Nebo

ť

B

ůh ta

k milov

al svě

t,

že da

l svého

jednor

ozenéh

o

Syna

, aby ž

ádný, k

do v n

ěj

věří, n

ezahy

nul, al

e měl

věčný

život.

A hl

e,

já jse

m s vám

i po

všechn

y dny

až do

skonán

í světa

.

Oznámil ti, člověče, co je dobré a co od tebe žádá Hospodin: Abys jednal spraved livě,

miloval milosrdenství a kráčel se svým Bohem v pokoře.

Únor 2017

2

ÚvodníkBůh má veselé lidi rádNa začátku ledna jsme v KKC otvírali výstavu Pavla Bosmana, křesťanského kreslíře

a karikaturisty. Pobavily mě některé jeho obrázky, které se vyjadřují k biblickým téma-tům a křesťanství. Některé zvýrazní myšlenku, které jsem si doposud v příběhu nevšiml (viz obrázek), další poukazují na naši člověčinu v každodenním boji. Pavel vydal při vernisáži krásné svědectví o svém vztahu k Bohu. Poté co uvěřil, pověsil jako horlivý křesťan kreslení na hřebík, protože to považoval za ztrátu času a odvádění pozornosti od hlubokých pravd Písma. Zdálo se mu to jako něco nesvatého. Později však prožil prozření a uvědomil si, že dostal od Boha dar, který by měl rozvíjet a mohl by ho použít k netra-dičnímu představování Boha. Boha, který stvořil humor a má rád veselé lidi.

Řekl nám, že dnes maluje každý obrázek na modlitbě. Napadlo by vás někdy, že malo-vání či kreslení by mohlo člověka povzbudit k intenzivnějšímu modlitebnímu životu? Mě to tedy do této chvíle nenapadlo. Je však pravdou, že každý z nás je Bohem oslovitelný jiným způsobem. Někdo přes studium Písma, jiný skrze chvály a zpěv písní, další přes rozjímání v tichu přírody nebo skrze pomoc potřebným. Dokonce i skrze umění v hudbě, literatuře či výtvarné tvorbě. Najděme si parketu, kde budeme Bohu blíže, skrze obda-rování, které do nás vložil. Třeba vám k tomu může pomoci kniha Garyho Thomase: Posvátné stezky (O duchovních temperamentech ‑jejich slabé a silné stránky). Poznání PRAVDY není jen o tom najít nejpregnantnější definici toho, jaký je Bůh a co po nás žádá. V tom jsme docela dobří. Poznání PRAVDY je také o zapojení celé lidské bytosti do prožívání evangelia (Mt 22,37). Nejen definovat CO, ale i JAK.

Přeji Vám, aby se vám otevírali nové příležitosti v objevování Boha, jeho velikosti, nadhledu a krásy, kterou v sobě skrývá. To je také velké umění, kterému se můžeme učit.

M. Žůrek

3

Oslavenci zlaté svatby zblízkaV lednu letošního roku dovršili 50 let

manželského života manželé Alenka a František Vyčánkovi. Podrobněji se o této oslavě dočtete na jiném místě tohoto vydání časopisu. Ale musím říci, že zas tak moc o nich nevíme. Ano, jsou mezi námi mnoho let, a tak trochu je bereme jako živý inventář. Ale co vlastně o tom, odkud, z jakých rodin pocházejí, a o dalších rodinných věcech víme?

A proto jsem sedl, sepsal pár otázek a oslovil je s prosbou o odpovědi. Podařilo se, sice jsem měl trošku jinou představu o množství odpovědí, ale vlastně se jen potvrdilo – Alenka je více komunikativní, František je spíše mužem činu a moc řečí nenadělá. Proto i ty odpovědi jsou v takové míře, jaké jsou. Věřím, že vám následující řádky přiblíží manžele Vyčánkovy, a třeba se dozvíte i to, co jste nevěděli, nebo jste již zapomněli.

- Odkud a z jaké rodiny pocházíte?František:Narodil jsem se jako válečné dítě do

dělnické rodiny na Žlutavách a po válce se moji rodiče přestěhovali do rodinného domku na Baťově. Zde jsem prožil klidné a hezké dětství ve velmi pohodové rodině. Tehdy to ale nebyla taková výjimka, že moje maminka mě a moji sestru měla jako zaměstnání na plný úvazek.

Alenka:Pocházím z rolnické rodiny a to z Nové

Dědiny. Protože maminka byla nemocná, měla mě ve své péči až do mých sedmi let její maminka – moje babička v Kržlích u Nové Dědiny. Tam jsem prožívala

nejkrásnější chvíle svého útlého dětství. Když jsem začala chodit do školy, musela jsem ke svým rodičům. Dlouho jsem si zvykala, až tak ve 13 letech jsem zdomác-něla a začala jsem si užívat svého mládí.

- Jak na své dětství a dospívání vzpomínáte?

F: Mám ty nejlepší vzpomínky na tyto roky. Po základce v Otrokovicích jsem se vyučil strojním zámečníkem v leteckém Moravanu. Zde jsem skončil také večerní průmyslovku s maturitou. Pak již přišla vojna – u pohraniční stráže a i když byla jen 11 měsíců, stačila!

4

A: Byla jsem velmi kolektivní, proto jsem s děvčaty pořádala různé soutěže, scénky, zpívala písničky atd…

- Vzpomínáte ze svého dospívá-ní, co jste chtěli dělat za povolání, zaměstnání?

