Jeaniene Frost v nakladatelstvíFANTOM Print

NOČNÍ LOVCI

Na půl cesty do hrobuJednou nohou v hroběNenávist až za hrob *

* Připravujeme, české názvy se mohou ještě změnit

FANTOM Print2012

NOČNÍ LOVCI 2.

Copyright © 2008 Jeaniene FrostTranslation © Zuzana ĽalíkováCover © Larry Rostant

ISBN 978-80-7398-187-7

www.fantomprint.czwww.facebook.com/fantomprint

Mému otci.Jsi a také vždy budeš můj hrdina.

PoděkováníUplynulý rok dokázal, proč mám ve svých knihách stránku s poděková-ním. Napsat hrubý koncept knihy je možná práce pro jednoho člověka, ale vše, co následuje, už je práce týmu.

Nejdříve chci poděkovat Bohu za to, že mě obdařil vším, za co jsem se dřív ani neodvažovala pomodlit.

Dále chci poděkovat svému muži Matthewovi za lásku a podporu, kte-rou mi dodával odvahu jít si za svými sny, a za to, že mě bere takovou, jaká jsem, a to dělá ten největší rozdíl.

Chci poděkovat také fanouškům série Noční lovci. Vaše zalíbení v mých postavách pro mě znamená víc, než dokážu vyjádřit.

Obrovské poděkování patří mé editorce Erice Tsangové, která si při spolupráci na téhle knize musela pořádně vyhrnout rukávy. Kromě připo-mínek, co je a co není pro příběh nezbytné, se mnou také strávila hodi-nu debatou o možném složení jídelníčku ghúlů (doufám, že už se ti chuť k jídlu vrátila!). Jsi nejlepší, Eriko.

Děkuji také své agentce Rachel Vaterové. Nedokážu si představit, že by mi na mé cestě pomáhal někdo jiný.

Obrovský dík patří i Tomu Egnerovi za úchvatné obálky. Dále děkuji báječným lidem v nakladatelství Avon Books, díky nimž mám se světem publikování jen příjemnou zkušenost.

Upřímný dík patří také Melisse Marrové, Jordan Summersové, Marku Del Francovi a Rhondě Westbrookové coby beta-čtenářům JNVH a za jejich podporu. Také děkuji Vicki Petterssonové (za všechny hodiny po-vzbuzování, které by po mně klidně mohla chtít proplatit coby terapii).

Jsem vděčná samozřejmě i své rodině, zvláště rodičům a sestrám. Vaše bezpodmínečná podpora pro mě znamená celý svět.

Opět a ne naposledy chci poděkovat Melisse Marrové. Nedokážeš si ani představit, jak je pro mě na téhle podivné a hrbolaté cestě tvé přátel-ství důležité. Ráda bych to vyjádřila lépe, ale obě víme, že se slovy to umíš z nás dvou ty.

1. kapitola

Čekala jsem před rozlehlým, čtyřpatrovým sídlem, které v Man-hassetu vlastnil pan Liam Flannery. Nešlo o společenskou ná-vštěvu, to by při pohledu na mě poznal každý. Dlouhý plášť jsem

si nechala rozepnutý, aby byly jasně vidět zbraň, podpažní pouzdro i od-znak agenta FBI. Kalhoty i halenku jsem měla volné, aby se mi pod lát-kou nerýsovalo na deset kilo stříbrných zbraní, které jsem měla připev-něné k pažím a nohám.

Na zaklepání mi otevřel postarší muž v obleku. „Zvláštní agentka Catrina Arthurová,“ představila jsem se. „Přišla jsem za panem Flannerym.“

Catrina nebylo mé pravé jméno, ale stálo na mém odznaku. Dveřník po mně hodil rozladěným pohledem.

„Podívám se, jestli je pan Flannery doma. Počkejte tu.“Věděla jsem, že pan Flannery doma je. Také jsem věděla, že pan

Flannery není člověk a že člověk není ani dveřník.No, vlastně ani já jsem nebyla člověk, ale z nás tří mně jediné bilo srdce.Po několika málo minutách se dveře znovu otevřely. „Pan Flannery

vás přijme.“To byla jeho první chyba. A pokud do toho budu mít co mluvit, stane

se taky jeho poslední.První, co mi problesklo hlavou, když jsem vešla do domu Liama

Flanneryho, bylo: Páni! Stěny byly obložené ručně vyřezávaným dře-vem, podlahu tvořil skutečně draze vyhlížející mramor, a kam až oko do-hlédlo, interiér zdobily vkusně rozmístěné starožitnosti. Být mrtvý roz-hodně neznamená, že si to nemůžete náležitě užít.

Místnost se naplnila mocí a mně vstaly chloupky na zátylku. Flannery nemohl vědět, že to dokážu vycítit a stejně tak poznat, že dveřník je ghúl. Možná vypadám průměrně, jako úplně obyčejná žena, ale v rukávech si schovávám pár triků. A samozřejmě také několik nožů.

„Agentko Arthurová,“ ozval se Flannery. „Nejspíš jste tady kvůli mým dvěma zaměstnancům, ale policii jsem už vypověděl, co vím.“

Měl britský přízvuk, což v kombinaci s irským jménem znělo poněkud zvláštně. Už jen z tónu jeho hlasu mě lehce zamrazilo na páteři. Britský přízvuk pro mě znamenal mnoho vzpomínek.

JEANIENE FROST

10

Otočila jsem se. Flannery vypadal mnohem lépe než na fotce ze složky FBI. Bledá pokožka, průsvitná téměř jako křišťál, se v kontrastu k světle hnědé košili jako by třpytila. Pokud mám o upírech říct něco pozitivního, pak to, že mají úchvatnou pokožku. Liamovy oči měly čistě tyrkysovou barvu a kaštanové vlasy mu spadaly za límeček košile.

Byl to pěkný chlap. Ten svoji večeři určitě neděsí. Ale nejpůsobivěj-ší na něm byla aura. Vyzařovala z něj v chvějících se vlnách naplněných mocí. Nebylo žádných pochyb, že přede mnou stojí upír Mistr.

„Ano, jedná se o Thomase Stillwella a Jeroma Hawthorna. Úřad si cení vaší spolupráce.“

Jediné, co jsem chtěla touto zdvořilostní návštěvou zjistit, bylo, ko-lik lidí se v domě pohybuje. Natahovala jsem uši, jak to jen šlo, ale po-kud jsem mohla říct, tak tady nebyl nikdo kromě Flanneryho, jeho ghúlí-ho dveřníka a mě.

„Ale jistě. Cokoli, abych pomohl právu a pořádku,“ odpověděl a v hla-se bylo slyšet skryté pobavení.

„Bude vám příjemnější popovídat si tady?“ zeptala jsem se a rozhléd-la se, abych vypozorovala co nejvíce detailů domu. „Nebo byste dal před-nost většímu soukromí v jiné místnosti?“

Pomalým krokem přecházel halou. „Agentko Arthurová, pokud si se mnou chcete promluvit soukromě, pak mi říkejte Liame. A skutečně dou-fám, že chcete hovořit o něčem zajímavějším, než je nudné téma Jeroma a Thomase.“

Rozhodně jsem měla v plánu si s ním popovídat, jakmile dostanu Liama do soukromé pracovny. Jelikož byl zapletený do smrti svých dvou za-městnanců, objevil se Liam na mém seznamu úkolů, ačkoli jsem neměla v úmyslu ho zatknout. Obyčejní lidé na upíry nebo ghúly nevěřili, takže se s vraždícími jedinci nezacházelo klasickou právní cestou. Ne, byla zřízena tajná jednotka Národní bezpečnosti a její šéf Don pak poslal mě. Ve světě nemrtvých o mně kolovaly jisté zvěsti, to je pravda. Takové, které se během mé služby v jednotce ještě různě přikrášlily a narůstaly, ale jen jeden upír věděl, kdo doopravdy jsem. A toho jsem neviděla už více než čtyři roky.

