Howard Phillips LOVECRAFT

The COMPLETTE COLECTION

Dagon Pi v obrovskm duevnm vypt, nebo tato noc je mou posledn. Jsem bez penz a tm u konce zsoby drog, dky kterm jsem a doposud dokzal pet; u nemohu sv muka dle snet a vrhnu se z podkrovnho okna dol na pinavou dlabu ulice. Nemyslete si, e kdy jsem propadl morfiu, musm bt slaboch nebo zhralec. A si petete m ve spchu nakraban dky, snad si domyslte, i kdy nikdy ne zcela pochopte, pro tolik toum po zapomnn i zniku. Stalo se to na jedn z nejrozlehlejch a nejmn navtvovanch st Pacifiku: potovn lodi, na kter jsem slouil, se zmocnili nmet korsi. Velk vlka zrovna zanala a nmon moc Hun jet nepropadla sv pozdj mravn zkze; nae lo se stala dnou koist a s nmi, jej posdkou, jednali se v slunost a etrnost, je nle vlenm zajatcm. Kze, kterou po ns vyadovali nai vznitel, byla tak uvolnn, e po pti dnech zajet se mi samotnmu podailo uprchnout v malm lunu, se zsobami vody a potravin, kter by vystaily na pomrn dlouhou dobu. Kdy jsem se konen ocitl na svobod a unel m mosk proud, ml jsem jen mlhavou pedstavu o tom, kde se nachzm. Nikdy jsem nebyl zdatnm navigtorem, a tak jsem jen podle postaven slunce a hvzd mohl odhadnout, e se nachzm nkde jin od rovnku. O zempisn dlce jsem vak neml ani pont a v dohledu nebyl dn ostrov i pobe. Poas zstvalo krsn, a tak jsem nespoetnou adu dn bezcln plul pod rezavm sluncem odkzn ekat, e potkm njakou lo plujc kolem, nebo e m proud zanese a ke behm obydlen pevniny. Nespatil jsem vak ani lo, ani zemi, a ve svm osamn, unen tou iroirou jednolitou mod, jsem propadal zoufalstv. Ke zmn dolo mezitm, co jsem spal. Podrobnosti se u nikdy nedozvm, nebo akoli mj spnek byl neklidn a obtkan zlmi sny, spal jsem tvrd. Kdy jsem se konen probral, zjistil jsem, e vzm zpola ponoen do lepkavho ernho bahna, je se kolem mne monotnn zvlnn rozprostralo, kam oi dohldly, a v nm pr metr ode mne uvzl i mj lun. lovk by ekl, e mm prvnm pocitem bude as nad tak obrovskou a neekanou zmnou scenrie; byl jsem vak spe vyden ne pekvapen - vzduch a hnijc pda ve mn vzbuzovaly takov hnus, e m do morku kost zamrazilo. Obklopovaly mne rozkldajc se zdechliny zkaench ryb a dal vci, kter ani nelze popsat, je vystupovaly z nechutn pchnoucho bahna t nekonc pln. Snad bych se ani neml snait vystihnout pouhmi slovy nepopsatelnou ohyzdnost, je me bt obsaena v absolutnm tichu a hol nezmrnosti. Nebylo tu nic slyet, a krom ir plochy ernho bahna, nic vidt; avak naprost nehybnost a stejnorodost krajiny ve mn vzbuzovaly svravou hrzu. Slunce zilo na obloze, kter mi ve sv bezmran krutosti pipadala tm temn jako by odrela inkoustov ernou mokinu pod mma nohama. Jak jsem se prodral k uvzlmu lunu, uvdomil jsem si, e m situace byla vysvtliteln jen jednm zpsobem. st ocenskho dna byla zejm vyzdviena k hladin njakou naprosto nepedpokldanou vulkanickou innost, a na denn svtlo se tak dostala ploina, je byla po miliny a miliny let ukryta v bezednch hlubinch. Rozloha novho zem, kter se pode mnou objevilo, byla tak velik, e a jsem napnal ui sebevc, nezaslechl jsem ani nejslab zvuk moskho pboje. Nezahldl jsem tak ani jedinho moskho ptka, kter by se ivil zdechlinami. Nkolik hodin jsem sedl a pemlel v lunu, kter leel na boku, a jak se slunce pohybovalo po obloze, poskytoval mi nepatrn stn. Den ubhal a tern postupem asu pozbyl sv lepkavosti. Vypadalo to, e brzy vyschne natolik, aby se stal schdnm. T noci jsem pli nespal a pt den jsem si sbalil trochu jdla a vody, a pipravil se tak na namhavou p pou pes podivnou pevninu hledat zmizel moe a mon i zchranu.

Tetho rna jsem zjistil, e zem ji dostaten vyschla pro chzi. Zpach ryb byl omraujc, j vak pemlel o dleitjch vcech, ne abych se staral o tak nepatrn zlo, a smle jsem se vydal za neznmm clem. Cel den jsem vytrvale postupoval zpadnm smrem - dil jsem se vzdlenm pahorkem, jen v t zvlnn pustin penval vechny vyveniny. Na noc jsem se utboil a druhho dne jsem pokraoval ve sv pouti, akoli mi pahorek pipadal tm stejn vzdlen, jako kdy jsem ho spatil poprv. Teprve tvrtho dne veer jsem dospl k jeho pat. Byl mnohem vy, ne se zdlo z dlky - a rozdl mezi nm a ostatnm povrchem umocovalo dol, z nho vystupoval. U jsem nemohl dl a tak jsem usnul ve stnu pahorku. Nevm, pro jsem ml tu noc tak divok sny, nicmn ne v dli nad vchodn pln vyel ubvajc a prapodivn vypoukl msc, ji jsem byl znovu vzhru, zbrocen chladnm potem a odhodlan nezamhouit oko. Vidiny, je se mi zjevily, bych vce nesnesl. Ve svitu msce jsem si uvdomil, jak nerozumn bylo cestovat za dne. Kdybych neputoval v ru plcho slunce, nebyl bych tak vyerpan. Te jsem ctil, e je v mch silch zvldnout vstup, kter mi pi zpadu slunce pipadal neuskuteniteln. U jsem ekl, e neporuen jednotvrnost hrbolat pln ve mn vzbuzovala neuritou tse, ale tato tse se zmnila v ds, kdy jsem vyplhal na temeno oblho kopce a podval se dol na druhou stranu do nezmrn propasti i kaonu, jeho temn zkout msc jet neozil. Pipadal jsem si jako na konci svta - a hledl jsem pes okraj skaln msy do neproniknutelnho chaosu vn noci. V mm dsu se mi vybavily vzpomnky na Ztracen rj a Satanv obludn vzestup skrze nevbn krlovstv temnot. Jak msc stoupal na obloze ve, zanal jsem rozeznvat, e srzy dol nejsou kolm, jak jsem si pedstavoval. Vnlky a nerovnosti skalnho povrchu poskytovaly dostatek opory pro nohy a o pr set stop ne byl svah u o hodn mrnj. Hnn nevysvtlitelnm impulsem, seplhal jsem se po skle jet n a stanul na povlovnm svahu, zraje do styskch hlubin, kam jet nikdy dn svtlo neproniklo. Mou pozornost okamit upoutal obrovsk a podivn vyhlejc pedmt na protjm svahu, pke se zvedajcm asi sto yard pede mnou, pedmt, kter se blav leskl v prudkch paprscch stoupajcho msce. Rychle jsem se ujistil, e to je jen gigantick kus kamene, ale nemohl jsem se zbavit vtravho pocitu, e jeho uloen a tvar nebyly vlun dlem Prody. Dal soustedn pozorovn m naplnilo dojmem, jej nemohu popsat, nebo navzdory nezmrn velikosti kamene i tomu, e se nachzel v propasti, kter zela na moskm dn u v dobch, kdy svt byl jet velmi mlad, bylo nanejv zejm, e ten podivn pedmt je dokonale opracovanm monolitem, jeho hmota okusila emeslnou zrunost a snad i posvtnou ctu jakchsi ivoucch a myslcch tvor. Byl jsem sice ommen a vyden, ale zrove mne posedlo pjemn rozruen vdce i archeologa, s nm jsem stle peliv prohlel sv okol. Msc, nyn tm v zenitu, tajupln a pronikav zil mezi nesmrn vysoko se tyc stny, kter obklopovaly propast, a na jejm dn se v msnm svtle objevila rozshl vodn plocha, je se na obou koncch vinula do nedohledna, a jak jsem stl na svahu, zdlo se mi, jako by mi jej vlny tm smely nohy. Na druh stran kaonu vlny omvaly spodn st kyklopskho monolitu, na jeho povrchu jsem u rozeznval npisy a nahrubo vytesan vjevy. Npisy byly psny hieroglyfy, kter jsem neznal a nikdy nevidl v dn knize a je se vtinou skldaly ze stylizovanch symbol - ryb, ho, chobotnic, kor, mkk, velryb a jinch vodnch ivoich. Nkolik symbol zejm zobrazovalo cosi moskho, modernmu svtlu zcela neznmho, ale vzpomnm si, e jsem podobn tvory vidl na on plni vyvren z ocenu. Nejvce m vak fascinovaly vytesan obrazov vlysy. Diky jejich neuviteln velikosti byl i pes vodu vidt soubor basrelif, jejich nmty by vzbudily zvist i

samotnho Dorho. Myslm, e ty vjevy mly zobrazovat lidi, alespo urit druhy lid, ale vichni byli vypodobnni, jak dovdj jako ryby ve vodch njak mosk sluje nebo jak uctvaj jaksi monolitick idol, kter se zdl bt podobn jako oni ponoen ve vlnch. Netroufm si zmnit se o jejich vzezen a tvarech, nebo u z pouh vzpomnky je mi mdlo. Grotesknj ne by dokzali vymyslet Poe i Bulwer a v zkladnm obrysu zrdn lidt, akoli mli pavouit ruce a nohy, nezvykle irok ochabl rty, vypoukl oi a ostatn znaky, na kter radji nevzpomnm. Zdlo se mi podivn, e jejich proporce byly v pomru k okol patn rozvreny - jedna z postav zabjela velrybu, je byla o mlo vt ne ona sama. Poviml jsem si, jak km, jejich grotesknosti a nemrnch proporc, rozmr, ale v t chvli jsem usoudil, e to jsou jen pomysln bozi njakho primitivnho nroda ryb i moeplavc, jeho posledn pslunci vyhynuli cel vky ped zrozenm prvnho pedchdce lovka piltdownskho nebo neandrtlskho. Jat posvtnou hrzou pi tomto neekanm, a pedstavy i tch nejodvnjch antropolog pekonvajcm pohledu, stanul jsem v zamylen, zatmco msc se podivn zrcadlil v tich vodn hladin pede mnou. Pak jsem to nhle uvidl. Jen s nepatrnm zeenm hladiny se ta vc vynoila z temnch vod. Svou obrovitost a obludnost pipomnajc Polyfma, jako njak len zrda ze zlho snu se prudce vymrtila k monolitu, kter obemkla svmi upinatmi paemi, zatmco sklonila svou odpornou hlavu a zaala vydvat jaksi zvuky. Myslm, e tehdy jsem se pomtl. Na len vstup po svahu a tesu a na svou zbsilou cestu k uvzlmu lunu se pamatuji jen mlo. Vm, e jsem si hlasit prozpvoval, a kdy jsem nemohl zpvat, nepetn jsem se sml. Vybavuji si velkou boui, kter se strhla po mm nvratu k lunu; kadopdn vm zcela bezpen, e jsem slyel burcen hromu a dal zvuky, kter Proda vydv, jen kdy se rozbsn nejvc. Kdy jsem se probral z mrkot, byl jsem v nemocnici v San Francisku. Dopravil m sem kapitn americk lodi, je m zachrnila z mho lunu uprosted ocenu. Ve svm deliriu jsem mnoho mluvil, ale mm slovm byla pikldna jen mal pozornost. O dnm vzedmut zem v Pacifiku m zachrnci nevdli, a j nepovaoval za nutn pesvdovat je o nem, emu by nevili. Jednou jsem vyhledal jistho slavnho etnologa a pobavil jej podivnm vyptvnm na starovkou filitinskou legendu a na Dagona, Rybho boha, avak pochopil jsem, e je k uzoufn bez fantazie, a se svm nalhnm jsem radji skonil. Stv se to v noci, zvl kdy msc zan po plku ubvat, e znovu vidm onu vc. Zkusil jsem morfium, ale droga mi pinesla jen pechodnou levu a pak jsem beznadjn zotroen uvzl v jejch sprech. A tak te, kdy jsem pro pouen i pro pohrdav pobaven svch blinch sepsal svj pbh, se vm skoncuji. asto se sm sebe ti, zda to vechno nemohly bt jen peludy, jen rozmar horeky, kter si se mnou pohrla, kdy jsem po svm tku z nmeck vlen lodi leel v otevenm lunu s palem a blouznil. Takhle se ptm sm sebe, ale v odpov se mi vdy znovu a znovu zjevuje ona obludn iv vidina. Nedoku pomyslet na mosk hlubiny, ani bych se otsl pi pomylen na nepojmenovateln tvory, kte se mon v tuto chvli plaz a zmtaj na svm slizkm loi, klan se svm pradvnm kamennm modlm a vtesvaj svou vlastn ohyzdnou podobu do podmoskch obelisk z vodou prosklho granitu. Pedstavuji si den, kdy se snad vyno nad vlny, aby svmi pchnoucmi paty sthli dol zbytek toho titrnho, vlkou vyerpanho lidstva, den, kdy se pevnina propadne a temn dno ocenu bude vyzdvieno, aby se podlelo na obecn hrzovld. Konec se bl. Slym u dve hluk, jako by na n narelo njak obrovsk kluzk tlo. U mne tu nenajde. Boe, ta ruka! K oknu! K oknu!

