z knihy weißbuch frauen schwarzbuch männer. warum wir ... saskova (2).pdf · georges mounin, mona...
TRANSCRIPT
Západočeská univerzita v Plzni
Fakulta filozofická
Bakalářská práce
Komentovaný překlad vybraných kapitol
z knihy Weißbuch Frauen Schwarzbuch
Männer. Warum wir einen neuen
Geschlechtsvertrag brauchen
Martina Šašková
Plzeň 2015
Západočeská univerzita v Plzni
Fakulta filozofická
Katedra germanistiky
Studijní program Filologie
Studijní obor Cizí jazyky pro komerční praxi
Kombinace angličtina – němčina
Bakalářská práce
Komentovaný překlad vybraných kapitol
z knihy Weißbuch Frauen Schwarzbuch
Männer. Warum wir einen neuen
Geschlechtsvertrag brauchen
Martina Šašková
Vedoucí práce:
Mgr. Andrea Königsmarková Ph.D.
Katedra germanistiky
Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni
Plzeň 2015
Prohlašuji, že jsem práci zpracovala samostatně a použila jen
uvedených pramenů a literatury.
Plzeň, duben 2015 ………………………
Děkuji Mgr. Andree Königsmarkové Ph.D. za odborné vedení mé bakalářské práce i za její cenné připomínky.
Obsah
1 ÚVOD............................................................................................. 1
2 O PŘEKLADU ............................................................................... 3
2.1 Druhy překladu ............................................................................... 4
2.2 Překladatelské postupy .................................................................. 4
2.3 Osoba překladatele ........................................................................ 5
3 PŘEKLAD VYBRANÝCH KAPITOL ............................................ 7
4 KOMENTÁŘ K PŘEKLADU....................................................... 34
4.1 Rakouské výrazy .......................................................................... 34
4.2 Lexikální rovina ............................................................................ 34
4.2.1 Kompozita ........................................................................... 34
4.2.2 Termíny .............................................................................. 36
4.2.3 Zkratky ................................................................................ 37
4.3 Syntaktická rovina ........................................................................ 38
4.3.1 Funktionsverbgefüge - vazby podstatných jmen se slovesy38
4.3.2 Věty vložené ....................................................................... 38
4.4 Morfologická rovina ...................................................................... 39
4.4.1 Neurčitý podmět „man“ ....................................................... 39
4.4.2 Pasivum .............................................................................. 41
5 ZÁVĚR ......................................................................................... 43
6 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ ..................... 45
6.1 Literatura tištěná .......................................................................... 45
6.2 Literatura dostupná online............................................................ 47
7 RESUMÉ ..................................................................................... 48
8 PŘÍLOHY ..................................................................................... 50
1
1 ÚVOD
Cílem této bakalářské práce je přeložit vybrané kapitoly z knihy
Weißbuch Frauen Schwarzbuch Männer. Warum wir einen neuen
Geschlechtsvertrag brauchen od autorek Sibylle Hamann a Evy Linsinger
a vytvořit komentář k překladu. Za výchozí text byly vybrány kapitoly s
názvy: Papamonate, Ich bin dann mal weg, Teilzeit – eine Ehrenrettung,
Wichtigkeitsrituale: Der Kampf um die Zeit, Gemeinsam statt einsam, Die
Dienstleistungslücke. Ty se zabývají problematikou finančního zajištění
rodiny, konkrétně pak dělením rodičovské dovolené mezi matku a otce,
prací na částečný úvazek, moderním stylem života či pomocnými pracemi
v domácnostech.
Tato práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část.
Teoretická část popisuje teorii překladu, druhy překladu, proces překladu
a osobu překladatele a její sestavení tvořilo východisko pro samotnou
práci na překladu. K vypracování této části budou využita díla jak
českých, tak zahraničních autorů, jakou jsou D. Knittlová, G. Mounin či M.
Hrdlička.
V praktické části figuruje navrhovaný překlad výše uvedených
kapitol, po kterém následuje komentář k překladu a popis potíží v
lexikální, syntaktické a morfologické rovině jazyka, které se během
překladu vyskytly, společně s návrhem jejich řešení. K překladu budou
využity tištěné i elektronické slovníky, a to jak dvojjazyčné, tak výkladové.
Lze předpokládat, že se objeví potíže při překladu jazykových jevů,
které pro češtinu nejsou příliš typické. To jsou například pasivní
konstrukce, neurčitý podmět „man“ či kompozita. Dále se bude jednat
také o překlad odborných termínů a slov rakouské němčiny.
Důvodem pro výběr tohoto tématu byla aktuálnost textu pro
překlad. Protože jsou vybrané kapitoly psány s jistou nadsázkou a
vyskytuje se v nich řada termínů, je jejich překlad určitým druhem výzvy
2
s možností využití vlastní kreativity. Zároveň zde existuje možnost rozšířit
obzory o problematice tématu práce na částečný úvazek a otcovské
dovolené potenciálním čtenářům této práce.
3
2 O PŘEKLADU
Překlad lze definovat jako písemný převod textu z výchozího do
cílového jazyka. Další možnou definicí pro překlad je, že se jedná o
kontakt dvou jazyků a zvláštní druh bilingvismu, konkrétně jeho krajní
případ. (Mounin, 1999, str. 16) Můžeme ho také chápat jako prostředek
komunikace – především tedy mezijazykové.
Velký podíl na překladu má především lingvistika, konkrétně
textová lingvistika (celkový smysl textu), konfrontační lingvistika (shody
a rozdíly mezi jednotlivými jazyky), sociolingvistika (vztah mezi jazykem
a společností), pragmalingvistika (účel textu) a psycholingvistika (vztah
mezi jazykem a vědomím). (Knitlová, 2000, str. 5) Existují i další vědní
disciplíny, které mají vliv na překlad, jako příklad si uveďme psychologii
či sociologii.
Z. Fišer nazývá cílový text, tedy produkt překládání, translátem.
Ve svém díle také poukazuje na nutnost zaměřit se především právě
na translát jakožto výsledek práce překladatele. Tvrdí, že se výchozí
text s cílovým neshoduje, ale že většina informací výchozího textu je
obsažena v textu cílovém a je vyjádřena prostřednictvím cílového
jazyka. Vždy totiž mezi těmito dvěma texty existuje odlišnost, kterou
však lze minimalizovat např. poznámkami pod čarou či komentáři.
(Fišer, 2009, str. 11-16)
Teorií překladu se zabývá řada jak českých, tak zahraničních
autorů. Mezi české můžeme zařadit například Dagmar Knittlovou, Jiřího
Levého, Jana Šabršulu či Milana Hrdličku. Mezi zahraniční patří
Georges Mounin, Mona Baker či George Steiner. Ve svých dílech často
rozebírají potíže, se kterými se překladatel musí potýkat, rozdíly mezi
výchozím a cílovým jazykem a také otázku, zda je překlad vůbec
možný. Tato otázka vyvstala již spolu s prvními pokusy o překlad. Je
nutné podotknout, že dosud nebyla vyřešena, a tak se jí autoři stále
zabývají. Názory se velmi různí a jejich škála sahá od teze absolutní
4
nepřeložitelnosti až po tezi absolutní přeložitelnosti, ačkoli dnes je
možné už považovat nepřeložitelnost za překonanou.
2.1 Druhy překladu
Nejznámější je dělení dle ruského lingvisty Romana Jakobsona,
který rozlišuje překlad:
1. intralingvální (vnitrojazykový)
- jedná se o překlad v rámci jednoho jazyka – tedy například o
aktualizaci textu, hledání synonym či adaptaci díla
2. interlingvální (mezijazykový)
- zde hovoříme o samotném překladu, tedy převodu textu
z jednoho jazyka do druhého
3. intersemiotický (meziznakový)
- jedná se o převod mezi jinou sémiotickou soustavou,
například o převod literárního díla do filmové podoby a naopak
2.2 Překladatelské postupy
Existuje řada metod a postupů, jak překládat. Otázkou
překladatelských postupů se zabývala a stále zabývá řada autorů.
Popisují jak postupy obecné, tak postupy, které jsou zaměřeny na určitý
druh textu. Uveďme si jako příklad dva z nich.
Kanadští autoři J. P. Vinay a J. Darbelnet představili sedm
tradičních překladatelských postupů, které jsou seřazeny od
nejjednoduššího po nejsložitější a pojednávají o nedostatku přímého
ekvivalentu v cizím jazyce. Vycházejí z nich i současní lingvisté.
1. transkripce – přepis adaptovaných úzů cílového jazyka
2. kalk – doslovný překlad
3. substituce – nahrazení jazykového prostředku jiným
4. transpozice – gramatická změna (záměna slovních druhů při
překladu)
5. modulace – změna hlediska
6. ekvivalence – nevhodně zvolený termín
5
7. adaptace – nahrazení situace v originále jinou, adekvátní situací
(Knittlová, 2000, str. 14)
Tomáš Svoboda zase ve svém díle popisuje, jak se má překladatel
zachovat, pokud při překladu narazí na neznámý výraz.
1) Zjistit, zda má firma české stránky a pokud ano, tak převzít
terminologii z nich.
2) Vyhledat termín ve slovníku (on-line, off-line, tištěný).
3) Eventuálně využít orientačního překladu z Google Translate.
4) Vyhledat výraz pouze na českých internetových stránkách.
5) Pomocí vyhledávače ověřit získaný výraz v cílovém jazyce
s ohledem na kontext.
6) Vyhledat výraz pomocí obrázků – díky podobě lze odvodit
ekvivalent.
(Svoboda, 2012, str. 13)
2.3 Osoba překladatele
V překladu hraje jednu z nejdůležitějších rolí samotný překladatel.
Tak označujeme osobu, která překládá text z výchozího do cílového
jazyka.
Překladatel je kontaktním místem mezi dvěma či více jazyky, které
střídavě užívá. Při jeho práci by mu měla pomoci lingvistika, která
osvětluje problémy překladu. (Mounin, 1999, str. 16)
Překladatelství jako celek není tvůrčím povoláním, tvůrčí může být
překladatel pouze ve stylizaci svého vlastního překladu, a dokonce ani
tam tomu tak úplně není, protože autor, na rozdíl od překladatele, může
text uzpůsobit dle svého záměru, zatímco překladatel je stále vázán
originálem. (Bečka, 2010, str. 9)
V případě překládání odborného textu je profese překladatele
složitější. Na rozdíl od jiných zemí u nás často nejsou překladatelé
6
odborníky jak v oblasti translatologie, tak v oboru, na který je překládaný
text zaměřen. Také se zde zaměňuje znalost jazyka s překladatelským
vzděláním, proto často dochází k laickému překladu odborného textu.
Profesionální překladatel by si měl o odborném termínu udělat určitou
představu a ne za něj jen dosadit ekvivalent. Důležité je také zaměřit se
na kontext. Pokud by mu i tak překlad termínu činil potíže, tak v případě,
že je to možné, za něj může dosadit příslušný internacionalismus.
(Hanáková, 2010, str. 44-46)
Autorem překladu by tedy měl být nejlépe profesionální překladatel,
častou jsou to ale také studenti, kteří studují cizí jazyk. Nejdůležitějšími
kompetencemi překladatele je jazyková kompetence, analyticko-
kompetenční kompetence a textotvorná kompetence. Překladatel tedy
musí velmi dobře rozumět výchozímu textu, aby byl schopen ho kvalitně
přeložit. Překladatel také díky praxi a vzdělávání získává speciální
dovednosti, jako jsou například sociální a rešeršní dovednosti. (Fišer,
2009, str. 28-30)
7
3 PŘEKLAD VYBRANÝCH KAPITOL
Nový úděl
1. Otcovská dovolená
Krok, o kterém začala přemýšlet německá ministryně pro rodinu
Ursula von der Leyen, byl velmi odvážný. Chtěla změnit jeden
ze základních a zároveň nákladných pilířů německé podpory rodin:
přídavek na výchovu, který v praxi pobíraly především matky. Počet osob
mužského pohlaví pobírajících přídavky stagnoval v průběhu let trvale
téměř na třech procentech. Tento podíl mužů chtěla ministryně navýšit.
