CHARLES BUKOWSKI - LÁSKA JE PES

můj tátav šestnácti letechza krizechodíval jsem domů opilýa všechny mé svršky -trenýrky, košile, ponožky -kufr a stránky povídekbývaly rozházené natrávníku před domem a poulici.

moje matka čekávalaza stromem:"Henry, Henry, nechoďdál.. zabijetě, četl tvojepovídky..."

"může mi políbitprdel..."

"Henry, prosímtě, vemsi tohle... anajdi si podnájem."

ale strachoval se,že bych nemuseldodělat školua tak jsem se vždyckyvrátil.

jednou večer vešelse stránkami jednéz mých povídek(kterou jsem mu nikdy nedalpřečíst)a řekl: "tohle jevýborná povídka."já řekl: "fajn,"a on mi ji podala já si ji přečetl.byla to povídkao jednom boháčikterý se pohádal seženou a odešelven do nocidát si kávua pozorovalčísnici a lžícea vidličky asolničky a pepřenkya neonový nápisve výkladu

a pak se vrátildo své stájeaby se podíval nasvého nejoblíbenějšího koněkterý hokopl do hlavya zabil.

nějak hota povídkamusela oslovittřebažekdyž jsem ji psalneměl jsem vůbecponětí, o čempíšu.

tak jsem mu řekl:"dobře, tati, mužeš siji nechat."a on si ji vzala odešela zavřel za sebou.myslím, že to byloasi nejvíc,co jsme se kdy sblížili.láska je pessýrovitý nohyduše tvaru konviceruce, které nenávidí kulečníková tágaoči jako spínátkamám radši červené vínonudím se v letadlejsem ukázněný při zemětřesenía ospalý na pohřbechzvracím na přehlídkácha jsem obřadný u šachůu kundy a v tom, jakou mám péčiv kostelích cítím močnemohu už čístnemohu už spát

oči jako spínátkamé zelené očimám radši bílé víno

můj balíček prezervativů pomaluteřívytahuju jeTrojan-Enzlubricatedpro větší požitekvytahuju jea všechny tři si nasadím

stěny v ložnici jsou modré

Lindo, kam ses poděla?Kateřino, kam ses poděla?(a Nina se poděla do Anglie)

mám kleštičky na nehtya čistič skla Windexzelené očimodrou ložnicislunce ostré jako břitva

vypadá to teď jako tuleňuvízlý na olejnatých skaliscíchkterého obklíčila vojenská dechovka z Long Beachv 15:36

ozývá se zamnou tikotale nejsou to hodinycítím, jak se cosi krade kolemlevé strany mého nosu:vzpomínky na letadla

moje matka měla falešné zubymůj otec měl falešné zubya každou sobotu po celý svůj životsrolovali všechny koberce v doměnapastovali dřevěnou podlahua znova na ni ty koberce položili

a Nina je v Angliia Irena fetujea já si nasazuju své zelené očia ukládám se do své modré ložnice.v pastiv zimě mi po stropě plujímý oči velikosti pouličníchlamp. mám čtyři nohy jako myš aleperu si svý prádlo - jsem zarostlýmám kocovinu stojí mi a nemám právníka.můj obličej připomíná hadr na podlahu. zpívámmilostné písně a tahám se s ocelí.

radši zemřu než bych brečel. nemůžuvystát mizery nemůžu bez nich žít.opírám si hlavu o bílouledničku a chce se mi vydat ze sebeposlední srdcervoucí výkřik života alejsem větší než pohoří.za pracíto bylo ve Filadelfii a barman řek,co to bude? a já řek, jedno točený, Jime,potřebuju si spravit nervy, jduse poohlídnout po práci. ty, povídá,po práci?jo, Jime, viděl jsem něco v novinách,berou i nevyučený.a on na to, kruci, přece nechceš makat,a já řek, kruci, to ne, ale potřebuju prachy,

