informačníservis

fandomu4/2019

Tři roky 1Čtenářův průvodce po Interkomu 2Fantastická Ostrava 2Hvězdný bulvár 3Hledět vpřed místo oživování tradic 6Rané dílo Ludvíka Součka 8Osudový konvoj: Další úchvatný námořníromán Františka Novotného 9Dystopie Radmily Irrlacherové 11Seveneves je Sedmeroev! 14Krev pro Antonii (komiks) 15Proč (ne)psat SF 19

Kak ja byl velikanom 21Pár odpovědí na anketu Sardenu 22Jiří Kratochvil o lišce Sylvě 24Fantastická Ostrava 2018 25Časem s vědou – duben 26Staří a noví Robinsoni 27Jan Bauer: Zrození českého státu 28Kontroverzní pohled na novou adaptacihororu Řbitov zviřátek 29DOGMA 31BBcon/Parcon 2019 32Neuvěřitelná čísla profesora Stewarta 32

Tři rokyMinulou sobotu tiše uplynuly tři roky od vydání Plameňáka nakonci léta a tím i od oficiálního startu nakladatelství Gnóm!(Uplynuly tiše, protože oslavenec – plameňák nebo kdo – ne-měl zvláštní zájem o ohňostroj.) Je to chvíle jako stvořená probilancování, ale kašlem na to, protože mi k tomu chybí čas i ná-lada. Místo toho bych se s vámi podělil o tři věci, které jsem seza tři roky naučil v mateřské školce. (Myslím si, že tyto tři bodyplatí jak pro nakladatele, tak i pro spisovatele.)

1) Čím víc toho vím o vydávání knih, tím míň toho vím o vy-dávání knih. Vypadá to jako nesmysl, ale když s čímkoli začí-náte, jste jenom bezrozměrný bod – jste nula a narcisticky simyslíte, že jste absolutno. Teprve když máte za sebou nějakouzkušenost, už zaujímáte určitou plochu, a ne bod, a vytvoříte sihranici s okolní realitou. Jste větší než bod, ale konečně mátereálnou představu, jak malí ve srovnání s okolím doopravdyjste. A knižní vesmír je opravdu bezbřehý.

2) Přestože moje know-how, přehled o tom, co se děje, plá-ny do budoucna atd. jsou velmi kusé a útržkovité, vidím, že os-tatní lidé v oboru jsou na tom dost podobně. Jediný rozdíl jev tom, že oni pracují s jinými útržky. Takže neexistuje žádnémísto, žádná pomyslná hospoda, do které vejdete, všichni tambudou a vy se dozvíte všechno o všem. Je to spíš jako v tompodobenství o slepcích, kteří měli říct, jak vypadá slon, a jedennahmatal chobot, druhý ucho, třetí nohu a čtvrtý břicho. V dů-sledku toho měl pro každého z nich slon zcela jiný tvar. Obá-vám se, že svět lidí, kteří tvoří knihy, trpí podobným parado-xem. Je to chaos, veliká kakofonie. Obzvlášť pěkně je to vidětna knižních veletrzích.

3) Komerční úspěch vaší práce se v tomto oboru neodvíjíod toho, jak dobře ji odvedete. Mnohem častěji závisí na tom,jakou máte reklamu nebo kolikrát za život byla vaše fyzickápodoba předvedena v televizi. Proto jdou knihy s masivní rekla-mou nebo knihy mediálně známých osobností na dračku.U těch ostatních není jisté nic. Jde (pravděpodobně) o to, zís-kat si důvěru a najít správné čtenáře, což můžete pomocí médiítisíckrát urychlit. Přesto stále ještě připouštím, že pomalou avytrvalou prací lze dosáhnout téhož. Možná za sto let, protožeknihy prosakují mezi lidi velice pomalu.

Zajímavější než to, co jsem za ty tři roky zažil já, mi ale při-padá hypotéza, že moje činnost je součástí nějakého mnohemvětšího pohybu. Považte:� v roce 2013 vyšel první díl Mycelia Vilmy Kadlečkové. Pod-

le mě docela zásadní fenomén jak pro sf komunitu, tak i mi-mo ni.

� v témže roce vyšel Mlýn na mumie Petra Stančíka. Pro mě itato kniha „prolomila ledy“, ale nechce se mi specifikovat,mezi kterými skupinami lidí a v jakém smyslu.

� někdy v té době, pokud se nepletu, se začala fantastickýmžánrům soustavně věnovat nakladatelství Host a Argo.

� přibližně v téže době (plus minus) začalo být víc vidět na-kladatelství Gorgona (založené roku 2011), které klade pří-jemně silný důraz na kvalitu textů.To byla taková předehra. A teď, co se stalo jen za poslední

3 roky:� Martin Šust (XB-1) začal řídit vydávání fantastiky v nakla-

datelství Argo.

OBSAH

pokračování na str. 5

interkom 4/20192

Čtenářův průvodce poInterkomu

K obsahu tohoto číslaParcon v Banské Bystrici je zase o pár měsíců blíže, na poslední straně tohoto IK

najdete návod, jak si zajistit ubytování, jestli byly mé informace z Jarní porady SFKsprávné, tak vstupné se platí, až dorazíte, ubytování lze ale zajistit předem v nedale-kých kolejích, které zajišťují nám nejoblíbenější conový formát, tedy papučcon.

V tomto čísle přinášíme slíbenou recenzi Ondřeje Šefčíka knihy Sedmeroev, hneddva texty se dotýkají zakladatele české státnosti svatého Václava a Přemyslovců vů-bec, opět přinášíme text zbrojního experta Lukáše Visingra, a opět na román Františ-ka Novotného, tentokrát na jeho Osudový konvoj.

Uprostřed čísla najdete dvojlist s dalším pokračováním komiksu Krev pro Antonii.Ivan Adamovič nám poskytl rozhovor s autorem Hlídek Sergejem Lukjaněnkem,

který zprostředkovává pohled do hlubin ruského pohledu na svět.Já jsem si v tomto čase čekání na déšť neodpustil v Bulváru pár úvah nad tím,

kam ten náš svět spěje, a vedle toho samozřejmě přinášíme naše obvyklé rubriky.Zdeněk Rampas

Fantastická OstravaHlavním lákadlem druhého ročníku festivalu bude výstava Star Wars modelů polskéskupiny Yavin (https://www.facebook.com/yavinpl/), která se podívá do České re-publiky úplně poprvé. Více na straně 25.

INFORMAČNÍ SERVISČESKOSLOVENSKÉHOFANDOMUčíslo 4/2019 (325)

Adresa redakceINTERKOMLetecká 6,161 00 Praha 6, ČR

e-mail: zrampas@gmail.comhttp://interkom.vecnost.cz

ŠéfredaktorZdeněk Rampas, MCL

Grafická redaktorkaKristýna Benediktová

Redakční kruhFranta Houdek a Michaela

Autoři tohoto číslaIvan Adamovič, Kris Benediktová,Ivo Fencl, Filip Gotfrid,František Houdek, SergejLukjaněnko, Jára Míkovec, DavidNedoma, Jiří Pavlovský, ZdeněkRampas, Ondřej Šefčík, AndreasThiel, Jan Vaněk, Lukáš Visingr

FotografieKirill Ščeblykin

Sponzoři tohoto číslaJiří Doležal, Jiří Grunt,Jan Haberle, Pavel Kavánek,Daniela Kovářová

Vychází nepravidelně.Uzávěrka tohoto číslabyla dne 28. 4. 2019

ISSN 1212-9089Všechny články a recenze© INTERKOM

…..........................................................................................................

Ukázka Star Wars modelů polského klubu

interkom 4/2019 3

fandom

Hvězdný bulvárOdposlechnutoPovídá dcera mamince: „Mami, babička říkala, že když byla

mladá, tak zastala třikrát tolik práce jako ty!“Maminka na to: „Zlatíčko, když byla babička mladá, to byl

ještě v Coca-cole opravdu kokain.“

Učitelé nedělní školy požádali pastora, aby povídal dětemo manželství. Pastor se tedy pečlivě připravil na vyučovánía začal otázkou: „Hoši a děvčata, než začnu, může mi někdoz vás říci, co o manželství řekl Ježíš?“

Po chvilce mlčení se přihlásil Pepíček: „Ježíš řekl – Otče,odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“

Jak se říká člověku, který je v pondělí šťastný?Důchodce.

Myslím, že by lidé měli chodit bosí, protože je to opravdumnohem zdravější. Například já, když se ráno vzbudím obutý,tak mě pak celý den ukrutně bolí hlava a ještě ke všemu mámhroznou žízeň!

Manželka jde zítra skákat s padákem a já se hrozně bojím,že se jí neotevře padák. Naposled když něco tak těžkého do-padlo na zem, vyhynuli dinosauři.

Včera jsem byl u léčitele z nějaké náboženské sekty. Nestá-lo to za nic. Dokonce i jeden vozíčkář vstal a odešel.

� � �

� 12. března podnikáme s Michaelou výlet do mého rodiště.Konečně se našel synovec, který se ho ujme.� 13. března mám schůzku s editorkami Made in Korea II,a když dorazím domů, ozval se mi Longin A. Wdowiak a hodin-ku jsme si povídali o starých časech. Bylo mi divné, že se takčasto vracíme k už uzavřeným tématům, ale došlo mi to až naosobní schůzce.� 14. března jdeme s Michaelou do RaBaru (baru vedle divadél-ka Radar) na poradu reinkarnovaného Živlu, který se tak z dů-vodu registrace značky nesmí jmenovat. LAW, který nás po-zval, přišel jako skoro poslední a už dost namazaný, asi abyušetřil. Naštěstí s jen malým zpožděním dorazil Ivan Adamo-vič, takže jsme si popovídali, než se objevil Morten a další čle-nové redakce. Živel se teď jmenuje jen Ž a číslo, a příští vydáníby se mělo věnovat vesmíru, rakeťárnám a SF.� 16. března jdeme s Michaelou, Pavlem a skorosnachou naBurianovskou výstavu do Obecního domu.� 17. března vyprovázím Michaelu do Motola, snad ji zase napár let dají nohu do pořádku.� 18. března mám narozeniny, od rána maily a blahopřejné te-lefonáty. Vzpomínám, co mi M. říkala o stravování. V lednicijsem našel řízky od neděle a otevřené bejlíz, není to špatnákombinace. Přednášku na spisovatelské posezení pro Františ-

ku Vrbenskou jsem měl napsanou ani ne za čtyři hodiny. Odpo-ledne se dovídám, že operace dopadla OK.� 19. března řízky jsou pryč, ale našel jsem brambory, kterék nim měly být. Sýrová omeleta se mi z nich docela povedlaa večer snad bude v Obci spisovatelů občerstvení.

Bylo, přečetl jsem svůj text, viz strana 19, Františka občasvysvětlovala pojmy a pasáže, které nemuseli všichni znát,a docela to šlo. Díky ní jsme málem dodrželi slíbený program.

Menší radost jsem měl z besedy, kde se Františka ne-udržela a začala vychvalovat naše fanouškovské společenství,jako by přítomné přessedmdesátníky chtěla naverbovat domládežnického SF klubu. Naproti tomu zase Anička Šochovázase, jak je zvyklá při sociální práci se starými a opuštěnými (ačasto i dementními), mluvila jako v domově pro seniory.�

Ale možná mi to tak připadalo jen díky přemíře docela dob-rého vína.� 20. března ráno v 9.45 vyrážím na schůzku s Milanem Krej-čím a Miroslavem Havlíčkem, který mi podepsal obrázky proPavla Poláčka. Čekal jsem, že to potrvá déle, a tak jsem odvo-lal oběd s Honzou Poláčkem, do centra jsem se pak vrátil ještěvečer na hedrlínovský seminář na MFF.� 21. března dopoledne poslouchám na ČRo Plus našeho re-cenzenta Lukáše Visingra, morerátor asi nečekal, že někdomůže mít negativní názor na zákaz pušek na Novém Zélandua argumenty, že nejmenší zločinnost je v zemích s ozbrojenýmiobčany (Švýcarsko, Izrael), také nejsou na veřejnoprávním ka-nálu zrovna vítané. Na obligátní připomínku USA zase LV odpo-

Promiňte, prosím, neměli byste čas chvilku si pohovořito našem Pánu, Velikém Cthulhu?

�

bulvár

interkom 4/20194

věděl, že zločinnost je tam největší právě ve státech, kde jsouzbraně nejméně dostupné. Asi ho teď chvíli v ČRo neuslyšíme,protože na závěr prohlásil chystanou směrnici EU (tu o odzbro-jení původního obyvatelstva) za idiotskou.

Když se podíváme, k čemu vede GDPR, jak tzv. ochrana au-torských práv povede k likvidaci svobodného internetu, těžkomu nedat za pravdu.

Už se skoro zapomenulo, že to byla pokroková lidskoprávnípolitika EU, která přinutila tureckou armádu odevzdat moc de-mokraticky zvoleným politikům a teď máme místo sekulárníhoTurecka islamistickou říši sultána Erdogana... Stále častěji bu-deme narážet na nedomyšlené následky dobrých úmyslů, ně-co jako plošné očkování v Africe, kdy se ale šetřilo na jehlácha podařilo se tak rozšířit HIV víc, než by virus sám kdy zvládl…� 24. března pokouším se udělat pořádek ve fanzinech a při tépříležitosti píšu kratičký mail Danielu Storchovi do Pevnosti,aby mi vrátil exempláře, které si asi před šesti roky na chvilkupůjčil. Mail se vrátil s tím, že „prijemce nema dostatek volnehomista na disku pro doruceni teto zpravy“, ach jo.

A večer píše Pagi: připomínám, že tato jarní porada se bu-de konat v Březové u Franty Moravce v sobotu 27. dubna odcca 9 – 10 hodin, záleží na jízdních řádech :-)� 25. března v RUR si doplňuji časopisy, snad najdu čas jei otevřít. Filip se ptá, jak to letos bude s Akademií, krom toho,že nebude na Veletrhu. Vím zatím stejně málo jako on.� 26. března v podvečer se mi ozývá Pavel Nosek s nabídkouúčasti na vernisáži výstavy Káji Saudka. Jak jsem byl poplete-ný, myslel jsem si, že je středa a nastane kolize s KJV a večír-kem Arga, přece jen přítomnost ženského elementu přináší doživota řád, který mi začínal chybět, pak mi ale došlo, že je úte-rý, a hned po podání daňového přiznání a návštěvě Michaelyv Motole jsem vyrazil do Tančícího domu.

Vernisáž odpovídala velikosti výstavy, krom Pavla a Saud-kových jsem tam nikoho moc nepoznával, ale pak jsem potkalOndřeje Neffa, takže jsme probrali kdeco, ale hlavně tedy Kájo-vy obrazy a osudy.

Místo šampíčka jsem si vzal vodu Rajec, a když jsem pakna zastávce čekal na tramvaj, uhasil jsem s nízapálený odpadkový koš, zkrátka co je s Kájou,to je k užitku. Večer se ještě ozvala Vilma, chys-tá malý, skoro rodinný večírek.� 27. března se po návštěvě u Michaely v reha-bilitačních Roztylech vydávám na cestu naKJV, cesta tam byla dlouhá a únavná, takžejsem pak ospalý a najedený přednášku trochuprospal.� 29. března Dan Storch jubilejně odkládá vrá-cení fanzinů, tak jsem kouknul na Simpsonovyz roku 2011, díl o blízké budoucnosti žlutérodinky, kdy už v některých amerických měs-tech platí právo sharía, Bart má děti, kterým ješpatným otcem, ale na Vánoce se napraví, a je-ho dva kluci mu děkují, že jim vysvětlil pravývýznam Vánoc, když už se to ve škole nesmí.

Bylo to svým způsobem věštecké, ovšem

zároveň to převedením naznačených problémů na humor po-mohlo, aby se staly jaksi pravděpodobnějšími. Ten den se do-vídám, že iDnes zrušila blog Hatemovi Berrezougovi, jedinémumuslimovi, který tam psal, zřejmě se dopouštěl islamofobiea nežádoucích generalizací, našinci ovšem připadalo, že psalo tom, co zná a zažil... Ale v iDnes to jistě vědí lépe, protože seo světě má psát, jaký by měl být, a ne jaký je. Možná ale jdev tomto případě o naplnění právnické maximy o tom, že zá-kony (a interní směrnice také) musí být naplněny, i kdyby tomělo zničit celý svět. EET se také aplikuje, i kdyby na té kterévesnici nezůstala hospoda ani konzum. Na druhé straně, kdyžpáter Halík napíše článek Církev je jako Německo po holokaus-tu, otisknou v to Respektu, když se o nazi přirovnání pokusímladší Klaus, vyhodí ho z ODS. Klikatá je cesta k tomu novémukrásnému světu...� 31. března se odpoledne zastavil David Storch a dovezl fanzi-ny, já jsem pak zajel za Michaelou rehabilitující po operacia pak jsem podnikl dobrodružnou cestu na Spořilov, kde se naKvída opět slavil konec Ertarského roku. Dorazili oba Šva-choučci, Vláďa Widtman, samozřejme Dalibor a Dana Čápovi,Standa Čermák, který právě vydal zvláštní novoroční čísloSvětelných roků a doplnil mou sbírku exemplářů vydaných proakce, na které jsem se nedostal.� 1. dubna rovnám archiv fanzinů a chystám k vydání nějakéknihy o Koreji.� 3. dubna okolo osmé ráno, už jsem zapomněl, že tak časnéhodiny existují, fasuju v Břevnově srdce sledovací zařízení.� 4. dubna ráno zase nelidsky brzo odevzdávám holter a večerpílím k Regentovi. Franta tam domlouvá výpravu na Jadran,tak se po čase ukázal i Pavel Březina se svou fenkou vlčáka.Protože měla hlídání, přišla mezi nás také Edita a vedle tohoobvyklá parta s Majkem v čele. Na závěr se mi podařil úžasnýkousek při hledání mobilu, ani jeho prozvánění nepomohlo,zvonil pokaždé trochu odjinud, aby také ne, měl jsem ho v zad-ní kapse.� 5. dubna jedu na malý večírek u Klímových, předtím se alestavuju u Michaely pro notebook, zítra ji pustí domů. Na za-

interkom 4/2019

fandom – tři roky

5

stávce posedávají dva podle velkých tašek bezdomovci, alemluví kupodivu anglicky. Když odjedou (můj autobus s pečlivěvymyšleným spojením do Malešic asi vynechal), zůstala ponich brašna, ze které vykukovala láhev drahého vína, takže asispíš nějací extravagantnější turisté, třeba se pro ni vrátili...

I tak jsem byl u Klímových skoro první, Julie je ještě něja-kou dobu ve svých mateřských funkcích nezastupitelná, zatoEdita dorazila s oběma holčičkami. Vladan s Věrou se omluvilismskou, kterou jsem špatně přečetl a vyvolal tak hádankář-skou soutěž o tom, kde vlastně jsou, poslouchali Carrerase. :-)

Záminkou k večírku byla přítomnost Aleny „Betcho“ Kast-nerové, hostitel Martin dorazil i na své poměry pozdě, ale od-pustili jsme mu to, přitože přinesl z JRC CENY HRÁČŮ 2018 třiceny roku: za nejlepší RPG, PC a Česko-Slovenskou hru.

Využili jsme toho z podumání nad jeho blížícími se naroze-ninami, ale nic moc jsme nevymysleli.� 6. dubna do časných ranních hodin uklízím, dnes ráno by seměla M. vrátit z rehabilitace� 8. dubna jsme se sešli Čáslavské, mimořádně všichni tři Hon-zové, Filip a já, Tom někam odkvačil s koncem šichty. Já jsemFilipa trápil ohledně Součkovy nově vydané knihy, ale popsaljsem ji tak mizerňě, že jsme ani nezjistili, že už ji má v prodeji.A bude hůř, co se týče téhle zapomínavosti.� 10. dubna mám na Floře krátkou schůzku s Miloslavem Hav-líčkem, věnoval mi pár obrázků čarodějnic, které teď maluje,aby si pocvičil ruce.

Na zpáteční cestě jsem na konci ná-stupiště metra uviděl miniaturní myšku,velkou asi jako špunt od vína, jak od-vážně hledá drobečky. V metru jsempak seděl proti dvojnici Jany Rečkové(z doby, kdy jí bylo tak čtyřicet). Zname-ná to něco?� 12. dubna se mi ozval Jarda Olša, jr.V září bude v Praze S. Sucharitkul, thaj-ský dirigent a autor SF, vypadá to, žemu vydáme malou sbírku povídek.

