Středoškolská odborná činnost
BrouStr Chov brouků a strašilek
Šternberk 2015
2
Středoškolská odborná činnost
Obor SOČ: 14. Pedagogika, psychologie, sociologie a problematika
volného času
BrouStr
Autor: Michal Siegel
Škola: Gymnázium Šternberk, Horní náměstí 5
Kraj: Olomouc
Konzultant: Bruno Kneubühler
Oponent: Ondřej Machala
Vedoucí práce: Mgr. Jan Večerka
Šternberk 2015
3
Prohlášení
Já, Michal Siegel, autor této práce, prohlašuji, že jsem svou práci SOČ vypracoval samostatně
a použil jsem pouze podklady (literaturu, projekty, SW atd.) uvedené v seznamu vloženém v
práci SOČ.
Prohlašuji, že tištěná verze a elektronická verze soutěžní práce SOČ jsou shodné.
Nemám závažný důvod proti zpřístupňování této práce v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb.,
o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů
(autorský zákon) v platném znění.
_____________________
4
Poděkování
Chtěl bych tímto poděkovat panu Aleši Bezděkovi, který mi poskytl mnoho poznatků a
informací z entomologie. Dále bych rád poděkoval Jirkovi Synkovi, Lukáši Dupaľovi,
Martinovi Baranovi, Mirkovi Kunovi, Tomáši Škubalovi, Markovi Nohejlovi a Brunovi
Kneubühlerovi, kteří mi poskytli chovný materiál nebo cenné informace a poznatky z chovu
brouků a strašilek. Mé díky také patří Ondřeji Machalovi za vypracování oponentského
posudku a panu Brunovi Kneubühlerovi za odbornou konzultaci.
5
Úvod ................................................................................................................................... 6
1. Coleoptera (brouci) ................................................................................................... 7
1.1 Teoretická část .....................................................................................................................7
1.1.1 Coleoptera jako celek ........................................................................................................ 7
1.1.2 Způsob života ..................................................................................................................... 7
1.1.3 Vývoj jedince řádu Coleoptera .......................................................................................... 8
1.1.4 Stavba těla .......................................................................................................................... 9
1.1.4.1 Vnější stavba těla ................................................................................. 9
1.1.4.2 Vnitřní stavba těla ................................................................................ 9
1.2 Praktická část .....................................................................................................................10
1.2.1 Chov zlatohlávků ............................................................................................................. 10
1.2.2 Chov nosorožíků ............................................................................................................... 14
1.2.3 Chov roháčů ..................................................................................................................... 15
1.2.4 Chov konkrétních druhů ................................................................................................... 17
2. Phasmatodea (strašilky) ......................................................................................... 25
2.1 Teoretická část ...................................................................................................................25
2.1.1 Phasmatodea jako celek ................................................................................................... 25
2.1.2 Způsob života ................................................................................................................... 25
2.1.3 Vývoj jedince řádu Phasmatodea .................................................................................... 26
2.1.4 Stavba těla ........................................................................................................................ 27
2.1.4.1 Vnější stavba těla ............................................................................... 27
2.1.4.2 Vnitřní stavba těla .............................................................................. 28
2.2 Praktická část .....................................................................................................................29
2.2.1 Obecná chov strašilek ...................................................................................................... 29
2.2.2 Chov konkrétních druhů ................................................................................................... 32
3. Latina a systematika .............................................................................................. 43
3.1 Latina ................................................................................................................................................. 43
3.2 Systematika ........................................................................................................................................ 44
Závěr ................................................................................................................................ 45
4. Použité zdroje ......................................................................................................... 46
5. Přílohy ..................................................................................................................... 47
6
Úvod
Již od raného dětství jsem se toulal přírodou a učil se od dědečka názvy různých živočichů
a rostlin. Chodili jsme spolu do lesa snad každý den. Tyto vycházky mne také vedly k lásce k přírodě.
Vzhledem k tomu, že můj děda byl také vášnivým entomologem, sbírali jsme všechen možný hmyz,
ze všeho nejvíce brouky (Coleoptera) a motýly (Lepidoptera). Postupně jsem se učil poznávat více
a více různých živočichů, zejména co se hmyzu týče. To také vedlo k tomu, že jsem se o hmyz začal
více zajímat. S dědou jsme začali jezdit i na všemožné entomologické burzy, takže můj přehled
o hmyzích zástupcích se nově rozvinul o opravdové tropické krasavce a tím pádem i o další kvanta
informací.
V době, kdy jsem chodil na základní školu, děda bohužel zemřel a mě nezbylo nic jiného, než
se vším protloukat, jak to jen šlo. Pokračoval jsem s vycházkami do přírody, se sběrem hmyzu
i s dalším studiem ohledně tohoto tématu. Nutno podotknout, že samozřejmě druhy na tzv. Červeném
listu, tedy druhy ohrožené, jsem nechal žít v přírodě, i když jsem na ně narazil.
Postupem času však můj čas na vycházky do přírody řídnul a řídnul a mě napadlo následující -
když tedy nemůžu já za hmyzem, proč by nemohl on za mnou? A tak jsem začal bezobratlé chovat.
Dodnes chovám brouky, strašilky, pakobylky a lupenitky – musím říct, že v mnoha případech vzácné
a obtížně sehnatelné druhy – a další. Co se brouků týče, chovám jedince z oblastí subtropických
a tropických a pouze zástupce podčeledí Dynastinae, Cetoniinae a Lucanidae, tedy nosorožíky,
zlatohlávky a roháče. Vzhledem k tomu, že potravu pro tyto chovance je třeba zajistit právě v lese,
donutím se alespoň do lesa jít a procházky využiji právě k zopakování svých znalostí a pozorování
různých živočichů. Avšak již se nevěnuji entomologii v tom smyslu, že sbírám hmyz z naší přírody,
protože jsem nabyl názoru, že každý živý tvor má právo na život. Do mých sbírek tedy již přibývají
pouze zesnulí jedinci z vlastního chovu.
Zprvu jsem chov bezobratlých bral jen jako koníček, postupem času jsem si však uvědomil, že
může vést také k ochraně v přírodě ohrožených druhů. Chov může udržet naživu populaci, které
v přírodě hrozí vyhynutí nebo populaci, která dokonce vyhyne. A právě proto jsem se rozhodl napsat
tuto práci a sepsat také brožuru pro začínající chovatele brouků a strašilek. Cílem práce je seznámit
čtenáře s brouky a strašilkami nejprve z teoretické stránky a poté jim osvětlit problematiku samotného
chovu. Tyto znalosti může čtenář uplatnit jak v zájmovém chovu, tak – samozřejmě se souhlasem
příslušných orgánů – i v chovu ohrožených druhů a pomoci tak udržení jejich populace naživu.
Samotná brožura je rozdělena (stejně jako tato práce) na dva hlavní celky. První je zaměřen na
řád brouků (Coleoptera) a druhý na řád strašilek (Phasmatodea). Každý celek je dále rozdělen na dvě
hlavní části – teoretickou a praktickou. V první, tedy teoretické, části se čtenář dozví nejprve obecné
informace o daném řádu, dále pak informace o výskytu, způsobu života, stavbě těla a samotném vývoji
řádu. Teorie totiž tvoří základní kámen pro další část – praktickou. V té se čtenář dozví vše podstatné,
co je potřeba znát v chovu. Zjistí, jak zajistit danému jedinci potřebné podmínky, čím jej krmit a jak
jej rozmnožit. Čtenář se také dozví, kde a od koho si chovný materiál (jedince pro zájmový chov)
obstarat.
Po přečtení celé brožury by čtenář měl být schopen podat stručné informace o obou řádech a o
jejich chovu, který by sám měl – alespoň u základních druhů – ovládat. A právě toto je cílem
chovatelské brožury BrouStr.
7
1. C o l e o p t e r a – b r o u c i
1.1 Teoretická část
1.1.1 Coleoptera jako celek
Řád Coleoptera (brouci) je jeden z nejvýznamnějších a nejpočetnějších řádů. Z globálního
hlediska lze říci, že řád Coleoptera je druhý nejpočetnější (samozřejmě vzhledem k počtu popsaných
druhů) ze všech řádů třídy Insecta (hmyz). Samotný řád čítá okolo 166 čeledí s asi 380 000 druhy.
V České republice se vyskytuje přibližně 108 čeledí, které zastupuje zhruba 7 000 druhů.
Dalo by se říci, že brouci jsou (až na extrémní klimatické podmínky) rozšířeni po celém světě.
Jediné prostředí, které brouci neosídlili, jsou moře a oceány (zde se mohou vyvíjet pouze larvy
některých druhů). Tedy abych byl přesnější, dospělí brouci zatím nebyli ve slaných vodách nalezeni.
Co se výskytu týče, nejvíce druhů je soustředěno právě do tropických a subtropických oblastí, zejména
do starých a nedotčených pralesů. Jsou samozřejmě i výjimky, kde brouci obývají poněkud
extrémnější podmínky (Austrálie).
1.1.2 Způsob života
Všichni brouci bez výjimky prochází proměnou dokonalou, jejich vývojová stádia jsou tedy
ovo (vajíčko), larva, pupa (kukla) a imago (dospělý jedinec). Samotný vývoj probíhá v závislosti na
daném druhu. Pokud se podíváme na samici, tak již zde je několik možností, kam může daný druh
naklást ovo. Některé druhy kladou vajíčka do dřeva stromů, jiné vyhledávají ztrouchnivělé kmeny,
další druhy jej kladou do trusu či mršiny a jiné kladou ovo přímo do hrabanky či do hlíny (tedy
do substrátu). Místo, kde je ovo nakladeno, také svědčí o následné potravě larev. V závislosti na typu
potravy dělíme brouky do několika velkých skupin:
Dravci jsou živočichové, kteří loví jiné živočichy za účelem potravy. Jsou schopni vydržet
delší dobu bez potravy, jelikož ta obsahuje velké množství bílkovin. Mohou se stravovat rozmanitě
a lovit tedy více než jeden druh živočichů, ale také se může jednat o potravní specialisty. Najdeme
také rozdíly v tom, jak dravci svou kořist loví. Některé druhy svou kořist usmrtí a poté ji pozřou. Jiné
druhy mohou kořist napustit trávicími enzymy a pozřít ji až po tomto předtrávení (střevlíci).
Býložravci se živí pouze rostlinnou potravou. Jako příklad uvedu imaga zlatohlávků,
nosorožíků nebo roháčů, která můžeme často pozorovat na spadaném tropickém ovoci. Avšak
býložravci také nepohrdnou vytékající mízou stromů nebo sladkými květy rostlin (například Mimosa).
Saprofágové jsou živočichové živící se rostlinnými, živočišnými či jinými zbytky. Zetlelým
listím se živí například larvy zlatohlávků, ztrouchnivělým dřevem larvy nosorožíků. Také larvy roháčů
se živí ztrouchnivělým dřevem. Je zajímavé, že například u masožravců jsou dravé jak larvy, tak
imaga, kdežto u býložravců jsou larvy většinou saprofágní.
8
Koprofágové jsou speciálně pojmenovanou skupinou saprofágů, a sice se jedná o živočichy
živící se trusem. Jedná se například o chrobáky. Literatura uvádí, že chrobáci mohou být také potravní
specialisté na trus jen určitého druhu (většinou skotu).
Mezi další skupiny patří například xylofágové neboli druhy dřevokazné. Do této skupiny
můžeme zařadit kůrovce, červotoče nebo například tesaříky. Během vývoje je hostitelská dřevina často
umořena, nebo alespoň závažně poškozena.
Poslední skupinou, kterou bych rád zmínil, jsou nektar sající druhy. Jedná se zejména
o zlatohlávky, roháče nebo například krasce. Tito brouci se, jak již z označení vyplývá, živí nektarem
z květů rostlin.
1.1.3 Vývoj jedince řádu Coleoptera
Samičky kladou vajíčka do dřeva, půdy, bahna, rostlin, trusů – prakticky kamkoliv (jak jsem
již ostatně popsal výše). Vajíčka jsou v naprosté většině případů bílá a dosahují délky až 10mm
(například největší zlatohlávek Goliathus goliathus). Jakmile se vylíhne larva, okamžitě začíná
přijímat potravu. Larvy v průběhu svého vývoje procházejí několika vývojovými stádii, jež nazýváme
instary. Při přechodu do nového instaru se larva vždy svlékne. Po tomto vývojovém přechodu za
sebou zanechá exuvii (neboli “svlečku“). Některé larvy svou exuvii pozřou a přivítají ji jako zdroj
minerálů a zčásti také bílkovin. Když se larva vylíhne, označujeme ji jako larvu v prvním instaru,
neboli L1, po svleku přechází do instaru druhého, neboli L2, a tak dále.
Larvy mají většinou bílou barvu (ty se často nazývají ponravy), dále pak hnědou (larvy
kovaříků – „dráteníci“) či černou (střevlíci). Larva se skládá z několika tělních článků a hlavy.
Na hlavě larva nese pár silných kusadel. Prakticky ihned za hlavou lze pozorovat tři páry končetin,
které larvě pomáhají při pohybu.
Délka vývoje larev se velice různí (4 měsíce až 1 – 3 roky). Zajímavostí je, že například
u zlatohlávků nebo nosorožíků lze v posledním instaru určit pohlaví za pomoci Haroldova orgánu.
Tento orgán mají pouze samci. Jedná se o malou černou tečku ve středu posledního článku abdomenu,
která se ve fázi kukly přemění na pohlavní orgán samce.
Jakmile larva dovrší posledního instaru, vytvoří si kuklu neboli pupu. Před tvorbou pupy si
larva kolem sebe může za pomocí slin a okolního substrátu vytvořit kokon. Některé druhy si vytvářejí
pružný kokon pouze z vlastních výměšků. V kokonu se larvy naposledy svléknou v pupu, na které je
možné pozorovat již všechny části těla včetně končetin, tykadel apod. Druhá možnost je, že larva si
kokon nevytvoří a svlékne se v pupu pouze v okolním substrátu. Kokon slouží k přečkávání drsnějších
klimatických podmínek, zejména sucha či chladu.
