sociÁlnÍ politika i - vŠpj/sociální politika i. - daniel... · 11.5 kritika konceptu...

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA

SOCIÁLNÍ POLITIKA I

STUDIJNÍ TEXT PRO TYP STUDIA

Mgr. Daniel Hanzl

2014

Katedra sociální práce

OBSAH

ÚVODEM .............................................................................................................................................................. 4

1 SOCIÁLNÍ SYSTÉM A JEHO FUNKCE ....................................................................................................... 6

2 POJETÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY ...................................................................................................................... 9

2.1 LIBERALISMUS .............................................................................................................................................. 9 2.2 PATERNALISMUS ......................................................................................................................................... 10 2.3 INSTITUCIONÁLNÍ POJETÍ ............................................................................................................................. 11

3 FUNKCE A PRINCIPY SOCIÁLNÍ POLITIKY ......................................................................................... 13

3.1 FUNKCE SOCIÁLNÍ POLITIKY ........................................................................................................................ 13 3.2 PRINCIPY SOCIÁLNÍ POLITIKY ...................................................................................................................... 14

4 ZÁKLADNÍ POJMY SOCIÁLNÍ POLITIKY.............................................................................................. 16

4.1 POJEM WELFARE STATE ............................................................................................................................... 16 4.1.1 Podstata konceptu welfare state ......................................................................................................... 17 4.1.2 Příčiny welfare state ........................................................................................................................... 18

4.2 SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ............................................................................................................................... 19 4.3 SOCIÁLNÍ POJIŠTĚNÍ..................................................................................................................................... 20 4.4 SOCIÁLNÍ PODPORA ..................................................................................................................................... 21 4.5 SOCIÁLNÍ POMOC ......................................................................................................................................... 22 4.6 SOCIÁLNÍ OCHRANA .................................................................................................................................... 23 4.7 SOCIÁLNÍ SPRÁVA ....................................................................................................................................... 24 4.8 SOCIÁLNÍ ZAOPATŘENÍ ................................................................................................................................ 24 4.9 ZÁCHRANNÁ SOCIÁLNÍ SÍŤ .......................................................................................................................... 24

5 HISTORIE SOCIÁLNÍ POLITIKY .............................................................................................................. 26

5.1 OBECNÝ POHLED NA SOCIÁLNÍ POLITIKU V JEDNOTLIVÝCH ETAPÁCH LIDSKÝCH DĚJIN ............................... 26 5.1.1 Starověk .............................................................................................................................................. 26 5.1.2 Středověk ............................................................................................................................................ 27 5.1.3 Novověk .............................................................................................................................................. 27

5.2 VÝVOJ SOCIÁLNĚ POLITICKÝCH IDEJÍ .......................................................................................................... 27 5.3 VÝVOJ SOCIÁLNĚ POLITICKÝCH INSTITUCÍ .................................................................................................. 29 5.4 BISMARCK A „OPRAVDOVÁ“ SOCIÁLNÍ POLITIKA ........................................................................................ 32

5.4.1 Bismarck a Německo .......................................................................................................................... 32 5.4.2 Beveridge a Velká Británie ................................................................................................................. 33 5.4.3 Myrdal a Švédsko................................................................................................................................ 34

6 AKTÉŘI SOCIÁLNÍ POLITIKY .................................................................................................................. 36

7 NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POLITIKY ............................................................................................................. 40

8 FINANCOVÁNÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY ..................................................................................................... 43

9 ŽIVOTNÍ A EXISTENČNÍ MINIMUM ........................................................................................................ 45

9.1 ŽIVOTNÍ MINIMUM ....................................................................................................................................... 45 9.2 EXISTENČNÍ MINIMUM ................................................................................................................................. 47

10 CHUDOBA A STAV NOUZE HMOTNÉ A SOCIÁLNÍ ........................................................................... 49

10.1 CHUDOBA .................................................................................................................................................. 49 10.2 STAV HMOTNÉ NOUZE ............................................................................................................................... 51

11 TEORIE SOCIÁLNÍHO STÁTU ................................................................................................................. 53

11.1 TEORETICKÁ VÝCHODISKA SOCIÁLNÍHO STÁTU......................................................................................... 53 11.2 ASPEKTY VZNIKU SOCIÁLNÍHO STÁTU ....................................................................................................... 55 11.3 VÝVOJOVÉ ETAPY SOCIÁLNÍHO STÁTU ...................................................................................................... 58 11.4 TYPOLOGIE SOCIÁLNÍHO STÁTU ................................................................................................................ 61

11.4.1 Titmusova typologie (1979) .............................................................................................................. 61 11.4.2 Esping-Andersenova typologie (1989) .............................................................................................. 61

11.5 KRITIKA KONCEPTU SOCIÁLNÍHO STÁTU ................................................................................................... 63

11.6 SHRNUTÍ TYPŮ SOCIÁLNÍHO STÁTU ........................................................................................................... 63

12 STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORA ................................................................................................................. 65

12.1 PŘÍDAVEK NA DÍTĚ .................................................................................................................................... 65 12.2 RODIČOVSKÝ PŘÍSPĚVEK ........................................................................................................................... 65 12.3 PŘÍSPĚVEK NA BYDLENÍ ............................................................................................................................ 66 12.4 PORODNÉ .................................................................................................................................................. 66 12.5 POHŘEBNÉ ................................................................................................................................................. 67 12.6 DÁVKY PĚSTOUNSKÉ PÉČE ........................................................................................................................ 67

13 SOCIÁLNÍ POJIŠTĚNÍ ................................................................................................................................ 68

13.1 NEMOCENSKÉ POJIŠTĚNÍ............................................................................................................................ 68 13.1.1 Účast na nemocenském pojištění ...................................................................................................... 68 13.1.2 Dávkový systém nemocenského pojištění .......................................................................................... 69 13.1.3 Výpočet dávek nemocenského pojištění ............................................................................................ 72

13.2 DŮCHODOVÉ POJIŠTĚNÍ ............................................................................................................................. 73

14 SOCIÁLNÍ POMOC ...................................................................................................................................... 75

14.1 DÁVKY PRO OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM ..................................................................................... 76 14.2 PRŮKAZKA OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM ...................................................................................... 79 14.3 SLUŽBY PRO TĚŽCE ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÉ A STARÉ OBČANY ................................................................. 79 14.4 STANDARDY SOCIÁLNÍCH SLUŽEB ............................................................................................................. 81

15 SOCIÁLNĚ – PRÁVNÍ OCHRANA DĚTÍ ................................................................................................. 83

15.1 KOMPETENCE JEDNOTLIVÝCH INSTITUCÍ V OBLASTI SPO ......................................................................... 84

16 VÝCHOVNÁ OPATŘENÍ ............................................................................................................................ 86

16.1 NAPOMENUTÍ ............................................................................................................................................ 86 16.2 DOHLED .................................................................................................................................................... 87 16.3 OMEZENÍ ................................................................................................................................................... 87

17 NÁHRADNÍ RODINNÁ VÝCHOVA .......................................................................................................... 89

18 POLITICKÉ IDEOLOGIE VE VZTAHU K SOCIÁLNÍ POLITICE ..................................................... 91

19 ORGANIZACE SOCIÁLNÍHO SYSTÉMU V ČR ..................................................................................... 95

20 SHRNUTÍ ....................................................................................................................................................... 99

4

ÚVODEM

Sociální politika je pojem, se kterým se setkáváme nejen v odborných textech,

ale i v běžném každodenním životě. Položíme-li však otázku, „co je sociální

politika?“, získáme velmi široké spektrum odpovědí. Pro někoho je sociální

politika pouze systém sociálních dávek, pro jiného řada státních institucí, další

pod tímto pojmem vidí vše, co ovlivňuje postavení lidí ve společnosti. Ani

odborná veřejnost nemá z hlediska vymezení předmětu sociální politiky zcela

jasno. Důvodem je to, že jde o oblast politiky, tedy oblast do značné míry

ovlivněnou ideologickými přístupy, hodnotami i zájmy a v neposlední řadě

i pejorativními výrazy. To se pak projevuje ve značných odlišnostech při

vymezování cílů a funkcí sociální politiky, určování subjektů podílejících se na

realizaci sociálních opatření i v definování klientů, ke kterým tato opatření

směřují. Rozdílné je i vymezení používaných nástrojů a hodnocení efektivity

jednotlivých opatření.

Sociální politika je především oblast politiky a je tedy nutné předem vymezit

termín politika. Politika bývá definována jako soustavná činnost různých

subjektů ovlivňující společenskou realitu. Politické je tedy usilují o změnu

(nefunguje-li něco) či udržení (pokud je něco funkční) sociálního systému.

V rámci sociální politiky pak nejde o společenskou realitu jako celek, ale

pouze o realitu sociální. Sociální realita se spojuje s podmínkami života a jejich

vlivem na rozvoj člověka v rámci společnosti. Pojmem sociální označujeme

takovou politiku, která se orientuje na stabilitu nebo změny životních

podmínek ovlivňujících postavení jednotlivců a společenských skupin a systém

nerovností v rámci společnosti.

V literatuře je sociální politika rozdělována na sociální politiku jako vědu

a sociální politiku jako aplikaci vědeckých poznatků v praktické činnosti.

Sociální politika jako praktická činnost je převážně definována výčtem jejích

složek. V úzkém pojetí je sociální politika ztotožňována se systémem

sociálních dávek. Toto pojetí staví sociální politiku do pasivní role. Jejím

úkolem je pak napravovat krátkodobé negativní dopady fungování tržního

mechanismu, které se projevují existencí chudoby. Sociální politika se

zaměřuje pouze na minimální podporu chudých a je pak vnímána jako

nákladová položka státního nebo veřejných rozpočtů, která má negativní vliv

na ekonomický vývoj.

V širokém pojetí je sociální politika založena i na aktivních složkách, které

vedou k prevenci negativních sociálních jevů. Vedle sociálního zabezpečení

sem spadají i taková odvětví, která pozitivně ovlivňují společenský vývoj, mají

pozitivní ekonomické dopady a přispívají k produkci zdrojů.

5

RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY

Vážení studenti,

Cílem této studijní opory je seznámit vás, studenty oboru sociální práce, se základními pojmy

sociální politiky a uvést vás do studia tohoto pro sociální práci velmi zajímavého a žádoucího

oboru. Protože jste v předchozím středoškolském studiu samostatnou výuku sociální politiky

neabsolvovali, popřípadě se seznámili pouze s některými izolovanými pojmy, které sociální

politika používá, pokusím se v této studijní opoře o vybudování ucelených vědomostí

a znalostí základů sociální politiky potřebných k dalšímu studiu sociální práce.

Studijní text, který právě držíte v ruce, je rozdělen do 18 základních celků, které na sebe

logicky navazují:

V první části studijní opory obsahující 4 kapitoly se snažím čtenáře seznámit se základními

pojmy, které se úzce váží k základům sociální politiky. Seznámím vás se sociálním systémem

a jeho funkcemi, s pojetím sociální politiky, s principy sociální politiky a se základními pojmy,

které by měl každý student erudující se v oblasti sociální politiky a sociální práce umět

definovat.

V druhé části opory, obsahující 1 velkou kapitolu, se zaměřím na historii sociální politiky.

Projdeme společně genezemi sociálně politických idejí a institucí a zaměříme se na tři slavná

jména historie sociální politiky.

Třetí část opory bude věnována základním aktérům sociální politiky, taktéž nástrojům sociální

politiky a financování sociální politiky. V této části vám také přiblížím jeden

z nejzákladnějších mechanismů celého sociálního systému a to životní a existenční minimum.

V závěru tohoto bloku bude pracováno s pojmy chudoba, stav nouze hmotné a stav nouze

sociální, které jsou pro sociální politiku velmi důležité.

Závěrečná část studijní opory je věnována teorii sociálního státu a to v poněkud obsáhlejší

podobě. Důvod je jednoduchý – teorie sociálního státu je typickou rozpravou o samé podstatě

sociální politiky a lze konstatovat, že kdo pochopí tuto část má velkou naději i pochopit

sociální politiku v celém rozsahu. Aby diskuse o sociálním státu byla úplná, je tato závěrečná

část opory obohacena o politický rozměr sociální politiky, ve kterém si vysvětlíme, jak

jednotlivá politická uskupení nahlížejí na sociální politiku a její nástroje. Na úplný závěr opory

jsem ponechal vysvětlení sociální správy a jejího fungování v rámci České republiky.

Studijní text je koncipován tak, že výklad postupuje od obecného výkladu základních pojmů ke

konkrétním mechanismům uplatňovaných v rámci sociální politiky. Každá z kapitol textu bude

doplněna jak seznamem základní literatury, kde naleznete to, o čem kapitola pojednává

v rozšířené podobě, ale také několik „záludných“ otázek směřujících k opakování

a prohloubení učiva, které je v dané kapitole zastoupeno.

I když jsem si vědom toho, že některé pojmy a termíny nemusí být pro vás jednoduché

a pochopit výklad bude vyžadovat více než jen zběžné čtení, musí to tak být. Sociální politika

je specifickou disciplínou a vyžaduje specifické pojmosloví a specifický přístup. Pokud se vám

podaří do sociální politiky proniknout, pak vám mohu slíbit, že za vynaloženou snahu budete

odměněni. Nemyslím tím pouze zkouškou z kurzu Úvod do sociální politiky, ale to, že

porozumíte základním myšlenkám a nástrojům, které jsou nedílnou součástí dnešní sociální

politiky

Přeji mnoho zdaru při studiu a budu se těšit na přednášky úvodního modulu sociální politiky.

6

1 Sociální systém a jeho funkce

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY

Systém je definován jako komplex prvků, které jsou ve vzájemné interakci či

závislosti, a které jsou z určitého hlediska uspořádány. Systém je takový

soubor prvků, které jsou organizovány způsobem, při němž změny některých

prvků, případně výskyt nového, se projeví i na ostatních prvcích při zachování

celku. Sociální systém je spojením jedinců, sociálních skupin a institucí, tedy

částí, jejichž chování lze popsat jako sociální. Sociální systém je neurčitý

a nejednoznačný, ve kterém působí velké množství vlivů. Je výsledkem

aktivity mnoha lidí a tudíž je nutné, aby existovaly mechanismy, jenž udrží

takové sociální systémy pohromadě.

CÍLE KAPITOLY

Po prostudování této kapitoly budete umět:

Definovat sociální systém

Identifikovat základní funkce sociálních systémů

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY

Sociální systém, funkce sociálního systému, struktury sociálního systému.

Sociální systém vnímáme jako určitým způsobem uspořádané soustavy lidí

a vztahy mezi nimi. Od raných dob se lidé sdružovali a vytvářeli si společenské

systémy - rodinu, klan, kmen a když se usazovali, tvořili si selo, občinu, obec.

Uspořádali si život podle určitých pravidel v určitý sociální řád. Utvářeli si sítě

vzájemných vztahů a vazeb, aby mohli vykonávat alespoň základní sociální

funkce (žít, pracovat a bydlet, živit se a množit se). Vytvářeli tak instituce

nejrůznějších druhů, kolem kterých se pak systematicky sdružovali

a vyžadovali, aby se tak sdružovali i ostatní členové obce, rodu či území.

Strukturováním svých sociálních vazeb vytvářeli sociální struktury včetně

mocenských a rozdělovali si společenské role. Přitom pamatovali na své členy,

kteří měli omezené zdravotní předpoklady ke společnému životu a práci, tedy

i k rozdělování.

Funkce sociálního systému:

1. hospodářské (výroba, spotřeba, distribuce)

2. socializační

3. integrační a reintegrační

4. kontrolní

5. solidaritní, vzájemnostní

Hospodářské funkce plní instituce ekonomické povahy, zpravidla zřizované

podle občanského nebo obchodního práva nebo i státem podle veřejného práva.

Plní zpravidla funkce produkční (výroba, služby), spotřební (obchod)

a distribuční (doprava).

7

Socializační, integrační a reintegrační funkce plní rodina i jiné instituce jako

škola (vzdělání), obec a státní a nestátní sociální instituce. Umožňuje lidem

začlenit se do společenských systémů, nebo je obnovit, když z nich z různých

důvodů ,,vypadli“.

Kontrolní funkce plní státní instituce, jako jsou soudy, politické instituce -

politické strany a politická hnutí, zájmová sdružení a jiné nevládní subjekty.

Funkce solidární a vzájemnostní plní sociální instituce- sociální pojištění,

sociální zaopatření, podpora, sociální pomoc a sociální služby.

Systém se dělí:

1. neformální

2. formální

Za neformální sociální systém považujeme skupiny lidí, kteří mají sice stejný

zájem, ale nevytvořili si žádné formální struktury k jeho uplatňování

(obyvatelé domu, parta, skupina přátel).

Za formální sociální systém považujeme institucionalizované skupiny, které

jsou formálně organizované- uspořádané určitým, všem účastníkům známým

a všemi účastníky přijatým způsobem, s viditelným a formalizovanými

strukturami. Tyto struktury jsou uspořádaný hierarchicky a jednotlivý lidé

v nich mají přidělené, všemi respektované role. Formální systém zpravidla

prokazuje určité sociálně politické úsilí něco prosazovat nebo bránit, činit nebo

poskytovat.

Nejvyšším stupněm formalizace systému jsou formy ústavní a právní.

Nejvyšším stupněm právní formalizace je stát, protože stát je vybaven mocí.

Stát zaručuje občanům jejich lidská práva, deklarovaná ústavou.

Sociální systémy mají své struktury, normy chování a prostředí.

• Sociální struktury - každý formalizovaný sociální systém má své

formální (moc, vláda, služby) a neformální (přátelství, nenávist,

respekt) struktury.

• Sociální normy - čím vyšší je forma sociální normy, tím intenzivnější je

i forma jejího vynucování. (Zvláštní povahu mají mezinárodní normy-

Deklarace lidských práv, Deklarace práv dětí - mají relativně nízkou

právní závaznost, ale mají obrovský vliv na sociální vědomí a chování.)

• Sociální chování - postoj k vlastním či jiným sociálním systémům nebo

k objektům sociální politiky a činností zpravidla směřují k zachování či

změnám ve vlastním či v jiných sociálních systémech.

8

KONTROLNÍ OTÁZKA

1. Které funkce musí zajišťovat sociální systém podle T. Parsonse?

Najděte tuto sociologickou teorii a doplňte pomocí ní předchozí text.

2. Kterými mechanismy je naplňována kontrolní role sociálního systému?

DOPORUČENÁ LITERATURA

[1] TOMEŠ, Igor. Sociální politika – teorie a mezinárodní zkušenost. 1. vyd.

Praha: Socioklub, 2001. 262 s. ISBN 80- 86484-00-9.

[2] KREBS, Vojtěch a kol. Sociální politika. 4. přepracované vydání. Praha:

ASPI, 2007. 504 s. ISBN 978-80-7357-276-1

9

2 Pojetí sociální politiky


Sociální politika představuje neodmyslitelnou součást každé vyspělé

společnosti, prostřednictvím které se snaží ovlivňovat sociální realitu a zlepšit

životní podmínky obyvatel. Každý člověk se může ocitnout v nepříznivých

sociálních situacích vznikajících z různých příčin např. nemocí, invaliditou,

stářím, úrazem nebo dlouhodobou nezaměstnaností a mnohdy se sám v těchto

případech nedokáže zaopatřit, natož si zajistit základní potřeby pro živobytí.

Z tohoto důvodu je zapotřebí vytvářet systémy sociální ochrany obyvatel, to

znamená systémy právních norem a institucí vycházející ze sociální mezilidské

solidarity a dobročinnosti. Nejen každý společenský systém, ale i každý člověk

může pojetí norem a institucí chápat různým způsobem. Pro sociální politiku

jsou to tři základní pojetí.

CÍLE KAPITOLY


Definovat základní pojetí sociální politiky

Identifikovat liberální, paternalistické a institucionální ideje ve vztahu

k sociální politice

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY

Sociální politika, liberalismus, liberální sociální politika, paternalismus,

paternalistická sociální politika, institucionální sociální politika

Sociální politika je soustavné a cílevědomé úsilí jednotlivých sociálních

subjektů o změnu nebo udržení a fungování svého nebo jiného (státního,

obecního) sociálního systému. Lze na ni pohlížet třemi základními idejemi:

liberální, paternalistickou a institucionální

2.1 Liberalismus

Politickoekonomická teorie, která v sobě zahrnuje odkaz na svobodu

a nezávislost člověka. Tento směr vznikl v Anglii v 17. století a název pochází

z latinského libertas (svoboda), z čehož vyplývá, že hlavní náplní tohoto směru

je svoboda jednotlivce. Kořeny liberalismu jako takového však vnímáme

od doby evropského osvícenství, kdy se učilo o politických svobodách

a nezadatelných právech člověka. Vlivem tohoto učení se vytvořilo

přesvědčení, že stát nemá co zasahovat do stanovení podmínek mezi stranami

smlouvy, jedná se pouze a výhradně o záležitosti smluvních stran. Díky tomuto

přesvědčení se stala sociální sféra věcí občanů.

Cílem všech liberálních koncepcí je dodnes důraz na individuální svobodu

a ochranu společenského a ekonomického systému před zásahy vlády. Mezi

první představitele patřil J. Locke, který zastával myšlenku, že všichni lidé jsou

si rovni, nikdo nemůže vládnout bez souhlasu ovládaných a všichni mají právo

10

na život, svobodu a majetek. Tyto teorie posloužily jako základ pro přijetí

různých listin lidských práv.

Ve své rané fázi byl liberalismus charakterizován ekonomickou doktrínou

laissez-faire (nechat dělat), která znamená maximální omezení pravomocí

vlády ve prospěch svobody podnikání. Stát je tak spíše chápán jako „noční

hlídač“ a měl by plnit pouze minimální základní funkce, tj. ochranu svobody

a majetku občanů proti vnějšímu nepříteli a zachování vnitřního řádu.

Za otce mnohých z těchto myšlenek bývají považováni v politické oblasti

Jeremy Bentham a v oblasti ekonomické Adam Smith, který v knize „Bohatství

národů“ položil základy teorie svobodného trhu. Snad proto je

politickoekonomický program liberálů zaměřen spíše na podporu

a odstraňování bariér podnikání (např.: snižování daní, protimonopolní

regulaci, odstraňování překážek mezinárodního obchodu atd.), než

na snižování nezaměstnanosti. Není proto asi náhodou, že teoretikové

liberalismu jsou dnes významní světoví ekonomové (Milton Friedman,

Friedrich Hayek- oba dostali Nobelovu cenu).

Liberalismus je systém politických, ekonomických, kulturních, sociálních

a jiných hodnot, na kterých jsou budovány ekonomické a politické základy

demokratických států. (individualismus, víra v pokrok, tolerance atd.) a teorií.

Liberální pojetí sociální politiky zastává i Světová banka, která vytvořila

záchrannou sociální síť. Jedná se o systém nástrojů zabraňující občanům

spadnout na samotné dno existenčního charakteru a pomoci je dostat zpět

nahoru. Tímto systémem nástrojů jsou sociální dávky, podpory a půjčky.

Liberálové zastávají názor, že nejdříve musí občan pracovat a odvést nějaké

peníze státu, aby pak stát pomohl občanovi, když bude pomoc potřebovat.

Občan dostane pomoc, pokud se ocitne na hranici, pod hranicí nebo těsně nad

hranicí životního dna. Každý stát má určenou svoji hranici životního dna,

na kterou by občané ale neměli spadnout.

2.2 Paternalismus

Paternalismus označuje vztah mezi dvěma subjekty (osobami, ale i státy,

oblastmi či ekonomickými subjekty), z nichž jeden přistupuje ke druhému

z nadřazené, ale současně otcovské a chránící pozice. Paternalismus se

vyznačuje přesvědčením nadřazené osoby, že ona sama ví, co je pro

podřízenou osobu nejlepší. Jde o přesvědčení a z něho vycházející politiku, že

jedinci sami nedokáží poznat, co je pro ně dobré, a je třeba jim správné postoje,

jednání či názory uložit, předat či "vnutit". Jednoslovně lze česky vyjádřit jako:

rodičovský, pečující, direktivní, řídící aj.

Paternalistické pojetí je historicky nejstarším pojetím sociální politiky

a sociálních institucí. Často označováno za patriarchální. Na vrcholu

hierarchických struktur stál v paternalismu otec (náčelník, později despota,

feudál, diktátor). Despota je neomezený vládce často tyran. Feudál je vládce

panství. Diktátor je neomezený vládce. Vládce přiděloval role a prostředky

všem (i sociálně potřebným), o zcela neschopné se starala rodina.

11

Sociální instituce rodu a časem státu byla součástí přídělového systému.

K tomuto pojetí se v novověku vraceli některé utopistické myšlenkové směry

jako komunismus a fašismus. Paternalismus označuje vztah mezi dvěma

subjekty (osobami, státy, oblastmi, ekonomickými subjekty) jeden přistupuje

k druhému z nadřazené pozice, ale současně otcovské a chránící. Jiná definice

říká, že paternalismus je otcovský, nadřazený, ale partnerský a ochranný

přístup.

Paternalismus je latinské slovo a znamená ochranářský postup státu vůči

státním ale i nestátním podnikům nebo občanům. Nemusí ale vždy jít o vztah

státu (vlády) k občanům, ale i o přístup soukromé společnosti vůči

zaměstnancům. Snaha nebo pokus vlády, podniku převzít zodpovědnost

za blahobyt občanů či zaměstnanců a přímo tak ovlivnit jejich životy.

Pro paternalismus je charakteristické, že vláda či vedení firem jsou

přesvědčeni, že jednotlivci nejsou s to rozpoznat, co je jim ku prospěchu. Doba

vlády komunismu v Československu je pro toto velmi typická. V komunismu

stát přiděloval všem svým členům role a reguloval jejich pohyb shora.

Podmínkou byla bezmezná loajálnost a občanství. Sociální stát je zde velmi

silný a má funkci kontrolní. Kromě tehdejšího Československa můžeme dnes

o podobné tendenci hovořit i ve Švédsku, Holandsku, Norsku, Finsku.

V moderním používání se tento termín obvykle vztahuje k těm zákonům

a veřejné politice, jež omezují svobodu jedinci, aby lépe uspokojily jejich

(kolektivní) zájmy. Příkladem paternalismu jsou zákony na ochranu

spotřebitele, které mají lidem zabránit, aby kupovali laciné, avšak ne bezpečné

výrobky, nebo politiku prohibice, jež má omezit spotřebu škodlivých látek,

jako jsou návykové drogy

2.3 Institucionální pojetí

Takto široce pojatá institucionální politika odpovídá i českým tradicím, ať již

jde o sociální školu založenou na základě myšlenek Karla Engliše a Kamila

Wintera anebo o představu české sociální demokracie mezi dvěma světovými

válkami.

Sociální politika a sociální instituce jsou vnímány jako nezbytná integrální

součást společenského uspořádání. Nenastupují teprve, když ostatní nástroje

selžou, ale pomáhají ostatním institucím (rodině, komunitě), aby neselhaly.

Dávky nejsou jen náplastí na nouzi, ale integrální součástí rozdělování

společnosti, a občané k nim mají nezadatelná občanská práva.

Filozofický základ tohoto pojetí položili utopisté a socialisté 19. století. Dnešní

evropské institucionální pojetí SP vzniklo v první polovině XX. století a to

v Anglii. Institucionální pojetí má dvě interpretace a to statickou

a dynamickou.

Statické pojetí zdůrazňuje soubory činností, odpovědností a distribuční

struktury a jejich uspořádání. Zvýrazňuje aspekty péče nežli integraci

„postiženého“ člověka do standartdních sociálních struktur, podmínek

a prostředí. Spíše převažují pasivní pečovatelské formy. Především postrádá

prvky prevence, rehabilitace, re adaptace a reintegrace, které cílí k navrácení

člověka do normálního života a práce a nečiní z něj jen objekt péče.

12

Dynamické pojetí lze chápat tak, že státní sociální politika je vnímána jako

úsilí o vývoj nebo změnu sociálních funkcí ve státě. Je charakterizováno jako

plán nebo návod k budoucím rozhodnutím nebo jako nepřetržitý řetěz

rozhodování směřující k implicitnímu (nikoli zjevný) a explicitnímu (přímo

vyjádřený) stanovení sociálních programů, legislativy, priorit, na kterých jsou

programy sociální péče založeny. Snaží se o znovuzapojení člověka

do rodinného, pracovního, společenského a občanského nebo komunálního

prostředí. Snaží se docílit k rozvoji schopností člověka k životu a práci a ke

znovu začlenění této schopnosti nebo k využití jejího zbytku v případech, kdy

zanikla nebo byla snížena z důvodu biologických, psychických nebo

sociálních.

Institucionálně pojatá SP je nástrojem, kterým stát občanům zabezpečuje jejich

sociální práva a to už do roku 1948 ve Všeobecné deklaraci lidských práv

a dále pak v roce 1966 dvěma pakty o lidských právech. Toto pojetí má zajistit

společnosti stejné šance a každému občanovi individuálně zajistit podmínky

pro rozvoj jeho osobního potencionálu.

Základními problémy, které sociální stát řeší, jsou nezaměstnanost,

nedostupnost vzdělání, zdravotní péče, bydlení, rovnost v nejširším slova

smyslu. Podstatný nedostatek příjmů, vzdělání, zdravotní péče a bydlení plodí

chudobu. Bohaté státy přispívají ke zmírnění kritické chudoby kdekoliv

v evropském regionu.

Institucionálně pojatá sociální politika je nástrojem, jímž stát občanům

zabezpečuje jejich sociální práva ve smyslu Všeobecné deklarace lidských

prám (1948) a dvou následných paktů o lidských právech z roku 1966. Toto

pojetí má vytvořit společnost stejných šancí a každému občanovi nabídnout

podmínky k rozvoji lidského potenciálu. Je neopomenutelným nástrojem

k sociální integraci občanů a v případě jejich selhání k zabezpečení sociální

existence.

KONTROLNÍ OTÁZKA

1. Na základě výše uvedeného textu rozhodněte, jakou podobu má

současná sociální politika ČR? Své rozhodnutí zdůvodněte.

2. Ve společné diskusi se pokuste nalézt prvky liberalismu, paternalismu

a institucionalismu v sociální politice ČR. Pokud příklady nenajdete,

pokuste se je nalézt v zahraničí.



ASPI, 2007. 504 s. ISBN 978-80-7357-276-1

[2] FRANCOVÁ, Hana, NOVOTNÝ, Aleš. Sociální politika v základech. 1.

Vyd. Praha: Triton, 2008. 185 s. ISBN 978-80-7387-125-3

[3] TOMEŠ, Igor. Sociální politika – teorie a mezinárodní zkušenost. 1. Vyd.


13

3 Funkce a principy sociální politiky


Podmínkou úspěšné a efektivní realizace sociální politiky je respektování

určitých základních principů, tj. zásad a pravidel její činnosti, vedoucích idejí

a myšlenkových postupů, které jsou pro ni určující a charakteristické. Tyto

základní principy si můžeme představit jako nosné pilíře, na které se nabalují

jednotlivá konkrétní sociálně politická opatření. Principy sociální politiky

působí také jako legislativní směrnice pro tvorbu práva v oblasti sociálního

zákonodárství. Každý kdo tvoří, nebo se podílí na tvorbě nového zákona, by je

měl znát, respektovat a vycházet z nich. Bez jejich užití nemůže být takový

zákon kvalitní a působí poté v praxi četné potíže v podobě častých novelizací,

popřípadě nutnosti jeho zrušení. Vymezení funkcí sociální politiky je jedním ze

způsobů, jak lze kromě jí samotné blíže charakterizovat i její praktický

význam. Funkcemi sociální politiky rozumíme její schopnost vyvolávat určité

efekty ve vztahu k objektům, schopnost sledovat a realizovat cílevědomou

činnost a plnit zadané úkoly. Stručně lze shrnout, že funkce sociální politiky

jsou vlastně její konkrétní projevy v akci.