Večer zaslechnu na ČRo Plus o žá-dosti mexického prezidenta Obradora,aby se Španělsko omluvilo za dobytíMexika, pak s podobnou žádostio omluvu za reconquistu přišel nějaký

muslim, tuším přímo ve Španělsku žijící. (Škoda, že někdenežijí potomci Vizigótů, byla by švanda, kdyby žádali omluvuod Arabů, ti ale na rozdíl od Španělů žádné dědice původníchobyvatel neponechávali neasimilované, až snad na ty Kopty.)

Nedávno pokrokoví a humanističtí Evropané z dosti podo-bných důvodů (to jest z morálního rozhořčení a trochy zisku-chtivosti) podobně jako Španělé před 500 roky pomáhali roz-vrátit nebo zničit dva státy, tentokrát Sýrii a Libyi. Myslím, želidské oběti a vytrhávání srdcí zaživa přišlo tehdejším Cortézo-vým Španělům stejně neakceptovatelné jako používání jedo-vatých plynů na civilisty těm dnešním. (Podobné je to i v tom,že vlastně ty státy nezničili jenom Evropané, ale že se tak stalodíky podpoře, kterou poskytli nepřátelům oněch států, v Mexi-ku tedy podmaněným kmenům a v Sýrii a Libyi opozici, náho-dou také kmenově organizované.) Takže nebude se jednouNATO a EU omlouvat Asadovým a Kaddáfího potomkům?� 14. dubna zemřel autor a velmistr SFWA Gene Wolfe. Bylomu 87 let.� 18. dubna u Regent poměrně malá účast, asi Velikonoce.� 24. dubna drží v Klubu Julese Vernea přednášku na téma Odsmyslnosti k puritánství a zase zpátky Hanka Nájemníková.Vzpoměl jsem si na teorii, že inkvizice, která vyhladila čaro-dějnice-bylinkářky, tím vlastně nastarovala evropskou expan-zi. Do té doby uměli Evropané trochu regulovat počet dětí, pakuž se přemnožili tak, že museli obsadit většinu Nového světa.

Zdeněk Rampas

� vznikl projekt Lehké fantazijno (obří čtyřdílná antologie čes-kých a slovenských autorek) nakladatelství Fortna, z méhopohledu celkem zásadní počin z hlediska toho, jak dát pre-zentaci autorů (autorek) nějaký jasný tvar.

� nakladatelství Gorgona spustilo novou literární soutěž To-varyši kalamáře, jejímž výsledkem je vždy sborník českýcha slovenských povídek.

� svou prvotinu vydalo několik výrazných nových autorů (ne-budu jmenovat, abych na někoho nezapomněl, a beztakjsem z nich četl jen prvotinu Zuzany Hartmanové :)

� vzniklo nakladatelství Carcosa, specializované na horory

� vzniklo málomluvné nakladatelství Planeta9 (jediné konku-renční nakladatelství, kterému občas závidím výběr titulů)

� společnost Euromedia koupila nakladatelskou značku La-ser (nevím tak docela, jestli je to dobře, nebo špatně. Mykajakáři nemáme zaoceánské parníky moc rádi.)

� vznikl Fantasymag, který zaznamenal raketový úspěch astal se jedničkou na scéně, pokud jde o počet čtenářů

� byla restartována Akademie science fiction, fantasy a horo-ru a zdá se, že nabývá velmi důstojné podobyHm, tak je to nějaký větší pohyb v oblasti původní i překla-

dové literární fantastiky u nás, nebo se mi to jen zdá?Gnóm / gn6m.cz....................................................................................................................................................................

Hanka nás provádí světem sexu od smyslnosti k puritánství a zase zpátky

interkom 4/2019

rozhovor se Sergejem Lukjaněnkem

6

Hledět vpřed místo oživování tradicSchůzku s autorem slavných, úspěšně zfilmovaných románůDenní a Noční hlídka nám sjednali v restauraci Černý orel napražské Kampě. Právě zde se odehrává jedna ze scén Denníhlídky a díky autorově věhlasu se restaurace stala poutnímmístem Lukjaněnkových ruských fanoušků. Dosvědčují toohmatané výtisky jeho románů,které hosté používají místo náv-štěvní knihy.

Přijel jste do Prahy na festival Novýruský film, abyste uvedl snímek Nane-čisto, natočený podle vašeho stejno-jmenného románu. Ten vyšel v roce2008 i česky a pojednává o mladémmuži, který je přinucen stát se jakýmsidveřníkem mezi paralelními světy. Jakjste spokojený s filmovým zpracová-ním?Ne tolik, jak bych si přál. Líbí se mi, že zůstala zachována zá-kladní myšlenka filmu. Líbí se mi, jak herci hráli. Přijde mi, žese snažili. Film má jisté nedostatky ve scénáři, závěr se mocnepovedl. Uprostřed filmu byl z mého pohledu trochu zbytečnýpolitický akcent. To filmu neprospělo.

Ve vaší slavné sérii knih Hlídka vystupují upíři jako nadpřirozené bytosti.Mají čtenáři v Rusku upíry spojené spíše s anglo-americkou tradicí od Dra-culy po Stmívání, nebo si představí spíš upíra z ruské klasiky?V Rusku upíry vnímají spíše v kontextu současných evrop-ských a amerických děl. Úplně se mi to nelíbí. Dřív byl upírsymbol jakéhosi absolutního zla – tvor, který zabíjí, aby si pro-dloužil život, což je dost negativní obraz. Dnes kvůli celé řaděknih a filmů získali upíři aristokratickou, ušlechtilou podobu. Si-ce zabíjejí a sají krev, ale zároveň jsou vznešení a krásní. Mys-lím si, že to není dobře. Ve svých románech jsem proto popsalchování upírů a jejich podstatu dost nemilosrdně.

Ve vašem novém románu Kvazi, který právě vychází česky, figurují zombie,oživlé mrtvoly. Čím jsou pro vás tyto bytosti zajímavé? Jsou pro vás meta-forou něčeho?Nejdříve mi nabídli, abych napsal scénář k zombie filmu, če-muž jsem se srdečně zasmál. Všechny filmy totiž zobrazují to-to téma dost jednotvárně a nenabízejí moc prostoru pro nějakéetické otázky. Potom jsem dostal nápad, že by po prodělánístádia zombie mohl člověk znovu získat rozum, a začal jsempřemýšlet, zda by se dalo s takovými lidmi společně existovat.A to při vědomí, čím si prošli. Román Kvazi je právě o tom, naco jsme ochotni přistoupit kvůli nesmrtelnosti. Zda jsme ochot-ni se stát nemrtvými, abychom zlepšili svou vlastní existen-ci. Je to celkem vážná otázka, protože vývoj naší společnostispěje k tomu, že postupně získáváme možnost prodlužovat siživot, brzy možná i donekonečna, ale na úkor cizích životů.

Na úkor čích životů?Úroveň a délka života se napříč světem velmi liší. Blahobytné

státy dokáží zajistit vysokou úroveň a délku života svým obča-nům. Jiné země se stále nacházejí v katastrofální situaci.Můžeme mluvit o zemích Asie, Afriky a tak dále. Takže tato vel-ká nerovnováha mezi tím, jak žijí lidé ve vyspělých zemícha jak ve zbytku světa, vede k blahobytné existenci jedněch na

úkor jiných.

Postavy „kvazi“ (jedinci, kteří překo-nali fázi nemrtvého, pozn. red.) tedyreprezentují západního člověka a jehozhýčkaný životní styl?Nejen západního člověka, ale urči-tý pohled, který panuje, možná pa-nuje, v celém světě, že část oby-vatelstva může existovat blaho-bytněji než jiná. V Indii napříkladžije obrovská část obyvatelstvave strašlivé chudobě. Jiná část

obyvatelstva přitom žije v blahobytu na úrovni Evropy či USA.Ten rozdíl je velmi smutný.

Jak je na tom Rusko? Nemrtví kvazi jezdí ve vašem románu na kolecha nejedí maso. Koho představují? Moskevské hipstery?V podstatě ano. Ta propast je dnes i v Rusku. Část lidí, ob-zvlášť ve velkých městech, žije pohodlný život, pro ostatní jetato úroveň nedosažitelná. V Rusku je stejná situace jakov mnoha jiných zemích. Někde je ta propast méně výrazná,v Rusku je výrazná dost.

Kdo za ni může?Myslím, že je to důsledek vládnoucího individualismu. Nejsempříznivcem socialismu ani komunismu, ale zdá se mi, že nášsvět se teď stává velmi tvrdým a ztrácí svoji lidskost.

Sci-fi literatura vždycky hleděla do budoucnosti a stejně tak komunistickáideologie byla obrácena do budoucnosti. Dnešní politická reprezentaceRuska je naopak obrácena do minulosti. Není škoda, že se vytratil tento po-hled do budoucna?Je to samozřejmě škoda, ale řekl bych, že obrat k tradicionalis-mu má v Rusku spíše vnějškovou, dekorativní povahu. Napří-klad návrat k pravoslaví je právě takto povrchní. Rusko má veskutečnosti západní přístup k životu. Za posledních dvacet letjde Rusko po společné cestě se zbytkem světa. Na druhoustranu začalo Rusko v posledních letech agresivně bránit svoupozici ve světě. Nedá se říci, že bychom nabízeli nějakou alter-nativní cestu, například komunistickou. Spíše chceme stejnápráva a privilegia jako ostatní země. V Rusku vládne určitý po-cit, že je naše země odmítána. Tento pocit trvá možná už pat-náct let a vyvolává podráždění.

Nepomohlo by Rusku spíše, kdyby elity znovu nabízely nějakou pozitivní vi-zi budoucnosti?Bezesporu. Myslím, že každá země by se měla dívat vpřed na-místo oživování nějakých tradic. Tradice je ale vždy v každé ze-

interkom 4/2019

rozhovor

7

mi určitou oporou pro lidi. V krizových dobách se jak lidé, taki vláda začínají o tradice opírat. Návrat k tradici je takováobranná reakce.

Vaše knihy čte hodně mladé publikum. Jak se díváte na mladou generaci postřelbě ve škole v Kerči a výbuchu v Archangelsku, které spáchali mladí lidé?Myslím, že to, co se stalo, souvisí s tím, že se ztratila vize pozi-tivní budoucnosti. Rusko zkouší ve všem kopírovat západnísvět. Nehledě na všechny konflikty se jedná spíše o jednotli-vosti. Obecně se Rusko drží takového běžného způsobu cho-vání. Rozpor je jenom v tom, že se teď Rusko snaží tento mo-del aktivně chránit. Pozitivní vize budoucnosti pro mládež urči-tě chybí. Mládeži se nabízí: „Studuj, pracuj, vydělávej peníze.“To je dost banální a nudné. Mládež chce vždy nějaký ostrý prů-lom, nějaký velký plán. Nechce opakovat životy svých rodičů,brát si hypotéku na byt a pracovat od nevidím do nevidím. Teďjim ale nikdo nenabízí nic jiného. Mladí lidé tedy začínají hledathrdinství tam, kde není. Včetně takových šílených věcí, jakojsou teroristické útoky.

Mluvil jste o kopírování západu. V Česku vznikala paradoxně zajímavějšísci-fi literatura v osmdesátých letech, ještě před revolucí. Po revoluci semuseli autoři konfrontovat se západní literární produkcí, často ji kopírovalia kvalita šla dolů. Řešila ruská sci-fi literatura podobný problém?Ano, v sovětských dobách se, bez ohledu na tvrdé ideologickérámce, pokoušeli autoři tvořit zajímavé věci, což se občas daři-lo. Poté co začala být dostupná veškerá světová literaturavčetně sci-fi, došlo ke kopírování a přejímání toho, co již bylozpracováno na Západě. Věci, které už dávno nebyly nové. Dů-vod, proč dnes začíná být zajímavá čínská sci-fi, je, že Čína,i když v mnohém také kopíruje Západ, se snaží zachovat sisvou originalitu, svůj pohled a svoji historii. Také jsme si prošliobdobím, kdy byla sci-fi zaplavena vlnami západní literatury.Dnes to částečně přestává, ale ne úplně.

Pojďme se ještě vrátit k tématu budoucnosti. Po útoku v Kerči jste napsalve svém facebookovém postu: „Mladým chybí opravdová romantika, oprav-dový cíl, sen. V důsledku jde jeden na mítink (myšleno demonstraci, po-zn. red.), druhý jde na petting, třetí jde chlastat a čtvrtý si kupuje brokov-nici.“ Není ale občanská angažovanost právě pro mladé „vystoupenímz mezí“, o jehož potřebě jste mluvil?Ano, ale naše demonstrující opozice je velmi specifická, velmilehce ovladatelná. V mnoha ohledech nehájí svoje vlastní zájmy,ale spíše slouží jako nástroj hájení cizích zájmů. Takže plnohod-notnou opozici, která by nabízela nějakou zajímavou a správnoucestu, podle mě ve skutečnosti nemáme. Buď je to opozice, kte-rá vytahuje stará, ještě komunistická hesla a chce se k tomuvracet, nebo je to opozice, která hájí zájmy jiných zemí než Rus-ka. Tato opozice nám nabízí vrátit se do devadesátých let a přejítpod řízení USA. „Pojďme dělat všechno tak, jak nám řeknouAmeričané.“ Ani jedna, ani druhá opozice nemá velkou podporu.

Popularita vlády po zvýšení věku odchodu do důchodu také klesla. Hájí pod-le vás vláda zájmy ruského obyvatelstva? Nehájí jeho zájmy opozice, kdyžproti penzijní reformě protestuje?

Opozice tyto zájmy jen využívá. Samozřejmě že není v zájmu li-dí ani zvýšení věku odchodu do důchodu. Mám ale pocit, žehlavní část opozice to využívá jako záminku k prosazení svojípozice. O zájmy lidí jí ve skutečnosti nejde.

Když jsme mluvili o budoucnosti, Vladimir Putin je u moci devatenáct let, te-dy déle než Brežněv. Proč nedokázala za tu dobu ruská vláda poskytnoutnějakou vizi budoucnosti?Merkelová, myslím, vládne v podstatě stejně dlouho jako Putin.

Merkelová je kancléřkou od roku 2005 a toto je její poslední funkční období.Já si myslím, že ani Putin už nebude znovu kandidovat. Pročnám chybí vize? Protože země nemá vlastní ideologii, pouze tuobecně světovou, evropskou. Pokud se podíváte na politikuvlády, je to standardní evropská politika, když vynecháme typro Evropu dráždivé faktory, jako je konflikt s Ukrajinou.

Asi nejde jen o Ukrajinu. Ruský opoziční web The New Times končí po likvi-dační pokutě a divadelník Kirill Serebrennikov už rok není na svobodě(režiséra obviňují ze zpronevěry státní podpory, pozn. red.).Můžu zmínit skvělého producenta Harveyho Weinsteina, kterýje také v domácím vězení za to, že někdy asi někoho obtěžoval.V případě Serebrennikova jde podle mě čistě o finanční otázky.Došlo k hospodářskému deliktu, byl v tom namočený. Jak sil-ně do toho byl namočený, to nevím, ale žádné politické pozadítam není. Máme spoustu režisérů, kteří jsou mnohem kritičtějšínež Serebrennikov. Co se týče The New Times, tak máme zá-kon o registraci médií, která dostávají podporu ze zahraničí.Tento zákon je kopií amerického zákona. The New Times svojipodporu ze zahraničí neoznámily. Spousta jiných médií to udě-lala a fungují. Opět je všechno podle zákona. Oni ho porušili,tak dostali pokutu.

Dostali pokutu tak vysokou, že je finančně zničila.Jak se říká: Tvrdý zákon, ale zákon.

Ivan Adamovič, Kirill ŠčeblykinRozhovor vyšel původně v Deníku N (www.denikn.cz)

Sergej Lukjaněnko (50)Narodil se v Kazachstánu, od roku 1996 žije v Moskvě, aby

nemusel neustále dojíždět za svými vydavateli. Krátce praco-val jako psychoterapeut, od roku 1995 je spisovatelem z povo-lání. Od poloviny 80. let píše vysokým tempem povídky a ro-mány žánru science fiction. Širší veřejnost zaujal až tehdy,když klasickou sci-fi promísil s fantasy a magickým realismem.Tak vznikl román Noční hlídka (1998), který v roce 2004 zfil-moval Timur Bekmambetov. Výsledkem byl jeden z komerčněnejúspěšnějších ruských filmů všech dob. Jen v překladu dočeštiny Lukjaněnkovi vyšlo třicet knih. Zatím poslední z nich jeprávě vydaný Kvazi (Triton/Argo), který zasazuje motiv zom-bie epidemie do žánru detektivky drsné školy. Hlavním hrdinouje kapitán moskevské policie, který je nucen spolupracovats parťákem, jenž prodělal proměnu v nemrtvého a nyní je vestádiu života, jemuž lidé říkají kvazi.

interkom 4/2019

recenze

8

Rané dílo Ludvíka Součka prvně vyšlo knižněDruhý svátek vánoční roku 2018 byl současně dnem čtyřicá-tého výročí smrti Ludvíka Součka (1924-1978). Slavili jsmevšichni. Vanili, Jan Vavřička, Ivo Fencl do-konce v Sále beletrie Studijní a vědecké kni-hovny Plzeňského kraje, kde věnoval vzpo-mínce na tohoto autora science fiction dalšíčást oblíbeného pořadu Literární čaj o páté.

Mezi diváky mohla tehdy poprvé kolovati Součkova zrovna knižně poprvé zveřejně-ná novela Samá voda. Po pětapadesáti le-tech se dočkala důstojného vydání. Jde ovůbec první z řady Součkových detektiveks vědeckofantastickými a záhadologickýmimotivy. Rekognoskoval jejím prostřednic-tvím teprve terén a právě odsud, z tohoto te-rénu měl vyvstat cyklus báječných příběhůs pátračem usazeným do kolečkového křes-la Martinem Andělem. Geniální Anděl by,pravda, „slušel“ již této knize, ale kdož ví,možná Martina scénáristé dosadí do nějakéadaptace.

Byl, připomeňme, mozkem Případu ztraceného suchoplav-ce (1968), Případu čerta číslo čtyři (1968), Případu jantarovékomnaty (1970) a Případu Baskervillského psa (1972)a JEHO IMOBILITU suplovala jistá fotografka a její přítel-re-daktor. V knize Samá voda hraje až mysteriózní roli aparát Lei-ca, nicméně amatérským detektivem a taktéž fotografem jezde prostě a jednoduše (i když pouze prozatím) autorovo alterego.

Totiž – takřka dvoumetrový – zubní lékař Václav Vlček, radínevlezle svému kamarádovi kriminalistovi. Nu, jako bychomsnícího a spekulujícího MUDr. Součka viděli, byť on se, a to jetaktéž pravdou, uměl vždy zároveň rozpouštět i do mnoha dal-ších hrdinů toho či onoho příběhu.

Zatímco premisa pozdějšího Případu Baskervillského psastojí na zdání, že skutečně existoval pes z Doylova románu (apomístních britských pověstí), Samá voda se obratně odrážíod motivu upírů. A od způsobu, ba stylu jejich likvidování bře-zovým kolíkem.

V lesích se najde tělo, jehož srdce je probodnuto právě tak,a připomeňme, že vampyrismu se Ludvík Souček věnoval takyv kapitole své (rovněž teprve posmrtně vydané) knihy Otazní-ky nad hroby (1982). Stálo by asi za to teď mírně podumat, na-kolik byl vůbec detektivní žánr Ludvíku Součkovi vlastní a na-kolik inklinoval spíše ke sci-fi. Ale přenechejme onu analýzudalším badatelům a na Vanili se spokojme konstatováním, žese oba přístupy nevylučují. Také Asimov či Lem či Neff psali apíší sci-fi detektivky. A nejpodstatnější přitom vždy je, zda pří-běh dá přednost řešení racionálnímu, nebo takříkajíc „z jinéhosvěta“, což byl i případ Baskervillského psa, například.

Samá voda ovšem drží ještě jedno želízko v ohni. Sklouznetotiž až k žánru špionážnímu.

