Univerzita palackého v olomouci Filozofická fakulta

Seminární práce do předmětu Bankovnictví

Postavení a funkce centrální banky

Zpracovala: Jméno a příjmení: Petra Schenková

Přednášející: Ing. Zdeněk Puchinger

OBSAH

OBSAH 2 Úvod 3 Centrální banka – pojem 3 Historie a důvody vzniku centrálních bank 3 Funkce centrální banky 5 Emisní funkce 5 Měnová politika 6 Devizová činnost 8 Regulace a dohled bankovního systému 9 Banka bank 9 Banka státu (vlády) 10 Reprezentace státu v měnové oblasti 10 Závěr 10 Použitá literatura a elektronické informační zdroje: 12 2

Úvod

Pro mou seminární práci jsem si zvolila téma – Postavení a funkce centrální banky. Hned na úvod jsem definovala samotný pojem – centrální banka. Následně jsem se zabývala historií a hlavními důvody vzniku centrální banky. Poté jsem se dostala přímo k samotným činnostem centrální banky, které jsou rozděleny do dvou hlavních funkcí tzn. makroekonomické a mikroekonomické.

Centrální banka – pojem

„Pro normální fungování národního hospodářství kterékoliv země je nezbytné zajistit řádné fungování peněžní sféry, finanční soustavy a bankovní soustavy. Jednou z nejdůležitějších institucí, která o to usiluje, je centrální banka. Již sám název „centrální“ (neboli ústřední) banka naznačuje, že jde o banku, jejíž postavení mezi ostatními bankami v bankovní soustavě je v něčem specifické. Specifické znaky označované za centrální spočívají v tom, že tato banka – kromě obecné funkce finančního zprostředkovatele – provádí i některé jiné specifické činnosti, např. emisní činnost. Výkon těchto specifických činností může být vyhrazen pouze jediné bance, která se tím dostává do výjimečného postavení ve vztahu k ostatním bankám, které tyto činnosti nemohou vykonávat vůbec nebo je sice mohou vykonávat, ale jen v omezeném rozsahu. Tím, kdo danou banku může pověřit výkonem specifických činností je stát, a to obvykle formou zákona.“ [3] Centrální Banka má dnes v tržních ekonomikách své nezastupitelné místo především při regulaci množství peněz v oběhu a při regulaci bankovního systému dané ekonomiky. Mezi její tři hlavní definiční znaky patří emisní monopol na hotovostní peníze, provádění měnové politiky a v neposlední řadě reguluje bankovní systém. [2]

Historie a důvody vzniku centrálních bank

Vznik a rozvoj centrálního bankovnictví je podstatným mezníkem na cestě vývoje bankovnictví. S jeho vznikem začíná nová éra bankovního systému – vzniká dvoustupňový bankovní systém. Tento systém je charakteristický především pro většinu tržních ekonomik.

Je zde funkčně odděleno centrální a obchodní bankovnictví a centrální banka až na výjimky neprovádí činnosti, které spadají do oblasti působení obchodních a dalších bank. To znamená, že centrální banka například neúvěruje podnikový (podnikatelský) sektor a taky neřídí přímo činnost ostatních bank. Existence centrální banky přitom nemusí vždy znamenat rovněž existenci dvoustupňového bankovního systému. [2] Centrální banky jsou na rozdíl od obchodních a dalších bank relativně mladé instituce. První vznikly až v 17. století a převládající většina z nich začíná svou historii až ve století dvacátém. Jsou zde však i země, kde se vznik centrálních bank datuje až do doby po 2. světové válce (např. Island 1961, Brazílie 1965, Spojené Arabské emiráty 1980, Lucembursko 1998). V některých ekonomikách centrální banky neexistují dodnes. Na území samostatné Československé republiky vznikla centrální banka v roce 1926. Proč a z jakých důvodů vlastně centrální banky vznikly? V minulosti panovníci za moc a území museli ve valné většině případů bojovat – válčit. A právě války sebou přinášely řadu ničivých dopadů a to zejména na ekonomiku. Panovníci totiž měli přirozené rozhazovačné sklony a nedostatečné zdroje peněz v podobě drahých kovů, což vedlo k zakládání specifických bankovních institucí, tedy centrálních bank. Hlavními úkoly těch nejstarších centrálních bank bylo za prvé úvěrování státních financí a za druhé vedení účtu pro vládu, respektive panovníka, v širším pojetí efektivní systém platebního styku. Finanční zájmy vlády, respektive panovníka mít vlastní banku, která kdykoliv doplní chybějící zdroje ve státní podkladně však sebou později nesly vážné měnové problémy. A to v podobě rychlého zvyšování množství peněz v oběhu, což podle konkrétních a historicky doložených případů vedlo logicky k úplnému rozvratu státních financí. Tento způsob vypůjčování z vlastní banky, na úkor dalších ekonomických subjektů nemohl dlouho obstát, a proto byly ve většině případů dříve či později omezeny možnosti vlády (panovníka) na půjčky od centrální banky. V dnešní době jsou však ve vyspělých tržních ekonomikách centrální banky nezávislými institucemi, které nejsou podřízeny rozhodnutím vlád. Pouze v některých méně vyspělých ekonomikách ještě můžeme dnes čas od času tuto možnost neomezeného čerpání na krytí schodků ve statním rozpočtu zpozorovat. Výše jsem zmínila dva hlavní důvody vzniku centrálních bank, ale původní důvody se s ekonomickým, společenským a politickým vývojem postupem času měnily směrem k ekonomicky racionálnějším. V podstatě třetím důvodem se stala centralizace emise peněz v podobě bankovek, popřípadě i mincí, vyplývající ze snahy unifikovat do té doby roztříštěný emisní systém. Tím vzniká prioritní definiční znak centrální banky.[2]

