Jiří Pešek Universitat Masaryk de Brno

KJIA012 Dějiny Katalánska II

Španělská občanská válka (1936-1939) Frankistická diktatura (1939-1975)

Španělská občanská válka (1936-1939) • Období republiky politicky velmi nestabilní, společnost rozdělena na dva

tábory (republikáni x monarchisté). V únoru 1936 vypsány volby, v nichž zvítězila spojená levice (Lidová fronta), která tak vystřídala předchozí pravicovou vládu.

• Premiérem se stává Manuel Azaña, jeho vláda již od počátku silně kritizována, Azaña odpovídá rušením fašistických, národně syndikalistických či konzervativních uskupení (např. Falange Española – fašisticky laděná pravicová strana, vedená José Antoniem Primo de Riverou, syn diktátora) → neklid v ulicích se stupňoval, již od března se schylovalo k převratu (republikánská vláda o tom věděla, poslala proto rebelující generály co nejdál od centra – Ceuta, Melilla, Kanárské ostrovy).

• Stoupající politické napětí se promítalo do množství generálních stávek, politických vražd apod. Vše vyvrcholilo 13. července 1936, kdy byl příslušníky republikánských policejních oddílů zastřelen vůdce monarchistů, José Calvo Sotelo (ale i to byla odveta za vraždu jednoho z členů „Útočných stráží“).

Španělská občanská válka (1936-1939) • 17. července 1936: povstání vojenských jednotek v Maroku → počátek

občanské války (generálové Goded, Franco, Mola, Queipo de Llano a Sanjurjo – hl. strůjce, koordinátor). O den později povstání v celém Španělsku → rychlé obsazení nacionalisty především na venkově. Povstalci nebyli dostatečně zkoordinovaní, a tak neuspěli ve velkých městech; i tak ale brzy ovládli Kanárské i Baleárské ostrovy a důležitá města jako Pamplona, Córdoba, Zaragoza) → 20. července: reakce nové republikánské vlády, smrt generála Sanjurja, do vedení povstalců se dere Francisco Franco.

• 19. července 1936: povstání v Barceloně → nezdařilo se, potlačily ho barcelonské pořádkové síly (policie – 275 mrtvých, asi 14 % celého policejního sboru), na barikádách bojovali i anarchisté a dělníci, ty však prozatím Generalitat odmítla vyzbrojit. Celý 19. červenec se v ulicích BCN bojovalo, vše rozhodl příklon Guardia Civil na stranu Republiky, ještě ten večer povstalci poraženi.

• Nacionalisté: část armády, marocké jednotky, Němci + Italové, podpora kněžích a velkopodnikatelů.

Španělská občanská válka (1936-1939) • Povstalci nicméně ovládli Aragonii, Baleárské ostrovy a nejisté to bylo ve

Valencii → anarchisté získávají zbraně, zlom v konfliktu, barcelonské ulice patří lidem z CNT-FAI (spojení odborů Národní konfederace práce a anarchistů z Iberská anarchistická federace) → začátek brutálních represí a čistek na obou stranách války. Republikánské vojsko utvářely tři hlavní myšlenkové/politické proudy: CNT-FAI, POUM a PSUC.

• Na straně republiky tedy docházelo k nekontrolovanému vraždění kněžích, podnikatelů apod. V ulicích vládla anarchie. Aplikace kolektivní viny – do exilu musel např. tarragonský arcibiskup Vidal i Barraquer, i když jako jediný z kléru byl proti nacionalistům) – jen v Katalánsku přes 7 000 zabitých duchovních, např. barcelonský či lleidský biskup; nejsmutnějším případem Manuel Carrasco i Formiguera.

Španělská občanská válka (1936-1939) • Září 1936: anarchosyndikalisté vstupují do katalánské

vlády, v listopadu pak několik zástupců anarchistů vstupuje i do republikánské vlády. Generalitat vytváří tzv. autonomia ampliada de guerra → až do roku 1938 přebírá obranu Katalánska na sebe, centrální vláda posílá peníze, prostředky se získají i zestátněním kat. pobočky španělské banky.

• V Katalánsku neexistoval žádný zbrojní průmysl, takže financování obrany stálo obrovské množství peněz → zestátňování majetku, pokusy o kolektivizaci, vyšší daně. V průběhu války roste chemický průmysl; textilní upadá.

