1

ALEXANDREIS1

Zlomek Svatovítský

Zlomek Jindřichohradecký

Zlomek Vídeňský

Zlomek Budějovický

Zlomek Budějovickomuzejní

Zlomek Muzejní

Zlomek Šafaříkův

Zlomek Ostřihomský

Druhý zlomek Budějovický

Zlomek Svatovítský

[...]

ţe jmu bylo všecko známo

vzemi, vmoři, vhvězdách tamo,

ten však čtveru věc vyčítá,

jeţ přěd jeho smyslem skryta:

„Kak mám“, pravě, „sirdce

však mám tři věci nesnadné

a pak ovšem čtvrté věci

smyslem nemohu dosieci:

kdeţ sě člun u vodách plazi

a kdeţ had po skalách lazi,

kdeţ orel vstúpi voblaky.

Kto má tako světlá zraky,

by mohl ty cěsty poznati,

ande sě kaţdá potratí?

1 Alexandreis (též Alexandreida) je staročeská báseň pravděpodobně z přelomu 13.–14. století, jež popisuje

skutky Alexandra Velikého. Tento hrdinský epos neznámého autora je psán osmislabičným veršem a původně

obsahoval přibližně 9000 veršů (zachovala se přibližně třetina). Text je významný nejen jako důkaz vysoké

úrovně středověké literatury v Čechách, nýbrž také svým historickým pozadím – anonymní básník si pod

legendárním antickým dobyvatelem totiţ představoval českého krále Přemysla Otakara II. (redakčně upraveno).

2

Jakţ ta troje věc pomine,

tako i jich sled pohyne.

Ty tři cěsty znáti pilno;

ale ţe ovšem úsilno

cěstu člověka mladého

znáti vrozkoši chovalého,

vtom mysli veţdy blúzi,

ni jé kdy cele posúzi.“

A kdyţ ten vněčem blúdí,

jenţ smyslem vzšel na všě lidi,

ač sě kde v mých sloviech potknu,

snad mne proň v tom nic nedotknú;

neb sem přěd ním tako malý

jakţ přěde lvem zvěř ustalý

a přěd sluncem voščěná sviečka,

neb přěd mořem mělká řiečka.

Však sem to z mladostí slýchal,

jehoţ sem sě vţdy ustýchal:

tu mysl mají mnozí lidé,

ţe tak brzo zle posúdie

[...]

V tom řiedko vynde zpříslovie:

jedni proto nepochválé,

ţe majúc smysla u mále,

nerozumějíc skládanie,

cuzie slova brzo vzhanie;

druzí také, jeţ nepřějí,

ti sě snad světle nevsmějí,

vóbec mých slov snad pochválé,

a jakţ otstúpie dále,

coţ najhoršieho vědie,

o mých sloviech propovědie;

ti přézen mají na vezřění,

a srdce vţdy zloby miení;

obličej mají pokojný,

a myslce vţdy ţádá vojny.

To sě vše bez diva děje:

ktoţ kak umie, ten tak pěje.

Krt v dobrých lukách rád ryje,

Vlk na ovce rád vţdy vyje,

téţ závistivý z zloby tyje.

Avšak, ač v čem moje slova

zblúdie, přiezen jest vţdy

hotova,

coţ by sprostného viděla,

by to svým pláštěm zastřěla.

Proto, ktoţ chce, ten pochválí,

nepřietel - ten sě oddálí.

Jáz na ty jistě nechci dbáti,

chci zěvně věděti dáti

3

těm všěm, kteříţ po čsti stojé,

a nečstných sě nic nebojé,

o králi, čsti seho světa,

jeţto v ty časy osvěta.

Král Filip byl v zemi řěcký

muţ slovutný ve čsti svěcký;

po svém právu míše ţenu,

v zboţí, ve čsti porozenú;

Olympias - tak slovieše -

ovšem divné krásy bieše.

Daru má ot Boha mnoho,

kdyţ čstnú ţenú daří koho;

kteráţ z zaloţenie kázní,

téj netřěba časté bázni.

Ustalý rád pitie sáhá,

zeschlým lúkám časna vláha,

čstná ţena muţi přědráha.

Po všě časy toho krále,

jeţ pokojní lidé chválé,

řěčská země v mířě stáše,

nepřátel sě nic nebáše.

Tehdy přijide čstná hodina,

králová porodí syna,

Alexander vzděchu jemu.

By syn vhod králevi čstnému;

nebo by juţ na téj době,

jakoţ mu třěba po sobě

bieše ostaviti hlavu

svéj dědině na opravu.

Tehdy i po malém časě

králi zlá příhoda sta sě,

po niţ upade vosidlo.

Posla ţenu vjiné bydlo,

a ten, jenţ ji provodieše,

Pauzoniáš - tak slovieše -

vzem sobě protivnú radu,

zavřě sě sní na svém hradu.

Kto sě móţe toho střiece,

komuţt porúčé své věci?

Nenieť nic tak protivného,

jakţ nepřiezen člověka svého;

neb má o to potaz snadný,

ktoţ jest vkterém domu vnadný,

ten móţ, kdyţ chce, býti zrádný.

By král vsmutce i vţalosti,

pyče poručené čstnosti,

aţ sě své rady doloţi,

přěd tiem sě hradem poloţi.

Krátký čas toho vynide,

aţ král Filip ssvěta snide:

4

zradú to nepřietel doby,

smáolem lidí krále pobi.

Ach, člověče, kak si křivý,

kak jsi svéj hospodě lstivý!

Jehoţ ti čest vzdána všaká,

jenţ ot tebe viery čeká,

toho hlavy tvój meč láká!

Kněz Alexander vtu dobu

spade vvelikú sirobu.

Otčíka juţ nejmějéše,

matky také nevidieše;

jedno mieše mistra svého,

najvěčého světa seho,

jemuţ jej byl král poručil,

by jej čsti, múdrosti učil.

Mějéše v sobě smysl mladý,

neumě sobě dáti rady.

Nepřietelé všidy vstachu,

svoji o něm nepodbachu.

Tak sě země zhubi všěcka,

jeţ prvé bieše plnečka.

Neby dosti ot bliţných hořě,

aţ i s oné strany mořě

král Darius lidi vysla,

jiţe tu zemi bez čísla

zbavichu kaţdého dobra.

Ktoţ co móţe, ten to pobra

koňmi, skotem, zboţím, rúchem,

jehoţ kto neslýchal sluchem;

jakţ, coţ cizí nepojechu,

to vše po nich svoji vzěchu.

Kdaţto bude v zlém poběda,

nenie kto co pověda,

jedno kaţdý: „Hoře, běda!“

Jiţ země v porobě stáše

a za moře dan dáváše;

neb ten bieše ještě dietě,

v jehoţ jé státi osvětě,

nevěda, co zdieti sobě

v téj strasti, v téj porobě.

Tak vţdy bývá v takú dobu:

kdyţ hlava vstóně mdlobú,

údi sotně vládnú sobú.

Těch let země velmi zhynu,

aţ knieţecie mladost minu

a smysla viece přistúpi.

Kdaţ zdětiných let vystúpi,

urozomě dobřě tomu,

ţ’ zlo vporobě býti komu.

Snad moţéše tak jiţ jmieti

5

druhé léto po deséti;

uzřě, ţe země porobena,

všeho dobrého zbavena,

poče ksobě sám mluviti,

řka: „Ach, kda jest tomu býti,

jakţ bych já svój kóň okročil,

svého vraha krvi utočil

silnú ranú mého meče -

tepruv byl bych tu bez péče -

toho, jenţ mi otce pobil

i jenţ mú zemi porobil.

,Jsi Neptalabovo plémě!’

mniece viec tak, nezvolé mě

králem pro takú nezrodu.

Bóh mi nedaj tu nehodu

déle o sobě slyšěti,

radějí bych chtěl umřieti!“

To mluvieše, hrozně lkaje,

na svú ţalost spomínaje,

jakţto lvový štěnec právě,

jenţ ještě nenie na stavě

a jenţ ještě netvrd vnohy,

ni mu došel zúbek mnohý,

uzře někde stádo volóv,

však pochce knim shory dolóv;

nemoha té moci jmieti,

stana i počne tam chtieti;

coţ neskoná, na něţ miení,

však to pokáţe vsvém chtění.

Tehdy mistr, slyšav řěč takú,

vida v něm moc nejednakú:

„Vizi,“ vece, „mój kněţiče,

ţe jiţ dosti znáš čsti líce;

dobrého jsi zaloţenie,

nic ti tak silného nenie,

by toho nemohl dosieci,

ač budeš mé rady střieci.

Poslúchaj mne tuto sada,

toť jest moje prvnie rada:

Jměj dvór svój po kněský vnadě,

své šlechtice jměj v svéj radě;

chovaj sě obojetníkóv,

hospodnie čsti proradníkóv!

Ti toho jsú obyčeje:

oko sě jich veţdy směje,

jazyk jmají vniţ meč v sobě,

jenţ seče straně na obě.

Z chlapieho řáda nikoli

i jednoho v čest nevoli;

nebo chlap, kdyţ jest povýšen,

6

nesnadně bude utišen:

Zlé kolo najviece skřípá,

malý had najviece sípá

a chlápě najviece chlípá.

Aspis slove hádek jeden,

ten jest tak velmi nezbeden,

jakţ nedbá i jedněch kúzel,

hlavu stáhne jako uzel;

kdyţ kto kúzly kce jej jéti,

nemóţe ničse prospěti;

jedno ucho k zemi stulí

a druhé chvostem zatulí.

A takéţ chlap, kdyţ bude vyší,

dobřě slyšě, však neslyší.

Kteříţ potok voden bude,

ten sě vţdy viece zabude

neţ která hluboká řěka,

jeţto široce vytieká.

Takéţ chlap, kdyţ obohatie,

kdyţ sedí, daní neplatě,

dobře znav, však nepozná tě.

Avšak ktoţ jmá dobré nravy,

ktoliţ jest své viery pravý,

nebo ač i pokolenie

některý zboţného nenie:

však jsú dóstojni čstnosti,

kdyţ dbajú o múdrosti;

neb najvěčšie šlechta tu je,

kdeţ smysl nravy okrašlije.

Šlechetný ščep bývá z pláni,

kdyţ sě starý peň oplaní:

tak z chuzších bývají páni.

Kdyţ zboţie neb smysla nenie,

v šlechtě bude porušenie.

A pakli sě kdy to udá

vztazovati tobě súda,

pro dar nepřěvracuj práva,

jakţ juţ pohřiechu sě stává.

Kterúţ stranu peniez súdí,

druhá sě naprázdno trudí,

nejeden sě tiem oblúdí.

Budţ lehek proti chudému,

protiven budţ protivnému

nenieť nikde tako tuhý,

chceš-li, budeš jemu druhý.

Přěd zástupem první bývaj,

svých sě lidí nepokrývaj ;

a kdyţ tě tu uzřie tvoji,

tu rád kaţdý tobě sstojí.

Kdyţ pastýř přěd vlkem srší,

7

toho sě stádo rozprší,

ten jest nehoden své vrši.

Potom, mój kněţiče, věz to:

ač kde dobudeš město,

dobytek, poklad vybera,

všěcky svoje lidi sbera,

otplacijţ kaţdému míle

podlé skutkóv, úsilé.

Juţ v sluţbě nýnie otplátka,

ţe hospodnie milost vrátka,

zle sě brţ neţ dobřě zračí;

jak sě z mračna nebe zmračí,

tak.sě hospoda rozpáčí.

Snad jsi chud, ţe nejmáš dáti?

Uč sě v tom rady chovati

kdyţ dobudeš, tehdy dávaj,

a kdyţ nejmáš, oběcévaj.

Lékař vţdy jmá čáku k sěči,

pták rád slyší, kdeţto skřěčí,

sluha věří slibný řěči.

To ti naposled povědě,

jenţ k tvéj čsti najlepšie vědě:

v rozkoši sě neobloţij,

u panosti neumnoţij ;

ač sě v tom dvém neostřěţeš,

sám sě tiem najviec svieţeš.

Plodu nedá moklé pole,

a čest i v rozkoši vóle

nesedí na jednom stole.

Juţ ti všicku radu kráci,

v jedno slovo sě navráci:

milosrden bud’ k nevinnému,

najviece k člověku svému.

Chovajţ tvrdě moje slova,

budeť sluţba vţdy hotova

a ve cti vţdy obnova.“

On tu radu přije míle,

vstúpi srdce ke vší síle;

neb jakoţ tu s mistrem stáše,

tako sě mu jistě zdáše,

ţe nenie v světě jedna strana,

by mu nebyla poddána;

nebo obrově srdce jmějéše,

kakţkoli děťátko bieše.

Trn sě z mladu ostřě pučí,

sám sě vnadí štěnec rúčí,

šlechta sě vţdy ke cti lučí.

Jest Korintus město dávné,

vší ve čsti velmi úpravné,

k řěcký zemi jako hlava,

8

ţe sě v něm děje poprava.

Jakoţ svědčí Písmo svaté,

bylo to město proklaté;

ale svatý Pavel potom

pojměl mnoho truda o tom,

jakţ tu kacérstvo zatratil,

po Bozě lidi obrátil.

Tehdy Alexander knieţě

s svým sě rytieřstvem potieţe,

osypati sě tu káza,

ve vše královstvo sě vváza.

A kdyţ jeho osypachu,

všickni okolo něho stáchu,

ale všakoti najblíţe

poţité rytierstvo, jiţe

vši zemskú věc upravichu,

a jiţ jeho rada biechu.

Ti bydléchu u pokoji,

ţe sě juţ nehodiechu k boji.

Bě obyčej časa toho,

jakoţe uzřěchu koho,

jenţ byl dobrý v svéj mladosti,

a jakţ došel starosti,

dáno mu zboţie toliko,

do smrti třěba koliko.

Juţ málo za peniez zlata,

neb na kohoţ spadne stráta:

„Zavři přěd ním,“ dějí, „vrata!“

Po těch stáchu málem dále

v stranu podlé svého krále

jinošě, rytierstvo mladé,

jimiţ ještě mladost vlade;

ti, coţ neučinie múdrostí,

to oblepšie svú rychlostí.

Avšak přěd starými těmi

i také mladšími všěmi

Aristotiles sedieše,

jenţ tehdy králév mistr bieše,

svého mistrovstva uţívaje,

břěčtanový věnec maje.

Ten jmějéše na to znamenie,

ţe po něm věčšieho nenie:

jakţ sě břěčtan vţdy zelená,

tak ho múdrost povýšená

nebude viec polepšena.

Tehdy král mezi nimi stoje,

vezřěv na rytierstvo svoje,

nesnad bych mohl vylíčiti,

jakţ tiem poče vesel býti,

tak šlechetné lidi jmaje.

9

Stáše všie péče nejmaje;

neb ač by byl tak pokojen,

by nedbal i jedněch vojen,

avšak také lidi jmieše,

pro něţ drz býti musieše.

V ten čas tací dni biechu,

v nichţ všě osenie ktviechu:

ţito, víno, dřicvie, tráva,

kaţdé podlé svého práva.

Alexander časa toho

sebra lidí ovšem mnoho,

a kdyţ sě na vojnu vybra,

všěch lidí pět tisíc sebra.

Jedné biechu všitci vóle,

jakţ, kdy vyndú na pole,

dobřě by za to přisáhl,

ţe bratróv zástup vytáhl.

A jakţ jej rada nauči,

zástupy lepším poruči,

tak, jenţ zástup oprávieše,

z těch ze všěch jeden nebieše,

by nebyl stár let pětidcát

nebo najviece šestidcát.

Jakoţ jich starosty biechu,

kdyţ k boji pojediechu,

by kto tehdy patřil na ně,

zajisté přisáhl by za ně:

ne rytierskú jsú postavú,

ale vší kněţskú úpravú.

K tomu kci pověděti:

jmějéše tisícóv třidceti,

a to vše pěšieho lida,

jeţ nehledáchu klida.

Kaţdý těch oruţie jmiechu,

hráli, meč, pukléř nesiechu

a ţelezný klobúk k tomu,

hlavy střěha jako v domu,

kabát tvrdý nebo pláty,

mnohý pro ty došel ztráty.

V ten den, Alexander kdyţe

na vojnu sě s mocí zdviţe,

všě sě řěcká země vzhrozi;

avšak jedno sě ohrozi

město, chtě sě mu přiečiti,

svú hrdostí vz něho býtí.

Aténe sě to vzýváše,

v velikéj sě moci znáše

v lidech, v pokladiech, v

tvrdosti

i ve všiej velikéj čstnosti.

10

Alexander kdyţ ty řěči

vzvědě, ţe mu sě město příčí,

ni sě s kým o to potáza,

inhed v tom miestě rozkáza,

aby sě hotovi jměli,

jakţ by náhle k městu jeli.

Ne tak brzo král rozkáza,

aţ sě voj přěd městem skáza.

Snadno k tomu ponúceti,

ktoţ co sám bude chtieti,

ač i s škodú, však tam jeti.

Voj sě poče hotovati

a chtě města dobývati.

Tu spade strach lidi na všě;

stařější sě potázavše

řechu : „Dostúpím všie škody,

nepřímem-li své hospody.

Úsilno sě vz vodu bráti

a sě ostnovi spierati,

najviec vz hospodu státi.“

Protoţ tu radu vzemše,

krále s milostí přijemše,

dobychu věčné tvrdosti,

by neopáčil jich hrdosti.

Kdyţ sě s tiem městem umíři,

posla ottad posly čtyři

k městu, jemuţ Téba diechu,

jeţ také vz něho biechu,

aby jej míle přijeli,

nebo mu otpověděli.

Viz, kak byl to lid nesmierný

a svý hospodě nevěrný,

jeţ posly svého krále,

nepomeškavše nemále,

kázachu ţivy zahřiesti,

nedavše poselstva snésti.

Krále řěč dojide taká,

těch poslóv rodina vzplaka.

Vece král: „Bóh sešli ránu

na mě, ač toho zapomanu !“

V téj řěči nic neumnoţi,

přěd tiem městem sě poloţi,

káza sě všěm hotovati

a chtě města dobývati.

To město by v taký mysli,

brániti sě jmu pomysli;

a kdyţ k šturmu potekú,

u městě sě všickni lekú,

a naviece pro ten skutek,

z něhoţ král jmieše smutek;

11

bychu všichni bez náděje,

ţe sě jim všecko hoře děje.

Tu sě v tu dobu šturm poče,

jiţ ze všěch stran tváři točie,

pod nimiţ pěšcém státi,

jimţ zed bylo podebrati.

Nepřietele všidy ostúpi;

ktoţ sě kde na zdi vykupi,

ot toho pak střělci biechu,

jakţ vyzřieti nedadiechu.

By křik u městě veliký,

poddal by sě rád všeliký,

ale toho časa nenie,

by o to měli pomluvenie:

neb kdyţ v čem bude povada,

ani potaz, ani rada,

nenie kto čáky přidada.

Za malečko pomeškachu,

aţ zed všidy podebrachu;

tak biechu strachu poddáni,

přěmohú je bez všie brani.

By prostrana všudy cěsta,

ktoţ kady chtě, jde do města;

a kdeţ kto koho potká,

tu nejmá přěd ním ţivótka.

Všěm bě strachy srdce znylo,

rádo by sě dietě skrylo;

a kdeţ kto kam přiběhne,

tu nepřietele dosiehne.

Tehdy město zaţhú všidy,

nepřietel stá zde onudy;

a ktoţ kde z ohně uteče,

ten obak upadne v meče;

a ktoţ sě mečóv ukradne,

ten všelik v oheň upadne.

