Univerzita Palackého v Olomouci

Fakulta zdravotnických věd

Ústav fyzioterapie

NEUROFYZIOLOGICKÁ PODSTATA ÚČINKŮ

AKUPRESURY U VERTEBROVISCERÁLNÍCH

PORUCH

Bakalářská práce

Autor: Eva Kratochvílová

Obor: Fyzioterapie

Vedoucí práce: Mgr. Dana Rysnarová

Olomouc 2009

ANOTACE

Druh práce: Bakalářská práce

Název práce v ČJ: Neurofyziologická podstata účinkŧ akupresury

u vertebroviscerálních poruch

Název práce v AJ: Neurophysiologic substance of effects of acupressure

at vertebrovisceral disorders

Datum zadání práce: 2008-10-30

Datum odevzdání práce: 2009-04-30

Rok obhájení: 2009

Název ústavu a VŠ: Ústav Fyzioterapie FZV UP Olomouc

Autor práce: Eva Kratochvílová

Vedoucí práce: Mgr. Dana Rysnarová

Abstrakt v ČJ:

Bakalářská práce se zabývá akupresurou a jejími účinky u vertebroviscerálních poruch

v oblasti hrudní páteře, zejména čtvrtého aţ pátého hrudního obratle a hrudníku. V první

části se tato práce věnuje teorii akupresury, čakrám a energetickým drahám, které úzce

souvisí s danými oblastmi, a vertebrokardiálnímu syndromu. V další části se zaměřuje

na diferenciální diagnostiku a moţnost přenesené bolesti a reflexních změn

svalŧ této krajiny. Poslední kapitola je zaměřena na ovlivnění těchto poruch stimulací

z akupresurních bodŧ na příslušných energetických drahách, kterou mŧţeme doplnit

příbuznými technikami této metody.

Abstrakt v AJ:

Bachelor work is aimed for acupressure and effects this therapy at vertebrovisceral

disorders at areas thoracic vertebral column, especially fourth and fifth vertebra, and

chest. In first part of this work is attend to theory of acupressure, chakras and energetic

tracks, which relate to a given areas. Bachelor work is mainly attend to vertebrocardiac

syndrome. In next part is targeted the differential diagnosis this disorder, referred pain

and reflective ganges of muscles to a given areas. One last part is considered of

affection these vertebrovisceral disorders by acupuncture´s point or technics akin with

traditional Chinese med.

Klíčová slova v ČJ: akupresura, Anahata, diferenciální diagnostika kardiálních obtíţí,

meridián srdce, vertebrokardiální syndrom, blokáda hrudních

obratlŧ a ţeber

Klíčová slova v AJ: acupressure, Anahata, differential diagnosis cardiac difficulties,

energetic track of heart, vertebrocardiac syndrome, blockade

thoracic vertebrae and ribs

Místo zpracování: Ústav Fyzioterapie FZV UP Olomouc

Rozsah práce: 69 s., 17 příl.

Prohlášení:

Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou bakalářskou práci zpracovala samostatně pod odborným

vedením Mgr. Dany Rysnarové a uvedla všechnu pouţitou literaturu a odborné zdroje.

V Olomouci dne 30. 4. 2009

………………………………...

Poděkování:

Děkuji Mgr. Daně Rysnarové za odborné vedení a cenné rady k bakalářské práci a Mgr.

Anitě Mŧčkové za cenné rady a poskytnutí literatury.

6

1 ÚVOD ....................................................................................................................... 8

2 AKUPRESURA ........................................................................................................ 9

2.1 Podstata a základ akupresury ............................................................................ 9

2.1.1 Ţivotní energie ............................................................................................ 9

2.1.2 Filosofie akupresury ................................................................................. 10

2.1.3 Akupresurní body ..................................................................................... 11

2.1.4 Jak akupresura funguje ............................................................................. 12

2.2 Akupresura v praxi .......................................................................................... 13

2.2.1 Diagnostika ............................................................................................... 13

2.2.2 Výběr bodŧ a pouţité techniky ................................................................. 14

2.2.3 Indikace a kontraindikace akupresury ...................................................... 15

3 ČAKRY .................................................................................................................. 16

3.1 Čakra srdce ..................................................................................................... 17

4 MERIDIÁNY .......................................................................................................... 19

4.1 Meridián srdce ................................................................................................ 20

4.2 Meridián osrdečníku ....................................................................................... 21

4.3 Meridián tří ohřívačŧ ...................................................................................... 21

5 MIKROSYSTÉMY ................................................................................................ 23

5.1 Mikrosystém plosky nohy ............................................................................... 24

5.2 Mikrosystém ušního boltce ............................................................................. 25

5.3 Mikrosystém dlaně .......................................................................................... 26

6 VERTEBROVISCERÁLNÍ PORUCHY ............................................................... 27

6.1 Vertebroviscerální vztahy ............................................................................... 27

6.2 Vertebroviscerální poruchy klinicky .............................................................. 28

6.3 Srdce a vertebrokardiální syndrom ................................................................. 29

7 REFLEXNÍ ZMĚNY SVALŦ U VERTEBROVISCERÁLNÍCH PORUCH ....... 31

7.1 Svaly jako primární příčina vertebrokardiálního syndromu ........................... 31

7.1.1 Mm. erectores spinae ................................................................................ 32

7.1.2 Mm. pectorales .......................................................................................... 32

7.1.2.1 M. pectoralis major ............................................................................ 32

7.1.2.2 M. pectoralis minor ........................................................................... 33

7.1.3 M. serratus anterior ................................................................................... 33

7.1.4 M. subscapularis ....................................................................................... 34

7.1.5 Pars descendens m. trapezius .................................................................... 34

7

7.1.6 Mm. scaleni ............................................................................................... 34

7.2 Reflexní změny svalŧ jako následek distenze sternokostálního skloubení ..... 35

7.2.1 Distenze druhého sternokostálního skloubení .......................................... 36

7.2.1.1 Hluboké svaly zádové C2- Th2 .......................................................... 36

7.2.2 Distenze třetího sternokostálního skloubení ............................................. 36

7.2.2.1 Hluboké svaly zádové C3-Th3 a Th3-L3 ............................................. 37

7.2.2.2 M. levator scapulae ............................................................................ 37

7.2.3 Distenze čtvrtého sternokostálního skloubení .......................................... 37

7.2.4 Distenze pátého sternokostálního skloubení ............................................. 38

7.2.4.1 M. obliquus abdominis externus ........................................................ 38

7.2.4.2 M. pectineus ...................................................................................... 39

7.3 Bolest na přední straně hrudníku .................................................................... 39

7.3.1 M. sternocleidomastoideus ....................................................................... 39

7.3.2 M. sternalis ................................................................................................ 40

7.3.3 M. subclavius ............................................................................................ 40

8 AKUPRESURA A JINÉ TECHNIKY VÝCHODNÍ MEDICÍNY

U VERTEBROVICERÁLNÍCH PORUCH OBLASTI HRUDNÍ PÁTEŘE ............. 41

8.1 Akupunkturní body meridiánŧ ovlivňující vertebroviscerální poruchy ......... 41

8.1.1 Body ovlivňující bolest v oblasti hrudníku ............................................... 41

8.1.2 Body ovlivňující hrudní páteř ................................................................... 43

8.1.3 Body ovlivňující reflexní změny svalŧ u vertebrokardiálního syndromu 44

8.2 Meridiánová masáţ ......................................................................................... 45

8.2.1 Principy a základy terapie ......................................................................... 45

8.2.2 Poruchy hrudní páteře a APM technika .................................................... 46

8.2.2.1 Energetická příprava .......................................................................... 46

8.2.2.2 Ošetření hrudní páteře ....................................................................... 47

8.3 Cviky k aktivaci meridiánŧ ............................................................................. 48

9 DISKUSE ................................................................................................................ 50

10 ZÁVĚR ................................................................................................................... 54

11 REFERENČNÍ SEZNAM ...................................................................................... 55

12 SEZNAM ZKRATEK ............................................................................................ 59

13 SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................................. 60

14 PŘÍLOHY ............................................................................................................... 61

8

1 ÚVOD

Bakalářská práce pojednává o akupresuře vertebroviscerálních poruch, coţ je

jedna z nejstarších metod tradiční čínské medicíny, které se v dnešní době dostává stále

více pozornosti. Ačkoliv se tato léčebná technika začala rozvíjet po celém světě

aţ v polovině 20. století, její účinky jsou zkoumány jiţ od jejího vzniku.

Základem akupresury je práce s ţivotní energií kolující po celém těle systémem

energetických drah neboli meridiánŧ. Čchi, jak ji také mŧţeme označit, se do lidského

organismu dostává prostřednictvím čaker, energetických center, jeţ mají jako jeden

z hlavních úkolŧ rozvádět získanou energii po jednotlivých meridiánech. Samotná

podstata akupresury spočívá v manuálním ošetření akupunkturních bodŧ leţících

v prŧběhu těchto energetických drah, čímţ docílíme harmonizace prŧtoku energie v těle

člověka.

Mezi nejčastější poruchy a onemocnění, které pacienta přivádí do rukou

zkušeného akupresuristy jsou poruchy a onemocnění pohybového aparátu.

Takovými stavy mohou být i vertebroviscerální poruchy, jeţ blokádami hrudní páteře,

ţeber a reflexními změnami svalŧ této krajiny, mohou imitovat onemocnění srdce.

Tato bakalářská práce se zaměřuje na samotnou akupresuru těchto poruch

a účinky její léčby.

9

2 AKUPRESURA

Akupresura je součástí tradiční čínské medicíny, která vznikla na území dnešní

Číny asi před více neţ čtyřmi tisíci lety. Patří mezi jedny z nejstarších zevních

léčebných metod a v literatuře ji mŧţeme najít i pod označením manupresura, prstová

akupunktura, manupunktura, bodová masáţ či také akupunktura bez jehel. Tato metoda

spočívá v učení o energetických drahách a na podkladě filozofických základŧ

pentagramu a taoismu.

2.1 Podstata a základ akupresury

2.1.1 Ţivotní energie

Akupresura se jako léčebná technika opírá o pozorování celého člověka

a jeho vztahu k přírodě a vesmíru. Kaţdý člověk má v sobě určitou energii vyplývající

ze základních ţivotních pochodŧ, jako jsou biologické a psychologické děje,

a také z našich vztahŧ k přírodě. V tradiční čínské medicíně se setkáváme

s nejrŧznějšími typy energií, ale pro člověka je nejdŧleţitější ţivotní energie

neboli čchi. Tato energie představuje dané vztahy člověka k přírodě a okolí,

které ovlivňuje, stejně jako ovlivňuje i rovnováhu jin a jang (Hillebrecht, 2000).