Funkce centrální banky

Ve vyspělých zemí mají centrální banky v zásadě stejnou náplň činnosti. Můžeme ji shrnout do dvou široce pojatých základních funkcí – makroekonomické a mikroekonomické (viz. obrázek). Funkce jsou vzájemně provázané a jsou také klíčovými důvody existence centrálních bank v současnosti. „Hlavním cílem centrální banky při naplňování makroekonomické funkce je stabilní měnový vývoj, u mikroekonomické funkce pak bezpečnost, efektivnost, spolehlivost a důvěryhodnost bankovního systému v zemi. V obou těchto oblastech je postavení centrální banky ve vyspělé tržní ekonomice nezastupitelné.“ [2]

Centrální banka Mikroekonomická funkce

Emise hotovostních bankovek (a mincí) Měnová politika Devizová činnost

Reprezentace státu v měnové oblasti Banka státu (vlády)

Banka bank Regulace a dohled bankovního systému

Makroekonomická funkce

Emisní funkce

„Tato činnost je základní definiční charakteristikou centrální banky. Je spojena s emisním monopolem a vztahuje se na bankovky a v řadě zemí i na mince.“[2] Vyrobené peníze jsou transportovány do trezoru centrální banky a odtud vydávány do bankovních pokladen. Jako první v historii získala emisní monopol rakouská centrální banka v roce 1817. Za ní pak následovaly: anglická Bank of England (1844), francouzská Banque de France (1848), japonská Nippon Ginko (1885), švédská Sveriges Riksbank (1904), americký Federal Reserve Systém (1913), italská Banca d´Italia (1926), atd.V naší zemi to byla Národní banka československá v roce 1926 . [1] S rozvojem bezhotovostních peněz se možnosti centrální banky v této oblasti omezují. Souvisí to s tím, že sice v podmínkách ekonomického rozvoje množství hotovostních peněz, které emituje centrální banka, absolutně roste, avšak relativně klesá. „Ve vyspělých ekonomikách totiž dochází k poklesu podílu hotovostních peněz na celkovém peněžním obratu. Proto v emisích centrálních bank převládají emise bezhotovostních peněz. Zde však nutno připomenout, že emisní monopol ( jakožto základní definiční znak centrální banky) se týká pouze hotovostních peněz (tj. bankovek a obvykle také emise mincí), avšak nikoliv emise bezhotovostních peněz. Bezhotovostní peníze totiž mohou emitovat také banky.“ [3]