• Květen 1937: vnitřní rozbroje v republikánském táboře, několik prvních májových dní v BCN zuří pouliční válka mezi komunisty a anarchisty. 15. května nová republikánská vláda. Později sovětské čistky – pozatýkání vedení POUM, republikánská vláda v čele s Juanem Negrínem hodně prosovětská.

Lluís Companys (Foto: wikipedia.org)

Juan Negrín (Foto: wikipedia.org)

Španělská občanská válka (1936-1939) • Interbrigády: Vojenské jednotky tvořené výhradně ze

zahraničních dobrovolníků, které bojovaly v letech 1936–1939 ve španělské občanské válce na straně Druhé španělské republiky proti jednotkám generála Franka.

Celkem se v Interbrigádách během války vystřídalo mezi 32 000 - 35 000 dobrovolníků a dalších 10 000 dobrovolníků se účastnilo války jako nevojenský personál. Několik tisíc cizinců (3 000 - 5 000) bylo přímo členy CNT či POUM. Na pomoc republikánům byli na Stalinův rozkaz posláni taktéž poradci ze SSSR (2000 - 3000 mužů). • Slavní interbrigadisté či jinak participující osobnosti:

Ernest Hemingway, Truman Capote, George Orwell, Robert Capa, Josip Tito, František Kriegel.

Španělská občanská válka (1936-1939) • Hlavní události občanské války:

– 18/07/1936: začátek povstání, neúspěšné ve velkých městech (Madrid, Barcelona, Valencie), počátek celé války.

– 11/1936: obléhání Madridu, první boje interbrigadistů, stěhování rep. vlády do Valencie. – 05/1937: nepokoje v republikánském táboře v Barceloně – důkaz nejednoty republikánů. – 19/06/1937: pád Bilbaa a tím pádem i celého Baskicka, republika ztrácí průmyslový sever. – 21/10/1937: pád Gijónu, konec severní fronty, následně přesun rep. vlády z Valencie do

BCN. – 02/1938: prohra republikánů u Teruelu, Franco tak dostal možnost rozdělit republikánskou

zónu vedví – průnik až k řece Ebro, dosažení Středozemního moře. Neustálé bombardování Barcelony.

– 07/1938 - 11/1938: bitva u řeky Ebro – nejkrvavější střet celé války (17 000 mrtvých, 60 000 zraněných). Republikáni se v této dlouhé bitvě drželi, avšak zlom přišel po Mnichovské dohodě (30/09/1938), kdy bylo jasné, že Francie či Anglie republikánům nepomohou, aby si nerozhněvali Hitlera – mizí poslední zbytky na děje na antifašistickou koalici; a že SSSR se stáhne, aby se připravoval na budoucí válku.

– 12/1938: zahájena ofenziva na Katalánsko → dobyto během dvou měsíců. 26/01/1939 Frankistické oddíly dobývají Barcelonu, 10/02/1939 zlomen poslední odpor v Katalánsku, následně FRA a VB diplomaticky uznávají povstalce jako vládnoucí režim.

– 03/1939: dobyta Valencie i Madrid → 01/04/1939: konec bojů, konec války, vítězství povstalců, vdo čela země gen. Francisco Franco.

Trosky původní obce po bitvě u Belchite poblíž Zaragozy (1937) (Foto: wikipedia.org)

„Postguerra“ (1939-1955) • Republikáni poraženi, řada z nich odešla do exilu nebo byla v bojích zabita.

Nastává takřka 40 let vlády caudilla Franciska Franka → politický oportunismus, hlavní starostí bylo uspokojit vojáky a církev a bdít nad pořádkem v ulicích. Jinak se vždy dokázal přizpůsobit mezinárodní situaci → 1939-1945 se režim projevoval fašisticky, po pádu Hitlera přechod k západnímu kapitalismu.

• Španělsko však v průběhu II. sv. války zůstalo neutrální (jednání s Hitlerem 1940 v Hendaye). Španělské politice dominovala strana Falange Española, hymnou se stala píseň Cara al sol, fašistické pozdravy… Velkou oporou režimu byla katolická církev, která měla zásadní vliv na dění v zemi, silný vliv měla navíc ve vzdělávání.

