ÚVODNÍK

Karel Čermák: Senatores boni viri, senatus mala bestia 5

Stanislav Balík: O (ne)smyslu advokátních dějin? 7

NÁZOR

Roman Jelínek: Komora stavovská nebo konzervativní 8

ČLÁNKY

Bohumil Repík: Advokát ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva – prvá část 10

Stanislav Myslil: Právní úprava obchodního rejstříku 22

Zdeněk Kovařík: Vybrané otázky převodů směnek 32

Drahomíra Janebová Kubišová: Advokát jako správce konkurzní podstaty 44

Vladimír Mikule, Vladimír Sládeček: Nad nálezem Ústavního soudu, kterým byla zrušena úprava správního soudnictví 59

František Penk: Poznámka na okraj nálezu Ústavního soudu o zrušení části páté občanského soudního řádu o správním soudnictví (polemika) 67

Renata Jilková: Alternativní způsoby řešení sporů. Proč mediace? 69

RECENZE, ANOTACE

Jaroslav Zelenka - Jolana Maršíková: Zákon o konkurzu a vyrovnání a předpisy souvisící (František Zoulík) 74

Manfred A. Dauses: Příručka hospodářského práva EU (J. M.) 75

Tomáš Dvořák: Společnost s ručením omezeným (J. M.) 76

JUDr. Václav Král: Případy slavných i neslavných aneb Můj život s advokacií(Květa Slavíková) 76

PŘEČETLI JSME ZA VÁS (V. M.) 77

Z JUDIKATURY (V. M.)

• Soud musí předvolat k jednání účastníky, ne pouze advokáta. 82

• K oprávněnosti zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů ve vazebních věcech, k požadavku řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci, ke způsobu posuzování oprávněnosti zásahu do svobody jednotlivce při rozhodování o vazbě, k důvodu uvalení tzv. vazby útěkové sub specie ústavně zaručené svobody pohybu a k právním důsledkům rozhodnutí o propuštění z vazby na peněžitou záruku (kauci). 85

• K důvodům prominutí zmeškání lhůty v občanskoprávním řízení. 88

Z judikatury otištěné v jiných odborných periodikách 89

O B S A H

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 1

Z ČESKÉ ADVOKÁTNÍ KOMORY

1) Ještě k novele zákona o ochraně utajovaných skutečností (podnět předsedy ČAK k podání ústavní stížnosti prezidentem republiky ze 7. 7. 2002 a zamítavá odpověď Kanceláře prezidenta republiky z 24. 7. 2002) 95

2) www.cak.cz (Daniela Kovářová) 99

3) Dopis místopředsedy Městského soudu v Praze JUDr. Františka Ištvánka České advokátníkomoře ze 17. 7. 2002 – reakce na v Bulletinu advokacie otištěný text přednášky KarlaČermáka „Nestrannost soudců v hospodářských věcech – zkušenosti advokáta“ 100

Z KÁRNÉ PRAXE (Jan Syka)

• Jde o závažné porušení povinností advokáta, jestliže v souvislosti s výkonem advokátní praxe vystaví směnku vlastní, kterou po její splatnosti neproplatí. 101

PERSONALIA

Za Janem Štěpánem (31. 3. 1914 – 4. 9. 2002) – Václav Mandák 103

MEZINÁRODNÍ VZTAHY

Advokáti před přijetím do Evropské unie – zpráva z účasti na setkání v Madridu(JUDr. Antonín Mokrý) 105

Z ODBORNÉHO TISKU (Jaroslava Vanderková) 107

RŮZNÉ

Závazná přihláška na školení advokátních koncipientů – NEPŘEHLÉDNĚTE 111

NAKONEC

Postřehy o smlouvách (Petr Hajn) 112

Kresba Lubomíra Lichého 113

INZERCE 114

O B S A H

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 2

Upozornění autorům: Časopis otiskuje zásadně pouze původní, jiným periodikům k uveřejnění ne-zaslané a dříve nepublikované autorské příspěvky. Rukopisy zasílejte ve dvou vyhotoveních. Nevyžá-dané rukopisy redakce nevrací. Všechny autory i u nevyžádaných rukopisů informujeme o jejich do-ručení redakci zásadně do dvou týdnů po přijetí zásilky.

Bulletin advokacie jako jediný odborný časopis přináší pravidelně informace o obsahu peri-odik z oblasti práva a hlavních souvisejících oborů.

Dnes na stranách 107–110.

Ú V O D N Í K

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 5

SENATORES BONI VIRI, SENATUS MALA BESTIAJUDr. KAREL ČERMÁK

Abychom začali klasicky, tak už staří Římané říkávali, že senátoři jsou docela hodní kluci, kdežtosenát jako takový je hnusná bestie, z čehož lze usoudit, že instituce senátu to měla kdysi v Říměprávě tak málo snadné, jako po dvou tisících letech Senát ČR, přesto však přežila až do toho hoř-kého konce, a to i přes takové výstřelky, jako že císař (tuším) Caligula, senátem zcela znechucený,jmenoval senátorem svého vlastního koně, což zase není tak daleko od onoho fousatého vtipu, žejistý politik by v Praze mohl za senátorku kandidovat svou tenisovou raketu a byla by zvolena.

