UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Filozofická fakulta

Katedra politologie a evropských studií

Ludmila Jonášková

Veřejnost a volby druhého řádu

Analýza voličů účastnících se druhořadých voleb do Evropského

parlamentu v České republice

Bakalářská práce

Vedoucí práce:

Doc. PhDr. Tomáš Lebeda Ph.D.

Olomouc 2016

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Veřejnost a volby

druhého řádu vypracovala samostatně pod odborným dohledem

vedoucího bakalářské práce a všechny použité informační zdroje

jsem uvedla v seznamu literatury.

V Olomouci 28. dubna 2016

Ludmila Jonášková

Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Tomáši Lebedovi

Ph.D. za cenné rady, vstřícné jednání a trpělivost při vedení mé

bakalářské práce. Současně děkuji celé rodině a přátelům za

neutuchající podporu.

OBSAH

ÚVOD ................................................................................................................. 5

1. TEORETICKÁ KAPITOLA ........................................................................... 10

1.1. Teorie voleb druhého řádu ........................................................................ 10

1.1.1. Vznik a vývoj teorie voleb druhého řádu ............................................. 10

1.1.2. Dimenze druhořadých voleb ............................................................... 11

1.1.3. Charakteristiky voleb druhého řádu .................................................... 19

1.1.4. Volební cykly ....................................................................................... 19

1.1.5. Typologizace voleb ............................................................................. 20

1.2. Teorie volební účasti ................................................................................. 23

1.2.1. Systémová úroveň .............................................................................. 24

1.2.2. Individuální úroveň .............................................................................. 26

1.3. Formulování hypotéz ................................................................................. 30

2. METODOLOGICKÁ KAPITOLA .................................................................. 31

3. ANALYTICKÁ KAPITOLA ........................................................................... 35

3.1. Příčiny účasti a neúčasti ve volbách ......................................................... 36

3.2. Analýza volební účasti ve druhořadých volbách ........................................ 41

ZÁVĚR ............................................................................................................. 57

LITERATURA .................................................................................................. 62

ABSTRAKT ..................................................................................................... 67

5

ÚVOD

Rozdílnost prvních přímých voleb do Evropského parlamentu v roce

1979 od voleb do národních parlamentů vedla politology Karlheinze Reifa

a Hermanna Schmitta k vytvoření typologie voleb na volby prvního a druhého

řádu. Pokud bychom měli jejich typologii ve zkratce představit pro realitu České

republiky, jako parlamentní režim, dá se říci, že z voleb prvního řádu vychází

Dolní komora Parlamentu České republiky, neboli Poslanecká sněmovna1,

která ve výsledku produkuje exekutivní moc, čili vládu. Mezi volby druhého řádu

se potom řadí všechny ostatní volby, které na tvorbu exekutivy nemají vliv.

Jedná se tedy o volby reprezentantů do Horní komory Parlamentu České

republiky, čili Senátu2, zastupitelstev krajů, komunálních zastupitelstev

a Evropského parlamentu. Druhořadými volbami jsou v České republice

i prezidentské volby.

S volbami druhého řádu je nejběžněji spojována nižší volební účast

v porovnání s účastí občanů ve volbách prvořadých. Při pohledu na přehledy

o volební účasti v jednotlivých volbách v České republice, jak je zaznamenává

Český statistický úřad3, je patrné, že můžeme vytvořit hierarchii voleb podle

volební účasti v nich. Z druhořadých voleb, které již mají v naší zemi delší

tradici trvání než jen jedno funkční období instituce v nich volené, se nejvyšší

volební účasti těší volby komunální, kterých se pravidelně účastní okolo 45 %

občanů s volebním právem4. Za nimi následují volby do zastupitelstev krajů

s volební účastí kolem jedné třetiny populace. Volební účast v senátních

volbách se díky jejich odlišnému volebnímu systému oproti ostatním volbám,

především díky dvoukolovému systému, poměrně různí. V prvním kole je

volební účast vždy vyšší, což je většinou způsobeno souběhem senátních

a jiných voleb. V takovém případě se volební účast pohybuje okolo 30 až 40 %

dospělé populace. Druhé kolo se pak potýká s nižší účastí v porovnání s prvním

1 Dále jen Poslanecká sněmovna.

2 Dále jen Senát.

3 Dále jen ČSÚ.

4 Výjimkou byly první volby komunálních zastupitelstev v roce 1994, kterých se zúčastnilo

dokonce 62,26 % občanů s volebním právem (ČSÚ).

6

kolem a dosahuje zhruba poloviny až tří čtvrtin úrovně prvního kola5.

Jednoznačně nejméně občanů pravidelně přichází hlasovat ve volbách do

Evropského parlamentu. Volební účast v těchto volbách ještě nepřekročila

hranici 30 % a posledních evropských voleb v roce 2014 se nezúčastnilo ani

20 % oprávněných voličů (ČSÚ).

Právě rozdílná volební účast v jednotlivých volbách druhého řádu mne

vedla k zamyšlení, proč se někteří občané voleb účastní a jiní nikoliv, co voliče

k účasti ve volbách může motivovat a jak se liší od občanů, kteří se voleb

neúčastní vůbec. Cílem mé bakalářské práce je tedy pozorovat skupiny voličů a

nevoličů a na základě jejich sociodemografických vlastností či postojů určit, jak

se tyto skupiny mohou chovat při volbách, a zda se jejich chování liší.

Prostřednictvím ověření či vyvrácení několika hypotéz také odpovím na

základní výzkumnou otázku, která zní: Jak lze charakterizovat typického voliče,

který se účastní druhořadých voleb do Evropského parlamentu?

Ve své práci využiji především analytickou metodu zkoumání. Pomocí

kvantitativních dat od Centra pro výzkum veřejného mínění6, na nichž provedu

analýzu respondentů a ověřím souvislosti mezi jednotlivými charakteristikami

a pravděpodobností, že mají vliv na participaci ve volbách, stanovím závěry

odpovídající celé společnosti. Práce se soustřeďuje výhradně na jediný typ

druhořadých voleb konaných v České republice a to na volby do Evropského

parlamentu. Ostatní volby druhého řádu nebudou v analytické části práce

uvažovány, neboť omezený prostor pro bakalářkou práci by nedostačoval pro

pokrytí analýzy všech těchto voleb. Prostorově se pozorování vymezuje na

Českou republiku a tedy i občany, kteří se zúčastnili výzkumu veřejného mínění

v měsíci červnu v letech konání evropských voleb. Zkoumané časové období je

pak vymezeno lety 2004, 2009 a 2014. Výsledky pozorování za jednotlivé roky

budou vzájemně porovnávány, takže v práci bude částečně využita

i komparativní metoda.

5 V případě doplňovacích voleb do Senátu, které se zpravidla nekonají současně s jinými

volbami, je volební účast ještě nižší a někdy nedosahuje ani dvou pětin oprávněných voličů.

Jako například v doplňovacích volbách do Senátu na podzim roku 2003, nebo na jaře roku 2007

(ČSÚ).

6 Dále jen CVVM.

7

Práce je členěna na tři hlavní kapitoly. První teoretická kapitola se věnuje

dosavadnímu stavu poznání a popisu teorie voleb druhého řádu, jak ji definovali

nejen její tvůrci Karlheinz Reif a Hermann Schmitt již v roce 1980 na základě

voleb do Evropského parlamentu, které se staly obrazem druhořadých voleb,

ale i další teoretici věnující se této problematice jako například Nick Clark, nebo

Michael Marsh. Tato kapitola také charakterizuje jednotlivé dimenze, se kterými

jsou volby spojovány, a ze kterých vyplývají základní charakteristiky

druhořadosti voleb. Závěr této teoretické části se věnuje typologizaci voleb,

začlenění prezidentské volby do typologie a příkladům možného dalšího

rozmělnění typologie. Druhá část teoretické kapitoly se věnuje volební účasti,

popsané z pohledu systémové a individuální úrovně. Individuální volební účast

je pak dále charakterizována na základě šesti teorií volební účasti, kterými se

zabývá poměrně rozsáhle a věcně například Lukáš Linek. Na základě

teoretických poznatků formuluji v závěru první kapitoly hypotézy. Druhá kapitola

je metodologická. Jejím smyslem je popsat, jak bylo pracováno s daty, se

stanovenými proměnnými, jakým způsobem budou ověřovány hypotézy

a vyvozeny závěry na základě analýzy dat. Třetí analytická kapitola se

soustředí na analýzu datových souborů CVVM a ověření vztahů mezi závisle

a nezávisle proměnnými. Současně budou propojeny výsledky pozorování

s teoretickými poznatky, jejichž pomocí budou ověřovány stanovené hypotézy.

V závěru celé práce pak bude i prostřednictvím hypotéz zodpovězena hlavní

výzkumná otázka.

Přestože problematika voleb druhého řádu není v politologickém světě

ničím novým, v České republice se dá stále považovat za prostor otevřený

k dalšímu bádání a zkoumání. Znatelně větší část prací se v současnosti věnuje

výhradně volbám do Evropského parlamentu a okolnostem s nimi spojenými,

ostatní volby druhého řádu konané v naší zemi jsou tak při zkoumání této

problematiky poměrně opomíjeny. Většina publikovaných prací se pak věnuje

aplikaci teorie na jednotlivé typy voleb a jejich porovnání s volbami prvního

řádu, tedy volbami do Poslanecké sněmovny. Případně jsou tyto práce

komparací jednotlivých charakteristik druhořadých voleb s volbami prvního řádu

a zaměřují se tak například na klesající podporu vládních stran, odlišný způsob

8

vedení předvolební kampaně, nebo větší šance malých či vznikajících stran

získat podporu voličů.

Jako příklad můžeme uvést práci Volby do Evropského parlamentu jako

volby druhého řádu: reflexe voleb v nových členských zemích EU ze

středovýchodní Evropy Ladislava Cabady, která se zaměřuje na aplikaci teorie

voleb druhého řádu na nové členské země Evropské unie, jež mají společnou

komunistickou minulost7. Ve své práci dochází Ladislav Cabada k závěru, že

stejně jako v případě původních členů Evropské unie, i mezi novými členskými

zeměmi, je možné pozorovat velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi v aplikaci

teorie voleb druhého řádu. Zatímco v některých zkoumaných

postkomunistických zemích je druhořadost voleb patrná oproti dříve

formulovaným závěrům jiných analytiků, v jiných zemích „staré Evropy“ některé

z charakteristik voleb druhého řádu patrné nejsou. Současně uvádí, že rozdíly

mezi původními členy Evropské unie a zeměmi východního rozšíření se

z pohledu charakteristiky druhořadých voleb neustále zmenšují. Stejné

problematice, tedy rozdílům mezi původními patnácti členskými zeměmi

a zeměmi východního rozšíření8, se zaměřením na stranickou soutěž a ztrátu

podpory stran ve volbách druhého řádu, se věnují i Simon Hix a Michael Marsh

ve své eseji Punishment or Protest? Understanding European Parliament

Elections.

Výjimku představují práce, které aplikují teorii voleb druhého řádu na

konkrétní volby a snaží se tak jejím prostřednictvím ověřit fungování této teorie

i na jiných než evropských volbách. Komparaci prvořadých a druhořadých voleb

provedl Pavel Šaradín, který se ve své knize Teorie voleb druhého řádu

a možnosti jejich aplikace v České republice věnoval kromě evropských voleb

i volbám do krajských zastupitelstev. Práce se zaměřuje na některé aspekty

druhořadých voleb. Jedním z nich jsou předvolební kampaně a jejich témata,

7 Kromě osmi přistupujících států z roku 2004, tedy zahrnul do svého výzkumu i další dvě země,

Bulharsko a Rumunsko, které přistoupily v roce 2007. Pozornost naopak nevěnoval Kypru

a Maltě, jež byly součástí východního rozšíření Evropské unie v roce 2004, ale nespojuje je

s ostatními zeměmi zkušenost s komunistickou minulostí.

8 Přestože práce byla uveřejněna až v roce 2007, kdy byly členskými zeměmi Evropské unie

i Bulharsko a Rumunsko, nejsou tyto země zahrnuty ve výzkumu.

9

kdy se politické strany snaží ovlivnit voliče prostřednictvím témat, která spíše

spadají do prvořadé volební soutěže. Pozornost věnuje také malým, novým

a radikálním stranám, které mají podle předpokladu větší šanci uspět ve

druhořadých volbách oproti volbám prvořadým, což dává do souvislosti

s volebními cykly a tvrzením, že voliči využívají evropské volby jako prostor

protestu proti stávajícím vládním stranám.

Účastí ve volbách do Evropského parlamentu se zabývá ve svém

příspěvku také Nick Clark. Pozornost věnuje například ztrátě podpory vládních

stran a přesunu voličů mezi vládními, opozičními a mimoparlamentními

stranami. Z individuálního pohledu se zaměřuje i na příčiny neúčasti občanů ve

volbách převážně v souvislosti s nezájmem o volby a nedůvěrou v instituce

Evropské unie.

Problematikou volební účasti jako takové se v českém prostoru poměrně

obsáhle zabývá Lukáš Linek. Teoretická část práce týkající se participace ve

volbách bude vycházet z několika jeho příspěvků, především pak z jeho knihy

Kam se ztratili voliči? Ta se zaměřuje na vysvětlení poklesu volební účasti

v České republice, kdy pokles zájmu občanů o účast ve volbách vysvětluje

především na individuální úrovni, tedy na úrovni voliče samotného. Teorie voleb

druhého řádu vychází především z primárních děl zabývajících se tímto

tématem. Jedná se o práci Karlheinze Reifa a Hermanna Schmitta Nine

Second-Order National Elections – A Conceptual Framework for the Analysis of

European Election Results, nebo příspěvek samotného Karlheinze Reifa

National Electoral Cycles and European Elections 1979 and 1984, kde se

zaměřil na znovu ověření a přesnější formulování některých hypotéz i po

druhých evropských volbách v roce 1984. Z děl českých autorů zabývajících se

druhořadými volbami bychom mohli uvést již zmíněného Pavla Šaradína

a Ladislava Cabadu.

10

1. TEORETICKÁ KAPITOLA

1.1. Teorie voleb druhého řádu

1.1.1. Vznik a vývoj teorie voleb druhého řádu

Práce zabývající se komparací voleb na národní úrovni a voleb, jež jsou

považovány za méně důležité, vznikaly již dříve. Jedná se především o práce

srovnávající prezidentské volby a kongresové volby ve Spojených státech

amerických nebo práce, které se zaměřily na určité souvislosti, tedy například

časové rozvržení konání těchto voleb (Šaradín 2008: 30-31). Základy pro

typologizaci voleb a představení teorie voleb druhého řádu provedli Karlheinz

Reif a Hermann Schmitt v roce 1980. Podklady pro vytvoření typologizace voleb

na prvořadé a druhořadé představovaly první přímé volby do Evropského

parlamentu, které se uskutečnily v červnu roku 1979 v devíti členských zemích

tehdejších Evropských společenství9, dnešní Evropské unie10. Po dalších

volbách do Evropského parlamentu byla teorie dále ověřována, případně

rozšiřována o nová zjištění. Srovnávací studii s následujícími evropskými

volbami v roce 1984 provedl i Karlheinz Reif a upřesnil některé závěry

a předpoklady.

Od počátku Reif se Schmittem považovali přímé volby do Evropského

parlamentu spíše „za soubor devíti národních voleb“ (Šaradín 2008: 31), než za

jedny celoevropské volby, proto také hovoří o zvláštní aréně voleb, které se sice

odehrávají na národní úrovni, ale jejich dopad není pro národní úroveň tak

podstatný, jelikož primární smysl volebního klání má dopad na nadnárodní

úroveň a výsledky jednotlivých voleb do Evropského parlamentu na národní

úrovni ještě neznamenají skutečnou moc ovlivňovat politiku EU. Stejně tak

výsledky ostatních druhořadých voleb, které se naopak konají na menším

prostoru, čili v menších volebních obvodech, nemají vždy významný dopad na

národní úroveň vlády a na volby prvořadé, kromě voleb senátních. Reif

a Schmitt považují druhořadé volby za volby, kde je „méně v sázce“ (Reif,

9 Souhrnné označení pro Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), Evropské hospodářské

společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM).

10 Dále jen EU.

11

Schmitt 1980) a rozhoduje se tedy o menší moci, což je v podstatě jejich

významným charakteristickým prvkem.

Autoři teorie druhořadých voleb Reif se Schmittem (1980) popsali šest

dimenzí, jejichž prostřednictvím odlišují prostor pro konání voleb prvního řádu

od prostoru pro konání voleb druhého řádu. Definováním těchto dimenzí vlastně

popisují situace, za jakých se tyto volby odehrávají. Z vymezených dimenzí také

vyplývají základní charakteristiky druhořadých voleb.

Dimenze popisující prostor druhořadých voleb:

1. Dimenze významu

2. Dimenze specifického prostoru

3. Dimenze institucionálně-procedurální

4. Dimenze kampaně

5. Dimenze politické změny

6. Dimenze sociální a kulturní změny

1.1.2. Dimenze druhořadých voleb

1.1.2.1. Dimenze významu

První dimenze popisuje nižší význam voleb. Sami autoři ji označují také

za dimenzi, kdy je „méně v sázce“, čili rozhoduje se o moci, která má menší

dopad než v případě voleb prvního řádu. Menší význam druhořadých voleb se

projevuje nejen chováním voličů, ale i přístupem samotných politických stran, či

kandidátů. Voliči často nepovažují za dostatečně důležité zúčastnit se těchto

voleb. Tento základní jev se odráží na nižší volební účasti, která je pro tyto

volby typická (Blais 2007: 626; Reif 1984: 248; Reif, Schmitt 1980: 9). Díky nižší

občanské participaci na volbách ztrácí i politické strany a jejich představitelé

motivaci pro rozsáhlé kampaně, neboť je zřejmé, že prostředky do nich vložené

mají malou návratnost. Hlavně v případě vládních stran, které tradičně ve

volbách druhého řadu ztrácí podporu, protože mnoho voličů vnímá volby

druhého řádu, jako možnost ohodnotit dosavadní působení vládních stran

a volbou jiných stran jim ukázat svou nespokojenost s jejich prací (Clark,

Rohrschneider 2009: 646; Lefevere, Van Aelst 2014: 161; Reif 1984: 253). „To

ovšem zároveň znamená, že ve volbách druhého řádu nemusí být vůbec

rozhodující to, jakým způsobem se ta která politická strana či konkrétní kandidát

12

vymezují vůči tématům, které bude moci po svém zvolení ovlivnit“ (Kruliš 2015:

127), ale spíše je hlas voličů ovlivněn spokojeností se současnou vládou. Voliči

tak využívají druhořadé volby „k odměně či penalizaci domácích vlád“ (Cabada

2010: 12). Neztrácí ale pouze vládní strany, u parlamentních stran dochází ke

ztrátám bez ohledu na to, zda se jedná o strany vládní či opoziční (Cabada

2010: 10-11).

