Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Básník / román o Ivanu Blatném

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 9 4 6 1 6

Básník // román o Ivanu Blatném

Martin Reiner

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 9 4 6 1 6

© Martin Reiner, 2014© Torst, 2014Photo © Vilém Reichmann, 1941Photo © Wilfried Bauer, 1981ISBN 978-80-7215-472-2 (váz.)ISBN 978-80-7215-651-1 (e-book)

Štěpánce Rackové in memoriam

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 9 4 6 1 6

Všechny postavy v této knize jsou skutečné a případná podobnost s tím, jaké doopravdy byly, je šťastným naplněním záměru. Ne všechno, co říkají a dělají, se prokazatelně stalo, ale stát se to přinejmenším mohlo.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 9 4 6 1 6

9

Prolog

V roce 1982 vychází v exilovém nakladatelství ’68 Publishers Slovník českých spisovatelů, který vznikl o tři roky dříve v teh-dejší Československé socialistické republice zásluhou skupinky vzdělaných disidentů. Slovník má pět set třicet sedm stran a ob-sahuje téměř výlučně jména lidí, kteří tou dobou v malé zemi uprostřed Evropy nesměli publikovat.

V Československu byl pochopitelně zakázaný i tento slovník „zakázaných“ spisovatelů, a tak lidí, kteří se díky němu dozvě-děli o existenci Ivana Blatného, nebylo mnoho.

Ivan Blatný21. 12. 1919Básník, překladatelSyn prozaika a dramatika Lva Blatného (1894–1930). Po vystudová-ní klasického gymnázia v Brně r. 1938 začal B. studovat na brněn-ské filozofické fakultě. Po uzavření vysokých škol r. 1939 pracoval do konce války v obchodě s optikou. Po válce se věnoval literární tvor-bě. V r. 1946 obdržel cenu v Květnové literární soutěži a byl členem Syndikátu českých spisovatelů. R. 1948 byl na stipendijním pobytu ve Velké Británii; v březnu 1948 se rozhodl trvale zůstat v cizině. V l. 1952–54 byl spolupracovníkem Svobodné Evropy. První verše otiskoval od r. 1938. Publikoval ve Studentském časopise, Listech pro umění a kritiku, Mladé kultuře, Kritickém měsíčníku, Pano-ramě, Českém slově, Akordu, Čteme, Programu D, Národní práci, Lidových novinách, Volných směrech, Rovnosti, Životě, Svobodných novinách, Bloku, Listu, Listech (po r. 1945) aj. V exilu publikoval velmi sporadicky. Je zastoupen v antologii exilové poezie Neviditel-ný domov (Paris 1954). V r. 1969 byl v nakladatelství Československý spisovatel připravován výbor z B. díla, vydání bylo zakázáno.

Bibliografie: Paní Jitřenka (1940), Melancholické procházky (1941), Tento večer (1945), Na kopané (1946), Jedna, dvě, tři, čtyři, pět (1947), Hledání přítomného času (1947), Stará bydliště (1979, vý-bor uspořádal a doslov napsal Antonín Brousek).

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 9 4 6 1 6

10

Vydavatel Josef Škvorecký Blatného v mládí obdivoval…Několik let předtím, než Slovník vyšel, obdržel dopis od zdra-

votní sestry z anglického Ipswiche. Ta ve svém listu opatrně naznačuje, že má k dispozici nové texty „básníka, kterého by mohl znát“.

„Myslel jsem si, že Blatný dávno nežije,“ odepíše jí autor le-gendárních Zbabělců.

Když pak v srpnu 1990 Ivan Blatný v Anglii skutečně zemře, nejsou už v jeho vlasti žádní zakázaní spisovatelé. Těch pár řádků z nedostupné publikace je ale pořád ještě vším, co se o někdejší mladé hvězdě české poezie ví.

V následujících dvaceti letech přinese zájem o básníkův nevšední osud nové informace a také Blatného poezie se vrátí do knihoven. Když si v roce 2010 zadáte heslo Ivan Blatný do internetového vyhledávače, nabídne vám nejvýše postavená Wikipedie toto:

Ivan BlatnýByl synem českého literáta Lva Blatného. S rodiči poměrně hodně cestoval. Jeho otec však roku 1930 zemřel (básníkovi bylo tehdy teprve 11 let) a po necelých třech letech mu zemřela i matka. Poté se o něj starala jeho babička. Literárním patronem mu byl Vítězslav Nezval.

V roce 1928 se zúčastnil literární soutěže v Lidových novinách. Vystudoval gymnázium, a přestože studoval s obtížemi, byl redak-torem Studentského časopisu, kde získal 1. místo v soutěži o báseň roku. Brzy po dokončení gymnázia začal studovat Filozofickou fa-kultu Masarykovy univerzity v Brně, obor čeština–němčina (ještě ovládal esperanto). Po uzavření vysokých škol vedl po dědovi zdě-děný podnik s optikou, který ho zcela živil až do jeho odchodu do exilu. V této době také přispíval do několika literárních časo-pisů. Svou prvotinu, básnickou sbírku Paní Jitřenka, vydal v roce 1940. O rok později vydal sbírku Melancholické procházky, která zvítězila v celonárodní soutěži.

