závěrečná práce · 2018-07-27 · 4 anotace pověsti lhenicka jako netradiční forma výuky...
TRANSCRIPT
Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích
Pedagogická fakulta
Centrum DVPP
Závěrečná práce
Téma:
Pověsti Lhenicka jako netradiční forma výuky
regionálních dějin na prvním stupni ZŠ.
Vypracovala: Mgr. Jana Kovářová
Odborný konzultant: PhDr. Martin Schacherl, Ph.D.,
České Budějovice 2018
3
Prohlášení
Prohlašuji, že v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění souhlasím
se zveřejněním své závěrečné práce, a to v nezkrácené podobě elektronickou cestou
ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v
Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách, a to se zachováním mého
autorského práva k odevzdanému textu této kvalifikační práce. Souhlasím dále s
tím, aby toutéž elektronickou cestou byly v souladu s uvedeným ustanovením
zákona č. 111/1998 Sb. zveřejněny posudky školitele a oponentů práce i záznam o
průběhu a výsledku obhajoby kvalifikační práce. Rovněž souhlasím s porovnáním
textu mé kvalifikační práce s databází kvalifikačních prací Theses.cz provozovanou
Národním registrem vysokoškolských kvalifikačních prací a systémem na odhalování
plagiátů.
V Českých Budějovicích dne: Podpis:
4
Anotace
Pověsti Lhenicka jako netradiční forma výuky regionálních
dějin na prvním stupni ZŠ.
Tématem závěrečné práce jsou pověsti z městyse Lhenice a blízkého okolí, jako
možná alternativa výuky regionální historie na prvním stupni základní školy.
Obsahem teoretické části je definice pověsti, dále charakteristika jednotlivých druhů
pověstí a historický vývoj pověstí.
Výzkumná část je zaměřena na historii Lhenic, zaznamenává konkrétní pověsti ze
Lhenicka. Obsahuje metodické listy pro praktické použití pověstí ve výchovně
vzdělávacím procesu.
Klíčová slova: pověst, historie, Lhenice, regionální dějiny, výchovně vzdělávací
proces.
5
Annotation
The rumors of Lhenice and surroundings as an
unconventional form of teaching regional history in the first
elementary school.
The topic of the final thesis is the reputation of country town Lhenice and its
surroundings as a possible alternative to the teaching of regional history at the
primary school level. Definition of the reputation is the content of the theoretical
part, the characteristics of the individual types of reputation and the historical
development of the reputation.
The research section focuses on the history of Lhenice which records the specific
legends of Lhenice and surroundings. It contains methodological sheets for the
practical use of the reputation in the educational proces.
Key words: legend, history, Lhenice, regional history, educational proces.
6
Poděkování
Děkuji PhDr. Martinu Schacherlovi, Ph.D., za odborné vedení a cenné
rady při realizaci této práce.
7
Obsah
1. Úvod .................................................................................................................. 8
2. Pověst ................................................................................................................ 9
2.1. Pověst a její typologie ..................................................................................... 11
3. Historický vývoj pověstí ................................................................................... 13
4. Pověst a její funkce ......................................................................................... 14
5. Lhenice - historický vývoj a charakteristika obce ............................................ 17
6. Lhenické pověsti .............................................................................................. 26
6.1. Pověst „ O rytíři ze Stráže“ ............................................................................... 27
6.2. Pověst „ O kostele uprostřed vsi “ ................................................................... 29
6.3. Pověst „ O sadařské madoně “ ......................................................................... 30
6.4. Pověst „ O lhenickém troubení “ ...................................................................... 31
6.5. Pověst „ O podzemních chodbách pod Lhenicemi“ ......................................... 32
6.6. Pověst „ O lhenickém pivovaru “...................................................................... 34
6.7. Pověst „ O lhenickém znaku“ ........................................................................... 36
6.8. Pověst „ Jak ve Lhenicích našli poklad “ ........................................................... 38
6.9. Pověst „ O hradu u Vadkova“ ........................................................................... 40
7. Závěr ................................................................................................................ 41
Literatura, prameny, jiné zdroje ............................................................................. 42
Seznam příloh .......................................................................................................... 45
7
Seznam zkratek
ha - hektar
JZD - jednotné zemědělské družstvo
Kčs - koruna československá
kg - kilogram
l – litr
m – metr
8
1. Úvod
Pro svou závěrečnou práci jsem si vybrala téma regionálních dějin, konkrétně
„Pověsti Lhenicka, jako netradiční forma výuky regionálních dějin na prvním stupni
ZŠ.
Prvořadým cílem této práce bylo zmapovat a zpracovat lhenické pověsti a tato
vyprávění propojit s doloženými historickými fakty. Období nejstarších dějin
Lhenicka s odkazem na místní pověsti dosud nebylo zpracováno.
Předkládaná práce se opírá o regionální literaturu okresu Prachatice, odbornou
literaturu obecného charakteru, pamětní knihy a kroniky obcí Lhenicka a
v neposlední řadě také o vzpomínky pamětníků.
Základem pro získání podkladů práce bylo bádání v archivních pramenech. Ve
Státním okresním archivu v Prachaticích jsem prostudovala zde uložené fondy,
zvláště materiály Obecního úřadu Lhenice. Obecní kroniky, zápisy z jednání městské
rady, školní kroniky a ostatní archivní prameny souvztažné k historickému vývoji
Lhenicka.
Práce je rozdělena do několika navazujících kapitol.
První část tvoří úvod. Kapitoly dva a tři zpracovávají teoretickou část zvoleného
tématu. Definují pověsti, dále charakterizují jednotlivé druhy pověstí. Historický
vývoj pověstí je uveden v kapitole číslo čtyři. Stručná historie Lhenicka je obsahem
páté kapitoly. Šestá kapitola zaznamenává konkrétní pověsti ze Lhenic a blízkého
okolí.
Závěrečná část je shrnutím všech sesbíraných pověstí Lhenicka a posouzením
významu regionálních pověstí při jejich implementaci do výchovně vzdělávacího
procesu.
9
2. Pověst
Pověst lze definovat jako epický prozaický žánr lidové slovesnosti. Vypravování,
které se váže na nějakou historickou událost, osobu nebo místo a je zcela nebo
zčásti vybájeno. Pro pověst je příznačný jednoduchý děj s jedinou zápletkou,
objektivní věcný styl a vypravěčská střídmost.1
Pověst představuje záznam lidského vztahu k důležitému aspektu jeho života a
existence, které představuje určité místo. Vztah člověka a místa tím není nikdy
pasivní, člověk vždy formuje svůj život podle místa, kde žije, ale zároveň toto místo
formuje i jej. Vazba člověka a místa je emocionálně naplněným vztahem. Člověk
prostřednictvím tohoto vztahu hledá své místo ve světě, ve společnosti, v historii.
Pověst je chápána jako záznam o reálné události; text obsahuje zmínky o
konkrétním místě a době, příp. o historicky doložených osobách (král, císař,
poustevník, atd.). Některé pověsti obsahují skutečnou historickou dataci událostí a
lze je chápat jako pomyslný záznam historické události; skutečným a pravdivým
záznamem reálné historické události však nejsou, a je třeba vždy je vnímat primárně
jako uměleckou fikci.
Jedná se o příběh, ve kterém se prolíná realita vždy s určitou mírou fantazie,
která ji dotváří. Pochází z lidové tradice a původně žila v okruhu posluchačů jako
vyprávěný příběh. Pověst je charakterizována jako krátký prozaický žánr původně
folklorní epiky, tematicky vázaný k reálnému místu, kraji, předmětu, historické či
pseudohistorické osobnosti nebo události.Příběh s podivuhodnými, pamětihodnými,
nezřídka kouzelnými a zázračnými motivy předkládaný jako nevymyšlený a tradicí
potvrzený. Věrohodnost pověsti často posiluje i reálnost prostředí, kde se odehrává.
Díky ústnímu převypravování je toto reálné jádro pozměněno. Pověsti se však na
1 VLAŠÍN, Štěpán, ed. Slovník literární teorie. 2. rozš. vyd. Praha: Československý spisovatel,
1984.
10
rozdíl od pohádek považují za alespoň částečně pravdivé, navíc nemají nutný šťastný
konec (jenž je pro pohádky typický). Pověst má jednodušší jazyk i kompozici a dobro
vždy nemusí zvítězit nad zlem.
Pověst také daleko pevněji vsazuje své vyprávění do krajiny svého domova a má
silně emotivní regionální a národní charakter. Pověst má výchovný akcent a přináší
různá mravní ponaučení. Jednotlivá období historického vývoje lidské společnosti
mají svá specifika, přesto, člověk jako individualita, od počátku věků, řešil nejprve
otázku přežití. S narůstajícím množstvím prožitých historických skutečností, se
měnila celá lidská společnost.
Přirozeným vývojem docházelo také k posunu v myšlení. Prostý člověk se zabýval
otázkami filozofického směřování, vírou v Boha, náboženstvím. Sociální rozložení,
ekonomický a společenský status, způsob vlády, či státního zřízení, všechny
okolnosti působící a utvářející osobní charaktery se vzájemně prolínaly a vytvářely
lidskou sounáležitost. Lidé v každé době si pokládali otázky o světě, který je
obklopuje. Hledali odpovědi na otázky vlastní existence. Na neobvyklé přírodní jevy
a úkazy. Řešili svá morální pochybení a přemýšleli o správnosti svých rozhodnutí.