Pokud se volby konají krátce po volbách národních, tedy volbách prvního

řádu, předpokládá se stále trvající, nebo i mírně narůstající, podpora vládním

stranám a jejich šance na posílení ve druhořadých volbách tedy roste také. Pro

vládní strany je přesto výhodnější nepodnikat výraznou kampaň a upozorňovat

tak voliče na konání volby, jelikož ti v druhořadých volbách spíše volí nezávislé

kandidáty, malé, opoziční, či nové strany (Reif, Schmitt 1980: 9-10). S nižším

zájmem se volby setkávají i ze strany různých občanských hnutí, aktivistů

a médií, která jsou pro kampaně a informovanost společnosti podstatná. Jejich

nezájem se tedy také odráží na nižší volební účasti. Právě proto, že jde ve

volbách o menší sféru vlivu a nekonají se tak rozsáhlé kampaně jako při

prvořadých volbách, mnoho voličů se ani nedoslechne o konání voleb, což opět

snižuje participaci občanů.

Na rozdíl od voleb prvního řádu, které jsou příznivější pro velké,

parlamentní strany, jsou volby druhého řádu prostorem, který přináší lepší

výsledky malým, opozičním, nebo novým stranám (Hix, Marsh 2011: 7; Reif,

Schmitt 1980: 9). Jelikož ve volbách prvního řádu se rozhoduje opravdu

o hodně, bojí se voliči ztratit svůj hlas volbou strany, u které se nepředpokládá

překročení vstupní klauzule. Mnohdy tedy vybírají mezi silnějšími a většími

stranami tu, kterou považují za menší zlo, přestože preferují jinou, menší

stranu. Dávají tedy přednost strategickému hlasování. Místo toho ve volbách

druhého řádu, volí skutečně stranu, se kterou se více ztotožňují, neboť jsou

přesvědčeni, že tato strana dokáže lépe reprezentovat jejich názor, či

vykonávat svou práci (Clark, Rohrschneider 2009: 648; Kruliš 2015: 141; Marsh

1998: 596), ačkoliv se tak neděje na národní úrovni. Od strategického hlasování

tedy ustupují k volbě srdcem (Cabada 2010: 11; Clark 2010: 5; Hix, Marsh

2007: 496; Hobolt, Wittrock 2011: 31; Marsh 1998: 593; Reif 1984: 246). Využijí

13

tak své příležitosti ke změně podporované strany ve chvíli, kdy dopad jejich

volby není tak závažný a případná ztráta hlasu, v podobě neúspěšného pokusu

volené strany o překročení vstupní klauzule, není tak markantní.

S rostoucí podporou malých či nových stran souvisí klesající podpora

vládních stran ve volbách druhého řádu (Hix, Marsh 2007: 501). Ačkoliv

bezprostředně po zvolení ve volbách prvního řádu má podpora občanů mírně

rostoucí tendenci, není to jev trvající dlouho. Pokud se volby konají krátce po

volbách prvního řádu, dá se předpokládat „znovu potvrzení vládních stran

a jejich podpory i ve volbách druhého řádu“ (Reif, Schmitt 1980: 10). Proměna

volební podpory a důvěry u voličů během funkčního období stran, či kandidátů

je popsaná pomocí tzv. volebních cyklů, kterým bude věnována pozornost

později.

Při konání voleb druhého řádu, podpora vládních stran klesá, protože

voliči se nebojí přesouvat od vládních stran ke stranám malým, či novým, a ty

pak získávají větší podporu než v národních parlamentních volbách, jak již bylo

zmíněno dříve. Pravděpodobnost přeběhnutí narůstá, pokud voliči hodnotí

negativně dosavadní působení strany, jež volili v posledních volbách (Clark

2010: 5; Clark, Rohrschneider 2009: 647; Hobolt, Wittrock 2011: 30). Rostoucí

míra přebíhání voličů od vládních, či parlamentních stran v prvořadých volbách

k malým, opozičním a novým stranám ve druhořadých volbách souvisí

i s nižším vnímáním důležitosti daných voleb v očích voličů. Migrace může být

i opačná, tedy od malých a opozičních stran volených v prvořadých volbách

k větším a silnějším stranám ve druhořadých volbách. Tento případ však není

tak častý (Clark 2010: 13).

Podle Reifa a Schmitta dochází ve volbách druhého řádu častěji

k chybnému označení hlasovacího lístku, a tudíž narůstá podíl neplatných hlasů

(Reif 1984: 246; Reif, Schmitt 1980: 9). Chybné označení však nemusí být

způsobeno pouze neznalostí zákonného způsobu označení volebního lístku, ale

může být také projevem protestu voliče, či jeho nesouhlasu s danými stranami,

kandidáty, či volbami jako celkem.

14

1.1.2.2. Dimenze specifického prostoru

Druhou dimenzí druhořadých voleb je specifický prostor, na kterém se

volby odehrávají. Přestože předchozí dimenze přiznává, že je v sázce méně

moci, „stále tady něco v sázce je“ (Reif, Schmitt 1980: 10). Ačkoliv dopad

rozhodnutí zvolených zástupců v druhořadých volbách není tak významný, jako

je tomu u prvořadých voleb, stále mohou tito reprezentanti rozhodovat

o podstatných společenských tématech, která se setkávají se zájmem

veřejnosti.

Specifický prostor druhořadé volební soutěže vnímáme i prostřednictvím

porovnání s arénou voleb prvního řádu. Terčem komparace se stávají například

programy stran a jejich soulad s programy stran na národní úrovni v prvořadých

volbách, případně souvislost s koncepcí celé vládní koalice, pokud se jedná

o vládní stranu. Pozornost je věnována také kandidátům, ať už stranickým, či

nezávislým nebo oblasti, na které budou zvolení reprezentanti vykonávat funkci

a uplatňovat svou moc (Reif, Schmitt 1980: 10-11).

Pro zjišťování vztahů mezi volbami prvního a druhého řádu je třeba

ověřovat, zda na obou úrovních soutěží stejné politické strany, zda jsou tyto

strany na národní úrovni u moci a pokud ano, jsou-li místní koalice tvořeny na

stejném politickém schématu jako na národní úrovni. Relevantní také zůstává

otázka, nakolik je role politických stran akceptována v prostoru konání voleb

(Reif, Schmitt 1980: 10-11), a zda před tradičními politickými stranami nejsou

veřejností upřednostňována nezávislá hnutí, či jiné politické subjekty.

Specifičnost prostoru pro konání voleb lze vnímat i z pohledu odlišností

v politických a institucionálních okolnostech jednotlivých voleb druhého řádu.

Asi nejpatrnějším aspektem je reálná sféra vlivu zvoleného reprezentanta, kdy

rozhodování poslance Evropského parlamentu sice překračuje národní hranice,

ale jeho reálná moc a dosah na občany České republiky je mnohem menší než

v případě ostatních druhořadých voleb. Evropský volební prostor je spojen

složitým systémem koalic a stranických aliancí, které se shlukují podle

ideologických předpokladů. Zařazení stran k jednotlivým koalicím je známé již

dlouho před volbami, oproti tomu vládní koalice na národní úrovni, či nižších

regionálních úrovních, vznikají až v závislosti na výsledcích voleb. V rámci

15

evropských politických stran, také dochází ke spojení několika národů, což

„snižuje možnosti jednotlivých zemí sdružovat své hlasy za účelem podpory

daných politik“ (Reif, Schmitt 1980: 12). Tato situace je však výhodná pro

strany, které na národní úrovni získaly nízký počet europoslanců, ale připojením

k větším a silnějším stranám v Evropském parlamentu získají na významu (Reif,

Schmitt 1980: 11-12).

1.1.2.3. Dimenze institucionálně-procedurální

Dimenze třetí se zabývá institucionálním a procesním nastavením voleb,

které se liší nejen napříč zeměmi, ale i mezi jednotlivými typy voleb. Projevuje

se to především různými volebními systémy pro dané volby. Volební systémy

jsou dány legislativou země, a ani v případě voleb do Evropského parlamentu

na ně doposud nemá EU žádný vliv. Většina zemí ponechává pro volby

druhého řádu stejné prvky jako pro volby do národních parlamentů, protože se

předpokládá, že „čím více je volební procedura odlišná od národních voleb, tím

nižší bude volební účast“ (Reif, Schmitt 1980: 12). Tomuto faktoru však není

přiřazován významný vliv. Faktorem jednoznačně ovlivňujícím účast je pak

zákonem vyžadovaná účast, či následný postih za neúčast.

Ve druhořadých volbách v České republice se většinou využívá poměrný

volební systém stejně jako v prvořadých volbách, tedy volbách do Poslanecké

sněmovny. Výjimkou je pouze volba členů Senátu, která probíhá absolutně

většinovým systémem, a téměř ve všech případech i ve dvou kolech (Antoš

2008: 82-86). Stejným způsobem u nás dochází i k další druhořadé volbě, volbě

prezidenta. Respektive taková volba zatím proběhla pouze jednou, a to na

začátku roku 2013.

Dalším institucionálním zásahem je vstupní klauzule, kterou musí

kandidující strany překročit, aby jim byly přidělovány mandáty. Klauzule má

nejen mechanický efekt na snížení počtu stran ve volené instituci, ale

i psychologický efekt na voliče, kteří z obavy, že by jimi preferovaná strana

nemusela klauzuli překonat, volí strategicky jinou stranu, která má podle nich

větší šanci na úspěch (Antoš 2008: 88). Vstupní klauzule přispívá velkým

stranám, respektive nijak je neohrožuje, naopak může uškodit malým stranám,

které mají ve volbách problém tuto hranici překročit, nebo je může odradit od

16

kandidatury úplně (Reif, Schmitt 1980: 13). V opačném případě výrazný úspěch

v druhořadých volbách může být důvodem účasti i v prvořadých volbách, kde

výsledky malých, tematicky zaměřených nebo regionálních stran nemusí být tak

vynikající. Volební participaci občanů nepřispívá ani časté překreslování

volebních obvodů a přeskupování voličů z okrsku do okrsku, protože tento nově

vzniklý prostor je pro ně cizí a vzbuzuje v lidech nedůvěru. Naopak podpořit

volební účast může personalizace a regionalizace poměrného systému (Reif,

Schmitt 1980: 13), kdy jsou voliči kandidátům blíž a cítí větší možnost svého

reprezentanta kontaktovat. Personalizace také přispívá k výraznější podpoře

konkrétních kandidátů a voliči se tak spíše než stranicky rozhodují, podle pro ně

známých osobností, se kterými se ztotožňují.

Načasování prvořadých voleb může měnit význam druhořadých voleb

(Nový 2015a: 43). Konání voleb prvního řádu v blízké době po volbách druhého

řádu je nevýhodné pro vládní strany, protože druhořadé volby v podstatě působí

jako testování podpory ze strany voličů (Nový 2015a: 43; Šaradín: 2008: 33),

což může v následujících volbách prvního řádu naopak přimět více občanů, aby

se voleb účastnili a hlasovali proti vládním stranám. Pro vládní strany je tedy

výhodnější konání voleb prvního řádu před volbami druhého řádu, protože

pokud klesne podpora vítězné straně národních prvořadých voleb ve

druhořadých volbách, není to pro ni taková ztráta, protože se už nerozhoduje

o tolik moci. Jestliže mohou národní vlády ovlivnit datum konání voleb, je

pravděpodobné, že se rozhodnou pro souběh vícerých voleb v jeden den.

Nejenže je to levnější, pravděpodobně to zvýší volební účast ve volbách

druhého řádu, ale také se očekává relativně stejná podpora stranám na úrovni

obou volebních soutěží (Reif, Schmitt 1980: 12-13). Souběžné konání voleb je

efektivnější i pro voliče, neboť „roste celkový objem politické moci, která bude

v danou chvíli v sázce, a zároveň klesají relativní náklady na jedno volební

rozhodnutí, neboť jedinou cestou do volební místnosti může občan zařídit dvě

(popř. i více) rozhodnutí.“ (Nový 2015a: 43)

17

1.1.2.4. Dimenze kampaně

Pozornost veřejnosti i médií si volební kampaně v případě druhořadých

voleb musí vydobýt, jelikož témata, jimž se kampaně věnují, jsou pro voliče

většinou nová, neznámá, mnohdy i nevýrazná a hlavně jimi považována za

nedůležitá, neboť jde o problematiku, na kterou se všeobecně veřejnost

nezaměřuje. Z pohledu předvolebních kampaní do Evropského parlamentu jsou

volby spojeny se specifickými tématy, která se v rámci jiných voleb nesetkávají

se zájmem, respektive ani o něj neusilují. Jedná se například o problematiku

postupu v evropské integraci, rozšíření politik EU nebo rozšíření společenství

o další členské země (Kovář 2014: 57-58). I přes široké spektrum možných

vlastních témat při volebních kampaních před volbami do Evropského

parlamentu, přicházejí strany často s tématy, která se spíše pojí k prvořadým

volbám a jsou orientována na celou republiku. Nahrává tomu i skutečnost, že

při evropských volbách je Česká republika jedním volebním obvodem. Strany

tak nabízejí stejný program a kampaň v rámci celé země. Zavádění prvořadých

témat do voleb druhého řádu se ale neprojevuje tak významně v případě

komunálních, krajských a senátních voleb. Tyto volby probíhají v menších

volebních obvodech a témata předvolebních kampaní tak lépe reagují na lokální

problémy a více se zaměřují na potřeby v dané oblasti (Šaradín 2008: 148-149).

Pokud političtí hráči a média investují méně do druhořadých kampaní,

generuje to menší pozornost veřejnosti kampaním, a tím se zvyšuje neúčast ve

volbách (Hix, Marsh 2007: 496; Lefevere, Van Aelst 2014: 164). Jak dokládá

Reif ve svém pozdějším výzkumu, druhořadé kampaně jsou směsicí různých

témat a z velké části převládají prvořadá a domácí témata (Reif 1984: 248).

I samotná národní média se spíše orientují na témata prvořadých voleb, které

zaujmou více diváků či čtenářů, jelikož se týkají celé společnosti (Hobolt,

Wittrock 2011: 33; Kovář 2014: 36), oproti tématům, která se zaměřují například

jen na určitou regionální skupinu obyvatelstva. Ne vždy lze potvrdit, že

sledování médií pozitivně ovlivňuje účast ve volbách, protože ta často přinášejí

informace, „že v těchto volbách nejde o moc, ale pouze o vystavení

vysvědčení…vládě.“ (Linek 2004: 29) Kandidáti a politické strany tedy musí

vyvinout mnohem větší úsilí při realizaci kampaní, aby své voliče zaujali.

18

Nevýrazné volební kampaně se objevují v případě nedávného konání

prvořadých voleb, protože politické strany a kandidáti bývají vyčerpáni

„předchozí náročnou prací na soutěži s vyšším významem.“ (Nový 2015a: 44)

Větší pozornost médií a intenzivnější kampaň je patrná při souběhu voleb, což

opět podporuje větší participaci občanů (Nový 2015a: 43). Na druhou stranu

někdy nižší volební účast přináší větší volební zisky stranám, které mají stálý

elektorát a jejich podpora se příliš nemění v závislosti na aktuální situaci. Tyto

strany pak nevěnují takové úsilí předvolební kampani, aby nevyprovokovaly

soupeře k větší anti-kampani a zavádění nových témat kampaní do

druhořadých voleb, což by mohlo přivést k volbám voliče ostatních stran (Reif,

Schmitt 1980: 13-14).

1.1.2.5. Dimenze politické změny

V dimenzi politické změny je třeba nahlížet na měnící se podporu

politických stran v rozmezí několika voleb prvního i druhého řádu. Nelze

zohlednit pouze proměnu zaznamenanou od posledních voleb daného typu,

protože by nám mohly uniknout jiné podstatné politické, ekonomické i kulturní

změny, které ovlivnily proměnu podpory dané strany za delší časový úsek.

Vhodné je porovnat i zisky stran v různých zemích, kdy se může projevit nárůst,

či pokles podpory stran určitého ideologického zaměření. Na základě toho také

zjišťujeme vztah mezi oběma úrovněmi voleb (Reif, Schmitt 1980: 14).

1.1.2.6. Dimenze sociální a kulturní změny

Poslední dimenze se týká sociálních a kulturních změn volebního

prostředí, kdy s určitou proměnou ve společnosti se dá předpokládat odlišná

volební podpora té které strany. Příkladem může být sekularizace veřejného

prostoru, která vede k oslabení elektorátu náboženských stran. Stejně tak při

rostoucím zájmu o životní prostředí, například dodržování limitů těžby, či vývozu

odpadu, poroste i informovanost o dané tématice, což přivede další potenciální

voliče ekologických stran (Reif, Schmitt 1980: 15). Je tedy nezbytné, aby

politické strany, které jsou dlouhodobě součástí stranického systému v zemi,

dokázaly reagovat na změny ve společnosti a přizpůsobily se jim.

