univerzita palackÉho v olomouci · 2011. 5. 17. · univerzita palackÉho v olomouci pedagogická...
TRANSCRIPT
UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
Pedagogická fakulta
Katedra společenských věd
Jan Zvonař
III. ročník – prezenční studium
Obor: Společenské vědy a geografie
Ostravsko - hlučínské opevnění
(1935-1938)
Bakalářská práce
Vedoucí práce: Mgr. Antonín STANĚK, Ph.D.
OLOMOUC 2011
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a použil jen uvedených
pramenů a literatury.
V Bohumíně dne 6. 4. 2011
……………………………
podpis
PODĚKOVÁNÍ
Děkuji Mgr. Antonínu Staňkovi, Ph.D. za hodnotné rady a trpělivost spojenou s
odborným vedením bakalářské práce. Dále chci poděkovat Klubu vojenské historie Bohumín
nejen za cenné informace, ale i za možnost pořízení fotomateriálu v jejich objektech opevnění.
Obsah
1. ÚVOD ....................................................................................................................... 5
2. DŮVODY PRO STAVBU OPEVNĚNÍ ................................................................. 8
3. OPEVŇOVACÍ PROGRAMY ............................................................................. 12
4. TĚŽKÉ OPEVNĚNÍ ............................................................................................. 16
5. LEHKÉ OPEVN ĚNÍ ............................................................................................. 20
5.1. Lehké opevnění - vzor 36 ................................................................................... 21
5.2. Lehké opevnění vzor 37 ..................................................................................... 22
6. OSTRAVSKÝ ÚSEK ............................................................................................ 25
7. ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ ......................................................................... 31
8. OSUDY OPEVNĚNÍ PO OKUPACI ................................................................... 33
9. NÁVRH HISTORICKÉ EXKURZE ................................................................... 35
9.1. Objekt MO-S 5 "Na trati" ................................................................................ 35
9.2. Areál čs. opevnění Hlučín - Darkovičky ......................................................... 37
10. ZÁVĚR ............................................................................................................... 39
11. POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA ...................... ................................ 41
12. PŘÍLOHY ........................................................................................................... 43
5
1. ÚVOD
Na mnoha místech republiky, především na hranicích, ale i na okraji vesnic,
v lesích, na polích, můžeme objevit monumentální betonové pomníky československého
opevnění, pocházející z třicátých let minulého století. Stojí zde jako důkaz, někdejší
houževnaté odhodlanosti národa, bránit své vlastní území. Pevnosti, nebo chcete-li
bunkry, stojí v krajině, jako doklad národní hrdosti, technické a společenské vyspělosti
první republiky. Tisíce stálých objektů opevnění, osaměle stojí na hranici státu, hledící
vstříc do dáli, vyčkávající už neexistujícího nepřítele.
Můžeme na ně narazit téměř ve všech částech České republiky, stejně tak je
můžeme objevit na Slovensku, či v dnešní Ukrajině, tehdejší Podkarpatské Rusi. Zůstaly
tak, jak je v září 1938 naše vojsko opustilo.1Ve své době byly pýchou národa a zárukou
jeho bezpečnosti. Úsilí při budování a tehdejší technická vyspělost, patří mezi specifika,
kterými se může chlubit čs. opevnění.
Menší objekty i opevněné tvrze na mnoha místech republiky upoutávají stále
pozornost, jak pamětníků, tak i široké veřejnosti. Velký ,,boom“ v zájmu o fortifikaci
nastal v 90. letech, důvodem bylo hledání odkazů první republiky, která je i dnes,
v mnohých ohledech vzorem.
Cílem této práce je nejen popsat počátky budování a průběh prací na
československém opevnění, avšak z podstatné části se zaměřit na severovýchodní hranici
Moravy. Práce se nesnaží zodpovědět všechny otázky spojené se systémem obrany
Československa, avšak má vystihnout podstatná fakta spojená s výstavbou opevnění, a to
především v úseku ,,Moravská Ostrava“.
O jejich výstavbě, vybavení a stupni připravenosti se na veřejnosti vědělo a ví
málo a pro spoustu lidí jsou bunkry stále velkou neznámou. Režim po roce 1948 nechal
většinu bunkrů uzavřít, a veřejnost se o nich dovídala jen z publikací, kterých nebylo
mnoho. Na základní informace, týkající se opevnění, by čtenář této práce měl najít
odpověď. Přestože, je zřejmé, že mnohé skutečnosti a důvody výstavby, nebudou
společnosti už zcela objektivně zodpovězeny nikdy. Prostřednictvím mnoha publikací, ze
kterých tato práce čerpá, bude snahou se pravdě přiblížit.
Neméně podstatnou částí práce, je návrh historické exkurze pro žáky devátých tříd
základních škol a žáky středních škol. Exkurze se zaměřuje na opevnění v Ostravské 1 Srov. HOLUB, O. Zrazené pevnosti, Praha: 1982, s. 7.
6
části, budované v letech 1935-1938. Cílem tohoto návrhu je čtenáře – pedagogy
motivovat do praktické výuky, s možností dát žákům představu o významné části
Československé historie.
Jednotlivé objekty jsou pečlivě vybrány s důrazem na veřejnou přístupnost
a celkovou zachovalost. Vybrané objekty opevnění se nacházejí na severovýchodní
hranici Moravy, v Bohumíně a v Hlučíně - Darkovičkách. Právě v těchto lokalitách jsou
jedny z nejzachovalejších objektů, rekonstruované do původní podoby, u kterých
je možnost odborného výkladu školených průvodců.
Právě ve zmiňované oblasti Ostravska se čekal největší nápor ze strany nepřítele,
proto první objekty Československého opevnění vznikaly na ostravské hranici. Oblast
Ostravska byla strategicky významná, nejen jako průmyslový uzel s hutním, strojařským,
chemickým průmyslem, ale i jako důležitá dopravní cesta na východ republiky.
Důležitost ostravského úseku se promítala jak v jeho výzbroji a odolnosti objektů, tak i v
hustotě pevností vystavených na této hranici.
Problémovou oblastí v tomto regionu bylo také Těšínsko, které se svými uhelnými
doly a hutními podniky tvořilo národnostně smíšenou oblast, na kterou si už od roku 1920
činilo nárok sousední Polsko. Nutno pochopit, že vyhrocená situace pramenila z toho, že
hranice Hlučínska i Těšínska vznikly relativně nedávno, tedy vznikem republiky 1918, a
z historického hlediska neměly dlouhého trvání.2
Je mnoho publikací věnující se Československému opevnění komplexně, např.
(Československé opevnění 1935-1938 od L. Arona, nebo Putování po československém
opevnění od E. Stehlíka). Snahou této práce není napsat další publikaci, ale zaměřit se na
specifika severomoravské oblasti, o níž existuje jen jedna shrnující publikace.
Publikací věnujících se výhradně ostravskému popř. hlučínskému opevnění, je jen
pár. Základní publikace: Opevňování Ostravska. v letech 1935-1938 od J. Durčáka, se
stala základním zdrojem pro čerpání těchto regionálních informací. Další neméně
důležitou publikací, avšak velmi úzce zaměřenou, je kniha: Areál čs. Opevnění Hlučín –
Darkovičky, Historie a současnost od P. Kuchaře. Z dalších publikací věnujících se
československému opevnění bych rád zmínil knihu od V. Kupky a kolektivu: Pevnosti
a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v níž byl čtivě a podrobně popsán celý
systém opevnění. Další přínosnou knihou pro mne byla kniha od J. Macouna
Československé pevnosti, která sice byla stručnou publikací, zato vystižnou a svými
2 2Srov. HOLUB, Ota. Zrazené pevnosti. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1982. ISBN 28-116-87.05/165. s. 5.
7
ilustracemi vhodnou i pro nezasvěcené čtenáře. Nutno zmínit poslední, významnou
publikaci od M. Ruckiého, Opevnění IV. sboru. Tato publikace je úzce zaměřena na srub
MO-S1, jež se stal jedním z prvních objektů budovaných na Československém území,
který zároveň spadá do zkoumaného území,,Moravská Ostrava“.
Nalezení specifik ostravsko – hlučínského perimetru, jeho bojeschopnost při
eventuálním napadení, bude klíčovým úkolem této práce. Snahou je, aby přečtení této
práce poskytlo veškeré důležité informace spojené s opevněním, a to nejen v ostravsko -
hlučínské části.
8
2. Důvody pro stavbu opevnění
Prvotním impulzem vyvolávající obavy o suverenitu státu, byla nejistá doba po
hospodářské krizi ve třicátých letech 20. století. Československo hraničilo se státy, které
v tehdejších diplomatických vztazích šlo jen těžko označit za přátelské. Po rozpadu
Rakouska-Uherska v roce 1918, jsme jako nově vzniklý útvar museli čelit rostoucímu
tlaku okolních států, které se jeho vznikem cítily různým způsobem poškozeny.
V období, kdy se vlivem pacifismu snižovaly rozpočty jednotlivých evropských armád
a kdy se základní povinná vojenská služba krátila, docházelo od roku 1934 k zásadnímu
obratu. 3
Politický vývoj v okolních evropských státech naznačoval,
že hranice proti možné vnější agresi, by bylo vhodné zajistit nejen s Německem, avšak
později i s Maďarskem, od 2. poloviny třicátých let také s Polskem. Od roku 1937,
po provedení anšlusu, přibyl problém obrany hranic také s Rakouskem.
Hlavní argument, který přiměl vládnoucí garnituru k výstavbě opevnění, byla od
vzniku republiky nevýhodná strategická poloha státu, s ohromnou délkou hranic, která
tehdy činila neuvěřitelných 4 120 km, při rozloze 140 508 km2. Nevýhodná délka hranic
souvisela především s protáhlým tvarem republiky, který byl strategicky zcela
nevýhodný.
Limitujícím faktem pro obranu státu byla omezená velkosti armády, jak do počtu
vojáků, tak i vojenské techniky. Dle J. Durčáka(1995), Československá armáda vlastnila
ještě v roce 1933, pouze 24 lehkých tanků.
K obraně státu sice šlo využít zálohy z provedené mobilizace, ale i tak by nebyl
počet bojeschopných mužů dostačující. Podle V. Kupky(2002), nebylo jednoduše možné
v patnáctimilionovém státě vytvořit tolik divizí, schopných účinně ochránit celou délku
hranic.
Naopak, jako výhodou při obraně se jevilo využití hraničních pohoří na severu,
západě a jihozápadě území, především Krkonoše, Jeseníky, Beskydy, Karpaty, Orlické
a Krušné hory, či Vysoké Tatry. Avšak naproti stála jižní hranice státu, která tyto přírodní
bariéry postrádala, s výjimkou Šumavy, kterou ale při své prostupnosti terénu nelze
považovat za přírodní hranici, či překážku.
K těmto geostrategickým důvodům, se připojily důvody politické. Především
3Srov. RUCKI, J. Miroslav a kol. Opevňění IV. sboru, Opava 2007, s. 5.
9
sudetoněmecká část obyvatel, žijící na našem území, se stala ,,bolavou patou“ v očích
našich spojenců. Právě tato německá menšina, dávala později možnost legitimovat
německé nároky na české pohraničí. Problémem, který souvisí s německou menšinou,
byly fašizující tendence na našem území, které se projevovaly prostřednictvím nových
stran, prosazující stupňující se německé nároky. Nepokoje v českém pohraničí
korespondovaly s nástupem Adolfa Hitlera k moci v roce 1933. Ve spojení s politikou
nacionální německé strany NSDAP, tvořily sudetoněmecké strany hlavní zástupce při
nárocích česko-sudetských němců.4
Následující vnitropolitické změny a pozdější politický vývoj v Německu, byly
důkazem oprávněnosti těchto obav. Dle V. Kupky, obavy vzrostly zejména
po vystoupení Německa ze Společnosti národů, které krátce nato přistoupilo
k všeobecné mobilizaci a masovému zbrojení německé armády.