Čchi si mŧţeme představit i jako ţivotní tonus, který nám dává informace

o celkovém stavu organismu. V západní medicíně se navíc hovoří i o tonu cévním,

nervovém, svalovém nebo jednotlivých orgánŧ. Všechny tyto příklady napětí jsou dány

intenzitou metabolismu daných orgánŧ, ale i celého organismu. Tato představa o ţivotní

síle a energii, které dohromady tvoří ţivotní tonus, je známa ve východní medicíně

jiţ po mnohá tisíciletí (Vogralik, 1992).

Čchi, která se v jiných kulturách, například indické označuje jako prana

nebo mana, koluje v našem těle systémem energetických drah a jejich kolaterál.

Hlavním posláním energie, vstupující do těla dýcháním a výţivou, je zásobování

a výţiva tělesných orgánŧ a celkový dobrý fyzický stav našeho organismu. Čchi

přijímána čakrami a aurou ovlivňuje psychiku a duševní stav člověka (Hillebrecht,

2000).

Ţivotní energie má řadu součástí. Rozdělujeme ji na prvotní, výţivnou

a obrannou, kdy kaţdé této energii náleţí daný meridián. Její vliv nacházíme

10

i v principu jin a jang, kdy čchi má jangovou povahu, zatímco krev jinovou.

Kromě toho, ji mŧţeme rozdělit i podle příčiny poruchy její rovnováhy. Je-li zpŧsobena

onemocněním organismu, označujeme ji jako patogenní a naopak nepatogenní je dána

poruchou obranyschopnosti organismu (Heřt,aj., 2000).

Základem akupresury je stimulace toku ţivotní energie tlakem prstŧ

na specifické body, které označujeme jako body akupunkturní, jeţ jsou

navzájem propojeny dráhami toku energií. Onemocnění lidského organismu, na těle

nebo duchu člověka, zpŧsobí poruchy rovnováhy mezi základními prvky akupresury, jin

a jang, které se projeví narušením energie. Naším cílem je tuto dysfunkci odstranit,

a to jemným tlakem nebo i jednoduchými hmaty, kterými zajistíme opětovné obnovení

rovnováhy a harmonizace energií v těle člověka. Někdy i samotný člověk mŧţe

při terapii akupresurou cítit příjemný prŧtok energie tělem (Hillebrecht, 2000).

Na stejném základě, ovlivňování vytvořené nerovnováhy energie v lidském

organismu, pracuje i akupunktura. I ji zařazujeme mezi metody tradiční čínské

medicíny. Jejich rozdílnost spočívá v technice. Akupunktura vyuţívá ovlivnění drah

energie v těle ocelovými jehlami, jejichţ zaváděním docílíme hluboké a komplexní

stimulace, která je srovnatelná se stimulací při akupresuře (Kolster, Waskowiak, 2006).

2.1.2 Filosofie akupresury

Akupresura vychází z filosofického základu čínské medicíny taoismu, jin a jang,

které představují energetické síly a také skutečnost, ţe člověk a příroda jsou ovládány

harmonií dvou pólŧ. Jedná se o systémy, které se na první pohled mohou jevit

jako protiklady a vytvářet mezi sebou extrémy. Opak je ale pravdou a tyto póly

se vzájemně propojují a doplňují. Rozdělujeme je na kladný jin a záporný jang,

zobrazující se nejčastěji známým symbolem monády, jeţ ukazuje příloha 1, s. 61. Bílá

kapka tvoří jang a černá jin. Pro pochopení jejich vzájemného vztahu je třeba si říci,

ţe k principu jang patří vlastnosti aktivity jako například den, slunce, teplo nebo pohyb

a jin představuje spíše pasivitu, noc, chlad nebo tmu. Proto jako den nemŧţe existovat

bez noci, nemŧţe ani jin být bez jangu (Kombercová, 1998).

Porucha prŧtoku čchi se projeví na nerovnováze těchto dvou principŧ,

které se vychýlí, a navenek zpŧsobí obtíţe, onemocnění nebo dokonce i smrt

(Kombercová, 1998).

11

2.1.3 Akupresurní body

Jak jiţ bylo řečeno výše, akupresura vlastně pŧsobí na body mající vliv

na prŧběh energie v meridiánech, podél kterých je často nalézáme. Akupresurní body

jsou naprosto totoţné s body tradiční akupunktury.

Akupunkturní bod je koţní, sloţitý, komplikovaný analyzátor, který má

přesně definovanou anatomickou polohu a funkci. Tyto body zároveň představují místo

projekce vegetativních útvarŧ uloţených v hloubce a místo koncentrace ţivotní energie.

Nacházíme je nejčastěji na povrchu těla, kde tvoří koţní projekci receptorŧ uloţených

v hloubce, kam se promítá i funkce příslušného vnitřního orgánu nebo dráhy.

Tato skutečnost je dána vegetativními a somatickými reflexními vztahy s největším

účinkem k daným částem těla. V názvosloví tradiční čínské medicíny jsou tyto body

pojmenovány jako klasické (Rŧţička, 2003).

Akupunkturní body jsou body na kŧţi malé velikosti okrouhlého tvaru

se specifickými vlastnostmi jako teplo nebo sníţený elektrický odpor. Tyto body

se dle účinku rozlišují na body tonizující a sedativní. Při celkovém pŧsobení

na organismus se jedná o body s celkovým účinkem, uloţené na hlavě, obličeji

a hrudníku. Ovlivňují-li tyto body pouze určité orgány, mluvíme o bodech

mistrovských, specifických či s místním účinkem, které se nachází distálně od loktŧ

a kolen. Body vyrovnávající energii mezi energetickými drahami jsou body pramene

a přechodu. Body, které nám signalizují postiţení příslušné dráhy a akutní problém,

se označují jako poplašné a jsou vyuţívány hlavně k diagnostice a léčbě, zatímco s body

souhlasnými se setkáváme u chronických onemocnění (Kombercová, 1998).

Kromě tohoto rozdělení mŧţeme aktivní body rozlišit na body nestálé,

které nemají přesné uloţení a objevují se pouze u některých onemocnění. Body

mimodráhové doplňují body klasické a jak napovídá jejich název, jsou uloţeny

mimo energetické dráhy. Na meridiánech se objevují i body mimořádné,

které však v klasické terapii zahrnuty nejsou (Rŧţička, 2003).

Podstata akupresury je dána i vzájemným vztahem mezi akupunkturními body

a vnitřními orgány, které odpovídají mozkově-míšním segmentŧm, v nichţ nalézáme

i vegetativní inervaci orgánŧ ovlivňující akupunkturní body. Mezi vnitřními orgány

a akupunkturními body existují spoje, které vedou senzitivní vzruchovou aktivitu

z daného dermatomu a umoţní tak maximální stimulaci poruchy vnitřního orgánu.

12

Tento vztah nám tak vysvětluje moţnost pŧsobit z daného dermatomu, akupunkturního

bodu, na patologickou změnu v organismu člověka (Rŧţička, 2003).

2.1.4 Jak akupresura funguje

Prokazatelné účinky akupresury jsou v dnešní době podstatou mnoha vědeckých

bádání. Moţnost spojení jednotlivých orgánŧ nebo tělesných obtíţí s akupunkturními

body je dáno ve spojitosti s embryonálním vývojem. Tento fakt vysvětlujeme tím,

ţe některé tkáně vznikají na jiných místech těla a v prŧběhu embryonálního vývoje

se přemisťují do správné oblasti a následně v dospělosti jsou tyto tkáně schopny

mezi sebou komunikovat (Kolster, Waskowiak, 2006).

Akupresurou pŧsobíme na specifické body, které ovlivňují poruchy orgánŧ

neurohumorální cestou. Tato léčebná technika pŧsobící na regulační procesy

v organismu je zprostředkovaná aferentní vzruchovou aktivitou. Při podráţdění

akupunkturního bodu dojde k aktivaci vzruchŧ, které se šíří senzitivními nervy.

Podráţděny jsou hlavně mechanoreceptory a nervová vlákna, která zpŧsobí aktivaci

nebo inhibici sympatiku, jeţ následně ovlivní cílový orgán. Jednou z hlavních odpovědí,

kterou dostáváme je analgezie, a to vyplavením látek proti bolesti, kterými jsou

endorfiny (Rŧţička, 2003).

Kromě reakce nervového systému se aktivuje i cévní systém, kdy dochází

k dilataci cév nebo naopak k jejím spazmŧm. Tento poznatek byl objeven při studiích

zkoumajících senzitivní poruchy vnitřních orgánŧ a přinesl i objev vzájemného vztahu

periferie a vnitřních struktur (Rŧţička, 2003).

Některé akupunkturní body uloţené ve volné tkáni, jeţ označujeme jako cévně-

nervové uzliny, jsou bohaté na vodu a jejich stimulací dochází k aktivaci silných

nervových svazkŧ a vegetativního nervového systému na podkladě vyšší elektrické

dráţdivosti těchto bodŧ. Impulz vzniklý akupresurou se tak mŧţe přenášet

i do vzdálených oblastí těla a výsledkem je pozitivní účinek (Kolster, Waskowiak,

2006).

Při terapii akupresurou mŧţeme děje rozlišit na místní reakci, při které dochází

pouze k dráţdění kŧţe a tím ke spuštění korových mechanismŧ. V této fázi mŧţeme

sledovat změnu barvy kŧţe, její teploty nebo také změny elektrického odporu kŧţe.

Reakce, ke kterým zde dochází, jsou přenášeny do míšních segmentŧ a mluvíme o fázi

segmentární reakce. Při ní se uplatňuje hlavně vztah mezi povrchem těla a vnitřními

13

orgány. Vţdy se jedná o přesné projekce do příslušných zón. Pak uţ sledujeme

zmírňující se obtíţe, které člověka trápí, a to hlavně díky tomu, ţe impulzy vznikající

v prŧběhu reakcí se přenáší aţ do podkorových a korových oblastí, které se aktivovali

uţ na začátku místní reakce. Tuto fázi označujeme jako celkovou a tvoří ji tři cesty,

neurogenní, humorální a hormonální. Cílem a výsledkem akupresury je normalizace

stavu nemocného a opětovného obnovení homeostázy (Rŧţička, 2003).

V prŧběhu mnoha staletí vznikla celá řada teorií, vysvětlujících podstatu tradiční

čínské medicíny. Je však zcela nezpochybnitelné, ţe základem všech těchto teorií

a konceptŧ jsou vzájemné vztahy kŧţe, svalŧ a vnitřních orgánŧ zprostředkované

neurální cestou, které pŧsobí na meridiánový systém, jeţ je úzce spojen s nervovým

a cévním systémem (Hillebrecht, 2000).

2.2 Akupresura v praxi

Akupresura je metoda, která by měla být vţdy prováděná vyškoleným

odborníkem, jeţ pátrá po příčinách nemoci a snaţí se je léčit. Tuto léčebnou techniku

mŧţeme pro zmírnění akutních a chronických obtíţí provádět i jako autoterapii,

kterou vyuţíváme spíše pro aktivaci a vitalizaci, při nevolnostech, nachlazení, nadýmání

a jiných lehčích potíţích, anebo jako doplněk tradiční léčby, ale vţdy po domluvě

s lékařem (Möhring, 2007).

