souhra s vodou

SOUHRA S VODOU 2. 9. 2011


K plavání by si nejraději přál studenou vodu, vítr a déšť. Hrozí se teplé vody jižních moří. K jeho největším úspěchům patří rekordní přeplavání kanálu La Manche, vítězství v závodu z ostrova Capri do Neapole, nebo účast při premiéře dálkového plavání na olympijských hrách v Pekingu.

Mým dnešním hostem je Rostislav Vítek, jeden z nejlepších dálkových plavců.

Rostislav Vítekdálkový plavec

Jan Hanák


Co Vás k plavání dovedlo?Byla to má maminka. Tatínek mě vedl k hokeji. Plavání se jevilo jako nejzdravější způsob sportu.

Vy jste se přesto rozhodl plavat nejen v bazénu, ale i v mořích. Tam člověk není zcela chráněn?To je pravda, ale to jsem se dozvěděl až postupem času.

V kolika letech jste vstoupil do plavání?Když jsem vstoupil do dálkového plaveckého sportu, bylo mi 14 let. Tam jsem zažil první malý úspěch. Tehdy jsem nechápal, jak může někdo plavat tak dlouhé vzdálenosti.

Ale udělal jste to?Udělal a vyšlo to napoprvé. Ze začátku jsem z toho byl velmi unavený.

To byla asi dobrá motivace, když Vám to napoprvé vyšlo?Byla to motivace, chtěl jsem se propracovat dál. Jednoho dne se dálkové plavání objevilo i na olympijských hrách. To je sen každého sportovce se tam kvalifi-kovat. Nedoufal jsem, že bych se tam někdy dostal. Ale stalo se.

Vy jste na premiéře v Pekingu byl, jaké to bylo?Bylo to perfektní. Byl jsem již v po-kročilém věku. Říkal jsem si, že v dálkovém plavání se dá plavat i v pokročilém věku. Díky tomu jsem se dostal až na olympijské hry.

Má kvalifikace tam byl malý zázrak.

Někdy se říká, že vytrvalost je ve vyšším věku výhodou. Čím je to způsobeno?Podle mě je to tréninkem, který se sbírá trénováním celou řadu let. Vytrvalost se prohlubuje, zkušenosti se sbírají. Člověk více poznává své tělo. V tom tkví úspěšnost sportu.

Vy jste začínal s plaváním v bazénu. Bavilo Vás to? Abych řekl pravdu, bavilo mě to asi do 10 let věku. Poté jsem v tom hledal samá negativa. Bylo to stále od stěny ke stěně, žádné zážitky.

Kolik bazénů jste uplaval každý den? V žákovské kategorii asi 12 km za den.

To je kolik délek bazénu?V 25 km bazénu má 1 kilometr 40 bazénů.

To je hodněkrát tam a zpět. Ano, je to do zblbnutí.

Když jste se rozhodl plavat dálkově, bylo to proto, že Vás toto nebavilo?Hledal jsem změnu ze stereotypu. Dálky mě lákaly od mala. V bazéno-vých disciplínách jsou nejdelší tratě 1500 m, což mě neuspokojovalo. Proto jsem se rozhodl pro dálkové plavání, kde se plave 5 km a 25 km.

Jaký byl Váš první zážitek? Kde jste plaval dálkově poprvé?


Poprvé to bylo na Slapech. Voda byla velmi studená. Nevěděl jsem, kam mám plavat. Plaval jsem v davu lidí a probojoval jsem se na 3. místo na Mistrovství ČR. Měl jsem velkou radost. Našel jsem tam něco, co jsem hledal. To mi otevřelo oči.

Když plavete na Slapech a podíváte se dolů, nevidíte čáru bazénu. Když plavete sám, je to stále jiné?Tam si člověk hledá svoji cestu. Mně to přijde jako přirozenější způsob. V bazéně si připadá jako v akváriu, plaveme podél čáry. Na otevřené vodě si to hlídám sám. Je to dost rozmani-té. Pro mě to byl nejpřirozenější způsob plavání. Sám se rozhodujete, sám určujete, jak budete plavat.

