slaný a kol. – výpisky (kapitoly 2. - 4.,...

qwertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwerty

uiopasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasd

fghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzx

cvbnmqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmq

wertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyui

opasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfg

hjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzxc

vbnmqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmq



hjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzxc

vbnmqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmq



hjklzxcvbnmrtyuiopasdfghjklzxcvbn

mqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwert

yuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopas

dfghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjklz

Makroekonomická analýza a HoPo

Slaný a kol. – výpisky (kapitoly 2. - 4., 6.)

PEHOPO: Jaro 2008

[email protected]

PEHOPO: Hospodářská politika Jaro 2008

2

Kapitola 2 – Základy teorie a praxe hospodářské politiky

Koordinace ekonomiky Dělba práce, která vede k potřebě vzájemného slaďování jednotlivých činností �požadavek koordinace ekonomiky. Tři základní systémy řešící problém koordinace: • systém dědičného přinucení (zvykové ekonomiky) – u některých primitivních kmenů i dnes, jinak již

patří historii. Člověk se rodí do kast, každá má přesně vymezená pravidla. • systém tržně cenový (tržní ekonomiky) – v současnosti nejrozšířenější, základem je trh , kde výrobci

nabízejí své zboží a nákupy jsou uspokojovány potřeby. Základním informačním zdrojem výhodnosti směny je cena. Každý z účastníků trhu se snaží maximalizovat svůj užitek.

• systém organizačně příkazový (CPE) – dominantní role státu, ekonomická (cenová) kalkulace probíhající v horizontální rovině hospodářských vztahů byla nahrazena vertikálními vztahy v rozhodování centrální autority. Základním koordinačním prvkem je tedy plán.

Souběžné působení koordinačních mechanismů „trhu“ a „plánu“ vede v teorii k pokusům o syntézu pozitivních prvků obou mechanismů – hledání tzv. třetí cesty. Vymezení role státu (funkce státu) a role trhu (regulační funkce trhu) v ekonomice: Stát – 3 fce:

• zabezpečovat podmínky pro dobré fungování tržního mechanismu • zabezpečovat spravedlivé fungování tržního mechanismu přerozdělováním důchodů • zajišťování vnitřní a vnější stability ekonomiky (pomocí makroekonomické stabilizační

politiky) Zatímco tržní systémy mohou, ale nemusí být spravovány demokraticky, demokracie bez trhu existovat nemůže. politický systém ekonomický systém

Demokratický Autoritativní

Tržní systém Demokratický kapitalismus

Země s fungujícím trhem, ale bez lidských práv a svobod

Centrálně plánovaný - Socialistické země Typy politicko-ekonomických systémů Koordinace plánováním: SSSR a jeho pozdější satelity, ve vývoji socialistického CP můžeme vytipovat v souladu s hospodářskou praxí následující etapy: � Období válečného komunismu – aplikace vysoké centralizace řízení ekonomiky, přídělové

hospodářství a systém donucovacích opatření. Používány nejjednodušší koordinační mechanismy pro vytvoření rovnováhy mezi disponibilním množstvím a spotřebou jednotlivých statků.

� Období nové ekonomické politiky (NEP) – také krátké porevoluční období. „Diskuse dvacátých let“ o základních vztazích mezi plánem a tzv. zbožně peněžními vztahy (socialistické pojmenování kategorie tržní ekonomiky jako je cena, úrok, náklady apod.). Diskuze vedeny ve třech rovinách – o vztahu plánu a trhu, o otázkách reálnosti a direktivnosti plánu, o vztahu běžných a perspektivních plánů.

� Plánovací model založený na materiálových bilancích – Stalin, odmítá ekonomickou kalkulaci, místo toho užívána bilanční metoda plánování.


3

Teoretické diskuse na téma „plánování“: V meziválečné sovětské diskusi 20. let zaznamenala sovětská ekonomická škola několik pozoruhodných výsledků G. A. Feldmana (růstové modely), V. V. Litošenka (inspirátor vzniku soustavy národních účtů) a N. D. Kondratěva (teorie cyklů). Diskusi o plánování jako koordinačním mechanismu ekonomiky je třeba rozdělit tak, jak byl v době jejího vzniku rozdělen svět – SSSR i západní svět. Za iniciátora celé diskuse je považován L. E. von Mises – rakouský ekonom (škola mezního užitku) – velký odpůrce kolektivismu. Snaží se dokázat, že zbožní kategorie jsou spojeny pouze se soukromým vlastnictvím a jeho zrušení znemožňuje jakoukoliv kalkulaci. Dalším představitelem byl Enrico Barone – pokusil se stanovit podmínky pro rovnováhu hospodářství na bázi efektivnosti => teoretický model plánovacího mechanismu vede k témuž řešení jako model tržní rovnováhy, ale optimální stav není předem vypočitatelný. Nejvýznačnější zastánci plánování v této diskusi – O. Lange a M. Dobb. Pro rozhodování je třeba znát trojí údaje:

1) preferenční stupnice, 2) ocenění jednotlivých alternativ, 3) množství disponibilních zdrojů.

Celý proces dosahování rovnováhy zobrazuje Lange-Arrow-Hurvitzova plánovací procedura: Upravená poptávka Stínové ceny Konečná a sociální zásady poptávka Plánovací centrum Stínové ceny Výrobní programy Výrobci max. zisk Diskuse o plánování v tržních ekonomikách probíhá dodnes, její intenzita však slábne. Aplikace plánování v praxi: Výsledkem diskuzí bylo poznání, že existují 2 rozdílné přístupy k plánování jako nástroje koordinace ekonomiky: � imperativní plánování – závazné (sovětský typ) � indikativní plánování – přístup odpovídající charakteru tržní ekonomiky, plní fci informativní

O shrnutí poznatků se pokusil v r. 1977 norský ekonom L. Johansen – makroekonomické plánování definuje jako institucionalizovanou činnost vykonávanou centrálním orgánem a zaměřenou na:

a) přípravu rozhodnutí a činností vykonávaných centrálním orgánem, b) koordinaci rozhodnutí a činností jednotek nižšího řádu k dosažení určitých specifických cílů a

harmonizace ekonomického vývoje s neekonomickými cíli společnosti. � využití – poválečná Francie (Monetův plán poválečné obnovy), Japonsko, Nizozemí, Norsko. Regulace: Na rozdíl od plánování je považována za nástroj, který je slučitelný s tržní ekonomikou. Regulace = vědomá činnost vlád při usměrňování ekonomického a sociálního vývoje (rozvoje). Důvody pro regulaci:

• přirozené veřejné potřeby (obrana, právo, administrativa) • vlády přejímají odpovědnost za uspokojení minimálních základních potřeb (sociální

konsenzus)


4

• snaha o potvrzení, že trh bere na vědomí výdaje vlád v oblasti zdravotnictví, ochrany ŽP, vychází ze skutečnosti, že vládní regulace je nezbytná (trhy jsou nedokonalé, existuje nebezpečí monopolizace a možnosti tohoto postavení zneužívat.

Vládní regulace by měla sledovat tyto cíle: • poskytnout nezbytná „pravidla hry“ pro poskytnutí důvěry ve fungování trhu (legislativa), • zajistit všem přístup k potřebným informacím (administrativa), • podporovat soutěživost a konkurenci.

Současný pohled na problematiku regulace rozděluje regulační akty na dvě oblasti: � Tradiční regulace – regulace cen a mezd, odvětvová regulace, regulace veřejných statků a r.

související se stimulací hospodářského vývoje, � Moderní (nová) regulační vlna – otázky ochrany jednotlivců (spotřebitelů i výrobců), dále ochranu

ŽP, vyvíjí snahu o snižování rizik a nejistoty ochranou a podporou šíření informací. 80. léta 20. století přinesla zásadní obrat v regulaci – USA v době Reagana vytvořila termín „deregulace“. Odpůrci regulace tvrdí: - tam, kde existuje tržní řešení, je regulace nemorální, - regulace potlačuje lidskou přirozenost, - ztěžuje legislativě výklad lidských práv, - uspokojuje touhu byrokracie po moci � zakládá možnost korupce, - může vzniknout rozpor mezi podstatou selhání trhu a způsobem zasahování vlády. Problematika veřejných statků – nová rakouská ekonomická škola – pojmu „veřejný statek“ se často užívá i u statků, které jsou soukromé, prostor pro soukr. rozhodování je u veřejných statků mnohem širší, než se předpokládalo, jsou financovány z daní – ty byly někomu odebrány a tím mu bylo znemožněno plnění vlastních soukromých cílů. V oblasti externalit platí to, co bylo řečeno o veřejných statcích. Předpoklady úspěšné regulace v síťových odvětvích:

• dokonalá informovanost o nákladech, • stabilita nabídky a poptávky a jejich předvídatelnost, • nezávislost „regulátora“.

Nejvážnější regulační defekt = motivační selhání – nejznámějším takovým selháním je Averch-Johnsonův efekt – vychází z poznání, že přiměřený zisk se vypočítává jako výnos z použitého kapitálu. To vede v konečném důsledku k plýtvání – pro monopolního výrobce je výhodnější vybrat z možných investičních možností tu nejnákladnější. Závěr:

• každý regulační zásah odvádí ekonomiku směrem, kterým by se sama nepohybovala, • vládní zásahy způsobují kromě deformací tržního prostředí administrativní nepružnost, • každá regulace spotřebovává prostředky, které sama nevytvořila, a vždy bude podezírána

z jejich neefektivního využití, • jako pro každou činnost vládní byrokracie platí i pro regulaci možnost vládního selhání.

Přesto hraje regulace důležitou roli při vytváření ekonomického koordinačního mechanismu.

Teoretické a praktické základy HoPo Pojem Hospodářská politika: Vymezení pojmu existuje mnoho, zkusíme to shrnout dohromady: Hospodářská politika = obecně přístup státu k ekonomice své země. Činnost, při níž nositelé HP

(zejména vláda, centrální banka) používají určité nástroje a svěřené pravomoci k tomu, aby ovlivnili ekonomický a sociální vývoj, přičemž se snaží dosáhnout určitých ekonomických cílů. Zahrnuje dvě oblasti – hospodářství a politiku.


5

HP jako samostatná věda se začala formovat cca ve 30. letech 20. století. Její vývoj se pak výrazně zrychlil, především od 70. let. Existují 2 proudy utváření teorie HP:

1) Anglo-americký proud – chápe HP jako krátkodobou konjunkturální politiku � tomu odpovídá charakter cílů i nástrojů (monetární a fiskální opatření)

2) Kontinentální proud – hlavně západoněmečtí a švýcarští neoliberálové. Chápe HP jako systémotvornou činnost státu, tomu odpovídá charakter cílů i povaha nástrojů (důraz na obecné prvky)

Základní (obecné) problémy teoretické HP:

• vědecká analýza hospodářskopolitické činnost – výzkum a vysvětlení jevů praktické HP • optimální určení HP cílů a instrumentů. • nabízí HP určitá řešení, aniž by za ně přebírala odpovědnost.