Strom Na sve zelenm svahu hory Maenalus v Arkdii kolem trosek venkovskho sdla se rozprostr olivov hj. Hned u nj je hrobka, kdysi krsn, zdoben pennmi sochami, ale te rozpadl, stejn jako ten dm. Na jedn stran hrobky roste mimodn mohutn a zvltnm zpsobem odpuzujc oliva, jej koeny vytlauj zubem asu poznamenan kvdry pentelickho mramoru. Oliva se tolik podob grotesknmu lovku nebo smrt znetvoenmu tlu, e v noci, kdy msc prozauje bledm svtlem pokiven siln vtve, se venkovan boj kolem stromu prochzet. Horu Maenalus si zvolil pro sv rejdy obvan Pan, kter m pemnoho prapodivnch spolenk, a prost mlad venkovan v, e strom mus bt njak hrzn spznn s tmi nadpirozenmi blenci Pana. Star vela v sousedn chalup mi ale vyprvl pln jin pbh. Ped mnoha lty, kdy sdlo na strni bylo nov a skvouc, pebvali v nm dva sochai Kalos a Musides. Krsa jejich prce byla opvan od Lydie a k Neapoli a nikdo by se byl neodvil tvrdit, e tvorba jednoho z nich je dokonalej ne dlo druhho. Kalv Hermes stl v mramorov svatyni v Korintu a Musidova Pallas trnila na sloupu v Atnch pobl Parthenonu. Kala a Musida vichni ctili a obdivovali se, e vrouc bratrsk ptelstv nezkalil ani stn umleck rlivosti. Ale akoliv Kalos a Musides setrvvali v nenaruenm souladu, na nm nebylo poskvrnky, jejich povahy nebyly stejn. Zatmco se Musides po veerech oddval mstskm radovnkm Tegeje, Kalos zstval doma. Tie se vytrcel z dohledu svch otrok do chladivho toit olivovho hje. Tam meditoval nad svmi pedstavami, kterch ml plnou hlavu, a tam vymlel tvary krsy poslze nesmrteln vtlen do mramoru, jemu jako by vdechl dui. Lelkujc venkovan vyprvli, e Kalos rozmlouval s duchy hje a e jeho sochy skuten byly obrazy faun a dryd, kter tam vdal - protoe mu k prci nestla modelem nikdy dn ivouc bytost. Kalos a Musides byli tak slavn, e se nikdo nepodivoval, kdy k nim Tyrant ze Syrakus poslal vyslance, aby s nimi pohovoili o ndhern soe Tyche, kterou hodlal postavit ve svm mst. Socha mus bt obrovsk a nanejv vytben vypracovan, protoe m vyvolvat obdiv nrod a stt se clem poutnk z daleka iroka. Ten, jeho dlo by bylo pijato, by byl nepedstaviteln poctn a Kalos a Musides byli vyzvni, aby o tuto poctu soutili. Jejich vzjemn bratrsk lska byla obecn znma a vychytral Tyrant se domlel, e nikdo z nich nebude svou prci tajit a skrvat, nbr poskytne pomoc a radu druhmu. Vsledkem takov dobr vle budou dv dla neslchan krsy, z nich krsnj vtvor pekon i sny bsnk. S radostnm nadenm uvtali sochai Tyrantovu nabdku a v nsledujcch dnech slchali jejich otroci nepetrit a neutuchajc dery dlt. Kalos a Musides neskrvali svou prci jeden ped druhm, ale jejich dla byla pstupn pouze jejich om - krom nich nespatil ni zrak ob bosk postavy, uvznn od stvoen svta v hrubch kamennch kvdrech a te odhalovan mistrnmi dery dlt. Veer vyhledval Musides jako dv tanen sly v Tegeji, zatmco Kalos bloudil sm olivovm hjem. Avak jak as plynul, povimli si lid, e kdysi tak jiskc Musides ztrc sv vesel. Je to podivn, povdali si mezi sebou, e lovk, kter m velkou nadji zskat nejvzneenj odmnu umn, propad sklenosti. Uplynulo mnoho msc, ale v zatrpkl tvi Musidov se nezraila dychtiv nadje, ji v nm mly podncovat jeho vyhldky. Pak se jednoho dne Musides zmnil, e je Kalos nemocn, a nikdo se u nepodivoval nad jeho smutkem, protoe vichni znali hlubokou a posvtnou nklonnost, kter oba sochae vzala. Mnoz navtvili Kala a vskutku postehli, jak je bled, byl vak naplnn

jakousi astnou vyrovnanost a ta dodvala jeho pohledu vtho kouzla, ne jak vyzaovalo z pohledu Musidova, kter byl oividn bez sebe zkost, a odehnal vechny otroky, protoe dychtil krmit a opatrovat ptele vlatnma rukama. Skryt za tkmi zvsy stly dv nedokonen sochy Tyche, jich se v posledn dob nemocn ani jeho vrn ptel tm nedotkli. Kdy Kalos z nevysvtlitelnch pin slbl m dl tm vc navzdory pi zmatench lka a svho slunho ptele, asto si pl, aby ho odnesli do olivovho hje, kter tolik miloval. Pl si tam zstat sm, jako by chtl hovoit s neviditelnm. Musides vdycky vyhovl jeho prosb, akoliv ml oi pln slz pi pomylen, e Kalos m radji fauny a drydy ne jeho. Blil se konec a Kalos hovoil o posmrtnch zleitostech. Plac Musides mu pislbil hrobku ndhernj ne hrobka Mausolova, Kalos ho vak napomenul, aby nehovoil o slv mramoru. Umrajc mu byl posedl jedinou mylenkou - aby spolu s nm byly u jeho odpovajc hlavy pohbeny vtve uritch strom z olivovho hje. A jedn noci Kalos, sedc sm v temnot olivovho hje, zemel. Nevslovn ndhern byl pomnk, kter zrmutkem sklen Musides pro svho milovanho ptele vytesal. Nikdo jin ne sm Kalos by nedokzal vytvoit takov basrelify, do nich byly vtleny vechny krsy Elysia. Musides nezapomnl ani pohbt vedle Kalovy hlavy vtve z olivovho hje. Kdy prvn zchvat prudkho Musidova alu ustoupil rezignaci, pracoval Musides piln a usilovn na sv postav Tyche. Vechny pocty patily te jemu, protoe Tyrant ze Syrakus nechtl pijmout dlo nikoho jinho ne Kala i Musida. Ulevoval svmu citu a lopotil se kadm dnem pornji a vyhbal se radovnkm, v nich si dv liboval. Veery trvil u hrobky svho ptele, vedle jeho spc hlavy vyrazil mlad olivov stromek. Stromek rostl tak rychle a ml tak zvltn tvar, e kad, kdo ho spatil, pekvapen vykikl. Musida jako by ten stromek fascinoval a souasn plnil odporem. Ti roky po smrti Kalov vyslal Musides posla k Tyrantovi a po tegejskm triti se eptalo, e obrovsk socha je dokonena. V t dob dorostl strom u hrobky nevdanch rozmr, pevil vechny ostatn stromy a jednou, mimodn tkou vtv sahal nad pbytek, v nm porn pracoval Musides. Mnoho nvtvnk pichzelo zhldnout veliknsk strom a mnoz pichzeli obdivovat sochask umn, take Musides byl mlokdy sm. Ale mnostv nvtvnk mu nevadilo, naopak se zdlo, e te, kdy skonila prce, kter ho tolik pohlcovala, se samoty boj. Chmurn horsk vtr vzdychajc v olivovm hji jako by zlovstn vydval tm srozumiteln zvuky. Toho veera, kdy do Tegeje dorazili Tyrantovi vyslanci, byla obloha tmav. Bezpen se vdlo, e pili, aby odvezli obrovskou sochu Tyche a odmnili Musida vnou slvou, proto je zstupci obce vele pijali. S blc se noc vypukla nad hebenem hory Maenalus bouliv vichice a mui z dalekch Syrakus byli rdi, e pohodln odpovali v mst. Vyprvli o svm proslulm Tyrantovi a o ndhee jeho sdelnho msta a naden jsali nad slvou sochy, kterou Musides pro msto vytesal. A pak mui z Tegeje vychvalovali dobrotu Musida, jak hluboce truchlil pro svho ptele a jak ho ani nadchzejc vavn slvy nedoke utit, kdy Kalos nen ptomen. Mluvili tak o stromu, kter rostl u hrobky, pobl hlavy Kalovy. Vtr skuel jet pernji a Syrakusan i Arkaan se modlili k Aiolovi. Rno, za slunenho svitu, vedli zstupci obce Tyrantovy vyslance vzhru po strni k sochaovu pbytku. Ale non vichice zpsobila podivn vci. Vkiky otrok se nesly nad scnou zkzy a uprosted olivovho hje se netyily leskl ochozy prostorn sn, v n se Musides lopotil a snil. Popinn dvory a nzk zdi nly osiele a otesen, protoe na ndhern ndvo s ochozem padla tk pevisl vtev toho zvltnho novho stromu a s podivuhodnou nesmlouvavost promnila velkolepou mramorovou bse v hromadu

nevzhlednch trosek. Cizinci i Tegean patili bez dechu z trosek na velk, podivn strom, kter se zvltnm zpsobem podobal lovku a jeho koeny sahaly do vytesanho nhrobku Kalova. A jejich strach a hrza byly jet vt, kdy prohledali rozpadl dm a po laskavm Musidovi a bjen stvoen podob Tyche nevyptrali ani stopu. Uprosted ohromn spousty trosek panoval jen chaos a zstupci obou mst zklaman odeli. Syrakusan nemli sochu, kterou by pivezli dom, Tegean nemli umlce, kterho by korunovali. Nicmn Syrakusanm se po ase dostalo ndhern sochy Athny a Tegean se utili tm, e vystavli na nmst mramorov chrm na pamtku talentu, ctnosti a bratrsk lsky Musida. Olivov hj ale stle petrvv, prv tak, jako strom vyrstajc z Kalovy hrobky a star vela mi kal, e si vtve mezi sebou eptaj v nonm vtru a znovu a znovu opakuj: "Oida! Oida! - J vm! J vm!" Hudba Ericha Zanna Zkoumal jsem mapy msta s nejvt pelivost, ale Rue Auseil jsem nenael. Neml jsem jen novodob mapy, protoe vm, e jmna se mn. Pdil jsem se naopak po vech historickch mapch tohoto msta a osobn jsem proptral kad kout, a u se jmenoval jakkoliv, kter by snad mohl odpovdat ulici, kterou jsem znal jako Rue Auseil. Ale navzdory vemu, co jsem podnikl, zstv poniujc skutenost, e nejsem schopen najt dm, ulici, a dokonce ani tvr, kde jsem il jako chud student bhem poslednch msc studia metafyziky na univerzit a kde jsem slyel hudbu Ericha Zanna. Nen divu, e mm naruenou pam, nebo m tlesn i duevn zdrav bylo bhem mho pobytu v ulici Auseil vn pokozeno, a vzpomnm si, e jsem k sob nezval dnho ze svch nemnoha ptel. Ale je zvltn a zrove matouc, e toto msto u nemohu najt, protoe ulice byla asi pl hodiny cesty od univerzity a byla tak prapodivn, e na ni mohl jen st zapomenout kdokoliv, kdo tudy jedinkrt proel. Nesetkal jsem se s nikm, kdo by ulici Auseil kdy vidl. Rue Auseil leela na druh stran temn eky, lemovan strmmi cihlovmi skladiti s kalnmi okny a peklenut mohutnm mostem z tmavho kamene. Podl t eky byl vdycky stn, jako by slunce bylo vn zaclonno kouem z nedalekch tovren. eka rovn zavnla odpornmi pachy, se ktermi jsem se nikde jinde nesetkal a kter mi snad jednoho dne pomohou pi hledn t ulice, protoe bych je okamit poznal. Za mostem byly zk dldn uliky se zbradlm, kter stoupaly zpotku pozvolna, ale Rue Auseil byla a neuviteln strm. V ivot jsem nevidl ulici tak zkou a strmou, jako byla Rue Auseil. Byl to tm srz nepstupn vozidlm; na nkolika mstech ji peruovaly schody, zakonen vznosnou zd porostlou beanem. Dlaba byla nepravideln, msty kamenn desky, msty koi hlavy a msty hol zem s ivocm edozelenm porostem. Domy byly vysok, se piatmi stechami, neuviteln star a blzniv naklonn dozadu, dopedu a do stran. Obas se dva protj domy, vychlen dopedu, nad ulic tm setkaly jako oblouk; a samozejm zemi pod sebou okrdaly o vtinu svtla. Mezi nkolika domy vedly nad ulic spojovac mstky. Obyvatel t ulice na mne psobili zvltnm dojmem. Nejprve jsem se domnval, e je to proto, e jsou vichni ti a zdrenliv, ale pak jsem zjistil, e je to proto, e jsou vichni velice sta. Nevm, jak jsem piel k bydlen v takov ulici, ale nebyl jsem sm sebou, kdy jsem se tam sthoval. il jsem pedtm v mnoha chudch bytech a vdycky jsem dostal vpov, protoe jsem neplatil njemn; a jsem konen narazil na polorozpadl dm v Rue Auseil, kter byl spravovn paralytickm Blandotem. Byl to tet dm od hornho konce ulice a ze vech nejvy.

