JAN KELLER

SOCioLOGICKÉ NAKLADATELSTV(, PRAHA 2005

klíčová slova: sociální stát, modernizace, globalizace, sociální otázka, práce - flexibilizace

Vydalo SOCIOLOGICKÉ NAKIADATELSTVI (SLON), Praha 2005.

Vydání první.

Copyright © Jan Keller 2005

ISBN 80-86429-41-5

Obsah

Kapitola 1: Mezi dvěma ohni

1.1 Pokus o domestikaci trhu

1.2 Dvojakost sociálního státu

1.3 Kritika zprava a zleva

1.4 Předpoklady stability sociálního státu

1.5 Sociální práva jako nová forma vlastnictví

Kapitola 2: Problémy sociálního státu

2.1 Nástup ekonomiky služeb

2.2 Flexibilizace práce

2.3 Flexibilizace rodiny

2.4 Stárnutí populace

2.5 Stihneme si život odpracovat?

Kapitola 3: V objetí globalizace

3.1 Spory o definici

3.2 Strategie nadnárodních firem

3.3 Když výdělky jsou příliš vysoké i příliš nízké

3.4 Některé polopravdy o globalizaci

3.5 Mentalita globalizace

Kapitola 4: Státy rigidní a státy flexibilní

1.1. Otázka typologií obecně

4.2. Kontinentální model- případ Německa

4.3 Skandinávský model- případ Svédska

4.4. Reziduální model- případ Velké Británie

4.5. Rudimentární model- případ Spanělska

Kapitola 5: Sociální rizika a jejich krytí

5.1. Sociální povaha rizik

5.2 Nezaměstnanost

5.3 Rodina a mateřství

5.4 Zdravotní rizika

5.5 Penzijní zajištění

5.6 Žonglování s riziky

9

10

12

15

19

20

23

25

27 29 30

32

35 35 37

39

40 46

49

49

52 55

57 59 61

61

63 65 67

68 70

7

Kapitola 6: Cesty modernizace 75

6.1 Modernizace nároků aneb jak ušetřit na sociálních výdajích 76

6.2 Modernizace sociálních výdaju aneb jak ušetřit na jejich financování 78

6.3 Vzorové země modernizace 81

6.4. Paradoxy modernizace 82

6.5 Důsledky flexibility 84

6.6 Nová forma vyvlastnění 87

Kapitola 7: Krize solidarity 91

7.1 Projevy poklesu solidarity 92

7.2 Sebedestrukce solidarity 94

7.3 Krize pojišťovacího paradigmatu 96

7.4 Desolidarizace, o které se nemluví 99

7.5 Směřujeme k solidární Evropě? 101

Kapitola 8: Od švédského čaje ke cappuccinu 105

8.1 Sociální stát a střední vrstvy 106

8.2 Bludné kruhy sociálního státu 110

8.3 Individualismus středních vrstev 112

8.4 Dilema posledního sponzora 113

8.5 Zachrání střední vrstvy vzdělání? 115

Kapitola 9: Sociální otázka bez odpovědi 119

9.1 Krize společnosti zaměstnání a nová otázka sociální 120

9.2 Hrozba dekonverze 122

9.3 Dochází k renesanci tříd? 123

9.4 Když výtah sjíždí dolů 126

Kapitola 10: Třetí cesta a jiné zlepšovací návrhy 133

10.1 TIetí cesta jako z nouze ctnost 133

10.2 Pierre Rosanvallon - prostor pro neformální ekonomiku 139

10.3 Esping-Andersen - všestranně využít žen 142

10.4 Horst Afheldt - silný stát Evropa 144

Závěrem: Najde se pro sociální stát použití? 147

Literatura 1 53

Rejstřík jmenný 155

Rejstřík věcný 157

8

Kapitola 1 Mezi dvěma ohni

o sociálním státu a o hluboké krizi, ve které se nachází, se mluví stále hla­sitěji po celé Evropě. Dokonce to vypadá, že tvrdá kritika sociálního státu zc strany jedněch a zoufalá snaha druhých zachránit z něj, co se snad zachránit ještč dá, tvoří v současnosti ústřední osu veškeré politiky.

Není to ovšem situace tak úplně nová. Sociální stát byl zpochybňován od samých svých počátkú, v některých zemich Evropy prakticky již od konce 19. století. Byl neméně zarytě zpochybňován dokonce i v době své zdaIcka největší slávy, tedy v prúběhu takzvaných .třiceti tučných let", jež následo­vala po druhé světové válce.

V padesátých letech 20. století bylo sociálnímu státu vytýkáno, že je zdro­jem inflace a brzdou ekonomického rÍlstu. Těmto výtkám musel čelit v době, kdy hospodářský růst většiny evropských zemí byl z dnešního pohledu přímo astronoIIŮcký. V šedesátých letech byl zase obviňován z přílišné byrokratič­nosti a strnulosti správního aparátu. Od sedmdesátých let jej pro změnu vi­nili z toho, že přispívá k růstu nezaměstnanosti a neúměrně přetěžuje vládu a státní rozpočet. V osmdesátých letech mohl sociální stát podle názoru svých kritiků především za nárůst sociálního vyloučení (exkluze) a za ros­toucí nestabilitu rodiny. Od let devadesátých až dodnes nese vinu za snižo­vání konkurenceschopnosti země, kterou brzdí právě v době rychle postupu­jící globalizace ekonomiky.

Sociální stát je prostě obviňován ze všeho špatného, k černu ve společ­

nosti za poslední půlstoletí docházelo a dochází. Přitom kritika, která se na jeho adresu snáší, velmi často nebývá tak zcela korektní. Na straně jedné vy­sloveně přehání negativní dopady jeho intervenCÍ, současně však opomijí ně­které vskutku závažné problémy, které sociální stát neřeší, nýbrž nejednou spíše prohlubuje.

Je příznačné, že vášniví kritici sociálního státu příliš nepřemítají o tom, proč tak naprosto neschopná, zoufale neefektivní, neúměrně drahá, zcela ne­funkčnÍ, prostě přímo tragikomická instituce vlastně vůbec vznikla. Ještě

méně si kladou otázku, co by se asi stalo, pokud by sociální stát byl skutečně utlumen tak radikálně, dúsledně a nevratně, jak to navrhují.

Sociální stát pochopitelně nevznikl z žádné přírodní nutnosti, což nikdy neopomenou zdůraznit především ti, kdo jsou přesvědčeni, že globalizace na­opak s přírodní nutností působí. Je vysoce pravděpodobné, že sociální stát by nikdy nevznikL pokud by všichni lidé ve společnosti měli dostatečně velký

9

majetek, pokud by všichni podnikatelé prosperovali a všichni zaměstnanci měli práci, pokud by lidem nehrozily nemoci, pokud by se manželé nerozvá­děli a muži neopouštěli rodiny. pokud by lidé ncstárli a neodcházeli do dů­chodu. Sociální stát by byl určitě zcela zbytečný ve společnosti. v níž by pod­nikatelé umírali v okamžiku, kdy zbankrotovala jejich firma, a ve které by všichni zaměstnanci sc ztrátou zaměstnání ztráceli zároveň zájem uspokojo­vat své základní životní potřeby. Za shora uvedených podmínek bychom so­ciální stát skutečně k ničemu nepotřebovali a on sám vznikl vlastně jenom proto, že takto .dokonalá" tržní společnost nikde neexistovala a neexistuje.

Jedinou otázkou je, zda by jeho zrušením či radikálním omezením skutečně takové ideální podmínky ve společnosti nastaly. Jeho kritici jsou o tom, podle všeho. skálopevně přesvědčeni.

1.1 Pokus O domestikaci trhu

Sociální stát vznikl a v řadě zemí se přibližně po stovku let rozvijel především proto, aby se všem občanům mohlo dostat zhruba takové míry bezpečí a jis­toty, kolik zaručuje lidem majetným jejich majetek. Lidé totiž touží po ma­jetku mimo jiné právě proto, že je v kritických životních situacích dokáže vcelku spolehlivě zajistit. Potřebu určitého zajištění a určitého bezpečí mají ovšem i lidé nemajetní. Sociální stát jim tuto potřebu pomáhá uspokojit. Působí tak jako wvelký pojišťovatel" nemajetných.1

Není proto náhodné, že tato moderní instituce se rozvíjela především v ne­klidných obdobích, kdy velká část populace prožívala bytostnou nejistotu a hledala spolehlivou oporu před narústajícími sociálním riziky. Rozvíjela se hlavně v dobách krizí ekonomických a krizí politických, v dobách válek a zos­třeného sociálního napětí.

Dnešní stát blahobytu je produktem velké hospodářské krize a druhé svě­tové války. Vznikl a rozvíjel se jako způsob, jak posílit sociáln(kontrakt, který byl nejprve ekonomickou a poté civilizační katastrofou v základu otřesen.

V tomto smyslu je sociální stát prohloubením a extenzí klasického wS tátu ochránce", který měl od samých počátku modernity svou dvojjedinou úlohu: měl produkovat bezpečí a redukovat nejistotu pro všechny. kdo žili v jeho hranicích. V teoretické rovině to bylo reflektováno již od dob Thomase Hob­bese a Johna Locka.2

1 Jedná se o výraz jednoho z katedrových socialistil iI zakladatelll Spolku pro sociální politiku Adolfa Wag­nera. I Blíže o historickém vývoji státu ochriÍnce a o jeho proměnách v průběhu modernity viz např. Rosanvallon (1981).

10

V dobách mimoválečných patří ovšem k hlavním zdrojúm nejistoty a so­ciálních rizik zcela standardní fungování tržního systému. Právě proto začíná stát v některých zemích již od konce 18. století zajišťovat kromě původní ochrany života a majetku svých občanú také ochranu dalších práv; na něž sa­motný mechanismus trhu nebere žádné ohledy.3

Aby mohl sociální stát účinně neutralizovat negativní dopady trhu na so­ciálno, musel ve větší či menší míře dekomodifikovat určité sociální služby. musel je zpřístupnit nesolventním vrstvám. Dále musel sáhnout k více či

méně výrazné redistribuci příjmll, aby vyrovnal šance na zvládání sociálních rizik mezi rúzně zámožnými skupinami obyvatelstva, a koncčnč musel vyvi­nout mechanismy solidarity, které přesáhly její tradiční, přcdmodcrnL přiro­zené, organické formy.

Posílit otřesený sociální kontrakt v podmínkách moderní společnosti zna­mená nalézt rovnováhu a vybalancovat zájmové rozpory mezi sektorem tržní ekonomiky na straně jedné a zásadami demokratické politiky a občanské kul­tury na straně druhé. Výrazem (dočasného) smíření těchto rozporÍl se stala moderní sociální politika a hlavním úkolem sociálního státu je smiřovat po­třeby sociální politiky s imperativy politiky hospodářské. Zatímco hospodář­ská politika zajišťovala v tomto rovnovážném stavu ekonomiCký růst a plnou zaměstnanost jako základ pro financování veřejných výdajů a služeb, politika sociální se starala o to, aby tlaky tržního systému nevedly k polarizaci spo­lečnosti a k narušení sociálního smíru, což by mohlo zpětně ohrozit i fungo­vání ekonomiky.

Hlavní význam instituce sociálního státu spočíval tedy od samého počátku v tom, že dokázal hrát úlohu jakéhosi prostředníka či "tlumočníka

M

, doká­zal simultánně překládat mezi jazyky ekonomiky, politiky, sociálna a kultury. V této metaforické rovině lze datovat počátek konce sociálního státu od oka­mžiku, kdy jeden z diferencovaných sektorů moderní společnosti, a sice sektor ekonomiky, přestává cítit potřebu tlumočení a ultimativně požaduje, aby se všechny zbylé sektory naučily konverzovat výhradně jeho řečí. Jazyku sociální politiky a všem dalším "neekonomickým" jazykům právě od tohoto okamžiku hrOZÍ, že přestanou být používány a časem se stanou mrtvým jazykem.

Právě v současné době jsme svědky této zlomové situace. Dokud není změna završena, je ještě sociální politika schopna z tržně vytvářených zdrojů přispívat ke kvalitě pracovní sily a zároveň chránit sociálně slabé a zranitelné skupiny před negativními dopady soukromého hospodaření. či tyto dopady alespoll v jisté miře kompenzovat.

1 Deklarace práv člověka a občana z ~ob Velké francouzské revoluce v článku č. 21 prohlašuje: .Společnost je povinna podporovat své rotřcbné občany. a to buď tím. že jim zabezpečí práci. anebo že 7.ajistí existenční prostředky těm. kdo pracovat nemohou .•

11

V překladu do řeči politiky to znamená, že sociální stát slouží stále ještě vcelku spolehlivě k pacifikaci společnosti a podporuje dosud její vnitřní sou­držnost. Tuto úlohu zvládal vcelku úspěšně v uplynulém století. Byl tehdy schopen plnit tuto roli především vzhledem k potřebám modernizace, kdy při­spíval k tomu, že pracovní síla akceptovala změny, jež doprovázely moderni­zaci ekonomiky nesenou úsilím o růst produktivity

Přeloženo do jazyka kultury, sociální stát tlumočil ideály křesťanské a hu­manitární tradice s jejím dúrazcm na ochranu slabších, na podporu stráda­jících a na zajištění lidsky důstojných podmínek existence pro neprivilegova­né. 4

Základem pokusu o alespoň částečné ochočení divokého trhu bylo úsilí o udržení rovnováhy mezi silami práce a silami kapitálu, tak jak se v prů­běhu 19. století vyprofilovaly na půdorysu jednotlivých národních ekonomik. Rodící se sociální státy se různými zpiIsoby pokoušely o syntézu těchto sil, jejíž výsledek měl mít ve všech případech podobu .sociálních práv', jež měla završit sadu práv občanských a politických.

Tento způsob domestikace kapitalismu vytvořil historicky zcela novou, mo­derní formu solidarity, soustředil ji kolem ústřední hodnoty práce a placeného zaměstnání a to vše zastřešil garancemi ze strany státní moci.

Byť je potřeba sociálního státu coby pojišťovatele nemajetných stále stejně aktuální jako před sto lety, všechny prvky, na nichž byl vystavěn, prochá­zejí vážnou krizí. Moderní formy solidarity jsou silně korodovány, svět práce prochází výraznými změnami, které vedou ke krizi společnosti zaměstnání. státní moc oslabená v procesu globalizace je schopna garantovat svým obča­núm stále méně.

1.2 Dvojakost sociálního státu

Základem ekonomiky sociálních států je soukromé vlastnictví. Je však ome­zeno tak, aby byla zmírněna mocenská nerovnost mezi podnikateli a pracovní silou, mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Sociální státy respektují primární rozdělení příjmů dané trhem, korigují je však více či méně štědrým sekundár­llím přerozdělováním, které je organizováno státem a které zaručuje určitý příjem i těm, kdo nejsou výdělečně činní. A konečně, sociální státy podporují životní úroveň středně a méně zámožných domácností prostřednictvím ve­řejně subvencovaných dávek, či službami v oblasti vzdělanosti, zdraví a so-

• OdtLld bývá vysvětlováno, proč sociální stát měl od počátku jen slabou oporu v severoamerické kultuře založené na smc"si víry v předurčení a sociálního darwinismu.

12

ciální pomoci. Tímto trojím způsobem se snažÍ podpořit a zvýraznit komple­mentaritu soukromého a veřejného sektoru, soukromého a veřejného zájmu a zmírnit třecí body mezi nimi.

Uvedené tři způsoby zprostředkování mezi veřejným a soukromým však zároveň zakládají bytostnou ambivalentnost sociálního státu, jež vyvolává zá­jem jeho analytiků právč tak jako kritiku jeho odplIrďl.

Již ve třicátých letech 20. století upozornil na dvojakost sociálního státu německý badatel Eduard Heimann v práci nazvané Sozja{e Tbeorie des Kapita­{ismus. SOCiální stát podle něj účinně konzervuje kontrolu kapitálu nad vý­robotl, zároveň však neméně výrazně posiluje schopnost námezdních této kontrole vykonávané ze strany kapitálu účinnč odporovat. Ponechává sice produktivní síly v rukou kapitálu, komplikuje však výrazně jejich vytěžování. Tímto dvojím poutem je sociální stát úzce svázán s logikou kapitalismu, je nejednoznačnou odpovědí na vnitřní protiklady kapitalistické společnosti. Na jedné straně je poslušný imperativů zhodnocování kapitálu a plně respektuje požadavky soukromého zisku. Zároveň se však snaží v rámci těchto daností zohlediíovat požadavky tříd závislých na mzdě. To jej nutně dovádí do pa­radoxní situace: aby udrže! a podpořil proces akumulace, musí činit zásahy, které tomuto procesu odporují.5

O čtyřicet let později, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. sto­letí, vyjádřil podobné hodnocení vnitřně rozporné povahy sociálního státu ně­mecký sociolog Claus Offe ve známém bonmotu: Kapitalismus nemůže fungo­vat ani se sociálním státem, ani bez něho (Offe 1984: 153).

Na jedné straně odebírá sociální stát na veřejné účely nemalé prostředky, jež snižují zisk a omezují investice do výroby. Na straně druhé ovšem vytváří právě pomocí těchto prostředků sociálně smírné prostředí, jehož je zapotřebí. má-li celý systém vůbec fungovat. Závislost námezdní práce sociální stát ni­jak neodstraňuje, pracovník je však za tuto svoji závislost odškodněn náro­kem na jistá sociální práva. Může tak kombinovat koupi zboží produkovaného tržně s účastí na sociálních službách a dávkách, kterou mu zprostředkovávají úřednici státu. Sociální stát tak hraje dvojí hru a snaží se s její pomocí udržet stávající poměry. I když je to instituce pro mnohé nepohodlná, nelze ji právě z tohoto důvodu bez vážných následkti odstranit.

Uplynulo čtvrtstoletí od diagnózy, kterou vyslovil Claus Offe. Nepohodl­nost sociálních států se dále zvýšila a projevuje se čím dál citelněji už i v roz­porech jejich vlastní polibky: priority vnitřní a zahraniční politiky lze sloučit stále obtižněji. Zatímco vnitřní politika je nesena potřebou posilovat, či ale-

s Stejný princip vyjádřený současným sociologickým jazykrm by zněl: Sociální stát kompenzuje negativní důsledky modernizačních změn. aniž by zpochyullOval strukturní diferenciace, jež patří k základllm moder­nizace.

13

spoň udržet dosažený stupeň sociální koheze (a to za jakoukoliv cenu), hlav­ním cílem politiky směrem navenek je zvyšování ekonomické konkurence­schopnosti země - opět za jakoukoliv (sociální) cenu.6

Rozpor, který se projevuje podstatnými odlišnostmi priorit vnitřní a za­hraniční politiky sociálních státil, má ovšem povahu mnohem hlubšÍ a dotýká se samotných základů moderní společnosti obecně a tržní ekonomiky zvláště. Tento rozpor spočívá v tom, že moderní individuum není schopno vystupovat jako skutečně svobodný aktér v tržních vztazích, není-li zároveň v jistém roz­sahu proti trhu chráněno. Pokud je člověk odkázán pouze na trh, pak nemá možnost kontrakt odmítnout, nyť ny všechny nabízené možnosti pro něj byly zeela nevýhodné. Mít možnost rozhodnout se pouze pro kontrakt výhodný to­tiž předpokládá. že v případě absence takové nabídky múžc být potřena uspo­kojena netržnč. Trh práce tedy může být paradoxně skutečným trhem pouze tehdy; jestliže je ztlumen, zkrocen a ochočen, tedy jestliže účastníci mají pří­stup i k jiným zdrojům, než je trhem zprostředkovaný výdělek.7

Sociální stát v tomto ohledu plní zcela zásadní roli. Zajišťuje, že nik<lo ne­může být ve své existenci ohrožen úsilím druhých o soukromý zisk, tedy že svoboda jedněch nepovede k absolutní závislosti druhých. Proto ho potřebuje právě tržně orientovaná společnost jako určitou politickou a právní korek­turu čistě ekonomických mechanismů. Sociální stát doplňuje princip dravé konkurence o princip sociální ochrany těch, kdo z nejrúznějších důvodíl v ta­kové konkurenci neuspějí.

Dvojakost sociálního státu se v této perspektivě jeví nikoliv jako jeho vada, nýbrž jako nezbytný civilizační předpoklad pro to, aby moderní společ­nost mohla brát vážně svá hesla o svobodě a volnosti lidí i přesto, že je za­ložena na tržní ekonomice. Odbourání sociálního státu by naopak pro tržní společnost znamenalo ústup od ústředních hodnot demokracie. Úvahy o fi­nancovatelnosti sociálního státu jsou tak ve skutečnosti úvahami o ceně, ja­kou je společnost ještě ochotna zaplatit za svobodu svých občanů.

V polemikách vedených na téma financování sociálního státu jeho obhájci obvykle zdůrazňují, že odčerpávání soukromě produkovaných prostředků na veřejné účely nemá zdaleka jen záporné ekonomické dopady. Právě naopak. v době recese pomáhají veřejné výdaje stabilizovat ekonomiku, neboť dávky nezaměstnaným umožňuji. že poptávka neklesá drasticky se ztrátou pracov­ních míst a sociální příjmy nezaměstnaných zajišťují určitý odbyt, který je

• Tento pro~iklad je logickým vyllstěním odlišnosti kódů tržní ekonomiky a demokracie. Zatímco uemo­kratický systém vychází ze zásad začlenění a rovnosti. základem ~ržní ekonomiky je princip diferenciace a fxkluze. Podrobněji viz práce Roberta Castela (1995: 643) I Toto konstatování dánského badatele Espinga-Anderscna (1999: 38) není ovšem příliš Plivodní. PlIldruhého století před nÍln je formuloval jinými slovy Karel Marx.

14

nezávislý na konjunktuře. Působí se tím proti krizím podobným té z třicátých let 20. století. Podobně podpora bydlení sociálně slabým rodinám uvolňuje prostředky pro konzum. Nejrůznější formy sociální pomoci mladým matkám uvolňují ženy pro trh práce. Prostřcdky invcstované do vzdělání zase zhodno­cují lidský kapitál. Preventivní lékařská péče snižuje výdaje na léčení nemocí, zatímco výdaje na sociální začlenění šetří prostředky, jež je nutno vynakládat na zvládání kriminality.

Je poměrně obtížné prokázat. nakolik výraznou kompetitivní výhodu suci­ální stát ve všech těchto ohledech představuje. Zcela zřejmé je jen to, že ob­hájci sociálního státu, ve snazc nadále sc jíž obejit bez tlumočníka, ve všech zmíněných bodech své argumentace zcela přijali jazyk ekonomiky.

V zásadě nám říkají, že mezilidská solidarita a hodnoty; jež byly původně založeny na víře a humanitě, jsou správné, protože se ekonomicky vyplácejí a pokud se ekonomicky vyplácejí. Větší devalvace se tyto hodnoty snad ani nemohly dočkat. Oproti škodám, které páchají na myšlence sociálního státu jeho ekonomizující obhájci (a žádní jiní dnes prakticky neexistují), jsou útoky vedené jeho odpůrci, ať již zprava či zleva, mnohem méně devastující.

1.3 Kritika zprava a zleva

Sociální stát se pokusil v jisté míře domestikovat trh a učinil tak proto, aby tržní systém chránil před jeho vlastními negativními dopady. Odtud plyne jeho dvojznačnost, která provokuje kritiku z pravé i levé části politického spektra. Za pochybnostmi o žádoucnosti. financovatelnosti a funkčnosti so­ciálního státu se skrývá nelibost pravice z toho, že tato instituce trh příliš omezuje, a rozhořčení levice z toho, že tatáž instituce trhu příliš posluhuje.

Kritici zprava viní sociální stát z toho, že trh nadměrně svázaL a tím mu zabránil, aby vyřešil všechny problémy společnosti zcela sám. Kritici zleva mu vytýkají, že svými sociálně kompromisními opatřeními zachránil systém, který stojí u kořene produkce sociálních nerovností a odcizení.

Spory o sociální stát probíhají v několika rovinách, což odpovídá komplex­nosti dopadú sociálního státu na společnost. Vedle rozměru čistě ekonomic­kého se předmětem sporu stávají politické. sociální i kulturní dopady sociál­ního státu.

V rovině ekonomické je hlavní spor veden o to, zda jsou intervence sociál­ního státu neslučitelné s principy účinné ekonomiky, či zda jsou naopak nut­ným předpokladem pro stabilitu a reprodukci tržních mechanismů. Podle kri­tiků zprava představuje sociální stát hned dVOji bariéru motivace. Svými příliš vysokými daněmi bere podnikatelům chuť do podnikání a svým příliš velko-

15

rysým sociálním zabezpečením bere pracujícím chuť do práce. Kritika zprava poukazuje především na skutečnost, že sociální výdaje státu rostou po dese­tiletí rychlejším tempem než samotná ekonomika. Zatímco tempo hospodář­ského růstu se od 70. let 20. století náhle zpomalilo, nárůst sociálních výdajú na to přiměřeně nereagoval. Výsledkem je rostouCÍ míra zadluženosti národ­ních ekonomik. Sociální stát ekonomiku dusí svou nákladností, nfzkoll efek­tivností a přílišnou mírou regulací.

Právě do ekonomické roviny jc soustředěn hlavní nápor pravicové, neolibe­rální kritiky sociálního státu. Vc skutečnosti ovšem nikdo neprokázaL že kapi­talismus bez sociálního státu by byl skutečně funkčním modelem, a samotná pravicová kritika vykazuje při bližším pohledu četné slabiny po stránce tco­retické i empirické.

V rovině teorie obsahuje poněkud schizofrenní pohled na stát. "V jádru ar­gumentace liberálú najdeme představu. podle níž se za instituCÍ moderního státu skrývají ve skutečnosti státy dva: právní stát, jenž je strážcem demokra­cie a zárukou dúlcžitých svobod. a stát intervencionistický, který je škůdcem těchto svobod. Ten druhý je třeba zničif CRosanvallon 1981: 63).

Problém je ovšem v tom. že pravice nemá ve skutečnosti recept na to, jak odbourat stát sociální takovým způsobem, aby zůstal neporušen stát de­mokratický.s Při absenci takového receptu se stává vize překonání sociálního státu a vzkříšení .zdravé· tržní ekonomiky pouze .politicky impotentním den­ním sněním některých ideologů starých středních vrstev" (Offe 1984: 152).

Pravicová argumcntace má ovšem četné mezery také v rovině empirické. Týká se to například argumentů, které zdílVodňují vysokou nezaměstnanost příliš vysokými mzdami a příliš vysokým stupněm sociálního zajištění, jenž nenutí lidi pracovat. Empiricky lze ukázat, že neplatí přímá úměra mezi mí­rou štědrosti sociálního státu a výší nezaměstnanosti ani mezi nezaměstna­ností a mírou deregulace. Existují země, jako je Dánsko, Rakousko či Norsko, které jsou sociálně velice štědré, a přitom vykazují výrazně nižší míry neza­městnanosti než řada zemí sociálně úsporných. jako je Spanělsko, Portugal­sko, či Ceská republika.

Levicová, marxistická kritika poukazuje na to, že sociální stát nezměnil nic podstatného na základní distribuci příjmú mezi prací a kapitálem. Hlavní toky přerozdělování probíhají uvnitř třídy námezdních, nikoliv mezi nimi a zaměstnavateli. Sociální stát tak neodstraiíuje příčiny sociálních problémů, pouze kompenzuje část jejich následků. Skutečné řešeni by znamenalo jít na kořen věci, tedy zasáhnout do nároků především velkého kapitálu. Pomocí so-

• To je logické vzhledem k úloze, jakou hraje přistup k netržně distribuovaným Zdl'Ojllffi při !;vobodném . rozhodování mezi tl'Žními kontrakty.

16

ciálního státu jsou však reálné rozpory uvnitř společnosti pouze navenek za­stírány. Jakmile tyto rozpory opět vystoupl na povrch, ukáže se, že sociální stát jen dočasně kompenzoval nedostatek sociální legitimity systému založe­ného na velkém vlastnictví. Podle marxistických kritiků je sociální stát plně závislý na potřebách a podmínkách akumulace kapitálu, a proto nemůže na­trvalo naplňovat naděje na blahobyt nevlastníků.

V tomto bodě přechází kritika sociálního státu již do roviny politické. Podle levicových oponentů si vládnoucí vrstvy zajišťují pomocí sociálního státu a jím distribuovaných jistot loajalitu mas .• Tento zpupný, technokra­tický a intervencionistický stát byl buržoazií akceptován jen kvúli své schop­nosti zajistit relativní sociální smír pro ekonomickou expanziu (Gorz 1988: 296). Tato strategie bude opuštěna v okamžiku, kdy by se stala příliš náklad­nou z hlediska soukromých ekonomických zájmů. Bude pak hledána strategie jiná, a to třeba i za cenu opuštění demokratických principll. Co múže spus­tit tento mechanismus? Možná okolnost, kterou připomněl jeden z předních německých znalců fungování sociálního státu: nTéměř to vypadá tak, jako by byla po vítězství nad státním socialismem vyhlášena válka sociálnímu státuM

(Butterwegge 2001: 46). Podle pravice neohrožuje svobodu a demokracii ústup od sociálního státu,

nýbrž sociální stát sám. Představuje neúměrné rozšiření moci byrokracie, která přísnou regulací a centralizací jen snižuje rozsah svobody individuÍ.

Sociální stát je, konstatují neoliberálové, dědicem despotických států ra­ného novověku a pod příslibem zajištění a ochrany mění občany opět v pod­dané, tedy v pasivní konzumenty péče a v závislé klienty.9 .Problém dnes není v tom, že stát blahobytu by byl příliš slabý na to, aby obhájil standardní so­ciální zajištění. Problém je v tom, že zesílil natolik, že se kvůli své nadváze již jen stěží pohybuje· (Rieger a Leibfried 2001: 46).

Právě v politické rovině se však nejnápadněji projevuje rozpolcenost libe­rálního postoje. Neoliberálové požadují minimální stát, zároveň však prosazují opatření, která si v konečném důsledku vynucují silný stát, protože redukce sociálního státu by postihla masy zvyklé na určitou životní úroveň.

Jak konstatuje francouzský filozof André Gorz, neoliberální kritika. jež viní sociální stát z toho, že zbavuje lidi iniciativy a poručníkuje jim, je výrazem Jm­becilnmo ideologismu·, který nedokáže rozlišit mezi příčinou a účinkem (Gorz

~ S kritikou byrokracie přicháZÍ v 60. letech 20. stolctl i ncomarxistická levice CI od přelomu 70. a 80. let ji sd!leji také Zelení a další altcrnativnl hnuti. která hovořl o ,zestátněni sociálna'. Také podle levice státní byrokraCie lidem znemožňuje sebeurčení. nití jejich autonomii a zasahuje stále hlouběji do nejintimni'jšfch oblasti jejich života. Sociální politika se vyčerpává tim. že vztahy sociální vzájemnosti přeměllllje ve vztahy peněžní. Využívá jich ke kontrole znevýhodněné populace. Joseph Huber hovoří v této souvislosti přímo o ,Snzialpolizeistaať.

17

1988: 214). Sociální stát je nezbytným doplňkem tržního systému. Trh zamě­řený na svůj bezmezný růst vtahuje členy společnosti do úmorné mašinérie produkce a reklama tuto oběť kompenzuje nabídkou stále větších a lákavějších kvant požitků. Reklama, bez niž je trh nemyslitelný, tak provádí jakousi .aso­ciální socializaci", kdy lidem sugeruje, že základním předpokladem pro uspoko­jení jejich nejvnitřnějších tužcb a Sllll je další monetarizace potřeb. Ta část po­pulace, která není schopna s tržním tempem držet krok, se stává závislou na jiném kompenzačním mechanismu - na sociálním státu, jenž jí dodává náhraž­kové dávky a služby. Čím více trh svým fungováním a reklama svým apelem na soukromý konzum rozkládají vazby solidarity a vzájemné pomoci, tím více je zapotřebí sociálního státu, který tyto přirozené vazby nahrazuje umělou solida­ritou. Požadavek neoliberálů rozšířit trh a odbourat sociální stát může zaznívat tak vysoce sebevědomě jen proto, že nic z těchto jemných vazeb nechápou.

Také samotná sociální dimenze fungování sociálního státu vyvolává silnou kritiku. Zatímco pravice trvá na tom, že nadbytek sociálních jistot deformuje ekonomický život a ohrožuje občanské ctnosti, levice zdůrazňuje, že sociální programy nemění méněcenné postavení sociálně diskriminovaných, pouze je dodatečně vylepšují, ale tím zároveň legitimují.

Zdravotní programy nedávají přístup ke stejné kvalitě péče pro všechny, ale jen maskují rozvoj .dvoutřídního zdravotnictví". Programy rekvalifikace jen poskytují namísto jedné špatně placené práce jinou. Programy boje s bí­dou pomáhají více těm, kdo se jimi živÍ, než chudým a potřebným.

Sociální stát se stal terčem kritiky konečně také v oblasti kulturní, a to tím, že byla zpochybněna samotná hodnota rovnosti, od níž odvozoval svoji sociální politiku. V průběhu třiceti poválečných let vzrostl ve vyspělých ze­mích standardní konzum natolik., že se společnost sociálně výrazně homoge­nizovala a začalo se hovořit o společnosti tvořené téměř výhradně jedinou masivní střední vrstvou. Právě mentalita středních vrstev si však mimořádně zakládá na statusových rozdílech. Redukce těchto odlišností začala být vní­mána jako nespravedlnost, a to tím spíše, že byla financována stále více z pro­středků středních vrstev.

Kritika sociálního státu z pravicových i levicových pozic v průběhu druhé poloviny dvacátého století nabývala na důrazu a používala argumenty stále vybroušenější a důmyslnější. V tomto zápalu jako kdyby si oponenti nepo­všimli, že předmět jejich kritiky stále více reálně slábne. Nebylo tomu tak však v důsledku ostrosti, sžíravosti a důvtipu samotné kritiky. Sociální stát slábne v důsledku souběhu okolností, které nedokáže ovlivnit, ba které do­konce zčásti sám navodil svým zcela rutinním chodem. Tyto okolnosti se za­čaly výrazně projevovat od sedmdesátých let 20. století, tedy právě v době, kdy sociální stát byl kritizován za své .příliš dobré fungování".

18

tA Předpoklady stability sociálního státu

Kritika zprava ani zleva sociální stát příliš neoslabila. Rozvracejí ho však procesy, k nimž dochází v rámci vývoje moderní společnosti, a to za přímé spoluúčasti sociálního státu.

Jde o to, že sociální stát byl schopen vcelku hladce fungovat pouze v situ­aci. kdy se mohl opřít o dva své partnery. Na jedné straně o funkční trh práce, jenž byl schopen poskytovat zájemcům plnohodnotná zaměstnání a platit jim za práci tolik. že se mohli zabezpečit nejen pro případ krátkodobé nezaměst­nanosti a nemoci, ale také na dobu. až odejdou do penze. Na straně druhé potřeboval sociální stát ke svému fungování soudržnou rodinu, která byla schopna podpořit své členy, když se jim z různých důvodů na trhu práce ne­dařilo. Při této příznivé konstelaci potřeboval sociální stát navíc ještě pomčrně velký prostor pro to, aby mohl ovlivňovat hospodářskou politiku země.IO

Velkorysý rozvoj sociálního státu probíhal ve dvaceti poválečných letech a svého vrcholu dosáhla tato instituce v nejvyspělejších zemích v průběhu še­desátých a na počátku sedmdesátých let dvacátého století. Zejména v pová­lečných letech byl hlavním klientem sociálního státu muž zaměstnaný v prů­myslu a pobírající i při nižší kvalifikaci stabilní a relativně vysokou mzdu. Byl v té době ohrožen jen přechodnou nezaměstnaností a ze svého platu byl schopen uživit celou rodinu a přitom ještě zajistit pro sebe i pro svoji man­želku slušný důchod.

Taková situace bývala dříve typická pouze pro střední vrstvy. a proto není divu, že se v průběhu padesátých a šedesátých let hovoří o nástupu společ­nosti středních vrstev. Třídní diferenciace v té době mizí také díky tomu, že se od konce padesátých let výrazně demokratizoval celý vzdělávací systém. Po­tomci dělníkú masově získávají pracovní příležitosti typické právě pro střední vrstvy a vydělávají více než jejich rodiče.

Také rodina byla v poválečných letech poměrně stabilní a i přes rela­tivně vysokou míru porodnosti dostačoval příjem hlavního živitele k zajištění slušné životní úrovně pro všechny členy domácnosti. Ženy tehdy ještě nena­stoupily masově do práce. což snižovalo tlak na zaměstnanost a umožňovalo držet míru nezaměstnanosti na velmi nízkých hodnotách.

Sociální stát využíval této mimořádně příznivé ekonomické i demografické situace k vybudování systému silného sociálního zabezpečení.

V řadě zemí zajistil výraznou ochranu práce. rozvinul regulaci pracovního trhu a plně rozvinul sociální občanství. Poněkud paradoxně tak došlo k his-

IU Nutnost partnerství státu, domácnosti, trhu práce a popřípadě dalších institucí při vytváření blahobytu a sociálního zabezpei'ení je obsahem koncepce tzv .• wellarc mix".

19

toricky bezprecedentnímu rozvoji sociálního státu v situaci, kdy byl relativně nejméně potřebný, neboť sociální rizika nebyla tehdy ve srovnání s předchozí, ale ani s pozdější dobou nikterak výrazná.

Tato příhodná konstelace však pominula někdy v polovině sedmdesátých let 20. století. Na trhu práce se začínají odehrávat prudké změny; jimž se mnozí zaměstnanci jen těžce přizpůsobUjí. Ve stejné době se stává stále křehčí také rodina. Sociální stát tak přichází o své dva tradiční partnery a navíc jak trh práce, tak také rodina přenášejí své vlastní narůstající problémy právě na něj. li sociálního státu hledají ochranu jak lidé, kteří mají potíže s uplatně­ním na stále náročnějším a mnohdy přitom skoupějším trhu práce, tak také lidé (především osamělé matky s dětmi a senioři), kteří ztratili oporu ve své vlastní rodinč. K tomu všemu dochází navíc v době, kdy se v důsledku globa­lizace velmi výrazně snižuje manévrovací prostor pro stát i pro rozhodování politiků, kteří by ho měli řídit.

Žádný z předpokladů slavných třiceti poválečných let již není splněn. Trh práce už negarantuje nízkou míru nezaměstnanosti a je stále skoupější v na­bídce plnohodnotných, dobře placených, trvalých a perspektivních zaměst­nání. Rodina má stále méně podobu domácnosti s mužem jako hlavním živite­lem a ženou, která je i s dětmi jeho příjmem spolehlivě zajištěna. A samotný stát může v této situaci stále méně ovlivňovat hospodářskou a sociální po­litiku země.

Postupující krize sociálního státu je tedy souběžnou krizí všech tří součástí sytému: národního státu, trhu práce a nukleární rodiny. Tento souběh krizo­vých procesů vede k tomu, že potíže sociálního státu mění přinejmenším od devadesátých let 20. století radikálně svoji povahu. Už se nejedná zdaleka jen o problémy financování, či o dysfunkčnost příliš zbyrokratizovaného státního aparátu. Jde již přímo o princip solidarity a o koncepci sociálních práv, která se měla podle poválečných představ stát hlavním trumfem a vyvrcholením moderní demokracie.

1.5 Sociální práva jako nová forma vlastnictví

Britský sociolog T. H. Marshall sepsal v Cambridge v roce 1949 svůj slavný esej Citizens6ip and Soda{ C{ass, jenž byl publikován o rok později. ll Vyslovil zde myšlenku, že skutečně plnohodnotné občanství obsahuje tři vrstvy práv, které se v dějinách prosadily teprve postupně.

II Z četných pozdějšich přetisků Marshallova eseje používáme ten, jenž byl uveřejněn v práci Marshalla a BoUomora (1992: 3-51).

20

V anglických podmínkách se nejstarší vrstva - občanská práva - ustavila v zásadě již v 18. století. Tato práva garantují svobodu individua včetně svo­body slova, myšlení a víry a také volnosti uzavírat kontrakty a vlastnit maje­tek. Tyto svobody jsou garantovány stejným přístupem všech občanů k právu a k právní ochraně.

Druhá vrstva - práva politická - zaručuje účast na výkonu politické moci, tedy svobodu volit a být volen do reprezentativních orgánů, do parlamentu a do lokálních vlád. Práva tohoto typu byla získána rozhodující částí populace v řadě zcmí v prúběhu 19. století.

Třetí a nejmladší vrstvou jsou práva sociální. Mezi ně Marshall zahrnul garanci spotřeby určitého rozsahu, ale také záruky jisté míry sociální jistoty pro každého, přístup ke kulturnímu dědictví prostřednictvím vzdělání a mož­nost .Žít životem civilizované bytosti podle standardů obvyklých v dané spo­lečnosti".

Základní Marshallovou myšlenkou je, že nárok na práva občanská a po­litická, není-li doprovázen výslovným uznáním práv sociálních, sám o sobě ještě nezaručuje pro velkou část populace důstojný život. Naopak bez sociál­ních práv se pro mnohé stává realizace práv občanských i práv politických velice obtížná, pokud ne přímo nereálná. Je to proto, že nejstarší vrstva, tedy vrstva občanských práv je historicky spojena s modelem společnosti, ve které jednotHvci svádějí neúprosný ekonomiCký boj o nedostatkové statky, aniž by byli jakkoliv chráněni v případě, že v boji neuspějí. Samotná občanská práva nechrání ekonomicky slabší jednotlivce a vrstvy, právě naopak. To, že jsou tato práva přiznána všem, slouží jako alibi - každý v nich přece získal pro­středek, jak se ochránit sám. Samotná občanská práva tedy nejenže nechrání ekonomicky slabší, ale dokonce zdůvodňují zbytečnost takové ochrany. Zastí­rají reálnou situaci ekonomicky znevýhodněných tím, že jim přiznávají něco, co je vydáváno za vrchol rovnosti, co však jejich existenční znevýhodnění ve skutečnosti nijak neumenšuje.

Naopak jedním z hlavních výdobytků politických práv v 19. století bylo ote­vření cesty pro nárůst síly a významu odborů, což teprve dělníkům umožnilo užít svých občanských práv kolektivně. Byl to zcela nový jev, neboť až dosud byla občanská práva uplatňována výrazně individuálně, což bylo v souladu s in­dividualismem raného kapitalismu. Odbory tak vytvořily jakési sekundární ob­čanství - využily kolektivně uplatňovaných občanských práv nikoli pouze pro okrajové vyjednávání o podrobnostech své životní situace, ale pro prosazení zcela nového typu nároku - nároku na sociální práva jako na součást základních lidských práv, jež se odvíjejí automaticky od statusu každého zaměstnance.

Marshallova koncepce se stala nejúplnějším vyjádřením povahy a ambicí zaměstnanecké společnosti. Plynulo z ní, že součástí práv člověka se stává

21

právo na (plnohodnotnou) práci, a dále vyjadřovala přesvědčení, podle něhož sociální práva nejsou naplněna, pokud mají podobu státem organizované cha­rity pro chudé, kteří jsou přitom chápáni jako společensky méněcenní a dru­hořadí.

Za přirozenou součást sociálních práv považoval T. H. Marshall právo na práci, jímž rozuměl nárok každého občana vykonávat ziskovou činnost či za­městnání podle své vlastní volby, podmíněné pouze požadavkem na odpoví­dající kvalifikaci. Rovněž sociální práva obecně mají být určena všem, tedy zdaleka nejen těm, kdo jsou v dúsledku stáří či nemoci neschopní .pokračo­vat v bojL kdo tento boj o obživu vzdávají a volají po milosti". Taková rezi­duální sociální ochrana nemá, podle Marshalla, nic společného s postavením skutečných občanů.

Marshall tedy přichází již koncem čtyřicátých let 20. století s ideálem po­měrně velkoryse rozvinutého (a neustále rozšiřovaného) sociálního státu. Ne­jde mu přitom zdaleka jen o zboží a služby, které tento stát mezi obyva­telstvo přerozděluje. Mnohem dúležitější je pro něj nový duch jednoty celé pospolitosti, který je s tímto přerozdělováním spojen. Vyrovnávání podmí­nek mezi úspěšnými a neúspěšnými. mezi zdravými a nemocnými, mezi za­městnanými a lidmi bez práce, mezi starými a ekonomicky aktivními, mezi ženatými a svobodnými. to vše přispívá ke všeobecné redukci rizik a nejis­toty a k pocitu vzájemnosti, který je podstatným obohacením civilizovaného života.

Podle T. H. Marshalla vytváří přiznání této třetí vrstvy práv všem občanům zcela novou situaci v oblasti sociálního rozvrstvení národa. I když nevede ke stírání existujících třídních rozdílů daných růzností příjmů z ekonomické aktivity, zatlačuje do pozadí jejich význam. Z hlediska nové formy vlastnic­tví v podobě sociálních práv jsou si všichni občané zcela rovni, tvoří jedinou třídu a rovnost tohoto statusu je významnější než přetrvávající příjmové ne­rovnosti. které dříve vytvářely a reprodukovaly třídní polaritu.

Moderní sociální práva tak přinášejí podřízení tržních mechanismů a trž­ních cen sociální spravedlnosti. Význam tržně vyjednávaných kontraktů, které společnost rozdělují, je podřízen této nové formě vlastnictví, jež společnost naopak sjednocuje.

22

Kapitola 2 Problémy sociálního státu

Sociální stát byl do své dnešní podoby ustaven počátkem druhé poloviny 20. století, tedy v době, kdy svého vrcholu dosahovala moderní industriální společnost. Úvah o jeho krizi naopak výrazně přibývá zhruba od poloviny sedmdesátých let, tedy právě v době, kdy se objevují první teorie o doznívání prllmyslové společnosti a o nástupu společnosti postindustriálníY

Souběh přechodu k postindustriální společnosti a krize sociálního státu není náhodný. Hlavním podnětem k úvahám o nástupu postindustriálního řádu byl prudký nárůst procenta populace zaměstnané v sektoru služeb a ne­méně razantní úbytek pracujících v průmyslu. Poválečný sociální stát byl na­opak budován na předpokladu, že v ekonomice bude i nadále převládat prů­mysl se silnou poptávkou po ne příliš kvalifikované mužské pracovní síle, schopné uživit rodinu včetně manželky, jež zůstává po sňatku a narození dí­těte zpravidla již trvale v domácnosti.

Přechod k postindustriální společnosti byl doprovázen podobně výraznou vlnou odchodu pracovní sily z průmyslu, jako byl vznik společnosti průmys­lové doprovázen masovým odchodem ze zemědělství, jenž v řadě zemí vrcho­lil v období mezi dvěma světovými válkami a v padesátých letech 20. století. Povrchní analogie mezi deindustrializací a deruralizad živily iluze o tom, že ústup od industriální společnosti bude přinejmenším takovým úspěchem, jako byl svého času její nástup. Sociální stát měL podle těchto iluzí, zůstat novou vlnou transformace ekonomiky v zásadě nedotčen. Sektor služeb měl vstřebat pracovní sílu odcházející z továren podobně bezproblémově, jako byly před­tím masy rolníků. jež odcházely z venkova, integrovány do moderní průmys­lové ekonomiky.

Přechod k terciéru však s sebou přinesl problémy, s nimiž se nepočítalo. Vstřebávání pracovní síly do ekonomiky služeb neproběhlo zdaleka tak hladce, jako přesun velkého počtu lidí ze zemědělství do průmyslu, jenž se odehrál jen o několik desetiletí dříve.13

Krátce po druhé světové válce existovaly naprosto ideální podmínky pro integraci velkého počtu bývalých rolníků do prúmyslové výroby. Země poni­čené válčením potřebovaly obnovu sídel. továren a dopravní infrastruktury.

12 Významnou roli v této diskusi sehrála kniha amerického sociologa Daniela Bclla Tbc Cominy oj Post-Tndu­striaf Sodety z roku 1973. rřibližně ve stejné době hovoří ve I'rancii o nástupu postindustriální společnosti Alain Touraine. II Podrobněji k této problematice viz Esping-Andersen (1999).

23

Konzumní poptávka potlačovaná za války vytvářela velké odbytiště pro toky zboží a služeb. To vše vedlo k tomu, že masy nízce a středně kvalifikovaných mužů mohly být bez větších potíží umístěny na vcelku stabilní a dobře pla­cená místa. To zpětně posilovalo poptávku a tedy tlačilo na tvorbu nových pracovních příležitostí.

Žádná nostalgie po venkově tehdy nezavládla. Masy rolníků odcházely v padesátých a šedesátých letech 20. století ze zaostalého venkova nikoliv do prostředí vojensky organizovaných manufaktur, jako tomu bylo o sto let dříve, ale rovnou do centra rozvíjející se automobilové, televizní a supermar­ketové kultury.

Na rozdíl od proletarizovaných rolníků 19. století si o sto let později jejich venkovští potomci odchodem do měst příjmově i prestižně výrazně pomohli.

Z několika důvodů držela dlouho po druhé světové válce poptávka na trhu práce krok s nabídkou. Věkové kohorty v padesátých a počátkem šedesátých let 20. století byly relativně slabé v důsledku nízké porodnosti v dobách hos­podářské krize na přelomu let dvacátých a třicátých. A kromě toho se v té době uchází o práci fakticky jen polovina dospělé populace, neboť ženy si díky poměrně vysokým výdělkům svých manželů mohou dovolit zůstat v domác­nosti,14

Zcela odlišná situace nastala, když došlo o dvacet let později, tedy počínaje sedmdesátými lety, k útlumu průmyslu a souběžné expanzi sektoru služeb. Právě v době, kdy v továrnách mizí práce pro muže, nastupují na trh práce v západních zemích v masovém měřítku ženy. Jedná se navíc o velice silné po­pulační ročníky poválečného období. Trh práce v rodící se společnosti služeb tak musel čelit historicky nejvyšší vlně poptávky po zaměstnání. Představy o plné Zaměstnanosti, které tvořily zcela reálné a splnitelné jádro programů politiků ve dvaceti poválečných letech, ve změněných podmínkách rychle mizí.15

Nástup společnosti služeb tak vůbec nepůsobil ve stejném směru jako pře­chod od primárního sektoru k sekundárnímu. Naopak byl doprovázen velice výraznými změnami jak na trhu práce, tak na úrovni rodiny a celé domác­nosti. Společně se specifickým demografickým vývojem pak tyto proměny vedly k silným tlakům na sociální stát, na něž tato instituce, tak úspěšná po druhé světové válce, nebyla prakticky připravena.

li Zatímco před druhou svčtovou válkou zůstávaly v domácnosti pouze ženy ze středních vrstev, v padeSá­tých a šedesátých letech 20. století si mohly dovolit v západnich zemich zůstávat doma zpravidla i ženy dčlníkil. Pončkud paradoxně začaly do práce nastupovat naopak právě ženy ze středních Vl'stev. které si tak zejména od konce šedesátých let realizují své představy o emancipaci a zároveň začínají přispívat do rodinných rozpočtil stagnujících domácnostních příjmů. 15 Jak upozorňuje Esping-Andel'sen (1999). pokud by v době odchodu z venkova usilovaly o ekonomickou aktivitu také ženy. mohla vypadat nezaměstnanost v poválečném Svédsku, velké Británii či Spojených státech podobně, jako vypadala ve Spanělsku osmdesátých let 20. století.

24

2.1 Nástup ekonomiky služeb

Je pravda, že terciární sektor vytváří v poslední třetině 20. století velké množ­ství pracovních míst, jež je schopno svým počtem kompenzovat úbytek pra­covních příležitostí v oblasti průmyslu. Problémem ovšem je, že produktivita práce ve službách roste z řady dúvodú výrazně pomaleji než v sektoru prů­myslovém.

Povšimnul si toho ostatně již Daniel BelI, jeden z prvých proroků nástupu společnosti služeb .• Produktivita ve službách, kde se jedná o vztah mezi oso­bami spíše než o vztah mezi člověkem a strojem, bude nezbytně nižší, než je v průmyslu,· konstatoval ve své kdysi tak vlivné práci (Bell 1973: 155).

Jako příklad uvádí Bell relativně nízkou produktivitu práce v oblasti ob­chodu, a to i přes vznik supermarketů, nabízejících dopředu balené zboží. Ji­ným příkladem jsou na klienta orientované služby počínaje kadeřníkem až po cestovní agentury, kde osobní vztah vyžaduje množstvÍ času. Obdobná je situ­ace ve školství, sociálních službách a rovněž ve zdravotnictví, kde i přes nové přístroje a přesnější diagnózy zůstává čas lékařů limitujícím faktorem. Za­tímco nová technika a technologické inovace snižují náklady na jednotku pro­dukce, jsou-li zaváděny v oblasti průmyslu, nová technika a technologie zavá­děné kupříkladu ve zdravotnictví naopak zvyšují náklady na jednotku péče.

Přechod většiny ekonomicky aktivních osob z průmyslu do oblasti služeb tak přes zdání určité analogie vytvořil zcela jinou situaci než dřívější pře­

sun masy lidí ze zemědělství do průmyslu. Zatimco dříve přecházeli lidé z ob­lasti s nízkou produktivitou práce do oblasti s produktivitou práce vysokou a rychle rostoucí, přesun do terciéru znamenal přesně opačný proces. Přitom lidé přicházející do služeb požadují při nižší produktivitě přinejmenším stejné platy jako dělníci v průmyslu.

To přispívá k nárl1stu nákladů v oblasti vzdělávání, zdravotnictví a v dal­ších oblastech, což služby dále prodražuje.16

Pokud by zmíněné oblasti měly být organizovány čistě tržně, mohlo by to při jejich vysoké ceně ohrozit dostupnost pro velkou část populace. Teo­reticky lze jistě vytvořit v podnikatelském režimu množství pracovních míst typu soukromých řidičů, soukromé ochranky, soukromých lékařů a soukro-

16 Nižší produktivita práce ve službách oproti průmyslu může být vzhledem ke mzdám řešena v zásadě trojím způsobem: Mzdu poskytovatelú služeb je možno přizpůsobit nízké produktivitě. V tom případě by ovšem v řadě případll klesla téměř k nule a uvedená služba by z nabídky vymizela. Oruhou možností je nechat službu zaplatit klientovi tak, aby to kopírovalo vývoj mezd v zemi. V tom případě by se řada služeb stala pro klienty příli~ nákladnými a opět by vymizely. Proto se sahá ke třetímu řcšcní: Služby ve zdra­votnictvÍ, školství či kultuře jsou různými zpi'lsoby dotovány. Zatímco v Evropě stát dotuje jejich veřejné poskytovánI. ve Spojených státech je daňově zvýhodněno jejich poskytování soukromými agenturami. Obojí model ovšem předpokládá ochotu občanů platit daně (Esp ing-Andersen 1999).

