Zápisky k dějinám světa

17. kapitol ke světové historii

(pohledem evropské civilizace)

Ondřej Daněk, Eva Štěpánková

Zápisky k dějinám světa 17. kapitol ke světové historii (pohledem evropské civilizace)

Ondřej Daněk, Eva Štěpánková

Anotace

Publikace se snaží přinést základní fakta k vývoji světových dějin. Neaspiruje na kompaktní stať ani na komplexní přehled, je jen jakýmsi základním rámcem, který byl sepsán na základě osmiletého středoškolského studia a vlastního zájmu obou autorů.

Obsah 01. Pravěk ...................................................................................................................................... 3

02. Staroorientální státy ............................................................................................................... 8

03. Antické Řecko ....................................................................................................................... 12

04. Antický Řím........................................................................................................................... 19

05. Raný feudalismus .................................................................................................................. 26

06. Rozvitý feudalismus .............................................................................................................. 32

07. Pozdní feudalismus ............................................................................................................... 38

08. Buržoazní revoluce ............................................................................................................... 41

09. Třicetiletá válka ..................................................................................................................... 43

10. Vznik USA, 19. stol. ............................................................................................................... 44

11. VFR a Napoleon .................................................................................................................... 47

12. Evropa v 19. století ................................................................................................................ 50

13. První světová válka ............................................................................................................... 52

14. Meziválečný svět ................................................................................................................... 55

15. Druhá světová válka............................................................................................................... 57

16. Poválečný svět ........................................................................................................................ 61

17. Integrace Evropy .................................................................................................................... 68

 01. Pravěk – periodizace, charakteristika jednotlivých období, vznik a vývoj člověka    3  

01. Pravěk Nejstarší a nejdelší období dějin. Vymezuje se od vzniku člověka (evolučně), tedy cca 3,5 mil. l. př. n. l., po dobu, která je již písemně doložena. Písemné prameny vznikají vzhle-dem k různosti prostředí na různých místech v různou dobu. Například v oblasti Mezopotá-mie končí pravěk se vznikem městských států, tj. zhruba v druhé polovině 4. tis. l. př. n. l. Ve střední Evropě je to v období Stěhování národů (zhruba 6. stol. n. l.); v Americe by podle jis-tých kritérií mohl pravěk končit až s příchodem Evropanů.

01.1. Periodizace Existuje mnoho systémů dělení pravěku, které se vzájemně doplňují. Nejdůležitější jsou:

01.1.1. Dle způsobu obživy – přisvojovací/výrobní hospodářství

V období přisvojovacím člověk své nároky přizpůsoboval možnostem přírody (obživa byla zajišťována především lovem a sběrem. V období výrobním si pak člověk podmínky upravuje sám a dává tak vzniknout chovu a pěstování plodin. Přechod mezi obdobími se nazývá tzv. Neolitická revoluce a probíhal mezi 9. a 7. tis. př. n. l.

01.1.2. Dle užívaného materiálu – doba kamenná/bronzová/železná

Porovnává nejvyspělejší materiály, které byl člověk schopen zpracovat (vytvořit) k výrobě různých nástrojů. Viz tab. č. 01.2.

01.1.3. Dle uspořádání společnosti – tlupa/rodová společnost/občina

Prehistorie = období před počátkem historické doby, tj. ze kterého nemáme písemné pra-meny. Z přírodovědného hlediska začíná vznikem země, z dějepisného hlediska se věnujeme pouze poslednímu 3,5 mil. let – část pleistocénu a holocénu, kdy již žil člověk.

Etapy vývoje Země viz tab. č. 01.1. 

1.2. Vývoj člověka Začátek pravěku (300 mil. př. n. l.) je vymezen vznikem člověka jako živočišného druhu. Bě-hem tohoto období dochází k dalšímu vývoji druhu – tzv. fylogeneze. Během vývojových změn prošel druh Homo mnoho různých vývojových větví (někt. slepé) a rozšířil se po celém světě – tzv. migrace. Za místo, kde druh vznikl, se považuje Afrika (příkopová propadlina kolem jezer Tanganjika, Malawi, Rukwa, Kivu,…). Viz obr. 01.1.

Během vývoje docházelo jednak k fyziologickým změnám (hominizace) viditelným na kostře, které přímo vedou k vymezení druhu Homo. Dále docházelo k procesu zmoudření, tj. sapientace.

První primitivní primáti se objevili asi před 70 miliony let, z nich se vyvíjely poloopice, z nich vyšší primáti až k přechodnému vývojovému stádiu zv. hominoidea, jenž se následně vyvinul

 01. Pravěk – periodizace, charakteristika jednotlivých období, vznik a vývoj člověka    4  do rodu Homo. Mezi nejstarší známé druhy před vyvinutím člověka patří Driopythekus (22-14 mil. l.) a Ramapithecus. Za prvního přímého předchůdce se považuje Australopithecus (5-4,5 mil. l.).

První známý druh člověka, Homo habilis, člověk zručný, se poprvé obje-vil mezi 3 a 2 mil. let př. n. l. Měl asi třetinu mozku dnešního člověka, do-růstal se zhruba 130 cm. Jde již o všežravce (mršiny?), který už dokáže vy-tvářet první nástroje (kamenné klíny, snad dřevěné oštěpy a kyje). Z něj se vyvíjí přechodný druh člověka, Homo ergaster, který propouští Afriku.

avděpodobně

Další stádium, Homo erectus, člověk vzpřímený, má již asi poloviční mozek dnešního člověka, dorůstá se asi 160 cm. Nejdůležitější vývojovou změnou je pravděpodobně úplné napřímení páteře a plná chůze po dvou, což umožňuje používat volné ruce k dalším činnostem. Díky tomu byly vytvořeny účinnější nástroje (možná luk) a pravděpodobně dochází k využití ohně. Osidluje Ev-ropu i Asii.

Zhruba milion let před naším letopočtem se vyvíjí Homo sapiens, člověk moudrý, který má již asi dvoutřetinový mozek. Za jednu ze známých odnoží druhu je robustní a odolný Homo sapiens Neanderthalensis. Asi 40 000 př. n. l. se z Homo sapiens vyvíjí Homo sapiens sa-piens, člověk dnešního typu. Ten již osidluje všechny kontinenty.

01.1. Vývoj společnosti V pravěku žil člověk v tlupách, které umožňovaly spolupráci, která zaručovala větší úspěš-nost při přežití. Díky nutnosti komunikace se v prvních stádiích vývoje společnosti vyvinula řeč, která byla prvním projevem kultury. Postupně se pak vyvíjí, až dostává i abstraktní for-mu, která je spojena se vznikem primitivních náboženství a snad i jistých projevů umění.

Vznik kultury je umožněn díky dostatku prostoru – ten se naskýtá vzhledem k dostatečné efektivitě (spolu)práce. Ta závisí na diferenciaci úkolů každého jedince (především mezi muži a ženami). Díky různorodosti se může navíc vyvíjet specializace, která je nosnou částí pokro-ku. Ten pak vede k další diferenciaci a specializaci.

Díky tomu je kolem asi 10 tis. l. př. n. l. vynalezen způsob, jak se vymanit z úplné závislosti na přírodě (lovu a sběru): zemědělství a chov. Jedná se o postupný přechod od přisvojovacího hospodářství k hospodářství produktivnímu. Jednoduše řečeno člověk jen nesklízí, ale i pěs-tuje. Zpočátku se jedná samozřejmě jen o částečné doplnění produktů získaných lovem a sbě-rem, díky specializaci se však postupně zvyšuje efektivita produkce a posléze již k obživě do-stačuje samotné zemědělství – tzv. neolitická revoluce (cca 8 tis. l. př. n. l.).

Jedná se pravděpodobně o nejdůležitější mezník v dějinách lidstva, během kterého se díky způsobu obživy zcela změnil ráz života tehdejší společnosti. Z putujících tlup vznikly usazené občiny, které se přemisťovaly jen čas od času po vyčerpání půdy. Efektivita výdělku byla po-sléze natolik velká, že vzniká přebytek. Ten je jakýmsi prvním majetkem, jenž způsobuje diferenciaci lidí nejen v údělu, ale i postavení. Společnost se tak postupně dělí na vrstvy.

Zároveň však dochází k intenzivnější „tvorbě“ a prožívání kultury – již se vyskytují i typické oblastní rysy např. výzdoby hrnčířských produktů nebo pohřbívání. Rovněž náboženství má

 01. Pravěk – periodizace, charakteristika jednotlivých období, vznik a vývoj člověka    5  pravděpodobně silnější postavení. Díky specializacím a přebytku dochází rovněž k vykrystali-zování řemesel, které nakonec vede např. k využívání kovů.

Zpracování kovů otevírá další éru dějin lidstva; jejich přední výhoda je, že při zachování de-facto stejné tvrdosti je možno vytvořit nástroj relativně libovolných tvarů – vzniká čepel.

Dalším docela novým trendem jsou konflikty, které vznikají střetem zájmů (o půdu), umoc-něné navíc nepříliš častým přesouváním sídel a relativně statické pozici. Vyvíjí se tak váleč-nictví. Kromě diferenciace mezi členy občiny dochází navíc i k diferenciaci mezi občinami, přičemž se některá se stává silnější a jiná slabší. Díky tomu vznikají spolky a různé područ-nické „koalice“. O zhruba pět tisíc let vedou ke vzniku prvních městských států.

01.4. Chronologický přehled Viz tab. 01.2. 

01.4.1. Doba kamenná 01.4.1.1. Paleolit (Starší doba kamenná)

Nejstarší a zároveň nejdelší období pokrývající období od vzniku rodu Homo až po objevení zemědělství. V Nejstarším paleolitu (2,5 mil. – 600 tis.) začal člověk používat první kamenné nástro-je a dokázal je drobně upravovat. V tomto období žije Homo ha-bilis. Ve Starém paleolitu (600-250 tis.) již umí Homo erectus vytvořit pěstní klín a pravděpodobně již využívá oheň. Ve Středním paleolitu (250-40 tis.), kdy probíhá poslední doba ledová, se Homo sapiens specializuje především na lov mamu-tů; vytváří první kostěné nástroje, zpracovává kůži.

V Mladém paleolitu (40-10 tis.) projevoval Homo sapiens sapiens prvky abstrakce a umění, vytvořil první čepelové techniky (kostěné). Dalším pokrokem byla stavba příbytků, a to ze dřeva, kostí a kožešin (mj.). Dochází k první společenské dělbě práce.

01.4.1.2. Mezolit (Střední doba kamenná)

Mezolit je přechodným obdobím ustupujících ledovců (v Evropě) a zdokonalování zeměděl-ství (na Blízkém východě), které posléze vede k (re)strukturalizaci společnosti. Jde o změny pozice zemědělství z pomocného k hlavnímu způsobu obživy.

01.4.1.3. Neolit (Mladší doba kamenná)

Neolit, v němž probíhá tzv. neolitická revoluce, jež má za následek přerozdělení hodnot, změnu způsobu života a jeho ustálení (z tlup na občiny). Díky specializaci navíc vzniká nová vrstva lidí – řemeslníci (vedle zemědělců a rovněž ještě ustupujících lovců a sběračů).

 01. Pravěk – periodizace, charakteristika jednotlivých období, vznik a vývoj člověka    6  01.4.1.4. Eneolit (Pozdní doba kamenná) čili Chalkolit (Doba měděná)

Během tohoto období dochází k masívnímu rozvoji zemědělství; především je zavedena tech-nologie orání, čímž získává půda větší vytrvalost (nejsou tak časté přesuny) a navíc se zvyšu-je efektivita výdělku. Zároveň je zemědělství rozšířeno i do Evropy (přes Středozemí).

Na Blízkém východě byl poprvé zpracován kov, měď, a začal se využívat i v hospodářství vů-bec na výrobu předmětů. Nemá sice ještě takové vlastnosti jako bronz nebo železo, ale již je vůbec možno díky technologiím přetvořit značně tvrdý materiál. Proto se v orientu tomuto období říká Chalkolit.

01.4.2. Doba bronzová Toto období je z geografického hlediska značně nejednotné, neboť se do různých oblastí světa dostalo s různým zpožděním. Na Blízkém východě se jedná spíše o dobu přechodu od pravěku ke starověku, jelikož na sklonku této éry jsou již společenství lidí natolik suverénní, spletitá a soběstačná, že vytváří první městské státy. Jinak je to především období rozvoje řemeslnic-tví (co do počtu i do kvality práce), jelikož na obživu stačí již podstatně menší část obyvatel-stva než v dřívějších dobách.

V Evropě jde o období přechodu k době železné; technologie jsou sem dovezeny, nikoliv vy-myšleny, a společenský vývoj nedosahuje takové úrovně, aby se dalo hovořit o velkých obči-nách natož pak o státech. Stále je častý kočovný a invazivní způsob života, i když dochází ke vzniku prvních velkých kultur.

01.4.3. Doba železná Na Blízkém východě toto období již spadá do starověku, jelikož se dá již mluvit o civilizaci. Do Evropy byla importována technologie výroby železa; zároveň je již pravděpodobně na vy-soké úrovni i obchod (i dálkový). Dochází k dalšímu osidlování a usazování, pravděpodobně se objevují první kmenové svazy a hradiska. Za vyspělou kulturu se považují Keltové, kteří byli co do využití technologií, specializaci či umění na vysoké úrovni.

01.4.4. Doba římská Období probíhající pouze v Evropě (Blízký východ již přestal být nejvyspělejší oblastí světa, kterou se staly antické státy a především Řím), je protkáno expanzí Římského impéria, pod které spadala značná část Evropy. Proti jeho invazivním způsobům se bránily ostatní kmeny, díky čemuž snad vznikly větší celky (snad i společenství a kmenové svazy); ty nakonec dopo-mohly k rozvratu Říma.

01.4.5. Doba stěhování národů Díky přeskupení kmenů v Asii (především v oblasti Střední Asie; v Evropě pak zapříčiněné expanzí Hunů) došlo k radikálním přesunům obyvatelstva z východu (severovýchodu) na západ, odkud už nebylo kam dále pokračovat, takže došlo k nahuštění a promísení obyvatel. Během této doby (5.-7. stol. n. l.) došlo k rozmístění obyvatelstva v podobě, ve které vydrželo do dnešní doby.

 01. Pravěk – periodizace, charakteristika jednotlivých období, vznik a vývoj člověka    7  

4600  

3800  

2500  

550         

250     

65   

25  

 

 

 hadiakum  utváření litosféry 

prahory  archaikum  vznik života starohory  proteozoikum  mnohobuněčné organismy 

prvohory  paleozoikum 

kambrium trilobiti, řasy 

ordovik silur  rostliny mimo vodu (přesličky, plavuně) devon  ryby, obojživelníci karbon  zelené rostliny, hmyz perm  klesá teplota, plazi 

druhohory  mezozoikum trias  jehličnaté rostliny jura  rozpad kontinentu, ptáci, savci, jehličnany křída  krytosemenné rostliny, vymření dinosaurů 

třetihory kanezozoikum 

paleogén  první „dnešní“ savci 

neogén třetihory‐čtvrtohory se neshodují s paleogén‐neogén 

čtvrtohory pleistocén  evoluce lidí 

pravěk (doba historická) holocén  dnešní doba 

tab. č. 01.1. – Etapy vývoje Země (čísla před předěly zobrazují Ma = miliony let př. n.) 

 

2,5 mil. 

10 tis. 

7 000 

5 000 

3 500 

2 200 

1 500 

1 200 

 

600 

 

2,5 mil. 

8 tis. 

6 000 

4 000 

2400 

1550 

1200 

750 

400 

0 

375 

600 

 

doba kamenná 

starší  paleolit 

střední  mezolit 

mladší  neolit 

pozdní*  eneolit 

doba bronzová 

starší**    

střední    

mladší    

doba železná starší  halštatská 

mladší  laténská 

doba římská 

  

  

doba stěhování národů 

 tab. č. 01.2 – Dělení pravěku dle užívaného materiálu  – data více vlevo ohraničují uvedené etapy na Blízkém východě, data napravo pak ve Střední Evropě *) Na Blízkém východě též doba měděná, tzv. chalkolit **) Na Blízkém východě starověk 

obr. č. 01.1

. Map

a migrace člově

ka 

Seve

rní p

ól je upr

ostřed

. Mod

rá čára oh

ra‐

niču

je le

dove

c v do

bě le

dové (n

ejvě

tší). 

Čísla 

znáz

orňu

jí tis

íce 

let 

před na

ším 

leto

počtem

, sym

boly pak ra

sy:  

L, L1, L2

, L3, L3 – afric

ké  

J, N ‐ blízko

vých

odní 

J, K ‐ jih

oevrop

ské 

H, V ‐ ev

rops

ké 

T, U, X ‐ se

vero

evro

pské 

A, B

, C, D

, E, F

, G ‐ Asijské (M

 = C, D

, E a G) 

A, B

, C, D

, (X) ‐ pů

vodn

í americké 

02. Starověk – staroorientální státy, kulturní přínos nejstarších civilizací    8  

02. Staroorientální státy Vzhledem k potřebě organizace zemědělské výroby, která přišla s neolitickou revolucí, potřebě obchodu s přebytky, které po ní také vznikají a v neposlední řadě kvůli obranným účelům vznikají na Blízkém východě zhruba v polovině 4. tisíciletí př. n. l. první městské státy. Postupem času docházelo k jejich vzájemné diferenciaci a hierarchizaci, což vyústilo ke vzniku větších celků.

02.1. Mezopotámie Oblast mezi řekami Eufrat (Furat) a Tigris (Dijla), která vykazuje známky osídlení již v 6. tisíciletí před naším letopočtem, se díky přírodním podmínkám stala hostitelkou prvních sys-tematických městských států. Úrodu navyšovaly každoroční jarní záplavy, které vyústili ke vzniku zavlažovacích systémů.

Díky efektivnímu zemědělství dochází k nadvýrobě a z ní vyplývající hierarchizaci společnos-ti: králové, kněží (ensi), úředníci a náčelníci (lugal) na vrcholu, pod nimi zemědělci, rybáři, obchodníci a řemeslníci, vespod pak otroci.

02.1.1. Sumerské státy Kolem r. 3500 př. n. l. přišli na území Mezopotámie Sumerové, kteří založili městské státy Ur, Uruk, Kiš, Lagaš, Eridu, Nippur, Šuruppak a Umma. Jde o první známou civiliza-ci, která se ale později kvůli vlivu kočovníků ze západu (Amorejci) asimilovala se semitskými kmeny (král Sargon – hl. m. Akkad).

Dorozumívacím jazykem stala semitčina, pro niž bylo stvořeno klínové písmo. Byl sepsán Epos o Gilgamešovi. Odsud pocházejí první vynálezy jako kolo nebo hrnčířský kruh, používal se dvanáctiměsíční kalendář nebo šedesátková a desítková soustava. Stavěly se zikkuraty.

02.1.2. Akkadská říše (2350-2150) První říše, kterou založil Sargon Veliký po ovládnutí sumerských států. Mezopotámie se tak vůbec poprvé nadchází pod rukou jednoho panovníka. Říše je později rozvrácena koččovníky.

02.1.3. Starobabylonská říše (1900-1600) Centralizovaná vláda pod vedením Chammurapiho, který nechal sepsat Chammurapiho zákoník, první dochovaný právní text: Ve 282 případech (článcích) je obyvatelstvo rozděle-no na awily – plnohodnotné občany (oko za oko, zub za zub), muškény – svobodné bez práv a wardy – otroky. V době jeho vlády došlo k expanzi a rozdělení státu do administrativních jednotek. Říši opět rozvrátily kočovné kmeny.

02. Starověk – staroorientální státy, kulturní přínos nejstarších civilizací    9  

02.1.4. Asyrská říše (1350-612) Největším panovníkem byl Nabukadnezar I. vládnoucí na sklonku první epochy této říše. K největší expanzi došlo kolem r. 671, kdy byl dobyt Egypt. Mluvilo se aramejsky. Říše byla dobyta Babylóňany, kteří se z ní vyčlenili.

02.1.5. Novobabylonská říše (626-539) Kulturní rozkvět, země na vrcholu rozmachu, především za Nabukadnezara II., který pokra-čoval v expanzivní politice. R. 539 do Babylonu vstoupili bez boje Peršané (Kýros Veliký).