• Po skončení občanské války tedy návrat ke „starým pořádkům“ → absolutistická vláda diktátora Franka, poválečná léta plná perzekucí republikánů a také všeho katalánského či baskického.

„Postguerra“ (1939-1955) • Ekonomicky trval poválečný stav až do roku 1955, kdy šp. ekonomika opět

dosáhla čísel z roku 1935. Období velké chudoby, nedostatku jídla apod. (především v prvních 10 letech).

• Od počátku 50. let pragmatický příklon na Západ → 1953 „Pactos de Madrid“, dohoda s USA (ekonomická pomoc x čtyři vojenské základny USA ve Španělsku) → 1955 vstup Španělska do OSN.

Základna USA v Rotě (Foto: www.cnic.navy.mil)

Frankistické represe v Katalánsku • Pro Katalánsko velké represe. V letech 1939-1953 zastřeleno po válečném

polním soudu 3 585 lidí (95 % z nich do roku 1943) – šlo převážně o anarchosyndikalisty a členy ERC.

• Jednou z těchto politických obětí byl i President de la Generalitat, Lluís Companys. Toho v exilu ve Francii zatklo v roce 1940 Gestapo a vydalo ho do Španělska → popraven 15. října 1940.

• Plno republikánů ve vězení – otřesné podmínky (Věznice Model: 1941-42, 22,5% úmrtnost…)

Frankistické represe v Katalánsku • Represe postihly i školství, univerzity a úřady (tisíce vyhazovů), katalánské

banky byly absorbovány těmi španělskými – odliv kapitálu.

• Tvrdý zákaz postihl katalánské symboly i jazyk. Katalánština na veřejnosti zcela zakázána. V letech 1939-1945 naprostý zákaz publikování v katalánštině, 1945-1951 povolení vydat reedice starých autorů, ale ve staré katalánštině (před Fabrou). Od roku 1951 se smí publikovat literatura, ale ne eseje a vědecké spisy. Všudypřítomná cenzura, práskačství. Silnou roli v potlačení katalánštiny měla i imigrace směřující do Kat. v průběhu 50. a 60. let.

• Pošpanělšťovala se toponyma, vlastní jména apod. Katalánština byla opět určena jen k soukromým účelům, avšak zcela vymizela z veřejného prostoru (tisk, rádio, televize…). Čistka proběhla i v kostelech, např. 2/3 biskupů v Kat. byla dosazena z jiných částí Španělska. Jedinými veřejnými happeningy katalánského jazyka se staly zápasy FC Barcelona, byť prvním veřejným prostorem, kde se katalánština prosadila, se paradoxně staly kostely.

Frankistické represe v Katalánsku • Represe i v méně myslitelných formách – např. první ministr z Katalánska ve

Frankově vládě byl až v roce 1957, taktéž složení politického aparátu, jen 6 % Katalánců, i když populačně Katalánsko reprezentovalo 15 % obyvatel.

• 1950: ukázka snah Franka zbavit Katalánsko průmyslu – byla uzavřena dohoda se společností FIAT o poskytnutí licencí → SEAT (Franco chtěl továrny na výrobu Seatů v Extremaduře, vedení Fiatu si vymohlo výrobu v Katalánsku).

Seat 600 – nejpopulárnější model (Foto: www.allfotocars.com)

Katalánský odboj během frankismu • 1947: Entronització de la Mare de Déu de Montserrat – umístění Morenety na

nový trůn. První akt od konce války, kdy byla veřejně při větší události použita katalánština (až 100 000 účastníků), navíc se tajně rozdávaly letáčky v kat. a na nedaleké skále celý den vlála senyera, četly se zprávy od Katalánců v exilu.

• 1951: Boicot de tramvies – první větší lidový protest po skončení občanské války, vznikl kvůli prudkému růstu cen veřejné dopravy v Barceloně, spontánní stávka pak vyhnala do ulic přes 250 000 lidí. Protesty nakonec tvrdě potlačeny (několik mrtvých), nicméně nakonec se cena dopravy nezvýšila, stávkující dosáhli svého.