A nedokonalosti? Skoro žádné. Souček uměl vyprávět od

dětství a snad pouze vysvětlení na konci zde zabírá až mocmísta. Na druhou stránku uznejme, že by nebylo fér poměřovat

Mistrovo úsilí pointami Agathy Christie, kte-rá u nás mimochodem řečeno vycházela zajeho éry jen do jisté míry. A vůbec! Je spor-né, kterým etalonem metru poměřovat dílo,v jehož textu se ještě občas „soudruhuje“,byť se zřetelným humorem, a které autorzřejmě záměrně nechal jenom v časopisec-ké podobě z roku 1963.

Nebyl tu úplně spokojen? Kdo ví! Ale asiprávě z oné nespokojenosti stvořil figuruMartina Anděla. Není to úplně známo, aledalší příběhy, jejichž je Anděl středem, píšednes Jan Jandourek.

Závěrem už jen podotknu, že titul Samávoda lze chápat dvojím způsobem.

Ve smyslu „stále na to nemůžeme přijít“a za druhé… Ale to je právě ta sci-fi, to si jižvyhledejte v publikaci sami.

Ivo FenclLudvík Souček: Samá voda. Vydal Bohuslav Svoboda –POLARIS. Frenštát pod Radhoštěm 2018. 136 stran a 17 ka-pitol

Kdyby v Německu obnovili trest smrti (minipovídka)No, tak jak si přejete být popraven?– Děláte si legraci? Vždyť jste mě zrovna připoutali k elek-

trickému křeslu!Ano, ale můžete volit mezi elektřinou z atomové elektrárny,

vodní energie nebo obnovitelných zdrojů.– A v čem je rozdíl?To je čistě otázka svědomí.– Tak já vezmu ty obnovitelné zdroje.Jak si přejete. Musím vás ovšem upozornit, že v důsledku

kolísání sítě se může poprava poněkud protáhnout.– Tak vezmu tu vodní energii.Výborně. Protože ale vodní energii importujeme ze země,

kde je trest smrti zrušen, musíte mi tady podepsat, že odchází-te ze života dobrovolně.

– To nepodepíšu. Cožpak nemáme elektrárny na zemníplyn?

Poprava plynem je v Německu politicky nekorektní.– Tak dost, beru atomovou energii.Rozumné rozhodnutí, atomová energie je stále tou nejbez-

pečnější. Pozor, zapínám!– Už jsem po smrti?Ne, máme výpadek. Zase odstavili nějaký reaktor ze sítě.– Můžete mi zatím trochu uvolnit pouta? Už mi mravenčí

v nohách.Ah, výborně, zdá se, že konečně připojují sluneční panely.

Andreas Thiel(přeložil Albert Salický / Neviditelný pes)

................................................................................

interkom 4/2019

recenze

9

Osudový konvoj: Další úchvatný námořníromán Františka Novotného

Přes Atlantik vyráží luxusní jachta,zatímco v jiné časové linii tam boju-jí válečné lodě, jejichž střetnutímůže ovlivnit celé 20. století. Nabí-jejte děla!

V článcích na webu www.radiodi-xie.cz se celkem často setkáváte ta-ké s alternativní historií. Mezi úspěš-né autory tohoto žánru v Česku patřísamozřejmě náš redakční kolegaHonza Drnek a také mladý Honza Kotouč,ale nejsou pochopitelně jediní. Vesvém kultovním cyklu Valhala za-brousil do této oblasti rovněž Franti-šek Novotný, jenž o několik let pozdějivzbudil nemalý rozruch svou knihouKřižník Thor, jež se dá krátce cha-rakterizovat jako námořní techno--thriller. A nedávno poslal na českýtrh své nové epické dílo, v němž sepojí alternativní historie a námořní román. Jak tedy dopadneplavba jeho Osudového konvoje?

Kapitán ve dvou časových liniíchPřístav Boston, dnešek. Český námořní kapitán David Marek

dostane od ruského boháče úkol, a to přeplavit jeho luxusníjachtu Oněga do Evropy. Během čekání na zbytek posádky sihodlá prohlédnout památky ve městě, ale připlete se ke dvěmapodivným výbuchům, při nichž potká záhadnou ženu šlechtic-kého původu. Erwina Dubská, jak se kráska jmenuje, potřebujepomoc, kterou Marek jako správný gentleman samozřejmě ne-odmítne, a proto záhy zjišťuje, že kráska sleduje jakýsi nesmír-ně důležitý úkol. Bez varování se ale přenášíme do zcela jinéhoBostonu, a to do přístavu za druhé světové války.

Tahle druhá světová válka se však velmi liší od té, jež sevyskytuje v učebnicích. Píše se rok 1946, Hitler pořád ovládá

kontinentální Evropu a Velká Británie bojuje o přežití v bitvě oAtlantik. V řadách Spojenců se však nalézá i Česká eskadra,poslední zbytek loďstva Podunajské federace, tedy bývaléhabsburské monarchie, jež přečkala první světovou válkua změnila mocenské poměry v Evropě.

Rovněž tady potkáváme kapitána Davida Marka, ovšemzde jako velitele fregaty SMS Jizera, jedné z nejmodernějších lo-dí, jaké Spojenci vlastní. Doprovází do Británie životně důležitýkonvoj, který se plaví po stejné trase, jakou v první časové liniisleduje jachta Oněga. Oba příběhy se tak střídají a postupněvychází najevo jejich tajemné propojení, jež způsobuje záhad-ný přístroj, který v obou časových liniích vlastní hraběnkaDubská.

Jachta Oněga čelí bouřlivému počasí Atlantiku, zatímcoSMS Jizera vzdoruje německým ponorkám. V obou světech seale množí různé podivné události a kapitán David Marek začínácítit a chápat, že všechno je jinak a že se připletl do složitéhoboje o moc. A pokud jej náhodou přežije, určitě už nic nebudejako dřív.

Náročná, ale propracovaná četbaZájemce je potřeba varovat, že Osudový konvoj určitě není

jednoduché čtení, což koneckonců u Františka Novotného není ni-jak překvapivé. Nedosahuje sice až monstrózní spletitosti cyk-lu Valhala, ale dvě proplétající se časové linie kladou na pozor-nost a paměť čtenáře docela velké nároky. Obdobně jako v pří-padě Křižníku Thor musíte počítat i s nemalou porcí námořnic-ké a vojenské terminologie a mlčky se požadují aspoň některéznalosti z dějin druhé světové války, především z bitvy o Atlan-tik a z bojů ve Středomoří.

Bez nich sice lze příběh pochopit, ovšem nelze si jej v plné

Eskortní lodě britské třídy River (na snímku plavidlo HMS Chelmer) měly důležitý po-díl na ochraně spojeneckých konvojů v Atlantiku

Nějak takhle by mohla vypadat vlajka České eskadryloďstva Podunajské federace

interkom 4/2019

recenze

10

síle vychutnat se všemi pozoruhodnými detaily. Podobně jakove Valhale se totiž i také zde autor takřka „vyžívá“ v četnýchodkazech na historická i pop-kulturní díla, což rovněž klade načtenáře jisté požadavky, ač František Novotný je obvykle „mi-losrdný“ a často nechá některou z postav zmínit elementárníkontext.

Ostatně samy postavy si zaslouží zvláštní zmínku. Nej-silnější stránkou Osudového konvoje je úžasně propracovanázápletka, jež stojí na výborně promyšlených historických zá-kladech, jenže to vše by nemohlo fungovat bez kvalitně vy-kreslených postav. Naštěstí také tady Novotný odvedl výteč-nou autorskou práci, a to hlavně u kapitána Marka, u kteréhomá překvapivě mnoho prostoru introspektivní psychologie.

Autor zvolil i poněkud zvláštní způsob vyprávění, jelikožo plavbě Oněgy mluví přímo David Marek v ich-formě, kdežto„válečnou“ linii sledujeme ve třetí osobě, což přispívá k tomu,že je každá z „verzí“ této postavy vystižena trochu jinak. Kro-mě románových hrdinů ale na scénu přichází i historické (ač-koli „alternativní“) osobnosti, např. Ian Fleming, jenž před svouspisovatelskou kariérou působil v britské námořní zpravodaj-ské službě.

Trvající debata o bitvě o AtlantikJak možná víte, sám František Novotný je (kromě spisova-

telství) námořní kapitán, takže moře dokonale zná jako před-mět své práce a největší vášně. Napsal ostatně také faktogra-fické knihy o historii válečných pla-videl, mj. skvělé pojednání Veleobřioceánů, jež se týká bitevních lodí,bitevních křižníků a jejich bojův obou světových válkách.

Bitva o Atlantik přinesla obrov-ský rozvoj námořních technologiía taktiky.

Svoje znalosti pochopitelně zú-

ročil i v Osudovém konvoji,v němž tak můžeme sledovatnesmírně působivý „útěk“ Českéeskadry Podunajské federacez přístavu Pula, alternativní prů-běh druhé bitvy u Velké Syrty(kde se 22. března 1942 střetlybritské a italské lodě) a napínavéstřety s nacistickými ponorkamipři bitvě o Atlantik.

Té se věnuje vskutku velkýprostor mj. v souvislosti s deba-tami o tom, jak moc byl tentoúsek druhé světové války sku-tečně rozhodující. Dlouhá léta setotiž říkalo, že Británie se udrželajen těsně a německé ponorky by-ly blízko tomu, aby ničením ob-chodních lodí přivodily vyhlado-vění a kapitulaci ostrovů. Toto

mínění podpořil i Winston Churchill, jenž napsal, že to jediné, čehose za války opravdu bál, byly německé ponorky.

Ve druhé polovině 90. let ovšem toto tvrzení dostalo těžkouránu, protože americký historik Clay Blair vydal dvoudílnou kni-hu Hitlerova ponorková válka, v níž za pomoci tvrdých číseldokázal, že se Němci ve skutečnosti nikdy ani nepřiblížili tomu,aby Británii odřízli, neboť se dopustili množství chyb. Novotnýse na Blaira přímo odkazuje a v jeho časové linii jednají Němcijinak.

Na scénu tedy přicházejí mj. „smečky“ tehdy supermoder-ních ponorek Typ XXI a námořní bombardéry Junkers Ju 290, aleani Spojenci samozřejmě nezahálejí. Daleko dříve než ve sku-tečnosti proto vzniknou raketová torpéda ASROC, která nese ta-ké fregata SMS Jizera.

Češi (znovu) v epicentru událostíFanoušky „skutečné“ i alternativní historie také určitě veli-

ce zaujme promyšlený svět, který se vzdáleně podobá Druhé-mu dechu habsburské monarchie od Jana Drnka. Nepochyb-né je, že za předpokladu uchování nějaké formy Rakouska--Uherska (pochopitelně s tím, že by se podobné vyrovnání pro-vedlo i s Čechy a Jihoslovany) by se mocenské poměry vestřední Evropě rázem změnily. Hitler i Stalin by museli vesvých kalkulacích počítat s tím, že tady existuje mocnost, kte-rá se nenechá jen tak snadno „spolknout“.

Podíváme-li se na současnou mapu a na procesy, jež dnes

Australská fregata HMAS Culgoa, ze které se v románu stává plavidlo SMS Odra

Revoluční německé ponorky Typ XXI neboli „Elektro-Booty“ mohly při dřívějšíma masovějším nasazení změnit situaci v bitvě o Atlantik

�

interkom 4/2019

recenze

11

probíhají v Evropské unii, nelze nevidět paralely s historií, kteráse ostatně opakovala již nejednou. Už jen základní znalostigeopolitiky ukazují, že střední Evropa prostě vždy bude regio-nem, o který se budou „přetahovat“ velmoci ze Západu i Vý-chodu, nehledě k tomu, že se „za rohem“ nachází tradičně vý-bušný Balkán, jenž představuje nejen cestu na Blízký a Střední

Východ, ale současně také cestu sem proexpanzi nějaké tamní velmoci, ať se už bu-de nazývat jakkoli. To jsou geopolitickéaxiomy, jež spolehlivě přebijí každou ideo-logii, a tak nezáleží na tom, zde v té či onézemi panuje demokracie, autoritativnírežim nebo totalita libovolné barvy.

A ať za tím stojí (podle přesvědčeníkaždého) příroda, vesmír, osud nebo Bůh,jisté je, že Češi se zas a znovu ocitajíuprostřed toho všeho, zpravidla jako oběti„her“ velmocí, ale občas (byť docela vzác-ně) také jako aktivní hráči. Knihy od Drn-ka, Kotouče či Novotného lze proto brát i jakonápovědu, že přes pevně dané umístění namapě není pevně daná naše budoucnost aže se Češi musí (konečně) rozhodovat i sa-mi za sebe. Osudový konvoj tak není jen

špičkový román, ale rovněžpozoruhodný podnět pro hlu-boké zamyšlení.

Lukáš Visingrwww.radiodixie.cz

Kniha prozradí, proč podunajská fregata SMS Jizera třídy Super River vypadá ja-ko derivát americké třídy plavidel Oliver Hazard Perry

Dystopie Radmily Irrlacherové překvapíSpějí i vyspělé civilizace nevyhnutelně k zániku? Všechny,doufejme, nikoli, ale například klasik britského dobrodružnéhorománu Henry Rider Haggard to formuloval jednoznačně:„Existovaly vyspělé civilizace, které zanikly, a podobné zkázyříší se opakují, co je svět světem. Každá civilizace zaniknev rámci přirozeného procesu a sešlostí věkem. Každá vyrostlaz barbarské půdy jako strom, a pokud se týká mě, tak věřím,že do stejné půdy padne jako strom, dříve nebo později, a jakose tamtéž skácely civilizace egyptská, řecká, římská i spoustacivilizací dalších, o kterých už dnes ani nevíme.“

Próza Radmily Irrlacherové Koloběh věčného dění (2018)má (nikoli v tiráži, ale na titulní straně uvedený) podtitul Příběhbájné minulosti, která se možná stane naší budoucností a za-číná naprosto profánně v listopadu 2017, aby skončila právěrok poté. Už druhá kapitola nicméně osvobodí čtenáře od „po-volebních nálad“ České republiky a přenese mladou hlavní ak-térku Markétu Novákovou (právě se stala lékařkou) do roku2157. Letopočet je ovšem počítán obyvateli dávného Egypta,takže z jiného základu, než kterým je narození Ježíše Krista,a samotná Egyptská říše je zcela jiná, než se dnes učíme.

Autorka zvládla na nevelké ploše propracovat až do detailůpřekvapivě odvážnou dystopii. Jistě lze dílu vytknout až příliš-né množství fantastických prvků, některé z nich vlastně jsouberle (regulérní šance hlavních hrdinů žít více životů ve vícestoletích a sledovat díky tomu dějinný vývoj), ale naprosto tonevadí ve sféře zde prezentovaných vynálezů. Nejde totižo fantasy, žánr dnes tak častý, jde skutečně o science fictionnadšenou technologiemi, jejich zdokonalováním, inženýrskou

prací. Mimo jiné jsme i svědky budování pyramid a vzniku sfin-gy v Gíze, ale budování se odehrává způsobem věru nečeka-ným. A zrovna tak román předkládá vlastní verzi zrození JežíšeKrista i jeho ukřižování. Jistě, podobné motivy se mnohde vy-nořily už víckrát, ale nebylo to vždy s takovouto věrohodností.Navíc román disponuje pozoruhodnou empatií a výrazně so-ciálním pohledem na lid v kontrastu s elitami. Až kontroverzněautorka pracuje s aktuálním problémem migrace. Zřejmě jejpřitom užila spontánně. Dílo očividně vznikalo přímo pod vli-vem dnešních problémů a určitá jeho provokativnost tkví vtom, že je příval uprchlíků z Afriky vnímán jako plánovaný a cí-lený atak na „plebs“, který byl umožněn elitami ve snaze mítpracující většinu pod kontrolou. Empatie a ženská citlivost na-víc autorce rozhodně nebrání v tom, aby bez iluzí vylíčila kru-tosti dávné civilizace, která je metaforou té dnešní. Metaforou ipředzvěstí. Radmila Irrlacherová má odvahu zoufalkyně, kdyžsi vzala sousto, před kterým by zaváhal i král sci-fi Robert A.Heinlein, ale odvážným štěstí přeje. Dílo působí svěže, není tonaivní věc. Ani není inspirováno literaturou. Možná i proto jepůsobivé. Má spád, ale mnohé sekvence si nezadají s Orwel-lem. Jak zvíme i sami tušíme, musí být masám vštípeno, že jepráce štěstím. Ale každý v sobě má (či bude mít) čip, jehožprostřednictvím může být zabit. Autorka reflektuje dávnéi dnešní otrokářství a varuje před nenápadným návratem k to-mu nejhoršímu. Předvádí egyptskou éru, v níž už elity neriskují,že divocha nezkrotí v pokorného dělníka, takže si dělníky rov-nou vyrábějí. V líhních. Je pozoruhodné, s jakými detaily námto kniha umí předložit. Její děj zprvu sledujeme očima dcery....................................................................................................................................................................

interkom 4/2019

recenze

12

geniálního vynálezce dávných časů a spoluzakladatele korpo-race Holečka. Tato dívka se v mladistvém anarchismu dobro-volně vmísila mezi pracující na území dnešní Evropy a postup-ně porozumí tragédii světa. Už ví, že to, co její rodina přivedlado reality svými mozky, bylo zneužito.

Další sekvence sledujeme očima lé-kařky Markéty. A jestliže Haggard a jinímluvili o umírání civilizací, Irrlacherovánezapomene zdůraznit, že jsme nepouči-telní. Opakujeme tytéž chyby, až zvítězízlo. Jak jen odpudivě působí v románumomenty, v nichž sledujeme zcela samo-zřejmou eliminaci raněných robotníků ty-ranským diktátorem alias elitami, a stej-ně odpudivá je okamžitá eliminace hrdin-čina souseda poté, co u něj kamera spat-ří knihu o lásce. Zde próza, pravda, na-stoluje situaci známou z klasické Brad-buryho knihy, ale „banalita zla“ je oprotiní děsivější. A vlastně se zde zabíjí nadálku dost podobně, jako to uměl HarryKiller v africkém Blacklandu v Podivu-hodných dobrodružstvích výpravy Bar-sacovy.

Láska a sex jsou pak vládci dávné ří-še umně redukovány, ba potlačeny. Anebo proměněny v ky-bernetickou záležitost bez citů. O to působivěji vyznívá v rámcitakového světa Markétin vztah ke kontroverznímu vynálezciPavlu Holečkovi. Radmila Irrlacherová zbudovala svůj krátkýromán jako šokující a v dnešní době až drzou epopej, která ilus-truje zcela konkrétní a úvodem zmiňovanou knihu Praktickýidealismus, jejíž autor (kupodivu) mínil, že se z prostých oby-vatel „Spojených států evropských“ stanou podlidé pod vlivem„mísením ras“. Tito podlidé budou snáze ovladatelní elitami bo-háčů, celebrit a vědců. „Je třeba zrušit právo na sebeurčení ná-rodů,“ prohlašuje autor Praktického idealismu Kalergi, a náro-dy je dokonce třeba postupně úplně eliminovat. Jak? Stačí et-nická separatistická hnutí. Nejprve, jak pochopíme, bývá od-straněna demokracie (čili moc lidu) – a poté už je redukovánlid sám. Jeho zbytek se stává nevědomými otroky. V autorčiněvizi jsou pak otroci konkrétní skupinou dobrovolných„iluzionistů“, lidí „v iluzích“ zapojených do milé jim práce. Milétak, až je to samé překvapuje. Ovšemže jednají v totálnínevědomosti o okolním světě.

Mám-li srovnat působivost knihy s nějakou jinou, napadámě dílo, které napsal Alfred Kubin. Země snivců. Taky ono jepodobně propracováno i plno deziluze.

V Koloběhu věčného dění jsou představeny pravé příčinybiblické potopy a autorka má kompletní koncept, kterým ref-lektuje proměny celé Země. Zvláštní je snad jen to, že tu stojíjen jediný dobrotivý vynálezce takřka za vším, aniž by byl eli-minován jinak masivním zlem, které sám nechtěně vypustil ja-ko džina z láhve. Dobře však, že Holeček přežije, jinak by knihavyzněla úplně defétisticky. Místo toho objevujeme optimismusdíky skupině mocných demiurgů. Úloze jedince v dějinách tak

autorka – spíše bezděky – věří a... A částečka jejích elit přecezůstane s dobrem. Navíc ona částečka umí (i když pouze dojisté hranice) reprodukovat sebe samé v časovém toku dějin.