19

1.1.3. Charakteristiky voleb druhého řádu

Zřejmě nejvíce vysvětlující dimenzí je hned ta první, která svým

definováním významu všech druhořadých voleb, v podstatě vyjadřuje vše

nezbytné. Od ní se pak odvíjí celý koncept druhořadých voleb. Z těchto výše

definovaných šesti dimenzí následně vyplývá i osm základních charakteristik

voleb druhého řádu, které jsou:

1. Nižší volební účast

2. Malé a nové strany mají větší naději na úspěch

3. Větší podíl neplatných hlasů

4. Vládní strany ztrácí podporu

5. Menší stranická podpora, větší podpora osobností

6. Překročení národních hranic

7. Čím více je volební procedura odlišná od národních voleb, tím nižší je účast

8. Role volebních kampaní

Vzhledem k zaměření autorů na volby do Evropského parlamentu

mohou být některé charakteristiky v rozporu s realitou pro ostatní volby druhého

řádu, tedy volby krajské, komunální a senátní. Tím je myšleno především

překročení národních hranic, kdy kromě poslanců zvolených v evropských

volbách reprezentanti ostatních druhořadých voleb neuplatňují svou moc mimo

prostor země, kde byli zvoleni.

1.1.4. Volební cykly

Jelikož lze vysledovat závislost mezi volebními výsledky prvořadých

a druhořadých voleb, byla vytvořena periodizace funkčního období prvořadých

voleb, ze které je možno popsat proměňující se podporu stran v závislosti na

jejich postavení v politickém systému země a době konání druhořadých voleb.

Čas, který uběhl od posledních prvořadých voleb, je tedy také faktorem, který

ovlivňuje výsledky druhořadých voleb, stejně tak jako skutečnost, že daná

strana participuje na vládě, nebo je opoziční stranou (Reif 1984: 245-246).

Nejčastěji je volební cyklus rozdělen do tří časových období. První

časové období po prvořadých volbách je nazýváno honeymoon a trvá zhruba

12 měsíců po daných volbách. Podpora stran zůstává na relativně stejné úrovni

20

jako při volbách, či mírně narůstá nad hodnotu získanou ve volbách, což je

nazýváno také povolební euforií. Teprve poté začíná klesat a nejnižších hodnot

dosahuje okolo poloviny funkčního období. Toto období trvá přibližně od 13. do

36. měsíce po volbách a je označováno jako mid-term. Od 37. měsíce po

volbách se mluví o later term, což je poslední období před dalšími prvořadými

volbami, kdy podpora především vládních stran opět narůstá a v souvislosti

s rozjíždějící se předvolební kampaní se zvyšuje i zájem voličů o politické

strany (Marsh 1998: 600; Reif 1984: 246; Šaradín 2008: 31). Tato periodizace

odpovídá čtyřletému funkčnímu období instituce volené v prvořadých volbách.

Při delším funkčním období se liší distribuce měsíců v jednotlivých obdobích,

ale skutečnost klesající a narůstající podpory v závislosti na době od posledních

voleb přetrvává.

V závislosti na výše definovaných volebních cyklech tak například Reif

dokládá, že kromě několika málo zemí, kde se volby do Evropského parlamentu

konají ještě v době povolební euforie nebo honeymoon, tedy během 12 měsíců

po prvořadých volbách, budou v evropských volbách zvoleny spíše strany malé,

nové, krajní a nevládní. Upozorňuje tedy, že výsledky vládních stran ve volbách

druhého řádu jsou tak zcela patrně ovlivněny délkou časového úseku, který

uběhl od posledních prvořadých voleb a právě probíhajícím obdobím volebního

cyklu (Reif 1984: 248, 253). S myšlenkou, že dopad volebních cyklů je značný,

se ztotožňuje i Michael Marsh (Marsh 1998: 599).

1.1.5. Typologizace voleb

Někdy se jeví zařazení voleb do typologie poměrně jednoduše, jako

například v případě Lukáše Linka, podle nějž „Jako kritérium pro odlišení voleb

prvého a druhého řádu můžeme použít hranici padesáti procent, z čehož je

zřejmé, že senátní, obecní, krajské a evropské volby spadají do kategorie voleb

druhého řádu.“ (Linek 2004: 26). V jedné ze svých pozdějších prací označuje

autor tuto 50% hranici účasti pouze „jako hrubé kritérium pro odlišení voleb

prvého a druhého řádu“ (Linek 2013b: 18) a dodává, že mezi volbami v České

republice existuje hierarchie, která však díky postupnému poklesu volební

účasti v prvořadých volbách ztrácí na významu a výše volební účasti v obou

úrovních voleb se přibližuje (Linek 2013b: 18). Typologizace tak nezávisí jen na

21

volební účasti v daných volbách. Autoři teorie voleb druhého řádu Reif se

Schmittem rozdělili volby do typologie na základě jejich vlivu na exekutivní moc

ve státě (Reif, Schmitt 1980: 8), což je objektivnějším prvkem pro kategorizaci

než volební účast, která je velmi proměnlivá a závisí na mnoha dalších

faktorech. Oproti tomu vztah mezi jednotlivými úrovněmi státní správy je dán

zákonem, a tudíž je neměnný v souvislosti se současnou situací.

Někteří autoři upozorňují, že existují značné rozdíly i mezi jednotlivými

typy voleb druhého řádu, a proto přichází s dalším pojmem označujícím lokální

a regionální volby jako volby jedna a tři čtvrtě řádu (Cutler 2008: 494; Lefevere,

Van Aelst 2014: 160). Poukazují tak na to, že tyto volby více ovlivňují dění

v zemi a potýkají se s vyšší volební účastí i zájmem veřejnosti než volby do

Evropského parlamentu, které považují za skutečné volby druhého řádu.

Případně lokální a regionální volby řadí mezi druhořadé volby a Evropské volby

označují za volby třetího řádu (Lefevere, Van Aelst 2014: 163; Reif 1984: 253).

Reif v této souvislosti také poukazuje na to, že dokud nebude Evropský

parlament disponovat většími rozhodovacími pravomocemi, zůstane volební

účast do této instituce nižší než v ostatních národních druhořadých volbách, což

nepřispívá k legitimitě evropského společenství (Reif 1984: 253).

Kromě již několikrát zmiňovaných regionálních, komunálních, senátních

a evropských voleb mezi volby druhého řádu řadíme i referenda (Šaradín 2008:

30), která se nekonají periodicky, ale pouze v případě vyhlášení některou

z úrovní státní správy. Účast v nich je většinou poměrně nízká a málo kdy se

podaří překročit 35% hranici účasti a splnit další podmínky nutné pro platnost

a závaznost referenda. Otázka v referendu je téměř vždy úzce zaměřena pouze

na jedno téma, takže k nízké účasti přispívá i neznalost problematiky.

Referendum se také většinou koná na omezeném území, nejčastěji v místní

části, obci nebo městě, s čímž souvisí i nižší informovanost, která je také

důvodem pro nízkou participaci občanů.

Zařazení prezidentské volby do typologie voleb se různí, závisí na formě

režimu dané země. V případě zemí s prezidentským režimem je mezi volby

prvního řádu zařazena volba prezidenta, jako představitele a hlavně

vykonavatele exekutivní moci ve státě (Reif, Schmitt 1980: 8). Typologizace

22

prezidentské volby v poloprezidentských režimech závisí na postavení

prezidenta a parlamentu v systému. „V zemích s nízkou úrovní prezidentských

pravomocí čelí voliči dvojím prvořadým volbám.“ (Elgie, Fauvelle-Aymar 2012:

26) Pokud jsou však oslabeny pravomoci legislativního orgánu v zemi, zůstávají

prezidentské volby prvořadými volbami a legislativní volby se stávají

druhořadými (Elgie, Fauvelle-Aymar 2012: 26).

V parlamentních režimech, jako je i Česká republika, se přímá volba

prezidenta řadí mezi druhořadé volby, jelikož prezident země je v podstatě jen

reprezentantem exekutivní moci. Zavedením přímé volby prezidenta v České

republice vznikl další prostor pro rozhodování občanů o řízení země a přibyly

další volby, které jsou i ukazatelem nálady ve společnosti. Bez ohledu na

skutečnost, že se první přímá volba prezidenta setkala s velkým zájmem ze

strany voličů, kdy se prvního kola konaného 11. -12. ledna 2013 zúčastnilo

61,31 % (ČSÚ) oprávněných voličů a druhého kola o 14 dní později, 59,11 %

(ČSÚ) oprávněných voličů, se volba prezidenta řadí mezi volby druhého řádu

i u nás.

Tato práce se drží typologizace představené již dříve Reifem

a Schmittem. Ti řadí mezi volby prvního řádu v parlamentních režimech volby

do národního parlamentu a v prezidentských režimech volby prezidenta. Mezi

volby druhého řádu pak všechny ostatní volby, tedy obecní, regionální,

evropské a volby do druhé komory (Reif 1984: 245; Reif, Schmitt 1980: 8).

23

1.2. Teorie volební účasti

Rozhodnutí zda volit, či nevolit je velmi individuální. Každý občan na

účast ve volbách nahlíží z mnoha pohledů a je ovlivněn několika faktory.

Primární otázkou volební účasti je, zda se voleb vůbec zúčastnit a jestli zisky

z participace na volbách předčí náklady vynaložené na volební účast (Scervini,

Segatti 2012: 403). Tedy jednoduše, zda se vyplatí volit. Až po rozhodnutí

participovat na volbách většinou následuje otázka, které straně vyjádřit svou

podporu (Linek 2013a: 131). Pokud participace na volbách může přinést

občanovi zvýšený užitek z účasti, je mnohem pravděpodobnější, že se takový

občan skutečně voleb zúčastní (Linek 2011: 13). Hlasování je sice jednoduchou

aktivitou, ale je spojeno se složitým politickým prostředím, jehož pochopení

a prohlédnutí tak snadné není (Blais 2007: 631-632).

Jestliže občan ve volbách nehlasuje, můžeme rozlišovat dva základní

typy volební neúčasti. První je neúčast způsobená okolnostmi, kdy se volič

v době voleb nenachází v místě svého trvalého pobytu nebo se například ze

zdravotních důvodů nemůže dostavit do volební místnosti. Druhým typem je

dobrovolná volební neúčast (Linek 2004: 28). Ta reflektuje nedůvěru ve volenou

instituci, neschopnost rozhodnout se koho volit, nebo celkový nezájem

o politiku.

Celková volební účast je velmi proměnlivá a liší se podle charakteru

voleb. Vyšší je v nově vzniklých demokratických zemích, oproti zemím

s fungujícím a stabilním demokratickým režimem. Rozdíl ve volební účasti

v jednotlivých, po sobě následujících volbách se většinou pohybuje okolo „5 %,

což je poměrně zanedbatelné.“ (Blais 2007: 623) U nově vzniklých demokracií

se jedná pouze o rozdíl v rámci 3 %. Účast ve volbách stejného typu je tedy

poměrně stabilní a klesající tendenci zaznamenáme jen z dlouhodobého

pohledu (Blais 2007: 623-624). Jak můžeme pozorovat v Grafu 1, volební účast

se i v České republice pohybuje v rámci 5% rozdílu od posledních voleb.

Výjimky zaznamenáváme například v posledních volbách do Evropského

parlamentu, kdy volební účast klesla od roku 2009 o 10 % nebo naopak nárůst

volební účasti ve volbách do krajských zastupitelstev je patrný mezi léty 2004

a 2008, kdy účast vzrostla o více než 10 %. Takto výrazná proměna volební

24

účasti většinou upozorňuje „na důležité změny ve společnosti a politice“ (Linek

2011: 10). Současně mohou existovat i jiná vysvětlení pro výraznou změnu

volební účasti, jako například motivace jedince v závislosti na zisku z volební

participace (Linek 2011:10). Faktory ovlivňující volební účast můžeme vnímat

ze dvou úrovní, a to systémové a individuální.

Graf 1 Přehled volební účasti ve vybraných volbách druhého řádu za posledních dvanáct let

Zdroj: ČSÚ, zpracování autorka.

1.2.1. Systémová úroveň

Úroveň systémová se zabývá „variabilitou volební účasti v čase, mezi

různými územními jednotkami (jak mezi státy, tak uvnitř jednotlivých států)

a mezi různými typy voleb.“ (Linek 2013b: 35) Tato variabilita může být

způsobena jak institucionálními charakteristikami, tak charakteristikami

socioekonomickými jako je například úroveň vzdělanosti nebo zaměstnanosti

zkoumané oblasti v určitém čase (Linek 2013b: 35). Mnoho studií se také

zabývalo institucionálními charakteristikami, které mohou ovlivnit výši volební

účasti. Nejčastěji jsou za takové charakteristiky považovány: povinná volební

účast, charakter volebního systému, způsob hlasování a významnost voleb

(Blais 2007: 625).

Předpokládá se, že zákonem daná povinná volební účast se může

projevit zvýšením skutečné volební účasti o 10-15 %, a to hlavně v případě, že

46,38 48,5 44,46

29,62

40,3 36,89

28,32

28,22

18,2

64,47 62,6 59,48

0

10

20

30

40

50

60

70

2004 2006 2008 2009 2010 2012 2013 2014

%

komunální krajské evropské poslanecké

25

neúčast je sankcionována. Závisí ovšem také na podobě sankcí a jak striktně

jsou vyžadovány (Blais 2007: 625). V případě volební povinnosti se také

nepředpokládá významný rozdíl mezi participací občanů různých

společenských vrstev. Samotná povinnost totiž zvyšuje pravděpodobnost, že se

hlasování ve volbách zúčastní i občané z nižších sociálních vrstev, pro které by

bylo za jiných okolností jednodušší se voleb neúčastnit (Nový 2015b: 55).

Výši volební účasti ovlivňuje i volební systém. Vliv poměrného volebního

systému však není tak zřejmý. Sice se předpokládá, že může podněcovat vyšší

volební účast, protože nabízí širší škálu stran, ze kterých mohou voliči vybírat

(Blais 2007: 625) a efektivněji odráží vůli voličů, protože nedochází k plýtvání

tolika hlasy, jako v případě většinového systému, ale množství kandidujících

stran v poměrném volebním systému má také negativní účinek na volební účast

(Blais 2007: 625-628; Söderlund, Wass, Blais 2011: 691). Podle některých

autorů dokonce „volební účast klesá s rostoucím množstvím relevantních

politických stran.“ (Söderlund, Wass, Blais 2011: 697) Za důvod se označuje

skutečnost, že vysoký počet kandidujících stran představuje pro voliče potřebu

vstřebat mnohem více informací o stranách, aby se mohli následně vhodně

rozhodnout, což představuje další překážku snadné volby.

Dalším faktorem ovlivňujícím úroveň volební účasti je způsob hlasování.

Čím snadnější hlasování bude, tím větší se předpokládá participace občanů.

Jak již bylo zmíněno dříve, čím více se bude lišit volební systém druhořadých

voleb od volebního systému do Poslanecké sněmovny, tím více bude klesat

volební účast ve druhořadých volbách (Reif, Schmitt 1980: 12). Platí také

předpoklad, že voleb se zúčastní více občanů, pokud se budou konat

o víkendu, po delším časovém období nebo současně s jinými volbami (Blais

2007: 627; Nový 2015a: 44, 53).

Významností voleb je myšlena i větší těsnost výsledků, tedy v případě

bližšího volebního souboje stran se předpokládá vyšší volební účast, neboť

občané cítí, že každý hlas se počítá a i oni mohou pomoci své preferované

straně (Blais 2007: 628). „Volební účast….roste tehdy, když voliči jsou

přesvědčeni, že jejich hlasy mohou přispět k jimi zamýšleným politickým

výsledkům“ (Linek 2004: 26) a pokud je ve hře skutečná politická moc.

26

O významnosti voleb pojednává v podstatě celá teorie voleb druhého řádu,

proto již nebude význam voleb na tomto místě znovu dále uvažován.

1.2.2. Individuální úroveň

Druhou úrovní, jak lze vnímat odlišnosti volební účasti ve volbách je

úroveň individuální, tedy z pohledu těch, kdo na volbách participují, či

neparticipují. Při individuálním pohledu se zaměřujeme přímo na voliče

a zabýváme se otázkami: kdo volí, proč volí, kdy volí, nebo zda má pro voliče

smysl jít k volbám (Linek 2013b: 35). „Věk a vzdělání jsou dvě nejdůležitější

socio-demografické charakteristiky, které odlišují voliče a nevoliče.“ (Blais 2007:

630) Zatímco volební účast mezi prvovoliči je poměrně nízká, s rostoucím

věkem se zvětšuje i pravděpodobnost volební účasti11. Ta se zvyšuje také se

vzdělaností voličů, takže vzdělanější občané více participují (Clark 2010: 16).

Věk i vzdělání jsou proměnné, které jsou považované spíše „jen za zástupnou

proměnnou za jiné charakteristiky“ (Linek 2013b: 40). Zatímco za věkem se

skrývají proměnné jako příjem, zájem o politiku nebo stranická identifikace,

vzdělání můžeme nahradit souborem proměnných jako je rodinná socializace,

status původní rodiny, či míra participace rodičů (Linek 2013b: 40, 109). Kromě

těchto dvou významně ovlivňujících faktorů jsou zde i další, méně podstatné

a to: příslušnost k náboženství, rodinný stav nebo zaměstnání, ze kterého

vyplývá výše platu (Blais 2007: 630-631, Linek 2011: 10, 263).

Individuální volební účast a neúčast můžeme také vysvětlovat na základě

několika teoretických přístupů, kdy každý z nich je vlastně odpovědí na otázku,

proč se lidé voleb neúčastní12. Důvodem neúčasti tak může být, že občané

nemohou, nechtějí, nikdo je neoslovil, nemá to pro ně smysl nebo je k tomu

nikdo nevedl (Blais 2007; Linek 2013b: 38).