„Liame, řekněte mi, že právě nefl irtujete s federální agentkou, která vyšetřuje vaši spoluúčast na dvojnásobné vraždě.“

„Catrino, nevinný muž se o právní soukolí nestará, pokud je zatím sly-šet jen v dáli. Přinejmenším mohu pochválit federální úřad za to, že poslal vás, abyste si se mnou promluvila. Jste překrásná žena. A také mi připa-dáte poněkud povědomá, ačkoli jsem si jistý, že bych si pamatoval, kdy-bychom se již někdy setkali.“

JEDNOU NOHOU V HROBĚ

11

„Nesetkali jsme se,“ odpověděla jsem okamžitě. „Věřte mi, mě bys-te si pamatoval.“

Nemyslela jsem to jako lichotku, ale on se uchechtl, jako bych něco ta-kového naznačila. Nezamlouvalo se mi to.

„To se vsadím.“Ty namyšlenej grázle. Uvidíme, jak dlouho ti ten drzý úsměv vydrží.„Zpátky k naší záležitosti, Liame. Promluvíme si tady, nebo někde

v soukromí?“Poraženě si povzdechl. „Pokud na tom trváte, pak budeme mít větší

pohodlí v knihovně. Pojďte se mnou.“Následovala jsem ho přes další okázalé a prázdné místnosti do knihov-

ny. Brala dech, byl to pokoj plný stovek a stovek starých i nových knih. V prosklené vitrínce byly uchovány dokonce i svitky, ale mou pozornost zaujal velký umělecký kousek na zdi.

„Vypadá to… primitivně.“Na první pohled to připomínalo dřevo nebo slonovinu, ale při bližším

pohledu to vypadalo jako kosti. Lidské kosti.„Vytvořili to Aboriginci, je to staré téměř tři staletí. Darovali mi to přá-

telé při mém pobytu v Austrálii.“Liam přistoupil blíž a v tyrkysových očích se mu objevil smaragdový

záblesk. Věděla jsem, co ta zeleň znamená. Chtíč i hlad se u upírů proje-vovaly stejně. V obou případech se jim oči rozzářily smaragdovou zele-ní a vycenili tesáky. Liam byl buď hladový, nebo nadržený, ale já nemě-la zájem uspokojit ani jednu z jeho tužeb.

Zazvonil mi telefon. „Slyším,“ zvedla jsem ho.„Agentko Arthurová, stále vyslýcháte pana Flanneryho?“ zeptal se

můj zástupce Tate.„Ano. Měla bych být hotová do třiceti minut.“Přeloženo: Pokud se do půl hodiny neozvu, Tate sem vrazí i s celým

mým týmem.Tate bez dalších řečí zavěsil. Nesnáší, když se snažím věci vyře-

šit sama, ale to je jeho problém. Flanneryho dům byl tichý jako hrobka, možná jí i byl, a už uplynul nějaký čas od chvíle, kdy jsem se naposledy postavila upířímu Mistrovi.

„Předpokládám, že vám policie řekla, že těla Thomase Stillwella a Je-roma Hawthorna byla nalezena téměř bez krve. A neměli žádná viditelná zranění, která by tuto ztrátu mohla způsobit,“ skočila jsem do toho rov-nýma nohama.

Liam pokrčil rameny. „Má na to Úřad nějakou teorii?“

JEANIENE FROST

12

Měli jsme více než jen teorii. Věděla jsem, že Liam by uzavřel na hr-dlech Thomase i Jeroma ranky kapkou své krve ještě předtím, než by ze-mřeli. A pak jen bum, a zůstanou tu dvě vysátá těla a žádná pozvánka na shromáždění upírů – pokud tedy sami nevíte, co hledat.

„Vy ji máte, že?“ opáčila jsem.„Víš, jakou mám teorii, Catrino? Myslím, že chutnáš stejně sladce,

jako vypadáš. Po pravdě jsem nepomyslel na nic jiného od chvíle, kdy jsi sem vešla.“

Neodporovala jsem, když Liam překonal vzdálenost mezi námi a zve-dl k sobě mou tvář. Koneckonců tohle odvede jeho pozornost lépe než co jiného.

Rty měl stejně chladné jako já a vibrovaly energií, má ústa se tak pod dotekem těch jeho chvěla. Líbal skvěle, procítěně, věděl, jak polibek pro-hloubit. Na minutu jsem si dovolila si to užít – bože, čtyři roky celibá-tu mi už lezly na mozek – a pak jsem se rozhodla konečně ukázat, proč jsem přišla.

Objala jsem ho pažemi a za jeho zády si jednou rukou z rukávu dru-hé vytáhla dýku. V tu chvíli si mě přitiskl k sobě a ucítil zbraně pod lát-kou kalhot.

„Co to sakra…“ zamumlal a odtáhl se.Usmála jsem se. „Překvápko!“ A pak jsem zaútočila.Měl to být smrtící úder, ale Liam byl rychlejší, než jsem předpoklá-

dala. Ve chvíli, kdy jsem provedla výpad, mi podrazil nohy, takže stříbro minulo jeho srdce jen o několik málo centimetrů. Než abych se pokusila udržet na nohou, padla jsem, převalila se a vyhnula se tak kopu, který mi mířil na hlavu. Liam se ve sledu plynulých pohybů znovu pokusil o vý-pad, ale pak sebou cukl, když jsem po něm vrhla nože a tři z nich se mu zabodly do hrudi. Zatraceně, zase jsem minula srdce.

„Svatý Kriste Ježíši!“ zvolal Liam. Přestal předstírat, že je člověk, oči se mu naplno rozzářily zelení a z horní čelisti mu vystřelily tesáky. „Ty musíš být proslulá Zrzavá smrtka. Co přivádí do mého domu tu, jíž se bojí i upíři?“

Znělo to zaujatě, ale nebál se. Přesto vypadal ostražitě, a zatímco jsem se zvedala na nohy, obcházel mě v kruhu. Odhodila jsem plášť, abych měla lepší přístup ke zbraním.

„To co obvykle,“ odpověděla jsem. „Ty zabíjíš lidi. Já vyrovnám skóre.“Liam obrátil oči v sloup. „Věř mi, drahá, že Jerome i Thomas věděli,

do čeho jdou. Ti zmetci se mě pokusili okrást. V dnešní době je těžké na-jít kvalitní zaměstnance.“

JEDNOU NOHOU V HROBĚ

13

„Jen pokračuj, hezounku. Stejně mě to nezajímá.“Protáhla jsem si krční svaly a vzala do dlaní další nože. Ani jeden z nás

nemrkl, zatímco jsme čekali, až protivník udělá další krok. Liam netušil, že vím, že si zavolal o pomoc. Slyšela jsem, jak se k nám pomalu, děsivě tiše blíží ghúl. Liam tím prázdným tlacháním jen kupoval trochu času.

Potřásl hlavou, jako by sám sobě něco vyčítal.„To, že ses objevila, mě mělo varovat. Říká se, že Zrzavá smrtka má

vlasy rudé jako krev, oči šedé jako dým a pokožku… hmmm, ta je sku-tečně jiná. Ještě nikdy jsem neviděl tak překrásnou pokožku na těle pou-hého člověka. Kriste, holčičko, ani jsem neměl v plánu tě kousnout. Tedy ne tak, jak myslíš.“

„Lichotí mi, že mě chceš jak ošukat, tak zabít. Skutečně, Liame, je to od tebe milé.“

Zakřenil se. „Koneckonců, Valentýna bylo teprve minulý měsíc.“Nutil mě couvat ke dveřím a já mu vyhověla. Zcela na efekt jsem vy-

táhla z nohavice svůj nejdelší nůž o velikosti téměř meče a zaměnila ho za vrhací nože, které jsem stále svírala v dlani.

Liamův úšklebek se ještě rozšířil. „Působivé, ale pořád jsi neviděla mé kopí. Odhoď ty hračky a já ti ho ukážu. Vlastně, pokud bys chtěla, můžeš si nechat několik nožů. Pak to bude jen o to zajímavější.“

Vrhl se vpřed, ale já mu na ten trik neskočila. Místo toho jsem po něm levou rukou vrhla pět nožů a převalila se, abych se vyhnula ghúlovi za se-bou. Jediným úderem jsem plnou silou vrazila stvůře do krku nůž.