Od druhé poloviny 30. let bylo československé vládě více než jasné, že střet
s německou armádou je přinejmenším pravděpodobný. Toto očekávání vycházelo z faktů,
že Československo poskytovalo dobrou materiální základu, především svým rozvinutým
průmyslem. Němcům by kromě získání těžkého a středního průmyslu, zajistilo získání
Československa výhodnou strategickou polohu, která by zajišťovala další možnosti
výboje, nejen na východ.
Vzhledem k velkosti tehdejší armády Československa, bylo jasné, že v případě
války s německým sousedem bude způsob vedení boje bojem obranným. Nutností bylo
připravit armádu na takové podmínky, které by dokázaly nepřátelské útoky odrážet
nejméně do té doby, než přijdou na pomoc naši spojenci – především Francie. 5
Při plánování obrany státu se nabízely dvě varianty. První vycházela z myšlenky
vybudovat pohyblivé tankové a motorizované divize, podporované silným letectvem.
Spojení letectva a motorizovaných jednotek, s podporou pěchoty, by rychlými kroky
dokázali zneškodnit prvotní výboje nepřátelské armády.
Druhá varianta vycházela z teorie vybudovat stalé opevnění na nekritičtějších
hranicích republiky, s cílem o nejefektivnějším využití přírodního terénu a velikosti
armády. S tímto souvisí celá strategie opevnění, která vychází z přesvědčení, že právě
bunkry budou nahrazovat početní převahu, kterou má nepřítel. Dle plánu generálního
štábu, měla jedna pevnost s osádkou zhruba 10-20 vojáků, nahradit až 1000 mužů v poli.6
4 Srov. Tamtéž, s. 268.
5Srov. KUPKA, V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2001, s. 268. 6 Srov. HOLUB, O. Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 11.
10
Proti první variantě stál fakt, že k rozsáhlé motorizaci Československa bránilo
hned několik zásadních důvodů. V třicátých letech byla motorizace čs. armády na velmi
slabé úrovni. Nic tehdy nenasvědčovalo pozdějšímu obrovském ,,boomu“ v motorizaci
armád, nebylo tedy mnoho argumentů podporující nákup a vlastní vývoj této techniky.
Proti motorizaci hovořil i fakt, že Československo bylo závislé na dovozu pohonných
hmot ze zahraničí. Propočet generálního štábu udával, že předpokládaný počet
nepřátelských útoků několika násobě převyšoval, jak materiální, tak personální
schopnosti naší armády na tento útok účinně reagovat. Bohužel, jak se později ukázalo,
motorizovaná armáda byla stěžejní pro úspěšné vedení válečného konfliktu.7
Hlavním spojencem tehdejšího Československa byla Francie, která měla
zkušenosti se stálým opevněním na svém území. Snaha Francie čelit německé hrozbě
vyústila v budování masivního opevnění, nazvaného podle jejího největšího propagátora
Maginotovu linií.
Všechny použité zdroje se shodují na tom, že právě spojenecká smlouva s Francii
o obraně a spolupráci měla největší podíl při rozhodování o budování opevnění.
Francouzské vojenské kruhy již v roce 1993 důrazně doporučovali místo
motomechanizované armády vybudovat silné opevnění na kritických hranicích
s Německem, dle francouzských vzorů.
E. Trojan ve své publikaci uvádí, že rozhodující faktory pro výstavbu stálého
opevnění vycházely z dosažitelnosti zdrojů pro samotnou výstavbu a schopnostech
stavebních firem tento úkol splnit. Faktem v tehdejší době bylo, že konstrukce opevnění
nezastarávala tak rychle, jako u rozvíjejícího se motorizovaného odvětví.
Československá vláda prostřednictvím hlavního štábu k výstavbě opevnění
nakonec přistoupila.8 Mimo vojenských důvodů, se počítalo také s tím, že výstavba
opevnění v příhraničních oblastech sníží vysokou nezaměstnanost 9 a celkově posílí
ekonomiku v době hospodářské krize.
Ke konečnému rozhodnutí o výstavě opevnění se hlavní štáb rozhodl, i na základě
masového budováním opevnění i v jiných evropských zemích. V době kdy Francie
dokončovala výstavbu Maginotové linie, na 400 km dlouhých francouzsko-německých
hranicích, Belgie budovala systém opevnění kolem Lutychu. I v dalších státech Evropy se
přistupovalo k tomuto řešení obrany, jako bylo např. Řecko, Finsko, Německo, Rusko,
7 Srov. TAMTÉŽ, s 268. 8 Srov. TROJAN, E. Betonová hranice I. Československé pohraniní opevnění1935- 1938,Ústí nad Orlicí 1994, s. 6. 9 Srov. DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935,Opava 1995, s. 10.
11
atd.10
Jasným protivníkem s rostoucí mocí Hitlera se jevilo Německo. Počítalo
se soustředěním hl. obranných sil především v českých zemích, naproti tomu
na Slovensku, mělo být pouze minimum jednotek. Úkolem Československé armády bylo
bojovat na obraných perimetrech podél opevnění, ale svoji bojeschopnost si měla armáda
zachovat i při ústupových plánech. Právě tato předem propracovaná strategie ústupu měla
vést právě na Slovensko.11 Dle plánů by zde československá armáda zaujala obranné
postavení na hranicích Karpat a Javorníku a vyčkala do příchodu spojeneckých vojsk.
Následně měl být obranný plán převeden do protiútoku, společně se spojeneckými
vojsky.12
10 Srov. HOLUB, O. Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 10. 11 Srov. KUPKA, V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 270. 12Srov. Tamtéž, s. 270.
12
3. Opevňovací programy
Důstojníci provádějící terénní průzkumy museli mít neustále na paměti, že volba
celkové trasy opevňovacího pásma musí odpovídat základní koncepci obrany republiky.
Od počátku bylo potřeba počítat s variantou, že západní polovina státu Čechy a Morava
mohou být napadeny několika rychlými údery vedenými prakticky z kterékoli severní
části hranice.13
Konzultace s francouzskou stranou probíhaly již od června 1934. Na těchto přísně
tajných setkáních byly přítomny špičky francouzských i českých generálních štábů.
Česká delegace zde objasnila plán, který vycházel z ústupu čs. armády, v případě války
s Německem. Mělo dojít k částečnému stažení vojsk z Čech na Moravu, popř.
na Slovensko. Návrh vydaný českým generálním štábem, se ale nehodil francouzským
válečným plánům, jelikož tato strategie nepodporovala okleštění Německa v případě
spojenecké spolupráce. Francouzská strana nabídla českému generálnímu štábu variantu,
při které bude opevněna severní část hranice, navíc se k tomuto návrhu zavázala přispět i
technickou podporou. Tato jednání mělo obrovský význam pro celé další plánování
obrany.
Největší význam přikládali francouzští generálové - poradci Eugéne Mittelhauser
a Maurice Gustav Gamelina, severní hranici, která byla nejohroženější z mnoha důvodů.
Jedním z důvodů byla obava z útoku na severovýchodní průmyslovou oblast Ostravska.14
Tyto obavy podporoval fakt, že pokud by německá armáda tuto hranici prolomila, mohla
by také pokračovat směrem na jih, až do Olomouce a následně na Brno. V důsledku toho
by došlo k nevýhodnému rozdělení republiky na dvě části, čímž by došlo k přerušení
důležitých dopravních cest na východ Moravy a Slovensko.
Až po válce vyšlo najevo, že Hitlerovi válečné plány opravdu počítaly se
zahájením ofenzívy touto severní cestou, přes Moravskou bránu. O tomto úmyslu
nakonec svědčí i německý plánu útoku na Československo, "Fall Grun ".15
Nově vzniklé Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), rozdělilo části úseků
do jednotlivých programů, které měly byt zahájeny dle důležitosti daného úseku.
13
Srov. KUPKA, V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 272-273.). 14
Srov. STRAKA, K.. Československá armáda, pilíř obrany státu z let 1932 – 1939, Praha 2007, s. 71 – 72. 15
Srov. Tamtéž, s. 5.
13
První opevňovací program byl schválen Ředitelstvím opevňovacích prací
12. prosince 1935. Následující etapy byly projektovány především na výstavbu jen
těžkého opevnění, jelikož se s lehkým v počátcích počítalo minimálně.
Tab. č. 1 Program výstavby čs. opevnění 16
Etapa délka opevnění v km plánovaný náklad v Kč
I. Odra – Krkonoše 225 2818 miliónů
předmostí u Bratislavy 9 21 miliónů
II. Krkonoše - Labe 120 1500 miliónů
Jížní Slovensko 100 500 miliónů
III. Krušné Hory 110 -
Český les 170 -
Šumava 60 1700 miliónů
IV. Těšínsko a severní
Slovensko
-
-
- souvislý sled 90 1125 miliónů
- nesouvislý sled 60 300 miliónů
jižní Morava 80 1000 miliónů
jižní Čechy 200 1000 miliónů
Zdroj dat: DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935,Opava 1995.
Z části realizovaný první plán výstavby, zahrnoval výstavbu dvousledového
těžkého opevnění na severní hranici, od řeky Odry po Labe. Tato linie měla za úkol krýt
ústup armády při přechodu ze západu na východ republiky. Nutno zmínit, že veškeré
plánování bylo v době, kdy se počítalo s tím, že Rakousko zůstane neutrální a Polsko
v rámci možností přátelské.17 S průběhem výstavby stálého opevnění, započalo roku
1936 budování nových pevností, vycházejících opět z francouzského vzoru. Aktivní
podpora francouzských poradců na našem území byla zřejmá, avšak postupem času, čeští
inženýři dotáhli vývoj opevnění do takové míry, že finančně náročný typ francouzského
opevnění, byl zcela nahrazen tím československým. Nakonec i samotná Francie některá
vylepšení kopírovala.
Nejviditelnějším rozdílem od francouzského typu opevnění bylo předsunutí
těžkého opevnění před lehké, jelikož všechny stávající objekty, nejen ve Francii, měly 16 Převzato z: HOLUB, O. Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 40. 17
Srov. DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935,Opava 1995, s. 5.
14
lehké objekty v linii předsunuté. 18
Československé opevnění bylo před německou okupací na vrcholu fortifikačního
umění v Evropě a v případě svého dokončení by bylo velkým problémem pro německé
válečné plány. Oproti Francii, jejíž základ opevnění byl tvořen dělostřeleckými tvrzemi,
proloženými linií izolovaných srubů, byla na našem území zvolena varianta, při které byl
důraz kladen na linii těžkých izolovaných srubů. Systém výstavby dělostřeleckých tvrzí
spočíval v tom, že ochrana jednotlivých objektu byla do jisté míry závislá na ochranné
palbě sousedních objektů. Finanční úspora při tomto řešená byla znatelná. 19
Omezujícím faktorem při plánování opevnění byl jeho celkový rozpočet. Ten byl
stanoven na necelých 11 miliard Kčs. Tyto peníze měly krýt zhruba desetiletý opevňovací
program, který zahrnoval samotnou výstavbu opevnění i zbraňové
a technické systémy. Předpokládané ukončení všech prací spojených s opevňováním
mělo být v roce 1945. 20
Počáteční výstavba začala s překvapivou rychlostí, za tři roky se stihlo vybudovat
zhruba 10 000 lehkých a 226 těžkých objektů, rozestavěno bylo 9 velkých
dělostřeleckých tvrzí. Nelze opomenout vybudování tisíce metrů protitankových
a protipěchotních překážek, jež byly nedílnou součástí obrany.
V počátcích se na přípravě výstavby opevnění podílely tři různé vojenské složky.
Hlavní štáb zpracovával základní strategické i taktické záměry, ženijní oddělení MNO se
zabývalo technickou stránkou výstavby a Vojenský technický letecký ústav zajišťoval
přípravu konstrukce objektů. Při pracích v terénu spolupracovala i Zemská vojenská
velitelství (ZVV) v Praze a v Brně. Tato organizace nedlouho po svém působení přestala
fungovat.