A: Ve svém životě jsem chtěla být šva-dlenkou nebo učit děti ve školce (to se povedlo až v církvi, kdy dlouhá léta učila děti v sobotní školce – pozn. redakce).

- Jakého vzdělání jste tedy dosáhli a co jste ve svém životě dělali za povolání – zaměstnání?

F: Po vojně jsem se vrátil zpět do Moravanu a pak kvůli bytu do Svitu Otrokovice. Dělal jsem zde v textilním provozu údržbu strojů. Od roku 1989 jsem začal podnikat, zprvu při zaměstnání

a od roku 1992 pak již naplno jako OSVČ. Dělám to tedy již 25 let a dopo-sud. S čistým svědomím můžu říct, že jsem byl spokojený jak v zaměstnání, tak v podnikání.

A: Sny byly jedna věc a realita věc druhá. Musela jsem pracovat v JZD, ale přes zimu jsem pracovala ve Výzkumném ústavu v Kroměříži. Pak jsem pracovala jako servírka na Centrálu v Kroměříži, ve Zlíně a nako-nec v Průmyslových stavbách rozdáva-la obědy a nakupovala svačiny.

- Vzpomínáte na to, jak jste se seznámili, a jaký byl první dojem z protějšku?

F: S manželkou jsem se poprvé viděl na vzdálenost asi 20 metrů a hned jsem byl přesvědčený, že to je „ona“. Za ně-kolik dní jsem ji hledal na Nové Dědině a hned ten den jsme se seznámili. Z mé strany „láska na první pohled“ a na

celý život.

A: To by bylo dlouhé povídání. Prostě bylo to u nás na Nové Dědině – v kině. A to tak, že po kině jsme s děvčaty šly domů a přidali se k nám dva kluci. No slovo ke slovu a za týden přijel už ten je-den sám. Nebudu to rozvádět, nějak jsme se do sebe zakoukali. Líbil se mi, protože nekouřil a byl nesmělý.

- Jak dlouho jste měli „známost“ než jste si 21. ledna 1967 řekli své ano? A jak se to událo, že jste se rozhodli pro stav manželský?

A: Známost trvala od května do ledna a byla svatba. A to proto, abych nemusela zase na jaře na pole.

Dál již odpovídá jen Alenka – to bude

5

asi tím, že je víc „ukecaná“. Ale přesto jí děkuji, že to dál nevzdala.

- Kde a jak jste ve stavu manželském začínali – bydleli?

Po svatbě jsme bydleli u Vyčánkových rodičů na Baťově. Muselo se hodně změnit, protože já jsem byla „vesnický balík“ a on měšťák. Byl to těžký začátek, ale že jsme byli moc zamilo-vaní, tak to pomalu šlo.

- 50 let od svatby. To je dnes skoro zázrak a pro dnešní generaci jako nedostižný čas společného života dvou lidí. Máte recept ze svého života, jak to tak dlouho „vydržet“, jak si udržet vztah a třeba

i lásku po tak dlouhou dobu?Recept na společné soužití? Hodně

tolerance, všímat si co tomu druhému dělá dobře, umět odpouštět. Vážit si jeden druhého. Žena by neměla být hysterická, ze všeho dělat vědu. Když přijde bouřka, po několika blescích se uklidnit a ne pořád láteřit. Jedině tak se dá udržet láska i vztah.

- Na které okamžiky vzpomínáte ze svého manželství nejraději, na jaké veselé chvilky vzpomínáte?

Krásné okamžiky byly na dovole-né, protože jsme byli rádi, že máme volno. Jinak jsme pomáhali rodičům na vesnici. Až po 3 letech se nám na-rodil syn Romča a to byl náš poklad. A hned za rok byla Soňka. Moc na to vzpomínáme.

- Je něco, co byste ve svém manžel-ství pohledem dneška udělali třeba i jinak?

Ptáš se, co bych udělala jinak? Po zkuše-nosti se svou dcerou bych byla důsledněj-ší. Myslela jsem si, má věřícího kluka, tak jsem si v mnohém byla jistá. Jsem z toho

6

Vzdělávací seminář 2017 – 2018Na podzim loňského roku jste v ozná-

meních mohli slyšet pozvánku na vzdě-lávací seminář pro laické činovníky v na-šich sborech. A abych začal takříkajíc od „Adama“, tak musím zmínit to, že v mi-nulosti se už takovéto semináře konaly. První již někdy v polovině sedmdesátých let 20. století v Třinci. Další pak proběhly i v našem okolí (Holešov, Přerov) a i od nás ze Zlína – tedy tehdy Gottwaldova ‑ se mnozí zúčastnili. Někteří jsou dodnes mezi námi.

Popravdě, v současnosti jsem v našem sboru moc zájmu neočekával. Ale dost jsem se zmýlil. No uznejte, když se z na-šeho a napajedelského sboru přihlásí cel-kem 9 členů, tak to je již pořádná skupina studentů.

Asi jste zvědavi a možná ani netušíte, kdo že se rozhodl vzdělávat se pro službu ve svých sborech? Jsou to ze zlínského sboru Petr Medřický, David Bijok, Ladislav Skřivánek, Petr Matula. Dále komplet rodina Luptákových – Miro, Věrka, Martin. A pak další dvě ženy: téměř „Zlíňačka“ Silva Reitererová a z Napajedel Simča Wagnerová.