Vyšel ven druhou stranou. Ghúlova hlava se za jednu krátkou sekun-du otočila kolem krční páteře, doširoka vytřeštěné oči mě pozorovaly, než hlava padla na zem. Existuje jediný způsob, jak zabít ghúla. Přesně tenhle.

Liam si vytáhl čepele z těla, jako by to byla párátka.„Ty mrcho, teď to schytáš! Magnus byl mým přítelem po čtyřicet

let!“A tím skončilo naše plané tlachání. Liam se ke mně neuvěřitelnou

rychlostí rozběhl. Jedinými zbraněmi mu byly tělo a zuby, ale i ty do-kázaly nahnat hrůzu. Liam mě udeřil pěstí, a já mu nezůstala nic dluž-ná. Několik minut jsme se navzájem mlátili a odkopávali si z cesty kaž-dý stůl a křeslo, které nám přišlo pod nohy. Nakonec mě hodil přes celou místnost a já narazila do toho nezvyklého uměleckého kousku, který jsem chvíli předtím obdivovala. Když ke mně přistoupil, vší silou jsem ho kop-la a on přistál zády na vitrínce se svitky. Rychle jsem vytrhla ze zdi skulp-turu a hodila mu ji na hlavu.

JEANIENE FROST

14

Liam se přikrčil a zanadával, když se za ním socha rozpadla na stov-ky úlomků.

„To nemáš proklatě žádný respekt k umění? Ta socha byla starší než já! A jak jsi, u všech svatých, přišla k těm očím?“

Nepotřebovala jsem se podívat do zrcadla, abych pochopila, o čem mlu-ví. Mé původně šedé oči nyní zářily stejně zeleně jako Liamovy. Bojem vyšlo najevo, jaký odkaz ve mně zanechal můj neznámý upíří otec.

„Ta skládačka z kostí byla starší než ty, jo? Takže ti je kolik? Dvě stě pade? Na to jsi mnohem silnější. Už mi cestu zkřížili sedmisetletí upíři, kteří mohli o moci, jakou vládneš ty, jen snít. Zabít tě bude zábava.“

Bože, pomoz mi, ale tentokrát jsem nežertovala. Probodnout upíra a nechat tým, aby si přišel pro ostatky, nebyl sport pro zábavu.

Liam se zašklebil. „Dvě stě dvacet, drahoušku. Počítáno v letech bez pulzu. Ta léta předtím byla plná chudoby a mizérie. Londýn byl tehdy plný splašků. Nyní vypadá mnohem lépe.“

„Velká škoda, že ho znovu nespatříš.“„O tom pochybuji, drahoušku. Myslíš, že zabít mě bude zábavné? Já

vím, že ošoustat tě bude zábava neskonale větší.“„Tak pojď, ať zjistíme, co v tobě je,“ vysmála jsem se mu.Přeletěl přes místnost – příliš rychle, než abych se mu stihla vyhnout

– a brutální silou mě udeřil do hlavy. V mozku mi explodovalo bílé svět-lo, a kdybych byla obyčejný člověk, už bych si to mířila do hrobu. Já ale nikdy obyčejná nebyla, takže zatímco jsem se snažila přemoct pocit na zvracení, rychle jsem na úder zareagovala.

Padla jsem bezvládně na zem, ústa jsem nechala otevřená, oči jsem protočila v sloup a hrdlo nechala lákavě odhalené. Poblíž mé uvolněné paže ležel vrhací nůž, který si vytrhl z hrudi. Kopne do mě Liam, dokud ležím na zemi, nebo se pokusí zjistit, jak špatně na tom jsem?

Risk se vyplatil. „Tak je to lepší,“ zamumlal Liam a poklekl vedle mě. Rukama mi přejížděl po těle a pak v údivu zamručel.

„Tomu se říká armáda jednoho∗. Ta ženská má u sebe celý proklatý ar-zenál.“

Bez emocí mi rozepnul kalhoty. Nejspíš mi chtěl odebrat nože, to by od něj bylo dozajista chytré. Když mi ovšem přetahoval kalhoty přes boky, zarazil se. Špičkami prstů mi přejel přes tetování, které jsem si ne-chala na bok udělat před čtyřmi lety, když jsem v Ohiu nechala za sebou minulý život, abych žila ten, co mám teď.*„Army of One“, čili „armáda jednoho“ byl verbovací slogan americké armády používaný v letech 2001 – 2006. Upustilo se od něj po relativně krátké době, jelikož odporoval myšlence týmové práce (pozn. překl.).

JEDNOU NOHOU V HROBĚ

15

Vycítila jsem svou šanci, pevně jsem uchopila poblíž ležící dýku a za-bořila ji do Liamova srdce. Jeho šokovaný pohled se střetl s mým.

„Myslel jsem si, že když mě nezabil Alexander, nezabije mě už nic…“

Akorát jsem se chystala pootočit zápěstím a ukončit to s ním, když mi to docvaklo. Loď jménem Alexander. Je z Londýna a mrtvý kolem dvou set dvaceti let. Měl sochu vytvořenou Aboriginci, daroval mu ji pří-tel v Austrálii…

„Který z nich jsi?“ zeptala jsem se a pevně držela nůž. Pokud by se pohnul, čepel by mu rozřezala srdce. Dokud se nehýbe, nůž ho nezabi-je. Zatím.

„Co?“„V roce 1788 přistála v trestanecké kolonii v Jižním Walesu loď jmé-

nem Alexander. Na palubě byli i čtyři odsouzenci. Jeden utekl brzy po přistání. O rok později se vrátil a zabil všechny kromě tří svých přátel, z nichž jeden byl přeměněný v upíra o své vlastní vůli, dva z donucení. Vím, kdo z nich nejsi, tak mi řekni, který z nich jsi.“

Pokud to bylo vůbec možné, pak právě vypadal ještě udiveněji, než když jsem mu vrazila dýku do srdce. „Jen několik lidí na světě zná ten příběh.“

Lehounce jsem se opřela o dýku, čímž se mu zabořila do srdce o ždi-bec hloub. Pochopil, chytrý chlapec.

„Ian. Jsem Ian.“A do prdele! Ležel na mně muž, který před dvěma sty a dvaceti lety

proměnil lásku mého života v upíra. Tomu se říká ironie.Liam nebo Ian se sám doznal k vraždě. Pravda, jeho zaměstnanci

mu možná, a možná také ne, něco ukradli. Svět nikdy nepřál hlupákům. Jakmile upírům o něco šlo, hráli podle jiných pravidel. Svůj majetek si bezpodmínečně chránili. Pokud Thomas a Jerome věděli, co je zač, a ně-co mu ukradli, museli vědět, jaké následky je čekají. Ale o to mi teď nešlo. Nakonec vyšla najevo jedna nepopiratelná pravda – možná jsem Bonese opustila, ale nedokážu zabít toho, kdo ho ke mně přivedl.

Jo, sentiment je mé druhé jméno.„Liame nebo Iane, čemu dáváš přednost, teď mě hodně dobře poslou-

chej. Oba vstaneme. Já vytáhnu nůž a ty pak utečeš. Máš probodnuté srd-ce, ale to se zahojí. Dlužím někomu svůj život a dluh splatím na tobě.“

Pozoroval mě. Záře plynoucí z našich očí se propojily.„Crispin.“ To jméno, skutečné Bonesovo jméno, viselo ve vzduchu

mezi námi, ale já ani nemrkla. Ian se rozesmál. „Musí to být Crispin. Měl

JEANIENE FROST

16

jsem to poznat ze způsobu, jakým bojuješ. A navíc máš stejné tetování. Předstírat bezvědomí, to je podlý trik. On by na to nikdy neskočil. Kopal by do tebe tak dlouho, až bys přestala předstírat.“

„To máš pravdu,“ přikývla jsem. „To bylo také to první, co mě Bones naučil. Jak je někdo na zemi, kopni do něj. Já pozor dávala. Ty ne.“

„Nuže, nuže, naše malá Zrzavá smrtka. Tak to ty jsi důvod, proč má v posledních letech tak mizernou náladu.“

Srdce se mi sevřelo radostí. Ian právě potvrdil to, v co jsem si nedo-volila ani doufat. Bones byl naživu. I kdyby mě nenáviděl za to, že jsem ho opustila, byl naživu.