a dopil jsem pivoa sed jsem na autobus a sledoval čísla domůa to moje se pořád blížilo,až konečně přišlo,a já zatáh za šňůru, autobus zastavil ajá vystoupil.byl to veliký barák celý z plechu,posuvná vrata zabořená do hlíny,odtáh jsem je a vstoupila nebyla tam ani podlaha, zas jen udusaná hlína,hrbolatá, vlhká, a všude plno smradua rambajs, jako když se něco řežea do něčeho vrtá, a všude tmaa po můstkách nahoře chodili chlapia další tlačili po zemi vozíkya další seděli u mašin a něco vyrábělia práskali tam blesky a duněl hroma najednou se mi nad hlavou zahoupalo vědroohně, řvalo a vřelo plameny,jen tak zavěšené na řetězu, a řítilo se přímo na měa někdo zaječel, HEJ, DÁVEJ BACHA!a já se jen taktak přikrčil,shora mě omet žára někdo se zeptal,CO TADY CHCEŠ?a já řek, KDE TADY MÁTE HAJZL?řekli mi toa já tam zapad,a pak jsem vyšel a uviděl zas ty siluety chlapů,jak mátoží plameny a rámusem, anabral jsem to ke dveřím, vypad ven asednul na autobus a jel zpátky do putyky. posadil jsem sea objednal si další pivo, a Jim se zeptal,co se stalo? a já řek, nechtěli mně, Jime.a pak přišla jedna kurva a všichnina ni civěli, vypadala pěkně, a vzpomínám, žejsem si snad poprvé v životě přál mítvagínu a poštěvák místo toho, co mám, ale za 2 nebo 3 dnymě to přešlo a dál jsem čet v novinách"volná místa".poznámka ke složení masněkteří lidé jsou mladí a nicvíc aněkteří lidé jsou staří a nicvíca někteří lidé jsou něco meziprostě něco mezi.

a kdyby se mouchy hodily dogalaa všechny domy shořely vezlatém ohni,kdyby se nebesa vrtěla jak břišnítanečnicea všechny atomové bomby začalyřvát,někteří lidé by byli mladí a nic

víc,a zbytek by zůstal stejný.

těch pár, co jsou jiní,rychle vyřídípolicie, vlastní matky, vlastníbratři, ostatní; vyřídí sesami.

zbývá jen to, covidíš.je todrsný.bílí básnícibílí básníci klepou obvykle brzo po ránua klepou a zvoníbuší a vyzvánějíi když rolety jsou ještě dole;konečně s kocovinou vstanupočítám, že takováhle tvrdošíjnosturčitě znamená štěstí, terno v té či onépodobě - ženské nebo peněžní..."nojo! nojo!" křičíma rozhlížím se, čím zakrýt své ošklivénahé tělo, někdy se musím nejdřív vyblít,pak vykloktat; kloktání mi jen znova zvdvíhá žaludek.nechám toho - jdu ke dveřím - "ano?""vy jste Bukowski?""jo, pojďte dál."

sedíme a koukáme na sebe -je strašně statný a mladý -šaty poslední módy -barvičky a hedvábí -tvář jako lasička -"vy se na mě nepamatujete?"ptá se."ne.""už jsem tady byl. rychle jste mě vyprovodil. nelíbily se vám moje básně.""je spousta důvodů, proč se člověku básně nemusílíbit.""podívejte se na tyhle."vrazí mi je do ruky. byly placatější než papír, na kterém bylynapsány. nebyl v nich ani trt, aniplamínek, ani hlásek. jakživ jsem nečetmíň."hm," řekl jsem, "nojo."

"chcete říct, že se vámNELÍBĚJÍ?"

"nic v nich není - jsou jako nočník odpařených chcanek."

sebral papíry, vstal a začal se mi špacírovat po pokoji. "heleďte, Bukowski. dohodím vám pár buchet z Malibu

buchet, jaký jste jakživ neviděl."

"jó, synku?" zeptal jsem se.

"jo, jo,"řekl.

a vyběhl ze dveří.

jeho buchty z Malibu byly jako ty jehobásně: ne a nebýt hotové.vajíčkoje mu 17.mami, povídal tuhle, jak mám rozbítvajíčko?

hele, řekla mi jeho matka, nemusíštady sedět a takhle koukat.

ale, mami, řekl, roztek se mi žloutek.nemůžu jíst rozteklej žloutek.

nojo, řekla mi jeho matka, ty jseš chlapák,makal jsi na jatkách, ve fabrikách,seděl jsi v lapáku, jsi prostě chlapák,ale všichni lidi nemusí být jako ty,to přece neznamená, že jsou všichni pitomý a ty mášpravdu.