Science fiction tohoto typu bývá spíš doménou mužů. Takéautorka ale drží stále všechny nitky pří-běhu, a to jak ty globální, tak ty osobní.Sledujeme bombardování naší civilizacečástečkami asteroidu a ztráty jsou vel-ké, ale díky důmyslu lze přesto začítznova. Skoro od nuly, ale znova. Bez ja-kýchkoli problémů také autorka přechá-zí od ryzí sci-fi do katastrofického žánrua při tom všem s lehkostí uhání vpřed,kupí věrohodné obrazy a klade vedle se-be zdánlivě nesouměřitelné události.Drobnosti – a naopak obří vize. Napří-klad těhotenství – a konec světa, „Ježíš-ka“ – a do detailů líčené vynálezy génia.Celý román je ostatně uveden výrokemNikoly Tesly. Bylo by škoda, kdyby za-padl. I takříkajíc zapadlý by ale zřejměmusel být objeven. Je to příklad vdobrém smyslu spontánně vytryskléhodíla, kterým autorka možná překročilavlastní stín, aniž si to uvědomila.

Radmila Irrlacherová: Koloběh věčného dění. Ilustrace LenkaFilonenko. NAVA. 2018. 124 stran

O autorceRadmila Irrlacherová se stará o postiženého syna na vsi

těsně u Plzně. Roku 2019 píše přinejmenším svou pátou knihu(Koloběh věčného dění byl teprve třetí).

Autorka absolvovala střední ekonomickou školu a studova-la školu vysokou. Jak sama uvádí, podmínkou jejího dokonče-ní ale byl cizí jazyk, a ona „nemá na jazyky talent“. Naopak jibavily předměty jako mikroekonomie, psychologie a právo,z něhož měla „za jedna“.

Hrála závodně šachy, ale omezila tu činnost; v jejím okolí tuhru ostatně nikdo neuměl. Položil jsem autorce několik otázek.

Vy jste odešla ze zaměstnání?Ano; momentálně nepracuji a starám se o syna po nehodě

(tedy péče o osobu blízkou), ale předtím jsem byla zaměstná-na jako dispečerka ve firmě APB, dříve Prefa Zbůch, měla nastarosti auta i řidiče a zajišťovala jim práci.

Máte vypsanou ruku. Cvik? Přirozený talent?Že by přirozený talent? Ale netoužím stát se spisovatelkou.Už jí jste. A co vás k psaní přivedlo?Mé důvody jistě každého překvapí. Asi před osmi lety měl

můj jediný syn dopravní nehodu a došlo k poškození mozku.Zůstal ochrnutý a teď jen leží. Po dvou letech od nehody, bě-hem nichž vystřídal pět různých zdravotních zařízení, jsem ne-vydržela naši dokonalou péči o postižené, všeho se vzdala avzala si ho domů. Zpočátku to pro mě bylo hrozně depresivní.Jako když zavřete společensky založeného člověka na samot-ku, kde nemá šanci promluvit si za celý den s nikým inteligent-

interkom 4/2019

recenze

13

ním. A tak jsem musela začít se sebou něco dělat. Psaní je tedyosobní boj s osudem a účinný prostředek proti depresím. Kdyžmě občas přepadnou, sednu, píšu a zapomenu na běžné strastiživota.

Vaše odpověď mi připadá, nevím ani proč, neúplná.Já nechci nic dodávat. Když jsem si vzala syna domů, bylo

však zapotřebí udělat spoustu stavebním úprav, i když jen po-stupně a podle momentálních finančních prostředků. To po-slední, co v jednu chvíli zbývalo, byl bezbariérový přístup dodomu, a smyslem mého psaní v tu chvíli tedy mohlo být vydě-lat na balkonové dveře a umožnit, aby se mohl syn častěji asnáz dostávat ven. Stály sedmadvacet tisíc a říkala jsem sistále: „Když je knihou vydělám, půjde o splněný cíl.“

Čtete?Nejraději mám knihy od Pavla Frýborta. Městečko jako ma-

lované jsem četla dokonce několikrát. Když se mi nějaká knihalíbí, ráda se k ní vrátím. Jinak čtu vše, co mi přijde pod ruku, adonutím se dočíst i nezáživné knihy.

Vzpomeňte ještě na začátky svého psaní.Asi v patnácti letech jsem začala tvořit básně a později tex-

ty k písním, to tenkrát byla moje jediná ambice a přání: napsattext, který by vyšel na CD.

Nevyšlo to?Ale ano. Sen mi umožnil zrealizovat Peter Fider, producent

a člen skupiny Verona. Na jejich CD Girotodno a Meziprostorvyšlo pár písní, kde jsem autor nebo spoluautor textu. Ale prvníliterární pokusy, když nepočítám verše, byly historické romá-ny; a také mám už dlouho rozepsaný muzikál o MariiStuartovně. Ivo Fencl

Ukázka z knihyPyramida ukrývala převratnou, dosud nepoužitou techno-

logii, a prolínaly se tu hned dvě technologie. Antigravitační akondenzační… Pyramida byla vlastně takový velký brouk, comísto krovek rozprostíral do prostoru antigravitační a elektro-magnetickou energii. Vítr vanoucí od moře narážel na nevidi-telnou elektromagnetickou bránu a tím docházelo ke konden-zaci. Vytvořila se vždy kapka vody a ta díky antigravitaci nedo-padla k zemi, ale změnila směr a padala kolmo ke stěně pyra-midy. A někdy byla kondenzace tak silná, že kapky shlukujícíse dohromady vytvářely větší kapky a ty se následně spojova-ly ve vydatné řetězce vody směřující ke stěnám pyramidy.V nekonečné proudy deště. Právě odsud byl odvozen názevNebeské vodopády.

To nejdůležitější se ale ukrývalo uvnitř, pod kamenem. Vpyramidě bylo několik komor propojených chodbami. Ty mělysvůj význam. Jedna vedla do podzemní komory. Zde docháze-lo v obřích akumulátorech k ukládání přebytečné energie.V dolní komoře umístěné výš uprostřed pyramidy bylo zaříze-ní vytvářející elektromagnetické pole. Tok elektromagnetic-kých částic proudil do vnitřního prostoru pyramidy a tady na-rážel do stěn vystavěných pod různými úhly. Tím se tok částicrozkmital a jako elektromagnetický vír vířil prostorem. Nabý-val na síle a intenzitě. Když dosáhl potřebného stupně, byl pře-směrován do horních komor, zrcadlově umístěných vedle se-

be. Z každé byla vyvedena šachta směrem k nebi a těmitošachtami, vystavěnými pod potřebným úhlem, byla koncen-trovaná energie vysílána do prostoru.

Onen potřebný úhel ohraničoval hranici magnetické brány.Šachty na jižní straně směřovaly k souhvězdí Orionu a hvězděSirius, ty na severní straně k Polárce a Velkému vozu.

I z dolní komory vedly dvě šachty směrem k nebi, ty všakbyly v horních částech zazděny a v dolní části obloženy plátyzlata a alabastru. Pláty měly izolační účinek a usměrňovalytok elektromagnetických částic, aby nedocházelo k únikuenergie směrem k zemi, ale jen k nebi. Použití zlata se díky je-ho vlastnostem ukázalo jako nejvhodnější. Zlato nereziví, ne-koroduje a je nemagnetické.

Spodní komora byla s horními propojena velkým vzestup-ným schodištěm a celý prostor byl průchozí. Schody vedly jakpo levé, tak po pravé straně. Chodby byly čtyřicet pět metrůdlouhé a osm a půl metru vysoké, měly trojúhelníkový průřez abyly vystavěny z vápencových bloků tak, že vrchní vrstva pře-krývala vždy tu spodní. Uložení bloků mělo zásadní význam,ovlivňovalo tok energie. Jak energie proudila a sílila, posouvalase výš, vždy o jeden blok, až vystoupala do horních komor. Stě-ny chodeb byly rovněž obloženy izolačními pláty zlata…

A nad horními komorami byl ještě jeden, důmyslně skrytýprostor. Nikdo o něm nevěděl. Jen jeho tvůrce a pár vyvole-ných. Bylo to tajné řídící centrum, místnost o velikosti patnáctkrát padesát metrů vybavená nejmodernějšími přístroji, počí-tači, skenery a biologicko-genetickou laboratoří. �

Svatý Václav – Jiný příběh – Čechy, rok 935Mezi družinou knížete Václava a bojovníky jeho bratra na-

růstá napětí, neboť Boleslav již nechce platit daň východofran-skému králi. Obě strany si vytváří vlastní mocenská centra. Bo-leslav si postavil nový hrad a Václav zlepšil opevnění hradištěBudeč, které obsadil elitními bojovníky. Ti mají také za úkolochránit muže, jehož existence měla zůstat navždy utajena.Nepřátelský útok na Budeč spustí řetězec událostí, které ve-dou až k zavraždění legendárního knížete. Jakou roli v nich se-hrály jeho matka a sestra?

Fiktivní příběh, který se opírá o nejnovější archeologickénálezy a málo známé pasáže starých legend a kronik (uvede-ných ve druhé části knihy).

Autor Miroslav Houška vy-studoval práva na UniverzitěKarlově v Praze. O historii sezajímá již od dětství. Je spolu-autorem knihy Tajemství 14knížat a jejich křtu v roce 845,která zaujala čtenáře zcela no-vým pohledem na české ději-ny v 9. století a teoriemi o tom,kdo ve skutečnosti byla prvníčeská knížata.Nakladatelství Elka Press, ilus-trace Milan Fibiger, 152 str.,210 Kč

................................................................................

�

interkom 4/2019

recenze

14

Seveneves je Sedmeroev!Neal Stephenson je autor, který má českému čtenáři co říci,neboť Sedmeroev (Talpress 2018, originál 2015 u WilliamMorrow*) je již osmým románem, který od něj vychází v čes-kém překladu, zde Zdeňka Hoffmanna (jehož překlady mi bylydosud neznámé a do budoucna jej budu sledovat).

Platí, že Stephenson není v žádném případě autor na čtenív tramvaji a to ze dvou důvodů: protože jeho knihy jsou strašli-vě tlusté (ač zde se český překlad udržel na pouhých 624 stra-nách) a protože jeho knihy jsou náročné na čtenářovu pozor-nost. Ona náročnost na pozornost zna-mená, že nejsou pro letmého čtenáře,ale ideálně pro čtenáře vnímavého ačtenáře, který už leccos přečetl dříve,ideálně zrovna od Stephensona.

Stephenson je svým způsobem za-biják formátů: Sníh (Snowcrash, o.1992, č. 2007) je natolik svrchova-ným kyberpunkovým dílem, že v žán-ru už neumožňuje vyrůst nikomu další-mu, jen paběrkovat, Diamantový věkje naprosto svrchovaným dílem v ka-tegorii výchovného románu (Roussea-ův Emil je zahanben a převýšen), jehoBarokní cyklus (Rtuť o. 2003, č.2008, Zmatení o. 2004, č. 2017, TheSystem of the World o. 2004, českysnad někdy) je na poli historického ro-mánu něco obdobného, hutné a po-učené a vysoce zajímavé dílo, kteréostatní na poli přerůstá o hlavu a ra-mena. Pravdivost tohoto tvrzení simůžeme snadno doložit porovnáníms obdobnými díly (v případě Barokní-ho cyklu si srovnejme prostředím zčásti totožný cyklus Newto-novo dělo a Andělské počty Gregoryho Johna Keyese a v pří-padě Sedmeroevu zase Pád Měsíce Jacka McDevitta – srov-návaná díla nejsou rozhodně slabá, ale v porovnání se Step-hensonem jsou prostě druhořadá). To ale neznamená, že Step-henson tupě kopíruje pravidla daných formátů: jeho volba da-ného žánru není nic jiného než čistě jeho osobní rozhodnutí astyl a provedení jsou nezaměnitelně stephensonovské a je jenna čtenáři, nakolik je ochoten a schopen díla stejnou míroukrevnatá a učená strávit.

Výše uvedená charakteristika platí i pro Sedmeroev**. Dějrománu je, jak je u Stephensona pravidlem, prostý a lineární(větší výjimkou je snad jen Barokní cyklus a Kryptonomicon,které tvoří vzájemně provázaný celek paralelních dějových li-nií). Začínáme tím, že se na sedm kusů rozpadne Měsíc. (Cožje událost, která není nikdy více zdůvodněna, ač není zapome-

nuta, jen nezjištěna. A nikoliv, těch sedm kusů je falešnou sed-mičkou, nemá s názvem románu nic společného.) Tato kata-strofa se stane jen základem pro celou další sérii kataklysmat,které hrozily zničením civilizace, zánikem Člověka a praktickycelé ekosféry v dalších letech, a to na celá tisíciletí. V prvníchdvou částech sledujeme Stephensonovy hrdiny, jak se pokou-šejí přežít jako jednotlivci i jako rasa a v sérii suše, ale o to dra-matičtěji popsaných událostí vidíme, jak počty lidí klesají z mi-liard na tisíce a pak na jednotlivce. Vystupujících postav je stá-

le méně, hubí je katastrofy i vzájemnéboje o zdroje. Naděje na přežití lidstvazjevně s každou další stránkou klesa-jí, a pokud první část je ještě naplněnanadějí, druhá je již jen spirála zmarua zoufalství. Existuje spousta důvodů,proč mohl (a možná i měl) Stephen-son ukončit svůj román již zde, nakonci druhé části, v zoufalé situacia jen s maličkým nepatrným světlemna konci tunelu, nicméně rozhodl senapsat i třetí část, která se odehráváo pět tisíc let později, na Zemi doslovaobrozené a přetvořené, což nám dávápoznat nové lidstvo, podobné a přecetak jiné než to staré. Tato část máovšem jiné hrdiny než předchozí dvě atvoří samostatný román, už že nazměněném hřišti se hrají jiné hry, pro-tože dny jsou jiné, ale lidé stejní. Z po-hledu stavby příběhu je tento epilogaž příliš dlouhý, ale Stephenson jej do-káže udělat tak, že se v něm uzavřouněkteré motivy z první a druhé části.

Pokud má Stephenson nějakou silnou stránku, je to jehostylistika, dokáže napsat chytrý a poutavý děj a charakterizo-vat postavy živě a zajímavě. Jinou jeho silnou stránkou je ne-pochybná intelektuální výbava a světonázor, které muumožňují realizovat psaní tak, jak je dělá. A pokud má jehopsaní slabou stránku, je to psaní konců: už Sníh a Diamantovývěk končí nikoliv kodou, ale spíše vyhráváním písně do ztrace-na, touto vadou netrpí sice třeba Anathém, ale přesto platí, žeStephenson (jako Karel Čapek) není autor silného aktšlusu, aleprávě konců spíše otevřených, což některé čtenáře může roz-čilovat, naštěstí v případě Sedmeroevu je to konec dost silný,ač ne ostrý.

Zvážíme-li Sedmeroev: nejde o nejlepší Stephensonův ro-mán. Ale to znamená, že je stále o třídu lepší než 95 % ostatníprodukce a rozhodně potěší duši a mozek trpělivého čtenáře.

Ondřej Šefčík

* Toto druhdy nezávislé nakladatelství je vlastně jen pobočkou molocha HarperCollins, ve kterém se vydávají vysoce kvalitní díla mimořád-ných autorů, z žánrových třeba Neila Gaimana.

** Autor tohoto příspěvku se naschvál vyhnul jakékoliv informaci o ději knihy a litoval, že překladatel neužil také palindromu, jaký je v originá-le, nicméně zvolené řešení je patrně nejelegantnější a nejvýstižnější, jaké mohlo být.

interkom 4/2019

komiks

15

interkom 4/2019

komiks

16

interkom 4/2019

komiks

17

interkom 4/2019

komiks

18

Pokr

ačov

áníp

říšt

ě

interkom 4/2019

recenze

19

Proč (ne)psat SF, když umíte (napsat) něco jinéhoDobrý den, Františka, které nelze nic odmítnout, protože takékaždému ráda pomůže, mě požádala o přednášku, povídání ne-bo besedu na široké téma minulosti a současnosti žánru fantas-tiky. O té minulosti jsem mluvil již mnohokrát, a když zbyde čas,mohu se k ní opět dostat nebo zodpovědět případné dotazy, alekdyž mohu promluvit ke spisovatelům, kteří nejsou primárně au-tory fantastiky, míněno zúženě science fiction a fantasy, chtělbych dát k diskusi pár svých postřehů a hypotéz o psaní fantas-tiky „mainstreamovými“ nebo „mainstreamově“ naladěnými au-tory a o ohlasu, jakého se asi dočkají od čtenářů z řad fandomu(tedy fanouškovské obce recipientů fantastiky). Což vám můžesloužit jako varování nebo pomůcka.

Začnu vzdálenější historií (odříkaného chleba největší kra-jíc, nakonec na tu minulost zase došlo). Ve druhé poloviněosmdesátých let dosáhla popularita science fiction (fantasy tuještě byla takřka neznámá) v Československu z nejrůznějšíchdůvodů mnohaletého maxima. Mělo to řadu mnohdy nesouvi-sejících příčin, režim se v osmdesátých musel začít chovat tro-chu ekonomičtěji a bylo tedy záhodno, aby si vydávané knihyněkdo kupoval, a SF už tehdy měla řadu věrných čtenářů, Clar-kova sbírka povídek Zpráva o třetí planetě vydaná v roce1982 má v tiráži uvedený náklad 135 tisíc výtisků. S přitaká-ním ekonomice souviselo lehké uvolnění normalizačního oboj-ku, který vedl k postoji, když to pracující chtějí, tak jim to dej-me, samozřejmě jen „vocamsad pocamsad“ a pod naším bdě-lým dohledem. Situace okamžitě využili fanoušci zakopanív redakcích novin a časopisů, včetně těch pro děti a mládež.Zdeněk Volný prosadil rubriku o světové science fiction veSvětové literatuře, v sobotních přílohách většiny deníků se za-čaly pravidelně objevovat SF povídky, v měsíčníku Věda aživot vyhlásili soutěž o nejlepší fantastickou povídku,v T-magazínu pod šéfredaktorováním Vladimíra Železného vy-šly na pokračování teoretické statě o SF od Ondřeje Neffa a Ja-roslava Veise, ve skutečnosti je obě napsal Alexandr Kramer,který měl být z rozhodnutí strany zneviditelněn.*

Ale zpět na začátek osmdesátých let minulého století, kdymimo jiné začaly vznikat první sci-fi kluby fanoušků fantastiky.

Není divu, že se ve výše popsané atmosféře o SF začali zají-mat i autoři, kteří se do té doby věnovali běžné beletrii, historic-kým nebo profesním románům, popřípadě detektivkám. Po ně-kolika letech to došlo až tak daleko, že při Svazu českosloven-kých spisovatelů vznikla v roce 1987 Komise pro vědecko -fantastickou literaturu vedená zlopověstným tehdy mladýmJosefem Peterkou.

Prvními autory z řad tradičních spisovatelů, kteří zabrousilido hájemství sci-fi, byly v té době tři skutečné dámy, které ne-lze podezírat z nějakého konjunkturalismu: Ludmila Vaňková,autorka do té doby historických próz, která svými Mosty přes

propast času v roce 1977 trochu předběhla dobu (jak tematic-ky, tak čas největšího zájmu o SF), následovala ji Ludmila Frei-ová, ta po přečtení Biologické časované bomby od GordonaTaylora přehodnotila své spisovatelské priority a začala psátscience fiction a v roce 1980 vydala román Vyřazený exemp-lář, a k nim můžeme přiřadit i editorku Irenu Zítkovou, kteráv témže roce (1980) sestavila první antologii moderní českéfantastiky Neviditelní zloději.**

Pak se ale (na tehdejší poměry) s hosty z mainstreamu do-slova roztrhl pytel.

Už v roce 1979 vydal režimní autor, opěvovatel združstev-ňování Bohumil Nohejl novelu Hříšný Václav o zemědělci, kte-rého ještě asi před Únorem unesli mimozemšťané, ti si zničilipřírodní prostředí, aby jim hříšný Václav svou nepokaženouDNA pomohl obnovit plodnost, kterou už ztratili. Jádrem příbě-hu je ale Václavovo rozkoukávání po nové vesnici, plné kom-bajnů a dalších socialistických vymožeností, když ho emzácipo letech vrátili zpět.

