Grazyna Fosarová Franz Bludorf

CHYBY V MATRIX

DIALOG knižní velkoobchod

a nakladatelství Liberec 2 0 0 9

© Michaels Verlag, Ammergauer Str. 80, D-86971 Peiting, 2006 © Dialog, knižní velkoobchod a nakladatelství,

Markova 3, 460 14 Liberec 14, 2009 Telefonické objednávky knih: 485 121 610

Na požádání Vám rádi zdarma zašleme aktuální katalog našich publikací. Translation © Jiří Vodvárko, 2009

ISBN 978- 80-7424-004-1

OBSAH

Zapomeňte vše, v co jste doposud věřili ... 7

1/ Zvuky ticha ... 13 Brány jinam

2/ V časoprostorovém vakuu ... 33 Kroky do nicoty

3/ Lidé ve dvojím balení ... 53 O riziku a vedlejších účincích - čtěte a ...

4/ Klonovaná společnost ... 68 Životní proces v buňkách

5/ Doktor DNA ... 81 Medicína na rozcestí

6/ Hrozí ztráta kontroly? ... 98 Krásný nový svět nanotechnologií

7/ Agenti v matrix ... 114 Muži v černém a dobře oblečené ženy

8/ Boží mapa ... 135 Včera nebylo dnes ani zítra

9/ Stopy budoucnosti... 150 Metodická náhoda

10/ Myslící srdce ... 163 Jak skupinové vědomí ovlivňuje matrix

11/ Matrix Reloaded ... 172 Jak je vytvářena naše realita

12/ Svět stínů ... 189 Centrála moci

Slovníček méně známých termínů ... 200 Obrazová příloha ... 204

Našemu příteli Czeslavu Soltysovi, muži, který po celý život neúnavně,

leč s humorem a kritickým odstupem hledá chyby v matrix - a také je nachází!

Zapomeňte vše, v co jste doposud věřili...

„Teď se cítíš v bezpečí jako Alenka v kraji divů a za zrcadlem poté, co spadla do králičího brlohu," říká Morfeus Neovi, když se oba uve-lebili před krbem.

„Jo, tak nějak." „Vidím ti to na očích. Vypadáš jako člověk, který akceptuje to, co

vidí, protože počítá s tím, že se z toho probudí. Je to ironie, ale doce-la ses tím přiblížil pravdě. Věříš na osud, Neo?"

„Nevěřím." „Proč ne?" „Nelíbí se mi představa, že bych neměl mít kontrolu nad svým živo-

tem. " „Vím naprosto přesně, co tím myslíš... Jsi tady, protože něco víš,

něco, co si nedokážeš vysvětlit. Ale cítíš to. Po celý svůj život máš dojem, že s tímhle světem není něco v pořádku... Ten pocit tě dovedl ke mně. Víš, o čem mluvím?"

„O matrix?" „Chceš přesně vědět, co to je?" Neo přikývne. „Matrix je všudypřítomná. Obklopuje nás. Je i tady, v této míst-

nosti. Vidíš ji, když se podíváš z okna nebo zapneš televizi. Cítíš ji, když jdeš do práce nebo na bohoslužbu nebo když platíš daně. Je to zdánlivý svět, který ti tančí před očima, abys neviděl pravdu."

„Jakou pravdu?" „Ze jsi otrok, Neo. Jako všichni ostatní ses narodil do otroctví, jsi

ve vězení, které nevidíš a necítíš. Je to vězení tvého rozumu. Naneštěstí je velmi těžké někomu vysvětlit, co je matrix. Každý ji prostě musí sám zažít."

Morfeus vyndává z krabičky červenou a modrou pilulku a dává Neovi vybrat.

„Tohle je tvá poslední příležitost. Bod, odkud není návratu. Když spolkneš modrou pilulku, všechno končí. Probudíš se ve svém světě a budeš věřit tomu, čemu věřit chceš. Pokud spolkneš pilulku červe-nou, zůstaneš v Alenčině kraji divů a já tě provedu nejvzdálenějšími a nejhlubšími zákoutími králičí nory."

Neo chvíli váhá a pak sáhne po červené pilulce.

7

„Mysli na to," říká Morfeus, „že jediné, co ti nabízím, je pravda Nic víc."

Neo si vezme červenou pilulku a spolkne ji. Nato Morfeus vstane a řekne: „Pojď se mnou."

V gigantickém a ponurém filmu z kategorie science fiction na-zvaném Matrix je mladý počítačový expert Thomas Anderson (jako hacker známý pod přezdívkou Neo) konfrontován se šokující prav-dou, kterou mu odhalí tajemný rebel Morfeus. Neo se dozvídá, že svět, v němž doposud žil, není skutečný. Je to pouze zdánlivá reali-ta, iluze vytvořená všudypřítomnou „matrix". (Slovo matrix je latin-ského původu a významem odpovídá českému pojmu matrice, který se ovšem v daných souvislostech příliš nepoužívá. - Pozn. překl.). Jen velmi malý počet lidí si to uvědomil a dokázal z iluzorního světa uniknout.

Nejsme jednoznačnými zastánci hypotézy, podle níž je naše reali-ta pouze jakýmsi světem připojeným k neznámému mechanismu, je-muž slouží. Nicméně není pochyb o tom, že základní výpověď filmu je pravdivá: S naším světem, tak jak ho známe z běžného života, něco není v pořádku.

Možná budete s tímto tvrzením spontánně souhlasit i vy, vážení čtenáři. Koneckonců sužuje svět řada problémů, s nimiž si podle všeho neví nikdo rady. Ale to není problém, o který nám jde.

Máme na mysli něco jiného: Náš svět, tak jak ho známe, totiž není reálný. Je to iluze, kterou vytváří matrix. Pokud vám toto tvrzení při-padá absurdní, nevadí. Modrou pilulku máte přímo před sebou, tak-říkajíc „na stole". Stačí natáhnout ruku - a můžete dál žít stejně jako doposud. Nikdo vám to nebude vyčítat.

Otázkou, kdo tuto matrix vytvořil a za jakým účelem, se zatím nebudeme zabývat. V první řadě vám chceme umožnit, abyste mat-rix poznali - a tak se přesvědčili o její existenci.

Pojem matrix se stal bezprostředně po úspěchu stejnojmenného filmu takřka módní záležitostí, ale přitom skoro nikdo neví, co vlast-ně znamená.

Pro matematiky je „matrix" cosi jako matematické schéma, plán popisující nějakou transformaci nebo proces projekce, promítání.

Zní to příliš složitě? Zkusíme to vysvětlit názornějším způsobem.

8

Když si například chcete přečíst text napsaný velmi malými pís-menky, použijete k tomu lupu, která text zvětší a učiní pro vás čitel-ným. Tuto projekci je možné matematicky popsat a také napodobit v počítačových programech - pomocí matrix.

Myslete prosím na to, že když se díváte lupou, nevidíte už text jako takový, nýbrž pouze jeho uměle vytvořený obraz. Písmenka jsou nyní větší, ale nejen to. Když vaše oko zabloudí k okraji lupy, stanou se nezřetelnými, vidíte je rozmazaně. Jinými slovy: v matrix jsou chyby. Důvod nespočívá v tom, že by výrobce lupy odvedl nepoctivou, nekvalitní práci. Do každého promítaného obrazu se zákonitě a ne-vyhnutelně vloudí pár chyb, dochází k pokřivení a částečné deforma-ci. Obraz skutečnosti je vždy nedokonalejší než originál. Tento fakt musíme mít neustále na paměti, protože nám pomůže odhalit mat-rix, na níž je naše takzvaná realita zbudovaná.

Ve výše uvedeném příkladu s lupou je to celkem snadné. Všichni koneckonců víme, že se díváme skrz lupu a že reálný text je ve sku-tečnosti mnohem menší. A jsme si také vědomi toho, že obsah čtené-ho textu, tedy to, co nás vlastně zajímá, není projekcí lupou nijak zkreslený.

Ale jak to všechno víme? Protože máme možnost vzít text do ruky a prohlížet si jej i bez lupy.

Jenže s realitou, jež nás obklopuje, to tak snadné není. Není tu žádný Morfeus, který by nás vytáhl z matrix do „správné" reality, z níž bychom mohli novýma očima a s odstupem pozorovat a posu-zovat vše, co jsme doposud považovali za „reálné". Možná to tak je pro nás lepší.

Takovou možnost tedy nemáme. Pokud ale chceme matrix rozpo-znat, musíme to učinit zevnitř, z prostředí zdánlivé reality. Je to těžší úkol - ale také mnohem zajímavější!

Je jasné, že mezi tak jednoduchou „matrix", jakou představuje lupa, a všudypřítomnou matrix, na níž je konstituována veškerá rea-lita, existují propastné rozdíly. A nejen z toho důvodu, že „velká" matrix nutně musí být nesmírně složitá a komplexní.

„Matrix" vytvořená lupou je mimo jiné statická. Když se na něja-ký list papíru s textem podíváme třeba stokrát, pokaždé uvidíme totéž. Naproti tomu je matrix naší reality svou povahou dynamická. Svět je v neustálém pohybu, vše se nepřetržitě mění. I to se zprvu

9

jeví jako triviální konstatování. Samozřejmě se ve světě stále něco děje, například v důsledku myšlení a jednání lidí. Kolik osob nachází díky tomu docela dobrou obživu v redakcích novin a rozhlasových i televizních stanic!

Ať již je „stvořitelem" matrix kdokoliv, nelze mu upřít mimořád-nou inteligenci. Učinil všemožná opatření, která mají zaručit, že její podstatu neprohlédneme a dál budeme ukolébáváni v přesvědčení, že projekce, kterou nám strčil před nos, je skutečná realita.

Ale pozor! Změny, které všichni dobře známe (i když je často pro-klínáme), mají jednu důležitou vlastnost - probíhají nepřetržitě. Řídí se určitou logikou (jedna událost navazuje na druhou, po včerejšku následuje dnešek atd.), která odpovídá našemu myšlení a představuje normální způsob, jakým matrix funguje.

Existují však výjimky. I všudypřítomná matrix obsahuje chyby. Názorně to dokládá další scéna ze stejnojmenného filmu:

Neo se vypraví s Morfeem, Trinity a několika dalšími kamarády na exkurzi do matrix. Když se navracejí do skutečného světa a procházejí chodbou jakéhosi domu, míjejí otevřené dveře. Neo v nich uvidí pro-běhnout černou kočku. Jen o několik vteřin později se celá scéna zopa-kuje! Neo překvapeně vykřikne: „Páni! Déjá vu!"

Ostatní se zarazí a zůstanou stát. „Co jsi to právě řekl?" zeptá se Trinity.

„Nic. Měl jsem jen malé déjá vu." „Co jsi viděl?" „Kolem proběhla kočka a po ní ještě jedna, která vypadala úplně

stejně." „Úplně stejně? Byla to stejná kočka?" „Možná. Nevím to určitě. A co má být?" „Déjá vu velmi často představují chyby v matrix. Dochází k nim,

když něco předělávají."

A právě tyto chyby v matrix nám ji umožňují odhalit, i když se nacházíme v jejím vnitřku. Jinou otázkou je, zda je způsobují tvůrci matrix, nebo jestli k nim dochází spontánně (protože ani matrix není a ani nemůže být dokonalá). Později ještě uvidíme, že v úvahu při-cházejí dokonce obě možnosti.

10

Vylíčíme vám události, které se normální logikou, na níž je posta-vená naše každodenní realita, prostě a jednoduše nedají vysvětlit. Zážitky déjà vu, podobné tomu z filmu Matrix, jsou přitom ještě do-cela neškodné. Co se dočtete v této knize, je mnohem bizarnější.

Události, které budou vylíčeny, přesvědčivě ukazují, že s naším světem není něco v pořádku. Správněji bychom ovšem měli říct: něco není v pořádku nikoliv s reálným světem, nýbrž s naším obrazem světa, v němž jsme se tak pohodlně zabydleli.

Moderní věda už má vysvětlení pro mnohé bizarnosti, k nimž dochází. Požaduje za to ale vysokou cenu - musíme se vzdát dosa-vadního modelu světa a přijmout ideu obsáhlejší reality, jež se skrývá za naší všední skutečností. To, co jsme po celý život považovali za reálné, se náhle jeví jako pouhá projekce obsáhlejší reality; projekce, jež byla vytvořena jen za tím účelem, abychom ji dokázali vnímat.

Nyní nadešel okamžik, kdy se musíte rozhodnout i vy. Možná smýšlíte podobně jako Cyfer, Morfeův protihráč z filmo-

vého plátna, který v jedné scéně prohlašuje: „Nevědomost je požeh-nání."

Proti tomu se v podstatě nedá nic namítnout. Kdo s tím souhla-sí, nechť si vezme modrou pilulku, tedy zavře tuto knihu bez dalšího čtení, a pokračuje v navyklém způsobu života.

Kdo však teď pociťuje něco víc než pouhou zvědavost... - kdo ucítil potřebu nahlédnout za kulisy, protože naše poznámky v něm probudily něco, co v jeho nitru vždy latentně dřímalo... - kdo chce nejen žít, ale také vědět, ten si nyní může vzít nabízenou červenou pilulku a číst dál.

Nejsme tak troufalí, abychom vám slibovali totéž, co Morfeus nabídl Neovi: Jediné, co ti nabízím, je pravda Můžeme vám však slíbit, že to, co se dočtete na následujících stránkách, změní vaše vidění světa, vaše představy o tom, co je „reálné". Začnou se vám rýsovat nové souvislosti.

Závěrem znovu ocitujme Morfea: Můžeme vám jen ukázat dveře. Projít jimi musíte sami.

A ještě jedno upozornění, než se do toho pustíme: Naše kniha pojednává o mnoha neobvyklých tématech. Tato sku-

tečnost si vyžádala i od nás, autorů, poněkud nestandardní postup.

11

A vy, vážení čtenáři, tak máte příležitost vyzkoušet si nový, neob-vyklý způsob čtení. Samozřejmě můžete, pokud chcete, číst knihu zcela normálním způsobem, hezky stránku po stránce; můžete si však také vyzkoušet „kvantové skoky".

Na některých místech najdete zvláštní odstavce označené nadpi-sem:

Tyto texty obsahují dodatečné informace, které můžete, pokud chcete, prostě přeskočit. Nedovíte se však, na co by se k dané pro-blematice asi otázal Albert Einstein. Ale pozor! On se ptal na ty nej-nemožnější věci, protože chtěl vždycky všechno vědět úplně přesně...

Na co by se ještě zeptal Einstein...

12

1/ ZVUKY TICHA

Brány jinam

Vlastně to byla docela obyčejná adventní neděle. Venku mrzlo, jen praštělo, a celá země ležela pod sněhovou pokrývkou. Manželé, kteří nechtějí být jmenováni, pozvali několik přátel na odpolední kávu. Společnost seděla v rozverné náladě kolem bohatě prostřeného stolu u kávy a sladkostí všeho druhu. Dveře vedoucí na chodbu dlouhou asi osm metrů zůstaly dokořán. Chodba byla osvětlená pouze slabou žárovkou a zeď proti pokoji, v němž byli hosté, neměla žádné dveře, které by vedly do nějaké místnosti.

Najednou vystoupil přímo ze stěny na chodbě neznámý muž. Byl středního věku, dohněda opálený a atletické postavy, ale na svůj věk měl příliš šedivé vlasy. Oblečen byl pouze do šortek a trička, takže vzhledem k roční době působil hodně neobvykle. V jedné ruce držel misku, z níž se snažil lžičkou něco vylovit. Udělal několik kroků po chodbě a potom zmizel na jiném místě téže stěny, z níž předtím vystoupil.

Všichni přítomní neznámého muže viděli a byli tím výjevem nato-lik konsternovaní, že se několik okamžiků nezmohli na jediné slovo.

Ještě dřív, než se kdokoliv stačil vzpamatovat, se muž opět - ten-tokrát bez misky - vynořil v místě, kde předtím zmizel, a zase udělal chodbou několik kroků. Tentokrát ale krátce nahlédl do obývacího pokoje. V tu chvíli jeho obličej ztuhl úlekem. Muž zděšeně vykřikl, obrátil se a dvěma skoky zmizel v onom místě zdi, odkud se podruhé vynořil.

Později, když se přítomní vzpamatovali ze šoku, začala rozprava o tomto podivném zážitku. Hostitelé přiznali, že muže, který vystou-pil ze stěny, znají. Prý se na chodbě několikrát zjevil už v minulosti, nikdy však před cizími lidmi. Z pochopitelných důvodů si to dosud nechávali pro sebe.

A až do onoho dne si jich muž nikdy nevšiml.

Co si máme o tomto příběhu myslet - samozřejmě za předpokla-du, že je pravdivý (a tomu musíme věřit vzhledem k velkému počtu

13

osob, před kterými se odehrál)? I pro člověka přístupného všemu neobvyklému je těžké najít pro tento úkaz uspokojující vysvětlení.

Kdo byl tento muž? Mohlo jít o vetřelce, tedy obyčejného zloděje, který se vloupal do domu? Tuto alternativu můžeme ihned vyloučit vzhledem k tomu, že muž nevešel do chodby dveřmi, nýbrž stěnou.

Byl to tedy duch? Nezávisle na tom, zda na duchy věříme nebo ne, musíme rovněž tuto možnost označit za spíše nepravděpodob-nou. Postava nepůsobila dojmem „nepokojem zmítané duše", která nenalézá posmrtný klid. Vypadala spíš jako docela normální člověk, který je doma a věnuje se nějaké běžné aktivitě. A nejdůležitější námitka: překvapení a zděšení bylo oboustranné! Muž rozhodně nebyl nějaké „strašidlo", které chtělo vyděsit adventní společnost. Sám se lekl, když nečekaně spatřil cizí lidi sedící u stolu a popíjející kávu.

Zkrátka a dobře, z perspektivy muže v šortkách byl on, jeho mis-ka atd. součástí běžné reality, zatímco společnost u kávy představo-vala pro něj jakýsi paranormální úkaz.

Pomalu tedy krystalizuje vysvětlení onoho neobvyklého jevu. Muž procházel chodbou jednoduše proto, že tam bydlel!

Zní to absurdně? To je dobře. Protože právě těmito paradoxními situacemi se projevují chyby v matrix.

Muž procházející chodbou (a stěnou) v domě hostitelské rodiny nám skutečně poskytuje první indicie toho, že existuje nějaká obsáh-lejší realita, zatímco náš svět je pouze její projekcí, kterou generuje matrix. Jestliže onen muž opravdu existoval, musel nutně žít jinde, v jiném světě, za hranicemi naší reality, mimo matrix. V mezích mat-rix se přece nenacházel jeho byt či dům, byla to nemovitost patřící zmíněné rodině, která slavila advent.

Představte si naši realitu jako list papíru. Tento list, který leží před vámi na stole, obsahuje všechny věci nám známého světa. Je to „realita", kterou vytvořila matrix.

Není těžké si představit, že na tento list položíte ještě jeden. Ten by pak představoval další, paralelní svět, vytvořený jinou matrix.

Nyní si na určitém místě prvního, tedy spodního listu představte rodinu sedící u adventní kávy. A na stejném místě druhého papíru (paralelní reality) muže v šortkách. To je jeho místo, tady bydlí on!

Jeho svět je od našeho za normálních okolností oddělen, dokona-le izolován. Město, v němž žije, se může jmenovat stejně jako město,

14

v němž žije rodina oslavující advent. Ale nemusí. Je také možné, že bydlí v úplně stejném domě jako ta rodina. Nebo třeba vypadá jeho dům úplně jinak. Je to jeho dům. Každopádně lze ale soudit, že se v jeho světě psalo jiné datum - měl přece letní oblečení...

Oba světy si jsou podobné v tom, že v paralelní realitě žijí lidé, kteří vypadají jako my a podobně se oblékají. Z toho lze vyvodit zá-věr, že nás pojí společná minulost - ale v určitém bodě se naše světy oddělily.

Žádný z obou světů o existenci toho druhého neví. Tedy za normálních okolností. A teď si představte, že se v horním listu nachází malinká dírka.

To se může stát. A ta dírka se nalézá přesně nad chodbou domu na spodním listu, v němž naše přátelská sešlost pije adventní kávu. Na horním listu se ale shodou okolností na stejném místě, tam kde je dírka, nachází i chodba příbytku, v němž bydlí muž v šortkách. Ten se prochází a nabírá lžičkou jogurt z misky. Co se však stane, když přijde přesně na místo, kde je zmíněná dírka?

Správně. Najednou se propadne do jiné reality - nebo se mu do ní přinejmenším otevře okno. Nepřekonatelná bariéra mezi oběma světy se najednou stane průchodnou, a to jenom proto, že se na urči-tém místě objevila malá dírka. Chyba v matrix!

Ta dírka nemusí existovat trvale. Třeba se vytvoří pouze jednou, na krátkou chvíli, a pak se opět zavře - navždy. Nebo se otevírá opa-kovaně, vždycky jednou za čas. Tak tomu bylo v uvedeném případě. Muž v šortkách se přece ukázal vícekrát.

Jak si ale máme vysvětlit skutečnost, že on sám si během svých předešlých „návštěv" nikdy nevšiml, že se náhle ocitl v jiném světě? Proč nikdy nezaznamenal přítomnost obyvatel domu?

Protože paralelní světy nejsou prostými listy papíru a průchody, jež se mezi nimi příležitostně otevřou, se nepodobají normálním dír-kám. Někdy se otevřou pouze jedním směrem, někdy oběma; v jiných případech to ani nejsou průchody, nýbrž jen poloprůhledná okna. Tak tomu bylo i při zážitku, o němž nám napsala jedna čtenářka.

Dnes je mi už 56 let. Avšak to, co jsem zažila jako čtrnáctiletá dívka, mám ještě stále v živé paměti. Je to vzpomínka, která ve mně vyvolává neobvyklý pocit dojetí.

15

Toho dne se můj otec a strýček domluvili, že navštíví město, v němž se narodil dědeček. Oba to město znali, protože tam jako děti vyrů-stali.

S mladším bratrem jsme škemrali tak dlouho, až jsme je přemlu-vili, aby nás vzali s sebou. Oba jsme se na výlet moc těšili, protože to pro nás bylo nové, neznámé místo.

V dědečkově domě nyní žila jedna z našich sestřenic s rodinou. Měla již několik dětí a její nejstarší dceři bylo čtrnáct, stejně jako mně. Měla jsem radost, že jsme se konečně poznaly.

Otec a strýc navrhli společnou procházku. Chtěli si tak oživit vzpo-mínky a vyprávět příhody z dětství.

Ve chvíli, kdy jsme opouštěli dům a zahradu, jsem z ničeho nic začala vnímat dva obrazy. Viděla jsem normální přítomnou realitu a současně nějakou jinou, která se s tou první překrývala.

Zároveň jsem vnímala i zvuky pocházející z té druhé reality. Nejdřív jsem uslyšela šumění stromu, třebaže teď v zahradě žádný strom ne-rostl. Nahlas jsem řekla, že tu kdysi stával veliký strom a že slyším šumění jeho koruny.

Všichni na chvilku ztichli, pak ale sestřenice potvrdila, že na uve-deném místě rostla stará hrušeň. Strom však dali porazit ještě v době, kdy byla malá.

Ostatní si mě začali dobírat, a proto jsem raději už nic neříkala. Schválně jsem však šla jako poslední a udržovala si od nich odstup. A i nadále jsem vnímala dvě různé reality současně.

Náhle jsem v druhé realitě spatřila děvčátko, kterému mohlo být tak sedm let. Dívenka na sobě měla moc hezké šatičky. Vydala jsem se v té druhé realitě za ní. Potkala chlapečka přibližně ve svém věku a spolu pak kráčeli přes nádherně rozkvetlou louku. Z nedalekých domů sem slabě zaznívaly tóny hudby a já věděla, že děti sem přijely s rodiči na něčí svatbu. Oba pokračovali dál k malé říčce a já velmi zřetelně vnímala rozdíly v tom, jak vypadalo okolí tenkrát a jak vyhlíží dnes.

Když děti došly na břeh, rozhodly se, že přejdou na druhou stra-nu po kmeni, který ležel napříč. Slyšela jsem, jak se domlouvají, a pak šel chlapec jako první. Dívenka ho následovala, ale zatímco on přešel bezpečně na druhý břeh, ona na hladkém kmeni uklouzla a spadla do vody. Přitom se její šaty zachytily za větev a ona se nemohla volně po-

16

hybovat. Chvíli se snažila dostat zpátky na kmen, nakonec ale zůstala nehybně viset s hlavou pod vodou.

Pak jsem dívenku spatřila, jak se vznáší ve vzduchu. Na chvíli se mě zmocnil pocit nesmírné prázdnoty a hrobového ticha. Viděla jsem, jak chlapec utíká do nedalekého statku, aby přivolal pomoc. Za chvíli přiběhlo k řece několik lidí, kteří dívenku vytáhli z vody a položili do trávy na břehu; ale už bylo pozdě.

Vedle bezduchého tělíčka klečela jakási žena a zoufale plakala. Dívenka se vznášela nad ní a divila se, kdo to asi může být. Určitě její maminka, řekla jsem si.

Cítila jsem, že holčička je touto situací velmi sklíčená a rozhodla se to neblahé místo opustit. Ještě jednou si pozorně prohlédla všechny přítomné, ale měla stále pocit, jako by jí byli naprosto cizí.

Pak stoupala vzhůru, stále výš a výš, a já si v duchu říkala: Jak krásné je to nebe, do kterého letí!

Potom se má pozornost znovu soustředila na první realitu, na sou-časnost. Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla jsem, že ostatní už jsou pořádný kus přede mnou. Byli ale zabráni do hovoru a nikdo si mě nevšímal.

Tento tajemný příběh je velmi hezkou ukázkou toho, jak lze sou-časně vnímat paralelní světy a dění v nich. Nebylo to tak, že čtr-náctileté děvče šlo na procházku a přitom o něčem snilo. Vypravěčka věděla celou dobu velmi přesně, kde se ve skutečnosti (v první rea-litě) nachází a co se kolem ní děje. Zároveň však vnímala i obrazy a zvuky z jiné dimenze.

Vědomí mladé ženy se dokázalo soustředit na dvě odlišné reality současně. To jen dokládá, jakých mimořádných výkonů je lidský mozek schopen; bohužel o těchto schopnostech nevíme téměř nic a jeho kapacitu využíváme jen v minimální míře.

Co byla ona jiná realita? Byl to produkt čiré fantazie, nebo „fil-mový záznam" skutečné události, jež se tam kdysi odehrála? Pokud to však byl pouze výplod silné představivosti, odkud dívka věděla o dřívější existenci hrušně, která ze zahrady už dávno zmizela?

V průběhu tohoto neobvyklého zážitku také vnímala rozdíly v detailech okolí. Obě scenérie se překrývaly - ale ne beze zbytku. Bylo to, jako by se dívala na čtyřrozměrný superhologram.

17

Nejdojemnější je samozřejmě scéna ze „starší reality", kdy sedmi-letá dívenka spadne do řeky, utopí se a pak je nalezena rodinnými příslušníky. Možná se čtrnáctileté dívce vybavila vzpomínka na její vlastní smrt v nějakém minulém životě... Nebo se stala svědkem tra-gické události, která postihla jinou osobu?

To se už nikdy nedozvíme. Nemáme ani možnost ověřit si, zda na uvedeném místě někdy

v minulosti k podobné tragédii došlo. Vypravěčka se tenkrát, jako čtrnáctileté děvče, se svým zážitkem nikomu nesvěřila. To je pocho-pitelné, když se jí předtím posmívali jen kvůli vzpomínce na starý strom!

Nikdo jiný z přítomných s ní tento zážitek nesdílel. Zdvojenou realitu vnímala jen tato dívka.

Zajímavé je i to, jak vypravěčka vnímala různé emoce - svoje i té sedmileté dívky, jejíž vědomí se po smrti vznášelo nad opuštěnou tělesnou schránkou (jak to ostatně známe z četných líčení osob, jež přežily svou klinickou smrt).

Zatímco utopená dívenka pociťovala smutek a byla zmatená (nevěděla, kdo je ani kdo jsou lidé, kteří se skláněli nad jejím tělem), uvažovala pozorovatelka logicky a klidně (to musí být její maminka) a pohled na to, jak vědomí dívenky stoupá vzhůru, ji naplnil pocitem štěstí a nádhery.

Podle všeho dokázala současně nejen vidět a slyšet dvě různé rea-lity, ale rozdělit i svou intelektuální aktivitu a své emoce do dvou různých sfér. V podstatě se tedy její celé vědomí rozdělilo na dvě části. To je proces, který si - v normálním stavu - dokážeme jen stěží představit.

Samozřejmě se také nabízí otázka, co tento spontánní zážitek vyvolalo. O tom lze spekulovat nejrůznějším způsobem. Vypravěčka sama si nevzpomněla na nic, co by přicházelo v úvahu jako případ-ný „spouštěcí mechanismus".

Byla určujícím faktorem dívčina vrozená schopnost vnímat jiné reality, nebo jím bylo dané místo? Mohlo jít o lokalitu, která - třeba v důsledku nějakých geofyzikálních anomálií - vytvořila pro vyvolání takového zážitku optimální podmínky. Na jedné straně by se zdálo, že první uvedená alternativa je pravděpodobnější vzhledem k tomu, že kromě vypravěčky nikdo další z několika přítomných osob takový

18

zážitek neměl. Ve prospěch druhé hypotézy zase hovoří skutečnost, že vypravěčka se ani slůvkem nezmiňuje o tom, že by se u ní proje-vovaly nějaké paranormální schopnosti nebo že se jí podobné věci přihodily častěji.

Tak či onak jde o událost, kterou si lze vysvětlit jen existencí paralelních realit - čili chyb v matrix.

Zajímavá skutečnost, že vypravěčka dokázala vnímat oba světy současně, také ukazuje, že tady nebyla ve hře nějaká dírka v matrix, kterou se propadla do paralelní reality.

Matrix v této knize Konstrukce nebo schéma, které vytváří a udržuje realitu

a umožňuje jí fungovat multidimenzionálně. To je pochopitelně jen laická definice, která si nečiní nárok

na vědeckou přesnost. Zároveň však tato definice relativizuje po-jem „realita", neboť ta zde již není něčím absolutním. Není vším, je tu ještě cosi jiného, co se skrývá za ní.

Chyby v matrix Určité poruchy v naší realitě, díky nimž si dokážeme uvědo-

mit existenci matrix. Mohou být přirozené povahy, to znamená, že odpovídají kvalitě určité lokality. Často jsou paradoxní, někdy jsou však vyvolávány vědomě a úmyslně.

Matrix ve filmu Ve filmu se pojem matrix vztahuje nejen na transformaci

(software), nýbrž i na zdánlivý svět, který je tímto způsobem vytvořen. To je velmi zjednodušující, nicméně matematicky pří-pustný postup.

Matrix ve vědě Formálně matematicky je matrix (matrice) definována jako

matematické pravoúhlé schéma, skládající se z čísel, fyzikálních veličin nebo operátorů. Takové schéma definuje určitou trans-formaci nebo projekci. Pro počítání s matricemi platí velmi spe-cifická matematická pravidla.

19

Vypadá to, jako by vědomí vypravěčky pozorovalo obě scenérie z jakési vyšší perspektivy, tedy z místa nacházejícího se mimo mat-rix (podobně jako Morfeus a jeho přátelé mohli, když byli v reálném světě, sledovat na monitorech různé obrazy ze zdánlivé reality sou-běžně).

Je načase, abychom splnili slib, který jsme vám dali, když jsme vás postavili před volbu mezi červenou a modrou pilulkou. Tenkrát jsme vám řekli, že existují vědecké modely, které nabízejí srozumi-telné vysvětlení toho, jak k chybám v matrix dochází. Tyto modely však samozřejmě nejsou tak triviální jako náš příklad se dvěma listy papíru.

Vědci došli k představě paralelních světů již před několika dese-tiletími. První takovou koncepci vypracovali kvantoví fyzikové Hugh Everett a John Wheeler. Zaujala je (stejně jako řadu jejich kolegů) zvláštní skutečnost, že podle teorie kvantově fyzikálních procesů exi-stuje vždy několik alternativ toho, jak proběhne připravovaný expe-riment. Nicméně před zraky vědce, který pak pokus skutečně pro-vede, se zrealizuje vždy pouze jedna z těchto alternativ.

V průběhu třicátých let převládl mezi vědci názor, že tuto „vyvo-lenou" alternativu určuje princip náhody. To však bylo jen nouzové vysvětlení, kterým nebyl nikdo příliš nadšený. A ze všech nejméně Albert Einstein, jenž proti této koncepci protestoval svým slavným výrokem: „Bůh nehraje v kostky!"

Jestliže však bůh odmítá zúčastnit se této hry, kdo za tím vězí? Kdo rozhoduje, která z více možných alternativ se stane skutečnou událostí?

Na to nedokázal dlouho nikdo odpovědět, až se nakonec znovu přihlásili o slovo Everett a Wheeler a rezolutně oznámili: „Nikdo nic neurčuje."

Podle jejich originální hypotézy mnoha světů se v takové situaci reálně a současně uskuteční všechny alternativy. To samozřejmě odporuje naší každodenní zkušenosti, protože se zúčastníme vždycky jenom jedné z možných událostí. Everett a Wheeler proto předpo-kládají, že v takových situacích se realita rozštěpí do řady identic-kých kopií, které svým počtem odpovídají počtu možných alternativ. A v každém z těchto světů se uskuteční jenom jedna z těchto alter-nativ.

20

Na první pohled se tato hypotéza jeví jako teoretická koncepce, která je relevantní pouze pro děje v subatomární rovině elementár-ních částic. Nicméně pokud mají Everett a Wheeler pravdu, má to pochopitelně zásadní význam také pro náš makroskopický svět. Pak totiž nevznikají jen kopie elementárních částic, nýbrž celého univer-za. A v každém „uzlovém" (výchozím) okamžiku jsou tato paralelní univerza téměř identická. V každém existuje naše sluneční soustava a Země, na níž žijí lidé. Jediný drobný rozdíl by spočíval ve výsled-ku onoho mikroskopického kvantového procesu, který byl vlastní příčinou celého rozštěpení.

Od tohoto okamžiku jsou od sebe tato paralelní univerza odděle-ná a každé se vyvíjí samostatně. A protože jenom v našem vesmíru dochází každičkou vteřinu k milionům a miliardám subatomárních kvantových procesů, nedokážeme si celkový počet paralelních světů vůbec představit.

Ale kde všechna ta paralelní univerza jsou? Je jasné, že to nepů-jde bez vyšších dimenzí. Jen ty umožňují existenci paralelních realit.

Podobně jako můžeme pokládat jeden list papíru na druhý ve směru třetí dimenze, může podle současných vědeckých modelů exi-stovat ve výšedimenzionálním hyperprostoru velký počet univerz podobných tomu našemu. Jediným předpokladem je, aby takový hy-perprostor měl přinejmenším pět dimenzí (jelikož my potřebujeme pro náš svět čtyři rozměry - tři prostorové a jeden časový).

To však nepředstavuje problém, protože fyzikové už dávno zjisti-li, že poznatky nové teorie superstringů dávají smysl jen v případě, že hyperprostor má minimálně jedenáct dimenzí.

Vyšší dimenze hyperprostoru se ovšem nacházejí mimo náš pro-stor a čas, takže „tam" dokonce mohou - jako paralelní světy - sou-běžně existovat jak naše minulost, tak i přítomnost a budoucnost. Každý z těchto paralelních světů je čtyřdimenzionální časoprostorovou projekcí z tohoto hyperprostoru; a každý má svou vlastní matrix, která tuto projekci samostatně vytváří.

Vyvstává otázka, proč dokážeme vnímat pouze jednu z těchto paralelních realit. To způsobuje matrix - a nepochybně je to smyslu-plné, protože i v tomto jednom světě máme starostí a problémů víc než dost. Náš mozek je tedy naprogramován tak, abychom dokázali vnímat vždy jen tuto jednu realitu.

21

Na co by se ještě zeptal Einstein...

Co jsou vlastně superstringy?

Fyzikové se již několik desetiletí pokoušejí vytvořit jed-notnou teorii pole, tedy teorii, která by zahrnovala všechny čtyři nám známé základní přírodní síly - gra-

vitaci, elektromagnetismus, slabou a silnou jadernou energii. Narážejí přitom na jeden problém. Elektromagnetismus a slabou jadernou energii už sjednocujícím způsobem vysvětluje teorie kvan-tových polí. Ta se ale nedá uvést do souladu s gravitací (s Ein-steinovou obecnou teorií relativity). Potíž je v singularitě - když se vzdálenost mezi dvěma hmotnými objekty blíží nule, gravitace dosa-huje nekonečna. Teorie stringů tento problém překonává. V jejím pojetí nepředsta-vují elementární částice body, nýbrž malé uzavřené smyčky (strings). Protože každý takový string je nekonečně dlouhý, nemůže se vzdále-nost mezi nimi nikdy rovnat nule a nevznikají singularity.

Obr. 1: Sjednocení gravitace s ostatními přírodními silami pomocí M-teorie.

String má větší počet vlastních harmonických vibrací, jimž odpo-vídají jednotlivé typy elementárních částic - protonů, elektronů, ale také gravitonů.

22

To je docela hezké, jenže teorie stringů požaduje také vysokou cenu - předpokládá totiž existenci hyperprostoru, který má jedenáct dimenzí. A naše realita je pouze jeho projekcí. Vyšší („Fermiho") dimenze Θα jsou přitom v našem světě obsažené v komprimované (stlačené, zhuštěné) formě, tedy „srolované" do mikroskopicky ma-lého rozměru. Kromě toho rozšiřuje teorie stringů princip neurčitosti, jak jej zná-me z kvantové fyziky. Kvantová mechanika nedokáže přesně stano-vit, kde se elementární Částice nachází nebo jakou rychlostí se pohy-buje; v teorii stringů se tato neurčitost vztahuje i na časoprostor relace neurčitosti α' ≈ (10-32 cm)2. Jinými slovy, nedokážeme přesně stanovit, co vlastně časoprostor je. Dnes existuje celkem pět poněkud odlišných teorií stringů, všechny se ovšem považují za speciální případy společné M-teorie. Pod pís-menem M si přitom můžeme představit „magii, mystérium nebo matrix, podle osobního vkusu", říká fyzik Edward Witten.

To však také znamená, že za určitých mimořádných okolností -například působením místních geofyzikálních anomálií, specifických frekvencí nebo kolísání gravitace - může dojít k tomu, že se schop-nost lidského mozku vyfiltrovat pouze naši realitu naruší.

Tímto způsobem pronikají do našeho světa vjemy z jiných dimen-zí, podobně jako to někdy vídáme v televizi, když se překryjí signály dvou stanic.

Ještě exotičtějším dojmem působí další vysvětlení, které se opírá o nejnovější poznatky kosmologie a teorie stringů (o něž se zaslouži-li Paul Steinhardt, Justin Khoury, Neil Tur ok a další). Podle této hypotézy představují paralelní univerza objekty v jedenáctidimen≈

zionálním hyperprostoru (takzvané „braný"), které se k sobě mohou relativně přibližovat.

Na tyto „brany" dokonce působí jakási „supergravitace", která způsobuje, že se paralelní univerza vzájemně přitahují (přímo gigan-tická představa!). Každých pár bilionů let proto dojde ke střetu dvou paralelních světů, což vyvolá velký třesk a vznik nového vesmíru. „Supergravitace" ovšem působí i v klidnějších dobách, takže dochází

23

k určitým interakcím paralelních světů. To se musí nějakým způso-bem projevovat i v našich čtyřech dimenzích.

Podle tohoto myšlenkového modelu tedy nejsou paralelní světy vzájemně izolované, přinejmenším ne úplně. A již zmíněné chyby v matrix nepředstavují nic jiného než zviditelnění vzájemného půso-bení paralelních univerz, k němuž dochází v hyperprostoru.

Pokud se však chyby v matrix projevují přednostně anomáliemi přírodních sil (například gravitace), jež zvyšují naši schopnost vní-mání (což nám teprve umožňuje zaregistrovat je), pak musí na tomto světě existovat místa, kde se tyto chyby v matrix vyskytují častěji než jinde.

A taková místa skutečně existují! Uvedeme k tomu několik pří-kladů. A pro některé nemusíme chodit ani příliš daleko. Vydejme se spolu nejdříve k zřícenině hradu Schauenburg ve Schwarzwaldu.

Kolem roku 1050 dal vévoda Berthold II. von Záhringen postavit nad obcí Oberkirch v údolí Renchtal hrad a umístil v něm vojenskou posádku. Objekt sloužil jako strážní a ochranná pevnost, jež byla sou-částí opatření proti nájezdům cizích vetřelců. Ve 12. století přešel hrad do vlastnictví rodu Schauenburgů. Během třicetileté války byl silně poškozen a už nikdy nebyl zcela obnoven. Od 18. století je ne-obývanou ruinou. A připomeňme jen tak mimochodem - ve druhé polovině 17. století tady pobýval i básník Johann Jakob Christoffel von Grimmelshausen, autor světově proslulého barokního románu Dobrodružný Simplicius Simplicissimus. Za pěkného počasí dnes na-vštěvují toto místo davy turistů.

Také Martina a Paul K. se jednoho letního dne vydali z vesnice Oberkirch na výlet, jehož cílem byla zřícenina hradu Schauenburg. Vyrazili dosti pozdě, takže místo bylo už téměř liduprázdné, jenom číšník v restauraci, která se nachází těsně pod hradem, ještě uklízel zahradní nábytek; slunce se sklánělo nízko nad obzorem, pomalu se snášel soumrak.

Co se dělo dál, to nám už popíše sama Martina K.:

Když jsme obešli ruinu hradu a udělali si názornou představu o jeho původní rozloze, posadili jsme se na nádvoří pod obrovitým stromem (viz fotografii č. 4 v obrazové příloze), abychom si krátce odpočinuli Je odtud nádherný výhled dolů na Oberkirch i celé údolí.

24

Náhle jsem však pocítila obrovský chlad a cosi mi říkalo, že bych to místo měla co nejdříve opustit. Proto jsme se zvedli a chtěli jsme odtud co nejrychleji odejít, což ale šlo jen úzkou chodbičkou. Když jsme jí procházeli slyšela jsem naprosto zřetelně lidské hlasy, třebaže na hradě kromě nás dvou už nikdo další nebyl. Ty hlasy mluvily dialek-tem, jemuž jsem příliš dobře nerozuměla, ale jednu větu jsem zachyti-la přesně: „Luiso, podej mi stoličku!" Hlasy se nedaly lokalizovat, bylo to, jako by přicházely ze všech stran, a já jsem měla pocit, že došlo k jakémusi posunutí mého vnímání. Netýkalo se to však toho, co jsem viděla, nýbrž pouze hlasů, které jsem slyšela Zvuky byly tlumené, vzdálené, jako by přicházely z daleké minulosti. Protože kromě nás se už v hradním areálu nikdo nenacházel, vyděsilo mě to a já utíkala k autu dole na parkovišti, co mi nohy stačily. Teprve při cestě domů jsem Paulovi vyprávěla o svém zážitku. Byla jsem naprosto zmatená. Ty hlasy zněly úplně tak, jako by tam ti lidé právě teď žili a hovořili spolu.

Na rozdíl od již vylíčeného příběhu rodiny a hostů společně sla-vících adventní neděli došlo v tomto případě pouze k akustickému překrytí dvou realit. Návštěvnice ruiny slyšela lidské hlasy, nikoho však neviděla; jako by ti, kdo spolu mluvili, stáli za zdí. To však neby-lo možné, protože na hradě v té době už kromě nich nikdo další nebyl. Navíc bylo divné i to, že neznámé osoby hovořily jakýmsi stře-dověkým dialektem...

Později se ve vesnici Martina a Paul od místních obyvatel do-zvěděli, že na hradě skutečně kdysi bydlela jakási Luisa. Byla údajně vzdorovitá a neposlouchala otce, který ji proto dal zavřít do vězení. A to se údajně nacházelo v bezprostřední blízkosti průchodu, v němž Martina slyšela tajemné hlasy.

Za dalším příběhem se musíme vypravit až do jihovýchodního Polska. Tady, na úpatí Karpat a jen několik kilometrů od vojvodské-ho města Rzeszówa, se nachází městečko Lancut. Jeho největší turis-tickou atrakcí je nádherný barokní zámek.

Zámek Lańcut nechal v 17. století zbudovat krakovský vojvoda Stanislaw Lubomirski jako obranné zařízení, jež mělo původně pěti-úhelníkový půdorys. V pozdějších staletích byl objekt několikrát pře-

25

stavěn. V 19. století přešel do majetku Potockých, dalšího význam-ného šlechtického rodu. Během druhé světové války nedoznal zámek žádné újmy.

Dnes tento objekt patří k nejvýznamnějším stavebním památkám Polska. V jeho vnitřních prostorách se nachází stálé muzeum, každý rok se tu pořádá mezinárodní hudební festival.

Grazyna zná Lańcut již od dětských let, protože ji tam rodiče brali často na výlet. Později také pravidelně navštěvovala hudební festival a silvestrovské plesy, které se tam každoročně konaly. Jinými slovy, zná zámek jako své boty.

Jako každé panské sídlo je i Lańcut opředen různými legendami a zkazkami. Grazyna proto odjakživa doufala, že jednoho dne potká v některém z odlehlých koridorů tu nebo onu legendární postavu. Neměla však doposud štěstí, protože „duchové" tohoto zámku jsou velmi plaší.

Avšak co bylo odepřeno jí, to bylo v roce 1972 dopřáno našemu známému, novináři Kazimierzovi Bzowskému z Varšavy. Navštívil Lańcut se skupinkou turistů, kteří v zámeckém hotelu také přenoco-vali. Zatímco ostatní si v odpoledních hodinách prohlíželi zámecké komnaty, odebral se Bzowski v doprovodu jednoho přítele do kni-hovny, aby se blíže seznámil s jejím obsahem. Tato místnost je návštěvníkům ukazována pouze výjimečně (viz foto č. 9 v obrazové příloze).

Knihovna byla v pozdním odpoledni nádherně prosvětlená papr-sky slunce, které pomalu klesalo k obzoru. Jenom o několik hodin dřív tam filmový štáb natáčel scény pro jakýsi historický film, ale nyní bylo v místnosti ticho a prázdno, kromě Bzowského a jeho příte-le zde nebyl nikdo další. Varšavský novinář líčí další průběh událos-ti takto:

Pomalým krokem, ponořeni do myšlenek, jsme procházeli kolem regálů s knihami. V jednu chvíli jsme si ale všimli, že na pohovce sedí v pohodlné poloze atraktivní žena, oblečená do nádherných šatů slo-novinové barvy. Byly to šaty po vzoru módy 18. století, s hlubokým vý-střihem, který nám umožňoval náležité ocenit tělesný půvab tajemné dámy. Žena byla ponořená do četby malé červené knížečky a vůbec nás nevnímala.

26

Atmosféra v knihovně byla idylická a prodchnutá harmonií. Měli jsme za to, že se sem do ústraní odebrala některá z hereček, ještě oble-čená do historického kostýmu, a četbou si vyplňuje přestávku v natá-čení. Když jsem procházel kolem ní, vrhl jsem zběžný pohled na hřbet knihy, kterou četla. Rozeznal jsem pouze písmenka La Fonta..., napsa-ná zlatou, leč vybledlou barvou. Zbytek byl zakryt její rukou.

Aha, prolétlo mi hlavou. Čte La Fontainovy Bajky v originále. Rozhodl jsem se, že ji oslovím. Přišel jsem až těsně k ní, takže jsem

zavadil o špičku jejího střevíce, lehce jsem se uklonil a řekl jsem: „Excusez nous, Madame."

Na okamžik zvedla hlavu, trochu přitáhla nohy, abychom kolem ní mohli projít, podívala se na nás, usmála se a zašeptala: „Merci."

Pak jsme knihovnu opustili. Ale dole v recepci jsme se zeptali, jaký film že se tam vlastně natáčí, a dodali jsme, že jsme právě viděli jednu herečku v knihovně. Recepční zbledla, podívala se na nás, jako bychom byli nějaká strašidla, a pak zděšeně utekla

Její reakce byla natolik zvláštní, že nám to nedalo a pátrali jsme v té věci dál. Nakonec se ukázalo, že toho dne se natáčely pouze scény s mužskými protagonisty. Žádná herečka tam nebyla.

Jsem si jist, že příhoda nějakým způsobem souvisí s energií onoho místa. Nevěřím, že jsme potkali nějakého „ducha". Předpokládám však, že v okamžiku slovního kontaktu s onou ženou jsme nebyli ve dva-cátém století, nýbrž jsme se na krátký okamžik ocitli v době, kdy žila ona Myslím si také, že jen díky svému zdvořilému a nenucenému vystupování jsme nebyli její realitou absorbováni, nýbrž naprosto v po-řádku vráceni do současnosti.

Bzowski je skálopevně přesvědčen, že dáma v knihovně nebyla žádným „zjevením" nebo „duchem", jak je známe z různých legend o hradech a zámcích. Podle něj byla naprosto hmotná; zřetelně cítil dotyk, když zavadil o špičku její nohy. Podle všeho také nešlo o překrytí dvou projekcí, jako tomu bylo v případě děvčátka, které spadlo do řeky. Ledaže by se toho v zařízení zámecké knihovny změnilo během dvou set let tak málo, že si oba muži žádných roz-dílů nevšimli.

I to je možné. Správa zámku nezařídila místnosti nahodile jen tak nějakým barokním nábytkem, aby to lahodilo oku návštěvníků. Ne -

27

ve většině místností, a také v knihovně, se dodnes zachoval původní inventář. Právě to činí zámek Lańcut tak vzácným.

Z téhož důvodu je však obtížné přesně určit, v jaké době ona neznámá kráska skutečně žila. A k čemu vlastně došlo? Učinila ona časový skok do 20. století, nebo ji naopak Bzowski se svým přítelem navštívili v jejím, třeba 18. století? Koneckonců nemůžeme vyloučit ani možnost, že se jejich setkání odehrálo „na neutrální půdě" v ně-jaké úplně jiné rovině. Z informací, které o příhodě máme, se to nedá s určitostí stanovit. Bzowski sám se domnívá, že se ocitl v minulosti, nemá však žádný faktický argument, jímž by mohl tuto hypotézu podpořit. Pouze mu to napovídá jeho vnitřní pocit.

Doposud jsme se seznámili jen s příběhy, jež se odehrály na kon-krétním místě, zcela spontánně a pouze jednou, tedy výjimečně. Avšak i v nich nacházíme náznaky toho, že podobné události mohou být vyvolány určitými vnějšími okolnostmi.

Nyní společně navštívíme místo, kde k časoprostorovému přesu-nu vědomí dochází opakovaně.

Je to malá, vskutku nenápadná ulice v jihozápadní části Berlína - Orleansstrasse. Slepá ulička, v níž se nachází jen několik domů na jedné straně a park na druhé (viz foto č. 10 v obrazové příloze). Je to malebné a poněkud nostalgicky působící místo s původní zástav-bou ve stylu, jakým se kdysi stavěly budovy na předměstí.

Každopádně se však vyplatí zastavit se na kraji parku a prohlížet si naproti stojící domy. Může se vám totiž stát, že obraz se náhle změní! Najednou pár domů zmizí a ulice získá tu podobu, kterou měla kdysi dávno, když se tu teprve začalo stavět. Mezi jednotlivými budovami se objeví mezery, které tam dnes již nejsou. Jde o obrazy minulosti, archivované nějakým tajuplným způsobem, který umož-ňuje jejich občasnou „prezentaci"?

Některým svědkům se však ulička manifestovala docela jiným způsobem, vypadala velmi moderně a v řadě domů se vyjímala nová restaurace, která tady nikdy v minulosti nebyla a není tu ani dnes. Jak si to máme vysvětlit? Jde snad o projekci z budoucnosti? Nebo z paralelní reality? Na to jednoznačná odpověď neexistuje.

Zajímavý je začátek, tedy okamžik, kdy dochází k proměně vní-

28

máni. Svědkové shodně vypovídají, že je charakterizován úplným tichem a vnitřním zklidněním. Člověk má náhle pocit, jako by byl na celém světě úplně sám. Je sice pravda, že Orleansstrasse je klidná uli-ce, jíž se typický hluk velkoměstského provozu vyhýbá, avšak toto ticho je jiné, jakoby neskutečné. Kdo jím je obklopen, neslyší už ani zpěv ptáčků v parku, kteří tam jinak štěbetají celý den, ani křik hra-jících si dětí, ani štěkot psů. Zavládne absolutní ticho.

Když se změněný obraz zaostří, dotyčný člověk si uvykne na no-vou situaci a začne si pozorně prohlížet detaily jiné reality, náhle ho přepadne vnitřní neklid. A v tu chvíli obraz zmizí a dotyčný se opět nachází ve svém světě.

Tento pozoruhodný jev může mít dvě příčiny:

1. My lidé v sobě máme zabudovaný mechanismus, který reaguje na chyby v matrix (jimiž prozrazuje svou existenci) nejistotou a ne-klidem. Koneckonců se jedná o zážitek, v jehož důsledku se boří naše realita a ztrácíme půdu pod nohama!

2. Když někdo takovou chybu objeví, matrix to zaregistruje a rychle zjedná nápravu. Páni!

Takových míst, kde se občas kulisa nějaké jiné reality manifestu-je, je na světě celá řada. Pro většinu těchto fenoménů existuje při-rozené vysvětlení, mají čistě fyzikální příčinu. Za určitých povětr-nostních podmínek (teplota a vlhkost vzduchu) funguje atmosféra jako obrovské duté (konkávní) zrcadlo a promítá obraz určité kraji-ny nebo města na nějaké vzdálené místo. V pouštních oblastech je tento jev známý pod označením fata morgana.

Tento fenomén se však nevyskytuje pouze v horkých a suchých krajích. Dochází k němu (byť jen velmi vzácně) i v úplně opačných podmínkách, například ve věčném ledu Arktidy.

Nicméně v případě takzvaného Silent City (česky Tiché Město -pozn. překl.) na Aljašce je přinejmenším diskutabilní, jestli zde sku-tečně docházelo k „zrcadlení vzduchu", nebo se tady manifestoval obraz z jiné, paralelní reality.

Již od konce 19. století přinášeli indiáni i bílí osadníci zprávy o tom, že v oblasti ledovce Muir se pravidelně objevuje stále stejný

29

obraz - majestátní kulisa velkoměsta s domy, parky, kostely a po-dobně. Docházelo k tomu pravidelně každý rok, obraz se manifesto-val vždy během krátkého arktického léta, zpravidla mezi 20. červnem a 10. červencem.

Podivuhodný úkaz pozoroval rovněž zlatokop a dobrodruh Ri-chard G. Willoughby, po němž je dodnes pojmenován jeden ostrov u břehů Aljašky. Když o tom však vyprávěl lidem v Juneau, tehdej-ším zlatokopeckém městečku a dnešním hlavním městě unijního státu Aljaška, všichni se mu vysmáli. To Willoughbyho naštvalo tak, že si pořídil starší fotoaparát a koupil i několik fotografických desek a následujícího léta se opět vydal k ledovci Muir.