25

mých učitelů. Jen malá část populace bude však schopna tyto služby zapla­tit. B~z veřejného spolufinancování by tedy hrozilo, že část veřejnosti bude z užívání řady služeb vyloučena. Výdaje na veřejné financování služeb však zároveň zvyšují tlak na státní rozpočet a hrozí vyústit v narůstající zadlužení státu. Výsledkem je. že na velkorysé státní financování veřejných služeb není ani v těch nejbohatších zemích dostatek prostředků.

Přechod většiny ekonomicky aktivních do oblasti služeb měl na sociální stát budovaný v podmínkách industriální společnosti řadu dalších dopadů. Charakter práce ve službách vede často k individualizaci jak pracovních pod­mínek, tak také aspirací jednotlivých pracovníků. To odporuje standardizo­vaným a uniformním způsobům sociálního zabezpečení, jež byly vhodné pro zajištění průmyslových dělníků. Pracovní síla v diverzifikované oblasti služeb může být jen nesnadno organizována, což snižuje vyjednávací moc odborů a jejich tlak na zajištění sociálních práv. Především však vede rozvoj služeb k výrazné feminizaci trhu práce a je tedy spojen s obecným trendem diskri­minace ženské práce.

Nástup společnosti služeb tak současně vyvolal celou řadu dilemat. Jde o to, že čím více sektor služeb expanduje a čím větší díl populace zaměstnává, tím větší je rozsah málo kvalifikovaných služeb, jejichž poskytovatelé pobírají jen nízké příjmy, přičemž možnosti jejich vzestupu v zaměstnání jsou nepatrné. 17

Jiným problémem společnosti služeb je, že velká část služeb vykonávaných že­nami má charakter marketizované formy konvenčních domácích prací. Tak je tomu v případě služeb zabývajících se úklidem, stravováním, opravou šatstva či péčí o dítě. Expanze služeb v tomto případě znamená, že rodina či její člen nabízí služby, jež dříve vykonával ve vlastní domácnostL za úplatu druhým. Cinnost, která byla dříve vykonávána zdarma, je zpoplatněna a cena této práce je nízká mimo jiné proto, že při jejím zvýšení by hrozilo, že uvedená služba bude z úsporných důvodů opět vykonávána domácnostmi ve vlastní režii. 1B

Příchod společnosti služeb umožnil uvést na trh práce do nedělnických profesí masově ženy a situace v oblasti zaměstnanosti se tím výrazně zdra­matizovala. Nikdy předtím se o práci neucházelo tolik lidí a zajistit plnou zaměstnanost (populární heslo z doby, kdy o práci se ucházeli převážně jen muži) od nynějška znamená najít pracovní příležitosti pro naprostou většinu dospělé populace. To se stává také jednou z příčin masové nezaměstnanosti v zemích západní Evropy od sedmdesátých let 20. století.

11 Ve Spojených státech, kde jako v prvé zemi již koncem padesátých let 20. století přesáhl počet ekonomic­ky aktivních zaměstnanýcn ve službách 50%, v současné době pracuje v laciných službách orientovaných na klienta již každý druhý zaměstnanec. V Německu v této sféře pracuje zatím jen čtvrtina zaměstnanců. 18 Jak uvádí Esping-Andersen. to. zda bude tento typ služeb domácnost nakupovat anebo si je bude raději poskytovat sama. závisí na jejím disponibilním příjmu. na cenové úrovni služby a na časové tísni rodiny.

26

Jestliže v padesátých a počátkem šedesátých let v průměrném francouz­ském či německém městečku chyběla práce jen pro jedno či dvě procenta muž­ských zájemců, s nástupem pracovních příležitostí pro ženy v sektoru služeb se nezaměstnanost paradoxně zvýšila. od poloviny šedesátých let se například začínají otevírat supermarkety, které slibuji práci především ženám. V prů­měrném městě jich však zaměstnaly několik desítek, zatímco stovky dalších zájemkyň, na které se již nedostalo, se mnohdy poprvé ve svém životě při­hlásily na úřadu práce. Pro sociální stát to znamenalo prudký nárúst výdajů v kategorii podpory nezaměstnaných.

Přechod většiny populace do terciárního sektoru je z hlediska ekonomic­kého považován za vyšší stupeň vývoje. Z hlediska sociální politiky však před­stavuje zvýšený nápor na veřejné výdaje, aniž by přitom naplňoval státní pokladnu tak spolehlivě, jako tomu bylo v dohč, kdy většina populace byla zaměstnána v průmyslu.

2.2 Flexihilizace práce

Veškeré fungování sociálního státu bylo založeno na předpokladu téměř plné zaměstnanosti. Tento předpoklad platil přibližně do počátku sedmdesátých let 20. století. Poté začala prakticky ve všech vyspělých zemích různým tem­pem narůstat nezaměstnanost a vztah mezi hospodářským růstem a mírou nezaměstnanosti se stává stále volnější. Díky technologickým a organizačním inovacím dokáží ekonomiky vyrábět stále více se stále menšími počty zaměst­naných lidí.

V této souvislosti dochází k rozvoji nového fenoménu - flexibilní práce. Flexibilizace práce znamená v zásadě dvoji: jednak jsou namísto plnohod­notných standardních pracovních smluv upřednostňovány dílčí a krátkodobé kontrakty na omezenou pracovní dobu, jednak sílí tendence přecházet od kla­sického zaměstnaneckého poměru k mnohem volnějším vztahům mezi firmou a formálně samostatnými dodavateli a subdodavateli jednotlivých úkonů,

produktů a služeb. Obojí má stejný důsledek - je jím přesun stále větší části tržní nejistoty

z firem na zaměstnance či subdodavatele. Zaměstnavatelé se skrze flexibili­zaci práce snaží přesunout na zaměstnance (Či subdodavatele) rizika plynoucí z kolísání poptávky po svém zboží a službách.

Flexibilizace práce snižuje v zemi opticky míru nezaměstnanosti, činí tak ovšem za cenu, že stoupá podíl nízko placené práce a narůstá riziko, že výdě­lek ekonomicky činného člověka se bude pohybovat na hranici bídy či jen těsnč nad ní. Vzniká tak relativně nový jev označovaný jako .pracující chudoba".

27

Flexibilizace práce nabyla dosud nejvyhraněnějších forem ve Spojených státech, šíří se však prudce také po Evropě. Zatímco počátkem sedmdesátých let 20. století připadalo v Německu na jeden neplnohodnotný pracovní poměr pět pracovních míst plnohodnotných. v polovině devadesátých let byl tento poměr již jen jedna ku dvěma a během příštích patnácti let by se měly oba dva typy pracovních kontraktů ve své četnosti vyrovnat. 19

Flexibilní práce znamená pro pracovníka buďto nižší kupní sílu (a též nižší možnost pojistit se proti sociálním rizikúm). anebo nutnost být současně za­pojen do dvou i více pracovních kontraktů. Múže znamenat též obojí zároveň. Není náhodné. že se v této souvislosti začalo šířit nové slovo - flexploatace -jako označeni pro zcela záměrné dávkování nejistoty. které umožňuje zbavo­vat zaměstnance sociálních vymožeností, paralyzovat odbory a tlačit na sni­žování mezd (Bourdieu 1998: 99).

Model flexibilní práce v zásadě napodobuje nekvalifikovanou práci sezónnÍ, šíří se však z oblasti služeb do nejrůznějších odvětví pracovní aktivity a zasa­huje stále více také obory středně a více kvalifikované. Ještě v šedesátých le­tech byla flexibilní práce spojována téměř výhradně s vdanými ženami, kte­rým umožňovala sladit pracovní povinnosti s péčí o rodinu a přitom ještě o něco vylepšit příjem domácnosti. Stále více je však tento model pracovního kontraktu vnucován i mužť'tm a těm, kdo o něj nemají zájem.

V rovině oficiálního zdůvodnění má flexibilizace práce přispět ke zvýšení konkurenceschopnosti země v soutěži ekonomik na globální úrovni. Jak ovšem poznamenává například Pierre Bourdieu, tento cíl hy předpokládal, že evrop­ští pracující budou v konečné fázi soutěžit s těmi. kdo nemají nárok na mini­mální mzdu, kdo nesmějí zakládat odbory, připouštějí práci dětí. pracují dva­náct hodin denně a jejichž mzda činí něco mezi jednou čtvrtinou až jednou patnáctinou průměrné mzdy v Evropě (Bourdieu 1998: 39).

Z hlediska sociálního státu představuje flexibilizace práce dvojnásobné ri­ziko. Lidé, kteří vykonávají neplnohodnotné formy práce, mají nízký příjem a jsou zpravidla žadateli o nejrůznější druhy sociálních dávek a sociálních služeb. Zároveň jim však jejich nízké příjmy neumožňují dostatečně se pojis­tit ani nemohou platit vyšší daně. Představují tedy zátěž veřejných výdajů. aniž by přispívali k naplnění státní pokladny. Flexibilizace práce tak (spolu s otevřenou nezaměstnaností) podlamuje základní předpoklad fungování po­jistných systémů, na nichž je založeno financování sociálního státu.

1~ V Nizozemsku pracuje formou flexibilní práce již téměř 40% pracovní síly, ve Velké Británii je to třetina mužů a polovina žen.

28

2.3 Flexibilizace rodiny

Debata o údajné krizi rodiny probíhá již po desetiletí a její výsledky nejsou jednoznačné. 20 Nesporným faktem je výrazný nárúst míry rozvodovosti v po­sledních desetiletích. Současně s tím však vzrostla i četnost druhých a třet\ch sňatktl, takže počet lidí ve středním věku, kteří žijí trvale osaměle, zůstává vcelku nízký. To umožňuje některým badatelům tvrdit. že rodina se vlastně v žádné krizi nenachází.

Za projev ~krize rodiny" však lze považovat spíše to, že manželský svazek ztrácí svoji nadindividuální závaznost a z rodiny se stává jen jakási prúchozí instituce, jejíž složení se průběžně a stále rychlejším tempem obměňuje. Do­chází tedy k určité flexibilizaci rodiny, kdy také tato instituce se stává jakýmsi kontraktem uzavíraným na omezenou dobu a pružně přizpúsobovaným mě­nícím se podmínkám. Rodina se stává jen jednou z řady projekcí individua­lizovaného životního stylu, polem experimentování ohledně nových forem privátního soužití. Toto experimentování má nejrůznější podoby počínaje ne­sezdanými páry přes bezdětná manželství a páry stejného pohlaví až po neú­plné rodiny především matek samoživitelek a jejich nezletilých dětí.

Rostoucí křehkost rodiny však není pouze důsledkem dobrovolného po­kusnictví a autonomní volby vlastního životního stylu. Zčásti jde o strate­gii vynucenou jak rostoucími náklady na výchovu a péči o děti, tak také na stále nekompromisnější požadavky flexibilizovaného trhu práce. Ochota zaklá­dat rodinu, konstatuje německý sociolog Christoph Butterwegge. klesá v těch kruzích, kde stabilní rodinný život, včetně dosavadního rozdělení mateřských a otcovských rolí, přichází do konfliktu s požadavky profesní mobility a bio­grafické flexibility (Butterwegge 2001: 59).

Vzniká tak zvláštní vztah mezi flexibilizací práce a flexibilizacÍ rodiny. Za­tímco ta prvá slouží k přenosu tržní nejistoty z firem na zaměstnance a sub­dodavatele, ta druhá přenáší starost o bezpečí z rodiny jako pevné instituce na její jednotlivé členy, a to zpravidla na členy nejslabší. To pochopitelně zvy­šuje poptávku po pomoci ze strany sociálního státu, neboť flexibilizace ro­diny je mnohem riskantnější pro ženy než pro muže. Tato forma emancipace znamená pro ženy, že se musejí na vlastní pěst stále častěji pohybovat mezi trhem sňatků a trhem práce .• Ani zisková crnnost, ani sňatek neposkytují dnešním (a o to méně budoucím) generacím žen dostatečnou existenční jis­totu· (tamtéž: 62). Právě matky s dětmi, které si dosud nenašly nového part­nera, patří k nejchudším domácnostem vůbec. Jejich situace je o to horší, že

!O Vyhraněně kritický pohled na úvahy o krizi rodiny nabízí například německý sociolog Thomas Mayer ve stati .Das .Enrle der J:amilie· - Szenarien zwischen Mythos llnd Wirklichkeiť (Volkmann. Schlmank 2(02).

29

na trhu práce často marně shánějí plnohodnotná pracovní místa a slouží jako prototyp dokonale flexibilizovaných pracovníků jak co do podmínek své práce, tak co do výše mzdy.

Narušení stability rodiny má řadu příčin, na jednom z předních míst ovšem figuruje poněkud paradoxně právě dopad politiky sociálního státu. Jak upozoriluje například Ulrich Beck, velkorysá sociální politika snížila rizika, jež byla dříve spojena s opuštěním rodiny a vlastní domácnosti. Tím, že stát adresuje svoji pomoc z velké části jednotlivcům, usnadňuje jim rozhodování, zda rodinu jako místo opory opustit, či raději podržet. Oproti tvrzení neolibc­rálních kritikú se tak ukazuje, že samotný sociální stát se v této souvislosti neprojevil jako instituce, která poručnicky diriguje lidské osudy, ale právě na­opak výrazně podpořil trend k individualizaci životního stylu.

Dosavadní strategie sociálního státu na poli rodiny spočívala v poskyto­vání sociálních služeb jako kompenzaci za ztrátu dřívějších funkcí rodiny. Pávě v době prohlubující se krize sociálního státu se však stává stále zřejmějším, že tato strategie není schopna aktivovat slábnoucí potenciál svépomoci- rodin ani zvládnout dúsledky demografické krize, projevující se úbytkem počtu dětí a stárnutím populace. Zústává otevřenou otázkou, zda slábnutí sociálního státu povede ke vzrůstajícímu sociálnímu úpadku neúplných rodin a domác­ností s jedním živitelem, či naopak vyvolá reakci v podobě posílení širších ro­dinných a příbuzenských sítí.

Podle pesimistických předpovědí směřuje však vývoj rodiny vcelku jedno­značně a nevratně od domácnosti s jedním živitelem k domácnosti se dvěma příjmy a odtud k rodině s jedním rodičem.

2.4 Stárnutí populace

Proces stárnutí populace (a někde dokonce jejího vymírání) se projevuje s ros­toucí intenzitou v řadě evropských zemí. Počet osob starších šedesáti let se neustále zvyšuje a spolu s tím se zhoršuje početní nepoměr mezi lidmi eko­nomicky aktivními a těmi, kdo jsou v postaktivním věku.

Tento proces je objektivní. byť bývá nadmíru dramatizován především ze strany reprezentantů pojišťovacích koncernil a velkých bank, kterým jde o snížení podílu státu na zajištění důchodů, aby se o to větší prostor ote­vřel pro ně. Kromě toho je zajištění na stáří prvkem vedlejších mzdových nákladů, kde tvoří významnou část sociálního pojištěni. Je snaha tento pr­vek sociálního pojištění snížit, což by otevřelo prostor pro soukromé po­jišťovny a banky a zároveň by odlehčilo zaměstnavatelům (Butterwegge 2001: 200).

30

Prohlubující se krize prúběžného důchodového systému. která je dúsled­kem nárůstu starších osob v poměru k osobám ekonomicky aktivním. vyvo­lává zvýšený tlak na posílení důchodového systému fondového. Tento vývoj ovšem bude znamenat do budoucna hned dvojí finanční zatížení těch. jimž je dnes dvacet či třicet let. Nutnost spořit si na vylepšení svého vlastního dú­chodu (ať již v soukromých. či podnikových fondech) tak pravdčpodobně sníží kupní sílu nemalé části dnešních mladých lidí. Podle některých badatelú za­kládá takový vývoj do budoucna velké riziko vyostření mezigeneračních kon­fliktů.

Zároveň se v mnoha zemích předpokládá další pokles počtu narozených dětí. Tento pokles je přinejmenším zčásti důsledkem kalkulu na úrovni do­mácností. jenž se projevuje v řadě vyspělých zemí. Například v Německu zů­stává třetina žen i mužů narozených po roce 1960 trvale bezdětných. neboť pořízení si dítěte výrazně snižuje životní úroveň partnerů ze středních a niž­ších příjmových skupin.

Ekonomické výhody bezdětnosti jsou natolik lákavé, že poměr mezi eko­nomicky aktivními a důchodci se bude do budoucna s vysokou pravděpodob­ností neustále zhoršovat. To bude dále degradovat finanční situaci důchodců a zpětně zvyšovat tlak na to. aby mladé páry volily bezdětnost jako pod­mínku vzestupu své životní úrovně a přilepšení si na stáří.

Existují ovšem i relativně optimistická hodnocení možných dopadů stár­nutí populace. Tento demografický proces by mohl pomoci řešit otázku masové nezaměstnanosti. Jestliže se má například ve Francii počínaje léty 2006-2007 každoročně snižovat počet ekonomicky aktivních o 300000 osob. pak by se - zůstanou-li ostatní parametry zachovány - mohla někdy kolem roku 2010 opět dostavit plná zaměstnanost (Castel 2003: 86).

Řešení povážlivého demografického vývoje s důsledky v důchodové oblasti bývá obvykle spatřováno v silných vlnách migrace, které mají do země přivést mladší a vitálnější populaci.2l Málo se přitom hovoří o nezbytných předpokla­dech, bez jejichž splnění se takové řešení stává iluzí. Má-li migrace vůbec po­moci naznačené problémy řešit. musí být příchozí obyvatelstvo integrováno na bázi vzdělanostní společnosti. aby bylo schopno vykonávat vysoce kvalifi­kovanou práci. Bez příslušné kvalifikace se vlny migrantů změní jen v nový sociální problém. který nebude řešitelný silami a prostředky slábnoucího so­ciálního státu.

21 Podle nejpesimističtějších prognóz by se v Německu v tomto století snižil bez silných vln migrace počet obyvatel z dnešních zhruba osmdesáti milionů na pouhých třicet až čtyřicet milionů (Hildemann 2001: 5&). Pokud by tento pokles měly vyrovnat vlny přistěhovalectví, Inuselo by se jednat o masivní migraci.

Ročně by muselo do Nčmecka přicházet téměř půl milionů přistěhovalci!. což by zvýšilo jejich poJíI v populaci kolem roku 2050 na plných 251. (Deufel, Wolf 2003: 212).

31

Navíc je krajně obtížné uvazovat o úspěšné integraci silných vln přistěho­valců v situaci. kdy samotná sociální integrace domácího obyvatelstva pro­chází velkou zkouškou s krajně nejistými výsledky.

Zapomíná se rovněž na to. že druhou stranou migračních procesů je tr­valá hrozba odchodu mladých. kvalifikovaných. dynamických a perspektiv­ních skupin domácího obyvatelstva do ciziny: Zdaleka nejhorší (nikoliv však zcela nereálnou) kombinaci by pak představoval odchod schopných domácích odborníkú do ciziny a příchod masy nízce kvalifikovaných lidí odjinud. Již tak oslabený sociální stát by takovou kombinaci jen stěží přežil. což by otevřelo dveře společenskému chaosu s nepředvídatelnými důsledky.

2.5 Stihneme si život odpracovat?

Když sociální stát prožíval v padesátých a šedesátých letech 20. století svůj zlatý věk, společnost vypadala podstatně jinak než dnes. Bylo po válce a pro všechny lidi se našlo v rozbité Evropě dost práce. Dokonce i málo kvalifiko­vaní muži dokázali vydělat tolik, že jejich ženy mohly zÍ1stat v domácnosti. Společnost byla mladá, podíl lidí v důchodu byl relativně nízký. Rodiny dr­žely pohromadě o něco vÍCe než dnes a matky s dětmi se mohly spoléhat na slušné příjmy svých manželů. Většina lidí vstupovala tehdy do pracovního poměru ve věku osmnácti let, ba často i dříve, a při velmi nízké míře neza­městnanosti mohli počítat s tím, že do svých šedesáti let si vydělají na docela slušný důchod. Více jak čtyřicet let odpracovaných na vcelku dobře placených místech dávalo mužům naději na solidní zabezpečení v penzi, kterou tehdy pobírali po výrazně kratší dobu než dnes. Zbylo dost i na vdovské důchody pro ženy; jež se dožívaly o pět až sedm let déle než jejich partneři.

Dnes je situace zcela jiná a mnoha lidem hrozí, že si svůj život prostě ne­stihnou odpracovat. Stále větší část mladých nastupuje do práce až někdy ko­lem pětadvacátého roku svého věku. Pro ty; kteří studují, se doba studia ne­ustále prodlužuje. TI, kteří se studiem nezdržují, jsou na tom ještě hůře. Trvá jim mnoho let, než se uchytí na trhu práce a než zamou obstojně vydělávat. Prudké změny na trhu práce přitom znejišťují všechny a činí profesní kariéru stále méně předvídatelnou. Nežli člověk odejde někdy před šedesátkou jako neperspektivní do předčasného dÍlchodu, bude jeho pracovní aktivita přerušo­vána kratšími i delšími obdobími nezaměstnanosti. Při neustálém kličkování mezi flexibilními pracovními příležitostmi nebude mít mnoho lidí šanci odpra­covat si vcelku více než nějakých třicet pětatřicet let. Plnohodnotných pracov­ních poměrů spojených s možností solidního sociálního zabezpečení si hlavně ti středně a méně kvalifikovaní zaměstnanci do budoucna příliš neužijí.

32

A z toho všeho by si měli našetřit na starobní důchod, který mají šanci pobírat zhruba o osm až deset let déle, než bylo obvyklé ještě v generaci je­jich otců a dědů.

Z hlediska čistě lidského je prodloužení života díky pokrokům vědy a medi­cíny nepochybně velké dobrodiní. Z hlediska čistě ekonomického je to však jen obtížně řešitelný problém. Jak si vydělat na požehnaně delší život, když trh práce je vúči zájemcÍlm (a zvláště těm starším) stále více a více vybíravý?

Všechny státy Evropy vidí z této situace jen jediné východisko. Je třeba, aby lidé odcházeli do penze co nejpozději. Přinejmenším v pětašedesáti letech, raději ovšem v šedesáti sedmi a časem možná až v sedmdesáti, ne-Ii o něco později. Je to řešení hodně problematické. Lidem se předepisuje pracovat do stále pokročilejšího věku, i když firmy je odepisují jako přestárlé, málo vý­konné a neperspektivní ve věku stále časnějším. Mít dnes padesát let a více není na trhu práce rozhodně žádná výhra a z představy, že člověk bude muset ještě dalších patnáct či dvacet let hrát při přijímacích pohovorech na perso­nálním oddělení roli svěžího. nápaditého, flexibilního jinocha. zešedivějí mnozí ještě před padesátkou.

Starší lidé mají pracovat stále déle. aby se jim doba, po kterou budou po­bírat dítchod. zkracovala. Mladí lidé přitom stále obtížněji shánějí práci a už dávno tvoří nejpočetnější skupinu nezaměstnaných. Je v tom nějaká logika? Určitě ano. Na penzi šedesátníka vynaloží systém veřejných financí mnohem více peněz než na podporu v nezaměstnanosti těch, kterým je teprve kolem dvaceti. Hlavně proto budou lidé muset pracovat stále déle, i když se budou řady nezaměstnaných mladých lidí stále více rozrůstat.

Je ze situace nějaké východisko? Nepochybně ano, určité východisko exis­tuje. Ale bohužel pouze pro některé a na úkor všech ostatních. Roste počet lidí, kteří se dovtípili. že život si stihnou odpracovat a na slušnou penzi si na­šetří jedině za podmínky, že nebudou mít děti. Ti. kteří si děti pořídili, se za­chovali vysloveně neekonomicky. Již při prvním dítěti si snižují svoji životní úroveň a od druhého dítěte jim pak klesá přímo drasticky. Malé i dospívající děti jsou překážkou při realizaci na trhu práce. Vědí to nejlépe ženy, které jsou za výchovu dětí penalizovány tím, že pobírají v průměru o třetinu nižší mzdu než muži pracující ve stejné profesi.

Když někdo rozkládá svůj volný čas mezi rodinu a firmu, je méně flexibilní než ten, kdo hyl profesně natolik zodpovědný, že si děti raději vůbec nepo­řídil. A ten. kdo by snad dítě adoptovaL když je sám rrút nemůže, projevuje tím vůči trhu práce a vůči své profesní kariéře nezodpovědnost přímo tres­tuhodnou.

Ekonomicky uvažující rodina si dítě prostě nepořídí. Z vývoje porodnosti je patrné, že ekonomiCky racionálních rodin neustále přibývá. Právě bezdětné ro-

33

diny mají ze všech typÍ] domácností zdaleka nejvyšší životní úroveň. Je tomu dokonce tak, že z hlediska životní úrovně bývá (a to nejen u nás) racionál­nější zřeknout se dětí než vystudovat vysokou školu. Vysokoškoláci s dětmi si žijí v prúměru hůře než bezdětné páry s nižším vzděláním.

To však zdaleka není všechno. TI, kdo byli tak neprozřetelní. že si děti po­řídili, zabezpečují na stáří nejen sebe, ale také ty, kdo zůstali z vlastní volby bezdětní. V průběžném penzijním systému, kde pracující generace zajišťuje důchody těm starším, se nikdo neptá, zda jste si na svůj vlastní důchod za­dělali výchovou ať již svého, či adoptovaného dítěte. Nikdo vás za to nepo­chválí. Naopak, při zeštíhlování sociálního státu ponese stále více náklady na péči o děti právě rodina. Rodiny s dětmi tak přejímají zodpovědnost za zajiš­tění důchodu i pro ty, kdo se potomků zřekli.

Průběžný penzijní systém je pak při stárnutí populace stále méně scho­pen zajistit slušnou penzi pro všechny. Proto bude ve stále vyšší míře kombi­nován s kapitálovým penzijním systémem. V něm bude mít každý příležitost odkládat si na stáří do penzijních fondů, které budou jeho vklady zhodno­covat. li, kdo byli tak ekonomicky nezodpovědní, že si děti pořídili, budou ovšem potrestáni dvakrát. V průběžném penzijním systému se budou muset o plody práce svých dětí dělit jako dosud s ostatními. V kapitálovém penzij­ním systému si navíc nebudou mocí odkládat tolik jako bezdětné domácnosti s vyšší životní úrovní.

Bezdětní se naopak stávají dvojnásobnými vítězi. Nejenže si nechávají pla­tit penze v průběžném systému dětmi druhých, ale ještě si na stáří přilepší v kapitálovém systému pomocí peněz, které si ti s dětmi odložit nemohou, protože je vydají na své ratolesti.

Vzniká tak dokonale bludný kruh. Život si stihnou odpracovat a na penzi si našetří především ti, kdo si ve stále náročnějším tržním prostředí pohlídají, aby se příliš nerozptylovali péčí o rodinu. Být dynamický, pružný, adaptabilní a přitom ještě tlačit kočárek, to dost dobře nejde k sobě. Strategie úspěšných však do budoucna jen znásobí problémy. V kočárcích vozíme ty, kteří by dneš­ním pětadvacetiletým měli někdy kolem roku 2050 zajistit klidné stáří. Bude jich však na to příliš málo.

Závěr je jednoduchý: Ten, kdo si má stihnout svůj život odpracovat, nesmí se nechat dětmi zdržovat. Pokud však tuto strategii, jež přináší jednotlivci materiální prospěch, zvolí větší počet ekonomicky uvažujících lidí. důchodový systém se zhroutí ještě za našeho života.

34

Kapitola 3 V objetí globalizace

Rada problémú, jimž čelí sociální stát. pochází přímo zevnitř společnosti. Pro­ces stárnutí populace, rostouCÍ křehkost rodiny; přesun zaměstnání do sektoru služeb s nižší produktivitou práce - každý z těchto problémú představuje

samostatnou výzvu pro sociální stát. Je pravděpodobné, žc s každým z těchto problémú jednotlivě by sociální stát byl schopen vyrovnat se bez včtších

otřesi'l. Ony však působí zhruba od poloviny sedmdesátých let 20. století souběžně a tím jejich tlak obrovsky narůstá. Navíc k tomuto vývoji dochází při nástupu mohutné vlny ekonomické globalizace, která výrazně zmenšuje vládám prostor, jenž jim ještě zbývá k manévrování. Týká se to ve stejné míře vlád pravicových, levicových i středových.

3.1 Spory o definici

Není snadné přesně určit váhu globalizace při prohlubování potíží sociálního státu. Je to úkol o to nesnadnější, že prudké spory jsou vedeny o sám charak­ter tohoto celosvětového procesu. Existuje celá řada definic globalizace, které se navzájem silně různÍ, některé si dokonce přímo odporují. S jistou mírou zjednodušení je lze seřadit do tří velkých skupin.

Definice, které lze pojmenovat jako naivně optimistické, jsou zastoupeny zejména v táboře neoliberálních ekonomů a liberálních politiků. Podle nich globalizace znamená především rozvoj volného obchodu, jenž postupně od­straňuje bariéry obchodování a tím zvyšuje prosperitu všech zemí světa.

Globalizace tak vede ke společnosti výrazně bohatší, než je ta dnešnÍ, přitom zachovává kulturní různorodost všech zúčastěných.

Podle této definice globalizace vlastně nepředstavuje žádný problém. Právě naopak, v podobě volného toku investic, zboží a osob je ideálním nástrojem k řešení všech existujících problémů planety, a to včetně sociálních a eko­logických. Odpůrci globalizace, kteří proti tomuto proudu protestují. jsou podle stoupenců tohoto tábora zároveň směšní i nebezpeční. Nebezpeční jsou v tom ohledu, že by chtěli bránit procesu, jenž má v konečném výsledku vy­loženě blahodárné dopady. Směšní jsou proto, že tomuto ozdravnému pro­cesu, který působí s nutností přírodní síly, stejně nijak zabránit nelze. Dobro, které se v podobě globalizace na planetu snáší, ji zaplaví i přes protesty nic nechápajících odpůrců.

35

Definice, které můžeme nazvat radikálně kritické. sjednocují naopak proud odpůrců globalizace. respektive odpůrců jejího dosavadního průběhu. Kladou důraz na sociální polarizaci. která v době dnešní vlny globalizace, tedy v uply­nulém čtvrtstoletí, celosvětově narůstá. TI, kdo kontrolují velký nadnárodní kapitál a rozhodují o směrování investic, mají v podmínkách globalizace mož­nost pronikavě zvyšovat své zisky. Bariéry, o jejichž odstranění kapitálově silné skupiny usilují, mají nejen podobu celních přehrad či politiky dotací. Zároveň má být odstraněno vše, co dříve chránilo zaměstnance a co zaručo­valo sociální práva obyvatel vyspělých zemí. V procesu globalizace se tak vy­tváří nová nerovnováha mezi bohatými a chudými. a to jak mezi zeměmi Se­veru a Jihu, tak také v rámci jednotlivých států. Zatímco v chudých zemích nepředstavitelně narůstá bohatství úzké vládnoucí elity; v zemích prvního světa se rychlým tempem rozrůstají řady marginalizovaných a sociálně vy­loučených, šíří se v nich docela obyčejná bída a chudoba.

Konečně definice. které lze označit jako věcně sociologické, vycházejí z toho, že globalizace výrazně mění vztah mezi ekonomickými a politickými -silami. Zatímco síly ekonomické volně překračují hranice států, politika zůstává

v těchto hranidch pevně uzavřena. Zájmy velkých nadnárodních ekonomic­kých uskupení tak získávají jasnou převahu nad možnostmi politiky malých, středních i větších států. Výsledkem je, že politici stále zodpovídají za soci­ální poměry ve svých zemích, které ovšem mohou čím dál méně ovlivňovat. Nadnárodníkoncerny; jež ovlivňují tyto poměry velmi reálně, nenesou naopak žádnou zodpovědnost. Toto rozevírání nůžek mezi váhou ekonomiky a mož­nostmi politiky nejen výrazně zvyšuje míru nejistoty především u nižších a středních vrstev společnosti. ale představuje též bezprostřední hrozbu pro věrohodnost demokracie jako způsobu sebeřízení společnosti.

Co plyne z nastíněných typů definic pro fungování a dalŠÍ vývojové per­spektivy sociálního státu.

Podle neoliberálních definic je sociální stát pouze jednou z mnoha překá­žek rozvoje svobodného obchodu. SociálIÚ stát nadmíru hýčká pracovní sílu a svým důrazem na přerozdělování deformuje volnou hru tržních siL Tím ko­neckonců poškozuje všechny vrstvy společnosti. Těm horním ubírá svými da­němi motivaci k maximalizaci zisku a k ještě větší ekonomické aktivitě. Také středním vrstvám omezuje prostor pro jejich aktivitu a podřizuje je zbyteč­ným a ponižujícím byrokratickým příkazům a omezením. Nejvíce poškozuje ovšem ty nejchudší, neboť svojí péčí v nich blokuje schopnost postarat se sami o sebe a využít k tomu některé z přemnohých příležitostí. které právě globalizace před každým otevírá. Je proto zapotřebí sociální stát pronikavě zredukovat (pokud ne přímo odstranit), aby bylo možno problémy společnosti už konečně začít účinně (rozuměj: tržně) řešit.

36

Definice radikálně kritické rovněž předpovídají. že sociální stát bude od­straněn. Hodnotí však tento výhled zcela odlišně. Sociální stát bude odstra­něn proto, že překáží maximalizaci soukromého zisku. Jeho likvidace ovšem nepovede k nové a úplnější harmonii, nýbrž jen k prudkému vyostřování so­ciálních problémů, k polarizaci společnosti a k nárůstu sociálního napětí. Tlak zahraničních investorů na snižování daní, mezd a vedlejších mzdových ná­kladú povede sociální státy do neřešitelné situace. Pokud daňovými a dalšími úlevami investory nenalákají, investice nepřijdou a prosperita se nedostaví. Pokud naopak investorům vyhovL bude to na úkor sociálních výdajll, což po­vede k šíření bídy a dalších sociálních problémů. V obou případech zažije so­ciální stát velký úpadek a jeho schopnost udržovat sociální smír bude radi­kálně omezena.

Z definice věcně sociologické plyne, že je v zájmu nejen chudší části spo­lečnosti, ale také bohatých investorů, aby sociální stát zůstal v nějaké (třeba i nadnárodní) podobě zachován. Pro bezpečí investic bude vždy zapotřebí ur­čitého stupně sociálního smíru v zemi. I když sociální stát představuje po­měrně nákladnou formu vnitřní pacifikace společnosti. bez něj by náklady na udržení sociálního smíru byly pravděpodobně ještě mnohem vyšší. Stou­penci tohoto pojetí se neomezují pouze na ekonomicky relevantní argumen­taci. Je podle nich žádouCÍ, aby trh působil v demokratických podmínkách. A bylo by obtížné udržet demokracii a s ní související humanitární hodnoty bez velkorysé sociální politiky, která představuje do značné míry hodnotu sama o sobě.

3.2 Strategie nadnárodních firem

Prakticky neomezená mobilita umožňuje nadnárodním firmám hned trojím způsobem zvyšovat svůj zisk. Mohou přesunovat výrobu či její části do zemí s nízkou cenou pracovní síly. Své výrobky mohou prodávat v zemích s vyso­kou kupní silou. A konečně své daně či jejich část mohou přiznávat v zemích, kde je to pro ně nejvýhodnější.

Trojí způsob zvyšování zisku nadnárodních firem je ovšem zároveň trojí ztrátou pro sociální stát. Přesun výroby do zemí s nízkou cenou pracovní síly (Či hrozba takového přesunu) vytváří tlak na snižování ceny práce včetně po­klesu pojistného vázaného na mzdu a placeného zaměstnavatelem.

Koupěschopná poptávka je dnes celosvětově nedostatkovým zbožím a mož­nost prodeje svých produktů v zemích s vyšší kupní silou vede firmy k tomu, že ztrácejí zájem na udržení kupní síly přímo v zemi svého (vždy jen dočas­ného) působiště. A konečně možnost platit daně v daňových rájích, či čerpat

37

daňové prázdniny vede k tomu, že ani výrazné zvýšení výroby nenaplňuje adekvátními odvody státní pokladnu.

Výsledkem je, že zejména velké nadnárodní firmy; tedy hlavní aktéři globa­lizace, nemusejí mít prakticky žádný zájem ani na sociálním zajištění zaměst­nanců, ani na udržení kupní síly populace, ani na udržení veřejného sektoru. Ze státu, který by o toto všechno usiloval, mohou kdykoliv odejít do zemí .konkurenccschopnějších".22

S vyšší mobilitou kapitálu výrazně zesílila jeho vyjednávací pozice ve vztahu k práci a zvyšuje se cena za jeho setrvání v zemi. "Tato vyššÍ politická cena je vlastním dúvodem toho, že ve všech rozvinutých zemích je na pořadu dne snižování daní pro podnikání a pro kapitálově silné vrstvy. jestliže nemá být za těchto okolností snížen rozsah sociálního státu, musejí být náklady na jeho chod přeneseny na ty skupiny, které nejsou mobilní, tedy především na závislé zaměstnance" (Rieger, Leibfried 2001: 58).

"Tyto procesy pro mnohé lidi znamenají, že mohou být postiženi dvakrát. Jednak pro ně roste pravděpodobnost, že se stanou nezaměstnaní, budou do­stávat méně peněz a možnosti jejich pracovního postupu budou omezené, jed­nak budou silněji než dosud zatíženi daněmi a příspěvky, aniž by to zvyšovalo jejich sociální práva. Musejí naopak počítat spíše s tím, že se jejich sociální práva sníží. Na druhé straně vlastníci kapitálu a vysoce kvalifikovaná pracovní síla mohou počítat nejen s vyššími příjmy a zisky; ale také s tím, že tyto jejich příjmy a zisky budou daňově stále méně zatěžovány" (tamtéž: 59).

Součástí strategie velkých firem je zohledňování investičních pobídek při rozhodování o tom, ve které zemi a na jak dlouho některou ze svých pobo­ček umístí. Státy, které se navzájem trumfují ve výši a vstřícnosti svých in­vestieních pobídek, provozují vzhledem k firmám jakousi formu .zvrácené so­ciální péče". Jejich politika - a sociální politika zvláště - se stává jen servisní službou pro velké nadnárodní firmy. Situace je naprosto paradoxní. Jednotlivé země, které se zpravidla stále vÍCe zadlužují, poskytují zároveň všemožné do­tace a úlevy obřím firmám, jež jsou nejednou již nyní mnohonásobně bohatší než tyto státy. Protože je nutno pečovat o nejbohatší firemní kolosy všech dob, chybí pak bohužel peníze na ty; kdo jsou skutečně sociálně potřební.23

Jak ironicky poznamenává Horst Mheldt, celý tento proces je svérázným důkazem toho, že civilizační pokrok přece jen existuje. V minulosti se stát

Zl Jak konstatují Hardt s Negrim, spekulativní finanční kapitál proudí tam, kde je cena pracovní síly nejnižší. zatímco moc, která garantuje vykořisťování. je nejsilnější. Naopak ty zemč, které trvají na regulaci pra­covnich kontraktů a brání se flexibilizaci pracovní síly; jsou globálními monetárními mechanismy trestány a posléze ničeny (Hardt. Negri 2003: 347). 21 Absurdní situaci lze popsat následujícím způsobem: Představme si, že v zemi, která je stále chudší. se vdkerou úrodou začne krmit dobytek. Hladovčjící obyvatelstvo je přitom ubezpečováno, že až se dobytek pořádně napase, budou mít všichni hojnost masa.

38

často proviňoval tím. že se nechal uplácet. Nyní se ale výrazně polepšil - sna­živě podplácí sám (Afheldt 2003: 103).

3.3 Když výdělky jsou příliš vysoké i příliš nízké

Pod tlakem globalizace jsou všechny vlády nuceny provádčt v ZáSDdě tutéž politiku. Musejí se snažit udržet v zemi cizí firmy a přilákat nové na inves­tiční pobídky a na daňové úlevy. Zároveň musejí dčlat škrty v oblasti soci­álních výdajů a snižovat vedlejší náklady práce, aby mohly lépe konkurovat zemím s lacinější pracovní silou.

Pro zaměstnance v zemi zasažené globalizací to ovšem znamená, že jejich výdělky jsou zároveň příliš vysoké i příliš nízké. Jsou příliš vysoké na to, aby se země stala pro cizí investory dostatečně atraktivní. Například na Německo je vyvíjen tlak, aby snižovalo platy zaměstnanců, protože jsou několikanásobně vyšší než v zemích jižní či východní Evropy; kde za plat jednoho Němce je ochotno pracovat šest až osm lidí. V tomto ohledu jsou příliš vysoké německé platy a mzdy faktorem, který údajně snižuje konkurenceschopnost země.

Zároveň jsou však tytéž platy a mzdy příliš nízké, mají-li se z nich pokrýt náklady na zajištění slušné životní úrovně a navíc ještě zabezpečit důstojná penze. Čím méně přispívají na výdaje sociálního státu firmy, tím více musejí zaplatit různými formami ze svých platů zaměstnanci. Zároveň si musejí při­platit všude tam. kde sociální stát omezuje svoji dřívější štědrost, ať již se jedná o zdravotnictví, kulturu, školství či právě o důchodové zabezpečení.

Před nástupem současné vlny globalizace byly i velké firmy uzavřeny do hranic národních států, podílely se na financování sociální politiky a měly zá­jem na tom, aby jejich zaměstnanci pobírali vysoké platy, protože si pak mohli kupovat vyrobené zboží a mohli si dopřávat poskytovaných služeb.

Globalizace všechny tyto vazby zpřetrhala. Výsledkem je, že velké firmy prosperují a své zisky rozmnožují v zemích, ve kterých se rozmáhá veřejná chudoba, tedy v zemích, které mají stále méně prostředků na sociální výdaje. Ekonomika vzkvétá, zatímco sociál no chřadne.

Toto rozpojení sociálna a ekonomiky patří k nejhrozivějším důsledkům globalizace a jednotlivé sociální státy jsou vůči němu stále bezbrannější.

Především možnosti jejich financování jsou přímo v základu ohroženy. Sociální stát lze financovat v zásadě dvojím způsobem. Buďto je hlavni

váha jeho financování zajišťována daněmi, anebo spočívá na systému soci­álního pojištění. Obě tyto možnosti se mohou pochopitelně v různé míře kombinovat, v jednotlivých typech sociálního státu však převládá buď jedna, anebo druhá.

39

Státy, které financují své sociální výdaje převážně z daní (jsou to například státy skandinávské). jsou na tom v globalizaci špatně. protože firmy a inves­toři tlačí na snižování daní. Vyhrožují, že pokud jim daně nebudou sníženy, pak odejdou do země s nižší daňovou zátěží. Bez ohledu na to. nakolik jsou tyto vyhrůžky míněny vážně. vzrůstá tlak na vlády, aby výši určitých typů daní snižovaly a aby se snažily zbylé sociální výdaje financovat především zvýšením povinného pojistného zaměstnanců (ale také například vzrůstem nepřímých daní apod.).

Druhý typ sociálních státú čerpá své finance převážně právě z pojistného. jež odvádějí ti. kdo mají práci. Tak je tomu například v Německu či ve Fran­cii. Také tyto země jsou na tom v globalizaci špatně. protože firmy jim hrozí, že ze země odejdou, pokud nebudou sníženy vedlejší náklady práce, jež před­stavuje mimo jiné právě sociální pojistné. Vlády na to reagují tím, že se snaží snížit míru, v jaké se na placení pojistného podílí zaměstnavatel. Zbylé soci­ální výdaje se snaží financovat zvýšením daní. a to opět především daní nepří­mých, ale také přenosem pojistného ze zaměstnavatelů na zaměstnance.

V obou typech sociálního státu se však sociální výdaje na dnešní úrovni stávají přílišným luxusem a vlády pravicové, levicové i středové se snaží oby­vatelstvu vysvětlit. že ve stále bohatším světě. kde ekonomika produkuje stále více zboží a statků. je nutno se stále více sociálně uskrovňovat. Aby ne­musely hovořit o škrtech či přímo o chudnutí. hovoří tyto vlády raději o mo­dernizaci a zaměstnancům i nezaměstnaným slibují, že v modernizované spo­lečnosti na ně čeká více prosperity. Zvláště přesvědčivě znějí tyto sliby právě v Německu či Francii. Tamější lidé jen těžko chápou, že bohatství v jejich ze­mích časem prokape i k chudým. Chápou to tak obtížně proto. že dnešní chudí ještě před nedávnem chudými nebyli.

Někdy to dokonce chápou obtížně i odborníci. Známý německý sociolog Christoph Butterwegge nedávno napsal: ~Pokud by prosperita země závisela na nízkých sociálních nákladech a nízkých daních firem, musely by se v lu­xusu topit země. jako je Bangladéš anebo Burkina Faso."24

3.4 Některé polopravdy o globalizaci

Existuje dlouhá řada spekulací o vlivu globalizace na společnost. Některé

z nich se opakují se zarážející frekvencí, přičemž ne vždy jsou jejich tvrzení přesná. Globalizace prý ohrožuje počet pracovních míst v zemi, protože práce odchází do chudých zemí, přesněji do zemí s lacinou pracovní silou. Podle

14 Blíže viz Butterwegge (2001: 78).

40

jiných dohadů zase globalizace vede k tomu, že jednotlivé státy (a zvláště ty vyspělé) snižují rozsah sociálních výdajů ve stejném rytmu, v jakém spolu soutěží ve snižování daní. Podle jiných představ se v důsledku globalizace všechny sociální státy dostávají nezadržitelně na úroveň jakéhosi nejnižšího společného jmenovatele, minimálního státu se skrovným rozsahem sociální politiky a sociální péče. Podle všech těchto domněnek je právě sílící tlak globa­lizace oním rozhodujícím faktorem, který předurčuje budoucí vývoj sociálních států a již dnes v rozhodující míře ovlivňuje jejich politiku.

Většina těchto představ patří spíše do říše snů neoliberální ideologie. Sku­tečnost je mnohem složitější, sociální stát mnohem méně poddajný a možné trajektorie vývoje mnohem nejasnější, než se na prvý pohled zdá. Platí to i v případě relativně nejjednoduššího ze zmíněných problémů, tedy v případě dohadů o tom, že globalizace odvede práci z bohatých zemí do zemí chu­dých.

3.4.1 Gfobafizace Q tr6 práce

Důležitou součástí strategie nadnárodních firem je nepochybně přesun částí produkce do zemí s lacinou pracovní silou. Jde pochopitelně především o méně kvalifikovanou práci, ale jsou činěny i pokusy převést do chudých zemí rutinní práci například v oblasti účetnictví, administrativy a podobně. I když tyto pokusy nejsou z řady důvodů vždy zcela úspěšné, podle největších skeptiků tak časem dojde k situaci, kdy v bohatších evropských zemích bude zaměstnáno zhru~a jen 20 % populace v ekonomicky aktivním věku. TIto lidé budou vykonávat převážně činnosti. jež z důvodů technických není možno nikam přesunout. Jedná se například o stavitelství, turistiku a pohostinství, údržbu a zajišťování provozu apod.25

Tento pochmurný scénář je až příliš zjednodušený a zkratkovitý. Typickým případem toho, jak je trh práce globalizací dotčen, může být Francie. Ta ztra­tila v nerovné konkurenci s lacinou pracovní silou v asijských zemích od po­čátku osmdesátých let 20. století statisíce pracovních míst v sektoru textil­ního průmyslu, výroby obuvi apod. Ve stejné době však byl srovnatelný počet pracovních míst ve Francii vytvořen a byla to zpravidla kvalifikovanější za­městnání než ta, která byla zrušena.

Na prvý pohled tedy vyznívá bilance proměn trhu práce v posledních dvou desetiletích pro Francii docela příznivě. Přesto vývoj přinesl značné sociální problémy a znamenal velký nápor na sociální stát. Celkový počet disponibil­ních pracovních míst se sice v zemi příliš nezměniL počet méně kvalifikova-

15 Blíže viz Martin. Schumann (1996: 12).

41

ných zaměstnání však poměrně výrazně poklesL zatímco počet Francouzú s nízkou kvalifikací zůstal v zásadě stejný. Proces globalizace tak zmenšil .kapsy zaměstnatelnostt, tedy vedl k úbytku toho typu pracovních míst, která nevyžadl~í příliš velký a specializovaný výkon. Počet uchazečú, kteří jsou ovšem z důvodi'l nejrůznějších odkázáni právě na tato místa, však ne­klesl. Tento nepoměr přispěl k nárůstu sociální marginalizacc, ke vzrůstu so­ciální exkluze, k vyššímu zatížení sociálního státu a k formování tzv .• dvou­rychlostní společnostt. 26

Globalizace v tomto případě Ca není to jen případ Francie) zvýšila nároky na sociální stát aniž by firmy, které samy vydatně profitovaly z přechodu na lacinější trhy práce, jakkoliv přispěly ke krytí těchto zvýšených sociálních ná­kladů. Výsledkem nebyl absolutní úbytek počtu pracovních míst. nýbrž pro­hloubení procesu rozpojování ekonomiky a sociálna. A toto rozpojení je pro další perspektivy sociálního státu možná osudovější než jakkoliv markantní úbytek pracovních příležitostí.

3.4.2 Spirá(a sociá(nic6 výdajů

Přesvědčení o tom, že v době globalizace státy snižují sociální výdaje, není empiricky podloženo. Ve skutečnosti prakticky ve všech zemích Evropy od sedmdesátých let 20. století rostou sociální výdaje, respektive jejich podíl na hrubém domácím produktu, byť se tento růst u většiny zemí v osmdesátých a devadesátých letech zpomaluje.

Tabulka 1 Růst sociálních výdajů jako procento hrubého národního produktu

1980 1990 1993 1996 1998 rozdíl 1980-1998

EU15 - 25.4 28,9 28,6 27,7 -Německo 28.8 25,4 28,4 30,0 29,3 tO,5

Dánsko 28,7 28.7 31,9 31,4 30,0 tl,3

Spanělsko 18,2 20,5 24,7 22,5 21,6 t3,4

Francie 25,4 27,6 30,9 31,0 30,S t5,l

Nizozemsko 30,1 32,4 33,S 30,1 28,S -1,6

Svédsko - 33,1 38,6 34,5 33.3 -

Velká Británie 21,S 22,9 29,1 28,0 26,8 +5,3

Zdroj: Afheldt 2003: SS I'ozn.: - údaj není k uispozici

I~ Podle tržní tcorie by se poptávka po pracovních příležitostech měla přesunout 7.il nabídkou. Marginali­zovaní Francouzi se bohužel nezachovali podle tržní teorie. nezvýšili si potřebnou k.valifik.aci. dokonce se ani neodstěhovali do východní Asie. Zůstalo na sociálním státu. aby platil za jejich malou tržní disciplino­vanost.

42

Soupeření o konkurenceschopnost v procesu globalizace tedy nezastavilo nárůst sociálních výdajů v žádné z uvedených evropských zemí. To ovšem ne­znamená, že sodální státy v Evropě se stávají stále štědřejšími a jejich oby­vatelstvo stále zhýčkanější, jak to tvrdí stoupenci sociálních škrtlI.

Skutečná štědrost sociálního státu vůči jeho klientům je dána poměrem nárůstu sociálních výdaji'I k nárůstu sociální poptávky. A ta prudce vzrůstá právě od osmdesátých let 20. století v důsledku řady nepříznivých pro­cesů: růstu nezaměstnanosti, stárnutí populace a zhoršování jejího zdravot­ního stavu, prohlubující se křehkosti rodiny aj. Odlišné tempo rústu sociál­ních výdajů a vzestupu objektivně vyvolané poptávky po nich se projevuje jako pokles průměrné výše sociálních dávek ve srovnání s průměrnou čistou mzdou.

V této souvislosti je zvláště patrné, že úvahy o nutnosti modernizovat so­ciální stát ve skutečnosti neobsahují žádný pozitivní projekt nemají žádný dynamizační potenciál. ]sOlI spíše jen projevem bezradnosti politiků tváří v tvář odlišnému tempu vývoje obou těchto ukazatelů. Na jedné straně stojí klesající schopnost států plnit alespoň v dosavadní výši své závazky vlLči soci­álně potřebným, na straně druhé nári'lst sociální potřebnosti populace. Obojí je do určité míry způsobeno globalizací, konkrétně strategií nadnárodních fi­rem, která vede k rozpojení ekonomiky a sociálna. Zatímco ekonomika je na vzestupu (měřeno zisky nadnárodních firem), sociálno upadá (měřeno pro­středky, jež jsou k dispozici na sociální výdaje).

Řeči o nutnosti modernizace jsou vlastně jen určitou formou útěku před touto neuspokojivou realitou. Ve snaze zakrýt vzrůstající neschopnost států (a zodpovědných politiků) řešit sociální problémy; zastírají skutečný původ a vlastní zdroje těchto problémů. V projektech modernizace nejde ani tak o zmodernizování sociálního státu či zmodernizování sociální politiky. Zmo­dernizováno má být především obyvatelstvo.

Zmodernizovaná populace je taková, která je schopna plného nasazení v zájmu zvyšování konkurenceschopnosti firem a zároveň je plně ochotna krýt z vlastních zdrojů rostoucí část sociálních nákladů, které jsou vedlejším důsledkem tohoto zvyšování konkurenceschopnosti ekonomiky,21

11 V praxi to například znamená. že zaměstnanec si bude sám hradit rekvalifikaci podle požadavků firmy, místo ahy spoléhal na aktivní politiku zaměstnanosti ze strany státu. Také v tomto případě není ,zmoder­nizován' sociální stát. nýbrž samotný občan. Je v tom jemný rozdíl, který politici zamlčují. DÍlvod onoho zamlčování je nasnadé. Zatimco modernizace sociálního státu by byla úkolem pro politiky a vyžadovala by jejich plné nasazení. modernizace obyvatel je starostí jen občanů samotných a od politiků (snad právě jen kromě frází o moderni'l3ci) nevyžaduje vůbec nic.