• Maquis: v letech 1939-1953 existovaly na území Katalánsky malé

neorganizované guerrillové jednotky, jež prováděly sabotáže a další záškodnické akce vůči režimu. Celkovou bilancí této formy odboje bylo 13 mrtvých příslušníků ozbrojených složek režimu, 75 sabotáží infrastruktury (podřezávání sloupů vysokého napětí apod.), 367 přepadení a loupeží – na straně maquis pak 243 mrtvých a přes 1 200 zatčených. Poslední z těchto sabotérů/odbojářů byla Ramon Vila „Caracremada“, jenž byl nakonec zlikvidován v roce 1963.

Katalánský odboj během frankismu • 1960: Fets del Palau de la Música Catalana – oslavy 100. výročí narození

básníka Maragalla, pořádáno sborem Orfeó Català, přítomni frankističtí ministři → zákaz interpretace písně El Cant de la Senyera, nicméně část publika to neodradilo a zapěli si ji sami + rozdávání protirežimních letáčků → hlavním organizátorem protestu byl Jordi Pujol, jenž za to dostal od režimu 3 roky vězení, nicméně po Frankově smrti se stal významnou osobností katalánské politiky – President de la Generalitat 1980-2003.

Josep Taradellas (Foto: www.catalangovernment.eu)

• 1939-1977 Generalitat v exilu: Generalitat byla s koncem občanské války zrušena, avšak část kat. politiků ji udržovala v exilu → po Companysově smrti v roce 1940 byl zvolen do funkce President de la Generalitat Josep Irla i Bosch (předtím předseda kat. parlamentu) a po Irlově abdikaci ze zdrav. důvodů v roce 1954 byl coby nositel politické kontinuity Generalitat vybrán ve Francii žijící Josep Tarradellas i Joan (ve funkci 1954-1980).

Frankistický režim (1955-1975) • Po paktu s USA a vstupu do OSN se ze Španělska stal vítaný spojenec Západu

před komunistickou hrozbou. Franco pragmaticky otevřel Španělsko zahraničnímu kapitálu a především zahraniční turistice → v 60. letech velký boom plážových letovisek (desarrollismo) → významný zdroj příjmů i pro Katalánsko, avšak za cenu zničení krásného pobřeží.

• Španělsko prožívá v daných letech prudký ekonomický růst a rostoucí životní úroveň. Mnoho Španělů pracuje v zahraničí, a tak podporují rodinné rozpočty. V souvislosti s růstem postupně klesá i tlak režimu. Především v 60. letech je omezena cenzura a pozvolna rozkvétá i katalánština:

– 1959 : vychází Serra d`Or, první časopis v katalánštině; 1961: založeno Òmnium Cultural a také se začíná vyučovat katalánština na Universitat de Barcelona; 1969 vychází Gran Enciclopèdia Catalana.

– Nova Cançó: vlna folkových písní v oblastech katalánské jazykové oblasti, protestní písně, podobnost s českými folkovými písničkáři.

– Vzniká mnoho nových nakladatelství, roste počet publikovaných titulů v katalánštině (1963 – 200 titulů → 1968 – 500 titulů → k plné rekuperaci však došlo až roku 1976, kdy vyšlo tolik katalánsky psaných knih jako naposledy v roce 1936.

– Boom literario (Barcelona daleko od centra režimu, uvolněnější atmosféra, lit. centrum světa).

• I když to neznamená naprosté uvolnění → Franco podepisuje rozsudky smrti i pár měsíců před tou vlastní, viz Salvador Puig Antich.

Frankistický režim (1955-1975) • V roce 1969 je Frankem jako nástupce určen vnuk posledního bourbonského

krále na španělském trůnu, Juan Carlos → ten přísahá věrnost frankismu a po diktátorově smrti se z něj stane král Juan Carlos I.

• Během 70. let nastává úpadek režimu, opět se zostřuje cenzura, nicméně režim se pomalu ale jistě hroutí. Časté jsou studentské protesty, vznikají též extremistické skupiny (ETA – vznik 1958). V roce 1973 prudký růst cen ropy → ekonomická krize, růst převážně dělnických nepokojů; v tom samém roce atentát na Carrera Blanca, druhého muže režimu.

– Výmluvným datem jsou statistiky stávek v Barceloně. Zatímco v letech 1966-1969 jich bylo ročně průměrně 42, v období 1970-1975 to bylo 219 stávek ročně. V roce 1976 pak došlo jen v Barceloně k 399 různým stávkám, do nichž se zapojilo 700 000 lidí.