Imago okamžitě po ztvrdnutí chitinu začne přijímat potravu. Za krátkou dobu také jedinci
začnou vyhledávat partnera – tato imaga označujeme jako aktivní. Po spáření samice za několik dní až
týdnů nakladou vajíčka a celý cyklus se opakuje. U dospělců se také často setkáme s bojovnými samci.
Samci spolu zápasí o samice v okolí a poražený samec často umírá v důsledku pádu z velké výšky.
9
1.1.4 Stavba těla brouků
1.1.4.1 Vnější stavba těla
Tělo je rozděleno na tři segmenty: hlava (caput), hruď (thorax) a zadeček (abdomen). Hlava je
důležitá hlavně díky přítomnosti ústního ústrojí a tykadel. Kusadla slouží broukům jak k lovu jiných
živočichů u dravých čeledí, tak ke znehybnění partnerky při páření. Tykadla slouží broukům pro
orientaci v prostoru.
Hruď je rozdělena na předohruď (prothorax), středohruď (mesothorax) a zadohruď
(metathorax). Z každé části hrudi vychází jeden pár končetin, ze středohrudi nebo zadohrudi někdy
mohou vycházet i křídla, nikdy však z předohrudi.
Poslední částí těla brouků je abdomen. Ten se skládá z několika článků a nese důležité orgány.
Z toho důvodu je také kryt krovkami. Pod krovkami je uchován i pár blanitých křídel. To však
neznamená, že všichni brouci jsou schopni letu. Na konci zadečku je u samic přítomno kladélko.
1.1.4.2 Vnitřní stavba těla
Brouci dýchají pomocí vzdušnic (tracheje). Více dýchací soustava není specifikovaná.
Dýchají atmosférický kyslík (tedy volný kyslík vyskytující se volně v ovzduší), z toho důvodu si
i vodní druhy musejí pro zásoby vzduchu vyplouvat na hladinu, protože nejsou schopni čerpat kyslík
rozpuštěný ve vodě. Vyústění trachejí je mezi články na spodní straně zadečku.
Mají také již rozlišenou trávicí trubici. Co se imag týče, ústní ústrojí je u dravců kousací,
u býložravců lízací. Samotné ústní ústrojí jsou přeměněné končetiny k tomuto účelu uzpůsobené.
Nervová soustava je žebříčkovitá, skládá se z mozku, nervových zauzlin (ganglií) a ústřední nervové
pásky. Oči jsou umístěny po bocích hlavy, takže brouci mají velmi dobré zorné pole. Cévní soustava
je uzavřená a jejím centrem je trubicovité srdce umístěné v hřbetní části zadečku. Tělní tekutinou je u
brouků hemolymfa. Závažnější poranění související s cévní soustavou brouci prakticky nemají šanci
přežít.
Pohyb broukům zajišťuje příčně pruhovaná svalovina. Je nutno podotknout, že brouci mají
obrovskou sílu. Dospělé imago je schopné hravě unést několikanásobek své váhy. Síla je také důležitá
při kladení vajec, kdy se mnoho brouků musí prodrat několika desítkami centimetrů do tvrdého
substrátu, než najdou to pravé místo pro kladení.
Co do rozmnožování se ve všech případech jedná o gonochoristy, jsou tedy přítomna oboje
pohlaví. Není výjimkou, že je patrný na první pohled pohlavní dimorfismus. V prvé řadě jsou ve
velkém množství případů samci větší a mohutnější, než samice (na rozdíl od řádu Phasmatodea
(strašilky)).
Touto kapitolou bych chtěl uzavřít teoretickou stránku týkající se problematiky řádu
Coleoptera. Čtenář nyní po prostudování získal základní přehled o vývoji a způsobu života brouků
a o jejich tělesné stavbě. Po této základní teorii se tedy můžeme přesunout na praktickou část.
10
1.2 Praktická část
Po pár řádcích z teoretické stránky je čas, abychom se podívali také na část praktickou – chov.
Než se však dostanu k samotnému chovu, rád bych čtenáře informoval o tom, kde chovný materiál
sehnat. Nejlepší možností je navštívit teraristickou nebo entomologickou burzu. Pokud zájemce tuto
možnost nemá, existuje spousta inzertních serverů, jako například http://www.ifauna.cz. Na těch
serverech může zájemce sledovat vložené inzeráty, nebo si podat vlastní, inzerát s tím, že shání nebo
nabízí konkrétní druh. Každopádně před pořízením daného druhu je potřeba si důkladně prostudovat
celý chov.
1.2.1 Chov zlatohlávků
Začneme přípravou chovné nádoby (ubikace). Je třeba si uvědomit, že chceme larvám
napodobit jejich přirozené prostředí. Chov samotný můžeme zahájit nákupem larev či imag. Nejdříve
si popíšeme ubikaci pro chov larev. Jako nádoba nám poslouží plastový box a plastové krabičky.
Nedoporučuji sklo, jelikož je těžší a při pádu či nárazu se lehce rozbije. Larvy se vyvíjí v dubové či
bukové hrabance. Tu zajistíme jednoduše – najdeme starý bukový nebo dubový les, odhrneme vrstvu
spadaného listí a sbíráme vrstvu pod ní. Hrabanka prakticky vypadá jako zahradnický substrát
s kousky tlejícího listí. Za žádnou cenu se však nesmí použít hrabanku z jehličnatého lesa! Ta díky
jehlicím obsahuje nadměrné množství pryskyřice, které by larvy (až na výjimky) zabilo.
Další složkou substrátu je ztrouchnivělé dřevo – bílé nebo červené. Jejich rozdíl je v tom, že
na rozkladu dřeva se podílí jiné bakterie. Není podmínkou, že trouch je třeba použít. Jsou však druhy,
které příkrmem v podobě bílého dřeva (trouchu) nepohrdnou. Jedná se například o rody Mecynorrhina
nebo Chelorrhina.
Mezi další složky substrátu patří kompost, listí, koňský či kravský hnůj, rašelina a písek.
Kompost se přidává v malém množství pro obohacení substrátu o kvalitní látky a také bakterie
a mikroorganismy podílející se na rozkladu půdy.
Listí se přidává pouze hrstce druhů, mezi které patří například rod Dicronocephallus. Larvy si
listím obalují křehké kokony a imaga do nich balí snůšku. Dále je také žádoucí ztrouchnivělé listí. To
obstaráváme na začátku podzimu těsně před opadem čerstvých listů. V lese sbíráme loňskou vrstvu
napadaného listí, které používáme pro zlatohlávky rodů Merynorrhina a Chelorrhina jako kvalitní
příkrm, který tvoří složku substrátu až 50%.
Hnůj se používá opět jen u vybraných druhů, zejména u druhů Megalorrhina harrisi,
Chelorrhina polyphemus confluens atd. Pokud larvy tohoto druhu za svůj vývoj spotřebují větší
množství hnoje, samci mají v dospělosti o poznání větší roh. Hnůj také obsahuje silice, díky kterým
substrát neplesniví.
Rašelina a písek mají pouze zpevňovací funkci. Larvy rodu Dicronorrhina mají bez přídavku
rašeliny křehké kokony a larvy Goliathus goliathus spp. se kuklí pouze ve směsi rašeliny a písku.
Stačí už jen zvolit vhodnou vlhkost substrátu. Ta se pozná tak, že uchopíme-li substrát mezi
palec a ukazovák a jemně jej stlačíme, měla by se mezi prsty objevit voda. Pokud vodu
nezpozorujeme, je potřeba vlhkost zvýšit. Pokud nám naopak voda ukápne, je vlhkost příliš vysoká.
Raději přidáváme vodu po malých dávkách, protože přebytečná vlhkost se hůře vyrovnává.
11
Jakmile jsme si připravili hrabanku a popřípadě trouch, musíme si zjistit něco o druhu, který
chceme chovat. Prakticky všechny dostupné druhy lze chovat bez problémů ve všech stádiích
za pokojové teploty.
Jsou dva typy ubikací – pro larvy mírné a pro larvy kanibalistické. Larvy, u kterých
kanibalismus není zřetelný, či je velmi vzácný, chováme společně. Velikost ubikace je závislá na
počtu larev v ní. Kolik larev konkrétního druhu chovat v jak velké ubikaci popíši v chovu konkrétních
druhů. Jakmile však člověk něco odchová, je z vlastní zkušenosti schopen odhadnout, jak velkou
ubikaci zvolit.
Obr. č. 1 Box pro chov larev
Larvy mnoha druhů brouků jsou kanibalistické. Tzn., že pokud menší larva narazí na větší,
stane se její potravou. V přírodě takto velké larvy dostanou o těla drahocenné bílkoviny, ovšem
v zájmovém chovu je tento jev nechtěný (resp. u začínajících chovatelů, já osobně tento přirozený
příkrm pro silnější larvy již vítám). Z toho důvodu takovéto larvy chováme v plastových krabičkách
po jedné. Konkrétní druhy opět zmíním v samostatné kapitole. Čerstvě vylíhlé L1 chováme krabičce
o objemu okolo 150ml. V této krabičce může zůstat i v L2 a i v počáteční fázi L3. Jakmile začne být
larvě krabička malá, přestěhujeme ji do větší krabičky o objemu alespoň 2l, kde setrvá až do zakuklení
(ideální je však alespoň 6l pro každou larvu v L3).
Abychom dosáhli větších imag, je velmi vhodný samotný příkrm larev. Do substrátu můžeme
přidávat kořenovou a listovou zeleninu, nasušené kukly bource morušového, menší larvy jiných
zlatohlávků nebo granule s alespoň 70% obsahu masa. Vše má vliv na výslednou velikost imag. Je
však důležité příkrm často kontrolovat a odebírat nespořádané zbytky, aby nedocházelo ke vzniku
plísní (jsou však larvy, které si na plísni v menší míře libují).
Je také možné přikrmovat ovocem, ovšem zde hrozí nebezpečí rozšíření roztočů. Ti se mohou
na larvu dostat ale i z okolního infikovaného substrátu. Roztočů je rozhodně potřeba se zbavit, protože
parazitují na chované larvě. Larvě samotné jako takové příliš nevadí, ale jakmile přejde do stádia
pupy, většinou ji uvnitř kokonu roztoči zabijí. Roztoči, kteří se parazitují na larvách, potřebují k životu
vysokou vlhkost. Pro jejich odstranění můžeme použít dvě metody. První je manuální a je silně
neefektivní. Spočívá v setření roztočů jemným kartáčkem. Nevýhoda je zaprvé ta, že larva se neustále
hýbe a v podráždění se nás bude snažit kousnout, a jednak touto metodou nikdy nezbavíme larvu
všech roztočů a už vůbec ne vajíček. Proto přecházíme ke druhé metodě, kterou je umístění larvy
v absolutně suchého, jemně namletého ztrouchnivělého dřeva v nádobce, kterou necháme dokonale
12
větranou bez víka. Larvu ponecháme dle potřeby v suchu po dobu 1 – 6 dní. Po této době již na larvě
nebude jediný roztoč. Podmínkou je samozřejmě dát larvu do nového substrátu. Za žádnou cenu ji
neumisťujeme to starého, jelikož je kontaminován vajíčky roztočů – ten rovnou vyhazujeme.
Jakmile se larva zakuklí, je potřeba dopřát jí přirozené podmínky, aby mohla dokončit
metamorfózu v imago. V přírodě je stádium pupy (kukly) také obdobím, během kterého jedinec
přečkává sušší období. Z toho důvodu by také podmínky měly být sušší, než byla vlhkost substrátu
ve stádiu larvy. Pupu najdeme v boxu uchovanou v kokonu. Ten opatrně vyjmeme a umístíme
do speciální krabičky, kde je asi 5cm rašeliny o něco méně navlhčené, než byla hrabanka při chovu
larev. Kokon zahrabeme pouze z jedné třetiny, zbylé dvě třetiny zůstanou nad hladinou substrátu.
Pokud bychom kokon uchovávali ve vysoké vlhkosti, mohou se na pupě rozmnožit roztoči, nebo se
budou líhnout deformovaná imaga díky nedokonalému ztvrdnutí chitinu. Délka stádia pupy v kokonu
se různí v závislosti na druhu.
Obr. č. 2 Krabička pro uchování pupy
Jakmile proběhne samotná přeměna, brouk ještě chvíli zůstane v kokonu a vyčká, než mu
ztvrdne chitin. Po pár dnech opouští kokon, ale stále zůstává zahrabaný v substrátu. V tomto stavu je
již potřeba umístit jedinci do krabičky sladké ovoce jako potravu. V chovu používáme zejména banán,
mango, ananas, kaki (Diospyros), všechny druhy melounů, jablka, broskve, hrušky, ryngle, … Některé
druhy mají rády také nektar z květů rostlin Mimosa pudica a také mízu z poraněných stromů, na kterou
v přírodě nalétají. Pokud jsme kokony uchovávaly společně, je potřeba vylíhlé jedince samostatně
nebo po skupinkách přestěhovat do jiné ubikace, aby případní roztoči z potravy nekontaminovali zbylé
pupy. Existuje speciální krmivo „Beetle Jelly“, které se skládá z agaru a dalších příměsí, které brouci
potřebují. Výhodou je, že se na něm netvoří roztoči, takže je můžeme nechat v insektáriu až do doby,
než budou plně spotřebovány. Jedná se však o syntetické sterilní krmivo, které používám jen
13
v krajních případech, stejně tak jako banány a jiné dovážené ovoce (kvůli velkému množství chemie a
možným insekticidům).
Obr. č. 3 Prvotřídní ubikace pro chov imag
Foto: Lukáš Dupal‘
Zhruba po 14 dnech až po měsíci začnou být imaga aktivní. Budou se většinu času pohybovat
mimo substrát, snažit se vylézt z ubikace a můžeme je pozorovat také zkoušet létat. Toto značí jejich
plnou aktivitu a schopnost pářit se. U zlatohlávků se nesetkáme se souboji o samici, tedy je možné
chovat více samců pohromadě. Musíme však velikost ubikace přizpůsobit počtu jedinců. Důležitá pro
chov je také výška substrátu.
Dalším požadavkem pro řadu zejména afrických druhů je dostatek světla. Plně postačí,
budou-li imaga umístěna na osvětleném místě, ideálně u okna. Ovšem pozor v létě, aby se z insektária
nestal smrtící skleník. V chovu se problém nedostatku světla řeší bílou zářivkou umístěnou nad
insektárii (umisťovat každou zvlášť do insektária by bylo jednak finančně náročné a jednak zbytečné).