43

3.4.3 S6fižovánÍ sociá[nÍc6 systémů?

Podle další často vyslovované domněnky povedou tlaky globalizace k rychlému sbližování sociálních systémů různých zemí ve směru hledání jakéhosi nej­nižšího společného jmenovatele. Rozdíly mezi různými typy sociálního státu budou prý stále více mizet a výsledkem se stane minimální sociální stát.

Ve skutcčnosti zde proti sobě stojí dvě zhruba stejně mocné síly. Na jedné straně je to značná setrvačnost existujících sociálních systémů a jejich snaha reprodukovat se na těch základech, na nichž byly kdysi založeny a které jsou pevně zakódovány v jejich struktuře. Proti tomu působí jako druhá z obou sil tlaky globalizace, jež vynucují škrty v sociálních výdajích, snižování pří­mých daní, rozšiřování neplnohodnotných (flexibilizovaných) forem práce a v dúsledku toho všeho nárůst sociální nerovnosti. Těmto tlakům nejlépe odpovídá takový model sociálního státu, který výrazně redukuje sociální ná­roky populace, omezuje se na jednorázovou sociální pomoc v minimálním rozsahu a považuje rodinné závazky klientů za jejich čistě soukromou- zále­žitost.

Pokud by byla nastoupena právě tato cesta vývoje, mělo by to nezanedba­telné sociální a kulturni dopady. Znamenalo by to j~dnak další zvýraznění již dnes zřetelné krize mezilidské a meziskupinové solidarity (viz kapitola 7), vedlo by to k vyřazení středních vrstev z mechanismu vzájemného pojištění a z fungováni sociálního státu (viz kapitola 8) a nepochybně by to vyústilo ve vyostření sociální otázky v její nové podobě (viz kapitola 9).

Existují však také studie, které takto katastrofický vývoj nepředpovídají. Tlaky globalizace nutí sice všechny státy zvyšovat neustále svoji konkurence­schopnost, tento nekompromisní příkaz trhu však sledují různé země za po­moci odlišných nástrojů své sociální politiky. Je pravda, že všechny státy jsou nuceny v době ekonomické globalizace bedlivě kalkulovat náklady a přínosy svých sociálních systémů. Způsob, jakým se jednotlivé země snaží vztah ná­kladů a přínosů optimalizovat. je však do značné míry určen právě existují­cím charakterem jejich sociálního uspořádání.

Německý sociolog Martin Seeleib-Kaiser (2001) na základě podrobné srov­návací analýzy vývoje sociální politiky Německa, Japonska a Spojených států dokonce tvrdí, že globalizace vede k útlumu sociálního státu pouze v těch ze­mích, kde byla v minulosti tato instituce rozvinuta nejvelkoryseji. Naopak ta­kové země, jako jsou Spojené státy či Japonsko, posilují právě v době globali­zace svůj dříve značně poddimenzovaný státní systém sociálního zabezpečení, aby se tak lépe vyrovnaly s požadavkem zvýšené flexibility trhu práce. Pro­ces globalizace tak vede sice k jakési konvergenci různých typů sociálních sys­témů, toto sbližování však nemusí nutně směřovat až na úroveň nejnižšího

44

společného jmenovatele, tedy na úroveň minimálního sociálního zabezpečení rezervovaného jen pro nejchudší části populace.

I tento nadstandardně optimistický autor však připouští, že vcelku vede globalizace ke zpřísňování kritérií, na jejichž základě jsou poskytovány soci­ální dávky a služby, ke snižování výše dávek a zejména ke zpochybňování té úrovně sociálního zajištění, která v některých zemích Evropy ještě nedávno platila jako zcela závazná (tamtéž: 356).

1.1.1 G[obafizace, informatizace Q svět sítí

Proces ekonomické globalizace byl po technické stránce podpořen prudkým rozvojem informačních technologii. Výkonná komunikační síť zprostředko­

vaná počítači umožnila především rozvoj globalizace financí. Objem finančních transakcí vzrostl astronomicky a velkou část z nich před­

stavují čistě spekulativní operace, v jejichž průběhu se v řádu sekund přesu­nují mezi burzami a finančními centry obrovské obnosy.

Zároveň a v souvislosti s tímto procesem však došlo ke zformování ještě ji­ného typu sítě. Také firmy, které se nezabývají virtuální ekonomikou, ale zcela reálně produkují zboží a poskytují služby, byly převedeny do podoby sítě. Z hierarchicky uspořádaných pyramid zůstala pouze horní řídící patra, která se podle potřeby napojují na periférie dodavatelů a subdodavatelů, jimž zadá­vají krátkodobé, někdy jen jednorázové zakázky. Tak vznikají vysoce měnlivé a pružné sítě, které jsou schopny operovat v měřítku celosvětovém.28

Nekritičtí stoupenci globalizace obvykle prohlašují, že síťový charakter pro­pojení v rámci globalizované ekonomiky je zárukou demokratičnosti globali­zace a rovnosti podmínek všech účastníků tohoto procesu. Internetová síť

nemá přece žádné centrum ani periférii, nikdo v ní nestojí nahoře a nikdo dole, nikdo není nikomu podřízen, všichni jsou volně propojeni v rámci jed­notného a přísně decentralizovaného systému.

Tento názor vychází z jednoduché záměny dvou významů síťového uspo­řádání. Zatímco čistě technický předpoklad globalizace - výkonná počítačová síť - má vskutku mocensky víceméně neutrální strukturu, v níž neexistuje rozdíl mezi centrem a periférií, organizační struktura velkých firem má v sÍ­ťovém uspořádání zcela jiné vlastnosti. Nástup sítí ve výrobě a v distribuci zboží a služeb nijak neumenšil zásadní asymetrii mezi těmi, kdo firmy řídí,

a těmi, kdo fungují jen jako dodavatelé a subdodavatelé. Právě naopak. Síťové uspořádání umožnilo firmám přenést na závislé subdodavatele prakticky veš­kerou váhu tržní nejistoty a přesunout na ně celou tíhu konkurence. Vztah

2i Podrobněji o širších souvislostech této ziÍsadní transformace firemni struktury viz Boltanski (1999).

45

mezi trvalým řídícím jádrem firmy a měnícími se subdodavateli nemá v sobě nic z rovnosti a demokracie počítačových sítí. Zatímco řídící centrum zadává zakázky podle potřeb maximalizace firemního zisku, výkonná periférie je pří­stupná pouze těm, kdo dokáží na sebe převzít maximum nákladů externalizo­vaných firmou. Odměnou za tuto ochotu je pro ně možnost udržet se v síti subdodavatelú, třeba by to bylo jen na jednu sezónu.

Jedním z důsledků síťového uspořádání firem je nástup flexibilních pracov­ních kontraktů. Je to jeden z nejúčinnějších způsobů externalizace nákladú fi­rem na jejich formálně nezávislé dodavatele a subdodavatele.29

Síťové uspořádání globalizované ekonomiky obrovsky zvyšuje míru nejis­toty ve světě práce. To vyniká zejména ve srovnání s dobou před třemi a více desítkami let kdy firmy byly ještě uspořádány formou spojitých, hierarchicky členěných pyramidálních organizací. Není zcela jisté, zda a o kolik přechod velkých firem na sítě zvyšuje jejich výkon. V každém případě však umožnil ve­dení těchto firem dělit se o zisky stále méně jak se svými zaměstnanci. tak se sociálním státem. Zatímco střední patra firemních organizací byla dalekosáhle zredukována či zcela odbourána, periferní subdodavatelé, zapojovaní formou nárazových kontraktů, jsou udržováni ve stálé nejistotě ohledně svých budou­cích příležitostí, což je nutí spokojovat se i s nízkými odměnami, nechtějí-li přístup k síti zakázek docela ztratit.

3.5 Mentalita globalizace

Základním imperativem globalizované ekonomiky je neustálé úsilí každého o zvyšování své vlastní konkurenceschopnosti v soupeření se všemi druhými. To se netýká pouze firem, které se snaží uplatnit na světovém trhu, ale také států, které usilují o přilákání či udržení těchto firem, a také jednotlivců a rodin, kterým jde o to, aby byli takovými firmami považováni za .zaměst­natelné".

Ve všech případech je jednou z hlavních podmínek konkurenceschopnosti snižování nákladů. Pro firmy to znamená zaměstnávat méně zaměstnanců a snižovat vedlejší náklady práce. Pro stát to znamená lákat firmy na nižší daňovou zátěž a zároveň přejímat část jejich nákladů, například formou vel­korysých investičních pobídek. Pro rodinu to znamená snažit se snižovat vý­daje na děti (či raději přímo počet dětí) a minimalizovat také výdaje na so­lidaritu s druhými včetně starší generace. Protože konkurence má své vítěze

29 o vztahu mezi externalizací nákladů v podmínkách ekonomiky sítí a tradičním vykořisťováním viz Keller (2004).

46

a své poražené, solidarita s druhými v boji o přežití snižuje každému jeho vlastní šance na úspěch. Solidarita se tak stává projevem určité .nezodpověd­nosti", ohrožením vlastní konkurenceschopnosti.

Posledním cílem veškerého usilování v globalizovaném světě není ovšem ani zisk, ani ovládnutí cizích trhů. To vše jsou jen nástroje podporující hlavní účeL kterým je pouhé přežití v podmínkách stále se zostřující konkurence.

Právě návrat sociálního darwinismu s jeho filozofií přežití pouze těch nej­schopnějších, nejsilnějších a nejodhodlanějších je .kulturním doprovodemu

globalizované ekonomiky. *Tento historický mechanismus vede ke zrození smutného světa, drceného očekáváním budoucího regresu. Vede ke zrození světa, ve kterém se každý snaží zachránit svoji pozici v naději, že jeho sou­sed, či někdo z jiné profese, někdo jiného stáří zaplatí svým neúspěchem na­místo mne· (Todd 1998: 216).

Také sociální stát je do tohoto soupeření bezezbytku zatažen a je nucen chovat se stejně jako obyčejná firma: buď po vzoru Spojených států vsadí na nižší mzdy při zachování pracovních míst, anebo stejně jako evropské země zvolí nižší počet zaměstnanců při zachování výše jejich mezd. Žádný stát však nemá svobodu zůstat vně hry .• Liberalismus neustále řeční o svobodě, jeho volný trh se zákazem obchodních bariér však nedává žádné zemi naprosto žádnou možnost jiné volby, jak si uspořádat své vnitřní poměry a jak konci­povat svoji sociální politiku· (Mheldt 2003: 154).

O tom, kdo se stane v globalizované konkurenci vítězem a kdo skončí

v poli poražených, rozhoduje míra mobility účastníků. Pohyblivější vítězí nad méně pohyblivými. Vše, co se může lehce a bez hranic přesunovat, vítězí nad tím, co zůstává lokálně fixováno. Právě vyšší mobilita umožňuje pohyblivým dávkovat nejistotu všem a všemu, co je usedlejší, setrvalejší, stabilizovanější, vázanější. Schopnost dávkovat druhým nejistotu se stává l1ejkondenzovaněj­ším výrazem moci obecně. Nestejná schopnost dávkovat tuto nejistotu vý­razně prohlubuje mocenskou asymetrii.

Sociální stát nemůže být v této hře plnohodnotným partnerem. Jednak je prostorově fixován, jednak je jeho základním určením snaha snižovat míru nejistoty (alespoň pro ty, kdo nejsou před sociálními riziky chráněni svým majetkem).

Odtud paradoxnost snah o modernizaci sociálního státu. Být moderní zna­mená být v procesu dávkování nejistoty na straně mobilního. Takzvaná mo­dernizace sociálního státu, jeho co nejúplnější adaptace na mentalitu globali­zace tak přináší pozvolný a nenápadný ústup od jeho vlastního určení. Jestliže se totiž ze sociálního státu stává jen další nástroj vítězů sloužící k dávkování nejistoty poraženým, rovná se to popření celého jeho smyslu.

47

Kapitola 4 Státy rigidní a státy flexibilní

Velká část odborné literatury pojednávající o sociálním státu se zabývá jeho typologiemi. Není to zdaleka záležitost samoúčelná. Úvahy o různých typech sociálního státu, o jejich odlišnostech a možných kombinacích jsou užitečné hned z několika důvodů.

Pojem .sociální stát" je natolik široký a neohraničený, že právě typologie mohou vhodně posloužit k jeho ostřejšímu vymezení a naplnění konkrétním obsahem. V zásadě lze říci, že různé systémy sociálního státu zajišťují své ob­čany proti stejným rizikům (nemoc, úraz, nezaměstnanost, mateřství. stáří aj.), dělají to však za pomoci různých institucionálních struktur, v různém rozsahu a skrze odlišné způsoby financování.

Typologie umožňují rovněž jemněji přistupovat k rozboru řady sociálních problémů, protože ty se projevují v různých modelech sociálního státu s od­lišnou intenzitou a v různých podobách. Umožňují také hlubší zamyšlení nad základními otázkami smyslu a poslání sociálního státu, neboť různé modely sociálního státu vycházejí z různých sociálních filozofií.

jedna z hlavních otázek přítomnosti. která nemůže být bez důkladné typo­logie sociálních států zodpovězena, se týká toho, nakolik jsou různé modely sociálního státu setrvačné ve svém vývoji a v jaké míře mohou naopak kon­vergovat. Pokud by totiž jejich sbližování nebylo reálné, výrazně by to kom­plikovalo například představu Evropy sjednocené na sociálním základě. Pokud by byla naopak prokázána možnost sbližování jednotlivých modelů sociál­ního státu, vyvstává okamžitě dalŠÍ otázka: V jaké rovině sociálních práv by se jednotlivé sociální státy sešly? Skutečně by to nebylo v rovině nejnižšího společného jmenovatele. kterou by byli všichni účastníci ještě schopni finan­covat? Právě tlaky globalizace doprovázené úspornými opatřeními v oblasti sociálna propůjčují této otázce zvláštní aktuálnost a do budoucna zvyšují její naléhavost.

1.1. Otázka typologií obecně

Různé systémy sociálního zabezpečení a sociálních služeb garantovaných v té či oné míře státem mohou být posuzovány z celé řady hledisek. To, které z nich zvolíme, do značné míry předurčí podobu typologie, k níž nakonec dospějeme.

49

Již v eseji T. H. Marshalla o občanství a sociální třídě nalezneme čtyři kri­téria. jež pak byla zapracována v ri'lzných kombinacích do všech pozdějších typologií sociálních států. V úvahách o tom, co ovliviíuje míru rovnosti v růz­ných společnostech, Marshall uvádí následující otázky:

Jsou sociální kompenzace nabízeny všem, anebo jsou zacíleny pouze na určitou skupinu populace? Mají tyto kompenzace podobu peněžních dávek, anebo se jedná o poskytované služby? Je výše minimálních dávek vysoká, anebo nízká z hlediska životního standardu ve společnosti? Jakým zpúsobem je sociální zabezpečení financováno?3D

Orientace v dnes již velmi rozsáhlém a jen málo přehledném seznamu ty­pologií sociálního státu je výrazně komplikována tím, že jednotlivé typologie se pohybují v odlišných, jen velmi obtížně porovnatelných dimenzích. 31

Při konstrukci podobných typologií lze v nejobecnější rovině vycházet z toho, jaký typ solidarity sociální stát upřednostňuje a jakým způsobem ji prostředky sociální politiky zajišťuje. Obě výchozí otázky pak vyvolávají řadu dalších podotázek.

Typ solidarity, z něhož vychází filozofie daného sociálního státu, klade ná­sledující sadu otázek: Hraje stát při zajišťování solidarity hlavní úlohu. anebo zasahuje teprve tehdy, když jiné mechanismy selhaly? Vychází sociální stát vstříc především zaměstnancům, anebo zohledňuje ve stejné míře všechny ob­čany? Je sociální politika zacílena pouze na vrstvy na okraji společnosti, anebo se snaží obsáhnout širší spektrum vrstev včetně vrstev středních? V jaké míře je orientována na každého jednotlivce a v jaké zajišťuje například členy do­mácnosti prostřednictvím zajištění hlavy domácnosti? Snaží se posilovat so­lidaritu preventivně. tedy včetně velkorysé vzdělanostní a zdravotní politiky, anebo se spokojuje jen s dodatečnou solidaritou vůči těm. kdo byli ekono­micky a společensky neúspěšní? Je hlavní ideou sociálního státu zajištění vze­stupu životní úrovně průměrně úspěšných, anebo se omezuje na minimální zajištění těch, kdo si vlastními silami nedokázali zajistit ani ten nejnižší uzná­vaný životní standard? A konečně, jaké politické představy (konzervativní, li­berální, sociálnědemokratické) sociální politiku motivují a legitiIIŮzují?

Také otázku technického zajištění solidarity lze rozložit do řady podotá­zek. Jsou hlavním zdrojem prostředků sociální politiky různé formy pojištění klientů sociálního státu, anebo jsou výdaje kryty převážně z daní? V jakém poměru se podílejí na získávání prostředků zaměstnanci a v jakém zaměstna­vatelé? Řídí se výše různých forem sociálního zabezpečení výší předchozích

\0 Podrobněji viz T. H. Marshall a T. Bottomorc (1992: 32). II Situace je navíc o to složiti<jší, Že samotný sociální stát je jen jedním z partnerů, který působí spolu s dill­šími institucemi v rámci souhrnného .welfarc mix' v dané zemi. Proto například Esping-Andersen hovoří nověji raději o typologiích .sociálních režimíl" než o typech sociálních státi\.

50

příjmů. anebo je pro všechny stejná? Mají transfery za cíl garantovat dosa­žený sociální status. anebo chtějí jen chránit před pádem pod hranici bídy? Jaký podíl hrubého domácího produktu je na sociální výdaje určen a v jaké struktuře? Vytváří sociální zabezpečení jednotný a centralizovaný systém. anebo je více či méně výrazně decentralizováno? Jaký je v něm podíl prvki'! samosprávných, a nakolik je naopak celý systém byrokratizován?

Snaha vytvářet určité typologie sociálních států se musí neustále vyrovná­vat s následující alternativou: Jestliže typologie přihlíží k velkému množství faktorů, které modeluji vývoj a podobu sociálních státi'!, pak sc stávají při­liš rozvětvenými a specifičnost jednotlivých typú se v nich rozplývá. Napro­sto wdokonaláH typologie v tomto směru by musela nakonec obsahovat tolik typů, kolik je zemL jež v tom či onom rozsahu provozují sociální stát. Jestliže se naopak určitá myšlenková konstrukce snaží vypreparovat co nejčistší typy, může tak učinit jen za cenu velkých zjednodušení a značné schematičnosti. Tento druhý postup má opodstatnění jen tehdy, umožňuje-li daná typologie skutečně vystihnout některý z trendů, který je pro zkoumaný jev a jeho bu­doucí vývoj podstatný.

Relativně nejlépe se podařilo vypořádat se všemi těmito úskalími dán­skému badateli Gostovi Esping-Andersenovi. Nejprve nabídl rozlišení tří zá­kladních typů sociálního státu (liberální, konzervativní a sociálně-demokra­tický), které později doplnil o typ čtvrtý - jihoevropský.32

Jak jsme naznačili v předchozí kapitole, vycházíme z předpokladu, že nejen aktuální problémy sociálního státu, ale také jeho perspektivy jsou ve výrazné míře ovlivněny ekonomickou globalizací. Otázka typologií sociálního státu nás proto bude zajímat právě v tomto kontextu. Otázka přitom zní zcela jasně: Vynutí si tlaky globalizace sblížení různých modelů sociálního státu, anebo naopak bude proti těmto tlakům působit jejich existující uspořádání a celá logika jejich reprodukce? A budou tyto protisíly schopny tlak globali­zace zmírnit či výrazněji modifikovat? Anebo se tlak ekonomických faktorů ukáže být příliš silným a prostor států k manévrování bude natolik snížen, že v něm bude zbývat stále méně místa na ohledy vůči vlastní tradici?

Typologie navrženA Esping-Andersenem je z hlediska testování podobných hypotéz vcelku vhodná. Zohledňuje poměrně velké množstvÍ parametrů soci­ální politiky, aniž by rezignovala na stanovení zřetelně a jednoznačně odliše­ných typů. Tuto její přednost zvýrazníme tím, že připomeneme původní dicho­tomický charakter způsobů sociálního zabezpečení. Tento jejich ráz je dobře

11 Model skládající se ze třl typu představil Esping-Andcrsen v dnes již klasické I'ráci Tbc T6rcc Wor{c1s oj Welfare Capita{ism (1990). Jeho rozšíření o čtvrtý typ je obsaženo v práci Socia( Foundations oj Postindu­strial Economies (1999).

51

ilustrován dvojicí zakladatelů dvou odlišných systémú sociální politiky - ně­

meckého a britského. Bismarckť1V systém sociální politiky byl orientován především na dělníky

a zaměstnance, kteří se pojišťují ze své mzdy. aby zajistili sebe a celou svoji rodinu pro případ, že o práci přijdou. Naopak Beveridge zacílil sociální poli­tiku především na chudobu, které chce čelit jednotnými a nízkými dávkami, jež jsou hrazeny z danÍ.

Oba modely se výrazně liší jak v typu solidarity. který upřednostňují, tak ve způsobu, jakým ji zajišťují. Zatímco konzervativní sociální stát chrání ve špatných časech přednostně a poměrně velkoryse určité sociální skupiny (na­příklad jádro zaměstnanců a úředníky v Německu), liberální sociální stát se snaží ochránit všechny potřebné, ovšem jen v rozsahu minimálního zabezpe­čení. V době krizí tak oba typy sociálního státu zesilují diferenciaci na bohaté a chudé, činí tak však odlišným způsobem.

Rozdělení sociálních států na wrigidní" a .flexibilní", které je jádrem této kapitoly, má tedy v sobě nádech určité ironie. Rigidita či naopak flexibilita se týká ochoty a rychlosti, s níž je daný sociální systém připraven rezigno­vat na zajištění dosaženého statusu zaměstnanců a klientů sociálního státu obecně a spokojit se tím, že bude čelit jen největším projevům bídy. Zatímco garance dosaženého statusu se stává v podmínkách globalizace přílišným lu­xusem, defenzivní zmírňování rozmáhající se bídy se stává vlastním obsahem hesel o .modernizaci" sociálního státu.

4.2. Kontinentální model - případ Německa

Kontinentální (nebo také konzervativní) model sociálního státu je historicky nejstarší. jeho typickým představitelem je Německo, jehož sociální doktrína se formovala od osmdesátých let 19. století.33

Historicky se tento model vyvinul z ochrany kvalifikovaných dělníků a za­městnanců, jejichž status dosažený vlastním pracovním výkonem se snaží zabezpečit před výkyvy tržní ekonomiky. Hlavním nástrojem této ochrany je povinné členství těch, kdo pracuje v systému sociálního pojištění, který je organizován na profesním základu. Stát je držen stranou pojistného sys­tému, jenž je řízen formou bipartity či tripartity. Přímé zásahy státu jsou až na posledním místě, dochází k nim pouze tehdy, když systém pojištění selže.

II Dalšími výraznými představiteli tohoto typu jsou Rakousko, Frande, Belgie a do nedávné doby k nim patřilo také Nizozemsko.

52

Konzervativním se tento typ nazývá proto, že oproti egalitárním systé­mům konzervuje statusové rozdíly mezi jednotlivými profesemi a obory čin­nosti, silně je v něm zastoupen vliv profesních korporací, výrazná je etatis­tická tradice ve smyslu privilegizace státních úředníkll v systému sociálního zabezpečení. Na klienty se pohlíží skrze jejich profesní a rodinný status, celý systém je orientován na mužc jako blavu rodiny, který zprostředkuje zajištění ostatních členů domácnosti.

Výše sociálního zajištění a dávek závisí v tomto systému na výši place­ného pojistného, takže nejsilnější zajištění je podmíněno plnohodnotnou prací a vysokými výdělky (tzv. princip ekvivalence) Ten, kdo si zajištění nezaslou­žil zaměstnáním, je odkázán v prvé řadě na rodinné vazby podpory. Zabez­pečení atypických domácností (např.osamělé matky) jc statusově nižší a je zajišťováno skrze ~záchrannou síť dávek sociální pomoci, jež je financována z daní.

Až do sedmdesátých let 20. století byl kontinentální model sociálního státu (především právě v německém provedení) považován za vzorový příklad sociálního zabezpečení. Zejména v posledních dvaceti letech se však stává ter­čem velmi ostré kritiky, údajně kvůli své rigidnosti, jež mu brání reagovat na výzvy globalizace.

Za největší slabinu německého modelu jsou s nástupem globalizace a do­provodných procesů považovány právě rysy, jež v minulosti působily jako jeho přednost a o něž se opíral. Především se jedná o zcela ústřední roli plno­hodnotných forem placené práce při sociálním zajištěnÍ.

Jde o to, že největší část prostředků. jež se získávají na sociální výdaje, je v tomto systému vázána na platy zaměstnanců. a to jak ve formě příspěvků na sociální pojištění, tak formou přímých daní. Německý sociální stát je více než ze dvou třetin financován skrze příspěvky zaměstnanců a jejich zaměstna­vatelů. Spočívá tak na předpokladu téměř plné zaměstnanosti a na naprosté převaze plnohodnotných forem práce. Jakmile dojde k situaci, že lidé vyrábějí stále více, aniž by měli zabezpečena plnohodnotná pracovní místa, sociální stát ztrácí svůj ekonomiCký základ.34

Flexibilní práce nepojišťuje člověka proti elementárním sociálním rizikům. Jak vzrůst nezaměstnanosti, tak také snižování ceny práce v zájmu vyšší kon­kurenceschopnosti snižuje přítok peněz do státní pokladny a zároveň zvyšuje poptávku po sociálním zajištění. Stejný efekt má flexibilizace práce. tedy roz­mach neplnohodnotných forem pracovního kontraktu. Celý systém nemúže

14 Jak konst~tt1je R. G. Ileinzc, hlavní příčinou potíží nčmcckého sociálního státu je skutečně kríze trhu práce. Například výdaje na zdravotnictví vllbec nerostou, měřeno jejich podílem na HDP jsoll dlollhodobč konstantní. Příspěvky do nemocničních pokladen však výrazně klesají v důsledku rostouCÍ nezaměstnanosti (Heinze 1999: 31). .

53

fungovat jinak, než když jsou plnohodnotná zaměstnání ve většině. V této souvislosti se hovoří o .pasti konzervativního modeluM

; čím větší je rozsah "prekérní" (nejisté, neplnohodnotné) práce a nezaměstnanosti. tím větší je po­jistná zátěž těch, kdo zatím ještě plnohodnotnou práci mají. l5

Závislost sociálního zabezpečení na rodinném a profesním postavení se ukazuje jako neadekvátní v době, kdy klasická forma rodiny a domácnosti přestává být pravidlem, rychle narůstá počet neúplných domácnosti a rozví­její se nestandardní formy rodiny. Neadekvátnost je dána tím, že sociální ri­zika, která jsou v tomto systému přednostně kryta, se týkají typického muž­ského životního cyklu sc silnou podporou muže jako hlavy rodiny.

Rigidnost německého systému sociálního zabezpečení v podmínkách globa­lizace se tedy projevuje jednak v neochotě ustoupit od modelu založeného na plnohodnotném zaměstnánÍ, dále v tom, že sociální pojištění, které je opo­rou systému, je ohroženo flexibilizací práce, a konečně tím, že sociální nároky jsou brány jako právo, ba jako jistá forma osobního vlastnictvL o něž nelze lidi připravit.36

Odpor proti změnám v sociálním zabezpečení má v Německu tři hlavní so­ciální opory. Především jsou to dobře placení zaměstnanci, kterým dosavadní systém garantoval vysokou životní úroveň i v případě, že se ocitnou mimo trh práce. Je pro ně klíčové udržení vysokých mezd spolu s důrazem na pa­sivní politiku zaměstnanosti v podobě vysokých dávekY

Další oporu existujícího systému představuje 20 milionů starobních dů­chodcll (přibližně čtvrtina populace), kteří by se snadno mohli stát jednou z prvních obětí .zeštíhlování" sociálního státu. K nim je nutno připočíst té­měř osm milionů zaměstnanců veřejného sektoru, kteří jsou placeni přímo státem, kteří požívají privilegované sociální zajištění a kteří by přechod na minimální stát podtili mezi prvními.

TI, kdo hovoří o nutnosti .modernizace· německého sociálního systému, navrhují mimo jiné přesunout váhu jeho financování z pojistného na daně. To je další důvod, proč se proti modernizaci staví odbory; neboť tento manévr by je vyřadil ze hry. Veškeré rozhodování by se přeneslo z tripartity na vládu, parlament a politické strany.

JI Cím více nezaměstnaných, tím méně peněz na jejich soei[jlní zajištění. Nepoměr se zhoršujc tím, že regu­lérnf zamčstnanccký vztah je v Německu, stejně tak jako v jiných zemích, cílene přemčňován v pracovní vztah bez sociálního pojištění. Německá kategorie .zdánlivě samostatných" se do značné míry kryje s čes­kým .Svarcsystémem". Kromě toho v tomto systému chybějí peníze na prevenci bídy, protožc z příspěvků pojistného je zajišťován životní standard těch, kdo práci mají a kdo pojištění platí. Je, Pracovní místo, pracovní poumínky a sociální partnerství na trhu práce jsou vnímány jako osobní vlast­nictví. Odtud velký problém přizpůsobení se hospodářským a technickým změnám současnosti (Riegcr. Leibfried 2001: 171). 17 Průměrné dávky v nezaměstnanosti představují v současné době v Nčmecku 63 % dřívějšího výdělku pro bezdětné a 68 % pro zaměstnance s nezaopatřenými dětmi.

54

4.3 Skandinávský model - případ Švédska

Skandinávský (severský, sociálně demokratický) model sociálního státu je za­ložen na univerzalismu, což znamená, že všichni občané jsou zaopatřeni proti sociálním rizikům nezávisle na své výdělečné činnosti. Přitom míra jejich zaopatření je ze všech typů sociálního státu nejvyšší. J8

Individuum je v tomto systému dalekosáhle emancipováno od tržních tlaků a stát je zodpovědný za blahobyt všech občanů. Sociální práva, tak jak je koncipoval T. H. Marshall, byla zde rozvinuta v maximální míře.

Tento typ rozvoje sociálního státu v severských zemích byl umožnčn řa­dou specifických okolností. Všechny severské země představují malé a ote­vřené ekonomiky, výrazně zaměřené na export a využívající nadprúměrné vzdělanosti populace. Po dlouhou dobu, prakticky až do konce osmdesá­tých let 20. století. zde existovala téměř plná zaměstnanost při vysoké míře zaměstnanosti žen, což snižovalo náklady na sociální výdaje. Distri­buce příjmů byla výrazně egalitářská a spolu s vysoce progresivním zda­něním vedla k tomu. že míra nerovnosti na úrovni domácností byla mno­hem nižší než ve zbytku Evropy. Silné slovo v ekonomice měly odbory a profesní korporace. přičemž trh práce byl ze strany státu silně regulo­ván. Odbory rovněž kontrolují pokladny sociálního pojištění a v rámci so­lidární mzdové politiky sjednávají obdobné mzdy mezi různými ekonomic­kými sektory.

Ve financování a poskytování sociální péče jednoznačně dominuje stát stejně tak jako v penzijním systému, kde soukromé i kolektivní fondy měly donedávna jen nepatrný význam. O to silnější je sektor veřejných služeb. v němž je ve Svédsku zaměstnána téměř třetina všech zaměstnanců (oproti necelým 15 % v Německu). Existuje hustá síť služeb péče o děti a staré lidi. v níž nalézají práci především ženy, jejichž míra zaměstnanosti je téměř tak vysoká jako u mužil.

Ještě v osmdesátých letech 20. století byl skandinávský systém všeobecně považován za nejvyspělejší typ sociálniho státu vůbec. Avšak od přelomu osmdesátých a devadesátých let dochází i v severských zemích k poměrně výraznému ekonomickému zpomalení, k prudkému nárůstu nezaměst­

nanosti a veřejné zadluženosti. Začíná se diskutovat o vztahu mezi soci­álním zajištěním a konkurenceschopností země v globalizované ekonomice.

38 Z tohoto hlediska lze s jistou mírou zjednodušení tvrdit. že skandinávský systém je vlastně pokusem sladit systém Bismarckův a Beveridgeho tak. ahy zajištění bylo velkorysé a statusově zajišťovalo. jako je tomu V případě typu kontinentálnlho. přitom se však nevztahovalo jen na ziskově činné. ale na veškerou populaci. jako je tomu v případě modelu iniciovaném Beveridgem. Na rozdll od obou tčchto typů je zde však sociální zajištění financováno převážně z dani. příspěvky na pojištění v něm hraji sekundární roli.

55

Také vládnoucí sociálně demokratické strany se začínají orientovat tržněji. Financování skandinávského modelu sociálního státu spočívalo, na rozdíl

od modelu kontinentálního, ale i liberálnfho, převážně na daních. Globalizace tak znamená pro severské země dvojí tlak. Politici se snaží nejen přilákat do země cizí firmy pod příslibem daňových úlev a financováním infrastruktury, ale také udržet domácí firmy v zemi ve snaze nepřijít o plátce daní a o pra­covní místa. Úvahy o příliš vysokých daních jako vážném handicapu sever­ských zemí nabírají na síle od konec osmdesátých let.

Zároveň dochází k deregulaci kapitálových trhů, když na počátku deva­desátých let byla odstraněna všechna omezení pro tok cizího kapitálu. Vzá­pětí došlo v severských zemích k několika bankovním krizím. Státy bankám finančně pomohly. tím se však zvýšil nedostatek peněz na veřejné výdaje. Ve stejné době se vynořuje dlouhodobá nezaměstnanost, což znamená zvýšený nápor na veřejné prostředky.39

Systém všeobecných daní, skrze nějž je financován severský sociální stát, sice nezvedá vedlejší náklady práce jako sociální pojištění. firmy se však da­němi nechávají zatěžovat stále méně. Proto roste ve Svédsku. stejně tak jako v Dánsku či Finsku. tlak na financování sociální politiky právě z pojištění.

Zatímco tedy konzervativní model preferuje zvyšování významu daní Ca snižuje míru příspěvků), skandinávský model je stále více tlačen ke snižo­vání daňové zátěže. a tedy k nárůstu významu příspěvků.4U

Zároveň roste tlak na flexibilizaci práce. I když v politické rétorice sever­ských zemí je stále řeč o plné zaměstnanosti, v praxi je už důraz jinde. Pře­važuje snaha o vyrovnaný rozpočet a o nízkou míru inflace. S tím je dobře slučitelný tlak na nezaměstnané, snaha .aktivizovať je. aby brali jakoukoliv neplnohodnotnou pracovní příležitost.41

V podmínkách globalizace se tak vytváří na severských trzích práce více nejistoty a s voláním po flexibilizaci narůstá tlak na šíření neplnohodnot­ných pracovních poměrů. Spolu s tím sílí obavy, aby globalizace neohrozila dosavadní politický konsensus, který byl založen na plnohodnotných formách práce a od nich odvozené schopnosti platit vysoké daně, z nichž mohla být fi-

19 Ty severské země, které vstupují do Evropské unie, jsou navíc nuceny v rámci harmonizace EU snižovat veřejné výdaje. aby redukovaly zadluženost. Odtud tlak na další škrty v sociálních výdajích. 40 Jak uvidíme v kapitole o .modernizaci' sociálního státu, placení zvýšených příspěvků na pojistné je také v severských zemích přenášeno z firem na zaměstnance. 41 V DiÍnsku už v osmdesátých letech konzervativní vláda vyzývala nezaměstnané. aby se chovali aktivněji. Celkově zde však i v průběhu devadesátých let ckonomika funguje dobře, přcstože sociální výdaje jsou vyso· ké a danč rnvnčž. Ve Finsku docházelo v devadesátých letech ke škrtům v sociálních výdajích. které od roku 1995 provádí sociální demokracie. Politika ,aktivizacc' zde obnáší kromě tlaku na rekvalifikaci také snížení podpory v nezaměstnanosti. V Norsku je stejně jako ve Svédsku vyhlášen v souvislosti se škrty v sociálních výdajích konec .pasivní podpory' nezaměstnaných.

56

nancována velkorysá sociální politika a rozvětvený systém sociálních služeb. Rýsuje se nebezpečí vzniku propasti mezi tržně a globálně orientovanou po­litickou a podnikatelskou elitou a voliči, kteří si nepřestali cenit vysokou za­městnanost a štědrou sociální politiku.

4.4. Reziduální model - případ Velké Británie

Reziduální (anglosaský, liberální) model sociálního státu představuje svým zpúsobem contradictio in adjecto. Zatímco základní funkcí sociálního státu jc působit jako korektiv tržního mechanismu, producenta sociálních nerovností, anglosaský sociální stát naopak požaduje, aby všechny instituce sociální po­litiky byly tržně konformní.

Tento rys činí z konceptu sociálních práv zbytkovou kategorii, která si může nárokovat jen tolik prostoru, kolik jí ho ponechá tržní mechanismus.

Tato skutečnost ovšem zakládá vysoce flexibilní charakter reziduálního mo­delu vzhledem k požadavkům ekonomické globalizace.

Velkou Británii lze bezezbytku považovat za evropský případ liberál­ního modelu teprve od konce sedmdesátých let 20. století, tedy od reforem, jež zahájila vláda Margaret Thatcherové. Systém iniciovaný Williamem Be­veridgem počátkem čtyřicátých let 20. století měl kromě nesporných libe­rálních prvků ještě poměrně silné rysy sociálně demokratické. Ty spočívaly především v jeho univerzalismu, tedy v krytí rizik veškeré populace prostřed­nictvím jednotných dávek a služeb v oblasti bydlení, školství a zdravotnictví, ale také například v závazku vlády k podpoře plné zaměstnanosti. Na rozdíl od skandinávského modelu byly však již tehdy dávky a služby chápány jako minimální a negarantovaly životní úroveň, pouze chránily příjemce před nej­horší bídou.

Liberální politika obecně nutí aktéry k příjímání vlastní zodpovědnosti a jen ti, kdo v této oblasti selžou, mohou očekávat minimální pomoc, a to jen v případě, že doloží její potřebnost. Sociální opora zde nemá preventivní charakter a nemá podobu práva na sociální zajištění. Sociální rizika jsou vy­mezena velice úzce a pomoc nastupuje až tehdy. když všechny ostatní pro­středky selhaly.

Liberální sociální stát je ze své povahy zbytkový jak co do rozsahu soli­darity, tak také co do jejího zajištěnÍ. Již od reforem lorda Beveridge se brit­ský systém sociálního zabezpečení vyznačoval nízkou výměrou pojistného a tomu odpovídající nízkou úrovní vyplácených dávek. V tomto základním systému zajištění přitom neexistuje vazba mezi dřívějšími příjmy a výší za­jištění. Každý platí ze zákona na své zajištění stejně nízkou částku, v případě

57

nouze pak každý dostává stejně skromné minimum, ať již se jedná o neza­městnané, důchodce, nemocné, anebo o neúplné rodiny. Odtud nízká výše so­ciálních dávek a penzí v poměru k platůmY

Pouze minimální zabezpečení je doprovázeno nutností prokázat vlastní potřebnost jako předpoklad nároku na sociální pomoc. Dávky jsou testovány vzhledem k prostředkům.Tato pomoc přichází pouze v případě, kdy nelze oče­kávat pomoc z jiných zdrojů, především od vlastní rodiny

Liberální systém obecně se vyznačuje poměrně nízkou mírou sociálních výdajů v poměru k hrubému domácímu produktu. Cenou za tuto úspornost sociálního státu a za jeho orientaci pouze na ty nejchudší je, že nejen do­mácnosti s prllměrným, ale i ty s podprůměrným příjmem (včetně např. do­mácnosti s jedním živitelem) jsou vystaveny plným tržním cenám bydlení, zdravotní péče apod. To zvyšuje míru sociální polarizace.

Důraz je naopak kladen na tržně konformní soukromé pojištění proti rizi­kům. Do oblasti soukromého sociálního zabezpečení je směrováno jen mini­mum dotaci a zpravidla podfinancovány jsou také sociální služby.

Reformy Margaret Thatcherové představují obrat, který se projevuje pře­devším v odklonu od univerzalistických idejí Beveridge o všenárodní solida­ritě a v zamítnutí myšlenky sociálních práv jako součásti práv občanských. Byla provedena redukce veřejných výdajú a došlo k výrazným škrtům v soci­álním zajištění, byly sníženy přídavky na děti, snížena podpora v nezaměst­nanosti, zrušena minimální mzda, sníženy mzdy pracovníků ve veřejném sektoru a snížena státní podpora vědeckého výzkumu a vývoje. Namísto ně­kterých sociálních dávek nastoupily půjčky. Zároveň došlo ke snížení daní pro podnikatele, k prudkému rozvoji méně hodnotných forem práce, k vý­razné privatizaci v oblasti sociálního zabezpečení, kde namísto veřejného sektoru nastupují soukromé agentury. Pojem .veřejné služby" mizí. Vláda se stává jen tím, kdo financuje soukromě poskytované služby fungující kvazit­ržně.

Reformy měly řadu sociálnich dopadů. Došlo k výraznému úbytku stan­dardních pracovních poměrů, vzrostl počet .pracujících chudých" a obecně po­čet osob žijících v chudobě, zvýšila se míra sociální nerovnosti.

V zásadě se však nepodařilo snížit objem sociálních výdajů, došlo spíše jen k posunům v jejich struktuře. Ta část výdajů, jež byla ušetřena v jiných ob­lastech (např. v oblasti podpory bydlení), byla vydána v důsledku zvýšené ne­zaměstnanosti a formou podpor pro .pracující chudt.

jl I'rincip stejných dávek, nezávislých na výši předchozího příjmu. doznal vc Velké Británii změn v šerle· sátých letech 20. století. kdy byl nejprve v oblasti důchodového zabezpečeni (1961) a poté II dávek v ne· zaměstnanosti a v nemoci (1966) částečně zohledněn předchozí příjem. Další změny v tomto směru byly uzákoněny v polovině sedmdesátých let.

58

Obecně lze konstatovat. že relativně vyšší flexibilita anglosaského soci­álního státu v porovnání s oběma předchozími je založena jednak na ak­ceptování flexibilizace trhu práce, jednak na snaze přenášet na rodinu část dřívějších povinností sociálního státu. Tato strategie má však své meze. Fle­xibilizace práce není pojistkou vÍlči sociálním rizikům, právě tak jako touto pojistkou není stále křehčí a labilnější rodina. Úsilí o ekonomickou konkuren­ceschopnost je zaplaceno rostonCÍ nerovností a nárůstem počtu chudých. ať již mají práci. anebo nikoliv. Ekonomická integrace tak probíhá souběžně se sociální dezintegrací.43

4.5. Rudimentární model - případ Španělska

Rudimentární Gižní, latinský) model sociálního státu bývá přiřazován nejen Spanělsku a Itálii, ale všem evropským středozemním státům od Portugalska po Řecko. Jsou to země. ve kterých se sociální stát rozvíjí s určitým opoždě­ním a vykazuje řadu odlišností od zbytku Evropy.

Vzhledem k ostatním typům bývá někdy označován jako .duální stát", pro­tože obsahuje jak prvky konzervativního Bismarckova modelu (dúchodové za­jištění a zajištění v nezaměstnanosti spočívá na pojištění hrazeném z příjmů ze zaměstnánO, tak také severského modelu sociálně demokratického (zdra­votní péče a vzdělání jsou financovány z daní). Našli bychom v něm však ne­pochybně také prvky modelu liberálního, například nízkou míru sociálního za­jištění příjmově podprůměrných skupin.

Patrně nejvýraznější zvláštností jihoevropských zemí je dosud silná úloha rozvětvené rodiny, která vykonává řadu sociálně významných funkcí a uleh­čuje tak sociálnímu státu. Mladí lidé zde mnohem později než jinde v Evropě opouštějí domácnost rodičů, výrazně častěji zde žijí pohromadě dvě i tři ge­nerace, rodinné kontakty hrají velkou úlohu při zajišťování zaměstnání a ro­dinné sítě jsou oporou v nezaměstnanosti i ve stáří. Převládající vzorce rodin­ného života, kdy hlava rodiny je jediným živitelem, zatímco matka zůstává v domácnosti, přibližují jižní typ sociálního státu konzervativnímu modelu, byť na méně vyvinuté úrovni.

Sociální státy jižního typu jsou ve složité situaci, neboť na ně zároveň pú­sobí několik protikladných faktorů. Na jedné straně mají značný potenciál pro rozvoj sociálního státu, s jehož vývojem začaly nejpozději, takže zatím

4\ Spojené státy postoupily v tomto smčru dále než velká Ikitánie. V USA stOll pá nezaměstnanost pomaleji. přitom však ů to rychleji klesají reálné mzdy a rozevírají se nůžky mezi bohatými a chudými. Zhruha jedna šestina zaměstnanCII v USA patří mezi ,pracující chudé' s příjmem pod hranid bídy. Přibližně 40 miliontl občanů Spojených států není vtibec nemoccnsky pojištěno.

59

nesplňují řadu kritérii Evropské unie v sociální oblasti. Na straně druhé se také v nich projevuje silný tlak globalizace, který působí proti dohánění ev­ropských standardů.44

Výsledkem je, že v politické rétorice těchto zemí se hodně mluví o nut­nosti přizpůsobit se adaptačními programy na globální tlaky světové ekono­miky, v praxi však nedochází ke škrtúm v sociálních výdajích, ale spíše k opa­trné racionalizaci v nčkterých oblastech a k expanzi v těch, které byly ve srovnání s Evropskou unií méně rozvinuty .

• Stát se Evropany" znamenalo pro Spanělsko od konce sedmdesátých let 20. století budovat systém sociálního zabezpečení podle skandinávského vzoru. V průběhu osmdesátých let došlo k univerzalizaci péče o zdraví a k rozvoji vzdělanostní politiky, přičemž obojí bylo financováno převážně ze státních přijmů. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let byl ve Spanělsku zave­den minimální příjem, rodinné dávky, dávky pro nepojištěné lidi staré a ne­mohoucí.

Zároveň však zemi zasáhl prudký růst nezaměstnanosti, od poloviny osm­desátých let byla současně nastartována prudká flexibilizace trhu práce a kon­cem osmdesátých let tvořily již časově omezené pracovní poměry více než tře­tinu všech pracovních míst.

Podpora v nezaměstnanosti začíná být omezována, a jestliže koncem osm­desátých let dostávalo 80% nezaměstnaných Španělů podporu, koncem deva­desátých let je to už jen polovina. Dávky v nezaměstnanosti se snižují a jsou omezovány hlavně na dlouhodobě nezaměstnané živitele rodin.

Zároveň se ve druhé polovině osmdesátých let ztížil přístup ke starob­ním důchodům. Zájemci o plnou penzi musejí mít odpracováno více let a je prodloužena doba, po kterou si museli na důchod platit. Počátkem devadesá­tých let se španělská vláda pokusila snížit veřejné výdaje na zdravotnictví, což ovšem narazilo na tvrdý odpor. Snahy omezovat výdaje na zdravotnictví a školství přišly totiž příliš krátce po jejich univerzálním rozšíření.

Tlaky na dohánění Evropy a tlaky na zvýšenou přizpůsobivost v procesu globalizace se tak ve Španělsku složitě vyrovnávají a vyvažují. Prozatímním výsledkem nejsou přímo škrty v sociálních výdajích, nýbrž pouze zmírnění je­jich růstu.

44 Itálie a Spanělsko zaznamenaly y šedesátých a sedmdesátých letech prudký ekonomický rozvoj. Zatímco však Itálie se ve veřejných výdajích držela prÍlmčru Evropské unie. Spančlsko zaostávalo a začalo Evropu pozvolna dohánět teprve od osmdesátých let.

60

Kapitola 5 Sociální rizika a jejich krytí

Moderní společnost překonala nebo alespoň výrazně zmírnila celou řadu ohro­žení, která na člověka číhala v podmínkách společnosti tradičnÍ. ať již se jednalo o vlny nakažlivých chorob, periodicky se opakující hladomor nebo bezradnost v případě přírodních katastrof. Život v moderní společnosti s je­jím trhem práce a s jejím typem rodiny ovšem s sebou přináší zcela nová rizika, jež lidem v tradičních společnostech nehrozila. Tato rizika mají sociální povahu. to znamená, že jsou produkována přímo společenskými mechanismy a hrozí do jisté míry všem členům společnosti bez ohledu na to, jak opatrně a předvídavě se kdo z nich snaží chovat. Právě uznání sociální povahy řady životních rizik se stává od sklonku 19. století a po celé století dvacáté jedním z hlavních důvodů budování sociálního státu.

5.1. Sociální povaha rizik

Sociální rizika představují události. které výrazně snižují schopnost jednot­livců zajistit si vlastními silami svoji sociální nezávislost. Pokud člověk není proti těmto událostem zajištěn, žije v trvalé nejistotě, nemá moc zvládat přítomnost ani pozitivně anticipovat budoucnost (Castel 2003: 25-29).

Zásadní otázkou spjatou se sociálním charakterem rizik je otázka viny a s tím související otázka pojištění. Zdůraznění sociálního původu rizik snímá (přinejmenším do určité míry) z jednotlivců vinu za to, že některému z těchto rizik podlehli. Tato otázka je stálým předmětem sporů mezi politickou pravicí a levicí. Pravicové vidění má sklon přičítat vinu za neúspěch, bídu nebo neza­jištěné stáří jednotlivci. Klasickým případem je vysvětlování nezaměstnanosti jako důsledku sklonů k lenosti II nižších vrstev obyvate1.45

Levice se naopak snaží uvést rizika, jimž čelí jednotlivci, do vztahu se strukturou a fungováním systému celé společnosti. Se vznikem malé nukle­ární rodiny vzrostlo například riziko zajištění ve stáří a v nemoci, neboť ro-

45 Neoliberální ekonomové, kteří k tomuto typu vysvětlení mají sklony, by měli objasnit. proč se mezi šede· sátými a osmdesátými lety 20. století zvýšila lenost obyvatel západní Evropy několikanásobně, jak tomu odpovídá vzestup mlry nezaměstnanosti z 2,5 t počátkem šedesátých let na zhruba 10% v polovině let osmdesátých. Podobné by měli vysvětlit. proč jsou ženy několikanásobně línější než muži, takže míra jejich nezaměstnanosti je výrazně vyšší. A konečnč by mčli též sdělit, proč například mladí Francouzi do 26 let jsou zdaleka nejlinčjšl složkou populace se svým padesátiprocentním podílem na nezaměstnanosti.

61

dina již neplní pečovatelskou úlohu pro více generací, jak tomu bylo v případě rozvětvené a vícegenerační rodiny tradiční. Trh práce, na němž hledají lidé vně svých rodin materiální zajištěnÍ, plodí krátkodobou či dlouhodobou nezaměst­nanost, pracovní úrazy a v případě matek s malými dětmi znamená dočasnou pracovní neschopnost a zpravidla také dlouhodobější pracovní znevýhodnění. Moderní podobu rodiny s omezenými možnostmi zajištění svých členú ani současnou podobu trhu práce poskytujícího omezené množství plnohodnot­ných zaměstnání si nikdo z postižených svobodně nevybral, a proto nemúže být činěn plně zodpovědným, pokud se mu v tomto prostředí nedaří.

Zároveň upozorňuje levice na to, že přičítání víny jednotlivci'Lm je jen for­mou legitimizace existujících nerovností, a tedy obhajobou poměrů. které dávají různým jednotlivcům a skupinám různou možnost sociálním rizikům čelit.

Otázka přičtení viny za existující distribuci rizik úzce souvisí s otázkou, kdo a v jaké míře má hradit pojištění proti těmto rizikům. Pokud za svá ri­zika každý zodpovídá výhradně sám, pak solidarita mezi lidmi je jen solida­ritou schopných s neschopnými. Pokud jsou naopak rizika ve významné míře produkována přímo systémem. pak princip individuální zodpovědnosti poško­zuje ty, kdo se stali jejich obětí. a naopak zvýhodňuje ty, kteří mohou z exis­tence takových rizik popřípadě i profitovat.

V návaznosti na tuto logiku se rozvinuly dva odlišné systémy pojištění proti rizikům. Systém soukromého pojištění je založen na zásadě, že vysoká rizika jsou kryta vysokými pojistnými tarify, zatimco nízká rizika nízkými. Naopak solidární pojištění zaváděné sociálními státem je založeno na určité míře dekomodifikace zajištění a na solidaritě, která umožňuje přizpůsobovat pojistné tarify příjmům klientů a výplatu kompenzace zase jejich potřebám.

Rozdíl mezi oběma systémy pojištění je rozdílem mezi tržně matematickou spravedlnosti a sociální spravedlností. Dnešní krize sociálního státu je spojena právě s krizi pojistného systému založeného na sociální spravedlnosti a je do­provázena silným tlakem na zavádění pojistných systémů založených na spra­vedlnosti matematické, a tedy jen obtížně dostupných právě pro chudší část populace, která bývá zpravidla zatížena vyššími sociálními riziky.

Sociální stát se svými zajišťujícími mechanismy vzniká jako určité uznání toho, že jedinci i celé rodiny v moderní společnosti nejsou zpravidla schopni sociálním rizikům sami účinně čelit. Všechny systémy; typy a modely sociál­ních států zajišťují v zásadě své členy proti identickým rizikům, činí to však v ri'Lzném rozsahu, za pomoci různých instituCÍ a financují toto zajištění rúz­ným zpi'Lsobem.

Také v rámci téhož typu sociálního státu mohou existovat mezi ri'Lznými zeměmi poměrně výrazné rozdíly v podílu prostředki'L směrovaných na krytí různých sociálních rizik. Ještě větší rozdíly existují ovšem ve zpúsobu, jakým

62

je zajišťováno krytí těchto rizik, a srovnávací studie sociální politiky jednot­livých zemí podávají velice komplikovaný a neuspořádaný obraz, ve kterém se promítá rÍIznost historického Vývoje, odlišnost politické konstelace, ale i zvláštnosti národních mentalit.