mami, řekl, můžeš mi přinýst pár lahví koly,až půjdeš z práce?

hele, Raleigh, řekla mu, nemůžeš si pro ty kolydojet na kole, chodím z práce hrozněutahaná.

ale, mami, když je tam ten kopec.

jakej kopec, Raleigh?

no, je tam přece kopec,musel bych hovobject.

no prosím, řekla mně, myslíš, že jsikdovíjaký chlapák, houpal jsi tonduu dráhy, slyším to pokaždý, když se ožereš:"houpal jsem tondu u dráhy."

taky že jo, řekl jsem, houpal.no, a co je na tom?každej musí někde makat.

mami, řekl kluk, přineseš mi ty

koly?

mám toho kluka fakt rád. myslím, že je mochodnej, a až se naučí, jak rozbítvajíčko, určitě dokáže něconeobyčejného. zatímspím s jeho mámoua snažím se vyhýbathádkám.kosti mého strýcekosti mého strýcese proháněly na motorce po Arkádiia znásilnily hospodyňkuv garážiověšené hráběma a hadicemakosti mého strýcepo sobě zanechaly:1) sklenici burákové pomazánkya2) dvě holky jménemKatherine&Betsy a3) bordelářskou manželku která ustavičněřvala.kosti mého strýcetaky sázely nakoníčkyapadělaly peníze -většinou deseticenťáky, a FBI po něm pátrala kvůliněčemu mnohem závažnějšímuale kvůli čemuto jsem užzapomněl.kosti mého strýcese táhly do dália přesto se zdály krátkéa když jste se dívalijak se k vám blížíprohýbaly se pod kolenyjako luky.

kosti mého strýcekouřily a klelya byly pohřbenykde se pohřbívají kostikteré nemajípeníze.

málem bych vám zapomněl říct:jeho kosti se jmenovaly "John"aměly zelené očikteré senezachovaly.vracím se tam, kde jsem bylkdysi jsem odšroubovával spodní kryt

telefonu a vycpával ho hadrya když někdo klepalneotvíral jsem a když byli neodbytníspustil jsem na ně tak sprostěže rychle mizeli.

další starý blázense zlatými křídlypovislým bílým břichemaočima, které vyrazí dechslunci.ach...piju německý pivoa snažím se zploditnesmrtelnou báseň v 5 hodin odpoledne.ale, sám jsem přece říkalstudentům, že hlavníje o nic se nesnažit.

ale když nejsou k máníženské a koněneběžíco jinýho se dá dělat?

měl jsem pár sexuálních fantaziízašel jsem na obědodeslal tři dopisya udělal nákup v koloniálu.v televizi nic.telefon mlčí.prošťoural jsem si zubyzubní nití.

pršet nebude a já naslouchám,jak přijíždějí prvnílidi z práce, jakvjíždějí dovnitř a parkujíza sousednímčinžákem.

sedím a piju něměcký pivoa snažím se zplodit tunejlepší báseňale už ji nenapíšu.budu jen pít dálvíc a víc něměckýho pivabalit si cigáraa okolo jedenácté večerbudu rozvalenýna nerozestlané postelitváří nahoruspát pod elektrickýmsvětlema pořád ještě budu čekat

na tu nesmrtelnoubáseň.99 ku jednéovadlý žralokmi jde po koulíchkdyž procházím oddělením masahledaje salámy a sýr

fialově zmalované paničkyosahávající avokáda po 75 centechvědí, že můj nákupní vozík je předimenzovanej čurák

jsem muž s křiklavými hodinkamistojící v hospodské telefonní budcekterý cucá jahodově červený cecekv nepřehledném filadelfském davu.

náhle se všude kolem ozve křikZNÁSILNĚNÍ ZNÁSILNĚNÍ ZNÁSILNĚNÍa já ho strkám do čehosi pod sebouobarvené zrzavé vlasy, páchnoucí dech, modré zuby

míval jsem rád Monetamoc jsem ho míval rádpřipadalo mi zvláštní, jakým způsobemzacházel s barvami