Po dlouhých úvahách schválil dne 20. 3. 1935, ministr národní obrany Bohumír
Bradáč novou koncepci výstavby opevnění. Jako první nařídil zřízení Rady pro
opevňování a (ŘOP) – Ředitelství opevňovacích prací. Právě Rada pro opevňování, jako
nejvyšší vrcholný orgán, měl na starosti navrhovat nejvyšší radě obrany státu prostory
a strategická místa pro budování opevnění. ŘOP zahájilo svou činnost dne 1. 4. 1935.
Zanedlouho, po velkém náboru členů, se stalo největší složkou hlavního štábu, do jehož
čela byl jmenován ředitel div. gen. Karel Husárek. Husárek při svém postu na ŘOP
současně vykonával funkci podnáčelníka hlavního štábu. Struktura ŘOP se skládala
18 Srov. TAMTÉŽ, s. 42. 19 Srov. HOLUB, O: Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 40 20 Srov. KUPKA, V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 272.
15
ze dvou částí, na technickou skupinu a takticko-organizační. Toto rozdělení vydrželo jen
do června 1936, kdy se obě skupiny osamostatnily.21
Dle Durčáka (1995), průzkumné práce v terénu, vyměřování a v prvé řadě
samotné provádění stavebních prací zajišťovala Ženijní skupinová velitelství (ŽSV).
Hlavním úkolem jednotlivých velitelství ŽSV byl stavební dozor a kontrola kvality prací
prováděných soukromými firmami. Civilní soukromé firmy vykonávaly prostřednictvím
výběrových řízení samotnou výstavbu objektů, stejně tak zajišťovaly také materiál
i techniku pro jednotlivé objekty.
Stavební úseky byly rozděleny dále na podúseky, které byly jako celek zadávány
k výstavbě firmám. První ženijní skupinová velitelství v ostravské linii byla založena 18.
4. 1935 v Novém Bohumíně, s označením ŽSV II. Zmíněná linie začínala
od Bohumína na soutoku Odry a Olše až po Háj ve Slezsku. Stavební práce v této
severomoravské linii byly rozděleny do pěti podúseků. Podúseky disponovaly vlastními
řídicími a kontrolními orgány. Celá tato skupina ŽSV II. byla pod vedením mjr. Žen.
Antonína Sameše. S postupujícími pracemi směrem na západ bylo nutné přemístit
velitelství ŽSV II. z Bohumína do Hlučína, kde bylo plánováno budovat nejmasivnější
tvrze.
V archivních materiálech lze najít první zmínky o tom, že první zběžný průzkum
ostravského stavebního úseku Moravská Ostrava (MO) započal už na podzim roku 1934.
V říjnu téhož roku byl zpracován hrubý návrh trasy, který počítal s výstavbou 112 srubů
lehkého i těžkého typu a šesti pěchotních tvrzí.22
E. Holub (1982) ve své knize uvádí, že návrh výstavby byl více jak dvojnásobný,
v porovnání s pozdější podobou linie ostravského opevnění. Na jaře 1935 se ukázalo, že
vybraná trasa je vcelku správná, ale byla změněna výška střílen z 0,6
na 1,2 až 1,5 m, čímž se podstatně zredukoval počet objektů. V ostravské části počet
objektů poklesl z vyprojektovaných 112 na 48 pevností, snížen byl také počet těžkých
tvrzí.23 Hlavní příčinou tzv. nadprojektování byla především nezkušenost stavebních
projektantů, kteří s budování objektů opevnění neměli žádné zkušenosti.
21 Srov. DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935,Opava 1995, s.11s. 11. 22
Srov. Tamtéž, s. 12. 23
Srov. HOLUB, O. Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 63.
16
4. Těžké opevnění (TO)
Z hlediska budovaných variant opevnění se nejprve zaměříme na těžké opevnění.
Publikace od E. Holuba (1982) vychází z názoru, že v počátcích plánování opevnění se
podle francouzských plánů počítalo, jen s těžkým opevněním. Hlavním typem TO, byly
pěchotní sruby, které disponovaly těžkými zbraněmi, jako byly minomety, protitankové
děla a těžké kulomety. Na rozdíl od lehkého opevnění byly tyto objekty daleko lépe
technicky vybaveny a vyzbrojeny. 24
Československý pěchotní srub představoval velmi věrnou kopii těžkých objektů
instalovaných na Maginotově linii. Hlavní předností tohoto typu opevnění, byly kryté
boční palby ze svých kulometů a děl, čímž vytvářely neprostupnou palebnou přehradu.25
Těžké objekty byly plánovány na nejohroženějších místech hranice, především na
severním úseku od Odry po Labe a na předmostí Bratislavy. Jižní hranice se začala
urychleně opevňovat TO až po obsazení Rakouska.
S postupující výstavbou přibývalo mnoho technických problémů, které bylo třeba
řešit. Vedení československé armády se obrátilo na francouzské ministerstvo obrany,
které nabídlo řadu prohlídek na vlastním pevnostním systému, zejména
na Maginotově linii. Tyto exkurze na francouzském opevnění probíhaly již v roce 1935,
a pokračovaly fakticky až do začátku mnichovského diktátu v roce 1938. Kromě různých
terénních exkurzí, absolvovali čeští vyslanci v začátcích výstavby několik přednášek,
věnovaných pevnostní problematice.26V průběhu roku 1935 probíhala terénní měření,
spojená se sběrem dat pro projektovou dokumentaci k jednotlivým objektům.
Prvním místem kde byla zahájena výstavba těžkých objektů, se stal 1. stavební
podúsek Bohumín. Právě v tomto úseku ,,Moravské Ostravy“ byla schválena projektová
dokumentace, přijatá náčelníkem hlavního štábu gen. Ludvíkem Krejčím dne 25. dubna
1935. Ještě téhož roku měla být započata stavba prvních 7 pěchotních srubů MO-S 2 až 8.
Objekty těžkého opevnění, které byly souhrnně označeny sruby, se dělily na další
podčásti, podle druhu použitých zbraní, jako byly izolované pěchotní sruby,
dělostřelecké, minometné sruby a dělostřelecké tvrze.27
Dle daného stavebního řešení se sruby dělily na jedno, nebo dvoupatrové. První
24
Srov. MACOUN, J. Československé pevnosti, Brno 2005, s. 26. 25Srov. HOLUB, O. Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 58. 26
Srov. KUPKA,V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 274. 27
Srov. KUPKA,V.a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 277.
17
verze jednopatrových se stavěly především na místech, s vysokou hladinou spodní vody.
Tento problém se vyskytoval především v blízkosti příhraničních toků, zejména u řek
Odry a opavy viz. Durčák (1995).
Jednopatrové sruby se vyznačovaly větším půdorysem, jelikož se zde musela
vměstnat technika, jako do dvoupatrového srubu. Nevýhodou tohoto řešení, byla
skutečnost, že se tyto pevnosti staly snadnějším cílem pro letectvo a dělostřelectvo.
Všechny objekty byly navrhovaný jednotlivě, podle charakteristiky daného terénu, tudíž
není možné najít na našem území stejné objekty (TO).
Podle použitých prvků a odolnosti objektů, můžeme rozdělit 3 varianty srubů
těžkého opevnění. V první řadě to byla soustava tvořená pouze jednotlivými pěchotními
sruby, vzdálenými přibližně 600-800 m. Druhá varianta představovala soustavu
izolovaných pěchotních srubů zesílených tvrzemi. Poslední možnost obsahovala použití
pěchotních srubů složených většinou z jednoho, až čtyř objektů, vystavěných v přímé
linii, nebo předsazené před linií lehkého opevnění.28
Pro lepší přiblížení si lez TO představit jako, mohutné železobetonové stavby
s výškou takřka osmi metrů. Výška závisela na tom, jestli se jednalo o sruby jedno, nebo
dvoupatrové. U dvoupatrové varianty, se 2/3 plochy skrývaly pod povrchem okolního
terénu, takže nadzemní část jen zřídka kdy přesahovala čtyři metry. Systém zapuštění
objektu do země měl za cíl snížit možnost zásahu, při odstřelování dělostřelectvem.
Horní patro srubů tvořily místnosti především pro bojovou činnost. Kromě
střeleckých místnost s hlavními zbraněmi, zde byly místnosti pro telefonické spojení.
Součástí horního patra bylo i velitelské stanoviště a sklady s municí. Horní a spodní patro
,,římanů“ bylo navzájem spojeno železobetonovým schodištěm, vchod do objektu dvojice
plynotěsných dveří.
Dolní patro tvořilo „páteř“ objektu. Místnosti byly rozděleny betonovými, nebo
cihlovými příčkami. Ve spodním patře (TO) byly zpravidla umístěny skladové prostory,
filtrační místnosti vzduchu s protichemickými filtry a také místnosti pro osádku srubu.
Nelze opomenout sociální zařízení, jako byla studna s pitnou vodou, toalety s umývárnou,
které se nacházely rovněž ve spodním patře. Nutno zmínit strojovnu s dieselagregátem,
ten zajišťoval výrobu elektrické energie. Výkon tohoto dieselagregátu se pohyboval od 7
do 10kW.29
Dle Kupky a kol. (2001), ve volném terénu, kde byla pravděpodobnost napadení
28. Srov. KUPKA,V.a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 277. 29
Srov. Tamtéž.
18
nepřátelskými tanky, byly ve výzbroji TO zpravidla dvojice těžkých kulometů vz. 37 a 4
cm kanónem vz. 36, který se používal ve spojení s kanónem vz. 37. Tyto zbraně tvořily
pomyslnou palebnou zátarasu, která byla schopna účinně bránit 500 m před a 300 m za
vedlejší sousední objekt. V tom spočívala vzájemná ochrana objektů. Všechny tyto
zbraně byly zapuštěny v úzkých střílnách, z nichž vyčníval jen konec hlavně. Střílny
nemířily, jak by se dalo očekávat přímo k nepříteli, ale do vnitrozemí a do stran. Celá
obranná soustava byla koncipována na boční a kosou palbu. Dle Macouna J. (2005),
sruby těžkého opevnění byly osazeny ve stropní části dvěmi až čtyřmi pancéřovými
zvony. Pancéřové zvony často sloužily, buď jako pozorovatelna, nebo jako kulometné
hnízdo. Hlavní zbraně ve střílnách pod betonem byly vždy umístěny ve zvláštních
uzavřených střeleckých místnostech, oddělené dveřmi od ostatních místností srubu.
V ochranném příkopu kolem tvrze se používal minomet ráže 9 cm vz. 38, který byl
účinný především v hornatém a kopcovitém terénu.30
Veškeré těžké zbraně pro TO byly na zakázku vyráběné ve Škodových závodech
v Plzni. Osazení kulomety a lehkými zbraněmi zajišťovala Zbrojovka Brno.31
Koncepce TO je dána zejména tím, že čelní strana srubu byla v boji nejvíce
ohrožena, bez možnosti adekvátní obrany. Čelní stěnu mohlo ostřelovat nepřátelské
dělostřelectvo ze značné vzdálenosti, aniž by bylo ohroženo zbraněmi srubu. Rovněž
rozšíření palebného vějíře hlavních zbraní by muselo zabírat zhruba 180 stupňů, čím by
došlo jen při zeslabení čelní stěny. Zásah čelní střílny dělostřeleckým granátem by
znamenal poškození a vyřazení palebného vějíře. Proto stěna objektu obrácena
k očekávanému nástupu nepřítele byla bez střílen, vyztužena a kryta ochranným
záhozem.
Pevnosti těžkého opevnění byly rozděleny do dvou skupin a šesti tříd, podle
stupně dosažitelné odolnosti. Nejlehčí objekty, s nemenší ochranou se označovaly
arabskými číslicemi, tzv. ,,arab“. Sruby typu ,,arab“ se stavěly v odolnostech 1, 2, naproti
tomu, sruby velkého typu tzv. ,,římani“ byly označovány římskými číslicemi. Sruby
tohoto typu byly vystavěné v odolnostech I, II, II, IV.32 Sruby typu ,,říman“ byl
zasazován do míst s vyšší strategickou důležitostí.
