme
11
mnoho významů z různých perspektiv autorů, jež se smrtí a umíráním zabývají. Z této
kapitoly vyplývá, že realizace pohřbu není jen formalita či nutnost, ale má velký
význam pro pozůstalé jedince, které smrt blízkého člověka zasáhla, a právě tento rituál
pomáhá vyrovnat se s danou skutečností. Proto je pravděpodobné, že lidé, kteří si přejí
bezobřadní pohřeb, aby se vyhnuli přímému smutku, mohou proces truchlení naopak
nevědomky prodloužit.
2.2 Pohřební obřad
2.2.1 Církevní pohřeb
V této kapitole je důležité zmínit církevní podstatu daných rituálů, jelikož mají
souvislost s jejich podobou a postupy, které jsou v rituálech obsaženy. Lze říci, že
církevní pohřební obřady v sobě spojují tří typy rituálů: odlučovací, pomezní a
přijímací. Odlučovací proto, že je mrtvého třeba oddělit od světa živých. V křesťanství
toto symbolizuje poslední pomazání a s tím souvisí materiální postupy oddělování –
umytí a oblečení mrtvého. Pomezní rituál znamená v křesťanství uložení mrtvého do
rakve, vystavení těla, uzavření rakve, pohřební průvod, obřad, uložení rakve do hrobu a
uzavření hrobu. Pro pozůstalé to znamená truchlení a smuteční šat, pro zemřelého
setrvání v očistci. Inhumace jako způsob pohřbívání mrtvého těla má v křesťanství
silnou tradici a to po dlouhou dobu; cca od 9. do 19. století byli zemřelí na našem území
pohřbívání převážně do země (srov. Nešporová, 2013, s. 112). Pohřeb do země je
rituálem všeobecně respektovaným, pouze osoby popravené, osoby stojící na okraji
společnosti (čarodějníci, zločinci) byly zbaveny práva pohřbu a jejich těla ponechány na
veřejně přístupném místě. A nakonec rituály přijímací jsou ty konečné, spějí k ukončení
smutku, pro pozůstalé znamenají pohřební hostinu a pro zemřelé přijetí na onen svět
nebo věčné zatracení (Lorenzová, Petrasová, 2001, s. 241). Zmíněné poslední pomazání
je dnes nazýváno svátost pomazání nemocným. Změna názvu je z toho důvodu, že dříve
se poslední pomazání udílelo jen při bezprostřední blízkosti smrti, což nemělo dobrý
vliv na stav člověka, kterého mohla přítomnost kněze, jakožto posla blízké smrti,
vyděsit. Proto se začali pomazávat při vážných onemocněních, před operací nebo při
„slabosti stáří“ a je možné jej opakovat. Pomazání spočívá v pomazání čela a rukou
olejem posvěceným biskupem při mši na Zelený čtvrtek. Dále následuje (je-li možno)
12
svaté přijímání a často nemocný požádá o svátost smíření, při níž se vyzpovídá ze svých
hříchů a dostane se mu rozhřešení (srov. Halík, 2010, s. 76). Tyto úkony mají spojitost
s pohřebními obřady následujícími po smrti zemřelém, a jsou pro věřícího člověka
závazné, jelikož jej připravují na vzkříšení a život na onom světě. A podle křesťanského
pojetí je jedinou cestou ke spasení věřit v Boha a řídit se křesťanskými zásadami.
Člověk, který víru nepřijme, sice tělesně existuje, ale je duchovně mrtev, tedy oddělen
od Boha. Bible tento stav definuje jako stav ztracenosti a zhynutí, a aby mohl být člověk
po smrti vzkříšen, je jediná cesta přijetí víry a Kristova evangelia (srov. Křivohlavý,
Kaczmarczyk, 1995, s. 79). Křesťané jsou někdy obviňování, že jsou smrtí posedlí.
Myslí na ni, když se modlí, mluví o ní, každou neděli o ní zpívají. Věřící nosí na krku
řetízek se zmenšeným modelem muže popraveného strašlivou smrtí – ačkoliv jeho
nositelé krucifix tímto způsobem nevnímají. Pro křesťana je krucifix symbolem
láskyplné oběti, ne popravy. Křesťané jsou však ve víře přesvědčení, že fyzickou smrtí
nic nekončí, tvrdí, že smrt je nový začátek. Ale co přesně umírající po smrti prožívá, to
říct s jistotou nelze (Harrison, 2003, s. 100, 106). Nicméně náboženské učení utěšuje
své věřící nejprve tím, že konkretizuje obraz mrtvého a tím dovolí sledovat jeho
směřování alespoň ve fantazii. Rozmanité církevní rituály pohřbívání mrtvých jim
dávají pocit, že mohou jejich prostřednictvím ještě něco pro své zemřelé udělat, jako by
měli k dispozici prostředky, jak do jisté míry ovlivnit jejich existenci. To je také důvod,
proč se katolíci nikdy nevzdají víry v očistec, v místo, kde se existence zemřelého a
úděl jeho duše ještě nestávají úplně nepřístupnými pro pozemskou činnost živých (srov.
Landsberg, 1990, s. 134). Vystrojením církevního rituálu tedy vkládáme zesnulého
s důvěrou do rukou Boha, což je patrné z citace modlitby za zesnulé: „Náš bratr (naše
sestra) zemřel(a) v pokoji Kristově. S vírou a nadějí ho (ji) odevzdejme do rukou
Božích. Vždyť už na křtu se stal(a) dítětem Božím a mnohokrát jedl(a) chléb života u
Božího stolu. Modleme se, aby ho (ji) nebeský Otec pozval ke stolu ve svém věčném
království a dal mu (ji) dědictví, které slíbil svým vyvoleným“ (srov. Liturgický institut,
1999, s. 62).
Církevní pohřební obřad je podle Liturgického institutu možné vykonat trojím
způsobem. První způsob je obřad, který se koná na třech místech: v domě zemřelého,
v kostele a poté na hřbitově. Tento způsob se koná zejména na vesnici, ve velkých
městech jen zřídka. Není to možné například kvůli vzdálenosti domu zemřelého –
hřbitovu, apod. Tento způsob pohřbu není dovolen při velikonočních svátcích,
slavnostech a nedělích adventní, postní a velikonoční doby. Do domu přichází kněz a už
13
zde může být zemřelý pokropen svěcenou vodou, dále následuje žalm. Poté následuje
průvod do kostela (srov. 1999, s. 7, 14). Dominantní postavení měla vždy církev i
v pohřebním průvodu; v čele průvodu šli kněží a mniši, kteří mnohdy nesli tělo.
Slavnostní průvod se už ve 13. století stal symbolickým obrazem smrti a pohřbu. (srov.
Ariés, 2000a, s. 208). Během průvodu se opět zpívají žalmy. Při příchodu do kostela se
začne zpívat vstupní zpěv, zemřelý se položí tváří k oltáři a kněz se postaví tváří k lidu.
Na rakev lze položit kříž nebo bibli, kolem rakve lze rozmístit několik svící. Následuje
bohoslužba slova a zpěv žalmu, čtení a nakonec zpěv na rozloučenou, kdy kropí kněz
zemřelého svěcenou vodou a okuřuje kadidlem. Rakev se vynese z kostela, přičemž se
opět mohou zpívat vhodné žalmy, po příchodu k hrobu jej kněz posvětí (pokud se tak již
nestalo). Dále následuje modlitba, spuštění rakve do hrobu a po skončení obřadu se
zpívá zpěv dle zvyklostí. Bývalo a dodnes bývá zvykem vhodit do hrobu jednu nebo tři
hrsti hlíny. Házení zahajoval kněz slovy prach jsi a v prach se obrátíš a po něm se
vystřídali všichni účastníci. Tento zvyk byl lidmi vysvětlován tak, že jej nebude hlína
házená blízkými lidmi tížit tolik, jako hlína házená hrobníkem. Jinde byli přesvědčeni,
že se nebožtíkovi nebude tolik stýskat (srov. Navrátilová, 2004, s. 239). Druhým
způsobem je pohřební obřad konaný na dvou místech – v pohřební síni hřbitova a u
hrobu. V pohřební síni hřbitova stojí opět kněz u zemřelého, zpívá se, následuje čtení,
modlitba, zpěv na rozloučenou se svěcenou vodou a kadidlem, opět modlitba, a rakev se
následně vynáší z kaple, dále následuje průvod na hřbitov, kde následují ty samé kroky
uvedené výše. Třetím způsobem je pohřební obřad konaný pouze na jednom místě,
například v domě zemřelého Zde se při ukládání těla do rakve se modlí vhodný žalm
nebo se čte krátký úryvek z Písma svatého. S ohledem na podmínky může být dovolena
pohřební mše přímo v domě zemřelého, jelikož obřad posledního rozloučení nemá být
při pohřbu vynechán a koná se stejným způsobem jako při obřadech v kostele nebo
pohřební síni (srov. Liturgický institut, 1999, s. 25-77). Z uvedeného vyplývá, že čím
více míst je při obřadu začleněno, tím je náročnější na organizaci a délku.
Co se týče kremace jako alternativy k pohřebnímu obřadu, byla
římskokatolickou církví přijata na Druhém vatikánském koncilu v šedesátých letech
dvacátého století (srov. Nešporová, 2011, s. 2). V roce 1977 řešila Kongregace pro
svátosti a božský kult problém realizace pohřebních obřadů v kostele za přítomnosti
urny s popelem. Kongregace dala najevo, že není vhodné slavit pohřební obřad
zemřelého nad jeho popelem, protože „zpopelněné lidské ostatky nevyjadřují tak
příznačně bohatství symbolů potřebných pro liturgii, jak se to děje v případě mrtvého
14
lidského těla, kdy je zdůrazněna velikonoční povaha pohřbu“ (Kotrlý, 2013, s. 75).
Podle příručky vydané Liturgickým institutem je možné konat obřady podobným
způsobem, jako při pohřbu do země, ale je třeba vybírat takové církevní texty, které tuto
skutečnost reflektují. Většinou se koná rozloučení před kremací pouze v krematoriu,
samozřejmě s podstatnými prvky křesťanského pohřbu. Na začátku se koná bohoslužba
slova, zpívá se žalm, čte se z Písma svatého, poté následuje tichá modlitba a motlitba
kolektivní a nakonec se celý obřad končí prosbou: „Odpočinutí věčné dej mu (jí), Pane,
a světlo věčné ať mu (jí) svítí.“ (srov. 1999, s. 78-89). Je však potřeba říci, že je
oficiálním zvykem konat pohřební obřady za přítomnosti těla v rakvi, ne však popela
(srov. Nešporová, 2013, s. 144).
Pozdní dvacáté a rané jednadvacáté století je obdobím, kdy oficiální role
náboženství prošla dramatickými změnami. V minulosti hrál vliv křesťanství na
pohřební rituály zásadní roli a to v každé společnosti, která toto náboženství uznávala.
Když ale lidé upustili od tradiční myšlenky vzkříšení a životu v nebi, začali se postupně
orientovat na svou vlastní volbu i na oblast života a smrti, což je typickým rysem
konzumní společnosti, která se zaměřuje na individuální styl života (srov. Davies, 2007,
s. 133). A právě odklon od náboženství a individualismus měl za následek změnu
v podobě občanských pohřebních obřadů.
2.2.2 Sekulární pohřeb
Jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole, ve společnosti byl zaznamenán
odklon od náboženství, tzv. sekularizace. Giddens definuje sekularizaci jako proces, ve
kterém ztrácí náboženství vliv nad různými sférami společenského života, a má několik
dimenzí: tou první je pokles členství a aktivity v náboženských organizacích a církvích,
druhou je úpadek společenského vlivu, majetku a prestiže, a poslední je změna názorů a
hodnotových měřítek lidí, jinak řečeno religiozity (srov. 1999, s. 440). Sekulární obřady
se začaly rozšiřovat souběžně se zavedením kremace na začátku 20. století. Úplně první
pohřeb ne lidského těla, ale popela, se však konal dříve, bylo to 25. října roku 1890 na
vyšehradském hřbitově. Zemřelou byla Augusta Braunerová, mecenáška, filantropka a
manželka českého politika Františka Augusta Braunera. Byla zpopelněna v krematoriu
na pařížském hřbitově Père-Lachaise a urna byla převezena jejími dvěma dcerami
vlakem do Prahy v krabici na klobouky. Událost vzbudila velký poprask, jelikož
15
katolická církev kremaci nepovolovala a kněz byl povinen pohřeb odmítnout. Nebožce
tedy byly odepřeny veškeré církevní obřady, rodinná hrobka na Vyšehradě vykropena
byla, ale ne však urna (Lorenzová, Petrasová, 2001, s. 238). V katolické věrouce byl
oheň symbolem pekla, místa, kde přichází ten, kdož zemřel ve smrtelném hříchu.
Rovněž se upalováním trestali kacíři a čarodějnice (Lorenzová, Petrasová, s. 242). Co
bylo ale nejdůležitější, spálené tělo nemohlo dojít vzkříšení. A obrazy pekla a
posmrtných trestů byly v lidové představivosti mnohem barvitější než představy o
životě v nebi. V pekle bylo plno hořící smůly a síry, bylo to sídlo zlých duchů, kde je
člověk navždy zatracen a není z něj vysvobození (srov. Navrátilová, 2004, s. 163).
Církvi se však vliv obnovit nepodařilo a ve většině velkých měst přesto docházelo
k diskusím ohledně kremace a začaly vznikat zájmové skupiny, které ji podporovaly,
například Společnosti pro spalování mrtvol, Krematorium a Volná myšlenka (srov.
Nešporová, 2007, s. 370). Spolek Krematorium později změnil název na Společnost
přátel žehu, pod jehož jménem působí dodnes. Tyto spolky původně inspirovalo
německé hnutí Die Flamme a první jeho myšlenky byly přijaty již v roce 1899.
Stoupenci se našli i mezi známými českými osobnostmi, mohu zmínit například
Vojtěcha Náprstka, Jana Nerudu nebo Boženu Němcovou (srov. Cihelka, 2007). Dále
byli příznivci mezi zednáři, volnomyšlenkáři, rovněž liberálové, sociální demokraté i
marxisté (Lorenzová, Petrasová, 2001, s. 239). První krematorium bylo na českém zemí
postavené v Liberci roku 1917, kremace však byly oficiálně povoleny vládou
Československé republiky až v roce 1919 (srov. Nešporová, 2007, s. 370).
Diskuse ohledně kremace lidských pozůstatků měla tehdy dva hlavní důvody;
prvním z nich byly obavy lékařů a vědců z přeplněných hřbitovů, které vznikly jako
důsledek průmyslové revoluce a růstu měst. Šlo o tlející těla v příliš mělkých hrobech,
které vypuzovaly hnilobný zápach, spojovaný s nemocemi. Druhým byla již zmíněná
sekularizace obyvatelstva, která byla velmi výrazná. Církev tedy přicházela o kontrolu
nad ostatky zemřelého, díky čemuž následovala řada nových faktorů: především mohli
pozůstalí vyjadřovat smutek vlastním osobitým způsobem a dostali možnost si
zesnulého zapamatovat s ohledem na jeho specifické vlastnosti a zájmy (Davies, 2007,
s. 67-69).
Jak roky ubíhaly, kremace si získávala stále více příznivců. Sice k nám pronikl
v 50. letech 20. století protináboženský ruský model, který kremaci podporoval, ale
česká společnost ji vítala ještě před nástupem komunismu. V polovině 40. let 20. století
tvořil počet kremací 8% z vykonaných pohřbů, čímž se dostal na přední příčky v Evropě
16
(srov. Nešporová, 2008, s. 41). V roce 1960 již činil podíl kremací 20 – 25 % všech
pohřbů a to nejen v Československu, ale také ve Velké Británii, Švýcarsku, Norsku,
Dánsku a Finsku, ale jediná ČSR byla země bez protestantské tradice, která kremaci
dovolovala (srov. Nešporová, 2007, s. 364, 365). V období komunismu jednofázový
obřad (ve smuteční síni) většinou začínal poslechem skladby, pokračovalo se recitací,
poté opět zazněla skladba (nejčastěji zpívaná) a pak zazněl projev hlavního řečníka. Ten
mluvil nejen o životě zesnulého, ale i o jeho činech, které napomáhaly budovat celou
socialistickou společnost, takže byl proslov pojímán v širším kontextu, čímž měl plnit
zároveň i funkci výchovnou (srov. Nešporová, 2013, s. 163). Díky propagaci kremace
komunistickou socialistickou společností a vysoké míře sekularizace činí dnes podíl
kremace v České republice celých 81 %, což je nejvyšší příčka v celé Evropě (srov.