Pestrost mozaiky evropských sociálních systémů dostatečně názorně uka­zuje, na jak obrovské politické, administrativní i sociální problémy by narazilo úsilí vybudovat jednotnější evropský systém sociálního zajištění. Není proto náhoda, že orgány Evropské unie se v sociální oblasti omezují spíše jen na nezávazná doporučení ohledně minimálních sociálních standardů, což je or­ganizačně i finančně nejméně náročné. Skutečná jednotná opatření v oblasti sociálního zabezpečení se týkají pouze několika málo sociálních rizik vybra­ných skupin, například zahraničních pracovníků. Ve všech ostatních oblastech krytí sociálních rizik skýtá Evropa obraz rozsáhlé až nepřehledné tříště me­chanismů a struktur sociálního zajištění. oI6

5.2 Nezaměstnanost

Systémy zajištění proti sociálním rizikům jsou většinou úzce spjaty se zisko­vou činností a předpokládají, že velká část zajištění bude kryta formou pojiš­tění vázaného na ekonomickou aktivitu pojištěnce. Proto se krize společnosti zaměstnání tak dramaticky promítá v problémech sociálního státu. Pojištění pro případ nezaměstnanosti je zvlášť citlivou oblastí, protože vlastně předsta­vuje pojištění pro případ, že člověk není po určitou dobu schopen vykonávat aktivitu, na níž je jeho pojištění proti sociálním rizikům založeno.

Do dramatických rozměrů narostl tento problém od konce sedmdesátých let 20. století, kdy míra nezaměstnanosti v Evropě začala prudce nartlstat a spolu s ní se začal zvyšovat také podíl neplnohodnotných pracovních kon­traktů, jež neumožňují dostatečně se proti ztrátě zaměstnání pojistit.

V případě krytí rizika krátkodobé nezaměstnanosti nevykazují jednotlivé evropské země větší rozdHy. Všechny byly totiž primárně zaměřeny na pomoc těm, kdo byli postiženi právě jen krátkodobou nezaměstnaností. a pomáhaly jim překlenout období, než si našli novou práci. Cím déle však nezaměstna­nost trvá, tím jsou rozdily ve způsobech a úrovni zabezpečení mezi jednotli­vými zeměmi výraznější, což vystupuje do popředí právě v uplynulých dvou či třech desetiletích, kdy se fenomén masové nezaměstnanosti v celé Evropě

4(, ZQtím nejpřehlednější a nejaktualizovanější komparace zajištčni vůči různým sociálním ri7.ikílm v~ vybra­ných evropských z~mích j~ obsažena v práci Jos~fa Schmlda (2002), ze které v Wo kapitole převážně vycházíme. Tvrzení obsažená v této kapitole S~ proto týkají pouze Něm~cka, Franci~, Vdké Británie, Dánska, Nizozemska, Svédska a Spančlska.

63

významně šíří. Právě vzrůstem masové nezaměstnanosti lze vysvětlit nárůst počtu těch, kdo nemají na podporu nárok. Nejvelkoryseji kryjí riziko dlouho­dobé nezaměstnanosti země, jako je Svédsko, Německo a Francie, na opačném pólu stojí velká Británie a Spanělsko.

V zásadě existují dva typy pojištění proti riziku nezaměstnanosti. V Ev­ropě nejrozšířenější systém je založen na povinném placení příspěvků pojiš­tění, přičemž v některých zemích jsou z této povinnosti vyjmuty nejvyšší příjmové kategorie. Naopak v zemích, jako je Dánsko či Švédsko, funguje tak­zvaný Gentský model založený na dobrovolném členství v odborech. které vy­plácejí dávky v nezaměstnanosti z vybraného pojistného a mohou přitom po­čítat s finanční podporou státu.H

Téměř všechny systémy podpory v nezaměstnanosti předpokládají. že po­jištěnec odvádí pojistné po určitou dobu (minimálně to bývá po dobu šesti měsíců), než z něj začne čerpat. Navíc musí být pojistné placeno v určitém období před nastoupením vlastní nezaměstnanosti, například v Německu či

Dánsku během posledních tří odpracovaných let. Také výše podpory v nezaměstnanosti se může řídit podle ri"Izných krité­

rií. Většinou bývá podpora v relaci s příjmem pojištěnce, zpravidla s výší čisté mzdy. kterou pobíral, než se stal nezaměstnaným. Tento ekvivalentní princip platí například v Německu, Dánsku či Francii, bývá však doprovázen stropem pro výši maximálního příspěvku. Naproti tomu kupříkladu ve Velké Británii je všem nezaměstnaným vyplácena stejná, a to nepříliš vysoká podpora. Ve Švédsku existují zase různé tarifní třídy podpory v nezaměstnanosti. mezi ni­miž pojištěnec volí, když se rozhoduje o výši pojistného, které bude odvádět. V některých zemích, jako například v Německu, se výše podpory řídí nejen výší dřívější čisté mzdy; ale závisí také na délce doby; po kterou byl dotyčný zaměstnán, na jeho stáří a na rodinném stavu. .

Mezi různými evropskými zeměmi existují velké rozdíly co se týče doby; po kterou je podpora v nezaměstnanosti vyplácena. Zatímco nezaměstnaný ve Spanělsku či Velké Británii pobírá podporu pouze po dobu šesti měsíců, v Ni­zozemsku či Francii ji může za určitých podmínek pobírat až po dobu pěti let. V řadě zemí je přitom rozlišena podpora v nezaměstnanosti, která je vyšší, a pomoc v nezaměstnanosti, která bývá nižší, bývá však vyplácena po delší dobu za předpokladu. že si žadatel aktivně hledá novou práci a je k dispozici například pro potřeby nárazové práce v oblasti svého bydliště.

47 Velké rozdíly jsou přitom v podílu zaměstnanců a zaměstnavatelů na financování tohoto typu pojištěni. Zatímco n~příklad ve Svédskll je pojištění proti nezaměstnanosti hrazeno témčř výhradně z příspěvkiI zaměstnanci't. ve Spanělskll je hradí především zaměstnavatelé. V Německu jsou příspěvky na zajištění v ne­zaměstnanosti hrazeny z poloviny zaměstnancem a z poloviny zaměstnavatelem. Téměř ve všech zemích přispívá na pojištění v nezaměstnanosti navíc ještě stát. který z daní vyrovnává případné deficity.

64

Obrovské rozdíly v kvalitě zajištěni v nezaměstnanosti v rámci zemí Ev­ropské unie lze dokumentovat na příkladu Francie a Španělska. Ve Francii je systém pojištění v nezaměstnanosti financován na základě smluv uzavíra­ných mezi podnikateli a odbory a stojí stranou zbytku systému sociálního zajištění. Podmínkou pro přiznání nároku na podporu je. aby pojištění bylo placeno alespoň čtyři měsíce během posledních osmi měsícú práce. Nárok na podporu v nezaměstnanosti trvá ve Francii od čtyř měsíclI maximálně až do doby pěti let.

Podpora dosahuje minimálně 23 euro denně a skládá se ze základní částky. k níž se přidává 40% platu pobíraného za poslední tři měsíce. Po vypršení ná­roku na podporu nastupuje nárok na sociální pomoc. která může dosahovat maximálně výše 75 % příjmů za poslední tři měsíce práce. Dlouhodobě neza­městnaní dostávají navíc částku 13 euro denně.

Ve Spanělsku jako jedné z nejchudších evropských zemí je podpora v ne­zaměstnanosti prvních šest měsíců pobírána ve výši 70% posledního příjmu a dalších šest měsíců (výjimečně jeden rok) klesá na 60 %. Po ukončení pod­pory nastupuje pomoc v nezaměstnanosti. která činí 75% minimální mzdy; tedy v současné době 242 euro měsíčně. Zajištění v nezaměstnanosti je pla­ceno především zaměstnavateli. kvůli velkému rozšíření dlouhodobé neza­městnanosti má však na podporu nárok méně než jedna třetina nezaměstna­ných. Výsledkem je mimo jiné silné rozšíření černé ekonomiky. která absorbuje nemalou část těch. kdo na podporu nedosáhnou.

Prakticky všechny evropské systémy podpory v nezaměstnanosti čelí dnes dvěma hlavním problémům. Tlfil prvým je již zmíněná orientace na krátkodo-

• bou nezaměstnanost. která z velké části vysvětluje prudký nárůst počtu těch. kdo nemají na podporu nárok. Druhý problém spočívá v tom, že tyto systémy jsou založeny převážně na příspěvcích z pojištění, a proto se při rostoucí ne­zaměstnanosti rychle rozevírají nůžky mezi příjmy a výdaji na nezaměstna­nost. Do systému pojištění proti této formě sociálního rizika je tak stále více zatahován stát. který musí vyrovnávat vzniklé deficity CSchmid 2002: 255).

5.3 Rodina a mateřství

Mateřství a péče o děti se stává sociálním problémem jednak v důsledku na­růstající křehkosti rodiny, jednak kvůli znevýhodnění. které plyne ze starosti o rodinu především vzhledem k možnostem uplatnění žen na trhu práce a bu­dování jejich profesní kariéry. Tento typ sociálního rizika nabírá na významu zejména od sedmdesátých let 20. století. kdy ženy začaly masově nastupovat na trh práce. aby do domácnosti přinesly další příjem poté. co příjmy jejich

65

manželů (především těch méně kvalifikovaných) začaly stagnovat, či dokonce klesat.

Zajištění rodiny s dětmi mívá podobu různých forem dětských přídavků a prakticky ve všech zemích Evropy je podobné. Podobný je také trend, který směřuje k poklesu této formy zajištění. Naopak systém dávek v mateřství se v jednotlivých zcmích velice liší, přitom má ovšem spíše tendenci vzrůstat.

Dětské přídavky bývají vypláceny v evropských zemích univerzálně na všechny děti, nárok na ně není podmíněn ziskovou činností rodičů ani ode­vzdáváním příspěvků do pojištění. Výše přídavkú je ovšem různá a řídí se buďto počtem dětí (ve Velké Británii či Svédsku), anebo jejich věkem (v Dán­sku), či konečně jak počtem, tak také věkem (Německo, Francie, Nizozemsko).

Výrazně nízké dětské přídavky má například Spanělsko, kde činí 36 euro měsíčně bez ohledu na počet dětí v rodině. Mezi země s nízkou výší dět­ských přídavků bývá počítána také Velká Británie a Nizozemsko, kde činí

méně než 100 euro měsíčně. Naproti tomu ve Francii, kde je pomoc rodi­nám s dětmi široce rozvinuta, existuje v současné době 14 různých forem této pomoci. Kromě dětských přídavků zahrnuje také například příplatky na výchovu, jednorázovou dávku na vybavení školáků počátkem školnlho roku, zvláštní formu minimálního přijmu pro osamělé matky či otce atd.

Pomoc rodinám s dětmi bývá financována ve většině zemí z daní, ojediněle na ni přispívají i zaměstnavatelé (Francie) anebo společně zaměstnavatelé se zaměstnanci (Spanělsko).

Systém zajištění v mateřství má mnohem více odlišností než systém dět­ských přídavků. V případě mateřství existují ve všech zemich speciální dávky v mateřstvÍ, a to v rámci nemocenského pojištění. Různé země se liší podmítl­kami přístupu k těmto dávkám. Kromě toho je ve všech zmíněných zemích kompenzován také výpadek příjmů matky v době péče o děti. Tato kompen­zace se však výrazně liší jak svou výší, tak délkou vyplácení.

Přístup k dávkám v mateřství je univerzální a ničím nepodmíněný v Dán­sku, Svédsku a Velké Británii (v této zemi jsou ovšem mateřské dávky velmi nízké).

Naproti tomu ve Francii, Německu, Španělsku či Nizozemsku musejí být uchazečky o mateřské dávky pojištěny; což je obvykle vázáno na ziskovou činnost. Výše dávek v mateřství je (s výjimkou Nizozemska) v těchto zemích podmíněna délkou pojištění.48

V oblasti zajištění rodin s dětmi patří k největším problémllm rostoucí křehkost rodiny. Prudce narůstá podíl matek samoživitelek, které řeší pro-

48 Nejnověji přešlo Svédsko z první kategorie do druhé a začalo vázat niÍrok na vypláceni dávek v mateřství šestiměsíčním pojištěním.

66

blém, jak sloučit mateřství se zaměstnáním. Často jsou odkázány na flexi­bilní formy práce s omezenou pracovní dobou a nízkým výdělkem. Podobně jako (dlouhodobě) nezaměstnaní také ony patří k sociálně potřebným, aniž by byly schopny podílet se ze svého výdělku na financování sociálních dávek a služeb, jichž jsou adresáty.

5.4 Zdravotní rizika

V této oblasti sociálních rizik jde hlavně o krytí nákladů na lékařskou péči a o náhradu ušlé mzdy po dobu nemoci. Zatímco způsob krytí nákladů na lékařskou péči je II různých evropských zemí velice podobný, náhrada ušlé mzdy se naopak výrazně liší.

Krytí nákladů na léčení má v zásadě dvě formy. V Dánsku, Švédsku či Velké Británii jsou pacienti zajištěni univerzálně, zatímco v Německu, Francii, Nizo­zemsku či Španělsku je podmínkou placení zdravotního pojistného. Těm, kdo z různých důvodů zdravotní pojištění nemají. doplácí v případě nutnosti na jejich zdravotní péči stát.

Tomu odpovídá také způsob financování V Dánsku či velké Británii je zdravotní péče hrazena z daní, v Německu, Francii a Nizozemsku z příspěvků pojištěncú, ve Španělsku a Švédsku především z dani, částečně však i z pří­spěvků. Ve všech uvedených zemích existuje navíc připlácení pacientú na léky, výrazně se však liší výše této spoluúčasti.49

Rovněž v případě náhrady ušlé mzdy existují dvě možnosti. Buďto ji múže , platit zaměstnavatel (a to obvykle po dobu dvou až osmi týdnů, poté se pře­

chází na nemocenskou), anebo je hrazena ze sociálního pojištění, na které přispívá společně zaměstnavatel se zaměstnancem a někde (např. ve Španěl­sku) také stát.

Odlišná je v různých zemích celková filozofie zajištění v nemoci a podle ní variuje jak délka náhrady ušlého zisku a nemocenské, tak také jejich výše vzhledem k předchozímu příjmu. Zatímco v Německu, Dánsku, Švédsku či Ni­zozemsku mají nemocenské dávky zajistit pacientům jejich dosažený životní standard, Francie a Španělsko mají poněkud skromnější cíle a ve Velké Britá­nii existuje jen minimální zajištění po dobu nemoci.50

~9 Poměrně výrazná je spoluúčast pacientů při placení léků ve Francii. relativně nízká je naopak v Nizo­zemsku. 50 Výše náhrady ušlého zisku se tak pohybuje od 100:4 předchozí čisté mzdy po dobu dvou týdnú (Dánsko), přes 80% předchozí čisté mzdy po dobu šesti týdnů (Německo) a 80% po dobu dvou týdnů (Svédsko) až po 60'% ušlé mzdy po dODu tří týdnů (Spanělsko) a pouze 301. předchozího př1jmu v prípadě Velké Británie. Po vyčerpání doby náhrady ušlého zisku maj[ nemocní nárok na nemocenskou.

67

Hlavní problémy v oblasti krytí zdravotních rizik jsou ve všech evropských zemích totožné. Mají podobu enormního nárůstu cen léků i zdravotní péče, který je dán nejen zlepšováním jejich kvality. ale také výrazným tlakem far­maceutické lobby. Vzrůst ceny léků a ošetření přitom přichází právě v době, kdy se zdravotní stav populace všech věkových kategorií horší a kdy prodlu­žování délky lidského života přispívá k nárůstu skupin vyžadujících zvlášť velkou a trvalou lékařskou péči. V důsledku toho roste tlak na zvyšování spo­luúčasti pacientů, což ovšem při nízkých příjmech velké části zdravotně ohro­žených skupin (tělesně a duševně handicapovaní, vážně nemocní a staří lidé) hrozí přechodem na takzvanou .dvourychlostní" či "dvoutřídní" medicínu.

5.5 Penzijní zajištění

Zajištění ve stáří se stalo nejkritičtějším místem systému solidárního pojištění vůbec. Dopady rostoucího věku populace, úbytku dětí v rodině, nárůstu počtu neúplných domácností, ale také vzrústu nezaměstnanosti a neplnohodnot­ných forem pracovního kontraktu se spojují a jejich synergický efekt je tím vyšší. Vyvolávají vážné až kritické problémy v obou existujících systémech sociálního zabezpečení.

Jeden z těchto systémů, rozvinutý například v Německu či Francii, je zalo­žen na sociálním pojištění, které kryje pouze zaměstnance. Osoby samostatně výdělečně činné se mohou pojistit dobrovolně. Tento systému fungoval rela­tivně dobře v dobách, kdy rodiny byly soudržnější a manželky většinou zůstá­valy v domácnosti a byly zabezpečeny pro případ stáří skrze pojištění svých manželů.

Nárok na starobní důchod i jeho výše jsou v tomto systému závislé na výši a délce placení pojistného. I v minulosti bylo problémem tohoto systému to, že ženy nejednou neměly buďto vůbec žádnou, anebo jen velice nízkou penzi. Tato situace se zevšeobecňuje spolu s tím, jak se prodlužuje lidský věk jak ubývá dětí a jak přibývá neplnohodnotných pracovních kontraktů a dlouho­dobé nezaměstnanosti.

Druhý systém penzijního zajištění, rozvinutý například ve Svédsku či v Dánsku, se vztahuje na všechny občany. Vyplácení starobního důchodu ne­závisí na délce pojištění, je podmíněno pouze bydlištěm v dané zemi. Problé­mem tohoto systému je, že základní penze je poměrně nízká a vyžaduje tedy ještě další přídavné penzijní systémy. ať již založené na podnikovém spoření, anebo na při pojištění v soukromých penzijních fondech. Výše základní penze je paušální, nerozhoduje výše dřívějších příjmů, bývá však zohledňován ro­dinný stav.

68

Rozmanitost konkrétních forem existujících v rámci těchto dvou základ­ních penzijních systémů je téměř nevyčerpatelná a úvahy o společné sociální Evropě působí v konfrontaci s ní dokonale utopicky.

Pobírat průměrný starobní dúchod v Německu ve výši zhruba 1000 euro předpokládá, že zaměstnanec odpracoval 45 let a po celou tuto dobu odvá­děl 10% své hrubé mzdy (a jeho zaměstnavatel dalších 10%) na penzijní po­jištěnÍ.

Penzista v Dánsku má nárok na nízkou základní penzi, na kterou si celoži­votně přispíval 3,5 % ze všech svých zdanitelných příjmů. Podle počtu odpra­covaných let se mu k této základní penzi připočítává přídavná penze z trhu práce, kterou si hradil z jedné třetiny, zatímco zamčstnavatel doplácel dvč tře­tiny pojistného. Může počítat také s tzv .• profesní penzí", jejíž výše je odstup­ňována nikoli podle počtu let ale podle výše výdělků v sektoru, v němž pra­coval. Také na ni přispíval podle stejného klíče jako na přídavnou penzi z trhu práce. A konečně se může připojistit u soukromých penzijních fondů.

Každý důchodce v Nizozemsku má po dovršení šedesátého čtvrtého roku věku automaticky nárok na základní penzi. která je nezávislá na výši pří­

spěvkll a činí zhruba 600 euro měsíčně. V plné výši dostává ovšem základní penzi pouze v případě, že si na ni přispíval po dobu padesáti let. Za každý chybějící odpracovaný rok je základní penze o dvě procenta snížena. Pro dopl­nění Základního důchodu využívá devět z deseti Holanďanů podnikového pen­zijního spoření. Z obou zdrojů získávají dohromady v průměru 70 % hrubého platu pobíraného před odchodem do důchodu. Soukromé pojištění hraje v Ni­zozemsku jen druhořadou roli.

Ve Francii je naopak, podobně jako v Německu, základem důchodu pojiš­tění vázané na výdělečnou činnost. Pro ty, kdo pojištěni nejsou, je určena nízká minimální penze vyplácená státem z národního fondu solidarity, do ně­hož plynou příspěvky ze zvláštní daně. Další příplatky k důchodu pocházejí ze systému péče o rodinu, který například vylepšuje ve stáří postavení man­želky. Stát navíc podporuje daňovými úlevami ty, kdo si spoří na stáří v pen­zijních fondech.

Svédský důchodce, pokud žil v zemi alespoň tři roky, dostává paušální zá­kladní důchod, jehož výše nezávisí na příjmech. Aby ho mohl pobírat v plném rozsahu 420 euro měsíčně, musel by žít v zemi alespoň čtyřicet let. Po dovr­šení šedesátého pátého roku má navíc každý Svéd a Svédka nárok na všeobec­nou doplňkovou penzi ve výši zhruba 70% platu, jež pobíral!a v době svých příjmově nejúspěšnějších patnácti let. Základní penze i penze doplňková jsou financovány jak z daní, tak z pojistného.

Britský důchodce pobírá paušální základní penzi plus příplatek, který je závislý na výši dřívějších příjmú. Základní penze přitom činí zhruba 260 euro

69

měsíčně, což odpovídá asi třetině průměrného platu dělníka. Pokud však do­tyčný neplatil příspěvek na penzi alespoň po 90% doby, kdy byl zaměstnán, základní penze se snižuje. Mít nárok na příplatek k základní penzi předpo­kládá, že příspěvky na něj byly placeny alespoií po dobu dvaceti let. Jeho výše přitom činí čtvrtinu průměru z dvaceti nejlépe placených let. Dohromady pak základní penze i s příplatkem nesmí překročit 50 % prúměrné hrubé mzdy dělníka.

V mnohem jednodušší situaci je španělský důchodce. Po dovršení šedesá­tého pátého roku věku činí minimální základní penze pro ženaté 403 euro měsíčně (maximální základní penze je zhruba čtyřikrát tak vysoká). Je finan­cována zejména zaměstnavateli, podmínkou pro její obdržení v neredukované výši je však pětatřicet odpracovaných let? Připojištění v podobě podnikového spoření je ve Spanělsku jen málo rozvinuté. významněji rozšířeno je soukromé při pojištění.

Politici, kteří lákají voliče na vizi sociálně solidární Evropy, jež se údajně se­jde na bázi společného sociálního zajištění, toho zřejmě o zvláštnostech pen­zijních systémů v evropských zemích příliš nevědí. Sjednocení evropské měny bylo ve srovnání s tím jen triviální účetní úlohou. Přiblížení odlišných pen­zijních systémů není rozhodně záležitostí jedné generace. Pokud by se v pro­cesu sbližování měly jednotlivé systémy přiblížit k těm nejméně velkorysým, bylo by to nepřijatelné pro ty. kteří po celý život splňovali podmínky systémů velkorysejších. Pokud by se naopak systémy měly přiblížit k bohatšímu pólu. nebylo by možno takovou transformaci v celoevropském měřítku financovat. To platí tím spíše, že na udržení svých nákladných systémů nemají dostatek financí ani nejbohatší země. Politicky nejprůchodnější bude tedy ponechat v platnosti i nadále existující poměry s jejich neskutečnou komplikovaností a až absurdní nepřehledností.

5.6 Žonglování s riziky

Uvedené způsoby krytí různorodých sociálních rizik a pojištění proti nim jsou zajišťovány v zásadě dvěma způsoby. Pojištění je jednak vázáno na placenou práci, jednak byla v podobě sociálních práv vytvořena nová forma majetku, která sociálně chrání ty; kdo jiným majetkem v dostatečné míře nedisponují.

První z obou forem pojištění, placené zaměstnání vytvořilo historicky zcela nový status pracovníka. Díky instituci zaměstnání přestal být pracovní po-

SI Pokud má španělsky důchodce odpracováno pouze 15 a více let. pobírá jen 50% základní penze. Pokud má odpracováno méně než 15 let. nemá nárok na základní penzi.

10

měr čistě tržním vztahem mezi všemocným zaměstnavatelem a bezbranným námezdním dělníkem. Zaměstnání garantuje pracujícímu právo na minimální mzdu, na krytí pracovních úrazť'I, na zajištění v nemoci a ve stáří. Trvalý za­městnanecký poměr umožnil zaměstnanci výrazně redukovat nejistotu. Pře­stal žít ze dne na den, získal možnost do jisté míry kontrolovat svoji přítom­nou situaci a projektovat své životní plány do budoucna (Castel 2003: 30).

Druhá forma zajištění, sociální práva, umožnila pojistit nemajetné ve srov­natelné míře, v jaké byli dosud proti sociálním rizikům pojištěni pouze zá­možnÍ. Také sociální práva se většinou odvíjejí od zamčstnaneckého poměru, v zásadě byla však zaručena všem občanům daného státu.

Jak status zaměstnance, tak také instituce sociálních práv zažily svůj roz­květ po druhé světové válce, kdy byly po stránce ekonomické podpořeny vy­sokou mírou hospodářského růstu a po stránce politické umožněny kolektivní bází vyjednávání o podmínkách práce a sociálního zajištění obecně. Poválečný ekonomický růst umožnil rozšíření obou sociálních pojistek a silná pozice or­ganizované práce si je politicky vynutila .• Pro ty; kdo nedisponují jiným ka­pitálem - nejen ekonomickým, ale ani kulturním nebo sociálním - připadá

v úvahu buďto kolektivní ochrana, anebo ochrana žádná" (Castel 2003: 46). V sedmdesátých létech 20. století se započala v souvislosti s proměnami

ekonomiky a s nástupem globalizace .velká transformace", která vedla jak ke krizi společnosti zaměstnání. tak také ke zpochybnění instituce sociálních práv.52 To vyvolalo novou a narůstající vlnu nejistoty, jež od té doby ve všech vyspělých společnostech vytrvale sílL Narůstá obtíž vyrovnat se s klasickými sociálními riziky, o nichž se ještě před nedávnem předpokládalo, že byla již zkrocena a uvedena pod kontrolu. Sociální zranitelnost jednotlivců a celých skupin výrazně vzrostla a zároveň byly zpochybněny systémy klasického po­jištění proti sociálním rizikům.

Přibližně ve stejné době, tedy od sedmdesátých let 20. století, zažívá po­jem rizik nebývalou expanzi, a to v souvislosti s tematizací hrozeb technolo­gických a ekologických.s3 Skutečnost, že se rizika modernkh technologií spolu s ekologickými riziky stala předmětem vážných úvah filozofiI a sociologů, byla nesporně pozitivní. Umožnila začít vnímat ekologické ohrožení lidstva nikoliv jen jako záležitost, jež je plně v kompetenci přírodních vědcÍl a technikú. Ak­tualizovala velké téma nezamýšlených důsledkú lidského jednání a vedla ke

52 Označení ,velká transformace', které hývá používáno v souvislosti s proměnami ekonomiky a společ' nosti v poslední čtvrtině 20. století, je narážkou na pojem zavedený Karlem Polanyim pro vystižení pro' měn, k nimž došlo no přelomu 18. a 19. stoleti v souvislosti s generalizací tržních mechanismů a vznikem moderního kapitalismu. SJ Debata o ekologických rizicích byla počátkem 70. let vyvolána knihou manželů Meadowsových Mczc růstll (1972) a do sociologie pronikla v podobě dnes již klasické práce Ulricha Becka nazvané Riziková spo{ečnost (1986).

71

vzniku debaty o skutečné míře racionality moderní společnosti, která rutinně, ba přímo programově pracuje na svém sebezničenÍ.

Avšak zároveň s tím, jak se téma technologických a ekologických rizik stávalo otázkou společenskovědní, dochází paradoxně k jakési naturalizaci v chápání rizik sociálních. Jde o to, že sociálním rizikúm, jež v té době na­bývají opět prudce na významu, začínají být připisovány vlastnosti rizik ji­ného typu.

V tomto směru byla zcela účelově zneužita koncepce Ulricha Becka. Jak známo, základem Beckovy teorie je tvrzení. že moderní společnost vy­

tváří své vlastní ohrožení v dúsledku zcela normálního, běžného. rutinního fungování. Tato rizika lze kontrolovat pouze okrajově. nelze se proti nim ade­kvátně pojistit a vymykají se běžným systémúm ručení. V minulosti vypra­cované pojistné mechanismy jsou vůči těmto rizikům dalekosáhle bezmocné. Základem produkce technologických a ekologických rizik přitom není nějaký zlý úmysl či primárně čísi profit. Tlll1to základem je neúplnost našeho vě­dění. Technologická a ekologická rizika nelze v jejich dopadech přesně sociálně ohraničit, ta nejzávažnější z nich nerespektují naprosto žádné sociální bariéry. Tato rizika jsou neviditelná, což znamená, že občan je při jejich detekci i zvlá­dání plně závislý na vědění příslušných expertů.

Samotný Ulrich Beck vyvozuje z těchto vlastností nových rizik silně kri­tické závěry ohledně fungování moderní ekonomiky i moderní politiky. Do­mnívá se. že individuum bylo existencí neviditelných rizik vyvlastněno od své zodpovědnosti a je mu znemožněno chovat se jako dospělá bytost. Moderní ekonomika získává v důsledku existence těchto rizik sociálně nezodpovědný charakter. neboť je schopna určovat v důsledku produkovaného znečištěni sama poptávku po svých službách a tak dávkovat celé společnosti stupeň to­xicity a otravy. Moderní politika se stává v prostředí rizikové společnosti do­konale archaickou, neboť stále znova řeší otázky distribuce žádaného dobra v epoše, která v podobě rizik produkuje čím dále více nežádoudho zla.

Nic z tohoto kritického vyznění Beckových úvah se nepromítlo do koncepcí těch, kdo začali sociálním rizikům přisuzovat vlastnosti rizik technologických a ekologických.54 Ulrich Beck vyvozuje z existence ekologických rizik nutnost pracovat na vzniku reflexivní, tedy sebekritické, autonomnější, svobodnější a racionálnější formy modernity. Přesně naopak postupují ti, kdo sahají k na­turalizaci sociálních rizik. Vytvářejí zdání, že fungování moderní společnosti (včetně celého procesu globalizace) postupuje s přírodní nutností a jakákoliv lidská iniciativa na tom nemůže pranic změnit. Rostoucí ohroženÍ, jež soci­ální rizika představují, chápou jako něco fatálního, jako prostý dítsledek zcela

54 Podrobněji o tčchto koncepcích a autorech viz Robert Castel (2003).

72

racionálního a naprosto normálního rozvoje modernity. Berou za samozřejmé také to, že proti narůstajidm rizikům se nelze adekvátně pojistit a že s po­jistnými systémy; které fungovaly v minulosti, nelze již počítat. Zásadní bez­mocnost a pouze okrajová kontrola rizik se má stát do budoucna uznávanou normou. Berou za dané také to, že občan bude muset od nynějška přenechat ochranu před sociálními riziky pouze povolaným expertilm, neboť on sám je také v této záležitosti (stejně tak jako ve věci rizik technologických a ekolo­gických) naprosto nekompetentní. Požadavek flexibility, jenž tak silně zaznívá z oblasti ekonomické a jako hlavní ctnost vyzvedává individuální přizpúsobi­vost, v aplikaci na oblast rizik znamená, že také zde je bezpodmínečná indi­viduální adaptace jedinou racionální strategií.

Obtížně předvídatelný charakter technologických rizik, nevratnost jejich dilsledkt1 a principiální nenahraditelnost vzniklých škod, to vše je zcela me­chanicky přenášeno též na rizika sociální, což jen umocňuje dojem jejich na­prosté osudovosti. Nemá prý smysl zvládat budoucnost pomocí prostředků, které by ji učinily jistější. Sociální nejistota je naopak kladena přímo do cen­tra vývoje a je z ní činěna jedna z nejsamozřejmějších vlastností modernity. Být doopravdy moderní znamená žít v trvalé nejistotě. Každý, kdo s tímto údělem nesouhlasí, usvědčuje podle těchto názorů jen sám sebe z neproduk­tivně nostalgické orientace.

Součástí této ideologie naturalizace rizik je přesvědčení, že člověk je odsou­zen ke svobodě čelit sociálním rizikům sám a naprosto izolovaně od druhých. Doporučuje se tedy strategie, která znemožňuje kolektivní obranu.

Tlak rizik se tím dále zvyšuje a nejistota každého jen stupňuje. Sociální stát se svými sociálními právy a svými mechanismy sociálního pojištění nemá v této strategii prakticky žádné místo. wExistuje však úzký vztah mezi explozí rizik, hyperindividualizací strategií ochrany a privatizací pojištění. Jestliže se rizika donekonečna množí a jestliže individuum zde stojí osamoceno, aby jim čelilo, pak je jen na něm, aby sebe samo pojistilo, pokud na to má. Zvládání rizik už nadále není kolektivní záležitostí, ale je věcí individuální strategie. Budoucnost soukromého pojištění je naopak zcela dokonale zajištěna právě tím, jak rychle se rizika množí. Jejich přibývání otevirá před obchodem s po­jištěním prakticky neomezené perspektivy· (Castel 2003: 63).

Výsledkem naturalizace sociálních rizik se tak stává obrovský náflht asy­metrie mezi váhou rizik a možnostmi jedince vzdorovat jim. Zatímco rizika jsou plozena socializovaně, tedy celou váhou společnosti, obrana vltči nim je privatizována, má se opírat pouze o soukromé zdroje, možnosti a kompetence jedince. Tento proces zvyšuje bezbrannost i těch relativně úspěšných a ze všu­dypřítomné a narůstající nejistoty činí údajně zcela normální podmínku veš­kerého moderního života.

73

Poukaz na neadekvátnost a zastaralost existujících způsobů pojištění nevy­zývá (na rozdíl od Ulricha Becka) ke snaze existující mechanismy pojištění vy­lepšit. Je naopak výzvou k rezignaci. Naprostá svoboda žít ve všudypřítomné nejistotě je vydávána za vrchol emancipace, ba přímo za poznanou nutnost.

Součástí této moudrosti dokonale flexibilního individua je dobrovolné zřek­nutí se obou dosavadních způsobů sociálního zajištěnÍ. Forma zajištění vázaná na zaměstnanecký status je považována za překonanou vývojem globalizo­vané ekonomiky. Forma zajištění v podobě sociálních práv i pro ty, kdo práci nemají, je brána jako přežitek intervencionistické politiky státu.

V tom všem se promítá příznačná selektivnost neoliberálního vidění světa. Zatímco sociálně tvořená rizika získávají status nezměnitelných přírodních nutností, stejně tak sociálně tvořené způsoby pojištění proti těmto rizikům jsou prohlášeny za pouhé účelové, jednorázové, historií překonané umělé kon­strukce.

Pátrání po tom, proč by měla mít jedna část lidských aktivit a jejich vý­sledků charakter přírodní nutnosti, zatímco jiná část týchž aktivit je pouhým projevem lidské zvůle, takové pátrání není součástí ani neoliberální ideologie, ani není součástí teorie univerzálních rizik modernity.

74

Kapitola 6 Cesty modernizace

Modernizace sociálního státu, o které se stále častěji a přitom stále stejně vágnč hovoří. není výsledkem svobodné volby či vlastního rozhodnutí poli­tiků. Takzvaná modernizace je ve skutečnosti vynucenou a čistě defenzivní strategií, která politice zbyla poté, co trh přestal dodržovat příměří s rodinou a se státem jako sférami společenské reprodukce. Pod heslem větší flexibility pracovní síly je přenášeno na zaměstnance a jejich rodiny stále více tržní nejistoty. zatímco na stále křehčím a bezmocnějším (sociálním) státu spočívá veškerá zodpovědnost za asociální dopady deregulované ekonomiky. Tato ne­šťastná a nebezpečná konstelace je skutečným kontextem úsilí o takzvanou modernizaci sociálního státu.

Není proto vůbec od věci, jestliže se někdy hovoří spíše o .regresivní mo­dernizaci".

Navrhované sociální reformy, které jsou konkrétním výrazem snah o údaj­nou modernizaci sociálního státu, jsou v jistém smyslu historicky bezprece­dentní. Vždy v minulosti sloužily sociální reformy ke zlepšení situace oby­vatel v kritických situacích, ať již se jednalo o nezaměstnané. nemocné. početné rodiny či staré lidi. Současná vlna sociálních reforem postavení těchto skupin obyvatelstva naopak ve větším či menším rozsahu zhoršuje a znejisťuje jak jejich současnou situaci, tak především perspektivy do bu­douma.

Jako předehra vlastní modernizace působí ideologický diskurs, na kterém se shodují strany pravicové a v posledních dvou desetiletích stále více i strany socialistické a sociálně demokratické. Jde o ideologii. která zcela záměrně zve­ličuje rozsah zneužívání sociálních dávek a líčí sociální stát jako vlastní zdroj problémů, nikoli jako nástroj jejich řešenÍ. "Debaty o zneužívání sociálních dá­vek. krácení těchto dávek a zesílený dohled a kontrola zvyšují tlak na sociálně znevýhodněné, aby prodávali svoji pracovní sílu laciněji a snášeli šikanování ochotněji" (Butterwegge 2001: 105).

Čím je sociální stát skromnější a čím menší ambice má. tím více je pre­zentován jako nadměrná tíha. která příliš svazuje síly ekonomiky. Přitom se v této ideologii mlčením přechází skutečnost, že problémy sociálního státu se vyhrotily z velké části právě poté, co v podmínkách ekonomické deregulace přestávají přispívat na jeho chod a fungování především velké firmy a nejbo­hatší příjmové kategorie. Zásadně se mlčí též o tom. že v nových podmínkách světové ekonomiky přestává hospodářský růst v jednotlivých zemích reduko-

75

vat chudobu a působí naopak směrem, který nejbohatším ještě více přidává a chudobu dále rozšiřuje (Mheldt 2003: 148).

Po zavádějící a dezinformující ideologické předehře nastupuje vlastní mo­dernizace sociálního státu, jejíž základní strategii lze shrnout do dvou bodú: tím prvým je snižování objemu nárokiJ občanú sociálního státu, druhým pak přesouvání povinnosti financovat zbylé nároky na samotné zaměst­nance.

6.1 Modernizace nároků aneb jak ušetřit

na sociálních výdajích

Existují tři hlavní způsoby, jak snižovat sociální nároky či sociální práva ob­čanů. Prvý spočívá ve zpřísňování podmínek pro jejich přiznání. druhý ve snižování výše přiznaných dávek a konečně třetí ve zkracování doby, po kte­rou jsou pobírány. Vznikne-li potřeba rychlejší modernizace sociálního státu, mohou být všechny tři způsoby uplatňovány současně a libovolně kombino­vány.

Zabezpečení v nezaměstnanosti lze modernizovat kupříkladu tím, že je prodloužena minimální doba placení pojistného, jež je nutná pro vznik ná­roku na podporu v nezaměstnanosti. Podobného efektu lze docílit prodlouže­ním doby, v priJběhu níž uchazeč o podporu musel pracovat, aby mu nárok na ni vůbec vznikl. Ve $panělsku, které paří v tomto směru k nejmoderněj­ším zemím Evropy. jsou výsledkem zhruba dvě třetiny nezaměstnaných, kteří nárok na podporu nemají vůbec.

Vyplácení podpory v nezaměstnanosti bývá stále častěji podmiňováno .aktivizacíM

nezaměstnaných, tedy v zásadě povinností přijmout jakékoliv i špatně placené místo pod hrozbou, že bude vyplácení dávek přerušeno nebo že budou výrazně sníženy. V Německu a ve Francii jsou nezaměst­naní aktivizováni pomocí dočasných pracovních smluv na omezenou dobu, kde výdělek činí jedno sto euro týdně. V Německu kromě toho sílí v prů­běhu devadesátých let tlak na ztíženi přístupu k podpoře v nezaměstna­nosti (Arbeitslosengeld), která činí v závislosti na rodinném stavu 60 až 67 % předchozí čisté mzdy. Nezaměstnaní jsou přitom ve zvýšené míře odka­zováni na pomoc v nezaměstnanosti (Arbeitslosenhilfe), která je nižší (činí pouze 53 až 57 % předchozí čisté mzdy) a při jejímž nárokování je nutno dokazovat potřebnost. Plnohodnotné zajištění v nezaměstnanosti je v Ně­mecku stále více omezováno jen na případy, kdy došlo ke ztrátě plnohod­notného pracovního poměru. Tento typ .normálních" pracovních kontraktů

76

je však nezaměstnaností ohrožen výrazně méně než různé formy práce fle­xibilní.55

Jiná cesta modernizace péče o nezaměstnané spočívá ve snižování výše podpory; která je nezaměstnaným vyplácena. V tomto ohledu je modelovou zemí nesporně Velká Británie, v níž podpora v nezaměstnanosti je velmi nízká a paušální, tedy bez vazby na předchozí výdělek. Podpora v nezaměstnanosti je ve Velké Británii vyplácena maximálně po dobu 182 dnů. Poté má člověk nárok na ještě skrovnější pomoc v nezaměstnanosti, která je podmíněna ak­tivním hledáním práce.

Další možností v tomto směru je stanovení maximální možné výše, již může podpora dosáhnout, a to pochopitelně v pásmu co nejnižším. Existují přitom tendence (například opčt ve Spanělsku) stanovit tuto výši bez ohledu na předchozí příjem pracovníka. Ve Svédsku se stalo krácení dávek v neza­městnanosti součástí úsporných opatření prosazených sociálnědemokratic­kou stranou. V Nizozemsku byla již od roku 1987 podpora v nezaměstna­nosti snížena z 80 % na 70 % posledního výdělku. V Dánsku, které žije ještě do značné míry v předmoderním duchu, lze pobírat podporu v nezaměstna­nosti po dobu 4 let. Poslední tři roky jsou podmíněny aktivním hledáním za­městnání.

V případě nemoci a nemocenské postupuje modernizace podobnými kroky. jako je tomu u nezaměstnaných. Například ve Svédsku bylo zavedeno krácení náhrad ušlé mzdy v případě nemoci spolu s krácením dávek sociální pomoci. Navíc je výplata nemocenské v této zemi zkrácena tím způsobem, že byly za­vedeny tři čekací dny CKarenztage), v jejichž průběhu není nemocnému pro­plácena žádná náhrada mzdy. Ve Francii a v dalších zemích se spolu s výrazně restriktivnějším přístupem k nemocenským dávkám zvyšuje tlak na spoluú­čast pacienta při placení léků a nákladů na léčbu.

Široká škála modernizačních praktik se uplatňuje v případě důchodového zajištění. Prodlužuje se požadovaná doba placení sociálního pojištění. Ve Spa­nelsku se přístup ke starobním penzím ztížil už v polovině osmdesátých let 20. století, kdy byl zvýšen počet roků, jež musí mít žadatel o důchod odpraco­váno, a zároveň byla prodloužena doba. po kterou si musel na důchod platit. V Itálii byly v devadesátých letech ztíženy podmínky pro přiznání důchodu a navíc byla z deseti na dvacet let prodloužena povinnost platit si důchodové pojištění.

~.I Podle zákona přijatého v roce 1997 již v Německu neplatí. že každý nezaměstnaný má právo přijmout pouze takuvou práci. která mu zaručuje již dosaženou životní úroveň. Další výrazné zhoršení situace německých nezaměstnaných se připravuje v podobě reformy pracovního trhu s názvem Hartz lY. Podstatně zkracuje dobu vypláceni podpory v nezaměstnanosti. snižuje pomoc v nezaměstnanosti na úroveň sociála! pomoci, výši pomoci ovlivňuje příjmem a majetkem partnera.

17

Zároveň sílí v řadě zemí tlak na snižování výše penzí. K tomuto účelu je poněkud paradoxně využíváno instituce základní či minimální penze, která měla původně sloužit naopak k rozšíření a demokratizaci přístupu k penzij­nímu zajištění. Přístup k této základní penzi je vázán na různé podmínky (viz předchozí kapitola). Výměr penzí byl v Itálii snížen v polovině devadesátých let, zatímco ve Velké Británii snížil stát své příspěvky na penze na polovinu již o deset let dříve.

V Německu se poměrně dlouho nic zásadního v oblasti důchodového za­bezpečení nedělo. Teprve poměrně nedávno přišlo krácení penzí, což vede v řadě případú k tomu, že dúchod klesá pod hranici sociální potřebnosti. Od roku 1999 je přímo zákonem potvrzeno, že důchod přestává zajišťovat dosa­žený status, jak požadoval důchodový zákon z roku 1957.

Prakticky ve všech zemích existuje silná tendence ke krácení doby pobí­rání penzí tím. že dochází k posunováni věku odchodu do dúchodu do vyššího věku. Země s nižší průměrnou šancí na dožití, jako je například Ceská repub­lika. jsou v tomto ohledu pochopitelně modernější než země, jejichž obyva­telé se dožívají vyššího věku.

6.2 Modernizace sociálních výdajů aneb jak ušetřit na jejich financování

Druhou základní tendencí modernizace sociálního státu je přesun financování sociálních výdajů na samotné klienty sociálního státu. především na zaměst­nance.

Existují opět tři hlavní způsoby. jak přesunout financování sociálních výdajů na občany. Prvý spočívá v tom, že příjmy z podnikání jsou zcela, anebo alespoň částečně osvobozeny od placení daní a kategorie nejvyšších příjmú jsou zvýhodněny nejrůznějšími daňovými úlevami včetně rovné daně z příjmů. Zvláštní přitom je. že právě pravicoví politici. pro které je jinak každá rovnost projevem komunismu, ve zvýšené míře horují pro rovné daně.

Druhým způsobem je snižování vedlejších mzdových nákladů, a to především v podobě snižování příspěvků zaměstnavatelů na povinné pojištění pracovní síly.

A konečně třetí cestou je sílící tlak na zvyšování úlohy soukromého pojištění, díky němuž financování sociálních nároků nemá jít ani z daní bo­hatých. ani ze zisku zaměstnavatelů.

V Německu, kde hospodářství pravidelně roste výrazně rychleji. než je průměr zemí OECD. a kde počet obyvatel spíše klesá. se stále důrazněji hovoří

78

o nutnosti snižovat mzdy a redukovat sociální dávky. Je to doprovodný rys procesu, V jehož prúběhu, jak ukazuje následující graf, probíhá rozdělování vytvořeného bohatství stále výrazněji ve prospěch nejvyšších příjmů.56

Graf 1 vývoj příjmu zaměstnanců a příjmu z kapitálu ve vztahu k HOP

)( Cll

12

II

10

-g 6

..

- .

- - _. - .

~ ... 10-'" f.v~'" . ll"", . . ..... .

",,::, "". .... fl. •

i!!II"" .. o' • .

I,-.~ i'" . ~~. 1950 1955 1960 1965 1970 1'75

WIiiI_'iJH,'III Souhrn čistých příjmu z podnikání a z majetku Hrubý národní produkt v reálných cenách

•••••••• Pruměrné měsíční hrubé příjmy zaměstnanců ••••••• Pruměrné měsíční čisté příjmy zaměstnancu

Zdroj: Afheldt 2003: 32

. •

j ".; - . -. -

li'

.ll -- -

rl"< I'ft'

. - .. ~ - .- .. -, I)

1>""" ... ~ ... "" ~I-'"

~ ~~ - _._-.... .. . . o .. o o • o' . .

'I*H . . , . . . • .~ .. . . -

1980 1985 1!19O 1995 2000

Zároveň v Německu probíhá přinejmenším od poloviny osmdesátých let 20. století téměř nepozorovaně stálý proces daňové reformy s dvojím cílem: snížit daňovou zátěž podnikatelského sektoru na úkor zaměstnanců a snížit daňové břímě nejvyšších příjmových skupin a přenést toto břímě na ty, kdo pobírají střední a nižší příjmy. V souvislosti s tímto tlakem byly nižším pří­jmovým kategoriím nově zdaněny i příjmy za práci v neděli, ve svátky a za noční směny. Výsledkem je přesun daňové zátěže z firem na zaměstnance, jak ukazuje následující graf.

'"' Podobně konstatoval Ulrich Beck již v polovině 90. let 20. století. že během uplynulých patnácti let. tedy od počátku let osmdesátých. v Německu stouply reálné příjmy z práce o pouhá dvě procenta. zatímco pří­jmy z kapitálu se zvýšily za stejnou dobu o 59t (lIeck. Giddens. Lasll 1996: 82). Ve druhé polovině 90. Id se tento nepoměr ještě zvýšil.

79

Graf 2 Přesun daňové zátěže z firem na zaměstnance v Německu

~ o

> Cl... Cl

10

::I: 4

-t-

V '" ~-

1950

-

~~ I''''

1955

-- -- _ ..

~y ,1~ . '" --

t ~\ ... ,~

" --

~~ ~ ....... \li

j

- -- "- - -- .. _. --"- .

1960 1965 1970

I~ ~'f ~ ... ~~ .. l-

-- -- -- .. --

1./'" f'>'"

í~l"< ...

1975 1990

"JI''''"""., ........ '. Daně z příjmů + dané z podnikání v procentech HOP Daň ze mzdy v procentech HDP

Zdroj: Afheldt 2003: 38

i-''''' I'-l ".'10" ,-li'"

-- - - -- - --.-

.."

1995 1990

10

'r-~ - --

-- - ť.

I~ -~

'\ ~i'"

1995 2000

Tato zvláštní forma péče o bohaté bohužel zústává bez pozitivních efektů co do zaměstnanosti. Naopak. i přes sliby liberálú stoupala v průběhu osm­desátých a devadesátých let 20. století spolu s poklesem daní placených bo­hatými celková míra nezaměstnanosti v zemi.

Spolu s přesunem daňové zátěže od bohatých na chudší dochází ke snaze přesunout placení pojistného z firem na zaměstnance. V dobách kancléře Bis­marcka platili v Německu zaměstnanci dvě třetiny sociálního pojištění za­tímco zaměstnavatelé zbylou třetinu. O sto let později. od poloviny devade­sátých let 20. století platí již zaměstnanci prakticky celé pojištění.

Přitom probíhá v Německu diskuse o tom, zda nepřesunout i zbylé pří­spěvky zaměstnavatelů na spotřebitele formou nepřímých daní.

Ve Velké Británii dochází ke krácení státních příspěvků na sociální pojiš­tění a zároveň se snižují příspěvky pojistného placené zaměstnavateli. Za­městnanci tam naopak platí více. Ke snižování příspěvků podnikatelů na so­ciální pojištění dochází též ve Francii. TentýŽ trend - přenos příspěvků na sociální zajištění z podnikatelú na zaměstnance a redukce základního sociál­ního zajištění - se uplatňuje y Nizozemsku. Ve Svédsku dochází ke snížení pří­spěvkú zaměstnavatelů na pojištění a ke zvyšování nepřímých daní. Zároveň poslední švédská penzijní reforma přesunula placení příspěvků doplňovacího důchodu ze zaměstnavatelů na zaměstnance.

80

6.3 Vzorové země modernizace

Lze popsat modelové země moderriizace a zajisté není náhoda, že se jedná především o země liberálního (reziduálního) typu.

V devadesátých letech 20. století proběhla radikální reforma sociální poli­tiky a sociálního zabezpečení na Novém Zélandu. Sociální pomoc byla v této zemi redukována o 25 %. podpora v nezaměstnanosti byla snížena a sjedno­cena pro všechny profesní kategorie. odchod do dúchodu byl posunut z še­desáti na pětašedesát let. Namísto kolektivních pracovních smluv sjednáva­ných podle odvětví byl uskutečněn přechod na individuální pracovní smlouvy. Spolu s omezením práva na stávku to vedlo k tomu, že odbory ztratily od té doby polovinu svých členů. 57

Ve Spojených státech pokračovala modernizace sociálního zabezpečení i v době prezidenta Clintona. Na základě zákona o sociální pomoci z roku 1996 byla redukována ochranná sociální síť a na její místo nastoupila opat­ření, která nud chudé přijmout jakoukoliv práci. Pomoc byla omezena na dva roky, přičemž její potřebnost je nutno prokazovat.Velká část chudých byla kri­minalizována.58

V Evropě byla jedna z nejradikálnějších sociálních reforem uskutečněna, jak známo, ve Velké Británii od počátku osmdesátých let, ale také v Nizozem­sku o deset let později. V obou případech došlo k výraznému nárůstu nepl­nohodnotných forem práce. Výsledkem je, že ve Velké Británii byla v polovině devadesátých let již čtvrtina mužů a plná polovina žen zaměstnána v růz­ných formách neplnohodnotné práce. Podobně v Nizozemsku byly s cílem sní­žit nezaměstnanost široce rozšířeny flexibilní formy práce. Zároveň s tím byly sníženy přípěvky na nezaměstnanost placené zaměstnavateli a sociální vý­daje na všech úrovních byly redukovány, přičemž byla zrušena relace mezi výší sociálních dávek a předešlým příjmem. Byly rovněž zredukovány dětské přídavky a přídavky na studium. Naopak byla zvýšena účast nemocných na placení léků a zdravotní péče. Od roku 1996 byla také privatizována výplata ušlé mzdy v nemoci. Platí ji firmy, které se za tímto účelem soukromě pojiš­ťují. V důsledku všech těchto proměn přestalo být Nizozemsku počítáno mezi sociální státy konzervativního typu a přiblížilo se liberálnímu modelu.59

Sl Pikantni podrobnost: počet osob na ministerstvu dopravy se na Novém Zélandu v rámci radikální rdormy spojené s privatizad snížil ze 4000 na 60 osob (Heinze 1999: 108). 58 V této souvislosti je nutno připomenout že naprostou většinu z dvou milionů vězňti, kteří jsou v sou­časné době ve Spojených státech, tvoři málo kvalifikovaní příslušníci etnických menšin. Tímto způsob~m se liberální sociální stát zbavuje nemalé část.i svých potenciálnídl klientů. 5Y Nizozemsko představovalo od počátku směs různých typll sociálního státu. Bylo to dáno především kombinací celonárodního sociálnlho zajištění a sociálnfho pojištční zamčstnanců. Až do poloviny sedmde­sátých let 20. století patřilo přitom Nizozemsko k relativně ménč vyvinutým sociálním státům v Evropč.

81

Zdá se, že právě vlastnosti liberálního modelu jsou nejlépe adaptovány na proces globalizace a doprovodné vlny sociálnÍCh reforem. V oblasti soci­ální politiky to mimo jiné znamená zvýšený tlak na redukci všech druhů so­ciálních dávek, tendenci k vytvoření jednotné dávky sociálního zabezpečení. aplikované bez ohledu na typ rizika, a v neposlední řadě také pojímání dětí jako soukromé záležitosti rodiny, tedy v krajním případě bez nároku na po­moc ze strany státu.