Od nejstarších dějin z počátku věků, kdy si lidé důležité informace předávali ústní
formou, patřily pověsti, pohádky a báje ke kulturnímu a historickému bohatství
každého národa. V pověstech se propojují životní zkušenosti našich předků,
předávané z generace na generaci, spolu s morálními zásadami a principy. Vztah
k rodné obci, hrdost na její historii je spojovacím článkem všech pověstí.
11
2.1.Pověst a její typologie
Historické – tento typ pověstí může pracovat s konkrétní dějinnou událostí.
Z tohoto důvodu řadíme do okruhu pověstí historických příběhy o válkách, o
životě měst, o katastrofách apod. Historické pověsti mají svou vypovídací
hodnotu především v tom, že zřetelně odrážejí sociální, politické, právní a
náboženské poměry v minulosti.
Zvláštní oblast představují staré pověsti české (mytické pověsti), které se
svojí obsahovou strukturou přibližují mýtu a jsou neodmyslitelně spjaty
s naší národní kulturní tradicí. Mezi staré pověsti české řadíme například
pověsti o Libuši, o praotci Čechovi (jejich zárodky nacházíme už u
Kosmy, Dalimila a ostatních kronikářů, poprvé je v úplnosti sebral a takto
nazval A. Jirásek).
Místní – v soudobé terminologii se rovněž užívá termín regionální pověsti –
vztahují se ke konkrétnímu místu, popisují, případně odhalují tajemství
vybrané lokality.
Místní pověsti lze dále třídit na pověsti:
architektonické – vykládají vznik architektonických památek
etymologické – objasňují místní názvy
etiologické – vysvětlují původ např. přírodních útvarů
genealogické – týkají se historie rodů
legendární – popisují např. založení klášterů
heraldické (erbovní) – vysvětlují význam erbů, domovních znamení
Současné/městské - jsou žánrem rozšířeným v současné globalizované
společnosti. Jde o stručná realistická vyprávění ze současného prostředí.
Bývají vsazeny na konkrétní místo a odehrávají se většinou v nepříliš
12
vzdálené minulosti. Současnými pověstmi se v České republice zabývá
především folklorista Petr Janeček, jenž se zasadil mj. o jejich popularizaci.
Démonologické neboli fantastické - se zaměřují na popis setkání člověka s
nadpřirozenými bytostmi. Tyto pověsti jsou „klasické", patří mezi ně
např. Erbenova Kytice. V repertoáru démonologických pověstí mají zvláštní
místo vodníci, čerti, draci.
13
3. Historický vývoj pověstí
Pověsti zaznamenávali již od počátku literárního vývoje kronikáři . Mezi
nejoblíbenější pověsti 14. až 17. století patřily pověsti erbovní (např. Kronika
o Bruncvíkovi, zpracovaná později jako knížka lidového čtení). Mezi lidmi je
zpopularizoval kronikář Dalimil a později Václav Hájek z Libočan.
Osvícenství obecně mělo k pověstem negativní postoj. Osvícenci se snažili pověsti
objasňovat v realistickém duchu a bojovat tak proti pověrčivosti lidu. Pověst nebyla
původně určena dětem, ale sloužila k poučení nebo informaci (národní, politické,
právní, etické apod.). Některé pověsti obsahují autentická historická fakta, jsou
realistickým dokreslením děje v konkrétním čase, zprávou, záznamem a staly se
mnohdy východiskem ke vzniku historické prózy.2
Představitelé romantismu chápali význam pověstí jako svědectví lidové paměti o
dějinných událostech a povýšili je na významného činitele národního uvědomění.
V prvních dvou desetiletích 19. století byla po písni a pohádce pověst v největším
zájmu obrozenců a badatelů. V době národního obrození byla pověst chápána jako
prostředek k upevnění národního uvědomění, národního cítění a historického
vědomí. Toto období bylo inspirativní pro vznik nových pověstí i vznik dalších variant
pověstí starých. Vydávány byly hlavně národní a místní pověsti, které budovaly
národně vlastenecký mýtus o české historii.
V českých zemích mezi význačné sběratele pověstí patří August Sedláček a Alois
Jirásek, autor Starých pověstí českých.
2 URBANOVÁ, Svatava. Žánry, osobnosti, díla: historický vývoj žánrů literatury pro mládež -
antologie. 2. (upr. a dopl.) vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 1998. Učební texty Ostravské
univerzity. ISBN 80-7042-136-3.
14
4. Pověst a její funkce
V současné době je v edukačním procesu kladen velký akcent na posílení
interdisciplinárních souvislostí. Problematika mezipředmětových vztahů je jednou
ze zásadních otázek, které oborová didaktika musí brát v úvahu při ujasňování
postavení svého předmětu v celkovém systému vyučovacích předmětů.
Pověst byla a stále zůstává oblíbeným doplňkem výuky, hlavně regionálních dějin.
Regionální dějiny jsou většinou definovány jako dějiny dílčích oblastí, zpracovávají
dějiny určitého teritoria a tvoří nedílnou součást národních dějin. Jsou významnou
částí historické vědy, která je specializovaná na zkoumání vývoje společnosti v
menší územní oblasti. Předmět i metody regionálních dějin, stejně jako metodické
zásady, jsou shodné s obecnými zásadami historické vědy.3
Regionální dějiny umožňují větší konkretizaci a názornost. Mohou se podílet na
formování historického vědomí na základě zkušenostního pole žáků. Představují
totiž rovinu poznání blízkou životní zkušenosti žáků. Prostřednictvím pověstí
můžeme rozvíjet dovednost informace samostatně vyhledávat a následně s nimi
pracovat. Díky jejich schopnosti emocionálního působení mohou plnit funkci
motivace učiva.
Svým poetickým půvabem dokážou vyvolat zájem o minulost. Dají se dobře využít
k popularizaci regionálních poznatků. Jsou nejlepší cestou k utváření a formování
historického vědomí žáků, k vytváření jejich kladného vztahu k zajímavým místům v
jejich okolí a následně i místům vzdálenějším.
Pochopení nejrůznějších dějů a souvislostí, které měli ať již kladný nebo záporný
dopad na život lidí v jejich rodišti či regionu, jim v dalším období usnadní chápat
3 SVOBODA, Lubomír. Regionální dějiny ve vyučování dějepisu. Praha: Státní pedagogické
nakladatelství, 1986. Sborník Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích.
15
podobnou problematiku v širší rovině. Motivačním podnětem je osobní žákův vztah
k místu a prostředí, v němž žije.
Pověsti se mohou podílet jak svou informativní, tak formativní složkou na
naplňování základních cílů vyučování. S jejich pomocí lze rozšiřovat, prohlubovat i
fixovat učivo.
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání uvádí, že je důležité v
průběhu vzdělávání vybavit žáky vedle předmětových vědomostí také dovednostmi,
postoji a hodnotami, které budou moci využít nejen ve škole, ale především v
běžném osobním životě, při studiu a později například ve své profesi.
Uplatňováním pověstí ve výchovně vzdělávacím procesu se také rozvíjí tvůrčí
způsoby práce s textem. V některých případech mohou vést k tomu, že je třeba
znovu a znovu ověřovat zjištěné skutečnosti a interpretace z pohledu nových
generací.
Regionální pověsti jsou optimálním zdrojem pro zájmovou a „badatelskou“
činnost žáků. Lze tak navodit u žáků proces objevování. Regionální pověsti jsou
vhodné také pro skupinovou práci při řešení zadaného úkolu (metoda řešení
problému).
Obsahují i výchovnou funkci, neboť jejich důležitým posláním je vzbudit užší
vztah k místům vyprávěných dějů. Pro děti jsou pověsti branou do historie, nikoliv
však ještě historií. V rámci regionálních pověstí je také možné provést jejich
dramatizaci.
Dalším způsobem jak regionální pověsti využít je forma exkurze. Cílem může být
návštěva historických památek a míst, ke kterým pověst odkazuje, nebo návštěva
regionálních institucí: muzea, spolupráce s knihovnou či archivem, kde žáci mohou
nahlédnout a seznámit se s obecními, či školními kronikami, jako s významným
pramenem, který má u nás dlouhou tradici.
Regionální pověsti jsou často chápány jako pouhé historické obrazy zahrnující v
sobě ohlas určité historické události. Patří k významným pramenům regionálních
dějin. Jako rozšiřující učivo mohou přispět ke zpestření vyučovacích hodin.
16
Zasluhují, aby jim ve vyučovacím procesu byla věnována pozornost. Jejich
prostřednictvím se lze učit o regionálních dějinách zábavnou a přístupnou formou.
Pověstmi se zabývá jak literární věda, tak historiografie.