• 20. listopadu 1975 umírá Francisco Franco → režim přesto dál pokračuje pod

vedením krále Juana Carlose I., který zemi v následujících letech pozvolna přivede k demokracii.

Imigrace & Barraquisme • V souvislosti s opět rostoucím průmyslem na severu Španělska probíhá v 50. a

60. letech velká migrace z rurálních zón (Andalusie, Murcie, Extremadura) právě do Katalánska a v menší míře do Baskicka. V Katalánsku dochází i díky tomu k velkému růstu obyvatelstva (1960: 3 925 000 → 1975: 5 663 000), přičemž čistě migrantský přírůstek byl okolo 1 300 000 osob. Nově příchozí brzy tvoří 40 % populace, někteří se plně integrují, jiní méně – „xarnegos“ (reflektováno v knize Els altres catalanas, 1964, Paco Candel).

• Díky tomu rostou rychlým tempem města v okolí Barcelony (Badalona, Hospitalet, oblast Vallès) – překotný a nekontrolovaný růst, žádné územní plánování x na druhé straně problém s bydlením – nedostatečné kapacity, velká ekonomická náročnost → vznik slumů (barraquisme) – problém, jenž bude Barcelonu trápit ještě další desetiletí, prakticky až do roku 1992 → s tím vším se pojí především jméno Josep Maria Porcioles, barcelonský starosta v letech 1957-1973, hlavní postava období velkých realitních spekulací, které změnily tvář města a zbavily ho řady památek modernisme.

Camp de la Bota

Somorrostro

Montjuïc

Turó de la Rovira

Turó de la Rovira

Turó de la Rovira

Katalánsko v letech 1975-2003

Přechod k demokracii • Po smrti Franka se panovníkem stává Juan Carlos I., který jmenuje do čela země

Carlose Ariase Navarra. Navarro od krále dostává úkol modernizovat a především liberalizovat režim, nicméně to mu nešlo, takže byl odvolán a nahradil ho Adolfo Suárez. Ten se nakonec postaral o kontrolovaný přechod k demokracii, byl dojednán termín prvních demokratických voleb od konce občanské války (vojáci byli uklidněni, že voleb se nebudou smět zúčastnit komunisté a že návrat Estatutu či Generalitat Katalánsku je nemyslitelný → pozdější pakt Suárez-Carrillo ale umožnil legalizaci PCE výměnou za komunistické uznání monarchie).

• 1976: vznik prvních katalánsky psaných novin (Avui) a první katalánsky vysílající rozhl. stanice (Ràdio 4) od konce občanské války. První katalánské manifestace žádající autonomii, desítky tisíc demonstrantů.

• 15. června 1977: demokratické volby do parlamentu → vítězí středopravá koalice UCD, dále se do parlamentu dostaly strany PSOE, PCE (komunisté), AP (postfrankisté) a řada regionálních stran. V Katalánsku zvítězila místní odnož PSOE (PSC – Partit Socialista de Catalunya), na druhém místě tzv. Pacte Democràtic per Catalunya (sdružení katalanistických stran, jejich cílem návrat autonomního statutu).

Výsledky šp. parlamentních voleb 1977 Zelená – UDC; červená – PSOE; žlutá PDC; tm. Zelená - PNV

Přechod k demokracii • 11. září 1977: obrovská manifestace pod heslem Llibertat. Amnistia. Estatut

d’Autonomia v centru Barcelony, podle odhadů 500 000 až 1 000 000 lidí, cílem je získat zpět autonomní statut. V reakci na tuto manifestaci museli nakonec španělští politikové ustoupit a restaurovat Generalitat de Catalunya.

• 23. října 1977: slavnostní návrat Josepa Tarradellase z exilu → Tarradellas docela komplikovanou osobností, během svého pobytu v exilu se rozhádal s většinou kat. politiků, po tomto návratu si lépe rozuměl se španělskými než s kat. politiky; osobní antipatie – Jordi Pujol. Tarradellas šéfem provizorní Generalitat, nemá sice mandát ani mnoho kompetencí, avšak i tak se postaral o zavedení katalánštiny do škol a postupné předávání kompetencí z Madridu do Barcelony.