Na substrát je vhodné položit větve, kusy dřeva a kůru, aby měli brouci prostor pro lezení a
aby při převrácení se na záda měli oporu pro opětovné navrácení se do původní polohy.
Délka života imag se také různí. Jakmile však uhynou, prohrabeme substrát a rozdělíme larvy.
U kanibalistických druhů je možné larvy vybírat průběžně od počátku kladení. Sice tím docílíme
většího počtu larev, ale pokud vše necháme běžet, silnější larvy požerou slabší a v chovu tedy budeme
mít silnější a větší jedince v důsledku tohoto bílkovinného příkrmu.
Co do velikosti obsadily druhy Goliathus goliathus a Goliathus regius 9. a 10. místo se svými
12cm, což je na zlatohlávka opravdu majestátná velikost.
14
Obr. č. 4 Srovnání vývojových stádií zlatohlávka (larva, pupa, imago)
1.2.2 Chov nosorožíků
Chov nosorožíků je velmi podobný chovu zlatohlávků, ovšem setkáme se zde s několika
zásadními rozdíly. Prvním z nich je složení substrátu. Ten by se měl skládat z alespoň 50% bílého
ztrouchnivělého dřeva a 50% hrabanky. Nosorožíci se totiž vyvíjí ve spadaných, ztrouchnivělých
větvích obklopené listovou hrabankou, takže je potřeba umožnit přístup k obojímu. Oproti
zlatohlávkům také nepoužíváme žádný příkrm. Jediné, čím můžeme ovlivnit velikost imag, je kvalita
trouchu. Pro chov larev používám 60l boxy. Nejdříve na dno nasypu substrát skládající se z 50%
hrabanky a 50% trouchu. Substrát řádně udusám, aby výška po stlačení byla okolo 8 – 10cm.
Na udusaný substrát umístím několik kusů ztrouchnivělého dřeva v různých stádiích rozkladu od těch
rozpadajících se při doteku až po pevné, které nejdou na pomocí rukou zlomit. Kusy dřeva zasypu opět
substrátem. Ve výsledku se box skládá z 50% kusů ztrouchnivělého dřeva a 50% namíchaného
substrátu, tedy podíl hrabanky v celém objemu je pouze 25%. Larvy jako takové se však neživí
výhradně kusy dřeva, ty spíše okusují nebo se do nich ukryjí.
Druhou změnou je o něco vyšší vlhkost substrátu. Nesmí být příliš vysoká, ale oproti
zlatohlávkům by měla být rozhodně vyšší. Vlhkost zůstává stejná i poté, co se larvy zakuklí. A zde
nastává další zásadní rozdíl – larvy nosorožíků si pro kuklení nevytvářejí kokon, jen kolem sebe
udusají okolní substrát, čímž vznikne komůrka. Larvy se kuklí zejména vertikálně hlavou směrem
nahoru. Pupy nosorožíků necháváme v substrátu až do vykuklení, nepřendáváme je do žádných
speciálních boxů. Je však možné použít rašelinové květináčky, které namočíme do vody a kukly
do nich po jedné umisťujeme. Samozřejmě je potřeba spojit dva květináčky, aby měla pupa stálé
podmínky, zejména co se vlhkosti týče. Tuto metodu uplatníme zejména v případě, že máme rozsáhlý
chov a naskládat pupy v umělých kokonech do jednoho boxu je úspornější, než je mít po skupinách
v 60l boxech nebo více. Navíc nespotřebované dřevo a substrát můžeme již použít pro další účely.
Pokud chováme druhy, které mají sklon ke kanibalismu, musíme zvolit správnou velikost
nádoby. Instary L1 a L2 může larvy přečkat ve 150ml krabičce. Samozřejmě, čím větší, tím lepší,
15
nemusíme tak často doplňovat substrát. Larvy v L3 chováme v alespoň 6l boxech, přičemž před
zakuklením je umisťujeme do 10 – 20l boxů po jedné larvě. Larva Dynastes hercules před zakuklením
může dosahovat délka 20 – 25cm (údajně byla v Japonsku dochována larva 31cm).
Také vývoj je oproti zlatohlávkům delší. Délka vývoje se v závislosti na druhu pohybuje mezi
10 měsíci až třemi roky. Také ve stádiu pupy tráví brouci více času, menší druhy okolo 2 měsíců
a větší druhy mezi 4 – 6 měsíci. Jako výjimku bych uvedl našeho nosorožíka Oryctes nasicornis, který
se vyvíjí po dobu 3 – 4 let, přičemž na stádium pupy připadají ještě další asi 2 měsíce.
Imaga po vylíhnutí zůstávají neaktivní ještě asi 1 měsíc, ale stejně jako u zlatohlávků již
předkládáme potravu, která je totožná s potravou zlatohlávků. Jakmile začnou být brouci aktivní,
rozmístíme je do ubikací. Pro chov používám minimálně 60l boxy, přičemž výška substrátu by se měla
pohybovat mezi 20 – 30cm. Nikdy neumisťujeme do chovné nádoby dva samce, jelikož by neustále
sváděli souboje o samici. Jedná se o jedince s noční aktivitou, takže není nutné přisvěcování.
Ubikace pro chov imag je stejně zařízená jako ubikace pro chov larev, jen s tím rozdílem, že
na povrch umístíme více kusů dřeva a kůry a použijeme substrát pro chov nosorožíků. Samotná délka
života imag se pohybuje mezi 6 – 12 měsíci. Po této době substrát opět prohrabeme a larvy rozdělíme
do skupin nebo po jedné do krabiček.
Zajímavostí je, že největším broukem světa je nosorožík Dynastes hercules hercules, který
dorůstá úctyhodných 19cm. Jedná se ovšem o rekordní velikost, běžná délka imaga je mezi 12 – 15cm.
Tento druh vede na žebříčku spor s tesaříkem Titanus giganteus a jeho nedoloženou délkou 22cm.
Nosorožíci celkově obsadili v první desítce největších druhů brouků dost míst. Na 6. a 7. místě spolu
soupeří Megasoma elephas a Dynastes neptunus se 14cm a na osmém místě je Chalcosoma atlas
s 13cm.
1.2.3 Chov roháčů
Chov roháčů je spíše podobný chovu nosorožíků, než chovu zlatohlávků. Zásadní změna je
opět ve složení substrátu. Roháče chováme v čistém bílém ztrouchnivělém dřevě. Je tedy patrno,
že od chovu zlatohlávků neustále ubíráme hrabanku a přidáváme trouch. Naskýtají se nám tři možnosti
chovu larev. První je najít dřevo v požadovaném stádiu rozkladu, vyvrtat do něj otvor a larvu chovat
přímo v trouchnivém špalku. Nevýhoda je, že nevíme, jak špalek vypadá uvnitř, jestli neskrývá nějaké
predátory či jestli dřevo není pro brouka příliš tvrdé. Proto v chovu přistupujeme ke druhé možnosti,
kterou je vytvoření falešného kmene. Bílý trouch pomeleme najemno a napěchujeme jej do kulatých
krabiček. Je důležité substrát dávat do krabičky po malých dávkách a kvalitně jej stlačit. Ve výsledku
by krabička neměla jít zmáčknout ze stran, tedy jsme vytvořili tvrdý kmen ovšem ze dřeva
v požadovaném stupni rozkladu. Tato možnost je v chovech nejvíce zastoupena. Její nevýhodou je
fakt, že z jednoho litru namletého trouchu stlačením dostaneme třeba 300ml. Samozřejmě objem
zůstává stále stejný, ale pro napěchování krabiček budeme potřebovat zhruba trojnásobek
až pětinásobek celkového objemu krabiček. Tření možností je chovat larvy v tzv. „kinshi“. Jedná se
o podhoubí nejčastěji hlívy ústřičné. Získáme jej naočkováním hlívy do vlhkých pilin nebo do vlhké
slámy. Jakmile hlíva proroste piliny nebo slámu, plodnice zužitkujeme a podhoubí (kinshi)
napěchujeme do krabiček. Tato metoda vznikla v Japonsku, kde se specializují na chov nosorožíků
a roháčů. Švýcarský chovatel Daniel Ambühl má dokonce problematiku kinshi tak propracovanou,
že pro každý druh používá jinou houbu naočkovanou do jiného média.
16
Je možné larvy přikrmovat kvalitními granulemi, což má za následek delší a mohutnější
mandibuly. Pokud však larvy chováme v kinshi, není tento doplněk potřeba, stejně tak při chovu
v kvalitním bukovém trouchu. Larvy roháčů chováme vždy po jedné, jelikož díky jejich opravdu
silným mandibulám je kanibalismus takřka automatický. Vývoj záleží na druhu, většinou se však
pohybuje okolo jednoho roku.
Po zakuklení stejně jako u nosorožíků pupu necháváme v původní nádobě, nevyndáváme ji
do speciálních boxů. Po vylíhnutí jsou imaga asi 1 – 2 měsíce zahrabaní v substrátu a po této době se
stávají aktivními. Stejně jako u nosorožíků také nikdy nechováme pospolu dva samce. Jejich souboje
nekončí smrtelně, jelikož je v přírodě zabíjí pád z vysoké větve, ale vedli by neustálé souboje o samici,
což není žádoucí. Samotná ubikace je oproti předchozím dvěma velmi rozdílná. Používám asi 40l box,
ve kterém pokryji dno čistým trouchem a stlačím asi na vrstvu 5cm. Na stlačený substrát umisťujeme
buďto kusy ztrouchnivělého dřeva, které jsme schopni rozlomit rukama, nebo 0,5l PET lahve seříznuté
několik centimetrů od víčka a naplněné napěchovaným trouchem nebo kinshi. Takto poskládané kusy
trouchu a PET lahve zasypeme zčásti nebo úplně trouchem, který již neupěchujeme. Krmíme opět
ovocem.
Roháči se neumístili mezi desítkou největších brouků světa, najdeme je však v první desítce
největších brouků České republiky. Na prvním místě najdeme samce roháče Lucanus cervus s délkou
těla 75 – 80mm, na místě 4. – 5. poté samici roháče L. cervus s 50mm, která se o místo dělí
s vodomilem černým (Hydrous piceus).
17
1.2.4 Chov konkrétních druhů
Nyní už jsme se seznámili se vším, co budeme potřebovat pro chov a je už čas jen znalosti
obohatit o konkrétní požadavky daných druhů. Na rozdíl od strašilek se chová vcelku málo rodů, které
však v chovech čítají obrovské množství druhů. Následně tedy popíši chov patřičného rodu, zmíním,
které druhy tohoto rodu se nejčastěji chovají, a zmíním také druhy, které se v některých detailech liší.
Chov rodu Pachnoda
Tento druh zastupují spíše menší jedinci – velikost imag se pohybuje od 18 do asi 25mm.
Jedná se však o zlatohlávky vhodné pro začátečníky (vyjma P. abyssinica a P. vossi). Barevně se jedná
o velice rozmanitý rod, zastoupeny jsou snad všechny barvy.
Vlhkost substrátu by se měla shodovat s vlhkostí, kterou popisuji v obecném chovu. Nemají
jinak žádné další požadavky na jeho složení, stačí tedy listová hrabanka. Přikrmovat můžeme ovocem,
mrkví nebo granulemi.
Vesměs se nejedná o druh s kanibalistickými larvami, chováme je tedy pospolu. Nemusíme se
bát chovat jich více pohromadě, dá se chovat okolo 20 L1 – L3 v 6l boxu. Avšak při takovém
množství larev a malém prostoru budeme muset často doplňovat substrát. Praktičtější je chovat třeba
ve 20l bodu 50 L1 – L3. Vývoj larev se pohybuje mezi 3 – 5 měsíci v závislosti na druhu a teplotě
(při teplotě mezi 22 – 26°C je délka vývoje kratší).
V kokonu jedinec tráví dalších 6 – 8 týdnů. Po této době se líhne imago. Zlatohlávci rodu
Pachnoda potřebují hodně světla a při jeho nedostatku nejsou aktivní a nekladou. Pokud je nemůžeme
umístit na světlé místo, tak jim svítíme zářivkami. Imaga se dožívají mezi 4 – 6 měsíci, někdy déle
(v závislosti na genetice a péči chovatele). Pohlavní dimorfismus je pozorovatelný na spodní straně
abdomenu, kde mají samci vryp pozorovatelný při dobrém úhlu světla. Výška substrátu pro chov imag
postačí asi 10 – 15cm.
Mezi často chované druhy a druhy vhodné pro začátečníky se řadí P. flaviventris, P. cordata,
P. marginata peregrina, P. marginata marginata, P. marginata aurantia, P. stehelini nebo P. aemula.
Naopak špatně odchovatelné druhy jsou výše zmíněné P. abyssinica a P. vossi. Jedinci se mohou
odmítat pářit, nemusejí naklást vajíčka, ale ze všeho nejvíce hynou v kokonech.
Obr. č. 5 Pachnoda flaviventris
18
Chov rodu Eudicella
Stejně jako u zástupců předešlého rodu, i zde se setkáme s velkou škálou barev, ovšem ne tak
obsáhlou. Jedinci jsou však o něco větší. Velikost se pohybuje v závislosti na druhu od 35 do 50mm
u samců a mezi 20 – 38mm u samic. Jedinci tedy mohou být dvakrát tak velcí, než u předešlého rodu.
Pohlavní dimorfismus je o na první pohled patrný – samci disponují mnohdy mohutnými rohy
vybíhajícími z hlavy.
I zde se vlhkost substrátu liší s obecným popisem (po pravdě se celkově neliší jen vzácně)
a ani tento druh nevyžaduje zvláštní příměsi do substrátu. Není však pro lepší konsistenci přidat trochu
rašeliny, samice poté kladou více vajíček. Přikrmujeme nejčastěji ovocem, mrkví, salátem nebo
granulemi. Larvy jsou také částečně kanibalistické, takže vzácnější druhy (E. cupreosuturalis) se
oplatí chovat odděleně. Jinak však chovám larvy pohromadě buďto v 6l boxech po 10 – 15 larvách
nebo ve 20l boxech po asi 40 larvách. Ve stádiu larvy se jedinec pohybuje asi 6 měsíců.