02.2. Egypt Oblast v povodí řeky Nil byla zemědělsky využívána (organizovaně) již kolem r. 6000 př. n. l. Byl vyvinut promyšlený zavlažovací systém, rovněž řemeslnictví bylo na vysoké úrovni.

V Egyptě byl polyteistický systém náboženství (Ré – bůh slunce, Eset – bohyně plodnosti, Usirev - bůh mrtvých čili posmrtného života). Budování pyramid, vyspělé lékařství. Používalo se nejprve hieroglyfické (3. tis. př. n. l.), později hieratické (kněžské) a démotické (lidové) písmo. Kolem r. 1900 byl sepsán Vlastní životopis Sinuhetův.

Postupem času však docházelo k rozšiřování pouště, takže se kolem řeky soustředila větší část populace, která tak potřebovala nějaký správní systém. K prvnímu sjednocení Horního a Dolního Egypta došlo kolem r. 3000 – vládce Meni, který se nazval faraonem – pod ním byli vezírové – zástupci pro Dolní a Horní Egypt, správu země pak zaštiťovali kněží.

Postupně docházelo k různým kolizím, které vedly k rozpadům státu. Za Staré říše (2700-2181) byl hlavním městem Memphis, za Střední říše (2064-1797) Théby (Veset). Za Nové říše (1543-1080), kdy dostal Egypt imperiální charakter, bylo hlavní město přesunuto do Achetatonu nazvaného podle panovníka Achnatona, jenž zavedl nejsilnějšího boha Atona (kvůli oslabení kněžské moci). Jeho nástupce však tuto náboženskou reformu zrušil.

R. 1285 došlo mezi Egyptem a Chetitskou říší k boji o Sýrii (b. u Kádeše), která byla podle nejstarší mírové smlouvy na světě (mezi Ramsesem II. a Chattatušilem) rozdělena mezi obě země.

Později docházelo ke střetům s jinými civilizacemi – r. 525 př. n. l. byl Egypt dobyt Peršany, později přišli Řekové (resp. Alexandr Makedonský) a po nich po r. 30 př. n. l. Římané.

02.3. Palestina Původně pastevecké kmeny, které se po sjednocení (na přelomu druhého a prvního tisíciletí) rozdělily na Samaří (Izrael) a Judsko.

Prapůvod židovského národa leží pravděpodobně někde kolem Sumeru, odkud jej dovedl Abrahám do země zaslíbené (Kanaan). Posléze se dostali do egyptského otroctví, odkud je vyvedl Mojžíš kolem r. 1300 př. n. l. – do Palestiny. Hebrejské kmeny sjednotil král Saul, který porazil Filištíny, později jim vládnul David (kolem r. 1000) a jeho syn Šalamoun. Historii židů popisuje Tóra, jež vznikala pravděpodobně kolem 9. století př. n. l.

02. Starověk – staroorientální státy, kulturní přínos nejstarších civilizací    10  V 6. století byl Jeruzalém jednorázově dobyt Babylóňany.

02.4. Fénicie Městské státy v oblasti dnešního Libanonu (Byblos, Sidón, Tyros, Arad, Bérytos) nikdy nebyly sjednoceny do jedné říše. Každý stát měl například i vlastní božstvo. Díky jejich ekonomické, obchodnické a námořnické převaze nad Středozemním mořem byly největšími kolonizá-tory (Kartágo – 146 př. n. l. dobyto Římem). Používalo se zde hláskové písmo, z něhož vznikla řecká alfabeta.

02.5. Chetitská říše Na počátku 2. tisíciletí př. n. l. přišli do oblasti dnešního Turecka Chatiťané, kteří kolem r. 1800 založili vlastní říši (zakl. Annitaš). R. 1285 došlo k bitvě s Egyptem, kolem r. 1200 byla země rozvrácena pod náporem mořských národů.

02.6. Persie Obrovská říše sjednocující velké množství různorodých národů. Její počátky jsou nejasné (mezi 3. tis. a 7. stol. př. n. l.). Největším panovníkem byl Kýros Veliký, později Dareios I., který se po iónském povstání (řecká území v Malé Asii) pokusil dobýt Řecko (řecko-perské války 499 - 448 př. n. l.). Rozdělil říši na satrapie, hl. městem byla Persepolis. Dalším vý-znamným panovníkem byl Artaxerxes III., který si naposledy podmanil bouřící se národy. R. 334 se v Persii vylodil Alexandr Makedonský (hl. m. Súsy), který r. 331 poráží Dareia III. v bitvě u Gaugamel.

02.7. Indie Rozsáhlá oblast v povodí řek Ganga a Indus, v níž se vyvinulo zemědělství pravděpodobně nezávisle na Blízkém východě. První kulturou byla harappská (města Mohendžo-Daro a Harappa v dnešním Pákistánu), značně vyspělá i co do infrastruktury. Později do země vpadly kočovné kmeny Árjů, kteří porobili původní obyvatelstvo a vytvořili z něj varnu šúdrů, kteří měli bez zášti sloužit árijskému obyvatelstvu. To bylo rozděleno do tří varen: bráhmani – kněží, kšatrijové – bojovníci a vaišové – nejpočetnější obchodníci, řemeslníci a zemědělci. Toto rozdělení bylo kodifikováno v Mannově zákoníku.

Z tohoto období (kolem r. 1500 př. n. l.) pochází kultura védská, z níž se dochoval posvátný jazyk sanskrt a mnoho různých děl, ať jsou to védy samotné nebo jejich interpretace upa-nišady. Rovněž vznikají částečně světská díla jako Rámajána nebo Mahábháráta. Védskou kulturou vzniká hinduismus.

Země netvořila jeden velký kompaktní celek, nacházelo se zde různé množství království (s výjimkami pod krátkou nadvládou Perské říše koncem 6. stol. př. n. l., pod Makedonskou říší koncem 4. století a pak až do příchodu mughalské éry v 16. století n. l). Pochází odsud napří-

02. Starověk – staroorientální státy, kulturní přínos nejstarších civilizací    11  klad rovněž buddhistické učení (Siddhárta Gautama dosáhl nirvány r. 527 př. n. l.), si-khské nebo džinistické náboženství.

02.8. Čína Zhruba v polovině 4. tisíciletí vznikla v povodí řek Chuang-che a Jang-c‘-ťiang další, pri-mární zemědělská kultura, jejíž společnost se rozvrstvila mezi panovníka, úředníky a rolníky, kterým půda přímo patřila. Byly používány zavlažovací systémy, specialitou zdejšího pro-středí je bourec morušový a z jeho tenat pletené hedvábí. Domy byly většinou hliněné s ráko-sovou střechou, avšak města byla budována podle plánů. Písmo znakové se vyvinulo z ob-rázkového (dnes asi 50 000 znaků); od počátku našeho letopočtu se psalo na papír, který zde byl vynalezen (stejně jako kompas, porcelán nebo střelný prach).

Náboženství bylo spíše ranně starověké (uctívání předků), propracovanou byla spíše filozofie: taoismus (Lao c‘ – 6. stol. př. n. l.) hlásá návrat k přírodě a zavrhuje kulturu (princip jing&jang), konfuciánství (Kchung-fu-c‘ – 5. stol. př. n. l.) přikazuje člověku, aby žil dle etických zásad a v souladu s mravním řádem světa.

První státy vznikaly za dynastií Sia (2. až 1. pol. 3. tis. př. n. l.), Šang nebo Čou, sedm moc-ných říší si r. 221 př. n. l. podmanil představitel dynastie Čchin. Ten zavedl pevnou (tvrdou) vládu, upevnil pozici státu a podnikal expanzi. V této době (215-213) vznikala první Velká čínská zeď. K největšímu hospodářskému a kulturnímu rozvoji došlo v následující éře, kdy vládla dynastie Chan. V této době například Čína obchodovala až se Středozemím.

03. Starověk – vývoj antického Řecka, kulturní přínos antického Řecka    12  

03. Antické Řecko Vedle staroorientálních starověkých států se o něco později na evropském pobřeží Středo-zemního moře začaly postupně vyvíjet státy antické. Jejich vznik souvisí s přeskupením kme-nů, u Řecka následujících (z Balkánu):

Achajové – kolem 2000 př n. l., spjati s mykénskou kulturou. Dodnes v peloponéském vnit-rozemí a na Kypru.

Aiolové – kolem 2000 př. n. l. Dodnes na severu a na severozápadním pobřeží Malé Asie.

Iónové – kolem 2000 př. n. l., na přelomu 2. a 1. tisíciletí expandovali. Původně ve středním Řecku a kolem Attiky, posléze ostrovy v Egejském moři a část západního pobřeží Malé Asie.

Dórové – kolem 1100 př. n. l., přišli až po zániku mykénské kultury – osídlili část Pelo-ponésu nebo například Krétu.

Řecko vznikalo postupně, spíše od jihu (Kréta). Základními předpoklady ke vzniku byly: ná-mořní obchod, který logicky musel probíhat přinejmenším kolem Řecka; nerostné bohatství, díky němuž se staly zdejší ostrovy i cílem obchodníků; a především příhodné přírodní pod-mínky, jako například zálivy skýtající ideální přístaviště.

03.1. Doba herojská (3. – 2. tis. př. n. l.) V této době se rozvíjela kultura především na Kykladských ostrovech, kam přišli přistě-hovalci z Malé Asie. Díky přírodnímu bohatství (zlato, stříbro, měď, obsidián) a vyspělé mo-řeplavbě dochází k hospodářskému i kulturnímu rozkvětu.

03.2. Minojská kultura (2500 – 1600 př. n. l.) Kultura ostrova Kréta, která těžila z polohy uprostřed obchodních cest a přitom z dobré při-rozené obrany (moře). Jednalo se o civilizovaný hierarchizovaný stát s polyteistickým nábo-ženstvím (hlavní paláce Knóssos, Faistos, Zakros, Tilisos, Mallia). Architektura (obrovské palácové komplexy) byla zdobena freskami, Kréta byla proslulá svými vázami. Používalo se písmo (lineární A, lineární B, obrázkové), uctíván býk.

Kolem r. 1400 př. n. l. byla po výbuchu sopky Kréta vyvrácena řeckými Acháji. Jedním z dů-vodů byla pravděpodobně například neznalost železa.

03.3. Mykénská kultura (1600 – 1200 př. n. l.) Navazuje na Minojskou na Peloponésu, proslulá je bohatými hroby a megalomanskou archi-tekturou – stavba megaron je předchůdkyní řecké sloupové architektury, kyklopské stavby jako například paláce svědčí rovněž o velké vyspělosti. V mohutném komplexu hradeb kolem města Mykény (jiné město např. Pylos) se nachází např. tzv. Lví brána. Místní Achájové ved-li např. války s Trójou, kolem r. 1100 př. n. l. však jejich říši rozvrací nájezdy Dórů (kultura přežívá v exilu v Athénách). Písmo lineární B, polyteismus, kult koně (Paní koní).

03. Starověk – vývoj antického Řecka, kulturní přínos antického Řecka    13  

03.4. Doba homérská (1200 – 800 př. n. l.) O tomto období, kterému se přezdívá rovněž „temné“, nemáme mnoho pramenů (především z homérských eposů). Víme, že se rozpadlo staré rodové zřízení a vznikly větší rody (fratrie), které se sdružovaly do kmenů (fýly) se společným vojenským náčelníkem a společným vlast-nictvím. Vzniká aristokracie, rovněž i královská vrstva (basileové). Nejpočetnějšími byli svo-bodní rolníci, existovali i bezmajetní théti a nepočetní otroci.

V období od 1100 do 900 př. n. l. dochází kvůli přelidnění a nedostatku surovin ke koloni-zaci, jejímž cílem byla především Malá Asie a ostrovy Egejského moře. Podle jedné legendy pochází dokonce Římané z Enea, uprchlého z Trojské války. V této době již používali Řekové alfabetu, písmo, které převzali od Féničanů a obohatili o samohlásky.

03.5. Doba archaická (800 – 500 př. n. l.) V řeckém prostředí vznikají první městské státy (polis – πόλις), umocňuje se postavení šlech-ty (aristokracie) na úkor lidu (démos – δημος). Díky tomu dochází k častým sporům, které v některých případech vyústili v nové zřízení – tyranida (τυράννις), tedy samostatná vláda jedince, který se dostal k moci během bojů mezi lidem a šlechtou za podpory lidu a ozbrojen-ců. Ve své době (7. stol. př. n. l.) je považována za pokrokovou.

Jiným vyústěním sporů mezi aristokracií a démem je velká vlna kolonizace, směřovaná na celé pobřeží Středozemního moře (jižní Francie a Španělsko, severní Afrika (Kyrené), jižní Itálie (Tarent), Sicílie (Syrakusy, Mesina) a posléze i k Černému moři). Dalšími důvody byla přelidněnost, nedostatek zemědělské půdy, surovin a odbytišť.

03.5.1. Sparta (Σπάρτα – Lakedaimón) Městský stát na jihu Peloponésu v úrodném údolí kolem řeky Eurót, jenž založili na sklonku 2. tis. př. n. l. příchozí Dórové, kteří si porobili původní Acháje. Stát byl převážně zemědělský, jeho hospodářství se však snažilo být celkově samostatné a nevázané na okolní státy.

Sparťané, nepočetná skupina potomků Dórů (asi 10.000 mužů) tvořili vládnoucí vrstvu, která měla jako jediná veškerá práva. Zemi vládli dva králové ze dvou nejmocnějších rodů, kteří byli kontrolováni pěti dohlížiteli (efoři), kteří mimo to dohlíželi na úředníky, chod státu a výchovu mládeže. Soudní a poradní sbor tvořila osmadvacetičlenná (plus oba králové) rada starších (gerúsia), všichni plnoprávní Sparťané (nad 30 let) se scházeli na občanském sněmu (apellá), kde schvalovali zákony, rozhodovali o válce a míru a volili efory (ze starších 60 let).

Ostatní obyvatelé byli buď perioikové – politicky bezprávní svobodní rolníci, řemeslníci či obchodníci žijící v okrajových oblastech země – nebo heilóti, tedy otroci buď samostatně ob-hospodařující pole nebo sloužící u Sparťanů, kteří byli profesionálními válečníky.

Zpočátku fungovalo ve Spartě kolektivní vlastnictví (půdy a otroků). Chlapci byli na sedm let dáváni do společného výchovného střediska mimo rodinu, aby se naučili nejen číst, psát a počítat, ale především válčit a žít ve vojenské pohotovosti, být odolní a vytrvalí (olympijský pětiboj (pentathlón – πένταθλο): běh, hod diskem, skok do dálky, hod oštěpem, zápas). Pl-nou výzbroj dostávali ve dvaceti letech. Úderným vojskem byla pěchota těžkooděnců (hopli-

03. Starověk – vývoj antického Řecka, kulturní přínos antického Řecka    14  té), vybavených zbrojí, kopím, mečem a štítem a seřazených do falangy, tzv. „želvy“. Státním zřízením byla vojenská oligarchie, tedy vláda mocné skupiny aristokratů.

Kolem r. 550 př. n. l. vznikl tzv. Peloponéský spolek, který sdružoval státy Peloponésu, kterým stála v čele Sparta (de facto hegemonická nadvláda).

03.5.2. Athény (Αθήνα) Městský stát na poloostrově Attika, původně zemědělsky zaměřený, ale po vyčerpání půdy se značná část obyvatelstva zaměřovala na řemeslnictví a obchod – velké sociální rozdíly. Zemi vládl král (basileos), na kterého dohlížel aeropag – aristokratická rada tvořená býva-lými archonty (άρχων), navíc volil úředníky, rozhodoval soudy a schvaloval zákony. Archon-ti, z rodové aristokracie volení nejvyšší úředníci (později 6): archón éponymos – správní moc, soudnictví; archón basileus – náboženské záležitosti, uctívání bohů; archón polemar-chos – nejvyšší vojenský velitel (euparidové).

Spory mezi aristokracií a lidem postupně rostly. R. 621 př. n. l. se k moci dostal po neúspěš-ném Kylónově pokusu o nastolení tyranidy Drakón, který sepsal přísné zákony spíše etické-ho rázu. R. 594 nejvyšší archón Solón zrušil a zakázal dlužní otroctví, vykoupil otroky ze zahraničí (původní Řeky) a zmírnil dluhy rolnictva. Obyvatele rozdělil podle majetku do čtyř skupin, kterým byla přiřazena adekvátní práva povinnosti. Zavedl radu čtyř set, která byla lidovou protiváhou aeropágu.

V roce 546 př. n. l. nastoluje Peisistratos tyranidu, vítězí proti aristokratům a podporuje bezzemky a střední vrstvu. Politika státu se stává sociální (dílny, stavitelství, umění), tyranida však vydrží jen do r. 510. O šest let poté je nastolena timokracie (podpora lidu) pod vládou Kleisthéna, který obyvatelstvo rozdělil podle území a nikoliv podle majetku. Byla zavedena rada pěti set (z každé oblasti 50 zástupců), rovněž střepinový soud, který pomocí ano-nymních stížností na hliněných destičkách udržoval demokratičnost politiků (případný viník byl vyhoštěn z Athén).

03.6. Doba klasická (500 – 338 př. n. l.) V tomto období dochází k největšímu kulturnímu rozmachu řecké civilizace. Její ekonomic-kou pozici se snaží oslabit Persie:

03.6.1. Řecko-perské války (493 – 449 př. n. l.) Záminkou pro Perskou říši byla pomoc Řecka povstaleckým osadám na západním pobřeží Malé Asie, lákadlem bylo nesmírné bohatství.

První výpravu, která ztroskotala ještě na cestě u mysu Athós, vyslal Dareios I. r. 492. O dva roky později se perské oddíly vyloďují v Attice, v bitvě u Marathónu (490) však dostávají porážku od znevýhodněných Atéňanů pod vedením Miltiada.

Další perská výprava (pod vedením Xerxa I.), tentokrát napůl pěší a napůl námořní, se r. 480 probíjí u Thermopyl hrstkou Sparťanů, ještě téhož roku však vítězí Řekové v námořní bitvě u Salaminy. Následujícího roku jsou Peršané poraženi u Platai a posléze u Mykalé (námořní). Konečně roku 449 je podepsán Kalliův mír, války končí definitivní porážkou Per-sie.

03. Starověk – vývoj antického Řecka, kulturní přínos antického Řecka    15  Jako posílení (sjednocení) Řeků ve válce proti Persii a kvůli ochraně řeckých osad v Malé Asii vznikl r. 478 př. n. l. tzv. Délský spolek, který se později rozrůstá na Athénskou námořní říši, která měla až 200 členů v čele s Athénami. Přispívají do společné pokladny na ostrově Dél, budují společné loďstvo.

Ještě za řecko-perských válek se v Athénách dostává k moci Efialtés, který omezil roli aero-págu a jeho pravomoci přenesl na radu pěti set. Mezi lety 443 a 429 př. n. l. vládne Periklés, nejvyšší stratég (στρατηγός – vojenský velitel), který sjednotil práva občanů a měl jejich pod-poru. V této době dochází k největšímu politickému rozmachu a nastává vrcholná forma ot-rokářské demokracie.

Lidové shromáždění (eklésiá – ἐκκλησία), svolávané mnohokrát do roka, mělo největší váhu. Dalším orgánem byla rada pěti set, deset stratégů nebo nejvyšší porotní (lidový) soud (héliaia).

03.6.2. Peloponéské války (431 – 404 př. n. l.) Konflikt mezi Athénami a Spartou o nadvládu nad Řeckem, který byl vyvolán r. 431 ve sporu mezi Athénami a Korintem (spojenec Sparty). Ta na to odpověděla invazí na Attiku, r. 421 je však „Archidámova válka“ skončena dočasným mírem.

Ten porušují r. 415. Athény námořní výpravou proti dalšímu spartskému spojenci, Syraku-sám. Výprava je však r. 413 poražena a Sparta (i díky finanční podpoře ze strany Persie) ko-nečně r. 405 vítězí v bitvě u Aigos Potamoi, po níž dochází r. 404 k úplné kapitulaci a uznání těžkých mírových podmínek Athénami (mj. rozpuštění námořního spolku nebo vydání lodí).