V roce 1885 se mu skutečně podařilo pořídit snímek, který je sice nekvalitní (špatně zaostřený a málo osvětlený), nicméně jednoznačně ukazuje panoráma velkoměsta; obraz vypadá, jako by byl pořízen z kopce nad městem (viz foto č. 11 v obrazové příloze).

Od té doby se už Willoughbymu nikdo nesmál, dodnes však není jasné, co fotografie vlastně představuje. Vysvětlení, že mohlo jít o docela obyčejné „zrcadlení vzduchu", je neuspokojivé už z toho důvodu, že v roce 1885 se na Aljašce žádné město této velikosti nena-cházelo. I Juneau byla jen malá ospalá díra.

Celá záležitost pronikla do amerického tisku a rozproudila se debata o tom, jaké město je na Willoughbyho snímku vlastně zvěč-něno. Jeden novinář ze San Franciska ujišťoval, že jde o Bristol. Jenže Bristol se nachází v Anglii, je tedy od Aljašky vzdálen několik tisíc kilometrů. Je přinejmenším pochybné, jestli může docházet k „zrcadlení vzduchu" i na tak velkou vzdálenost. Nehledě na to, že Willoughby pořídil snímek v odpoledních hodinách, tedy v době, kdy v Bristolu byla hluboká noc.

A je tu ještě další záhadný detail - od roku 1901 už „Silent City" nikdo nespatřil. Nebylo tedy možné prozkoumat tento pozoruhodný jev pomocí moderních vědeckých metod. Poslední zdokumentovaná zpráva pochází od expedice, kterou podnikl v roce 1897 italský vévo-da ďAbrizzi. Jeden z účastníků výpravy, jistý pan C. W. Thornton ze Seattlu, obraz města spatřil a později to komentoval těmito slovy: „Nebylo nutné vynakládat jakoukoli námahu nebo použít schopnost imaginace, aby člověk rozpoznal, že se jedná o město. Naopak by stálo hodně úsilí namluvit si, že to žádné město nebylo."

30

Willoughbyho fotografie, dnes uložená v Aljašské státní knihovně (Alaska State Library), je předmětem neutuchajících sporů. Někteří lidé tvrdili, že fotografické desky, které Willoughby koupil z druhé ruky, mohly být už jednou použité, takže došlo k jejich dvojitému osvícení. Ale jak velká byla v té době pravděpodobnost, že na foto-grafické desce koupené v Juneau na Aljašce byl již zachycen obrázek nějakého anglického města? A navíc - pokud by snímek byl (ať už chtěným či náhodným) falzifikátem, jak si vysvětlit dřívější četné zprávy indiánů a bělochů, kteří viděli totéž, co Willoughby vyfoto-grafoval?

Třebaže si tedy o ústních zprávách místního obyvatelstva nebo zlatokopově fotografii můžeme myslet cokoliv - jisté je, že případ „Silent City" nebyl dodnes uspokojivě vysvětlen, a je tudíž dalším kandidátem na chybu v matrix.

Na příkladech uvedených v této kapitole vidíme, že k možným chybám v matrix dochází (někdy dokonce opakovaně) na zcela kon-krétních místech, přičemž se často jedná o staré objekty, jako jsou třeba hrady nebo zámky. Znamená to snad, že některé historické stavby takové paralelní obrazy samy vyvolávají nebo přitahují?

Touto a dalšími podobnými a velmi zajímavými otázkami se za-bývá disciplína odpradávna nazývaná geomantie, která zkoumá půso-bení „silových míst". Lze považovat za prokázané, že taková místa nejen existují, ale dokonce jsou vzájemně propojená, takže vytvářejí jakousi globální síť s pravidelnou strukturou. A dnes již existují i vědecké modely, které pro tento podivuhodný fenomén nabízejí racionální vysvětlení.

Tuto stopu však nebudeme dál sledovat, protože by nás to odved-lo příliš daleko od vlastního tématu knihy, jímž je pátrání po chybách v matrix. Čtenář, který se o toto téma hlouběji zajímá, může nahléd-nout do našich předchozích knih Das Erbe von Avalon (Dědictví Avalonu) a Spektrum der Nacht (Spektrum noci).

Vraťme se tedy k podivuhodným setkáním s paralelními světy. Příběhy uvedené v této kapitole byly jistě napínavé a někomu z nich mohlo být i trochu úzko. Nicméně jedno měly společné - pro osoby, které je zažily, nepředstavovaly žádné nebezpečí a ani jejich další život tím nebyl nijak negativně ovlivněn.

31

Můžeme se však spolehnout na to, že podobné incidenty proběh-nou vždy takto neškodně? Jestliže matrix obsahuje chyby, jimiž se otevírají okénka do jiných světů, jakou máme záruku, že se těmito okénky lze „někam jinam" jen dívat? Nemůže se stát, že se tam také propadneme?

Skutečně existují lidé, jimž se něco podobného přihodilo. A ne všem se podařilo bez úhony vrátit. O osudu některých z nich víme pouze z vyprávění svědků, kteří je při tom pozorovali. Jenže při čem vlastně?

Zní to sice neuvěřitelně, ale řada svědků skutečně sledovala, jak někdo zcela náhle zmizel nebo se naopak stejně záhadně a nečekaně vynořil z nicoty.

32

2/ V ČASOPROSTOROVÉM VAKUU

Kroky do nicoty

Šel jsem pořád dál po Páté avenue, bez kravaty, prostě jen tak. Pak se ale začalo dít něco podivného. Pokaždé, když jsem musel pře-jít jednu z vedlejších ulic, které Pátou křižují a udělal jsem proto krok z chodníku do vozovky, se mě náhle zmocnil pocit, že se mi nepodaří dostat na druhou stranu. Zdálo se mi, že se budu propadat dolů a dolů a nikdo si toho nevšimne, nikdo mě už nikdy neuvidí. Dostal jsem takový strach, že si to neumíte představit! Potil jsem se jako idiot - košili i spodní prádlo jsem měl úplně mokré. Pak jsem začal na každém přechodu dělat, jako bych se bavil se svým bratrem Alliem. Říkal jsem: „Allie, nenechej mě zmizet. Prosím tě, nenechej mě zmi-zet. " A když jsem se bez úhony dostal na druhou stranu a ještě pořád jsem byl tady, poděkoval jsem mu. To se opakovalo za každým blokem domů. Ale já šel stále dál. Možná jsem měl strach zastavit se, na to si už, upřímně řečeno, přesně nevzpomínám. Vím ale, že jsem došel až k Sedmnácté avenue, daleko za zoologickou zahradu. Potom jsem se posadil na lavičku.

O Holdenu Caulfieldovi, mladém protagonistovi románu Jero-meho D. Salingera Kdo chytá v žitě, se toho napsalo už hodně. Především se mu vyčítá, že příliš mnoho mluví a mudruje. Samo-zřejmě, když pohlížíme na tento román jako na celek, musíme uznat, že čtenář potřebuje notnou dávku trpělivosti, chce-li se prokousat tím pralesem pubertálních fantazií „mladého rozhněvaného muže" pozdních čtyřicátých let v USA. Nicméně shora uvedená scéna je o něčem jiném. Nejde tu o první lásku, známky ve škole nebo plány do budoucna. Holden má strach z něčeho naprosto všedního; bojí se přejít ulici z obavy, že nedojde na protější chodník, že náhle beze stopy zmizí.

Znamená to snad, že na konci příběhu definitivně propadl šílen-ství? To se nedá tvrdit už vzhledem k tomu, že některým lidem se podobná věc přihodila. Narazili na chybu v matrix. Díku bohu nezmi-zeli někteří z nich navždy a mohli později o svém zážitku vyprávět.

33

Eva B. je praktická moderní žena, která chodí do práce. Nemá nejmenší sklon k tomu, aby se utápěla v denním snění. Každopádně ji už dávno nepronásledují pubertální vize. A přesto zažila jednoho dne právě to, z čeho měl Holden Caulfield tak velký strach.

Eva žije v malém městečku a jednou se vypravila do sousedního většího města na nákupy. Bylo to v únoru, měla ten den volno, a tak si ho chtěla užít.

Město, které navštívila, zná velmi dobře už od dětství. Navíc se dokáže dobře orientovat i v neznámém terénu.

Před nevelkým nákupním střediskem, v němž se nachází několik obchůdků, chtěla přejít ulici. Postavila se na okraj chodníku, udělala krok do vozovky - a náhle ucítila v mozku cosi jako krátké cvaknu-tí... Zmocnil se jí pocit, že „neexistuje" ...a potom se ocitla někde úplně jinde, na zcela neznámém místě. Na protější chodník v ulici, kterou chtěla přejít, se každopádně nedostala.

Přepadl ji strach. Chápala, že se přihodilo něco mimořádného, neobvyklého. Okolní „kulisa" se změnila, Eva před sebou viděla úplně jinou ulici, celé okolí se změnilo. Byla na rozpacích, kterým směrem se má vydat (viz foto č. 13 a 14 v obrazové příloze). Ještě před chvi-ličkou se pohybovala po rušné ulici s mnoha lidmi a krámky, ale tady bylo pusto a prázdno, nikde ani noha...

Zmocnila se jí panika, zoufale pobíhala sem a tam. Nakonec za-hlédla ženu, která právě vycházela z nedalekého domu, a tak se jí zeptala, kde vlastně je. Žena ji uklidnila a dovedla zpět k ulici, v níž se nacházelo obchodní středisko.

Teprve potom si Eva uvědomila, že se jediným krokem přenesla v prostoru asi o dva kilometry. Byla ve stejném městě, ale na jiném místě, kde byla spousta zeleně a stály hezké vilky. V důsledku pani-ky, jíž propadla, si nedokázala uvědomit, že i toto místo a tuto ulici vlastně dobře zná. Bez pomoci cizí ženy by k nákupnímu středisku nenašla cestu, na to byla příliš dezorientovaná a zmatená tím, co se stalo.

Eva se vrátila domů, jak nejrychleji to šlo. To, co se jí onoho úno-rového dne přihodilo, pro ni navždy zůstane nerozluštitelnou hádan-kou. Pamětihodným dnem, kdy zmizela a bez vlastního přičinění se přesunula v časoprostoru.

Grazyna měla možnost natočit s Evou B. interview.

34

„Kdy k tomu zážitku došlo? A dokážete si aspoň přibližně vzpo-menout, v kolik hodin to bylo?"

„Stalo se to v pátek 11. února 1994, někdy mezi 14.40 a 15.15 ho-din. To vím docela přesně, protože chvíli předtím, než k tomu pře-sunu došlo, jsem se podívala na hodinky. Zvažovala jsem, zda mám jet domů v 15.00, nebo ještě chvíli zůstat, projít pár obchodů a odjet až kolem 15.30. Takže ve 14.40 jsem v každopádně ještě byla v ob-chodním středisku."

„Zjistila jste si, kolik je hodin, když jste se najednou ocitla někde jinde? Vím, že to je dost odvážná otázka - v situaci, kdy jste byla vy-strašená a dezorientovaná, jste na něco takového asi nemyslela. Ale ptám se proto, že by jistě bylo zajímavé vědět, jestli došlo k přesunu nejen v prostoru, ale i v čase."

„Ano, zmocnila se mě panika, ale i tak jsem stále myslela na to, že se chci vydat kolem půl čtvrté na zpáteční cestu... Jenže ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, co se vlastně stalo, jsem se na hodinky nepo-dívala. Vím jen, že domů jsem odjela v 15.10. Teprve ve chvíli, kdy už jsem se opět cítila v bezpečí, jsem se podívala, kolik je vlastně hodin. Nemohu to tedy tvrdit s jistotou, je však docela dobře možné, že došlo i k posunu v čase, alespoň o pár minut. Každopádně jsem měla subjektivní pocit, že se to celé odehrálo velmi rychle."

„Jaké bylo toho dne počasí?" „Byl krásný slunečný den, panovalo naprosté bezvětří, město bylo

poměrně klidné, žádný velký hluk, i v mém nitru se rozhostilo zvlášt-ní ticho. Pamatuji si, že jsem se cítila uvolněná, úplně klidná. Vlastně je to až legrační - mít takové pocity uprostřed rušné ulice s mnoha obchody... Na místě, kde jsem se pak ocitla, vládla pochmurnější atmosféra, i tam bylo naprosté ticho, ale působilo to spíš dojmem, že tam je vše ,mrtvé'. Neslyšela jsem ani obvyklý hluk způsobovaný městským provozem."

„Můžete trochu blíž popsat ono krátké cvaknutí v mozku, o němž jste se zmínila?"

„Použila jsem výraz cvaknutí, protože jsem tak chtěla vyjádřit pře-chod z jednoho stavu do jiného, z ,předtím' do ,potom'. Možná by bylo výstižnější, kdybych řekla impuls.

Dám vám příklad. Představte si, že uklouznu na ledě. Téměř ve stejném okamžiku už ležím na zemi, ale mozek mě o pádu ještě stačí

35

jakýmsi kliknutím bleskurychle informovat. Ale už nemám čas zare-agovat. V uvedeném případě byl přechod plynulý, mezi ,startem' a ,přistáním' jsem dokonce ani nezakopla!"

„Jaké vizuální, akustické nebo kinetické vjemy jste měla bezpro-středně před svým zmizením a po něm?"

„U nákupního střediska jsem slyšela běžný pouliční hluk, viděla jsem lidi, kteří mě míjeli na chodníku, dívala jsem se do výkladů... Vzpomínám si dokonce, že jsem právě o něčem přemýšlela, ale tím cvaknutím se vymazala informace, o čem to konkrétně bylo. Když jsem přišla na cílovém místě zase k sobě, rozbolela mě hlava. Bolest však brzy pominula. V ulici, v níž jsem se ocitla, nebyl žádný provoz ani hluk. Mým prvním vjemem byly domy, několik hezkých vilek sto-jících mezi stromy. Ty však vytvářely spíše kulisu, jakési pozadí, které na mne dokonce působilo dojmem, jako by bylo dvojrozměrné... Teprve postupně nabývalo nové prostředí na plastičnosti a objemu, vynořovaly se detaily.

Cítila jsem se vnitřně prázdná, upřímně řečeno jsem si připada-la docela hloupě a stála jsem tam jako ochrnutá. Nepoznala jsem tu ulici a měla jsem dojem, že jsem ji nikdy neviděla - přitom jsem jí v minulosti mnohokrát prošla. Ale teď jsem se nacházela uprostřed vozovky, rozhlížela se bezradně na všechny strany, dostala jsem hroz-ný strach. Byla jsem zcela dezorientovaná a zmocnila se mě panika."

„Cítila jste i později po tomto zážitku nějaké psychické nebo fy-zické symptomy?"

„V mé přítomnosti dochází k poruchám příjmu zahraničních rádi-ových stanic, ale to nejspíš není nic mimořádného. Všude kolem nás vibruje tolik nejrůznějších frekvencí...

Občas se mě zmocňoval strach, to ano. Několik měsíců jsem sbíra-la odvahu k tomu, abych ještě jednou zašla na místo, kde jsem se ,vynořila', a vše si tam pozorně prohlédla. Chtěla jsem se vydat nej-dřív tam, protože jsem měla pocit, že je to bezpečnější než místo, kde jsem zmizela. Upřímně řečeno, měla jsem pořádný strach, že zase budu někam přenesena...

Ale později jsem se odvážila i na místo, z něhož jsem zmizela. A odtud jsem pokračovala pěšky do ulice, v níž jsem se ,vynořila'. Byl to zvláštní pocit - vidět, že ta trasa skutečně existuje a že to trvá určitou dobu, než ji člověk projde...

36

Moje vnímání se od té doby poněkud změnilo. Někdy cítím vůně a zápachy, které ostatní lidé neregistrují. Z mé domácnosti občas nevysvětlitelně ,zmizí' malé předměty a pak se zase objeví.

Nerada o tom mluvím, protože to zní příliš fantasticky a hned se vnucuje logické vysvětlení, že ty věci prostě jen někam založím, zapo-menu na to a po čase je zase najdu - jak se to stává každému.

Jinak se nezměnilo nic, žiji a pracuji jako každý normální člověk. Často si říkám, že bych ten svůj zážitek ráda pochopila, chtěla bych porozumět tomu, co se stalo, ale nedaří se mi to. Vlastně je to škoda, protože jsem se ,dotkla neznámého', ale nebylo mi dopřáno poznat, co to je."

„Nacházejí se v blízkosti města, kde se ona událost přihodila, větší průmyslové objekty nebo jiné uzavřené areály, například nějaké vo-jenské zařízení?"

„Ne, nic takového tam není. Jenom ve vzdálenosti asi devíti kilo-metrů směrem na jih stojí televizní stožár."

„Každopádně mě těší, že jste se vrátila do naší reality, protože jinak by se náš zajímavý rozhovor neuskutečnil."

Nemůžeme s jistotou určit, co se Evě B. vlastně přihodilo. Je však zřejmé, že tu máme co do činění s poměrně vzácným fenoménem, kdy někdo vystoupil z našeho časoprostoru nejen v myšlenkách, ale i fyzicky.

Velice zajímavé je, že se Evy B. zmocnil na krátký okamžik pocit, že neexistuje.

Její „cesta" byla ve skutečnosti diskontinuitním prostorovým sko-kem, jímž se bezprostředně přenesla na místo vzdálené asi dva kilo-metry. Podle Einsteinovy teorie relativity však muselo dojít také k časovému posunu, protože čas a prostor tvoří nerozlučnou jedno-tu, v níž se obě veličiny vzájemně doplňují a ovlivňují. V daném případě mohl být časový rozdíl velmi malý, takže ho Eva B. ani nepo-střehla. To ovšem neznamená, že nelze učinit podobný skok i na mnohem větší vzdálenost - ať již prostorovou nebo časovou. Někdy v budoucnosti to třeba lidé zvládnou i jako vědomě řízený proces.

Vůbec nejzajímavější je asi vylíčení toho, jak se kolem Evy B. v místě, kde se znovu vynořila, začala jen postupně vytvářet plastic-ká trojrozměrná realita. Jako by se matrix pozvolna, krok za krokem

37

stabilizovala po nějakém „výpadku". Opětné včlenění do „normality" Eva B. nevnímala jako náhlý spontánní prožitek, nýbrž jako proces, který si vyžádal určitou dobu.

A je tu ještě jedna otázka kardinálního významu, na kterou bude muset hledat odpověď věda budoucnosti: Přešla Eva B. z jedné pevně konstituované reality (matrix) do jiné, anebo vznikla v okamžiku její-ho prostorového skoku nějaká nová realita, případně vytvořená jejím vlastním vědomím? První varianta by odpovídala hypotéze paralel-ních světů, jak ji zformulovala kvantová fyzika, a to v její „materia-lističtější" podobě, jejímiž přívrženci jsou Everett a Wheeler, ale také například Stephen Hawking; podle ní existují nezávisle na sobě para-lelní světy, které se od sebe méně nebo více liší. Zvláštní proces po-stupného formování okolní reality by neznamenal nic jiného, než že si Eva B. musela na nové prostředí chvíli zvykat.

Druhá verze odpovídá hypotéze paralelních světů v jejím „duchov-nějším" provedení, tedy představě, že člověk sám je spolutvůrcem své reality (zhruba ve smyslu holografického obrazu světa, jak jej zformulovali Karl Pribram a David Bohm, nebo teorie morfologic-kých polí, jejímž autorem je Rupert Sheldrake).

Pozoruhodný je nepochybně rovněž fakt, že Eva B. přečkala svůj nedobrovolný výlet do jiných dimenzí zřejmě bez úhony a jakýchkoli negativních následků. Jen díky tomu se ostatně mohlo uskutečnit interview, jehož znění jsme otiskli.

Tak hladký průběh není u zážitků tohoto typu žádnou samozřej-mostí, právě naopak. Proto je na místě položit si nyní pár zásadních otázek o tom, jestli jsou přesuny nebo skoky v časoprostoru vůbec fyzikálně možné a jaká v sobě skrývají nebezpečí pro osoby, které je absolvují.

Z hlediska současných vědeckých poznatků se podobné události nejeví jako nemožné, tedy jako něco, co odporuje obecně akceptova-ným fyzikálním zákonům. Od dob, kdy Albert Einstein zveřejnil svou teorii relativity, víme, že naše univerzum je zakřivené ve vyšší dimenzi a v důsledku toho existují i mezi velmi vzdálenými oblastmi vesmíru časoprostorové tunely, tedy „zkratky" v hyperprostoru. Brány vedoucí k těmto tunelům jsou takříkajíc díry v našem časo-prostorovém kontinuu. Vzpomeňme si na přirovnání se dvěma listy papíru, z nichž jeden má maličký otvor, jímž je možné proklouznout

38

na druhý papír - dostat se z jedné reality do druhé. Takový výlet může být časoprostorovým skokem v hranicích jednoho univerza, jak se to zjevně přihodilo Evě B., stejně tak ale může znamenat přechod do paralelní reality, jak se to stalo tajemnému muži v šortkách, který se zjevil bezúhonným občanům slavícím adventní neděli (viz první kapitola).

Dnes už celkem bezpečně víme, že takové tunely ve vesmíru opravdu existují. Jsou jimi takzvané černé díry, které jsou výsledkem kolapsu a zániku velmi velkých hvězd. Veškerá masa umírající hvěz-dy zkolabuje a scvrkne se na velikost pouhého bodu, jehož gravitač-ní síla je přesto nepředstavitelně obrovská. Tímto násilným aktem se otevře brána do hyperprostoru. Tunel se ovšem stane průchod-ným teprve v okamžiku, kdy se podobná brána otevře i na „druhé straně".

Naše planeta se (díky bohu) nachází v bezpečné vzdálenosti od těchto černých děr. V opačném případě by celá naše sluneční sou-stava během okamžiku zmizela navěky. John Wheeler ovšem po-ukázal na to, že rovněž v mikrokosmu existují podobné miniaturní díry, jimž dal název červí díry (stejný vědec je ostatně i duchovním otcem názvu černé díry - pozn. překl.). Ty jsou produktem kvantově--vakuové fluktuace, během níž krátkodobě vznikají a opět zanikají virtuální elementární částice.

Červí díry ale sehrávají v našem univerzu významnou roli. Jsou důležitými komunikačními kanály, jejichž prostřednictvím může každá buňka našeho těla (přesněji řečeno každá molekula DNA, jež je v buňce obsažená) přijímat a předávat informace. Jinými slovy, červí díry umožňují hyperkomunikaci.

Samozřejmě je obrovský rozdíl mezi tím, zda nějakým kanálem protékají informace, nebo jestli jím má být „protlačen" celý člověk. Pro posledně uvedený účel jsou červí díry pochopitelně příliš malé. Jinak by lidé neustále mizeli a znovu se objevovali, protože červí díry jsou všude kolem nás!

Vědci dlouho popírali, že by mezi oběma extrémy - všudypří-tomnými, ale mikroskopicky malými červími dírami na straně jedné a (ve smyslu gravitace) obrovskými, ovšem nekonečně vzdálenými černými dírami na straně druhé - existovala nějaká střední varian-ta. Něco, co by bylo dost velké na to, aby v tom zmizel člověk, ale

39

příliš malé na to, aby to mohlo „spolknout" celou Zemi. A dokud ofi-ciálně nic takového neexistovalo, nemohli beze stopy mizet ani lidé - a zprávy o podobných případech končily v přihrádce nadepsané sci-ence fiction.

V posledních letech se však postoj vědy zásadním způsobem změ-nil. Dnes už máme empirické doklady o tom, že podobné červí díry v „příručním vydání" občas doopravdy vznikají. Ruští badatelé Vja-česlav Djatlov a Alexej Dmitrijev takovéto bizarní útvary, nazývané vakuové domény, nejen objevili, ale navíc také dokázali, že jejich exi-stence není v rozporu se zákony klasické fyziky.

Za to, že žijeme v poměrně stabilním světě, v němž se tak velké červí díry vyskytují pouze vzácně, vděčíme především skutečnosti, že gravitace je - ve srovnání s ostatními přírodními silami, jež známe - extrémně slabá. Toto konstatování zní paradoxně. Jednak se zdá, že síla, která drží pohromadě celý kosmos a udržuje všechny hvězdy a planety na jejich oběžných drahách, musí být mohutná. Kromě toho se přirozeně domníváme, že pro udržení stability je zapotřebí vynakládat spíš větší než menší energii.

Avšak gravitace je skutečně extrémně slabá, o tom se může každý přesvědčit jednoduchým experimentem. Drobným magnetem dokáže-me zvednout do výšky špendlík ležící na stole - a tím překonat gra-vitační sílu celé planety!

Nyní před námi stojí dvě otázky, které jsou mimořádně důležité v souvislosti s problematikou cest do jiných dimenzí. Proč je gravi-tační síla tak slabá? A jak je možné, že navzdory této slabosti udržu-je stabilitu celého vesmíru a v normálním případě zabraňuje vzniku červích děr o velikosti tunelu, jímž by mohl projít člověk?

Na druhou otázku už dnes známe vcelku spolehlivou odpověď. Protože gravitace je řádově mnohem slabší než ostatní známé pří-rodní síly, tedy elektromagnetismus a jaderná energie, nedá se jimi za normálních okolností ovlivnit - přinejmenším ne v oblastech naše-ho každodenního života. Z makroskopické perspektivy se gravitace jeví jako izolovaná a stabilní síla.

V říši mikrokosmu, ve světě nekonečně malých elementárních částic, však panují jiné poměry. Víme, že gravitace je tím silnější, čím menší je vzdálenost mezi objekty, na které působí. Aby však dosáhla řádově stejné velikosti jako ostatní výše uvedené přírodní

40

síly, musí dělit dva objekty nepředstavitelně malá vzdálenost asi 10-33 cm (takzvaná Planckova konstanta). Ale na to, abychom třeba jen dvě nepatrně malé elementární částice přiblížili na tak malou vzdálenost, by nám nestačila ani energie všech atomových elektráren na celém světě. Nemůžeme se proto divit, že vědci vyjadřují velkou skepsi, když se hovoří o možnosti časoprostorového přesunu.

Avšak my je porazíme jejich vlastními zbraněmi. Pomalu se totiž začíná rýsovat i odpověď na otázku, proč je gravitace tak slabá. A ta odpověď úzce souvisí s matrix.

Jak již víme, je naše univerzum pouze projekcí z hyperprostoru, jež se realizuje prostřednictvím matrix. Zatímco náš svět má pouze čtyři rozměry (tři prostorové a jeden časový), sestává hyperprostor - aspoň podle současného stavu vědeckého poznání - nejméně z je-denácti dimenzí. Jinými slovy: zmíněnou projekcí se zbylých sedm dimenzí „ztratí", podobně jako při osvícení trojrozměrného tělesa vznikne na pozadí jen dvojrozměrný stín. Ale ve skutečnosti, tvrdí vědci, se vyšší dimenze touto projekcí nezruší; jsou v našem světě nadále obsažené, jenže v komprimované (stlačené, zhuštěné) formě, tedy „srolované" do mikroskopicky malého rozměru. Přesněji řečeno do velikosti výše zmíněné Planckovy konstanty. A v těchto nepřed-stavitelně malých oblastech se také ukrývá největší část gravitace, jíž disponuje naše univerzum.

Gravitace je tedy síla, která působí především v hyperprostoru, to znamená ve vyšších dimenzích. Potom by se ovšem jednalo o „super-gravitaci", o níž jsme se zmínili v první kapitole. Gravitace, jak ji známe z každodenní zkušenosti, by byla pouze nepatrným zlomkem této síly, nepatrnou částečkou, jež se do naší (makroskopické) reali-ty dostala v průběhu projekce z hyperprostoru na matrix.

To by rovněž znamenalo, že gravitace není produktem matrix. Třeba se dokonce naopak sama na jejím vytváření podílí.

Místo pojmu „supergravitace" bychom možná měli používat obec-nější výraz jednotné silové pole, neboť v hyperprostoru - jak alespoň předpokládají vědci - se všechny čtyři nám známé základní přírod-ní síly (gravitace, elektromagnetismus, slabá a silná jaderná energie) spojují do jediného silového pole. Koneckonců vyvinuli fyzikové kon-cepci výšedimenzionálního hyperprostoru právě v souvislosti s úsilím o zformulování jednotné teorie pole.

41

Na co by se ještě zeptal Einstein...

Co jsou komprimované dimenze?

Jeden rozměr si můžeme snadno představit jako přím-ku vedoucí do nekonečna. Pomocí dvou přímek lze sta-novit dvojrozměrnou realitu (nekonečně velkou plochu)

a tři přímky (x, y a z) definují trojrozměrný prostor (viz obr. 2).

Obr. 2: Tři rozměry definující prostor.

Představme si nyní, že prostor bude promítnut takovým způsobem, aby se osa z stočila, srolovala jako pramen vlasů na natáčce. Tím celá třetí dimenze zmizí a zůstane z ní pouhý bod na ploše defino-vané osami x a y. Prostor, který tato dimenze zaujímá, je omezený a v sobě uzavřený (v topologii je takový prostor označován pojmem kompakt). Když k takovému zkomprimování dojde, zdá se na první pohled, jako by existovala už jen rovina x-y. Stočená třetí dimenze však samozřejmě existuje dál a dokonce do ní lze (v mikroskopic-kých intervalech) z plochy x-y proniknout.

Rozštěpení jednotného silového pole na čtyři nám známé základ-ní přírodní síly (gravitaci, elektromagnetismus, slabou a silnou jader-

42

nou energii), k němuž došlo podle názoru vědců až určitou dobu po prvotním třesku, by tedy bylo rovněž dílem matrix, a tudíž fenomé-nem, který se projevuje pouze v naší zdánlivé realitě.

Tyto poznatky jsou mimořádně důležité, neboť přinejmenším uka-zují dvě věci:

1. Poprvé jsme v naší realitě objevili něco, co prokazatelně není součástí matrix.

2. Každá ze čtyř základních přírodních sil nám může posloužit jako nástroj umožňující technickou manipulaci s matrix.

O ostatních fyzikálních silách - například odstředivé síle, která udržuje satelity na jejich oběžné dráze - se už dávno ví, že vlastně nejsou „skutečnými" silami, nýbrž pouhou iluzí, která je vyvolána zrychleným pohybem. Podle Einsteina však nedokážeme uvnitř mat-rix jednoznačně rozlišovat skutečné a zdánlivé síly.

Když například jedeme v uzavřeném výtahu směrem vzhůru, po-ciťujeme (všichni to známe z vlastní zkušenosti) sílu, jež nás tlačí dolů. V tomto uzavřeném prostoru však nedokážeme žádným měře-ním zjistit, jestli se jedná jen o zdánlivou sílu způsobenou pohybem výtahu, nebo zda výtah ve skutečnosti stojí a my cítíme pouze sil-nější účinek gravitace.

Gravitaci ještě stále vypočítáváme pomocí dlouho známého New-tonova zákona. Jím stanovená rovnice postihuje tak odlišné procesy jako vznik galaxií, obíhání planet kolem Slunce nebo pád jablka ze stromu.

Tato skutečnost utvrzovala vědce až do dnešních dob v domnění, že Newtonovy zákony platí v celém vesmíru, v makrokosmu stejně jako v mikrokosmu.

Ale fyzikové Nida Arkani-Hamed a Savas Dimopoulos ze Stan-fordské univerzity spolu s Giou Dvali z Terstské univerzity proti tomu nyní vznesli rozhodné námitky.

Uvedení tři badatelé (v odborných kruzích označovaní také zkrat-kou ADD) konstatují, že nejmenší vzdálenost, na jakou se kdy poda-řilo gravitaci změřit, obnáší zhruba 0,2 milimetru. Předpoklad, že Newtonovy zákony platí i ve světě mnohem menších vzdáleností, je tudíž pouhá spekulace. Tým ADD se domnívá, že už v oblasti jedné

43

desetiny milimetru by mohly být zjištěny signifikantní odchylky -a intenzivně pracuje na koncepci experimentů, které by jejich před-poklad potvrdily. Pokud se jim to skutečně podaří, znamenalo by to, že vyšší dimenze hyperprostoru nepůsobí toliko ve světě mikrosko-picky malých objektů, ale mohou se projevovat i v oblastech, které jsou součástí lidmi vnímané reality. V takovém případě bychom však pro ovlivňování gravitace (a možná dokonce i pro záměrné vytváře-ní umělých makroskopických červích děr) nepotřebovali utopické množství energie.

Pokud má tým ADD pravdu, pak jsou brány k paralelním světům, a tím i do minulosti a budoucnosti, všude kolem nás ve vzdálenosti jen několika milimetrů.

Když někdo projde (dobrovolně nebo nechtěně) časoprostorovým tunelem, jak se to zřejmě přihodilo Evě B., pak opouští výsostné území matrix. Po dobu, po kterou se nachází v hyperprostoru (což je ovšem poněkud nešťastná formulace, protože mimo náš svět čas ani prostor neexistují), nepodléhá jejímu vlivu. Jakmile se ale vrátí, stává se znovu jejím „zajatcem". A navrátit se může různými způso-by. Někdy se objeví prakticky ve stejnou dobu jenom pár set metrů od místa, z něhož zmizel; jindy se náhle ocitne v letních šortkách na prahu cizího pokoje, kde pozvaná společnost právě oslavuje adventní neděli...

Nicméně jak autoři vědeckofantastických románů, tak vážní vědci (například Stephen Hawking) varují před možným nebezpečím, které je s hypotetickými cestami časoprostorovými tunely (například čer-vími dírami) spojeno. Především to jsou enormní gravitační síly, které uvnitř těchto děr působí a mohly by člověka rozmačkat nebo ho protáhnout do délky jako nudli.

V poslední době však někteří badatelé tyto zlověstné scénáře rela-tivizují. Například izraelský fyzik Lior Burko z Utah University v Salt Lake City vypočítal, že černé díry nemusí mít za určitých okolností ony známé nebezpečné vlastnosti a snad by se daly použít jako brány k časoprostorovým tunelům.

Podle Burka existují různé podmínky, za nichž jsou červí díry průchodné. Zmiňuje se v této souvislosti například o takzvaných Cauchyho horizontálních singularitách. Rovněž rotace černé díry prý může její ničivé účinky - přinejmenším teoreticky - zmírnit.

44

Burko došel na základě svých výpočtů k přesvědčení, že mohou existovat takové červí díry, které nevykazují pouze jednu singularitu (tedy místo, v němž gravitace dosahuje nepředstavitelně vysokých hodnot a čas se zastavuje), ale působí v nich „singularity hybridní"; jedna z nich je pak převládající, zatímco druhá je oslabená. Izraelský fyzik k tomu uvádí: Prozatím nikdo nepředložil nevyvratitelné důkazy že takové cesty hyperprostorem nejsou možné. To samozřejmě ještě ne-znamená, že jsou proveditelné; ale ani pro opačné tvrzení neexistují skálopevné důkazy.

A o něco dál Burko píše: Netvrdím, že to je už dnes proveditelné; ale za tisíc let to třeba bude snazší.

Nehledě na to, zda dnes nebo ve vzdálené budoucnosti dokážeme bezpečně procházet červími dírami, lze s jistotou konstatovat už nyní, že realita je občas mnohem podivnější a neuvěřitelnější než nej-odvážnější hypotézy vědců a nejfantastičtější nápady autorů science fiction. Proto může být nebezpečí, které při interdimenzionálních ces-tách hrozí, někdy naprosto banální...

Místo děje: New York, Times Square; datum: 15. červen 1950; čas: pozdní večer, asi 23:10.

Právě skončilo poslední představení, diváci vycházejí z divadla a mísí se s kolemjdoucími. Je příjemný, teplý večer.

Najednou se ozve hlasitý skřípot brzd, který doprovází zděšený výkřik. Lidé se zastavují, otáčejí hlavu. Došlo k nehodě, někoho sra-zilo auto.

Řidič, ještě zděšením celý bez sebe, líčí třesoucím se hlasem, že mu do jízdní dráhy náhle vstoupil nějaký „chlápek", a to tak neče-kaně, že už se vůz nedal zastavit.

Na vozovce skutečně leží mrtvý muž. Jeho oblečení je velmi neob-vyklé. Má na sobě staromódní kalhoty, lakované boty s vysokými podpatky a velkými třpytivými přezkami. Jeho košile je ozdobená jabotem, sako je nezvykle dlouhé. Vedle jeho hlavy leží klobouk s ši-rokou krempou.

Vše v nejlepší kvalitě a nové, neobnošené. To bylo velmi zvláštní, neboť v tomto stylu se oblékali muži na-

posled v 19. století! Mezitím dorazili na místo neštěstí příslušníci policie a začali s vý-

45

slechem svědků, když předtím rutinně zajistili doklady, které měl mrtvý u sebe.

V jeho náprsní tašce našli muži zákona několik vizitek se jménem Rudolf Fenz, účtenku za pronájem koňského spřežení, znějící rovněž na jméno Rudolf Fenz, a větší peněžní obnos - ovšem v bankovkách, které už dávno nebyly v oběhu. Nakonec objevili v kapse také dopis adresovaný muži stejného jména. Poštovní razítko na obálce obsa-hovalo i datum: červen 1876.

Když se ani po několika dnech nepřihlásil žádný rodinný přísluš-ník zemřelého, byla celá záležitost předána oddělení pro nezvěstné osoby. Dalším vyšetřováním případu byl pověřen inspektor Hubert V. Rihn.

Po mnoha pečlivých rešerších v archivech se jedinou stopou uká-zal být telefonní seznam z roku 1939, který obsahoval jméno Rudolf Fenz ml

Ale i tento muž byl dávno mrtvý. Vdova po něm policii sdělila, že chodec sražený autem rozhodně nemohl být její manžel.

Ani její tchán Rudolf Fenz senior nepřipadal v úvahu, protože v roce 1876 za nikdy neobjasněných okolností zmizel. Tenkrát, stalo se to jednoho jarního dne, vyšel pan Fenz před dům, aby si tam vy-kouřil oblíbené cigárko. Nechtěl kouřit v bytě, protože jeho paní nesnášela cigaretový kouř.

Od té chvíle už ho nikdy nikdo nespatřil. Rudolf Fenz starší zmi-zel beze stopy.

Inspektor Rihn pracoval velmi svědomitě. V policejním archivu nalezl záznam, který ženinu výpověď potvrzuje. V roce 1876 byl sku-tečně jako nezvěstný nahlášen Rudolf Fenz, stáří 29 let. Jako posled-ní ho viděla jeho manželka, když vycházel před dům; měl na sobě sako, na nohou lakované boty s třpytivými přezkami a na hlavě klo-bouk s širokou krempou.

Nikdy nebyl nalezen. Případ Rudolf Fenz není dodnes objasněný. Je tedy možné, že vyšel na okamžik před dům, aby si zakouřil,

a nějakým záhadným způsobem - chybou v matrix - byl katapulto-ván do roku 1950? A to jen proto, aby ho bezprostředně nato srazil a zabil projíždějící vůz?

Ironie osudu? Člověk přežije tak dobrodružnou, ba přímo bizarní

46

událost, jakou je cesta časoprostorovým tunelem - a znovu se vyno-ří přímo na rušné komunikaci, kde ho přejede auto.

Na rozdíl od případu Evy B. tady došlo i k přesunu v čase. Rudolf Fenz se ocitl v naprosto jiné době, v jiné epoše. A zůstalo úkolem pozdější generace, aby jeho osud objasnila.

Ale to se nepodaří pokaždé.

8. dubna 1980, Georgia (USA), silnice nedaleko města Brunswick City:

Charles a Catherine Romerovi jeli v noci v autě a zmizeli beze stopy. Nikdy nebyl nalezen ani jejich vůz.

Rok 1707, Pyreneje (severní Španělsko): Během španělské války zmizela čtyřtisícová armáda pod velením

rakouského arcivévody v okamžiku, kdy vojáci překonávali horský potok.

12. prosince 1910, Manhattan (New York): Dorothy Arnoldová, zámožná mladá žena, se doslova vypařila

v momentě, kdy vyšla před známý obchodní dům ve středu Man-hattanu.

27. září 1920, Londýn: Londýnský Daily Chronicle z 29. 9. 1920 píše: Ve večerních hodi-

nách 27. září prochází mladý muž jednou ulicí v jižní části Londýna Náhle - je to kouzelnický trik, nebo mezera ve vnímání? - domy mizí a místo nich je kolem něho zelená louka Muž stojí na venkovské sil-nici uprostřed polí! Dostane strach - možná je příliš daleko od domo-va a nedokáže se vrátit zpátky...

Místo, na němž se ocitl, se nachází v blízkosti obce Dunstable, asi třicet mil od Londýna Objevil ho - zmateného a zoufale pobíhajícího sem a tam - strážník, který ho vzal s sebou na policejní stanici. Tam se mladík po chvíli uklidnil a vzpamatoval natolik, že dokázal vylíčit, co se mu vlastně přihodilo. Uvedl také svoje jméno a bydliště - jme-nuje se Leonard Wadham, pochází z Walworhu nedaleko Londýna a pracuje na ministerstvu zdravotnictví. Muž si nedokáže vysvětlit, jak se mohl náhle ocitnout na neznámém místě nedaleko obce Dunstable.

47

19. srpna 2000, Kolín nad Rýnem: V jednom knihkupectví v Kolíně si povídali manželé Susanne

a Roland P. ve frontě před pokladnou s mladým, asi pětadvacetile-tým mužem. Bylo to knihkupectví zaměřené na ezoterickou literatu-ru a je celkem běžné, že tady navazují kontakt lidé se společnými duchovními zájmy. Bundu, kterou měl mladík na sobě, zdobil na zádech nápis „Cestovatel v čase".

Když se ho Susanne zeptala, odkud ji má, odpověděl, že je členem klubu, kde se touto tematikou zabývají. Susanne a Roland tím byli nadšení a vyptávali se dál. Chtěli se o klubu dozvědět víc, třeba by do něj mohli také vstoupit?

Mladý muž se rozpačitě usmíval, odpovídal jim jen jednoslovně a neurčitě.

Společně pak vyšli před prodejnu, která má pouze jeden vchod. Susanne šla první (ladies first), její muž za ní a skupinku uzavíral mladý „cestovatel v čase".

Když manželé vyšli na chodník, otočili se směrem k neznámému - ten však zmizel.

Nebylo po něm ani stopy. Prostě se vypařil! V knihkupectví se v tu chvíli nacházeli pouze čtyři lidé, majitel

seděl u pokladny přímo u dveří, a jak již bylo řečeno, prodejna ne-měla žádný další východ.

Topografie obchodu a jeho nejbližšího okolí je taková, že praktic-ky znemožňuje provedení nějakého žertu s předstíraným zmizením. Ulička je malá, navíc přehledná a v daný okamžik byla téměř lidu-prázdná. A celá věc se odehrála během dvou vteřin.

Hádanku se nikdy nepodařilo rozluštit.

9. březen 1999, Berlín: Toho dne se něco podobného přihodilo také nám. Právě jsme jeli

autem, bylo kolem desáté dopoledne, viditelnost poměrně dobrá. A náhle nám přímo před vůz vběhla žena. Byla to hodně frekvento-vaná ulice, vlastně výpadovka, po níž se chodci obvykle nepohybují, protože to pro ně je příliš nebezpečné.

Žena na sobě měla bundu z umělé kožešiny s kapuci. Dupnul jsem na brzdu, v duchu jsem však počítal s tím, že nehodě už nezabráním. Ale k žádnému nárazu nedošlo! Zena se prostě vypařila. Přitom jsme

48

ji oba naprosto zřetelně viděli, v posledním okamžiku dokonce oto-čila hlavu zakrytou kapuci směrem k nám.

Tento případ je v podstatě protipólem incidentu, jehož obětí se stal Rudolf Fenz. Zatímco on měl smůlu v tom, že se vynořil ve špat-ném okamžiku na nesprávném místě, této ženě se podařilo v pravý okamžik zmizet. Možná si tím zachránila život - za předpokladu, že se vynořila někde jinde.

Souhrnně lze o všech výše uvedených případech říct, že dotyčné osoby prostě zmizely z našeho časoprostorového okna. V podstatě se nabízejí čtyři možná vysvětlení:

a) Tito lidé skutečně a jednou provždy zmizeli z naší reality. b) Možná se však někteří z nich vynořili na jiném místě, aniž by tím

vzbudili pozornost. Třeba se ocitli v naší minulosti nebo na něja-kém vzdáleném místě vesmíru.

c) Nelze vyloučit ani možnost, že některá z těchto osob se objeví teprve v budoucnosti (viz případ Rudolfa Fenze).

d) Nejbizarnější varianta: jde o nešťastníky, kteří uvízli v nějaké neča-sové dimenzi mezi paralelními světy.

Případy, kdy byla nějaká osoba přenesena v časoprostoru, nejsou ale ničím novým. Také z minulých staletí se nám dochovaly zprávy o podobných incidentech.

Španělská jeptiška Maria z kláštera Agreda se musela zodpovídat před inkvizicí. V letech 1621 až 1631 opakovaně vyprávěla své před-stavené o tom, že byla v Mexiku, aby tam obrátila místní indiánské obyvatelstvo na pravou víru. Nadřízené orgány usoudily, že v jejím případě jde o těžkou hysterii, ale i tak byla obviněna z kacířství, pro-tože tvrdila, že při svých výletech viděla svět jako kouli.

Na celém příběhu je zajímavé hlavně to, že v pozdějších letech se potvrdila pravdivost všeho, co jeptiška tvrdila. A tím nemáme na mysli jenom fakt, že Země je kulatá! Misionář páter Alonzo de Benavides, který byl oficiálně vyslán do uvedené oblasti v Mexiku, si dopisem postěžoval španělskému králi Filipovi IV. i papeži, že misio-nářskou práci tam již vykonal někdo před ním. Indiáni mu vyprávěli,

49

že je několikrát navštívila záhadná žena, která jim rozdala krucifixy a růžence a ve vesnici nechala také krásně zdobený kalich.

Teprve po svém návratu do Španělska v roce 1630 se páter Bena-vides dozvěděl o podivuhodných vizích jeptišky Marie. Když ji v kláš-teře navštívil a položil jí řadu otázek, musel konstatovat, že vesnici indiánů i jejich zvyky a tradice popsala naprosto přesně. Šlo přitom o skutečnosti, které žádným myslitelným způsobem nemohla zjistit. Matka představená potvrdila, že sestra Maria klášter nikdy neopus-tila a neměla ani příležitost hovořit s lidmi, kteří Mexiko navštívili. Kromě toho se ukázalo, že kalich, který jeptiška zanechala v indián-ské vesnici, skutečně pocházel z kláštera Agreda.

Ze záznamů v lodních denících španělských dobyvatelů vyplývá, že sestra Maria musela navštívit celou řadu dalších indiánských kmenů, které od sebe dělila značná vzdálenost, někdy dokonce tisíce kilometrů!

Velmi zvláštní jsou také následující případy, které odhalují zcela rozdílné typy chyb v matrix.

Sedmatřicetiletý Peter z Gloucestershire v Anglii byl v roce 1987 hostem na jednom večírku. Odešel do prvního patra na toaletu, kam však také ve stejné chvíli zamířila jedna žena. Pokynem ruky mu dala na srozuměnou, aby šel první, a sama čekala před dveřmi.

O chvíli později Peter koupelnu opustil, sešel ze schodů a chtěl se znovu zapojit do konverzace. Oslovil několik přátel, ti se však tváři-li, že ho nevidí. Považoval to za nějaký žertík a šel dál. Pak narazil na svou přítelkyni a požádal ji o cigaretu. I ona však dělala, jako by ho neviděla ani neslyšela.

Ta hra ho pomalu přestala bavit a řekl si, že to trochu přehánějí. Rozhodl se vyjít znovu do horního patra a počkat, až z koupelny vyjde žena, která tam předtím čekala. Další průběh událostí líčí Peter takto:

Vyšel jsem do patra a zamířil ke dveřím koupelny. Ke svému pře-kvapení jsem však zjistil, že ta dáma ještě stále stojí venku, jako by čekala, kdy už konečně vyjdu. Když mě spatřila přicházet od schodů, dočista ztuhla úlekem. Byla totiž pevně přesvědčená o tom, že jsem ještě v koupelně.

Pak se Peter vrátil k ostatním hostům a vše už probíhalo docela

50

normálně, lidé ho opět vnímali. Když se však své partnerky i přátel zeptal, proč ho předtím ignorovali, dušovali se, že ho v době, o které mluví, ani neviděli, ani neslyšeli.

Něco podobného se přihodilo i Jannise z Minnesoty (USA). Ta zažila podobný stav „neviditelnosti" několikrát, jednou však trval mi-mořádně dlouho.

Jako teenager patřila Jannise k partě, která se jednoho dne roz-hodla, že se pokusí něco ukrást v obchodním domě. Ale jak už to tak v životě bývá, mladí lidé byli při krádeži přistiženi a dopraveni na nejbližší policejní stanici. Jannise také. Všichni potom museli k vý-slechu - totiž všichni s výjimkou Janisse.

I když stála uprostřed místnosti, nikdo z policistů ani ostatního personálu jí nevěnoval nejmenší pozornost. Nakonec odešla, aniž by se kdokoliv pokusil jí v tom zabránit.

Když o celé věci později hovořila s kamarády z party, nikdo z nich si nevzpomínal, že by byla v obchodním domě zatčena s nimi. A na policejní stanici ji také nikdo neviděl. Jannise k tomu uvádí: „I když jsem seděla spolu s nimi v antonu, který nás po dopadení odvážel, všichni si mysleli, že jsem zůstala v obchodním domě."

Nikdo ji nespatřil od okamžiku, kdy policisté vstoupili do obcho-du, až po moment, kdy vyšla před budovu policejní stanice.

Tento případ ukazuje, že chyby v matrix nejsou vyvolávány jen fyzikálními anomáliemi určitého místa, například gravitačními zlo-my. Příčinou nebo předpokladem jejich výskytu mohou být také spe-cifické schopnosti některých lidí. Zdá se, že některé osoby dokážou za určitých okolností reflektovat sluneční světlo jiným způsobem, v důsledku čehož se stávají pro své okolí neviditelnými.

K tomu, abychom těmto fenoménům jednoho dne porozuměli, nám určitě nebude stačit holografický model světa nebo nějaká jiná spirituální koncepce podobného typu.

Zdá se, že matrix, na níž je naše realita zbudovaná, je velmi efek-tivní a spolehlivou konstrukcí. Pokud v ní však přece jen k nějaké chybě dojde, způsobuje to v časoprostorovém kontinuu destabilizaci povážlivých rozměrů.

V jedné z našich dřívějších publikací jsme se již zmínili o tom, že

51

budoucí generace vědců budou nuceny rozšířit pojem času o spojení událostí s vědomím.

Destabilizace reality vyvolaná chybou v matrix může způsobit, že se toto spojení na chvíli přeruší, což značnou měrou přispívá k dez-orientaci postižených osob.

Chyby v matrix, s nimiž jsme se v této kapitole seznámili, vyka-zují naprosto rozdílné rysy:

- Někdo zmizí, ale o něco později se opět tajemně vynoří. - Někteří lidé zmizí beze stopy a navždy. - V jiných případech zase dojde k tomu, že lidé zdánlivě na chvíli zmizí, ale ve skutečnosti jsou po celou dobu přítomní.

Jak si ale vysvětlit skutečnost, že někteří lidé jsou přesunuti na jiné místo nebo do jiné doby, současně však zůstanou tam, kde byli? Nebo z ničeho nic potkají sami sebe?

52

3/ LIDÉ VE DVOJÍM BALENÍ

O riziku a vedlejších účincích - čtěte a...

Byla slunečná neděle, pozdní léto. Žádnou návštěvu jsme neoče-kávali, a tak nás poněkud překvapilo, když se ozval zvonek u dveří. Venku stál náš přítel Alex a na první pohled bylo zřejmé, že ho cosi vyvedlo z míry.

To bylo dost neobvyklé, protože Alex je novinář a zpravidla je to on, kdo vyvádí z míry ostatní.

Teprve po dvou sklenkách koňaku se vzpamatoval natolik, že byl schopen vylíčit nám, co se vlastně přihodilo. Alex není právě spor-tovní typ, ale občas se překoná a jde si zaběhat do blízkého parku. A protože my bydlíme na druhé straně téhož ostrůvku zeleně a byli jsme proto ze všech jeho přátel nejblíže, zamířil k nám, když hledal místo, kde by se cítil v bezpečí.

„Zrovna jsem se připravoval vyběhnout na svou obvyklou trasu kolem velké louky, když jsem opodál zahlédl muže jedoucího na ko-le," vyprávěl Alex. „Udivilo mě, že je oblečen naprosto stejně jako já a má také kolo stejné značky. Když přijel blíž a já si ho mohl dobře prohlédnout, úplně jsem ztuhl úlekem. Ten muž - to jsem byl já!"

Alex se odmlčel a upil trochu koňaku. Pak se na nás zkoumavě podíval, aby zjistil, jak na nás jeho slova zapůsobila.

„Ten chlápek se na mne dokonce usmál," pokračoval náš přítel, „ale mně zrovna do smíchu nebylo. Zmocnila se mě totální panika, otočil jsem se a utíkal co nejrychleji až sem k vašim dveřím."

Následující dvě hodiny jsme strávili diskuzí o různých možnos-tech, jak by se nechal Alexův neobyčejný zážitek vysvětlit. Že by se spletl a viděl někoho, kdo mu jen byl podobný? Ale proč měl ten neznámý muž úplně stejné sportovní oblečení a navíc i kolo stejné značky a barvy? To je trochu moc náhod najednou.

Viditelnost v parku byla za denního světla velmi dobrá a možnost halucinace jsme také vyloučili. Prostě šlo o jev, o němž jsme tenkrát ještě nic netušili: náš přítel Alex zažil chybu v matrix - potkal svého dvojníka.

Zprávy o setkáních tohoto druhu jsou staré jako lidstvo samo.

53

Staří Egypťané měli pro dvojníka i zvláštní pojmenování, nazývali ho ka. Vcelku mylně je tento pojem běžně překládán výrazem „životní síla". U bohů a vládců symbolizoval ka individualitu, zatímco u pros-tého lidu ztělesňoval spíš kolektivní vědomí.

Ani v keltské kultuře nebyla postava dvojníka ničím neznámým. Mystik a rosekrucián Robert Kirk ji v sedmnáctém století definoval takto: reflektovaný muž čili co-walker, ve všech ohledech vypadající stejně jako člověk sám, jako jeho bratr-dvojče a kamarád, který ho do-provází na každém kroku jako jeho stín.

V esoterické literatuře se v takových souvislostech hovoří nejčas-těji o „astrálním dvojníkovi" nebo „jemnohmotném protějšku" dotyč-né osoby, někdy také o „poslovi", který má identické postavě něco vyřídit nebo ji před něčím varovat.

Když se však podíváme na jednotlivé konkrétní případy zblízka, brzy zjistíme, že v nich bývají směšovány různé pojmy. Tomu se nelze divit - v minulých stoletích lidé neměli k dispozici potřebné vědecké znalosti, jež by jim pomohly jednotlivé jevy přesně odlišovat. Zážitky tohoto typu rozhodně nelze vysvětlit paušálně jako „výstupy astrál-ního těla".