Dvě základní části HP: Makroekonomická HP – oblast makroekonomické rovnováhy a efektivnosti využití zdrojů, popř.

růstu. Základní politiky: � Rozpočtová (fiskální); � Měnová (monetární); � Vnější hospodářská (mezinárodní); � důchodová – viz mikroekonomická politika.

Mikroekonomická HP – zaměřená především na zvyšování efektivnosti při alokaci zdrojů společnosti. Rozlišujeme: � Politiku ochrany hospodářské soutěže; � Strukturální politiku; � Politiku rozdělování a důchodovou; � Sociální politiku aj.

Dále je možno HP dělit podle nástrojů, které jsou vládou využívány: Systémotvorná HP – využívající nástroje tržně konformní. Systémotvornými prvky je tvořen

hospodářský řád a jsou jimi dány hlavní parametry fungování ekonomického mechanismu jako celku. Na základě systémotvorných prvků rozlišujeme dva zákl. typy mechanismu fungování ekonomiky: � organizačně uspořádanou ekonomiku (CEP) � tržní ekonomiku

Regulativní HP – nástroje mají regulativní charakter. Regulativní prvky pomáhají udržovat systém schopný fungování. Je to soubor prostředků, jimiž může stát nebo jeho instituce manipulovat a působit tak na chování ekonomických subjektů. Regulativní prvky jsou na systémotvorných závislé.

Cíle HP: Hospodářští politikové zakládají své jednání vědomě či nevědomě na určitých preferencích. S formulací cílů se dostáváme do oblasti politického systému – politických stran. � Obecné cíle HP – svoboda a demokracie, spravedlnost, jistota, pokrok, blahobyt a bezpečnost.

Velmi často se objevují ve většině programů pol. stran. � Tradi ční cíle HP – hospodářský růst (pomocí tempa růstu HDP), hospodářskou rovnováhu (na

trhu práce – u, rovnováha cen a stabilita měny – inflace, rovnováha ve vnějších ekonomických vztazích – platební bilance pb) Graficky zobrazení 4 prioritních cílů pomocí magického čtyřúhelníku – dosahování některých cílů je navzájem konfliktní (hl. krátkodobě) – je zde vyjádřena:

1) míra inflace (π) – optimum dle OECD = 2%, 2) míra nezaměstnanosti (u) – optimum = 5,5%, 3) meziroční tempo růstu reálného HDP (y) – optimum = 3%, 4) podíl salda běžného účtu PB na nominálním hrubém produktu (bú) – opt = 0%.

� Dílčí cíle – státní rozpočet, peněžní oběh a úvěr, směnný kurz, regulace mezd, … � Mikroekonomické cíle – struktura firem, veřejné podpory, selektivní dotace.


6

Další možnosti klasifikace cílů: Podle stupně agregace proměnných:

� makroekonomické, � sektorové, � mikroekonomické.

Podle kvantitativního charakteru cílových proměnných:

� k dosažení jisté úrovně stability, � k dosažení rovnováhy, � strukturální cíle.

Podle teleologického vztahu nadřazenosti a podřízenosti:

� původní (konečné), � odvozené.

Vztahy cílů a jejich pořadí Existuje 5 základních možností vztahů mezi cíli: � Vztah negace – sledování jednoho cíle vylučuje sledovat současně cíle jiné. � Vztah neutrality – cíle vzájemně nezávislé � Vztah komplementarity (harmonie) – cíle se doplňují a posilují. Jde o ní mluvit, jen když jeden

z cílů není určen převážně jako prostředek k uskutečnění druhého. � Vztah konfliktnosti – úsilí o dosažení jednoho znemožňuje dosažení cíle jiného, resp. přiblížení se

jednomu cíli povede ke ztrátám jiného cíle. (Phillipsova křivka). � Vztah identity – dva nebo více cílu se při stejné analýze obsahově neliší – jsou převoditelné na

jeden z cílů. Ekonomická teorie politiky – vychází z toho, že politici jsou při volbě cílů vedeni třemi základními skupinami faktorů:

1) prvkem politické volby 2) ekonomickou analýzou 3) skupinovými zájmy, zejména zájmy státního aparátu, podnikatelů apod.

Nositelé HP: = subjekty, jež se podílejí na procesu formulování HP, na jejím provádění a kontrole. Lze je rozdělit

do tří skupin: 1) Decizní sféra – stát ve své rozložené podobě na jednotlivé složky státní správy a moci –

parlament, vláda, CB, další instituce (st. úřady, soudy, výzkumné instituce atd.) 2) Vlivová sféra – „instituce protivážných sil“ – velké podniky, politické strany a odbory,

vědecké instituce, tisk, lobby aj. 3) nadnárodní organizace – představuje spíše vnější podmínky HP rozhodování. Zvlášť aktuální

v ekonomicky integrovaných celcích. Nástroje HP: Třídění podle úrovně působení: � makroekonomické � mikroekonomické Podle charakteru vlivu: � přímé � nepřímé Podle oblasti působení: � Měnové nástroje � Fiskální nástroje Podle způsobu ovlivňování: � Globální � Selektivní


7

Významným kritériem pro členění nástrojů HP je to, jak daný nástroj působí na vývoj vztahů mezi účastníky trhu: � Systémové (kvalitativní) nástroje – pravidla chování pro nositele rozhodování, například regulace

cen vs. cenová liberalizace, řízení zahraničního obchodu vs. liberalizace zahraničně obchodních vztahů atd. Mohou mít formu doporučení nebo donucovacích právních norem. Zpravidla neomezení časová platnost. Zákony.

� Nástroje běžné HP (kvantitativní) – nemění organizaci ekonomického systému, nemají tedy za následek zásadní změnu v chování ek. subjektů.

Teoretické zdroje HP a hospodářskopolitické koncepce Zdroje formování hospodářské politiky: Mezi směry propagující liberální HP patří:

� ekonomické učení fyziokratů, � klasický liberalismus, � renesance neoklasicismu.

Mezi směry propagující spíše intervencionistickou HP řadíme:

� učení merkantilistů, � školy vycházející z učení J. M. Keynese, � řízení pomocí plánování.

• v 17. a 18. století převládalo v západní Evropě merkantilistické ekonomické myšlení. Jedná se o

první intervencionistický směr HP. Merkantilisté byli přesvědčeni, že stát musí hrát v ekonomice aktivní a dominantní úlohu.

• Rakouská varianta merkantilismu – kameralisté byla v mnoha ohledech podobná západoevropskému merkantilismu.

• počátkem 18. století vznikl ve Francii fyziokratismus – z hlediska HP je průkopníkem liberální koncepce. Snažili se o vydělení ekonomie jako samostatné vědní disciplíny, razil heslo „laisser faire, laissez passer“ => požadavek, aby se stát zdržel přímých intervencí s výjimkou těch, které spontánní řád zabezpečují.

• Z hlediska formování teorie HP má dominantní postavení klasická ekonomická škola – A. Smith, D. Ricardo, J. S. Mill, J. B. Sayes. „Neviditelná ruka trhu“ slaďuje individuální činnosti do přirozeného řádu, na druhé straně uznával Smith činnost státu jako organizátora činnosti ve svobodné společnosti.

• specifickým a i extrémním případem intervencionismu je je organizování ekonomiky jako „jedné díly“ – plánováním. Teorie plánování předpokládá kromě převzetí veškeré moci dělnickou třídou zejména existenci společenského vlastnictví. To vyvolává nutnost plánovat.

• kromě národohospodářského plánování, typického pro blok socialistických zemí, vyvinula ek. teorie další typy institucionální koordinace ekonomických aktivit – ekonomické plánování. Na rozdíl od ekonomického liberalismu se vyznačuje tím, že vláda či jiné státní instituce rozhodují o objemech a struktuře finančních vstupů a o alokaci VF mezi alternativní užití.

• Skutečný zrod moderní HP je datován vznikem nové ekonomické teorie publikované v knize J. M. Keynese „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“ (1936). V krátkodobém období produkuje tržní mechanismus nechtěné alokační efekty a ekonomická rovnováha se realizuje při nízké míře využití disponibilních zdrojů. To je důvodem pro intervence státu do výše AD (C + I + G) tak, aby bylo zajištěno maximální využití všech výrobních faktorů. Základním nástrojem je fiskální politika využívající pro stimulaci AD jak výdajovou, tak i příjmovou část (G, daně).

• Reakce na keynesiánství byla dvojí – anglosaská (monetarismus, chicagská škola) a kontinentální (ordoliberalismus).

• Monetarismus – založený na kvantitativní teorii pen ěz (Fisherova rovnice směny: M x V = P x Q). M. Friedman, navazuje na mladší generaci rakouské ekonomické šloky – L. Misese a F. A. von Hayeka. Rovnice je integrována do širších souvislostí makroekonomické teorie, hl. je spojena


8

s obecnou teorií cen. Inspirace rakouskou školou vede monetaristy k odmítání přílišného zasahování státu do ekonomického vývoje, což na jedné straně znamená snižování daňového zatížení, a tím stimulaci podnikatelské aktivity, na druhé straně globální snižování státního rozpočtu a GDP. HP se vrací k podpoře AS formou podpory soukromého sektoru (=> vznik nové ek. teorii škola vlastnických práv).

• ve 30. letech se na univerzitě ve Freiburgu zrodila protikeynesiánská reakce pojetí HP zvaná ordoliberalismus. Položil teoretické základy poválečné obnovy Německa proslulou Erhardovou ekonomickou reformou. W. Eucken definoval hospodářský řád jako jednotu dvou skupin principů – konstruující a regulující. Tyto principy pomáhají rozlišit dva Hosp. řády – tržní a CPE. Je odmítána centrální regulace a v tržní ekonomice je kladen důraz na konstruující prvky vedoucí k automatickému přizpůsobování ekonomiky. Nově je zaveden pojem sociální tržní hospodářství – sociální zde znamená, že směřování k vyšší výkonnosti ekonomiky má za cíl prospěch spotřebitele. Samotný pojem ordoliberalismus lze vysvětlit dvojím překladem německého „ordung“ – pořádek a řád. Ve tvorbě řádu je možné spatřovat největší teoretický přínos ordoliberalismu.