Jaké faktory ovlivní Vaše rozhodování?Řeší se tam spousta věcí, např. jestli fouká vítr, jak studená je voda, jak adaptabilní je tělo na vodu. Teploty našich vod jsou nižší než na

evropských soutěžích. Pro mě to byla časem i výhoda. Je důležité se naučit dýchat, pozorovat, kam člověk plave, neztrácet trasu. Nyní se věnuji pouze rychlosti. Tehdy mě nešlo jen o vítězství, snažil jsem se poznat sám sebe, jak se mé tělo chová v různých podmínkách.

Vy jste plaval na Prýglu, na brněn-ské přehradě. Ale pocházíte z Příbrami. Jak jste se sem dostal? Hlásil jsem se sem kdysi na vojenskou službu. Chtěl jsem jít do Dukly. Nepřijali mě. Nakonec jsem skončil v Příbrami, sloužil jsem vojenskou službu. Po vojně jsem přemýšlel, co dál.Znovu mě lákalo plavání. To mě dohnalo do Brna, za trenérem Tobiášem. Zde se staly veškeré mé úspěchy i neúspěchy.

Většina lidí, která zná moře, zná moře typu Jadran. Vy jste plaval třeba přes La Manche.Já tamtudy plul trajektem.


Viděl jsem obrovské vlny. Jaká byla Vaše plavba?Byla poměrně náročná. Jednalo se o 32 kilometrů dlouhou trajektorii. Počasí mi příliš nepřálo. Byla celkem zima, voda měla asi 16 stupňů. Bylo třeba se otužovat a to já jsem podce-nil. První 4 hodiny mi byla zima. Udr-žoval jsem rychlost a snažil se na to nemyslet. Vlny nebyly až tak veliké.

Vy jste plaval kterým směrem? Nyní se plave z Anglie do Francie. Proč ne naopak?Naopak se plavalo kdysi. Jsou tam opačné proudy a více to plavcům pomáhalo. Proto se rozhodlo, že se bude plavat pouze z Anglie do Francie, pro stejné podmínky.

Vám to trvalo jak dlouho?7 hodin 16 minut 25 vteřin.

To je dlouhá doba. Jste schopný u toho jíst, pít, nebo jiné věci?To je druhá věc závodu nebo přeplavby. Je důležité se pravidelně občerstvovat. Každých 10 – 15 minut jsem měl občerstvení.

Vy neplavete jen v moři, ale i v řekách. Dočetl jsem se, že Vás okusovaly i piraně. Co to bylo za akci? To byl Světový pohár, který se plave v Argentině. Začíná se tak celý Světový pohár v Jižní Ameri-ce, v lednu-únoru. Plave se to po proudu řeky. První trasa má 57 km, je to pěkný závod.

Jak pěkný?Závod je velmi rozmanitý. Jinde na světě se toto nezažije. Voda byla špinavá, že nebylo vidět 1 cm pod vodou. Snažil jsem se nemys-let na to, že by mě mohl uštknout had nebo kousnout nějaká ryba.

Ale to se stalo, ne?Stalo se to, když jsem tam byl první rok. Bylo to na 8. hodině závodu. Vnímal jsem to jinak než normální člověk. Rybu jsem vzal, vytrhl z nohy a odhodil. Byl jsem dost oblblý závodem, bylo mi jedno, co se stane.

Tohle v bazéně nezažijete?To určitě ne. Dálkové plavání má i


další rozměr. Říká se mu maratonské plavání. Je to odvozené od slavného běhu. Letos to bude 2501 roků, kdy běžec utíkal z Marathonu do Atén, aby oznámil, že aténská vojska zvítězila nad Peršany. Na konci běhu zemřel.