Studium je naplánováno na 10 víken-

dových setkání. Jedná se vždy o první

víkend v měsících leden, březen, květen, září a listopad v období let 2017‑ 2018. Místem semináře se stal Resort Beskydy na Visalajích. Ano, pozorní čtenáři zare-gistrovali, že se jedná o totéž místo, kde se konala listopadová konference mužů.

Vzdělávací seminář je zřízen a plně podporován Moravskoslezským sdruže-ním CASD. A protože každé vzdělávání musí mít řád a vedení, tak „ředitelováním “ vzdělávacího semináře byl pověřen (a tím povolán zpět do služby církve) br. Jan Dymáček. To zpět neznamená, že by i v důchodovém stavu nesloužil v církvi, ale ke službě v diakonii si přibral i tento dvouletý „závazek“.

A teď se již dostávám k samotnému prvnímu víkendu. Počátek roku 2017 zastihl naši Česko ‑Moravsko ‑Slezskou kotlinu v sevření sněhu a tuhých mrazů. Takže logicky i sobota 7. ledna nebyla výjimkou. V sobotu ještě za tmy vyrazil první vůz s pěti pasažéry směr Beskydy, a tím i vstříc dobrodružství ve sněhu a mrazu. Jen pět nás bylo proto, že Simču Wagnerovou skolila akutní choroba. A další vůz Luptákových jel samostatně.

Cesta byla dobrodružná a s každým kilometrem blíže cíli se měnila jak teplota

smutná. Není dobré děti nechat na volné noze! Dnes mě to mrzí.

- Jak trávíte volný čas – i když víme, že ho mnoho nemáte, protože jste nesmírně pilní a pracovití i v důchodo-vém věku?

Volný čas? Nemáme, proto jsem velice ráda, že existuje sobota.

- Co si přejete do budoucna – v man-želství, a v životě obecně?

Važme si rodiny, važme si společenství, do kterého chodíme. Láska bratrská ať váže nás.

Díky za rozhovor – P. Matula

7

(klesala stále více pod bod mrazu), tak i množ-ství sněhu okolo nás (to stoupalo). Naštěstí na silnici se sníh vyskyto-val jen v závěru cesty – pod horami ‑ a to ještě řádně posypán štěrkem. Šťastně a bez úrazu jsme dorazili mezi kopce sněhu a spěchali z 18stupňového mrazu do tepla penzionu Beskydy. Ubytování řídil sám „šéf“ Jenda Dymáček Tomu jsme v průběhu dopoledne přidělali další vrás-ky na čele a asi mu i přibyly další šediny na jeho šedivé hlavě. To proto, že jsme provedli akci podobnou svěrákovsko‑‑smoljakovskému scénáři filmu Kulový blesk ‑ při sestěhování čtyř Zlíňáků na jeden společný pokoj jsme provedli trojvýměnu. Důsledky jsme řešili ještě v poledním čase. Ale podařilo se a tak po dobu 2 let budeme bydlet pospolu.

Dopoledne bylo časem vítání, zahájení a také představení toho, co nás čeká a „nemine“. Naštěstí se ukázalo, že se ne-bude zkoušet, známkovat, ani se nebudou psát testy a písemky. A to si asi všichni oddechli. Taky jsme byli obdarováni, pře-devším složkou, kde jsme obdrželi plán celého studia, přehled předmětů, termíny studia. Součástí složky jsou i listy linko-vaných papírů – to abychom si mohli za-pisovat všechny přednášky. K tomu jsme dostali i praktickou propisku. Závěrem jsme obdrželi i nějakou tu literaturu jako sponzorský dar od br. Galleho.

Aby nás studium jenom „neoblažovalo“ a my si nemysleli, že žádné stresy nehro-

zí, tak nám vedení přece jen „stresory“ nachystalo. A to v podobě dobrovolných praxí. Ty spočívají v přípravě na kázá-ní a v samotném kázání, či ve vedení třídy sobotní školy. A to vše v jednom z vybraných sborů – Frýdek, či Frýdlant nad Ostravicí. (Snad jen jednou za celé studium). V naší pětičlenné partě, kte-rá dorazila společně, nastala diskuze. Budeme se takto dobrovolně stresovat? A kdo se podrobí zkoušce dobrovolné praxe? Až v nedělní poledne tuto otázku zodpověděla rozhodná slova nás všech. Kázání a sobotní školu se rozhodli dobro-volně povinně absolvovat Peťa Medřický a Ladík Skřivánek. I když ten si to kázání přibral asi proto, aby se Peťa nebál sám vstoupit do „divoké řeky“ dobrodružství zvaného kázání. On totiž Peťa to skuteč-ně dostal povinně – od našeho pastora Martina. Do sobotní školy se rozhodli zakousnout David Bijok – ale dalo to pře-mlouvání a „štengrování“. Má maličkost se rozhodla posunout se v oboru SŠ tak trochu z dobrodružství – přece nebudu studovat jen na pohodu. Poslední z party Silva zatím bude jen fanynkou, ale pevně věříme, že neodolá tomuto adrenalino-vému dobrodružství a připojí se. Ale oba

8

obory nejsou pro ni ničím neznámým, snad jen nesmělost a touha nás muže „po-dusit“ ji zatím brzdí.

Nyní vám chci přiblížit i předměty a vy-učující na tomto vzdělávacím semináři.