6.4. Paradoxy modernizace

V politické hantýrce přitom nenápadně zdomácněl termín .trvalé udržitel­nosti", s jehož pomocí mají být zdůvodňována nová kola sociálních reforem a doprovodné škrty v sociálních výdajích. Termín převzatý z ekologického dis­kursu získává v těchto souvislostech zcela nový význam.

Hovoří se o udržitelné ekonomice, udržitelných financích, udržitelném za­dluženÍ, udržitelných veřejných výdajích a podobně.

V ekologickém významu termín .udržitelnost" poukazuje na to, že našemu jednání jsou dány přírodní, nezměnitelné limity, jejichž překročení by vedlo se zákonitou nutností k nevratné katastrofě a k ohrožení budoucnosti člověka na této planetě. Týká se to například přílišného tempa vyčerpávání neobnovi­telných zdrojů a doprovodného zamoření životního prostředí škodlivými emi­semi. Přenesením termínu .udržitelnosť do kontextu sociální politiky se vyvo­lává dojem, že také například k osekávání sociálních výdajů dochází s přírodní nutností, tedy zcela zákonitě a bez ohledu na vůli a přání lidí.

Klade-li se rovnítko mezi ubývající neobnovitelné zdroje a daňové zatí­žení, které má jakoby s přírodní nutností klesat Ca spolu s ním mají klesat i veřejné investice), pak tím dochází nejenom k legitimizaci narůstající bídy. Dochází tím zároveň k zastírání zcela konkrétních skupinových zájmů, které stojí za narůstajícími nerovnostmi při rozdělování vytvářeného bohatství. Vzniká přitom dojem, jako kdyby celý tento proces, který zvyšuje propast mezi privilegovanými a neprivilegovanými. probíhal s přírodní nutností a byl jalcýmkoliv lidslcým úsilím nezměnitelný.60

Spojováním konceptu trvalé udržitelnosti s působením tržních mecha­nismů dochází ke dvojnásobnému negování zodpovědnosti za probíhající vý­voj. Na jedné straně rozkládá a anonymizuje zodpovědnost samotný trh, na

Velkorysejší sociální politiku začalo rozvíjet teprve od šedesátých let. přičemž podobu jeho sociálního státu výrazně ovlivňovaly silné odbory, rllollhé období vlády sociálních demokratů a především vlivné církve. KVl)li poslednímu 7; těchto faktoril se o Nizozemsku mluvívalo jako o křesfanském typu sociálního státu. 00 Blíže k tomuto tématu viz Butterwegge (2001: 198).

82

straně druhé oslabuje konkrétní zodpovědnost za konkrétní kroky sociální po­litiky právě poukaz na údajné meze udržitelnosti, jejichž překročení by prý vedlo k nevratné katastrofě. Prohlubující se sociální rozdíly jsou tak vydávány za cosi. co působí přímo s přírodní nutností, a za něco. za co žádní individu­ální ani skupinoví aktéři nenesou ani tu nejmenší zodpovědnost.

Takzvaná modernizace sociálního státu však není proces probíhající s pří­rodní nutností a zajišťující udržitelnost našeho přežití. Tento proces naopak produkuje celou řadu protismyslů a paradoxů. které zpochybňují míru jeho vlastní racionality. Tyto paradoxy modernizace nalézáme v celé řadě oblastí.

V oblasti nezaměstnanosti modernizace znamená. že nezaměstnaní mají být stále více .aktivizovánr, a to přesto, že práce pro ně se v důsledku krize zaměstnanecké společnosti prostě nedostává. Aktivizovány mají být přitom právě ty skupiny obyvatelstva, jejichž šance na získání práce jsou minimální a do budoucna se budou spíše ještě snižovat. jedná se především o sociálně nejzranitelnější části populace, tedy o matky s malými dětmL o málo kvalifi­kované mladé lidi a o starší ročníky ekonomicky aktivních. Stoupající tlak na jejich .aktivizaciM nemá za cíl učinit je práceschopnějšími. Má spíše napomoci státu ušetřit v oblasti sociálních dávek. .Nedostatečná aktivizace· slOUŽÍ jako záminka pro krácení dávek v nezaměstnanosti a pro snižování dalších sociál­ních dávek a služeb.

V oblasti rodin a rodinné politiky směřuje modernizační trend k tomu, aby děti a jejich vzdělání byly považovány za soukromou záležitost těch, kdo si je pořídi1i. Zcela se přehlíží přínos péče o děti a o jejich vzdělávání pro bu­doucí penzijní zajištění dnešní dospělé generace, a to včetně zajištění stáří těch, kdo děti nemají. Zatímco náklady na zajištěni ve stáří jsou kolektivizo­vány (třeba to bylo jen formou základní státem vyplácené penze), náklady na zajištění výchovy a vzdělání dětí mají být přísně privatizovány a indivi­dualizovány. Tato faktická diskriminace rodin s dětmi vytváří narůstající ne­rovnováhu mezi různými typy rodin a vyostřuje do budoucna mezigenerační spory.

V oblasti zdravotní politiky sílí zároveň tlak na snižování nemocenské i tlak na připlácení pacientů za léky a zdravotní péči. Tato opatření postihují v prvé řadě pochopitelně ty, kdo jsou skutečně nemocní a své zdravotní po­tíže nepředstírají. Na tento segment sociálně oslabených dopadá modernizace stejně neúprosně jako na sociálně slabé v podobě dlouhodobě nezaměstna­ných či v podobě rodin s nezaopatřenými dětmi.

'fi, kdo chtějí tímto zpúsobem .modernizovať zdravotnictví, zcela přehlí­žejí zásadní rozdílnost dopadů technologické modernizace ve společnosti in­dustriální a postindustriální. Zatímco modernizace v prllmyslové výrobě při­nášela růst efektivity práce, tedy úsporu na jednotku výroby. modernizace

83

v léčení chorob a v péči o nemocné znamená naopak růst výdajů na jednotku péče, tedy na jednoho pacienta. Tomuto reálnému dopadu modernizace v ter­ciárním sektoru zaměřeném na klienta má být čeleno přenosem finanční zá­těže na ty. kteří jsou objektem této péče. TI, kdo jsou skutečně nemocní, tak mají být penalizováni nejen za pokrok v oblasti medicíny, ale také za obrov­ský vliv a neprůhledné obchodní operace farmaceutických koncernů.

Konečnč v oblasti penzijního zajištění spočívá modernizace v tlaku na to, aby lidé pracovali téměř až do smrti, jako tomu bývalo kdysi v dobách před­moderních. Tato svérázná modernizace má za cíl eliminovat nepříjemné do­pady prodlužování lidského věku pro ekonomiku. Modernizace v podobě poz­dějšího odchodu do důchodu je činěna na úkor mladších zájemců o práci a celý manévr spočívá na jednoduchém kalkulu: dávky vyplácené mladým ne­zaměstnaným jsou pro oblast veřejných výdajů méně nákladné než důchody vyplácené starým lidem.

Ve všech případech se ukazuje, že jádrem takzvané modernizace jsou škrty v sociálních výdajích. Ve všech případech jsou tyto škrty zdůvodňovány nut­ností zvýšit zodpovědnost každého sama za sebe, tedy nezaměstnaného za svou práci, rodiče za blaho svých dětí, nemocného za své zdraví a starého člo­věka za nedostatek celoživotních úspor.

Největším paradoxem modernizace tak je, že lidé jsou činěni zodpovědnými za něco, co při současném směrování ekonomiky a nastavení trhu práce mo­hou jen stěží ovlivnit. Velká část problému totiž spočívá v postupném roz­kladu společnosti zaměstnání pod vlivem postupné flexibilizace práce. Zatímco flexibilizace práce má za cíl přenést riziko tržních nejistot na zaměstnance a subdodavatele, modernizace systému sociálního zabezpečení po lidech poža­duje, aby si sami hradili náklady na krytí nejrůznějších rizik, jež pro ně z to­hoto přenosu tržní nejistoty vyplynou.

Za těchto okolností se vynořují s novou naléhavostí otázky, o kterých se ještě historicky docela nedávno předpokládalo, že byly definitivně zodpově­zeny: wJsou sociální práva moderní?" .Je moderní solidarita s potřebnými?" "A patří vůbec k vlastnostem moderní společnosti určitá míra sociální koheze? Anebo se jedná jen o nefunkční přežitek přetrvávající ještě z dob společností předmoderních? •

6.5 Důsledky flexibility

Jádrem všech modernizačních snah se stal požadavek stále vyšší flexibility. Je nekompromisně vyžadován jak na úrovni jednotlivců, tak také firem a celých států s jejich sociální politikou. Být flexibilní znamená ve všech těchto příp a-

84

dech umět se rychle přizpůsobovat rychle se měnícím požadavkům na trhu práce. Ten, kdo je naopak málo pružný (ať již se jedná o jednotlivce, firmu, či celou zemi), ten pouze beznadějně stagnuje, zaostává za vývojem a sám se odsuzuje do pozice až kdesi na okraji. Všichni musejí dělat maximum pro to, aby ve zkoušce flexibility obstáli. Zhruba tolik se dozvíme z manažerských příruček.

Flexibilita však zahrnuje i řadu dalších věcí, o nichž se tyto příručky ne­zmiňují. Být flexibilní znamená nevázat se na krajinu, přátele, region a být každým dnem připraven odejít za prací kamkoliv, kde se příležitost třeba

jen na jednu jedblOu sezónu naskytne. Být flexibilní znamená nepořizovat si vlastní dům, protože podnájem múžeme opustit mnohem snadněji. Pro ženu znamená požadavek flexibility ochotu nemarnit příliš času výchovou dětí a raději se rozhodnout třeba j pro potrat, než si nechat uniknout skvě­lou, ale prchavou příležitost na rychle se měnícím trhu práce. Takovými detaily se manažerské příručky nezdržují. Berou je prostě za dané a samo­zřejmé.

Flexibilizace práce je bezesporu obrovským přínosem pro firmy. Umož­ňuje jim platit své zaměstnance pouze po dobu tolika hodin a minut, kdy je bezprostředně využívají. Po zbytek času náklady na ně ušetří. V praxi to znamená, že vztah mezi firmou a jejími zaměstnanci se již neřídí zákoníkem práce, nýbrž obchodnim zákoníkem, ve kterém není ani slovo o placené dovo­lené, věrnostních příplatcích, či třeba o příspěvku na rekvalifikaci.

Pro samotné zaměstnance již flexibilita takovým přínosem není. Právě fle­xibilní formy práce přispěly k novému jevu, k takzvané wpracující chudobě-o Dočasná práce na zkrácený úvazek neumožňuje sice slušnou obživu, umožňuje však úředně vyřadit velké množství lidí z registrů nezaměstnaných a přestat jim vyplácet podporu. Proto se například v Německu rozvíjejí takzvané wmi­nidžoby·, kdy člověk pracuje jen několik hodin denně, za což vydělává jedno sto euro týdně. Stejný model byl pod jiným označením nejnověji zaveden též ve Francii. Ten, kdo odmítne nastoupit na pracovní místo s omezenou pra­covní dobou za sto euro týdně, riskuje vyřazení z evidence nezaměstnaných a ztrátu nároku na podporu.

Jaké jsou dopady Rexibilizace práce na sociální stát? Zdaleka ne tak bla­hodárné jako v případě firem. Dočasná práce na zkrácený úvazek snižuje vedlejší mzdové náklady; neboť z ní není odváděno sociální pojištění jako z plnohodnotných pracovních poměrů. Odměna za ni je tak nízká, že prak­ticky neumožňuje ani zdanění. To ovšem znamená, že tito pracovníci ne­naplní pokladnu sociálního státu. Zároveň však nárokují z této pokladny nejrůznější dávky, protože žijí na samé hranici bídy, i když formálně práci mají.

85

Stále častěji se hovoří o flexibilizaci práce vysokoškoláků. V jejich případě to znamená, že se člověk nemůže věnovat trvale povolánÍ, které si zvolil a ve kterém by se chtěl celoživotně zdokonalovat. Po několika sezónách bude nu­cen své povolání opustit a vyměnit je za jiné, po kterém bude na trhu práce momentálně větší poptávka. Celý koncept povolání k určité Hbohumilé' čin­nosti, který stál historicky u kořenů vzniku kapitalismu, je požadavkem fle­xibilizace dokonale znehodnocen.

Flexibilizace práce je spojena s požadavkem vysoké prostorové mobility; neboť skulinky na trhu práce je nutno zaplňovat okamžitě, jakmile vznik­nou. Taková dynamičnost ovšem znamená, že partneři se nebudou zdržovat například výchovou dětí. Péče o vlastní děti je časově příliš náročná a probíhá vlastně na úkor firmy, která je okrádána o čas a energii, jíž je flexibilní za­městnanec svému dočasnému živiteli povinován.

Flexibilní práce na zkrácený a dočasný úvazek nebývá zpravidla placena tak dobře, aby umožňovala odkládat si z výdělku na vlastní penzi. lije se od jedné sezóny ke druhé. To představuje vážný problém pro kapitálový penzijní systém. Úbytek dětí v rodině je zase problémem pro penzijní systém prÍ1-běžný. Flexibilní model práce prostě není vhodný jako pojistka ani pro krytí předvídatelných sociálních rizik.

TI, kdo propagují flexibilní práci, provádějí s námi zvláštní experiment. Lidé se vždy dělili v zásadě na dva typy; Typ podnikatelský upřednostňuje vy­soký zisk, a to i za cenu určitého, třeba i nemalého rizika. Typ rentiérský Se naopak spokojuje s nižším ziskem, který však má zajištěn s vysokou jistotou. Propagace flexibilní práce jako jediného skutečně moderního modelu ekono­mické aktivity je v této souvislosti velice kuriózním počinem.

Flexibilizace práce v podstatě znamená, že člověk by měl zvláštním způso­bem zkombinovat obě strategie. Od rentiéra by se měl naučit upřednostňo­vat nižší zisk. Zároveň by však od typu podnikatelského měl převzít ochotu k vysokému a všudypřítomnému riziku.

Právě kombinace nízkého zisku a vysokého rizika je přitom vydávána za to nejmodernější, co může člověk v současné společnosti provozovat. Je to tím absurdnější, že uvedenou konstelaci nemůže dost dobře přečkat ani .moderni­zovaný" sociální stát. Z nízkých výdělků nebude moci brát příjmy na pokrytí rostoucích SOCiálních rizik, která flexibilizaci práce nutně doprovázejí. Bude tak zabředávat do stále větších problémů, což si bude zpětně vynucovat jeho stále radikálnější a sociálně stále drastičtější modernizaci.

Flexibilizace práce tvoří jeden ze dvou základních pilířů celého moderni­začního procesu. Jejím skutečným obsahem je opětné zrušení vazby mezi za­městnáním a zajištěním, tedy vazby; která byla navázána před vÍCe než sto lety proto, aby snížila nejistotu těch, kdo se ucházeli o práci, a ukončila tak

86

jejich sociálně bezprizorní postavení, které vedlo v 19. století k vyhrocení třídní otázky. Jak příznačně konstatuje Ulrich Beek, pod heslem flexibility je .modernizována· chudoba a formy Ohrožení známé z dob raného kapitalismu (Beck, Giddens, Lash 1996: 30).

Modernizace ovšem podlamuje také druhý základní pilíř, o který se dosud opírala sociální jistota nemajetných. Šlo o pilíř sociálních práv' tedy o zvláštní formu majetku nemajetných.

6.6 Nová forma vyvlastnění

Sociální práva byla přiznána v rámci rozvíjení sociálního státu všem těm, kdo nebyli dostatečně kryti vůči sociálním rizikům svým vlastním majetkem. Stala se tak specifickou formou majetku, na niž měl přímo z definice nárok každý občan sociálního státu.

Údajná modernizace sociálního státu je ovšem jen krycím jménem pro vel­koplošné vyvlastnění této formy majetku. Zůstává otevřenou otázkou, zda a nakolik tento vývoj povede ke znovuzrození tříd na novém základě. Zá­kladní zájmový protiklad zde však již existuje: TI, kdo jsou sociálních práv bez náhrady zbavováni, jsou stavěni proti těm, kdo sociální práva k ničemu nepo­třebují, protože jsou proti sociálním rizikům spolehlivě zajištěni jinak.

Odpor proti .modernizaci- není v této situaci ničím jiným než pouhým po­žadavkem po restituci této formy majetku. Odpůrci modernizace se prostě řídí heslem, že žádná forma vyvlastnění nemůže zakládat spravedlivou podobu společnosti, a tedy že to, co bylo ukradeno, musí být opět vráceno.

Pokud bude vyvlastňování sociálních práv pokračovat, povede to k tomu, že počet sociálně potřebných bude nejen narůstat, ale bude se měnit také jejich status - stále více na ně bude pohlíženo jako na občany druhé kate­gorie. Zcela podle diagnózy T. H. Marhalla: .Zasažena nejsou pouze sociální práva chudých, ale i jejich občanská práva v důsledku neschopnosti mnoha chudých občanů prosadit svá práva v právním procesu. Chudí ztrácejí i poli­tická práva a stávají se politicky marginalizovanými· (Bottomore, v Marshall a Bottomore 1992: 70).

Vyvlastnění sociálních práv tedy není zdaleka jen otázkou financí, otázkou míry zadluženosti země či otázkou makroekonomické rovnováhy. Probíhající reforma sociální politiky coby reálný základ modernizace sociálního státu je výrazem kulturního boje, tedy zápasu o to, které hodnoty budou nadále uzná­vány jako společensky nejvyšší a nejzávaznější. Tento hodnotový posun pro­chází několika fázemi. V jeho průběhu se nejprve privatizují jednotlivé firmy; poté celá odvětví infrastruktury a nakonec mají být privatizovány i sociální

87

závazky státU.61 Mlčky se přitom obchází skutečnost, že privatizace znamená ve všech těchto případech přinejmenším odpolitizování, pokud ne přímo od­demokratizování rozhodování.

Neustávající diskuse o nutnosti zajistit konkurenceschopnost země (vedené především v zemích nejvíce konkurenceschopných) tak mají vedle nepatrného významu ekonomického obrovský význam mocenský. Jejich skutečnou funkcí je zdť'Ivodnit změnu směru rozdčlování. V důsledku vyvlastnění sociálních práv se bude stále více přerozdělovat směrem odzdola nahoru. Tato změna má být zdúvodněna jako čistě věcná nutnost, do které politika nemá co mluvit. Po­dobně krácení mezd a snižování sociálních dávek není ani tak důsledkem zos­třující se světové konkurence, jako spíše součástí strategie usilující o zásadní změnu v rozdělení moci, příjmů a vlastnictví (Butterwegge 2001: 70).

Celá sociální politika mění v kontextu těchto reforem své poslání a ztrácí svúj pi'lvodní smysl. Namísto toho, aby sloužila ochraně neprivilegovaných vrstev obyvatelstva, má do budoucna sloužit v prvé řadě zájmům finančně nejsilnějších skupin. Primárním cílem sociální politiky už napříště nemá být pojišťování zaměstnancú pro případ ztráty zaměstnání, ale spíše zatlačování tohoto okruhu osob pomocí represivních opatření opět na trh práce, a to často za podmínek výrazně horších, než za jakých ho před nedávnou dobou opouštěli (Butterwegge 2001: 119).

Narůstající bída přitom slouží jako účinná hrozba pro ty. kdo by snad ne­byli ochotni či schopni podat poŽadovaný výkon, a v tomto smyslu tvoří or­ganickou součást celé Hpřestavbt' sociálního státu (tamtéž: 124). Přitom je vy­soce pravděpodobné, že výrazné zhoršení podmínek pro nezaměstnané spolu s tlakem na to, aby přijali jakoukoliv práci, se časem projeví také na poklesu platů lidí zaměstnaných. Vyvlastňování sociálních práv se tak propojí s pře­rušením vazby mezi zaměstnáním a zajištěním a oba procesy regresivní mo­dernizace splynou.

Sociální stát dnes stojí v krajně dramatické fázi svého paradoxního vývoje. V dobách po druhé světové válce, kdy byl zdaleka nejsilnější, ho bylo v dů­sledku slibné situace na trhu práce a relativně uspokojivého stavu rodiny nej­méně zapotřebí. Dnes je situace přesně opačná. V době, kdy poptávka po so­ciální ochraně, jako důsledek selhávání trhu práce i instituce rodiny, neustále roste, se sociální stát proměňuje jen v prázdnou fasádu. Návrhy na záchranu toho, co z něj ještě zbývá (viz kapitola 10), mají přitom spíše utopický cha­rakter, měřeno silou ekonomických a politických tlaků, které směřují k jeho rozkladu.

j,) .Krize státu blahobytu v první řadě znamená. že jsou privatizovány a pro potřeby soukromého zájmu vyvlastněny ty struktury veřejné podpory a přerozdělování. které byly pořízeny z veřejných prostředků' (HartU. Negri 2003: 312).

88

Proces takzvané modernizace sociálního státu zatím příliš neoživil naděje v jeho budoucí rozmach. Ve svých důsledcích vede spíše k tomu, že velká část finančních prostředků proteče ekonomikou, aniž by vytvářela pracovní místa a aniž by sociálně zajišťovala ty, kdo práci nemají, tedy aniž by z ní měly uži­tek nižší vrstvy, zaměstnanci a veřejný sektor. Stagnace příjmú nemalé části obyvatelstva, vysoké subvence především velkým nadnárodním firmám, da­ňové úlevy pro nejvyšší příjmové skupiny, vysoké sociální náklady nezaměst­nanosti a pokračující pokles schopnosti státu řešit sociální problémy. To je cesta, po které se zatím ubírá modernizace (Afheldt 2003: 103).

Na aktuálnosti tak získávají prorocká slova, která vyslovil před čtvrt stolc­tím německý sociolog Claus Offe. Snahy o .ozdravění" sociálního státu cestou takzvané modernizace předpokládají dvě věci, jež jsou vysoce sporné. Jednak předpokládají, že existuje jakýsi optimální bod. ve kterém mohou být funkce sociálního státu pro zachování řádu udrženy a jeho záporné efekty přitom odstraněny. A kromě toho vycházejí z neméně sporného předpokladu, že po­litika je dostatečně racionální, aby takového bodu dosáhla.

89

Kapitola 7 Krize solidarity

Určitá míra mezilidské solidarity je jedním z předpokladů fungování společ­nosti, ba je přímo předpokladem její pouhé existence. Válka všech proti všem by byla osudem Hspolečnostt, ze které by solidární vazby zcela vymizely. Solidarita a sociabilita jsou proto v jistém smyslu synonyma.

Původní formy solidarity měly podobu vzájemnosti, která byla dána spo­lečnou příslušností ke skupinám rodinným, příbuzenským, sousedským, poz­ději také gildovním, cechovním, církevním a podobně. Tyto skupiny předsta­vují také první formy pojištění proti životním rizikům a příslušnost k nim je v tradičních společnostech, jež nedisponovaly jinými stejně spolehlivými po­jistnými mechanismy, základní podmínkou přežití. Takové přirozeně vzniklé skupiny fungovaly jako seberegulační systémy, jež se udržovaly v rovnováze pomoCÍ mobilizace svých vlastních zdrojů (Castel 1995: 53).

S rozvojem modernity jsou postupně primární formy solidarity nahlo­dávány a rozkládány; a to zejména působením trhu a státní moci. Zatímco z hlediska trhu představuje primární sociabmta zónu šedé ekonomiky, pro státní moc, jež žárlivě usiluje o kontrolu nad životem občanů, představuje přirozená sociabilita nebezpečný objekt alternativní loajality; kterou se stát snaží odstranit v úsilí o získání mocenského monopolu.

Zejména první polovina 19. století byla obdobím, kdy v důsledku industri­alizace rychle postupoval rozklad mechanismú primární solidarity; aniž by na jejich místě stačily vyrůst nové mechanismy sociálního zajištění. Výsledkem byly velké masy vykořeněných existenCÍ, výrazný nárúst anomie a prudké vý­buchy sociálního napětí.

V tomto prostoru a za těchto podmínek se rozvíjela sekundární, uměle bu­dovaná solidarita, jejímiž prvními izolovanými projevy byly kromě almužen a církevní charity špitály a sirotčince. Od poslední třetiny 19. století získává sekundární solidarita stále systematičtější podobu, která vrcholí v instituci sociálního státu. Sociální stát reaguje na skutečnost. že individua byla zba­vena velké části svých dřívějších (primárních) sociálních opor, a ve vzniklém vakuu se snaží suplovat potřebu bezpečí pomocí uměle budovaného systému pojištění, který je vystavěn na ose zaměstnaneckého poměru.

Členitý systém pojištění zprostředkovaný sociálním státem nedodával ma­sám dělníků a zaměstnancú pouze materiální bezpečí, ale zařazoval je do řádu moderní společnosti jako jeho plnohodnotné členy. Sociální stát kompenzoval dělníkům a zaměstnancům jejich podřízené a závislé postavení tim, že jim

91

umožnil stát se občany v systému sociálních práva adekvátně tomu zvýšit míru spotřeby a životní úrovně. Tím výrazně snižoval pocit vykořenění, vedl k poklesu sociálního napětí a pacifikoval široké vrstvy závislých a nemajet­ných.

I když byl sociální stát od počátku založen na moderních hodnotách me­ziindividuální a meziskupinové (sekundární) solidarity, spolu s jeho vývojem dochází pozvolna k zeslabování všech forem solidarity a tento proces se pro­jevuje současně v mnoha oblastech a vztazích. Všechny tyto případy desoli­darizace sílí v průběhu druhé poloviny 20. století a slévají se na jeho konci do podoby akutní krize sociálního státu.

7.1 Projevy poklesu solidarity

K poklesu solidarity v rámci sociálního státu dochází prakticky ve všech ob­lastech, jež jsou zasaženy jeho vnitřními problémy, tedy v souvislosti s flexi­bilizací práce. v souvislosti s krizí rodiny, v důsledku stárnutí populace a po­dobně.

Proces flexibilizace práce vede k tomu. že pouze část zaměstnanců si podr­žuje plnohodnotnou práci. lito lidé tvoří tvrdé jádro těch, kdo mají zaměst­nání relativně stabilní a dobře placené s perspektivou vzestupu či alespoň

udržení své pozice. Ostatní klesají na zaměstnaneckou periférii. kde vedle sebe nalezneme několik typů pracovníků. Jednak jsou to ti, kdo pracují sice na plnou pracovní dobu, jejich kvalifikace je však snadno nahraditelná a mo­hou být lehce vystřídáni pracovní silou v lacinějších zemích. Jsou zde však také ti, na něž zbyla jen prekarizovaná práce, tedy práce dočasná a na sní­ženou pracovní dobu, lidé s nízkými výdělky, kteří se pohybují mezi nárazo­vými šancemi na přechodné zaměstnání. Jejich pracovní podmínky jsou často na samém okraji zákoníku práce, možnost chránit svá práva kolektivně je za­nedbatelná. jejich odborová organizovanost je mizivá.

Řevnivost mezi různě zvýhodněnými skupinami na trhu práce je vysoká. vazby solidarity zde téměř neexistují v rámci jednotlivých zemí a už vůbec ne mezi nimi. Jak poznamenává André Gorz. také ty firmy, které se snaží udr­žet plnohodnotná místa pro své zaměstnance. tak mohou činit jen za před­pokladu. že přenesou vyrovnávání tlaků kolísající tržní poptávky na své sub­dodavatele. Druhou stranou jistoty zaměstnání v mateřské firmě se tak stává prekarita zaměstnání a sociální nejistota na jiných místech ekonomiky.

Celoživotní zaměstnání a sociální integrace pracovníků se stávají výjimeč­ným privilegiem rezervovaným pouze pro elitu. Tato strategie vede k prohlu­bování duálního charakteru ekonomiky vyspělých zemí (Gorz 1988: 110).

92

Pevné jádro zaměstnanců zůstává ovšem zároveň pod velkým tlakem, který směřuje k tomu, aby namísto kolektivního vyjednávání nastoupily individua­lizované pracovní smlouvy. To mezí nimi zvyšuje rivalitu. Spojuje je pouze je­jich odpor k pracovníkům periferním, na které, podle svého názoru, doplácejí vyššími daněmi a vyššími odvody na pojistném.

Pracovníci na periférii trhu práce čelí zase stálým tlakúm na snižování mzdy a zhoršování sociálních práv, o nichž se jim tvrdí, že jsou ve srovnání s pracovní silou v laciných zemích zbytečně přebujelá. Oni zase vytýkají za­městnancúm, kteří ještě mají plnohodnotnou práci, že jsou v systému zabez­pečení privilegováni na úkor těch ostatních.62

Navíc existuje v oblasti práce výrazná desolidarizace mezi tčmi, kdo jakou­koliv práci majL a těmi, kdo nemohou na trh práce vůbcc proniknout. ať již se jedná o mladé lidi hledající své první zaměstnání, o osamělé nezaměstnané matky, anebo o neperspektivní stárnoucí muže a ženy.

Také v důsledku zvýšení křehkosti rodiny a proměn jejího charakteru vzni­kají nové formy desolidarizace. Zdrojem napětí je v této oblasti především rozpor mezi těmi, kdo omezili počet svých dětí a získali tím jednostranné zvýhodnění. oproti těm, kdo děti mají. TIto lidé sami na výdajích na děti ušetřili, ve stáří však o ně budou (přinejmenším částečně) pečovat právě po­tomci těch, kdo si pořídili děti a spolu s nimi - velmi reálné riziko nižší ži­votní úrovně. Podle propočtů jsou disponibilní finanční prostředky bezdětné rodiny v současné době v Německu zhruba desetkrát vyšší než finanční pro­středky rodiny se třemi dětmi (D6ring 1999: 57). Je svým způsobem přirozené, že v tomto systému nejsou děti vnímány jako důležitá opora ve stáří, nýbrž spíše jako tíživé ekonomické závaží přítomnosti.

Tato forma desolidarizace by měla být, podle názoru některých, řešena mnohem výraznější podporou rodin s dětmi, které vytvářejí rezervu pro pla­cení starobních důchodů všem, tedy i bezdětným. TI, kdo žádné děti nevycho­vávají, tedy černí pasažéři průběžného důchodového systému, by měli být da­ňově více zatíženi a zároveň by se jim měly o něco redukovat příjmy ve stáří z veřejných zdrojů. Dnešní penzijní systém však naopak uděluje nezanedba­telné prémie za bezdětnost v podobě možnosti bezdětných párů odkládat si na stáří více v kapitálovém penzijním systému (Kaufmann 1997: 82).

Stejně tak, jako je ohrožena solidarita mezi rodinami s dětmi a bezdětnými páry; je ohrožena také solidarita mezigeneračni. Právě demografické problémy se staly oblíbeným nástrojem útoků proti organizované solidaritě. Jde o to, že dnešní generace ekonomiCky aktivních platí v řadě vyspělých zemí na pen-

62 Pro zhoršování poměrů na trhu prácc je ostatně příznačné, že podmlnky, které byly jcštč v nedávné minulosti normou, jsou stále vícc označovány za nezasloužené a neudržitelné privilegium.

93

zijní zajištění nejvíce v celé historii penzijního pojištění. Generace dnešních důchodců pobírá zase nejvyšší penze v historii. Tl, kdo na dnešní dúchodce v průběžném systému platí, budou mlt však jednou penze výrazně nižší, což je dáno logikou stárnutí populace i již zmíněnými změnami na trhu práce.

Podobná logika, jaká vládne ve vztazích mezi starými a mladými, funguje také ve vztahu mezi zdravými a nemocnými. Mladší generace ekonomicky ak­tivních, které ze svých příspěvků financují systém zdravotního pojištění, z něj čerpají mnohonásobně méně prostředků než starší generace, které již do to­hoto systému nepřispívají.

7.2 Sehedestrukce solidarity

Vážný problém sociálního státu spočívá v tom, že i když se formálně odvo­lává na myšlenku solidarity, sám svým fungováním solidaritu v nejednom ohledu ohrožuje, podrývá a rozkládá. Velice kritický je v tomto ohledu vůči sociálnímu státu André Gorz: .SociálnÍ stát je třeba chápat jako náhražku spo­lečnosti. Při neexistenci společnosti schopné seberegulace, reguloval po dobu pětadvaceti let trvání fordistického kompromisu expanzi ekonomiky a fun­gování trhu. Institucionalizoval kompromisy kolektivního vyjednávání mezi třídami (jež byly překřtěny na sociální partnery) a činil rozvoj ekonomické racionality sociálně tolerovatelným a materiálně únosným díky pravidlům, která jí uložil, a díky hranicím, kterými ji sevřel. Nikdy však nebyl tvůrcem společnosti a nemohl jím ani být. Peněžní přerozdělování plodů ekonomické expanze, systémy sociálního zajištění, povinného pojištění, ochrany apod. více či méně úspěšně nahrazovaly mizející solidaritu a slábnoud sociální vazby. Nevytvářely však žádnou solidaritu novou. Tento stát redistribuoval málo průhledným a nepřímým způsobem část sociálně produkovaného bohatství, aniž by se přitom vytvářely jakékoliv vazby solidarity mezi jednotlivci, vrst­vami a třídami. Občané totiž nebyli aktivními subjekty, ale pouze objekty v kategoriích plátců pojištění. daňových poplatníků a adresátů dávek" (Gorz 1988: 294).

Podle jiných analytiků se stal sociální stát v jistém smyslu obětí svého vlastního úspěchu. Podařilo se mu výrazně rozšiřit a stabilizovat střední

vrstvy; tedy vrstvy vyznačující se mentalitou vyhraněného individualismu. Právě příslušníci těchto vrstev nyní stojí v prvních řadách těch, kdo brojí proti solidaritě.

Ať již sociální stát svoji povahou bezprostředně solidaritu vylučuje, anebo ji likviduje zprostředkovaně péčí o vrstvy; které solidaritu neuznávají, v kaž­dém případě se v jeho rámci rozvíjí spirála sebedestrukce solidarity.

94

Dochází k tomu především na poli generačního problému a také v oblasti trhu práce. V obou případech narÍ1stá počet lidí závislých na přerozdělování příjmů, což zhoršuje poměr mezi těmi, kdo sociální stát financují. a těmi, kdo z něho profitují. Aby odškodnil rostoucí část populace, která je z trhu práce vylučována, měl by stát stále více zvyšovat zdanění práce. Velká část ceny práce pak slouží ke kompenzaci příspěvků těch, kdo jsou z práce vyloučeni. To vyvolává zpětně redukci poptávky po práci a celý nepoměr se jen umocňuje. Obecně pak narůstá rozdíl mezi počtem těch, kdo přispívají na sociální pojiš­tění, a počty těch, kdo na ně mají nárok, ať již z důvodu růstu počtu neza­městnaných, zvyšováním počtu rodin s jedním živitelem, nárůstu počtu stu­dentů, dllchodců atd.

Dalším zdrojem poklesu a zproblematizování solidarity poskytované v rámci sociálního státu jsou četné případy; kdy solidarita vyžadovaná jed­němi jde na úkor druhých, kteří se pak cítí znevýhodnění. V rámci sociálního státu tak vznikají nové nerovnosti nejen mezi příjemci sociálního zajištění a těmi, kdo toto zajištění hradí, ale také mezi těmi, kdo mají nároky jisté, a těmi, kdo si jimi jisti nejsou, Tato hranice prochází často mezi skupinami, které mají své nároky jištěny korporativně, a těmi, kdo organizováni nejsou (nezaměstnaní, chudí, sociálně vyloučení apod.).

Další napětí a doprovodná desolidarizace se vytváří například mezi podni­kateli a zaměstnanci tržního sektoru na straně jedné a zájmy zaměstnanců veřejných služeb na straně druhé,

Proces desolidarizace prochází určitými kvalitativními stupni a může do­sáhnout různě velké hloubky s různě závažnými důsledky. V počínající fázi má podobu toho, co německý badatel E X. Kaufmann (1991) označuje termí­nem ~individuální desolidarizaceM

, Jde o obyčejnou snahu jednotlivců mít vý­hody z účelového využíváni zákonů na sociální ochranu. Může to mít podobu zneužívání sociálních výhod, ale také daňových úniků ze strany bohatých, či

podobu účasti v šedé ekonomice ze strany sociálně potřebných. Systematičtější formou desolidarizace - Kaufmann ji označuje jako .. desoli­

darizaci kolektivnt - je snaha celých organizací a firem přehodit břímě vydr­žování sociálního státu na ty, kdo mají ve společnosti horší postavení a menší vliv. Tato snaha bývá doprovázena třetí a nejradikálnější formou, takzvanou .kulturní desolidarizact, tedy snahou revidovat hodnoty, na nichž je sociální stát založen, nastolit právo silnějšího či výkonnějšího, a tak zpochybnit sa­motné normativní základy sociálního státu.

Veřejnost je vůči různým formám desocializace různě tolerantní. Četné vý­zkumy potvrzují vcelku banální zjištění, podle něhož solidarita v podobě uni­verzálních programů využitelných všemi (zajištění v nemoci a ve stáří) má ve veřejnosti mnohem větší podporu než ty formy solidarity, které se vztahují

95

jen na některé zvláštní skupiny obyvatelstva (programy na podporu chudých, bezdomovců, ale také rodin s malými dětmi apod.). Je to absurdní, protože programy na podporu nejchudších spotřebovávají jen zlomek veřejných vý­dajů, takže jejich redukce by tíživou situaci sociálního státu neřešila.63

Problémy sociálního státu mají být jak známo, řešeny pomocí jeho mo­dernizace. Zde spočívá mnohem závažnější otazník. Pokles meziosobní a me­ziskupinové solidarity představuje jeden z nejvážnějších příznaků postupll­jící krize sociálního státu, a mechanismy takzvané modernizace, jež mají tuto krizi údajně vyřešit. neobsahují v sobě bohužel nic, co by bylo schopno upad­lou solidaritu oživit. Právě naopak, dále ji oslabují a činí tak především ve dvou ohledech.

Jednak tím, že se zdllrazňují pouze čistě technické aspekty různých moder­nizačních procedur, což otázku solidarity zamlžuje a zakrývá. Dizajnéři mo­dernizace podrobně diskutují například otázky různých systémů penzijního zabezpečení a odstupňování různých typú sociálních dávek. Dohadují se, ja­kou váhu mají mít při financování sociálních výdajú daně a v jakém rozsahu je třeba ponechat sociální pojistné. V případě daní zvažují, v jakém poměru nastavit daně přímé a nepřímé, jak vyladit daň z přidané hodnoty, nakolik za­pojit daně z majetku. li pojistného rozebírají váhu spoluúčasti zaměstnanců a zaměstnavatelú a řadu dalších parametrů.

Nevěnují přitom prakticky žádnou pozornost obecnější filozofii pojištění, ve které hraje právě hodnota solidarity zcela zásadní roli. To souvisí se skutečností, že navrhovaná opatření zpravidla se solidaritou příliš nepočí­

tají a mnohem větší důraz kladou na aktivizaci jednotlivců, kteří mají své problémy řešit iniciativně sami bez ohledu na to, mají-li k tomu potřebné zdroje.

Je vysoce pravděpodobné, že v dúsledku tohoto typu .modernizace" dojde ke zvýraznění polarizace ve společnosti. Spolu s tím lze očekávat další vý­razný pokles míry meziskupinové solidarity. Takový vývoj by totiž vedl jen k dalšímu prohloubení krize pojišťovacího paradigmatu.

7.3 Krize pojišťovacího paradigmatu

Sekundární solidarita uměle vytvářená sociálním státem vycházela z toho, že malé a lokální skupiny, z nichž se skládala před průmyslová tradiční společ­nost. byly v moderní společnosti nahrazeny početnými kategoriemi lidí, kteří

(,) Například v Německu spotřebovává péče o sociálně nejslabší (Sozialhilfe) pouze 4-1. výdajů sodálního státu.

96

se navzájem sice zpravidla vůbec neznali, nacházeli se však v prakticky totož­ných podmínkách a čelili v zásadě stejným sociálním rizikům.

Ideální mechanismus jejich zabezpečení představoval v této situaci systém sociálního pojištění. Jak konstatuje Pierre Rosanvallon (1995). sociální pojiš­tění funguje na principu neviditelné ruky, která zcela automaticky produkuje bezpečí a solidaritu, aniž by jednotlivci byli vedeni ušlechtilostí a ohledy vůči druhým.M Díky pojištění už sociální politika neměla potřebu sahat k morál­ním kategoriím. Mechanismus pojištění smiřuje zájmy společnosti a individua zcela automaticky a bez intervence morálky, neboť umožňuje každému jed­notlivci mít výhody z výhod celku, zároveň však ponechává každému svobodu existovat jako nezávislý jedinec. Tím se liší systém pojištění výrazně od vazeb primární solidarity, jež svazovaly členy skupiny a snižovaly na minimum pro­stor pro jejich osobní svobodu.

Klasický systém pojištění zaváděný sociálními státy posiloval představu o rozložení zodpovědnosti na celou společnost, tedy o její socializaci. Otázka hledání viny za neúspěch byla spíše druhotná. Dúležitější bylo nalézt uspoko­jivé odškodnění. jež poškozeného pojištěnce utvrdí ve víře ve správnost jeho investice a učiní celý systém atraktivnější pro druhé, kteří se cítí být ohro­ženi ve srovnatelné míře jako on.

Dnes je ovšem pojišťovací paradigma v krizi. Vycházelo z předpokladu, že rizika jsou rovnoměrně rozložena a čistě náhodná.r.s Dnešní společnost se však stále více rozpadá do skupin, jejichž situace a perspektivy jsou nesouměři­telné. Sociální exkluze a dlouhodobá nezaměstnanost se týká rúzných sku­pin lidí v různé míře. Navíc to jsou stále více stabilní, nikoliv jen přechodné stavy. Podobně je tomu v případě neplnohodnotných forem práce nebo v pří­padě závislosti bezmocných a chudých starých lidí.

Systém solidárního pojištění byl navíc založen na předpokladu existence jakéhosi .závoje nevčdomosti", který znemožňuje jednotlivcúm přesněji od­hadnout míru rizik. jimž jsou v poměru ke druhým vystaveni. Tento závoj nevědomosti před námi stále více poodhaluje věda. Například pokroky gene­tiky ukazují. že mnoho závažných nemocí se neprojeví náhodně, ale jsou již obsaženy v naší genetické výbavě. Riziko se tak stává mnohem předpovědi­telnejší a výrazně osobnějšL Vrozené získává převahu nad získaným. Protože nejsou všichni ohrožení ve stejné míře, přestává mít smysl. aby všichni pla­tili stejně na pojistném.

64 RosanvalJonovo přirovnání principu sociálního pojišt~llí k mechanismu neviditelné ruky poněkud zakrývá skutečnost, že existují dva ocllišné principy pojištění. z nieM jen jeden - sOllkromé pojištění - fllnguje na ~i~tě tržním principu také po technické stránce, když uváclí clo vztahu výši pojistného a výši rizika. (.\ Tento předpoklad !Jyl naposledy splněn ve společnosti silných střeclních vrstev. V takové společnosti je bžný ohrožen ve srovnatelné míře a vcelku náhodně. Stagnace a rozklad střeclních vrstev mllže ledy krizi pojišt'ovacího paranigmatu jedině prohloubit.

91

Silnou stránkou sociálního státu byl kdysi vynález mechanismu POJIS­těnL který dokázal překonat omezení primárních forem solidarity. Zároveň se však nový systém pojištění stává jeho výraznou slabinou, jakmile se závoj nevědomosti ohledně distribuce rizik ve společnosti začal rozplývat. Mechanismus pojištění byl založen na prostém kalkulu, neměl v sobě nic morálního, spočíval pouze na ochotě dostatečného počtu navzájem si ci­zích CI vzájemně lhostejných lidí pojistit se proti předpokládaným a přitom nepředpověditelným společným rizikúm. Pokrok vědy umožňuje předvídat a sociálně lokalizovat stále větŠÍ počet sociálních, zdravotních a dalších ri­zik, solidarita založená na nevědomosti se začíná rychle rozplývat. Nikoliv snad proto, že by se lidé stali sobečtějšími, než byli dříve. Stali se pOli ze in­formovanějšími.

Pierre Rosanvallon předpokládá, že krize pojišťovacího paradigmatu zvýší roli daní při financování sociálního státu. To proto, že pojištění přestává fun­govat, jakmile příliš naroste rozdíl mezi klesajícími počty těch, kdo platí soci­ální příspěvky, a rostoucími počty těch, kdo na ně mají právo.

Příspěvky na pojištění jsou navÍC vázány na placenou práci, kterou v pod­mínkách rostoucí celosvětové konkurence neúměrně prodražují. Proto Rosan­valIon navrhuje příspěvky na pojištění snížit a naopak daně v adekvátním poměru zvýšit.66

Jiným, dlouho diskutovaným a zdánlivě velice radikálním opatřením ke zvýšení solidarity v rámci celé spolcčnosti by bylo zavedení takzvaného ob­čanského platu. Byl by pobírán každým občanem ve stejné výši od dosažení plnoletosti až do smrti. Byl by vyplácen v takovém rozsahu, aby kryl všechny základní potřeby, což by umožnilo odbourat četné sociální dávky i podporu v nezaměstnanosti a zrušit státem vyplácenou penzi. Přiměřeně vysoký ob­čanský plat by umožúoval každému svobodnou volbu, zda chce či nechce pra­covat, studovat, cestovat, popřípadě se věnovat jiným aktivitám.

Zavedení občanského platu - a to i v případě, že by byl ufinancovatelný - by ovšem vedlo k vážným problémům. V zásadě by to umožňovalo firmám snížit o jeho výši vyplácené mzdy s poukazem na to, že zaměstnanci mají své základní potřeby tak jako tak pokryté. Představoval by tedy formu masivních dotací soukromým podnikům krytou z daní daňových poplatníků.

Výše daní a poplatků odevzdávaných firmami by naopak poklesla ade­kvátně poklesu jimi vyplácených mezd.

66 Jedno 7. možných řešení vidí v zavádění takového typů danL které by byly placeny všemi, a tak by zvy­,~ovaly míru celospolečenské solidarity. Příkladem muže být CGS (Contributioll sociale 9énéraliséd tedy příspěvek z příjrnú jakéhokoliv druhu vybít'ilný ve stejné výši ode všedl občanÍ! včelnč důchuuců. l'říspčvck je určen na vyplácení rodinných příuavků, čímž posiluje jednak mezigenerační solidaritu. jednak solidaritll mezi rodinami s dětmi a bezdětnými jednollivci a páry.

98

Navíc by vedlo ustavení občanského platu k tomu, žc by byl bagatelizován problém nezaměstnanosti s odkazem na to, že všichni občané mají základní potřeby beztak zajištěny. Zisky firem by naopak vzrostly, a to v situaci. kdy klesá šance přimět zejména velké firmy k tomu, aby se úmčrnč své finanční síle podílely na financování sociální solidarity.

7.4 Desolidarizace, O které se nemluví

Pokles solidarity který ohrožuje fungování celého systému pojištění, se netýká zdaleka jen vztahl! mezi jednotlivými skupinami a btegoriemi obyvatel. Celá konstrukce sociálního státu je ohrožena, jakmile pomine vzájemná solidarita mczi firmami él jejich zaměstnanci. Právě k tomu ovšem dochází v souvislosti s globalizací. Firmy se přestávají chovat sociálně zodpovědně.

Ve francii i v dalších rozvinutých sociálních stMech byly například nej­vyšší platy ještě v šedesátých Cl sedmdesátých letech 20. století poměrně vý­razně limitovány. To lImožiíovalo provádět redistribuci uvnitř masy námezd­ních a získávat zdroje pro výplaty nejnižších mezd pro nekvalifikované (SMIC). Mluvilo se tehdy o .neviditelné sociální politice" firem. Naopak mladí lidé v té době akceptovali nižší platy, protože věděli, že s věkem a s léty odpracova­nými u firmy jim porostou. lim se podíleli na subvencování platů svých star­ších kolegll. To vše skončilo v osmdesátých letech 20. století, kdy rozdíly mezi platy začínají přímo astronomicky narl!stat.

Sociální zodpovědnost se v podmínkách zostřené konkurence stává pro firmy brzdou ve zvyšování jejich kompetitivity na světových trzích. Svoji konkurenceschopnost posilují za pomoci strategie vnější a vnitřní flexibility. Vnější flexibilita přitom znamená, že firma přechází z hierarchické formy or­ganizace na formu síťovou, kdy její stabilní centrum je propojeno se sérií pružně se obmčňujících periferních subdodavateIú, kteří nejsou zaměstnanci firmy. Veškerá konkurence a tržní nejistota se přesunuje právě mezi tyto suh­dodavatele. Doprovodným jevem je vzrůst neplnohodnotných pracovních kon­traktů a vysoké riziko nezaměstnanosti na periférii firemních sítí.

Strategie vnitřní flexibility spočívá v tom, že firmy formují svúj vlastní personál tak. aby pružně reagoval na rychlc se měnící požadavky trhu. Cenou za to je eliminace těch, kdo nejsou schopni rychle sc přizpúsobovat.

Obojí strategie znemožňujc podnikům pokračovat v sociálně integrační funkci. Naopak. začínají stále vícc fungovat jako stroje na produkování soci­ální zranitelnosti. jako stroje na exkluzi (Castcl 1995: 656).

Firmy puzené tlaky globalizace, porušily pakt solidarity jak se svými za­městnanci, tak také se státem a snaží se přenášet své vlastní náklady na oba

99

bývalé partnery. Na zaměstnance přenášejí stále včtší část nákladú na udržo­vání a reprodukci jejich pracovní síly tím, že jim přestávají přispívat na vzdě­lávánÍ, rekvalifikaci, rekreaci, ale také na zdravotní a penzijní pojištění. V prú­běhu "modernizace" jsou tyto náklady přenášeny na samotné zaměstnance či na formálnč nezávislé subdodavatele.

Zároveň firmy přenášejí péči o svoji vlastní prosperitu v nebývalé míře na stát.('·' Nejdc přitom zdaleka jen o stále košatější nabídky investičních pobí­dek, které velkým nadnárodním korporacím umožňují využívat prakticky za­darmo infrastrukturu hostitelské země, získávat hluboko pod cenou pozcmky a prostory pro svoji činnost, dosahovat obrovských daňových úleva tčšit se z daňových prázdnin.

Mnoha domácím firmám navíc pomohl stát hradit z penez daňových po­platníků jejich přechod z pevných organizací k síťovému uspořádáni. Sociální stát totiž vydatně subvencoval rušcnÍ míst ve velkých průmyslových podni­cích (například skrze příspčvky na odchod do předčasného důchodu), záro­veň subvencoval tvorbu pracovních míst v malých periferních podnicích slu­žeb (například skrze příspěvky na stážc a na rekvalifikační kurzy). Často šlo přitom jen o reorganizaci v rámci jednoho velkého podniku, který přitom ne­jednou snížil příjmy bývalých zamčstnancú převedených na subdodavatele a ještě za to dostal příspěvky od státu. Poté, co za peníze daňových poplat­níků firma zvýšila svoji konkurenceschopnost, začala hlasitě protestovat proti příliš zbytnělému sociálnímu státu a hrozit odchodem do ciziny; pokud jí ne­budou sníženy daně (Boltanski 1999: 343).

Probíhající transformace ekonomik v podmínkách globalizace spolu s přechodem k ekonomice služeb a s prohlubující se krizí sociálního zajiš­tění vedly k novému uspořádání ekonomicko-sociálních sektorů a k pře­rušení vazeb solidarity mezi nimi. Podle francouzského sociologa francois Dubeta lze z tohoto hlediska identifikovat v rámci jednotlivých zemí čtyři velké sektory.68

Nejprestižnějši postavení mají "les compétitifs", tedy silné firmy oriento­vané na vývoz a dominující celému ekonomickému sektoru. Tyto firmy jsou nuceny podřídit veškeré své chování udržení vlastní světové konkurence­schopnosti. Díky svému strategickému postavení mají možnost vystupovat vůči státu z pozice síly a vyžadovat všemožná privilegia a úlevy. Stát naopak v podmínkách globalizované ekonomiky ztrácí nástroje, s jejichž pomocí by mohl tyto firmy přimět k sociálně citlivému chování.

,,' Činí tak mimochodem v dobč, kdy převládá oeoliberální požadavek, aby se stát nevměšoval do ekono· miky. (,ij I\líže k této DlIbctovč typologii viz Bouffartiyue (2004: 26).

100

Druhou skupinou jsou .,les précaires·, tedy podniky střední CI menší katego­rie závislé na silných exportérech. Nemohou si dovolit sociální citlivost vůči svým zaměstnancúm, protože by je to mohlo vyřadit ze soutěže o zakázky fi­rem první kategorie. Naopak, v rámci svého přežívání na periférii ekonomiky vyžadují od sociálního státu nejrllznější zvýhodnění a úlevy. Právě sem smě­řují například prostředky na rekvalifikaci, dotace na stáže a peníze na pod­poru aktivní politiky zaměstnanosti.

Třetí skupinll tvoří "les protégés", veřejný sektor a profese závisející na státu. 'lito zaměstnanci v minulosti požívali nejúplnější sociální ochrany, a proto nesou s největší nelibostí každý náznak ústupu od ní. Každý po­kus o "modernizaci" sociálního státu hrozí zhoršit především jejich pozici ve smyslu poklesu zabezpečení a nárústu nejistoty.

Konečnč čtvrtou skupinu představují ,.les exclus", to znamená ti, kteří byli již ze společnosti zaměstnání vyvrženi a stali se objekty péče a trvalého, málo úspěšného opčtného začleňování do společnosti. I když by potřebovali nej­větší dávky solidarity, žádná z předchozích tří skupin jí nemá na rozdávání.

1.5 Směřujeme k solidární Evropě?

V situaci, kdy nejrůznčjší formy desolidarizace rozkládají systémy pojištční na úrovni jednotlivých států, zaznívají překvapivě hlasy o budování jednotné, so­ciálně zodpovědné Evropy. Tento požadavek bohužel dosud nepřekročil nějak významněji zcela povrchní úroveň frázovitých deklaraci. Evropa zatím nebu­duje ani v náznaku jednotný sociální stát. Pouze tu a tam doporučuje jednot­livým zemím minimální sociální standardy, což nikoho nic nestojí, a omezuje se na pokrytí několika málo sociálních rizik vybraných skupin (například zahraničních dělníků),

Nikdo z těch, kdo heslo sociálně solidární Evropy v politických kampaních využívá, se bohužel vážněji nezabývá otázkou, jak dosáhnout solidární Evropy; jestliže solidarita v rámci jednotlivých evropských zemí byla zproblematizo­vána a její rozklad se prohlubuje.