• Zatím posledním teoretickým zdrojem formování teorie HP je Teorie veřejné volby – analyzuje politické chování a rozhodování, lidé se nechovají racionálně jen v oblasti ekonomie, ale také v politice. Lidé vstupující do politiky se v první řadě snaží realizovat své vlastní ambice, uspokojovat přednostně své vlastní potřeby, místo obecného blaha. J. Buchanan – zesílení argumentace proti narůstání intervencionismu. Součástí teorie je i analýza chování zájmových skupin a lobbysmu.

Hospodářskopolitické koncepce = teoreticko-orientační rámec pro hospodářskou činnost. V souladu s vývojem ekonomické teorie se vydělily t ři skupiny přístupů států k hospodářství: 1) Liberální �� konzervativní (MONETARISMUS)

- soukromý sektor je schopen opatřit si informace o vývojových tendencích ekonomiky a bere je v úvahu při rozhodování

- chybný vývoj ekonomiky je způsoben chováním státního sektoru – stanovením chybných rámcových podmínek

- klasická ekonomie (Smith, Ricardo), monetarismus (M. Friedman), škola racionálních očekávání (R. E. Lucas), škola strany nabídky (A. Laffer), teorie reálného ek. cyklu (J. Long)

2) Intervencionistická (KEYNESIÁNSTVÍ)

- soukromý sektor nemá dostatečné informace o budoucím hospodářském vývoji – orientuje se na krátkodobé „ad hoc“ rozhodování => od toho jsou odvozovány obecné defekty tržního procesu

- současně je zdůrazňována potřeba hospodářské politiky a státních zásahů do chodu ekonomiky. Stát jimi má kompenzovat chybný vývoj soukromého sektoru.

- Keynesiánství, Postkeynesiánství (Kaldor, Robinsonová), Neokeynesiánství (Samuelson), institucionální

3) Organizačně uspořádané ekonomiky - některými autory řazena do intervencionistické - odmítá tržní mechanismus jako nástroj koordinace, signály trhu nahrazuje centrálním

direktivním plánováním => zaniká prostor pro HoPo (je nahrazena direktivním plánováním) Pozornost bude věnována prvním dvěma skupinám. Intervencionistická INTERVENCIONISTICKÝ New Deal, keynesiánství, koncepce SMĚR – KEYNESIÁNSKÝ japonská hopo (makro plán), skandinávský, franc. model HoPo směry HoPo Liberální koncepce KONZERVATIVNÍ SMĚR Thatcherismus, Reagonomika, MONETARISTICKÝ sociálně tržní hospodářství


9

Dva směry praktické hospodářské politiky: Intervencionistický – keynesiánský Neokonzervativní – monetaristický

OBLAST KEYNESIÁNCI MONETARISTÉ teoretické východisko Y = C + I + G M . V = Y (M . V = P . Q)

charakter stabilizační politiky převážně fiskální převážně monetární časový aspekt stabilizace rozpočtový tok operativní rozhodování

politické souvislosti přímá vazba na pol. cyklus není přímá vazba zásahy vlády podpora aktivistické politiky odmítání

charakter opatření diskreční opatření tvorba fixních pravidel charakter rozpočtu cyklicky vyrovnaný každoročně vyrovnaný

sklon křivky AS pozvolný strmý

Hospodářskopolitické rozhodování Fáze HP rozhodování:

� kontrola předchozího cyklu řízení – porovnávání informací s původním záměrem vývoje, shodují-li se, není důvod pro zásah.

� příprava rozhodnutí – příprava variant možného vývoje a možných cest ovlivnění řízeného procesu. Problém se hlouběji analyzuje, stanoví se diagnóza, dospívá se k variantní prognóze.

� rozhodování – má dvě části: 1) varianty jsou vyhodnocovány, zejména jejich účinnost a rizika. 2) jedna z variant je vybrána a realizuje se v následující etapě.

� provedení rozhodnutí – přijmutí konkrétního opatření. V HoPo (v procesu její tvorby) má výše popsaný obecný model řízení tyto základní fáze:

� makroekonomický analýza a diagnóza � prognóza a tvorba programu � zavedení � působení � kontrola (makroekonomickou diagnózou)

=> celý proces se označuje jako makroekonomické plánování.

Systém národních účtů - je zdrojem informací o makroekonomických charakteristikách ekonomiky. Význam: - základní zdroj makroekonomické analýzy a tím i hospodářského rozhodování - „pomocník“ vládních orgánů při změně, tvorbě a formulaci HoPo - základ pro ekonomické modelování a prognózování - významný nástroj mezinárodních komparací NÁRODNÍ ÚČET: UŽITÍ ZDROJE


10

Systém je založen na mezinárodně uznávaných definicích makroekonomických agregátů. Rozeznává 3 třídy účtů: TŘÍDA I – konsolidované (národní) účty, svodné účty celého systému. Zachycují hlavní ekonomické

toky ve vztahu k výrobě, spotřebě, akumulaci a vnějšímu světu. TŘÍDA II a III – podrobnější zobrazení a zachycení procesů účtů třídy I. třída II – účty výroby, spotřeby a investic sestavené podle jednotlivých skupin výrobků či odvětví. třída III – účty běžných příjmů a výdajů a kapitálové účty Jednotlivé účty: • účet výroby – základní národní účet v SNÚ, zachycuje toky spojené s pohybem zboží a služeb,

které jsou v dané zemi vyráběny (v daném období). Základním agregátem je hrubá hodnota přidaná zpracováním. 2 nezávislé metody výpočtu HDP – důchodová, poptávková

• účet akumulace – zobrazuje hrubé investice a jejich financování, klíčovým ukazatelem jsou úspory • účet vnějšího světa – odráží běžné a kapitálové transakce se zahraničím, rozvádí položky vztahující

se k vnějšímu světu, které jsou uvedeny na předchozích účtech. Makroekonomická analýza a prognóza: Analýza – zkoumá vývoj E jako celku v jeho historických a příčinných vtazích.

- hodnotí účinnost makroekonomické politiky a dává doporučení hospodářské politice v příštím období

- klade důraz na empirické údaje a jejich vysvětlení => nepostradatelná pro formulaci HP. - Hlavními oblastmi makroekonomické analýzy jsou:

o ekonomický růst a ekonomická úroveň země o vývoj národohospodářské poptávky o vnitřní rovnováha o zahraniční obchod a vnější rovnováha o zaměstnanost a trh práce

Diagnóza – tvoří se na základě výsledků analýzy, hledá odpovědi na otázky:

� jak se reálná ekonomická situace odchyluje od stanovených cílů � jak se dají tyto odchylky vysvětlit (na základě pozorování ekonomického vývoje) � jak tyto odchylky odstranit nebo minimalizovat

Prognóza – navazuje na analýzu, přináší další informace k rozhodování, vztahuje se k výhledům do

budoucnosti. Rozlišujeme prognózy: � krátkodobé (konjunkturní) – 1 – 24 měsíců, k poznání hospodářského cyklu � střednědobé – 2 – 5 let, na postižení a předvídání střednědobých tendencí ek. růstu a na

změny struktury � dlouhodobé – nad 5 let, spolehlivost prognózy s délkou období klesá, podobné zaměření

jako u předchozí Podle objektu prognózy rozlišujeme:

� sociálně – politické prognózy – také demografické � vědecko – technické prognózy

Podle rozlišovací úrovně: � globální prognózy � mikroekonomické (regionální) prognózy

Metody ke tvorbě prognóz: METODY EXTRAPOLACE – vývoj v budoucnosti bude analogický s vývojem v minulosti METODY EKONOMETRICKÉ – založené na soustavě rovnic vyjadřujících zákl. vztahy v systému METODY REFLEXNÍ A INTUITIVNÍ – subjektivní názory jednotlivců a skupin, ze zkušeností METODY EXPERTNÍ – předpovědi expertů v daném oboru METODY SCÉNÁŘŮ


11

Možnosti hospodářské politiky: - jsou závislé na tom, jak je společnost organizována: Despotická společnost = diktatura, moc soustředěna do rukou několika lidí. Praktická HoPo – na celosvětové úrovni – despotova moc neomezena - na individuální úrovni – individuální iniciativa omezena Anarchie – přímý protiklad diktatury, nevláda, která zajišťuje vnitřní svobodu všech Praktická HoPo – na celosvětové úrovni – nevyužití všech možností - na individuální úrovni – maximální využití schopností a dovedností Demokratická společnost – mnohostranná hlasovací pravidla. Využití všech teoretických možností je

nemožné – prosazení závěrů teorie v praxi je podmíněno souhlasem většiny. Vládní selhání: - představuje omezení HoPo, má mnoho společného s tržním mechanismem - jde o stav, kdy vládní rozhodnutí způsobují poruchy v přirozeném vývoji tržního mechanismu. - Hlavní oblasti vládního selhání:

o čas – časové zpoždění, o sledování vlastních zájmů, o vztah k ekonomické teorii, o nevyužití politického kapitálu atd.

Politicko-ekonomický cyklus: Vedle sebe stojí ekonomický a politický cyklus. Politický má 2 hlavní příčiny:

- snaha realizovat pozitivní opatření k datu voleb - nutnost řešit určité problémy bez ohledu na termín voleb

Politický cyklus graficky: VRCHOL VRCHOL popularita DNO VOLBY 4 roky VOLBY čas

Z hlediska průběhu křivky se politický cyklus vyvíjí ve shodě s ekonomickým cyklem. Křivka popularity často nemá ideální průběh – vlivem špatného odhadu časového zpoždění dochází k poruše politického cyklu (= prostor pro opozici) – zpoždění politického cyklu: VRCHOL VRCHOL popularita DNO VOLBY 4 roky VOLBY čas

Východiskem analýzy politicko-ekonomického cyklu je existence politického trhu.