Ředitelováním byl pověřen br. Jan Dymáček – to už jsem prozradil. Navíc bude vyučovat Církevní právo.

Olda Svoboda – nám všem známý míst-ní odrodilec ‑ vyučuje předměty Příběh Bible a Sobotní škola. Ten první předmět je nový, vznešenější název pro Přítomnou pravdu.

Tomáš Harastej nás bude učit Tvorbu kázání.

Pavel Kostečka obor Výklad textu – čili hermeneutiku, exegezi… vznešené, původem řecké názvy pro tento obor.

Marek Harastej, jako současný ředitel Teologického institutu církve, nás bude vyučovat obor Liturgika.

Vítek Chán byl pověřen předmětem – E. G. White, takže předpokládám téma dílo a poslání ve světle současnosti.

Jan Fürst nás bude provázet předmětem Duchovní dary a vše co s tímto tématem souvisí.

Evangelizaci nám budou blíže představovat hned tři vyučující – Jenda Majer mladší, David Kogut a Radim Toman.

Téma vedení – leadership či vůdcovství povedou dva vyučující – Jakub Chýlek a Karel Staněk.

Petr Zahradník nám představí téma Řízení času. A co bude obsahem, to je pro mě zatím tajemstvím.

Církevní právo – čili

výklad práva a církevního řádu povedou bratři Mikuláš Pavlík a Jan Dymáček. Ten s námi ještě povede předmět Práce s lidmi.

Daniel Dobeš povede předmět Administrativa sboru a jeho kolega Jaroslav Stejskal předmět Křesťanské správcovství.

Posledním tématem ke studiu bude Křesťanská etika a tu povedou bratři Roman Mach, Mikuláš Pavlík a Jan Dymáček.

Jak vidíte, témat a vyučujících je mno-ho. Taky musím říci, že je to vše obsáhlé a rozhodně tedy nepůjde o odpočinkové víkendy.

Co ještě musím připomenout, je skvělé zázemí penzionu Beskydy. Opravdu se jedná o reprezentativní prostory s veš-kerým komfortem, jak v ubytování, tak především ve stravování. Podmínky pro studium církev zařídila na vysoké úrovni a tak je potřeba poděkovat jak zřizovateli semináře – Moravskoslezskému sdružení, tak především rodině Maďových a všem dalším, kteří stojí v pozadí, ale přesto se starají o naše tělesné potřeby.

9

A ač se to nezdá, tak i vás z našich sborů budeme potřebovat. A to především vaše modlitby, protože toto vzdělávání neděláme jen tak z „plezíru“. Věřím, že všichni chceme nabyté znalosti a schop-nosti použít prakticky pro naše sbory, pro naše okolí a pro vás všechny. A pokud to nebude v souladu s Boží vůlí, bude to jen lidské snažení bez výsledků. Možná, že díky studiu budeme těch 10 sobot chybět ke službě v našich sborech, ale věříme, že nejsme nenahraditelní.

A tak na nás myslete. Věřte, že i my myslíme na vás a budeme se snažit co nejdříve použít nabyté znalosti pro naše sbory a okolí. Jen perlička na závěr: 65 studujících je z 26 sborů a jen za sbory Zlín a Napajedla nás studuje 9. Takže snad se nebude jednat jen o kvantitu, ale především o kvalitu.

Tak nám držte palečky, ať to všichni ve zdraví přežijeme – my i vyučující.

O studiu Vzdělávacího seminářereferuje z osobního pohledu jeden ze

studentů ‑ P. Matula

Slavili jsme „požehnané časy“Tak trochu krkolomný nadpis, že? Ono

slavit se dá cokoliv. Ale časy? Nemá tam být spíše roky, či něco obdobného?

Možná, že ano, ale pro mě to skutečně znamená požehnané časy.

Kdybych věřil na magii čísel, tak sed-mička na konci současného letopočtu by mohla evokovat něco plného, dokonalé-ho. Ostatně i Bible pracuje s číslicí sedm. Jenže já na nějakou magii čísel nevěřím. Přesto se to letos nějak povedlo a máme mnoho oslavenců, kteří slaví významné výročí – jak svého pozemského života, tak dokonce výro-čí sňatku.

Říkáte si, proč si připo-mínáme toho či tu z nás, a mě ne? Odpověď vám asi nedám. Spíše mě napadá myšlenka, že se to prostě stalo, někdo s někým se domluvil, že by bylo hezké si to či ono výročí připomenout, oslavit. Nebo dokonce

bylo přáním někoho, aby sbor připravil třeba vzpomínku na svatbu před padesáti lety. A tak si říkám, proč ne. Vždyť náš sbor, naše církev je pro mnohé jedinou rodinou, jedinou kotvou ve světě a kde jinde to oslavit, než ve své rodině – svém sboru. A pokud to tak vnímáme, tak je dobře, že se cítíme ve sboru jako v rodině, jako doma. Navíc pocit, že potěším svého bližního je pro mnohé víc, než když jsou obdarováni a potěšeni sami.

10

A tak dvě soboty v závěru měsíce ledna se staly sobotami „slavení“.

