ZÁKLADY PEDOLOGIE A OCHRANY PUDNÍHO FONDU

Ú v o d

Studenti fakulty životního prostředí UJEP v Ústí n.Labem

neměli zatím k dispozici ucelenou a stručnou studijní pomůcku k předmětu p e d o l o g i e . Část přednesené látky studovali z učebnic pedologie z vysoké školy zemědělské v Brně, část z monografie Aplikováné podoznalstvo/Hraško, Bedrna/, ale z převážné části byli odkázáni na své, často nedokonalé poznámky.

Předmět pedologie vyučovaný na Fakultě životního prostředí má částečně odlišný charakter oproti výuce s oborovým pojetím.Vyžaduje interdisciplinární přístupy, proto hlavním vodítkem byl pohled na půdu jako složku životního prostředí .

Při zpracování předkládaného textu bylo využíto oborově zaměřených textů z agronomických fakult,přírodovědecké fakulty UK,stavební fakulty ČVUT, fakulty technologie a ochrany prostředí VŠCHT,dostupných metodických pokynů MZe,MŽP .Významným podkladovým materiálem byly závěrečné zprávy Výzkumného ústavu meliorace a ochrany půdy, jehož kolektivu děkuji za významnou podporu, rovněž i fi Landinfo za technickou korekturu a přípravu publikace k tisku.

Konkretní materiály z kterých bylo při přípravě publikace čerpáno jsou uvedeny v přehledu použité literatury.

Předkládaný text je tedy první aproximací a předpokládám v dalších letech úpravy podle připomínek pedagogů ,pracovníků v oboru i studentů.

Ing Jaroslava Vráblíková CSc

- 1 -

1. PEDOSFÉRA JAKO SLOŽKA PŘÍRODNÍHO PROSTŘEDÍ

1.1. ZÁKLADNÍ POJMY Půdoznalství (německy die Bodenkunde, anglicky Soil science, francouzky la science du sol, rusky počvoveděnije, polsky gleboznavstvo, ukrajinsky gruntoznavstvo), mezinárodně vžitý název pedologie (řecky pedon = země, půda, logos = slovo, nauka), je věda, která se zabývá vznikem, podstatou, vlastnostmi, proměnami a rozšířením půd.

Pedologie je přírodovědecká disciplína, která se zabývá výzkumem půdy ve vazbách na exaktní přírodní vědy (chemie, fyzika), vědy biologické (botanika, zoologie, mikrobiologie), geologické (geologie, geografie, mineralogie, geochemie) a zemědělské (agrotechnika, agrochemie).

Pedologie jako samostatná přírodovědecká disciplína, která má svůj předmět výzkumu - půdu, svoji vlastní výzkumnou metodu, a svůj samostatný vědecký klasifikační systém, se dělí na v š e o b e c n o u a u ž i t o u.

Všeobecná pedologie zahrnuje

1. půdní inventář (stav, vlastnosti a zachování půdy)

2. půdní genetiku (vznik a vývoj půd)

3. půdní systematiku (klasifikace půd z hlediska pedogenetického, regionálního a funkčního)

4. půdní ekologii (stanovištní podmínky půd jako životní prostředí pro rostliny, živočichy a člověka)

U ž i t á, aplikovaná pedologie zabývá se z širokého rámce nauky o půdách pouze praktickými aspekty. Výsledky se využívají v životním prostředí zemědělství, lesnictví, vodním hospodářství, ale i v geologii, archeologii, v lékařství, stavebnictví a pod.

Vývoj názorů na půdu (jako pojem) úzce souvisí s vývojem vědeckých poznatků. V současnosti je můžeme rozdělit do dvou skupin - směr s t a t i c k ý a d y n a m i c k ý.

Statický směr byl formulován na bázi geologie, považuje půdu za mrtvou směs povrchových úlomků hornin, odumřelých ústrojných zbytků v různém stupni rozkladu.

Statická definice půdy nezohledňuje vývoj půdy a její vztah k prostředí, ve kterém vznikala. Odpovídá spíše charakteristice zeminy, tedy části půdního těla, která byla vyjmuta z přírodního komplexu.

Odlišnost pojmů p ů d a a z e m i n a vyplývá z rozdílného přístupu k jejich třídění. Základní jednotkou klasifikace zemin je půdní druh (zemina písčitá, hlinitá, jílovitá). Při klasifikaci půd podle jejich geneze je základní klasifikační jednotkou půdní typ (černozem, hnědozem, oglejená půda a pod.). Termín půda má širší význam jak zemina a používá se tam, kde se jedná o přírodní útvar v jeho přirozeném útvaru v terénu. Termín zemina se používá v technických disciplínách (stavebnictví, vodohospodářské a krajinné meliorace, mechanika zemin a pod.).

Půda je zákonitě uspořádané přírodní tělo, schopné vývoje, které se stále mění - žije. Půda je ta část litosféry, po kterou probíhají půdotvorné procesy (pedosféra). Posuzujeme ji podle svislého řezu půdou - půdního profilu. Půdní profil se skládá z více druhů zemin.

Dynamický směr charakterizuje půdu jako samostatný přírodně-historický útvar, který vzniká a vyvíjí se z povrchových zvětralin zemské kůry, zbytků ústrojenců, zákonitým

- 2 -

procesem na základě působení půdotvorných činitelů, který je schopen zajišťovat životní podmínky organizmům na něm žijícím.

Půda tvoří relativně tenký obal zemské kůry (od několika cm do několika m), který se vyznačuje největší hustotou organizmů, ale i největší intenzitou geochemických procesů.

Z tohoto důvodu nabývá studium procesů v půdě, a pedologie jako věda o půdě, mimořádný význam pro studium vzniku života na zemi a základních zákonitostí, které existují mezi živou a neživou přírodou.

Půdu tedy nutno chápat jako samostatný přírodně-historický útvar, který vznikl v důsledku složitého komplexního působení vnějších (exogenních) činitelů (klima, biologický činitel, relief, podzemní vody) na matečnou horninu (endogenní činitel) v určitém čase. Vzniká tak úplně nová substance, která se částečně podobá žívé hmotě tím, že má látkovou výměnu s prostředím, ale i neživé hmotě tím, že se nerozmnožuje, ale jen obnovuje a při obnově si nezachovává dědičné znaky.

V botanice, zoologii jsou jednotlivá individua samostatná, izolovaná. Na rozdíl od nich půdní těla, půdní individua nemají výrazné hranice ani směrem k hornině, ani vzájemně mezi sebou. Obyčejně jsou charakterizována postupným přechodem. Půdní individuum, neboli p e d o n je výřez pedosféry, je to trojrozměrný útvar od nezměněné horniny až k vrstvě humusu. Rozměry pedonu mohou podle variability kolísat 1-10 m2 plochy a 0,2-2 m hloubky. Půda je nejen trojrozměrný, ale i časový útvar. V historickém sledu navazují na sebe různé procesy, střídají se a vyměňují se. Skládá se z pevné, kapalné a plynné části. Prvou část tvoří minerální látky a organické látky.

Součástí organických jsou neživé (humus, cukry, org. kyseliny...) a živé organizmy (mikro a makro), které v půdě žijí, a které způsobují nejen mechanickou, ale i biogenní restrukci minerální části půdy.

Z potřeby praxe se studium půdního systému rozčlenilo na několik odvozených a v současnosti relativně samostatných disciplín :

- paleopedologie - studuje stavbu půdního profilu do hloubky,

způsoby uspořádání a morfologické stavby půdního profilu, jehož současný stav je odrazem historie střídání působení vnějších činitelů,

- pedofyzika - studuje zákonitosti vodního a tepelného režimu půd, prostorového uspořádání půdní hmoty a fyzikální procesy probíhající v půdě,

- pedochemie - studuje minerální část půdy, zejména půdní novotvary, sekundární minerály, procesy jejich tvorby, podíl na procesech sorpce a desorpce,

- pedogeografie - studuje zákonitosti prostorového uspořádání půdního krytu, přičemž vychází z mapování půdy,

- pedobiologie - studuje organizmy žijící v půdě a jejich úlohu v biogenní restrukci půdy jako celku, zákonitosti výskytu a aktivity organizmů v závislosti od půdního prostředí,

- pedogeneze - studuje stavbu půd v závislosti na komplexu procesů, které v půdě probíhaly a probíhají a snaží se o prognózu vývoje půd při změněných vnějších podmínkách, např. při změněném způsobu obhospodařování.

- 3 -

Historický vývoj věd o půdě Obdobně jako jiné vědní diciplíny, má nauka o půdě - pedologie svůj historický vývoj.

Již před 4000 lety se pokusil YU v Číně o první klasifikaci půd na základě barvy a složení (bylo vyčleněno 5 druhů : 1. "černé půdy" - sev. Čína, 2. "bílé půdy" - v polopouštích záp. Číny, 3. "modré půdy" - v zamokřených oblastech, 4. "červené půdy" - v subtropickém pásmu, 5. "žluté půdy" - v oblasti spraší). V antické literatuře najdeme dělení půdy podle geomorfologických znaků a vhodnosti pěstování, v 19. století s rozvojem přírodních věd vzrostl zájem o půdu jako jejich součást. Pedologie prochází celou řadou etap a směrů.

Půda byla posuzována jako hornina, bez ohledu na půdní organizmy, z různých hledisek - mechanického, geologicko-petrografického, agrofyzikálního, agrochemického, mikrobiologického a pod.

Výzkum byl zaměřen na možnosti praktického využití půd s ohledem na zemědělské a lesní účely.

Postupně se formují 2 směry ve vývoji půdoznalství :

agrogeologický, který charakterizuje půdu jako novou, mladou, kyprou horninu, vznikající přeměnou starších geologických útvarů a rostliny jsou pouze pasívními konzumenty produktů zvětrávání. Půda byla dle těchto názorů mrtvá směs horninových částeček a rostlinných zbytků.

Agrochemický směr - (Thaer, Liebig) rozlišovali v půdě pouze ornici, jako zdroj živin, bez schopnosti vývoje vlastními procesy. A. Thaer předpokládal, že jediným zdrojem rostlinné výživy je humus. J. Liebig naproti tomu tvrdil, že rostliny přijímají z půdy jen minerální látky.

Zásadní zlom ve vývoji pedologie nastal koncem 19. století vystoupením vynikajícího vědce a zakladatele pedologické školy V. V. Dokučájeva (1846-1903). Jeho přínos byl zejména :

- označil hlavní horizonty půd velkými písmeny (A,B,C..),

- definoval hlavní půdní typy, označil je podle lidových názvů (černozem, podzol), které jsou používány mezinárodně i v současnosti,

- objasnil základní zákonitosti vývoje půd (každá půda se vyvíjí působením půdotvorných faktorů a matečné horniny,

- jednotlivé půdní typy nejsou v přírodě rozloženy nahodile, ale zákonitě, což souvisí s podnebnými pásy,

- vypracoval první vědeckou klasifikaci půd na světě.

Základem Dokučajevovy školy je definice půdy jako přírodního útvaru, který je rozšířen po celém zemském povrchu a zákonitě formován. Na nejrůznějších horninách vzniká v dané oblasti vždy určitý zonální (klimatogenní) půdní typ a naopak, na stejném substrátu v různých podnebných podmínkách nevznikají půdy stejné, nýbrž takové, které odpovídají příslušnému klimatickému pásmu - půdy azonální (aklimatogenní), tj. půdy, v nichž podnebí nepůsobilo dosud dostatečně dlouho na mateční horninu. Přecházejí v dalším časovém období v půdy zonální. Vedle zonálních půd ve smyslu horizontálním (pásmovitost), projevuje se i zonálnost ve vertikálním smyslu, dle závislosti půdotvorných procesů na nadmořské výšce.

- 4 -

Krom ruské a sovětské pedologické školy má významné postavení i škola německá. Zakladatelem je E. Ramann. Navazuje na dynamické učení ruské pedologické školy, ale definuje matečnou horninu jako hlavní půdotvornný faktor. Významnými osobnostmi německé školy byli W. L. Kubiena a E. Múckemhauzen. Založili novou půdní systematiku a mikromorfologii.

Dosud měla pedologie aplikaci zejména v zemědělství a lesnictví. Kubiena posuzoval půdy komplexně, plně vystihuje přírodní rozmanitost, ráz stanoviště, pozici ve vývojové řadě a geografické rozšíření. Nebere v úvahu tradiční posuzování půd (zrnitost, chem. rozbory), ale zatřiďuje půdy podle nadřazenosti v systému. Příklad : oddělení (terestrické půdy), třída (podzolové půdy), podtřída (podzoly), typ (podzol), subtyp (železitý podzol), varianta (silně vyvinutý železitý podzol). Dělí půdy do 4 hlavních skupin : terestrické (suchozemské), semiterestrické (v dosahu půdní vody, nebo zaplavované), subhydrické (vodní), rašelinné.

Zavádí zkoumání půd i na základě půdní mikromorfologie bez přeceňování půdních složek, používá půdních výbrusů, mikromorfologii.

V posledním období dochází k silnému rozvinutí americké pedologické školy. Běžně používá půdní výbrusy, sestavuje nové půdní mapy, používá půdní taxonomii, jejímž základem je klasifikace půd pouze na základě kvantitatívního zastoupení hlavních půdních znaků.

V ČR položili základy pedologie J. Kopecký (půdní fyzika, mechanika), V. Novák (geneze a fyzika půdy), J. Spirhanzl (apikace nauky o půdních typech), S. Najmr (pedochemie), V. Kosil (systematická pedologie).

Středisky pedologického výzkumu dnes jsou katedry půdoznalství na vysokých školách zemědělských, lesnických, stavebních a přírodovědných (geologicko, geografických směrech). Významnou úlohu hrají v rozvoji oboru i specializované výzkumné ústavy (VÚMOP a odborná pracoviště ÚKZÚR i nově zakládané specializované soukromé firmy).

Současný rozvoj pedologie reprezentuje Mezinárodní pedologická společnost, jejímž je ČR členem.

Význam půdy pro lidstvo je zdůrazněn i v Evropské chartě o půdě, která byla vyhlášena v r. 1972 Evropskou radou (Consil of Europe). Definuje význam půdy pro člověka a přírodní prostředí takto :

1. Půda je jedním z nejdrahocennějších vlastnictví lidstva. Umožňuje život na zemském povrchu rostlinám, živočichům i člověku.

2. Půda je omezený zdroj, který se snadno ničí.

3. Průmyslová společnost používá půdu pro zemědělství stejně jako pro průmysl a ostatní účely. Politika regionálního plánování musí být v souladu s vlastnostmi půdy a dnešními i budoucími potřebami společnosti.

4. Zemědělci a lesníci musí aplikovat metody, které chrání kvalitu půdy.

5. Půda se musí chránit proti erozi.

6. Půda se musí chránit před znečištěním, kontaminací.

7. Rozvoj urbanizmu musí být plánován tak, aby způsoboval co nejmenší škody sousedním oblastem.

- 5 -

8. V procesu zpracování inženýrských projektů se musí zhodnotit vlivy na půdu, aby se do ceny a nákladů mohla zahrnout přiměřená ochranná a asanační opatření.

9. Soupis všech zdrojů půdy je nepostradatelný.

1O. K zajištění širokého využívání a ochrany půdy se požaduje další výzkum a interdisciplinární spolupráce.

11. Ochrana půdy se musí vyučovat na všech úrovních a stále víc se musí udržovat pozornost veřejnosti o ni.

12. Vlády a úřední orgány musí účelně plánovat a spravovat zdroje půdy.

přep sané

1.2 P o s t a v e n í p ů d y v p ř í r o d ě a j e j í v ý z n a m Půda má na zemském povrchu svoje stálé ,specifické místo vyvinula se v prostoru ,kde se stýkají a navzájem prolínají litosféra,atmosfera,hydrosfera, a biosfera.Je to ve vztahu k ostatním geosférám velmi složitý otevřený systém, ale i realativně samostatný se schopností autoregulace vnitřních procesů. Je spojnicí mezi minerální a organickou, mezi mrtvou a živou přírodou.