Povědě ti všecko sprosta:

jeden člověk ţiv neosta;

neb jakoţ zděli běchu,

takúţ otplatu vzěchu.

Zloba zlým sě vţdy obrátí,

dobré sě dobrým vţdy otplatí,

a ktoţ zle miení, ten vţdy

stratí.

Po rušení toho města,

kdyţ vše bezpokojé přěsta,

jakoţ juţ nikte nebieše,

jenţ proti jmu býti smieše,

pomeškav rok velmi malý,

káza, by sě hotovali,

a chtě sě za moře bráti,

12

netolik s tiem bojevati,

jenţ jeho zemi ochudil,

ale tak sě bieše vzbudil,

všěm králém vzdávaje přietu,

a coţ knieţat na všem světu.

Zatiem sebra všě své voje

i všeliké lidi svoje;

a kteříţ kak nedospěli

nebo k vojně neuměli,

těm poruči města, hrady

v svéj zemi zde i onady.

V tu dobu bě juţ dospělo

o korábiech všecko dielo,

jakoţ, coţ třěba stravy

i všeliké úpravy,

to vše při morském by břěze,

v korábiech na kotvách věze.

Král káza kotvy vynieti

a větrníky všě rozpieti.

Vztrţe sě vietr ovšem časný

i by ten den velmi jasný.

A kdyţ pojidú korábi,

nejeden svú mysl oslabi,

jenţ pro kořist rád jel z domu;

by bylo lze opět tomu

doma býti u svých dietek,

přijal by to za sen světek.

A třěba jim bieše toho,

ţe, kakţ jich bě velmi mnoho,

ze sta jeden se nevrátil,

a to kaţdý ţivot ztratil.

Neb zajisté kdyţ ot břěhu

v šíři korábi potahú,

zprostřěchu hlas aţ pod zořě,

snad na své budúcé hoře.

Člověk vţdy na vše séhne,

dobrého spieše poběhne,

ve zlém jsa, pak sě nehne.

Kaţdý, jakoţ ti sem pravil,

rád by sě té ceste zbavil

pro své dietky i rodinu.

Jediný král v tu hodinu

tam sě přič obrátil bieše,

jakţ o tom všem nedbajéše,

kromě jedna ţádost jeho:

poznati nepřietele svého.

Juţ běchu pominuli

ottad, jakoţ na moře vzplynuli,

časi jednoho měsiece

nebo k tomu málem viece,

13

aţ ten, jenţ koráb oprávie,

sběţe, tu řěč králi pravě,

ţe jiţ achské země znáti,

tu, kdeţ bylo jim přistati.

By králova radost velé,

spade u voj to veselé,

aţ vypraviti nemohu,

kakú vzdachu chválu Bohu.

Tehdyţ král v koráby vesla,

káza všěm přijéti vesla;

coţ hnáti vietr nemoţéše,

vesty dopomoci chtieše.

Ne tak brzo vesl dosěhú,

aţ běchu bliz při břěhu;

by ot břěha pláně taká,

jakţ by mohl dovrci s praka.

Král sě v svéj radosti vzchopě,

vzchyti podlé sebe kopie,

mocí takého vítěze

vrţe, aţ ustrnu v břězě.

V tu dobu stachu na měle

dvě stě korábóv dospěle,

jeţ vši naplněni hojně,

coţ která potřěba vojně.

Tu sě na břěh poloţichu,

stanoviště svá rozbichu,

pokrmiece dosti sebe;

a jakţ sě omrači nebe,

sotně mohú dočekati,

kdy by bylo léci spáti.

Tak běchu trudem hynuli,

ţe biechu dlúho u moři pluli;

nebo kdyţ člověk ustane

a postáti sě dostane,

dětí ni domu spomene.

Třetie sieho světa strana

Azia jest jmenována.

Tu stranu ot slunce vzchoda

okceána, moře, voda

i, otňadţe vzchodí zořě,

obteče Polednie moře.

Ot nás ji dělí hluboká

Prosřědnieho moře stoka,

toho moře, po němţ plovú

pútníci k Boţému hrobu.

Ot pólnoci ji zatieká

Tanajs, slovutnějšie řěka,

i jenţ Meotides slove,

ta ji také i oplove.

To nám lidé vyznávají,

14

jiţe v tý straně bývají.

Sú v ní vlasti nejednaké,

v nichţ jest bohatstvo všaké:

dvakrát léta ktvú osenie,

jehoţ v těchto zemiech nenie;

nic sě v nich nedostává,

jímţ ţiva člověčé hlava.

Coţ kamenie výborného

nebo zlata přědrahého,

jeţ moře neb země plodí,

to všecko ottad přichodí:

ryzie zlato z Arabie,

drahé kamenie z Indie.

Vše sám sobě člověk draţí,

sám sa nade vše zlato draţí,

však pro ně čest, duši váţí.

To mi také z Písma známo,

jeţ bylo v téj straně tamo

Babylon, město veliké,

v němţ bě bohatstvo všeliké.

Tu sě kdas obři sebrali,

kdyţ sú sě potopy báli,

věţi činiti počechu,

na níţto bydliti chtiechu,

ač by sě kdy Bóh rozhněval,

i poslal na svět dřevní přieval,

jakoţ to jest byl učinil,

kdyţ proti jmu byl lid zavinil.

Tu nikomu neotpustil -

neb vešken svět byl opustil -

kromě Noe jediného

a k tomu třem synóm jeho;

i také jich čtyři ţeny,

ty jsú potopy zbaveny.

Těch obróv myšlenie divné

Bohu by velmi protivné;

o to sě snadno potáza,

všěm sě jim rozjíti káza,

dav kaţdému hlahol jiný.

To sě sta v tu hodinu,

jeţ prvé řeč jednu jmiechu,

druh druhu nerozumiechu.

Dva a sedmdesát jich bylo,

tolikéţ řěčí přibylo.

Protoţ Babylon slove

proměna řěči obrové.

Jesti také v téj straně

všeho světa vniţ rozhranie,

Jerusalem, město dávné,

pro Boţí smrt ovšem slavné.

15

Tu pro ny náš Tvořec milý,

poníţiv své svaté síly,

ráčil za ny smrt podjéti,

nechtě diáblu moci přieti.

Ktěl-li bych to vše klásti,

co v téj straně měst i vlastí,

dotad ti bych řěč rozvláčil,

aţ by sě snad i rozpáčil.

Protoţ tu řeči ukráci,

v své pravenie sě navráci.

Jiţ by čas protivu zoři,

kdyţ bývá křik ptačí zboří,

kdaţto sě noc se dnem dělí,

a kdyţ slunce na svět spěli.

Alexander vzveda zraky,

vezřě na zořě oblaky;

uzřěv den, jako sě leče,

vstana, rúče sě obleče.

Šed i sta na jedný hořě,

obezřě tu vlast ot mořě;

potom sě v zemi obráti,

poče města shledovati;

a kam sě koli obrátieše,

tu na všě strany vidieše,

kdeţto vína, ţita ktviechu,

kdeţ která loviště biechu.

Zřěv všady dlí i na přieky,

uzřě, ande silné řěky,

z nich teče široce voda

a mocná v nich ryb obroda.

Vida to, velmi sě sţáda,

vzmluvi tak k svým lidem sada:

„Zřěte na všě strany v pole,

kaká v těchto zemiech vóle;

zde královstvo, zde chci jmieti

a vám chci své země přieti!“

Řka tak, nic neottěţe,

da, ktoţ co dóstojen bieše.

V tom sě nic byl nerozpáčil,

vniţ by vesvět byl podtlačil.

To sděv, káza vojem vstáti,

do Cilicie sě bráti.

Posla k městóm i na hrady

a k tvrzem zde i onady;

a jakţ ho náhle zvěděchu,

tak jej s milostí přijechu.

Tehdy sě v tu vlast uvieţe,

hlúbe tam přědce potěţe.

Uda sě jmu jeti tady,

kdeţto sú trojské ohrady,

16

ještě jedinké znamenie

tu, kdeţto leţí kamenie.

Nýnie-li tě lén slyšeti,

a ti budu vyprávěti,

proč sě mu rušenie stalo,

pročti se je to vše dálo.

Byl jest Paris, kněţic v Troji,

vzchován ve čsti, u pokoji,

jehoţ otčík i matka

pro lásku svého děťátka

tak běchu míle vzchovali,

jakţ mu vóli ve všem dali.

Jmějéše to knieţe k lovu

mimo všecko mysl hotovu.

Sta sě to časa jednoho,

kdyţ jezdi v lese mnoho,

aţ sě ot lovcóv zblúdi

a kóň sě mu velmi ztrudi;

přiboda sě s cěsty v púšči

pod krásný buk v jednu húšti,

vzvrha na suk uzdu s koně,

poče spáti, dřěvu sě kloně.

Zdieše sě jemu v téj hodině,

uzřě ve sně tři bohyně:

jednu, jenţ vládne milostí,

druhú, jenţ vládne múdrostí

i seho světa udatstvem,

třetí, jenţ vládne bohatstvem.

A ty zlaté jablko jmiechu,

o něţto sě velmi přiechu;

nebo bieše na něm pisáno:

„Která kraššie, téj bude dáno.“

Vzvolichu ho súdcí sobě,

řkúc: „Dáváme tu moc tobě,

ať sě nepřem déle o to,

daj, který chceš, jablko toto;

a nad čím nás která móţe,

toho tobě vţdy pomóţe.“

Tehdy sě sta v tu dobu,

on poče sě raditi sám s sobú,

vece: „Co sě nedostává

mně podlé knieţecieho práva?

Mám přieliš mnoho bohatstva

a také se jmám podlé udatstva,

podlé jiných smysla dosti:

coţ viec třěba múdrosti?

V štěstí také mám vóli časnú,

bych jedno jměl ţenu krásnú!“

Řka tak, téj jablka dohodi,

jeţ nad milostí vévodí.

17

A jakţ brzo je rozsúdi,

vztrhna sě vietr, jej ubudi,

proňţ musi pryč ottad jeti,

jmaje tu věc na paměti,

kak by sě mu to dostalo,

jeţto sě jmu ve sně dálo.

Tehdy mu na mysl tanu,

na jednu věc rozpomanu,

z nieţ mieše sličnú příčinu,

proti Řěkóm zjevnú vinu.

Stala sě jest byla kdasi

škoda Troji v dávné časy.

Herkules byl kněţic řěcký,

v udatstvě vybraný, dětský;

ten byl Troji prvnie bieda:

pobil Parisova děda,

k tomu zabil jemu dva stříce,

pro něţ leţí Troje nicě;

a vzal mu byl v téţ časy

tetku ovšem divné krásy,

Esionie, čstnú děvici.

Tu dal jednomu knieţeti,

Telamonu, jenţ s ní knězě

doby, Ajaka vítěze.

To jest byla vina troje,

pro niţ Paris, knieţe zTroje

proti Řekóm srdcem stonal,

aţ jest to i dokonal,

jakoţ je jim unesl ţenu

najkrašší v světě, Helenu,

pro niţ sě jest stala vojna

Řěkóm s Trojí nepokojná.

Jsú přěd ní deset let stáli,

tu vítězi vojevali.

Nejeden toho zlým uţil,

jenţ tu svój ţivótek sloţil,

těch vítězóv s obú stranú,

na něţ kdyţ sě rozpomanu,

aţ mi sě v srdci zavine.

Pro tak malú věc jediné

plakala nejedna matka,

zbyvši tu svého děťátka;

lkalo srdcem mnohé druţě,

zbyv svého milého muţě.

Ach, srdce člověčé bludné,

ach, zamyšlenie neklidné,

jeţ pro jednu ţenu -

jměla krásu přěmnoţenú-

vešken sě svět byl zbudil,

deset let sě vojnú trudil,

18

aţ v jedenácté léto -

kak mi zpomanúti zle to! -

čstné město Troje dobyto.

Tu bez čísla lidí zbito,

jakoţ řiedký kto hostaven,

starý i mladý ţivota zbaven,

naposled město seţţeno.

Řiedko jest kdy pochváleno:

bez trávy lúka sečená,

bez příslovie krásná ţena.

To také písmo vykládá,

ţ’ toho města čstná ohrada

deset let plně hořala.

Škoda jest takého diela!

Tak sě jest stalo rušenie.

Jiţ sě vráci v své pravenie.

Jakoţ napřěd pravi,

Alexander tu sě stavi.

V tu dobu jenţ s ním tu biechu,

takú záhubu uzřěchu;

neby jeden tu nepyče

a ţalostí lomě ruce.

Vidúc na vítěţských roviech

o jich skutcéch, o jich sloviech

kdes na kameni vyryto,

kdeţ všemu světu neskryto,

řekú: „Dojdem téţ strasti;

vešli smy v neznámé vlasti,

z nich sě viec nevypravíme,

aţ sě ţivota zbavíme.“

Král uslyšav řěč svých lidí,

vece: „Proč váš smysl v tom blúdí?

Nikdy nenie čsti dóstojen,

kto ce býti vţdy pokojen.

Doňadţ koně nepokuši,

péči vţdy naň jmieti muši;

ten sě takéţ skazí stáním;

jakoţ častým osedláním.

Takéţ jest kaţdý člověk,

má-li pokojný tento věk;

pokoju sě tak obloţí,

aţ snad v lenosti umoří.

Protoţ mé srdce tam spěje,

kdeţ mi sě, bohdá, čest zděje.

Jedno chcete-li pohověti,

chci vám něčso pověděti,

pro něţ jmám všicku náději,

ţe tam k nepřieteli spěji.

Kdaţ mi mój otčík pohynu,

zdě mi sě v nocní hodinu;

19

mysléch leţe sám jediný -

ničijéše nikte jiný -

co by mi bylo sobě zdieti,

nevědiech sě co přijéti:

vrahom-li sě otpierati,

čili tak v porobě státi.

Tak mi myslce v obém stáše.

Ktoţ tu biechu, kaţdý spáše.

Mysléch jakţto pták některý,

jenţ sobě nedojme viery,

kdyţto sobě ptá pokoje,

kde by choval dietky svoje,

nesměje lap hniezda sklásti,

boje sě všeliké nápasti,

aby hniezda vietr neobořil,

neb sě had k dětem nevznořil,

letě dlúho v lesi, v poli,

aţ snad někde miesto zvolí.

Tak mi sě uda uzřieti,

ande sě tako prosvieti,

jakţto kdyţ bude z hromu blesk,

pro něţ sobě tak velmi stesk,

aţ zapomanuch sám sebe;

i vezřěch, naliti z nebe

jeden krásný člověk sstúpi,

jenţ ke mně bliz přistúpi;

všěcka na něm čstnost bieše,

a tak divné rúcho jmieše,

jakţ mi sě nezdá nikake,

by kdy člověk vídal také.

To sem tak vidal právě,

jeţ jmieše na svý hlavě

korunu z zlata světlého

a z kamenie přědrahého.

Nemoh jmu jmene zvěděti,

jedno to mohu spomněti:

cos mu bě na čele psáno,

jeţ mi věděti nedáno.

Kdyţ ho chtiech potázati,

on prvé svú řěč uchváti:

,Vynidţ,’ vece, ,z kraje svého,

podámť vši čest světa seho,

a kdeţ mě uzříš potom,

nemysl zlého lidu o tom.’

Tehdy jak brzo to povědě,

kam sě podě, ţiv nevědě;

ale jakţ sě přič obráti,

všě sě ta světlost zatrati.

V tomţ tvrda jest má náděje,

coţ jest mluvil, ţe mi sě zděje.“

20

To sě v krátce všecko zlíči,

ta řěč, jiţ jim král vylíči,

ţe, kdyţ sě uda jemu

přijeti k Jeruzalemu,

tu jej ten potka tělestně,

jehoţ bieše vidal ve sně,

s takým znamením velikým,

s ţidovským zástupem všelikým;

a jakoţ jej náhle potka,

pade přěd ním velmi zkrotka.

Tomu sě diviti jechu

ti všickni, jenţ s ním biechu.

A kdyţ mu tu čest pokáza,

vojem do stanóv rozkáza.

Šed do města s málem lidí,

milostivě sě poklidi,

i jakţ jej ten muţ nauči,

tak sě tu Bohu poruči.

Dav pravé přiezni stvrzenie,

vzem s milostí otpuštěnie,

káza vojem ottad vstáti,

chtě sě k nepřátelóm bráti.

Jiţ byl vtáhl daleko v zemi

proti nepřieteli svému

Macedo, ten opravitel

i své vlasti obranitel.

A kdyţ příde pověst ta

v perské hrady i u města,

tehdy z těch okolních tvrzí

potočichu posel brzý,

aby sě král Darius střěhl,

ţe jeho nepřietel přitiehl.

A kdyţ s tiem posel přiteče,

Darius sě velmi leče.

Kak by mnoho příčinnějí,

pokladem, lidmi silněji -

neb jmieše královstvo dvoje,

z nich nadeň mohl jmieti voje -

ale ţe vţdy byl pokojen,

ţe nedbal i jedněch vojen,

tiem proti mu bieše mdlejí,

jímţ by mohl býti silněji,

ač by byl srdce toho,

k němuţ jmějéše lidí mnoho.

Však nechtě, by sě kto domněl,

by v čem své moci zapomněl,

káza sě všěm hotovati,

chtě nepřátely potkati.

A jakţ brzo provolachu,

tak všickni na vojnu vstachu.

21

Zatiem sě také potáza,

Alexandru list rozkáza,

řka: „Král Darius, král nad

králi,

jehoţ sě moci vše nevzdálí,

Alexandru, sluzě svému,

dietěti obak čstnému,

spoviedaju milost svoji,

ke čsti radě i pokoji.

Vědě, ţe jsi po letech mladý,

proněţ ještě nejmáš rady,

češeš jablka nedospělá,

varuj se takého diela!

Kdeţ ovoce nedospělo,

češeš-li to, tratíš dieto.

Poddals sě v vojenské bydlo,

chovaj se, byť neostydlo!

Ale na jakéţ si době,

jeţ slušie, poslal sem tobě:

uzdu, měšec, mieč okrúhlý,

jeţ obrovnán na všě úhly,

ten sě tvým letóm podobá.

Pakli která tvá chudoba,

měšce sě jedno dotieţeš,

aţ s potřěbu vyvieţeš.

A snad si sě tako splašil,

mníš, by tě nikte neustrašil:

uzdy sě na to dotieţe,

vniţ plachý kóň, tak tě svieţe.“

Alexander listy přěčta,

uslyšav, kaká jest řeč ta,

vece: „Lépe rozuměji,

kak sě ti daři vypravují,

tento se mieč na to maje,

jenţ okrúhlý na všě kraje,

stojíte všickni vidúce,

ţe jej drţi tvrdě v ruce,

takéţ to vězte právě,

ţe jiţ veš svět jmám v svéj

opravě.

Tento měšec to vykládá,

ţe, coţ váš král má poklada,

skrze ten móţte věděti,

ţe to všecko budu jmieti.

Uzda mi sě hodí k tomu,

kdyţ juţ sadu v jeho domu,

všecko, coţ jmá, sě rozplení

a jej svieţi vniţ vól léní.“

Rozkázav poslóm ta slova,

da jim listy k tomu znova,

22

potom daři i kaţdého

podlé práva králevského.

Vzemše posli listy jeho,

nesú je přěd krále svého.