21. ledna jsme se sešli v čase sobot-ní školy, abychom si připomněli, že 18. 1. 1947 se narodila nám milá Jaruška Bijoková, rozená Benešová. Ano, počtáři již se dopočítali k číslovce 70. A vzpo-mínková část ji představila jako „vánek“. Ano, tak na mnohé působí. Jako vánek, co nás ovívá a co nám pomáhá v životě. Z osobních vzpomínek je pro mě vždycky tou, která měla osobní vztah k dětem ve sboru a jejími žáky v dětských školkách bylo velké množství dětí. Postavou malá a nepatrná, ale s obrovským srdcem, které se dosud rozdává pro druhé. Díky Jaruško, že to srdce nám stále nabízíš.

Jen co jsme si poplakali nad dojemným progra-mem a dary pro Jarušku, tak jsme propluli do zlaté svatby – 50letého výročí svatby manželů Alenky a Františka Vyčánkových. A tvůrci

vzpomínek trefně na-zvali Alču „vichřicí“ a Františka „větříkem“. Tak skutečně mohou svými povahami působit. A jak sami říkají – jsme každý jiný a jen asi Boží zásah způsobil, že jsme se našli a dokázali 50 let stát pevně bok po boku. A že to ne vždy bylo jed-noduché. Ono, přiznejme si, 50letých výročí man-želství se moc neslaví. A to nejen proto, že by se

toho lidé nedožili, ale především pro to, že to spolu tak dlouho nevydrží. O to víc si je třeba cenit toho, že Pán Bůh dopřál Vyčánkovým své požehnání a oni mohli vychovat děti Romana a Soňku ve „slově a pravdě“. Můžeme také Pánu Bohu po-děkovat, že se mohli stát prarodiči pro 6 svých vnuků a vnuček – Romču, Helču, Honzíka, Markétku, Terezku a Davídka. Navíc jim bylo dopřáno stát se prapraro-diči pro malou Lilianku.

Písně, básně a přání, spolu s padesáti

11

bílými karafiáty, se staly poděkováním za těch 50 let společného života. Bratr Krajíček „zlatým“ manželům z pověření Božího služebníka udělil požehnání. Dokonce i pár slov a modlitbu jsme slyšeli z úst že-nicha Františka. A tím překvapil. On je totiž spíše znám jako ten tišší a klidnější z té rodiny „větrů“. Alenka ale ani ve svůj svatební den ne-vystoupila ze stínu vichřice. To když při přání i „propleskla“ jednoho z gratulantů. No prostě, tak dává najevo svou radost a přízeň. A my se nezlobíme.

Ale že těm oslavám není konec, nám připomněla hned další sobota“‑ 28. ledna.

To se opět pár lidí domluvilo, že by se mohlo připomenout 70 křížků na bedrech manželů Šlosárkových. Pravda, ona Evička těch svých…křížků nese již pár týdnů, ale ve svém životě se na

Jarka – Jerryho již cosi načekala, takže jsme usoudili, že si jejich výročí zrození připomeneme současně. K tomu, aby to překvapení bylo dokonalé, jsme Evě o té oslavě neřekli všechno. O tom, že se bude přát Jerrymu, věděla, ale že to vezmeme i s ní, o tom ne.

Celé to překvapení jsme odstartovali tematicky laděným příběhem pro děti o Ferdovi Mravenci a jeho Berušce. To i s názornou ukázkou z knihy o Ferdovi mravenci dětem povykládala učitelka ve výslužbě Hanka Pelčáková. A pak

Ilča Matulová volně ten příběh nejen dětem pře-vyprávěla v nové ‑ lepší verzi. O tom, že ten Ferda Mravenec – práce všeho druhu, je vlastně Jerry a ta trpělivá Beruška, co mu stojí pevně po boku, i když to někdy má moc moc těžké, je Evička. A když tohle spojení zaznělo, tak smíchu a úsměvů v našich řadách bylo požehnaně. O to víc, když Ilča připomněla pár „kousků“ ze života

12

Odpoledne v PohořelicíchDnes chci něco psát o tom, jak několik rodin v rámci KáDéčka vyslyšelo pozvání na setkání u Reitererů v Pohořelicích.

Tradiční každoměsíční setkání KD se stě-huje z rodiny na rodinu a termín v sobotu 21. ledna připadl dobrovolně do vísky

Šlosárkových. A že jich za ty roky bylo. Ale připomněla i to, že když Evičce bylo „ouzko“, tak Jerry ji podpíral.

A pak se již přálo – kytičkou či dárkem. A i na ty nehmotné dary se dostalo. Kvarteto ve složení Vierka Malárová, Helenka Medřická, Jarek Škrla a Roman Vyčánek s klavírním doprovodem Davči Bijoka zazpívali jednu píseň z dob mládí Šlosárkových. A jak Jerry posléze pozna-menal – pohledem na některé zpívající se vrátili do dob mládí a dob, kdy sborový zpěv ve Zlíně byl chloubou a symbolem.

Fotoprezentace podbarvená zvukem kla-víru a trubky nám ukázala mládí, stárnutí a současnost Evičky a Jerryho.

A aby to přání bylo úplné, tak další foto-prezentace byla doprovázená písní, kterou má Jerry moc rád a chtěl, aby zazněla na

jeho pohřbu. Tou písní je PANE MŮJ, a jak sám Jerry říká, je opravdu jeho osobním vyznáním. Ale protože na po-hřeb je čas, a navíc na vlastním pohřbu by ji ani neslyšel, tak mu ji nyní Romanové ‑ otec a syn Vyčánkovi ‑ zazpívali naživo. Myslím, že se to povedlo a udělali jsme radost nejen Šlosárkovým. A o to jde, dělat se navzájem šťastnými.