Půdní pokryv můžeme označit za jednu z geosfer " p e d o s f e r u ". Pedosféra se definuje jako samostatný přírodní útvar,který vznikl transformací vrchní části zemské kůry působením organizmů na horniny za účasti vzduchu, vody a sluněční radiace.Aktivní účastí na výměně ,přeměně a akumulaci látek a energie na naší planetě se pedosfera významě podílí na určování skladby,vlastností a dějů v litosfeře, hydrosfeře atmosfeře a biosfeře.I když je pedosfera v porovnání s ostatnímui geosferami Země nejméně mocná, má pro rozvoj přírodního prostředí neobyčejný význam,.

1.2.1. Půda a akumulace energie Půda je hlavní součástí prostředí vyšších rostlin.Tím, že poskytuje zeleným rostlinám minerální látky, vodu, oxid uhličitý a dusík umožnuje rostlinám v procesu fotosyntézy akumulovat ve formě organické hmoty značné množství sluneční energie.Odumřelá těla organizmů se dostávají do půdy a stávají se hlavním zdrojem humusu a tím i energie,která se postupně mineralizací transformuje a uvolnuje pro nové pokolení organizmů.Spalováním gweologických zásob organické hmoty / uhlí ,rašelina, ropa / se využívá asi 16.10 12 kWhenergie.V porovnání s energii organické hmoty jsou ostatní zdroje nepatrné, a lze ppředpokládat, že hlavním dodavatelem transformované sluneční energie bude soustava půda-======== rostlinstvo.

- 6 -

1.2.2. Půda a biosfera I když biosfera sahá do výšky několika desítek km a do hloubky několika km v litosfěře,život většiny rostlin, živočichů i mikroorganizmů se soustředuje především na pedosferu.

Půda je místem hromadění biogenních prvků,které jsou nezbytné pro zachování a obnovu života.Půda je bezprostředním zdrojem živin pro rostliny / C,N, biogenní prvky/,uvolnují se a z organické i minerální části půdní hmoty mají formu přístupnou rostlinám.Zásobuje rostliny vodou.

Půda je neoddělitelnou součástí systému

půda ==== rostlina ==== živočišstvo ====lidstvo

a tím biologického oběhu látek a energií.

Rozsáhlý proces tvorby rostlinné hmoty ,akumulace a přeměny organické hmoty na povrchu Země, formování h u m o s f é r y je nejdůležitější hybnou silou vývoje půd a jejich úrodnosti.

1.2.3. Půda a litosfera Povrchové horizonty litosfery podléhají zvětrávacím procesům. Kompaktní horniny se rozpadají, kůra zvětrávání umožnuje jejich osídlení organizmy a začátek půdotvorního procesu. Neustálý vývoj organizmů a půd na povrchu Země se uskutečnuje miliardy roků,proto se může půda aktivně zapojit do geofyzikálního a biogeochemického vývoje naší planety.

zvětrávání půdotv. proces

litosfera kůra zvětrávání půda

/hornina/sedimentace / substrát / geolog. transport eroze

Půdotvorné procesy, půdy spolu s rostlinným krytem v jednotlivých geologických dobách zformovaly specifické útvary - sedimenty různých typů / mořské, jezerní říční, ledovcové, solí,fosfátů../ ,rašeliny, uhlí , ropu, rudy,kaolin. hlíny a pod .

Sedimentární horniny jsou hlavním půdotvorným substrátem současných půd.

1.2.4 Půda a atmosfera Složení atmosfery,zejména její přázemní vrstva je do značné míry pod vlivem činnosti organizmů a půdy.Dynamika kyslíku ,oxydu uhlišitého,N,H, a vodních par má přímý vztah k soustavě

půda...mikroorganizmy... vyšší rostl.... živočiš..... atmosfera

Mezi půdou a atmosferou se uskutečnuje soustavná výměna vzduchu.Z půdy se dostává do atmosfery CO2 NH3 NOx N,H2 S . CH4 .Z atmosfery do půdy naopak O.Za vegetaci se

uvolní v půdě asi 12.000kg / asi 6000 m 3 / CO2 , na 1 ha.Z toho připadaji 2/3 na rozklůadnou činnost mikroorganizmů a 1/3 na dýchání kořenů rostlin. Produkce kyslíku a CO 2 je spjatá s existencí a činností půdních organizmů a zelených rostlin. Obdobně N z atmosfery je spjat s tvorbou a rozkladem rostlinných a živočišných bílkovin.

- 7 -

1.2.5. Půda a hydrosfera Půdní vláha a hydrofyzik. vlastnosti určují účast půdy na koloběhu vody v přírodě a na chemizmus hydrosfery.Propustnost půdy umožnuje půdě přijímat atmosferické srážky a usměrnovat jejich další pohyb, spotřebu a chemické působení. Část srážek se vrací formou půdního výparu a transpirací rostlin do atmosfery.Půda se podílí na obohacování vodních toků ,moří o vodorozpustné látky, soli, humínové kyseliny a minerální částice různé disperzity,. Chemizmus hydrosfery je odrazem chemizmu příslušného půdního pokryvu a jeho půdotvorného procesu.

1.3. P ů DA – SLOŽKA ŽIVOTNÍHO PROSTRĚDÍ

1.3.1.Obecná charakteristika Půda není jen základním výrobním prostředkem v zemědělství a lesnictví, významným přírodním zdrojem a bohatstvím společnosti ,ale je i význanou součásti životního prostředí.

Vzniká a vyvíjí se ve styku a vzájemného působení litosfery, atmosfery,hydrosfery a biosfery /přírodního prostředí / ale i působením člověka jako zvláštního půdotvorného činitele /antropogenizace půd, antropogenní prostředí/.Proto ji lze nazvat srdcem životního prostředí.Tak jak ovlivnují složky živ.prostředí / včetně člověka / půdu ,tak i půda působí zpětně na ostatní s ložky,Jedná se o vzájemné ovlivnování,zásah do jedné složky ekosystému je zásahem do ekosystému jako celku./ Na př. vykácení lesů člověkem mělo dopad na zničení půdního krytu,s negativním dopadem na hydrosferu, litosferu i atmosferu /.

Půda jako složka přírodního a umělého prostředí společně s atmosferou a hydrosferou vytváří základní článek ekosystému. Z fyzikálního pohledu přijímá půda tok látek a energie ,který dopadá na zemský povrch,část z nich přetvářá, část předává jiným geosferám.

Negativní jevy, před kterými je třeba půdu chránit jsou nevědomými či vědomými zásahy případně přirozenými procesy,které bud snižují úrodnost půdy, nebo omezují plnění její přirozené funkce - produkce organické hmoty. Od vzduchu i vody se odlišuje tím, že je plně svázána s určitým prostředím a má pevnou fázi.Z tohoto důvodu existuje nebezpečí trvalého a progresivně se stupnujícího působení nahromaděných nečistot,které se dostaly do půdy.Proudění vzduchu i pohyb vody umožní rozředování a očištování těchto složek od nečistot, znečištování půdy má poměrně trvalý a dlouhodobý charakter.

Půda má ze všech složek nejvíce fungující filtrační,hygienický a asanační charakter. Na půdě a v půdě deponujeme řadu komunálních a průmyslových odpadů.Zapravujeme do ní exkrementy z chovu zvířat, i odpady z velkých sídelních aglomerací.Přes půdu se filtruje a očištuje voda z nádrží i toků.Proto úsilí o zachování biologicky činné a chemicky aktivní a fyzikálně příznivé vody má nesmírný celospolečenský význam.

Negativní i pozitivní vliv prostředí na půdu se v ní uchovává delší čas.Proto při zhoršování vlastností půdního fondu je třeba přikročit k jeho ochraně.

Návrhy na ochranu a úpravu půdního fondu musí být součástí bioprojektů úpravy krajiny,které v rámci ekoprojektů vybraných území představují biologické a technické řešení na vzniku vyvážené krajiny jako složky životního prostředí.

- 8 -

1 3.2.Vliv člověka na půdu a jeho důsledky Pozitivní i negativní vliv využívání a obhospodařování půdy má bezprostřední zpětný vliv na životní prostředí.V podmínkách intentivního rozvoje společnosti a využívání půdního fondu jsou důsledky změn ekologických faktorů mnohem větší než při extenzivním vývoji společnosti.Důsledkem intenzifikace průmyslové i zemědělské produkce a zvyšováním počtu obyvatel se přesouvá obrovské množství nerostných surovin, hornin i půdní hmoty.Urbanizace krajiny, výstavba dopravní sítě,trativodů, meliorace, technické úpravy pozemků mění celý charakter a strukturu krajiny.

Pozitivní působení člověka na půdu se současným zlepšováním životního prostředí spočívá v jejím rozumném využívání a postupněm zvyšováníjejí úrodnosti. Úrodná půda působí v krajině příznivě na vytváření zdravého životního prostředí. K omezení exploatačních vlivů na půdu a krajinu byly zřízeny chráněné krajinné oblasti.

Negativní působení člověka na půdu se současným zhoršením přírodního a životního prostředí spočívá především ve znehodnocení /znečištění /půdy a ve zničení /devastaci/půdy. Znečištění půdy na rozdíl od znečištění ostatních složek ŽP má určité specifikum v tom, že jej nemůžeme okamžitě pozorovat,ani smyslově vnímat.Projevuje se skrytě,proto počáteční stadia se dají jen těžko kontrolovat.Znečištění půdy se projevuje i nepřímo snížením produkce a zhoršením kvality produkce.Některé druhy znečištění dokáže půda likvidovat sama,chemickými a biologickými procesy, /sloučeniny S,N /,jiné druhy dokáže pouze eliminovat/těžké kovy, arsen,hořčík/.Znečištění půdy zapřičinuje zejména průmyslová činnost /nepřímé působení prostřednictvím ovzduší/.

Podle negativního vlivu na půdu Hraško udává následující přehled průmyslových emisí s postupně klesajícím negativním působením: magnezitové-fluorové-arsenové-siřičité- cementárenské-nitrozní plyny- popílky bez toxických komponentů.

Přímé znečištění vzniká při hospodaření na půdě únikem ropných produktů,organických kyselin ze siláže,nadměrnými dávkami močuvky i průmyslových hnojiv,aplikací těžce rozložitelných pesticidů.

K devastaci-zničení půdy dochází především rozrušením a transportem půdy,/větrná a vodní eroze,zesuvy,a jiné destrukční procesy/,nebo vyřazením půdy z biologického látkového koloběhu likvidací rostlinstva, odstraněním vrchní vrstvy půdy,nebo celého profilu/ devastace jako důsledek těžby surovin,skládkami, výstavbou na půdě a pod. Na znehodnocení i zničení půdy člověkem se podílejí především následující činnosti:

c h e m i z a c e , f y z . d e s t r u k c e, u r b a n i z a c e,l i k v i d a c e o d p a d u.

Chemizace- do půdy se dostávají chemické látky nezemědělskou i zemědělskou činností /vliv imisí,agrochemikálie ,průmyslová hnojiva,látky na ochranu rostlin /.

Fyzikální destrukce půdy představuje její rozrušení vodní i větrnou erozí,ale i nesprávný způsob obdělávání a využívání půdy,těžká mechanizace.

Urbanizace- přímé ničení půdy jako důsledek výstavby sídel i průmyslových závodů,komunikačních staveb.

Likvidace odpadu výrazně zasahuje do ochrany ŽP a bezprostředně se dotýká využívání půdního fondu.Dochází k záborům půdy pro haldy, odkaliště a pro výstavbu skládek odpadu.Budování skládek odpadu vyžaduje splnění zvláštních geologických i pedologických podmínek.

- 9 -

1.4. ÚRODNOST PůDY

1.4.1. Základní charakteristika Vznik a vývoj půdy podminují formování její základní vlastnosti - ú r o d n o s t i , která je hlavním kvalitativním znakem půdy a odlišuje půdu od horniny. Úrodnost půdy je schopnost poskytovat úrodu, rostlinnou produkci.Souvisí se schopností půdyvytvářet optimální podmínky pro růst a vývoj rostlin v době vegetace,což je závislé od hloubky kyprého, fyziologicky účinného profilu,od zásoby přístupných živin,příznivých podmínek vzdušného, vodního a tepelného režimu, biologického života v půdě a dalších faktorů.

Podíl úrodnosti půdy na vytváření určité výše úrody závisí od schopnosti půdy nepřetržitě a podle potřeby přivádět ke kořenům rostlin živiny, vodu,udržovat dostatečný obsah kyslíku a CO2 v půdním vzduchu,a pod.

Půdní úrodnost je ovlivnována: genetickým půdním typem, půdním druhem,hloubkou půdy a ornice, strukturou půdy, minerální silou půdy,půdní reakcí, sorbční kapacitou,množstvím a kvalitou humusu,mikrobielní činností, hladinou podzemní vody,kofigurací terenu a pod.

Podle úrodnosti můžeme půdní t y p y hodnotit takto:

středně až velmi úrodné: černozemně, nivní půdy, hnědozemně

málo až středně úrodné: illimerizované půdy,il. a oglejené

hnědozemě, zamokřené lužní a nivní půdy, antropogenní půdy,

máloúrodné až neúrodné jsou glejové půdy, rašelinové půdy ,rendziny na pevných horninách , podzoly.

Podle úrodnosti hodnotíme půdní d r u h y následovně :

s nejnižší úrodností půdy - kamenité,/ nedostatek jemnozrné frakce, nízká sorbční schopnost,vysoká vysychavost /, dále pak písčité a jílovité/extremně nepříznivý vodní a vzdušný režim Nejúrodnější jsou hlinité, s větším obsahem prachových částic.

Úrodné půdy mají takovou strukturu a fyzikální stav, který zabezpečuje optimální poměr vody a vzduchu v půdě.Nejpříznivější stav odpovídá 2/3 obsahu vody v porech. Úrodné půdy jsou kypré, propustné pro vodu, ale zároveň vododržné.

Minerální sílu půd určuje původ horniny,její mineralogické a chemické složení.Minerální silou rozumíme zastoupení zvětralých minerálů a potenciální množství živin v nich.

Podle chemického složení úrodnější jsou půdy obsahující karbonáty, než kyselé s nenasyceným sorbčním komplexem. Množství humusu je důležitým činitelem půdní úrodnosti, bohaté na humus, s příznivým poměrem huminových kyselin,a fulvokyselin,s bohatě vyvinutou mikroflorou jsou velmi úrodné.

Množství sluneční energie a s tím spojený tepelný režim ovlivnuje ůrodnost půd,závisí na poloze půdy v terénu/ jižní expozice/,hlubší půdy jsou úrodnější jako půdy svahů erozně ohrožené.

Vliv podzemní vody závisí od její kvality a hloubky hladiny pod povrchem /neúrodné- zamokřené silně mineraliz., podzemní vody nad 1000mg rozp. solí jsou příčinou zasolování půdy./

- 10 -

1.4.2. Třídění půdní úrodnosti Úrodnost půdy je výsledkem působení přírodních činitelů, kteří určují vznik a vývoj půd, jako i jejich způsob obhospodařování.

Úrodnost se dělí na p o t e n c i á l n í /přirozenou/, a s k u t e č n o u / efektivní/. Potenciální, přirozená úrodnost je podmíněna genetickýnm vývojem půd působením přírod. činitelů, mateční horniny, klimatu, organizmů a reliefu v půdotvorném procesu. Potenciální úrodnost je podmíněna půdním typem na přirodním stanovišti. Skutečná úrodnost je výsledkem působení člověka na půdu celým souborem agrotechnických opatření. Zúrodnovacími opatřeními, obdělávání, hnojením se mění potenciální úrodnost na efektivní.