Ale já proti římskému, natož českému, senátu nic nemám a navíc si ani nemyslím, že zase takúplně zásadní námitky proti svému senátu měli i ti staří Římané. Ti byli bystří psychologové a so-ciologové a v dobách, kdy se o těchto vědních (?) disciplínách nikomu ještě zaplaťpámbů aninesnilo, si všimli, že vlastnosti jakékoliv instituce, ba jakékoliv více než náhodné skupiny lidí, senerovnají součtu vlastností jejích jednotlivých členů, nýbrž že se paradoxně v kolektivu všechnydobré vlastnosti individuí záhadným způsobem ztrácejí, kdežto blbost v něm vzrůstá řadou ge-ometrickou. Což tedy ostatně věděli nejen staří Římané, nýbrž i staří komunisté, kteří toho navícdovedně využívali v brigádách socialistické práce a jiných kolektivech pracujících, po nichž sestále ještě mnohým z nás – a nejsou to zrovna samí důchodci – tak upřímně stýská, že se měobčas bezelstně zeptají, co vlastně proti té předlistopadové advokacii pořád mám, když jsme sitam za zpěvu častušek, budovatelských písní a koled tak svorně žili a za peníze strany a vládyse vesele ožírali na koncipientských a jiných školeních. Když pak v odpověď zamumlám cosijako huso nebo vole, bývám považován za krobiána a za nepřítele pozitivního mediálního obrazuadvokáta, k němuž by zajisté historická bádání o tom, jak jsme společně tahali řepu na země-dělských brigádách, pekli vánoční cukroví a byli v kině na Křižníku Potěmkinu neobyčejně při-spěla, takže by se zapomnělo i na advokátské průšvihy s Českým domem v Moskvě, s televizíNova nebo s tělesnou láskou ve věznici, za niž se ostatně „v rámci důsledné ochrany v souvis-losti s výkonem povolání nespravedlivě perzekvovaných advokátek“ kárné orgány advokacie ce-lou svou vahou humanisticky postavily, neboť sexualita patří k základním občanským a lidskýmprávům, ba leckdy to vypadá, že přímo k povinnostem.

Tak to vidíte, jaké zlé zvíře je ten zpropadený senát a kolik škody už parchant napáchal na ne-vinných dušičkách senátorek a možná i senátorů, či jakkoliv jinak už ty příslušnice a příslušníkyrůzných kolektivů budeme nazývat.

Ona i taková školní třída je něco úplně jiného, než jednotliví studentíci a studentky; a že tonení rozdíl k lepšímu, nýbrž k horšímu, to vám nepochybně potvrdí každý zkušený kantor, kterýdenně pozoruje, jak se v podstatě milé holčičky a hodní chlapečkové mění v nezvládnutelnéstádo poťouchlých a škodolibých opic.

Což je ovšem jen úsměvná reminiscence na naše vlastní školní léta a úplné nic proti oněmdobrým mužům a ženám, kteří doma vzorně okopávali zelí a utírali pokakané zadečky vnouča-tům, kdežto ve stranických, odborových a pracovních kolektivech se měnili v krvežíznivé šelmy,požadující pod vedením nějakého padoucha ještě více trestů smrti kulakům a jiným třídním ne-přátelům, přičemž nakonec i ten šéfující padouch přišel domů a láskyplně utřel nějakou tu po-kakanou prdelku.

Ú V O D N Í K

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 6

Já vím, že tohle všechno neradi slyšíme – a nemusíme být zrovna důchodci – a že naše frust-rovaná mysl prahne po útěchyplných biedermeyerovských obrázcích, v nichž bychom rádi samisebe viděli jako velebné Václavy Bolemily Nebeské a Magdaleny Dobromily Rettigové nebo ales-poň jako ty poctivé hlupce, kteří v předválečném čase za zpěvu koled tahali pro blaho kolektivuze země tu zmrzlou řepu. Jen aby se takovýto nebo podobný obraz, byť snad i patřičně mediali-zovaný, nestal Obrazem Doriana Greye, jehož vnitřní zkaženost, kterou mu obraz celkem správněa včas signalizoval, nakonec dosáhla netušených rozměrů.

To zlé zvíře senát však řádilo nejen ve starém Římě a za komunistů, ono řádí pořád, a to nepouze ve školách. Vezměme si takové povodně. My každý zvlášť a jednotlivě pokorně víme, ževětru a dešti neporučíme, že o přírodě a jejích silách toho vlastně moc neznáme a jenom nedo-konale dokážeme předvídat. Sotva jsme však v nějakém kolektivu, ať je to už obec, krizový štábnebo společenství mediálních konzumentů, už zase se nadýmáme pýchou nad svou vědoua technikou a chybu nehledáme v její přirozené omezenosti, nýbrž v konkrétních lidských se-lháních. Nejvíc se mi v novinách líbil jeden ekonom, který pořádně zpucoval meteorology a hyd-rology kvůli jejich z 30 % vadným matematickým modelům, a tudíž špatným predikcím. Od eko-noma to tedy opravdu sedělo. Pravděpodobnost ekonomických predikcí se totiž trvale blíží nule,ani dva se nedokáží na něčem shodnout a stoletá voda u nich přichází každý rok dvakrát. A takyse s tím lidstvo naučilo žít.