Mj pokoj byl jedinou obvanou mstnost ve tvrtm pate, protoe dm byl tm przdn. Tu noc, kdy jsem se nasthoval, jsem ze piat mansardy nad sebou slyel podivnou hudbu a druh den jsem se zeptal starho Blandota, co o tom v. ekl mi, e to hraje star nmeck violista, podivn nm mu, kter se podepisuje Erich Zann a kter po veerech hraje v orchestru lacinho divadla, a dodal, e Zannovo pn moci hrt v noci po nvratu z divadla bylo dvodem, pro si vybral tuto vysoko poloenou a odlehlou mansardu, jej okno ve tt bylo jedinm mstem v cel ulici, odkud bylo vidt pes ze na konci a na panorama za n. Pak jsem slchal Zanna kadou noc, a i kdy jsem nemohl spt, byl jsem okouzlen jeho zvltn hudbou. I kdy se v tomto umn pli nevyznm, byl jsem si jist, e dn z jeho harmoni se nijak nepodob hudb, kterou jsem do t doby znal, a doel jsem k zvru, e je nesmrn originlnm a genilnm skladatelem. m dle jsem naslouchal, tm vce jsem byl fascinovn, a jsem se po tdnu rozhodl, e se se starcem seznmm. Jednou v noci, kdy se vracel ze svho zamstnn, jsem mu na chodb zastoupil cestu a ekl mu, e bych ho rd poznal a byl s nm, kdy hraje. Byl to mal, vychrtl, sehnut muk v oumlch atech, s modrma oima, groteskn, satyrskou tv a tm holou hlavou. Kdy jsem promluvil, zdlo se, e ho to rozhnvalo a zrove podsilo. Zejm ptelskost z m strany ho vak nakonec obmkila; zdrhav mi pokynul, abych ho nsledoval nahoru po tmavch, rozvrzanch a rozviklanch schodech vedoucch k mansard. Jeho pokoj, jedna ze dvou mstnost ve strm trc mansard, byl na zpadn stran, smrem k vysok zdi, kter tvoila horn konec ulice. Byl velmi rozlehl a zdl se jet rozlehlej, protoe byl neuviteln nezazen a zanedban. Jedinm nbytkem byla zk elezn postel bez povleen, zal umyvadlo, stolek, velk knihovna, elezn stojan na noty a ti staromdn idle. Po podlaze byly nepodn rozhzeny notov seity. Zdi byly z holch prken a zejm nikdy nepoznaly omtku; mnostv prachu a pavuin zpsobovalo, e mstnost se zdla bt spe oputn ne obydlen. Bylo zejm, e svt krsy Ericha Zanna le v njakm hodn vzdlenm vesmru pedstavivosti. Nm mu mi pokynul, abych usedl, zavel dvee, zastril velkou devnou zvoru, rozsvtil svku a nastavil j tu, co pinesl s sebou. Pak vythl z moly proranho pouzdra violu, uchopil ji a usedl na tu nejnepohodlnj idli. Stojan na noty nepouil; nenechal mne, abych si vybral, hrl zpamti a okouzloval mne vc ne hodinu melodiemi, kter jsem v ivot neslyel - melodiemi, kter musel sloit on sm. Popsat jejich pesnou povahu je pro lovka nezbhlho v hudb nemon. Bylo to nco na zpsob fugy s nesmrn chvatnmi opakujcmi se pasemi; zdlo se mi vak pozoruhodn, e v nich pln schz ty podivn tny, je jsem jindy slchal z dolnho pokoje. Pamatoval jsem si ty okouzlujc melodie a asto jsem si je pro sebe pobrukoval i pskal, a tak, kdy hr konen odloil smyec, podal jsem ho, zda by nezahrl nkter z nich. Sotva jsem promluvil, vrsit satyrsk obliej ztratil vraz znudnho klidu, kter ml bhem hry, a objevila se na nm ta sam podivn smsice hnvu a strachu, kter jsem si poviml, kdy jsem starce oslovil poprv. Chvli jsem se ho snail pesvdit, protoe jsem si byl tm jist, e to jsou jen staeck vrtochy, a dokonce jsem se pokusil vyburcovat svho hostitele z jeho podivnho rozpoloen tm, e jsem zapskal nkolik melodi, kter jsem slyel pedchozho veera. Ale zkouel jsem to jen chvilku. Kdy nm hudebnk rozpoznal zapskanou melodii, jeho tv se nhle zkivila zcela nepopsatelnm vrazem a jeho dlouh, kostnat staeck pravice se vzthla, aby mi zavela sta a umlela tu hrubou imitaci. Choval se stle vstednji, protoe vrhal vyden pohled k jedinmu oknu, zakrytmu zvsem, jako by se obval njakho vetelce - bylo to dvojnsob absurdn, protoe mansarda se tyila vysoko a nepstupn nad vemi sousednmi stechami a okno bylo jedinm bodem ve strm ulici, odkud bylo vidt - jak mi ekl domovnk - pes ze na

vrcholu srzu. Starcv pohled mi pipomnl Blandotovu poznmku a z jistho rozmaru jsem zatouil pohldnout na rozlehl, zvratn panorama ozench stech a svtel msta za vrcholem, kter mohl ze vech obyvatel v Rue Auseil vidt jen tenhle mrzut star hudebnk. Pokroil jsem k oknu a bval bych odhrnul nepopsateln zvs, kdy tu se na mne nm njemnk znovu vyden a jet zuivji ne pedtm vrhl; tentokrt naznaoval hlavou smr ke dvem a nervzn se m tam obma rukama snail dovlci. Zcela znechucen chovnm svho hostitele jsem mu poruil, a mne pust, a ekl mu, e okamit odejdu. Jeho seven povolilo, a kdy vidl, jak jsem znechucen a uraen, zdlo se, e jeho vlastn hnv pominul, jeho uvolnn seven zase zeslilo, tentokrt ptelsky, a vtlail mne do idle. Pak se zadumanm vrazem peel ke pinavmu stolku, kde nco tukou dlouho psal lopotnou francouztinou cizince. Lstek, kter mi poslze podal, byla dost o pochopen a prominut. Zann psal, e je star a oputn, e ho suuj podivn dsy a e je nervov labiln, co souvis s jeho hudbou a dalmi vcmi. Byl rd, e naslouchm jeho hudb, a pl si, abych piel znovu, bez ohledu na jeho vstednosti, ale nemohl ped jinm lovkem hrt sv zvltn harmonie a nemohl je od druhho slyet, a nesnesl ani, aby se nkdo ciz dotkal ehokoliv v jeho pokoji. A do naeho rozhovoru na chodb netuil, e jeho hra je slyet v mm pokoji, a nyn mne dal, zda bych se nedohodl s Blandotem, aby mi dal pokoj v nim pate, kde bych ho v noci neslyel. Psal, e uhrad rozdl v njemnm. Jak jsem sedl a lutil tu hroznou francouztinu, poctil jsem ke starci vt shovvavost. Byl obt tlesnho a nervovho utrpen stejn jako j a studium metafyziky mne nauilo laskavosti. V tom tichu se od okna ozval slab zvuk - v nonm vtru musela vrznout okenice - a z njakho dvodu jsem sebou trhl skoro tak prudce jako Erich Zann. Kdy jsem doetl, potsl jsem svmu hostiteli rukou a rozeli jsme se jako ptel. Druh den mi Blandot pidlil dra pokoj ve druhm poschod, mezi bytem vkovitho zastavrnka a pokojem poestnho alounka. Tet patro neobval nikdo. Zanedlouho jsem zjistil, e Zann netou po m spolenosti zdaleka tak dychtiv, jak se zdlo, kdy mne pesvdoval, abych se odsthoval ze tvrtho poschod. Nezval mne k sob, a kdy jsem ho pesto navtvil, vypadal stsnn a hrl roztrit. Bylo to vdy v noci pes den spal a nikoho k sob nevpoutl. M sympatie k nmu nevzrostly, i kdy mansarda a zvltn hudba mne podivn fascinovaly. Nevm, pro jsem touil po pohledu z toho okna, pes ze a dol po neznmm svahu na jiskiv stechy a viky, kter se tam urit rozprostraj. Jednou jsem vystoupil k mansard v dob, kdy byl Zann v divadle, ale dvee byly zamen. Dailo se mi vak naslouchat non he nmho starce. Nejprve jsem po pikch vyel ke svmu bvalmu obydl ve tvrtm pate a pak jsem si dodal odvahy a vplil se po poslednm rozvrzanm schoditi ke piat mansard. Tam, v zk sce, ped dvemi zavenmi na zvoru a se zakrytou klovou drkou, jsem asto slchal zvuky, je mne naplovaly nepopsatelnou hrzou - neuritm asem a pocitem tivho tajemstv. Zvuky nebyly odpuzujc, ale obsahovaly vibrace, kter nemly nic spolenho s touto planetou a obas pechzely v symfonii, kterou jsem st mohl vnmat jako hru jednoho hre. Erich Zann byl zajist gniem divok sly. Jak ubhaly tdny, hra byla stle divoej, zatmco star hudebnk byl stle zpustlej a tajnstktj a jeho vzezen bylo stle alostnj. Odmtl mne pijmout v kteroukoli dobu, a kdykoliv jsme se potkali na schodech, vyhbal se mi. A pak jednu noc, kdy jsem poslouchal u dve, jsem uslyel, jak se jec viola rozpn do chaotickho bbelu zvuk; toto pandemonium zpsobilo, e bych bval pestal dvovat vlastnmu otesenmu rozumu, kdyby se zpoza zatarasench dve neozval

alostn dkaz, e ta hrza je skuten - dsiv, neartikulovan jek, jak ze sebe dok vydat jen nm ve chvlch nejvtho strachu i zkosti. Nkolikrt jsem zabuil na dvee, ale nikdo se neozval. ekal jsem tedy v temn chodb, chvje se zimou a strachem, dokud jsem neuslyel, jak se star hudebnk chab pokou zvednout se ze zem a opr se o idli. Domnval jsem se, e prv piel k sob po zchvatu mdloby, znovu jsem zaukal a pitom jsem konejiv zavolal sv jmno. Slyel jsem, jak se Zann potc k oknu, zavr okenice a okno a zatahuje zvsy, pak klopt ke dvem a vhav je otevr, aby mne pustil dl. Tentokrt se z m ptomnosti radoval doopravdy, nebo jeho zkiven obliej zazil levou, kdy se chytil mho kabtu, jako se dt chyt matiny sukn. Staec se alostn tsl. Pinutil mne, abych si sedl, a sm klesl do druh idle, vedle kter byla na zemi nedbale pohozena jeho viola a smyec. Njakou dobu sedl neinn a jen pokyvoval hlavou, paradoxn vak psobil dojmem, e intenzivn, vyden naslouch. Pak se zdlo, e se upokojil, peel k idli u stolku, napsal krtk vzkaz, podal mi ho, vrtil se a zaal rychle bez pestvky pst. Na lstku mne dal pro vechno na svt a kvli m vlastn zvdavosti, abych zstal, kde jsem, ne v nmin nape podrobn vylen vech zzrak a hrz, kter ho suuj. ekal jsem a tuka nmho se rozbhla po pape. Snad o hodinu pozdji, zatmco jsem stle ekal a star hudebnk na sebe horen vril popsan listy, jsem spatil, jak sebou Zann trhl, jako by utrpl straliv ok. Oividn hledl na okno zataen zvsem a roztesen naslouchal. Pak se mi snad jen zdlo, e i j nco slym; nebyl to dn dsiv zvuk, ale spe asn nzk a nekonen vzdlen tn, hran zejm v nkterm ze sousednch dom nebo v njakm sdle za mohutnou zd, pes kterou jsem nikdy nesml pohldnout. Na Zanna ml zvuk straliv inek, protoe upustil tuku, zniehonic vstal, uchopil violu a poal drsat noc nejdivoej hrou, jakou jsem ho kdy slyel vyloudit smycem, krom chvil, kdy jsem naslouchal za zamenmi dvemi. Bylo by zbyten popisovat, jak Erich Zann t pern noci hrl. Bylo to stranj ne cokoliv, co jsem pedtm vyslechl, protoe nyn jsem mohl vidt vraz jeho tve a uvdomit si, e tentokrt je motivem absolutn strach. Snail se vyvolat hluk - nco zahnat nebo pehluit - co, to jsem si neuml pedstavit, ale ctil jsem, e to mus bt nco hrznho. Hra byla stle fantastitj, delirick a hysterick, ale a do posledn chvle si uchovala vechny kvality asnho gnia, jm, jak jsem vdl, byl tento podivn staec obdaen. Poznal jsem tu melodii - byl to divok uhersk tanec, oblben v divadlech, a v t chvli jsem si uvdomil, e to je poprv, co slym Zanna hrt dlo jinho skladatele. Jeen a kvlen t zoufal violy bylo stle hlasitj a divoej. Hr byl promen zlovstnm potem a zkroucen jako opice a stle pitom nepetn hledl na zasten okno. V jeho lench melodich jsem tm vidl stnov satyry a bakchantky, blzniv tanc a vc v kypcch propastech mraen, koue a blesk. A pak se mi zdlo, e slym ostej, klidnj tny, kter nepochzely od violy - klidnou, zmrnou, clevdomou ertovnou melodii z dalekho Zpadu. V tomto kritickm okamiku se zaala tst okenice ve vyjcm nonm vtru, kter se venku zvedl jakoby v odpov na lenou hru uvnit. Zannova viola se nyn pekonvala a vydvala zvuky, o jakch jsem si dosud myslil, e tento nstroj nikdy neme vyloudit. Okenice se otsala stle silnji, rozletla se a zaala naret do okna. Pak se sklo pod neustlmi nrazy se zadrnenm vysypalo a dovnit se vehnal mraziv vtr, svky zaprskaly a listy papru na stolku, kde zaal Zann vypisovat sv straliv tajemstv, zaustily. Pohldl jsem na Zanna a zjistil jsem, e nic nevnm. Modr oi mu vylzaly z dlk, byly skeln a slep, a ze zuiv hry se stala zaslepen, mechanick, nepochopiteln orgie, ji dn pero nedoke vylit. Nhl poryv vtru, silnj ne ty pedchoz, zachytil rukopis a nesl jej k oknu. Zoufale jsem pronsledoval vznejc se papry, ale byly pry, dve ne jsem se dostal ke

znienm okennm tabulkm. Tehdy jsem si vzpomnl na sv dvn pn - podvat se z tohoto okna, z jedinho okna v Rue Auseil, ze kterho bylo vidt na svah za zd a msto rozkldajc se pod nm. Byla tma, ale svtla msta zila neustle; oekval jsem, e je ve vtru a deti uvidm. Ale kdy jsem pohldl ven z toho nejvyho ze vech ttovch oken a dval jsem se za prskn svek a vyt len violy v nonm vtru, neuvidl jsem pod sebou dn msto a dn ptelsk svtla zc ze znmch ulic, ale jen ernotu vesmru bez hranic, nepedstavitelnho vesmru, ijcho pohybem a hudbou a nepipomnajcho nic pozemskho. A jak jsem tam stl a s hrzou se dval, vtr sfoukl ob svky ve star piat mansard a zanechal mne v divok, neproniknuteln tm; pede mnou chaos a pandemonium, za mnou dmonick lenstv violy vyjc noc. Kloptal jsem potm zptky, bez pomcek k rozsvcen svtla, narazil jsem do stolu, pevrhl idli a nakonec jsem tpav nael cestu k mstu, kde temnota vskala dsivou hudbou. Zachrnit sebe a Ericha Zanna jsem se mohl alespo pokusit, a u proti mn stly jakkoli sly. Nhle jsem ml pocit, e se o mne otela njak ledov vc, a vykikl jsem, ale mj vkik nebylo slyet kvli t dsiv viole. Najednou mne ze tmy uhodil divoce se pohybujc smyec a j vdl, e u jsem blzko hre. Hmatal jsem dopedu, dotkl se opradla Zannovy idle a pak jsem nael jeho rameno a zatsl s nm, abych ho pivedl k sob. Neodpovdl a viola nenavn vskala dl. Vzthl jsem ruku po jeho hlav, zastavil jsem jej mechanick pokyvovn a zaval mu do ucha, e musme oba prchnout ped neznmmi bytostmi noci. Ale on mi neodpovdl ani nezmrnil zuivost sv nevyjditeln hudby, zatmco po cel mansard v temnot a zmatku tanily podivn vtrn proudy. Kdy jsem se dotkl jeho ucha, kdovpro jsem se otsl - pro, to jsem si uvdomil, kdy jsem se dotkl nehybnho oblieje - ledovho, ztuhlho, bezdechho oblieje, ze kterho zraly marn do przdna skeln oi. A pak jsem njakm zzrakem nael dvee a velkou devnou zvoru. Divoce jsem se vrhl pry od t vci se skelnm pohledem v temnot a od pekelnho vyt t belsk violy, jej zuivost vzrstala, i kdy jsem se til pry. Skkal jsem, vznel jsem se a letl po tch nekonench schodech tmavho domu, len jsem vyrazil do zk, strm starodvn uliky se schody a domy na spadnut, kloptal jsem po schodech a pes koi hlavy do dolnch ulic a k pchnouc ece s kaonovitmi stnami; supl jsem pes velk temn most do irch, zdravjch ulic a bulvr, kter vichni znme; tch pernch dojm se dodnes nemohu zbavit. Vzpomnm si tak, e nefoukal dn vtr, svtil msc a svtla msta blikala. Navzdory nejdkladnjmu zkoumn a ptrn jsem od t doby nebyl schopen Rue Auseil najt. Ale nijak zvl toho nelituji - ani hust popsanch papr, kter se ztratily v netuench propastech a kter jedin mohly objasnit hudbu Ericha Zanna.