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

11

Po osvobození vstoupil do KSČ. Roku 1948 byl vyslán místo Jana Čepa, který byl komunistickým vedením pokládán za nespo-lehlivého, jako člen tříčlenné oficiální delegace Syndikátu česko-slovenských spisovatelů do Londýna, odkud se již nevrátil — ještě téhož večera v BBC oznámil, že se domů do Čech nevrátí. V čes-kém vysílání londýnského rozhlasu promluvil o potlačování kul-tury a svobody tvorby v Československu. V Anglii požádal o politický azyl, poštou vrátil průkaz KSČ i Syndikátu československých spiso-vatelů. V Československu byl označen za zrádce, zbaven majetku a občanských práv a stal se zakázaným básníkem.

Ivan Blatný život v exilu nesl velmi těžce, zhoršila se mu jeho psychická choroba, stihomam, obával se, že ho chce unést KGB. Nebyl zvyklý pracovat, neuměl ani anglicky. Určitou dobu ale spo-lupracoval s BBC a Svobodnou Evropou — pořizoval překlady.

V roce 1954 byl trvale umístěn v psychiatrické léčebně (Clay-bury Hospital v Essexu, 1967 ústav v Ipswichi, 1984 Clacton-on- -Sea, kde zemřel) s diagnózou paranoidní schizofrenie. Roku 1977 se seznámil se zdravotní sestrou Frances Meachamovou, která poslala jeho tvorbu do Kanady do nakladatelství ’68 Publish-ers Josefa Škvoreckého a Zdeny Salivarové, kde vyšel výbor jeho tvorby pod jménem Stará bydliště. Vydání této sbírky Ivana Blat-ného velmi povzbudilo, začal pracovat na další sbírce (Pomocná škola Bixley).

V roce 1990 poslal Václavu Havlovi děkovný dopis.Zemřel na rozedmu plic, jeho popel byl v roce 1991 převezen

do Brna, kde je pohřben.

Lidský život se — jak vidno — dá zredukovat na pár klíčo-vých informací.

Proto i čtyřbodová osa Blatného života (ztráta rodičů → emi-grace → život v blázinci → příchod Frances Meacham) vypadá jako postačující plán dramatického a přitom dojemného pří-běhu. Je to jen náčrtek, skica, ale její znalost prohloubí zážitek čtenáře, který se pustí do Blatného veršů.

Všemi milovaný, všemi zatracený. Zakázaný, opuštěný, šílený.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 9 4 6 1 6

12

Jeden z největších talentů české poezie umírá sám v cizí zemi, ale skrze své verše se nakonec vrací tam, kde už smí být básnickým prorokem…

Tato kniha uvedené klišé nepopírá; její autor si ovšem li-buje v detailech, které pozvedají lidský život nad úroveň slov-níkového hesla.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 9 4 6 1 6

Brno

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 9 4 6 1 6

Rodina

Říkají dětství… Proč jen bože,proč v jeho mukách vidí ráj?Zahrada dětí? Cože, cožetu chcete zahrát na šalmaj?Bezmocné obavy ve tmě v tichu,kdy jenom kletby, kletby mstídospělých lidí krutou pýchua strašný pocit malosti,ó dětství, to je tvoje příchuť,to malé já, z nějž nelze ven,to malé já malinkých hříchů,z kterých jsi býval poděšen…

Ivan Blatný, 1936–39

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 9 4 6 1 6

17

V roce 1912 nastupuje osmnáctiletý Lev Blatný na Karlo-vu univerzitu, vlastním nákladem vydává básnickou prvotinu Vzkazuji a ve stejném roce píše první dopisy pozdější matce Ivana Blatného, tehdy šestnáctileté Zdeně Klíčníkové.

Jsou to zajímavé listy.I když vezmeme v potaz dobovou kurtoazii a smícháme ji

s představou sečtělého, ale nezkušeného básníka, vychází nám psychologický profil mladého flagelanta, ne-li masochisty.

Náruživé, vyznavačské řádky se téměř dva roky podobají jako vejce vejci. Řada jich je, hlavně zpočátku, psána ve verších. On touží a miluje. Ona odmítá:

„… Déšť, který před chvílí stříkal do světnice otevřeným ok-nem, přestal. A já si umiňuji, že budu v životě k jiným a hlavně k sobě tak tvrdým, jakous Ty byla ke mně. Amen. Pozdravuji Tě silně a vřele. Lev.“

Ví, že svými nezkrocenými tužbami nesmí vyvolenou dívku obtěžovat, ví, jak je sobecké psát pořád jen o sobě, dělá to však znovu a znovu. Plačtivě, chvílemi dokonce vyčítavě; vzápětí vše ironicky shazuje, prosí za odpuštění. Jelikož Zdenčiny dopisy z té doby nemáme, nezbývá než Lvovi uvěřit, že je skutečně od-mítán, respektive je mu přivolen status kamaráda.