Nebo si třeba nemyslete, že takové představenstvo advokátní komory, když jedná o příští kan-didátce a o setrvání ve funkcích, nenabývá všech vlastností římského senátu. Nemaje koně(a ani tenisovou raketu), byv však podobně znechucen, jako ten šílený Caligula, nebyl jsem užpříliš dalek toho, navrhnout na kandidátku našeho psa Arisa, který jako zkušený německý ovčákmá všechny předpoklady kandidovat na vůdce smečky a k tomu je to starý dobrák, který ještěžádnou slepici nezakousnul, ačkoliv zase z hlediska mediálního obrazu advokacie má v poslednídobě poněkud sklon k otylosti.

A co teprve sněm! To je úplná bestia triumphans, kde nikdy nevíte, kdo vytasí dejku a zařvety bejku, atd., jak je to v té oblíbené písničce. Nejspíš to bude nějaká koncipientka propadlá přizkoušce.

Nono, to je hned urážení pro pár pitomých fórků. Dobrá, dejku nikdo nevytasí a bejku nebudeřvát, nýbrž jen šeptat. Přesto je jistá opatrnost na místě, neboť, jak čtu v programu, má dojít k vol-bám, což může vyvolat právě onen bestiální stav publika, o němž se už tak dlouho a rozvláčněbavíme. Snad nakonec ještě kvůli bezpečnosti navrhnu, aby místo bodu volby bylo na programzařazeno vystoupení eskamotéra a iluzionisty.

Inu, nic naplat, volby budou a naše komitie nám zvolí ne dva, ale hned jedenáct plus pět kon-sulů, a nám pak zbude, jako těm starým Římanům, už jen zvolat:

Caveant consules, ne quid detrimenti res publica capiat.

Září 2002

Ú V O D N Í K

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 7

O (NE)SMYSLU ADVOKÁTNÍCH DĚJIN?JUDr. PhDr. STANISLAV BALÍK

Statisticky není vyloučeno – byť i míra pravděpodobnosti je malá – že učitel položí při zkoušcežákovi kapciozní otázku.

Nestalo se tak právě úvahou nad smyslem sněmu?

Bylo tu pověděno, nikoliv bez výtky, že patřím k těm, kteří hlásají heslo: „vědu pro vědu“ a ci-tována má slova: pěstujme historii kvůli historii. Ale nebylo již pověděno, co za těmi slovy přímonásleduje: „osvětové i mravní zisky historie tak pojaté budou mnohem účinnější“. To znamená,že naše heslo „historie pro historii“ diktováno je pouze methodologickými zřeteli, tj. vědomím, žekdybychom, pokud je to jen nutno, v hodnocení minulosti nenaučili vybaviti se ze stranickýchperspektiv, jež nám rozličným způsobem vnucuje přítomnost, znemožnili bychom si přední úkolvědecký: poznati skutečnost pokud možno všestranně, nepředpojatě, objektivně. Ale věk dálenásledující znamená, že chceme také, aby historie byla učitelkou života, ovšem historie poznanáv pravdě její. Může učiti, vychovávati, varovati? Jistě mnohonásob; věta, „že se z historie ještě ni-kdo ničemu nenaučil, je mylná veskrze“, odpověděl bych asi v obecné rovině slovy Pekařovými.1)

Vzpomínám si mimochodem v souvislosti s rozpravou komunistickou cenzurou zakázanéhohistorika Josefa Pekaře (1870–1937) na nerealizovanou sázku, že zkoušejícímu profesoru Hla-váčkovi řekneme: „Smysl českých dějin je nesmysl“. Neudělali jsme to. Byla normalizační dobaa v kurzu „Úvod do studia dějepisu“ jsme byli vděčni za to, že je s námi zakázané dílo rozebí-ráno. Na Pekařovy úvahy ostatně pak zakrátko došlo...

Nepovšimli jste si však i dalších chytáků?

Překvapilo by mě jistě, kdyby koně senátorem jmenoval Marcus Aurelius, Caligulovo „zhnu-sení senátem“ bylo však zcela pochopitelné. K tomu, aby mohl vést nevázaný život, potřebovalzískat peníze hlavně proskribcemi majetku senátorů...

Nezanechali po sobě Římané mediální obraz na trenčínské skále?

Možná však, že zkoušející chtěl slyšet spíše úvahu o principech samosprávy. Písemku v po-době zprávy představenstva pro Bulletin č. 9/2002 jsem však včas odevzdal...

Nevím tak, zda odejdu se známkou v indexu. Asi bych se měl zeptat na reprobační termín...V každém případě se chvíle, kdy nebude čas na anglický humor, blíží. Žertování bychom ostatněi tak měli zanechat. Mohlo by se stát, že časem by nemuselo být pochopeno, že jde o šprým,a v intencích výroku kardinála Richelieu by nás mohli soudit ne podle toho, co jsme udělali zacelý život, ale za naše činy v posledních šesti měsících.

1) Srv. J. Pekař, O smyslu českých dějin. Přednáška proslovená 5. listopadu 1928 v cyklu „O smyslu českýchdějin“ pořádaném Masarykovým lidovýchovným ústavem. Praha 1990, str. 404.