CÍLE KAPITOLY


Definovat základní principy sociální politiky.

Identifikovat základní funkce sociální politiky

Identifikovat subsidiaritu, participaci, solidaritu a spravedlnost v rámci

pojetí sociální politiky

KLÍČOVÁ SLOVA

Funkce sociální politiky, redistribuce, stimulace, prevence, homogenizace,

sociální spravedlnost, subsidiarita, participace, solidarita

3.1 Funkce sociální politiky

V odborné literatuře jsou nejčastěji uváděny tyto funkce sociální politiky:

a) Ochranná – řeší již vzniklé sociální situace, kdy jedinec či soc. skupina je

znevýhodněna ve vztahu k ostatním, ať již v ekonomické či sociálním

smyslu. Jde o zmírnění či odstranění důsledků určitých sociálních událostí,

ať již jsou spojeny se světem práce (např. nezaměstnanost, škodlivé

pracovní prostředí), nebo s životními stádii a událostmi (např. stáří, nemoc,

osiření, narození dítěte). Jde o funkci historicky nejstarší.

b) Rozdělovací a přerozdělovací (redistribuční) funkce – řeší co, jak, za co

a podle čeho rozdělovat. Přerozdělováním se zmírňuje výchozí nerovné

postavení lidí v té míře, kterou společnost uznává za žádoucí.

Přerozdělovací funkce se konkrétně uskutečňuje především

prostřednictvím daní a transferu. Jejich efekty se promítají do životních

podmínek lidí v podstatě dvojím způsobem – podporou příjmu, důchodu,

zvýšením jejich hotovostí a dále formou užívání bezúplatných nebo

14

v různé míře dotovaných služeb (včetně tzv. spotřebitelských dotací, např.

do bydlení). K hlavním nástrojům přerozdělování patří státní rozpočet

a veřejné rozpočty, dále soustavy pojištění a řada dalších institucí jako jsou

např. neziskové organizace, nadace, církve aj.

c) Homogenizační – jde o dosahování určité stejnorodosti v uspokojování

základních životních potřeb. Homogenizace v žádném případě neznamená

nivelizaci podmínek života, ale proces, v němž společnost dospívá

k poskytování stejných šancí vzdělávat se pracovat, pečovat o své zdraví

atd. Příkladem této funkce je sociální pomoc nízkopříjmovým skupinám

obyvatelstva v situaci dorovnání příjmu do výše společensky uznaného

standardu, čímž jsou vytvářeny předpoklady pro zhruba stejnorodé

uspokojování základních životních podmínek.

d) Stimulační – jde o podporu, podněcování a vyvolávání žádoucího

sociálního jednání jednotlivců a sociálních skupin jak v oblasti

ekonomické, tak i mimo ni. Zahrnuje opatření vzdělávací politiky, opatření

politiky zaměstnanosti, zdravotní politiky, rostoucí kupní sílu

zprostředkovanou i vývojem sociálních příjmů. Sociální politika těmito

opatřeními podporuje všeobecnou hospodářskou politiku.

e) Preventivní – snahou je zabránit zcela nebo alespoň v co největší míre

tomu, aby k nežádoucím sociálním situacím vůbec docházelo (poškození

zdraví, nezaměstnanost, bída alkoholismus, kriminalita apod.) Tuto funkci

plní zvláště vzdělávací politika (např. poskytováním adekvátního

vzdělávání pro plnění pracovně profesních rolí) zdravotní politika

(důrazem na preventivní zdravotní péci)

3.2 Principy sociální politiky

Pro volbu a interpretaci základních principů sociální politiky má význam

obecné filozofické myšlení (učení) a tzv. sociálně politické doktríny.

V evropském regionu se tradičně setkáváme s myšlenkami konzervativního

směru, s křesťanským sociálním učením a demokratickým socializmem.

Mezi základní principy sociální politiky řadíme:

a) Princip sociální spravedlnosti – lze ho vymezit pravidly, podle nichž jsou

ve společnosti rozdělovány příjmy a bohatství a také životní příležitosti

a předpoklady mezi občany, případně sociální skupiny. Otázka, „jak se

rozděluje, kdo a co dostává či nedostává a za co dostává“ navozuje otázku

„co by měl dostávat a proč“ – tedy určité normativní kritérium.

b) Princip sociální solidarity – solidarita se realizuje především pomocí

nedistribuční a transferové politiky státu. Významná je však i solidarita

jedinců, spolků, sdružení často založená na filantropii.

c) Princip subsidiarity – princip spojující osobní odpovědnost se solidaritou.

Předpokládá určitou výchovu obyvatelstva k převzetí vlastní sebe

zodpovědnosti. Podle principu subsidiarity je každý povinen nejdříve

pomoci sám sobě, nemá-li tuto možnost, musí mu pomoci rodina a teprve

dostane-li se do obtíží i ona, volá na pomoc jiná společenství. Teprve na

posledním místě je k pomoci vyzýván stát.

15

d) Princip participace – umožnění občanům podílet se na veřejném životě.

Člověk přestává být pasivními příjemcem sociálně politických opatření

(převážně státu), ale sám se na jejich tvorbě podílí a spolurozhoduje

o jejich realizaci. Předpokládá to ovšem určitou úroveň vzdělanosti

a informovanosti lidí.

KONTROLNÍ OTÁZKA

1. Najděte v české sociální politice příklady jednotlivých principů sociální

politiky. V jakém opatření se nachází princip subsidiarity,

spravedlnosti, solidarity a participace?

2. Ve které zemi je typickým principem sociální politiky princip

subsidiarity? Uveďte příklady.

3. Jak česká sociální politika stimuluje své klienty? V české sociální

politice vyhledejte příklady stimulační funkce.



ASPI, 2007. 504 s. ISBN 978-80-7357-276-1

[2] POTŮČEK, Martin. Sociální politika. 1. vyd. Praha: Slon, 1995. 201 s.

ISBN 80-85850-01-X


vyd. Praha: Triton, 2008. 185 s. ISBN 978-80-7387-125-3

16

4 Základní pojmy sociální politiky


Tak jako každý vědní obor, tak i sociální politika má svůj pojmový aparát,

který je pro pochopení základních principů fungování stěžejní výbavou.

Student oboru sociální práce musí být takovým pojmovým aparátem vybaven

a to bez ohledu na to, zda se bude ve své budoucí praxi sociální politikou

aktivně zabývat či nikoli. V celém oboru sociálních věd dochází často

k záměně pojmů, kdy jeden pojem se ve stejném smyslu využívá jak pro

sociologii, tak pro sociální politiku či sociální práci. Toto pojetí je však značně

zavádějící a je proto nutné, aby si jednotlivé obory jasně vymezily smysl

a význam základních pojmů.

CÍLE KAPITOLY


Definovat základní pojmy sociální politiky.

Identifikovat vztahy mezi základními pojmy sociální politiky.

KLÍČOVÁ SLOVA

Welfare, social welfare, sociální zabezpečení, sociální pojištění, sociální

podpora, sociální pomoc, sociální ochrana, sociální správa, záchranná sociální

síť

4.1 Pojem welfare state

Pojem sociální stát nemá jasné vymezení. V úzkém slova smyslu termín

odkazuje k rozsahu zajišťování klíčových veřejných sociálních služeb (často

omezených na zdraví, vzdělání, bydlení, zajištění příjmu a pečovatelské

služby). V širším pojetí (a stále častěji) je termín sociální stát používán

k definici:

1. určitého druhu státu

2. jisté formy politického prostředí nebo

3. specifického typu společnosti

Sociální stát primárně usiluje o ekonomické a sociální zabezpečení občanů,

omezení příjmových nerovností a udržitelný ekonomický růst a rozvoj.

Využívá k tomu řadu politik jako programy boje proti chudobě, zajišťování

vzdělávání obyvatelstva, zdravotní péči, sociální zabezpečení, státní kontrolu

a regulaci trhu a výroby či zajišťování zaměstnanosti. Od 60. let 20. století pak

welfare state expandoval také do oblastí občanských práv a ochrany životního

prostředí. Mezi základní cíle, které má sociální stát plnit, patří:

• zajišťování prosperity

• omezování chudoby

• zajišťování sociální rovnosti

• zajišťování sociální integrace a zamezování sociální exkluzi

• zajišťování sociální stability

17

• zajišťování nezávislosti jednotlivců

Fenomén welfare state (stát blahobytu) v českých textech opakovaně nevhodně

překládaný jako sociální stát, zasáhl prakticky celou poválečnou praxi sociální

politiky v evropských zemích. Jeho nedílnou a klíčovou součástí byla také

vzdělávací politika umožňující přístup ke vzdělání jako univerzálnímu

sociálnímu právu. Počínaje Beveridgem (1942), přes Freemana (1985)

k Esping-Andersenovi (1990), byly identifikovány národní politiky v oblasti

welfare state a tudíž i v oblasti vzdělání.

V pravém slova smyslu je sociální stát vláda, která kompletně zajišťuje sociální

blahobyt jejích občanů. Taková vláda poskytuje pro své občany materiální

a sociální potřeby, ale nikoli pro jejich osobní potřebu. Cílem sociálního státu

je vytvořit větší ekonomickou rovnost a zajistit alespoň určitou minimální

životní úroveň pro všechny občany.

Originální anglický termín welfare state byl poprvé použit v roce 1939

k popisu situace ve Spojeném království. Po druhé světové válce se rozšířil

v západním světě a začaly jím být označovány systémy sociální politiky

vyspělých zemí, později pak přímo tyto země. Welfare state je vymezen vůči

čistě tržnímu kapitalismu a liberálnímu pojetí státu na jedné straně, i vůči

socialismu a centrálně plánovanému hospodářství na straně druhé. Koncept

welfare state je vázán na demokratický režim a pojí se s relativně vyspělou

tržní ekonomikou.

Social welfare je předchůdcem pojmu sociální ochrana. Přesný překlad je fare

well, tedy doslovně ,,mít se nebo konati dobře“. Social welfare se v sociálním

státě zpravidla uskutečňuje sociálním a zdravotním pojištěním, státními

podporami a sociální pomocí občanů.

Spočívá v:

a) donucení subjektů něco konat (povinné pojištění)

b) vlastní činnosti (podpory, pomoc či služby)

c) podpoře činnosti jiných subjektů (soukromoprávní iniciativy spolků,

církví). Podpora může být legislativní, hmotná (zapůjčení objektů,

odborného personálu) nebo finanční (daňové úlevy). Zahrnuje jak

zabezpečení dávkami (peněžními a věcnými), tak službami.

4.1.1 Podstata konceptu welfare state

Nosnou myšlenkou konceptu welfare state je přerozdělování, tj. cestou veřejné

politiky znovu rozdělit to, co již bylo prvotně rozděleno trhem a to s cílem:

a) vyrovnávat šance při vstupu do života a vytvářet pomocí sociální politiky

podmínky a předpoklady pro to, aby všem občanům byl zajištěn určitý

přijatelný a možnostem společnosti odpovídající životní standart a to

nikoli jako dobročinná dávka, ale jako sociální právo

b) zabezpečovat podmínky a předpoklady pro dlouhodobou stabilitu

a prosperitu společnosti jako celku. Jde o koncepty sociální politiky

typický pro demokratické země s relativně vyspělou tržní ekonomikou,

která do sociálního jištění a poskytování sociálních služeb včleňuje i stát.

18

Welfare state bývá nejčastěji charakterizován jako stát který:

1) se výrazně angažuje v řešení sociálních problémů svých občanů a má

sociální oblasti významné, často monopolní postavení

2) přebírá na sebe ve značné míře sociální jištění obyvatel, a kontroluje tak

značnou část prostoru pro sociální jednání lidí

3) lze jej charakterizovat rozsáhlým a jednotným systémem sociálního

zabezpečení a značným rozsahem služeb poskytovaných zdarma nebo

za ceny neodpovídající hodnotě.

4) se vyznačuje vysokou mírou redistribuce

5) je neobyčejně náročný na ekonomické zdroje

6) vede k centralizaci, byrokratizaci a anonymitě

4.1.2 Příčiny welfare state

Welfare state je v každé zemi jedinečným jevem reagujícím na zcela konkrétní

a specifické podmínky té které země.

Za obecné příčiny vzniku lze považovat:

a) Existence welfare state byla zásadně ovlivněna posunem vědeckého

poznání a novými technologiemi, které umožnily vysokou produktivitu

a ekonomickou expanzi i zemím dříve relativně chudým. Tím se

vytvářela ekonomická báze pro výraznější aktivity státu v sociální

oblasti. Přírůstky HDP byly zvláště po druhé světové válce natolik

výrazné, že umožňovaly zvyšovat životní standart obyvatel jak cestou

soukromé spotřeby, tak i cestou zvyšování sociálních výdajů států.

b) S technologickým pokrokem a s vytvářením ekonomické báze vnitřně

souvisí i další příčina: orientace welfare state na lidský faktor a jeho

kultivaci. Nároky na znalosti, informace, tedy i na vzdělání, odbornost,

morální a lidské kvality jednotlivce neobyčejně rostou a mění se

v rozhodující podmínkou určující další rozvoj ekonomiky i společnosti.

Posílení aktivit státu ve vzdělávacím sektoru se proto stává objektivní

nutností.

c) Příčiny vzniku a existence welfare state nutno hledat i v politickém

vývoji, v němž se mění postavení jedince jako občana. Mění se vztahy

mezi jedincem a státem. Jedinec přestává být podřízen systému

a postupně se stává prioritou v tomto vztahu: systém je od toho, aby

jedinci sloužil a usnadňoval mu život. Institut občanství vybavuje občana

nejen právy občanskými a politickými, ale i sociálními, která stručně

řečeno „regulují proces zacházení s jednotlivci“. Jde zejména o práva

a garance minimálních příjmových veličin, sociálního zabezpečení

rizikových situací (nemoc) a rovných šancí např. v přístupu ke vzdělání

apod.

d) Příčiny byly i demograficko- sociální. Industrializace sebou přinesla řadu

jevů (vysoká zaměstnanost, urbanizace), které omezily nebo i zcela

vyloučily tradiční způsoby řešení sociální pomoci vlastními silami,

prostřednictvím rodiny, obce, přátel apod. Řešení těchto aktivit

a odpovědnost za ně se přesouvá v určité míře i na stát,

na institucionalizovanou profesionální úroveň (nemocnice, jesle, školky)

Klientela welfare státe se rozšiřuje. Budování rozsáhlého veřejného

19

sektoru generuje jeho další růst, ale také přispívá ke zmírnění

nezaměstnanosti, neboť sektor služeb absorbuje rostoucí počty

pracovních sil.

4.2 Sociální zabezpečení

Pojem, který je velmi obecně známý, není definičně vymezen. V ČR je od roku

1964 zákon o soc. zabezpečení. Poskytuje lidem ochranu a pomoc v případě

ochrany zdraví a nemoci, nezaměstnanosti, zdravotního poškození a invaliditě,

pracovním úrazu a nemoci z povolání, stáří, mateřství, rodičovství, úmrtí

živitele. K tomu používá následující nástroje: sociální pojištění, sociální

podporu a sociální pomoc.

Sociální zabezpečení (anglicky social security) v této podobě natolik

zdomácněl, že by násilná změna jeho obsahu mohla vyvolat nežádoucí

nedorozumění. Ekvivalenty v cizích jazycích (social security, securité sociale,

Sozialsicherheit) spíše používají slovo bezpečnost než zabezpečení. Rozdíl

mezi zabezpečením a bezpečností je rozdílem mezi činností směřující

k určitému stavu a tímto stavem.

Poprvé se s pojmem ''seguridad social'' setkáváme v souvislosti

s S. J. A. Bolivar y Ponte a jeho reformními snahami (1826). Pojem ''social

security'' byl poprvé oficiálně použit v USA pro označení federálního zákona

o důchodovém pojištění (1935). Po druhé světové válce se rozšířil v celé

Evropě zejména po přijetí Úmluvy Mezinárodní organizace práce č.102/1952

o sociálním zabezpečení (minimální normy) v originále (Social Security/

Minimum Standards/ Convention). Ve stejném významu byl použit

i v Evropské chartě sociálního zabezpečení (European Social Security Charter).

Dnes se také pojem ''social security'' v praxi ztotožňuje s obsahem výše

uvedené úmluvy.

I ve starší české odborné literatuře nacházíme pojem ''sociální bezpečnost'',

avšak po únorovém převratu (1948) se používal ekvivalent ruského pojmu

''obespečine''. U nás se rozšířil v souvislosti s reformami národního pojištění

v letech 1954 až 1964 v době sovětizace naší společnosti. Byl nesprávně použit

pro označení zákona (o sociálním zabezpečení, 1964), jehož věcný rozsah byl

podstatně užší, než jak je pojem sociální zabezpečení mezinárodně definován.

V české literatuře posledních let se setkáváme se zmatečnými definicemi.

Podle mezinárodních dokumentů (úmluvy, charty, pakty, doporučení) sociální

zabezpečení poskytuje systémem nástrojů ochranu a pomoc lidem v případě:

a) ohrožení zdraví a nemoci

b) nezaměstnanosti

c) zdravotního poškození a invalidity

d) pracovního úrazu a nemoci z povolání

e) stáří

f) mateřství

g) rodičovství

h) úmrtí živitele

Nástroje sociálního zabezpečení jsou:

1) sociální pojištění

2) sociální podpora

20

3) sociální pomoc

4.3 Sociální pojištění

Pojem sociální pojištění (anglicky social insurance) označuje institucionální

(úřední) systém dávek, kterým se občan sám, svou činností, nebo někdo jiný

občana povinně zajišťuje pro případ budoucí pojistné události. Doplňkem

sociálního pojištění mohou být sociální fondy, které mohou mít povinnou

i dobrovolnou povahu a již se doplňuje povinné sociální pojištění o nové nebo

vyšší dávky za podpory státu, např. daňovými úlevami. Zatímco sociální

pojištění spravují instituce veřejnoprávní povahy, sociální (např. penzijní)

fondy mohou spravovat jak veřejnoprávní (např. ve Francii), tak

i v soukromoprávní instituce (např. v anglosaských zemích).

Pojem sociální pojištění byl použit poprvé v Německu v 80. letech 19. století

v souvislosti s Bismarckovou reformou (1883-1889). Koncem minulého století

a ještě před první světovou válkou se v anglosaské literatuře používal pojem

průmyslové pojištění (industrial insurance). Po první světové válce se v Evropě

rychle rozšířil pojem sociální pojištění díky úmluvám Mezinárodní organizace

práce o sociálním pojištění z 20. let 20. století. Za druhé světové války se

v Anglii začal používat pojem národní pojištění (national insurance) pro

označení sociálního pojištění se všeobecnou (univerzální) platností a s osobním

rozsahem zahrnujícím prakticky všechny občany. Tento pojem byl takto použit

i u nás v roce 1948 pro označení reformovaného sociálního pojištění, které

bylo univerzálním a komplexním systémem (Zákon o národním pojištění).

Sociální pojištění se podle mezinárodní klasifikace dělí na osm základních

systémů (podle pořadí vzniku):

1) Úrazové pojištění

2) Nemocenské pojištění

3) Zdravotní pojištění

4) Pojištění v mateřství

5) Pojištění ve stáři

6) Pojištění invalidity

7) Pojištění pozůstalých

8) Pojištění v nezaměstnanosti

Sociální pojištění lze rozdělit podle délky trvání na dvě základní skupiny:

a) za krátkodobá sociální pojištění se považují pojištění v nemoci, mateřství

a nezaměstnanosti,

b) za dlouhodobá pojištění ve stáří, invaliditě a při ztrátě živitele.

V některých zemích se v rámci sociálního pojištění provozují i další činnosti,

jako např. povinné pojištění dovolené na zotavenou v Belgii nebo kdysi

povinné pojištění proti bouřím a krupobití pro zemědělce v Řecku.

Základními pojmovými znaky sociálního pojištění jsou:

1) Jde o povinné zákonem uložené pojištění

2) Zákon stanoví osobní rozsah, tj. jak okruh povinně pojištěných osob, tak

okruh povinných plátců pojistného

3) Zákon stanoví věcný rozsah, tj. pojištění sociální události, podmínky

vzniku a trvání nároku a jejich výše

21

4) Zákon stanoví i způsob správy o financování

Obligatorní (povinné, závazné) sociální pojištění patří k nejrozšířenějším

institucionalizovaným formám sociálního zabezpečení, neboť nabádá občany

nespoléhat se na státní pomoc, ale naopak je nutí postarat se o sebe a svou

rodinu uložením části finančních zdrojů do pojistného systému. Pokud jde

o způsob financování dávek sociálního pojištění z vybraného pojistného,

rozlišuje se metoda fondového financování a metoda průběžného financování.

Vzhledem k inflaci, která byla důsledkem druhé světové války

a znehodnocovala naspořené prostředky, se ve financování sociálního pojištění

více prosadilo přerozdělování metodou průběžného financování, která funguje

i v České republice.

4.4 Sociální podpora

Pojem státní sociální podpory označuje systém dávek, poskytovaných osobám

(rodinným příslušníkům) ve společensky uznaných sociálních situacích, kdy

stát skrze jejich vyplácení z části přebírá spoluzodpovědnost za vzniklou

sociální situaci. V rámci systému státní sociální podpory (v ČR Zákon

č.117/1995 Sb. o státní sociální podpoře) je poskytován: přídavek na dítě,

rodičovský příspěvek, příspěvek na bydlení, porodné, pohřebné, dávky

pěstounské péče. V současnosti mají sociální podporu na starosti úřady práce

nejbližší k trvalému bydlišti žadatele o dávky.

1) Přídavek na dítě je základní, dlouhodobou dávkou, poskytovanou

rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady, spojené s výchovou

a výživou nezaopatřených dětí. Nárok na přídavek na dítě má

nezaopatřené dítě, které žije v rodině, jejíž rozhodný příjem je nižší než

2,4násobek částky životního minima rodiny (přesněji domácnosti).

Přídavek je vyplácen ve třech výších podle věku nezaopatřeného dítěte.

2) Rodičovský příspěvek je dávka, na níž má nárok rodič, který po celý

kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je

nejmladší v rodině, a to až do vyčerpání celkové částky 220 000 Kč,

nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte.

3) Příspěvek na bydlení je dávka, pomocí níž stát přispívá na krytí nákladů

na bydlení rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy. Náklady na

bydlení tvoří u nájemních bytů nájemné a náklady za plnění poskytované

v souvislosti s užíváním bytu, u družstevních a bytů vlastníků srovnatelné

náklady, vyčíslené v zákoně o SSP. Plus u všech bytů náklady za energie,

vodné a stočné, odpady, vytápění. Pro nárok a výši příspěvku se berou

v úvahu průměrné náklady zaplacené za předchozí kalendářní čtvrtletí

v kombinaci s příjmem domácnosti

4) Porodné je dávka poskytovaná v závislosti na výši příjmu, kterou se

rodině s nízkými příjmy jednorázově přispívá na náklady související

s narozením prvního dítěte. Nárok na porodné je vázán na stanovenou

hranici příjmů v rodině, která v kalendářním čtvrtletí předcházejícím

kalendářnímu čtvrtletí, ve kterém se dítě narodilo, musí být nižší než

2,4násobek životního minima rodiny. Porodné náleží ženě, která porodila

své první živé dítě nebo které se současně s prvně narozeným živým

dítětem narodilo další živé dítě nebo děti. Porodné je stanoveno pevnou

22

částkou a činí 13 000 Kč na první živě narozené dítě. Narodilo-li se

s prvním živě narozeným dítětem další živě narozené dítě nebo děti, činí

výše porodného 19 500 Kč. (platné pro rok 2012)

5) Pohřebné je jednorázová dávka, kterou se přispívá na náklady spojené

s vypravením pohřbu. Pohřebné je stanoveno pevnou částkou ve výši

5 000 Kč. Příjem rodiny se netestuje. Pohřebné náleží osobě, která

vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě, která byla rodičem

nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky, že zemřelá osoba (s výjimkou

mrtvě narozeného dítěte) měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR.

6) Dávky pěstounské péče. Pěstounská péče je formou náhradní rodinné

výchovy. Soud svěřuje dítě pěstounovi do péče na jeho žádost

v případech, kdy se o něj vlastní rodiče nemohou nebo nechtějí starat.

Dávky pěstounské péče jsou čtyři a jsou určeny ke krytí nákladů

svěřených dětí, na odměnu pěstouna a další náklady spojené s touto péčí.

Vedle dávek pěstounské péče náleží dítěti i pěstounovi i další dávky

státní sociální podpory, například přídavek na dítě, rodičovský příspěvek

a další vyjma sociálního příplatku.

4.5 Sociální pomoc

Pojem „sociální pomoc“ nahradil starší pojem „chudinská péče“. Označuje

jednu z nejstarších forem přerozdělování, kterou stát pomáhá těm, kdo to

prokazatelně potřebují.

Pojem sociální pomoc lze definovat také jako pomoc poskytovanou sociálním

subjektem občanům ve stavu nouze k uspokojování jejich potřeb v nezbytném

či přiměřeném obsahu. Je to systém dávek a služeb, který je určen zdravotně

tělesně postiženým a starým a v současnosti je upraven Zákonem č.108/2006

Sb., o sociálních službách.

Cílem sociální pomoci je vrátit občany do stavu sociální suverenity

a nezávislosti, tj. ovlivnit způsob jejich života tak, aby nebyl v rozporu

s obecnými zájmy společnosti, vyjádřenými v právních normách, ani

s tradicemi a zvyklostmi, jejichž nerespektování vede k sociální izolaci. Dále je

nutno ovlivňovat je tak, aby svým způsobem života neohrožovali své zájmy

osob na nich závislých, a usilovat o minimalizaci negativních důsledků

takového způsobu života, jak pro občana samotného, tak pro společnost.

Nové pojetí klade větší důraz na aktivní úlohu adresáta sociální pomoci a jeho

občanskou odpovědnost za sebe a svoji rodinu. Své odpovědnosti není zbaven,

ani když se dostal do stavu nouze, který není schopen vlastními silami

překonat, a jiné nástroje ze systému sociálního pojištění a státní sociální

podpory nelze použít, protože na ně nevznikl nárok, anebo samy o sobě nestačí

k překonání negativní sociální situace.

Sociální pomoc se soustřeďuje na:

a) dlouhodobě nezaměstnané občany

b) staré občany

c) zdravotně postižené občany

d) standardní i rozvrácené rodiny

e) sociálně dezintegrované občany

23

Dávky sociální pomoci jsou peněžité, věcné nebo se realizují formou služeb.

Sociální pomoc mají na starosti obecní úřady, městské úřady a magistráty. Dle

zaměření lze dávky poskytované v rámci sociální pomoci členit na:

1) Dávky na ochranu proti chudobě a sociálnímu vyloučení

• příspěvek na živobytí

• doplatek na bydlení

• mimořádnou okamžitou pomoc

2) Dávky na péči o občany těžce zdravotně postižené:

• příspěvek na úpravu bytu

• příspěvek na individuální dopravu

• příspěvek na zakoupení motorového vozidla

• příspěvek na celkovou opravu motorového vozidla

• příspěvek na zvláštní úpravu motorového vozidla

• příspěvek na provoz motorového vozidla

• příspěvek na úhradu za užívání bezbariérového bytu

• mimořádné výhody pro občany se zdravotním postižením

• jednorázové příspěvky na opatření zvláštních pomůcek

• poskytnutí bezúročné půjčky

• příspěvek úplně nebo prakticky nevidomým občanům

3) Péči o osoby při sociální potřebnosti:

• příspěvek na péči

Mezi základní právní předpisy, které upravují dávky a služby sociální pomoci,

patří:

• zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách,

• zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu,

• zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi,

• zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,

• zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky

v sociálním zabezpečení,

• vyhláška č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním

zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České

republiky v sociálním zabezpečení,

• vyhláška č. 505/2006 Sb., k provedení zákona o sociálních službách,

4.6 Sociální ochrana

Pod pojem sociální ochrana zahrnujeme sociální bezpečnost (zabezpečení),

sociální péči, zdravotní a sociální prevence, pracovněprávní ochranu a ochranu

prostředí (ekologie).

Jsou to nástroje, které pomáhají občanům v životních tíživých situacích řešit

ekonomické a sociální nouze, ve kterých si sami nebo s pomocí příbuzných

neporadí. Tímto se stát snaží, aby všichni občané měli právo na slušný

a důstojný život. Sociální ochranu můžeme rozdělit do 3 kategorií:

1) Preventivní – tato sociální ochrana zahrnuje všechny kontrolní

mechanismy, které předcházejí nebo zpomalují procesy narušující

celistvost osobnosti. (např. používání ochranných prostředků,

poskytnutím volna, zákazy skládek atd.)

24

2) Terapeutická – jeden subjekt poskytuje pomoc druhému subjektu, aby jej

chránil před zánikem nebo mu pomohl v situacích, které není schopen

sám zvládnout.

3) Rehabilitační – jeden subjekt pomáhá druhému subjektu se znovu

začlenit do společnosti (reintegrace)

4.7 Sociální správa

Sociální správa jsou úřady a instituce, které mají na starosti agendu spojenou

s výkonem sociálního pojištění, sociální podpory a sociální pomoci. Sociální

správa má 3 typy řízení

1. ústřední sociální správa řízená přímo ministerstvem – státní úředníci

2. veřejnosprávní sociální instituce či správy, řízené autonomní správní

radou, odpovídající parlamentu, vládě nebo ministru, nikoli však

ministerstvu

3. samosprávné orgány na nižších stupních řízení státu (obce, kraje)

s vlastními pravomocemi, jen obecně odpovědné parlamentu, vládě nebo

soudu

Orgány sociální správy podle jednotlivých pilířů sociální politiky:

1) Sociální pojištění: OSSZ (okresní správa sociálního zabezpečení), ČSSZ

(Česká správa sociálního zabezpečení)

2) Sociální podpora: úřady práce

3) Sociální pomoc: obecní úřady (obecní úřady obci s rozšířenou

působností, pověřené obecní úřady)

4.8 Sociální zaopatření

Sociální zaopatření jsou peněžité dávky, které jsou vypláceny ve prospěch těch,

kdo splnili podmínky vzniku nároku, aniž si tento nárok „koupili“ placením

zvláštních cílených příspěvků, nebo ho získali splněním stanovených hranic

potřebnosti (zjišťováním příjmů nebo majetku).

4.9 Záchranná sociální síť

Pojem záchranná sociální síť zavedla Světová banka počátkem 80. let

20. století v souvislosti s ekonomickými reformami v Latinské Americe

a v Asii. Označuje systémové uspořádání minimálních dávek sociálního

pojištění, sociálních podpor a sociální pomoci takovým způsobem, aby žádný

občan nebyl existenčně ohrožen v době ekonomických reforem. Pojem

záchranná sociální síť vznikl jako produkt liberální představy, že sociální

ochrana má zajistit jen důstojnou minimální hranici životních potřeb

a ponechat na iniciativě člověka, aby si zajistil více sám. V období

ekonomických transformací je fungování sociálních sítí nezbytnou podmínkou

akceptace ekonomické reformy obyvatelstvem. Lidé jsou ochotni přijmout

sociální důsledky ekonomické reformy jen tehdy, pokud ji mohou přežít.

S reformou, která je existenčně ohrožuje, se nesmíří.

KONTROLNÍ OTÁZKA

25

1. Nakreslete schéma sociální správy v ČR.

2. Najděte si informace o sociální správě v zemích Evropské unie,

vytvořte schémata pro jednotlivé státy a porovnejte je se schématem

sociální správy v ČR. Hledejte rozdíly či naopak schody.