11

Například lidé starší 40-50 let mají více volného času, neboť jejich dospělé děti opouští

domácnost a oni se tak mohou věnovat více svým zálibám. Tato skutečnost může přispět i

k většímu zájmu o politiku a tudíž i volební účasti (Bhatti, Hansen, Wass 2012: 589).

12 V podání Lukáše Linka, který parafrázuje vysvětlení Verby, Schlozmana a Bradyho, jsou tyto

modely volební účasti spojovány s otázkou, proč se lidé voleb účastní. Účast pak vysvětluje tím,

že občané mohou, chtějí, někdo je oslovil, má to pro ně smysl a mají to naučené (Linek 2013b:

38).

27

Občané, kteří se voleb účastnit nemohou, zřejmě nemají dostatek

prostředků, kterými máme na mysli především čas, peníze, dovednosti,

informace o politické situaci a stranách a také znalosti o volených institucích13

(Blais 2007: 631; Clark 2010: 20; Linek 2013b: 39). Této odpovědi přísluší

model socioekonomického statusu a zdrojů, kdy právě tyto zdroje občanům

„umožňují snížit, resp. zvládnout náklady na hlasování“ (Linek 2013a: 119)

a současně dosáhnout i vyšších zisků z hlasování (Linek 2013b: 38-40). Než

dostatek všech prostředků, je častěji pro voliče důležitější „jejich občanská

orientace, přesněji zájem o politiku“ (Blais 2007: 631), a také dostatek času

a schopností pro rozhodování (Linek 2013b: 41).

Druhým modelem je model psychologického závazku, či motivace

a souvisí s odpovědí – nechtějí. Tento postoj k volbě je způsoben v prvé řadě

nedostatkem zájmu (Söderlund, Wass, Blais 2011: 691). Jedná se v podstatě

o občanskou odpovědnost, kdy lidé vnitřně cítí povinnost jít volit, protože mají

v sobě zakořeněný smysl pro odpovědnost za celou společnost, nebo tento

pocit odpovědnosti necítí a voleb se neúčastní. Kromě pocitu občanské

povinnosti může občany k účasti ve volbách motivovat také pocit politické

efektivity nebo identifikace s některou z politických stran (Blais 2007: 631-632;

Linek 2013b: 42-44). S větším zájmem, který je podpořen vzděláním, ale také

vlivem rodičů, roste i pravděpodobnost participace. Účast ve volbách je také

založena na zvyku, kdy „si člověk utváří obecnou orientaci v politice“ (Linek

2013b: 44) a současně „inkorporuje do svého normálního jednání buď účast,

nebo neúčast“ (Linek 2013b: 44) ve volbách, podobně jako v případě

habituálního hlasování.

Mobilizační model předpokládá, že jeden hlas nic nezmůže, a proto je

nezbytné mobilizovat a oslovovat více občanů ochotných volit. Rozhodnutí zda

volit či nikoliv závisí na individuálním prostředí, proto je snahou aktivních

politiků i jiných příznivců stran přesvědčit blízké rodinné příslušníky, přátele,

13

Například Nick Clark uvádí, že vědomosti o EU mají jasný vliv na vnímání jejich institucí,

a také na účast ve volbách do Evropského parlamentu. Respondenti, kteří správně odpověděli

na čtyři základní otázky o EU, se shodují na tom, že volby do Evropského parlamentu jsou

důležité a zvolení reprezentanti skutečně hájí veřejné zájmy. Naopak ti, kteří v některé z otázek

chybovali, tvrdí, že rozhodování v rámci EU pro ně není důvěryhodné, volby nejsou podstatné,

a proto se také voleb do Evropského parlamentu neúčastní (Clark 2010: 20-21).

28

nebo spolupracovníky v zaměstnání. „K významným mobilizačním

a rekrutačním procesům“ (Linek 2013b: 263) dochází v rodině, především mezi

manžely, kteří nejprve o hlasování ve volbách diskutují a následně jdou

společně i volit (Linek 2013b: 263). Pokud jsou voliči propojeni s nějakou

politickou stranou, či kandidátem, jsou mnohem otevřenější participaci na

volbách (Blais 2007: 632), stejně tak jako v případě, že se očekávají mnohem

těsnější volební výsledky (Linek 2013a: 122; Linek 2013b: 47). Mobilizaci

mohou podpořit i mládežnické organizace, či občanské aktivity vyzývající

k účasti ve volbách14.

Další model mluví o tom, že lidé zvažují výhody a náklady spojené

s volbou, na základě toho se rozhodnou pro účast, nebo neúčast ve volbách.

Pokud výhody převáží náklady, jsou občané ochotni volit, je-li tomu naopak, lidé

se voleb neúčastní. Tento model racionálního přístupu přiznává, že náklady na

volební účast jsou malé, ale nikoli nicotné (Blais 2007: 632). Výhody plynoucí

z participace jsou mnohdy ještě menší, neboť je málo pravděpodobné, že

individuální volba jednoho voliče může rozhodnout výsledek celých voleb.

Zda má účast ve volbách pro občana smysl se zvažuje i v případě teorie

valenčního hlasování. Tato teorie pojednává o existenci témat (tzv. valenčních

témat), „u nichž existuje téměř absolutní shoda mezi politiky a voliči ohledně

toho, že jsou to správné cíle“ (Linek 2013b: 58). Mezi taková témata patří

například silná ekonomika, nízká nezaměstnanost, efektivní školství,

zdravotnictví, doprava, nebo veřejná správa. Rozdíl mezi stranami tedy

nepozorujeme v tom, zda jsou pro nebo proti danému tématu, ale v tom jak

chtějí daného cíle dosáhnout a jak jsou pro to kompetentní (Linek 2011: 12).

Čím více volič vnímá rozdíl mezi jednotlivými stranami a čím více pro něj roste

užitek z hlasování pro některou ze stran, tím pravděpodobnější je jeho účast ve

volbách. Pokud je to přesně naopak a „volič vnímá strany jako identické, voleb

se nezúčastní.“ (Linek 2011: 13) Jak v případě teorie racionální volby, tak také

14

Takovým příkladem může být občanské sdružení Vyměňte politiky.cz, o. s., které v roce 2010

vyzývalo občany k účasti v prvořadých volbách za účelem zvolení nových politiků, jež se měli

podílet na rozvoji občanské společnosti, vytváření vhodnější podmínek pro demokratické

vládnutí, rovnou soutěž politických stran, a to v podmínkách nekorupčního prostředí (Stanovy

Vyměňte politiky.cz 2010: čl.2).

29

v teorii valenčního hlasování je pro voliče podstatná maximalizace užitku

z hlasování (Linek 2011: 13; Linek 2013b: 59).

Poslední model vysvětluje individuální volební účast na základě zvyku, či

naučeného jednání (Linek 2013b: 64-65). Jedná se o habituální hlasování, kdy

účast v minulých volbách zvětšuje pravděpodobnost účasti i v budoucích

volbách, protože si lidé „postupně utváří zvyk buď volební účasti, nebo

neúčasti“ (Linek 2013b: 62). Tento zakořeněný zvyk tak může vést voliče

k volbám „i za situace, kdy jedinec opustil podpůrné hodnoty pro účast a už je

nezastává; na základě zdrojů a motivací by se jedinec voleb neměl účastnit, ale

díky zvyku se účastní.“ (Linek 2013a: 130) Philip E. Converse dokonce vnímá

důsledek pravidelné volební účasti, za který považuje stranickou identifikaci

(Linek 2013b: 63), kdy s rostoucí intenzitou identifikace se stranou roste

i pravděpodobnost volební účasti. Přispívá k tomu také skutečnost, že „jedinec

(který se identifikuje se stranou – poznámka autorky) ani neprovádí srovnávání

stran, jak očekává teorie racionální volby nebo valenčního hlasování, neboť má

svou stranu, s níž se identifikuje a kterou chce podpořit.“(Linek 2013b: 149-150)

30

1.3. Formulování hypotéz

Práce se zaměřuje na voliče, kteří se účastní druhořadých voleb. Jejím

cílem je analyzovat tyto voliče a za pomoci ověření následujících čtyř hypotéz

pak v závěru odpovědět na výzkumnou otázku, která zní: Jak lze

charakterizovat typického voliče, který se účastní druhořadých voleb do

Evropského parlamentu?

Hypotéza 1: Mezi voliči účastnícími se druhořadých voleb do Evropského

parlamentu je větší podíl vysokoškoláků a občanů nejstarší věkové kategorie

oproti voličům s nižšími stupni dokončeného vzdělání a voliči mladšími.

Hypotéza 2: Druhořadých voleb do Evropského parlamentu se účastní více

občanů, kteří jsou spokojeni se současnou politickou situací, v porovnání

s občany, kteří jsou nespokojeni se současnou politickou situací.

Hypotéza 3: Respondenti, kteří se více identifikují s některou z politických stran,

více participují na volbách a budou se tedy ve větší míře účastnit i druhořadých

voleb do Evropského parlamentu, oproti respondentům, kteří se necítí být blízko

některé z politických stran.

Hypotéza 4: Mezi levicovými a pravicovými voliči neexistuje rozdíl v míře

participace na druhořadých evropských volbách.

31

2. METODOLOGICKÁ KAPITOLA

Hlavní část práce se zabývá kvantitativními daty sebranými v rámci

pravidelného průzkumu veřejného mínění CVVM. Respondenti jsou oslovováni

na základě kvótního výběru, kdy tazatelé musí provést dotazník s několika

různými kategoriemi obyvatelstva například podle pohlaví, věku nebo vzdělání.

Tyto kategorie většinou vychází „z demografických informací o obyvatelstvu.“

(Hendl 2012: 57) Dotazování se vždy zúčastňuje minimálně 1000 respondentů

starších 15 let, kteří představují reprezentativní vzorek české populace. Analýza

se bude věnovat konkrétně třem datovým souborům, které vznikly na základě

dotazování v měsíci červnu v letech 2004, 2009 a 2014. Jedná se o výzkumy

veřejného mínění CVVM, které proběhly až po konání voleb do Evropského

parlamentu a jejichž součástí jsou dotazy týkající se účasti v těchto

druhořadých volbách, ale i v jim předcházejících volbách prvořadých. Jelikož se

analytická část práce věnuje pouze jednomu typu druhořadých voleb – volbám

do Evropského parlamentu – budou v následujícím textu pojmem druhořadé

volby myšleny pouze tyto evropské volby.

S úmyslem soustředit se pouze na respondenty, kteří mají volební právo

a skutečně se voleb účastní nebo neúčastní, bylo v první řadě nutné zúžit

skupinu pozorovaných. Ještě před provedením analýzy byla z každého

pozorovaného souboru vyřazena část respondentů. Jednalo se o ty, kteří na

otázku, zda se účastnili posledních voleb do Poslanecké sněmovny nebo voleb

do Evropského parlamentu v daném roce neodpověděli. Vyloučeni z pozorování

byli také ti, kteří uvedli, že si nepamatují, či neví, zda se těchto voleb zúčastnili

a ti respondenti, kteří v době konání voleb neměli volební právo.

Pro provedení komparace za účelem zodpovězení výzkumných otázek

a ověření hypotéz bylo také nezbytné rozčlenit pozorované respondenty do

skupin podle míry jejich participace na volbách. Přestože se ukázalo, že existují

i voliči, kteří se zúčastnili pouze druhořadých voleb do Evropského parlamentu,

představují jen malou část z celkového počtu respondentů. V roce 2004 bylo

takových voličů 22 (2,1 %15), v roce 2009 jich bylo 35 (3,2 %) a v posledních

15

Procenta jsou uvedena z celkového počtu respondentů účastnících se výzkumu veřejného

mínění v měsíci červnu daného roku.

32

volbách jen 15 (1,4 %). Vzhledem k této skutečnosti budou původně dvě

zamýšlené skupiny, tedy voliči účastnící se pouze druhořadých voleb a voliči

účastnící se voleb prvořadých i druhořadých, spojeni do jedné pozorované

skupiny, kterou tak tvoří voliči, jež se zúčastnili druhořadých voleb. V rámci

každého datového souboru tak budou vytvořeny tři shodné skupiny (viz Tabulka

1). První skupinou jsou lidé, kteří se neúčastnili ani prvořadých voleb do

Poslanecké sněmovny, ani následných voleb druhého řádu do Evropského

parlamentu. Jsou to tedy lidé, kteří nikdy nevolí. Druhou skupinu představují

voliči, kteří se účastní pouze voleb prvořadých. Poslední skupinu tvoří voliči,

kteří se zúčastnili těchto druhořadých voleb.

Tabulka 1 Skupiny občanů podle participace ve volbách

Zdroj i zpracování autorka.

Analýza se soustředí na některé individuální charakteristiky voličů

a nevoličů a motivy jejich motivace. Konkrétně se zaměřuje na pět nezávisle

proměnných, kterými jsou označeny věk, nejvyšší dosažené vzdělání,

spokojenost se současnou politickou situací, blízkost ke straně a sebezařazení

na pravolevé škále, jejichž vliv je možné pozorovat víceméně ve všech třech

sledovaných obdobích. Dalšími proměnnými jsou zájem o politiku, nebo

spokojenost se členstvím, které vyjadřují postoje respondentů a můžeme je

pozorovat jen v některých letech. Vliv všech těchto nezávisle proměnných na

závisle proměnnou, tedy participaci občanů ve volbách, bude ověřován

v programu IBM SPSS Statistics. Pro ověření vztahů v kontingenčních

tabulkách bylo také nutné rozdělit některé proměnné do kategorií16. Kromě

16

Proto byly vytvořeny čtyři kategorie pro proměnné věk a vzdělání a tři kategorie pro

spokojenost se současnou politickou situací a sebezařazení na pravolevé škále. V případě

spokojenosti byly sloučeny odpovědi velmi nespokojen a spíše nespokojen do odpovědi

nespokojen, a také odpovědi spíše spokojen a velmi spokojen do odpovědi spokojen. Při

sebezařazení měli respondenti určit svou pozici na jedenáctibodové škále, kdy body 1,2,3 a 4

Účast ve volbách

II. řádu

NE ANO

I. ř

ádu

NE nikdy nevolí volby II.

řádu ANO

jen volby I. řádu

33

těchto proměnných budou pozorovány také důvody neúčasti ve druhořadých

volbách a v případě evropských voleb v roce 2014 i důvody, který vedly voliče

do volebních místností.

Nejprve pomocí Chi-kvadrátu testujeme nulovou hypotézu, tedy že

kategorie proměnných na sobě nejsou závislé. Pokud je hodnota Chi-kvadrátu

větší než 0,05, nulová hypotéza se potvrzuje a víme, že mezi odpověďmi

neexistuje statisticky významný rozdíl, neboť „nalezený rozdíl lze přičíst

přirozené variabilitě dat.“ (Hendl 2012: 182) Jestliže je hodnota Chi-kvadrátu

menší nebo rovna hodnotě 0,05 nulovou hypotézu zamítáme a víme, že mezi

odpověďmi existuje statisticky významný rozdíl, který není dán náhodou a že

minimálně jedna kategorie závisle proměnné je ovlivněna nezávisle proměnnou.

O které kategorie se jedná, zjistíme pomocí adjustovaných standardizovaných

residuí, která vypočítají rozdíl mezi pozorovanou četností odpovědi

a očekávanou četností odpovědi. Na základě hodnot těchto residuí určíme

významnost vztahu mezi proměnnými a to, zda jsou dané kategorie

nadreprezentovány či podreprezentovány. Znaménko výsledného residua

určuje, zda se jedná o negativní asociaci a odpověď tedy zvolilo méně lidí,

oproti očekávané četnosti, nebo se jedná o pozitivní asociaci a odpověď zvolilo

oproti očekávání více respondentů. Současně platí, že čím vyšší je absolutní

hodnota residua, tím menší je pravděpodobnost chyby závěru a tím větší je síla

vztahu mezi proměnnými. Tyto získané hodnoty porovnáme s hladinami

spolehlivosti, kdy platí, že je-li hodnota:

menší než 1,96 jedná se o statisticky nevýznamný rozdíl,

větší než 1,96 pracujeme s 5% pravděpodobností chyby,

větší než 2,58 pracujeme s 1% pravděpodobností chyby,

větší než 3,29 pracujeme s 0,1% pravděpodobností chyby.

Hodnoty adjustovaných residuí nahradíme podle hladiny spolehlivosti

závěru znaménky + a –. V případě, že je jeho hodnota větší než 1,96

a předpokládáme 95% spolehlivost, nahradíme ji znaménkem + nebo –. Pokud

pracujeme na 99% hladině spolehlivosti, nahrazujeme hodnoty větší než 2,58

byly nahrazeny kategorií levice, body 5,6 a 7 byly nahrazeny kategorií střed a body 8,9,10 a 11

představují kategorii pravice.

34

znaménky ++ či – –. Je-li hodnota větší než 3,29 a spolehlivost závěru tedy

99,9 %, nahradíme hodnotu znaménky +++ nebo – – –. Vytvoříme tak

znaménkové schéma, které zajistí větší přehlednost kontingenčních tabulek.

Problémem celého pozorování může být skutečnost, že se spoléháme na

deklarovanou volební účast, která se mnohdy docela podstatně liší od reálné

volební účasti17. Tuto skutečnost můžeme vysvětlit několika způsoby. Podle

prvního z nich se podobných dotazníkových šetření všeobecně účastní spíše

občané společensky aktivní a se zájmem o politiku, tudíž ti, kteří více participují

na volbách. Druhá interpretace rozdílné skutečné a deklarované volební účasti

uvádí, že „hlasování ve volbách se dá v demokratické společnosti považovat za

sociálně žádoucí chování, a proto mají lidé tendenci nepřiznat, že se nechovali

žádoucím způsobem.“ (Nový 2015b: 87), a že se v jisté míře zřekli i

společenské zodpovědnosti za současnou situaci v zemi.

17

Přestože Česká republika, společně například se Švédskem nebo Islandem, patří mezi

evropské země, ve kterých se deklarovaná volební účast nejvíce blíží skutečné volební účasti

(Nový 2015b: 88).