Přěčta listy král pohanský,

jeţ mu bě poslal král řěčský,

poče sě tomu diviti,

ţe směl kdy to pověděti

a řka: „Jmám svět v svéj poruce,

jakţ ten mieč drţi v ruce.“

Podivi sě také tomu,

ţe řekl: „Sadu v jeho domu,

vládna všěmi městy, hrady

v jeho zemi zde i onady.“

Svým řitieřóm to rozprávě,

svú korunu na sě vstavě:

„Však já sem,“ vece, „král nad králi,

mne sě po všem světu báli

vši králové i knieţata,

dávajíce dan ot zlata.

Kak mu móţe to přijíti,

by mohl v takú čest kdy vníti,

jakţ by objal mé králevstvo?

Vizte, kaké psal bláznovstvo!“

Řka to, káza poslóm siesti,

uzel máku jemu nésti

a řka: „Věz to, pyšné robě,

posielaji ten mák tobě,

aby věděl, co jmám moci

vlastních lidí, bez pomoci.

Tu jest ovšem máku mnoho,

ty nemóţeš čísti toho;

tolikéţ jmám já vojí,

všudy lid sě vniţ roj brojí

okolo mne za tři míle;

nýnie čísla téj všiej síle.

Tisíc na jednoho tvého

jmám rytieřstva výborného.

Kako chceš boj se mnú vzéti,

nemoha té moci jmieti?

Raziť, by sě mně pokořě

bral sě zasě přič za moře,

ač zbýti chceš zde hořě;

chtě královstva zde dobyti,

móţeš tam svého zbýti.“

Alexander tu řěč slyšě -

ande posel mluví tišě -

káza uzel rozvázati

i poče ten mák zobati

a svým Řěkóm udávati.

23

Kaţdý jeho hrst nachváti.

„Zobte,“ vece, „moji Řěci,

ci vem něčso dobrého řieci,

z něhoţ vám bude všěm radost

a pohanóm v srdci ţalost.

Tento mák to znamenává,

ţe nám Bóh je všě poddává.

Jelikoţ ho zrn zzobete,

kdyţ u boji juţ budete,

tolikéţ pohan pobijete,

v tom sě vám nic nepoměte.

Jakoţ ten mák zuby zetřem,

tak zástupy jich všě potřem.“

Potom poslóm těm povědě:

„To jáz jistě,“ vece, „vědě,

ţe mnoho lida jest při králi;

ale to já velmi chváli,

ţe tak měkké lidi vodí;

úfaji u Bóh, ţe mi neuškodí.

Jakţto ten mák Řěci zobí,

tak vašeho krále pobí.“

Řka to, káza poslóm vstáti

a pepřě jim uzlík dáti,

aby nesli králi svému,

zpoviedaje tu řěč jemu

řka: „Poslals mi máku mieru

a pravě to na vši vieru,

ţe tolikéţ jmáš svých lidí;

však o tobě zle sě klidí.

Ač jich s tobú jest přěmnoho,

coţ jest obak do toho,

kdaţ jsú měkci vniţ mák zralý,

v nichţ jmáš v boji statek malý?

Poviz rúče uzla mého:

s čímť jest tvrzí máku tvého?

A taká jde hořkost z něho,

v němţ by bylo něčso zlého!

Těch jest zrnec velmi málo,

však by o ţivot tobě stálo,

nemohl by jich všěch zzobati.

Skrzě to rač znamenati:

málo lidí jmám při sobě,

budúť v boji horci tobě!“

V tu dobu Darius stáše,

kdeţ svých lidí moc sbieráše;

a kdyţ jiţ sebra voje,

chtě zvěděti, lida co je,

spudi všě v jednu ohradu,

jakţto pastýř činí stádu;

čite z jitra aţ do noci,

24

však nezvědě všie své moci.

Tak některá domovnice

z jitra přečte své ovčice,

aby pastýř téţ přihnal

ovčice, jeţ v stádo vyhnal;

ale mnohá, ne všě přídú

ovčice, jeţ v stádo výdú:

některá snad s skály spadne

a některú vlk popadne.

Takéţ sě těm lidem dosta,

řiedký opět domóv postá.

Zatiem vybera lehčejších

lidí na koních rúčejších

šestdesát tisícév poně,

s nimiţ posla své podkonie,

čstného rytieře Menona,

jenţ svú jézdu zle dokona.

Ten to rozkázanie jmieše,

ţe mu slédati voj bieše,

kde by sě sebrali Řěci,

proti jim jemu bieše léci.

Král Macedo, kdyţ to vzvědě,

své lidi k boji pořiedě-

jeţ uvěřiti protivno

i také zajisté divno,

ţe tak maje lidí málo,

avšak sě mu to dostalo,

jeţ pobi ty všě voje,

jakoţ brzo došel boje,

tak jakţ, coţ nepřátel bylo,

nic nebo velmi málo zbylo.

A kdyţ ten boj odrţě,

vojnu ottad náhle vrţe.

Kakţ byl ustal, všakţ nepřěsta,

hnav, doby jednoho města,

jeţ Sardis i dnes slove.

To s jedné strany oplove

Sagarius, silná řěka,

s druhé sě s ní moře stieká.

A tu biechu kola dávná,

tak chytrá i tak úpravná,

jakţ jich nikte nemoţéše

rozebrati ni umieše.

V tom ti lidé miechu vieru,

ktoţ by poznal jich rozměru,

ţe té země králem bude

i to, coţ chtě, to dobude.

Ta byl ustavil král Mida.

Tehdy Alexander vnida,

ohledav kola i vzdviţe,

25

vzpodejma i pusti níţe;

točiv jimi sěm i tamo:

„Nic mi,“ vece, „jest v nich známo;

co věčého třěba trudu?

Jakţ mohu, tak jich dobudu!“

Výma meč, počen ot vrchu,

roztě kola, aţ všě prchú.

A kdyţ tu vši věc poklidi,

posla ottad v jézdu lidi,

aby všickni v tu vlast vehnali,

měst i hradóv dobývali.

Sta sě to na krátké roky,

podbichu všě Kapadoky

a jednu zemití Lydu.

Ottad kdyţ zasě přijidú

do Tyře, kdeţ král bieše,

kdeţ jich čekaje leţéše,

přečekav tu noc jedinú,

a jakţ brzo ta noc minu

a den sě na svět pokáza,

tak vojem vstáti káza.

Dosti divno, ţe to mohl zdieti,

hna toho dne mil třidceti,

k nepřieteli pospiechaje,

vţdy sě toho domnievaje,

zda by, to Darius zvěda,

potkal jej v horách, přědjeda.

Jest tu bliz Eufrates řěka,

jeţ, slyši, z ráje vytieká,

u nieţ král Darius voje

sebra na své bezpokojé.

Vzvěděv, ţe ten bliz přitahá,

jenţ na jeho vši čest sahá,

hnu sě s vojmi s toho miesta,

kadyţ mu upřiemná cěsta

proti Alexandru jíti.

Byl sě událo tu býti,

co by tu uslyšal hrózy,

kdyţ sě hnuchu ottud vozi!

A to by také uslyšal:

z šalmějí, z bubnóv hrozný šal.

A nejeden tu komoň hrzal,

svú podkovú cest potvŕzal,

kdyţ sě vznímal, lomě zuby.

Nejedny zubrově trúby

v skalách své prostřěly hlasy,

jakţ sě zdáše, by v ty časy

všěcky sě skály bořily.

Taký běchu křik stvořily,

taký dieše vzuk pod zořě,

26

vniţ by sě třásl svět i moře.

Tak sě bě vypravil hrdě,

vší věcí silně i tvrdě.

Před zástupem právě v čele,

jenţ pohanská viera velé,

táhniechu vóz osm koní,

a ti biechu všickni broni.

Na tom voze zlatá škříně,

v nieţ leţéše jich svacině.

S obú stranú toho voza,

kdeţ jich viera i všě hróza,

jedieše dvanádcet muţí,

jich kaţdý téj škříni slúţí,

a kaţdý jmaje řeč jinú,

rúcho rozličného činu.

Pohanstvo tak za to jmají,

ţe ti lidé neumierají,

řkúc: „Sú na věky ţivi,“

avšak jsú v téj vieřě křivi;

neb řěky, moře, vše splyne,

coţ na světě, všecko mine

kromě slov Boţích jediné.

Za tím vozem bliz jediechu,

jeţ rodina králi biechu,

dvadceti tisícóv vplně

a všitci v hedvábný vlně

biechu i přědrahém rúšě,

jakţ hrabiem, knieţatóm slušie.

Ti všickni biechu na přědku.

Sám král jedieše v prosřědku,

jenţ pro veliké bohatstvo,

pro rozkoš i pro ozračstvo

na zlatém voze jedieše,

a ten pro blesk vešken hořieše.

Nad vozem pro letní zparu

proti slunečnému varu

orlice bě pověšena,

jeţ bieše chytře vymyšlena,

aby pod ní horkost stydla.

Ta jmějéše zlatá křídla.

Podlé voza jenţ biechu,

jeţ sě vdy krále drţéchu,

jeho bliţšie přirozenie

královského pokolenie,

dvě stě jinochóv výbornějších,

svúšlechtú přirozenějších.

Málo dále pak přěd těmi

královskými jinošemi

deset tisícév vzástupě,

jeţ diechu vši v jednom slúpě.

27

To vše výborní rytieři,

těch komonstvo pod kropieři,

ratiště jich postřiebřena

a kopie všě pozlacena.

Ješčeţ kromě toho všeho

jmějieše lida pěšieho

dvakrát tisícév třidceti;

ti běchu na to pojeti,

aby pro těch lidí hrózu

neprotřěl sě nikte k vozu.

Bě obyčej časa toho,

jakoţe doma nikoho

své čeledi neostavili,

ţeny, děti, všě pojeli.

A bieše král vzal v tu dobu

matku, ţenu, děti s sobú,

a coť mzhóv patset moţéchu,

to s ním poklada nesiechu.

Za tiem lehčejší lid příde,

jenţ mnoţstvem z čísla vynide.

Juţ bliz sebe stáchu dvoje,

řěčské i pohanské voje,

čekajúce s obú stranú

druhého dne světlost ranú;

neb jim bě věděti dáno,

ţe jakţ jutřě bude ráno,

kda sě slunce prosvietí,

tu sě spolu vojem sníti

i dojíti bylo boje.

Tehdy král Darius stoje,

k svým vojem při jedný hoře

mluví u velí pokořě,

jakţ, ktoţ tu bieše, taký -

leč bohatý, chudý - všaký

jeho řěč pokornú slyšě -

an k ním mluvi velmi tišě -

neby tak srdce tvrdého,

by nepolitoval jeho.

„Slyšte,“ vece, „čstní otčíci,

všie šlechty přědší dědici!

Kaţdý vás svú šlechtu vzvěda,

vzpoměň sě na svého děda,

z kakéhos pošel poroda.

Nenie tak tvrda příhoda,

by té nemohl podrţeti,

chceš-li svú šlechtu pomnieti

kak jest spáčiti dóstojna,

jeţ sě nynie děje vojna,

kdeţto jest sluha vz hospodu,

vniţ mladý zvěř plove vz vodu,

28

neb i posléz vezme škodu.

Takéţ to bláznivé robě,

jeţ mě vzbuzuje proti sobě,

na něhoţ nalehu tako,

jakţ mne nezbude nikako.

Co je vzpáchal, sami vizte,

jeţ protivno jest zajisté;

i vás kaţdý div sě tomu,

kdyţ sě kto přiečí komu,

jehoţ sú sě mocní králi

i mocná knieţata báli.

Vzpoměňteţ, ţe ste svobodni,

a tito hostie nehodní,

jiţ sú porobeni vámi.

Pomyslite na to sami

pro svú čest i také pro mě:

ač ny svú mocí polomie,

čest i zboţie potratíme,

jakţ sě viec neopravíme.

V vieřě sobě všitci sstojte

i mému sě snu okojte;

nebo sě ten, ač Bóh ráčí,

po méj čsti na jevě zračí.

Vidiech ve sně řěčské stany,

jeţ sú nám, bohdá, poddány,

ande po nich oheň taký

ot země aţ pod oblaky;

a jich král stáše přěde mnú,

chtě cosi mluviti se mnú,

a na něm zlaté okovy

a pláš aksamita nový;

i postá přěde mnú málo.

Toť mi sě jest ve sně zdálo.

Ještě viec Iepšieho vědě,

jeţto vám potom povědě.“

On tak ještě stoje mluví,

aţ přiteče z řěckých vojí

posel, pravě ty noviny,

ţe jíţ řěčské hrdiny

s svým králem i s svú vší mocí

za sě běţie i dnem i nocí

kromě cesty v hory, skály.

By křik u vojech nemalý,

ande sě všickni veselé

a koně přidati velé.

A jakţ jim koní přidachu

a přěs řěku sě přěbrachu,

kromě rozmyšlenie všeho,

netbajíc na králi svého,

coţ mohú vybósti z koní,

29

to bez cesty kaţdý honí,

chtě po nich prvé utéci,

mniece, by běţeli Řěci.

Kam tvá, králi, moc pospicchá,

kdeţ ti nebude do smiecha?

Kam tak nevěhlasně běţíš?

Kamo takú zbroji stěţíš?

Za mníš, by tam utěţal?

Za mníš, ţe by přěd tobú běţal,

jehoţ jest jediná péče,

by ty nezbyl jeho meče?

Juţ bliz Saracéni biechu

k městu, jemuţ Iskon diechu,

v němţ král řěčský tehdy bieše,

kdeţ s svými vojny leţéše.

Tehdy řěčská stráţě pozna,

ţe pohanstva zbroje hrozna.

A snadno bieše poznati,

komuţ bylo na to ptáti;

neb jich bě mnoho bez čísla,

kaţdý ţena bez rozmysla;

a kadyţ koli hnáchu,

jakţto mhla bieše ot prachu.

Sehna jezdec, stráţě náhlý,

pravě, ţe pohani přitáhli.

Tu křik sprostřěchu veliký,

odění chce rád všeliký;

a jakţ který panošě slove,

tak toho pán jeho zove:

on Radvana, sen Mladotu

a sen Jana, on Radotu.

On spalnieř juţ na sě vleče

a sen potřěbuje meče;

na nom jiţ ţeleza brnie

a sen tepruv vsýpá brně;

některý jiţ vzpíná pláty

a sen juţ drţí štít zlatý;

onen juţ sedí na koni

a sen dospěv, oř juţ prohoní.

Druh druhu koně přidává

podlé vojenského práva.

Za malý čas pohověchu,

aţ všichni zajedno dospěchu;

však najprvé král byl dospěl,

a ktoţ mohl, ten po něm pospěl.

V tu dobu spolu sě potkachu,

zpořiedivše všichnu svú dráhu.

Král řěčský náprvé vzváza

a všěm svým téţe rozkáza;

rytierstvo sě o něm shrnu.

30

Tu k nepřátelóm poprnu

jakţto koli vlk zamrlý,

jenţ pro hlad otvěsí krli,

za nímţ lační štěnci tekú,

hladem sotně nohy vlekú,

potekú za ním mlaštiece,

přijésti sě rádi chtiece;

a kdeţ uzřie stádo v poli,

vysunúce sě na ně z dolí.

Takţ vlku přibude síly

a ščenci mu budú čili;

a jakţ sě k stádu připrne,

kaţdé skotě strachy strne,

nesmieti sě bude hnúti

ani kamo poběhnúti.

Jakoţ vlcie činie stádu,

tak Řěci v pohany spadú.

Král pohanský by tiem vzrúzen;

uzřěv to, ţe jest oblúzen,

otstúpi ho všě náděje,

nevědieše, co ţiv zděje.

Tak sě bieše hrozně ustrašil

a k tomu vešken lid splašil;

poče sě stavěti ochotně,

ţe strachy mluvieše sotně!

Náhlost sě ničemu nehodí

ktoţ sě s krotkostí obchodí,

nad nepřátely vévodí.

Avšak sě domysli toho,

maje viece lidí mnoho,

a řka: „Jakţ nastúpi na ně,

osadě je v kaţdé straně,

polomi je bez pakosti,

[...]

Dobřě bě umyslil tako,

ale však sě sta jinako.

Nebo ktoţ sám sobě hřímá,

tomu búřě nic neotjímá,

leč bud léto, leč bude zima.

Juţ na špici právě stáše

král řěčský, kdeţ boje čekáše,

zpořiediv kaţdého k tomu,

v kterém křídle býti komu,

a sám přěd zástupem v čele

k bojovi hotov dospěle.

Podlé něho v pravé strani

biechu vítězi stavani:

syn Permenióv, Nikanor,

a jeho bratr, Polykanor,

za tím Cenos, Ptolomeus,

31

Perdikas, Klitus, Tydeus.

To všecko jinošě mladé

a kaţdý zástupem vládne.

Po těch pak na levéj straně,

kdeţ počátek kaţdý ráně,

Permenio bieše postaven,

poţitý muţ, však nezbaven;

za tím jeho syn Filota.

To pak bieše lepšie rota.

Tu bieše Antigon, Kraterus

a po těch vítěz Severus.

Jakţ ti pravi, to ti biechu,

jeţ zástupy vládniechu.

Tehdy král kopie dosáhna,

malečko ořě povztáhna,

své šlechtice upomanu,

zřě na nu i na sí stranu,

chtě poznati jich útrobu,

kto s ním miení v tu dobu:

neb co které srdce miení,

v kteréj vóli neb ve chtění,

to vše znáti na vezřění.

Pány prosbú ochoťuje

a chuzším dary slibuje.

Za tiem malečko postoje,

prvé neţ dojedú boje:

„Ktoţ ste,“ vece, „sem pozváni,

chuzšie panostvo i páni,

vaši dědové i přědci -

rozliční sú na to svědci -

jsú nepokoj veţdy střěli,

pro něţto jsú i čest vzeli;

a jakţ jsú byli dědové,

takéţ budţte i vnukové,

kaţdý na svój rod spomana.

Dnes vám jest čest v ruce dána,

ač jedno budete chtieti

svú šlechtu i rod pomnieti.

Dnes jest juţ čas přišal toho,

jehoţ sem ţádal přěmnoho;

dnes nepokoj bude krácen

a vás kaţdý pobohacen;

mně dobrého slova přějte

a sobě vše zboţie mějte!

Patři kaţdý na ny voje,

kakť sě uzlativše stojé!

Snad jsú sě na jhru vybrali,

a ne proto, by boj brali?

Vizte, kakť na nich zlato hoří,

pro něţto dnes budú v hoři,

32

kdyţto pro kořist je svlačie

a koňmi je nahy stlačie.

Kakť stojé sebe široce!

Vizi, ţe sú na poskoce.

Coţ mluví, dobřě poznáte,

aţ skrzě jich štíty zlaté

ţelezná kopie proskočie

a z jich srdce krve utočie.

Ještě bych k vám mluvil viece,

ale strach, ţe poběhnú k řěcě.

Pospěšmyţ - juţ ti sršie -

dřieve neţ sě pryč rozpršie!“

Řka tak, kopie navrţe,

spade v nepřátely brţe,

neţ kdy kámen vrhú z praka.

Taký křik i hróza taká

by u vojech stranú obú,

jakoţ sě zdáše v tu dobu,

by sě juţ vesvět bořil,

taký sě tu křik bě stvořil,

ande koni v tieskni řehcí

a meči v odění skřehcí,

ande z lučišť nejedna střěla

vynde i z samostřiela.

Nikdy z přievala i jednoho

nespadne kropí tak mnoho.

Juţ bě trub nic neslyšěti,

pro prach nebe neviděti.