Vyddnec T noci hradn pn ml tk sny a jeho hostm do rna se zdlo o rakvch, straidlech a umrlcch... Keats Neastn je ten, jeho vzpomnky jsou naplnny pouze hrzou a smutkem. Uboh je ten, jen se ohldne a vid hodiny strven o samot v obrovskch ponurch komnatch se stnami pokrytmi hndmi draperiemi a adami polic, plnmi starch knih, kter dohnj

k lenstv; nebo si pipomene hodiny pln bzn, probdl v eru pod bizarnmi, ohromnmi, jakoby vnem porostlmi stromy, kter tie pokyvuj pokroucenmi vtvemi kdesi vysoko nad hlavou. Tolik mi dali bohov mn, zmmenmu, zklamanmu, vyprahlmu, zlomenmu. A pesto jsem jaksi uspokojen a zoufale se upnm k tmto nesmazatelnm vzpomnkm, kdy m mysl as od asu hroz, e zabloud k nemu onaejmu. Nevm, kde jsem se narodil, vm jen, e hrad byl nekonen star a nekonen hrzn, pln temnch prchod a s vysokmi stropy, kde oi mohly zachytit pouze pavuiny a stny. Kameny v bortcch se chodbch se leskly vlhkost a navc ve prostupoval proklet zpach jakoby z navrench tl mrtvch generac. Nikdy se zde nerozednvalo, zapaloval jsem si tedy svce a hledal levu v pohledu do jejich svtla; venku nesvtilo slunce, protoe ty hrozn stromy vysoko pevyovaly nejvy pstupnou v. Pouze vrchol jedn z ernch v pronikal stromy a do nepoznanho nebe, ale v se zsti ztila a nebylo mon na ni vystoupit, snad jen krkolomn plhat pmo po zdi vzhru, kmen po kameni. Urit jsem tam il velmi dlouho, ale nedoku ten as zmit. Nkdo o m musel peovat, i kdy si nemohu vybavit nikoho jinho krom sebe; jedinmi ivmi tvory kolem byli nehlun netopi, pavouci a krysy. Mm za to, e a u se o m staral kdokoli, musel bt velmi, velmi star, protoe v mch prvnch pedstavch se iv bytost podobala mn, byla vak znetvoen, seschl a chtrajc, stejn jako hrad. Nevidl jsem pranic bizarnho v kostech a lebkch roztrouench tu a tam po kamennch kryptch hluboko mezi zklady. Tyto vci mi prapodivn splvaly s vednmi zitky a povaoval jsem je za daleko pirozenj ne barevn obrzky ivch bytost, kter jsem nachzel v mnoha tlejcch knihch. Z tchto knih jsem se nauil vemu, co znm. dn uitel na m nenalhal, ani m nevedl, a za cel ty roky mi v uch nezaznl lidsk hlas - dokonce ani mj vlastn; nebo i kdy jsem o ei etl, nikdy m nenapadlo pokusit se promluvit nahlas. O svm vzhledu u jsem neuvaoval vbec, protoe v hradu nebylo jedin zrcadlo, pouze instinktivn jsem thnul k mladistvm postavm, jejich kresby a malby jsem vidl v knihch. Ctil jsem se mld, protoe jsem si pamatoval tak mlo. Venku, za hnijcm vodnm pkopem a pod temnmi nmmi stromy, jsem asto lehval a hodiny snil o tom, co jsem etl v knihch; touebn jsem si pedstavoval sebe sama uprosted jsavho davu, v sluncem zalitm svt, daleko za nekonenm lesem. Jednou jsem se pokusil z lesa uprchnout, ale m vce jsem se vzdaloval od hradu, tm hust byly stny a teji na mne dolhala hrza vznejc se ve vzduchu; o pekot jsem bel zpt ve strachu, e zabloudm v labyrintu nonho ticha. Tak jsem za nekonenho soumraku snil a ekal, i kdy jsem nevdl na co ekm. Pak, ve stinn samot, m touha po svtle vzrostla tak len, e u jsem dle nedokzal setrvvat v klidu, a zdvihl jsem v prosb sepjat ruce k osaml ern vi, kter strmla nad stromy do nepoznanho nebe. A nakonec jsem se rozhodl zlzt tu v, i kdy jsem se mohl ztit; nebo lpe bylo zahldnout by jen na okamik nebe a zahynout ne dle t, ani bych spatil den. V zatuchlm eru jsem stoupal po olapanch, vkovitch schodech, a jsem doel k mstu, kde schody konily; oekval m smrteln nebezpen vstup po malch vnlcch, o kter jsem opral chodidla. Straliv a hrzn byl ten mrtv kamenn vlec ve beze schod, ernoern, poboen a oputn, a poplaen netopi, jejich kdla m bez hlesu mjela, vtili zlo. Ale tsnivj a hrozivj bylo, jak pomal byl mj vstup; a jsem stoupal, se jsem stail, temnota nad hlavou nedla a m prostoupil nov zvan pachu jakoby vudyptomn, prastar prsti. Zachvl jsem se, kdy jsem pomyslel, pro nemohu doshnout svtla, a rd bych byl obrtil svj zrak dol, kdybych se odvil. Zmocnil se m pocit, e m nhle zastihla noc, a j man zatral volnou rukou po okennm vklenku,

kterm bych mohl vyhldnout ven a vzhru, a zkusil uhodnout, v jak vce jsem se ocitl. A tu najednou, po nekonen dob, kdy jsem v hrze a nevidom plhal vzhru tou hlubokou a zoufalou propast, uctil jsem, e se hlavou dotkm neho pevnho, a j vdl, e to mus bt stecha, nebo alespo jaksi podlaha. Zdvihl jsem volnou ruku a ve tm ohmatval pekku; byla kamenn, nestupn. Vystavil jsem se smrtelnmu nebezpe a vydal se okolo achty ve, pimykaje se i k sebenepatrnj opoe, kterou nabdla slizk stna; konen pekka pod mou rukou ustupovala. Znovu jsem zamil vzhru a opel se do desky i dve hlavou, piem rukama jsem se vzpral o ze. Shry nepronikalo dn svtlo, a jak jsem zdvhal ruce, poznval jsem, e m cesta pro tuto chvli jet nen u konce; nebo deska byla padacmi dvemi v otvoru, kter m uvedl do jaksi kamenn sn, ir, neli byla v dole. Nepochybn jsem se ocitl v jaksi vznosn a prostorn komnat. Opatrn jsem se prothl nahoru, snae se zabrnit padacm dvem, aby zapadly zpt, ale to se mi nepodailo. Sotva jsem vyerpn spoinul na kamenn podlaze, uslyel jsem hrozivou ozvnu jejich pdu, ale doufal jsem, e bude-li to nutn, doku je nadzdvihnout. Vil jsem, e jsem nyn asn vysoko, vysoko nad proklatm vtvovm lesa; ztka jsem povstal ze zem a tpav se vydal k oknm, odkud bych snad zahldl poprv nebe, a msc a hvzdy, o kterch jsem tal. Ale byl jsem zklamn, protoe jedin, co jsem nael, byly ohromn mramorov bloky, na nich byly uloeny ohavn podlouhl bedny podivn velikosti. Zvaoval jsem a uvaoval, jakpak asi starobyl tajemstv mohou prodlvat v tto vysoko poloen komnat, po vky oddlen od hradu pod n. Pak neekan m ruce nahmataly vklenek s hrub tesanm portlem. Bylo zameno, ale ohromn npor sly, kterm jsem pekonal dosud vechny pekky, mi pomohl portl odtlait. Ctil jsem, jak se m zmocuje vzruen, jak jsem dosud nepoznal; nebo nkolik kamennch schod, stoupajcch ode dve, bylo zalito svtlem poklidn proudcm skrz ozdobnou eleznou m; byl to msc, kter jsem zatm nikdy nevidl, krom ve snu a v neuritch vidinch, kter jsem se neodvaoval nazvat vzpomnkami. Nyn jsem uvil, e jsem doshl nejvyho vrcholku ve, a rozbhl se po schodech vzhru; ale msc se nhle zahalil mrakem a j, v nastal temnot kloptnuv, dl u tolik nespchal. Stle byla tma, kdy jsem se dotkl me - zkusil jsem ji opatrn a zjistil jsem, e je odemena, ale neotevel jsem ji ve strachu, e se ztm z t asn vky, do kter jsem se vyplhal. Msc vyel. Bylo to nejbeltj ze vech pekvapen; to, co jsem spatil, bylo nevslovn neoekvan a bizarn neuviteln. Nic, co jsem do t doby poznal, se nedalo pirovnat k tomu, co jsem vidl; ten pohled byl fantastick. Byl stejn jednoduch jako omraujc: namsto zvratn vyhldky na koruny strom tyc se hluboko dole neprostralo se za m vude okolo nic menho ne pevn zem, pokryt a zrznn mramorovmi deskami a sloupy a stnn starobylm kamennm kostelem, jeho thl v zila v msnm svtle jako pelud. Napl bez sebe jsem otevel m a vpotcel se na cestiku sypanou blm trkem, kter se rozbhala dvma smry. M mysl, omren a zmaten, jak jen me bt, stle si zachovvala lenou touhu po svtle; dokonce ani tento asn div m nedokzal na m cest zadret. Nevdl jsem a ani se o to nestaral, zda svj zitek mm pist na vrub nepetnosti, snm i kouzlm: nemohl jsem prost odvrtit zrak od tpytu a jasu kolem. Nevdl jsem, kdo nebo co jsem, nebo co me znamenat m okol; jak jsem kloptal dl a dl, vkrdala se mi do vdom jaksi zasut hrzn vzpomnka, kter m dal kroky neponechvala nhod. Proel jsem klenutou chodbou pry z t koniny pln desek a sloup a zamil ven do voln krajiny; m kroky sledovaly dobe viditelnou stezku, ale ta se asto podivn ztrcela a j lapal loukami, kde jen obas rozpadl zbytky dldn prozrazovaly, e tudy vedla prastar zapomenut cesta. Peplaval jsem prudkou eku, kde zhroucen,

mechem obrostl zdivo prozrazovalo dvno zmizel most. Dv hodiny jist uplynuly, ne jsem dospl ke svmu zejmmu cli. ctyhodn hrad obrostl betanem uprosted hust zalesnnho parku mi byl k zelen dvrn znm, i kdy m podivn mtl. Vidl jsem zaplnn vodn pkop, a nkter znm ve byly zboeny; naproti tomu zde byla vystavna nov kdla, kter mlila pozorovatele. Ale s nejvtm zjmem a potenm jsem patil na oteven okna - skvle planouc svtlem a dvajc prchod hluku nevzanho vesel. Pistoupiv k jednomu z nich, nahldl jsem dovnit a opravdu uvidl vstedn odnou spolenost, vesele se bavc a ile rozprvjc. Dve jsem, pokud vm, lidskou e neslyel, tud jsem jen neurit uhadoval, o em se mluv. Nkter tve jako by vyvolvaly nesmrn vzdlen vzpomnky, jin mi byly zcela ciz. Vkroil jsem nzkm oknem do ziv osvtlenho pokoje, opoutje tak svou ojedinlou chvli nadje a kreje vstc nejbolestnj kei zklamn a poznn. Hroziv okamik se kvapem blil, a sotva jsem vstoupil, zapoalo jedno z nejdsivjch pedstaven, jak bych si byl dokzal pedstavit. Minul jsem parapet, kdy tu na celou spolenost padl nhl a neekan strach dsivch rozmr, kter znetvoil kad obliej a vyrval stran skek tm kadmu hrdlu. Nastal veobecn tk a v panice a lomozu mnoz klesli v mdlobch, vleeni pry svmi rozumu zbavenmi spolenky. Mnoz si rukama zakrvali oi a slep a nemotorn vyreli na prk, pevracejce nbytek a vrejce do zd, ne se jim konen podailo najt nkter z mnoha dve. Pi tom kiku stydla krev, a jak jsem stl v ozen komnat sm a zmmen, naslouchaje jeho utichajcm ozvnm, zachvl jsem se pi pomylen, co asi nevidno se skrv blzko m. Na prv pohled pokoj vypadal pust, ale jakmile jsem se pohnul k jednomu z vklenk, pipadalo mi, e tam nkdo je - jakoby nznak pohybu za dvemi se zlatou zrubn, kter vedly do podobnho pokoje, jako byl tento. Jak jsem se k vklenku piblioval, uvdomoval jsem si ciz ptomnost stle jasnji; a pak - s prvm a zrove poslednm svm vkikem, jen byl spe pernm zavytm, tm stejn hnusnm jako jeho pina - jsem jasn spatil nepedstavitelnou a nepopsatelnou nestvru, o jak je lpe nemluvit, a kter svm prostm zjevenm promnila veselou spolenost ve stdo prchajcch lenc. Nedoki ani naznait, jak nestvra vypadala, nebo se v n spojovalo vechno neist, zl, nevtan, nepirozen a odporn. belsk pzrak rozkladu, staroby a zpustlosti; shnil, mokvajc mtoha ohavnho zjevu, odporn vjev toho, co by milosrdn zem mla vdy skrvat. Bh v, e to nepatilo na tuto zemi - nebo alespo te to na zemi nepat - a ke sv hrze jsem spatil vyhubl a kostnat rysy potmil, odpudiv napodobeniny lovka; a jeho plesniv, rozpadajc se at, jeho druh se nedal rozeznat, mnou otsl jet vc. Byl jsem tm neschopen pohybu, ale pece jen jsem uinil chab nznak pokusu o tk; vhav kloptnut vak nedokzalo pemoci kouzlo, kterm m zajala ta bezejmenn, bezhlas pera. M oi, oarovan skelnmi ztelnicemi, kter do mch nenvistn nahlely, se odmtaly zavt; pesto se milosrdn zakalily a hrzn obraz vidly po prvnm leku jen nezeteln. Pokouel jsem se zdvihnout ruku a zakrt si zrak, m nervy vak byly natolik oteseny, e ruka nedokzala zcela uposlechnout m vle. Ten nepatrn pohyb ale stail naruit mou rovnovhu; abych neupadl, vrvoral jsem o nkolik krok vped. S hrzou jsem si najednou uvdomil, jak blzko netvora jsem se ocitl, a se mi zdlo, e slym jeho ohavn, chriv dech. Na pokraji lenstv jsem pece jen dokzal vzthnout ruku, abych zadrel smrdut straidlo, kter m vehnalo do zkch; kdy tu v miku nesmrnho dsu, belskou lkou, m prsty se dotkly shnil napaen tlapy netvora pod zlatm obloukem. Nekiel jsem, ale vichni krut ghlov, kte se prohnli v nonm vtru, vykikli namsto m ve stejn vtein, kdy se v m mysli utrhla divok lavina vzpomnky, kter