Rok 1771, nedaleko Drusenheimu Básník Johann Wolfgang von Goethe byl na cestě do Drusen-

heimu, když z ničeho nic spatřil rytíře na koni, jedoucího opačným směrem. Jednoznačně v něm rozpoznal svého dvojníka - nehledě na to, že muž měl jiné oblečení. O osm let později Goethe tímto místem projížděl znovu - a měl na sobě přesně tentýž oděv, v němž kdysi zahlédl svého dvojníka na koni.

19. století, Sankt Petěrburg Ruský básník Petr Andrejevič Wiaziemski (1792-1878) se jedno-

ho večera navracel do svého petrohradského bytu na Něvském pro-spektu a již z ulice spatřil, že se v jeho pracovně svítí. Sluha jej však ujistil, že v bytě nikdo není. Wiaziemski vešel do pracovny - a viděl u stolu sedět sám sebe! Chtěl se dvojníka dotknout, ale při tom poku-su upadl do bezvědomí. Když přišel znovu k sobě, bylo jeho „alter ego" pryč - ale na stole zůstal kousek papíru, na který tajemný dvoj-ník něco napsal.

54

Wiaziemski útržek uchovával po celý zbytek života a ve své závěti dokonce ustanovil, že mu ho mají dát do rakve. Nikdy však nikomu neprozradil, co je na něm napsáno.

Únor 1943, Hannover Drogistka Klára Lettinská vypravuje o zážitku z druhé světové

války: „Odehrálo se to v mrazivé válečné zimě. Byl páteční večer, vra-

cím se domů, vleču těžký nákup až do čtvrtého patra, kde mám pro-najatý malý podkrovní byt. Když se konečně zastavím u svých dveří, slyším za sebou kroky. Podivně lehké kroky. Strnu a čekám, co se bude dít dál. Kroky jako by se přibližovaly, ale ještě stále nikoho nevidím. Přepadá mě úzkost.

A pak přišlo to neuvěřitelné, nepochopitelné... Na posledním odpočívadle se objevuje mladá žena - moje vlastní

kopie! Už dřív jsem něco četla o tom, že existují takzvaní dvojníci, ale nevěřila jsem tomu. A najednou se vynoří moje vlastní ,dvojnice' přímo přede mnou!

Postava stojí nehybně na odpočívadle a upřeně mě pozoruje. Ztrácím nervy a vykřiknu: ,Co ode mne chcete?' Žádná odpověď. Potom se žena otočí a sbíhá ze schodů. Spěchám za ní, ale když

vyjdu před domovní dveře, vidím jen liduprázdnou ulici. Široko dale-ko žádná živá duše.

Nevěřícně zírám do soumraku, kroutím hlavou. Jsem už dlouho sama, a to mi zřejmě nedělá dobře, v poslední době to s mými nervy není nejlepší. Asi mám halucinace...

Rozhodla jsem se, že o tom promluvím s lékařem. Celá zmatená a omámená zvedám tašku s nákupem a znovu stou-

pám do schodů. Ale ještě jsem nedošla ani do prvního patra, když se ozvala mohutná exploze.

Temné dunění způsobilo, že se okenní tabulky v oknech na scho-dišti rozdrnčely. Zůstávám stát a třesu se po celém těle. K tomu výbuchu muselo dojít úplně nahoře.

Bydlím v podnájmu u studijního rady; ten pronajal i sousední místnost - studentovi, který se vrátil zraněný z fronty.

Lidé otevírají dveře, vycházejí na chodbu, tu a tam se ozve výkřik.

55

Všichni chtějí zjistit, co se vlastně stalo. Beru schody po dvou, když jsem znovu ve čtvrtém patře, sotva popadám dech.

Dveře bytu jsou vytržené, visí jen na jednom pantu. Oprýskaná omítka, zdevastovaný pokojík Nejhůře to však vypadá ve společné kuchyni.

Na zemi leží mladý válečný invalida, je mrtvý. Zřejmě otevřel ply-nový kohout a po nějaké chvíli škrtl zápalkou...

Kdybych byla v tu chvíli doma, asi bych také zemřela; přinejmen-ším bych utrpěla těžká poranění. Ale moje neznámá ,dvojnice', mě zachránila.

A totéž učinila ještě dvakrát. Pobývala jsem v lázeňském středisku Bad Pyrmont a rozhodla

jsem se, že při té příležitosti navštívím jednu přítelkyni. Už jsem byla na cestě k ní, když jsem znovu spatřila svou ,dvojnici'. To mě pocho-pitelně vylekalo, a tak jsem zamýšlenou návštěvu odložila a vrátila se do hotelu. O dva dny později jsem se dozvěděla, že u obou synů mé přítelkyně zjistili lékaři tyfus. Jeden z nich později zemřel. Jejich dům byl od toho dne v karanténě. Kdyby mě tajemné zjevení neva-rovalo tím, že se mi znovu ukázalo, asi bych se i já touto chorobou nakazila.

Třetí a poslední setkání s ,dvojnicí' bylo němým varováním, abych nenastupovala do letadla, které se pak zřítilo."

Rok 1845, škola v Neuwelcku, Lotyšsko Dívčí internát v Neuwelcku, městečku vzdáleném asi 65 kilomet-

rů od hlavního města Lotyšska Rigy, měl v polovině devatenáctého století vynikající pověst jako prvotřídní výchovný a vzdělávací ústav pro dcery z lepších rodin. V roce 1845 zaměstnalo vedení internátu novou pedagogickou sílu - dvaatřicetiletá mademoiselle Emilie Sa-géová měla vyučovat francouzštinu a matematiku. Zpočátku pro-bíhalo všechno dobře, avšak po několika týdnech začalo docházet k podivným zmatkům. Když se někdo žákyň zeptal, kde se made-moiselle Sagéová právě nachází, dostával rozporuplné odpovědi. Některé dívky uvedly, že sedí v knihovně, zatímco jiné tvrdily, že ji právě potkaly na schodech. Zpočátku tomu nikdo nevěnoval velkou pozornost - mělo se za to, že děvčata se prostě spletla.

To se ovšem změnilo, jakmile došlo k případům, které se už neda-

56

ly vysvětlit jako omyl nebo sebeklam. Když mademoiselle Emilie Sa-géová jednoho dne vyučovala třináct dívek své třídy a právě cosi psala na tabuli, stalo se něco, co mladé dámy hluboce šokovalo. Sleč-na učitelka se totiž najednou vyskytovala před tabulí v dvojím pro-vedení! Obě postavy stály těsně vedle sebe a nejenže si byly navlas podobné, ale vykonávaly simultánně naprosto totožné pohyby. Jen v jednom detailu se lišily: „dvojnice" mademoiselle Emilie Sagéové neměla v ruce křídu.

Vyučování bylo okamžitě přerušeno a ředitelství začalo případ důkladně prošetřovat. Ve hře bylo koneckonců dobré jméno školy a o to vedení rozhodně nechtělo přijít.

Setření prokázalo, že všech třináct žákyň „dvojnici" paní učitelky naprosto zřetelně vidělo; jejich výpovědi se shodovaly do puntíku. V následujících týdnech se podivný jev několikrát opakoval. Fantom mladé Francouzky se objevil i během společného oběda. Stál za její židlí a napodoboval všechny pohyby, které během jídla dělala -ovšem bez příboru. Jindy se zase objevil v jedné ze tříd a procházel se beze slova mezi lavicemi žákyň, zatímco mademoiselle Sagéová ve skutečnosti ležela nemocná v posteli.

Brzy nato vzbudila značný rozruch v celém penzionátu další ta-jemná příhoda. Všech dvaačtyřicet žákyň internátu se navečer věno-valo ručním pracím. Seděly přitom u dlouhého stolu ve velkém sále, nacházejícím se v prvním patře hlavní budovy. Skrz čtyři velké pro-sklené dveře měly velmi dobrý výhled na celou zahradu. Viděly také zádumčivou mademoiselle Sagéovou, jak nedaleko domu trhá květi-ny a aranžuje z nich kytici.

Když učitelka, která na dívky při ručních pracích dohlížela, na chvíli odešla z místnosti, pohlédly na místo u stolu, které tím uvol-nila. Ke svému úžasu a zděšení však školačky zjistily, že místo není prázdné. Na židli, z níž se právě zvedla dozorující učitelka, seděla mademoiselle Emilie Sagéová - němá a pasivní, ale v životní veli-kosti. Její pohyby byly ovšem pomalejší a mdlejší, jako by byla ospa-lá nebo vysílená. Souběžně však francouzská učitelka dále trhala květiny na zahradě před budovou.

I když ve všech uvedených příbězích hraje hlavní roli „dvojník" (nebo „dvojnice"), musíme mezi nimi přece jen rozlišovat. V případě

57

básníka Johanna Wolfganga von Goethe došlo k tomu, že chyba v matrix mu umožnila vidět vlastní budoucnost. O nějakém „jem-nohmotném astrálním těle" tu nemůže být řeč.

Naproti tomu básník Wiaziemski narazil na svého dvojníka přímo, bezprostředně, a dokonce mezi nimi došlo ke krátkému fyzickému kontaktu (který však u ruského poety vyvolal šok a ztrátu vědomí). Možná se elektromagnetická vyzařování (nebo celé aury) obou bytos-tí špatně snášely.

Klára Lettinská se setkala se svou „dvojnicí" hned několikrát a pokaždé si tím zachránila život. V jejím případě tedy sehrála záhad-ná bytost roli jakéhosi „anděla strážného".

Asi nejpozoruhodnější a poněkud odlišný je případ mademoiselle Emilie Sagéové. Zdá se, že její „dvojnice" nebyla - přinejmenším v některých scénách - plně materializovaná. Například v místnosti, kde se vyučovalo ručním pracím, působila vzhledem ke své nehyb-nosti a pasivitě spíše dojmem jakési projekce. Skutečně to vypadalo, jako by z ní vyprchala veškerá životní energie.

Případ této učitelky se liší i tím, že její „dvojnici" zaznamenali vždy jen druzí lidé. Pokud můžeme věřit dochovaným zprávám, ona sama si přítomnost své vlastní „kopie" nikdy neuvědomovala.

Setkání lidí s vlastními dvojníky představuje zcela specifickou kategorii chyb v matrix. Na rozdíl od případů popsaných v předešlé kapitole nelze tento jev vysvětlit přesunem v časoprostoru, protože každé individuum existuje v univerzu za normálních okolností pouze v jednom vydání. Ledaže bychom přijali Everettovu a Wheelerovu hypotézu mnoha světů; v paralelních vesmírech by existoval velký počet identických nebo přinejmenším téměř identických kopií nás samých. Setkání s dvojníky by pak byla důsledkem (krátkodobého) překrytí paralelních univerz.

Jak jsme viděli, v některých případech si člověk přítomnost svého dvojníka ani neuvědomuje. Někdy se dokonce nachází úplně jinde! Existuje totiž i velký počet zpráv, podle nichž se jedna a tatáž osoba vyskytovala souběžně na dvou od sebe značně vzdálených místech.

Rok 1810, Londýn Anglický politik Pili potkal v St. Germain Street básníka lorda

Byrona, který se tam procházel s přítelem. Byla to velice podivná

58

situace především vzhledem k tomu, že Byron se tou dobou nacházel v Řecku - upoután cholerou na lůžko. To koneckonců jednoznačně dokládá i korespondence, kterou si oba muži v této záležitosti vy-měnili.

19. století, Montreal Spisovatel Mark Twain spatřil na jednom oficiálním večírku svou

známou, kterou předtím řadu let neviděl. Bylo mu divné, že ho oči-vidně nechtěla pozdravit a bavila se pouze s ostatními hosty.

Na druhý den mu byl doručen od téže dámy lístek, jímž ho zvala na návštěvu. Když k ní přišel, pochopitelně se zeptal, proč se mu předešlého večera vyhýbala. Ona však celá užaslá odpověděla, že do Montrealu přijela teprve před několika hodinami z Quebeku.

20. století, Bonn Lékař, psycholog a spisovatel Wladimir Lindenberg popisuje ná-

sledující událost: Lu Timmermans byl můj dobrý přítel. Během studií v Bonnu jsme

spolu strávili mnoho příjemných hodin dlouhými náruživými debatami 0 nejrůznějších společenských a filozofických otázkách; debatami, jaké dokážou až do ranních hodin vést jen mladí lidé - u sklenky vína ne-vnímají čas ani únavu.

Jednou Lu odcestoval do Bruselu, aby navštívil svého otce, který byl známým skladatelem a blízkým příbuzným spisovatele Felixe Tim-mermanse. Ze odjel, vím naprosto bezpečně, protože jsem ho sám do-provázel k vlaku.

O několik dní později jsem přecházel velmi rušnou Remigiusstraße. Musím přiznat, že se při přecházení ulic nechovám tak, jak se sluší na spořádaného občana. Neohlížím se napravo ani nalevo a prostě zamířím na druhou stranu. Totéž jsem udělal, vlastně chtěl udělat 1 v tomto případě. Ale v okamžiku, kdy jsem už jednou nohou vstou-pil do vozovky, jsem náhle zahlédl na protějším chodníku svého pří-tele. Ve tváři měl zděšený výraz a zoufale gestikuloval. Pohled na něj mě překvapil natolik, že jsem couvnul zpět na chodník - a v násle-dujícím okamžiku kolem mě prosvištělo vysokou rychlostí auto! Nebýt přítele a jeho němého varování, vůz by mě nepochybně srazil.

Když jsem se vzpamatoval z šoku, začal jsem očima pátrat po příte-

59

li, o kterém jsem přitom věděl, že by vlastně měl být v Bruselu. Avšak Lu se ztratil. ,To není možné, ' říkal jsem si, ,přece jsem ho viděl na vlastní oči!' Nedalo mi to a zavolal jsem jeho matce. ,Ale vždyť jste ho sám doprovodil na nádraží,' odpověděla mi poněkud podrážděným hlasem.

O několik dnů později jsem obdržel z Bruselu dopis. ,Doufám, že jsi v pořádku,' psal mi Lu. , Včera jsem seděl ve svém pokoji a četl si, když vtom mě zcela náhle a nečekaně přepadl strach, že by se ti mohlo něco přihodit. Cítil jsem obrovskou potřebu ochránit Tě, i když jsem na Tebe bezprostředně předtím vůbec nemyslel. Ten stav trval několik vteřin, potom jsem se opět uklidnil. Napiš mi, prosím Tě, jestli jsi v pořádku."

Tyto případy ukazují na další odlišný aspekt fenoménu dvojníka. Nejde tu o kontakt „kopie" s originálem, nýbrž o situaci, kdy je urči-tá osoba spatřena na jednom místě, zatímco se prokazatelně nachází někde úplně jinde. U Lu Timmermanse to dokonce bylo spojeno s pocitem úzkosti a obav, což jsou ostatně emoce, které se vyskytu-jí i v jiných abnormálních situacích, jež přivodila chyba v matrix.

Fenomén, při němž se jedna a tatáž osoba vyskytuje na dvou růz-ných místech současně, se nazývá bilokace. V minulých staletích byla taková schopnost připisována především svatým a adeptům magie. Věřilo se dokonce, že dokážou tento stav vědomě navodit.

To je samozřejmě mimořádně zajímavý aspekt, protože by to zna-menalo, že někteří lidé mají schopnost aktivně zasahovat do proce-su projekce hyperprostoru skrz matrix. Tímto tématem se budeme v další části knihy zaobírat podrobněji.

V posledních letech se jevem bilokace zabývali intenzivně také vědci. Předmětem jejich zájmu ovšem nejsou lidé, nýbrž atomy.

Výzkumníci z National Institute of Standards and Technology v Boulderu (Colorado) byli první, komu se podařilo zaranžovat dosta-veníčko atomu berylia s jeho dvojníkem.

Experiment vycházel ze základní teze kvantové fyziky, podle níž se atomy mohou nacházet v několika různých kvantových stavech současně - pokud je nikdo nepozoruje. Již jsme to vzpomenuli v první kapitole - teprve v okamžiku pozorování se rozhodne, která z možných alternativ se promění v realitu našeho světa.

60

Vědci ostřelovali „ještě nepozorovaný" atom berylia laserovými paprsky - a podařilo se jim získat dvě identické kopie, které se liši-ly pouze v jednom kvantovém čísle (tedy jedné možné alternativě). To samo o sobě je více než udivující. Coloradským badatelům se však následně podařilo ještě něco významnějšího: dokázali oba atomy, tedy originál a jeho kopii, prostorově oddělit, a to na vzdálenost 83 na-nometrů (neboli 83 milióntin milimetru).

To se jeví z hlediska běžných lidských poměrů jako naprosto zane-dbatelná záležitost, jenže ve světě atomů je to úctyhodná distance! Jde o vzdálenost relativně tak velkou, že už se nedá hovořit o mi-krokosmu. Na druhou stranu však vědci nechtěli hovořit ani o ma-kroskopickém měřítku, a proto zavedli nový pojem - mezoskala, čili jakýsi mezistupeň.

Tak či onak představuje výsledek experimentu revoluci. Po dlou-há desetiletí totiž vědci tvrdili, že všechny ty bizarní, selským rozu-mem nepochopitelné zákony kvantové fyziky platí jen v mikrokosmu. Na makroskopický svět neměly mít žádný vliv. Teď však vidíme, že to není tak docela pravda. Podle všeho se podivné zákonitosti kvan-tové fyziky projevují i v naší makroskopické rovině, a to větší měrou, než jsme si doposud vůbec dokázali představit.

Tento experiment je ostatně významný nejen v rámci základního výzkumu, ale i pro oblast technických aplikací teoretického poznání. Konkrétně se to týká vývoje takzvaných kvantových počítačů. Exis-tují totiž teoretické koncepty (a jak ještě uvidíme, i první praktické výsledky), jejichž snahou je využít jednotlivé atomy nebo molekuly jako počítačové procesory. Kdyby však bylo možné získávat z ta-kovýchto mikročipů dvojníky, kteří by navíc dokázali plnit několik funkcí najednou, představovalo by to nepředstavitelnou katastrofu pro banky, tajné služby - prostě pro všechny instituce, jež pro své fungování potřebují bezpečné kódovací systémy. A kvantový počítač by byl snadno přenosným a vysoce efektivním nástrojem v rukou každého hackera! Nepodléhejme iluzím - nanotechnologie je na po-stupu a nic ji nedokáže zadržet.

Vraťme se však k experimentu coloradských vědců, který vedl k ještě jednomu výsledku, jenž je významný pro interpretaci fenomé-nů dvojníků, jak je známe v naší makroskopické realitě.

Jak jsme již uvedli, vědcům se podařilo získat dvě identické kopie

61

Na co by se ještě zeptal Einstein...

Proč setkání s dvojníky indikují existenci paralelních světů?

To bezprostředně vyplývá z Everettovy a Wheelerovy teorie mnoha světů. Kvantovým procesem se univer-

zum štěpí na dvě nebo více identických kopií, v nichž se uskutečňují všechny přípustné alternativy. Přitom nutně vznikají i další kopie všech objektů, jež se nacházely ve výchozím univerzu - od elemen-tárních částic přes lidské jedince až po celé galaxie. V jednom univerzu však za normálních okolností nemohou dvojníci dlouhodobě koexistovat. V mikrokosmu to vyplývá z Pauliho princi-pu: dva fermiony (částice s půlčíselným spinem) nemohou být totož-né ve všech kvantových parametrech. Do skupiny fermionů přitom patří všechny částice, z nichž se skládá hmota - protony, elektrony, neutrony atd. Pauliho princip však neplatí pro bosony, což jsou částice s celo-číselným spinem (patří k nim například fotony). Bosony se mohou nacházet ve vysoce koherentním stavu, kdy je velký počet částic na-prosto identický (například fotony v laseru). I částice složené z fermionů (atomy a molekuly) mohou nabýt vlast-nosti bosonů - a to v případě, že součet jejich spinů tvoří celé číslo. Stav, v němž je „skutečná" hmota vysoce koherentní, se nazývá Boseův-Einsteinův kondenzát. Obvykle je dosažitelný pouze při velmi nízkých teplotách blízkých absolutní nule (tedy hodnotě -273,15 °Celsia). V případě živé hmoty je však možná realizovatelný i při běžné tělesné teplotě. Jak je vidět, problematika koexistence dvojníků se týká výhradně hmotného světa, který se skládá z fermionů. Duchovní struktury mohou dosahovat vysokého stupně koherence nezávisle na materii. Podle takzvané postkvantové fyziky vědomí, jak ji zformuloval ame-rický badatel Jack Sarfatti, je Boseův-Einsteinův kondenzát při běžné tělesné teplotě například sídlem lidské duše.

62

atomu berylia, které se lišily pouze v jednom kvantovém čísle (tedy jedné možné alternativě). To znamená, že i kdyby se experiment ne-uskutečnil, došlo by dříve nebo později k jejich oddělení - jenže ne v naší realitě. Pokud mají Everett a Wheeler se svou teorií pravdu, zpozorovali bychom v našem světě pouze jeden z těchto atomů, zatímco pro druhý by ve stejném okamžiku vzniklo nové, paralelní univerzum. A to se vším, co k němu patří, včetně vlastní matrix.

Experiment provedený badateli z National Institute of Standards and Technology v Boulderu tak představuje potvrzení naší domněn-ky, že k setkání s dvojníky dochází v důsledku překrytí dvou para-lelních světů.

To nám dodává odvahu pustit se ještě o krok dál. Při všem, co již o dvojnících víme, si nyní troufáme uvést asi nejpůsobivější případ setkání s dvojníkem, o němž jsme kdy slyšeli. Došlo k němu v roce 1982 v tehdy ještě existujícím Sovětském svazu.

Předpokladem pro správné pochopení tohoto zážitku však je zna-lost takzvaných světových linií. Pro čtenáře, kteří se s tímto pojmem ještě nesetkali, k tomu uvádíme krátké vysvětlení.

Jak známo, všechny události, k nimž v našem světě dochází, se odehrávají nejen v určitém prostoru, ale i v konkrétním čase. Všech-ny tři prostorové dimenze (tedy délka, šířka a výška) se dají měřit. Také čas v klasickém slova smyslu představuje rozměr, který lze změřit pomocí hodinek.

Každou událost si tedy můžeme představit jako bod v troj-rozměrném prostoru a zároveň moment v toku času. Kdybychom do tohoto časoprostoru umístili pozorovatele, pohyboval by se v něm průběžně od jedné události k druhé. A takový sled událostí se nazývá světová linie pozorovatele.

V tomto smyslu má každý z nás svou vlastní světovou linii. I když jen nehybně sedíte ve svém oblíbeném křesle a čtete tyto řádky, pohybujete se po takové linii - totiž po časové ose. Čas, jak všichni víme, se nezastaví nikdy.

Uveďme si příklad. Při grafickém znázorňování světových linií se omezujeme - pro zjednodušení - pouze na jednu prostorovou dimen-zi, kterou představuje vodorovná osa x. Svislá osa t pak představuje časový rozměr.

63

Obr. 3: Příklady světových linií.

Na diagramu vidíme dva příklady světových linií. Levá stoupá kolmo vzhůru. To je vaše linie, protože právě teď v klidu sedíte nad touto knihou a pohybujete se pouze v časové dimenzi. Druhá linie by mohla patřit vašemu partnerovi (partnerce), pokud se pohybuje po bytě nebo běhá v parku. I tato linie samozřejmě stoupá vzhůru podél časové osy, protože diktátu času jsme podrobeni všichni; zároveň se však klikatě vine, jelikož v tomto případě dochází navíc k pohybu v prostoru.

Nyní, když jsme si snad objasnili pojem „světová linie", se může-me vrátit do roku 1982 a tehdejšího Leningradu (dnešního Sankt Petěrburgu).

V té době tam žil muž jménem A. Martynov. S jeho povoláním souviselo to, že byl často na cestách. Procestoval křížem krážem celou zemi, ze všeho nejraději však jezdil do města Feodosija, které se nachází na Krymu.

Později si Martynov vzpomněl, že 22. dubna 1982, to se právě zdržoval v Kyjevě, intenzivně myslel na Feodosiju a pociťoval silnou touhu toto město opět navštívit. V té době se však jeho přání neda-lo uskutečnit.

64

Téhož dne potkal „Martynov" na jedné ulici ve Feodosiji ženu, kterou znal ze svých dřívějších služebních cest. Jmenovala se Irina Ignatěvna. Srdečně se pozdravili a on jí řekl, že mu do jeho lenin-gradského bytu konečně zavedli telefon. A hned jí dal i své telefon-ní číslo. Pak potkal ještě jednoho zaměstnance ze závodu, který dřív několikrát pracovně navštívil. I s ním si chvíli povídal o osobních věcech. Existuje tedy několik svědků, kteří mohou nezávisle na sobě potvrdit, že onoho 22. dubna 1982 potkali Martynova ve Feodosiji.

Připomínáme, že to vše se odehrálo v době, kdy se Martynov zdržoval v Kyjevě. Druhého dne se vrátil domů a o dva týdny později mu konečně nainstalovali toužebně očekávaný telefon. A teprve tehdy mu sdělili jeho nové telefonní číslo!

0 několik týdnů později si Martynov splnil svůj sen - mohl jet do Feodosije. Setkání s přáteli mu však připravilo šokující překvapení. Všichni se divili, že je tak brzy „znovu" ve městě. Marně všechny ujišťoval, že na Krymu už nebyl ani nepamatuje. Setkal se i s Irinou Ignatěvovou a od ní se dozvěděl, že se s ní prý ve Feodosiji setkal v dubnu téhož roku. Ukázala mu také telefonní číslo, které jí dal -několik týdnů předtím, než mu bylo telekomunikačním úřadem při-děleno. To číslo bylo naprosto správné.

Ten příběh musí člověk nejdřív v klidu strávit, že ano? A pokud ho chceme správně pochopit, musíme se vrátit ke shora

zmíněným světovým liniím. V příhodě pana Martynova totiž došlo k několika mimořádným věcem současně.

Jako vcelku nesporný fakt se jeví skutečnost, že v akci byli hned dva Martynovové - alespoň onoho 22. dubna 1982. Jeden z nich -abychom se vyhnuli zmatkům, budeme ho nazývat Martynov 1 - se toho dne nacházel v Kyjevě. To pro nás je „hlavní" Martynov, tedy ten, kdo se o své údajné návštěvě Feodosije dozvěděl až dodatečně; muž, kterého bychom ještě dnes mohli potkat v Petrohradě.

Jeho dvojník - označme ho Martynov 2 - se stejného dne pohy-boval ve městě Feodosiji na Krymu, tedy v místě vzdáleném od Kyjeva několik set kilometrů.

Martynov 2 měl již 22. dubna 1982 k dispozici informaci, kterou obdržel Martynov 1 teprve v budoucnosti. Pravdivou informaci, jež se týkala jeho (budoucího) telefonního čísla. To znamená, že Mar-tynov 2 nebyl jen tak ledajaký dvojník - byl to dvojník, který přišel

65

do Feodosije z budoucnosti Martynova 1. Tedy dvojník a zároveň cestovatel v čase.

A to ještě není všechno. Jelikož Martynov 2 znal správné tele-fonní číslo Martynova 1, znamená to, že se od své předlohy oddělil (spolu se svým paralelním světem) teprve poté, co Martynov 1 dostal do svého leningradského bytu telefon. To však bylo až několik týdnů po 22. dubnu 1982. Z toho následně vyplývá, že Martynov 2 onoho 22. dubna vlastně ještě vůbec neexistoval. To je ovšem irelevantní vzhledem k tomu, že na Krym dorazil přímo z budoucnosti.

Světové linie obou Martynovů se v období po instalaci telefonu oddělily a oba žili dál nezávisle na sobě, každý ve svém paralelním světě.

Jednoho dne pak byl Martynov 2 z neznámých důvodů přesunut v čase a prostoru, a to do své minulosti, do dne 22. dubna 1982 a do Feodosije. Avšak ne do svého paralelního univerza, nýbrž do původ-ního univerza, v němž žije Martynov 1. Jen tak mohlo dojít k tomu, že si přátelé Martynova 1 později na jeho návštěvu vzpomněli. Poté se Martynov 2 vrátil do svého světa, a pokud mezitím nezemřel, žije tam dodnes. O jeho dalších osudech nic nevíme.

Martynov 1 o tom všem neměl samozřejmě ponětí, a tak se vydal - pár týdnů poté, co mu v jeho leningradském bytu nainstalovali nový telefon - na vytouženou cestu do Feodosije, aniž by tušil, jaké překvapení ho tam čeká.

Pro názornější představu si sled událostí představíme na diagra-mu (viz vedlejší stranu).

Na něm vidíme následující světové linie:

Světovou linii Martynova 1: A1 - C - D... Světovou linii Martynova 2: A1 - C - E1 - A2 - E2...

Jednotlivé klíčové body znamenají: A1: Martynov 1 se nachází 22. 4. 1982 v Kyjevě. A2: Martynov 2 je 22. 4. 1982 spatřen ve Feodosiji na Krymu

a sděluje jedné známé své „nové" telefonní číslo do leningradského bytu.

B: Do bytu Martynova 1, 2 v Leningradu je nainstalován telefon; telekomunikační úřad mu přidělí číslo.

66

Obr. 4: Průběh světových linií Martynova 1 a Martynova 2

C: Světové linie obou Martynovů se oddělují. D: Martynov 1 jede do Feodosije a dozvídá se, že tam byl spatřen

už 22. dubna. Tato událost se již ovšem nenachází na světové linii Martynova 2.

E1: Martynov 2 je skokem v čase přesunut do události A2 (ná-vštěva Feodosije 22. 4.).

E2: Martynov 2 se po absolvovaném skoku v čase vrací do „své" přítomnosti v paralelní realitě.

Nezbývá než doufat, že se oběma Martynovům dnes daří v jejich paralelních světech dobře. Pravděpodobnost, že se jejich cesty znovu zkříží, je podle všeho zanedbatelně malá. Ani to, že oba používají stejné telefonní číslo, by jim nemělo komplikovat život.

A pokud se vám někdy v budoucnosti stane, že budete chtít přáte-lům sdělit své nové telefonní číslo, ale oni už ho budou znát, pak víte, jak k tomu došlo - chybou v matrix!

67

4/ KLONOVANÁ SPOLEČNOST

Životní proces v buňkách

Naše generace je možná jedna z posledních, která si dokáže uvě-domovat, že výskyt dvojníků je projevem chyb v matrix. Ne že by se v budoucnosti žádné duplikáty nevyskytovaly - právě naopak! Spíše jde o to, že setkání s vlastním dvojníkem by se mohla stát naprosto všední záležitostí. Tito dvojníci však nebudou pocházet z paralelních světů, nýbrž z laboratoří vědců.

Čtenář již asi tuší, kam tím míříme. Ano, jde o nové oblasti bádá-ní, které lze shrnout pod dva pojmy: klonování a nanotechnologie. Slova, jež elektrizují mysl vědců a zároveň vzbuzují u mnoha prostých občanů strach z toho, jak by mohla vypadat nepříliš vzdálená budou-cnost lidstva.

Klonování a nanotechnologie samozřejmě nejsou apriori chybami v matrix, nicméně s nimi v širším slova smyslu souvisejí, jak si ještě ukážeme.

Připomeňme si, co jsme se dozvěděli již v první kapitole - totiž že chyby v matrix mohou být generovány také vědomě, úmyslně. Třeba ctižádostivými vědci, pokud si někteří zamanou s ní manipu-lovat.

Neměli bychom podléhat iluzi, že chyby v matrix jsou pouze jaké-si exotické okrajové jevy z kabinetu kuriozit. Většina příkladů, které jsme si zatím uvedli, skutečně působí tímto dojmem. Ale to byly pouze nejjednodušší případy, jež sloužily pro ilustraci a lepší pocho-pení toho, co vlastně matrix je a jak se projevuje. Existují však i jiné typy chyb v matrix, které jsou mnohem nebezpečnější, protože ohro-žují stabilitu celé konstrukce naší reality.

„Klonování je odpověď. Ale jak zněla otázka?" Tento vtip koluje poslední dobou v řadách genetiků. Je však pou-

hou karikaturou nanejvýš důležité otázky zásadního významu: Měla by být povolena reprodukce lidí klonováním? Od konce roku 2002 je lidstvo s touto otázkou bezprostředně konfrontováno. Morální i od-borné výhrady jsou závažné - a nikdo pořádně neví, jakému účelu by takové klonování mělo sloužit.

68

Na co by se ještě zeptal Einstein...

Proč stárnou živočichové klonování „metodou Dolly" rychleji?

Eukaryontní chromozomy mají na svých koncích speci-ální nukleoproteinové komplexy zvané telomery. Ty plní

velmi důležité funkce především v procesu reprodukce, ale také při ochraně a stabilizaci chromozomů. V buňkách většiny organismů je tvoří poměrně dlouhé, avšak jednoduše strukturované řetězce DNA, složené z guaninových a cytosinových bází. U obratlovců se nejčas-těji opakují sekvence TTAGGG. (Písmena T a A označují dvě z cel-kem čtyř bází, thymin a adenin - pozn. překl.) K reprodukci telomerů slouží zpravidla enzym telomeráza, přičemž kontrola správnosti zdvojení je velmi komplikovaný proces. Chy-bami vzniklými během „kopírování" se telomery při každém dělení buňky o něco zkracují, až nakonec dosáhnou kritické velikosti, pod níž nedokážou zajistit stabilitu chromozomů. Nejde přitom o nějaký chorobný jev - je to naprosto přirozený proces stárnutí. Analýzami DNA se zjistilo, že v rodinách, jejichž členové se po řadu generací vyznačují mimořádnou dlouhověkostí (jako příklad bývá uváděn švédský panovnický rod Bernadottů), jsou i telomery chro-mozomů nadprůměrně dlouhé. Když je klonován nějaký živočich s využitím dědičného materiálu dospělého jedince, jsou už telomery chromozomů výchozího bu-něčného jádra kratší než u jedince narozeného přirozenou cestou. Proto se jedinec vzniklý klonováním dožívá podstatně nižšího věku. Čerstvě „narozený" klon je vlastně biologicky stejně starý jako jeho dárce.

Také z řad lékařů se ozývají rozhodné námitky. Na případu klo-nované ovce Dolly se ukázalo, že biologické hodiny dárcovské buňky se nedají „přetočit" zpět. Dolly vznikla z buňky šestileté ovce a byla proto v okamžiku svého „narození" také stará šest roků. Není proto divu, že rychle stárla a po dalších šesti letech ji sužovaly choroby stáří do takové míry, že musela být utracena.

69

V podstatě nejsou tyto skutečnosti argumentem proti klonování jako takovému, nýbrž jen proti klonování metodou, jež byla použita v případě ovce Dolly. Totéž platí o námitkách novějšího data, podle nichž údajně vykazuje stavba buněk primátů (tedy opic a lidí) zvlášt-nosti, které klonování neumožňují. V budoucnosti věda nepochybně vyvine dokonalejší metody klonování, jimiž současné problémy pře-koná. Nehledě na to, že někteří vědci neodolali pokušení zkusit to už dnes pomocí postupů, jež jsou k dispozici.

Eva-1, Eva-2, Eva-3, Eva-4... Kolik klonovaných miminek bude ještě vyprodukováno, než se dozvíme, zda a s pomocí jakého materi-álu byla naklonována?

Zpráva o prvním klonovaném dítěti překvapila svět o Vánocích roku 2002. Ještě překvapivější asi byla pro mnoho lidí skutečnost, že s touto informací nepřišla nějaká renomovaná lékařská instituce, nýbrž pochybná sekta vyznavačů UFO - raeliánů.

Mezitím prý bylo na svět přivedeno již několik klonovaných dětí. Situace kolem nich je ovšem naprosto nejasná, protože ani v jednom případě nebylo pomocí profesionálně provedené analýzy DNA potvr-zeno, že se skutečně jedná o klony. Vědecký svět proto vyjadřuje o pravosti těchto pokusů značné pochybnosti.

V čem vlastně podstata klonování spočívá? Základní idea je prostá. Z buňky jedince, jenž má být reproduko-

ván (může to být zvíře nebo člověk), je vyjmuto jádro obsahující DNA. Od stejného živočišného druhu se vezme vaječná (zárodečná) buňka zbavená původního jádra a vloží se do ní jádro klonovaného jedince. Takto vytvořená buňka je pomocí elektrického impulsu vybu-zena k tomu, aby se začala dělit. Když se to podaří, vznikne zane-dlouho embryo, které je poté implantováno do těla náhradní matky.

Klonování tedy představuje křiklavý protiklad vůči reprodukci probíhající přirozeným procesem. Normální vaječná buňka totiž má ve svém jádru pouze polovinu chromozomů budoucího novorozeněte. Druhou polovinu jí dodá otec prostřednictvím spermie, která v prů-běhu pohlavního styku vnikne do vajíčka. Nově vzniklé individuum proto představuje jedinečný exemplář, vzniklý kombinací dědičné informace otce a matky. Naproti tomu je klon geneticky identický s jedním ,rodičem'; představuje věrnou kopii dárce, od něhož obdržel DNA.

70

Na co by se ještě zeptal Einstein...

Proč oficiální věda tak zuřivě popírá, že raeliáni skutečně dokázali klonovat lidské jedince?

V dubnu roku 2003 překvapil americký biolog Gerald Schatten vědeckou obec publikací, v níž dokazuje, že

klonování „metodou Dolly" není aplikovatelné na primáty (opice a lidi). Jsme tedy my lidé skutečně něčím výjimeční? Během nesčetných pokusů s opicemi Schattten zjistil, že se klono-vané buňky sice po nějakou dobu dělí, nikdy z nich však nevznikne celý organismus. Výsledkem jsou embrya, která se hodí - podle Schattenových vlastních slov - jen do „galerie hrůzy". Způsobuje to struktura vřetenového aparátu. Tím jsou míněny vlák-nité struktury (mikrotobuly), jež se tvoří bezprostředně před děle-ním buňky. Chromozomy se seskupí na obou koncích vřetenového aparátu, čímž je zajištěno, že obě dceřiné buňky obdrží identickou sadu chromozomů. V zárodečných buňkách primátů se nacházejí důležité partie vřetenového aparátu v blízkosti chromozomů, a pro-to při vyjímání jádra z buňky dochází k jeho poškození. To samo o sobě však ještě neznamená, že klonování lidí je v zásadě nemožné. Sám Gerald Schatten mezitím úspěšně klonoval opice druhu makak rhesus, byť novou metodou, kterou nazval twinning. Při ní je v prvním kroku normálním oplodněním získáno plně vyvi-nuté embryo a teprve pak je iniciováno buněčné dělení; je to tedy obdobný proces jako při vzniku jednovaječných dvojčat. Uvedenou metodou se Schattenovi podařilo obejít „problém s primáty" a navíc vytvořit klon, který není už při svém „zrození" biologicky starý. Tímto způsobem však samozřejmě nelze získávat klony z dospělých jedinců. Zakládá se tedy tvrzení raeliánů na pravdě? To bude možné posou-dit teprve v okamžiku, kdy nám prozradí, jakou metodu klonování použili.

Ale když je klonování tak jednoduchou záležitostí, v čem pak má být problém? Radovi občané vehementně protestují proti tomu, aby

71

byli lidé klonováni. A ti, kdo se o to přesto pokoušejí, dělají vše, aby jejich počínání zůstalo utajené nebo přinejmenším zamlžené.

V této situaci dostal někdo spásný nápad - veškerou odpovědnost svedeme na mimozemšťany!

Pod jménem Rael, což je pseudonym zakladatele sekty raeliánů, se skrývá bývalý sportovní reportér, Francouz Claude Vorilhon. Tento muž tvrdí, že se během jedné horské túry setkal s mimo-zemšťany, kteří mu předali vědění o tom, jak vznikl člověk (z labo-ratoře mimozemských vědců). Raelova nauka představuje podivnou směsici banálních a primitivně-esoterických poselství ve stylu „miluj-te se a ochraňujte zemi", požadavku na ustavení globální „světové vlády" a tvrdě materialistických tezí („je čas nahradit boha vědou", případně „duše neexistuje, existuje pouze geniální genetický program srovnatelný s počítačovými příkazy"). Navzdory tomuto jednoznačně ateistickému postoji se Rael sám označil v jednom interview za „Je-žíšova bratra".

Nehledě na tyto zvláštnosti má sekta mnoho členů a přívrženců a disponuje značnými finančními prostředky. To raeliánům umožňu-je důsledně sledovat cíl, který si vytyčili - totiž sami se stát „stvo-řiteli" tím, že budou úspěšně klonovat lidi. Kráčejí tak ve stopách svých (domnělých) učitelů mimozemského původu. Za tímto účelem založili firmu s názvem Clonaid, jež má sídlo na Bahamách. A po-dařilo se jim získat i řadu vědců, a to nejen ke spolupráci, ale i pro svou filozofii. Na prvním místě stojí vedoucí projektu klonování, francouzská biochemická Brigitte Boisselierová.

Je velmi těžké přemluvit madame Boisselierovou k tomu, aby komukoliv poskytla interview. A i když se vám to podaří a vy sedíte proti ní, musíte si nejdřív vyslechnout její nenávistné tirády vůči Francii. Vůbec by nejraději hovořila o všem možném, jenom ne o klonování. Nedostanete z ní žádné konkrétní údaje, informace, čísla. Připustila však, že prvnímu klonovanému miminku předcházel velký počet „nezdařených pokusů". A co si myslí o dětech obecně?

„Děti jsou instrumentalizované, stávají se z nich pouhé nástroje. Když slyším, jak se naši kritici ohánějí pojmem ,lidská důstojnost', je mi do smíchu. Státy vydávají miliardy na výrobu bomb - a o nás se říká, že jsme zrůdy. To je nesmysl." (Citováno z francouzského časopisu Marie Clair, 1/2002)

72

Nás zpráva o prvním klonovaném miminku z laboratoří raeliánů nijak nepřekvapila. Již v roce 1997 jsme předpověděli v článku zve-řejněném v časopisu KonteXt, že tato sekta zřejmě jednoho dne před-staví světu klonované děti. V té době celý svět horečně diskutoval

O právě naklonované ovci Dolly a přitom uniklo obecné pozornosti, že téměř současně byla založena společnost Clonaid, která sleduje mnohem ctižádostivější cíle...

Proč by ale právě sekta přívrženců UFO měla mít ideální před-poklady pro to, aby se stala pionýrem v klonování lidí?

1. Celá problematika UFO je dnes považována za nevědeckou nebo přinejmenším neobjasněnou a nevysvětlitelnou oblast. Proto je

i představa údajných informací o klonování, které měl zakladatel sekty obdržet od mimozemšťanů, velice mlhavá. A nikdo se nediví, že dodnes nebyly předloženy konkrétní důkazy (například v podobě analýz DNA).

2. Na rozdíl od státních nebo veřejných institucí si exotická sekta může dovolit obcházet platné zákony a předpisy, aniž by to vyvolalo rozhodný odpor většího počtu občanů.

3. Většina lidí nebere celou záležitost vážně, takže sekta může cel-kem nerušeně pracovat. Jak by mohli pomatenci, kteří věří na ne-existující UFO, uspět v oboru klonování, tedy v oblasti mimořádně složité a po vědecké stránce extrémně náročné biotechniky?

A to nás vede k nejdůležitějšímu aspektu. 4. Kdo pojímá techniku klonování v širším kontextu, nespokojí se

natrvalo s pouhou produkcí identických kopií určitého individua. K čemu by také byla sériová výroba třeba pana Maiera z Bielefeldu? Klonování otevírá - při odpovídajícím zdokonalení používaných me-tod - zcela jiné možnosti. Například produkci hybridních bytostí, tedy tvorů úplně nového typu, možná dokonce s dědičnou výbavou, jež bude představovat kombinaci genů pozemského a mimozemského původu.

I když je klonování lidí prozatím spojováno především s jednou obskurní sektou, cíle této technologie jsou již dnes jasně vymezené. Zakladatel sekty Rael je definoval naprosto srozumitelně: „Děti jsou příliš vážná záležitost na to, aby ji bylo možné ponechat náhodě

73

(tedy tradičnímu způsobu rozmnožování prostřednictvím pohlavního aktu - pozn. autorů). Cílem je... katalyzovat společnost, která bude schopná přežít i v budoucnosti."

Poselství obsažené v těchto větách je víc než jasné. Nejde pouze O reprodukci něčeho, co tady už je. Lidé by měli být současně i ge-

neticky „vylepšováni". Toho samozřejmě nelze dosáhnout běžným klonováním, vyžaduje to navíc odpovídající manipulaci s geny. Tako-vé zásahy je možné provádět nezávisle na klonování, představují samostatnou vědeckou disciplínu (genové inženýrství).

Hodně se diskutuje o údajném „požehnání", jímž by mohly být genové technologie s ohledem na závažné (především dědičné) cho-roby. Jenže genetické „úpravy" mohou sledovat také úplně jiné cíle - například produkci „supervojáků" (o tom víc v 6. kapitole). Nebo třeba i „superdělníků"? To je velmi nebezpečný vývoj, který by mohl vyústit v novou formu diskriminace - genoismus. Uchazeči o místo napříště možná nebudou muset mít jen dostatečně vysoké IQ, nýbrž 1 vyhovující genetický koeficient. Firmy pak třeba odmítnou zaměst-nat naprosto zdravého člověka jenom proto, že má genetické před-poklady pro možné propuknutí nějaké choroby v dalším průběhu života. Naše kariéra a vyhlídky na úspěch v zaměstnání by tak byly z velké části předem naprogramované v našich buňkách.

Futurologové v této souvislosti varují před vyšlechtěním jakési „genetické elity". Přitom bychom neměli ztrácet ze zřetele, že by se pravděpodobně jednalo o „dělnickou elitu". Příslušníci skutečné elity, tedy lidé ve významných pozicích, budou jistě také využívat vymo-ženosti moderního lékařství, ale asi ne k tomu, aby ze sebe nechali udělat konfekční zboží.

Ze skutečnosti, že raeliáni odmítají provádět zkušební testy DNA údajně naklonovaných dětí (nebo zveřejnit výsledky takových testů, pokud je provádějí sami), vyvodila veřejnost závěr, že celá záležitost je prostě podvod. Ale co když mají pro své tajnůstkářství jiné důvo-dy? Možná nechtějí, aby se prozradilo, jak vlastně DNA naklonova-ných dětí vypadá...

V roce 2002 došlo ke dvěma dalším incidentům, při nichž byla veřejnosti odepřena informace o výsledku genetického testu.

Prvního října 2002 našel malý chlapec jménem Julio Carreńo

74

v blízkosti města Concepción na jihu Chile něco, co vypadalo jako plod humanoidní bytosti. Fetus byl asi 7,2 cm dlouhý, měl poměrně velkou hlavu, dvě ruce zakončené dlouhými prsty a dvě nohy (viz fo-tografie 20 a 21 v obrazové příloze). Chlapec tvorečka opatrně zvedl, zabalil do kusu papíru a odnesl domů. Juliovi rodiče tvrdí, že tvor byl naživu ještě nejméně osm dní a během této doby několikrát ote-vřel oči.

Zpráva o podivném nálezu zalarmovala vědce i novináře. Tajemné stvoření dostalo jméno TOY.

Vědci následně došli k naprosto rozdílným závěrům. Doktor Arturo Mann z univerzity Santo Tomas například tvrdil,

že jde pouze o exemplář myši opossum (Dromiciops gliroides), druhu z čeledi jihoamerických vačnatců, který je v Chile velmi rozšířený (viz foto 22 v obrazové příloze).

Jiní vědci však s jeho názorem nesouhlasili. Rozhodný protest vznesli v rámci pořadu chilské televize Ley de la Selva například lékař a psychiatr Mario Dussual a tři veterináři. Jeden z nich upo-zornil na to, že ani tvar hlavy, ani proporce končetin neodpovídají normálním mírám myši opossum. Plod měl navíc i jinak tvarované zuby. Kromě toho má Dromiciops gliroides dlouhý ocas, avšak TOY neměl ocas žádný a nic nenasvědčovalo tomu, že ho míval dřív.

Proti hypotéze myši opossum hovoří též skutečnost, že nalezený plod nevykazoval sebemenší náznak ochlupení. Jedinými chloupky, které na něm vědci objevili, bylo obočí.

Porovnání fotografií 21 a 22 dává za pravdu veterináři. Ani při nejlepší vůli nelze najít sebemenší podobnost mezi TOYem a myší opossum. Závěry doktora Manna proto musíme označit za málo vě-rohodné.

Během první předběžné expertizy prohlásil doktor Dussuel: „Je to tvor velmi zvláštní, velmi malý, velmi lehký. Moji pozornost však zaujaly především jeho šikmé oči. Co tohoto tvora nejvýrazněji odli-šuje od ostatních živočichů žijících v této oblasti, jsou - když pomi-neme jeho celkově neobvyklý fyzický zjev - abnormálně dlouhé prsty a tenký krk."

Doktor Dussuel potvrdil, že není možné stanovit konečné určení záhadné bytůstky dřív, než bude mít k dispozici výsledky analýzy DNA. Zároveň vyjádřil naději, že to nebude trvat dlouho.

75

Nakonec ale dopadlo všechno jinak. Během našich rešerší jsme navázali kontakt s doktorem Virgiliem Sanchezem-Ocejem ze stře-diska pro výzkum UFO, jež má sídlo v Miami na Floridě. V listopadu roku 2002 nám tento muž zaslal kopii oficiálního stanoviska prezi-denta CIO (Corporación para la Investigación OVNI) Enriqueho Sepulvedy Sariega, v němž stojí:

Santiago 8. listopadu 2002 ...Pátého listopadu bylo na poradě ředitelů rozhodnuto, ze se už dál

nebudeme věnovat výzkumu případu TOY, fenoménu, o němž velmi obšírně informovala média. Důvodem tohoto rozhodnutí je enormní tlak, jemuž byli vystaveni členové našich rodin a nakonec i náš gene-rální ředitel osobně. Za takto nepříznivých okolností není možné pokračovat v nezbytných rešerších...

Omlouváme se všem, kdo tento případ sledovali a věnovali nám svou důvěru v naději, že budou seznámeni s konečným výsledkem šetře-ní. Doufáme však, že budou mít pro naše důvody pochopení.

Enrique Sepulveda Sariego prezident CIO

Chile

Podobný případ se odehrál i v Rusku. Selka Tamara Prosifirina našla poblíž svého statku (ležího ne-

daleko města Celjabinsk) tvora, který se velmi podobal TOYovi. I ona ho měla po určitou dobu u sebe doma. Vyšetřováním případu byl pověřen kapitán Vladimír Bentlin. Nalezená bytůstka vykazovala celou řadu charakteristických rysů shodných s plodem nalezeným v Chile, počínaje profilem lebky a konče tvarem tělíčka.

V tomto případě však nalezenec po několika dnech beze stopy zmizel. Jako jediný důkaz jeho existence zůstal kapitánu Bentlinovi dříve pořízený krátký videozáznam. Od té doby se nad případem uza-vřely vody, nevyšlo žádné nové prohlášení, nic dalšího se (oficiálně) nezjistilo.

Okrajově je nutné podotknout, že v ruském vnitrozemí se obraz veřejného života - navzdory údajnému demokratizačnímu procesu -od dob gulagů příliš nezměnil. Každopádně vešlo v obecnou známost,

76

že nešťastná Tamara Prosifirina byla dopravena do ústavu pro dušev-ně choré, kde pak za „podivných okolností" zemřela. O jejím osudu informoval deník Pravda.

Vedoucí Antropologického ústavu v Jekatěrinburgu Taťána Balu-jevová na základě zmíněného videozáznamu usoudila, že se mohlo jednat o humanoidní bytost, možná dítě (přesněji řečeno dětský plod) se závažnými genetickými mutacemi. Jaké vysvětlení nám nabídnou úřady tentokrát? V Rusku se myši opossum nevyskytují! O jaké mu-tace však mohlo jít? Co na nich bylo tak závažného, že kvůli tomu musel zemřít nevinný člověk?

Jedno mají oba případy společné - veřejnost se nedozvěděla nic o výsledcích analýzy DNA, provedené u těchto záhadných tvorečků.

Tím se dostáváme zpět k problematice klonování lidí. Stále znovu se vynořují zprávy o tom, že na řadě míst - mimo jiné právě v Rusku a Jižní Americe - probíhají tajné experimenty s lidskými klony. Nebyli nakonec i TOY a jeho ruský protějšek výsledkem některého z „nezdařených pokusů"? Nepocházejí rovněž oni z „galerie hrůzy", o níž se zmiňoval Gerald Schatten?

Vůdce sekty Rael zdůrazňuje při každé příležitosti, že jeho orga-nizace se v budoucnosti zaměří výhradně na klonování prováděné „metodou bohů". Touto cestou chce dosáhnout nesmrtelnosti.

Při klonování současnou metodou vzniká sice identická kopie dárce, ale nově vzniklé individuum má své vlastní vědomí a osob-nost, podobně jako je tomu u jednovaječných dvojčat.

Naproti tomu „bohové" údajně klonovali lidi jiným způsobem. Používali prý metodu, kterou Rael nazývá AGP (Accelerated Growth Process čili urychlený proces růstu). Touto technologií má vyrůst během několika málo hodin z jedné jediné klonované buňky dospělý jedinec. Rael tvrdí, že „metoda bohů" umožňuje přenášet z dárce na kopii také osobnostní rysy a vzpomínky. Jinými slovy - dárce se po operaci probudí v novém těle. Tento proces se dá libovolně často opakovat, takže dotyčný jedinec může žít prakticky věčně.

To zní dost dobrodružně, že ano? Tady však musíme rozlišovat mezi oběma procesy. Zda bude někdy v budoucnosti možné „vypě-stovat" z jediné buňky během několika hodin dospělé tělo, to je zatím ve hvězdách, zásadně vyloučit se to nedá. Jisté však je, že pomocí

77

běžných biologických procesů se to nepodaří nikdy. Pokud to někdo dokáže, tak zřejmě pouze manipulací matrix.

Naproti tomu se přenášení vzpomínek jeví jako méně utopická představa. Prožitky a emoce lze reprodukovat již v současnosti -pomocí vhodných elektromagnetických frekvencí. Vědcům se již po-dařilo přiřadit některým lidským emocím přesné frekvence (napří-klad pocity lásky jsou přenášeny na frekvencích 348 a 698 hertzů, zatímco panický strach na frekvenci 523 hertze).

Přenášení informací tohoto typu na lidskou DNA už také nepřed-stavuje nepřekonatelnou překážku. Ruští badatelé zjistili, že lidská DNA působí jako elektromagnetická anténa, která dokáže přijímat a ukládat informační vzorce. To již souvisí s nově vznikajícími věd-ními obory - vlnovou genetikou a hyperkomunikaci. A mohlo by to představovat klíč ke „genové technice bohů".

Kde však zůstala lidská duše? A kam se poděl lidský duch? Co se s nimi stane? To nikdo neví, ani pan Rael. Vědí to alespoň ti, jejichž je loutkou? Máme o tom vážné pochybnosti.

Musíme si uvědomit, že cílené přenášení vzpomínek a cha-rakterových vlastností určitého člověka do jiné, nové tělesné schrán-ky představuje vážný zásah do matrix. To se netýká jen subjektivních prožitků daného individua, ale rovněž toho, jak bude takový člověk v budoucnosti vnímán svým okolím, ostatními lidmi. V krajním případě by hrozila i destabilizace reality.