12

Politické strany: Oportunistické – snaží se zapůsobit na všechny voliče, snaha o maximalizaci své popularity

vytvářením ekonomických cyklů � populární opatření před volbami, nepopulární po volbách

Ideologické – zaměřují se pouze na voliče určité politické strany, orientace na problémy zajímající jejich voliče

Voliči: Racionální – zvažují všechny dostupné informace, dokážou předvídat důsledky vládních opatření a

adaptovat se na ně. Neracionální – nesplňují výše uvedené kritéria => 4 typy modelů politicko-ekonomického cyklu: 1) Model s oportunistickými stranami a neracionálními voliči – NORDHAUSŮV MODEL 2) Model s oportunistickými stranami a racionálními voliči – RACIONÁLNÍ OPORTUN. M. 3) Model s ideologickými stranami a neracionálními voliči – HIBBSŮV MODEL 4) Model s ideologickými stranami a racionálními voliči – RACIONÁLNÍ IDEOLOGICÝ M. NORDHAUSŮV MODEL - ekonomika je popsána Phillipsovou křivkou (stejně jako u dalších), inflační očekávání jsou

přizpůsobivá, inflace kontrolována politiky, voliči hodnotí vládu podle vývoje. - neracionální voliči – vláda je schopna ovlivnit nejen nominální, ale i reálné ekonomické veličiny - vláda se před volbami snaží expanzí vytvořit podmínky pro rychlejší ek. růst - po volbách rostou inflační tlaky – restriktivní politika vlády, přechod na nižší PC – opět

předvolební expanze RACIONÁLNÍ OPORTUNISTICKÝ MODEL - podmínky jako u předchozích - s racionálními voliči vláda nemůže ovlivňovat reálné veličiny – jedinou pohyblivou veličinou je

míra inflace, v důsledku předvolební expanzivní politiky roste a v důsledku mezivolební restrikce se snižuje

HIBBSŮV IDEOLOGICKÝ MODEL - podmínky obdobné - vláda si na PC zvolí bod, který se snaží dosáhnout a držet (levicové vlády volí vysokou inflaci a

nízkou nezaměstnanost, pravicové opačně) RACIONÁLNÍ ODEOLOGICKÝ MODEL - od Hibbsova se liší pouze předpokladem racionality voličů


13

Kapitola 3 – Stabilizační politika v otevřené ekonomice

Destabilizační prvky a cíle stabilizační politiky Stabilizační politika vychází z předpokladu, že ekonomické veličiny jsou v neustálém pohybu a že tržní ekonomika podléhá výkyvům, a to: • strukturálním – dochází k nim zejména v důsledku změn preferencí spotřebitelů, měnící se

vzácnosti ekonomických zdrojů a nových technických a technologických poznatků. Jsou přirozenou reakcí tržní ekonomiky a jsou výrazem její adaptibility.

• cyklickým = hospodářské cykly - charakterizovány celkovým poklesem ekonomiky, po kterém opět následuje její všeobecný růst. Toto kolísání se považuje za nežádoucí, protože většinou vyvolává ekonomické problémy a sociální náklady. V zájmu dosažení žádoucích cílů by měly být tyto cykly vyhlazeny.

V nejobecnější rovině existují 2 vysvětlení příčiny ekonomického cyklu: � Monetární teorie cyklu – vidí příčiny oscilací ve změnách tempa růstu peněžní zásoby, které pak

v ekonomice způsobují poptávkové šoky. Představitelé – Knut Wicksell, F. A. Hayek, M. Friedman,

� Reálné teorie cyklu – vidí příčiny cyklických pohybů v reálných silách, jako jsou investiční nebo inovační vlny. J. M. Keynes a A. Schumpeter. Keynes – příčiny jsou změny objemu investic a státních výdajů: I = I 0 + e.Y – b.r, kde I0 jsou autonomní investice, e – koeficient citlivosti

investic na pohyb reálného důchodu Y, b – koeficient citlivosti I na pohyb reálné úrokové míry r.

Schumpeter viděl příčiny cyklického vývoje v charakteru inovační činnosti. Další kritérium hospodářského cyklu zkoumá, zda výkyvy způsobují faktory: � primárně vnější – příčiny stojí mimo národní hospodářství, jsou vně ekonomického systému. Jedná

se např. o nedostatečné informace, neadekvátně prováděnou HoPo vlády, nerovnoměrné tempo růstu obyvatelstva a jeho migraci atd.

� primárně vnitřní – příčiny cyklu jsou uvnitř ekonomiky samotné. Jde o faktory, které vyvolávají tzv. seberegenerující cykly – každá expanze rodí recesi a pokles a každý pokles rodí oživení a expanzi v pravidelné opakující se periodě (řetězci).

Další teorie interpretují oscilace podle toho, zda jde o jevy a impulzy:

� nahodilé (jednorázové); � systematický proces.

Dalším možným kritériem členění je, zda se projeví na straně:

� poptávky, či � nabídky.

Toto kritérium je předmětem tzv. teorie reálného ekonomického cyklu. Vychází z toho, že příčiny cyklu jsou v reálných změnách, resp. v reálných nabídkových šocích ekonomiky (hl. ve změnách výrobních technologií). Hospodářská politika orientovaná na zmírnění či eliminaci oscilací se označuje jako konjunkturální politika . Především krátkodobý horizont, s cílem zmírnit kolísání ve stupni využití produkčního potenciálu. Hovoří se však spíše o stabilizační politice (SP), které preferuje střednědobý časový horizont. Oproti konjunkturální politice má daleko širší cíle. Usiluje o stabilizaci všech ekonomických aktivit. SP je časoprostorově určena a mění se v závislosti na hospodářském vývoji. Snaha spojována s plněním čtyř známých cílů:

1. stabilita cenové hladiny 3. hospodářský růst 2. vysoký stupeň zaměstnanosti 4. vnější rovnováha


14

Předpokladem úspěšné stabilizační politiky je správně určit jednak skutečný stav a jednak budoucí vývoj ekonomiky. Informační úlohu plní konjunkturní indikátory, které je možné rozdělit do tří skupin:

• předstihové indikátory – počty přijatých zakázek, počty vydaných stavebních povolení, … • současné indikátory – reálný HDP, trh práce, ceny výrobců,… • zpožděné indikátory – mzdy, spotřebitelské ceny.

Rozpočtová politika Základní funkce rozpočtové politiky:

• je pokládána za jednu z rozhodujících aktivit při stabilizaci ekonomického vývoje. Základní fce:

o stabilizační – pomocí fiskální politiky působit na rovnoměrný růst ekonomiky při „zdravé“ míře inflace, vysoké zaměstnanosti a „přijatelné“ platební bilanci,

o alokační – dochází k poskytování veřejných statků veřejným sektorem, o distribuční – redistribuce důchodů, v současnosti především prevence chudoby formou

stanovení příjmového prahu. Hlavními fiskálními nástroji stabilizační politiky jsou změny vládních výdajů (G) a změny v příjmech plynoucí z daňové soustavy (daňové sazby T). V základním rovnovážném modelu ASAD se působení těchto nástrojů projeví v posunu AD.

Rozpočtová politika a vliv výdajů soukromého sektoru: Pro SP vytváří změny výdajů soukromého sektoru velké obtíže. Z tohoto pohledu má SP dva cíle:

• snaha udržovat GDP na úrovni plné zaměstnanosti tak, že vyrovná všechny poznatelné výchylky v soukromých výdajích. To je možné uskutečňovat tzv. diskrečním jemným laděním ekonomiky – individuální zásahy (intervence) vlády, které automaticky nevyplývají z přijatých pravidel hry. Např. změna daňových sazeb, zavedení nových daní či celková změna daňové soustavy. Používáno především v 50. a 60. letech 20. století. Vycházelo se z poznání, že vládní výdaje musí tvořit určité protizávaží výdajům soukromým. V realitě byl postup velkým zjednodušením, vytvořené zpětné vazby nestačily korigovat probíhající vývoj, neboť závažnosti nabyla časová zpoždění. => automatické jemné ladění ekonomiky – méně náročné cíle, prostřednictvím vestavěných stabilizátorů, zabudovaných do mechanismu fungování ekonomiky. mandatorní vládní výdaje, progresivní daně, transferové platby, podpory vlády, …

• vláda usiluje pouze o vyrovnání větších výkyvů.


15

Rovnováha rozpočtu, rozpočtový deficit a jeho financování: Vyrovnaný rozpočet může mít dvojí charakter:

1) každoročně vyrovnaný rozpočet – daňové příjmy kolísají podle výkyvů národního důchodu. Většina G je fixována, ale i zbytek výdajů se dá rychleji měnit jen obtížně. Proto je tento rozpočet těžko proveditelný, a není ani žádoucí – pokud by se výdaje přizpůsobily cyklickým výkyvům, byly by destabilizující silou a zvyšovaly by mezní sklon ekonomiky ke spotřebě a hodnotu multiplikátoru.

2) cyklicky vyrovnaný rozpočet – může eliminovat nebezpečí destabilizace i růstu veřejného sektoru. Zde vláda udržuje G přibližně na stejné úrovni jako průměrnou úroveň daných příjmů. Úskalí – umožňuje, aby vláda utrácela před volbami, a nutí vládu po volbách více šetřit.

Rozpočtový deficit: Jestliže vláda utrácí víc, než jí umožňuje příjmová stránka státního rozpočtu, vzniká deficit SR. Mezi základní formy financování rozpočtového deficitu patří: � peněžní krytí – transformace deficitu do nárůstu monetární báze � dluhové krytí – transformace deficitu do veřejného dluhu, který mění objem emitovaných vládních

obligací. Rozlišujeme: � krytí domácím úvěrem – transformace deficitu do domácího dluhu � krytí zahraničním úvěrem – transformace do zahraničního dluhu

� daňové příjmy Mezi další způsoby krytí deficitu patří – krytí aktivy, úbytek státních aktiv. První dva způsoby financování (peněžní a dluhové) jsou postaveny na bilanční rovnici :


16

Levá strana vyjadřuje celkový rozpočtový deficit, pravá strana pak možné způsoby jeho financování:

Peněžní financování deficitu: Peněžní (emisní) financování je zvláštním případem financování, kdy si vláda bere úvěr od CB, a to buď přímý, nebo si CM sama přímo od státu zakoupí emitované státní dluhopisy – změna v držbě státních CP centrální bankou způsobuje odpovídající změnu MB a dochází ke krytí deficitu úvěrovou emisí. Tato praxe je v mnoha zemích legislativně zakázána – negativní monetární důsledky (růst MB -> negativní makroekonomické důsledky jak ve vztahu k pohybu agregátní cenové hladiny, tak ve vztahu k pohybu úrokových měr). Dluhové financování deficitu: Při tomto způsobu financování jednotlivci i firmy (včetně komerčních bank) nakupují státní CP, které byly emitovány na zvláštní účely s úhradou většinou u CB. Schopnost úvěrové absorpce rozpočtového deficitu je možno analyzovat pomocí bilanční rovnice. Rovnice vyjadřuje rozpočtový deficit jako vztah rozdílu mezi úsporami SP a investicemi IP soukromého sektoru, s deficitem obchodní bilance (IM – EX). Reálně – o co více nakoupí stát nad objem disponibilních zdrojů, o to více je nutno snížit reálnou spotřebu soukromého sektoru, případně potřebné zdroje dovézt.

Krytí rozpo čtového deficitu domácím úvěrem – nedostatek veřejných financí ve veřejném sektoru se pokryje části úspor soukromého sektoru. Projeví se nárůstem domácího veřejného dluhu. Krytí rozpo čtového deficitu zahraničním úvěrem – to se projeví vznikem či zvýšením zahraničního dluhu s odrazem nárůstu pasivního salda běžného účtu platební bilance. Existuje tedy silná vazba mezi deficitem státního rozpočtu a deficitem běžného účtu platební bilance.