Ian využil své výhody. „Ty a Crispin, hmmm? Už několik měsíců jsem s ním nemluvil, ale mohu ho najít. Mohl bych tě za ním i odvést, pokud bys chtěla.“

Z pomyšlení, že bych opět viděla Bonese, mnou zavířil oblak emocí. Abych je zakryla, vysmála jsem se mu.

„Ani za zlatý prase. Bones mě našel a udělal ze mě návnadu na zmet-ky, které měl zabít. Přemluvil mě i do toho tetování. A když už mluvíme o zlatu, až Bonese zase uvidíš, řekni mu, že mi pořád dluží prachy. Slíbil mi podíly z kšeftů, ale peníze jsem nikdy neviděla. Jediný důvod, proč máš dneska šťastný den, je, že mi kdysi pomohl zachránit matku, takže mu za to dlužím a ty jsi má splátka. Ale pokud Bonese ještě někdy uvi-dím, pak to bude jen přes čepel mého nože.“

Každičké slovo se mi zabodávalo do duše, ale bylo to nutné. Nemůžu připustit, aby se z Bonese stal cíl jen proto, že ho stále miluju. Pokud Ian zopakuje, co jsem mu řekla, Bones bude vědět, že to není pravda. On mi neodmítl vyplatit odměnu za práci, kterou jsem pro něj vykonala – to já si nechtěla peníze vzít. A ani mi nevnutil tetování. Stýskalo se mi po něm, tak jsem si nechala vytetovat stejné zkřížené hnáty, jako má on.

„Jsi napůl upír. Září ti oči. Řekni mi… jak?“Nejdřív jsem odpovědět nechtěla, ale pak jsem si řekla, proč ne. Ian už

mé tajemství znal. Jak už nehrálo žádnou roli.„Jeden nově proměněný upír znásilnil mou matku a naneštěstí pro ni

bylo jeho sperma stále živé. Nevím, kdo to byl, ale jednoho dne ho najdu a zabiju. Do té doby mi vystačí zabíjet pijavice, jako je on.“

Někde na druhé straně pokoje mi zazvonil telefon. Nepohnula jsem se, abych ho zvedla. Místo toho jsem rychle řekla:

„To je moje záloha. Pokud to nezvednu, vtrhnou sem s posilami. S více posilami, než kolik bys teď mohl zvládnout. Pomalu se zvedni. Až vytáh-nu nůž, ty odsud vypálíš, jako by po tobě šlo samo peklo, a nezastavíš se.

JEDNOU NOHOU V HROBĚ

17

Život ti nechám, ale odejdeš z tohoto domu a už se nevrátíš. Dohodnuto? Rozmysli se, než odpovíš, protože já neblufuju.“

Ian se upjatě usmál. „Ach, to věřím. V srdci mám tvůj nůž. To ti dává jen pramalý důvod mi lhát.“

Ani jsem nemrkla. „Tak jdeme na to.“Bez dalších řečí se Ian pomalu zvedl na kolena. Každý pohyb pro něj

musel znamenat ukrutnou bolest, ale jen stiskl rty a nevydal ani hlásku. Když jsme oba stáli, opatrně jsem vytáhla čepel z jeho zad a pak nůž dr-žela před sebou.

„Sbohem, Iane. Ztrať se.“V jediné šmouze, rychlostí, která byla menší než předtím, ale stále pů-

sobivá, vystřelil ven oknem po mé levé straně. Zepředu jsem uslyšela, jak do domu vběhli moji muži. Zbývala mi poslední věc, kterou jsem muse-la udělat.

Vrazila jsem si nůž do břicha, dost hluboko, abych padla na kolena, ale ne tak, abych si způsobila smrtelnou ránu. Když do místnosti vbě-hl můj zástupce Tate, lapala jsem po dechu a má krev stékala na krásný hustý koberec.

„Ježíši, Cat!“ vykřikl. „Přineste sem bram!“Dva mí další kapitáni, Dave a Juan, zmizeli, aby vyplnili rozkaz. Tate

mě zvedl a nesl ven z domu. Trhavě jsem udílela rozkazy.„Jeden unikl, ale nechte ho jít. Je příliš mocný. V domě už nikdo není,

ale radši to rychle projděte a pak se stáhněte. Musíme zmizet pro případ, že by se vrátil s posilami. Zmasakrovali by nás.“

„Rychlou razii a pak se stáhněte! Stáhněte se!“ nařídil Dave a zavřel dveře dodávky, do které mě uložili. Tate vytáhl nůž, na ránu položil vrst-vu bandáží a pak mi dal polknout několik pilulek, o kterých farmaceutic-ké společnosti neměly tušení.

Po čtyřech letech a s pomocí týmu geniálních vědců se mému šéfu Donovi podařilo z krve nemrtvých vyfi ltrovat látky, z nichž se dal vy-robit zázračný lék. Obyčejným lidem dokázal jako kouzlem vyléčit zlá-mané kosti nebo vnitřní krvácení. Lék jsme pojmenovali bram, na počest spisovatele, který upíry proslavil.

„Nemělas tam jít sama,“ vyčítal mi Tate. „Zatraceně, Cat, příště mě poslouchej!“

Bezvládně jsem se uchechtla. „Jak myslíš. Teď se na hádku necítím.“A pak jsem omdlela.

2. kapitola

Můj malý dvoupodlažní dům stál na konci slepé ulice. Uvnitř byl zařízený téměř spartánsky prostě. Malý gauč v přízemí, po-lice na knihy, pár lamp a minibar narvaný ginem a tonikem.

Kdybych nebyla napůl upír, dávno by mi z cirhózy zkolabovala játra. Tate, Juan ani Dave si na mou zásobu pití nikdy nestěžovali. Na to, aby se drželi zpátky, jim stačila láhev dobrého pití a balíček karet. Škoda, že žádný z nich nebyl nijak extra dobrým hráčem pokeru, a to ani za stříz-liva. Opijte je a pak se jen bavte, jak jejich hráčské schopnosti mizí jako mávnutím kouzelného proutku.

Takže jak jsem přišla k životu plného pohodlí a luxusu? Můj šéf Don mě našel, když mi bylo dvaadvacet a dostala jsem se do drobných potí-ží se zákonem. Víte, takové ty blbosti, co každý někdy napáchá z mladic-ké nerozvážnosti. Zabila jsem guvernéra Ohia a několik jeho lidí, proto-že si přivydělávali jako moderní otrokáři, kteří prodávali ženy nemrtvým na jídlo a pro pobavení. Ano, zasloužili si zemřít, zvláště proto, že jednou z těch žen, které se pokusili prodat, jsem byla i já. Se svým upířím příte-lem Bonesem jsme je soudili a odsoudili podle naší vlastní spravedlnos-ti, čímž za námi zůstalo mnoho mrtvých.

Poté co jsem byla zatčena, na mě výsledky lékařských vyšetření prásk-ly, že nejsem úplně člověk. Don mi nabídl, ať vedu jeho tajnou jednotku „Národní bezpečnosti“, což byla nabídka, která se neodmítá. Abych byla přesná, jeho druhou nabídkou byla smrt. Vzala jsem tu práci. Jakou jinou možnost jsem asi tak měla?

Ovšem i přes všechny jeho nedostatky Donovi skutečně záleželo na obraně těch, které zákony jinak nedokázaly ochránit. Mně na jejich obra-ně také záleželo. To proto jsem riskovala život. Cítila jsem, že tohle je dů-vod, proč jsem se narodila napůl nemrtvá, ale se vzhledem čistě lidským. Můžu být jak návnada, tak háček na ty, kdo se plíží nocí. Nebylo to žádné „a žili šťastně“ a tak dál, to je fakt, ale aspoň jsem mohla v dobrém slova smyslu několika lidem změnit život, a na tom záleží.