1.5. SLOŽENÍ PÚD Půda se skládá z anorganické a organické složky, půdní vody a půdního vzduchu .Jednotlivé komponenty jsou v různě proměnlivém poměru a složení, vzájemně jsou pevně spjaty.

1.5.1.Anorganická komponenta Podstatnou část půdní hmoty tvoří minerální podíl /95-99 % / Anorganická část reprezentuje /s vyjimkou rašeliných půd/ dominantní složku pevné půdní substance. Formuje se z různých hornin nacházejících se v povrchových vrstvách zemské kůry. Horniny rúzného původu se skládají z nerostů,které se vyznačují pestrým chemickým složením.Toto chemické složení má bezprostřední vliv nejen na skladbu zemské kůry, ale i na chemické složení půd. Zemská kůra se vyznačuje velmi nevyváženým složením co do zastoupení jednotlivých prvků. Z 92 přirozeně se vyskytujících prvků je jich pouze 8 s podílem vyšším jak 1 % ,což vyplývá z následujícího přehledu: v %

O Si Al Fe Ca Na K Mg ost.

-----------------------------------------------------------

46.6 27.7 8.1 5.0 3.7 2.8 2.6 2.1 1.4

Porovnáme-li s tímto přehledem potřebu prvků pro vegetaci je zde výrazná odlišnost.Rostliny potřebují 16 nezbytných makro- a mikroelementů:

C O H N P K Ca Mg S Fe B Mo Cl Mn Cu Zn

Z uvedeného je patrno,že chceme-li půdu intenzivně využívat pro produkci rostlin musíme do půdy vracet živiny, které rostliny odebraly a ty, které v půdě chyběly pro nepříznivé složení původních matečných hornin.

Prvé tři dostávají rostliny prostřednictvím vody a CO2 a se zbývajících 13 jsou v zemské kůře zastoupeny pouze 4 v množství větším jak 1 %. Těměř 90 % zemské kůry je tvořeno prvky, které z fysiologického hlediska nejsou prvořadé.

Rozkladem horninotvorných minerálů se uvolňují do půdního roztoku prvky, které jsou k dispozici rostlinám.Z makroelementů které se uvolnují z hornin /respektive s nerostů / jsou nejdůležitější Ca,Mg,K a P.

V á p n í k - je zastoupen především v kalcitu,apatitu, dolomitu, granátu,,magnezitu , amfibolu atd.,

H o ř č í k - obsahuje zejména olivín, dolomit, serpentiny, chlotit,biotit a pod

D r a s l í k - je zastoupen v leucitu, ortoklasu,sanidinu, biotitu ,nefelinu a pod.

- 11 -

F o s f o r - pochází z rozkladu apatitu, vivianitu a pod.

Podle obsahu živin v půdě lze horniny rozdělit do skupin t.zv. m i n e r á l n í s í l y. Podstatný není jen celkový obsah živin, ale i harmonický poměr v zastoupení prvků.Pro pěstování rostlin není příznivější půda ,která má vysoký obsah něktrého z uvedených prvků /na př.Ca,nebo Mg/ , a nedostatek dalšího / na př. K,neb P /ale ta, která je má vyváženy a v přiměřeném množství.

V našich klimatických podmínkách dělíme půdy dle minerálního bohatství horniny na:

Minerálně velmi bohaté půdy -- jsou to půdy bohatě zásobené živinami, vyskytující se zejména na melafyrech, čedičích,

a jejich tufech,na slínech, na slinitých vápencích

Minerálně bohaté -jsou zastoupeny na př. na spraších

na jemných nivních uloženinách,vápenitých pískovcích, písčitých slínech, vápencích, dolomitech.

Minerálně středně silné půdy vyskytují se obvykle na žulách,rulách, púskovcích,jílovitých břidlicích, sprašových hlínách a pod.

Minerálně slabé půdy se vyskytují na pískovcích, vátých píscích,svorech a pod.

Minerálně chudé půdy -se vyskytují na křemencích,křemenných štěrcích, křemenných vátých píscích a pod.

1.5.2. Třídění hornin a jejich charakteristika Litosfera se skládá z hornin,které jsou hlavním činitelem geologických procesů a tím i procesů tvorby půd. Horniny představují směs minerálů a podle charakteru jejich vzniku vyčlenujeme 3 hlavní skupiny :

- vyvřeliny / eruptivní,magmatické /

- usazeniny /sedimentační /

- přeměněné / metamorfované /

Na tvorbě půd se více než z 80 % podílejí usazené horniny, které vyplnují nížiny a kotliny.Vyvřelé / cca13 % / a přeměněné horniny / cca 7 % /se vyskytují zpravidla ve vyšších polohách a jsou substrátem převážně lesních půd. Usazené horniny /sedimenty/ jsou nejrozšířenějšími horninami, proto mají největší význam pro tvorbu půd. Vznikly transportem produktů zvětrávání /detritů/ vyvřelých a přeměněných hornin činností vnějších geologických faktorů- vody,větrů, ledovců, biologickou činností a chemickou cestou.

Podle způsobu vzniku a původu materiálu rozlišujeme 4 hlavní

skupiny usazených hornin:

1. mechanické- ulomkové sedimenty.Skládají se z úlomků různé velikosti a vznikly mechanickým a chemickým rozkladem starších hornin / vyvřelých přemeněných i starších sedimentárních / Transport zvětraliny se uskutečnil působením vody, větru, ledovce, biologickou činností a chemickou cestou v inundačních oblastech vodních toků,v jezerech, mořích v blízkosti ploch s větrnou erozí,

2.Chemické sedimenty- vznikly sedimentací minerálních látek rozpuštěných ve vodách po předchozím vysrážení.Hlavním činitelem vyluhování vodorozpustných látek z hornin přemistování a sedimentace jsou v o d y- podzemní,říční jezerní i mořské.

- 12 -

3.Biogenní / organogenní / sedimenty se skládají z minerálních a organických součástek.Zformovaly se rovněž vlivem vody.

4.Smíšené sedimenty vznikly promíšením sedimentárního materiálu různorodého původu, mechanického a organického. Charakteristickým znakem sedimentů je vrstevnatost, velmi pestré mineralogické a chemické složení,různorodost ve velikosti a tvaru úlomků.Podle velikosti mechanických úlomků mohou sedimenty mít psefitickou,psamitickou a pelitickou strukturu.

Psefity - nad 2 mmm- nezpevněné : sutě,stěrky

zpevněné :slepence, brekcie

psamity- 2 mmm-0.05 mm nezpevněné: písky

zpevněné: púskovce, křemence,arkozy,

pelity - pod 0.05 mm- spraše, hlíny

pod 0.01 - jíly, lupky /nezpevněné /

- jílové břidlice / zpevněné/

Nejrozšířenějším půdotvorným sedimentem jsou spraše.Jsou to větrem naváté hlíny,které se vyznačují vysokým obsahem prachových částic/ 45-60 % /s obsahem CaCO3.V mineralogickém složení převládají křemen a živce.Důležitou součastí je i kalcit/forma zrnek nebo povlaků ,žilek i t,zv pseudomycelia /.

Obsah CaCO3 ve spraších je velmi různý.Obsah karbonátů se snižuje postupným jejich vyluhováním . Spraše chudé na CaCO3 se měnily na sprašové hlíny.Uhličitan vápenatý vyluhovaný z povrchových vrstev se vysrážel ve větších hloubkách v podobě cicvárú a konkrekcií.Typickými znaky spraší jsou: zrnitostní složení,přítomnost CaCO3,plavá až světlehnědá barva,,homogenní textura,takže spraše nejsou zvrstvené. Formovaly se eolitickou činností v pleistoceně v jednotlivých ledových obdobích. Příznivé fyzikální a chemické vlastnosti spraší vytváří předpoklady pro vznik úrodných půd jako jsou černozemě a hnědozemě. Zvýšením vlhkosti dochází k rozpouštění a vyplavování CaCO3 ze sprašového materiálu.Nastává jeho degradace,uskutečnuje se hydrolytický rozklad primárních minerálů,vznikají sprašové hlíny. /vysoký obsah jílu,vysoká mocnost / V rozsáhlých plochých terénech vznikají eluviální hlíny /zvětráním pevných hornin a ukládáním zvětraliny na původním místě.,složení odpovídá charakteru původní horniny /.

Deluviální /svahové / hlíny vznikly odnosem zvětralého materiálu po svahu.Svahoviny mají různou zrnitost,mineralogické i chemické složení,podle výchozého materiálu a délky transportu/větší mocnost ve spodních rozšířený substrát zemědělských půd,/ .

Aluviální hlíny se vytvořily v nivách říčního údolí.Jejich složení je odvislé od geologickopetrografické stavby celého povodí nad místem sedimentace.Rozšířemé v údolních nivách našich vodních toků.

Obdobně jako hlinité sedimenty představují celý soubor hornin i jíly , pro které je charakteristický vysoký obsah jílových částic- více jak 50 %,t.j. částic menších jak 0.01 mm,.Hlavními součástmi jsou různé jílové křemičitany,koloidní kyselina křemičitá a koloidní sloučeny sesquioxidy ,podle klimatických podmínek v době jejich vzniku. Chemické , biogenní a smíšené sedimenty se podle využití třídí na uhličitanové,křemité fosforečné ,solná ložíska a rašelinné.

- 13 -

1.5.2 Organická komponenta Představuje důležitou komponentu půdního tělesa a spolu s anorganickou tvoří pevnou půdní hmotu.

Podílí se na řadě forem půdních skladeb, je prakticky jediným zdrojem dusíku v půdě,jakož i zdrojem dalších rostlinných živin/S,P,/ovlivnují vodní a vzdušný půdní režim a tím se významně podílí na pldní urodnosti

Organickou složku tvoří:

a/žijící půdní organizmy půdní flory a fauny a kořenové systemy vegetace

b/organické zbytky v různém stupni rozkladu.

Neživé látky podlehají různým formám přeměn:

- mineralizaci / úplný rozklad - organická hmota se přeměnuje na jednoduché sloučeniny -vodu, CO2 ,SO2, NH3, ../

-humifikaci / změna v nov= ,poměrně stálé humusové látky/

Neživé organické látky se mění působením :

1. vody, vzduchu a fermentů

2. činností půdních organizmů

3.působením rostlinných mikroorganizmů/ bakterie, houby/.

1.5.3.Voda v půdě Púdní voda je souhrn veškeré vody pod povrchem půdy a to ve skupenství kapalném, plynném/vodní pára / i pevném./led, sníh /.

Nejúčinějčí je kapalná voda, která je vlastní hybnou pákou půdní dynamiky, uvádějící do pohybu fyzikální, fyzikálně chemické, biochemické i biologické pochody.

Půdní vody jako kapalná komponenta je vedle pevné a vzdušné

fáze jednou z hlavních půdních součástí.

Působí jako 1.ekologický faktor /v komplexu stanovištních poměrů,nenahraditelný význam pro organizmy a vegetaci/

2.pedogenetický faktor/ podminuje všechny pochody, které v půdě probíhají / zvětrávání, tvorba humusu,přemistování látek /

Převážná většina půdní vody pochází ze srážkové vody, pouze malý podíl vzniká kondenzací vodní páry.

Proto množství půdní vody závisí na množství a intenzitě atmosferických srážek, reliefu, sklonu svahů,vlivu vegetace,hydrobiologických vlastnostech půd a jejich substrátů / písky, štěrky x jílům, slínům /,vlivu člověka.

Část srážkové vody je odváděna povrchovýn odtokem,část se vypařujea část se v půdě zadržuje,takže půdní prostředí funguje jako akumulační nádrž./Bližší viz kap.půdní režimy

- 14 -

1.5.4. Vzduch v půdě Půdní vzduch spolu s půdní vodou je stálou součástí půdy.Vyplnuje v ní všechny volné prostory v nichž není vody,případně je v kapilárách vodou uzavřen.

Půdní vzduch působí obdobně jako půdní voda a to jako

1.Ekologický stanovištní faktor - na němž je závislé dýchání rostlinných kořenů a půdních organizmů

2.Pedogenetický faktor - který usměrnuje půdní vývoj/řizení a rozvádění oxidačních a redukčních pochodů/.

Současně je však půdní vzduch ."protihráčem "půdní vody,celkový objem porů je rozdělen na vodní a vzdušný objem

Obsah vzduchu klesá se stoupajícím obsahem vody a opačně.

Při plném nasycení půdy vodou může být obsah vzduchu nulový/ s vyjimkou vzduchu rozpuštěného ve vodě / a naopak v plně vysušené půdě je prakticky totožný s celkovým obsahem porů.

Složení půdního vzduchu-Vzhledem k dýchací činnosti kořenů rostlin a půdních organizmů vůbec/jejich společným znakem je spotřebovávání O2 a produkce CO2/ se složení půdního vzduchu výrazně liší od atmosferického.

O2 CO2 N2

atmosferický 20.95 0.03 79

půdní < 20.6 > 0.2 79

Obsah CO2 je tedy v půdách výrazně vyšší.Ve svrchní části může být vyšší až 10 x.Snížením výměny plynné fáze může vzrůst obsah CO2 /hlavně ve spodinách půdy/ až o více než 10. %.Obsah O2 až o 10 % poklesnout,čehož výsledkem je na př. zabrzdění aktivity rostlinných kořenů.

Půdné vzduch je v neustálém pohybu a to jak v půdě samé,tak

výměnou mezi vzduchem v půdě a ovzduším.Tato výměna není zdaleka závislá na rozdílech teplot,kolísání barometrického tlaku,síle větru nebo na tzv. vztlačování půdního vzduchu srážkami, jako na difuzních pochodech podmíněných rozdílnými parciálními tlaky vzdušných komponent O2 a CO2.

Jelikož je tento tlak O2 v atmosfeře vyšší a CO2 naopak

nižší než v půdném vzduchu, difunduje O2 z atmosfery do půdy a CO2 zase z půdy do atmosfery.

Výsledkem toho je p ů d n í d ý c h á n í.

Propustnost půdy pro vzduch je závislá na zrnitosti, skladbě a na obsahu vody v půdě.Obecně pak platí následující řada

Půdy skeletové >písčité >hlinité > jílovité.

Závěr : optimálním životním prostředím vegetace a půdních organizmů je pouze vlhký a dobře provzdušněný vodné a

vzdušný půdní režim. /Dále viz půdní režimy /

- 15 -

1.6. PEDOGENEZE

Podstata půdotvorného procesu

Půdotvorný proces je jedním z nejdůležitějších přírodních procesů na zemském povrchu. Probíhá podle místních podmínek různých oblastí v různém vývojovém stadiu.

Půdotvorný proces je charakterizován stálým vzájemným působením faktorů abiotických a faktorů biotických v různých kvantitativních poměrech, složitou a stále se měnící dynamikou půdních vlastností.

Vývoj půd určují tyto hlavní půdotvorní činitele : geologický substrát, mateční hornina

podnebí

organizmy

relief terénu

čas

Dále se uplatňuje i režim hladiny podzemní vody a dlouhodobá činnost člověka.

Podmínky vzniku tvorby zemědělských a lesních půd v oblasti střední Evropy jsou velmi složité, neboť jednotlivé půdotvorné faktory jsou na tomto území variabilní i na malých územních celcích. Je to dáno pestrým geologickým substrátem, značnou členitostí terénu s velkými rozdíly v nadmořských výškách, tudíž i rozdílnými klimatickými i mikroklimatickými podmínkami, rozmanitostí rostlinného krytu.