3. Co vše spadá do systému sociální ochrany? Který aspekt nepatří

do sociální politiky?

4. Nakreslete schéma, které bude vyjadřovat vztah mezi základními pojmy

sociální politiky. Pojmy uveďte do hierarchického vztahu.




[2] KELLER, Jan. Soumrak sociálního státu. 1. vyd. Praha: Slon, 2005. 158 s.

ISBN 80-86429-41-5


ASPI, 2007. 504 s. ISBN 978-80-7357-276-1

26

5 Historie sociální politiky


Významnou součástí dnešní sociální politiky je její historie. Historii sociální

politiky lze rozdělit na dvě části. Tu první nazvěme „historií neoficiální“,

druhou pak může označit jako „skutečnou historií“ sociální politiky.

Na počátku lidské civilizace a ještě dlouhou dobu poté nelze hovořit o sociální

politice jako takové, jednalo se spíše o akt vzájemné pomoci. Řešení sociálních

problémů bylo naprosto přirozené, spočívalo v zásadě na rodové a kmenové

pospolitosti. Všichni pomáhali všem, rodová solidarita nevytvářela žádné

zvláštní instituce pro potřebné členy. Tak, jak se stávaly lidské pospolitosti

složitější a složitější, začala vzrůstat i potřeba rozvinutější sociální politiky.

Tento proces byl završen koncem 19. století, kde lze hledat kořeny dnešních

sociálních politik. Ať už se jedná o neoficiální či skutečnou historii sociální

politiky, vždy se musíme zabývat sociálně politickými myšlenkami (idejemi)

a sociálně politickými akty (institucemi)i

CÍLE KAPITOLY


Identifikovat základní myšlenky, které utvářely sociální politiku.

Identifikovat základní instituce, které se staly základem pro dnešní sociálně

politická opatření.

KLÍČOVÁ SLOVA

Rodová vzájemnost, sociální činnost církví, liberalismus, socialismus,

komunismus, utopismus, křesťanství, osvícenství, chudinská péče obcí, idea

sociální politiky, instituce sociální politiky.

5.1 Obecný pohled na sociální politiku v jednotlivých etapách lidských dějin

5.1.1 Starověk

Sociální politika se vyvíjela od rodinné a rodové vzájemnosti přes pomoc

chudým až po komplexní soustavy institucí zabezpečujících lidská práva

na existenci, život, zdraví, sociální zabezpečení a vzdělání. Jejich vývoj

ovlivnili myslitelé, kteří formulují koncepce sociální politiky. Měli bychom

proto připomenout některé stěžejní okamžiky tohoto vývoje, abychom uměli

vysvětlit, co ovlivnilo dnešní institucionální struktury a nástroje.

Na počátku lidské civilizace nelze hovořit o sociální politice jako takové,

jednalo se spíš o akt vzájemné pomoci. Řešení sociálních problémů bylo

naprosto přirozené, spočívalo v zásadě na rodové a kmenové pospolitosti.

Všichni pomáhali všem.

Ve starověku (období mezi 4. tisíciletím př. n. l. a počátkem středověku v 6. až

7. století.) začíná poskytování pomoci sociálně potřebným. S dělbou práce

a vyšší společenskou organizovaností vznikly i 1. sociální problémy.

27

Nejstarším problém je obživa (chudoba). První poskytovala pomoc církev,

která pečovala především o chudé, nemocné a staré. První státní podpory byly

vyhrazeny lidem, o které se stát opíral, a vojáky. Za Perikla (starověký řecký

athénský demokratický státník a politik) se zaváděli diety, které připomínaly

dnešní podporu v nezaměstnanosti.

5.1.2 Středověk

Středověk je obvykle ohraničen pádem Západořímské říše v roce 476

a objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem roku 1492 či zveřejněním 95 tezí

Martinem Lutherem roku 1517. Středověká „sociální politika“ je

charakterizována péčí o chudé, která měla dobročinný charakter, byla značně

nahodilá a neorganizovaná. Pomoc poskytovaly zejména dobročinné

organizace, církev, pomoc chudým se stala předmětem činnosti klášterů,

později se začínají angažovat i obce – domovské právo (obce se musely o své

chudé starat). Vznikají spolky – cechy tovaryšů → horní bratrstva – členové

spolku si navzájem pomáhali (skládali peníze do podpůrných bratrských

pokladen pro případ nemoci, úrazu, pracovní neschopnosti). V tomto období

byla taktéž po vzoru židovské charitativní etiky zavedena „daň bohatých“, kteří

museli platit na chudé a opuštěné. Sociálně politické aktivity byly spíše

výrazem náboženské morálky než systematickým a organizovaným aktem.

5.1.3 Novověk

Za symbolický počátek novověku se nejčastěji považuje rok 1492. Konec

novověku (a počátek moderních dějin) je možné umístit na závěr 18. století

(např. události Velké francouzské revoluce roku 1789), nebo ke konci

19. století či na začátek 20. století (konec První světové války roku 1918).

V širším pojetí se však lze setkat i s vymezením 1492 až současnost, zahrnující

tak moderní dějiny jako součást novověku. V novověku se rozvíjí tržní

hospodářství a s tím rostou sociální problémy, zejména kolem vzniku dělnické

třídy a jejích životních podmínek. Jsou upravovány pracovní podmínky

(zakázána práce dětí v noci), stát usiluje o to, aby zaměstnavatelé začali

pečovat o bezpečnost a čistotu pracovišť, v řadě zemí se utváří (dotváří)

sociální pojištění, roste úloha státu v sociální politice, utváří se prvky státní

sociální politiky, problémem je i nezaměstnanost, někde jsou pro nezaměstnané

zakládány domovy.

Koncem 19. století se nadále intenzivně rozvíjí sociální pojištění, zlepšují se

pracovní a sociální podmínky zaměstnaných lidí, pozornost je věnována

i bytovým problémům a školství, dochází tedy k růstu sociálních opatření. Tato

opatření však byla nákladná a to vedlo k nespokojenosti státu a středních vrstev

a v důsledku toho vzniklo hnutí proti sociálním reformám

5.2 Vývoj sociálně politických idejí

V následující kapitole si představíme několik základních myšlenek (idejí,

ideologií), které měly zásadní vliv na podobu současné sociální politiky. Lze

říci, že bez těchto myšlenkových konstruktů by současná sociální politika

nebyla tím, čím je.

Řekové vytvořili první koncepce sociálních institucí, které ovlivnily

na dlouhou dobu evropský sociálně politický vývoj. V dávnověku se

28

společenské vědy a doktríny od sebe neoddělovaly. Myslitelé se nesnažili

vytvářet přesné a ucelené systémy sociální filozofie. Od dob starých Egypťanů

se však pokoušeli vyjadřovat k některým hlavním sociálním problémům,

k otázkám lidského bytí, mezilidských vztahů a společenské organizace, tedy

k otázkám výsostně sociálním. Mnohé náznaky oficiálních postojů

ke společenskému uspořádání lze nicméně vyčíst z egyptských pojednání

a nápisů, z babylonských záznamů, zvláště pak ze zákoníku připisovaného

Chamurabimu, ze starých knih Indie a židovských zákonů, z náboženských

učení a čínských teologických a etických doktrín. I když jasnou sociálně

politickou myšlenku nelze jednoznačně identifikovat, pro budoucí formování

morálních a právních zásad měly tyto doktríny velký význam.

Lze jednoznačně konstatovat, že kořeny evropského sociálního myšlení jsou

zakotveny v Antice. Ideál svobodného občana ve svobodném státě se stal

východiskem sociální politiky ve Starověkém Římě i Řecku. Svobodný pán byl

živen svými otroky, a proto nepotřeboval žádné sociální garance své existence

od státu. Otrok „byla věc“ a kdo měl otroky, byl zabezpečen. Významnými

autory antiky, kteří formovali sociálně politické myšlení, jsou Sokrates, Platón

Aristoteles, Seneca (jeho myšlenka, že každý člověk si je roven svojí

přirozeností a nestačí jen nedělat lidem zle, ale je třeba dělat dobro pro druhé,

je jedním ze základních stavebních kamenů sociálně politického myšlení).

První ucelený koncepční rámec pro sociální politiku v evropské civilizaci

poskytly monoteistické církve. První z nich byl Starý zákon, sepsaný Židy.

Starozákonní proroci především tepali odpadlíky od zděděné víry. Bohaté

a mocné napadali za utiskování chudých a slabých. Některé reformní

křesťanské směry překročily práh filantropie a usilovaly o sociální rovnost.

Nejvýraznější mezi nimi bylo husitství. Dobročinná aktivita křesťanů hraje

dodnes důležitou úlohu v sociální péči o chudé. Organizace jako Charita,

Armáda spásy a další plní důležitou doplňkovou roli sociální první pomoci

zoufalým. Důležitými ideami, o které se opírá i současná sociální politika, jsou

starozákonní židovská charitativní etika (pomáhat mají bohatí chudým – ti, co

mají, těm, co nemají) a idea křesťanské lásky k bližnímu.

Středověkou ideou, která měla zásadní vliv na některé dnes běžně užívané

ideologie ve vztahu k sociální politice, byl utopismus. Za předchůdce utopistů

je považován Platón (především svým dílem Politea). Asi nejznámějšími

představiteli utopismu jsou Thomas More a Thomas Campanella. U obou

autorů se objevuje myšlenka (a taktéž u Platóna) ideálního panovníka, který

uspořádává stát tak, aby na základě zrušení soukromého vlastnictví rozvíjel

rovnost, spravedlivé rozdělování a harmonický život. Stát podle nich musí

pečovat o své chudé. Dalšími utopisty jsou Thomas Müntzer, Henri de Saint-

Simon, Charles Fourier a Robert Owen.

Jednou z nejdůležitějších a nejvíce ovlivňujících myšlenek, která byla

formována v průběhu 18. století, je osvícenství. I když osvícenství nenabízí

jasnou tezi, která by formovala sociální politiku, význam tohoto myšlenkového

směru je v dějinách lidstva nezpochybnitelný. Někteří autoři hovoří o tom, že

osvícenství je hybnou silou ekonomických a sociálních změn na přelomu

18. a 19. století. A jako ideová alternativa především s odkazem na přirozená

lidská práva, velmi významně nabourala šlechticko-katolické ideové dogma.

29

Významnou ideou, které zcela jistě formovala sociálně politické myšlení, je

liberalismus. Koncepce liberalismu byla podrobněji popsána v kapitole 2.1.

Dále v textu se ještě k této ideologii vrátíme, především v textu věnovanému

liberálnímu typu sociálního státu (kapitola 11).

Důležitou ideou pro sociální politiku je také idea solidarity. Filozofickým

základem koncepce solidarity se stal francouzský pozitivismus, jehož

zakladatelem byl August Comte. Daleko více se k problematice solidarity

a jejího významu pro člověka a společnost vyjadřoval Emile Durkheim.

Dukkheim označil solidaritu jako východisko lidského přežití, dělil jí na

mechanickou a organickou. Zdraví platí na nemocné, mladí na staré,

zaměstnaní na nezaměstnané.

Oproti liberalismu bývá často v diskusích používán koncept marxismu,

socialismu a komunismu. Socialismus (z latinského socialis družný,

společenský) je v užším slova smyslu ideologie, která klade hlavní důraz na

solidaritu a která věří, že by ekonomika i další odvětví společnosti měly být do

značné míry centrálně řízeny. V širším slova smyslu zahrnuje vedle

demokratického socialismu též komunismus. I když jsou rozdíly mezi

jednotlivými skupinami socialistů velké, téměř všechny se shodují na tom, že

mají své kořeny v zápasech dělníků v devatenáctém a dvacátém století a že

jednají podle principů solidarity a obhajují sociálně-spravedlivou

rovnostářskou společnost s centrálně řízenou ekonomikou, která se vyznačuje

upřednostňováním práv a zájmů kolektivu (většiny) před těmi individuálními

a společenským pojetím práce - socialisté usilují o zespolečenštění výrobních

prostředků a likvidaci společenských tříd. Takový model řízení společnosti, dle

jejich názoru, bude přinášet prospěch všem bez rozdílu, nikoliv jen malé

skupině.

Vliv na sociální politiku především ve 20. století měly také totalitní ideologie.

I když jsou dnes tyto myšlenky mnohými napadány a negativizovány, mají

svou úlohu ve formování sociálně politického myšlení. Protože jsou v mnohém

kontroverzní, dovolíme si je zde pouze vyjmenovat a ponechat na studujícím,

aby se jimi, v případě zájmu, zabýval sám v rámci samostudia. Jedná se

o komunismus, fašismus a nacionální socialismus.

5.3 Vývoj sociálně politických institucí

Důležitou součástí historie sociální politiky jsou kromě idejí také instituce,

které byly koncipovány v průběhu jednotlivých etap vývoje lidských

společností. V této kapitole se bude jednat o výčet některých podle nás

důležitých aktů, které se v budoucnosti objevují jako integrální součást

moderní sociální politiky.

První státní podpory byly vyhrazeny lidem, o něž se stát opíral (vojáci

a úředníci). V 18. století př. n. l. zařadil babylonský král Chamurapi mezi práva

svých vojáků i právo vdovy na třetinu vojenského přídělu, zůstal-li

po zemřelém vojákovi nezletilý syn. Váleční veteráni dostávali příděly půdy,

aby byli zajištěni ve stáří. Vzniká tak první důchodový systém zaměřený

na pozůstalé a staré.

Podobně se poskytovala o mnoho let později v Athénách státní pomoc práce

neschopným a nemajetným poškozencům. Stát převzal chlapce, sirotky

30

po vojácích, do státní vyživovací péče a vychovával je, dokud nedosáhli

plnoletosti.

V řeckých státech bylo největším sociálním nebezpečím pro svobodné

zchudnout a upadnout do dlužního otroctví. Proto byly sociální reformy

zaměřeny také na navrácení svobody dlužním otrokům. K nejznámějším patří

Solónovy reformy. Solón zrušil dlužní otroctví, rozdělil občany do čtyř

majetkových tříd a zavedl nejnižší mez pro majetek a příjem občanů nejnižší

čtvrté třídy, aby se zabránilo vzniku nových dlužníků. Tím stanovil „existenční

minimum“, institut využívaný i v současné sociální politice.

Ve 4. století př. n. l. se v Athénách státní pomoc poskytovala také ostatním

svobodným občanům, pokud oslepli, byli chromí nebo jinak vážně fyzicky

postižení a nemohli si sami opatřit obživu. Nikoli však otrokům! Otrok byla

„věc“ a neměla žádná práva, kterých se mohla dovolávat.

Za Perikla se v Athénách zaváděly diety, které byly sociální podporou,

připomínající soudobé podpory v nezaměstnanosti. Státní diety se postupně

změnily v dary, známé později jako příděly lístků do divadla nebo na zápasy

a příděly obilí.

Ve starém Římě svobodní řemeslníci ve snaze se vzájemně zajistit zakládali

spolky (tzv. collegia) za účelem vzájemné podpory v nemoci a v případě smrti.

Tyto spolky měly takový vliv, že je Marcus Aurelius podřídil státnímu dozoru.

Opět lze konstatovat optikou současnosti, že již v tomto období vzniká jakási

forma sociálního pojištění.

Všem těmto jevově různým sociálním požitkům bylo společné to, že byly

přidělovány. Nebyl na ně nárok, byly však zabudovány do systému vlády.

Týkaly se zpravidla jen svobodných občanů, nikoliv otroků a barbarů jak jsme

již uvedli výše.

První ucelený koncepční rámec pro sociální politiku v evropské civilizaci

poskytla křesťanská církev. Starý zákon, Nový zákon a učení jednotlivých

náboženských myslitelů formulovaly pomoc bližnímu jako ctnost. Zapracovaly

je do soustavy pravidel chování, kterými jednotlivec může dojít spasení

a věčné blaženosti.

Římskokatolická církev již v době svých počátků nabádala k pomoci bědným

a nuzným. V 6. až 8. století papežové několikrát tuto filantropickou povinnost

připomínali věřícím. Římskokatolická církev vybudovala útulky již za vlády

Pipina Krátkého (francký král vládnoucí 751 až 768). V době jeho nástupců

Karla Velikého (vláda 768 až 814) a Ludvíka Pobožného (vláda 814 až 840)

vznikaly i první žebravé řády pečující o chudé. Pomoc chudým se stala

předmětem činnosti klášterů, které vznikaly od 8. století, i náboženských obcí

a věřícím se za takovou činnost slibovala posmrtná blaženost.

Růst chudoby ve 13. a 14. století způsobil, že církevní instituce byli schopny se

starat jen o ty nejpotřebnější. Systém farní péče o chudé se např. ve Francii

zhroutil již v 11. století. Podle Matěje z Janova byla v českých zemích

v dobách předhusitských hlavní formou zajištění chromých, slepých,

nemocných nebo zmrzačených almužna z individuální žebroty. Pomoc

žebrákům do určité míry přejímali obce. Některé obce tuto žebrotu regulovaly

udělováním „práva“ žebrat. Cizí žebráci byli vyháněni, v nejhorších případech

31

i usmrcováni. V tomto období však byla založena tradice sociální pomoci obcí,

která je praktikována dodnes

V českých zemích pečovala církev o chudé až do vydání nařízení v roce 1785,

kdy podle dvorského dekretu byla tato povinnost uložena vrchnosti. Podíl

církve na organizování a provádění péče o chudé však byl i po vydání tohoto

nařízení velmi významný. Za vlády císaře Josefa II. začaly být podle

jednotlivých farností vytvářeny chudinské ústavy. Vedli je „otcové chudých“,

kteří byli voleni obyvatelstvem. V roce 1803 byli na dobu, kdy vykonávali

funkci „otce chudých“, prohlášeni nařízením za veřejné činitele. Od roku 1854

platila tato povinnost pro obce. Tím se chudinská správa stala součástí veřejné

obecní správy. Časem se vyvinulo právo na pomoc v nouzi (chudinské

zákony). Chudinská péče zahrnovala především ubytování na minimálním

standardu v obecních pastouškách a chudobincích a poskytování nenutnější

stravy.

Ve středověku začaly být vytvářeny svépomocné podpůrné spolky, jejichž

úkolem bylo pomáhat práce neschopným a starým členům a podporovat

i pozůstalé členy rodin. Nejprve vznikaly takovéto podpůrné spolky mezi

horníky, začala se vytvářet hornická bratrstva, která je možno charakterizovat

jako stavovské a náboženské spolky řízené nejprve těžaři. Bratrstva zakládala

podpůrné pokladny, které byly obvykle spravovány radou starších horníků

potvrzovanou těžaři. Do těchto pokladen přispívali především horníci, kterým

se finanční příspěvky strhávaly z mezd, ale také těžaři. První záznam

o hornické podpůrné pokladně pochází z roku 1527, kdy císař Ferdinand I.

potvrdil status pokladny. Vzniká tak první „pojištění v nezaměstnanosti“ či

„nemocenské a důchodové pojištění“.

Obdobné podpůrné spolky byly postupně zřizovány i pro některé řemeslnické

cechy a tovaryšská bratrstva. Hornická bratrstva se postupně přeměňovala

v zájmové a sociální společenství horníků a byla vlastně jakýmsi předchůdcem

odborových organizací. V roce 1884 došlo k uzákonění povinného zřizování

bratrských pokladen v dolech, čímž byl položen základ pro samostatné

hornické sociální pojištění.

Instituce práva chudých, tj. práva na žebrotu a státem nařízené a obcemi

organizované chudinské péče, byla poprvé normativně upravena v Anglii.

V souvislosti s násilnou tvorbou velkostatků rostlo sociální napětí

ve společnosti a bylo nutno zmírnit tíživou situaci vyháněných rolníků. Poprvé

se začaly vybírat daně na chudé. Historicky nejstarší zákonnou úpravu sociální

péče vydala královna Alžběta I. v roce 1597 a obsahovala péči o chudinu.

V Rakousku za vlády Marie Terezie dochází k rozsáhlé reformě státní správy.

Její součástí byl i nástup profesionálů do vysokých úřadů, které do té doby

zastávali pouze šlechtici. Tito úředníci na rozdíl od šlechticů, kteří měli své

statky, byli odkázáni jen na své platy. Nejprve jim proto byly udělovány

hodnosti a statky. Později pro vdovy a sirotky po zaměstnancích (1771)

a v roce 1781 i pro zaměstnance, kteří se stali neschopnými práce (“dvě

personální normály“), došlo ke státnímu zajištění byrokracie. Personální

normály vytvořily základ sociálního zabezpečení na našem území.

S rozpadem feudálních statků a migrací do měst za prací se chudoba

ve městech stala výrazným problémem. Města a později i státy byly nuceny se

32

postarat o chudé a práce neschopné. V Anglii Alžbětin Kodex chudých z roku

1597 byl první ucelenou legislativou chudinské péče.

V roce 1802 byl v Anglii poprvé v Evropě vydán zákon na ochranu práce.

Zakazoval práci dětem v noci a práci dětí delší než dvanáct hodin.

V Rakousku je v roce 1781 zrušeno nevolnictví a venkovské obyvatelstvo se

stěhuje do měst s rozvojem průmyslové výroby. Do té doby stát do sociálních

situací občanů zasahoval jen minimálně. V 19. století jsou svépomocné

pokladny nahrazovány opatřeními ukládanými podnikatelům, která měla

směřovat zejména k zajištění dělníků v případě nemoci. Toto upravoval Dekret

dvorského kancléře z roku 1837, který ukládal továrníkům, živnostníkům

a obchodníkům platit za dělníky a pomocníky stravné v nemocnici po dobu

čtyř týdnů.

V podmínkách liberalismu vznikaly i jiné iniciativy, jako např. výměnky

na venkově. Starý sedlák postoupil svůj majetek synovi k hospodaření

smlouvou, kterou se syn zavázal rodičům do smrti poskytnout bydlení a stravu.

Bydlení zpravidla bylo v malé chaloupce mimo hlavní zemědělský dvůr.

Instituce výměnku se velmi rozšířila zejména v 18. století. Viděno optikou

dnešní sociální politiky, jednalo se o zabezpečení ve stáří formou předchozí

akumulace majetku. Bez předané hodnoty (statku) by syn o otce nepečoval.

Živnostenský řád č. 227/1859 ukládal závodům, které zaměstnávaly více než

dvacet dělníků, povinnost zřídit ústav pro podporu onemocnělých nebo

z jiného důvodu trpících členů společenstva.

V 19. století se v Čechách stále zřetelněji prosazovala zásada, že veřejná

chudinská péče má být připoutána k domovské obci a úzce spjata

s domovským právem. Zásada, že péče se poskytuje jen chudým s domovským

právem, byla v českých zemích provedena v chudinské péči teprve zákonem

z roku 1868. Tímto zákonem byla chudinská správa s konečnou platností

prohlášena za část veřejné obecní správy.

5.4 Bismarck a „opravdová“ sociální politika

O „opravdové“ sociální politice mluvíme v okamžiku, kdy stát svými

opatřeními cíleně a systematicky směřuje ke změně sociální reality. Je

paradoxní, že stát se začíná zajímat o sociální problémy v okamžiku, kdy

začnou ohrožovat jeho existenci, případně žádoucí vývoj. Opatření státu

v sociální oblasti vždy odpovídají jeho hodnotové a ideové orientaci.

5.4.1 Bismarck a Německo

Kníže Otto von Bismarck (1812-1898) proslul spíše jako říšský kancléř

a politik, než jako sociální reformátor. Je nicméně historickým faktem, že spolu

ovlivnil a zprostředkoval přijetí série průkopnických zákonů o sociálním

pojištění. Paradoxem zůstává, že konzervativní politik, představitel

expanzivních militaristických ambicí Pruska a později Německa se ve sféře

sociální politiky zasadil o pionýrský počin, který v jeho době neměl obdoby.

Prusko bylo státem s paternalistickou ideologií, s vlivnou vrstvou junkerů

(venkovských šlechtických statkářů), se slabou buržoazií a s rozvinutou

organizací státní správy na místní úrovni. Vytvořily se zde podmínky pro vznik

státní sociální politiky charakterizované:

33

a) státní regulací ekonomiky a produkce

b) poskytováním kolektivního sociálního zabezpečení

Bismarck si uvědomoval nebezpečí sílícího sociálně demokratického hnutí pro

danou formu pruského státu. Realizoval proto osvědčenou politiku cukru

a biče. V roce 1878 zakázal sociální demokratickou stranu a zároveň se přičinil

o vznik první soustavy povinného sociálního pojištění ve světě. Měl na

vybranou mezi třemi možnostmi:

1) zavedením speciálních sociálních výhod pro státní zaměstnance

2) zavedením sociální politiky potřebným

3 zavedením povinného pojištění vybraných rizik

Bismarck zvolil a po nelehkém vyjednávání s říšským sněmem v letech 1883

až 1889 postupně zavedl pojištění pro případ nemoci, pracovního úrazu,

invalidity a stáří. Tato jeho politika sledovala několik důležitých cílů zároveň:

a) podpořit loajalitu císaři

b) odcizit dělníky sociálně demokratické straně

c) snížit vliv církve

d) zvýšit produktivitu práce

Významným rysem zavedené soustavy pojištění bylo, že oddělovala různé

kategorie zaměstnanců a dělníků na tzv. korporace (někdy bývá bismarckovský

typ sociální státu proto nazýván také korporativní). Nejdůležitější složky

sociálního pojištění byly v Německu zavedeny ještě před vypuknutím první

světové války.

5.4.2 Beveridge a Velká Británie

Lord William Henry Beveridge (1879-1963) studoval v Oxfordu matematiku

a klasické obory, poté se vydal zkoumat sociální poměry v chudé východní

části Londýna. Následovalo období, kdy se jako žurnalista věnoval tomu, jak

řešit pojištění v nezaměstnanosti. Poté se stal státním úředníkem, který se

nejvíce zasloužil o první povinné pojištění nezaměstnanosti na světě, které bylo

v Británii zavedeno v roce 1911. Čas od času se zajímal o socialismus, nikdy se

nestal členem labouristické či socialistické strany. V politice zůstal celý život

liberálem. V roce 1924 zpracoval pro liberální stranu studii nazvanou Pojištění

pro všechny a pro všechno. V ní rozebíral situaci lidí pod určitou příjmovou

hranicí a uvažoval o způsobech, jak jim pomoci. V roce 1941 se stal předsedou

zvláštní komise, která měla za úkol synchronizovat sociální systém Velké

Británie. Jednotlivé kroky sociální reformy medializuje a tím nutí vládu

k reformám.

Návrhem odvážné, všem dostupné, přiměřené a integrované soustavy

sociálního pojištění Beveridge významně ovlivnil sociálněpolitické myšlení

20. století. Základní charakteristiky Beveridgova návrhu:

a) organizace sociálního pojištění má být chápána pouze jako jedna

ze součástí politiky vedoucí k obecnému sociálnímu blahu

b) sociální zabezpečení bude založeno na spolupráci mezi státem

a individuem

c) návrh se snaží vyvinout nástroje chránící jedince v průběhu celého jeho

života, „od kolébky do hrobu“ před chudobou, nemocí, absencí, přístřeší,

neuspokojivým bydlením, nevědomostí, nezaměstnanosti.

34

Návrh je založen na následujících principech:

1) dávky zajišťující existenční minimum budou jednotné

2) i příspěvky na sociální pojištění budou jednotné

3) bude sjednocena správa sociálního pojištění

4) dávky budou odpovídat definované potřebě

5) sociální pojištění bude obecně dostupné

6) účastníci pojištění budou rozděleni do skupin podle svého sociálního

postavení a životní situace.

5.4.3 Myrdal a Švédsko

Karl Gunnar Myrdal (1898-1987) byl sociální myslitel, ekonom a politik.

Pracoval v Institutu mezinárodních vztahů v Ženevě, v letech 1945-47 působil

jako ministr obchodu ve švédské vládě. Zabýval se vztahem hodnot

a sociálních teorií a konceptem státu veřejných sociálních služeb, byl

spoluautorem studie konceptu sociální politiky, který reagoval na problémy

30. let ve Švédsku především v souvislosti s důsledky Světové hospodářské

krize (1929-1933).

Myrdal navrhoval následující opatření:

a) mateřské příspěvky,

b) přídavky na děti,

c) příspěvky na bydlení,

d) výuka a stravování ve školách zdarma,

e) obecně dostupná zdravotní péče,

f) rozšiřování informací a podpora výchovy dětí ve sféře bydlení, výživy

a zdraví.

Všechna výše uvedená opatření jsou dnes zcela běžnými nástroji sociální

politiky a také proto je švédský model považován za jeden z nejsociálnějších

systémů světa. Na začátku 70. let 20. století se podařilo i díky Myrdalově

reformě dosáhnout ve Švédsku tzv. státu veřejných sociálních služeb.

KONTROLNÍ OTÁZKA

1. Najděte v historických pramenech, jak se o chudé a nemohoucí

pečovalo na území obce, ve které v současnosti žijete. Která opatření

vaše obec využívala?

2. Jakým aktem začíná skutečná historie sociální politiky a proč?

3. Které historické události 20. století významně ovlivnily podobu

sociálního státu v Evropě? Svou volbu zdůvodněte.

4. Najděte v historických pramenech konkrétní příklady toho, jak bylo

pečováno o chudé, nemocné a jinak nemohoucí. Pokuste se tyto

příklady provázat se současnou sociální politikou.




35


ASPI, 2007. 504 s. ISBN 978-80-7357-276-1


ISBN 80-85850-01-X

36

6 Aktéři sociální politiky


Sociální politika jako praktická aktivita formuje vztah jedinců a sociálních

podmínek jejich života. Každý je nějak účasten sociální politiky, nějakým

způsobem ji spoluutváří, ať už jde o něj samého, o život jeho rodiny či o život

společenství. Procesu formování a uplatňování sociální politiky se účastní řada

subjektů, ať už jde o role aktivních tvůrců a realizátorů nebo pasivních

konzumentů. Ostatně lze říci, že jedna a táž osoba či instituce mnohdy

vystupuje v obou rolích současně.

CÍLE KAPITOLY


Definovat subjekty a objekty sociální politiky.

Identifikovat základní aktéry sociální politiky

Definovat činnosti, kterými přispívají jednotliví aktéři do sociální politiky.

KLÍČOVÁ SLOVA

Objekty a subjekty sociální politiky, aktéři sociální politiky,

Někteří autoři zabývající se sociální politikou hovoří o „aktérech“ sociální

politiky a za aktéry sociální politiky považují občana, rodinu, sousedství,

církve, svépomocná sdružení, neziskové organizace, firmy, zaměstnavatele,

stát. Pro potřeby tvorby a realizace sociální politiky je však důležité rozlišovat,

kdo sociální politiku tvoří a rozvíjí a pro koho je tvořena a rozvíjena. Někdy

bývá tento problém nahlížen z pozic subjektů a objektů sociální politiky.

Objekty sociální politiky

Za objekty sociální politiky považujeme ty, k nimž sociální politika směřuje

a kdo z ní mají prospěch. Objekty sociální politiky jsou jednak všichni

obyvatelé dané země, ať již jako jednotlivci, či určité sociální skupiny.

Jednotlivec jako objekt sociální politiky

Jednotlivec je objektem sociální politiky buď pro svou účast v systému

(přihlásil se, je formálně členem, platil příspěvky, např. na pojištění nebo

připojištění), nebo pro svou potřebu (je chudý, nemajetný, nemocný, sirotek

atp.).

Skupiny jako objekty sociální politiky

Skupina může být objektem sociální činnosti, ale také jejím subjektem.

V autokraciích a totalitních režimech skupiny zpravidla bývají jen příjemci

toho, co jim vládci v systému přidělí, tedy pasivními objekty sociální politiky.