Objekty tzv. arabského typu, byly vystavěny na místech s menší důležitostí a tedy
s menší podpůrnou palebnou silou. K označení odolnosti objektu se používala číslovka 1.
30
Srov. TROJAN, E.. Betonová hranice I. Československé pohraniní opevnění1935- 1938,Ústí nad Orlicí 1994. 31
Srov. KUPKA,V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 281 32
Srov. Tamtéž, s. 281
19
2. Strop byl silný maximálně 100 až 150 cm, čelní stěna měla sílu 120 až 175 cm. 33Často
byly projektovány do nepřístupných oblastí lesů a hornatého terénu. Sruby malého typu
se vyznačovaly zpravidla jedním zvonem.
Tab. č. 2 Odolnost těžký objektů
stupeň odolnosti
strop čelní stěna stěny se střílnami
hlavních zbraní
týlová stěna stěna zvonu nebo kopule
1 100 cm 120 cm 80 cm 80 cm 15 cm 2 150 cm 175 cm 100 cm 80 cm 15 cm I 150 cm 175 cm 100 cm 100 cm 20 cm II 200 cm 225 cm 100 cm 100 cm 20 cm III 250 cm 275 cm 125 cm 125 cm 30 cm IV 350 cm 350 cm 125 cm 150 cm 30 cm
Zdroj dat: DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935,Opava 1995
S ohledem na úkoly, které měl objekt svou palbou plnit, se dělily pěchotní sruby
na oboustranné, nebo jednostranné. Z finančních důvodů byla oboustranná varianta
ekonomičtější, jelikož nahrazovala dva jednostranné objekty.
Vchod do objektu byl nejčastěji umístěn v jeho týlové straně. Zdi kolem vstupu
byly půdorysně dvakrát zalomené, takže zabraňovaly přímé palbě do nitra objektu.
Vlastní vchodové dveře byly chráněny železnou mříží, za ní následovaly silnostěnné
plechové dveře, které byly zároveň plynotěsné. Tyto dveře účinně bránily proti přímému
vniknutí bojových chemických látek do objektu. Za těmito dveřmi byly ještě další dveře
tzv. vnitřní, ty měly za úkol udržovat v objektu mírný přetlak, jenž znemožňoval nepříteli
zaplynovat vnitřní prostory, zároveň tento systém vypuzoval ven z objektu zplodiny,
vzniklé při střelbě. Před vlastním vchodem byla často železobetonová stěna umístěna
naproti, uprostřed ní byla zasazena střílna, která mohla být osazena buď puškou, nebo
lehkým kulometem.
Srub velkého typu obývala posádka, složená z velitele popř. poddůstojníka,
obsluhy hlavních zbraní, pozorovatelů ve zvonech a techniků, kteří zajišťovali plynulý
chod všech systémů. Pěchotní srub tedy celkově obývalo od 15 do 35 mužů. Tento počet
je však jen orientační, protože byl dán strategickou důležitostí a vybavenosti jednotlivých
srubů. Zajímavostí je, že o jednu postel se dělili dva vojáci, což bylo zapříčiněno úsporou
prostru, avšak systém byl založen na střídaní směn, takže každý voják měl právo na
kvalitní spánek.
33
Srov. MACOUN, J., Československé pevnosti, Brno 2005, s. 28.
20
5. Lehké opevnění
Na začátku celého plánování obrany bylo jasné, že výstavba těžkých pěchotních
srubů bude možná jen na vybraných místech, tudíž z finančního hlediska se muselo
uvažovat o úspornější variantě. Proto v roce 1936 začalo ředitelství opevňovacích prací
připravovat projekt lehkého objektu, který měl být přechodovým prvkem mezi sruby
těžkého opevnění. Tento nápad budování lehkých objektů podporoval i fakt, že při
rychlém napadení by měli vojáci pohraniční stráže rychlý úkryt před nepřátelskými
vojsky. Na mnoha úsecích měl bojeschopnost těchto lehkých srubů umocňovat právě
hornatý terén.
S plánem výstavby těžkého opevnění, se počítalo jen na severní hranici, která
měla délku 225 km, a vedla z Bohumína do Krkonoš. Ostatní části hranice, tz. přes 90%
hranic s Německem, Rakouskem a částečně i s Maďarskem, měly být zabezpečeny právě
lehkým opevnění. 34 Výstavba byla zahájena v roce 1936 lehkými sruby vz. 36., dle plánů
vydaných ředitelstvím opevňovacích prací, pod vedení mjr. plk. žen. Josefa Kučery.
Postupem času nebyly tyto objekty lehkého opevnění vz. 36 již dostačující. V roce
1937 přišlo ŘOP s modernizovaným srubem vz. 37, tzv. ,,řopíků“. Budování těchto
objektů se neomezoval jen na hranice státu, nýbrž lze je najít po celé republice. Tyto
lehké sruby tvořily doplňující linii, která vyplňovala mezery v linii těžkých srubů. Nový
typ pevností byl tvořen pouze jednou střeleckou místností, s jednou, nebo dvěma
střílnami pro lehké a těžké kulomety. Už na začátku se předpokládalo, že se sruby budou
stavět ve dvou stupních odolnosti, označovaných arabskými číslicemi 1 a 2, avšak
v konstrukčním řešení neměly být velké rozdíly. Oba tyto typy byly naplánovány jako
patrové se spojovacím otvorem doplněným žebříkem.35 Minimální prostorové rozdíly
byly patrné všude, samotný vchod uzavíraly pouze jedny 15 mm kovové, silnostěnné
dveře.
34Srov. TROJAN, E.. Betonová hranice I. Československé pohraniní opevnění1935- 1938,Ústí nad Orlicí 1994, s. 6. 35 Srov. Kupka Vladimír a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 297.
21
5.1. Lehké opevnění - vzor 36
S projektováním a samotnou výstavbou lehkých objektů vz. 36 se začalo již v roce
1935. Vzorem byl tradičně malý typ pevnůstek z francouzské Maginotovy linie. Také
u těchto pevnosti byl kladen důraz na co nejvyšší efektivitu při co nejnižších nákladech,
jelikož s výstavbou lehkých objektů vz. 36 bylo počítáno v řádu tisíců. Byly
vyprojektovány v odolnosti, která zaručovala odolat odstřelováním do ráže 7,5 cm.
Výzbroj tvořily především lehké a někdy i těžké kulomety, které byly na začátku
umístěny na dřevěných stolech za betonovými nepancéřovanými střílnami. Objekty
nebyly vybaveny složitější technikou, jako byly periskopy na průzkum okolí ani
ventilační technikou na odtah plynů po střelbě, jak tomu bylo zvykem u těžkého
opevnění. Objekty lehkého opevnění se budovaly s jednou, až třemi střílnami pro čelní
palbu. Většinou se stavěly těsně u příjezdových komunikací, směřující do vnitrozemí.
Budovány byly po malých skupinkách, které tvořily poměrně slabé uzávěry.
Hlavním úkolem pevností vz. 36 bylo vytvářet krátké boční palby na místa
možných přechodů na hraničních komunikacích. Sloužily k postřelování průsmyků, údolí
a jiných možných nástupových směrů. Později se při testování ukázalo, že střílny
osamocených objektů jsou velmi zranitelné předem připravenými palbami ze zakrytých
úkrytů nepřítele, i proto později vznikla modernizovanější verze vz. 37,,řopík“. Při
vypuknutí války, byly pevnůstky vz. 36 schopny zastavit nepřítele jen na krátkou dobu,
do příchodu ozbrojených divizí.
V prostoru byly objekty vz. 36 situovány do svahů s rozestupem okolních objektů
od 600 do 800 metrů. Tento rozestup zajišťoval dobrý výhled na nepřítele. Osádky tvořilo
podle výzbroje 2-6 mužů.36
36Srov. TROJAN, E. Betonová hranice I. Československé pohraniční opevnění1935- 1938,Ústí nad Orlicí 1994, s. 6.
22
5.2. Lehké opevnění vzor 37
Koncem roku 1936 bylo zřejmé, že k vytvoření souvislé palebné linie nejsou staré
objekty lehkého opevnění vz. 36 dostačující. Proto českoslovenští inženýři přišli
s vylepšenou modifikací objektu vz. 36. Nový typ pevností dostal označení vz. 37 tzv.
,,řopík“. Při jeho vývoji byl kladen důraz na větší provázanost paleb, na dokonalejší
vnitřní vybavení a na větší ochranu zbraní i samotné osádky. Lehké objekty vz. 37 se
stavěly v několika sledech. Rozestupy mezi objekty byly v nepřehledném, nebo členitém
terénu 200m, v terén plochém, bez výraznějších překážek až cca 500m.37Tyto nové sruby
lehkého opevnění vz. 37, byly vystavěny především pro boční palbu. Stavitelští inženýři
dbali na to, aby boční palba první pevnosti byla schopna operovat až 600m před hlavní
obrannou linii. Objekty vz. 37 měly střílny namířeny 40o před a 20o za sousední objekty.
Další doplňkové sledy objektů vz. 37 byly většinou jako doplňující.
Podstatným způsobem se také změnilo umisťování objektů v krajině. Pevnůstky
vz. 37 byly budovány nikoli na kopcích, ale záměrně podél údolí, nebo rokle. Umístění
linie bunkrů pod úroveň okolního terénu chránilo objekty před palbou dělostřelectva
a znemožňovalo zároveň pozorování obranného postavení nepřítelem.38
Lehké objekty vz.37 stejně jako ostatní pevnosti ze železobetonu, byly schopné
odolávat zásahům do ráže 10 cm. Na exponovaných místech byly používány objekty
zesílené, odolávající zásahu do ráže 15 cm. Podle prvních návrhů měly být stavěny
slabší objekty (např. v lesích), odolné pouze zásahu 8cm granátu. Naopak pokud bylo
zapotřebí, tak se v nejohroženějších místech budovaly masivnější objekty, tzv. zesílené.
Síla stěn se pohybovala obvykle od 50-120 cm, stropy měly od 50 do 100 cm v závislosti
na daném objektu.
U čelních zdí je na první pohled viditelné prodloužení, tzv. ,,ochraná křídla“, ty
zde byla z důvodu ochrany střílen boční palbou. Čelní strana objektu byla opět chráněna
rovnanou kameninou o tloušťce zhruba jeden metr, navršená hlíněným zásypem. Zadní
vchod LO byl stejně jako u těžkých srubů orientován na týlovou stranu opevnění.
V objektech tohoto typu byly většinou dva lehké kulomety. Jen žřídka byly
použity kulomety těžké. Zpravidla byl každý obsluhován dvěma muži, hlavní střelec a
jeho pomocník, který plnil zásobníky střelivem, případně bránil objekt z týlové strany
vrháním granátů. Objekty vz. 37 měly podstatná vylepšení, jednou z nich byl periskop,
37
Srov. RUCKI, M. a kol. Opevňění IV. sboru, Opava 2007, s. 9. 38Srov. MACOUN, J. Československé pevnosti, Brno 2005, s. 20.
23
který poskytoval osádce bezpečný rozhled. Novinkou oproti vzoru 36 byla větrací šachta,
která nasávala do objektu čerstvý vzduch a vysávala nebezpečné zplodiny způsobené
střelbou ven z objektu. Týlovou stranu bunkru bylo možné chránit střílnou i granátovým
skluzem, jak tomu bylo u těžkých srubů. Ten tvořila dlouhá roura, zakončená poklopem.
Na konci dopadu byla vybetonována deska o rozměrech cca 1x1 m pro lepší průbojnost
granátu. Samotná roura byla dimenzovaná i na výbuch granátu v ní samotné. V objektu
byla možné nelézt úzké žlaby, po obvodu stěn, které sloužily k chlazení hlavní zbraní.