V Athénách se následně dostává k moci tyranida, která je však hned další rok svržena obno-vena demokracie). Po peloponéských válkách dochází ke konfliktu Sparty a Persie, za perskou nadvládu nad maloasijskými osadami uznává nakonec Persie hegemonii Sparty. Tu se po-sléze snaží omezit 2. athénský námořní spolek.

03.7. Doba helénistická (338 – 30 př. n. l.) V tomto období dochází k nadvládě Makedonie, oblasti dnešního severního Řecka a Makedo-nie (FYROM), která získává silnou pozici především během Peloponéských válek, kdy je sa-motné Řecko oslabeno. Prvním významným panovníkem byl Filip II. Makedonský (vl. 359-336 př. n. l., kritizován Démosténem – filipiky, zavražděn), který r. 338 porazil v bitvě u Chaironeie Řeky a počal tak nadvládu.

Jeho nástupce Alexandr Makedonský (vl. 338-323 př. n. l., vychovávaný Aristotelem) svo-lal r. 337 sněm, kde založil Korintský spolek, v němž získal obecnou podporu k výpravě proti Persii. R. 334 bylo tažení počato, r. 333 byla dobyta první území (řecká města) Malé Asie – b. u Issu. Dareios II. poražen. O rok později dobývá Egypt (zal. Alexandrie) a Palesti-nu, r. 330 je korunován perským králem. Pokouší se o tažení do Indie, které však končí neúspěchem snad na Ganze. Vytváří neomezenou vládu – po jeho smrti se říše rozpadá na dílčí, tzv. „helénistické“ státy.

R. 148 př. n. l. ovládá Makedonii Řím, r. 146 ovládá i Řecko.

03. Starověk – vývoj antického Řecka, kulturní přínos antického Řecka    16  

03.8. Kultura Řecka Řecko bylo první evropskou kulturou, jejíž záznamy se nám dochovaly, a to v podstatě ze všech odvětví, jak umění, tak vědy či náboženství.

03.8.1. Literatura Homér (8. – 7. stol. př. n. l.) – Illias a Odysseia

Sapfó (7. stol. př. n. l.) - Písně

Ezop (6. stol. př. n. l.) - Bajky

Aischylos (6. – 5. stol př. n. l.) – tragédie: Oresteia

Sofokles (5. stol. př. n. l.) – tragédie: Antigona

Euripides (5. stol. př. n. l.) – tragédie: Médeia

Aristofanes (5. – 4. stol. př. n. l.) – komedie (satirické, zesměšňující)

03.8.2. Dějepisectví Hérodotos z Halikarnasu (5. stol. př. n. l.) – dějiny řecko-perských válek

Thukydydés (5. stol. př. n. l.) – dějiny peloponéských válek, chronologicky, racionálně

Xenofón (5. – 4. stol. př. n. l.) – dějiny 411 – 362 př. n. l.

Polybios (2. stol. př. n. l.) – dějiny helénistického období

Sedm divů světa (pravděpodobně z 18. století): Egyptské pyramidy, Visuté zahrady Semi-ramidiny, Feidiův Zeus v Olympii, Artemidin chrám v Efesu, Mauzoleum v Halikarnassu, Rhódský kolos, Maják na ostrově Faru

03.8.3. Filosofie Sokrates (Σωκράτης; 469 – 399 př. n. l.) – průvodce lidu, „Vím, že nic nevím.“

Platón (Πλάτων; 427 – 347 př. n. l.) – žák Sokrata; dialog, filosofický idealismus; Academia

Aristotelés (Ἀριστοτέλης; 384 – 322 př. n. l.) – žák Platóna; učitel Alexandra M.; Lyceum

03.8.4. Řečnictví Ísokratés (5. – 4. stol.) – umělecký účinek, kritika demokracie

Démosthénés (4. stol. př. n. l.) – formální dokonalost spjata s obsahem; filipiky

03.8.5. Sochařství Myrón (5. stol. př. n. l.) – sochař pohybu (atleti)

Feidias (5. stol.) – výzdoba Parthenónu, socha Dia v Olympii

03. Starověk – vývoj antického Řecka, kulturní přínos antického Řecka    17  Polykleitos (5. – 4. stol. př. n. l.) – harmonie tělesných proporcí

Praxiteles (4. stol. př. n. l.) – pokračovatel Feidia, sochař elegance

03.8.6. Architektura Architrávový způsob staveb (na sloupech vodorovná plošina), stavby byly monumentální a megalomanské.

03.8.7. Náboženství Polyteismus, různorodý a měnný. Bohové mají lidské vlastnosti. Nejčastěji jsou udáváni ve třech generacích:

1. generace: Gaia (Γαῖα; bohyně Země) a Uranos (Οὐρανός; vesmír, seslal na Zem oplodňují-cí déšť). Prarodiče božských pokolení (matka a syn).

2. generace: Titáni: Kronos a Rheá měli děti Hestiá, Démétér, Héra, Hádes, Poseidón, Zeus, z nichž pět nejstarších Kronos spolykal – Zeus zachráněn matčinou lstí nakonec sou-rozence osvobodil a bojoval o vládu na Olympu.

3. generace: Olympští bohové

Zeus (Ζεύς) – pán blesku a světa ~ JUPITER

Héra (Ἥρα) – manželka a sestra Dia, ochránkyně žen a manželství ~ JUNO

Poseidón (Ποσειδῶν) – bůh moře a vodstva ~ NEPTUN

Hádés (ᾍδης) – bůh podsvětí ~ PLUTO

Athéna (Ἀθηνᾶ) – bohyně moudrosti, umění a vědy ~ MINERVA

Afrodité (Ἀφροδίτη) – bohyně krásy, lásky, mládí ~ VENUS

Apollón (Απόλλων) – vůdce múz, bůh světla slunce ~ APOLLO

Artemis (Ἄρτεμις) – bohyně lovu, přírody, plodnosti ~ DIANA

Hermés (Ἑρμῆς) – božský posel, ochránce pocestných a obchodu ~ MERKUR

Áres (Ἄρης) – bůh války ~ MARS

Héfaistos (Ἥφαιστος) – bůh ohně a kovářství ~ VULKAN

Déméter (∆ημήτηρ) – ochránkyně zemědělství, bohyně plodnosti země ~ CERES

Dionýsos (∆ιόνυσος) – bůh vinic a opojení ~ LIBER, BACCHUS

Hestiá (Ἑστία) – bohyně domácího krbu ~ VESTA

03. Starověk – vývoj antického Řecka, kulturní přínos antického Řecka    18  

Můzy, devět dcer Dia a Mnémosyné (bohyně paměti), bohyně všeho umění:

Erató (έράν = milovat) – milostná poezie (zpěv) – lyra

Eureterpé (Eὐτέρπη) – lyrická poezie (zpěv) a hudba – dvojitá flétna

Kalliopé (Καλλιόπη) – epická poezie (zpěv) a věda – kniha a rydlo

Kleió (Κλειώ) – dějepis – vavřín

Melpomené (Μελπομένη) – zpěv a tragédie – maska

Polymnia (Πολυύμνια) – hymny a sbory – svitek

Terpsichoré (Τερψιχόρη) – tanec – taneční póza

Thaleia (Θάλεια) – komedie – maska

Úrania (Οὐρανία) – astronomie – glóbus

04. Starověk – vývoj antického Říma, kulturní přínos antického Říma    19  

04. Antický Řím Vedle staroorientálních starověkých států se o něco později na evropském pobřeží Středo-zemního moře začaly postupně vyvíjet státy antické. Prvním bylo Řecko navazující na Krétu, v druhém století před Kristem si však Řím podmanil i tento stát. Osidlování Apeninského ostrova probíhalo kolem 2. tisíciletí př. n. l.

Ligurové (Galové) – obývali pádskou nížinu – zaměření na zemědělství; Janov

Venetové – obývali oblast od Benátek (Venezia) až k horám (Lago di Garda); psali Venétšti-nou – základ latinské abecedy

Etruskové – v dnešním Toskánsku (sever apeninského poloostrova), významná byla řeme-slná města (Veje, Caere, Tarquinie, Populonie, Vetulonia); jejich hlavní rozmach se projevil mezi 8. a 4. stoletím př. n. l.

Latinové – jeden z italických kmenů (Sabíni, Samnité, Najatové) obývající údolí Tibery; pů-vod odvozují od přeživších Trójanů:

Ti byli převezeni na území Latia hrdinou Eneem (Aeneas, syn Anchísia a Venuše), jehož potomky byli Romulus a Remus, kteří byli hned po narození odesláni po Tibeře vstříc jis-té smrti – přikázal tak král města Alba Longa. Nicméně se jich ujala vlčice, která je od-chovala, a oni se pak vrátili, svrhli krále a založili vlastní město, Řím, jehož vládcem se stal Romulus, který zabil svého posměvačného bratra.

Řekové – obývali jih (jihovýchod) poloostrova jako důsledek kolonizace na přelomu 2. a 1. tis. př. n. l.; město Tarent; viz 03.4.

Kartáginci – obývali ostrovy na jih a jižní cíp poloostrova

S příchodem Italiků na Apeninský poloostrov přichází doba železná. Poloostrov má nevýhod-né přírodní podmínky – málo nerostného bohatství, nepříliš výhodné přístavy – nejvýznam-nějším byla Ostia, náležící přímo k Římu. V osmém století př. n. l. probíhaly boje mezi Etrusky a vůbec mezi kmeny.

04.1. Královské období (753 – 510 př. n. l.) Řím byl dle legendy založen Latiny 21. dubna 753, nicméně od konce 7. století jej jako rych-le se rozvíjející město dobyli Etruskové a podmanili si jej. Prvním etruským králem byl r. 616 korunován Tarquinus Priscus. Rozvoj však neupadá a zanedlouho se z Říma stává nej-vlivnější město poloostrova. Servius Tallius dal Římu ústavu, ve které rozdělil obyvatelstvo dle majetku a místa bydliště – každá třída musela poskytnout určitý počet vojáků (setniny = centurie – jednotky). Posledním etruským králem byl Tarquinus Superbus, jehož r. 509 vy-hnala aristokracie.

V tomto období docházelo k velkému vlivu ze strany Etrusků – některé náboženské zvyklosti, číslice a písmo. Kulturní prostředí bylo rovněž ovlivněno Řeky. V tomto období nebyly ještě používány peníze, ale ve směnném obchodu figurovaly naturálie.

04. Starověk – vývoj antického Říma, kulturní přínos antického Říma    20  

04.2. Republika (510 př. n. l. – 27 př. n. l.) 04.2.1. Raná republika Zpočátku se museli Římané vypořádat se snahou Etrusků získat zpátky moc nad městem, etruská aristokracie se však brzy latinizovala. Dalším protivníkem byla federace latinských měst – po válečných konfliktech bylo uzavřeno příměří. Na přelomu 5. a 4. stol. př. n. l. pro-nikly do etruských oblastí Galové (Taurinové, Bójové), kteří zem vyplenili a r. 387 se dokon-ce zmocnili Říma (vyplenili a odešli). Ten se však rychle zotavil a expandoval, většina měst byla posléze v jeho područí. Koncem 3. stol. bojovali Římané na jihu kvůli omezení Řeků (Ta-rent). Poslední etruské město se k Římu přidalo r. 265, čímž si Řím získal celý poloostrov (na severu zůstaly některé galské kmeny. Posléze Řím začal expandovat mimo poloostrov.

V čele státu stáli dva konzulové, voleni z aristokratických řad (patriciové) každý rok a kontrolováni 300 členným poradním sborem (senát). Nearistokratičtí svobodní Římané (plebejci) neuznávali svou politickou vyloučenost a docházelo k roztržkám. R. 494 př. n. l. se jim podařilo zavést funkci tribun lidu, který je zastupoval. R. 449 byly vydány zákony dvanácti desek – sepsané právní normy (do té doby ústní), které například stanovovaly, že „co není zakázáno, je dovoleno“. R. 367 bylo prosazeno volení jednoho konzula i z řad plebe-jů. Tímto vznikla nová vrstva – nobilita, která zahrnovala patricie a vlivné plebejce. Velký politický význam měli kněží.

Základem hospodářství bylo zemědělství, od r. 289 se razily mince. Otroctví, především domácí, se postupně rozmáhalo; r. 326 byl vydán zákon zakazující otroctví ze zadlužování. Základem armády byla pěší legie, velmi dobře moralizovaná a organizovaná.

04.2.2. Počátky impéria Po osvojení si celého Apeninského poloostrova se jal Řím expandovat i mimo něj – jeho nej-větším sokem na jihu bylo Kartágo, založeno Féničany (město Tyros) koncem 9. stol. př. n. l., které se rozmohlo až za Sicílii či na Iberský poloostrov. Jako stát mělo Kartágo (na rozdíl od Říma) výkonné loďstvo (obchodní i válečné), měli žoldnéřskou armádu. Do 5. stol. př. n. l. zachovává s Římem přátelské vztahy.

K prvnímu otevřenému konfliktu, zvanému první punská válka, došlo mezi lety 264 a 241 př. n. l. po obsazení jižního cípu Apeninského poloostrova Římem na Sicílii. Řím se střída-vými úspěchy ostrov dobýval (r. 247 byl zatlačen nazad vojevůdcem Hamilkarem Barkou, až nakonec zasadil Kartágu definitivní porážku v bitvě u Aegatských ostrovů r. 241. Porážka byla utvrzena tvrdými sankcemi a válečnými reparacemi.

Hamilkar Barka se však snažil velmocenskou pozici Kartága udržet a po smlouvách s Římem expandoval na Iberském poloostrově (založeno Cartagho Nova – dnešní Cartagena). Po jeho smrti se ujal vlády Hannibal, který v l. 218 – 216 př. n. l. podnikl tažení, při němž dobyl spojenecké město Říma Saguntum (využil válek Říma s Galy), posléze překročil Pyre-neje a Alpy a dostal se na Řím ze severu, čímž začala druhá punská válka. R. 217 utržil Řím drtivou porážku v b. u Trasimenského jezera a r. 216 v b. u Kann. Hannibal směřoval na Řím, tomu se však nakonec podařilo udělat úhybný manévr, dobyl kartaginský opěrný bod Tarent, poslední zbytky Sicílie (Syrakusy) a přenesl boje ke Kartágu, kam Hannibal nedokázal přemístit své vojsko. R. 202 byl Hannibal definitivně poražen v b. u Zamy nedaleko Kartá-ga. Jeho moc byla zlomena, Řím se stal západostředomořskou velmocí (Kartágo jen v Africe).

04. Starověk – vývoj antického Říma, kulturní přínos antického Říma    21  Kartágo se opět vzpamatovalo a posléze začalo v Africe brojit proti Římu, který sice vyzval ke složení zbraní podle mírových smluv, ale nebylo uposlechnuto. Nakonec se Řím rozhodl pod-niknout útok a ve třetí punské válce po tři roky Kartágo obléhal, až jej r. 146 dobyl a ne-kompromisně srovnal se zemí, čímž jeho říši vymazal z mapy a jeho území si zabral.

Během staletí punských válek si Řím postupně vydobyl nejsilnější postavení v západním stře-dozemí, a díky donucenému zlepšení loďstva teď kraloval i jeho mořím a námořnímu obcho-du, což vedlo k obrovské míře zbohatnutí. Velké příjmy navíc činily daně z provincií. Hos-podářství celkově bylo do značné míry založeno na otrocké práci a postupně docházelo k úpadku republiky jako takové.

04.2.3. Krize republiky Vzhledem k nárůstu rozsahu impéria došlo postupně k procesu latifundizace, tedy koncent-race menších polností do jedné velké, kterou spravoval latifund (aristokrat) za pomoci bez-zemků a otroků. Ti se postupně bouřili – r. 196 př. n. l. v Eturii, r. 186 v Apulii a r. 136 na Sicílii (vlastní stát), všechna povstání však byla nakonec potlačena.

V Římě existovaly i více či méně úspěšné snahy o reformizaci, zprostředkované tzv. populá-ry: bratři Gracchové po dlouhém úsilí prosadili pozemkovou reformu, během níž byl polní majetek přerozdělen. Nicméně po násilném zabití obou bratrů nobilistickými zastánci, optimáty, bylo opět latifundům dovoleno získat statky zpátky. Populárové chtěli uznat všem svobodnným obyvatelům poloostrova římské občanství, proti čemuž byli opět populárové. Ti byli po občanské válce spojeneckých měst proti Římu nakonec nuceni r. 89 př. n. l. ob-čanství přeci jen uznat. Další spor se vedl o vedení války v černomoří – zda-li zasloužilý vo-jevůdce a optimát Sulla či reformátor armády a populár Mario. Zvolen byl Mario, velitelem se však stal Sulla – za jeho nepřítomnosti pak Řím ovládli populárové. Sulla se však posléze vrátil, ovládl Řím a zavedl diktaturu. Posílil svou moc v dílčích provinciích a zavedl pro-skripce – seznamy nepohodlných lidí.

V této nejisté době, kdy navíc Řím vede pohraniční války na západě i východě, situaci neu-drží otroci a 70 gladiátorů v čele se Spartakem se r. 73 př. n. l. uchýlí k povstání, které se nakonec stane masovým. Celkově asi 60 000 otroků se rozhodne vydat za svobodou z Říma – nicméně narazí na připravený odpor římského vojska (Crassus na vlastní náklady spolu s Pompeiem) a po částečných úspěších jsou nakonec r. 71 poraženi v b. u Apúlie.

04.2.4. První triumvirát Konzulové Marcus Licinius Crassus a Gnaeus Pompeius díky vojenským úspěchům (Sýrie, Afrika, Hispánie) získali značnou moc, na což odpověděl senát oslabením jejich funkce. Proto se tito dva r. 64 př. n. l. tajně domluvili s Gaiem Juliem Caesarem na triumvirátu, tedy roz-dělení vlády mezi tři muže. Crassus získal východní oblasti, Pompeius Hispánii a Caesar se-verní Galii. Na přelomu 50. a 40. let však mezi triumviry začalo docházet k rozporům – r. 53 utrpěl Crassus porážku v Sýrii a během ústupu byl zabit. Pompeuis se pokusil zmocnit Říma, v čemž mu však r. 49 zabránil Caesar vniknutím do země z Galie – Pompeius uprchl, nicmé-ně byl nakonec dohnán a r. 48 zabit.

Caesar po obrovských úspěších v Galii (r. 53 př. n. l. překroočil Rýn, v l. 55 a 54 se jednorá-zově vylodil v Británii) uspěl i r. 48 v Egyptě (pomohl Kleopatře), Pontii, v r. 46 v Africe s r. 45 v Hispánii. Díky tomu je pro něj snadné získat neomezenou moc v Římě a téhož roku za-

04. Starověk – vývoj antického Říma, kulturní přínos antického Říma    22  vedl diktaturu. Do úřadů dostal své přívržence, sám zastával mnoho funkcí (konzul, tribun lidu, diktátor, pontifex maximus – nejvyšší kněz) a po potvrzení senátem se stal i vrchním velitelem vojska (imperator). Zavedl juliánský kalendář a nechal vyhostit římské občany závislé na státních dávkách do provincií (zavedl i jiné reformy). Jeho politika potírající repub-liku však získávala čím dál více odpůrců – nakonec byl r. 44 př. n. l. zavražděn před pláno-vanou válečnou výpravou na východ.

04.2.5. Druhý triumvirát Ihned po Caesarově vraždě došlo k další občanské válce. Během ní se proti přívržencům senátu a republiky postavili Marcus Antonius, Gaius Octavianus a Aemilius Lepid, kteří r. 43 utvořili druhý triumvirát. Po poražení stoupenců republiky r. 42 v b. u Filipp (Makedo-nie) si rozdělili moc nad říší. Nedlouho poté však mezi nimi začaly vzrůstat rozpory, Lepidus byl zbaven funkce nejvyššího kněze a Octavianus a Antonius se postavili proti sobě – Antoni-us byl r. 31 poražen v b. u Actia (Iónské moře) a posléze spáchal i se svou (a Caesarovou) milenkou Kleopatrou sebevraždu.

04.3. Císařství (31 př. n. l. – 476 n. l.) 04.3.1. Počátky a rozvoj Octavianus (posléze řečený Augustus) stanul v čele říše, díky potlačeným iluzím o republi-ce byl jeho císařský systém r. 27 př. n. l. legalizován – Octavianus byl potvrzen jako prin-ceps, první muž ve státě – v tomto období se tedy jednalo o principát.