Jak jsem se převlékala do pyžama, zazvonil mi telefon. Jelikož bylo už téměř k půlnoci, byl to buď někdo z mých lidí, nebo Denise, protože má matka nikdy takhle pozdě nevolá.

JEDNOU NOHOU V HROBĚ

19

„Nazdar, Cat. Právě jsi přijela?“Denise věděla, co dělám, a také věděla, co jsem. Jedné noci, kdy jsem

si hleděla svého, jsem zhatila plány upírovi, co se chystal udělat si z je-jího hrdla koktejl s deštníčkem. Než jsem ho zabila, viděla už dost na to, aby si dala dohromady, že to nebyl člověk. Muselo se jí přiznat, že ne-křičela, neomdlela ani neudělala žádnou z těch věcí, co by nejspíš udě-lal jiný člověk. Jen mrkla a řekla: „Páni, tak za tohle ti dlužím minimál-ně pivko.“

„Jo,“ odpověděla jsem, „akorát jsem dorazila.“„Hm, špatný den?“ zeptala se.A to ani netušila, že jsem strávila většinu dne čekáním, až se vyléčím

ze zranění, které jsem si způsobila vlastní rukou, a to s pomocí bramů a s pochybnou výhodou, že nůž, jímž jsem si provrtala vnitřnosti, byl po-třísněný upíří krví.

„Ale, tak normálně. Co ty? Jak dopadlo rande?“Zasmála se. „Právě s tebou telefonuju, tak co myslíš? Vlastně jsem se

zrovna chystala rozmrazit si tvarohový dort. Chceš se přidat?“„Jasně, ale mám na sobě pyžamo.“„Nezapomeň chlupaté bačkory.“ Úplně jsem viděla, jak se při tom

Denise kření. „Bez nich by to nebylo ono.“„Zatím pa.“Zavěsily jsme a já se usmála. Večer o samotě musí chvíli počkat.

Alespoň do okamžiku, než zmizí ten dort.

V tuto noční dobu jsou silnice Virginie téměř opuštěné, ale oči jsem měla na stopkách, protože právě nadešla hodina, kdy nemrtví vylézají z úkry-tů. Upír si obvykle jen odskočí ulovit svačinku. Využije moci svého po-hledu a halucinogenu v tesácích, aby se napil a zmizel, a oběť za sebou nechal s děravou pamětí a nízkou hladinou železa v krvi. Tohle mi jako první sdělil Bones. Naučil mě o upírech všechno: jejich schopnosti (je jich kvantum!), slabiny (těch je pár a sluneční světlo, kříže a dřevěné kůly mezi ně nepatří), jejich víru (Kain byl první upír, za Ábelovu vraždu ho Bůh proměnil ve stvůru na věky věků odkázanou k pití krve v připomínce toho, že prolil krev svého bratra) a jak žijí ve společnosti s pyramidovou strukturou, v níž nejmocnější upír vládne všem „dětem“, které stvořil. Jo, Bones mě naučil všechno, co vím.

A pak jsem ho opustila.

Zabočila jsem a okamžitě dupla na brzdy, jelikož se mi pod auto přimotala

JEANIENE FROST

20

kočka. Vystoupila jsem a našla ji, jak leží poblíž auta. Snažila se utéct, ale já ji chytila a prohlédla. Měla čumáček trochu od krve a pár škrábanců, a když jsem jí pohnula tlapkou, zanaříkala. Zlomená kost, nepochybně.

Zatímco jsem mumlala konejšivé nesmysly, vytáhla jsem z kapsy mo-bil. „Právě jsem srazila kotě,“ řekla jsem Denise. „Můžeš mi najít nejbliž-šího veterináře? Nemůžu ho tu jen tak nechat.“

Denise účastně sykla a pak zašla pro adresář. Po chvíli byla zpátky na telefonu.

„Jeden poblíž místa, kde jsi, má otevřeno celou noc. Dej mi vědět, jest-li bude kotě v pořádku, ano? Dám ten dort zpátky do mrazničky.“

Zavěsila jsem a pak zavolala veterináři, aby mě nasměroval. Za deset minut jsem zaparkovala před Noahovou archou∗.

Přes pyžamo jsem si ještě doma přehodila kabát, ale místo bot jsem, ano, měla modré chlupaté pantofl e. Vypadala jsem jako hospodyňka z pekel.

Muž za recepčním pultem se při mém příchodu usmál. „Vy jste ta dáma, co právě volala? S kočkou?“

„To jsem já.“„A vy jste paní…?“„Slečna. Cristine Russellová.“ Moje současné jméno, pocta ztrace-

né lásce, jelikož za svého lidského života se Bones jmenoval Crispin Russell. Jednoho dne mě sentiment zabije.

Přátelský úsměv se ještě prohloubil. „Jsem doktor Noah Rose.“Noah. Tím se vysvětlovalo to otřepané jméno pro veterinární kliniku.

Vzal kotě na rentgen a za pár minut se vrátil.„Zlomená tlapka, pár škrábanců a podvýživa. Za pár týdnů by kotě

mělo být v pořádku. Je toulavé?“„Pokud vím, tak ano, doktore Rose.“„Noahu, prosím. Roztomilé malé kotě. Necháte si ho?“To slovo kotě mnou projelo jako nůž, ale nedala jsem nic znát a bez

přemýšlení odpověděla.„Ano.“Kotě na mě upíralo očka, jako by vědělo, že se tu jedná o jeho osud.

S dlahou na hubené tlapce a s mastičkou na škrábancích vypadalo sku-tečně žalostně.

„Jídlo a pořádný odpočinek, a kotě bude zase jako nové.“„To je skvělé. Kolik vám dlužím?“

* Noah – angl. ekvivalent jména Noe. Pojmenování veterinární kliniky „Noahova archa“ je odkazem na biblickou Noemovu archu (pozn. překl.).

JEDNOU NOHOU V HROBĚ

21

Rozpačitě se usmál. „To nechte být. Udělala jste krásnou věc. Jen ho přineste za dva týdny, sundám mu dlahu. Kdy by se vám to hodilo?“

„Někdy pozdě. Já, ehm, mám zvláštní pracovní dobu.“„O večerech by to neměl být problém.“Opět se nesměle usmál a mně něco napovědělo, že takhle vstřícně ne-

jedná se všemi klienty. Přesto vypadal neškodně. To se o mnoha mužích, které jsem potkala, říct nedalo.

„Co třeba v osm večer od čtvrtka za dva týdny?“„Dobře.“„Děkuji vám za pomoc, Noahu. Jsem vaší dlužnicí.“ S kotětem na ruce

jsem vykročila ke dveřím.„Počkejte!“ Obešel stůl a pak se zarazil. „Tohle bude ode mě značně

neprofesionální, ale pokud si myslíte, že jste mou dlužnicí, ne, že byste byla, to jistě ne, ale… jsem ve městě nový a… no, moc lidí tu neznám. Mé klientky jsou většinou starší nebo vdané a… snažím se říct, že…“

Jen jsem nad jeho nesouvislou řečí povytáhla obočí a on zrudnul. „Zapomeňte na to. A pokud se tu za dva týdny neukážete, naprosto to po-chopím. Omlouvám se.“

Ten chudáček byl úplné zlatíčko. Obšťastnila jsem ho rychlým, čistě ženským pohledem, který se naprosto lišil od výhrůžky, jíž jsem ho po-častovala ve dveřích. Noah byl vysoký, tmavý a klukovsky hezký. Možná bych ho mohla dát dohromady s Denise – vždyť právě řekla, že chlap z té poslední schůzky na ni nijak nezapůsobil.