Demokratické sociální systémy se vyznačují skupinovou autonomií, kdy

objekty sociální politiky mají určitý vliv na fungování sociálního systému

a jeho sociální politiku.

37

Subjekty sociální politiky

Subjekty v sociální politice jsou ti, kdo mají zájem, vůli, schopnosti,

předpoklady, možnosti a prostředky k určité sociální činnosti či chování a kdo

takové činnosti a chování může iniciovat a naplňovat. Sociální politika je

realizována různými a velice četnými subjekty, které jsou různým způsobem

strukturovány. V obecné rovině je lze členit na státní a nestátní a nestátní dále

na subjekty tržní a na ostatní netržní.

K subjektům sociální politiky patří:

1) Stát a jeho orgány

Významná role v tomto směru patří parlamentu, který na základě zvoleného

programu a příslušné koncepce vytváří a schvaluje legislativní opatření, jež

mají rozhodující význam pro sociální politiku státu i ostatních nestátních

subjektů. Dalšími významnými subjekty jsou vláda a správní orgány státu.

Právem stát něco sociálním subjektům zakazuje nebo přikazuje nebo je jinak

omezuje nebo zvýhodňuje a stimuluje. Stanoví tak pravidla stejné pro všechny

a tím vytváří podmínky pro „fair play“.

2) Rodina

Rodina měla tradičně roli zabezpečovatele, především to byla žena, která

na svých bedrech nesla roli pečovatelky. V momentě kdy se přemístila

z domova do práce, ztratila rodina svoji dominantní roli jako aktér sociální

politiky a role rodiny se v průběhu 19. a především 20. století stávala pasivní.

I když je rodina spíše pasivním aktérem sociální politiky (příjemcem pomoci),

je zde přirozeně široké pole působnosti pro řešení řady sociálních situací a pro

akt vzájemné pomoci.

3) Církev

Hrají významnou roli v oblasti mravní, v péči o zdraví, o handicapované

obyvatelstvo, v oblasti výchovné, vzdělávací, charitativní. Mezi významné

církevní organizace na poli sociální politiky patří: Arcidiecézní charita,

Armáda spásy, Naděje.

4) Sousedství

Myšlenka sousedství jako sociálně politického aktéra vychází z pojetí

mechanické solidarity E. Durkheima. Obyvatelé jednoho sociálního prostoru

mají k sobě blíže než ostatní členové společnosti. Díky tomu jsou sousedé

osobami s podobným či stejným profilem problémů, které mohou být

společnými silami řešeny. Koncept dobře fungujícího sousedství v rámci řešení

problémů místní komunity je silnější spíše v liberálním pojetí sociální politiky,

nikoli v prostoru s paternalistickou tradicí sociální politiky. Dnes jako aktér

sociální politiky v ČR naprosto nefunkční.

5) Nestátní organizace

Občanská sdružení, nadace, zájmové a církevní organizace a podpůrné spolky

patří mezi sociální subjekty, které po státu nejčastěji sledují cíl pomoci

občanům. Jejich sociální programy jsou cílem, nikoliv jen prostředkem

k dosažení jiných záměrů. Uskutečňují je a přitom zisk není hlavním cílem

jejich snažení.

38

6) Zaměstnavatelé a firmy

Podnikatelské subjekty, které zaměstnávají občany, zpravidla rozvíjejí sociální

politiku vůči vlastním zaměstnancům (personální politika). Ta bývá především

zaměřena na rozvoj potenciálu a motivace zaměstnanců, zejména na otázky

kvalifikace, zdraví odměňování a sociálních podmínek. U větších podniků tuto

činnost organizují zvláštní specializované útvary. Zabývají se především

osobní a mzdovou agendou, školením zaměstnanců, péči o jejich rozvoj

a uspokojování jejich potřeb souvisejících se zaměstnáním.

7) Odbory a tripartita

Odbory jsou sdružení zaměstnanců založené s cílem prosazovat jejich

pracovní, hospodářské, politické, sociální a jiné zájmy. Jde především o jejich

roli v rámci tzv. tripartitního vyjednávání, kde jednají se zástupci

zaměstnavatelů a státu o pracovních podmínkách (především výše mezd,

pracovní doby, fyzické podmínky práce, aj.). Tripartita je tedy společný orgán

představitelů vlády, podnikatelů a odborů. Tripartita projednává nejdůležitější

předpisy, které ovlivňují podnikání a zaměstnanost. U nás se tripartitní orgán

nazývá Rada hospodářské a sociální dohody.

8) Mezinárodní organizace

V souvislosti se zapojením České republiky do struktur Evropské unie je zcela

evidentní, že se mezinárodní organizace budou zapojovat čím dál tím více do

sociální politiky V ČR ať už přímou činností v rámci řešení konkrétního

sociálního problému (sociální exkluze – vyloučení), nebo legislativní a finanční

pomocí. Mezi takové organizace patří EU, UNESCO, Rada Evropy,

Mezinárodní organizace práce, OECD atd.

9) Orgány samosprávy – kraje a obce

Pro úspěšný rozvoj sociální politiky je zapotřebí zapojit do její tvorby

a realizace i orgány samosprávy. V současném třístupňovém systému veřejné

správy hrají obce a kraje významnou roli – jsou realizátory projektů,

poskytovatelé sociální pomoci, poskytovatelé prostorů pro činnosti nestátních

neziskových organizací, plátci dávek a služeb pro ty, kteří pomoc potřebují

a v neposlední řadě garanty efektivity sociálně politických opatření v daném

regionu.

10) Média

Mezi prostředky masové komunikace – masmédia (angl. mass media =

hromadné sdělovací prostředky), které multiplikují sdělení veřejného

charakteru a rozšiřují je směrem k širokému, rozptýlenému, rozmanitému

a individuálně neurčenému anonymnímu publiku, se obecně zařazují noviny,

časopisy, rozhlas a televize a dnes samozřejmě internet. Patří sem však rovněž

i knihy, filmy, video, veškeré druhy masově šířených obrazových a zvukových

záznamů (dnes mj. CD-ROM, DVD) a ostatní vysokonákladové tiskoviny

(např. letáky). Z výše uvedeného výčtu je patrné, že vliv médií v rámci sociální

politiky je především informační. Média informují posluchače, čtenáře

a diváky o změnách v zákonech, řešení různých sociálních událostí či

o organizační struktuře sociálního systému.

39

11) Nátlakové skupiny

Mezi nátlakové skupiny patří stávky, petice a demonstrace, které při velmi

dobrém organizování a zřetelném formulování požadavků mohou v rámci

sociální politiky dosáhnout změny fungování systému. Bohužel v ČR mají

nátlakové skupiny buď velmi živelnou podobu, nebo sledují jen své vlastní

individuální cíle.

a) Petice (z lat. petitio – žádost) je písemně podaná žádost občanů buďto

parlamentu či jinému zastupitelskému orgánu, nebo vládě či hlavě státu,

případně jinému orgánu státní a veřejné moci.

b) Stávka je forma protestu spočívající v hromadném dočasném odmítnutí

vykonávání práce v jednom nebo více podnicích ze strany zaměstnanců.

Účelem stávky je splnění určitých požadavků, většinou mzdových,

technických, sociálních nebo politických.

c) Demonstrace je shromáždění lidí na veřejném prostranství za účelem

předvedení společného názoru, zpravidla politického, sociálního,

právního či ekonomického rázu.

V současné době probíhá v řadě zejména posttotalitních zemí střední

a východní Evropy včetně ČR výrazné posilování významu nestátních

a zejména netržních subjektů v sociální politice. Role nestátních netržních

institucí v sociální politice je ve vyspělých zemích dosti obvyklá, toto souvisí

s konceptem tzv. občanské společnosti, která by měla ve společnosti vyplňovat

prostor mezi soukromými životními podmínkami jedince a státními aktivitami

v sociální oblasti.

KONTROLNÍ OTÁZKA

1. Vysvětlete, proč sousedství není v dnešní době silným aktérem sociální

politiky?

2. Proč označujeme rodinu, církev a sousedství jako tradiční aktéry sociální

politiky?

3. Najděte v médiích (především tisk a internet) zmínku o petici, která byla

svým smyslem orientována do sociální oblasti.

4. Najděte v médiích (tisk, rozhlas, TV, internet) důkaz, že média jsou

důležitým aktérem sociální politiky.

5. Co je to tripartita a jaká je její funkce v systému sociální politiky?





ASPI, 2007. 504 s. ISBN 978-80-7357-276-1


ISBN 80-85850-01-X


vyd. Praha: Triton, 2008. 185 s. ISBN 978-80-7387-125-3

40

7 Nástroje sociální politiky


Nástroje sociální politiky by měly respektovat základní principy a cíle sociální

politiky. Lze rozlišit nástroje různého řádu (významnosti) počínaje právním

řádem a konče nástroji bezprostředně aplikačními.

CÍLE KAPITOLY


Definovat základní nástroje sociální politiky.

Identifikovat nástroje sociální politiky.

KLÍČOVÁ SLOVA

Peněžitá dávka, věcná dávka, sociální program, kolektivní vyjednávání,

nátlakové akce, regulace, úlevy a výhody.

Sociální politika se realizuje pomocí nástrojů různého řádu. Spektrum nástrojů

je značně široké a rozmanité. Důležité je, aby respektovaly základní principy

sociální politiky, působily v jejich intencích a umožňovaly naplňovat cíle

a funkce sociální politiky. Za nástroje sociální politiky považujeme prostředky,

jimiž sociální subjekt působí na sociální objekt nebo objekty, na jiný sociální

subjekt nebo subjekty. Těmito prostředky jsou zpravidla právo, peníze

a instituce, kterými se uskutečňuje služba (darování a konání), regulace

(zákazy a příkazy) a nátlak (politický a fyzický).

Právo a právní řád je základním rámcem sociální politiky a přes právní normy

se sociální politika realizuje. V rámci právních norem se vytvářejí mantinely,

odkud kam se mohou aktéři sociální politiky ve svých aktivitách legálně

pohybovat. Pomocí právních norem se upravují tak, jak se jednotliví aktéři

sociální politiky mohou ve vymezeném prostoru pohybovat, definují podmínky

činnosti a vzájemných vztahů jednotlivců i institucí.

V praxi sociální politiky nemá význam pouze ústava a zákony, ale

i podzákonné normy (např. vyhlášky jednotlivých resortů a místních úřadů,

metodické pokyny, organizační řády).

Ekonomické nástroje zahrnují všechna opatření, která ovlivňují získávání

a přerozdělování zdrojů tak, aby bylo dosaženo zamýšleného cíle. Patří sem

zejména tzv. neviditelná ruka trhu na straně jedné a na druhé straně netržní

formy získávání a distribuce zdrojů. Do sociální politiky výrazně zasahuje také

změna vlastnictví (znárodnění, privatizace, odstátnění).

Dalším nástrojem sociální politiky je program a plán, které mají své místo

v systému sociální politiky pokud jde o prosazování dlouhodobých záměrů.

Plán ovšem v tom pohledu, že představuje prostředek, způsob, techniku

dosahování programových cílů, které krystalizují jako výsledek konsensu

participativního jednání různých vládních i nevládních orgánů (odborových,

zaměstnavatelských, regionálních apod.).

41

Kolektivní vyjednávání je po roce 1989 novým nástrojem, který v naší sociální

politice dříve chyběl. Představuje mechanismus dosahování konsensu proces,

ve kterém dochází k jednání o určitých sociálních skutečnostech mezi

sociálními partnery. Sociálními partnery jsou jednak odborové svazy hájící

zájmy zaměstnanců, zaměstnavatelské svazy hájící zájmy zaměstnavatelů

a také stát, který dbá na to, aby požadavky odborů i zaměstnavatelů braly

na zřetel dlouhodobý společenský zájem a také konkrétní možnosti ekonomiky.

Výsledkem kolektivního vyjednávání jsou kolektivní smlouvy.

Existují různé typy těchto smluv:

a) generální dohoda, která vymezuje vzájemné závazky vlády,

podnikatelských a odborových svazů v hospodářské a sociální politice. Je

východiskem pro kolektivní smlouvy nižších typů.

b) kolektivní smlouvy vyššího typu – jsou uzavírány mezi určitými

zaměstnavatelskými a odborovými svazy.

c) podnikové kolektivní smlouvy – jsou uzavírány mezi příslušným

odborovým orgánem a zaměstnavatelem v určitém podniku.

Sociální příjmy – příjmy spojené s opatřeními sociální politiky. Představují

velice významný nástroj sociální politiky. Tvoří je zejména dávky

důchodového a nemocenského zabezpečení, peněžité dávky sociální pomoci,

dávky státní sociální podpory, podpory v nezaměstnanosti, příspěvek na péči

(na sociální služby) atd. Měly by poskytovat nezbytně nutnou ochranu

obyvatelstvu v nouzových situacích.

Sociální služby – tvoří široké spektrum služeb. Jejich funkcí je uspokojování

specifických potřeb určitých skupin obyvatelstva poskytnutím služby. Jsou jimi

myšleny nejen sociální služby v tradičním slova smyslu tj. služby spojené

s péčí o staré, neschopné, nemohoucí, či sociálně narušené občany (služby

řešené Zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách), ale i služby ve sféře

zdraví, vzdělávání, bydlení a poradenské služby v různorodých sociálních

problémech a situacích.

Věcné dávky (věcná plnění) – jsou spojeny především s ochranou zdraví. Jde

především o léky a zdravotní pomůcky a o ochranné pracovní pomůcky. Věcné

dávky se také uplatňují v případě sociální pomoci v situacích, kdy není

zaručeno, že peněžitá pomoc bude využita k zamýšlenému účelu či situace

neumožňuje nákup zboží za hotové peníze (válka, živelná katastrofa).

Účelové půjčky – jde o poskytování různých zvýhodněných půjček

k ovlivňování různých sociálních situací či událostí v životě lidí. Jejich funkcí

je překlenout časové období mezi okamžitou potřebou finančních prostředků

a současnými omezenými možnostmi finančních zdrojů (novomanželské

půjčky, půjčky k podpoře bydlení, půjčky na vzdělání). Od ostatních nástrojů

se odlišují tím, že půjčky jsou návratné a jejich „sociální efekt“ je dán

výhodnějšími podmínkami jejich poskytování a jejich okamžitou dostupností.

Úlevy a výhody – poskytované různým skupinám obyvatelstva, např. dětem,

studujícím, důchodcům (např. jízdné ve veřejné dopravě, různé vstupné apod.).

Nátlakové akce - stávky, pouliční demonstrace, petiční a podpisové akce.

42

Hromadné sdělovací prostředky- výchovné programy, reklamy, články,

publicistické pořady – přispívají ke zvýšené sociálně politické gramotnosti

občanů.

Veřejné slyšení - prostřednictvím veřejných slyšení skládají úřady občanům

účty ze své činnosti a předkládají návrhy na různá opatření zaměřená

do budoucna. V ČR je tento nástroj nefunkční.

Sociálně politické záměry lze realizovat:

a) regulací, tj. zavázáním sociálního subjektu nebo objektu příkazem nebo

zákazem aby něco konal ve prospěch jiného subjektu nebo objektu

(příkaz) nebo se zdržel činnosti (zákaz) či jednání druhých strpěl.

b) konáním, tj. peněžním, nebo věcným plněním nebo poskytnutím služby,

resp. činností ve prospěch objektu

c) kontraktací, tj. smlouvou zavázat jiný sociální subjekt nebo objekt, aby

něco konal nebo se zdržel činnosti nebo činnost jiného strpěl

d) nátlakem fyzickým nebo politickým na sociální objekt nebo jiný sociální

subjekt, aby přijal a uskutečňoval sociální zájmy jemu vnucované.

KONTROLNÍ OTÁZKA

1. Rozhodněte, v jakých případech byste dali přednost věcné dávce před

dávkou peněžitou?

2. Ve kterých zemích se používá jako nástroj sociální politiky veřejné

slyšení?

3. Jaké sociální služby znáte? Najděte příslušný zákon a vyjmenujte je.

4. Uveďte příklady regulace a nátlaku v sociální politice ČR.



ASPI, 2007. 504 s. ISBN 978-80-7357-276-1



43

8 Financování sociální politiky


Financování sociální politiky je v současnosti velmi diskutovaným tématem

nejen v odborných, ale i v laických kruzích. Proces demografického stárnutí,

snížená porodnost a paternalistická tradice sociální politiky na území ČR jsou

faktory, které mají výrazný vliv na deficit státních financí. Neustále narůstá

počet těch, jež jsou svými příjmy závislí na penězích státu, a naopak ubývá

těch, jež svými penězi státní rozpočet naplňují. Lze tedy konstatovat, že dnešní

sociální politika se ocitla na „finanční“ křižovatce – spoléhat se jen na zdroje

ze státního rozpočtu (tedy státní peníze) či hledat zdroje jinde?

CÍLE KAPITOLY


Definovat základní modely financování sociální politiky

Identifikovat jednotlivé modely financování ve vztahu k opatřením sociální

politiky

KLÍČOVÁ SLOVA

Donace, benefice, beneficient, rozpočet, rozpočtová technika, redistribuce,

fondová technika financování sociální politiky

Důležitou součástí současných diskusí o sociální politice je rozprava o jejím

financování. V souvislosti s narůstajícím počtem osob ekonomicky závislých

na sociálním státu je tato diskuse velmi důležitá. V následujícím textu se

zaměříme na několik teoretických aspektů vztahujících se k problematice

financování sociální politiky.

Sociální činnost má náklady 2 druhů:

a) náklady na činnost (služby a dávky)

b) náklady na správu potřebnou k činnosti (mzdy pracovníků)

Mezi základní způsoby financování sociální politiky patří:

1) fondovou technikou (kapitalizací)

2) rozpočtovou technikou (průběžně)

3) jednorázově (např. darem)

Ad 1) Fondová technika (kapitalizace)

Financování touto technikou předpokládá existenci určité kapitálové rezervy,

která by měla být schopná krýt náklady na všechny dávky a sociální opatření.

Tento kapitál lze investovat a získané prostředky využít na snížení příspěvků

nebo zvýšení dávek. Riziko je v tom, pokud inflace roste rychleji než úroková

míra. Příkladem kapitálové financování sociální politiky jsou penzijní fondy,

které se starají penzijní dobrovolné připojištění klientů.

44

Ad 2) Rozpočtová technika (průběžná)

Při tomto financování se dávky vyplácejí přímo z příspěvků v tomto období

vybraných. Osou financování je státní rozpočet, na kterém se financují příjmy

a výdaje pro každé dané období. Vždy by mělo jít o to, aby rozpočet nebyl

deficitní. V odborné literatuře bývá tato technika označována také jako „pay as

you go“ (PAYG).

Ad 3) Dary (donace)

Donační technika má největší význam při financování nadací a občanských

sdružení (NNO). Nejčastěji se lze s donační technikou setkat při pořádání

sbírek určených vždy konkrétním skupinám osob, které pomoc potřebují.

Příkladem mohou být Světluška, Tříkrálová sbírka, Běh pro paraple, Liga proti

rakovině.

Součástí donační techniky financování sociální politiky je pořádání benefic.

Benefice je organizovaná akce, jejíž výtěžek je určen určité osobě nebo

skupině (beneficient). Jedná se o kulturní či sportovní, jednorázovou akci –

např. Pomozte dětem, Výbor dobré vůle – nadace Olgy Havlové, Nadace

Jedličkova ústavu.

KONTROLNÍ OTÁZKA

1. Kterých sbírek jste se aktivně účastnili? Ve společné diskusi si je

vyjmenujte a řekněte, komu jsou určeny a jak?

2. Je v ČR využívána fondová technika? Pokud ano, najděte důkaz. Ve

kterých zemích je tato technika jako dominantní zdroj financování

sociální politiky?

3. Jak se financuje sociální politika ve státech EU?



ASPI, 2007. 504 s. ISBN 978-80-7357-276-1



45

9 Životní a existenční minimum


Na území České republiky je životní minimum stanoveno obecně závazným

právním předpisem od roku 1991. Z počátku byla jeho funkce v rodícím se

sociálním systému české ekonomiky spíše okrajová. Můžeme říci, že životní

minimum výhradně plnilo pouze úlohu oficiální hranice chudoby na našem

území. Zákon pak chápal osoby, které nedosahují této hranice, jako „sociálně

potřebné“ a tyto měly na základě své příjmové nedostatečnosti nárok na pomoc

společnosti. Mnohem významnější role připadla na tento institut po roce 1995,

kdy je vytvořen zákonem č.117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, kdy se

životní minimum stalo kritériem nároku na některé dávky a které je také

užíváno i jako výpočtový základ těchto a i většiny ostatních dávek. Akcelerace

významu životního minima pak nastala rokem 2006, kdy se objevil

modifikovaný Zákon o životním a existenčním minimu.

CÍLE KAPITOLY


Definovat pojem životní a existenční minimum.

Určit životní minima domácností a jednotlivců.

Vysvětlit, k čemu životní a existenční minimu slouží v rámci sociálního

systému ČR.

KLÍČOVÁ SLOVA

Životní minimum, existenční minimum, částky životního minima

9.1 Životní minimum

V obecném pojetí lze konstatovat, že životní minimum je minimální

společensky uznaná hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních

základních osobních potřeb. Je to taková hranice příjmů, pod kterou nastává

stav nouze hmotné. Životní minimum je stanoveno Zákonem č.110/2006 Sb.

o životním a existenční minimu.

Je nutné si ovšem uvědomit, že životní minimum je fiktivní suma peněz. A to

taková, která by měla postačovat k uspokojení základních životních potřeb

(jídlo, bydlení, oděv) na minimální úrovni každého občana v daném systému.

Životní minimum plní rozhodující úlohu při posuzování hmotné nouze i jako

sociálně-ochranná veličina. Další využití životního minima je například

v soudní praxi pro stanovení alimentačních povinností, v případě exekucí pro

nezabavitelné částky apod.

Částky životního platné od 1. 1. 2012 jsou stanoveny Nařízením vlády č.

409/2011 Sb. o zvýšení částek životního minima a existenčního minima

následujícím způsobem:

46

1) Částka životního minima jednotlivce činí měsíčně 3 410 Kč

2) Částka životního minima osoby, která je posuzovaná jako první v pořadí,

činí měsíčně 3 140 Kč

3) Částka životního minima osoby, která je posuzovaná jako druhá nebo

další v pořadí, činí měsíčně:

a) 2 830 Kč u osoby od 15 let věku, která není nezaopatřeným dítětem,

b) 2 450 Kč u nezaopatřeného dítěte od 15 do 26 let věku,

c) 2 140 Kč u nezaopatřeného dítěte od 6 do 15 let věku,

d) 1 740 Kč u nezaopatřeného dítěte do 6 let věku.

S životním minimem se porovnávají všechny čisté peněžní příjmy („P“)

jednotlivce nebo společně posuzovaných osob – domácnosti (z pracovní

činnosti, z podnikání, z kapitálového majetku, z pronájmu, důchody, dávky

nemocenského pojištění, dávky státní sociální podpory a ostatní sociální dávky,

podpory v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci, výživné atd.) s výjimkou:

• příspěvku na bydlení, doplatku na bydlení a jednorázových sociálních

dávek,

• příjmů z prodeje nemovitostí a odstupného za uvolnění bytu použitých

k úhradě nákladů na uspokojení bytové potřeby,

• náhrady škody a finančních prostředků na odstranění následků živelní

pohromy,

• peněžní pomoci obětem trestné činnosti,

• sociální výpomoci poskytované zaměstnavatelem,

• podpory z prostředků nadací a občanských sdružení,

• stipendií,

• odměn za darování krve,

• daňového bonusu,

• příspěvku na péči (v okruhu společně posuzovaných osob),

• části příspěvku na úhradu potřeb dítěte, který náleží ze zdravotních

důvodů,

• příspěvku na mobilitu a příspěvku na zvláštní pomůcku,

• zvláštního příspěvku k důchodu pro účastníky národního boje za vznik

a osvobození Československa,

• příjmu plynoucího na základě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská

práva z titulu spravedlivého zadostiučinění nebo z titulu smírného

urovnání záležitostí.

V rozpravě o životním minimu je nutné si uvědomit, že životní minimum není

žádnou dávkou, kterou bychom v rámci řešení sociálních situací klientů

vypláceli. Jedná se „pouze“ o mechanismus určení, zda ti, kteří o pomoc

sociální systému usilují, si pomoc zaslouží či ji skutečně potřebují. Tohoto lze

dosáhnout jedině porovnáváním v zákoně napsaných částek životního minima

se skutečnými příjmy jedince či domácnosti.

A) Pokud je P/ŽM < 1, pak vždy klientům pomáháme za předpokladu, že

splňují i další podmínky vzniku nároku na dávku či službu. V tomto

případě jsou svými příjmy pod úrovní životního minima.

B) Pokud je P/ŽM = 1, pak také klientům pomáháme, v tomto případě jsou

svými příjmy na úrovni životního minima

47

C) Pokud je P/ŽM > 1, pak je otázkou, o kolik či kolikrát více? Pokud jsou

příjmy těsně nad hranicí životního minima, pak lze hovořit o tom, že

sociální systém ještě bude do sociální situace intervenovat. Pokud je

ovšem příjem několika násobně vyšší než částka (částky) životního

minima, pak zcela určitě žadatelům nepomáháme.

Tabulka 1: Příklady životního minima

jednotlivec 3 410

2 dospělí 3 140 + 2 830 = 5 970

1 dospělý, 1 dítě ve věku 5 let 3 140 + 1 740 = 4 880

2 dospělí, 1 dítě ve věku 5 let 3 140 + 2 830 + 1 740 = 7 710

2 dospělí, 2 děti ve věku 8 a 16 let 3 140 + 2 830 + 2 140 + 2 450 = 10 560

2 dospělí, 3 děti ve věku 5, 8 a 16 let 3 140 + 2 830 + 1 740 + 2 140 + 2 450 = 12 300

9.2 Existenční minimum

Existenční minimum je minimální hranicí peněžních příjmů, která se považuje

za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na

úrovni umožňující přežití.

Opět je nutné si uvědomit fiktivitu dané částky. Jedná se o fiktivní částku

peněz, které nemůže uspokojit základní životní potřeby na minimální úrovni,

ale měla by stačit k elementárnímu přežití. Tento institut byl vedle životního

minima zaveden z důvodu větší motivace pro dospělé osoby v hmotné nouzi.

Existenční minimum nelze použít u nezaopatřeného dítěte, u poživatele

starobního důchodu, u osoby invalidní ve třetím stupni a u osoby starší 68 let.

Existenční minimum je stanoveno Zákonem č.110/2006 Sb. o životním

a existenční minimu.

Částka existenčního minima osoby činí měsíčně 2 200 Kč

Hlavní využití životního a existenčního minima v sociální praxi:

1) Hlavní využití životního a existenčního minima je v Zákoně č. 111/2006

Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Životní minimum plní rozhodující úlohu

při posuzování hmotné nouze i jako sociálně-ochranná veličina.

2) Životní a existenční minimum je využíváno také v zákoně č. 117/1995

Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, při

zjišťování nároku na dávky, které zabezpečují adresnou pomoc rodinám

s dětmi ve stanovených sociálních situacích (u přídavku na dítě

a porodného). V případě dávek pěstounské péče tvoří základ pro výpočet

jejich výše.

3) Další využití životního minima je například v soudní praxi pro stanovení

alimentačních povinností, v případě exekucí pro nezabavitelné částky

apod.

48

KONTROLNÍ OTÁZKA

1. Určete výši životního minima 5 rodinám ze svého nejbližšího okolí.

2. Uveďte příklad, kdy nelze při řešení případu použít existenční

minimum.

3. K čemu se v sociálním systému ČR používá životní minimum, pokud je

to „fiktivní“ částka?

4. Najděte částky životního minima používané v jiných zemích EU

a sestavte „žebříček“ životních minim od nevyššího po nejnižší.


[1] Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu

[2] Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi

49

10 Chudoba a stav nouze hmotné a sociální


Chudoba označuje sociální status člověka vyznačující se hmotným

nedostatkem. V dnešní době se díky medializaci pojem chudoba spojuje

zejména s životními poměry lidí v rozvojových zemích a používá se pro stav,

který nezajišťuje člověku základní podmínky pro důstojný život a uspokojení

nejzákladnějších lidských potřeb. Je spojen se značnou hmotnou nouzí,

nedostatkem potravin, nezávadné pitné vody, ošacení, špatné situace

s bydlením, nedostatečným či žádným přístupem k základní zdravotní péči,

vzdělání, ap. Důsledkem chudoby bývá chronický hlad, podvýživa,

nedostatečná imunita nebo nevzdělanost, náchylnost k nemocem, vysoká

dětská úmrtnost, nebo nízká střední délka života. Je stavem, kdy jsou životní

podmínky člověka v rozporu se základními lidskými právy. Z hlediska sociální

politiky představuje chudoba jeden z nejobtížněji řešitelných problémů.

CÍLE KAPITOLY


Definovat chudobu absolutní a relativní.

Vysvětlit, jak chudobu změřit.

Definovat stav nouze hmotné a stav nouze sociální.

KLÍČOVÁ SLOVA

Chudoba, relativní chudoba, absolutní chudoba, měření chudoby, stav nouze

sociální, stav nouze hmotné

10.1 Chudoba

Chudoba je chápaná jako stav, kdy nedostatek peněz neumožňuje zabezpečovat

důležité (základní) životní potřeby na přiměřené úrovni.

Společenskoekonomický vývoj moderní společnosti toto hodnocení sice

akceptuje, ale dává mu jinou kvantitativní dimenzi. Především rozděluje

chudobu na absolutní a relativní Problém chudoby provází, sužuje lidskou

existenci od jejího vzniku. Jde o jev přítomný i v současné době, jak

v rozvojovém světě, tak i v zemích, které se dnes řadí mezi nejvyspělejší země

naší planety.

Chudoba se dělí na:

1) Absolutní chudobu

Jako absolutní chudobu lze charakterizovat stav, kdy nedostatek (popř.

absolutní nedostatek) prostředků neumožňuje uspokojovat základní životní

potřeby (střecha nad hlavou, oděv, jídlo) do té míry, že je ohrožena sama

existence člověka a hrozí mu smrt.

50

2) Relativní chudobu

Relativní chudobou je stav, v němž jedinec, rodina nebo sociální skupina

uspokojuje své potřeby na výrazně nižší úrovni, než je průměrná úroveň v dané

společnosti (státě). Tedy na relativně nižší úrovni.

Zatímco absolutní chudoba se vyskytuje spíše v rozvojových zemích, v Evropě

jde především o chudobu relativní. Chudoba je také výsledkem materiálního

vývoje společnosti a revitalizuje se. Chudý Evropan se proto jeví chudému

Afričanovi jako boháč, což je jeden z důvodů migračních tlaků a ekonomické

emigrace.

Chudoba v moderní společnosti není otázkou smrti hladem. Měří se, hodnotí

a konstatuje na základě srovnání s celkovou životní úrovní dané země. Protože

v návaznosti na konstatování chudoby u zjištěné části společnosti jsou

rozvíjeny sociální programy a redistribuce hmotných prostředků, je významnou

otázkou právě stanovení relativního vztahu spotřeby ve stavu chudoby

ke spotřebě průměrné. Východiskem pro takové hodnocení je analýza

sociálních důsledků chudoby. Všeobecně se dochází k závěru, že chudoba

přináší sociální izolaci a stav nouze.

Izolaci (vyloučení) je nutno považovat za nejzávažnější faktor chudoby

v moderní společnosti. Občan, který je ve stavu sociální nouze, má právo na

nezbytnou pomoc k zajištění svých základních sociálních potřeb. Sociálními

potřebami označujeme zejména potřebu jistoty a bezpečí, ochrany, zajištění

základních potřeb, souhrn všeobecných lidských potřeb, práv a zájmů, jako je

sociálně-právní ochrana, výkon rodičovských práv a plnění povinností, ochrana

dětí a mládeže před negativními vlivy ap. V zásadě lze rozlišovat dvojí stav

nouze.