zahltila dui. V t vtein jsem vdl vechno, co kdy bylo; vzpomnl jsem si na to, co pedchzelo hrzyplnmu hradu a stromm, a poznal jsem pestavn sdlo, v nm jsem se nyn ocitl; nejhe jsem si uvdomoval nelidsk a hnusn zjev, jen stl posmn pede mnou, kdy jsem odthl sv potsnn prsty od jeho. Ale ve vesmru najdeme balzm stejn jako hokost, a tm balzmem je zapomnn. V okamiku vrcholn hrzy jsem zapomnl, co m vydsilo, a vtrysk temn vzpomnky zmizel ve zmatku pedstav. Jako ve snu jsem utekl z toho zlho a proklatho hradu, rychle a tie jsem bel svtlem msce. Vrtil jsem se na mramorov hbitov a sestoupil po schodech, ale kamenn padac dvee se pod mma rukama nepohnuly; nelitoval jsem, nebo jsem star hrad a stromy nenvidl. Nyn se prohnm nonm vtrem spolu s posmvanmi a ptelskmi ghly a ve dne si pak hrajeme v katakombch Nephren-Ka v zavalenm neznmm dol Hadoth u Nilu. Vm, e svtlo nen pro mne, krom svtla msce nad skalnmi hroby Nebu; ani vesel nezakoum, krom bezejmennch svtk Nitokris pod Velkou pyramidou; v nov zskan svobod a volnosti je tm pjemn hokost poznn, e patm jinam. Nebo i kdy mi zapomnn dalo klid, vdy si budu pamatovat, e jsem vyddnec; cizinec v tomto stolet a cizinec mezi tmi, kdo se dosud nazvaj lidmi. To vm od chvle, kdy jsem vzthl prsty k nestve ve zlatm rmu; kdy jsem vzthl prsty a dotkl se chladivho, pevnho povrchu lesklho zrcadla.

V krypt Podle mho soudu nen nic absurdnjho ne skutenost, e se u tradin spojuj dohromady vci nehezk a uiten, co je typick pro psychiku prostch lid. Chtl bych ci pr slov o venkovskm prosted Nov Anglie, o obhroublm a furskm vesnickm hrobnkovi a neastn phod v hrobce, kterou si zpsobil vlastn nedbalost; po dnm prmrnm teni vak nemohu chtt, aby si myslel, e pjde o nco vce ne veselou, by ponkud bizarn komedii. Bh mi bu pesto svdkem, e suchoprn povdka, kterou si nyn - po smrti George Birche - dovolm vyprvt, obsahuje nco, vedle eho i nkter nae nejzlovstnj netst blednou. Birch se nervov zhroutil a zmnil zamstnn v roce 1881, avak nikdy, pokud se tomu mohl vyhnout, o sv phod nehovoil. Nemluvil o n ani jeho star lka, doktor Davis, kter zemel ji ped mnoha lety. Veobecn se soudilo, e Birchova choroba a ok byly katastrofln nsledky neastnho nedopaten, kdy se zabouchl na devt hodin do sbrn hrobky hbitova v Peck Valley a ven se musel dostvat jen pomoc primitivnch mechanickch nstroj. Pestoe tohle vechno byla nepochybn pravda, v pozad se skrvalo jet nco jinho a mnohem temnjho, jak mi onen mu v opileckm tetn na konci svho ivota asto eptval. Svil se mi, protoe jsem byl jeho lka a protoe zejm ctil potebu svit se po Davisov smrti jet nkomu jinmu. Byl star mldenec a neml vbec dn pbuzn. Ped rokem 1881 pracoval Birch jako vesnick hrobnk v Peck Valley a jevil se jako velmi otrl a primitivn individuum, jak u takov individua bvaj. Slyel jsem, e mu byly pipisovny vci, kterm by dnes u sotva kdo vil, rozhodn ne ve mst. I lidem v samotnm Peck Valley by naskoila hus ke, kdyby znali pochybn mravn zsady svho pohebnho mistra, pokud lo teba o to, zda si pivlastnit nebotkovy svten aty "do rakve", kter pod vkem stejn nebylo vidt, i mru dstojnosti, kterou zachovval pi upravovn a ukldn nikm nevidnch d zesnulch obyvatel do rakv, je nemly

vdycky ty nejsprvnj rozmry. Birch byl zcela jist nezodpovdn, lhostejn a po odborn strnce neschopn lovk, pesto vak si dodnes myslm, e nebyl zl. Byl pouze omezen a hrub - nepemlel, bylo mu vechno jedno a rd si pihnul, jak dokazuje ona nehoda, kter se mohl lehce vyhnout, a navc mu chybla ona petka soudnosti, kter udruje prmrnho vesniana v uritch mezch slunosti. Tko se mohu rozhodnout, kde bych mel Birchv pbh zat, protoe nejsem zkuen vyprav. Zejm bude nejlep vrtit se do chladnho prosince roku 1880, kdy zmrzla pda a vichni hrobnci shledali, e do jara u dn dal hroby nevykopou. Vesnice byla natst mal a mrtnost nzk, take vechny Birchovy mrtv oveky naly doasn toit v jedn osaml star sbrn hrobce. Hrobnk v tomto psm poas dvojnsob otupl a vypadalo to, e v lhostejnosti ped dokonce i sm sebe. Nikdy pedtm nestloukal chatrnj a oklivj rakve, ani nebral vc na lehkou vhu zrezivl zmek na dvech hrobky, kter otvral a zabouchval s lehkovnou bezstarostnost. Konen pilo jarn tn a hroby byly po morn din pipraveny pro devt mlenlivch plod ponurho sadae, je ekaly v hrobce. Birch, pestoe se dsil obt spojench s pemsovnm a pohbvnm, zaal s pevozem jednoho nepjemnho dubnovho rna, ale ped polednem toho nechal, nebo se spustil prudk lijk, kter zejm popuzoval jeho kon. Na msto trvalho odpoinku uloil pouze jedin tlo. Byl to Darius Peck, devadestnk, jeho hrob nebyl daleko od sbrn hrobky. Birch se rozhodl, e ptho dne zane s malikm stakem Matthewem Fennerem, kter ml hrob rovn nedaleko; ve skutenosti sv rozhodnut o ti dny odloil a k prci se dostal a patnctho, na Velk ptek. Nebyl povriv, proto nedbal toho, e je svtek, avak napt odmtal dlat v osudn pt den tdne cokoli dleitho. Udlosti toho veera George Birche nepochybn velice zmnily. V ptek patnctho dubna odpoledne se tedy Birch vydal s konm a povozem k hrobce, aby pevezl tlo Matthewa Fennera. Nebyl pln stzliv, jak poslze pipustil, i kdy tehdy jet tolik neholdoval nemrnmu pit, s jeho pomoc se pozdji snail na jist vci zapomenout. Neml v hlav moc, ale pesto dost na to, aby drdil svho citlivho kon; kdy s nm nahoe u hrobky vztekle zastavil, k zarl, zahrabal kopyty a pohodil hvou podobn jako o pr dn dve, kdy ho podle veho rozruil d. Bylo jasno, ale zvedl se siln vtr. Birch odemkl elezn dvee, vstoupil do krypty vykopan ve svahu a byl rd, e se m kam schovat. Nikdo jin by patrn pobyt ve vlhk a zapchajc mstnosti s osmi bez ladu a skladu pohozenmi rakvemi nesnesl, ale Birch si toho tenkrt pli nevmal a soustedil se pouze na to, aby uloil sprvnou rakev do sprvnho hrobu. Pod jet nezapomnl, jak vyvolal pozdvien, kdy pbuzn Hany Bixbyov chtli pevzt jej tlo na hbitov ve mst, kam se pesthovali, a nali pod jejm nhrobkem rakev soudce Capwella. V hrobce bylo ero, ale Birch ml dobr zrak, a tak se nespletl a nevybral omylem rakev Asapha Sawyera, pestoe byla skoro stejn. Tuhletu rakev vyrobil ve skutenosti pro Matthewa Fennera, ale nakonec ji v nvalu nepochopiteln sentimentality vyvolanm vzpomnkou, jak laskav a velkoryse se k nmu staeek zachoval, kdy se ped pti lety dostal na mizinu, odloil stranou; zdla se mu pli humpolck a fursk. Starmu Mattovi dal to nejlep, co byl schopen vyrobit, ale natolik byl etrn, e odloenou rakev schoval a pouil ji, kdy zemel Asaph Sawyer, jeho skltila zhoubn zimnice. Sawyer nebyl dvakrt pjemn lovk a o jeho tm nelidsk mstivosti a o tom, jak si pamatoval vechna skuten i domnl pko, kolovalo mnoho historek. Birch tehdy neml vbec vitky svdom, e tu fursky sbitou rakev pidlil jemu; nyn ji pi hledn Fennerovy rakve odstril stranou. V okamiku, kdy rakev starho Matta nael, zabouchly se vtrem dvee a Birch se

ocitl v jet vtm eru ne dve. zkm svtlkem nad dvemi prochzely pouze slabouk paprsky a vtracm komnkem nahoe vbec dn, a tak Birchovi nezbylo ne se s klenm tpav ourat mezi dlouhmi rakvemi smrem k zpadce na dvech. V ponurm ptm zalomcoval zrezivlmi dradly a zatlail do eleznch plt; nechpal, pro ta masivn vrata kladou najednou takov odpor. V poloeru, kter ho obklopovalo, si postupn uvdomil, jak na tom je, a hlasit vykikl, jako by jeho k venku mohl udlat vc ne zart neastnou odpov. Nebo po dlouhou dobu zanedbvan zpadka byla nepochybn zlomen a nepodn hrobnk, ob svho vlastnho opominut, byl v hrobce uvznn. Muselo se to stt asi v pl tvrt odpoledne. Birch byl chladnokrevn a praktick lovk, proto nekiel dlouho. Msto toho se pokusil nahmatat kolem sebe njak nad, je pedtm vidl v kout hrobky. Tko ci, zda na nho hrza a zvltnost jeho postaven vbec zapsobily, ale stail hol fakt, e je uvznn tak daleko od mst, kudy chodvaj lid, aby byl dkladn popuzen. S prac nebyl ani zdaleka hotov, a pokud se sem nhodou nkdo nezatoul, bude zde snad muset zstat celou noc i jet dle. Birch se brzy dostal k hromad nad, vybral si kladivo a dlto a vrtil se pes rakve ke dvem. Vzduch zanal bt krajn odporn, ale tto malikosti nevnoval Birch pozornost, nebo ml spoustu prce - napl po hmatu - s tkou a rezavou zpadkou. Dal by nevmco za lucernu i kousek svky; neml vak ani jedno ani druh, a tak se tm poslepu lopotil, jak se dalo. Kdy si uvdomil, e se mu zpadku v dnm ppad nepoda uvolnit, alespo ne tak ubohm ninm a v takov tm, rychle se rozhldl kolem sebe, jak jinak by se mohl dostat ven. Krypta byla vykopna do strn, take zk vtrac komn nahoe prochzel nkolika stopami hlny; tento smr proto vbec nepipadal v vahu. Avak vysok trbinovit svtlk v cihlovm prel nad dvemi by se pi troe pilnosti mon podailo rozit, proto na nm Birch dlouze spoinul pohledem a zaal si lmat hlavu, jak se k nmu dostat. V hrobce nebylo nic, co by se podobalo ebku, a z vklenk pro rakve po stranch a vzadu, kter se Birch zdkakdy obtoval pout, se nedalo do prostoru nad dvemi dostat. Jako potenciln schody by vak bylo mono pout rakve, a kdy si to Birch uvdomil, zaal pemlet, jak je co nejlpe poskldat. Potal, e ti rakve na sob by mohly k dosaen svtlku stait, ale tyi by byly lep. Rakve byly skoro stejn, daly se skldat na sebe jako kostky, a tak Birch zaal vymlet, jak pomoc onch osmi rakv postavit co nejstabilnj leen o vce ty kus, na n by se dalo vylzt. Pi tchto vahch zalitoval, e jednotliv schody jeho zamlenho schodit nejsou vyrobeny solidnji. A tko lze pochybovat o tom, e by si byl v duchu pl, aby byly przdn. Nakonec se rozhodl poloit ti rakve rovnobn se zd jako zkladnu, na n dt dv vrstvy po dvou vedle sebe a na n jednu rakev jako horn ploinu. Na takovou konstrukci by se dalo vylzt co nejikovnji a mla by dostatenou vku. Jet lep by vak bylo, kdyby pouil jako zkladny pouze dvou rakv a jednu si nechal, aby ji mohl poloit pln nahoru v ppad, e by pi vlastnm prolzn ven poteboval bt jet ve. A tak se vze v eru lopotil, bez dlouhch ceremoni zvedal neastn tlesn pozstatky a jeho miniaturn babylnsk vika vrstvu po vrstv rostla. Nkter rakve zaaly pi pesouvan praskat a Birch ml v myslu nechat si jako posledn solidn stavnou rakev malikho Matthewa Fennera, aby se mohl postavit na co nejspolehlivj povrch. Pi hledn sprvn rakve se v poloeru spolhal vtinou na svj hmat a narazil na ni ve skutenosti tm nhodou; dostala se mu pod ruku jakoby n zhadnou vl, kdy ji pedtm nevdomky poloil vedle jin rakve ve tet vrstv. Konen byla v dokonena a Birch si udlal pestvku, aby si jeho bolav pae mohly odpoinout, posadil se na prvn schod sv pern stavby a pak opatrn vylezl i s ninm nahoru; byl nyn na rovni zkho svtlku. Okraj otvoru byl ze samch cihel a vypadalo to, e by jich zakrtko mohl odsekat tolik, aby se otvorem prothl. Kdy se zaaly