„Dobře, Noahu, říkám ano. Vlastně jsme se s kamarádkou Denise dohodly, že spolu zajdeme v pondělí na večeři. Budu ráda, když se při-dáte.“

Dlouze vydechl. „Pondělí bude skvělé. Zavolám vám v neděli a potvr-dím to. Tohle obvykle nedělám. Bože, to zní jako klišé. Radši vás popro-sím o telefonní číslo, než vám to úplně vymluvím.“

S úsměvem jsem mu napsala číslo na mobil. Pokud to mezi ním a De-nise zajiskří, pak se vytratím ještě před moučníkem. Jestli se z něj vyklu-be kretén, pak se ujistím, že si půjde vlastní cestou, aniž by ji dál obtěžo-val. K čemu jinému by taky byli přátelé?

„Prosím, nerozmyslete si to,“ řekl, když jsem mu podala papír s čís-lem.

Místo odpovědi jsem jen mávla na dobrou noc.

3. kapitola

Následující pondělí mi v pět padesát zazvonil telefon. Podívala jsem se na číslo na displeji a zamračila se. Proč mi Denise volá z domova? Měla tu být už před patnácti minutami.

„Co se děje?“ řekla jsem místo pozdravu. „Máš zpoždění.“Zdálo se mi, že se zhluboka nadechla. „Cat, nezlob se na mě, ale… já

nepřijdu.“„Jsi nemocná?“ zeptala jsem se s obavami.Opět se zhluboka nadechla. „Ne, nepřijedu, protože chci, aby sis s Noa-

hem vyšla ty. Sama. Řekla jsi, že je to fajn chlap.“„Ale já nechci jít na rande!“ namítla jsem. „Souhlasila jsem s tím pro-

to, aby sis s ním mohla vyjít ty a měla mě jako záminku, proč odejít, kdy-by se ukázal jako debil.“

„Bože můj, Cat, já nepotřebuju další schůzku, ale ty ano! Vždyť i mo-je babička má divočejší milostný život než ty! Podívej, vím, že o tom dru-hým chlapovi, ať je to kdokoli, mluvit nechceš, ale jsme kamarádky už víc než tři roky, a ty už musíš konečně začít žít. Ohrom Noaha tím, kolik toho dokážeš vypít, spal mu uši na škvarek svojí sexy mluvou, ale užij si trochu zábavy s chlapem, kterého nemáš v plánu ke konci večera zabít. Alespoň jednou. Možná potom nebudeš dál tak smutná.“

Uhodila hřebík na hlavičku. I když jsem o Bonesovi nikdy nemluvi-la do detailů, zvláště pak jsem nikde nerozhlašovala, že je upír, Denise věděla, že jsem někoho milovala a že jsem ho ztratila. A taky věděla, jak osaměle, víc než nakolik jsem ochotná si přiznat, se cítím.

Povzdechla jsem si. „Nemyslím, že je to dobrý nápad…“„Já si to myslím,“ skočila mi do řeči. „Nejsi mrtvá, tak se nechovej,

jako bys byla. Je to jen večeře, ne útěk do kaple ve Vegas. Nikdo neří-ká, že ho pak musíš znovu vidět, ale prostě si alespoň pro jednou vyjdi ven. No tak.“

Podívala jsem se na kotě. Mrklo, což jsem si vyložila jako pobídku.„Dobře. Noah tu bude do pěti minut. Půjdu, ale nejspíš řeknu něco ne-

vhodného a budu za hodinu doma.“Denise se zasmála. „To je jedno, alespoň tomu dáš šanci. Zavolej mi,

až se vrátíš.“

JEDNOU NOHOU V HROBĚ

23

Rozloučila jsem se a zavěsila. Očividně jdu na rande. Ať chci, nebo ne.Jak jsem procházela kolem zrcadla, prohlédla jsem si svůj odraz.

Čerstvě přebarvené hnědé vlasy jsem měla zkrácené po ramena a připa-dala jsem si cize, ale bylo to nutné pro případ, že by si Ian chtěl potvr-dit zvěsti o mém vzhledu. Vážně by se mi nehodilo, kdyby jakýkoli upír nebo ghúl poznal na první pohled a jen kvůli barvě mých vlasů, kdo ve skutečnosti jsem. Blondýnky si možná užijí více zábavy, ale já doufa-la, že takhle sejmu víc upírů. Zrzavá smrtka nechť odpočívá v pokoji, do služby se hlásí Smrtka Brunetka.

Když Noah zaklepal u dveří, byla jsem připravená, jak to jen šlo. Při pohledu na mě mu zmrzl úsměv.

„Měla jsi předtím zrzavé vlasy, že? Nepředstavoval jsem si to?“Povytáhla jsem obočí, už ne rezavé, ale v barvě medu. „Chtěla jsem

změnu. Celý život jsem měla vlasy rezavé a potřebovala jsem něco ji-ného.“

Okamžitě se stáhl. „No, sluší ti to. Jsi překrásná. Tedy, předtím jsi byla krásná taky a jsi pořád. Pojďme, než si to rozmyslíš.“

To už se sice stalo, ale s Noahem to nemělo nic společného. Přesto, jakkoli jsem to nechtěla přiznat, Denise měla pravdu. Mohla jsem se další noc mučit touhou po někom, koho jsem nemohla mít, nebo můžu jít ven a pro změnu si užít pěkný večer.

„Jen mám špatnou zprávu,“ řekla jsem. „Moje kamarádka, no, něco jí do toho přišlo a nestihne to. Promiň. Pokud to chceš zrušit úplně, po-chopím to.“

„Ne,“ vyhrkl Noah, „mám hlad. Pojďme se najíst.“Je to jen jedno rande, připomněla jsem si, když jsem kráčela k jeho

autu. Komu to může ublížit?

Noah mě vzal k Renardovi do italského bistra. Zdvořile jsem pila jen červe-né víno, rozhodnutá nechat si svou oblibu litrů ginu s tonikem pro sebe.

„Čím se živíš, Cristine?“ zeptal se.„Průzkum a nábor nováčků pro Úřad.“Vlastně to byla pravda, pokud se lov a zabíjení stvůr noci dá označit za

průzkum. A objíždění celé země, abych našla nejlepší muže mezi vojáky, právníky, agenty FBI nebo i vězni, jako nábor. Někteří z našeho týmu si taky vyzkoušeli, jak jim sluší vězeňská oranžová. Juan si vybral práci pro Dona, než aby tvrdnul dvacet let za mřížemi. Takovou směsici s velkou pravděpodobností v žádné klasické vojenské jednotce nenajdete, ale roz-hodně to byla směsice více než smrtící

JEANIENE FROST

24

Noah vykulil oči. „Pro Úřad? Jsi agentkou FBI?“„Technicky ne. Naše oddělení spadá spíše pod Národní bezpečnost.“„Aha, takže máš jedno z těch zaměstnání, kde mi sice můžeš říct, co

děláš, ale pak bys mě musela zabít?“ zeptal se škádlivě.Skoro jsem se udusila vínem. Tos vystihl, kámo. „Uch, nic tak vzrušu-

jícího. Jen nábor a průzkum. Jsem stále na telefonu a pracuju až do noci. Proto by tě po Richmondu měla provést spíš Denise.“

Nechtěla jsem, aby si se mnou dělal naděje. Noah byl milý, ale nic mezi námi nebude.

„Zvláštní pracovní dobu a to, že musíš být stále v dosahu, plně chápu. Také musím být v případě pohotovosti pořád na telefonu. Není to tak za-jímavé jako tvoje práce, ale stejně. I ty nejmenší věci v našich životech si zaslouží pozornost. Vždycky jsem věřil, že to, jak jednáme se slabšími, ukazuje náš pravý charakter.“

A heleme se, právě získal trochu mé pozornosti.„Je mi líto, že to Denise nestihla,“ řekla jsem snad popáté. „Myslím,

že by se ti vážně líbila.“Noah se ke mně naklonil. „To jsem si jistý, ale mně není líto, že tu

s námi není. Poznat jiné lidi pro mě byla jen záminka, proč tě pozvat ven. Chtěl jsem s tebou jít na normální rande. Za to nejspíš můžou ty chlupa-té bačkory.“

Zasmála jsem se, což mě… překvapilo. Po pravdě, čekala jsem, že dnešní večer bude utrpení, ale bylo to… milé.