Následovali v roce 1981 Alexej Pludek, s mírně protižidov-ským románem Nepřítel z Atlantidy, o rok později Ota Dub:Fantastické transplantace, autor oprášil nějaké své polozapo-menuté lékařské znalosti a zadumal nad transplantační etikou.Ale začali se přidávat i skuteční spisovatelé, v letech 1982 a1983 vydal Vladimír Páral hned tři fantastické romány Romeo& Julie 2300, Pokušení A-ZZ a Válka s mnohozvířetem. Ro-mán Případ doktora Karpety o nesmrtelném poutníku časemvydal Jaroslav Boček rovněž v roce 1982. Asi by se dalo najítještě pár případů, ale uzavřu tento výčet připomínkou, žev roce 1986 se o něco fantastického pokusili dokonce iMiroslav Skála nebo Jiří Švejda.

Jen málo z výše jmenovaného vydrželo zkoušku časem,ona za čtyřicet let bude zapomenuta i produkce dnešních so-dovkářů (tím myslím skupinu dnes pravidelně vyhrávající Mag-nesii Literu), za podstatnější považuji, že mnohá ta díla nepřijali zasvé fanoušci už v době jejich vydání.

A právě zde shledávám jistou podobnost s dnešní situací,kdy se o výlet do krajiny fantastiky pokoušejí dnes úspěšní au-toři, které fanoušci SF a fantasy považují za představitele sou-časného mainstreamu. Někteří se toho výletu ovšem dopustilitakříkajíc nevědomky, čtenáři fantastiky se jejich díla kvůli ně-jakému fantastickému ozvláštnění zmocnili, aby je pak shledalilehkými a zase je odvrhli.

Za třicet let od převratu se mnohé, možná skoro všechnozměnilo, ale troufám si říci, že něco ze čtenářských očekávánífanoušků zůstalo stejné, a proto bychom si mohli z naznače-ných knižních osudů vzít nějaké poučení, protože už to tadyjednou bylo, a situace se opakuje.

V posledních letech to s fantastikou zkusili například Miloš

* Poznámka pod čarou, když hovoříme o ghettu fantastiky, je v něm vlastně dnešní autorsko-fanouškovská obec uzavřenější než před třiceti ro-ky, má sice dnes k dispozici hned dva profesionální časopisy (to je unikátní v celoevropském měřítku), ale mimo ně se k širší veřejnosti fan-tastika dostává hlavně prostřednictvím velkofilmů.

** Další poznámka pod čarou: Úplně první antologie československých SF povídek ve skutečnosti vyšla už v roce 1967, ale v ruštině – Êîãäà ÿáûë âåëèêàíîì, předpokládám, že to zpoždění je také jedním z následků normalizace.

interkom 4/2019

recenze

20

Urban: Urbo Kune (román o fantastické architektuře), EmilHakl: Umina verze (na motiv umělého člověka), Martin Vopěn-ka: Spící město, Můj bratr mesiáš, Nová planeta (obvykle dět-ští hrdinové, takové české Hunger games, ale s humanistic-kým podtextem), Bianca Bellová: Jezero (řečí současné fa-nouškovské hantýrky jde o lyrické postapo inspirované kata-strofou Aralského jezera), Michal Přibáň: Všechno je jenomdvakrát (fantastický motiv návratu v čase a odčinění viny).

Díky literárním portálům dnes můžeme čtenářskou obecrozvrstvit jemněji než třeba pomocí počtu prodaných knih nebovýpůjček v knihovně.

Například v Databázi knih (www.databazeknih.cz), kteroupravděpodobně navštěvují čtenáři všech „vyznání“, tedy žán-rů, Haklovy fanoušky a pravidelné čtenáře nevyjímaje, spíšenaopak, získala Umina verze 24 komentářů a hodnocení 75 %od 106 hodnotitelů. Na serveru Legie.info, kam chodí spíšečtenáři, kteří po Haklově knize sáhli, až když se dověděli, že(možná) patří do (jejich) žánru, ji nekomentoval nikdo a hodno-til jediný čtenář. Jen o něco lépe dopadl s Urbo Kune Miloš Ur-ban, třem čtenářům stál za komentář a opět získal jen jednohodnocení, přestože v obecné databázi má 25 komentářů a 65bodů ze 100 možných od 80 čtenářů.

Připouštím, že u zvolených příkladů jde o autory, v jejichždíle fantastika tvoří jen menší část, a primárně píší pro jiný čte-nářský segment bez ambice oslovit i čtenáře SF/F, zmiňuji jeproto, abyste si všimli, že ani veškerá podpora, kterou jim pos-kytuje současný literární provoz, čímž myslím recenze v novi-nách, časopisech a literárních pořadech v rozhlasu a televizivčetně jejich webových stránek, jim na fanouškovském serve-ru nebyla nic platná. A to ani v případě Martina Vopěnky, jehožNová planeta, která se dle mého snaží oslovit i čtenáře a fa-noušky SF, ale stále se vůči kritice staví jako představitel vyso-ké literatury s humanistickým poselstvím, má na Databázi knih29 komentářů a hodnocení 78 % od 82 čtenářů, ale na Legiiopět zcela propadla (žádný komentář, jedno hodnocení).

Budu vás ještě chvíli mučit čísly, protože zvláště počet ko-mentářů, což je asi nejvyšší stupeň aktivity běžného čtenáře,považuji za zajímavé vodítko při hledání rozdílů mezi obecnýma specializovaným čtenářem.

Lépe už na Legii dopadl Petr Stančík a jeho Mlýn na mu-mie, opět vysoká čísla na Databázi: 157 komentářů a 80 % od527 čtenářů, na Legii 4 komentáře a 75 % od 10 hodnotitelů.

Autor čtenářsky náročné SF Spěšný vlak CH.24.12. JanPoláček dosahuje celkem vyrovnaného skóre, na Legii 12 ko-mentářů a 87 % od 30 čtenářů a na Databázi 14 komentářůs 84 % od 41 hodnotících čtenářů.

Podobně Stín modrého býka od zde přítomné Františky (aLeonarda Medka) na Databázi 21 komentářů, 86 % od 89 čte-nářů a na Legii 10 komentářů 89 % od 88 čtenářů.

Křižník Thor Františka Novotného je podobně vyrovnaný,Legie 10 komentářů, 80 % od 18 hodnotitelů, v Databázi 8 ko-mentářů a 79 % od 33 čtenářů.

Ne tak vyrovnané, ale zato ve značně větších číslech se po-hybuje hodnocení prvního dílu Mycelia Vilmy Kadlečkové Jan-tarové oči. Databáze 98 komentářů a 83 % od 384 čtenářů, na

Legii 56 komentářů a 86 % od 81 hodnotících. Dá se očeká-vat, že k tomu dopomohlo i 26 recenzí prvního dílu Mycelia.

Ta ubíjející čísla se zdají naznačovat dvě věci, za prvé, žefanouškovská obec je méně tolerantní než čtenáři jako celek,ale nemusí to být úplné vysvětlení, protože je-li celek dostateč-ně velký, dojde na Františčina slova, že „Každá kniha si najdesvého čtenáře“. Na to se ale nelze příliš spoléhat, protože tenčtenář se při současném stupni přesycení trhu (já tomu říkám,že je překnihováno) nemusí o vaší knize vůbec dovědět. A zadruhé se zdá, že je snazší (v případě, že jste mimořádně dobří)z ghetta vystoupit, než do něho vejít a dosáhnout v něm uzná-ní. Snad je to zřejmé z vybraných případů, mezi SF/F autoryi zástupci mainstreamu jsem vybíral spíše ty ve své bubliněúspěšné.

Proč je tomu tak, proč třeba Vladimír Páral a další před sko-ro čtyřiceti roky neoslnil, ale ani příliš neoslovil fanoušky SF, aproč se to nedaří jejich dnešním následovníkům?

Domnívám se, že za to mohlo pojetí SF jako literární labora-toře, ve které se zkoumají reakce člověka na uměle vytvořenépodmínky. Takto žánr definoval Ondřej Neff v knize Něco jinaka není důvodu s ním nesouhlasit, až na to, že jenom tohle samonestačí. Páral vystavoval své hrdiny nezvyklým podmínkámbudoucnosti, Urban je umístil do pozoruhodného futuristickéhoměsta, Hakl hrdinovi přidělil umělého člověka, ale zatímco Ča-pek se bál, zda robot nevezme lidem práci, dnešního autorazajímá, zda se s ním dá souložit, ale ani to čtenáře SF nepřitáh-lo.

Chybí jim totiž ta nejdůležitější, ale o to hůře definovatelnákomponenta „pocit úžasu“, ono „sense of wonder“. A to je tře-ba vyvolat nejen ve čtenáři, musí jej zažívat i autor, ono se totižpozná, pokud ne.

Pak je tu ještě pár maličkostí, už Jaroslav Veis někdy v do-bě, kdy mu bylo o polovinu méně než dnes, postřehl, že fanou-šek SF je čtenář akumulující, který knihy nejen sbírá, ale dokudmu to věk umožňuje, tak si je také pamatuje. A tím pádem máv hlavě své vlastní sci-fi univerzum. Což kupříkladu znamená,že když přijdete s nějakým motivem, který už byl použit v jinéknize, a on už byl použit každý, musíte počítat s tím, že jej fa-noušek zná, a očekává od vás nějaké zdůvodnění, proč už zasetoto. Takhle dnes vypadá originalita.

Podstatnou změnou oproti osmdesátým létům je i to, žetehdy autor SF popisoval svět, ve kterém SF neexistovala. Hr-dina ještě mohl vidět létající talíř a nevědět, co to je. Dnes kdyžsoused vašeho hrdiny vsadí na dostizích a pětkrát za sebou vy-hraje a nikoho v jeho okolí nenapadne, že má stroj času nebozítřejší noviny, pomyslí si čtenář, že buď hrdina, nebo jeho au-tor jsou slabomyslní. Na druhé straně je třeba se vyhnout pře-míře popkulturním odkazů a tzv. hláškování, ale to už fušuju dotvůrčího psaní…, takže je na čase končit.

Nicméně nechci nikoho od psaní SF/F odrazovat, IainBanks dokázal napsat Pomysli na Fléba i Most, jen si to pře-dem dobře rozmyslete. (Nebo začněte s fantasy�)

Děkuji za pozornost (těm, kteří to se mnou vydrželi, a radějinetleskejte, ať nevylekáme ty, kdo usnuli�)

Zdeněk Rampas

interkom 4/2019

recenze

21

Kak ja byl velikanomPro zajímavost obsah první československé antologie SF, vydané v Moskvě, viz: http://www.fantlab.ru/edition19521Êàê ÿ áûë âåëèêàíîì

Ñîñòàâèòåëü: Â. À. ÌàðòåìüÿíîâàÌ.: Ìèð, 1967 ã.Ñåðèÿ: Çàðóáåæíàÿ ôàíòàñòèêàÑîäåðæàíèå:

È. Áåðíøòåéí. Íàó÷íàÿ ôàíòàñòèêà ×åõîñëîâàêèè (ïðåäèñëîâèå)Êàðåë ×àïåê. Ñèñòåìà (ïåðåâîä Â. Ìàðòåìüÿíîâîé)Êàðåë ×àïåê. Êîíòîðà ïî ïåðåñåëåíèþ (ïåðåâîä Â. Ìàðòåìüÿíîâîé)ßí Âàéññ. Ìåòåîðèò äÿäþøêè Äæóëèàíà (ïåðåâîä Í. Àðîñåâîé)Éîçåô Íåñâàäáà. Àíãåë ñìåðòè (ïåðåâîä Ð. Ðàçóìîâîé)Èâàí Ôîóñòêà. Ïëàìåííûé êîíòèíåíò (ïåðåâîä Þ. Ìîëî÷êîâñêîãî)Éîçåô Òàëëî.  ìèíóòó ñëàáîñòè (ïåðåâîä À. Ãîëîâà÷åâîé)Äóøàí Êóæåë. Áåãñòâî èç ðàÿ (ïåðåâîä Â. Êàìåíñêîé)Èðæè Áåðêîâåö. Àóòîñîíèäî (ïåðåâîä Å. Àíèêñò)Âëàäèìèð Áàáóëà. Êàê ÿ áûë âåëèêàíîì (ïåðåâîä À. Ãîëîâà÷åâîé)Èðæè Áðàáåíåö, Çäåíåê Âåñåëû. Ïðåñòóïëåíèå â çàëèâå äóõîâ (ïåðåâîä Ï. Àíòîíîâà)

....................................................................................................................................................................

Tabulka odvyprávěná v předchozím textu:Databáze knih Legie.info

Autor Kniha Komentáře Hodnocení Body Komentáře Hodnocení Body Poznámka (stav k 19. 3. 2019)G. R. R. Martin Bouře mečů 195 2705 95 % 38 259 94 % vybrán díl s nejlepším hodnocenímJ. Kulhánek Vyhlídka na věčnost 188 1092 89 % 162 292 82 % dttoP. Stančík Mlýn na mumie 157 527 80 % 4 10 75 %V. Kadlečková Jantarové oči 98 384 83 % 56 81 86 % vybrán první díl řadyO. Neff Tma 49 306 78 % 9 83 82 % první vydáníF. Kotleta Řetězová reakce 43 135 89 % 1 19 88 %M. Vopěnka Nová planeta 29 82 78 % 0 1 – neuvádím hodnocení jediného čtenářeS. Erikson Lovci kostí 26 248 96 % 139 296 96 % aktivní až nekritický fanklubM. Urban Urbo Kune 25 80 65 % 3 1 – neuvádím hodnocení jediného čtenářeE. Hakl Umina verze 24 106 75 % 0 1 – neuvádím hodnocení jediného čtenářeF. Vrbenská& L. Medek

Stín modrého býka 21 89 86 % 10 88 89 %

J. Poláček Spěšný vlak Ch24.12. 14 41 84 % 12 30 87 %F. Novotný Křižník Thor 8 33 79 % 10 18 80 %

interkom 4/2019

recenze

22

Pár odpovědí na anketu SardenuJIŘÍ PAVLOVSKÝ (spisovatel, nakladatel)

Iain Banks: Pomysli na Fléba (Classic 2000, Planeta9, překlad:Richard Podaný)

Rozhodně velké překvapení. Přiznám se, že jsem trochu če-kal intošárnu, popisnou a pomalou… a dostal jsem rychlou a in-teligentní space operu, která rozhodně patří k tomu nejlepší-mu, co v žánru existuje.

Peter F. Hamilton: Pandořina hvězda I: Bariéra(Planeta9, překlad: Petr Kotrle)

Tohle už jsem četl před drahným časem,ale teď se jeden z nejslavnějších autorů mo-derní space opery znovu vrátil na české pul-ty… a hned se svým podle mě nejlepším pří-během. Je tu cestování vesmírem, nebezpeč-ní protivníci, sekty, policejní pátrání… a to jeteprve jen rozjezd, s každým dalším dílem tobude nabírat grády.

Neal Stephenson: Barokní cyklus 2: Zmatení(Talpress, překlad: Petr Kotrle)

Barokní cyklus je historický epos pro lidi,kteří se už v historii vyznají, a tudíž se autormůže věnovat tomu opravdu důležitému – ekonomii. Jo, sérieje v podstatě o vzniku moderní ekonomie a vědy (se spoustouslepých odboček). Pár akčních scén tam je, ale stejně se knihavíc věnuje odborným rozpravám. A i když to vypadá, že tu kni-hu spíš odstřeluju, tak se mi Zmatení dost líbilo. Jak kvůli skvě-lému, lehce sarkastickému stylu Neala Stephensona, díky kte-rému se četly příjemně i statické pasáže, tak kvůli zajímavýminformacím o fascinující době konce sedmnáctého století. Sicesi troufám tvrdit, že jsem pochopil tak třetinu z toho, co miStephenson naservíroval, ale i tak mě to bavilo.

JAN VANĚK JR. (fan a vůbec)

Jana Rečková: Kvalita života (Epocha)David Foster Wallace: Krátké rozhovory s odpornými muži (Rubato,

překlad Martin Pokorný)Michal Přibáň a kol.: Český literární samizdat 1949–1989 (Acade-

mia a Ústav pro českou literaturu AV ČR)

I kdybych četl celou veškerou domácí produkci, sotva bymě zaujala víc než Kvalita života Jany Rečkové (Epocha). Mu-sím ovšem také přiznat, že mi zbývá ji přečíst ještě jednou,abych se mohl rozhodnout, jak začlenění trojice novelet dodeníkově-vzpomínkového textu funguje. Ano, knihu jsem sikoupil kvůli této nové, neznámé a jedinečné části. Sice jsem si ipůjčil v knihovně předloňskou sbírku s výmluvným titulem Pro-tože se stmívá: Nejlepší povídky a říkal si, že bych třeba napsalshrnující recenzi, ale rychle jsem to vzdal, nějak to na mě bylopříliš mnoho podobných hrdinů najednou. Právě tak Misteri,

poslední a podle některých explikací zásadní román, jsem sot-va prolistoval. Možná letos. Nebo bych měl aspoň upravit hes-lo ve Wikipedii.

Znali jsme se a tykali si, i když jen tak, jako ve fandomukaždý druhý; v knížce nejsem myslím ani anonymně nepřímokolektivně coby „zlí kritikové“: Nějakou zvláštní shodou náhodjsem ve zlatých devadesátých recenzoval její úplně první vyda-

nou povídku, ve sborníčku tak obskurním,že chybí v závěrečné bibliografii (ne zcelazdařilé. A když jsem u toho, kniha takto pro-pletená a meandrující by snesla obsah po-drobnější než jen začátky tří hlavních částí.Namísto věcného rejstříku občas pomůžouGoogle Books a Play, i když tam je jiné strán-kování). Vzal jsem to s razancí sedmnáctile-tého, který se nemusí ohlížet na jména ne-známých debutantů, ale myslím, že se mi přivší stručnosti podařilo pojmenovat (předvy-věštit?) rysy, jimiž se vyznačovala celá Jani-na další tvorba. Netuším, jestli si to pamato-vala, ale snad mi to nezazlívala.

V Janině „ultimativním textu“, jak tomuříká záložka, jsou místa, kterým by v ideál-ním případě pomohlo zredigování, třeba

když opakuje něco, co už napsala před desítkami stránek atýdnů. Jsou tam místa nesnesitelná v tom nepochvalnémsmyslu: místa, kde by jí člověk dal korunu, rétorických pár fa-cek, teologickou přednášku; básně, které jsou přeskočitelné.A pár míst, kde Janina tradiční deprimovanost hrozí přejítukřivděností do málem buřtypivohospodských tirád proti TěmDruhým. Ale není jich moc a bohatě je vyvažují místa, která sevyrovnají tomu nejlepšímu, co kdy bylo napsáno in articulomortis, té přicházející vlastní i nečekané ztráty blízkých. Zachy-cení reality každodenního života (a umírání); až zázračné zklid-nění, ztišení, jasné vidění sebe i druhých s postřehy a pojmeno-váními výstižnými ke skoro gnómické úspornosti, jež jakobynic vydají za celé svazky rutinovanějšího spisovatelství; nevě-řícného úžasu, že v tomhle padlém světě je pořád dost štěstí,aby občas zbylo i na ni. (Myslím třeba vzpomínku ze Studénky,str. 146–8, která byla právem čtena na pohřbu.) Omnia vincitamor; nebo přesněji, major autem horum est caritas, meizônde toutôn hç agapç. Málokterý autor, málokdo, kdo žil, námzbylým zanechá podobný kšaft, monumentum aere perennius.Ale dost už schovávání za latinu. Je to taková knížka, jaká bylaJana; je v ní celá – warts and all, jak se říká v tom jazyce, kterýji pomáhal živit. Neboli jak nám zobák narost, i s chlupama (tyna str. 107–8 a 171–2).