ozvat dery kladiva, k venku zaehtal tnem, kter mohl bt prv tak povzbudiv jako vsmn. V obou ppadech to dobe vystihovalo situaci, nebo neoekvan soudrnost cihlov stny, kter vypadala, e snadno povol, byla bezpochyby sardonickm komentem pomjejcnosti pozemskch nadj a problmem, jeho een vyadovalo veker sil. Setmlo se a Birch se lopotil dl. Pracoval nyn pevn po hmatu, protoe msc se schoval za mraky. Pestoe prce pokraovala pomalu, pohled na otvor, kter se nahoe i dole neustle rozioval, ho povzbuzoval. Byl si jist, e do plnoci bude venku; a jak bylo pro nj typick, nepipustil si pitom dn straideln asociace. Neruen tsnivmi vahami o non hodin, mst a spolenosti pod sebou, s filozofickm klidem odsekval cihlovou ze tvrdou jako kmen. Zaklel, kdy ho nkter lomek zashl do oblieje, a zasml se, kdy nkter zashl stle neklidnjho kon, jen hrabal kopyty pobl cypie. asem se otvor zvtil natolik, e se jm Birch obas odvn pokusil prothnout; jak se pesouval sem a tam, rakve pod nm se kymcely a vrzaly. Uvdomil si, e nebude muset zvyovat rove stavby pomoc dal rakve, nebo otvor byl pesn tak vysoko, aby se dal pout, jakmile bude dostaten velk. Byla u pinejmenm plnoc, kdy se Birch rozhodl, e zkus svtlkem prolzt. Unaven a zpocen - pestoe asto odpoval - slezl na podlahu a na chvli se posadil na spodn rakev; chtl nabrat sly k tomu, aby se konen prothl ven a seskoil na zem. Hladov k neustle a tm zlovstn rl a Birch ml mlhav pn, aby pestal. Kupodivu ani neml radost, e se u brzy dostane ven, a skoro se t nmahy dsil, nebo byl typick pohodln tloutk kolem tyictky. Kdy znovu zaal plhat na vrzajc rakve, uvdomoval si svou vhu velice nalhav; zvlt kdy vylezl a nahoru a uslyel onen nervy drsajc praskot, naznaujc, e se nco devnho bort. Zejm se pi vbru nejpevnj rakve pro horn ploinu zmlil, nebo jakmile znovu vythl sv tlo nahoru, prohnil vko rakve povolilo a Birch se propadl asi pl metru dol do neho, co si ani on sm neodvil pedstavit. K, ekajc venku, pololen onm zvukem i puchem, kter se vyvalil z hrobky, vyrazil ze sebe jek mnohem zoufalej ne zarn a bezhlav se vytil do noci; povoz blzniv rachotil za nm. Birch byl za tto pern situace pli nzko, aby se rozenm svtlkem snadno vydrpal ven, ale sebral vechny sly k rozhodujcmu pokusu. Keovit se chytil okraje otvoru a pokusil se vzept na rukou, kdy v tom uctil, e ho nco podivn brzd a zcela nepochybn stahuje za oba kotnky dol. V nsledujcm okamiku poctil on noci poprv strach, nebo a zpasil, jak chtl, nedailo se mu vyprostit nohy z neznmho seven, je ho drelo v neoblomnm zajet. Ltky mu projela straliv bolest, jako by ho nkdo brutln zranil; vr hrzy v jeho mysli se msil s neutuchajcm materialismem, podle nho ve zpsobily tsky, viklajc se hebky i nco dalho, co pat k rozbit devn bedn. Mon, e vykikl. Rozhodn vak zoufale a bezdn kopal nohama a snail se je vykroutit, zatmco jeho vdom bylo dky polovin mdlob tm zatemnno. Instinktivn se prothl svtlkem, a kdy s uchnutm dopadl na vlhkou zem, zaal se plazit pry. Zjistil, e neme chodit, a msc, kter nhle vyplul na oblohu, se zajist stal svdkem dsnho vjevu, jak Birch thne sv krvcejc kotnky ke hbitovnmu domku, zarvaje v bezhlavm spchu prsty do ern hlny, a jeho tlo reaguje k zelen pomalu, jako kdy lovka pronsleduje non mra. Pitom ho zcela jist nikdo nepronsledoval. Kdy toti sprvce domku Armington odpovdl na jeho sotva znateln zakrbn na dvee, byl Birch naivu a pln sm. Armington mu pomohl do przdn postele a poslal svho synka Edwina pro doktora Davise. Postien mu byl pi plnm vdom, ale nekal nic souvislho, pouze mumlal trky vt jako "Au, moje kotnky!", "Puste m!" i "... zaven v hrobce." Pak piel

doktor s lkaskm kufkem, rzn mu poloil nkolik otzek, sundal mu svrchn odv, boty a ponoky. Zdlo se, e rny - nebo Birch ml oba kotnky kolem Achillovy lachy straliv rozdrsny - starho doktora vyvedly z mry, ba a vydsily. Vyptval se mnohem nervznji, ne je u lkae bn, a kdy znetvoen dy oetoval a obvazoval, tsly se mu ruce, jako by si pl dostat rny co nejrychleji z o. Z pohledu objektivnho lkae byl Davisv nejasn a hrzu nahnjc kov vslech opravdu velice podivn: doktor se snail vythnout ze slbnoucho hrobnka i ten nejmen detail jeho hrznho zitku. Pedevm chtl vdt, zda si Birch byl jist - absolutn jist totonost vrchn rakve na hromad, jakm zpsobem ji vybral, jak mohl mt ve tm jistotu, e je to Fennerova rakev, a podle eho ji odliil od he vyroben, ale jinak stejn rakve niemnho Asapha Sawyera. Copak by se pevn Fennerova rakev mohla tak snadno proboit? Davis, star ostlen vesnick lka, byl samozejm ptomen na pohbech obou dvou, jeliko Fennera i Sawyera oetoval i na jejich smrteln posteli. Pi Sawyerov pohbu mu dokonce nelo do hlavy, jak je mon, e se pomstychtiv farm vejde do rakve, kter byla tm stejn velk jako rakev drobnho Fennera. Doktor Davis setrval u Birche cel dv hodiny a nalhav ho dal, aby za vech okolnost trval na tom, e zrann bylo zpsobena vhradn uvolnnmi hebky a roztpanm devem. emu jinmu - dodal jet - by se koneckonc dalo uvit a co jinho by lo dokzat? dodal. Bylo by vbec dobr mluvit o tom co nejmn a rny by neml oetovat dn jin lka. Birch tto rady dbal po cel zbytek ivota, dokud svj pbh nevyprvl mn, a kdy jsem spatil ty jizvy - byly u star a vybledl - dal jsem mu za pravdu, e to bylo rozumn. Zstal navdy chrom, protoe hlavn lachy ml zpetrhan, ale nejvc zmrzaena byla podle mho nzoru jeho due. Mylenkov pochody, kdysi tak klidn a logick, zstaly nesmazateln poznamenny a bylo alostn pozorovat jeho reakce na urit nhodn zmnky jako "ptek", "hrobka", "rakev" i na slova mn zejm konotace. Jeho vyden k se vrtil dom, zatmco jeho vyden rozum u nikdy ne zcela. Birch zmnil zamstnn, ale v mozku mu u navdy cosi hlodalo. Snad to byl pouh strach, ale mon i strach smen s jakmisi prapodivnmi opodnmi vitkami svdom kvli surovostem, jich se dopustil v minulosti. Tm, e pil, samozejm pouze jitil bolest, kterou se snail zmrnit. Kdy on noci doktor Davis od Birche odeel, vzal si lucernu a zamil ke star sbrn hrobce. Msc osvtloval jednotliv lomky cihel a ponienou fasdu; zpadka na vratech pod dotekem zven snadno povolila. Zocelen dvnmi zitky z piteven vstoupil doktor dovnit a rozhldl se, potlauje celkovou nevolnost vyvolvanou vm, co bylo v dohledu a co uctil. Hlasit vykikl a o chvilku pozdji vyjekl jet dsivji. Pak pdil zpt do domku a poruil vechna pravidla lkaskho povoln, nebo vyburcoval svho pacienta, tsl jm a eptem na nj chrlil slova, pi nich bhal mrz po zdech a kter leptala Birchovy zmaten ui jako syc vitriol. "Byla to Asaphova rakev, Birchi, pesn jak jsem si myslel! Pamatuji se na jeho zuby, v horn elisti mu pedn chybly - nikdy proboha ivho nikomu tyhle rny neukazuj! Tlo bylo u zcela v rozkladu, ale takovou pomstychtivost v oblieji - i co z nj zbylo - jsem jakiv nevidl... V, jak byl posedl, kdy lo o pomstu - jak zruinoval starho Raymonda ticet let po jejich sporu o hranin ru a jak loni v srpnu zalpl tn, kter po nm chaplo... Byl to vtlen bel, Birchi, a jsem pesvden, e jeho zbsil zsada oko za oko byla schopna zvtzit i nad asem a smrt! Boe mj, ta jeho zuivost - nechtl bych se stt jej obt! Birchi, pro jsi to udlal? Byl to lump a j ti nevytm, e jsi ho chtl dt do vyazen rakve, ale vdycky jsi zachzel moc daleko! Nco jsi na tom mohl ukudlit, ale sm nejlp v, jak byl star Fenner mal.

Co budu iv, nikdy na ten pohled nezapomenu. Kopal jsi kolem sebe zbsile, protoe Asaphova rakev leela a na podlaze. Ml proraenou lebku a vechno ostatn se vlelo kolem. U jsem v ivot vidl ledacos, ale tohle bylo i na mne pli. Oko za oko! Paneboe, Birchi, ty jsi dostal, co sis zaslouil! Z t lebky se mi zvedl aludek, ale bylo tam jet nco mnohem horho - ty nohy, ist useknut v kotncch, aby se vely do odloen rakve po Matlu Fennerovi!"

epot v temnotch Mjte stle na pamti, e jsem konec konc nic doopravdy stranho nevidl. Avak tvrdit, e m dohady jsou jen dsledkem otesench nerv, kter - kdy posledn kapka pelila pohr - byly pinou mho pekotnho tku uprosted noci ve vypjenm voze z osaml Akeleyho farmy divokmi oblmi kopci Vermontu, to znamen ignorovat nejjasnj fakta a udlosti, kter jsem proil. Bez ohledu na otesn skutenosti, kterch jsem byl svdkem a kter na mn nepochybn zanechaly hlubok dojem, nemohu dokzat ani te, zda m nejtemnj dohady byly sprvn nebo ne. Nebo koneckonc, Akeleyho zmizen samo o sob nic neznamen. Lid v jeho dom nenali nic neobvyklho krom stop po vstelech, a to jak uvnit, tak venku. Vypadalo to, jako by si nhodou vyel na prochzku do kopc a nevrtil se zpt. Nebylo zde ani znmky po ciz ptomnosti, v pracovn ani stopa po uskladnnch vlcch a pstrojch. Skutenost, e se k smrti bl stsnnch zelench kopc s nekonen umcmi potoky, kde se narodil a vyrostl, tak nic neznamen, protoe podobnmi strachy trp tisce obt. Navc jeho zvltn jednn a zpsob uvaovn v posledn dob se mohou pitat jist povahov vstednosti. Cel zleitost zaala, alespo pokud m se tk, nebvalmi zplavami ve Vermontu 3. listopadu 1927. Tehdy, stejn jako dnes, jsem pednel literaturu na Miskatonick univerzit v Arkhamu ve stt Massachusetts a zrove jsem naden amatrsky studoval nrodopis Nov Anglie. Krtce po povodni se v novinch objevily mezi zprvami o utrpen, strdn a organizovan pomoci podivn historky o neznmch pedmtech, kter pluly ve vlnch vzdutch ek; mnoz z mch ptel se pustili do zvdavch diskus a nalhali na m, abych i j projevil svj nzor. Ctil jsem se polichocen, e m studia etnografie jsou brna tak vn, a dlal jsem, co jsem mohl, abych zmrnil divok, neurit povdaky, kter zjevn vychzely ze starch venkovskch povr. Pobavilo m, kdy jsem zjistil, e nkolik vzdlanch osob tvrd, e povsti mohou mt sice tajemn a pekroucen, ale v zsad pravdiv jdro. Zvsti, kter upoutaly mou pozornost, ke mn pichzely vtinou prostednictvm novinovch vstik; pouze jeden divok pbh jsem zaslechl v stnm podn, dozvdl se ho mj ptel v dopise od matky, kter bydlela v Hardwicku ve Vermontu. Ve vech ppadech se jednalo v podstat o tot, akoli se zdlo, e k udlostem dochz ve tech oddlench oblastech - jedna se nachzela okolo eky Winooski pobl Montpelieru, dal oblast pilhala k West River ve windhamskm okrese za Newfane a tet mla sted okolo Passumpsicu v kaledonskm okrese nad Lyndonville. Samozejm e mnoh z tajemnch zprv se zmiovaly jet o dalch oblastech, ale pi blim pohledu se zdlo, e rozhodujc vznam maj tyto ti. Tamn vesnian hlsili, e v kypcch vodch, je pitkaly z pustch kopc, vidli jeden nebo vce podivnch pedmt, kter nahnly strach, a mli sklon dvat je do souvislosti s primitivnmi, napl zapomenutmi a eptanmi legendami, kter pi t pleitosti sta lid probudili k ivotu. Vesnian vyprvli, e spatili organick tvary, kter se nepodobaly niemu, co kdy