Hupková, 2010).
Občanský pohřeb se tedy oproti křesťanskému zkrátil a zjednodušil, obřad měl
být tedy především funkční. Místo dění bylo přesunuto z kostelů a hřbitovů do
smutečních síní a krematorií. Po roce 1989 je z výzkumů patrná podle Nešporové
návaznost mezi socialistickou a současnou pohřební praxí. Dřívější státní nebo městské
pohřební služby se po roce 1989 proměnily v soukromé firmy, takže personál zůstal
stejný a vše jakoby pokračovalo bez ohledu na změnu politické situace. To je také
důvod, proč nedošlo k zásadním změnám v pohřbívání a konání pohřebních obřadů až
na jeden aspekt; možnosti pohřbít bez obřadu (srov. 2011, s. 7). V dnešní době se
pohřební obřad děje v několika krocích: samotnému pohřbu předchází jeho oznámení
prostřednictvím parte. Úmrtní oznámení neboli parte obsahuje informace o tom, kdo a
kdy zemřel a také kdy a kde bude mít pohřeb. Pracovníci pohřebních úřadů dohlížejí na
to, aby žádný důležitý údaj nechyběl, a mají také nabídku výtvarného provedení;
rámeček, ornament, typ písma, báseň či citát, atd. Při formulaci parte je podle
Haškovcové důležitá střídmost, nepůsobí vhodně například: zemřela „nečekaně“ v 95
letech. Časté, ale nepříliš pěkně působící je také vyjmenování vztahových rolí
zemřelého. Naprosto postačující je zmínění příbuzenského vztahu k nejbližšímu
zesnulému, zbytek se dá odvodit z osob podepsaných na parte (srov. 2007, s. 112). Parte
je vyvěšeno jednak v místě bydliště zesnulého na veřejném místě, ale rovněž je
rozesíláno nejbližším příbuzným prostřednictvím pošty. Tímto je zajištěna účast na
pohřbu, který proběhne během několika dnů od vyvěšení parte. Přestože dochází
v ritualizaci smrti k určitému rozvolnění, zůstávají aspekty piety a úcty k zemřelému při
oficiálním rozloučení zachovány z dob minulých. Například je vhodné, ne-li nutné, mít
17
na sobě během obřadu černý oděv. Černá barva jako symbol smutku k nám pronikla
vlivem církevních obřadů a objevila se nejdříve v měšťanském prostředí v 16. století.
Na venkově se jako projev smutku začala šířit až v 19. století a zobecněla
v meziválečném období. Ale v některých oblastech se ještě nedávno nosily bílé oděvní
doplňky jako součást smutečního oděvu do rakve nebo smutečního oblečení
pozůstalých (srov. Navrátilová, 2004, s. 230). Tato tradice byla tedy dodnes zachována.
V pohřební síni nebo síni krematoria se může konat rozloučení s mrtvým u rakve
v předsálí obřadní síně, což je ale čím dál méně rozšířené. Následuje samotné slavnostní
rozloučení ve smuteční síni nad rakví, během něhož zahrají smuteční písně, popř. je
pronesena smuteční řeč. Velmi oblíbené skladby jsou podle výzkumů G. Maiella ve
třech krematoriích například Z. Fibich – Poem, zmínění F. Schubert – Ave maria, B.
Smetana – Má vlast, a rovněž je velmi rozšířené nevybírat si z daného repertoáru
skladeb určité pohřební služby, ale vybrat si skladbu vlastní a donést CD, což je
nejčastější zejména v Praze. Stres vyvolaný ztrátou blízké osoby se podle něj během
poslechu skladeb určitým způsobem zmírňuje (srov. 2005, s. 45). Smuteční proslovy
zdůrazňují bolest nad ztrátou blízkého člověka pro pozůstalé a mají připomenout život
zemřelého. Jsou rovněž základem piety vůči zemřelému (srov. Špatenková 2014, s.
168). Délka proslovu je dána nejčastěji přáním rodiny a také závisí na zvyku řečníka.
Může jít o pouhé poděkování příchozím, proslov může také obsahovat nějakou
poetickou připomínku o životě a smrti, většinou je v hrubých rysech načrtnut život
zemřelého a mohou zaznít i podrobnější fakta, které se týkají jeho zálib a zásluh.
Nakonec je vyjádřen smutek nad odchodem zemřelého. Při delších proslovech je nutná
spolupráce pozůstalých, aby poskytli řečníkovi informace o zesnulém. Pokud má řečník
jen informace základní, řeč trvá zhruba 2 – 3 minuty (srov. Nešporová, 2011, s. 7,8).
Nakonec rakev zajíždí a obřad je ukončen pádem opony. Právě toto zajíždění
rakve vyvolává u pozůstalých silné emoce, jelikož se jim zemřelý reálně vzdaluje a
definitivně je opouští. V české majoritní společnosti jsou ale naneštěstí podle Maiella
tabuizovány projevy niterné bolesti, pocity utrpení a úzkosti, které odchod blízkého
člověka vyvolají. Vlivem této tabulace se prosazuje model chování pro pozůstalé během
pohřebního obřadu, který je nutí, aby se zdrželi projevu smutku - pláče (srov. 2005, s.
36). Za oponou přichází práce zaměstnanců krematoria a dochází ke zpopelnění
zemřelého. Zpopelňování je primárně používané jen pro lidské pozůstatky a jedná se o
proces žehu při vysokých teplotách 850 – 1100 °C v kremační peci. Jeden cyklus
zpopelnění trvá okolo 60 minut, chlazení popela 10 až 20 minut a popel se dále drtí a
18
zpracovává 10 až 20 minut mimo pec (srov. Kotrlý, 2013, s. 21). Popel je nasypán do
urny a ta je připravena k vyzvednutí pozůstalými. Poté následuje pohřební hostina ve
zvoleném restauračním zařízení (srov. Haškovcová, 2007, s. 114). O pohřební hostině
však ještě bude řeč. Je třeba říci, že urnu si pozůstalí mohou vyzvednout, i když nedošlo
k výše zmíněným krokům. V tom případě se jedná o bezobřadní variantu, které věnuji
následující kapitolu.
2.2.3 Pohřeb bez obřadu
Pohřeb bez obřadu je v pohřebnické praxi chápán jako objednávka pohřbu bez
pronájmu obřadní síně, zajištění kostela a zprostředkovatele (například duchovní,
řečník, obřadník, apod.) a také bez nájmu hrobu (srov. Kotrlý, 2013, s. 81). Nedochází
tedy k oficiálnímu kolektivnímu rozloučení, jak je to u pohřebních obřadů běžné.
K rozhodnutí nevykonat pohřební obřad přispívají tři typy faktorů: sociální,
psychologické a ekonomické. Sociálním faktorem je individualizace člověka, o které
například mluví U. Beck, a znamená vyvázání člověka s větších sociálních tříd a skupin,
je to přechod od kolektivního k osobnímu (srov. 2004, s. 143). V našem případě to
znamená nízká účast širšího okolí na obřadu, proto se volí buďto skromnější varianty
obřadu nebo je považován za zbytečný. Z psychologického hlediska jde o snahu
vyhnout se silným emocím během obřadu a psychicky se nezatěžovat. U ekonomického
faktoru jde o finanční nákladnost pohřebního obřadu (srov. Nešporová, 2013, s. 204,
205). Je-li bezobřadní pohřeb přáním zesnulého, pak je vše v pořádku, ale mnohdy to je
opravdu volba založená na ekonomickém tlaku společnosti. Náklady na pohřeb totiž
vzrostly a znamenají pro mnohé rodiny finanční zátěž rozpočtu. Z tohoto důvodu se
stává, že se staří lidé rozhodnou pro tuto variantu, byť by si tradiční rozloučení přáli.
Berou ohledy na ekonomicky slabé příbuzné a tím pádem z nich snímají pocit viny za
tento způsob rozloučení. Je však známo, že pokud se pozůstalí rozhodnou pro variantu
bez obřadu z finančních důvodů, prožívají potom lítost a mrzí je, že nevystrojili obřad
„jak se patří“ (srov. Haškovcová, 2007, s. 110). Pohřby bez obřadu se týkají pouze
kremace, v případě inhumace se bezobřadní varianta prakticky nevyskytuje. Přestože se
poptávka po pohřbu bez obřadu zvyšuje, nemusí to automaticky znamenat, že pozůstalí
nezorganizují vzpomínkové setkání nebo symbolický obřad. Avšak větší část těch, kteří
19
si obřad nepřáli, nezorganizují žádné kolektivní vzpomínkové setkání v kruhu rodiny a
přátel (srov. Nešporová, 2011, s. 10).
Podle Nešporové je problém zjistit údaje o absenci kolektivního obřadu ve světě,
protože ve většině společností je považováno za naprostou samozřejmost pohřební
obřad vystrojit, proto ani autory nenapadne považovat to za vhodné téma (srov. tamtéž,
s. 4). Podle výzkumu v České republice se pohřby bez obřadu konají častěji v Čechách
než na Moravě. Nejvyšší podíl byl zjištěn v Plzeňském kraji za rok 2010, kde byly takto
pohřbeny až čtyři pětiny zesnulých. Dále následuje Praha a Liberecký kraj, oboje kolem
57 % pohřbených bez obřadu. Nejnižší míra tohoto typu pohřbení se vyskytuje
v Jihomoravském kraji, kde tvoří pouze 10% a za ním následují kraje Olomoucký a
Zlínský, rovněž shodně s 20% bezobřadných pohřbů (srov. Nešporová, 2013, s. 186).
Zda tento trend bude pokračovat nebo ne, nelze předvídat. Nicméně další kapitola
odráží trend naprosto odlišný této variantě, který má svůj specifický smysl; jde o
přírodní, neboli ekologické pohřby.
2.2.4 Ekologický pohřeb
V poslední době se vyskytly obavy z toxických emisí, jelikož krematoria
uvolňují do ovzduší rtuť. Podle odhadů Evropské komise se v členských zemích EU
ročně dostanou z krematorií do ovzduší až tři tuny rtuti (srov. Kotrlý, 1993, s. 43)
Vzhledem k narůstajícímu počtu ekologicky smýšlejících lidí začíná nabývat na síle
nová móda v pohřbívání – tzv. ekologické pohřby. Zájem o zelené, přirozené pohřební
rituály začal růst na konci dvacátého století především ve Velké Británii. Jde o
myšlenku navrátit tělo do země, jeho přírodního prostředí, zajistit tímto činem
budoucnost planety, což je otázkou lidských hodnot. (Davies, 2007, s. 84). První hřbitov
vznikl v anglickém Carlisle roku 1993 a během dalších dvaceti let vzniklo v Anglii přes
230 přírodních hřbitovů (srov. Dobešová, 2014, s. 278). Těla nejsou pohřbívána
v rakvích nebo urnách, které mají ostatky izolovat od půdy, ale v rozkladatelných
materiálech, například rakvích z proutí, což urychlí přirozený proces rozkladu těla.
Pohřeb klade důraz na přirozenost smrti a navrácení těla zpátky do země. (Davies, 2007,
s. 86). I Kotrlý píše, že jsou nejvíce ekologicky šetrné proutěné rakve, jelikož jsou
snadno rozložitelné, bez uhlíkové stopy a jejich výroba se obejde bez laků nebo lepidel.
Poukazuje na projekt Bretzera a Citelliové nazvaný „Capsula mundi“, kdy by se
nekonvenční rakev ve tvaru vejce zasazovala do půdy jako semeno, tělo zemřelého by
20
v něm bylo uloženo ve fetální pozici a místo náhrobku by byl zasazen strom (srov.
2013, s. 92). Aby byl zachován přírodní vzhled místa, je omezeno zapalování svíček a
pokládání květin a místo náhrobku jsou zde jen malé cedulky se jmény, které jsou
umístěny na stromech, na kamenech nebo na ptačích budkách (srov. Dobešová, 2014, s.
278). Existují rovněž ekologické urny vyráběné z biologicky odbouratelných materiálů
a stejně jako rakve se po čase rozloží v půdě. Vyrábějí se dokonce i urny na pohřeb do
vody, jež se po několika minutách potopí a následně ve vodě rozloží (srov. tamtéž, s.
146).
Zelené pohřby však vyjadřují i změnu pojetí smrti; jde o závazek uchovat zdroje
související s přežitím lidského druhu i světa samotného, což ovlivňuje nahlížení na smrt
jakožto přirozeného chodu života, lidského těla, v minulosti vytvořenému zemskými
procesy, které pokračují i po smrti. Na návratu lidského těla do země je cosi reálného,
člověk se opravdu stane součástí masy živých organismů, což je velmi autentické,
pokud se bavíme o navrácení zpět k „přírodě“ (srov. Davies, 2007, 88, 91). Trend
ekologických pohřbů vybízí, aby lidé mluvili o smrti a zaujali vůči ní otevřený a
odpovědný přístup, jelikož si mohou vybrat místo posledního spočinutí ještě během
života a taky předpokládá větší participaci pozůstalých na průběhu pohřbu (srov.
Dobešová, 2014, s. 279).
Co se týče situace v České republice, vznik přírodních hřbitovů je u nás
omezený legislativně, jelikož mohou být zřizovatelem hřbitova pouze obce a církve.
V dnešní době je ve fázi přípravy vznik prvního českého přírodního hřbitova, který má
název Les vzpomínek (srov. tamtéž, s. 282). Věřím, že do budoucna tento typ
pohřebního rituálu najde své četné zastánce, jelikož myšlenka navrácení těla do země,
které přispěje ke vzniku nového života, je velmi příjemná. Mnoho lidí by určitě dalo
přednost dívat se do koruny stromů a myslet na své blízké, nežli vzpomínat u chladného
náhrobku s vyrytým jménem.
Ať už se jedná o jakýkoliv typ obřadu, je dobré, když mají o jeho podobě lidé
představu a jsou schopni sdělit tyto přání rodině nebo přátelům. Podle Haškovcové
(2007) je potřeba znát informace o pohřbu, protože člověk moderní doby se o tyto věci
nezajímá, dokud nemusí. Jenže pak nastane úmrtí někoho z bližních a zjistí, že svým
podceněním přípravy a neinformovaností chyboval. Většina lidí se k vlastnímu pohřbu
nevyjadřuje a má pocit, že ještě není doba na tyto myšlenky. Příbuzní jsou pak při
objednávání pohřbu značně nejistí, jelikož neznají konkrétní přání zemřelého; tabuizace
21
takových přání má tedy na následek vysokou nejistotu pozůstalých. Rozhodují se pak
podle společensky uznávaného pohřebního rituálu, který dominuje (srov. s. 109). I
Nešporová tvrdí, že je přístup lidí k organizaci pohřbu spíše pasivní. Je to dáno
rozpoložením lidí po smrti blízkého, takže nemají myšlenky na „speciální“ přání, což
vede ke standardním postupům při zřizování pohřbu. Pohřební služby tuto skutečnost
respektují a nesnaží se nabízet rozšíření služeb. Tyto služby jsou víceméně materiálního
charakteru, například květinová výzdoba, urny, náhrobky, atd. (srov. 2011, s. 10). Je
dobré mít tyto osobní věci naplánovány jistou dobu dopředu, většinou nakonec lidé
nemají moc na vybranou, jaký pohřeb si pořídí, protože když umírají, nejsou v tom
správném rozpoložení a taky nemají moc času na to, aby nad tímto uvažovali.
Alternativní pohřby se musí plánovat s předstihem (Harrison, 2003, s. 153,154).
K tomuto názoru se přikláním, i přes nepříjemnost tématu je vždy lepší, když máme
alespoň nějakou představu o podobě pohřebního rituálu, který máme pro blízkého
člověka vystrojit, jelikož nám to může dát pocit, že je to pro něj poslední služba, s jejíž
podobou by byl určitě spokojen.
2.3 Pohřební hostina
Pohřební hostina nazývána strava nebo pira má kořeny u starých Slovanů a byla
součástí pohřebního obřadu. Vyznačovala se bujnou zábavou a hojností, až plýtváním
pokrmů a nápoji, zejména medovinou. Mnohé prvky této hostiny se uchovaly ve
východních církvích i po přijetí křesťanství a staly se součástí vzpomínkové slavnosti za
mrtvé. U křesťanů byla pohřební hostina nazývána refrigeum, což by v češtině mohlo
znamenat „osvěžení“, měla mít symboliku ceremonie, jež osvěží duši (srov. Maiello,
2014, s. 250). Samozřejmě hlučné výstřednosti a marnotratnost díky církvi postupně
vymizely, ale pohoštění samotné se zachovalo. Mělo uctít památku zemřelého, zajistit
jeho spokojenost na onom světě a zároveň zamezit jeho návratu na zem (srov.
