fra

Pier Paolo PasoliniZuřivý vzdor

Eseje

fra.cz

P. P. PasoliniOsamělý a nesmiřitelný kritik všeho a všech

fra

Pier Paolo PasoliniZuřivý vzdor

Eseje

fra

Pier Paolo Pasolini (1922–1975) byl v českém prostředí dopo-sud znám hlavně jako vynikající filmový režisér. Nicméně dílo tohoto velmi plodného autora zahrnuje i romány, poezii, scé-náře, krátkometrážní a povídkové filmy, divadelní hry, eseje, překlady a též příležitostné malby. S odstupem téměř šestatři-ceti let od Pasoliniho násilné smrti se kromě filmové tvorby považuje za nejlepší a nejvýznamnější autorova tvorba bás-nická a esejistická. Pasoliniho poetika čerpá ze zdánlivě ne-sourodé kombinace hlubokého ponoru do skutečnosti a po-kročilého abstraktního myšlení, hlavním Pasoliniho zájmem je člověk, jeho postavení ve společnosti, jeho hodnoty, vzhled a chování, místo, kde žije, síly, které ho formují, a moc, jež ho deformuje.

Výbor Zuřivý vzdor vychází ze dvou sbírek ze závěrečných let autorova života, Korzárských spisů (1975) a Luteránských lis-tů (1976). Pasolini se v nich projevuje jako osamělý a nesmiři-telný kritik všeho a všech, vede nerovný, zoufalý odboj proti současnosti a silám, jež proměnily svět kdysi rolnické, zaosta-lé Itálie v postmoderní konzumní společnost, vzhlížející se v hédonismu. Zvláštností těchto posledních esejí je, že čím se zdá autorův pohled schematičtější, tím lépe autor odha-luje a pojmenovává skrývanou skutečnost. Nejdůležitějším rysem autorových labutích písní ovšem je, že nejsou pouhým teo retizováním, recyklací již dříve známých témat či kaváren-skou diskusí, nýbrž myšlenkami a zjištěními, která autor (bo-lestně) zakouší na vlastní kůži.

Pier Paolo PasoliniZuřivý vzdor

Pier Paolo PasoliniZuřivý vzdorPřeložil Tomáš Matras

fra

EsejePier Paolo PasoliniZuřivý vzdorZ italského originálu Scritti corsari a Lettere luterane(Garzanti Libri 1975, Einaudi 1976) přeložil Tomáš MatrasDoslov Martin C. PutnaFotografie na obálce Dino Pedriali, 1975Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz,roku 2011 jako svou 106. publikaciVytiskla Tiskárna VS, PrahaVydání první

Czech edition © Fra, 2011Text © Garzanti Libri 1975, Einaudi 1976Translation © Tomáš Matras, 2011Afterword © Martin C. Putna, 2011Cover photo © Dino Pedriali, 1975ISBN 978-80-87429-14-3

DD003

Obsah

Korzárské spisy„Promluva“ vlasů 13

Lingvistická analýza jednoho sloganu 21První skutečná revoluce pravice 27

Akulturace a akulturace 33Chybějící křesťanská láska, chybějící kultura:

jazyk bez původu 37Studie o antropologické revoluci v Itálii 43Pravý fašismus, a tedy pravý antifašismus 49

Omezenost historie a nezměrnost rolnického světa 55

Historický proslov z Castelgandolfa 61Nové historické perspektivy:

Církev je pro moc nepotřebná 67Koitus, potrat, falešná tolerance moci,

konformismus progresistů 73„Sacer“ 81Srdce 87

Absence moci aneb Článek o světluškách 93

Luteránské listyNešťastná mládež 103

Odvolání „Trilogie života“ 111Proces 117

Jací jsou seriózní lidé? 127Dva skromné návrhy, jak odstranit

v Itálii kriminalitu 133Luteránský list Italu Calvinovi 139

Projev na kongresu Radikální strany 145

Pasolini esejista: zuřivost – a smutek (Martin C. Putna) 155

7

8

Dnešní Itálie je zničená stejně jako Itálie v roce 1945. Zničení je dokonce ještě vážnější, neboť nás neobklo-pují jen trosky domů a památek, jakkoli trýznivé, ale hlavně „trosky hodnot“ humanistických, a což je pod-

statnější, hodnot lidových.