Většina půd mírného pásma vznikla ve čtvrtohorách (kvartéru). V této epoše se všechny půdotvorné faktory měnily v poměrně krátkých intervalech, což vedlo k neustálým změnám vývoje půdy.

Od doby zavedení zemědělství do střední Evropy (před 6 až 7 tisíciletími) člověk změnil na rozlehlých plochách přirozené soubory organismů (biocenózy), narušil substrát a místy i reliéf různými úpravami terénu, nehledě k pravidelné orbě na určitých plochách. Člověk rozrušil původně dobře vyvinutou půdní pokrývku, vytvořil hluboké horizonty ornic.

Cyklické střídání podnebních fází během kvartéru vyvolalo v některých fázích tvorbu určitých půdních typů, které se rovněž opakují v cyklickém sledu, který přerušují fáze sedimentace nebo odnosu. Sled půd lze nejlépe sledovat ve sprašových sériích střední Evropy, kde interglaciálům odpovídají illimerizované hnědozemě, glaciálním interglaciálům zejména černozemě. Výsledkem souhrnu všech

pedogenetických procesů je půdní typ.

Pedogenetické faktory

Mateční hornina (substrát)

Matečním substrátem mohou být nezvětralé i zvětralé horniny, zeminy, organické a organominerální látky. Mateční substrát určuje vlastnosti půdy - hloubku půdy, živinný režim, fyzikální vlastnosti půd.

- 16 -

Důležitou vlastností substrátů je jejich zvětratelnost, která závisí na mineralogickém složení hornin a průběhu zvětrávacích procesů (mechanickém, fyzikálním, chemickém a biologickém).

Chemické složení půdy je podmíněno chemickým složením matečního substrátu. Podle obsahu prvků, které jsou nejdůležitější pro výživu rostlin, se rozlišují horniny a zeminy různé minerální síly, které vytvářejí předpoklad úrodnosti půd.

Podnebí (klima) území ovlivňuje především vlhkostní a tepelný režim půdotvorného procesu.

Vliv vlhkosti na pedogenetické procesy se projevuje v intenzitě chemických procesů, v biologické aktivitě půdy.

Pro půdotvorné procesy je rozhodující nejen množství vody v půdě, ale také směr pohybu vody. V humidních oblastech dochází při zasakování vody do půdy k pohybu různých látek směrem dolů. Zasakující voda přemisťuje rozpustné i nerozpustné látky z povrchových horizontů do hlubších, kde je ukládá.

Teplotní režim se projevuje v pedogenetickém procesu nepřímo, ovlivňováním vodního režimu půd. Přímo ovlivňují teplotní poměry biologické a chemické procesy. Klimatické poměry ovlivňují vegetační kryt, jeho zonalitu na povrchu pevniny (např. zóna tundry, lesů, stepí, savan, pouští, tropických dešťových pralesů aj.).

Výskyt srážek v regionu ovlivňuje i erozní procesy, transport půdních částic vodou. Vítr vyvolává větrnou erozi.

Organizmy

Oživení půdy organizmy je jednou z podmínek vzniku a existence půd. Vznik půdy je spojen s počátkem životní činnosti organizmů. Na sterilních horninách nejdříve nastupují baktérie, řasy, lišejníky a nakonec vegetace. Organizmy rozrušují celistvé horniny, přeměňují organické zbytky v humus. Vegetace působí na půdní vlastnosti tím, že vytváří mikroklimatické poměry, čímž ovlivňuje půdní klima (vlhkost půdy, teplotu půdy).

Reliéf terénu a podzemní voda eluviální

Reliéf terénu se prosazuje v půdotvorných procesech :

- sklonem a tvarem svahů,

- expozicí,

- nadmořskou výškou,

- hloubkou hladiny podzemní vody a její dynamikou.

Reliéf terénu, sklon a délka svahů ovlivňuje ukládání horninových zvětralin. Zvětraliny, zeminy nebo půdy, které zůstávají uloženy na místě svého vzniku jsou označovány jako eluviální (eluvium). Bývají většinou na rozlehlých rovinatých plochách.

Horninové zvětraliny a půdy, které vznikají na přemístěném horninovém materiálu jsou označovány jako deluviální (deluvium). Jsou to převážně produkty erozních účinků.

Reliéf terénu silně ovlivňuje celkovou hloubku (mocnost) jednotlivých horizontů v určitých půdních typech, zvl. mocnost povrchového humozního horizontu.

- 17 -

Nadmořská výška je výrazným faktorem reliéfu terénu, neboť s nadmořskou výškou se zvyšuje humidita klimatu, snižuje se teplota. To se projevuje v rozdílném vodním režimu, v aktivitě mikrobiálních procesů.

Podzemní voda ovlivňuje půdotvorné procesy umístěním hladiny podzemní vody a její pohyblivosti. Zvýšený vliv podzemní vody se projevuje zejména v údolních polohách podél vodních toků, v terénních proláklinách, prohlubních, které jsou bezodtokové a podzemní vody se hromadí.

Vysoká hladina podzemní vody (přebytek vody v půdním profilu) je hlavním půdotvorným faktorem pro oglejené nebo glejové půdní typy.

Vliv času

Doba působení základních půdotvorných procesů je velmi významným činitelem. Značně souvisí s činností člověka, se způsobem hospodaření na povrchu půdy, např. při odlesnění půdy, převodu na orné půdy. Zvláštní půdotvorné procesy probíhají na půdách rekultivovanných území, půdách s upraveným vláhovým režimem melioračními stavbami.

Genetická klasifikace půd

Cílem klasifikace půd je uspořádání poznatků, které odrážejí vztahy mezi půdami, určené genezí a vlastnostmi půdního profilu. Základním požadavkem je vypracování základní (bazální) genetické a přírodovědné klasifikace půd. Bazální klasifikace půd musí splňovat tyto požadavky :

- Musí být založena na vnitřních vlastnostech půd. Diagnostické znaky a vlastnosti jsou vybírány tak, aby charakterizovaly půdotvorné procesy a faktory, které je určují.

- Jednotlivé půdní taxony (vyšší jednotky) musí být rozlišovány podle charakteristického souboru diagnostických horizontů a znaků, se kterými korelují významné, především ekologicky a technologicky důležité vlastnosti.

- Musí být budovány od nižších jednotek k vyšším a musí být univerzální, musí vyhovovat pro zařazení jak přírodních, tak i zemědělsky a lesnicky využívaných půd.

V celosvětovém měřítku je uznávána za referenční klasifikaci legenda půdní mapy světa FAO/UNESCO.

Principy klasifikačního systému

Základní taxonomickou jednotkou při genetické klasifikaci půd je půdní typ, jako přírodní útvar, vytvořený působením půdotvorných faktorů na mateční horninu nebo substrát. Zahrnuje půdy, které se vytvářejí a vyvíjejí působením stejně nebo podobně utvářených půdotvorných faktorů, stejnými nebo podobnými elementárními a dílčími půdotvornými pochody a vyznačují se stejnou nebo podobnou stratigrafií půdního profilu. Půdy určitého genetického typu se vyznačují přibližně stejnou přirozenou úrodností a vyžadují i přibližně stejná opatření k jejich úpravě, zúrodnění.

Půdní typ představuje širokou taxonomickou jednotku, v jejímž rámci se vyskytují odchylky, vymezují se nižší taxonomické jednotky: subtypy, tj. skupina půd, u nichž vedle základního dílčího pochodu probíhá i proces podřízený, tvořící přechod k jinému půdnímu typu.

Varieta vyjadřuje stupně dílčího procesu a erozní forma charakterizuje uplatnění procesu smyvu, akulmulace a překryvu.

- 18 -

Souborem těchto genetických kategorií je určen genetický půdní představitel, jako nejnižší genetická půdní jednotka.

Jako další třídící hledisko přistupuje vliv mateční horniny, podle kterého je určena litogenní varianta, charakterizovaná substrátem (petrografický ráz, vrstevnatost), zrnitostí a skeletovitostí (půdní druh). Přihlíží se i ke stupni zkulturnění, tj. ke znakům, kterými se liší daná kulturní půda od původního stavu.

Souborem všech genetických a litogenních kategorií a stupněm zkulturnění je určen základní půdní představitel, jako nejnižší klasifikační půdní jednotka.

Diagnostické horizonty

Základní diagnostická kategorie - půdní typ - se identifikuje prostřednictvím diagnostických horizontů. Ty byly vytvořeny kvantifikací genetických půdních horizontů a jejich dominantní přítomnost, resp. kombinace v pedonu, jsou základem klasifikačního systému.

Diagnostický horizont je definovaný souborem vizuálních a analytických znaků s hraničními měřitelnými parametry. Odlišuje se termín "náznaky diagnostického horizontu", vyjadřující změnu nebo neúplný soubor znaků určitého diagnostického horizontu. Uplatňuje se při identifikaci subtypu.

Povrchové diagnostické horizonty :

1. Iniciální - mladý, mělký, světle zbarvený horizont, vyvinutý na silikátových až karbonátových substrátech.

Varieta : nivní

2. Melanický - mělký, tmavě zbarvený povrchový horizont různého věku.

Varieta : nivní

3. Vyzrálý - hluboký, tmavě zbarvený povrchový horizont.

Variety : černozemní

smonicový

lužní

eutrofní

andický

4. Antropický - povrchový horizont umělý nebo plně přetvořený s libovolným zbarvením.

Variety : přetvořený

umělý

5. Rašelinový - horizont vznikající rašeliněním organických zbytků rostlin bez jejich výrazného přirozeného promíšení a minerálních částí půdy v podmínkách dlouhodobého zamokření.

Varieta : zrašelinělý horizont

Podpovrchové diagnostické horizonty :

1. Kambický - horizont charakteristický přeměnou bez iluviace, s možnými slabými znaky i dalších podpovrchových horizontů.

2. Luvický - horizont iluviální akumulace translokovaných jílových minerálů, někdy i tmavých organických koloidů.

- 19 -

3. Podzolový - horizont akumulace translokovaných nízkomolekulárních organických látek, hliníku a alespoň znaků akumulace železa v amorfních formách jako výsledek procesu podzolizace, tj. peptizace humusu, hliníku a železa, migrace tohoto materiálu s prosakující vodou, imobilizace a uložení. Podmínkami tohoto procesu jsou kyselé půdy, tvorba kyselého surového humusu a promyvný typ vodního režimu.

4. Slancový - iluviální (peptizovaný) B horizont s vysokou nasyceností sorpčního komplexu výměnným sodíkem v důsledku translokace a peptizace koloidů a lehce rozpustných solí z nadloží.

5. Glejový - jako diagnostický horizont se uplatňuje jeho redukční zóna, jako náznak diagnostického horizontu jeho oxidační zóna. Jde o horizont vytvářený pod vlivem zamokření podzemní vodou.

Jiné diagnostické horizonty, které mohou být povrchové i podpovrchové - vybělené, akumulace solí, s reliktními znaky :

1. Eluviální - převážně podpovrchový horizont světlejší barvy než horizonty nad a pod ním ležící, ochuzený o vyluhované minerální i organické koloidy, sesquioxidy, soli nebo jejich sloučeniny.

Variety : luvický, podzolový, solodcový

2. Pseudoglejový - jako diagnostický horizont se uplatňuje jeho redukční část - vybělený horizont s redukčně-oxidačními procesy vlivem periodického působení povrchových vod gravitačně až laterálně proudících nebo stagnujících v půdě s litogenně nebo pedogenně podmíněnou vrstvou se sníženou drenážní schopností.

3. Solončakový - horizont sekundárního obohacení lehce rozpustnými solemi opakovaným kapilárním zdvihem nebo záplavami s následným odpařením vysoce mineralizovaných vod.

4. Rubefikovaný - tvoří zpravidla bazální část některých půdních jednotek. Většinou je překrytý relativně tenkými vrstvami deluviálních i eolitických sedimentů. Hodnotí se jako reliktní rubefikovaný půdní sediment, na kterém se vyvinuly současné půdy.

Při popisu horizontů půdního profilu se používá určitých značek. Obecně se používá upravené Dokučajevovy stupnice , v níž jsou horizonty značeny písmeny ze začátku abecedy. Toto označení se používá i u morfogenetického klasifikačního systému. V metodice komplexního průzkumu půd se používalo odlišné označení, vyjadřující základní pedogenetické procesy v horizontech. Vzhledem k tomu, že mapy KPP jsou doposud u nás poměrně často používány, uvádíme v následujícím přehledu obojí označení.

KPP mezinárodní označení

1. Organické půdní horizonty

1.1. horizonty nadložního humusu

bez mísení s minerální složkou O O, Ao

1.2. zrašelinělé horizonty t

rašelinné horizonty hydromorfních půd T T

2. Povrchové horizonty s akumulací humusu

2.1. černozemní horizonty H Am

2.2. humusové horizonty ostatních

půdních typů h Ah, Au

- 20 -

2.3. ornice OrH, Orh Ap

3. Eluviální, ochuzené horizonty E E, A2

4. Luvické, obohacené horizonty I B

4.1. soloňcový luvický horizont Ina Btna

4.2. horizont obohacený sesquioxidy Is Bs

4.3. horizont obohacený humusem

a sesquioxidy Ihs Bhs

5. Metamorfické horizonty přeměn

5.1. hnědý horizont tvorby jílu

(kambický) V Bv

5.2. metamorfický strukturní horizont Vvr Bvr

6. Horizonty akumulace solí a karbonátů

6.1. horizonty akumulace solí sa Sa

6.2. horizonty akumulace sádrovce gy Gy

6.3. horizonty akumulace karbonátů ca Ca

7. Horizonty hydromorfní

7.1. horizont pseudoglejový g g

7.2. horizont glejový G G

8. Substrát a podloží

8.1. půdotvorný substrát P C

8.2. podložní hornina lišící se od P D D, R

8.3. pevná hornina M M

Pro kvalitativní rozlišení se může použít u méně výrazných horizontů eluviálních a luvických malé písmeno. Jestliže je nutné další rozlišení uvnitř horizontu, používají se číselné indexy, např. I1, I2. Jestliže se na tvorbě horizontu podílely dva procesy, uvede se hlavní proces velkým písmenem, vedlejší malým, s výjimkou G. Přechodné subhorizonty se označí zlomkem, např. h/I.

- 21 -

Půdní typy v ČR Pozn. : V závorce jsou uváděny názvy podle KPP.

Skupina půd iniciálních - s prvotním půdotvorným procesem tlumeným nebo narušovaným půdotvornými faktory a podmínkami

Litozem (nevyvinutá půda)

Jedná se o skeletovitou půdu s hloubkou do 10 cm v počátečním stadiu svého vývoje, ve svažitých polohách a všech nadmořských výškách mimo nížinu. Vlivem eroze nedochází k hromadění produktů zvětrávání. Profil je jednoduchý : Ah - M, případně C.

Regozem (drnová půda)

Vzniká převážně v nižších polohách v klimaticky teplých oblastech na vátých píscích a štěrkopískových terasách. Původním porostem byly suchomilné trávy a akátové lesy.

Drnový proces je charakterizovaný omezeným hromaděním slaběji kondenzovaných organických látek na nezvětrávajících substrátech. Drnové půdy jsou minerálně chudé, s nízkou sorpční kapacitou, živiny jsou vyluhovány, obsah humusu pod 1%. Mají vysokou hydraulickou vodivost, nízkou vodní kapacitu a vysokou vzdušnou kapacitu.

Půdní profil má jednoduchou stavbu :

Ap - jasně hnědá až šedohnědá, bezstrukturní, mocnost do 15 cm, ostrý přechod

C - písčitý až štěrkopískový substrát.

Skupina půd melanických

Skupina půd s drnovým půdotvorným procesem až po procesy akumulace a stabilizace humusu. Půdy s melanickým A horizontem, silikátovým až karbonátovým, bez dalších diagnostických horizontů nebo jen s jejich náznaky.