17
5. Lhenice - historický vývoj a charakteristika obce
Městys Lhenice se nachází v šumavském podhůří v prachatickém okrese, 7
kilometrů jihozápadně od Netolic. Lhenice leží v nadmořské výšce 556 metrů, na
úpatí vrchu Stráž, dosahujícího 740 m nad mořem.
Historický vývoj utvářel a formoval život v obci se všemi dobovými aspekty a
činiteli. Soužití a spojení s přírodou po generace utvářelo a upevňovalo vztah
k půdě. Vzhledem k tomu, že v obci nejsou příliš vhodné podmínky pro intenzivní
obdělávání půdy, představovalo ovocnářství logickou volbu. Sadařství a pěstování
ovoce je již tradičním způsobem obživy ve Lhenicích. V průběhu staletí se stal
dominantní a neodmyslitelnou součástí života místních obyvatel. Lze bez nadsázky
konstatovat, že pěstování ovoce ve Lhenicích přetrvávalo v každé době a za každého
režimu. Pro široké okolí se vžilo označení „Lhenice - zahrada jižních Čech“.
První zpráva o Lhenicích se datuje z konce 13. století 4. Ještě před založením
kláštera ve Zlaté Koruně (1263) vznikla vesnice Lhenice, která byla poté připojena do
pozemkové církevní držby. Lhenice se staly majetkem zlatokorunského kláštera.
Cisterciácký řád kolem roku 1300 vlastnil i řadu vesnic v okolí Lhenic, například
Hoříkovice, Hrbov nebo Vadkov. Ve 13. století byl ve Lhenicích vybudován kostel.
Na počátku 15. století byly Lhenice sídlem rychty, do jejíhož obvodu patřilo
dalších 10 vesnic. (Doubrava, Jáma, Klenovice, Lhota Ratiborova, Mičovice, Příslop,
Újezdec, Vadkov, Vodice, Záhoří a dvě samoty - Zlín a Pizel. V roce 1437 připsal císař
Zikmund některé vesnice zlatokorunského kláštera táborským měšťanům. Táborský
měšťan Zbyněk obdržel Lhenice, Újezdec, Vadkov a Vodice s ročním užitkem 60 kop
grošů. Po připojení k Táboru lheničtí odváděli peněžní a naturální dávky nové
vrchnosti. K povinnostem patřilo posílat z každého domu jednu osobu táborským
4 Městys Lhenice- historie městyse Lhenice.[online]. 2013.[cit. 2013-02-26]. Dostupné
z:http://www.lhenice.cz/
18
v době konání podzimních honů na zvěř. Táborští měšťané hledali cesty, jak zvýšit
svůj příjem ze Lhenic.
Účinným prostředkem byla snaha získat pro Lhenice povýšení na městečko. Po
zaplacení určité peněžní částky jejich žádosti český král Ferdinand I. vyhověl.
Panovník dne 21. ledna 1544 vydal v Praze listinu povyšující dosavadní vesnici
Lhenice na městečko, udělil mu znak, právo pečetit zeleným voskem, svobodu trhu s
výročním trhem na den sv. Jiljí a týdenní trh ve středu. Dostaly také právo, aby se
v městečku usazovali různí řemeslníci. Povýšením na městečko postupně vzrůstal
hospodářský, obchodní a kulturní význam místa. V držení města Tábora byly Lhenice
pouze tři roky. Po potlačení povstání proti císaři jsou roku 1551 Lhenice s okolními
vesnicemi postoupeny Vilému z Rožmberka.
Z dochovaných písemných pramenů vyplývá, že již v 16. století zde bylo
ovocnářství velmi rozšířeno. Z písemností velkostatku v Českém Krumlově se
dočteme o opakovaných, převáženě ovocných darech poddaných ze Lhenic na
rožmberský stůl v rozmezí let 1557- 1574. Rožmberský vladař „milostivě a laskavě
přijal tyto malé dary a vyjádřil přání, aby takových darů bylo co nejvíce, aby hostiny
na zámku netrpěly nedostatkem“.5 Dary byly doprovázeny dopisy, k nimž byla
připojena městská pečeť se znakem Lhenic.
Po vymření rodu Rožmberků v roce 1611 zdědil panství Jan ze Serinu. Po jeho
smrti se majiteli stali Švamberkové. Lhenice formou císařského daru roku 1622
připadly do majetku rodu Eggenberků. V jejich držení byly až do roku 1719, kdy po
vymření členů tohoto rodu připadly dědictvím Schwarzenberkům.
Ovocnářství si i v následujícím století udrželo významné postavení. Kromě dříve
obvyklých a rozšířených jabloní se začínají objevovat třešně.
Příjem za třešně se od této doby objevuje v zachovaných
účtech městečka ze 17. a 18. století pravidelně. Produkce
5 SOkA ČK, velkostatek Český Krumlov, sign. I. 7 C 2.
19
ovoce dosahovala značné výše a přesahovala možnost spotřeby v obci samotné.
Podnikaví pěstitelé vyváželi své produkty do okolí. V 18. století nastaly výrazné
změny v životě venkovského lidu po vydání patentu o zrušení nevolnictví z roku
1781. Byla odstraněna bezprostřední osobní závislost poddaných na vrchnosti. Ještě
významnějším byl revoluční rok 1848. Bylo zrušeno poddanství.
Tímto zákonem poddaní přestali být robotníky a stávali se plnoprávnými občany
a vlastníky půdy, kterou obdělávali pro sebe, a zároveň byla jejich půda zbavena
všech naturálních a peněžních břemen. Základní otázkou zůstávalo placení náhrady
za vyvázání se z robotních povinností. Náhrada na penězích byla stanovena na
dvacetinásobek dosavadních ročních dávek. Výše dávek představovala pro
zemědělce vysoké zatížení a často značné zadlužení. Následující rok 1849 položil
základy pro samostatnou působnost v obcích a městech.
Zaznamenání hodnou, byť tragickou událostí byl poprvé v historii městečka
počátkem roku 1861 obrovský požár, který v průběhu dvou hodin zničil 23 domů s
hospodářskými budovami a stájemi, v nichž byly uloženy zásoby nedávné sklizně
obilí a zvířectvo. Celková škoda byla 64 000 zlatých. Sbírka na Lhenice se konala po
celých Čechách, bylo vybráno na 800 zlatých. Lhenice byly poprvé připojeny do nově
vzniklého politického okresu Prachatice, jehož součástí jsou vyjma válečných let
doposud. Do čela obce byl zvolen první starosta František Prauhofer.
Lheničtí občané žili obvyklými starostmi a problémy své nevelké obce. Vedle
svých živností a sadů se souběžně mnozí věnovali spolkové činnosti. Řada spolků
vyvíjela dlouholetou úspěšnou činnost a tvořila významnou kapitolu kulturního a
společenského života.
S ohledem na základní charakteristiku Lhenic, tedy zemědělské obce, patřilo
k primárním zájmům počasí.
Bohužel, v historii nescházely ani různé mimořádné změny počasí, živelné pohromy
či neúrodné roky.
Jak dokládají zápisy z obecních kronik.
20
1792 - 21. červenec - silný vítr značně poškodil stromy všeho druhu.
Vzniklá škoda byla natolik významná, že se o ní dočteme ze zápisu městské rady.
„Tak jakož den 21. Julii 1792 skrze povětří přehrozný a vzniklý vítr (kterýž žádný
nepamatuje) převeliké škody jak na lesním, polním tak také zahradním stromoví
učinil, protož také Janova Tinhofra hrušky velké na sadě velkým kvaltem zlomil…“.6
1827 - 17. červenec - Lhenice, Hoříkovice a Třebanice postihlo velké krupobití.
Tentýž rok byl mimořádně bohatý na sníh.
1834 - velmi suchý rok, bez sněhu a dešťových přeháněk.
1837- 26. březen - napadlo velké množství sněhu.
1849 1851 – neúroda.
1890 - srpen - velké krupobití.
Mimořádné změny počasí nescházely ani v dalších letech.
1921 - nebývalé množství sněhu, jeho výše dosahovala až 75 cm, sníh způsobil
mnoho škod v zahradách, lesích i na ovocných stromech.
1922 - velmi nepříznivé počasí, málo vláhy, sníh napadl již v říjnu.
1923 - červen velmi chladný, mrazy až do března 1924.
1927 - 12. 13. a 14. květen – mrazy, hustý sníh, došlo k poškození stromů, které byly
v plném květu.
1929 - únor, napadlo nezvyklé množství sněhu (místy až 80 cm), mrazy až do -
40OC, červenec - větrná smršť, poškození sadů.
Srpen - katastrofální nedostatek vody, stromy usychaly. Ze záznamů v obecní
kronice se dočteme, že uschlo až 9716 ovocných stromů.
1930 - sucho, málo sněhu, květy stromů napadeny housenkami.
1931- květen - velké krupobití, v jehož důsledku byla zničená veškerá úroda.
6 Protocoll na rozličná ouřadní jednání a poznamenání z let 1786-1817. SOkA Prachatice
21
1934 - kruté mrazy, mladé stromky zničeny zvěří.
1935 - květen - rozkvetlé stromy zmrzly, v létě sucho.
1937- leden - holomrazy, přesto velká úroda.