dv vidli. V t tragick dob eky pirozen splchly mnoho lidskch tl; ale ti, kdo podivn tvary popisovali, si byli jisti, e se nejednalo o lidi, podobnost spovala jen ve velikosti a sten i tvaru. Nemohlo to bt, kali svdkov, ani dn zve, kter ve Vermontu ije. Ty bytosti byly narovl, asi pt stop dlouh; korovit tla nesla pr velkch hbetnch ploutv nebo blanitch kdel a nkolik soubor lnkovanch konetin a tam, kde obyejn bv hlava, se nachzel zvltn elipsoidu podobn tvar, pokryt mnostvm kratikch tykadel. Bylo skuten pozoruhodn, do jak mry se shodovaly zprvy z rznch zdroj; akoli tento div mrnil fakt, e star legendy, je v minulosti ovldaly cel kraj, poskytovaly morbidn barvit obraz, kter docela dobe mohl ovlivovat pedstavivost svdk. Ml jsem zato, e tito svdkov - v kadm ppad naivn a prost lid z mst, kde liky dvaj dobrou noc - zahldli ve vrech pouze otluen a nafoukl tla utopench lid nebo zvat ze statk. Potal jsem s tm, e napl zapomenut povsti opatily tyto alostn pozstatky fantastickmi atributy. Starobyl mty, i kdy temn, mlhav a souasnou generac z vt sti zapomenut, byly jedinen a zjevn odrely vliv starch indinskch povst. I kdy jsem ve Vermontu nikdy nebyl, znal jsem je dobe z pozoruhodn monografie Eliho Davenporta, kter shrnuje materil z doby do roku 1839, kdy jet koloval v stnm podn mezi nejstarmi pamtnky ve stt. Tyto mty se do znan mry shodovaly se zkazkami, kter jsem osobn slyel od starch vesnian v New Hampshiru. Kdy je krtce shrnu, ve vech se mluvilo o tajemn rase zvltnch bytost, kter ij mezi odlehlmi kopci - v hustch lesch na nejvych vrcholech a v temnch dolch, kam z nepoznanch pramen vtkaj bystiny. Tyto bytosti zahldl mlokdo, ale lid, kte se odvili vyplhat po boch hor v ne obvykle nebo sestoupili do hlubokch, pkrch str, kterm se vyhbali dokonce i vlci, pineli dkazy o jejich ptomnosti. V blt u potoka a na nepouvanch stezkch se naly zeteln otisky tlap nebo drp a existovaly i zvltn kruhy z kamen, kolem nich byla trva seden a kter vbec nevypadaly , e je rozmstila proda nebo e se na jejich stvoen proda podlela. V boch kopc se nachzely neprozkouman jeskyn s stm zavalenm kameny zpsobem st nhodnm a ped nimi se opt nalo velk mnostv stop, vedoucch dovnit i ven pokud se smr otisk vbec dal odhadnout. A co horho, ti nejvt odvlivci zahldli as od asu za soumraku cosi i v tch nejoputnjch dolch a v hustch lesch vysoko nad hranic, kam doke vystoupit lidsk noha. Bylo by mn zneklidujc, kdyby vechny rozttn zprvy nesouhlasily do takovch podrobnost. Jak se vak zdlo, vtina povst mla adu spolench bod; stvoen podle nich byla jakmsi druhem velkho, svtle ervenho kraba s nkolika pry nohou a se dvma netopmi kdly na zdech. Nkdy chodila po vech svch nohch, jindy jen po nejzadnjm pru, zatmco ostatn pry pouvala k penen velkch pedmt. Jednou pr byl spaten vt poet tchto tvor, ti z nich se brodili lesn kou bok po boku v uspodanm tvaru. Jin z tchto stvoen vidli dokonce ltat - v noci vzltlo z vrcholu holho, osamlho kopce a zmizelo na obloze, kdy se pedtm jeho velk pleskajc kdla na okamik mihla proti plku msce. Mlo se zato, e bytosti nechvaj lidi na pokoji; i kdy obas byly obviovny ze zmizen odvlivc - obzvl osob, kter si postavily dm pli blzko dolm nebo vysoko v horch. O ad mst bylo znmo, e nen radno se na nich usazovat, a to jet dlouho pot, kdy byla pina u dvno zapomenuta. Lid vzhleli ke strmm horm se zachvnm, i kdy si u nevzpomnali, kolik starousedlk se ztratilo a kolik statk na mrnjch svazch pochmurnch zelench kopc lehlo popelem. Zatmco podle nejstarch legend se stvoen objevovala, jen aby ztrestala ty, kdo vstoupili do jejich soukrom, pozdji se rozily zprvy o tom, e jsou na lidi zvdav a e

se pokouej zaloit ve svt lid pevn stanovit. Povdalo se o divnch otiscch drp, kter se objevovaly rno pod okny statk, a o dalch nevysvtlitelnch zmizench. Mluvilo se o bzuivch hlasech, napodobujcch lidskou e, kter pekvapovaly osaml pocestn na cestch a pinch vedoucch hlubokmi lesy, a o dtech k smrti vydench nm, co vidly nebo slyely tam, kde se okraj lesa tiskl ke dvoru. V poslednch legendch - na pomez povr, kter se traduj, ani by souvisely se straidelnmi msty - se objevuj poplaen zmnky o poustevncch a osamlch farmch, kte prodlali jakousi odpudivou duevn promnu, lid se jich stran a povdaj si, e ti neastnci se zaprodali peklu. V jednom ze severovchodnch okres to kolem roku 1800 vypadalo pmo na mdu obviovat podivnsk a neoblben samote, e jsou spojenci njakch odpornch stvr, nejsou-li pmo jimi. O jak bytosti se vlastn jednalo - v tom se vysvtlen pirozen liila. Obecn se jim kalo "tamti" nebo "sta", ovem jin oznaen se pouvala mstn nebo jen pechodn. Puritnt osadnci je asi povaovali rovnou za pbuzn bla a vedli o nich teologick disputace, kter je naplovaly bzn. Tito lid je na zklad zddnch keltskch legend mlhav spojovali se zlmi duchy a "malm nrodem" z bain a starovkch hradi, a chrnili se proti nim trky zaklnadel, kter se pedvala z generace na generaci - zejmna se to tk skotsko-irskch obyvatel v New Hampshiru a jejich pbuznch, kte se usadili ve Vermontu za kolonilnch dob guvernra Wentwortha. Ale indinsk povsti byly ze vech nejfantastitj. I kdy se kmenov legendy liily, jejich vra se v uritch dleitch bodech pozoruhodn shodovala; jednoznan prohlaovaly, e bytosti nepochzej ze Zem. Mty Pennacook, nejpitoresknj a nejplnj, uily, e Okdlen pili ze souhvzd Velk Medvdice a v naich pozemskch kopcch maj doly, kde dobvaj jaksi kmen, kter nemohli zskat na dn jin planet. Mty kaj, e tady neij, jen si tu udruj zkladny a s ohromnmi nklady kamene ltaj zptky ke svm hvzdm na severu. Ubliuj jen tm pozemanm, kte se k nim pli pibl nebo kte je sleduj. Zvata se jich stran instinktivn, nikoli proto, e by byla pronsledovna. Okdlen nemohou pojdat vci a zvata ze Zem, pivej si potravu z hvzd. Nen dobr piblit se k nim, mlad lovci, kte se vydali daleko do kopc, se asto nevrtili. Stejn patn je podle legendy naslouchat tomu, co v noci v lese eptaj hlasy, kter bzu jako vely a pokouej se napodobit hlas lidsk. Okdlen znaj ei vech lid - Pennacook, Huron, lid Pti Nrod - ale nezd se, e maj nebo potebuj vlastn e. Dorozumvaj se hlavou, kter rzn mn barvy tak, aby vyjdila, co chce sdlit. Vechny legendy, a blosk nebo indinsk, samozejm bhem devatenctho stolet odumely a objevovaly se jen v ojedinlch pevajcch enklvch. Cesty, kudy Wermonan chodili, se ustlily; a jakmile se vylapan chodnky a zabydlen sdlit osvdily, vzpomnali lid mn a mn na hrzy a obezetnost, kter pln jejich vesnice urily, a nakonec na n zapomnli pln. Nesli v pamti, e jist oblasti v horch jsou nezdrav, bez uitku, a ivot tam by nepinesl tst; m dle se lovk od nich zdruje, tm lpe dl. Nebyl dvod vychzet mimo vylapan cesty, take skutenost, e straideln lesy byly ponechny oputn, byla dlem spe nhody ne myslu. A na vjimky si o bytostech ijcch v horch pitaly jenom divchtiv staeny a pamtnci starch as; a dokonce i oni pipoutli, e lid se te u nemusej pli bt, protoe "tamti" si na lidsk obydl u zvykli a vd, e lid nechaj jejich zem na pokoji. To vechno jsem znal u dvno z etby a z nkterch lidovch bj sebranch v New Hampshiru; kdy se tedy v dob povodn zaaly objevovat zvltn zvsti, lehce jsem si dovedl pedstavit, z jakch zdroj vzely. Stlo m hodn sil, abych to ptelm vysvtlil, a byl jsem patin rozmrzel, kdy nkolik svrlivch du pesto trvalo na tvrzen, e na zprvch me bt zrnko pravdy. Zdrazovali, e vznanm rysem ranch legend je

pozoruhodn stlost a jednotnost a e vzhledem k tomu, e Vermontsk hory jsou v podstat neprobdan, nelze s jistotou ci, co tam me i neme t; neumlelo je ani m ujitn, e vechny mty odpovdaj dobe znmmu vzoru, spolenmu vtin lidstva. Tento vzor je uren ranou imaginativn zkuenost, kter vytv vdy stejn typ klamu. Bylo zhola zbyten dokazovat, e vermontsk mty se jen mlo li od podstaty celosvtovch legend, vychzejcch z personifikace prody, legend, kter zalidnily star svt drydami, fauny a satyry, pipomnaj kallikanzarai v novodobm ecku, obohatily Wales a Irsko temnmi bajkami o malch, skrytch nrodech troglodyt a tvor, kte ij v podzem. Zbyten jsem poukazoval na pozoruhodnou shodu s vrou neplskch kmen v obvanho Mi-Go i "ohyzdnho snnho mue", kter se skrv mezi ledovcovmi a kamennmi vrcholy Himalj. M oponenti obrtili tento dkaz proti mn a prohlsili, e starovk bje urit obsahuj kousek historie; e poukazuj na skutenost, e na Zemi existovaly star rasy, kter se musely skrt pot, co pili a svt ovldli lid, a kter mohly docela dobe v menm potu pet do nedvn doby - nebo dokonce do dneka. m vce jsem se tmto teorim sml, tm pevnji m zatvrzel ptel stli na svm; dodvali, e i bez ddictv legend jsou nedvn zprvy pli jasn, jednotn, podrobn a vcn, ne aby mohly bt ponechny bez povimnut. Dva i ti fanatit extrmist li tak daleko, e poukazovali na mon vznam starch indinskch povst, kter obdaily tajemn bytosti mimozemskm pvodem; citovali extravagantn knihy Charlese Forta a prohlaovali, e nvtvnci z jinch svt a vnjho vesmru Zemi asto navtvovali. Vtina mch neptel vak byli pouze romantici, kte se snaili uvst do ivota fantastickou nauku o ukrvajcm se "malm nrod", kter se stala populrn dky velkolep horrorov fikci Arthura Machena. II. Za tchto okolnost bylo jen pirozen, e se tyto ostr debaty poslze objevily v tisku ve form dopis Arkhamskmu vstnku; a nkter z nich byly pevzaty i novinami z vermontskch oblast, odkud povsti pichzely. Rutland Herold otiskl na polovin strnky ryvky z dopis, zatmco Brattleboro Reformer otiskl ve tensk rubrice celou jednu mou historickou a mytologickou studii; doprovzel ji koment, kter m skeptick zvry podpoil a uvtal. Na jae roku 1928 jsem byl ve Vermontu u docela znmou postavou, pestoe jsem do tohoto sttu nohou nevkroil. Pak pily zpochybujc dopisy od Henryho Akeleyho, kter na m hluboce zapsobily a kter m poprv a naposledy penesly do kouzeln e nespoetnch zelench rokl a umcch lesnch bystin. Vtina z toho, co jsem o Henrym Wentworthovi Akeleym vdl, byla shrnuta v korespondenci s jeho sousedy a s jeho jedinm synem, ijcm v Kalifornii, se ktermi jsem si dopisoval po tom, co jsem zail na jeho oputn farm. Zjistil jsem, e byl poslednm potomkem starho, vznamnho rodu prvnk, sprvc a statk, kte zde ili. Sm se vak odrodil - msto praktickm zleitostem se vnoval istmu studiu; byl pozoruhodnm studentem matematiky, astronomie, biologie, antropologie a nrodopisu na vermontsk univerzit. Pedtm jsem o nm nikdy neslyel a ve svch dopisech se o svm ivot mnoho nezmioval; od potku jsem ale vdl, e se jedn o mue estnho, vzdlanho a inteligentnho, i kdy samotskho a mlo svta znalho. Pestoe jeho tvrzen byla neuviteln, nemohl jsem se ubrnit, abych Akeleyho od potku nebral vnji ne ostatn odprce mch nzor. Za prv proto, e ml sledovan jevy na dosah, a za druh proto, e velmi dbal, jako prav mu vdy, aby jeho zvry nebyly nepodloenmi spekulacemi. V jeho vzkumu nemlo msto nic osobnho a vdy se dal vst jen tm, co povaoval za nezvratn dkaz. Samozejm jsem si od potku myslel, e se