Ranker (hnědá půda kyselá, drnová, podzol drnový)

Půda s melanickým silikátovým A horizontem na převážně mělkých, silně skeletovitých zvětralinách souvislých pevných a zpevněných silikátových hornin.

Rendzina

Půda s melanickým karbonátovým A horizontem na zvětralinách souvislých pevných a zpevněných karbonátových hornin, tj. hornin bohatých na alkalickozemité kationty s obsahem CaCO3 nebo MgCO3 nad 75% ve zvětralině C horizontu. Převážně nízká pórovitost a vysoká tvrdost hornin jsou příčinou skeletovitosti nad 30% v profilu do 50 cm. Vyskytují se v širokém rozmezí od pahorkatin do hor na vápencích, dolomitech, karbonátových pískovcích a břidlicích, opukách, slínech. Původní porost byl od doubrav až po smíšené lesy a kosodřevinu.

Profil má jednoduchou stavbu :

A Ca - tmavošedá až hnědá, zrnitá až drobtovitá struktura, mocnost do 30 cm

A/C - šedá až hnědá, štěrkovitá až kamenitá, záteky humusového horizontu, mocnost 50 cm

Ca - vápence.

Dominujícím procesem je akumulace humusu. Obsah humusu, mocnost humusového horizontu a jeho kvalita kolísají. Fyzikální a chemické vlastnosti závisejí na druhu matečného substrátu.

- 22 -

Pararendziny jsou charakterizovány tím, že matečním substrátem jsou zvětraliny karbonátovo-silikátových hornin s pestřejším zastoupením živin, obsah skeletu je menší než 30%.

Skupina půd molických

Skupina půd s procesem intenzívního hromadění a přeměny organických látek - humifikace zbytků hlavně stepní vegetace, podmiňujícím vznik vyzrálého A horizontu v podmínkách nepromyvného vodního režimu. Jedná se o půdy s vyzrálým A horizontem, bez dalších diagnostických horizontů nebo jen s jejich náznaky.

Smonica (černozem smonica)

Půda s vyzrálým smonicovým A horizontem na texturně těžkých substrátech (více než 30% částic menších 0,001 mm v hloubce do min. 60 cm od povrchu). Vlivem objemových změn se mění mikromorfologie a v suchém období se propadá humusový povrchový materiál do puklin. Střídavá vlhká a suchá období se projevují na kvalitě humusu a silném zvětrávání ornice.

Černozem Půda s vyzrálým černozemním A horizontem. Název má podle černavé barvy mocného humusového horizontu. Jsou rozšířeny v nížinách a nejsušších a nejteplejších oblastech s nepromyvným vodním režimem. Oblasti s výskytem černozemí je možno charakterizovat průměrnou roční teplotou nad 8,5-9 st. C, ročním úhrnem srážek 450-600 mm, nadmořskou výškou 150-200 m. Matečním substrátem byla převážně spraš a sprašová hlína, původním porostem stepi a lesostepi.

Stavba půdního profilu :

Ap - černavá, tmavá, šedá až hnědošedá půda drobtovité struktury

Am - černavá až tmavošedá, zrnité struktury, mocnost do 60 cm včetně Ap, pozvolný přechod

A/C - šedoplavá, humusové záteky, slabě vyvinutá zrnitá struktura, někdy s akumulací CaCO3, pozvolný přechod

C - plavá spraš.

Pod původním stepním porostem došlo k intenzívnímu a do hloubky sahajícímu obohacení půdy humusem. Humus je kvalitní, převažují huminové kyseliny, poměr C:N = 8:1 - 9:1.

Obsah humusu v Am je asi 3%, sorpční kapacita je vysoká (v závislosti na zrnitostním složení), stupeň nasycení je kolem 90%, reakce je neutrální. Fyzikální vlastnosti v celém profilu jsou většinou příznivé. Vliven intenzívní kultivace a provzdušování ornice při obdělávání se většinou postupně zhoršila kvalita a snížila kvantita humusu a zároveň došlo ke snížení stability struktury.

Skupina půd illimerických Skupina půd s procesem illimerizace, translokace a akumulace jílovitých částic, koloidů, některých volných sesquioxidů při různé účasti organických látel, v podmínkách promyvného nebo sezónně promyvného typu vodního režimu.

Půdy translokační, s dominantním luvickým B horizontem.

Šedozem (černozem illimerizovaná)

- 23 -

Půda s vyzrálým černozemním A horizontem, s méně výrazným eluviálním a s výrazným luvickým (organoluvickým) B horizontem, s koloidními povlaky v celém přechodném B/C horizontu. Vzniká v humidnějších podmínkách, v humusu se zvyšuje podíl fulvokyselin.

Hnědozem Půda s luvickým B horizontem pod iniciálním až melanickým A horizontem. Eluviální horizont není vytvořen. Vyskytuje se u nás v nížinách a nízkých pahorkatinách v rozmezí nadmořské výšky 200 až extrémně 400 m, podél oblastí černozemí. Průměrná roční teplota je 7,5 - 8,5 st. C, roční úhrn srážek 450 - 650 mm. Nejvýrazněji vyvinutou hnědozem najdeme na spraši. Původním porostem byly listnaté lesy a doubravy.

Půdní profil :

Ap - šedohnědá, drobtovitá struktura, mocnost 25 - 35 cm

A/B - hnědá s drobnými záteky humusu, drobně polyedrická struktura, mocnost 10 až 15 cm. Pozvolný přechod do

Bt - tmavohnědá, hrubě polyedrická struktura, lomové plochy s lesklými povlaky koloidů. Zřetelný přechod do

C - plavá spraš, někdy s akumulací CaCO3.

Hnědozemní proces je charakterizovaný translokací jílových částic i za přispění huminových kyselin. Přemísťovány jsou hlavně jemně disperzní montmorillonitické částečky, luvický horizont je proto převážně montmorillonitický.

Vlivem dlouhodobé kultivace mají hnědozemně v průměru obsah humusu nízký (1,5 - 2,5%), humus je dobré kvality, C:N = 10:1, převládají huminové kyseliny. Sorpční kapacita je vyšší, stupeň nasycení sorpčního komplexu je 60 - 80%,

půdní reakce je neutrální až slabě kyselá. Fyzikální charakteristiky jsou příznivé.

Luvizem (illimerizovaná půda)

Půdy s eluviálním E horizontem a luvickým B horizontem pod iniciálním až melanickým A horizontem.

Luvizemě se vyskytují v pahorkatině až v podhůří na rovinném reliéfu, v nadmořské výšce 300 - 600 m. Průměrná roční teplota je 6 - 8 st. C, roční úhrn srážek 600 - 900 mm. Matečním substrátem jsou spraše a eolitické překryvy, původním porostem byly doubravy a bučiny.

Půdní profil : Ah - světle šedá, hrudkovito-drobtovitá struktura, mocnost 10 - 15 cm, jazykovitý přechod

E/B - bělošedé záteky a poprašky v tmavohnědé půdě, polyedrická struktura, mocnost 30 - 40 cm

B - tmavohnědá, polyedrická až kostkovitá struktura, lomové plochy s lesklými tmavohnědými povlaky, znitostně těžší než E, mocnost i přes 50 cm, pozvolný přechod

B/C - plavá, tenké povlaky koloidů na lomových plochách prismatických agregátů, velmi pozvolný přechod

C - plavá spraš

- 24 -

Dominantním procesem je zde luvizemní proces. Eluviální a luvický horizont je zrnitostně přesně rozlišitelný. Perkolací vody dochází k translokaci jílovitých minerálů, především montmorillonitů, bez jejich rozrušování. Propustnost luvického horizontu je výrazně snížena, luvický proces je proto často doprovázen pseudoglejovýcm procesem.

Obsah humusu je 1,3 - 2,5%, humus je střední kvality, poměr C:N = 1:10-12, sorpční kapacita je nízká, sorpční komplex mírně nenasycený. Reakce je slabě kyselá.

Skupina hnědých půd

Skupina půd s procesem hnědnutí, přeměny, vnitropůdního zvětrávání (fyzikální a chemické přeměny půdních minerálů a tvorba jílových minerálů). Půdy s dominantním kambonickým B horizontem.

Kambizem (hnědá půda)

Půdy s kambickým B horizontem, pod iniciálním až melanickým A horizontem.

Kambizemě jsou naším nejrozšířenějším půdním typem. Vyskytují se v pahorkatinách a členitějším reliéfu nížin v nadmořských výškách 500 - 600m, s průměrnou roční teplotou 6 - 9 st. C, při ročním úhrnu srážek 500 - 800 mm. Matečním substrátem jsou zvětraliny deluvia vyvřelých a metamorfovaných hornin a zpevněných sedimentů různé minerální síly a zvětratelnosti. Původním porostem byly doubravy a bučiny s bohatým travním porostem.

Půdní profil :

Ah - šedohnědá, drobtovito-hrudkovitá struktura, ostrý přechod

Bv - hnědá, rezavě až matně hnědá, nevýrazná struktura, zřídka polyedrická, lomové plochy bez koloidních povlaků, postupný přechod

B/C - šedavá navětralá kompaktní hornina.

Dominantním procesem je zvětrávání, při němž se uvolňují hydráty Fe2O3, které pokrývají částice a charakteristicky zbarvují Bv horizont. Humusový horizont má většinou malou mocnost, obsah humusu je 2 - 2,5%, poměr C:N mírně nad 10. Půdní reakce závisí výrazně na substrátu, stejně tak sorpční kapacita a stupeň nasycení sorpčního komplexu.

Vodní režim je obvykle periodicky promyvný. Kambizemě patří k mladým půdám s krátkým trváním geneze a s určitým vlivem vodní eroze na vývoj rovnovážného stavu. Substráty jsou značně promíšeny tvorbou deluvií a přenosem zvětralin.

Andozem

Půda vzniklá na ultrabázických horninách a tufech s převažujícím výskytem montmorillonitu. Půdy jsou charakteristické vyzrálým andickým A horizontem, který výrazně dominuje a potlačuje vizuální znaky Bv horizontu, který vzhledem k difúznímu přechodu, vysokému obsahu humusu a tmavé barvě má morfologický charakter až přechodného A/C horizontu. Mocnost A horizontu je vysoká, často 50 až 100 cm, vysoký je obsah humusu.

Skupina podzolových půd

Skupina půd s procesem podzolizace, vnitropůdního zvětrávání, translokace a akumulace sesquioxidů a humusových látek.

Podzol

- 25 -

Půdy s eluviálním horizontem a s podzolovým B horizontem pod iniciálním až melanickým A horizontem.

Podzoly se vyskytují v horských oblastech s průměrnou roční teplotou pod 5 st. C a ročním úhrnem srážek kolem 900 mm (i více). Matečním substrátem byly především kyselé horniny a substráty texturálně lehčí. Původním porostem byly většinou jehličnaté lesy až kosodřeviny. V nižších polohách vznikly také v klimaticky mírnějších poměrech pod monokulturami smrku a borovice.

Půdní profil :

Ah - hnědošedá, slabě vyvinutá drobtovitá struktura, mocnost 10 - 15cm, ostrý přechod

A2(E) - popelavě šedá, někdy slabě zbarvená translokovaným humusem, nestrukturní až lístkovitá struktura, mocnost 2 - 20 cm, ostrý přechod

Bhs - rezivě hnědá, nevýrazná polyedrická struktura, někdy členěna na 2 subhorizonty, postupný přechod

Bs - hnědá, nevýrazná polyedrická struktura, postupný přechod

C - světle hnědá, nestrukturní až větrající hornina.

Na zrnitostně lehčích substrátech vzniká v B horizontu více méně kompaktní ortštejnový horizont.

Dominantním procesem je podzolizace. Syrový kyselý humus spolu s nepříznivými hydrotermickými poměry přispívá ke vzniku nízkomolekulárních organických kyselin. Převažují fulvokyseliny, které způsobují destrukci minerálů, zvláště v substrátech chudých na báze. Uvolněné Fe a Al jsou v kyselém prostředí rozpustné, vytvářejí s organickými látkami komplexy a v humidních poměrech jsou translokovány v půdním prostředí. Zároveň dochází k migraci nízkomolekulárních organických látek.

Humus je špatné kvality, poměr C:N = 20-25, pH je silně kyselé, nízká je sorpční kapacita, stupeň nasycení sorpčního komplexu je také nízký (i méně než 30%), ve velkém množství se objevuje aktivní Al. Fyzikální poměry jsou výrazně zhoršené zvláště u B horizontu, který se stává nepropustným pro vodu (zvl. při vytvoření ortštejnu). Proto dochází k periodickému zamokřování.

Skupina hydromorfních půd

Skupina půd s hydromorfním půdotvorným procesem, probíhajícím pod dlouhodobým vlivem zvýšené půdní vlhkosti za nedostatku vzduchu v půdě. Půdy s dominantním pseudeglejovým g-horizontem nebo glejovým G horizontem nebo (nebo také) rašelinovým A horizontem.

Pseudoglej (oglejená půda)

Půdy s pseudoglejovým g-horizontem pod A horizontem s nástupem do 50 cm od povrchu, vyvinutým následkem přítomnosti vrstvy se sníženou drenážní schopností.

Vyskytuje se v pahorkatinách a podhorských oblastech a v plochých depresích. Nadmořská výška je 400 - 800m, průměrná roční teplota 5 - 8 st. C, roční srážkový úhrn 550 - 1000 mm. Vzniká na zrnitostně těžších pokryvech a v oblastech svahových pramenišť. V celém profilu jsou silné morfologické znaky oglejení - skvrnité červenohnědé až rezivo- a okrovohnědé barvy, s častým výskytem rezivých konkrecí.

- 26 -

Vlivem periodického zamokření dochází k dočasné redukci a pohybu Fe. V následujícím suchém období dochází k jeho oxidaci a vysrážení. Vzhledem k existenci promyvného režimu může dojít i k vytvoření eluviálního horizontu.

Diferenciace půdního profilu závisí hlavně na vlastnostech substrátu, reakce je kyselá, v humusu jsou zastoupeny především nízkomolekulární kyseliny. Z charakteristiky půdního typu plynou i nepříznivé fyzikální vlastnosti. Vodní režim je střídavě stagnující a promyvný.

Glej

Půdy s hydrogenním iniciálním až melanickým A horizontem na glejovém diagnostickém horizontu přímo, nebo přes jeho redukčně oxidační zónu. Glej se objevuje v terénních depresích a údolních nivách s vysokou hladinou podzemní vody na aluviálních a deluviálních uloženinách neutrálních a kyselých hornin.

Stavba půdního profilu je jednoduchá :

Ag - šedá, hnědošedá, rezivě skvrnitá, nestrukturní

Ag/Cg - světlešedá, hnědošedá, silně rezivě skvrnitá, s výraznými bročky, pozvolný přechod

C - zelenavě šedá, rezavě skvrnitá, zrnitostně těžší

G - zelenavě světle šedá až modrošedá, vazká, trvale pod hladinou podzemní vody.

Hlavním procesem je glejový proces, kdy se vlivem trvale vysoké hladiny podzemní vody uplatňují redukční a anaerobní procesy téměř v celém profilu. Organické látky se rozkládají anaerobně, cheláty Fe2+ a Mn2+ snadno migrují. V redukčních poměrech dochází k destrukci mikrostruktury ak hydrolytickému rozkladu jak primárních, tak jílových minerálů. Kyselé prostředí a špatná kvalita humusu přispívají k intenzifikaci glejového procesu. Převažují fulvokyseliny, huminové kyseliny jsou pouze v nízce kondenzovaných formách. Volné kyseliny způsobují uvedenou intenzívní destrukci minerálů. Biologická činnost je nízká, může docházet i k rašelinění. Pouze v horizontu s kolísající hladinou vody se uplatňují i oxidační procesy.