35

3. ANALYTICKÁ KAPITOLA

Jak uvádí předcházející metodologická kapitola, z každého

pozorovaného souboru byla část respondentů vyřazena. V letech 2004 a 2009

byla analýza provedena na zhruba třech čtvrtinách původně dotazovaných,

v roce 2014 bylo vyřazeno podstatně méně respondentů a pozorování se

soustředilo na 86,3 % z původně dotazovaných. Už při pohledu na podíl

respondentů, kteří se účastnili voleb druhého řádu, je patrné, že volební účast

v posledních volbách do Evropského parlamentu poklesla. Zatímco prvních

a druhých evropských voleb se zúčastnilo přes 38 % dotazovaných z daných

souborů, na třetích evropských volbách se podílela jen čtvrtina z celého

datového souboru. Zbylých zhruba 40 % (v roce 2014 dokonce 60,5 %)

z celkového počtu respondentů se voleb druhého řádu neúčastnilo.

Tabulka 2 Přehled kategorií podle participace občanů

Účast občanů ve volbách

2004 2009 2014

Počet

% z

celk

u

% z

e

zkoum

aných

Počet

% z

celk

u

% z

e

zkoum

aných

Počet

% z

celk

u

% z

e

zkoum

aných

nikdy nevolí 193 18,6 24,9 205 18,5 23,5 217 20,7 23,9

jen volby I. řádu

180 17,3 23,2 237 21,4 27,2 417 39,8 46,1

volby II. řádu

402 38,7 51,9 430 38,8 49,3 271 25,8 30

Celkem zkoumaných

775 74,5 100 872 78,8 100 905 86,3 100

Vyřazeni 265 25,5 235 21,2 144 13,7

Celkem 1040 100 1107 100 1049 100

Zdroj: CVVM 2004, 2009 a 2014, zpracování autorka.

36

3.1. Příčiny účasti a neúčasti ve volbách

Nejčastějšími důvody neúčasti ve volbách do Evropského parlamentu

mezi pozorovanými respondenty bylo znechucení a nespokojenost s politikou,

nedůvěra k politikům (17,5 % v roce 2004, 15,6 % v roce 2009), nebo

zbytečnost voleb, které o ničem nerozhodují, nejsou důležité a jsou

bezvýznamné (14,3 % v roce 2004, 11,9 % v roce 2009, 11 % v roce 2014).

Za poměrně častou příčinu neúčasti v těchto druhořadých volbách

můžeme také označit neschopnost rozhodnout se koho volit, velké množství

kandidátů a kandidátních listin, neznalost kandidátů a nedostatek informací

o nich (13,8 % v roce 2004, 9 % v roce 2009 a 8,7 % v roce 2014). Rostoucí

počet kandidujících stran sice nabízí voličům širší spektrum, ze kterého mohou

vybírat pro ně nejvhodnější strany, na druhou stranu tato skutečnost s sebou

nese složitost v šanci volit. Současně zvyšuje pravděpodobnost koaliční vlády

(Söderlund, Wass, Blais 2011: 691) a může tedy oslabovat pocit voliče, že jím

zvolená strana bude moci v případě vítězství voleb a sestavování vlády

prosazovat celý volební program.

Relativně málo respondentů uvedlo, že jsou nevoliči z přesvědčení

a voleb se tedy neúčastní pravidelně (2,5 % v roce 2004, 4,8 % v roce 2009

a 3,5 % v roce 2014). Tato příčina neúčasti není významná svým podílem,

v porovnání s ostatními odpověďmi, ale spíše skutečností, že ve společnosti

existuje určitá část občanů, i když poměrně malá, která vůbec nemá zájem

podílet se na věcech veřejných. Za pozitivní ale můžeme označit, že i přes

klesající volební účast se tato skupina během posledních desíti let nijak výrazně

nerozšířila.

Všechny výše jmenované příčiny můžeme souhrnně pojmenovat jako

příčiny dobrovolné neúčasti ve volbách. Druhým typem pak je neúčast

způsobená okolnostmi, kam z celého spektra důvodů neparticipace můžeme

zařadit více méně pouze tři z nich. Nejčastější je pobyt mimo domov, pobyt na

dovolené, případně služební cestě. Za příčinu neúčasti v evropských volbách

tuto odpověď zvolilo ve všech zkoumaných obdobích okolo 10 % pozorovaných

respondentů. Ještě menší četnost odpovědí pak zaznamenáváme u nemožnosti

37

zúčastnit se voleb kvůli nemoci, případně stáří, kdy pouze 3-4 % respondentů

uvedlo tuto odpověď. Nejméně zastoupenou, a díky svému podílu v porovnání

s ostatními odpověďmi i zanedbatelnou příčinou neparticipace ve druhořadých

volbách způsobenou okolnostmi, je problém s registrací, v České republice

převážně problémy s volebními průkazy, kdy pouze okolo 1 % respondentů

uvedlo tuto odpověď za příčinu neúčasti ve volbách.

Tabulka 3 Důvody neúčasti ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004

Účast občanů ve volbách

Celkem % nikdy nevolí

% jen

volby I. řádu

%

Dů

vo

dy

ne

účas

ti v

e v

olb

ác

h

do

Ev

rop

ské

ho

pa

rlam

en

tu 2

004

Znechucení a nespokojenost

s politikou, nedůvěra politikům

38 17 38 17,9 76 17,5

Můj hlas nic nerozhodne

46 20,6 16 7,5 62 14,3

Nevěděl koho volit, neznal kandidáty,

nedostatek informací 32 14,3 28 13,2 60 13,8

Pobyt mimo domov, na prázdninách,

dovolená, služební cesta

16 7,2 31 14,6 47 10,8

Nesouhlas se vstupem do EU

17 7,6 21 9,9 38 8,7

Nezájem o politiku obecně

26 11,7 11 5,2 37 8,5

Nezájem o EU a EP, EP je zbytečný

15 6,7 22 10,4 37 8,5

Málo času, spousta práce, rodinné

závazky 6 2,7 15 7,1 21 4,8

Nemoc, stáří 5 2,2 11 5,2 16 3,7

Ostatní (jiné starosti, nechtělo se mi apod.)

9 4 6 2,8 15 3,4

Nechodí volit, nevolič z přesvědčení

10 4,5 1 0,5 11 2,5

Odpovědi menší než 2 %

3 1,3 12 5,7 15 3,4

Celkem 223 100 212 100 435 100

Zdroj: CVVM 2004, zpracování autorka.

38

Tabulka 4 Důvody neúčasti ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2009

Účast občanů ve volbách

Celkem %

nikdy nevolí

% jen volby I. řádu

% D

ůvo

dy

ne

účas

ti v

e v

olb

ác

h

do

Ev

rop

ské

ho

pa

rlam

en

tu 2

009

Znechucení a nespokojenost

s politikou, nedůvěra k politikům, časté volby,

boj o koryta

46 15,8 48 15,4 94 15,6

Můj hlas nic nerozhodne, nic se

nezmění, zbytečnost chodit volit, nepovažoval

za důležité, jasný výsledek

42 14,4 30 9,6 72 11,9

Nezájem o politiku obecně

45 15,5 13 4,2 58 9,6

Nedůvěra k EU a EP (výroky obecně

odmítající „Evropu“) 21 7,2 35 11,2 56 9,3

Málo času, spousta práce, rodinné závazky

(svatba apod.) 18 6,2 36 11,5 54 9

Nedokázal si vybrat, nevěděl koho volit, velké

množství kandidátek, neznal kandidáty,

nedostatek informací

29 10 25 8 54 9

Pobyt mimo domov, na prázdninách, dovolená,

služební cesta 12 4,1 40 12,8 52 8,6

Jiná odpověď 15 5,2 25 8 40 6,6

Nezájem o EU, EP, evropskou politiku (výroky výhradně

o „nezájmu“)

15 5,2 19 6,1 34 5,6

Nechodí volit / nevolič z přesvědčení

27 9,3 2 0,6 29 4,8

Konkrétní kritika EP (malé pravomoci, je

zbytečný, drahý) 10 3,4 19 6,1 29 4,8

Nemoc, stáří 7 2,4 12 3,8 19 3,2

Ostatní odpovědi s menší četností než

2 % 4 1,4 8 2,6 12 2,0

Celkem 291 100 312 100 603 100

Zdroj: CVVM 2009, zpracování autorka.

39

Tabulka 5 Důvody neúčasti ve volbách do Evropského parlamentu 2014

Účast občanů ve volbách

Celkem %

nikdy nevolí

% jen

volby I. řádu

% D

ůvo

d n

eú

ča

sti

ve v

olb

ác

h

do

Ev

rop

ské

ho

parl

am

en

tu 2

014

Zbytečné volby - volby do EP o ničem nerozhodují,

bezvýznamné

21 9,7 48 11,7 69 11

Nedůvěra k EU a EP (výroky obecně

odmítající „Evropu“) 16 7,4 52 12,6 68 10,8

Málo času, spousta práce, rodinné závazky

(svatba apod.) 17 7,8 41 10 58 9,2

Pobyt mimo domov, na prázdninách, dovolená,

služební cesta 7 3,2 48 11,7 55 8,7

Nedokázal si vybrat, nevěděl koho volit, velké

množství kandidátů 19 8,8 36 8,7 55 8,7

„Nezájem“, „nezajímá mě to“, „nezajímám se

o to“ – obecně 25 11,5 25 6,1 50 7,9

Nezájem o EU, EP, evropskou politiku (výroky výhradně

o „nezájmu")

10 4,6 22 5,3 32 5,1

Nezájem o politiku a volby – obecně

17 7,8 14 3,4 31 4,9

Je to zbytečné, k ničemu, fraška =

obecné výroky 11 5,1 17 4,1 28 4,5

Neví 7 3,2 19 4,6 26 4,1

Nespokojenost s politikou, znechucení

politikou, nedůvěra k politikům

14 6,5 11 2,7 25 4

Nemoc, stáří 9 4,1 15 3,6 24 3,8

Nechodí nikdy volit, nevolič z přesvědčení

(obecně) 20 9,2 2 0,5 22 3,5

Konkrétní kritika EP (malé pravomoci, je

zbytečný, drahý) 4 1,8 15 3,6 19 3

jiná odpověď 4 1,8 13 3,2 17 2,7

Ostatní odpovědi s menší četností než

2 % 16 7,4 34 8,3 50 7,9

Celkem 217 100 412 100 629 100

Zdroj: CVVM 2014, zpracování autorka.

40

Ve výzkumu veřejného mínění v červnu 2014 se poprvé tázali účastníků

voleb do Evropského parlamentu i na důvod jejich participace v těchto volbách.

Jedna pětina respondentů (22,1 %), která se zúčastnila druhořadých voleb,

uvedla, že se zúčastnila, aby podpořila preferovanou stranu, či kandidáta.

Mnoho voličů také vidí v účasti v evropských volbách možnost ovlivnit

budoucnost, ovlivnit výsledek a podílet se na spolurozhodování (18,5 %).

Poměrně frekventovanou odpovědí byla také možnost, že volby jsou občanskou

povinností a je třeba volit (18,1 %). Více než desetina (14 %) voličů, kteří

participovali na druhořadých volbách, také uvedla, že hlasují vždy, jsou zvyklí

volit, ani jedny volby nevynechali a jsou tedy přesvědčenými a pravidelnými

voliči. Mezi dotazovanými, kteří se voleb účastní, tedy jasně převažují příčiny,

které bychom mohli označit za přijetí zodpovědnosti za dění ve společnosti.

Vyjadřují tím smysl pro povinnost a odpovědnost a současně přebírají i na sebe

část zodpovědnosti za situaci v zemi (Blais 2007: 633).

Tabulka 6 Důvody účasti ve volbách do Evropského parlamentu 2014

Účast občanů ve volbách

volby II. řádu %

Dů

vo

d ú

ča

sti

ve

vo

lbá

ch

do

Ev

rop

ské

ho

parl

am

en

tu 2

014

podpora preferované strany, kandidáta

60 22,1

vliv na budoucnost, ovlivnit výsledek, podílet se na

spolurozhodování 50 18,5

je to moje občanská povinnost, je třeba chodit

volit 49 18,1

vždycky hlasuji, jsem zvyklý; ani jedny volby jsem

nevynechal 38 14

jiná odpověď 14 5,2

nespokojenost se situací, potřeba změny (obecně)

11 4,1

zájem o EU, EP, důležitost EU, EP, EU důležitá pro ČR

11 4,1

využil jsem svého práva; moje první volby

9 3,3

hlasování proti některé straně, kandidátovi

6 2,2

Ostatní odpovědi s menší četností než 2 %

23 8,5

Celkem 271 100

Zdroj: CVVM 2014, zpracování autorka.

41

3.2. Analýza volební účasti ve druhořadých volbách

Při porovnání účasti občanů ve volbách z pohledu pohlaví, nepozorujeme

statisticky významný rozdíl v žádných ze zkoumaných voleb. Muži a ženy jsou

rovnoměrně rozmístěni v jednotlivých skupinách podle participace a vliv pohlaví

na účast ve volbách se tedy v tomto případě neprokázal.

Statisticky významný rozdíl mezi odpověďmi najdeme při porovnání

participace mezi čtyřmi věkovými kategoriemi. Jak je patrné z následujících

tabulek, jednoznačnou souvislost nalezneme mezi participací nejstarších

občanů ve volbách druhého řádu a neúčastí nejmladších voličů v žádných

volbách. Ve všech pozorovaných volbách představovali občané starší 60 let

největší podíl mezi voliči účastnícími se druhořadých voleb v porovnání

s ostatními věkovými kategoriemi. Prvních a druhých voleb do Evropského

parlamentu se dokonce účastnila více než polovina z nich (60 % v roce 2004

a 58,8 % v roce 2009), ve třetích volbách došlo k výraznému poklesu volební

účasti všeobecně, a to se projevilo i v této věkové kategorii, kdy se druhořadých

voleb zúčastnilo jen 35,1 % pozorovaných respondentů starších 60 let.

Stejně silný kladný vztah pozorujeme mezi neúčastí v žádných volbách

u nejmladší věkové kategorie. Více než třetina respondentů oprávněných volit,

ale mladších 30 let, uvedla ve všech třech pozorovaných obdobích, že se

nezúčastnila ani prvořadých ani druhořadých voleb. V rámci posledního

desetiletí, ale nedošlo k nijak dramatickému nárůstu nevoličů z této věkové

kategorie. To může vysvětlovat celkový zájem o účast ve volbách těch občanů,

kteří se doposud voleb neúčastnili, a je to pro ně první zkušenost s volební

participací. Jak dokládá Lukáš Linek „osmnáctiletí voliči hlasují mnohem více

než devatenáctiletí a dvacetiletí…teprve kolem věku 21 let dochází

k pozvolnému nárůstu volební účasti a kolem 30 let dosáhne úrovně

osmnáctiletých.“ (Linek 2013b: 65) Po prvotním nadšení z volebního práva pak

následuje často pokles účasti mezi mladými voliči ve věku 19-21 let, a to bez

ohledu na typ voleb (Bhatti, Hansen, Wass 2012: 591).

Mezi nejmladší věkovou kategorií a účastí ve druhořadých volbách

pozorujeme záporný vztah, přestože v prvních a druhých evropských volbách

největší podíl respondentů z této věkové kategorie na volbách participoval, stále

42

je to méně oproti očekávání. S velmi vysokou pravděpodobností také můžeme

říci, že existuje záporný vztah mezi nejstarší věkovou kategorií a neparticipací

v žádných volbách, kdy ve všech pozorovaných obdobích svou neaktivitu ve

volbách potvrdilo méně než 20 % respondentů starších 60 let.

Tabulka 7 Věkové kategorie 2004

Účast občanů ve volbách

nikdy nevolí

jen volby I. řádu

volby II. řádu

Celkem

Vě

ko

vé

ka

teg

ori

e

18 - 29 35,0% 29,1% 35,9% 100%

+ 0 - - -

30 - 44 29,1% 23,0% 47,8% 100%

0 0 0

45 - 59 21,5% 22,7% 55,9% 100%

0 0 0

60+ 19,0% 21,0% 60,0% 100%

- 0 + +

Celkem 24,9% 23,2% 51,9% 100%

Zdroj: CVVM 2004, zpracování autorka.

Tabulka 8 Věkové kategorie 2009

Účast občanů ve volbách

nikdy nevolí

jen volby I. řádu

volby II. řádu

Celkem

Vě

ko

vé

ka

teg

ori

e

18 - 29 33,8% 25,9% 40,3% 100%

+ + 0 -

30 - 44 26,8% 28,9% 44,4% 100%

0 0 0

45 - 59 21,6% 28,2% 50,2% 100%

0 0 0

60+ 15,9% 25,3% 58,8% 100%

- - 0 + + +

Celkem 23,4% 27,2% 49,3% 100%

Zdroj: CVVM 2009, zpracování autorka.

43

Tabulka 9 Věkové kategorie 2014

Účast občanů ve volbách

nikdy nevolí

jen volby I. řádu

volby II. řádu

Celkem V

ěk

ové

ka

teg

ori

e

18 - 29 39,9% 37,5% 22,6% 100%

+ + + - -

30 - 44 25,0% 48,5% 26,5% 100%

0 0 0

45 - 59 18,0% 47,7% 34,2% 100%

- 0 0

60+ 17,1% 47,8% 35,1% 100%

- - 0 +

Celkem 23,9% 46,1% 30,1% 100%

Zdroj: CVVM 2014, zpracování autorka.

Další proměnnou, která vykazuje souvislost s výší volební účasti je

nejvyšší dokončené vzdělání respondentů. Silný vztah souvislosti pozorujeme

mezi vysokoškolským vzděláním a participací ve druhořadých volbách, kdy

v letech 2004 a 2009 se evropských voleb účastnilo více než 60 % respondentů

s tímto dokončeným vzděláním, v roce 2014 pak o něco méně než polovina

(48,6 %). V roce 2009 nalezneme souvislost i mezi účastí ve volbách druhého

řádu a respondenty, kteří mají středoškolské vzdělání s maturitou. V ostatních

letech odpovídá počet respondentů v této kategorii očekávané četnosti.