Hospodářské výsledky byly pro sadaře zásadní. Výnosy z úrody byly často
nejdůležitějšími příjmy v rodinách zemědělců. Byly ovšem tvrdě vydělané.
Z vyprávění pamětníků: „Každý měl svou partu na česání, ponejvíc rodinu,
postavili boudu a žili si v přírodě, vlastně moc nežili, byli furt na žebříku, od světla do
světla, lezli bosatý nahoru dolů jako opice, až jim naběhly nohy a k tomu řvali na
špačky, ty nadělali škody, mrzáci! Každej peckař měl bič s krátkou rukojetí, aby ho
moh strčit do rukávu, co chvíli s ním zapráskal, rána jak z kvéru – a do toho drnčely
řehtačky, celá familie řvala a Lhenice se třásly jako v turecký vojně “ 7.
sadařská bouda- ( soukromý archiv J. Kovářová)
Mnozí z obyvatel Lhenicka se v období sklizně měnili na kočovníky. Bylo tradicí, že
jakmile byla sklizena úroda doma, pokud to bylo jen trochu možné, putoval sadař
s celou rodinou „do handlu“. „ Když byli hotovi doma, odjeli s partou do světa,
třebas až do Rumunska, nebo ještě dál na východ, kde prostě bylo něco k česání,
jezdili jako cikáni. Vozejk, na něm skládací chajdu, bubínek na vaření, žebříky a koše
a za vozem na šňůře táhli kozu, tu museli mít třebas v Africe, bez kozy ani ránu a pod
7
STARÝ, Václav a kol. LHENICE-ZAHRADA JIŽNÍCH ČECH (1283-1983). 1.vyd.MNV Lhenice, 1983.
22
vozem v bedně měli slepice. Toulačka a robota. Ale když se vyvedla sezóna, dával
takový peckař švy dceři větší věno než sedlák. Taková peckařská dcerka mívala proti
selské výhodu - uměla dřít, ani nemukla. Byla tak vychovaná. Dvakrát denně ji hnal
tatík s naloženou nůší do Prachatic, to už měli vyšlapanou zvláštní peckařskou cestu,
prodala třešně, a když byla šikovná, nakoupila na trhu v Prachaticích salát, ten zase
prodala tady peckařům. Mohli se po něm tlouct. Taková peckařská dcerka bejvala
lepší než desítistrychový statek. Dříč a prachy k tomu“ 8
Všechny historické mezníky doby zasahovaly do běžného života a dění ve
Lhenicích. První světová válka, vznik Československa, přelomové období dvacátých a
třicátých let. Druhá světová válka zasáhla i do života lhenických. Mnozí občané byli
odesláni na nucené práce. Život pod německou nadvládou byl, tak jako v celém
zbytku okleštěné republiky, veden snahou o přežití.
Po ukončení válečného běsnění a šťastném návratu perzekuovaných osob
z nucené práce pro říši, či z koncentračních táborů, se celá obec postupně navracela
k mírovému způsobu života.
Počet obyvatel Lhenic se po osídlování pohraničí snížil na 1100 osob. Stratifikace
obyvatel byla pestrá. Obec zůstávala soběstačnou téměř ve všech oblastech. Ve
Lhenicích bylo zastoupeno množství řemesel. Výjimkou nebyla situace, kdy se jeden
živnostník současně věnoval více oborům, například spojení pohostinství
s dopravou.
Lheničtí, podobně jako celá republika, s obavami sledovali dění na politické
scéně a probíhající změny ve společnosti. Únorový převrat měl tvrdý dopad i na
malé živnostníky. Mnozí ukončili své živnosti sami, zbývající byli zařazeni do tzv:
„Komunálních služeb“. Většina vlastníků malé živnosti byla současně i majitelem
zemědělské půdy. Téměř každá rodina vlastnila ovocný sad - třešnici, jabloně,
švestky. Sad, který se předával z generace na generaci společně s pěstitelskými
dovednostmi a celoživotními zkušenostmi.
8 Tamtéž.
23
Jedinou skutečností ovlivnitelnou pouze případnými výkyvy počasí, ale
nepodléhající politickým a hospodářským změnám ve společnosti, byla produkce
ovoce od místních pěstitelů. Pěstování ovoce bylo samozřejmou součástí života ve
Lhenicích, podobně jako aktivity spojené s činností pěstitele. Celoroční péče
vrcholila sklizní obvykle počátkem června a pokračovala až do podzimu. Po úspěšné
sezóně byla rodina zajištěna na delší čas. Vzhledem k tomu, že v soukromém
sektoru si mohli čas zorganizovat a naplánovat dle potřeby, změna společenských a
majetkových poměrů negativně zasáhla i tuto součást života lhenických občanů.
Přeměna venkova v padesátých letech prostřednictvím kolektivizace zemědělství
pokračovala a probíhala v celé zemi. Jednotná zemědělská družstva byla zakládána i
v nejmenších vískách a vesničkách. V tisku, rozhlase i v dokumentárních filmech byly
pravidelně prezentovány úspěchy sdružených zemědělců.
Veřejnost byla informována a přesvědčována o nadšeném plnění a překračování
plánů zemědělců, i o stále se zvyšující úrovni života na vesnici.
Veškeré politické dění v Československu včetně kolektivizačních procesů se
uskutečňovalo pod bedlivou kontrolou prověřených a následně pověřených
pracovníků. Hlavní slovo měli spoluobčané a sousedé ve vesnici. V této těžké a
náročné době se nejlépe projevily charaktery lidí a vzájemné mezilidské vztahy.
Společným znakem všech nově vzniklých JZD byla skutečnost, že dobrovolně
vstupovali především malí a střední rolníci. Majetky zakládajících členů, přeměněné
na vklady, nebyly nijak výrazné. Často byly na stejné úrovni i hospodářské
zkušenosti, dovednosti, znalosti. I přes důraznou ideovou podporu neměla první
družstva dlouhou životnost. Rozhodujícím faktorem byla absence mechanizace,
rozdrobenost a kvalita půdy obdělávaných pozemků. Činnost JZD byla podporována
sliby o vysokých výnosech a lepších výdělcích s menší námahou jako důsledek
kolektivního hospodaření. Realita byla jiná. Byli sdruženi, byli kolektiv, ale pracovali
převážně ručně, bez slibovaných výdobytků. Obdobná situace, která panovala v celé
republice, se dotýkala i zemědělců na Lhenicku.
24
Kolektivizační úsilí zasáhlo všechny vesnice z okolí Lhenic, z nichž některé jsou
dnes samostatnými obcemi, ale v inkriminované době tvořily součást Lhenic. Jsou
jimi Brusná, Hoříkovice, Hrbov, Jáma, Klenovice, Lhota Ratiborova, Mičovice,
Třebanice, Třešňový Újezdec, Vadkov, Vodice.
Kulaci, vesničtí boháči, neplniči a nepřátelé lidu, byli označeni a objeveni téměř
ve všech osadách Lhenicka. Ve většině případů byl společným jmenovatelem
obviněných, odsouzených a v mnoha případech vysídlených sedláků, nepřátelský
postoj k lidově demokratickému zřízení, záškodnictví a neplnění předepsaných
dodávek. Dodávkové kvóty byly třídně koncipované směrnicemi KSČ.
Ve Lhenicích bylo založeno družstvo jako jedno z posledních v okrese Prachatice.
Lheničtí ovocnáři se nechtěli vzdát svých ovocných sadů. Ovocnářství, jako druh
zemědělské výroby, má svá specifika.
Péče o stromy nespočívá pouze v očesání úrody, ale vyžaduje celoroční pozornost
majitele. K běžným činnostem pěstitelů přinášejícím úrodu patří ošetřování stromů,
jejich ochrana před škůdci a také průběžná obnova sadů. Výsadba nových třešnic
nebo jabloňových sadů byly vždy nákladnou záležitostí. Všechny vložené prostředky,
ale především namáhavou práci několika generací, měli nyní lheničtí odevzdat do
družstva. Z tohoto hlediska je pochopitelné odmítavé stanovisko většiny sadařů.
Založení družstva bylo provázeno těžkostmi a problémy. Občané neměli přílišný
zájem o vstup, přestože založení JZD předcházela masivní kampaň. Pod vlivem
událostí v okolních obcích a z obav před represemi, o kterých se nehovořilo, ale
všichni o nich byli dostatečně informováni, došlo ke vzniku jednotného
zemědělského družstva. Významná část budoucích družstevníků byla zaměstnána
v jiných oborech v místě, či v blízkých obcích a vzhledem ke specifickému charakteru
místní zemědělské výroby se zemědělské činnosti věnovala po práci.
Dochované prameny potvrzují, že ekonomická situace v prvním pětiletém období
družstevního hospodaření nebyla nijak příznivá. Obecní kronika, je vedena
25
v ideologickém duchu doby svého vzniku. Zaznamenané události popisují postupné
budování JZD, výstavbu hospodářských budov, zajištění potřebné mechanizace,
plnění plánu, úspěšné získávání nejrůznějších ocenění a uznání.