Na stádium pupy připadají ještě další asi 2 měsíce, po nichž se líhne imago. Přestože tento rod
není na absenci světla natolik háklivý, umístění na světlém místě rozhodně imagům prospěje.
Ve velmi tmavých podmínkách ani tento rod plně nepokračuje ve vývoji. Výška substrátu by se měla
pohybovat okolo 15cm nebo více. Imaga žijí 6 měsíců a déle.
Mezi nejčastěji chované druhy se řadí E. daphnis (E. schultzeorum), E. morgani, E.aethiopica,
E. tetraspilota euthalia var. trilineata interruptefasciata, E. tetraspilota euthalia var. nyassica, E.
smithi bertherandi, E. gralli allaeri nebo E. gralli mechowi. Nutno dodat, že druhy E. gralli se
vyznačují larvami se silným kanibalismem. V běžné nabídce se nesetkáme s obtížně odchovatelnými
druhy. Jen bych rád podotkl, že v Kamerunu žije pospolu několik druhů a dochází zde ke vzájemnému
křížení, proto je obtížné v přírodě najít čistou linii a v chovech se například čisté linie E. daphnis nebo
E. morgani nevyskytují vůbec.
Obr. č. 6 Eudicella tetraspilota euthalia var. trilineata interruptefasciata
19
Chov rodu Smaragdesthes (Chlorocala)
Zástupci tohoto rodu patří k jedněm z nejmenších. Dorůstají jen asi 20 – 25mm. Avšak díky
svým odleskům se stávají druhy, které má ve svém seznamu snad každý chovatel. V českém chovu se
setkáme pouze se čtyřmi druhy – S. africana africana, S. africana camerunica, S. africana oertzeni
a S. africana smaragdina. Vzácně se můžeme setkat i s druhem Ch. conjux nebo Ch. fraudatrix,
bavíme se však o zahraničním chovu.
I zde se vlhkost shoduje s obecnými pokyny a postačí nám plně listová hrabanka. Larvy však
můžeme chovat ve větším množství, v 6l boxu můžeme chovat okolo 20 – 30 larev, v 20l boxu poté až
80 larev. Uvádí se, že larvy mají sklony ke kanibalismu, já však takové chování doposud
nezaznamenal. Ve stádiu larvy jedinec tráví asi 4 měsíce.
V kokonu jedinec setrvá ještě asi 1 – 2 měsíce. Imaga jsou podobně jako zástupci rodu
Pachnoda citlivá na nedostatek světla. Pohlavní dimorfismus je také totožný s rodem Pachnoda.
Výška substrátu stačí okolo 10 – 15cm. Imaga žijí oproti jiným druhům krátce, jen asi 4 měsíce. Díky
své velikosti můžeme chovat desítky imag tohoto druhu pohromadě. Během chovu jsem vypozoroval,
že zástupci tohoto rodu více kladou, přimícháme-li jim do substrátu trošku rašeliny a písku. S pískem
však velmi opatrně, ve velkém množství tvoří krusty, které larvy nedokáží prokousat.
Obr. č. 7 Smaragdesthes (Chlorocala) africana camerunica
20
Chov rodu Gymnetis (Gymnetosoma)
Jedná se o rod zahrnující jedince s neuvěřitelnými kresbami a barvami. Navzdory tomu však
druhově nejsou v chovu příliš zastoupeni. Co do velikosti se jedná o menší jedince, dorůstají podobně
jako předešlý rod asi 20 – 30mm.
Vlhkosti substrátu je opět shodná a krom listové hrabanky není třeba žádné jiné složky.
Přikrmovat však můžeme kořenovou zeleninou. Zde bych naopak doporučil larvy chovat v menším
množství i přesto, že nedorůstají velkých rozměrů – v 6l boxu bych rozhodně nechoval více, než
10 – 15 jedinců a v 20l boxu by se nemělo pohybovat více než 30 – 40 larev. Vývoj je vzhledem
k velikosti poměrně dlouhý, v průměru se pohybuje okolo 6 měsíců, v některých případech se může
protáhnout až na 8 – 9 měsíců (G. flavomarginata).
V kokonu však tráví všechny druhy asi 2 měsíce. Imaga mají podobné požadavky na světlo,
jako zástupci rodu Eudicella. Jsou poměrně dlouhověká, dožívají se 6 měsíců nebo déle. I zde se
pohlavní dimorfismus vyznačuje vrypem na ventrální straně abdomenu. Výška substrátu postačí okolo
15cm.
V chovu se můžeme setkat s druhy G. flavomarginata, G. bajula vandepolli, G. pantherina, G.
marmorea nigrocillos nebo G. moroni. Chov všech těchto druhů je stejný, pouze G. pantherina se
vyznačuje extrémním kanibalismem larev.
Obr. č. 8 Gymnetis flavomarginata
21
Chov rodů Mecynorrhina, Chelorrhina, Amaurodes
Nyní jsme se dostali k jedincům dosahujícím jedněch z největších rozměrů. Samičky dorůstají
asi 40 – 60mm, samci však mohou dorůst až 85mm. Co do barev je nejobsáhlejší druh M. torquata
ugandensis, kde se neustále šlechtí nové barevné varianty. Bohužel však dochází také ke křížení
s druhem M. torquata immaculicollis, čímž dochází ke znehodnocování chovu za vzniku hybridů.
Larvy těchto druhů nejsou vyložené kanibalistické, vyžadují však mnoho prostoru a proto je
lepší chovat je odděleně. Všechny larvy bez výjimky dokáží celý vývoj strávit v 700ml krabičce,
avšak při nedostatku prostoru se poté líhnou jen malí imaga. Osobně doporučuji chovat každou larvu
v 6l boxu (což je při chovu několika desítek larev opravdu zajímavé). Cílem každého chovatele je
dosáhnout u těchto druhů co největší velikosti samců a jejich rohů, proto je nezbytný častý příkrm
kořenovou a listovou zeleninou a granulemi. Vhodné jsou také larvičky jiných druhů a sušené kukly
bource. Nezbytný je také trouch, který by měl tvořit okolo 50% substrátu.
Vývoj larev se pohybuje okolo 8 – 10 měsíců. Pokud však larvy budeme chovat při teplotě
17 – 18°C, jejich metabolismus se zpomalí a vývoj se protáhne na 12 – 15 měsíců. Je to sice
v nejzazším případě téměř dvojnásobek, avšak velikost imag nelze srovnávat. Po zakuklení připadají
na období kokonu ještě další zpravidla 2 měsíce.
Imaga jsou velmi aktivní a vyhovuje jim dostatek světla. Často se pokoušejí v insektáriu létat.
Pohlavní dimorfismus je na první pohled zřejmý díky přítomnosti rohu u samce stejně jako u rodu
Eudicella. Výška substrátu by měla bát minimálně 20 – 30cm. Imaga se dožívají mezi 6 – 10 měsíci.
Mezi často chované druhy se řadí M. torquata ugandensis, M. torquata immaculicollis,
Ch. polyphemus confluens, A. passerini linnei a A. passerini passerini. Dále se můžeme setkat s druhy
M. kraatzi a M. oberthuri var. decorata, avšak chov těchto druhů zatím není příliš rozšířený a je
náročný.
Obr. č. 9 Mecynorrhina torquata ugandensis, černá varianta
22
Chov rodu Megalorrhina
Tento rod se často uvádí jako podrod rodu Mecynorrhina. Co se týče chovu, tak u tohoto rodu
se setkáme s naprosto odlišnými podmínkami, než se kterými jsme se doposud setkali. Pro chov
použijeme směs listové hrabanky a koňského či kravského hnoje v poměru 9 : 1. Substrát také musí
být sušší. Nesmí prášit, nějakou vlhkost samozřejmě obsahovat musí, avšak zde je odhad poněkud
náročnější, proto bych tento druh (na rozdíl od předešlých) nedoporučoval začátečníkům.
Jinak se chov larev shoduje s rody Mecynorrhina, Chelorrhina, Amaurodes. Larvy chováme
po jedné ideálně v 6l boxech. Přikrmujeme také zeleninou a granulemi. Podmínkou není přítomnost
trouchu v substrátu, avšak rozhodně neuškodí. Vývoj larev trvá asi 7 – 10 měsíců. Abychom u samců
tohoto druhu dosáhli extrémní velikosti rohů, je vhodné, aby se substrát skládal z 90% listové
hrabanky a alespoň 10% koňského či kravského trusu. Dále je také vhodné přikrmovat larvy
granulemi. Samec na fotografii níže byl chován bez jakéhokoli příkrmu v čisté listové hrabance,
dorostl tedy velmi malých rozměrů co se týče jak celkové velikosti, tak jeho rohu.
V období pupy jedinec setrvá další dva měsíce. U imag je jeden z nejpatrnějších projevů
pohlavního dimorfismu – rohy samců mohou být opravdu enormní. Světelné požadavky jsou stejné,
jak o rodu Eudicella. Výška substrátu by se měla pohybovat mezi 20 – 30cm. Jedinci žijí asi 6 měsíců.
V chovech se setkáme pouze s druhy M. harissi harissi, M. harissi haroldi a M. harissi haroldi
var. eximia. Chov všech těchto druhů je totožný.
Obr. č. 10 Megalorrhina harissi harissi var. eximia
23
Chov rodu Goliathus
Posledním rodem zlatohlávků, na jehož chov bych se rád podíval, je právě rod Goliathus.
Jedná se o jednoho z nejobtížněji odchovatelných druhů zlatohlávků. Začátečníkům mi jejich chov
nezbývá, než vymluvit. Jedná se největší zlatohlávky světa, imaga mohou dorůst 80 – 120mm, samice
pak mezi 50 – 65mm.Svým vzhledem jsou rozhodně více než atraktivní a jsou snem každého
chovatele.
První zásadní změna nastává již při chovu larev. Chováme je odděleně v čisté rašelině
a krmíme je pouze granulemi. Můžeme také podávat kořenovou zeleninu, kukly bourců a larvy jiných
druhů, avšak granulemi krmíme neustále. Larvy jsou náchylné jak na špatnou vlhkost, tak na roztoče,
proto jejich chov vyžaduje řadu zkušeností. Ve stádiu larvy jedinec stráví asi 10 – 12 měsíců. Před
kuklením larvě dáme nový substrát, který se skládá z 50% rašeliny a 50% písku.
V kokonu stráví nečekaně jen 2 – 3 měsíce, avšak toto období ne nejrizikovější. Vlhkost by
měla být nižší, než je vlhkost v období kokonu u ostatních druhů, avšak nesmí být zase příliš nízká.
Pupa uvnitř by poté mohla vyschnout. Navíc by ke snížení vlhkosti mělo dojít postupně.
Imaga jsou po vylíhnutí ještě asi měsíc neaktivní. Potravu jim měníme denně, abychom
zamezili jakémukoli náznaku roztočů. Zde přichází další změna – samice chováme po jedné z boxu
o výšce substrátu alespoň 30cm (osvědčilo se použít jeden plný 60l box substrátu a zakrýt jej druhým).
Samce připouštíme pouze jednou za čas na páření. Ty chováme samostatně ve 20l boxech nebo více.
Následující odchov mladých L1 a jejich udržení při životě je velice komplikované.
V chovech se setkáme například s druhy G. goliathus striatus x undulatus nebo G. goliathus
appicalis. Oba druhy jsou náročné. Mnohé z druhů se doposud nepodařilo odchovat vůbec. Samotný
chov jsem popsal pouze ve stručnosti, celkově je daleko problematičtější.
Obr. č. 11 Goliathus goliathus appicalis
24
Chov rodu Xylotrupes
Popíši také chov nosorožíků rodu Xylotrupes. Jedná se o atraktivní jedince, kde můžeme
pozorovat nepřehlédnutelný pohlavní dimorfismus, tedy obří rohy samců. Samci dorůstají mezi
6 – 8cm, samičky mezi 5 – 6cm.
Vlhkost by měla být o něco vyšší, než u zlatohlávků. Substrát se dále skládá z 50% listové
hrabanky a 50% trouchu. Larvy můžeme chovat pohromadě, nedoporučoval bych však více než
10 larev do 20l boxu, jelikož larvy dorůstají větších rozměrů a spasou opravdu nepředstavitelné
množství substrátu. Tento druh nijak nepřikrmujeme. Nosorožíci celkově tráví v období larvy delší
dobu, zde se tato doba pohybuje mezi 8 – 12 měsíci.
Ve stádiu pupy poté jedinec tráví další asi 2 měsíce. Jedná se o jedince s noční aktivitou, proto
je můžeme chovat i v těch nejtemnějších koutech. Nelze samozřejmě chovat vícero samců pospolu,
jelikož by vedli souboje o samičky. Výška substrátu pro chov imag by se měla pohybovat okolo
20 – 30cm.
V chovu se setkáme s druhy X. gideon sumatrensis, X. gideon beckeri, X. gilleti nebo X.
pubescens.
Chov rodu Phalacrognathus
Jedná se o nádherného roháče původem z Austrálie. Jedinec je zbarven zeleně s mnoha
odlesky a na první pohled připomíná spíše zlatohlávka. Samci dorůstají mezi 40 – 70mm, samičky
poté mezi 25 – 35mm.
Chov tohoto druhu je dokonale shodný s obecným chovem roháčů. Larvy chováme po jedné
v asi 2l válcovitých nádobách. Nepřikrmujeme ničím, pouze se snažíme sehnat co nejkvalitnější
trouch. Larva se kuklí asi po 10 měsících.
Ve stádiu pupy setrvá ještě další asi 2 – 4 měsíce. Poté se líhnou imaga, která jsou ještě delší
dobu neaktivní. Jedinci žijí okolo 8 měsíců. Opět nechováme vícero samců pohromadě, jelikož by
vedli zbytečné souboje. V chovu se setkáme pouze s druhem P. muelleri.
Závěrem
Tento přehled nejčastěji chovaných druhů by měl být rozhodně pro začátky dostačující. Už jen
výčet snadno chovatelných druhů všech zmíněných rodů čítá desítky možností chovu. Chov brouků je
při dodržení základních podmínek velmi jednoduchý a po několika odchovaných generacích si člověk
může se zkušenostmi dovolit vrhnout se na náročnější druhy. Jelikož se v chovu brouků soustředím
zejména na africké zlatohlávky a nosorožíky s roháči chovám spíše okrajově, obsahuje výčet výše
právě převahu zlatohlávků. Jde také o to, že různé rody zlatohlávků se v metodách chovu liší, avšak
nosorožíci a roháči se až na výjimky chovají stejně – myslím tím samozřejmě substrát, teplotu
a vlhkost, rozměry ubikací jsou pro každý druh specifické.