2.2.1 Diagnostika

Pro tuto metodu je dŧleţitá diagnostika, která se provádí mnoha zpŧsoby.

Mezi hlavní, nejčastěji se vyuţívající, patří pulsová diagnostika, při níţ se měří puls

na zápěstích na obou horních končetinách a zjišťuje se jeho hloubka a kvalita.

Dále sledujeme rŧzné koţní afekce, podkoţní zatvrdliny nebo křečové ţíly na horních

i dolních končetinách v prŧběhu energetických drah, které nám značí poruchy

těchto drah a orgánŧ. Často se setkáváme i s diagnostikou na podkladě Akabaneho

metody, kterou se stanovuje dysbalance energie na základě pocitŧ tepla a počtu ţíhání

při pouţití moxové cigarety. Diagnostika se však nejjednodušeji určuje pomocí

mikrosystémŧ nebo podle místních citlivých bodŧ v blízkosti postiţené tkáně

(Kombercová, 1998).

14

2.2.2 Výběr bodů a pouţité techniky

V úvodní části terapie je dŧleţitý správný výběr vhodných akupunkturních bodŧ,

dle symptomŧ pacienta, a jejich kombinace, které se řídí pravidlem, ţe u „prázdnoty

orgánu“ musíme posílit jeho „matku“ neboli předchozí orgán, a naopak u „plnosti

orgánu“ je nutné oslabit jejího „syna“, tedy orgán následující. Tyto orgány takto řadíme

v prŧběhu toku ţivotní energie nebo vzájemným vztahem mezi pěti základními prvky.

V terapii postupujeme podle efektu, kterého chceme docílit, a to sedace, tonizace

nebo harmonizace. Metoda sedace, tedy zklidnění, ke které přistupujeme při plnosti

energie, je jemná, dráţdivá metoda, kdy hmaty vedeme proti prŧběhu dráhy a pŧsobící

tlak je mírný a po delší dobu. Tonizace, ve stavu prázdnoty, dosáhneme silnými,

aktivizujícími hmaty ve směru prŧtoku ţivotní energie s krátkodobým pŧsobením

na akupunkturní bod. Harmonizace energie je spíše prevence u zdravých lidí,

kterou volíme k celkovému posílení organismu. Je to vlastně stav mezi tonizací a sedací

(Rŧţička, 1993).

Na začátku terapie vyhledáme akupresurní body pomocí míry cun, která je

u kaţdého jedince individuální. Jeden cun odpovídá šířce konce palce nebo délce

středního článku ukazováku a tři cuny šířce ruky ve výšce středních kloubŧ prstŧ. Body

vyhledáváme podle potíţí, jeţ nás trápí, projevující se bolestivostí, napětím, teplem

nebo naopak chladem (Möhring, 2007).

Samotná terapie spočívá ve stimulaci tlakem, s jemnými pohyby nebo vibrací.

Musíme mít však stále na paměti, ţe i kdyţ vţdy začínáme od nejbolestivějších bodŧ,

terapie by pro pacienta bolestivá být nikdy neměla. Protoţe body leţí na meridiánech,

které jsou na těle zrcadlově uloţené, pŧsobíme na ně současně s výjimkou středové linie

těla. Akupresurou ale mŧţeme ovlivňovat i body mikrosystémŧ nebo jednotlivé

specifické body (Kombercová, 1998).

Akupresura se dnes dělí na vlastní akupresuru a bodovou či lineární tradiční

čínskou masáţ. Vlastní manupresuru provádíme přiloţením našich prstŧ na příslušný

akupunkturní bod a postupně zesilujeme tlak. Tímto tlakem pŧsobíme asi 3 aţ 10 vteřin,

uvolníme a následně zatlačíme znovu a celou tuto sérii opakujeme desetkrát za sebou.

Čínská tradiční masáţ se od vlastní akupresury odlišuje vyuţitím osmi základních

hmatŧ. Mezi něţ řadíme techniku posunování a hlazení (tui), štípání (nie), tlačení (an),

hlazení a tření (mou), krouţení (rou), klepání a plácání (chui), otáčení (yao) a technika

15

vibrování (zhen). Z těchto základních hmatŧ se postupem času vyvinula celá řada

jim podobných technik (Rŧţička, 1993).

Doba terapie vţdy závisí na tom, jaké body ovlivňujeme a také jestli se jedná

o akutní nebo chronické obtíţe. Dráhy energie vykazují v prŧběhu dne jinou aktivitu,

čemuţ se musíme v terapii přizpŧsobit. Obecně se soudí, ţe terapie by měla trvat asi 5-

20 min. Podle stádia onemocnění by se měla opakovat několikrát za den u akutních

stavŧ a několikrát za týden u stavŧ chronických (Möhring, 2007).

2.2.3 Indikace a kontraindikace akupresury

Na závěr této podkapitoly bych se chtěla věnovat i indikacím a kontraindikacím

akupresury, které je velmi dŧleţité dodrţovat, abychom zabránili závaţným obtíţím

nebo dokonce i poškození pacienta.

Akupresura je metoda se širokou moţností indikací, s dobrým výsledným

efektem a bez moţných vedlejších účinkŧ. Nejčastější indikací jsou psychosomatická

onemocnění a onemocnění pohybové soustavy. Ty mohou mít řadu příčin, jako poruchy

CNS zánětem, krvácením, ischemií nebo úrazem, poškození periferních nervŧ, svalové

spazmy, kloubní dysfunkce a další. Kromě těchto poruch se akupresura uplatňuje

i při bolestivých stavech hlavy, zubŧ, břicha anebo při menstruačních obtíţích.

Svými účinky ovlivňuje také poruchy krevního oběhu (Rŧţička, 1993).

Protoţe má akupresura i svoje kontraindikace, chtěla bych zdŧraznit nutnost

odborného vyšetření pacienta před započetím terapie. Akupresura by neměla být

prováděna, pokud má pacient v místě bodŧ změny na kŧţi jako poranění či zánět,

a v oblasti křečových ţil. Do absolutních kontraindikací řadíme těhotenství, selhávání

srdce, ledvin nebo jater, nádorová, infekční a jiná závaţná onemocnění. Jestliţe terapie

akupresurou nepřináší ţádné výsledky nebo dochází-li dokonce ke zhoršení projevŧ, je

nutné terapii okamţitě ukončit. Mezi relativní kontraindikace patří stavy po poţití

alkoholu nebo drog, těsně po jídle či u ţen v období menstruace (Kombercová, 1998).

Objeví-li se v prŧběhu terapie nebo bezprostředně po ní mírné bolesti, pocit

horka, plnosti, zarudnutí nebo svalové spazmy, není nutné v terapii pokračovat,

protoţe potíţe ustupují samy. Někdy se jako pozdní reakce vyskytne pocit únavy,

který je dán humorální a parasympatickou reakcí a je zcela normální. Zvláště obezřetní

bychom měli být, stěţuje-li si pacient při terapii na nevolnost a nauseu a měli bychom

se ji snaţit odstranit stiskem adekvátních bodŧ (Rŧţička, 1993).

16

3 ČAKRY

Akupresura je léčebná metoda východní medicíny, která svým pŧsobením

zajišťuje vyrovnání narušeného prŧtoku ţivotní energie, na kterém se mŧţe podílet

i dysfunkce čaker. Čakry, podle hinduistického učení, představují energetická centra

člověka, které mají vztah k výměně energií mezi jeho tělem a okolím. Mŧţeme je

označit jako autoregulační systém, který zabezpečuje prŧchod energie drahami, příjem

nové a čerstvé energie a odstranění staré a opotřebované (Rŧţička, 2002).

Čakry se popisují jako kola nebo disky a jsou to dŧleţitá místa, která mají

schopnost ovládat tělo a prostor mimo něj. Podle jogínské tradice mŧţeme v našem

organismu rozlišit mnoho čaker rŧzného řádu, ale nejdŧleţitější je sedm základních,

které se spojují s energetickou dráhou procházející podél páteře

(http://cs.wikipedia.org). V indické filosofii je sedmá čakra spíše doplňkem,

protoţe tělo člověka přesahuje svoji jednou polovinou, kterou tvoří koronu

mimo něj (Rŧţička, 2003).

Čakry jako „kola světa“ jsou schopny svým otáčením přijímat energii

v závislosti na svých třech osách. Podle vertikální osy se točí proti směru hodinových

ručiček a vstupuje do ní základní, nejsilnější a dominantní energie. Předo-zadní osou

se do organismu dostává energie jin a jang a otáčením dle levo-pravé osy se získává

energie ve směru nebo naopak proti směru hodinových ručiček. Obecně však mŧţeme

říci, ţe energie se do těla dostává prostřednictvím sedmé čakry a z ní je příslušná

energie rozváděna do ostatních čaker a do drah a orgánŧ, přičemţ největší výměna

energie probíhá v posledních bodech dráhy, které zajišťují zásobování organismu

energií. Jakmile energie proběhne celou dráhou, putuje zpět do čakry, ze které následně

vystupuje (Rŧţička, 2002).

Směr otáčení čaker je dán i jejich jednotlivým uloţením těsně nad sebou

ve středu trupu, a také pohlavím. Mŧţeme říci, ţe čakry, jeţ se u muţe točí ve směru

hodinových ručiček, mají u ţen opačný směr a navíc se tento směr musí měnit od čakry

k čakře. Tímto zpŧsobem dochází k doplňování energie a vyrovnávání principu jin

a jang (www.magiicke.estranky.cz).

Je-li funkce a spolupráce čaker v lidském organismu v harmonii, tak získaná

energie je v rovnováze a člověk se cítí psychicky a fyzicky zdravý. Pokud však nastane

nějaká nerovnováha energií, deformace jako ucpání stagnující energie, elipsoidické

zploštění, vychýlení ze směru, či jiné poruchy ve funkci činnosti čaker, dojde

http://cs.wikipedia.org/http://www.magiicke.estranky.cz/

17

k jejich následné blokaci, zabránění volnému toku energie drahami a sníţení

aţ vymizení frekvence jejich vibrací. Tento stav se fyzicky projeví vznikem nějakého

onemocnění anebo změnou psychiky (http://cs.wikipedia.org).

Čakry nejjednodušeji vyšetřujeme kyvadlem vleţe na zádech nebo břiše,

kdy u správně fungující čakry opisuje kyvadlo velké kruhy ve směru otáčení

a naopak u blokády jsou tyto opisující kruhy velmi malé nebo vŧbec ţádné. Zkušený

léčitel či terapeut mŧţe přímo určit poruchy v proudění energie. K ozřejmení blokád

čaker se vyuţívá i pozorování aury, která je projevem ovlivňování energie těla a okolí

člověka (www.magiicke.estranky.cz).