Tehdy na prvniem pohnání,

kdeţ lepší stáchu pohani,

kdeţto sě korúhvy stviechu,

kdeţ sě štíti zlatem lskniechu,

tam sě král řěčský oboři,

vznímaje sě na svém oři,

patřě, by sě čstný nahodil,

jehoţ by sě kopím hodil.

Sta sě mu čstná příhoda

potka jej syrský vévoda,

Aretas bě menovaný,

najlepší mezi pohany;

ten jmieše na helmě kámen

pyrop, jenţ svietí vniţ plamen.

Ten potka krále řěckého;

prvú ranú kopie svého

prosřěd štíta sě ho hodi,

zetřě kopie, však neuškodi.

Král sě mu brzo oplati

a rychle mu ţivótka ukráti;

neb jakoţ jej rychle potka,

nejmě přěd ním ţivótka:

33

štít, pláty, brně jmu protče;

on spade, kóň sě mu potče;

v samém srdci kopie přěkla;

ten prvý jide do pekla.

Tehdy sě zástup zamiesi -

biechu v vojště lítí čěsi -

ande Ptolomeus s Klitem

i sen i on s zlatým štítem

jakţto dva lvy hladovitá

nebo dva vlky nesytá

prosřěd stáda ovcě svězie,

takéţ ona dva vítěze,

na koho sě obrátíta,

tomu ţivótka ukrátíta.

Neb kdyţ Klitus s Artofilem,

sen i on na oři čilém,

bodeta na sě kopíma,

vznidú dřízhy mezi níma;

zatiem sě potkasta sama

koňmi, prsmi i hlavama,

a jakţ sě druh s druhem srazi,

spadesta koňma přěz vazy.

Tak sě tvrdě sešla běsta,

jakţ za umrla leţiesta,

nemohúce vlásti sobú

z otrapa velikú mdlobú.

Inhed Klitus v tu hodinu,

jakţ málo ho mdloba minu,

dřieve sě neţ on opravě,

přistúpě mu blíţe k hlavě,

prvé neţli sě nadviţe,

hlavu jemu mečem střiţe.

ßy boj tvrdý s kaţdé strany

mezi Řěky i pohany,

aţ Mazeus pohan vyteče,

proti nepřátelóm křiče.

Ten na prvniem svém potkání

pět Řěkóv do smrti raní:

o jednoho kopie přěkla,

v druhého nóţ do pěsti vekla,

třetieho mečem uhlavi,

čtvrtého mlatem unavi,

na pátého sě navráti,

toho i s koněm přěvráti.

Tu sěč kdyţ uzřě Filota,

by jmu líto svých ţivota;

na Mazea tam pomieni,

an sě stvě v zlatém odění.

Prvé neţli u něho by,

deset pohan mlatem pobi.

34

Ot těch sě tam přič obrátě,

vítěţsky svój meč vychvátě,

tu sě mu šest naměři.

Ti všickni biechu rytieři;

ti jej ve zlý čas potkachu,

Filotasóv meč poznachu.

Nedlúho o nich ostúpa,

aţ do jilec meč v nich skúpa

a v sedmém meče otehna;

tu jej pohanstvo obehna!

Jakţto koli vepř divoký,

jenţto má široké skoky,

kdyţ naň vyvrú láji

někde v luzě nebo v háji,

bude-li neučená láje,

stane vepř, nic nedbaje;

ač který pes k němu vnočí,

vezma ránu i otskočí;

pakli naň vyvrú psy vnadné,

lovec jej jako ukradne:

takéţ vítěze onoho

potka Saracénstva mnoho.

V ten čas budieše bez něho,

by nebylo otce jeho.

Ten s Kraterem a s Volkonem,

Cenosem a s Antigonem

přispěchu brzo k Filotě.

Coţ si jich slýchal v tý rotě,

v tom pobití i v tom hluku,

ten kaţdý sám na svú ruku

člověkóv bliz do sta zabi,

však své síly neposlabi.

Tu ten boj postá na dlúzě,

mnohý proto došal núzě.

S druhé strany tu bliz stáše

bratr Filotóv, jenţ boj bráše,

seka lidi zde onady.

Tu naň vytěţe jinoch mladý,

jemuţ Endinius diechu;

zlý mu čas přijide pohřiechu!

Neb jakţ potka Nikanora,

na krátce sobú obora,

kopím jemu štít obrazi,

však ho ničse nepokazi;

tak sě mdle otrúti kopie,

jakţto kdyţ z búřě krópě

někde na tvrdý dóm spadne:

tak ono dietě neradné

Nikanoru sě otrúti.

Hněvy sě Nikanor smúti.

35

Zlé sě stává proti zlému:

brzo sě oplati jemu;

beze všeho pomeškánie

pusti meč po levý straně,

počen ot oka levého,

přěpusti aţ do druhého.

Stáše také bliz ot toho

zástup vévody jednoho,

jenţ Neguzar slovieše;

ten Řěky všě tu udivieše,

k vojně násilně rozumný,

k kaţdý sěči velmi umný,

jakţ, coţ kaţdého oruţie

jest k vojni i k boji slúţě,

k tomu všemu byl dospělý

i na div ovšem umělý,

kopím boda na prostraně,

v tieskni mlatem, noţem raně;

kam sě ten obráti seka,

tu krev teče jako řěka.

A kdyţ to uzřě Filota,

ţe proti jmu mdlé ta rota,

ande krvaví jdú potoci,

hna tam a ktě svým pomoci,

k Neguzaru sě přiboda.

Stať sě mu dobrá příhoda:

udeři jej v helm po vrchu,

aţ jiskry vysoko zprchú.

Neudeřil bieše lehce,

pojide meč s helma skřehcě;

ještě bieš ruky neottrhl,

kterúţto sě bieše zavrhl,

tak ho bieše dosáhl krutě,

ruku mu po loket utě.

Neguzar sě velmi smúti,

jakţ moţéše, to však skuti:

zdvihna sě z přědnieho luku,

ještě s tú s poslední rukú,

oboři sě po Filotě,

jeţ uţ bě v velikém potě;

hna naň s uostrú bradaticí,

chtě jej zatieti po líci;

a snad by ho tu byl zabil,

by jemu rány neoslabil

Amyntas, jeţ ščít navrţe;

vtě jmu v ščít, aţ nevytrţe.

On tu vztrha bradatici,

an mu stě druhú ručici;

by Neguzar jakţto kláda,

pojide, sebú nevlada.

36

Často sě to velmi stává,

ţe bolest moci přidává.

Tak sě Neguzaru dosta,

kdyţ juţ sám bez ruky osta.

Vzdechna v svéj ţalosti kBohu:

„Zději,“ vece, „jeţto mohu.“

V nepřátely kóň oboři,

v svém neštěští i v svém hoři

hnav i polomi čtyry s sobú

a sám tu spade pro mdlobu.

Tiem polepši svého smutka

z tak přěváţného skutka.

Kdyţ juţ nelzě zbýti zlého,

ni sě móţ státi jiného,

nelitujţ ţivota svého.

Juţ bieše neznati trávy

z lidí tu pro potok krvavý,

jakţ kaţdý duol krví natekl

a druhde sě prach krví spekl,

avšak viece s oné strany,

otňadţto sekli pohany.

By zástup pohanský řiedek,

obráti sě týlem vpřědek;

za malý čas přič poběhú

tam k eufrateskému břěhu.

Kakţ jich koli mnoho bylo,

však k sěči jich málo zbylo.

Macedonský král to vida,

jako sě jmu moci přida;

uzřěvše to také Řěci,

vsěkú je i zbodú v pleci.

Kdeţ meč i nejedna střěla,

kdeţ leţie ubitá těla,

tady hnáchu bez rozpači.

Ach, co sě tu ctných těl stlačí!

Kam sě kto obráti koli,

byly zbitcóv hory, doli.

Nejeden umřěl bez časa:

on juţ leţí, nohú třasa;

druhý juţ leţě umierá

a sen ještě duši sbierá;

některého koňmi tlačie

a po sem sě drobi vlačie;

on leţí s zbitú hlavú

a sen mra vťal zuby v trávu;

on leţí zabit ot mlata

a semu pak hlava sťata;

on sě ještě ţiv obracie,

a sen juţ mra krví vracie;

onomu krev z srdce teče,

37

seho kóň po sobě vleče;

onomu uťata ruka,

sen sě sotně drţí luka;

za ostrohu visí mnohý,

a mnohému sťaty nohy;

mnohý ještě čtveřno lazí,

a druzí juţ leţie nazi.

Nikdy ote dne prvého

aţ snad i do dne súdného

ani bude, ni jest byla,

jakoţ tu by, zbitých síla.

Ještě stáchu, boj berúce,

o pobězě nevědúce,

v jednom křídle pohan málo,

jenţ bieše ještě ostalo.

Ti pro čest ţen i dětí

nechtiechu rádi běţeti.

Vietr protivný vše rozvěje,

lap sě který skutek děje,

kdyţ lepšie nenie náděje.

Tak sě sta tomu ostatku,

jemuţ dieše ku přěvratku;

neb juţ s koně král jich zboden,

jenţ toho bieše nehoden,

by sě kryl kda v pěšiej zbroji;

ni o něm juţ dbají svoji,

aţ Anson, rytieř jeho,

ssěde jemu s koně svého;

ten ho přěs řěku přěnese

do Babylona po lésě.

Udatstvo sě v strach promeni,

ktoţ kam vie, ten tam pomieni.

Všeliká sě nemoc vzbudí,

kdaţto sě hlava ztrudí,

tu zemdlejí všickni údi.

Takéţ jich čsti by na mále,

kdyţ pomdle moc jich krále.

A kdyţ juţ přiběhú k řěce,

tu k nim nalehú najviece.

Najvěčí tu vzěchu škodu,

jakţ je v pleci vsěkú, vzbodú,

tak, ač kto zbude meče,

ten však v řěku na smrt teče.

Některý by rád zbyl řěky,

avšak tam jeti bezděky;

neb, ač sě lekne vody,

však vţdy nezbýti škody.

Ach, nelzě věděti brodu

nebo kde mělčější vodu:

mnoho tisíc by přěpluli,

38

jeţ hanebně tu stonuli.

Druh druha sě tona lapá,

na tisíc stran kaţdý tápá

a nejeden sobě steště,

pod nímţto kóň tona prýště,

ande druh druha dosiehá,

chtě sě rád dobrati břěha.

Kaká škoda, sami vizte!

I zdá mi sě to zajisté,

ţe těch lidí na pobězě

tu stonu v hlubokém břězě

tolikéţ, ne málem méně,

jelikoţ jich z boje nenie.

Avšak sě jich dosti obra,

v nichţ čstné srdce i mysl dobrá,

na dobrudrustvo pomniece,

hanebně sníti nechtiece,

boj na samém břězě vzěchu.

Ti čstnějé obak umřěchu,

nebo snad neby bez toho,

by Řěkóv nezbili mnoho.

Juţ bě ľud i koni stali,

jeţto biechu bojevali,

úsilím vešken lid vznojen

i kaţdý meč krví napojen,

jenţ jest krví poplul tako,

ţe nemóţ v noţnice nikako.

Tehdy všě meče povrhú,

tam sě mezi kořist vrhú.

Kto by mohl tolik počísti,

jelikoţ vzěchu kořisti!

Kdyţ juţ kořist skladú

všucknu na jednu hromadu,

tu král daři kaţdého

podlé dóstojenstvie jeho.

Tu kořist vzkladú na koně,

kaţdý kóň pojide stóně;

vztřěštěchu osi i kola,

nebo jim kořist odola.

Kaţdý měch, tlumok natlačen,

avšak člověk veţdy lačen.

Vše tělo bera ustalo,

avšak sě zdá ještě málo.

Bráním ruka jakţto zbita,

však berúce vţdy nesyta;

a kdyţ nejmiechu več bráti,

počechu za ňadra klásti.

Div, člověče, kak sě trudíš

i kak sobú sám v tom slúdíš,

pro zboţie svój ţivot váţě,

39

i to, coţ jest velmi dráţe,

svú duši, den za dnem topíš!

Pro zboţie sě na smrt vzchopíš,

běţíš v oheň i u vody,

nestřěha sě i jedné škody

a vţdy zboţie chtě nabyti,

jehoţ musíš obak zbýti;

nebo jest tvój ţivótek krátek.

Viz, kak jest tento svět vrátek:

dnes snad chodíš zdráv i jasen,

a v jutřě budeš snad uhasen.

Viz, ţe co na lidech dobudeš,

jakţ umřeš, všeho zbudeš,

s horami sě nepřěbudeš.

Potom jidú mezi panie,

jich nebieše kto juţ bráně;

a nejedna hořem nyje,

ande s jejé bielé šíje

krzno nebo komţi drahú

panošě i panošky táhnú.

Nejedna slovutná ţena

nedóstojně obnaţena,

a zajisté div ot diva,

ţe je mohla kdy býti ţiva;

ande vedú na všě strany

dievky, ţeny mezi stany,

nejedna své čstnosti ţelé,

ande jí pojíti velé,

kdeţto jéj viděti vraha:

auvech, přěpusto neblahá!

Nejedna svých slez unoři

v svéj ţalosti i v svém hoři

a lomieci bielé rucě,

ande ju neznámost smúcie.

A kdyţ sě juţ všecko to sta,

za malečko král tu postá,

aţ povedú Dariovu

matku, sestru i králevú

a v sedmi let dietě malé,

spolu přěd řěckého krále.

Stáchu přěd ním v smutném líci

a srdce jde rózno čšticí,

ande nenie kto ottušě -

div, ţe nevyskočí dušě -

v takém stojéce ohromě,

kdeţto na všě strany lomie

rucě, čest, zboţie ztrativše

i všeho dobrého zbyvše.

Sama sě vţdy šlechta káţe:

co je milosrdie dráţe,

40

kdeţ kto ottuší smutnému

a najviece neznámému,

ač kto komu i zaviní?

Takéţ král řěcký i učiní:

uzřěv tak šlechetné ľudi,

milosrdie sě v něm zbudi;

ochotně sě k ním přichýle,

zajisté přijma je míle,

matku sobě vzě za matku.

„Syn mi budţ,“ vece děťátku,

a k tomu pak oně obě

sestrú miesto přije sobě.

Tak byl milostivý za mladu,

doňadţ nevzě horší vnadu.

Nad všě krále sieho světa

byl by jakoţto osvěta:

také bě v něm milosrdie.

Ale kdyţ juţ zboţím vzhrdě,

dobrost v zlobu sě obrazi,

dobrá vášně sě pokazi,

i poče svých býti dávcě,

jenţ prvé bieš oprávcě;

porušiv všě prvnie slova

i zamysli práva nová,

promeni všě lepšie práva;

neb sě i ještě to stává,

ţe čest nravy promenievá.

Ach, světe, kak si obludný,

kak jest tvój přiebytek trudný!

Vědě, ţe vţdy péče nabývá,

ktoţ na tobě čsti dobývá;

mdle posedí na tom stole,

ktoţ čsti ţádá na tvém kole.

Ochoten jsi na počátce,

ale však velmi krátcě:

ač kde počátek osladíš,

jedem skončenie obnadíš;

podáš sebe s prva lacně,

čest danú otplatíš pracně.

Dobřě sloveš svět, ţe jsi světel,

ţe jsi náš zjevný nepřietel;

protivně sě však svět vzýváš,

nebo ne vţdy světel býváš:

ač sě komu v čem prosvietíš,

tiem jedno lid k sobě dřietíš;

jakţ brzo člověka vzplodíš,

zlého jmu opět dohodíš.

V tom sě dobřě dáváš znáti,

ţe nemóţeš na dlúzě trvati;

co na tobě kde přěbývá,

41

i v jedný čsti nepřěbývá.

zle sě námi, světe, pečeš,

jakţto ptáčkóm pruhla léčeš,

a jakţto róţě brzo stečeš.

Po jednom dni toho boje

potoči král posly svoje

do Damaška, k tomu městu,

vzkazuje jim tu řěč věstú,

aby jej míle přijeli -

nebo jmu otpověděli -

le tak, jakţ by sě poddali

i tako plat vydávali,

jenţ jest král Darius jměl.

Nali juţ sám tomu chtěl

zlý oprávce toho města,

jemuţto po sluţbě sě sta,

vida, ţe sě čas proměnil,

an inhed na zlé pomienil.

Všěcky, coţ tu bieše lidí,

přěd město s sobú vylúdi

pod umluvením přělstivým,

zradu mysli, srdcem křivým

poda na smrt ty všě lidi.

Zlé sě to obak poklidí,

neb jakţ ty ľudi pobichu,

jemše ho, na kolo zbichu.

A kdyţ to Darius vzvědě

po posle, jenţ mu povědě,

ţe sě tak tomu zrádci stalo,

kak bě juţ stratil nemálo,

však ottuši srdci svému,

ţe sě tak bieše stalo zlému.

Zisk se ztrátú vţdy na vázě,

neb sě to často přiházie,

jeţ zlé s dobrým přicházie.

Juţ bě šest dní pominulo

a na sedmý den sě hnulo,

podlé pohan obyčeje,

jakţ sě ještě u nich děje,

kteří běchu zbiti Řěci,

skladše, král káza je seţieci.

A kdyţ toho pokona,

obráti sě do Sidona;

coţ v téj vlasti bieše lidí,

všěcky pod svú moc připudi.

Ottad pryč obráti voje,

nechtě kdy jmieti pokoje,

k městu, jemuţ Tyrus diechu.

Ti jej protivně přijechu.

Kto sě móţe vz toho bráti,

42

komuţ Bóh chce co dáti?

Tomu nemóţ nic ostáti.

Alexander kdyţ to vzvědě,

ţe ti ľudé k brani řiedie,

by tiem radosten toliko,

nevědě řieci koliko.

Viz srdce vítěze toho!

Uzřě na zdi lidí mnoho,

jeţ sě jiným zdá pakostno,

tiem jmu by velmi radostno.

Vida časté věţe ve zdi,

však sě mu to ničse nezdí.

Nejedna smrtedlná střěla

přětí se zdi z samostřiela.

Všudy sě stvie štíti zlatí,

jimiţ sě bě zastierati;

hustě stáchu na zdi kopie

jakţto třtie neb sláma v snopě.

Kdyţto k šturmu potekú,

u městě sě nic nelekú:

jedni se zdí kámen valé,

druzí pak skytú hrále,

ot třetích pak střěly letie

jakţto krópě z deště létě.

Král sě tím nic nerozpáči,

káza, by tekli kopáči,

nad nimiţto tváři nesú

ovšem z přětvrdého lesu.

Se všěch stran sě ke zdi tištie

jakţto ţíţely z mraviště;

ťusíc sě jich řebřie chvátí,

chtiece sě na zed vzebrati;

obojí sě o smrt dělé

a nejeden šíp vystřělé.

Tako na smrt tekú slepě,

vňuţ ptáci váznú na lepě.

Sto jich jednú se zdi zabijí,

a však sě vţdy ke zdi hrabí;

pobitých dvě stě povlekú;

avšak zavše pod zed potekú.

Tu bez čísla ľudí zbichu

dřieve, neţ města dobychu.

Ten šturm stá za dva měsiece

neb ještě k tomu viece.

Na kaţdý den šturmováchu,

aţ však zed podebrachu;

na sto stran sě zed oboři

a nejeden by tu v hoři.

Stá nepřietel s kaţdé strany,

neby juţ potřěba brani;

43

všudy hoře, všudy čšticě,

všady běţie jako mšicě

ţeny, děti a křičiece,

kam sě dieti nevědúce.