Rodičovský příspěvek, jak se nyní tento příspěvek nazývá, nebude
již po reformní úpravě vyplácen tři roky, ale už jen po dobu dvanácti
měsíců jednomu z rodičů. V případě, že se zapojí do péče o dítě i druhý
rodič, prodlouží se tato doba o dva měsíce. Při minimální mzdě činil
dosud tři sta (v Německu) nebo 463 Eur (v Rakousku), ale nyní bude
záviset na výši příjmu. Ten, kdo dočasně přeruší svoji kariéru, aby měnil
plínky a jezdil po parku s kočárkem, obdrží jako kompenzaci 67 procent
ze svého čistého příjmu, maximálně však ve výši 1800 Eur.
Logika této otcovské dovolené má dvě úrovně, které jsou vzájemně
propojeny. Jedna se týká odpovědnosti v rámci rodiny. Stát samozřejmě
nemůže určovat, kdo bude vyklízet myčku. Ale může alespoň podpořit
vyzkoušení si výměny rolí v rodině v naději, že vybočí ze zajetých kolejí.
Ten, kdo se jednou naučí, jak se starat o malé dítě, přebírá za něj i po
skončení otcovské dovolené snadněji odpovědnost. A tak lze touto cestou
překonat přetrvávající genderové uspořádání, které přisuzuje matkám
péči o děti a mužům roli živitele.
Druhá úroveň se týká pracovního života. Stát objasňuje, že
s finančně dobře ohodnocenou otcovskou dovolenou má zaměstnanec
8
mužského pohlaví závazky nejen vůči svému šéfovi, ale i vůči své rodině
– a osvobozuje otce od tlaku povinnosti toto jednání ospravedlňovat.
Samozřejmě dokud mohou zaměstnavatelé vycházet z toho, že
muži věnují sto procent své energie práci, nehledě na to, zda mají rodinu
či ne, zatímco ženy stále znovu přerušují svou práci nebo z ní každou
chvíli musí dříve odcházet, budou se k zaměstnancům chovat jinak než
k zaměstnankyním. Pouze tehdy, když musí podniky počítat s tím, že je
stejně pravděpodobné to, že budou muži i ženy dočasně pracovně
neschopni, zaniká důležitá záminka pro diskriminaci při odměňování či
šancích na služební postup.
Zde se uzavírá kruh. Neboť až částečně stejný příjem žen a mužů
ekonomicky umožňuje spravedlivé rozdělení rodinných povinností. Pokud
ale v páru vydělává muž výrazně více než žena, přinesl by rodině odchod
na otcovskou dovolenou nepřiměřeně bolestivou oběť.
Právě proto, že jde o věc natolik zásadní, způsobila tato reformní
myšlenka rozporuplné rozčilení. Dva měsíce strávené s dítětem jakožto
nepovinná varianta za přijatelné finanční ohodnocení: To byla dobrá
nabídka. Přesto ale reakce vyzněly tak, jako by někdo ozbrojený pistolí
vyhrožoval, že připoutá otce k přebalovacímu stolu. „Stát by neměl
nařizovat, kdo bude vychovávat děti,“ vzbouřil se například generální
tajemník CSU Markus Söder.1 Hamburský starosta Ole von Beust ze
strany CDU otcovskou dovolenou zamítl, protože prý nechce „lidem
rozkazovat“.2 Premiér spolkové země Sasko, Georg Milbradt, vyčítavě
prohlásil: „Jde o to, aby se rodilo více dětí, ne o to, kdo bude mýt
nádobí.“3 Rychle se také pro otcovskou dovolenou našla opovržlivá
přezdívka – „Wickelvolontariat“4 a autorské právo na ni náleží poslanci ze
strany CSU Peteru Ramsauerovi.
Zdá se, jako by velká koalice porušila jakési tabu. V daňovém
systému a v systému sociální péče, který je plný finančních podnětů pro
společensky žádoucí chování (od ekologicky šetrných staveb až po
9
sňatky), byla drobná finanční motivace vnímána spíše jako projev
rovnoprávnosti než jako útok na mužskou důstojnost. Rodina představuje
citlivé politické téma, v každém projevu se navíc debatuje o individuálním
soukromém životním stylu. Možná tak lze vysvětlit prudké záporné
reakce, kterým politička Leyen čelí především ve své vlastní straně.
„Nejvíce protestují muži z unie (CDU) ve středních letech mezi 40 a 50
lety s dětmi ve věku mezi 10 a 15 lety,“ prozradil důvěrník ministryně v
okamžiku, kdy diskuse vrcholila. „Tito lidé zpochybňují svůj vlastní životní
model, často však ještě více život svých manželek.“5
K dalšímu uražení mužského ega došlo připojením odměny za
přebalování k platu. Ten, kdo hodně vydělává, obdrží za
přerušení profesní dráhy více peněz než ten, kdo vydělává méně. U mužů
z CSU a CDU vyvolalo právě naopak vlnu nevole to, že je tímto krokem
podporována nová představa ženy: Odměnu neobdrží ta, která se vydala
pouze cestou manželství a mateřství, ale ta, která před založením rodiny
pracovala a obstojně vydělávala. Tím, že jim i nadále bude vyplácena
poměrná část příjmu, si zachovají i během rodičovské dovolené svoji
profesní identitu. Žena náhle nevpadne do biologicky předurčené role
matky, ale zůstane, ať už s dětmi či bez nich, advokátkou, mechaničkou či
kadeřnicí, jíž byla i předtím.
Když už si veřejnost začínala zvykat na tyto myšlenky, došlo rychle
k odsouzení toho, kolik sociální nespravedlnosti by v nich vězelo: Ženy,
které vydělávají více, zinkasují během rodičovské dovolené více než ty,
které vydělávají méně! Přitom je tento princip v rámci ostatních dávek
zcela samozřejmý. Při každém přerušení pracovní činnosti kvůli nemoci,
během každého období nezaměstnanosti či při každém vyplácení
odstupného je zcela běžné, že se náhrada ušlého výdělku odvíjí od výše
mzdy.
Rakousko se v otázce rodičovské dovolené poněkud nesměle
pokouší vydat podobným směrem. Zde bylo pro druhého rodiče doposud
10
vyhrazeno již šest měsíců (z celkové doby dvou a půl let), ale byl mu
umožněn pouze nízký přivýdělek – jen asi 15 000 Eur za rok – což
donutilo jen 3, 64 procent mužů této možnosti využít.6 V budoucnu se
rodičovský příspěvek zvýší ze 426 Eur na 800 Eur, jestliže bude
poskytován po kratší dobu: patnáct měsíců pro jednoho rodiče a osmnáct
měsíců, pokud se druhý rodič bude podílet na péči o dítě. To bylo také
pro Rakousko rozhodujícím bodem: Na výši záleží. V průzkumu pro
Eurobarometr uváděli muži napříč všemi státy EU, že nízká finanční
náhrada má být hlavní překážkou pro odchod na rodičovskou dovolenou.7
Ve Skandinávii to pochopili již před mnoha lety. Ve Švédsku obdrží
lidé na mateřské dovolené osmdesát procent svého platu, v Norsku je to
až sto procent a celkovou délku mohou využít jen ty páry, které se o ni
podělí. A tuto vyhrazenou dobu využívá osm z deseti norských otců8,
zhruba devatenáct procent si pak dobrovolně tuto dovolenou prodlužuje.
Změna uvažování je již viditelná. V Norsku není nutné, aby se takový
otec, který zůstane doma, ospravedlňoval, to by měl činit spíše ten otec,
který doma nezůstane. A otcové zřejmě získají zkušenost, že se to
vyplatí: Při dalším dítěti nastupují na delší dovolenou než při prvním.
Island zachází ještě dál. Zde stát předepisuje striktní rozdělení
rodičovské dovolené: tři měsíce pro otce, tři pro matku a tři pro oba, ve
všech případech s osmdesáti procenty platu až do horní hranice ve výši
velkolepých 6200 Eur za měsíc. S tím souvisí ještě jedna zvláštní
skutečnost: Rodiče si dokonce musí tuto dovolenou mezi sebe rozdělit, i
pokud spolu nežijí, neboť jejich odloučení na roli otce, popřípadě matky,
nemění vůbec nic. Sociální důsledky jsou dalekosáhlé. S devadesáti
procenty otců, kteří využívají možnosti rodičovské dovolené (v průměru
92 dnů dlouhé), se Island stal držitelem světového rekordu. Velké
nadšení z tohoto modelu vedlo zpočátku k vážným problémům s
přizpůsobením se u povolání, jimž vládnou muži, jako jsou hasiči,
policisté. Lze však pozorovat střednědobý efekt: Každá pátá matka na
Islandu vydělává již více než její partner.9
11
Je ještě příliš brzy na definitivní úsudek, zda dojde i v Německu ke
změně smýšlení. První zkušenosti jsou povzbudivé. Počet otců, kteří
odcházejí na rodičovskou dovolenou, během pár měsíců dvojnásobně
vzrostl na sedm procent – nízký nárůst, ale přece jen nějaký.10
Rozhodujícím faktorem je to, co nastane v čase po této dovolené. Jestli
pak, jak bylo slíbeno, opravdu bude dostatek míst v mateřských školách.
Neboť otcovská dovolená pak je jen více než symbolicky relevantní, když
se partneři po tomto výjimečném případě „rodičovské dovolené“ ihned
znovu nenavrátí do zajetých kolejí – do rolí „živitele a hospodyňky“.
Pomoci by tomu mohlo efektivní a flexibilnější rozdělení placené práce.
2. Když jsem mimo
V moderním pracovním prostředí existuje neměnný zákon: Nelze
z něj vystoupit. Ten, kdo nastoupí na tuto dovolenou, která je delší než
normální dovolená, se do něj nesmí potom už znovu zapojit. „Pár měsíců
dělám něco jiného a pak se zas vrátím do normálního života,“ to je věta,
kterou smí pronést jen ten, kdo odloží své kariérní ambice stranou.
To, že si člověk toto přerušení pracovní dráhy nemůže dovolit,
zpochybňují muži – jak šéfové, tak zaměstnanci – tak málo, jako že je
Země kulatá. Tato pauza znamená nevyhnutelnou ztrátu kontaktů a místa
v řadě automatického růstu mzdy a k tomu i přízně nadřízených. Kdo si i
přesto pohrává s touto myšlenkou, nebude již plně přijat do kruhu
ambiciózních kolegů. To je nesporným důkazem toho, že se dotyčným
nikdy pro to nedostávalo motivace. To, že tento strach z postihů je
oprávněný, potvrzují mužům i jejich kolegyně, které odcházejí na
mateřskou. Současně chtějí zaměstnavatelé, kteří u svých zaměstnankyň
tak jako tak neustále počítají s přerušením kariéry, aby si mohli být jisti
přinejmenším bezvýhradní loajalitou svých mužských pracovníků.
Výsledek těchto obav lze vyčíst ze všech statistik: Muži neodcházejí na
otcovskou dovolenou.
12
Teoretická možnost zažádat o tvůrčí volno (tzv. sabatikl) je
využívána zřídka. Například u Hewlett Packard, podniku se 750
zaměstnanci v Rakousku, se ročně dočasně rozloučí ne s více než
jedním zaměstnancem. Stejně tak v telekomunikačním odvětví, ve kterém
je tvůrčí volno výslovně zakotveno v podnikové dohodě, téměř nikoho
nenapadne této možnosti využít.11 Tvůrčí volno je určeno prakticky
výhradně specifickým skupinám povolání s doživotně nevypověditelným
pracovním místem a garantovaným zvýšením platu: Kolem jednoho tisíce
učitelů v Rakousku se ročně nechá dočasně uvolnit z práce. Ale v tomto
případě, kdy zde učitelé čítají přes 100 000, to zas tolik není.