N Á Z O R

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 8

KOMORA STAVOVSKÁ NEBO KONZERVATIVNÍJUDr. ROMAN JELÍNEK, Ph.D.

Zpochybňování důvěryhodnosti advokátů, omezování tradičních činností, snaha o prolomení zá-sady mlčenlivosti – to jsou jen některé rány, které utržil advokátní stav v posledních letech. Jistě, jemožné poukázat na objektivní důvody, ale nejsou zde i jiné hlubší příčiny?

Počátkem 90. let dosáhla česká advokacie významných úspěchů při privatizaci advokátů, vytvo-ření legislativního rámce činnosti advokátů a ustavení komory advokátů. Vývoj v některých oblastech,například v mezinárodní, dosahuje mimořádně dobrých výsledků, a je proto zavazující i do budoucna.V jiných, pro náš stav neméně důležitých, je však situace opačná.

Domnívám se, že zásadní příčinou současných neúspěchů Komory zejména v legislativní činnosti,ale též ve vztazích s veřejností, je celková koncepce činnosti ČAK.

Většina z nás si klade otázku: jaké úkoly by měla Komora plnit a jaké cíle ve své činnosti prefero-vat?

Představy o úloze Komory a jejích prioritách se různí. Dovolím si škatulkovat a zmínit zde dvě kon-cepce – konzervativní na straně jedné a stavovskou na straně druhé. Konzervativní pojímá Komorujako veřejnoprávní korporaci, jejímž hlavním úkolem je plnění funkce správního orgánu advokacie.Stavovská koncepce přirozeně respektuje veřejnoprávní funkci Komory, ale zdůrazňuje též její sta-vovský charakter, projevující se v prosazování stavovských zájmů advokátů.

V dosavadní činnosti Komory jednoznačně převládala koncepce konzervativní. Argumentem prototo tvrzení je mimo jiné skutečnost, že doposud Komora jasně neformulovala stavovské zájmy ad-vokátů a nevytyčila konkrétní dlouhodobou strategii k jejich naplnění.

Jsem zastáncem stavovské koncepce za situace, kdy jiný subjekt k uplatňování zájmů advokátůneexistuje – na rozdíl od zahraničí.

Jsem zastáncem Komory, která akcentuje ve své činnosti tyto úkoly:1) ochranu stávajícího trhu právních služeb poskytovaných advokáty a jeho rozšiřování,2) prosazování společenského a finančního ohodnocení práce advokátů,3) vytváření podmínek pro řádný výkon advokacie.Mohlo by se zdát, že takto formulované úkoly jsou velmi obecné a vágní, ale je třeba si uvědomit,

že se jedná o úkoly nadčasové, které by se měly promítat v činnosti každého orgánu Komory – tedyi v činnosti kontrolní rady, kárné komise, ve vystupování Komory navenek – vůči veřejnosti, orgánůmstátu apod.

Je samozřejmé, že prosazování stavovských zájmů advokátů má své limity – především nesmí jítnad rámec zákonné úpravy, nesmí jít proti zájmům klientů a nesmí poškozovat jiné profesní skupiny.Na straně druhé je nutné, aby Komora důsledně využila všech možností k naplnění svého poslání,a to zejména prostřednictvím médií, působením na státní moc, neformálními styky, využitím meziná-rodní spolupráce.

Stavovská koncepce v činnosti ČAK by měla být pro každého z nás přínosem, neboť je postavenana existenčních zájmech každého z nás i stavu jako celku.

Jsem rád, že stávající představenstvo přizvalo k diskusi o budoucí podobě Komory všechny novékandidáty do představenstva. V uplynulých čtyřech měsících tak došlo na půdě Komory k zásadnímstřetům zastánců konzervativní koncepce i koncepce stavovské. Výsledkem je zakotvení shora uve-dených stavovských zájmů v programu kandidátů nominovaných do představenstva České advokátníkomory z iniciativy advokátů, advokátních kanceláří a stávajícího představenstva.

N Á Z O R

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 9

Nadcházející sněm by měl tedy potvrdit novou koncepci v činnosti Komory a zároveň rozhodnout,zda tuto koncepci prosazovat radikálním způsobem nebo způsobem konstruktivním.

Přeji sobě i nám všem, aby naše rozhodnutí bylo správné.

Autor, advokát v Praze, je z iniciativy advokátů, advokátních kanceláří a představenstva kandidován

do představenstva ČAK.

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 10

Evropská úmluva o lidských právech (dále jen„Úmluva“) obsahuje slovo advokát jen ve fran-couzské verzi článku 6 odst. 3 písm. c), ale –jako všechny právní pojmy, které používá –chápe jej autonomně. Rozumí se jím nejen ad-vokát v právně technickém smyslu, ale každý,kdo vykonává funkci obhájce obviněného.1)

Úmluva sama totiž nepředepisuje, kdo může vy-konávat funkci obhájce, ale ponechává na vůlijednotlivých smluvních států, aby si samy upra-vily tuto otázku. Výkon obhajoby v trestním řízenív členských státech Rady Evropy je zpravidlamonopolem advokacie, ale není v rozporus Úmluvou, jestliže se v určitých případech,např. u vojáků, pověří obhajobou jiný právníknebo jiná osoba schopná poskytnout právníslužbu. Tak ve věci De Jong et al. v. Holand-sko se obhajoby obviněného ujal voják základníslužby s právnickým vzděláním.2) V jiné věci Ko-mise připustila, že obhajobu obviněného předněmeckým soudem může zajistit „Gerichtsrefe-rendar“3) apod.