• 6. prosince 1978: v referendu jednoznačně přijata Španělská ústava, kulminace přechodu k demokracii. Následně se především v Katalánsku začala řešit podoba autonomního statutu.

Estatut d’Autonomia (1979) • Ihned po pádu frankismu se v historických regionech (hlavně Katalánsko a

Baskicko) drala na povrch touha po obnovení autonomního rozdělení z druhé španělské republiky. Autonomie sice nakonec obnoveny byly, avšak decentralizace země se vedla způsobem zvaným „café para todos“ → rozdělení země do 17 autonomních společenství, z nichž většina se nezakládala na žádné historické skutečnosti. K dispozici byly dvě cesty, jak se k autonomii dostat, ta rychlejší prostřednictvím referenda (čl. 151 šp. ústavy - Katalánsko, Baskicko, Galicie a částečně Andalusie) a zbytek tou pomalejší (čl. 143 šp. ústavy).

• Vyjednávání o novém statutu pro Katalánsko složitá → oproti původním návrhům a oproti znění z roku 1932 řada ústupků (kooficialita šp. a kat.; jen částečné pravomoci v oblastech školství a veřejného pořádku apod.). Na druhou stranu ani sami katalánští politici tehdy neuvažovali nikterak radikálně – sami se tehdy rozhodli nedávat do statutu tzv. ekonomický koncert, pravomoc, na které trvalo třeba Baskicko. Celkově vzato tedy statut z roku 1979 zajišťoval katalánské regionální vládě méně pravomocí než ten z roku 1932.

Estatut d’Autonomia (1979) • 25. října 1979: Katalánský autonomní statut prochází referendem, hlasovalo

pro něj 88,15 % obyvatel Katalánska, byť účast byla slabých 59,7 %.

• 18. prosince 1979: V průběhu podzimu je Kat. autonomní statut schválen v obou komorách španělského parlamentu a 18. prosince začíná platit.

• 20. března 1980: První volby do katalánského parlamentu → tyto volby přinesly poněkud překvapivé vítězství uskupení CiU (Jordi Pujol), neboť ve všech předchozích volbách vítězili v Barceloně socialisté → tento trend se pak bude opakovat v katalánské politice v následujících 30 letech: PSC bude vítězit ve volbách komunálních a ve volbách do španělského parlamentu, zatímco CiU bude vítězit v katalánských regionálních volbách → všeobecný pocit, že regionální politiku by měla dělat strana spíše katalanistického ražení.

• Jordi Pujol se stal předsedou katalánské vlády (President de la Generalitat) a byl jím až do roku 2003, jelikož CiU vyhrávala s dostatečným náskokem i následující regionální volby (1984, 1988, 1992, 1995, 1999).

Výsledky katalánských parlamentních voleb, 1980

Katalánsko 1980-2003 • První polovina 80. let složitá, je ekonomická krize, vysoká

nezaměstnanost (v Katalánsku 22,8 % v roce 1985 → 12,3 % v roce 1991), již nepřicházejí imigranti z ostatních částí poloostrova.

• 1981: První velká krize demokratického režimu, pokus o státní převrat (23-F) → zorganizován několika důstojníky Guardia Civil – přepadení poslanecké sněmovny, tanky v ulicích Valencie (Antonio Tejero, Milans del Bosch) → nakonec neúspěch po několika hodinách, král se postavil proti.

• 1986: Vstup Španělska do EU.

• 1987: Po celá 80. léta ve Španělsku velký problém s terorismem (baskická ETA) → 19. června 1987 nejkrvavější atentát v historii ETA, proveden v Barceloně:

http://catalunya2011.blogspot.cz/2012/06/atentat-v-hipercoru-1987.html

Jordi Pujol (Foto: wikipedia.org; 20minutos.es)

Katalánsko 1980-2003 • Po vstupu do EU dochází ve Španělsku i v Katalánsku k velkému a konstantnímu

ekonomickému růstu. V rámci Katalánska Generalitat postupně uplatňuje své pravomoci. Roku 1983 vzniká katalánský policejní sbor, Mossos d’Esquadra, který na území Katalánska nahrazuje v letech 1994-2008 španělskou policii (v Katalánsku působí jen minimální množství šp. policie–ostraha hranic, terorismu apod.)