ženy jsou strašně drahépsí obojky jsou drahézačnu prodávat vzduch v tmavooranžových pytlícíchpod značkou "měsíční květy"

míval jsem rád láhve plné krvemladé dívky v kabátech z velbloudí vlnyPrince Valiantkouzlo Pepka námořníka

zápas spočívá v zápase samotnémjako vývrtkapořádnému chlapovi se nedostane korek do vína

tohle už napadlo milióny mužůpři holení,že vzít si život je možná lepší nežzbavovat se vousů

plivni na hadřík a očisti si zpětnézrcátko, uháněj jako o život, opilej vocase,kurvy zvítězí, blázni zvítězíale ty přesto vyraž jako kůň ze startovacího boxu.nevypadalo to tam zleměla macatý stehnaa krásně se smálasmála se všemuměla žlutý závěsy

a já skončila odkulil sea než odešla do koupelnysáhla pod postel ahodila mi jakýsi hadr.byl ztvrdlýnaškrobený spermatem ostatníchchlapů.utřel jsem se do prostěradla.

když se vrátilasehnula sea já to uviděl zezaduv plné krásekdyž pouštělaMozarta.konec krátké láskyzkusil jsem to tentokrátvestoje.obvykle tonejde.nyní to vypadalo,že...

pořád mlela:"panebože, ty máš taknádherný nohy!"

bylo to prima,dokud se neodrazilanohama od zeměa neobtočila jekolem mých beder.

"panebože, ty máš taknádherný nohy!"

vážila nějakých 63kilo a visela na mně, zatímcojá makal.

když jsem ejakuloval,ucítil jsem bolestvystřelující nahoru páteří.

spustil jsem ji nagauč a pobíhalpo pokoji.bolest nepřestávala.

"heleď," řekl jsem,"raděj běž. musím sivyvolat v temné komořejeden film."

oblékla se a odešlaa já si šel do

kuchyně pro sklenicivody. plnou sklenici jsemuchopil levou rukou.bolest vyběhla až zauši a já tusklenici pustila ona se rozbila o podlahu.

napustil jsem si plnou vanuhorké vody s minerální solí.zrovna jsem se do ní natáhl,když zazvonil telefon.jak jsem se pokusil narovnatzáda,bolest se rozšířilana krk a paže.plácnul jsem sebou,pevně se přidržel okrajů vanya vylezlse zelenými a žlutými a červenýmizáblesky předočima.

telefón pořád vyzváněl.zvedl jsem ho:"haló!"

"MILUJU TĚ!" řekla.

"dík," řekl jsem já."to je všechno, co miřekneš?"

"ano."

"di do prdele!" řekla azavěsila.

láska usychá, pomyslel jsem si,když jsem se vracel zpětdo koupelny, dokonce rychlejinež sperma.Chopin Bukowskitohle je mé piano.

zvoní telefon a lidi se ptají:co děláš? co tak ses námi opít?

a já říkám:sedím za pianem.

cože?

sedím za pianem

a zavěsím.

lidi mě potřebují. naplňujije. když mě chvilku nevidí,zoufají si, jsou z tohonemocní.

ale když je vidím příliš často,onemocním já. je těžké živita nebýt sám živen.

mé piano ke mněmluví.

někdy jsou ty kouskyroztěkané a nepříliš dobré.jindyjsem tak dobrý, že se cítím jakChopin.

někdy vypadnu ze cvikuněkdy hraju falešně.to nevadí.

já totiž klidně můžu poblítklávesniciale budou to moje zvratky.

je to lepší než sedět v místnostis třemi nebo čtyřmi lidmia jejich piany.

tohle je mé pianoa je lepší než to jejich.

a oni ho buď mají nebo nemajírádi.dvojčatahele, řekl mi kamarád, chtěl bych tě seznámits Otrapou Harrym, je ti podobnej.a já řekl: tak jo, a šli jsme dolacinýho hotelu.v hale sedělo pár dědků a dívalise na nějaký program v televizia my vyšli po schodech k pokojič.209 a tam byl Otrapa,seděl na židli s proutěným opěradlem,u nohou láhev vína,na stěně loňský kalendář."tak se hoši posaďte," řekl,"problém je v tom, žese lidi k sobě nechovaj lidsky."dívali jsme se, jak si pomalu balícigaretu z Bull Durhamu."mám košili 44 a zabijukaždýho, kdo mě nasere,"olízl ubalenou cigaretua pak si odplivl na koberec.