25
2.1 P h a s m a t o d e a – s t r a š i l k y
2.1.1 Phasmatodea jako celek
Stejně jako řád Coleoptera, i tento řád je velmi početný. Strašilky se vyskytují pouze
v subtropických a tropických oblastech, v mírném pásmu se s nimi tedy nesetkáme. Z toho také
vyplývá, že v naší volné přírodě se strašilky nevyskytují.
Až na výjimky se strašilky vyskytují zejména ve vlhkých biotopech. Setkáme se s nimi
zejména v Asii, dále pak v Malajsii a ve Filipínách. Další druhy se vyskytují například na Novém
Zélandu, v Austrálii nebo v Peru. A právě odtud pochází jedna z nejčastěji chovaných strašilek
Peruphasma schultei. Důvod, proč jmenuji konkrétně tuto strašilku, je ten, že jako jí jako jedné z mála
vyhovuje suchý biotop. Nejblíže se se strašilkami (konkrétněji tedy s pakobylkami) můžeme setkat ve
středomoří, kde žijí dva druhy – Bacillus rossius a Clonopsis gallica.
Již výše jsem okrajem zmínil, že strašilky dále můžeme dělit do několika skupin, tedy
do základních tří. První z nich jsou právě pakobylky. Tato skupina se vyznačuje nápadně úzkým tělem
a tenkými dlouhými končetinami. Na první pohled připomínají úzkou větvičku. Mezi pakobylkami
jsou také nejdelší zástupci celého řádu – například druh Phobaeticus serratipes může dorůst
i přes 50cm (včetně končetin), což z něj činí nejdelšího zástupce třídy Insecta vůbec. Druh Pharnacia
ponderosa může dorůst přes 30cm (opět včetně končetin).
Druhá skupina je označována právě jako strašilky (proto je vhodné celý řád označovat
latinsky). Zástupci této skupiny jsou zpravidla mohutní s velkým množstvím ostnů a nejrůznějších
výrůstků. Nedorůstají zpravidla takových rozměrů jako pakobylky, svým dojmem však působí daleko
větší.
Třetí skupinou jsou lupenitky. Ty se vyznačují tím, že ze všeho nejvíce připomínají list. Jejich
tělo je ploché, což vytváří onen listovitý dojem. Lupenitky jsou většinou zelené, žluté nebo hnědé
až oranžové, takže rozeznat je od okolních listů je skutečný oříšek.
Řád Phasmatodea vyniká svou schopností maskovat se. To platí zejména u malinkatých nymf,
které se stávají díky svým mimikrám neviditelné takřka na jakémkoli povrchu. Avšak ani ty neunikají
trénovaným očím dravců a jsou ve velkém zkrmovány zejména ptactvem.
2.1.2 Způsob života
Strašilky na rozdíl od brouků prochází pouze proměnou nedokonalou. Znamená to, že mají
pouze tři vývojová stádia – ovo (vajíčko), nymfu (nymfu) a imago (dospělce). Stádium pupy, tedy
kukly zde zcela chybí. Samičky mohou vajíčko pokládat volně na půdu (Neophasma subapterum),
vystřelovat pomocí švihu zadečkem na delší vzdálenosti (Extatosoma tiaratum), lepit na listy a stonky
rostlin (Sipyloidea sipylus) nebo klást do samotné půdy (Haaniella echinata). Inkubační doba (doba,
která uplyne, než se z vajíčka vylíhne nymfa) vajíček se různí.
Nymfy se hned po vylíhnutí rozlezou do širokého okolí. Poté se však již po celou dobu vývoje
nevzdálí od živné rostliny, jelikož potřebují neustálý přísun potravy. Oproti nim imaga sice tráví
26
na živné rostlině také mnoho času, ale prozkoumávají okolí a hledají vhodné místo pro kladení
vajíček. Pouze druhy, jejichž samičky vajíčka vystřelují, zůstávají stále na živné rostlině.
Také stojí za zmínku, že není znám druh, který by neměl křídla. Jen málo z nich je však
schopno letu, jelikož u většiny druhů jsou křídla zakrnělá. Není také výjimkou, že samička daného
druhu má zakrnělá křídla, kdežto sameček je okřídlený (nikdy však naopak).
Strašilky jsou ve všech případech býložravé. Každý druh se živí listy konkrétní rostliny.
Některé druhy jako například Peruphasma schultei se živí pepřovcem. Což mě přivádí k dalšímu
bodu, a sice k obranným mechanismům.
U strašilek se setkáme s třemi typy obranných mechanismů. První z nich, ke kterému mne
právě dovedla zmínka o pepřovci, je rozprášení obranného sekretu. Ten strašilky vystříknou ze žláz
těsně za hlavou (nikoli ze zadečku (abdomenu), jak se mnozí mylně domnívají). Tato látka dokáže
silně podráždit sliznici. A například u druhu Anisomorpha paromalus je látka tak silná, že při kontaktu
s okem dokáže způsobit dočasnou slepotu. A právě pepřovec pomáhá mnoha druhům vytvářet opravdu
silný sekret.
Druhým typem obrany je fyzické napadení predátora. Zde se setkáme s opravdu zajímavou
taktikou. Strašilka zdvihne 3. pár končetin spolu s abdomenem vzhůru tak, že končetiny nápadně
připomínají tvar písmene „V“. U druhů, které tento mechanismus používají, je často spodní strana
abdomenu zbarvena výstražnými barvami, takže takto chtějí protivníka zprvu zastrašit. Pokud je
protivník rozhodnutý zaútočit, strašilka se jej snaží sevřít mezi zdvihnuté končetiny, které z vnitřní
strany nesou pevné ostny. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že se nejedná o nic příjemného. Tento
mechanismus byl zaznamenán například u strašilky Heteropteryx dilatata, která je podle daného
mechanismu také pojmenována (dilatace – roztažení, rozevření). Dále tento princip můžeme pozorovat
například u rodů Haaniella nebo Eurycantha.
Poslední obrannou metodou je rychlý útěk. Strašilky se zakrnělými křídly sebou začnou
nejprve nekoordinovaně škubat a házet, aby se vysmekli predátorovi, a poté se snaží rychle uniknout.
Okřídlené strašilky nejprve zahánějí protivníka roztaženými barevnými křídly, pokud to však nestačí,
kvapně odlétají.
2.1.3 Vývoj jedince řádu Phasmatodea
Z vajíčka se po uplynutí inkubační doby líhne nymfa. Podobně jako larva u brouků, i zde
prochází nymfa strašilky jednotlivými instary. Označujeme je stejně, tedy L1 (první instar), L2 (druhý
instar), L3 atd. Nymfu, kterou dělí dva svleky od dospělosti, označujeme jako semiadultní a nymfu,
které do dospělosti zbývá jediný svlek, označujeme jako subadultní. Až na výjimky jsou nymfy
od prvního instaru až po subadultní instar více méně stejné, jejich zbarvení se většinou změní až
po dospělostním svleku. Také u druhů, které jsou okřídlené, se křídla plně vyvinou až v dospělosti.
U mnoha instarů také samci prodělávají o jeden svlek méně, než samičky, takže dospívají o něco
dříve.
Jak jsem již napsal, během vývoje prodělá nymfa řadu svleků. A právě v období před, během
a po svleku je nymfa nejzranitelnější. Samotný svlek probíhá tak, že se nymfa uchytí háčkem jedné
končetiny 3. páru a pověsí se hlavou dolů. Hlavu schoulí směrem k ventrální části těla a snaží se
27
dorsální části hrudi (thoraxu) protrhnout starou kůži právě v této oblasti. Jakmile se nymfě podaří
starou kůži protrhnout, pomalu se z ní vysouká, což může trvat i hodiny. Po dokončení svleku musí
nymfa (či již imago) ještě nějakou dobu relaxovat, než se nová kůže napne a také než se zpevní.
Strašilky svlékají také výstelku vzdušnic. Co je pro ně velmi důležité, tak se po svleku musí napít a co
nejdříve opět přijmout potravu, jelikož se jedná o dlouhý a vysilující proces. Zranitelnost tedy spočívá
v tom, že strašilku snažící se dostat ze staré kůže může ulovit predátor, nebo ji může shodit jiná
strašilka či nějaký jiný tvor a v takovém případě nymfa nemá šanci svlek dokončit a uhyne. Při nízké
vlhkosti také hrozí, že se strašilka během svleku zasekne a uhyne proto, že nedokončí svlek výstelky
vzdušnic.
Po dokončení svleku po sobě strašilka zanechá svlečku (exuvii). Ta je průsvitná a lze na ní
pozorovat také zmíněné výstelky. Mnohé druhy svou exuvii pozřou jako vítaný zdroj minerálů
a bílkovin (stejně jako larvy brouků).
Celkový vývoj od vylíhnutí po imago se různí. Některé druhy prodělají vývoj za 3 měsíce, jiné
druhy za jeden rok nebo déle. Stejně tak se různí i délka života imag. Nejkratší dobu žijí povětšinou
druhy pakobylek, které se dožívají 2 – 4 měsíců. Naopak nejdéle žijí některé druhy strašilek, které
mohou žít i déle než rok. Průměrná délka života se však pohybuje okolo 6 měsíců (většina zástupců
řádu Phasmatodea).
Pro strašilky je také typická partenogeneze, tedy vývoj z neoplozeného vajíčka. Pokud
samička nenarazí po určité době na samce, je schopna zaplnit se neoplodněnými vajíčky. Z těch se
však líhnou pouze další samičky. Je to dáno tím, že nenarazila-li tato samička na samce, je potřeba
zvýšit pravděpodobnost větším počtem samic. Při partenogenezi jako takové totiž nedochází
k obohacování genetické informace a linie může pomalu degenerovat. Partenogeneze tedy slouží jako
nouzový případ pro zachování druhu. A například samci lupenitek Phyllium giganteum jsou nesmírně
vzácní a dokonce se líhnout jednou za čas i z partenogenetické větve. To vede mnohé entomology
k zamyšlení, nejedná-li se o čistě partenogenetický druh, který jednou za čas vyprodukuje samečka.
2.1.4 Stavba těla
2.1.4.1 Vnější stavba těla
Stejně jako brouci, i strašilky mají tělo složené ze tří hlavních částí – caput (hlava), thorax
(hruď) a abdomen (zadeček). Na hlavě je přítomno ústní ústrojí, makadla, oči a také. Nasedá přímo
na hruď. Na hrudi jsou vždy přítomny dva páry křídel – buďto zakrnělé, nebo plně vyvinuté (kdy plně
vyvinut je pouze 2. pár). Dále z hrudi vybíhají tři páry končetin.
Hruď nasedá opět na zadeček. Ten u strašilek není krytý žádnými krovkami, může však být
z dorsální (hřbetní) strany znatelně zpevněný. Na konci zadečku mají samci pohlavní ústrojí s háčky
a samičky kladélko. Vývod pohlavní soustavy mají samičky na spodní straně abdomenu.
Co se týče barevného vzezření, tak strašilky jsou spolu s motýly (Lepidoptery) snad barevně
nejrozmanitějším řádem. Barva těla může být v závislosti na druhu jakákoli – od černé, červené,
zelené, modré, zlaté nebo bílé až po kombinaci všech těchto barev (Achroptera punctipes punctipes).
Tělo také může být jak matné, tak lesklé. Okřídlené strašilky nás také ohromí kresbami na svých
křídlech. Z tohoto úhlu pohledu tedy strašilky nelze generalizovat.
28
2.1.4.2 Vnitřní stavba těla
Vnitřní stavba těla je totožná se stavbou těla brouků, jelikož se jedná o příbuzné řády spadající
do stejné třídy. U strašilek se liší pouze v tom, že všechny druhy jsou býložravé. Nesetkáme se tedy
s trávicí soustavou dravých druhů. Dále pak strašilky nejsou schopny uchovávat kyslík, tedy nejsou
schopny přežít nebo jen vydržet pod vodou.
Některé druhy strašilek mají také žlázy, pomocí kterých dokáží vyměšovat
na protivníka obranný sekret. Jedná se například o druhy Peruphasma schultei, Anisomorpha
paromalus nebo Parectatosoma mocquerysi. Sekret může být opravdu silný, při kontaktu s oční
sliznicí dokáže způsobit dočasnou krátkodobou slepotu, při kontaktu se sliznicí v nose zase problémy
s dýcháním. Takovýto sekret může lidi, kteří mají problémy s dýcháním dokonce usmrtit. Sekret je
dále dráždivý na ranky (řezné rány, záděry) a odřeniny, což se při kontaktu projevuje nepříjemným
štípáním.
29
2.2 Praktická část
2.2.1 Obecný chov strašilek
Ještě než si strašilku pořídíme, musíme pro ni připravit insektárium. Máme dvě možnosti,
buďto můžeme použít skleněné terárium / akvárium, nebo plastový box. Naprostá výhoda skla je ta,
že přes něj je čistý pohled a také z něj během chvilky vše smyjete. Ovšem plastové boxy nám
umožňují tvorbu větracích otvorů dle vlastní vůle a to i po bocích a do dna. S plastovým boxem se
dalece jednodušeji manipuluje, jelikož je lehčí a při pádu se nepoškodí ani box, ani podlaha. Za své
chovatelské působení jsem došel k závěru, že chovat všechno v plastu - na to se nedá dívat. A chovat
všechno ve skle? No to abych vyhrál sportku. Nakonec jsem došel k závěru, že nejlepší je nymfy
chovat v plastu a imaga ve skle. Nymfy jsou totiž nejcitlivější na špatné odvětrávání, které se díky
větracím otvorům v plastu dá zdokonalit. Navíc jsou malé a často ne tak atraktivní, jak dospělci.
Mohutní dospělci - to už je jiná podívaná a skleněné terárium tomu dodá parádu.