• Katalánština: dochází k postupnému zavádění výuky v katalánštině na základních a středních školách, katalánštinu běžně používá asi 50 % Katalánců (v okolí BCN jen 40 %), naopak problematické je její užívání v justici; roste počet publikovaných knih v katalánštině (918 v roce 1977 → 7 400 v roce 1998); v roce 1984 vzniká katalánská veřejnoprávní televize TV3.

• Znalost katalánštiny: 1981: 74,3 % rozumí, 53 % mluví, 14,5 % píše 1986: 90 % rozumí, 64 % mluví, 31,5 % píše 1996: 95 % rozumí, 75 % mluví, 45,8 % píše 2001: 95 % rozumí, 75 % mluví, 49 % píše

Katalánsko 1980-2003 • Ke konci 90. let a především v prvním desetiletí nového tisíciletí zažívá

Katalánsko novou imigrační vlnu, tentokrát především ze zemí Latinské Ameriky a Afriky (Maroko, Bolívie, Ekvádor, Pákistán, Čína, Itálie – viz odkaz na statistiky Generalitat de Catalunya).

• 1992: Letní olympijské hry v Barceloně → velice důležitá událost nedávné

katalánské historie, pořádání olympijských her znamenalo pro Barcelonu především dvě věci – zásadní urbanistické změny města a obrovské zvýšení turistického potenciálu města. Především turistický ruch je pro Katalánsko jednou z klíčových složek katalánské ekonomiky (tvoří okolo 15 % HDP a podobné procento zaměstnanosti).

Barcelona před „olympijskou rekonstrukcí“

Letní olympijské hry 1992 v Barceloně

Více informací: • BALCELLS, Albert. Història de Catalunya. Barcelona: L’Esfera dels llibres/La

Butxaca, 2011. Str. 1081-1239. • SOLER, Toni. Història de Catalunya (Modèstia a part). Barcelona: Columna,

1998. Str. 220-242. • UBIETO ARTETA, Antonio et al. Dějiny Španělska. Praha: Lidové Noviny, 1996.

Str. 696-731 a 744-770.

• Generalitat de Catalunya – Institut d’Estadística de Catalunya. Aktuální statistika počtu cizinců v Katalánsku. On-line: http://www.idescat.cat/poblacioestrangera/?geo=cat&nac=a&b=12

• Catalunya 2011. Tramvajová stávka v Barceloně. On-line: http://catalunya2011.blogspot.cz/2012/01/tramvajova-stavka-v-barcelone.html. • Catalunya 2011. Maquis. On-line: http://catalunya2011.blogspot.cz/2013/01/ramon-vila-capdevila-

caracremada.html.

• Barraquisme. On-line: http://www.barraques.cat/ca/index.php.

Příloha č. 1 – Videa k tématu

• Premiér Arias Navarro v televizi oznamuje smrt diktátora Franka: https://www.youtube.com/watch?v=IbTcTnxGjVo

• Manifestace z 11. září 1977, až milion demonstrujících v ulicích Barcelony: https://www.youtube.com/watch?v=U8pvLWXUL0w

• Návrat Josepa Tarradellase (President de la Generalitat) z exilu, slavná věta „Ja sóc aquí“: https://www.youtube.com/watch?v=LWTNyw-3zY0

• Pokus o státní převrat z 23. února 1983, reakce krále Juana Carlose I.: https://www.youtube.com/watch?v=Pcc0_8i0CYs

• Letní olympijské hry v Barceloně, 1992 a s nimi související proměna města: https://www.youtube.com/watch?v=uqzZuULGJxQ https://www.youtube.com/watch?v=Hz2WSAXja6M

Příloha č. 2 – Seznam katalánských předsedů vlády (President de la Generalitat de Catalunya)

• 1931-1933: Francesc Macià i Llussà (ERC) • 1933-1940: Lluís Companys i Jover (ERC)

• 1940-1954: Josep Irla i Bosch (ERC, v exilu) • 1954-1980: Josep Tarradellas i Joan (ERC, v exilu)

• 1980-2003: Jordi Pujol i Soley (CiU) • 2003-2006: Pasqual Maragall i Mira (PSC) • 2006-2010: José Montilla i Aguilera (PSC) • 2010-2016: Artur Mas i Gavarró (CiU) • 2016-dosud: Carles Puigdemont i Casamajó (Junts pel Sí)