Kladný vztah nacházíme i v souvislosti s neúčastí ve volbách a neúplným

nebo základním vzděláním. Vztah je statisticky významný především v letech

2009 a 2014, kdy zhruba třetina respondentů s neúplným nebo základním

vzděláním na volbách vůbec neparticipovala. Také v roce 2004 se druhořadých

voleb neúčastnila třetina (32,5 %) respondentů s neúplným nebo základním

vzděláním, ale v tomto případě se nejedná o statisticky významný rozdíl,

přestože tito respondenti představují větší podíl než respondenti se

středoškolským vzděláním bez maturity nebo s výučním listem (29,8 %),

u kterých naopak pozorujeme statisticky významný rozdíl, a tedy i více takových

odpovědí oproti očekávání.

Záporný vztah nalezneme mezi neúčastí ve volbách a vzdělanějšími

respondenty, kdy podíl respondentů se středoškolským vzděláním s maturitou

a vysokoškolským vzděláním, kteří se voleb vůbec neúčastní, nepředstavuje ani

44

20 %. V roce 2014 můžeme dokonce na hladině 99,9 % spolehlivosti říci, že

neplatí, že by se vysokoškolsky vzdělaní respondenti neúčastnili voleb, neboť to

uvedlo pouze 11 % z nich, což představuje podstatně menší podíl respondentů

v porovnání s ostatními vzdělanostními kategoriemi.

Oproti očekávání silný záporný vztah pozorujeme také mezi účastí ve

druhořadých volbách a méně vzdělanými respondenty. Podle pozorování z roku

2004 můžeme s 95 % spolehlivostí uvést, že se voleb druhého řádu neúčastní

respondenti se středoškolským vzděláním bez maturity nebo s výučním listem.

Stejný závěr, ale s větší (tedy 99%) spolehlivostí, potvrzujeme i v roce 2009

a i v posledních volbách do Evropského parlamentu docházíme ke shodnému

závěru dokonce s 99,9% spolehlivostí. Podobně silné záporné vztahy by se

daly očekávat spíše u respondentů s nejnižším dosaženým vzděláním, tedy

neúplným nebo základním vzděláním, neboť podíl těchto respondentů je

v prvních a druhých evropských volbách ještě nižší (zhruba o 1,5 %) než podíl

respondentů se středoškolským vzděláním bez maturity nebo s výučním listem.

Příčinou tohoto závěru může být nízký počet respondentů s neúplným nebo

základním vzděláním zařazených do pozorování, respektive mohla být velká

část z celkového počtu respondentů s tímto vzděláním vyloučena v rámci

vyřazení respondentů, kteří na otázku, zda se účastnili posledních prvořadých

a druhořadých voleb, uvedli odpověď nevím, nepamatuji si, nebo neodpověděli

vůbec.

Tabulka 10 Vzdělání 2004

Účast občanů ve volbách

nikdy nevolí

jen volby I. řádu

volby II. řádu

Celkem

Vzd

ělá

ní

(neúplné) základní

32,5% 21,7% 45,8% 100%

0 0 0

střední bez maturity

a vyučení

29,8% 23,2% 47,0% 100%

+ + 0 -

střední s maturitou

19,2% 24,5% 56,3% 100%

- 0 0

VOŠ, Bakalářské a VŠ

17,4% 21,1% 61,5% 100%

- 0 +

Celkem 25,0% 23,2% 51,9% 100%

Zdroj: CVVM 2004, zpracování autorka.

45

Tabulka 2 Vzdělání 2009

Účast občanů ve volbách

nikdy nevolí

jen volby I. řádu

volby II. řádu

Celkem V

zd

ělá

ní

(neúplné) základní 31,9% 25,7% 42,4% 100%

+ + 0 0

střední bez maturity a vyučení

26,8% 29,3% 43,9% 100%

0 0 - -

střední s maturitou 17,2% 28,0% 54,8% 100%

- - 0 +

VOŠ, Bakalářské a VŠ

16,5% 21,8% 61,7% 100%

- 0 + +

Celkem 23,4% 27,2% 49,4% 100%

Zdroj: CVVM 2009, zpracování autorka.

Tabulka 3 Vzdělání 2014

Účast občanů ve volbách

nikdy nevolí

jen volby I. řádu

volby II. řádu

Celkem

Vzd

ělá

ní

(neúplné) základní 37,0% 40,0% 23,0% 100%

+ + + 0 0

střední bez maturity a vyučení

27,0% 51,1% 21,9% 100%

0 + - - -

střední s maturitou 21,0% 46,3% 32,7% 100%

0 0 0

VOŠ, Bakalářské a VŠ

11,0% 40,4% 48,6% 100%

- - - 0 + + +

Celkem 23,9% 46,1% 30,0% 100%

Zdroj: CVVM 2014, zpracování autorka.

Při ověřování vztahu souvislosti mezi participací ve volbách

a spokojeností se současnou politickou situací v roce 2004 nepozorujeme

žádný statisticky významný rozdíl mezi odpověďmi. Pozorovaní respondenti

jsou tak rovnoměrně, a podle očekávaných četností, rozloženi v jednotlivých

kategoriích. V ostatních letech statisticky významný rozdíl pozorovat můžeme,

a to především v případě spokojenosti se současnou politickou situací a účastí

ve druhořadých volbách. V roce 2014 se druhořadých voleb zúčastnilo 39,4 %

respondentů spokojených se současnou politickou situací, o pět let dříve

dokonce 68,3 % spokojených respondentů, což je v obou případech podstatně

více oproti očekávání. Toto zjištění jen potvrzuje druhou hypotézu, tedy že

voleb se budou účastnit spíše občané vyjadřující spokojenost s určitým stavem

46

než občané nespokojení, protože „Pokud je občan z fungování demokracie

rozladěn, nebude vyjadřovat režimu loajalitu (resp. tichou podporu) aktivní

účastí na „svátku demokracie“, tedy na volbách.“ (Nový 2015b: 127)

Můžeme také přinést opačný předpoklad, tedy že se voleb budou spíše

účastnit občané nespokojení, protože pocit, že některá instituce nefunguje tak,

jak by podle nich měla „může mobilizovat občany k tomu, aby prostřednictvím

voleb změnili stav věcí k lepšímu.“ (Nový 2015b: 127) To se ovšem v případě

pozorovaných druhořadých voleb nepotvrzuje, neboť v roce 2014 nalezneme

statisticky nevýznamný rozdíl oproti očekávání a v roce 2009 se voleb

zúčastnilo pouze 46,4 % nespokojených občanů, což je oproti ostatním

kategoriím nejmenší podíl, takže zde pozorujeme spíše negativní vztah

souvislosti. Naopak zde nacházíme v roce 2014 kladný vztah mezi

nespokojeností a neúčastí ve volbách. Výše zmíněný předpoklad by se však dal

považovat za platný v případě účasti pouze v prvořadých volbách, kdy se podle

pozorování z roku 2009, 29,8 % nespokojených občanů zúčastnilo voleb do

Poslanecké sněmovny. Současně se s 99% spolehlivostí nepotvrdilo, že by se

spokojení občané účastnili pouze prvořadých voleb, neboť tak učinilo jen

12,9 % z nich.

Silný negativní vztah souvislosti (tedy 99,9%) pak pozorujeme mezi

spokojeností občanů se současnou politickou situací a jejich neúčastí ve

volbách, kdy takových respondentů bylo v roce 2014 pouze 13,1 %. Stejně

silnou, ale kladnou souvislost pak nalezneme mezi neúčastí ve volbách

a neschopností respondentů určit, zda jsou se současnou politickou situací

spokojeni, či nespokojeni.

47

Tabulka 4 Spokojenost s politickou situací 2009

Účast občanů ve volbách

nikdy nevolí

jen volby I. řádu

volby II. řádu

Celkem

Sp

oko

jen

ost

s p

oliti

ck

ou

sit

uac

í

nespokojen 23,8% 29,8% 46,4% 100%

0 + -

ani spokojen, ani nespokojen

23,4% 26,4% 50,3% 100%

0 0 0

spokojen 18,8% 12,9% 68,3% 100%

0 - - - + + +

neví 40,0% 35,0% 25,0% 100%

0 0 -

Celkem 23,5% 27,2% 49,3% 100%

Zdroj: CVVM 2009, zpracování autorka.

Tabulka 5 Spokojenost s politickou situací 2014

Účast občanů ve volbách

nikdy nevolí

jen volby I. řádu

volby II. řádu

Celkem

Sp

oko

jen

ost

s p

oliti

ck

ou

sit

uac

í

nespokojen 28,6% 43,7% 27,7% 100%

+ + 0 0

ani spokojen, ani nespokojen

20,9% 50,0% 29,1% 100%

0 0 0

spokojen 13,1% 47,5% 39,4% 100%

- - - 0 + +

neví 60,9% 26,1% 13,0% 100%

+ + + - 0

Celkem 24,0% 46,1% 29,9% 100%

Zdroj: CVVM 2014, zpracování autorka.

Další z postojů respondentů, u kterého se projevuje vztah souvislosti

k participaci, je jednoznačně zájem o politiku. S minimální (0,1%)

pravděpodobností chyby můžeme uvést, že respondenti, kteří se spíše (v roce

2004 71,4 % a v roce 2009 71,3 %), nebo velmi (93,6 % v roce 2004 a 84,9 %

v roce 2009) zajímají o politiku, se také účastní druhořadých voleb. Se stejnou

pravděpodobností také konstatujeme, že respondenti, kteří se o politiku spíše

nezajímají, nebo jen málo se účastní pouze prvořadých voleb. Docházíme tedy

ke stejnému závěru jako Peter Söderlund, Hanna Wass a André Blais, kteří

uvádějí, že zájem o politiku se více projevuje ve volbách do Evropského

parlamentu než ve volbách prvořadých, protože ti občané, kteří se o politiku

48

zajímají méně, se spíše zúčastní prvořadých než druhořadých voleb

(Söderlund, Wass, Blais 2011: 695-696).

Na hladině 99,9% spolehlivosti se také potvrzuje předpoklad, že občané,

kteří se o politiku nezajímají vůbec, neparticipují ani na prvořadých ani na

druhořadých volbách. Silný negativní vztah pak pozorujeme (v Tabulkách 15 a

16) v opačných případech, tedy mezi účastí občanů, kteří se nezajímají

o politiku vůbec nebo jen málo, ve druhořadých volbách. Silný negativní vztah

také nacházíme mezi respondenty, kteří se spíše, nebo velmi zajímají o politiku

a neúčastí v žádných volbách, případně účastí pouze v prvořadých volbách, kdy

v roce 2009 pouze 5,5 % respondentů zajímajících se velmi o politiku uvedlo,

že se neúčastnili žádných voleb. O pět let dříve takových respondentů bylo

dokonce jen 2,1 %. Souvislost mezi zájmem o politiku a participací ve volbách

nelze pozorovat v roce 2014, neboť během výzkumu veřejného mínění nebyla

dotazovaným položena otázka, zda a jak moc se zajímají o politiku.

Tabulka 6 Zájem o politiku 2004

Účast občanů ve volbách Celkem nikdy

nevolí jen volby I.

řádu volby II.

řádu

Záje

m o

po

liti

ku

Vůbec 62,7% 15,7% 21,6% 100%

+++ 0 - - -

Málo 26,6% 30,9% 42,6% 100%

0 +++ - - -

Docela 10,6% 18,0% 71,4% 100%

- - - - +++

Velmi 2,1% 4,3% 93,6% 100%

- - - - - +++

Neví 50,0% 25,0% 25,0% 100%

0 0 0

Celkem 24,9% 23,1% 51,9% 100%

Zdroj: CVVM 2004, zpracování autorka.

49

Tabulka 7 Zájem o politiku 2009

Účast občanů ve volbách Celkem nikdy

nevolí jen volby I.

řádu volby II.

řádu Z

áje

m o

po

liti

ku

vůbec se nezajímá

66,2% 23,1% 10,8% 100%

+++ 0 - - -

spíše se nezajímá

28,2% 39,2% 32,6% 100%

+ +++ - - -

spíše se zajímá

7,2% 21,5% 71,3% 100%

- - - - - +++

velmi se zajímá

5,5% 9,6% 84,9% 100%

- - - - - - +++

Neví 0,0% 0,0% 100,0% 100%

0 0 0

Celkem 23,5% 27,2% 49,3% 100%

Zdroj: CVVM 2009, zpracování autorka.

Účast ve volbách zcela jistě ovlivňuje i postoj občana k instituci, do níž se

právě volí reprezentanti. Ve výzkumech veřejného mínění jsou tak většinou

respondenti dotazováni na spokojenost s určitou institucí, důvěru v ni nebo

názor na ni. Jelikož se každý z použitých výzkumů veřejného mínění zaměřoval

na poněkud odlišnou tématiku, byla z každého datového souboru vybrána

mírně odlišná proměnná, jejíž vliv na volební participaci byl následně ověřován,

a která se dá označit za vyjádření postoje občana k Evropské unii jako celku.

V roce 2004 byla touto proměnnou hrdost na členství České republiky

v Evropské unii. V případě participace ve druhořadých volbách nalézáme silnou

souvislost s vyjádřením hrdosti na členství, neboť 64,6 % respondentů, kteří

jsou docela hrdí a 88,2 % těch, kteří jsou velmi hrdí, v roce 2004 volilo

v evropských volbách. U respondentů, kteří uvedli, že na členství v EU nejsou

vůbec hrdí, nalézáme silnou souvislost s neúčastí v žádných volbách, což může

být do jisté míry překvapující, protože by se spíše očekávalo, že se budou ve

větší míře účastnit alespoň prvořadých voleb. To se ovšem nepotvrdilo, a tak

můžeme pouze předpokládat, že vyjádření nespokojenosti se členstvím České

republiky v EU může mít souvislost se všeobecnou nespokojeností s politickou

situací v zemi, případně úplným nezájmem o politiku samotnou.

Překvapivý je také statisticky nevýznamný rozdíl v případě neúčasti

občanů, kteří jsou velmi hrdí na členství v EU (11,8 %), v žádných volbách,

50

ačkoliv tito představují menší podíl v dané participační kategorii v porovnání

s respondenty, kteří jsou docela hrdí (15,8 %). Tento závěr však může být

způsoben malým počtem respondentů, kteří uvedli, že jsou na členství v EU

velmi hrdí, ale nezúčastnili se prvořadých ani druhořadých voleb.

Tabulka 8 Hrdost na členství ČR v EU 2004

Účast občanů ve volbách Celkem nikdy

nevolí jen volby I.

řádu volby II.

řádu

Hrd

os

t n

a č

len

stv

í

v E

U

vůbec ne hrdý

33,8% 27,9% 38,2% 100%

+++ 0 - - -

ne příliš hrdý

25,0% 22,1% 52,9% 100%

0 0 0

docela hrdý

15,8% 19,6% 64,6% 100%

- - - 0 +++

velmi hrdý

11,8% 0,0% 88,2% 100%

0 - ++

neví 27,2% 25,7% 47,1% 100%

0 0 0

Celkem 24,9% 23,1% 51,9% 100%

Zdroj: CVVM 2004, zpracování autorka.

V následujících volbách byl zkoumán vliv spokojenosti se členstvím

České republiky v EU na participaci ve volbách. Silný kladný vztah pozorujeme

mezi spokojeností se členstvím a participací ve druhořadých volbách. O něco

slabší, ale stále kladný vztah nalezneme u respondentů nespokojených se

členstvím, kdy 33,1 % z nich se neúčastnilo žádných voleb a 33,8 % z nich

hlasovalo pouze v prvořadých volbách. Mezi poslední třetinou (33,1 %)

respondentů nespokojených se členstvím v EU a participací na druhořadých

volbách pak pozorujeme silný záporný vztah. Stejně silnou zápornou souvislost

zaznamenáváme také u občanů spokojených se členstvím v EU, kteří se však

voleb do Evropského parlamentu nezúčastnili, tuto odpověď uvedlo 12,8 %

z nich.

51

Tabulka 9 Spokojenost s členstvím ČR v EU 2009

Účast občanů ve volbách Celkem nikdy

nevolí jen volby I.

řádu volby II.

řádu S

po

ko

jen

ost

s č

len

stv

ím Č

R v

EU

nespokojen 33,1% 33,8% 33,1% 100%

++ + - - -

tak napůl 22,3% 23,9% 53,8% 100%

0 0 0

spokojen 12,8% 25,0% 62,2% 100%

- - - 0 +++

neví 39,3% 32,5% 28,2% 100%

+++ 0 - - -

Celkem 23,4% 27,2% 49,3% 100%

Zdroj: CVVM 2009, zpracování autorka.

I za poslední volby byla za zástupnou proměnou pro postoj k EU vybrána

otázka týkající se členství, tentokrát formulovaná jako názor na členství České

republiky v EU. Stejně jako v předcházejících případech pozorujeme kladnou

souvislost mezi účastí v evropských volbách a názorem, že členství v EU je

spíše dobrá věc (42,3 %) nebo rozhodně dobrá věc (69,1 %). Se stejnou

pravděpodobností chyby (0,1 %) také docházíme k závěru, že respondenti, kteří

považují členství v EU za rozhodně špatnou věc (45,1 %) se neúčastní žádných

voleb. Se stejnou spolehlivostí také můžeme říct, že občané, kteří si myslí, že

členství v EU je spíše špatná věc, se účastní pouze prvořadých voleb. Potvrzují

tak určitý předpoklad, že pokud nejsou s danou institucí spokojeni, nejsou

ochotni participovat na volbě jejích reprezentantů a současně je jejich

nespokojenost dostatečně nemotivuje k účasti ve volbách, přestože právě tato

volba by mohla být prostředkem ke změně k lepšímu. Všeobecně tedy můžeme

konstatovat, že pokud občané vnímají členství v Evropské unii kladně, nebudou

zaujímat odmítavé postoje ani k jejím institucím a budou více participovat na

evropských volbách (Nový 2015a: 47).