Přestože tedy Úmluva pojem advokát v jehoprávně technickém smyslu ani neobsahuje, v ju-dikatuře Evropského soudu pro lidská práva(dále jen „Soud“) byla řešena nejen činnost ad-vokáta jako obhájce v trestním řízení a popř. jakoprávního zástupce v řízení občanskoprávním, aletéž některé aspekty organizace advokacie a sta-tusu advokáta.

I. ORGANIZACE ADVOKACIEA STATUS ADVOKÁTA

Úmluva samozřejmě neupravuje organizaciprofese advokáta ani status advokáta jako ta-kové. V judikatuře se setkáváme jen s případy,kdy určité ustanovení Úmluvy mělo dopad též naněkteré dílčí aspekty uvedené problematiky.I když mohou být některé z nich důležité, žádnýucelený obraz o profesi advokáta nám Úmluvaani judikatura Soudu nemohou poskytnout.

Závěry judikatury Soudu vztahující se k těmtootázkám jsou vázány na konkrétní právní úpravupříslušného státu a na konkrétní řešené případy.Závisí na větší či menší příbuznosti právní úpravya na povaze věci, zda a v jaké míře lze tyto závěryaplikovat i na poměry české advokacie. Některéjudikáty však mají obecnou platnost bez ohleduna vnitrostátní právní úpravu. Není naším zámě-rem posuzovat právní úpravu advokacie v Českérepublice ve světle Úmluvy a judikatury Soudu.Srovnání si musí učinit čitatel sám, lépe obezná-men se statutem své profese, než může být au-tor tohoto příspěvku.

Povinné členství v advokátní komoře

Povolání advokáta může zásadně vykonávatjen osoba, která je členem profesní organizaceadvokátů (komora, ordre, bar association).4)

1) Viz Velu J. – Ergec R.: La Convention européenne des droits de l’homme, Bruylant, Bruxelles, 1990, s. 498.2) Rozsudek z 22. 5. 1984, A č. 77.3) Rozhodnutí ze 14. 12. 1959, Annuaire de la Convention européenne des droits de l’homme, vol. 3, s. 175.4) Viz k tomu Gomien D.: The Right to Effective Assistance of Counsel, Synthesis Report, Trechsel S.: Ensu-

ring the Right to Effective Counsel for Defense, General Report, in Revue internationale de droit pénal,3–4/1992, s. 702n a 723n. Viz též Basic Principles on the Role of Lawyers, in The Protection of HumanRights in the Administration of Criminal Justice. A Compendium of United Nations Norms and Standards, edi-ted by M. Ch. Bassiouni, Transnational Publishers, Inc., N. Y., 1994, s. 269n.

ADVOKÁT VE SVĚTLE JUDIKATURY EVROPSKÉHOSOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA – I. část

JUDr. BOHUMIL REPÍK, CSc.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 11

Členství v takové organizaci je zpravidla povinné.V judikatuře Soudu byla řešena otázka, zda povin-né členství v profesních organizacích tohoto typunení v rozporu se svobodou sdružování podlečlánku 11 Úmluvy, která zahrnuje i svobodu ne-sdružovat se. Soud se zabýval touto otázkou vevěcech Le Compte et al. v. Belgie5) a Alberta Le Compte v. Belgie,6) kde šlo o povinnostlékařů být členy lékařské komory (Ordre des mé-decins). Soud vyslovil, že lékařská komora je insti-tucí veřejného práva. Je založena zákonodárcem,nikoli jednotlivci. Je zařazena do struktur státu, sle-duje cíle obecného zájmu, tj. ochrany zdraví, a za-jišťuje určitou veřejnou kontrolu výkonu lékařskéhopovolání. Má pravomoci administrativní, normo-tvorní a disciplinární a používá při jejich výkonu po-stupy, které jsou vlastní veřejné moci. Není tedysdružením ve smyslu článku 11 Úmluvy, který sena členství v ní nevztahuje. Nesmí však bránit zalo-žení profesních organizací jednotlivci, ani členstvív nich, jinak by byla porušena svoboda sdružovánípodle článku 11 Úmluvy. V Belgii existuje více aso-ciací lékařů mimo rámec komory, které chrání je-jich specifické profesní zájmy. Za těchto podmínekexistence komory a jejího korelátu, povinnosti lé-kařů stát se jejími členy a podřídit se pravomoci je-jích orgánů, nemají ani za účel, ani za důsledekomezení nebo popření práva zaručeného článkem11 Úmluvy.7)