„Budu na to myslet.“Přes sklenku vína jsem ho pozorovala. Noah měl šedou polokošili,

lehkou bundu a kalhoty v barvě hnědého uhlí. Černé vlasy měl čerstvě ostříhané, ale jeden pramen mu pořád spadal do očí. Noah jistě nemohl mít o návrhy na schůzku nouzi. A to i přesto, že mu pokožka nezářila jako krémově zbarvený křišťál třpytící se ve světle měsíce…

Potřásla jsem hlavou. Zatraceně, musím přestat myslet na Bonese! My dva jsme neměli žádnou budoucnost. Ani kdybychom zvládli tu nepřekona-telnou bariéru v podobě mé práce, jejíž náplní je zabíjení nemrtvých, nebo matčinu stravující nenávist vůči všem a všemu s tesáky, ani tak by nám to nevyšlo. Bones byl upír. Zůstane navždy mladý, zatímco mě čeká nevy-hnutelné stáří a smrt. Jediný způsob, jak bych mohla obelstít svou smrtel-nost, je přeměna, a to jsem odmítla. A ačkoli mi to zlomilo srdce, učinila jsem jediné rozhodnutí, které přicházelo v úvahu, a to opustit ho. Ksakru, vždyť Bones na mě třeba už dávno ani nepomyslel, přece jen to byly čtyři roky, co jsme se viděli naposledy. Možná bylo na čase, abych i já šla dál.

JEDNOU NOHOU V HROBĚ

25

„Co kdybychom vynechali dezert a šli se projít?“ vyhrkla jsem im-pulzivně.

Noah ani nezaváhal. „To bych rád.“K pláži jsme jeli skoro čtyřicet minut. Na březen bylo stále chladno

a já se pod náporem studeného větru vanoucího od oceánu zachumlala do kabátu. Noah kráčel těsně vedle mě, ruce zabořené v kapsách.

„Miluju oceán. Proto jsem se přestěhoval z Pittsburghu do Virginie. Od chvíle, kdy jsem ho uviděl, jsem věděl, že chci žít blízko něj. Cítím se v porovnání s oceánem nicotný, ale přesto součástí něčeho velkého. Zní to lacině, ale je to pravda.“

Smutně jsem se usmála. „Nezní to lacině. Já to mám podobné s hora-mi. Kdykoli můžu, vracím se do hor.“

Hlas mi odumřel, protože jsem si vzpomněla, s kým jsem hory poprvé spatřila. Tohle musí přestat.

V okamžitém nutkání zapomenout jsem popadla Noaha a téměř násil-ně si ho k sobě přitáhla. Zaváhal jen na okamžik, než zareagoval a objal mě. Když jsem ho políbila, tep mu poskočil.

Stejně jako jsem začala, jsem se i odtáhla. „Omlouvám se, to bylo ode mě nevhodné.“

Roztřeseně se uchechtl. „Doufal jsem, že se budeš chtít zachovat tak-to nevhodně. Vlastně jsem plánoval, jak elegantně na to půjdu. Navrhnul bych ti, ať se někde posadíme, možná bych ti dal ruku kolem ramen… ale tvůj způsob se mi líbí víc.“

Bože, krvácel mu ret. Jsem pitomá, že jsem zapomněla na svou sílu. Chudák Noah by mě ještě mohl obvinit z týrání. Alespoň že jsem mu ne-vyrazila zuby, na to by si asi stěžoval víc.

Noah mi sevřel ramena a tentokrát ke mně sklonil hlavu o své vlast-ní vůli. Ovládla jsem sílu, něžně ho políbila a dovolila, aby mi jeho jazyk vklouzl mezi rty. Tep se mu okamžitě zrychlil a krev se mu nahrnula pod pas. Slyšet reakci jeho těla bylo vlastně docela vtipné.

Odstrčila jsem ho. „Na víc to nevidím.“„Mně to stačí, Cristine. Jen tě chci opět vidět. Vážně tě chci znovu vi-

dět.“Výraz měl nedočkavý a upřímný. Naprostý opak mě a všech mých ta-

jemství.Povzdechla jsem si. „Noahu, já vedu hodně… zvláštní život. Kvůli

práci hodně cestuju, z domu odcházím bez jakékoli zmínky a většinu plánů musím vždy rušit. Vypadá to jako něco, čeho bys chtěl být sou-částí?“

JEANIENE FROST

26

Přikývl. „Vypadá to skvěle, protože je to tvůj život. Moc rád bych byl jeho součástí.“

Ta rozumná část mého mozku na mě křičela varování. Nedělej to. Má osamělost jí zavřela hubu.

„Pak bych tě taky ráda zase viděla.“

4. kapitola

Někdo mi zabušil na dveře, takže jsem vystřelila z postele. Bylo teprve devět ráno. Nikdo ke mně tak brzy nechodil, mé spací ná-vyky znali všichni známí. Dokonce i Noah, se kterým jsem cho-

dila už měsíc, věděl, že je lepší zavolat, a když už by měl přijít, tak v mé-ně barbarskou hodinu.

Sešla jsem do přízemí, v kapse županu jsem ze zvyku schovávala stří-brný nůž, a podívala se skrz kukátko.

Na druhé straně dveří stál Tate a taky vypadal, že ho právě probudili.„Co se děje?“ řekla jsem, když jsem otevřela dveře.„Musíme na základnu. Don na nás čeká a povolal taky Juana a Da-

vea.“Nechala jsem dveře otevřené a vrátila se do patra, abych na sebe hodi-

la oblečení. Rozhodně nehodlám nikomu ukazovat pyžamo s kanárkem Tweetym, to by mi těžko získalo mezi vojáky respekt.

Převlékla jsem se a vyčistila si zuby, pak jsem nasedla do Tateova auta a zamrkala do ranního slunce.

„Ty víš, proč nás svolal? Proč mi Don nezavolal jako první?“Tate zavrčel. „Chtěl znát můj názor na danou situaci, než si promluví

s tebou. Minulou noc se stalo v Ohiu několik vražd. A hezky na očích, ani se nesnažili skrýt těla. Vlastně by se dalo říct, že je vystavili.“

„Co je na tom tak neobvyklého? Je to hrozné, to uznávám, ale nic z to-ho nezní nijak abnormálně.“

Byla jsem zmatená. V naší jednotce se nestrhl povyk při každé oškli-vé vraždě ani jsme se je všechny nesnažili krýt. Musí v tom být něco víc, co mi zatím neřekl.

„Už jsme skoro tam. Ať ti zbytek řekne Don. Já tě měl jen vyzved-nout.“

Než se Tate přidal k Donovi, byl seržantem u Zvláštních sil a ro-ky u armády na něm byly znát. Poslouchej příkazy, nezpochybňuj roz-hodnutí velitele. To měl na něm Don rád – a to byl taky důvod, proč já svého šéfa přiváděla téměř k šílenství. Mým krédem byl totiž přes-ný opak.

Za dvacet minut jsme dorazili na základnu. Ozbrojení strážci nám

JEANIENE FROST

28

jako obvykle mávnutím pokynuli, abychom vjeli do brány. S Tatem jsme se tu objevovali tak často, že už po nás nikdo nechtěl ani identi-fi kaci. V podstatě jsme všechny strážné znali jménem, hodností i čís-lem odznaku.

Don byl ve své kanceláři, obcházel stůl a mně vystřelilo obočí do vla-sů. Můj šéf za všech okolností zachovával klid a rozvahu. Tohle bylo za čtyři roky od chvíle, kdy mě naverboval, teprve podruhé, co jsem ho vi-děla nervózně přecházet po kanceláři. Poprvé se to stalo, když zjistil, že nám Ian, alias Liam Flannery, jak ho stále znal Don, upláchl. Don roz-kázal přivést upíra, abychom mu mohli odčerpávat krev na výrobu dal-ších bramů. Když jsem se vrátila bez Iana, myslela jsem si, že Don vyletí z kůže. Nebo dřív vychodí do koberce díru. To, že jsem skončila s dý-kou v břiše, ho zas tolik netrápilo. Podle mého měl Don trochu zpřehá-zené priority.