Navrátilová, 2004, s. 240). Rovněž podle Maiella byla jedna z nejstarších funkcí
pohřební hostiny uklidnit zesnulého a zamezit tím jeho pomstychtivému hněvu skrze
bohatou tabuli, jinak by se mohl stát upírem. Další funkcí je funkce exhibiční, ve
smyslu dávání na odiv bohatství rodiny skrze úroveň vybraných jídel a počet pozvaných
lidí na hostinu. Nejdůležitější funkcí pro pozůstalé je však její terapeutická funkce.
Nejbližší pozůstalí na ni přichází ve špatném psychickém rozpoložení, ale po ukončení
hostiny je jejich výraz uvolněnější než na začátku (srov. Maiello, 2014, s. 251, 252,
22
254). Některým se může zdát divné, když se lidé po obřadu sejdou, baví se a pijí, i
vzhledem k okolnostem. Odmítání jídla u pozůstalých pramení podle Di Nola jednak
z nechutenství zapříčiněného fyzickým stresem, který byl způsoben smrtí blízké osoby,
ale také z „potřeby přizpůsobit vlastní chování zesnulé osobě, která už nejí“ (srov.
tamtéž, s. 249). Podle van Gennepa však slouží pohřební hostina ke spojení komunity,
která se může stmelit díky nastolenému veselí. Vykládá ji tedy jako přijímací rituál, při
kterém se navazuje pouto mezi pozůstalými (srov. 2007, s. 151). Rovněž podle Roberta
Murphyho je ve společném jídle a popíjení cosi posvátného; toto setkání je novým
stvrzením společenské jednoty, což je závěrečná fáze znovupřijetí (srov. 1998, s. 191).
Pohřební hostiny mají v současné době podobu slavnostnějšího pohoštění na
počest zemřelého v kruhu nejbližší rodiny a přátel (srov. Navrátilová, 2004, s. 241).
Pořádají se nejčastěji v restauračních zařízeních, pronajatých sálech nebo venkovních
prostorách, ale nikdy ne doma, pokud se pohřební obřad konal ve městě (srov. Maiello,
2014, s. 254). I když už jsme dávno upustili od obav z navrácení mrtvého coby upíra,
terapeutická funkce hostiny je dodnes zachována a je finálním pohřebním rituálem pro
pozůstalé.
23
3. POHŘBÍVÁNÍ A HŘBITOVY
Pohřební obřady, kterými jsem se zabývala v předchozí kapitole, mohou mít
vícero podob. A právě typ pohřebního obřadu určuje i způsob, co se bude dít s lidskými
pozůstatky – zda budou zpopelněny, či pohřbeny přímo do země. Způsob pohřbení tedy
úzce navazuje na pohřební obřad, proto jsem zvolila jako poslední téma pohřbívání a
hřbitovů. V kapitole „Hřbitov – místo piety?“ se zabývám nejprve významem, který pro
společnost a člověka hřbitov má. Nastíním jeho stručný vývoj, díky kterému mají
dnešní hřbitovy vzhled právě takový, jaký mají. Dále se budu zabývat samotným
náhrobkem, jeho charakteristickými rysy, trendy, celkovou úpravou hrobu, která má
vliv na působení tohoto soukromého místa a na jeho pietu. Rovněž rozdělím typy hrobů
podle toho, jaký mají vnější vzhled a zda jsou určeny pro inhumaci nebo kremaci. Zde
se také zabývám tématem privatizace lidských zpopelněných ostatků, kdy se pro jejich
pohřbení nevyužívá oficiální místo. A nakonec se budu zabývat navštěvováním hrobů
pozůstalými, kde bude řeč o Památce zesnulých, ale také domácí verzi uctění památky
blízkého člověka ve formě domácích oltáříčků.
3.1 Hřbitov – místo piety?
Stejně jako byl pro všechny společnosti důležitý pohřební obřad, neméně
důležité bylo pohřbívání předků, které po tomto obřadu následovalo. Samotné
pohřbívání má dlouhou historii trvající do dnešních let, i když právě v posledních letech
získává vlivem kremace rozličné podoby.
Co se týče historie pohřbívání, první křesťané pochovávali v časech
pronásledování své zemřelé tajně ve svých domech, v ložnicích, na zahradách nebo
v polích. Později začali pohřbívat v blízkosti hrobů mučedníků a tímto způsobem
vznikly pravděpodobně křesťanské hřbitovy. Hrobky v kostele vznikly za časů císaře
Konstantina a chudší členové obce, kteří na to neměli, se dali pohřbít alespoň v blízkosti
kostelů. Panovalo však přesvědčení o nebezpečí pohřbívání v blízkosti obydlí, proto se
hřbitovy přesunuly za hradby (srov. Lorenzová, Petrasová, 2001, s. 68). Být pohřben
mimo hřbitov, byla pro zemřelého pohana. Nejčastěji se takto pochovávali sebevrazi,
popravení, někdy prostitutky. Tito lidé byli pochováni do nevysvěcené půdy, což
nepřímo značilo, že nepatří mezi spořádané občany a věřící, a to ani po smrti (srov.
Šiklová, 2013, s. 107). S myšlenkou plánovitého uspořádání hřbitova coby racionálního
24
organismu, podřízeného týmž společenským zákonům, jakými se řídí svět živých, se
setkáváme již v baroku (Lorenzová, Petrasová, 2001, s. 14). V té době se začal hrob
označovat dřevěnými nebo kamennými kříži a také se nad hrobem tyčil kamenný
náhrobek, který měl podobu hranolu, sloupku nebo desky a byl na něm nápis či reliéf
(srov. Sígl, 2006, s. 180). Následně v 19. století nabývá výraz smutku hysterických
rozměrů v podobě omdlévání, chřadnutí, držení půstu a podobně. A právě zvyšování
intenzity smutku a truchlení stojí u zrodu moderního kultu hrobů a hřbitovů (srov.
Blumenthal-Barby, 1987, s. 123). Moderní kult hřbitovů znamená, že je hřbitov chápán
jako zvláštní místo, ke kterému bychom měli mít úctu, jelikož na něj odpočívají naši
předkové. Tento postoj je v kontrastu se středověkým obdobím, kdy hřbitovy
nevypadaly zdaleka jako dnes; mnohdy se na malé ploše pohřbíval velký počet mrtvých,
takže neexistovalo označování hrobů; z praktického hlediska to totiž nebylo možné.
Zejména v období morových epidemií, kdy se kopaly hromadné hroby (velikosti pět
krát šest metrů široké a hluboké osm až deset metrů) a byly schopné pojmout v krajním
případě až tisíc pět set mrtvých. Středověký hřbitov měl tedy vzhled travou zarostlého,
neudržovaného dvoru, na kterém nezřídka čněly kosti z půdy. Nikomu tato skutečnost
nečinila potíže; i přes mrtvolný zápach jej lidé navštěvovali kvůli ochraně svaté půdy,
takže to bylo místem žebráků, prostitutek, provozujících svou živnost, a také drobných
obchodníků; sloužil jako tržní místo, kde se obchodovalo a dokonce se čepovalo pivo,
víno a pekl chléb (srov. Možný, 1990, s. 39, 41). Pro nás je v dnešní době tato představa
naprosto nemyslitelná.
Podle Harrisona je hřbitov v mnoha končinách světa místem, kde se lidé
setkávají, a kam příbuzní přicházejí každý víkend, aby na rodinné pohřby položili
čerstvé květiny, a při té příležitosti vyměnili novinky se starými přáteli, kteří se přišli
postarat o hroby svých příbuzných. Tím, že jsou hroby tak pravidelně navštěvovány,
nabývají významu samy o sobě (srov. 2003, s. 147). Možný však tento optimistický
názor nesdílí. Podle něj byl kdysi hřbitov místem setkávání lidí a plnil tedy jakousi
sociální funkci. Živí s mrtvými se snášeli dobře, například latinské slovo cimiterium
znamenalo zaprvé pohřebiště a zadruhé shromaždiště obce, shromaždiště jeho živých i
mrtvých. Dnes už jsou uličky mezi hroby prázdné, v neděli potkáme na hřbitově jen
několik starých žen; centrem sociálního života jsou dnes nákupní střediska a restaurační
zařízení. Smrt postupem času zabstraktněla a byla vytlačena mimo svět živých (srov.
Možný, 1990, s. 35). Ať už je to jakkoliv, hřbitov má být místem, kde můžeme
meditovat, jen tak se procházet a hlavně zde vzpomínáme na zesnulé, a proto by měla
25
toto pietní místo provázet nejen důstojná veřejná zeleň, ale také soukromé úpravy
hřbitovních míst. Často na hřbitově na sebe navazují různá historická období; na
dosažení souladu vnitřních i vnějších estetických vztahů se tedy může podílet každý
z nás (srov. Jandovská, 2002, s. 3). Mnohé však vypovídá o změně hodnot dnešní doby
četný počet krádeží, které se v nejvyšší míře vyskytují kolem Dušiček, kdy lidé kupují
svým pozůstalým věnce, květiny, hrobní svíce, a ty jim z hrobů mizí. Rovněž je
problém s vandalismem, ničením hrobu, vyvracení náhrobků, apod. Otázka je, zda je to
právě důsledek materialistické společnosti orientované sekulárně, bez ohledu na
duchovní dědictví společnosti
3.2 Úprava a vzhled hrobu
Již od dávných dob se v našich zemích zachoval zvyk upravovat hroby
zemřelých, tím jim vzdávat poctu, pečovat o ně a upravovat je. Tyto způsoby piety, úcty
a péče o hroby jsou rozdílné a závislé na jednotlivých tradicích národů a také na
sociálních podmínkách. U klasických hřbitovů se ustálil určitý styl kultury hřbitova,
který se formoval dlouhou dobu (srov. Šonský, 2002, s. 20). Úprava hrobů je tedy
tradice, která úzce souvisí s filosofickými a náboženskými názory a představami.
Rozdílný přístup k posmrtnému životu vyjadřuje způsob pohřbívání; v našich zemích
jsou základem křesťanské hřbitovy, pro které je typická péče o zesnulé a také náhrobky
mají trvalejší charakter (srov. Jandovská, 2002, s. 3). Okázalost hrobů dříve především
poukazovala na majetkové poměry zemřelého, mnohdy na náhrobku nechybělo
vytesané povolání (srov. Šiklová, 2013, s. 106). V dobách nedávno minulých byla díky
těsnému soužití několika generací normální smlouva mezi mladými a starými ohledně
zajištění pohřbu, hrobu a jeho údržba. Zemřelý sice již neměl dohled nad plněním, ale
stále tu byla například jeho žena, sourozenci, dokonce sousedé, a tito všichni dbali na
to, aby byl závazek naplněn. Pokud tomu tak nebylo, byl vystaven odsouzení ze strany
okolí a jediným východiskem bylo buďto se polepšit nebo změnit bydliště, ale mnohdy
přicházely výčitky svědomí a strach z Posledního soudu. To je důvod, proč jsou hroby
zanedbávané ve větší míře, než tomu bylo dříve; tato „sousedská“ kontrola chybí a taky
mění lidé své bydliště, čímž opouštějí nejen své blízké, ale i své mrtvé. Tímto
rozvolňováním vztahu k mrtvým se mění i samotný postoj vůči smrti (srov. tamtéž, s.
19). Hrob je soukromým místem uprostřed hřbitova, které by mělo vyjadřovat
26
jedinečnou osobnost zemřelého a zároveň naše vztahy k němu. Upravený hrob je
vizitkou úcty k zesnulému a také vizitkou naší. Nepůsobí proto dobře, když měníme
jednou do roka dušičkovou výzdobu za novější (srov. Jandovská, 2002, s. 16).
Nejčastější způsob úpravy spočíval ve výsadbě květin a okrasných dřevin.
Bývalo zvykem sezonní květiny sadit do tvaru různých ornamentů. Květiny na hrobě
působí hlavně svou barevností a i do značné míry svou nápaditostí (srov. Šonský, 2002,
s. 20). Jana Dohnalová se ve své knize Na poslední cestě (2013) zamýšlí nad
symbolikou květin na hrobě a vnímá je jako jakýsi mezičlánek, který spojuje svět
živých a mrtvých, doprovázející mrtvého na poslední cestě do hrobu. „Květiny jsou
symbolem obojího – lásky i smutku. (…) Stejně tak jako vznik podmiňuje zánik a zánik
vznik, smutek lásku a láska smutek. A to vše je vyjádřeno květinami. Květiny jako by
byly přechodovým můstkem od jednoho k druhému. Dostáváme květiny ke smutku i
k lásce a ony pak uvadají ve váze – jejich vznik podmiňuje i jejich zánik, a jelikož jsou
nejkřehčí, většinou na hřbitově podléhají zániku jako první“ (s. 8). Co se týče rostlin,
lidé je přestali vysazovat tak, jako tomu bylo dříve. Úpadek klasického hřbitovního
stylu způsobilo zakrývání hrobů náhrobními deskami. Je to sice varianta, která je méně
náročná na údržbu, ale na druhé straně se celkově zhoršil vzhled hřbitovů; pohled na
kamenné moře náhrobků bez zeleně působí tísnivě (srov. Šonský, 2002, s. 20).
Jaký zvolíme náhrobek, je na nás, pozůstalých. Slouží těm, kdo tu po smrti
zůstali. Neříkají nám sice nic o tom, co se stane se zesnulým po smrti, jsou ale
svědectvím o tom, čemu společnost věří a v jaké podobě si přeje smrt svým členům
ukazovat (Harrison, 2003, s. 149). Náhrobek je dominantou hrobu a z velké části určuje
jeho vzhled. Obecně se náhrobky dělí na dva typy: prvním z nich je typu exteriérového
(mohyla, dolmen, pyramida, mauzoleum) a typu interiérového (tumba, sarkofág, epitaf)
(srov. Sígl, 2006, s. 180). Exteriérové náhrobky a jejich výstavba se pro dnešního
člověka v praxi prakticky nevyskytují, z výše uvedeného je v pohřební praxi nejčastěji
volena tumba. Rovněž podle Dohnalové rozhodují většinou o náhrobcích pozůstalí a na
konečné podobě se podílí jejich smýšlení, vkus (nebo také nevkus) a majetkové
zabezpečení, spíše než aby náhrobky zrcadlily osobnost zesnulého (srov. 2013, s. 52).
Na druhou stranu Harrison tvrdí, že i když pro mnoho lidí smrt znamená konec, tak
mohou náhrobky posloužit k tomu, aby se uchoval alespoň náznak povahy či podstaty
zemřelého, i kdyby to mělo být jen ve vzpomínkách, kterými se živí mohou utěšovat
(srov. 2003, s. 156). Náhrobek obsahuje fotografii, jméno, datum narození a úmrtí,
takže když se návštěvník podívá na hrob, může si udělat stručnou představu o zesnulém.
27
Etnologické výzkumy z posledních dvaceti let podle Navrátilové potvrdily, že ve
vědomí pozůstalých došlo ke zvýraznění okázalosti a prestiže ve výzdobě hrobů; vzrostl
například zájem o žulové a mramorové pomníky s fotografiemi a různými leptanými
obrázky a motivy (srov. 2004, s. 290). Na druhou stranu oproti dřívějším dobám
počínaje 18. stoletím upadá používání dřevěných křížů, dnes se nejčastěji používá
přírodní nebo umělý obdélníkový náhrobní kámen. Znovu se však vrací kovářství, které
produkuje opracované kovové desky a kovové kříže. Kříž byl jedním z nejrozšířenějších
a nejstarších symbolů, který má mnoho významů. Pokud je vytyčen nad hrobem, může
označovat symboliku průniku dvou protikladných oblastí, zvláště pak nebe a země. Dále
může být vnímán jako znamení; rozcestí, kde se kříží cesty živých a mrtvých. Nejčastěji
je však používán jako symbol křesťanství, jelikož byl nástrojem Kristovy smrti (Becker,
2002, s. 136). Podle Říčana ale v dnešní době procházíme krizí vztahu k mrtvému tělu:
nacházíme náhrobky bez jména a data narození, protože je to levnější (srov. 2004, s.