Změny v moderním pracovním prostředí doposud téměř nenarušily
představu ideálního mužského profesního životopisu. Nejprve je tu – stále
delší – fáze vzdělávání, ve které je člověk finančně závislý na svých
rodičích. Předpokladem pro založení rodiny je pak „zajištěný příjem v
práci s dlouhodobou perspektivou,“12 což by mělo znamenat: sehnat práci
na plný úvazek. Poté pracovat, jak jen to jde. To vše proto, aby člověk
nakonec co nejdříve odešel do důchodu, ve kterém, jak doufá, začne
konečně veselý život plný svobody a bude mít hodně času na vnoučata.
Tento „přísný životní režim“ prý přispívá „k nenávratnosti již jednou
učiněných rozhodnutí,“ varuje zpráva o rodině německého Spolkového
sněmu.13 Ta nazývá tento model „iluzorním“ a uvádí jeho rizika: Koliduje s
rodinnou biografií, skrývá v sobě riziko v podobě zdravotních problémů a
přispívá k předčasnému odchodu do důchodu, „což je překážkou pro
delší profesní životopis.“14 Počet lidí pobírajících invalidní důchod je
skutečně velmi vysoký – v Rakousku se stal alternativou k nakonec
zrušenému předčasnému odchodu do důchodu. V Německu pracuje
pouze čtyřicet procent lidí mezi 55 a 65 lety. Naopak v severní Evropě je
to v rámci stejné věkové skupiny sedmdesát procent.
To, že se aktivní část kariéry – alespoň pro ty, kteří dlouho studovali
- neomezuje dokonce ani na polovinu života a tato část života právě
13
koliduje s fází zakládání rodiny, je v historii jedinečné. Nikdo nemůže
tvrdit, že to dává smysl. Každý, kdo se s tím setkal, ví, že to není žádná
legrace. Ve světě práce, ze kterého lze vystoupit tak, jako byste si koupili
jen jednosměrnou jízdenku, se zbytečně utrácí obrovské množství peněz.
Odchodem matek, které si později nemohou najít cestu zpět, přichází
společnost o všechny peníze, které investovala do jejich vzdělání. A v
konečném důsledku vůbec nikomu neposlouží ani ti s nejlepšími
výsledky, kteří jsou ale ve stresu a deprimovaní a jednoho dne vše
zahodí a uchýlí se na opuštěný ostrov, svou jachtu či do kláštera.
V budoucnu budeme možná muset pracovat padesát či více let.
Lze to skutečně zvládnout bez pauzy? Není třeba, čas od času, nadýchat
se trocha čerstvého vzduchu a vždy začít znovu s čistou hlavou?
Opačný model se zdá být teoreticky tak jednoduchý: Práce musí
být lépe rozdělena mezi všechny fáze života. Evropská unie se zavázala
přesně k tomuto principu a doporučila všem členským státům
„podporovat opatření na trhu práce orientovaná na celoživotní cyklus.“15
To konkrétně znamená, že se fáze výdělečné činnosti mají prostřídávat s
odpočinkem, kdy se člověk může věnovat změně profesní dráhy, dalšímu
vzdělávání, založení rodiny, politice, veřejně prospěšnému projektu,
samostatné činnosti – či prostě odpočinku nebo rozsáhlému cestování.
To vše ale tak, aniž by tím lidé zcela vypadli z pracovního procesu, to vše
s možností kdykoli znovu vrátit se do pracovního prostředí tak, aby v něm
také mohli využít svých znalostí, které během tohoto odpočinku získají.
Taková vyrovnaná profesní dráha by trvala celkově déle než ta
běžná. Ale i tak, tedy pokud by platila pro obě pohlaví stejná pravidla, by
prospěla rodinám, dětem, starším občanům, sociální solidaritě a
individuálnímu horizontu zkušeností. Člověk by se přiblížil svému
životnímu cíli. Lidé v mnoha významných studiích definují, že jednou z
vůbec nejdůležitějších věcí pro ně je najít rovnováhu mezi pracovním a
soukromým životem. Jen menšina lidí si dokonce ve stáři přeje nedělat
14
vůbec nic. Jen 21 procent lidí si přeje v penzi „již nepracovat pro
peníze.“16 Střídavě pracovat a užívat si volného času se považuje za
„ideální životní styl ve vyšším věku.“
Sociolog Ulrich Beck je přesvědčený o tom, že to přesně tak bude.
Myslí si, že si budeme muset zvyknout stále více přijímat převraty
v našem stále delším životě, jako jsou změna bydliště, rozchod, fáze
nezaměstnanosti a rekvalifikace. V Berlíně pracuje pouze každý třetí muž
v „normálním“ pracovním poměru. Sen o trvalé plné zaměstnanosti se prý
rozplynul, a to dokonce i v období hospodářského růstu. Změna mezi
placeným zaměstnáním a neplacenou aktivitou patří proto zcela
samozřejmě k budoucímu obrazu práce. Cíl - nabídnout občanům jistotu
během všech pauz v zaměstnání a zvratů - považuje Back za nezbytnou
základní reorganizaci sociálního zabezpečení a zasazuje se o nový druh
základního příjmu, tzv. „občanského příjmu.“17
Od osmdesátých let se napříč západní Evropou stále dokola
projednávají nápady, jak finančně zajistit z výdělečné činnosti základní
sociální služby. Co se týče poměru pohlaví, skrývá se v těchto modelech
vždy stejné nebezpečí: Jak zabránit tomu, aby byl základní příjem jen
jakousi variantou příjmu žen v domácnosti? Jak se vyvarovat toho, aby se
tradiční dělba práce navždy neprohloubila a aby byly ženy, utěšené
trochou státního kapesného, vytlačovány z trhu práce?
Rozhodujícím pro to bude, zda se oběma pohlavím podaří ve stejné
míře využít profesních pauz. Jakmile již nebude tvůrčí volno, delší pobyt v
zahraničí, ošetřovatelská dovolená nebo jednoleté neplacené volno v
profesní dráze výjimkou, ale pravidlem, byla by mateřská dovolená jen
jednou pauzou z mnoha. Zaměstnavateli tak může být nakonec jedno,
proč někdo dočasně odejde. Bude-li s tím počítat u mužů i žen, bude
tomu muset přizpůsobit svou personální politiku. Na oplátku smí počítat
s tím, že jeho zaměstnankyně budou pracovat s větší energií, s větší
radostí a sečteno podtrženo také s větší vytrvalostí.
15
Neboť to, že tato doba strávená mimo pracovní proces hodně
přináší, říká téměř každý, kdo si ji vyzkoušel. Zdravotní sestra, která se
stará o lidi v uprchlickém táboře pro charitativní organizaci válečných
obětí; řidič kamionu, který si dodělává výuční list v oboru automechanik;
žena pracující jako technik, která se po nějakou dobu zcela věnuje svému
slibnému vynálezu; učitel, který čas od času zavítá do soukromého
sektoru: Všichni nejsou přínosem jen sami pro sebe, ale i pro svoji
profesi, veškerou společenskou síť znalostí a v poslední řadě také pro
své zaměstnavatele. V současné době jsou však všichni do jednoho
ekonomicky sankciováni - v rámci státního důchodového a sociálního
zabezpečení, stejně tak jako v podnikovém systému povýšení.
3. Částečný úvazek – obrana cti
Nizozemcům se tehdy, na začátku osmdesátých let, moc nedařilo.
Míra nezaměstnanosti byla vysoká, hospodářství stagnovalo bez naděje
na zlepšení, nálada byla špatná, šířil se strach, frustrace a stagnace.
Z toho důvodu si zaměstnanci a zaměstnavatelé dodali odvahy a uzavřeli
historickou dohodu. Chtěli rozdělit existující práci ve společnosti nově,
lépe a mezi více lidí. Namísto „vše nebo nic“ vsadili lidé na princip „každý
trochu“ – ten přinese každému něco.18
Standardní pracovní doba byla zkrácena; práce na částečný
úvazek přehodnocena; nové agentury zprostředkovávající dočasnou práci
nabídly možnost krátkodobých prací za plného sociálního zabezpečení.
Zaměstnanci se zřekli vyšších platů a více se přizpůsobili, zato si
ponechali svou sociální jistotu a získali více volného času. Byl to
experiment, který se zrodil z nutnosti. Přesto to dodnes ovlivňuje
nizozemské pracovní prostředí; a to ukrývá počátek spravedlivého
uspořádání poměrů mezi muži a ženami.
16
Jádro nizozemského modelu spočívá v dalekosáhlém zákonném
nároku na práci na částečný úvazek. Každý Nizozemec, každá
Nizozemka si může v podstatě vybrat, jak dlouho chce on či ona
pracovat. Lze měnit jakékoli libovolné rozložení částečného úvazku a
každé dva roky toto uspořádání znovu změnit. K tomu není třeba žádných
závažných důvodů a toto právo platí pro každé pracovní místo a každý
podnik bez výjimky. (Pro srovnání: V Rakousku mají nárok na práci na
částečný úvazek jen rodiče do sedmi let věku jejich dítěte, a to pouze v
případě, když má podnik více než dvacet zaměstnanců.) Nizozemský
zaměstnavatel smí podobnou žádost odmítnout pouze ze závažných
důvodů. Oplátkou smí běžně určit, kdy přesně mají být tyto částečné
úvazky vykonávány. V případě sporu rozhodne soud.
Na začátku to vypadalo jako v praxi neuskutečnitelné, pro všechny
zúčastněné stresující a vedoucí k soudním tahanicím. Tak to ale není.
Holandský částečný úvazek vzkvétá a vyvíjí se. „Tento model si vlastně
každý v zemi oblíbil,“ říká Kea Tijdens, vyučující ekonomii na
Amsterodamské univerzitě. Prosadil se celoplošně. 44 procent
nizozemských zaměstnanců pracuje dnes na částečný úvazek, dvacet
procent mužů a sedmdesát procent žen – více než kdekoli jinde v Evropě.
„Nedokážeme si zatím vůbec představit, jak se někde jinde může žít bez
práva na částečný úvazek,“ říká Tijdens. „Za žádných okolností bychom
si ho znovu nenechali vzít.“
Zaměstnání na částečný úvazek se v Nizozemsku zásadně liší od
tohoto druhu zaměstnání kdekoli jinde. V Německu nebo v Rakousku
výraz „částečný úvazek“ označuje speciální oblast pracovního trhu, který
nabízí téměř výhradně nekvalifikovaná zaměstnání a žádnou možnost
postupu, je špatně placený a je určen zejména ženám. V Holandsku jsou
částečné úvazky svou povahou stejné jako úvazky plné – zejména proto,
že lze vždy přejít z jednoho stavu do druhého. Nejsou slepou uličkou,
neboť od nich stále vede cesta zpět k plnému úvazku. Zaručují stejná
práva s ohledem na sociální zabezpečení, spolurozhodování a postupy.
17
Nalezneme je v podniku, na téměř každé úrovni hierarchie, téměř v
každém odvětví. Neevokují „typickou ženskou práci,“ alespoň ne nutně -
téměř čtyřicet procent pracovníků na částečný úvazek je zaměstnáno
v oborech, jako je věda či technika.19
Zaměstnavatelům tento model velmi vyhovuje. „Ti ho využívají, aby
dostali ze svých zaměstnanců maximální možné odborné znalosti,“
vysvětluje odbornice Tijdens. Firma si může vybrat z celkové nabídky
mezi pěti a 38 hodinami týdně v případě, že potřebuje nové lidi. Může tak
minimalizovat chod naprázdno a nasadit zaměstnance efektivněji a
flexibilněji. Zpravidla, jak dokazují také studie v Německu, nevyhořelí
pracovníci jsou motivování a odvádějí vyšší hodinový výkon. V průzkumu
mnichovské Průmyslové a obchodní komory uvedla převážná většina
podnikatelů, že zaměstnanci pracují na částečný úvazek produktivněji.