A tak díky všem, kteří se na obou sobotních oslavách podíleli jakýmkoliv způsobem. Bylo to požehnané a opět jsme zažívali chvíle radosti, upřímných slz, do-jetí, ale i úsměvu a pozitivního naladění.

Díky Pane Ježíši za všechny z nás, že se navzájem máme a že nás Ty spojuješ.

Reportáž z oslav – P. Matula

13

nedaleko Napajedel. Malebná příroda okolo, mrazivo, sněhu „nevela“, přesto to stačilo na to, abychom na úvod zamířili na krátkou, zato výživnou procházku po blízkých kopcích. Sníh byl magnetem pro ty, kteří se chtěli svézt na čemkoliv s kopce, či pro ty, kteří rádi házejí zmr-zlý sníh na hlavu a za límce svých obětí. Veselí a skotačení bylo tolik, že i krátká vycházka nás zmohla natolik, že jsme uvítali pohostinnost místní rodiny – jak

u prostřeného sto-lu, tak u teplého čaje a rozehřátého krbu. Ale abychom setkání KáDečka jen tak neproklábo-sili o čemkoliv, tak máme již tradičně téma na diskuzi a vzájemné oboha-cení. Tentokrát si „paní domácí“ Silva pro nás přichystala téma – manželství. A otázky proč se vlastně ženit či vdá-

vat. Co o tom říká Bible a jaká je úloha muže a ženy v manželství.Byli jsme rozděleni do několika skupin a i když to nebyl záměr, vyvrbilo se to tak, že ve skupině se vyskytovali jak starší, tak i naše dospívající mládež – naše pubertální a postpubertální dítka. No, a protože naše mládež má již také své ná-zory, tak i jejich myšlenky byly velmi za-jímavé. V jejich názorech jako bychom se my starší vrátili o pár let zpátky. O veselé

14

Adventistický teologický institut připravil nový komentář ke knize Zjevení

Adventistický teolo-gický institut připravil ve spolupráci s naklada-telstvím Advent ‑Orion komentář s názvem „Zjevení Janovo: Průvodcem knihou Zjevení“. Autorem je Ranko Stefanovic.

V dnešním světě žádná jiná část Bible nevzbuzu-je tolik nejrůznějších spe-kulací a senzacechtivých očekávání jako kniha Zjevení. Nemusí to tak ale být. V tomto přehledném průvodci knihou Zjevení představuje Ranko Stefanovic poslední biblickou knihu stručně, jasně a pro čte-náře nesmírně čtivým a srozumitelným způsobem.

Autor čtenáře provází knihou Zjevení

kapitolu po kapitole a vy-světluje její jednotlivé části. Nejrůznější obrazy, symboly a vidění odhalují úžasné panorama vesmírného sporu mezi dobrem a zlem i koneč-ného vítězství Ježíše Krista. Stefanovic v jednotlivých událostech představuje ohro-mující a úžasný obraz Boha Stvořitele, který nakonec zvítězí díky své spravedlnosti a lásce. Závěr dějin této země vrcholí ve chvíli, kdy se ob-

jeví z nebe přicházející Ježíš Kristus jako Král králů a Pán pánů.

Kniha je naplněna nadějí a radostným očekáváním budoucnosti. Jejím cílem je, aby se na jejích stránkách čtenář setkal se skutečnou hlavní postavou knihy Zjevení: Ježíšem Kristem.

chvíle nebyla nouze. Škoda jen, že se nás nesešlo více, i když prostorová dispozice bytu by asi víc lidí jen těžko absorbovala.Etiketa – společenské chování je dalším tématem, které na setkání KD pravidelně probíráme. A věřte, že často se divíme, jak a co děláme v našich životech a na-šich sborech z hlediska etikety špatně. Útěchou nám budiž, že se snažíme poslouchat dobře míněné rady z knihy pana Špačka a také je praktikovat v rámci možností do svých životů.Večer ještě naše mládež zavítala opět do zimy a sněhu a vyváleli se do sytosti.

Tento článek o lednovém KáDéčku je pozvánkou na únor. To jste zváni do Fryštáku k rodině Koutných. A určitě tam bude stejně veselo a útulno, jako u Reitererů. Takže si zapište do svých diá-řů a hlav datum 18. února a odpolední čas.Jste srdečně zváni a budeme rádi, když se tam v neformálním a domácím prostředí potkáme. Prožívejme společenství a nejen v prostředí modlitebny.

Reportáž z ledových Pohořeliczapsal v teple domova P. Matula

15

Kniha je vázaná, má 256 stran a cenu

260 Kč. Knihu je možné získat v naklada-telství Advent ‑Orion.

RANKO STEFANOVIC, PhD, je pro-fesorem Nového zákona na Teologické fakultě Andrews University v USA. Ještě než vstoupil na akademickou dráhu, sloužil 18 let jako kazatel Církve adven-tistů sedmého dne v bývalé Jugoslávii. Je autorem rozsáhlého a podrobného komentáře knihy Zjevení (The Revelation of Jesus Christ: Commentary on the Book of Revelation) i mnoha odborných článků v časopisech. Je vyhledávaným řečníkem i učitelem na teologických školách po celém světě. Rád také využívá příležitost promlouvat na setkání kazatelů, stano-vých shromážděních a v křesťanských společenstvích po celém světě.