Léčba spočívá ve vystavení čaker na vibrace o frekvenci, na které běţně

fungují. Tím se zrychlí kmitání čakry a výsledkem je jejich harmonizace a uvolnění

blokád. Je však velmi podstatné, ţe na konečném výsledku se podílí i stav organismu,

a pokud stálé přetrvává ať fyzické či psychické onemocnění člověka, blokace se budou

neustále vracet (http://astrollogie.net/cakry.html).

Čakry rozdělujeme, jak jsem jiţ uvedla, na sedm základních čaker podle zákona

sedmi účinných energií. Jsou uloţeny nad sebou ve středu trupu na energetické dráze

podél páteře a zobrazují se ve tvaru lotosového květu o velikosti aţ do 15 cm.

Jejich rozloţení v lidském těle ukazuje příloha 2, s. 61. Jednotlivé čakry se od sebe

odlišují frekvencí, ve které kmitají, barvou, orgány, které představují, a místem

jejich uloţení. Kaţdá čakra představuje autoregulační systém, který ovlivňuje

hormonální ţlázy a orgány, se kterými jsou propojeny a zabezpečují tak ţivotní

a psychické pochody v našem těle (Rŧţička, 2002).

Řadíme sem první čakru kořene (Muladhara), druhou čakru sakrální

(Svadhistana), třetí čakru solar-plexu (Manipura), čtvrtou čakru srdce (Anahata), pátou

čakru krční (Vishuddha), šestou čelní čakru (Ajna) a sedmou čakru korunní (Sahasrara).

3.1 Čakra srdce

Srdeční čakra je čtvrtá čakra ze sedmi základních, kterou podle sanskrtu

označujeme jako Anahata, jeţ v překladu znamená nezraněný, nestrukturovaný

či neporaţený. Zobrazuje se ve tvaru zeleného květu s dvanácti okvětními lístky,

viz příloha 3, s. 62. Vytváří střed celého systému čaker, protoţe se v něm spojují tři

spodní fyzicko-emoční centra a tři horní duchovní (http://en.wikipedia.org).

http://cs.wikipedia.org/http://www.magiicke.estranky.cz/http://en.wikipedia.org/wiki/Anahata

18

Tato čakra, která je uloţena v srdeční krajině zahrnuje svojí pŧsobností oblast

srdce, perikardu, hrudní páteře s hrudníkem, hrudní dutinu, plexus cardiacus, spodní

část plic, krev, krevní oběh a kŧţi. Z orgánŧ, které zásobuje, nesmíme opomenout

kromě výše uvedených také tenké střevo. Pod jejím vlivem se nachází i radost

a excitabilita (Rŧţička, 2002; www.magiicke.estranky.cz).

Poruchou funkce této čakry se u člověka nejčastěji vyskytnou srdeční

a cirkulační poruchy, mělké dýchání a dušnost zapříčiněné propadlým hrudníkem,

blokády hrudní páteře, jeţ vznikají spíše na podkladě reflexního přenosu z viscerálního

onemocnění, a emoční projevy jako izolovanost, malá sebeúcta a osamělost (Rŧţička,

2003; Ţiţková Kaniová, http://www.sebepoznani.cz).

Všech sedm základních čaker souvisí s hormonálními ţlázami. Srdeční čakře

náleţí thymus, jehoţ činnost je největší v dětství a před pubertou,

protoţe v tomto období produkce pohlavních hormonŧ ještě funkci thymu nesniţuje.

Brzlík je pro nás velmi dŧleţitý, protoţe je hlavním orgánem imunitního systému řídící

obranyschopnost těla a lymfatického systému (http://en.wikipedia.org).

Srdeční čakru často volíme pro léčebné účinky onemocnění v oblasti srdeční

krajiny, kam řadíme například anginu pectoris, která se reflexním mechanismem mŧţe

přenášet a projevovat se v pohybovém systému. Anahata má ovšem také pozitivní vliv

na bronchitidu, pleuritidu, poruchy thymu a Roemheldŧv syndrom zpŧsobující vysoký

stav bránice a změnu polohy srdce (Hillebrecht, 2000).

Kaţdá čakra má svoje charakteristické vlastnosti. Pro srdeční čakru je typická

zelená, rŧţová a zlatá barva, elementem je vzduch a smyslovou funkcí hmat

(www.magiicke.estranky.cz).

Anahata je kromě fyzického těla spojena i s psychikou a duchem člověka.

Pod jejím vlivem se totiţ nachází láska, soucit, dobrota k jiným a celková pohoda,

které člověka ovlivňují zvláště při jeho rozhodování. Jejím prostřednictvím

se nám dostává touha po kontaktu, splynutí, harmonii a lásce (http://en.wikipedia.org).

Energie získaná z této čakry je dále rozváděna po těle systémem meridiánŧ,

a to hlavně energetickou dráhou srdce, osrdečníku a tří ohřívačŧ, o kterých je pojednáno

v následující kapitole.

http://www.magiicke.estranky.cz/http://www.magiicke.estranky.cz/http://en.wikipedia.org/wiki/Anahata

19

4 MERIDIÁNY

Podstata tradiční čínské medicíny a tedy i akupresury spočívá v představě,

ţe orgány lidského těla jsou navzájem propojeny systémem energetických drah,

které označujeme jako meridiány. Díky nim je také umoţněna komunikace mezi zevním

a vnitřním prostředím aktivními body, které jsou uloţeny na povrchu těla (Heřt,aj.,

2002).

Je to systém, který v našem těle vytváří rozvětvenou síť vláken připomínající

cévní řečiště. Meridiány propojují i jednotlivé čakry a vytváří tak vztah

mezi procházející energií a orgány člověka (Hillebrecht, 2000).

Meridiány mŧţeme podle jejich kvality a filosofie taoismu rozdělit na meridiány

jin a jang, které tvoří pár a liší se svým prŧběhem. Jinové dráhy probíhají přední stranou

trupu a končetin od spodu nahoru, tedy od země k trupu a z trupu k nebi,

a naopak jangové jdou na dorzální straně od shora dolŧ, z nebe k trupu a z trupu k zemi.

Podle této představy je člověk energeticky napojen na koloběh mezi nebem a zemí

(Kolster, Waskowiak, 2006).

Podle tradiční čínské medicíny si organismus člověka mŧţeme představit

jako oceán energie, jehoţ přílivy a odlivy tvoří 12 základních párových drah,

2 nepárové, 8 mimořádných a celkem 15 jejich kolaterál. Mezi 12 základních

energetických drah, které probíhají na obou polovinách těla, řadíme meridián plic,

tlustého a tenkého střeva, ţaludku, sleziny a slinivky, srdce, močového měchýře, ledvin,

krevního oběhu, ţlučníku, jater a tří ohřívačŧ. Kaţdá dráha má dvě větve, vnitřní

propojující orgány a vnější aktivní body (Heřt,aj., 2002).

V tomto energetickém systému nacházíme dvě dráhy s velkým významem

pro čchi, protoţe jejich hlavním úkolem je její ovládání. Jedním z nich je meridián tří

ohřívačŧ, který má na starosti její tvorbu, zatímco meridián obalu srdce ji po celém těle

rozvádí rŧznými drahami a tím mŧţe čchi získat rŧzné formy. Jung čchi, vnitřní ţivotní

energie, proudící v hloubce zajišťuje komunikaci mezi danými orgány, zatímco wej

čchi, obranná ţivotní energie, která je těsně pod povrchem, spojuje vnější a vnitřní

systém. Obě tyto formy spolu vzájemně souvisí a porucha vzniklá na povrchu těla

se tímto vztahem mŧţe přenést i na samotný orgán (Heřt,aj., 2002).

Mŧţeme říci, ţe funkce meridiánŧ není omezena pouze na jeden orgán,

který zásobují a podle něhoţ jsou pojmenovány, ale naopak jsou schopny ovlivnit

skoro celý organismus jedince. Všem dvanácti drahám je nadřazen systém dvou

20

samostatných meridiánŧ, které zabezpečují rovnováţný prŧtok energie. Je to přední

střední dráha, tedy dráha početí, a zadní střední dráha či jinak dráha řídící,

které probíhají uprostřed těla a mají vliv na pohlavní orgány anebo onemocnění páteře

a dýchání (Möhring, 2007).

U zdravého jedince je prŧtok energie harmonický a všechny struktury,

které s ní souvisí, jsou v rovnováze. Jakmile dojde k narušení této harmonie, ve smyslu

plnosti či prázdnoty, člověk to začne pociťovat nejprve psychicky a později

se tato nerovnováha projeví onemocněním orgánu. Zpŧsob jak tuto disharmonii

normalizovat, je pŧsobení na akupunkturní body leţící podél prŧběhu meridiánŧ

jako korálky na náhrdelníku (Hillebrecht, 2000).

V předchozí kapitole jsem uvedla, ţe ze srdeční čakry vychází tři meridiány,

srdce, osrdečníku a tří ohřívačŧ. V následujících podkapitolách jsou podrobněji

rozebrány. Zároveň, protoţe se v této práci zaměřuji hlavně na oblast horní části těla,

a to hrudní páteře, hrudníku a srdci, bych chtěla upozornit hlavně na energetickou dráhu

srdce, která s touto oblastí přímo souvisí.

4.1 Meridián srdce

Energetická dráha srdce je krátká jinová dráha, která začíná ze svého hlavního

orgánu zásobení, jímţ je srdce. Podél jejího prŧběhu, viz příloha 4, s. 62, nacházíme

celkem 9 bodŧ a rozlišujeme ji na vnitřní a vnější větev. Vnější začíná v axile

a pokračuje po mediální straně paţe a předloktí na dlaň, kde končí na vnitřní straně

posledního článku malíku a spojuje se s dráhou tenkého střeva. Vnitřní větev probíhající

od srdce rozlišujeme na tři její větve. První větev prochází bránící a vstupuje do tenkého

střeva. Druhá jde vzhŧru přes hrudník do jícnu a do oka a poslední třetí jde přes hrudník

do axily, kde se připojuje k vnější větvi (Kolster, Waskowiak, 2006).

Hlavní činnost meridiánu srdce spočívá na orgánech a částech těla, které má

pod svým vlivem. Těmi je srdce, jako hlavní zásobující orgán, hrudník, centrální

nervový systém, oblast prŧtoku dráhy na horní končetině a páteřní segmenty C8, Th1,

Th5 aţ Th6, S1 a S2 a zuby (Rŧţička, 2003).

Kromě toho tento meridián zabezpečuje také kontrolu krve a stav cév a navíc

zodpovídá i za pocení, spánek, vědomí, rychlost a jasnost myšlenek a naše emoce.