Tehdy zaţhú na sto čéstí.

By sě bylo lzě zahřiesti,

ťusíc by nalezl takých

dětí, ţen, muţí všakých.

Tak jim bě přišal čas trudný,

kaţdý mní, by byl den súdný,

neb leč dietě, muţ, ţena,

všěm zajedno smrt sloţena.

Neslýchaný div ot diva:

jedna hlava neby ţiva!

Ne bez viny sě jim to sta,

ţe tu ţiv ni jeden osta,

ţe, kdyţ král chtěl k městu jeti,

poslal, dávaje věděti,

by jej přijeli milostně;

ani vzemše radu sprostně,

šesti poslóm oči zbodú,

pro něţ vzěchu všicku škodu;

jedno nechachu sedmému,

jenţ by je vedl k králi svému.

Avšak svědčí Písmo o tom,

jakoţ to město potom

opět sě jest opravilo,

jakţ, coţ tu pohanstva bylo,

to vše přišlo k svatéj vieřě,

jakţ juţ dobřě u Bóh věřie.

Kak sě tu bě pomsta stala

i ovšem pakost nemalá,

jímţ sě kaţdý mohl vzstrašiti,

jakţ by nesměl vz něho býti

pro tak protivnú příhodu

i pak toho města škodu,

avšakţ město Gaza

tu hrdost na sě pokáza,

k svému králi vieru maje

i v svéj tvrdostí sě znaje,

Alexandru otpovědě.

A jakţ on to brzo zvědě,

přěd to město sě poloţi.

Kak mu jdieše vše po zboţí,

avšak sě v tom neostřěţe.

Jeden měštěnín přiběţe,

jakţto člověk výpovědný,

mezi svými stoje jediný,

da královi mečem ránu,

stoje prosřěd jeho stanu.

44

To jest pravda ve všiej věci,

ţe kohoţ Bóh chce ostřieci,

nemóţ ho kto lap dosieci.

Tak sě sta tomu člověku,

jehoţ potom rozsěkú:

udeři krále po hlavě,

chtě jemu otjéti zdravie;

sta sě jemu ne po zboţú,

sotně královi protě kóţu,

proněţ jej rozsieci káza.

Tehdyţ ľudem i rozkáza

a chtě s nimi k šturmu téci.

Inhed potekú Řěci

všickni zajedno s svým králem.

Tu šturmovavše za málem,

krále v ruku zastřělichu,

proněţ sě všickni smútichu.

I sám král sě viece smúti,

všěm sě jednú káza hnúti,

nic nedbaje na své rány.

Tehdyţ inhed na všě strany

potekú jakţto ptáci k lepu;

ač jich kde sto potepú,

však v to miesto tisíc jdieše.

V ten čas bez města budieše,

by sě lépe nedomněli

a s králem příměřie vzeli;

zatiem sě pak potieţúce,

dachu sě královi v ruce.

On jich mysl pokornú vida,

s svými ľudmi v město vnida,

vojem dobřě otpočinu,

aţ poně šest neděl minu.

Tehdyţ sě dotáza rady,

obsadi města i hrady;

pokľudiv všě zemské věci,

poče na větčí čest sieci

do Ejipta přěd sě dále.

Pomeškav tu dosti v mále,

tu všu zemi pod sě pobi.

Zatiem dále přěd sě vhlobi

do Libye, v zemi takú,

kdeţ vzě škodu nejednakú.

Jest ta země všě bez vody,

pusta ote všie úrody,

ani kde v ní ptáček zpievá,

ani kde viděti dřěva,

nikde sledu člověčého

ani také zvieřěcého;

ot horkosti vše v niej polí,

45

nikde cesty znáti v poli,

jedno piesek znáti všady

v téj zemi zde i onady.

Král Macedo, kdyţ to pozna,

ţe v téj zemi věc tak hrozna,

nechtě sě však rozpáčiti,

káza sě všěm hotoviti,

jeţ chtieše s sobú pojéti,

veţdy tamo chtě dojeti,

kdeţ pohanská modla bieše:

tu v jednom dubě sedieše

v téj zemi velmi daleko

kak tam dojeti nelehko!

Nejednoho zby člověka.

By si byla mořká řěka,

asi by bylo bez diva;

ande jedno piesek zplývá,

a to ot slunečné spály

tak sě onen piesek kalí,

mútě sě vniţ moře samo.

A kdyţ juţ pojidú tamo,

koni jdúc cestu ubichu,

větrové sě obořichu;

mnoho sto koní uvázú,

s nimiţ i ľudé zahřazú

v onom picsce, an sě mútí,

jakţ sě lepké moře krútí.

Dřieve neţ šest dní pominu,

aţ strati lidu třetinu,

jeţ v tom piesce stonuchu.

A kdyţ šest dní pominuchu

a sedmý slunce osvieti,

uda sě mu tu přijeti,

kdeţto ta modla přěbývá,

u nieţ ľudí síla bývá,

v lesě, jenţ Hamon slove.

Tu kraššie studnice plove,

neţ ju vídal člověk který.

Tu podlé pohanské viery,

ktoţ chce u té modly býti,

musí z té studnicě píti.

Jest ta toho obyčeje,

ţe kdyţ slunce z hory spěje,

tak sě jejé voda vzvaří,

jakţ horký úkrop, tak paří;

jakţ slunce v polodne vzmiení,

tak sě ta voda promení,

tak ľútě bude studena,

jakţto ledu nakladena;

a kdyţ slunce k hořě spěší,

46

opět sě voda rozřěší,

tu jéj horkosti přibude;

té pakli prvé nezbude,

jeliţ bude ku pólnoci,

opět jéj přibude moci;

studenosti jéj přibývá,

vňuţto kdyţ poledne bývá.

Tehdyţ král, dav běsu obět,

musí sě vrátiti opět,

kak bě přič přěd sě pomienil,

by byl toho neproměnil

posel, jenţ sě za ním přibral,

pravě, ţe sě Darius sebral,

chtě ho podstúpiti bojem:

káza sě vrátiti vojem,

s nimiţ chtieše na múříny,

by nezvěděl té noviny.

Toho sě najviece ubá,

ţe sě po něm vojna hrubá

bieše vzbudila v téj chvíli,

doňadţto v Libyi byli,

jeţ jdieše lidu obojú

k strasti, k smutku, k nepokoji,

k času ovšem ukrutnému,

zajisté přieliš k smutnému.

Mezi tiem jakţto juţ oţiv

Darius, svú moc přěmnoţiv,

bieše všě země opustil,

ţe nikomu neotpustil,

by nešal na vojnu strastnú,

všěm svým chvíli na neštastnú.

Kmet, jenţ oral po všě léta

i jenţ robil, ploty pleta,

v ony u pokojné časy,

nemohl uţiti nekrasy,

musil jíti, nesa kopie,

jenţ lépe věděl o snopě,

i ten, jenţ věděl o cepu

nebo kdy čas vzieti řěpu.

Prázden cop kaţdý leţieše,

kto by mlátil, nikte nebieše;

leţiechu prázdny motyky

a vzdýcháše vól všeliký,

ande nenie kto jím ořě,

nebieše kto hromad bořě

ani křovie kto kopaje;

opadly běchu všě stáje,

nebieše ţiv kto jich pleta:

přišla běchu smutná léta!

Lidí mieše ovšem mnoho,

47

ale co bylo do toho?

Stratí člověk v kaţdém miestě,

kdyţ k tomu nenie štěstie;

věz to kaţdý, věz to věstě!

Mnoho bě ľuda sprostného

a tak dosti tvrdého,

jimiţ by mohl boj zdieti,

by mu Bóh chtěl toho přieti.

Ale co do které moci?

Vynidú mdle všitci roci,

kdyţ Boţie nenie pomoci.

Jdieše s sobú slony stěţě,

na nich biechu dobré věţě;

bliz jmieše tisíc buvolóv,

jeţ vzhóru i dolóv

na voziech věţě táhniechu,

na nichţto střělci sediechu,

a nejedna ottad střěla

šlechetný kóň proletěla.

Dosti sě vypravi silně,

všelikú věcí pilně,

viece neţ sto tisíc ľudí

s sobú na vojnu vyklidí.

Však sě vše ješutně děje,

ač kto na kterú čest děje,

kdyţ co Bóh komu nepřěje.

V tu dobu paky král řěcký,

ke všemu přěváţný, dětečský,

s svú mocí i s svými Řěky

stáše na ný straně řěky

té, jeţto Eufrates slove,

jeţ skrzě ty země plove.

Tehdyţ poče dále

na saracénského krále.

Nali ten juţ kázal ţéci,

kadyţ chtěli jeti Řěci;

i kadyţ jich byla cěsta,

tady seţhú vsi i města.

Vše těţenie ohněm polí

u městech, ve vsiech i v poli.

Dosti byla sprostná rada,

za by juţ, sě boje hlada,

přěd sě tamo netáhl hlúbe;

ale zamyšlenie hrubé,

na něţ bě srdce obrátil,

kromě ţ’ by sě ţivot krátil,

tak by snad musil přěstati

inhed tu náhle chvátati.

Káza brzo vstáti vojem,

hna s nevelikem nepokojem,

48

přěváţiv sě všie své věci,

chtě nepřietele dosieci;

hna za ním veţdy po sledu,

kadyţto jej vódce vedú.

Jakţto vnadný sledník koli

někde v lese neb u poľu

stopy sě jelenie chopě,

vţdy sě ho drţí po stopě;

ač jest mnoho jiné zvěři,

všakţ jinéj neuvěří;

veţdy sě přidrţí truda,

v tom nejmá nic obluda;

na něţ najprvé pomiení,

nikak toho nepromení;

ač zvěř i daleko zběhne,

však teče, aţ ho dosiehne:

takéţ Alexander těţe,

aţ však nepřátel dosěţe.

Dotad jézdu v cěstě děla,

aţ přihna do Arběla,

v ňuţto dobu sě súmrači.

Tu sě jich dosti rozpáči,

jimţ koní snide mnoho,

pyčúc na krále z toho,

o něm všecko zlé šepcúce,

mnozí mdlobú sotně jdúce,

kaţdý řka: „Co to pomóţe,

ač nás kaţdý ţivot zmóţe

pro člověka jediného,

jenţ tak srdce lakomého,

jemuţ sě zdá všecko málo,

coţ v světě by mu sě dálo?“

Tak pykáchu svého truda.

Za tiem sě pak inhed uda:

pokáza sě zvieřinice

jakţto z jutra domovnice;

potom pak měsiec vznide,

inhed mu v světlosti snide;

tako sě promeni ovšem,

ţe by tma po světu po všem.

To sě ještě často stává,

ţe sě ho světlost proměnievá;

i mluvie to sprostní dědi,

by jej tehdy jedly vědi.

Tehdy sě veš ľud zamúti,

řka: „Co sě nad námi skutí?

Tato tma jest příklad toho,

ţe nás umře za jitra mnoho.

Toho král náš dopraví,

ţe ny našich ţivotóv zbaví;

49

podejmem škodu nemalú,

všecko jednomu na chválu.

Ţe kto nám jest to poručil,

by sě nás kaţdý proň mučil?

Lepí jest sám umra za ny,

neţ to hoře spadne na ny.“

Král uslyšav řěč svých ľudí,

uzřě, ţe sě zle o něm kľudí,

nic sě tiem neustrašě:

„I co sú,“ vece, „řeči vašě,

pro něţ čtete moju vinu?

Kaţdá věc jmá svú hodinu,

i kak ju Stvořitel ustavil.

Kto jest vám takú řěč pravil,

by to bylo zlé znamenie,

u měsieci promeněnie?

Mistři o tom dobřě vědie,

kak sě všickni časi řiedie,

jakţ je Bóh ustavil tako,

ţe sě neproměnie jinako.“

Tak povědě Alexander.

Tehdy přistúpě Aristander,

jenţ bieše mistr veliký:

„Slyš to,“ vece, „vás všeliký,

nedrţte sě v tom obluda!

Ten Stvořitel všeho ľuda

i všie věci světa seho,

coţ jest ustavenic jeho

ot najprvnieho počátka,

v tom nenie ničse přěvratka.

Slunce, měséc i planéty

ot počátka všěmi lety

vţdy sě drţie svého běha,

mořě, řěky svého břěha.

Ač kdy zlý déšt na skot spadne,

neb sě kde město propadne,

nebo mor vstúpí na ľudi,

nebo sě kde válka vzbudí:

jakţ první den ustaveno,

tak nebude promeněno.

Vizteţ, pročti sě to stává,

jeţ sě měsiec proměňává:

něterdy kdyţ tak přiběhne,

ţe kdyţ rohem hor dosiehne

a pod zemi juţ pomiení,

v tu dobu sě vţdy promení.

Svědčé také mistři umní,

ţe sě jmu světlosti umní,

kdyţ přistúpi k slunci blíţe.

I mluvie tak mistři tíţe:

50

jakţ pochodně svietí viece

neţli při niej malá sviecě,

takéţ jakţ sě s sluncem sejme,

slunce jmu světlost otejme.

Nicti v tom jiného nenie;

jedno jmějte za znamenie,

ţe, kdyţ sě měsiec omračí,

tehdy sě pohan čest potlačí;

a kdyţ slunce pobledie,

tehdy Řěci svú škodu vzvědie.

„Jmějteţ,“ vece, „všickni za to,

ţe jest pohleděl měséc na to:

jakoţ jistě to vidíte,

tak tento boj obdrţíte.“

To povědě ten starosta,

i bieše to vše řěč prostá,

neb to dolíčichu sami

starých králóv příhodami.

Tiemţ přěsta zlé umyšlenie

z tak radného promluvenie;

tiemţ zavrhú všě strachy.

Ktoţ by počal býti plachý,

ten přěsta všie své dřevnie řěči,

jsa juţ hotov ke všiej sěči.

On uzřěv mysl svého ľuda,

ţe juţ neţádá klida,

káza, by sě ľud oblačil,

by sě opět nerozpáčil.

Prosřěd noci náhle vstachu,

jakţ trubačí hlas poznachu,

a sám král hna přěd zástupy.

Nejeden panošě hlúpý

ještě leţieše a chrápě,

ande jeho snové trápie.

Některého svój pán volá,

an dřiemě leze pod kola

a chtě ještě rád pospati;

avšak, by co bylo bráti,

nebylo by jmu do spánie.

Ale tu neby čas bránie,

nebo dieše k času tomu,

kdeţ bě péče ne o domu,

jedno ţivotě jediném,

a to ni o čemţ jiném.

V tu dobu král Macedonie,

jeho voj, jeho podkonie

v také sě hory táhnieše,

jichţto výsost taká bieše,

jakţ jich sotně móţ dozřieti

tahdy jemu bieše jeti.

51

Tehdy, jemuţ bě nevykla

[...]

Zlomek Jindřichohradecký

[...]

aby v tu všu vlast vehnali,

měst i hradóv dobývali.

Sta sě to po krátké roky,

podbichu všě Kapadoky

a jednu zemicu Lydu,

odňadţ jedyţto přijidú

do Tyrie, kdeţ král bieše,

kdeţ jich čakaje leţieše,

přěčakav tu noc jedinú,

a jakţ birzo ta noc minu

a den sě na svět pokáza,

vojšče odtad vstáti káza.

Divno dosti, ţe to mohl sdieti,

hna toho dne mil třidcěti,

k nepřátelóm pospiechaje,

toho sě vţdy domňávaje,

zda by, to Darius vzvěda,

potkal jho v horách, přijeda.

Jest tu bliz Eufrates řěka,

jeţ, slyšu, z ráje vytieká,

u nieţ Babylonský voje

sebra na své bezpokojé.

Vzvěděv, ţe ten bliz přitahá,

jenţto na jeho čest sahá,

hnu sě inhed s toho miesta,

kadyţ mu upřiemá cěsta

proti nepřátelóm jíti.

Komu sě tu dálo býti,

co jest tu uslyšal hrózy,

jedyţto juţ hnuchu vozi!

A co jest také uslyšal?

Z šalmějí, z bubnóv vzučný šal.

Nejeden tu komoň hirzal,

svú podkovú cěst potvirzal,

kdyţ sě vznímal, lomě zuby;

a nejedné hlasné trúby

v skalách své zprostřěly hlasy.

Tak sě zdáše, by v ty časy

všecky sě skály sbořily.

Taký běchu křik stvořily,

taký dieše zvuk pod zořě,

52

vňuţ by sě třásl svět i moře.

Tak sě by vypravil hirdě,

všú věcú silně i tvirdě.

Přěd zástupem v samém čele,

v němţ pohanská viera velé,

táhniechu vóz osm koní,

a ti byli všici broni.

Na tom vozě zlatá škříně,

v níţ leţala jich svatyně,

oheň, proňţ podlé jich viery

pop mieval časté ofěry.

S obú stranú toho voza,

jeţ jich viera i jich hróza,

jedieše dvanácte muţi,

jichţ kaţdý téj škříni slúţí,

a kaţdý jmaje řeč jinú,

rúcho rozličného činu.

Pohanstvo tak za to jmajú,

ţe ti ľudie neumierajú,

řkúce, ţe jsú na věky ţivi,

avšakţ sú v té řeči křivi:

neb řěky i moře splyne,

coţ na světě, všecko mine

kromě slov Boţích jediné.

Po těch inhed málem dále,

patrujúce svého krále,

hlučnými zástupy diechu,

jiţ jeho řodina biechu,

dvadcěci cis’úcóv pilně,

jiţ všici v hedbábnéj vilně

biechu; u přědrahém rúšě,

jakţ takým knieţatóm slušie.

Ti všicci biechu na přědku.

Sám král jdieše na prosřědku,

jenţ pro veliké ozračstvo,

pro rozkoš i pro bohactvo

jedieše na vozě visatém,

a ten veš hořieše zlatem.

Avšak netolik po zlatě,

jímţ bě vóz sdělán bohatě

po všěch stranách oba poly,

jakţ ojemi, tako koly,

ale po drahém kamení

dal sě bě v takém znamení,

jakoţ v té úpravě bylo,

ţe jho moci nic nezbylo.

Nad vozem pak vz letňú zparu

proti slunečnému varu

orlicě bě povýšena,

jeţ bě chytřě vymyšlena,

53

aby pod ňú horkost stydla,

a ta jmieše zlatá křídla.

O vozě pak bez oděnie

jeho bliţné přirozenie,

dvě stě junoš výbornějších,

svú šlechtú přirozenějších,

biechu mu přisluhujúce,

obyčeně při něm súce

s poslušenstvím čsti nemalé

v komorničstvě svého krále.

Ti vţdy bydlili při dvořě,

majúc péču o komořě.

Avšak napřěd přěde všěmi

knieţěcími junošěmi

diechu spolu jako stlúpem,

dirţiece sě s svým zástupem

dvadcěci cis’úcóv poně,

kaţdý u svého komoně,

s drahotú přieliš nemalú

vypraviv sě na přěchvalu

svým oděním i svým ščítem

i pak přědrahým kuršítem.

A ti vši byli rytieři,

těch komonstvo pod kropieři

bez pozlaty polúzené,

kopie maje neruzené

barbú od cinobra vzatú,

ale vlastně rudú zlatú.

Ješčeţ viece kromě toho

ľuda seho neb onoho

něco málem sprostnějšieho

mějéše ľuda pěšieho,

příčinně v dobrém odění

vňuţ ten, jenţ všú mocú miení

potkati sě bojem silně.