Adventistický teologický institut ve

spolupráci s nakladatelstvím Advent‑‑Orion připravuje v roce 2017 ještě další tři komentáře. Prvním bude komentář ke knize Jozue od J. Beneše, dalším komen-

tář k Evangeliu podle Marka od G. R. Knighta a posledním komentář ke knize Kazatel od J. Doukhana.

‑AIS‑

Pozvánka na sborový výletTak jako v minulých letech, i letos

bychom vás chtěli pozvat na autobusový sborový výlet.

Co takhle vydat se „Po stopách Bible Kralické?“ Návštěva nás zavede na tři místa: Ivančice, Kralice a Náměšť nad Oslavou. Kromě tiskárny a muzea Bible Kralické uvidíme další pamětihodnosti a na všech místech nám zasvěcený výklad podá br. Jan Dymáček.

Výlet se uskuteční v neděli 4. 6. 2017, předpokládaný odjezd v 7.30 a návrat

kolem 17. 30. Odhadovaná cena dopravy je 220 Kč pro dospělé a 170 Kč pro děti, orientační ceny vstupného 140 Kč pro dospělé (děti od 6 let, studenti a důchodci 85 Kč, rodinné vstupné 370 Kč). Takže, máte ‑li zájem, neváhejte s přihlášením. Pozvánka s podrobným programem je vyvěšena na nástěnce a zapsat svá jmé-na můžete na arch umístěný v předsálí modlitebny.

I. Pelčáková

16

Krátká zamyšleníZnáš je ‑ ta tichá místa v přírodě, v chrá-

mě, či domově ‑ Ta místa jsou. ‑ Tam sklání se Bůh. ‑Je tam vždy přítomen a čeká jen na tvůj den, tvůj volný čas. ‑ Ta místa jsou. ‑ A ty je znáš ‑Stačí je objevit, pak s Bohem promluvit, bez překážek,

prodlení navázat spojení. ‑ Zde nastává změna v myšlení, ‑ ticho probudí svědo-mí, ovládneš pokušení, dosáhneš smíře-ní.‑ Ta místa jsou. ‑ Tam Bůh je přítomen a čeká jen, na tvůj volný čas

převzato

Pár správných inspiracíPokračování citátů z knihy Inspiromat.

‑ Stařec je, kdo má o deset let víc než ty.O. HENRY

‑ Každý si přeje dlouho žít, ale nikdo nechce být starý.

SWIFT

‑ Mládí žije z nadějí, stáří ze vzpomínekFRANCOUZSKÉ PŘÍSLOVÍ

‑ Když už nemůžeme svůj věk skrývat, musíme s ním koketovat

BLUMENTHAL

‑ Stáří začíná od chvíle, kdy se nám všechna děvčata začínají zdát hezká.

N.N.

‑ Ve stáří není lepší útěchy než to, že jsme celou sílu svého mládí vtělili do díla, které nestárne s námi.

SCHOPENHAUER

‑ Zatrpklé stáří není nic radostného; zatrpklé mládí je smutnější a nadto nebezpečnější. Varujme se, abychom zalidnili tuto zemi zatrpklými generacemi mladých.

ŠALDA

‑ Krásní mladí lidé jsou hříčkou přírody, ale krásní staří lidé jsou umělecká díla.

GOETHE

‑ Stárnutí není nic jiného než zlozvyk, na který opravdu zaměstnaný člověk nemá čas.

MAUROIS

‑ V mém věku si už nemohu dovolit, abych se cítil špatně.

CHURCHILL‑ Člověk zůstává mladý, pokud je ještě

schopen učit se, získávat nové vlastnosti a snášet odlišné názory ostatních.

EBNER – ESCHENBACHOVÁ

‑ Můj organismus je občas něco mně zatrápeně cizího.

JOSEF ČAPEK

‑ Ničím nejsme před třicátým pátým rokem života, před čtyřicátým pátým, před padesátým pátým…, pořád musíme přesouvat hranici.

JULES RENARD

Vybráno z knihy Inspiromat

17

Kočičí moudrost ‑ Určitě jste se setkali s poznámkou „zapal si s námi a nebuď staromódní“.Nebo „napij se, dokaž, že jsi chlap!“ Udělej to nebo ono, pak tě vezmeme do party. Jak na to reagujeme? Kočky se prý myjí vždy až po jídle. Proč? Jednou jedna kočka chytila vrabce, který ji namluvil, že žádný slušný tvor se nedá do jídla, dokud se neumyje. Kočka se tedy šla umýt, aby dokázala, že je slušný tvor. Tím však přišla o večeři. Vrabec samo-zřejmě uletěl. Od té doby se každá kočka myje až po jídle, nikdy před ním. V listu Římanům12,2 čteme: „A nenapodobujte už příklady tohoto světa, ale změňte úplně své nazírání, abyste dovedli roze-znat, co je vůle Boží…“ Křesťan, který se připodobňuje životnímu stylu tohoto světa, ztrácí daleko víc, než kočka v baj-ce. Zde již nejde jen o večeři. Zde nám Ježíš Kristus prostřednictvím evangelisty Matouše radí: „Hledejte tedy nejprve Boží království a jeho spravedlnost a toto všechno vám bude dáno navíc“ ‑ Mat. 6,33