Práce družstevníků byla výrazně podhodnocena. Ze svých pozic zaměstnanců
družstva tuto skutečnost mohli jen těžko ovlivnit. Paradoxem byly uváděné
ohromující hodnoty majetku, ale nezřídka docházelo k tomu, že členové družstva
pracovali zadarmo. Úzká specializace na ovocnářství, ve snaze o navázání dlouholeté
tradice, se zpočátku nejevila jako dobrá volba. Dosud založené sady, převzatá JZD,
nesplňovaly podmínky pro velkovýrobní způsob hospodaření. Lheničtí družstevníci
tedy započali s kácením starých třešnic a zakládali nové velkovýměrové plantáže
třešní, višní, jabloní, rybízu, jahod. Souběžně také navázali spolupráci s akademií
věd.
Pro zvýšení výnosů se aplikovaly nejmodernější metody a vědecky ověřené
způsoby práce. Politická podpora na okresní či krajské úrovni však nemohla zaručit
požadované vyšší výnosy. Faktem ovšem zůstává, že pracovní jednotka, tedy
odměna za práci zaměstnanců JZD, byla po dobu prvních pěti let nízká. Pohybovala
se mezi 11 – 12 Kčs.
Profilující byla specializace na pěstování ovoce. Nově založené družstevní sady a
ovocné plantáže, zmodernizovaná technika a výrazné subvence od státu napomohly
ke skutečnosti, že JZD Lhenic si dokázalo získat postavení a renomé mezi předními
agrárními podniky v Jihočeském kraji. Ve svém hlavním zaměření patřili lheničtí
zemědělci po odborně technologické stránce k uznávaným specialistům. Využití
přírodních podmínek, dlouholetých tradic, zkušeností a dovedností lhenických
družstevníků, přinášelo ve své době trvale dobré výsledky. JZD svou velikostí patřilo
k největším podnikům v obci a jeho rozvoj současně napomáhal rozvoji obce.
Devadesátá léta, změny v celé společnosti i nové milénium přivítali lheničtí jako
nové příležitosti a možnosti prosadit se v demokratické, svobodné společnosti.
26
6. Lhenické pověsti
V každé době si lidé vyprávějí a předávají příběhy, které sami slyšeli. Pokud je to
pověst, či vyprávění z rodného města nebo místa bydliště, v ten okamžik získává na
důležitosti a významu. Do dnešních dnů nám přenášejí informace ze starých časů.
Střípky z historického vývoje Lhenicka. Lze je označit za poselství z dob dávno
minulých. V pověstech se prolínají životní zkušenosti našich předků předávané
z generace na generaci s morálními zásadami a principy. Hrdost na rodnou obec a
její historii je spojovacím článkem všech pověstí. Odkazují na důležité události
v chodu obce, které byly ve své době součástí běžného každodenního života.
Zároveň je každý příběh podložen relevantními fakty z dostupných informačních
zdrojů pro přiblížení a potvrzení historické skutečnosti.
Lhenice – náměstí s kostelem - ( soukromý archiv J. Kovářová)
27
6.1. Pověst „ O rytíři ze Stráže“
Nad Lhenicemi na Stráži dle pověsti přebývá „Dobrý duch rytíře ze Stráže“, který
střeží a hlídá klid na Stráži a v okolí. A nám tak zůstal již napořád nejvyšší vrchol
Stráž, který shlíží a dohlíží na své Peckáře a chrání je i se svým rytířem ze Stráže před
nepřízní osudu, kterou by snad mohl přinést vítr nových událostí.
Pověst o rytíři lze časově zařadit k nejstaršímu historickému období. Je spojena
s údajnou existencí strážných hradišť okolo obchodní stezky zvané „Linecká“.
Osídlení podél tras obchodních cest byla stará jako stezky samy. Dle dochovaných
dobových záznamů a nejnovějších archeologických nálezů je potvrzeno, že Lhenice
byly součástí tzv. Linecké stezky.
Do širšího povědomí veřejnosti se nevryla tak zásadním způsobem jako Zlatá
solná stezka, přestože archeologové dokládají její existenci již v roce 906.9 Stezka
vedla z Lince přes Vyšší Brod do Českého Krumlova a do Netolic. V 10. století na
této části stezky existovaly Netolice, jako jediné větší a významnější sídliště. K
nejdůležitějším místům na trase patřilo i pravěké hradiště nedaleko Třebanic.
Hradiště o rozloze 0,55 ha na vrcholu Velkého Hrádečku u obce Třebanice ,
pocházející z pozdní doby halštatské (6. st. př. n. l.). Ohrazení je tvořeno z větší části
jednoduchým valem, na V a JV straně valem dvojitým. Ten je pozůstatkem původní
kamenné hradby pravěkého opevnění. Hradiště má tvar protáhlého 181 metrů
dlouhého oválu. Podle lidových vypravování sem údajně vedla podzemní chodba
až ze Lhenic.
Také Lhenice tehdy měly pravděpodobně podobu menší osady nacházející se u
obchodní cesty. Jednalo se o jednoduchá sídliště budovaná v okolí strážných hradišť.
9 FENCL, Pavel. Linecká stezka. 1.vyd.Lhenice: Občanské sdružení Rozkvět zahrady jižních Čech. 2009.
28
Ta měla několik základních určení. Byla místem strážním, obchodním a skýtala
útočiště v případě nebezpečí i lidem z okolních sídlišť.
K ochraně obchodní cesty na Lhenicku sloužila místa na vrších Stráž a Vrata a
hrádek nedaleko Hrbova. O výše uvedených lokalitách nalézáme odkaz v díle
Augusta Sedláčka s názvem „Soupis památek v politickém okresu Prachatice“.
„Jihozápadně od Vadkova mezi opuštěnou jednotou Bělobradem a vesnicí Jámou,
kde výšina příkře spadá k Jámě, jest na skalnatém vrchu velké hradiště „na hradech“
a „Hradiště“ zvané. Na straně jižní jest hliněný val v délce 50m, k východu a severu
val kamenný, při severní straně přední val. Se sousedními vrchy Vrata jakož i Stráže
nad Lhenicemi poukazuje na starou obchodní cestu, která vedla z Lince tímto údolím
k Lhenicům, Písku a Praze“.
Obchodníci, v období 10. – 13. století, jejichž hlavním obchodním artiklem byla
sůl, určitě neprocházeli liduprázdnou krajinou. Povinností měst na obchodní trase
bylo udržovat průchodnost a zajišťovat bezpečnost. Spojnice mezi jednotlivými
vesnicemi, městečky a městy byly rovněž udržovány, tedy i bezpečné, a proto
přepravci po zaplacení obligátních poplatků mohli využívat i tyto komunikace.
Ještě do konce 12. století byla Linecká stezka důležitou obchodní trasou spojující
Podunají s českým jihem. V období 13. - 14. století vzhledem ke kolonizačnímu úsilí
panovníka, ale i klášterů ve Vyšším Brodě a ve Zlaté Koruně se hustota osídlení
zvětšuje. Také první písemná zmínka o Lhenicích je doložena a datována rokem
1283. „ Dle kterých Jindřich a Vok z Krumlova na novo potvrzují hornorakouskému
klášteru Drkolenskému věnování farní kollatury ve Světlíku a vesnice
v Pfafenschlagu, jež témuž klášter již před tím otec jejich byl učinil. Zde vyskytuje se
mezi jinými co svědek také Nemoje de Elenic“.10
10 KINDLMANOVÁ, Marie. Lhenice a vesnice k nim příslušné. Ve Lhenicích: Občanská
záložna, 1937.
29
6.2. Pověst „ O kostele uprostřed vsi “
Od prvopočátku se lidská entita uchylovala pod boží ochranu a pomoc. Hledala
spravedlnost i omluvu pro svá konání, jednání a vysvětlení svých činů a pohnutek.
Stejně důležité byly odpovědi na otázky týkající se přírodních úkazů, neočekávaných
a neobvyklých jevů a skutečností.
Dle pověsti leží lhenický kostel uprostřed vsi. Vesnice, která zde byla založena a
postupně se rozrůstala. Archeologické nálezy však potvrzují umístění původní osady
zhruba sto metrů na sever. Do míst „ Panského domu“, v lokalitě nazývané „Na
zámku“. Zde byly objeveny kosterní pozůstatky ze 13. století. Příliš bažinatý terén a
méně vhodná půda pro zemědělskou výrobu byly pravděpodobnými důvody pro
pozdější přenesení centra výš, právě okolo kostela.
Kostel byl a je v každé době nejvýraznější dominantou obce a současně
nejvýznamnější památkou Lhenic. Kostel má raně gotický původ. Svatý Jakub Větší,
jemuž je kostel zasvěcen, býval patronem poutníků a obchodníků. Dne 6. 7. 1560
došlo k přírodní katastrofě. Úder blesku silně poškodil věž kostela a kostelní zvon, a
proto byl kostel poprvé stavebně upravován. Oprava kostela trvala 6 let. Postupem
doby však přestal malý kostelík díky zvýšenému počtu farníků svou velikostí
vyhovovat. K jeho rozšíření došlo ve třicátých letech 18. století, kdy byl dům Boží
barokně přestavěn. Vybavení kostela je také barokní z 18. století. Originální
křtitelnici ve tvaru mušle nese andílek. Nejstarší památkou v kostele je kalich z roku
1530.