Také klesá počet nemocných.20
Nejdůležitější výhoda je z pohledu zaměstnanců zřejmá: Mají více
času. Nejspokojenější jsou v Nizozemsku ti, kteří pracují 28 až 32 hodin
týdně21; to je zhruba v souladu s ideálními představami i jinde. Práci na
částečný úvazek lze kombinovat se vším možným: s druhou placenou
prací, stejně tak jako s dobrovolnickou činností, s trochou farmaření nebo
intenzivním společenským životem.
V intenzivní fázi rodinného života, když jsou děti malé nebo je třeba
jim poskytovat péči, je kombinace dvou lidí pracujících na částečný
úvazek rozumnou alternativou k tradičnímu modelu jednoho živitele. Pro
všechny zúčastněné to je ekonomicky bezpečné; činí to běžný život
pestřejším, dopřává dětem dva rovnocenné pečovatele, minimalizuje
možnost vzniku konfliktů a oné frustrace, jež téměř vždy vzniká
při jednostranné, monotónní zátěži, jako je práce za sporákem, v
kanceláři či v továrně.
Přestože jsou všechny tyto argumenty tak dobré, v Německu a
Rakousku se doposud ještě nerozšířily. Málokde jinde je pracovní doba
18
jinak podobně nerovnoměrně rozdělena jako zde: Němečtí zaměstnanci
pracující na plný úvazek pracují v průměru 40,8 hodin týdně (evropský
průměr je jen 39,1).22 Dvě třetiny z nich, většinou muži v produktivním
věku, pracují přesčas; průměrně 4 hodiny týdně. V každém třetím podniku
propadá lidem náhradní volno, protože nemůže být vybráno. Pouze v
Rakousku a Velké Británii se pracuje ještě déle. Statistický úřad Evropské
unie Eurostat potvrzuje, že tito lidé pracující na plný úvazek mají s 42,6
hodinami týdně nejdelší pracovní dobu v Evropě.23
V samotném odvětví informačních technologií, které je považováno
za mladé a inovativní, se upevnila „nadprůměrná docházka“ a je
považována za oddanost podniku, jak zjistila studie o podnikové kultuře
Nové ekonomiky.24 Pevná pracovní doba nebo placené přesčasy zde
neplatí. Přestože se software v těchto moderních kancelářích
pravděpodobně každých pár měsíců updatuje, běží v hlavách
nejjednodušší, nejstarší operační systém ze všech: Musíš pracovat co
nejdéle, jen pak jsi dobrý.
To, co je pro jedny příliš, je pro ostatní moc málo. Částečné úvazky
a takzvané „brigádičky“ existují v Rakousku a Německu výrazně více než
kdekoli jinde. A rozdíly se prohlubují. Neustále stoupá jak podíl těch, kteří
pracují extrémně hodně, tak těch, kteří pracují extrémně málo; zpráva o
rodině již hovoří o „polarizování pracovní doby.“25 Naopak něco mezi tím,
těch 30 nebo 35 hodin částečného úvazku, které převážná většina vnímá
jako nejpříjemnější, téměř neexistuje – a když ano, pak jsou na okraji
pracovního trhu a jsou k smíchu šéfům stejně tak jako odborům.
Tento nepoměr je tím paradoxnější, že kvalifikovaná práce na
částečný úvazek funguje téměř ve všech odvětvích, ve kterých se váhavě
zkouší. Dobrým příkladem jsou rakouské lékárny: Dvě třetiny lékárníků
pracují na částečný úvazek v průměru 28,5 hodin týdně. Devadesát
procent všech pracovníků tvoří ženy, mnohé z nich absolventky VŠ. S
možností dočasně si zkrátit pracovní dobu v závislosti na fázi života je
19
mnoho z nich tak spokojených, že zůstává ve své práci podstatně déle
než zbytek Rakouska. Lékárnice odcházejí do důchodu o pět let, lékárníci
o 8,5 roku déle než ostatní.26
Rakouský ocelářský koncern Voestalpine byl sám překvapen, jak
atraktivní může být práce na částečný úvazek, pokud ji lidé berou
dostatečně vážně. Ve výrobě koksu navrhl pracovní model, který nabídl
místo čtyř směn (každá se třemi dny volna) směn pět (každá se čtyřmi po
sobě jdoucími dny volna) – tedy méně práce a více volna. Tato varianta
byla určena pro starší zaměstnance, aby mohli lépe načerpat síly. Vybrali
si ji ale především mladší muži – přestože jim se svými 34 hodinami
týdně nabídla menší plat než při „normálním“ 38 hodinovém týdnu.27
O této myšlence lze dále uvažovat. Jedno oddělení, které v
současné době zaměstnává čtyři pracovníky, může s pěti pracovníky, kdy
každý pracuje čtyři dny, vyřídit naprosto stejný počet případů. Počet
služeb, které poskytuje pohotovostní lékař, je stejně variabilní jako počet
případů, které přejímá právnička. Čím větší podnik, tím méně
problematické je, teoreticky, rozvržení práce mezi více osob. Kreativní
řízení lidských zdrojů může dle potřeby soustředit práci na jednotlivé
týdny v měsíci či jednotlivé měsíce v roce a ušetří si tak zaškolování stále
nových sezónních pracovníků – zatímco zaměstnanec zůstane celý rok
pracovat na částečný úvazek.28 Proč se ale takové modely neprosazují?
Existuje velká, silná skupina lidí, která zuby nehty brání svůj životní
model. Tato skupina sice nepředstavuje sociální většinu, ale zvykla si
považovat se za měřítko všeho: Jsou to muži zaměstnaní, pracující na
plný úvazek, orientovaní výhradně na vnitropodnikovou kariéru, kteří rádi
pracují přesčas, protože chtějí vydělávat co nejvíce a nemají žádné
rodinné povinnosti nad rámec občasného nedělního výletu. Ne zcela
náhodou náleží tato skupina pracujících k převážné většině všech
vedoucích personálního oddělení, odborářů, politiků a dalších osob
přijímajících rozhodnutí.
20
Tito lidé jednají v rámci svého vlastního světa striktně logicky.
V případě, že by přijali kratší pracovní dobu a více odpočinku, ztratili by
nejen privilegia, ale vzdali by se i svojí nejdůležitější konkurenční výhody,
zejména té oproti ženám. 29 To nebude náhoda, že oba již zmíněné
úspěšné příklady pocházejí z branží, v nichž neexistuje téměř žádná
konkurence mezi muži a ženami: Lékárny jsou oblastí, ve které se téměř
nevyskytují muži; naproti tomu mezi pracovníky v ocelářském odvětví
vládnou muži. Tam, kde musí vystupovat muži proti ženám, panuje oproti
tomu napjatější atmosféra.
Přesně to samé bylo zjištěno také v Nizozemsku. „Protest proti
právu pracovat na částečný úvazek vzešel od mužů zaměstnaných na
plný úvazek,“ říká ekonomka Tijdens. Ti věděli, že by tím vstoupili do
přímé konkurence s lidmi, kteří pro ně předtím žádnou konkurenci
nepředstavovali.
4. Rituály důležitosti: Boj o čas
„Je poledne. Jsem sice teprve hodinu ve svém supermoderním
návrhářském ateliéru, ale co, koneckonců jsem šéf. Vždyť mám dobré
zaměstnance, kteří se vyznají. Za hodinu odlétá můj pilot do Milána. Jak
to tak vypadá, brzy se mohu vrátit ke své rodině.“30 Žije v domě u moře,
má dvě děti, je vedoucí módní společnosti – pracuje však jen pár hodin
denně. Takovou budoucnost si dívka přeje. „Jeden den v mém životě za
dvacet let,“ tak se nazývalo téma slohové práce, kterou nechaly vědkyně
Frigga Haug a Ulrike Gschwandtner napsat školáky. A tyto slohy mnohé
prozradily.
Člověk především upadá v pokušení zesměšnit vize dívky
jako naivní plány euforického teenagera. Šéf, kterému stačí pracovat pár
hodin denně? Šéf, který se těší, že bude zase „brzy doma“ s rodinou?
Nemožné, jak by ihned řekl každý vedoucí personálního oddělení.31 S
21
několika hodinami práce denně si možná vystačí telefonistka v callcentru
či taxikář (za cenu, že si pak určitou životní úroveň nemůžou dovolit). Ten,
kdo však má významné, zajímavé zaměstnání, či dokonce zastává
vedoucí funkci, musí pro ně žít. Šéf je vždy přítomen a 24 hodin denně
k zastižení. Ten, komu se to nelíbí, hlásá společenský úzus, se musí
takového postu vzdát. To je jeho úděl.
„U vedoucí pozice očekáváme naprostou flexibilitu. Jednoduše je
to tak nastavené. Žít plánováním pracovní náplně a být flexibilní – to
znamená jít příkladem.“32 Tak hovoří bankovní manažer a vystihuje tím i
názory jiných. Přičemž „flexibilní“ znamená to samé jako mít stále čas na
práci. Přesně toto očekávání potvrzuje statistika: Průměrný německý
vedoucí pracovník pracuje deset hodin přesčasu týdně, sedm z toho bez
náhrady času či mzdy, přičemž tuto pozici zastává výrazně více mužů než
žen. Pracovníci s vyšší kvalifikací si přejí, jak zjistil Německý institut pro
hospodářský výzkum, zcela „kratší pracovní dobu, a to i za nižší plat.“33
Zároveň téměř jednohlasně tvrdí, že to prostě jinak nejde.
Zpočátku výše citované plány teenagerů mají v této chvíli hodnotu
pouze okrajového názoru. Proč je vlastně představa vedoucího
pracovního pracujícího na částečný úvazek tak absurdní? Nevypovídá
snad věta „Vždyť mám dobré zaměstnance, kteří se vyznají,“ o kvalitách
organizace a dobrém řízení lidských zdrojů? Tvrzení, že se člověk může
stát něčím jen tehdy, když je ochoten vzdát se v životě všeho ostatního,
odrazuje ženy velmi často od kariérního postupu. Ale platí vůbec toto
tvrzení? Proti jednomu realistickému rozboru neobstojí mnoho s oblibou
používaných argumentů.
Překvapující by mohlo být jednoduché pozorování: Dnes už existuje
mnoho dobře placených profesí s velkým množstvím pravomocí a velkou
zodpovědností, které lze vykonávat s relativně malou časovou náročností.
Je nutné poukázat na početné nositele dvou povolání: Vrchní lékař v
nemocnici, který vedle toho ještě provozuje soukromou praxi. Poslanec,
22
který je zároveň členem odborové rady jedné firmy. Manažer, který je
členem velkého množství dozorčích rad. Zde se ne vždy sečtou dvě
čtyřicetihodinová zaměstnání a vyjde z toho nejméně osmdesát hodin
pracovní doby týdně. Zde, s trochou talentu pro multitasking, úplně stačí
pracovní doba dvacet, patnáct nebo ještě mnohem méně hodin v každém
z těchto zaměstnání.
Druhý postřeh: Tvrzení většiny šéfů, že prý svoji funkci mohou
zastávat pouze s vynaložením veškerého času, neboť takový člověk je
každou minutu nenahraditelný, je pouze klamnou představou. Každý
workoholik, který je stále ještě odhodlaný se práci oddat, ji občas
nezvládá a musí se nechat zastoupit. Důvodem může být zlomená noha,
služební cesta či obyčejná dovolená. Pokud je možné nahradit vedoucího
pracovníka na tři týdny v roce, aniž by se tím pozastavil provoz celé firmy,
pak v zásadě nemůže být nemožné nahradit ho na deset či třicet týdnů. A
nebyla by to pro společnost výhra, kdyby mohla čerpat
z nashromážděných zkušeností dvou či tří vedoucích pracovníků?