Různé sociální filozofie nabízejí odlišné vysvětlení příčin chudoby. Liberálové

se kloní k tomu, činit samy chudé odpovědnými za jejich postavení, socialisté

viní spíše kapitalismus a jeho instituce. Všechny moderní státy se však, bez

ohledu na ideologické zabarvení, snaží s větším či menším úsilím a úspěchem

chudobu omezovat.

Měření hranice chudoby

Problému měření chudoby se věnuje značná pozornost. Hledají se měřítka

objektivní chudoby. Objektivní chudobou se označuje stav, v němž nejsou

podle názoru státu uspokojovány základní lidské potřeby na přijatelné úrovni.

Vedle toho je možno definovat i subjektivní chudobu. To je stav, o němž se

zpravidla ten, kdo je v takové situaci, domnívá, že je chudý, neboť nemůže

uspokojovat své potřeby podle svých představ. Tyto představy ovšem

vycházejí spíše z porovnání se spotřebou bohatých, méně pak se spotřebou

průměrnou. Zkoumat subjektivní chudobu má přesto závažný význam pro

formulování sociální politiky, protože i přes svou velmi relativní platnost

individuální hodnocení stavu chudoby reálně odrážejí sebehodnocení,

sebeidentifikaci sociálních skupin občanů.

Pro měření objektivní chudoby se v zásadě používají dvě metody a mnoho

jejich kombinací. Jde o metodu normativní a metodu relativní.

Normativní metoda tkví v tom, že se stanoví minimální, společensky přijatelný,

v dané zemi a čase reálně naplnitelný „spotřební koš“. Souhrn cen za zboží

a služby, které slouží k uspokojení základních životních potřeb v tomto koši

51

obsažených, je hranicí příjmů, pod níž nastává stav chudoby. Okruh

nezbytných potřeb je přesně (normativně) definován. Nezbytné živobytí

zahrnuje zvláště ceny za výživu, ubytování, šatstvo, hygienu, vybavení

domácnosti, topení a osobní potřeby denního života. K životním potřebám patří

také v přiměřeném rozsahu styk s okolím a účast na kulturním životě. U dětí

a mládeže zahrnuje nezbytné živobytí také zvláštní potřeby nezbytné

především pro jejich rozvoj. Stanovení spotřebního koše je velmi náročné

a podléhá řadě vlivů, jako jsou cenové změny, změny sktruktury spotřeby

apod. Je velmi citlivé i společensky, protože je vždy možno polemizovat

o nezbytnosti té či oné potřeby a o možnosti její náhrady.

Většina zemí proto přešla k relativní metodě posuzování chudoby, tj. stanovení

úrovně příjmu ve vztahu k dosahovanému příjmu v dané zemi. Občané, kteří

mají nižší příjmy než takto stanovená relativní hranice, jsou považováni

za chudé, a stávají se klienty sociální pomoci. Hranice příjmů, pod nimiž

nastává stav chudoby, se v Evropě pohybuje mezi 50 a 70 % průměrných

příjmů (třeba průměrná mzda). Relativní metoda umožňuje reagovat průběžně

na ekonomický a sociální vývoj.

10.2 Stav hmotné nouze

Stav hmotné nouze je situace, v níž se nachází občan, jehož základní životní

podmínky nejsou zabezpečeny dostatečnými příjmy a který si nemůže vlastním

přičiněním nebo za pomoci své rodiny tyto podmínky nebo prostředky na jejich

vytvoření zajistit.

Do této situace se člověk může dostat v důsledku nízkého příjmu, ztráty nebo

snížení příjmu pro nemoc, invaliditu, stáří ap. Postižený člověk nedisponuje ani

majetkem, jehož prodejem, pronájmem či jiným využitím by mohl získat

prostředky k zajištění svých potřeb. Společensky uznanou hranicí příjmu

občana, pod níž nastává stav hmotné nouze, je životní minimum stanovené

právní normou (viz předešlá kapitola).

Za určených podmínek je občanu v hmotné nouzi poskytována sociální pomoc

a to podle konkrétní individuální situace. Charakteristickou formou pomoci je

doplnění příjmů prostřednictvím peněžních nebo věcných dávek. Pomoc

v hmotné nouzi upravuje v ČR Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné

nouzi. Vymezuje situace spojené s nedostatečným zabezpečením základní

obživy, bydlení a mimořádnými událostmi a napomáhá řešení některých

nárazových životních situací.

Dávkami, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi, jsou:

a) příspěvek na živobytí

b) doplatek na bydlení

c) mimořádná okamžitá pomoc

O dávkách pomoci v hmotné nouzi rozhodují a vyplácejí je od 1. 1. 2012

příslušné krajské pobočky Úřadu práce ČR.

Jiným stavem nouze je nouze sociální. Ve stavu sociální nouze se nachází

občan, který pro nízký věk (dětství), zdravotní stav, disfunkci rodiny, absenci

sociálního zázemí, z důvodů osobnostních, ohrožení vlastních zájmů jinou

osobou nebo z jiných závažných důvodů není schopen zabezpečovat své

základní životní a sociální potřeby, zejména ve smyslu zabezpečení péče

52

o svou osobu, o svá práva a oprávněné zájmy a potřeby, o svou výživu

a domácnost.

Takový občan má právo na dostupnou, dostatečnou a kvalifikovanou sociální

pomoc, která nahradí jeho chybějící soběstačnost. Charakteristickou formou

takové sociální pomoci jsou sociální služby.

KONTROLNÍ OTÁZKA

1. Kterými dávkami se řeší stav hmotné nouze? Najděte si tyto dávky

v patřičném zákoně a určete výši dávek a podmínky vzniku nároku.

2. Na který úřad pošlete osobu, která se ocitne ve stavu hmotné nouze?

Kde sídlí nejbližší úřad od Vašeho trvalého bydliště?

3. K čemu se ještě, kromě stanovení chudoby, používá „spotřební koš“?

4. Určete hranici chudoby v ČR relativní technikou.


[1] Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi

[2] MAREŠ, Petr. Sociologie nerovnosti a chudoby. 1. vyd. Praha: Slon, 1999.

248 s. ISBN 80-85850-61-3 [3] www.czso.cz

53

11 Teorie sociálního státu


Jako sociální stát je označován stát, který usiluje o zajištění blahobytu, přesněji

podmínek slušného žití pro své občany. Vymezení pojmu je však velmi obtížné

a nepanuje o něm shoda, což je způsobeno rozmanitostí podob sociálního státu.

Originální anglický termín welfare state byl poprvé použit v roce 1939

k popisu situace ve Spojeném království, po druhé světové válce se rozšířil

v západním světě a začaly jím být označovány systémy sociální politiky

vyspělých zemí, později pak přímo tyto země. Welfare state je vymezen vůči

čistě tržnímu kapitalismu a liberálnímu pojetí státu na jedné straně, i vůči

socialismu a centrálně plánovanému hospodářství na straně druhé. Koncept

welfare state je vázán na demokratický režim a pojí se s relativně vyspělou

tržní ekonomikou.

CÍLE KAPITOLY


Definovat pojem sociální stát.

Definovat základní příčiny vzniku sociálního státu.

Identifikovat vývojové etapy sociálního státu.

Definovat základní typologie a základní typy sociálního státu

KLÍČOVÁ SLOVA

Sociální stát, industrializace, urbanizace, etapy sociálního státu, typologie

sociálního státu, krize legitimity sociálního státu.

11.1 Teoretická východiska sociálního státu

Pojem sociálního státu tak, jak byl vymezen, je třeba spojovat a vysvětlovat

spolu s pojmem sociální politika. Sociální politika, která formuje vztah jedinců

a sociálních podmínek jejich života, však představuje aktivity nepoměrně širší,

než jsou činnosti sociálního státu. Každý je nějak účasten sociální politiky,

která není jen sociální ochranou nebo záchrannou sítí před sociálními riziky,

ale i činitelem aktivizace vedoucí k uspokojování sociálních potřeb,

k zabezpečení aktivního a důstojného života každého člena společnosti.

Pojem sociální stát nemá jasné vymezení. V úzkém slova smyslu termín

odkazuje k rozsahu zajišťování klíčových veřejných sociálních služeb (často

omezených na zdraví, vzdělání, bydlení, zajištění příjmu a pečovatelské

služby). V širším pojetí (a stále častěji) je termín sociální stát používán

k definici:

1. určitého druhu státu,

2. jisté formy politického prostředí nebo

3. specifického typu společnosti

Sociální stát primárně usiluje o ekonomické a sociální zabezpečení občanů,

omezení příjmových nerovností a udržitelný ekonomický růst a rozvoj.

54

Využívá k tomu řadu politik jako programy boje proti chudobě, zajišťování

vzdělávání obyvatelstva, zdravotní péči, sociální zabezpečení, státní kontrola

a regulace trhu a výroby či zajišťování zaměstnanosti. Od 60. let 20. století pak

welfare state expandoval také do oblastí občanských práv a ochrany životního

prostředí. Mezi základní cíle, které má sociální stát plnit, patří:

a) zajišťování prosperity

b) omezování chudoby

c) zajišťování sociální rovnosti

d)zajišťování sociální integrace a zamezování sociální exkluzi

e) zajišťování sociální stability

f) zajišťování nezávislosti jednotlivců

Následující schéma nám zcela jasně definuje sociální stát ve vztahu k dalším

důležitým sociálně politickým pojmům, které by bez sociálního státu neměly

opodstatnění. Sociální stát je takový stát, který „svým“ občanům garantuje

zákonnou formou sociální zabezpečení, které je prosazováno třemi základními

pilíři – sociálním pojištěním, sociální podporou a sociální pomocí.

Obrázek 1: Schéma – vztah sociálního státu, sociálního zabezpečení a základních pilířů

sociální politiky

Jedním z nejvíce diskutovaných témat současnosti v rámci sociální politiky je

jednak téma krize sociálního státu a jednak téma legitimizace sociálního státu.

K oběma výše uvedeným tématům se v následujícím textu vyjádříme

a pokusíme se zároveň objasnit základní aspekty teorie vzniku sociálního státu.

Pojem sociální stát, někdy též v literatuře podle některých autorů chybně

uváděný jako welfare state či welfare social (oba ekvivalenty lze přeložit jako

sociální stát), se konstituuje jako produkt tzv. modernity. Pokud bychom mohli

uvést první akt, který stál u zrodu sociálního státu, byla by to především

reforma německého kancléře Bismarcka provedená v letech 1883 až 1889

(o tomto aktu se budeme obšírněji bavit později). A právě tyto letopočty jsou

jakýmsi vodítkem v úvaze o sociálním státu.

Nelze tvrdit, že sociální stát, ať již má čistě liberální či čistě marxistickou

podobu, se utvořil z ničeho nic a jako mávnutím kouzelného proutku se

na konci 19. století vyrojily evropské sociální státy jako „houby po dešti“.

Ke vzniku sociálního státu směřuje poměrně dlouhá cesta (nikoli v řádu stovek

let), kterou se pokusíme v intencích prezentovaného textu vysvětlit.

55

11.2 Aspekty vzniku sociálního státu

K prvním sociálním státům, které se objevují především v lokalitě střední

a středozápadní Evropy (Německo, Rakousko-Uhersko, Belgie, Nizozemí,

Francie, aj.), vede trnitá cesta mnoha sociálních a ekonomických reforem.

Jednoznačně lze konstatovat, že nejdůležitějším pojmem, který je nutné

pochopit k objasnění vzniku sociálního státu, je industrializace.

Kdy přesně tento jev nastal a kdo za „něj“ může, není zcela jasné (tedy přesně

exaktně vyjádřeno), ale nástup industrializace lze datovat na přelom

18. a 19. století. Pro nás bude důležitým rokem rok 1800, od kterého se

můžeme odrazit pro další vysvětlení (někteří sociologové uvádí, že tímto

rokem začíná tzv. moderní společnost) industriálních změn. Přibližně

v polovině 18. století (konkrétně roku 1757) se britský vědec a vynálezce

James Watt seznamuje s tzv. „Ohnivým strojem“ Thomase Newcomena (jeho

primitivní parní stroje pracovaly v dolech jako pohony důlních čerpadel). Roku

1759 tento parní stroj zdokonaluje. Avšak až v roce 1776 firma Boulton a Watt

vyrábí první parní stroj, který splňuje kritéria pozdější masové tovární výroby.

Tím byl ustanoven základ pro společensko – ekonomickou transformaci z řádu

feudálního (zemědělského, tradičního) do řádu kapitalistického (průmyslového,

moderního). Je nutné říci, že Wattův parní stroj nemůže sám přispět k tak

závažným změnám, jaké nás v následujících cca 200 letech čekají, ale je

důležitou a nutnou součástí těchto změn.

Dalšími aspekty, které měly vliv na transformaci společností, byly především

nové, osvícené myšlení, vznik nové – kapitalistické „třídy“, uvolnění

nevolných pracovníků a v neposlední řadě také jakási chamtivost šlechty, která

v počátcích neviděla v „kapitalistech“ soupeře, nýbrž vhodný zdroj ještě

většího bohatství. Popišme si nyní názorně, co se na konci 18. století

a počátkem 19. stalo a jaké další důsledky nám industrializace přináší.

Po celé 18. století je pomalu ale jistě nabouráván dogmatický katolicko-

šlechtický výklad daných světových pořádků. Vládnoucí stav drží moc díky

tradici a slepé víře v tuto tradici podporovanou nejvíce katolickým, potažmo

křesťanským, dogmatismem.

Osvícenství, které výrazně změnilo pohled na svět především odpoutáním

myšlení od dosavadního stavovství (mezi filosofy a literáty začali pronikat

ve velké míře i měšťané), zbožnosti (odklon od absolutní důvěry v Boha)

a tradičních představ o hierarchii společnosti (panovník dán z vůle lidu, ne

Boha), udává „tón“ evropskému myšlení a výkladu světa. Pojem tradice

a prožitek byly ve filosofickém diskursu potlačeny a na přední místo byly

postaveny pojmy jako rozum, vzdělanost, právo či člověk (18. století je často

nazýváno věkem rozumu). Osvícenství objevilo pro naši, tedy tzv.

euroamerickou společnost, řadu pojmů, které jsou dodnes hojně používané

v odborném jazyce i v běžné komunikaci, přestože se jejich význam mnohdy

částečně změnil. Mezi tyto pojmy patří např. přirozené právo, občan, občanská

společnost, lidská práva aj.

Feudální společnost je myšlenkově podkopávána osvícenstvím (především

myšlenka svobody hraje důležitou roli) a taktéž neudržitelnost tradičního

zemědělského výrobního způsobu, který je vystaven tlaku moderní tovární

masové výroby, avizuje konec jedné epochy. Manufakturní kusová výroba již

56

nestačí konkurovat sériově masovým velkovýrobnám, které si žádají čím dál

více dělníků. Otázkou však zůstává, kde takou masu dělníků vzít, pokud

existuje nevolnictví, popřípadě jakýkoli jiný tradiční vztah k půdě?

Odpověď je jasná: tlak doby a změn je tak silný, že musí dojít ke zrušení

nevolnictví a pracovní síla musí být uvolněna (viz Josefínské reformy z roku

1781 v tehdejším Rakousku-Uhersku, v ostatní Evropě podobné akty). Touto

významnou společenskou změnou se dává do pohybu obrovská suma námezdní

pracovní síly a města, která by měla tuto masu lidí pojmout, jsou v šoku

z chaosu, který nastal. Uvolnění poddaní se ženou za vidinou svobody a zisku

do měst, kde se z nich stává městský proletariát v podmínkách tak „šílených“,

že sama osvícenská přirozenost a lidskost bledne studem.

Města totálně nepřipravena na nápor nových ekonomických „nájezdníků“ se

plní a zároveň hroutí a kolabují. Tento proces je nazýván urbanizace a je

po industrializaci dalším významným aspektem vzniku sociálního státu.

Ohrožená města nemají ani prostředky a ani lidské zdroje na to, aby zvládly

nastalou situaci. Koho tedy požádat o pomoc? To je otázka, která byla zásadní,

avšak těžko řešitelná.

Pokud již existoval centrální (národní) stát, byla cesta k řešení krizové situace

měst snadnější, neboť právě stát by mohl poskytnout prostředky a instituce.

Pokud však neexistovala centrální moc s jedním mocenským centrem, musela

se ustanovit, aby krize měst neměla zničující dopad. Proto tedy můžeme říci, že

centralizace moci je dalším důležitým aspektem vzniku sociálního státu.

Některé funkcionalistické teorie (Wilensky, Wealth, Needs) spojují koncept

sociálního státu se vznikem národních států a obecnými modernizačními

procesy (industrializace, urbanizace, sekularizace), které změnily strukturu

společnosti a vytvořily nové potřeby. Podle švédského sociologa Waltra

Korpiho je vznik a vývoj sociálního státu mnohem více určován politickými

událostmi. Pro rozvoj sociálního státu je zásadní mobilizace levicových

politických stran a odborů. Na jejím úspěchu, nikoli na stupni industrializace,

závisí rozsah sociálního státu.

Český autor Vladimír Rys dělí faktory ovlivňující vznik sociálního státu na:

a) vnitřní (demografické faktory, ekonomické faktory, sociální struktura,

politický vliv nátlakových skupin, vývoj institucí)

b) vnější (kulturní difúze, rozvoj techniky, mezinárodní standardizace

a technická pomoc, mezinárodní spolupráce)

Výše uvedené aspekty vzniku sociálního státu jsou důležité, avšak jednotlivé

státy musí ujít k současné podobě welfare state poměrně dlouhou cestu

ovlivněnou ve 20. století čtyřmi výraznými událostmi – 1. a 2. světovou válkou

(1914-1918; 1939-1945), Světovou hospodářskou krizí (1929-1933) a Ropným

šokem z počátku 70 let 20. století (viz literatura pojednávající o těchto

událostech). Především pak období po 2. světové válce je považováno za „zlatý

věk“ sociálního státu, který vrcholí na konci 70. let krizí, jejíž důsledky řešíme

dodnes.

Lze také konstatovat, že rozvoj sociálního státu je součástí procesu

modernizace společnosti. Pro jeho vysvětlení je důležité identifikovat zdroje

této modernizace. Níže se pokusíme popsat některé problémy, které

57

s modernizací společnosti souvisí a jsou podstatné pro pochopení vývoje

sociálního státu.

Jedním z faktorů modernizace společnosti je růst složitosti lidské společnosti.

Neustále se zvyšuje rozsah činností v oblasti ekonomické, sociální, kulturní

a politické. Sociální politika je součástí prostředí, které umožňuje společnosti

udržet nezbytné tempo tohoto rozvoje. Jednou z jejich funkcí je poskytovat

ekonomickému a sociálnímu rozvoji ve společnosti informovanou a fyzicky

i duševně připravenou kvalitní pracovní sílu. Rodiny i jednotlivci potřebují

stále vice informaci a znalostí, aby se úspěšně vyrovnali se zvyšující se

složitostí společnosti. Úkolem moderní sociální politiky, a tím pádem

i sociálního státu, je pomoci všem lidem spokojeně žít a snášet veškeré

nejistoty uspěchaného života.

S rozvojem a celkovou složitostí společnosti se objevují nové zájmy

jednotlivých společenských tříd a sociálních skupin. Příjemci starobních

a invalidních důchodů, příjemci sociálních dávek, rodiny s dětmi, občané

využívající různých slev ve veřejné dopravě apod. mají zájem na ochraně

tohoto státu a rozšíření jeho sociálních aktivit. Proces modernizace doprovází

také ekonomický růst. Ekonomická základna sociálního státu spočívá

v ekonomickém růstu. Ekonomická situace většiny obyvatelstva se v průběhu

modernizace zlepšovala. U části lidí mohlo dojít ke zhoršení životního úrovně,

protože se ale celkově životní úroveň zlepšovala, bylo snadné se s touto

skutečností smířit. Ekonomický růst je určitou kombinací pozitivních

a negativních efektů. Na jedné straně produkuje nové zdroje, na druhé straně

ale také nové ztráty.

Cílem sociální politiky je kromě jiného vyvažovat tyto pozitivní a negativní

efekty ekonomického růstu. Dalším faktorem modernizace společnosti jsou

probíhající demografické změny. Jedná se např. o zvyšující se průměrnou

délku života a snižující se míru fertility u žen, což vede k růstu podílu starších

osob v populaci. Dále dochází ke zmenšování rodin, k mobilitě obyvatelstva,

generace starších lidí žije často daleko od svých dětí, dochází k porušování

kontaktů mezi přáteli, sousedy a stoupá rozvodovost. Zhoršuje se životní

prostředí, zvyšující se nejistoty a stresové situace vyvolávají nepříznivé

důsledky v oblasti zdraví člověka. Všechny tyto situace vyvolávají potřebu

rozšířit některé sociální služby. Potřeby, které dříve zajišťovali rodiny, přátelé

nebo sousedé, se přesouvají na profesionální úroveň.

Obecné shrnutí vzniku sociálního státu

Všechny sociální státy ve světě vznikají jako důsledek zvyšujících se

požadavků na dávky a zvyšujících se možností sociálního zabezpečení.

Sociální stát se nejprve rozvíjel především proto, aby se všem občanům dostalo

takové míry bezpečí a jistoty, kolik zajištuje majetným lidem jejich majetek.

Určitou míru zajištění a bezpečí potřebují i lidé nemajetní a právě sociální stát

jim napomáhá tuto potřebu uspokojit.

Myšlenku welfare state podpořily tíživé sociální problémy (nezaměstnanost,

chudoba), které v minulosti kulminovaly zejména krizí 30. let. Tato krize

prokázala, že tržní mechanismus vytváří velké příjmové nerovnosti a nemůže

zajistit vhodné rozvojové podmínky pro společnost jako celek, ani pro většinu

občanů. Výraz Welfare state je spojen se jménem anglického lorda Williama

58

Beveridge. Ten vypracoval první komplexní systém sociálního zabezpečení,

který měl řešit problémy materiálního zabezpečení všech skupin obyvatelstva.

Systém byl založen na sjednocení sociálního pojištění v celostátním měřítku

a na principu spolupráce mezi státem a jednotlivcem s cílem zajistit určité

existenční minimum a zároveň ponechat dostatečný prostor pro iniciativu

jednotlivců ke zlepšení jejich životních podmínek. Cílem sociálního státu podle

tohoto ekonoma bylo vytvořit podmínky pro to, aby každému byl zajištěn

určitý životní standard a sociální jistoty odpovídající sociálně ekonomickým

podmínkám společnosti, které by vedly k rozvoji samotného člověka

a k rozvoji a stabilitě celé společnosti.

11.3 Vývojové etapy sociálního státu

Pokud se zaměříme již na vlastní sociální stát, pak z hlediska obecné teorie

můžeme hovořit o několika vývojových etapách:

1. Etapa experimentálních počátků

2. Etapa konsolidace sociálního státu

3. Etapa sociální přestavby

4. Etapa sociální expanze – zlatý věk

5. Etapa krize sociálního státu – stagnace

6. Etapa re-konceptualizace sociálního státu

Ad 1) Etapa experimentálních počátků (1883/1889 – 1930)

Proč experimentálních počátků? To proto, že se experimentuje s podobou

a základním uspořádáním sociálního státu. Vysvětleme si nejprve oba

letopočty, jež lemují tuto etapu sociálního státu. První letopočet je nám již

znám. Je to období sociálních reforem Otto von Bismarcka v Prusku (dnešní

Německo). Bismarck, vědom si sílícího vlivu buržoazie a dělnického hnutí

(i církve) a také poklesu vlivu císaře, provádí reformu, jejíž zásadní význam lze

spatřovat v korporativistickém pojetí pojištění zaměstnanců a dělníků (obecně

pracujících). Proto se typu sociálního státu, který je vybudován na principech

Bismarcka, říká korporativistický. Ze všech pojištěnců utvořil jakési

pojištěnecké korporace s odstupňovaným pojištěním i účastí na něm.

Druhý letopočet je na první pohled již evidentně mimo jakékoli

experimentování, neboť reformy, započaté Bismarckem a napodobované

v Evropě, jsou dostatečně odzkoušeny a etablovány. Přesto se však ještě někde

experimentuje! A to v USA a v Kanadě. Zaslepenost liberální představou

všemocného trhu vede Severoameričany k neuznání sociálního státu jako

regulátora solidarity ve společnosti a neuznání jakékoli intervence do životů

občanů liberálního demokratického státu. Ale pozor! V textu již jednou

zmiňovaná Světová hospodářská krize zbořila tuto představu a jak USA, tak

i Kanada musely chtě nechtě začít koketovat, tedy experimentovat s myšlenkou

„nějakého“ sociálního zabezpečení pro své občany. Idea „ten, kdo chce

pracovat, si práci vždy najde“ vzala rychle za své s pohledem na armádu

nezaměstnaných pracujících propuštěných z firem ocitnuvších se v ekonomické

krizi. Tedy: se sociálním státem se experimentuje ještě v roce 1930, nikoli však

v Evropě, ale v zámořských oblastech.

59

Ad 2) Etapa konsolidace sociálního státu (1930 – 1945)

Po etapě experimentů musí zákonitě přijít etapa, která konsoliduje (tedy

ustanovuje) základní již vyzkoušené sociálně politické postupy v jednotný

systém sociálního zabezpečení občanů. V této etapě reagují sociální

reformátoři na důsledky Světové hospodářské krize, která přinesla obrovské

množství sociálních problémů (především nezaměstnanost, chudobu, snížení

porodnosti, neutěšené bytové podmínky, zvýšenou míru úmrtnosti, kriminalitu,

aj.) a musí být tedy řešena systémově prostřednictví sociálního státu. Sociální

stát startuje a nabírá na síle, která projde fází akcelerace především

po 2. světové válce. Lze říci, že sociální stát se formuje jako eliminátor

nezaměstnanosti a důsledků s ní spojených.

Ad 3) Etapa sociální přestavby (1945 – 1962)

Proč se musí sociální stát přestavět, když se teprve nedávno konsolidoval?

Odpověď není složitá. Je to tím, že problémy, na které reaguje a které řeší

sociální stát v předchozí etapě, jednoduše nejsou na „pořadu dne“. Jinak

řečeno: po 2. světové válce je práce dost, válkou zničená Evropa nabízí

dostatek pracovních příležitostí a tak sociálnímu státu nezbývá nic jiného, než

se „vrhnout“ ve své působnosti do jiných, zatím ladem ležících, oblastí (zdraví,

vzdělání, rodina, děti).

Ad 4) Etapa sociální expanze – zlatý věk (1962 – 1973)

Je paradoxem, že sociální stát, aby mohl fungovat, nutně potřebuje systém plné

zaměstnanosti s minimem osob v sociální nouzi. Jinak řečeno: aby se mohl

sociální stát plně rozvinout, musí být poměrně mnoho těch, kteří do systému

budou přispívat (a pochopitelně málo těch, kteří ze systému budou odčerpávat).

A to mohou jen tehdy, mají-li dobře placené zaměstnání. A právě v této etapě

takové státy nacházíme především v Evropě.

V silných ekonomikách Německa, Francie, Itálie, Nizozemí, ale i Velké

Británie, Belgie, aj. dochází k završení sociální státu, který, s nadsázkou

řečeno, zabezpečuje téměř všechny a na všechno. Poměrně vysoké příjmy byť

jednoho pracujícího člena stačí pokrývat nejen požadavky rodin samotných, ale

i požadavky velmi silných sociálních systémů, které připravily pro své klienty

mnoho nástrojů sociální ochrany. Naopak, pokud by systém absorboval příliš

mnoho těch, kteří ze systému odčerpávají a nepřispívají, sociální stát by se

zhroutil. Tedy: pokud by skutečně sociální stát tak, jak proklamuje, pomáhal

všem a pro všechno, stál by na pokraji kolapsu. Avšak v této etapě je to právě

naopak. Hřejme se tedy ještě chvíli ve „zlaté kleci“, protože v následujících

etapách bude jenom hůře.

Ad 5) Etapa krize sociálního státu – stagnace (1973 – 1982)

S nadsázkou lze říci, že „spadla klec“! A v absolutním pojetí tohoto rčení.

Drahý sociální stát je vystaven tlaku ropné krize, která na počátku 70. let

zasáhla drtivě celý svět. Ropa se zdražila a tím pádem všechno (jen si

uvědomme, co vše se dopravuje a kam a je jasné, že nemohla zůstat žádná

komodita bez zdražení). Některé státy omezily výdaje do sociální oblasti, ty

nejsilnější raději sáhly k půjčkám a peníze na sociální smír získaly tímto

způsobem. Ty nejslabší státy byly v krizi a některé se prostě zhroutily (došlo

ke změně vlády, k nepokojům, pádu do chudoby, atd.). Sociální stát se ocitl

60

v krizi i díky narůstající nezaměstnanosti a demografické proměně (ale o tom

dále v textu).

Ad 6) Etapa rekonceptualizace sociálního státu (1982 – dosud)

Tato etapa je etapou hledání nových zdrojů především pro legitimizaci

sociálního státu. Sociální stát se ocitl v krizi především díky několika jasným

jevům, které nastaly v 80. a především v 90. letech minulého století. Prvním je

flexibilizace práce. Sociální stát byl budován na takřka plnou zaměstnanost

(přibližně na 2% nezaměstnanosti – této míře se někdy též říká „přirozená míra

nezaměstnanosti“). Dnes je nezaměstnanost vyšší a pracovní úvazky jsou

neplnohodnotné. Vzniká pracující chudoba – lidé, kteří mají tak malý příjem,

že z něho nejsou schopni platit daně a zároveň jsou závislí na sociálních

dávkách. Druhým problémem je krize rodiny. Úplně nemizí, ale stává se z ní

„průchozí instituce“. Flexibilizací rodiny se zvyšují nejistoty pro její členy.

Dalším problémem je stárnutí populace. V padesátých a ještě v polovině let 60.

pracovalo na jednoho důchodce 5 lidí v ekonomicky produktivním věku. Dnes

to jsou jenom dva! Lidé dříve začínali pracovat kolem 16-18 let. Dnes je to

kolem 25, protože i lidé jen se středoškolským vzděláním ztratí několik let

hledáním stálého místa na trhu práce. Dále nebyli lidé dlouhodobě

nezaměstnaní, dnes musí člověk pomalu počítat, že bude mít dlouhé údobí

života bez práce. A také menší dobu trávili lidé v důchodu. Díky době dožití

i tím, že kdo může jít dnes do předčasného důchodu, tak toho využívá

(v západní Evropě se takto stále dá odejít do penze před dovršením 60 let

věku). Tak se zdá, že některým lidem se vlastně nepoštěstí si ani celý svůj život

„odpracovat“.

Se stárnutím populace má spojitost i porodnost. Od 60. let je například

1/3 Němců bezdětných. Bezdětné rodiny mají 10x více prostředků pro použití

na své zájmy. Ti, kdo děti mají, jsou znevýhodněni dvakrát – napřed je musí

živit a poté jejich děti dělají na penze těch, kteří žádné děti neměli (nebo měli

pouze 1).