Pier Paolo Pasolini

10

11

Korzárské spisy

„Promluva“ vlasů1

Corriere della Sera, 7. ledna 1973

Vlasatce jsem poprvé viděl v Praze. Do haly hotelu, kde jsem bydlel, vstoupili dva mladí cizinci s vlasy až na záda. Přešli halu a usedli za stolek v jejím vzdále-nějším rohu. Zůstali tam půl hodiny sedět pod pát-ravými zraky ostatních zákazníků, i já jsem si je pro-hlížel, a pak odešli. Když míjeli shluk lidí v hale, stejně jako když seděli v odlehlém rohu místnosti, nepromluvili ti dva ani slovo (je možné, přestože si to nepamatuji, že si mezi sebou něco šeptali, před-pokládám však, že to bylo něco velmi praktického, neexpresivního).

V té zvláštní situaci, zcela veřejné, společenské, sko-ro bych řekl oficiální, skutečně nepotřebovali mluvit. Jejich ticho bylo striktně funkční. Slova by tu byla nadbytečná. Ti dva totiž pro komunikaci s okolím, s těmi, kdo je pozorovali, v dané situaci se svými bratry, užívali jiného jazyka než toho, jenž je tvořen slovy.

To, co nahradilo tradiční, na slovech založený ja-zyk a co si celkem záhy našlo místo v rozsáhlé říši „znaků“, v oblasti sémiologie, byl jazyk jejich vlasů.

Šlo o jediný znak, o délku jejich na záda padajících vlasů, v němž se nashromáždily všechny možné zna-ky artikulovaného jazyka. Jaký byl smysl jejich tiché, výhradně fyzické výpovědi?

Tento: „Jsme dva Vlasatci. Patříme k novému lid-skému druhu, který právě v těchto dnech přišel na svět. Své centrum má v Americe, což je hlavní důvod, proč je v provincii jako tato (tedy v Praze) ignorován.

13

Jsme tedy pro vás Zjevení. Uskutečňujeme svoji apo-štolskou misi obdařeni věděním, jež nás naplňuje a zcela vyčerpává naši mysl. Nemáme, co bychom verbálně či racionálně dodali k tomu, co fyzicky a ontologicky říkají naše vlasy. Vědění, jež nás napl-ňuje, bude díky našemu apoštolství jednou patřit i vám. Prozatím je to novinka, velká novinka, která ve světě vytváří skandální očekávání, jež bude napl-něno. Buržoové dělají dobře, hledí-li na nás s odpo-rem a nesnášenlivostí, neboť délka našich vlasů je jednoznačným protestem proti nim. Ať nás však ne-mají za divochy a nevychovance: jsme si plně vědomi své odpovědnosti. Nestaráme se o vás, stojíme si na svém. Udělejte to také tak a čekejte na Skutky.“

Byl jsem adresátem onoho sdělení a na místě jsem byl schopen je dešifrovat. Ten jazyk beze slov, grama-tiky a syntaxe si mohl člověk okamžitě osvojit také proto, že sémiologicky řečeno nebyl ničím jiným než formou „jazyka fyzické přítomnosti“, k němuž jsou lidé vždy s to se uchýlit.

Pochopil jsem to a pocítil k těm dvěma okamžitou antipatii.

Následně jsem však musel svoji antipatii potlačit a vlasatce bránit proti útokům policie a fašistů. Je přirozené, že jsem byl, z principu, na straně Living Theatre, Beats atd. A tento princip byl principem přísně demokratickým.

Vlasatců silně přibývalo, tak jako prvních křesťa-nů, stále však setrvávali v tajuplném mlčení. Jejich dlouhé vlasy byly jediným opravdovým jazykem, ne-bylo důležité cokoli dodávat. Jejich řeč splývala s by-tím. Nevyslovitelnost byla ars retorica jejich protestu.

Co tedy v letech 1966–1967 vlasatci říkali svým near-tikulovaným jazykem, založeným na monolitickém znaku vlasů?