Evropská komise pro lidská práva (dále jen„Komise“) aplikovala tento názor v rozhodnutí

z 5. 5. 19818) a v rozhodnutí A. v. Španělsko9)

též na profesní organizace advokátů.Sdružování v profesní organizaci tohoto typu

tedy nesmí vylučovat možnost sdružovat se téžv jiných dobrovolných organizacích, včetně orga-nizací odborových. Soud uvedl, že „totalitní re-žimy usilovaly a usilují uzavřít profese v hermetic-kých a výlučných profesních organizacíchnahrazujících tradiční profesní sdružení a od-bory. Autoři Úmluvy zamýšleli zamezit takovémuzneužívání.“10) Často existují různá sdružení ad-vokátů sledující ochranu určitých specifickýchskupinových zájmů (např. sdružení mladých ad-vokátů)11) nebo prosazování určitých specific-kých cílů (nátlakové skupiny k prosazení respek-tování lidských práv nebo určité právní reformyapod.).12) Taková sdružení se někdy vytvářejív rámci, pod pravomocí nebo patronátem advo-kátní komory,13) nebo mimo ni jako samostatnádobrovolná sdružení. Ani zákon, ani interní před-pis advokacie nesmí bránit založení takovýchsdružení mimo advokátní komoru, ani členstvív nich a postihovat je disciplinárně. Není všakv rozporu se svobodou sdružování podle článku11 Úmluvy, jestliže se disciplinárně postihuje jed-nání advokátů, kteří založením takového sdruženíbrání ve vykonávání funkcí a v činnosti advokátníkomory nebo jejích orgánů.14) Z hlediska Úmluvynic nebrání advokátům sdružovat se v politickýchstranách (článek 11 odst. 2 věta druhá, a con-trario).

5) Rozsudek z 23. 6. 1981, A č. 43.6) Rozsudek z 10. 2. 1984, A č. 58.7) Ibid. jako v pozn. 5, § 64 – § 65.8) Digest, vol. 3, s. 518.9) Rozhodnutí z 2. 7. 1990, Décisions et rapports (dále jen „DR“), sv. 66, s. 188.10) Ibid. jako v pozn. 5, § 65.11) Ibid. jako v pozn. 9.12) Viz Trechsel S.: op. cit. v pozn. 4.13) Ibid. jako v pozn. 9.14) Ibid.

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 12

Výkon profese advokáta– právo občanské povahy

V demokratické společnosti je základní záru-kou plnění funkcí advokacie její nezávislost nastátu. Advokacie je spravována vlastními vole-nými orgány a advokát vykonává svou činnost ne-závisle jako svobodné povolání. Za těchto pod-mínek musel Soud řešit otázku, zda lze státupřičítat odpovědnost za rozhodnutí a opatření,která advokacie přijímá vůči svým členům. V roz-sudku Van der Mussele v. Belgie Soud řekl:„Belgické advokátní komory, asistující při výkonusoudní moci, při striktním respektování základ-ního principu nezávislosti potřebného ke splněníjejich významné úlohy ve společnosti, jsou pod-řízeny zákonu. Zákon určuje jejich poslání a sta-noví jejich orgány. Zákon jim propůjčuje posta-vení právnických osob veřejného práva (...). Jeproto dána odpovědnost belgického státu“.15)

Jestliže přináležitost advokátní komory kesféře veřejného práva odůvodňuje odpovědnoststátu podle Úmluvy za rozhodnutí, která přijímávůči svým členům, výkon profese advokáta másoukromoprávní povahu, což na druhé straněumožňuje aplikovatelnost článku 6 Úmluvy, je-lipředmětem sporu mezi komorou a advokátemprávo vykonávat profesi advokáta.

Jde o toto právo, byla-li advokátovi uloženadisciplinární sankce pozastavení činnosti na urči-tou dobu nebo sankce vyškrtnutí ze seznamu ad-vokátů. Soud považoval toto právo za právo ob-čanské povahy ve smyslu článku 6 odst. 1Úmluvy, když vzal v úvahu tyto aspekty:

1. Profese advokáta patří tradičně mezi svo-bodná povolání. S výjimkou ustanovení za ob-hájce ex offo si klienti vybírají svého advokátasvobodně a bez zásahu orgánů veřejné moci.právní vztah mezi advokátem a klientem je vzta-

hem soukromoprávním, smluvním, i když se musípohybovat v určitých hranicích vymezených zá-konem nebo interními předpisy advokacie.

2. Kancelář advokáta a jeho klientela předsta-vují určité majetkové hodnoty a vztahují sek vlastnickému právu, které má občanskou po-vahu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy.

3. Kromě toho, že má monopol na obhajobua vykonává nezbytnou funkci při výkonu sprave-dlnosti, advokacie vykonává řadu činností, kterénemají žádný vztah k soudnímu řízení a rozhodo-vání.16)

Rozhodování o zbavení funkce advokáta, do-časném nebo trvalém, je tedy rozhodovánímo právu občanské povahy ve smyslu článku 6odst. 1 Úmluvy. Advokát má proto právo, abyo něm rozhodl soud. Vzhledem k sankcím, kterélze uložit za disciplinární delikt advokáta, však ne-jde o rozhodování o trestním obvinění.17)

Soud proto zaujímá nuancované stanovisko.Veřejnoprávní aspekty organizace profese advo-káta vedou na jedné straně k přičítání rozhodnutíkomory státu, na druhé straně převaha soukro-moprávních aspektů při výkonu činnosti advo-káta, posuzovaných vcelku, má za následek apli-kovatelnost článku 6 odst. 1 Úmluvy z titulu, žejde o spor o právo občanské povahy. Rozhodu-jící je tu strukturální nezávislost při výkonu pro-fese advokáta.