Posledním činitelem krize sociálního státu je globalizace. Nadnárodní firmy

mají trojí zisk. Přesouvají výrobu do zemí s nízkou cenou pracovní síly,

výrobky prodávají v zemích s vysokou kupní silou a daně přiznávají

v daňových rájích. Firmy ztrácejí zájem na kupní síle v místě výroby, protože

prodávají v úplně jiných oblastech. Platy ve vyspělém světě jsou příliš vysoké

i příliš nízké. Vysoké v porovnání se zaostalými zeměmi. Začínají být ale nízké

pro pokrytí životních nákladů. Projevuje se krize solidarity. Lidé na flexibilní

úvazek závidí lidem v trvalém pracovním poměru. Nezaměstnaní závidí všem,

kdo mají nějakou práci. Jednotlivá odvětví se začínají od sebe vzdalovat. Třeba

státní úředníci jsou na tom jinak, než lidé z výrobního sektoru. Končí také

daňová solidarita. Sociolog Jan Keller to ukázal na údajích z Německa. V roce

1950 se na daních vybrala od zaměstnanců 1/3 daňových příjmů státu. Zbytek

zaplatily firmy a nejbohatší. V roce 1975 se odvody vyrovnaly. V roce 2000

byl koláč výběru daní opačný – zaměstnanci 2/3 a firmy 1/3. Potud ke krizi,

která nás provází v současnosti. Pokud výše popsané jevy nevyřešíme,

nevyřešíme ani krizi sociálního státu.

61

11.4 Typologie sociálního státu

Pokud bychom chtěli typologizovat sociální stát, musíme vyjít ze dvou dnes již

klasických typologií. První byla koncipována na konci 70. let 20. století

Richardem Titmussem a druhá dánským teoretikem sociálního státu Gøstou

Esping-Andersenem v roce 1989. Obě jsou podobné, avšak v rámci teoretické

rozpravy používáme obě dvě, neboť se na nich dají prokázat teoretická

východiska konstrukce typů sociálních států.

11.4.1 Titmusova typologie (1979)

Richard H. Titmuss rozlišil na konci 70. let tři typy sociálního státu: reziduální,

institucionálně redistributivní a pracovně výkonový.

1) Reziduální sociální stát vychází z liberálních myšlenek. Jádrem koncepce

je předpoklad, že potřeby lidí jsou primárně uspokojovány rodinou

a trhem. Sociální pomoc přichází na řadu až ve chvíli, kdy tyto dvě

instituce přestanou normálně fungovat (rodinná krize, ekonomická krize

apod.) Reziduální koncepce odpovídá „tradiční americké ideologii

individuální odpovědnosti“ a byla velmi populární před velkou krizí

v USA. Poskytnutí dávky až po zjištění majetkových poměrů žadatele;

příjemce dávek je společností negativně hodnocen, dávky jsou málo

rozšířené. Sociální stát se zaměřuje na odstraňování následků negativních

sociálních událostí. Příklady USA; VB.

2) Institucionálně redistributivní sociální stát je charakterizován centrálně

organizovaným systémem sociálních služeb, které mají zajišťovat

standardní životní potřeby jedinců a skupin. Takový sociální sát má

integrovat společnost, vyrovnávat nerovnosti a předcházet sociálním

událostem. Sociální pomoc je zde vnímána jako „normální,

akceptovatelná a oprávněná funkce moderní průmyslové společnosti“,

za touto koncepcí stojí přesvědčení, že „je správné pomáhat lidem

v seberealizaci“. Opatření se vztahují na celou populaci a snaží se pokrýt

všechny oblasti (kulturní, vzdělávací, zdravotní), dále se snaží zajistit

dobrou úroveň celé populace; předcházet negativním sociálním

událostem. Základní cíl: zvýšení sociální. rovnosti (vysoká redistribuce)

a zajištění sociálního bezpečí. Tomuto typu se blíží skandinávské země

a ČR před rokem 1989.

3) Pracovně-výkonnostní sociální stát zajišťuje uspokojování potřeb svých

občanů na meritokratickém principu, odvíjí se od začlenění

do pracovních struktur a výsledků a produktivity práce. Potřeby občanů

jsou uspokojovány zejména na základě zásluh, pracovního výkonu

a produktivity, nižší redistribuce, stát garantuje pouze nejnižší

společensky uznaná minima potřeb. V tomto systému je prostor pro

působení nestátních institucí, často se uplatňují systémy sociálního

pojištění (Německo, Francie, Rakousko, Belgie)

11.4.2 Esping-Andersenova typologie (1989)

Dánský teoretik sociálního státu Gøsta Esping-Andersen v roce 1990 ve své

slavné knize The Three Worlds of Welfare Capitalism poukázal na rozdílnost

reálných sociálních států a na základě způsobu stratifikace a míry

dekomodifikace a vztahů mezi státem, trhem a rodinou vytvořil tři ideální typy

62

sociálního státu – liberální, konzervativní (korporativistický, Bismarckův)

a sociálně demokratický (skandinávský, marxistický). Všechny typy jsou

uvedeny v následující přehledné tabulce.

Z výše uvedené typologie Richarda Timusse lze použít definici jednotlivých

typů, avšak v tabulce doplníme klasifikaci o některé důležité prvky, jenž

pomohou pochopit fungování jednotlivých sociálních států. Lze ještě dodat, že

v textu uvedené tři typy se mohou různě kombinovat v závislosti na politické

reprezentaci jednotlivých států a jejich ideologické základně. Vždy ovšem

půjde o bipolární řešení absolutní svobody trhu vs. absolutní moci státu.

Tabulka 2: Typologie sociálních států

Typ Liberální Konzervativní Sociálně-

demokratický

Alternativní

název anglosaský korporativistický skandinávský

Příklad USA Německo Švédsko

Převládající

způsob solidarity individuální etatistický univerzální

Míra

dekomodifikace malá velká největší

Role státu malá střední velká

Role trhu velká malá malá

Role rodiny malá velká malá

Kritérium

k obdržení dávek potřeba status občanství

Zkoumání

potřebnosti vysoké optimální téměř žádné

Převládající

způsob solidarity individuální etatistický univerzální

Míra

přerozdělování nízká optimální vysoká

Status klientů chudáci občané členové

společnosti Poznámka: Esping-Andersen rozšířil tuto svou typologii ještě o čtvrtý typ, který se dnes zcela

běžně v typologiích uvádí. Jedná se o Jihoevropský (Rudimentární – zaostalý, rozvojový,

nevyvinutý) typ sociálního státu (Španělsko, Řecko, Itálie, Portugalsko). Vývoj v Evropské

unii dal Esping-Andersenovi za pravdu – rudimentární sociální státy nemohou konkurovat

rozvinutým sociálním státům západní, střední a severní Evropy.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Liberalismus

http://cs.wikipedia.org/wiki/Konzervatismus

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soci%C3%A1ln%C3%AD_demokracie

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soci%C3%A1ln%C3%AD_demokracie

http://cs.wikipedia.org/wiki/Skandin%C3%A1vie

http://cs.wikipedia.org/wiki/Spojen%C3%A9_st%C3%A1ty_americk%C3%A9

http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bmecko

http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0v%C3%A9dsko

http://cs.wikipedia.org/wiki/Etatismus

http://cs.wikipedia.org/wiki/Dekomodifikace

http://cs.wikipedia.org/wiki/St%C3%A1t

http://cs.wikipedia.org/wiki/Trh

http://cs.wikipedia.org/wiki/Rodina

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soci%C3%A1ln%C3%AD_status

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ob%C4%8Danstv%C3%AD

http://cs.wikipedia.org/wiki/Etatismus

63

11.5 Kritika konceptu sociálního státu

Koncept sociálního státu byl a je kritizován od počátku svého vzniku, a to jak

zprava, tak zleva. Kritika zprava přichází z řad liberálních (Friedrich Hayek,

Milton Friedman, Robert Nozick) a konzervativních myslitelů, kteří vyčítají

sociálnímu státu omezování svobody jednotlivce a volného trhu. Naopak

marxistická kritika zleva považuje sociální stát jen za nástroj vládnoucí třídy

k umlčení třídy pracující, který podporuje stávající sociální uspořádání.

Od 60. let 20. století se hovoří o krizích sociálního státu, které souvisejí

s obecnějším politickým, ekonomickým a demografickým vývojem

společností. Obecně lze rozlišovat tyto typy krizí sociálního státu:

a) krize nákladů (sociální stát je příliš drahý)

b) krize efektivity (aparát sociálního státu je těžkopádný, pracuje

neefektivně a netransparentně)

c) krize legitimity (jak zdůvodnit samu existenci sociálního státu? Jak

zdůvodnit nárok na dávky? Proč mají rodiny s dětmi brát porodné,

rodičovský příspěvek či přídavek na dítě? Mají občané na nadávky

legitimní nárok?)

11.6 Shrnutí typů sociálního státu

1) Liberální typ sociálního státu

- hlavní regulátor všech oblastí života (i sociální) je trh

- minimální intervence státu do sociální oblasti

- hlavní roli v SP hrají tradiční aktéři sociální politiky (rodina, církve,

sousedství, firmy, nestátní neziskové organizace)

- statut klientů SP je nízký

- povaha klientů – chudáci

- zkoumání potřebnosti je velmi vysoké – stát musí prokázat, že

„dotyčný“ pomoc skutečné potřebuje

- přerozdělování ze státního rozpočtu je velmi nízké

- stát má funkci výběrčího nízkých daní a ochránce před vnějším

nepřítelem

- stát má zaručit a garantovat svobodu na trhu (svobodu příležitostí,

konkurenci)

2) Konzervativní typ sociálního státu

- hlavní roli začíná přebírat stát

- optimální intervence státu do sociální oblasti

- typ sociálního státu nazvaný také: podle výkonu a podle potřeby

- některé „jistoty“ jsou podle potřeby (má-li klient potřebu, pak ji

pokryjeme – např. zdraví a vzdělání) a některé podle výkonu (nejprve

musí klient odvézt nějaký výkon a pak dostane – splňuje-li požadavky

nároku)

- statut klientů SP je střední

- povaha klientů – občané

- zkoumání potřebnosti je optimální – stát prokazuje, zda vznesený

požadavek vůči systému je oprávněný

- přerozdělování ze státního rozpočtu je „optimální“

64

3) Sociálně demokratický typ sociálního státu

- stát se o sociální sféru dělí s nestátním sektorem

- hlavní regulátor všech oblastí života (i sociální) je stát

- maximální (absolutní) intervence státu do sociální oblasti

- hlavní roli v SP hraje stát, který všechny ostatní aktéry SP vytlačil

- statut klientů SP je velmi vysoký

- povaha klientů – členové společnosti

- zkoumání potřebnosti je minimální – stát nemusí prokázat, že

„dotyčný“ pomoc skutečné potřebuje – všichni platí, všichni dostávají

- přerozdělování ze státního rozpočtu je velmi vysoké

- stát má funkci výběrčího vysokých daní, od svých klientů požaduje

loajalitu (role „pátera“)

- tento typ státu zavádí své klienty do závislosti na něm samém

(sociální „narkomanismus“)

KONTROLNÍ OTÁZKA

1. Vysvětlete, v čem spočívá význam urbanizace pro vznik sociálního

státu.

2. Najděte v literatuře pojem modernita. Kdy začíná, jaké má důsledky pro

život člověka a trvá ještě? Jak se tento pojem váže na teorii sociálního

státu?

3. Co znamená v textu uvedený pojem flexibilizace rodiny“? Prosím

najděte pojem v odborné literatuře a zpracujte.

4. Doplňte text o finanční „stránku“ fungování sociálního státu. Kolik

peněz v současnosti potřebuje sociální stát v ČR? Do kterých položek

musí sociální stát nejvíce investovat? Údaje doložte skutečnými čísly.

5. K jakým typům sociálního státu řadíme jednotlivé státy Evropské unie?

Přiřaďte všech 27 států EU k jednotlivým typům sociálního státu.

6. Vyberte si 10 mimoevropských států a rozhodněte, k jakému typu

sociálního státu patří.


[1] KELLER, Jan. Soumrak sociálního státu. 1. vyd. Praha: Slon, 2005. 158 s.

ISBN 80-86429-41-5

[2] HAUSER, Michael. Sociální stát a kapitalismus. 1. vyd. Praha: Svoboda

Servis, 2007. 308 s. ISBN 978-80-86320-48-9

[3] VEČEŘA, Miloš. Sociální stát – Východiska a přístupy. Praha: Slon, 1993.

112 s. ISBN 80-901424-6-X

65

12 STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORA


Státní sociální podpora je jeden z nástrojů sociální státu, jak eliminovat

nepříznivé sociální situace vyskytující se u rodin s nezaopatřenými dětmi. Celý

systém SSP je postaven na dvou typech dávek a to na dávkách testovaných

na příjem domácnosti a na netestovaných na příjem domácnosti. K zvládnutí

níže popsaného systému je nutná také výborná znalost dávek životního

minima, neboť test příjmu je dán do souvislosti s fiktivními částkami

na uspokojení základních životních potřeb definovaných v Zákoně č. 110/2006

Sb., o životním a existenčním minimu.

CÍLE KAPITOLY


Vymezit základní pojmy vztahující se k státní sociální podpoře

Charakterizovat jednotlivé dávky státní sociální podpory

Poskytnout odbornou radu rodinám žádajícím o pomoc s řešením dávek

státní sociální podpory

KLÍČOVÁ SLOVA

Státní sociální podpora, dávka státní sociální podpory, test příjmu.

V následujících několika kapitolách se budeme zabývat jednotlivými pilíři

sociálního zabezpečení (sociálního státu, sociální politiky). Začneme státní

sociální podporou, která je v České republice upravena Zákonem č. 117/1995

Sb., o státní sociální podpoře. Nalezneme v něm 5 základních dávek, které jsou

určeny především pro rodiny s nezaopatřenými dětmi. Dvě dávky jsou tzv.

netestované na příjem, 3 dávky pak testované na příjem domácnosti.

12.1 Přídavek na dítě

Přídavek na dítě je základní dlouhodobou dávkou poskytovanou rodinám

s dětmi. Nárok mají rodiny s příjmem do 2,4násobku životního minima.

Přídavek na dítě je poskytován ve třech výších podle věku dítěte.

Věk nezaopatřeného dítěte Přídavek na dítě v Kč měsíčně

do 6 let 500

6 – 15 let 610

15 – 26 let 700

12.2 Rodičovský příspěvek

Nárok na rodičovský příspěvek má rodič, který po celý kalendářní měsíc

osobně, celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, a to až do

vyčerpání celkové částky 220 000 Kč, nejdéle do 4 let věku dítěte.

Jestliže alespoň jednomu z rodičů v rodině lze stanovit k datu narození dítěte

70 % 30násobku denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité

66

pomoci v mateřství nebo nemocenské v souvislosti s porodem nebo převzetím

dítěte podle zákona o nemocenském pojištění, rodič si může volit výši a tím

i délku pobírání rodičovského příspěvku. Maximální měsíční výše

rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na uvedený vyměřovací základ:

pokud 70 % 30 násobku denního vyměřovacího základu je nižší nebo rovno

7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše7 600 Kč; pokud 70 %

30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje 7 600 Kč, je výše

rodičovského příspěvku je omezena touto částkou, maximálně však výše

rodičovského příspěvku může činit 11 500 Kč měsíčně. V případě, že

vyměřovací základ lze stanovit u obou rodičů, vychází se z toho, který je vyšší.

Volbu výše rodičovského příspěvku je možno měnit jedenkrát za tři měsíce.

Pokud ani jednomu z rodičů nelze uvedený vyměřovací základ stanovit, náleží

rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce

9. měsíce věku a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte.

Podmínkou nároku na rodičovský příspěvek je, že dítě mladší 2 let navštěvuje

jesle, mateřskou školu nebo jiné zařízení pro děti předškolního věku v rozsahu

nepřevyšujícím 46 hodin v kalendářním měsíci. Dítě může navštěvovat léčebně

rehabilitační zařízení nebo jesle, mateřskou školu nebo obdobné zařízení pro

zdravotně postižené předškolní děti v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně.

Dítě zdravotně postižené může navštěvovat jesle, mateřskou školu nebo

obdobné zařízení pro děti předškolního věku v rozsahu nepřevyšujícím 6 hodin

denně. Dítě, jehož osamělý rodič nebo oba rodiče jsou závislí na pomoci jiné

osoby ve stupni III nebo IV, může navštěvovat jesle, mateřskou školu nebo

obdobné zařízení pro děti předškolního věku v rozsahu nepřevyšujícím

4 hodiny denně. U dítěte, které dovršilo 2 roky věku, není docházka do zařízení

omezena.

Příjmy rodiče nejsou sledovány. Rodič může při nároku na výplatu

rodičovského příspěvku zlepšovat sociální situaci rodiny výdělečnou činností,

ale musí v této době zajistit péči o dítě jinou zletilou osobou.

Rodičovské příspěvky, na které vznikl nárok podle právní úpravy platné do

31. 12. 2011, mohou přejít na novou právní úpravu kdykoli od ledna 2012 dle

rozhodnutí rodiče.

12.3 Příspěvek na bydlení

Touto dávkou stát přispívá na náklady na bydlení rodinám a jednotlivcům

s nízkými příjmy. Nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce

bytu přihlášený v bytě k trvalému pobytu, jestliže 30 % (v Praze 35 %) příjmů

rodiny nestačí k pokrytí nákladů na bydlení a zároveň těchto 30 % (v Praze

35 %) příjmů rodiny je nižší než příslušné normativní náklady stanovené

zákonem.

Výplata příspěvku na bydlení je časově omezena na 84 měsíce v období

posledních 10 kalendářních let. Toto omezení neplatí pro domácnosti

sestávající výlučně z osob starších 70 let a pro osoby se zdravotním

postižením, které bydlí v pro ně postavených nebo upravených bytech.

12.4 Porodné

Touto dávkou se rodině s nízkými příjmy jednorázově přispívá na náklady

související s narozením dítěte, nárok na porodné je vázán na stanovenou

67

hranici příjmů v rodině. Nárok na porodné má rodina, které se narodilo první

nebo druhé živé dítě a jejíž příjem v kalendářním čtvrtletí předcházejícím

narození dítěte byl nižší než 2,7násobek životního minima rodiny. Výše

porodného činí 13 000 Kč na první živě narozené dítě, při narození druhého

živého dítěte je to 10 000 Kč.

12.5 Pohřebné

Na pohřebné má nárok osoba, jež vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti,

nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky, že

zemřelá osoba měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR. Výše pohřebného

je stanovena pevnou částkou 5 000 Kč.

12.6 Dávky pěstounské péče

Od 1. ledna 2013 dávky pěstounské péče přestávají být dávkami státní sociální

podpory. Právní úpravu dávek pěstounské péče obsahuje zákon

č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.

KONTROLNÍ OTÁZKA

1. Co vše musí doložit klient, pokud žádá o pohřebné?

2. K stanovení výše rodičovského příspěvku je nutný také DVZ. Co to je

DVZ a v jaké právní normě jej nalezneme?

3. Nalezněte Zákon č. 117/1995 Sb. platný pro období let 2002 až 2006.

Porovnejte jej se současnou právní úpravou a řekněte, jaké rozdíly lze

nalézt. Jaký je důvod rozdílného pojetí dávek pro rodiny

s nezaopatřenými dětmi?


[1] Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdější

předpisů

[2] Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdější

předpisů

68

13 SOCIÁLNÍ POJIŠTĚNÍ


Sociální pojištění je nezastupitelnou složkou sociálního zabezpečení České

republiky. Je postaveno na předpokladu, že v životě člověka mohou nastat či

určitě nastanou situace, kdy schopnost uspokojovat základní životní potřeby

bude výrazně snížena či zcela eliminována. Takovými situacemi jsou nemoc

(vlastní či osoby blízké), úraz, stáří, invalidita, ale také těhotenství a mateřství.

Právě na takové předpokládané situace je sociální pojištění ideálním nástrojem.

CÍLE KAPITOLY


Vymezit základní pojmy vztahující se k sociálnímu pojištění

Charakterizovat jednotlivé dávky nemocenského a důchodového pojištění

Poskytnout odbornou radu žádajícím o pomoc s řešením dávek státní

sociální podpory

KLÍČOVÁ SLOVA

Sociální pojištění, nemocenské pojištění, nemocenské, ošetřovné, mateřská

dávka, denní vyměřovací základ, důchodové pojištění, starobní důchod,

invalidní důchod, pozůstalostní důchod.

13.1 Nemocenské pojištění

Od 1. ledna 2009 je nemocenské pojištění upraveno zákonem č. 187/2006 Sb.,

o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

Jde o komplexní úpravu nemocenského pojištění, která zahrnuje jak okruh

osob účastných nemocenského pojištění (tj. zaměstnanců, příslušníků

ozbrojených sil a bezpečnostních sborů i osob samostatně výdělečně činných),

jejich nároky z tohoto pojištění a stanovení výše poskytovaných dávek,

posuzování zdravotního stavu pro účely nemocenského pojištění, tak

organizační uspořádání nemocenského pojištění, jakož i řízení v tomto

pojištění.

Pojistné na nemocenské pojištění je upraveno zákonem č. 589/1992 Sb.,

o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku

zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.

13.1.1 Účast na nemocenském pojištění

Nemocenského pojištění jsou účastni zaměstnanci (kam řadíme i příslušníky

ozbrojených sil a bezpečnostních sborů) a osoby samostatně výdělečně činné

(dále jen „OSVČ“). Zaměstnanci jsou povinně účastni nemocenského pojištění,

na rozdíl od OSVČ, jejichž nemocenské pojištění zůstává dobrovolné.

Povinná účast na nemocenském pojištění vzniká u zaměstnance (s výjimkou

zaměstnance činného na základě dohody o provedení práce), pokud splňuje

podmínky stanovené zákonem o nemocenském pojištění. Jedná se o dvě

základní podmínky, a to o:

69

výkon práce na území České republiky (dále jen „ČR“) v zaměstnání

vykonávaném v pracovněprávním či pracovním vztahu, který může

účast na nemocenském pojištění založit,

minimální výši sjednaného příjmu (jedná se o tzv. rozhodný příjem,

jehož hranice byla od 1. 1. 2009 stanovena na 2 000 Kč. Tato částka se

od 1. 1.2012 zvýšila na částku 2 500 Kč).

Od 1. 1. 2014 se ruší zvláštní úprava podmínek účasti na nemocenském

pojištění pro krátkodobá zaměstnání, tj. zaměstnání, která neměla trvat a ani

netrvala déle než 14 dnů. Zaměstnání se proto budou z hlediska podmínek

účasti na nemocenském pojištění dělit na zaměstnání vykonávaná na základě

dohody o provedení práce, na zaměstnání malého rozsahu a na ostatní

zaměstnání.

Zvláštní podmínky účasti zaměstnanců na nemocenském pojištění jsou

stanoveny při výkonu zaměstnání malého rozsahu. Zaměstnáním malého

rozsahu se rozumí zaměstnání, v němž jsou splněny podmínky výkonu

zaměstnání na území ČR, avšak není splněna podmínka sjednání příjmu

ze zaměstnání ve stanovené výši. Jde o situace, kdy sjednaná měsíční částka

započitatelného příjmu je nižší než rozhodný příjem, anebo měsíční příjem

nebyl sjednán vůbec. Při výkonu zaměstnání malého rozsahu je zaměstnanec

pojištěn jen v těch kalendářních měsících, v nichž dosáhl aspoň příjmu

v příslušné rozhodné výši.

U zaměstnance činného na základě dohody o provedení práce vzniká povinná

účast na nemocenském pojištění, pokud splňuje dvě podmínky, a to:

výkon práce na území ČR a

v kalendářním měsíci, v němž dohoda o provedení práce trvá, dosáhl

započitatelného příjmu v částce vyšší než 10 000 Kč.

Účast OSVČ na nemocenském pojištění vzniká na základě přihlášky

k nemocenskému pojištění a zaplacením pojistného na nemocenské pojištění.

13.1.2 Dávkový systém nemocenského pojištění

Z nemocenského pojištění se poskytují 4 druhy peněžitých dávek, a to:

Nemocenské

Peněžitá pomoc v mateřství

Ošetřovné

Vyrovnávací příspěvek v těhotenství a v mateřství

Všechny dávky nemocenského pojištění vyplácí okresní správa sociálního

zabezpečení a hradí se ze státního rozpočtu (z příjmů z pojistného). Dávky

nemocenského pojištění se vyplácejí za kalendářní dny.

Při souběhu nároků na tutéž dávku z více zaměstnání zakládajících účast na

nemocenském pojištění se poskytne ze všech zaměstnání pouze jedna dávka,

která se vypočte z příjmů dosažených ve všech těchto zaměstnáních.

1. Nemocenské

Zaměstnanec nebo OSVČ, který je uznán ošetřujícím lékařem dočasně práce

neschopným, má nárok na nemocenské od 15. kalendářního dne trvání jeho

dočasné pracovní neschopnosti do konce dočasné pracovní neschopnosti,

70

maximálně však 380 kalendářních dnů počítaných od vzniku dočasné pracovní

neschopnosti (včetně zápočtů předchozí doby trvání dočasné pracovní

neschopnosti). OSVČ však pro získání nároku na nemocenské musí být účastna

dobrovolného nemocenského pojištění OSVČ alespoň po dobu 3 měsíců

bezprostředně předcházejících dni vzniku dočasné pracovní neschopnosti.

Po dobu prvních 14 kalendářních dnů je zaměstnanec (nikoli OSVČ), kterému

trvá pracovní vztah zakládající účast na nemocenském pojištění, zabezpečen

náhradou mzdy, kterou poskytuje zaměstnavatel podle zákoníku práce.

Náhrada mzdy náleží za pracovní dny a to při dočasné pracovní neschopnosti

od 4. pracovního dne (při karanténě od prvního pracovního dne).

Poživateli starobního důchodu nebo invalidního důchodu pro invaliditu

3. stupně se nemocenské vyplácí od 15. kalendářního dne trvání dočasné

pracovní neschopnosti (karantény) po dobu nejvýše 70 kalendářních dnů,

nejdéle však do dne, jímž končí pojištěná činnost.

Nemocenské náleží rovněž ve stanovených případech, jestliže ke vzniku

dočasné pracovní neschopnosti (karantény) došlo po skončení pojištěného

zaměstnání v tzv. ochranné lhůtě. Účelem ochranné lhůty je zajistit bývalého

zaměstnance po stanovenou dobu po skončení pojištění pro případ vzniku

sociální události (dočasné pracovní neschopnosti) dříve, než opět nastoupí další

zaměstnání. Ochranná lhůta v případě uplatňování nároku na nemocenské

činí 7 kalendářních dnů ode dne skončení zaměstnání, které zakládalo účast

na nemocenském pojištění. U zaměstnání kratších než 7 kalendářních dnů činí

ochranná lhůta pouze tolik dnů, kolik činilo toto poslední zaměstnání.

Ochranná lhůta neplyne

z pojištěné činnosti poživatele starobního důchodu nebo invalidního

důchodu pro invaliditu 3. stupně,

z dalšího zaměstnání sjednaného jen na dobu dovolené v jiném

zaměstnání,

ze zaměstnání zaměstnance činného na základě dohody o provedení

práce,

ze zaměstnání malého rozsahu,

ze zaměstnání, které si žák nebo student sjednali výlučně na dobu

školních prázdnin nebo jejich část,

v případě, že pojištění odsouzeného skončí v době jeho útěku z místa

výkonu trestu odnětí svobody.

2. Peněžitá pomoc v mateřství

Základní podmínky nároku na tuto dávku jsou: V den, od něhož je dávka

přiznávána, musí trvat účast na nemocenském pojištění nebo ochranná lhůta

a v posledních dvou letech před tímto dnem musí trvat účast na nemocenském

pojištění po dobu aspoň 270 dnů. U OSVČ je další podmínkou nároku

na peněžitou pomoc v mateřství účast na nemocenském pojištění jako OSVČ

po dobu aspoň 180 kalendářních dnů v posledním roce přede dnem počátku

podpůrčí doby.

U žen, jejichž pojištěné zaměstnání skončilo v době těhotenství, činí ochranná

lhůta pro vznik nároku na peněžitou pomoc v mateřství tolik kalendářních dnů,

71

kolik činilo toto jejich poslední zaměstnání, maximálně však 180 kalendářních

dnů.

Nástup na peněžitou pomoc v mateřství nastává dnem, který pojištěnka určí

v období od počátku 8. do počátku 6. týdne před očekávaným dnem porodu.

Podpůrčí doba činí 28 týdnů (u pojištěnky, která porodila zároveň dvě nebo

více dětí činí podpůrčí doba 37 týdnů).

U pojištěnce, pokud převzal dítě do péče (na základě rozhodnutí příslušného

orgánu, z důvodu úmrtí matky, z důvodu dlouhodobého závažného

onemocnění matky nebo na základě dohody podle tohoto zákona) činí podpůrčí

doba 22 týdnů (31 týdnů při převzetí dvou a více dětí zároveň).

Peněžitou pomoc v mateřství je možno pobírat nejdéle do 1 roku věku dítěte,

jde-li o dávku náležející z titulu porodu dítěte. Jde-li o dávku náležející z titulu

převzetí dítěte do náhradní péče - do 7 let věku a 31 týdnů.

Zákon umožňuje střídání matky dítěte s jejím manželem či otcem dítěte v péči

o dítě, a to na základě písemné dohody, přičemž každý z nich má při této péči

o dítě nárok na výplatu peněžité pomoci v mateřství po dobu a za podmínek

stanovených zákonem o nemocenském pojištění. Střídání se umožňuje

od počátku 7. týdne ode dne porodu a četnost střídání omezena není. V případě

střídání v péči o dítě se zastaví výplata peněžité pomoci v mateřství matce

a začne se vyplácet tato dávka muži z jeho nemocenského pojištění, pokud

splňuje podmínky nároku na její výplatu, a naopak. U muže se přitom od

1. 1. 2012 zavádí další podmínka, a to že bude pečovat o dítě nejméně

7 kalendářních dnů po sobě jdoucích.

Peněžitá pomoc v mateřství se vyplácí ode dne, který si pojištěnka určila jako

nástup na peněžitou pomoc v mateřství, případně ode dne převzetí dítěte

do péče.

3. Ošetřovné

Na ošetřovné má nárok zaměstnanec, který nemůže pracovat z důvodu, že

musí:

ošetřovat nemocného člena domácnosti, nebo

pečovat o zdravé dítě mladší 10 let, protože školské nebo dětské

zařízení bylo uzavřeno (z důvodu havárie, epidemie, jiné nepředvídané

události), dítěti byla nařízena karanténa, nebo osoba, která jinak o dítě

pečuje, sama onemocněla.

Zaměstnanec nemůže uplatnit nárok na ošetřovné na dítě, na které již

(zpravidla) druhý z rodičů uplatnil nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo

rodičovský příspěvek; to neplatí, pokud tato jiná osoba onemocněla, utrpěla

úraz, nastaly u ní situace zákonem stanovené, porodila nebo jí byla nařízena

karanténa, a proto nemůže o dítě pečovat.

V témže případě ošetřování (péče) náleží ošetřovné jen jednou a jen jednomu

z oprávněných nebo postupně dvěma oprávněným, jestliže se v témže případě

ošetřování (péče) vystřídají. Změna druhu onemocnění (diagnózy) se

nepovažuje za nový případ ošetřování.

Některé skupiny pojištěnců nemají vzhledem k charakteru vykonávané činnosti

na ošetřovné nárok (např. zaměstnanci, jejichž zaměstnání je zaměstnáním

72

malého rozsahu, členové kolektivních orgánů právnické osoby, zaměstnanci

činní na základě dohody o provedení práce, OSVČ).

Podpůrčí doba u ošetřovného činí nejdéle 9 kalendářních dnů. U osamělého

zaměstnance, který má v trvalé péči aspoň jedno dítě ve věku do 16 let, které

neukončilo povinnou školní docházku, činí podpůrčí doba nejdéle

16 kalendářních dnů.

4. Vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství

Vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství náleží zaměstnankyni, která

byla z důvodu těhotenství, mateřství nebo kojení převedena na jinou práci

a z tohoto důvodu dosahuje bez svého zavinění nižšího příjmu než před

převedením.

Vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství se vyplácí těhotným

zaměstnankyním za kalendářní dny, v nichž trvalo převedení na jinou práci,

nejdéle do počátku 6. týdne před očekávaným dnem porodu; ve stanovených

případech se vyplácí též matkám po porodu při převedení na jinou práci.

Vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství se stanoví jako rozdíl mezi

denním vyměřovacím základem zjištěným ke dni převedení zaměstnankyně

na jinou práci a průměrem jejích započitatelných příjmů připadajícím na jeden

kalendářní den v jednotlivých kalendářních měsících po tomto převedení.

Vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství se vyplácí od data převedení

na jinou práci do doby nástupu na peněžitou pomoc v mateřství.

13.1.3 Výpočet dávek nemocenského pojištění

Dávky se počítají z denního vyměřovacího základu, který se zjistí tak, že

započitatelný příjem zúčtovaný zaměstnanci v rozhodném období (zpravidla

období 12 kalendářních měsíců před kalendářním měsícem, ve kterém vznikla

sociální událost) se dělí počtem „započitatelných“ kalendářních dnů

připadajících na toto rozhodné období. Takto stanovený průměrný denní příjem

se upravuje (redukuje) pomocí tří redukčních hranic na denní vyměřovací

základ.

Redukce denního vyměřovacího základu

Výši tří redukčních hranic platných od 1. ledna kalendářního roku vyhlašuje

Ministerstvo práce a sociálních věcí formou Sdělení ve Sbírce zákonů.

V roce 2017 činí 1. redukční hranice 942 Kč, 2. redukční hranice 1 412 Kč, 3.

redukční hranice 2 824 Kč.

Redukce se provede tak, že se započte do první redukční hranice u

nemocenského a ošetřovného 90 % denního vyměřovacího základu, u peněžité

pomoci v mateřství a vyrovnávacího příspěvku v těhotenství a mateřství 100 %

denního vyměřovacího základu, z části denního vyměřovacího základu mezi

první a druhou redukční hranicí se započte 60 %, z části mezi druhou a třetí

redukční hranicí se započte 30 %, k části nad třetí redukční hranici se

nepřihlédne.

73

Výše dávek nemocenského pojištění

Výše nemocenského činí 60 % denního vyměřovacího základu

od 15. kalendářního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti.

Výše peněžité pomoci v mateřství činí 70 % denního vyměřovacího

základu.

Výše ošetřovného činí 60 % denního vyměřovacího základu.

Výše vyrovnávacího příspěvku v těhotenství a mateřství je stanovena

ve výši rozdílu mezi denním vyměřovacím základem zjištěným ke dni

převedení zaměstnankyně na jinou práci a průměrem jejích

započitatelných příjmů připadajícím na jeden kalendářní den

v jednotlivých kalendářních měsících po tomto převedení.

13.2 Důchodové pojištění

Důchodový systém ČR je založen na povinném základním důchodovém

pojištění podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Dále

na důchodovém spoření podle zákona č. 426/2011 Sb., od roku 2013

a na doplňkovém penzijním spoření podle zákona č. 427/2011 Sb., které

nahradilo penzijní připojištění se státním příspěvkem podle zákona

č. 42/1994 Sb. Součástí dobrovolných doplňkových systémů jsou i produkty

komerčních pojišťoven - zejména životní pojištění.

Základní povinné důchodové pojištění je dávkově definované (DB) a průběžně

financované (PAYGO), je univerzální a zabezpečuje všechny ekonomicky

aktivní osoby. Právní úprava je jednotná pro všechny pojištěnce, neexistují

speciální odvětvová či profesní schémata apod. Pouze z organizačně-

administrativního hlediska platí určité odchylky pro tzv. silové rezorty (např.

vojáci, hasiči, policisté, celníci).

Důchod ze základního důchodového pojištění pobírá více než 99 % obyvatel

ve věku vyšším než je věková hranice pro nárok na starobní důchod.

Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění nabyl účinnosti dnem

1. ledna 1996, nicméně od té doby byla přijata řada legislativních změn -

většina z nich směřující k úpravě parametrů tak, aby byla zabezpečena finanční

udržitelnost důchodového systému při zachování adekvátní úrovně dávek.

Druhy dávek

Ze základního důchodového pojištění se poskytují tyto důchody:

starobní (včetně tzv. předčasného starobního důchodu),

invalidní,

vdovský a vdovecký,

sirotčí.

74

Důchod se skládá ze dvou složek, a to

ze základní výměry (stanovené pevnou částkou stejnou pro všechny

druhy důchodů bez ohledu na délku doby pojištění a výši výdělků),

která činí 2 550 Kč a

z procentní výměry, jejíž minimální hranice je stanovena 770 Kč

Jsou-li současně splněny podmínky nároku na výplatu více důchodů téhož

druhu nebo na výplatu starobního důchodu nebo invalidního důchodu, vyplácí

se jen jeden důchod, a to vyšší. Jsou-li současně splněny podmínky nároku

na výplatu starobního nebo invalidního důchodu a na výplatu vdovského

důchodu nebo vdoveckého důchodu anebo sirotčího důchodu, vyplácí se vyšší

důchod v plné výši a z ostatních důchodů se vyplácí polovina procentní

výměry, nestanoví-li zákon o důchodovém pojištění jinak.

O nároku na důchod, jeho výši a výplatě rozhoduje Česká správa sociálního

zabezpečení s výjimkou případů, kdy jsou příslušné k rozhodování orgány

sociálního zabezpečení ministerstev obrany, vnitra a spravedlnosti (v případě

příslušníků ozbrojených sil a sborů).

Více o DP na http://www.mpsv.cz/cs/3

KONTROLNÍ OTÁZKA

1. Vyhledejte v odborné literatuře postup výpočtu starobního důchodu. Co

znamenají pojmy „všeobecný vyměřovací základ“, „osobní vyměřovací

základ“, „procentní výměra“, „základní výměra“?

2. Jak se stanovuje výše pozůstalostních důchodů?

3. Vyhledejte informace o předčasném důchodu. Jaké podmínky musí

pojištěnec splnit, aby mohl odejít do předčasného důchodu?


[1] Zákon 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

[2] Vyhláška 505/2006 Sb., kterou se provádí zákon o sociálních službách, ve

znění pozdějších předpisů

[3] Zákon 500/2004 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších

předpisů

[4] Zákon 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním

postižením a o změně souvisejících zákonů

http://www.mpsv.cz/cs/3

75

14 SOCIÁLNÍ POMOC


V následující kapitole jsou uvedeny dávky a služby pro osoby se zdravotním

postižením a staré občany, je uvedena základní legislativa oblasti, jednotlivé

dávky jsou vymezeny z hlediska podmínek pro vznik nároku, oprávněných

osob, formy a výše dávky a také uvedeno, který správní orgán o dávce

rozhoduje.

CÍLE KAPITOLY


Zařadit dávky a služby pro osoby se zdravotním postižením a staré občany

do systému sociálního zabezpečení v České republice

Uvést platnou legislativu vztahující se k dané oblasti

Vymezit podmínky nároku na jednotlivé dávky pro tyto osoby

Uvést kompetence jednotlivých správních orgánů při rozhodování o žádosti

o jednotlivé dávky

KLÍČOVÁ SLOVA

Osoba se zdravotním postiženým, starý občan, dávka sociální pomoci, služba

sociální pomoci, fyzická závislost, stupeň fyzické závislosti, mimořádná

výhoda, standardy sociálních služeb.

Základními právními normami, které se vztahují k sociální pomoci zdravotně

postiženým a seniorům jsou:

a) Zákon 108/2006 Sb. o sociálních službách, ve znění pozdějších

předpisů

Právní norma vstoupila v účinnost 1. 1. 2007. V úvodních ustanoveních jsou

vymezeny základní pojmy, § 7 až 23 upravuje podmínky vzniku nároku na

příspěvek na péči, v další části je uvedeno členění sociálních služeb, jejich

základní vymezení a podmínky k udělení registrace poskytovatelům sociálních

služeb. § 97 až § 99 upravuje inspekce sociálních služeb. Poslední část zákona

je věnována kategoriím pracovníků v oblasti sociální práce, vymezení jejich

pracovních náplní a kritérií, která musí splňovat, aby mohli být zařazeni na

danou pracovní pozici.

b) Vyhláška 505/2006 Sb., kterou se provádí zákon o sociálních

službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „Vyhláška 505/2006

Sb.“)

Jedná se o prováděcí vyhlášku k výše uvedené právní normě. Jsou v ní

vymezeny jednotlivé úkony sociálních služeb, včetně úhrad za jejich

poskytnutí. Další část upravuje standardy sociálních služeb.

c) Zákon 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním

postižením a změně souvisejících zákonů

Hmotná procesní právní norma, která vstoupila v účinnost od 1. 1. 2012

a upravuje podmínky nároku na dávky sociální pomoci pro zdravotně

76

postižené: příspěvek na mobilitu a příspěvek na zvláštní pomůcky, výpůjčku

zvláštní pomůcky. A dále podmínky nároku na kartu sociálního systému, která

slouží, jako průkaz osoby s těžkým zdravotním postižením a nároky, které

z jednotlivých stupňů průkazů vyplývají.

d) Zákon 500/2004 Sb., o správním řízení (správní řád), v platném

znění Procesní právní norma. Upravuje všeobecně podmínky řízení o jednotlivé

dávky sociální pomoci pro těžce zdravotně postižené a řízení o udělení

registrace poskytovatelům sociálních služeb.

14.1 Dávky pro osoby se zdravotním postižením

Dávky členíme na dávky pomoci v hmotné nouzi a dávky pro osoby se

zdravotním postižením, které mohou mít formu jednorázovou nebo

opakovanou (další možné členění peněžité a věcné nebo nárokové

a nenárokové).

Od 1. 1. 2012 mezi jednorázové dávky pro osoby se zdravotním postižením

řadíme příspěvek na opatření zvláštní pomůcky a mezi opakované dávky patří

příspěvek na mobilitu a příspěvek na péči.

1. Příspěvek na zvláštní pomůcku

Jednorázová dávka sociální pomoci zdravotně postiženým, ve které se

od 1. 1. 2012 sloučily tři dávky sociální pomoci upravené Zákonem 100/1988

Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů a prováděcí

vyhláškou k výše uvedené právní normě 182/1991 Sb., ve znění pozdějších

novel a to příspěvek na opatření zvláštní pomůcky, příspěvek na úpravu bytu,

příspěvek na zakoupení, celkovou opravu a zvláštní úpravu motorového

vozidla.

Výše uvedená dávka je určená těžce zdravotně postiženým občanům na

opatření pomůcek, které umožňují odstranění, zmírnění nebo překonání

následků jejich postižení. Jde o dávku, jejíž poskytnutí je vázáno především na

potřebu určité pomůcky.

Nárok na příspěvek na zvláštní pomůcku má fyzická osoba, která má těžkou

vadu nosného nebo pohybového aparátu, nebo sluchové postižení anebo těžké

zrakové postižení charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu – tzn.

trvající podle poznatků lékařské vědy déle, jak 1 rok. Zdravotní postižení

a zdravotní stavy vylučující jeho přiznání jsou uvedeny v příloze k výše

uvedené právní normě.

Další podmínkou pro vznik nároku na příspěvek na zvláštní pomůcku je

skutečnost, že fyzická osoba je starší:

A) 3 let, je-li tento příspěvek poskytován na pořízení motorového vozidla

nebo na úpravu bytu

B) 15 let, je-li tento příspěvek poskytován na pořízení vodícího psa

C) 1 roku v ostatních případech

Od 1. 1. 2012 se při stanovení výše příspěvku přihlíží k pořizovací ceně

pomůcky a dále k příjmu společně posuzovaných osob s fyzickou osobou, která

splňuje podmínky nároku na příspěvek.

77

Na pořízení zvláštní pomůcky, jejíž cena je nižší, než 24 000 Kč, se příspěvek

na zvláštní pomůcku poskytne v případě, je-li příjem osoby, která splňuje

podmínky nároku a příjem s ní společně posuzovaných osob nižší, než

osminásobek životního minima jednotlivce nebo životního minima společně

posuzovaných osob podle Zákona o životním a existenčním minimu 110/2006

Sb., ve znění pozdějších předpisů. Výše příspěvku na zvláštní pomůcku podle

výše uvedeného se stanoví tak, aby spoluúčast osoby činila 10 %

z předpokládané nebo zaplacené ceny zvláštní pomůcky, nejméně však

1 000 Kč.

V I. stupni rozhoduje o příspěvku na zvláštní pomůcku ve správním řízení

Úřad práce České republiky. Ve II. stupni – tedy o odvolání do rozhodnutí –

ministerstvo práce a sociálních věcí.

2. Příspěvek na mobilitu

Opakovaná dávka sociální pomoci těžce zdravotně postiženým občanům,

jejímž účelem je finanční pomoc fyzickým osobám v nepříznivé sociální

situaci. Dávka je určena pro řešení mobility těžce zdravotně postižených

občanů. Tento příspěvek lze obecně chápat jako příspěvek na provoz bez

odlišení, jaká část je určena na úhradu pohonných hmot a jaká část je určena na

úhradu zákonného pojištění odpovědnosti.

Příspěvek na mobilitu nahradil od 1. 1. 2012 dávky sociální pomoci pro těžce

zdravotně postižené – příspěvek na provoz motorového vozidla a příspěvek na

individuální dopravu.

Nárok na příspěvek na mobilitu má fyzická osoba starší 1 roku, která má nárok

na průkaz osoby se zdravotním postižením ZTP nebo ZTP/P a která není

schopna zvládnout základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace.

Tyto osoby se také opakovaně v kalendářním měsíci dopravuje nebo je

dopravována a nejsou jí poskytovány pobytové sociální služby podle Zákona

108/2006 Sb.

Příspěvek na mobilitu je nárokovou, opakovanou dávkou sociální pomoci.

Výše příspěvku na mobilitu činí za kalendářní měsíc 400 Kč.

3. Příspěvek na péči

Opakovaná dávka sociální pomoci těžce zdravotně postiženým, jejímž účelem

je finanční pomoc fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci, které jsou

závislé na pomoci jiné fyzické osoby, na zajištění potřebné pomoci dle

vlastního uvážení buď od fyzické osoby, nebo prostřednictvím poskytovatele

sociálních služeb – případně i kombinací těchto forem.

Od 1. 1. 2007 se považují za osoby závislé na pomoci jiné fyzické osoby:

a) ve stupni I. (lehká závislost), pokud byly částečně bezmocné

b) ve stupni II. (středně těžká závislost), pokud byly převážně bezmocné

c) ve stupni III. (těžká závislost), pokud byly úplně bezmocné.

Nárok na příspěvek na péči má fyzická osoba starší jednoho roku věku, která

z důvodu nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc při péči o vlastní

osobu a při zajištění soběstačnosti v takovém rozsahu, který odůvodňuje

zařazení do jednoho ze 4 stupňů stanovených zákonem.

Za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se považuje takový stav, který

omezuje duševní, smyslové nebo fyzické schopnosti a má vliv na péči o vlastní

78

osobu a soběstačnost, po dobu nejméně 1 roku podle dostupných poznatků

lékařské vědy. Výše uvedená podmínky byla od 1. 8. 2009 doplněna o další

podmínku. Osoba zařazena do jednoho z IV. stupňů závislosti splňuje

podmínky nároku, pouze pokud ji pomoc poskytuje:

a) osoba blízká (kdo je osobou blízkou upravuje § 116 Občanského

zákoníku)

b) jiná fyzická osoba než blízká, pokud tuto činnost nevykonává jako

podnikatel

c) poskytovatel sociálních služeb zapsaný v registru poskytovatelů

sociálních služeb podle §85 odst. 1 Zákona 108/2006 Sb.

d) speciální lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu

Stupně závislosti

Závislosti fyzické osoby na pomoci jiné fyzické osoby se do 31. 12. 2012

posuzovaly na základě hodnocení schopnosti osoby zvládat celkem

36 stanovených úkonů a to 18 úkonů péče o vlastní osobu a 18 úkonů

soběstačnosti. Od 1. 1. 1012 vstoupila v platnost novela Zákona 108/2006 Sb.,

a 36 stanovených úkonů bylo rozděleno do 10 oblastí, ve kterých se zkoumají

schopnosti zvládat základní životní oblasti. Deset oblasti, ve kterých se

od 1. 1. 2012 zkoumá schopnost zvládat základní životní potřeby:

- mobilita

- orientace

- komunikace

- stravování

- oblékání

- tělesná hygiena

- výkon fyziologické potřeby

- péče o zdraví

- osobní aktivity

- péče o domácnost

S ohledem na počet oblastí, při kterých osoba potřebuje z důvodu dlouhodobě

nepříznivého zdravotního stavu každodenní pomoc a dohled a s ohledem

na věk fyzické osoby rozlišujeme čtyři stupně závislosti:

I) stupeň I (lehká závislost) – pokud osoba potřebuje každodenní pomoc

nebo dohled ve 3 nebo 4 oblastech základních životních potřeb, u osoby

mladší 18 let ve 3 oblastech základních životních potřeb

II) stupeň II (středně těžká závislost) – jestli osoba potřebuje každodenní

pomoc nebo dohled v 5 nebo 6 oblastech základních životních potřeb,

u osoby mladší 18 let ve 4 nebo 5 oblastech základních životních potřeb

III) stupeň III (těžká závislost) – pokud osoba potřebuje každodenní pomoc

nebo dohled v 7 nebo 8 oblastech základních životních potřeb, u osoby

mladší 18 let v 6 nebo 7 oblastech základních životních potřeb

IV) stupeň IV (úplná závislost) – pokud osoba potřebuje každodenní pomoc

nebo dohled v 9 nebo 10 oblastech základních životních potřeb, u osoby

mladší 18 let v 8 nebo 9 oblastech základních životních potřeb

Příspěvek na péči je opakovanou, nárokovou a peněžitou dávkou sociální

pomoci. Výše příspěvku na péči se liší podle stupně závislosti na pomoci

a dohledu druhé osoby a dále je stanovena v rozdílné výši pro osoby do 18 let

věku a pro starší 18 let.

79

Výše příspěvku pro osoby do 18 let věku činí za kalendářní měsíc (platné

od 1. 8. 2016):

a) 3 300 Kč, jde-li o I. stupeň závislosti (lehká závislost)

b) 6 600 Kč, jde-li o II. stupeň závislosti (středně těžkou závislost)

c) 9 900 Kč, jde-li o III. stupeň závislosti (těžká závislost)

d) 13 200 Kč, jde-li o IV. stupeň závislosti (úplná závislost)

Výše příspěvku pro osoby starší 18 let činí za kalendářní měsíc (platné od

1. 8. 2016):

a) 880 Kč, jde-li o I. stupeň závislosti (lehká závislost)

b) 4 400 Kč, jde-li o II. stupeň závislosti (středně těžkou závislost)

c) 8 800 Kč, jde-li o III. stupeň závislosti (těžká závislost)

d) 13 200 Kč, jde-li o IV. stupeň závislosti (úplná závislost)

14.2 Průkazka osoby se zdravotním postižením

Osobám, kterým byl podle Zákona 108/2006 Sb., přiznán příspěvek na péči,

a osobám, kterým byl přiznán příspěvek na mobilitu nebo příspěvek na zvláštní

pomůcku, vzniká nárok na kartu sociálního systému, která současně v zákonem

stanovených případech platí jako průkaz osoby s těžkým zdravotním

postižením (průkaz TP), nebo průkaz osoby se zvlášť těžkým zdravotním

postižením (průkaz ZTP) anebo průkaz osoby se zvlášť těžkým zdravotním

postižením s potřebou průvodce (průkaz ZTP/P).

Průkaz osoby se zdravotním postižením náleží též osobě, která je starší 1 roku

věku a z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna

zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace nebo je

uznána závislou na pomoci jiné osoby podle Zákona 108/2006 Sb.

Držitelé průkazů mají podle jednotlivých stupňů nárok především na přednost

při projednání osobních záležitostí na úřadech, vyhrazené místo v místní

hromadné dopravě, procentní slevy na vnitrostátní autobusovou i vlakovou

dopravu. Pokud jsou držiteli průkazu ZTP/P tak i na výhody pro průvodce,

kterého potřebují ke kompenzaci svého handicapu a kontakt se sociálním

okolím.

Držitelé průkazů ZTP a ZTP/P mají také právo na speciální označení

motorového vozidla pro a využívat dálnici ke své dopravě, bez dálniční

známky. Další výhody vyplývají držitelům průkazů ze speciálních právních

norem.

14.3 Služby pro těžce zdravotně postižené a staré občany

Druhy sociálních služeb

Podle Zákona 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „Zákon 108/2006 Sb.) § 32 lze sociální služby podle cíle

a zaměření rozdělit do tří základních skupin:

a) sociální poradenství

b) služby sociální péče

c) služby sociální prevence

80

a) Bezplatné poskytování základního sociálního poradenství je hlavní

zásadou zákona. Každá fyzická osoba má nárok na tuto službu při řešení

nepříznivé sociální situace, do které se dostala nebo při jejím

předcházení.

b) Služby sociální péče zahrnují takové druhy služeb, které napomáhají

osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost. Poskytují se

jak v přirozeném prostředí uživatele, tak v zařízeních sociálních služeb.

Jejich cílem je pomoci zapojit se osobám v co nejvyšší míře do běžného

života, nebo jim zajistit důstojné prostředí a zacházení pokud to jejich

situace vyžaduje.

c) Mezi služby sociální prevence řadíme takové, jejichž cílem je napomáhat

osobám ohroženým společenským vyloučením překonat jejich

nepříznivou sociální situaci a chránit tak společnost před vznikem

a působením nežádoucích sociálních jevů.

Formy sociálních služeb

Podle §33 Zákona 108/2006 Sb., rozlišujeme 3 formy sociálních služeb, ve

kterých mohou být poskytovány:

a) terénní

b) ambulantní

c) pobytové

a) Terénní sociální služby jsou poskytovány v přirozeném prostředí

uživatele – tzn. v jeho domácnosti nebo v místě, kde pracuje, případně se

vzdělává.

b) Ambulantní sociální služby jsou takové, za kterými fyzická osoba

dochází nebo je doprovázená nebo dopravována do zařízení sociálních

služeb, jehož součástí není ubytování. Fyzická osoba zde pobývá

po přechodnou dobu a vrací se do svého přirozeného prostředí (tzn.

domů).

c) U pobytových služeb je uživatelům poskytováno ubytování.

Služby sociální péče

1. Osobní asistence

2. Pečovatelská služba

3. Tísňová péče

4. Průvodcovské a předčitatelské služby

5. Podpora samostatného bydlení

6. Odlehčovací služby

7. Centra denních služeb

8. Denní stacionáře

9. Týdenní stacionáře

10. Domovy pro osoby se zdravotním postižením

11. Domovy pro seniory

12. Domovy se zvláštním režimem

13. Chráněné bydlení

14. Služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče

81

Služby sociální prevence

1. Ranná péče

2. Telefonická krizová pomoc

3. Tlumočnické služby

4. Krizová pomoc

5. Služby následné péče

6. Sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním

postižením

7. Sociálně terapeutické dílny

8. Terapeutické komunity

Sociální rehabilitace

Sociální rehabilitace se poskytuje formou terénní, ambulantní nebo pobytové

služby sociální prevence. Tato služba je souborem specifických činností

směřujících k dosažení samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti osob, a to

rozvojem jejich specifických dovedností a schopností, posilováním návyků

a nácvikem běžným, pro život nezbytných činností.

14.4 Standardy sociálních služeb

Standardy sociálních služeb byly vytvořeny ve spolupráci s jejich uživateli

a poskytovateli v procesu, který trval přibližně 10 let. Lze je považovat

za všeobecně přijatou představu o tom, jak má vypadat kvalitní sociální služba.

Standardy se týkají všech sociálních služeb, a proto jsou formulovány obecně.

Standardy jsou na kritéria rozloženy nejen z důvodu srozumitelnosti, ale

zejména proto, aby bylo možno posoudit, zda služby požadavek standardu

splňují. Standard můžeme jednoduše definovat jako normu požadované úrovně

kvality sociální služby, jejíž dosažení jde prokázat a ověřit.

Standardy kvality sociálních služeb se člení na procedurální, personální

a provozní a dále jsou rozděleny do následujících kategorií:

Procedurální standardy

Standard 1. Cíle a způsoby poskytování sociálních služeb.

Standard 2. Ochrana práv osob.

Standard 3. Jednání se zájemcem o sociální službu.

Standard 4. Smlouva o poskytování sociální služby.

Standard 5. Individuální plánování průběhu sociální služby.

Standard 6. Dokumentace o poskytování sociální služby.

Standard 7. Stížnosti na kvalitu nebo způsob poskytování sociálních služeb.

Standard 8. Návaznost poskytované sociální služby na další zdroje.

Personální standardy

Standard 9. Personální a organizační zajištění sociální služby.

Standard 10. Profesní rozvoj zaměstnanců.

Provozní standardy

Standard 11. Místní a časová dostupnost poskytované sociální služby.

Standard 12. Informovanost o poskytované sociální službě.

Standard 13. Prostředí a podmínky poskytovaných sociálních služeb.

Standard 14. Nouzové a havarijní situace.

Standard 15. Zvyšování kvality sociálních služeb.

82

KONTROLNÍ OTÁZKA

1. Jaký nástroj používají zařízení sociální pomoci ke zvyšování kvality

poskytovaných služeb?

2. K čemu opravňuje klienta držení průkazky ZTP/P? Co tato zkratka

znamená?

3. Co vše může být „zvláštní pomůckou“? Vytvořte seznam takových

pomůcek.


[1] Zákon 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

[2] Vyhláška 505/2006 Sb., kterou se provádí zákon o sociálních službách, ve

znění pozdějších předpisů

[3] Zákon 500/2004 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších

předpisů

[4] Zákon 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním

postižením a o změně souvisejících zákonů

83

15 SOCIÁLNĚ – PRÁVNÍ OCHRANA DĚTÍ


Kapitola sociálně-právní ochrana dětí je zaměřená na vymezení základních

pojmů vztahujících se k dané problematice a legislativy, uvedení zásad

sociálně-právní ochrany a jejích opatření. V druhé části se kapitola věnuje

činnosti jednotlivých institucí v oblasti sociálně-právní ochrany dětí.

CÍLE KAPITOLY


Vymezit základní pojmy vztahující se k sociálně-právní ochraně dětí

Charakterizovat zásady sociálně-právní ochrany dětí a její opatření

Vymezit kompetence jednotlivých institucí v oblasti sociálně-právní

ochrany dětí

KLÍČOVÁ SLOVA

Sociálně-právní ochrana dětí, kompetence úřadů v sociálně-právní ochraně

dětí, rodičovská zodpovědnost

Sociálně-právní ochrana dětí se poskytuje bezplatně nezletilým dětem – tj. ve

věkové hranici do 18 let věku, především těm, které mají trvalý pobyt na území

České republiky.

Podle § 4 odst. 1 Zákona 359/1999 Sb., jsou orgány sociálně-právní ochrany:

1. Ministerstvo práce a sociálních věcí

2. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí

3. Krajské úřady

4. Obecní úřady obce s rozšířenou působností

5. Obecní úřady

Podle § 4 odst. 2 Zákona 359/1999 Sb., sociálně-právní ochranu poskytují také

obce a kraje v samostatné působnosti, komise pro sociálně-právní ochranu dětí

a další právnické a fyzické osoby, které mají k výkonu sociálně-právní ochrany

dětí vydáno pověření.

Sociálně-právní ochrana se zaměřuje především na nezletilé děti:

A) jejichž rodiče

- zemřeli

- neplní povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti

- nevykonávají nebo zneužívají práva vyplývající z rodičovské

zodpovědnosti

B) které byly svěřeny do výchovy jiné fyzické osoby, než rodiče, pokud tato

osoba neplní plynoucí ze svěření dítěte do její výchovy

C) které vedou zahálčivý nebo nemravný život spočívající zejména v tom,

že zanedbávají školní docházku, požívají alkohol a další návykové látky,

živí se prostitucí, spáchaly trestný čin nebo jde-li o dítě mladší 15 let, čin,

který by jinak byl trestným činem

84

D) které se opakovaně dopouští útěků od rodičů nebo jiných fyzických

a právnických osob odpovědných za jeho výchovu

E) na kterých byl spáchán trestný čin ohrožující život, zdraví, jejich lidskou

důstojnost, mravní vývoj nebo jmění

F) které jsou na základě žádosti zákonných zástupců opakovaně umísťovány

do zařízení zajišťujících nepřetržitou péči o děti

G) které jsou ohrožovány násilím mezi jejich zákonnými zástupci

H) které jsou žadateli o azyl a odloučeni od svých rodičů

15.1 Kompetence jednotlivých institucí v oblasti SPO

Ministerstvo práce a sociálních věcí

- připravuje legislativní změny v oblasti sociálně-právní ochrany dětí (jak

ve směru novel stávajících právních norem, tak i přípravy nových

právních norem)

- je metodickým, kontrolním a odvolacím orgánem v oblastní sociálně-

právní ochrany dětí

- vede evidenci nezletilých dětí vhodných do osvojení a pěstounské péče

a evidenci žadatelů o osvojení a pěstounskou péči

- zprostředkovává osvojení a pěstounskou péči

Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí

Ochranu práv a zájmů nezletilého dítěte ve vztahu k cizině zajišťuje Úřad pro

mezinárodně právní ochranu dětí se sídlem v Brně, jako jeden z orgánů

sociálně-právní ochrany dětí. Tento úřad plní řadu úkolů v oblasti sociálně-

právní ochrany dětí vyplývající ze Zákona 359/1999 Sb., i vyplývající

z mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána.

- vykonává funkci opatrovníka nezletilého dítěte

- zprostředkovává osvojení nezletilého dítěte do ciziny

Úřad pro mezinárodně právní ochranu vede pro účely zprostředkování osvojení

evidenci:

a) nezletilých dětí vhodných k osvojení v cizině

b) nezletilých dětí vhodných k osvojení v České republice

c) žadatelů vhodných stát se osvojiteli nezletilých dětí ze zahraničí

Krajský úřad

Krajský úřad má následující kompetence v oblasti sociálně-právní ochrany dětí

vyplývající ze Zákona 359/1999 Sb.:

- je metodickým, kontrolním a odvolacím orgánem v oblastní sociálně-

právní ochrany dětí

- krajský úřad ve II. stupni (tzn. v odvolacím řízení) rozhoduje o odvolání

proti rozhodnutí obecního řadu a také obecního úřadu obce s rozšířenou

působností v oblasti sociálně-právní ochrany dětí.

- vede evidenci nezletilých dětí vhodných do osvojení a pěstounské péče

a evidenci žadatelů o osvojení a pěstounskou péči

- zprostředkovává osvojení a pěstounskou péče. Pro naplnění této

kompetence vede evidenci nezletilých dětí vhodných do osvojení

85

a pěstounské péče a evidenci žadatelů vhodných stát se osvojiteli

a pěstouny (více kapitola náhradní rodinná výchova)

- hejtman kraje zřizuje pro účely zprostředkování osvojení a pěstounské

péče jako zvláštní orgán kraje poradní sbor. Poradní sbor doporučuje pro

určité dítě vedené v evidenci krajského úřadu vhodné žadatele vedené

krajským úřadem nebo ministerstvem v evidenci žadatelů.

- pořádá pravidelně setkání pěstounů. Nejméně jedenkrát za rok pořádá

krajský úřad setkání pěstounů a dětí svěřených do pěstounské péče.