30
6.3. Pověst „ O sadařské madoně “
Kopcovitá krajina kolem Lhenic je předurčena k ovocnářské tradici. Od dávných
časů se místní věnují vedle svých řemesel a živností také pěstování ovoce. Poctiví
lidé v každé době, a lheničtí nejsou jiní, věří, že pokud přiloží ruku k dílu a s pokorou
a úctou přijmou svůj osud a dědictví po předcích, nemůže se jim vést zle.
Pověst vypráví o netradiční sošce sadařské madony, umístěné v kostele, která se
přimlouvá za místní a chrání jejich hospodářství, ovocné sady, štěpnice a zahrady,
tedy základní prostředky pro obživu rodin a nejvýznamnější zdroje ekonomického i
společenského rozvoje a rozkvětu celé obce a okolí. Při bližším pohledu nás zaujme
jablko a hruška, které madona drží v ruce. Symboly pěstovaného ovoce, jako znak
prosperity Lhenicka. Madona je ojedinělou ukázkou propojení duchovní sféry,
spojení života a náboženství.
Soška sadařské madony - ( Moje Lhenicko ročník 2014 )
31
6.4. Pověst „ O lhenickém troubení “
Celé rodiny byly závislé na úrodě ze sadu, z třešnice a kdyby „potlouklo“, to by
bylo zlé. Kdykoliv se v průběhu roku projevila nepřízeň počasí v podobě bouřky,
velkých mraků, bylo nutné začít troubit proti kroupám. Podle peckářské pověsti
místní věřili, že jedinou pomocí a ochranou proti škodě na ovocných stromech a
úrodě je troubení na zvláštní mořskou mušli. Tradice troubení se dědila „ U
Tomanů“, kde měli mořskou mušli posvěcenou prý samotným papežem, která
dokázala svým zvukem odehnat mračna. Troubením byla „zažehnána“ mnohá škoda
na ovocných stromech a úrodě.
Mušle na troubení proti bouřce - ( soukromý archiv J. Kovářová)
32
6.5. Pověst „ O podzemních chodbách pod Lhenicemi“
Pod Lhenicemi, jak uvádí pověst, je rozvětvená síť podzemních chodeb. Sklepení
prý vede pod celými Lhenicemi až na Hradce, nebo až na Grejnarov. Chodby, které
začínají pod kostelem a pod „ Zámkem – panským domem“, vedou do několika
směrů, do Prachatic i do Netolic. Hlavní chodba je vyhloubená pod zámkem a
směrována je na Netolice. Sloužila jako úniková cesta v době nebezpečí. Končit má
na Hrádečku. Pod Hrádečkem je železný poklop, který byl východem. Za extrémního
sucha jej lze najít a prohlédnout. Očití svědci potvrzují, že ještě počátkem
padesátých let prošli, tehdy jako školáci, částí chodby umístěné pod zámkem.
Údajně se dalo projít téměř padesát metrů. Pak narazili na zazděný otvor a chodba
končila. V současné době jsou chodby pod zámkem zality vodou. Další větev
odbočuje ke kostelu a pod několika domy v Krumlovské ulici vede směrem na
Prachatice. Ve sklepních prostorech je možné dosud najít pozůstatky této „cesty ze
Lhenic“.
Panský dům, původně zemanská tvrz, který se nachází na vyvýšené terase
severozápadně pod kostelem. „Panský dům“, pochází z počátku 17. století. Podle
názorů dnešních historiků, však je objekt daleko starší. Předtím, než předal Petr Vok
z Rožmberka císaři krumlovské panství, chtěl odměnit své úředníky. Roku 1600
postoupil městečko Lhenice s farou a vsí Vadkovem a Vodicí Martinu Grejnarovi
z Veveří a na Mysletíně za 500 kop českých grošů. Dle jiných zpráv tímto způsobem
splácel dlužnou částku svému Kammermistrovi (správci své komory). Majetkem
rodiny Gregorovy je tento objekt od roku 1782, kdy byl dům prodán. Všechny
budovy mají zrestaurovanou sgrafitovou výzdobu. V 1. patře se dochoval renesanční
kazetový strop, který byl roku 1909 přenesen na zámek Hluboká nad Vltavou.
Informace o rozsáhlých sklepích, rozprostírajících se pod záhradou v těsném
sousedství kostela, najdeme také v díle: „ Soupis památek historických a
33
uměleckých v politickém okresu Prachatickém“, od autorů F. Mareše a J. Sedláčka
z roku 1913.11
Panský dům – ( web. stránky- Městys Lhenice )
11 MAREŠ, František a Jan SEDLÁČEK. Soupis památek historických a
uměleckých v politickém okresu Prachatickém. Prachatice: Galerie Nahoře, 1995.
Soupis památek historických a uměleckých v Království českém, 38 [a].
34
6.6. Pověst „ O lhenickém pivovaru “
Pivo se vaří od nepaměti. Původně se vařilo v domácnostech, klášterech či
feudálních sídlech, a to především z ječného nebo pšeničného sladu. Bylo
nechmelové, zato se do něj pro chuť přidávaly různé bylinky. Chmelové pivo je
známo v českých zemích až v 11. století. Nově založeným městům byly udělovány
různé výsady a mezi nejvýznamnější patřilo právo várečné, což bylo právo vařit pivo.
Těchto výsad si měšťané vážili a dbali na jejich dodržování.
Jedna z pověstí vypráví o tom, jak byli místní bohatí, a jak se lhenickým dařilo
dobře, že i svoje pivo měli. Vařili si jej sami, šenkovali dle vlastního uvážení,
prodávali do okolních vesnic a dováželi na dvůr krumlovského panstva.
Reálný základ pověsti dokladuje historický dokument, listina vydaná panem
Petrem Vokem z Rožmberka v Krumlově roku 1596 na den sv. Petra a Pavla, která
nejen potvrzovala předchozí udělené výsady, ale navíc ustanovila ve městečku
purkmistra a z konšelů se stali měšťané. Dále povolovala vařit dva druhy piva,
pšeničné a ječné. Ve Lhenicích opravdu měli pivovar. Pivo vyráběli, prodávali, ale
z každého věrtele piva byli povinni odvádět dvakrát ročně poplatek vrchnosti
v Krumlově.
V době finanční tísně obce přešel pivovar do rukou Martina Grejnara z Veveří a
na Mysletíně, takto majitele renesanční tvrze, do doživotního užívání, za splátku
obecních dluhů. Ten prodával sousedům v městečku pro jejich potřebu, jeden věrtel
12piva za strych pšenice13.
12 Věrtel- historická velikost je uváděna v několika různých hodnotách, buďto 23,40 litru nebo 49 či 50
žejdlíků, což odpovídá hodnotě 23,5 litru pro 49 žejdlíků a 25,2 litru pro 50 žejdlíků. Hájkova kronika uvádí jednotku věrtel jakožto jednotku užívanou pro kapaliny ve velikosti 1 věrtel = 248 litrů, což je 128 pint – což je tzv. pivní sud (jednotka).
13 Strych - korec nebo kořec, někdy též strych nebo měřice, je stará česká míra plošného obsahu a objemová
míra užívaná pro sypké látky, jež byla užívaná v Čechách.
35
V počátku třicetileté války (1628), po vypálení pivovarů v Netolicích a
v Prachaticích, umožnili lheničtí sládkům z těchto postižených měst, do doby
obnovení jejich pivovaru, uvařit si pivo ve Lhenicích. Jako vyjádření vděku
krumlovský hejtman Jan Zikmund Turnovský nechal zbudovat na budově lhenického
pivovaru nový krov.
Válečná úskalí třicetileté války neminula ani Lhenice. Městečko bylo dvakrát
vypáleno a současně přišlo o 2 měděné pánve z pivovaru. Místní ještě v roce 1653
žádali město České Budějovice o obnovení pivovarnických práv, avšak neuspěli.
Příslušné listiny se pravděpodobně ztratily během třicetiletého válečného konfliktu.
V dalších staletích už obecní výroba piva ve Lhenicích nebyla obnovena.
36
6.7. Pověst „ O lhenickém znaku“
O původu znaku se dochovaly nejrůznější pověsti. Nejznámější z nich vypráví, že v
Českých Budějovicích vypukla morová epidemie, takže se nikdo z okolí ani neodvážil
do města vstoupit. Jen lheničtí neohroženě a vytrvale zásobovali celé město
ovocem. Proto prý, jako výraz vděku budějovických měšťanů, jsou ve znaku lhenická
jabloň a budějovické hradby.
Jiná pověst vypráví o vznešeném cizinci, jímž měl být sám císař, který projížděl
Lhenicemi. Místní mu nabídli k občerstvení jedenáct krásných jablíček. Potěšený
panovník, český král Ferdinand I., za odměnu povýšil Lhenice na městečko.
K povýšení došlo listinou vydanou v Praze dne 21. ledna 1544. Udělil mu znak,
právo pečetit zeleným voskem a svobodu trhu s výročním trhem na den sv. Jiljí a
týdenním trhem ve středu.