"jako doma, hoši, jako doma."

"jak se máš, Otrapo?" zeptal semůj kamarád.

"příšerně. jsem zamilovanej do jedný kurvy,kterou jsem už čtyři týdny neviděl."

"co myslíš, že asi teď dělá, Harry?"

"no, řek bych, že zrovna teďněkomu kouří kládu."

popadl láhev vínaa pořádně si přihnul.

"heleď," řekl Otrapovi můj kamarád,"my budeme muset jít."

"fajn, čas a příliv, tynepočkají..."

zadíval se na mě:"jakže se to sakra jmenuješ?"

"Salomski."

"těšilo mě, mladej."

"nápodobně."

sešli jsme dolů po schodech.dědci se pořád dívaliv hale na televizi.

"co si o něm myslíš?"zeptal se mě kamarád.

"doprdele," řekl jsem, "jefakt třída. to teda jo."včelamyslím, že jako každý jiný chlapecjsem měl jednoho nejlepšího kamaráda v okolí,jmenoval se Evžen a byl většínež já a o rok starší.Evžen mě pěkně řezal.pořád jsme se rvali.snažil jsem se ho přeprat, ale bez valnéhoúspěchu.

jednou jsme spolu skákali ze střechy garáže,abychom dokázali svou odvahu.já jsem si vymkl kotník a on z toho vyšel čistýjako čerstvě zabalené máslo.

řekl bych, že jediná dobrá věc, kterou pro mě kdy udělal,byla, když jsem běhal bosky a bodla mě včela

a pak jsem seděl a vytahoval si žihadlo,že řekl:"já tu svini dostanu!"

a dostal.tenisovou raketoua gumovou palicí.

bylo to v pořádkuříká se, že stejněumřou.

noha mi natekla na dvojnásobeka musel jsem zůstat v postelia modlil se za smrt.

a Evžen šel dál, aby se staladmirálem či korvetním kapitánem neboprostě nějakou vysokou šarží v námořnictvu Spojených státůa prošel bez úhony jednou nebodvěma válkami.

představuji si ho teď jako starého mužev houpacím křesles falešnými zubya sklenkou podmáslí...

zatímco já opilýprstem šoustám tuhle devatenáctiletou groupie,kterou mám v posteli.

ale nejhorší na tom je(jako když jsme skákali z té garáže)že Evžen mě zase trumfnul,protože ten po mněani nevzdechne.umění prohrávatzarudlá tvář Texasanaa stáří,na dostizích v L.A.hovoří ke skupince lidí.běží se čtvrtý dostiha on je na odchodu:"tak, nashle,chlapi, dá-li pánbu,uvidíme se zaszítra..."

"prima chlap.""jo."

vyjde na parkovištěusedne do 12 letstarého auta

odtud pojededo penziónu

v pokoji nebudemít záchod anikoupelnu

bude tamjedno okno spotrhanou papírovou roletoua za ním budevydrolená betonová zeďs nějakou sprayem nastříkanou sprosťárnouod gangu mexikánských mladíčků

sundá siboty anatáhne se na postel

bude tmaale on sinerozsvítí

nemá nic na práci.čas k posránízpola opilýjsem vypadl z jejího bytuz jejích teplých peřina měl jsem kocovinua nevěděl ani, co je to zaměsto.chodil jsem dokolaa nemohl jsem najít svoje auto.věděl jsem ale, že někde je.a pak jsem se ztratiltaky.chodil jsem do kola, bylastředa ráno a na jihujsem viděl oceán.jenže jak už to s pitím bývá:sraní jsem měl úplněna krajíčku.zamířil jsem k moři.těsně u moře jsem uvidělhnědou cihlovoubudku.vešel jsem do vnitř. na jednéz mís funěl nějakýdědek."ahoj kámo," řekl."ahoj," odpověděl jsem."je to tam k posrání,že jo?" řekl tenstaroch."je," odpověděl jsem.