Záruky v disciplinárním řízení a v řízenío sporu o výkon profese advokáta

Pojem soud ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmlu-vy má autonomní význam. Soud jej pojímá mate-riálně jako orgán nadaný jurisdikční pravomocírozhodovat se závazným účinkem na základěprávních norem a po projednání v organizova-ném řízení o otázkách spadajících do jeho kom-

15) Rozsudek z 23. 11. 1983, A č. 70, § 29 – § 30.16) Rozsudek H. v. Belgie z 30. 11. 1987, A č. 127–B, § 47.17) Ibid. jako v pozn. 6, § 52– § 53. Viz též Repík B.: Působnost článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech

v trestních věcech, Trestní právo, 2001, 6, s. 5n.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 13

petence.18) Soudem tedy nemusí být jen orgánzařazený do soustavy soudů dané země. Janu-sovská podoba advokacie, ukazující jednou svojiveřejnoprávní, podruhé soukromoprávní tvář, seprojevuje i v tom, že Soud považuje též orgánprofesní organizace advokátů vykonávající dis-ciplinární pravomoc nebo rozhodující o právuvykonávat povolání advokáta za soud ve smyslučlánku 6 odst. 1 Úmluvy. Tak ve věci H. v. Belgiepovažoval Soud za soud ve smyslu článku 6odst. 1 radu advokátní komory, která rozhodo-vala o žádosti o znovuzapsání stěžovatele do se-znamu advokátů, z něhož byl vyškrtnut na zá-kladě disciplinárního rozhodnutí. Na rozdíl oddisciplinárního orgánu lékařské komory ve věciLe Compte et al., který byl složen paritně z lé-kařů volených členy komory a ze soudců, z nichžjeden radě předsedal s rozhodujícím hlasemv případě rovnosti hlasů, rada advokátní komorybyla složena výlučně z advokátů volených členykomory. S odkazem na svou judikaturu19) Souduvedl, že jen skutečnost, že rada kromě juris-dikčních vykonává také jiné funkce, ji nezbavujevlastnosti soudu ve smyslu článku 6 odst. 1Úmluvy.20) Byl splněn i znak nezávislosti, neboťčlenové rady jsou voleni, nejsou závislí na žádnéjiné autoritě a rozhodují jen podle svého svě-domí.21) Poněvadž řízení před radou neodpoví-dalo požadavkům článku 6 odst. 1 zejménaproto, že nebylo veřejné, Soud považoval za zby-tečné zabývat se otázkou strukturální (objektivní)nestrannosti tohoto orgánu,22) když o osobní

18) Rozsudek Sramek v. Rakousko z 22. 10. 1984, A č. 84, § 36 aj.19) Viz např. rozsudek Campbell a Fell v. Spojené království z 28. 6. 1984, A č. 80, § 33 a § 81 aj.20) Ibid. jako v pozn. 16, § 50.21) Ibid., § 51.22) Viz k tomuto požadavku Repík B.: Vyloučení soudce z hlediska Evropské úmluvy o lidských právech, Bulletin

advokacie, 2002, 3, s. 13n.23) Rozsudek z 23. 6. 1994, A č.292-A.24) Zpráva Komise v této věci.25) Ibid. jako v pozn. 16, s. 41.26) Ibid., s. 42, 46, 47.

(subjektivní) nestrannosti jeho členů nebyly po-chybnosti. Stejně postupoval Soud ve věci DeMoor v. Belgie,23) kde šlo o spor o zapsáníprávníka a vojáka ve výslužbě do seznamu advo-kátů.

Otázka objektivní nestrannosti rady advokátníkomory tak nebyla definitivně vyřešena, což můžesvědčit o určité pochybnosti Soudu v tomtosměru. Komise zaujala zcela jednoznačný názor,že orgán profesní organizace složený výlučněz členů organizace může být při svém rozhodo-vání veden korporativními zájmy a skrytě uplatňo-vat numerus clausus při zapsání žadatelů do se-znamu advokátů.24) Prezident Soudu Ryssdal vesvém separátním názoru ve věci H. v. Belgie řekl,že považuje za nepříjemné, že rada komory, kterározhoduje v první a poslední instanci, je složenavýlučně z advokátů.25) Také soudci Bernhardt,Gersing a Vilhjamsson tvrdí, že radě, složené vý-lučně z advokátů, chybí strukturální nestrannost,jestliže rozhoduje o možnosti aktuálních nebomožných konkurentů vykonávat profesi advo-káta.26) Komise a řada soudců hledí proto s ne-důvěrou na orgán profesní organizace vykonáva-jící jurisdikční funkci, pokud je složen výlučněz členů organizace. Naproti tomu soudce Pettiti,profesí advokát, ve věci Le Compte et al. upo-zornil na výhody takového systému záležejícív tom, že chrání profesní tajemství a důvěru kli-entů. Současně však považoval za potřebné,aby rozhodnutí orgánu profesní organizace o ob-čanském právu jejího člena podléhalo kontrole

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 14

řádného soudu s úplnou jurisdikcí, která by bylazárukou, aby se za rozhodováním orgánu neskrý-valy korporativní zájmy.27)