374).
Úprava hrobů má tedy bohatou škálu možností a vychází z místních zvyklostí,
typu pohřebiště a přání zesnulého a pozůstalých. Celková úprava hrobu může být
nenápadná nebo naopak okázalá. Do vzhledu náhrobku se často promítá smrt předčasná
a nenadálá, jednak sdělením na náhrobku, méně obvyklá dřevina či rostlina, výrazná
dekorace a rovněž větší množství květin, darů a svíček, které se objevují při výročí
události (srov. Jandovská, 2002, s. 11). Není ale dobré výběr náhrobku zanedbávat.
„Může-li být necitlivý pohřeb bolestným zážitkem, nevýrazný a nevhodný náhrobek má
účinek ještě trvalejší“ (Harrison, 2003, s. 149).
Podle mého názoru je v tomto případě na místě, aby člověk při volbě vzhledu
hrobu myslel primárně na to, co by mohlo líbit zesnulému, reflektovat jeho vkus a
hlavně nebýt sobecký. Mnoho lidí by určitě namítlo, že už mrtvému může být jedno, jak
hrob vypadá, já v tom ale vidím jakousi spřízněnost s blízkým člověkem i po jeho smrti.
Stejný postoj k této problematice má i Šiklová, která tvrdí, že „v každém případě
s někým, kdo je nám blízký a jeho konec se blíží, bychom měli i o jeho hrobě mluvit.
Nadhodit tuto otázku. Zeptat se ho, kde by chtěl být pochován, jaký by si přál nápis a
také jaké motto by chtěl mít na smutečním oznámení. Není to zvrácené, je to lidské.
Zkusme to.“ (Šiklová, 2013, s. 108).
28
3.3 Typy hrobů
V dnešní době existují s ohledem na způsob pohřebního obřadu několik variant,
jak popel či pozůstatky uložit a kam. Výběr typu hrobu pro uložení našich blízkých, či
jeho úplná absence se promítne do podoby místa piety nad zesnulým. Nejprve začnu
výčtem klasických typů hrobů, které slouží především pro inhumaci. Přestože je
pohřbívání v rakvích na ústupu, stále existuje několik variant, kam rakev uložit:
1. Kopaný hrob - je nejrozšířenějším způsobem pohřbení v rakvi, kdy je rakev spuštěna
po provazech či kurtách.
2. Klasická hrobka - ve svém základě se neliší od pohřbení do kopaného hrobu, jen je
rozdíl v manipulaci při odkrývání krycí desky.
3. Kaplová hrobka - tento způsob se v dnešní době děje zřídkakdy. Způsobem od
předchozích typů se neliší, tedy za předpokladu, že se nepohřbívá do pohřební komory
kaplových hrobek, které mohou mít několikametrovou hloubku; v tom případě je nutné
lešení (srov. Stejskal, Ševl a kol., 2011, s. 119-122).
Jak již bylo řečeno v kapitole 2.2.2, Česká republika si drží první příčku
v Evropě co se týče zpopelňování svých mrtvých. V dnešní době má kremace vliv na
práci hrobníka a promítá se do charakteru současných pohřebišť. Probíhá mimo
pohřebiště a zpopelněné ostatky se na pohřebištích jen ukládají. Způsobu uložení uren je
celá řada, zmíním zde několik základních:
1. Urnový hrob – je to nejrozšířenější způsob ukládání zpopelněných ostatků, jedná se o
malé hroby, které obsahují sklípek pro ukládání uren.
2. Rakvový hrob – buďto může být urna uložena do země, kterou je hrob zasypán,
zpravidla je umístění vykopané jamky (40 – 50 cm hloubka) v hlavě hrobu. Dalším
způsobem je uložení sklípku na urny do rakvového hrobu, který je zakryt dlaždicí a
přehrnut zeminou. Vyskytuje se nejčastěji v případech, kdy hrob nemá krycí desku. Na
základě dohody s pozůstalými lze vyjednat počet míst pro urny v rakvovém hrobu, ale
pouze za předpokladu, že podepíší jednoduché prohlášení o tom, že do tohoto hrobu již
nehodlají pohřbívat v rakvi.
3. Hrobka – urnu lze uložit do rodinné hrobky v případě, že rodina vlastní z časů
minulých vlastní hrobku, která může být malá (jedna či dvě rakve) nebo velká (šest,
29
osm či více rakví). Urna se ukládá zvednutím krycí desky a uložením popelu buďto
mezi rakve nebo na rakve, zde je však pravděpodobnost, že rakev časem zetleje a urna
se propadne. Proto je nejvíce doporučovaným způsobem zřízení poličky na urny v hlavě
hrobky.
4. Kolumbární schránka – jde o schránku skládající se z nerezového rámečku dvířek,
čirého skla a urny, která bývá zpravidla v ozdobném obalu a tato schránka může být na
urnovém či rakvovém hrobě, na hrobce nebo přímo v kolumbáriu (srov. Stejskal, Ševl a
kol. 2011, s. 98 – 102). Kolumbária mají tradici už ve starověkém Římě. Jejich název je
odvozen od latinského columbaria neboli holubník; a to z toho důvodu, že je stavba
řešena jako systém výklenků v několika řadách za sebou. Bývají součástí krematoria
nebo mohou být situovaná kolem kostelů nebo na jednotlivých pietních místech.
V dnešní době bývají součástí všech větších městských hřbitovů (srov. Haškovcová,
2007, s. 116)
Další z možných způsobů uložení ostatků je na rozptylové loučce, což je pietní
místo k rozprášení popela zemřelých a tím pádem po nich nezůstane hrob. Rozsyp se
může dít buďto lopatkou, mlýnkem, nebo přímo rukou obřadníka v bílé rukavici. Na
vsypové loučce se popel vsype pod drn do hlíny, ale je mnohdy zakázáno toto místo
individuálně označit destičkou nebo květinou. Je však označen souřadnicemi, takže lze
přesně určit místo vsypu (srov. Sígl, 2006, s. 325, 326). S postupnou proměnou
společenských hodnot kremace nabídla možnost zpopelněné ostatky „privatizovat“, to
znamená, že lidé začali ostatky z krematorií odnášet a provádět soukromé rituály,
zejména ukládat ostatky na místa, která měla spojitost se životem zemřelého, s jeho
koníčky, zájmy, nebo vztahy. Toto se odehrávalo mimo rámec formálních rituálů a
mimo kontrolu církve nebo státu. Zavedenou kulturní představu o uložení ostatků na
veřejná místa nahrazují osobní, soukromé faktory (Davies, 2007, s. 125, 126).
V minulých stoletích bylo sypání po větru a do řeky vyhrazeno pro kacíře, kteří neměli
právo na místo mezi živými a tím pádem ani místo na posmrtné uctívání. V mnoha
místech, kde se stále uchovávají tradice, rozptyl stále ještě není přijímán a je
považovaný za akt nedůstojný pro člověka (srov. Navrátilová, 2004, s. 291). Tento nový
trend ale občas přináší určité komplikace. Mnoho lidí má například svůj život spjatý
například se sportem, je to velmi očividné například u fotbalových fanoušků, kteří
považují stadion za svatyni a proto si přejí rozsypat svůj popel právě na trávníku hřiště.
Problém však nastává v tu chvíli, jak určit, kdo má toto privilegium být rozprášen a kdo
30
ne, jelikož se hřiště nemůže sloužit automaticky jako rozptylová loučka. Dále se
mnohdy ozývají nespokojené hlasy proti rozptýlení popelu na přírodních místech kvůli
obavě o přirozené prostředí, například změnám půdy na vrcholcích hor nebo znečištění
vod (srov. Kerrigan, 2008, s. 182 -184). Pro mnohé lidi může být anonymní pohřbení
rozptylem popela do všech světových stran nebo do vody znamením, že jde o definitivní
konec, a že už nemá nic mrtvého dále připomínat. U některých lidí může hrát roli ohled
na pozůstalé, kterým tak má být ušetřena starost a námaha při péči o hrob (srov. Virt,
2000, s. 80). Ne všichni lidé se ke svým zemřelým totiž vztahují prostřednictvím
náhrobních kamenů, mnozí dnes upřednostňují hluboko uložené vzpomínky, která může
přicházet prostřednictvím hudby, fotografie nebo také prostřednictvím rysu, který vidí
v obličejích dětí nebo vnoučat. A protože jsme tělesné bytosti, můžeme být místem
vzpomínky my sami, například když si uvědomíme rysy po rodičích, které jsme zdědili
(srov. Davies, 2007, s. 133).
3.4 Návštěva hrobů pozůstalými
V kapitole nazvané „Vzhled a význam hřbitova“ jsem zmiňovala Možného,
který tvrdí, že v dnešní době potkáme v neděli odpoledne na hřbitově jen pár starších
žen. Je tomu opravdu tak? Nešporová ve svém výzkumu zjistila, že nejčastěji lidé
navštěvují hřbitovy během svátků, například na Vánoce či Dušičky, anebo při výročí
mrtvých, ať už se jedná o narozeniny, jmeniny, či úmrtí. Co se týče starosti o hrob a
jeho údržba, mají je na starost zejména starší generace, tzn. rodiče či prarodiče (srov.
2008, s. 164). Dušičky (jak se jim lidově říká), neboli Památka zesnulých je v naší
kultuře nejvýznamnější svátek, který nás pojí k našim zemřelým. Díky liturgickému
kalendáři se u nás slavení památky zesnulých ustálilo na druhý den v listopadu. Tento
svátek vznikl z podnětu opata řádu sv. Benedikta Odilona v jeho podřízeném klášteře
roku 998 n. l., odkud se poměrně rychle rozšířil do všech západních zemí. Základem
obyčejů, které se k tomuto datumu váží, je přesvědčení o tom, že duchové předků se
v noci z 1. na 2. listopad navracejí ke svým blízkým. Na svátek Dušiček se zapalují
svíčky na hrobech zemřelých a to z toho důvodu, že lidé věřili na ochrannou a očistnou
moc ohně. Dnes je tento svátek tedy spjat pouze s návštěvou hřbitova a úpravou hrobů.
Zdobení hrobů květinami a věnci se na venkově rozšířilo v období první republiky a ve
velkých městech se už na počátku 20. století zavedl prodej tzv. makartových a
drátěných věnců z umělých květin. Výzkumy však podle Navrátilové (2004, s. 336)
31
potvrzují, že svátky zemřelých dnes provází vytrácení vědomí jejich souvislostí; spíše je
to vnímána jako něco, co se má udělat „aby se neřeklo“. Památka zesnulých patří mezi
tzv. vzpomínkové rituály, mnoho lidí ale na hřbitovy nechodí a na své zemřelé
vzpomínají doma. Podle výzkumu Hříbalové (2011) mladí lidé nechodí na hroby svých
blízkých jednak proto, že neví, kde přesně leží a také protože nemají rádi hřbitovy a
raději vzpomínají na jiném místě. Zcela logickým důvodem, proč také lidé nechodí na
hroby svých příbuzných je ten, že žádný takový hrob neexistuje. V předešlé podkapitole
jsem mluvila o trendu privatizace zpopelněných ostatků, z čehož vyplývá, že mnohdy
lidé ani nemají veřejné místo, kde by mohli jít uctít památku zemřelého. Další důvod
může být ten, že mají své vlastní „oltáříčky“ doma. Daly by se definovat jako soubory
artefaktů, které mají souvislost s osobou zesnulého a jsou prostředkem vzpomínky.
Základem je fotografie zemřelého, kolem ní bývají svíčky, často také květiny, věneček
s nápisem „vzpomínáme“, černá páska, apod. S těmito artefakty se pojí rituály,
například zapalování svíček, kladení květin nebo komunikace se zesnulým. Nejčastěji
se nacházejí v obytných místnostech či ložnicích, což má spojitost s blízkým vztahem
k zemřelému, potřeba jej mít na očích. Mohou se také nacházet v jakési reprezentační
místnosti, která vyjadřuje úctu k zesnulému anebo naopak nevyrovnanost s jeho smrtí.
Funkce „oltáříčku“ je v první řade pietní, dále psychoterapeutická, magicko-pověrečná,
může být i do jisté míry dekorační, ale ne prvoplánovitě (srov. Heřmanský, 2003). Lidé
už nepotřebují náhrobek – stačí jim hezké vzpomínky, nebo věci, které si nechávají na
památku. Například fotografie, doklady, šperky a věci z domova vyvolávají vnitřní
spojení se zesnulým (srov. Moody, 2005, s. 131).
V této kapitole jsem teda uvedla trendy, možnosti a varianty, jakou podobu
můžeme dát místu, kde uložíme své zesnulé. Jak se však bude vyvíjet vzhled budoucích
hřbitovů, si vůbec nedovoluji odhadnout, na jedné straně oficiální místa pro pohřbení
mizí, na druhé se rozmáhá trend ve zdobení náhrobků, v rámci ekologických pohřbů se
zase počítá se zalesněnou plochou, kde budou sloužit místo náhrobků
stromy…Možností jsou opravdu rozmanité, ale podle mého názoru je pro člověka
prospěšné a uklidňující, když může svého blízkého na nějakém místě navštívit a v klidu
si s ním „popovídat“…
32
4. EMPIRICKÁ ČÁST – VÝZKUM
4. 1 Cíl výzkumu
Smrt a pohřbívání jsou témata, o kterých se mezi lidmi velmi často nemluví.
Není pro lidi přirozené vést hovory o smrti jako běžné téma rozhovoru, toto téma je
otevřeno především ve chvílích, kdy je to nutné, nebo když se smrt objeví blízko a
naruší každodenní realitu. Jak je patrné z teoretické části mé práce, téma smrti si razí
cestu ven pouze na úrovni odborných diskusí, článků a konferencí. Je však otázka, jaké
postoje ke smrti zaujímá „obyčejný“ člověk, který není ani lékař, pracující
s umírajícími, ani pracovník pohřebních služeb, tedy neodborník a naprostý laik v této
oblasti. Pravda je, že není člověka, který by byl smrtí nedotknutý. Někteří se potkali se
smrtí na vlastní oči. Mnoha lidem odchází nejbližší, kamarádi, kolegové, což je nejvíce
citelné v době, kdy člověk stárne a slovy mé babičky „chodí už jen po pohřbech“. Ale
nejen staří lidé se pohřbů účastní, mnohdy tam jsou i malé děti, ač je podle Haškovcové
běžné, že je rodiče chtějí chránit a nedovolit mu účast. Smrt je samozřejmě bolestivá,
pohřeb je poslední možnost rozloučení se s blízkým, ale také situací, kterou můžeme
podle jejího názoru využít výchovně; dětem bychom měli zdůraznit, že smrt si nevybírá
a proto bychom si měli vážit života, který máme (srov. 2000, s. 321). I pokud se však
najdou tací, kteří nemají zkušenost se smrtí blízkých a s pohřebními rituály, bezpochyby
se setkávají se smrtí v médiích, od televizních zpráv až po filmy, velmi často jsou na ní
stavěny počítačové hry pro děti, a rovněž je smrt obsažena v kultuře, ať už v básních,
románech, či je znázorněna na obrazech. Není tedy možné smrt dokonale vytěsnit
z života člověka. Ale proč taky, když je její přirozenou součástí? Stejně jako narození,
které není přehlíženo, a jež je začátkem této cesty, by měla být automaticky brána smrt,
která je jejím vyústěním. Každý začátek má svůj konec, to je pradávný řád. Cílem této
práce bylo tedy zjistit, jakou optikou vnímá smrt a pohřbívání právě ten „obyčejný“
člověk, který o ní povědomí má, ale není to náplní jeho práce. Zajímaly mě tedy
výpovědi lidí, a jejich postoje k danému tématu.
33
Hlavní výzkumná otázka tedy zní:
Jaký je postoj dnešního člověka k rituálům vztahujícím se ke smrti?
Dílčí výzkumné otázky jsou:
Jak je v dnešní době vnímána smrt?
Jaká jsou představy o vlastním pohřebním rituálu?
Jaký zaujímají postoj k pohřbívání zemřelých a rituálu navštěvování těchto
míst?
Studiem literatury k této práci a setkáními s výzkumy na toto téma jsem tedy
získala přehled o trendech a rovněž možnostech, které dnešní člověk v konfrontaci
s pohřebními rituály v dnešní době má. Prostřednictvím výzkumu chci data porovnat a
podrobit je analýze, čímž nechci dojít k zobecnění, ale spíše pochopení individuálních
postojů.