14

Říkali toto: „Je nám z konzumní společnosti zle. Náš protest je radikální. Naše odmítání je protilát-kou proti této společnosti. Zdálo se, že bude vše směřovat k lepšímu, že? Naše generace měla být ge-nerací začleněných. A teď se podívejte, jak se věci ve skutečnosti mají. My stavíme bláznovství proti osudu ,výkonných úředníků‘. Vytváříme nové církevní hod-noty právě v okamžiku, kdy se v ovzduší buržoazní entropie stává společnost zcela laickou a hédonis-tickou. A děláme to s revoluční halasností a nási-lím (násilím nenásilných!), neboť naše kritika vlast-ní společnosti je komplexní a nesmiřitelná.“

Myslím si, že kdyby byli odkázáni na systém tra-dičního jazyka, nebyli by schopni úlohu svých vlasů vyjádřit. Faktem je, že jejich vlasy vyjadřovaly právě tohle.

Co se mě týče, přestože jsem měl od začátku pode-zření, že systém „jejich znaků“ je produktem kultury protestu, jež se staví do opozice vůči kultuře moci, a že jejich nemarxistická revoluce je podivná, ještě nějakou dobu jsem byl na jejich straně a alespoň jsem je přidal k anarchistickému prvku své ideologie.

Ten jazyk vlasů, i když nevyslovitelný, vyjadřoval „věci“ levice. Možná nové levice, zrozené uvnitř bur-žoazního světa (v dialektice vytvořené možná uměle onou Myslí, jež mimo vědomí jednotlivých partiku-lárních historických mocí řídí osud buržoazie).

Přišel rok 1968, vlasatci byli vstřebáni studentským hnutím a mávali rudými vlajkami na barikádách. Je-jich jazyk vyjadřoval „věci“ levice čím dál více (Che Guevara byl vlasatec atd.).

Vlasatci se hojně rozšířili roku 1969, což byl rok exploze v Miláně, mafie, emisarů a řeckých plukov-níků, spolčení ministrů, temných pletich a provo-katérů. Početně sice ještě netvořili většinu, byli jí však díky ideologické tíze, již na sebe vzali. V té do-

15

bě už nezůstávali zticha a nenechávali veškerou ko-munikaci a expresivitu pouze na vlasovém systému znaků. Úloha fyzické přítomnosti vlasů byla naopak v jistém smyslu degradována na pouhou rozlišovací funkci. Vrátili se k užívání tradičního, slovního jazy-ka. A slovního neříkám náhodou, naopak to podtr-huji. V letech 1968–70 se mluvilo hodně, až moc, sko-ro bychom se bez toho obešli. Tehdy byly položeny základy mnohomluvnosti a verbalismus se stal novým ars retorica revoluce (levičáctví je verbální nemocí marxismu!).

Přestože vlasy, překřičené zuřivostí slov, už k ohro-meným adresátům samostatně nepromlouvaly, po-dařilo se mi během toho povyku ještě zbystřit de-šifrovací schopnosti a naslouchat tiché, evidentně nepřerušené promluvě těchto čím dál delších vlasů.

Co říkaly tentokrát? Přestože stály po boku vyjád-ření slovních, říkaly: „Ano, je pravda, že říkáme vě-ci levice, náš smysl je smyslem levice… ale… ale…“

Tady řeč vlasů skončila a doslovit jsem ji musel sám. Oním „ale“ chtěly evidentně říct dvě věci: 1) „Čím dál více se ukazuje pragmatický, iracionální vý-znam naší nevyslovitelnosti, je jím nadřazenost, již ti-še přisuzujeme své činnosti a která je subkulturního, a tedy v podstatě pravicového charakteru.“ 2) „Přija-li nás i fašističtí provokatéři, kteří se mísí s verbální-mi revolucionáři (verbalismus může však také pod-něcovat k činnosti, hlavně je-li mytizován). Vytváříme dokonalou masku, a to nejen fyzicky – naše neuspo-řádané proudění a povlávání má tendenci homoge-nizovat všechny obličeje, ale také kulturně – kultura pravice může být lehce zaměněna s kulturou levice.“

Došlo mi tedy, že jazyk vlasů již nevyjadřuje „věci“ levice, ale cosi dvojznačného, jakousi pravo-levici, která nahrávala provokatérům.