Kdo by měl vlastně být nositelem solidární Evropy? Mají to být velcí finanč­nici a průmyslníci, kdo bude usilovat o silnou a energickou celoevropskou re­gulaci poté, co se zbavili mnohem slabší regulace na úrovni národních států? Mají to být mladí lidé, kteří jsou stále méně ochotni přispívat na stárnoucí po­pulaci ve své vlastní zemi, budou se však radčji skládat na dúchodee v měřítku celoevropském? Budou chtít tL kdo dosud mají plnohodnotné zaměstnání, při­spívat na sociální pojištění masy lidí v zemích, které jako Velká Británie, $pa­nělsko či Nizozemsko vsadily na dílčí a časovč omezené pracovní kontrakty?

101

Pokud by politici, kteří hovoří o budování sociálně zodpovědné Evropy, mysleli své řeči opravdu vážně, museli by se začít důkladněji zabývat dvěma naprosto elementárními otázkomi:

Na jaké úrovni lze harmonizovat systémy sociálního zabezpečení v mě­řítku celé Evropy? Rozhodně by to nemohlo být v intencích modelu skan­dinávského, protože to by vyžadovalo vysoké zvýšení daní ve většině ev­ropských zemí. Jestliže samotné relativně bohaté skandinávské země mají stále větší problémy s financováním svého systému sociálního zabezpečení, je stěží předstovitelné, že by k tomuto systému mohly přistoupit země výrazně chudší, jicM je v Evropě většina.

Celoevropský sociální systém hy ale nemohl být blldován ani podle vzoru kontinentálního. Ten je v základech otřesen krizí společnosti zoměstnání. Jest­liže bohaté Německo není schopno financovat SVl·lj sociální systém poté, co nezaměstnanost dosáhla určitého bodu, jak by to mohly dokázat země, které mojí nezaměstnanost ještě vyšší a produktivitu ekonomiky výrazně nižší než Německo?69

V úvahu nepřichází ani model jižní Evropy, protože ten předpokládá, že řadu služeb sociáh1ího zabezpečení plní relativně soudržná a stabilní rodina. Lze spíše očekávat rostoucí křehkost rodiny v zemích jižní Evropy ncž posi­lování její soudržnosti v zemích Evropy severní. Nejpravděpodobnější je tedy převzetí modelu libcrálního, což by ale pro velkou část zemí Evropy zname­nalo sociální regres a pokles sociálního zabezpečení na úroveň nejnižšího spo­lečného jmenovatele. 1 ten by mohl být zachován na dnešní úrovni jen v pří­padě, že bude uspokojivě zodpovězena také následující otázka.

Jak je možné vybudovat sjednocenou Evropu bez sjednocení daní, tedy bez harmonizace daňového systému? Závody ve snižování daní, které mají jednot­livým zemím umožnit nalákat cizí investory, nepřipouštějí myšlenku sociálně solidární Evropy, ale naopak ji diskreditují. Zemč, která sníŽÍ daně pod úroveň ostatních, se chová podobně jako rodina, která zvolí bezdětnost a využívá při­tom všech výhod penzijního systému. Taková země má oproti ostatním hned dvojí výhodu. Na jedné straně může příslibem nižších dani připravit o část investorů země, které se do závodu o snižování dani nezapojily. Taková země sníží sice výdaje na vlastní nezamčstnané, avšak ve státech, odkud investory odlákala, budou tyto výdajc naopak zvýšeny.

Zemč s nižšími daněmi přitom bude mít zpravidla nižší objem prostředků na veřejné výdaje. I když třeba ušetří na výdajích na nezaměstnanost bude požadovat od Evropské unic dotace do jiných oblastí. Tyto dotace jsou však

(,~ Rozšířit německý systém sociálního zajištěni jen llLl evropskou péltmíctku by každoročně stiÍlo navíc 500 miliard euro (Schmid 2002: (5).

102

hrazeny především z prostředkú zemí. které své daně nesnížily. Takové zemč budou tedy postiženy dvakrát. Budou muset dotovat své chudší sousedy, kteří jim přebírají daiíovým dumpingem cizí investory, zvyšují nezaměstnanost, a tecly snižují rozsah zdrojú, z nichž by mohly tyto dotace bohatší země roz­dávat.

Hezké řcčí o budování solidární Evropy mají dnes podobu utopie. Tato uto­pie však slouží zároveú jako určitá ideologie. Zejména sociálně demokratičtí politici používají příslib budoucí sociálně zodpovědné Evropy k tomu, auy svým voličům osladili ústup od sociální zodpovědnosti ve vlastní zemi. Sys­tém sociálního zabezpečení sc lépe zeštíhluje, osekcívá, redukuje, prostě "mo­dernizuje" za předpokladu, že lzc voliče uklidi10vat představou sociální Evropy. ktercí bude jednou v budoucnu prý mnohem štědřejší, velkorysejší a sociálně bezpečnější (a zároveň paradoxně jistě také modernější} než jsou dnešní ná­rodní státy.

Existuje přitom nezanedbatelné riziko, že jediná či převládající forma soli­darity. pro kterou se v Evropě reálně vytváří prostor, je solidarita uvnitř ee­loevropské mocenské elity. "Nebezpečí, že hospodářské a politické elity dají přednost solidaritě v rámci své politické třídy před solidaritou s těmi, které mají zastupovat, se zvyšuje a vyostřuje na celoevropské úrovni" (Doring 1999: 83).

103

Kapitola 8 Od švédského čaje ke cappuccinu

Sociální stát měl v dobách svého největšího rozkvčtu po druhé světové válec vysoké ílmbice. Chtěl fungovat jako instituce, s jejíž pomocí se vyspělé zá­padní zemč promční v blahobytnou společnost širokých středních vrstev. Vzorem byl tehdy švédský modeL který pomocí rozsáhlých dekomodifikací zaručoval prakticky všem domácnostem vysoký životní standard a velkoryse garantoval pokrytí široké škály sociálních rizik.

Sociální stát tak směřoval k ideálu relativně homogenní společnosti, kde naspodu přetrvává jen hrstka zcela nepřizpůsobivých, zatímco početně zane­dbatelná elita na opačném pólu sc příliš neliší svou životní úrovní od stan­dardu zajištěného pro všechny.

V padesátých a šedesátých letech 20. století se proto právě v souvis­losti s rozvinutých sociálním státem hovořilo i na Západě o přichodu bez­třídní společnosti, která se měla vyvinout do podoby všeobjímající střední vrstvy. Řada sociologických studií se zabývala úvahami o tom, do jaké míry se již podařilo do této střední vrstvy integrovat příslušníky dělnické třídy"ro

Také dnes, v době takzvané modernizace sociálního státu, se o středních vrstvách tu a tam hovoří právě v souvislosti se sociální politikou. Jsou však již chápány zcela jinak než před půl stoletím. Namísto homogenního a plno­tučného švédského čaje získává sociální zajištění podobu jakéhosi cappuccina. Rozsah středních vrstev se podstatně snížil a jejich odstup od těch směrem nahoru i směrem dolů se viditelně zvýraznil.

Modernizace sociálního státu může snadno vést k tornu, že do nižších vrs­tev se přesunou všichni tl, na něž zbylo pouze základní, minimální sociální zajištěni. Ve středních vrstvách se naopak udrží pouze tl, kdo mají alespoií ja­kési prostředky připojištění, a to zpravidla na podnikové úrovni. Nad nimi se pak rýsuje nepočetná, ale vlivná příjrnová elita, která je bohatě připojištěna v systému soukromých fondů. 71

li vespod společnosti budou pak mít jen obyčejnou kávu v podobě mini­málního životního standardu. Střední vrstvy se budou moci těšit ze šlehačky,

JO Blíže o tčc!Jto společenských tendencích iI sociologických výzkumech středních vrstev viz Keller (2000). II Analogie s cappuccinem pochází původně z Nizozemska. jehož penzijní systém jc trojvrstcvnatý: základn! starohn! důchod dostupný pro všechny je vymčřcn ve výši -/01. minimAlnl mzdy. poměrn!' vrlká část popu· lace je při pojištěna na podnikové úrovni a malá část nejbohatších má navíc daňově 7.výhodn~né připojišt~ní II soukromých Fondil.

105

pokud si na ni samy našetří. lIorní vrstvy budou mít pohár navrch ještě oz­doben voi'í.avou skořicí.

Této trojvrstevnaté struktuře v zásadč odpovídá třípólový (anebo také tří­rychlostní) systém sociálního zabezpečeni. Zcela vespod je tvořen základní vrstvou pouze elementárního zajištění, která je financována z daní a pokrývá jen minimální potřeby těch, hlo se ocitli v sociálně nejtíživější situaci. Jedná se například o zajištění základní lékařské péče, o nárok na nízký základní dú­chod či o zajištční nejnutnějšího sociálního minima. Druhá vrstVil sociálního zajištění bude i nadále spočíval na pojištění těcb, kdo mají práci. Oproti mi­nulosti se ovšem sníží rozsah krytých rizik a sníží se také nárok na výši od­škodnění. Půjde například o redukci té části zdravotní péče, jež je kryta po­jištčnÍm. či o redukci výše důchodu, který bude financován skrze sociální pojištění odváděné ze zaměstnaneckých příjmů. Nejvyšší vrstva pojištění, tedy ta. která bude zajišťována platbami do soukromých fondů, se bude naopak rozšiřovat. Sem bude spadat například dobrovolné soukromé při pojištění pro případ nemoci nebo spoření na důchod v rámci privátních kapitálových fondú (Castcl 2003: 73).

Pokud by se společnost ustálila v podobě této trojvrstevnaté struktury. znamenalo by to jen návrat do dob před druhou světovou válkou či ještč

o něco hlouběji, kdy společnost zaměstnání ještě nebyla rozvinuto natolik, aby umožňovala pracujícím masový vzestup do středních vrstev. Není však ni­kde zaručeno, že právě v této podobě se vývoj (Či spíše regres) sociální struk­tury a sociálního státu zastavL

Základní otázka budoucnosti sociálního státu totiž zní: Je tato instituce vůbec schopna dlouhodoběji fungovat jinak než právě v úzké symbióze se ši­rokými středními vrstvami, tak jak tomu bylo ve třiceti poválečných letech? A vzhledem ke středním vrstvám zaznívá otázka podobně naléhavě: Byly by nové (zaměstnanecké) střední vrstvy vůbec schopny existovat bez velkory­sého sociálního státu? A nespočívá určitá podobnost mezi nejistým postave­ním starých středních vrstev v poslední třetině 19. století a nejistotou nejno­vějších středních vrstev od poslední třetiny 20. století právě v tom. že ty prvé žily ještě před nástupem SOCiálního státu, zatímco ty druhé žijí v době jeho modernizace, která se snadno múže změnit v obyčejnou demontáž?

8.1 Sociální stát a střední vrstvy

Počátky sociálního státu v poslední třetině 19. století se v zásadě kryjí s do­bou počínajícího úpadku starých středních vrstev, tedy především drobných a středních podnikatelů. Sociální stát pomáhal od přelomu 19. a 20. století

106

jejich potomkům při integraci do velkých zaměstnaneckých firem. V důsledku toho nedošlo spolu s úbytkem starých středních vrstev od konce 19. století k tak extrémní polarizaci společnosti. jakou předvídal marxismus.

Vrchol sociálního státu y prlibčhu dvaceti či třiceti let po druhé světové válce spadá zase vjedno s kulminací nových středních vrstev v prostřcui za­městnanecké společnosti, tedy se vzestupem "organizačního člověka". Při­

nejmenším v této době platilo, že v sociálním státu nalézají ochranu právč střední vrstvy a jejich snaha chránit se před riziky podporovala jeho rozvoj více ncž úsilí dčlníkú o rovnost.

$10 tehdy o vzájcmnč výhodnou symbiózu, která zdaleka nespočívala jen v tom, že stát prostřednictvím sociálních transferli kompenzoval nižší příjmy 11 tím umožňoval přístup k životní úrovni středních vrstev i méně kvalifikova­ným zaměstnancům. Také typické středostavovské profese měly možnost vy­užívat velkoryse poskytovaných sociálních práv. Právě oni výrazně využívali dotací na vzdělání pro své potomky, protože jejich potomci studovali na vy­sokých školách častěji než děti vrstev nižších, přitom si však nemohli dovolit platit vzděláni v takovém rozsahu jako potomci vrstev horních. Podobně vy­datně využívaly střední vrstvy též například dotací na kulturu, ale i na zdra­votní péči, a zhruba ve stejné míře jako vrstvy nižší také na rozvoj veřejné dopravy a celé sítě veřejných služeb. Navíc by bez pomoci sociálního státu právě střední vrstvy pocítily ze všech nejcitelněji ve stáří rozdíl mezi svými bývalými příjmy a starobní penzíY

Díky tomu, že sociální stát vylepšoval ve všech těchto i dalších ohledech bilanci rozrústajících se středních vrstev, nebyli jejich členové nuceni vytvá­řet si na sociální rizika velké finanční rezervy a mohli prakticky veškeré své příjmy vrhnout na spotřebu. V důsledku toho vznikala nová pracovní místa, a to především v oblasti služeb, a ekonomika dosahovala ve dvaceti pováleč­ných letech nebývale vysokého tempa růstu. To umožňovalo naplnit státní pokladnu, dále rozšířit sociální výdaje a zvýšit i rozsah služeb, jež mohli so­ciálně potřební získat právě na základě své potřebnosti. Tímto způsobem se strmě rozvíjela spirála poválečného blahobytu. 73

Velké změny, jež nastaly v ekonomice a společnosti v souvislosti s proce­sem globalizace a doprovodnými procesy, tuto spirálu narušily a celý kruh se začal otáčet opačným směrem. Globalizace přerušila pouto mezi firmami

/2 Především střední vrslvy se sUivají klienty sociálního st.ítll také skrze možnost odepisovat z daní výd()je na vzdčlání či na koupi domu nebo hy tu. H Mezi prvními zaznamenal tento trend 1. H. Marshall: .Když je ur6tfl sociální služDa, lřeDd v podobě péče o zdrav!. rozšířena z Jediné příjmové skupiny na CelOLL populaci. přímým důsledkem je mimo jiné vzrllst ntTovnosti di.~ponibilnich přijmů, což lze upravit prostřednictvím daní. Příslušníci středních vrstev. kteří předtím za lékaře platili. maji totiž nyni tuto část svých příjmů uvolnčnu pro jiné účely' (Marshall a 1:)ot· tomore 1992: 33).

107

a zemL v níž firma či její pobočka po určitou dobu působí. Umožňuje firmám a také nejvyšším příjmovým kategoriím tlačit na výrazný pokles svých daní pod pohrůžkou, že ze zemč odejdou. Doba relativní sociální citlivosti firem je minulostí.

Střední vrstvy se tak staly hlavním a stále více osamoceným sponzorem sociálního státu. Zatím mají ještě dost na to, aby jim bylo možno něco ubrat. A na rozdíl od těch skutcčnč uohatých zpravidla nemají možnost vydírat stát a zbytek společnosti pod pohrůžkou svého odchodu ze země. Protože však střední vrstvy nejsou schopny samy sociální výdaje financovat. je sociální stát stále chudší a zadluženěj~í. Stále méně přestává být schopen poskytovat středním vrstvám všechno to, co jim dával během poválečných desetiletí. 00-cházcjí mu peníze na zdravotnictví, marně je hledá na školství, nemá je na podporu veřejné dopravy a ještě méně jich má na podporu kultury. Zvlášť ci­telně mu chybějí v systému penzijního zabezpečení.

V důsledku toho jsou střední vrstvy stále více nuceny odkládat si finanční prostředky na vzdělávání svých potomků, ale také pro případ nemoci a jako přilepšení k nízké a stále nejistější penzi. Vzrůst nejistoty ve všech těchto ob­lastech vede ke snížení jejich kupní síly. což zase přispívá ke ztrátě pracovních míst. ke vzrůstu nezaměstnanosti a zároveň k poklesu prostředkú na veřejné výdaje. Sociální stát se bude v důsledku toho patrně stále více přibližovat an­glosaskému modelu, který je zaměřen jen na ty nejpotřebnější z chudých.

Pro střední vrstvy to ovšem znamená, že by měly platit stále více, a přitom budou dostávat stále méně. O nějaké symbióze se sociálním státem v tom pří­padě již nemůže být řeči. Je ovšem otázka, zda narušení této symbiózy mo­hou střední vrstvy bez úhony přečkať, a je také otázka, zda je múže přežít sociální stát. Je pravděpodobné, že v důsledku škrtů v sociální oblasti bude stále větší problém zajistit domácnostem s průměrnými či jen mírně nadprú­měrnými příjmy takový životní standard, který byl dříve obvyklý pro střední vrstvy společnosti blahobytu. Je tomu tak mimo jiné právě proto, že tyto při­jmové kategorie stále vice samy platí za to, nač se spolu s nimi jcště do ne­dávné doby skládaly velké firmy a lidé s vysokými příjmy, dokud ještě byli ochotni platit za svých příjmů přiměřené daně.H

Atmosféra ve společnosti se radikálně mění. Dřívější víra v to, že pokud možno všichni se již brzy stanou členy široké a prosperující střední vrstvy; se rychle vytrácí a na její misto nastupuje strach z uzavírání se úspěšných do

.,. Proto je iluzol'llÍ volání pravicových populistů po t01l1, aby ~třcJním vrstvám bylo pomoženo tím, 7.e budou dostávat .přímo n<J ruku' to, co dncs odevzdávají 00 sociální pokladny. Taková clr.magogie jr. nereálná hneo ze (.Ivou důvodů. Pokud by na sociální výdaje nepfispívaly střenn! vrstvy, neměl hy na nt liŽ vllbec kdo přispívat. Krami:: toho by se středním vrstvám jejich dřívější životní Ílroveň stejně nr.vrátila, neboť by st<Íle chybčly příspčvky od firem a od nejl)Qhatších.

108

vlastního světa a z polarizace celé společnosti. Sociální rizika se začínají tý­kat stále více také středních vrstev. Ani ony nejsou imunní jak vůči nejisto­tám plynoucím z rychle se měnících požadavků na trhu práce, tak vliči nejis­totám spjatým s narůst(ljící křehkostí rodiny. Velká část (bývalých) středních vrstev je rovněž ohrožena tím, že bude muset dlouhou dobu vycházet s níz­kými příjmy. Příslušníci středních vrstev také stále více riskují nižší zabezpe­čcní v dúchodu. Tváří v tvář novým sociálním rizikům zažívají střední vrstvy srovnatelnou míru nejistoty jako vrstvy nižší. .Prekarizace práce se nepohy­buje jen na okraji, hrozí destabilizovat stabilní. Vrstvy uprostřed společnosti - horní část dělníkú a nižší střední vrstvy - nemohou dnes očekávat vzestup­nou mobilitu, ale spíše ji ztratí" ((astel 1995: 662).

Situace je navíc vyhrocena tím, že se jedná o příslušníky vrstev. které si ještč ve zcela nedávné minulosti velice zakládaly n(l tom, že jsou - na rozdíl od sociálnč znevýhodněných - díky svému postavení dobře chráněny vůči ne­jistotám a rizikům podobného druhu.

Střední vrstvy reagují na změněnou situaci tím, že se snaží přesunout co nejvíce sociálních rizik na ještě bezbrannější skupiny. Z jejich hlediska je to vcelku pochopitelné - čím méně samy zaplatí za chudé, tím více jim zbude n(l jejich vlastní starobní důchody; na školné pro potomky; na dopravu, na zajiš­tění v nemoci a v nezaměstnanosti.

finanční krize sociálního státu má být řešena zacílením sociálních dávek pouze na ty nejpotřebnější."'5 To však otevírá z hlediska středních vrstev jen další problém: jakmile se sociální stát zaměří jen na ty nejpotřebnější. ztratí snadno i zbytek podpory veřejnosti. Jen dokud mohly mít také střední vrstvy užitek ze služeb sociálního státu, souhlasily i s programy pro sociálně znevý­hodněné menšiny. Samotní sociálně slabí si pak bez jejich podpory nedokáží udržet přízeň sociálního státu. Nemají totiž, na rozdíl od středních a vyšších vrstev, žádné silné lobbistické skupiny, které by bojovaly za jejich zájmy (But­terwegge 2001: 159).

Vzniká tak dokonale bludný kruh: Pokud jsou dávky přiznány jen malé sku­pině extrémně znevýhodněných, vylučuje to střední vrstvy, takže jsou sociální opatření politicky neprůchodná. Pokud jsou dávky naopak přiznány také střed­ním vrstvám, je to sice politicky výraznč průchodnější, ekonomiCky by se to však příliš prodražilo a zaplatily by to ze svého nakonec stejně právě ony.

Konec symbiózy mezi středními \Tstvami a sociálním státem začíná poško­zovat ohě strany. Zatímco střední vrstvy se stávají jednou z občtí novýeh soci­álních rizik, fungování sociálního státu je ohroženo celou sérií bludných kruhú.

"II Se zadlrnírn oávek jen n~ nejpotřcbnčjší tradičně nesouhlasí levice. Selektivita sociálních dávek stigma­tizuje Chlldé příjemce ~ navrací společnost 00 dob rnoralizátorskť dUlrity.

109

8.2 Bludné kruhy sociálního státu

Od samého počátku své existence vyvolává sociální stát svým zcela bčž­ným a rutinním fungováním řadu nezamýšlených dúslcdkú a roztáčí bludné kruhy, které zpochybIiují míru jeho racionality a zužují prostor pro jeho re­produkci.

Na základní él prapůvodní z tčchto bludných kruhú upozomil před čtvrt stoletím již Pierre Rosanvallon (1981). Podohně jako trh také moderní stát (a sociální stát zvláště) potřelmje ke své existenci navzájem nezávislá indivi­dua. Lidé musejí být osamostatněni a izolováni, mají-li si mezi seuou prodá­vat a kupovat vše, co k životu potřebují. Proto bylo v životním zájmu tržního systému emancipovat lidi od tradičních komunit, kde směna služeb a proti­služeh neprobíhala tržním způsobem. Určitá vzájemná izolovanost lidí a bez­brannost každého z nich jednotlivě je však také v životním zájmu státu.

Lidé musejí být izolovaní a bezbranní, aby stát mohl vystupovat jako jejich ochránce. A musí být zcela průhledné jejich ekonomické vztahy, aby je mohl přehledně a kontrolovaně zdaňovat.

V případě sociálního státu jde ovšem o situaci vyloženě paradoxní. So­ciální stát ničí sociální předivo, které hylo udržováno jako životně dů ležité v dobách, kdy pomoc ze strany sociálního státu ještč nepřicházela. Zpřetrhání tohoto sociálního přediva (v podobě neformálních výměn rodinných. pří hu­zenských, komunitních apod.) je předpokladem toho, aby mohl sociální stát zdaňovat zvlášť výkon každého jednotlivce a aby mohl každému jednotlivci zvlášc pomáhat. V důsledku ničení sociálního přediva jsou jednotlivci zrani­telnější a více odkázáni na ochranu. Moderní stát tak na jedné straně činí jednotlivce zranitelnějšími. aby je mohl na druhé straně o to více ochraňovat a dokazovat tak svoji potřebnost.7•

Když vlivem celé souhry příhodných okolností začal sociální stát po druhé světové válce žít v určité symbióze se středními vrstvami, zdálo se, že bludné kruhy jeho fungování budou vystřídány vzestupnou spirálou navzájem se po­silujících příznivých efektů. jež podporovaly jak expanzi sociálního státu, tak také vzestup středních vrstev. Nástup globalizace však ve spojení s demo­grafickými. politickými a hodnotově kulturními proměnami nastartoval sérií bludných kruhů, jež politici označují eufemismem "modernizace".

Bludné kruhy modernizace se roztáčejí prakticky ve všech oblastech soci­ální politiky. V oblasti zaměstnanosti vcde tlak na nezaměstnané. aby přijali jakoukoliv práci třeba i za nižší mzdu. mimo jiné k tomu, že se snižuje přítok

·16 Liberalismus si tuto jeclnoduchou souvislost neuvť.domuje. Jen proto může záruveň požadovat respektová­ní indiviuuil!islllu a z5ruveň odmítRt pcčovRtrlský stát, který kompenzuje individuu jeho izolov"nost.

110

peněz z jejich odvodů do státní pokladny a na sociální pojištění. Přitom sou­časně stoupají sociální výdaje na ty; kdo mají takto neplnohodnotná zaměst­nání. Bludný kruh klesajících příspěvh"l a klesajících dávek se tak uzavírá.

Podobně funguje začarovaný kruh předčasných dlkhodll: státní výdaje na předčasné důchody nutí zvýšit pojistné pro ty; kdo mají pr~ci. Zvýší se tím osobní náklady práce, což vede firmy k dalšímu posíl~ní zaměstnancú do před­časného důchodu, který je hrazen zvýšením pojistného pro ty, kdo práci za­tím ještě mají.

Penzijní systém představuje jeden velký bludný kruh sám o sobě. Nut­nost platit vysoké příspěvky na penzi snižuje životní úrovei'i poplatníkú, če­muž řada domácností předchází tím, že si nepořizuje děti. Výsledkem je, jak známo, méně budoucích přispěvatelll na dúchody, a tedy nutnost dále zvýšit příspěvky na penzi.

Podobný bludný kruh lze očekávat v souvislosti s uvažovanou modernizací zdravotnictví. ProdraženÍ zdravotní péče s vysokou pravděpodobností povede ke vzrůstu míry nemocnosti a ke zhoršení zdravotního stavu populace, což bude mít za následek jednak snížení ekonomického výkonu. jednak nutnost vrhnout o to více peněz do systému zdravotnictví.

Snížení zajištění v nemoci a ve stáří navíc vede k tomu, že lépc vydělá­vající kategorie jsou vehnány do náruče soukromých pojišťoven a bank. To ovšem zpětně podrývá systém veřejného sociálního zabezpečení. protožc tyto kategorie lépe situovaných se brání tomu. aby platily do veřejného systému příspěvky jako dříve, dokud ještě nebyly pojištčny soukromě. Jejich neochota platit tak předurčuje další kolo spoření v sociální oblasti. Toto spoření zna­mená mimo jiné umožnit zaměstnavatelům krátit až dosud zákonem garanto­vané sociální dávky; kupříkladu nemocenskou. To ovšem vede k novým dírám do státní pokladny. jelikož firmy odevzdávají pak méně na povinných odvo­dech. Odtud nutnost dalších úspor.

Všedmy tyto vnitřní bludné kruhy (ne)fungování sociálního státu se ode­hrávají ve stínu velkého začarovaného kruhu. ve kterém ustrnula politika národních státú. V soutěži o přízeň nadnárodního kapitálu se jej státy snaží přilákat pomocí stále vyšších investičních pobídek. Zároveň se snaží zatěžo­vat velké podnikání a bohaté vrstvy stále méně daněmi. Protože mají v dů­sledku toho stále méně zdrojů. klesá jejich schopnost financovat veřejné vý­daje. Hrozí riziko. že nakonec už nebudou schopny zajistit ani bezpečí svých občanů. Bez pevného veřejného řádu však není splněna jedna ze základních podmínek pro zhodnocování kapitálu, což odrazuje cizí investory. Slábnoucí sociální stát tak v bludném kruhu vytváří podmínky pro další fázi svých po­tíží (Afheldt 2003: 208).

111

8.3 Individualismus středních vrstev

Bludné kruhy, ve kterých se soci~lní stát pohybuje a do nichž se stále hlouběji noří, ohrožují v prvé řadě jeho samotného. Je velkým historickým paradoxem, že sociální stát se sám vydatně II iniciativně podílel na přípravě své vlllstnÍ krize. Rozhodně nemají prílvdu ti, kdo ho podle známých ideologických klišé obviňují z poručnictví nad členy společnosti a z toho, že prý příliš omezovllI a omezuje jejich individuální svobodu.

Je tomu právě naopak. Politika sociálního státu výrazně přispěla k indivi­dualizaci společnosti, a to především ve dvou ohledech. Svým velkorysým sys­témem dávek a zajištění vytvořil sociální stá t rozsáhlou infrastrukturu, v je­jímž rámci mohli jeho klienti bez většího rizika provádět své vlastní, témčř ničím nepodmínčné rozhodování. Sociální politika tuto infrastrukturu bohatě dotovala, takže lidé mohli své rozsáhlé možnosti využívat v zásadě s jen ma­lým osobním rizikem. Jestliže stát hradí lékařskou péči, mohu s lehčím srd­cem hazardovat se svým zdravím. Jestliže hradí náklady na vzdělání, mohu vyzkoušet řadu rúzných profesních kariér, aniž bych se musel obávat, že jedna špatná volba povolání mne natrvalo zruinuje.

A sociální stát podporoval prudký rozvoj individualizace a usnadňoval li­dem jejich volby ještě i jiným způsobem. Naprostou většinu své sociální po­moci a podpory adresoval přímo jednotlivci. To vedlo k tomu, že se lidé mohli bezstarostně zbavovat svých vazeb k větším skupinám, v nichž dříve hledali oporu. a to včetně rodiny. Clověk se nemusí držet rodiny coby opory v kritic­kých životních situacích. jestliže je zde instituce. která se o něho a jeho blízké postará. i když se neožení a nevdá, anebo třeba rozvede.

Stát poskytl jednotlivcům natolik dokonalou ochranu. že se s lehkým srd­cem zbavovali zbytků všech dřívějších forem opory. Příbuzenské vztahy, sou­sedské formy komunitní výpomoci, církevní pouta, profesní a spolkové vazby, to vše se stává zbytečným, jakmile se stát zavazuje, že se o všechny své členy jednotlivě postará, dostanou-li se do potíží.

Sociální stát tak uskutečnil velké modernizační dílo, neboť právě vzestup ničím nevázaného individua je považován za podstatnou součást, ne-li přímo za jádro procesu modernizace. Když toto vše sociální stát zabezpečil, začalo se mluvit o potřebě prudce zmodernizovat také jeho samotného, aby byl na výši doby. Modernizace sociálního státu však znamená, že svou ochranou ruku nad jednotlivci přestane v dosavadní míře držet. Každý dokonale emancipo­vaný jednotlivec tak bude mít naprostou svobodu obejít se nejen bez svých dřívějších primárních opor, ale i bez ochrany ze strany sociálního státu, tedy bez té ochrany, za kterou své dřívější opory možná tak trochu neprozřetelně vyměnil.

112

Sociální stát pracoval soustavnč a dlouhodobě na své vlastní krizi, ne­boť zároveň s podporou středních vrstev podporoval také mentalitu krajního individualismu, která je právě těrllto vrstvám vlastní. První impulsy zdola pro vznik sociálního státu přicházejí nepochybně od velkých skupin sociálně znevýhodnčných námezdních dělníků a zamčstnanců. S jeho pomocí a v jeho rámci si dokázaly tyto vrstvy pronikavč zlepšit své životní postavení. Pohl­ceni snahou o své drobné individuální výhody lito nově příchozí však do­cela zapomněli, z jaké situace vyšli a proč o sociální stát usilovali. leh o vý­razné utlumení pak mohou nčkteří dokonce mylnč považovat za další krok ke zvýšení svého osobního blahobytu. "Plné zamčstnání, ekonomický růst a extenzivní systém sociální ochrany přinesly většině populace větší prospe­ritu a spolu s tím také včtší zájem o individuální či rodinnou životní úroveň a dCtraz na soukromou spotřebu, usnadněnou prudkou expanzí spotřebních úvčrů. Lépc situovaní dělníci. právě tak jako značná část střední třídy, se za­čali více zajímat o inflaci, úrokové míry a výši svých daní než o vyhlídky so­ciálního státu, či o rozsah veřejného vlastnictví. tedy o věci, které podle nich měly menší význam pro jejich individuální blahobyt" (Marshall a Bottomo­re 1992: 77).

Blízká budoucnost ukáže, v jaké míře jsou příslušníci středních vrstev schopni udržet či zvýšit míru své individuální svobody a svého osobního bla­hobytu vně struktur sociálního státu. Sociální reformy; jež JSOll v chodu ve všech zemích Evropy; potřebují ušetřit primárně právě na sociálních výdajích pro střední vrstvy. Zároveň však potřebují udržet střední vrstvy v jejich roli posledních sponzorů sociálního státu. Pokud si obě tyto tendence propojíme, pak nelze vyloučit, že obraz modernizované společnosti v podobě cappuccina je stále ještě příliš optimistický. S dalším rozvojem globalizace a doprovod­ným útlumem sociálního státu se vynořuje stále naléhavěji otázka: Kolik šle­hačky si hudou moci střední vrstvy dovolit, pokud na ně ovšem v modernizo­vané společnosti vůbec ještě nějaká zbude?

8.4 Dilema posledního sponzora

Jakmile je jednou uznáno, že pro sociálně potřebné není plnohodnotná práce v dohledu, pak řešení sociální otázky spočívá již jen v tom, kdo z tčch ostat­ních bude jejich nekonečné začleňování do společnosti ze svého hradit. Protože nejvyšší příjmové kategorie a nejsilnější firmy jsou od této povinnosti v rámci zachování své .světové konkurenceschopnosti" stále více oprošťovány; zůstává úkol hradit potřeby chudých na bedrech těch, kdo jsou placeni jen průměrnč, či dokonce ještě o něco méně. Posledním sponzorem sociálního státu se stávají

113

ty vrstvy; které v nedávné minulosti patřily ke středním třídám, anebo na takovou pozici alespoň aspirovaly.

Před středními vrstvami, či spíše před tím, co 7. nich ještě zbývá, se tak otevírá nesnadné dilema. Pokud budou právě ony jako jediné hradit ze svého sociální začleňování tržně neúspěšných, pak jim samotným hrozí v situaci narůstající ekonomické nťjistoty stejný osud, což by vedlo k příkré dualizaci společnosti a cesta nahoru Ly se jim llzavřela. Přenesení daiíové zátěže na nové střední vrstvy, tedy na jádro zaměstnanců, je totiž jen zdánlivě vyřeše­ním problémů sociálního státu. O co více zaplatí tyto vrstvy při financování zbytkového sociálního státu, tím sociálně potřebnějšími se samy stanou a tím více zatíží sociální stát do blldoucna.

Pokud hy naopak střední vrstvy potřeby neúspěšných neuhraúily, pak by je nehradil nikdo. Tuto strategii by mohly střední vrstvy doplnit snahou po­jistit si co nejvíce ochrany ze strany mizejícího sociálního státu právě pro sebe. Pronikavě by to zhoršilo postavení chudých a zostřilo by to dnešní po­dobu sociální exkluze. Sociální vývoj by to vrátilo někam na úroveň počátku 19. století, pokud ne ještě hlouběji do minulosti.

V každém případě jsme dnes svědky sociální polarizace, o níž se ještě poměrně nedávno soudilo, že nenávratně patří minulosti. Priorita za­chránit pracovní příležitosti a úsilí zachránit instituci sociálního ob­čanství přitom výrazně od sebe vzdaluje sociální vývoj Spojených státú a Evropy. Ve Spojených státech je pomalejší úbytek pracovních příleži­

tostí (daný především rychlým nárůstem neplnohodnotných pracovních kontraktů) doprovázen poklesem reálných mezd, nárůstem počtu chu­dých pracujících a rostoucí sociální nerovností. V Evropě je cenou za udržení plnohodnotných pracovních míst vysoká míra nezaměstnanosti spolu s nárůstem marginalizace a sociální exkluze těch, kdo nemají práci žádnou.

V obou případech dochází k dualizaci společnosti. byť je tento proces v rúz­ných zemích označován různě. V Nčmeeku se optimisticky hovoří o .dvoutře­tinové společnostL ve Francii o společnosti "dvourychlostní", v Dánsku zase o rozestupování společnosti na .. A-tým" a liB-tým". Z Velké Británie a Spoje­ných států se šíří označení "new underclassJnová podtřída) pro ty; kdo se stali obětí sociálního vyloučení (exkluze).

Dnešní velké dilema středních vrstev je tak vlastně rozhodováním o tom, na kterém pólu rozestupující se společnosti se samy nakonec ocitnou. Rozho­dují se v poměrech, které samy nemohou příliš ovlivnit a jejichž parametry jsou dopředu určeny procesem postupující ekonomické globalizace a dopro­vodného přenosu tržní nejistoty na vrstvy zaměstnanců a těch, kdo nabízcjí v jakékoliv formě svoji práci.

114

Pokud budou myslet střední vrstvy především na sebe, pak se budou sna­žit využít sociální stát v tom smyslu, v jakém byl budován, tedy v prvé řadě jako ochranu těch, kdo mají plnohodnotnou práci. V situaci, kdy stále větší část o tuto práci přichází, budou zbytky sociálního státu sloužit menšině <.lo­sud relí1tivně úspěšných. Situace B-týnl1l, tedy těch, kdo jsou dnes konfronto­váni s novými sociálními riziky, se přitom bude dále zhoršovat.

Pokud hy naopak střední vrstvy souhlasily s tím, aby pomoc sociálního státu byla směrována jen k těm nejpotřebnějším a nejchudším, pak se vrst­vám znevýhodněných bude pomáhat z prostředků středních vrstev, které při­tom samy budou zajištěny stále méně.

Společnost by se polarizovala v obou případech. Pouze s tím rozdílem, že v případě prvém by se část středních připojila k horním, trvale úspěšným vrstvám, zatímco v případč druhém by velká část středních spa<.lla dolů mezi neúspěšné. Oba procesy jsou pochopitelně komplementární. přitom je zřejmé, že ani v jednom případě by již nezbyl prostor pro široké střední vrstvy, tak jak se jejich vznik rýsoval v poválečné Evropě.

Cesta k rozštěpení společnosti je jednoduchá, konstatuje v této souvislosti Horst Afheldt. "Vede k ní další otevírání trhů, vysýehání státní pokladny, růst jako jediný cíl hospodářské politiky, deregulace finančních trhů, snižování práv zaměstnanců, daňové úlevy pro nejvyšší příjmové kategorie a pro pod­nikání. To vše dohromady naprosto spolehlivě vytváří novou sociální polari­zact (Afhcldt 2003: 115).

8.5 Zachrání střední vrstvy vzdělání?

Po druhé světové válce bylo ve společnosti široce sdíleno očekávání, podle ně­hož se budou existující sociální rizika dále zmenšovat spolu s tím, jak budou i potomci příslušníků nižších vrstev přecházet díky dosaženému vzdělání do vrstev středních. Právě v tomto smyslu se tehdy mluvilo o expanzi vzděla­nostní společnosti.

Také dnes se mluví stále dokola o nutnosti budovat vzdělanostní společnost. Má to však již zcela jiný smysl, než jaký to mělo před půlstoletím. Dnes již rozvoj vzdělanosti nijak nesouvisí s demokratizací společnosti prostřednictvím nárůstu široké střední vrstvy a doprovodného poklesu sociálních nerovností.

Pro pochopení skutečného významu dnešní kampaně za rozvoj vzděla­

nostní společnosti má klíčový význam snaha o zavedení placeného školného. Nejde přitom zdaleka jen o "zvýšení spoluúčastiP

studentů po vzoru pacientú a důchodců. V tlaku na placení školného je obsažena informace mnohem zá­sadnčjší.

115

Debata o zavedení školného či o posíleni jeho významu při financování studia má své standardní obraty. Stoupenci školného zdúrazňl1jí, že studium je formou investice. jeho financování má probíhat standardní investiční for­mou. tedy půjčkou, která je zálohou na budoucí výnosy v podobě příjmi'I ab­solventů škol. Investice do vzdělání jc přitom údajně výhodná jak pro inves­tora, tak pru klienta - oba se dčlí o budoucí výnos až do doby vyrovnání úročeného závazku klienta. Na placení školného tak vydčlává nejen investor. jenž si tuuto formou zúročuje své peníze, ale také celý systém školství. který je tržním tlakem veden k tomu, aby zvyšoval kvaHtu poskytovaných služeb, a v neposlední řadě i samotní studenti. jejichž rozhodování se stává v pod­mínkách trhu se vzdělaností mnohem racionálnčjší. což jim zaručuje vyšší vý­nosy z investice v podobě placeného studia. Stát by pak plnil jen pomocnou úlohu, například v tom, že by garantoval splácení půjček za vysokoškoláky. kteří na profesním trhu nebudou dostatečně úspěšní.

Odpůrci zavádění či zvyšování školného formulovali dlouhou řadu námi­tek, které zpochybňují průzračnou logiku nastÍnčné tržní úvahy.

Upozorňují na možnou diskriminaci těch oborů, které nezaručují rychlou návratnost investice do vzdělání. dále na potíže s nejistým odhadem budoucí výnosnosti oborů, které snižují ekonomickou racionalitu rozhodování stu­dentů, ale také na příjmovou nivelizaci absolventů vysokých škol v důsledku snahy investorů maximaHzovat zisk ze svých investic. Všechna nepředvídaná rizika systému hy tak nakonec zaplatil stát.

Celá diskuse mezi stoupenci a odpůrci školného je do jisté míry nedoro­zuměním. Vůbec zde totiž nejde o to, nakolik se bude investice do vzdělání komu vyplácet a kdo na ní prodělá. Na tématu zpoplatnění školství je v teo­retické rovině rozhodující jeho kulturní aspekt a v rovině čistě praktické jeho aspekt sociální, chápaný ovšem v tom nejširším slova smyslu, nikoliv jen skrze rizika znevýhodnění studentů z chudých rodin.

V teoretické rovině je diskuse o zavádění školného a obecně o statusu vzdělanosti výrazem zostřujícího se .kulturního boje~, který je součástí dnes převládajícího trendu modernizace. Modernizace se nekoná zdaleka jen proto, aby zvýšila měřitelnou výkonnost všech subsystémů společnosti. Probíhá také (a možná především) jako součást narůstající hegemonie instrumentálně raci­onálního, tedy ekonomizujícího výkladu veškeré reality.

Bez ohledu na to. zda se konkrétní typ vzdělání projeví jako dobrá inves­tice, jde v procesu modernizace o to, interpretovat každé vzdělání právě jen jako "investici". tedy dúsledně ho ekonomizovat.77

TI V 7.ásadě má být vzrli'lání přizpúsobeno potřebám trhu 7.ccla stejně, jako mu byly dříve při7púsoheny přírodní zdroje a pracovní síla. S přírodními zdroji miÍ v7.Mlání spoleénr to, 7.e prim~rnt' nehylo vytvářeno pro tržní použití, s pramvní silou miÍ společné to, že poklid se stane součástí trhu, deformuje to celťho >

116

Ve vztahu ke středním vrstvám vede tato ekonomizace vzdělání k budo­vání velkolepé iluze. Živí nostalgii středních vrstev po návratu do dob nčkdy kolem poloviny 19. století, kdy se ještě mohly domnívat, že jsou nejdůlcži­tější a nejperspektivnější součástí společnosti. Tehdy byla ekonomika složena z pestré mozaiky drobných, neziÍvislých, samostatných rodinných firem, které ještě nebyly zatlačeny do defenzívy obřími koncerny a korporacemi. Ve vzdě­lanostní společnosti by se měli stát ta kovými majiteli drolmých firem všichni, kdo mají ve své hlavě potřebný kapitál. Vzdělání se proměňuje v součást osobní strategie maximalizace zisku, jenž má být realizován prostřednidvím trhu se vzděláním. lato renesance "drobného podnikání s vlastním věděním", jemuž se mají věnovat příslušnici středních vrstev; zastírá ústup ocl výhod a zajištěnÍ, které jim dříve poskytovala společnost zaměstnání.

Zde se již dostáváme ke druhému, sociálnímu a zcela praktickému vý­znamu sporů o vzdělanost a o placení školného. Vzdělání se má stát ekviva­lentem pojištěni poté, co dosavadní mechanismy pojištění kolabují v důsledku globalizace a doprovodných procesú včetně postupujícího rozkladu solidarity. Právě rozvoj vzdělání v rámci vzdělanostní společnosti má usnadnit přechod od solidárního systému pojištění k modelu matematickému, tedy přechod k privatizaci pojištění. Když už není možno spoléhat na to, že nemajetné vrstvy bude kolektivně pojišťovat sociální stát, má je individuálně pojistit právě vzdělání.

Stoupenci tohoto modelu se domnívají, žc pro jeho hladké fungování stačÍ, aby bylo dosahování vzdělání podřízeno pravidlům trhu a dosažené vzdělání aby bylo hodnoceno podle tržních kritérií. Právě v tom je ovšem jejich nej­větší a nejhloupější omyl.

Vzdělání totiž vcelku spolehlivě pojišťovalo v situaci charakteristické pro padesátá a šedesátá léta 20. století, tedy shodou okolností v době, kdy nebylo nijak úzce podřízeno tržním mechanismům. Úspěšnost absolventú byla tehdy dána především dvěma faktory. Za prvé to byl jejich reIativllč nízký počet na trhu práce, kde nehrozilo, že si budou navzájem srážet příjmy. Druhým fakto­rem úspěšnosti vysokoškoláků byla obrovská poptávka po nich ze strany ve­řejné sféry; kde nalézali uplatněni v nejrůznějších sektorech tehdy expandu­jícího sociálního státu.

Snaha pojistit příslušníky středních vrstev stejným zpúsobem v době, kdy sociální stát prochází Ca ještě bude procházet) výrazným útlumem a zeštíhlo­váním, je naprosto absurdní. To, co se vyplácelo díky mimořádné shodě okol­ností v podmínkách netržního sektoru, nemusí se vllbec vyplácet v podmín­kách sektoru tržního, do něhož mají být nyní téměř výhradně nasměrovány

člověka, činí z nř.j zboží, jehož vešhré choviÍllí je pouříZťllO kolísání nabídky a poptávky.

117

rostoucí masy vysokoškoláků. Čeká je tam spíše totéž, co se již přihodilo méně kvalifikovaným, a proto snadněji Hexibilizovaným kolegům. Skalné, které mají záloh~vě platit na svť'!j slibovaný úspěch, je jen formou přenosu tržních ne­jistot z firem na jejich dodavatele a subdodavatele.

Školné má být spláceno od okamžiku, kdy příjem absolventa dosáhne jisté úrovně. Je tedy vlastně jakýmsi výkupným, které má platit vysokoškolák ban­kéřúm za to, že (třeba to bylo jen na pár sezón) pronikl ua A-týmu.

Nezapomínejme přitom, proč má být vlastně zavedena nová forma pojiš­tění. Protože dosavadní pojistný mechanismus sociálního státu nemúže do­statečně krýt sociální rizika poté, co do něj velké firmy přestávají přispívat, a poté, co se nejbohatší příjmové kategorie stabují do svťho světa soukro­mého pojištění.

Situace je naprosto paradoxní. To, že soukromý sektor usiluje o stále roz­sáhlejší daňové úlevy, zostřuje mimo jiné problémy s financováním veřejného školstvÍ. Omezením rozpočtu vzniká krize, jež má být vyřešena voláním po zá­sahu soukromého sektoru, který prý umí s prostředky hospodařit lépe. Spra­vováním investic do vzdělání se soukromý sektor přiživí na potížích, které přinejmenším zčásti sám vyvolal.

Vše by bylo téměř v pořádku, pokud by byla naděje, že nový systém po­jištění skrze vzdělanost bude fungovat a nahradí systém, který je v rozkladu. Problém je v tom, že individuální pojištění každého v podobě dosaženého vzdělání nic takového nezaručuje. V systému pojištění založeného na solida­ritě platilo, že čím více lidí se do systému zapojí, tím více bude prostředků pro krytí rizik všech účastníků. V případě pojištění skrze vzdělání platí spíše opak - čím více lidí se tímto způsobem pojistí, tím méně jsou pojištěni. Ve vzájemné konkurenci si budou srážet cenu své práce mezi sebou. Pojistný sys­tém, jehož účastníci se navzájem nepodporují, nýbrž poškozují, je kuriózním přínosem neoliberálního myšlení do dějin pojištění proti sociálním rizikům. lak budou vlastně pojištěni ti. kteří v tomto vysoce konkurenčním systému pseudopojištení skončí mezi poraženými?

118

Kapitola 9 Sociální otázka bezodpovědi

Sociální otázka je ve vlastním slova smyslu otázkoll po tom, zda je společnost schopna udržet svoji integritu a kohezi, zda dokáže existovat a rcprodukovat se jako celek provázaný sociálními vazbClrni. Zároveií se v užším smyslu soci­ální otázka táže, zda existují účinné mechanismy pomoci lidem, kteří sc ocitli v nouzi, a jakou povahu tyto mechClnismy mají.

Pro vyřešení sociální otázky, která sužovala společnost v devatenáctém sto­letí a dlouho do století dvacátého, měla klíčový význam skutečnost že zhruba od přelomu 19. a 20. století došlo k prudkému nárůstu středních vrstev, a to v podobě takzvaných nových středních vrstev, tedy zaměstnanců velkých or­ganizací. Vzestup nových středních vrstev byl významný z dvojího hlediska. Velká část těch, kdo byli přímo ohroženi sociálním sestupem, nalezla ve vel­kých organizacích solidní, trvalé a poměrně velkorysé zabezpečení. Zároveň se tato masa zaměstnanell stala jádrem nově vzniklého systému pojištění, který dokázal pomoci i zbytku těch, kdo zůstali z nejrůznějších důvodů na okraji společnosti.

Vyřešením klasické sociální otázky se tak stala společnost zaměstnání,

která dokázal Cl vcelku spolehlivě integrovat masy dělníků a ve stále větší míře jim zajišťovala životní úrovei1 a stupeň bezpečí a jistot jež byly charak­teristické pro pozici stabilních zamČstnanců. Tímto způsobem kapitalismus dokázal (přinejmenším přechodně) domestikovat zaměstnance i dělniky. Je­jich podřízené postavení v organizacích výrobního i nevýrobního charakteru bylo kompenzováno nárokem na sociální práva, který jim byl z titulu zaměst­nancú přiznán.

Zaměstnanecká společnost tak znamená v zásadě dvojí. Jednak plyne ze ZCl­městnaneckého poměru relativně zajištěný společenský status, neboť zaměst­nání přináší automaticky rozsáhlá sociální práva, jednak jsou sociální pozice uspořádány kontinuitně, takže i když sociální podmínky zůstávají nerovné, pro jednotlivce i celé skupiny existují reálné možnosti mobility mezi nimi.

Krize společnosti zaměstnání, jíž jsme dnes ve všech vyspělých zemích svědky; oba tyto předpoklady popírá a tím vytváří poměry; z nichž vyrůstá nová otázka sociální.

119

9.1 Krize společnosti zaměstnání

a nová otázka sociální

Společnost zaměstnání byla založena na předpokladn, že naprostá včtšina ekonomicky aktivních (dlouho omezovaná především na muže) je schopna získat trvalé a plnohodnotné zamčstnání a je ohrožena pouze krátkými obdo­bími. po něž se může přcchodnč ocitnout bez práce. Tato masa standardních zaměstnanclt je schopna skrze systém pojištění pokrýt svá vlastrrí sociálrrí rizika a zárovcií pokrývat i rizika malého počtu těch. rra nčž se plnohodnotné 7.íIlněstnání nedostalo.

Protože systémy sociální ochrany fungující v rámci sociálního státu se vy­vinnly kolem situace námezdních. dnešní krize námezdrriho poměru přímo v jádru ohrožuje sociální ochranu (Castcl 1995: 518). Celý systém mohl fun­govat jedině za předpokladu. že skupiny těch. kdo přispívají do systému po­jištění proti sociálním rizikúm. se budou z velké části krýt s těmi, kdo z to­hoto systému pojištční čerpají.

Dnes jsme však ve zcela jiné situaci. "Začíná být jasné. že prekarizace za­městnání a nezaměstnanost jsou vepsárry přímo v dynamice dnešní moderni­zace. JSOll to nezbytné důsledky nových způsobů restrulcturace zaměstnání, tvoří druhou stranu průmyslových inovací a druhou stranu úsilí o zvyšování konkmencesehopnosti" (Castel 1995: 649).

Nová otázka sociální je výsledkem flexibilizace práce (a doprovodné flexibi­lizace rodiny) a vyrůstá tak přímo z povahy současné ekonomiky.

Klasický kapitalismus 19. století využíval dělníka tím. že ho nutil praco­vat co nejdelší dobu v průběhu dne. týdne Í roku. Do pracovního kontraktu přitom nezahrnoval žádnou ochranu dělníka, tím ho udržoval v nejistotě, což umožnilo diktovat mu stále další podmínky.

Dnešní tržní systém funguje mnohem elegantněji. Namísto tendence k prodlužování pracovní doby převládá tendence právě opačná - k jejímu zkracování, ke flexibilizaci a individualizaci pracovních kontraktú. Dochází k ní proto. že v průběhu uplynulého století se podařilo v rámci rozvoje zaměstnanecké společnosti zabudovat do pracovních kontraktll takovou míru ochrany pracovní síly, že poměr mezi zaměstnavatelem a jeho za­městnanci byl stále více vyrovnaný. Pracovní kontrakty; které dříve llmož­rlovaly dávkovat dělníkům nejistotu. je nyní před nejistotou do jisté míry chránily.

Flcxibilizace práce znamená, že je opouštěn zaměstnanecký poměr, aby bylo možno opět nastolit naprostou asymetrii moci mezi zadavatelem práce a tčmi, kdo ji vykonávají. Míra nejistoty. ve které je nucen žít ten. kdo nabízí svoji práci, tak opčt výrazně stoupá.

120

Jak známo, schopnost dávkovat druhým nejistotu, ve které jsou nuceni žit, je podstatou mocenského vztahu, tedy vztahu nadvlády a podřízenosti. Je ne­sporné, že míra nejistoty na dnešnÍin trhu práce neustále narůstá. Celé velké sociální skupiny (mladí lidé, lidé méně kvalifikovaní, velká část žen s dětmi, lidé kolem padesáti let včku a výšc aj.) jsou nuceni žít v podmínkách "perma­nentní dočasné prácc' (výraz Roberta Castela).78

Prckarita, ktcrá je opakem přiznaného statuslI, se st~vá jejich trvalým osudem. Tyto skupin)' tvoří jádro sociálně exkludovaných, tedy těch, kdo jsou z "normální společnost( zpravidla natrvalo vyloučeni a nemají přístup k ochranným a zajišťujícím mechanismúm, jež zcela automaticky zprostřed­kovával plnohodnotný pracovní pomčr.