Originál Stephensonova „Sedmeroev“ jsem uvedl v prvnímročníku této ankety, a tak bych sotva mohl tvrdit, že jsem kni-hu četl loni, ani kdyby nevyšla v tradičně zpackaném překladudokonce bez jakékoli osoby redaktora v tiráži. Ale redakce byto při rovnosti hlasů mohla započítat jako půlbod – o tom, že

interkom 4/2019

recenze

23

tenhle špalek čekal na leckoho pod stromečkem a na žebříčkuse umístí, nepochybuji, i když se obávám, že už nebude čtentak všeobecně jako autorovy tenčí tituly v jiných dobách. Ško-da: s odstupem vyvstávají kompoziční problémy ještě ostřejinež při prvočtení, ale na druhou stranu si lépe uvědomuji, žeStephenson patří k těm pár autorům, kteří dokázali překročithranice užšího žánru a stát se fenoménem sui generis. Třebajako v (půl)generaci před ním Gibson, a do-konce bych řekl, že jestli má někdo nárokzískat titul Heinleina 21. století, při všechdílčích rozdílech a nesouměřitelnosti frag-mentovaného prostředí se k tomu s každoudalší knihou přibližuje právě Stephenson.

Podobně to platí o Banksově Pomyslina Fléba: je skladnější (i když kvůli nafouk-lé sazbě ne moc, a jen o čtvrtinu levnější),akčnější, jistě se mu sejde hodně hlasů.Když se k němu člověk vrátí po téměř dvoudekádách, se znalostí autorova dalšího dílai vědomím jeho definitivní uzavřenosti,může lépe ocenit, jaký měl Banks už v za-čátcích talent, styl a ironii, jak zvládal vý-stavbu jednotlivých vět a scén; ale pořádplatí, že epizodický děj nesnese srovnání sjeho vrcholnými romány a fikční vesmír jak-bysmet – obojí je příliš usilovně spaceoperové a v něčemdokonce jde proti pozdějšímu kánonu.

Zvažoval jsem dát svůj hlas Městu, nedlouho poté od PatMurphyové (přeložil Jakub Němeček, Gnóm!). Ne že by románsám i jeho české vydání byly úplně bez chybičky; ale v době,kdy se SF knihy pro čím dál konsolidovanější nakladatelskéoligopoly stávají komoditou zaměnitelnou a popsatelnou čistěkvantitativně, nejlépe finančně, představuje vydání Města je-den z mála ostrůvků pozitivní deviace, ano, světélko naděje.Příběh psaný od srdce a z přesvědčení, přesně tak, jak sivyžádal, bez ohlížení na komerční škatulky a šablony; a nakla-datelstvíčko jednoho muže, které se s písmáckou zarputilostířídí ničím jiným než vlastním vkusem a úsudkem, jež sdílí s ve-řejností bez skrývání za korporátní skořápku.

Ale zdá se, že ani oni nakonec nezůstanou bez ocenění.Takže mohu v klidu nominovat svůj opravdu největší čtenář-ský zážitek, což za mě nikdo jiný neudělá. Byl to obdobně ob-jevný počin malého nezávislého nadšeneckého nakladatelství:David Foster Wallace, Krátké rozhovory s odpornými muži(Brief Interviews with Hideous Men, 1999; překlad Martin Po-korný; Rubato). Což prosímpěkně bezesporu patří do fantasti-ky, i kdyby se nerdovští gatekeepeři Legie stavěli na hlavu ahráli nevidoucí opičky ještě sto let. Ano, na rozdíl od jinýchknih amerického génia a inovátora formy v téhle sbírce má fan-tastické prvky jen menšina povídek, a upřímně řečeno jsou toty slabší a nepodstatnější; ale fantastika to je, a plnotučná se-riózní, žádné vágní literátské fantaskno. A i ty nejmainstreamo-vější obsahují tolik ostraněnija a sense of wonder, že by se naně Stephenson musel destilovat. A pozor, taky šokantnosti arochnění v hnusu, od něhož nelze odtrhnout oči; kam se hra-

bou naše hororová nakladatelství. Zcela vážně: kdo kdy četlSF ne jen pro eskapistické zabíjení času, ale jako setkání s al-ternativními modely světa a způsoby myšlení, žánr jedinečněodrážející (post)moderní dobu, rozhodně by se měl popasovat is Wallacem.

Dovolím si ještě jednu odbočku: Mezi nemnoha SF, kteréjsem loni přečetl, byly teprve teď, ve 2. vydání (Albatros / Plus

koncem roku 2017) Kukly od JohnaWyndhama a neměl bych propást tuto pří-ležitost (koneckonců o knize nepadlo anislůvko v loňské anketě i na Sardenu vů-bec – ne že by se tím lišil od zbytku SFmédií) ke zmínce, ano, pochvale, že nakla-datelství, a tedy jmenovitě Ondřej Müller iodpovědný redaktor svazku Jiří Hron keknize jako „doslov“ připojili podrobnouživotopisno-monografickou stať od nej-většího wyndhamovského odborníka Da-vida Ketterera. Tím (ačkoli překlad se Hro-novi moc nepovedl, o korekturách nemlu-vě) pro naše čtenáře udělali podstatně vícnež reedicí románu a neredakcí překladu,které už oba zastaraly nad sebetolerant-nější výklad termínu „klasika“, jímž operu-je název edice (a jak se doslýchám, pro-

dává se opravdu špatně. Až kniha skončí ve výprodejích, budeto zároveň škoda i po zásluze, ale každopádně výhodná pří-ležitost).

Tím už se dostávám ke třetímu hlasu, který chci přidělit ne-beletristickému titulu, abych zachoval vyváženost domácítvorba – překlady – publicistika podobně jako kdysi tvůrci Ika-rie XB a předtím Fantastyky. Nabídka na našem trhu nebývápříliš široká (a musím opět přiznat, že řadu jiných titulů, ježmám už drahnou dobu k dispozici a měl bych se do nich z tohoči onoho důvodu pustit, jsem znovu odložil na sv. Dyndy). Předtřemi lety jsem mohl s výhradami doporučit Kroniku sci-fi; předGeekovým rokem z Omegy musím naopak varovat. Ale naštěs-tí před Vánoci vyšlo objemné kompendium Český literární sa-mizdat 1949-1989 (Michal Přibáň a kol.; Academia a Ústavpro českou literaturu AV ČR), které obsahuje i řadu podrob-ných hesel o fanzinech (připravili je Zdeněk Rampas a Jaro-slav Olša, jr.). Ta by byla nedocenitelná už jen sama o sobě (asnad se dočkají i zveřejnění pro fandom v nějaké dostupnějšíformě, která také opraví některé chyby a nepřesnosti, jež dotisku nevyhnutelně pronikly), ale zvlášť cenné a ocenění hodnéje, že jsou vřazena do širšího kontextu jako rovná s rovným,bez onoho přístupu tápavě kombinujícího povýšenost s nezna-lostí (ani nemluvě o nechápavosti), jaký je bohužel dosud čas-tý u českých akademiků, když se pustí do žánrových témat.(Opět aspoň čestné uznání by zasloužil starší titul Křičím: „Tojsem já.“ Příběhy českého fanzinu od 80. let po současnost,PageFive 2017, do nějž Ivan Adamovič napsal kapitolu struč-ně shrnující historii SF fanzinů, jež je díky česko-anglickémuvydání přístupná i zahraničním zájemcům. Pokud tedy nějacíexistují.) Sarden

interkom 4/2019

recenze

24

Jiří Kratochvil o lišce SylvěMůžeme a nemusíme obdivovat sofistikovaného vypravěče Ji-řího Kratochvila (*1940), že se uměl přednedávnem a POSVÉM zhostit klasické již fantastické novely Sylva (1961, čes-ky 1965) a přetavit ji do čehosi, co vyšloz vlastní Kratochvilovy představy i podstaty.

Sylvu, jak možná víte, napsal francouzsko--židovský malíř a spisovatel Vercors (1902–1991) a opakovaně v ní odkazuje na jednuz prvních próz anglického spisovatele DavidaGarnetta (1892-1981) Dáma v lišku (1922,česky 1969). Ta je trochu aluzí na KafkovuProměnu (i Ondřej Neff uznává, že Proměnaje sci-fi) a jinak parafrází typických děl H. G.Welse. Vyšla ovšem už v čase, kdy anglickýsnílek opouštěl či opustil ten typ próz, k jakýmnáleží třeba Ostrov doktora Moreaua (ve kte-rém děsí čtenáře právě i liščí člověk).

Zjednodušeně řečeno tkví trik podobnýchvizí v tom, že vymyslíte nereálnou a zcela fan-tastickou změnu, kdy je „něco jinak“, a natověrohodně a s logikou vylíčíte veškeré dů-sledky, jak by se asi mohly nakupit. To vímevšichni. A v neposlední řadě jsou ty důsledkypsychologické a dobrým příkladem je (opětWellsův) Neviditelný. U nás třeba i Bubácipro všední den. Garnett se opravdu zaměřilpředevším na psychickou stránku věci a jehodrtivě působivá próza zanechá i proto silnýa velmi zvláštní dojem, který je přece jenvzdálen dojmu raných Wellsových sci-fi.A podobně funguje i Garnettova překvapivánovela Člověk v zoologické zahradě (1924),která u nás byla přeložena a vydána právěs Dámou v lišku.

A Sylva? Ta vznikla o čtyřicet let pozdějia ne na území Británie a podstatou už je blížKratochvilovu aktuálnímu dílu Liška v dámu,a to navzdory tomu, že moravský autor užilmotiv k trochu jinému účelu. Původní Sylvabyla ovšem dokonce nominována na Huga.

Její mužský protagonista Albert Richwickúvodem zachrání ženu, která se (a není to ha-lucinace) před jeho očima proměnila z liškydoháněné honci. Vlastnosti ženy zůstaly ažděsivě liščí, ale Vercors se ani moc nepokou-ší o rafinované metafory a nijak třeba nena-značuje, že jsou některé ženy falešné, ne-li liš-čí povahy. Ač…

Albert je starý mládenec, i začne se o dá-mu (transformovanou z lišky) starat. Ochoču-je ji, jinak se to nedá nazvat, a to navzdory to-mu, že jde teď o člověka. Učí ji a dá jí jméno Sylva, které vezmevýslovně z Garnettova příběhu, jenž četl ve vlaku. Liška-žena

pak před jeho očima prodělá jakousi paralelu k vývoji „od opi-ce k člověku“ a nakonec… Inu, vezmou se. Ale až poté, co ji Al-bert skutečně vychová „k obrazu“ civilizovaného člověka.

Podobně jako to udělal známý profesorv Pygmalionovi.

Vercorsův starý mládenec měl ovšem užpředtím jistý poměr. Co se s ním stalo? Živottéto ženy se naopak rozpadá v opak vývojeSylviina. Dotyčná se stala narkomankoua nakonec prakticky zvířetem. I když ne liš-kou.

Sylvu to ovšem také táhne k původní pří-rodě a podobně jako se doktor Jekyll nako-nec nevratně mění v Hyda, stává se ona ve fi-nále opět dravou. Ale taky zcela volnou.

Jiří Kratochvil tyto knihy zná a svůj dějvsadil do padesátých let. Částečně se ode-hrává v institutu, kde se zdaří vybavit liščímládě rozumem, ba transformovat je v pů-vabnou ženu-agentku. Tehdejší režim pro ninachází i poslání.

Už méně vědecká je druhá linie díla, v nížje nezkušený mladý muž (ale rozený pleti-chář) nalákán k StB. On a dáma-liška se dosebe zamilují, ale není to naštěstí jediná po-inta.

Kratochvilovu fantastickou hříčku lzechápat i jako symbolickou hru. Liščí podsta-ta se přitom ani tady překlenout nedá. Zvíře-cí míza se stále hlásí o slovo, zatímcomužský hlavní hrdina se díky vztahu přetavív mezinárodně fungujícího pátrače. U Krato-chvila jsou tak nakonec nejdůležitější histo-rické momenty, a to hlavně Stalinova závěťa Berijova poprava. Ivo Fencl

Jiří Kratochvil (*1940) vystudoval český ja-zyk a ruštinu a povídkou debutoval roku1964. Pracoval jako knihovník, archivář, je-řábník, noční hlídač, telefonista, topič, památ-kář i jako rozhlasový redaktor. Své knihy za-čal vydávat teprve roku 1990 a od Medvědí-ho románu (1990) po Je suis Paris (2018)jich napsal třicet. Má lásko, postmoderno(1994), Příběhy příběhů (1995), Siamskýpříběh (poprvé 1996), Nesmrtelný příběh(poprvé 1997), Truchlivý Bůh (2000), Vy-znání příběhovosti (2000), Brno nostalgickéi ironické (2001), Brněnské povídky (2007),Jízlivá potměšilost žití (2017), Bakšiš(2018) a další.

Jiří Kratochvil: Liška v dámu. Ilustroval Jan Pražan. Druhéměsto – Martin Reiner. Brno 2018. 200 stran

interkom 4/2019 25

cony

Fantastická Ostrava 2018Lokálně jedinečný, sci-fi, komiksový, pohádkový, fantasy a horrorový festi-val v Ostravě, spatřil poprvé světlo světa v červnu 2018, kdy tzv. nultý roč-ník otestoval zájem široké veřejnosti o tuto tématiku.

Během tří dní navštívilo festival přes 2,500 tisíce návštěv-níků. Diváci se mohli pobavit nejen při hraní deskových a karet-ních her, počítačových a konzolových retro her, ale také se roz-pohybovat u lukostřelecké archery game či zabojovat si s atra-pami středověkých mečů v Domě rytířských ctností pod vedenímodborníka Roberta Waschky, zodpovědného kupříkladu za cho-reografie české hry Kingdom Come: Deliverence.

Nedílnou součástí festivalu byli ta-ké výstavy. V rozsáhlém spektru seobjevila dioráma z populární hry War-hammer, fanouškovská skupina Subspa-ce uspořádala několik přednášek, za-půjčila staré raritní knihy, unikátní mo-dely i kostýmy ze seriálu Star Trek.

Pro nejmenší diváky připravilo Di-vadlo Loutkový svět krásný program aworkshop. Jako bonus přivítala Fan-tastická Ostrava také spisovatele Jiří-ho Walkera Procházku, který zpříjemnilakci přednáškou na téma „35 let čes-ké fantastiky“ a rozdal bezpočetpodpisů svým věrným fanouškům.

Milovníky cosplay inspirovalapřednáška a dílna Petry Slovákové otvorbě steampunkových kostýmů adoplňků. Japonské Porcelain Doll pakzastupovala famózní umělkyně Haylin.

A co bude dál?Nultý ročník Fantastické Ostravy ukázal, že má široká ve-

řejnost stále velký zájem o fantastiku a poznání. Rádi bychomproto do dalších let ještě více přiblížili tento krásný a nezapo-menutelný svět všem, kdo o něm kupříkladu tolik neví nebo bysi rádi rozšířili obzory.

Hlavní myšlenkou festivalu je být jakýmsi zprostředkovatelem verbálníi vizuální komunikace mezi běžným člověkem a skalním fanouškem. Tytodvě skupiny se zdají být na první pohled oddělené tlustou ča-rou reality, avšak knihy, komiksy, umělecká tvorba, výrobakostýmů nebo nezávislé filmy dokáží obohatit duši stejně jakodovolená u moře. Jen během Fantastické Ostravy dokážetepřijít i na to, že to moře nemusí být pouze na Zemi, ale třebai ve vzdálené galaxii na míle daleko.

Fantastická Ostrava nemá věkové hranice. Její programje stavěn tak, aby oslovil obrovskou škálu návštěvníků odpředškolního věku až po seniory. Nebojí se ukázat oddanosta zapálení organizátorů i účinkujících, stejně jako udělat dob-rý skutek a pomoci tam, kde je potřeba. Zdárným příkladembyl letošní Zombie Walk, průvod vojáků a zombie centrem Os-travy, pochodující na podporu Českého národního registru dárcůdřeně a Alma Mater.

Ostrava skutečně umí být fantastická!Pro více informací navštivte webové či facebookové

stránky:http://trojhali.cz/cs/fantasticka-ostravawww.fantastickaostrava.cz (v rekonstrukci)https://www.facebook.com/fantastickaostrava/https://www.facebook.com/ZombieWalkOstrava/

Ve zkratce k chystanému druhému ročníku:29.–30. 6. 2018, 10:00–19:00 Trojhalí Karolina Ostrava

Hlavním lákadlem druhého ročníkufestivalu bude výstava Star Wars mo-delů polské skupiny Yavin(https://www.facebook.com/yavinpl/), která se podívá do České republikyúplně poprvé. Tu podpoří svou expozi-cí Star Wars cosplay skupina CzechGarrison of 501st Legion. Na své sipřijdou také fanoušci Star Treku neboWarhammeru. Základy boje s mečemnávštěvníky naučí profesionálové zDomu rytířských ctností, kteří se ten-tokrát zaměří na boje z úspěšné českéhry Kingdom Come nebo zájemcůmpředvedou základy boje proti slintají-cím nemrtvákům. Nejen hru KingdomCome pak představí spoluzakladatelstudia Warhorse Martin Klíma. Skrzvýstavu jeho díla zavzpomínáme naKáju Saudka, o kterém navíc promluvíhost Ondřej Neff. Toho na dvou scé-nách doplní například Kamil Fila, Petr

Kopl, Anna Křivánková, Tereza Matoušková nebo Martin Šust.Hráče mezi námi potěší Retro herna, ve které si budou moci za-hrát na starých počítačích a konzolích, nebo herní Mindokstan, kde se představí novinky ze světa deskových her. Zájem-ci se mohou těšit na turnaj v jedné z nejúspěšnějších českýchdeskovek na světě – Krycích jménech. Kdo se rád bojí, nemělby minout HorrorCon, ve kterém odborníci děsu nabídnou bo-hatý program pro všechny věkové kategorie. Děti i dospělé za-baví interaktivní Parostrojní show. Fanoušci Harryho Potterauvítá skupina Potterhead se svou bohatou expozicí – modelemBradavic, kostýmy, workshopy a soutěžemi. Program pak do-plní v sobotu druhý ročník úspěšného Zombie Walku Ostrava.

No, nakonec to až tak ve zkratce nebylo :) Ještě je tam řa-da drobností, o kterých se jedná, ale je velká šance, že to taktobude vypadat. Karel Krajča

OdposlechnutoVolal mi Řepka, jestli by si u nás ve Sněmovně nemohl od-

kroutit pár hodin veřejně prospěšných prací. Uklidnil jsem ho,že takové práce se ve Sněmovně nevyskytují.

@schwarzenbergk

................................................................................

interkom 4/201926

chronoscop

Časem s vědou – dubenO velkých činech vědy a techniky

První špitální oddělení pro choromyslné u nás vzniklo roku1783 při nemocnici Milosrdných bratří v Praze a přijímalo pou-ze kněze. Další, otevřené v roce 1786 na Starém Brně, užsloužilo všem. Za čtyři roky přibylo separé v zahradě Všeobec-né nemocnice v Praze na Karlově náměstí. Obě instituce brzopraskaly ve švech, a tak se v roce 1829 Čechám dostalo novéléčebny v Praze-Kateřinkách a roku 1863 i Moravě v Brně--Černovicích. Marodů přes hlavu však přibývalo dál, nejspíšproto, že se měnil postoj k pomateným lidem; ti byli stále víc –přinejmenším v odborných kruzích – po-važováni za lidi nikoli posedlé a odepsa-né, nýbrž za nemocné a (potenciálně)uzdravitelné.

A tak v Kosmonosech u Mladé Bo-leslavi erár adaptoval a přestavěl býva-lou textilku (a ještě bývalejší piaristic-ký klášter) na první Královský českýzemský filiální ústav pro choromyslnéa 27. dubna 1869 tam ubytoval prvníchjednapadesát nemocných přeloženýchz Kateřinek. Několik dalších transportůpak zcela zaplnilo všech proponova-ných 394 lůžek pro muže.

Dva roky poté v nedaleké budověbývalé kadetky nachází útočiště i 112nemocných žen. Šlo vesměs o případynevyléčitelné.

Následovaly podobné ústavy v Dob-řanech u Plzně (1880), Opařanech u Tá-bora (1887) a v Dolních Beřkovicích u Měl-níka (1891).

A pořád to bylo málo, deficit pociťovala především rychlerostoucí Praha. Na podzim 1903 se tedy Český zemský výborrozhodl zakoupit velkostatek s pozemky na sever od Prahy apostavit tam moderní komplex se 1 774 lůžky. První pacientise nastěhovali v červnu 1904. „Bohnice“ sloužily pět let jakoodkladiště Kateřinek, samostatnost získaly až 28. dubna 1909pod názvem Královský český zemský ústav pro choromyslné.Ten měl v té době vedle vlastního kostela téměř třicet krás-ných secesních pavilonů.