Během expanze na sever Římané překročili Labe (dosazen král Marobud), nicméně zaskočeni r. 9 n. l. v Tentoburském lese (poblíž Rýna).

Po Augustově smrti nastupuje r. 14 n. l. jeho adoptivní syn Tiberus, který stabilizuje expan-zivní politiku i ekonomickou situaci. V dobyté provincii Judea dochází za jeho vlády k ukřižování Ježíše Krista. Po něm nastupuje r. 41 Claudius, který připojuje Británii a Thrákii, r. 54 nastupuje Nero, který pronásleduje vlivné lidi a ke konci vlády nastoluje dikta-turu. Po jeho sebevraždě r. 67 n. l. vypukly boje o moc.

Z těch vyšel vítězně Vespasianus, který opět upevnil ekonomickou situaci a jeho syn Titus potlačil povstání v Judei. Za jeho vlády dochází r. 79 n. l. k drastickému požáru Říma a téhož roku jsou výbuchem Vesuvu zničena města Pompeje, Herculaneum a Stabie. V této době je vystaveno Koloseum a upevněna hranice severních provincií (Limes Romanus od r. 85). Dochází k jistým problémům a reformám co se týče zemědělské struktury (systém kolonátů, výseků půdy v rodovém vlastnictví díky nízké produktivitě otroků upadá), Řím je závislý na potravinách z provincií.

04.3.2. Vrcholné císařství Posléze se k moci dostává Traianus, první neříman (Hispánec), za nějž dochází r. 117 k největšímu územnímu rozmachu Říma. Viz  obr.  č.  04.1.  Jeho nástupce Hadrianus spíše upevňuje pozici (Hadrianův val – Limes Britannicus, Limes Romanus) a věnuje se kulturní-

04. Starověk – vývoj antického Říma, kulturní přínos antického Říma    23  mu dědictví, neoficiálnímu šíření křesťanství. Za jeho vlády se však začínají projevovat hos-podářské nedostatky.

V polovině 2. století našeho letopočtu, za vlády Antonia Pia se Řím ocitá va vrcholu blahoby-tu, za jeho následníka Marca Aurelia však dochází k prvním vážným kolizím – Marko-manské války (166-181), během nichž Germáni nejen překročili Dunaj, ale ohrožovali i sa-motnou Itálii. Aureliův syn Commodus byl r. 192 zavražděn, což spustilo nové kolo bojů o moc.

04.3.3. Pozdní antika Jediným výrazným císařem následující doby byl Septimius Severus, který na krátkou dobu vrátil zemi stabilitu, nicméně po jeho smrti r. 211 se na římském trůně vystřídala desítka císa-řů. Toto období je nazývané jako krize třetího století. Neustálé neshody ve vládě a uzurpo-vání moci dílčími vládci vedlo k nestabilitě země umocněné útoky sousedních zemí – r. 269 se podařilo vyhrát bitvu u Naissu nad Góty, čímž bylo alespoň černomoří na chvíli klidné. V tomto období dochází k prohloubení závislosti svobodných Římanů pachtýřů (kolóni) na velkostatkářích, kterým odvádějí daně a posléze část úrody – prohlubuje se systém kolonát.

Toto období skončilo s nástupem Diocletiana r. 284, odkdy se vymezuje pozdní antika. Zavádí mnoho reforem (armáda, daně), především přichází s tetrarchií, tedy rozdělení moci mezi čtyři panovníky. Zároveň zavádí dominát, který přisuzuje větší moc císaři na úkor se-nátu a prohlašuje se za boha (Iovius). V r. 305 Diocletianus odchází do ústraní a systém tetrarchie se bez jeho autority rozpadá.

O pár let později se dostal k moci Konstantin I., který r. 313 vydává Edikt milánský (Me-diolan), kterým uvádí křesťanství a jiná neřímská náboženství v toleranci. Roku 324 se stá-vá jediným vládcem impéria, založil Nový Řím, r. 330 Konstantinopol, kam přesouvá hlavní město – východ je stabilnější. Po jeho smrti dochází (r. 381 k uznání křesťanství jako jediného státního náboženství) opět k různým zmatkům, které vedou nejdříve k dočasnému a posléze r. 395 k trvalému rozdělení říše za vlády Theodosia mezi jeho dva syny (západ - Honorius, východ – Arcadius).

04.3.4. Zánik římského impéria Na rozdíl od Východořímské říše, která byla v lepší ekonomické situaci a měla lepší polohu (kryta úžinou Eλλήσποντος – Dardanely), Západořímská říše podléhala útokům kmenů během stěhování národů. R. 406 barbarské kmeny překročily tehdy již nechráněný rým, v Galii a Hispánii byla vyvrácena římská správa. R. 410 byl Řím vypleněn Vizigóty, se kterými se pak spojil a r. 451 aby v b. na Katalaunských polích porazil Huny vedené Attilou. Nicméně poslé-ze byl r. 455 opět vypleněn, tentokrát Vandaly.

Za definitivní konec římského impéria je považován rok 476, kdy Germán Odoaker sesadil posledního římského císaře a prohlásil se za vládce Itálie. Toho posléze sesadil ostrogótský Theodorich, který přišel s nepořízenou z dobývání Konstantinopole (po diplomatické do-mluvě s Východořímskou říší). (…)

04. Starověk – vývoj antického Říma, kulturní přínos antického Říma    24  

04.4. Kultura Říma Římská kultura jednoznačně navazuje původně na etruskou a později řeckou. Dovádí antiku k vrcholu, k němuž došlo v prvním století našeho letopočtu.

04.4.1. Literatura Pravděpodobně v nejvyšší formě dochází k přejmutí řeckých zvyků – drama zachováno a roz-víjeno, obzvláště oblíbena byla komedie; dochází k častější produkci.

Tarentius Afer (poč. 2. stol. př. n. l.) – staré období, komedie

Catullus (1. stol. př. n. l.) – klasické období, zakladatel lyriky

Seneca (na přelomu letopočtu) – tragédie

Vergilius Maro (1. stol. př. n. l.) – zlaté období, milostná lyrika

Horatius (přelom letopočtu) – zlaté období, poezie

Ovidius Naso (přelom letopočtu) – zlaté období, lyrika: Metamorphoses

Apuleius (2. stol.) – próza, satirik: Metamorphoses

04.4.2. Právo Římské právo je základem právních systémů současného západního světa. Kromě jeho kon-strukce došlo k částečnému přenesení názvosloví.

04.4.3. Architektura Řím, značně technicky vyspělý, se stal po architektonické stránce předlohou pro mnoho dal-ších kultur (posléze renesance, klasicismus). Byl vytvořen ideální model města, platící dodnes: bazilika, divadlo, amfiteátr, lázně, v centru náměstí – Forum Romanum – obklopené významnými budovami, vítězné oblouky, vily… Panteon, Koloseum.

04.4.4. Náboženství Původní polyteistické náboženství vycházelo z Řecka. Viz 03.8.7. V průběhu císařství vznikaly kulty, císař byl později prohlášen za boha Jova. V průběhu čtvrtého století došlo k povolení a posléze prosazení křesťanství.

04. Starověk – vývoj antického Říma, kulturní přínos antického Říma    25  obr. č. 04.1. – Mapa římského impéria v době největšího rozmachu r. 177 (za Traiana) 

 06. Rozvitý feudalismus – charakteristika společnosti, hospodářský, kulturní vývoj    32  

06. Rozvitý feudalismus Systém feudalismu se během prvních několika století rozvinul do takové míry, že byl ve spo-lečnosti hluboce zakořeněn a prohloubila se hierarchizace – tradiční společnost byla ještě statičtější, tedy vázána na svůj stav (místo, postavení; byla znemožněna vertikální i horizon-tální mobilita obyvatelstva).

06.1. Společnost Feudálové Feudální renta, tedy poplatky vazalů svým pánům již nebyly spláceny v naturáliích, nýbrž v penězích a později byla zavedena robota – práce přímo pro leníka. Vazalem mohl být buď relativně svobodný poddaný nebo osobně nesvobodný nevolník. Nejvyšším členem hierarchie byl panovník, tedy suverén.

Společnost byla rozdělena na tzv. trojí lid, který sestával z poddaných, světských či církev-ních feudálů (nižší – páni, vyšší – zemani a rytíři) a kněžské vrstvy (klér; kněz-mnich-biskup).

Obzvláště ve 12. a 13. století dochází k procesu kolonizace, tedy rozšiřování obydlených území. Hlavní příčinou je navýšení počtu populace a také získání nových držav a potažmo surovin (např. těžba dřeva, stříbro). V prvé řadě probíhala vnitřní kolonizace soustředící se na neosídlené oblasti mezi městy či jinde kolem sídel, posléze se však rozrostla i vnější kolo-nizace, která směřovala do pohraničí, především tedy do vyšších poloh. Vnější kolonizaci v českých zemích zajišťovali většinou Němci, kteří s ní již měli zkušenosti. Kolonizátoři měli většinou ekonomické výhody od státu (omezení daní).

S kolonizací vznikají i nová města, buď královská nebo věnná či poddanská, popř. horní. V čele města stál purkmistr, správu měli na starosti konšelé. Městům byla suverénem udě-lována různá práva (tržní, válečné, mílové, hrdelní,…). Vesnici obhospodařoval rychtář.

Rozvíjí se i zemědělství – v této době dochází k přechodu na trojpolní systém. Společnost začala využívat peněžní systém a díky velkému zpracování kovů jich začal být nedostatek – byla hledána nová ložiska. Obchod se rozvíjel spolu se společnostní, byly zakládány gildy, obchodnické spolky (hanza – obchodnický spolek měst s monopolem na obchod v Baltském a Severním moři: hl. m. Lübeck, Londýn, Tallin, Vraclav,...). Ve městech vznikaly řemeslnické cechy.

Zároveň s rozvojem společnosti dochází i k rozvoji vzdělání – především jsou zakládány univerzity (r. 1096 neoficiálně a r. 1158 pod patronací císaře Bologna, Oxford, Cambridge, Sorbonna, Salamanca, Padova). Jejich základním schématem byly čtyři fakulty: artistická (sedmero svobodných umění: matematika, geometrie, astronomie, filozofie, rétorika, hudba a gramatika), lékařská, právnická a jako nejvyšší teologická.

V této době vznikaly i první církevní řády s prvotním záměrem navrátit se k původní podo-bě křesťanství (Františkáni v 1. pol. 13. stol. – František z Assissi, Klarisky) a potažmo ná-boženské sekty (albigenští, valdenští – na jihu Francie). Snažily se o polidštění církve a zru-šení jejích dogmat. R. 1054 dochází k odtržení východní církve (tzv. velké schizma).

Během středověku dochází k expanzi křesťanství – pohanské oblasti jsou kristianizovány, v oblastech dobytých na muslimech (Granada) dochází k reconquistě. Rovněž se křesťanství

 06. Rozvitý feudalismus – charakteristika společnosti, hospodářský, kulturní vývoj    33  šíří na východ, bylo podniknuto mnoho křížových výprav k „osvobození“ Jeruzaléma – celkem osm velkých výprav mezi lety 1095 a 1270). Většinou měly spíše plenivý ráz (1204-1261 Latinské císařství namísto vypleněného pravoslavného Cařihradu).

06.2. Politická situace Mezi nejdůležitější státy vrcholného středověku v Evropě patří následující:

Anglie – Richard Lví srdce, Jan Bezzemek, r. 1215 Magna Charta Libertatum

Francie – Filip IV. Sličný svolá poprvé r. 1302 generální stavy

Svatá říše římská – Friedrich I. Barbarossa a jeho boje o investituru (ukončeny r. 1122 – konkordát wormský).

Byzantská říše – problémy s Turky a křižáky (viz 06.1.)

Rus(ko) – čelí útokům Mongolů (po porážce na řece Kalce r. 1223 od r. 1243 po 200 let jako součást Zlaté hordy).

Český stát – vrchol (Přemyslovci a Lucemburkové na čs. trůně)

Důležitou politickou roli hrála rovněž církev – na přelomu 12. a 13. století se snažil papež Inocenc III. překonat dualitu světskost-náboženství a prohlásil církev za nadřazenou stá-tům (papeže uznávají jako svrchovaného všichni panovníci), což se neshledalo s úspěchem – rostoucí moc církve nakonec vyvrcholila mj. v Avignonské zajetí papežů (1309-1378) ne-bo různá povstání a rozbroje (husitské hnutí). Během 14. a 15. století dochází navíc k mnoha morovým epidemiím a vyspělá kultura středověku nakonec postupně vymizela.

Největším válečným konfliktem vrcholného středověku byla stoletá válka (r. 1337 – 1453), která propukla po vymření francouzské královské linie Kapetovců, jejichž následovnictví si nárokuje anglický král Eduard III. (vnuk posledního kapetovce) i francouzský rod z Valois (vzdálení příbuzní). Ten obsadil anglické državy ve Francii (Acquitánie, Normandie), na což Eduard odpovídá invazí – r. 1346 b. u Kresčaku, r. 1356 b. u Poitiers, mezi lety 1418-1436 ovládá Paříž. Nicméně spory v zemi (válka růží, povstání) vedou nejprve r. 1420 ke smlouvě z Troyes, ve které získává anglický panovník právo na získaná území Francie (největší roz-mach r. 1428 při obléhání Orléans), avšak posléze k postupnému ústupu před lidovou armá-dou (Jana z Arku). R. 1453 je svedena poslední velká bitva u Castellione, po níž odeznívá válka do ztracena – Anglii zůstává pouze Calais.

06.3. Kultura Kulturním projevem středověku byla po skončení románského období gotika, která kázala pokorné uctívání boha (a podřazenost církvi). Největším rozkvětem byly církevní stavby, hrady byly důmyslně konstruovány. Častými jsou fresky, většinou na motivy Bible.

 06. Rozvitý feudalismus – charakteristika společnosti, hospodářský, kulturní vývoj    34  obr. č. 06.1. – Evropa ve 12. století   

 06. Rozvitý feudalismus – charakteristika společnosti, hospodářský, kulturní vývoj    35  obr. č. 06.2. – Evropa ve 13. století 

 06. Rozvitý feudalismus – charakteristika společnosti, hospodářský, kulturní vývoj    36  obr. č. 06.3. – Evropa ve 14. století 

 06. Rozvitý feudalismus – charakteristika společnosti, hospodářský, kulturní vývoj    37  obr. č. 06.4. – Evropa v 15. století 

 07. Evropa v období pozdního feudalismu    38  

07. Pozdní feudalismus Ke konci 14. století dochází k vyhrocování problémů systému feudalismu – zemědělská kolo-nizace se dostává do úpadku, vztahy mezi vrstvami společnosti se neustále vyhrocují, církev dává příliš najevo svou moc. Díky rozvoji vzdělání do širších kruhů přibývá inteligentní po-pulace, které nestačí utopické vysvětlení světa od katolické církve a hledá vlastní interpretaci. Díky tomu dochází ke vzniku renesance a humanismu a vzniká hnutí reformace nábo-ženství. S technologickým pokrokem si Evropané mohou stále více dovolovat (střelné zbraně, navigační systémy, zámořské objevy) a v kombinaci s novými vědeckými poznatky se od-krývají dosud neskýtané souvislosti.

07.1. Renesance a humanismus Tento umělecký směr vzniká v reakci na bezmeznou vírou svázanou gotiku a snaží se navázat na nespoutanou (alespoň domněle) antiku. Jeho kolébkou je severní Itálie (Florencie) kon-cem 14. století, odkud se vliv postupně šíří přes Francii do celé Evropy. Projevuje se malířsky, sochařsky, architektonicky i v literární formě.

Ideálem života je renesanční člověk, tedy všestranně nadaná bytost se zájmem o veškeré dění, vědění i umění. Jako myšlenkové hnutí tohoto období vzniká humanismus, který pře-souvá důraz z boha na jedince (nepopírá boha). Za stěžejní považuje každou osobu a její sub-jekt, bůh je jakýmsi nadrámcem, který všemu dává smysl (řád?).

07.2. Pokrok Snad ve všech odvětvích lidské činnosti dochází k jisté míře pokroku. Válečnictví se posouvá mílovými kroky s příchodem střelných zbraní (běžné užívání během 15. století). Po objevení tzv. jižní cesty do Indie (kolem Afriky) byla r. 1492 objevena Amerika, což v konečném dů-sledku vedlo kromě nových surovin (pokles hodnoty) a odbytišť také k důkazu toho, že je Ze-mě opravdu kulatá, což otřáslo důvěryhodností církve.

07.2. Reformace Jedním z hlavních důsledků společenské přeměny je uvědomění si absolutního postavení katolické církve a vytvoření si postoje vůči této instituci. Asi sto let po Husovi přichází (s od-kazem na něj) Martin Luther s podobným postojem proti církvi – r. 1517 zveřejnil 95 tezí žádající reformu církve. Jednotitelem všech reformních hnutí byla snaha o vytvoření původní podoby náboženství (církve) a odsoudit zhýralost a absurdnost tehdejší katolické instituce (jeden ze stavů, mnohdy nejmajetnější).

07.2.1. Německo

 07. Evropa v období pozdního feudalismu    39  V Německu se vedle Luthera, který prosazuje šlechtickou reformaci (hlavním hybatelem je šlechta) objevil i opačný názor (navzájem se odsuzovali) – Tomáš Münzer hlásá selská povstání, která povedou k ochromení katolické církve. Tento způsob odboje byl však během německé selské války (1524-1526) poražen a shledán neúčinným.

Na přelomu 20. a 30. let vzniká luteránská církev, jejíž základní principy vychází z Augšpurské konfese. Spory mezi katolíky a protestanty se na území svaté říše římské vyhrocují a ústí až do falklandské války (1546-1547), která nakonec končí r. 1555 vyhláše-ním Augšpurského míru – uznání obou náboženství formou čí země, toho víra, která umož-ňovala emigraci obyvatelstva z náboženských důvodů. Karel V., který k tomuto míru při-stoupil, jej považoval za takovou prohru, že odstoupil.

07.2.2. Švýcarsko V Zurychu zakládá Ulrich Zwingli r. 1523 novou církevní obec (nazývaná cvingliánská církev), která však díky nevůli horských kantonů de facto zaniká jeho smrtí (v bitvě) r. 1531. Roku 1538, po nucené emigraci z Francie začal v Ženevě působit Jan Kalvín – po počáteč-ních neúspěších nakonec v celém městě zavedl přísný protestantský řád. Měl silný vliv i v zahraničí, ve Francii na základě jeho učení vznikli Hugenoti.

07.2.3. Francie Díky silné pozici katolické církve (ve státní sféře) dochází ve Francii mezi lety 1562-1598 k náboženským válkám (23./24.8.1572 – bartolomějská noc), které nakonec po nastolení Jindřicha na trůn končí díky Ediktu nantskému (1598), který zrovnoprávňuje oběnábo-ženství.

07.2.4. Anglie V Anglii probíhá opačný proces než v ostatních zemích, dochází k reformaci shora. Jindřich VIII. požádal papeže o svolení k rozvodu, nicméně papež byl v té době zajat francouzským králem, synovcem Jindřichovy manželky, a rozvod tedy dovolen nebyl. Na to Jindřich reago-val tak, že r. 1534 (zákon o supremaci – král je hlavou státu i církve) vyhlásil Anglikánskou církev.

07.2.5. Protireformace V celé Evropě se katolická církev (především ve státech ovládaných Habsburky) s většími či menšími úspěchy snaží čelit reformaci a zachovat si své postavení. Tento problém (reforma-ce) měl vyřešit Tridentský koncil (1545-1563), v rámci něhož byl podepsán Augšpurský mír. R. 1540 zakládá Ignác z Loyoly řád Tovaryšstvo Ježíšovo, zkráceně Jezuité. Zavádí se inkvizice.