V jiném milostném listu — to už se píše rok 1914 — se Lev Zdenu přece jen pokouší dohnat k „vysvětlení“, proč ho nemá ráda, aby se hned v příštím dopise zase bičoval, „stál-li on za takovou bolestnou a trapnou úvahu a zda mu ona dokáže odpustit“.

Ale nakonec se dočká.V lednu 1915 se Zdena Klíčníková a Lev Blatný trochu ne-

čekaně zasnoubí; jak zásnuby vypadaly, připomíná Lev Zdence ve „výročním“ dopise o tři roky později:

„Byl to zvláštní den, tolik dětské romantiky měli jsme oba v duši. Romantiky, v níž byla krása i touha, i trocha bolesti. Ne-bylo to blažené zasnubování dvou srdcí proniknutých jedinou

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 9 4 6 1 6

18

láskou. Vždyť jsme měli takové podmínky — při zasnubování! Bylo v tom cosi krutého, jako při nerovném sňatku „z rozumu“ u vdovce s holčičkou. A u Tebe — cosi chladného, zase rozu-mářského. Zbyla Ti nedotknutelná touha, čekání toho pravého muže, kterému budeš náležet aspoň svou krásou tělesnou, svou vášní. Uvěříme tomu kdy? A potom se stal zázrak. Našla’s svého muže v tom, s nímž ses zasnoubila jen na polovici…“

Než se však ten zázrak stal, musel Lev narukovat.Naštěstí do jiných míst, než kde umírají statisíce podobně

mladých hochů v děsivých řežích. Většinu času tráví nekoneč-nými přesuny mezi Tyrolskem, Haličí, Bukovinou, Sedmihrad-skem a Albánií. Když nepochoduje, muzicíruje. Pomáhá udržet morálku vojska.

Svou nejdůležitější bitvu vybojuje už 21. července 1915 v ra-kouském Innsbrucku, kde mu po sérii vyšetření přiznají lehký zánět pravého plicního hrotu a následně též status minder­tauglich (méně způsobilého) vojáka, který může být připuštěn pouze zum leichten Dienst čili k lehké službě.

Že se k tomuto rozhodujícímu střetnutí chystal svědomitě, dokládá list ze 7. června:

„Jak jsem Ti psal, zítra jdu k marodvisitě… Přišel jsem teď z hostince Kirchbrünn. Tu mají takové speciality amolety. Jedna za 1 korunu. Dal jsem si jednu vřelou, na to 3 piva a asi 15 ci-garet, které ještě dokouřím — ono mně to bude dělat dobře… Hned Ti napíšu, jak to zítra dopadlo.“

Dopadlo to dobře… „A kdybys chtěla vědět, jak vypadám, před-stav si člověka vyhublého, osmahlého a zarostlého. Zarostlý jsem kupodivu černě, ač jindy šedě… Říkají mně tu někteří Kristus.“

První světová válka proměnila dosavadní představy o možné míře utrpení a průmyslového vraždění. Na Sommě — v nejkr-vavější bitvě celé války — masakrují německé kulomety britské

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

19

vojáky, kteří se kvůli „nepřesným informacím“ blíží k nepřá-telským zákopům lehkým vycházkovým krokem. Během jed-noho dne napočítá britská armáda 20 000 mrtvých a 40 000 raněných. Po čtyřech měsících bojů postoupí spojenecká voj-ska o třináct kilometrů. Konečný účet je ohromující: 615 000 padlých, převážně britských vojáků na straně Dohody, a k tomu půl milionu Němců.

Utrpení Lva Blatného je poněkud jiného řádu:„Burácí to tu v horách divoce, déšť se leje a blesky křižují.

Před chvílí zvonily všechny zvony, nevím proč — a já jsem mys-lel, že se zblázním. Představ si jen na malém fleku asi 10 kos-telů a v každém 5–10 zvonů a teď to spustí. Ano, v dálce ně-kde to může být fajn, protože štimuňk to má… ale když sedíš skoro v tom… to je k zbláznění… A to očkování teď zatraceně píchá!“

Když konečně dojde i na první válečné zranění, vypadá to takhle:

„Dnes Ti píšu nešikovně. Totiž: mám tužku jen ve dvou prs-tech. Ukazováček jsem si rozřízl o hranu krabičky pro pastu na boty. Krev se mi řinula kapitálně. A zrovna dnes, kdy se musím přichystat na cestu do Innsbrucku. Nevím, budu-li se moci oholit.“

Jelikož válečná pošta chodí nepravidelně — Lev si v jednom dopise stěžuje s významnou zámlkou, že mu dopis z Brna došel tři dny po odeslání! —, vyvstane potřeba dosadit do vzájemné korespondence určitý řád. Aby bylo jasné, zda se nějaká pošta neztratila a na co vlastně odpovídat, začnou Lev i Zdena dávat dopisům jména —

Dante, Jerusalem, Fejfara, Ikaros, Hannover, Fakír, Chimé­ra, Opium, Beethoven, Caesar, Klíč, Eufrat, Chachar, Jaspis,

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 1 9 4 6 1 6