4.2 Výzkumná strategie
Jak už jsem nastínila v předešlé kapitole, bylo pro mě při zkoumání postojů
důležité zjistit právě to individuální, jedinečné, než zobecňovat na tvrdá data. Proto
jsem si jednoznačně k tomuto tématu zvolila kvalitativní přístup. Podstatou
kvalitativního výzkumu je podle Švaříčka a Šeďové do široka rozprostřený sběr dat bez
stanovení základních proměnných a hypotéz na začátku výzkumu. Jde především o to
prozkoumat do hloubky široce definovaný jev a přinést o něm maximální množství
informací. Logika tohoto typu výzkumu je induktivní, což znamená nejprve nasbírat
data a až poté nalézat pravidelnosti, které se v nich vyskytují. Výstupem je pak
formulace nové hypotézy nebo teorie, které však nelze zobecňovat, jelikož jsou
aplikovatelné pouze na zkoumaný vzorek (srov. 2007, s. 24, 25). Tento přístup je
vhodný především k špatné uchopitelnosti tématu smrti a z ní vyplývajících pohřebních
rituálů. Je to velmi rozporuplné téma, které přináší bezpočet emocí, postojů a názorů na
34
její existenci, což lze sledovat i ve vědecké obci, jež se snaží fenomén smrti zkoumat
například z hlediska života po smrti. Nemluvě o různých náboženských představách,
kterých je mnoho a určité scénáře lidem předkládají. Téma smrti a pohřbívání je tedy na
rovině osobních představ a postojů, které jsem tímto přístupem chtěla odkrýt.
Způsob, kterým jsem při analýze dat přistupovala, je zakotvená teorie (neboli
grounded theory), jejíž otci jsou Strauss a Glaser (1967), nakonec se však v jejím pojetí
neshodli a v dnešní podobě byla rozpracována Straussem a Gobinovou. Podle nich jsou
postupy zakotvené teorie navrženy tak, aby vytvářely, než objevovaly teorii, dodávaly
výzkumnému procesu kritičnost, což je předpokladem „dobré vědy“, dále pomáhaly
výzkumníkovi s překonáním jeho předsudků a domněnek (které mohou být příčinou
chybné interpretace), a rovněž zajišťovaly zakotvenost a rozvíjely integraci nutnou pro
vytvoření úzce provázané a vysvětlující teorie, která bude reflektovat danou skutečnost
(srov. 1999, s. 39). Klíčovým postupem zakotvené teorie je kódování, čímž v tomto
kontextu podle Miovského „rozumíme operace, pomocí nichž jsou zjištěné údaje
analyzovány, konceptualizovány, a opět skládány novými způsoby, což je ústředním
procesem tvorby nové teorie“ (2006, s. 228). Ze tří možných typů kódování jsem si pro
své účely vybrala kódování otevřené, což je část analýzy, jejímž obsahem je označování
a kategorizace pojmů prostřednictvím pečlivého studia údajů (srov. Strauss, Corbin,
1999, s. 42).
4.3 Technika sběru dat
Pro svůj výzkum jsem si zvolila techniku rozhovoru, který je základní technikou
kvalitativního výzkumu. Podle Hendla je vedení kvalitativního rozhovoru uměním a i
vědou zároveň, protože vyžaduje citlivost, dovednost, soustředěnost, interpersonální
komunikaci a disciplínu (srov. 2005, s. 166). Pro toto téma výzkumu jsem zvolila
rozhovor polostrukturovaný. Podle Miovského (2006) je největší výhoda
polostrukturovaného rozhovoru taková, že dokáže eliminovat nevýhody
nestrukturovaného a strukturovaného rozhovoru a zároveň dokáže těžit z jeho výhod,
takže je v rámci kvalitativního výzkumu ideálním výzkumným nástrojem. Výhodou
jsou především možnosti volné a nenucené komunikace, což je motivační pro účastníka
rozhovoru. Zároveň je zde výhoda pokládat doplňující otázky pro větší pochopení
daného jevu (srov. s. 161). Hendl tento typ rozhovoru nazývá též rozhovor pomocí
návodu a jeho základem je seznam otázek nebo témat, které je nutné v rámci rozhovoru
35
probrat, čímž je zajištěno, že bude mít výzkumník k dispozici všechna data potřebná
k analýze. Vytvoření schématu rozhovoru začíná návrhem obecného tématu, ze kterého
vyplývají témata vedlejší. Dále se tyto oblasti zájmu uspořádají podle logického pořadí,
aby na sebe navazovala. Doporučuje se umístit důležitá a citlivá témata na konec
rozhovoru. Následuje zamyšlení nad formou otázek a jejich pořadí. Nakonec je dobré si
promyslet prohlubující, doplňující otázky (srov. 2005, s. 174, 175). Výhodu
polostrukturovaného rozhovoru jsem spatřovala především ve flexibilitě kladení otázek.
Mnohdy například respondent navázal díky myšlenkovým pochodům do následujícího
okruhu otázek, i když ten původní ještě nebyl uzavřený. V tuto chvíli je vhodné
respondenta uměle nepřerušovat, nechat jej, aby se vyjádřil k tématu a dovršit daný
okruh zpětně. Tato možnost nedodržovat scénář rozhovoru krok za krokem umožňuje
podle mě efektivnější sběr dat. Scénář rozhovoru měl v mém případě tři základní
okruhy. První se týkal vnímání smrti z osobního hlediska, představ o dobré smrti a
názoru na vnímání smrti společností. Druhý okruh byl zaměřen na pohřební rituály,
jejich význam a především představu o vlastním rituálu. A poslední okruh byl zaměřen
na poslední uložení, význam hrobů a vzpomínání. Tyto okruhy reflektovaly strukturu
teoretické části mé práce.
4.4 Strategie výběru výzkumného vzorku
Podle Švaříčka a Šeďové je výběr účastníků výzkumu důležitý pro
důvěryhodnost výzkumu. Rovněž upozorňují na to, že by měl mít účastník se
zkoumaným jevem zkušenost (srov. 2007, s. 34). V mém případě, jak už jsem naznačila
v první kapitole praktické části, má tuto zkušenost každý člověk. Liší se v pouze její
míře, ale jelikož se smrt týká všech, bez výjimky, má k ní určitý postoj každý člověk.
Metodou výběru výzkumného vzorku byla metoda účelového výběru, konkrétně prostý
záměrný výběr. Je to nejjednodušší varianta účelového výběru a spočívá v tom, že bez
specifických kritérií vybíráme účastníky podle toho, zda je pro výzkum vhodný a
souhlasí s ním. Většinou se jedná o příliš velký výběrový soubor a četníci jsou snadno
dostupní (srov. Miovský, 2006, s. 135, 136). Výběr respondentů byl ovlivněn pouze
věkem, snažila jsem se do výzkumu zahrnout jedince z různých vývojových období a to
proto, aby data nabídla rozmanitější paletu postojů a názorů. Vycházela jsem ze
zkušenosti se studiem materiálů a především výzkumů na toto téma, ze kterých bylo
zřejmé, že s postupujícím věkem se pohled na smrt a pohřební rituály měnil, jelikož
36
začíná být pomalu toto téma právě s narůstajícím věkem aktuálnější. Naopak mladší
respondent stojí právě na začátku dospělosti a svůj život teprve utváří. Respondenti byli
tedy zástupci období plné dospělosti (18 – 30 let), období středního věku (45 - 60 let) a
období stárnutí (60 – 75 let, toto členění je podle Světové zdravotnické organizace).
Vzhledem k citlivosti tématu jsem předpokládala, že ke mně budou mít větší
důvěru lidé z mého blízkého okolí. Proto jsem vybírala z lidí, které osobně znám,
předpokládala jsem u nich větší otevřenost a méně rozpaků. Oslovila jsem tedy několik
blízkých a na základě jejich souhlasu s rozhovory jsme pouze domluvili místo a čas.
Zde je jejich seznam:
Nikol, 23 let, nevěřící.
Lucie, 25 let, nevěřící.
Jana, 46 let, nevěřící.
Růženka, 68 let, nevěřící.
Samotné rozhovory vznikly během února a března 2015. Předcházelo jim
oslovení lidí z mého okolí a s těmi, co souhlasili, jsem se domluvila na době a místě.
Místo při rozhovoru jsme volili s ohledem na soukromí, které je při řešení takto
osobního tématu důležité. Rozhovory se tedy konaly v rohu kavárny, na lavičce v parku,
na lavičce tribuny fotbalového hřiště a na lavičce menší vlakové zastávky. Nezbytnou
pomůckou při rozhovoru byl seznam otázek a diktafon, který dokáže zachytit nejen
celou výpověď respondenta, ale také hlasovou intonaci, odmlky či místa, kde přemýšlí,
smích a podobně. Tato pomůcka je tedy z hlediska rozhovoru nejvhodnější, je však
třeba před samotným rozhovorem zařízení vyzkoušet – zda funguje a zda je zachycení
zvuku natolik kvalitní, aby pak nebyl ztížen přepis. Rovněž je důležité dávat pozor na
vnější vlivy; hluk, šum, ostatní hlasy lidí kolem a podobně. Avšak tyto úvahy se
vyskytovaly již při výběru ideálního místa na interview. Jak už jsem se zmínila, mnohdy
se pořadí otázek měnilo s ohledem na výpověď respondenta, takže jsem musela
kontrolovat, zda byla nakonec všechna témata probrána. Snažila jsem se během
rozhovoru o přátelskou atmosféru, otázky jsem se snažila pokládat neutrálně, abych jimi
neovlivnila výpověď respondenta, nejlépe jednoznačně, aby nedošlo k mylným
interpretacím, popřípadě jsem se snažila otázku vysvětlit lépe, pokud nebyla
jednoznačně pochopena druhou stranou. Můžu zpětně říci, že při rozhovorech se
neobjevila žádná překážka nebo výrazné nepochopení, takže proběhly hladce.
37
4.5 Metoda vyhodnocování
Data jsem nahrávala na diktafon v telefonu a uložila je ve formě zvukového
souboru a následně jsem je přenesla do notebooku, což zvýšilo kvalitu daného záznamu
– díky možnosti pracovat se zvukem byl záznam čitelnější než na samotném telefonu a
rovněž byl tento způsob jednodušší díky možnosti přesněji vracet předchozí sekundy
záznamu. Dále následoval samotný přepis do textového editoru a následně jsem ještě
zkontrolovala přesnost dat opakovaným přehráním rozhovoru a srovnáním s přepsanými
daty. Ve chvíli, kdy jsem měla data v textové podobě k dispozici, jsem začala s jejich
analýzou.
Způsob analýzy jsem již nastínila v kapitole 5., jedná o otevřené kódování
v rámci zakotvené teorie. Nejprve jsem tedy zvýraznila ve výpovědích pasáže, jež mají
souvislost s daným fenoménem, a došlo tedy k redukci; na ty, jež mají výpovědní
hodnotu a na ty, které jsou pro interpretaci nepodstatné. Dále jsem pasáže s výpovědní
hodnotou rozdělila do kategorií, vzhledem k souvislostem a pojmům, které obsahovaly.
Názvy kategorií jsem pojmenovávala jednoduše a výstižně, vzhledem k záležitostem, o
kterých vypovídají. Tyto kategorie jsem pak dále podrobila bližší analýze a rozdělila je
na konkrétnější podkategorie, viz tabulka 1.
Tabulka 1 – kategorie.
Smrt
O smrti obecně
Představa „dobré smrti“
Smrt a společnost
Pohřební obřad Význam pohřebního rituálu
Vlastní pohřební obřad
Pohřbívání a hroby Místo posledního uložení
Navštěvování hrobu
38
5. OBSAHOVÁ ANALÝZA A INTERPRETACE
VÝSLEDKŮ
Otázky a oblasti, jimiž se v praktické části zabývám, svou strukturou reflektují
teoretickou část této práce. Není to z důvodu, že bych z této teorie vycházela, je to právě
naopak – výsledky budou porovnatelné s teoretickým konceptem, což zajišťuje
konzistenci práce z hlediska teoretické i praktické části.
Základní kategorie, které tvoří kostru této práce, jsou: Smrt, Pohřební obřady a
Pohřbívání a hroby. Tyto kategorie a podkategorie z nich vyplývající rozdělím do
následujících kapitol a podkapitol. V jednotlivých kapitolách budu rovněž akcentovat na
rozdíly ve výpovědích a to nejen z hlediska věku, ale samotného obsahu.
5.1 Smrt
Tématem smrti jsem při rozhovorech začala. Je to stěžejní pojem této práce a je
obsažená ve všech zmíněných tématech. Tvoří tedy základ všeho, a proto jsem toto
téma otevřela jako první. Výpovědi respondentů se při tématu smrti rozdělila dále na
podkategorie: O smrti obecně, Představa „dobré smrti“ a nakonec Smrt a společnost.
5.1.1 O smrti obecně
Rozhovor tedy začínal smrtí a ptala jsem se na jednotlivé postoje respondentů,
snažila jsem se zjistit, jaké postoje k ní zachovávají. Mladší respondenty ji vnímají
primárně negativně. Co se týče dalších dvou respondentek, každá brala téma smrti
z úplně jiné perspektivy.
Například Nikol (23 let) jako první se souvislosti se smrtí zmínila hrůzu, tragédii
a pak smutek. Po chvíli zamyšlení trošku přehodnotila pohled: „…ale když tak uvažuju tak
spíše možná bezmoc…beznaděj, není co dělat, nezabráníš tomu a nikdy nevíš, kdy přijde.“ Při
otázce, jestli myslí někdy na svůj konec, odpověděla, že už myslela na smrt mockrát, ne
jen svou, ale také nad koncem svých blízkých, známých a všeobecně nad konečností. I
když ale vnímá nejprve smrt negativně, potom dodává, že se i přesto snaží být pozitivní:
„Ne, snažím se na to myslet, že přijde něco dobrého, protože jsem o tom četla…tak se té
myšlence snažím věřit.“
39
Lucie (25 let) vnímá smrt rovněž negativně: „Neznám nikoho kdo by se na ní těšil
(…)Já sama za sebe můžu říct, že to ještě neřeším tak do hloubky úplně, já ještě chvilku budu
tady, teda myslím…doufám.“ Zde je důležité si všimnout, že respondentka poukazuje na
svůj mladý věk a dává najevo, že se jí smrt ještě netýká a proto na ni velmi nemyslí.
Což mi také potvrdila, když jsem se ptala, zda má podle ní čas na tyto úvahy.
Tento postoj je u mladých lidí poměrně častý. Tento postoj u mladých lidí
vnímala i Haškovcová, která si myslí, že mladých lidí se smrt netýká, protože nemají
čas a je pro ně smrt v nedohlednu (srov. 2010, s. 316).
Respondentka Jana (46 let) vnímá smrt s určitým nadhledem: „Jako nezvratnou
součást, nebo jako, nezvratnou součást života člověka obecně. Vím, že je nevyhnutelná (…) Ale
já si myslím, že určitě přijde čas, kdy se tím začnu zabývat vnitřně víc. Teď ještě ne. Teďka ještě
ji vnímám jako teoreticky že je, nebojím se jí, to zase ne, ale ještě ji nechci řešit teďka.“ Zde
není postoj ke smrti vyloženě negativní, ale zároveň je tu vědomí toho, že ji
respondentka ještě řešit momentálně nechce. Na otázku, kdy si myslí, že začne smrt
řešit, odpověděla, že zhruba kolem padesáti let věku, ale že to přemýšlení nad smrtí
nebude intenzivní, ale bude ji brát více v potaz. Na otázku, co si myslí, že člověka vede
k tomu začít brát postupně smrt v potaz, odpovídá: „…myslím, že to je nějaké vnitřní
rozpoložení, tím že ji vnímáš jako součást, nezvratnou součást života, jako já, a víš, že to
jednoho krásného dne přijde (…) To není, že z ničeho nic, to je proces. Ale ty musíš chtít ten
proces projít.“ Na otázku, zda je podle ní jednoduché to umět přijmout říká, že si
nemyslí, že je to jednoduché, ale zároveň je na každém člověku, zda se rozhodne nad
tím přemýšlet nebo ne. Dále jsem se ptala, jestli ta příprava spočívá jen v myšlenkách
nebo i v činech nejprve odpověděla, že je to především na bázi duchovní přípravy u
zdravých lidí, že se spíše nemocní zabývají praktickými věcmi. Po chvíli se ale k tomu
tématu vrátila: „A ještě když se vrátím k tomu (…) tak je dobré si ty věci dát do pořádku, ty
věci v životě si dát do pořádku (…) mně třeba je nepříjemná myšlenka, že bych měla umřít a
měli by po mně řešit lidi moje osobní záležitosti, mně je to nepříjemné, takže spíše je to
s ohledem na sebe samu.“ Ještě jsem se doptala na mezilidské vztahy ve spojitosti smíření
se smrtí a na to odpověděla, že je to mnohdy komplikované, protože se lidi odstěhují a
například přestávají komunikovat. Nakonec dodala, že je asi nepříjemné, když člověk
umírá a uvědomí si, že nemá všechno v pořádku vyřešené.