- vydává pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí fyzickým

a právnickým osobám

Obecní úřad obce s rozšířenou působností

Obecní úřad obce s rozšířenou působností má také rozsáhlé kompetence

v oblasti sociálně-právní ochrany dětí. Především podle Zákona 359/1999 Sb.:

- vykonává funkci opatrovníka nezletilého dítěte

- může podat návrh na nařízení ústavní výchovy, předběžného opatření

v případě ohrožení života nezletilého dítěte, případně jeho příznivého

vývoje, dále např. návrh zbavení a omezení rodičovské zodpovědnosti

- vyhledává nezletilé děti, které potřebují sociálně-právní ochranu dětí

- může uložit zákonným zástupcům nezletilého dítěte povinnost zúčastnit

se odborného vyšetření, které je v zájmu nezletilého dítěte

- přijímá souhlas s osvojením nezletilého dítěte od biologických

- zprostředkovává osvojení a pěstounskou péči (více samostatná kapitola

náhradní rodinná výchova)

- rozhoduje o svěření nezletilého dítěte do péče budoucích osvojitelů

a také do péče budoucích pěstounů (více samostatná kapitola náhradní

rodinná výchova)

- sleduje vývoj nezletilého dítěte v rodině, pokud bylo nezletilé dítěte

svěřeno do péče budoucích osvojitelů, také v případě, pokud bylo

svěřeno do péče budoucích pěstounů.

- starosta obce s rozšířenou působností zřizuje, jako zvláštní orgán obce

komisi pro sociálně-právní ochranu dětí

KONTROLNÍ OTÁZKA

1. Kde najdete Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí? Vyhledejte

adresu tohoto úřadu.

2. Na které děti se zaměřuje sociálně-právní ochrana dětí? Vyjmenujte

všechny kategorie.


[1] Zákon 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších

předpisů

86

16 VÝCHOVNÁ OPATŘENÍ


Kapitola výchovná opatření obsahuje vymezení, kdy se výchovných opatření

využívá, dále platnou legislativu, typologii a, kdo o výchovných opatřeních

může rozhodnout. Dále výkon dohledu, a jakým způsobem se řeší situace

v rodině nezletilého dítěte, pokud výchovné opatření nesplňuje svůj účel.

CÍLE KAPITOLY


vymezit výchovná opatření podle Zákona o rodině 94/1963 Sb., ve znění

pozdějších předpisů

znát způsob a frekvenci výkonu dohledu nad výchovou nezletilého dítěte

volit způsob řešení situace nezletilého dítěte, pokud výchovné opatření

nesplňuje svůj účel

KLÍČOVÁ SLOVA

neplnění rodičovské zodpovědnosti, napomenutí, dohled, omezení

Mezi výchovná opatření podle §13 Zákona o sociálně-právní ochraně dětí č.

359/1999 Sb. řadíme napomenutí, dohled, omezení.

16.1 Napomenutí

Nejmírnější výchovné opatření napomenutí je upraveno v §43 odst. 1 písm. a).

Využije se ho v případě, že zákonní zástupci nezletilého dítěte poprvé

a v menším rozsahu porušily povinnosti vyplývající jim z institutu rodičovské

zodpovědnosti, případně dalších právních norem, pokud nenaplňují skutkovou

podstatu trestného činu nebo přestupku.

Důvodem k uložení napomenutí může být např. bránění v realizaci styku

druhému rodiči, který nezletilé dítě svěřeno do výchovy, ale má zájem nadále

podílet se na jeho výchově, nepodrobení se lékařskému vyšetření, případně

povinnému očkování s nezletilým dítětem, neomluvené absence nezletilého

dítě ve škole při plnění povinné školy docházky.

Napomenutí je jednorázový právní úkon a je možné ho uložit nezletilému dítěti

(pokud je schopno pochopit obsah a význam napomenutí a je také schopno

ovládat svoje jednání ve směru uloženého napomenutí), jeho rodičům

a i dalším osobám, které narušují řádnou výchovu nezletilého dítěte. Jestliže

napomenutí nesplňuje svůj účel, není respektováno a zejména jestliže osoby

zodpovědné za výchovu nezletilého dítěte nadále porušují povinnosti

vyplývající jim z rodičovské zodpovědnosti a z dalších právních předpisů, je

možné přistoupit k uložení sankce podle jiných právních předpisů, anebo také

k rozhodnutí o stanovení dohledu nad výchovou nezletilého dítěte.

87

16.2 Dohled

Výchovné opatření, které se v praxi nejčastěji využívá. Stanovuje se pouze nad

výchovou nezletilého dítěte. Využívá se v případech, kdy se u nezletilého

dítěte objevily výchovné problémy závažnějšího charakteru (např. opakované

záškoláctví, toulání se, páchání drobných krádeží, hrubé jednání vůči rodičům,

učitelům) a v případech neplnění povinností vyplývajících zákonným

zástupcům z rodičovské zodpovědnosti.

Dohled se vykonává pravidelně, právní úprava nestanovuje frekvenci výkonu

dohledu, podle metodického pokynu ministerstva práce a sociálních věcí se

doporučuje nejméně 1x za 2 měsíce. Jeho smyslem je sledovat podmínky,

ve kterých nezletilé dítě vyrůstá.

16.3 Omezení

Výše uvedené výchovné opatření se využívá v případech, kdy rodiče vážným

způsobem nenaplňují povinnosti vyplývající jim z institutu rodičovské

zodpovědnosti a u nezletilého dítěte se objevily závažné výchovné problémy.

Účelem uložení omezení je zabránit působení škodlivých vlivů, které nezletilé

dítě ohrožují nebo jeho výchovu narušují. Omezení se v současné době v praxi

objevuje již výjimečně. Omezit je možné pouze nezletilé dítě – např. v

návštěvě zařízení a akcí, které jsou pro něj nevhodné.

O výchovných opatřeních může rozhodnout podle §43 odst. 1 Zákona 94/1963

Sb., soud. V I. stupni je věcně a místně příslušný k projednání návrhu okresní

soud podle místa trvalého bydliště. Pokud tak neučiní, může o výchovném

opatření rozhodnout podle §13 Zákona 359/1999 Sb., obec (v samostatné

působnosti). Obě rozhodnutí jsou postavena právní sílou na stejnou roveň.

Rozhodnutí obce tedy nepotřebuje schválení soudu.

Rozhodnutí obce i soudu jsou postavena na stejnou roveň a mají stejnou právní

sílu. Rozhodnutí obce tedy nemusí být schváleno soudem. Pokud výchovné

opatření (dohled a omezení) splnilo svůj účel, tak o jeho zrušení rozhodne

stejná instituce, která ho stanovila.

16.4 Uložení povinnosti využít odbornou pomoc

Posledním výchovným opatřením lze uložit dítěti, rodičům nebo jiným osobám

odpovědným za výchovu dítěte povinnost využít odbornou poradenskou pomoc

nebo uložit povinnost účastnit se prvního setkání se zapsaným mediátorem v

rozsahu 3 hodin nebo terapie.

KONTROLNÍ OTÁZKA

1. Jak se pracovníci sociálně právní ochrany dětí mohou dovědět, že

v rodině je „něco“ v nepořádku? Vyjmenujte všechny „informační

kanály“.

2. Vyjmenujte prostředí, ve kterých omezujeme výskyt nezletilého dítěte.

88


[1] Zákon o sociálně-právní ochraně dětí 359/1999 Sb., ve znění pozdějších

předpisů

[2] Občanský soudní řád 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů

[3] Zákon o správním řízení (správní řád) 500/2004 Sb., ve znění pozdějších

předpisů

89

17 NÁHRADNÍ RODINNÁ VÝCHOVA


Kapitola náhradní rodinná výchova obsahuje vymezení základních forem

náhradní rodinné výchovy v České republice, které je prezentováno vzhledem

k rozsahu opory jako grafický přehled.

CÍLE KAPITOLY


Vymezení základních forem náhradní rodinné výchovy v České republice.

KLÍČOVÁ SLOVA

Náhradní rodinná výchova, osvojení, pěstounská péče, poručenství,

opatrovnictví

Náhradní rodinná výchova (péče) – je forma péče o nezletilé děti, kdy je dítě

vychováváno náhradními rodiči v prostředí, které se nejvíce podobá životu v

přirozené rodině. Náhradní rodinná péče přichází v úvahu, pokud nezletilé dítě

nemůže vyrůstat ve vlastní biologické rodině. V České republice je upravena

především Občanským zákoníkem č.82/2012 Sb., ve znění pozdějších

předpisů.

KONTROLNÍ OTÁZKA

1. Najděte v odborné literatuře základní aspekty procesu osvojení. Co je

z Vašeho pohledu nejproblematičtější část a proč?

2. Ve kterém zákoně naleznete dávky pěstounské péče? Dávky najděte

a vyjmenujte.

90


[1] Občanský zákoník č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů

[2] Zákon o sociálně-právní ochraně dětí 359/1999 Sb., ve znění pozdějších

předpisů

91

18 Politické ideologie ve vztahu k sociální politice


Politika (z řeckého polis – město, politiké techné – správa obce) je

mnohoznačný pojem obvykle označující proces a metodu rozhodování určité

skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory. Věda zabývající se politikou se

nazývá politologie. Politika je sférou, v níž je přítomné neustálé napětí mezi

„vládnoucí“ (politika shora) a „emancipační“ (politika zdola) politikou.

Politiku lze chápat také jako boj o společenské uspořádání. V rámci

rozhodovacích procesů je politika správa věcí veřejných, uměním řídit stát

a hájit zájmy jednoho státu vůči druhému, vytvářet a udržovat vztahy mezi

těmito státy. Prostředkem politiky je politická moc, kterou lze získat buď

demokratickými prostředky, nebo násilím. V otevřených společnostech

demokracií vstupují do politiky politické subjekty politickým přesvědčováním

(argumentací zúčastněných stran) a vyjednáváním (často kompromisním

dohodnutím se) a tak vytvářejí či spoluvytvářejí politická rozhodnutí. Mezi

takové subjekty mohou patřit jednotlivci (občané), stejně jako organizace

(politické strany a hnutí, občanská sdružení a jiné zájmové skupiny).

Vynutitelnost politického rozhodnutí je zajištěna autoritou (která vykonává

politickou moc). V přeneseném smyslu znamená politika chování a jednání

jednotlivce nebo skupiny nebo nasazení prostředků (ať legitimních nebo ne)

k dosažení určitého cíle. Politika jako správa věcí veřejných byla chápána již

v antickém Řecku. Ve středověku se pak do jisté míry stala dědičnou

záležitostí feudálů, o něco později výlučnou záležitostí politiků. V novější době

přechází tato tradice do pojetí politiky jako věci občanů.

CÍLE KAPITOLY


Definovat základní politická spektra.

Přiřadit politické subjekty k politickému spektru.

Identifikovat základní politické ideologie

KLÍČOVÁ SLOVA

Politika, ideologie, politická ideologie, pravice, střed, levice, politická strana,

politický subjekt, koalice, opozice

Ideologie je propracovaná soustava názorů, postojů, hodnot a idejí

s apologetickou nebo ofenzivní funkcí založenou na formulování politických,

světonázorových nebo podobných zájmů určité skupiny. V politické

a společenské praxi se ideologie vládnoucí skupiny projevuje např. ve formě

filosofie, práva či morálky, obecně se skrze svou subjektivitu snaží o formulaci

celkového výkladu společnosti a člověka jako takového. V angloamerickém

prostředí je obvyklé užívání termínu ideologie pro neutrální označování

ucelené soustavy myšlenek a výpovědí. V evropském prostředí má termín

častěji pejorativní vyznění a vyjadřuje též uzavřenost, jednostrannost

a iracionální a propagandistické rysy soustavy označované jako ideologie.

92

Často se pojmem ideologie označují pouze politické ideologie. Ideologie je

tedy soustava názorů a postojů, které se váží na konkrétní sociální skupiny.

Rozdělení ideologie podle Karla Mannheima:

1) Totální ideologie je výrazem určité historické či sociální pozice, z jejíhož

úhlu je pohlíženo na sociální realitu.

2.) Partikulární ideologie je zkreslování skutečnosti na základě uvědomělého

jednání, které se podřizuje vlastním zájmům. Na tomto základě pak

vzniká tvrzení, které je jen částečně pravdivé, protože vlastní zájmy

přednášejícího jsou upřednostňovány, před skutečným stavem věcí.

Rozhodující vliv na sociální politiky mají především tzv. politické ideologie.

Politické spektrum lze rozdělit na tři základní pozice – levicovou, pravicovou

a středovou.

1) Levicové ideologie

Levice je poměrně vágní označení používané pro popis celé řady politických

pozic a ideologií. Obvykle je levice používaná pro popis skupin podporujících

změnu tradičního sociálního pořádku s cílem rovnostářského rozdělování

bohatství a privilegií. Základní rysy levice:

a) Rovnost, společné vlastnictví

b) Snaha rozdělení majetku mezi všechny občany rovnoměrně.

c) Prioritou je sociální politika a sociální jistoty občanů, silná pozice státu

v jednání sociálních problémů (paternalistický přístup).

d) Lidé jsou vnímáni jako kolektiv, nikoliv jako jednotlivci, kladen důraz na

sociální spravedlnost

e) Hájí nižší a střední vrstvy, podporuje odbory.

f) Velké zapojení státu do sociálního života občanů.

g) Žádné rozdíly mezi vrstvami obyvatel.

h) Role trhu je minimální, vysoké daňové zatížení trhu, nepřirozené

prostředí pro trh, jelikož se mezi spotřebitele a dodavatele vměšuje stát,

vznik většího přebytku produktů, díky vyšší zaměstnanosti hájené státem.

2) Pravicové ideologie

Pravice je taktéž, stejně jako levice, poměrně vágní označení používané pro

popis celé řady politických pozic a ideologií. Obvykle je pravice používaná pro

popis skupin podporujících zachování tradičních a kulturních hodnot

a zvyklostí či zachování určité formy sociální hierarchie nebo zastánců

soukromé kontroly výrobních prostředků.

Základní rysy pravice

a) Autorita, hierarchie

b) Smysl pro povinnost

c) Tradice

d) Lidé jsou vnímáni spíš individuálně, nikoli jako kolektiv.

e) Svoboda podnikání

f) Prosazuje ochranu soukromého vlastnictví.

g) Podporuje tzv. Neviditelnou ruku trhu, snaží se nezasahovat

do ekonomiky. Podle A. Smitha neviditelná ruka vede člověka k co

nejlepšímu výkonu (pro podnikatele např. co největší výnos) na trhu, tím

93

jedinec podpoří trh a blahobyt společnosti i když jedná ve svém vlastním

zájmu. Není zde potřeba jakékoliv intervence ze strany státu.

h) Svoboda (osobní, ekonomická, politická, náboženská atd.), stát by neměl

zasahovat do svobody občanů, výjimku tvoří pouze, pokud je nějakým

způsobem ohrožena svoboda občana.

ch) Prosazování „Laissez-faire“ (nechte nás konat) – ponechání trhu vlastní

existenci, bez jakékoliv intervence.

i) Role trhu je zásadní, trh je samoregulátor všech oblastí (i sociální)

3) Politický „střed“

Jak již bylo výše uvedeno, je jasné vymezení toho, co je levice a pravice, téměř

nemožné. Mnoho politických směru a idejí se dnes kombinuje a proto mohou

vznikat takové hybridní ideologie a politická uskupení, která sami sebe definují

jako středo-pravá strana nebo středo-levicová strana (doufejme jen, že

neexistuje také pravo-levicová, neboť zmatek by byl dokonalý). Politickým

středem se snaží političtí ideologové oprostit od jedné či druhé politické

ideologie a tvoří tedy jakýsi kompromis mezi pravicí a levicí. Využívá

institucionálního pojetí sociální politiky. Tzv. středové strany jsou taková

uskupení, která těžiště svých idejí spatřují spíše v nepolitickém prostředí,

nejčastěji v křesťanství, které pak implementují do politického systému.

Z hlediska politického systému oscilují středové strany mezi oběma tábory,

a tudíž jsou pro oba stejně přitažlivé v rámci politických koalic vznikajících

v povolebních obdobích.

Dělení politických stran v rámci českého politického prostředí

Parlamentní strany (mají zastupitele v Parlamentu ČR):

Strany pravicové: TOP 09, ODS

Strany levicové: ČSSD, KSČM

Strany bez jasného politického vyjádření: VV (Věci veřejné)

Neparlamentní strany (nemají zastupitele v Parlamentu ČR)

Strany pravicové: Česká pravice, Konzervativní strana, Liberálové.CZ, Politika

21, Strana podnikatelů a živnostníků, Evropská demokratická strana,

Libertas.cz, Strana soukromníků České republiky, Unie svobody –

Demokratická unie,

Strany levicové: Československá strana socialistická, KSČ, Strana zelených,

Dělnická strana sociální spravedlnosti, Dělnická strana Československa –

Marx-Leninská, Strana práce, Strana zdravotně postižených, důchodců

a sociálně slabých občanů, Zelená Levice, Česká strana národně sociální,

Česká strana národně socialistická, Nová antikapitalistická levice, Národně

bolševická strana Československa, Strana důstojného života, Strana práce,

Strana Práv Občanů Zemanovci,

Strany středové: Český politický střed, KDU-ČSL.

Strany bez jasného politického vyjádření: Alternativa, Aktiv nezávislých

občanů,

94

KONTROLNÍ OTÁZKA

1. Vyhledejte politické programy jednotlivých politických subjektů

a zaměřte se na to, jak tyto subjekty řeší sociální politiku. U každého

subjektu pak rozhodněte, zda se jedná o návrh paternalistické, liberální

či institucionální sociální politiky.

2. Vyhledejte v programech politických stran a subjektů příklady principu

subsidiarity.

3. U kterých politických stran a subjektů lze nalézt příklady principu

sociální spravedlnosti. Najděte je a komentujte.

4. Existuje politický subjekt, jenž by transparentně pracoval ve své

sociální doktríně s principem participace?


[1] HLOUŠEK, Vít, KOPEČEK, Lubomír. Politické strany. 1. vyd. Praha,

GRADA, 2010. 320 s. ISBN 978-80-247-3192-6

[2] SARTORI, Giovani. Strany a stranické systémy. 1. vyd. Praha: Centrum

pro studium demokracie a kultury, 2005. 468 s. ISBN 80-7325-062-4

95

19 Organizace sociálního systému v ČR


Sociální správa se skládá z více povinných (obligatorních) a dobrovolně

(fakultativně) tvořených organizačních soustav. Soustavy sociální správy jsou

vymezené funkční celky s určitým sociálním cílem (definovaným posláním),

určitou organizací a uspořádanými strukturami lidí a určitou soustavou nástrojů

pro uskutečnění cílů. V systémech sociální správy jsou sociální činnosti (prvky

systému) uspořádány podle společensky uznaných potřeb klientů do souborů

činností a vztahů tím, že k nim přiřazujeme: a) organizační struktury lidí, kteří

o činnostech rozhodují a kteří je vykonávají; b) nástroje výkonu – dávky,

služby, popř. zákazy a příkazy (viz dále); c) procesy – předepsané postupy pro

jednotlivé aktivity); d) zdroje pro financování. Tím vznikají relativně

samostatné organizační celky (soubory vztahů lidí, nástrojů, zdrojů a činností).

CÍLE KAPITOLY


Identifikovat základní instituce sociální správy\ v ČR.

Identifikovat instituce sociální správy podle pilířů sociální politiky.

KLÍČOVÁ SLOVA

Veřejná správa, funkce veřejné správy, sociální správa, soukromoprávní

sociální správa, veřejnoprávní sociální správa

Organizace sociálního systému je součástí systému veřejné správy. Veřejná

správa je poskytování správních činností souvisejících s poskytováním

veřejných služeb, řízením veřejných záležitostí na místní i centrální rovni

a zajišťováním záležitostí ve veřejném zájmu. Veřejnou správou bývají

označovány též úřady. V centralistickém pojetí státu byl nositelem veřejné

správy pouze stát. V současné době je však veřejná správa rozdělena na státní

správu a samosprávu.

Veřejnou správou dále rozumíme:

a) správa území, státu, kraje, obce

b) správa věcí, ke kterým má veřejnost vlastnická práva

c) správa veřejných záležitostí

d) správa veřejných financí

f) správa užívání veřejných objektů a zařízení

Funkce veřejné správy:

1) mocenská - realizuje svou moc ve státě prostřednictvím právního řádu

a působením státního zřízení,

2) ochranná (bezpečnostní) - povinnost zajistit a organizovat vnitřní a vnější

bezpečnost a pořádek státu,

3) organizační - veřejná správa organizuje záležitosti státní, záležitosti

institucí a záležitosti občanů

96

4) regulační - tato funkce spočívá v tom, že demokratické společnosti se

vytváří takový systém řízení společnosti, který je založený na politickém

pluralismu, solidaritě a toleranci

5) služba veřejnosti - jedná se o činnosti poskytované ve veřejném zájmu

Státní správu vykonávají:

a) ústřední orgány státní správy na ústřední úrovni s působností pro celý stát

b) územní orgány státní správy s místní působností

c) ostatní státní orgány (např. státní fondy apod.).

d) jiné subjekty oprávněné k výkonu veřejné správy, jimž stát veřejnou moc

deleguje nebo propůjčuje (např. stanice technické kontroly, veřejná

stráž).

Z věcného hlediska se rozlišuje státní správa:

a) politická resp. všeobecná (např. krajský úřad).

b) odborná resp. specializovaná (např. finanční úřad)

Organizace správy je odvozena od:

1) subjektu (kdo)

2) zdroje (na základě čeho)

3) objektu (komu)

4 předmětu (co)

5) typu (jak)

Podle subjektu rozlišujeme řízení:

1) státní (na úrovních)

a) ústřední (centrální)

b) okresní, krajské, oblastní, zemské atp. (regionální)

c) obecní (místní)

2) nestátní - organizací, institucí a zařízení (fondy, nadace)

Podle zdroje právního zmocnění může být svěřeno subjektu:

1) právním předpisem

2) smlouvou

Podle objektu rozlišujeme řízení

1) systému

a) vlastního

b) podřízeného

c) jiného, např. svěřeného

2) lidí

Veřejnoprávní sociální správa je řízení sociálních věcí státem a rozlišujeme tři

typy řízení:

1) ústřední sociální správa řízená ministerstvem, vybavená státními

úředníky

2) ústřední veřejnoprávní sociální instituce či správy řízené vládou nebo

ministrem (nikoli ministerstvem!)

3) samosprávné orgány na nižších stupních řízení státu (obce, okresy,

oblasti, kraje, spolkové země) s vlastními pravomocemi, jen obecně

odpovědné vládě, parlamentu a soudu)

97

Soukromoprávní sociální správa je sociální správa řízená nestátními

organizacemi. Může být provozována organizacemi ziskovými a neziskovými.

1) Ziskové – po zaplacení všech nákladů zůstává majiteli organizace zisk

jako jeho příjem

2) Nezisková – zisk systémově nezůstává majiteli, ale je rozdělován mezi

objekty sociální politiky (občanská sdružení, nadace, zájmové

organizace, církve)

Pokud se zaměříme na další hodnotící kritéria, pak lze sociální správu dále

systémově dělit:

1. Podle toho kdo je vlastní – na soukromoprávní a veřejnoprávní (viz výše)

2. Podle ekonomické povahy – na komerční (ziskové) a občanské

(neziskové)

3. Podle klientely, které slouží – na občanské a zaměstnanecké

4. Podle oboru činnosti na:

a) systémy práce a zaměstnávání (úřady práce, služby zaměstnanosti,

úřady bezpečnosti práce apod.)

b) systémy sociálního zabezpečení (sociální pojištění, státní a sociální

podpory, sociální pomoc, sociální služby apod.)

c) systémy zdravotnické (zdravotní pojištění, hygienická ochrana,

základní veřejnoprávní péče apod.)

d) systémy vzdělávací nebo školské (povinná školní docházka, sociální

stipendia apod.)

Organizace a provádění sociálního zabezpečení

Právní úpravu organizace a provádění, sociálního zabezpečení obsahuje zákon

č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění

pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1992. Sociální

zabezpečení podle tohoto zákona zahrnuje následující orgány sociálního

zabezpečení:

A) Ministerstvo práce a sociálních věcí,

B) Česká správa sociálního zabezpečení,

C) Okresní správy sociálního zabezpečení,

D) Ministerstvo obrany (pokud jde o vojáky z povolání),

E) Ministerstvo vnitra (pokud jde o příslušníky Policie ČR, Hasičského

záchranného sboru ČR a příslušníků ostatních ozbrojených

bezpečnostních sborů a bezpečnostních služeb),

F) Ministerstvo spravedlnosti (pokud jde o příslušníky Vězeňské služby

ČR).

G) Kraje (krajské úřady)

H) Obce (obecní úřady – především obce s rozšířenou působností)

Sociální správa podle pilířů sociálního zabezpečení:

1) Sociální pojištění: OSSZ, ČSSZ

2) Sociální podpora: ÚP ČR

3) Sociální pomoc: ÚP ČR, OÚ (obecní úřady)

Je nutné poznamenat, že nad těmito orgány sociální správy jsou výše nadřízené

orgány, které rozhodují v rámci dilematických situací a jedná se především

o krajské úřady (jsou kontrolním orgány pro ÚP a OÚ).

98

KONTROLNÍ OTÁZKA

1. Kam pošlete svého známého, pokud se na Vás obrátí s žádostí o pomoc

při řešení problému týkajícího se nemocenského pojištění (důchodové

pojištění, nezaměstnanost, přídavek na dítě)?

2. Vysvětlete roli krajských úřadů v systému sociální správy.

3. Vytvořte mapu sociální správy svého místa trvalého bydliště. Mapu

tvořte k nejbližším institucím, pokud ve vaší obci nejsou.

4. Vytvořte seznam nestátních neziskových organizací, které jsou

zaměřeny na řešení sociálních problémů v místě vašeho trvalého

bydliště. Vytvořte spektrum řešených problémů těmito organizacemi.


[1] TOMEŠ, Igor a kol. Sociální správa: Úvod do teorie a praxe. 2. vyd. Praha:

Portál, 2009. 304 s. ISBN 9788073674830

[2] PEKOVÁ Jitka, PILNÝ Jaroslav, JETMAR Marek. Veřejná správa

a finance veřejného sektoru. 3. přepracované vyd. Praha: ASPI, 2008. 712 s.

ISBN 978-80-7357-351-5

99

20 SHRNUTÍ

ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ OPORY

Pokud jste vážené studentky a vážení studenti prošli celou studijní oporou

modulu Úvod do sociální politiky, měli byste být vybavení základními

vědomostmi a pojmovým aparátem, který se váže k sociální politice jako

teoretickému studijnímu oboru.

Jestliže bylo vaše studium pečlivé, v což pevně doufám, měli byste zcela

jednoznačně umět definovat pojem sociální politika, dále byste měli umět

definovat tři základní pojetí sociální politiky, identifikovat principy a funkce

sociální politiky a také byste měli být schopni zcela přesně určit definiční obor

základních pojmů sociální politiky včetně hierarchických vztahů mezi nimi.

Součástí opory, na jejímž konci se právě pohybujete, je i historický náhled na

sociální politiku. Smyslem opory nebylo vás zahltit historickými daty

a souvislostmi, avšak základní ideje a instituce, které spoluformovaly

současnou sociální politiku na území ČR, bylo nutné v textu zmínit. I tyto

vědomosti byste měli v tuto chvíli mít.

Pro sociálního pracovníka velmi důležitou částí opory jistě byla část věnující se

aktérům, nástrojům a financování sociální politiky. Budoucí sociální pracovník

by měl mít nejen základní, ale dokonce velmi rozšířený přehled o těchto

aspektech sociální politiky, neboť ve své praxi bude určitě aktérem, který má

k dispozici nástroje a finance pro pomoc klientům, kteří jeho pomoc budou

potřebovat.

Jeden z nejzásadnějších pojmů, se kterým sociální politika dlouhodobě pracuje,

je pojem chudoby. I tento pojem vám byl v opoře přiblížen a to v souvislosti

s pojmy životní minimum, existenční minimu, stav nouze hmotné a stav nouze

sociální. Vztah výše uvedených pojmů byste v tuto chvíli měli s přehledem

identifikovat a být schopni o tomto aspektu sociální politiky vyprávět.

Z mého pohledu sociologa je nejpodstatnější část sociální politiky ukryta

v teorii sociálního státu. Pokud se vám tato kapitola zdála obsáhlejší, pak vaše

zdání je správné. Znalost teorie sociálního státu považuji u studenta sociální

práce za naprosto elementární aspekt jeho studia, a proto jsem této části

sociální politiky věnoval více textu, než částem jiným. V tuto chvíli byste měli

umět identifikovat aspekty vzniku sociálního státu, jeho vývojové etapy

a především umět definovat jednotlivé typy sociálního státu.

Předposlední pasáž textu je věnována jednotlivým pilířům sociálního

zabezpečení. Prošli jste základními dávkami státní sociální podpory, dávkami

nemocenského a důchodového pojištění a v neposlední řadě také dávkami

a službami sociální pomoci. Protože nedílnou součástí sociální politiky v ČR je

také politika zaměřená na rodinu, měli jste také možnost se seznámit se

sociálně-právní ochranou dětí, výchovnými opatřeními a náhradní rodinou

péčí.

V závěru opory jste pak prošli ještě neoblíbenou politikou, kde jsem se snažil

vám ozřejmit ideologie, především pak politické ideologie a také vám přiblížit

politické spektrum jak v obecné rovině, tak v konkrétním pojetí české politiky

Σ

100

se systémem parlamentních a neparlamentních stran. Na úplný závěr opory

byla zařazena kapitola o sociální správě v ČR, abyste byli dobře orientovaní

v institucích a organizacích, které nám vstupují do systému sociální politiky.

A pokud jste dočetli až sem, pak mi nezbývá než vám poděkovat za pozornost

a doufat, že vědomosti získané četbou právě dokončené opory budete schopni

využít ve své praxi sociálního pracovníka. Mnoho zdaru v dalším studiu.

101

Vysvětlivky k používaným symbolům

Cíle

Na začátku kapitol naleznete formulované cíle. Jejich

prostřednictvím získáte přehled o tom, co budete po

nastudování příslušného tématu umět, znát, co budete

schopni používat.

Průvodce studiem

Prostřednictvím průvodce vás autor provází textem,

předkládá důležité informace ke studiu a vložený

průvodce vás informuje o časovém prostoru vhodném

k efektivnímu studiu.

Část pro zájemce

Upozorňuje na rozšířené učivo nad základní a informuje

o možnosti jeho prohloubení.

Shrnutí kapitoly

Klíčové body pro opakování a signalizace

k opakovanému studiu částí, kterým nerozumíte.

Testy a otázky

Prověřte, do jaké míry jste učivo pochopili, zapamatovali

si podstatné informace a pojmy. Je to informace, zda jste

splnili v úvodu kapitol stanovené cíle. Věnujte jim

maximální pozornost!

Pojmy k zapamatování

Klíčové pojmy, které umíte vysvětlit, aplikovat, odborné

termíny, které bezpečně znáte a používáte. Vracejte se

k nim po prostudování následujících kapitol, jen

opakováním je fixujete v paměti.

Úkoly k zamyšlení

Prostor pro bilanci a aplikaci nabytých znalostí

a dovedností, pro seberealizaci, aktivitu a tvořivost.

Často bývá součástí zkoušky.

Příklad

Konkretizace problematiky v praxi, v realitě. Je inspirací

pro rozvedení poznatků na dalších praktických

aplikacích.

Literatura

Použitá literatura ve studijním materiálu, typy pro

doplnění a rozšíření základních poznatků nabytých

studiem opory.

Σ

sociÁlnÍ politika i - vŠpj/sociální politika i. - daniel... · 11.5 kritika konceptu...

Documents