Tím se podílí nejen na ovlivňování fyzické aktivity člověka, ale také na jeho

21

psychickém stavu. Navíc se energetická dráha srdce uplatňuje i v řízení všech pěti

smyslŧ a je tak zdrojem všech ţivotních funkcí (Hillebrecht, 2000).

Fyzický projev poruchy funkce tohoto meridiánu se nejčastěji manifestuje

jako onemocnění srdce s příznaky jako je bolest v srdeční krajině, srdeční palpitace

nebo poruchy rytmu. Z této dráhy mŧţeme pŧsobit na bolesti vzniklé v prŧběhu

energetické dráhy, tedy na paţi, na ramenech, loktech a ulnární straně ruky,

ale také bolest v hypochondriu, hrudníku a krku (Rŧţička, 2003).

Je však dŧleţité zdŧraznit, ţe dříve neţ se nerovnováha toku energie

tímto meridiánem projeví fyzicky, mŧţeme sledovat i psychické změny, jakými jsou

hlavně neklid, hysterie, deprese, nespavost, neschopnost empatie, poruchy řeči

a komunikace (Hillebrecht, 2000).

4.2 Meridián osrdečníku

Energetická dráha osrdečníku, hlavní řídící dráha jinu, jeţ se označuje

i jako dráha perikardu nebo dráha obalu srdce, zabezpečuje rozvádění čchi do všech

drah celého těla. Její prŧběh mŧţeme sledovat od 4. meziţebří 1 cun od prsní bradavky.

Tato dráha dále pokračuje přes rameno po vnitřní ploše paţe nad bříškem m. biceps

brachii, na ulnární stranu předloktí, do dlaně aţ ke třetímu prstu k nehtu z palcové

strany, viz příloha 5, s. 63 (Šos, 2005).

Pod vlivem meridiánu osrdečníku se nachází cévní a nervový systém, srdce,

hrudník, ţaludek a také vnitřní strana horní končetiny. Proto se při dysfunkci této dráhy

vyskytují příznaky související s těmito orgány, jako je bolest v hrudní a prekordinální

krajině, angina pectoris, srdeční palpitace, bolesti břicha a malé pánve zpŧsobené

poruchou prokrvení, zarudnutí tváře nebo pocení v podpaţí. Na horní končetině

nacházíme nejčastěji bolest v prŧběhu dráhy nebo svalové spazmy a kontraktury

(Rŧţička 2003).

4.3 Meridián tří ohřívačů

Meridián tří ohřívačŧ je energetická dráha patřící ke krátkým jangovým drahám,

na kterém nacházíme celkem 23 akupunkturních bodŧ ovlivňující poruchy a nemoci

oblastí, jeţ zásobuje (Šos, 2005).

22

V západních částech světa je tento meridián znám spíše jako dráha štítné ţlázy

a jeho hlavním úkolem je tvorba ţivotní energie. Tato dráha začíná na vnějším okraji

nehtového lŧţka čtvrtého prstu a probíhá na dorzální straně ruky a předloktí přes loket

na paţi a rameno. Tam se kříţí s dráhou ţlučníku a pokračuje dále přes šíji k ušnímu

boltci a spánkové kosti a končí na zevním okraji obočí, viz příloha 5, s. 63 (Kolster,

Waskowiak, 2006).

Pod vlivem této dráhy se nachází hrudník, lokty, ramena, ale také uši, oči a jazyk

a při disharmonii dráhy se kromě příznakŧ patologie těchto orgánŧ, vyskytují i poruchy

krevního oběhu, hypertenze, změny dýchání, zaţívací poruchy a bolesti břicha

a urogenitální potíţe. V oblasti prŧchodu meridiánu se nejvíce objevují bolesti a kloubní

dysfunkce (Rŧţička, 2003).

Hlavní úloha tohoto meridiánu spočívá i v regulaci energetického toku

a zahřívání tří dutin, a to hrudníku a horní a dolní části břicha. Protoţe je jeho činností

kromě tvorby energie také ochrana čaker, zabezpečuje správný koloběh energie

(Hillebrecht, 2000).

23

5 MIKROSYSTÉMY

Akupresura jako léčebná metoda vyuţívá v převáţné většině akupunkturní body,

ale v dnešní době se stále větší oblibě dostává ovlivňování bodŧ z mikrosystémŧ,

které se označují také jako hologramy, homunkulus či také projekční oblasti. Jsou

to místa na těle člověka, kam se promítá celek organismu a jeho dráhy se všemi body,

a kŧţe se tak stává zrcadlem našeho vnitřního těla (Rŧţička, 1993).

Dnešní mikrosystémy nepatří do tradiční čínské medicíny, ale jedná

se o představu 20. století, která nebyla dosud objektivně morfologicky

ani experimentálně potvrzena. Mikrosystémy jsou navíc v rozporu s embryonálním

vývojem, protoţe koţní oblasti mají vztah pouze k daným orgánŧm, které vznikly

ze stejného míšního segmentu. Protoţe terapie z těchto struktur přináší dobré výsledky,

je dŧleţité jim věnovat pozornost (Heřt,aj., 2002).

Lidský organismus je velmi sloţitý systém, který musí být neustále kontrolován.

Mikrosystémy tak představují jeden ze systémŧ slouţící k zajištění a kontrole stavu

organismu člověka a udrţení jeho zdraví (Rŧţička, 2002).

Jejich základem je homo systém, pomocí kterého mŧţeme vysvětlit existenci

a účinky léčby mikrosystémŧ. Tento systém funguje na podkladě vztahu homo a hetero

sil, které stojí vedle sebe a zabezpečují harmonický vývoj. Homo síla představuje

sjednocování a návrat k pŧvodnímu stavu a uchovává informace pro vývoj,

zatímco hetero vede k variabilitě a diferenciaci během vývoje. Homo systém mŧţeme

připodobnit k lidskému tělu a jeho uspořádání odpovídá funkční a strukturální integritě.

Přijímané informace o stavu těla anebo jeho částech se tak promítají do mikrosystémŧ,

kde odráţí anatomickou organizaci a základní stav těla. Najdeme ho na kŧţi, svalech,

kostech anebo vnitřních orgánech (Rŧţička, 2002).

Mikrosystémy vykazují, oproti tradiční čínské medicíně, na těle člověka dané

uspořádání na podkladě anatomických, fyziologických, patofyziologických

neurologických a dalších medicínských mechanismŧ. Na této skutečnosti spočívá

vyuţitelnost těchto bodŧ, protoţe jsou pro lékaře západní medicíny srozumitelné

(Rŧţička, 2002).

V dnešní době je popsáno 20 holografických projekcí organismu na rŧzných

částech těla. Tyto místa mají schopnost nejen organismus ovlivnit, ale také přijímat

impulzy z vnějšího okolí. Mikrosystémy nacházíme na částech těla, kde dochází

k nejčastějšímu a nejvýraznějšímu styku těla člověka a okolí. Patří mezi ně dlaň ruky,

24

ploska nohy a ušní boltec, kterých akupresura vyuţívá nejvíce a které budou

dále podrobněji probrány. Kromě těchto projekcí se však mikrosystémy popisují

i na jazyku, zubech, oku, nosu a rŧzných částech hlavy (Kombercová, 1998).

Dysfunkce vnitřního orgánu se často projevuje změnou kŧţe na daném

mikrosystému. Tyto změny se většinou objevují dříve, neţ začne člověk příznaky

typické pro dané onemocnění pociťovat. Hlavní změny, které mŧţeme sledovat, jsou

změny teploty, pigmentace, lokálního prokrvení nebo tvorba vrásek (Rŧţička, 2002).

5.1 Mikrosystém plosky nohy

Chodidlo je dnes jednou z nejčastěji vyuţívaných částí těla k terapii

nejen akupresury. Pedoterapie si své místo v západní medicíně našla díky

svému objeviteli, Williamu Fitzgeraldovi, který ji označil jako reflexologii. Je

však třeba zdŧraznit, ţe tato technika byla pouţívána jiţ v Indii (Heřt,aj., 2002).

Její vyuţitelnost je dána zejména velkým počtem receptorŧ, které jsou schopny

zprostředkovat vztah vnějšího a vnitřního prostředí, a také představou o projekci

všech orgánŧ člověka jako je tomu u mikrosystému ušního boltce (Vogralik, 1993).

Do tohoto systému se celek organismu promítá tak, ţe ploska nohy

nám připomíná tvar těla člověka. Hlava je uloţena v palci, páteř se zakřivuje podél

vnitřní hrany, flektované končetiny se opírají o zevní okraj a vnitřní orgány tak mají

stejné uspořádání jako v těle (Rŧţička, 1993). V reflexní terapii navíc platí, ţe ventrální

stranu člověka najdeme na dorzální ploše chodidla a naopak dorzální strana těla

se objevuje na plantě. V horizontální rovině se oblast hrudní páteře a hrudníku,

na kterou se v této práci zaměřuji, reflexně promítá do oblasti střední plochy chodidla

(Marquardt, 2009).

Páteř a pletenec ramenní na plosce nohy představuje „osový kříţ“, kdy mediální

linií prochází páteř, a příčnou klenbou ramenní pletenec, viz příloha 6, s. 63. Platí

přitom, ţe pravá strana těla se nachází na pravé noze a levá polovina těla na levé.

Hrudní páteř se přesně promítá na mediálně-plantární straně v prŧběhu 1. metatarzální

kosti. V oblasti od 1. po 5. metatarz je zóna hrudníku, která sahá na laterální straně

po os cuneiforme a os cuboideum a mediálně jde po třetinu 1. nártní kosti (Marquardt,

2009). Při terapii těchto zón musíme postupovat zvlášť opatrně, protoţe projekce

ze srdeční oblasti, mŧţe při násilnějším tlaku zpŧsobit aţ kolaps pacienta (Rŧţička,

1993).

25

Pedoterapie je v dnešní době stále objektem vědeckého bádání a studií. Například

studie zabývající se vlivem akupresury plosky nohy na srdeční tep a mozkovou aktivitu

přinesla výsledky, ţe během terapie docházelo u všech pacientŧ ke sníţení srdečního

tepu. Autoři uvádějí, ţe dŧvodem je vztah mezi tlakovými body na chodidle dolní

končetiny a vlákny autonomního vegetativního systému, coţ nám potvrzuje

mechanismy pŧsobení akupresury. Výsledky sledování bioelektrické aktivity mozkové

tkáně byli u zkoumaných pacientŧ individuální. Bylo však zcela patrné, ţe největší

změny frekvence byli na vlně α a naopak u většiny pacientŧ nebyli zaznamenány změny

frekvence vln γ (Sugiura, Horiguchi, 2007).

5.2 Mikrosystém ušního boltce

Terapie mikrosystému ušního boltce neboli aurikuloterapie je společně

s reflexním ovlivněním bodŧ plosky nohy dnes nejrozšířenější a nejvyuţívanější.