Jakkoli přístup k pacientům i jejich terapie se za ta létazměnily k nepoznání, jedno zůstalo – duševně nemocných prů-běžně přibývá. Proč? Složité, i když nepříliš veselé téma. Pře-devším vezměme na vědomí, že matka příroda se v rámci ima-nentní variability jedinců pořád „stará“ o zhruba stále stejnýpřísun rozmanitých menšin – třeba géniů, barvoslepých neboprávě „bláznů“. Navíc se díky medicíně rodí, přežívá a roz-množuje stále víc „slabších kusů“. Na toto pozadí nasedá fakt,že dnes se lidé za psychické problémy tolik nestydí a míň je za-tajují, že je navíc lékaři líp poznají a že ke starším diagnózámprůběžně přibývají nové. Nu a za zbytek nárůstu nějak odpoví-dá „doba“, tedy lidská činnost. Jak velký ten podíl je, nevím,

ale bojím se, že dál poroste. Alespoň stručně, proč si to mys-lím. (Jako vždycky tu jde hlavně o podnět ke čtenářovu vlastní-mu přemítání.)

První důvod nárůstu je takříkajíc toxikologický. Neustálepřibývá škodlivých cizorodých látek ve vzduchu, vodě, půdě,tudíž i v potravinách a věcech denní potřeby. Účinek všechtěch pesticidů, hormonů, „éček“, těžkých kovů atd. se propoju-je a kumuluje v čase. Kde potom končí hranice, kdy si organis-mus v rámci své odolnosti ještě bez následků poradí, a kde už

začíná – byť nezjevný – stav chronické přiot-rávenosti? Zátěž rodičů (nota bene pořád

starších a neplodnějších) se může pro-jevit už před narozením poškozenímplodu, ba i před početím poškozenímpohlavních buněk. Stoupá pravděpo-dobnost, že dítě se narodí nějak ovliv-něné, a to najmě v té nejsubtilnější lid-ské součásti – stavbě a funkci mozku.Výsledkem méně kvalitního „hardwa-ru“ jsou děti nezralejší, přecitlivělejší,neposednější, unavitelnější. Jiní a ne-vinní. Asi budou vyžadovat větší péčia nižší nároky.

Druhému důvodu říkám etologický.Ať se nám to líbí nebo ne, náš způsobživota stále míň odpovídá tomu, načjsme se za tisíce generací evolučněadaptovali. Naše hluboké Já je totiž

uvyklé na život v přírodě, v tichu a kliduuprostřed široké rodiny, na soustavnou ma-

nuální práci v pomalu plynoucím, subjektivně přehlednéma předvídatelném světě, a vlastně i na víru v dobrou a moudrouvyšší moc. Takže si žijeme proti své niterné srsti.

Nu a třetí důvod je jednoznačně morální. Od pochybo užitečnosti našich zaměstnání přes rozpor mezi proklamova-nými možnostmi a fakticky dostupnou skutečností až třebak výčitkám svědomí nad tím, jakou svým potomkům odkazuje-me budoucnost. Je člověk rozhodnutý nemít do nastávajícíhosvěta děti neurotik, nebo realista?

Pravda, z výše uváděných důvodů asi nepovstanou zástu-py schizofreniků s hlasy v hlavě či maniaků s pěnou u pusy, za-to se vzedmou deprese a zejména úzkosti. (Úzkost vzniká,když se mnoho jednotlivých konkrétních strachů slije v jedenspolečný univerzální Strach.) Obrazně řečeno, namísto několi-ka slonů tak budeme nahánět tisíce zajíců. Jádro psychiatricképéče se přesune od nemocničních pobytů přes denní stacioná-ře až k pacientům doma, v práci i ve veřejném prostoru. Lidskýsvět se de facto promění v jeden velký blázinec, anxiolytika sestanou běžnou součástí zdravé výživy.

A my bychom i tohle měli mužně přijmout jako daň z pokro-ku a připravit se i na život ve věku úzkosti.

František Houdek

interkom 4/2019

chronoscop

27

Staří a noví RobinsoniTřeštění letitého popularizátora 86

Jedním ze čtyř základních „S“ existenciální filosofie a psycho-logie (vedle Svobody, Smrti a Smyslu života) je Samota, míněnaosamělost vědomé lidské duše ve lhostejném vesmíru. My tubudeme poněkud přízemnější a vztáhneme samotu od stavuČlověk, vesmír, věčnost ke stavu Já, tady, teď. Pomineme ta-ké samotu dočasnou, svobodně zvolenou a kdykoli ukončitel-nou, jakou lidé znavení civilizací často i vyhledávají. Nás teďbude zajímat samota nucená a s nejistou nadějí.

Fyzická i vnitřní samota se snášejí líp, když je člověk v kon-taktu alespoň virtuálně, v myšlenkách, o čemž by mohla vyprá-vět řada uživatelů sociálních sítí. (Jeden vedoucí mi loni vyprá-věl, že do letního tábora v přírodě mu některé děti nechtějí jez-dit, poněvadž tam není signál.)

Jiří Suchý nabízí na samotu recept v jednom svém textu:Ptáte se, proč jsem za sto let / se ani jednou nezachmuřilpřestože kolem vadnul květ / a vichr někdy krutě zuřil.Mně totiž osud nadělil / několik dobrejch kamarádůa tak mně ušlo, že jsem žil / někdy i potmě nebo v chladu.Oněmi kamarády byli v čase i prostoru vzdá-

lení a přece věční a vždy ochotní mistři Ches-terton, Chaplin, Chagal, Morgenstern, Rim-baud, Tichý, Dalí...

Osobně mívám podobný pocit samotya zároveň sounáležitosti ve chvílích, kdyse ve své době hrabu v dějinách vědy. Alenejen; vzpomínám, jak mi při nocování naskále v lesích přicházejí vhod světla aut, tua tam se míhající na obzoru… (Mimocho-dem, i v noci tam ke mně doléhá hluk zevzdáleného zemědělského objektu.)

Asi nejhorší je ale samota nedobrovol-ná, subjektivně nezasloužená, spojenás křivdou a s nespravedlivým opovrženímveřejnosti. Právě ta – jak napsal Verne – je„největší zkouškou lidské statečnosti“.

Zločinec Ayrton z Dětí kapitána Gran-ta, asi čtyřicetiletý chlapík tvrdé nátury, bylza trest vysazen na pustém ostrově s tím, žese pro něj soudci jednou vrátí. Co s ním udělalasamota, se dočteme v Tajuplném ostrově:

„Pracoval, aby se prací očistil. Tak tomu bylo dva tři roky.Pak byl zdolán samotou. Denně vyhlížel, neobjeví-li se na obzo-ru loď… Nešťastník počal ztrácet rozum. Stával se divochem.Cítil, jak se ho zvolna zmocňuje otupení. Nemohl by vám říci,zda to trvalo tři nebo čtyři roky.“

Jak potom vypadal? „Rozcuchané vlasy, vousy až na hruď,tělo kromě kusu hadru kolem beder nahé, divoké oči, obrovskéruce s nesmírně dlouhými nehty, mahagonová pleť a šlapadlana nohou tvrdá, jako by byla pokryta rohovinou…

Z jeho úst vycházelo neustálé mručení…“Mezi lidmi začal po devíti dnech plakat, řeč se mu vrátila po

pěti týdnech.

Zřejmě nejznámějším historicky doloženým osamělcem jeskotský námořník Alexander Selkirk. Ten v září 1704 odmítlplavit se dál na poškozené lodi a nechal se raději vysadit na je-den z neobydlených ostrovů v Pacifiku, asi 700 km západněod Chile. Bylo mu osmadvacet. Kromě toho, co měl na sobě,dostal matraci, pušku s trochou střeliva, něco tabáku, sekeru,nůž, kotlík, bibli a pár užitných předmětů, navigačních přístrojůa knih.

Zpočátku žil na pobřeží a sledoval horizont, ale posléze sevzdal nadějí a odstěhoval se do pohostinnějšího vnitrozemí. Po-stavil si dvě dřevěné chýše, větší na přebývání, menší na přípra-vu jídla. Živil se hlavně masem divokých koz, odíval se do jejichkůží. Dlouho jej sužovaly myši a zdivočelé kočky, jejichž předkytam kdysi zavlekly lodi, ale kočky později zkrotly, vychytaly my-ši a dělaly mu společnost. Ochočil si i několik kůzlat a někdy, jakvzpomínal, „zpíval a tančil s nimi i s kočkami“.

Když přešel nával melancholie, jíž trpěl prvních osm měsíců,žil pak vcelku klidně a spokojeně, překonal i těžké zranění po pá-

du ze skály. Četl knihy, bibli, modlil se, zpíval žal-my. Později řekl: „Byl jsem lepším křesťanem

ve své osamělosti, než kdykoli předtím anež, jak se obávám, budu kdykoli potom.“

Celou dobu si zářezy do kůry stromůzaznamenával plynoucí dny.

Za jeho pobytu ostrov navštívily dvělodě, ale ty patřily úhlavním nepřátelůmŠpanělům. Teprve počátkem února 1709,po více než čtyřech letech, ho vysvobodilikrajané. Našli ho ve vynikající fyzické apsychické kondici. (Jak pravil o sto letpozději Goethe: „Samota je pěkná věc,žije-li člověk sám se sebou v míru a má-lico na práci…“)

V roce 1711 Selkirk dorazil domů. Je-ho návrat vzbudil značnou pozornost. Spi-sovatele Daniela Defoea inspiroval ke kni-ze Život a zvláštní dobrodružství Robinso-

na Crusoea, námořníka z Yorku. Ta vyšla25. dubna 1719 a od té doby v různých úpravách

fascinuje děti i dospělé.V současnosti lidé sice mohou navázat formální spojení

jedním kliknutím, ale přesto mít pocit, že jsou beznadějně sa-mi. To platí zejména v případech, kdy čelí nějaké ráně osudu,na kterou sami nestačí. Osamělé maminky, ovdovělí senioři,děti v ústavech, pacienti v eldéenkách, bezdomovci…

Skutečně vyspělá společnost se pozná ne podle všelijakpulírovaných ekonomických ukazatelů, ale (i) podle chováník těm, kteří nikoho nemají.

Lidé osamělí / kam jdou a odkud jsou?Lidé osamělí / kde ztrácí kletbu svou?

František Houdek

interkom 4/201928

chronoscop

Jan Bauer: Zrození českého státuObčas podléhám svodům Levných knih. Posledně jsem tamneodolal knize p. Bauera Zrození českého státu. Hlavně jsemneodolal kvůli podtitulu Záhady přemyslovských knížat anebsvatí otrokáři, (všeho) schopní bratrovrazi a zbožní bigamisté.Důvodem je, že ze školní výuky dějepisu ani jinak si z dětství amládí nepamatuji, že bych slyšel o významné úloze, kterouhrálo otrokářství pro počátek české státnosti. Od té doby, cojsem o něm slyšel, mě toto téma zajímá.

Když jsem si hledal informace o auto-rovi této knihy. p. Bauerovi, s překvape-ním jsem zjistil, že jde o pozoruhodnoupostavu. Nejenže soupis jeho pseudony-mů připomíná p. Cimrmana (Felix Krum-lowský, Vojtěch Fišer, Anna Březinová).Dle všeho je nejplodnějším českým auto-rem, přinejmenším co se týče literaturyfaktu: celkově již vydal „přes 160“ knih,většinu z nich napsal v době po převratu.Tzn. že na sepsání jedné knihy má nejvý-še několik měsíců. Na databazeknih.czlze nalézt negativní ohlasy na jeho práci,které kritizují, že p. Bauer publikuje knihyo historii, ale sám není historikem, nedělážádný výzkum a závisí zcela na jiných au-torech, které znovu převypravuje.

Takovou výtku vůbec nesdílím a považuji ji za nedomyšle-nou.

Především p. Bauer se nesnaží nikde čtenáře mást ohledněcharakteru své práce: v celém textu průběžně poctivě uvádí urůzných hypotéz, který jiný autor je vyslovil. Text je tedy zcelaférový v tom, že jde o převyprávění určitého příběhu na zákla-dě četby jiných autorů.

Důležité je, že v žánru „brožura do 200 stran o prvních šestipřemyslovských knížatech“ autor odvedl dobrou práci: zvolil sidle mého ty správné zdroje, má látku rád a umí psát způso-bem, který mi působí potěšení číst.

Předmětem knihy je vznik české státnosti za prvních pětiaž šesti knížat do r. 1000, tzn. za p. Bořivoje, p. Spytihněva, p.Vratislava, p. Václava, p. Boleslava I., p. Boleslava II. a částeč-ně též p. Boleslava III., který nastoupil na trůn v r. 999. Knihase zabývá též jejich příbuznými, kamarády a nepřáteli. Jde te-dy o příběh z doby, kde se legendy proměňují v historii a kde –pohledem českého dějinného narativu - na Praotce Čechy, Li-buše, Tety, Kroky, Nezamysly a spol. navazují první protago-nisté doložení středověkými kronikami a legendami svatých.

Jelikož na blogýsku si mohu psát, co chci, napíšu sem o ně-kolika obecnějších tématech, které mi v této souvislosti leží nasrdci.

Především k otázce, jestli je tedy legitimní, aby stručný ačtivý příběh počátku Čech sepsal třeba p. Bauer během několi-ka týdnů mezi ostatními svými rychloknihami. Nebo jestli tototéma má naopak být vyhrazeno jen těm nejkompentnějším his-torikům, z jejichž prací čerpal, tzn. úžasným autorům jako p.

Třeštík, p. Žemlička, p. Charvát, p. Lutovský, pí Profantováapod.

Jsem přesvědčen, že své místo má i brožura p. Bauera, byťjejí místo v hierarchii literatury je samozřejmě jiné, než na ja-kém spočívají právem práce nejlepších historiků. Jeho podáníje pro laika, jako jsem já, příjemnou možností si osvěžit bezbo-lestně polozapomenuté znalosti a projít si tím příběhem. I kdyžmám rád i náročnější texty skutečných historiků, stejně jde vě-

dečtější obsah jedním uchem do mé hlavy aokamžitě zase druhým uchem ven. Nepamatu-ji si prakticky nic a velice mlhavé (a neustáleslábnoucí) povědomí mám jen o zanedbatelnéčásti přečteného.

Historie vzniku českého státu je myslím tr-vale zajímavá i pro laiky. Ten příběh velicepravděpodobně tvoří podstatnou část mlčkysdíleného základu české kultury i státnosti.

O těchto otázkách se baví i obyčejní lidé:rodiče narazí na otázky malých dětí, na něž jedobré odpovědět. Studenti a mladí muži vůbecvedou o podobných věcech duchamorné řečiu piva (poté, co společnost opustí poslednížena, neboť má soudnost a sebeúctu). Stár-noucí blogýskáři s nula- až jednociferným poč-tem čtenářů (já) o tom píšeme na blogýskách.

Nemůže být pochyb o tom, že hlavní historické příběhy jsoutu právě od toho, aby byly na všech možných úrovních převy-pravovány, diskutovány, předělávány, interpretovány,zapomínány a oživovány.

Současně je zábavné si uvědomit, jak chabý leckterý dějin-ný příběh objektivně je. Třeba počátky knížecí rodiny vládnou-cí v Praze neposkytují inspiraci žádným ze způsobů, jaký z mo-derního pohledu očekáváme. Jejich jednání by dnes spadalodo oblasti kriminality; nelze pominout velký počet vražd a jiné-ho vzájemného násilí mezi členy té rodiny. Není ostatně divu,protože v zásadě šlo o krutý bezohledný mafiánský klan, kterýse prosadil proti ostatním terorizováním okolních oblastí zaúčelem mezinárodního obchodu s lidmi a v potlačení odporu vevlastním území.

Co je to vůbec za historku, že kumpáni postpubertálního p.Boleslava I. ráno se zbytkovým alkoholem po předchozí pitcebodnou staršího bratra, kterého na pitku mladší bratr vylákal?Ostatně nic divného u těchto lidí, když jejich matka nechalauškrtit svou tchýni (jejich babičku). A jaký to má pro mě osob-ně smysl, že následně z propagandistických důvodů měla sku-pina kolem mladšího bratra ten perfidní a cynický nápad, žebudou využívat zavražděného k hysterickému uctívání?

Celé to vyprávění je z klidné a chladné perspektivy pitoméa neispirativní.

Proč po tisíci letech zrovna tomuto člověku postavili detail-ně vymodelovanou jezdeckou sochu v nadživotní velikosti do-prostřed hlavního náměstí hlavního města? To je naprostoabsurdní! �

interkom 4/2019

sf/f film

29

Nevím, jestli lze do důsledku vůbec pochopit, jak nějaká ta-kováto šmíra může být základem národní identity, která je při-tom pro mnoho lidí jedním z úplně hlavních definičních znakůjejich identity.

Na druhou stranu však nelze pominout empirický fakt, žeuvedené osoby a děje založily naši státnost a naše instituce,které řídí naše životy. Jakožto osoba přitom i já sám svou ná-rodní příslušnost prožívám a budí ve mně velice silné emoce,které se těžko ovládají.

Za pozornost stojí i skutečnost, že ty evropské státy, kterési i v moderní době zachovaly formální vládu potomků uvede-ných zlotřilých rodin, prokazují celkově rozumnější a umírně-nější vykonávání moci. Je to jenom shoda okolností, nebo exis-tuje společná příčina toho, že si některé západoevropské náro-dy ponechaly monarchii i po převratných společenských změ-nách moderní doby a že právě tyto národy převratné změnymoderny zvládly nejlépe, s nejmenším ubližováním a s největ-ším blahobytem pro širokou populaci? Je možné, že je pro ze-mi užitečné, když existuje žijící nesympatická nedokonalá oso-ba, vlastně celá rodina (začasté německého původu), která jez peněz daňových poplatníků nerozumně přeplácena za občas-né vystoupení v bulvárním tisku a za to, že dědičně reprezentu-je spojení současnosti s pochybnými vyprávěnkami z počátku

věků? Že když se tyto sdílené příběhy (a jejich reprezentanti)vytratí, projeví se prázdno, které je větší, než by se zdálo sohledem na chatrnost těch přízemních dětinských pověstí?

Závěr laboratorních prací: kniha se mi líbila hezky.První věta knihy: Už vás někdy napadlo, proč žijeme právě

v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku?Poslední věta: Vždyť právě tato - dříve tolik uctívaná - falza

založila novou vyšehradskou legendu.Jára Míkovec

Goodreads: 66 % (ze 3 hodnocení)Databáze knih: 68 % (z 5 hodnocení)

OdposlechnutoVždycky se mi zdálo směšné, když někdo říkal, že naše

zkušenost s komunismem může být jednou liberálnímu Zápa-du prospěšná. Nyní chápu, že jsem se mýlil. Nemusíme kvůlitomu být nafoukaní, ale s těmi různými svazáckými kampaně-mi, peticemi a vyřazováním určitých jmen z veřejných kniho-ven a učebnic máme prostě svoje autentické a živé zkušenosti– a měli bychom je dnes umět světu předat. Stejně jako tys bouráním soch a vymazáváním z fotografií.

Jan Macháček / Lidovky

................................................................................

Kontroverzní pohled na novou adaptacihororu Řbitov zviřátek

S románem Řbitov zviřátek začal Stephen King údajně začát-kem roku 1979, právě před čtyřiceti lety.

V názvu knihy nejde o překlep. Omylu se dopustily děti,když vyráběly nápis na ceduli vztyčené pak nad hřbitůvkemkočiček, psů i dalších domácích „mazlíčků“. Hřbitov domácíchmazlíčků (1989) je český titul první, třicet let staré filmovéadaptace Kingovy knihy.

Už zmíněné děti státu Maine ovšem psaly „pet sematary“,přičemž hřbitov se anglicky obvykle řekne „cemetery“. V jed-nom slově děti tudíž nasekaly až nepravděpodobné množstvíhrubek. Tři, a to ač slovo „sematery“ má pouhých osm hlásek.Je tu, pravda, ještě teorie, že se se jednalo o místní argot.