Z hlediska zahrnutí úrokových výdajů je důležité rozlišovat celkový a primární deficit. Celkový deficit – v konvenčním vyjádření podle metodik MMF vyjadřuje rozdíl mezi celkovými

příjmy a výdaji bez ohledu na jejich charakter. Primární deficit – vyjadřuje rozdíl mezi celkovým deficitem a úroky placenými z veřejného dluhu,

tedy veškeré vládní výdaje, s výjimkou úrokových plateb, snížené o veškeré vládní příjmy. Proto se tomuto deficitu často říká bezúrokový deficit.

Daně jako zdroj financování deficitu: Daně tvoří na příjmové straně státního rozpočtu nejdůležitější položku. Považujeme je za zákonem

stanovenou platbu do rozpočtu a při její konstrukci se vychází z pravidel konstrukce optimálního daňového systému:

• výnos z daní by měl být pro rozpočtové záměry dostatečný, • daňové zatížení jednotlivých občanů by mělo být rovnoměrné (spravedlivé), • daňová povinnost by měla být co nejméně narušovat efektivní využívání zdrojů, • daňový systém by měl být srozumitelný a společností akceptovatelný, • náklady na vybírání daní by mělo být co nejmenší.


17

Každá daň (kromě paušální) má obecně dva efekty: 1) důchodový efekt – spojen s transferem části důchodu od subjektu do veřejného sektoru. 2) substituční efekt – vyplývá z poplatníkem provedené substituce v důsledku daně.

Každá změna v daních má vliv na chování lidí – mění se mezní užitky zboží, výnosu práce, volného času atd. Substituční efekt způsobuje mrtvou ztrátu – tím větší, čím větší je substituční efekt:

Před zdaněním je rovnováha v bodě E0, všechny obchody nalevo od Q0 přinášejí prodávajícímu a kupujícímu zvláštní užitek (přebytek výrobce a přebytek spotřebitele. Zdanění každé prodávané jednotky se projeví v posunu nabídkové křivky vlevo nahoru. Výrobce bude požadovat cenu P + t, nová rovnováha se ustálí v bodě E1. Vedle nadměrného daňového břemene vyvolává zavedení nové daně i administrativní náklady (přímé – státní správa, nepřímé – nese je soukromý sektor)

Měnová (monetární) politika Měnová politika je oproti fiskální politice prováděna jiným typem centrální autority (CB nebo jinou institucí). Prostřednictvím kontroly zásoby nominálních peněz (peněžní zásoby) nebo pomocí pohybu úrokové sazby působí na stabilitu ekonomického vývoje, zejména na stabilitu cenové hladiny. Mechanismus působení monetární politiky: Analýza tří situací – zda se ekonomická rovnováha nachází:

1. pod úrovní potenciálního produktu (recesní mezera) – zvýšení nabídky peněz snižuje úrokovou míru a odstraňuje recesní mezeru, neboť obnovuje úroveň produktu na jeho potenciální výši.

2. na úrovni produktu – růst nominálního množství peněz má trvalý dopad na cenovou hladinu, ale jen dočasný dopad na národní produkt a úrokovou míru.

3. nad úrovní potenciálního produktu (inflační mezera) – zvýšení nominální peněžní nabídky jen prohlubuje inflační mezeru a zvýší inflační tlaky. Výsledným efektem bude, že produkt se vrátí na svoji potenciální úroveň při mnohem vyšší cenové hladině. Proto pro odstranění připadají v úvahu 2 možnosti: neutralizace inflační mezery působením inflace => pokles reálné peněžní nabídky, nebo snížení nominální peněžní nabídky.


18

Nezávislost CB a nástroje monetární politiky: Nezávislost CB: Rozlišujeme nezávislost: � politickou – koeficient může nabýt max. hodnoty 8. Kritéria, charakterizující pol. nezávislost:

� guvernér není jmenován vládou, � guvernér je jmenován na více než 5 let, � bankovní rada není jmenována vládou, � bankovní rada je jmenována na více než 5 let, � vláda neschvaluje záměry monetární politiky, � požaduje na udržení měnové stability je upraven zákonem, � existuje zákonné opatření pro řešení konfliktu mezi vládou a CB

� ekonomickou – koeficient max. 7, charakterizuje míru autonomie CB při výběru a používání nástrojů monetární politiky. Kritéria:

� přímé možnosti úvěrování existují, ale nejsou automatické � přímá možnost úvěrování za tržní úrokovou míru, � přímá úvěrová možnost je dočasná, � přímá úvěrová možnost je omezená výší, � CB se nepodílí na primárním trhu veřejného dluhu, � diskontní sazba je stanovena CB, � bankovní dozor není svěřen CB, nebo pouze CB.

Nezávislost CB na politicích a vládě je často považována za nutnou, byť nikoliv postačující podmínku udržení inflačních toků na uzdě. Souvislost mezi π a stupněm nezávislosti CB je složitější (odvíjí se od vzájemného vztahu mezi inflací a nezaměstnaností). Argumenty pro nezávislost CB: • předpoklad, že podřízení CB větším politickým tlakům by způsobilo inflační zkreslení monetární

politiky (politici – zájem o úspěch ve volbách – nesprávná stimulace v předvolebním období, poté zájem opadá), nejsilnější argument,

• kontrola monetární politiky je příliš důležitá, aby byla ponechána politikům. Nezávislá CB může usilovat o politiku, která je z politického hlediska nepopulární, i když je prováděna ve veřejném zájmu.

Argumenty proti nezávislosti CB: • je nedemokratické, když je monetární politika kontrolována elitní skupinou, která není nikomu

odpovědná. CB sice potřebuje sledovat dlouhodobé cíle, ale volení politici také často pracují s dlouhodobými záležitostmi.

• nutnost koordinace měnové politiky s ostatními součástmi HoPo, především fiskální politikou. • neexistující zodpovědnost centrálních bankéřů v případě nezdaru při uskutečňování měnové

politiky. Empirické poznatky: Vztahem mezi mírou nezávislosti CB a mírou π se zabývala řada empirických studií. Drtivá většina nalezla pozitivní korelaci mezi stupněm nezávislosti CB a cenovou stabilitou v jednotlivých zemích. (měřeno pomocí indexu politické a ekonomické nezávislosti v 16 zemích OECD). Mezi stupněm nezávislosti CB a vývojem reálných veličin však ve sledovaném období žádny vztah není. Empirické výzkumy potvrzují, že vyšší stupeň nezávislosti CB vede k lepší schopnost CB dosáhnout vytyčených cílů (především inflačních).


19

Nástroje CB: � nepřímé nástroje – plošné působení

o politika změny diskontní sazby o stanovení výše povinných minimálních rezerv, o operace na volném trhu, o lombardní úvěr, o reeskontní sazby a úvěry, o konverze devizového kurzu, o swapy zahraniční měny, o intervence směnného kurzu.

� přímé nástroje – selektivnost, jsou používány zpravidla na přechodnou dobu o selektivní pravidla likvidity, o úvěrové kontingenty, o povinné vklady, o doporučení, výzvy, dohody.

CB chce dosáhnout cenové stability, ale neovlivňuje ji přímo. Při antiinflační politice se zaměřuje buď na kritérium úrokových měr, nebo na kritérium peněžních agregátů. Oba současně není možno sledovat.

Keynesiánské a monetaristické pojetí stabilizační politiky: PENĚŽNÍ A FISKÁLNÍ POLITIKA V MONETARISTICKÉM MODELU Peněžní - v tomto modelu existuje přímá a spolehlivá vazba mezi nabídkou peněz a HNP. Změna nabídky peněz mění agregátní výdaje a HNP o částku, kterou lze předpovědět. Úvaha - CB zvyšuje nabídku peněz prostřednictvím nákupu státních CP. Lidé však nechtějí tyto peníze „navíc“ zbytečně držet a utratí je => stimulace produkce a investic => růst GNP. Tento růst může pokračovat do té doby (tzn. výdaje na zboží a služby porostou do té doby), dokud GNP nevzroste do bodu, ve kterém relace mezi GNP a nabídkou peněz bude stejná jako v okamžiku, kdy CB zvýšila nabídku peněz.


20

Fiskální – zvýšení výdajů státního rozpočtu bude mít vliv na posud křivky IS doprava nahoru. Tento pohyb není účinný z pohledu růstu GNP (Y1 = Y2) a vede pouze ke zvýšení i. Jde o tzv. vytlačení, kdy růst výdajů st. rozpočtu krytý prodejem st. obligací vede k takovému růstu i, který z trhu vytlačí soukromé investice – v rozsahu zvýšených výdajů SR.

PENĚŽNÍ A FISKÁLNÍ POLITIKA V KEYNESIÁNSKÉM MODELU Peněžní – keynesiánci nesouhlasí s názorem monetaristů, že mezi nabídkou peněz a GNP existuje přímá souvislost. Úvaha - CB zvýší nabídku peněz, např. nákupy státních CP na burze. Tím sice vzroste likvidita zdrojů veřejnosti, ale lidé si mohou dodatečné peníze ponechat po nějakou dobu – celý proces tím může skončit, protože nabídka peněz roste, ale GNP to nijak neovlivňuje. Peníze zde slouží nejen jako prostředek ke každodenním směnným transakcím (jak je tomu u monetaristů), ale také jako nečinný zbytek nebo jako zdroj spekulací na burzách CP, ceny těchto CP při zvýšené poptávce rostou a výnosnost klesá => klesají i bankovní úrokové míry => zvýšená dostupnost úvěru může vést ke zvýšeným půjčkám => ke zvýšenému nákupu zboží a služeb => zprostředkovaně se to promítne v růstu GNP. Neúčinnost měnové politiky je zřejmá z obrázku – posun horizontální křivky doprava není možné postřehnout.

Fiskální – také vidět na obrázku. V keynes. modelu se s ohledem na její vliv na růst HNP považuje za nejúčinnější. Zvýšení výdajů SR posune IS doprava a nový rovnovážný bod E2 je na vyšší úrovni HNP. Zpoždění v rozpočtové a peněžní politice: Zpožděná reakce má 2 hlavní příčiny => � Zpoždění poznávací – dostupná data jsou často neadekvátní nebo protichůdná, ukvapená reakce

pak může mít velmi negativní důsledky. je tedy třeba zavést opatření (na zahájení recese reagovat o půl roku později, na konjunkturu o čtvrt roku později apod.)