 07. Evropa v období pozdního feudalismu    40  

obr. č. 07.1. – Evropa v době reformace

 08. Nizozemská buržoazní revoluce, Anglická puritánská revoluce    41  

08. Buržoazní revoluce V důsledku reformace, renesančního myšlení a vůbec pokroku dochází především v protestantské Evropě k jisté formě liberalizace, která se projevuje v ekonomice vznikem kapitalismu, tedy volného trhu (prozatím ve velmi omezené míře). Díky tomu se ekonomic-ké rozvrstvení mění, aniž by jej mohla centrála zcela kontrolovat. Kolonialismus je na vr-cholu a díky tomu se kapitál stále navyšuje.

08.1. Vznik Nizozemí Španělsko (toho času v ekonomické krizi kvůli devalvaci zlata díky jeho přívozu z Ameriky) je oproti svému území v Nizozemí ekonomicky zaostalé, neboť Nizozemí má ve vlastní správě rozvoz španělského koloniálního zboží po Evropě a díky tomu prosperuje.

Španělský král Filip II. se snaží v Nizozemí potlačovat většinový kalvinismus; zvyšuje daně a chystá vojenský zásah, na což Holanďané reagují bouřemi a povstáním. Jejich tlak je příliš velký a tak Filip II. stanovuje svého zástupce – vévodu z Alby – aby vedl boj. Nastává obdo-bí těžké inkvizice a stíhání; vzniká guerillové hnutí gézové (žebráci), kteří se staví na odpor.

R. 1579 se spojí 7 severních provincií (Holand, Zeeland, Frísko, Utrecht, Groningen, Gerder-land, Overjissel), aby vytvořilo Utrechtskou unii, která se staví proti španělské nadvládě a dochází k otevřenému vojenskému konfliktu. Jižní provincie se spojí v Arraskou unii a uza-vírají se Španělskem mír. Jih se stává zcela katolickým (kalvinisté jsou vyhnáni), sever zcela protestantským.

R. 1581 vyhlašuje Utrechtská unie vyhlášení suverénního státu Spojené provincie nizo-zemské, který je republikou v čele s místodržícím (Vilém Oranžský). Po dlouhé vleklé vál-ce (pro Španělsko komplikované válkou s Anglií ~ Armada 1588) nakonec Španělsko r. 1609 uznává nizozemskou svrchovanost (ta je na Vestfálském míru uznána všemi státy).

08.2. Anglická revoluce Po nástupu Stuartovců (1603 Jakub Stuart) na anglický trůn se panovníci snaží obnovit absolutistickou moc a upevnit své postavení. Karel I. je však přes svůj boj proti parlamentu r. 1625 nucen parlament svolat kvůli schválení výdajů na válku (třicetiletá). Výdaje jsou schváleny výměnou za Petition of Rights, v níž je zakotvena nedotknutelnost osobní svo-body).

Roku 1629 v reakci na to Karel I. rozpouští parlament a zvyšuje dál daně bez jeho souhlasu. Nicméně kvůli povstání ve Skotsku r. 1640 opět parlament svolává, aby mu dovolil opět zvýšit daně, což ovšem není přijato – parlamentní strana vydává r. 1641 tzv. Velkou remonstraci, na což panovník odpovídá opětovným rozpuštěním parlamentu r. 1642 – parlament si však najímá vojsko a nastává občanská válka.

V čele parlamentaristů stojí nejprve Lord Essex, ale kvůli jeho neschopnosti je nahrazen Oli-verem Cromwellem. R. 1645 je svedena klíčová bitva u Naseby, kterou vyhrává vojsko par-

 08. Nizozemská buržoazní revoluce, Anglická puritánská revoluce    42  lamentalistů a Karel I. prchá do Skotska (odkud je ovšem prodán zpět). Roajalisté jsou defini-tivně poraženi r. 1648 v b. u Prestonu; r. 1649 je Karel I. popraven a tím válka končí.

08.3. Anglie republikou Poté, co je král popraven, vyhlašují parlamentaristé r. 1649 republiku. V čele parlamentu je Oliver Cromwell, který ovšem roku 1953 parlament rozpouští a jmenuje se lordem protek-torem. Za jeho vlády došlo k ekonomickému růstu země – r. 1651 vydána Navigační akta namířená proti Nizozemskému rozmachu v námořním obchodě, v letech 1652-54 probíhá válka s Nizozemím o jejich uplatnění, ze které vychází Anglie jako vítěz.

Po Cromwellově smrti roku 1659 je titul lorda protektora přenechán jeho synu Richardovi, ten je však následně sesazen parlamentaristy. Kvůli dalším potyčkám ovšem dochází roku 1660 k zániku republiky a uznání, že Karel II. je legitimním nástupcem – r. 1661 dochází ke korunovaci a Stuartovci jsou opět u moci. Za jeho vlády dochází k dalším válkám s Nizoze-mím, v nichž Nizozemí ztrácí postavení velmoci na úkor Anglie, která mu později pomáhá proti úplnému zhroucení a Francii.

08.4. Slavná revoluce Po smrti Karla II. r. 1685 nastupuje jeho bratr Jakub II., který se snaží o znovuzískání pevné moci a o absolutistickou vládu. Setkává se ovšem s těžkou nevolí a r. 1688 je nucen opustit zemi. Koruna je nabídnuta Vilému III. Oranžskému (zeť Jakuba II.), který v návaznosti na to r. 1689 podepisuje Bill of Rights – zde je ukotvena liberální forma vlády, rozdělená podle Locka na moc zákonodárnou (parlament), výkonnou (vláda) a federativní (panovník – zahraniční vztahy).

V Anglii následně vznikají dva myšlenkové proudy: toryové, z nichž vznikne konzervativní strana a whigové, z nichž vznikne strana liberální. Posléze se ještě utvoří dělnická Labour Party.

 09. Třicetiletá válka    43  

09. Třicetiletá válka R. 1608 je v německých zemích z podnětu Fridricha Falckého zformovaná Protestantská unie, o rok později v odpověď Katolická liga. Spory mezi katolickými a protestantskými územími (1555 Augšpurský mír – „Koho země, toho víra.“) se vyhrocují.

Roku 1609 byl vydán Rudolfův majestát, který potvrzoval Českou konfesi z r. 1575: rovno-právnost nekatolického vyznání (výměnou za loajalitu českých stavů). O dva roky později to-ho Rudolf lituje a povolává do země vojska, ale následně je nucen uvolnit své místo bratru Matyášovi. Ten nastoluje represe.

Proti nim protestují nekatolické stavy, které r. 1618 pořádají sjezd v Praze (přes Matyášův zákaz). Na jeho základě dochází 23. 5. 1618 pod vedením Thurna k třetí pražské defe-nestraci. Posléze byla svržena vláda krále a moc byla předána 30členému direktoriu. Krá-lem byl posléze v půli roku 1619 zvolen Fridrich Falcký (téhož roku umírá Matyáš a nastu-puje jeho adoptovaný syn Ferdinand II. Štýrský).

Fridrich však nevládne pevnou rukou a odboj zůstává zcela na šlechtě. K finálnímu střetu (po tahu na Vídeň) dochází 8. 11. 1620 v bitvě na Bílé hoře, kde je Fridrichovo vojsko na hlavu poraženo vojsky císaře a katolické ligy. Nedlouho po té Fridrich opouští zemi – zde se k moci opět dostávají katoličtí Habsburkové a nastolují tvrdé represe: 21. 7. 1621 poprava 27 čes-kých pánů, konfiskace majetku,… R. 1627 vydává Ferdinand II. Obnovené zřízení zemské, kde jsou české země definitivně přisouzeny jako habsburské dědictví, jediným možným nábo-ženstvím je katolická víra…

09.1. Válka Katolická liga a rakouské mocnářství (dále Španělsko) proti Protestantské unii, Dánsku, Švédsku (podpora Nizozemí, Anglie, Francie). Jde o politickou moc v Evropě a vlastních dr-žavách se silně náboženským podtextem.

1618-1620 válka česká – počáteční úspěch Thurna, posléze poraženo na Bílé hoře

1621-1623 válka falcká

1625-1629 válka dánská – Albrecht z Valdštejna poráží Kristiana Dánského (lübecký mír)

1630-1635 válka švédská – úspěšná tažení Švédska, po smrti Gustava II. Adolfa však pora-žena Tillim (pražský mír; 1634 zavražděn v Chebu Valdštejn – neshody s císařským vojskem)

1635-1648 válka švédsko-francouzská – Francie se přidává na straně protestantů, nako-nec vyhrává nad Španělskem; Sasko k Rakousku; Švédsko si vede dobře (gen. Torstenson).

09.1. Vestfálský mír Vyčerpání z dlouhého konfliktu nakonec přivedlo soupeřící strany k jednacímu stolu. Protes-tanté v Osnabrücku, katolíci v Münsteru – mezi nimi poslové (50km). Změny v moci byly spíše malé, ale byly upevněny pozice. Zisky vykázala Francie a Švédsko; byl upevněn abso-lutismus a Augšpurský mír.

Důležitý předěl dějin – nastupuje baroko, začíná novověk (?) – suverenita, hranice,...

 10. Vznik USA, vývoj USA v 19. století    44  

10. Vznik USA, 19. stol. Vznik samostatných Spojených států amerických byl revoluční především v tom, že se vůbec kolonie odtrhla od své mateřské země a dále v principech, na kterých byly (jsou) Spojené stá-ty založeny. Vyplývá to snad z myšlení obyvatel, kteří do „Nového světa“ odjeli (s vidinou lep-šího života) – Amerika předstihuje Evropu v jejích revolucích tím, že liberální myšlení uvádí do praxe a to naprosto.

10.1. Souvislosti Po objevení Ameriky (1565 založena první osada na území dnešních USA) začaly jednotlivé země celkem rychle zabírat půdu (Španělé spíše na jihu, Angličané a Nizozemci na severový-chodě). První britskou kolonií byla Virginie založená r. 1607. Po ní následovalo Massechu-sets, založené r. 1620 anglickými puritány (loď Mayflower; 3. čtvrtek v listopadu) a dále New Hampshire, Maryland (katolíci), Connecticut (niz.), Delaware (niz.), Rhode Island (puri-táni), (North) Caroline, New York (niz.), New Jersey (niz.), South Caroline, Pennsylvania (mj. Švédové), Georgia (1733) – na počtu 13 se kolonie na nějaký čas ustálily. Mezi sebou je dělilo vyznání; všechny postupně přešly pod britskou správu; hlavní ekonomickou výhodou bylo zakládání plantáží a pěstování tabáku – kvetl i obchod s otroky (1619 první otrok z Afriky). Stát měl velký problém s Indiány (za prvních 50 let jich zemřelo přes 10 milionů).

Následné dění bylo celkem klidné. Nicméně v letech 1756-1763 probíhala v Evropě sedmile-tá válka, které se Anglie nepřímo zúčastnila (proti Francii, na níž díky výhře získala nové ko-lonie). Díky velkému ekonomickému vyčerpání se metropole snažila využít kolonie jako větší odbytiště a zároveň větší zdroj surovin; docházelo k vykořisťování kolonistů (kteří odjeli proto, aby nebyli vykořisťováni).

10.2. Nezávislost R. 1765 vydává Anglie zákon o kolkovném, kterým zdražuje dovoz všech tiskovin do seve-roamerických kolonií (ten je o rok později kvůli silným protestům stažen); je uvaleno clo na čaj a jiné suroviny. Roku 1770 dochází k bostonskému masakru, během nějž je zabito pět ko-lonistů anglickými vojáky. V návaznosti na tom jsou některé zákony zrušeny nebo umírněny, ale zdaleka ne všechny. R. 1773 dojde k Boston Tea Party, kdy kolonisté převlečení za indi-ány sházely do moře přes 300 beden čaje. Následně byl přístav angličany uzavřen (do nahra-zení škod) – vztah mezi kolonisty a metropolí se vyhrocuje.

R. 1774 je svolán Kontinentální kongres (zúčastní se jej všech 13 kolonií vyjma Georgie), který vyzývá k bojkotu establishmentu a zřizuje vlastní milice. O rok později je svolán druhý, který vyzývá k pokračování – Anglie posiluje posádku. Separatistické snahy vyvrcholily 4. IV. 1774, kdy byla vyhlášena nezávislost (Declaration of Independence, T. Jefferson) na zákla-dě liberálních myšlenek.

 10. Vznik USA, vývoj USA v 19. století    45  

10.2.1. Válka za nezávislost Anglie však separatisty odmítá a tak dochází k válce (1776-1781), v níž má zpočátku převahu metropole. R. 1777 však v b. u Saratogy dochází ke zlomu a po dalších úspěších osamostatně-ných kolonií (velitelé Lafayette, Koscinsko) r. 1781 po prohrané b. u Yorktownu Anglie kapi-tuluje. Mírová jednání probíhají ve Versailles (Benjamin Franklin) a r. 1983 Anglie uznává samostatnost Spojených států.

10.3. Ústavní dějiny USA První ústava zvaná konfederační články pochází již z roku 1776. Další ústava, opět na zá-kladě konfederace, vstupuje v platnost r. 1781. Od r. 1787 doposud platí federativní ústava, která v sobě nese rozdělení moci: zákonodárné kongresu (mezi senát a sněmovnu reprezen-tantů), výkonné vládě a prezidentu a soudní, která je nezávislá, soudům.

Roku 1791 je k ústavě připojeno 10 dodatků (Bill of Rights), k dnešnímu dni jich bylo připo-jeno celkem 27.

Prvním prezidentem je od roku 1789 George Washington. Abraham Lincoln je 16., J. F. Kennedy 35. a B. Obama 44.).

10.4. Vývoj USA v 19. století V roce 1850 měly Spojené státy celkem 50 členů (v poměru 15:15 sever:jih). Sever byl spíše průmysloví, žilo zde více lidí, lepší infrastruktura (málo odbytu zeměď. strojů). Jih byl spíše zemědělský, otrokářský. Kvůli obchodu s otroky vzniká hnutí abolicionistů, kteří jej od-mítají radikálním způsobem (nakonec zavrženi); r. 1854 je založena republikánská strana (A. Lincoln), která má v programu zrušení otroctví nebo třeba zisk půdy pro obyvatele na západ.

10.4.1. Občanská válka (1861-1865) R. 1860 ve volbách vyhrává A. Lincoln (protikandidát Douglas) 60%, a to bez jediného ji-žanského hlasu – jižanské státy reagují odtržením a vytvořením Konfederace (později hl. m. Richmond – Georgia, S.&N. Caroline, Mississippi, Florida, Alabama, Texas, Luisiana, Ar-kansas, Tennessee; Virginia připojena 1861). Lincoln to označuje za vzpouru a vyzývá dobro-volníky o její potlačení.

Ze začátku má jižní Konfederace (gen. Lee, Jackson, Johnson, Forrest) převahu nad sever-ní Unií (gen. Grant, Sheron, Sheridan), ten však díky dobré politice (1862 zákon, který přidě-luje půdu na západ za pakatel každému muži nad 21 let; 1863 zrovnoprávnění otroků) posléze získává iniciativu: R. 1863 je svedena zlomová b. u Gettisburgu, kde vyhrává sever a jižané se dávají na ústup. Richmond je dobyt r. 1864, r. 1865 po bitvě u Appomatoxu jižané kapitulují, čímž je opět celá země sjednocena.

 10. Vznik USA, vývoj USA v 19. století    46  Válka je pro zem naprosto drastickou a jsou vytvářeny programy na obnovu. Stála 3 mld. $, úroveň výcviku i výbavy byla naprosto mizerná (celkově na milion obětí, z toho asi 700 na straně severu – severní armáda původně čítala 2.700.000 vojáků, jižanská 1.300.000).

Deset dní po podepsání kapitulace jižany je A. Lincoln zavražděn.

10.4.1. Politika USA R. 1803 se k USA připojuje Luisiana (pův. francouzská), r. 1819 španělská Florida. V r. 1836 vyhrává Texas válku o nezávislost nad Mexikem a připojuje se k USA; r. 1846 se připojuje Kalifornie (pův. rovněž Mexiko), kde dochází r. 1876 ke zlaté horečce. R. 1867 kupuje USA od Ruska Aljašku. R. 1898 svádí USA válku se Španělskem o nezávislost Kuby.

Boje s indiány se vyhrocují r. 1876 v b. u Little Big Hornu, r. 1890 jsou však indiáni praktic-ky definitivně poraženi v b. u Wounded Knee.

Zahraniční vztahy s Evropou se USA snažily udržovat na co nejnižší míře iniciativy a vměšo-vání se do záležitostí (tzv. izolacionismus – až do první světové války). Dobré vztahy měla například s Čínou. Ostatní státy (zejména americké) se snažila si zavázat pomocí tzv. dola-rové diplomacie, během níž poskytovala státům finanční a hospodářskou podporu.

 11. Velká francouzská revoluce, Napoleon Bonaparte a jeho politika, Vídeňský kongres    47  

11. VFR a Napoleon Na konci 18. století byla Francie, sousedící s liberálním Nizozemím, sice stále světovou vel-mocí, ale vládl zde čirý absolutismus. Společnost stála ještě na feudálních základech – byla rozdělena na tři stavy: církev, šlechtu – tyto dva stavy byly privilegované, neplatily daně – a třetí stav – svobodné rolníky, měšťany, obchodníky… Král Ludvík XVI. požíval nemírným dílem státní pokladnu jako vlastní a prohloubily se další ekonomické problémy (1788 hlado-mor) – to vše donutilo Francii vyhlásit státní bankrot.

Hlavním motivem revoluce bylo zrušit zbytky feudalismu a vytvořit liberální společnost, buržoazní, která by stavěla na kapitalismu. Byly zrušeny cechy, šlechtictví, desátky, otroctví…

11.1. Velká francouzská revoluce fraternité–egalité–liberté (bratrství–rovnost–volnost)

Na základě státního bankrotu svolává král generální stavy (poprvé od r. 1614), aby se do-hodly na řešení. Dochází k různým ústupkům ze strany privilegovaných stavů, druhý stav zakládá Národní shromáždění, které ustanovuje vrcholným státním orgánem. Ludvík XVI. se snaží tuto reformu vojensky potlačit, v reakci na to však lid vyjde do ulic, zmocní se zbraní a 14. VII. 1789 dobývá Bastilu, symbol královské moci.

Díky revolučnímu dění (občanská válka), kterého se absolutistická Evropa obává, dochází postupně k válce Francie s ostatními mocnostmi, a ta se tak dostává do totální války.

11.1.1. Monarchistické období ~ feanti Z Národního shromáždění vzniká Ústavodárné shromáždění, v jehož čele jsou feanti (zá-stupci bohatších vrstev třetího stavu) – to má za úkol sepsat ústavu. Ještě téhož roku vydávají zákon Deklarace práv člověka a občana, provádí územně-správní reformu (departmen-ty) a ruší šlechtictví. Roku 1791 je vydána ústava a Francie se stává konstituční monarchií.

Pevninská (absolutistická) Evropa se revoluce zalekla a brojí proti ní – r. 1792 vyhlašuje Francie válku Rakousku, kterou však posléze prohrává. To je feantům osudné – vypuká další vlna nepokojů, které 10. 8. 1792 vrcholí vznikem Národního konventu, který ruší Ústavodár-né shromáždění.

11.1.2. Republika ~ girondisté Girondisté (střední buržoazie) v čele s G. Dantonem zakládají Národní konvent, jehož čle-nem se může stát každý občan. Na prvním zasedání konvent sesadil krále (ten byl již před tím zajat) a byla vyhlášena republika. O den před tím vyhrála francouzská armáda nad Ra-kouskem u Valmy (posily z Marseille – de Lisle: Marseillaise), což přineslo další vlnu nadše-ní. Je schválen revoluční kalendář, je zrušeno otroctví.

R. 1793 je uvězněný král kvůli zahraničním kontrarevolučním snahám popraven, což nutí zbytek Evropy sjednotit se proti Francii. Díky pokračující válce a rychle rostoucím cenám

 11. Velká francouzská revoluce, Napoleon Bonaparte a jeho politika, Vídeňský kongres    48  potravin dochází v Paříži k hladomoru a navíc se objevují různá povstání, což nakonec vede k pádu Konventu.

11.1.3. Republika ~ jakobíni K moci se dostávají radikální jakobíni (v čele M. Robespierre), kteří ruší Konvent a zakládají Výbory. Jde o čistou formu revoluce, Teror, která ničí veškeré odpůrce (umírněné Dantonis-ty i radikální Hebéristy), počáteční roztržky mezi jakobíny a girondisty vyhrávají jakobíni a girondisté končí pod gilotinou.