Celá věc má ještě jeden aspekt, který bychom neměli podceňovat. Pokud vědci jednoho dne zvládnou technologii přenášení vědomí do jiného těla, nikdo nám nezaručí, že tělo příjemce bude i po fyzické stránce věrnou kopií originálu. To by ale znamenalo, že například svržení diktátoři, váleční zločinci nebo šéfové gangsterských band by se mohli při plném vědomí „přestěhovat" do nového a jinak vyhlíže-jícího těla, v němž by je už nikdy nikdo nenašel...

Takový způsob přenosu vědomí by si ovšem vyžádal úplně nové technologie, natolik revoluční, že si o nich dnes nedokážeme učinit sebemlhavější představu. Ani poslední poznatky o kvantových čipech nás v tomto směru daleko neposunou - přenos vědomí zřejmě nebu-de možný bez přímého manipulování matrix.

Zde je na místě vzpomenout si, k čemu dojde, když „oni" (ať už to je kdokoliv) něco v matrix změní. Trinity to Neovi vysvětluje ve

78

filmu Matrix, vzpomenutém v úvodu. Může se například stát, že chodbou proběhne černá kočka - a bezprostředně nato se stejná scéna odehraje ještě jednou. Zkrátka a dobře - takové manipulace jsou téměř nevyčerpatelným zdrojem chyb.

I když tato technologie zatím působí velice futuristickým dojmem, měli bychom se připravit na to, že se jednoho dne stane skutečnos-tí. To je téměř jisté. Lze dokonce předpokládat, že se touto proble-matikou už delší dobu zabývá i oficiální věda. Sekta raeliánů prav-děpodobně slouží pouze jako zástěrka, která funguje docela dobře, jelikož průměrnému občanovi se jeví téma přenosu vědomí do jiného těla ještě stále příliš bizarně. Ovšem bez této technologie ztrácí reprodukční klonování lidí smysl. K čemu by bylo dobré?

Vedle této (zatím fiktivní) možnosti přenosu lidského vědomí do nového těla se nabízí vlastně už jenom jedno využití lidských klonů (které je ovšem ve svých důsledcích neméně hrozivé). Mohli by být cíleně pěstováni lidé s určitými vlastnostmi. Heslo zní supervoják -a například Pentagon již schválil projekty zaměřené na takový cíl.

Supervoják ovšem nevznikne pouhým klonováním - klonovat se dá koneckonců jen něco, co v dané formě již existuje. Takže zde roz-hodujícím způsobem vstupují do hry další prvky - především elekt-romagnetická kontrola vědomí a nanotechnologie. Tímto tématem se později budeme zabývat podrobně.

Teď se vraťme k sektě raeliánů. Jejich znalosti v oblasti klonování asi nejsou příliš rozsáhlé. Veřejnosti je málo známá skutečnost, že sekta naverbovala pro účel donošení klonů celou armádu dobrovol-nic. Členky sekty se jako poslušné ovečky daly k dispozici a některé z nich se o tom vyjádřily způsobem, který nutí k zamyšlení.

Anouchka Bibens-Laulonová, pětadvacetiletá Francouzka, doko-nalý vzhled, napůl Barbie a napůl Ofélie:

„Jsem jednou z kandidátek na náhradní matku, protože chci při-spět k vědeckému pokroku."

Ví něco o tom, jak je při klonování buňka stimulována k tomu, aby se začala dělit?

„Na to se zeptejte doktorky Boisselierové. Nic bližšího o tom ne-vím."

Vysvětlil jí vůbec někdo, co vlastně klonování je?

79

„Zeptejte se doktorky Boisselierové. Klonování? Přesně to nevím, četla jsem o tom něco v jednom časopise."

Marina Cocoliosová, dcera Brigitte Boisselierové: „Podepsala jsem smlouvu. Její obsah je tajný. Za to, co dělám,

nedostávám žádné peníze. Ale Clonaid se o mě celou dobu stará. Mám zajištěno ubytování, stravu, všechno co potřebuji. Netrpělivě už čekám, až to začne. Jsem na svou matku velmi pyšná. Je to pionýr-ka a bojovnice za svobodu."

Náhradní matky tedy „pracují" zadarmo. Dobrý obchod! Clonaid dnes účtuje svým zákazníkům 200 000 dolarů za každé klonované dítě!

80

5/ DOKTOR DNA

Medicína na rozcestí

V průběhu kolokvia, které jsme svého času uspořádali v Berlíně, upoutala naši pozornost mladá žena. Jmenovala se Patricia B. a pra-vé předloktí měla v tlustém obvazu.

Na náš dotaz nám sdělila, že je postižena chronickým zánětem šlach. Dokonce nás požádala o pomoc, vzhledem k tomu, že se všech-na dosavadní lékařská péče minula účinkem.

Toho dne jsme u sebe sice neměli žádné terapeutické prostředky, přesto jsme věděli o možnosti, jak ženě poskytnout první pomoc.

A jak se to dělá? Docela jednoduše - pomocí chyby v matrix! Prostě jsme její paži zatefonovali. Ano, vážení čtenáři, čtete správně. Zavolali jsme jí - dokonce

mobilním telefonem! Patriciina paže samozřejmě nemá žádné telefonní číslo, takže na-

ším prvním úkolem bylo navázat nějakým způsobem akustické spo-jení. Telefonní záznamník v naší kanceláři k tomu posloužil přímo ideálně. Jakmile jsme měli spojení, nasměroval Franz anténu svého mobilu na předloktí naší pacientky a pronesl pár léčivých afirmací: „Tvoje paže je zase úplně v pořádku. V každé buňce tvé paže se dě-dičná substance DNA stará o to, aby vše zase fungovalo správně..."

Celá procedura trvala jenom pár minut. Patricia nás informovala, že v jejím průběhu cítila v nemocném předloktí svědění a velké teplo. Co však bylo důležitější - souběžně s tím ustoupily její bolesti.

Když jsme se o týden později znovu sešli se stejnou skupinou, hned jsme si všimli, že Patricia nemá obvaz. Zeptali jsme se jí na to a ona nám sdělila, že s předloktím už nemá prakticky žádné problé-my. Zánět zmizel a s ním i bolesti.

Další účastníci kolokvia naslouchali našemu (vlastně velmi osob-nímu) rozhovoru jako očarovaní a hned se dožadovali vysvětlení. Jak vlastně ta „zázračná" léčba mobilem funguje?

Samozřejmě nešlo o žádný zázrak, nýbrž o mechanismus, pro který dnes máme logické, vědecké vysvětlení. Nejdříve jsme však chtěli ukázat, že to nebyla náhoda. Požádali jsme proto přítomné,

81

kteří u sebe měli mobilní telefon, aby ho nasměrovali na tu část svého těla, v níž cítí nějaké potíže, a podobným způsobem „oslovili" svoji vlastní DNA.

Když se sejde větší počet lidí, je velmi pravděpodobné, že někte-ří z nich mají drobné zdravotní problémy. Ani v tomto případě tomu nebylo jinak. A výsledky nepřipraveného neobvyklého experimentu byly zarážející! Během několika minut se jedna starší dáma zbavila bolestí hlavy a jeden muž nepříjemného tlaku v žaludku, který cítil již od oběda.

Na tomto místě se vnucují dvě otázky: • Existuje pro tento fenomén vědecké vysvětlení? • Znamená to, že nyní budou mobilní telefony sloužit i jako lé-

čebné nástroje? Věnujme se nejdřív druhé otázce - a odpovědí je jednoznačné NE.

To, co se odehrálo při našem kolokviu, byla pouhá demonstrace. Nic-méně existuje oprávněná naděje, že již v dohledné době budou vyvi-nuty malé přenosné přístroje, které budou fungovat na podobném principu jako mobily, aniž by měly jejich nežádoucí vedlejší účinky.

A tím se dostáváme k první otázce. Při jejím zodpovězení se bude-me opírat o výsledky nového badatelského odvětví nazývaného vlno-vá genetika.

Německý biofyzik Fritz-Albert Popp zjistil, že molekula DNA před-stavuje systém schopný kmitat - takzvaný harmonický oscilátor -a jeho rezonanční frekvence činí asi 150 megahertzů. A většina sou-časných sítí mobilních operátorů vysílá na frekvencích, které těmto harmonickým vlnám odpovídají. Jinými slovy - elektromagnetické vlny, které vycházejí z antén našich mobilních telefonů, vyvolávají oscilaci v dědičném materiálu našich buněk!

Nedávný výzkum ruského badatele Pjotra Garjajeva a jeho týmu ukazuje, že DNA nejen vysílá a přijímá elektromagnetické záření (jako druh energie), ale kromě toho také vnímá a interpretuje infor-mace, které jsou v tomto záření obsažené. Zdá se tedy, že DNA je nanejvýš komplexní interaktivní biočip, který funguje na bázi světla a dokonce rozumí lidské řeči.

To ovšem v konečném důsledku znamená, že pomocí vlnové gene-tiky lze vyvolat genetické změny - a to bez rizik, která jsou spojená s konvenční genovou technologií.

82

Tímto způsobem by bylo možné například opravovat genetické defekty nebo přimět rakovinové buňky k tomu, aby se samy uzdra-vily. Lékem není v tomto případě nějaká substance, nýbrž informa-ce. A pro získání léčící informace nemusíme několik roků pracně luštit genetický kód - stačí použít běžnou lidskou řeč.

Naše DNA má také schopnost komunikovat s DNA druhých lidí

Obr. 5: Schematické zobrazení dvojité šroubovice lidské DNA.

83

a živých bytostí vůbec. Tato komunikace probíhá mimo prostor a čas prostřednictvím hyperprostoru; proto je nazývána hyperkomunikace. DNA tedy nekomunikuje běžným způsobem v rámci našeho časo-prostorového systému, nýbrž přes hyperprostor, konkrétně pomocí červích děr, které se na ni přímo napojují.

Informační vzorce, které DNA tímto způsobem přijímá, jsou ulo-ženy ve speciální světelné vlně nazývané soliton. Soliton funguje jako nosná vlna DNA.

Hyperkomunikace je nejpozoruhodnější tím, že zjevně nepodléhá žádným omezením a neslouží určitému předem stanovenému účelu. Působí spíš jako rozhraní k otevřené informační síti. Podobně jako internet umožňuje i DNA

- zadávání vlastních údajů do této sítě, - čerpání údajů z této sítě, - navazování přímých kontaktů s ostatními uživateli této sítě.

Hyperkomunikace hraje rozhodující roli i při změněných stavech vědomí, jakými jsou například hypnóza, vytržení nebo remote viewing (pozorování scén, které se odehrávají na jiném, vzdáleném místě -pozn. překl.). Lidé využívající tyto techniky mají částečný přístup i k velmi nekonvenčním informacím.

Protože hyperkomunikace využívá pro přenos informací hyper-prostor, má přímý přístup i k matrix.

Z toho je patrné, že člověk není jen loutkou v rukou matrix, ale v zásadě ji může sám ovlivňovat. A také to dělá - ovšem jen v rovině hlubokého nevědomí. Dnešní průměrný člověk nemůže na současné úrovni lidského vývoje doufat, že se mu podaří manipulovat matrix silou vůle.

Připomeňme si scénu z filmu Matrix, v níž Morfeus vysvětluje „probuzenému" Neovi, jak by se měl v matrix pohybovat „vědoucí" jedinec. Učí ho doslova krkolomným pohybům a manévrům ve stylu východoasijských bojových umění, které zdánlivě porušují všechny fyzikální zákony; je zřejmé, že tu jde o umělé vyvolání chyb v matrix. Neovi se to zprvu nedaří, ale Morfeus pro něj má radu, která přes-ně vystihuje jádro věci: „Nemyslet - vědět!"

Jak již bylo řečeno, v běžném životě probíhá komunikace lidí

84

s matrix, případně její mentální ovlivňování, v první řadě na úrovni nevědomí. To souvisí především s tím, že naše DNA je z více než devadesáti procent „němá", jak to označují vědci. Vyjadřují tím sku-tečnost, že jen necelých deset procent naší dědičné substance před-stavují aktivní geny zapojené do stavby našeho těla.

Ve světle nejnovějších poznatků se však zdá, že oněch devadesát procent DNA rozhodně nepředstavují „němé" nebo dokonce zbyteč-né, nepotřebné geny. Právě naopak! Tyto geny se rozhodující měrou zapojují do hyperkomunikace. Biologové kromě toho předpokládají, že „němé" geny představují potenciál budoucího vývoje lidské rasy. Nelze tedy vyloučit, že jednoho dne, na vyšším stupni evoluce, se lidé naučí vědomě zasahovat do matrix.

Již dnes však existují vzácně nadaní jedinci, u nichž je zřejmě aktivována část „němé" DNA nebo silněji reagují na soliton. Tito lidé narážejí v průběhu svého života na chyby v matrix častěji - případně jsou v tomto ohledu vnímavější, takže si tyto chyby snadněji uvědo-mují.

Abychom to správně pochopili, musíme se poněkud podrobněji zabývat strukturou DNA.

Molekula DNA je jednou z největších, jaké se v přírodě vůbec vyskytují. Tvoří ji dva paralelní provazce sestávající z molekul kyse-liny fosforečné a cukru, které jsou v pravidelných odstupech (asi tři-ceti stotisícin milimetru) spojeny jakoby příčkami žebříku, odborně nazývanými bázové páry. V podstatě si lze molekulu DNA představit jako nesmírně dlouhý zip. Tato struktura DNA je společná všem živým tvorům, bakterií počínaje a člověkem konče.

Rozhodující faktor dědičné informace představují právě zmíněné „příčky žebříku", které jsou tvořeny pouze čtyřmi chemickými látka-mi, takzvanými bázemi nukleových kyselin. Jmenovitě to jsou adenin (A), thymin (T), cytosin (C) a guanin (G). Do bázového páru se přitom spojuje výhradně adenin s thyminem a cytosin s guaninem. Existují tedy přesně čtyři varianty těchto „můstků": A-T, T-A, C-G a G-C. Uspořádání a posloupnost těchto bázových dvojic podél dvojité šrou-bovice DNA představuje specifický kód, jež definuje veškeré dědičné informace daného živočicha.

V průběhu našeho dlouholetého výzkumu hyperkomunikace jsme měli příležitost pracovat s lidmi, jimž se podařilo ve stavu vytržení

85

na tuto komunikaci napojit. Tímto způsobem si zjednali přístup k dosud neznámým poznatkům. Tyto osoby opakovaně zdůrazňova-ly, že čtyřem bázím DNA odpovídají čtyři konkrétní barvy. To je dnes sice vědecky nevysvětlitelné, nicméně to nezní absurdně. Mohlo by jít o určité nosné frekvence nebo kvantové vlastnosti, jak je rozlišu-jeme například u nejmenších zatím známých hmotných částic, kvar-ků. Také jim vědci přiřazují určité „barvy".

Rozhodli jsme se, že na tomto místě poprvé zveřejníme k danému tématu něco konkrétního - především vzhledem k tomu, že dnes už se mu nevyhýbá ani oficiální věda.

Podle výpovědí pokusných osob, které se v hypnóze napojily na hyperkomunikaci, odpovídají jednotlivým nukleovým bázím tyto bar-vy (viz též foto č. 23 v obrazové příloze):

A - fialová, T - modrá, C - zelená, G - červená

Těmto barvám fyzikálně odpovídají určité frekvence elektromag-netického spektra.

To ale ještě není zdaleka všechno. Pokusné osoby rovněž vypo-věděly, že pomocí vhodné technologie lze frekvence nukleových bází ovlivnit. Například výměnou červené a zelené barvy (takže cytosinu je přiřazena červená a guaninu zelená) lze vymazat vzpomínky dané osoby.

Tato výpověď nezní nijak nevěrohodně, koneckonců víme, že pro-fesor Smirnov z Moskvy dokázal pomocí svého „psychotronického generátoru frekvencí" vymazat životní vzpomínky pokusných osob.

Dalším překvapením pro nás bylo, že během hypnotických sezení se opakovaně vyskytovaly zmínky o páté nukleové bázi. Jde o dosud neznámou a vědecky neprokázanou látku, kterou osoby v transu označovaly řeckým písmenem φ („fí"). Tato nukleová kyselina prý vytváří můstky sama se sebou a odpovídá jí žlutá barva (viz foto č. 23 v obrazové příloze).

Pokusné osoby kromě toho vypověděly, že někteří jedinci mají ve své DNA větší množství bází φ než ostatní lidé. Tyto báze jsou obsa-žené v DNA každého člověka, u většiny z nás však nejsou aktivní. A jsou tak subtilní, že se vědě zatím nepodařilo přijít jim na stopu. Přesněji řečeno - v DNA běžného člověka ani nejsou fyzicky pří-

86

tomné, fungují tam jen jako vibrace. Pouze u několika málo jedinců jsou aktivovány, takže jsou i zhmotněné a chemicky aktivní.

To všechno zní samozřejmě velmi dobrodružně, v neposlední řadě i proto, že molekula DNA, jak ji vědci znají, neobsahuje ani žádné prázdné místo nebo mezeru, v níž by se dosud neobjevená nukleová báze mohla „skrývat". Proto jsme dospěli k závěru, že by mohlo jít o zkreslený poznatek o existenci světelné vlny DNA neboli solitonu. Toto světelné záření DNA je jádrem nové vědecké teorie nazvané vlnová genetika; kromě toho ji osoby v transu popsaly jako žlutou až zlatou záři kolem molekuly DNA. A protože soliton může mít jistý vliv na genetický kód, lze ho - s určitým zjednodušením - označit za „jemnohmotnou nukleovou bázi".

Nicméně se zdá, že v případě báze (p přece jen půjde o něco zcela jiného.

Rozhodně je zvláštní, že osoby v transu tak tvrdošíjně trvají na tom, že speciálně u nich a dalších lidí podobného založení hraje žlutá komponenta DNA velkou roli - a to už po několik generací.

Kromě toho pokusné osoby vypověděly, že pomocí odpovídajících technologií je možné vyvolat v DNA i další změny frekvencí, při nichž si zelená barva vymění pozici se žlutou. Nebylo však objasně-no, jakému účelu by taková záměna měla sloužit.

Tato tvrzení vyznívají dost divoce, obsahují však jeden zajímavý aspekt. Z barevných tónů se totiž dají přejitím do oktávy odvodit následující tóny hudební stupnice:

červená - c, žlutá - e, zelená - f, modrá - g, fialová - h

Nám známé bázové dvojice adenin-thymin a guanin-cytosin by pak odpovídaly tónovým intervalům g-h a c-f. V prvním případě by šlo o tercii, ve druhém o kvartu. Jinými slovy - DNA, jak ji dnes známe, by byla asymetrická. Nicméně výměnou žluté a zelené by došlo i k výměně tónů e a f, takže by i druhý tónový interval tvoři-la tercie. Výměna by tedy vedla k obnovení symetrie v DNA.

Proč „obnovení"? Protože existují nepřímé důkazy toho, že tato symetrie kdysi dávno, na počátku evoluce druhu Homo sapiens, sku-tečně existovala.

V současné době se naše dědičná substance dostala do popředí

87

zájmu vědců. Ti se zaměřili nejen na rozluštění genetického kódu (asi nejznámější příklad představuje Human Genome Project), ale i na možnosti manipulace genů. Doposud se genové inženýrství ome-zilo na operace s existujícím materiálem, tedy se čtyřmi nukleovými bázemi, jak je známe z přírody. Do dědičné substance určitého živo-čišného nebo rostlinného druhu jsou uměle vloženy geny jiného dru-hu, aby se dosáhlo žádoucích změn v jeho vlastnostech.

Nyní se však začíná s pokusy, při nichž jsou do DNA implanto-vány cizorodé materiály. Heslem dne je nanotechnologie, tedy tvorba komplexních technických zařízení molekulární velikosti.

V této souvislosti informoval odborný časopis Nature o pokusech, které prováděli vědci z prestižního Massachusetts Institute of Tech-nology John J. Schwartz, Aaron T. Santos, Shuguang Zhang, Kim-berley Hamad-Schifferli a Joseph M. Jacobson. Skutečně se jim jako prvním na světě podařilo vytvořit cosi jako novou nukleovou bázi a implantovat ji do molekuly DNA.

Vědci modifikovali běžnou thyminovou bázi v pozici pět vložením jiné aminokyseliny, na níž byl upevněn nanokrystal ze zlata. Tato úprava jim umožnila modifikovanou molekulu zaměřit a dálkově ovládat proces jejího dělení a reprodukce. Pokusná molekula přitom nedoznala nejmenších škod.

Je zřejmé, že to doopravdy představuje první krok k získávání nových nukleotidů. Neméně zřejmý je účel - taková technologie jed-noho dne umožní ovlivňovat zvnějšku organismus, který byl vytvo-řen z modifikované DNA.

Podle výpovědi osob, které se v hypnóze napojily na hyperkomu-nikaci, byl k podobnému účelu vytvořen na počátku lidské evoluce nukleotid φ. V průběhu dalšího vývoje našeho druhu však byl u vět-šiny jedinců deaktivován.

Vědci v současnosti hledají různé metody, jimiž by mohli zaměřit a dálkově ovládat dědičnou substanci člověka. Přitom podle všeho jen reprodukují něco, co v sobě odjakživa máme - jenomže to věda zatím neodhalila.

Pokud obsahují informace o hypotetické bázi φ pravdivé jádro, a leccos tomu nasvědčuje, pak nás to staví před zajímavé otázky. Kdo (nebo co) s námi v minulosti prostřednictvím tohoto nukleotidu manipuloval? Byla to nějaká nadřazená instance, možná mimozem-

88

ského původu? Nebo to byla sama matrix, která nás tím dostala pod lepší kontrolu? A proč je dnes nukleotid φ u většiny lidí deaktivován? Jde o chybu v matrix, která teď bude v procesu autokorektury opra-vena, takže lze očekávat reaktivaci tohoto nukleotidu?

Již v první kapitole jsme upozornili na to, že matrix podle všeho má schopnost autokorektury.

V lednu 2003 svět slavil padesáté výročí objevení struktury DNA, což bude navždy uznáváno jako nesmrtelná zásluha Jamese Watsona a Francise Cricka. Během těchto padesáti let se ukázalo, že výzkum DNA je nevyčerpatelným zdrojem stále nových překvapení a jeho výsledky nejen ovlivňují jiné obory, ale dokonce iniciují vznik zcela nových vědeckých disciplín. Výše zmíněná nanotechnologie je jednou z nich. Tento obor představuje něco jako spojovací můstek mezi mo-lekulární biologií a počítačovou technikou. A jelikož úzce souvisí s naším tématem, totiž s matrix, jejími chybami a možnostmi jejího ovlivňování, budeme se mu teď věnovat trochu podrobněji.

Víte vlastně, kolik molekul DNA se vejde na čajovou lžičku? Je to nepředstavitelně vysoký počet, asi 15 000 trilionů.

Dokážete si představit, že každá z těchto molekul je jakýsi bio-computer, sice miniaturní, ale mnohem výkonnější než počítač, který možná máte doma? A jak vysoká by asi byla výkonnost 15 000 trili-onů takových mikropočítačů, kdyby byly propojené do jedné sítě a vzájemně by komunikovaly?

To zní jako popis futuristické techniky velmi vzdálené budouc-nosti - a přitom je to realita, která na této planetě existuje ve všech buňkách každičkého živočicha už několik miliard let. Nové je pouze to, že my lidé nyní pomalu začínáme tyto souvislosti chápat.

Možná na tomto místě namítnete, že mezi běžným počítačem a DNA-biopočítačem přece jen existují podstatné rozdíly. Počítač se dá používat univerzálně - můžete na něm hrát hry, surfovat po internetu, psát dopisy. Naproti tomu DNA spouští pouze jeden, sice velmi komplexní, nicméně předem pevně stanovený a neměnný pro-gram. Tak prosím!

Jinými slovy - strom má ve svých buňkách sice triliony biopo-čítačů, ale nedokáže odeslat jediný e-mail.

Zatím ne!

89

Avšak legrace stranou. Ani v budoucnosti se jistě nikdo nebude pokoušet přimět stromy k tomu, aby posílaly e-maily. Nicméně sku-tečnost, že DNA-biopočítač je univerzálně programovatelný podobně jako běžný počítač, je dnes již nezpochybnitelná. Vědci v tomto smě-ru učinili první úspěšné kroky.

Tím se ocitáme na prahu nové vědecké revoluce. Heslo dne zní nanotechnologie. Dnes běžně používané silikonové mikročipy se už nedají podstatně zmenšit. Jednoho dne je však dokážeme nahradit počítači o velikosti atomů nebo molekul, třeba na bázi DNA. Výsled-kem budou nanopočítače, menší a výkonnější než vše, co si dnes dokážeme představit. A kde se budou používat? Především v medi-cíně. Lékař budoucnosti by se mohl jmenovat „MUDr. DNA" a bude cestovat naším tělem jako jakási zdravotní policie. Bude hledat poru-chy a funkční vady a na místě je odstraňovat.

Zvlášť důležitou roli přitom sehraje už zmíněná vlnová genetika. Pomocí elektromagnetických frekvencí se dá měnit - opravovat nebo modifikovat - genetický program uložený v dvojité šroubovici DNA.

Zatímco tým odborníků kolem Pjotra Garjajeva se zaměřil před-nostně na softwarovou oblast DNA, věnovali se doktor Ehud Shapiro a jeho tým z Weizmannova vědeckého ústavu v Rehovotu (Izrael) hlavně výzkumu příslušného hardwaru. Jejich práce představuje další významný příspěvek k pochopení biopočítače DNA.

Jeden z nejdůležitějších rozdílů mezi vaším počítačem a DNA-bio-počítačem spočívá v tom, že posledně uvedený nemůže fungovat sám, izolovaně. Přesně vzato totiž DNA není kompletní počítač; jedná se spíš o software, který pro svoje fungování potřebuje odpo-vídající „hardwarové prostředí". Toto prostředí představují další komponenty živé buňky, například enzymy. Ty umožňují realizaci programu DNA tím, že řídí produkci bílkovin v buňkách. Teprve tak dochází ke stavbě, případně údržbě živého organismu.

Co by se stalo, kdyby DNA v buňce nespustila svůj předem nain-stalovaný, nýbrž nějaký jiný program? Enzymy by prostě dělaly tro-chu jinou práci, než jakou vykonávají obvykle. Zda by to mělo na organismus pozitivní nebo negativní vliv? To by rozhodující měrou záviselo na obsahu „náhradního" programu.

V přírodě se podobné procesy odehrávají už dávno. Existují mik-roskopické útvary sestávající z jedné jediné molekuly DNA, jež je ulo-

90

žena v proteinovém pouzdře. Nazýváme je viry a v podstatě je nelze považovat za živé tvory. Představují spíš jakýsi software připravený pro použití, podobně jako CD-ROM na vaší poličce, který musíte vlo-žit do počítače, pokud chcete spustit jeho program.

Stejně tak potřebuje vir živou buňku, do níž pronikne. Potom použije enzymy této buňky k přehrání vlastního programu, na úkor původního programu uloženého v DNA jejího jádra. Výsledek je zpra-vidla stejně nepříjemný, jako když si „zavirujete" počítač. Podobně jako počítačový virus likviduje počítačové soubory, poškozuje biolo-gický virus napadené buňky - a vy dostanete třeba rýmu.

Vědci tuto metodu už dávno odkoukali. A dnes si myslí, že již brzy dokážou nahrazovat defekty v dědičné substanci DNA „umělými vi-ry", které se postarají o normální fungování daného organismu. Ge-netikové doufají, že takový „virus", nasazený do jedné buňky DNA, která je pak implantována zpět do těla, se postupně rozšíří po celém organismu - podobně jako to dělají biologické viry. V případě umělé-ho viru by však důsledkem nebylo onemocnění, nýbrž naopak uzdra-vení, totiž odstranění genetického defektu. Tato metoda se nazývá genová terapie a zatím se nachází v počátcích experimentální fáze. Dosud není v silách vědců ani přibližně odhadnout, s jakými riziky a vedlejšími účinky by tato terapie mohla být spojená. Koneckonců vykonávají geny ne jednu, nýbrž celou řadu funkcí; každý se podílí na větším počtu různých biologických procesů.

Základní výzkum proto hledá i jiné cesty a dosáhl v tomto směru značného pokroku. Vědecký tým kolem Ehuda Shapira je toho dob-rým příkladem. Vědci „naučili" biopočítače DNA například počítat. Triliony „mikroprocesorů" ve zkumavce přitom pracují rychleji než ty nejvýkonnější počítače! A samy si vyrábějí energii, kterou k tomu potřebují.

Na případné udělení Nobelovy ceny si Ehud Shapiro nejspíš bude muset ještě pár roků počkat. Zatím se mu však dostalo jiné pocty -počátkem roku 2003 byl jeho biopočítač zapsán do Guinnessovy knihy rekordů jako „nejmenší biologický počítač, který byl doposud zkonstruován".

Celá věc samozřejmě ještě vězí v dětských střevících, a tak by bylo zbytečné běžet do nejbližší prodejny s počítačovým příslušen-stvím a požadovat superrychlý DNA-mikropočítač. I kdyby jeho sou-

91

časná verze už byla volně v prodeji, moc by vám nepomohl. Nemá klávesnici pro zadávání příkazů ani monitor, na němž byste mohli sledovat výsledky svých operací.

Vstupní data pro početní operace se zatím zadávají prostřednic-tvím speciálně konfigurované molekuly DNA. Do budoucna se ovšem počítá s využitím vlnové genetiky; to znamená, že program by byl zadáván prostřednictvím elektromagnetických frekvencí.

Aby molekula DNA dokázala provádět početní operace, musí být ponořena do roztoku, který obsahuje potřebné enzymy - podobně jako je tomu při realizaci jejího vlastního programu uvnitř buňky.

Výpočet sám potom proběhne v myriádách vzájemně propojených mini-biopočítačů rychlostí blesku. DNA se reprodukuje a podněcuje enzymy k produkci bílkovin. Po nějaké době přezkoumají vědci vý-sledné provazce DNA, čímž dospějí k výsledku početní operace. To zatím není možné konvenčním způsobem; musí být provedena kla-sická analýza DNA (tedy onen známý „genetický otisk prstu"). Na obrázku č. 6 vidíte, jak takový výsledek vypadá.

To celé samozřejmě působí velmi provizorním dojmem. Musíme si však uvědomit, že první počítače vyvinuté ve třicátých letech minulého století nebyly o nic elegantnější. Ehud Shapiro dokonce používá pro sestavování svých biopočítačů koncepce, jejichž otcem je anglický badatel Alan Turing, jeden z pionýrů počítačové techniky. Turing, narozený roku 1912 v Londýně, patří k oněm výjimečným géniům vědy, kteří o celá desetiletí předběhli svou dobu a dostalo se jim teprve pozdního uznání.

V čistě teoretické rovině vymyslel již během třicátých let princip malého jednoduchého počítačového automatu, takzvaného Turingova stroje. To je v podstatě jen malá krabička, do níž vložíte data - a ona z toho generuje určitý výsledek. Shapirův dnešní DNA-biopočítač odpovídá přesně tomuto jednoduchému provedení.

Alan Turing je i jinak zajímavá postava. Během druhé světové války ho britská tajná služba pověřila úkolem zkonstruovat stroj, který by pomohl dešifrovat zakódované zprávy. Turingem navržený přístroj dokázal „rozlousknout" zprávy vysílané německou admirali-tou, čímž značně přispěl k vítězství spojenců v bitvě o Atlantik.

Ale většina ostatních Turingových poznatků byla na vkus jeho současníků až příliš futuristická. Kromě jiného se zabýval - také je-

92

Obr. 6: Experimentální kontrola výpočtů provedených DNA-biopočítačem.

(Zdroj: Benenson, Paz-Elizur, Adar, Keinan, Livneh a Shapiro: Programmable and autonomous computing machine made of

biomolecules. Otištěno v časopise Nature, sv. 414 z listopadu 2001.)

nom v teoretické rovině - koncepcí „univerzálního Turingova stroje", který měl být dokonce schopen sám měnit svůj program. Turing se domníval, že takový aparát by dokázal zodpovědět jakoukoli otázku.

93

Obr. 7: Patent Ehuda Shapira na realizaci Turingova stroje v podobě biopočítače.

94

Na co by se ještě zeptal Einstein...

Jak se dá biologická molekula použít coby počítačový čip, který dokáže řešit obecné - nikoli jen specificky biologic-ké - matematické úlohy?

Ehud Shapiro a Avive Regev dokládají ve své stěžejní publikaci Cells as computation, že biomolekuly a počítače vykazují řadu společných znaků. Počítače i biomolekuly začínají malými jednotkami, z nichž postup-ně, krok za krokem, vznikají komplexnější objekty se stále nároč-nější funkcionalitou. Počítače lze spojit do sítí, které pak dokážou řešit složitější úlohy než jednotlivé počítače samy o sobě. Obdobně se buňky spojují do orgánů nebo vícebuněčných organismů. Podobně jako u počítačů je i u buněk základní design poměrně jed-notný. Navzdory tomu dokážou buňky přežít v diametrálně rozdíl-ných prostředích a plnit různorodé funkce. Také chování buněk se podobá jednoduchým procesům probíhajícím například v Turingově stroji. Průběh těchto procesů se řídí stano-venými pravidly, která určují reakci na zadaná vstupní data (input), a to v závislosti na aktuální hodnotě těchto dat a momentálním sta-tutu procesu. Výsledkem může být změna statutu, změna schop-nosti komunikovat nebo vyslání informace (output). Tyto z velké části společné charakteristické znaky v chování živých buněk a počítačů dávají naději, že se v dohledné době podaří sesta-vit biologický počítačový čip.

Podobné představy se v jeho době jevily jako poněkud přemrštěné, přitažené za vlasy. Dnes víme, že Turing svými (ještě nevyzrálými) myšlenkovými experimenty položil základní kámen moderní vědecké disciplíny, jejímž cílem je vytvořit umělou inteligenci.

Turing byl, jako ostatně většina géniů, poněkud excentrické pova-hy, takže si získal jen málo přátel. Skutečně tragickou postavou se však stal až v důsledku své homosexuality.

V roce 1952 se někdo vloupal do jeho londýnského bytu a během

95

výpovědi na policejní stanici se Turing musel přiznat ke své menši-nové sexuální orientaci. A to tehdy představovalo velký problém. Nehledě na své válečné zásluhy byl obviněn z „hrubé nemravnosti" (podle zákona z roku 1885, který byl ještě stále v platnosti) a od-souzen ke ztrátě veškerých privilegií, která měl coby nositel státního tajemství. Kromě toho mu byla znemožněna další vědecká činnost a nařízena hormonální léčba. V červnu roku 1954 ukončil Alan Tu-ring dobrovolně svůj život - ve věku pouhých jednačtyřiceti let.

Je jasné, že bez Turingovy průkopnické práce si dnešní koncepci DNA-biopočítače nelze vůbec představit. Na základní struktuře jeho aparatury se zřejmě nic podstatného nezmění. Zásadní inovací však bude propojení velkého počtu jednotek do sítě, která jim umožní vzá-jemně komunikovat. I v tomto směru nás příroda dávno předběhla. Například v hmyzím světě je každý jednotlivec strukturován poměr-ně jednoduše, ale jako celek demonstruje toto společenství vysoký stupeň inteligence.

Lze předpokládat, že DNA-biopočítače najdou uplatnění hlavně v medicíně, přesněji řečeno v lékařské nanotechnologií. Pro tuto oblast se počítač v provedení Turingova stroje hodí podstatně lépe než konvenční computer s klávesnicí, monitorem a tiskárnou.

Vhodně naprogramované DNA-nanopočítače by mohly cestovat tělem a provádět průběžné kontroly, zda všechno správně funguje. Pokud by narazily na nedostatky, mohly by je samy na místě odstra-nit tím, že by podle naprogramovaného návodu syntetizovaly a im-plementovaly odpovídající léky. Tím by se značně snížilo i riziko nechvalně proslulých „vedlejších účinků". Ty se dnes začnou proje-vovat až v okamžiku, kdy spolkneme konvenční lék a ten při cestě na místo určení prochází žaludkem, střevy a krevním oběhem. Během této pouti vyvolává i jiné, nežádoucí reakce, jejichž dopad je zpravidla negativní.

I kdyby byl každý nanopočítač miniaturních rozměrů a pole jeho působnosti by se nutně omezovalo na jednu jedinou buňku, daly by se touto metodou léčit nebo kontrolovat celé orgány - umožnilo by to jejich masové nasazení. V pacientově těle by se nepohyboval pouze jeden nanopočítač, do akce by jich vyrazila celá armáda. A byly by nejen stejně naprogramované, ale i vzájemně propojené, takže by spolu průběžně komunikovaly a harmonizovaly by své léčebné postu-

96

py. Jak jsme již konstatovali, vývoj umělé inteligence rychle postu-puje vpřed a dnes je možné touto cestou zdolávat i velmi kompliko-vané úkoly.

Když dnes lidé myslí na nanotechnologie, zpravidla si představu-jí nějaké kovové implantáty, jakési kombinace člověk-stroj. Tak to ostatně znají z vědeckofantastických filmů. A implantáty tohoto typu skutečně existují a jsou používány. Nicméně odborníci si stále zře-telněji uvědomují, že nanotechnologií lze v biologické oblasti apliko-vat mnohem přirozenějším, subtilnějším, inteligentnějším způsobem. Proč nevyužít biologické materiály, které jsou tělu vlastní a jichž má dostatek? To je ovšem dobrá a špatná zpráva zároveň. Kterou chce-te slyšet jako první?

Tak dobře, nejprve tu pozitivní. Nanopočítače na bázi DNA budou pro organismus přijatelnější, tělo se jim nebude bránit, jeho obran-ný systém na ně nebude útočit. S postupem času by nenápadně sply-nuly s okolní tkání.

A teď ta špatná zpráva. Nanopočítače na bázi DNA se v těle prak-ticky nedají objevit. Ani rentgenem, ani žádnou jinou metodou. A je jasné, že vše, co se dá využít k léčení, se také dá zneužít ve vlastní prospěch nebo k ještě pochybnějším účelům. DNA-nanopočítač by mohl být například naprogramován ne na to, aby dopravil léky na poškozená místa, nýbrž aby povzbudil produkci určitých hormonů, které uměle navozují euforický stav a snižují potřebu spánku. Tím se dostáváme k již několikrát nakousnutému tématu „supervojáků". Nanopočítače na bázi DNA by podpořily vývoj podobných projektů tím, že by jejich utajení bylo podstatně snadnější.

Leckteré aplikace se dnes jeví jako čistá utopie. Ale vědecký zna-lec a poradce Guinnessovy knihy rekordů David Hawksett vystihl současnou situaci velmi přesně, když napsal: Zde máme co do činění s vědeckým oborem, v němž mají autoři vědeckofantastických románů co dělat, aby drželi krok s vývojem v reálném světě.

97

6/ HROZÍ ZTRÁTA KONTROLY?

Krásný nový svět nanotechnologií

„There is plenty of room at the bottom" (Tam dole je ještě spous-ta místa) - touto větou, kterou pronesl během jedné přednášky v ro-ce 1959, odstartoval fyzik a pozdější nositel Nobelovy ceny Richard Feynman dynamický rozvoj nového vědního oboru, který by mohl přinést do našich životů vskutku revoluční změny.

Tato nová badatelská disciplína je originální i tím, že se definuje pouze rozměrem oblastí, v nichž operuje.

Pojem nanotechnologie totiž zahrnuje velký počet naprosto rozdíl-ných oblastí výzkumu, jejichž jediným společným znakem je to, že se zaměřily na svět mikroskopických dimenzí, přesně řečeno vzdále-ností menších než 1000 nanometrů (= 1 /1000 milimetru). Jeden nanometr odpovídá zhruba velikosti deseti atomů vodíku.

Nanotechnologie dnes zahrnuje:

1. Takzvanou submikronovou litografii, což je metoda, s jejíž pomocí jsou na povrchy objektů leptány mikroskopicky malé jemné struktury. Tento postup se používá například při výrobě stále silněji integrovaných obvodů pro mikročipy. Z ekonomického hlediska je tato metoda zajímavá jen přechodně, totiž do doby, než bude k dis-pozici „pravá" nanotechnologie

2. Skutečnou molekulární nanotechnologií, která najde uplatnění ve dvou oblastech:

- při výzkumu materiálů - ten může vést k vývoji zcela nových látek, takzvaných nanomateriálů, které vznikají takříkajíc atom po atomu; vedle toho může přispět k vylepšení již existujících klasických materiálů;

- při konstrukci nanočipů a nanorobotů (zkráceně „nanobotů") vy-bavených umělou inteligencí. Tyto jednotky by bylo možné nasadit do volné přírody nebo lidského těla, aby tam splnily určité úkoly.

Konvenční technologie doposud pracovaly „odshora dolů". To zna-mená, že lidé vyráběli například nástroje tím způsobem, že vzali

98

dostatečně velký kus potřebného materiálu v surové podobě a ten pak opracovávali tak dlouho, až dostal žádoucí tvar a vlastnosti.

Nanotechnologie postupuje opačným směrem. Nejprve vytvoří design nového materiálu, případně nové (zdokonalené) vlastnosti kla-sického materiálu či nanobota, a pak jej vytvoří z jednotlivých atomů.

Skutečně funkční a ekonomicky rentabilní nanotechnologie musí splňovat následující podmínky:

1. Musí umožnit sestavení žádaného nanopřístroje opravdu atom po atomu.

2. Musí umožnit sestrojení prakticky jakékoli libovolné struktury, pokud je v souladu z fyzikálními zákonitostmi, jež platí v nanosféře.

3. Výrobní náklady nesmějí být signifikantně vyšší než pořizova-cí náklady na výchozí materiál.

Práce s nanotechnologií je pro vědce náročná také po psychické stránce. Cekají na ně totiž stále nová překvapení, jelikož v nanosféře se už projevují kvantové efekty. Může se například stát, že elektrony opakovaně způsobují zkraty v elektrickém obvodu nějakého čipu, pro-tože se dokážou „provrtat" izolujícími vrstvami. K dalším efektům, které musí vědci v oblasti nanotechnologií zohledňovat, patří napří-klad skokové přechody elektronů z jednoho energetického stavu do jiného nebo odlišné působení elektrostatických sil. To jsou záležitos-ti, z nichž „vám nejednou vystoupí pot na čele", jak se lapidárně vyjádřil Stefan Reschke z Fraunhoferova ústavu v Euskirchenu.

Musí to být zvláštní pocit, když člověk pozoruje nejmenší staveb-ní částice hmoty, jak vesele poskakují sem a tam.

Největších úspěchů zatím vědci dosáhli na poli nanomateriálů. Pomocí řádkovacího (rastrového) elektronového mikroskopu dnes dokážeme zvětšit povrch materiálů do takové míry, že se dají rozli-šit i jednotlivé molekuly a atomy. Tím byl vytvořen předpoklad pro cílené zasahování do těchto struktur pomocí přesných laserů. Vědci dnes dokážou odstraňovat z dané struktury jednotlivé atomy a pří-padně je nahrazovat jinými.

Tyto technologie nacházejí už i praktické uplatnění. Umožňují například výrobu látek, na kterých se nedrží špína. Když se mikro-skopicky slabou vrstvou této substance pokryjí například koupelnové

99

dlaždice, nemusíte je tak často čistit. Také textilní látky mohou být pomocí nanotechnologických postupů učiněny odolnějšími. Zatím jsou tyto látky poměrně drahé a používají se především na potahy sedacích souprav. Na gauč nebo křeslo s takovým potahem můžete beze všeho převrhnout sklenici červeného vína nebo šálek kávy. „Na-nopotah" se s cizorodou látkou nespojí, a tak se nevytvoří žádná skvrna. Až se nanolátky stanou cenově přístupnějšími, budeme si v obchodních domech kupovat nano-džíny a nano-svetry.

Přesně vzato existovaly nanotechnologie už ve středověku - nád-herně barevná skla v oknech gotických katedrál jsou toho výmluv-ným důkazem. Rudá barva byla totiž získána přidáním mikroskopic-ky malých částic zlata, které během tavení skla vytvořily nanomet-rické struktury, tvořené zhruba stovkou atomů. Tyto struktury mají schopnost měnit vlnovou délku světla, jež jimi prochází - a sklo tím získá červenou barvu.

Dnes už nikdo neví, jakou technologii k výrobě stavitelé středo-věkých katedrál používali. Naproti tomu je obecně známo, že se sdru-žovali do tajných společností, jež pěstovaly i duchovní vědy. Z těchto skupin později vznikly organizace „svobodných zednářů", které od 17. století zakládaly zednářské lóže.

Je známým problémem uměleckých restaurátorů, že sice dokážou opravit rozbitá okna chrámů, ono charakteristické červené zbarvení však napodobit neumějí. Nanotechnologie dávají i jim novou naději.

Změna materiálů a struktura speciálních povrchů se tedy už dnes staly realitou. K tomu patří také samočinně se dezinfikující povrchy kachliček a klik u dveří nebo skla brýlí odolná vůči poškrábání.

Poněkud složitější to je s tvorbou úplně nových materiálů (atom po atomu). Principiálně možné (tedy technicky proveditelné) to je, což o to. Jenže na získání materiálu o velikosti jednoho čtverečního centimetru musíte složit biliony atomů. A současné výrobní postupy jsou dost neohrabané. „Je to, jako byste chtěli spojovat díly ze sta-vebnice Lego, ale na rukou byste měli boxerské rukavice," popisuje současnou situaci odborník na nanotechnologie Ralph C. Merkle. To ale rovněž znamená, že současné postupy jsou nesmírně nákladné a ekonomicky se nevyplácejí.

Tato oblast nanotechnologie nabude většího praktického významu až v situaci, kdy budeme disponovat vhodnějšími instrumenty -

100

a těmi mohou být pouze nanonástroje. A tím se dostáváme k asi nej-zajímavější oblasti nanotechnologií.

Vlastním snem všech výzkumníků v tomto oboru je svět plný mik-roskopicky malých pomocníčků, kteří nám budou na každém kroku zpříjemňovat a usnadňovat život. A protože vědci byli odjakživa i tak trochu fantastové, byl to právě tento sen, který Richarda Feynmana inspiroval k jeho vizionářské přednášce v roce 1959. Vyzval v ní své kolegy vědce, aby se nebáli zkoumat svět směrem dolů. „Pokud to dokážu posoudit, fyzikální zákony nám nijak nebrání v tom, abychom věci sestavovali atom po atomu," zdůraznil Feynman. A hned přidal vizi nanobotů, kteří by mohli opravovat nemocné buňky (nazval je „chirurgy k vnitřnímu použití").

Jenomže sestavení robotů z jednotlivých částí v nanooblasti je stejně obtížné jako výroba nanomateriálů ze samostatných atomů. Jednotlivé části takového nanorobota se už podařilo zkonstruovat, například mikroskopicky malé převodovky, páčky nebo kleště jako nástroj pro uchopení. Také pohon pomocí bičíku, jak jej mají někte-ří jednobuněční živočichové, už se stal realitou. Nikdo však zatím nedokáže spojit tyto komponenty do fungujícího celku.

Budoucnost proto možná patří biologickým nanobotům sestave-ným na bázi DNA.

Rada skeptiků ještě stále vykazuje nanoboty do oblasti čisté sci-ence fiction. Jejich nejčastější argument zní: „I kdyby se podařilo takové nanoboty sestrojit a zavést do těla - odkud by získávali ener-gii, kterou pro svou činnost potřebují?" Na to už ale našli správnou odpověď doktor Ehud Shapiro a jeho tým z Weizmannova vědecké-ho ústavu v Rehovotu (Izrael). Jejich nanočipy si samy vyrábějí ener-gii, kterou ke své činnosti potřebují, přičemž využívají své biologické okolí.

David Hawksett měl pravdu se svým tvrzením, že autoři vědec-kofantastických románů budou mít co dělat, aby udrželi krok s vě-deckým vývojem v reálném světě!

Proti skeptikům stojí vědci-vizionáři, kteří jsou přesvědčení o tom, že jednoho dne - a může to být třeba ve vzdálené budoucnosti - se i tyto oblasti nanotechnologie stanou realitou. K těmto optimistům patří i již zmíněný Ralph Merkle. Ten dokonce stanovil ve své závěti, že jeho tělo má být po smrti zmrazeno až do dne, kdy nanotechno-

101

logie umožní opravit všechny poruchy v jeho organismu a potom je bude možné oživit.

A potom je tu ještě třetí skupina lidí, kteří sice věří v uskuteč-nitelnost nanotechnologických koncepcí, spatřují v nich však nebez-pečí pro další vývoj lidské rasy. Nanotechnologie se tím stává snad vůbec první vědeckou disciplínou, z níž mají lidé strach ještě dřív, než se stala realitou.

Velkou zásluhu na tom má spisovatel Michael Crichton, který v románu Kořist působivě vylíčil právě tato nebezpečí a přišel se vskutku temnou vizí budoucnosti. V Crichtonově napínavém thrileru z vědeckého prostředí zkonstruují vědci nanoboty, kteří jsou vyba-veni nejen umělou inteligencí, ale i schopností množit se a vytvářet inteligentní roje. Jde o zakázku armády, která chce nanoboty nasa-dit pro špionážní účely. Každý nanobot je proto vybaven mikrosko-picky malou kamerou, která registruje určitý konkrétní detail z pro-středí, v němž se pohybuje. Protože každý nanobot „snímá" jiný úsek reality, dokáže si inteligentní roj sestavit detailní rastrový obraz celku, podobně jako to dělá oko hmyzu.

Jednomu takovému roji se však podaří uniknout z přísně stře-ženého komplexu pokusných laboratoří do volné přírody. Protože nanoboti mají v rámci své umělé inteligence zabudován i určitý pud sebezáchovy a po jisté době jim začne docházet energie, pořádají hon na lidi, které zabíjejí, a pak využívají jejich energii k vlastní sebezá-chově a reprodukci.

Boj proti nim je nesmírně obtížný, protože jejich roje vykazují velmi vysoký stupeň inteligence a navíc se rychle množí. Své chování mění tak často, že jejich příští kroky jsou prakticky nevypočitatelně. Biotechnolog Jack Forman, hlavní hrdina Crichtonova románu, to vyjádřil těmito slovy: Přirozený lidský impuls, který nabádal ke snaze pochopit je, byl jen ztrátou času. Když jsme je konečně pochopili, bylo už zase všechno úplně jinak.

Mohla by se taková hororová vize stát skutečností? I když je nanotechnologie obecně považovaná za „čistou techno-

logii" (v protikladu například k jaderné energii), řada lidí - a patří mezi ně i renomovaní vědci - to považuje za možné. Jedním z nich je Bili Joy, vedoucí vývojového oddělení společnosti Sun Micro-systems, tedy nepochybně člověk, jehož odborný posudek nelze brát

102

na lehkou váhu. Joy se obává, že tato technologie, jakmile by dospěla do určitého stadia, by se skutečně mohla vymknout naší kontrole. Hovoří v této souvislosti o „problému s šedým slizem". Výrazem „šedý sliz" označuje právě nanoboty, kteří by se mohli - pokud se věci vymknou kontrole - začít nekontrolovatelně množit a šířit po celém zemském povrchu. Zvlášť nebezpečnou zbraní by byli nanobo-ti v rukou teroristů, varuje Joy. Proto vyzývá k tomu, aby byl vývoj nanotechnologií přinejmenším v některých oblastech zastaven.

Kritikové namítají, že zneužití nanorobotů by bylo příliš složité a nákladné, takže kdo chce lidstvo ohrozit, může k tomu snadněji použít „přírodní nanoboty", tedy například viry či bakterie. Jinými slovy - biologické zbraně. Dokážou však takovéto ryze ekonomické argumenty rozptýlit všechny pochybnosti?

Asi ne. Počátkem roku 2001 vyslovili někteří politikové obavy, zda na Německo nebylo svrženo z letadel velké množství nanorobotů, kteří zde mají vykonávat špionážní činnost. Jednomu nejmenované-mu vědeckému ústavu se podařilo obavy našich volených zástupců rozptýlit.

Skutečností ovšem je, že špioni-nanoboti v podobě miniaturních letadélek jsou už delší dobu uváděni na seznamu požadavků armády - a to na jednom z čelných míst. Protože takové stroje by již vzhle-dem ke své velikosti a váze měly zcela jiné letové vlastnosti a pohon než velká letadla, začali inženýři důkladně studovat let motýlů. Špi-onážní nanoboti by tedy mohli skutečně vypadat jako umělé mušky! Tím by se mimochodem podobali nanobotům z Crichtonova románu.

Rozhodně se tedy vyplatí zaobírat se tímto tématem poněkud podrobněji. Další otázka, na kterou v této souvislosti narážíme, je tato: Je vůbec představitelné, aby mikroskopicky malé stroje, byť vzájemně propojené do sítě, vykazovaly takový stupeň inteligence, jaký jim ve svém thrileru Crichton přisuzuje? Odpověď zní jedno-značně: ANO! Odpovídající teoretické koncepce již dávno existují a jsou z velké části otestované i v praxi. K tomu člověk ani nepo-třebuje reálné nanoboty, protože umělá inteligence je v podstatě soft-warový problém a ten lze řešit a testovat na zcela běžném počítači.

Prvním člověkem, který se zabýval umělou inteligencí, byl britský badatel Alan Turing, o němž již byla řeč. Výsledkem jeho úvah byla koncepce „univerzálního Turingova stroje", který mimo jiné dokáže

103

sám měnit svůj program. V jeho době podobná aparatura samozřej-mě ještě nemohla být sestavena, to ovšem Turingovi nezabránilo v úvahách o tom, jak velká by asi mohla být inteligence takové apa-ratury, pokud se ji někdy v budoucnu podaří sestrojit. Jinými slovy - kdyby pokusná osoba navázala přes počítačový terminál kontakt s „univerzálním Turingovým strojem", který by samozřejmě neviděla, dokázala by rozpoznat, zda hovoří se strojem nebo s člověkem?

Po řadu desetiletí byla umělá inteligence zanedbávanou oblastí počítačové vědy. Občas podnikané pokusy v tomto směru nevedly k uspokojivým výsledkům, chování „inteligentních programů" bylo neohrabané a předem snadno odhadnutelné.

Proč? Protože počítač prostě není inteligentní - a ani nikdy nebu-de. Zcela nezávisle na tom, zda jde o jediný čip, konvenční laptop či superpočítač za patnáct milionů dolarů. Počítač může inteligenci jen simulovat; jenže aby taková napodobenina působila alespoň trochu věrohodně, musí programátor zohlednit možné varianty chování až do posledního detailu.

Toto základní dilema blokovalo vývoj v oblasti umělé inteligence po dlouhá léta. Nyní se však otevírají nové perspektivy, v neposlední řadě i proto, že se vědci odvážili opustit svou věž ze slonoviny a tro-chu se porozhlížejí v přírodě.

A došli k důležitému poznatku: Jeden počítač nemůže být sám o sobě inteligentní, ale síť tvořená větším počtem počítačů může jako skupina určitý stupeň inteligence vykazovat

K tomuto poznatku je dovedlo studium hmyzích společenstev, například v mraveništích. Vyspělost těchto společenstev, která jim umožňuje dosahovat obdivuhodných výkonů, nespočívá v jednotliv-cích, nýbrž v „propojené inteligenci" čili skupinovém vědomí.