Nejstarší respondentka Růženka (68 let) si ve spojitosti se smrtí okamžitě
vybavila umírání, čehož se bojí nejvíce: „Smrti se nebojím, ale bojím se, že budu trpět.
Bojím se bolesti. Nebojím se zemřít, ale bojím se přijít k té smrti, dostat se k té smrti., abych
40
netrpěla, abych nezůstala na obtíž…No, já to beru jako součást, ale bojím se, že než k té smrti
dojdu, kde se octnu, co se mnou bude, že zůstanu na obtíž. Jestli budu mít bolesti, toho se bojím.
Umírání se jako, no bojím, bojím se té cesty, než k ní dojdu, toho se bojím.“ V tomto případě
respondentka nevztahuje své postoje na negativní pocit ze smrti, ale nejvíce má strach
z dlouhého a bolestivého umírání. Stejně tak chce brát ohledy na své blízké, u kterých
má pocit, že by jim byla na obtíž. Dále tento postoj rozvinu i v následující kapitole o
představách o své smrti.
5.1.2 Představa „dobré smrti“
U všech tří respondentek (Nikol, Lucie, Růženka) došlo ke shodě ohledně
představy o způsobu dobré smrti, všechny tři si ji představují ideálně ve spánku, tak,
aby měl život rychlý konec. Nikol dodává, že je to ale kruté pro pozůstalé: „Protože
taková smrt z ničeho nic mi přijde, že to okolí vždycky nejvíc zaskočí.“. Dále dodává, že
nechce zemřít v nemocnici nebo v ústavu, ale doma, což ji ale připadá v dnešní době
nereálné a „jde z toho až hrůza, co vlastně člověka čeká“. Růžena by ráda zemřela sama a
rychle, bojí se však toho, že ji nic jiného, než „přežívat dny“, nezbude. Má však opačný
názor než Nikol ohledně místa smrti, myslí si, že je lepší umírat v nemocnici, kde se o
člověka dokážou postarat. Nejde tady však o komfort nemocničního pokoje, ale o
starost nad tím, že by se o ni musel starat nějaký příbuzný. Sama se totiž stará o
nemocnou maminku a nepřeje si, aby se takto o ni musely starat její vlastní děti. Když
jsem se jí ptala, jestli rychlá smrt neochudí člověka o zařízení posledních věcí,
odpověděla: „Ale člověk si má s ostatníma povídat, když stárne, jako by to bylo naposledy.
Nikdy by se když umírá, neměl pohádat s nikým tak nějak, anebo se rozejít s někým ve zlým,
protože neví, jestli se s ním ještě setká.“
Jana navazuje při představě dobré smrti na vnitřní přípravu na smrt a říká, že by
s ní chtěla být v první řadě srovnaná a měla ji mít vnitřně vyřešenou. Myslí, si že vnitřní
příprava zbaví člověka strachu ze smrti. Stejně jako Nikol nechce zemřít v nemocnici, i
když podle ní většina lidí nemá na výběr, ale taky nechce zemřít například na veřejnosti.
„Kdybych já si mohla vybrat tak určitě to nebude v nemocnici ani ne někde na chodníku, ale
někde na nějakém klidném místě (…) kde nebudu rušena a kde budu mít ty, které chci…Kteří mě
mají rádi a nebudou se bát se mnou být. Takže kteří se mnou budou vlastně rádi v takový
okamžik (…) A ne v cizím, nejlépe. Na klidném místě zkrátka, ať už doma, nebo někde kde není
41
rušno a kde nejsou lidi.“ Na rozdíl od ostatních zmínila přítomnost blízkých osob, které
by s ní byli až do konce.
Podle Šiklové se v dnešní době shodnou zdravotníci i laikové, že je nejlepší
místo pro úmrtí domov pacienta, stejně tak, jak se zmínili respondenti. Rovněž průzkum
z roku 2011 Agentury STEM/MARK prokázal, že lidé nechtějí umírat v léčebnách
dlouhodobě nemocných (podle 69% populace a 76% zdravotníků) a ani v nemocnicích
(45% populace a 59% zdravotníků). V tomto případě se názory respondentů a výsledky
výzkumu shodují (srov. 2013, s. 67).
5.1.3 Smrt a společnost
Jak jsem v teorii zmínila, existují velmi propastné rozdíly mezi tím, jak byla
brána smrt ve společnosti v dřívějších dobách a jakou má tvář smrt ve společnosti teď.
Právě výpověď nejstarší respondentky je zaměřená především na smrt v dřívějších
dobách a je svědectvím o posunu vnímání smrti dříve a dnes: „Dřív ti lidé brali tu smrt
tak samozřejmě…Já vím, že třeba děda, on zemřel a naši nic, oni prostě...zemřel, víš. Já jsem
byla z toho úplně jéé, nikdo nebrečel, když zemřel.“ Dodává, že lidé byli méně citliví na
smrt, sama vyrostla ve vesnickém prostředí, kde podle jejího názoru byly důležité
zvířata a půda, chodit na pole a pracovat, definuje to jako tvrdý život, kde není na
sentiment čas. Rovněž se umíralo častěji doma: „Tam byla taková místnost a uprostřed ta
rakev, ta rakev tam stála na čtyřech židlích, ta rodina měla svou rakev. No a jak jsem byla
taková malá ještě, tak jsem měla strach, ta mrtvola ona byla taková jiná.“ Taky si vzpomíná,
že byly dříve jen církevní pohřby na vesnicích a že se kremace rozšířila v pozdějších
dobách za komunismu. Stejně tak si vzpomíná na okázalost pohřebních obřadů hostin:
„Hlavně jak zemřel sedlák, to bylo velké, to se točilo jen černé pivo, hospoda se zavřela a byl
pohřeb, celá dědina tam byla.“ U církevních pohřbů mluví o tom, jak bylo důležité, aby
bylo mrtvému odpuštěno od všech lidí, aby našla jeho duše pokoj a nebloudila.
Například její maminka neodpustila jejímu otci a ten prý bloudí po světě dodnes a
navštěvuje maminku, aby mu odpustila.
Respondenta Jana si z minulosti pouze vzpomíná na pohřební obřad konaný na
Slovensku, kterého se účastnila, když byla malá: „…kor na nějakých slovenských vesnicích
(…) tam byly ritule, tam brečeli všichni a takové to bylo strašně jako cíleně emotivní, takové
jakoby těm citům to pustili a bylo to takové až stresující bych řekla…“ Dále ve výpovědi
mluví o tom, že lidé dřív měli těžší život, takže ta smrt mohla být vysvobozující.
42
Respondentky Nikol a Lucie si myslí, že v dnešní době je smrt neveřejná a dalo
by se říct, že tabu. Lucie vnímá v dnešní době smrt takto: „Hmm….To je těžko, ona ve
společnosti ta smrt jakoby není (…)Normální člověk leda slyší sanitku nebo občas vidí
pohřebáka, ale tak jinak se smrtí ve společnosti nemá zkušenost (…) třeba když se podíváš na
zprávy tak tam je snad denně o smrti něco, ale to je v telce, to není napřímo.“ Svou zkušenost
se smrtí spojuje tedy především s médii, ale jinak ji vnímá mimo rámec běžného života.
Vzpomněla si však během rozhovoru, když byla malá, jak mnohdy slyšela na návštěvě u
babičky hrát kapelu, když byl v kostele pohřeb. Nikol rovněž nevnímá ve společnosti
smrt jako cosi veřejného, přirozeného, spíše tabu: „Myslím, že vždycky špatně, myslím, že
lidi většinou nechápou ani sebevrahy“.
Z výpovědí na téma smrt vyplývá, že lze pozorovat patrné rozdíly mezi postoji
účastníků výzkumu. Už při osvětlení samotného pojmu smrt dochází k velkým rozdílům
ve výpovědích a můžeme tedy pozorovat, jak se představy o smrti různí a neznamenají
pouze negativní emoci. U mladších respondentek převládají negativní pocity, u starší
respondentky je cítit určitá vyrovnanost a nejstarší dává najevo, že se smrti nebojí, ale
bojí se umírání, což vidí jako největší hrozbu.
5. 2. Pohřební obřad
Od poměrně abstraktního tématu smrt jsem přešla ke konkrétním otázkám
ohledně pohřebního obřadu. Tato oblast výzkumu je v rámci práce klíčová, jelikož
reflektuje její cíl. V teorii jsem se zabývala jednotlivými typy, které pohřební praxe
nabízí, a rovněž jsem věnovala kapitolu samotnému významu pohřbu, který mu
odborníci přidělují. Dalo by se předpokládat, že je pro člověka důležitý, což jsem se
snažila zjistit a budu interpretovat v kapitole Význam pohřebního obřadu. V návaznosti
na tuto otázku jsem zjišťovala, jak si samotní respondenti představují svůj pohřební
obřad v konkrétní podobě. Jak jsem již zmínila, tyto podoby jsem osvětlila v teoretické
části, která mi dala náhled široký náhled na možnosti a danou problematiku.
5. 2. 1 Význam pohřebního obřadu
Jak již bylo řečeno, pohřební obřad má podle odborníků mnoho významů pro
pozůstalého člověka. Má nejen význam antropologický, ale rovněž psychologický a
sociální. Proto mě zajímalo, jak důležitý význam mu respondentky připisovaly a zda je
pro ně tato forma ceremonie důležitá v souvislosti se smrtí blízkého člověka.
43
Růženka a Lucie vidí význam pohřbu především v poctě, posledním rozloučení.
Přítomnost na pohřbu vnímá jako důkaz, že jsme toho člověka měli rádi. Lucie říká:
„Mně se to zdá spíše jako že by měl být (pohřeb), je to podle mě taková poslední povinnost až,
dalo by se říct, to poslední pro člověka.“ Když jsem se ptala na možnost vynechání obřadu
Lucie, tak se vyjádřila, že by ji bylo líto pohřeb pro blízkého nevystrojit a brala to jako
nevděk ze strany pozůstalých. Růženka zase chápala ekonomické důvody, o kterých
bude mluvit především v souvislosti vlastního pohřbu.
Pro Nikol rovněž znamená rozloučení, ale vidí důležitost v tom udělat obřad
osobnější: „Myslím si, že hlavní na tom je se s tím člověkem rozloučit, vzpomenout si na něj, na
zážitky s ním a uvědomit si co pro nás znamenal, ale podle mě by ceremonie měla být víš nevím
jak to říct, měla by vypovídat trochu víc o tom člověku.“ Ve výpovědi dále naznačuje, že ji
církevní obřad připadá neosobní. Když jsem se ptala na pohřby bez obřadu, vyjádřila se,
že pokud by si to tak zesnulý přál, je to v pořádku, v opačném případě se však pohřeb
dělá. Po zjištění, jak vysoká je četnost pohřbu bez obřadu, byla překvapená. Ještě je
nutno poznamenat, že Nikol v souvislosti s pohřebními obřady vidí důležitost funkce
pohřebních služeb: „Myslím si že ve většině případech by to ti lidi nezvládli se o to postarat
sami... protože se o to většinou starají nejbližší a ti jsou většinou neschopni se postarat málem o
sebe.“
Respondentka Jana má na pohřby jiný názor než ostatní, oficiální ceremonii
neshledává pro rozloučení se s blízkým člověkem jako důležitou a myslí si, že je jeho
význam přeceňovaný: „Říká se že jo, odborníci tvrdí, že je důležitý, i když určitě i je to
pravda, ale ne úplně (…) oni se s ním můžou rozloučit v soukromí, třeba sami se sebou, nemusí
ten pohřeb být nutně nějaké vyvrcholení něčeho nebo uzavření nějaké kapitoly nebo jak to ti
odborníci tvrdí, nemyslím si, že to je nějaké dogma, myslím si, že ne, že se s tím dá srovnat i bez
rituálu.“ Nespatřuje význam pohřebního obřadu jakožto poslední rozloučení proto, že si
stejně musí pozůstalí vyzvednout urnu s popelem a uložit ji na nějaké místo, a právě
v tomto aktu vidí možný rituál posledního rozloučení: „Jako ty se můžeš rozloučit s tím
člověkem a ukončit to, uzavřít tím uložením na nějaké místo na hřbitově.“ Myslí si však, že je
důležité rituál uspořádat, i když ne v oficiálním stylu. Další možnou variantu vidí
v neoficiálním rozloučení v rodinném kruhu: „… my se můžeme sejít s rodinou třeba toho
pozůstalého na nějakém obědě, nemusí to být zrovna kar smuteční, ne, ale svolat si tu rodinu a
v takovém pohodovém duchu třeba o tom člověku mluvit.“
První tři respondentky se shodly na tom, že má oficiální pohřební obřad smysl.
Poslední respondentka však nevidí oficiální rozloučení jako důležité, je pro ni více
44
důležitý rituál v kruhu blízkých osob. Dalo by se tedy říci, že určitý druh rituálu je
důležité uspořádat pro všechny respondentky.
5.2.2 Vlastní pohřební obřad
Nejméně jasno ohledně svého pohřebního obřadu měla paradoxně nejstarší
respondentka Růženka, která nad těmito věcmi moc neuvažovala. Dala najevo, že spíše
nechává na pozůstalých organizaci pohřbu. Když jsem ji ale dala prostor k vyjádření,
tak se přikláněla ke kremaci, a to hlavně z důvodu, že je rakev a místo na hřbitově drahá
záležitost: „Ta rakev, to místo, to všechno stojí spoustu peněz, já chci do urny. Dneska je to
hrozné ty ceny, člověk si koupí hrob a splácet jak? To pak člověk nemá jak a má s tím problém,
úplně je vytlačený na kraj té společnosti.“ Opět se zde zrcadlí spíše ohled na pozůstalé než
čistě subjektivní přání a představy. Nikol se přiznala, že o tom mluvila už dříve
s mámou a rovněž se svým přítelem po účasti na nedávném církevním pohřbu.
Důvodem bylo to, že si nepřála tento druh pohřbu kvůli jeho průběhu: „V životě bych
nechtěla, aby mi tam říkali, že se pozůstali mají přimlouvat za to, ať mě Bůh vezme k sobě, aby
za mě prosili nebo co všechno (…)Jak kdyby to bylo zesměšňované, nevím.“ Z tohoto důvodu
si přeje rovněž kremaci, stejně jako Lucie, která by chtěla spálit, jelikož nemá vztah
k církvi a rovněž kvůli tomu, že ve spálení vidí větší „čistotu“ než v tlení mrtvoly
v zemi. Jana se, vzhledem k vyjádření ohledně přeceňování oficiální ceremonie,
přikláněla k možnosti bez oficiálního obřadu. „Protože i ty obřady to je jitření těch pocitů
toho smutku a toho všeho nepříjemného pro toho člověka prakticky, který, to toho člověka
stresuje, protože člověk už má tak práci se s tím vyrovnat, když se dozví, že ten člověk umřel,“
Volí tedy raději neoficiální variantu ve formě strávení příjemného odpoledne v užším
rodinném kruhu, podle ní není tolik hrané to rozloučení a vidí v něm větší opravdovost.
Rovněž si přeje kremaci, jelikož je jí nepříjemná myšlenka hmyzu, který rozkládá její
tělo.
Důvod nekonat pohřební obřad kvůli psychickému zatížení uvádí rovněž
Nešporová (2013). Vysvětluje tento postoj jakožto strategii vyhnutí se silným emocím,
které by během obřadu nastaly (srov. s. 205).
Pohřební obřad si Růženka, Nikol a Lucie představují ve smuteční síni
krematoria, jen jediná Nikol se vyjádřila, že by dala přednost účasti rodiny a přátel, tedy
lidí, kteří ji dobře znají. Představa Jany už zde řečena byla.