Měnová politika

Představuje regulaci množství peněz v ekonomice za určitými cíli, mezi něž patří především podpora stability cenové hladiny (makroekonomická funkce). Nejedná se však o jediný cíl, dalšími by byly: podpora ekonomického růstu, podpora zaměstnanosti, stabilita měnového kursu, stabilizace úrokových sazeb, stabilita finančních trhů atd. „Tyto cíle se však mohou v krátkodobém horizontu dostávat do vzájemných rozporů v tom smyslu, že jejich dosažení může vyžadovat protikladná řešení. V těchto případech musí dojít k preferenci splnění jednoho či více cílů na úkor jiných cílů.„ [4] Centrální banka, která provádí měnovou politiku, má na výběr mezi: Restriktivní měnovou politikou, při které se zpomaluje tempo růstu množství peněz v oběhu. Nebo neutrální měnovou politikou v podobě stabilizace „rozumného“ tempa růstu množství peněz v oběhu. A nebo expanzivní měnovou politikou kdy se zvyšuje tempo růstu množství peněz v oběhu. Centrální banka v měnové politice používá řadu nástrojů, které lze metodologicky rozdělit do několika různých hledisek. Ale ani zařazení do příslušné skupiny nemusí být vždy jednoznačné, protože v některých případech může dojít i k prolínání jejich charakteristik. Nejčastěji se, ale člení na nástroje přímé a nepřímé.[2] Do přímých nástrojů měnové politiky většinou řadíme : „Pravidla likvidity - jsou určována buď stanovením závazné struktury aktiv a pasiv obchodních bank nebo formou některých vzájemných vazeb mezi nimi. Slouží k zajištění likvidity obchodních bank. Úvěrové kontingenty - spočívají v direktivním stanovování limitů úvěrů. Rozlišuje se relativní a absolutní úvěrový kontingent. Úrokové limity (úrokové stropy) - centrální banka může komerčním bankám stanovit maximální úrokové sazby, které mohou požadovat z jimi poskytovaných úvěrů, nebo naopak minimální úrokové sazby z přijímaných depozit. Povinné vklady - většinou se týkají centrálních institucí nebo orgánů místní samosprávy.“[6] Přímé nástroje omezují podnikatelskou samostatnost obchodních a dalších bank, protože přímo dopadají do jejich rozhodovacího mechanismu, a právě proto jsou svým způsobem v tržní ekonomice

cizí. A kromě toho jsou pro různé skupiny bank konstruovány selektivně. Ačkoliv jsou -až na výjimky- nepřímé nástroje účinnější, tak kvůli předešlým zmíněným důvodům se jim banky brání a pokud možno i vyhýbají. Naopak pro nepřímé nástroje je charakteristické, že působí plošně na celý bankovní systém. To znamená, že jsou zde v podstatě stejné podmínky pro všechny bankovní instituce, ale především to, že banky na ně mohou, ale i nemusí – „povinně“- reagovat. Tak tedy přímo neomezují samostatnost rozhodování obchodních a dalších bank, ale pouze vymezují základní rámec pro jejich podnikání. Z hlediska tohoto působení jsou pro měnovou politiku potenciálně méně účinné, ale banky jsou „ochotny“ jejich existenci akceptovat. Tyto nástroje bývají označovány i jako –tržní nástroje-, což naznačuje, že jsou mnohem běžněji užívány než v případě nástrojů přímých, resp. netržních.[2] Mezi nepřímé nástroje měnové politiky obvykle patří: „Diskontní nástroje - představují úrokové sazby a další podmínky úvěrů, které centrální banka poskytuje obchodním bankám v domácí měně – to významně ovlivňuje úvěrovou kapacitu obchodních bank. Operace na volném trhu - znamenají nákup nebo prodej cenných papírů centrální bankou od komerčních bank. Tím jsou zvyšovány nebo snižovány jejich likvidní rezervy a zároveň i jejich úvěrová kapacita. Povinné minimální rezervy - jsou stanoveny procentem z celkové sumy primárních vkladů obchodních bank. Každá změna rezerv tedy ovlivňuje úvěrovou kapacitu obchodních bank, protože se změní objem prostředků, se kterými může daná komerční banka disponovat. Konverze a swapy cizích měn - Nákupem a prodejem cizích měn centrální bankou od komerčních bank je také ovlivňována úvěrová kapacita obchodních bank – jedná se buď o konverze či swapy cizích měn. Intervence ve prospěch (v neprospěch) devizového kurzu - tímto nástrojem centrální banka nejčastěji ovlivňuje vývoj obchodní bilance státu a míru inflace.“ [6] Měnovou politiku ve vyspělých ekonomikách provádějí centrální banky. Jinou otázkou je, zda o této politice - nástrojích, postupech a cílech – také rozhodují. „Stěžejní roli zde hraje stupeň samostatnosti, který není u všech centrálních bank stejný.“[2] V některých zemích zásadní rozhodnutí v měnové politice provádějí vlády či ministerstva – nejčastěji ministerstva financí – například v Japonsku. V jiných zemích jsou daná rozhodnutí svěřena výhradně centrální bance, jako například v Německu či Švýcarsku. Také naše centrální banka je v oblasti měnové politiky zcela samostatným subjektem. V současnosti již, ale ve většině případů platí, že kdo měnovou politiku provádí, tak o ní i rozhoduje. [2]