"nechceš loka?""před polednem nikdy.""kolik máš hodin?""11:58.""tak to máme za dvě minuty."utřel jsem se, spláchl, natáhl sikalhoty a vyšel z kabiny.ten staroch seděl pořád ještě na mísea funělukázal na láhev vínau svých nohoubyla skoro prázdnáa já vyžahl asitak půlku z toho, co v ní zbylo.podal jsem mu hrozně starou pomačkanoudolarovkua vyšel ven na trávníka vyblil se.zadíval jsem se na oceán a tenvypadal dobře, celý modrý azelený a plný žraloků.šel jsem odtamtud zase zpátkyna ulicirozhodnutý najít svůj automobil.trvalo mi to hodinu a čtvrta když jsem ho našelnasedl jsem a odjelpředstíraje, že toho vím zrovna tolikjako každejdruhej.báseň pro čističe botrovnováhu udržují šneci šplhající posrázech Santa Moniky:štěstí je procházet se po Western Avenue,když na tebe pokřikují holkyz masážního salónu: "Nazdar, milánku!"zázrak je mít v pětapadesáti5 žen, které tě milují,a krásné je, že ty můžeš milovatjen jednu z nich.darem je mít dceru něžnější nežty sám, jejíž smích je jemnějšínež tvůj.mír přináší jízdav modrém Brouku z roku 1967, když se řítíš ulicemijako teenager s rádiem naladěným na dobroustanici, cítíš slunce, slyšíšjak motor po generální opravěspokojeně přede,jak se proplétáš mezi auty.dobré je mít rád rock,symfonickou hudbu, jazz...cokoliv, co obsahuje původní energiiradosti.

a pravděpodobnost, která se vrací,je tmavomodrá hloubka

ubohosti, ty sámmezi gilotinovými stěnamirozzuřený na zvonění telefonunebo čísi vzdalující se kroky;ale druhá pravděpodobnost -to, že pak člověku narostou křídla - způsobuje, že dívka u pokladnyv samoobsluze vypadá jakoMarilyn,jako Jackie, než uhnaly svého milence z Harvardu,jako spolužačka ze školy, kterou jsmevšichni doprovázeli domů.

tohle ti tedy pomáhá věřitv něco víc než ve smrt:auto jedoucíúzkou uličkou,uhne ke straně,abys mohl projít; nebo starej zápasníkKrásnej Jack jako čistič bot,když rozházel všechny svoje prachyna večírcíchza ženskýa příživníky,a teď si brouká a dýchá na kůži,leští hadrem botu avzhlédne a řekne:"sakra, chvíli jsem bylkrál, za ty prachy tostálo."

já bývám zatrpklejší,ale často to chutnásladce. to je tím, že jsemse to bál vyslovit. je to, jakokdyž ti tvá žena řekne:"řekni, že mě miluješ,"a tobě to nejde.

až mě uvidíte šklebit sez mého modrého Broukajak jedu na žlutou amířím přímo do sluncebudu znova lapenv náručíbláznivého životaa přemýšlet o akrobatecha skrčcích s tlustými doutníkyo ruské zimě počátkem čtyřicátých leto Chopinovi s hrstí polské zeměo staré usměmavé servírce, přinášejícími další šálekkávy.

nejlepší z vásmám ráději než si myslíte.na ostatních nezáleží

kromě toho, že mají prsty a hlavya někteří z nich očia většina z nich nohya všichnidobré a zlé snya cestu před sebou.

spravedlnost vítězí vždy a všudea samopaly a zabijácia pouliční barikádyvás o tom přesvědčízrovna tak.co chtějíVallejo píšící oosamělosti a umírající přitomhladem;Van Goghovo ucho odmítnutéjednou kurvou;Rimbaud utíkající do Afrikyhledat zlato a nalézajícínevylečitelný případ syfilidy;ohluchlý Beethoven;Pound vláčený ulicemiv kleci;Chatterton beroucí si jed na krysy;Hemingwayův mozek padající dopomerančového džusu;Pascal přeřezávající si žílyve vaně;Artaud pod zímkem s blázny;Dostojevský postavený ke zdi;Crane skákající do lodního šroubu;Lorca zastřelený na silnici španělskýmijednotkami;Berryman skákající z mostu;Burroughs střílející vlastní ženu;Mailer bodající tu svoji nožem.- přesně tohle lidi chtějí:zasrané divadlo Božíosvětlený billboarduprostřed pekla.přesně tohle chtějí,ta partazabedněnců,neschopnýchzazobanýcha ubohýchctitelů karnevalůcosidošly mi sirky.péra v gaučijsou polámaná.ukradli mi kufr.ukradli mi olejovou kresbudvou růžových očí.auto je v háji.v koupelně lezou po zdi ryběnky.