Tento systém byl podrobně rozpracován jiţ v čínské literatuře, kde se pojednává hlavně

o vzájemném vztahu mezi ušním boltcem a vnitřními orgány. V Evropě

se aurikuloterapie začala rozvíjet aţ ve 20. století zásluhou Nogiera,

který tento mikrosystém podrobně popsal (Vogralik, 1993).

Mikrosystém ušního boltce je na rozdíl od ostatních odlišný v tom, ţe body

v něm uloţené jsou velmi malé velikosti a navíc se projevují aţ ve chvíli, kdy je vnitřní

orgán opravdu postiţen, a to u praváka na pravé a leváka na levé straně (Rŧţička,

1993).

Pro snadnější orientaci si projekci celku organismu na ušním boltci mŧţeme

představit jako schoulené dětské tělo v děloze matky s hlavičkou směřující dolŧ. Hlava

se svými orgány se promítá na ušní lalŧček, orgány dutiny hrudní a břišní do největší

prohlubně ucha a uloţení končetin nacházíme na vrcholu boltce (Kombercová, 1998).

Páteř se na uchu promítá do takzvaného antihelixu, coţ je vyvýšenina ve tvaru

písmene C začínající na ušním lalŧčku a táhnoucí se směrem nahoru, viz příloha 7,

s. 64. Oblast hrudní páteře, zejména 4. a 5. hrudního obratle najdeme přibliţně

ve vrcholu oblouku. Mŧţeme zde přímo pŧsobit na těla obratlŧ v horní ploše anebo

na svaly a vazy, které mapujeme od této horní plochy zevně (Rŧţička, 1993).

26

5.3 Mikrosystém dlaně

Na dlani ruky rozlišujeme několik podob mikrosystémŧ. Mohou zaujímat celou

plochu dlaně, nacházet se pouze na třetím prstu nebo mohou být uloţeny jako jednotlivé

homunkuly na kaţdém prstu (Heřt,aj., 2002).

Terapie těchto bodŧ se někdy označuje jako manoterapie, která je významná

hlavně v prevenci psychické a fyzické odolnosti organismu. Její účinnost je dána

bohatou inervací této oblasti ve spojitosti s periferní a centrální nervovou soustavou

na rŧzných úrovních. Tyto vztahy se projevují zejména ve vztahu k VII. a VIII.

segmentu míchy, kde nacházíme i autonomní vegetativní vlákna (Vogralik, 1993).

Její velkou výhodou je dostupnost a také stimulace manuálními pracemi v běţném

ţivotě, coţ dokládá fakt, ţe se s manoterapií příliš nesetkáváme. V této oblasti jsou

uloţeny začátky některých meridiánŧ, na které zde mŧţeme pŧsobit, pro nás zvlášť

dŧleţité dráhy srdce, tří ohřívačŧ, perikardu, ale i dráha tlustého a tenkého střeva

(Rŧţička, 1993).

Manoterapií ovlivníme funkční poruchy oblasti krční a hrudní páteře, které jsou

v tomto mikrosystému uloţeny na laterální straně prvního a druhého článku palce těsně

pod sebou, viz příloha 8, s. 64 (Rŧţička, 1993).

27

6 VERTEBROVISCERÁLNÍ PORUCHY

Na základě reflexních vztahŧ mezi funkcí osového orgánu, který představuje páteř,

a funkcí vnitřních orgánŧ vznikají poruchy, jeţ označujeme jako vertebroviscerální.

Jedná se o dysfunkce, jejichţ podstatou je to, ţe v oblasti pohybového systému,

nejčastěji páteře, dojde k patologickým změnám, jeţ imitují onemocnění vnitřních

orgánŧ. Tyto poruchy musíme odlišit od těch, které vznikají opačným mechanismem,

kdy primární porucha vnitřního orgánu zpŧsobí změny v osovém aparátu.

Potom mluvíme o viscerovertebrálních poruchách (Jandová, 2001).

6.1 Vertebroviscerální vztahy

Mezi páteří a vnitřními orgány existují vztahy dané anatomickým uspořádáním,

které představuje segmentová inervace jednotlivých orgánŧ. Tyto vztahy jsou také dány

reflexně, kdy při dráţdění určitého segmentu dojde k dysfunkci v celém reflexním

oblouku. Ten tvoří dráha začínající od periferního orgánu, přes aferentní signalizaci

do určitého segmentu, ze kterého dále pokračuje přes eferentní stimulaci

zpět k perifernímu orgánu (Jandová, 2001).

Funkční poruchy v oblasti páteře a reflexní změny vyskytující se při onemocnění

vnitřních orgánŧ jsou dány reflexním mechanismem. Míšní segment je schopen určité

autoregulace, zpětné vazby a má i danou hierarchii tkání. Vztahy, které mezi sebou

tkáně, například vnitřní orgán a pohybový systém, vytváří, jsou představovány zásadou

jednoty organismu, která vzniká na podkladě kvalitativně a kvantitativně odlišných

reflexních dějŧ. Díky bohatě rozvětvené nervové soustavě jsou dané tkáně schopny

se vzájemně ovlivňovat (Rychlíková, 2004).

Nocicepční podnět, segmentově determinovaný a vycházející

z kterékoliv struktury, vyvolává reflexní odpověď, kterou máme zakódovanou. Mŧţeme

tedy říci, ţe daná odpověď není závislá na struktuře, jeţ ji vyvolala, ale na samotném

podnětu. Proto mŧţeme reflexní odpověď zaregistrovat i na okolních strukturách

daného segmentu (Rychlíková, 2004). Tato skutečnost nám dokládá fakt, ţe dysfunkce

vnitřního orgánu většinou vyvolává změny nejen v jeho inervační zóně, ale v celém

pohybovém aparátu (Jandová, 2001).

Příloha 9, s. 65 nám ukazuje prŧběh vztahŧ mezi hybným systémem a vnitřními

strukturami a vznik vertebroviscerálních poruch.

28

Tato bakalářská práce se zaměřuje na funkční poruchy pohybového systému,

které reflexními ději mohou ovlivnit kardiální krajinu, a imitovat onemocnění srdce.

Jedním z hlavních příznakŧ těchto obtíţí je bolest na anteriorní ploše hrudníku,

jeţ mŧţe být dána poruchami muskuloskeletálního systému. V této soustavě nacházíme

receptory, které reagují pouze na specifické podněty, které autoři článku označují

jako potencionálně škodlivé. Tyto receptory registrují stimuly i velmi malé intenzity

jako bolestivé a vzniklé impulzy se přenáší z periferie aferentní cestou do zadních rohŧ

míšních a vytváří reflexní oblouk. Poruchy v rŧzných částech muskuloskeletální oblasti

se následně projevují bolestí vnitřních orgánŧ člověka. Mezi nejčastější struktury

hybného systému zpŧsobující tyto obtíţe patří ligamenta, fascie, periost a šlachy. Bolest

na přední ploše hrudníku je dána zejména podráţděním interspinozních ligament

anebo blokádami apofyziálních kloubŧ segmentu Th3-Th9 (Christensen, 2004).

Vertebroviscerální poruchy tvoří pouze asi 20% ze všech příčin, které mohou

zpŧsobit kardiální obtíţe. Mezi další poruchy imitující tyto stavy patří pulmonální

onemocnění, gastrointestinální a psychologické problémy zahrnující úzkosti, strach

nebo dlouhotrvající stres (Stochkendahl, 2008).

6.2 Vertebroviscerální poruchy klinicky

Výše popsané reflexní vztahy dávají vznik vertebroviscerálním poruchám,

které imitují viscerální onemocnění orgánu, jehoţ primární příčina spočívá v poruše

páteře. Výsledkem těchto mechanismŧ jsou příznaky, které se mylně pokládají

za vnitřní onemocnění. Proto je velmi dŧleţité stanovit správnou a diferenciální

diagnostiku těchto poruch, aby k chybným diagnózám docházelo co nejméně. Pacient

musí být vţdy dŧkladně vyšetřen po interní stránce, aby se vyloučila případná závaţná

onemocnění. Jsou-li výsledky vyšetření negativní a nebyly-li shledány patologické

změny, mŧţe lékař usuzovat na funkční poruchy páteře objektivizující se při vyšetření

(Lewit, 2005).

Klinicky nacházíme HAZ, svalové spazmy, bolestivé body a jiné bolestivé

struktury. Reflexní změny se ve většině případŧ vyskytují i na ostatních strukturách,

v rŧzných seskupeních a o rŧzné intenzitě (Rychlíková, 2004).

Tyto poruchy se také často projevují omezením hybnosti, která mŧţe být

doprovázená bolestivostí. Je nutné zdŧraznit, ţe se jedná o funkční poruchy,

proto zde strukturální změny nenacházíme (Jandová, 2001).

29

Kromě pohybové soustavy se na vzniku vertebroviscerálních poruch podílí také

kumulace více faktorŧ. Vliv na tyto poruchy má celkový stav organismu, infekce,

poruchy metabolismu, menstruace a třeba i dieta. Tyto faktory jsou pouze rizikové

a samy na vyvolání dané poruchy nestačí (Lewit, 2005).

6.3 Srdce a vertebrokardiální syndrom

Vztah mezi hrudní páteří a srdcem a vertebrokardiální syndrom patří

mezi nejvíce zkoumané syndromy z vertebroviscerálních poruch z dŧvodu

jejich svízelné diagnostiky a zejména jejich odlišení od anginosních bolestí a infarktu

myokardu. Vertebrokardiální syndrom i angiosní bolesti mají stejné projekční zóny

a liší se pouze mechanismem vzniku (Jandová, 2001). Reflexní vztahy mezi srdcem

a pohybovým systémem představují hlavně zóny v oblasti hrudní páteře, hrudníku,

ţeber a axiálních svalech.

Vyšetřením pohybového aparátu nejčastěji zjišťujeme blokády hrudní páteře

v oblasti Th3 aţ Th5 s maximem v segmentu Th4-Th5. Funkční změny na páteři

nalézáme i v úseku střední krční páteře, a to nejvíce v segmentu C5, a v oblasti

cervikothorakálního přechodu. Jednou z hlavních příčin těchto poruch jsou blokády

sternokostálního skloubení v rozsahu 2. - 5. ţebra více na levé straně. Zvýšené svalové

napětí a spoušťové body palpujeme na levé straně ve vzpřimovačích trupu mezi Th4

aţ Th8. Svalový spazmus levého prsního svalu je spojen s bolestivými body na 3. -5.

ţebru v medioklavikulární a axilární linii. Z ostatních svalŧ, ve kterých také nacházíme

reflexní změny, musíme zmínit m. serratus anterior, m. subscapularis a horní část m.

trapezius, kde se objevují bolestivé body a zvýšené napětí. Reflexní změny, které jsou

ve skalenových svalech, se často spojují s bolestivými body ve sternokostálním spojení

horních ţeber na obou stranách a zpŧsobují změny napětí v m. pectoralis (Lewit, 2005;

Jandová, 2001).