Říkal jsem si, že tak před deseti lety by byl mezi ná-

16

mi, příslušníky předešlé generace, provokatér téměř nemyslitelný (pokud by nebyl výborným hercem). Je-ho kultura by byla od té naší odlišitelná také fyzicky. Poznali bychom jej podle očí, nosu, podle vlasů! Oka-mžitě bychom ho identifikovali a dali mu lekci, jakou zaslouží. Dnes to však již není možné. Nikdo na svě-tě není s to podle fyzického vzhledu rozlišit revolu-cionáře od provokatéra. Pravice a levice se fyzicky promísily.

Došli jsme do roku 1972.Tehdy v září jsem byl v městečku Isfahan v samém

srdci Persie. Je to, jak se odporně říká, zaostalá ze-mě, avšak ve stadiu, jak se rovněž odporně říká, na-startované ekonomiky.

Na Isfahanu, jenž byl před desetiletím jedním z nej-hezčích měst světa, pokud ne vůbec nejhezčím, vy-rostl nový Isfahan, moderní a strašně ošklivý. V jeho ulicích jsou k večeru k vidění mladí lidé při práci či na procházce, takoví, jaké bylo možno před deseti le-ty vídat v Itálii, vznešení a zároveň pokorní, s krásný-mi šíjemi a pěknými obličeji pod hrdými a nevinný-mi kšticemi. Jednou večer, když jsem šel po hlavní ulici, jsem mezi všemi těmi překrásnými antickými mladíky plnými starodávné lidské hrdosti spatřil dvě zrůdné bytosti. Nebyli to přímo vlasatci, jejich vlasy však byly ostříhány po evropsku, vzadu dlouhé, ve-předu krátké, úpravami suché a zkroucené, uměle nalepené kolem obličeje a nad ušima pak tvořící dva ošklivé chomáče.

Co že to jejich vlasy říkaly? Říkaly: „Nepatříme ke skupině těch hlady umírajících, zaostalých chudáč-ků, kteří setrvávají v barbarské době. Jsme bankov-ní úředníci, studenti, děti zbohatlíků pracujících v ropných společnostech. Známe Evropu. Čteme. Jsme buržoové a naše vlasy jsou důkazem naší me-zinárodní modernosti privilegovaných.“

17

Tyto dlouhé vlasy vskutku vyjadřovaly „věci“ pra-vice.

Kruh se uzavřel. Kultura u moci absorbovala kul-turu opozice a přivlastnila si ji. S ďábelským klidem z ní udělala módu, o níž nelze vyloženě říci, že je fa-šistická v původním smyslu slova, jistě však to, že je skutečně „extrémně pravicová“.

Dostáváme se k hořkému závěru. Oněmi odpudi-vými maskami, jež si mladí, vedeni snad jakousi po-chybnou ikonografií, nasazují na obličej a jež je dělají ošklivými jak staré děvky, upravují tito svou fyziognomii v podstatě podle toho, co navždy od-soudili pouze slovně. Na povrch tak vyplouvají sta-ré obličeje kněží, soudců, důstojníků, podvodných anarchistů, šaškovských úředníků, Pletichářů, Donů Ferranteů, žoldáků, podvodníků, konformistů a vyvr-helů. Ono radikální, unáhlené odsouzení vlastních rodičů, kteří jsou vývojovým článkem a předcházející kulturou, se stalo nepřekonatelnou bariérou a způ-sobilo izolaci, neumožňující navázat s rodiči dialek-tický vztah. A přitom pouze skrze tento, byť drama-ticky vyhrocený dialektický vztah by nyní mohli sebe samé nahlížet ve skutečných historických souvislos-tech, jít dál a rodiče „překonat“. Izolace, v níž jsou uzavřeni jako v separátním světě, v ghettu vyhraze-ném mladým, je v jejich nevyhnutelné historické sku-tečnosti zmrazila a osudově tak předznamenala jejich úpadek. Ve skutečnosti se vrátili dál než na úroveň svých rodičů, oživili v sobě strachy a konformitu a ve svém fyzickém vzhledu pak konvence a ubohost, kte-ré se zdály být navždy překonány.