má láska je v háji.zato akcie šly dnesnahoru.dědictví poddajnýchjestliže trpím u tohotopsacího strojepomyslete, jak bych se asi cítilmezi sběračisalátu v Salinas

myslím na mužekteré jsem poznal vtovárnáchbez možnosti dostatse ven -dusící se žitímdusící se smíchypři Bobu Hopeovi nebo LucilleBallové zatímcodvě tři děti tlučoutenisáky ozeď.

některých sebevražd si nikdoani nevšimne.pesosamělý pesjdoucí po rozpáleném letnímchodníkuvypadá, jako by měl mocdeseti tisíc bohů.

proč tomu tak je?předpověď počasímyslím, že v nějakém španělském městě zrovna teďpršízatímco já se cítím takhlemizerně;rád o tom tímhle způsobempřemýšlím.pojďme do nějakého mexického zapadákova -zní to krásně:mezický zapadákovzatímco se cítím takhlemizernělety zažloutlé stěny -ten déšťza oknem,vepř převalující se v noci ve chlívkuvyrušený deštěm,drobná očka jako dvě dohořívající cigaretya ten prokletý ocásek:vidíte?lidi si představit neumím.představit si lidi je pro mě strašně těžké.možná se cítí taky takhle mizerně,skoro stejně mizerně.

zajímalo by mě, co dělají, když se cítímizerně.pravděpodobně o tom nemluví.řeknou jen:"podívejte, prší."tak je to nejlepší.sám se všemitělo obepíná kosta dovnitřdají mozek aněkdy duši,a ženy rozbíjejívázy o stěnya muži pijípřespříliša nikdo nikdynenajde toho pravéhoale lidi nepřestávajíhledathemží se z posteledo postele.tělo obepínákost atělo hledáněco víc nežtělo.

není v tom vůbecnaděje:všichni jsme ve spárechstejnéhoosudu.

nikdo nikoho nikdynenalezne.

městské skládky se plnísmetiště se plníblázince se plnínemocnice se plníhřbitovy se plní

nic jiného senenaplní.sladká hudbaje víc než láska, protoženezraňuje: po ránusi pouští rádio, Brahmse nebo Ivesenebo Stravinského nebo Mozarta. uvařívajíčka, přičemž nahlas počítá vteřiny: 5657, 58... oloupe vajíčka, přinesemi je do postele. po snídani je tostejná židle a poslech klasickéhudby. má první sklenkuskotské a třetí cigaretu. říkám jí,že musím na dostihy. je tadyuž skoro dvě noci a dva dny. "kdy

tě zase uvidím?" ptám se. říká,že je to na mě. při-kývnu a hraje Mozart.takhle to hraješ tynazvi to láskoupostav to do slábnoucíhosvětlanavlékni to do šatůmodli se zpívej žebrej plač směj sezhasni světlapusť rádioa vraž do toho:máslo, syrová vejce, včerejšínoviny;jednu novou tkaničku do bot, pak přidejpapriku, cukr, sůl pepřa zavolej opilé tetě doCalexica;nazvi to láskou, sešívášto prima, přidejzelí a kašulírovánípotom ohřátzlevapotom ohřát zprava,dát do krabicea odložitnechat zvracet naprahu, zatímco tyse jdeš hrabat vhortenziích.útěkutéct černé pavoučí vdověje stejný zázrak jako umělecké dílo.jakou pavučinu umí utkatna níž si tě přitahujeobejme těa pak, když je ukojenázavraždí těve svém obětía vysaje z tebe krev.

utekl jsem své černé vdověprotože měla ve své sítipříliš mnoho mužůa zatímco objímala jednohoa pak druhého a pak zasdalšíhojá polehounkuvyklouzl ventam, kde jsem byl předtím.

budu jí chybět - ne kvůli mé lásce,jen kvůli chuti mé krve,ale ona je dobrá, najde si jinoukrev;je tak dobrá, až je mi skoro líto, že jsem senenechal zabít;

utekl jsem. pozoruji jinépavučiny.