52

Tabulka 10 Názor na členství ČR v EU 2014

Účast občanů ve volbách

Celkem nikdy nevolí

jen volby I. řádu

volby II. řádu

Názo

r n

a č

len

stv

í

ČR

v E

U

rozhodně špatná věc

45,1% 50,4% 4,4% 100%

+++ 0 - - -

spíše špatná věc

29,7% 56,4% 13,9% 100%

++ +++ - - -

spíše dobrá věc

14,0% 43,7% 42,3% 100%

- - - 0 +++

rozhodně dobrá věc

2,1% 28,9% 69,1% 100%

- - - - - - +++

neví 41,9% 38,7% 19,4% 100%

+++ 0 -

Celkem 24,0% 46,1% 29,9% 100%

Zdroj: CVVM 2014, zpracování autorka.

Součástí většiny výzkumů veřejného mínění je i dotaz, zda by se

respondenti zúčastnili voleb do Poslanecké sněmovny, pokud by se konaly

příští týden. Jestliže respondent neodpoví rozhodně ne a nevyloučí tak možnost

své účasti, je mu následně položena otázka kterou stranu by volil nebo zda je

mu některá strana sympatičtější či bližší. Poté co respondent uvede některou ze

stran, přichází na řadu otázka, jak moc se uvedené straně cítí blízko. V červnu

2014 však nebyla položena otázka všem, kteří uvedli stranu, kterou by byli

ochotni volit v případě prvořadých voleb, kdyby se konaly týden po výzkumu

veřejného mínění, ale tazatelé ji položili pouze těm respondentům, kteří uvedli,

že se zúčastnili posledních voleb do Evropského parlamentu, a kteří současně

uvedli stranu, pro kterou hlasovali. Proto není možné ověřit souvislost mezi

pocitem blízkosti ke straně a participací ve volbách na datovém souboru z roku

2014, a to i díky vytvoření jedné společné kategorie pro respondenty, kteří

uvedli, že se evropských voleb zúčastnili, neboť neexistují další kategorie, se

kterými by mohli být tito respondenti srovnáváni.

V případě let 2004 a 2009 pozorujeme statisticky významný rozdíl

a silnou souvislost, a to především mezi občany, kteří mají blízko k některé

z politických stran a současně se účastní druhořadých voleb. K volbám do

Evropského parlamentu v roce 2004 přišlo 88 %, a v roce 2009 dokonce 90 %

respondentů, kteří mají hodně blízko k některé ze stran. Silný kladný vztah

pozorujeme i mezi neúčastí ve volbách, případně účastí pouze v prvořadých

53

volbách a respondenty, kteří jsou pouze sympatizanty některé ze stran a nemají

k ní tudíž příliš blízko. Opačnou, tedy zápornou souvislost pozorujeme mezi

účastí ve volbách druhého řádu a pouhými sympatiemi k vybrané straně.

Neověřila se tedy teze, že respondenti, kteří sami sebe vnímají pouze za

sympatizanty s určitou stranou, se účastní voleb druhého řádu, neboť tuto

odpověď zvolilo 52,5 % sympatizujících respondentů, což je podstatně méně

oproti očekávané četnosti odpovědi. Nepotvrdil se ani předpoklad, že by se

voleb neúčastnili respondenti, kteří se cítí velmi blízko politické straně, neboť

tuto odpověď uvedlo v roce 2004 pouze 1,1 % a v roce 2009 jen 1 % z nich.

Současně se ani neukázalo, že by se tito respondenti účastnili pouze

prvořadých voleb, jelikož výhradně na volbách do Poslanecké sněmovny

participovalo jen okolo 10 % z nich. Ve dvou pozorovaných obdobích se tedy

potvrzuje předpoklad formulovaný ve třetí hypotéze, že na druhořadých volbách

podstatně více participují občané, kteří se silněji identifikují s některou

z politických stran, oproti těm občanům, kteří se necítí příliš blízko jimi vybrané

straně. Zároveň tak můžeme konstatovat, že identifikace se stranou působí jako

možný motivující faktor k účasti v jakýchkoliv volbách.

Respondenti, kteří nedokážou určit, zda se cítí být blízko některé

z politických stran, v roce 2004 nepředstavovali statisticky významné hodnoty,

jelikož takoví byli v pozorování pouze tři. V roce 2009 pak můžeme sledovat

kladný vztah mezi těmito respondenty a participací pouze na prvořadých

volbách a záporný vztah mezi jejich účastí ve volbách druhořadých.

Tabulka 20 Blízkost ke straně 2004

Účast občanů ve volbách

nikdy nevolí

jen volby I. řádu

volby II. řádu

Celkem

Blízk

ost

ke

str

an

ě

je pouze sympatizant

16,9% 30,5% 52,5% 100%

+ + + + + - - -

docela blízko

11,3% 18,1% 70,6% 100%

0 0 0

hodně blízko

1,1% 10,9% 88,0% 100%

- - - - - + + +

Celkem 12,1% 22,6% 65,3% 100%

Zdroj: CVVM 2004, zpracování autorka.

54

Tabulka 11 Blízkost ke straně 2009

Účast občanů ve volbách

nikdy nevolí

jen volby I. řádu

volby II. řádu

Celkem B

lízk

ost

ke

str

an

ě

ne moc blízko

21,6% 38,8% 39,6% 100%

+ + + ++ - - -

celkem blízko

5,2% 28,1% 66,7% 100%

- - - 0 +

velmi blízko

1,0% 9,0% 90,0% 100%

- - - - - + + +

neví 16,7% 52,8% 30,6% 100%

0 + + + - - -

Celkem 8,8% 28,8% 62,4% 100%

Zdroj: CVVM 2009, zpracování autorka.

Poslední proměnnou, jejíž vliv na participaci ve volbách byl ověřován ve

všech pozorovaných obdobích, je sebezařazení na pravolevé škále. S 99,9%

spolehlivostí můžeme konstatovat, že voliči, kteří se řadí mezi pravicové, se

voleb druhého řádu účastní a doposud vždy představovali mezi porovnávanými

kategoriemi největší podíl. Stejně silnou souvislost s participací ve druhořadých

volbách nacházíme u levicových voličů pouze v roce 2009, kdy se těchto voleb

účastnilo 60,1 % z nich. V ostatních letech odpovídal počet levicových voličů ve

druhořadých volbách očekávané četnosti, tudíž zde nepozorujeme statisticky

významný rozdíl. Už nyní tedy můžeme konstatovat, že čtvrtá hypotéza se

nepotvrdila, neboť levicoví a pravicoví voliči na druhořadých volbách do

Evropského parlamentu neparticipují ve všech pozorovaných obdobích ve

stejné míře.

Kladný vztah souvislosti pozorujeme mezi neúčastí ve volbách

a respondenty, kteří se nedokážou zařadit na pravolevé škále nebo

respondenty, kteří se řadí mezi středové. Ve všech třech pozorovaných

obdobích jsou tyto kategorie v případě neúčasti nadreprezentovány,

v porovnání s neúčastí levicových nebo pravicových voličů ve volbách. S 99,9%

spolehlivostí tedy můžeme říct, že respondenti, kteří nedovedou určit svou

pozici na pravolevé škále, se voleb neúčastní. Tito nerozhodní respondenti

zřejmě představují občany, kteří se nezajímají o politiku a politickou situaci

v zemi, díky čemuž dostatečně nevnímají rozdíly mezi aktéry stranického

spektra a nejsou tedy ani schopni identifikovat se s některou z politických stran.

55

Pokud už se takoví občané voleb účastí, dá se předpokládat, že volí strany

středové, které jsou pro ně nejpřijatelnější, neboť tyto strany představují průnik

rozmanitých témat a nejsou politicky extrémní. Díky tomu jsou také

akceptovatelné mnoha voliči. U středových voličů pozorujme v letech 2004

a 2009 kladnou souvislost i mezi jejich účastí pouze na prvořadých volbách.

V roce 2014 uvedlo jen 39,7 % respondentů, kteří se řadí do středu pravolevé

škály, že participovali výhradně na prvořadých volbách, což je v porovnání

s ostatními kategoriemi méně, proto zde zaznamenáváme záporný vztah.

Velmi silný záporný vztah nacházíme i mezi neúčastí pravicových

občanů ve volbách, kdy v každém z pozorovaných období se méně než 20 %

pravicových respondentů doznalo k neúčasti ve volbách, v roce 2009 to bylo

dokonce pouze 6,9 % z nich. Kromě roku 2004, kdy 20,4 % levicově

orientovaných občanů uvedlo, že na volbách vůbec neparticipovali, pozorujeme

záporný vztah i mezi levicovými respondenty a jejich neúčastí v žádných

volbách.

Relativně překvapivý je silný vztah mezi levicovými respondenty a jejich

participací pouze na prvořadých volbách podle pozorování z roku 2014.

Levicoví respondenti představovali jednoznačně největší podíl mezi voliči

účastnícími se pouze prvořadých voleb, kdy 58,8 % z nich uvedlo, že se

účastnili voleb do Poslanecké sněmovny, ale nikoliv voleb do Evropského

parlamentu. Takto významný rozdíl ve volební účasti pouze na druhořadých

volbách mezi levicovými voliči v porovnání s předcházejícími volbami můžeme

přičíst i celkovému nárůstu nespokojenosti se současnou situací v Evropské

unii. Jelikož voliči českých levicových politických stran zastávají spíše

protievropské názory, je možné, že v souvislosti s tématy, která jsou teď pro

evropskou společnost podstatná, vzrostl mezi těmito voliči pocit, že Evropská

unie není schopna taková témata řešit18. Pokud občané vnímají instituce

Evropské unie za bezvýznamné, neschopné, či nedůvěryhodné, postrádá pro

ně účast ve volbách do Evropského parlamentu smysl.

18

Respektive mnoho Evropanů nevěří, že mohou účinně řešit problémy Evropské unie

prostřednictvím voleb do Evropského parlamentu (Clark 2010: 11).

56

Tabulka 12 Sebezařazení levice-pravice

Účast občanů ve volbách

nikdy nevolí

jen volby I. řádu

volby II. řádu

Celkem S

eb

eza

řaze

ní

lev

ice

- p

rav

ice

levice 20,6% 24,6% 54,9% 100%

0 0 0

střed 29,7% 28,2% 42,1% 100%

+ + + + - - -

pravice 15,9% 15,9% 68,1% 100%

- - - - - + + +

neví 51,0% 18,4% 30,6% 100%

+ + + 0 - -

Celkem 25,0% 23,2% 51,9% 100%

Zdroj: CVVM 2004, zpracování autorka.

Tabulka 13 Sebezařazení levice-pravice

Účast občanů ve volbách

nikdy nevolí

jen volby I. řádu

volby II. řádu

Celkem

Se

beza

řaze

ní

lev

ice

- p

rav

ice

levice 16,5% 23,4% 60,1% 100%

- 0 + + +

střed 31,3% 31,3% 37,3% 100%

+ + + + - - -

pravice 6,9% 25,5% 67,6% 100%

- - - 0 + + +

neví 62,7% 23,9% 13,4% 100%

+ + + 0 - - -

Celkem 23,2% 27,3% 49,5% 100%

Zdroj: CVVM 2009, zpracování autorka.

Tabulka 14 Sebezařazení levice-pravice

Účast občanů ve volbách

nikdy nevolí

jen volby I. řádu

volby II. řádu

Celkem

Se

beza

řaze

ní

lev

ice

- p

rav

ice

levice 13,1% 58,8% 28,1% 100%

- - - + + + 0

střed 33,1% 39,7% 27,2% 100%

+ + + - - 0

pravice 16,2% 45,8% 38,1% 100%

- - - 0 + + +

neví 59,2% 24,5% 16,3% 100%

+ + + - - -

Celkem 23,9% 46,1% 30,0% 100%

Zdroj: CVVM 2014, zpracování autorka.

57

ZÁVĚR

Účast ve volbách vždy závisí na individuálním rozhodnutí občana, které

podléhá současné situaci v zemi i osobnímu rozpoložení voliče. Účast ve

druhořadých volbách navíc reflektuje větší zájem občana o dění či o instituci, do

které se volí reprezentanti, případně silnější pocit odpovědnosti jednotlivce za

dění ve společnosti. V České republice jsou druhořadými volbami s pravidelně

nejnižší volební účastí volby do Evropského parlamentu. Ačkoliv má tato

instituce poměrně široké pole rozhodovacích pravomocí ovlivňujících i politiku

naší země, volby do ní se příliš nesetkávají se zájmem občanů. To může být

způsobeno především pocitem občanů, že v těchto volbách je méně v sázce

a rozhoduje se o moci, která pro fungování země nemá takový význam.

Evropské instituce jako celek jsou často spojovány s poněkud negativními

náhledy, což můžeme vnímat i na příčinách volební neúčasti, které uváděli

občané neúčastnící se těchto druhořadých voleb. Kromě všeobecného

znechucení z politiky a nedůvěry politickým aktérům, byl poměrně

frekventovanou příčinou neúčasti také nezájem o Evropský parlament, či

Evropskou unii jako takovou a nedůvěra k těmto institucím. Okolo 10 %

respondentů také uvedlo, že jsou tyto volby zbytečné a o ničem nerozhodují,

nebo přímo odmítlo projekt Evropské unie a členství v něm. Je tedy evidentní,

že převládají důvody dobrovolné volební neúčasti, ačkoliv podíl respondentů,

jejichž neúčast byla způsobena různými okolnostmi, není zanedbatelný.

Až v roce 2014 jedna z otázek výzkumu veřejného mínění zjišťovala, co

respondenty, kteří se zúčastnili květnových voleb do Evropského parlamentu,

k participaci na volbách přivedlo. Jak se ukázalo, v prvé řadě to byla podpora

jimi vybraným stranám a kandidátům. Tato odpověď souvisí s teorií racionální

volby, kdy voliči zvážili náklady na volby a zisky, které jim účast přinese, a došli

k závěru, že účast ve volbách a podpora vybrané strany je pro ně výhodnější

než neúčast. Stejně tak může odpověď souviset i s teorií valenčního hlasování,

kdy v případě obou těchto teorií volební účasti jde o maximalizaci užitku z volby

pro voliče. Dalšími nejčastěji zvolenými důvody účasti v evropských volbách byl

pocit odpovědnosti za výsledek voleb a spolurozhodování o budoucnosti a pocit

občanské odpovědnosti, kdy si voliči uvědomují, že je potřeba participovat na

volbách. Tyto příčiny účasti odkazují na teorii psychologického závazku

58

a motivace, částečně i na teorii habituálního hlasování, protože vnímá-li volič

tyto volby jako svou občanskou povinnost, dá se předpokládat, že i jakékoliv

jiné volby bude považovat za podstatné a bude se jich účastnit.

Záměrem bakalářské práce bylo soustředit se na volby druhého řádu,

přesněji na účast občanů ve druhořadých volbách do Evropského parlamentu.

Práce se také snažila odpovědět na výzkumnou otázku, která zní: Jak lze

charakterizovat typického voliče, který se účastní druhořadých voleb do

Evropského parlamentu? Co tyto voliče motivuje k účasti, respektive proč se

voleb účastní, je již shrnuto výše, nyní přejdeme k jednotlivým charakteristikám,

jejichž pomocí můžeme takového voliče popsat přesněji.

První hypotéza se vztahovala k věku a vzdělání účastníků voleb. Obě

tyto proměnné samy o sobě nevysvětlují volební účast (Linek 2013b: 103), jsou

považovány za zástupné proměnné za mnoho dalších faktorů, jako je například

zájem o politiku, status původní rodiny či míra participace rodičů. I tak můžeme

uvést, že první hypotéza se potvrdila, neboť podle pozorování se voleb účastní

největší podíl občanů starších 60 let a občanů s vysokoškolským vzděláním,

kdy „vzdělaní lidé mají znalosti a kritické myšlení, jež jim umožňují chápat

politiku, která často vyžaduje abstraktní myšlení. Pro vzdělané jedince je tak

mnohem snazší se voleb účastnit“ (Linek 2013b: 109). To můžeme vysvětlit

pomocí teorie socioekonomických zdrojů a statusů, kdy občané starší

a vzdělanější mají dostatek prostředků, s jejichž pomocí dokážou zvládat

náklady vynaložené na volební účast.

Na vliv spokojenosti občanů se současnou politickou situací se zaměřila

druhá hypotéza, která předpokládá, že se voleb druhého řádu budou ve větší

míře účastnit občané zastávající kladný postoj k politické situaci v zemi

v porovnání s ostatními občany. I tato hypotéza se potvrdila, a to konkrétně na

pozorování z let 2009 a 2014, nicméně při porovnání těchto dvou případů je

patrné, že došlo k poměrně významnému poklesu ve volební účasti i mezi

občany, kteří jsou s politickou situací v zemi spokojení, a to o více než 40 %,

i přesto stále představují největší podíl mezi těmi, kdo se voleb zúčastnili.

Současně můžeme také uvést, že nespokojenost s politickou situací, není pro

59

mnoho voličů dostatečně motivujícím faktorem k účasti ve volbách s cílem

změnit prostřednictvím voleb tuto, pro ně neblahou, situaci k lepšímu.