Tak ty bě vypravil pilně,

by pro jich moc i pro hrózu

neprotřěl sě lap kto k vozu.

I byl ten svyčej v tu dobu,

ţe vţdy pojímali s sobú,

coţ kaké čeledi měli,

kdyţto na vojnu kam jeli.

I vzal byl král téţe chvíle

sobě na většie úsilé

máteř i svú sestru, ţenu,

na ztrátu sobě súzenú;

nechtě, by co v tom byl mina,

pojal bě s sobú i syna,

veza sě také se všěmi

své králové junošěmi,

54

coţ jich paddesát vóz táhlo;

vše, ţe jmu k boju nenáhlo.

A coţ pak tři sta velblúdóv

a patcet mzhóv silných údóv

poklada s ním mohli nésti,

to bylo vţdy s ním nalézti.

Za tiem jiná sbroje vţdy šla,

jeţ sobě nejměla čísla.

Tu bliz sebe stáchu dvoje

hřecké i pohanské voje,

čakajúce s obú stranú

druhého dne světlost ranú;

neb jim bě věděti dáno,

ţe, jakţ jutřě bude ráno,

jedaţ sě slunce prosvietí,

tu sě spolu vojem snieti

i dojíti bylo boje.

Tehdy král Darius stoje

k svým vojem při jedné hořě

vzmluvi v velikéj pokořě,

jakţe, ktoţ tu bieše, taký -

leč bohat i chudý - všaký

jeho řeč pokornú slyšě

[...]

a lomieci bielé rucě,

ande ju neznámost smúcie,

kdeţ juţ nebyl kto pomoha,

ni rady přidati moha.

V chvíľu tak strastné hodiny,

zbyvše čsti i své rodiny,

ona svého neby muţě,

tato své zmilelé druţě,

po němţ sirdcem viec stonala,

aţ i sobú pokonala.

A kdyţ všecko juţ sě to sta,

za malečkem král tu postá,

aţ povedú Dariovu

matku, sestru i královú

a v sedmi let dietě malé,

syna pohanského krále,

a k tomu bratra vlastného

s mnohem knieţat rodu jeho,

jiţto běchu tudieţ jeti,

s přěvelikú sbrojú dětí,

vévod, knieţat i markrabí,

svobodných pánóv i hrabí.

Tak kdyţ je přěd král přivedú,

a sirdce jim jakţto v ledu

v oné hrózě i v úţěsti,

kde sě kaţdý musil třiesti,

55

kdeţ sirdce šlo strachy rózno,

tu, kdeţ bylo býti hrozno,

v takém stojéce ohromě,

ande na vše strany lomie

rucě, takú čest ztrativše,

sboţie i rodiny zbyvše.

Sama sě vţdy šlechta káţe;

co jest milosirdie dráţe,

kdyţ kto odtuší smutnému,

a najviece neznámému,

jakţ tu král hřecký učini,

i jakţ také činie jiní,

jimţto jest přěde dnem ráno

po jich přirozeňú dáno,

jakţ nemohú býti tvirdi,

počenše sě v milosirdí,

v němţ sě i jemu tu sţěli,

vida, ţe onen bor kvielí,

jemuţ sě všě ţalost skladla,

a jich čsti korona spadla.

Takţ inhed k nim sě přichýle,

zpřije k sobě všecky míle,

matku sobě vzě za matku.

„Syn budţ mi,“ vece k děťátku,

a k tomu pak oně obě

v sestrú miesto přije sobě.

Tak bě milostiv za mladu,

doňadţ nevzě horšú vnadu.

Nad všě krále seho světa

byl by viec jako osvěta

čsti, kázni i milosirdie.

Ale kdyţ pak sboţím vzhirdě,

počě býti ľudský dávcě,

byv dřéve jich čsti oprávcě,

i změni všě pirvnie slova,

zamysliv jim práva nová,

vzblúdi sě mysľú ve mnohém,

a chtě sě vzývati Bohem,

stirpěti to moha věkem,

by sě juţ vzýval člověkem,

zamysliv všě horšie práva;

neb tak sě i ješče stává,

ţe čest nravy proměňává.

Po jednom dnu toho boje

potoči král posly svoje

do Damaška, k tomu městu,

vzkazuje jim tu řeč zvěstú,

ţe bez všeho úsilé,

ač jho králem přijmú míle

i chtie sě jemu poddati,

56

ţ’ dá jim při všie čsti ostati

i při všem jich dřevniem právě

je i jich děti ostavě,

a tak, ač jemu vydadie,

coţ tu jich král jměl v pokladě.

Nali juţ purgrabie z města,

jemuţto po sluţbě sě sta,

uzřě, ţe sě čas proměnil,

an také na zlé pomienil,

všě měscké věţě osadiv,

a sě sám na smirt proradiv,

pod umluvením lstivým,

své mysli potazem křivým

chtě sě skľuditi s sím králem

v pomluvení dosti malém

s sobú ľud z města vylúdi.

Zle sě tak obáč pokľudi:

chtě čúš s honci sě pobiti,

a kdyţ juţ by tomu býti,

přivede ľud aţ v zástavu

své pohuby, ne na zbavu,

ţe si zhynuchu, boj vzemše,

jemu hlavu stěchu, jemše.

Tak jakţ oněm vzkopal jámu,

tak tudieţ upadl v ňu samu;

ustlav jiným v návi bydlo

i upadl sám v téţ osidlo:

neb kto sě zle druhem peče

a osidlo jiným léče,

řiedko sám jeho uteče.

Král Darius kdyţ to vzvědě

od posla, jenţ povědě,

ţe sě tak tomu zrádci stalo,

kak bě juţ ztratil nemálo.

všakţ odtuši sirdcu svému,

ţ’ sě tak bylo stalo zlému.

Nebo nenie nic tak zlého,

by v tom nebyl zisk jiného;

protoţ i při kaţdém skutcě

zisk ve ztrátě, radost v smutcě

sú spřěţena v jedno pútce.

V téjţ řeči král doby města,

tuţ v něm několik dní přěstá.

Jak juţ šest dní bě minulo

a na sedmý den sě hnulo,

tehdy podlé svých obyčěje,

jak sě i dnes v Litvě děje,

ti, jiţ běchu zbiti Hřeci,

snesše, král rozkáza sţéci.

A kdyţ té věci pokona,

57

obráti sě do Sidona

[...]

k městu, jemuţ Tyrus diechu.

Ti jho protivně uzřěchu,

poddati sě jmu nechtiece,

a obrániti sě mniece.

A juţ na zdi ľuda tolik,

jakţ nevědě řéci kolik,

jímţ sě by v sirdcu raduje,

uzřěv, ţe tolik ľuda tu je.

Všakţ coţ jinému úsilno,

to jmu sě zdá vše pochylno;

neb kakţ mnoho věţ bě ve zdi,

však sě jemu nic to nezdí.

Nejedna smirtelná střěla

přětí se zdi z samostřiela;

všady hustě stála kopie

jakţto trest nebo sláma v snopě;

jímţ nic mysli nezatoče,

ze všěch najpirvé šturm počě,

kdeţ náviece kamen valé

a kdeţ čěstě skytú hrále;

sto s ním po jednú odtepú,

a cis’úc vňuţ ptáci k lepu;

sto jich pobitých odvlekú

a cis’úc jich pod zed tekú.

Takţ ten šturm stá ješče viece

neţli pilná dva měsiecě;

dnem i nocú bez přěstánie

nódpočinu šturmovánie;

jakţ obirtli tako praky,

nódpočinúce čas všaký,

jakţto kluky tak blídami,

tak i tvirdými kočkami,

dne ni noci přěstanúce,

k branám sě zavše berúce,

pokoje sobě nedachu,

aţ však v město sě vebrachu.

Tehdyţ město zaţhú všady

[...]

jadyţ v zemi byla cěsta,

tahdy vzeţhú vsi i města,

nestatečně vzemše: radu,

zda by čúš, boje sě hladu,

netáhl za ním v zem’u hlúbe;

ale zamyšlenie hrubé,

na něţ bě sirdce obrátil,

kromě ţ’ by sě ţivot krátil,

tak by snad musil ustati.

Jakţ na to počě netbati,

58

ač si vše těţenie polí

v městiech, ve vsech i na poli,

kdeţ nedal bráti potravě

koňské pícě ku potravě.

An pak všěcky ohni mina,

svých korúhví nezavina,

jakţto ten, jenţ vše juţ znáše,

na zisk, na ztrátu zřieváše,

hna či toho dle nemnoho,

třidcěci mil dne jednoho,

přěváţiv sě všie své věci,

chtě vţdy nepřátel dosieci,

bera sě jako po sledu,

jadyţto ho vódcě vedú.

Vňuţto vnadný sledník koli

někde v lesě neb u poľu

chvátiv sě stopy jelenie,

tiehne sě po ní neléně,

netbaje všeho obluda;

neb ač sě jemu kdy udá,

ţe sě čilý zvěř naměří,

všakţe jemu neuvěří,

dirţě sě vţdy truda svého,

aţ však i dosiehne jeho:

takéţ koli v tu hodinu

všě hrady i města minu

i střělnicě horských tvirzí,

pokazuje sě vţdy hirzí,

ţe netbal úsilna diela,

aţ i přihna do Arběla,

v ňuţto dobu sě súmrači.

Tu sě jich dosti rozpáči,

jimţto koní snide mnoho,

zle pomlúvajúc naň z toho,

řkúce: „Co sobě pomóţemy,

ač sě v ţivotiech zmóţemy,

všecko jednomu na chválu,

jenţe to čta věc za malú,

sobě ni nám odpočine

ani lakomstvem co mine.

Jakţ i mluvie jiní mnozí,

ţe sě juţ hněvajú i bozi,

jakoţ i po čěsiech známy,

v nichţto zázraky vídámy,

jiţ sú všé ztráty znamenie,

ač bohóv milosti nenie“.

Té řěči mnoho přějide.

Zatiem inhed měsiec vznide;

pokázav sě velmi jasně,

inhedţ, málo postáv krásně,

59

by svú světlost velmi řědě,

aţ pak ovšem i pobledě,

vňuţ by krvú sě obul všady.

Hřeci řechu : „Juţ nikady

ztráty nám jest neutéci;

ktoţ nás kam chce, tam smie téci;

neb to, jeţ vidím znamenie,

v tom juţ nic jiného nenie,

ţe veţdy boj jutřě ztratím;

proč sami svój ţivot krátím?

Lepí sám jest umra za ny,

neţ ta ztráta spadne na ny.

Kaţdý nás své hoře vida,

proč jmu ţivu býti kdy dá,

proč li juţ meškati viece?

Neb coţ vidím od měsiecě,

ţe juţ nám nepřěje světla,

to jest, ţ’ ny bude smirt

střětla.

Nedajmeţ jmu ţivu býti,

ač chceme svého hoře zbýti.“

Král uslyšav řeč svých ľudí,

vida, ţ’ sě o něm zle kľudí,

však sě tiem nic neustrašě:

„Co sú,“ vece, „řeči vašě?

Kterú mi dáváte vinu?

Kaţdá věc jmá čstnú příčinu.

Ţe sě o tomto hněváte,

málo řečí múdrých znáte.

Mistři tito vám povčdie,

jiţto hvězdy zřiece vědie,

ţe, jakţ sě který čas mění,

měsiec jest v jiném vidění.“

Tak promluviv Alexander,

tehdy přída Aristander,

mistr v chytrosti veliký:

[...]

chcte li v tom pravdu vzvěděti,

jáz vám ju chcu pověděti,

a vy druh druhu poviete,

jakoţ ju ode mne vzviete.

Neb tbá Tvořec světa všeho

od ustavenie pirvého.

Jakţ čas pošel od počátka,

v tom nenie viec nic přěvratka.

Tak sú všěcky věci stálé,

jakţ ve mnozě, tak u mále;

tak jest veš svět v jeho chtění,

ţe sě juţ viec nepromení.

Ač kdy zlý mor na skot spadne,

60

neb kde město sě propadne,

nebo sě kde válka vzbudí,

nebo smirtcě spadne v ľudi:

jakoţ pirvní den staveno,

tak nebude proměněno

ustavenie ľubo Bohu,

jemuţ vědi v sen nemohú.

Vizteţ, pročti sě to stává,

jeţ sě měsiec proměňává,

o němţ mluvie staří dědi,

by jej tehdy snědly vědi,

konopě po tmě přadúce.

Tomu miesta nedadúce,

vězte, ţe to vše z obluda.

Neb někdy sě jemu udá

k horám v západ přěběhnúti;

chtě jich proluky minúti

k západu dolóv pomiení;

tu sě mnohokrát promění,

minuje proluky horské,

táhna sě pod mezě morské.

Někdy sě pak stává také,

ne všakţ chvíle všelikaké,

jakoţ mluvie mistři tíţe,

ţe kdyţ příde k sluncu blíţe,

tehdy sě jmu světlosti umní.

I mluvie tak mistři umní,

ţe jakţ slunce při měsiecu,

jakţ pochodně proti svieci

svú světlost viece vydává,

takéţ podlé svého práva,

jakţ pochodně podlé sviecě,

tak slunce podlé měsiece

veţdy velím viece svietí.

I jest vám to za to jmieti,

ţe pohanstvo k vašéj moci

jest vňuţ ku pochodni v noci

sviečka a vňuţto v polodne

měsiec bývá k sluncu ve dne.

Protoţ jistě mějte za to,

ţe měsiec pobledě na to,

jakoţ to jistě vidíte,

tak tento boj obdirţíte.

I řku ješče nad to výše,

ţe pohanská všě moc zmiše,

zbledie, rozběhši sě plašě

silnú hrózú moci vašie.

Pakli kda slunce pobledie,

tehdy Hřeci svú škodu vzvědie“.

I byla to všě řeč prostá,

61

coţ je mluvil ten starosta;

neb to slyšiechu i sami

dávných Hřekóv příhodami.

I minu zlé zamyšlenie

z tak múdrého rozmluvenie.

Tak zřiece všici svých pánóv

[...]

Zlomek Vídeňský

[...]

Tako na smrt tekú slepě,

vňuţ ptáci váznú na lepě.

Sto jich jednú se zdi zabiú,

a však sě vţdy ke zdi hrabiú;

pobitých dvě stě povlekú,

avšak zavše pod zed tekú.

Tu bez čísla ľudí zbichu

dřieve, neţ města dobychu.

Ten šturm stá za dva měsiecě

nebo ješče k tomu viece.

Na kaţdý den šturmováchu,

aţe však zed podebrachu;

na sto stran sě zed oboři

a nejeden by tu v hoři.

Stá nepřietel s kaţdé strany,

neby juţ potřěba brani;

všudy hoře, všudy čščicě,

všady běţé jako mšicě

[...]

jenţ by je vedl k králi svému.

Avšak svědčí Písmo o tom,

jakoţe to město potom

opět sě jest opravilo,

jakţ, čsoţ tu pohanstva bylo,

to vše přišlo k svaté vieřě,

jakţ juţ dobřě u Bóh věřie.

Kak sě tu bě pomsta stala

i ovšem pakost nemalá,

jímţ sě kaţdý mohl vzstrašiti,

jakţ by nesměl vz něho býti

pro tak protivnú příhodu

i pak toho města škodu,

avšakoţe město Gaza

tu hirdost na sě pokáza,

k svému králi vieru jmaje

i v své tvrdostí sě znaje,

62

Alexandru otpovědě.

Inhedţe potekú Hřeci

všicni zajedno s svým králem.

Tu šturmovavše za málem,

krále v ruku zastřelichu,

proněţ sě všicni smútichu.

I sám král sě viece smúti,

všěm sě jednú káza hnúti,

nic netbaje na své rány.

Tehdyţ inhed na všě strany

potekú jako ptáci k lepu;

ače jich kde sto potepú,

však v to miesto tis’úc jdieše.

V ten čas bez města budieše,

by sě lépe nedomněli

a s králem příměřie vzeli;

zatiem sě pak potieţúce,

dachu sě královi v rucě.

On jich mysl pokornú vida,

s svými ľudmi v město vnida,

[...]

v téj zemi zde i onady.

Král Macedo kdyţ to pozna,

ţe v téj zemi věc tak hrozna,

nechtě sě však rozpáčiti,

káza sě všěm hotoviti,

jeţ chtieše s sobú pojéti,

veţdy tamo chtě dojeti,

kdeţ pohanská modla bieše:

tu v jednom dubě sedieše

v téj zemi velmi daleko

kak tam dojeti nelehko.

Nejednoho zby člověka.

By si byla morská řěka,

asi by bylo bez diva;

ande jedno piesek vzplývá,

a to ot slunečné vzpály

tak sě onen piesek kalí,

mútě sě vňuţ moře samo.

Jest ta toho obyčeje,

ţe kdyţ slunce z hory spěje,

tak sě jejé voda vzvaří,

jak horký úkrop tak paří;

jakţ slunce v poledne vzmiení,

tak sě ta voda promění,

tak ľútě bude studena,

jakto ledu nakladena;

a kdyţ slunce k hořě vspěší,

opět sě voda rozřěší,

tu jéj horkosti přibude;

63

té pakli prvé nezbude,

jeliţ bude ku pólnoci,

opět jéj přibude moci;

studenosti jéj přibývá,

vňuţto kdyţ poledne bývá.

Tehdyţ král, dav běsu obět,

musi sě vrátiti opět,

[...]

ač jest mnoho jiné zvěři,

všakţe jinéj neuvěří,

veţdy sě přidrţí truda,

v tom nejmá ničse obluda;

na něţ najpirvé pomiení,

nikak toho nepromění,

ač zvěř i daleko sběhne,

však teče, aţ ho dosiehne:

takéţ Alexander těţe,

aţ však nepřátel dosěţe.

Dotad jézdu v cěstě děla,

aţe přihna do Arběla,

v ňuţto dobu sě súmrači.

Tu sě jich dosti rozpáči,

jimţe koní snide mnoho,

pyčúce na krále z toho,

o něm všecko zlé šepcúce,

mnozí mdlobú sotně jdúce,

[...]

Zlomek Budějovický

[...]

ač podlé vašie čsti práva

chcte sobě věrně pomoci

proti téj nesstáléj moci

hi to všecko sobě zlaté,

jeţto jakţto vrukú máte,

ač ruka takéţe kmeču

jmá jakţto ke bráňú péču,

vy sobě všě sboţie mějte

a mně jedno té čsti přějte

vslově ač si velmi malém,

bych jedno slul vaším králem,

sa účasten čsti vtéj řeči.

Ale coţ jest vkteréj sěči,

té mi vţdy dajte účastnu

býti pro vašu čest vlastnú.

Pakli mě vás kto upatří,

64

za dvě neb kročěje za tři

bych postúpil vzástup zasě,

kterého boje lekna sě,

skryta přěd sě vás kterého:

nepřějte mi nic dobrého.“

Hi byl by snad mluvil viece;

tdy sě jmu uda vezřiece

znamenati jezdcóv mnoho,

ţenúc ot krále onoho

sjedniem hrabiú velmi mocným,

sčlověkem ovšem pomocným,

jehoţ on král vypověděl.

A ten byl to zrady vzvěděl,

ţ’ chtieť nepřátely přělstiti:

kdeţ sě bylo boju sníti,

kotvy byly na vše strany

králem pohanským metány,

zda by točúš as juţ tady

učinil něco přěvady

u přělščení dosti malém.

Takţ ten hrabie mluviv skrálem,

vsluţbu sě přikáza jemu,

odpověděv kráľu svému,

Patron, ten slovutný hrabie.