21

� Zpoždění dopadové (důsledkové) – rozdílné názory na to, s jakým časovým zpožděním a s jakou velikostí se promítne opatření v ekonomických veličinách. Keynesiánci, věřící v nepřímé dopady prostřednictvím změn i, předpokládají větší časové zpoždění než monetaristé.

Souběžné působení fiskální a monetární politiky: Mohou se vyskytnout okolnosti, při kterých se účinnost jednotlivých politik ztrácí: 1) Past likvidity – jakékoliv zvýšení výdajů vlády má plný multiplikativní dopad na úroveň důchodu,

naopak monetární politika nemá vliv žádný. V této situaci tedy nedochází v souvislosti s růstem vládních výdajů ke změně i.

2) Klasický případ – jakékoliv zvýšení výdajů vlády nemá účinek na úroveň důchodu, ale pouze na pohyb i => vytlačení soukromých investic – monetární politika je zde velice účinná – jakékoliv změny v množství peněz vedou ke změně v úrovni důchodu.

Tyto extrémy se však vyskytují velmi zřídka. Opatření Rovnovážný důchod Rovnovážná úrok. míra Monetární expanze zvyšuje snižuje Fiskální expanze zvyšuje zvyšuje Účinky rozpočtové a monetární expanze na sledované charakteristiky Zásadní rozdíl je tedy ve vlivu na rovnovážnou úrokovou míru. Dalšími kritérii pro rozhodování o výběru nejvhodnější HoPo jsou:

• rychlost, s jakou se dostavují účinky, • pružnost, s jakou je možno počítat při aplikaci, • intenzita, s jakou jsou opatření očekávána – vede subjekty k rozhodování, jak se očekávaným

změnám přizpůsobit. Nástroje měnové politiky mohou působit v souladu se zvolenými cíli rychleji než nástroje politiky fiskální, jež podléhají schvalování a jejichž časový horizont pro zavedení se pohybuje v dimenzi rozpočtového roku. Nástroje měnové politiky jsou operativnější – CB sleduje pohyby v ekonomice každodenně, HoPo rozhodnutí je schopna realizovat téměř okamžitě.

Vnější hospodářská politika Otevřená ekonomika Vnější HoPo je integrální součástí HoPo. Rozumíme jí záměrné působení státu na vnější ekonomické vztahy vytvářením a uplatňováním pravidel chování daného hospodářství s cílem zabezpečit vnější ekonomickou rovnováhu. Součástí vnější hospodářské politiky je:

� zahraničněobchodní politika � devizová politika � úvěrová politika � kapitálová a investiční politika � migrační politika � aj.

K základním charakteristikám otevřenosti ekonomiky patří: � Míra otevřenosti – kvantitativní aspekt otevřenosti, ukazatelé míry otevřenosti – relace vývozu,

dovozu nebo obratu k souhrnným makroekonomickým agregátům. V zapojení jednotlivých zemí do mezinárodní dělby práce existují obecné tendence (v závislosti na typu ekonomiky):

o negativní korelace mezi ek. rozměrem a mírou otevřenosti – čím větší ekonomika, tím je její průměrné zapojení menši (a opačně pro malé ekonomiky)


22

o pozitivní korelace mezi ek. vyspělostí země a jejím stupněm zapojení – čím vyspělejší ekonomika, tím intenzivněji je zapojena.

� Tvar otevřenosti – kvalitativní aspekt otevřenosti, mezi hlavní hlediska patří: o analýza komoditní struktury vývozu a dovozu v mezinárodně srovnatelné klasifikaci, o hodnocení transformačního výkonu ekonomiky, o hodnocení vývoje vývozních a dovozních cen a reálných směnných relací, o mezinárodní komparace exportních kilogramových cen, o hodnocení vlivu faktoru techniky a technologie na strukturu vývozu, atd.

Nástroje vnější hospodářské politiky: = všechna opatření, jimiž stát zasahuje do oblasti vnějších HoPo vztahů. Existují 2 hlavní skupiny nástrojů:

1) Autonomní nástroje – působí na straně vstupu a výstupu ekonomiky se záměrem ochránit vnitřní ekonomické prostředí od přímého působení vnějších faktorů.

• tarifní nástroje (cla) • netarifní kvantitativní nástroje – omezování dovozu či vývozu (kvóty) • subvence – částečná úhrada nákladů či zisku státem, který chce prodávat za ceny

nižší než domácí (=> dumping, který působí protitržně) • vývozní dotace – poskytované vládou na podporu domácího vývozu, zejména u

tradičních vývozních odvětví • mimocelní bariéry – hygienické, zdravotní a jiné předpisy, … • opatření měnového a platebního charakteru – devizové kurzy, úrokové míry,

poplatky a daně atd. 2) Smluvní nástroje – vznikají a vstupují v účinnost na základě ujednání mezi dvěma

(bilaterální) či více (multilaterální) státy. Představují téměř vždy kompromis mezi zájmy smluvních stran. Formy:

• obchodní smlouvy, které jsou rámcovou úmluvou mezi státy o jejich vzájemných hospodářských stycích.

• obchodní dohody – zpravidla reagují na existenci mimocelních autonomních opatření.

• platební dohody Pro rozvoj multilaterálních smluvních nástrojů v otevřené ekonomice byla klíčová Konference OSN o monetárních a finančních otázkách, konaná v Bretton Woods => vznik MMF a Světové banky. Jednou z nejznámějších mnohostranných dohod je Všeobecná dohoda o clech a obchodu GATT (1948), platnost skončila 1994, ale byla nahrazena WTO . Platební bilance a měnové kurzy: Platební bilance země je významnou ekonomickou kategorií, statistický účetní záznam fungující na

principu podvojného účetnictví. Ve svém celku, výsledku a struktuře podává specifický obraz o:

• stavu ekonomiky a její vnější výkonnosti, • charakteru jejího rozvoje i zaměření, • úspěšnosti prováděné HoPo v dané zemi.

Z hlediska struktury rozlišujeme v platební bilanci dvojí pohled, a to horizontální a vertikální. Horizontální členění (věcná struktura): � Běžný účet – obchod se statky a službami a také transferové platby. Je tvořen:

� obchodní bilancí – hmotné toky přes hranice státu � bilancí služeb � bilancí důchodů � bilancí transferových služeb


23

� Kapitálový účet – zaznamenává koupě a prodeje aktiv, přímé investice, nákupy CP a půjčky soukromého sektoru i vlády v zahraničí. Je tvořen:

� bilancí přímých investic � bilancí portfoliových investic � bilancí ostatního dlouhodobého kapitálu � bilancí krátkodobého kapitálu.

(Podle Žídka ve Světovém hospodářství spadají předchozí podúčty na účet Finanční účet, je jich 5) � Devizové rezervy – devizová aktiva CB a MF, mohou být reální, zlato, zahraniční CP, pohotovostní

úvěry. � Statistické diskrepance (chyby a opomenutí) a kurzové rozdíly – slouží k eliminaci nepřesností

způsobených při sestavování platební bilance. Vertikální struktura – vymezuje jednotlivé sloupce a jejím základem je rozdělení všech operací do dvou skupin – kreditní (přírůstek na těchto položkách zlepšuje PB) a debetní (přírůstek na těchto položkách zhoršuje PB).

Položka Kredit (+) Debet (-) Pohyb zboží export zboží import zboží Pohyb služeb export služeb import služeb

Pohyb důchodů import důchodů export důchodů Pohyb transferů import transferů export transferů Pohyb kapitálu import kapitálu export kapitálu

Devizové rezervy snížení zvýšení Rovnováha PB neznamená rovnováhu jejich částí. Je možné, aby se jednotlivé části odchylovaly, důležité je, aby byla PB v rovnováze v součtu. Existuje-li deficit běžného účtu, musí být financován prodejem aktiv, nebo půjčováním v zahraničí. Tyto prodeje aktiv a půjčování znamenají, že země vykazuje přebytek kapitálového účtu. Jakýkoliv deficit běžného účtu je financován rostoucím přílivem kapitálu. Platí: deficit běžného účtu + čistý příliv kapitálu = 0 Pokud je v deficitu běžný i kapitálový účet, pak je v deficitu celková PB => rezervy CB se snižují. Směnný kurz – je nástrojem, který umožňuje propojení vnitřní ekonomiky s vnějším prostředím. Jeho

výše a změny působí na ceny dovozu a vývozu zboží a služeb. Můžeme na něj nahlížet ze dvou hledisek:

1) kvantitativně = poměr, v jakém se měnové jednotky jednotlivých zemí navzájem směňují. 2) kvalitativně = složitá měnová veličina vyjadřující cenu měny vyjádřené v jednotkách měny

druhé. Vývoj: • první období (70. léta 19. stol. – 1914) = zlatý standard – systém směnných kurzů byl pružný,

regulovaný, s přirozenými limity oscilace. • v meziválečném období se systémy některých měn blížili čistému floatingu, jiné byly vázány na

význačnější měny – USD, GBP, FRF. Některé zůstaly u zlatého standardu. • Bretton-woodský systém (1944-1973) – konstruován jako pružný, regulovaný, s konvenčními i

přirozenými limity oscilace. Kurzy byly pevně fixovány na zlato (přímo nebo přes USD), 1973 krach – zrušena vazba měn na zlato.

• Zbytek 70. let se kurzy hlavních světových měn pohybovaly volně a přizpůsobovaly se situaci na devizových trzích (opět podobné čistému floatingu).

• v 80. letech opět snaha o redukci výkyvů měnových kurzů. Začínají se uplatňovat systémy řízeného floatingu.


24

Rozlišujeme systém pevných (fixních) a pružných měnových kurzů: � Systém pevných měnových kurzů – při dané S a D musí subjekt, který cenu fixuje, nasytit

přebytečnou D nebo odčerpat přebytečnou S. CB musí nutně držet jistou zásobu zahraniční měny, která může být poskytnuta výměnou za měnu domácí. CB intervenuje na měnovém trhu – prodává nebo kupuje zahr. měnu. Rozsah intervencí je vyjádřen platební bilancí a CB může pokračovat v intervencích, dokud má rezervy. Až nemá rezervy, devalvuje.

� Systém pružných měnových kurzů – CB nechává směný kurz volně se pohybovat, aby sám vyrovnával S a D po zahraniční měně. Rozlišujeme:

� Čistý floating – CB stojí zcela stranou, dovoluje, aby měnové kurzy byly volně určovány na trzích zahraničních měn. Neintervenuje, transakce s rezervami se rovnají nule. Saldo platební bilance je nulové – směnný kurz se přizpůsobuje tak, aby vynulovat součet běžného a kapitálového účtu.

� Řízený (nečistý) floating – CB do jisté míry intervenuje nákupem a prodejem zahraničních měn, čímž se pokouší ovlivnit své měnové kurzy. Oficiální transakce s rezervami se nule nerovnají.