U vertebrokardiálního syndromu se bolesti a reflexní změny lokalizují v oblasti

přední stěny hrudní vyvolané primární funkční poruchou páteře. Nemocní si často

stěţují na bolestivost parasternálně vlevo. Bolestivost na pravé straně je spíše

výjimečná, stejně jako retrosternální bolest, se kterou se u tohoto syndromu příliš

nesetkáváme. Bolesti mají tendenci k iradiaci do okolních oblastí v závislosti

na lokalizaci této bolesti, viz příloha 10, s. 65. Nejčastěji se vyzařuje do horní

končetiny. Bolest vycházející z oblasti horní nebo střední části sterna se projikuje

30

na přední stranu ramene, nad lopatku a do šíje. Pod lopatkou nebo mezi lopatkami

nacházíme bolestivost, která se iradiuje z oblasti pod bradavkou (Rychlíková, 2004).

U pacientŧ s tímto syndromem navíc zjišťujeme funkční poruchy hrudní páteře

s maximem v segmentu Th4-Th5 spojené s palpační citlivostí kostotransverzálních

kloubŧ na levé straně této oblasti. Největší palpační bolestivost nacházíme

na obratlových trnech a sternokostálních skloubení také převáţně vlevo. Reflexní

změny svalŧ se nejčastěji objevují v axilární nebo subklavikulární části m. pectoralis

major. Protoţe páteř při lokálních změnách reaguje jako celek, mŧţeme

se u vertebrokardiálního syndromu setkat s blokádou hlavových kloubŧ, krční a bederní

páteře a pánve (Rychlíková, 2004).

Je nutné rozlišovat vertebrokardiální syndrom od organických poruch srdce,

které se projikují do těchto zón. Mŧţe nám k tomu napomoci, kromě dŧsledného

vyšetření, i doba bolesti suţující pacienta, protoţe verbrokardiální bolest má obecně

delší trvání, a to několik hodin aţ dní (Jandová, 2001).

31

7 REFLEXNÍ ZMĚNY SVALŮ U VERTEBROVISCERÁLNÍCH

PORUCH

V předchozí kapitole jsem popsala všechny změny, které mohou dát vznik

vertebrokardiálnímu syndromu. Na tomto místě bych se chtěla speciálně zaměřit

na jednotlivé svaly, které svými reflexními změnami mohou imitovat onemocnění

srdce, anebo zpŧsobují bolesti na přední straně hrudníku, jeţ se často mylně pokládají

za kardiální obtíţe.

Mezi svaly, které představují primární příčinu vertebrokardiálního syndromu

řadíme mm. erectores spinae, mm. pectorales, m. serratus anterior, m. subscapularis,

horní část m. trapezius a mm. scaleni. Reflexní změny svalŧ u tohoto syndromu

nacházíme i jako následek distenze sternokostálního skloubení v rozsahu 2. - 5. ţebra,

kdy nám vznikají typické řetězce svalových spazmŧ.

Protoţe jedním z příznakŧ daného syndromu je bolestivost na přední straně

hrudníku, chtěla bych věnovat pozornost i těm svalŧm, které tuto bolest zpŧsobují.

Příčinou této obtíţe jsou pektorální svaly, mm. scaleni, m. sternocleidomastiodeus,

m. sternalis, m. iliocostalis cervicis, m. subclavius a m. obliquus abdominis externus

(Travell, 1982).

7.1 Svaly jako primární příčina vertebrokardiálního syndromu

Reflexní změny, které se u těchto svalŧ vyskytují, představuje zejména zvýšené

svalové napětí neboli spazmus a myofasciální trigger pointy.

Svalový spazmus je zvýšené napětí svalu zpŧsobené aktivitou motorických

nervŧ. Někdy mŧţe dojít k postupnému zkrácení daného svalu (Travell, 1982).

Myofasciální trigger pointy, které se v české literatuře označují jako spoušťové

body, jsou místa zvýšené iritability tkáně bolestivé na dotyk. Tyto body se tak mohou

stát zdrojem přenesené bolesti, autonomních příznakŧ nebo proprioceptivních změn.

Pro tuto práci jsou nejdŧleţitější aktivní TrPs, které vytváří dané vzorce přenesené

bolesti charakteristické pro kaţdý sval. Svojí aktivitou brání plnému protaţení svalu

anebo mohou být příčinou oslabení daného svalu. Musím se však ještě zmínit

o sdruţených TrPs, jeţ vznikají, jako dŧsledek aktivity TrP v jiném svalu (Travell,

1982).

32

7.1.1 Mm. erectores spinae

U pacientŧ s vertebrovicerálními poruchami napodobující onemocnění srdce

palpujeme zvýšené svalové napětí anebo spoušťové body těchto svalŧ nejvíce v oblasti

Th4 aţ Th8. Tyto svaly Travell označuje jako svaly paraspinální superficiální, kam řadí

m. longissimus thoracis, mm.iliocostalis.

Ze spoušťových bodŧ m. iliocostalis, který je pro tuto práci významnější,

se bolest přenáší nad nebo pod vzniklý TrP. Aktivací bodu uloţeného ve střední oblasti

páteře vzniká typický vzorec přenesené bolesti, směřující přes rameno na přední stranu

hrudníku, viz příloha 11, s. 66. Lokalizuje-li se bolest převáţně na levé straně,

zpŧsobuje kardiální obtíţe napodobující anginu pectoris (Travell, 1982).

7.1.2 Mm. pectorales

Prsní svaly rozdělujeme na m. pectoralis major et minor. Oba tyto svaly mají

podíl na vzniku vertebrokardiálního syndromu a společně s blokádou čtvrtého ţebra

mohou imitovat akutní infarkt myokardu.

7.1.2.1 M. pectoralis major

Z aktivních spoušťových bodŧ z tohoto svalu vzniká typický vzorec přenesené

bolesti, viz příloha 12, s. 66. Tato iradiace je závislá na lokalizaci bodu a je

vţdy unilaterální.

Nacházíme-li spoušťové body v levém m. pectoralis major, mluvíme

o pektorální myalgii. Přenesená bolest se následně lokalizuje na přední straně hrudníku,

a mŧţe tak být mylně diagnostikována jako kardiální nedostatečnost. Většinou se jedná

o pacienty, kteří nikdy neprodělali kardiální dysfunkce a nemohou tak vzniklou bolest

srovnat s bolestí při pravém postiţení srdce. K intenzivnějším bolestem anteriorní strany

hrudníku dochází při uloţení aktivních TrPs ve střední části pars sternocostalis.

Odtud se bolest iradiuje po vnitřní straně paţe přes epicondylus medialis humeri

na ulnární stranu předloktí a končí na mediálních dvou či dva a pŧl prstech. Nesmíme

zapomenout na abdominální a kostální části tohoto svalu, z jejichţ mediální strany

aktivní spoušťové body zpŧsobují somatoviscerální srdeční arytmie. Tyto body

nacházíme na pravé straně mezi 5. -6. ţebrem v místě, kde páté pŧlí vzdálenost

mezi sternem a prsní bradavkou. Z ostatních částí pektorálního svalu jsou dŧleţité

33

také mediálně uloţené spoušťové body sternální části, jeţ dávají vznik bolesti v krajině

nad sternem. Nesmíme opomenout laterální oblast abdominální a kostální části,

které jsou zdrojem bolesti hrudníku se zvýšenou citlivostí prsních bradavek (Travell,

1982).

7.1.2.2 M. pectoralis minor

Jednou z moţných příčin vertebrokardiálního syndromu mŧţe být svalový

spazmus se spoušťovými body m. pectoralis minor, ke kterým mŧţe docházet

také ve spojitosti s blokádou třetího, čtvrtého či obou těchto sternokostálních skloubení

(Hnízdil, 1996).

V tomto svalu se převáţně nacházejí dva bolestivé body, proximální a distální,

přičemţ vzniklý vzorec přenesené bolesti není závislý na uloţení těchto bodŧ,

viz příloha 13, s. 67. Jejich aktivací například TrPs skalenových svalŧ, napětím

inspiračních svalŧ při kašli, prolongovaným špatným sedem nebo blokádou ţebra

a sterna, se bolest šíří nejvíce na anteriorní část m. deltoideus. U velmi aktivního bodu

se bolest mŧţe objevit v subklavikulární oblasti anebo pokrýt celou homolaterální

pektorální krajinu. Někdy bolestivost přesahuje paţi, loket, předloktí a následně

dosahuje aţ na poslední článek třetího prstu (Travell, 1982).

Reflexní změny tohoto svalu se málokdy objevují samostatně. Nejvíce je spojen

se změnami m. pectoralis major nebo, i kdyţ méně často, se změnami předních vláken

m. deltoideus, mm. scaleni, m. sternocleidomastoideus a m. sternalis (Travell, 1982).

7.1.3 M. serratus anterior

M. serratus anterior mŧţe být jednou z příčin vzniku příznakŧ napodobující

srdeční nedostatečnost. Vyskytnou-li se v jeho vláknech spoušťové body, bolest

se přenáší na anterolaterální stranu střední části hrudníku, mediálně od dolního úhlu

lopatky, jak mŧţeme vidět v příloze 14, s. 67. Z této oblasti se dále šíří po horní

končetině na dlaň a ulnární dva prsty. Ve spojitosti s TrPs m. pectoralis major

se u pacientŧ rozvíjí dechové obtíţe a příznaky počínajícího infarktu myokardu.

Pacienti si zejména stěţují na pocit krátkého dechu, pocit, ţe se nemohou zhluboka

nadechnout, nebo ţe si v běţném hovoru nevystačí s dechem a musí se tzv. dodýchnout

(Travell, 1982).

34

V prŧběhu m. serratus anterior mŧţeme palpovat reflexní změny od zubŧ

prvního aţ devátého ţebra po jeho úpon na margo medialis scapulae.

7.1.4 M. subscapularis

Při vyšetření pacienta, u něhoţ máme podezření na vertebrovicerální poruchy

imitující kardiální obtíţe, mŧţeme palpovat reflexní změny i v m. subscapularis.

Tyto změny se mohou stát zdrojem bolesti na dorzální straně ramene, která pokračuje

po dorzální straně paţe a předloktí. Pro tento sval je zcela typická bolestivost

obkruţující zápěstí, která donutí pacienta přemístit hodinky na opačnou ruku (Travell,

1982).

7.1.5 Pars descendens m. trapezius

M. trapezius rozdělujeme podle prŧběhu svalových vláken na tři části. Pro vznik

vertebrokardiálního syndromu je významná část sestupných vláken, pars descendens.