Dokonce je to zcela jisté, míní jedna studie Institutu pro
výzkum rodiny na Univerzitě v Bambergu. Údajně právě u vedoucích
pracovníků je „kultura pracovní doby zaměřená na výsledek stále
naléhavější.“34 Nezáleží na přítomnosti na pracovišti, ale na výsledku. Lze
prý přenést odpovědnost malých „časově autonomních skupin“ na více
osob – na ty, které samy organizují interní dělbu práce. Samozřejmě je
třeba hodně důvěry, loajality a komunikace. Ale je neuvěřitelné, jak málo
energie a kreativity společnosti využívají na to, aby v této oblasti
vymyslely něco nového.
To má postrádat „profesionální řízení lidských zdrojů, které
podporuje zaměření na kariéru v jiných modelech nežli
v šedesátihodinovém týdnu,“ jak uvádí stručné hodnocení expertky na
pracovní trh Kathrin Walther. Kult přítomnosti na pracovišti je proto
nepřekonatelný, není však založen na racionálních základech, ale jedná
23
se spíše o jistý druh sportu. Stres patří k dobrému chování, lidé se snaží,
aby působili neustále zaneprázdněně.35 A ten, kdo je večer v práci
nejdéle, musí být ten nejméně postradatelný a je za to nakonec odměněn
výkonnou funkcí. Tento systém není efektivní. Neboť deset hodin práce
denně přináší jistě více výkonu naprázdno než hodin pět.
Tím je odhalen zásadní bod: Při konkurenci se téměř neusiluje jen
o peníze, ale současně i o čas. Doba prosperity přináší autonomii a může
znamenat i moc. Lidé potřebují čas, aby strategicky plánovali prosazení
svých zájmů. Lidé potřebují čas, aby vytvářeli spojenectví. „Zanést
do hospodářsko-politických analýz čas jakožto centrální faktor je zřejmě
nejvíce relevantní inovace pro to, aby bylo možné z hlediska genderu
diskutovat o hospodářské politice a politice přerozdělování,“ domnívají se
proto expertky na trh práce.36
Zredukovat ženám čas tak, že budou zbaveny veškeré rodinné
odpovědnosti, se ve skutečnosti ukázalo jako účinná metoda, jak je
v pracovním životě oslabit a jak je marginalizovat. Konkrétně to zná každá
žena, která je více a více nervózní při nekonečné schůzi, protože je
načase vystřídat chůvu: Každý z jejích konkurentů, který má na psacím
stole stát fotku svého dítěte, aniž by musel myslet na to, že nestihne
návštěvu u zubaře či čas na svačinu, je oproti ní ve výhodě.
Této výhody lze úmyslně či neúmyslně využít. Lidé mohou odcházet
z práce později, ještě více si prodlužovat pauzy na oběd, dožadovat se
ještě více večerních schůzek, „spontánních“ víkendových povinností a
neformálního udržování kontaktů ve společenských kruzích – ten, kdo
s tím nechce nebo nemůže držet krok, protože na to nemá čas, musí
bohužel odstoupit ze hry. Škoda.
Europoslankyně Silvana Koch-Mehrin přesně pozorovala tyto
rituály. A těší ji, že je dnes schopna zařídit se podle svého. „Pro mě to
znamená obrovskou moc, že jakožto vedoucí mohu stanovovat termíny
našich schůzí,“ říká. Muži si vždy tyto schůzky domlouvají na večer, neboť
24
si pak mohou zajít na pivo. Naproti tomu já si to zařídím tak, abychom se
setkávali v poledne, abych pak mohla vyzvednout svou dceru ze
školky.“37
Samozřejmě, že pracovní svět funguje i podle těchto pozměněných
pravidel. Zřejmě funguje, a dokonce možná někdy lépe, tak, že klade více
důrazu na efektivitu. Především by ale mohl jedno: využít vědomostí,
životních zkušeností, řídících a jiných schopností všech lidí, kterým jsou
nyní odepřeny významné funkce, protože sice pracují, ale nechtějí jen
pracovat.
V Nizozemsku to již pochopili. Právo na částečný úvazek zde
samozřejmě platí i pro manažery. A co se otázky přítomnosti na pracovišti
týče, jdou velmi pragmatickou cestou. Vedoucí funkce, jak upozorňují
pracovní soudy, vyžaduje nejspíš skutečně více angažovanosti nežli
„brigádičky“. Ale stanovili jednu směrnici: 24 až 28 hodin týdenní pracovní
doby je časovým rámcem, ve kterém lze zcela řádně naplnit vedoucí
post.38
Potvrdit to může ten, kdo to stále zkouší. Například podnikový
ekonom Benedikt Schmaus si vybral zaměstnavatele cíleně tak, aby bylo
možné sjednotit rodinu a kariérní postup. Od narození svého syna pracuje
na částečný úvazek, přesto byl povýšen na vedoucího projektu. To bylo
možné jen proto, že v poradenské firmě Booz Allen Hamilton je
to samozřejmé. Každý čtvrtý poradce zde využije v průběhu své kariéry
nabídky tvůrčího volna či částečného úvazku. Dokonce i deset procent
zaměstnanců z vedení podniku to tak činí.39
Dodnes jsou takoví muži a takové podniky výjimkou. Ursula von der
Leyen si myslí, že to tak nesmí zůstat: „Rodiče se učí nést odpovědnost,“
píše při svém nástupu do funkce v jedné programové eseji.40 „Začnou
lépe zvládat zátěž, plní různé úkoly. Dospívají. Jsou více trpěliví, protože
si začínají držet přirozený odstup od práce a soustředí se na podstatné.
Jedná se o sociální a emoční dovednosti, které vedou společnost
25
k úspěchu…Přála bych si, aby nejen Volvo ve Švédsku, ale jednoho dne i
naše podniky vypsaly konkurzy na vedoucí pozice, v nichž by stál
dovětek: „vlastní děti vítány.“
5. Společně namísto sám
Výchova dětí je organizační činností. Stále více a ve stále větší
míře, než tomu bývalo. To má co do činění se světem práce, který
vyžaduje stále více flexibility. Má to co do činění s tím, jak se v závislosti
na mobilitě a dopravě mění místa, ve kterých žijeme. V závislosti na
moderně nepřehledné rodinné struktuře. V závislosti na škole, která stále
ještě přebírá zodpovědnost za děti jen na půl dne, zatímco rodiče musí
fungovat celý den. Má to co dočinění s našimi vlastními požadavky na
volný čas, spotřebu a vzdělání, které jsou stále vyšší. A také s naší
potřebou odlišit se od ostatních a být originální.
„Jdi si hrát ven!“ To, co ještě před pár desetiletími bylo úplně
nejobyčejnější větou rodičů, lze dnes jen stěží vyslovit. Neboť tam
„venku“ často vůbec nic není. Nikdo známý, nic, čím bychom se mohli
zabavit, žádné prostranství, nýbrž jen rušná ulice. To neovlivňuje jen čas
dětí. Ovlivňuje to také pracovní a volný čas jejich rodičů.
Sport, který rodiče (obzvláště matky) dnes provozují nejintenzivněji,
se nazývá: hra na šoféra. Každou chvíli je nutné převážet děti z jednoho
místa na druhé. Ubývá počet dětí v sousedství a počet příbuzných.
Častými přesuny se vytrácejí sociální kontakty. K tomu přispívá rozrůstání
měst. Zpráva o rodině hovoří o „zúžení schůdného socializačního
prostoru.“41 To znamená, že v bezprostřední blízkosti bydliště je pro děti
stále méně možností kontaktu, proto „vzrostl počet míst, kam je nutné
dojíždět.“ Výsledkem je dětství strávené v dopravních prostředcích, z
kroužku pro nejmenší na doučování, ke kamarádce, na logopedii či na
výuku hry na housle.
26
Tento zapeklitý problém nelze jednou provždy vyřešit. Avšak
okolnosti, za kterých se každý den stává tímto problémem, jsou
ovlivnitelné. Nejen výstavbou škol a školek, aby zde děti nacházely
dostatek podnětů, místa a volného prostoru pro prožití celého dne. Ale i
územním plánováním, které umožňuje vzájemně prokládat práci, volný
čas a bydlení bez příliš vysokých nákladů na dopravu.
Existují pro to nápady a vzory. Jako v Nordmanngasse 23-25 ve
Vídni-Floridsdorfu. Zde město náhle končí. Dvorky jsou zelené jako
národní park a panuje zde atmosféra jako na návsi. Tady„Servas“ a tam
tlachání. Ten, kdo přijede na sídliště, kde se nepoužívají auta, do
dotovaného bytového komplexu s 250 nájemními byty, si není napoprvé
úplně jistý, zda se ocitl v minulosti či budoucnosti. Na střechách biotop,
vedle toho společná sauna. Díky tomu, že se lidé vzdali aut a garáží, bylo
možné vybudovat zařízení pro volný čas. To vytváří prostor. A to nalákalo
specifickou skupinu lidí, která ocení výhody života v městské vesnici.
„Jednou jsem sháněla lyžařské kalhoty pro svoji dceru. Další den visely
na mých dveřích troje,“ vypráví jedna z obyvatelek.
Sídliště bez aut lze chápat jako jistý experiment moderní doby.
Nebydlí zde elita, ale střední vrstva zaměřující se na budoucnost. Byty
zde jsou relativně malé, ale zato je celková užitná plocha velmi velkoryse
rozvržená. Průměrný věk obyvatel je nižší než jinde. Oproti průměru ve
městech zde žije mnohem více dětí. A drtivá většina žen pracuje.
Žije zde mnoho učitelek a učitelů a mnoho „nově samostatně
vydělávajících“ lidí, kteří nepracují jen v kanceláři, ale také občas po
večerech a o víkendu. Separace a izolace nepřichází v úvahu – právě
naopak. „Někdy si dobře rozmyslím, zda půjdu vyhodit odpadky. To se
pak vrátím až za hodnu, protože potkám tolik lidí,“ pobaveně vypráví
Cony Zipper, učitelka a matka dvou dětí.
Zároveň se zdá, že se ze sídliště vytrácí klasická nukleární rodina –
alespoň ta v podobě matky a otce a dítěte, kteří si vystačí sami mezi
27
čtyřmi stěnami svého bytu. Na dvorcích se stále něco děje a někdo má
vždy čas. Je jedno, zda vedle vlastního dítěte doprovází člověk na
beachvolejbalové hřiště či do jeslí ještě čtyři další. Někdy s sebou bere
rodina sousedovy děti dokonce i na dovolenou. Rodiče nemusí mít obavy
z dopravy kvůli nedostatku aut, nechávají dokonce chodit děti ven
samotné. „Někdo dospělý, koho člověk zná, je vždy po ruce,“ vypráví
Zipper.
Kvůli nedostatku aut odpadá také možnost pohybu po celém městě.
Přesto se nikdo nemusí vzdát svého programu. Neboť díky tomu, že
počet dětí je dostatečně velký, se vyplatí, aby sem přijel fotbalový trenér
či učitelka hudby.
Zdá se, že se na sídlišti bez aut zachovaly dva význačné rysy z
tradiční vesnice: na jedné straně částečně veřejný, bezpečný prostor, kde
se mohou děti volně pohybovat a kde probíhá nepřetržitá komunikace. Na
druhé straně množství různých pečovatelů, na které se lidé mohou
spolehnout a v případě nouze také využít jejich pomoci. Obojí usnadňuje
organizování všedního dne, krátí denní cestování a šetří nervy. Zdá se,
že výrazně roste chuť zakládat větší rodinu. V sídlišti bez aut je pro děti
tolik prostoru a tolik možností péče, že není problém pořídit si třetí či
čtvrté dítě. A také se zdá, že se tu líbí i starším obyvatelům, kteří zde mají
menší strach z osamělosti než kdekoli jinde.