Popis znaku: Na modrém štítě je stříbrná hradební zeď s cimbuřím na obloučkovém
podklenutí. Ve stínkách jsou střílny. Nad hradbou vzrůstá jabloňový štěp v
přirozených barvách se žlutočervenými jablky14.
Listina o povýšení Lhenic – ( fond SOA Prachatice )
14 SEDLÁČEK, August. Místopisný slovník historický Království českého. Praha: Argo, 1998.
ISBN 80-7203-099-X.str.510
37
Znak Lhenic 1544 ( fond SOA Prachatice )
Současný znak se od původního liší barvou hradební zdi, která je zlatá, a barvou
jablek, která mají červenou barvu.
Současný znak ( web. stránky- Městys Lhenice )
38
6.8. Pověst „ Jak ve Lhenicích našli poklad “
Podle pověsti ve Lhenicích našli poklad. Při přestavbě domu na náměstí číslo
popisné 2, tedy v místech, kde dnes stojí hotel. Po chalupě se tu říkalo „U Čížků“.
Několik století byl tento dům spojen s provozováním kupecké činnosti. Nebyl to
poklad nijak velký, ale o to cennější. Ve džbánku se našly zlaté a stříbrné mince
velké hodnoty.
Lhenice - náměstí - dům čp. 2. (Rodopisná revue č. 16, rok 2014)
Historické prameny uvádějí, že roku 1789 majitel Jakub Mügo začal s přestavbou
svého domu. Na stavební práce si najal pomocné síly. Jedním z nich byl jakýsi
Vavřinec Teiml, podruh z „Pizele“, což byla samota nad obcí Kralovice. Druhým
nádeníkem pak byl libějovický poddaný Jakub Mráz. Oba nádeníci jednoho letního
dne našli při odklízení stavební sutě v zadní části domu hrnek, ze kterého se
vysypaly staré mince. Z hrnku vypadlo 66 dukátů a také 27 tolarů. Dukáty byly zlaté
mince o váze 3,9 gramu z doby vlády Jana Lucemburského. Tolary byly velké stříbrné
mince o váze téměř 30 gramů, které se razily již od roku 1520. Svůj nález oba
pomocníci zatajili majiteli usedlosti a rozdělili se o něj. Co se dělo poté, je popsáno
ve zprávě hospodářského úřadu panství Netolice ze dne 25. srpna 1798 :. „ … ale
celá tato věc, neboť nálezci nebyli dost obezřetní a nalezené dukáty vyměnili u
39
čichtického žida, byla prozrazena, neboť týž byl hned vyslechnut v radě městyse
Lhenice…“.15
Zpráva o okolnostech nálezu pak byla zaslána vrchnosti do Českého Krumlova. Další
vyšetřování bylo složité a na tehdejší dobu i dosti obsáhlé. Ve vyšetřovacím spise o
stu stranách jsou uvedeny podrobnosti jak o nálezcích, tak i oceňování mincí
zlatníkem. Celý poklad byl nakonec oceněn částkou 341 zlatých. O tom, jaký trest
byl uložen nepoctivým nálezcům, se žádnou zprávu nalézt nepodařilo.
Podobné poklady se ukládaly v nejistých dobách. Tehdy bohatí měšťané ukládali
svůj majetek do různých skrýší s tím, že si ho v dobách lepších a bezpečnějších zase
vyzvednou. Často se ale stávalo, že majitel uschovaného pokladu zemřel, lepších
časů už se nedožil a poklad byl později objeven někým jiným. S největší
pravděpodobností byly mince v domě č. 2 uloženy v době třicetileté války, možná už
v roce 1620.
Lhenická obecní kronika z roku 1837 odkazuje na souvislost mezi pokladem a
menší sakrální stavbou na okraji obce: „ …při silnici od Lhenic do Netolic vedoucí, je
vystavená zavřetá, nyní jmenovaná Čížkojc kaple, kterou zdejší soused Jakub Mügo
při jeho poli a louce na obecní půdě, na jeho vlastní outraty postavil a v jeho poslední
vůli /testamentu/ držitele jeho domu číslo 2. zavázal, když ta kaple časem sejde, zas
nově postavit a na její postavení a vydržení pole na Kužvardě 1 ¾ strychu výsevu
ustanovil. V té kapli vynachází se obraz Panny Marie…“.
Vystává otázka, zda skutečně stavbu kapličky financoval pan Jakub Mügo z peněz,
které obdržel za nalezený poklad mincí.
Čížků kaplička - 05/ 2018 (soukromý archiv J. Kovářová)
15 Rodopisná revue on-line, č. 16, 2014, 3, J. Bukovský
40
6.9. Pověst „ O hradu u Vadkova“
Pověst vypráví o tom, že u Vadkova stával kdysi velký hrad. Ještě dnes tam prý
jsou zbytky jeho opevnění.
Pravděpodobně se pověst zmiňuje o hradišti na Linecké stezce. Strážní hradiště
bylo součástí bezpečnostní struktury obchodních cest, jejichž povinností bylo zajistit
zdárný průchod a bezpečnost obchodníků, poutníkům, ale i trvale usedlým
obyvatelům v osadách podél cest. O výše uvedené lokalitě nalézáme odkaz v díle
Augusta Sedláčka s názvem „Soupis památek v politickém okresu Prachatice“.
„Starou obchodní cestu, která vedla z Lince tímto údolím k Lhenicům, Písku a Praze.
Hradiště jest asi někdejší hrad Drslavův, neznámého rodu a původu. Král Přemysl
daroval horu - Drslavův hrad 1263 klášteru Korunskému…“. Drslavův hrad, v podobě
Dyrzslawpurg, případně Castrum Dyrizlai, se objevuje ve sporech mezi
Vyšehradskou kapitulou a klášterem Zlatá koruna.
Je velmi pravděpodobné, že strážní místo právě v podobě hradiště, hrádku, či
menšího hradu nad Lhenickou brázdou, existovalo. Pouze archeologický průzkum
může nejen potvrdit dohady o existenci Drslavova hradu, ale také jej přesně
lokalizovat.
41
7. Závěr
Cílem této práce bylo zaznamenat, zpracovat a spojit období nejstarší historie
dějin městyse Lhenice s místními lidovými pověstmi. Regionální dějiny jsou
nenahraditelnou a dnes již neodmyslitelnou součástí kulturního dědictví. Jako
součást výchovně vzdělávacího procesu je lze zařadit do širokého spektra
vyučovacích předmětů na prvním stupni základní školy. Žáci se učí na základě
poznávání nejbližšího okolí, vztahů a souvislostí v něm chápat organizaci života v
rodině, obci, společnosti. Seznamují se se základními právy a povinnostmi, ale i s
problémy, které provázejí soužití lidí. Poznávají, jak se lidé sdružují, baví a jakou
vytvářejí kulturu. Učí se orientovat v dějinách a čase.
Snahou je vyvolat u žáků zájem o minulost, o kulturní bohatství regionu i celé země,
probudit v nich kladný vztah k místu jejich bydliště, postupně rozvíjet jejich národní
cítění a vztah k naší zemi.
Na základě konkrétních a žákům blízkých jevů vznikají jasné a živé představy. Ty
jsou poté základem pro vytváření hlubokých a trvalých historických vědomostí.
Implementace regionální dějin, prostřednictvím lidových pověstí, přispívá ke
zkvalitnění znalostí žáků a rozvíjí jejich schopnosti a dovednosti.
Tato práce je příspěvkem k regionálním dějinám Lhenicka. Může být
informačním zdrojem pro odbornou veřejnost, nebo prostředkem pro získávání
informací o daném tématu pro ostatní zájemce.
Cíl práce byl naplněn.
42
Literatura, prameny, jiné zdroje
SOA Prachatice
- Kronika obce Lhenice. Datace 1918 - 1937
- Kronika obce Lhenice. Datace 1949 - 1958
- Kronika obce Lhenice. Datace 1958 - 1974
Literatura
BENEŠ, Bohuslav. Česká lidová slovesnost: výbor pro současného čtenáře.
Praha: Odeon, 1990. Lidové umění slovesné (Odeon). ISBN 80-207-0181-8.
FENCL, Pavel. Linecká stezka. 1.vyd.Lhenice: Občanské sdružení Rozkvět
zahrady jižních Čech. 2009.
FIBICH, Ondřej a ILUSTRACE ZDIRAD J. K. ČECH. Prácheňský poklad.
Strakonice: Ondřej Fibich, 2008. ISBN 9788090137233.
KARBUSICKÝ, Vladimír. Báje, mýty, dějiny: nejstarší české pověsti v kontextu
evropské kultury. Praha: Mladá fronta, 1995. ISBN 80-204-0524-0.
KINDLMANOVÁ, Marie. Lhenice a vesnice k nim příslušné. Ve Lhenicích:
Občanská záložna, 1937.
KOPTA, Josef. Kratochvilné děje z naší vlasti: kraje české. 3. vyd. Praha:
Melantrich, 1978.
KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha:
Libri, 2011. ISBN 80-85983-12-5.