Devizová činnost

Zde patří zejména shromažďování devizových rezerv státu a operace s nimi na devizovém trhu a devizovou regulaci, tj. stanovování a prověřování základních rámcových pravidel dispozice se zahraničními měnami jak pro bankovní, stejně tak jak pro nebankovní subjekty. Dále jsou sem zařazeny operace s devizovými prostředky ve vztahu k dalším subjektům. Tyto operace s devizovými rezervami (včetně zlata) mají tři základní motivy:

- zabezpečování devizové likvidity země, - udržování hodnoty devizových rezerv, - ovlivňování úrovně a pohybů měnového kursu domácí měny.

Zabezpečování devizové likvidity znamená zajistit potřebnou výši a měnovou strukturu devizových rezerv. „Vzhledem k pohybům měnových kursů měn je nutné provádět operace proti poklesu hodnoty devizových rezerv (hedging), ke kterému by mohlo dojít držbou znehodnocujících se měn.“[1] Pomineme-li v současnosti již spíše teoretickou možnost volně pohyblivého měnového kursu, ovlivňují centrální banky výši měnového kursu pomocí tzv. kursových intervencí. Centrální banky jsou hlavním regulátorem ve sféře devizového hospodářství, a proto mají zpravidla velkou moc: vydávají závazné předpisy, jimiž se musí řídit veškeré subjekty na území daného státu, tj.

právnické i fyzické osoby. Do obsahu těchto předpisů patří např. podmínky pro nabývání zahraničních deviz a valut, způsob nakládání s těmito prostředky, podmínky pro směnu zahraničních měn za tuzemskou měnu (pravidla směnitelnosti měny) a rovněž pravidla zahraničního, resp. mezinárodního platebního styku. Ve většině zemí je regulace i dohled nad touto sférou svěřen do rukou centrální banky. [1], [2], [3]

Regulace a dohled bankovního systému

Regulace spočívá ve stanovování pravidel pro činnost bank, které tvoří bankovní soustavu. Hlavními cíli regulace a dohledu je podporovat efektivnost, spolehlivost a bezpečnost fungování bankovní soustavy v dané zemi. Nástrojem je vydávání právních předpisů platných pro subjekty bankovní soustavy, k čemuž je centrální banka oprávněna na základě zákona vymezující náplň této činnosti. Centrální banka v demokratických státech podléhá kontrole parlamentu, protože smí vydávat pouze právní normy nižší právní síly než zákon, např. vyhlášky, směrnice, různé prováděcí předpisy, pokyny, metodické postupy apod. Vztah centrální banky k vládě bývá přesněji vymezen v zákonech o centrální bance. [3] „Systémy bankovní regulace a dohledu se v tržních ekonomikách skládají ze čtyř základních součástí: regulace vstupu do bankovní sféry, stanovení a prověřování základních pravidel činnosti bank, povinného pojištění vkladů v bankách, působení centrální banky v úloze věřitele poslední instance.“ [5]

Banka bank

„Centrální banka vystupuje vůči ostatním bankám v zemi jako jejich bankéř: přijímá od bank vklady, poskytuje bankám úvěry, vede bankám účty a provádí zúčtování mezi nimi.“[2] Vklady bank jsou v zásadě trojího druhu. Jedná se o povinné úložky v podobě tzv. povinných minimálních rezerv, potom o prostředky ukládané za účelem umožnit platební a zúčtovací operace prováděné centrální bankou a nakonec o další „dobrovolné“ vklady, resp. rezervy. Mimo tyto vklady mají banky navíc ještě hotovostní rezervy ve svých pokladnách.[1] „Poskytované úvěry mohou mít dvě základní podoby z hlediska poptávky. Buď je úroková sazba z nich v podobě diskontní sazby natolik nízká, že pro banky představují velmi levný zdroj, nebo banky mají problémy se zajištěním likvidity a úvěr od centrální banky pro ně představuje v podstatě poslední možnost získat chybějící zdroje. V prvním případě nízký úrok v zásadě signalizuje ochotu centrální banky levně bankám půjčit a tím podpořit růst množství peněz v ekonomice. V druhém případě vystupuje centrální banka jako věřitel poslední instance (lender-of-last-resort).“ [1] Zúčtování (clearing) operací v bankovním systému mohou provádět i jiné banky, například velké obchodní banky. U nás zabezpečuje zúčtování mezi bankami centrální banka, a to ze zákona jako jediné clearingové centrum. [2]