A tak dnes dlouhé vlasy svým neartikulovaným a posedlým jazykem neverbálních znaků s výtržnic-kou ikoničností jim vlastní hlásají „věci“ televize a re-klamních produktů, u nichž je dnes nemyslitelná exi-

18

stence mladého člověka bez dlouhých vlasů: dnes by právě to bylo z pohledu moci skandální.

Pociťuji velkou a upřímnou lítost (vlastně skutečné zoufalství), musím-li říct, že se již tisíce, stovky tisíc obličejů italské mládeže čím dál více podobají obli-čeji Merlina. Ona svoboda nosit vlasy tak, jak chtějí, již není definovatelná, už to není svoboda. Nastal okamžik, kdy je třeba mladým říct, že jejich způsob úpravy vlasů je hrozný, protože servilní a vulgární. Přišla chvíle, kdy by si to měli sami uvědomit a osvo-bodit se od viny, jíž je úzkostné přizpůsobování se degradujícímu diktátu mas.

19

Cov

er p

hoto

© D

ino

Pedr

iali,

197

5

Korzárské spisy a Luteránské listy jsou zuřivým křikem smutné zraněné duše. Jsou výrazem dilemat levico-vého intelektuála, který stále ještě používá termino-logii vzatou z marxistické teorie, i když si stále více uvědomuje, že tato terminologie je tváří v tvář spo-lečnosti druhé poloviny 20. století neadekvátní – ale odmítá si uvědomit, že na této terminologii byl vybu-dován nejděsivější režim dvacátého století, který při-nesl nesčetněkrát horší nesvobodu než tu, na kterou si on stěžuje. Tyto eseje jsou hodny čtení, a to nejen jako dokument duše a doby. Jsou hodny čtení, proto-že přes své zranění a přes své rozpory Pasolini patří k velkým kritikům moderní společnosti, její povrch-nosti, její zblblosti, její masovosti, jejího nevkusu. Jednotlivé dobové a lokální kauzy, od kterých se jeho kritika odráží, už jsou zapomenuty. Ale povrchnost, zblblost, masovost a nevkus trvají. Trvá tedy i potře-ba reagovat na něj. Možná občas i zuřivostí.

Martin C. Putna

fra.cz

Cov

er p

hoto

© D

ino

Pedr

iali,

197

5

Korzárské spisy a Luteránské listy jsou zuřivým křikem smutné zraněné duše. Jsou výrazem dilemat levico-vého intelektuála, který stále ještě používá termino-logii vzatou z marxistické teorie, i když si stále více uvědomuje, že tato terminologie je tváří v tvář spo-lečnosti druhé poloviny 20. století neadekvátní – ale odmítá si uvědomit, že na této terminologii byl vybu-dován nejděsivější režim dvacátého století, který při-nesl nesčetněkrát horší nesvobodu než tu, na kterou si on stěžuje. Tyto eseje jsou hodny čtení, a to nejen jako dokument duše a doby. Jsou hodny čtení, proto-že přes své zranění a přes své rozpory Pasolini patří k velkým kritikům moderní společnosti, její povrch-nosti, její zblblosti, její masovosti, jejího nevkusu. Jednotlivé dobové a lokální kauzy, od kterých se jeho kritika odráží, už jsou zapomenuty. Ale povrchnost, zblblost, masovost a nevkus trvají. Trvá tedy i potře-ba reagovat na něj. Možná občas i zuřivostí.

Martin C. Putna

fra.cz

novinky

Tahar Ben Jelloun, Poslední přítel Carlos Victoria, Stíny na plážiAndrzej Bart, Továrna na mucholapkyKrisztina Tóthová, Čárový kódSerhij Žadan, Big Mac Yasmina Reza, Adam HaberbergSylva Fischerová, Pasáž připravujeme

Jean-Claude Izzo, ChourmoRoland Barthes, Říše znaků Vilém Flusser, Za filosofii fotografie fra