Počítačovým odborníkům stačilo napodobit toto skupinové vědo-mí v počítačích - a inteligentní programy opravdové umělé inteli-gence byly na světě!

Co však ono slůvko „stačilo" znamená? Jak lze naprogramovat do sítě počítačů umělou inteligenci v podobě skupinového vědomí, když ještě stále pořádně nevíme, co to je vědomí - natož pak skupinové vědomí?

Odpověď je překvapivě jednoduchá: My to vůbec vědět nepotře-bujeme, protože to ani nemusíme programovat. Stačí totiž dodržet

104

určité velmi jednoduché zásady tvorby inteligentních programů -a skupinové vědomí vznikne samo od sebe!

To je překvapující zjištění - a také zneklidňující. Počítačová tech-nika zažívá již několik desetiletí razantní ekonomický boom - a my přitom ani nevíme, zda jsme tím nevytvořili Pandořinu skříňku. Co se stane, až ji někdo otevře? Možná už dnes vznikla v husté globál-ní síti počítačových systémů skrytá inteligence, jejíž existence nám zůstává utajena; a jednoho dne zjistíme, že je nám nadřazená...

Podívejme se trochu pozorněji na provedení současných inteli-gentních programů. Žádné obavy, vůbec nemusíte být počítačoví odborníci, abyste to pochopili. Vlastně úplně postačí, když si vzpo-menete na pár věcí, které jste se dozvěděli ve škole při hodinách bio-logie. Speciálně máme na mysli Darwinovu teorii evoluce a zákony dědičnosti.

Právě těmito principy se totiž tvůrci inteligentních programů inspirovali.

Genetické programování, jak je nový obor nazýván, se snaží vytvo-řit program, s jehož pomocí by počítač mohl vykonávat určité opera-ce, aniž by dostal návod na to, jak je dělat

Obvykle se začíná s výchozím stavem několika tisíc miniaturních programových modulů, jejichž schopnosti jsou nanejvýš jednoduché - mají jen takříkajíc základní vybavení. V podstatě se omezují na základní početní operace a schopnost porovnávat číselné hodnoty. V závislosti na charakteru úlohy, s níž se tento „roj" miniaturních programů bude muset vypořádat, lze přidat ještě pár dalších jedno-duchých funkcí, například vytvoření a zpracování rastrového obrazu.

Pro automatický rozvoj umělé inteligence uvnitř tohoto primitiv-ního roje hrají rozhodující úlohu genetické funkce, které jsou do pro-gramů rovněž zakomponované:

1. Programy mezi sebou mohou komunikovat. 2. Programy se mohou „pohlavně" rozmnožovat. Jinými slovy -

čas od času vznikne vedle dvou už existujících nový, třetí program, který dostane od každého z „rodičů" polovinu schopností.

3. Při tomto „rozmnožování" může docházet i k mutacím. To zna-mená, že v předem stanoveném, poměrně nízkém procentu případů má nový program některé vlastnosti či schopnosti, které neměl ani

105

jeden z „rodičů". To může způsobit nejenom změnu předem stano-vaných číselných hodnot programu, ale i změnu programového kódu - přesně jak to plánoval Turing pro svůj univerzální stroj.

4. A nyní přicházíme k rozhodujícímu bodu, totiž evoluční selek-ci. Musí existovat nějaká hodnotící instance, takzvaná fitness-funkce, která vyhledává v každé nové generaci ty „nejschopnější" (s ohledem na stanovený úkol) a zbytek vyřadí.

Tento koncept dnes lze realizovat na každé, i té nejjednodušší počítačové síti.

Motorem evoluce i vývoje umělé inteligence je souhra faktorů dědičnosti (2), náhodných mutací (3) a selekce (4). Mutace jsou čistě náhodné, což nemá koncepční, nýbrž ryze praktické důvody - auto-ři chtějí, aby jejich programy byly co nejjednodušší. To má samo-zřejmě za následek, že přes devadesát procent všech mutací způsobí zhroucení daného programu.

Žádný z programů neví, co má vlastně vypočítat - a autor pro-gramů zase netuší, jakou cestou se „roj" při řešení problému vydá. Nehledě na to se musí v každé generaci vyskytovat několik progra-mů, které se k řešení přiblížily nejvíc. Ty jsou třídící fitness-funkcí vybrány, zatímco ostatní „vymírají". Selekce však nesmí být příliš úzká - každá generace potřebuje mít určitý minimální počet členů, který zajistí dostatečnou genetickou pestrost. Kdyby se místo toho například „klonovali" jen ti nejlepší, vývoj by se zastavil. Kromě toho se ukázalo, že „nejlepším z ročníku" se může stát i program, jehož rodiče nepatřili právě k elitě předešlé generace.

John Koza, profesor lékařské informatiky na Stanfordově univer-zitě, se práci s takovýmito genetickými programy věnuje řadu let. Některé z nich jsou staré už tisíce generací! Výsledky experimentů jsou udivující. Nehledě na to, že každý z výchozích programů byl vybaven pouze primitivními funkcemi, dokážou dnes „roje" vyřešit i poměrně náročné matematické úlohy.

Profesor ani nepotřebuje nějaké gigantické vybavení; stačí mu tisícovka úplně běžných počítačů, vzájemně propojených jednodu-chou lokální sítí.

Nebezpečnou by se tato záležitost mohla stát teprve v okamžiku,' v němž by se „inteligentní roj programů" dostal ven, nějakým způso-

106

bem by opustil daný počítač nebo danou lokální síť. To se může stát v podstatě dvěma způsoby. Jeden představuje reálné nebezpečí už dnes - stačí napojit inteligentní roj na internet (ať si tam hledá nový životní prostor!). Druhou, zatím ryze teoretickou možností je implan-tovat výchozí programy do nanobotů - a roj potom vypustit volně do přírody. Tedy scénář podobný tomu, co tak drasticky vylíčil ve své knize Crichton.

V takovém případě by se inteligentní roj programů jednou pro-vždy vymknul kontrole lidí a žil by si po svém. K čemu to může vést, to nám ukazují běžné počítačové viry. Jakmile se jednou dostane nový virus do sítě, je zaděláno na katastrofu.

Vědci se dnes domnívají, že inteligentní roje programů principi-álně dokážou vyřešit jakýkoliv, i ten nejsložitější problém. Stačí jen správně nadefinovat motor selekce, tedy fitness-funkci. A pak čekat. Vzhledem k výkonnosti dnešních počítačových procesorů, které mo-hou generovat tisíce generací během několika vteřin, by to čekání ani nemuselo být moc dlouhé.

Do jaké míry však dokážeme ovlivňovat nebo kontrolovat, jaký typ umělé inteligence takovou selekcí vznikne? Prakticky vůbec. Určitý nástroj kontroly představuje samozřejmě fitness-funkce, ale ta vybírá jen ty nejlepší varianty. Nemá vliv na to, co probíhá uvnitř ostatních členů dané generace - a ti tvoří naprostou většinu.

Je to podobná situace jako s naší DNA. Evoluční selekce, tedy jakási fitness-funkce z matrix, působí jen na necelých deset procent DNA. Mutace v rozsáhlé oblasti „němých" úseků DNA nemají na schopnost přežití individua žádný vliv. Mohou se proto dál nepozo-rovaně vyvíjet po mnoho generací. V případě umělé inteligence trvá nanejvýš několik hodin, než z takových mutací vznikne něco pod-statného; v případě lidí to může trvat i tisíce let. Možná v nás už dnes dřímají schopnosti a vlohy, o jejichž existenci nemáme nejmen-ší tušení. O jedné takové schopnosti skryté v naší DNA jsme se již zmínili v předcházející kapitole, o dalších ještě bude řeč.

Také roje nanobotů v Crichtonově románu v sobě objevily neče-kané schopnosti. Nejdříve zvládly zásobování energií a reprodukci svého hardwaru. Jelikož byli nanoboti koncipováni jako špionážní kamery, dokázali v podstatě „vidět" a díky tomu se jim podařilo vyvi-nout nápadité metody maskování, takže zůstali lidmi nepovšimnuti.

107

Dokázali například naskenovat a do detailu zanalyzovat lidskou po-stavu - a jejich roj se potom zformoval do naprosto stejné podoby. V Crichtonově příběhu to má za následek, že ani lidé si už vzájem-ně nevěří, protože nikdo s jistotou neví, kdo je „pravý" a kdo ne.

Ani takovéto bizarní aspekty možného vývoje umělých inteligencí nemusí nutně být pouhou utopií. Podobné technologie jsme konec-konců již vyvinuli! A co dokážeme my, to se mohou inteligentní pro-gramy jednoho dne naučit taky.

Pro vojenské účely vyvinul americký fyzik Michael Burns speciál-ní oblek, který je kolem dokola posetý skenujícími a reflektujícími destičkami, jež vypadají jako pajetky a jsou propojené elektrickým vodičem. Skenery na zádech si „osahají" barevné tóny pozadí a pro-mítají je na destičkách na přední části oděvu.

Praktické testy ukázaly, že osoby v těchto oblecích skutečně zdán-livě zmizí, jakmile je zapojena příslušná elektronika. Metoda ještě není úplně vyvinutá (stále jsou lehce patrné obrysy postavy), ale to jsou už jen technické detaily.

Stejně tak je pouze věcí designu, zda bude taková osoba nevidi-telná, nebo jestli se bude jevit jako někdo jiný (metoda upřednost-ňovaná nanoboty z Crichtonova románu).

Podobné tendence se začínají prosazovat i v civilní sféře. Susumu Tachi, profesor informatiky na Tokijské univerzitě, navrhl podobný oblek, který činí svého nositele neviditelným - samozřejmě s výjim-kou obličeje, který není oblekem zahalen (viz foto č. 30 v obrazové příloze). Oblek sice není zcela neviditelný, lehce se třpytí nazelena-lou barvou; ale pozadí jasně prostupuje „skrz" postavu.

Tak či onak je zřejmé, že hlavní oblastí využití nanotechnologií bude - vedle lékařského sektoru - právě vojenství. Vědecké ústavy zřízené a provozované americkou armádou hledají už mnoho let způsob, jak si pořídit „supervojáka". Tedy člověka, který je prost všech lidských slabostí a naopak disponuje vlastnostmi, které jsou snem každého generála: bezpodmínečná poslušnost, jež mu umožňu-je plnit rozkazy okamžitě, bez námitek a zbytečných otázek; žádný strach ze smrti a zároveň žádné zábrany zabíjet druhé; mimořádná tělesná zdatnost a mentální odolnost; schopnost fungovat v případě potřeby i bez stravy a spánku po dobu několika dnů.

Tento katalog „kvalitativních znaků" jsme neopsali ze scénáře

108

nějaké bondovky. Ne, je to realita - stačí nahlédnout do příslušných materiálů stratégů US Army a člověku naskočí husí kůže.

Američané zřídili zvláštní výzkumné oddělení (Human Effective-ness Directorate), jehož jediným úkolem je „vylepšovat" schopnosti vojáků. Jiné projekty, které by neměly podléhat časovému tlaku ani rozpočtovým restrikcím, má pod svou taktovkou Defense Advanced Research Projects Agency (DARPA), tedy Agentura pro pokročilé projekty ministerstva obrany. Zkrátka a dobře - DARPA je jakési konsorcium a zastřešuje mimo jiné i Information Awareness Office (Úřad pro povědomí o informacích), který se stal známý tím, že po 11. září 2001 mu byl svěřen úkol získávat informace o „nekonven-čních vojenských cílech". Oficiálně se hovořilo o pátrání po potenci-onálních teroristech, ve skutečnosti ale spíš šlo o kontrolu širokých vrstev společnosti. Vedoucím Information Awareness Office jmenoval George W. Bush fyzika a penzionovaného generála Johna Poindex-tera, který vešel do povědomí veřejnosti již v osmdesátých letech minulého století, kdy se stal bezpečnostním poradcem prezidenta Ronalda Reagana.

Jedním z nejnovějších výzkumných projektů Poindexterova úřadu je LifeLog - projekt, jehož cílem je na dálku kontrolovat a vy-hodnocovat komplexní tok vjemů určité osoby. Počítač zaznamenává vše, co dotyčný vidí, slyší a cítí. Množství dat, které se tímto způso-bem nastřádá, je neuvěřitelně obsáhlé. A LifeLog se zaměřuje na stu-dium kognitivních procesů - jak se lidskému mozku daří vyfiltrovat z obrovské záplavy dat, z nichž většina je irelevantní, právě to důle-žité? Konečným cílem projektu je zdokonalení umělé inteligence.

Jiný program agentury DARPA, nazvaný War Fighter Enhan-cement Program, se zaměřuje na problematiku supervojáků. Snaha o zlepšení „kvality" budoucích bojovníků se ubírá několika směry, využíváním drog a genetickými manipulacemi počínaje a nanotech-nologiemi konče. Daňové poplatníky to stojí miliardy dolarů.

Podávání drog vojákům není ostatně nic nového. Zpravidla se jedná o amfetaminy, na ilegální drogové scéně nazývané též speed. Celá věc se provalila na jaře roku 2002, když americký bojový letoun omylem bombardoval v blízkosti afgánského města Kandahár vlast-ní lidi, vojáky jednotek NATO. Omyl stál život čtyři kanadské vojáky. Do akce nasazení piloti, majoři Harry Schmidt a William Umbach,

109

se museli zodpovídat před vojenským soudem. Jejich obhájci mimo jiné uvedli, že oba muži byli svými nadřízenými nuceni k požití pilu-lek go, které je měly učinit odolnějšími proti únavě. Major Schmidt dodal, že během týdnů, které incidentu bezprostředně předcházely, absolvoval celkem sedm hlídkových letů, z nichž každý trval deset hodin. Proto potřeboval pilulky go, bez nich by tu zátěž nevydržel.

Tak se veřejnost poprvé dozvěděla o tom, že DARPA pilně pra-cuje na koncepci „supervojáka". Zabývá se přitom i mnohem futu-rističtějšími metodami, než je podávání drog - které navíc je, jak ukázal kandahárský incident, poněkud riskantní. Také během druhé války v Iráku zemřelo nejvíc amerických a britských vojáků na ná-sledky toho, co se ve vojenské hantýrce nazývá friendly fire.

Amfetaminy nejen zahánějí únavu, ale rovněž zvyšují agresivitu. Tlumí přirozený pocit strachu a svádějí tak k lehkovážným akcím. V průběhu bojového nasazení mohou snížit posuzovací schopnost daného vojáka.

Již během první války v Perském zálivu, tedy ještě za prezidenta Bushe seniora, byli bojoví letci nabádáni a někdy přímo nuceni k bra-ní drog (v té době to byl dexedrin); kdo to zásadně odmítal, mohl uškodit své kariéře.

Ať už ale šlo o přímý důsledek neosvědčeného postupu nebo tomu bylo jinak, DARPA dostala za úkol najít nějaké lepší řešení.

Tiskový mluvčí agentury admirál Stephen Baker zdůrazňuje, že výzkum v rámci projektu War Fighter Enhancement Program je „velmi agresivní a otevřený veškerým možnostem". Proklamovaným cílem je vytvořit vojáka „s ocelovým tělem a ocelovou vůlí", který dokáže „odolávat mentálním a fyziologickým účinkům nedostatku spánku" a je schopen „zvládnout vnější i mentální stres na bojišti".

Jednu z možností představuje využití určitých elektromagnetic-kých frekvencí. Aparatura, která je k tomu zapotřebí, se dá snadno zabudovat do vojenské přilby. Krátkodobými elektromagnetickými impulsy vysílanými přímo do mozku lze stimulovat určité oblasti tohoto orgánu a tím - podle potřeby - aktivovat nebo naopak deak-tivovat konkrétní schopnosti. Obzvlášť důležitá je možnost redukovat vojákovu potřebu spánku, aniž by k tomu musely být používány drogy. Odpovídající výzkumný projekt zadala DARPA Medical University of South Carolina.

110

Vědci z DARPA se inspirují i přírodou. Některé druhy zvířat totiž vykazují přechodné změny v potřebě spánku, aniž by ale trpěly něja-kou újmou. Například u velryb spí vždycky jen část mozku, zatímco zbylá část bdí a stará se o to, aby se kytovec pravidelně vynořoval nad hladinu (kvůli dýchání).

Ornitologové sledovali druh vrabců, který pravidelně migruje mezi Aljaškou a kalifornským pobřežím. Ke svému velkému překva-pení zjistili, že ptáci vydrží během letu, který trvá až sedm dní, beze spánku - a na místo určení dorazí docela čiperní. Podle všeho není jejich spánková deprivace vynucená délkou letu, nýbrž je „naprogra-movaná" pro určité roční období. Ani ptáci, kteří byli zavřeni do klece a nemohli se letu zúčastnit, totiž během této doby nespali.

Vědci se proto domnívají, že vrabci disponují jakýmsi genem nespavosti, který je vždy v pravý čas aktivován. Není divu, že pát-rání po tomto genu se rozjelo na plné obrátky!

Vzhledem k tomu, že velká část DNA je u všech živočichů iden-tická, můžeme předpokládat, že gen potlačující potřebu spánku se nachází i v dědičné výbavě druhu Homo sapiens. Možná nebyl dosud aktivován, protože lidé ho pro svůj navyklý způsob života nepotře-bují. Třeba je skryt někde v nekonečných sekvencích „němé" DNA... U „supervojáků" by ovšem mohl být odpovídající genetickou operací aktivován. Tito muži by pak mohli bojovat celých sedm dní, aniž by potřebovali spánek.

Mimochodem - v této souvislosti není nikterak přehnané, když hovoříme o vytvoření supervojáků. Část vědců z agentury DARPA skutečně zastává názor, že některé změny genetického kódu by měly být nevratné, takže by se přenášely i na potomky „vylepšených" vojáků. Tímto způsobem by skutečně mohla vzniknout nová lidská rasa, stvořená jen pro válku.

Dá se ovšem předpokládat, že pokud vývoj dospěje tak daleko, supervojáci se stejně budou rozmnožovat spíš klonováním než přiro-zenou biologickou cestou. Už z toho důvodu, že při sexuálním roz-množování by musela být příslušnými geny vybavena rovněž matka. A pak je tu ještě jedna zásadní otázka, na niž generálové nenabízejí žádnou odpověď: Co s těmito supervojáky udělat, až válka skončí? To se přece občas stává. Budou tyto osoby vůbec schopné vést nor-mální civilní život? Stanou se platnými členy společnosti, která žije

111

v míru se svými sousedy? Nebudou po mnohaletém životě v pod-mínkách opakující se spánkové deprivace a dalších stresových fakto-rů úplně vyhořelí, vnitřně prázdní?

Již dřívější válečné konflikty, například válka ve Vietnamu nebo první válka v Perském zálivu, ukázaly smutnou skutečnost: váleční veteráni jsou krátce oslavováni jako vítězové - a pak se propadnou do hluboké jámy. Speciální schopnosti, které si tvrdým vojenským drilem osvojili, najednou nejsou žádané. Někteří si přinesli trvalé následky a zdravotní problémy. Téměř všichni byli po dlouhou dobu mimo sféru normálního ekonomického života a museli znovu začínat od píky. U supervojáků by se tyto problémy projevovaly pravděpo-dobně ještě výrazněji.

Americkou vládu však podobné otázky zjevně netrápí. Není tomu totiž tak dávno, co podstatně seškrtala výdaje na financování sana-torií pro válečné veterány. Dokonce těmto institucím zakázala, aby svoje služby nabízely prostřednictvím inzerátů. Tím vláda porušuje slib, že se postará o vojáky, kteří ve válce utrpí fyzická zranění nebo psychické šoky.

Nanotechnologie bude u supervojáků plnit hlavně kontrolní funk-ci. Především bude nadřízené informovat o místě, kde se voják v daný okamžik nachází. To pomůže především pilotům, kteří budou sestřeleni za nepřátelskými liniemi, podaří se jim však katapultovat a zachránit si život. Implantovaný mikrovysílač je v takovém přípa-dě mimořádně důležitý, protože voják ho nemůže ztratit - a nepřítel jen tak beze všeho zabavit. Kromě toho slouží nanoimplantáty i ke sledování tělesných a mozkových funkcí vojáka. Nanočipy na bázi DNA se dají vpravit do organismu poměrně snadno, stejně jako běžný nebo hormonální lék.

Nanotechnologie může hrát nezanedbatelnou roli i ve vojákově výzbroji. Miniaturizací některých komponent dokáže například zře-telně snížit její celkovou váhu. Kromě toho se nabízí i řada dalších zajímavých aplikací, mimo jiné též výše popsané „zneviditelňující" či jinak maskující obleky.

V této souvislosti jsme již poukázali na to, že roje nanobotů se dokážou ideálně maskovat tím, že se seskupují do libovolné podoby.

Takto maskované objekty se - při zběžném pohledu - podobají fenoménům, které vznikají jako důsledek chyb v matrix. V tomto

112

případě však jde o něco jiného - totiž o plody technologie, která byla vyvinuta uvnitř matrix.

Na druhé straně jsme však matrix od samého počátku definovali jako jakýsi gigantický softwarový program, který vytváří naši reali-tu projekcí z hyperprostoru. A už jsme se zmínili i o tom, že tento megaprogram matrix může být cíleně měněn. Je tedy vůbec možné implantovat do rámce programu matrix jiné inteligentní programy? A pokud ano, jak by se takové programy navenek jevily?

Zřejmě by se nelišily od ostatního okolního světa, takže by na sebe braly hmotnou podobu například lidských bytostí.

Tím se dostáváme k otázce, při jejímž vyslovení nás zamrazí: Ne-jsme nakonec my sami produkty takového softwarového programu, vybavení iluzí individuality a nesmrtelné duše?

V jednom bodě vás můžeme uklidnit, vážení čtenáři. Nikdo z nás není bezduchý nanobot z matrix. To samozřejmě není otázka sub-jektivního přesvědčení nebo víry - lze to dokázat. Představa světa vzniklého projekcí skrz matrix předpokládá, že každý z nás - větši-na přitom v rovině nevědomí - má na tomto procesu svůj vlastní podíl. O tom si později povíme víc. Pak je ovšem zřejmé, že jsme něčím víc než pouhými inteligentními programy.

Na druhé straně existuje řada zpráv, které zřetelně poukazují na skutečnost, že takové inteligentní programy, které na sebe berou podobu lidí, v naší matrix skutečně existují. Zdá se, že mohou po-vstat jakoby z ničeho - a stejně náhle a nečekaně opět zmizet. Určité anomálie v jejich chování a vystupování dokládají, že se nejedná o normální lidi, kteří se buď vynořili z paralelního světa, nebo byli přesunuti v časoprostoru.

Nedá se rovněž předpokládat, že tyto bytosti vznikly nějakým při-rozeným autonomním vývojem uvnitř matrix. Zprávy o nich jsou proto nepřímým důkazem toho, že existují inteligentní instance, které naší matrix cíleně manipulují. Otázka, zda těmito postavami v pozadí jsou lidé nebo jiné inteligentní bytosti, bude rozebrána na konci knihy.

113

7/ AGENTI V MATRIX

Muži v černém a dobře oblečené ženy

Lékař a hypnoterapeut doktor Herbert Hopkins se svého času in-tenzivně zabýval jedním případem údajného „setkání třetího druhu", tedy kontaktem lidí s posádkou UFO, k němuž mělo dojít ve státě Maine (severovýchod USA).

Jednoho večera byl Hopkins doma sám, manželka byla s dětmi na návštěvě u přátel. Kolem osmé hodiny mu zatelefonoval neznámý muž a představil se jako prezident Sdružení pro výzkum UFO v New Jersey. Zeptal se Hopkinse, jestli by ho mohl ještě toho večera na-vštívit. Hopkins po krátkém zaváhání souhlasil a muž zavěsil.

Doktor Hopkins pak vyšel na chodbu domu, aby rozsvítil světlo na verandě; chtěl na návštěvníka vidět, až přijede na parkovací místo před domem. Ke svému překvapení ale zjistil, že „prezident" už stojí přede dveřmi. To bylo velmi zvláštní, protože ani od nejbližší tele-fonní budky se k Hopkinsovu domu nemohl tak rychle dostat.

Prezident Sdružení pro výzkum UFO z New Jersey (návštěvník se neobtěžoval představit jménem) byl muž vysokého vzrůstu. Na sobě měl černý oblek, na hlavě klobouk stejné barvy, také jeho boty a kravata měly stejně tmavý odstín. Sněhobílá košile s tím ostře kon-trastovala. Vypadá skoro jako funebrák, napadlo v první chvíli dok-tora Hopkinse.

Mužův oblek zářil novotou, jako by byl právě zakoupený v ob-chodě. Zcela čistý, bezvadně vyžehlený. Když se návštěvník usadil v křesle a sundal černý klobouk, ukázalo se, že je holohlavý. Nápad-né na něm byly i další detaily - muž neměl žádné obočí ani řasy, jeho oválný obličej nevykazoval sebemenší známky ochlupení. Jeho ušní boltce byly nezvykle malé, stejně tak i poněkud zahnutý nos. Krk byl krátký, hlava jako by byla nasazená přímo na límec košile. V bledé tváři se vyjímaly poněkud úzké, zato křiklavě červené rty. Když návštěvník promluvil, zněl jeho hlas dutě, monotónně; nepro-zrazoval nejmenší emoce.

Muž si povšiml Hopkinsových rozpaků, a snad aby odvedl jeho pozornost, prohlásil najednou, že Hopkins má v kapse dvě mince. To

114

byla pravda, jak mohl lékař jen potvrdit. Podivný návštěvník lékaře vyzval, aby mu jednu z těch mincí dal. Potom si s ní chvíli pohrával v ruce a překvapený Hopkins jen sledoval, jak má ten kousek kovu stále nezřetelnější tvar a nakonec úplně mizí. „Ani vy, ani nikdo jiný na této planetě už tuto minci nikdy nespatří," to byla slova, jimiž podivný návštěvník uzavřel své varietní číslo. Pak doktora Hopkinse požádal, aby zničil všechny zvukové záznamy z hypnotických sezení a další doklady, které se týkaly zpráv lékařových klientů o setkání s UFO. Ještě si chvíli povídali o neznámých létajících objektech, po-stupně ale návštěvník začal mluvit stále pomaleji a nakonec pro-hlásil: „Dochází mi energie. Musím už odejít." Po těchto slovech se šouravými, nejistými kroky odebral ke dveřím a vyšel ven. Hopkins jej následoval a uviděl venku před verandou bílé světlo, snad od ref-lektorů auta, ale žádný vůz neviděl.

Když se Hopkinsova manželka vrátila s dětmi z návštěvy u zná-mých, lékař jí všechno vyprávěl. Společně prohledali příjezdovou cestu před domem, ale v měkké půdě nenašli sebemenší stopu ani po návštěvníkových botách, ani po automobilu, který pro něho při-jel. Později se ještě ukázalo, že v New Jersey žádné Sdružení pro vý-zkum UFO neexistuje...

O několik dnů později zavolal neznámý muž Hopkinsově snaše a vyjádřil přání sejít se s ní a jejím manželem. Odvolal se přitom na skutečnost, že se zná s doktorem Hopkinsem, a rád by proto poznal i jeho syna.

Tentokrát se muž nedostavil sám, nýbrž v doprovodu hezké ženy. Oběma mohlo být kolem pětatřiceti let. Oblečení byli - samozřejmě! - v černém a poněkud staromódně. Žena působila dosti zvláštním dojmem; když vstávala ze židle nebo si sedala, vypadalo to, jako by měla problémy s kyčelními klouby. Ona i její průvodce se pohybova-li velmi malými krůčky a neustále byli jakoby v předklonu Přijali na-bízené nápoje, nic z nich ale neupili. Maureen a její manžel John však byli dobrými hostiteli, nic na sobě nedali znát a chovali se k návštěvě přátelsky.

Dvojice v černém kladla manželům různé otázky, například na co se s oblibou dívají v televizi nebo co rádi čtou. Pak se žena zvedla a prohlásila, že už musí jít. Její průvodce se rovněž postavil, zůstal ale stát mezi ní a dveřmi. A v tu chvíli se ukázalo, že ho žena nedo-

115

káže jednoduše obejít. Musela Johna požádat, aby jejího průvodce od-sunul kousek stranou! Nato oba podivní návštěvníci odešli nejistými, vratkými kroky, aniž by se rozloučili.

Většina z nás asi měla příležitost dobře se pobavit při sledování sci-fi komedie Men in Black. Nicméně za postavami mužů v černém se ve skutečnosti skrývá velmi tajemný a zneklidňující fenomén, kte-rý nemá s původním tématem hollywoodského kasovního trháku nic společného. Některým lidem se opravdu přihodilo, že je navštívily podivné osoby, které nejenže byly oblečené v černém, ale navíc se taky velice podivně chovaly. A občas se dokonce uchýlily i k nátlaku a hrozbám.

A co je na nich nejpodivnější - tito návštěvníci se zpravidla vyno-ří jakoby z ničeho a stejně nenadále zase mizí. Tyto a jiné aspekty jejich vystupování prozrazují, že tu nejde - jak se lidé často domníva-jí - o nějaké agenty tajných služeb, případně „spiknutí vlády", nýbrž o mnohem bizarnější jev: o chybu v matrix. Men in black jsou všech-no možné jenom ne přirozený úkaz; podle všeho jde o výplod cílené manipulace našeho vnímání reality. Otázkou ovšem je, kdo něco takového provádí a za jakým účelem.

První zprávy o podivných návštěvnících v černých oblecích se začaly objevovat zhruba před padesáti lety ve Spojených státech. Badatelé, kteří počali záležitost zkoumat, se zprvu domnívali, že jde o vládní agenty pracující buď pro CIA, nebo FBI. Cílem jejich čin-nosti mělo být umlčení svědků, kteří spatřili UFO. Jenže při bližším zkoumání se ukázalo, že věc je zřejmě složitější - a neuvěřitelnější!

Muži v černém vykazují celou řadu společných znaků. Především se vynořují z ničeho a později zase beze stopy mizí. Často své ná-vštěvy oznámí předem telefonicky.

Mají na sobě černé obleky z nedefinovatelné látky, bílé košile a černé kravaty; často ještě černé pláště, klobouky a tmavé sluneční brýle. Vše vypadá naprosto nové, neobnošené, kalhoty jsou pečlivě vyžehlené. Zásadně nenosí hodinky. Celkově působí poněkud gro-teskně, asi jako postavy z gangsterských filmů natočených ve čtyři-cátých letech minulého století.

Zpravidla přicházejí ve dvou nebo ve třech a vystupují jako tým, zatímco osoba, kterou „poctí" svou návštěvou, bývá obvykle sama.

116

Mezi sebou se dorozumívají beze slov, jakoby telepaticky; vyměňují si jen pohledy, přičemž jim z očí vycházejí světelné záblesky.

Jejich tváře jsou bledé, někdy až mrtvolně bílé. Mají vystouplé lícní kosti, nápadně úzké rty a špičaté brady. Jejich ruce jsou zpra-vidla chladné. Jsou si vzájemně podobní, takže vypadají jako dvojča-ta - nebo klony. Jejich hlasy zní monotónně a mechanicky, používa-jí otřelé fráze a neprojevují sebemenší emoce.

Také jejich pohyby jsou toporné a téměř strojové, často se pohy-bují jen po přímkách a krátkými kroky. Jejich těla jsou jakoby dutá, bez života. Jejich nohy nezanechávají v písku či hlíně žádné otisky.

Klasičtí men in black jsou muži. Ženské postavy se v této společ-nosti vyskytují jen zřídka. Jejich vystupování je pochmurné, chladné, odměřené; nejsou přímo nepřátelští, ale není v nich ani stopa lid-skosti, emocí, vstřícnosti. Vyjadřují se větami a frázemi, jež jsou občas až příliš dokonalé. Často mají cizí, orientálně znějící přízvuk a vůbec je netěší, když se je někdo pokusí vyfotografovat.

Jejich chování je podivné; muži v černém působí dojmem, jako by se náhle ocitli v pro ně neobvyklém prostředí, které jim je naprosto cizí. Často používají výrazy typu „vaši vědci" - jako by oni sami po-cházeli odjinud. Nabízený nápoj nebo jídlo sice přijmou, zpravidla ale nic nepijí ani nejedí. Občas je na nich nápadné to, že nedokážou za-cházet s nejobyčejnějšími předměty každodenního života.

Jeden takový případ líčí doktor Jacques Vallée. Ještě než se stal ve své vlasti známým a velice oblíbeným autorem naučných knih, absolvoval tento Francouz důkladné studium astrofyziky. V roce 1962 přesídlil do USA, kde o pět let později promoval na Northwestern University v oboru počítačové techniky.

Vallée líčí osobní zkušenost, kterou nabyl v kalifornském městeč-ku Happy Camp, kam přijel zlákán zprávou, že se tady údajně obje-vilo UFO.

K zajímavým událostem ve městě Happy Camp patřily únosy, hustá mlha, nepřirozeně velcí ptáci, malé bytosti v přilbách, lovecké výjevy s poltergeistem, gravitační anomálie a polámané stromy. Na malé osa-mocené městečko, které nemá ani vlastní kino, to je jistě docela slušný výkon! Avšak shora uvedený výčet by nebyl úplný, kdybych se nezmínil o ,muži v černém'.

117

Proto jsem cítil doslova úlevu, když jsem se dozvěděl, že někdy po-čátkem roku 1976 vstoupil do místní kavárničky Lois' Cafe cizinec, jehož zde nikdo neznal a nikdy předtím neviděl. Helen a Pat tam prá-vě také byli, seděli u různých stolů a večeřeli.

Když cizinec vstoupil, rozhostilo se v lokále ticho. Muž si objednal steak, evidentně však nevěděl, jak se zachází s nožem a vidličkou. Když dojedl, odešel bez zaplacení - což je asi nejspolehlivější metoda, pokud chcete, aby tady na vás nezapomněli. Pat cizince popsal jako ,bledého v tváři, s asijskými rysy'. Muž prý na sobě měl komickou koši-li a žádný kabát, ačkoliv venku mrzlo. Nepřetržitě se na lidi v lokále usmíval v jakési podivné, nucené grimase.

Rozhovory s muži v černém se zpravidla odvíjejí jako policejní výslechy. Zdá se také, že men in black disponují určitou schopností mentálně ovlivňovat své protějšky, přinejmenším v tom smyslu, že přechodně snižují jejich soudnost a schopnost kritického uvažování.

Muži v černém většinou navštěvují osoby, které předtím spatřily UFO, kruhy v obilí nebo jiné neobvyklé fenomény. Pokud někdo vlast-ní relevantní důkazy, například fotografie nebo části zříceného stro-je neznámého původu, je vyzván, aby je buď vydal mužům v černém, anebo zničil. Dále mu je uloženo, aby o jejich návštěvě a obsahu ve-deného rozhovoru s nikým nemluvil.

Během těchto „výslechů" se muži v černém dosti často uchylují i k hrozbám, nikdy však nepoužívají fyzické násilí. A třebaže se do-tyčná osoba později neřídí jejich instrukcemi, své hrozby stejně nikdy nesplní. Motivy jejich počínání se ve zpětném pohledu nedají určit, jejich aktivity se jeví jako v podstatě nesmyslné.

Pokud se vůbec představí, použijí vymyšlená jména nebo názvy neexistujících organizací. Někdy se prokážou falešnými průkazy nebo identifikačními odznaky. Často prohlašují, že pracují pro vládu, po-zději se však ukáže, že nemluvili pravdu. V některých případech vy-konali návštěvu v uniformách důstojníků US Air Force.

Muži v černém jsou o lidech, které navštěvují, zpravidla velmi dobře informovaní. Někdy znají takové podrobnosti, až to působí dojmem, že mají přístup k tajným informacím. A občas vědí i věci, o nichž nemají tušení ani tajní agenti. Pokud přijedou autem, zpra-vidla se jedná o starší, ale novotou se lesknoucí typy luxusních limu-

118

zín - v USA to bývá cadillac, ve Velké Británii rollsroyce. Vnitřek vozů popsali někteří svědkové jako růžově nebo zeleně prosvícený. Světla mívají vozy vypnutá. Na dveřích jsou podivné znaky, poznáva-cí značky jsou zfalšované. Auta se pohybují neslyšně.

Převážná většina zpráv o mužích v černém pochází z USA, Me-xika, Velké Británie, Švédska, Španělska a Itálie. Zajímavé je, že ze států bývalého východního bloku doposud nebyly hlášeny žádné inci-denty tohoto typu.

Návštěva mužů v černém zanechává na některých lidech i psy-chické stopy, u někoho přechodné, u jiného trvalé.

Profesor antropologie Peter Rojcewicz seděl jednoho dne v knihovně Pensylvánské univerzity a četl si knihu o UFO. V jednu chvíli zaregistroval periferním viděním černou nohavici a botu.

Když zvedl oči od knihy, spatřil vedle sebe vysokého muže bledé pleti. Byl oblečen do černých šatů, měl bílou košili a černou krava-tou. Bez okolků se Rojcewicze zeptal, co dělá. Profesor odpověděl, že čte knihu o UFO. Tím začal výslech.

„Už jste někdy nějaké UFO viděl?" „Ne." „A věříte v existenci létajících talířů?" Rojcewicz odpověděl, že o tomto tématu ví příliš málo, než aby

mohl říct, zda ho vůbec zajímá. To muže v černém rozzlobilo: „Létající talíře jsou nejvýznamnější událostí 20. století - a vás to

vůbec nezajímá?" Rojcewicz se pokoušel muže uklidnit, což se mu nakonec podaři-

lo. Hned nato se cizinec zvedl, položil profesorovi ruku na rameno a popřál mu hodně úspěchů ve všem, co bude podnikat. Pak zmizel.

Rojcewicz se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že je v knihovně sám. Dokonce i obsluhující personál se někam vytratil. Profesor dostal pořádný strach a trvalo mu téměř hodinu, než se uklidnil. Teprve pak se odvážil zase kolem sebe rozhlédnout - a zjistil, že všechno je normální, tu a tam se objevil nějaký student, i knihovnice byla opět za svým pultem.

Na těchto příhodách je zajímavý jeden aspekt - podobní si jsou nejen muži v černém, ale takřka totožní jsou také i lidé, kteří se

119

s nimi setkávají. Během těchto setkání nepociťují strach ani údiv, vše přijímají nekriticky jako samozřejmost. A teprve potom, co podivní návštěvníci zmizí, se lidé začnou jakoby „probouzet", uvědomují si absurditu a neobvyklost zážitku - a často je přepadne úzkost.

Převládající mínění kontaktovaných osob je, že se během návště-vy mužů v černém nacházely ve stavu podobajícímu se transu. To by vysvětlovalo, proč jsou lidé bezprostředně po takovém zážitku dezori-entovaní a zmatení. Často se v této souvislosti zmiňují o takzvaném oz-faktoru, který se projevuje tím, že dotyčná osoba vnímá okolní realitu jakoby zkresleně, zdeformované. Názorným příkladem toho je právě vylíčený zážitek profesora Rojcewicze, který měl (zjevně myl-ný) dojem, že knihovna je liduprázdná.

Lidé, kteří se s men in black setkali, mívají problém s popisem jejich tváří - což je divné vzhledem k tomu, že jinak dokážou přes-ně vylíčit řadu detailů, například jejich oblečení. Pocit, že se nejed-nalo o normální lidské bytosti, se dostaví až poté, co podivní návštěv-níci zmizí; během jejich návštěvy se prakticky nikdy nevyskytl.

Zprávy o setkání s muži v černém jsou zpravidla mlhavé, nejasné, útržkovité - a to i v případech, kdy je svědek třeba i vysokoškolsky vzdělaný a obvykle se dokáže velmi přesně a jasně vyjadřovat. Nehle-dě na to, že men in black zakončují prakticky každou svoji návštěvu varováním, aby dotyční lidé o jejich setkání s nikým nehovořili, skoro každý člověk se s tím dříve nebo později někomu svěří; ale prozatím není znám jediný případ, že by muži v černém splnili své pohrůžky a dotyčného nějakým způsobem potrestali. A pokud někdo o takovém setkání skutečně mlčí, dělá to spíš z obavy, že ho ostatní budou pova-žovat za blázna.

Jestliže muži v černém přijdou do kontaktu s osobou, která se do té doby o UFO nijak nezajímala, snaží se ji přesvědčit, že jde o mi-mořádně významné a zajímavé téma.

Často jsou tato setkání doprovázena poruchami elektromagne-tického pole. Některým lidem například přestal na několik dní fun-govat telefon. To je další přesvědčující indicie toho, že podobné zážit-ky nelze odbýt jako pouhé halucinace.

Když se Carlos de los Santos Montiel blížil se svým malým leta-dlem k letišti v Mexico City, netušil, že se stává účastníkem horo-

120

rového příběhu, který potrvá několik měsíců. Náhle se jeho letoun bez zjevného důvodu několikrát otřásl. Když Carlos vyhlédl okénkem, uviděl vedle svého pravého křídla tmavošedý objekt disko vitého tva-ru, jehož délku odhadl na deset až dvanáct metrů. Pilot užasl ještě víc, když se podíval na druhou stranu - a vedle svého levého křídla spatřil stejně vyhlížející objekt. Oba neidentifikovatelné létající stro-je tak vytvořily jakousi eskortu jeho malého letounu.

Carlosovo překvapení se ovšem změnilo ve zděšení, když zjistil, že se blíží ještě třetí „UFO" - a tentokrát přímo proti němu! Zdálo se, že kolize je nevyhnutelná. Objekt však v posledním zlomku vteři-ny změnil dráhu letu, a tak kolizi zabránil. Nicméně k malému doty-ku obou strojů došlo - a Carlos zjistil, že řízení jeho Piperu Pa-24 je poškozené, i když stroj dokázal udržovat ve stabilním kurzu. Téměř mrtvý strachy vylíčil pilot svou situaci dispečerům pozemní letové kontroly. O chvíli později jeho „eskorta" zmizela a Carlosovi se poda-řilo bezpečně přistát.

Dispečeři v kontrolní věži sledovali celý incident na obrazovkách radarů, na nichž zřetelně zaregistrovali tři cizí létající objekty. Proto brali Carlosovu zprávu velmi vážně. Také následné lékařské vyšetře-ní prokázalo, že Carlos je psychicky i fyzicky naprosto v pořádku.

Ale pilotovy naděje, že tím pro něj traumatický zážitek skončil, vzaly brzy za své. Především vzbudil nevídaný zájem médií, o který ve skutečnosti vůbec nestál. Jenom nerad a až po dlouhém naléhání nakonec souhlasil s tím, že vystoupí v jednom diskuzním pořadu me-xické televize.

A tak se o dva týdny později vydal na cestu do televizního studia, kde měl čelit otázkám moderátora pořadu Pedra Ferrize. Při řízení auta si najednou uvědomil, že těsně před ním jede černá limuzína značky Ford Galaxy - a za ním druhé auto úplně stejného typu. Oba vozy, které mimochodem zářily novotou, jako by právě sjely z vý-robního pásu, jej nakonec riskantním manévrem přinutily zastavit na kraji silnice.

Z aut vystoupili čtyři vysocí svalnatí muži. Carlos je později po-psal jako „Skandinávce", vzhledem k tomu, že byli vyššího vzrůstu než průměrní Mexičané a měli také výrazně světlejší pleť. Muži mu řekli rychlou, mechanicky znějící španělštinou: „Podívej, kamaráde, je-li ti tvůj život a život tvých blízkých milý, raději bys o tom zážitku

121

neměl s nikým mluvit." Potom nastoupili do svých vozů a obě limu-zíny odjely. Carlos zůstal ve svém autě sedět jako ochrnutý. Když se probral z úleku a šoku, obrátil vůz a vrátil se domů.

O dva dny později se sešel s Pedrem Ferrizem a vylíčil mu, co se přihodilo. Od televizního moderátora se dozvěděl, že ten už o podob-ných případech slyšel. A byl ujištěn, že pohrůžky mužů v černém jsou jen plané hrozby. Nakonec se mu podařilo Carlose přesvědčit, aby v televizi vystoupil v náhradním termínu. Interview se pak usku-tečnilo bez jakýchkoli dalších komplikací.

Asi o dva měsíce později přicestoval do Mexika dr. J. Allen Hynek. Tento muž je jednou z klíčových postav na poli vojenského výzkumu UFO v USA. Když se dozvěděl o Carlosově příběhu, chtěl se s těžce zkoušeným mexickým pilotem osobně setkat. Odletěl tedy do Mexico City a pozval ho na návštěvu do hotelu, v němž se ubytoval.

Toho dne absolvoval Carlos v dopoledních hodinách přijímací pohovor v centrále letecké společnosti Mexičana Airlines, u níž se ucházel o místo. Přímo z letiště pak vyrazil k hotelu, kde na něj čekal dr. Hynek. Ale ve chvíli, kdy už vystupoval po schodišti vedoucím ke vchodu, mu náhle zahradil cestu jeden z oněch mužů v černém, s nimiž se setkal při své první - nedokončené - cestě do televizního studia. „Už jednou jsme tě varovali," řekl cizinec, „abys o svém zážit-ku s nikým nemluvil!"

Carlos ho ujistil o své nevině. Přichází přece na pozvání doktora Hyneka. Ale muž v černém se nedal odbýt. Strčil do mexického pilo-ta tak silně, že ten se zakymácel a musel sejít o několik schodů zpět. „Podívej, nechci ti dělat problémy," řekl pak neznámý. „Víš, proč jsi dnes vstal už v šest hodin ráno a jel na letiště? A o co jsi se ucházel u Mexičana Airlines? Snad pro ně chceš doopravdy létat. Tak odsud vypadni a víckrát se tady neobjevuj!"

Carlos bez odmlouvání uposlechl, sedl do auta a odjel domů. To bylo jeho poslední setkání s muži v černém. Třebaže v následujících letech o svém setkání s nimi často vyprávěl, men in black už ho ni-kdy nenavštívili.

Jen ve výjimečných případech se stanou svědky kontaktu s muži v černém další osoby jako nezávislí svědkové. Zvlášť pozoruhodný je v této souvislosti případ mladé dívky jménem Maria Kornová. Ode-

122

hrál se v době, kdy jí bylo čtrnáct let a navštěvovala klášterní školu Convent of Jesus and Mary ve městě Milton Keynes v anglickém hrabství Buckinghamshire.

V té době procházela Maria pubertou a trpěla - jako mnoho dívek v jejím věku - anorexií a poruchami spánku.

Jednou v noci, když zase nemohla spát, vstala kolem jedné hodi-ny po půlnoci z postele a přistoupila k oknu, aby pozorovala hvězdy. Ke svému překvapení uviděla na tenisovém kurtu, který patřil do areálu školy, jakési zářící těleso kulovitého tvaru. Pozorovala úkaz asi pět minut a pak se vrátila do postele. Asi v půl druhé znovu vsta-la a šla se podívat z okna. Kouli už na hřišti neviděla. Náhle však za-slechla zvláštní vibrující zvuk a všimla si, že objekt - teď už jen velmi slabě svítící - se vznáší v bezprostřední blízkosti jejího okna. Hned nato se koule velkou rychlostí vzdálila.

Druhého dne ráno Maria opatrnými otázkami zjistila, že žádná z jejích přítelkyň a spolužaček si v noci ničeho neobvyklého nevšim-la. Rozhodla se tedy, že o svém zážitku bude mlčet, aby se jí nepo-smívali - nebo aby dokonce nebyla vyloučena z konventu. Shodou okolností však právě toho dne šla hrát tenis - a přímo na kurtu zji-stila, že na místě, kde v noci pozorovala podivnou kouli, je zřetelná prohlubeň.

Vedení školy zalarmovalo policii, která začala případ vyšetřovat. K žádnému závěru však nedošla.

Asi o tři nebo čtyři měsíce později dostaly události nový spád. Maria měla právě hodinu matematiky, když se do učebny dostavila jedna z jeptišek, sestra Jennifer, a oznámila jí, že má návštěvu. Marii to zneklidnilo, protože návštěvy se obvykle povolovaly jen o víkendu - a rozhodně ne během vyučování; měla proto strach, že půjde o špatné zprávy.

Sestra Jennifer ji odvedla do jídelny, kde u jednoho z dlouhých stolů seděli dva muži v černých oblecích. Jídelna byla příjemně vyhřátá, ale když Maria oba muže uviděla, proběhl celým jejím tělem mráz, takže si musela zapnout bundu, kterou měla na sobě.

Protože Maria žádného z mužů neznala, zeptala se jich, kdo jsou a co chtějí. Odpověděli, že je posílá psycholožka doktorka Blacková. Maria si všimla, že barva jejich očí je neobvyklá, šedohnědá. Protože jí však byl jejich pohled nepříjemný, odvrátila zrak.

123

Muži se jí vyptávali, jak se jí daří a čím se ve škole zabývá - byla to docela běžná zdvořilostní konverzace. V jejím průběhu si Maria u návštěvníků povšimla některých neobvyklých detailů:

• Oba muži vypadali úplně stejně, jako jednovaječná dvojčata. • Jejich pleť byla naprosto hladká, bez jediného záhybu či vrásky. • Vlasy měli leskle černé a stejně zastřižené. • Měli na sobě černé obleky, které vypadaly jako nové a dokonale

jim padly, jako by byly šité na míru. • Také jejich kravaty a ponožky byly úplně černé a zdálo se, že

jsou zhotovené ze stejného materiálu jako obleky. Jeden z mužů se jí pak zeptal, jestli neměla v poslední době něja-

ký neobvyklý zážitek. Maria se samozřejmě hned rozpomněla na onu kouli na tenisovém kurtu, nechtěla však o tom mluvit, a tak odpově-děla: „Ne." Ten člověk však byl neodbytný: „Jsi si tím úplně jistá?" dotíral na ni. „Ano, jsem," odpověděla Maria, přitom však cítila: ten muž ví, že lžu.

V tu chvíli se ozval zvonek svolávající děvčata k obědu. Muži se Marie zeptali, co to zvonění znamená, a když jim to vysvětlila, pro-hlásili, že bude nejlepší, když se teď rozloučí a ona se půjde najíst.

Návštěvníci jí sice připadali jako „obchodníci nebo manažeři", ne-měli však hodinky a museli se jí zeptat na čas. Během návštěvy pili kávu (což je u men in black hodně neobvyklé), ale když jim při lou-čení podala ruku, zjistila, že jejich dlaně jsou chladné jako led. To bylo hodně zvláštní, už vzhledem k tomu, že bezprostředně předtím drželi v ruce teplý hrnek.

Muži pak požádali sestru Jennifer o souhlas, aby je Maria mohla doprovodit k brance. Po cestě si dívka všimla dalších zajímavých de-tailů - pohyby obou mužů byly dokonale synchronizované, jako by byli oba řízeni jedním mozkem. A ačkoliv venku foukal silný vítr, jejich vlasy se vůbec nepohnuly, jako by byly na hlavě přilepené.

Před konventem stálo černé auto, které na muže čekalo. Řidič, který z něho vystoupil, byl také celý v černém. Poznávací značka byla svou barvou i provedením neobvyklá. Vůz měl v oknech zrcad-lová skla, takže dovnitř nebylo vidět. Ale když řidič krátce otevřel dveře, Maria si všimla, že i vnitřek vozu je úplně tmavý. Nedokázala rozpoznat žádná sedadla, opěradla, nic; jako by celé auto bylo jen prázdnou atrapou.

124

Jakmile muži nastoupili, vůz se rozjel, aniž by Maria slyšela star-tér nebo hluk motoru. Neucítila ani žádné výfukové zplodiny. Když auto vyjelo z brány, na chvíli se jí ztratilo z očí, protože výhled za-krývala zídka. O kus dál se však mělo vynořit - na jediné silnici, která ke konventu vedla; ale vůbec se neukázalo.

Maria stála několik minut u brány jako ochrnutá a nedokázala se pohnout. Slyšela hlas sestry Jennifer, která ji volala, nebylo však v jejích silách otočit se a vejít do budovy. Až v okamžiku, kdy jeptiš-ka přišla k ní a zeptala se, zda je všechno v pořádku, to v jejím vě-domí „cvaklo", vrátila se do reality a mohla se pohybovat a mluvit.

Maria i sestra Jennifer se divily, že k nim doktorka Blacková po-slala dva cizí muže, aniž by je o tom předem informovala. Když měla Maria o několik týdnů později terapeutické sezení, lékařky se na to zeptala. Dr. Blacková byla dotazem velmi překvapená a ujistila ji, že k ní nikoho neposlala - rozhodně by nic takového neudělala, aniž by svou pacientku předem informovala.

Podezřelí návštěvníci sice Marii slíbili, že za ní přijdou znovu, ale už se nikdy neobjevili - s výjimkou několika případů, kdy se jí zje-vili ve velice živých snech. Jednou je uviděla také během „denního snění", hned jim však řekla: „Tohle je jenom sen, nejste reální, ve skutečnosti vás nevidím." Muži na to odpověděli: „Ale ano, vidíš."

Jedním z důsledků návštěvy mužů v černém bylo i to, že se zlep-šily Mariiny intelektuální schopnosti a umělecké vlohy. Stala se také obecně vnímavější a dokonce se u ní začala projevovat schopnost telekineze.

Již padesát let se vynořují nejrůznější hypotézy o tom, co se za fenoménem men in black doopravdy skrývá. Nejběžnější (a velmi logicky znějící) vysvětlení je, že jde o vládní agenty, jejichž úkolem je zastrašovat určité jedince.

Tato hypotéza je dodnes nejoblíbenější a kloní se k ní i většina postižených, tedy lidí, kteří měli tu pochybnou čest, že přišli s muži v černém osobně do styku. Vojenské kruhy berou zprávy o mužích v černém velmi vážně, odmítají však být s nimi jakkoli spojovány.

V roce 1967 poslal zástupce velitele štábu vojenských sil USA generál Hewitt T. Wheeless několika úřadům ministerstva obrany memorandum následujícího znění:

125

Podle nepotvrzených zpráv, jež se dostaly do hlavního stanu vojen-ského letectva USA, došlo k několika případům, kdy se neznámé osoby vydávaly za důstojníky US Air Force nebo jiných útvarů národní obra-ny a snažily se zastrašit osoby, které spatřily neidentifikovatelné léta-jící objekty. V jednom případě se muž, který se představil jako přísluš-ník NORADu, dožadoval vydání fotografií pořízených civilní osobou -a také je obdržel. (NORAD = North American Aerospace Defense Command; pozn. překl.) V jiném případě přiměl člověk oblečený do uni-formy důstojníka US Air Force šerifa jedné malé obce, aby dal shro-máždit občany v místní škole; potom je přesvědčoval, že neviděli to, co se domnívají, že viděli, a vyzval je, aby s nikým nemluvili o tom, čeho byli svědky.

Vyzývám všechny osoby patřící k vojenskému i civilnímu personálu ministerstva obrany, především příslušníky informačních služeb a dů-stojníky vyšetřující případy výskytu UFO, aby okamžitě nahlásili nej-bližšímu útvaru OSI veškeré informace o podobných aktivitách „mužů v černému.

O věrohodnosti tohoto dokumentu si může každý myslet své; ale kdo důkladně prostuduje výpovědi o návštěvách men in black, musí dospět k závěru, že se s největší pravděpodobností nejedná o pří-slušníky vojenských sil ani vládní agenty. Na to je jejich chování a vy-stupování příliš bizarní. Co se tedy za celou věcí skrývá?