ZIMA…Průzračné ticho nad sněho-vou plání… jen občas vrána z výšky zakřičí… Les pod záplavou sněhu větve sklání ‑ stříbrně zazvoní v led obalené jehličí… Šedivá mračna mrazivý vítr žene, rozcuchá vlasy té nadýchané hří-vě… Slunce už nehřeje, je jako ojíněné a do mraků se halí zimomřivě… Louka se pyšní spoustou drahokamů, které tam v noci mráz rozhodil…Příroda vsazena je do bílého rámu ‑ a všechno jak by někdo postříbřil…Dívám se teskně na tu mrtvou krásu… Však jedna myšlenka mi zase radost vrací…Už brzy nebude těch stálých proměn času ‑ ve věčný máj pak vzlétneme jako ptáci…

START A CÍL ‑ V životě každého člo-věka je několik okamžiků, které je možno označit za start. O některých dopředu nevíme (naše narození), ale mnohé jsou vědomým krokem zaměřeným k určitému cíli. Mnozí se vydali na cestu, ale jen někteří došli, doběhli, či se dostali do cíle. Cíl je závěrečná, vrcholná meta každého konání.

Život člověka by měl mít docela kon-krétní cíl. Život bez cíle je živořením bez smyslu. Každý člověk si staví ve svém životě určité cíle, ale nejdůležitější je cíl, který dá celému životu smysl. I věřící člověk si stanoví dílčí cíle, ale rozhodu-jící je zacílení celého života. Slovo Boží nás vyzývá, abychom před sebou viděli cíl, kterým je „život věčný“/ Řím.6,22/. Využijme tedy rok 2017 k tomu, abychom se k tomuto cíli přiblížili!?

VPŘED ‑ Život se podobá běhu. Od

okamžiku startu člověk vždy směřuje vpřed. Není možné zůstat stát, znamenalo by to prohru. Je odstartováno. Cíl životu určil Pán. Kam však opravdu doběhneme, záleží na nás. Některé úseky na cestě jsou opravdu těžké a složité. Možná prožívá-me krizi, nevíme jak dál a zdá se nám, že cesta vpřed je nad naše síly. Písmo nám však slovy apoštola Pavla připomíná, že ještě potřebujeme vytrvat, že ještě nejsme u cíle. Vyzývá nás, abychom zapomněli na věci, které jsou za námi, které nás obtěžují a trápí, a byli upřeni k tomu, co je před námi.(Fil.3,13‑14.) Být zaměřen vpřed, směřovat k cíli, to je rozhodující na cestě života. Každý jsme na cestě mezi startem a cílem. Start je dán počátkem našeho života. Z milosti Boží každý odstartoval‑ je na cestě. Je možné do cíle nedojít, zůstat na cestě nebo z ní sejít, ale také můžeme běžet vpřed a dostat se až

18

Mrzne a tak se dá dovádět na leděMáme tu pro vás jen pár fotek těch, kteří

po dvě nedělní dopoledne využili toho, že venku mrzne a tak zamrzl i otrokovický

Štěrkáč. Takže nazuli brusle, někteří jen boty, do rukou vzali hokejky a dali se do něčeho, co se dalo nazývat hokejem.

k cíli. Jediná možnost, která má smysl, zní :“VPŘED“! Pán tě vyzývá, zaměř se na to, co je před tebou a vytrvej!

VÝSTUPKřesťan se na své cestě k cíli setkává

s různými překážkami. Někdy před ním vyroste „hora“, kterou musí překonat. Připadá si jako horolezec, který má zdolat vrchol. Cesta víry se podobá horolezecké-mu výstupu. Horolezec potřebuje dobrou výstroj a kvalitní lano. Také křesťan potřebuje dobrou výzbroj ‑ Ducha sva-tého a pevné lano víry, kterým je spojen s Kristem. Lano znamená jistotu v nejisto-tě. „ Hora“ plná zrádných úskalí, převisů a nespolehlivých míst skýtá řadu nebezpe-čí. Ale křesťan je shora jištěn lanem, které drží ten, který je „Věrný a Pravdivý“. Ne

my sami, ale Ježíš Kristus je zárukou naší cesty. Budeme ‑li spojeni s ním, nemůže-me neuspět. Když horolezec leze, dívá se nahoru, vpřed. Křesťan se dívá dopředu, směrem k cílí své cesty, k přicházejícímu Pánu. Při výstupu nejsme obvykle sami, právě tak, jako na cestě víry. Máme své bratry a oni mají nás. Pomáháme jiným, ale jsme také odkázáni na jejich pomoc. Když jsme „horu“ zvládli, zdají se nám najednou shora všechny překonané obtíže nepatrné, nedůležité, malicherné. Jsme zase o kus dál na cestě víry, naplněni jistotou a vděčností. Jsme v Boží péči a v tomto pevném spojení zvládneme i to, co je před námi.

S přáním požehnáníVlasta DvořákováPokračování příště

19

Pravda, pro některé to bruslení bylo dob-rodružstvím s jediným cílem ‑ nepadat. Ale jiní, třeba Davča Reiterer vypadali, že jsou jako nataženi na klíček a nezdolně dováděli na hrbolatém ledě. Výsledky nebyly podstatné, snad jen ty naražené sedací partie, naražené zápěstí či lokty, či

bolestivě namožená záda – to jsou koneč-né výsledky našeho ledového dovádění.

Suma sumárum – díky za mráz, a za to, že jsme se dokázali sejít a přežít.

P. Matula