Než si samotné strašilky pořídíme, je třeba jim insektárium připravit. Vlastně je pravda,
že ve většině případů se dá insektárium bez ztrát na životech vybavit až po koupi, ale proč se na vše
nepřipravit a předejít tím zmatkům a shonu. Naprostým základem, bez kterého se neobejdete, je
rozprašovač. Insektárium je totiž třeba rosit (až na výjimky), aby se udržela vzdušná vlhkost a aby se
strašilky měly možnosti napít, třebaže valnou část tekutin berou ze stravy. A to je další důležitá věc
v insektáriu. Strašilky se živí listím nejrůznějších rostlin. Nejčastěji se strašilky dělí na ty, které se živí
ostružiníkem a na ty, které přijímají ptačí zob (Ligustrum ovalifolium). Ty, které přijímají ostružiník,
většinou přijímají také maliník, dub, buk, jahodu, hloh, břečťan, eukalyptus, jabloň či jiné ovocné
stromy. Strašilky živící se ptačím zobem mohou přijímat například šeřík nebo zimolez. Ostružiník
i ptačí zob na rozdíl od většiny alternativ však na zimu neopadává, proto se jedná o nejčastěji volené
druhy potravy.
Základem je rostlinu v přírodě najít. Potom je třeba ji ustřihnout a umístit do nádoby s vodou,
aby zůstala zelená, dokud ji strašilky nespotřebují. Předem píši, že je zbytečné dávat rostliny
do insektária živá i s květináčem, strašilky je tak poničí, že nebudou schopny ani obrůstat a uhynou.
Rostliny ve vodě je třeba zabezpečit tak, aby se strašilky nemohli v nádobce utopit, kdyby do ní
náhodou vlezly.
Dále je zde ještě otázka substrátu. Není třeba jej při chovu používat, což je nejjednodušší
z hlediska čištění, avšak hůře se poté udržuje vlhkost, navíc se mladé nymfy mohou ve vodě na dně
utopit. Jako substrát tedy lze použít například rašelinu, lignocel nebo hrabanku. Nejjednodušší, avšak
esteticky ne příliš lákavé řešení je použití kuchyňských utěrek. Ubikace se celá vyčistí pouze
vyjmutím použitých utěrek, které navíc krásně udržují vlhkost. Teplota pro chov vyhovuje pokojová,
ideálně se pohybuje mezi 22 – 25°C.
Pokud máme insektárium vybavené, můžeme se vrhnout na chov nymf. Nymfy si můžeme
zakoupit na burze nebo nechat zaslat od chovatele. Základním rozdílem v chovu nymf je od chovu
imag ten, že nymfy se svlékají. To znamená, že ze sebe shodí starou pokožku a zároveň o něco
vyrostou. Tímto se ještě vrátím k chovné nádobě - pokud chováme nymfy, je důležité, aby chovná
nádoby byla třikrát tak vysoká, jako je nejdelší nymfa v ní, aby došlo k bezproblémovému svleku.
Nymfa se při svleku zavěsí někde za větévku či strop insektária a začne se drát ze staré pokožky.
Ta zůstane viset na místě, kde se daný jedinec začal svlékat. Tedy potřebuje prostor alespoň dvakrát
tak vysoký, jako je ona sama a samozřejmě neuškodí nějaká rezerva, protože jen zřídkakdy se strašilka
30
svléká přímo od stropu. Samotný proces svlékání se pohybuje okolo hodiny, u větších druhů až
5 hodin.
Pokud jsme splnili výšku insektária pro dané nymfy, můžeme je do ubikace vypustit. Tím chci
také říci, že je lze samozřejmě chovat po více kusech. Dokonce je možné chovat i více druhů zároveň.
Tedy kromě chovu strašilek s lupenitkami, často si je pletou s listy a začnou je okusovat. Lupenitky
pak chudery nechápou, co se vlastně děje a začínají přemýšlet o tom, jestli doopravdy nejsou list.
Ovšem dalece přehlednější je chov jednotlivých druhů samostatně. Už jen rozdělování jednotlivých
vajíček pod lupou by byl i s pomocí Popelky zážitek na několik dlouhých večerů.
Je potřeba, aby nymfy měly neustále čerstvé listí. Tím myslím krásně zelené a napnuté.
Tmavší, starší zkroucené, i když stále měkké listí už nepřijímají s oblibou a nehledě na to již
neobsahuje tolik cenných látek. Jakmile spatříme, že listí již vadne, neváhejme si udělat procházku do
lesa pro nové. Nezapomeňme také pravidelně rosit. Některé druhy vyžadují rosit 2 - 3x do týdne, jiné
obden a některé 1 - 2x denně. Proto je potřeba si pečlivě nastudovat chov daného druhu.
Obr. č. 12 Čerstvě vylíhlá L1 nymfa Neohirasea maerens (cca 1cm)
Jakmile nymfy dospějí, je čas starat se o imaga. Jejich chov je úplně stejný, jako chov nymf
až na to, že se na rozdíl od nymf už nesvlékají. Často je problém, že u některých druhů samci dospívají
o svlek dříve. To má za následek, že se pokouší spářit s ještě nedospělou samicí a co je ještě horší,
snaží se s ní spářit i když se svléká do dospělosti. Takovéto druhy chovám společně, ale samce po
dosažení dospělosti od subadultních samic odděluji. Jedná se například o druhy Heteropteryx dilatata,
Aretaon asperrimus a druhy rodu Trachyaretaon.
Samice, které jsou zaplněny vajíčky, jsou zvlášť citlivé na nedostatečné rosení. Často kladou
méně vajíček a umírají častěji, popřípadě velmi brzy. Proto je potřeba rosit pravidelně a svědomitě.
Jakmile se zaplní, začnou v blízké době klást. Existují čtyři možnosti, jak strašilky vajíčka kladou.
Prvním z nich je vystřelování vajíček do dálky (v našem případě jejich cesta skončí prakticky
okamžitě nárazem do skla terária). Vajíčko se nárazem nezničí, i když některá to přeci jen nevydrží.
V tomto ohledu má výhodu plastový box, ovšem i tak - samička naklade okolo 100 - 500 vajíček
v závislosti na druhu. Druhým způsobem kladení je volné pokládání vajíček na dno chovné nádoby.
Třetím typem kladení je přilepování vajíček. Toto je typické například pro rod Clonaria. Samičky lepí
vajíčka po kvantech opravdu kamkoliv, na sklo, ne větve, na listy a dokonce i na jiné strašilky.
Posledním známým způsobem kladení je kladení do substrátu. Pro tento účel je důležité, aby
31
v insektáriu byla neustále přítomna krabička (700 - 1000ml) naplněná vlhkým substrátem. Nejčastěji
se používá rašelina nebo hrabanka.
Obr. č. 13 Box pro chov imag
Ještě jeden nepatrný rozdíl oproti nymfám je, že imaga toho spasou daleko více. Velké druhy
strašilek mne naučily chodit pro listí do lesa obden až denně.
Jakmile jsme vajíčka sesbírali, je potřeba je umístit do předem připraveného "inkubátoru". Jen
podotýkám, že samičky nekladou vajíčka najednou, ale vykladou se postupně, takže vajíčka budeme
postupně přidávat. Samotný inkubátor je jednoduchý na sestavení – poslouží nám k tomu plastová
nádobka a substrát. Nádobku bych doporučil nejmenší okolo 700ml a největší bohatě postačí 6l.
Krabičku pomocí otvorů důkladně odvětráme. Na dno nasypeme vlhký substrát (perlit, hrabanku,
rašelinu, rašeliník, …) a na ten pokládáme vajíčka. Všechna vajíčka lze inkubovat na substrátu. Není
pravda, že vajíčka kladená do substrátu se takto nevylíhnou. Potom už jen stačí kontrolovat
vlhkost – jak nedostatek, tak přebytek. Nedostatek zajišťujeme rosením. Přebytek nám signalizují
plísně. Pokud se přece jen objeví, zbavíme se jich postřikem slabého roztoku hypermanganu. Po
uplynutí inkubační doby se začnou líhnout nymfy a celý proces se opakuje.
Obr. č. 14 Krabička s rašeliníkem pro inkubaci vajíček
32
2.2.2 Chov konkrétních druhů
Na rozdíl od brouků je chov strašilek u nás zastoupen obrovským množstvím rodů, kde každý
čítá výjimečně více než jeden až dva druhy. Z toho důvodu budu popisovat chov konkrétních druhům
nikoli generalizovat chov daného rodu. Ve velkém množství případů je také daný druh jediným
zástupcem svého druhu v našem chovu (samozřejmě však ne v přírodě). Co se samotného chovu týče,
tak samotné druhy mají také své číselné označení – to vypadá například PSG 122. PSG je zkratka
ústavu Phasmid Study Group, který se podílí na popisu a zařazení strašilek. Číslo za touto zkratkou
udává, kolikátá v pořadí byla daná strašilka popsána a určena. S číselným označením se setkáme
při chovu často, jelikož pro mnoho chovatelů je dvoj až trojmístné číslo jednodušší pro orientaci, než
dlouhé latinské názvy. Také chceme-li si o dané strašilce přečíst nějaké informace v PSG listu a známe
její číslo, víme přibližně, kde se daný druh v seznamu nachází a snáze jej tedy najdeme.
Medauroidea extradentata (PSG 5)
Jedná se o variabilně zbarvenou pakobylku. Jedinci mohou být žlutí, hnědí nebo dokonce
nazelenalí. Samičky dorůstají asi 10 – 11cm, samci pouhých 7cm, mají však znatelně delší končetiny.
Tento druh se živí ostružiníkem (jako většina druhů, které zde jsou vypsány). Jako alternativu
lze použít maliník, hloh, dub, buk, ovocné stromy, eukalyptus, jahodník nebo růži. Vlhkost strašilkám
vyhovuje střední, rosím je obden. Pro chov imag postačí insektárium o výšce 30cm. Samičky klade
vajíčka volně na dno, odkud je vybíráme. Inkubujeme je za spíše suššího režimu, stačí pouze
1 – 2x týdně porosit. Inkubační doba se pohybuje okolo 4 měsíců. Jakmile se začnou líhnout první
nymfy, rosíme vajíčka obden.
Malé nymfy chováme ve 20l boxu po asi 30 – 50 jedincích. S přibývajícími instary musíme
počet v jednom insektáriu redukovat, protože nám rychle porostou. Nymfy také rosíme obden. Vývoj
v imago trvá asi půl roku, pakobylka samotná pak žije asi 4 měsíce, ale i déle. Druh je snadno
dostupný a velmi vhodný pro začínající chovatele.
Obr. č. 15 M. extradentata
33
Myronides sp. „Peleng“ (PSG 343)
Tato pakobylka se do našich chovů dostala teprve nedávno (tuším dokonce rok 2014). Samec
i samička jsou modře až tyrkysově zbarveni. Liší se však velikostí – samička dorůstá až 10cm,
samečci pouze 7 – 8cm. Ti mají také znatelně delší tykadla.
Druh přijímá ostružiník nebo jeho alternativy (viz. Medauroidea extradentata). Imaga
můžeme chovat jak ve vyšší, tak ve střední vlhkosti, avšak spíše doporučuji vyšší vlhkost. Rosím je
jednou denně a to poměrně vydatně. Pro samotný chov nám postačí ubikace o výšce 30, ideálně 40cm
nebo více. Samičky pouštějí vajíčka na dno chovné nádoby. Jejich inkubace probíhá za vyšší vzdušné
vlhkosti asi 3 – 4 měsíce.
Nymfy je důležité chovat za vyšší vzdušné vlhkosti, jinak mají problém se svlekem do dalšího
instaru. Nymfy můžeme chovat také ve více kusech pohromadě, tedy okolo 30 – 50 nymf v 20l boxu.
Nymfy rosím jednou denně nebo častěji (viz. v kapitolce Závěrem). Do dosažení dospělosti si
počkáme asi 3 – 5 měsíců. Tento druh je velmi snadno chovatelný, avšak vzhledem k jeho novosti
(poprvé odchovám r. 2006) poměrně hůře dostupný.
Obr. č. 16 Myronides sp. „Peleng“
34
Sipyloidea sipylus (PSG 4)
Tato pakobylka se řadí ke druhům, jejichž samičky jsou okřídlené a schopny aktivního letu.
Co o zbarvení jsou však prosté – celé tělo je zbarveno světle hnědě, křídla mají lehký nádech
do růžova. Samičky dorůstají asi 10cm, samci 7cm, ale v našich chovech jsem se s ním ještě nesetkal.
Druh přijímá ostružiní i jeho alternativy. Vlhkost vyhovuje spíše střední. Tomuto druhu
nevyhovuje ani příliš vysoká, ani příliš nízká vlhkost. Dosím je asi jednou za dva dny. Insektárium by
mělo být prostornější, jelikož jedinci občas přelétnou z větévky na větévku, vysoké by mělo být
alespoň 40cm. Samičky vajíčka lepí na listy, stěny ubikace nebo dokonce i na ostatní strašilky.
Inkubuji je za střední vlhkosti a nymfy se líhnout po 3 – 4 měsících. V období líhnutí také rosím
vajíčka obden. Ve 20l boxu chovám asi 40 nymf.
Nymfy jsou na rozdíl od dospělců jasně světle zelené. Jsou velmi aktivní a při vyrušení reagují
velmi hekticky a nekoordinovaně. Rosím je častěji, než imaga, avšak ne tolik, aby vlhkost byla příliš
vysoká. Vývoj v imago trvá asi 4 měsíce. Tento druh mohu vřele doporučit začátečníkům.
Phaenopharos khayoaiensis (PSG 215)
Jedná se o jednu z největších pakobylek, které se v našich chovech dají sehnat. Samičky
dorůstají asi 15 – 16cm, samci doposud nebyli nalezeni ani v přírodě. Jedinec je světle hnědě zbarven
a na hrudi je patrný shluk drobných, tmavých ostnů. Zajímavé jsou oči strašilky, které jsou jasně žluté
(pouze u imag). Taktéž můžeme pozorovat krásná, červená zakrnělá křídla.
Pro chov tohoto druhu budeme potřebovat insektárium o minimální výšce 50cm. Vlhkost
udržujeme spíše vyšší, osobně tento druh rosím jednou denně. Druh přijímá ostružiník nebo jeho
alternativy. Samičky kladou vajíčka volně po ubikaci (a to ve velkém množství). Ta inkubuji za vyšší
vlhkosti po dobu 4 měsíců, kdy se začnou líhnout nymfy.