Existuje domněnka, že men in black jsou cíleně posíláni na výpra-vy časem, tedy do minulosti. Pak je ovšem podivné, že jsou na svoji misi připraveni tak špatně, že nedokážou zacházet ani s těmi nejběž-nějšími předměty, jako je například příbor. I jinak se zdá, že muži v černém nejsou „normální" lidé, ale spíše nějaký druh androidů či robotů. Avšak i u nich by se dalo předpokládat, že budou lépe napro-gramovaní.

Hypotéza cestovatelů v čase je ovšem předkládána i v jiných, ně-kdy velmi bizarních variantách. Podle některých autorů nepřicházejí men in black z budoucnosti, nýbrž z podzemního města Agartha, z ří-še Shambhala; v jiných variantách jde o agenty nějaké mimozemské civilizace nebo „tajné světovlády".

To vše jsou však pouhé spekulace nebo ničím nepodložené a zcela nevěrohodné dohady.

126

Obr. 8: Agenti v matrix: muži v černém a jejich občasný doprovod, „dobře oblečené ženy"

Důležité je jedno - návštěvy mužů v černém jsou nejen bizarní svým průběhem, ale také záhadné co do účelu a sledovaného cíle. Přinejmenším na první pohled se zdá, že jejich akce jsou nelogické, až absurdní.

Men in black sice požadují od osob, které kontaktují, aby o svých zážitcích s UFO nebo jiných paranormálních zkušenostech s nikým nemluvily; případně vyslovené hrozby však nikdy neuskuteční.

Když ale někdo o fenomén UFO nejeví zájem, nadávají mu a snaží se ho (verbálním) násilím přimět, aby se věcí začal zabývat. Takže jejich úkolem zřejmě není „zahlazování stop".

Byla vyslovena i domněnka, že muži v černém jsou pouhou pro-

127

jekcí niterného strachu dotyčných osob. Tato teorie však neobstojí, protože

• neobjasňuje, proč se stavy úzkosti dostavují až poté, co podivní návštěvníci zmizí,

• v některých případech byli men in black spatřeni i nezúčast-něnými osobami (viz sestra Jennifer),

• někdy za sebou zanechávají zřetelné stopy. Jaké možnosti nám tedy zbývají? Když nejde o reálné bytosti ani

o psychické projekce, co jiného se za fenoménem men in black ještě může skrývat?

Je zřejmé, že setkání s muži v černém se odehrávají ve virtuálně pozměněných realitách a probíhají za použití technologií, jež odpo-vídajícím způsobem ovlivňují nejen lidské vědomí, ale i časoprosto-rové struktury (což je nezbytnou podmínkou pro náhlé vynoření se nebo zmizení postav).

Velmi podobné zákonitosti popisujeme i v knize Vernetzte In-telligenz v souvislosti s fenoménem UFO; zároveň ukazujeme, že nový model času, jak jej vypracoval Stephen Hawking, připouští existenci paralelních prožitkových rovin.

Z toho bychom však neměli činit ukvapený závěr, že UFO a muži v černém spolu bezprostředně souvisejí; znamená to pouze, že oba fenomény mají řadu společných rysů.

Téma UFO vyvolalo během uplynulých padesáti let v širokých vrstvách obyvatelstva živý zájem i jisté obavy; zdá se, že men in black se snaží obě tyto emoce udržovat při životě.

Původce této „chyby v matrix" (ať už jím je kdokoli) se zřejmě pokouší „jít s dobou" a přizpůsobuje se převládajícímu trendu, který svými aktivitami dokonce ještě posiluje.

Všechny skutečnosti, s nimiž jsme se v této kapitole seznámili, nás jen utvrzují v domněnce, že muži v černém jsou učebnicovým příkladem inteligentních programů - tedy „agentů v matrix", kteří byli naprogramováni ke zcela konkrétnímu účelu.

V uplynulých letech se začala problematika UFO ubírat novým směrem. Proto se dalo očekávat, že i aktivity mužů v černém dozna-jí jistých změn. A - světe, div se - přesně to se také skutečně stalo. Men in black se stali obětí emancipace a museli ustoupit do pozadí;

128

jejich roli převzaly „dobře oblečené ženy", které představují nový typ zkušeností - a také obav.

Nepochybně jste už i vy někdy na ulici potkali atraktivní a ele-gantně oblečenou mladou ženu. To je vlastně docela příjemný záži-tek, který v nikom nevzbuzuje strach ani potřebu chtít po takovém půvabném zjevení, aby se legitimovalo (nanejvýš pocítíme nutkání požádat je o telefonní číslo!).

Tolik první dojem. Věc však má ještě jednu stránku, která nám zpravidla vůbec nepřijde na mysl. Totiž - kolik z těchto žen je pra-vých? Které z nich jsou skutečné lidské bytosti? Jistě, ta otázka zní poněkud bláznivě, jenomže během posledních zhruba deseti let došlo v Anglii, USA a dalších zemích k nanejvýš znepokojivým incidentům a nejeden člověk, který se stal jejich obětí, dnes trpce lituje, že se kdy s „dobře oblečenou ženou" setkal.

Květen roku 2000. Osmnáctiletá Candy Shepherdová netušila nic zlého, když za jasného dne někdo zazvonil u dveří domku, v němž bydlela spolu s rodiči a malým dítětem. Otevřela tedy a přede dveř-mi spatřila asi třicetiletou ženu, která prohlásila, že je z úřadu soci-ální péče a ráda by viděla jejího sedmnáctiměsíčního chlapečka Jakea. Candy se zdála být žena něčím podezřelá, a proto ji vyzvala, aby se legitimovala. Nato se „sociální pracovnice" otočila a odešla, aniž by cokoliv řekla. Už se nikdy neukázala.

Policie Candy následně pochválila, že jednala správně; nicméně ta má od té doby strach. Nechápe, jak mohla cizí žena znát její jméno i jméno jejího syna. Policejní vyšetřování nevedlo k žádným poznat-kům, protože nikdo ze sousedů a přátel Candy Shepherdové onu cizí ženu neviděl a neznal. Nikdo z nich tedy nemohl poskytnout potřeb-né informace.

Candy popsala podezřelou ženu jako osobu bílé pleti, vysokého vzrůstu, velmi štíhlou, vybraně oblečenou. Nápadné na ní byly ostré rysy ve tváři, velmi tenké obočí a silná vrstva líčidel.

To je pouze jeden typický příklad jevu, k němuž od poloviny deva-desátých let stále znovu dochází především v Anglii, USA a dalších anglicky mluvících zemích. Údajné sociální pracovnice kontaktují ro-diče malých dětí a žádají, aby je mohly navštívit, prohlédnout si je

129

a seznámit se s podmínkami, v nichž žijí. V některých případech dokonce chtějí rodičům dítě odebrat. „Sociální pracovnice" zpravidla vystupují jako neobvykle dobře oblečené dámy, suverénně se chovají a vzbuzují respekt. Jakmile však od nich někdo požaduje předložení odpovídajícího průkazu, rychle vyklidí pole a beze stopy zmizí.

Kdo jsou tyto „dobře oblečené ženy", v policejním žargonu též nazývané bogus social workers (falešné sociální pracovnice)? Veřej-nost je v posledních letech zneklidněna stoupajícím počtem pedofil-ních zločinů. Co když podezřelé ženy patří k těmto kriminálním strukturám a mají za úkol obstarávat pro pedofilní zájemce stále nové oběti?

Toto podezření se sice jeví jako vcelku logické, vyšetřovatelé je však vehementně popírají. Zdůrazňují přitom především skutečnost, že takový způsob „obstarávání" dětí by byl příliš riskantní a doslova absurdní - přijít si pro dítě za bílého dne do domu jeho rodičů?! Nepřesvědčivé jsou tyto motivy i vzhledem k tomu, že „dobře oble-čeným ženám" se zatím nikdy nepodařilo touto cestou nějaké dítě skutečně získat. V některých případech (zpravidla u mladých matek, které byly s dítětem samy) sice dokázaly zastrašit osobu přítomnou v bytě natolik, že jim skutečně umožnila dítě prohlédnout; ale to bylo vše. Jakmile se ocitly pod palbou otázek, podivné ženy zpravidla rychle vyklidily pole.

I toto pravidlo však má svoji výjimku.

Jedna „dobře oblečená žena" se objevila 11. července 2000 v čer-nošské čtvrti Kwanobuhle na předměstí Port Elisabeth (JAR) a tam navštívila starší ženu, která hlídala svou nedávno narozenou vnučku. Šestnáctiletá matka tohoto miminka byla tou dobou ve městě Hu-mansdorp, vzdáleném asi 120 kilometrů. Cizí žena se babičce před-stavila jako pracovnice městského sociálního úřadu a ujistila ji, že jde o rutinní návštěvu, při níž se má jen ujistit, že miminko je v dobrém stavu a má vyhovující domácí zázemí. Pak ji požádala, aby jí holčič-ku na chvilku svěřila, protože jí chce „dát napít mléka a přebalit ji". Stará žena byla suverénním vystupováním „sociální pracovnice" na-tolik zaskočená, že jí nemluvně bez odporu svěřila. Ta potom ale v nestřeženém okamžiku zmizela i s holčičkou a ani jednu z nich už nikdo nikdy nespatřil.

130

Policejní inspektorka Marianette Olivierová, která případ vyše-třovala, potvrzuje, že nejde o ojedinělý incident. Podobné návštěvy „dobře oblečených žen" jsou dost časté právě v chudinských čtvrtích měst Jihoafrické republiky. Zena, která si miminko odnesla, nebyla ze sociálního úřadu; tato instituce žádnou návštěvu u dotyčné rodi-ny ani neplánovala.

Jak jsme si již řekli, policejní vyšetřovatelé nepracují s verzí, že by mohlo jít o běžné únosy (nebo pokusy o únos) dětí či sexuální de-likty. Nemají však nejmenší představu o tom, co by se za celou věcí mohlo skrývat. Jaké motivy mají „dobře oblečené ženy" pro své po-divné akce? Nikdo to neví. Kolují nejrůznější dohady, například že by mohlo jít o příslušníky nějaké fanatické sekty nebo bojovníky za ob-čanské svobody, kteří chtějí vzít „zákon do svých rukou". Pro žád-nou z těchto domněnek však neexistují důkazy, ba ani pádné indicie. Hlavním důvodem toho, proč policie tápe v nejistotě, je skutečnost, ze se dodnes nikomu nepodařilo některou z těchto žen zadržet nebo aspoň identifikovat. Falešné sociální pracovnice končí své neobvyklé výstu-py tím, že beze stopy zmizí. Prostě zabočí za roh ulice - a jsou pryč.

Policie prakticky ve všech zemích světa je přetížená nadměrným počtem trestných činů a nemůže se tomuto fenoménu intenzivně vě-novat, to je vcelku pochopitelné. Přitom ale nejde o ojedinělé přípa-dy. Třeba v regionu kolem průmyslového města Sheffieldu ve střed-ní Anglii bylo jen v průběhu srpna 1990 hlášeno více než 250 tako-vých návštěv. To vyvolalo odpovídající reakci. Místní deník vypsal odměnu 10 000 liber za dopadení některé z těchto žen a policie roz-jela intenzivní pátrání. Žádné výsledky se však nedostavily.

Výstupy falešných sociálních pracovnic vykazují řadu společných znaků:

• Jde o dobře oblečené mladé ženy, bělošky, s bezvadným a sebe-jistým vystupováním.

• Ženy jsou velmi štíhlé, mají úzký obličej a často jsou až přehna-ně nalíčené.

• Jejich oblečení mnohdy neodpovídá venkovním podmínkám; stává se například, že přijdou bez kabátu, i když venku prší.

• Mají překvapivě přesné a podrobné informace o rodinách, které navštíví.

131

• Sousedi je nikdy nespatří a nenavážou s nimi kontakt; ženy se vynoří jakoby odnikud a stejným způsobem zase mizí. Policie nikdy žádnou z nich nezadržela ani nevypátrala.

• Zeny zpravidla navštěvují mladé matky, když jsou doma s dětmi samy; jenom málokdy kontaktují otce, jak tomu bylo v následujícím případě:

Krátce pře pátou hodinou odpoledne 18. února 1997 otevřel Patrick Leonard dveře svého domu v Glen Street ve městě Colne (anglické hrabství Lancashire), když zaslechl zvonek. Přede dveřmi stála žena, mohlo jí být něco přes dvacet, představila se jako sociál-ní pracovnice a požádala ho, aby jí ukázal své dítě. Patrick Leonard ji vyzval, aby mu předložila služební průkaz. Nato dotyčná dáma od-pověděla, že ho má v autě, které parkuje za rohem, a musí si pro něj dojít. Leonard ženu sledoval, jak odchází nápadně pomalou chůzí. Nezdálo se, že by ji jeho žádost vyvedla z míry. Když se ani po pat-nácti minutách neukázala, zavolal zneklidněný otec policii.

Pan Leonard popsal ženu takto: výška 1,60 metru, štíhlá posta-va, slámově žluté vlasy sahající po ramena; oblečení: černý kostýmek a bílá blůza. Nápadné bylo, že přes deštivé a sychravé počasí neměla kabát. Oděv měla úplně mokrý, takže její tvrzení, že parkuje hned za rohem, se jeví jako nevěrohodné.

Tajemnou ženu už nikdy nikdo nespatřil, avšak Patrick Leonard i jeho manželka trpí dodnes úzkostmi a poruchami spánku.

Podobně nepříjemnou zkušeností prošla 14. prosince 1998 také dvaadvacetiletá matka šestiměsíční holčičky v Londýně, ve čtvrti South Harrow. Přímo na ulici byla oslovena neznámou ženou, která se představila jako pracovnice sociálního úřadu a okamžitě mladou matku obvinila, že se o své dítě špatně stará. Správně přitom uved-la jméno dítěte a tvrdila, že má informace o tom, že je s miminkem špatně nakládáno, a proto ho musí matce odebrat.

Mladá žena však měla naštěstí krátce před tímto setkáním kon-takt s opravdovou pracovnicí sociálního úřadu. Proto jí byla tato žena, která se před ní objevila z ničeho nic na ulici, bez předchozího sjednání termínu, podezřelá. Požádala ji tedy, aby se legitimovala. Když to žena neučinila, mladá matka se rychle vrátila i s dcerkou do

132

bytu a pečlivě za sebou zamkla dveře. Nepravá sociální pracovnice nato zmizela a už se nikdy neobjevila.

Falešná pracovnice byla popsána jako zhruba pětatřicetiletá žena s dlouhými vlasy kaštanové barvy. Na sobě měla béžový kabát.

Někdy se „dobře oblečená žena" objeví v doprovodu „dobře oble-čeného muže". Tak tomu bylo při incidentu, k němuž došlo asi o tři roky dříve v londýnské čtvrti Edgware. I v tomto případě podivný pár požadoval, aby si směl prohlédnout dítě v jedné rodině. Matka se nechala zastrašit a dovolila oběma vstoupit do jejího bytu. „Dobře oblečená žena" pak miminko důkladně vyšetřila. Když byla s úkolem hotova, ona i její průvodce beze slova odešli, aniž by matce nebo dítěti ublížili. Navzdory tomu je mladá žena dodnes traumatizována.

Možná není nijak překvapivé, že „dobře oblečené ženy" předsta-vují pro policii nerozluštitelnou hádanku. Když zde uvedené a další zveřejněné případy důkladně zanalyzujeme, dojdeme k závěru, že vykazují silnou podobnost s jiným záhadným fenoménem - s akti-vitami „mužů v černém".

• Vynořují se z ničeho a pak zase beze stopy mizí. • Pokaždé jsou spatřeny jen jedním člověkem nebo velmi malým

počtem lidí a ještě nikdy se je nepodařilo identifikovat nebo dokon-ce zadržet.

• Vystupují velice sebevědomě a často se uchylují i k hrozbám, které však nikdy nenaplní.

• Disponují podrobnými informacemi o osobách, které navštíví; je nejasné, odkud mohou tyto informace mít.

V kruzích badatelů, kteří se neostýchají hledat i nekonvenční vysvětlení záhadných fenoménů, kolují proto domněnky, že „dobře oblečené ženy" by mohly být novou variantou „mužů v černém". Třeba za tím vězí i celkem logická příčina.

Již jsme vyslovili názor, že men in black by neměli být chápáni jako vládní agenti nebo vojenští důstojníci, nýbrž jako „chyby v mat-rix" neboli výsledek vědomé manipulace s naší realitou, jejímž cílem je vyvolat u dotyčných osob strach. V dobách studené války šlo pře-devším o strach z invaze nebo atomové války, k čemuž se ideálně hodil fenomén UFO, který v lidech rovněž vzbuzoval a udržoval pocit globálního ohrožení.

133

Snad s výjimkou hrozby mezinárodního terorismu se dnes nej-větší obavy lidí dotýkají spíše jejich soukromého života. V neposlední řadě to je - vzhledem ke stále stoupajícímu počtu sexuálních delik-tů pedofilů - strach o děti.

A to přesně odpovídá rozdílu mezi „muži v černém" a „dobře oblečenými ženami". Zatímco prvně jmenovaní se prezentovali jako úctyhodné osoby z řad armády nebo tajných služeb, „dobře oblečené ženy" reprezentují sociální a společenská témata - a s nimi spojené pocity ohrožení, běžné především u prostých lidí.

Není proto nijak překvapující, že incidenty s „dobře oblečenými ženami" se začaly množit počátkem devadesátých let - a ve stejné době se omezily aktivity „mužů v černém".

To neznamená, že dotyčné prožitky nejsou „reálné". Je to spíš znamení toho, že vnější realita, jak ji prožíváme, se přizpůsobuje emocionálnímu rozpoložení lidstva.

Zdá se být téměř jisté, že původní verze podivných agentů mat-rix, tedy první generace men in black, zprvu vznikla jako cílená manipulace. Zatím však nevíme, zda byl další vývoj tohoto fenomé-nu výsledkem seberegulačního mechanismu matrix (jenž se řídí pra-vidly genetického programování), nebo zda byl přímo řízen těmi, kdo stvořili první „muže v černém" a i nadále do tohoto procesu podle vlastního uvážení zasahují.

134

8/ BOŽÍ MAPA

Včera nebylo dnes ani zítra

Chyby v matrix, které jsme vám zatím vylíčili, představují z velké části zajímavé a napínavé zážitky. Neradi bychom však vzbudili myl-ný dojem, že chyby matrix mají vždycky podobu dvojníků, přesunů v časoprostoru nebo dokonce naprogramovaných agentů.

Opak je pravdou. Naprostá většina chyb v matrix se odehraje nepozorovaně v rámci našeho všedního života. Pokud tedy nechceme pouze žít, nýbrž také vědět, musíme se naučit registrovat právě tyto nenápadné subtilní impulsy. Jinými slovy - nestačí čekat, jestli do vašeho pokoje náhodou nevstoupí někdo stěnou.

Malé chyby v matrix přicházejí převážně z jednoho směru - z bu-doucnosti.

Abyste si o tom udělali poněkud názornější představu, vylíčíme vám nyní naši vlastní zkušenost s matrix. Vše začalo v okamžiku, kdy jsme se začali zaobírat zajímavým případem, se kterým nyní se-známíme i vás. A třebaže jde o impulsy z budoucnosti, nakonec se dostaneme do dávné minulosti - do doby, kdy tuto planetu údajně ještě neobývali lidé. Tedy až na původce jedné zvláštní mapy.

V archivu hlavního města ruské federativní republiky Baškorto-stánu Ufě se nacházejí písemné doklady z 18. století, které obsahují neobvyklou zprávu. Ta se týká nálezu asi 200 podivných kamenných tabulí v blízkosti vesnice Chandar (severovýchodně od Ufy). V prů-běhu 17. a 18. století je tady postupně objevovali ruští badatelé a cestovatelé. Zmíněná zpráva dále uvádí, že „bílé tabule" byly po-psány neobvyklými znaky. Tyto údaje potvrzují i pracovní zápisky německého archeologa Rudolfa Schmidta (1882-1952), který touto oblastí cestoval počátkem 20. století a podle vlastních údajů „bílé tabule" také viděl. Celá záležitost by asi opět upadla v zapomnění, kdyby se jí neujal ruský matematik a fyzik Alexander Chuvyrov z baškirské Státní univerzity.

Chuvyrov se od roku 1995 zabýval tématem, které nemělo s jeho původními vědeckými obory vlastně vůbec nic společného. Chtěl dokázat správnost své vlastní teorie, podle níž přišly v předhistorické

135

době z Číny do sibiřské a uralské oblasti cizí národy a usadily se zde. Ve spolupráci s čínskou badatelkou Huan Hongovou hledal několik let možné důkazy, které by jeho hypotézu podpořily.

A skutečně to vypadalo, že by mohl mít pravdu. V průběhu něko-lika expedic objevil skalní kresby a nápisy, které byly jednoznačně staročínského původu. S pomocí čínské kolegyně se mu dokonce po-dařilo tyto texty rozluštit a uvést do patřičného dějinného kontextu. Šlo o záznamy týkající se obchodních vztahů a též o zápisy registru-jící uzavřená manželství a úmrtí.

Když Chuvyrov narazil ve zmíněném archivu v Ufě na zprávy o „bílých tabulích", rozhodl se, že musí tyto tajemstvím opředené ar-tefakty vidět. Najal si vrtulník a začal v oblasti kolem obce Chandar usilovně pátrat. Zprvu se zdálo, že jeho snaha vyzní naprázdno a i on sám začínal pomalu věřit, že zpráva o záhadných tabulích je pouhou legendou. Pak se však na něj usmálo štěstí.

Během jedné z návštěv Chandaru se seznámil s Vladimírem Kra-jinovém, tehdejším předsedou místního zemědělského výboru. Během rozhovoru se Krajinov ruského badatele zeptal, zda je pravda, že hledá staré kamenné tabule. A dodal, že jednu takovou má doma na dvorku.

Chuvyrov tu informaci zprvu nebral příliš vážně, neměl však co ztratit, a tak předsedu zemědělského výboru v jeho domě navštívil. Dnes říká: „Nikdy to datum nezapomenu. Bylo to 21. července 1999."

Pod verandou Krajinovova venkovského stavení se nacházela roz-měrná kamenná deska s velkým množstvím vyrytých znaků. Deska však byla příliš těžká, než aby ji oba muži dokázali vytáhnout vlast-ními silami! Museli čekat celý týden, než z Ufy dorazil tým, který si Chuvyrov vyžádal na pomoc. Následně byla deska uvolněna z půdy a opatrně - za pomoci dřevěných kůlů - přemístěna. Byl to Chuvy-rovův životní nález. Badatel desku pokřtil jménem Daškin kámen -na počest své malé neteře, která se narodila den předtím. Byl to nezvyklý dárek pro novorozeně - kamenná deska vysoká 1,48 metru, široká 1,06 metru a silná 16 centimetrů, jejíž váha se pohybuje kolem jedné tuny.

Povrch kamene je rozbrázděn velkým počtem reliéfových linií, u nichž je na první pohled zřejmé, že nevznikly působením přírod-ních faktorů. Chuvyrov ihned pochopil, že kámen byl kdysi v dávné

136

minulosti někým opracován. Bylo na něm zobrazeno něco, co připo-mínalo mapu; nebyl to však nějaký primitivní náčrtek okolní krajiny, jednalo se o kvalitní troj dimenzionální reliéfové zobrazení. Vcelku logicky začala ruského badatele okamžitě zaměstnávat další otázka: Jaká oblast je na kameni zachycena?

Brzy se podařilo určit, že na jednom okraji prehistorické reliéfové mapy je zobrazena oblast kolem Ufy. Charakteristický tvar horského hřebene, který se táhne podél města, je nezaměnitelný a nachází se v geologické oblasti, jež se během posledních několika milionů let téměř nezměnila.

Profesor Chuvyrov proto zpočátku předpokládal, že nález je starý několik tisíc let. Udivovalo jej pouze to, že na kameni se nevyskyto-valy obvyklé obrázky mamutů a jiných prehistorických zvířat.

Kámen mu však připravil ještě jedno překvapení. Jižně od Ufy, směrem na dnešní Sterlitamak, je na mapě znázorněn kaňon, který se tam dnes vůbec nenachází. Ruský badatel celou záležitost kon-zultoval s kolegy z oddělení geologie a zjistil, že v dlouhém procesu geologického vývoje země došlo v dané oblasti k tektonickým poru-chám, v jejichž důsledku se zemská kůra posunula. To se však stalo před několika miliony let. Chuvyrov zapojil do svého výzkumu další odborníky z nejrůznějších odvětví - kartografy, geology, fyziky, matematiky, chemiky, znalce staročínského jazyka. Tento pestrý pra-covní tým měl objasnit záhadu kolem mapy, která vypadala jinak, než by vlastně měla.

Nakonec se vědcům podařilo kaňon identifikovat. Jde o dnešní koryto řeky Urshagy.

Vzhledem k tomu, že všechny ostatní údaje na mapě byly velmi přesné, nedala se tato odchylka jednoduše odbýt jako chyba nebo omyl. Spíše bylo nutné předpokládat, že mapa byla do kamene vyry-ta v době, kdy zmíněnou oblastí mezi Ufou a Sterlitamakem probíhal kaňon tak, jak byl znázorněn. To by však znamenalo, že reliéf je nejméně milion let starý! Vědci stáli před hádankou.

Když vycházeli z tohoto - jen těžko akceptovatelného - předpo-kladu, podařilo se jim bez problémů identifikovat velmi přesné relié-fové zobrazení Baškortostánu s řekami Bělaja, Ufimka a Sutolka až k městu Salavat. Ovšem v podobě, jak tato oblast musela vypadat v dřívějším stadiu geologického vývoje.

137

Pro profesora Chuvyrova a jeho kolegy to bylo pořád ještě nestra-vitelné sousto. Rozhodli se tedy kámen prozkoumat důkladněji. Mož-ná byly reliéfy přece jen pouhou hříčkou přírody a čistě náhodou se podobaly topografii této oblasti...

Bližší prozkoumání kamene však vědcům nepřineslo kýženou úlevu, naopak. Ukázalo se totiž nejen to, že kámen je nad veškerou pochybnost uměle opracován, ale i to, že při jeho opracování byla použita technika prozrazující velmi vyspělou civilizaci. Kulturu, která byla přinejmenším na stejné technické úrovni, jako je ta naše. Pře-devším totiž nebyl Daškin kámen nějaký libovolný kus skály, nýbrž artefakt sestávající ze tří velmi rozdílných vrstev, z nichž dvě byly uměle naneseny a vypadaly jako keramika nebo porcelán. O jaký spe-ciální keramický materiál však konkrétně šlo?

Nejspodnější vrstvu kamenné desky tvoří asi 14 cm silný dolomi-tový kámen. Na něm je nanesena 1,96 cm silná vrstva diopsidového skla - a to pracovním postupem, který dnes neznáme a nedokážeme napodobit. Do této vrstvy byl zanesen vlastní reliéf. Navrch pak při-šla 0,2 cm silná vrstva vápencového porcelánu, jehož účelem zjevně bylo chránit citlivou diopsidovou vrstvu s reliéfem před mechanic-kým poškozením a nepříznivými povětrnostními vlivy. Tato krycí vrstva zároveň kameni propůjčuje jeho charakteristický vzhled.

Skeptikové často namítají, že vyspělá civilizace, která dokázala zhotovit tak dokonalou reliéfovou mapu, by ji nevyrývala do kame-ne, když přece už staří Číňané a Egypťané znali papír. My dnes pochopitelně nemůžeme vědět, jaké technologie měla k dispozici tato hypotetická civilizace, jež mezitím už dávno zanikla. Nutno však uvá-žit, že jediný materiál, který měl šanci přečkat tak dlouhý čas, byl právě kámen.

Kromě toho není Daškin kámen výtvorem primitivního člověka z doby kamenné, který pracoval s pomocí pazourku a křemene. Jde o technicky mistrovské dílo! Rentgenová analýza totiž prokázala, že zhotovení takového reliéfu předpokládá použití velmi precizních ná-strojů. Nabízí se ovšem otázka, kdo mohl před miliony let potřebovat přesnou troj dimenzionální mapu uralské oblasti - a navíc, kdo ji dokázal zhotovit?

K tomu ještě přistupuje skutečnost, že deska není stará jen jeden nebo dva miliony let, nýbrž 120 milionů let. Podle našich současných

138

poznatků však naši planetu v oné době neobývali příslušníci druhu Homo sapiens ani jejich evoluční předchůdci, nýbrž dinosauři. Vědci nic nevědí o existenci nějakého „Dino sapiens", který by mohl být autorem mapy nalezené profesorem Chuvyrovem. První savci, kteří tenkrát zemi obývali - šlo zřejmě o malé tvory podobné krysám -možná byli inteligentnější než dinosauři, těžko si však lze představit, že vyrývali do kamenných desek reliéfní mapy, které zalévali tech-nicky náročnými keramickými materiály. Kdo tedy zhotovil tuto „boží mapu" a za jakým účelem?

Tím však nezodpovězené otázky nekončí. I kdybychom předpo-kládali, že naši praprapředkové skutečně žili již před tolika miliony let, nepochybně by šlo o předhistorickou „rodinu Pazourkových" a ne o technicky vyspělou civilizaci. Profesor Chuvyrov ukázal snímky jím nalezené kamenné mapy pracovníkům amerického Ústavu historické kartografie ve Wisconsinu. Ti přišli se zcela jiným vysvětlením: „Ať již tuto mapu zhotovil kdokoli, udělal to pro účely navigace; těžko si lze představit jiné využití. A musel umět létat, pravděpodobně do-konce na oběžné dráze kolem Země, mimo její atmosféru. Tak přes-ného zachycení detailů povrchu je možné dosáhnout jen při měření ze vzduchu."

Kartografové velmi dobře vědí, o čem hovoří. NASA právě usku-tečňuje projekt, který má být dokončen v roce 2010 a jehož cílem je zhotovení troj dimenzionálního atlasu světa, přičemž využívá data na-měřená raketoplánem Space Shuttle. Jinými slovy: Něco takového jako to, čeho fragment našel profesor Chuvyrov nedaleko vesnice Chandar, budeme mít k dispozici za několik let - díky špičkovým technologiím 21. století, vysoce výkonným počítačům a nejmoder-nějším altimetrickým přístrojům instalovaným na kosmickém rake-toplánu Space Shuttle. Znovu se tedy vnucuje neodbytná otázka: Kdo disponoval již před mnoha miliony let takovou technikou?

A je tady ještě další velká záhada. I když mapa indikuje existen-ci vysoce vyspělé kultury, nikde na ní nejsou vidět silnice nebo jiné známky civilizace. Zdá se, že kartografičtí tvůrci nežili na pevnině, nýbrž ve vzduchu či ve vodě!

Byla vyslovena i domněnka, že autoři mapy v této oblasti vůbec nežili, nýbrž ji jen zkoumali a zjišťovali, zda by v ní bylo možné vytvo-řit zavlažovací systém a tím ji učinit obyvatelnou. Expediční prů-

139

zkum v době před 120 miliony let? Kdo by ho zorganizoval? Odkud by měli jeho členové pocházet? Profesor Chuvyrov se jako vědecký pracovník vyjadřuje opatrně: „Odmítám spekulovat o věcech jako jsou UFO a mimozemšťané." Autora kamenné mapy nazývá prostě „tvůrce". Že by tento artefakt byl dílem Stvořitele?

Pokračující zkoumání Chuvyrovova nálezu přináší stále nové sen-zace. Ruští vědci jsou dnes přesvědčeni, že kamenná deska z Chan-daru je jen fragmentem mnohem většího díla - možná dokonce relié-fové mapy celého světa, podobné té, na jaké nyní pracují odborníci NASA.

Prameny z 18. století, o nichž jsme se zmínili na začátku této kapitoly, hovoří koneckonců o dvou stech kusech „bílých tabulí". Ana-lýza vzorku půdy prokázala, že nalezený fragment zřejmě pochází z jedné soutěsky v Sokolinských horách. Badatelé se domnívají, že původní artefakt (který musel mít podle Chuvyrovových propočtů rozměry asi 340 x 340 metrů) se v souvislosti s postupem ledovců v této oblasti rozdrobil na velký počet úlomků, jež byly následně posunovány všemi směry. Po důkladném studiu archivní zprávy do-spěl profesor Chuvyrov k závěru, že dokáže některé další fragmenty lokalizovat. Jeden by se měl například nacházet pod domem chan-darského obchodníka Kasanova, jiný přímo pod náspem místní úzko-kolejné železnice. Každopádně nebude snadné se k těmto úlomkům dostat.

„Bílý kámen" z Chandaru představuje podle názoru odborníků zcela unikátní objev, který nemá ve světě obdoby. S jedinou výjim-kou - ve stejné oblasti byl nalezen malý polodrahokam, chalcedon, do jehož povrchu je vyryt reliéf - jako by si někdo chtěl zhotovit miniaturní napodobeninu Daškina kamene, jakési jeho kapesní vy-dání. Ale kdo to byl? A proč si tuto „kopii" pořídil? Mnoho otázek ještě zůstává nezodpovězeno.

Jakkoli dramaticky a napínavě tento příběh zní, musíme k němu připojit několik kritických poznámek. Naše připomínky se ale netýka-jí profesora Chuvyrova a jeho kolegů; pokud to můžeme posoudit, pracovali s příslušnou vědeckou systematičností a pečlivostí. Máme na mysli popularizující zjednodušující články moskevského listu Prav-da, které s podivným nálezem a děním kolem něj seznámily laickou čtenářskou obec. Také náš popis „chandarské záhady" vychází pře-

140

devším z tohoto zdroje. Na základě dostupného materiálu jsou ně-které závěry týmu badatelů pro řadového čtenáře stěží srozumitelné. Srovnáme-li například (dnešní) tok řeky Bělaja s drážkou v reliéfu, jež má tento tok představovat, jen těžko se dají nalézt nějaké podob-nosti. Nicméně právě to by mohlo paradoxně potvrzovat pravost nálezu, protože na něm má být krajina zobrazena tak, jak vypadala v prehistorické době.

Nesmíme zapomínat, že Země vyhlížela za oněch časů úplně jinak než dnes. Nejde jen o to, že v průběhu věků se působením eroze mění vzhled pohoří, velikost a hloubka údolí, koryta řek. V průběhu tak dlouhého časového úseku, o jakém zde hovoříme, se mění tvář celých kontinentů. Ještě ve středním útvaru druhohor (jura) před 150 mili-ony let tvořily Jižní Amerika, Afrika, Indie, Antarktida a Austrálie jediný superkontinent, vědci dnes nazývaný Gondwana. Centrální Asie a Čína byly posunuty směrem k severnímu pólu, zatímco dneš-ní Evropa ležela pod hladinou eurasijského praoceánu. Zajímavou shodou okolností se právě oblast Uralu - jako jedna z mála na zem-ském povrchu - od té doby až do současnosti příliš nezměnila. V po-zdějším období křídy, tedy před 100 miliony let, se vzhled globu již podstatně změnil - Austrálie, Afrika a Indie už byly na cestě ke svým dnešním pozicím, Evropa se začala pomalu vynořovat z moř-ských hlubin.

Tyto příklady ukazují, že pro vědce je velmi těžké určit, jak asi mohla vypadat tvář určité krajiny před 120 miliony let - kudy pro-tékaly řeky, jaký tvar měla údolí, jak vysoké byly hory. Do jisté míry jim v tom mohou napomoci počítačové simulace, které vycházejí ze známých faktů o síle a směru kontinentálních driftů. Avšak ani ty nedávají stoprocentní jistotu.

Na pozadí uvedených skutečností je třeba hodnotit i zkoumání Daškina kamene. Na tiskové on-line konferenci uspořádané 6. června 2002 deníkem Pravda profesor Chuvyrov konstatoval: „Identifikace reliéfu jakožto oblasti kolem Ufy, jak vypadala před 120 miliony let, není - a je zjevné, že ani nemůže být - pouze výsledkem jeho pro-hlížení. Je výsledkem složitých počítačových analýz."

Nad záhadným nálezem se vznáší řada otazníků, profesor Chu-vyrov se však nezapojuje do žádných spekulací. Svůj úkol považuje za dokončený - kámen důkladně prozkoumal co do materiálu a stáří

141

a přesvědčivě doložil, že nemohl vzniknout nějakým přírodním pro-cesem. Výsledky své práce zveřejnil a všechno ostatní přenechává kolegům z jiných vědních oborů.

Jeho rozvážný a věcný přístup je chvályhodný. Bylo by jistě škoda, kdyby fantastické spekulace nahradily další seriózní bádání.

Ať už je autorem „boží mapy" kdokoliv, příslušník rané, vysoce vyspělé civilizace nebo někdo z původních obyvatel uralské oblasti, jisté je jedno: nám to trvalo dalších 120 milionů let, než jsme přišli na podobný nápad! A až NASA jednoho dne předloží svůj trojdimen-zionální atlas světa, jistě si nemusí dělat starosti kvůli případným autorským právům. Civilizace původního autora buď dávno vyhynu-la - nebo odlétla do hlubin vesmíru.

TIMELINE

Neděle 9. června 2002 Když člověk vstane do docela poklidného nedělního dopoledne

a zapne počítač, aby se podíval na případně došlé e-maily, vůbec netuší, s čím se může setkat!

V elektronické poště se nacházela i zpráva od jednoho italského kolegy-badatele. Rozhodně prý musíme nahlédnout do online-vydání ruského deníku Pravda. Tak dobře. A co tam máme najít? Zprávu o senzačním objevu profesora Chuvyrova z Ufy, hlavního města rus-ké federativní republiky Baškortostánu. Šlo o články, z nichž jsme -po nutných rešerších a ověřování - vytvořili shora vylíčený příběh o „boží mapě".

V té době jsme ještě netušili, že tato událost uvede do pohybu záhadnou a osudovou řetězovou reakci. Přesnější by snad bylo říct, že to byl první signál možné budoucnosti, která k sobě hledala vhodnou minulost.

Během několika dní byly potřebné rešerše ukončené, souvislosti rozpletené a nejasnosti vysvětlené díky navázanému elektronickému kontaktu s profesorem Chuvyrovem.

Pátek 14. června 2002 Příběh o „boží mapě" byl hotový a my se rozhodli zveřejnit ho na

internetu, v online-vydání našeho časopisu KonteXt.

142

Reakce čtenářů našich internetových stránek na sebe nenechala dlouho čekat. Podobně jako my byli i oni objevem ruského vědce fas-cinováni. Reakce byla jednoznačná: Opravdu dobrý příběh!

Tu větu jsme slyšeli stále znovu ze všech stran, až jsme si nako-nec vzpomněli, odkud ji vlastně známe.

Středa 26. června 2002 Ta věta je pronesena v dialogu z filmu Tempus Fugit, který vznikl

jako separátní vydání dvou vybraných dílů kultovního seriálu Akta X.

Final Destination Thriller, USA 2002 Režie: James Wong Producenti: Glen Morgan, Warren Zide, Craig Perry Scénář: Glen Morgan, James Wong, Jeffrey Reddick Hrají: Devon Sawa, Ali Larter, Kerr Smith, Tony Todd, Kirsten Clokeová, Sean William Scott a další

Smrt se blíží... a Alex Browning ji slyší přicházet. Ještě než nastoupí do letadla, které ho má dopravit do Paříže, cítí, že se stane něco strašného. Když usedne na své místo v řadě sedadel, zažívá náhle vizi stroje explodujícího přímo ve vzduchu. V záchvatu paniky opouští letadlo následován pěticí spolužáků a učitelkou. O několik minut později se v letištní hale dozvídají, že jejich letadlo skutečně vybuchlo. Tím však horor letu 180 ještě zdaleka nekončí. Postupně totiž umírají všichni, kdo spolu s Alexem v poslední chvíli letadlo do Paříže opustili. Lidé, kteří už vlastně měli být mrtví. Jako by se smrt cítila ošizena a nyní dělá vše pro to, aby její bilance zisků a ztrát byla opět v rovnováze. Alex věří, že smrtku prokoukl a pochopil její operační systém. A s úděsem sleduje obludné schéma, které vede přímo k němu... Chce sebe a své přátele zachránit před smrtí tím, že se mu poda-ří předem uhádnout její nejbližší krok. Jenže zemřít musíme všich-ni. Otázka je jen - kdy? (Zdroj: Dirk Jasper: Filmlexikon)

143

Příběh líčí záhadné zřícení letadla, při němž přijde o život také jeden UFO-badatel, jehož agenti Mulder a Scullyová dobře znali. Nakonec vyjde najevo, že příčinou neštěstí byla kolize způsobená lidským sel-háním při pokusu vojenského letectva sestřelit UFO. Dispečer na-hlásil chybné souřadnice polohy letadla.

Na podnět jednoho z našich čtenářů jsme se na uvedený film ještě v ten večer podívali. To byl taky dobrý příběh!

Pátek 28. června 2002 Videopůjčovnu navštěvujeme jen málokdy, ale měli jsme za sebou

náročný den, a tak jsme si řekli, že strávíme večer u nějakého dobré-ho filmu. A náhodou nám přišel do ruky snímek Final Destination. Zase jeden film o letecké katastrofě - ale docela zajímavá varianta. Mimochodem - autoři scénáře napsali též některé z nejlepších dílů seriálu Akta X.

Skupina žáků z jedné americké školy má letět v doprovodu dvou pedagogů na výlet do Paříže, ale po vstupu na palubu letadla zažívá jeden z chlapců děsivou vizi. Přechodně upadne do změněného stavu vědomí, v němž vidí osud letadla krátce po startu - kdesi v útrobách stroje propukne oheň, který se velmi rychle rozšíří do všech prostor obsazených pasažéry. Krátce nato letadlo exploduje a jeho trosky se zřítí na zem.

Když chlapec opět nabude normální vědomí, je zmatený a téměř hysterický. Snaží se svým spolužákům vysvětlit, co právě viděl, ti se mu však jen vysmívají. Protože nakonec dojde i k potyčce, kapitán letadla nařídí, že mladík a pět jeho spolužáků musí stroj opustit. Zá-roveň s nimi vystoupí i jeden pedagog, který má dohlédnout na to, aby se jeho svěřenci dostali v pořádku domů.

Prosklenou stěnou letištní budovy pak všichni pozorují, jak leta-dlo bezprostředně po startu skutečně exploduje a zřítí se. Všichni cestující a členové posádky jsou mrtví.

Sobota 29. června 2002 Zavolal nám lékař, který bydlí u Bodamského jezera, nedaleko

německo-švýcarských hranic. Plánoval s manželkou cestu letadlem a pro jistotu se chtěl informovat o aktuální pozici faktoru TLR (fak-toru rizika létání, o němž píšeme víc v knize Vernetzte Intelligenz).

144

Jelikož se mu nepodařilo otevřít příslušné internetové stránky naše-ho časopisu KonteXt, zatelefonoval nám do bytu. Jeho ženu totiž trápily neblahé předtuchy.

Informovali jsme ho o tom, že od pondělka 1. července platí fak-tor TLR nad Německem.

Pondělí 1. července 2002, 23.35 hod. Nad Bodamským jezerem, v blízkosti města Überlingen, došlo ke

srážce dvou letadel. Oba stroje se zřítily, tragédii nikdo nepřežil. V jednom z letadel cestovala skupina ruských dětí, které dostaly

za odměnu výlet do Španělska. Několik žáků však nakonec nemohlo odletět, protože včas neobdrželi španělské vízum. Spolu s nimi zůstal na letišti jeden pedagog, aby se o ně postaral...

Ke kolizi došlo v oblasti faktoru TLR, zároveň však bylo ve hře i fatální selhání lidského činitele; švýcarský dispečer dal jednomu ze strojů chybný příkaz ke stoupání místo ke klesání.

Děti pocházely z Ufy, hlavního města ruské federativní republiky Baškortostán. A taky rodného města profesora Chuvyrova, nálezce „boží mapy". Tajemná pravěká mapa zobrazuje právě tuto oblast.

Kruh se tím uzavřel.

Budoucnost, která k sobě hledala vhodnou minulost... V souvislosti s katastrofami se stále znovu hovoří o prekognici,

tedy schopnosti některých lidí předvídat tragickou událost, vidět ji svým vnitřním zrakem dlouho předtím, než k ní skutečně dojde. Asi nejznámějším případem je v této souvislosti zánik Titaniku. Můžeme tragickou srážku letadel nad Bodamským jezerem zařadit do stejné kategorie?

Ne. Nikdo z nás neměl nějakou „vizi". Ani jedna z událostí, jež se souběžně odehrály a vykazují určitou koincidenci, nebyla s ostatními v kauzální souvislosti.

Žádná z těch jednotlivých skutečností - ani naše rešerše kolem „boží mapy", ani film z videotéky, ani telefonický rozhovor - nena-značovala možnost, že má dojít k takové katastrofě. Srážku letadel 1. července 2002 nad Bodamským jezerem jsme nemohli předvídat. V červnu 2002 šlo pouze o jednu z více variant možné budoucnosti. Aby se mohla stát „reálnou" v naší realitě, musela se podle všeho

145

Faktor TLR

Faktor TLR (Temporary Local Risk Factor) je rizikový faktor pro letadla, projevující se zvláště během startu nebo přistání; platí v danou dobu pro určité oblasti. V roce 1998 jsme vyhodnocením empirických údajů zjistili, že mezi dobou a místem častých leteckých nehod je možné vysto-povat jednoduchou matematickou souvislost. Zdá se tedy, že existuje cosi jako periodický časoprostorový fak-tor rizika pro leteckou dopravu. A geografická pozice tohoto či-nitele se dá pro každý den v roce přesně vypočítat. Fyzikální příčiny této souvislosti zatím nejsou objasněné.

Podrobnější informace o faktoru TLR můžete zjistit v naší knize Vernetzte Intelligenz.

Výpočet faktoru TLR pro určitý den:

• Offline: Softwarový balíček Hyper2000 Professional (© Fosar/Bludorf)

• Online: Přes naši homepage KonteXt Online -http://www.fosar-bludorf.com

146

Letecká katastrofa 1. července 2002

V pondělí 1. července 2002 ve 23.35 hodin se nad Bodamským jezerem, v blízkosti města Überlingen, srazila a následně z výšky 12 000 metrů zřítila dvě letadla. Jedním z nich byl Boeing 757 kurýrní firmy DHL, tedy nákladní letadlo; tím druhým ruský Tupolev společnosti Bashkirian Airlines, letící na trase Moskva - Barcelona. Trosky obou letadel se našly rozeseté v okruhu téměř čtyřiceti kilometrů. Poškozena byla také řada domů, avšak - aspoň malá útěcha - na zemi nebyl nikdo zabit. Na palubě Tupolevu se nacházelo kromě posádky 52 dětí v do-provodu pětice dospělých; skupina měla strávit prázdniny ve Španělsku. Příčina neštěstí: lidské a technické selhání ve středisku letové kontroly - možná pod vlivem faktoru TLR.

Obr. 9: Průběh faktoru TLR ke dni 1. července 2002.

147

postupně zkřížit s naší právě probíhající přítomností, najít v ní tak-říkajíc rezonanci a připravit si vlastní minulost. Během tohoto pro-cesu probleskly do naší reality několikrát impulsy z budoucnosti -byť zdánlivě bez vzájemné souvislosti; přesto ale šlo o části obrazu, který se objevoval pomalu, krok po kroku, jako film ve vývojce.

Budoucnost se ohlásila prostřednictvím několika drobných chybi-ček v matrix, to je nezpochybnitelné. Žádný rozumný člověk nemůže označit takové nahromadění stejnorodých impulsů za „náhodu". Na druhou stranu však nelze od nikoho očekávat, že si na základě takto roztříštěných indicií budoucnosti vytvoří jasný obraz blížícího se ne-štěstí a bude před ním varovat. Proto nám nelze vyčítat, že jsme oné katastrofě nezabránili.

Jako všichni lidé jsme i my byli hluboce otřeseni osudem obětí letecké katastrofy z 1. července 2002. Avšak náš šok byl možná ještě o něco hlubší právě v důsledku toho, že jsme předtím byli přímými účastníky všech těch náznaků, jimiž se ohlašovala. Dost dlouho nám také trvalo, než jsme dokázali všechna data přehledně uspořádat do příběhu, který jsme vám na předcházejících stránkách vylíčili.

Nevíme, zda si smrt celou tu tragédii takto naplánovala. Doufáme že ne, protože přejeme dlouhý a úspěšný život alespoň těm dětem, které tenkrát z Moskvy neodletěly, jelikož nedostaly včas vízum. Ale přesto se člověku vnucuje otázka: Byla to náhoda? Existuje vůbec náhoda? Co v našem životě vlastně je „náhodné"?

Proč označujeme telefonický rozhovor s lékařem ohledně faktoru TLR nebo vypůjčení nějakého filmu ve videotéce za „chybu v mat-rix"? Každá z těchto událostí vypadá, když ji pozorujeme izolovaně, jako naprosto přirozená, běžná záležitost. Ale jejich časové seřazení představuje články řetězu, který jednoznačně směřuje k určité bu-doucí události.

V červnu 2002 jsme se ocitli v akauzální smyčce „chyb v matrix", a to - z holistického hlediska - nejen fyzicky, ale také mentálně.

Klasická fyzika, dokonce ani klasická kvantová fyzika, nemá pro podobné jevy vysvětlení. Klasická fyzika se zabývá výhradně mrtvou hmotou a je absolutně deterministická. Akademická interpretace kvantové fyziky sice zohledňuje duchovní aspekty, ale pouze v rovině nevědomí; výběr z možných alternativ se řídí principy, jež nám zůs-távají utajeny.

148

Teprve moderní interpretace kvantové fyziky, například post-kvantové fyzika vědomí, nám v těchto oblastech pomůže dostat se dál. Obsahuje totiž třeba zpětně ubíhající, tedy akauzální Wheele-rovy-Feynmanovy vlny (advanced quantum waves), jimiž se nechají popsat právě takovéto fenomény.

Abychom těmto souvislostem porozuměli lépe, musíme se blíže zabývat tragickými událostmi ještě většího dosahu - teroristickými útoky z 11. září 2001.

Především se samozřejmě budeme zabývat samotným průběhem této události. Ale toho dne se odehrálo i něco, co od základů otřáslo naší představou o matrix.

149

9/ STOPY BUDOUCNOSTI

Metodická náhoda

New York 11. září 2001, pět hodin ráno. Do chvíle, kdy se první letadlo unesené teroristy zaboří do jedné z věží Světového obchod-ního centra (World Trade Centre, WTC), chybí už jen necelé čtyři hodiny. Lidé samozřejmě vůbec netuší, co je v ten den čeká; někteří ještě klidně spí, jiní vstávají, myjí se, připravují snídani.

Ve stejné době registrují generátory náhodných čísel na Prince-tonské univerzitě podivné odchylky, jichž bude během následujících čtyř hodin stále přibývat. Došlo snad k nějaké poruše?

To ani náhodou. Generátory pracují ve službách mezinárodního projektu Global Consciousness Project, jehož se účastní řada dalších měřicích stanic v různých částech světa. A na všech místech zazna-menali pracovníci totožný neobvyklý signál - v Paříži, Sydney, ve Vídni a Edinburghu, v indickém Bangalore, na řadě míst v USA.

Pro odborníky je takový signál jednoznačným znamením, že se v naší realitě odehrává něco mimořádně důležitého, co není produk-tem náhody. Ne vždycky však dokážou přesně specifikovat, o co by mohlo jít. Zpravidla se to do dozvědí až ze zpráv.

Zpravodajské agentury zatím slastně dřímají, ale signál se tím nedá zmást. Je stále výraznější, zřetelnější, podobně jako pohyb jehly seismografu při blížícím se zemětřesení (obr. 10).

Zatím ale ještě nikdo netuší, že tentokrát nepůjde o zemětřesení, nýbrž o úder, pod nímž se zachvěje celý svět.

Věda označuje za náhodné takové události, které nemají žádnou zjevnou příčinu ve smyslu kauzální zákonitosti - a proto se ani neda-jí předvídat. Generátor náhodných čísel chrlí dlouhou řadu náhod-ných dat, které pak můžeme analyzovat, abychom zjistili, zda je jejich posloupnost skutečně náhodná (jak by se dalo očekávat), nebo jestli přece jen nevykazuje nějakou logickou strukturu. Dnes mají na sta-rost generování náhodných čísel počítače.

Když necháte takový generátor pracovat delší dobu, ukáže se, že čas od času skutečně dochází ke zřetelným odchylkám od toho, co lze považovat za náhodu. A vědci také zjistili, že tyto odchylky vzni-

150

kají v periodách, kdy někde na světě došlo k události, která probu-dila silné emoce u velkého počtu lidí. V tomto smyslu fungují gene-rátory náhodných čísel i jako monitory skupinového vědomí.

V roce 1998, přibližně v téže době, kdy byl v Princetonu odstar-tován již zmíněný Global Consciousness Project, jsme se i my zapo-jili do výzkumu tohoto podivuhodného fenoménu (v rámci jiného, evropského projektu).

V New Yorku se mezitím již přiblížil čas k 8:45. Odchylky údajů generátoru od očekávané „normální náhody" byly v průběhu uply-nulých čtyř hodin stále výraznější. Již za pouhých několik minut začnou zpravodajské agentury chrlit do celého světa šokující infor-maci o nárazu prvního letadla do jedné z věží Světového obchodního centra. Až do 10:30, tedy do okamžiku, kdy zkolabuje druhá věž, zůs-tává signál na přibližně stejné, pozoruhodně vysoké úrovni odchylky

Obr. 10: Záznam z generátoru náhodných čísel na Princetonské univerzitě 11. 9. 2001 v době od 5:00 do 13:00 hodin místního času.

Nulová linie označuje oblast „normální náhody". Průběh dat ukazuje klasickou statistickou křivku ve tvaru zvonu, jejíž

nejvyšší bod se časově téměř přesně kryje s okamžikem teroristického úderu (8:45).

(Zdroj: © Global Consciousness Project)

151

od „normálu". Teprve potom začne klesat a až kolem 13:00 dosáhne běžné úrovně.

Vzhledem k tomu, že po prvních zprávách o událostech v New Yorku seděly miliony lidí u televizních obrazovek a rádiových přijí-mačů a napjatě sledovaly další vývoj, nejsou výrazné odchylky gene-rátoru během této doby nijak překvapivé. Jak si však vysvětlit sku-tečnost, že výrazné odchylky signálů započaly již několik hodin před touto událostí?

Jako jedno z případných vysvětlení se možná nabízí domněnka, že někteří lidé již o nadcházejících událostech věděli. Samozřejmě to věděli teroristé sami; ti se tou dobou už vydávali na cestu. Věděli to rovněž muži v pozadí, kteří je na onu sebevražednou misi vypravili. Ale i při hodně velkorysém odhadu mohlo jít nanejvýš o několik tisíc lidí, kteří byli do celé záležitosti zasvěceni. A je prakticky nemožné, aby se energie skupinového vědomí tak malého počtu osob projevila stejně výrazně jako emocionální hnutí téměř celé světové veřejnosti v době po útoku.