Nejdůležitějším technickým vylepšením byla tzv. lafeta, která umožňovala přesnou palbu
a to i za naprosté tmy i mlhy.39
Lehké objekty vz. 37 byly původně konstruovány ve třech typech: A, B, C. Po
zahájení stavebních prací v dubnu 1937, vlivem terénních nerovností vznikla potřeba
i jiných staveb, než bylo původně zamýšleno, proto byly vkonstruovány i typy D, E.
Finální podoba tzv.,,řopíku“ měla cca 140 variant, jež byl navrhován na míru danému
terénu.
Výstavba opevnění byla jako u těžkých opevnění svěřena civilním stavebním
firmám. Českoslovenští stavební inženýři pečlivě dohlíželi na jakost všech prací.
Pevnost betonu se zjišťovala v laboratořích. Pevnost betonu se měla pohybovat po
zatvrdnutí od 400 do 450 kg/cm2, někdy byl však beton tak kvalitně zhutněn, že pevnost
dosahovala 500 kg/cm2. ŘOP zajistila cement a ostatní kovové prvky (např. střílny,
periskopové roury, dveře). Zajímavostí je, že bunkr musel být vybetonován, bez přerušení
betonáže. Tento systém zajišťoval vyšší pevnost a tuhost celého objektu. Samotné
betonovaní ,,řopíku“ trvalo více než 24 hodin. Po dvou týdnech od vybetonování dělníci
sundali bednění a opatřili bunkr omítkou a krycím nátěrem. Poté objekt osadili těžkou
technikou vyrobenou ve Škodových závodech, pokud se jednalo u zvonové střílny, nebo
o zbraně vyrobené ve zbrojovce Brno.40
Dle důležitosti chráněného úseku tvořilo 1 km obranné linie 5 -14 objektů,
zasazených do terénu, dle povahy terénu. Náklady pro výstavbu jednoho opevnění vz. 37
bez výbavy se pohybovaly od 30 do 60 tisíc Kč.
Koncepce lehkého opevnění vz. 37 byla, až na některé připomínky hodnocena
kladně. Mezi hlavní výtky byla patřila obrovská spotřeba munice při boční palbě s tím
související neschopnost zasáhnout nepřítel na větší vzdálenosti. Kritika se také ozývala
na úplnou absenci protitankových zbraní. Dalším problémem bylo málo místa pro
39
Srov. MACOUN, J. Československé pevnosti, Brno 2005, s. 23. 40 Srov. MACOUN, J. Československé pevnosti, Brno 2005, s. 25.
24
odpočinek osádky a ošetření případných raněných.41
Přes všechny tyto nedostatky, by případný postup nepřátelských jednotek, přes
linii lehkého opevnění, byl velice problematickým, pro nepřítele s nemalými
materiálními i lidskými ztrátami. Jejich podíl na obraně státu můžeme dnes jen
odhadovat.
Dle počtu zbraní, úhlů střílen a taktického určení bylo schváleno 5 základních typů LO
vz. 37
Typ “A“ – Tento typ ,,řopíku“ měl dvě boční střílny určené výhradně pro boční a šikmé
palby. Osádka pevnosti byla tvořena 6ti vojíny a jedním poddůstojníkem-velitelem
objektu.
Typ “B“ – Pevnost byla používána pro okleštění údolí. Byla vybavena jednou střílnou
pro čelní palbu a druhou pro boční palbu do tzv. ,,palebné přehrady“.
Typ “C“ – Určen především pro vykrytí hluchých míst v prostoru linie, nebo v jejím
nejbližším okolí. Pevnůstka měla jen jednu střílnu.
Typ “D“ – Byla považována spíše za kulometné hnízdo, než za malou pevnost. Většinou
se stavěly po dvojicích střílnami obrácenými od sebe do okolního terénu.
Typ “E“ – Objekt LO s jedinou střílnou na postřelování předpolí čelní, nebo kosou
palbou42
41 Srov. TROJAN, E. Betonová hranice I. Československé pohraniční opevnění1935- 1938,Ústí nad Orlicí 1994, s 7. 42 Srov. Tamtéž, s. 6-7.
25
6. Ostravský úsek
Krycí označení pro severní hranici od řeky Odry v Bohumíně až po Háj ve
Slezsku bylo Moravská Ostrava (MO). Tento úsek byl vůbec prvním staveništěm, na
kterém se hledala nejvhodnější koncepce pro výstavbu opevnění. Z původních
francouzských vzorů objektů byly ty nevyhovující proškrtány a začalo se s plánováním
jen těch vhodných, jak po konstrukční, tak finanční stránce. V počátcích výstavby
v letech 1935-1936, kdy byl německý tlak relativně malý, bylo dostatek času na
ověřování různých variant srubů, tak i výzbroje a pancéřových prvků. S rostoucím tlakem
mezinárodní situace se objekty zásadně zjednodušovaly, aby byla jejich produkce co
možná nejrychlejší a přecházelo se na ,,sériovou výrobu“ opevnění.
Právě ostravský úsek měl charakteristické prvky, které se vyskytovaly jen v této
línii, počínaje abnormální počtem kulometných otočných věží i velkou koncentrací
minometů. Oproti jiným pevnostním úseku, např. současně vybudovaným kralickým
úsekem, bylo zde více pevnostních srubů III. odolnosti. Tyto pevnostní objekty byly
koncentrovány do okolí Nového Bohumína a Darkoviček. Pro zpřehlednění výstavby
celého úseku by úsek MO rozdělen na více části, kde se doba výstavby pohybovala kolem
1 roku. Ostravský pevnostní úsek byl tedy rozdělen na 5 stavebních úseků, které byly
přerozdělovány civilním firmám, na základě výběrových řízení. Celý úsek Moravská
Ostrava byl dělen následovně. Některé objekty se do plánované výstavby měly dočkat
později, proto nejsou v daném výčtu. Šlo o pevnostní tvrze MO S-1, S-35
a tvrz Orel u Darkoviček.43 Rozdělením na podúseky se týkalo jen samotné výstavby
(betonáže), navazující specializované práce se řídily podle zcela jiného programu.
Odborné instalační a montážní práce byly zadávány specializovaným firmám, které
dozorovali a řídili specialisté ze ŽSV II.
Tab. č. 3 Stavební úsek Moravská Ostrava(MO)
43
Srov. DURČÁK, J. Opevňování Ostravska: v letech 1935 až 1938, 1995. s. 5
1. podúsek Bohumín S-2 až S-8
2. podúsek Ludgeřovice S-9 až S-16
3. podúsek Hlučín S-17 až S-42
4. podúsek Dolní Benešov S-27 až S-34, 36, 37
26
Zdroj dat: DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935,Opava 1995.
Stavební podúsek Bohumín
Tab. č. 4 Objekty v úseku Bohumín
objekt Název betonáž objem (m3) Pevnost po 28 dnech kg/cm2
S-2 U Školy 10.-16. 7. 1936 2 601 440
S-3 U Mlýna 22.-28. 5. 1936 1 890 425
S-4 U Šedé víly 15.-23 6 1936 2 702 452
S-5 Na Trati 14.-29. 7. 1936 4 314 455
S-6 Odra 25.3.-1.4. 1936 1 452 436
S-7 Antošovice 25.2.-3.3. 1936 2 044 441
S-8 Dvůr Paseky 15.-22.12. 1935 1 827 416
CELKEM 16 038
Zdroj dat: DURČÁK, J. Opevňování Ostravska: v letech 1935 až 1938, 1995.
První stavební podúsek začínal u řeky Olše u hranice s Polskem a končil za řekou
Odrou. Specifikou terénu byl značně zamokřený terén, navíc stálou hrozbou zde byly
lokální záplavy, což projektanty přinutilo tyto objekty stavět jako nadzemní. Bohumínský
stavební podúsek byl započat jako první z celého plánovaného opevnění,
a právě zde jsou nejvýraznější prvky převzaté z francouzských vzorů. V této linii je
typické uspořádání zbraní pod betonem: 4cm pevnostní kanón vz. 36 a 2 těžké kulomety
vz. 35 ve střílnách samostatně orientovaných na jedno křídlo linie. Zmiňované řešení si
vyžádalo konstrukčně rozměrné objekty, které byly snadněji zjistitelné a zaměřené
nepřátelským odstřelováním. Práce na stavebním podúseku započaly dne 23. 10. 1935.
Velitelem se stal škpt. žen. Václav Gašek, správcem stavby se stal Václav Tuka. Stavbu
bohumínského úseku zajišťovala pražská firma Dr. Karel Skorovský, Praha. Zadávací
44Srov. Tamtéž, s. 14
5. podúsek Smolkov S-38 až S-4244
27
částka na výstavbu opevnění byla 5 979 256, bez nákladů na cement a železné
armatury.45
Stavební podúsek Ludgeřovice
Tab. č. 5 Objekty v úseku Ludgěřovice
objekt Název betonáž objem
(m3)
Pevnost po 28 dnech
kg/cm2
S-9 Bažantnice 2.-10. 7. 1936 - 385
S-10 U Pískovny 9.-13. 9. 1936 - 504
S-11 U Posedu 5.-10. 8. 1936 - 310
S-12 U Pramene 14.-29. 7. 1936 4 314 370
S-13 Černý Les 25.3.-1.4. 1936 1 452 580
S-14 Juliánka 25.2.-3.3. 1936 2 044 580
S-15 Výhledy 15.-22.12. 1935 1 827 503
S-16 |Rozcestí 30.11.7.12.1936 - 486
Zdroj dat: DURČÁK, J. Opevňování Ostravska: v letech 1935 až 1938, 1995.
Oproti stavebnímu podúseku Bohumín byl ludgeřovický úsek vybaven
modernějšími postupy a i technikou. Rozdíl byl především v modernější konstrukci
srubů, oproti bohumínskému úseku měly sruby daleko menší půdorys a také kubaturu,
tudíž byly méně zranitelné. Specifickým prvkem ludgeřovického úseku byly tzv.
,,předstrčené“ střílny protitankových kanónů, a to u objektů S-10, S-12 a S-13. Velitelem
ludgeřovického druhého podúseku byl kpt. žen. Alois Blažek, správcem stavby byl
jmenován kpt. stav. Ladislav Šebek. Výstavbu druhého úseku zajišťovala tradičně
pražská firma inženýra Josefa Filipa. První stavební práce na tomto úseku započaly dne
27. 4. 1936.