A juţ všady straně na bě

nejeden zboden na hnání

přěd zástupy vcekcování,

chtě druh druhu býti škoden:

sen zastřělen, onen zboden

vtomţ střielení hi vtéj sěči.

Uvěřiv juţ ve všiej řěči

král hřecký tomu pohanu,

hnu zástupem vjinú stranu.

Coţ mu třěba, vše rozkázav,

vzdviţe sě, svój helm zavázav,

takţ jakţ jej náhle zadirţe,

příjem kopie hi navirţe.

Netáhil by kto hnúci okem,

tak sě náhlým snidú skokem.

Na všě strany střěly letie

jakţto krópě zbúřě létě,

zde hi onde kopie třeščie

jakţto trscie neb zechlé léščie

a hlas sě vzdvihl aţ voblaky.

Taký zvuk, třěsk hi křik taký

by v zástupiech stranú obú,

jakţ sě zdáše, by v tu dobu

sto hromóv spolu vzehřměli,

tak sě běchu tvirdě sněli,

vňuţ by koli z firmamenta

65

všecka čtyři elementa

chtěla sě vydřieti zkořen:

taký bě zvuk hi křik stvořen.

V tu dobu král z Macedonie

pobodl bieše svého koně

vzástup, jakţto lev, ne zkrotka;

tehdyţe sě inhed potka

s jedniem slovutným pohanem

z Indie, s Aristomanem.

A ten seděl na velblúdě,

vítěsky sě s kopím pudě,

a král na svém Bucifale.

Tenţ pak pohan potka krále,

v němţ sě jmu sta něc po sčestí:

zetřě kopie aţ do pěsti,

jímţ obáč nic nepoškodí.

Král sě pak velblúda hodí

podlé plece v samé hrudi,

v němţto také nepoblúdi;

nebo bě velblúd vysoký

a k tomu pak činil skoky,

pro něţto sě nízko uda

kopie snésti na velblúda.

Inhedţ sě velblúd přěvráti,

vňuţ koli kdyţ sě vyvrátí

javor ot moci větrové:

tak to tělo velblúdové

učini lom, k zemi spadna.

„Snadná,“ křikú Hřeci, „snadná

stane sě nám čest hi chvála,

kdyţ sě králi ta čest stala!“

By boj tvirdý s obú stranú,

nejednu smirtelnú ránu

oboje sobě tu dachu,

kdeţ sě najpirvé potkachu,

ande bradaticě, hrále

ve krvi jakţto v vodě kalé.

A král hřecký tam v zástupy

třěl sě, sěka on ľud hlúpý,

kdeţ meč, hrále, bradatice,

sěkúce naň tak hi sice,

jeho hlavě sě otrúti,

jímţ sě mysl ho nic neskrúti.

Tak bě k sěči přihotován,

vňuţ by byl z ţeleza skován;

a snadno jmu vše pak snésti,

ţe jmu šlo všecko po sčestí.

Takţ tu ot něho smirt vzěšta,

jeţ najlepšie z těch tu biešta:

Fareš jednomu jmě bieše,

66

druhý Elifar slovieše,

jenţ byl ot Ejipta hrabie

a sen pak z Syrska markrabie,

člověky oba bohatá,

v ňúţ sě sta veliká stráta

tomu králi pohanskému

hi jeho pak ľudu všemu,

co jich vzě v ţivotě strátu,

zřiece dvú udactvo na tú,

jiţ sě sěkli velím viece,

onú dvú udactva zřiece.

Neb její přěmocná síla

mnoho Hřekóv bě zhubila

bitím, bodením hi sěčí.

Ale všakoţ, jakţto řěči,

proti Hřekóm nic nebylo,

coţ sě bě pohan zhubilo.

Všady po prachu, po trávě

tekl potok, zemiu krvavě,

v němţ juţ leţal ľud hubený

vňuţ les neb háj porúbený.

S obú stranú sta sě stráta.

Stála čtvera pkelná vrata

otvořena aţ do kořen.

Taký byl křik diábly stvořen,

mniece, by sě země sřekla,

chtieci je vyhnati z pekla.

Tak dušě letěly hustě,

jakţto kdyţ stáda rozpustie.

Coţ bylo kde prázných kútóv,

mohl jest býti piln dóm Plútóv;

neb v tom boju řiedký zbaven,

by nebyl Hřěky unaven.

Ande všudy ľudí hlúpí

leţie ssěčeni vňuţ trúpi:

leţí Enoš od Filoty,

slovutný muţ z pohan roty,

zabiv tudieţ Eţifila,

v němţto velé pomoc byla

všěm lepším hřeckého krále,

sšed zabitých ne u mále.

Bieš tu také ober jeden,

králem pohanským vyveden

tam od Čirveného mořě.

Ten bě přišel na své hoře,

člověk postavú nekrátkú,

múřín otcem, ober matkú,

jehoţ ktoţ uzřěl, ten stirnu

pro nu tvář mocnú hi čirnú

hi pro tak silnú postavu.

67

Jakţto kádcu maje hlavu

a ţird vňuţ pavuzu nesa,

jakţ ju kdes byl vytirhl z lesa,

takţ, jadyţ šel, tady piršě

přěd ním běhal proč ľud, siršě

jiţ dobrodruţnie dle chvály

silně sě potykovali

přětvirdého kopie ranú,

kdeţto mnohý s obú stranú,

jelikţ rozuměti mohu,

zboden dřěl sedlo ostrohú.

To rytířské kratochvílé

postá dosci dlúhé chvíle,

aţ sám král ľudem pokynu;

takţ ta chvíle byvši, minu.

Tehdy coţ bě měščan přědních

hi jiných pánóv ľudí úřědních,

pojidú přěd svého krále,

nesúce dary nemalé

se čsťú dóstojenstva jeho

sboţie onoho hi seho,

jeţto člověčiemu oku

ľubosci dává posoku,

ot daróv drahoty všaké,

přěchvalú čsti nejednaké.

Zatiem povezú pardusy,

lvy hi mnohé velé štrusy

hi coţ jiné ptačie sběři

hi přěľúté divie zvěři,

jeţto, kletcěmi lomieci,

řula, své schrány nechtieci.

Coţ by lepšího kde jměli

neb co ľubého věděli;

jeţto by jmu bylo vzácno,

to jmu bě dáti vše lacno.

A to vše v takém veselí,

jakéhoţ nikdy nejměli,

ot hercóv, ot metcóv všakých,

piesnotvoróv všelikakých,

jimiţto pihy ulicě

radosci také hi sicie

hi chutosťú všaké hudby.

Tohoţ veselé dotud by,

jeliţ všecka ta noc sjide;

toliţ ľud pak domóv jide.

Nikdie nečtem, by tak velé

bývalo v světě veselé,

ani kdyţ římská moc svého

volila krále kterého,

by v tak veliké radosci

68

hi v tak přěmnoţenéj cnosci

svého ciesařě přijala

neb takú čest pokázala.

A s právem sě jmu to dálo,

coţ sě jmu jest čsti kde stalo,

ţe sě vyhrav s málem ľuda

hi pojměv mnoho nekľuda,

svú věcú tak snaţně pílil,

aţ sě jmu veš svět pochýlil.

By Bóh uslyšěti ráčil

své křestěnstvo hi to zračil,

by takýţ byl českým králem:

úfal bych v to, ţ’ by za málem,

leč budţ Litva, leč Tateři,

kakţ sú menováni kteří,

Besermené nebo Prusi,

leč nepotvirzení Rusi

přišli by k takéj přípřětě,

jakţ by, sě krsta přichopiece,

byli svých modl odstúpiece.

Hi to by sě státi mohlo,

ač by to co juţ pomohlo,

ţe Němci, jiţ sú zde hoscie,

chtie doţdaci, by na moscě

Prazě, jehoţ Bóh snad nechá,

nebylo viděti lecha:

hi mohlo by sě birţ státi,

by jich bylo nevídati.

Divţ sě, Babylone město!

K divuť jest podoben, věz to,

tvój král, přieval všeho světa,

všěch jiných králóv přípřěta,

o němţ Danielem prorokem

jest pisáno dávným rokem,

jakoţ jemu od pólnoci

bylo příti v silnéj moci,

čúţ o jednom rozě kozlu

tomu beranovi po zlu,

jenţto jměl silná dva rohy;

ten přěd ním spadl, sehnuv nohy.

Tenţ juţ taký hi tak mocný

své postati pomocný,

Babylo, tvým králem bude,

pod nímţto tvá čest probude,

jehoţto by veš svět ţádal,

by sě tomu jedno nadál,

by sstál v té mysli dobrotě,

juţto jest proměnil pro tě,

tvému sě sboţú obloţiv,

jehoţ byl jest málo poţiv,

69

zradiv sě nečstným opilstvem

hi také tiem zrádným smilstvem,

jehoţ viece nenie poně

nikdie neţ u Babyloně,

kdeţto malého dle mýta

dci mateřú jest neskryta.

Tiem všiem tvój král sě oleniv,

by všu moc sirdcě vypleniv.

Ale, ač pravdu poviemy,

hi jinde toho něč viemy,

o němţ by v mlýně co hudli,

snad by pod střěchú oškludli.

V téjţ rozkoši, v téjţ ozrači

Alexander mysl omrači,

třidcěti dnóv odpočívav,

po svéj vóli tu přěbývav,

by byl jho kto tdy nadtrútiv

nebo kterú válkú mútiv,

byl by velím viece mdlejí,

jímţto sě mněl sa čilejí.

A všakţ, kak nerad, z té vóle

musi ven dieti na pole.

Tehdy kdyţ vytahú voje,

na sarapských polích stoje,

jednu věc vyhrav z své mysli,

nebývalú věc zamysli:

jakţ zástupóm stráţ vyvoli,

jiţ u šturma hi na poli

nebyli nice činiece,

jedno zavše na to zřiece,

aby u kaţdého skutka,

kohoţ která věc kak utká,

jenţto by vztáhl nebo přěčil,

by ten stráţný na to svěčil.

K tomu zamysli věc druhú:

káza vzvésti ţird přědlúhú,

po niejţto by bylo znáti,

kdyţ by bylo vojščě vstáti;

neb tak mnoho ľuda bieše,

jakţ juţ trub nedoslyšieše.

Tuţ ţird za věst ve dne jměli,

v noci dýmem věst věděli.

Pro těchţ zámyslóv noviny

chtě k ľudem býti bez viny,

zda by byl kto jho co vině

v tom, coţ byl bez rady čině,

vzmluvi a řka: „Ľudie moji,

zdali kto vás, jenţ tu stojí,

jest, jenţ by sě co domýšlel,

bych bez rady co zamýšlel,

70

jeţ by bylo škodno komu?

Hi jeden z vás nevěř tomu,

bych tuto věc sám o sobě

zamyslil, chtě kteréj zlobě,

kromě ţ’ čin této nadsady,

k němuţto budţ vašie rady,

těm všakým byl na příhrozu,

jiţto strachem nebo hrózú

nesdějú lap skutka čstného

mysľú sirdcě núdatného,

by núdatní, lepších zřiece,

byli také lepšu chtiece,

jehoţto jest třěba tuto,

kdeţ často bývá přěkruto,

u příhod ve mnozě pilných,

vašich dějem skutkóv silných,

o nichţ by nikte nevěděl,

kdyţ by jich kto nepověděl.

Protoţ tato věc neškodná

buď vám ľúba, ač jest hodna,

při tak mnohéj téjto sběři,

kdeţ druh druhu málo věří,

a coţ dobrý skutí ţivě,

to zlý na sě potkna lţivě,

vezme to, coţ nezaslúţil,

jehoţ lepší bude núţil.“

[...]

Zlomek Budějovickomuzejní

[...]

V tu dobu ta dva prorádcě,

nevěrného skutka skládcě,

radiesta sě nejednako,

nevědúce ješče, kako

bylo jima svého krále

jéti, v mnozě či u mále;

neb ke všěm tu neúfásta,

pro něţto sě velmi básta,

ač by jho kak mětně jala,

by samá vtom neostala.

Takţ o tom mluvivše mnoho,

Bessus vece: „Co do toho,

ač bychvě myslilaj déle?

Ráno, kdyţť vstane s postele,

pojdvě přědeň, všakţ nesborně,

71

postaviece sě pokorně,

rcěmeţ: ,Kráľu, co svě sděla,

v tom sě svě lepše domněla,

mniece, ţ’ byť sě to sľúbilo;

a kdyţť to protivno bylo,

toho sirdečně ţelévě.’

A mezi tiem nikte nevie,

co sě stáci moci bude,

jakţ najú obáč nezbude.“

Juţ bě ľud dnem sě ujiscil,

a svět obáč sě nezčiscil

ote všie mraky tmy nocnie.

Tehdy obáč nepomocně

ráno uzřěv zorňú hvězdu,

král Darius, náhlú jézdú

chtě preč, sedieše na vozě.

Tdy ni o čsti ni o Bozě

tbajúce ta muţě zrádná,

sen hi on přěd vozem padna;

postavú smutného lícě

leţeta přěd vozem nicě,

mluviece k němu s pokorú,

vzdvihše k němu hlavy vzhóru,

řkúce: „Kráľu, najú vina

jest velika, všakţ ju mina,

vezři z tvé milosci na to,

ţe, doňadţ svě ţiva, za to

tiem té viny pokúpívě,

jakţ tebe viec nódstúpívě

s postaťú našeho rodu,

s tobú na zisk hi na škodu

s milosťú ostati chtiece,

tebe viec neodstúpiece.“

Tdy vida je v téj pokořě,

stešče sobě, silz unořě;

tuţ jima inhed uvěři,

tuţe sě s nima hi smieři.

Dokončav to s sima rúče,

vozatajóm proč ponuče,

hna preč, nikdie nepostoje,

zavše nepřátel sě boje.

Ana, coţ o něm ukladla,

v tom jima mysl nic núpadla,

kromě zavše toho střěhla,

kak by té zrady dotiehla.

A čstný muţ chváta preč spěšě,

voj pak sěm hi tam sě miešě,

kdeţto byl mnohý nevěda,

kam chtěl král, kam li byl jeda,

neb jich viece nevědělo,

72

coţ sě ot sich státi chtělo.

Všakţ byl tu jeden Hřečenín,

čstného plemene zemenín,

jenţ byl kterúsi náhodú

s všú postaťú svého rodu

králem hřečským vypověděn,

Patron, jemuţ byl pověděn

té všie zrady sklad nevěrný.

Tenţ člověk, hospodě mierný,

téj řěči svój čas uhlédav,

nikomu věděti nedav,

minuv všu těch zrádec hrózu,

přitřě sě k královu vozu

hi vzmluvi, řka: „Kráľu milý,

já, člověk svých přátel zbylý,

jenţ snad toho nedostoju,

by ty přěslyšal řěč moju;

neb coţ bych tobě poradil,

mněl by, bych tě s tvými vadil,

jiţť sú sluţbú přirozeni

a tvú čsťú dávno vzplozeni,

Bessus čúšto s Narbazonem,

jiţto juţ s velikým shonem

na to dnes sú sě sebrali

hi to juţ sú uzeptali,

ač mi chceš v tom vieru jéti,

ţe tě chtie, ač mohú, jéti.

Tohoţ, věz, ţ’ nikakţ nezbudeš,

ţe dnes hi ţiv hi mirtv budeš.

Protoţ, ač ráčíš, přikáţi,

abych byl viec při tvéj stráţi,

a ty viec buď u mých staniech,

neb juţ nejmáš viery na něch,

jimţ si, jakţ řkú, čsti dohodil

a je z chudých ľudí vzplodil,

jakţ slyšu hi jakţ mi pravie.

Protoţ mi v tom uvěř právě,

ţe hi jáz hi má rodina -

jichţ si ty čáka jediná,

hi jiţ juţ nemóţem dále

kromě tebe, svého krále,

k němuţ jest poslednie čáka,

kdyţ nem přišla chvíle taká -

ţe nem jest nelzě nikame

ot tebe v země neznámé,

v nichţ sě nelzě bude skrýti,

jestli nám tebe kak zbýti;

niť bych stráţ tvój býti ţádal,

bychť sě co lepšieho nadál.“

By těch slov viece neţ mnoho;

73

všakţ on nic netbaje toho,

jakţ mohu to snáze řéci,

ţ’ osuda nelzě utéci.

Neb coţ sě Patron pomodlil,

coţ li prosě řěči prodlil,

nemohl nic té řěči dáti,

by ho chtěl uposlúchati

a řka: „Kak vy dobřě znaju,

ţe k vám věrně doufaju,

jakţ ste mi sě přikázali,

tak ste věrně se mnú stáli.

Ale Bóh najlépe to vie,

ţe, ne bych v také příslovie

jáz hi mój ľud byl upadna,

kak jest smirt velmi nesnadna,

však raději v ňu upadnu;

neţli sě tak svých ukradnu,

hi byl svú vlast tak pohaně,

přiveda zlé slovo na ně.

Protoţ neţ sě jich otvinu,

lepí sem, ţ’ ot nich pohynu;

as kaţdý snad die to po mně,

ţe jsem jich čest vţdy byl pomně.

Pakli mě tak osud honí,

ţe mne tak chtie zbýti oni,

k kteréjţ koli přídu škodě,

to juţ bude pozdě hodě,

ţ’ mi ţivu býti neţádno:

protoţ, coţ chtie, vše mi

snadno.“

Vida to Patron, sě smúti;

slyšě, ţ’ nechce vyvinúti

ot smirtci, k niejţ sě byl blíţě,

hna preč; inhedţ svú moc stiţe

hi rozkáza v náhlém slově

svým sě jmieti vţdy v hotově.

Ješčeţ krále hnav ujisci,

chtě se v smirt přědeň poskýsci.

Bessus pak, jakţ nerozuměl,

vztáza, jenţto hřěčsky uměl

hi jenţ byl jima tlumačil,

co by byl Patron napáčil

kterých slov neb které řěči.

A sirdce juţ ţáda sěči,

trúce sě tam na Patrona,

mieniece naň slova pro na,

jeţto všecka juţ bě vzvěděl

tak, jakţ Patron byl pověděl.

V tomţ hněvě sě voza dotra,

potu s čela rukú potra,

74

mnohokrát mečě sě lapav,

na Patrona sě pochápav,

jehoţ ho snadno odtiskú,

ţe nebylo na něm zisku,

proto ţe chtěl naň nevinně

a také ţe jel příčinně;

pro něţto veš hněv ochabi,

mysle veţdy na to, za by

přišlo jmu s lepšú příčinú.

Ten vţdy úmysl zlého činu

ješče k téj noci otloţi,

jehoţ hi sám čstný kmet poţi,

ţe jho chtěl zabiti často,

jakţ sě tu nesta za vlas to.

Ten den minu, noc přistúpi

a v staniech lehše zástupi,

pomlúvali řěč rozpačnú,

se hi ono chvíľú mračnú.

Ande sě zlá věst pronášie

v onom zámutném rozprašě,

kdeţto Bessus s Narbazonem,

zavše sě radiece o něm,

sobě všiu noc setky nedal,

chtě vţda, by svój čas uhlédal.

Noc jest děju všemu mátě,

jakţto zisku tako ztrátě;

noc jest zlému čas útratný,

v němţ udaten jest núdatný;

noc jest, v němţ sě zlý nestydí,

pobdě, ţ’ jeho dobrý nevidí.

Avšakţ často v téj rozpači

mnohý skutek sě otvlačí

podlé ľudského dómysla,

jehoţto bývá bez čísla;

kdyţ juţ mní kto, by byl zíščě,

všakţ ho strach bude odtiščě,

jakţ ten zisk, jenţto mní maje,

otloţí, časa čakaje.