Organozem (rašelinná půda)

Půdy s rašelinovým diagnostickým horizontem mocnosti za vlhka nad 50 cm nebo se zrašelinělým diagnostickým horizontem mocnosti za vlhka nad 100 cm, jestliže se nachází na glejovém horizontu, nebo s menší mocností, jestliže podložím je souvislá pevná hornina.

Vlastnosti organozemě závisejí na typu rašeliništního procesu.

Skupina lužních půd

Skupina půd s procesem akumulace humusu rušeným záplavami a aluviální akumulací až lužním procesem, tj. výraznou a hlubokou akumulací vysoce kondenzovaných organických látek na substrátech aluvií a depresí se zvýšenou nebo periodicky zvýšenou hladinou podzemních vod alespoň v nedávné minulosti.

Fluvizem (nivní půda)

Půdy s iniciálním až melanickým nivním A horizontem na recentních nivních uloženinách, většinou středně těžkých. Původním porostem byly lužní lesy a louky.

Půdní profil je nevýrazný :

Ap - hnědošedá, drobtovitá struktura, mocnost 20 - 25 cm

Ah - hnědošedá, drobtovitá struktura, difůzní přechod

- 27 -

A/C - šedohnědá, drobtovitá až prizmatická struktura, difůzní přechod

C - hnědá.

Jsou to mladé půdy, pro krátkost času a rušivou činnost povodňových vod se nemohl půdotvorný proces v plné míře rozvinout. Jejich chemické i fyzikální vlastnosti jsou značně proměnlivé.

Černice (lužní půda)

Půdy s vyzrálým lužním A horizontem. Vznikají v klimaticky sušších, teplejších oblastech, při humidnějším klimatu pouze na bázických a karbonátových nivních sedimentech. Jsou vázány na širší nivy řek, kde již působí nivní proces s pravidelnými záplavami a glejový proces není výrazný. Původním porostem byla lužní bylinná společenstva a lužní lesy.

Půdní profil :

Ag - tmavá černohnědá až tmavošedá, slabě rezavě skvrnitá, kyprá až plastická, zrnité až polyedrické struktury, pozvolný přechod

A/Cg - světlešedá s výraznou skvrnitostí

G Ca - slabě zelenavě světlešedá až slabě modrošedá s rezivou skvrnitostí (pod hladinou podzemní vody).

Obsah humusu v Ag je asi 3 - 5%, poměr C:N je příznivější než u gleje. Půda je sorpčně nasycená, redukční procesy nejsou výrazné. S ohledem na karbonátový substrát se někdy na povrchu objevuje tzv. lužní vápno.

Po snížení hladiny podzemní vody může být proces přeměny organických látek blízký černozemnímu procesu.

Skupina půd salinických

Půdy s dominantním salinickým půdotvorným procesem.

Solončak

Půdy se solončakovým diagnostickým horizontem, bez povrchových diagnostických horizontů nebo jejich náznaků, s výjimkou glejových.

Vznikly v oblastech s výparným vodním režimem, obvykle v oblastech černic. Původním porostem byly slanomilné rostliny.

Profil je jednoduchý :

ASa - šedivá, za sucha s popraškem solí, zrnitá až bezstrukturní

PGSa - světlešedá s glejovými znaky.

Zdrojem solí je mineralizovaná podzemní voda. Soli jsou vzlínající vodou trasportovány k povrchu. Obsah solí je možné charakterizovat buď celkovým obsahem, nebo elektrickou vodivostí. Při obsahu solí přes 1% (přes 1,3.10-5 S.cm-1) v humusovém horizontu je půda klasifikována jako typický solončak. Půdní reakce je do pH = 8,5.

Solončaky se meliorují nejčastějí promývací závlahou. Prosakující voda obsahující rozpuštěné soli je odváděna drenážním systémem do recipientu.

Slanec (soloněc)

Půdy se slancovým B horizontem pod humuso-eluviálním A horizontem.

- 28 -

Vyskytuje se v nejteplejších a nejsušších klimatických oblastech jižního a východního Slovenska. Vznikl na starých aluviích a v depresích spraší po vyloučení rozpustných solí ze svrchní části profilu, jestliže soli obsahovaly více sodných sloučenin. Po vyloužení rozpustných solí zůstal sorbován výměnný sodík v množství nad 15%. Změnou koncentrace půdního roztoku se značně zvýšil *-potenciál a došlo k peptizaci půdních koloidů. Humus i jílové částice byly vylouženy do B horizontu.

Půdní profil :

Ah2 - šedá, bezstrukturní, s pravidelnou sítí puklin, mocnost 2 - 5 cm

Bna - tmavošedá až černavá, vazká, sloupcovitá struktura, mocnost 40 - 80 cm, pozvolný přechod

PSa - světle šedá s poprašky a výkvěty solí.

B horizont je charakteristický sníženou propustností pro vodu, při periodickém zamokření může docházet k sekundárnímu okyselení povrchu. Půdní reakce je zásaditá, pH = 8,5 - 10, obsah humusu je v rozmezí 1,5 - 2,5%.

Slance se meliorují sádrováním, jímž se výměnný sodík vytěsňuje vápníkem. Následným promýváním se rozpustné soli z půdního profilu vymývají. Problémemem je ovšem snížená propustnost B horizontu.

Skupina půd antropických

Skupina půd s výrazným antropickým (melioračním i degradačním) půdotvorným procesem. Půdy s dominantním antropickým umělým nebo přetvořeným A horizontem, bez dalších diagnostických horizontů nebo s jejich plným kultivačním přetvořením.

Kultizem

Půdy s antropogenně přetvořeným celým půdním profilem a se ztrátou diagnostických znaků původních horizontů, případně uměle vytvořený půdní profil. Půdy s antropicky přetvořeným nebo umělým A horizontem, bez dalších diagnostických horizontů. Půdy, u kterých antropický zásah nepostihl celý půdní profil, takže původní znaky některého diagnostického horizontu zůstaly zachovány, se považují za antropicky ovlivněné.

1.7. PůDNÍ REŽIMY Vlastnosti půdy se neustále mění. Nezvratné změny půdních vlastností vedou k půdotvorným procesům. Změny půdních vlastností, které probíhají dynamicky v závislosti na působení podmínek vnějšího prostředí, charakterizují půdní režimy. Tyto změny jsou reversibilní (zvratné), probíhají relativně rychle, opakují se v různých časových cyklech (dnech, vegetačních obdobích, rocích). Příčiny změn mají fyzikální, fyzikálně-chemický a biologický charakter. Průběh změn lze měřit a kvantifikovat. Poznání probíhajících změn, jejich příčiny, průběžné sledování a hodnocení umožňuje cílevědomou regulaci půdních režimů. Tím lze účinně ovlivňovat podmínky pro dosažení stabilních výnosů, pro zachování podmínek pro řádný vývoj a ochranu pedosféry.

Základní půdní režimy :

1. Vodní režim půdy.

2. Vzdušný režim půdy.

3. Tepelný režim půdy.

- 29 -

4. Režim solí v půdě (vč. živinného režimu).

5. Biologický režim půdy.

Vodní režim půdy

Vědní disciplínou, která komplexně studuje vodní režim půdy je hydropedologie.

Vodní režim půdy charakterizuje soubor všech změn obsahu, fyzikálního stavu a pohybu půdní vody za určité časové období. Podle hodnocení základních charakteristik půdní vody se určuje :

1. Hydrologická klasifikace vodního režimu půd. Sleduje se směr a intenzita pohybu půdní vody a hodnotí se fyzikální stav vody v ekosystému půda - hornina.

2. Ekologická klasifikace vodního režimu půd. Hodnotí stupeň nasycení půdy vodou, dobu masycení a rozšíření vlhkosti v půdním profilu.

3. Hydrodynamická klasifikace vodního režimu půd, která je založena na identifikaci procesů pohybu vody v systému atmosféra - nenasycená zóna půdního profilu - podzemní voda.

Při dostatečné mocnosti systému půda - hornina a při větší hloubce hladiny podzemní vody se v půdně horninové vrstvě můžou vytvořit tyto oblasti (zóny) :

a) zóna alarační, tj.

- zóna kapilárně zavěšené vody

- přechodná zóna

- nenasycená část zóny kapilárně podepřené vody

b) zóna saturace, tj.

- nasycená část zóny kapilárně podepřené vody

- zóna podzemní vody

Mocnost uvedených zón závisí na množství vody, která infiltrovala do půdního profilu, na jímací (retenční) kapacitě půdního profilu, na její mocnosti a na hloubce hladiny podzemní vody.

Při hydrologické klasifikaci vodního režimu půdy, která hodnotí směr pohybu, intenzitu pohybu a fyzikální stav vody v půdě v dlouhodobém období, rozlišují se tyto vodní režimy půd : 1. Promyvný (perkolační) typ vodního režimu. Minimálně jednou za rok prosákne voda z povrchu půdy na úroveň hladiny podzemní vody. Úhrn srážek za rok (HSr) je větší než roční úhrn výparu (HEr).

HSr

----- > 1

HEr

2. Periodicky promyvný typ vodního režimu. Voda prosákne půdním profilem jen v ročnících s nadbytkem srážek v krát- kých časových obdobích (většinou na jaře, po přívalových srážkách).

HSr

----- ż 1

- 30 -

HEr

3. Nepromyvný (inperkolační) typ vodního režimu. Koloběh vody se každoročně uskutečňuje jen v zóně kapilárně zavěšené vody. Vliv podzemní vody se neuplatňuje.

HSr

----- Ă 1

HEr

4. Výparný (respirační) typ vodního režimu. V půdním profilu převládá pohyb vody směrem k povrchu půdy. Výška ročního výparu je větší než roční úhrn srážek. Zóna kapilárně podepřené vody zasahuje alespoň část roku do půdní zóny,

ze které se voda vypařuje.

HSr

----- < 1

HEr

5. Nivní typ vodního režimu. Do půdní vrstvy vsakuje větší množství vody, než se z ní vypaří. Takto vytvořený přebytek vody neodtéká.

6. Močálový typ vodního režimu. Voda trvale, nebo sezónně zaplavuje povrch půdy.

7. Závlahový (irrigační) typ vodního režimu. Kromě přirozených srážek se půdní profil zásobuje i závlahovou vodou (HZr). Souvisí s oblastí výparného typu vodního režimu.

HSr + HZr

----------- ż 1

HEr

Mezi hydrologické vlastnosti půd, které ovlivňují vodní režim, patří :

- infiltrační schopnost půd,

- propustnost půdy.

Infiltrační schopnost půdy

Nejdůležitějším zdrojem půdní vody jsou ovzdušní srážky. Srážky částečně infiltrují do půdy, kde jsou zadržovány ve svrchní provzdušněné vrstvě a jejich přebytek případně perkoluje do hloubky, kde může vytvořit zásobu podzemních vod. Na povrchu půdy se srážková voda hromadí v mikrodepresích. Po jejich naplnění proudí směrem po svahu jako povrchový odtok.

Infiltrační schopnost půdy je ovlivňována :

- fyzikálními vlastnostmi půdy,

- strukturou půdy,

- vegetačním krytem povrchu půdy,

- výchozí vlhkostí půdy,

- obsahem chemických látek v půdě i v infiltrující vodě.

- 31 -

Pohyb vody a plynů v půdě je možný jen tehdy, jestliže půda obsahuje vzájemně spojité póry.

Schopnost půdy vést vodu se hodnotí hydraulickou vodivostí půdy. Jestliže se sleduje pohyb kapaliny v půdě, ve které jsou všechny póry naplněné vodou, jedná se o nasycenou hydraulickou vodivost půdy. Jestliže část pórů je vyplněná půdním vzduchem, sleduje se nenasycená hydraulická vodivost půdy.

Statika a dynamika půdní vody

Na půdní vodu působí síly různého původu, směru a různé velikosti. Výsledkem působení těchto sil je buď :

- rovnovážný stav půdní vody, při kterém se půdní voda nepohybuje,

- nerovnovážný stav půdní vody,který má dynamický charakter, voda je v pohybu.

Tyto síly jsou podmíněny přitažlivými silami mezi vodou a pevnými částicemi půdy. Dynamika půdní vody je určována jejím energetickým stavem, označovaným jako potenciál, který vyjadřuje souhrnné působení všech sil. Energie, jakou půda poutá vodu se vztahuje na jednotku vody. Základním způsobem je potenciál definován energií působící na jednotkovou hmotnost (J.kg-1). Pokud nahradíme v této definici hmotnost objemem (což lze, neboť voda je prakticky nestlačitelná kapalina), pak lze potenciál vyjádřit sacím tlakem (Pa=N.m-2, dříve bar). V praktických výpočtech se tlaková jednotka převádí na hydraulickou výšku h - tlaková výška (m).

Vlhkostní potenciál se měří v polních podmínkách tenzometry, laboratorně se stanovuje v podtlakových nebo přítlakových přístrojích. Graficky zobrazený vztah mezi vlhkostí půdy a vlhkostním potenciálem se nazývá retenční čára vlhkosti. Její průběh je závislý na zrnitostním a mineralogickém složení, obsahu humusu, výměnných kationtech, struktuře a objemové hmotnosti. Je proto nutné ji stanovovat pro každou půdu. Při zobrazení v semilogaritmickém papíru se potenciál vynáší v logaritmickém měřítku a výsledná čára se označuje jako pF křivka. U retenční čáry (pF křivky) se projevuje hystereze. Průběh odvodňování vlhké půdy se liší od průběhu při zvlhčování suché půdy.

Charakteristické vlhkostní stavy půdy

Vlhkost půdy, obsah vody v půdním prostředí, se plynule mění. Pro srovnatelné vyjádření vlhkostních stavů půdy se stanovují charakteristické hodnoty - hydrolimity.

Hydrolimity charakterizují :

- hranice mezi jednotlivými kategoriemi půdní vody,

- hranice různé pohyblivosti půdní vody,

- hranice různé přístupnosti vody pro rostliny.

Základní kategorie půdní vody :

a) Půdní voda adsorpční, vázaná adsorpčními silami na povrchu půdních částic.

b) Půdní voda kapilární. Pohyb této vody je řízen převážně působením kapilárních sil.

c) Půdní voda gravitační, která je ovlivňována působením zemské gravitace.

Hranice mezi jednotlivými kategoriemi půdní vody vymezují hodnoty hydrolimitů :

1. Adsorpční vodní kapacita. Vlhkost půdy na rozhraní mezi adsorpční a kapilární půdní vodou, tj. maximální množství vody vázané adsorpčními silami.

- 32 -

2. Polní vodní kapacita. Hydrolimit charakterizovaný vlhkostí půdy na hranici mezi kapilární a gravitační vodou. Stav, při kterém jsou všechny kapilární póry naplněny vodou. Stanovuje se v polních podmínkách, vyjadřuje maximální množství zavěšené půdní vody ve skutečném půdním profilu.

Podle metody stanovení se označuje termíny :

- maximální kapilární vodní kapacita, při použití metody Nováka,

- absolutní vodní kapacita, podle Kopeckého,

- retenční vodní kapacita, podle Drbala.

3. Plná vodní kapacita - hydrolimit, který vyjadřuje stav při plném zaplnění kapilárních i gravitačních pórů vodou.

4. Bod snížené dostupnosti je hydrolimit, odpovídající vlhkosti půdy, při které se již značně snižuje pohyblivost půdní vody a její přístupnost pro rostliny. Odpovídá hodnotě t.zv. lentokapilárního bodu, který je rozmezím mezi pohyplivou kapilární vodou přístupnou pro rostliny a těžko pohyblivou kapilární vodou.