„Společně namísto sám, to je to, co znamená obytný komplex pro
život ve městě budoucnosti,“ myslí si futurolog Horst W. Opaschowski42 a
rostoucí obliba budování komunit po celém Německu mu dává za pravdu.
Hodí se takové projekty jako modelový příklad? Pravděpodobně ne pro
všechny. Ne každý má rád takřka rodinnou blízkost, ve které se tu žije, a
mnoho lidí právě z toho důvodu prchá z vesnice, protože chtějí být ve
městě sami, nezávislí a nepozorovaní. Přesto se lze určitě učit ze sídlišť
jako z toho ve Florisdorfu.
28
Například modernost a individualismus se nepojí s egoismem a
osamělostí. Spojit rodinu a profesní ambice lze nejen s hodně penězi a
soukromou chůvou. Okolí bydliště přizpůsobené dětem a starším
občanům, krátké vzdálenosti, dobře fungující infrastruktura a hustá
sociální síť velmi usnadňují život.
„It takes a village to raise a child,“ tak kdysi nazvala Hillary Clinton
svoji knihu o budoucnosti rodiny.43 Citovala tím údajné africké přísloví a
měla pravdu. „Jdi si přeci hrát ven!“ V zásadě proti takové odpolednímu
programu nelze ani ve 21. století nic namítat. Pokud tam venku není
člověk sám.
6. Nedostatek služeb
Vzrůstá nátlak na pracující. V průzkumu mezi odborovými radami
jich 91 procent prohlásilo, že za posledních pět let přibylo stresu.44
Ekonomika se stále horlivěji pokouší plnit přání zákazníků i mimo hlavní
pracovní dobu; polovina zaměstnaných žen mezitím pracuje příležitostně
v sobotu, třetina pak v neděli.45 „Posvátné,“ chráněné oblasti – konec
pracovní doby, noc, víkend – se zmenšují. Množství práce, časová
flexibilita a geografická mobilita se zvyšují. Tím se stupňují problémy
s domluvou.46
A to otevírá stále větší nedostatky ve službách, poněvadž neexistují
přece jen rutinní dny, ale i výjimečné situace. Je třeba počítat
s nemocnými dětmi, krátkodobými změnami vyučování i pracovní doby,
služebními cestami, směnou navíc, zlomeninami nohy, naléhavými
rodinnými případy. Výsledkem je komplikovaná, ale velice křehká síť
kontaktů, které rodiny získaly namáhavou piplavou prací po celé zemi.
Sestává z prarodičů, sourozenců, příbuzných, přátel, sousedů, penzistek
a studentek, ti všichni příležitostně či pravidelně vypomáhají.
29
Dvě třetiny lidí poskytujících neformální výpomoc jsou ženy, až 80
procent jich to dělá zadarmo. Téměř každá třetí rodina s malým dítětem je
čas od času odkázaná na takovou pomoc – většinou mezi pěti a deseti
hodinami týdně; zpravidla k překlenutí doby mezi vlastní a institucionální
péčí.47
Pokud by veřejné instituce byly správně vybudovány, mohly by
pomoci. Přesto přetrvává stále zbytek nejistot. Stát nemůže řešit každý
problém týkající se péče a téměř nikdo nežije v komuně či kibucu. Zpráva
o rodině nazývá tento problém pravým jménem a představuje drastický
scénář: Kdyby se nepodařilo částečně vyřešit nedostatek služeb, hrozilo
by buď „nebezpečí chronické nadměrné zátěže“ žen, či chronické
nebezpečí nedostatečné péče o děti a lidi potřebující pomoc.48
Doporučuje „vybudování služeb zaměřených na domácnost a osobních
služeb“ – a to „neodkladně.“49
To vede k otázce: Jak je možné, že tak naléhavý, všudypřítomný
problém, který se týká téměř každého, je zřídkakdy na politickém pořadu
dne? Považujeme za přirozené, že neexistují zcela jasná řešení pro
organizaci našeho neustále komplikovaného všedního dne. Zvykli jsme si
porušovat zákon ve chvíli, kdy využíváme soukromou, placenou
výpomoc. Jedinou alternativou, kterou nabízí společnost ženám tiše
trpícím v domácnosti, je najít si nelegální služku. Asi by tomu tak nemělo
být. Ale doposud tomu tak je.
Dodnes většina pokusů zlegalizovat pomocné práce
v domácnostech ztroskotala. V Rakousku byl kolem ledna 2006 zaveden
kupón na služby k nebyrokratickému odměnění „jednoduchých, pro
domácnost typických služeb,“ jako je například uklízení, hlídání dětí či
zahradničení. Nápad to není špatný: V trafice nebo na poště si koupí
zaměstnavatel (s přirážkou dvou procent) šek libovolné hodnoty, po
odvedené práci ho předá uklízečce; ta je, pokud si ho nechá proplatit,
automaticky pojištěná proti úrazu, a pokud chce, může si k tomu zajistit i
30
zdravotní a důchodové pojištění. Hlavním důvodem, na kterém model
troskotá, je, že pro ty, kterých se to nejčastěji týká, tedy cizinky bez
pracovního povolení, to neplatí.
Již mnoho let jsou komplexní služby váhavě testovány. Záměrem je
spojit drobné práce v několika domácnostech s prací na částečný či plný
úvazek – včetně místa a sociálního pojištění u zprostředkovatelské
agentury. V počátcích to funguje v Dánsku: V posledních letech tam
vzniklo čtyři tisíce podniků takového druhu. Rozhodující ovšem je, že jsou
finančně podporovány – až padesát procent hrubých nákladů na hodinu
úklidu přispívá stát.
Ve Francii se touto otázkou zabývají podrobněji. Kupóny na služby
jsou zde mnohem oblíbenější než v Německu – protože mohou být
nejméně z poloviny odečteny z daní.50 V péči o děti jsou
„nounous“(chůvičky) nejoficiálnější alternativou k ilegální chůvě. Ty
docházejí do domu, aby pečovaly o nejmenší děti, a jsou atraktivní volbou
pro vytížené ženy či pro samostatně výdělečně činné osoby
s nepravidelnou pracovní dobou. Stát hradí v rámci tzv. „assistance
maternelle“ náklady na sociální pojištění a až 85 procent platu.51 Od roku
1991 tak bylo vytvořeno 250 000 pracovních míst v soukromých
domácnostech.52 Levnější, ale trochu méně flexibilní jsou paní na hlídání,
které se starají o děti mimo domov. I na ty existuje příspěvek. Ve Francii
lze ročně odečíst z daní až 15 000 Eur z nákladů na poskytnutí péče.
V Německu jsou to jen čtyři tisíce, v Rakousku vůbec nic.53
Tato možnost odepsat si soukromé služby z daní je v této zemi
pohrdavě nazývána „výsada služky.“ Zaznívá zde již zmíněný strach
přiznat se ke své lenosti nebo dekadentnosti, pokud si viditelně necháme
vypomáhat. Přesto si samozřejmě necháváme vypomáhat, jen daňové
právo zvýhodňuje práci načerno. Pro uklízečku, která je zdarma kryta
pojištěním svého manžela a může, pokud to jde, využívat společné
31
zdanění manželů, je atraktivnější zůstat oficiálně nezaměstnanou ženou
v domácnosti, namísto toho, aby svou práci nahlásila.
Touto dvojí morálkou lze vysvětlit to, proč subvencování
soukromých služeb již vůbec není otevřeno debatě, třebaže by toto
vyúčtování z pohledu státu mohlo skutečně vyjít. Přece jen by tím byly
desetitisíce ilegálních pracovních míst zlegalizovány – což přináší
střednědobé (alespoň nepatrné) příjmy z daní a sociální odvody.
Především by však bylo možné pracovní sílu lépe kvalifikovaných žen
podstatně intenzivněji a efektivněji využít – ženy by mohly odvádět
mnohem více do daňových pokladen, fondů sociálního zabezpečení a
penzijních fondů než doposud. A to po celá desetiletí.
Hlavní tabu nakonec zůstane jak v Německu, tak v Rakousku
nedotčené. I v blízké budoucnosti budou pravděpodobně převážně cizinky
těmi, kdo bude k dispozici pro výkon soukromých služeb. Ten, kdo
nechce, aby pracovaly načerno, musí dbát na to, aby mohly pracovat
legálně – a přemýšlet o realizovatelných a nebyrokratických řešeních, jak
jim to umožnit. Avšak o jiné imigrační politice, o novém dočasném či
trvalém povolení k pobytu, o nových druzích víz, o novém vymezení
pojmu sezonní pracovník, či dokonce i o cíleném najímání přistěhovalkyň
pro vykonávání soukromých služeb, se doposud ani nemluvilo.
Neexistuje žádné univerzální řešení. Jisté je jen toto: Budeme-li se
od těchto problémů odvracet a zavírat před nimi oči, nic se nezmění.
Zvětšující se mezery v péči nezmizí, když je budeme ignorovat. Budeme-li
brát reprodukční úlohu ve společnosti vážněji a budeme-li ji chtít lépe
rozvrhnout, budeme potřebovat více poctivost, fantazie a zároveň
pragmatismu než doposud.