Na stole měl štos fotek v kvalitě jako z tiskárny. Když jsme vešli, mávl na ně.

„Mám na policejním oddělení franklinského okrsku známého, který mi tohle před dvěma hodinami oskenoval a poslal. Také uzavřel oblast a odvolal policii i koronery. Jakmile se sestaví tým, odjíždíte. Vyber si nejlepší muže, protože je budeš potřebovat. V Ohiu na tebe a tvé rozkazy budou čekat další. Tohle musíme co nejdřív uzavřít.“

Okrsek Franklin. Můj bývalý domov. „Přestaň s tím tajnůstkařením, Done. Moji pozornost už máš.“

Místo odpovědi mi podal jednu z fotografi í. Byl na ní malý pokoj s několika částmi lidských těl poházených po koberci. Okamžitě jsem místnost poznala, protože to byla ložnice v domě mých prarodičů. To, co mě ale dostalo, byl nápis na zdi, a já v tu chvíli pochopila, proč Don tak šílí.

načičiči

To nebylo dobré. To nebylo sakra vůbec dobré. Skutečnost, že ten úmy-slně škádlivý vzkaz byl zcela jistě adresován mně a v domě, v němž jsem vyrostla, dokazovala, že někdo zná mou přezdívku – a skutečné jméno taky.

„Kde je moje matka?“ Matka bylo to první, na co jsem pomyslela. Možná věděli jen o Catherine Crawfi eldové, nebo možná také o Cristi-ne Russellové.

Don zvedl ruku. „Už jsme k ní domů poslali několik mužů s rozkazem

JEDNOU NOHOU V HROBĚ

29

ji přivézt. Je to jen preventivní opatření, osobně si totiž myslím, že po-kud by věděli, kdo jsi a kde teď bydlíš, pak by vzkaz nenechávali v tvém starém domě.“

Ano, to je pravda. Tak mě to rozrušilo, že jsem nepřemýšlela jasně. Tohle musí přestat, není čas, abych se chovala nerozvážně.

„Máš představu, kdo by to mohl být, Cat?“„Samozřejmě že ne! Jak bych mohla?“Don chvíli přemýšlel a mnul si přitom obočí.„Je to jen náhoda, že už měsíc chodíš s Noahem Rosem, a najednou

o tobě někdo zjistí pravdu? Řekla jsi mu, co jsi? Co děláš?“Vrhla jsem po Donovi opravdu ošklivý pohled. „Noaha sis plně pro-

klepl ve chvíli, kdys zjistil, že s ním chodím. Dodávám, žes to udělal bez mého svolení. A ne, Noah neví nic o upírech, o tom, co dělám nebo co jsem. A doporučuju ti, ať je to naposledy, co se na tohle ptáš.“

Don přikývl na znamení, že pochopil, a pak se vrátil k dumání. „Myslíš, že za tím může být Liam Flannery? Řekla jsi mu něco, podle čeho by tě mohl najít?“

Po páteři mi projel chlad. Ian znal někoho z mé minulosti. Bonese. Bones znal adresu, kde žila má rodina, mé pravé jméno a říkával mi kotě. Mohl za tím být Bones? Šel by až do takovýchto krajností, jen aby mě vy-táhl z úkrytu? Myslel na mě i po těch čtyřech letech?

„Ne, Flannerymu jsem nic neřekla. Nenapadá mě žádný důvod, proč by za tohle měl být zodpovědný.“

Zalhala jsem bez zaváhání. Pokud je za tím Bones, přímo nebo nepří-mo, vyřídím si to s ním sama. Don a Tate si myslí, že jeho tělo leží v su-terénu v mrazničce. A já chci, aby u toho taky zůstalo.

Dorazili Juan a Dave. Oba také vypadali, že se právě probudili. Don je krátce uvedl do situace a důsledků, které z ní mohou plynout.

„Cat, vezmi si na to čtyři chlapy,“ zakončil poradu. „Vyber si svůj tým a tu díru zalepte. Letadlo na vás bude čekat. A tentokrát mi nemusíš niko-ho přivézt. Jen eliminujte všechny, kdo o tobě vědí.“

Vážně jsem přikývla a doufala, že jsou má podezření mylná.

„Bylas vlastně doma od doby, co ses přidala k Pekelné skvadře smrti? Myslíš, že tě tam někdo pozná?“

Dave neustále brebentil, zatímco jsme kroužili nad letištěm a čeka-li na přistání.

„Ne, nebyla jsem tam ode dne, kdy zemřeli mí prarodiče. Měla jsem tam jen jednoho kamaráda,“ a tím jsem rozhodně nemyslela toho nadr-

JEANIENE FROST

30

ženého, na alkoholu závislého ducha, „a ten se už před lety po státnicích přestěhoval do Santa Moniky.“

Myslela jsem na Timmieho, kdysi mého souseda. Když jsem o něm zjišťovala informace naposledy, dělal reportéra pro jeden z nezávislých časopisů hlásajících, že „pravda je tam někde venku“.∗ Však víte, je-den z těch, co čas od času narazí na neuvěřitelnou, ale skutečnou záha-du, díky níž pak má Don ze života peklo, jak se snaží tu pravdu zpochyb-nit. Timmie věřil, že jsem zemřela v přestřelce s policií, poté co jsem zavraždila prarodiče, několik policistů a guvernéra. Tomu se říká mít po-věst. Don se nic z toho nesnažil popřít, jen chtěl, abych zmizela z povrchu zemského. Mám dokonce někde i hrob a zfalšovanou zprávu z patologie.

„Mimo to,“ odhodila jsem myšlenky na minulost jako mokrý prši-plášť, „mám teď vlasy kratší a hnědé, vypadám jinak. Nikdo by mě ne-poznal.“

Až na Bonese. On by mě poznal na míle daleko podle vůně. Z pomyšlení, že ho zas uvidím, i za těchto okolností, mi poskočilo srdce. Jak hluboko jsem klesla.

„Jsi si jistá, že máme vzít i Coopera?“ Dave do mě šťouchl a pak vrhl pohled do zadní části letadla. My jsme seděli vpředu. My jsme přece ti zvláštní, že?

„Vím, že se k nám přidal teprve před dvěma měsíci, ale je chytrý, rychlý a tvrdý. Roky, kdy pracoval jako polda v utajení na protidrogo-vém, se nám teď můžou vyplatit. Je vyškolený, tak je načase, aby ukázal, jak dobrý je i v akci.“

Dave se zamračil. „Nemá tě rád, Cat. Myslí si, že nás všechny jedno-ho dne proměníš, protože sama jsi poloviční upír. Myslím, že bychom do něj měli napumpovat trochu šťávy a pak mu poslední dva měsíce vyma-zat z paměti.“

„Napumpovat do někoho trochu šťávy“ znamenalo v našem slangu, že se do člověka pustí vymývači mozků technikou, kterou Don přivedl za ta léta k dokonalosti. Upíři totiž mají v tesácích tekutinu jako hadi. A těm, které držíme v zajetí na základně, kapky halucinogenu sbíráme a upravu-jeme. V kombinaci s obvyklými vojenskými vymývacími metodami je jisté, že daný člověk nikdy nic o tajných operacích nikde nevyzradí. To nám taky pomáhá nabírat rekruty, aniž bychom se museli obávat, že od-mítnutí budou pak někde v baru balit holky na kecy o nadlidských schop-nostech. Ti, kteří naším výběrem neprošli, si budou po zbytek života pa-matovat jen to, že ten den cvičili až do padnutí.

* Slogan slavného mysteriózního seriálu Akta X (pozn. překl.).

JEDNOU NOHOU V HROBĚ

31

„Cooper mě nemusí mít rád – jen musí poslouchat rozkazy. Jestli to nedokáže, pak ho propustíme. Pokud dřív kvůli neposlušnosti neskončí pod drnem. V tuhle chvíli si zrovna o něj nemusíme dělat starosti.“

Letadlo se zhoupnutím přistálo. Dave se na mě usmál.„Vítej doma, Cat.“