Linecká stezka: cestovní bedekr: úsek Netolice - státní hranice = Der Linzer
Steig : Reiseführer : Abschnitt Netolice - Staatsgrenze. Ilustroval Libor BALÁK.
Lhenice: Občanské sdružení "Rozkvět zahrady jižních Čech" - místní akční
skupina, 2014. ISBN 978-80-905980-1-0.
43
MAREŠ, František a Jan SEDLÁČEK. Soupis památek historických a
uměleckých v politickém okresu Prachatickém. Prachatice: Galerie Nahoře,
1995. Soupis památek historických a uměleckých v Království českém, 38 [a].
MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. Praha:
Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X.
PETRÁŠEK, Oldřich. Vandrování s Peklíkem: po Linecké stezce: pověsti, lidové
pověry a vypravování z kraje kolem starodávné kupecké cesty. Netolice: [O.
Petrášek], 2014. ISBN 978-80-260-7072-6.
SVOBODA, Lubomír. Regionální dějiny ve vyučování dějepisu. Praha: Státní
pedagogické nakladatelství, 1986. Sborník Pedagogické fakulty v Českých
Budějovicích.
SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze království českého. Praha: F.
Šimáček. 1884.
SEDLÁČEK, August. Místopisný slovník historický Království českého. Praha:
Argo, 1998. ISBN 80-7203-099-X. str. 510.
SIROVÁTKA, Oldřich. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské
literatuře. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1998. ISBN 80-
85010-06-2.
SKALKOVÁ, Jarmila. Pedagogika a výzvy nové doby. Brno: Paido, 2004. Edice
pedagogické literatury. ISBN 80-7315-060-3.
STARÝ, VÁCLAV. Lhenice – zahrada jižních Čech (1283 – 1983). 1.vyd. MNV
Lhenice, 1983.
URBANOVÁ, Svatava. Žánry, osobnosti, díla: historický vývoj žánrů literatury
pro mládež - antologie. 2. (upr. a dopl.) vyd. Ostrava: Ostravská univerzita,
1998. Učební texty Ostravské univerzity. ISBN 80-7042-136-3.
44
VALIŠOVÁ, Alena, Hana KASÍKOVÁ a Miroslav BUREŠ. Pedagogika pro učitele.
2., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2011. Pedagogika (Grada). ISBN 978-
80-247-3357-9.
VLAŠÍN, Štěpán, ed. Slovník literární teorie. 2. rozš. vyd. Praha:
Československý spisovatel, 1984.
Internetové zdroje
Městys Lhenice: http://www.lhenice.cz
Státní oblastní archiv v Třeboni: http://www.ceskearchivy.cz/ Rodopisná revue: : http://rodopisna-revue-online.tode.cz Fotoateliér Seidel Český Krumlov: http://www.seidel.cz/cz/museum_fotoatelier_seidel_cesky_krumlov/
45
Seznam příloh
1) Metodický list - „ Drslavův hrad“ (1. ročník)
2) Metodický list- „ Duch rytíře ze Stráže“ (2. ročník)
3) Metodický list – „ O lhenickém troubení “ (3. ročník)
4) Metodický list- „ Znak – dramatizace“ (4. ročník)
46
Drslavův hrad“ (1. ročník)
Předmět Prvouka.
Ročník První.
Téma Regionální dějiny - Můj domov.
Cíl
Kognitivní - učí se oceňovat krásy naší země, okolí bydliště, blízkou krajinu
Afektivní – žák si prohlubuje vztah k regionu, uvědomuje si provázanost historie
se současností.
Psychomotorický – podílí se na činnosti a aktivitě třídy, pracuje na výkresu,
komunikuje se spolužáky, s pedagogem.
Obsah
učiva
Lhenické pověsti: „ Drslavův hrad“.
Výukové
metody:
Vycházka do údajné lokality hradu.
Vyprávění pověsti o Drslavově hradě.
Skupinová práce, rozhovor, výklad, společná práce.
Úkol: „ Jak asi Drslavův hrad vypadal? Jak si představuješ podobu hradu?“
- Čtvrtka A4, pastelky, křídy
- Časová dotace 2. hodiny.
Prostředky
a formy
hodnocení
Jednoduché verbální a neverbální, oceňování výkonu, slovní hodnocení- zpětná
vazba, ocenění práce třídy, reflexe. Výtvarné práce dětí umístit ve třídě.
47
„ Duch rytíře ze Stráže „ (2. ročník)
Předmět Prvouka
Ročník Druhý
Téma Regionální dějiny - Můj domov.
Cíl
Kognitivní - učí se oceňovat přírodní a kulturní bohatství naší země, svého
bydliště, blízkého okolí, pracuje s informacemi, organizuje práci ve skupině.
Afektivní – žák si prohlubuje vztah k regionu, uvědomuje si provázanost
historie se současností.
Psychomotorický – podílí se na činnosti a aktivitě skupiny, pracuje na výkresu,
komunikuje se spolužáky, s pedagogem.
Obsah učiva Lhenické pověsti: „ Duch rytíře ze Stráže“.
Výukové
metody:
Vyprávění pověsti o duchu rytíře ze Stráže, stručné seznámení s Lineckou
stezkou a strážným hradištěm, zakomponovat vrchol Stráž, zdůraznit mystiku
pověsti (duch).
Skupinová práce, rozhovor, výklad, společná práce, interaktivní tabule.
Úkol: „ Každá skupina spodobní ducha rytíře ze Stráže“.
- Karton, pastelky, křídy, tempera, vodové barvy.
- Časová dotace 4. hodiny.
Prostředky a
formy
hodnocení
Jednoduché verbální a neverbální, oceňování výkonu, slovní hodnocení- zpětná
vazba, ocenění práce třídy, reflexe.
48
„ O lhenickém troubení „ (3. ročník)
Předmět Prvouka, hudební výchova, pracovní výchova.
Ročník Třetí.
Téma Regionální dějiny - Můj domov.
Cíl Kognitivní – seznamuje se kulturním bohatstvím naší země, svého bydliště, blízkého okolí, pracuje s informacemi.
Afektivní – žák si prohlubuje vztah k regionu, uvědomuje si provázanost historie se současností.
Psychomotorický – podílí se na činnosti a aktivitě skupiny, komunikuje se spolužáky, s pedagogem.
Obsah učiva Lhenické pověsti: „ O lhenickém troubení“.
Výukové
metody:
Vyprávění pověsti spojené s výkladem o tradici ovocnářství ve Lhenicích, o sadařství jako o způsobu obživy pro mnoho generací. Zdůraznit význam přírodních podmínek s odkazem na neobvyklost výše uváděného způsobu ochrany majetku.
Úkol: 1) „ Jak může sadařské troubení znít“?
2) „Jaký byl nástroj proti rozmarům počasí, jak vypadal“?
Hudební výchova: ukázky několika možných zvuků troubení.
Prvouka: ukázka záznamů z obecní kroniky o neobvyklých a nečekaných výkyvech počasí v průběhu staletí (interaktivní tabule).
Pracovní výchova: vytvoř reálný model nástroje pro pověst. (karton, čtvrtka, barvy, nůžky, lepidlo, štětec (+ další výtvarné potřeby).
Časová dotace 4. hodiny.
Prostředky a
formy
hodnocení
Jednoduché verbální a neverbální, oceňování výkonu, slovní hodnocení-
zpětná vazba, ocenění práce třídy, reflexe.
Vystavit vyrobené modely a ukázat skutečnou mušli (fotografie).
49
„O lhenickém znaku - dramatizace“ (4. ročník)
Předmět Vlastivěda, český jazyk, pracovní výchova.
Ročník Čtvrtý.
Téma Regionální dějiny - Můj domov.
Cíl
Kognitivní – seznamuje se kulturním bohatstvím naší země, svého bydliště, blízkého okolí, pracuje a vyhledává si informace.
Afektivní – žák si prohlubuje vztah k regionu, uvědomuje si provázanost historie se současností.
Psychomotorický – podílí se na činnosti a aktivitě skupiny, komunikuje se spolužáky, s pedagogem.
Obsah učiva Lhenické pověsti: „ O lhenickém znaku“.
Výukové metody: Vyprávění pověsti o tom, jak lheničtí získali městský znak.
Skupinová práce: rozdělení rolí, komunikace mezi žáky o zajištění potřebných materiálů, sepsání scény s poskytnutím osvěžení císaři na cestě, volba vhodného dobového oblečení, doladění detailů, hledání v historických dokumentech (internet, archiv, kroniky, obecní úřad), dle uvážení žáků.
Individuální nacvičování skupinek.
Dramatická scéna: ukázka zpracování pověsti před třídou.
Interaktivní tabule: ukázka listiny o povýšení Lhenic na městečko, původního městského znaku a současné podoby,
Časová dotace 5. hodin (mimo čas individuálního nacvičování).
Prostředky a formy hodnocení
Jednoduché verbální a neverbální oceňování výkonu, slovní hodnocení- zpětná vazba, ocenění práce skupin, reflexe.
Zdařilá zpracování předvést v nižších ročnících, jako ukázku místní historie.