Dalšími postojovými proměnnými, jejichž vztah k participaci byl v práci

ověřován, byl zájem o politiku a postoj k členství v Evropské unii. Ve všech

případech se prokázalo, že čím kladnější postoj zaujímají občané, tím více se

voleb účastní. Tedy podíl občanů účastnících se druhořadých voleb, kteří se

spíše zajímají nebo velmi zajímají o politiku, je zhruba dvojnásobně větší než

podíl občanů, kteří se o politiku spíše nebo vůbec nezajímají. Stejně tak i podíl

respondentů, kteří jsou hrdí na členství v Evropské unii, jsou s ním spokojení,

nebo jej považují za rozhodně dobrou věc, výrazně převyšuje podíl

respondentů, kteří ke členství zaujímají negativní postoj. Můžeme tedy vyslovit

závěr, že občané spokojenější a s kladným pohledem, na členství nebo

Evropskou unii celkově, budou na těchto druhořadých volbách participovat ve

větší míře než občané zastávající spíše odmítavý postoj.

Vliv identifikace s politickou stranou na účast ve volbách se povedlo

ověřit v obou pozorovaných obdobích19. Třetí hypotéza předpokládající, že na

druhořadých volbách budou více participovat ti občané, kteří se identifikují

s některou z politických stran, než občané, kteří se necítí být blízko některé ze

stran, se tak na pozorování z let 2004 a 2009 ověřila. „Jedinci s velmi silnou

identifikací se stranou se účastní voleb téměř vždy, zatímco jedinci bez

stranické identifikace se účastní voleb v menší míře.“ (Linek 2013b: 150)

V našem případě dokonce můžeme zaznamenat v rámci pozorovaných let

poměrně značný pokles ve volební účasti ve druhořadých volbách u těch

respondentů, kteří jsou pouhými sympatizanty stran. Jelikož dlouhodobě

dochází k ubývání členů stran, kteří se identifikují se stranami nejintenzivněji,

dochází k postupnému oslabování vztahů mezi stranou a jejími voliči, což se

projevuje i pozvolným poklesem volební účasti.

Míry participace levicových a pravicových voličů se týká poslední

zkoumaná hypotéza, která předpokládá, že mezi těmito dvěma skupinami

nenajdeme rozdíl ve volební účasti, neboť „obě krajní pozice vedou

19

V roce 2014 byli na pocit blízkosti k vybrané straně dotazováni pouze ti respondenti, kteří

uvedli, že se zúčastnili evropských voleb. Vliv proměnné, tak v tomto roce ověřit nelze.

60

k obdobným pravděpodobnostem volební účasti.“ (Linek 2013b: 142) Tento

závěr se jednoznačně ukazuje v roce 2009, kdy pozorujeme stejně silný vztah

souvislosti s účastí ve druhořadých volbách jak mezi levicovými, tak

i pravicovými voliči. Naopak v letech 2004 a 2014 takový vztah nenalezneme,

neboť vztah souvislosti se objevuje pouze mezi participací na volbách do

Evropského parlamentu a pravicovými voliči. Tedy v těchto letech se voleb

účastnilo výrazně více pravicově orientovaných voličů, což nemusí být tak

překvapivé, jelikož ti se s Evropskou unií a jejími cíli ztotožňují více než voliči

levicoví. U levicových voličů v letech 2004 a 2014 zaznamenáváme

očekávanou volební účast bez statistické významnosti. Současně můžeme

uvést, že v celém pozorovaném období bylo zcela patrné, že „jedinci, kteří se

zařazují na krajní pozice na této škále, se účastní voleb mnohem více než

jedinci, kteří se řadí do středu. Znamená to, že větší motivaci k účasti ve

volbách mají ti jedinci, kteří zastávají zřetelné postoje na levo-pravé škále,

zatímco jedinci se středovými a neutrálními pozicemi k volbám v takové míře

nechodí.“ (Linek 2013b: 142) V posledním pozorovaném období, tedy mezi léty

2009 a 2014 už je patrný pokles volební účasti ve druhořadých volbách i mezi

levicově orientovanými voliči, kdy spíše zaznamenáváme vztah souvislosti mezi

jejich účastí výhradně na prvořadých volbách a ne ve volbách druhého řádu.

Čtvrtá hypotéza se tak nepotvrzuje, neboť levicově a pravicově orientovaní

voliči neparticipují ve stejné míře na evropských volbách v celém zkoumaném

období. Můžeme ale pozorovat, že na druhořadých volbách více participují

voliči řadící se na pravici.

Shrneme-li závěry pozorování a současně odpovíme na výzkumnou

otázku, pak můžeme konstatovat, že typický volič účastnící se druhořadých

voleb do Evropského parlamentu je starší 60 let, s vysokoškolským vzděláním

a zájmem o politiku, hodnotí kladně jak současnou politickou situaci, tak také

členství v Evropské unii, zřejmě má velmi blízko k některé z politických stran

a s velkou pravděpodobností se bude jednat o stoupence pravicových stran.

K možnému zkreslení závěrů mohlo dojít na základě toho, že analýza

vycházela z volební účasti deklarované ve výzkumech veřejného mínění, která

se liší od skutečné volební účasti. Případně vyřazením jistého počtu

61

respondentů z pozorování, kteří jasně neuvedli, zda participovali na posledních

prvořadých a druhořadých volbách. Oběma těmto skutečnostem se však při

pozorování tohoto typu nelze vyhnout a proto připouštíme, že závěry

nemůžeme považovat za absolutně platné, ostatně jako v každém výzkumu

soustřeďujícím se na občany a spoléhajícím se na jejich odpovědi.

Další pozorování by se mohla ubírat podobným směrem a klást si za cíl

znovu ověřit tyto závěry, případně testovat, zda tato charakteristika odpovídá

i voličům jiných druhořadých voleb, nebo jestli u voleb senátních, krajských,

komunálních či prezidentských můžeme pozorovat úplně odlišný typ voličů.

Možný další výzkum by také mohl směřovat k porovnání typického voliče

prvořadých a druhořadých voleb. To by ovšem předpokládalo hlubší analýzu,

případně vytvoření vlastního dotazníkového šetření za těmito účely, jelikož

výzkumy veřejného mínění CVVM jsou orientovány na různá celospolečenská

témata a jejich povolební verze ne vždy dostatečně reflektují skutečnost, že

druhořadé volby proběhly. Případně jejich součástí nejsou dotazy, které by

mohly vést k určitým závěrům v souvislosti s účastí ve volbách20.

Jak jsem uvedla již v úvodu práce, volby druhého řádu v České republice

nejsou tématem, kterému by byla věnována přílišná pozornost. Hlavně

z pohledu volební účasti v nich. Jeden z mála autorů zabývající se vysvětlením

nízké volební účasti ve volbách do Evropského parlamentu je Nick Clark, který

se soustřeďuje celkově na účast v evropských volbách. Z českých autorů na

otázku proč tak málo lidí přichází volit v těchto druhořadých volbách, hledal

odpověď Michal Nový. Jinak se ale setkáme pouze s konstatováním, že mnoho

lidí na těchto volbách neparticipuje, neboť je nepovažuje za volby podstatné.

Proto se tato práce snažila soustředit na voliče participující na druhořadých

volbách a na základě jejich analýzy pak definovat ty voliče, kteří jsou nejvíce

motivovaní se takových voleb účastnit.

20

Viz například dotaz týkající se blízkosti k některé z politických stran, položený v roce 2014

pouze účastníkům druhořadých voleb.

62

LITERATURA

Antoš, Marek. 2008. Principy voleb v České republice. Praha: Linde.

Bhatti, Yosef, Kasper M. Hansen, Hanna Wass. 2012. „The relationship

between age and turnout: A roller-coaster ride.“ Electoral Studies 31 (3): 588-

593; (online; Pdf). Dostupné z: <http://ac.els-cdn.com/S0261379412000716/1-

s2.0-S0261379412000716-main.pdf?_tid=5210a266-d4ec-11e5-a0aa-

00000aacb35d&acdnat=1455654895_a4d612211c535aa94e53b28f196405c2>

(16.2.2016)

Blais, André. 2007. „Turnout in Elections.“ Pp. 621-635 in Russel J. Dalton,

Hans-Dieter Klingermann (eds.). The Oxford Handbook of Political Behaviour.

Oxford: Oxford University Press.

Cabada, Ladislav. 2010. „Volby do Evropského parlamentu jako volby druhého

řádu: reflexe voleb v nových členských zemích EU ze středovýchodní Evropy.“

(online; Pdf) Dostupné z: <http://vz.fmv.vse.cz/wp-

content/uploads/11_2010.pdf> (14.2.2016)

Clark, Nick. 2010. „Explaining Low Turnout in EP Elections: Voter's Perceptions

of the European Parliament.“ Příspěvek přednesený na konferenci Auditing

Electoral Democracy in the European Union. Brusel, 18.-19.11.2010; (online;

Pdf). Dostupné z: <http://www.piredeu.eu/Database/Conf_Papers/III1_3-

PIREDEU_Clark.pdf> (14.2.2016)

Clark, Nick, Robert, Rohrschneider. 2009. „Second-Order Elections versus

First-Order Thinking: How Voters Perceive the Representation Process in a

Multi-Layered System of Governance.“ European integration 31 (5): 645-664;

(online; Pdf). Dostupné z:

<http://facstaff.susqu.edu/c/clarkn/articles/publication%202.pdf> (14.2.2016)

Cutler, Fred. 2008. „One voter, two first-order elections?“ Electoral Studies 27

(3): 492-504; (online; Pdf). Dostupné z:

<http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0261379408000036>

(16.2.2016)

63

Elgie, Robert, Christine, Fauvelle-Aymar. 2012. „Turnout under Semi-

presidentialism: First- and Second-order Elections to National-Level

Institutions.“ Comparative Political Studies 45 (12); (online; Pdf). Dostupné z:

<http://doras.dcu.ie/20741/1/Elgie_Fauvelle-

Aymar_Turnout_SP_revised_CPS_final.pdf> (14.2.2016)

Hendl, Jan. 2012. Přehled statistických metod: analýza a metaanalýza dat.

Praha: Portál.

Hix, Simon, Michael, Marsh. 2007. „Punishment or Protest? Understanding

European Parliament Elections.“ The Journal of Politics 69 (2): 495-510; (online;

Pdf). Dostupné z: <http://personal.lse.ac.uk/hix/Working_Papers/Marsh-Hix-

JOP2007.pdf> (28.2.2016)

Hix, Simon, Michael, Marsh. 2011. „Second-order effects plus pan-European

political swings: An analysis of European Parliament elections across time.“

Electoral Studies 30 (1) 4–15; (online; Pdf). Dostupné z: <http://www.lse-

students.ac.uk/HIX/Working_Papers/Hix-Marsh-ElectoralStudies2011.pdf>

(24.3.2015)

Hobolt, Sara Binzer, Jill, Wittrock. 2011. „The second-order election model

revisited: An experimental test of vote choices in European Parliament

elections.“ Electoral Studies 30 (1): 29-40; (online; Pdf). Dostupné z:

<http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0261379410001095>

(24.2.2015)

Kovář, Jan. 2014. „Europeizace volebních programů pro volby do EP.“ Politické

vedy 17 (3): 32-67; (online; Pdf). Dostupné z:

<http://www.politickevedy.fpvmv.umb.sk/app/cmsFile.php?disposition=a&ID=18

242> (14.2.2016)

Kruliš, Kryštof. 2015. „Paradigma voleb do Evropského parlamentu coby voleb

druhého řádu a role českých think-tanků.“ The Journal of the Central European

Political Science Association 11 (1S): 125-147; (online; Pdf). Dostupné z:

<http://www.politicsincentraleurope.eu/documents/file/Volume%2011%20-

%20Number%201S%20-%20April%20-%202015.pdf> (14.2.2016)

64

Lefevere, Jonas, Peter Van Aelst. 2014. „First-order, second-order or third-rate?

A comparison of turnout in European, local and national elections in the

Netherlands.“ Electoral Studies 35 (1): 159-170; (online; Pdf). Dostupné z:

<http://ac.els-cdn.com/S0261379414000699/1-s2.0-S0261379414000699-

main.pdf?_tid=766859e8-d4eb-11e5-a977-

00000aacb361&acdnat=1455654527_c70856ba224d83d1368223d052cfe53b>

(16.2.2016)

Linek, Lukáš. 2004. „Analýza voleb do Evropského parlamentu 2004 v ČR. Platí

stále teorie voleb druhého řádu?“ Naše společnost 2 (2): 25-29; (online; Pdf).

Dostupné z:

<http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c3/a3993/f11/200

4_2.pdf> (14.2.2016)

Linek, Lukáš. 2011. „Proč se měnila úroveň účasti ve volbách do Poslanecké

sněmovny v letech 1996-2010?“ Sociologický časopis 47 (1): 9-32; (online; Pdf).

Dostupné z:

<http://sreview.soc.cas.cz/uploads/e6da7ab668b3aed19f415432df613b455cdbf

b21_Linek%20SC%201-2011.pdf> (11.4.2016)

Linek, Lukáš. 2013a. „Jak vysvětlovat volební účast na individuální úrovni?“

Politologický časopis 20 (2): 117-138.

Linek, Lukáš. 2013b. Kam se ztratili voliči?: vysvětlení vývoje volební účasti v

České republice v letech 1990-2010. Brno: Centrum pro studium demokracie a

kultury.

Marsh, Michael. 1998. „Testing the Second-Order Election Model after Four

European Elections.“ British Journal of Political Science 28 (4): 591-607;

(online; Pdf). Dostupné z:

<http://www.tcd.ie/Political_Science/staff/michael_marsh/BJPS_SOE.pdf>

(2.3.2016)

65

Nový, Michal. 2015a. „Účast ve volbách do Evropského parlamentu: Proč tak

málo?“ The Journal of the Central European Political Science Association 11

(1S): 39-62; (online; Pdf). Dostupné z:

<http://www.politicsincentraleurope.eu/documents/file/Volume%2011%20-

%20Number%201S%20-%20April%20-%202015.pdf> (14.2.2016)

Nový, Michal. 2015b. Vyšší princip?: individuální a kontextuální determinanty

volební účasti ve 31 zemích. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

Reif, Karlheinz. 1984. „National Electoral Cycles and European Elections 1979

and 1984.“ Electoral Studies 3 (3): 244-255.

Reif, Karlheinz, Hermann, Schmitt. 1980. „Nine Second-Order National

Elections – a Conceptual Framework for the Analysis of European Election

Results.“ European Journal of Political Research 8 (1): 3-44; (online; Pdf).

Dostupné z:

<http://scienzepolitiche.unical.it/bacheca/archivio/materiale/1821/O.P.E.%20201

5/ISTITUZIONI/REIFF%20and%20SCHMITT%20Second%20Order%20Electio

ns.pdf> (14.2.2016)

Scervini, Francesco, Paolo, Segatti. 2012. „Education, inequality and electoral

participation.“ Research in Social Stratification and Mobility 30 (4) 403–413;

(online; Pdf). Dostupné z: <http://ac.els-cdn.com/S0276562412000303/1-s2.0-

S0276562412000303-main.pdf?_tid=c6ca4c96-d4ed-11e5-af29-

00000aab0f27&acdnat=1455655521_5eb22b1e2a6f288c12a784eacb8c2111>

(16.2.2016)

Sociologický ústav Akademie věd České republiky. Centrum pro výzkum

veřejného mínění. Naše společnost 2004 - červen (online; datový soubor).

Praha: Český sociálněvědní datový archiv, 2005. DOI 10.14473/V0406.

Sociologický ústav Akademie věd České republiky. Centrum pro výzkum

veřejného mínění. Naše společnost 2009 - červen (online; datový soubor).

Praha: Český sociálněvědní datový archiv, 2010. DOI 10.14473/V0906.

66

Sociologický ústav Akademie věd České republiky. Centrum pro výzkum

veřejného mínění. Naše společnost 2014 - červen (online; datový soubor).

Praha: Český sociálněvědní datový archiv, 2014. DOI 10.14473/V1406.

Söderlund, Peter, Hanna Wass, André Blais. 2011. „The impact of motivational

and contextual factors on turnout in first- and second-order elections.“ Electoral

Studies 30 (4): 689-699; (online; Pdf). Dostupné z:

<http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0261379411000886>

(16.2.2016)

„Stanovy Vyměňte politiky.cz, o. s.“ 2010. Vyměňte politiky.cz; (online).

Dostupné z: <http://www.vymentepolitiky.cz/phocadownload/Stanovy.pdf>

(12.3.2016)

Šaradín, Pavel. 2008. Teorie voleb druhého řádu a možnosti jejich aplikace

v České republice. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

„Výsledky voleb a referend.“ Český statistický úřad; (online). Dostupné z:

<http://volby.cz/>

67

ABSTRAKT

Uvedená bakalářská práce – Veřejnost a volby druhého řádu – se věnuje

volební účasti ve druhořadých volbách. Analytická část se zaměřuje na volby do

Evropského parlamentu, které se v České republice setkávají s nejnižší volební

účastí. Současně klade důraz na voliče, jež se těchto voleb účastní. Práce si

klade za cíl prostřednictvím analýzy povolebních výzkumů veřejného mínění

charakterizovat typického voliče, který se těchto druhořadých voleb účastní.

Zkoumaná data, na nichž je analytická část práce založena, pocházejí od

Centra pro výzkum veřejného mínění a jedná se o data, která byla sebrána po

konání evropských voleb, tedy v červnu roku 2004, 2009 a 2014. Na základě

individuálních charakteristik a postojů respondentů je tak v závěru práce

popsán typický volič podílející se na druhořadých volbách do Evropského

parlamentu.

Klíčová slova:

volby druhého řádu, voliči, volby do Evropského parlamentu, volební účast

ABSTRACT

This bachelor thesis – Public and Second-order Election – is devoted to turnout

in second-order election. Analytical part is focus on election to European

Parliament, which are in Czech Republic connected with the lowest turnout.

Also put emphasis on voters, who participate in these elections. The thesis aims

through the analysis of after election public opinion polls characterize the typical

voter, who is participating in these second-order election. Analytical part is

based on examined date, which came from the Public Opinion Research

Center. These dates were collected after European election in June 2004, 2009

and 2014. Description of the typical voter, who is participating in second-order

election to European Parliament, is based on individual characteristics and

attitudes of respondents.

Keywords:

Second-order election, voters, European parliament election, turnout