Maxmilián Robespierre prakticky v triumvirátu řídí Výbor pro veřejné blaho, de facto řídící orgán (Výbor pro Bezpečnost má za úkol bojovat proti kontrarevoluci). Snaží se získat co největší moc, kterou však odmítají jeho odpůrci a v jeho jménu ještě více popravují.

11.1.4. Republika za vlády Direktoria 27. VII. 1794 (thermidor) dochází k povstání (tzv. termidorské), během nějž jsou vrcholní jakobíni (vč. Robespierra) pozatýkáni a následně popraveni. Roku 1795 je vydána nová ústa-va, která za vrcholný orgán ustanovuje pětičlenné Direktorium. Mezi jeho členy je i Napo-leon Bonaparte, který získal renomé ve válce proti sjednoceným evropským mocnostem.

Postupně však dochází k dalším zmatkům – ty vrcholí r. 1799 brymérským převratem, kdy je Napoleon povolán z Egypta a ustanoven za jednoho ze tří konzulů. Postupně si vydo-bývá větší a větší moc, r. 1802 je doživotním konzulem.

11.2. Císařství a Napoleon Bonaparte R. 1804 se Napoleon nechává korunovat císařem (v návaznosti na to učiní taktéž král sv. ř. ř. František II.). Napoleon zastává ofenzívní politiku – vyráží s Armádou do Evropy, zavádí kontinentální blokádu Anglie (neúspěšná). Francie je r. 1805 poražena na moři u Trafalga-ru, ale téhož roku vyhrává Napoleon u Slavkova. R. 1806 ruší Svatou říši římskou a ustano-vuje Rýnský spolek. Po vyhrané bitvě u Friedlandu sepsal s Ruskem Tylžský mír, v němž si mezi sebou rozdělili Evropu.

Kam může, dosazuje Napoleon své příbuzné; r. 1809 poráží Rakousko u Wagramu (téhož roku na cestě z Vídně bourá brněnské hradby). Později vytáhne na Rusko, jehož armádu po-ráží, ale ne úplně – gen. Kutuzov zavádí partyzánskou válku – když v zimě r. 1812 dosáhne francouzská armáda Moskvy, ta je vypálená – francouzská armáda nemá co na obživu a za obrovských ztrát (zima) se vrací zpět.

Dále bojuje na území Rýnského spolku, přes havarijní stav armády vyhrává některé bitvy. Nakonec přijímá návrh na příměří, během něhož dochází k jednání o dalším uspořádání. ty však troskotají a příměří končí, proti Napoleonovi se navíc staví Rakousko (zavázané příbu-zensky – Marie Luisa je Napoleonovou ženou). Posléze je Grande Armée ničena (mj. tyfem) a Napoleon je finálně poražen r. 1813 v bitvě u Lipska (bitva národů), po níž se stahuje do Francie. Posléze je donucen k abdikaci (1814) a odjíždí do vyhnanství na Elbu.

 11. Velká francouzská revoluce, Napoleon Bonaparte a jeho politika, Vídeňský kongres    49  Roku 1815 z Elby prchá zpět do Francie, aby se opět stal císařem – stodenní císařství. V rychlosti získává početnou armádu, se kterou vyhrává další bitvy, později je ale u Water-loo poražen na hlavu a opět donucen k abdikaci (ve prospěch syna Napoleona II.). Je vyslán do vyhnanství na ostrově Sv. Helena, kde r. 1821 umírá.

11.3. Vídeňský kongres Vítězné mocnosti (rakouský kancléř Metternich) v l. 1814-1815 ustanovili původní hrani-ce Francie k r. 1792. Byl opět dosazen absolutismus – Ludvík XVIII. (bratr Ludvíka XVI.). Itálie byla rozdělena mezi Rakousko (sever), papežský stát, jih zůstal Francii. Polsko zůstalo rozdělené mezi Rakousko, Prusko a Rusko. Z Rýnského spolku vznikl Německý spolek.

Císaři Rakouska, Pruska a Ruska ustanovili spolu s papežem Svatou alianci, která měla za úkol v Evropě chránit křesťanství a absolutismus před revolucemi a zavazovala země k vzá-jemné pomoci. Ve dvacátých letech se k ní připojili Francie a Velká Británie – dochází tak ke spojení zvanému pentarchie, pěti nejvlivnějších světových mocností.

 12. Evropa v 19. století – buržoazní revoluce, sjednocení Itálie a Německa, století národů    50  

12. Evropa v 19. stol. Vývoj 19. století poznamenaly především výsledky Vídeňského kongresu – vrcholné mocnosti se rozhodly ve vzájemné podpoře proti revolucím, které by chtěly omezit moc státu. Díky tomu dochází k opětovnému upevnění absolutismu. Proti této tendenci stojí zájmy obyvatel, částečně ovlivněny francouzským revolučním hnutím – odstranění zbytků feuda-lismu, zvýšení podílu obyvatel na řízení státu,… Díky tomu taky vznikají národní tendence, snahy o národní identifikaci (do té doby pojem národ neexistoval).

Velmocenské tendence žene dopředu pokrok po průmyslové revoluci, kapitalismus je ve-doucím ekonomickým systémem a mocnosti vedou boje o zisk kolonií (které jsou většinou již rozdělené), z nichž pramení velké bohatství.

12.1. Po Vídeňském kongresu Ve Francii, kde je obnovena absolutistická vláda Ludvíka XVIII. a posléze jeho bratra Karla X. (který ruší ústavu), dochází k nevolím, které vrcholí červencovou revolucí r. 1830. Pa-novník prchá ze země, kam je místo něj pozván Ludvík Filip z orleánské větve Bourbonů, kte-rý je ústavě povolný.

V Belgii, která má být připojena k Nizozemí, o měsíc později přeroste nepokoj v povstání, které má za následek osamostatnění země. Ve Španělsku, kde Ferdinand VII. po napoleon-ských válkách zrušil ústavu, dochází k povstání, po němž je opět zavedena, aby byla o tři roky později zase zrušena.

V Německém spolku sílí sice protirakouské tendence a snaha o vytvoření suverénního cel-ku, ale Rakousko předsedá Spolkovému sněmu a dokáže si tak udržet moc, Metternich navíc zavádí tvrdá opatření proti občanským svobodám. V jednotlivých zemích Rakouského moc-nářství dochází ke snahám o národní vyrovnání, bez kladné odezvy. V Itálii je podobně jako v Německu patrná snaha od vymanění se z Rakouského vlivu, o spojení a o zavedení ústavy, i když nikde nejsou snahy efektivně organizovány.

Povstání v Polsku jsou ruským carem potlačeny stejně jako povstání děkabristů r. 1825, které se snažilo o zrušení nevolnictví a samoděržaví (po smrti Alexandra I. – nástup Mikuláše I.).

Na Balkáně, kde slábne pozice Osmanské říše, rostou nepokoje zejména v Srbsku a Řecku – zde dochází k rozkolu Svaté aliance a Velká Británie s Francií pomáhají separatistům. Roku 1829 je uzavřen mír v Drinopolu – Srbsko, Valašsko a Moldavsko získávají autonomii, Řecko r. 1830 samostatnost.

 12. Evropa v 19. století – buržoazní revoluce, sjednocení Itálie a Německa, století národů    51  

12. 2. Revoluční rok 1848 V roce 1848 dochází k celoevropské vlně protestů, které se snaží především zbavit absolutis-mu a feudalismu, v některých místech jde i o národní emancipaci. Plynou z neúnosné eko-nomické situace (zemědělství×průmysl) a vysoké míry nezaměstnanosti. V drtivé většině byly potlačeny, posléze ale museli být vládnoucí systémy alespoň částečně „polidštěny.“ Zbytky feudalismu byly většinou odstraněny (u nás zrušení poddanství a roboty).

Ve Francii dochází v únoru k vyhnání krále a vyhlášení republiky, k moci se dostává soci-alismus (národní dílny). Ten je však nerentabilní – po červencové revoluci se stává prezi-dentem Napoleon III., který se o čtyři roky později prohlašuje za císaře.

V Itálii a Německu má revoluce podtext snahy o sjednocení a vymanení z vlivu Rakouska – v Itálii se o to pokouší Giuseppe Garribaldi.

12.3. Druhá polovina století Krize Svaté aliance se projevila na Krymské válce (1853-1856), v níž válčilo Rusko o nad-vládu nad středozemním mořem s Osmanskou říší. Té však pomohl Napoleon III. a královna Viktorie, Rusko tak ztrácí postavení a Svatá aliance se de facto rozpadá.

V r. 1859 pomáhá Francie Piemontsko-Sardinskému království (Viktor Emanuel II., hr. Ca-vour) ve válce proti Rakousku, v bitvě u Solferina a Magenta jej poráží. Tendenci o sjednocení pomáhají snahy zdola (Garribaldi), nakonec je r. 1861 vyhlášeno Italské království (v čele se sardinským králem), k němuž se r. 1870 připojuje papežský stát a r. 1871 Benátsko (hlav-ním městem Řím).

R. 1864 poráží Prusko spolu s Rakouskem Dánsko (Prusko tak získává Šlesvicko-Holštýnsko), r. 1866 poráží Prusko Rakousko u Hradce Králové a získává tak definitivní vliv v budoucím Německu. První ministr Pruska Otto von Bismarck se zasazoval o tzv. ma-loněmeckou koncepci sjednocení Německa, tedy bez Rakouska.

R. 1870 díky falešné emžské depeši (o následnictví španělského trůnu) vyhlašuje Francie Prusku válku, Napoleon III. však kvůli prohrám abdikuje a prchá ze země. Ve Francii je vy-hlášena třetí republika, kvůli drahé válce a neúnosné situaci však v Paříži dojde k povstání Pařížská komuna (III.-V.). Francouzská vláda prchá, posléze se ale domlouvá na kapitulaci s Pruskem, které jí stanovuje obrovské válečné reparace a odebrání Alsaska a Lotrinska, a s jeho pomocí Komunu poráží. Bismarck r. 1871 vyhlašuje ve Versailles Německo.

12.4. Dopady Krymskou válkou končí období míru v Evropě (rozkol ve Svaté Alianci), avšak situace na Bal-káně není definitivně vyřešena – Srbsko, Černá Hora, Řecko a posléze i Bulharsko vyhlašují samostatnost a vedou válku s Tureckem, kterému zezačátku pomáhá Rusko, aby jej posléze porazilo a stanovilo si výhodné mírové podmínky (odškodnění za Krymskou válku). Situaci nakonec řeší Berlínský kongres r. 1878, který uznává jednotlivé státy, ale snižuje Ruskem vydobyté výhody (a mj. dovoluje Rakousku-Uhersku anektovat Bosnu a Hercegovinu a Anglii Kypr). Prusko-Francouzská válka je vyhrocením neukončeného konfliktu.

 13. První světová válka – příčiny, průběh, výsledky    52  

13. První světová válka Postupný technický vývoj spěl ke stále větší nadvýrobě, která neměla žádné odbytiště – důle-žitou roli hrály kolonie. Nově vzniklé státy, Německo a Itálie, de facto žádné neměly. O ko-lonie vedly spor i Velká Británie s Francií – ten vedl k uzavření tzv. Srdečné dohody o roz-dělení Afriky r. 1904.

13.1. Situace před válkou Německo uzavřelo s Rakousko-Uherskem tzv. Dvojspolek r. 1879, o tři roky později se při-dává Itálie, aby vznikl Trojspolek. Francie uzavírá r. 1891 s Ruskem dohodu o ekonomické spolupráci, r. 1907 se k ní přidává Velká Británie a díky existenci Srdečné dohody tak vzniká (Troj)Dohoda. Mocnosti Svaté aliance jsou tak necelých sto let po jejím vzniku rozděleny na dva tábory.

Situaci přiostřují různé válečné konflikty, především situace na Balkáně koncem 19. století, v níž se angažují všechny mocnosti. R. 1908 František Josef I. připojuje k Rakousku-Uhersku Anektovanou Bosnu, což vzněcuje národní nepokoje. V letech 1912-13 jsou vedeny války na Balkáně – Srbsko, Černá Hora, Řecko a Bulharsko proti Turecku a po jeho porážce, kdy si Bulharsko přisvojí největší území, mezi Bulharskem a Srbskem s Černou Horou a Řeckem.

V letech 1904-1905 probíhá rusko-japonská válka, v níž je Rusko poraženo, Japonsko posiluje svůj vliv na Dálném východě. Na Blízkém východě se snaží prosadit Německo. Roku 1905 dochází k první a r. 1911 k druhé marocké krizi mezi Německem a Francií, obě zažehná-ny. Německo se považuje za dosti silné vést válku, nechce však být agresorem (chce záminku).

Během vojenských operací v Bosně r. 1914, na něž se jede podívat František Ferdinand D’Este, dochází k úspěšnému atentátu na jeho osobu v Sarajevu (Gavrilo Princip – odnož srbské Černé ruky). Měsíc nato, 28. VII. 1914, vyhlašuje Rakousko Uhersko Srbsku válku. Následuje vlna vzájemných vyhlášení války…

13.2. Průběh války Německo vytvořilo tzv. Shlieffenův plán na rychlé obsazení Francie (Evropy) – tzv. blesková válka, blitzkrieg. Do roku 1916 mají převahu centrální mocnosti, po třech velkých ofenzí-vách (a přistoupení USA) ji však vzápětí nabývá dohoda. Mluvíme o zákopové válce.

13.2.1. Rok 1914 Německo rychle útočí na Francii, bleskovou zdrcující porážku se mu však nepodařilo zasadit a jeho postup je zastaven v bitvě na řece Marně. Západní fronta se ustálila a došlo k vytvoření zákopových linií. Na východě je Německo zpočátku zatlačováno, neboť nečekalo tak rychlý útok Ruska, následně ale získává ztracené pozice a dojde k ustavení východní fronty.

 13. První světová válka – příčiny, průběh, výsledky    53  Rakousku-Uhersku se nedařilo ovládnout Srbsko a balkánská fronta zůstala za jeho hrani-cemi, na východní frontě se mu (gen. Ludendorf) podařilo po počátečním fiasku zatlačit Rus-ko ke Karpatům.

13.2.2. Rok 1915 23. V. je otevřena italská fronta, neboť Itálie vstupuje do války na straně dohody, avšak nepostupuje. Německo se snaží s pomocí Rakouska-Uherska zatlačit Rusko, což se mu sice podaří, ale neporáží jej úplně. Balkánská fronta je zničena díky vstupu Bulharska do války na straně centrálních mocností, přičemž je poraženo Srbsko i Černá Hora.

Na západě dochází k námořním střetům, které nepřesvědčivě vyhrává Velká Británie, na což odpovídá Německo vyhlášením neomezené ponorkové války (potopení parníku Luisita-nia). Poprvé jsou použity bojové plyny v bitvě u Yprès.

13.2.3. Rok 1916 Německo podniklo velkou ofenzívu u Verdunu, čímž chtělo získat cestu na Paříž, ale přes půlmilionové ztráty na každé straně fronta nepostoupila. Francie se pokusila o prolomení fronty v bitvě na řece Sommě, kde Britové poprvé použili tank, ale přes více než milionové ztráty se fronta neposunula.

Ruská, Brusilova ofenzíva posunula východní frontu o 150 km západně, takže ruská armá-da byla až v Haliči. K Dohodě se přidává Rumunsko, nic méně je nedlouho poté poraženo Rakouskem-Uherskem. Umírá František Josef I. a nastupuje jeho syn Karel I.

Došlo ke druhému námořnímu střetnutí, které pro Německo opět skončilo porážkou a bylo tak posledním. V závislosti na tom vyhlašuje Německo druhou neomezenou ponorko-vou válku.

13.2.4. Zlom a konec války V odpověď na ponorkovou válku vstupují 2. IV. 1917 do války USA. Díky jejich pomoci se počítá s rychlým postupem na západní frontě, Nivellova ofenzíva je však odražena. Ke-renského ofenzíva na východě (b. u Zborova) posunuje frontu více na západ. Do války vstupuje Řecko a otevírá se tak opět Balkánská fronta (se srbskými a černohorskými vojáky). Z bojišť mimo Evropu jsou centrální mocnosti prakticky vytlačeny, v Evropě zasahují hlu-boko do nepřátelského území, ale nedokážou finálně zasáhnout.

V březnu 1914 dochází v Rusku k únorové revoluci, car je svržen a k moci se dostává proza-tímní buržoazní vláda (Lvov-Kerenský). Ta je však svržena během VŘSR, po níž se dostávají k moci bolševici (Lenin) – ti vydávají Dekret o míru (a Dekret o půdě) a následkem toho je 3. III. 1918 uzavřen brestlitevský mír. Díky uzavření východní fronty může Německo i Ra-kousko-Uhersko přesunout své jednotky na západ, ofenzívy jsou však odraženy (Ludendor-fova ofenzíva se dostává nedaleko Paříže). Posléze dohoda vyhrála druhou bitvu na řece Marně a bitvu u Sedanu, Italové se prolomili na jižní frontě.

3. XI. 1918 podepisuje kapitulaci Rakousko-Uhersko, 11. XI. 1918 Německo (v Compiègne).

 13. První světová válka – příčiny, průběh, výsledky    54  

13.3. Důsledky Ve válce padlo dohromady přes deset milionů vojáků.

Nové mocnosti nezískaly převahu a nedošlo k přerozdělení vlivu podle jejich plánu – Velká Británie a Francie si posílily velmocenskou pozici, nicméně vstupem USA do války se vytrácí evropská hegemonie a USA se stávají vlivnou světovou velmocí.

Prezident USA W. Wilson vede iniciativu k založení Společnosti národů, která následně sice funguje, ale díky absenci mnohých států neplní efektivně svůj účel a nedokáže zabránit druhé světové válce.

13.3.1. Versailleský mírový systém Představitelé vítězných mocností (Lloyd George, Georges Clemenceau, Vittorio Orlando a Woodrow Wilson) se schází 19. I. 1919 ve Versailles aby zahájili mírová jednání:

Versailles: Německo

Saint-Germain: Rakousko

Trianon: Maďarsko

Neuilly: Bulharsko

Sèvres: Turecko (později Lausanne 1923)

Na základě těchto dohod vzniklo mnoho nových států; byla přepsána politická mapa Evropy a v konečném důsledku i světa. Válečné reparace a odškodnění (vč. demilitarizace) byly velmi tvrdé (Francie se rekrutovala na předešlé prohrané válce), Německo ztratilo Alsasko a Lotrinsko a bylo demilitarizováno (max. 100 000 vojáků). Tento nestabilní systém vedl k následnému brojení a v konečném důsledku k druhé světové válce.

 14. Svět mezi dvěma světovými válkami, nástup fašismu    55  

14. Meziválečný svět Světová válka byla v dějinách naprosto neznámou záležitostí – byl to první globální konflikt s dopadem na všechny země. Její průběh a dopady ochromily společnost a ovlivnily veškeré společenské dění. V závislosti na tom začalo docházet k radikalizaci a příklonu k levici.

14.1. Uspořádání světa Po první světové válce, díky Versailleskému mírovému systému, došlo ke vzniku nových, tzv. nástupnických států. Státy, které válku prohrály, byly nuceny postoupit části svého území na úkor vítězných mocností, mezi nimiž ovšem chybělo Rusko. Německo tak postoupilo veškeré kolonie Velké Británii a Alsasko s Lotrinskem Francii, část území pak Polsku. Z Rakouska-Uherska vzniklo Československo, Rakousko, Maďarsko, Část území získalo Polsko, část Rumunsko, část Srbsko. Osmanská říše byla okleštěna; hranice současného Tu-recka byly stanoveny ve smlouvě z Lausanne z r. 1923. Na jihu Evropy, de facto přes celý Balkán, vznikl nový útvar, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, který se později (1929) pře-jmenoval na království Jugoslávie.

Další záležitostí ukotvenou v mírovém systému byla Společnost národů, původně britský koncept, který po nevoli britských státníků prosazoval Woodrow Wilson. Díky tomu byla její zákládající listina jako součást mírového systému podepsána 28. VI. 1919, sídlem byla stano-vena Ženeva. Nicméně i když stanovy ukládaly členským státům především mírové podmín-ky, nestanovovaly reparace. Navíc členem Společnosti národů nebyly mnohé státy jako USA nebo SSSR (ten později přistoupil, aby byl později vyloučen).