1 Frankfurter Allgemeine Zeitung, 18. April 2006 2 Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung, 23. April 2006 3 Frankfurter Allgemeine Zeitung, 18. April 2006 4 Süddeutsche Zeitung, 27. April 2006 5 Männer an den Herd. Die Zeit, 27. April 2006
32
6 www.statistikaustria.at 7 Deutsches Institut für Wirtschaftsforschung: Wirkungsstudie Elterngeld. Berlin 2006, S. 62 8 Sonja Dörfler, Benedikt Krenn: Kinderbeihilfenpakete im internationalen Vergleich. Österreichisches Institut für Familienforschung, Wien 2005, S. 13 9 Väter-Dienst am Wickeltisch. Sehnsucht nach Familie. Spiegel Spezial, S. 94 10 Süddeutsche Zeitung, 18. Mai 2007 11 Der Standard, 22. April 2007 12 Familienbericht, S. 87 13 Ebda., S. 102 14 Ebda., S. 243 15 Tak to formuluje v roce 2005 u příležitosti průběžné zprávy o tzv. o tzv lisabonských cílech, se kterými chce EU do roku 2010 dosáhnout většího růstu a více pracovních míst 16 The future of retirement: The new old age. Internationale Studie des Oxford Institute of Ageing (OIA) und des HSBC Global Forum on Ageing and Retirement. Mai 2007, www.ageingforum.org 17 Ulrich Beck: Schöne neue Arbeitswelt. Suhrkamp 2007 18 Joop Schippers u.a.: Contribution to the EEO Autumn Review 2006 “Flexicurity”. The Netherlands. European Employment Observatory. European Foundation for the Improvement of living and working conditions, January 2007 19 Bergman/Mairhuber u.a.: Qualifizierte Teilzeitbeschäftigung in Österreich, S. 114 20 Die Welt, 4. Februar 2006 21 Schippers: Contribution to the EEO Autumn Review 2006 “Flexicurity”, S. 2 22 Karl Brenke: Dauer der Arbeitszeiten in Deutschland DIW Berlin, Wochenbericht, Nr. 47/2004. 23 www.eurostat.com 24 Brigitte Liebig: Vom Ernährer zum Entrepreneur. Wandel von Arbeit und betriebliche Geschlechterverhältnisse. Humbodldt-Universität Berlin 2004 25 Familienbericht. S. 223 26 www.apotheker.or.at 27 Die Presse, 21. Juli 2007 28 Harald Rost, Laszlo A. Vaskovics: Work-Life-Balance. Neue Aufgaben für eine zukunftsorientierte Personalpolitik. Weiterbildungsmodul für Führungskräfte zum Thema „Vereinbarkeit von Familie und Erwerbstätigkeit“. Staattsinstitut für Familienforschung an der Universität Bamberg 29 Familienbericht, S. 238 30
Frigga Haug und Ulrike Gschwandtner: Sternschnuppen. Zukunftserwartungen von Schuljugend. Argument Verlag 2006, S. 92 31 Bergmann/Mairhuber u.a.: Qualifizierte Teilzeitbeschäftigung in Österreich 32 Ursula Holtgrewe: Geschlechtergrenzen in der Dienstleistungsarbeit. In: Wandel von Arbeit und betriebliche Geschlechterverhältnisse 33 Brenke: Dauer der Arbeitszeiten in Deutschland 34 Rost/Vaskovics: Work-Life-Balance, S. 44 35 Unternehmensberater Philippe Rothlin und Peter Werder, http://derstandard.at 36 AK-Studie, S. 67 37
Silvana Koch-Mehrin: Gemeinsam an die Macht. In: Maybrit Illner (Hg.): Frauen an der Macht, S. 67 38 Rozhovor s Keou Tijdens, im Juli 2007 39 Frankfurter Allgemeine Zeitung, 25. Januar 2007 40 Ursula von der Leyen: Heimchen oder Rabenmutter? Cicero, 6/2006 41 Familienbericht, S. 94 42 Cit. Dle: Sehnsucht nach Familie. Spiegel Spezial, S. 33 43 Hillary Rodham Clinton: It takes a Village. Simon&Schuster 1996 44 Familienbericht, S. 231 45 Ebda., S. 236 46
Genderdatenreport, S. 330 47 Ebda., S. 327-329 48 Familienbericht, S. 93 49 Ebda., S. 221
33
50 Auf der Suche nach zusätzlicher Beschäftigung – Dienstleistungspools. Aussendung des Instituts für Arbeit und Technik, 4. Fabruar 2002 51 Mechthild Veil: Kinderbetreuungskulturen in Europa: Schweden, Frankreich, Deutschland. Politik und Zeitgeschichte, B 44/2003 52 Susanne Gaschke: Die neue Kindheit 53 Avantgarde der Fruchtbarkeit. Der Spiegel, 9/2007, S. 60
34
4 KOMENTÁŘ K PŘEKLADU
4.1 Rakouské výrazy
Jelikož tento text pochází z rakouské publikace, najde se v něm
několik výrazů rakouské němčiny. Tyto výrazy není lehké přeložit, protože
nejsou téměř nikdy k nalezení v žádném dvojjazyčném slovníku. Často
byla však při překladu nápomocná on-line verze duden, kde byl termín
vysvětlen a byl k němu přiřazen i německý ekvivalent. Jedním z těchto
slov je například slovo der Mistplatz. Zde nepomohl duden, ale stránka
enzyklo.de. Pro tento výraz bychom v Německu použili slovo der Müllplatz
a přeložili ho jako místo, kam chodíme vyhazovat odpadky. Duden nám
pomůže s překladem dalšího rakouského výrazu, kterým je der
Papamonat. Definuje ho jako „einmonatige berufliche Freistellung der
Väter nach der Geburt eines Kindes“(duden) a v této práci byl přeložen
jako otcovská dovolená. Slovo das Jausenbrot zase definuje jako „für
eine Zwischenmahlzeit in die Schule, zur Arbeit mitgebrachtes [belegtes]
Brot,“ jeho německým ekvivalentem je das Pausenbrot. Jedná se tedy o
svačinu, jejímž základem je obložený chléb.
4.2 Lexikální rovina
4.2.1 Kompozita
Překladatelským problémem při překladu německého textu jsou
složeniny. V češtině se tento slovotvorný jev příliš nepoužívá, mnohem
hojnější je například odvozování. V němčině jich naopak nalezneme
mnoho, neboť je tento jazyk polysyntetický. Tyto složeniny je nutné
překládat víceslovně, málokdy pro ně nalezneme jednoslovný ekvivalent.
Při překladu kompozit v tomto textu byla využita metoda vyhledávání celé
složeniny ve slovnících a v případě, že se tam nevyskytovala, byla pak
35
přeložena její jednotlivá slova a vytvořen vhodný český ekvivalent.
Uveďme si příklady těch, které mají společnou jednu část, společně
s navrženým překladem.
Familien-
die Familienbiografie rodinná biografie
die Familienförderung podpora rodin
die Familiengründung založení rodiny
die Familienpflichten rodinné povinnosti
V těchto složeninách má část kompozita Familien- v českém
překladu postavení jako přívlastek neshodný či jako přídavné jméno.
Grund-
das Grundeinkommen základní příjem
der Grundpfeiler základní pilíř
die Grundversorgung základní služby
Zde byla část složeniny Grund- přeložena vždy jako základní.
-geld
das Bürgergeld občanský příjem
das Elterngeld rodičovský příspěvek
das Erziehungsgeld přídavek na výchovu
das Taschengeld kapesné
Jak nám ukazuje tabulka, existuje spoustu možností, jak část –geld
přeložit.
36
-zeit
Překlad části –zeit je závislý na druhé části kompozita, takové
složeniny je nutné vždy překládat jako celek.
4.2.2 Termíny
4.2.2.1 Politické termíny
Protože text pojednává také o návrzích politiků v různých zemích,
vyskytuje se zde několik politických termínů. Při překladu těchto termínů
bylo nutné provést rešerši – nejvíce nápomocný byl internet, kde byly tyto
termíny buď vysvětleny, či rovnou přeloženy. Zde jsou příklady několika
z nich:
die Familienministerin ministryně pro rodinu
der Familienbericht zpráva o rodině
der Generalsekretär generální tajemník
der Ministerpräsident premiér
Většina takových termínů existuje i v českém politickém prostředí,
výjimkou je ale například ministryně pro rodinu, protože tato funkce
v České republice neexistuje, proto bylo nutné si správnost překladu
důkladně ověřit.
die Auszeit přerušení profesní dráhy
die Elternzeit rodičovská dovolená
die Kinderzeit doba strávená s dítětem
die Teilzeit částečný úvazek
die Vollzeit plný úvazek
37
4.2.2.2 Termíny z pracovního prostředí
Jelikož se text zabývá péčí o dítě v prvních letech jeho života,
vyskytují se zde termíny spojené s tímto tématem. Zde byla opět
provedena napřed rešerše na internetu pro zjištění významu a poté byl
vyhledán vhodný ekvivalent ve slovníku. Pokud se tam nevyskytoval, pak
pomohl znovu internet, kde bylo možné nalézt ekvivalent s podobným
významem v českém jazyce. Zde je navrhovaný překlad několika z nich:
die Berufsbiografie profesní životopis
die Erwerbsarbeit výdělečná činnost
die Gehaltsvorrückung zvýšení platu
die Lohnersatzleistung náhrada ušlého zisku
das Sabbatical dlouhodobé volno (sabatikl)
der Vorgesetzte nadřízený
Většina těchto termínů se běžně používá i v češtině, výjimkou je
však dlouhodobé volno neboli sabatikl, u kterého byl zvolen překlad spolu
s vysvětlivkou v závorce, aby bylo opravdu jasné, o co se jedná.
4.2.3 Zkratky
V textu se vyskytují pouze tři zkratky, které souvisí s tématem textu.
Jsou to názvy politických stran CSU – Christlich-Soziale Union
(Křesťansko-sociální unie Bavorska) a CDU – Christlich Demokratische
Union Deutschlands (Křesťanskodemokratická unie Německa) a poté EU
- Europäische Union (Evropská unie). Tyto zkratky nebyly nijak složité,
proto nebylo nutné provádět důkladnou rešerši.
38
4.3 Syntaktická rovina
4.3.1 Funktionsverbgefüge - vazby podstatných jmen se
slovesy
Tyto vazby nelze doslovně přeložit, proto je jejich překlad složitý.
V textu se jich příliš nevyskytuje, ale přesto jich v něm několik nalezneme.
Existuje seznam těchto vazeb s jejich synonymními výrazy a právě tato
metoda překladu zde byla využita. Uveďme si příklady:
auf Idee kommen napadnout (dostat nápad)
in Anspruch nehmen využít něčeho
in Frage stellen pochybovat
zur Debatte stehen být otevřeno debatě
zur Verfügung stehen být k dispozici
4.3.2 Věty vložené
Tento text obsahuje velké množství vložených vět, které rozdělují
jiné věty. Ty mohou při překladu také způsobovat potíže. Proto bylo nutné
si uvědomit, že ne vždy jde ponechat věty v cílovém jazyce takto
rozložené a je lepší je sloučit. Byla zde využita metoda výběru z více
možností a zvolena byla ta, které zněla v češtině nejlépe.
Sloučit je bylo nutné například v těchto případech:
Vielleicht lässt sich damit der heftige Gegenwind, der von der Leyen
vor allem aus der eigenen Partai entgegenschlug, erklären. / Možná tak
39
lze vysvětlit prudké záporné reakce, kterým politička Leyen čelí
především ve své vlastní straně.
Für eine endgültige Bilanz, ob der Mentalitätswandel auch in
Deutschland gelingt, ist es noch zu früh. / Je ještě příliš brzy na definitivní
úsudek, zda dojde i v Německu ke změně smýšlení.
Někdy však bylo možné dodržet strukturu vět výchozího jazyka i v
překladu:
Ob es dann, wie versprochen, wirklich genügend Kidergartenplätze
gibt. / Jestli pak, jak bylo slíbeno, opravdu bude dostatek míst v mateřské
škole.
Eine Arbeitswelt, die den Ausstieg nur als One – Way – Ticket
gewährt, verschwendet ohne Not gewaltige Ressourcen. / Ve světě
práce, ze kterého lze vystoupit tak, jako byste si koupili jen jednosměrnou
jízdenku, se zbytečně utrácí obrovské množství peněz.
4.4 Morfologická rovina
4.4.1 Neurčitý podmět „man“
Existují různé možnosti překladu neurčitého podmětu „man“ do
češtiny. Doslovný překlad pro něj však neexistuje. Vždy záleží na
kontextu a během překladu bylo vyzkoušeno vždy více možností a
zvolena ta, které zněla v češtině nejlépe.
Jednou z možností je využití tvarů se zvratnými zájmeny se, si:
Wie kann man vermeiden, dass es die traditionelle Arbeitsteilung
auf Dauer zementiert und Frauen, mit ein bisschen staatlichen
Taschengeld getröstet, aus dem Arbeitsmarkt drängt? / Jak se vyvarovat
toho, aby se tradiční dělba práce navždy neprohloubila a aby byly ženy,
utěšené trochou státního kapesného, vytlačovány z trhu práce?
40
„Wir können uns inzwischen gar nicht mehr vorstellen, wie man
anderswo ohne ein Recht auf Teilzeit leben kann“, sagt Tijdens. /
„Nedokážeme si zatím vůbec představit, jak se někde jinde může žít bez
práva na částečný úvazek,“ říká Tijdens.
Další možností je použít všeobecný podmět člověk či lidé:
In Schweden erhält man in der Babypause achtzig Prozent, in
Norwegen bis zu hundert Prozent des Gehalts, und die volle Länge
können nur Paare ausschöpfen, die sich die Auszeit teilen. / Ve Švédsku
obdrží lidé na mateřské dovolené osmdesát procent svého platu,
v Norsku je to až sto procent a celkovou délku mohou využít jen ty páry,
které se o ni podělí.
Dass man sich eine Berufspause nicht leisten kann, stellen Männer
– Chefs und Angestellte gleichermassen – so selten in Frage wie die
Schwerkraft. / To, že si člověk toto přerušení pracovní dráhy nemůže
dovolit, zpochybňují muži – jak šéfové, tak zaměstnanci – tak málo, jako
že je Země kulatá.
Také lze převést větu do trpného rodu:
Genau das erfuhr man auch in den Niederlanden. / Přesně to samé
bylo zjištěno také v Nizozemsku.