Přenos stále větší části tržní nejistoty na pracovní sílu, jenž je jádrem a hlavním motivem prohlubující sc flexibilizacc práce, podrývá společnost za­městnání přímo v základu a sociální stát v žádné ze svých dnešních podob nedokáže tomuto procesu čelit.

Liberální typ sociálního státu proces flcxiblizace bezezbytku přijal a spolu s ním přivítal snížení vlivu odborů i oslabení ochrany zamčstnanCll. Výsled­kem byl nárůst nerovností a prudký vzestup počtu tzv .• pracujících chudých". Tato svérázná deregulace v oblasti práce umoži1uje zamčstnavatelúm vybírat si podle libosti z masy laciných, zaměnitelných a základní ochrany zbavených zájemců o práci. Nízké mzdy, které byly vždy pokládány za sociální problém, dnes neoliberálové propagují jako zaručený recept na řešení problému neza­městnanosti. Pokles statusu pracovní síly se přitom postupně šíří do všech pa­ter profesní hierarchie, stále častěji zasahuje i kvalifikovanou práci, a dokonce nejednou i řídící personál ve vysokých zaměstnaneckých pozicích.

Kontinentální a severský typ sociálního státu se snaží tváří v tvář postu­pující flexibilizaci udržet alespoň dosavadní pozici dobře placených a vysoce kvalifikovaných zaměstnanců. Činí tak však na úkor zbylé části námezdních. Kontinentální model, který privileguje jádro zaměstnanců v situaci ekonomic­kého rústu bez tvorby nových pracovních míst, znamená posilování protikladu mezi těmi .venku· a těmi "uvnitř". Vysoké mzdy a jistota práce mužského já­dra má za následek exkluzi jejich synů, dcer a žen CEsping-Anderscn).79

JR .Jádrem dnc~ní suciální otázky je tedy upět existence přeoytečných lidí, lidí nadpočrtných. kteří žijí v ja­kési mlhovině prc:karity a nejistoty ohledně zílřka. tedy v neprllhledné situaci. jež umocňuje zranitťinost celých mas' (Castd 1995: 'f4'(). "{') .jestliže sr. .~ociálni státy snaží udržet exbtující 3tandanll'llVnu3ti II sociální spravedlnosti, jako je tOIllU v Evropě, cenou za to je masová nezamčstnanost. Ve snaze tuto nczamc:stll<lnu:;t snížit je Evropa nucen<l přejímat ilmericky styl dm~gulacc. To s sebou nutnč přinese vÍCt: oídy d více IICI'OVllusti" (Espiny-Andťl'sen 1999: 3).

121

9.2 Hrozba dekonverze

Ve své práci o proměnách otázky sociální (Castel 1995) razí francouzský soci­olog termín "dekonverze". aby jím označil situaci. kdy se v důsledku určitých změn ve společnosti nedostává pozic. s nimiž je spojována sociální užitečnost a veřejné uznánÍ. Tito lidé se stávají z hlediska společnosti nadpočetnými, přebytečnými a nenalézají v ní vzhledem ke své situaci potřebnou oporu. Jejich pouhá existence vyvolává vsociální otázku".

Podlc CastcIa není dekollverzc záležitostí pouze moderní společnosti. Docházelo k ní již ve společnostech tradičních a za jeden z příkladů po­

važuje poměry v Evropě v polovině 14. století. Tehdy putovaly Evropou po­četné skupiny těch. kdo byli uvolněni z agrárních feudálních poměrú a z lo­kálních komunitních vazeb a nepodařilo se jim integrovat se do nové kultury měst a patrimoniálních dvorů. Neměli žádné místo v sociální struktuře s je­jím systémem distribuce uznávaných pozic. Tehdejší houfy "přebytečných lidí" proto vytvářely skupiny lapků. tuláků a vagalmndů, kteří se protloukali -ži­votem. stojíce vně všech uznávaných a tolerovaných vazeb. Představovali do­bový předobraz sociální otázky. Tradiční společnost řešila jev dekonverze po svém - fyzickou likvidací těch, kdo se ocitli vně platných systémíl integrace a regulace.

První moderní vlnu dekonverze, k níž dochází od přelomu 18. a 19. sto­letí v důsledku .. velké transformace# (KarI Polanyi) ekonomiky, však již tra­diční společnost nepřežila. Tato masová vlna dekonverze tradičních rolníhi. v předměstský proletariát byla zvládnuta teprve poté, co se vyvinuly nové mechanismy sociální integrace a regulace v podobě zaměstnanecké společ­nosti a sociálního státu. Sociální regulaci v ní zajišťují nové formy pracov­ního kontraktu, které ustavují zaměstnanecký poměr. Sociální integraci mají obstarat nové formy náležení - sociální občanství založené na vlastnictví so­ciálních práv. Tento systém se rozvíjel a vcelku uspokojivě fungoval přibližně sto let.

Pak však přichází. přibližně v poslední čtvrtině 20. století. druhá velká mo­derní vlna dekonverze, spojená s novou velkou transformací ekonomiky; tedy s procesem globalizace. Reorganizace firem umožněná nástupem sítí zpochyb­nila základy zaměstnanecké společnosti. Vývoj moderní společnosti tak dospěl k paradoxní zápletce: Poté, co se námezdní dostali ze samotného okraje ko­nečně do centra společnosti. začala práce pro ně chybět. "Prekarizacc zaměst­nání a vzestup nezaměstnanosti jsou bezpochyby výrazem nedostatku míst, jež lze zaujmout v sociální struktuře, pokud těmito místy rozumíme takové pozice, jež jsou spojeny se sociální užitečností a veřejným uznáním" (Castel 1995: 665).

122

Opět se objevují .neužiteční lidé". Jsou to tL kdo mají kolem padesáti let a pro potřeby ekonomiky jsou již málo pružnÍ, ale také mladí, kteří bloudí mezi dočasnými stážemi při marném hledání stabilního zaměstnání, stejně tak jako dlouhodobě nezaměstnání muži a ženy všech věkových kategorií. Tito lidé .zmeškali vlak modernizace a zůstávají bezradně stát na nástupišti jen s pár zavazadly" (taste! 1995: 66).

Pří rostoucím deficitu plnohodnotných pracovních příležitostí je prakticky nemožné všechny tyto "přebytečné" lidi do společnosti opčt uspokojivým zpú­sobem integrovat. Na jejich plnohodnotnou integraci se ve skutečnosti už také rezignovalo a společnost se omezuje pouze na jejich provizorní inzerci. Nejde již o snižování sociálních nerovností pomocí netržních mcchanismú. jak vyžadovala koncepce sociálních práv. Jde o jednostranný ústup logice trhu, ktcrá nerovnosti stále znovu a znovu plodí. Sociální stát už nemá na víc a omezuje se na dodatečné a stále méně účinné zmírňování nejextrémnějších sociálních dopadú neoliberální politiky s její přímočarou podnikatelskou ide­ologií. prosazovanou univerzálně i mimo sektor podnikání.

Sociální práce. jejímž úkolem je začleňování (inserce) okrajových lidí a sku­pin do společnosti. je však postavena před nesplnitelný úkol. Má zajistit dů­stojné životní podmínky pro ty, pro něž se práce nedostává, a má toho dosáh­nout uvnitř společnosti, ve které dústojnost životních podmínek je podmíněna právě přístupem k plnohodnotné práci. Sociální začlenění. jež se nemůžc opřít o začlenčnÍ profesní, je odsouzeno k věčnému začleňování. Problém nové vlny dekonverze nemůže být takovým způsobem vyřešen a sociální práce se v těchto podmínkách stává .Sisyfovou sociální prací" ((astel 1995: 683).~u

9.3 Dochází k renesanci tříd?

Není náhodné, že stále výrazněji sílí diskuse o možném znovuoživení feno­ménu sociálních tříd. O třídách se prakticky přestalo mluvit v dobách, kdy sociální vývoj byl určován expanzí společnosti zaměstnání. Ta přinesla nejen novou formu vlastnictví - sociální práva pro všechny - ale kromě toho také spojitou sociální strukturu, která v rúzném rozsahu umožňovala sociální mo­bilitu naprosté většině členll společnosti. Mluvilo se tedy spíše jen o rozsahu a tempu, v jakém se příslušníkúm dělnické třídy daří připojovat se úrovní spotřeby a životním stylem k těm, kdo tradičně patřili do středních vrstev.

80 Rou~rt Castd klade dúraz na to, že plnohodnotná intfgracc neznamená zdaleka jen Ját lidem Imí ci , ill~ přcdpokláuCí možnost dát jim takovoll pr~rL která je spojena s určitým uznáním a statusem. Protože se však sociální práce a celá sociální politika státu .zastavuje před hranami podnikl(, nCmltŽe nauíuku této plnohodnotné práce nijak ovlivnit.

123

Krize společnosti zaměstnání však namísto kontinuity pozic a šanCÍ při­

nesla výraznou diskontinuitu nerovností a zájmú. To vytvořilo jádro nové otázky sociální.

Diskuse probíhající v sociálních vědách začínají tuto radikální proměnu pozvolna reflektovat. Zcela logicky se přitom objevuje otázka znovuzrození tříd. Jde o to, že pouhá existence nerovností ve společnosti ještě neznamená nutně existenci tříd. To tehdy, jsou- li nerovnosti jemně a spojitě odstupňo­vány a existuje-li možnost individuální mobility mezi nimi. Otázka třid se vynořuje právě jen tehdy, je-li nerovnost distribuována nespojitč, což snižuje možnosllndividuální mobility a otevírá polc pro vznik skupinových konfliktů. V takové společnosti se snižuje prostor pro střední vrstvy a klesá i význam jejich role. Namísto dřívějších úvah o tempu "zburžoaznení" dělníků nastupují úvahy o hrozbě pro[etarizace většÍ či menší části středních vrstev.81

Sociologové se dnes shodUjí v tom. že dochází k nárústu sociálních nerov­ností, a zřejmé je také to, že spolu s oslabováním sociálního státu se tento proces urychlí a zdramatizuje. Takzvané "zeštíhlování" (sociálního) státu totiž neznamená štíhlejší úřady; ale pouze zřeknutí se zodpovědnosti obce za soci­álně slabé. Shoda však nepanuje v tom, zda nárůst nerovností povede k rene­sanci tříd. Teoreticky je docela dobře představitelná situace, kdy, slovy Ulricha Becka, nerovnost ve společnosti narůstá, třídy však mizí.

Již od dob Marxových analýz je zřejmé, že existence třid spočívá na třech základních předpokladech. Velká skupina lidí musí objektivně žít ve stejné sociální situaci a musí sdílet tytéž perspektivy společného osudu. 'lito lidé musejí navíc subjektivně prožívat pocit náležení k témuž světu. A konečně - musejí být ochotni a schopni vytvořit politický subjekt s cílem hájit onen sdílený zájem.

Zatímco klasickou třídu představovala v minulosti třída dělnická, y pod­mínkách zaměstnanecké společnosti, sociálního státu a doprovodného Yze­stupu životní úrovně vymizel právě u dělníkú přinejmenším od poloviny 20. století především druhý a třetí definiční znak třídy, aniž by se přitom vy­tvořil u jiné skupiny námezdních.32

Ze tří uvedených definičních znaků třídy ovšem plyne, že tuto kategorii lze chápat přinejmenším dvěma odlišnými zpúsoby a jejich zi1měňování do-

Rl Ve francouzské sociologii lze nejnovfji nalht úvahy o nárůstu sociální nerovnosti a možné renesanci tříd formulované v umíl'lJčn( podooč v práci Yvese C\'Ozda a kol. (2{XlO) a v radikální podouě v knize rallla BOllffartigue a kol. (2004). V Nčmecké sociologii jsou podobné úvahy obsaženy Ilapříklad v příslll~né kapitole druhého dílu prá(c SOl.io{ogiscÓe GťIlenwQ/'t~djQgr)(Jsen (2002). V britské sociologii prooíhA diskllse o význam u INd pro soulasnoll spolei'nost a pro její analýzu intcn7.ivně a v několika vlnách již od sklonku osmdesátých let 20. století. H2 lak upozorňují spoluautoři práce o lI~vratu sodálních tříd (BollHartigue 2004), všechny tři znaky klasické třídy se s překvapivou trvalostí ['epl'odukují v případě vy.~~í buržoazie.

124

dnes činí neprůhlednými jak politické, tak odborné diskuse; byť jednoznačné odlišení tčchto dvou významů provedl opět již Kilrel Milrx, když rozlišil "třídu o sobě" a _třídu pro sebe".

Termín "třída" múže být chápán jako prosté označení sdílených životních poměrů. Společná třídní příslušnost pak určuje například šance potomkiI Ila dosažení vzdčlání a realizaci určitého typu profesních briťr, ('i pravděpodob­

nost, že vlastní děti budou vyrústat na hranici bídy. Tyto objektivní iI měři­

telné skutečnosti přitom nemusejí nijak ovlivl1ovat postoje či politické prefe­rence tčch, kdo se nalézají v podobné situaci.

Ve svém druhém významu termín "třída" znamená, že daná skupina lidí je schopna a ochotna zapojit se do společné akce s cílem změnit podmínky svého života. ]cjieh sociální postavení se promítá do jejich hodnot a do poli­ticky relevantní činnosti, takže v nich převládá pocit idcntifikace s vlastní tří­dou a silná solidarita vůči těm, kdo jsou ve stejném třídním postavení.S]

Tl, kdo hovoří o mizení tříd, vycházejí z evidence, žc v tomto druhém ·vý­znamu se dnes třídy prakticky neprojevují. Mnohem ménč však mají jasno o tom, zda existují. či nikoliv, třídy ve svém prvním, objektivnč daném, byť politicky neaktivizovaném výrazu. Nerovnost se výrazně individualizovala. Velké počty navzájem izolovaných individuí však přesto mohou sdílet tytéž životní podmínky a prožívat v zásadč stejné osudy.

Se dvěma odlišnými významy konceptu tříd souvisí také představy o je­jich vzájemném vztahu. Pokud se třídy projevují jen v podobě sdílených život­ních podmínek, pak jejich vzájemný vztah může být velice volný a v zásadě existuje tolik tříd, kolik velkých skupin s podobnými životními podmínkami a osudy jsme schopni ve společenském rozvrstvení identifikovat. Identifikač­ním kritériem může přitom být třeba charakter vykonávané profese, výše pří­jmů, dosažené vzdělání, odlišný životní styl či různé kombinace těchto kri­térií.

Jestliže je třídní příslušnost naopak uvědomována a slouží jako orientační prvek pro vlastní politickou akci, pak nabývá třídní vztah antagonistického charakteru, protože jedna třída vidí v jiné příčinu svého neuspokojivého po­stavení a omezených životních vyhlídek.

Je zřejmé, že rozvoj společnosti zaměstnání a sociálního státu posiloval so­ciální smír, neboť nahradil antagonistické vidění mezitřfdních vztahú viděním stratifikačním. Zavedení sociálních práv pak dokonce zmírňovalo i přetrváva-

'J Max Wenrr ro7,li~ujť v SOllvi51osti s třídní im~lýzou .třídu· a .tříd ni situaci'. Třídní situace je dánu J>o~ta­vením člověka na trhu pr~re iI Vf'. struktuře zamč5tnání a .5 tím souvisejícím příjmem. Třídy ozna~uj'l sku­piny lidí, kteří se nalézají v podohnť třídní situaci. Ani .třídní situacc', ani .~amotná .třída· u Webera jcštč neznamená, že člověk své postavrní ve společnosti reflektuje, či žc je chec dokonce změnit.

125

jící sociální stratifikaci poukazem na vznik jediné třídy založené na univer­zálně sdíleném sociálním občanstvÍ.

Řízený útlum sociálního státu, který dnes probíhá a který bude s nejvyšší pravděpodobností nadále sílit, nevedl k oživení třídního vědomí. Žádná ze sku­pin námezdních či exkludovaných nevytvořila politický subjekt s cílem změ­nit své životní poměry a vyhlídky. Útlum sociálního státu však podle všeho povcdc ke zvýraznění stratifikačních nerovností, tedy ke zvýšení vlivu objek­tivně daných podmínek na životní šance členú rúzných sociálních skupin.

V tomto smyslu se můžeme pokusit identifikovat jednotlivé takové sku­piny ve společnosti a alespoň v hlavních obrysech naznačit, co bude pro kte­rOli z nich znamenat proces .modernizacc· sociálního státu.

9.4 Když výtah sjíždí dolů

Podle Ulricha Becka se sociální nerovnosti sice prohlubují, nevede to však k formování třídních útvarú a už vúbec ne třídního vědomí. Naopak, nerov­nost se stále výrazněji individualizuje. Tento vývoj byl umožněn mimo jiné tím. že v poválečné Evropě došlo k jakémusi .efektu výtahu" (Fahrstuhlcf­fckt), kdy každá ze sociálních vrstev postoupila v životní úrovni přinejmen­ším o jedno patro výše ve srovnání s předválečnou dobou.

Tato Beckova diagnóza byla zformulována v polovině osmdesátých let 20. století, tedy v době, kdy se výtah už zastavil a platy zaměstnancú začaly stagnovat. V posledních dvou desetiletích se výtah sice zase rozjel. tentokrát však opačným směrem.

V poválečných letech směřovala většina dělníků sociálně vzhúru nejen díky relativně vysoké mzdě ve velkých organizacích, ale také díky zdviži v podobě zajištění ze strany sociálního státu. Totéž se týkalo členů středních vrstev. Rostouci sociální zajištění zvyšovalo také jejich životní úroveň a umožňovalo jim. jak tehdy konstatoval T. H. Marshall, kromě vzestupné spotřeby odvádět také více pro potřeby samotného sociálního státu.

Dnes jsme svědkem opačného trendu. Nikdo již neuvažuje o vzestupu a .zburžoaznění" dělnické třídy. Objevují se naopak úvahy o sestupu a prole­tarizaci středních vrstev, které se podmínkami práce a především mírou ne­jistoty svého zaměstnání nápadně blíží dělníkúm.

Pro přesnější zachyceni tohoto pohybu ovšem už nevystačíme s jedno­duchým dělením společnosti na vrstvy nižší, střední a horní. Chceme-li co nejvěrněji zachytit pravděpodobné důsledky .modernizace" sociálního státu, musíme změnit měřítko a dosáhnout jemnějšího rozlišení v rámci sociální struktury.

126

Dobrým východiskem může být kategorizace, s níž již pť11 století pracuje francouzská sociologie. Ta rozlišuje takzvané socioprofesní kategorie a zkoumá promčny jcjich rozvoje i dynamiku mobility mezi nimi.

Tabulka 2 Vývoj socioprofesních kategorií ve Francii v období 1962 až 2002

1962 1975 2002 2002/1962 Podíl žen Iv%) ._----- ."------

Počet % Počet % Počet % Relativní 1962 2002 Iv tis.! Iv tis.) Iv tis.) změna

Iv%) Zemědělci 3045 15,9 1 488 6,4 639 2,5 -79 38,4 32,4

.-

Aemeslníci, 2084 10,8 1793 7,7 1473 5,7 -29 35,3 29.8 obchodnici, drob ni podnikatelé Aídicí pracovníci, 892 4,7 1863 8,0 3656 14,0 310 16,3 36,3 intelektuální prolese Zprostředkující 2114 11,0 4225 18,2 5442 20,9 157 33,9 47,2 prolese Zaměstnanci 3535 18,5 6097 26,4 7831 30,0 121 66,4 75,7

Dělnící 7488 39,1 7695 33,3 6999 26,9 -6,5 19,6 20,7

Celkem 19158 100 23161 100 26040 100 35.9 34.4 45,8

Zdroj: Bouffartigue 2001: 31 (upravil J. K.)

Na vývoji socioprofesní struktury ve Francii za uplynulého půlstoletí je na prvý pohled nejnápadnější prudký úbytek rolníkú, o nčco méně výrazný po­kles počtu drobných řemeslníkú a obchodníkú a také nezanedbatelný úbytek dělníků. Na druhé straně došlo k několikanásobnému nárůstu kategorie řídí­cích pracovníků a intelektuálních profesí. k velmi výraznému nárůstu v kate­gorii zprostředkujících profesí a také v kategorii zaměstnanců.

Pokud máme získat úplnější pohled na vývoj celé společnosti. pak je nutno tento nástin struktury ekonomiCky aktivních doplnit o kategorie, které byly ze zaměstnanecké společnosti vyloučeny a žijí na okraji světa práce v podmín­kách sociální exkluze. Základní obrysy sociální struktury francouzské společ­nosti pak vypadají následovně.84

a) Sociálně vyloučení Zcela vespod vyspělé společnosti nalézáme dnes už přibližně 20% francouz­

ské populace. která žije víceméně trvale vnč stabilního zaměstnání.

M4 Opíráme se o d~t~ obsažená ve st~ti Louise Challvela .Le renOllVI::<lU ďune sodété cle c1asscs·, in Bouffar­tiguc (2004: 55:/1.)

127

Tito lidé se svými životními podmínkami představují novou sociální otázku. Jsou to oběti současné velké vlny dekonverze, která souvisí s promčnami eko­nomiky v důsledku globalizace. Jsou to ti, kdo jako první ztratili šance a per­spektivy v rámci ekonomiky poháněné úsilím o neustálé zvyšování světové konkurencťschopnosti.

b) Nižší vrstvy Nad vrstvou sociálně vyloučených se stále drží masa zhruba 40% francouz­

ské populace složenéÍ převážně z kategorií dělníkll a zamestnancú. TIto liM mají dosud poměrně stabilní práci převážně rutinního charakteru.

Zatím si ještě udržují kdysi přiznaná sociální práva. Jejich příjmy však již po­sledních dvacet let stagnují, jejich kupní síla již dlouho zažívá nulový nárůst a jejich vyhlídky jsou nevalné. Žijí v trvalé nejistotě, neboť patří k těm, kdo jsou nejvíce ohroženi nezaměstnaností.

Počet dělníkú v této kategorii klesá spolu s tím, jak ubývá dělníků cel­kem. Relativně mezi nimi narůstá počet dělníkú v neklasických dělnických profesích, především v dopravě a v obchodu, ale také třeba v opravárenství a údržbě, kde se pracovní kontrakty nejvíce individualizovaly v důsledku fle­xibilizace práce. Externalizace mnoha funkcí výrobních firem vede k tomu, že se řada dělnických profesí přesunuje na periférii subdodavatelů, kde si mezi sebou tvrdě konkurují o zakázky firem. Jejich sociální zajištění, které bylo dříve garantováno léty odpracovanými v podniku, je v síťové struktuře firem krok za krokem odstraňováno. V rámci celé dělnické kategorie klesá pocit pro­fesní identity a kolektivní solidarity, narůstá naopak přehrada mezi těmi, kdo mají dosud stabilní pracovní poměr, a těmi, kdo již prošli procesem prekari­zace práce, což jsou zejména mladí lidé, ženy a ti, kdo mají nižší kvalifikaci. Celá tato kategorie je navíc pod tlakem nižších mezd dělníkú z chudších zemí, což pro ně znamená trvalou hrozbu ztráty práce.

Ta část nižších vrstev, která patří do kategorie zaměstnanců, je silně femini­zována. Jedná se o rychle rostoucí kategorii, což souvisí s nástupem žen do práce od počátku sedmdesátých let 20. století. Uvnitř této silně heterogenní kategorie představují typické profese řadové úřednice, sekretářky, prodavačky, zaměstnan­kyně pošt a podobně. Patří sem však také například nejméně kvalifikované síly v oblasti zdravotnictví, školství a sociálních služeb. Všechny mají společné, že pracují v námezdním poměru ve službách, kde vykonávají poměrně málo kva­lifikovanou práci a jsoll v podřízeném postavení. Zažívají podobnou nejistotu jako řadoví dělníci a jejich příjmy stagnují podobně jako mzdy dělníkú. Ti, kdo jsou zaměstnáni ve veřejném sektoru, požívají dosud větších jistot, než tl, kdo jsou činní v sektoru soukromém a jejichž postaveni patří mezi nejprekérnější. Zejména v oblasti obchodu a v drobných firmách orientovaných na klienta patří tito zaměstnanci a zaměstnankyně do kategorie "pracujících chudých".

128

c} Nižší střední vrstvy Přibližně 2S % francouzské populace lze zařadit do nižších středních vrstev.

Jejich jádro tvoří tzv. "zprostředkující profesc·, Právě oni byli v poválečných letech horkými favority na vstup do středních vrstcv a jcjich vzestup se měl uskutečnit y úzké symbióze se sociálním státem, Byli hlavním nositelem na­dějí na "zburžoaznění" celé společnosti a představovali most mezi úspěšnými, kteří ve středních vrstvách již zdomácněli, a dělníky se zaměstnanci, kteří se na to teprve chystali.

Patří sem držitelé technického vědění a středních organizačních pozic hlavně ve velkých organizacích a ve státní správě. "Zprostředkující" charakter těchto profesí spočívá v tom, že nepatří jednoznačně ani mezi nižší a ovlá­dané. ani do vyšších a vládnoucích. Pracují sice v námezdním pomeru, hodno­tově se však orientují s buržoazií, neboť na rozdíl od řadových zaměstnanců požívají relativní profesní autonomie a stále více mají vysokoškolské vzdě­lání, které bývalo dříve pouze výsadou horních řídících kádrú. Také tato soci­oprofesní skupina je silně feminizována, od zaměstnancú a zarněstnankyií se liší větší profesní autonomií a kvalifikovaností práce, přičemž obOjí bývá po­depřeno vysokoškolským diplomem. Patří sem učitelé. středně kvalifikovaný zdravotnický personál a pracovníci sociálních služeb právě tak jako zaměst­nanci na středních stupních administrativy, ať již v organizacích veřejných či

soukromých. Z výrobního sektoru sem byli zařazeni mistři a technici. d} Vyšší střední vrstvy Zhruba 15 % Francouzú lze zařadit mezi vyšší střední vrstvy; tedy mezi ty,

kdo nemají sice nijak závratné bohatství. jsou však schopni zajistit si vlastní aktivitou poměrně nezávislou existencí s velice slušnou životní úrovnÍ. Tato vrstva se kryje s kategorií řídících pracovníků a intelektuálních profesí.Také oni patří většinou mezi zaměstnance, avšak mezi ty nejlépe honorované.

S nižšími středními vrstvami mají společnou urřjtou ambivalentnost svého profesního postavení. Jakožto závislí zaměstnanci jsou v podřízeném posta­vení a musejí své schopnosti dávat k dispozici svému zaměstnavateli. který rozhoduje o způsobu jejich využití. Zároveň však mají jistou autonomii. která je dána tím, že organizace na ně deleguje určitou zodpovědnost za rozhodo­vání, která mohou na svých místech činit. Zatímco II nižších středních vrstev (zprostředkující profese) převažuje subordinace nad autonomií a zodpověd­ností, u vyšších středních vrstev (řídicí pracovníci a intelektuální profese) je tomu naopak, Patří sem například profesoři a včdci, aIc také informatiei a in­ženýři především velkých firem orientovaných na export. Patří sem také pří­slušníci svobodných profesí od právníkll až po umělce.

Většina příslušníků vyšších středních vrstev byla dosud zaměstnána v hor­ních patrech velkých organizací. což jim dávalo značné pcrspektivy, jistotu

129

zaměstnání a garanci kvalitního sociálního zabezpečení až po pobírání nad­standardního dúchodu. Tato privilegovaná pozice řídících pracovníků a inte­lektuálních profesí se mění teprve od počátku devadesátých let 20. století v souvislosti s přechodem organizací do ekonomiky sítí.

e) Elita Mocenská a hospodářská elita je ve Francii (tak jako i jinde) tvořena ně­

kolika desctinami procenta tčch nejvýše postavených, kteří kontrolují nejen velké majetky a toky financL ale také oblast vědění a toky informací.

Těchto lidí se krize sociálního státu bezprostředně nijak nedotýká. Nao­pak přináší jim možnost tlačit na snižování svých daní. Nejbohatší jednot­livci a celé firmy tak neplatí adekvátní část z výhod, které jim samotným při­náší flexibilizace práce.

Všech ostatních kategorií se však soumrak sociálního státu dotýká velice citelnč, byť se jeho takzvaná modernizace projeví u každé z nich poněkud ji­ným způsobem a postihne je v nestejné míře.

Kategorie exkludovanýeh se může připravit jednak na snížení veřejné so­ciální péče, jíž se jí zatím dostává, jednak na to, že tato péče bude poskyto­vána stále více prostřednictvím privátních organizací. Existuje totiž silný tlak na to, aby byly zbytky sociálního státu transformovány v jakýsi .trh se soci­álnerrí', tedy aby nová sociální rizika byla ošetřena na základě tržních prin­cipů. Sociální služby se mají proměnit v součást tržního systému právě tak jako služby lékařské, vzdělávací či pečovatelské.

Potíž je v tom, že trh dokonale zvládá takzvaná .dobrá rizika", tedy rizika s poměrně nízkou pravděpodobností, jež hrozí navíc takovým skupinám oby­vatelstva, které jsou schopny se proti nim dopředu z vlastních zdrojil dosta­tečně pojistit. Problém exkludovaných spočívá však v tom, že se jich týkají výhradně takzvaná špatná rizika, tedy taková, která jim hrozí s vysokou prav­děpodobností, aniž by byli schopni se vůči nim včas a přiměřeně pojistit.

V této situaci dává privatizace sociálních služeb mnohem větší prostor volby pro ty lépe vydělávající, kteří představují .dobré riziko·. U trhu se zdra­vím to vede například k rozvoji takzvané .dvoutřídní medicíny", kdy zdra­votní péče je odstupňována podle solventnosti pacientů.8s Důsledky stárnutí populace se touto cestou nedají vůbec řešit, neboť podíl "dobrých rizik" bude ve stárnoucí populaci v případě rozkladu prúběžného penzijního systému i v nejbohatších zemích silně omezen (Kaufmann 1997: 193).

8\ Proto je dnes 40 milionů Američanů zcela bez zdravotního pojištčni. Zatímco u vyšší střední vrstvy vyžaduje zdravotní pojistné od vád čt zhruba 6 % příjmů, II nižší střední vrstvy činí tento podíl pojištění na příjmech již 18%, což vede vdkou č;íst příslušníkú nit~ích středních vrstev k tomu, že své zdraví prostě neJ)ojišťují.

130

Kategorie dělníků a zaměstnanců, která zatím stagnuje na nízkých pří­

jmech, jež jsou doplňovány nejrůznějšími sociálními dávkami, bude dále pro­cházet procesem flexibilizace práce: Ten ji postihne hned dvakrát. jednak tím, že její zamčstnanceký status i příjmy budou stále nejistější, jednak tím, že v této situaci bude moci stále méně poťítat s dosavadními sociálními právy. Tato kategorie je příliš početná a pobírá příliš mnoho různých sociálních dá­vek ncž aby modernizátoři sociálního státu odolali pokušení ušetřit právě na ni. Je jen otázkou, jak velkou část této socioprofesní kategorie zaveze výtah sociálního sestupu mezi ťxkludované.

Nižší střední vrstvy, tedy především takzvané zprostředkující profese, mo­hou zažít nejsilnější otřes. V době třiceti tučných let měly největší aspirace postoupit mezi plnohodnotné střední vrstvy. Dnes si jen nerady přiznávají, že právě pro ně je nyní už po sezóně. lIned první vlny modernizace je při­praví o nárok na ty sociální služby a dávky. které až dosud vylepšovaly je­jich životní standard Cl odlehčovaly jejich domácím rozpočtllm. To je defini­tivně odsune mezi méně úspěšné. Zároveň se však po nich bude požadovat aby po vzoru úspěšných začali ze svého platit vzdělání pro vlastní potomky, stejně tak jako rostoucí část zdravotní péče. Budou muset převzít do vlastní režie také velkou část svého penzijního zajištění a v případě nezaměstna­nosti či jiného sociálního rizika se budou muset smířit s poklesem výše dá­vek na úroveň základního zabezpečení. Na rozdíl od úspěšných přitom nebu­dou moci spoléhat na to, že jim bude výrazněji snížena dallová zátČž. Je jich příliš mnoho a jejich lobbistické skupiny přitom nejsou dostatečně vlivné. Lze očekávat že převážná část dnešních nižších středních vrstev prožije další fáze modernizace sociálního státu přinejmenším o jedno patro sociální hie­rarchie níže.

Vyšší střední vrstvy budou modernizací dotčeny méně, také jejich situ­ace se však zdramatizuje. Nejsou prakticky příjemci sociálních dávek a služeb, takže jim po této stránce nelze příliš odejmout. Budou si ovšem napříště mu­set hradit i tu část nákladů na vzdělání, nemoc a dúchod, na kterou jim do­sud sociální stát přispíval. Tyto výdaje se budou snažit pokrýt na úkor niž­ších daní, o které budou pro sebe usilovat. Zároveň vzroste také II nich míra nejistoty a budou muset přestat počítat s jednou provždy zajištěnou profesní kariérou.

Jc příznačné, že v devadesátých letech 20. století sc (nejen ve Francii) tito řídící pracovnící poprvé v dějinách ocitli mezi masovč propouštčnými z práce. Přincjmenším třetina z nich má už alespoň jednu zkušenost s nuceným hle­dáním nového zamčstnánÍ, přičemž šance řídících pracovníkú nad padesát let a bez vysokoškolského diplomu jsou již jen minimální. Zádná firma jim už není schopna dlouhodoběji garantovat zaměstnání či kariéru. Většina z nich

131

přechází ke krátkodobým smlouvám a mění se v jakési nomády; kteří si mu­sejí na věčné cestě mezi přechodnými zaměstnavateli sami na vlastní náklady udržovat svoji zaměstnatelnost, své sítě kontaktů a svou schopnost předklá­dat stále nové projekty (Bouffartigue 2004: 119).

Intelektuální profese, které mají aspiraci na to, tvořit druhou část vyš­ších středních vrstev, hudou stále více tlačeny do role "podníkotelú se svou kompetentností". Část z nich tuto roli zvládne a udrží se ve vyšších vrst­vách, druhá část klesne no úroveň nižších středních a bllde sdílet jejich nejis­totu i existenční prohlémy. Také oni poznají na vlastní kť1ži obecnou tendenci dnešní doby; která úspěšným slibuje více svobody; zatímco pro neúspěšné má jen více represe. Je pravděpodobné, že hranice mezi oběma rÍlzně úspěšnými částmi této podkategorie se bude z velké míry krýt s hranicí mezi tčmi, kdo si pořídili rodinu, a těmi, kdo zústali z dúvodú profesních a kariérových ra­ději bezdětnými.

Diagnóza, kterou v jiné souvislosti stanovil Horst Afhcldt pro vývoj soci­ální struktury Německa. tak múže být zobecněna i na ostatní dříve bohaté a sociálnč štčdré země: "Stále rychleji bohatnoucí relativně malá horní vrstva. Pod ní střední vrstva. která zpočátku z růstu profitovala obstojně, nyní však z něj má stále méně a méně. A zcela dole spodní vrstva. která už z růstu neprofituje vúbec a jejíž nejnižší části klesají ke dnu stále rychleji" (Afheldt 2003: 147).

132

Kapitola 10 Třetí cesta a jiné zlepšovací návrhy

Potíže, do nichž v podmínkách globalizace stále hlouběji zabředává sociá lní stát a celý režim SOCiálního zabezpečení, provokují diskusi o hledání možného řešenÍ.

Protože v krizi se souběžně ocitají všechny tři prvky rcžimll sociálního zabezpečení (trh práce, rodina, stát), příliš nepřekvapuje, že jednotlivé ná­vrhy se soustřeďují právě na tyto prvky. Radikálně pozměnit celé pojetí trhtl práce požaduje například francouzský sociolog Pierre Rosanvallon CI 981). Vy­jít z proměn, jimiž prochází rodina, a zásadně změnit její vztah k trhu prácc je obsahem návrhu, s nímž přichází dánský badatel Gosta Esping-Andersen (1999). A konečnč provést renesanci státní moci, tentokrát ovšem v podmín­kách sjednocené Evropy. je základem návrhu německého analytika Horsta Atheldta (2003).

V rovině praktické politiky vedl problém krize sociálního státu k vyhlášení programu takzvané .třetí ccsty", který má zachránit sociálnědemokratickou část levice, jejíž politika od samého počátku stojí a padá právě s instituCÍ so­ciálního státu. Mezi sociology se v projektu třetí cesty výrazně angažoval pře­devším britský teoretik Anthony Giddens (1998, 2000).

Všechny návrhy, jak čelit dnešní krizi sociálního státu, trpí bohužel dvěma slabinami. Navrhovaná řešení jsou buď příliš dílČÍ, takže celkovou krizi mo­hou zmírnit přinejlepším jen okrajově. anebo jsou naopak natolik radikální, že jsou při dnešní konstelaci ekonomických a politických sil prakticky neprů­chodná. Projekt označovaný jako Htřetí cesta" dokázal oba tyto základní nedo­statky zvláštním způsobem propojit.

10.1 Třetí cesta jako z nouze ctnost

Britský sociolog Anthony Giddens se pokusil systematizovat strategii pře­devším amerických a britských politiků levého středu, kteří hledali od osm­desátých let 20. století recepty. jak čelit ofenzívě nové pravice s jejím jed­nostranným a nekritickým vzýváním trhu a podcei'íováním státu i občanské společnosti. gú

Rl, Giddcns tijk učinil nejprve v knize TlJe Tbird Way (1998). Na nesouhlasnou reakci rťuyov~1 vyd;Ínílll další puhlikacc pocl názvem Tór: T6i/'u Way and its Critics (2000). V následujícím rozboru se zamětujeme nu dru­hOli z obou publikací, ve které se Giddens pokusil v reakci na kritiky své argumenty prccizovat.

133

Giddens vyvinul velké úsilí, aby ze spíše jen účelové obranné taktiky poli­tiků vytvořil ucelenou strategii, s jejíž pomocí by bylo možno podržet klasické hodnoty sociální demokracie, především hodnotu rovnosti a sociální sprave­dlnosti i v podmínkách radikálně změněných vlivem globalizace a doprovod­ného nástupu tzv. nové ekonomiky.

Giddensova obhajoba třetí cesty je názornou ilustrací toho, jak je celá tato politická vize utvářena, jakým způsobem by chtěla fungovat a co vede k tomu, že tak fungovat prostě nemůže. Celou Giddensovu argumentaci lze analyzovat ve třech krocích. Prvý spočívá v nastínění základních priorit poli­tiky třetí cesty. Jejich podstatou je podrobení se tlakům globalizované ekono­miky. což je vydáváno za projev modernizace společnosti a za dúkaz realismu levicové politiky. Druhý bod je pro Giddense (a celou konstrukci projektu třetí cesty) naprosto klíčový. Spočívá v tom, co všechno je o povaze současného svčta zamlčeno a které souvislosti jsou zcela systematicky ignorovány. A ko­nečně třetí krok je logickým vyústěním obou předchozích. Spočívá v artiku­laci řady přání, při jejichž naplnění by kapitulace před tlaky ekonomiky ne­byla měla ty neblahé důsledky, které dnes bohužel má. Svět by pak byl nejen moderní, ale také sociálně spravedlivý, a levicová politika by byla nejen realis­tická, ale navíc by byla schopna účinně bránit nárústu sociálních nerovností.

Povšimněme si nejprve základních priorit politiky třetí cesty. Výchozím po­žadavkem je, aby byla obnovena rovnováha mezi státem, trhem a občanskou společností. Tyto tři instituce by se měly navzájem ve svém púsobení obo­hacovat a zároveň korigovat. Tento požadavek znamená jednak uznání před­ností trhu, jednak přiznání nedostatkll státní regulace. Oproti neoliberálům se však projekt třetí cesty brání učinit z trhu univerzální nástroj na řešení problémů společnosti. Zastává se naopak role státu, a to za podmínky, že tato instituce bude dostatečně zmodernizována, a tedy za nových okolností méně zranitelná.

Modernizovat stát podle Giddense znamená snížit počet úředníků, snížit objem veřejných rozpočtů, omezovat státní zadlužení a vllbec vnést do stát­ního rozhodování takovou inovativnost a kreativitu, jakou známe z případů úspěšných firem. Podle vzoru firem má být také ve státní správě dána nižším článkům organizace širší autonomie a větší možnosti rozhodovánÍ. To vše do­hromady - navíc s větŠÍ transparentností při rozhodování vlády a s význam­ným snížením rozsahu patronáže a korupce - by mělo vést k obnovení důvěry občanů ve stát a zvýšit míru jejich loajality s touto institucí.

Stát má tvůrčím zpúsobem využívat svúj nástroj v podobě daní. Daně z přijmu, bohatství a dědictví mají zůstat progresivní, mčlo by se však snížit daňové rozpětí, a to především snížením daní pro bohaté, aby poklesl objem daňových úniků a nebyla penalizována úspěšnost. Daně mají být nastaveny

134

tak, aby to maximalizovalo tvorbu zaměstnání a rozšiřovalo prostor pro in­vestice. Obecně má být daňová zátěž přesunuta od výroby ke spotřebě a Gid­dens se nebrání ani rozumnému Zavádění daní z luxusu.

Další prioritou je modernizace sociálního zabezpečeni, která se má řídit zá­sadou, žť napříště již nebudou možná žádná práva bez příslušné zodpověd­ností. Příjemci sociálních dávek a služeb musejí komunitě také něco vracet. K tomu je třeba využít všech forem aktivizace sociálně potřebných.

Stejnou zodpovědnost je ovšem třeba vyžadovat také od politikú, bohářú a korporací. Ani oni nesmějí ze svého postavení jednostranně těžit. Bohu­žel se II Giddense o způsobech aktivizace boháčů dočteme výrazně méně než o nutnosti aktivizovat chudé a nezilměstnané.

Program třetí cesty navrhuje smířit mechanismy ekonomického rústu se strukturními reformami sociálního státu. Sociální stát musí přestat s dosa­vadním plýtváním a musí se cíleně zaměřit především na oblast vzdělání a obecně na zhodnocování lidského kapitáluY Možnost vzdělávat se po celý život zvyšuje rovnost příležitostí pro všechny a dává rovné podmínky pro férové soutěžení na trhu práce. Je třeba dohlédnout na to, aby nerovnost výsledků v tomto soutěžení nevytvořila bariéru pro potomky neúspěšných v příští generaci. A v tomto ohledu se Giddens opakovaně vyslovuj e pro vy­soké dědické daně.

Modernizace státu a sociálního státu zvláště je jen prostředkem k tomu, aby bylo možno využít výhod, které přináší proces globalizace a nástup nové, vědomostní ekonomiky, a aby byly minimalizovány jejich stinné stránky. Po­kud nebudou tyto instituce dostatečnč zmodernizovány, v novém prostředí nemají šanci přežít.

Jak vidno, základem projektu třetí cesty a odpovídajících reforem je pře­svědčení, že sociální stát už nemá aktivně zasahovat do tržních procesú, ale naopak má být sám zorganizován podle tržního vzoru. Přitom má dojít k ra­dikální změně hlavní funkce sociální politiky. Sociální politika by už neměla primárně sloužit ochraně před sociálními riziky a korigovat příjmové polari­zace působené trhem, Mnohem větší pozornost má věnovat konsolidaci stát­ního hospodaření, redukci osobních mzdových nákladll, které zvyšují cenu práce. a deregulaci systému pracovního práva podle požadavkú podnikateht Sociální politika má především ochraňovat a podporovat konkurenceschop­nost země na světovém trhu. Proto by měla investovat zejména do rozvoje lidských zdrojů, které jsou ve světové soutěži o globální konkurenceschopnost v podmínkách včdomostní ekonomiky rozhodující.

Kl o konkrétních zpÍlsobech snižování míry plýtvání v sociální oblasti se Gidclens příli~ nezmiňuje. V po· známce o zastaralosti fixně stanoveného věku pl'O odchod do dl'lchodu nM.n~i'lIje, že lidé by mťli mlt pravo pl'acovat co nejdéle a nebýt tak jako dOSlld jednostranné' zAvislí na shítnÍ dl'tchodové p<,či.

135

Sociální stát má stimulovat soukromé podnikání tím, že mu připravuje po­užitelnou pracovní sílu a příznivé podmínky pro investování.Bs

Poněkud nekritické přejímání imperativú ekonomiky se projevuje rovnčž v Giddensově přístupu k fenoménu narůstající flexibility na trhu prácc a s tím souvisejícího vzrústu nejistoty v.5ech vrstev zClměstnClncll. Ciddens se omczuje na to, že zdůrazňuje přínos Hexibilizaee obecně k podpoře inovaCÍ a zmčn ve výrobě i službách. Kromě toho JSOll neplnohodnotné formy práce pořád mno­hem lepší než olollhooohá nezaměstnanost. Navíc je podle Giddense sporné, zda flexibilita nutně zvyšuje .praclljící chudobu".89

Giddensovo přitakáni flexibilizClci práce a jeho zpochybňováni jejích de­klasujících účinkú je zcelil v ideologické linii. kterou v Británii uvedla do ži­vota Margaret ThCltcherová. Tato ideologie zastírá skutečnost, že ekonomika stále méně potřebujc zamčstnávat muže a žcny nabízející svoji pracovní silu, a snaží se legitimizovat nárúst neplnohodnotných forem zamčstnání. Jejím CÍ­

lem je přitáhnout sociálně privilegované (adaptabilní) pracovníky na stranu ekonomické elity a vyložit osud těch ostatních jako důsledek jejich vlastního selhání.

Deset let před vznikcm Giddensovy obhajoby třetí cesty prorokoval tuto strategii André Corz: Ncplnohodnotnost pracovních kontraktů buoe vysvětlo­vána tím, že dotyční nehledají dostatečně práci. nesnaží se mít vhodné pro­fesní předpoklady a že příliš velkorysé dávky v nezaměstnanosti podporují jejich lenivost. .K tomu se dodá, že všichni tito lidé beztak pobírají platy až příliš vysoké vzhledem k tomu, jak málo ckonomice dávají. Jejich vinou nemá ekonomika dostatek dynamiky nezbytné k tomu, aby mohla vytvářet vÍCe pra­covních míst. A uzavře se: Abychom zvítčzili nad nezaměstnaností, je třeba více pracovať (Gorz 1988: 119).

Pro posouzení Giddensova plánu třetí cesty není zdaleka důležité jen to, na jaké priority klade dúraz. Neméně podstatné je, o čem ve svých analýzách mlčí. Například při rozboru mechanismů globalizace, kterým se musí (soci­ální) stát podřídit, se nedozvímc vůbec nic o strategii velkých firem, jež jim umoži1uje trojím zpúsobem zvyšovat svúj zisk a to často na úkor zamest­nanců a vždy na úkor sociálního státu. Nedozvíme se nic ani o krizi společ­nosti zaměstnání, jejíž součástí je flexibilizacc trhu práce. Giddens pouze kon-

ss Tutu závažnou proměnu základní tunkcc sociálního s~átu stručně a výstižně komentuje Christuph But­terwegge:. V centru sudálnč politických priorit už nr.stojí pracující člověk ci populace ohrozovaná pl'úmys­lovým systémem, ale (údajni' akutnř. ohrožená) konkurenceschopnost národní ekonomiky' (Buttcrwcgg..: 2001: lOS). ~? Giddens vyjMJřujc pnchylmosti n vztahu mezi flexibilitou a šířením felloménu .pl'Clcujíd chudoby" (Gid­dt"ns 2000: 18). Na jiném místě téže práce však konstatuje, že lidé s nízkými příjmy jsou nejvíce ohrožt"ni bídou, přičemž tento typ práce neumožňuje zpravidla dosáhnout plnohodnotného stabilního zaměstnání (tamtéž: 112).

136

statuje, že flexibilízace práce je inovativní a vysoce kreativní záležitost aniž by prozradiL jak pomocí neplnohodnotných pracovních kontraktú zajistit do­statečný odvod daní a pojistného, či jak při úbytku plnohodnotných pracov­ních kontraktů zajistit financování nczamčstnanosti.

]cho rozbor neobsahuje ani slovo o hlavním dúvodu zavádční flexibility na trh práce, tedy o přesunu tržní nejistoty z firem na zamčstnancc a na sub­uodavacele. Není v něm také ani slovo o fenoménu nejistoty jako nové a vy­soce účinné formč moci. Namísto analýzy toho, jak ekonomika sítí umoži1uje zvyšovat tlak na subdodavatele a přenášet na nč externality výroby, se do­čteme jen o tom, že firmy používají .síťové uspořádání k rozvoji nových idejí (Giddens 2000: 79).

Poměrně velkou pozornost věnuje otázce daní. Nezabývá se však ani okra­jově závody vlád ve snižování danL které mají za cíl přilákat cizí investory. Nenajdeme u něj ani zmínku o politice velkorysých investičních pobidek, je­jichž součástí pravidelně bývají daňové prázdniny pro cizí investory. Zato se však od něj dozvíme, aniž by uvedl jediný konkrétní případ, že vlády prý již v jistém rozsahu "koordinují výběr daní od nadnárodních korporací· (Giddens 2000: 102).

U sociologa Giddense nenajdeme v uvažované práci kupodivu ani slovo o dopadu prováděných reforem na jednotlivé sociální vrstvy. Teoretik třetí cesty vůbec neuvažuje o tom, zda existence silných středních vrstev je sluči­telná se slabým sociálním státem. Sociální a politické důsledky procesu vy­vlastňování od sociálních práv nejsou v jeho obraně třetí cesty vůbec dotčeny. Žádná reflexe není zaměřena na doprovodný rys všech těchto procesťt tedy na pokračt~ící kolonizaci sodálna ekonomickou logikou.

Třetí krok Giddensovy analýzy přímo souvisí s mimořádným rozsahem toho, co ve svém rozboru ignoruje. Výsledkem jsou právě zbožná přání. při jejichž naplnění by projekt třetí cesty využíval výhod globalizace a minimali­zoval její hrozby. Podle Anthony Giddense by bylo pěkné, aby trhy byly podří­zeny etickým standardúrn a aby nebyly komercionalizovány ty hodnoty, které by neměly být na prodej. Bylo by žádoucí, aby firmy vytvářely pracovní pro­středí vlídné vůči rodině. Špičkoví manažeři velkých firem by rozhodně nemčli dosahovat tak astronomických příjmů, jakých dosahují. Měli by platit daň z luxusní spotřeby a neměli by se dopouštět daňových úniků. Nejen chudL ale i bohatí se totiž mají chovat zodpovědně. Šéfové korporací by si měli uvědo­mit, že jsou také občany svého státu, a měli by podle toho rozdělit svoji loa­jalitu vítči těmto dvěma institllcím. Světové finanční trhy hy měly být podro­beny pečlivému dohledu a měly by být svědomitě regulovány. Spekulativní finanční transakce by měly být zdaněny. Měl by vzniknout celoplanetární eko­logický management a i ti největší firemní giganti by měli s pokorou respek-

137

tovat potřeby ekosystémů. Obří korporace vůbec by měly být regulovány a ce­losvětové monopoly hrstky firem mají být rozbity. Korporace by navíc měly podat přátelskou ruku odborům.

Giddens má ve všech těchto bodech nesporně pravdu. Vše, co v dlouhém seznamu svých přání vyjmenovává, by bylo opravdu milé. Pokud by to však bylo alesp0l1 trochu reálné, vůbec by nevznikla krize sociálního státu a Tony Blair by nemusel vymýšlet třetí cestu. Dokud ovšem sociální demokracie ne­ukáže, jak kr~sné sny Anthony Giddensc naplnit, budou mít spíše pravdu kritici, kteří poukazují na to, že program třetí cesty obsahuje mnohem více vnitřních rozporl] llež reálných návrhú na řešenÍ.

Uveďme alespoň některé z těcbto rozporů. Třetí cesta chce rozhodně pod­porovat soudržnost rodiny, ale zároveú doporučuje růst pracovní flexibility; která tuto soudržnost ohrožuje. Chce po jednotlivcích, aby čelili náporům tržní nejistoty; které dosáhly takového stupně, že jim už nejsou schopny čelit ani samotné vlády. Zárovel1 mají mít ovšem občané ke svým vládám větší dúvěru. Třetí cesta přejímá filozofii nadnárodních korporací, přitom však doufá, že tato filozofie nepovede k těm sociálně destrukčním účinkům, ke kterým vede.

Také v rovině politické strategie je projekt třetí cesty silně problematický. Obrací se především na úspčšné vrstvy (na vysoce adaptabilní, vysoce mobilní. samostatné), tedy veskrze na ty. kteří sociální demokracii ke svému úspěchu nijak zvlášť nepotřebují. Naopak těm méně úspěšným. kteří by sociální demo­kraty potřebovali, se vlastně jen radí, že se mají o sebe postarat pokud možno sami. Mají však přitom včřit svým politikům.

Program třetí cesty tak představuje vlastně jen z nouze ctnost. VycházÍ z toho. že sociální stát už nelze v dnešní podobě udržet. Jeho postupnou likvidaci. vynucenou vnějšími i vnitřními okolnostmi, vydává za příležitost

k ustavení výkonnější. pružnější, modernější společnosti. Avšak to, co teore­tici třetí cesty vydávají za modernější sociální svět. se shodou okolností do písmene kryje s tím, co obsahují manažerské příručky pro řízení firem, tedy příručky, které se sociálnem ani okrajově nezabývají. Sociální stát tak má být zachráněn podle naprosto stejných receptů, podle kterých byly řízeny ekono­mické procesy. které přivedly tentýž sociální stát na pokraj kolapsu.

Cílem modernizace. kterou teorie třetí cesty nabízí. není pochopitelně zru­šení celé instituce sociálního státu. Je to spiše jeho jakási vysoce selektivní proměna. Jak známo, sociální stát měl od počátku silně ambivalentní cha­rakter. Na jedné straně sloužil jako předpoklad určité emancipace od tržních tlaktl. GarantovaL že občan nebude těmto tlakům vydán na milost a nemilost, tedy že jeho svoboda sc nestane v tomto ohledu pouze formální.