Smuteční proslov by si Růženka přála stručný a měl by být hlavně o tom, co ten
člověk za život dělal, pár slov o rodině a dost. Rozhodně by si nepřála přehnané řeči o
45
lásce a manželství. Nad hudbou se taky moc nepozastavila, jen s úsměvem prohlásila,
že nejlépe lidovku, když je Moravačka. Nikol by dala přednost někomu blízkému před
řečníkem. V hudbě měla jasno – už teď ví, že by chtěla zahrát skladbu od Louise
Armstronga – What a Wonderful World. Jana se vyjádřila, že místo řečníka ji připadá
osobnější, když si lidé na toho člověka zavzpomínají a třeba se i zasmějí. A u toho by
mohla hrát právě oblíbená hudba – jako skladbu by si přála píseň od Nadi Urbánkové –
Závidím. Lucie se přiznala, že až tak do detailů nad těmito věcmi nepřemýšlela a
opravdu neví.
Ohledně smuteční hostiny rovněž nemá Růženka žádné přání, stačil by ji
v restauraci kousek od hřbitova, jak je to dnes běžné. Hlavní význam této hostiny
spatřuje v posledním zavzpomínání na mrtvého. Nikol v hostině nemá jasno, protože jí
přijde tato situace zvláštní a raději dává přednost neformálnímu setkání: „Jo, chci třeba
aby mí přátelé šli na nějaké místo, co máme společné a udělali tam něco, co bych jindy udělala
já... Rodina naopak aby si sedli spolu třeba jen doma tak jako sedíváme když tam jsem.“ Jana
by si rovněž nepřála nic oficiálního: „Ano, klidně i párty na zahradě a ne jít po pohřbu do
interhotelu, tam bude kar, tam budou všichni ještě z toho pohřbu jak plácnutí po hlavě, ne jako,
to ne. Víš, ať je to takové neformální, pohodové…“
Tuto kapitolu bych uzavřela tím, že všechny respondentky spatřují důležitost
v rituálu rozloučení se s blízkým člověkem, ne všechny vidí jako jedinou cestu oficiální
ceremonie. Rovněž si přejí všechny kremaci – objevuje se důvod nechutenství vůči
rozkladu těla, dále nesouhlas s církevním obřadem a rovněž ekonomický faktor. Tento
fakt kopíruje současný trend, podle Nešporové (2013) má kremace dominantní
postavení z důvodu sekularizace společnosti, lepší manipulaci s popelem a rovněž na
uložení ostatků na místo není třeba odborník (srov. 133). Co se týče představy o
vlastním pohřebním obřadu, nejméně jasno má Lucie, která se vyjádřila, že ještě nemá
důvod nad těmito věcmi přemýšlet. Další, poměrně nejasnou představu má i Růženka,
ale u té je důvodem spoléhání se na pozůstalé a rovněž je nechce zatežovat, jelikož si
uvědomuje nákladnost pohřbu. Nikol má v této věci jasno a už své přání v minulosti
s blízkými konzultovala. Jana vidí větší smysl v neoficiálním rozloučení s rodinou.
5. 3 Pohřbívání a hroby
V teoretické části jsem se zabývala místem hřbitova jakožto pietního místa, také
hroby, jejich vzhledem, navštěvováním pozůstalými a rovněž jsem se zmínila o
46
existenci domácích oltáříčků jakožto alternativy k místu vzpomínání na pozůstalé, čímž
jsem především chtěla ukázat, že nejen hrob je místem vzpomínání. V této části práce se
zaměřím na představu respondentek o místě posledního spočinutí, co je pro ně při
výběru tohoto místa uložení směrodatné a rovněž se chci v tomto kontextu zaměřit na
vzpomínání a jeho (ne)vázanost k hrobu zesnulého.
5. 3. 1 Místo posledního uložení
Pro Janu není vůbec důležitá představa vzhledu hrobu, materiálu, náhrobku a
podobně. Místo jejího spočinutí je vázáno citově, tj. přeje si být vedle svého manžela:
„Já bych chtěla mít urnu vedle svého manžela, protože když si mě ten člověk vezme a dá mi
svoje jméno, i když spolu nebudeme mít děti, to je jedno, ale on mě bere jako součást svého
života, včetně jména, on se se mnou podělí o ten život i oficiálně, ať to všichni vědí, se vším
všudy…“Je pro ni tedy prioritou, pokud umře vdaná, aby byla pochovaná vedle manžela,
v jiném případě nechá volbu na svých dětech nebo ještě vidí vhodnou variantu být
uložená s rodiči, kteří ji dali život.
Nikol jako první zmínila zase uložení vedle svojí mámy, se kterou má pevný
vztah. Její uložení by nechala na dětech, ale je pro ni důležité, aby byla rodina
dohromady. Vzhled by si přála spíše jednoduchý, stačil by náhrobek se jménem, datum,
místem na svíčku a ráda by žluté květiny: „Hrob by měl vypadat udržovaně, ale nemyslím
si, že musí být vidět už od příjezdové cesty… Žluté květiny jsou strašně krásné, mám je ráda
v životě, myslím, že i po smrti se mi budou líbit.“ Lucie o místě pohřbení nepřemýšlí, jelikož
ještě nemá ani vlastní rodinu a neví, kde se například odstěhuje.
Růženka by chtěla do rodinné hrobky blízko místa bydliště, ale pokud by si
představila svou vlastní, tak by to byla co nejjednodušší varianta: „Jednoduchý, mě by
stačil ten čtvereček holý, pod ním urna, aby tam byla vázička, kde by se daly kytičky, jednou za
čas jenom, to by mi stačilo (…)Ať s tím není práce hlavně, ta kytička jednou za čas stačí úplně
do vázičky.“ Opět jsou zde patrné ohledy na pozůstalé, kterým by tímto ulehčila starost o
udržování hrobu. Sama se totiž stará o rodinný hrob a zamýšlí se nad tím, že by nechala
květiny přikrýt deskou, protože si uvědomuje, že jednou nebude moct se o hrob starat a
nikdo z rodiny taky ne: „Ale nemá nikdo čas. Člověk přijde z práce v šest hodin, kde on by
unavený, přijede z práce, kde on by ještě letěl na hřbitov, zalívat a dělat. To, to nejde.“ V tomto
případě respondentka uvažuje nad hrobem spíše prakticky než ostatní, což může být
dáno tím, že vnímá svou zodpovědnost vůči úpravě rodinného hrobu.
47
5. 3. 2 Navštěvování hrobu
Jak je z předešlé kapitoly patrné, Růženka nechce, aby měli její pozůstalí práce
s jejím hrobem, ale zároveň naznačila, že by ji potěšilo, kdyby ji občas někdo přinesl
kytičku. Návštěvu hřbitova a hrobu má ale spojenou nejen s praktickými povinnostmi (i
když je vnímá jako nutnost), ale rovněž se přichází na hrob i „pozdravit“ se zesnulými a
vždy při odchodu od hrobu udělá každému křížek. Stará se o výzdobu hrobu rovněž
během svátků – Vánoc, Velikonoc nebo Dušiček.
Jana říká, že ji stačí, aby její hrob děti navštěvovaly například jen na Svátek
zesnulých, protože bere ty návštěvy jako ritualizaci nějakého jednání, které se vyžaduje.
Vychází ze své vlastní zkušenosti ohledně návštěv hrobu rodičů, silnější je pro ni totiž
vnitřní vzpomínání a pouto: „Ne, je to místo, kde je uložený ten člověk, ten zbytek toho
člověka. Je to oficiální, ale tím, to spojení mezi mnou a těma lidma, kteří umřeli, je vnitřní. A to
může být kdekoliv. To je to samé, jako když se jdeš modlit, nemusíš se modlit v kostele, když jsi
věřící, ale můžeš se modlit doma, někde vnitřně, ani to nikdo nemusí vědět, že se modlíš. Stačí,
když jsi někde v klidu zalezlá, zavřená a jsi s tím bohem, jak nejblíž to jde a nemusíš mít k tomu
kostel.“ Místo vzpomínání tedy nemá vázané na primárně na místo hřbitovu a hrobu.
Nikol říká, že vzpomíná spíše doma, ale má v souvislosti s dědou a jeho hrobem
jeden osobní rituál: „Chodíme se Standou na hřbitov za dědou, ale většinou jen dát si s ním
pivo, protože ho měl rád, tak tam přijdem, otevřem tam pivo a nalijem do kalíšku a ten mu tam
postavíme a my tam s ním takto pomyslně to pivo vypijeme.“ Vyjádřila se, že je ji občas líto,
že nechodí častěji na ten hrob, než na Dušičky, na svátek a narozeniny a příležitostně,
když jde na procházku, ale na druhou stranu jí připadá důležitější si na toho člověka
vzpomenout doma a zapálit svíčku.
Lucie vnímá hrob jako místo piety, ale přiznala se, že na něj moc nechodí.
Zmínila návštěvu hrobu společně s rodinou na Dušičky, jinak ji to podle jejích slov
samotnou nenapadne. Spíše vzpomíná například na zemřelou babičku osobně, když se jí
něčím připomene. Rovněž říká, že není třeba, aby chodili její děti na hrob, ale spíše je ji
bližší, když ji nosí „vevnitř“.
Jak uvádí literatura Navrátilová, právě Památka zesnulých je dnem, kdy lidi
tradičně na hřbitov vyráží zapálit svíčky a položit květiny nejčastěji v roce, i když se
vytrácí z vědomí lidí jejich souvislosti (srov. 2004, s. 340). Tento fakt potvrdily i
výpovědi respondentek, všechny zmínily návštěvy hrobů na Dušičky.
V této kapitole si můžeme rovněž všimnout rozdílů, které se vyskytly při
výpovědích ohledně vlastního hrobu a vzpomínání. Zatímco respondentky Jana a Nikol
48
měly místo odpočinutí primárně spjaté s blízkými osobami, Růženka se ohlížela spíše
na praktické hledisko, aby neměli pozůstalí starosti ohledně péče o hrob. Může to být
tím, že se sama stará o rodinný hrob a proto přesně ví, jak je náročná pravidelnost
údržby květin Trochu bližší představu o vzhledu hrobu vyjádřila jen Nikol. Co se týče
navštěvování hrobů a vzpomínání, podle výpovědí není pravidlem a nutností, aby byl
tento akt vázán pouze na hrob zesnulého. Vzpomínat se dá na zesnulého podle
respondentek klidně i v pohodlí domova.
5.4 Shrnutí analýzy rozhovoru
Rozhovor byl rozdělen do tří oblastí. První oblast byla věnována smrti a tvořila
výpovědi o smrti obecně, dále představy o dobré smrti a taky názory na to, jak je smrt
prezentována veřejně.
V této oblasti se ukázal věkový rozdíl ve formě asociací ohledně smrti. Mladší
respondentky odpovídaly na otázku představy o smrti negativně. Vidí v ni smutek a
odloučení, jedna z respondentek se rovněž vyjádřila, že se jí myšlenky na smrt ještě
netýkají. Respondentka středního věku vnímala smrt o poznání vyrovnaněji, chápe ji
jako součást života, ale vědomě se ji ještě nechce nějakou dobu zabývat. Nejstarší
respondentka zmínila, že se smrti nebojí, ale nejvíce má strach z umírání. Představy o
dobré smrti byly vázány především na rychlou a nejlépe nevědomou smrt, pouze jedna
respondentka zmínila přítomnost blízkých lidí. Ohledně názoru na smrt a společnost
panoval především názor, že ji společnost vnímá spíše negativně a není příliš vidět.
Nejstarší respondentka mluvila o smrti v minulosti, kdy ji brali lidé více přirozeně a
často se umíralo v domácím prostředí.
V druhé části jsem se zabývala výzkumem postojů ohledně významu a podoby
pohřebního rituálu, který by si respondentky přály. V názorech na význam rituálu se
všechny respondentky shodly, všechny si myslí, že je rituál rozloučení důležitý. Rozdíly
panovaly pouze v představě o jeho formě, respondentka střední generace více uznává
oproti ostatním spíše neformální rozloučení v kruhu blízkých. Tento názor se promítal
rovněž do podoby o vlastním pohřebním rituálu, představovala by sis jej jako příjemné
odpoledne, které stráví pozůstalí vzpomínáním, a hrála by jim přitom oblíbená hudba
respondentky. Ostatní by si přály formální rozloučení, ale si nejmladší respondentka by
dala přednost osobnějšímu průběhu; ráda by řečníka ze stran blízkých a obřad jen pro
blízké. Nejstarší respondentka si přeje standardní pohřeb a jeho průběh nechává na
49
pozůstalých. Všechny respondentky si přejí kremaci a to výhradně z estetických a
ekonomických důvodů, dále se zde rovněž objevil nesouhlas s průběhem církevního
obřadu.
Poslední část byla věnována pohřbívání, návštěvě hrobu a vzpomínce na
zesnulé. Panovala shoda mezi respondentkami v tom, že by si všechny přály kremaci a
proto jsme se bavili o místě uložení urny. Dvě z respondentek měly místo posledního
uložení pevně spjaté s osobou blízkou, v prvním případě jde o manžela, v druhém je to
maminka. Nejstarší respondentka si přeje být pochovaná v rodinné hrobce a u poslední
se nepodařilo zjistit, jelikož nad těmito záležitostmi prozatím nepřemýšlí. Vzhled hrobu
nebyl pro žádnou z nich směrodatný. Dále došlo ke shodě v navštěvování hrobů,
alespoň na Dušičky, popřípadě na svátky. Nejčastěji na hrob chodí nejstarší
respondentka, protože má jeho údržbu na starost. Rovněž došlo ke shodě u tří mladších
respondentek ohledně vzpomínání; bylo akcentováno vnitřní vzpomínání jako důležitá
součást úcty k zemřelému, nevztahovaly tento akt pouze na místo u hrobu zemřelého.
Vzhledem k tomu, že se jednalo o kvalitativní výzkum, tak jsem dostala mnoho
informací od malého počtu jedinců. Myslím si, že v případě této tématiky byla dobrá
volba, protože je každý postoj a představa je osobního rázu, a tento typ výzkumu
pomohl odkrýt vnitřní motivy, které se u jedinců liší. Právě proto docházelo velmi málo
k naprosté shodě. Z výpovědí lze odvodit, jak se různí priority – zatímco v určitých
věcech jedná jeden člověk pragmaticky, tak druhý spíše emotivně. Rovněž hrají roli
zkušenosti a místo člověka na životní dráze. Nicméně, ať už jsou představy lidí
jakékoliv, důležité je, aby byly vyslyšeny blízkými.
50
ZÁVĚR
Hlavním cílem této práce bylo prozkoumat téma významu a podoby pohřebních
rituálů v současnosti. Prostřednictvím obsahu zvolených kapitol jsem objasnila téma
v celé jeho šíři; práce nejprve obrací pozornost čtenáře na problematiku smrti,
respektive její uchopení v minulé a dnešní době. Otázka smrti spojuje nás všechny a je
prakticky nemožné nad ni neuvažovat. Rozdíly však můžeme sledovat v subjektivním
postoji vztahujícímu se ke konci života a v reakci na něj. Tato diference se projevila
rovněž i ve výsledcích výzkumu; zatímco se mladší část respondentů postavila ke smrti
jako k čemusi negativnímu, starší už reagovala vyrovnaněji a smrt jako takovou vnímá
přirozeně. Dále následovala problematika pohřebních rituálů, kde jsem se zaměřila
především na jejich význam a podoby, tedy možné varianty posledního rozloučení, a
rovněž jsem se věnovala tématu pohřební hostiny. Prostřednictvím polostruktrovaných
rozhovorů jsem zjistila, že význam těchto rituálů se rovněž může lišit – zatímco pro
jednoho je oficiální obřad důležitý, jakožto poslední akt úcty a rozloučení se zemřelým,
pro jiného je to pouze jakási nutnost, která postrádá hlubší smysl. Z názorů na význam
pohřebních rituálu dále vyplývaly představy respondentů o vlastním pohřbu a pohřební
hostině; jednoznačně se lišily v míře oficiality, najdeme zde škálu od veřejného pohřbu
až po bezobřadní variantu, kdy by se měl rituál konat na soukromém místě v okruhu
blízkých pozůstalých. Jediná shoda se objevila v totožném přání všech respondentů –
být po smrti zpopelněn, což reflektuje současnou situaci (viz. kapitola 2.2.2). Obsahem
posledního tématu bylo pohřbívání a hřbitovy. Tato problematika je s pohřebními
rituály úzce spjata, jelikož je jejich poslední etapou. Věnovala jsem se hřbitovu
z hlediska místa úcty k zemřelým, dále možnostmi, jaký typ hrobu lze pro pohřbení
zvolit, jaký může být jeho vzhled a úprava, a v neposlední řade jsem se zabývala
navštěvováním těchto míst pozůstalými. Z výzkumu v souvislosti s tímto tématem
vyplynulo, že pro respondenty není důležitý vzhled hrobu; u poloviny se prokázalo, že
je primární citová vazba na místo posledního uložení, tedy konkrétně přání ležet vedle
svých blízkých. Poměrná shoda panovala v tom, že z hlediska vzpomínky na zemřelé
blízké není návštěva hřbitova tolik důležitá, jako vnitřní vzpomínka a spjatost se
zesnulým.