M. trapezius je ze všech svalŧ na těle člověka nejvíce postiţen vznikem

reflexních změn. Při změnách v pars descendens dostáváme typický vzorec přenesené

bolesti jdoucí homolaterálně po šíji k processus mastoideus, kde zpŧsobuje úporné

tenzní bolesti šíje. Tato intenzivní bolest pak probíhá na temporální oblast hlavy,

za orbitu a čelist. Jako hlavní symptomy spoušťových bodŧ se v této oblasti popisují

příznaky závratě a vertiga (Travell, 1982).

7.1.6 Mm. scaleni

Mezi skalenové svaly, které jsou jedním ze zdrojŧ poruch, jimiţ se bakalářská

práce zabývá, řadíme m. scalenus anterior, medius et posterior. Ve všech těchto třech

svalech nacházíme aktivní trigger pointy, jeţ vytváří vzorec přenesené bolesti

na anteriorní ploše hrudníku směřující laterálně na horní končetinu nebo posteriorně

k mediálnímu okraji lopatky, viz příloha 15, s. 68 (Travell, 1982).

Spoušťové body uloţené v dolní oblasti m. scalenus medius nebo body

v m. scalenus posterior vyvolávají trvalou, úpornou bolest přední strany hrudníku

v úrovni prsních bradavek. Objevuje-li se tato bolest na levé straně, ať jiţ v klidu

či během pohybu, mŧţe být mylně označena za anginu pectoris. Naproti tomu z TrPs

v horní oblasti m. scalenus anterior et medius se bolest přenáší na přední stranu ramene,

35

ze které se rozšiřuje podél m. biceps brachii a m. triceps brachii, a skokem přes loket

pokračuje na radiální stranu předloktí, na palec a ukazovák. Z m. scalenus anterior

se mŧţe bolest lokalizovat i posteriorně, a to do oblasti nad horní polovinou lopatky

a do přiléhající interskapulární krajiny (Travell, 1982).

Protoţe do reflexních změn řadíme i spazmy, je třeba si uvědomit,

ţe mm. scaleni mohou svým zvýšeným svalovým napětím zpŧsobit i útlak plexus

brachialis a vyvolat tak příznaky arteriální insuficience a komprese motorického

a senzorického nervu. Jako další symptomy postiţení skalenových svalŧ uvedu

i abnormálně zvednuté 1. ţebro nebo také poruchy spánku. Pacienti jsou totiţ v noci

buzeni zkracováním těchto svalŧ a raději volí polohu v sedu, ve které k těmto stavŧm

nedochází (Travell, 1982).

7.2 Reflexní změny svalů jako následek distenze sternokostálního

skloubení

Jednou z moţných příčin vertebrokardiálního syndromu mohou být změny

kloubního spojení ţeber a hrudní kosti. K těmto změnám dochází v rozsahu 2. aţ 5.

sternokostálního skloubení (Jandová, 2001).

Distenze chápeme jako lokalizovanou poruchu pohybové soustavy zpŧsobenou

svalovou dysbalancí (Hnízdil, 1996). Jejich příčiny spočívají v mechanickém namáhání

kloubních struktur, které vznikly na podkladě posunutí nebo deformace ţebra

vŧči sternu, nebo v silovém pŧsobení, jeţ stojí za vznikem svalového spazmu

nebo intrathorakálního tlaku (Otáhal, Tichý, 1996).

Následkem i nepatrného posunu ţebra vŧči sternu dochází k podráţdění

nervových pletení této oblasti, které zpŧsobují spazmus svalŧ nebo bolesti,

jeţ se projeví v dané oblasti od místa iritace (Hnízdil, 1996).

Zřetězené spazmy, jeţ jsou dŧsledkem distenze sternokostálního skloubení,

definujeme jako soubor palpovatelných svalových spazmŧ, který je propojen časovými,

funkčními a prostorovými vztahy, jeţ představují i muskulaturní rovnováhu.

Protoţe více dochází k poruše této rovnováhy v oblasti spojení ţeber a sterna, jsou

i spazmy v okolí těchto skloubení častější. Spazmy objevující se ve svalech trupu

a končetin rozlišujeme na primární, které jsou dány distenzí daného kloubního spojení,

a sekundární, jeţ vznikají druhotnou vzdálenou distenzí (Otáhal, Tichý, 1996).

36

7.2.1 Distenze druhého sternokostálního skloubení

Změnou skloubení mezi druhým ţebrem a sternem se objevuje řetězec

svalových spazmŧ v m. scalenus medius, který je podrobněji popsán v předchozí části,

a paravertebrální spazmus hlubokého zádového svalstva v rozsahu mezi obratli C2

aţ Th2. Lze říci, ţe při distenzi tohoto skloubení se objevují bolesti třetího nebo čtvrtého

prstu, a u některých pacientŧ se navíc objevují i závratě. Tato distenze se dále spojuje

s blokovým postavením obratle Th2 (Hnízdil, 1996).

7.2.1.1 Hluboké svaly zádové C2- Th2

Mezi tyto svaly dle Travell řadíme m. semispinalis capitis, m. semispinalis

cervicis a mm. multifidi cervicis v oblasti krční páteře, a v oblasti hrudní páteře

pak m. semispinalis thoracis, mm. multifidi thoracis a mm. rotatores.

V oblasti krční páteře kaţdý TrP vytváří daný vzorec přenesené bolesti. Celkem

se zde vyskytují tři spoušťové body. TrP z m. semispinalis cervicis a mm. multifidi,

uloţený v rozsahu C4 a C5, iradiuje bolest do subokcipitální krajiny nebo do oblasti

nad lopatkou. Bod, který se nachází asi 2 cm pod okciputem, přenáší bolest

nad tuto lokalizaci aţ na vertex, a poslední bod uloţený v místě úponu m. semispinalis

capitis zpŧsobuje bolesti na jedné straně hlavy s maximem v temporální krajině.

Tyto body mohou dát sekundárně vznik trigger pointŧm svalŧ v krajině hrudní páteře

(Travell, 1982).

Všechny body, které se vyskytují v hluboké vrstvě těchto svalŧ v hrudní oblasti,

zpŧsobují trvalou, úpornou bolest s iradiací. Z m. semispinalis thoracis se bolest přenáší

do stejné krajiny jako z m. longissimus. Naproti tomu bolest daná TrPs mm. multifidi

a mm. rotatores se šíří do okolí procc. spinosus obratle přiléhajícího k danému bodu

(Travell, 1982).

7.2.2 Distenze třetího sternokostálního skloubení

Distenzí třetího sternokostálního skloubení vzniká řetězec svalových spazmŧ

m. scalenus posterior, horní partie m. pectoralis minor, m. levator scapulae

a paravertebrální spazmy hlubokých zádových svalŧ obratlŧ C3 aţ Th3 a Th3 aţ L3

(Hnízdil, 1996).

37

Distenze tohoto skloubení se společně s výše popsaným řetězcem svalových

spazmŧ projeví palpační citlivostí přední strany krku a týlní krajiny, citlivostí

mediálního epikondylu humeru a čtvrtého prstu horní končetiny. Dráţděním areae

radiculares L3 se u některých pacientŧ mŧţe objevit bolestivost m. sartorius

nebo mediální strany kolene, či citlivost bederní krajiny ve výši uloţení ledvin (Hnízdil,

1996).

7.2.2.1 Hluboké svaly zádové C3-Th3 a Th3-L3

Na základě spazmŧ mm. multifidi v horní části bederní páteře se objevuje bolest

na přední stěně břicha, která mŧţe být mylně pokládána za viscerální onemocnění.

Reflexní změny v hlouběji uloţených mm. rotatores se přenáší jako bolest na procc.

spinosi sousedních obratlŧ (Travell, 1982).

7.2.2.2 M. levator scapulae

M. levator scapulae je jedním z nejčastěji postiţených svalŧ ramenního

pletence, na kterém nacházíme převáţně dva TrPs. Jejich aktivací se bolest přenáší na

mediální okraj lopatky nebo na zadní plochu ramene. K tomuto svalu se později mohou

přidat i reflexní změny v m. scalenus posterior, m. iliocostalis anebo se projeví

komplexem reflexních změn v m. splenius cervicis, m. trapezius a m. levator scapulae

jako tzv. stiff neck (Travell, 1982).

7.2.3 Distenze čtvrtého sternokostálního skloubení

S poruchou skloubení této oblasti úzce souvisí blokáda čtvrtého hrudního obratle

a řetězec svalových spazmŧ dolní partie m. pectoralis minor, které se podílejí na vzniku

bolesti parasternální oblasti, jeţ mŧţe imitovat kardiální obtíţe jako angina pectoris

nebo stavy dušnosti. Nejčastěji se však klinicky manifestuje jako akutní infarkt

myokardu (Hnízdil, 1996).

Blokádou 4. ţebra, která je většinou spojena s blokádami ostatních ţeber

a s reflexními změnami mm. pectorales, dochází k omezení hybnosti hrudního koše

a inspirace postiţené strany. Následná porucha dýchání vede k dalším

kardiorespiračním projevŧm a k rozvoji příznakŧ panické poruchy. Jedná se o akutní

stavy, bez organické příčiny, vyskytující se nejméně čtyřikrát do měsíce nebo trvající

38

od poslední ataky alespoň 4 týdny. Tyto ataky jsou doprovázeny somatickými obtíţemi,

mezi které patří hyperventilace, palpitace, tachykardie, třes, pocení, nausea, bolest

na hrudi nebo strach ze smrti, které pacient mylně pokládá za příznaky infarktu

myokardu a které ho přivádí ke kardiologovi, jehoţ vyšetření jsou však ve většině

případŧ negativní (Tichý, 1996).

Mŧţeme tak říci, ţe jedním z následkŧ poruch muskuloskeletálního systému je

obraz panické poruchy. Kromě blokády 4. ţebra, mŧţe být vyvolávajícím faktorem

i sternální syndrom popsaný Brüggerem. Základem tohoto syndromu je kyfotické drţení

hrudní páteře s přetíţením sternokostálních skloubení vyšších ţeber na pravé straně

a oslabený a zkrácený m. pectoralis major (Tichý, 1996).

7.2.4 Distenze pátého sternokostálního skloubení

Distenzí mezi pátým ţebrem a sternem vzniká typický řetězec svalových

spazmŧ, který zahrnuje dolní partii malého prsního svalu, m. obliquus abdominis

externus, m. pectineus, pars descendens m. trapezius a jako u předešlých distenzí

i paravertebrální svalový spazmus hlubokého zádového svalstva v rozsahu obratlŧ C5

aţ Th5 a Th5 po S4 (Hnízdil, 1996).

Souhrnně se tyto poruchy projevují bolestivostí kyčle, sacra anebo příznaky

imitující radikulární syndrom L4 nebo L5 (Hnízdil, 1996).

7.2.4.1 M. obliquus abdominis externus

Při dané blokádě sternokostálního skloubení dochází k reflexním změnám

zevního šikmého svalu, jeţ mohou napodobovat viscerální onemocnění. Při postiţení