Český překladatel Ivan Němeček o všem také přemýšlel abyl oproti originálu skromnější, takže roku 1994 udělal v ná-zvu chybu jednu, a to ještě jiného typu: ubral úvodní písmenkoH. To řešení je vtipné a dost dobré, ale kdyby někdo prahlvzdorně rýt, rýč najde.

Písmena totiž obyčejně vynechává osoba postižená dysle-xií, zatímco nedovzdělaná mrňata písmenka skutečně mění.Vynechat písmeno – a změnit písmeno, v tom je rozdíl! Ale po-dobné výhrady vznáší leda tupý hnidopich.

Stephen King hned za epilogem uvedl, že román psal odúnora 1979 do prosince 1982, což obnáší takřka čtyři roky.To se kavárenskému povaleči (například) může zdát trochupříliš; nebo snad ne? Dlouhou dobou se to zdá být obzvlášťproto, že zápletku v podstatě lze převyprávět v několika vě-tách. Ale uvědomme si, že King průběžně pracoval na dalšíchprojektech (například kratších povídkách) a neměl ještě k dis-

pozici počítač, takže „makal“ na psacím stroji, jestli tedy ještěvíte, co to znamená. Podle legendy byl navíc po dokončení dílajeho obsahem sám natolik zhnusen, že snad román ani nechtělvydat, ale asi to opravdu bude dofouknutá báj: kniha vyšla užroku 1983. Ale přeložit ji tehdy do češtiny a vydat zde nebyloreálné.

V příběhu románu i filmů se stručně řečeno hraje o indián-ské pohřebiště, které není pravým pohřebištěm, protože fungu-je právě naopak: oživuje; a jestliže tu zakopete mrtvolu, po ur-čité chvíli se vzpamatuje! Nemusí to být přitom hned mrtvolavašeho strýčka. Funguje to i na jeleny, kočky, psy… a vše jemagicky propojeno s Indiány obávaným monstrem jménemWendigo, které si King ani zdaleka nevymyslel.

Ale nechme Wendiga. King svůj zcela původní román roz-dělil na dvě části. Každá je uvedena citací z Evangelia svatéhoJana. Druhá část se jmenuje Mikmacké pohřebiště, část prvnímá stejný titul jako kniha. V první části je totiž akcentován titul-ní „řbitov zviřátek“, který není totožný s oním mystickým mís-tem Indiánů, to leží v kraji i vší hrůze o kus dál. Ještě o kus!

První část otvírá King následujícími slovy (překlad Ivan Ně-meček): To pověděl a potom dí jim: „Lazar, přítel náš, spí, alejduť, abych jej ze sna probudil.“

Na to učedlníci pohlédli jeden na druhého a někteří seusmáli, nevědouce, že Ježíš hovoří v podobenství. I řekli: „Pa-ne, spí-liť, zdráv bude.“

Tedy řekl jim Ježíš zjevně: „Lazar umřel, ano… nicméně po-jďme k němu.“

Druhá část začíná jinou sekvencí Janova evangelia: Přišel....................................................................................................................................................................

�

�

interkom 4/201930

sf/f filmJežíš do Betánie, nalezl Lazara již čtyři dny v hrobě pochova-ného. Tehdy Marta, jakž uslyšela, že Ježíš jde, vyšla proti ně-mu.

„Pane,“ řekla, „kdybys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel.Ale nyní vím, že cožkoli požádal bys od Boha, dá tobě Bůh.“

Dí jí Ježíš: „Vstaneť bratr tvůj.“King je určitě netypická osobnost a jistý „šokmistr“, ale roz-

hodně i sečtělý intelektuál s vysokou školou, což mezi autoryhororů není pravidlem. Navíc je pozoruhodně dobrý stylista aumí vytvořit i věrohodné figury s charaktery. Struktury jehotextů jsou propracované a… fakticky nezfilmovatelné, přičemžono obrovské množství filmů, které podle jeho děl už je natoče-no, problém paradoxně jen dokazuje: s výjimkami jsou horšíkvality.

Nijak zvláštní nebyla ani prvá adaptace Řbitova zvířátek(1989) dle scénáře Kinga samého (režie Mary Lambertová) adiskutabilní je adaptace aktuální. Přitom zdůrazněme, že jak ro-ku 1989, tak dnes došlo k dějovým posunům oproti předloze.Ten aktuální přenáší akcent z hrdinova syna na dceru a násle-dující mou otázkou je, zda máme ve filmech tohoto ražení hle-dat jakákoli vyšší poselství. Možná ne. A jak by řekl nejen Eco,snadno pak může dojít k tzv. nadinterpretaci; ač samozřejměnikdy nevadí, když vnímatel vidí i to, co tvůrci nikdy nezamýš-leli, to je v pořádku. Na tvůrčích záměrech autorů ve výsledkuvždy záleží jen málo.

Nová verze scenáristy Jeffa Buhlera a obou zúčastněnýchrežisérů přenáší těžiště hrůz do ještě nedospělého děvčete,které hraje Alisa Brooke Levine (*2005), a film tím trochu při-pomene Vymítače ďábla. Jinak je naštěstí svůj. Lékařova rodi-na v něm postupně pomře, ale je vzkříšena díky onomu „pohře-bišti“, přičemž řetízek skonů si jaksi způsobila sama. Čím?Když nechala oživit svou autem zabitou kočku. Ta totiž po„oživení“ není víc „mazlíčkem“, takže ji otec odveze do dálav avyhodí. Ač je lékař, kupodivu nebyl s to zvíře zabít. Chyba.Nejen chybička, ale chyba.

Kočka se totiž z dálav vrací a vrátí a při svém objevení nasilnici způsobí smrt lékařovy dcerky. Ačkoli její otec viděl, žeoživená kočka není už normální, oživí dceru (jejíž rakev musípředtím v noci vykopat) stejnou metodou. Divák hned vidí, žedcera zrovna nepůsobí po vystoupení z indiánského pohřebiš-

tě přívětivě, ale otec je jako šílený. Proč taky ne, své děti milu-jeme. Pak ovšem následuje poměrně kontroverzní sekvence.Začíná koupelí. Muž posadí nahou dceru do vany a češe ji.V hřebeni zůstávají její vlasy! Asociuje to trochu koupelnovousekvenci z filmové adaptace Kingova Osvícení od Stanley Kub-ricka a otec se navíc dívá zezadu na stehy v dívčině hlavičce.Svým způsobem je to nejpříšernější moment filmu. Pak s ní jdedo postele. V domě jsou sami, manželka s druhým dítětem od-cestovala, a tento moment se dá tudíž chápat (ale nikomu tonevnucuji) i jako jisté porušení norem a příležitost pro latentněukrytou pedofilii. A hlavně jako metaforu zakázaného sblíženíhrdinů.

Metaforu ukrytého otcova milostného vztahu k vlastní, uždospívající dceři, což je tedy spíš hebofilie, ale jistě i něco, če-

ho by se každý otec děsil; a taky že se i zde bojí.Ale je to horor-metafora, takže z jiného důvodu.

Když cítí, že se k němu vlastně přivinula mrtvola.Vzkříšení nebylo ani nyní absolutní. Z hrobu vlastněvystoupila…

Co vystoupilo z pohřebiště? Indiáni, zdá se, ne-uměli či nechtěli oživit mrtvé úplně a na syžetu scé-náře je přitom zajímavé, že je to výhradně otec, kdonení ani na sebemenší moment objektem dívčiny ne-návisti; na rozdíl od všech ostatních. Ty ostatní jeholčička připravena pokosit – velice brutálnězmasakrovat.

Ale ne proto, aby „nebyli“. Naopak. Aby je odtáh-la na „oživovací hřbitov“ a udělala z nich bytostivlastního nového světa „mezi životem a smrtí“.A aby byli jako ona. „Zombíky“, chcete-li.

Povede se to a všechny vraždy ani nemusí obstarat holčič-ka. Finální scéna, kdy se už takřka kompletně proměněná rodi-na blíží k dosud neproměněnému synkovi, zdá se pak skuteč-ně deptající. Co je to ale platné? Film působí v první části zdlou-havě, dost nevyužil vedlejší motivy knihy, k dispozici nemádostatečně známé herce (kromě Johna Lithgowa) a nenabízímnoho nového. Snad jen nenovou myšlenku, že není dobré žítu silnice a že není dobré chtít po mrtvých, aby se vrátili,protože „nikdy nevstoupíte do té samé řeky“. A oni takynevstoupili.

Stejné poselství už do světa kdysi dávno vyslala klasickákrátká povídka W. W. Jacobse Opičí tlapka a King ji znal. Pení-ze ovšem nevyděláte jen další povídkou o návratu nebožtíka.Peníze vyděláte tlustým románem o návratu celé rodiny ne-božtíků. Kingův román je dobře napsaný, ale obě adaptaceskomírají s jakousi přílišnou jednoduchostí prezentované hrů-zy. Nechci přehánět, ale leda tak odradí od četby původního dí-la, které má značnou kulturu, a to nikol jen štábní, a je inspira-tivní. Nový film je sporný a pouhá metafora o vztahuotec-dcera, který bývá mocnější než vztah matka-dcera, mupodle mého názoru nestačí. Ivo FenclŘbitov zviřátek. USA 2019. Scénář Jeff Buhler. Režie KevinKölsch a Dennis Widmyer. Kamera Laurie Rose. Hudba Chris-topher Young. Hrají Jason Clarke, John Lithgow, Alisa BrookeLevine, Amy Seimetzová a další. 101 minut

interkom 4/2019

sf film

31

DOGMAALITA: BOJOVÝ ANDĚL – rozhodně zábavnější než Ghost in theShell, ale hlo-o-o-o-oupé!! Jen si to představte: top špička suprbojový stroj, ale když dostane nové nohy, tak na nich upadne.Top špička supr výkonný generátor místo srdce, který tři stalet nikdo neviděl, ale vyhodí ho na smeťák. A tak dále. Přitomse vás snaží přimět, abyste drželi palce něčemu, co neumře,ani když tomu odtrháte všechny končetiny, a cucákovi, kterýse tím trháním končetin živí.

Zápletka zůstala nevysvětlena kdesi před začátkem nebopo konci filmu, ale v titulcích žádné „Alita se vrátí ve filmu Alita:Bojový ďábel!“, a camea známých herců zůstala nevyužitá.Schválně, kdo najdete Michelle Rodriguezovou… Celkově je toale natočené s takovým umem, že to bez obtíží spadne do weri-chovské kategorie „To je blbý, to se bude líbit“.

AMITYVILLE: PROBUZENÍ – dvě minuty po začátku jsem odhadl ko-nec; pro fanoušky slušné bafačky, pro odpůrce tisíckrát omletétéma, takže zhlédněte / ignorujte podle domovské skupiny.

ANT-MAN A WASP – titulní ženská hrdinka sice připomíná parťač-ku Indiana Jonese ve čtvrtém filmu, ale pořád je to lehké, po-řád zábavné podobně jako jednička, pořád je to jeden z nejlep-ších komiksových filmů poslední doby. (I když možná jen díkytomu, že nemá nic zásadního, čím by vás naštval.)

AVENGERS: INFINITY WAR – k čemu kataklyzma, když víte, že zla-tým husám se nepodřezávají krky a marketing stejně nahodívesmír zpátky na koleje a postavy zpět do sedla. A taky: kdyžmá někdo supermocnou rukavici a nechce se jí vzdát, proč mujednoduše neuříznout ruku, že, doktore Doctore Strangi? Pros-tě nejvelkolepější zklamání roku, alespoň pro mne.

BLACK PANTHER – vám prostřednictvím Interkomu a mé malič-kosti přináší čtyři ponaučení: 1) Černoši se pořád mezi sebouperou. 2) Černoši se nechtějí dělit. 3) Černoši dodržují rituály,jen když se jim to hodí. 4) Přesto jsou filmy o nich velká nuda.

DVA ROKY PRÁZDNIN (Rumunsko 1975) – je sestřih stejnojmen-ného slavného seriálu s „Vzhůru na palubu“, kdysi běžel jakodvojprogram, my jej viděli na jeden zátah v rámci vernovskéhoprogramu kina Mat, s původním dabingem (Brabec, Oliva a dal-ší) a původními vadami filmového pásu. Ano, zastaralo to, avlastní děti tím nejen neuchvátíte, ale vzhledem k odlišnosti odpředlohy ani nepoučíte o obsahu románu; ovšem pro vás jakonávrat do dětství / mládí a dob, kdy dobrodružné příběhy nepo-třebovaly žádné speciální efekty, je to dokonalé. Mimo jiné ipro famózně drzého padoucha a manýristické množství záběrůlodě na vlnách, což kdysi k dobrodružství úplně stačilo…

GEOSTORM: GLOBÁLNÍ NEBEZPEČÍ – kdyby to bylo víc katastrofické

a míň ufňukané, tak možná… …ale takhle to nezachrání ani zni-čení sportovní haly plné demokratů..

INSIDIOUS: POSLEDNÍ KLÍČ – víceméně naplní očekávání, ale už nezápletku, a kdyby v něm bylo víc strašidel než traumat, mohlijste si ho zapamatovat. Takhle až se objeví v televizním progra-mu, budete hloubat, zda jste viděli či ne, a možná se bez ztrátyiluze podíváte znovu.

PRVNÍ OČISTA – protože je první, nemá takový drajv jako ty další(byť by mohla), a když je i dealer drog líčený jako v podstatěklaďas, na co chcete koukat? Škoda série, vzestupnou tenden-ci měla do dvojky, od trojky jde zase dolů.

STAR WARS: POSLEDNÍ Z JEDIŮ – vzpomínáte, jak v Epizodě 4 shá-něli plány Hvězdy smrti? Tady, v Epizodě osm, už hrdinové pot-řebují jenom plány a na ně více času, ale pak je hloupě změnína jiné plány. Adam Driver vypadá jako Jan Kraus zamladaa celé je to takové podivně fatalisticky fatální, že se vám za-steskne po Epizodě sedm, která se držela osvědčených cesti-ček, a proto nemohla nijak zásadně šlápnout vedle.***KAMEŇÁK (seriál) – jsem zkusil v podobě prvního dílu, abych sepodíval, co uzrálo v našich luzích a v hájích. Vzpomínáte na do-by, kdy jsme žehrali na Troškovy Kameňáky, že to vlastně ne-jsou filmy, a stýskali si po Pokladu hraběte Chamaré nebo ko-neckonců prvních Slunce seno…? Tak stejně tak a ještě mno-hem více se vám bude stýskat po kameňákovských filmech…Na CSFD má seriál hodnocení 24 %. Za sebe tvrdím, že je lzerozdělit takto: po 10 % za každé ňadro Milušky Bittnerové a 4% za plejádu hereckého obsazení. Nic víc v něm nenajdete – apozor, s výjimkou hlášek o Chucku Norrisovi téměř ani ty vtipy!

MOST! – druhý český seriálový příspěvek, kterému jsem dalšanci po dva díly. Není to trapné a dialogy nejsou hloupé, mini-málně do doby, než si všimnete platné nepřímé úměrnosti: čímvíce odsuzovaná a vysmívaná menšina, tím má kladnější roli.Ovšem budou vás z toho hrozně bolet nohy. Tvůrci bohužel od-mítli ověřenou plochu sitcomu cca 25 minut – na nic jinéhoMost! zápletkou ani množstvím postav nemá – a natáhli ho naskoro dvojnásobek, a aby to měli jak udělat, tak pořád chodí.Hrdinové neustále někam přicházejí, odněkud odcházejí, při-jíždějí, přejíždějí a tak podobně, a když si na chvíli sednou k te-levizi nebo hospodskému stolu, je to úleva nejen pro ně.Ovšem nudy zbytečně natahovaných scén vás to stejněnezbaví.. Filip Gotfrid

OdposlechnutoCynismus je výbornou zbraní proti pokrytectví. Dává vě-

cem jména, která jim příslušejí. Přispívá k tomu, že skutečnostnabývá objektivnější fyziognomie. Voltaire

Ježíš slíbil, že na světě nebudou zlí lidé, Odin slíbil, že zbavísvět ledových obrů.

Vidíte někde ledové obry? NYX

................................................................................

NON FICTIONIan Stewart

Neuvěřitelná číslaprofesora Stewarta

Profesor Stewart (autor řady knih, např. Odsud až do nekoneč-na, Hraje bůh kostky?, Jak rozkrájet dort a další matematickézáhady, Kabinet matematických kuriozit profesora Stewarta,Truhlice matematických pokladů profesora Stewarta) nám vdalší své práci o krásách matematiky ukazuje, že neexistují ne-zajímavá čísla.

Začne od jedničky, dojde až k desítce, pak se vrátí k nulea objeví s námi záporná čísla. Celá čísla pak rozšíří o zlomky,kterým se říká racionální čísla, což asi nepochopí žádný žákprvního stupně, který má upravovat složitější výrazy, pak do-jde k reálným číslům, ta opět rozšíří na komplexní a přes Hamil-tonovy kvaternioniony se zastaví až u oktonionů.

Ve směsi historie matematiky a nejzajímavějších matema-tických objektů a koncepcí se s čísly podíváte do světa fraktá-lů, různě velkých nekonečen, kombinatoriky, geometrie a hud-by. Dojde samozřejmě i na úžasnou zeta funkci.

Poslední číslo knihy a zároveň název poslední kapitoly je42, samozřejmě se tím odkazuje na Douglase Adamse. Ten seprý ptal přátel, které číslo je absolutně nezajímavé, a v této je-jich anketě zvítězilo právě 42. Ovšem nevzali v úvahu, že 42 jemagickou konstantou magické krychle o hraně délky 3, šes-tým obdélníkovým číslem, rovněž šestým Catalanovým čís-lem, je super-multiperfektní a je také třetím primárním pseudo-perfektním číslem. Jestli vás zajímá, co to znamená, koukněte

třeba do Wikipedie :-)Jako drobný nedostatek snad

mohu označit to, že Stewart narozdíl od většiny matematiků neníplatonik, a nové pojmy vysvětlujejako lidské vynálezy a nikoli obje-vy. A pak ještě poněkud nedoko-nalou redakci, která ale vposled-ku nutí nad přečteným přemýšlet,i když asi ne na místech, kteráprofesor Stewart zamýšlel.Argo, Dokořán, Praha 2019, pře-ložil Jan Klíma, 320 str., 398 Kč

BBcon/Parcon 201919. 7. – 21. 7. 2019 Banská Bystrica

Festival fanúšikov sci-fi, fantasy, hororu, filmu, hier a technológií

Na https://www.bbcon.sk/ najdete:

Prihláška na ubytovaniePočas BBCONU PARCONU 2019 máte možnosť prenoco-

vať na internátnych izbách (bunky 2+1) priamo na miestekdesa con uskutočňuje. Cena za noc je 16 eur / osoba na dvoj-lôžkovej, alebo jednolôžkovej izbe.

Platba zo SR vopred prevodom na účet:SK3111000000002613833338,do poznámky: vaše priezvisko a menoCena za prenocovanie: 16 euro / noc / osobaPlatba z ČR vopred prevodom na účet: 2201519545/2010,do poznámky: vaše priezvisko a menoCena za prenocovanie: 400 CZK / noc / osoba

AKO SA DOSTANEM NA BBCON PARCON 2019AUTOBUSOMNastúpite na železničnej stanici, autobusy číslo: 34,35,36

a vystúpite na Tajovského UMB (miesto konania BBCONU)

TROLEJBUSOMNastúpite na železničnej stanici, trolejbus číslo: 1 a vystúpi-

te na Tajovského školy (Vystúpite na zastávke "Tajovského -školy" a pokračujete po chodníku. Po 100 metroch sa cestarozdvojuje do tvaru "Y" a vy pokračujete naľavo, po pravejstrane cesty chodníkom. Po ďalších 300 metroch sa dostáva-te na miesto CONania - FF UMB vpravo nad parkoviskom. Naľavej strane, cez cestu je ubytovanie - internáty UMB.)

Lístok na MHD sa kupuje priamo u šoféra MHD a stojí 70centov.

TAXÍKOMExpress Taxi, telefónne čísla: 18 111, 048 16000.Cena je do 3,80 eur., miesto je Filozofická fakulta, Tajov-

ského 40.

Parkovanie na mieste sa nachádza bezplatné parkovisko,ak by bolo plné skúste parkovanie pri internátoch pod cestou.

Link na web MHD https://imhd.sk/bb/cestovne-poriadky.

................................................................................