Nymfy jsou poměrně velké, proto bych jich ve 20l boxu nedoporučoval chovat více,
než 20 – 30. Vlhkost jim vyhovuje také vyšší. Nymfy jsou na rozdíl od mnoha jiných druhů neobvykle
klidné, pokud nedojde k přímému vyrušení. Samotný vývoj v imago trvá asi 4 – 5 měsíců. I tento druh
bych doporučil začátečníkům.
Obr. č. 17 P. khayoaiensis
35
Lonchodiodes samarensis (PSG 230)
I tato pakobylka se řadí mezi větší druhy. Samička může dorůst okolo 15cm, sameček o něco
méně, jen asi 13cm. Oproti samičce má však znatelné delší končetiny a tykadla. Samička je
v dospělosti zbarvena světle nebo tmavě zeleně, sameček má hlavu i zadeček zelený, hruď však svítí
oranžovou barvou. Tento druh má ve všech instarech první a poslední článek tykadel bílý.
Tomuto druhu vyhovuje spíše sušší režim. Rosím jej asi 1 – 2 týdně. Přijímají ostružník s jeho
alternativami. Výšky insektária by se měla pohybovat minimálně od 40 – 50cm. Samičky kladou
vajíčka volně na dno chovné nádoby. Následně je inkubuji za nízké až střední vlhkosti. Inkubační
doba se pohybuje okolo 3 měsíců.
Nymfy jsou oproti imagům zbarveny hnědě a toto zbarvení si ponechávají často až do
subadultního stádia. Rosím je častěji, než imaga, většinou obden. Přestože se jedná o větší druh
pakobylek, dospívají za pouhé 4 měsíce. Druh je jednoduchý na chov a vhodný pro začínající
chovatele. Pouze je potřeba být hbitý, jelikož nymfy tohoto druhu jsou až do subadultního stádia
velice aktivní a při jakémkoli vyrušení sebou začnou nekoordinovaně škubat a snažit se uniknout. Toto
chování můžeme pozorovat u všech zástupců rodu Lonchodiodes. V chovech se můžeme dále setkat
s druhem Lonchodiodes sp. „Negros“.
Obr. č. 18 L. samarensis
36
Necroscia annupilies (PSG 299)
Jedná se o jednu z nejznámějších a nejatraktivnějších pakobylek v našem chovu. Oboje
pohlaví jsou zbarvena stejně a schopna letu. Základní barva těla je světle zelená se žlutou, na hrudi
můžeme pozorovat krom žluté také barvu modrou. Roztažená křídla mají jasně červenou nebo růžovou
barvu. Samička dorůstá asi 10cm, samec okolo 8 – 9cm.
Tento druh přijímá ptačí zob. Jeho alternativy jsou šeřík nebo zimolez. Druhy, které jsou
chovány na ptačím zobu, také většinou nerosíme a chováme je v suchém režimu. Je tomu tak i u této
pakobylky. Jelikož se jedná o velmi aktivní druh (nedoporučuji je chovat v místnosti, kde přespáváte),
insektárium by mělo být prostorné a alespoň 50 – 60cm vysoké. Samičky mohou vajíčka klást jak
do substrátu, tak je pokládat volně na dno, pokud jej nemají k disposici.
Vajíčka inkubuji za suchého režimu, pouze jednou za čas je porosím. Inkubační doba se
pohybuje okolo 4 měsíců. V období líhnutí vajíčka rosím asi dvakrát do týdne. Mladé nymfy jsou
světle zelené a velmi aktivní. Chovám jich asi 30 ve 20l boxu. Stejně jako imaga je nerosím, resp. je
za celý vývoj porosím pouze jednou, dvakrát. Ten trvá asi 5 měsíců. I tento atraktivní druh se skvěle
hodí pro začínající chovatelem. Dále se v chovu můžeme setkat také s druhy Necroscia punctata,
Necroscia marginata a nebo s ještě neurčenými druhy Necrosciinae sp. „Tam Dao Temple“,
Necrosciinae sp. „Bach Ma“ a Necrosciinae sp. „Cuc Phuong“.
\
Obr. č. 19 N. annupiles
37
Extatosoma tiaratum (PSG 9)
Tato strašilka je jednou z nejčastěji a nejdéle chovaných druhů vůbec. Řadí se mezi poměrně
větší druhy, samičky dorůstají i 15cm, samci 10cm. Co do zbarvení se jedinci velmi různí (to je dáno
dřívější neznalostí a překřížení několika druhů rodu Extatosoma mezi sebou), setkáme se s jedinci
hnědými, žlutými, bílými či zeleným a to ve všech odstínech a také s jedinci flekatými. Samci mají
navíc vyvinuta černá křídla a jsou schopni letu.
Druh dobře přijímá ostružiník s jeho alternativami. Vlhkost vyhovuje spíše vyšší. Výška
insektária by měla být alespoň 50cm. Samičky vajíčky vystřelují, avšak nárazem do boxu se jim nic
nestane. Inkubuji je za vyšší vzdušné vlhkosti. Inkubační doba se pohybuje okolo 6 měsíců.
Nymfy jsou aktivní, ale někdy může být problém s jejich zažráním. Chovám je po
20 – 30 jedincích v 20l boxu za vyšší vzdušné vlhkosti. Vývoj v imago trvá asi 5 – 6 měsíců.
Obr. č. 20 E. tiaratum
Heteropteryx dilatata (PSG 18)
Jedná se o jednu z největších strašilek v našem chovu. Samičky mohou dorůst 15 až 18cm.
Jsou svítivě zelené a pokryté mnoha ostny. Samci jsou světle hnědí, také porytí ostny a na rozdíl
od samic okřídlení. Dorůstají okolo 12 – 14cm.
Vlhkost vyhovuje spíše vyšší, ubikace by také měla být co nejlépe odvětrána. Druh přijímá
ostružiní nebo některé jeho alternativy. Insektárium bude potřeba alespoň 60 – 80cm vysoké. Samička
klade vajíčka do substrátu. Inkubuji je za vysoké vzdušné vlhkosti. Doba inkubace je u tohoto druhu
asi 8 – 12 měsíců.
Nymfy, které po vylíhnutí měří často více než 2cm, chováme také za vyšší vzdušné vlhkosti.
Přes den se rády houfně schovávají, proto by v boxu měly mít kusy kůry. Chovám jich okolo
dvaceti ve 20l boxu. Vývoj této strašilky je delší, pohybuje se okolo 10 – 12 měsíců. Následné imago
žije ještě asi další rok. U toho druhu samec dospívá znatelné dříve, než samice. Měli bychom tedy
dospělé samce separovat, aby neohrozili snahou o páření subadultní samičky při svleku.
38
Haaniella echinata (PSG 26)
Také tento druh patří mezi nejrobustnější druhy v našich chovech. Samička dorůstá asi
12 – 14cm, samec okolo 8 – 10cm. Jedinci jsou zbarveni světle hnědě, přičemž na abdomenu
a zakrnělých křídlech se můžeme setkat s černými a bílými skvrnami.
Chov je takřka totožný s chovem druhu H. dilatata. Insektárium by mělo být alespoň
40 – 50cm vysoké. Vlhkost jim vyhovuje vyšší a také insektárium musí být velmi dobře odvětrané.
Jako potrava poslouží listy ostružiníku. Jinými rostlinami bych tento druh nekrmil. Druh je také citlivý
na znečištění, tedy nesmíme krmit ostružinami od silnice apod. Samička klade vajíčka do substrátu
a to asi jen 1 – 2 týdně. Vajíčka inkubujeme ve vyšší vzdušné vlhkosti po dobu asi 8 – 12 měsíců.
Vylíhlé nymfy chováme také za vyšší vzdušné vlhkosti. I ty se přes den schovávají za kusy
kůry, které by v insektáriu rozhodně neměly chybět. Vývoj v imago trvá asi jeden rok a i tato strašilka
je značně dlouhověká – žije i déle než jeden rok. Vzhledem k vyšší náročnosti a cenové dostupnosti
bych tento druh nedoporučil začátečníkům.
Obr. č. 21 H. echinata
39
Aretaon asperrimus (PSG 118)
Jedná se často chovaný druh. Samička dorůstá asi 7 – 9cm, sameček 4,5 – 6cm. Barevně se
jedná o velice variabilní druh. Samička je zbarvena hnědě místy s nádechem do zelena nebo do šeda,
čímž velice připomíná kůru stromů. Samec je hnědošedý a přes hřbet se mu line nápadný žlutý pruh.
Insektárium postačí menší, alespoň 20 – 30cm vysoké. Druh dobře přijímá ostružiník a jeho
alternativy. Vlhkost vyhovuje vyšší, zvláště v období kladení jsou samičky citlivé na dehydrataci. Ty
kladou vajíčka do substrátu. Vajíčka inkubuji za vyšší vlhkosti po dobu asi 4 měsíce.
Nymfy jsou od dospělců velice odlišné, zbarveny jsou jasně zeleně a jsou pokryty řadou ostnů.
Chováme je za střední až vyšší vlhkosti. Ve 20l boxu chovám až 50 malých nymf. Vývoj v imago se
pohybuje okolo necelého půl roku. Jedná se o druh velice vhodný pro začínající chovatele.
Anisomorpha paromalus (PSG 122)
Tento atraktivní druh strašilky se v našich chovech příliš často nevyskytuje. Je menšího
vzrůstu, samičky nedorůstají více, než 7cm, délka samců se pohybuje mezi 4 – 5cm. Strašilka je
zbarvena černě a je lesklá, na každém článku od hrudi až po konec zadečku jsou přítomny vždy dva
oranžové nebo červené proužky.
Tento druh chováme za suchého režimu, nerosíme prakticky vůbec. Strašilky přijímají ptačí
zob, šeřík nebo zimolez. Samičky kladou vajíčka volně na dno chovné nádoby. Výška insektária
postačí okolo 30cm. Vajíčka inkubuji za sucha po dobu asi 4 měsíce.
Také nymfy chováme za sucha. Jedná se o druh s určitými znaky socializace, vyhovuje jim
chov o 70 – 100 nymfách ve 20l boxu (a to někdy až do dospělosti). Vývoj v imago trvá asi necelého
půl roku. Zde bych upozornil na obranný sekret, který může při přímém zásahu způsobit chvilkovou
slepotu a může být smrtelný pro lidi s dýchacími problémy při vdechnutí. Druh je svými nároky
vhodný pro začátečníky.
Obr. č. 22 A. paromalus
40
Peruphasma schultei (PSG 270)
Tento druh patří mezi nejčastěji chované strašilky. Samičky dorůstají asi 7cm, samci pouze
4 – 5cm. Oba jsou zbarveni černě se sametovým nádechem. Mají jasně žluté oči a krásná červená
zakrnělá křídla. Existuje také druh s aberací pod označením P. schultei „Ping wings“, který má křídla
růžová nebo bílá.
Chov je velice podobný druhu A. paromalus. Jedince chováme za suchého režimu a podáváme
ptačí zob, zimolez nebo šeřík. Výška insektária by měla být alespoň 30cm. Samičky kladou vajíčka
volně na dno insektária. Inkubace probíhá také za sucha po dobu 3 – 5 měsíců.
Nymfy chováme po 50 – 70 jedincích v 20l boxu také za suchého režimu. Vývoj v dospělce
potrvá asi půl roku. I u tohoto druhu se jedinci vyznačují obranným sekretem, který může způsobit
dočasnou slepotu, avšak problémy s dýcháním nebyly zaznamenány. I tento druh vřele doporučuji
začínajícím chovatelům.
Obr. č. 23 P. schultei
41
Chov lupenitek rodu Phyllium
Chov dostupných lupenitek je v naprosté většině případů shodný a je také náročnější, než chov
jiných strašilek. Dospělce chováme za vysoké vzdušné vlhkosti, avšak musíme dbát na co nejlepší
odvětrávání insektária. Samičky kladou vajíčka volně na dno ubikace.
Vajíčka nesmí projít suchem, jinak hynou. Inkubujeme je po dobu 4 – 6 měsíců v závislosti na
druhu za vysoké vlhkosti. Pro vajíčka je smrtelně nebezpečná plíseň, je tedy potřeba se jí vyvarovat.
Samotná inkubace však není takový problém, jako odchov L1 nymf a jejich udržení na živu
do přechodu do L2.
Nymfy mají často problém se zažráním se. Je třeba použít specifickou metodu („Free
Standing Setup“). Jako živnou rostlinu použijeme pouze ostružiník nebo dub. Okraje listů je potřeba
sestřihnout, protože lupenitky mají problémy s jejich členitými okraji. Nebo můžeme předkládat
čerstvé dubové lístky, které však nejsou dostupné v zimě. Dále je důležité, aby se rostlina nedotýkala
stěn insektária (od toho Free Standing). Naší snahou je udržet nymfy pokud možno jen na živné
rostlině. Je také důležité nymfy denně rosit. Ideální je také poryv větru, který zařídíme slabým
větrákem v intervalech jednou za hodinu po dobu asi 10 minut (jedná se o optimální krok). Jakmile
jsou nymfy zažrané, máme skoro vyhráno.
Vývoj v imago se pohybuje okolo jednoho roku, lupenitka sama poté žije přibližně stejnou
dobu. V chovech se setkáme s druhy P. giganteum, P. philippinicum, P. ericoriai, P. mabantaim,
P. siccifolium, P. bioculatum var. bioculatum nebo P. bioculatum var. pulchrifolium. U všech jedinců
se můžeme setkat také samci. Ti jsou na rozdíl od samic tencí a okřídlení, schopní letu. Samec
u nejčastěji chované lupenitky P. giganteum je ale velice vzácný a také se někdy líhne
i z partenogenetické linie. To vede badatele k zamyšlení, že se jedná o čistě partenogenetický druh,
kde se jednou za čas objeví samci. Chov lupenitek bych doporučoval zkušenějším chovatelům.
Obr. č. 24 P. philippinicum
42
Závěrem
Samotný chov strašilek je jednoduchou záležitostí a po několika odchovech se člověk může
pustit do náročnějších druhů. Člověk hlavně musí chov přizpůsobit aktuálním podmínkám. Druhy,
které se běžně rosí třeba jednou denně, bude třeba v horkých letních dnech rosit třeba 3 – 5x za den.