Máme tedy co do činění s impulsy, které zasahují z budoucnosti do minulosti? To není tak exotická myšlenka, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tak či onak je to významný moment - poprvé se pomocí vědecké aparatury podařilo zaregistrovat chybu v matrix.

Netvrdíme, že pro tento jev máme zcela přesvědčivé a vyčerpá-vající vysvětlení. Nicméně již dnes existují seriózní vědecké modely, o něž se můžeme opřít.

Ve čtyřicátých letech minulého století přišli američtí fyzikové John A. Wheeler a Richard P. Feynman s novou interpretací kvan-tové fyziky, která nám může skutečně posloužit jako maják ve vzta-hu k „impulsům z budoucnosti". Jejich teorie transakční interpretace byla v osmdesátých a devadesátých letech přepracována Johnem G. Cramerem a Fredem A. Wolfem z Washington University v Seattlu do podoby, v níž je známa dnes. Co se za tím skrývá?

Předkládáme zde zjednodušený souhrn jejich teorie, který bude srozumitelný každému čtenáři.

K čemu došlo 11. září 2001 ve světě kvant? Schematicky to uka-zuje obrázek č. 11. Bod E (emitter) se vztahuje k New Yorku v čase 8:45, zatímco bod A (absorber) představuje také New York, ale zhru-ba o čtyři hodiny dřív, tedy v čase 5:00.

152

Obr. 11: Zjednodušené schematické znázornění událostí z 11. 9. 2001. Z okamžiku útoku v New Yorku v 8:45 hodin místního času, tedy

z časoprostorového bodu E (emitter) vychází oběma časovými směry kvantová vlna. Zpětná vlna rezonuje s časoprostorovým bodem

A (absorber), a to na stejném místě, ale zhruba o čtyři hodiny dřív. Mezi body E a A dochází k zesílení vln, zatímco v úsecích

před A i po E se vlny vzájemně ruší. (Zdroj: Cramer)

Od události E (přesněji řečeno od emocí lidí, kteří se o události dozvěděli a společně ji prožívali) vychází kvantová vlna. Tato vlna však podle teorie transakční interpretace postupuje oběma směry, tedy do budoucnosti i do minulosti. V podstatě jde dokonce o vlnu kulovitého tvaru, která se šíří do všech směrů našeho časoprosto-rového kontinua.

To, že rovnice kvantové fyziky „surfují" i na zpětných vlnách, je

153

dávno známá skutečnost. Zatím však byla víceméně ignorována, pro-tože se mělo zato, že její význam je čistě matematický a v reálném světě fyzikálních efektů se nijak neprojevuje.

Nicméně v oblasti čisté matematiky hrály zpětné kvantové vlny odjakživa významnou roli; vědělo se totiž, že při výpočtu reálných událostí je nutné zohlednit obě vlny, normální i zpětnou.

Když byla před několika lety prokázána existence negativní mate-rie a antigravitačních sil, celkem přirozeně to opět nastolilo otázku, zda bychom neměli považovat za součást fyzikální reality i kvantové vlny (včetně těch, které směřují z budoucnosti do minulosti).

Z časoprostorového bodu A se však začala v v pět hodin ráno šířit ještě jedna kvantová vlna, a to rovněž oběma směry. Na úseku mezi body A a E, tedy v době od 5:00 do 8:45, došlo zákonitě k jejímu překrytí se zpětnou vlnou vycházející z bodu E. V této oblasti vzni-ká rezonanční efekt a obě vlny vytvářejí stabilní vzor. V době před 5:00 i v době po 8:45 se však obě vlny vzájemně ruší.

Teprve překrytím obou vln mezi A a E dochází ke zpevnění a stabilizaci, která je nezbytným předpokladem toho, aby se určitá událost stala realitou. Fred Alan Wolf vyjádřil tuto překvapující sku-tečnost slovy: Jednotlivá událost ve vesmíru nemůže být vnímána. Stane se vnímatelnou teprve tím, že vstoupí do určitého vztahu s jinou událostí. Podobný poznatek hlásají už několik tisíc let esoterické na-uky - je to zákon polarity.

Aby se mohla stát vnímatelnou realitou, musí si potencionální událost najít (v minulosti nebo budoucnosti) partnera schopného s ní rezonovat. Za tímto účelem vysílá do všech směrů vlnu, která obsa-huje odpovídající „nabídku k transakci". Tato vlna nakonec někde nalezne vhodného partnera, časoprostorový bod, s nímž rezonuje. Tím dojde k zesílení prvotního signálu.

Teprve celý proces od nabídky transakce přes rezonanční ozvěnu až po stvrzení transakce „stiskem ruky" (v anglické literatuře se sku-tečně používá výraz handshake) události umožní, aby vstoupila do vědomí lidí.

Přitom i zde platí osvědčené pravidlo Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Jakmile je určitá transakce uzavřena, transakční vlna se vyma-zává a dále existuje pouze v oblasti transakce „dohodnuté" mezi oběma partnery. Žádná další událost nabídku k transakci neobdrží.

154

Tyto poznatky moderní kvantové fyziky jsou mimořádně důležité pro naše chápání reality jako takové. Ukazují nejen to, že bez mat-rix by neexistoval hmotný svět, ale dokonce i to, že ani my bychom možná vůbec neexistovali, kdyby nebylo chyb v matrix!

Právě takové chyby - například právě popsané impulsy z bu-doucnosti do minulosti - jsou podle Freda Alana Wolfa nezbytným předpokladem toho, aby se v hmotném světě vůbec mohly nějaké události odehrávat.

Ať tak či onak - jisté je, že 11. září 2001 v pět hodin ráno vstou-pil určitý časoprostorový bod do rezonance s událostmi kolem WTC. Výsledek této transakce, stojatá vlna mezi body A a E, zcela zjevně už od tohoto okamžiku ovlivňovala generátor náhodných čísel v Prin-cetonu. To znamená, že naše realita je nejen spoluvytvářena minu-lostí, ale také průběžně vystavená impulsům z budoucnosti.

Jenomže - a je důležité si to uvědomit - tyto impulsy přicházejí nikoli od reálných, nýbrž pouze od potencionálních budoucích událos-tí. V realitu se promění jen ty, které najdou rezonančního partnera.

Transakci s impulsem z budoucnosti si nesmíme představovat jako ovlivňování přítomnosti pevně stanovenou budoucností. Dnes již víme, že v rovině kvantové fyziky existuje vždy větší počet variant paralelního vývoje, z nichž v naší realitě pozorujeme nakonec pouze jednu; ty ostatní se však - podle teorie Johna Wheelera - uskuteč-ní v paralelních světech. Co je možné, to se stane skutečností. Dá se tedy předpokládat, že nabídky k transakci vstupují do naší přítom-nosti z různých budoucností. Jakmile je nalezen rezonující partner, dveře do ostatních budoucností se zavřou.

Takže budoucnost není pouhým produktem minulosti (jak jsme to zvyklí vnímat v našem tradičním pojetí kauzality), nýbrž sama „svou" minulost také do určité míry ovlivňuje, i když velmi nenápadným způsobem.

Teprve v procesu transakce a překrytí dvou kvantových vln dojde k určité události vnímatelné v naší realitě, uskuteční se manifesta-ce jedné z většího počtu možností. Ve světle nejnovějších poznatků kvantové teorie se zdá, že impulsy z budoucnosti hrají při tomto výběru určitou roli. Nabídka ovlivňuje poptávku.

Pro názornost si představme obchod, v němž jsou nabízeným zbo-žím impulsy z alternativních budoucností. Každá z těchto budouc-

155

Na co by se ještě zeptal Einstein...

Může kvantová vlna z budoucnosti skutečně ovlivnit naši realitu v přítomnosti?

John Wheeler vytvořil myšlenkový experiment, jímž to lze prokázat (Delayed Choice Paradoxon, paradox zpož-

děné volby). Experiment vychází z běžného pokusu s překážkou, v níž jsou dvě štěrbiny. Za překážkou se nacházejí dvě vrstvy detektorů. První tvoří fotoemulze, jež se může nacházet ve dvou různých stavech (up a dowri), takže foton buď absorbuje, nebo nechá projít. Druhým detektorem je dvojice speciálních teleskopů. V případě absorpce prochází (časově) zpětná vlna oběma štěrbina-mi, protože foton nebyl pozorován a stavový vektor (SV) nekolabu-je. Výsledkem transakce je uskutečnění události, v níž foton prošel oběma škvírami Jestliže však je foton zachycen jedním z teleskopů, SV kolabuje a v důsledku single quantum boundary condition může zpětná kvan-tová vlna projít pouze jedním z otvorů. Výsledkem je transakce, při níž také foton prochází pouze touto jednou štěrbinou. Rozhodnutí, kterým teleskopem chceme foton měřit, lze ovšem zpozdit, napří-klad až do okamžiku, kdy foton již prošel emulzí. Výsledkem je transakce, při níž se foton „rozhodne" pro určitou štěrbinu ještě předtím, než pozorovatel zvolí jeden z detektorů.

ností se vyznačuje tím, že si můžeme zrealizovat odpovídající před-stavu a tím se stát jejím majitelem.

Je zřejmé, že v okamžiku, kdy vstupujeme do obchodu, nejsme ničím vázání k jedné konkrétní budoucnosti. Přišli jsme s úmyslem něco koupit a toto přání bylo původně výrazem naší svobodné vůle. V rámci postkvantové fyziky vědomí je proto svobodná vůle defino-vána jako nelineární sebedeterminace.

Když se pak ocitneme před regály, je naše volba omezena sorti-mentem vystavovaného zboží. Zpravidla se rozhodneme pro výrobek, který nejlépe odpovídá naší původní představě.

156

Realita, jež se manifestuje, je proto kompromisem mezi tím, co jsme si přáli, a tím, co bylo v nabídce.

Často se tvrdí, že zákony kvantové fyziky platí pro oblast mikro-kosmu, zatímco v makrosvětě, jenž nás obklopuje, panují klasické zákony příčiny a následku.

Toto kategorické oddělení mikrokosmu od makrokosmu bylo do fyziky zavedeno před několika desetiletími, když si vědci neuměli poradit s tím, co v mikrosvětě objevili. Naše zdánlivě tak pevná rea-lita jim tam protékala mezi prsty! Ztrácela se jako pára nad hrncem.

Dnes víme, že určité účinky kvantově-fyzikálních procesů jsou patrné rovněž ve větším měřítku. To se týká především sféry lid-ského vědomí - tedy oblasti, s níž dnešní věda velmi obtížně zápasí.

Již sama skutečnost, že impulsy z budoucnosti dokážou ovlivnit generátory náhodných čísel, je jasným důkazem toho, že za určitých okolností zanechávají kvantové efekty čitelnou stopu i v našem mak-roskopickém světě.

Už delší dobu se však ví o jiném, dokonce přímějším působení na naše vědomí.

Fyzik Fred Alan Wolf totiž srovnal nové poznatky o transakční interpretaci kvantové fyziky s některými doposud nevysvětlitelnými výsledky moderního výzkumu mozku.

Americký badatel Benjamin Libet absolvoval rozsáhlý výzkum mechanismů, jimiž jsou v mozku přenášeny impulsy. Vystavoval po-kusné osoby různým typům smyslového dráždění a sledoval, jaké elektrické impulsy to v mozku vyvolává.

Dospěl přitom k zajímavému zjištění. Smyslové podráždění může překročit práh vědomí jenom v případě, že trvá minimálně 500 mili-sekund a po tuto dobu není přerušeno jiným impulsem.

Vysvětlení se zprvu zdá být docela jednoduché. Vnější impulsy nevnímáme přímo, protože „vstupní data" jsou nejdřív zpracována mozkem (který je například porovná s uloženými vzpomínkami). Zpravidla nevidíme „naivně", vnímaný obraz je již spojen s určitými kognitivními prvky. A to je proces, jehož uskutečnění si žádá určitou dobu.

Záhadu však představuje něco jiného. V podstatě by totiž lidé měli mít reakční dobu dlouhou minimálně půl vteřiny, protože, jak bylo právě řečeno, informace o smyslovém vjemu dřív do jejich vědo-

157

mí nedospěje. S takovou reakční dobou by však asi nikdo nezískal ani řidičský průkaz. O reakčních časech sprinterů vůbec nemluvě.

První Libetova interpretace zněla: Když reagujeme na vnější pod-nět, chováme se vždy naprosto nevědomě, i když později máme po-cit, že jsme jednali na základě rozhodnutí učiněného vlastní vůlí. Je tedy svobodná vůle jen iluzí, kterou nám sugeruje náš mozek?

To je neuspokojivé vysvětlení. Jednak by v takovém případě vůbec nemělo smysl představovat si něco takového, jako je svoboda rozho-dování. Kromě toho nejsme žádné automaty a v řadě případů se evi-dentně rozhodujeme vědomě a racionálně, a to i rychlostí blesku. Zároveň však empirický poznatek říká, že v okamžiku, kdy nějaký vjem vstoupí do našeho vědomí, vlak už dávno opustil nádraží.

Libet ovšem zjistil ještě něco. Vnější podnět je vždy doprovázen charakteristickým startovním signálem, díky němuž si mozek „pama-tuje" správný čas, kdy byl podnět zaregistrován. Tento startovní sig-nál však není spuštěn při podrážděních, jež jsou vyvolána pomocí elektrod zavedených přímo do mozku. Kombinací vnějších podnětů a přímého dráždění mozku u pokusných osob Libet zjistil, že přesný okamžik vnějšího podráždění dokážou probandi určit správně - jako by jej vnímali přímo a ne s půlvteřinovým zpožděním.

Fred Alan Wolf z toho usuzuje, že během „mrtvé doby" o délce poloviny vteřiny putuje kvantová vlna s informací o vnějším podnětu proti proudu času a pak rezonuje se zmíněným startovním signálem. Tímto způsobem je opožděná informace o vnějším vjemu jaksi „anti-datována". Díky tomu skutečně dokážeme reagovat hned, zatímco mozek ještě půl vteřiny zpracovává vstupní údaj.

Zdá se tedy, že impulsy z budoucnosti jsou skutečně všudy-přítomné. V naprosté většině případů však jejich cesta do minulosti trvá jenom zlomek vteřiny - než jsou zachyceny rezonancí. Aby se impuls z budoucnosti dostal tak daleko do minulosti, jak se to stalo 11. září 2001, k tomu je zřejmě zapotřebí obrovské množství psy-chické energie, akumulované velkým počtem lidí; kromě toho zřejmě musí jít o absolutně nepředvídatelnou, ne-li dokonce nepředstavitel-nou událost.

Podobné impulsy zachytili badatelé z Princetonu v rámci projek-tu Global Consciousness Project i při jiných příležitostech. Od roku 1998 pracují generátory náhodných čísel nepřetržitě na řadě míst po

158

celém světě. Hodnoceny jsou pouze ty odchylky od náhody, které se vyskytnou ve více lokalitách současně.

Tímto způsobem badatelé zjistili, že odchylky mohou být způso-beny například masovými demonstracemi, meditacemi většího počtu lidí, významnými sportovními událostmi. Z toho je zřejmé, že skupi-nové vědomí má schopnost ovlivňovat naši realitu. K tomuto téma-tu se ještě vrátíme.

Generátory však pracují čtyřiadvacet hodin denně, a tak registrují i nečekané události - samozřejmě za předpokladu, že taková událost vzbudí příslušné emoce u velkého počtu lidí. Zřetelné odchylky byly zaznamenány například v den tragické smrti princezny Diany.

I v tomto případě začaly poruchy s určitým časovým předstihem, ten však nebyl tak výrazný, jak tomu bylo v případě útoků z 11. září v roce 2001.

Z perspektivy transakční interpretace kvantové fyziky to není nijak udivující. Kvantová vlna z budoucnosti se na své cestě proti toku času dostane jen k bodu, v němž najde rezonančního partnera. Nikdo sice nemohl tragédii předvídat, nicméně autonehody jsou dnes jevem tak častým, že zprávy o nich nejsou ničím nečekaným, nepřed-stavitelným. Proto našla zpětná vlna rezonančního partnera poměr-ně brzy, rychleji než při teroristickém útoku na WTC. Jakmile je však tento partner nalezen, vymazává ve své minulosti transakční vlnu z budoucnosti, jejíž pouť tím končí.

Vzhledem k obludnosti a nepředstavitelnosti událostí z 11. září 2001 se musíme spíš divit, že zpětná kvantová vlna našla rezonanci již za čtyři hodiny. Vlastně by se dalo očekávat, že pronikne do minu-losti mnohem hlouběji.

A skutečně se zdá, že ono časné ráno 11. září 2001, když začal generátor v Princetonu vykazovat odchylky, nepředstavuje okamžik, kdy zpětná kvantová vlna nalezla rezonančního partnera. Spíš to byl moment, v němž se nadcházející událost ohlašovala tak zřetelně, že to citlivý přístroj zaznamenal. Samotný rezonanční bod se nacházel o několik měsíců hlouběji v minulosti. Že tomu tak muselo být, si uvědomíme, jakmile si položíme jinou otázku: Neohlásila se tragédie Světového obchodního centra s předstihem prostřednictvím ne-nápadných impulsů v životě některých lidí - jako tomu bylo u nás v případě leteckého neštěstí nad Bodamským jezerem?

159

Ano, skutečně k něčemu takovému došlo - a to činí celou záleži-tost ještě mnohem děsivější.

Harald Prantner z Hamburku je jistě jedním z mála lidí na celém světě, kteří si svou vizitku ozdobili mottem Dobře vyprávěná pravda. Pro něj však má toto heslo hlubší význam, než si dokážeme před-stavit.

Pan Prantner je úspěšným šéfem kreativního oddělení reklamní agentury McCann-Erikson, která sídlí v Hamburku. Když se 11. září 2001 ráno probudil, cítil se tak bídně, jako snad ještě nikdy v životě. Bolela ho hlava, měl horečku a žaludeční křeče. Hned vzal do ruky telefon a ohlásil ve firmě, že je nemocný.

Usnout se mu už nepodařilo, takže se převaloval v posteli a pře-pínal televizi z jednoho kanálu na druhý. Náhle však byly všechny programy přerušeny kvůli naléhavé informaci. Na pozadí za hlasate-lem se objevily ony děsivé obrázky, které máme všichni v živé paměti dodnes a na něž už nikdy nezapomeneme - velké dopravní letadlo naráží do jedné z věží Světového obchodního centra v New Yorku.

Všichni jsme byli touto scénou hluboce otřeseni. Harald Pratnter seděl na posteli vzpřímený jako svíčka a hlavou mu jako první prolét-la myšlenka: Co má tohle znamenat?

Už si ale vůbec nevzpomíná na to, co dělal v následujících pat-nácti minutách.

Pak nastal okamžik, kdy se další letadlo zabořilo do druhého „dvojčete", tentokrát v přímém přenosu před zraky stovek milionů lidí na celém světě. Harald Prantner se začal klepat na celém těle a zalezl pod peřinu jako malé dítě, které nechce nic vidět ani slyšet. Měl přitom jen jednu jedinou myšlenku: Prosím, ne teď. Ne náš film. Jen to ne.

Důvod jeho podivného chování byl jednoduchý - tato scéna mu byla do posledního detailu důvěrně známá!

Na jaře roku 2001 se mu podařilo získat pro firmu tučnou zakáz-ku, „ulovit" opravdu pořádnou rybu. Společnost Telegate si chtěla prostřednictvím reklamy vylepšit image. Měla v úmyslu dále expan-dovat a kromě dosavadních služeb v oblasti telefonických informací nabízet i letové řády, programy kin a některé další služby. Společnost si proto přála reklamní šot, který by měl účinek „pořádné pecky".

160

Harald Prantner zajistil tuto zakázku pro svou firmu - a přišel také s nápadem, tvůrčí vizí: letadlo proletí mrakodrapem.

Výroba televizního šotu byla velmi náročná, trvala čtyři měsíce a stála mnoho milionů marek. Ale na jeho konci opravdu byla ona žádaná pecka, skoro jako z Hollywoodu: Nejdřív záběr na lidi popíje-jící kávu na terase kavárny v sousedství mrakodrapu. Najednou se začnou třást stolky, jako by propuklo zemětřesení. Návštěvníci kavár-ny zvedají hlavy a vzhlížejí k obloze. Pak přijde střih a z různých per-spektiv sledujeme děsivé divadlo - letadlo se zaboří do mrakodrapu a promění ho v hromadu trosek. Všude jsou vidět prchající a křičící lidé. Potom se však letadlo znovu objevuje na druhé straně výškové budovy a za ním vlaje rozvinutý reklamní transparent s číslicemi 11880.

Harald Prantner interpretuje základní myšlenku šotu takto: nej-prve musí být zničeno staré, a teprve pak může vzniknout nové.

Reklamní snímek byl vysílán 9. a 10. září 2001 na všech televiz-ních kanálech v Německu. Pak, 11. září 2001, byli Harald Prantner a firma Telegate zaskočeni realitou.

Lidé z Telegate si nejdřív děsivou skutečnost vůbec neuvědomili. Tisková mluvčí Anna Meyrerová spěchala za šéfem a postěžovala si: „To je neuvěřitelné. V New Yorku se někdo právě pokouší imitovat náš reklamní šot. Podívejte se na televizi!"

Až po několika minutách všichni pochopí - tohle není žádná re-klama, to je děsivá skutečnost.

Reklamní šot se už nikdy nevysílal. „Ta věc ve mně zanechala hluboké stopy. Dlouho jsem se s tím

nedokázal vypořádat," vzpomínal později Harald Prantner. Když se mu konečně podařilo získat od události jistý odstup, začaly se mu hlavou honit nejrůznější myšlenky. „A víte, co mě nejvíc zvedlo ze židle? Skutečnost, že ti teroristé žili delší dobu tady, v Hamburku. Tu věc si nevymysleli někde v Kábulu nebo Mexiku nebo bůhví kde. Ne, muselo to být právě v Hamburku. Ve městě, kde jsem i já vymys-lel náš reklamní šot."

Harald Prantner si mnohokrát položil otázku, jak je něco takové-ho možné. Existují snad neviditelné energie, negativní síly, které mu vnukly ve stejnou dobu totožnou představu jako teroristům? Jak je možné, že onemocněl právě 11. září 2001, a to předtím, než se

161

dozvěděl o událostech v New Yorku? O vkusnosti a úrovni jeho re-klamního šotu by se samozřejmě dalo diskutovat i v případě, že by se 11. září 2001 žádný útok na WTC neuskutečnil. Na druhou stra-nu je nad jakoukoli pochybnost zřejmé, že za tuto tragickou událost nenese odpovědnost.

Prostě zachytil v éteru impuls z budoucnosti. Dnes je známo, že tvůrčí nadání a hyperkomunikace jsou úzce spřízněny; jako vedoucí kreativního oddělení je proto Harald Prantner vnímavější pro trans-akční nabídky než většina ostatních lidí. Něco podobného se mu ostatně přihodilo už dřív.

Filozofové, zvláště pokud byli esotericky zaměření, odjakživa tvr-dili, že všechno souvisí se vším. To je v podstatě pravda a kvantová fyzika to pro oblast mikrokosmu dokázala vědecky nezpochybnitel-ným způsobem. Všechny věci, které spolu kdysi byly spojeny, zůstá-vají navždy v kontaktu - nezávisle na tom, jaká vzdálenost je dnes od sebe dělí.

A protože v okamžiku prvotního třesku, před vznikem vesmíru, ještě než vznikla hmota a rozlétla se do prostoru, bylo vše zhuštěno do jediného bodu, musí nutně existovat propojení mezi vším, z čeho se naše univerzum skládá.

V posledních dvou kapitolách jsme viděli, jak subtilním způsobem jsou tato spojení využívána k tomu, aby se určitá událost mohla stát skutečností. Taková potenciální událost musí vysunout tykadla do všech stran a zapustit pevné kořeny ve své vlastní minulosti. Netýká se to pouze velkých významných událostí nebo katastrof; pozitivní události se manifestují stejným způsobem. Kvantová fyzika tak jako tak nevynáší hodnotící soudy a vesmíru je úplně jedno, zda něco označíme za „dobré" nebo „špatné".

Přišli jsme na stopu základnímu principu, který propojuje minu-lost, přítomnost a budoucnost v jediný celek. Naše smysly jsou však značně necitlivé a neumožňují nám zachytit jemné impulsy této vše-obsahující sítě.

To, s čím jsme se na předcházejících stránkách seznámili, nám pomůže lépe pochopit strukturu a fungování matrix - a také roli, kterou při tom hrajeme my sami.

162

10/ MYSLÍCÍ SRDCE

Jak skupinové vědomí ovlivňuje matrix

Je 11. srpna 1999. Na mnoha místech střední Evropy se shro-mažďují zástupy lidí - na loukách, silnicích, náměstích, kopcích, všu-de tam, kde mají dobrý výhled. Všichni se chtějí stát očitými svědky události astronomických rozměrů - úplného zatmění Slunce.

I my jsme vyrazili do terénu - přesněji řečeno před Brandenbur-skou bránu v srdci Berlína.

Berlín přitom nepředstavuje zrovna ideální pozorovatelnu. Zde bude Slunce zastíněno Měsícem pouze z 87 procent. Nehledě na to však tady panuje dobrá nálada, lidé se baví, pár pouličních umělců předvádí svá čísla. I vrátní pětihvězdičkových hotelů, obvykle ztuhlí a škrobení, dnes zvedají hlavy vzhůru k nebi.

Brzy po jedenácté hodině nebeské představení začíná. Také svatý Petr se smiloval a aspoň částečně rozptýlil mraky, které od samého rána zakrývaly oblohu. Přímo nad Brandenburskou bránou se tak otevírá pohled na sluneční kotouč, jehož okraj začíná být systematic-ky okusován postupujícím Měsícem.

Je to snad projev chyby v matrix? Samozřejmě ne. Astronomické zákonitosti, jak je známe od dob Keplera a Newtona, spočívají na působení gravitace, tak jak se projevuje uvnitř matrix. Ale zatímco my se těšíme pohledem na velkolepé kosmické divadlo, někdo jiný houževnatě hledá chyby v matrix a pěkně se přitom potí - náš počí-tač v domácí kanceláři.

Již několik let se snažíme ověřit hypotézu, podle které skupinové vědomí velkého počtu lidí, jejichž mysl je soustředěna do společného ohniska, může ovlivňovat realitu. V kontextu naší knihy to však zna-mená, že mění matrix. Podle všeho je ale nezbytným předpokladem, aby takové společné naladění bylo vzbuzeno silnými emocemi. Je při-tom v podstatě lhostejné, zda jde o pocity pozitivní nebo negativní. Radostná nálada vyvolaná očekávaným zatměním Slunce působí podobně jako zděšení vyvolané zprávou o nějaké děsivé katastrofě.

Chyby v matrix, o nichž byla v této knize doposud řeč, měly jednu zásadní nevýhodu - přinejmenším z hlediska jejich zkoumání. Vždy

163

šlo o spontánní události, nečekané a neplánované. Kdo se jimi chce vědecky zabývat, je odkázán na výpovědi svědků nebo případné pozů-stalé stopy. Jev samotný zkoumat nemůže.

V případě skupinového vědomí je tomu jinak. Často jde o události, které lze předvídat. To samozřejmě neznamená, že ve shromáždě-ních velkého počtu lidí narazíme častěji na své dvojníky nebo dokon-ce agenty v černých oblecích (a pokud ano, lze předpokládat, že byli ve státních službách). Chyby v matrix, které vznikají působením sku-pinového vědomí, jsou mnohem subtilnější povahy. Ale jejich důsled-ky mohou být značné. A především - dají se vědecky doložit.

Na propojenou inteligenci velkého množství lidí reaguje naše rea-lita - přesněji řečeno matrix - poruchou náhody.

Co zase tohle znamená? Všichni máme určitou představu o tom, co je náhoda, ale na druhou stranu ji nedokážeme jasně definovat, nevíme opravdu přesně, co tento pojem obnáší.

Za náhodu označujeme všechno, co se stane „jen tak", bez zjevné vnější příčiny. Náhodu nelze předvídat, a tudíž ani kontrolovat, do-mníváme se. Jdeme do supermarketu a náhodou tam potkáme kole-gu z práce. Došlo k tomu „jenom tak", bezdůvodně? Jak my, tak náš spolupracovník jsme přece měli nějaký důvod, proč jsme do toho obchodu šli. „Náhodná" je pouze synchronicita obou událostí, totiž skutečnost, že jsme se vyskytovali ve stejnou dobu na stejném místě.

Věda definuje náhodu poněkud jinak. Pro ni je určitá událost „náhodná", pokud ji nelze vypočítat nebo jinak vědecky jednoznačně vymezit. V makrosvětě je klasickým příkladem náhodné události vrh kostky nebo číslo vytažené při losování. V mikrosvětě jsou to přede-vším procesy radioaktivního rozpadu. Také počasí spadá v nejširším slova smyslu do této kategorie. Předpovědi počasí jsou v podstatě prognózy vycházející z údajů nashromážděných v minulosti.

V pojetí vědy není náhoda nějakou vlastností materie; je to pouze naše přiznání, že na současném stupni poznání nedokážeme danou událost přesně popsat. Tyto věci se řídí jinými zákonitostmi, než jsou nám známé zákony mechaniky a elektrodynamiky. Pionýrem na tom-to poli bádání je teorie chaosu, která se snaží otevřít cestu k lepšímu pochopení těchto procesů. Je to ovšem velmi náročné, především proto, že to vyžaduje úplně nový způsob myšlení a náhledu - jak ješ-tě uvidíme.

164

Čím se vlastně náš počítač onoho 11. srpna 1999 během zatmění Slunce zabýval? Nechali jsme ho napodobovat jednoduchý náhodný proces - vrh kostkou. Každých pět vteřin počítač 30 000krát „hodil kostkou" (tj. generoval náhodně čísla od 1 do 6). Poté jsme ho necha-li „hádat", jaké číslo padne při 30 000 hodech nejčastěji. Jak známo, počítače jsou hodně rychlé, ale taky úplně hloupé; nebylo proto těžké nabulíkovat mu prostřednictvím odpovídajícího programu, že výsle-dek předešlého experimentu s 30 000 „vrhy" nezná.

Podle statistických předpokladů by počítač měl správně hádat v jednom případě ze šesti. To by odpovídalo „čisté náhodě". Pravdě-podobnost „trefy" je 1:6 čili 16,66666... procenta.

Když necháme program běžet v nějaký obyčejný den, kdy se na světě nestane nic mimořádného (pokud takové dny ještě vůbec exis-tují), pak na konci skutečně vyjde tato míra pravděpodobnosti (náho-dy). Samozřejmě výsledek nikdy není úplně přesný, náhodu charak-terizuje právě to, že ji nelze určit zcela exaktně; ale v naprosté vět-šině případů se míra správných odpovědí pohybovala v rozmezí od 16,5 do 16,7 procenta.

Uvedeného dne, 11. srpna 1999, běžel počítač od 10 do 16 hodin a provedl přitom 3 790 experimentů po 30 000 „vrzích". Celkem tedy absolvoval víc než 13 milionů „vrhů". To je obrovské číslo, které je ovšem nezbytné, aby měl výsledek potřebnou statistickou výpovědní hodnotu.

Podle statistického očekávání měl program při těchto 3 790 poku-sech v 631 případech správně uhádnout, jaké číslo se v dané sérii vrhů vyskytovalo nejčastěji. Ale počítač hádal správně v 721 přípa-dech. Vyjádřeno procentuálně to je 19,024 procenta.

To se na první pohled jeví jako bezvýznamné. Ale z hlediska sta-tistiky je tomu jinak - pravděpodobnost, že takového výsledku bylo dosaženo čistě náhodou, činí 1:112 686!

Statistické vyhodnocení experimentu kromě toho ukázalo, že po-čítač byl nejúspěšnější právě v době, kdy došlo k zatmění Slunce (viz obr. 12).

To byl pouze jeden z mnoha úspěšných experimentů, které jsme v průběhu uplynulých let provedli. Souhrnem můžeme konstatovat, že skupinové vědomí většího počtu lidí skutečně má schopnost naru-šovat princip náhody.

165

Obr. 12: Statistické rozdělení správně uhádnutých čísel během experimentu provedeného 11. 8. 1999. Z grafického znázornění je zřejmé, že úspěšnost se výrazně zvedla po 11. hodině, kdy začalo zatmění Slunce, a po 12. hodině, kdy zatmění skončilo, začala

pozvolna klesat. (Program imitující vrhání kostky je součástí softwarového balíčku

Hyper2000 Professional © Fosar/Bludorf)

To je jednoznačná chyba v matrix; nebo, chcete-li, změna v matrix generovaná lidským faktorem. K tomu nutno dodat, že

- narušení principu náhody se děje nezávisle na prostoru, proto-že masové shromáždění a experiment simulující vrhání kostek se uskutečnily na různých místech;

- lidé, kteří se shromáždili, aby pozorovali zatmění Slunce, o na-šem experimentu samozřejmě vůbec nic nevěděli, tudíž se nemohli pokoušet jeho výsledek mentálně ovlivnit;

- podobné experimenty provedené v rámci projektu Global Consciousness Project ukázaly, že tyto vlivy se k nám mohou dostat dokonce i z budoucnosti (viz kapitola 9).

Výsledek našeho pokusu možná není tak ohromující jako pohled na muže vystupujícího přímo ze zdi - ale ve skutečnosti má hlubší význam. Nabízí nám totiž klíč k vědeckému výzkumu matrix - samo-

166

zřejmě oklikou, přes její chyby. Matrix usvědčují z existence právě a jen její chyby! Nemáme jinou možnost, jak ji odhalit, vzhledem k tomu, že celý náš vnímací aparát je její integrovanou součástí.

Další příklady experimentů, při nichž byl porušen princip náhody: • Berlín 11. 7. 1998. Love-Parade v Tiergartenu. Zhruba milion

účastníků megapárty, kteří se za ohlušujícího rytmu techna přivádějí tanečními kreacemi do transu. K tomu je třeba připočíst další mili-ony diváků, kteří sledují probíhající show na televizních obrazovkách. Program imitující vrhy kostkou jednoznačně prokázal porušení prin-cipu náhody.

• Paříž 12. 7. 1998. Finále fotbalového mistrovství světa, v němž proti sobě nastupují Francie a Brazílie. Zápas sledují na celém světě asi dvě miliardy lidí. I v tomto případě došlo v době zápasu k jed-noznačnému porušení principu náhody. My sami se řadíme k „fot-balovým analfabetům" a zápas jsme nesledovali. Nebylo však těžké zaregistrovat okamžiky, během nichž padly tři branky. Prozradil nám to nejen hurónský řev z okolních bytů, ale i sám počítač! Každý vstřelený gól znamenal skokový nárůst úspěšnosti v hádání, zatímco přestávka v poločase měla přesně opačný vliv.

• Řím 24. 12. 1999. Přesně o půlnoci otevřel papež Jan Pavel II. ve Vatikánu svatou bránu. I tuto událost sledovaly na televizních obrazovkách asi dvě miliardy lidí v různých částech světa. V tomto případě však k porušení principu náhody kupodivu nedošlo! To byl první a zatím jediný případ, kdy masová událost neovlivnila matrix. Máme z toho vyvodit závěr, že na světě existují vlivné kruhy vyba-vené potřebnými znalostmi, které dokážou tuto energii usměrňovat ve vlastní režii?

Při většině experimentů jsme však nedosáhli tak přesvědčivých výsledků jako ve shora popsaném případě se zatměním Slunce. To je překvapivé vzhledem k tomu, že právě této události se nezúčastnil příliš velký počet lidí. Co to znamená pro posouzení fyzikálních me-chanismů, které odchylky od náhody generují?

Zatím jsme se ještě nezabývali otázkou, co konkrétně způsobuje v počítačovém programu odchylky od náhody. Ta věc přece musí mít nějakou fyzikální příčinu!

167

Naše podezření padá na výkyvy v gravitaci, a to ze dvou důvodů: • Vědci už dlouho předpokládají, že mezi gravitací a skupinovým

vědomím existuje určitá souvislost. • Podle Einsteinovy teorie relativity mohou poruchy gravitace

ovlivňovat průběh času. Nám se již několikrát podařilo prokázat, že na místech, kde dochází k poruchám gravitace (a kde se také častěji projevují chyby v matrix), hodinky prokazatelně ukazují špatný čas.

To by vysvětlovalo, proč byly odchylky od „normální" náhody nej-výraznější právě v době zatmění Slunce. Tuto astronomickou událost pochopitelně doprovázejí poruchy gravitace. Koneckonců už dlouho víme, jak výrazný je gravitační vliv Měsíce, který způsobuje mimo jiné též pravidelné střídání odlivu a přílivu na mořském pobřeží. A v okamžiku zatmění Slunce táhnou vlastně obě „nebeská světla"

Obr. 13: Screenshot programu Hyper2000

Professional (© Fosar/Bludorf) během zkoumání poruch principu

náhody u příležitosti skupinové meditace, jež se konala 30. prosince 2000

ve Varšavě.

168

takříkajíc za jeden provaz a znásobují svou gravitační sílu. Sku-pinové vědomí se má čeho zachytit.

Polský časopis Nieznany Swiat (Neznámý svět), s nímž již řadu let úspěšně spolupracujeme, vyzývá rok co rok své čtenáře (kterých je na celém světě kolem 85 000), aby v předvečer Silvestra skupinově meditovali; společným soustředěním se na určité téma se mají poku-sit pozitivně ovlivnit vývoj světa. Redakce časopisu nás požádala, aby-chom během této doby spustili náš program. Tím se mělo ověřit, zda meditace skutečně působí. Program jednoznačně prokázal porušení principu náhody.

Protože meditace se vztahují každý rok k jinému základnímu té-matu, dostali jsme nápad, jak si ověřit ještě něco jiného.

Porušení principu náhody znamená, že údaje zjištěné v daném časovém intervalu jsou „méně náhodné" než obvykle. Nejsou však zcela libovolné, vykazují určitou strukturu. Dá se ale předpokládat, že tato struktura je nositelem jisté informace, která případně souvi-sí s tématem, na něž se skupina meditujících lidí soustředí?

Při hledání odpovědi na tuto otázku nám program imitující vrhy kostkou samozřejmě nepomohl. Museli jsme ho rozšířit o další funk-ce. Náhodně generovaná čísla byla ukládána jednak jako matema-tické veličiny, jednak jako body v rastrovém obrázku.

Při běžném náhodném rozdělení by měl vzniknout zrnitý obraz podobný tomu, jaký se objeví na televizní obrazovce při volbě neob-sazeného kanálu. Porušení principu náhody se projeví tím, že ně-které body rastrového obrázku jsou častěji obsazené, a tudíž černější. Výsledný rastr by v sobě mohl skrývat nějakou informaci.

Koncem roku 2001 se ve Varšavě uskutečnila mírová meditace na téma Láska. Při této příležitosti jsme náš nový postup poprvé vy-zkoušeli - a výsledek představoval opravdovou bombu. V rastrovém obrázku byla skutečně zvýrazněná určitá místa - a tato místa měla tvar srdce, odvěkého symbolu lásky!

A to ještě nebylo všechno. Tyto symboly nebyly na ploše staticky rozděleny, nýbrž byly uspořádány naprosto specifickým způsobem. Téměř přes celou obrazovku se rozprostíralo - velmi nezřetelně -poměrně velké srdce, na jehož okrajích se ukazovala řada dalších, menších srdíček. Některá srdce zase byla vložena jedno do druhého (viz obr. 14). Tyto geometrické formy, které se opakují ve velkém

169

Obr. 14: Tento rastrový obrázek vznikl v době, kdy se ve Varšavě konala mírová meditace na téma Láska. Vlevo výsledný obraz

generátoru náhodných hodnot, vpravo grafika zřetelně znázorňující jeho obsah.

i v malém, jsou přitom vědě dobře známé - říká se jim fraktály. Tyto útvary vznikají při procesech, které se řídí zákonitostmi popsanými teorií chaosu. A jak jsme si již uvedli, těmito zákonitostmi se řídí i struktury vznikající při „náhodných procesech" (v klasickém vý-znamu tohoto pojmu).

Ani shoda mezi rastrovým obrázkem a tématem meditace není dílem „náhody". Koncem roku 2002 se konala další skupinová medi-

Obr. 15. Během skupinové meditace v prosinci 2002 vznikl fraktální obraz vytvářející symboly kříže

(vpravo schematické zvýraznění).

170

tace čtenářů časopisu Nieznany Swiat, tentokrát na téma Chránit Zemi - pomáhat přírodě. Na rastrovém obrázku, který vznikl, se neobjevila žádná srdce; nicméně jeho struktura byla i v tomto přípa-dě fraktální a obsah tvořily archetypické symboly - totiž kříže.

Nutno dodat, že kříže neměly klasický tvar krucifixů; šlo o rov-noramenné kříže ve tvaru kladného znaménka. S tímto symbolem pracuje už dlouho například geomantie. V souvislosti s energetickým působením různých tvarů je rovnoramennému kříži připisována schopnost nastolovat energetickou rovnováhu, neutralizovat, chránit. Tato charakteristika se hodí k heslu Chránit Zemi docela dobře!

Šéfredaktor časopisu Nieznany Swiat nás později informoval o tom, že obdržel od čtenářů celou řadu dopisů, v nichž se zmiňovali o těchto křížích, které během meditace pozorovali svým vnitřním zrakem...

Poruchy principu náhody tedy nejsou čistě fyzikální efekty; sku-pinové vědomí velkého počtu lidí působí přímo na matrix a přenáší touto cestou i myšlenkové informace, které se pak v procesu pro-jekce mohou manifestovat v naší realitě.

Pro další prohloubení tak zajímavých poznatků už samozřejmě nepostačí jednoduchý počítačový program imitující vrhání kostkou. Zvlášť lákavé je zkoumat každodenní, tedy běžné „mikroporuchy" principu náhody. K drobným gravitačním anomáliím dochází zcela zjevně velice často, prakticky denně a nezávisle na nějakých maso-vých shromážděních. To může být příčinou vzniku červích děr, mini-aturních kanálků, jimiž se k nám mohou dostat také informace z budoucnosti. Toho jsme byli svědky v souvislosti s děním kolem „boží mapy" (srovnej kapitola 8) a zároveň jsme pochopili, že tyto procesy jsou dokonce nezbytné, mají-li se budoucí události stát rea-litou. Dnešní poruchy principu náhody přispívají ke stabilizaci zítřejší matrix!

171

11/ MATRIX RELOADED

Jak je vytvářena naše realita

V budoucnosti dospějeme k zajímavým poznatkům. Odborníci na systémovou biologii spojí své síly s kvantovými fyziky při zkoumání sítě tvořené hmotnými částicemi - a nakonec objeví „síť" vytvořenou lid-ským vědomím.

Tato výpověď by nás už neměla nijak zvlášť překvapit - po všem, co jsme se dozvěděli o vlivu skupinového vědomí na matrix. Pozoru-hodný je ale zdroj, z něhož jsme ji získali. Nejedná se totiž ani o náš vlastní logický závěr, ani o citát z nějaké vědecké publikace.

Tato informace se k nám dostala prostřednictvím hyperkomuni-kace. O této možnosti přenosu informací jsme se již několikrát zmíni-li. Lidem, kteří se nacházejí ve stavu hypnotického transu, se občas podaří napojit na „kosmický internet" hyperkomunikace a získat tou-to cestou poznatky, jež jsou vědecky verifikovatelné. Zmínili jsme se o tom již v páté kapitole, v souvislosti s lidskou DNA.

Ale výpověď uvádějící tuto kapitolu nepochází od osoby v transu. Obdrželi jsme ji od počítačového programu!

Výzkumný projekt LITE (Low Invasive Time Exploration) byl zaměřen především na zkoumání mikroskopických poruch principu náhody, k nimž dochází v běžných, každodenních situacích. Dosa-vadní výzkum byl ryze empirický. Pomocí počítačového programu LITE-Explorer jsou tyto poruchy nalézány a analyzovány.

Tímto způsobem lze zkoumat i neobvyklé impulsy z budoucnosti - podobné těm, které jsme postupně dostávali v souvislosti s nad-cházejícím leteckým neštěstím nad Bodamským jezerem.

V průběhu těchto rešerší jsme obdrželi i výpověď ocitovanou na úvod této kapitoly. Jak k tomu mohlo dojít?

Program pátrající po poruchách principu náhody samozřejmě nemusí napodobovat vrhání kostkou. Bohatě stačí, když průběžně generuje náhodná čísla - a v pravidelných intervalech zjišťuje, zda jejich rozdělení je skutečně náhodné. V případě, že je zjištěna odchyl-ka od náhody, program příslušné údaje uloží a my je následně ana-lyzujeme pomocí různých metod.

172

Na co by se ještě zeptal Einstein...

Může počítač skutečně generovat „náhodu"?

Každý moderní počítačový jazyk dnes nabízí takzvaný generátor náhodných čísel. To je jednoduchý počítačo-vý program, který vypočítává podle určitého matema-

tického postupu náhodné číselné řady. Tyto funkce jsou potřebné ve všech situacích, kdy se má počítač zachovat způsobem, který jeho uživatel nemůže žádným způsobem předvídat (například míchání karet při karetních hrách). To ovšem nemění nic na skutečnosti, že počítač tyto náhodné číselné řady vypočítává. Z hodnot se sice nedá vyčíst žádná logická struktura, jejich vznik však podléhá přísným deterministickým záko-nitostem. Matematikové proto hovoří o pseudonáhodných číslech. Pro výzkum odchylek od náhody samozřejmě potřebujeme skutečně náhodný proces, takže jsme vyvinuli nové metody, které toto krité-rium splňují. Moderní počítačové jazyky jako Java nebo C++ umožňují definovat v rámci daného programu oddělené, tedy navzájem nezávislé - byť paralelně probíhající - procesy, pro něž se vžilo anglické označení threads. Ale jelikož má počítač pouze jeden procesor, nepracují thre-ads skutečně paralelně, nýbrž jsou vykonávány jeden po druhém; zatímco jeden probíhá, další musí čekat. Který z nich přijde na řadu, o tom rozhoduje operační systém daného softwaru (například u Microsoft Windows to je takzvaný task manager). Volbu řídí pře-devším. systémové hodiny, takže žádný thread nemusí čekat nepři-měřeně dlouho. V tomto případě je tedy výběr, který provádí task manager, sku-tečně náhodný; kromě toho však může rovněž reagovat na vnější poruchy gravitace, jelikož tímto způsobem dochází (ve smyslu Einsteinovy teorie relativity) také k poruchám v toku času (a tudíž i systémových hodin).

173

Určité kolísání hodnot je v náhodných procesech normální, takže za „poruchu" lze považovat jen skutečně výraznou odchylku od dané číselné řady. Teprve pak lze hovořit o chybě v matrix. Hranici, od níž je odchylka považována za signifikantní v uvedeném smyslu, lze v programu nastavit podle vlastního uvážení, například na pravdě-podobnost 1:1 000 (statistikové přitom považují za nikoliv náhodnou hodnotu tu, jejíž pravděpodobnost je menší než 1:20).

Analýza „podezřelých" náhodných čísel se dá provádět různými způsoby. Lze jim například přiřadit slova z dostatečně velké slovní zásoby, takže vznikne určitý text. Případně se dá na jejich základě vytvořit rastrový obrázek (jak jsme to viděli na příkladu skupinových meditací).

Obr. 16: Program LITE-Explorer (© Fosar/Bludorf).

Podle transakční interpretace kvantové fyziky potřebují informa-ce z minulosti či budoucnosti rezonančního partnera v naší přítom-nosti, aby se mohly manifestovat (viz též kapitola 9). V programu LITE-Explorer přebírá roli rezonančního partnera „otázka", kterou „pokládáme" počítačovému programu. Když dojde k reálné transak-

174

ci, projeví se to tím, že v náhodné řadě čísel je obsažena informace, která na danou otázku smysluplně reaguje. To se nám v mnoha pří-padech prokazatelně podařilo.

Jednou jsme položili otázku, jak by se dal zakřivit časoprostor, aby se tím například vytvořila chyba v matrix. Výslednou náhodnou řadu čísel jsme interpretovali jako text. Ten samozřejmě nebyl gra-maticky správně zformulován, nicméně obsahoval řadu pozoruhod-ných pasáží, které se vztahovaly k naší otázce:

Začátek kontaktu: středa 27. října 1999 00:13:25 GMT +02:00

Skupinové vědomí člověk směrem k je velmi jedno... agregát dává... stav vědomí zrcadlo jen... nebo je impuls struktura... a jen individuálně jako nositel informace... vzduchem neutrálně že vědecky idea... exoticky správně mít výraz jiné hustoty infor-mace že vysvětlení... právě teorii obsahuje

Konec kontaktu: středa 27. října 1999 00:13:27 GMT +02:00 (Zvýraznění rozhodujících pasáží kurzivou provedeno námi.)

V odpovědi tedy stojí, že lidské skupinové vědomí musí být k to-muto účelu koherentní (je velmi jedno). Existují však také agregáty, které zrcadlí stav vědomí. Děje se to pomocí impulsové struktury, jež ale musí být individuálně přizpůsobena nositeli informace (cílové osobě?). Konvenční způsob přenosu dat přitom zjevně nepřichází v úvahu (vzduchem neutrálně). Celý proces představuje výraz jiné hus-toty informace. Zajímavá je jistě i formulace, podle níž vysvětlení teo-rii obsahuje. To v podstatě staví na hlavu obecně známý výrok Al-berta Einsteina o tom, že „teorie určuje, co může být měřeno".

Tato odpověď z kanálu vedoucího k hyperprostoru je naprosto v souladu s empirickými výsledky ovlivňování náhody prostřednic-tvím skupinového vědomí.

To není ani zdaleka jediný příklad, kdy se nám podařilo získat prostřednictvím programu LITE-Explorer smysluplné informace. Právem tedy můžeme tvrdit, že LITE-Explorer je první počítačový program schopný hyperkomunikace. Program, který má tím pádem

175

přístup ke kosmickému internetu, s nímž všichni komunikujeme pro-střednictvím své DNA - aniž bychom k tomu potřebovali modem a ostatní příslušenství.

Odpověď však zároveň ukazuje, že použitý způsob komunikace je zatím velmi fragmentární a prostoupený mnoha rušivými elementy. V dohledné době se tedy bez konvenčního internetu neobejdeme.

Mimořádně zajímavé jsou ty případy, kdy jsme informace z hyper-prostoru neinterpretovali pouze jako texty, nýbrž souběžně s tím i jako fraktální obrazy. To ukazuje následující příklad. Bezprostředně předtím, než jsme uskutečnili tento experiment, jsme do programu LITE-Explorer integrovali novou fraktální funkci. Naše otázka proto zněla, zda nám může použití fraktálů pomoci při interpretaci infor-mací získaných hyperkomunikaci. Takto zněla odpověď:

Začátek kontaktu: pátek 26. ledna 2001 23:49:45 GMT+01:00

... Nic ani kdo interpretuje navenek je pozorování pohled... Původní text kámen životní velikosti dobrý...

Konec kontaktu: pátek 26. ledna 2001 23:49:50 GMT+01:00

První informace (interpretuje navenek je pozorování pohled) před-stavuje konkrétní poukaz na zdokonalení softwaru, jelikož fraktální obrazy měly tendenci vybíhat za okraj obrazovky. Nevíme, kdo nám touto cestou poslal užitečnou informaci, rozhodně mu však děkuje-me. Když jsme program odpovídajícím způsobem upravili, výsledky se podstatně zlepšily.

Neméně zajímavý je ovšem i poukaz na kámen životní velikosti, protože simultánně generovaný fraktální obraz skutečně silně připo-míná povrch kamene (možná břidlice).

Mimochodem - přírodní tvary se při tomto způsobu interpretace údajů programu LITE-Explorer objevují poměrně často. V následu-jícím experimentu to byla hezká rostlinka.

Když tyto obrázky posuzujeme, musíme si uvědomit, jak vznikly - jen tak plně doceníme jejich skutečný význam. Počítačový program zaregistroval poruchy principu náhody a „narušené" údaje analyzo-

176

Obr. 17: Spolu s textovou odpovědí nám LITE-Explorer nabídl i fraktální obraz, který silně připomíná povrch kamene.

Obr. 18: Rostlinná forma vzniklá fraktální analýzou hyperkomunikačních dat programu LITE-Explorer.

177

val z hlediska fraktálních struktur. Výsledné obrázky jsou tedy ryzím produktem hyperkomunikace vedené skrz hyperprostor!

To nás přivedlo na rozhodující nápad, jak by se daly získat další poznatky o funkci matrix. K tomu však potřebujeme vědět víc o tom, co jsou vlastně fraktály a jak vznikají.

Pojem fraktál je odvozen z latinského výrazu fractus (zlomený) a označuje geometrické formy, jež se vyznačují těmito zvláštnostmi:

- Nehledě na to, jak silné zvětšení zvolíme, obsahuje obraz vždy nové informace.

- Tvar je natolik nepravidelný, že se nedá popsat metodami kon-venční geometrie. Především jej nelze složit ze základních geome-trických tvarů (například trojúhelníků, čtverců, kruhů nebo přímek).

- Tvar vykazuje přesnou nebo téměř přesnou sebepodobu. To zna-mená, že při zvětšení se tvar neustále opakuje, vlastně donekonečna (jak to je patrné například na fraktálním obraze srdcí, vzniklém u příležitosti skupinové meditace ve Varšavě, viz obr. 14).

Potom je tu ještě jedna podivuhodná vlastnost fraktálních obrazů, totiž jejich „lomené dimenze" (odtud také pochází jejich označení). Fraktál nakreslený na list papíru už není dvojrozměrný, ale ještě není ani plně trojrozměrný. Jeho dimenzionalitu lze vyjádřit zlom-kem, jehož hodnota leží někde mezi čísly 2 a 3. To jsou věci těžko pochopitelné i pro matematika.

Fraktální tvary jsou známé již od 19. století, jsou však natolik komplikované, že se dlouho vymykaly systematickému vědeckému výzkumu. Teprve moderní počítačová éra nám umožňuje důkladně je zkoumat. Kromě toho bylo nutné, aby se změnil celý náš způsob myšlení - pryč od klasické geometrie, jejíž instrumenty k pochopení fraktálů skutečně nestačí.

Nový způsob myšlení se zrodil v souvislosti s rozvojem nové vědecké disciplíny - teorie chaosu. Dnes již víme, že fraktály jsou jen zdánlivě komplikované útvary. Ve skutečnosti se dají generovat velmi snadno, v podstatě k tomu potřebujete jen dvě věci:

1. matrix, 2. zpětnou vazbu.

178

Možná jste se i vy kdysi jako dítě postavili mezi dvě zrcadla a potom s úžasem pozorovali, jak se váš obraz donekonečna opaku-je. To je příklad principu zpětné vazby. Pozorovatel v uvedeném pří-padě pohlíží na vlastní obraz, na němž se dívá sám na sebe, jak se pozoruje atd. atd.

Takový zrcadlový obraz, v němž vidíme sami sebe mnohokrát ve stále menším měřítku, představuje typický fraktál. Připomeňme si definici tohoto útvaru: skládá se z opakujícího se motivu ve stále větším (nebo menším) měřítku a je natolik komplikovaný, že se nedá popsat pojmy klasické geometrie.