45 Srov. Tamtéž, s. 21
28
Stavební podúseku Hlučín
Tab. č. 6 Objekty v úseku Hlučín
objekt Název betonáž objem
(m3)
Pevnost po 28 dnech kg/cm2
S-17 Štipky 3.-9. 9. 1936 - 440
S-18 Obora 27.-7. 3.8. 1936 1 193 425
S-19 Alej 21.-27. .6 1936 1773 452
S-20 Orel 5.-11.12. 1936 2856 396
S-21 Jaroš 16.-24. 9. 1936 - 456
S-22 František 30.9.-6.10.1936 -
S-23 Chlupáč 23.11.-1.12. 1936 - 441
S-24 Signál 17.-24.12. 1936 - 470
S-25 Vysoký les 3.-8.11.1936 - 469
S-26 U Obrázku 11.-14.11. 1936 - 471
Zdroj dat: DURČÁK, J. Opevňování Ostravska: v letech 1935 až 1938, 1995. Dle Dručáka, J. (1995) byl hlučínský úsek nejvybavenějším, a zároveň
nejdokončenějším v celém sytému MO. Nachází v klíčovém úseku v centru celé obrany
Ostravska. Opevnění leží poblíž tří hlavních silnic vedoucích z tehdejšího Německa
přímo na Hlučín. Většina objektů je postavena ve III. stupni odolnosti, tz. že např. stropní
stěna má sílu 250 cm. S-20 tzv. sestava ,,Orel“ je v málo používaném stupni odolnosti IV.
se sílou stropu 350 cm. Se skupinou tvrzí ,,Orel“ bylo v plánech počítáno už od
průzkumu terénu v roce 1935. Skupina tří pěchotních srubů měla mít podle plánu
otočnou, výsuvnou věž “RO“ a otočnou minometnou věž. Celý tento projekt měl být
propojen výtahovými šachtami, avšak k realizaci těchto plánu nikdy nedošlo. Velitelem
podúseku byl pplk. žen. Josef Libnar, později mjr. stav Ing. Eduard Klenka, správcem
hlučínského úseku se stal por. stav. Ing Antonín Svoboda. O výstavbu pěchotních srubů
29
se postarala pražská firma V. Nekvasil, a.s, Praha Karlín na zadávací částku
7,670,470kčs. Stavba hlučínského opevnění byla započata 25. 6. 1937.46
Stavební podúsek Dolní Benešov
Tab. č. 7 Objekty v úseku Dolní Benešov
objekt Název betonáž objem
(m3)
Pevnost po 28 dnech
kg/cm2
S-27 Bor 15.-24. 7. 1936 - 413
S-28 Barbora 7.-12. 8. 1936 - 444
S-29 Horní Dvoják 19.-22. 8. 1936 - 464
S-30 Dolní Dvoják 27.-31. 8. 1936 4 314 474
S-31 Myslivna 9.- 16.11.1936 1 452 511
S-32 Bártovo pole 9.-16.11. 1936 2 044 439
S-33 Kozmice 6.-11.10. 1935 1 827 477
S-34 |Štěrkovna 20.-24.10.10.1936 - 443
S-36 U Opavice 25-29.11.1936 - 424
S-37 U cukrovaru 8.-15.12. 1936 - 446
Zdroj dat: DURČÁK, J. Opevňování Ostravska: v letech 1935 až 1938, 1995. Opevnění v této části je většinou 1. stupně odolnosti s nejnižší ochranou
a výbavou. Jedná se především o objekty v lesích, bez protitankových kanónů. Teprve na
okraji lesního porostu byly vystavěny odolnější objekty. Právě tato část opevnění
přeceňovala obranné schopnosti lesa, jelikož tak málo odolné sruby se ve většině úseků
stavěly jen jako podpůrné, nikoli jako liniové. Důležitá silnice z Opavy na Hlučín byla
zabezpečena odolnějšími objekty, např. srubem S-32 s otočnou věží a těžkými kulomety
vz. 37. Velitelem čtvrtého podúseku Dolní Benešov se stal škpt. žen. Leopold Vilím,
46
Srov. DURČÁK, Josef. Opevňování Ostravska: v letech 1935 až 1938., 1995. s. 23
30
správcem úseku byl jmenován škpt. stav František Procházka. O výstavbu pěchotních
srubů se postarala ostravská stavební firma.
Stavební podúsek Smolkov
Tab. č. 8 Objekty v úseku Smolkov
objekt název betonáž objem(m3) pevnost po 28 dnech kg/cm2
S-38 V Lese 23.5.-1. 6. 1938 2 826 551
S-39 U Trigonometru 16.-22.6.1937 1 564 451
S-40 Nad Silnicí 30.11.-5.12.1936 1773 463
S-41 Nad Valchou 2.-14.11. 1937 4715 475
S-42 Nad Hájem 24.-29. 10. 1936 1715 442
Celkem 17 238
Zdroj dat: DURČÁK, J. Opevňování Ostravska: v letech 1935 až 1938, 1995.
Podúsek Smolkov byl především spojovacím úsekem, který propojoval ostravský
a opavský pás opevnění. Linie byla vystavěna kolem kopce Padařov, nad Smolkovem,
kde Oderské vrchy přecházejí do nížiny kolem řeky Opavy. Hlavní dominantou linie
těžkého opevnění byla především tvrz Smolkov. Stavebně tento úsek zapadal ještě do
ŽSV II., ale po taktické stránce už zapadal do opavského úseku.
Většina obrané linie ležel na levém břehu řeky Opavy a její pravé obranné křídlo
bylo tvořeno dvěma sruby MO S-37 a S-36. Protitankové překážky těchto těžkých
a lehkých srubů tvořil především zamokřený terén kolem řeky Opavy. Mezi nejdůležitější
objekty tvrze patřil dělostřelecký srub S-39 orientovaný směrem k Opavě. Tři houfnice
srubu měly vytvářet neprostupnou palebnou přehradu v údolí stejnojmenné řeky.
Velitelem čtvrtého podúseku Smolkov byl mjr. stav. Ing Stanislav Chramosta, správcem
úseku do konce roku 1937 se stal škpt. stav Miloš Hrbas poté ho nahradil por. stav Emil
Brich. O výstavbu pěchotních srubů se postarala přerovská stavební firma inženýra
Aliose Beneše, podnikatelství staveb, Přerov. První pracovní den byl započat 26. 2. 1936,
na zadávací částku 11 010 000 Kčs.47
47
Srov. DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935,Opava 1995, s 32.
31
7. Československé zbraně
Ředitelství opevňovacích prací se od poloviny třicátých let potýkalo s otázkou
vyzbrojení opevnění. Prvním velkým problémem byla otázka vývoje a výroby nových
typů. Nabízely se zde dvě zásadní varianty vycházející z možnosti buď sáhnout po široké
nabídce zahraniční techniky, nebo vyvíjet a vyrábět vlastí typy zbraní. Otázka vyzbrojení
měla být zodpovězena ve velmi krátkém čase, nakonec se hlavní československý armádní
štáb rozhodl podpořit druhou variantu, spočívající ve vývoji
a výrobě vlastních zbraních. Hlavním důvodem při rozhodování byla vysoká prestiž
československých zbrojních závodů, dalším motivem byla podpora vlastního průmyslu.
V té době předložila plzeňská Škodovka ministerstvu obrany návrh vyrábět pro
československé opevnění svůj prototyp zbraňové výzbroje. Část této výroby se měla
zajišťovat podle francouzských licencí. Pravdou však je, že na první dělovou výzbroj se
čekalo až do počátku roku 1938. Škodovy závody v Plzni jen ojediněle splnily včas
dodávku těžkých dělostřeleckých děl, otočných věží, minometů a další zbrojní techniky.
V tomto směru, absence zbraní, především těžkých, byla asi největší slabinou opevnění
dokončeného do září roku 1938.48
Bylo konstatováno, že linie opevnění bude založena na zapojení především kulometů,
minometů či protitankových zbraní s cílem vytvoření souvislé palebné linie, která ve
spojení s protitankovými a protipěchotními systémy měla buď úplně, nebo částečně
zastavit průchod nepřátelských vojsk. Protivníkovi měly být zároveň způsobeny obrovské
lidské i materiální ztráty, tím měl být jejich boj při částečném prolomení zcela
neefektivní. 49
Izolované pěchotní sruby byly vybaveny především těžkými kulomety vz. 37, 4 cm
protitankovými kanóny vz. 36 a někdy byly osazeny i 9cm minomety vz. 38. V těžkých
izolovaných objektech a dělostřeleckých tvrzích byla do výbavy zahrnuty také houfnice
10cm vz. 38 a 12 cm minomety.
Tyto hlavní zbraně byly doplněny zbraněmi doplňkovými, zde patřily zejména lehké
kulomety vz. 26 a 5 cm zvonové minomety, granátové skluzy a také je třeba zmínit
osobní zbraně osádky srubů. Mužstvo mělo pistole vz. 24, výjimečně byl do osobních
48Srov. HOLUB, O. Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 171. 49Srov. KUPKA, V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 301.
32
zbraní započítáván i lehký kulomet vz. 37.50
Podle účelu použití se zbraně dělily na protipěchotní a protitankové.
Do kategorie protipěchotní se řadily především kulomety lehké a těžké vz. 26 a vz 37.
V pěchotní výzbroji se také počítalo s novým druhem automatické zbraně, která měla
kulomety u některých objektů zcela nahradit. Měla to být pistole (samopal) vz. 38 ráže 9
mm. Hlavní výhodou byla nízká cena a snadná obsluha. Po dvouletém vývoji
a testování byly zařazeny do výzbroje v září 1938, po dalších událostech na podzim 1938
se fakticky do objektu nedostala.51 Dalším typem pěchotních zbraní byly houfnice,
setkáme se s nimi v dělostřeleckých věžích a také v těžkých dělostřeleckých srubech
a minomety 9-12 cm vz. 38. Tyto minomety byly navrženy pro těžké opevnění římského
i arabského typu. Netypickým řešením bylo umístění těchto zbraní v dolním patře
objektu, kde střílna ústila z tzv. “diamantového“ příkopu.
Protitankové kánony se řadily do kategorie těžkých zbraní, nejběžnějším typem byl
4cm kanón vz. 36, jež byl vyvíjen ve Škodových závodech v Plzni. Do této skupiny lez
zařadit i protitankové pušky a velkorážné kulomety.
Nejpoužívanějším typem zbraní v čs. stálém opevnění se stal už zmiňovaný
vzduchem chlazený těžký kulomet vz. 37 ráže 7,92 mm, vyráběný v brněnské Zbrojovce.
V pěchotních srubech měl hned několik variant využití, buď ve variantě sólo, nebo jako
tzv. spřažený kulomet – dvojkulomet (dvojče). V obou variantách byl používán jak ve
střílnách přímo v objektu, nebo v kopulích.
Hned za těmito těžkými kulomety byly s ohledem na důležitost instalovány
protitankové kanóny. Vývoj těchto pevnostních kanónů začínal prakticky od nuly, ale již
12. srpna 1935 dokončila Škodovka první verzi protitankového pevnostního kanónu.
Dalšími doplňkovými zbraněmi používanými v objektech byly i ruční granáty vz. 34,
avšak nebyly vhodné pro použití v granátových skluzech, jak uvádí ve své publikaci
Macoun, hrozilo zde po nárazu selháni granátu. Proto čs. armáda začala s vývojem
časového granátu vz. 38, který už nestihla zařadit do výzbroje.52
50Srov. KUPKA, V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 303. 51
Srov. RUCKI, M. a kol. Opevnění IV. sboru, Opava 2007, s. 14. 52
Srov. MACOUN, J. Československé pevnosti, Brno 2005, s. 48.
33
8. Osudy opevnění po okupaci
Pár hodin po osudném rozhodnutí opustit obranné postavení na hranicích
a neklást sebemenší odpor, již odpoledne 1. října 1938, ředitelství opevňovacích prací
vydalo rozkaz okamžitě demontovat a evakuovat cenné zařízení, zbraně a munici. Dva
dny poté, 3. října, přišel rozkaz, který ukončoval veškeré stavební práce. Za deset dnů po
kapitulaci se mělo odstranit všechno, co se za více než 3 roky urychleně připravovalo.
Úkolem urychlené evakuace objektů bylo zabránit Němcům získat cenný materiál a
zbraně, které objekty opevnění ukrývaly.53
Po okupaci Československa nařídili nacisté vyrvat z těžkých pěchotních srubů
kanónové a kulometné střílny a především velmi ceněné pancéřové kopule, plechové
dveře a vše, co se dalo zužitkovat. Demoliční práce zadávali soukromým stavebním
firmám. Tento zabraný materiál odváželi a zpočátku používali na svých vlastních
pevnostech v Německu, později však především velmi kvalitní ocel např. z kopulí
používali na výrobu nových zbraní. Hitlerovou vyjádření k získaným pevnostem ve svých
vzpomínkách to dokumentoval nacistický představitel Albert Speer: ,,Všeobecný úžas
vzbudilo československé pohraniční opevnění. Při zkušební střelbě se k překvapení
odborníků zjistilo, že naše zbraně, které měly být proti opevnění nasazeny, neprokázaly
předvídaný účinek. Opevnění bylo překvapivě masivní, mimořádně dobře umístěné.
Dobytí by nás stálo mnoho krve. Nesmíme už nikdy připustit, aby Češi vystavěli novou
obrannou linii.“ 54
Němci využívali zabrané objekty také k testování svých zbraní. Jak uvádí, E.