Vnitřní a vnější rovnováha: Vyrovnaná platební bilance = vnější rovnováha. Makroekonomická rovnováha = vnitřní rovnováha. Dosažení vnitřní i vnější rovnováhy představuje dva základní ekonomické cíle (podpůrně nebo konfliktní). Většinou to funguje tak, že orientace na dosahování jedné rovnováhy vede k nenaplnění druhé => konflikt. Východiskem je vztah vnějšího sektoru ekonomiky a velikosti národního produktu. Analýza čistého vývozu – AD v otevřené ekonomice můžeme specifikovat jako C + I + G + NX. Hodnotu vývozů a dovozů ovlivňuje řada faktorů – zahraniční obchod, poměr cenové hladiny v ostatních zemích k cenové hladině domácí, nominální směnný kurz, spotřebitelské preference apod. Při předpokladu autonomity vývozů (nezávislosti na běžném domácím důchodu) – jestliže v zahraničí roste důchod, zahraniční poptávka po zboží a službách domácí země roste = vývozy z domácí země rostou při každé úrovni domácího důchodu (a opačně). => objem exportu je autonomním výdajovým tokem. Podobně, pokud roste domácí důchod, zvyšuje se poptávka po zahraničním zboží a službách => roste import (a opačně) => objem importu je endogenní veličinou (mění se s velikostí národního produktu. Čistý export (X-M) je rozdíl mezi vývozem a dovozem a je rovněž endogenní veličinou, z definice se jedná a funkci klesající.

Hodnoty čistého exportu nad cílovou představu OB = přebytek obchodní bilance. Hodnoty čistého exportu pod cílovou představu OB = schodek obchodní bilance.


25

Politika měnící výdaje = politika, která vede ke změně celkových výdajů, obchodní bilance je nepřímo úměrná národnímu produktu. Například opatření snižující výdaje (snížení nabídky peněz, G, zvýšení daní), opatření zvyšující výdaje (zvýšení nabídky peněz a G a snížení daní).

Politika přesunující výdaje = realizuje opatření, která znamenají posun fce čistého exportu, čímž se mění podíl výdajů připadajících na domácí výdaje (C + I + G) a na čistý export (X – M). Zahrnujeme sem – cla, kvóty, změny domácí cenové hladiny, devalvace, revalvace.

Pro současné dosažení cílů vnitřní a vnější rovnováhy je obecně nezbytné kombinovat tyto dvě politiky. Řešení konfliktů: • Případy s deficitem obchodní bilance – deficit OB znamená, že národní produkt je menší než C +

G + I. Aby byl deficit odstraněn, musí domácí produkt vzhledem k AD zvětšit. Řešení: 1. aby se odstranil deficit, je třeba snížit AD, má-li vzrůst čistý vývoz, musí dojít ke snížení

domácího užití. K tomu poslouží politika měnící výdaje. 2. konflikt obchodního deficitu s recesní mezerou – řešením je politika přesunující výdaje –

směrem od zahraničního zboží ke zboží domácímu. • Případy s přebytkem obchodní bilance – není konflikt – politika zvyšující výdaje povede

k naplnění obou cílů. Pokud je konflikt OB s inflační mezerou, řešením jsou politiky přesunující výdaje, a to od domácího zboží k zahraničnímu – sníží se inflační mezera a přebytek OB.

Směnné kurzy a vyrovnávací procesy: Rozšíření předchozí teorie o kapitálový účet PB. Faktor určující pohyb kapitálu – rozdíl úrokových měr jednotlivých zemí. Fixní směnný kurz – ekonomika vykazuje recesní mezeru – CB proto stimuluje poptávku

prostřednictvím expanzivní peněžní politiky (zvyšuje MS a snižuje úrokovou míru). Úroková míra doma je nižší než ve světě, ze země začne odtékat kapitál – stimulace deficitu kapitálového účtu => povede k deficitu obchodní bilance a celková PB bude vykazovat deficit, což vytvoří tlak na devalvaci. CB se bude snažit fixovat směnný kurt (bude prodávat cizí měnu) � sníží se peněžní nabídka až na původní úroveň před expanzí. V systému pevného měnového kurzu se musí fiskální i monetární politika podřídit požadavku vyrovnané PB – deficit či přebytek je dlouhodobě neslučitelní s tímto kurzem.

Pohyblivý směnný kurz – rozdíl je v tom, že deficity či přebytky PB jsou odstraňovány změnami měnného kurzu. Tyto změny tvoří „nárazník“ mezi domácí ekonomikou (vnitřní rovnováhou) a vnějším ekonomickým prostředím (vnější rovnováhou).

Ve skutečnosti v tržní ekonomice více či méně působí automatické vyrovnávací mechanismy platební bilance. Teprve po selhání těchto procesu by měl působit stát se svou vnější HoPo. Mezi tyto mechanismy patří:

• cenový vyrovnávací mechanismus • důchodový vyrovnávací mechanismus • úrokový vyrovnávací mechanismus • kurzový vyrovnávací mechanismus


26

Kapitola 4 – Mikroekonomická hospodářská politika

Politika hospodářské soutěže Mikroekonomické zásady politiky hospodářské soutěže: Smyslem politiky hospodářské soutěže (PHS) je vytváření předpokladů pro společensky racionální působení trhu. Hlavní funkcí je otevřít pro subjekty na trhu svobodný konkurenční prostor (proto bývá označována jako politika ochrany trhu, antimonopolní politika, antitrustová politika atd.). Bariéry, které mohou blokovat vstup konkurentů na trh a tím omezovat HS: Absolutní – přírodní zdroj, síť, zákonná bariéra (patent), technologie Relativní – koncentrace kapitálu, využití VF, nedokonalost kapitálového trhu, diferencovanost

produktu, blízkost spotřebiteli X Strukturální – investiční náročnost, technologie, úspory z rozsahu, vertikální integrace, nákladový

práh vývoje a inovací Strategické – cenová konkurence (dumping), necenová konkurence, kontrola zdrojů, sítě Regulační (opatření veřejné správy) – regulace cen, mezd, protekcionismus, omezení vstupu na trh,

exklusivní práva, certifikace, licence, selektivní poskytování informací 4 základní typy konkurence:

Míra nedokonalosti soutěže je teoreticky poměřována tzv. Lernerovým indexem (L) – monopolní síla vyjádřená schopností stanovit ceny vyšší než mezní náklady. Dává do souvislosti tržní cenu dosaženou monopolem s mezními náklady výroby. Může nabývat hodnot . Pro dokonalou konkurenci je L=0, neboť platí P = MC. V nedokonalé konkurenci platí P> MC; L se tak blíží tím více 1, čím větší je monopolní síla dané firmy. L = (P – MC) / P


27

Celkem můžeme dostat devět základních typů konkurenčního prostředí: Poptávka Nabídka

Monopson Oligopson Mnoho subjektů

monopol bilaterální monopol omezený monopol monopol nabídky oligopol omezený monopol bilaterální oligopol oligopol

mnoho subjektů monopson oligopson bilaterální polypol Kritika nedokonalé konkurence spočívá v popisu a analýze neefektivnosti produkce a tedy neefektivní alokace zdrojů. Nástrojem této analýzy je zejména srovnání přebytků spotřebitele a výrobce.

Teoretické koncepce hospodářské soutěže: Počátky v hluboké minulosti, novější dějiny mají svůj základ v Shermanově zákoně (1890, USA). Při vytváření praktické koncepce PHS se vychází z určité teoretické základny. Přijatá teorie je pak rozhodující pro formulaci konkrétního HoPo cíle, pro tvorbu a aplikaci adekvátních nástrojů. Teoretický přístup je na bázi intervencionismu nebo liberalismu. Klasický liberalismus a svobodná soutěž Klasická ekonomická škola – vychází z teorie přirozeného řádu a zákonů národního hospodářství,

které nejsou závislé na rozhodovacích procesech => nemožnost ovlivnění trhu jedním jeho subjektem. Hospodářská činnost je nutně nejefektivnější ve společenství svobodných, hospodářských samostatných jedinců. Je potřeba svobodné soutěže, stát má pouze vytvořit a právně zajistit systém svobody – spojováno výhradně s absencí státních zásahů do ekonomiky. Předpoklad, že reálná ekonomika bude fungovat pouze v podmínkách širokého oligopolu, v němž se uplatní účinná soutěž.

Ordoliberalismus – umožňuje tržním subjektům svobodnou volbu, avšak v účelově vymezeném

prostoru a za existence institucí, které zajišťují organizovanost hospodářských procesů. Stát je garantem účinné PHS, působí proti snaze o monopolizaci, zasahuje proti dohodám omezujícím volnou soutěž, zároveň je garantem občanské i podnikatelské svobody.

Nová klasická škola – odmítavý postoj ke státním zásahům do soutěžního prostředí. Stát není schopen

získávat lepší informace než ostatní hospodářské subjekty a aktivní HoPo působí spíše negativně. Stát má tedy pouze vytvářet stabilní a neměnný rámec pro fungování tržního mechanismu (legislativa).


28

Chicagská škola – úzký vztah k tvorbě a analýze legislativního rámce ekonomiky – ekonomická teorie práva. Požadavek minimalizace státních zásahů a zjednodušení analýzy trhu na extrémní modely dokonalé konkurence nebo monopolu.

Škola optimální intenzity soutěže – E. Kantzenbach, předpokládá, že dokonalá konkurence není

automaticky funkční. Optimální intenzita soutěže se dosahuje v podmínkách širokého oligopolu s mírnou diferenciací produkce.

Cíle, nástroje a nositele PHS: Základním cílem je podpora konkurence. V tom je obsaženo jak vytváření vhodného legislativního rámce, tak samotné ovlivňování subjektů trhu. Problémem je vymezení pojmu společenský zájem. Vždy vyvstává nebezpečí, že např. přímá antimonopolní opatření budou nakonec působit negativně, že odsouzení monopolu či dominantní firmy může vést k neefektivnosti apod. Základním principem moderní PHS proto není účelové prosazování nebo změna struktury jednotlivých odvětví, ale ochrana zájmů všech subjektů trhu před těmi, kteří profitují na úkor ostatních. Směr působení (cíl) PHS – eliminace příčin - eliminace důsledků Konkrétně jsou cíle aplikované PHS zaměřeny na 5 hlavních oblastí: a) zneužívání dominantního postavení – tržní ekonomika vyžaduje udržet jistou úroveň

konkurence, pokud se tak neděje, může vláda zasáhnout svými regulačními opatřeními. Mikroekonomická teorie vymezuje tzv. ekonomické zlo monopolu:

� vysoké ceny ukrajují ze spotřebitelské renty, � alokace zdrojů neprobíhající v závislosti na trhu, ale na subjektivním rozhodnutí, � omezení technického a ekonomického pokroku, � deformace v rozdělování důchodů, � slučování hospodářské a politické moci.