Banka státu (vlády)

Centrální banka spravuje účty a provádí některé operace pro vládu, centrální orgány, orgány místní moci a správy a některé podniky veřejného sektoru. V zemích, kde banka není jako vrcholný subjekt měnové politiky zcela samostatná, můžeme do této funkce zahrnout i určitou povinnost centrální banky realizovat záměry vlády v měnové oblasti. Mezi hlavní operace patří správa státního dluhu – činnosti spojené s poskytováním a splácením úvěrů státu, platbou úroků, emisi pokladničních poukázek a dluhopisů apod. Další funkcí je poskytnutí úvěru státu - ve vyspělých tržních ekonomikách podmíněno úpisem státních cenných papírů a jejich umístěním na peněžním a kapitálovém trhu. Přímé úvěrování státu centrální bankou bez účasti cenných papírů je dnes v těchto ekonomikách ze zákona již buď zakázáno nebo výrazně omezeno. Důvodem je hlavně tlak na omezování rozpočtových deficitů. A nakonec pokladní plnění státního rozpočtu – vedení účtů, inkasa a úhrady a další operace, které souvisejí s běžným hospodařením státního rozpočtu v daném roce. Tuto činnost v některých zemích neprovádějí, v naší ekonomice ji Česká národní banka zajišťuje.[2] „V souvislosti se správou státního dluhu a operacemi souvisejícími s běžným hospodařením státního rozpočtu se o centrálních bankách mluví jako o fiskálních agentech vlád.“ [1]

Reprezentace státu v měnové oblasti

Centrální banka reprezentuje stát (vládu) v otázkách týkajících se měnové politiky jak doma, tak i v zahraničí. Uvnitř ekonomiky její činnost spočívá vtom, že pravidelně informuje veřejnost o měnovém vývoji, jeho hlavních problémech a způsobech řešení. Kromě toho je centrální banka i mluvčím státu v měnových otázkách vůči zahraničí a reprezentuje zemi na zasedáních Banky pro mezinárodní platby, Mezinárodního měnového fondu, skupiny Světové banky a dalších mezinárodních institucí. [2]

Závěr

Na samotný závěr bych ráda zmínila zásady, které by v současnosti měla respektovat každá centrální banka. To znamená, že by neměla konkurovat jiným bankám v obchodní činnosti a investičních aktivitách, neměla by úročit vklady přijímané od obchodních a dalších bank. Naopak by měla být nezávislou institucí, ale také by měla provádět operace pro vládu, měla by být bankou pro ostatní domácí banky, měla by jim pomáhat rozvíjet činnost ( v podobě vhodně stanoveného regulačního rámce), měla by působit jako zúčtovací centrum pro domácí banky, měla by sbírat potřebné informace o domácích bankách a monitorovat vývoj v bankovním systému jako celku, měla by mít oprávnění rozhodovat o úvěrové pomoci bankám, měla by sledovat cíl zdravé měny. Tyto zásady jako první formuloval Montagu Collet Norman, Baron of St. Clere, guvernér Bank of England v letech 1920 -1944.[2] Vzhledem k tomu, že se jedná o často také nazývanou tzv. národní banku státu, která tvoří základ všech bank. Tak právě proto by měla přímo vzorově dbát na to, aby všecky tyto zásady řádně dodržovala.

Použitá literatura a elektronické informační zdroje:

Knihy: [1] Zbyněk Revenda, Martin Mandel, Jan Kodera, Petr Musílek, Petr Dvořák, Jaroslav Brada: Peněžní ekonomie a bankovnictví – 3. vydání. Praha: Management press, 2000. ISBN 80-7261-031-7. [2] Zbyněk Revenda: Centrální bankovnictví – 2. rozšířené vydání. Praha : Management Press, 2001. ISBN 80-7261-051-1 . [3] Vladislav Pavlát: Centrální bankovnictví - 1. vydání. Praha : Vysoká škola finanční a správní, 2004. ISBN 80-86754-29-4 Elektronické zdroje : [4] http://www.ceed.cz/bankovnictvi/782menova_politika_centralni_banky.htm [5] http://www.ceed.cz/bankovnictvi/787regulace_a_dohled_bankovniho_systemu.htm [6] http://www.finance.cz/ekonomika/informace/mena-a-penize/monetarni-politika/