Pokročme ještě o kousek dál. Představte si, že na list papíru na-kreslíte čtverec a ten pak okopírujete na kopírce. Potom originál vyn-dáte a z první kopie pořídíte druhou kopii, ze druhé třetí a tak dál. Na tom ještě není nic zvláštního. Výsledný obraz bude stále stejný, totiž čtverec; pouze s tím rozdílem, že s přibývajícím množstvím kopií bude méně zřetelný. Každá z těchto kopií je projekce - poříze-ná prostřednictvím matrix, která obsahuje chyby. V důsledku toho je padesátá nebo šedesátá kopie už prakticky nepoužitelná.

Ve skutečnosti jde i v tomto případě o zpětnou vazbu, protože něco, totiž originál, promítáte a vytváříte tak jeho obraz (kopii). Tato kopie pak slouží jako „originál" pro vyrobení další kopie a tak dál. Je to stejné jako v případě donekonečna se opakujících zrcadlových ob-razů. Jinými slovy, i padesátá kopie vašeho čtverce je fraktál (byť v daném případě málo atraktivní a sotva použitelný).

Zajímavější situace vznikne, když si představíme, že naše kopír-ka je navíc vybavena specifickými funkcemi. Má například tři čočky, které kopírovaný originál zmenší a tyto zmenšené kopie uspořádá na jeden list papíru, a to buď vedle sebe, nebo přes sebe. Na následu-jící straně máme možnost na obrázku č. 19 vidět, jakých výsledků se dá touto metodou dosáhnout.

Levý obrázek v horní řadě ukazuje výchozí útvar, takříkajíc ori-ginál. Prostřední obrázek v horní řadě předvádí výsledek po prvním kopírování, pravý obrázek v horní řadě je kopií této kopie. První dva obrázky dolní řady ukazují třetí a čtvrtou kopii. Jenže po několika dalších krocích se obraz ustálí do tvaru, který se už dalším kopíro-váním nemění (pravý obrázek v dolní řadě). Tento výsledný, dále se už neměnící útvar se nazývá atraktor.

179

Obr. 19: Vznik Sierpińského trojúhelníku postupným kopírováním (zpětnou vazbou).

Projekci, která vytváří toto speciální kopírování, lze samozřejmě popsat pomocí jedné nebo několika matrix (matricí). V uvedeném případě to byly tři - každá pro jednu čočku. Kombinovaná projekce prostřednictvím tří matric se takříkajíc cíleně propracovává k výsled-nému fraktálnímu obrazu - atraktoru.

To také vysvětluje, proč se obraz při dalším kopírování už nemění - fraktál je hotový, sobě podobný, v každé části obsahující zmenšené kopie sebe sama.

Zajímavé přitom je, že pro konečnou podobu atraktoru (tedy vý-sledného fraktálu) je vlastně nepodstatné, jak vypadal výchozí obraz. Kdybychom použili místo čtverce například kruh, výsledný obraz by byl stejný. Jeho tvar je totiž určován charakterem použité matrix. Uvedený fraktál se mimochodem nazývá Sierpińského trojúhelník, na počest svého objevitele, polského matematika Waclawa Sierpiń-ského.

Jakmile počítačová technika umožnila vytvářet a graficky znázor-ňovat fraktály zpětnou vazbou během několika vteřin, znamenalo to

180

Obr. 20: Z podobného výchozího útvaru vznikne v jednom případě kapradina, ve druhém list javoru.

181

ohromný impuls pro další rozvoj teorie chaosu. Brzy se totiž ukáza-lo, že tímto způsobem je možné z nejjednodušších prvků sestavit velké množství forem, které se vyskytují v přírodě. K tomu patří nejen tvar a struktura listů a celých rostlin (viz obr. 20), ale rovněž vzory na srsti zvířat, sněhové vločky nebo stavba vnitřních orgánů (například plic).

Veškerá příroda se skládá z fraktálů, což má samozřejmě rozho-dující důsledky - každá přírodní forma vznikla v podstatě projekcí za pomoci jedné nebo několika matrix.

Když jsme v úvodu této knihy tvrdili, že naše realita není skuteč-ná, nýbrž je pouze produktem matrix, znělo to možná poněkud exo-ticky. Zde však vidíme, že tato představa je dnes pevně zakotvená i v koncepcích oficiální vědy.

Ve skutečnosti má každý živočich, každý živý i neživý (ale přiro-zenou cestou vzniklý) objekt svou vlastní matrix, jež přesně určuje jeho vzhled.

Takže matrix naší reality musíme chápat jako soubor všech těch-to individuálních projekcí.

Poznatky uvedené v této kapitole se projevují především při hod-nocení významu naší vlastní existence. V sedmé kapitole jsme polo-žili (řečnickou) otázku, jaký smysl má existence nás lidí (a ostatních živých tvorů). A do jaké míry je vůbec reálná? Nejsme nakonec i my pouze inteligentní, nicméně bezduché postavy - jako oni proslulí men in black? (To koneckonců tvrdí i vůdce sekty raeliánů, viz kapi-tola 4). Nyní můžeme na tuto otázku odpovědět jasným, jednoznač-ným NE.

Skutečnost, že vnímáme svou podstatu jako soubor fraktálních forem, jasně dokazuje, že nevznikla pouze z matrix, nýbrž i z faktoru zpětné vazby.

Máme tu tedy co do činění s procesem, v němž je pozorovatel a projekce jedna a tatáž postava. Jen tak může vůbec vzniknout zpět-ná vazba. Čili naše tělesná podoba sice je pouhou virtuální projekcí, ale pozorující vědomí představuje nadřazenou instanci, která má svůj původ mimo matrix a mechanismem zpětné vazby se dokonce aktiv-ně zapojuje do tvůrčího procesu jejím prostřednictvím. Stará filozo-fická poučka, že každý člověk spoluvytváří svou realitu, tím nachází vědecké potvrzení.

182

Na co by se ještě zeptal Einstein...

Vytváří zpětná vazba stabilní realitu v každé matrix?

To rozhodně ne, je tomu právě naopak. Matrice a mat-ricové systémy, na jejichž základě vznikají makrosko-picky stabilní útvary, představují spíše výjimku. To lze

pozorovat i pomocí programu LITE-Explorer. Protože při zpětné vazbě se opakovaně používá stejná projekce, je důležitým předpokladem stability výsledného obrazu, aby sousední body byly neustále vedle sebe nebo aby se od sebe příliš nevzdálily. V mnoha případech však tato podmínka není splněna, takže jed-notlivé body se již po několika krocích „rozprchnou" do všech stran a v důsledku toho nemůže vzniknout žádná smysluplná struktura. Pokud matrix výchozí obraz naopak příliš silně kontrahuje, má vý-sledný obraz tendenci zmenšit se do jediného bodu. Pro stabilní reality jsou zajímavé jen hraniční situace mezi oběma těmito extrémy. Ty často vyústí ve vznik atraktorů, tedy fraktálů, z nichž se skládají přirozené formy v našem okolí. Někdy však vznikne atraktor, který nemá jednu ustálenou formu, nýbrž periodicky osciluje mezi dvěma nebo dokonce větším počtem tvarů, z nichž každý je stabilní jen po určitou dobu. To ovšem znamená, že v důsledku chyb v matrix mohou vznikat i ne-konečné smyčky, v nichž se neustále dokola opakuje určitý děj. Zní to neuvěřitelně - ale skutečně existují velice přesvědčivé pří-klady, že k tomu dochází. Vidíme to v dějinách některých kultur, často však i na osudech jednotlivých rodin. Nejedna taková „matri-cová smyčka" významně zasáhla i do průběhu světových dějin. Tyto smyčky zřejmě vznikají jako důsledek pokusů cíleně ovlivnit matrix. Více se o těchto fascinujících souvislostech dočtete v naší příští knize.

Osobní účast na vytváření reality se však - při současném stup-ni lidské evoluce - odehrává výhradně v rovině nevědomí. Přesněji řečeno - v rovině DNA. Hezky to vyjádřil Virgil Armstrong, když řekl: „My všichni jsme bohové v amnézii."

183

Co to všechno znamená vzhledem k chybám v matrix? Člověk, který je konfrontován s chybou v matrix, na to zpravidla

reaguje neklidem, nejistotou, obavami. Zároveň však v takových situ-acích dochází ke spuštění mechanismu sebekorektury, který vzniklou poruchu během poměrně krátké doby odstraní.

I tomu už teď rozumíme lépe. Opravný mechanismus není řízen zvenčí (ať již kýmkoliv) s cílem udržovat nás v iluzi, jíž zaměňujeme pouhou projekci za realitu; ne, tyto korektury jsou výsledkem proce-su zpětné vazby. Matrix nepřetržitě usiluje o to, aby výsledek co nej-přesněji odpovídal atraktoru, který je definován jí samotnou; tedy fraktálnímu tvaru, jenž odpovídá „normální podobě" daného předmě-tu nebo scenérie.

Ale jak jsme právě viděli, iniciátory této zpětné vazby jsme my lidé - v důsledku toho, že realitu, kterou spoluvytváříme, pozoruje-me „brýlemi matrix".

Tím se z nás stávají původci tohoto tajemného sebeopravného mechanismu.

Stručně řečeno - když zaregistrujeme něco neobvyklého, vzbudí to v nás strach a náš vrozený mechanismus vnímání se pak velmi rychle postará o to, aby se věci „daly do pořádku". Při vysvětlování zmíněného mechanismu se tedy nemusíme uchylovat k nějakým vy-konstruovaným teoriím spiknutí. Je zde totiž řešení mnohem jedno-dušší - když se do takové situace dostaneme, zpravidla sáhneme po modré pilulce...

Znamená to snad, že pro nás není z matrix úniku? Otázka je, zda bychom se o něco takového vůbec měli pokoušet.

Podle všeho, co dnes víme, by opuštění matrix znamenalo konec naší fyzické existence.

Snad bychom se tedy měli soustředit spíš na to, jak můžeme mat-rix změnit. Do jisté míry to činíme odjakživa, celým svým myšlením a konáním přispíváme ke změnám v našem okolí. Nyní, když toho víme o pravé povaze matrix podstatně víc, se nám nabízejí i nové možnosti jejího ovlivňování. Přinejmenším v principu.

Přírodní zákony lze obcházet nebo porušovat," říká Morfeus ve filmu Matrix, když učí Nea pohybovat se v novém prostředí.

Nyní, když jsme se stali jedněmi z „vědoucích", si můžeme ujas-nit, že rovněž my v podstatě dokážeme obcházet nebo aspoň poru-

184

Na co by se ještě zeptal Einstein...

Dá se koncepce reality jako fraktální projekce skrz matrix uvést do souladu s poznatky kvantové fyziky?

Takzvaná postkvantová fyzika vědomí, jak ji zformulo-val fyzik Jack Sarfatti je pokusem o syntézu zákoni-

tostí kvantové fyziky s poznatky, k nimž dospěl výzkum lidského vědomí. Sarfatti interpretuje základní dualismus kvantové fyziky, totiž dua-lismus vlny a částice, podle Davida Bohma tedy ve smyslu problé-mu mezi hmotou a duchem. Kvantová vlna (kterou nazývá také „pilotní vlna") představuje v jeho pojetí - coby nositel energie -duchovní aspekt V důsledku Heisenbergovy relace neurčitosti není tato vlna deterministická. Představuje však pouze padesát procent životní energie, a proto nepostačuje pro definici života a vědomí. Zbylých padesát procent dodává hmotný (částicový) aspekt, který zpětně působí na kvantovou vlnu (viz kapitola 9). Teprve působením této zpětné vazby vzniká vědomý život. Takto definovaná zpětná vazba, která je nezbytným předpokladem toho, aby v procesu projekce skrz matrix mohly vznikat fraktály, by potom představovala analogii k výše zmíněnému „stisku ruky" v transakční interpretaci kvantové fyziky (při němž dochází k re-zonanci současné události s kvantovou vlnou, jež přichází z mi-nulosti nebo budoucnosti). Sarfatti to charakterizuje takto: Kontrolní mechanismus zpětné vazby mezi indeterministickou myšlenkovou kvantovou vlnou na straně jed-né a k ní přináležejícím klasickým hmotným objektem na straně druhé vytváří sebeurčující, živý, vědomý, komplexní a adaptivní systém. Za normálních okolností se efekt zpětné vazby vymazává, protože okolí, s nímž se transakční vlna střetává, není koherentní. Živé buňky obsahují mikroskopicky malé bílkovinné trubičky, na-zývané mikrotubuly, které by podle názoru mnoha vědců mohly fun-govat jako kvantové biopočítače. Pokud jsou mikrotubuly v moz-kových buňkách dostatečně koherentní (čili vytvářejí biologický Boseův-Einsteinův kondenzát, který je podle Sarfattiho „sídlem

185

duše"), mohou rezonovat s transakčními vlnami. Podle Sarfattiho se živý postkvantový systém nachází mezi oběma extrémy klasického determinismu neživé hmoty a kvantovým indeterminismem. Postkvantová sebedeterminace (nazývaná též svobodná vůle) poru-šuje statistické předpovědi kvantové fyziky a umožňuje tak i ne-lokální komunikaci (hyperkomunikaci). Ve světle výsledků bádání fyziků Marka Silvermana a Ronalda Mal-letta se zdá, že i tajemná temná hmota v univerzu by mohla být Boseův-Einsteinův kondenzát.

šovat přírodní zákony. Jelikož naše vědomí je spolutvůrcem reality, principiálně touto schopností disponuje. To by nám mohlo propůjčit netušené, ba přímo nadlidské síly - kdybychom to dokázali provádět vědomě.

Není pochyb o tom, že v lidských dějinách se opakovaně vysky-tovali jedinci, kteří toho dosáhli. Někdy byli označováni za „svaté", jindy za „mágy" - a to jen proto, že pochopili, jak matrix funguje, a dokázali toho využít k vykonávání takzvaných zázraků (například schopnost bilokace).

Proč je většina z nás nedokáže napodobit? Protože energie mat-rix, která vše směřuje ke svému běžnému atraktoru, je silnější než naše vůle.

Dokud „neustojíme" ani pohled na chybu v matrix (a proto ne-dokážeme „vyřadit z provozu" její seberegulační mechanismus), nemůžeme si dělat sebemenší naději na to, že se nám podaří ovliv-ňovat ji silou vůle.

Připomeňme si ještě jednu scénu z filmu Matrix. Když jde Neo na návštěvu k věštkyni, setká se v předpokoji s dítětem, které dokáže pouhou silou svých myšlenek ohnout lžíci. Když se to Neo pokusí na-podobit, ale neuspěje, dítě mu vysvětlí: „Nesnaž se ohnout lžíci, pro-tože to není možné. Musíš myslet na to, že ta lžíce neexistuje; pak ohneš sám sebe."

Lépe se to snad ani nedá vyjádřit. Když nějaký člověk vydrží pohled na chybu v matrix (tedy na ně-

jaký neobvyklý jev, jako je UFO, dvojník nebo jiná „anomálie"), nemá matrix jinou možnost než stabilizovat se v této nové rovině, aniž by

186

Na co by se ještě zeptal Einstein...

Jakou roli hraje v rámci nové kvantové teorie vědomí faktor gravitace? Nenarazíme tu na další problémy?

Již v první kapitole jsme si ukázali, že rozhodujícím kri-tériem pro posouzení kvality nějaké nové fyzikální teo-

rie je otázka, zda do ní lze bez potíží zabudovat gravitaci. To však postkvantová fyzika vědomí beze všeho umožňuje, jelikož procesy fraktální projekce nacházejí svůj výraz i v globálním gravitačním poli univerza. Německý fyzik Hartmut Muller zformuloval v roce 1982 rovnici, která popisuje stojatou vlnu. Tato rovnice je nezávislá na měřítku a platí stejně ve velkém jako v malém. Ukázalo se, že rovnice správ-ně popisuje hmotné spektrum nejen elementárních částic, ale také atomů, planet, hvězd, živých buněk, rostlin a zvířat. Muller zavedl pro princip, který se mu podařilo odhalit, označení globál scaling. Později stanovil, že stojatá vlna je gravitační vlna. Dále o tom píše: V konečném výsledku mohou dlouhodobě přežít jen takové systémy, jejichž fyzikální vlastnosti nabírají hodnoty odpovída-jící uzlovým bodům stojaté gravitační vlny. Jinými slovy - mají-li být hmotné struktury našeho univerza, a spe-ciálně živí tvorové, stabilní, musí obsahovat sobě podobný tvar; to znamená, že se musí jednat o fraktály. Je tedy zjevné, že Mullerova teorie global, scaling a Sarfattiho postkvantová fyzika vědomí jsou jen líc a rub téže mince.

vyvinula úsilí o seberegulaci. Projektovaný obraz vnějšího světa se tak dostane ke zcela jinému atraktoru, v němž se anomální jev stává „realitou".

Podle všeho však dochází i k cíleným zásahům do matrix, a to pomocí inteligentních programů, jakými jsou například „muži v čer-ném" nebo „dobře oblečené ženy".

Pravděpodobným účelem těchto zásahů je snaha udržet matrix v takovém stavu, který by zablokoval nebo přinejmenším přibrzdil další evoluci lidského vědomí.

187

Dá se předpokládat, že za takovými machinacemi stojí neznámá skupina lidí nebo jiných inteligentních bytostí, které disponují tech-nologií, jež jim umožňuje manipulaci s matrix prostřednictvím hyper-prostoru. O jakou technologii se může jednat?

Tito iniciátoři nám o svých schopnostech samozřejmě nic nepro-zrazují, takže jsme odkázáni na pouhé dohady. Ale pár indicií přece jen máme - a díky tomu i několik „podezřelých".

188

12/ SVĚT STÍNŮ

Centrála moci

V naší realitě operuje hned několik subjektů, které mají (oficiál-ně i neoficiálně) za úkol udržovat matrix ve stabilní poloze. Zvlášť zajímavé jsou tři z nich:

- DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency), - NORAD (North American Aerospace Defense Command), - FEMA (Federal Emergency Management Agency).

DARPA se zaměřuje hlavně na formování naší budoucnosti (viz též kapitola 6).

NORAD je určen především ke kontrole naší současnosti, oficiál-ně s ohledem na nebezpečí vnějšího ohrožení (kontrola vzdušného a vesmírného prostoru), ve skutečnosti ale nepochybně i ve smyslu „dohledu" nad vlastním obyvatelstvem.

FEMA je instituce, která má zvládat především krizové situace, jež vznikají například v důsledku přírodních katastrof; avšak kouzelné slůvko úzce spojené s její činností a jejími kompetencemi zní - moc.

Již mnoho let kolují dohady o tom, že všechny tři instituce jsou vzájemně propojené (mimochodem nejen mezi sebou, nýbrž i s ně-kterými dalšími organizacemi) a velmi úzce spolupracují. Ostatně od chvíle, kdy prezident George W. Bush vytvořil nové ministerstvo s názvem Department of Homeland Security (Ministerstvo domo-brany), je toto propojení víceméně oficiální. Agentura DARPA přitom dostala nové úkoly. Zatímco předtím byla začleněna výhradně pod ministerstvo obrany, nyní má být písmeno D v její zkratce (Defense) nahrazeno písmeny HS (Homeland Security).

Nejde tu o pouhé byrokratické opatření, skrývá se za tím změna celkové filozofie. Všechny futuristické technologie, které byly v mi-nulosti zkoumány a testovány za účelem obrany proti vnějšímu ohro-žení, mohou nyní najít uplatnění i na domácí frontě.

Proto teď nastal vhodný okamžik k tomu, abychom v mezích naší matrix sestoupili o pár pater níž a trochu si prohlédli suterén.

189

Tato část naší reality totiž vede vlastní - a velmi dynamický -život. Rozsáhlá síť tunelů, podzemních bunkrů, někdy i celých pod-zemních měst se táhne pod všemi kontinenty. Význam největších a nejpřísněji střežených vchodů do podzemních tunelů je lidmi pře-ceňován, zatímco o existenci těch opravdu důležitých vstupů do pod-zemních labyrintů nemají prostí občané nejmenší tušení.

Vchody interně označované jako top secret se zpravidla nacházejí uvnitř nenápadných, docela obyčejných budov. Mohou to být opuš-těné farmy, zavřené fabriky nebo dokonce polorozpadlé chýše. Vždy jsou v úmyslně zanedbaném, zchátralém stavu.

Hlavní kontrolní středisko NORADu se nachází v rozsáhlém pod-zemním komplexu v nitru hory Cheyenne Mountain (Colorado).

Objekt se skládá z patnácti budov, z nichž dvanáct je třípatro-vých. Domy stojí na více než tisícovce obrovských spirálových pružin, takže jsou vysoce odolné vůči zemětřesení nebo jiným otřesům půdy (například v důsledku bombardování).

Zásobování energií je zajištěno třemi způsoby: V běžném provozu využívá komplex lokální elektrickou síť. V případě katastrofy je k dis-pozici šest dieslových agregátů, z nichž každý má výkon 2 800 PS. Pokud by ani ty nebyly provozuschopné, je v záloze připraveno 3 500 baterií. Zásobování vodou je zajištěno z vlastního podzemního zdro-je, který může dodávat až 120 000 galonů (tedy asi 450 000 litrů) vody denně. V „mírovém" provozu se však spotřebuje pouze asi deset procent tohoto množství.

Ve středisku Cheyenne Mountain se sbíhají a následně jsou ana-lyzovány prakticky veškeré informace týkající se vzdušného prostoru naší planety a nejbližšího vesmíru. Některá oddělení vyřizují též agendu tajných služeb.

Jednotlivé útvary disponují samostatnými tunely a mohou opero-vat nezávisle na ostatních. Pomocí ocelových dveří o váze 25 tun a tloušťce tří stop se dá celý komplex hermeticky uzavřít (viz foto č. 39 v obrazové příloze). Automaticky se dveře zavřou během 30 vte-řin, ručně to mohou učinit dva muži za pět minut.

Hlavním úkolem NORADu je samozřejmě obrana země. Nicméně v souvislosti se založením nového departmentu, Ministerstva domo-brany, se však pro tuto agenturu nabízejí i nové možnosti „využití" - především ke shromažďování obrovského množství dat a k dohledu

190

nad „podezřelými aktivitami" nepohodlných subjektů jak doma, tak v zahraničí.

Vzhledem k tomu, jak důmyslnou a dokonale vybavenou centrá-lou dnes NORAD je, se automaticky vnucuje otázka: Kolik informa-cí poskytla tato instituce světové veřejnosti v souvislosti s některými tragickými událostmi, k nimž v posledních letech došlo? Například o incidentu, při němž raketa ukrajinské armády omylem sestřelila ruské dopravní letadlo, nebo o zřícení raketoplánu Columbia?

Ani o případném využívání futuristických technologií ze strany NORADu se veřejnost samozřejmě nic nedozví. Přitom nelze pochy-bovat o tom, že se na takových technologiích intenzivně pracuje -nebo už jsou dokonce hotové a připravené k použití. A když si polo-žíme otázku, kdo by je případně mohl použít, ocitá se NORAD na jednom z předních míst mezi možnými kandidáty.

Nejlépe umí předvídat budoucnost ten, kdo ji sám ji vytváří. Tak by mohlo znít motto agentury DARPA, futuristického výzkumného institutu Pentagonu. Nejedná se vlastně o jeden centrální úřad, spíš o ústředí, které zastřešuje větší počet organizací, z nichž každá pra-cuje na určitém úseku. Kromě toho jsou některé projekty zadávány externě, například výzkumným zařízením univerzit.

Nejdůležitějším kamínkem v mozaice DARPA je již zmíněný Úřad pro povědomí o informacích (IAO). V následujícím textu vám před-stavíme některé projekty této instituce. Když někdo připravuje naši budoucnost, je jistě zajímavé seznámit se s jeho plány.

TIA Total Information Awareness (totální povědomí o in-formacích). Již sám název hovoří za všechno. Projekt se zabývá strategiemi koordinace procesů vedoucích k zís-kávání a vyhodnocování informací. Je poučné podívat se na pořadí jednotlivých fází tohoto procesu:

1. zjištění, 2. klasifikace, 3. identifikace, 4. zpětné sledování, 5. porozumění, 6. zákrok.

191

K tomu patří i ony proslulé miniaturní čipy, jež slouží ke sledování podezřelého objektu a dnes se dají zabu-dovat i do propisovačky.

TIDES Translingual Information Detection, Extraction and Sum-marization (vícejazyčné rozpoznávání a zpracovávání in-formací). Nezbytný doplněk TIA. Projekt se zaměřuje na vyhledávání relevantních informací v cizojazyčných tex-tech. Ty jsou potom překládány do angličtiny a inter-pretovány. V podstatě to představuje globální dohled nad internetem a dalšími komunikačními prostředky.

HID Human Identification at a Distance (identifikace osob na dálku). Projekt je zaměřen na využití biometrie (tedy rozpoznávání obličejů, duhovek, způsobu chůze apod.)

EELD Evidence Extraction and Link Discovery (získávání důka-zů a zjišťování příčinných spojení). Projekt hledá odpo-věď na otázku: Kdo s kým a za jakým účelem? Když se podaří extrahovat z velkého množství dat důležitou informaci, musí se dále zjistit, od koho pochází a komu je určena. Zajímavou odnoží tohoto bádání je projekt Communicator, který se zabývá technologiemi umožňu-jícími dialog mezi člověkem a počítačem.

FutureMAP Tento projekt zkoumá, do jaké míry mohou techniky výzkumu trhu a nových trendů pomoci při odhadování budoucích událostí ve vojenské a politické oblasti.

V souvislosti s „chybami v matrix" se zajímavěji jeví jiné odděle-ní agentury DARPA, totiž Information Processing Technology Office (IPTO), jehož náplní je konkrétní zpracování informací. Řídí:

CoABS Control of Agent Based Systems (kontrola systémů zalo-žených na činnosti agentů). Vývoj, řízení a koordinace rozsáhlých systémů autonomních sebeorganizujících softwarových agentů.

192

CSEE Cognitive Systems Exploratory Effort (výzkum kognitiv-ních systémů). V rámci tohoto projektu se softwaroví agenti učí přizpůsobovat změnám vnějších podmínek, a to s pomocí vlastního „myšlení".

Nápadná podobnost těchto softwarových agentů s tajemnými „muži v černém" asi není čistě náhodná. Vzpomeňme si například na problémy, které men in black měli i s nejjednodušším! předměty (například s příborem, viz kapitola 7).

Výzkumné projekty agentury DARPA jsou sice mimořádně inova-tivní, nicméně se odehrávají (přinejmenším oficiálně) pouze v počíta-čové rovině. Na druhé straně - kdo dokáže zabránit tomu, aby se takto získané poznatky začaly dříve nebo později uplatňovat také v praxi, například za účelem ovlivňování matrix?

Zprávy o mužích v černém však prokazatelně kolují už nejméně padesát let, tedy od doby, kdy naše počítačová technika nedokázala vytvářet nic, co by se byť jen vzdáleně podobalo softwarovým agen-tům. Stále tedy stojíme před nezodpovězenou otázkou, kdo nasadil men in black do matrix...

Další projekt zahrnutý pod IPTO se vydává až do oblasti nano-technologie. Zkoumá totiž možnosti spolupráce mezi lidmi, roboty a softwarovými agenty:

SDR Software for Distributed Robotics (software pro roz-ptýlené roboty). Vývoj softwarové technologie, která by umožňovala vytvářet z velkého množství dat dodáva-ných mikro- a nanoroboty kolektivní makroskopické výsledky (nepřipomíná vám to Crichtonův román?).

QuIST Quantum Information Science and Technology (věda a technologie kvantových informací). Výzkum možností aplikace poznatků kvantové fyziky v počítačové techno-logii a oblasti komunikace.

Konečně! Hora est in astra - ale teď ta hodina nastala! Přece jen bylo naše trpělivé hledání korunováno úspěchem a našli jsme něko-ho, kdo se snaží manipulovat matrix zevnitř.

193

Indicií pro to máme víc než dost a ještě o nich bude řeč, roz-hodně vám je nezatajíme.

Bio-Computation je posledním projektem IPTO, který bychom vám rádi představili. Zabývá se možností využití biomolekul buď pro úče-ly zpracování informací, nebo jako senzorů (k tomu viz i kapitola 5).

Některé projekty řídí DARPA přímo, tedy bez mezičlánku v po-době specializovaného oddělení. Jedním z takových projektů je např. Global Eye, technologie seskupených elektronických skenerových antén (ESA), které dokážou simultánně vyhledávat různé radarové a frekvenční oblasti a fungují současně jako přijímač i vysílač.

Jiným projektem, který řídí DARPA přímo, je CUGF (Counter Underground Facilities Project). Tady jde o již zmíněná podzemní zařízení, jejich plánování, technické vybavení, zásobování, střežení a obranu, též o identifikaci oprávněných osob. V souvislosti s tím se ovšem na druhé straně také hledají zbraně, které dokážou takovéto podzemní základny zničit nebo alespoň poškodit natolik, aby nebyly schopné dalšího provozu.

To vede i nás z výšin futurologických koncepcí zpátky na pevnou půdu reality - a tím i k otázce moci.

FEMA (Federal Emergency Management Agency) je - přinejmen-ším navenek - záslužná instituce, která pomáhá obyvatelstvu zvládat krizové situace, jež vznikají například v důsledku přírodních kata-strof, jaké nejčastěji představují rozsáhlé požáry, hurikány, případně záplavy.

Teprve nedávno vyšlo najevo, že podobné úkoly tvoří pouze ved-lejší pracovní náplň tohoto úřadu. Ve skutečnosti představuje FEMA stínový mocenský faktor netušených rozměrů.

Když v roce 1992 zpustošil hurikán „Andrew" velké části Floridy, snesla se na agenturu FEMA ze všech stran kritika pro naprosté selhání. To přimělo zákonodárce ve Washingtonu, aby se tímto úřa-dem začali zabývat. Skutečnosti, které přitom vyšly najevo, předčily i ta nejčernější očekávání.

FEMA vydává rok co rok dvanáctkrát víc peněz na černé projek-ty než na účely, pro něž byla vytvořena, totiž na ochranu země před

194

zničujícími katastrofami a jejich dopady. Celkem to je 1,3 miliardy dolarů ročně!

Zajímavé je nepochybně i to, že s těmito fakty byly do té doby obeznámeny pouze necelé dvě desítky kongresmanů (kteří k tomu měli potřebné Security Clearance čili bezpečnostní osvědčení, jež je opravňovalo k nakládání s údaji označenými za citlivé z hlediska národní bezpečnosti). Kongres dospěl k názoru, že FEMA skrývala své aktivity za „černou oponou".

Na co ale tato organizace vydává 1,3 miliardy dolarů ročně? Do-cela jistě ne na koordinování činnosti hasičských sborů!

Mezitím vešlo ve známost (i když to FEMA oficiálně nepotvrdila), že tato agentura zastřešuje i velkorysý projekt podzemních zařízení v rámci projektu COG (Continuity of Government), který má zabez-pečit fungování vlády v situaci národního ohrožení nebo nouzového stavu. Se stavbou těchto zařízení se začalo už v padesátých letech, tedy v době, kdy vrcholila studená válka.

FEMA údajně přímo kontroluje asi padesát podzemních zařízení, která mohou v případě ohrožení sloužit jako úkryty. Tyto bunkry jsou rozmístěny na různých místech po celých USA. Nejdůležitější z nich se nachází v pohoří Blue Ridge Mountains (Virginia), na úpatí hory Mount Weather.

Ani FEMA, ani podzemní komplex v Blue Ridge Mountains ne-jsou považovány za tajné. Informace o nich najdete dokonce i na ofi-ciálních stránkách americké vlády. Samozřejmě to však jsou pouze běžné informace, které se navíc vztahují jen na budovy stojící na povrchu země či k oficiálním úkolům agentury FEMA. O podzemních tunelech a bunkrech tady nenajdete ani slovo. FEMA navíc udává pro své zařízení na úpatí hory Mount Weather chybné zeměpisné souřadnice.

Mimo jiné udržuje tato instituce v pohotovosti více než tři stovky technicky dokonale vybavených mobilních jednotek, které mohou autonomně existovat a operovat po dobu jednoho měsíce. Tyto jed-notky jsou umístěny v pěti různých státech Unie, disponují rozsáh-lými komunikačními sítěmi a všechny jsou vybaveny generátory, takže mohou zásobovat elektřinou 120 obytných objektů. Žádná z těchto jednotek se nikdy nezapojila do odstraňování následků přírodních katastrof.

195

Pro administrativu neexistuje nic snadnějšího než aktivovat ob-rovskou moc agentury FEMA. Stačí k tomu jen prezidentův podpis - souhlas Kongresu není zapotřebí. Země ani nemusí být ve válce, podle zákona postačuje, aby došlo ke zvýšení mezinárodního napětí, domácím nepokojům nebo rozsáhlé ekologické katastrofě.

Jak by se při výskytu takové situace postupovalo? Platnost ústa-vy je pozastavena a výkonná moc přechází na agenturu. Nejdůle-žitější vládní úřady jsou rozdělené do tří skupin, nazvaných „týmy" Alfa, Bravo a Charlie. V případě národní katastrofy zůstane jeden z nich ve Washingtonu, druhý se ukryje v nitru hory Mount Weather a třetí se přesune na jiné místo v USA.

To mimo jiné znamená, že v podzemním komplexu ve Virginii bude úřadovat paralelní vláda, která nevzešla z všeobecných voleb a nemusí dodržovat ústavu. Tato vláda přečká i případnou změnu administrativy ve Washingtonu.

Federace amerických vědců má k dispozici informace, podle nichž se v podzemním komplexu pod horou Mount Weather již od deva-desátých let nepřetržitě zdržuje zhruba 900 lidí.

Uveďme si pár příkladů zvláštních pravomocí, které by FEMA nabyla v případě naplnění katastrofického scénáře: kontrola všech dopravních systémů, letišť a přístavů; kontrolování a v případě po-třeby i zabavení všech dopravních prostředků; dohled nad energe-tickým zásobováním a nouzovými rezervami ropy i dalších strate-gických surovin; distribuce potravin, léků a dalších potřeb; zapojení občanů do veřejně prospěšných prací a internace cizinců; evakuace měst a obcí; kontrola bankovního sektoru a veřejných financí.

Již třikrát se USA ocitly v situaci, kdy se zdálo, že FEMA pře-vezme kontrolu nad chodem země. Poprvé v roce 1984 v rámci plá-novaného tajného projektu REX84, který však byl na poslední chvíli zastaven. Podruhé v roce 1990, během první války v Perském zálivu. A naposled v roce 1992, když v Los Angeles propukly rasové nepo-koje velkých rozměrů. Nakonec však k přenesení vládních kompe-tencí na agenturu FEMA nedošlo, a to je jistě dobře. Příslušný zákon totiž nedefinuje, za jakých okolností a zda vůbec se FEMA musí své absolutní moci opět vzdát ve prospěch civilní vlády vzešlé z obecných voleb; obsahuje pouze ustanovení, podle něhož má Kongres - ovšem nejdříve po uplynutí šesti měsíců! - právo přehodnotit situaci.

196

Vraťme se však k otázce, za co utrácí FEMA v mírových časech 1,3 miliardy dolarů ročně. Podzemní komplexy jsou koneckonců už dávno postavené a jejich udržování stojí jenom zlomek této částky. S tím souvisí další otázka: Čím se zabývá těch 900 lidí, kteří v pod-zemních úkrytech pracují?

Dá se tedy předpokládat, že se FEMA rovněž podílí na některých dalších projektech, o jejichž existenci nemáme nejmenší potuchy. Třeba se za zkratkou FEMA ve skutečnosti skrývá pojem F(ailur)E of MA(trix) a agentura ve skutečnosti experimentuje s chybami v matrix, přičemž možná využívá i futuristické technologie, na nichž pracuje její sesterská organizace DARPA.

Tato domněnka není tak fantastická, jak by se na první pohled mohlo zdát. Již delší dobu totiž prosakují na veřejnost informace, podle nichž existovala nepříliš známá tajná organizace „Majestic 12", zaštítěná institucí s názvem Office of Emergency Preparedness, jež je přímou předchůdkyní agentury FEMA. Pod hlavičkou „Majestic 12" pracovala utajovaná skupina vědců, zorganizovaná po skončení druhé světové války prezidentem Trumanem; její existenci úřady nikdy nepotvrdily. Mělo jít o tým odborníků, jehož hlavním úkolem byl vý-zkum fenoménu UFO, možnosti existence mimozemšťanů a dalších podobných témat.

Mimochodem - manipulátory s matrix nemusíme hledat jen ve vládních a vojenských kruzích. Na světě existují i jiná mocenská cent-ra, která mohou mít svá želízka v ohni a patří do skupiny „vědou-cích". Jednou z těchto institucí je nepochybně Vatikán. Vzpomeňme si na masová shromáždění věřících, k nimž promlouvá papež, gene-rátory náhodných čísel nereagují!

Co to všechno znamená pro náš běžný život v matrix? Vyplývá z toho, že k manipulacím s ní nemusí nutně docházet jen

z vnějšku, dají se provádět i zevnitř. Nemáme tím na mysli zpětné vazby vědomí, o nichž jsme psali v předešlé kapitole; vědomí konec-konců není součástí matrix. Tady jde o technické manipulace - přes-něji a konkrétně řečeno, o drastické zásahy do biosféry naší planety.

Už samo globální a permanentní bombardování všeho živého nej-různějšími frekvencemi elektromagnetického spektra (připomeňme si projekt Global Eye) nemůže zůstat bez vedlejších účinků na vědo-

197

mí, a to jak individuální, tak i skupinové. Nepochybně dokáže měnit naše vnímání - a tím i samotnou matrix!

Do této problematiky určitě spadají i poměrně dávno známé vlny ELF (ELF je zkratka z anglického výrazu Extremely Low Frequency, tedy „extrémně nízká frekvence" - pozn. překl.), o nichž se ví, že rovněž ovlivňují vědomí i klima.

K zamyšlení nás nutí také skutečnost, že určité kruhy podle všeho disponují technologiemi, které oficiálně vůbec neexistují (napří-klad za účelem ovlivňování morfogenetických polí, jež představují -v kontextu této knihy - jakousi dílčí strukturou matrix).

Dalším z příkladů jsou třeba slavné kruhy v obilí a piktogramy, které se každé léto objevují v různých částech světa. Veřejnost posu-zuje zprávy o těchto jevech spíše skepticky, ale vojenské složky jim věnují zvýšenou pozornost - proč asi?

Zprvu vznikaly v obilných lánech jen kruhy, postupem času však přišly do módy i různé piktogramy složené z jednoduchých geome-trických útvarů. Většinou se tyto obrazce objevovaly v blízkosti sta-rých kultovních míst. Během let prošel tento fenomén určitým vývo-jem, a to od již zmíněných kruhů a triviálních forem směrem ke slo-žitějším fraktálním útvarům. To je zřetelná indicie toho, že obrazce nevznikají v matrix, nýbrž skrze ni. Mohly by tedy být (neplánova-nými) vedlejšími účinky nějaké technologie, jejímž hlavním cílem je manipulace s matrix. Taková technologie využívá přímé spojení s dě-dičnou informací, která zase obsahuje (v nevědomé rovině) archety-pické symboly. Proto vznikají takové vzory nejen v lánech obilí, ale například i na tělech zvířat a lidí. Pro tuto skutečnost existují ne-zvratné důkazy.

V některých rodinách se zjevná náchylnost k prožitkům s hyper-komunikaci přenáší z generace na generaci. Zdá se tedy, že skutečně existuje nějaký „hyperkomunikační gen", který je aktivován pouze u poměrně malého počtu lidí. V páté kapitole jsme uvedli výpovědi z hyperprostoru, které naznačují, že tohoto způsobu komunikace se účastní i některé zatím neobjevené složky DNA, například doposud neznámá a vědecky neprokázaná látka, kterou osoby v transu ozna-čovaly řeckým písmenem φ („fí"). Tato nukleová kyselina údajně plní funkci jakéhosi zaměřovacího vysílače, který možná slouží k loka-lizaci daného individua v matrix. To by ostatně naprosto přesně

198

odpovídalo tomu, čeho dosáhli vědci tím, že do DNA implantovali nanokrystaly.

Hypotetický nukleotid by totiž mohl představovat přímý spojova-cí kanál k hyperprostoru, tedy k oblasti nacházející se mimo matrix. Hyperkomunikaci musíme považovat za další klíč otevírající možnost manipulace s matrix; to je zřejmé již z toho, že dokáže generovat neobvyklé vjemy, které nejsou ničím jiným než chybami v matrix.

Jinou cestou k manipulaci s matrix může být využití poznatků kvantové fyziky. Připomeňme si, že právě na takovém úkolu se pra-cuje v rámci projektu QuIST.

Když vidíme, z kolika stran a kolika různými metodami se usilu-je o ovlivňování matrix, musíme si položit otázku: Proč se tak děje? Jakému účelu to má sloužit?

Cílem manipulací s matrix - je lhostejné, jestli k nim dochází ze-vnitř nebo zvenčí - je velmi často získání nebo udržení moci. Jedinec má jenom málo možností, jak do matrix zasáhnout. Ale když jsme dospěli k závěru, že matrix je koneckonců stejně pouze zdánlivý, ilu-zorní svět, který vzniká projekcí z hyperprostoru, pak by možná bylo nejrozumnější z tohoto snu procitnout a matrix jednoduše opustit...

Kdo chce na tuto otázku kvalifikovaně odpovědět, musí nejdřív poznat, co se za onou matrix nachází. Co nás tam čeká?

Magie nebo záhada? Nebo nakonec jenom další, jiná matrix? Dá se to vyjádřit i slovy Marka Twaina: „Fikce má povinnost při-

způsobit se možnostem. Pravda ji nemá."

199

Slovníček méně známých termínů

antigravitace - výraz označující nově objevenou vlastnost gravitace, totiž její schopnost působit i jako odpuzující síla.

atraktor - pojem používaný v teorii chaosu. Označuje fraktální formu se zpětnou vazbou.

bilokace - současný výskyt určitého objektu (částice, člověka atd.) na dvou různých místech.

biočip - počítačový čip vytvořený na bázi organické hmoty (například DNA).

červí díra - mikroskopický spojovací kanálek vedoucí hyperprostorem.

DNA - deoxyribonukleová kyselina, nositel dědičné informace a zá-kladní stavební kámen chromozomů a genů.

foton - světelný kvant, nejmenší jednotka světelné energie.

fraktál - geometrický tvar postulovaný teorií chaosu. Fraktál vznikne tím, že se určitý základní vzor opakuje ve velkém i malém. Většina přírodních forem (tvar těla, listy stromů atd.) se řídí fraktálními zá-konitostmi.

gen - nejmenší funkční genetická jednotka, definující například pro-dukci určitého konkrétního proteinu.

genetické programování - odnož informatiky, zabývající se sestavením umélé inteligence za využití darwinovských zákonitostí selekce a pře-nosu dědičné informace.

genom - kompletní soubor genetické informace uložené v genech.

gravitace - jev způsobující vzájemnou přitažlivost hmotných těles. Jedna ze čtyř základních sil působících v kosmu. Podle nejnovějších

200

vědeckých poznatků existují i objekty s negativní hmotností, které jsou působením gravitace od normálních hmotných objektů odpuzo-vány (antigravitace).

hyperkomunikace - způsob přenosu informací prostřednictvím červích děr a hyperprostoru.

hyperprostor - pouze matematicky definovatelný výšedimenzionální prostor, který má - podle dnešního stavu vědeckých znalostí - prav-děpodobně deset dimenzí. Naše čtyřrozměrné univerzum je jeho sou-částí, přičemž v ostatních dimenzích neexistuje čas ani prostor.

chromozomy - mikroskopické struktury, z nichž je složen genom. Tyto jednotky jsou nositeli genů. Každá buňka obsahuje 46 chromo-zomů.

klonování - umělá reprodukce celého organismu přenosem jeho ge-netické informace do buněk, z nichž byla předem odstraněna jádra.

kvantová fyzika - rozvíjející se vědní obor, který se zabývá nejmen-ším! částicemi hmoty.

matrix - matematické pravoúhlé schéma, skládající se z čísel, fyzi-kálních veličin nebo operátorů. Zde: schéma, které vytváří základní strukturu reality a umožňuje jí fungovat multidimenzionálně.

M-teorie - nejnovější verze teorie superstringů, jejímž cílem je sjed-nocení kvantové fyziky a gravitace. Pod písmenem M si je možné představit „magii, mystérium nebo matrix, každý podle osobního vkusu" (Edward Witten).

nanobot - zkrácený tvar slova „nanorobot". Pojem z oblasti nano-technologie; robot o velikosti atomu nebo molekuly.

nanotechnologie (nanotechnika) - nová dílčí oblast subminiaturní techniky, zabývající se vývojem miniaturních konstrukčních prvků molekulární velikosti.

201

obecná teorie relativity - rozšíření speciální teorie relativity s ohledem na gravitaci. To vede k vyšší časoprostorové geometrii. Nám známý čtyřrozměrný svět musí být částí výšedimenzionálního hyperprostoru.

Planckova konstanta - Její velikost (asi 10-33 cm) určuje rovinu naší reality, na níž se mohou začít projevovat skryté vyšší dimenze.

postkvantová fyzika vědomí - rozvinutí kvantové fyziky začleněním vědomí.

skupinové vědomí - komplexní, vyšší struktura vědomí, která propo-juje individuální vědomí jedinců patřících k určitému biologickému druhu. Díky ní mohou jednat koordinovaně a vzájemně si předávat individuálně nabyté zkušenosti.

softwarový agent - samostatně operující počítačový program vybave-ný umělou inteligencí.

soliton - vlna stabilní prostorové struktury, šířící se bez deformací nelineárním prostředím. Podle nejnovějších poznatků funguje i jako nositel DNA.

speciální teorie relativity - teorie A. Einsteina, podle níž ve vesmíru neexistuje pevný bod coby vztahová veličina. Pozorování každého pozorovatele je jen relativní v závislosti na jeho vlastním pohybu.

superstringy - nová teorie kvantové fyziky, podle níž tvoří základní strukturu veškeré hmoty výšedimenzionální uzavřené smyčky (angl. strings), jejichž rozdílným rezonančním kmitáním vznikají nám zná-mé elementární částice.

teorie chaosu - vědní obor zabývající se zákonitostmi chaotických procesů v přírodě.

transakční interpretace - nová koncepce kvantové fyziky, podle níž se může určitá událost stát realitou pouze prostřednictvím rezonance s jinou událostí. Transakci lze sledovat i zpět, proti toku času.

202

tunelový efekt - pojem z kvantové fyziky; podle této hypotézy může hmotná částice nebo informace - byť jen s velmi malou pravděpo-dobností - proniknout „zakázanou zónou" (tunelem), pokud se vyhne hyperprostoru.

umělá inteligence - odnož informatiky zabývající se počítačovými pro-gramy, které dokážou inteligentním způsobem a zcela samostatně řešit problémy, aniž by jim musela být „napovězena" cesta k řešení.

203

1. Scéna z filmu Matrix - Morfeus (vlevo) nabízí Neovi červenou a modrou pilulku.

2. Černá kočka, která se objevila dvakrát za sebou na stejném místě, je pro Nea první indicií chyby v matrix.

3. Hrad Schauenburg ve Schwarzwaldu se stal dějištěm strašidelného zážitku s paralelními světy.

4. V blízkosti tohoto stromu Martina K. poprvé ucítila, že s realitou není něco v pořádku.

5. Ve zřícenině hradu se nachází nejedno tajuplné, ba přímo strašidelné zákoutí. 6. V tomto průchodu slyšela Martina K. podivné hlasy z minulosti.

7. Zámek Lańcut patří k nejvýznamnějším stavebním památkám Polska.

8. V tomto reprezentativním sále se dodnes konají plesy a hudební festivaly.

9. V knihovně zámku Lańcut se novinář Kazimierz Bzowski setkal s tajemnou ženou z doby rokoka.

10. V ulici Orleansstrasse v berlínské čtvrti Steglitz dochází k chybám v matrix poměrně často.

11. Slavná fotografie Richarda Willoughbyho, na níž je zachyceno „Silent City" z ledovce Muir na Aljašce.

12. Brána do hyperprostoru. Na snímku pořízeném Hubblovým teleskopem je vidět černá díra v centru galaxie NGC 4261, vzdálené od nás asi sto milionů světelných let.

13. Krok do nicoty. Eva B. se pohybovala ve směru čárkované šipky a náhle beze stopy zmizela.

14. Ve stejném okamžiku se ocitla v parku vzdáleném asi dva kilometry. Dezorientovaná ušla v naznačeném směru několik desítek metrů, než si uvědomila, co se vlastně stalo.

15. Profesor Ehud Shapiro (vzadu) drží v ruce laboratorní trubičku s trilionem nanopočítačů DNA.

18. Zakladatel sekty raeliánů Claude Vorilhon.

16. Shapiro zjistil, že endonukleáza fokl dodává nanopočítači DNA potřebnou energii.

17. Alan Turing.

19. Dr. Brigitte Boisselierová.

20., 21. Podivná humanoidní bytost z Chile, pojmenovaná TOY. 22. Chilská myš opossum. 23. Dvojitá šroubovice DNA s barevnými bázemi a hypotetickou bází φ.

24. Bakteriofág (umělý virus; jednoduchý bio-nanorobot likvidující bakterie). 25. Návrh budoucího nano-vojáka; nanozbraň vybavená umělou inteligencí. 26. Futuristické vize z románu Isaaca Asimova Fantastická cesta by se již brzy mohly stát realitou. Nanorobot pracující v lidském těle. 27. Srovnání velikosti: dnes existující mikročip a mravenec.

28. Vize budoucnosti. Nanorobot (modrá barva) se zapojuje do živé tkáně s cílem udržet nebo zvýšit výkonnost organismu.

30. Susumu Tashi z Tokijské univerzity vyvinul plášť, který činí člověka průhledným.

29. DARPA pracuje na modelu „supervojáka", geneticky upraveného a vybaveného futuristickou nanotechnologií.

31. Daškin kámen - miliony let stará zeměpisná mapa? 32. Profesor Alexander Chuvyrov. 33. Povrch „boží mapy" tvoří ochranná keramická vrstva.

34. Tato struktura znázorňuje podle Chuvyrova Chess Hill, kopec u Ufy.

35. Chess Hill ve skutečnosti.

36. Na „boží mapě" protéká říčka Bělaja jiný korytem než dnes (červená čára).

37. Hora Cheyennů v Coloradu s příjezdovou cestou k podzemnímu komplexu proti vzdušné obrany NORAD.

38. Vstupní brána do objektu NORAD.

39. Pomocí ocelových dveří o váze 25 tun se dá komplex hermeticky uzavřít. 40. Velitelské středisko NORADu. 41. Ukazatel tzv. Defense Condition (DEFCON) čili stupně poplachu. V tuto chvíli platí DEFCON 3 (zvýšená pohotovost).

42. Opěrný bod FEMA na úpatí hory Mount Weather.

43. Satelitní snímek oblasti kolem hory Mount Weather.

44. Situační plán střediska Mount Weather s rukopisnými poznámkami.

Odkazy k obrázkům v textu

Archiv autorů: 2-5, 8, 9, 12-20 Brian Greene: 1 Ehud Shapiro: 6, 7 Global Consciousness Project: 10 John G. Cramer: 11

Odkazy k fotografiím v příloze

Archiv autorů: 3-10, 23, 36 Warner Bros.: 1 Wojciech Urbański: 2 Alaska State Library: 11 NASA: 12 Ewa B.: 13, 14 Weizmann Institute of Science: 15 Nature: 16 FHT Esslingen: 17 Raalien Movement: 18, 19 Ovnis Terra, cl: 20-22 Arizonská univerzita: 24 History Channel: 25 Natick Solcier Systems Center: 29 BBC News: 30 Pravda: 31-35 Federation of American Scientists: 37-41, 43 Albert LaFrance: 44 Další internetové zdroje: 26-28

Grazyna Fosarová, Franz Bludorf CHYBY V MATRIX

Z německého originálu Fehler in der Matrix, vydaného nakladatelstvím Michaels v roce 2006, přeložil Jiří Vodvárko. Vydal Dialog, knižní velkoobchod a nakladatelství, Markova 3, 460 14 Liberec 14, v roce 2009. www.dialog-lbc.cz * e-mail: knihy@dialog-lbc.cz Komplexní jazykové zpracování, obálka a grafická úprava Redakční a typografické studio Oldřich Škrbel a Roman Karpaš. Vydání první, 208 stran + 16 stran obrazové přílohy. Tisk a vazba Těšínská tiskárna, a. s., Štefánikova 2, 737 36 Český Těšín. AA text 10,51, ilustrace 1,95, VA 13,02 ISBN 987-80-7427-004-1

V edici TAJEMSTVÍ nakladatelství DIALOG Liberec dosud vyšly tyto svazky:

1. Erich von Daniken: Lovci ztraceného vědění 2. Erdogan Ercivan: Zakázaná egyptologie

3. Bernad Jakoby: Tajemství umírání 4. Fiebag, Eenboon, Belting: Letadla faraónů 5. Ernst Meckelburg: Návraty z onoho světa

6. Viktor Farkas: Nové nevysvětlitelné fenomény 7. Andreas von Rétyi: Tajemství egyptských pyramid

8. Erdogan Ercivan: Na stopě původu lidstva 9. Thomas Ritter: Proroctví o Evropě

10. Erdogan Ercivan: Hvězdná brána pyramid 11. Erdogan Ercivan: Patenty faraónů 12. Erich von Dániken: Planeta lhářů

13. Andreas von Rétyi: Vyléčení rakoviny 14. Hellmut Brunner: Moudré knihy starých Egypťanů

15. K. Dona, R. Habeck: Zakázaná archeologie 16. G. F. L. Stanglmeier: Tutanchamonovo tajemství

17. Erich von Dániken: Nové důkazy 18. Magda Wimmer: Proroctví Mayů

19. Viktor Farkas: Průvodce nevysvětlitelnými jevy 20. Erdogan Ercivan: Imhotepův hrob

21. G. F. L. Stanglmeier, A. Liebe: Tajemství egyptologie 22. Stan Hall: Archivy Atlantidy - zlato Tayoů 23. Ernst Meckelburg: Experimenty s časem

Jako další svazky jsou v roce 2009 připravovány tituly: H. Hausdorf: Nadpřirozené schopnosti zvířat a rostlin

Erich von Daniken: Výbušná archeologie G. Fosarová, F. Bludorf: Předurčené události Marion Gibelová: Tajemství antických kultů

Obdobnou problematikou se zabývá i jiná edice nakladatelství Dialog, oblíbená řada NEJvětší záhady světa,

v níž jako poslední novinky vyšly publikace:

116. Luc Bürgin: Šokující odhalení 117. K. Zunneck: Tajná znamení a rituály svobodných zednářů

118. Gilbert Sternhoff: Budoucnost začala už dávno 119. G. Fosarová, F. Bludorf: Bez gravitace a neviditelní

120. Miroslav Karlík: UFO na Slovensku

Uvedené knihy lze získat (nebo předem objednat) u všech knihkupců, případně si je zajistit na adrese:

Dialog, Markova 3, 460 14 Liberec 14 tel.: 485 121 610, 485123 038 * fax 482 725 701 www.dialog-lbc.cz * e-mail: knihy@dialog-lbc.cz