ml, ale uznval jsem, e se ml inteligentn; a nikdy jsem ped jeho pteli netvrdil, e jeho vahy a strach z osamlch zelench kopc prozrazuj lenstv. Chpal jsem, e ten mu m velk kus pravdy, a vdl jsem, e to, o em pe, urit povstalo z podivnch okolnost, kter si zasluhuj podrobn zkoumn, jakkoli mlo mohou mt spolenho s fantastickmi pinami, kter naznail. Pozdji jsem od nj obdrel urit materiln dkazy, kter postavily celou zleitost do jinho, bizarnho svtla. Nejlpe bude, kdy pepu v plnm znn, pokud to bude mon, dlouh dopis, kterm se mi Akeley pedstavil; tento dopis je dleitm meznkem ve vvoji mho vlastnho nzoru. Nevlastnm ho u, ale v m pamti zstv tm kad slovo jeho zlovstn zprvy; znovu se ujiuji v dve ve zdrav rozum mue, kter ho psal. Zde je text; zaskoil m archaicky vyhlejcm, tko rozlutitelnm rukopisem lovka, kter zjevn za svho usedlho ivota vdce nepiel pli do styku se svtem. Townshend, Windham Co., Vermont 5. kvtna 1928 Ven pan Albert N. Wilmarth, 118 Saltonstall St., Arkham, Mass. Ven pane, s velkm zjmem jsem si peetl V lnek, kter otiskl Brattleboro Reformer (23. dubna 1928), tkajc se povst o podivnch tlech, kter byla loni na podzim spatena plovouc v naich rozvodnnch ekch, a kde pete o lidovch povstech, kter se s tmito dohady dobe shoduj. Je snadn pochopit, pro jste jako cizinec zaujal takov stanovisko, a pro dokonce i redaktor s Vmi souhlas. Tento nzor pijali obecn vichni vzdlan lid ve Vermontu i mimo nj, a byl tak mm nzorem, dokud jsem byl mlad (te je mi padest sedm let) a ne m m veobecn studia i studia Davenportovch dl dovedla k przkumm sti hor zde v okol, kter nen bn navtvovno. K tmto studim m pivedly zhadn povsti, kter jsem slchval od starch nevzdlanch farm, ale nyn si peji, abych byl nechal celou zleitost v klidu. Mohu ci, pi v skromnosti, e antropologie a nrodopis mi zdaleka nejsou ciz. Hodn jsem je studoval na univerzit a dobe znm vtinu klasickch autorit, jako je Tylor, Lubbock, Frazer, Quatrefages, Murray, Osborn, Keith, Boule, G. Elliott Smith a dal. Nen pro m dnou novinou, e povsti o ukrvajcch se ped lidmi rasch jsou star jako lidstvo samo. etl jsem Vae dopisy a tak dopisy tch, kdo s Vmi souhlas, otitn v Rutland Heraldu, a myslm, e probhajc polemiku dobe znm. Chtl bych nyn ci, e se obvm, e Vai odprci jsou ble pravd ne Vy, akoli se zd, e ve mluv pro Vs. Jsou ble pravd vc, ne sami tu - protoe samozejm uvauj pouze teoreticky a nemohou znt to, co vm j. Kdybych vdl tak mlo jako oni, ctil bych se ve sv neznalosti spokojen, jako jsou oni. Byl bych zcela na Va stran. Vidte, e se k podstat vci dostvm jen pomalu, asi proto, e se podstaty ve skutenosti obvm; mm ale spolehliv dkazy o tom, e v lesch ve vysokch kopcch, kam nikdo nechod, skuten ij jaksi nestvry. Nevidl jsem v ece dnou z tch vc, je byly pozorovny, ale vidl jsem je za okolnost, kter se bojm popsat. Vidl jsem stopy, nedvno dokonce u svho domu (iji v rodovm dom Akeley jin od Townshendu na bo Temn hory), a to bl, ne se odvm ci. A v lese jsem zaslechl hlasy, jejich popis nesvm ani papru. Na jednom mst jsem je slchal tak asto, e jsem vzal s sebou fonograf s ppojkou

na diktafon a s istm voskovm vlekem; pokusm se zadit, abyste si poslechl nahrvku, kterou jsem zskal. Pehrval jsem ji nkolika starm lidem zde v okol, a jeden z tch hlas je vystrail a k smrti, nebo se velmi podobal hlasu (tomu bzuivmu hlasu z lesa, kter pipomn Davenport), o nm si vyprvly u jejich bby a kter jim umly napodobit. Vm, co si vtina lid pomysl o lovku, kter k, e "slyel njak hlasy" - ale dv, ne uinte zvry, poslechnte si tu nahrvku a zeptejte se nkterho starho lovka odnkud ze zapadl oblasti, co si o n mysl. Pokud na n neshledte nic neobvyklho, nue dobr; ty hlasy ale mus mt njak pvod. Ex nihilo nihilfit, jak vte. Dvod, pro Vm pu, netkv v tom, e se chci pt, ale abych Vm poskytl informace, kter, jak se myslm, mue Vaich zlib zaujmou. Pi Vm soukrom. Na veejnosti jsem na Va stran, protoe jsem zjistil, e pro lidi nen dobr o tchto zleitostech vdt pli mnoho. Vzkum provdm nyn zcela tajn a ani m nenapadne veejn ci cokoli, co by mohlo pivbit ciz pozornost a zpsobit, e by lid zaali navtvovat msta, kter jsem zkoumal. Je pravda - otesn pravda - e jsou zde nelidsk stvoen, kter ns neustle pozoruj, maj mezi nmi sv pehy a ti shromauj informace. Vm to od jednoho neastnka, kter, pokud byl pi smyslech (a j myslm, e ano), byl jednm z jejich peh a jeho zsluhou jsem zskal mnoho kl k zhad. Pozdji si vzal ivot, ale mm dvod domnvat se, e na jeho msto nastoupili dal. Oni pili z jin planety, jsou schopni t v mezihvzdnm prostoru a ltat mezi planetami pomoc tkopdnch, silnch kdel, kter vyuvaj teru, ale kter jsou na Zemi tak uboze nemotorn, e jim tu nejsou k velkmu uitku. Povm Vm o tom pozdji, pokud m rovnou nezavrhnete jako blzna. Pichzej sem, aby zskvali kovy z dol lecch hluboko v nitru hor, a j myslm, e vm, odkud pichzej. Neubl nm, pokud je nechme na pokoji, ale nikdo nedoke odhadnout, co se stane, pokud budeme pli zvdav. Samozejm e by jejich hornickou kolonii dokzala siln armda vyhladit. Toho se oni boj. Ale kdyby se to stalo, zven by pili dal - v jakmkoli potu. Snadno by mohli Zemi dobt, ale zatm se o to nepokusili, protoe to nepotebuj. Radji nechvaj vci tak, jak jsou, aby se vyhnuli nepjemnostem. Myslm, e se m chtj zbavit pro to, co jsem objevil. V lese na Kulat hoe, vchodn odtud, jsem nael velk ern kmen s neznmmi hieroglyfy, napl setenmi; od t doby, kdy jsem ho pinesl dom, vechno se zmnilo. Pokud si mysl, e tum pli mnoho, bu m zabij, nebo m unesou ze Zem tam, odkud pichzej. S oblibou tak as od asu zskvaj mue vdy, aby byli informovni o vcech pozemskho svta. To m pivd k druhmu dvodu, pro se na Vs obracm - toti, chci Vs nalhav podat, abyste probhajc diskusi spe tlumil, ne podncoval. Lid nesmj do tchto kopc pijt, proto by se jejich zvdavost nemla zvyovat. Nebesa vd, e i tak jsou velkm nebezpem rzn podnikavci a bohi, kte zaplav Vermont stdy vletnk a zamo divoinu lacinmi chatami. Uvtal bych, kdybychom zstali ve styku, pokusm se zaslat Vm urychlen fonografick zznam a ern kmen (je tak omel, e na fotografich nen npis vidt), jestli mte zjem. km, "pokusm se", protoe mm zato, e stvry dovedou zashnout do bhu udlost. Bydl tu jeden tajnstksk chlapk, mrzout, jmenuje se Brown, je z farmy pobl vesnice, a o nm si myslm, e je jejich peh. Pomalu, ale jist se sna odznout m od svta, protoe vm pli mnoho o jejich svt. Dovedou nejasnjmi zpsoby zjistit, co dlm. Mon e tento dopis nedostanete. Myslm, e budu muset zdej kraj opustit a odjet k synovi do San Diega v Kalifornii, jestli se to tu jet zhor, ale nen snadn opustit msto, kde jsem se narodil a kde m rodina ila po est generac. Tak se sotva odvm prodat nkomu farmu te, kdy j stvry vnuj takovou pozornost. Zd se, e se pokouej dostat zptky ern kmen a zniit fonografick

zznam - ale to j nedopustm, pokud se jim budu moci brnit. M velc policejn psi je vdycky dok zadret, protoe tch stvr tu nyn nen moc a jsou neobratn. Jak jsem u kal, jejich kdla nejsou prv vhodn pro krat pozemsk lety. Npis na kameni jsem u tm rozlutil - dalo mi to hodn prce - a Vy s Va znalost folklru snad dokete doplnit chybjc dky do t mry, aby npis dostal smysl. Pedpokldm, e znte vechny straideln mty o dob, kdy jet nebyl na Zemi lovk - cykly Yog-Sothothovi a Cthulhu o kterch se zmiuje Necronomicon. Kdysi se mi dostal do rukou a slyel jsem, e ve va univerzitn knihovn mte tak jeden vtisk dren pod zmkem. Zvrem bych chtl podotknout, pane Wilmarthe, e nae dosud oddlen studia si mohou bt vzjemn velmi prospn. Nechci Vs vystavovat jakmukoli ohroen a myslm, e bych Vs ml varovat, protoe nebudete v plnm bezpe, kdy budete mt u sebe ten kmen a nahrvku; myslm ale, e budete ochoten nst kad riziko, pokud tm prospjete vd. Ve, o m podte, bych poslal z Newfane nebo Brattleboro, protoe tamj potovn ady jsou dvryhodnj. Ml bych ci, e te iji pln sm, protoe si nemohu dret dnou ele. Nikdo tu nevydr kvli tm bytostem, kter se v noci pokouej dostat se k domu a kvli kterm psi pod tkaj. Jsem rd, e jsem se do thle zleitosti nezapletl, kdy jet byla manelka naivu, protoe by ji to dohnalo k lenstv. Doufm, e Vs pli neobtuji, e se rozhodnete navzat se mnou styky a neodhodte mj dopis do koe maje ho za vplod chorobnho mozku. Se srdenm pozdravem Henry W. Skelet P.S. Udlm nkolik kopi snmk, kter, jak si myslm, mohou dokzat nco z toho, co jsem naznail. Sta lid nepochybuj o jejich hrozn pravdivosti. Zalu Vm je co nejdve, pokud mte zjem. H. W. A. St bych dokzal popsat, s jakmi pocity jsem poprv etl tento podivn dokument. Podle veho oekvn bych se takovm vstelkm ml smt hlasitji ne daleko mrnjm teorim, kter m pobavily dve. Cosi v tnu tohoto dopisu m vak pimlo, abych se jm zabval se v vnost. Nikoli proto, e bych jen na chvli uvil v tajemnou rasu pichzejc z hvzd, o kter hovoil pisatel listu, ale proto, e po potench pochybnostech jsem ctil podivnou jistotu, e Akeley m zdrav rozum a pe upmn, a e se skuten setkv s uritm, i kdy ojedinlm a nezvyklm jevem, kter nedoke vysvtlit jinak ne fantastickm zpsobem. Zdlo se, e tento lovk je msi velmi rozruen a vystraen, ale st jsem mohl ci, e k tomu nem vbec dn dvod. V jistm smru byla jeho tvrzen velmi specifick a logick - a koneckonc, vyprvn se pekvapiv shodovalo s nktermi starmi mty - dokonce s tmi nejdivoejmi indinskmi legendami. To, e v kopcch zaslechl znepokojiv hlasy a e nael ern kmen, bylo docela dobe mon, a na blzniv zvry, ke kterm doel - inspiroval ho k nim pravdpodobn mu, kter o sob prohlsil, e je spojencem mimozemskch bytost a kter se pozdji zabil. Nebylo tk si domyslet, e ten lovk byl nejsp len a e jeho zvrcen logika pimla naivnho Akeleyho - u ovlivnnho folklrnm studiem - aby jeho povdakm vil. A co se te nejnovjho vvoje udlost - zdlo se, e kdy Akeley nen schopen udret si njemn pomocnky, jsou jeho prost venkovt soused pesvdeni stejn jako on, e v noci jeho dm oblhaj neznm bytosti. Psi urit tkali. A pak ta zleitost s fonografickou nahrvkou, o kter jsem musel vit, e ji zskal

tak, jak tvrdil. Nco na n muselo bt, snad se jednalo o hlasy zvat pipomnajc lidskou e, nebo to byl hlas lovka, kter se v lese schovv a kter zdegeneroval na rove niho ivoicha. Odsud se moje mylenky vrtily k ernmu kameni pokrytmu hieroglyfy. A co ty fotografie, kter mi chce poslat a kter na star lidi tak pesvdiv zapsobily? Kdy jsem znovu protal tko iteln rukopis, poctil jsem jako nikdy dosud, e mluv ve prospch mch lehkovrnch oponent vc, ne jsem si pipoutl. Koneckonc, v tch zapomenutch kopcch mohli t njac podivn a snad ddin znetvoen vyvrenci, i kdy o straidla z hvzd, jak hlsaly povsti, se nejednalo. A pokud tam byli, pak by ptomnost zvltnch tl v rozvodnnch ekch nebyla tak zcela nemon. Bylo pli opovliv pedpokldat, e star legendy a nedvn zvsti mly v sob dl reality? Sotva ve mn vzklily tyto pochybnosti, zastydl jsem se, e je mohlo vyvolat nco tak bizarnho jako rozruen dopis Henryho Akeleyho. Nakonec jsem na Akeleyho dopis odpovdl v tnu ptelskho zjmu a doadoval jsem se dalch podrobnost. Odpov pila tm obratem poty; obsahovala, jak mi slbil, nkolik kodakovch fotografi scenri a pedmt, kter ilustrovaly jeho pedchoz dopis. Jakmile jsem na snmky vyat z oblky pohldl, zachvl jsem se podivnm strachem; poctil jsem, e jsem blzko ehosi zakzanho; pestoe vtina fotografi nebyla zeteln, mly zhadnou sugestivn moc, kterou posilovala skutenost, e se jednalo o realistick snmky, opravdov optick spojen s tm, co zobrazovaly; byly vsledkem neosobnho sdlovacho procesu, do kterho nezashl dn pedsudek, klam nebo le. m vce jsem si je prohlel, tm lpe jsem chpal, e nebylo tak pln neoprvnn, kdy jsem Akeleyho a jeho vyprvn bral vn. Obrzky urit pinely pesvdiv dkaz o tom, e ve vermontskch kopcch existuje cosi, co je - mrn eeno - na hony vzdleno okruhu bnch znalost a vry. Nejhor byl otisk chodidla - snmek odkudsi z oputn vrchoviny, kde slunce osvcovalo bltivou stezku. Na prvn pohled jsem vidl, e to nebyla dn levn napodobenina; oste zabran kamnky a stbla trvy poskytly jasn mtko a zcela vylouily monost, e se jedn o podvod s dvojitou expozic. ekl jsem, e to byl "otisk chodidla", ale "otisk tlapy" by byl lep. Ani te ho nedoku dn popsat, snad jen mohu ci, e v nm bylo cosi podivn krabho, a nebylo tak docela jasn, kam smuje. Nebyl to nijak hlubok nebo erstv otisk, ale zdlo se, e je velk jako prmrn lidsk chodidlo. Z bka uprosted vybhaly dvojice spr zubatch jako pila, smujc opanmi smry - mtly m, co se te jejich funkce; snad se vbec nejednalo o pouh pohybov orgn. Na dal fotografii - zjevn s dlouhou expozic, zabran v hlubokm stnu - bylo st jeskyn v lese, jej vchod ucpal pravideln zaoblen balvan. Ped nm na hol zemi jsem rozeznval hustou s zvltnch stop; kdy jsem se na n pomoc lupy pozorn zahledl, zneklidnilo m zjitn, e stopy jsou podobn t na prvn fotografii. Na tetm obrzku byl druidsk kruh z kamen, vztyench na vrcholu pust