Holub, dle vyjádření čs. generála pověřeného demilitarizací v prostoru Olomouc:
,,Dosažené výsledky byly slabé. Pevnosti velmi dobře odolávali i plným zásahům
dělostřelectva. Plné zásahy způsobily jen odprýsknutí betonu. Průrazy nebyly docíleny
nikde.“ Těžkého poškození objektů se Němcům dařilo až při umístění naloží vně objektů.
Nálože umístěné do uzavřeného prostoru měly větší účinek, avšak byly zdokumentovány
případy, kdy objekt jen „poskočil“ a dopadl zpět. Nejen k testování zbraní, ale i ke
cvičení vojáků wermachtu posloužila čs. stálá opevnění. Pravdou je, že
opevnění nebyla nikdy zcela dokončena, ale vystavěné úseky na severní Moravě a na
Náchodsku, Kralicku přiměly Hitlera změnit své původní plány útoku na
Československo. Lehké opevnění posloužilo jen minimálně, a to v Sudetech, kde občas 53 Srov. RUCKI, M. a kol:Opevněni IV. sboru, Opava 2007, s. 253. 54 Srov. Tamtéž, s. 265.
34
zastrašovalo sudetoněmecké teroristy, jež osádky pevností napadaly. Je velmi těžké
porovnat skutečnou obranou schopnost čs. opevnění, nebo ho srovnávat s jiným
evropským systémem . Zajímavosti je, že po záboru v Sudetech na začátku října 1938,
vojáci a osádka pevností po urychlené demontáži techniky značili tyto sruby bílými
kruhy, které malovali na fasádu objektu. Tyto kruhy značily, že objekty jsou zcela
neškodné, jelikož vojáci wehrmachtu je obsazovali s velkou opatrností a respektem.55
Význam, který vedení čs. armády přisuzovalo čs. opevnění, byl i po válce nadále
velký. Skutečností je, že již krátce v roce po válce v roce 1945 náčelník generálního štábu
odsouhlasil přípravy k opětovnému dokončení opevnění, budovaném v letech 1935-1938.
Dva roky poté, v roce 1947 byla přijata "Směrnice pro přípravu výstavby nového
československého opevnění". Plán měl být rozdělen na dvě etapy, s celkovým rozpočtem
zhruba 11 miliard korun. První etapa zahrnovala dovybavení těžkých
a lehkých objektů postavených do roku 1938, a dobudovaní obranné linie na jižní
Moravě. V druhé etapě byla naplánovaná výstavba stálého opevnění na Šumavě až po
Krušné hory a Krkonoše. V případě realizace tohoto plánu by byla celá severní, západní a
jižní hranice obklopena mohutnou železo-betonovou linií.
Počáteční modernizace některých objektů se sice realizovala, ale k plánovanému
dokončení a velkolepé výstavbě nových objektů nikdy nedošlo.56 Důvodů, proč
k dokončení stálého opevnění nedošlo, je mnoho, ale hlavním byla špatná hospodářská
a finanční situace v poválečném Československu a odhadnutí faktu, že opevněné pevnosti
nebudou klíčové v moderní válce. Pochopení faktu, že Německo by nás mohlo vojensky
ohrožovat nejdříve za 15-20 let, také sehrálo svou roli.
Opevňovací oddělení ženijního vojska se od roku 1946 zaměřilo převážně na
kontrolu těžkého a lehkého opevnění a zjištění aktuálního stavu, spojenou se zajištěním
dokumentace k jednotlivým objektům. Do konce roku 1946 se podařilo zdokumentovat
629 lehkých objektů vz. 36 a 5770 lehkých objektu vz. 37. a zhruba 260 těžkých
pevností.57
55 Srov. LAKOSIL, J., SVOBODA, T., ČERMÁK, L. Ukradené pevnost, Náchod 2007, s. 13. 56 Srov. MINAŘÍK, P.. Armada.vojenstvi.cz [online]. 2002, 13.04.2002 [cit. 2011-04-03]. Československá armáda. Dostupné z WWW: <http://armada.vojenstvi.cz/index.htm>. 57 Srov. MINAŘÍK, P. Armada.vojenstvi.cz [online]. 2002, 13.04.2002 [cit. 2011-04-03]. Československá armáda. Dostupné z WWW: <http://armada.vojenstvi.cz/index.htm>.
35
9. Návrh historické exkurze pro žáky 9. tříd základních škol a středních škol
Ostravské opevnění - (Bohumín, Darkovičky)
Zájmovým místem exkurze jsou vybrané objekty v linii opevnění na
severovýchodě Moravy, tvořící pás opevnění nedaleko hranice s Polskem. Prvním
vybraným objektem je bohumínské stále opevnění MO-S 5 "Na trati". Zde bude
prostřednictvím členů Klubu vojenské historie Bohumín, žákům umožněn přístup do
objektů, spojený s odborným výkladem. Ve druhé části je pro žáky připravena prohlídka
areálu čs. opevnění Hlučín – Darkovičky.
Cílem exkurze pro žáky 9. tříd základních škol a středních škol, je aktivní
vzdělávání, prostřednictvím návštěvy historického opevnění, vznikajícího v letech 1935-
1938. Pomocí vyškolených průvodců se žáci dozvědí informace o vybraných objektech
a okolnostech jejich vzniku. Žáci budou mít přímý kontakt s hmatatelným důkazem úsilí
jejich předků, bránit samostatnost v době první republiky. Dále se seznámí s historickým
pozadím československého opevnění: proč, jak, a kdy vznikalo. Žáci by si měli osvojit
základní důležité informace, které souvisí s budováním čs. opevnění,
a to nejen na této severovýchodní hranici. Exkurze je zaměřena na prohloubení povědomí
o čs. opevnění, budovaném před 2. světovou válkou.
9.1. Objekt MO-S 5 "Na trati"
První část exkurze je zaměřena na prohlídku jednoho z prvních objektů
budovaných v počátečních letech výstavby v roce 1935. Jedná se o pěchotní srub MO-S
5, neboli srub “Na trati“. Tento objekt se nachází v Novém Bohumíně, cca 12km od
Ostravy. Srub ležel atypicky přímo v železničním násypu, na železniční trati směrem
k polské hranici, dnes už koleje vystřídala hlavní silnice vedoucí k polským hranicím.
Tento atypický objekt tvoří v podstatě dvě pevnosti, které jsou propojeny podzemní
chodbou. Oba tyto pěchotní sruby stojí naproti sobě po stranách silnice. Úkolem srubu
“Na trati“ bylo střežit především železniční trať a také přilehlou hlavní silnici směrem
z Ostravy. Jedná se o pevnostní objekt, který je jedinou stavbou svého druhu v celém
pevnostním systému čs. opevnění. V 90. letech byl tento bohumínský objekt prohlášen
kulturní památkou.
36
Oba objekty od doby opuštění československou armádou v roce 1938, 58 chátraly
do nedávné doby. Nová rekonstrukce započala v roce 2000, kdy srub MO-S 5 zakoupilo
od armády město Bohumín. Právě město Bohumín sponzoruje,
a zároveň za symbolickou částku dlouhodobě pronajímá objekt klubu vojenské historie
Bohumín.
KVH Bohumín vznikl v roce 1999, založený jako příspěvková organizace. Mezi
jeho zakladateli můžeme najít vojenské nadšence, dobrovolníky, kteří na své náklady tyto
objekty se spravují a starají se o celkovou rekonstrukci objektu do původní podoby.
Otevřeno je od 1. dubna do 31. října o sobotách, nedělích a státních svátcích, od
14:00 do 18:00, po telefonické domluvě se lze domluvit na jakýkoli jiný den. Kontaktní
osoba: Ing. Pavel Bílek, tel: +420 604 148 470.59 Trasa k objektu, viz: mapa v příloze.
KVH Bohumín spravuje od roku 2002 i další pěchotní srub v bohumínském
úseku, jedná se o srub MO-S4 “Šedá vila;“, vzdálený od MO-S-5 necelé dva kilometry.
V tomto objektu se buduje expozice opevnění evropských armád a historie města
Bohumín.60Pěchotní srub však není součástí plánované exkurze po stálém opevnění.
Tab. č. 9 Technické údaje k objektu "Na trati"
název MO-S 5, "Na trati"
stavební podúsek
Bohumín, (MO – Moravská Ostrava)
odolnost III. stupeň
osádka 43 mužů, z toho 4 dělostřelečtí pozorovatelé
zbraně obě části jsou stejně vybaveny: 1 x protitankový kanón vz. 36 (sólo), 2
x těžký kulomet vz. 36 (sólo), a lehký obranný kulomet vz. 26
zbraně pod pancířem
pravá část: těžký kulomet
levá část: lehký kulomet vz. 37
betonáž 19-24 a 25-29. 7. 1936
objem betonu 4314 m3
Zdroj dat: TIEFTRUNK, Tomáš. Klub vojenské historie Bohumín [online]. 2007, 2011 [cit. 2011-03-12].
KVH Bohumín. Dostupné z WWW: <http://www.mos-5.wz.cz>.
58
Srov. DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935, Opava 1995, s. 32. 59Srov. Tamtéž, s. 15. 60 Srov. RUCKI, M. a kol:Opevněni IV. sboru, Opava 2007, s. 153.
37
9.2. Areál čs. opevnění Hlučín – Darkovičky
Po návštěvě bohumínského opevnění ,,Na trati“, následuje druhá část exkurze,
která se přesouvá do 17 kilometrů vzdálených Darkoviček na Hlučínsku. Systém
opevnění v Darkovičkách byl vybudován v letech 1936-1938, severně od města Hlučín.
Skupina pevnostních objektů náleží do ostravského úseku Moravská Ostrava (MO).
V historickém skanzenu čs. opevnění Darkovičky, se nachází čtyři hlavní objekty,
těžké pěchotní sruby MO-S 18 "Obora", MO-S 19 "Alej", MO-S 20 "Orel" a vložený
lehký objekt vz. 37 A-140. Kromě zmíněných objektů, lze absolvovat celou trasu podél
linie opevnění dlouhou 6,7 km, která vede od pěchotního srubu MO-S 16 „Rozcestí“,
přes další objekty lehkého a těžkého opevnění. Poté následuje vlastní areál těžkých
pěchotních srubu IV. třídy odolnosti a trasa je zakončena u srubu MO-S 24 „U Signálu“.
Unikátností čs. opevnění v Darkovičkách, je sled pěchotních srubů, z velké části
zcela rekonstruovaných, osazených novými kopulemi, střílnami, které nepostrádají
doplňkové protipěchotní a protitankové překážky viz. P. Kuchař (2007). Ústředním
objektem Areálu čs. opevnění v Hlučíně – Darkovičkách je oboustranný, dvoukřídlý
a dvojpodlažní, těžký pěchotní srub MO-S 19 ,,Alej“. Rekonstruovaný srub ,,Alej“, byl
znovu osazen dvěma zvony61 a kopuli pro spřažené kulomety vz. 37.
Pevnostní objekty v Darkovičkách jsou ukázkou různých druhů staveb pěchotních
srubů, které byly vybudovány v první polovině roku 1936, v rámci 3. stavebního úseku
ŽSV Hlučín. Palbou svých zbraní vytvářely přehradu v místech nedaleké československé
hranice. Zde především střežily hlavní silnice vedoucí z Hatě, Darkovic, Šilheřovic,
Darkoviček do Hlučína. Zajímavostí je, že právě tento úsek opevnění patřil k nejvíce
dokončeným, a tedy nejvíce bojeschopným opevněním.