Jednotlivé mocnosti viděly svou roli ve světovém dění různě – USA šly například cestou izo-lacionismu, tedy nevměšování se do cizích záležitostí (i když r. 1924 byl přijat např. Da-wesův plán na finanční podporu Německa, které nebylo schopno platit reparace). Velká Británie šla cestou appeasementu, snažila se o usmiřování s Německem i Rakouskem a za-žehnávat jakékoliv spory (i za cenu ústupků).

Kvůli dalšímu politickému fungování vznikaly různé dohody mezi státy: Tzv. malá dohoda (ČSR–Jugoslávie–Rumunsko) sdružovala v l. 1921-1939 proti agresivnímu Maďarsku jeho sousední státy. R. 1922 uzavřelo Německo v Rapallu dohodu s SSSR o vzájemném prominutí reparací a navázání diplomatických styků (do té doby byl SSSR diplomaticky blokován). R. 1928 se v Pařížském paktu zavázalo 15 států (vč. Německa, později 62) ke vzájemnému neřešení sporů vojenskou cestou. R. 1929 byla sepsána tzv. Moskevská dohoda, která byla obdobou Pařížského paktu pro země východní Evropy. R. 1934 Balkánská dohoda se stej-ným principem na Balkáně (bez Albánie, Bulharska a SSSR).

I přes to však došlo k několika válečným konfliktům – r. 1931 Japonsko zabírá Manžusko, r. 1935 podnikla Itálie invazi do Habeše a anektovala ji. I přes veškeré snahy o pacifikaci tak nakonec dochází k druhé světové válce (přes mohutné ústupky Německu).

Irsko, r. 1801 připojené k Velké Británii, po snahách o samostatnost, které trvaly celé 19. století, pokračovaly v r. 1916 tzv. Velikonočním povstáním (a vyhrotily se vznikem tero-ristické organizace IRA r. 1919), dosáhlo svého. R. 1922 po tříleté válce byla uznána jeho svrchovanost (následně se od něj oddělilo několik provincií na severu a připojily se zpět k Velké Británii.

 14. Svět mezi dvěma světovými válkami, nástup fašismu    56  14.1.1. Komunismus Komunismus jako řešení společenské a ekonomické situace se dostává k moci nejdříve v So-větském svazu během Velké říjnové socialistické revoluce v listopadu r. 1917. Následně probíhá válka rudých proti bílým, po světové válce i za podpory (bílých) světovými moc-nostmi, a to až do r. 1920, kdy vyhrávají bolševici (rudí), což ústí v diplomatickou izolaci Rus-ka a vznik Sovětského svazu socialistických republik r. 1922.

Komunistické hnutí je však silné i v jiných zemích (r. 1919 založena v Moskvě Kominterna). V Bavorsku, Maďarsku a na Slovensku dokonce v roce 1919 fungovaly republiky rad po vzoru Sovětského svazu. Ten se snažil rozšiřovat sféru svého vlivu.

14.1.2. Fašismus Fašismus jako extrémně levicové totalitní konzervativní hnutí se silnou pozicí autority (vůdce – duce, führer, camilo) získává pozici v Itálii, kde Benito Mussolini zakládá r. 1919 fašistic-kou stranu a již r. 1928 je de facto neomezeným vládcem země. Itálie byla sice na straně ví-tězných mocností, ale její výhody nebyly nijak vysoké. Fašismus nastupuje dále ve Španělsku (1936-1939 španělská občanská válka, v níž jsou poraženi stoupenci druhé republiky a k moci se dostává Franco). R. 1933 se v Německu dostává k moci strana NSDAP, v jejímž čele stojí Adolf Hitler, která je navíc stranou nacionalistickou a zdůrazňuje rasový podtext (navíc odkazuje na historii – tzv. Třetí říše).

R. 1936 podepisuje Hitler s Mussolinim smlouvu, která určuje jejich sféry vlivu v Evropě (ješ-tě téhož roku se přidává Japonsko), r. 1939 navazují tzv. Ocelovým paktem o vzájemné pomoci v případě války.

14.2. Krize a její důsledky 24. X. 1929 dochází ke krachu na newyorkské burze, který má fatální následky pro celosvě-tovou ekonomiku, již tak dost nestabilní. Hospodářství je ochromeno, obchody zastaveny a díky tomu není poptávka, tudíž ani zdroj peněz.

V Americe navrhuje řešení finančník Keynes, kritik volného obchodu, který navrhuje jeho částečnou regulaci státem. Keynesiánství, tedy zadávání státních zakázek především ve výstavbě infrastruktury, dostalo USA na úroveň před krizí „již“ v roce 1934. Tzv. New Deal se v závislosti na tom snaží reformovat a ozdravit americkou ekonomiku.

V Německu nabízí Hitler řešení v podobě zbrojení – rychle dostává Německo do ekonomic-ké stability, dokonce prosperity, i když tím porušuje mírové dohody. vystupuje ze Společnosti národů, r. 1938 porušuje další část mírové dohody a připojuje k říši fašistické Rakousko. Ná-sledně v Mnichovské dohodě žádá postoupení Sudet…

 15. Druhá světová válka – příčiny, průběh a výsledky    57  

15. Druhá světová válka

15.1. Příčiny Již počátek dvacátého století byl poněkud konfliktní dobou, během níž se snažily staré moc-nosti udržet svou sílu, o niž se však hlásily rovněž i nové mocnosti, v nichž třímal značný po-tenciál. Tyto konflikty přerostly až v první světovou válku, která svět ochromila a byla pro něj naprosto novou zkušeností.

To se také ukázalo na Versailleské konferenci v letech 1919-1920, jež stanovovala výsled-ky Velké války, jak se jí v té době říkalo. Požadavky a restrikce uvalené na prohravší státy byly značně neadekvátní, do jisté míry se na nich vítězné mocnosti revanšovaly. To částečně také utvořilo klima na dalších dvacet let, během nichž se (snad i díky tomu) schýlilo ke druhé svě-tové válce.

V průběhu první světové války (konkrétně v roce 1917) v tehdy ještě carském Rusku došlo k převratu, a k moci se po různých zmatcích dostala komunistická strana, konkrétně její frakce bolševici, kteří stanovili za cíl dovést stát ke komunismu i za senu nasazení ozbrojené moci. Jako státní ideologii použili učení K. Marxe a F. Engelse, která staví do konfliktu vyko-řisťovatele a vykořisťované (kteří by se měli vzchopit a ujmout se moci), a která je v konečném důsledku postavena do konfliktu k „imperialis-mu“ právě během studené války.

V rámci programu komunisté mj. uzavřeli příměří s Německem, které tím pádem mohlo uvolnit své vojáky z východní fronty, čímž byla zasazena krutá rána doposavadním spojen-cům Ruska. Ti se během občanské války v Rusku (v letech 1918-1922) snažili o znovuzavedení „pluralitního“ režimu v Rusku, což se jim ovšem nepodařilo. V roce 1922 byl vyhlášen Sovět-ský svaz socialistických republik, který byl ještě téhož roku smlouvou z Rapala uznán a dostává se mimo mezinárodní izolaci.

15.1.1. Mocnosti Osy Hlavní sílou je Německo, příliš krutě kompenzováno ve Versailles – to ještě před válkou anektuje Rakousko (Operace Otto – 12. III. 1938) a zabírá Protektorát Čechy a Morava (Fall Grün – 15. III. 1939). Na svou stranu získává Slovenský štát (vyhlášen 14. III.1939), Maďar-sko, Rumunsko, Bulharsko a Finsko. Zbylé dvě země Osy jsou Itálie (Mussolini) a Japon-sko. Původně Osa Berlín-Řím, později Osa Berlín-Řím-Tokio, zkráceně Fašistická osa.

15.1.2. Mocnosti „spojenců“ Proti nim stojí většina zbylého světa: Velká Británie, zahraničně Francie, dále SSSR (zpočátku na straně Německa) a zprvu spíše finančně ale později (1942) zcela USA. Na vý-chodě je hlavním odpůrcem Japonska na pevnině Čína (partyzáni – Mao).

 15. Druhá světová válka – příčiny, průběh a výsledky    58  

15.2. Průběh Zezačátku se snaží Německo rychle napadat (blitzkrieg) – Polsko, Dánsko, Norsko,… Ve Francii se však nepodaří. Japonsko již od r. 1931 drží Manžusko, ve válce s Čínou je od r. 1938. Balkán postupně dobyt (většina zemí na straně Osy) – velké ztráty na Krétě; Jugoslá-vie se osvobozuje sama (partyzáni – Tito). V severní Arfice (Rommel×Montgommery) do-chází ke střídavým postupům jednotlivých vojsk.

Válka se dělí na čtyři období: rok 1939-41 (ofenzívy Německa v blízké Evropě), rok 1941-1942 (ofenzíva do Sovětského svazu), rok 1943 (zlom ve válce), rok 1944 (postup spojenců), rok 1945 (poražení Osy).

15.2.1. Rok 1939 22. VII. Pakt Ribbentrop-Molotov o vzájemném neútočení Německa a SSSR.

1. IX. Fall weiss – napadení Polska (fingované napadení vysílače ve městě Pribice), poměrně neočekávané ztráty (do 17. X., kdy pomáhá SSSR – rozdělení Polska).

30.XI.–13.III. zimní válka – Rusko napadá Finsko (fiasko – má oproti Finsku obrovské ztráty); Německo postupuje Finsko Rusku na mírových jednáních v Moskvě.

15.2.2. Rok 1940 9. IV.–8.VI. Vpád na sever – Norsko (kolaborační vláda gen. Vidkunquisling, pův. Heidrich) a Dánsko.

10. V.–22.VI. Fall Gelb – vpád do Francie kolem Mažinetovy linie (Mansteinův plán na rychlé dobytí Beneluxu), posléze příměří v Compiènském lese – dosazení loutkové vlády ve Vichy (marš. Petain). 27. V. spojenci obklíčeni u Danquerku.

10.VII.–31.X. Operace Seelöwe – bitva o Británii, především letecká bitva (bombardování – zprvu vojenských objektů, posléze velkých měst). Zúčastňují se čs. letky (311 bombardovací, 310, 312 a 313 stíhací). V této době Chamberlaina střídá Churchill.

Během roku 1940 Sovětský svaz anektoval Pobaltí.

15.2.3. Rok 1941 22. VI.–prosinec Operace Barbarossa – otevření východní fronty (porušení paktu Ribben-trop-Molotov), Hitler ve třech liniích (sever Pobaltím na Leningrad, střed přes Brest-Litovsk a Smolensk, jih přes Ukrajinu), které plánoval spojit u Moskvy, napadá Stalina – neočekával však tak efektivní odpor a vybavenou armádu. V zimně vyvrcholila bitvou před Moskvou, kde se Němcům nepodařilo uspět. Od r. 1941 je Leningrad v obležení.

7. XII. 1941 Pearl Harbor – Japonsko napadá USA, které okamžitě vstupují do války.

15.2.4. Rok 1942 Od podzimu do zimy r. 1943 probíhá bitva o Stalingrad.

 15. Druhá světová válka – příčiny, průběh a výsledky    59  Japonsko je až u Singapuru, spojenci začínají dobývat zpět (v červnu bitva o Midway).

V severní Africe Operace Pochodeň – dobytí Casablancy (spojenci).

15.2.5. Rok 1943 – zlom Na konferenci v Casablance se Churchill a Roosevelt domlouvaní na nutnosti kapitulace zemí Osy. Na dalších konferencích (Káhira – s Čankajšekem) se domlouvají na pokračování válka s Japonskem po kapitulaci Německa a se Stalinem na invazi v Normandii (otevření západní fronty do půl roku).

Spojenci se během Operace Husky vyloďují na Sicílii.

Němci se na východní frontě pokoušejí o ofenzívu (Operace Citadela), která je však pora-žena. Jsou navíc poraženi u Stalingradu i v bitvě u Kurska, která byla klíčovou.

15.2.6. Rok 1944 Na východní frontě osvobozen Leningrad, SSSR postupuje na jih (přes Pobaltí).

V Itálii spojenci postupují na sever (Mussolini – Republika Salo – v horách).

6. VI. 1944 Operace Overlord – vylodění v Normandii, rychlý postup na východ (díky dezinformaci Německé obrany): Sword, Juno, Omaha, Gold a Yutah.

Na sklonku roku se Německo snaží vybojovat ztracené pozice během ofenzívy v Ardenách (Battle of Bulge) – přes velké ztráty poraženi.

srpen-říjen – Slovenské národní povstání.

15.2.7. Rok 1945 V únoru se Roosevelt, Churchill a Stalin domlouvají na plánu osvobození Evropy a světa a následném rozdělení sil na konferenci v Jaltě.

V Itálii i Africe je dobojováno, SSSR osvobozuje Evropu z východu (Wiselsko-Oderská opera-ce – Varšava, na Berlín; proud na Rakousko – v dubnu osvobozena Vídeň) a USA ze zápa-du (na konci února překračují Rýn – most u Remagenu). Obě fronty se potkávají u města Torgau na Labi, 2. května dobývají Berlín (30. IV. Hitler spáchal sebevraždu).

Německo kapituluje 7. IV. v Remeši a bezpodmínečně 8.IV. v Berlíně (gen. Dönitz). Na Postupimské konferenci (Churchill/Atlee, Truman, Stalin) je rozhodnuto o demilitariza-ci, denacifikaci, demobilizaci a demokratizaci Německa (rozdělení na 4 zóny).

Boje s Japonskem neustále probíhají, 6. VIII. je svržena atomová bomba na Hirošimu, 9. VIII. na Nagasaki – 2. IX. Japonsko kapituluje.

 15. Druhá světová válka – příčiny, průběh a výsledky    60  

15.3. Výsledky Ztráty: 6 milionů židů; na straně spojenců na 14 milionů vojáků (36 mil. civilistů), na straně Osy asi 8 milionů vojáků (přes 4 miliony civilistů). Celková bilance je přes 60 milionů lidí.

Norimberský proces: soud s 22 nacistickými pohlaváry (12 trestů smrti, 3 doživotí,…).

15.4. Dopady V důsledku druhé světové války (konference na Jaltě r. 1945) byl svět rozdělen do dvou zón: oblasti, které budou osvobozeny Spojenci, tedy především armádami USA, Velké Britá-nie a Francie (lokálně i jinými) se na dalších cirka 50 let dostaly do sféry vlivu „Západu“; na-opak ty, jež byly osvobozeny Rudou armádou, se členily do „Východního“ bloku. Tento klíč samozřejmě neplatí úplně, zjednodušeně se dá ovšem říci, že se zeměkoule opravdu rozdělila na dvě hemisféry, a to západní a východní.

Je rovněž záhodno zdůraznit, že komunismus (potažmo socialismus) byl směr nový, který skýtal pro mnohé naději, obzvláště lákavou po zvěrstvech druhé světové války. Národní revo-luce ve prospěch komunistických režimů, které probíhaly v druhé polovině čtyřicátých let, byly do značné míry opravdu zapálené a vážně myšlené.

Na druhou stranu se nedá říci, že by kapitalismus (či imperialismus) byl dobře ověřenou metodou nebo že by již neprocházel dalším vývojem – a to jak co se týče kladů, tak záporů. I v západní Evropě byly komunistické frakce značně oblíbeny a nebylo tak zcela jisté, že se jim nepodaří dostat se k moci.

 16. Poválečné uspořádání světa    61  

16. Poválečný svět

16.1. Studená válka – souvislosti Bipolární svět, jak se jinak nazývá rozdělení světa na dvě sféry, tedy kapitalistickou a socialis-tickou, je fenoménem druhé poloviny dvacátého století. Začíná se projevovat se sklonkem druhé světové války a končí de facto rozpadem Sovětského svazu. Jiné pojmy, jako třeba stu-dená válka již označují konflikt mezi těmito dvěma stranami, který se vyznačuje především svou neotevřeností a různými formami zastrašování.

Stejně jako každá kapitola historie je velice obtížné ji jen tak vyjmout z kontextu – zde je tedy nástin nejdůležitějších okolností, které vedly k utvoření světa právě do té podoby, v jaké se téměř půl století nacházela:

16.1.1. První polovina 20. století Již počátek dvacátého století byl poněkud konfliktní dobou, během níž se snažily staré moc-nosti udržet svou sílu, o niž se však hlásily rovněž i nové mocnosti, v nichž třímal značný po-tenciál. Tyto konflikty přerostly až v první světovou válku, která svět ochromila a byla pro něj naprosto novou zkušeností.

To se také ukázalo na Versailleské konferenci v letech 1919-1920, jež stanovovala výsled-ky Velké války, jak se jí v té době říkalo. Požadavky a restrikce uvalené na prohravší státy byly značně neadekvátní, do jisté míry se na nich vítězné mocnosti revanšovaly. To částečně také utvořilo klima na dalších dvacet let, během nichž se (snad i díky tomu) schýlilo ke druhé svě-tové válce.

V průběhu první světové války (konkrétně v roce 1917) v tehdy ještě carském Rusku došlo k převratu, a k moci se po různých zmatcích dostala komunistická strana, konkrétně její frakce bolševici, kteří stanovili za cíl dovést stát ke komunismu i za senu nasazení ozbrojené moci. Jako státní ideologii použili učení K. Marxe a F. Engelse, která staví do konfliktu vyko-řisťovatele a vykořisťované (kteří by se měli vzchopit a ujmout se moci), a která je v konečném důsledku postavena do konfliktu k „imperialis-mu“ právě během studené války.

V rámci programu komunisté mj. uzavřeli příměří s Německem, které tím pádem mohlo uvolnit své vojáky z východní fronty, čímž byla zasazena krutá rána doposavadním spojen-cům Ruska. Ti se během občanské války v Rusku (v letech 1918-1922) snažili o znovuzavedení „pluralitního“ režimu v Rusku, což se jim ovšem nepodařilo. V roce 1922 byl vyhlášen Sovět-ský svaz socialistických republik, který byl ještě téhož roku smlouvou z Rapala uznán a dostává se mimo mezinárodní izolaci.

16.1.2. Druhá světová válka Po totálním přehodnocení světových sil v důsledku první světové války dochází koncem 30. let k vyostření a následnému přechodu do druhého celosvětového válečného konfliktu, do-konce ještě masivnějšího, než byl ten první. Jeho příčiny lze na několika řádcích vystihnout jen těžko, avšak v důsledku druhé světové války (konference na Jaltě r. 1945) byl svět roz-

 16. Poválečné uspořádání světa    62  dělen do dvou zón: oblasti, které budou osvobozeny Spojenci, tedy především armádami USA, Velké Británie a Francie (lokálně i jinými) se na dalších cirka 50 let dostaly do sféry vlivu „Západu“; naopak ty, jež byly osvobozeny Rudou armádou, se členily do „Východního“ bloku. Tento klíč samozřejmě neplatí úplně, zjednodušeně se dá ovšem říci, že se zeměkoule opravdu rozdělila na dvě hemisféry, a to západní a východní.

Je rovněž záhodno zdůraznit, že komunismus (potažmo socialismus) byl směr nový, který skýtal pro mnohé naději, obzvláště lákavou po zvěrstvech druhé světové války. Národní revo-luce ve prospěch komunistických režimů, které probíhaly v druhé polovině čtyřicátých let, byly do značné míry opravdu zapálené a vážně myšlené.

Na druhou stranu se nedá říci, že by kapitalismus (či imperialismus) byl dobře ověřenou metodou nebo že by již neprocházel dalším vývojem – a to jak co se týče kladů, tak záporů. I v západní Evropě byly komunistické frakce značně oblíbeny a nebylo tak zcela jisté, že se jim nepodaří dostat se k moci.

16.1.3. Winston Churchill: Fulton Projev W. Churchilla, jednoho z nejvýznamnějších světových státníků 20. století vůbec, před-nesený r. 1946 na Fultonské univerzitě v Missouri je proslulý právě analýzou světové situace. Sinews of Peace, Mírotvorné síly, jak se tomuto proslovu říká, opravdu vystihuje a pojmeno-vává stav světa po druhé světové válce a předesílá i válku další – kterou dnes známe pod po-jmem studená. Někdejší britský premiér upozorňuje na vážnost a ožehavost problémů, do nichž se svět hrne.