5. Bod vadnutí je dán vlhkostí půdy, kdy rostliny jsou trvale nedostatečně zásobeny půdní vláhou a ztrácejí turgor. Bod vadnutí představuje minimální půdní vlhkost, při které je ještě možný pohyb kapalné fáze půdní vody.

Orientační hodnoty rozhodujících hydrolimitů (polní vodní kapacity - ńpk a bodu vadnutí - ńv) ve vztahu k

objemové hmotnosti redukované (Sd) a pórovitosti (P) hlavních

půdních druhů jsou v tab. č. 1.

Tab. č. 1 - Průměrné hodnoty hydrolimitů a fyzikálních vlastností půdních druhů

-------------------------------------------------------------

Půdní druh ńpk ńv Sd P

(% obj) (% obj) (t.m-3) (% obj)

-------------------------------------------------------------

písčitá půda 15 7 1,65 38

hlinito-písčitá půda 21 9 1,50 43

písčito-hlinitá půda 31 14 1,40 47

hlinitá půda 36 17 1,35 49

jílovito-hlinitá půda 40 19 1,30 51

jílovitá půda 44 21 1,25 53

-------------------------------------------------------------

Dynamika půdní vody

Pohyb půdní vody řeší tyto problémy :

- podmínky, za kterých dochází k pohybu vody v půdě,

- intenzitu průtoku, tj. rychlost pohybu půdní vody,

- 33 -

- směr pohybu půdní vody,

- změnu vlhkosti půdy při pohybu půdní vody.

Mezi základní podmínky pohybu vody v půdě patří :

- existence vzájemně spojitých půdních pórů,

- existence gradientu celkového potenciálu půdní vody,

- existence pohyblivé půdní vody ve sledovaném objemu půdy.

Pohyb půdní vody nastává jen při splnění všech tří uvedených podmínek. Řídí se Darcyho filtračním zákonem, podle kterého pohyb vody z bodu A do bodu B (když ńA>ńB) se děje filtrační rychlostí V.

ńB - ńA

V = -K . ------- (m.s-1)

L

kde V - filtrační rychlost (průměrná pro celý příčný průřez porézního prostředí, vč. půdních částic),

K - koeficient hydraulické vodivosti půdy (J.kg-1. m-1),

L - vzdálenost bodů A, B (m),

ńB - ńA

i = ------- = hydraulický gradient, L gradient hydraulických

potenciálů

ńB,A - vlhkost půdy v bodech B, A.

Podle vztahů mezi vlhkostí (ń) a pórovitostí půdy (P) se rozlišuje pohyb vody na nasycené proudění (ń=P) a nenasycené proudění (ń<P).

Nároky plodin na vodní režim půdy

Rostliny využívají jen přístupný podíl půdní vláhy. Z hodnot hydrolimitů se stanoví podíl využitelné půdní vody, který odpovídá :

ńvyuz.= ńPK - ńV (% obj.)

Pokles půdní vlhkosti na hodnotu bodu vadnutí (ńV) již omezuje fyziologické a biochemické procesy rostlin. Proto se zavádí pomocný hydrolimit "minimální přípustná půdní vlhkost" (ńmin.), která je proměnlivá pro různé rostliny i pro jednotlivé vývojové fáze. Určuje podíl využitelné půdní vláhy (ńvyuz.), který je nutné zachovat, aby nebyl nepříznivě ovlivněn vodní provoz rostlin, a tím i jejich růst a vývoj.

ńmin.= ńv + p . ńvyuz.

p - procentický podíl využitelné půdní vody

Pro zajištění optimálních podmínek zásobování plodin vláhou je třeba respektovat i rozmístění kořenového systému, prostoru, ze kterého plodiny čerpají vodu na transpiraci.

- 34 -

Stanovení minimální přípustné zásoby využitelné půdní vláhy (Wc) v aktivní hloubce provlažení se provádí vztahem :

Wc = 100 . ńmin . hu ( m3.ha-1)

ńmin - minimální propustná půdní vlhkost (% obj)

hu - aktivní hloubka provlažení (m)

Měření půdní vlhkosti

Vlhkost půdy je množství vody v půdě, vyjádřené v relativních jednotkách. Stanovuje se :

Vlhkost půdy hmotnostní - poměr hmotnosti vody (mw) ke hmotnosti tuhé fáze půdy (mZ)

mw

W = ---- (kg.kg-1)

mz

Vlhkost půdy objemová - poměr objemové vody (Vw) k objemu vzorku půdy (Vs)

Vw

ń = ---- (% obj)

Vs

Vzájemný přepočet uvedených vyjádření půdní vlhkosti je možný pomocí objemové hmotnosti půdy Sd.

ń = W . Sd (% obj)

Metody měření vlhkosti půdy

Podle způsobu měření jsou zavedeny metody :

- přímé, kdy měřenou veličinou je množství vody v půdě,

- nepřímé, u kterých je měřena určitá fyzikální veličina (elektrický odpor, elektrická kapacita, pohlcování gama- záření, zpomalení rychlých neutronů), která je funkčně závislá na vlhkosti.

Vzdušný režim půdy

Vzdušný režim půdy charakterizuje změny množství a složení půdního vzduchu, dynamiku pohybu půdního vzduchu a výměnu plynů mezi půdou a atmosférou za určité časové období. Protože obsah vzduchu v půdě je v přímé interakci k vodnímu režimu půd, hodnotí se vodno-vzdušný režim půdy. Každá změna ve vodním režimu půd bezprostředně ovlivňuje vzdušný režim.

Doplněk mezi momentální vlhkostí půdy a pórovitostí se nazývá provzdušněnost půdy (PA)

PA = P - ń

kde P - pórovitost půdy

ń - vlhkost půdy

- 35 -

Vzduch vyplňující půdní póry podmiňuje směr průběhu chemických a biologických procesů. Při dostatečném obsahu vzduchu probíhají aerobní a oxidační procesy, při nedostatku anaerobní a redukční procesy.

Tab. č. 2 - Mezní hodnoty provzdušněnosti půdy

------------------------------------------------

Plodina Provzdušněnost PA (%)

minimální optimální

------------------------------------------------

Pšenice, oves 10 - 15 15 - 20

Ječmen 15 - 20 18 - 24

Okopaniny 15 - 20 18 - 24

Louky 5 10

------------------------------------------------

Vzdušná kapacita půdy odpovídá obsahu vzduchu v půdě při vlhkosti rovné polní vodní kapacitě (kapilární vodní kapacitě, retenční vodní kapacitě). Půdní vzduch se svým složením liší od vzduchu atmosférického. Obsah CO2 je 10-100 krát vyšší. Zvýšení obsahu CO2 je na úkor kyslíku. Je to způsobeno především dýcháním kořenů rostlin a činností mikroorganismů.

Tepelný režim půd

Tepelný režim půd charakterizuje teplotu půdy a její změny za určité časové období.

Rozlišují se tyto typy tepelného režimu půd :

1. Soustavný mrazový typ. Roční teplota půdy je trvale záporná.

2. Dlouhodobě mrazový typ. Záporná hodnota teploty půdy je delší než 5 měsíců.

3. Sezónně promrzající typ. Záporná hodnota teploty půdy je během 1 - 3 měsíců.

4. Teplý typ. Roční teplota půdy je trvale kladná, event. se vyjímečně vyskytují krátkodobé poklesy teploty půdy pod 0 st. C.

5. Výhřevný typ. Průměrná měsíční teplota vzduchu je vyšší než + 10 st. C.

6. Pařeništní typ. Teplota půdy je uměle regulována.

V České republice se vyskytuje sezónně promrzající typ tepelného režimu půd.

Tepelný režim půdy je projevem pohlcování, akumulace, přenosu a vyzařování tepla půdou. Přímo závisí na zdroji tepelné energie, jímž je prakticky výlučně energie slunečního záření. Sluneční záření je půdou částečně absorbováno, zčásti odráženo. Největší absorpce je u tmavého drsného povrchu a u terénu s jižní expozicí svahů. Čím je intenzívnější absorpce záření a ohřátí povrchu půdy, tím výraznější je také tepelné vyzařování. Vegetační kryt vyrovnává teplotní extrémy, omezuje dopad záření na půdu, snižuje tepelné ztráty při vyzařování.

Míra zahřátí povrchu půdy závisí na tepelné kapacitě půdy, na ztrátách energie při výparu vody z půdy a na přenosu energie do hlubších vrstev půdy, který závisí na tepelné vodivosti půdy.

- 36 -

Tepelná vodivost je závislá na mineralogickém složení, obsahu humusu, na textuře a struktuře půdy. Při velmi nízké vlhkosti se přenáší teplo na bodových kontaktech vodivých elementů. Vzduch působí jako tepelný izolátor. Při vzniku vodních filmů (ovlhčení půdních částic) se objeví prudký vzrůst dotykových ploch a tepelná vodivost rychle vzrůstá s vlhkostí. Při dalším zvyšování vlhkosti se jen nepatrně zvětšují dotykové plochy a při vysoké vlhkosti je vzrůst tepelné vodivosti způsobován pouze snižováním obsahu vzduchu. Při proudění tepla se část energie spotřebuje na zvýšení teploty půdy v daném elementu, a tím se množství dále přenášené energie zmenšuje.

Slunečním zářením dochází k zahřívání půdního povrchu. Maximální intenzitu má ultrafialové až infračervené záření. Absorpcí záření se zvyšuje teplota povrchu půdy a teplo proudí ve směru teplotního spádu. Ve dne se prohřívají spodní vrstvy půdy. V noci, kdy dochází k vypařování tepla z povrchu

půdy, je povrch půdy zahříván z hlubších vrstev.

U suchých půd tepelná vlna proniká pomalu do půdy. Dynamika změn teploty půdy závisí na půdním druhu, na vodní kapacitě půd. Lehké písčité půdy jsou výsušné, a proto se rychleji oteplují. U těžkých půd, které často trpí zamokřením, se přijatá energie snadno přenáší do hlubších vrstev. Tyto půdy jsou chladnější, vegetační období pro pěstování plodin se zkracuje.

V relaci s dvojí rotací Země kolem Slunce probíhají dva základní teplotní cykly - denní a roční. Tyto cykly ovlivňují základní typy tepelného režimu půd. Tyto typy vyjadřují změny teploty půdy v průběhu dne a roku.

Režim solí v půdě

Režim solí v půdě charakterizuje změny obsahu, složení a pohybu solí v půdě za určité časové období.

Hlavní typy režimu solí v půdě :

1. Primitivní typ, který charakterizuje velmi nízký obsah solí v půdě, nevýrazné změny v jejich složení a zanedbatelný pohyb solí v půdě.

2. Eluviální typ, charakteristický intenzívním vyplavováním solí z půdního profilu.

3. Migrační typ, při kterém probíhá pohyb solí výhradně v půdním profilu.

4. Akumulační typ, u kterého dochází k zvyšování obsahu solí v půdním profilu.

5. Antropogenní typ, při kterém se obsah i pohyb solí v půdě uměle reguluje.

Biologický režim půdy

Biologický režim půdy charakterizuje změny počtu a forem půdního edafonu, dynamiku jeho životních projevů za určité období.

Rozlišují se tyto typy biologického režimu půdy :

1. Živořící typ, s celoročně nízkou biologickou aktivitou půdního edofonu.

2. Pulzující typ, půdní edafon je biologicky aktivní jen během krátkých časových období.

3. Sezónně intenzívní typ, střídá dlouhé období biologického klidu se stejně dlouhým obdobím biologické aktivity půdního edafonu.

4. Trvale intenzívní typ s celoroční biologickou aktivitou edafonu.

- 37 -

5. Skleníkový typ biologického režimu půd je charakteristický umělou regulací životních podmínek půdního edafonu.

Biologický režim je ve vzájemné zpětné vazbě se všemi druhy půdních režimů. Aktivita půdního edafonu je funkcí obsahu vody v půdě, teploty půdy, živinného režimu, obsahu kyslíku v půdě, pH půdy.

KONEC l. části

-----------------------------------------------------------

Následuje 2.část

OBECNÁ PEDOLOGIE 2.1. PůDNí VLASTNOSTI a jejich hodnocení

2.2. Hygiena půd

viz soubor T_602/ texty /fakulta/PEDOL TXT

-----------------------------------------------------------

3.9. Lesní půdy Lesní půda tvoří v podstatě základ pro plnění základních funkcí lesa - produkčních i mimoprodukčních, zejména půdoochranných, vodohospodářských. Charakter půdy je také rozhodujícím činitelem pro delimitaci půdního fondu. Vymezuje plochy pro zemědělské či lesní hospodaření. Lesní půda je především tělesem s výraznou dynamikou fyzikálních, chemických, biochemických a mikrobiálních procesů. Specifickým, nezastupitelným rysem lesních půd je skutečnost, že veškeré změny probíhají v mnohaletých dlouhodobých cyklech. Lesní půda a postupně se vyvíjející lesní porost se navzájem ovlivňují, tvoří specifický přírodní systém.

Lesní půdu rozdělujeme na t.zv. lesní půdu absolutní a lesní půdu relativní.

Absolutní lesní půdou je taková půda, která nemůže být trvale obhospodařována jiným způsobem nebo musí být věnována lesu z potřeb veřejného zájmu. Tuto půdu nelze převést do kategorie "zemědělská půda".

Relativní lesní půdou je veškerá ostatní lesní půda, kterou lze převést i do kategorie zemědělských půd.

Součástí lesního půdního fondu jsou :

- půdy s dřevinami, které přímo slouží lesnímu hospodářství, k produkci dřevní hmoty,

- půdy s lesními porosty, které plní jiné, než produkční funkce. Pěstební činnost je druhotná a řídí se jinými požadavky,

- půdy nad horní hranicí stromové vegetace,

- půdy, které lze účelně využít jen zalesněním,

- ostatní pozemky, které slouží převážně lesnímu hospodářství (stavby a jiná technická zařízení).

Podmínky vzniku a tvorby lesních půd v podmínkách střední Evropy, tedy i na území České republiky, jsou značně složité. Na malém území se mění kvalitativní a kvantitativní vnější faktory, projevují se rozdílné způsoby hospodaření (zásahy člověka). Na vývoj a vlastnosti lesních půd mají v podmínkách České republiky zejména dominantní vliv : geologický substrát a jeho chemismus a klimatické podmínky.

- 38 -

Lesní porost a ostatní rostlinná vegetace patří svým působením mezi nejdůležitější při tvorbě lesních půd. V lesních půdách se v probíhajících půdotvorných procesech specificky uplatňují i živé organismy (půdní edafon).

S pokračujícím stářím půdotvorného procesu se zvyšuje intenzita působení rostlinného krytu a zejména pak velmi intenzívní působení lesního porostu. Mateřská hornina se uplatňuje prakticky stabilně.

Porost značně zrychluje zvětrávání hornin, zejména působením kořenového systému, vlivem chemismu opadu a z něho vznikajícího humusu. Jednotlivé lesní porosty působením svých specifických humusů účinně zasahují do zvětrávacích procesů, a tím značnou měrou i do tvorby jednotlivých půdních typů.

Lesní humus, zvl. humus povrchový, je vždy charakterizován určitou kyselostí, která ovlivňuje zvětrávání, rychlejší uvolňování živin do půdy. Silně kyselé povrchové humusy okyselují celý půdní profil a v kombinaci s klimatickými faktory zvyšují rychlost podzolizačního procesu.

Lesní porost spolu s rostlinným krytem zasahuje velmi účinně do půdotvorných procesů tvorbou a jakostí povrchového humusu, který se tvoří hlavně z rostlinných zbytků - jehličí, listí, větévky a kořeny dřevin a bylin.