To souvisí s tím vyčerpáním. Možná již příliš nevnímal to nebezpečí?To se mi přihodilo na spoustě maratonech, když jsem neodhadl své možnosti. Párkrát se mi stalo, že mě tahali z vody. Nevím, co by se stalo, kdyby tam okolo nebyly lodě. Člověk občas neodhadne, co vydrží. 10hodinové závody se neplavou každý den. Plavání je dost náročné na odpor a sílu celého těla.

Ve Vašem životě se píše o úspěších, ale moc se tam nepíše o situacích, kdy jste si sáhl na dno. Kdy to bylo?

Každý rok se mi stane, že si sáhnu na dno. Jsem rád, že doplavu do cíle. Párkrát mi došlo pití při závodě na 25 km. Do cíle mi zbývalo 5 km a nebylo, co pít. Ve vodě dochází zásoby velmi rychle. Vyčerpané tělo velmi rychle chladne. Člověk si snaží zachovat chladnou hlavu a doplavat do cíle, ale musí bojovat. Mně se to stalo v roce 2001 při Mistrovství světa v Japonsku. Měl jsem co dělat, abych do cíle doplaval. Naštěstí mi přály vlny. Hodinu jsem ležel na pláži a místní mě téměř začali oživovat.

Vy už patříte mezi vrcholové sportovce seniory. Kam to chcete dotáhnout? Plavat možná budu celý život. Mé tělo si na to zvyklo natolik, že to potřebu-je. Po profesionální stránce se to blíží ke konci. Přemýšlím, co bude dál. Mým hlavním cílem je kvalifikovat se na olympiádu do Londýna. Tím bych chtěl profesionální dráhu ukončit.

Vy se můžete kvalifikovat letos v Šang-haji, nebo příští rok v Portugalsku. Máme pouze 2 kvalifikace, dělané pro 25 lidí. Je to dost omezený počet. Na MS startuje obvykle 60 – 70 plavců. První kvalifikace je pro prvních deset nejlepších, druhá je pro patnáct.

Olympijská disciplína je na 10 km, tam docela jde o rychlost?Tato trať se plave většinou pohroma-dě.Plavci bojují až v závěru. Taktika tam není žádná.


Je to na trati 2,5 km okruhu.

Když dovršíte olympiádu v Londýně, co bude dál?Plavání bych se chtěl věnovat po stránce trenérství. Chtěl bych předat své zkušenosti mladším. Plavání u nás není na takové úrovni jako třeba v USA, Austrálii. Stále se máme co učit.

Je to Vaše vize, nebo se již něco rýsuje?Nějaké nabídky jsem již zaznamenal po olympiádě v Pekingu. Pozdržel jsem je.

Vy jste ženatý, máte rodinu, děti. Chtěl byste dětem předávat lásku k plavání?Každý rodič by chtěl své dítě naučit plavat, aby se neutopilo na rybníce. Základy určitě budu chtít předat. Mé děti se vody nebojí, mají ji rády. Zda budu své soutěžní dovednosti předávat mým dětem, to je ve hvězdách. Hlavní rozhodnutí nechám na nich.

Nejedná se pouze o téma plavání, ale i o různé zážitky, které můžete dětem předat?Bude to určitě vytrvalost a píle, které bych jim mohl předat.

Co Vám to dalo nejvíc?Dává mi to sílu do různých okamžiků, které se dějí v normálním životě. Vždy nastanou nějaké problémy. V kritických okamžicích si vzpomenu

na své nejtěžší závody, které jsem pro-žíval např. v Jižní Americe. Vždy jsem si říkal, že nic horšího nemůžu zažít. Myslím si, že mě to hodně posílí.

To je dobrá zkušenost, když člověk zažívá, že je na dně, ale uvědomí si, že to není ještě pravé dno?Myslím si, že dno je jediné a to končí smrtí. Stále je od čeho se odrážet. Když si člověk myslí, že je na dně, tak zdaleka ještě není. Ve sportu i v životě to tak je.

Přeji Vám hodně úspěchů a děkuji Vám za rozhovor.


Skryté titulky: Petra Kinclová Česká televize, 2011

souhra s vodou

Documents