Takţ ona své děnie dlúhé

doloţista noci druhé.

Ta noc byvši hi otjide.

Mezi tiem, jakţ slunce vznide,

Bessus šed přěd čstného muţě,

vzmluvi, na Patrona túţě

a řka: „Kráľu, juţ to viziu -

jehoţ sě řéci nestyziu -

ţe sě zboţně vzýváš králem,

jaks’ nynie pokázal málem,

ţejs’ jho slyšěti nerodil

v tom, v němţ by nám rád

75

poškodil,

ľudem čstně tobú vzchovaným

hi tobě věrně poddaným,

jiţto tobě všie čsti přějú

a pro tě vše sdieti smějú.

Ale tito, jiţ sú tací,

jiţ po miršě jakţto ptáci

sěm hi tamo sobú mecú

a zisku dle všady lécú,

zda by z nich kto cuzích uţiv

byl tu, kdeţ byl dřéve slúţiv;

hi jest to, kráľu, bez diva,

ţ’ sě taký v sujnú řěč vsývá,

tobě na našu čest radě -

zle ny jest tak s tobú vadě -

nejmaje sám nikdie stavu,

v němţ by mohl kde skrýti hlavu.

Ten pro zběstvo, pro chudobu

sěm hi tamo točě sobú

jakţto trest, jam vieter pochýlí,

tam taký člověk sě schýlí.

Ale jáz hi jiní hpáni,

jiţto sme tobú vzchováni,

tobě věrni býti musím

hi s tobú všeho pokusím,

k němuţ dobré právo jmámy,

ţ’ sě pro tě hi na smirt dámy.

Protoţto tobě děkujem,

ţe juţ na tobě to čujem,

jakţ s’ sě věrně s námi smířil,

kdyţ si na ny neuvěřil

tak nevěrné mysli ľudem,

jímţ juţ bezpečnější budem.“

V téj řěči minu ta dieka;

an, čstný kmet, jakţ znal

člověka,

potaknu jmu ve všiej řěči,

jakţ jest obyčěj člověčí,

jemuţto juţ příde k tomu,

ţe nevie, kak řéci komu;

věda dobřě, ţe řěč křiva,

však jé, kakţ mnoha, pozbývá.

Ten den opět byv hi minu

zlého zámysla v témţ činu,

jenţ těmi ľudmi uloţen -

a do té noci otloţen -

čstnému muţu velmi strastně

ot jeho postati vlastnie.

A juţ slunce v svém západě

pošed ne v svéj svyčnéj vnadě,

76

připřělo sě bě u břěha,

povzdaluje svého běha

budúcie věci zámutkem

hi tak zrádné věci skutkem,

kdeţto sluha své hospody

hledal tak přěhrubé škody.

Měsiec také v svém pobězě

vzpieti sě na mořkém břězě,

nechtě sě vzdvihnúti z mořě,

vše pro to budúcie hoře

té přěnevěrné prorady,

jéţ nelzě juţ zbýti kady,

takţ jakţ jest pojíti všemu

vţdy k času ustavenému.

Měsiecu sě uda vzníti

a sluncu pod zem’u sníti,

a vojska šla v stanoviščě.

Sde pak čstný kmet sobě stýščě

sedí sám, svých stanóv střěha,

ande jho kaţdý pobiehá,

kdeţ sám s sobú vzímal radu

svých posledních dnóv v západu,

kdeţ juţ čsti miesta nedadie,

sedí sám sě s sobú radě;

ale nestatečna rada

jest, kdeţ spadne ta přěvada

ve čsti od svých vlastních ľudí,

tu hi kaţdá mysl zablúdi.

Takţ přěbieraje řěč mnohú,

sedí mdlý král vzdyšě k Bohu

a řka: „Mocný Hospodine,

jehoţ chtěnie nic nemine,

ani kto móţ lap co moci,

k němuţ tvé nenie pomoci!

Čím sem, Boţe, sě dopustil,

ţejs’ na mě těţcě přěpustil

tak rozličných pohub ztráty,

ţ’ sem člověk všie čsti otjatý,

ni jmám miesta mezi mými,

jeţ sem vzplodil dary svými?

Ti mi nepřějúce sdravie,

strojé smirt méj staréj hlavě;

a ten mój nevěrný sluha,

jehoţ sem otjal ot pluha,

ten na mě mečě pobrúsil

a chtě, by jho mnú pokusil.

Která, Boţe, moje vina?

Či sem byl v čem právo mina,

ţe pro mě kto zbyl dědiny

bez práva nebo bez viny,

77

a já súd kdy v čem přěvrátil,

by pro to kto sboţie ztratil?

Či sem kdy komu povolil,

aby kto proň svú krev prolil?

Či sem ten byl, na němţ ktos by

své pokorné núţil prosby

při kterém právě neb súdě,

a jáz byl co křivě súdě,

mimo právo dary bera?

Či plakala vdova která,

zbyvši pro mě svého muţě,

jenţto mi byl věrně slúţě,

a mnú, nepomniece na to,

bylo jí sboţie otjato?

Či sě stalo kda dědicu,

by pro mě stál v smutném lícu,

z svého sboţie jsa vyveden?

Budţ těch viece nebo jeden,

coţ jest bylo mých zem obcě,

vystupte na mě, ţalobcě,

a já, coţ sě neopraviu,

v tom sě s právem své čsti

zbaviu,

ţ’ sem byl nečstně ţivot veda:

proč mi ţivu býti teda?

Budţ inhed Bessus udaten

hi ten, jenţ jmu jest.postaten,

ten s ním přída, vieceţ nedli

tiem, coţ sú zla na mě svedli.

Pakli sem byl pravdy bráně,

dirţav svój ľud v věrné schráně,

nebyv ni v čemţ mysľú křivú,

proč mi tdy nebyti ţivu?

Budţ ten birţe smirtci uţiv,

ktoţ jest jé s právem zaslúţiv

[...]

Zlomek Muzejní

[...]

všeho bych vám přěrád pomohl.

Kaţdému sě vás v tom sţěli,

jakţ jste svój rod dnes viděli,

proněţ mi ţivot neţáden.

Ni jeden hrad tak nesnaden

ani město jest dobyti,

ač chce vám ţěl toho býti,

78

čsoţ ste své viděli škody;

ani ohni ani vody

ani skály ani hory,

v tom nebude ničs přípory,

všecko vám bude po rovnu.

Jakoţ jmá výsost neskrovnú

toto město i přiekopy,

čsoţ sě vás kaţdý přichopí,

vašě moc všemu odolá.“

Řek tako, na všě zavola

i sta pod zdú všěch najdřieve;

ande s pravé strany, s levé

tekú s řebřími, smotyky

[...]

by bylo kam lzě utéci,

kaţdý by rád pryč vyplanul.

Druh druţcě juţ zapomanul,

kaţdému o sobě péčě,

kaţdý sám podává mečě,

as by tiem ţivot probavil.

A sěm juţ tajně vypravil

Medateš posly, své rádcě,

v stany k Dariově matcě,

prosě za to, zda by směla,

by za ně prosbu zprostřěla;

nebo jmieše vnuku jejé,

pro ňuţ mu by ta náděje,

ač by kterú věcí mohla,

by jmu ţivota pomohla.

Jide přěd král čsná kmeticě

a jmajúci strachu líce

a řkúci: „Mój ţádný kráľu,

kak jmám k tomu čáku malú,

bych nynie v tom byla hodna,

[...]

Ráčíš li, ty ľudi zprosti,

ač koho nechceš jiného,

Medateše jediného,

jenţ je proti tobě shřešil,

by mě tiem jedniem utěšil.“

Kaká vóle milosrdná

i kaká mysl ovšem tvirdná

i skutek zajisté divný,

ţe ľud, jenţ mu byl protivný

i tak ovšem zavinilý,

jiţ sú jiuţ svázáni byli,

milost pro ni obdrţěli,

své dědičstvo vše přijeli,

jakţ v ni v čemţ nevzěli ztrátu,

ni v pokladě ni v svém platu!

79

Nezdá mi sě, by vlastná mátě

při tom času, při téj ztrátě

kde takú věc obdirţala,

jakoţ sě téj ţeně stala.

Tehdyţ ten ľud osvodobě,

[...]

ani které cěsty také.

Nikdy nejměl horšie chvíle

ani většieho úsilé.

Pojmě ovšem mnoho strasti

dřieve, neţ doby té vlasti,

ande tako příkří plazi,

kdeţ sě on ľud kryje lazí,

ande nenie nikdie sledu,

jedno plaz jako po ledu.

Kakţ jich dobýval vítěţsky,

však protoţe jměl ľud těţký,

prvé neţ je mohl přěmoci,

nepřěstav ve dne ni v noci,

mnoţstvo ľudí ţivot skona;

však sě podda vlastcě ona.

V tu dobu sě den osvieti.

Tdy sě jmu uda přijeti

k řěcě, jéţ Araxes dějú,

ande druh před druhem spějú

a chtě rád býti za mostem

[...]

otkudţ viec nemohli dále

mdlobú pro veliké rány,

neb boci, pirsi proklány.

Němá tvář stojé vzdyšúce,

svého krále vňuţ pyčúce,

[...]

ţ’ nenie kto slovce přidada.

Aţ dlúhý čas po všem boji

v onéj vzpále, v onom znoji

jeden Hřek sě pitie sţádav,

v horách, v dolech vody hľádav,

na mnoho stran sěm tam honiv,

[...]

a srdce jmu zřením znylo.

Náhlým skokem na kóň vsěde,

připřev sě, však tam pojede.

A jakţ by u voza blíţe,

uzřěv ho král, hlavu vzdviţe

[...]

asponě pomluvím s tobú.

Odlehčíš tiem méj bolesti,

račiţ mé poselstvo znésti

k tomu královi hřeckému,

80

kdasi nepřéteľu mému,

k němuţe bych tak byl sboţen

[...]

neţli bych jé čso přál tobě.

Proto, čsoţs’ mi čsti pokázal,

jakţs sě u mú čest uvázal,

ţe jsi všu hirdost ukrotiv

i byl k svým vězňóm dobrotiv,

[...]

Ten pobrúsiv na mě meče,

mého ţivota ukrátil,

zle mi mé čsti tak poplatil;

čsoţ mých zemí bylo všady -

vlasti, města, tvrzě, hrady -

tiem vším miesto mne obvládal

[...]

pakli mne v tom nepopraví,

sobě téţ po mně ostaví,

ţe pomdlí té všie své chvály;

ače té pomsty otdálí,

čakajţ téhoţ veţdy na sě,

[...]

jímţ by své jmě výše vzplodil.“

Pomluviv tak, řěč potratí,

sotně móţ ruky podati

pravé přiezni na stvirzenie

i všie řěči na znamenie

[...]

Zlomek Šafaříkův

[...]

mého sirdcě mysli rovný.“

Řka tak, přiteče na bok levý,

potřě ľud jakoţto plevy.

An by rád utekl náteka,

sotně sě hbe, nohy vleka.

Neb velblúdi, ač vysoci,

avšakţ jsú jich léni skoci.

Si jmajúce rychlé koně,

svobodně, kdeţ chtie, přihonie,

kterúţ chtie škodu činiece.

Neby pomeškáme viece.

By boj v obě straně tvirdý.

Nejeden Indien hirdý .

by přěvrácen i s velblúdem.

Stáchu sneščastným osudem

81

[...]

svój velblúd, pěš[...]

Aţ pak přěvelikú[...]

udeří sám hněv[...]

Tuţ jej král hřecký[...]

uzřěv ho s koně[...]

blíţe k němu koněm skočí,

an juţ sotně vzvodí oči

znojem, mdlobú výstřělóv

[...]

Tehdyţe král z Macedonie

ješče tak, nessada s koně,

vzmluvi a řka: „Králi Poře,

vzbuoh si upadl v toto hoře

[...]

[...] na vše honě

[...]

[...] dále neklopoce

mysl tak, ţe ač jde kroce.“

By Alexandrovi divna

řěč ta ničse neprotivná,

ţe kakkolvěk jsa velmi raněn

i všie své čsti juţ oplaněn,

takúţ mluví řěč vítěţskú

[...]

Pro něţto pustiv otěţi

na všě strany svú moc stěţi,

lomě pod sě svú přípřětú

poslední kraj na všem světu

ničs méně, neţ kdyţto v mraky

vstúpí hrom, mútě oblaky -

ta věc nevědomá, jeţ jest

všěch stvoření hrozná přěţest -

ţha, nač spadne, svú blýskotú,

straší veš svět svú hřímotú,

ţe, čsoţkolivěk zamane,

to vše jeho ohněm splane:

takéţ on, búřě očitá,

jehoţ mysl nikdy nesyta,

jenţto, kdeţ byl, to vše zpálil,

[...]

Nali sě jmu to dostalo,

kdeţ nemohl státi za málo,

ţe sě úzcě tu zed stáhla.

Ale čsoţ to, ţe mysl náhlá,

jeţe na ničs nezpomíná?

To vše, čsoţ sě stane, mina,

vida, ţe tam býti v strasti,

však zvou u město pásti.

A v niţ dobu ľudie za ním

82

velikým usilováním

chtiece sě na zed vzebrati,

kaţdý sě opět otvráti,

nebo sě jim řebřie ztirli.

Biechu ľudie jako zmirli,

nejmajíce k králi čáky

[...]

[...] jenţto u

stojí, sěka na bě straně,

velikéj sě láji bráně

a z úst jemu [...]

A ktoţ [...]

viece v[...]

Potěšen [...]

Pavézy [...]

by sě

[...]

aţ lékařě sám zavola,

svého mistra Křistobola

[...]

Či sě pro mě smirti bojíš?

Čakáním mě málo zhojíš!

Buďţ, ač chceš pomoci, snaţen,

juţ sem sěm i tam přěváţen,

nejmějţ v obém juţ rozpači!“

Tdy mistr vecě: „Králi, rači

svým ľudem toho popřieti,

sebe na čas podrţěti,

doňadţ ta smirtedlná střěla

nevyjme sě z tvého těla;

neb z bolesti ač hneš sobú,

upadneš snad u větší mdlobu.“

Tu král vecě: „Křistobole,

jesti vţdy svobodná vóle

[...]

Zlomek Ostřihomský

[...]

i by ho bylo stokrát viece,

na tvé skutky, na mysl zřiece,

zdáloť by sě ješče málo:

neb ač by sě to dostalo,

jakoţ tě tvá mysl podnúcie,

by slunečný vzchod v svéj rucě

dirţal, k tomu západ v druhéj,

jakţ tě vizi v mysli v tuhéj,

83

jměl li by moc u měsieci,

chtěl by i slunce dosieci.

[...]

Ničs tak tvirdě v světě stojí,

však sě někdy něčso vzbojí;

nemóţ tak nic býti silno,

vše bude smirti pochylno.

Ale ty sám neznáš sebe,

ani kto móţ znáti tebe.

Ni sú nám tvé země známy,

kda na tvých meziech bývámy,

ni sě na tvú škodu ptámy.

Protoţ nám daj, bychom jěli,

[...]

sě ničs neţědí,

ni té země sobě dědí.

Nenie v niej střiebra ni zlata.

Jmáš dosti jinady plata,

s tiemţ šě jinady obchodi,

všicknu také svú věc zhodi.

Kdy ščěstie najlépe miení

k tobě a ve všem tvém chtění,

přěstaň v tu dobu všěch vojen!

Dosti majě, buďţ pokojen:

jesti lidský ţivot krátek,

[...]

řka: „Kakţ bude, tam dieti je!“

Avšakţ vzě velikú škodu,

pirvé, neţ přějede vodu.

Tuţ naleţe na ně silně,

na všě strany ovšem pilně,

všakţ neţ by země dobyto,

by přielišně ľudí zbito.

Jakţto koli dřěvo v lesě,

ješto vzrostlo v dávném čěsě,

vztáh sě vzhóru pod oblaky,

[...]

[...] nebo v sočbu sě upierá.

Těch jediných struna birní,

ale praví leţie v tirní.

Těch hřiechóv zloby sedmery,

nemní mi sě, člověk který

by sě mohl pokryti cěle,

nebo v mysli, nebo v těle.

Kdyţ Natura světoplozie

vezřě na ně v takéj hrózě,

ten hřiešný sbor tak hořiece

nerodi tam zřieti viece.

[...]

a v zdraví jasen, v útrobě.

84

Tehdyţ ta vţdy Světoplozě,

přězřěvši strast v onéj hrózě,

tu, kdeţ Leviatan starý,

stojě prostřed pkelné zpary,

nohama rukama miešě

v ohni i ne v jednom hřiešě,

v němţ by dušě zamátl hustě,

uzřěv ji, všeho opustě,

i odstúpi z ohně dále,

v němţto stáše, dušě pále.

[...]

všěch akských království dobyv,

aţ o Pora sě pokusil,

jenţ i s Abizarem musil

podjíti pod jeho křídlo,

jeţ jest všěch knieţat osidlo.

A kde které v světě strany,

ty sú mu všecky poddány;

jakţ podobno ke všiej hrózě,

ţe jiuţ stojí na povozě,

kázav rozpieti větrníky,

nechtěl přěstati všeliký

[...]

i zařu neskrovným hlasem,

jakţ sě všěcky dušě lekú,

an jako v trúbu nelehkú

řéve tisíc mlýnóv hlasem.

Leţí pláně smutným časem -

kdeţto ty dušě ubohé

tirpic strastné muky mnohé -

večným mrazem vţdy pomirzlá,

kdeţ sama sobě omirzla

mirzkoščemi dušě hřiešná,

jiejţ jedna věc neprospěšna,

mučéci sě neslýchaně,

křičéc na smirt bez přestánie,

jiejţ smirt, ţe nelzě umřieti,

[...]

Druhý zlomek Budějovický

[...]

ţe, kdyţ král chtěl k městu jěti,

poslal, dávaje věděti,

[...]

udeři krále po hlavě,

chtě jemu odjieti zdravie;

85

[...]

v niej ptáček vzpievá,

kde viděti dřeva,

[...]

u nieţ ľudí síla bývá,

v lesě, jenţe Hamon slovie,

[...]

k času ovšem ukrutnému

zajisté přieliš k smutnému.

[...]

všěm svým chvíli -

Kmet, jenţ oral -

i jenţ robil, ploty -

v ony u pokojné -

nemohl uţiti

musil jíti, nesa -

jenţ lépe věděl -

i ten, jenţ věděl -

nebo kdy čas -

Prázden cěp -

kto by mlátil -

leţiechu prázdny -

a vzdýcháše -

ande nenie gdo -

nebieše kto hromad -

ani křěvie kto -

opadly běchu -

nebieše ţiv gdo -

přišla běchu -

Lidí jmieše -

ale čso bylo -

Stratí člověk -

kdyţe k tomu -

věz to -

Mnoho bě -

a tak dosti -

jimiţ by -

by mu Bóh -

ale čso do -

Vynidú -

kdyţ Boţie -

Jdieše s sobú -

na nich -

bliz jmieše -

jeţ vzhóru -

na voziech -

na nichţto -

a nejedna -

šlechetný -

silně,

86

pilně,

ľudí

vyklidi.

děje,

děje,

nepřěje.

řěčský,

dětečský,

[...]

plove.

krále

ţéci

Řěci a kadyţ

přěstati

věci

koli

stopě

To sě ješče často stává,

ţ’ sě ho světlost proměňává;

[...]