Z opadu jehličnatých porostů vznikají vždy humusy kyselejší, z opadu listnatých nebo smíšených porostů humusy méně kyselé. Jednotlivé typy lesních půd (s určitými vlastnostmi fyzikálními a chemickými) jsou charaktzerizovány kvalitativním i kvantitativním složením edafonu (pedobiocenózy), který je ovlivňován zejména danou fytocenozou. Kvalita i kvantita pedobiocenózy se mění během roku, je závislá na dřevinné skladbě porostu, bylinném krytu, hospodářských zásazích do lesního porostu, na nadmořské výšce, klimatických podmínkách aj.

V lesních půdách je edafon nejhojněji zastoupen ve vrstvě povrchového humusu (do hloubky asi 10-20cm).

Z fytoedafonu (rostlinných organismů) jsou v lesních půdách zastoupeny zejména baktérie, antinomycety, plísně a řasy. Podle velikosti organismů se řadí mezi mikroedafon. Při svých malých rozměrech mají mikroby velký vnější povrch na jednotku hmotnosti a mají velký význam pro půdní sorpci.

V lesních půdách je hojně zastoupen zooedafon. Patří sem zejména prvoci, vířníci, hlísti oblí, červi kroužkovití (roupice, žížaly), měkkýši, členovci, dále hmyz i obratlovci.

Hlavní jejich význam je především v tom, že mechanicky rozrušují, drtí a zdrobňují rostlinné zbytky, mísí organické zbytky s minerální půdou a urychlují tím celkovou humifikaci. Půdu provzdušňují a zlepšují její fyzikální vlastnosti.

Působení živé složky v lesních půdách lze shrnout :

- Živá složka podmiňuje humifikační procesy v lesních půdách.

- Je důležitá pro mineralizaci organických látek, uvolňování živin a výživu rostlin. Podmiňuje biosorpci jako druhotný prvek výživy rostlin.

- Způsobuje rychlejší zvětrávání hornin a nerostů působením CO2 uvolňovaného dýcháním, vlivem organických kyselin a činností mikrobů.

- Je důležitá pro vázání elementárního dusíku v půdách samotnými organismy (bakterie) nebo v symbioze s rostlinami - mikorhíza.

- Podporují tvorbu příznivé struktury půd, půdu přímo kypří svými mechanickými účinky.

- 39 -

- Ovlivňují tepelný režim půd vlivem tepla, uvolňovaného při životních procesech mikroorganismů.

- Podmiňují biologické čištění půdy.

Lesní humus

Lesní humus je charakteristická součást lesních půd.

V širším pojetí je to soubor všech organických neživých látek (převážně rostlinného původu) nahromaděných na lesní půdě nebo v půdě, a to buď ve stavu čistém, nebo smíšeném s minerální hmotou. Tato organická hmota je v různém stupni rozkladu.

Svrchní (povrchový) lesní humus je téměř čistá organická hmota. Humus v podložních půdních vrstvách je zastoupen v menším množství a převládá minerální hmota. Humus v půdě je s minerální hmotou pevně chemicky vázán.

Veškeré rozkladné a syntetické procesy, jimž podléhají organické látky v lesní půdě, se nazývají humifikace. Výsledkem humifikace je lesní humus. Rozklad organické hmoty probíhá v lesních oblastech procesy, které lze shrnout do 3 skupin :

1. Mineralizace, tj. úplný rozklad organické hmoty až na jednoduché sloučeniny (CO2, H20, NH3, popeloviny). Humus se netvoří.

2. Humifikace, tj. nedokončená nebo částečná mineralizace.

3. Rašelinění a karbonizace, tj. uhelnatění za nepřístupu vzduchu.

Při humifikaci mají značnou převahu mikrobiologické procesy. Složitý mikrobiální a chemický proces v půdě v průběhu pravé mikrobiální humifikace v lesních půdách má tuto posloupnost :

základní hmota

I = rozkladné procesy

vznik a tvorba jednoduchých

a labilních látek

I = syntéza

vznik a tvorba složitých látek

I

vlastní humus

Pravý humus je dosti stálý a nesnadno podléhá úplné mineralizaci. Je amorfní, zpravidla je tmavěji zbarvený a je dokonale promíchán s minerálním podílem půdním.

Lesní porosty s různou skladbou dřevin vytvářejí na povrchu a v lesních půdách různé typy humusů se speciálními vlastnostmi fyzikálními, chemickými, biochemickými a biologickými.

Pod jehličnatými porosty vznikají převážně vrstvy surových povrchových humusů s malou humifikační schopností. Akumulace surového humusu pod jehličnany (zejména smrkovými a borovými monokulturami) je hlavně způsobena zvýšeným obsahem pryskyřic a vosků v jehlicích, stavbou jehlic. Z opadu listnatých porostů se převážně tvoří humusy s menší kyselostí. Jakostně nejlepší humus poskytují porosty lípy. Nejkyselejší humus poskytuje opad dubu, jehož vyšší kyselost je způsobována obsahem tříslových kyselin.

- 40 -

Velmi příznivě probíhají humifikační procesy v porostech smíšených, kde nedochází k zhutnění opadu, což podporuje přístup vzduchu. Vedle jehličnatého a listnatého opadu má velký význam pro tvorbu humusu i travnatá a bylinná vegetace, která dodává značné množství organické hmoty.

Rychlost humifikace různého výchozího materiálu je značně rozdílná. Závisí na vlhkosti, teplotě a chemismu půdy,

i na chemismu organické hmoty.

Hromadění surového humusu při pomalém průběhu humifikace je jednou z příčin degradace lesních půd.

Vlastnosti a režimy lesních půd

Vlastnosti lesních půd se hodnotí obdobnými průzkumy a metodami stanovení, jako půdy zemědělské. Pouze interpretace výsledků půdních průzkumů se řídí biologickým charakterem lesních porostů, přímo ovlivňujících fyzikální, biologické a chemické vlastnosti lesních půd.

K výraznějším, pro lesní půdy specifickým změnám, dochází při popisu dynamiky základních režimů lesních půd.

Dynamika teplotních poměrů v lesních půdách je vedle obecně působících činitelů výrazněji ovlivňovaná lesním porostem, jeho složením, stářím, zápojem a lesním podrostem, vrstvou a jakostí povrchového humusu, nadmořskou výškou, expozicí a sklonem terénu.

Vodní režim lesních půd je výrazný svou dynamikou a periodicitou během roku. Les je velkým spotřebitelem půdní vody, hodnota evapotranspirace lesních porostů je velmi vysoká. Lesní porost je rozhodujícím vnějším činitelem vodního režimu v lesních půdách. Vodní režim lesních půd velmi podstatně ovlivňuje vodohospodářskou bilanci povodí. Na dynamiku vlhkosti lesních půd zejména působí :

- porostová skladba,

- stáří porostu, jeho zápoj a zakmenění,

- vnitřní prostorová skladba,

- vrstva povrchového humusu.

Lesní porost svou skladbou a vnitřním prostorovým uspořádáním ovlivňuje :

- množství srážek spadlých na povrch lesní půdy,

- množství srážek zadržených v prostoru porostu (intercepce),

- povrchový odtok,

- infiltraci povrchové vody do půdy,

- evapotranspiraci (výpar vody z povrchu půdy a transpirace porostu),

- využití srážek v zimních obdobích (tání sněhu).

Vodní režim lesních půd ovlivňuje vodohospodářskou bilanci povodí, zejména působí na průtoky vod v hydrografické síti.

Vzdušný režim lesních půd

Vzdušný režim lesních půd je charakterizován určitou stabilitou v porovnání s dynamikou obsahu a složení půdního vzduchu u zemědělských půd. Lesní půdy nejsou každoročně a periodicky ovlivňovány hospodářskou činností člověka (orbou, kultivací, pěstovanými plodinami, melioračními zásahy).

- 41 -

Dynamika půdního vzduchu se projevuje pohybem a výměnou vzduchu v půdních vrstvách. Půdní atmosféra se během roku mění. Je ovlivňována především těmito faktory :

- humifikačními procesy,

- fyzikálními vlastnostmi půd (pórovitost, zhutnění),

- obsahem vody v půdě,

- skladbou, zapojením porostů a jejich prostorovou skladbou,

- mikrobiální činností,

- vnějšími vlastnostmi atmosféry (tlak, vítr, vlhkost vzduchu),

- reliefem terénu (exposice, sklon)

Živinný a biologický režim lesních půd Celková dynamika chemismu lesních půd je ovlivňována těmito hlavními faktory :

chemizmem mateční horniny,

lesním porostem,

mikroedafonem,

teplotou a vlhkostí půdy.

Složkou dynamiky chemismu lesních půd je koloběh živin, který je procesem biologickým. Lesní porosty odebírají z půdního profilu potřebné množství živin pro probíhající biochemické procesy, pro tvorbu organické hmoty. V průběhu humifikačního procesu se navrací lesním půdám značná část odebraných živin.

Stálý koloběh živin, podmíněný biologickým procesem tvorby a rozpadu rostlinné hmoty, zajišťuje stálou produkční schopnost lesních půd. Tento koloběh je vcelku vyrovnaný a nevyžaduje v normálních podmínkách zásah člověka. Potřeba vzniká tehdy, je-li narušena tato rovnováha vlivem vnějších činitelů - imise, neúměrná těžba, kalamity, nesprávná skladba porostů aj. Pak je zapotřebí zavést odpovídající účinné nápravné meliorační opatření.

Chemické vlastnosti lesních půd se vyjadřují :

- Mineralogickým složením lesních půd, které hodnotí množství dosud nezvětralých nebo již druhotně vytvořených nerostů, které představují minerální půdní podíl. Nerostný půdní podíl zvětratelných částic je rezervou živin.

- Složením půdního roztoku, který obsahuje chemické sloučeniny minerální, organické v rozpuštěném stavu. Tekutá fáze půdy je jediným pohyblivým prostředkem rozpuštěných látek, nutných k výživě rostlin. V půdním roztoku jsou také látky, které působí na půdotvorné procesy.

- V návaznosti na složení půdního roztoku se určuje obsah hlavních chemických složek lesních půd, ke kterým patří Si, Al, Fe, Mn, Ca, Mg, K, P, N, Na, S.

- 42 -

Uvedené prvky jsou v různých lesních půdách zastoupeny v různém množství, ale v jednotlivých půdních typech vykazují zákonitou stratigrafii. Jsou zastoupeny v různých formách, s různou přístupností pro výživu dřevin.

- Reakce lesních půd (pH) je ukazatel probíhajících půdních procesů, zejména odráží průběh humifikace, vlivy vnějšího prostředí, zvl. důsledky kyselých dešťů i úroveň hospodaření v lesích.

Ochrana a úprava vlastností lesních půd

Úrodnost lesní půdy je schopnost dát vznik a existenci lesním porostům s produkcí dřevní a zelené hmoty. Relativním vyjádřením produkční schopnosti lesních půd je bonita lesních půd.

Přirozená úrodnost lesní půdy je podmíněna klimatem , půdním typem s danými vlastnostmi fyzikálními, chemickými a biologickými. Pro úrodnost je důležitá také poloha půdy, tj. její zeměpisná poloha, expozice, sklon a nadmořská výška.

Lesní porosty však mají vedle původní hospodářské funkce další význam a poslání. K tomu, aby bylo možné diferencovat a uplatnit další poslání lesů, bylo nezbytné založit komplexní klasifikaci lesních porostů, rozhodnout o delimitaci půdního fondu, tj. rozhodnout o optimálním využívání půdy na konkrétním stanovišti. Tato výzkumná, projektová i rozhodovací činnost se bezprostředně dotýká komplexních lesnicko-krajinářských úprav, jako součásti oboru lesnických a lesotechnických meliorací.

Lesotechnické meliorace jsou souborem biologických a technických opatření, kterými se zlepšují především odtokové poměry v malých povodích, chrání se půda před vodní a větrnou erozí, půdními sesuvy, zajišťuje se ochrana objektů před lavinami, stabilizace strží a výmolů, hrazení bytřin. Upravuje se vodní režim lesních půd, zlepšují se mikroklimatické podmínky a řeší se úprava devastovaného krajinného prostředí.

Půdoochranná funkce lesa patří mezi nejaktuálnější cíle lesotechnických meliorací. Lesní půda je nejen základem produkce dřevní hmoty, ale je nezastupitelná i pro transformaci povrchového odtoku na odtok podzemní. Tento účinek zvyšuje zásoby kvalitních podzemních vod, snižuje plošnou i výmolovou erozi půd, odnos splavenin. Půdoznalecké i vodohospodářské funkce lesa jsou výsledkem poznání a respektování souboru činitelů : klimaticko-geografických, půdních, ekologických, hydrologických a biologických (vegetačních). Vymezují se tyto půdoochranné funkce lesa :

- protierozní, která působí proti plošné i rýhové erozi, vyvolané odtokem vody ze srážek a tajícího sněhu,

- protisesuvná, která chrání území a objekty proti sesuvům půdy a přemisťování sutin na svazích,

- protilavinová, působící proti sněhovým lavinám,

- břehoochranná, která se uplatňuje proti destrukci břehů vodních toků (zejména bystřin) a vodních nádrží.

Půdoochranná funkce lesa je dominantní ekologickou funkcí v ochranných lesích, ale musí se uplatňovat i v ostatních typech lesních porostů.

Úprava vlastností lesních půd - meliorace lesních půd, jsou v našich podmínkách prakticky jediným prostředkem k zachování a dalšímu zvyšování produkční i mimoprodukční funkce lesa.

- 43 -

Lesnické meliorace představují komplex opatření k samostatné ochraně lesního půdního fondu, k regulaci vodního a vzdušného režimu lesních půd, k úpravám chemismu lesních půd tak, aby byla zabezpečena nepřetržitost a trvalost obou uvedených klíčových funkcí lesa. Význam všech zásahů lesnických meliorací narůstá s rozsahem i intenzitou poškození lesní půdy, zejména škodlivým působením imisí na lesní porosty a lesní půdy.

Současně se zvyšují plochy zamokřené lesní půdy. Zamokření porostů se omezuje vodní

provoz dřevin, snižuje se výdej vody do ovzduší (transpirace) a tím se zvyšuje zásoba

podzemní vody. Na úplně odlišných plochách dochází k vzestupu hladiny podzemní vody, k

zvýšenému povrchovému odtoku, k poškozování půd plošnou i rýhovou vodní erozí. Na takto

poškozených plochách se provádějí technické zásahy, regulující hladinu podzemní vody,

stavby zajišťující neškodné odvedení povrchové přívalové vody. Současně je nutné provádět i

biologická opatření, zejména obnovu lesních porostů a doprovodné rostlinné vegetace v

struktuře odpovídající daným podmínkám.půd se soustavně rozšiřuje důsledkem imisních

poškození lesních porostů. Sníženou biologickou aktivitou

Úprava vodního režimu lesních půd nemůže být izolovanou akcí, ale vždy nezbytně součástí celého komplexu melioračních opatření. Předpokladem úspěchu je půdoznalecký a hydrogeologický průzkum stavu lesních půd, poznání příčin poškození fyzikálních a chemických vlastností půd.

Úprava chemizmu půd, zejména kyselosti půd vápněním souvislých lesních porostů, je nákladným opatřením, které má pozvolný účinek.

Zlepšení vlastností humusu musí směřovat v úpravu podmínek humifikace, tj. zejména v postupnou změnu druhotné 000000y porostů, která zaručí dobré výchozí zdroje organických látek, zlepší biologickou aktivitu v humozních horizontech a zaručí podmínky pro tvorbu pravého humusu. Zlepšení vlastností lesních půd není jen v zájmu lesníků, ale je to úkol pro všechny správní a řídící orgány. Zdravá lesní půda je zárukou ochrany vodních zdrojů, ochrany všech prvků životního prostředí na plošně neomezeném území.

- 44 -

- 45 -