Zárovei'í ovšem působil ve stejném směru jako trh - pomáhal rozkládat pri­mární vazby solidarity a svépomoci. Modernizace v podobě třetí cesty jedno-

138

značně oslabuje sociální stát v jeho první funkci, tedy jako oporu (sociálního) občanství. Ponechává mu pouze ty kvality, které (ve stejném směru jako trh) rozkládají a suplují vazby přirozerié solidarity. Sociální stát, který se vydává na třetí cestu, se tak zříká své role autonomní protiváhy tržních sil a mění se pouze v jejich trpěný, protože užitečný přívěsek.

10.2 Pierre Rosanvallon - prostor pro neformální ekonomiku

Podle Pierra Rosanvallona, autora řady prací zabývajících se širšími aspekty problematiky sociálního státu a sociální politiky. se debata mezi stoupenci trhu a příznivci silného státu dostala do slepé uličky. Ve skutečnosti je heslo "více trhu" a jeho svobod právě tak nesmyslné jako požadavek po silnějším státu a jeho regulačních zásazich.

Není možno stupňovat rozsah státu a státní ochrany, protože výdaje na sociální zabezpečení už dávno rostou rychleji, než je tempo růstu ekonomiky. Státní přerozdělování vede jen k tomu, že firmy a celé sociální skupiny se snaží vzít druhou rukou to, co státu jednou rukou odevzdali.

Některým se to daří více, jiným méně, což plodí jen nové nerovnosti podle toho, jak se kdo vyzná v nepřehledných zákoutích příliš komplikovaného sys­tému sociální politiky. Výsledkem je ve skutečnosti jen většÍ nerovnost, ten­tokrát ovšem produkovaná mimotržními mechanismy:

Podobně nesmyslné je snažit se rozšiřovat prostor pro působení trhu. Neo­liberální scénář je scénářem sociální regrese. Tento scénář je naprosto cynický, neboť povzbuzuje úspěšné, aby se spojili proti tčm, kdo jsou ve společnosti nejvíce znevýhodněni. V skutečnosti vede paradoxně i tento scénář jen k sil­nějšímu státu, protože výrazná redukce životních jistot by nakonec vyústila do nepokojiL které by bylo třeba potlačovat silou.

Slepá ulička dosavadních sporú je také v tom, že stoupenci trhu ani stou­penci státu už dávno nemyslí na pokrok. Zatímco socialisté by rádi udržcIi alespoň něco ze sociálních výdobytkú přítomnosti, pravice chce couvnout a vrátit se nejméně o jedno století nazpět. Oba scénáře přitom spojuje to, že rozvíjejí své recepty na úkor vlastního sociálna. Byrokratický stát má ten­denci poručníkovat společnost a nahrazovat přirozené sociální vazby vazbami umělými. tržní systém soeiálno rozkládá a vytváří atomizovanou masu ne­schopnou uspokojovat své potřeby jiným způsobem než právě jen skrze kolo­běh vydělávání a nakupování.

139

RosanvalIonúv návrh na řešení obsahuje tři doporučení: redukovat po­ptávku po službách státu, změnit ohniska solidarity ve společnosti a v sou­vislosti s tím zvýšit viditelnost sociálna.

Vysoká poptávka po službách provozovaných státem je jen druhou stranou procesu individualizace. Liberalismus, fascinován svobodou individuí. přehlíží, že druhou stranou nabyté svobody je obrovský nárllst zranitelnosti jednot­livce. Jestliže se kdokoliv z izolovaných jednotlivců nedokáže osvčdčit v tržní konkurenci, obrací se na stát jako na jedinou alternativu, která mu při nf­existenci jiných opor ještě zbývá. Tržně individualistické pojetí společnosti tak ve skutečnosti vede ke zbytnění pasivního sociálního státu. Ncumožňuje kon­struovat jiné typy vzájemnosti mezi jedincem a celkem. Pod~2 Rosanva!lon[J je třeba rozvinout alternativní formy solidarity: sousedské skupiny, sítě vzájemné pomoci, autonomní výkon kolektivních služeb na komunitní úrovni a podobně. K zajištění všech těchto dnes opomíjených forem solidarity je zapotřebí pro­vést právní úpravy na podporu asociací všeho druhu. ,,To znamená, že když se jednotlivci seskupí, aby sami sobě prokázali určitou veřejnou službu, posky­tovanou obvykle specializovanými institucemi, stát uzná, že jejicb soukromá iniciativa naplňuje určitou veřejnou potřebu, a odmění ji daňovými úlevami.

Jediným způsobem, jak snížit poptávku po státních službách, je všemožně podporovat tyto samoobslužné skupinové iniciativy rozvíjené na lokální úrovni CR.osanvallon '1981: 117).

S tím souvisí nutnost modifikovat podobu solidarity v moderní společ­nosti. Mechanismy produkce solidarity se v ní staly příliš abstraktní, zcela formální a jen obtížně citelné, Je třeba, aby lidé dostali chuť a prostor začle­nit se do sítí přímé solidarity, K tomu ovšem potřebují mít dostatek volného čaStl, o který je připravuje nutnost vydělávat pro zajištění své tržní existence, Čím mají lidé času méně, tím závislejší jsou jak na tržních formách konzumu, tak na státních formách zajištění. Je třeba zredukovat pracovní čas, aby se lidé mohli více zapojovat do jiných ziskových i neziskových aktivit podle své vlastní volby.

S tím souvisí potřeba zvýšit viditelnost sociálních vazeb. Je mnohem lepší a přirozenější pomáhat si navzájem než spoléhat na příliš vzdálený, finančně vyčerpaný a zoufale přetížený stát. Jestliže selhává systém umělé, instituci­onalizované solidarity vydržované sociálním státem, pak musí uvolnit o to větší prostor pro bezprostřední solidaritu v podobě síti mezi blízkými lidmi, které spojují podobné problémy a podobná bezmocnost tváří v tvář anonym­ním mechanismům trhu a neménč anonymní státní byrokracii.

Pokud má mít ekonomika skutečně vyšší flexibilitu a státní moc méně byrokracie, pak se tím otevírá prostor pro vyšší autonomii osob i skupin a pro nejrůznější formy jejich vzájemné svépomoci. Jestliže modernizovaný

140

trh nevytváří dostatečný počet plnohodnotných, sociálně užitečných pracov­ních míst a jestliže chudý sociální stát na tento cíl už dávno rezignovaL pak zbývá jedině třetí sektor. Tuto oblast vzájemné svépomoci je třeba vymanit ze stínu černé ekonomiky a umožnit lidem, aby v ní naplňovali ty potřeby, které nedokáže naplnit trh ani stát.

Podobné motivy nacházíme také v projektu, s jehož pomocí chce řešit pro­blémy sociálního státu jiný známý francouzský badatel, filozof a spisovatel André Gorz (1988). Gorz vychází ze skutečnosti, že moderní ekonomika je schopna zvyšovat neustále svůj výkon, a zároveI1 přitom snižovat potřebu pracovní síly. Gorz se opírá o výzkumy. které předpovídají, že při současných trendech bude moci během několika desetiletí pouze zhruba čtvrtina fran­couzů počítat s tím, že hude mít víceménč stálou, kvalifikovanou a perspek­tivní práci. Pro další čtvrtinu zbudou jen silnč flcxibilizované, málo kvalifiko· vané a vždy pouze dočasné pomocné práce.

Zbývající polovina populace ve věku ekonomické aktivity bllde stále čas­těji nezaměstnaná a dlouhá období nezaměstnanosti budou oddělena pouze nárazovými a sezónními pracemi. Již nyní je v této situaci přibližně polovina Francouzů ve věku 18 až 24 let, kteří jsou budto zcela bez práce, anebo vypl­ňují čas drobnými a nárazovými .fuškamt (Gorz 1988: 353).

Tuto sociálně povážlivou situaci navrhuje řešit tím, že lidé budou pro trh pracovat po kratšÍ dobu, aby se o tuto práci mohli podělit všichni. V souč.asné době pracují v průměru ve Francii muži a ženy 1600 hodin ročně. Gorz na­vrhuje snížit objem výdělečné práce na tisíc hodin a přitom zachovat dosa­vadní výši mezd a platů, tak aby se o vzrůstající objem sociálnč vytvářeného produktu mohli podělit všichni.

Gorz předpokládá, že svých tisíc hodin ročně by si každý mohl rozdělit

podle vlastního uváženÍ. Mohl by pracovat třeba dva a půl dne týdně, anebo deset dnú v měsíci, či také pětadvacet týdnů v roce, anebo by mohl rozdělit deset měsícú výdělečné práce do dvou let. To vše bez redukce reálného roč­ního příjmu, který lidé pobírají dnes. Bylo by možno také dohodnout se na tom, že každý odpracuje v průběhu 50 let své ekonomické aktivity řekněme 30000 hodin. Tento objem by si mohl každý rozložit tak, aby mu zbyl prostor pro studium, péči o rodinu či cestování.

Stejně či více peněz za méně práce by pochopitelně nemohly platit sa­motné firmy. Klesala by tím jejich konkurenceschopnost. André Gorz před­pokládá, že firmy by platily svým zaměstnancllm pouze odpracovanou dobu, zbytek by jim byl vyplácen z garančního fondu, který by byl naplňován da­nčmi odváděnými z automatizované produkce při zohlednění vývozních cen.

Pokles objemu výdělečné práce by uvolnil lidem čas pro jiné typy akti­vit, mezi nimi pro vzájemnou výpomoc v rámci komunity. pro péči o děti

141

či staré rodiče, pro řadu neformálních aktivit. jež nejsou sice zdrojem pří­jmu, samy o sobě však zvyšují kvalitu života. Řada tukových aktivit a slu­žeb má pro lidi větší hodnotu, pokud si je mohou poskytovat vzájemně, než když jsou pouze jcjich pasivními příjcmci v rámci profesionalizovaných služeh sociálního státu. Čas, který by lidé získali snížením počtu odpraco­vaných hodin na trhu práce í1 který by věnovali zmíněným aktivitám, hy mohl významně odlehčit sociálnímu státu a jeho výdajúm, aniž by ho při­

tom likvidoval.

10.3 Esping-Andersen - všestranně využít žen

S jiným návrhcm na řešení problémů sociálního státu přichází Gosta Esping­-Andersen, jeden z nejznámějších evropských badatelú v této oblasti a autor dnes nejpoužívanější typologie sociálních států. Nejslabší článek celého soci­álního zajištění spatřuje v rodině.

Vychází přitom ze skutečnosti, žc nástup žen nu trh práce neproběhl za­tím v celé západní Evropě. Zutímco v severských zemích (ale také ve Francii či v Německu) se v uplynulých desetiletích míra zaměstnanosti žen zvýšila nejvíce, v zemích jižní Evropy zůstaly ženy většinou v domácnosti. Tento jev, který nazývá -Familialismemv

představuje podle něj Achillovu patu sociálního státu. Paradoxem totiž je, že skandinávské ženy mají zároveň více dětí než ženy ve Spanělsku či v Itálii, které zůstávají často doma a kde domácnosti žijí z platu jediného živitele. Familialismus jižní Evropy je kontraproduktivní. pro­tože snižuje porodnost a brání tržní flexibilitě.

Naopak rozvinutý sektor služeb umožňuje ženám ve Skandinávii lépe sla­dit své pracovní povinnosti s mateřstvím.

Pracovitost a plodnost žen ve Švédsku, Dánsku či Finsku ho inspirovala k návodu, jak ulehčit sociálnímu státu. Podle jeho názoru představuje žena v domácnosti hned trojí ztrátu. Za prvé je to ztráta pro samotnou domácnost. protože žena bez zaměstnání nepřináší další příjem, který by doplnil příjcm manžela. Ženy jsou dnes v průměru vzdělanější než muži, a přesto mrhají si­lami v neplacené domácí práci. Naprostá většina domácností má přitom v po­sledním čtvrtstoletí potíže s tím, jak udržet životní úroveň, je-li zajišťována pouze příjmem muže.

Zůstává-li žena v domácnosti. je to ovšem ztráta také pro stát. Taková žena, byť doma pracuje od rána do večera, neplatí ze své činnosti žádné daně. Ženy, které vaří, uklízejí a pečují o své vlastní děti. představují tedy z hle­diska státu určitou formu daňového úniku a nepřispívají samy na své vlastní sociální zabezpečení.

142

S tím souvisÍ třetí ztráta, kterou působí ženy v domácnosti, a sice ztráta z hlediska trhu práce. Domácnost, kde vše obstará žena, netvoří

prakticky žádnou poptávku v oblasti služeb. Sobčstačná domácnost pro sebe zadarmo produkuje komfort za který by si v tržním prostředí mu­sela zaplatit.

Podle Espinga-Anuersena je tedy pro záchranu sociálního státu nezbytné, aby ženy měly hodně dětí a zároveň aby pracovaly již od jejich co nejútlej­šího věku. Co nejvyšší míra ekonomické aktivity žen totiž představuje z hle­diska ekonomiky hned trojí přínos.

Za prvé je to přínos pro rodinu a domácnost. Příjem manželky je vítaným doplňkovým zdrojem hospodaření domácnosti, a to zejména v dobách ros­toucí ekonomické nejistoty. Rodina se dvěma příjmy je lépe zajištěna vůči ri­ziku nezaměstnanosti, a tedy i proti hrozbě, že děti budou vyrůstat na okraji bídy. Hledají-li práci oba manželé, je větší šance, že alespoň jeden z nich na­konec přece jen nějakou najde.

Zaměstnaná žena je přínosem také pro stát. Práce, kterou až dosud vyko­návala doma, tedy z hlediska státu činnost na samém okraji šedé ekonomiky, bude konečně nahrazena zdaněným zaměstnáním. Ženy začnou přispívat na své vlastní sociální zajištění.

A pro trh práce má zaměstnaná žena největší význam. Pochopitelně za předpokladu, že již nestihne vedle svého zaměstnání starat se o domácnost.

Vytváří tím pracovní šance pro jiné ženy, které si budou moci vydělat v ob­lasti stravování, úklidu nebo péče o cizí děti. Protože také o jejich domácnosti se bude muset někdo postarat, vytvoří se další pracovní místa a ekonomická prosperita poroste. Domácnost se dvěma živiteli, která potřebuje služby, tak hraje významnou roli multiplikátora zaměstnáni.

Cestou k odstranění potíží sociálního státu je tedy defamilializace. Osvo­bozuje ženy od neplacené domácí práce, dva příjmy v domácnosti redukují riziko dětské chudoby, rodina má navíc vÍCe kontaktú a múže snáze přečkat obdobL kdy se jcdnomu z manželú nedaří. Tato strategie může zároveň zvý­šit fertilitu, jestliže se zaměstnaným matkám pomúže s péčí o dětí a domác­nost. Hlavní postindustriální dilema totiž spočívá v tom, zda rodiny budou vůbec ochotny nést náklady na péči o děti. Všestranný rozvoj sektoru služeb by mohl jejich ochotu v tomto ohledu zvýšit.

Řešení, které nabizí Esping-A.ndersen, je tedy přesně opačné tomu, co jako východisko doporučuje Rosanvallon. Zatímco francouzský sociolog požaduje ústup od trhu a námezdní práce do oblasti neformálních služeb, dánský ba­datel chce naopak komodifikovat, tedy učinit předmětem tržní nabídky a po­ptávky i tll práci, která byla až dosud vykonávána v nejméně formální ze všech sfér, tedy v soukromí domácnosti.

143

Podle Rosanvallona selhává trh práce, Cl je tedy zapotřebí přesunout aktivity do jiné, neziskové sféry. Také podle Espinga-Andersena trh práce není schopcn vytvářet tolik plnohodnotných pracovních přlležitostí jako dříve. ŘešcnÍ ovšem spatřuje v tom, že rodina vrhnc na trh práce všechny své disponibilní kapacity, ahy si z něj odnesla domů alespoň trochu jis­toty.

S mírnou dávkou ironie lze poznamenat ž.c Esping-Andersen vlastně nél­bízí ženám, aby napravily to, co zpúsobily svým masovým příchodem nCl trh prácc od přelomu šedesátých il sedmdesátých let 20. století. Tehdy při­spěly ke vzrůstu nezaměstnanosti il ke vzniku nových sociálních rizik, což nebývale zatížilo pokladnu sociálního státu. Budou-li však nyní pracovat ZCl nízkou mzdu jako dosud a přitom ještě rodit co nejvíce dětí (tedy přL~­tích daňových poplatníků a garélntú fungování průhěžného penzijního sys­tónu), mohou sociálnímu státu alespoň zčásti vynahradit to, co mll zpÚ­sobily.

Esping-Andersen přitom nevysvětluje, jak chce řešit známý problém eko­nomiky osobních služeb. Nemá totiž příliš smyslu, aby si matky hlídaly své děti navzájem a za tuto službu si navzájem platily stejné částky. Pokud si mám zaplatit určitou službu, kterou bych mohl pro sebe vykonat i sám (například úklid domácností, přinesení teplého jídla či opatrování dětí),

musím za hodinu vydělat více, než kolik zaplatím poskytovateli za hodinu jeho služby. Pokud by tedy měl být sociální stát zachráněn právě rozvojem osobních služeb, dělo by se to za cenu zvyšování nerovnosti mezi jeho ob­čany. HRozvoj osobních služeb není možný jinak než v kontextu rostouCÍ sociální nerovnosti, kde jedna část populace si přivlastní dobře placené ak­tivitya nutí druhou část, aby převzala roli jejich služebníkil" (Gorz 1988: 251).

10.4 Horst Afheldt - silný stát Evropa

S dosud nejradikálnějším projektem na záchranu sociálního státu přichází nejnověji německý analytik Horst Afheldt (2003). Nezaměřuje se v prvé řadě na modifikaci trhu práce, jako činí Pierre Rosanvallon, ani na úpravu vztahu rodiny () ekonomiky, jakji navrhuje Gosta Esping-Anderscn. Jde mu o nápraVll ve vztahu státní moci a trhu, kde dřívější rovnováha byla v důsledku globa­lizace vychýlena v neprospěch instituce státu.

Prudké narušení této dřívější relativní rovnováhy se projevilo v oslahení faktoru práce, neboť zatímco mzdy stagnují, zaměstnanci jsou stále více zatě­žováni daněmi a odvody. Naopak, podnikatelé a firmy, kteří mají rostouCÍ po-

144

díl na příjmech z hrubého domácího produktu, mají klesající podíl na platbě daní. Přerozděluje se tedy směrem zdola nahoru.90

Nesplnilo se nic z toho, co již třicet let slibují neoliberálové. Podle nich měl ekonomický růst vytvořit dostatek pracovních míst. Růstu je však nao­pak uosahováno při úspoře pracovních míst a právě ty firmy; které nejvice exportují a jsou úspěšné v globální ekonomice. zároveň nejvíce propouštějí. Dalším slibem neolibcrálů bylo, že ti. kdo budou pracovat buuou mít dosta­tek peněz. Přibývají však zejména neplnohodnotná pracovní místa a výpadek příjmů z práce neumožňuje udržovat sociální stát. Výsledkem je stále bohatší a stále méně početná vrstva horních, stagnace středních vrstev; na něž jsou přenášeny všechny náklady, i když samy z růstu stále méně profitujL a ko­nečně rychle narůstající počty sociálně potřebných v nižších vrstvách. Pokra­čovat dále podle neoliberálních receptů tedy znamená jen rychleji postupovat na cestě k rozštěpení společnosti.

Podle Mheldta je jediným možným řešením prohlubující se krize obnova kontroly státní moci nad ekonomikou. Nemůže k tomu však dojít na úrovni národních států, které se staly příliš slabými protihráči nadnárodních sil eko­nomické globalizace. Je zapotřebí co nejúžeji integrovat sjednocenou Evropu a vytvořit z ní politickou jednotku schopnou účinně regulovat svoji hospo­dářskou i sociální politiku.

Jakákoliv snaha o nápravu prováděná z iniciativy jednotlivých států je od­souzena k neúspěchu. Pokud by jednotlivý stát odmítl poskytovat firmám daňové úlevy, zdráhal by se lákat je pomocí stále velkorysejších investičních pobídek a nepřipustil by tlaky na snižování mezd zaměstnancú, firmy by ode­šly do jiné, .konkurenceschopnějšt země. Obrana může být jedině kolektivní a musí se k ní vzchopit Evropa jako celek.

Afheldt navrhuje zavést jednotná cla na dovoz zboží do Evropy, a to na­příklad ve výši 20 až 30 %. Poté zdvojnásobit výši daní pro firmy a pro nej­vyšší příjmové kategorie a na polovinu snížit zdanění zaměstnanců. Kon­krétně v německých podmínkách by se tím vrátil poměr daňové zátěže firem a zaměstnancll na úroveň počátku sedmdesátých let 20. století. Byl by tak zvrácen třicet let trvající přenos daňové zátěže ze silných na slabé. Firmám by přitom byla dána výrazná možnost odpisll ve prospěch neziskového sek­toru, nadací a podobně.

Afhcldt diskutuje pravděpodobné důsledky tčchto opatření. Firmy. které by na protest proti vyšší daiíové zátěži Evropu opustily, by musely překonávat třicetiproccntnÍ dovozní daň. Promítly by ji do výše ceny svých výrobků. To

90 Zatímco v roce I %0 tvuřily v Německu daně z mezd jen 12;' vylmlllých daní. v roce 2000 to bylo již 33 %. Firmy přitom přispívaly v roce 2000 k výběru daní v této zemi pouhými 17 % (Afheldt 2003: 45).

145

by umožnilo zvednout ceny výrobků na zhruba stejnou výši i firmám, které by zůstaly. Zvýšení ceny zboží a služeb by v určitém rozsahu vedlo ke zvý­šení zisků firem, což by těm firmám, které by v Evropě zůstaly, umožnilo pla­tit požadované vyšší daně a vyplácet vyšší mzdy. To by znamenalo vyšší pří­jmy státu z dani. tedy možnost snížit zadlužení státu i snížit daňovou zátěž občani'l. Zamčstnanci by byli schopni kupovat si díky poklesu své daňové zá­těže zboží zdražené dovozní daní (u firem, které by odešly), či zvýšenou daní ze zisku (u firem, které hy v Evropě zústa ly).

Zároveú lze očekávat, dodává Afheldt že zavedení vysokých dovozních cel by vyvolalo podobnou reakci také mimo Evropu, kde by byla zavedena cla proti našemu dovozu. To by ovšem nijak nevadilo, protože evropský export je třeba tak jako tak snížit. Koupěschopná poptávka ve světě je nedostatkové zboží a Evropané by měli ponechat místo na cizích trzích i méně vyspělým. Omezit náš vývoz by bylo vlastně určitou formou rozvojové pomoci, protože bychom neobsazovali trhy chudším zemím a ponechali bychom jim něco z je­jich koupěschopné poptávky. Kromě toho by měl pokles transportu zboží přes celé kontinenty nezanedbatelný přínos pro ochranu životního prostředí.

Je zřejmé, že v neoliberálním ovzduší, jež dnes dominuje ekonomice i po­litice, nemá Mheldtův projekt ani tu nejmenší šanci. Stejně zřejmé však je, že jeho dvě základní priority zústávají naprosto klíčové. Těmito prioritami je jednak zabezpečení příjmů ze zaměstnání v rozvinutých zemích před pokle­sem ceny práce na světových trzích, jednak zabránění finančnímu vyhladovění států a jejich veřejného sektoru.91

Pokud bude sílit tlak na snižování vedlejších mzdových nákladú a na stag­naci či pokles příjmů zaměstnand'l a pokud bude navíc pokračovat soutěž mezi státy ve snižování daní pro firmy a investory; pak .sjednocená Evropa" se stává jen prázdným heslem, ne-Ii přímo nástrojem k urychlení kapitulace politiky před ekonomikou. Jestliže sjednocení Evropy nepovede ke znovuna­stolení rovnováhy mezi institucemi demokracie a silami trhu, pak je vlastně zbytečné Evropu tak pracně budovat.

91 Poule Horsta Afhcldta hrozí, 7.C .v ext.rémním případě nemusí být méně kvalifikovaná pr~ce v Německu odměňována výk než v lesku, 11 v delším časovém úseku ani výše než na indickém subkontinentu' (AJhelut 2003: 32).

146

Závěrem

Najde se pro sociální stát použití?

Nikdy v minulosti nebyla Evropa tak bohatá, jako je dnes. Její ekonomika je mnohem efektivnější a její věda a technika jsou výrazně rozvinutější, než hyly kdykoliv dříve. Oproti době. kdy 1. H. Marshall psalo sociálních právech jako o novém typu vlastnictví občanů vyspělých zemí, vzrostl hnlbý domácí pro­dukt zemí OECD přibližně na dvojnásohek. Přesto se v bohaté Evropě, právě tak jako v dalších rozvinutých zemích. dnes nedostává peněz nil školství. zdravotnictví. chybějí dokonce už i pro boj s chudobou. V sérii sociálních reforem jsou občané svých sociálních práv krok za krokem zbavováni. Tvrdí se jim. že teprve s dalším ekonomickým růstem mohou i oni čekat vzrůst životní úrovně. Zvláštní tvrzení v Německu či Francii, tedy v zemích. které vyšší životní úroveň už zažily.

Nástup globalizace je jen umocněním a celosvětovým rozšířením základ­ního imperativu tržní ekonomiky, jenž spočívá v maximalizaci soukromého zisku z investovaného kapitálu. Jak konstatuje Pierre Bourdieu (2001). pány ekonomiky už dávno nejsou (pokud jimi kdy vůbec byli) špičkoví manažeři podniků a firem. li jsou podřízeni imperativu maximalizace zisku právě tak jako všichni ostatní a jsou najímáni i propouštěni v rytmu zrněn burzovní hodnoty firemních akcií. Pány ekonomiky nejsou ani vlastníci, i když se jim to snaží vsugerovat mýty o .demokracii akcionářů". Skutečnými pány svě­tové ekonomiky jsou správci mamutích penzijních fondů, silných pojišťoven a dalších finančních kolosů. TI mají moc nad životem a smrtí ostatních fi­rem a dnes už i nad celými státy. Snaží se vyždímat z investovaného kapi­tálu dvanáct, patnáct, ba i osmnáct procent. Nemohou jinak. také oni jsou koneckoncÍl jen nástroji nutkavé tendence kapitálu, této zcela neosobní a ano­nymní síly, jež ovládá lidské osudy, po svém maximálním sebezhodnocenL po dalším nárůstu svého růstu.

DalŠÍ osudy sociálního státu závisejí na tom, nakolik (a zda vůbec) bude tato instituce použitelná pro maximalizaci profitu. Situace je dramatická proto, že otázka použitelnosti sociálního státu se s nástupem globalizace vyhrotila právě v dobč, kdy demografický vývoj, oslabení rodiny, expanze nízko placených pra­covních příležitostí v oblasti služeb a další vnitřní faktory výraznč zvyšují po­ptávku po krytí nových sociálních rizik. Střet těchto dvou tendencí vytvořil z otázky hudoucnosti sociálního státu hlavní politický problém naší doby.

Od tohoto základního protikladu se odvíjejí všechny dílčí spory. Právč

v době, kdy kapitál potřebuje ke svému lepšímu zhodnocování ustoupit od

147

plnohodnotných pracovních kontraktťJ, roste jejich význam pro financování nových sociálních rizik. Kapitál zvyšuje svúj tlak na to, aby náklady na repro­dukci pracovní sily byly přeneseny přímo na zaměstnance. Tomu odpovídají dva kroky stratcgie takzvané modernizace sociálního státu: snížit objem so­ciálních nárokl't a přenést jejich financování na samotné klicnty. Lidé jsou tak postupně zbavováni sociálních práv, která jim dosud zaručovala, že náklady na reprodukci své pracovní síly neponesou úplně sami. Důsledkem takto po­jaté "modernizace" může být jen další posílení asymetrie ve vztahu kapitálu a práce. Pozice pracovní síly ve vyjednávání o podmínkách svého použití je vý­razně oslabena. Tcnto proces je paradoxně doprovázen ncoliberální rétorikou, která zdúrazňuje rovnost všech zúčastněných při uzavírání kontraktů.

Celá takzvaná modernizace sociálního státu tedy není žádným autonom­ním procesem, který by probíhal s přírodní nutností. Je vynucena především diktátem globalizovaného trhu a není nikterak náhodné, že jedním ze zda­leka nejužívanějších termínů programu třetí cesty je slovo "přizpůsobit se". Program třetí cesty není jakousi promyšlenou vizi dobré společnosti, nýbrž čistě defenzivní strategií. Instituce sociálního státu v ní zcela zásadním způ­sobem mčnÍ své určení a jeho dosavadní ambivalentnost se vytrácí. Sociální stát už nepůsobí jako relativně neutrální prostředí pro vyjednávání kompro­mísú mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, či obecně mezi kapitálem a prací. Stává se jen nástrojem pro podřízení prvého z obou aktérů tomu druhému, bohatšímu a vlivnějšímu.

Někteří politici i badatelé se domnívají. že velcí investoři budou i nadále v procesu globalizace sociální stát potřebovat, a proto mu zatím zánik ne­hrozí. Tím ovšem jen potvrzují, do jak podřízeného postavení se sociální stát a sociální politika dostaly vzhledem k narústajícím tlakům ekonomiky. Potvr­zují tím, že sám o sobě, tedy jako nezávislá síla a ztělesnění určitých civili­začních mimoekonomických hodnot, nemá už sociální stát své oprávnění. Na­opak. sociálno obecně začalo být považováno spíše za problematický faktor. který oslabuje produktivitu. hospodářskou sílu a exportní schopnosti země.

Ve světle tohoto vývoje postupující diskreditace sociálna a jeho ekonomi­zace zní jako naivní utopie ujišťování Anthony Giddense: "Vláda by měla usi­lovat o vytvoření makroekonomické stability, měla by podporovat investice do vzdělání a infrastruktury, zadržovat šíření nerovnosti a garantovat příleži­tosti pro individuální seberealizaci. Jádrem tohoto programu je silný systém sociálního zajištění, nikoliv jen minimální záchranná síť" (Giddens 2000: 164).

Probíhající ekonomizace sociálna a tomu odpovídající proměny funkcí so­ciálního státu v jádru zpochybi'íují "raison d' etre" sociální demokracie. Tento politický směr se historicky profiloval jako klíčový aktér. jenž udržuje rov­nováhu mezi sektorem ekonomiky a sektorem sociálna. Tato rovnováha je

148

dnes bytostně narušena v neprospěch sociálna a sociální demokracie se to­muto vývoji pouze aktivně .přizpůsobuje". Rezignuje na své původní ideály, podle nichž měl sociální stát korigovat ekonomickou racionalitu tak. aby při­spívala potřebám udržení sociální integrity a koheze společnosti. Sociální de­mokracie asistuje proměně sociálního státu v pouhý trpěný přívažek tržních sil, jehož úkolem je (v rámci svých zhofŠujícich se finančnich možností) doda­tečně zmírňovat negativní sociální dopady úsilí o globální konkurenceschop­nost. Sociální demokracie má přitom problém ukázat, co vlastně chce (kromě svých politických postů) ještě udržovat. Síly ekonomiky ji totiž již k ničemu nepotřebují a sociálnu pomoci nedokáže. Sociální demokracie ne vL co přesvěd­čivého postavit na obranu sociálně znevýhodněných, zatímco vrstvy favori­zované se obejdOll docela dobře i bez ní. Její manévrovací prostor se proto soustřeďuje do oblasti středních vrstev.

Právě zde se ovšem nalézá neuralgický bod celého vývoje, protože oba pro­tikladné tlaky (potřeba maximalizace zhodnocování kapitálu a sociální po­třebnost narústajícího počtu klientů sociálního státu) se protínají právě na úrovni středních vrstev. Tyto vrstvy se stávají posledním sponzorem sociál­ního státu, a to právč v době, kdy se od nich požaduje, aby převzaly maxi­mum tržních nejistot samy ]1a sebe. O přízeň těchto vrstev se sociální de­mokracie uchází, aniž by jim mohla pomoci snížit nejistotu jejich vlastního postavení a aniž by byla schopna přizvat ke sponzorování sociálního státu velké firmy a nejvyšší příjmové kategorie.

Ve snaze tento rozpor alespoň částečně otupit přijala sociální demokra­cie za své neoliberální heslo Mzeštíhlování" sociálního státu. Problémem je, že nikdo vlastně neví. do jakého bodu má být sociální stát vlastně .zeštíhlena

,

má-li ideálně vyhovovat potřebám maximalizace zisku. Je pravděpodobné, že čím více bude zeštíhlován, tím vÍCe se budou jeho zbytky jevit jako přílišný luxus. Dnešní takzvaně vyspělé země by v tom případě čekal osud ne nepo­dobný tomu, čím procházejí v době globalizace země rozvojové.

Pro rozvojové země znamenal proces modernizace rozbití púvodní sociální (tedy v zásadě kmenové) struktury a příslib, že na jejím místě bude státem vybudován veřejný sektor. který převezme péči o chudé, nemocné a staré, za­bezpečí socializaci nového pokolení a vzdělávání všech. To vše pochopitelně na mnohem vyšší úrovni, než jakou byly schopny nabídnout tradiční kme­nové struktury.

Do toho však přichází proces globulizace světové ekonomiky a rozvojové země jsou nuceny zvyšovat svoji konkurenceschopnost tím, že se orientují na intenzivní vývoz omezeného množství komodit, při jejichž produkci mají uplatňovat své .komparativní výhody". Země orientované na export stejných komodit si ve vzájemné konkurenci na světovém trhu srážejí ceny; což je nutí

149

vyvážet stále více. Navíc vše, co přestaly v důsledku specializace pěstovat (včetně potravin), musejí začít dovážet. Jcjich specializaci na pěstování mono­kultur, na těžbu nerostů nebo tropického dřeva podporuje Světová banka, Mezinárodní mčnový fond a podohné organizace vysoce úročenými pl'tjčkami. Podmínkou pro udělení těchto pújčck zpravidla bývá provedení takzvaného "programu strukturního přizpúsobení".

Tyto programy ordinované nadnárodními finančními institucemi se vcelku přesně shoduji s požadavky na "modcrnizaci" sociálního státu, tak jak je známe ze zcmí vyspělých a ze zemí postkomunistických. 1ejich základem je orientace ekonomiky na export il doprovodné snížení domácí veřejné spo­třeby, ktcré má uvolnit finance pro splácení dluhů. Jejich součástí je devalvace měny; která snižuje kupní sílu obyvatelstva, dále omezení veřejných výdajú na zdravotnictví a školství. stejně tak jako omezení sociálního zajištění.

Existují zde silné analogie. Organicky vzniklé kmenové struktury, jťŽ fun­govaly jako jakési zárodečné zajištění v zemích třetího světa, byly rozbity ve jménu stcjné modernizace, kvúli které jsou omezovány funkce sekundárního, uměle vybudovaného systému sociálního zajištění, jež si rozvinuté země po­řídily v podobě sociálního státu. Programy strukturní adaptace neumožňují rozvojovým zemím vybudovat účinný státní systém SOCiálního zajištění. Ob­doba těchto programů pro země vyspělé rozkládá zbytky sociálního státu tam, kde v minulosti vznikl (západní Evropa), a podvazlye jeho rozvoj tam, kde se dříve rozvinuly jiné systémy zajištění (tzv. postkomunistické země).

Rozvojové země tak představují jakousi předzvěst budoucího vývoje v ze­mích vyspělých, protože vývoj k sociálnímu státu bylo u nich nejsnadnější zastavit. Obyvatelstvo rozvojových zemí bylo zbaveno dřívějších (jakkoli ne­dokonalých) systémú sociálního zajištění pod příslibem, že po vzrůstu kon­kurenceschopnosti země bude možno ustavit systémy mnohem výkonnější a modernější. Úsilí o konkurenceschopnost u nich však vede jen ke stále vět­šímu zadlužování a k neschopnosti platit třeba jen úroky z udělenýdl půj­ček. To vynucuje další zostření programů strukturní adaptace, tedy další krá­cení výdajů na vzdělávání, zdravotnictví a sociální zajištění. Obyvatelstvo na to reaguje rozvojem alternativních způsobů zabezpečení, jež se pohybují na samé hranici legálnosti. Dodatečné zdroje si opatřují v rámci šedé ekonomiky, rozrůstá se síť organizovaného zločinu. Nelegální transakce se rozvíjejí zpra­vidla na bázi široce rozvětveného příbuzenství a zbytků klanových struktur. Na vyšších úrovních je tento systém zajištění doprovázen rozsáhlou korupci na všech stupních státní správy. Náznaky demokratického vývoje v těchto ze­mích jsou v důsledku toho všeho silně ohroženy.

Ve vyspělých zemích se v současné době rozhoduje o tom, nakolik použi­telný je sociální stát z hlediska potřeb maximalizace zisku. Pokud bude ozna-

150

čen za nevyhovující a zredukován jakožto výraz přílišného sociálního luxusu, bude těžké vyhnout se důsledkům, jež známe ze zemí třetího světa, které v tomto ohledu pokročily ve vývoji ze všech nejdále.

151

Literatura

Afhelrlt, H.: Wírtscbaft, die arm mac6t. Vom Soziufstaut zur 9ťspaftenen Gesel(schajt. Verlag Antje Kunstmann, Mlinchen 2003.

AlImendinger, J., Ludwig-Mayerhofer, W: Sozio{ogic des Soziufstaats. juventa Verlag, Weinheim - Miinchen 2000.

Andress, H.-f., I1eien, 1, Hofacker, ll: Wo.:w bral/CDell wir llocb den Sozia{<;ta­at? Westdeutscher Verlag, Wiesbaden 2001.

Beek, U.: Risikogeseffscbajt. Au] dem Weg in cine anJere Modeme. Suhr­kamp, frankfurt am Main 1986. (Cesky Riziková spofťČnost. Na cestě k jiné moderně. SLON, Praha 2004.)

Beek, U., Giddens, A., Lash, S.: Reflexive MoJerniserung. EÍne Kontroverse. Sl.1hrkamp, Frankfurt am Main 1996.

Bell, D.: The Coming o] Post-Industriu{ Society. Basic Books, New York 1973. Boltanski, L., Chiapello, E.: Lr Nouvef Esprit du Capita{isme. GaIlimard, Paris

1999. Bouffartigue, P. (ed.): Le Rctour des cfasses sociufes. Inégafités, dominations,

confMs. La Dispute, Paris 2004. Bourdieu, P.: Contrc{eux. Propas pour servir a fa résistance contre finvasioll

néo-fibérafe. Éditions Raisons cl' Agir, Paris 1998. Bourdieu, P.: Contre{cux 2. Pour un mouvement sociaf européen. Éditions Rai­

sons ď Ag ir, Paris 200 1. Butterwegge, Ch.: Woblfa6rtstaat irn Wandd. Prohfeme und Perspektivcll der

Soziafpofitik. 3. vydání. Leske+Budrich, Opladen 2001. CasteL R.: Les métarnorpbases de fa question sociafe. Fayard, Paris199S. CasteL R.: L 'insécurité sociufe. Qu' est-ce qu' etre protégé? Seuil, Paris 2003. Crozet, Y. (cds.) Les Grundes Questions de fa société jran~aise. Nnthan, Paris

2000. Dcufel. K., Wolf, M. (Hrsg.): Ende der Sofidaritdt? Die Zukunjt des Sozia{staats.

Herder, Freiburg 2003. Doring, D. (Hrsg.): Soziafstaut in der Gfoba{žsierung. Suhrkamp, Frankfurt am

Main 1999. Esping-Andersen, G.: T6ree Worfc1s oj Wdfare Capita[ism. Princeton University

Press, Princeton 1990. Esping-Anderscn, G.: Socia( Foundations oj Postindustriaf t'conomies. Oxford

University Press 1999.

153

Giddens, A.: Tbc Tbird Way: tbe renewa{ oj soda( democracy. Polity Press, Cam­bridge 1998. (Česky Třetí cesta: ohnova sociá(nÍ demokracie. Mladá fronta, Praha 2001.)

Giddens, A.: Tbc TMrd Wuy und its Critics. Polity Press, Cambridge 2000. Gorz, A.: Métamorpboses clu travaif. Critique de (a raison économiquc. Galli­

mard, Paris 1988. Hardt. M., Negri. A.: Empire. Die Neue Weftordmmg. Campus Verlag, Frankfurt

am Main - New York 2003. Hcinze, R., G., Schmid, J: Vom Wob(fabrtsstaat Zll/ll Wettbcwcrbsstaut. Les­

kc+Budrich, Opladen 1999. Hildcmann, K. D. (Hg.): Die Zl/kt/nlt des Sozia{cn. Souduritiit ím Wetthewerh.

Evangelische Verlagsanstalt, Leipzig 2001. Kaufmann, F. X.: Herausforderungen des Sozialstaates. Suhrkamp, Frankfurt

am Main 1997. Keller, J.: Vzestup a pád střednícb vrstev. SLON, Praha 2000. Keller, J.: Dějiny klasické sociologie. SLON, Praha 2004. MarshalL T. H., Bottomore, T.: Citizensbip and Soda{ C(uss. Pluto Press, London

1992. Martin, 11.-P., Schumann, H.: Die C(06a(jsicrul1gsju((c. Der Angrifj auj Demo­

krutie und WoMstand. Rowohlt. Hamburg 1996. Offe, C.: Contraclictions oj t6e Welfare State. Thc MIT Press, Cambridge 1984. Rieger, E., Leibfried, S.: Grund{agell der C{06u(isierung. Perspektiven des Wob{-

jabrtsstautes. Suhrkamp, Frankfurt am Main 2001 Rosanvallon, P.: La crise de ('État-providence. SeuiL Paris 1981. Rosanvallon. P.: La nouve({e question socia(e. SeuiL Paris 1995. Seeleib-Kaiser, M.: G(obafísierung und Sozia[pofitik. Ein Verg{eicb der Diskurse

uml W06(fabrtssysteme in Deutscb{and, Japan uml den USA. Cam pus Ver­lag, Frankfurt am Main - New York 2001.

Schmid, J.: Wo6lfa6rtsstaaten im Verg[eic6. 2. Auflage. Leske+Budrich, Opladen 2002.

Stykes, R .. Palier, B., Prior, P.: G{oba{izatioll und European WefJare States. Pal­grave. New York 2001.

Todd, E.: L 'j([us;on économique. Gallimard, Paris 1998. Vakaloulis, M.: Le capitafisme post-modeme. Éféments pour une critique socio­

{ogique. PUp, Paris 2001. Volkmann, U., Schimank, U. (Hrsg.): Sozio[o9ische Gegenwartsdiagnosen. 2

díly. Leske+Budrich, OpIa den 2002.

154

Rejstřík jmenný

Afheldt Horst 38. 39. 42. 17. 76. 79. 80, 89. Thatcher, Margarct 57, 58, 136

111, 115,132,133.144,145.116. 153 Touraine. Alain 23

Bcek, Ulrich 30, 72. 79.87, 153 Wagner, Adolf 10

Bcll, Danirl 25, 153 Weber, Max 125

Bcveridge, William 52, 57, 58

BoUomol'c, Tom 50, 87. [07. 113, 154

Bouffartigue. Paul 100, 124, 127, 132, 153

Bourdieu, Pierre 28. 147. 153

Buttervregge. Christoph 17, 29. 30, 40. 75.

82. 88, 109. 136. 153

CasteL Robert 31, 61, 71, 72. 73, 91, 99.

106, 109, 120. 121, 122. 123. 153

Dubct. Francois 100

Esping-Andersen, Gosta 23, 24. 25, 26. 50,

51, 121. 133, 142, 143, 144, 153

Giddens. Antony 79, 87, 133, 134, 135, 136,

137. 138. 148. 153. 154

Gorz. André 17. 92, 94. 136. 14l, 144. 154

Heimann, Edward 13

Hobbes. Thomas 10

Huber, Joseph 17

Kaufmann, Franz-Xaver 93, 95, 130, 154

Leibfried, Stephan 17, 38, 54. 154

Lock, John 10

Marshall, lbomas Humphrey 20. 21. 22. 50,

55. 87. 107, 113. 126. 147. 154

Marx. Karl 14, 125

Mayer, Thomas 29

Offe. Claus 13. 16, 89. 154

Polanyi, Kari 122

Rieger. Elmar 17, 38, 54, 154

Rosanvallon. Pierre 10, 16. 97. 98, 110. 133,

140. 143. 144, 154

Seeleih-Kaiser. Martin 44, 154

Schmid. Josef 65. 102, 154

155

Rejstřík věcný

byrokracie 17, 140

darwinismus sociální 12,47

dávky sociální 12, 14, 18, 28, 43, 45, 50,

53-54, 57-58, 60, 64, 66-67, 75-n 79.

81-85.813.91.96.98.109. 111-112.13L

135-136

dekomodifikace 62. 105

dekonverze 122n., 128

deregulace 16, 56. 75. 115. 121. 135

desolidarizace 92-95, 99, 101

exkluze sociální 9,14.42,97,99, 114,121,

127

firmy nadnárodní 36n .. 41. 43, 89, 100,

137-138

flexibilita 29. 41.52. 59. 73. 75. 84n .. 99.

136-138. 140. 112

flexibilizace práce 27n., 38, 53-54, 56.

59-60. 84-86, 92. 120-121. 128. 130-131.

136-137

flexibilizacc rodiny 29n., 120

globalizace 9. 12.20. 35n .. Sl-54. 56-57.

60.71-72, 82. 99-100. 107. 110. 113-114.

117.122.128. l33-l34. 136-137.

141-145.147-149

chudí pracující 27, 58-59. 85, 114. 121. 128,

136

chudoba 36. 39, 52. 58. 76. 87. 143. 147

individualismus 21. 94. 110. 112n.

individualizace 26. 30. 73. 112, 120. 140

kategorie socioprofesní 127. 129. 131

konkurenceschopnost 9. 14. 28. 39. 43-44.

46-47, 53. SS. 59. 88. 99-100. 113. 120.

128,135-136.141. 149-150

kontrakt sociální 10-11. 14. 22

marginalizacc 42. 114

modernizace 12-13, 40. 43. 17. 52. 54. 56.

'{Sn .. 96. 100-101. 105-106. 110-112. 116.

120.123.126.130-131. 134-135. 138.

148-150

nejistota 10-11. 22. 28, 36. 46-47. 56. 61.

71. 73-75. 86. 92. 101. 106. 108-109. 114.

120-121. 126. 128. 131-132.136-138.

143. 149

nejistota tržní 27. 29. 45. 56. 84. 99. 114.

118.121. 137. 149

ncoliberalismus 16-ľ/, 30. 35-36.41. 61,

74.100,118.123.139,145-146.148-149

nerovnost sociální 15. 44. 57-59. 62,

114-115, 121. 123-126, 134. 144, 148

nezaměstnanost 9. 16, 19-20. 24, 26-28.

31-33. 43. 49. 53-65. 68. 76-77. 80-81.

83. 89. 97-100. 102-103. 108-109. 114.

120-123. 128. 131. 136-137.141, 143-144

občanství sociální 19-21. 50. 111. 122. 126.

139

odbory 21. 26, 28. 54-SS. 64-65. 81-82. 92.

121. 138

otázka sociální 44. 113. 119n.

penzijní systém kapitálový H. 86. 93

penzijní systém pruběžný 34. 86. 130, 144

plat občanský 98-99

pojištění sociální 30. 39. 52-56. 62n.,

80-81, 85. 91, 95. 97, 101. l11n.

polarizace sociální 11,36-37.58,96.107,

109,114-115

politika sociální 10-1 L 17-18, 20, 27.

30. 3'(-39. 43-44, 47. 50. 52. 56-57. 63.

81-84. 87-88. 97, 105. 112. 123. 135. 139,

145, 148

prácc sociální 123

157

práva sociální 13, 20n .. 36. 38. 55. 71. 76.

84. 87. 119. 123. 128

profese zprostředkující 127. 129. 131

reformy sociálnl 15, 81-82, 113

rizika sociální 10, 20. 28, 47, 53-55. 57, 59.

61 n., 86-87. 97. 101. 105. 107. 109. 115.

118,120. 130-131. 135. 144. 147-148

rodina 9-10. 15. 19-20.23-24.26. 28n ..

34-35.43.16. 52-54.58-59. 61n .. 82. 86.

88.92-93, 102. 109. 112, 120. 132-131

137-138.141-144.117

sektor terciární 23-27.35,141-143

sektor veřejný 13. 38, 54. 58, 89, 101. 128,

146, 149

sociální stát konzervativní (též

kontinentální) 51-53. 55-56. 59. 81.

102. 121

sociální stát liberálnl (též anglosaský.

rezjduálnO Sl-52. 57n., 81-82. 102, 108.

121

sociální stát rudimentární (též jižní,

latinský) 59n .. 102

sociální stát sociálně demokratický (též

severský. skandinávský) 51. 121

solidarita 11-12. 15. 18. 20. 44. 47. 50. 52.

57-58.62.69,84. 91n .. 117-118. 125, 128.

138-140

společnost industriální (též

průmyslová) 23, 26. 83

společnost služeb (též

postindustriálnÍ) 23-26. 83. 143

společnost vzdělanostní 31. 115. 117

společnost zaměstnání (též zaměstnanecká

společnost) 12. 21. 71. 83-84. 101-102.

106.117. 119n.

stárnutí populace 30n .. 43. 92. 130

trh práce 14-15.19-20.24.26.29-30.

32-33. 41n .. 53-55. 59-62. 65. 69. 77. 84-86.88. 92-95. 109. 121. 125. 133,

135-137. 141-144

třetí cesta 78. 133n .. 148

158

třídy sociální 50. 87. 94. 123n.

udržitelnost trvalá 82-83

vrstvy střední 16. 18-19. 24, 36. 44. 50, 94.

97. 106n., 123n .. 137, 145. 149

výdaje sociální 16. 37, 39-44. 51. 53. 55-56.

58. 60, 76n .. 96, 107-108. 111. 113

vyvlastnění 87n.

zhuržoaznění 124. 126, 129

země rozvojové 119-150

EDiČNí ŘADA STUDIE (výběr z vydaných titulů)

Pavel Barša: Panství člověka a touha ženy (Feminismus mezi psychoanalýzou a poststrukturalismem) 323 stran, cena 330 Kč

Ladislav Holý: Malý český človčk a skvělý český národ (Národní identita a postkomunistická transfurmace) 209 stran, cena 295 Kč

Ivan Illich: Odškolnění společnosti (Polemický spis) 110 stran, cena 179 Kč

Tomáš Katrňák: Odsouzeni k manuální práci (vzdělanostní reprodukce v dělnické rodině) 180 stran, cena 245 Kč

Jiří Kunc: Stranické systémy v re/konstrukci (Belgie, Itálie, Španělsko, Československo, Česká republika) 264 stran, cena 259 Kč

Miloslav Lapka a Miroslav GoUlieb: Rolník a krajina (Kapitoly ze života soukromých rolníků) 166 stran, cena 145 Kč

David J. Levy: Politický řád (Filozofická antropologie, modemita a ideologická výzva) 163 stran, cena 80 Kč

Martin Lux a kol.: Bydlení - věc veřejná (Sociální aspekty bydlení v České republice a zemích Evropské unie) 287 stran, cena 235 Kč

Karel Muller: Industriální zdroje, ekonomický růst a sociální změna 225 stran, cena 299 Kč

Robert F. Murphy: Umlčené tělo 188 stran, cena 220 Kč

Charles Murray: Příliš mnoho dobra (Americká sociální politika 1950-1980) 337 stran, cena 225 Kč

Marek Nohejl: LebensweJt a každodennost v sociologii Alfreda Schutze 117 stran, cena 199 Kč

J. L. Talmon: O původu totalitní demokracie (Politická teorie za Francouzské revoluce a po ní) 332 stran, cena 275 Kč

Milan Tuček a kol., Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí 429 stran, cena 365 Kč

Knihy lze objednat na adrese: SLON, Jitská 1, 110 00 Praha 1 Tel., fax: 222220025 e-mail: redakce@slon-knihy.cz Informace o všech knihách: www.slon-knihy.cz

Jan Keller

Dějiny klasické sociologie

Kniha podává výklad dějin sociologického myšlení s přihlédnutím k proměnám, jimiž prochází moderní společnost v dnešní době. Autor vychází z analogie mezi krizí tradiční společnosti, z níž se zrodila modernita, a současnou krizí organizované modernity, jejíž příchod byl z různých úhlů zachycen v teoriích klasikll sociologie. Kniha se tak snaží na jedné straně podat výklad základních kategorií socio­logického myšlení u zhruba desítky předních sociologů 19. a počátku 20. století. Zároveň na druhé straně usiluje o teoretické propojení této myšlenkové tradice s nejaktuálnějšími problémy dnešní doby. Autor dospívá k názoru, že mnohé prvky sociologické tradice mohou po­sloužit k orientaci v současných proměnách modernity.

Je dnešní vývoj triumfem modemity, anebo jejím selháním?

Lze ještě vymyslet něco nového po Marxovi, Weberovi a Paretovi?

Znamená proces individualizace nárůst svobody?

Mýlili se více osvícenci, anebo konzervativní myslitelé?

Byly organizace nadějí modcrnity, anebo jejím prokletím?

Pohybuje se modemita v kruhu?

ISBN 80-86429-34-2

529 stran, váz., cena 340 Kč

Knihu lze objednat na adrese:

SLON Jilská I, 110 00 Praha 1 Tel. a fax: +222220025, e-mail: redakce@slon-knihy.cz

Informace o dosud vydaných i připravovaných knihách: www.slon-knihy.cz

Vydalo SOCIOLOGICKÉ NAKlADATELSTVt (SLON), Praha 2005. Vydání první.

Ediční řada Studie, 40. svazek. Redigují Jiří Ryba a Alena Miltová. Jazykový redaktor Josef Janoušek. Odpovědná redaktorka Alena Miltová.

Návrh obálky a grafické úpravy Pavel Šváb. Sazba Studio Designiq. Vytiskla tiskárna ÚjL a. s., Elišky Přemyslovny 1335, Praha-Zbraslav.

Adresy vydavatelů: Alena Miltová, Rabyňská 740/12, Praha-Kamýk. Jiří Ryba, U Národní galerie 469, Praha-Zbraslav.

Adresa nakladatelství: SOClOWGICKÉ NAKlADATELSTVí Jilská 1, 110 00 Praha 1 redakce®slon-kniby.cz www.slon-knihy.cz