Frauen die Zeit zu verknappen, indem man ihnen allein alle
familiäre Verantwortung aufhalst, hat sich tatsächlich als wirksame
Methode erwiesen, um sie in der Arbeitswelt zu schwächen und an den
Rand zu drängen. / Zredukovat ženám čas tak, že budou zbaveny
veškeré rodinné odpovědnosti, se ve skutečnosti ukázalo jako účinná
metoda, jak je v pracovním životě oslabit a jak je marginalizovat.
41
Dále můžeme využít převedení věty do první či třetí osoby
množného čísla:
Niemand, den man kennt, nichts, womit man sich beschäftigen
könnte, kein Platz – sondern bloß eine befahrene Straße. / Nikdo známý,
nic, čím bychom se mohli zabavit, žádné prostranství – nýbrž jen rušná
ulice.
In Frankreich geht man die Frage individueller an. / Ve Francii se
touto otázkou zabývají podrobněji.
4.4.2 Pasivum
Pasiv neboli trpný rod není v češtině tak hojně používaný jako
v němčině, proto ne vždy může být při překladu zachován. V textu se
objevil jak stavový, tak průběhový pasiv. Bylo tedy nutné zvážit, zda zní
věta v cílovém jazyce v trpném rodě přirozeně či ne a případně ji
pozměnit.
Zde byl změněn na činný rod:
Das reformierte Elterngeld, wie es heute heißt, wird nicht mehr drei
Jahre, sondern nur noch zwölf Monate lang an einem Elternteil ausbezahl.
/ Rodičovský příspěvek, jak se nyní tento příspěvek nazývá, nebude již po
reformní úpravě vyplácen tři roky, ale už jen po dobu dvanácti měsíců
jednomu z rodičů.
Künftig wird das Elterngeld von 426 auf achthundert Euro erhöht,
wenn es kürzer bezogen wird. / V budoucnu se rodičovský příspěvek
zvýší z 426 Eur na 800 Eur, jestliže bude poskytován po kratší dobu.
Dass die Angst vor Sanktionen berechtigt ist, wird Männern,
anhand weiblicher Kolleginnen, die Babyurlaub nehmen, Monat für Monat
vorgeführt. / To, že tento strach z postihů je oprávněný, potvrzují mužům i
jejich kolegyně, které odcházejí na mateřskou.
42
Zde byl ponechán:
Die theoretische Möglichkeit, ein sogenanntes „Sabbatical“ zu
nehmen, wird kaum genützt. / Teoretická možnost zažádat o tvůrčí volno
(tzv. sabatikl) je využívána zřídka.
Die Logik hinter diesen Papamonaten hat zwei Ebenen die
miteinander verbunden sind. / Logika této otcovské dovolená má dvě
úrovně, které jsou vzájemně propojeny.
43
5 ZÁVĚR
Cílem této bakalářské práce bylo navrhnout překlad vybraných
kapitol knihy od Sibylle Hamann a Evy Linsinger s názvem „Weißbuch
Frauen Schwarzbuch Männer. Warum wir einen neuen
Geschlechtsvertrag brauchen“ a poté k němu vytvořit komentář k procesu
překladu a případným problematickým jevům. Důvodem pro volbu tohoto
výchozího textu bylo, že se věnuje problémům současnosti a zároveň
nám nastiňuje řešení těchto problémů v řadě evropských států. Jedná se
o práci na částečný úvazek, otcovskou a mateřskou dovolenou, pomocné
práce v domácnostech a alternativu k bydlení ve městě, tedy o otázky,
které se v České republice příliš neřeší, což s sebou přineslo problém ve
formě nedostačující ekvivalence v české terminologii pro tato témata, a
proto byl tento text opravdovou překladatelskou výzvou.
Při tvorbě práce, zejména překladu, byly využity dvojjazyčné i
výkladové slovníky, odborné publikace a vhodné ekvivalenty byly
vyhledávány na internetu. Získané informace pak byly dále zpracovány a
konzultovány.
V teoretické části je představen překlad společně s druhy překladu,
zde je vysvětleno Jakobsonovo dělení, dále překladatelské postupy, kde
jsou popsány metody, jak lze překládat a postupovat při této činnosti.
Poslední část se věnuje osobě překladatele. Zde bylo možné si vytvořit
představu o ideálním překladateli spolu s jeho kompetencemi.
Poté následoval samotný překlad zvoleného textu. Před překladem
bylo nutné seznámit se detailně s problematikou textu a zorientovat se v
oblasti, kterou se zabývá. Překlad byl velmi náročný, neboť obsahuje řadu
odborných termínů, a proto bylo potřeba pracovat se slovníky, neustále si
ověřovat správnost zvoleného ekvivalentu a provádět rešerše neznámých
jmen či názvů. Byl při něm využit překladatelský postup zveřejněný v díle
Tomáše Svobody (viz str. 5), vhodné ekvivalenty tedy byly vyhledávány
44
ve slovnících, byl využit Google Translate a byla provedena rešerše na
internetu.
Potížemi, které nastaly při překladu, se zabývá poslední část –
komentář k překladu. Ten rozebírá výrazy rakouské němčiny a uvádí
jejich ekvivalenty. Dále je rozdělen do lexikální, syntaktické a
morfologické roviny. Rovina lexikální navrhuje řešení překladu kompozit,
termínů a zkratek v textu. V syntaktické rovině jsou rozebrány problémy
při překládání vazeb podstatných jmen se slovesy a vět vložených spolu s
jejich příklady. Poslední morfologická rovina ukazuje na příkladech řešení
překladu neurčitého podmětu „man“ a pasivu.
Vytvoření této práce pro mě bylo velkým obohacením jak v oblasti
překladu, tak v práci s tištěnými a elektronickými zdroji. Měla jsem
možnost vyzkoušet si tvůrčí činnost při stylizaci vět a při konečné úpravě
textu. Dále bylo možné se díky výchozímu textu seznámit s názory
odborníků na dělení rodičovské dovolené či na práci na částečný úvazek
v německy mluvících a dalších evropských státech.
45
6 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ
6.1 Literatura tištěná
BEČKA, Josef Václav. Konfrontační stylistika odborných textů. GROMOVÁ, Edita, Milan HRDLIČKA a Vítězslav VILÍMEK. Antologie teorie odborného překladu: výběr z prací českých a slovenských autorů. 3., aktualiz. a dopl. vyd., Na OU 2. Ostrava: Universitas Ostraviensis, 2010, 316 s. ISBN 9788073688011.
Duden Deutsches Universalwörterbuch. 7., überarbeitete und erw.
Aufl. Mannheim: Dudenverlag, c2011, 2112 s. ISBN 978-3-411-05507-4.
FIŠER, Zbyněk. Překlad jako kreativní proces: teorie a praxe
funkcionalistického překládání. Vyd. 1. Brno: Host, 2009, 320 s. Studium
(Host). ISBN 978-80-7294-343-2.
GROMOVÁ, Edita, Milan HRDLIČKA a Vítězslav
VILÍMEK. Antologie teorie odborného překladu: výběr z prací českých a
slovenských autorů. 3., aktualiz. a dopl. vyd., Na OU 2. Ostrava:
Universitas Ostraviensis, 2010, 316 s. ISBN 9788073688011.
HAMANN, Sibylle a Eva LINSINGER. Weißbuch Frauen,
Schwarzbuch Männer: warum wir einen neuen Geschlechtervertrag
brauchen. 1. Aufl. Wien: Deuticke, 2008, 286 s. ISBN 978-3-552-06073-9.
HANÁKOVÁ, Milada. Termín z hlediska překladu odborného textu.
GROMOVÁ, Edita, Milan HRDLIČKA a Vítězslav VILÍMEK. Antologie
teorie odborného překladu: výběr z prací českých a slovenských autorů.
3., aktualiz. a dopl. vyd., Na OU 2. Ostrava: Universitas Ostraviensis,
2010, 316 s. ISBN 9788073688011.
46
HRDLIČKA, Milan. Odborný text a jeho translace. GROMOVÁ,
Edita, Milan HRDLIČKA a Vítězslav VILÍMEK. Antologie teorie odborného
překladu: výběr z prací českých a slovenských autorů. 3., aktualiz. a dopl.
vyd., Na OU 2. Ostrava: Universitas Ostraviensis, 2010, 316 s. ISBN
9788073688011.
KEJVALOVÁ, Eva. Fraus ilustrovaný studijní slovník: německo-
český, česko-německý. 2. vyd. Plzeň: Fraus, 2008, 1338 s. ISBN 978-80-
7238-791-5.
KNITTLOVÁ, Dagmar. K teorii i praxi překladu. 2. vyd. Olomouc:
Univerzita Palackého, 2000, 215 s. ISBN 80-244-0143-6.
LEVÝ, Jiří. Umění překladu. 4. upravené vydání. Praha: Apostrof, 2012. ISBN 978-80-87561-15-7.
MOUNIN, Georges. Teoretické problémy překladu. Vyd. 1. Praha:
Karolinum, 1999, 263 s. ISBN 80-7184-733-x.
Německo-český, česko-německý velký slovník: [--nejen pro
překladatele]. 3. vyd. V Brně: Lingea, 2014, 1599 s. ISBN 978-80-87819-
52-4.
SVOBODA, Tomáš. Kapitoly z překladatelské praxe: odborný
překlad mezi němčinou a češtinou. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova,
Filozofická fakulta, 2012, 201 s. ISBN 978-80-7308-407-3.
47
6.2 Literatura dostupná online
Duden online [online]. [cit. 2015-01-15]. Dostupné
z: http://www.duden.de/
Google: Překladač [online]. [cit. 2015-01-10]. Dostupné z:
https://translate.google.com/
Linguee: Česko-německý slovník a vyhledávač překladů. [online].
[cit. 2015-01-10]. Dostupné z: http://www.linguee.cz/
Seznam.cz: Slovník. [online]. [cit. 2015-01-10]. Dostupné
z: http://slovnik.seznam.cz/
48
7 RESUMÉ
Tato bakalářská práce se zabývá překladem německého textu
z hlediska teoretického i praktického.
První část je teoretická a je konkrétně věnována teorii překladu,
druhům překladu, překladatelským postupům a osobě překladatele.
Poté následuje část praktická, která zahrnuje samotný překlad
vybraných kapitol z knihy „Weißbuch Frauen Schwarzbuch Männer.
Warum wir einen neuen Geschlechtsvertrag brauchen.“ Ty se zabývají
otázkami rodičovské dovolené, prací na částečný úvazek, moderního
životního stylu a pomocných prací v domácnostech.
Poslední částí je komentář k překladu, který rozebírá potíže, které
při překladatelském procesu nastaly v rovině lexikální, syntaktické a
morfologické a navrhuje jejich řešení.
RESÜMEE
Diese Bachelorarbeit befasst sich mit der Übersetzung des
deutschen Textes aus dem theoretischen und auch praktischen
Gesichtspunkt.
Der erste Teil ist praktisch und ist konkret der Theorie der
Übersetzung, den Arten von Übersetzungen, dem Übersetzungsprozess
und der Person des Übersetzers gewidmet.
Dann folgt der praktische Teil, der die Übersetzung der
ausgewählten Kapitel aus dem Buch „Weißbuch Frauen Schwarzbuch
Männer. Warum wir einen neuen Geschlechtsvertrag brauchen“ selbst
einschließt. Diese Kapitel beschäftigen sich mit den Fragen der Elternzeit,
der Teilzeitarbeit, des modernen Lebensstiles und der Hilfsarbeiten in den
Haushalten.
49
Der letze Teil ist der Kommentar zur Übersetzung, der die
Probleme, die während des Übersetzungsprozesses in der lexikalischen,
syntaktischen und morphologischen Ebene aufgetreten sind, analysiert
und schlägt seine Lösung vor.
50
8 PŘÍLOHY
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65