16.2. Utváření světa Na versailleské konferenci po první světové válce byla ustanovena Liga národů, jejíž členové (ideálně všechny země světa) měli vzájemnou spoluprací zaštítit mír a bezpečnost. Vzhledem k neúčasti několika velmocí a také kvůli různým dalším problémům byl tento totálním kra-chem, jehož mandát se postupně vytratil.

Po druhé světové válce však přešel do mandátu OSN, nástupce Ligy národů, která již získala značné slovo na mezinárodní úrovni – a to zejména díky členství prakticky všech suverénních států. Nedá se říci, že by stoprocentně plnila svou roli na bázi zajištění míru, byla však jakým-si rámcem, který byl alespoň částečně dodržován.

16.2.1. Západní blok V roce 1948 byl v USA přijat tzv. Marshallův plán, jehož hlavní náplní bylo pomoci těm stá-tům v Evropě, kde nebyl komunismus u moci – a to zejména po stránce ekonomické. Evi-dentně se tedy jedná o snahu podporovat demokratické režimy. Ty se vzápětí snažily o vzá-jemnou pomoc a integraci, ke které začíná docházet od roku 1951 (založení ECSC, dále pak v r. 1957 EurAtom a EES). Ta se následně prohlubuje a rozrůstá i mezi další evropské státy západního bloku a vznikají tak Evropská Společenství (předek EU).

Ke společné dohodě na vojenské bázi dochází r. 1949 založením Severoatlantické aliance (NATO), která měla vytvořit pole společné obraně členských států, které prakticky kopírova-ly západní blok.

 16. Poválečné uspořádání světa    63  

16.2.2. Východní blok V „satelitech Sovětského svazu“, jak se také říkalo ostatním státům východního bloku (kromě Číny a Jugoslávie) dochází rovněž k vymezení spolupráce: Roku 1949 vzniká Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), která do značné míry provazuje ekonomiky jednotlivých člen-ských států (a podle některých je činí ovladatelnými Sovětským svazem).

Roku 1955 (snad jako reakce přistoupení Západního Německa do NATO) vzniká Varšavská smlouva, vojenský pakt východního bloku. Zavazuje členy k vzájemné vojenské spolupráci.

16.2.3. Země třetího světa Po rozdělení světa na dvě hemisféry vyvstala otázka, do které z nich patří státy, které se ne-hlásí ani k jedné. Jednalo se především o státy méně vyspělé – zažil se pro ně termín fran-couzského demografa A. Sauvyho země třetího světa. Po skončení studené války pozbyl po-jem politický význam, ekonomický (do jisté míry závislý na neúčasti v politickém soupeření během studené války) však zůstal.

16.3. Studená válka – historický vývoj

16.3.1. Počátky „konfliktu“ 1947: Ještě před Marshallovým plánem byla v USA vyhlášena tzv. Trumanova doktrína, jakýsi program a ekonomická pomoc Řecku a Turecku, vyloženě o nešíření komunismu. Tuto událost je možno považovat za začátek konfliktu, neboť je zde vysloveně určen.

1948: Rozděleno Německo – západní tři dependenty (britský, francouzský a americký) se spojily ve Spolkovou republiku Německo, ruský vyhlásil Německou demokratickou republiku. Jedním z prvních otevřených projevů bipolárního konfliktu byla tzv. blokáda Berlína v roce 1948, během níž byl Západní Berlín odříznut od veškerých zásobovacích cest (musel být vy-tvořen „letecký most“).

Stejného roku byl vyhlášen nezávislý židovský stát Izrael, což pobouřilo arabský svět a nasta-la válka, kterou však lépe vyzbrojená izraelská armáda vyhrála. Jednalo se o poslední společ-ně domluvenou záležitost mezi oběma bloky (ještě r. 1947).

16.3.2. Padesátá léta Od konce druhé světové války vlastní USA monopol na výrobu atomových zbraní, čímž drží v šachu SSSR, který je jinak značně lépe vyzbrojen konvenčním typem arzenálu. USA tak razí politiku hromadné odvety (Eisenhower) – nepředpokládá, že by Sovětský svaz zaútočil, neboť by to pro něj znamenalo zkázu.

1950-1953: Korejská válka – v červnu 1950 proběhla invaze severokorejských vojsk (pod-porovaných SSSR) na území Jižní Korey, která za pomoci USA (pod záštitou OSN) následně provedla odvetu. Ještě téhož roku se do konfliktu přidává Čínská lidová republika (na straně Severní Korey). Počátkem roku 1951 se začíná jednat o příměří, které je uzavřeno 27. července 1953 a stanovuje demarkační linii mezi znesvářenými státy (zhruba podél 38. rovnoběžky).

1956:Dochází k lidovému povstání v Maďarsku (v čele I. Nagy), které je však vzápětí po-tlačeno vojenskou silou z Moskvy.

 16. Poválečné uspořádání světa    64  1956-1957: Suezská krize – Egypt znárodnil průplav, na což odpověděly Francie a Velká Británie tichou podporou Izraele v ofenzívě do Egypta. Ta nakonec mj. díky odsouzení USA, SSSR a vůbec OSN ztroskotala – Egypt získává prestiž a více se váže na SSSR.

1957: Sovětský svaz vysílá do vesmíru první umělou družici, čímž dokazuje USA schopnost sestrojení raket dalekého dostřelu.

16.3.3. Šedesátá léta

Během padesátých let Sovětský svaz dospěl ke zbraním adekvátních dopadů, jako vlastní USA, které tím pádem musí změnit politiku – vzniká tzv. pružná reakce (Kennedy), podle níž případný protiútok odpovídá silou útoku.

1962: Karibská krize – Sovětský svaz umístil své rakety na Kubu, což značně přiostřilo napětí mezi oběma státy. Vrcholí jaderné zbrojení, nakonec se Chruščov a Kennedy domluví na společném ústupku – SSSR stáhne rakety z Kuby, USA z Turecka.

V důsledku těchto událostí nastává období vzájemným domluv (1963 – Smlouva o částečném zákazu jaderných zbraní, 1967 – Smlouva o mimozemském prostoru, 1968 – Smlouva o neší-ření jaderných zbraní), které částečně uvolňují atmosféru. USA razí politiku Vzájemně zaru-čeného zničení, která nutí obě země neútočit, neboť případný útok by byl pro obě země fatál-ní. Dochází tedy pouze v soutěži o uzbrojení.

Během šedesátých let rovněž vrcholí soutěž mezi USA a SSSR o dobývání vesmíru. První dru-žice již vyslaná byla, r. 1961 vyslal SSSR do kosmu prvního člověka, r. 1969 se daří dostat prv-ního člověka na Měsíc, tentokrát USA.

1964-1975: Válka ve Vietnamu – dlouhý válečný konflikt mezi komunistickým severním Vietnamem a kapitalistickým jižním Vietnamem. Na straně jihu bojují Američtí vojáci, sever je zásoben Čínou a Sovětským svazem. Po dlouhých bojích a nepokojích (protestní akce v americké veřejnosti) přistoupily strany k jednání a na konferenci v Paříži bylo dohodnuto stažení amerických vojsk a následně tedy obsazení jižního Vietnamu Severním (v rozporu s dohodou).

1967: Šestidenní válka – izraelská ofenzíva (za tiché podpory USA) proti arabské koalici (Egypt, Sýrie, Jordánsko), kterou podporoval SSSR. Izrael válku vyhrál a získal během ní značná území.

1969: Čínsko-sovětský konflikt o hraniční ostrov na řece Ussuri; rozchod Maa a Brežně-va.

16.3.4. Sedmdesátá léta 1971: Nixon vyhlašuje doktrínu Mírového soužití, kterou sleduje „oteplení“ vztahů s SSSR. Ruší vázanost dolaru na zlato; vzhledem k navázání kurzu ostatních měn na dolar to má dale-kosáhlé důsledky. Nixon tím sleduje posílení ekonomiky USA (vzhledem k válce ve Vietna-mu) a devalvuje dolar. Nedlouho na to (1973) přichází po Jomkippurské válce ropná krize.

1973: Jomkipurská válka – snaha Egypta a Sýrie o odvetu, přes těžké ztráty však válku de facto vyhrál opět Izrael (byla ukončena rezolucí OSN). Prohravší státy (část OPEC) zdražily ropu – krize.

1973-75: Konference v Helsinkách (první Konference bezpečnosti a spolupráce v Evropě, předchůdce OBSE), na níž se všechny státy Evropy dohodly na společných pod-

 16. Poválečné uspořádání světa    65  mínkách především v oblasti lidských práv a státní suverenity (ne vždy byly závazky dodržo-vány – např. Charta 77 vznikla jako podnět k dodržování závazků ze strany vlády ČSSR).

Na přelomu 60. a 70. let (po r. 1968 a jeho studentských revolucí) dochází k jakémusi uvol-nění, které způsobuje omezení role státu, a to především na západě. Např. díky hnutí hippeace nebo hnutí za občanská práva černochů (M. L. King), indiánů a žen nebo díky výše zmiňované ropné krizi či vietnamské válce stát ztrácí statut nedotknutelné a nad vším svrchované instituce. Přichází projevy globalizace (McDonald či CocaColla po celém světě, dovoz výrobků z oblastí levné pracovní síly, komunikační technologie se vyvíjejí velmi rychle, boom prvních počítačů,…).

V sedmdesátých letech nadále probíhala jednání o omezování jaderného zbrojení. R. 1971 byla podepsána Dohoda o opatřeních zmenšujících nebezpečí vzniku jaderné války, r. 1972 Prozatímní dohoda o omezení strategických jaderných zbraních (SALT I), r. 1979 Smlouva o omezení strategických útočných zbraní (SALT II).

16.3.5. Osmdesátá léta a konec konfliktu Počátkem osmdesátých let je již Sovětský svaz na pokraji hospodářského krachu – neustálé a stále se zvyšující výdaje na zbrojení (více než polovina HDP, USA dávají okolo 10%). Roku 1981 krize v Polsku vyústila v povstání, které následně vedlo k založení hnutí Solidarita, které sehrálo zásadní úlohu při rozpadu Východního bloku.

Americký prezident Raegan navíc roku 1983 (poté, co SSSR odmítlo návrh na zrušení jader-ných zbraní) ohlásil politiku tzv. „hvězdných válek“ (SDI – strategice obranná iniciativa), podle níž se zbrojení rozšiřovalo i mimo Zemi. I přes značný odpor veřejnosti nakonec Rae-ganův plán uspěl a tak usedl s Gorbačovem za jednací stůl – r. 1987 byla podepsána Smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu, tzv.“nultá varianta“.

1989: Na konferenci na Maltě se Raegan s Gorbačovem dohodli o ukončení sporů, východní blok však již neměl dlouhou budoucnost. Ještě téhož roku proběhly protikomunistické revo-luce ve většině zemí Východního bloku a k moci se zde dostaly pluralitní režimy.

1990: Spojení Německa, pád Berlínské zdi (1989).

1991: Rozpad Sovětského svazu.

16.4. Studená válka – dopady Rozdělení světa na Západ a Východ a jejich vzájemné zápolení usměrňovaly veškeré politické dění v druhé polovině 20. století a logicky tak předurčily i další vývoj. V současné době se bývalé země Východního bloku začleňují mezi kapitalistické státy, například i do Evropské Unie (stejně jako Rakousko a Finsko, které byly za existence bipolarity vázány povinnou ne-utralitou).

V některých státech (Čína, Kuba) se komunistkou režimy stále drží u moci, o existenci bipo-lárního světa se však již nedá hovořit. Studená válka, soutěž na velmocenské úrovni, skončila spolu s odchodem Sovětského svazu na přelomu 80. a 90. let.

 16. Poválečné uspořádání světa    66  

16.5. Dekolonizace Od objevení Ameriky r. 1492 nastala postupně obrovská expanze evropských velmocí do zá-moří, kde si stanovily své kolonie. Ty byly zdrojem surovin, ale i levné pracovní síly a později i odbytiště produktů z metropole, tedy mateřské země. Postupná kolonizace na západ (Severní a Latinská Amerika) a na východ (Indie, Indočína a posléze i Afrika) začala utvářet světové dějiny.

Forma nadvlády měla nesčetně mnoho tváří, lišících se většinou vždy podle metropole. Jed-nalo se o korunní kolonie, závislá území přímo pod vládou mateřské země nebo například v případě Indie území pod správou nějaké původně obchodní společnosti, která však násled-ně rozšířila svůj okruh činnosti i do správního nebo např. justičního a vojenského sektoru (britská Východoindická Společnost).

Nerovnoměrné rozpoložení sil mezi kolonií a metropolí vedlo k prohlubování rozdílů. Ty se v konečném důsledku musely projevit odporem obyvatel proti nadvládě, což se ve většině pří-padů stalo; tyto rozdíly panují až do dneška (po rozdělení světa na bohatý sever = metro-pole a chudý jih = kolonie).

16.5.1. Dálný východ První vlna dekolonizace proběhla po druhé světové válce v Asii (v Latinské Americe se státy osamostatnily již počátkem 19. století), a to v největší kolonii všech dob, britské Indii. Po dlouhých snahách (již z první poloviny století) byl r. 1947 konečně splněn sen mnoha Indů, M. Gandhího a D. Néhrúa. Osamostatnění se však neobešlo bez krveprolití mezi muslimy a hinduisty, které měly za následek genocidu a masivní exodus obojího obyvatelstva a v konečném důsledku vedlo na rozdělení země na Indii a Pákistán. Od toho se r. 1971 odtrhl Východní Pákistán, přejmenovaný na Bangladéš.

Situace na Zadní Indii byla poněkud složitější. Barmy se Británie vzdala r. 1948, Thajsko se po celou dobu zdárně bránilo veškerým imperiálním snahám evropských velmocí. Malajsie získala naprostou suverenitu (na britském Společenství) r. 1957; Kambodža na Francii tři roky před tím, Laos (pův. Siam) byl většinově samostatný po celou dobu. Vietnam si samo-statnost na Francii vybojoval během krvavé občanské války (1945-54), po níž byl na Ženevské konferenci rozdělen na komunistický sever a nekomunistický jih. Indonésie si nezávislost na Nizozemí vybojovala r. 1949, obě Korey na Japonsku po válce r. 1948.

16.5.2. Blízký a Střední východ Většina států na Blízkém východě a ve střední Asii byla samostatnými, v oblasti Syropalestiny se státy domohly nezávislosti (na Británii a Francii) hned po válce. Izrael byl vyhlášen jako židovský stát r. 1948 (do té doby kondominium Francie a Velké Británie). Zdejší situace po zbytek 20. století utvářela vztahy mezi „evropským“ a „arabským“ světem. Kypr získal nezá-vislost r. 1960, zde však nastaly další konflikty.

 16. Poválečné uspořádání světa    67  

ve válce r. 1993.

16.5.3. Afrika Libérie a Etiopie nebyly koloni-zovány, Maroko, Tunisko a Súdán byly samostatné od r. 1956 (první „černý“ stát, Ghana 1957). „Zlatá léta Afriky“ při-šla počátkem 60. let: r. 1960 byla hromadně vyhlášena nezá-vislost francouzských kolonií (vyjma Alžírska, které o ni bo-jovala až do r. 1962). Britské ko-lonie postupně následovaly v 1. polovině 60. let. Zvláštní posta-vení má Jihoafrická unie, samo-statná již po 1. světové válce. Později byly osamostatněny Namibie (JAR zde ukončila okupace r. 1990) a Eritrea, kte-rá si vybojovala nezávislost na Etiopii

16.6. Země třetího světa Tento pojem použil poprvé francouzský demograf A. Sauvy pro označení zemí, které po pola-rizaci světa na západ a východ zůstaly „neutrální“, nebo se alespoň nehlásily k žádné z těchto politik. K těmto zemím se v prvé řadě řadily nově osamostatněné státy. Hlavní slovo mezi nimi měla pravděpodobně Indie, největší ekonomika z nepolarizovaných zemí; nedá se však říci, že by spolu byly země nějak výrazně svázány a vytvořily třetí blok.

R. 1955 probíhá na indonéské Jávě Bandungská konference, které se zůčastnilo 24 asij-ských a afrických (ne všechny již byly samostatné) zemí. Účelem setkání bylo spojení proti oboum blokům a navázání se do třetího „protipólu“.

R. 1961 svolávají Indie, Jugoslávie a Egypt konferenci „nezávislých zemí“ do Bělehradu a zakládají Hnutí nezúčastněných států. Hlavními protagonisty jsou Tito, Násir a Néhrú; r. 1961 má hnutí již 31 členů. Další posilování pozice nepolarizovaných států přichází se zvyšo-váním jejich počtu a postupnému zestabilňování jejich režimů. Dá se sem mimo jiné řadit i Arabská liga, Írán, Pákistán, některé jihoamerické a většina afrických zemí. V roce 1993 se počet členů udává na 108, avšak s koncem studené války jejich soudržnost upadá.

Po ukončení studené války se význam pojmu vytratil, nicméně zůstal i nadále užíván, neboť tyto státy (nezávisle na politické neutralitě) patřily k těm zaostalejším – tzv. rozvojové stá-ty. V současné době, kdy je zeměkoule rozdělena na bohatý sever a chudý jih, drtivá většina někdejších zemí třetího světa náleží právě k jihu.

 17. Integrace Evropy    68  

17. Integrace Evropy Po zvěrstvech 2. světové války se obzvláště v Evropě projevila snaha o preventivní ochranu před dalším konfliktem podobného ražení. Německo bylo rozděleno do čtyř okupačních zón a byla snaha o jeho demilitarizaci a přičlenění k mezinárodním organizacím.

Částečnou roli sehrála OSN jako nástupce po neúspěšné Společnosti národů, nicméně vnika-ly i smlouvy regionální, které se snažily o bližší integraci. Jako výsledek rozdělení světa na východ a západ vznikly vojenské pakty (NATO r. 1949 a Varšavská smlouva r. 1955) a ná-sledně svazky hospodářské (RVHP na východě r. 1949), které se na západě vyvíjely následov-ně:

17.1. Evropská společenství 1951 – Založeno Evropské společenství uhlí a oceli (ECSC), a to státy Beneluxu, Francií, Německem (západní tři dependenty) a Itálií. Snaha o vzájemné propojení a ome-zení ocelářského průmyslu (kvůli zbrojení).

1957 – V Římě založen EurAtom a Evropské hospodářské společenství (EEC). Stej-nými zakládajícími státy za účelem vědecké a hospodářské spolupráce.

1960 – Založeno Evropské sdružení volného obchodu (EFTA), které sdružovalo státy, které nemohly nebo nechtěly do EHS (především Velká Británie a severské státy, dnes zůstalo jen Norsko, Švýcarsko, Island a Lichtenštejnsko).

1965 – Podepsána tzv. Slučovací smlouva, která integruje ECSC, EEC a EurAtom do Evrop-ských spolešenstev (EC).

1978 – Vznik Evropského měnového systému (po navázání měn jednotlivých států r. 1972) a založení jednotky ECU.

17.2. Evropská unie 1993 – Smlouva o Evropské unii, která přeorganizovává dosavadní společenství: ta se řadí do prvního pilíře, druhým je společná zahraniční a bezpečnostní politika a třetím záležitosti vni-tra (především justice). Společné orgány získávají nové pravomoci.

1995 – Praktikován Schengenský prostor, který ubírá charakteru národním hranicím.

2002 – Hotovostní Euro (návaznost na ECU) se dostává do oběhu.

2009 – Lisabonská smlouva uvedena v platnost (rozšíření pravomocí unijních orgánů).

Od založení společenstev až do dnešní doby docházelo k postupnému rozšiřování. R. 1973 se připojily Velká Británie, Irsko a Dánsko, r. 1981 Řecko a 1986 (po pádu Salazara i Franca) Portugalsko a Španělsko. Po rozpadu východního bloku se r. 1995 připojily do té doby povin-ně neutrální země, Rakousko a Finsko a s nimi Švédsko. Nejrozsáhlejším rozšířením bylo přijetí mnoha zemí východního bloku r. 2004 a následně r. 2007 ještě Bulharska a Rumun-ska; a to na (zatím – 2011) konečný počet 27 států.