Samo o sobě není ekonomické zlo monopolu důvodem ke státnímu zásahu. K tomu dojde v okamžiku, kdy monopol svého postavení zneužije k přímé újmě ostatních. Zbraně monopolu: � výlučné vazby – firma si určuje své odběratele nebo je zavazuje k výhradním dodávkám � dohody směřující k uzavření vstupu do odvětví � squeezing – situace, kdy monopolní firma ovládá jak trh finální produkce, tak i trh

meziproduktu, a znemožňuje tak efektivní konkurenci (zvyšuje ceny meziproduktu a snižuje ceny finálního výrobku)

� cenová diskriminace – nerovné podmínky pro obchodní partnery � získávání podílů na konkurujících společnostech – propojení jejich řízení.

Dominantní postavení na trhu může být vyjádřené obecně, nebo konkrétním podílem. Pro posouzení míry koncentrace jednotlivých odvětví a odtud postavení firem na daných relevantních trzích se používají dva ukazatele: 1. Stupeň koncentrace (CRX) – založen na výpočtu podílu produkce vzhledem k odvětví (resp.

relevantnímu trhu). CRX = ∑Si i = 1,…,x , kde Si = Pi/P = tržní podíl jednotlivé firmy, Pi… hodnota produkce i-té firmy, P… hodnota produkce celého odvětví.

2. Herfinfahl-Hirschmanův index (HHI) – rozdíl oproti CRX je v tom, že HHI je počítán pro celé odvětví, tzn. počítá se jako suma tržních podílů všech firem na relevantním trhu s tyto tržní podíly sečítá jako čtverce: HHI = ∑Si

2 i = 1,…,x


29

Relevantní trh, na němž se míra dominance firmy stanovuje, se vymezuje ze tří hledisek: • věcného (trh výrobkový ), • prostorového (trh geografický) a • časového. Přirozený monopol – tvoří specifický problém, protože jiná než monopolní struktura nepřipadá

v úvahu. Pro řešení jsou využívány dva přístupy: 1) SB model (Single Buyer) – existence jediného odběratele odděleného od výroby,

který zajišťuje současně přenos a velkoobchodní prodej statku. 2) TPA model (Third Party Acces) – existence samotné přenosové sítě oddělené od

výroby, umožňující rovný přístup k přenosové službě všem výrobcům bez rozdílu.

b) kartelové dohody – uzavírány ve snaze dosáhnout vyššího zisku a uniknout podmínkám konkurenčního prostředí. V důsledku uzavření kartelové dohody na oligopolním trhu vzniká smluvní neboli koluzivní oligopol – silná skupina vykazující znaky monopolu.

Podle předmětu kartelové dohody nejčastěji vydělujeme: cenový kartel – dohoda o jednotné cenové politice, skupina kartelizovaných podniků (syndikát) na

trhu vystupuje jako cenový vůdce. Nejčastěji vzniká na trhu homogenního produktu.

kvótový kartel – přiděluje členům určitý objem výroby (kvótu) tak, aby byla vyloučena vzájemná konkurence.

Důsledky kartelu:

Kartelové dohody mohou vznikat mezi přímými konkurenty (horizontální kartely ) nebo mezi subjekty, jejichž činnost na sebe navazuje (vertikální kartely ). K pozitivním kartelovým dohodám patří franšízové dohody, za nedovolené se považují ty, jež obsahují: • přímé i nepřímé určení cen nebo jiných závazných obchodních podmínek, • závazek omezení nebo kontroly výroby, odbytu, technického vývoje nebo investic, • rozdělení trhu nebo nákupních zdrojů, • závazek účastníků, že vůči jednotlivým odběratelům budou uplatňovány rozdílné obchodní

podmínky (hospodářská diskriminace), • závazek omezit přístup na trh firmám, které nejsou členy dohody.

c) fúze = dohody o sloučení podniků. Rozlišujeme: sloučení horizontální (hor. koncentrace) a

sloučení vertikální (ver. koncentrace). Růst podniku na trhy, které s původní výrobou nijak nesouvisejí, označujeme jako diverzifikaci . V případě, že se uskutečňuje koupí nebo přidružováním podniků již zavedených na trzích, mluvíme o konglomeraci. Pomocí metody, nazvané měření tzv. míry koncentrace se zjišťuje podíl několika největších firem na relevantním trhu. Jestliže tato míra dosáhne u fúzovaných podniků určitého stupně, je to považováno za nebezpečí omezení hospodářské soutěže.


30

d) cenová regulace a cenový dohled – zaměřeno na ty subjekty, které zaujímají na trhu postavení,

které mohou zneužít v neprospěch svých tržních partnerů. Úkolem regulace a dohledu je tedy odstraňovat zneužití cenové tvorby organizacemi. Jedná se o snahu eliminovat mimořádný monopolní zisk, tzn. stanovit regulovanou cenu Preg daného produktu tak, aby pokrývala průměrné náklady výroby monopolní (dominantní) firmy. Problémem je však vyčíslení její reálné hodnoty. Pro alespoň přibližný odhad fiktivních cen se používají 2 metody: 1) metoda cenového porovnávání – porovnává úroveň cen na obdobném trhu v zahraničí

nebo před a po vzniku monopolu na stejném trhu. 2) metoda ziskové a nákladové kontroly – porovnává přiměřenost nákladů k dosaženému

zisku. Ve standardní tržní ekonomice připadá cenová regulace v úvahu pouze v případě přirozeného (síťového) monopolu.

e) veřejné podpory = každý státní zásah (opatření vlády) směřující ke zvýhodnění určitých tržních subjektů v určité oblasti s cílem podpořit jejich činnost nebo rozvoj této činnosti v určité oblasti. Je založena na transferu kapitálových zdrojů, má podobu adresné pomoci vybranému hospodářskému objektu. Jedná se více či méně o skrytý státní dumping.

Důvodem, proč se o tyto podpory zajímá PHS je, že každá veřejná podpora znamená vnesení umělé nesymetrie do tržního prostředí, protěžování vybraných subjektů, realokaci zdrojů i informací a neočekávaný tlak na změnu chování. Může být realizována v různých formách: � subvence – vláda může vybraným subjektům poskytovat přímé dotace k ceně � zvýhodněné úvěry – na zabezpečení a rozvoj vybrané činnosti. Týká se tří faktorů:

o zvýhodnění úroku – převzetí části splátek nebo celého úroku, o poskytnutí nadstandardní doby splatnosti – zejména u úroků poskytovaných

státními finančními institucemi o poskytnutí záruky za splacení úvěru (pokud by jinak úvěr poskytnut nebyl, nebo

byl, ale za málo výhodných podmínek) � daňové úlevy � kapitálové investice na účet státu � redistribuce veřejných statků � státní nákupy � operace strukturální politiky

Nástroje PHS - veškeré legislativní normy, které se dotýkají vymezené problematiky, a všechny

výkony orgánů a institucí k tomu oprávněných, jež podle těchto norem jednají. Nositelé PHS – orgány, které tyto právní normy uplatňují ve své činnost a kontrolují nebo prosazují

jejich dodržování (a postihují jejich nedodržování. Jedná se o specializované státní instituce:

Antitrustový úřad Protimonopolní úřad Komise Ministerstva Většinou mají tyto pravomoci: • schvalovat dohody mezi soutěžícími podniky a spojování podniků (fúze) • rozhodovat o povolení výjimek ze zákonného zákazu • zakázat plnění dohod a fúzí a zneužití monopolního nebo dominantního postavení na trhu • ukládat povinnosti k nápravě • ukládat peněžní pokuty za porušení povinností • …


31

Strukturální politika Strukturální změna a strukturální politika Struktura ekonomiky – podíl jednotlivých odvětví na celkové tvorbě výstupu. Mezi základní kritéria dělení národního hospodářství patří:

� sektor – primární, sekundární, terciální � předmět činnosti – klasifikace OKEČ � velikost podniků – malé, střední, velké � regiony

Ekonomický růst je spojen s procesem změn ve struktuře národního hospodářství. Pro růst je charakteristická nerovnoměrnost, kdy rostou pouze některá odvětví, jiná stagnují a některá dokonce postupně zanikají (ztrácejí konkurenční výhodu). Tyto změny jsou spojeny s pohybem VF – klíčový prvek v dynamice těchto změn (jak rychle se VF dokážou přesunout z odvětví upadajících do odvětví rozvíjejících se). => strukturální změny v hospodářství vyvolávají neustálé změny ve skladbě produkce a zaměstnanosti. Pokud je strukturální pokles příliš silný, dochází ke strukturální krizi – železnice nebo těžký průmysl (dříve tahouni, nyní upadají). Podněty ke strukturálním změnám způsobují:

� vnitřní faktory – z vnitřního prostředí ekonomiky (např. ze strany poptávky nebo nabídky) � vnější faktory – ze zahraničí (pohyby směnného kurzu, změny surovin na svět. trzích apod.)

Stát a strukturální politika: Otázka, zda má stát do procesu strukturálních změn vůbec zasahovat. Liberalismus – je to věc tržního mechanismu, zasahování vlády je nepatřičné a škodlivé. Intervencionismus – na trzích převažují strnulosti a nedokonalosti a zásah vlády je žádoucí. U obou existují omezení – liberálové – tlak zájmových skupin z postiženého odvětví, intervencionisté – míra přerozdělovacích procesů v ekonomice => kompromis – strukturální politika se koncentruje na obory s výraznou vahou v ekonomice a se silným vlivem odborů. Typy strukturální politiky: Podpora poražených – útlumová odvětví, jež jsou postižena strukturální krizí a v nichž hrozí značné

uvolňování pracovních sil. Vláda se pomocí řady nástrojů snaží zmírnit důsledky strukturálního poklesu. Obhajobou této politiky je podpora adaptace postiženého odvětví – finanční pomoc jim má pomoct se adaptovat na nové podmínky. Tato politika je náročná na zdroje ze SR. V praxi nejčastější.

Vybírání vít ězů – zde se vláda obrací k odvětvím rozvíjejícím se ve snaze jejich rozvoj podpořit či akcelerovat - takové odvětví má zvýšit budoucí konkurenceschopnost a růst země. Nejčastěji se jedná o podporu výzkumné a inovační činnosti. Problémem je však výběr, který z oborů je perspektivní.

Nové strategie – selhání a

slaný a kol. – výpisky (kapitoly 2. - 4.,...

Documents