Od roku 1992 je areál začleněn pod správu Slezského zemského muzea
a zaslouženě vybízí k častým výletům široké veřejnosti.62
Tab. č. 10 Areál čs. opevnění, vybrané objekty
objekt MO-S 18 MO-S 19 MO-S 20
krycí název ,,Obora“ ,,Alej“ ,,Orel“
odolnost II. III. IV.
betonáž 27.7-3.8. 1936 21.-27.8.1936 5.-11.12.1936
61
Poznámka: Zvony byly nedlouho po okupaci v r. 1939 vytrženy německými ženisty z těla opevnění. 62
Srov. KUCHAŘ. P. Areál čs. Opevnění Hlučín – Darkovičky, Náchod 2007, s. 1.
38
pevnost betonu 388 kg/cm2 420 kg/cm2 396 kg/cm2
kubatura v m3 1 193 1 993 2 856
sílastropu 200 cm 250 cm 350 cm
síla čelní stěny 225 cm 275 cm 350 cm
síla ostatních zdí 100 – 170 cm 125 – 200 cm 150 – 300 cm
odolnost zbraním ráže 24 cm 30,5 cm 42 cm
počet mužů osádky 24 36 38
munice pro kanóny 1 824 ks 3 648 ks 7 232 ks
munice pro kulomety 198 000 ks 475 200 ks 796 800 ks
výrobce pancéřových
kopulí
Škoda Plzeň Vítkovice Vítkovice, Škoda
Zdroj dat: KUCHAŘ, P. Areál čs. Opevnění Hlučín – Darkovičky, Náchod 2007.
39
10. Závěr
Tato bakalářská práce není odborně historické, ani technické dílo, není ani zcela
kritická, jež by hodnotila všechny aspekty výstavby, technických specifik, zbraňových
a dalších systémů, provázející ČS opevnění třicátých let 20. stol. Snahou této práce bylo
zachytit podstatná fakta týkající se ČS opevnění, nezabíhající do přílišných detailů.
Čtenáři má především dát odpovědi na základní otázky: proč, jak, kde opevnění vznikalo.
Záměrně se zde nehovoří o technických detailech všeobecně používaných systémů, jež
byly podrobně popsány v jiných publikacích např. od V. Kupky (2002).
Shrnující informace se čtenář dozví i o Ostravském úseku, který je zaměřen na
oblast Hlučínska. Uvedené informace týkající se Ostravska vycházejí především ze
dvou publikací, od J. Durčáka (1995) a také od P. Kuchaře (2007). Pomocnou rukou při
tvorbě práce byl i Klub vojenské historie Bohumín, který mi dal možnost, nahlédnout do
jimi spravovaných objektů.
Celá tato severomoravská linie patřila mezi jednu z nejdokončenějších.
Strategická cennost této průmyslové oblasti byla vysoká a vojenští projektanti si to velmi
dobře uvědomovali. Proto je úsek od Bohumína po Háj ve Slezsku jeden z nehustěji
opevněných.63 Právě v tomto zkoumaném bohumínském úseku byly vybetonovány první
objekty opevnění.
Část této práce je věnována pedagogickému návrhu exkurze, po vybraných
objektech, naléžící do zkoumaného úseku ,,Moravská Ostrava“. Pedagogům – čtenářům,
tento plán exkurze poskytuje především možnost praktické návštěvy po opevnění, které
jsou pro žáky přínosným zdrojem informací. Exkurze je zaměřena na žáky základních
a středních škol, avšak může být i návodem k individuálnímu poznávacímu výletu.
Součástí návrhu, je i podrobná mapka příjezdu k jednotlivým objektům.Žáci
prostřednictvím této exkurze získají částečný obraz o systému opevnění a seznámí je se
specifiky, jak bohumínského objektu MO-S4 "Na trati", tak s Areálem čs. opevnění
v Hlučíně – Darkovičkách.
Nezasvěcený čtenář této práce by si měl udělat názor o obrovském úsilí,
statečnosti a odhodlanosti našich předků bránit svoju vlast. Československé opevnění
nebylo určitě nedobytné, některé publikace, které opevnění legendarizují, nemají zcela
pravdu. Opevnění bylo jen jednou z mnoha částí československé obrany, i když nutno
63
Srov. DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935, Opava 1995, s. 4.
40
říct, že podstatnou. Stovky těžkých objektů a přes 10 000 lehkých, vybudovaných na
našem území, by při využití, zcela určitě způsobily hitlerovskému Německu velké ztráty.
Mnoho otázek spojených s opevněním ani nelze zcela objektivně zodpovědět. Jak
by dopadl osud Československa, kdyby nevydalo hranice? Proč došlo ke skutečnému
vypovězení spojenecké smlouvy? Na tyto a další otázky si musí udělat názor každý sám,
jelikož avšak optika tehdejších československých politiků byla plná obav o českou
budoucnost v případě války s Německem.
Pro odstoupení pohraničí tehdy hovořila jasně vojenská převaha Německa,
s pravděpodobnou partyzánskou podporou sudetských němců, stejně tak, pro odstoupení
hovoří, zřeknutí se spojenecké spolupráce ze strany Francie. Pravdou je, že jen několik
úseků bylo zcela vybavených a připravených plně k boji. V původním plánu bylo
vystavět 15 dělostřeleckých tvrzí, nakonec bylo dokončeno 5, a z plánovaných 15 463
objektů lehkého opevnění bylo postaveno zhruba 10 000 pevnůstek.64 Československé
lehké opevnění bylo využito jen minimálně. Jen ojediněle vedli českoslovenští vojáci ze
střílen lehkého opevnění úspěšnou kulometnou palbu na sudetoněmecké a maďarské
teroristy.65
Celková válečná hodnota československé armády dělala německým válečným
generálům nemalé vrásky, to ostatně nakonec potvrdili samotní němečtí vojáci, po
okupaci v roce 1938. Každý rok budování pevností navíc by znamenal velký problém pro
Němce a možná, že by osudové rozhodnutí prezidenta dr. Edvarda Beneše bylo zcela
jiné.
Do naprosté dokonalosti chybělo čs. opevnění ještě mnoho, ale odevzdat je bez
sebemenšího odporu, zanechalo dle mého na české národní hrdosti hluboké šrámy.
Částečná ztráta národní hrdosti a odhodlání bojovat, korespondovalo s těmito událostmi
i v osudových letech 1948 i 1968. Z dnešního pohledu se velmi lehce hodnotí. Výsledek
2. světové války, který jasně hovoří proti opevnění, viz. příklad Belgické tzv.,,nedobytné“
pevnosti Eben – Emael, jež byla dobyta výsadkem 55ti německých vojáků, po dvou
dnech.
Závěrem, stále platí pravdivý výrok, že historie se neptá, co by se stalo, kdyby..
64 Srov. KUPKA, V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 303 65
. MACOUN, Jiří. Československé pevnosti, 1. vyd. Brno 2005. 88 s.
41
11. Literatura a elektronické zdroje
Literatura
1. HOLUB, Ota. Zrazené pevnosti. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1982. 283 s.
2. ARON, Lubomír. Československé opevnění. 1935 – 1938, 1.vyd. Náchod 1998.
3. MACOUN, Jiří. Československé pevnosti, 1. vyd. Brno 2005. 96 s.
ISBN 80-251-0601-2.
4. STEHLÍK, Eduard: Lexikon těžkých objektů československého opevnění z let 1935 –
1938, Praha 2001.
5. DURČÁK, Josef. Opevňování Ostravska: v letech 1935 až 1938. 1.vyd. Opava: AVE,
1995. 90 s. ISBN 80-900061-6-7.
6. KUPKA, V., ČTVERÁK, V., DURDÍK, T., LUTIVSKÝ, M., STEHLÍK, E. Pevnosti a
opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, 303 s.
ISBN 80-7277-096-9.
7. TROJAN, Emil. Betonová hranice II. Československé pohraniční opevnění 1935-
1938, Ústí nad Orlicí 2001. 177 s. ISBN 80-86042-05-7.
8. TROJAN, Emil. Betonová hranice III. Československé pohraniční opevnění1935- 1938, Ústí nad Orlicí 2002. 172 s. ISBN 80-86042-5.
9. TROJAN, Emil. Betonová hranice VI. Československé pohraniční opevnění. 1935- 1938, 1. vyd.Ústí nad Orlicí 2005. 144 str. - ISBN: 80-86845-2
10. KUCHAŘ, Petr. Areál čs. opevnění Hlučín-Darkovičky. Historie a současnost. 1.vyd.
Náchod : [s.n.], 2007. 32 s. ISBN 978-80-239-9328-8.
Elektronické zdroje
1. SZMO [online]. 2002, 2011 [cit. 2011-04-08]. Slezské zemské muzeum. Dostupné
z WWW: <http://www.szmo.cz/rubrika/43/expozicni-arealy/areal-cs-opevneni-
hlucin-darkovicky/expozice.html>.
42
2. BAROŠ, V. Vojenstvi.cz [online]. 2001, 2001 [cit. 2011-04-08]. Československé opevnění. Dostupné z WWW: <http://opevneni.vojenstvi.cz/oblasti/ostravsko/linie.htm>.
3. ČERMÁK, Ladislav. Bunkry.cz [online]. 2001, 2009 [cit. 2011-04-08]. Internetové stránky o československém opevnění z let 1935-38 . Dostupné z WWW: < http://www.bunkry.cz/clanek.aspx?id=1198>.
4. TIEFTRUNK, Tomáš. Klub vojenské historie Bohumín [online]. 2007, 2011 [cit.
2011-03-12]. KVH Bohumín. Dostupné z WWW: <http://www.mos-5.wz.cz>. 5. DOSEDLA, J. . Československé opevnění [online]. 2003, 2011 [cit. 2011-04-08].
Military. Dostupné z WWW: <http://www.military.cz/opevneni/lo.html>.
43
12. Přílohy
Mapa č. 1: trasa do objektu "Na trati" v Bohumíně Zdroj: převzato a upraveno z: www.mapy.cz
Mapa č. 2: Trasa z opevnění "Na trati" do Areálu čs. opevnění v Darkovičkách, Zdroj: převzato upraveno z: www.mapy.cz
44
Obr. č 1: Tvrzový pěchotní srub MO-S 20 Orel, Areál čs. opevnění Darkovičky
Foto: J. Zvonař, 12. 3. 2011
Obr. č. 2: MO-S 19 Alej, Areál čs. opevnění Darkovičky Foto: J. Zvonař, 12. 3. 2011
45
Obr. č. 3: Protitankový zátaras tzv. „ježek“, v pozadí MO-S 19 Alej, Areál čs. opevnění Darkovičky
Foto: J. Zvonař, 12. 3. 2011
Obr. č. 4: 4 cm pevnostní kanón vz. 36, MO-S 5 ,,Na trati“, Bohumín Foto: J. Zvonař, 3. 4. 2011
46
Obr. č. 5: Diesel-agregát Slávia, MO-S 5 ,,Na trati“, Bohumín
Foto: J. Zvonař, 3. 4. 2011
Obr. č. 6: Čelní pohled, MO-S 5 ,,Na trati“, Bohumín
Foto: J. Zvonař, 3. 4. 2011
47
ANOTACE
Jméno a příjmení: Jan Zvonař
Katedra: Katedra společenských věd
Vedoucí práce: Mgr. Antonín STANĚK, Ph.D.
Rok obhajoby: 2011
Název práce: Ostravsko - Hlučínské opevnění (1935-1938)
Název v angličtině:
Fortification of Ostrava and Hlučín (1935-1938)
Anotace práce: Tato práce si klade za cíl popsat československé opevnění budované v letech 1935-1938, se zaměřením na severovýchodní část státu. Úkolem práce je popsat důvody a průběh výstavby opevnění v úseku Moravská Ostrava.
Klí čová slova: Československé, opevnění, 1935-1938, Morava
Anotace v angličtině: This work will describe the Czechoslovak fortifications built in the years 1935-1938, focusing on the northeastern part of state. Task of work is describes the reasons and process of construction of fortifications in the section Moravian Ostrava.
Klí čová slova v angličtině:
Czechoslovak, fortifications, 1935-1938, Moravian
48
Přílohy vázané v práci:
mapy, tabulky
Rozsah práce: 47 stran
Jazyk práce: CZ