Přiznám se, že psaní této práce mi pomohlo rozšířit si obzory, a jsem za to ráda.
Nepatřila jsem sice nikdy k lidem, kteří smrt tabuizují, vždy mě toto téma ve všech
možných podobách nějakým zvláštním způsobem přitahovalo a zajímalo, ale díky četbě
51
literatury, článků a sledováním dokumentů související s touto tématikou, jsem získala
mnohem větší vhled, než který jsem dosud měla. Rovněž jsem poznala šíři možností,
které s obřady a pohřbíváním souvisí. Sice jsem ještě ve věku, ve kterém se podle
mnohých autorů citovaných v první kapitole nepřemýšlí, ale souhlasím s tím, že smrt by
měla prostupovat lidským životem stejně jako jakákoliv jiná životní událost. A tím
myslím, že by neměla být distancována od dětí a mladých lidí, právě naopak,
neinformovanost a nepřipravenost je to, co podle mého názoru zmatenost a negativní
emoce ze smrti ještě více prohloubí. Nehledě na to, že díky strachu ze smrti mnoho lidí
odmítá stáří, a snaží se mu právě díky tomuto pocitu vyhýbat, což vede k větší
osamělosti starých lidí a tím pádem budování propasti mezi generacemi. Nelze však
v momentální chvíli predikovat, jak se bude vnímání smrti vyvíjet dále, zda bude více a
více institucionalizovaná, anebo naopak díky zvyšujícímu se ekologickému smýšlení
naopak detabuizovaná, jakožto přirozenost navracení se do země, která nám dala život.
Kdoví, třeba za pár desítek let, jako stará paní uvažující nad svým koncem, tuto práci
otevřu a zjistím, jak jiné to dnes bylo. Anebo taky ne.
Mnoho autorů, zmíněných v této práci, doporučuje o posledních věcech se svými
blízkými mluvit, dokud je čas, protože to podle jejich názoru není zvrácené, ale lidské.
O tomto jsem se přesvědčila sama, a právě v tom pro mě osobně spočíval nejdůležitější
přínos této diplomové práce. Nebála se svými blízkými hovořit o tomto citlivém tématu
otevřeně. Když se totiž tato část života o něco více projasní, zaplaví to člověka jakýmsi
vnitřním klidem.
52
ANOTACE
Příjmení a jméno autora: Jana Špirková
Název katedry a fakulty: Katedra sociologie, andragogiky a kulturní antropologie,
Filozofická fakulta
Název diplomové práce: Reflexe významu a podoby pohřebních rituálů v současné
české společnosti
Počet znaků: 133 379
Počet příloh: 0
Počet titulů použité literatury: 59
Klíčová slova: smrt, pohřební rituály, hřbitov, pohřeb, pohřbívání
Diplomová práce má za cíl odpovědět na otázku, jaký mají význam pro jedince
pohřební obřady v současné české společnosti, rovněž jakou podobu tito lidé preferují a
proč. Dále odkrývá postoje ke smrti a pohřbívání, které s pohřebními rituály úzce
souvisí. Teoretická práce nejprve objasňuje vnímání smrti v dřívějších dobách a dnes,
dále vymezuje možné významy, které pro jedince pohřební rituál má, popisuje typy
pohřebních obřadů a pohřební hostinu. Poslední část je zaměřena na význam hřbitova,
podoby hrobů, možnosti pohřbívání a nakonec navštěvování hrobů pozůstalými.
V návaznosti na teoretickou část následovala empirická, která měla za cíl odpovědět na
výzkumnou otázku prostřednictvím kvalitativní metody technikou polostrukturovaného
rozhovoru. Data byla analyzována a zhodnocena prostřednictvím zakotvené teorie.
53
ANNOTATION
Name of thesis: Reflections on the meaning and form of funeral rituals in contemporary
czech society.
Keywords: death, funeral rituals, cemetery, funeral, burial
This thesis aims to answer the question, what is their importance to the
individual burial ceremonies in Czech society, as well as what form these people prefer
and why. Further reveals attitudes towards death and burial, with burial rituals which
are closely related. Theoretical work first clarifies the perception of death in earlier
times, and today, defines the possible meanings for individual burial ritual has,
describes the types of funeral rites and funeral feast. The last part focuses on the
importance of the cemetery, graves form, and finally the possibility of burying visiting
graves survivors. Following the theoretical part followed by empirical, which aimed to
answer the research question through qualitative methods semistructured interview
technique. Data were analyzed and evaluated by means of grounded theory.
54
Seznam použité literatury:
ALAN, J. Etapy života očima sociologie. 1. vyd. Praha: Panorama. 1989. 439 s. ISBN
80-7038-044-6.
ARIÉS, P. Dějiny smrti I: Doba ležících. 1. vyd. Praha: Argo. 2000a. 358 s. 80-7203-
286-0
ARIÉS, P. Dějiny smrti II: Zdivočelá smrt. Praha: Argo. 2000a. 410 s. ISBN 80-7203-
293-3
BECK, U. Riziková společnost: na cestě k jiné modernitě. 1. vyd. Praha: Sociologické
nakladatelství. 2004. 431 s. ISBN 80-86429-32-6
BECKER, U. Slovník symbolů. Praha: Portál. 2002. 351 s. ISBN 80-7178-612-8
BERGER, P., L., LUCKMANN, T. Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii
vědění. Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury. 1999. 214 s. ISBN 80-
85959-46-1
BLUMENTHAL-BARBY, K. Kapitoly z thanatologie. Praha: Avicenum. 1987. 149 s.
ISBN 08-052-87
CIHELKA, M. Marný útěk před smrtí. [online] In Lidové noviny, 2007. [cit. 2015–03-
08]. Dostupné z: http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/smrt.htm
DAVIES, D. J. Stručné dějiny smrti. 1. vyd. Praha: Volvox Globator. 2007. 186 s. ISBN
978-80-7207-628-4
DOBEŠOVÁ, B. Přírodní pohřebnictví. In ŠPATENKOVÁ a kol. O posledních věcech
člověka: vybrané kapitoly z thanatologie. Praha: Galén. 2014. 315 s. ISBN 978-80-
7492-138-4
DOHNALOVÁ, J. Na poslední cestě. Praha: Petrklíč. 2013. 107 s. ISBN 978-80-7229-
374-2
DIGULIO, R., KRANZOVÁ, R. O smrti. Praha: Lidové noviny. 1997. 154 s. ISBN 80-
7106-210-3
55
ELIAS, N. O osamělosti umírajících v našich dnech. Praha: Nakladatelství Franze
Kafky. 1998. 6 s. ISBN 80-85844-39-7
GIDDENS, A. Sociologie. Praha: Argo. 1999. 595 s. ISBN 80-7203-124-4
HALÍK, T. „Poslední věci“ v křesťanské tradici in ONDRAČKA, L. a kol. Smrt a
umírání v náboženských tradicích současnosti. Praha: Cesta domů. 2010. 116 s. ISBN
978-80-904516-3-6
HARRISON, T. Druhá strana smrti. 1. vyd. Praha: Návrat domů. 2003. 193 s. ISBN
80-7255-035-7
HAŠKOVCOVÁ, H. Fenomén stáří. 2 vyd. Praha: Havlíček Brain Team. 2010. 365 s.
ISBN 978-80-87109-19-9
HAŠKOVCOVÁ, H. Rub života – líc smrti. Praha: Orbis. 1975. 174 s.
HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie: nauka o umírání a o smrti. 2. vyd. Praha: Galén,
2007. 244 s. ISBN 978-80-7262-471-3
HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. 2005. 407 s.
80-7367-040-2
HEŘMANSKÝ, M. „Domácí oltáříčky“. Vztahování se k zemřelým příbuzným ve městě
a na vesnici (Praha, Černošín). [online] In Lidé města, 12, 2003. [cit. 2015–02-02].
Dostupné z http://lidemesta.cz/archiv/cisla/5-2003-12/%E2%80%9Edomaci-
oltaricky%E2%80%9C.-vztahovani-se-k-zemrelym-pribuznym-ve-meste-a-na-vesnici-
%28praha-a-cernosin%29.html
HŘÍBALOVÁ, M. Tabu sexu vystřídalo tabu smrti. [online] Psychologie dnes, 11.
2011. [cit. 2015–01-19]. Dostupné z http://www.umirani.cz/detail-clanek/tabu-sexu-
vystridalo-tabu-smrti.html
HUPKOVÁ, M. Pohřbívání a hřbitovy – reflexe kultury českého venkova. [online] In
Deník veřejné správy. 2010. [cit. 2015–03-12]. Dostupné z:
http://www.dvs.cz/clanek.asp?id=6462396.
JANDOUREK, J. Sociologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál. 2001. 285 s. ISBN 80-
7178-535-0
56
JANDOVSKÁ, M. Upravujeme hroby. Praha: Brázda. 2002. 105 s. ISBN 80-209-0308-
9
JÖCKLE, C. Memento mori. 1. vyd. Praha: Euromedia group. 2000. 159 s. ISBN 80-
242-0108-9
JUSTOŇ, Z. Obřad pohřební. In: VODÁKOVÁ, A., VODÁKOVÁ, O., SOUKUP, V.
Sociální a kulturní antropologie. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství. 2000. 175
s. ISBN 80-85850-29-X.
KELLER, J. Úvod do sociologie. 5. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství. 2004. 204
s. ISBN 80-86429-39-7
KERRIGAN, M. Historie smrti: pohřební zvyky a smuteční obřady od starověku do
současnosti. Praha: D-Consult v nakladatelství Deus. 2008. 187 s. ISBN 978-80-87087-
55-8
KOTRLÝ, T. Pohřebnictví: Právní zajištění piety a důstojnosti lidských pozůstatků a
ostatků. Praha: Linde. 2013. 308 s. ISBN 978-80-86131-95-5
KŘIVOHLAVÝ, J. Křesťanská péče o nemocné. Praha: Advent. 1991. 122 s.
KŘIVOHLAVÝ, J., KACZMARCZYK, S. Poslední úsek cesty. 1. vyd. Praha: Návrat
domů. 1995. 93 s. ISBN 80-85495-43-0
LANDSBERG, P., L. Zkušenost smrti. Praha: Vyšehrad. 1990. 202 s. ISBN 80-7021-
054-0
LITURGICKÝ INSTITUT PRAHA. Pohřební obřady. Kostelní vydří: Karmelitánské
nakladatelství. 1999. 151 s. ISBN 80-7192-379-6
LORENZOVÁ, H., PETRASOVÁ, T. Fenomén smrti v české kultuře 19. století. Praha:
KLP. 2001. 426 s. ISBN 80-85917-79-3
MAIELLO, G. Pohřební hostina: její funkce a význam. In ŠPATENKOVÁ a kol. O
posledních věcech člověka: vybrané kapitoly z thanatologie. Praha: Galén. 2014. 315 s.
ISBN 978-80-7492-138-4
MAIELLO, G. Pohřební rituály a problematika smrti v antropologii in RUML, O.
Člověče, kde jsi? Benešov: EMAN. 2010. 95 s. ISBN 978-80-86211-73-2
57
METCALF, P., HUNTINGTON, R. Celebrations of death: the antropology of mortuary
ritual. Cambridge: Cambridge University Press. 1992. 236 s. ISBN 0-521-41312-5
MOODY, R. Život po ztrátě. 1. vyd. Praha: Knižní klub. 2005. 287 s. ISBN 80-242-
1363-X
MOŽNÝ, I. Moderní rodina: mýty a skutečnost. Brno. 1990. ISBN 80-7029-018-8
MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada
Publishing. 2006. 332 s. ISBN 80-247-1362-4
MURPHY, F., R. Úvod do sociální a kulturní antropologie. 1. vyd. Praha: Sociologické
nakladatelství. 1998. 267 s. ISBN 80-85850-53-2
NAVRÁTILOVÁ, A. Narození a smrt v české lidové kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad.
2004. 413 s. ISBN 80-7021-397-3
NEŠPOROVÁ, O. Na věčnost bez patosu. Pohřební rituály za komunismu a dnes.
Dějiny a Současnost 30, 2008, č. 11, s. 40-43.
NEŠPOROVÁ, O. Obřady loučení se zesnulými: Sekulární, náboženské nebo raději
žádné pohřby? 2011. Sociální studia, Katedra sociologie FSS MU, č. 2, s. 57–85.
NEŠPOROVÁ, O. O smrti a pohřbívání. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium
demokracie a kultury. 2013. 351 s. ISBN 978-80-7325-320-2
NEŠPOROVÁ, O. Pohřbívání bez obřadu z perspektivy sociologie. In ŠPATENKOVÁ
a kol. O posledních věcech člověka: vybrané kapitoly z thanatologie. Praha: Galén.
2014. 315 s. ISBN 978-80-7492-138-4
NEŠPOROVÁ, O. Reflexe smrti a pohřební obřady v současné české společnosti.
Praha. 2008. Disertační práce. Univerzita Karlova v Praze, fakulta humanitních studií,
obor antropologie.
NEŠPOROVÁ, O. Smrt, umírání a pohřební rituály v české společnosti ve 20. století.
[online] In Soudobé dějiny XIV/2-3. 2007. s 354 – 378. [cit. 2015–03-11]. Dostupné z
http://www.usd.cas.cz/archiv_SD/sd_2_3_2007.pdf
ŘÍČAN, P. Cesta životem. 2. vyd. Praha: Portál. 2004. 390 s. ISBN 80-7178-829-5
58
SOUKUP, M. Základy kulturní antropologie. Praha: Akademie veřejné správy. 2009.
214 s. 978-80-87207-03-1
SÍGL, M. Co víme o smrti. 1. vyd. Praha: Epocha. 2006. 414 s. ISBN 80-87027-11-6
STRAUSS, A., CORBIN, J. Základy kvalitativního výzkumu. (Postupy a techniky
zakotvené teorie). Boskovice: Albert. 1999. 196 s. ISBN 80-85834-60-X
ŠEĎOVÁ, K., ŠVAŘÍČEK, R. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd.
Praha: Portál. 2007. 377 s. ISBN 978-80-7367-313-0
ŠIKLOVÁ, J. Vyhoštěná smrt. 1. vyd. Praha: Kalich. 2013. 128 s. ISBN 978-80-7017-
197-4
ŠONSKÝ, D. Úprava hrobů. 1. vyd. Praha: Grada Publishing. 2002. 111 s. ISBN 80-
247-0461-7
ŠPATENKOVÁ, N. Význam a funkce pohřebního rituálu. In ŠPATENKOVÁ a kol. O
posledních věcech člověka: vybrané kapitoly z thanatologie. Praha: Galén. 2014. 315 s.
ISBN 978-80-7492-138-4
STEJSKAL, D., ŠEVL, J. a kol. Pohřbívání a hřbitovy. Praha: Wolters Kluwer Česká
republika. 2011. 461 s. ISBN 978-80-7357-680-6
VALENTA, M. Dramaterapie. 4. vyd. Praha: Grada. 2011. 264 s. ISBN 978-80-247-
3851-2
VAN GENNEP, A. Přechodové rituály: systematické studium rituálů. Praha: Lidové
noviny. 2007. 201 s. ISBN 80-7106-178-6
VIDO, R. Smrt - blízká, či vzdálená? [online] In Sociální studia. 2011. Brno:
Masarykova
univerzita, no. 2, s. 7-12. [cit. 2015–03-17]. Dostupné z:
http://socstudia.fss.muni.cz/sites/default/files/Editorial_1.pdf
VIRT, G. Žít až do konce: etika umírání, smrti a eutanazie. Praha: Vyšehrad. 2000. 95
s. ISBN 80-7021-330-2
http://citaty.net/autori/platon/ [cit. 2015–03-21]