Naopak v zimě budeme rosit méně často.
Do českých chovů se ze zahraničí také dostává velké množství nových druhů. Jejich chov
často ještě není zmapován a také jsou s ním problémy. Je třeba zkoušet různé vlhkostní a teplotní
podmínky a také hledat ideální živnou rostlinu. A právě k tomu poslouží chovatelům jejich zkušenosti
z chovu jiných druhů.
Samotný český chov aktuálně potřebuje velkou podporu zejména u začínajících chovatelů.
Mnoho druhů u nás je mezi sebou překřížených, nebo se zde nacházejí mnohaleté partenogenetické
linie, které již počínají degenerovat. Naštěstí díky technologickému pokroku nyní můžeme okamžitě
komunikovat se zahraničními chovateli a jedince pro oživení chovu (tzv. „novou krev“) či zcela nové
druhy tak zajistit. V mnoha případech se také jedná o dovoz jedinců přímo z přírody, kde se setkáme
s těmi nejlepšími chovnými liniemi.
43
3 Latina a systematika
3.1 Latina
Při psaní názvů (nejen) brouků a strašilek se čeština a latina různí. První rozdíl, který jsem již
ukázal v této práci je, že latinské názvy se píší kurzívou a to bez výjimky. Druhým podstatným
rozdílem je, že čeština píše rodové i druhové jméno malým písmenem na začátku, kdežto latina píše
jméno rodové s velkým písmenem na začátku. Druhová i poddruhová jména se v obou jazycích píší
s malým písmenem na začátku.
Správný název se skládá z rodového a druhového jména, jména entomologa, který jej popsal a
roku, kdy byl daný druh popsán. To vše v latině. Pokud lze určit, je dobré popsat také poddruh, aberaci
a lokalitu, odkud daný jedinec pochází. Jméno entomologa ani rok popsání se nepíše kurzívou.
Správný název konkrétně brouka by tedy mohl vypadat takto: Megalorrhina harrisi eximia,
Aurivillius 1886. Pro přehlednost se však většinou jméno entomologa s rokem popsání schovává do
závorky, čímž se oddělí i kurzíva od klasického písma. Název pak vypadá takto: Megalorrhina harrisi
(Aurivillius 1886). Tento detailní název se však využívá v odborných vědeckých publikacích či
spisech, v běžné komunikaci si vystačíme s rodovým, druhovým a popřípadě poddruhovým jménem.
Pokud bychom však (co se vědeckých prací týče) chtěli být přesnější a uvést i ostatní informace,
dostaneme kupříkladu následující název: Eudicella tetraspilota euthalia var. nyassica (Bates, 1881)
„Kamerun“. Jak už jsem ale napsal, s těmito názvy se setkáme pouze při podrobnějším zkoumání
daných jedinců v odborné literatuře či na entomologických konferencích nebo seminářích.
Dále se také můžeme setkat s názvy, jako jsou Eudicella sp. nebo Potosia cuprea ssp. Sp. a
ssp. jsou zkratky a znamenají druh (species) a poddruh (subspecies). V latinském pojmenování těchto
zkratek užíváme, nejsme-li schopni přesně určit druh daného rodu nebo poddruh daného rodu. U
jedince Eudicella sp. tedy víme, že dle všech vnějších i vnitřních znaků je řazen do rodu Eudicella,
daný druh však není zatím popsán, nebo jej nelze určit. Doslova tuto zkratku lze přeložit jako
„neurčený druhu rodu Eudicella“. Stejně tak tomu je i u druhu Potosia cuprea ssp. Víme, že jedinec
patří do rodu Potosia a jedná se o druh Potosia cuprea. Jedinec však vykazuje znaky, jimiž se liší od
všech doposud známých a popsaných poddruhů daného druhu, přičemž se však nejedná o známou
aberaci (barevnou odchylku). Osobně bych takovéto jedince pojmenoval doslova jako „druh Potosia
cuprea nespecifikovaného poddruhu“. Jak zní oficiální přepis, netuším. Co se názvů týče, tak
zpravidla nepoužíváme označení „poddruh Goliathus goliathus apicalis“, ale zmíníme pouze, že se
jedná o druh. Je to proto, že poddruh je pouze podkategorií druhu, tedy jej nelze povýšit na úroveň
druhu. Přesněji se tedy jedná o „druh Goliathus goliathus, poddruh „apicalis“. Definitivní název by
osahoval také jména entomologů a lokalitu. Co se dále ještě jmen entomologů týče, tak se také do
závorek píší jména entomologů, kteří popsali jak daný rod, tak poté daný druh, daný poddruh či danou
aberaci. Pokud se tedy podíváme na výše zmíněný druh, dostaneme po zasazení jmen následující
název:
Eudicella (White, 1839) tetraspilota (Harold, 1879) euthalia (Bates, 1881) var. nyassica (Bates 1881)
„Kamerun“
Co se samotné latiny jakožto jazyku týče, já osobně jsem pro to, aby byly používány jen
latinské názvy. Je dle mého názoru naprosto zbytečné zavádět názvy brouků – a celkově všech
živočichů – ve všech jazycích.
44
3.1.2 Systematika
Je velice těžké zařadit nejen brouky či stračilky, ale jakéhokoliv živočicha z pohledu
taxonomie. Respektive to nelze. Systém se totiž neustále obměňuje, což se děje každým dnem.
Neustále jsou nám k disposici nové technologie, na základě kterých můžeme provést molekulovou
analýzu a díky ní živočichy rozdělit prakticky přesně vzhledem k jejich vzájemné příbuznosti.
Problém je v tom, že dříve byli všichni zástupci rozděleni pouze podle vzhledu. Později se například
zjistilo, že někteří jedinci dýchají vzdušnicemi, tak se vytvořil podkmen Tracheata. Někteří dýchali
žábrami, tak byl vytvořen podkmen Branchiata. Zmíním nyní pro ukázku systém, který je opravdu
starý a hezkou řádku let také neplatný:
Říše Animalia (živočichové, spec. Metazoa), vývojový stupeň Triblastica (trojlistí), vývojový
stupeň Prostomia (prvoústí), kmen Arthropoda (členovci) a čtyři podkmeny: Tracheata
(vzdušnicovci), Trilobitomorpha (trojlaločnatci), Branchiata (žabernatí) a Chelicerata (klepítkatci).
Do podrobnější klasifikace se vědomě nepouštím, jelikož již tento bod celého řazení je špatný
a zastaralý. Kupříkladu již zmíněná myšlenka podkmene Tracheata založena na podstatě zástupců,
kteří dýchají vzdušnicemi, byla pouze čistě provizorní a nikdy se neměla dostat jinam, než
do vědeckých publikací.
Naštěstí s tímto systémem se již dnes snad nikde nesetkáme, jelikož je založen opravdu jen
na laické podobnosti, nikoliv na příbuzenských vazbách. Ale jak jsem napsal výše, živočichové zatím
nejsou a pravděpodobně ještě nějakou dobu nebudou kompletně a přesně zařazeni. Nejnovější systém,
který je více méně přesný proběhl na základě molekulové analýzy. Je již také poměrně starý, avšak
stále platný, vypadá takto:
Říše Animalia, vývojový stupeň Bilateria (= Triblastica), vývojový stupeň Prostomia,
monofyletická skupina Ecdysozoa, kmen Arthropoda a pět podkmenů: Trilobita (trilobiti), Hexapoda
(šestinozí), Crustacea (korýši), Myriapoda (stonožkovci) a Chelicerata (klepítkatci).
Vzhledem k tomu, že tato práce je zaměřena na řády Coleoptera a Phasmatodea, budeme
v taxonomické klasifikaci pokračovat ještě více do hloubky:
Brouci: Podkmen Hexapoda (šestinozí), třída Insecta (hmyz), podtřída Pterygota (křídlatí),
infratřída Neoptera (novokřídlý hmyz), nadřád Endopterygota (hmyz s proměnou dokonalou
(= Holometabola)), řád Coleoptera (brouci).
Strašilky: Podkmen Hexapoda (šestinozí), třída Insecta (hmyz), podtřída Pterygota (křídlatí),
infratřída Neoptera (novokřídlý hmyz), nadřád Endopterygota (hmyz s proměnou dokonalou
(= Holometabola)), řád Phasmatodea (Phasmida – strašilky).
Účel této práce je charakterizovat podrobně dané řády, z toho důvodu nebudu popisovat
jednotlivé taxonomické skupiny. Pouze bych dodal jednu věc k taxonomii jako takové. Pro vyjádření
příbuznosti je dalece lepší použít tzv. fylogenetický strom (jedná se však o pokročilejší entomologii
a proto zde tuto problematiku nebudu dále rozepisovat).
45
Závěr
V práci bylo pojednáno o dvou řádech – brouci (Coleoptera) a strašilky (Phasmatodea).
U každého řádu jsou rozepsány dvě části – teoretická a praktická. V teoretické části se čtenář dozví
o těchto dvou řádech základní informace, jejich způsob života, tělesnou stavbu a průběh vývoje.
V části praktické se poté dozví, jak samotné jedince chovat.
K práci také přikládám tištěnou brožuru „BrouStr“ pro začínající chovatele, což je stěžejní
výsledek celé práce. V brožuře čtenář najde veškeré informace obsažené v této práci včetně příloh.
Veškerý obsah brožurky by měl začínajícím chovatelům stručně a jednoduše osvětlit problematiku
chovu a zasvětit je do tohoto tématu. Brožurka může být také během chovu velice nápomocná, jelikož
obsahuje základní požadavky chovu běžně dostupných druhů, se kterými se v našem chovu můžeme
setkat.
46
Seznam použitých zdrojů
Barnes, Robert D., Fox. Richard S., Ruppert, Edward E.: Invertebrate Zoology: A Functional
Evolutionary Approach. Sedmé vydání: 2003. 1008 stran. ISBN-10: 0030259827.
ISBN-13: 978-0030259821
De Palma, Michele: Taxonomic Revizion of Eudicella White and Iconographic Catalogue. První
vydání: 2009. 48 stran. ISBN 978-88-89327-06-7
De Palma, Miechele: Taxonomic Revision of Megalorrhina Westwood and subgeneric classification
of Mecynorrhina Hope. První vydání: 2010. 80 stran. ISBN 978-88-89327-07-4
Heyrovský, Leo, Sláma, Milan: Tesaříkovití. První vydání: 1992. 368 stran.
ISBN 80-901466-0-0
Hůrka, Karel: Carabidae of the Czech and Slovak Republics. První vydání: 1996. 565 stran.
ISBN 80-901466-2-7
Hůrka, Karel: Střevlíkovití. První vydání: Praha, 1992. 192 stran. ISBN 80-200-0430-0
Klátil, Lubomír a Vrána, Tomáš: Chov zlatohlávků a nosorožíků. První vydání: Rudná u Prahy, 2008.
Edice ROBIMAUS. 162 stran. ISBN 978-80-903-3576-6
Kolektiv autorů, v čele Matis, Dušan: Velká kniha živočichů. První vydání: 1980.
ISBN 978-80-07-01796-2
McGavin, George C.: INSECTS, Spiders and other terrestrial arthropods. První vydání: London, 2000.
256 stran. ISBN 80-242-1340-0
Safír, Marcel: Svět hmyzu. První vydání: Orbis Praha, 1963. 164 stran. 11 – 010 – 63
Smrž, Jaroslav: Základy biologie, ekologie a systému bezobratlých živočichů. První vydání: 2013. 192
stran. ISBN 978-80-246-2258-3
INTERNETOVÉ ZDROJE
http://www.tolweb.org/
http://www.phasmid-study-group.org/
http://www.phasmatodea.com/
http://www.chovzlatohlavku.webgarden.cz/
http://www.chovame-zlatohlavky.estranky.cz/
SOFTWARE
Microsoft Word 2010
47
5. Přílohy
Obr. č. 25 Phalacrognathus muelleri L3
Obr. č. 27 Mecynorrhina torquata ugandensis L3
Obr. č. 29 Mecynorrhina torquata immaculicollis L3
Obr. č. 26 Mecynorrhina. torquata immaculicollis samice
Obr. č. 28 Mecynorrhina torquata immaculicollis samice
Obr. č. 30 Mecynorrhina torquata ugandensis L3
48
Obr. č. 31 Eudicella daphnis x morgani samice
Obr. č. 33 Holopyga liturata samice
Obr. č. 35 M. ugandensis x immaculicollis samec
Obr. č. 32 Eudicella daphnis x morgani samice
Obč. č. 34 Dicronorrhina derbyana conradsi samec
Obr. č 36 M. torquata ugandensis x immaculicollis
samice
49
Obr. č. 37 Phyllium giganteun nymfa samice
Obr. č. 39 Phyllium giganteum nymfa samice L1
Obr. č. 41 Clonaria confromans adultní samice
Obr. č. 38 Neohirasea fruhstroferi adultní samice
Obr. č. 40 Trachyaretaon echinatus adultní samice
Obr. č. 42 Trachyaretaon echinatus adultní samec
50
Obr. č. 43 Phenacephorus cornucervi adultní samice
Obr. č. 45 Pseudophasma subapterum adultní samice
Obr. č. 47 Pseudophasma subapterum adultní samec
Obr. č. 44 Diapherodes gigantea adultní samice
Obr. č. 46 Lopaphus sp. „Cuc Phuong“ nymfa samce
Obr. č. 48 Lopaphus sp. „Cuc Phuong“ adultní samec
51
Obr. č. 49 Aretaon asperrimus nymfa
Obr. č. 51 Anisomorpha paromalus nymfy
Obr. č. 53 Anisomorpha paromalus adultní samec
Obr. č. 50 Asceles sp. „San Balok“adultní samice
Obr. č. 52 Eurycantha calcarata ssp. „Goliath“ nymfy
Obr. č. 54 Phyllium philippinicum nymfy L1
52
Obr. č. 55 Lamponius guerini adultní samce
Obr. č. 57 Haaniella erringtoniae (muelleri) vajíčko
Obr. č. 59 Haaniella scabra adultní samice
Obr. č. 56 Pylaemens guangxiensis nymfa samice
Obr. č. 58 Phyllium philippinicum vajíčka
Obr. č. 60 Haaniella dehaanii adultní samice