Článek 6 odst. 1 Úmluvy stanoví garance pro-cesní povahy a sám o sobě nezaručuje žádnésubjektivní hmotné právo. Z hlediska Úmluvy mástát zásadně volnost při vymezení okruhu a ob-sahu subjektivních „občanských“ hmotnýchpráv.28) Jde-li o vyškrtnutí ze seznamu advokátů,je nepochybné, že jde o ztrátu práva, které jeprávem občanské povahy ve smyslu článku 6odst. 1 Úmluvy. Jde-li však o zapsání nebo zno-vuzapsání do seznamu advokátů, záleží na vnit-rostátním právním řádu, zda existuje právo vyko-návat povolání advokáta, které lze obhájit předsoudem, či nikoli.29) Ve věci H. v. Belgie byl ad-vokát disciplinárně postižen sankcí vyškrtnutí zeseznamu advokátů. Podle belgického právamůže požádat o znovuzapsání do seznamu pouplynutí deseti let od právní moci disciplinárníhorozhodnutí, jestliže to odůvodňují výjimečné okol-nosti. Soud rozhodl, že „stěžovatel mohl obháji-telným způsobem tvrdit, že podle belgickéhopráva měl nárok vykonávat znovu povolání advo-káta, jestliže splnil požadavky (zákona)“.30) Vevěci De Moor v. Belgie, kde šlo o zapsání doseznamu advokátů, Soud vyslovil názor, který mápatrně obecnou platnost: „Jestliže zákon stanovíurčité podmínky pro výkon povolání a osoba jesplňuje, má právo na to, aby byla připuštěna k vý-konu tohoto povolání“.31) Protože jde o právo ob-čanské povahy ve smyslu článku 6 odst. 1, máosoba právo domoci se tohoto práva u soudu.

V řadě zemí jurisdikční orgány profesních sdru-žení vykonávají disciplinární pravomoc a rozhodují

též o žádostech uchazečů o členství ve sdružení.Podle judikatury Soudu32) Úmluva vyžaduje, abybuď sám tento orgán splňoval všechny náležitostisoudu ve smyslu článku 6 odst. 1 (byl zřízen zá-konem, byl nezávislý, subjektivně i objektivně ne-stranný a měl úplnou jurisdikční pravomoc) a ko-nal v řízení vyhovujícím všem požadavkům článku6 odst. 1 (veřejnost, rychlost a spravedlnost ří-zení), nebo aby jeho rozhodnutí podléhalo kon-trole řádného soudu, který tyto požadavkysplňuje, tedy včetně požadavku úplné jurisdikčnípravomoci. Nestačí, aby soud byl oprávněn pře-zkoumat jen zákonnost řízení a rozhodnutí orgánusdružení, musí mít také pravomoc přezkoumatskutkový základ věci a v případě disciplinárnísankce její přiměřenost.33)

Výkon obhajoby při ustanoveníex offo není povinnou prací

V judikatuře Soudu byly řešeny též případy zá-sahů do práv advokátů garantovaných Úmluvou,k nimž došlo v souvislosti s výkonem jejich povo-lání.

Advokát, ustanovený soudem nebo orgánemadvokacie, je povinen převzít obhajobu obvině-ného (popř. zastupování občana), který nemádostatečné prostředky na její zaplacení, zpravi-dla na náklady státu, výjimečně bez nároku naodměnu a na náhradu nákladů. Ve věci Van derMussele v. Belgie řešil Soud otázku, zda povin-nost advokáta obhajovat obviněného bez nárokuna odměnu a na náhradu nákladů není poruše-ním zákazu nucené nebo povinné práce podlečlánku 4 odst. 2 Úmluvy. Odpověď Soudu byla

27) Ibid. jako v pozn. 5, s. 41.28) Viz Repík B.: Ľudské práva v súdnom konaní, MANZ, Bratislava, 1999, s. 53.29) Ibid., s. 50n.30) Ibid. jako v pozn. 16, § 43.31) Ibid. jako v pozn. 23, § 43.32) Viz zejména rozsudek cit. v pozn. 5.33) Ibid., § 51 a § 60.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 15

jednomyslně negativní. Argument žalovanéhostátu, že vstupem do advokacie advokát předemsouhlasil s povinnostmi, které jsou spojenys členstvím v advokátní komoře, nepovažovalSoud za rozhodující. Rozhodující je, že článek 4odst. 2 zakazuje jen povinnosti vyžadující odosob usilujících o vstup do určitého povolání pří-liš velkou zátěž nebo zátěž nepřiměřenou k vý-hodám, které vyplývají z výkonu povolání. I kdyžSoud považoval za politováníhodné, že stěžova-tel byl povinen převzít obhajobu bez nároku naodměnu a na náhradu nákladů, nepovažoval vý-kon této povinnosti ani za nucenou, ani za povin-nou práci ve smyslu článku 4 odst. 2 Úmluvy.Vzal v úvahu povahu a rozsah poskytnuté služby,která byla vyvážena výhodami spojenými s pro-fesí, zejména monopolem advokacie na obha-jobu. Přihlédl též k tomu, že základ povinnostispočívá na myšlence sociální solidarity, i k tomu,že objem práce nebyl nepřiměřený.34) Tato argu-mentace, opírající se o princip proporcionality,patrně nevylučuje, aby mohlo jít o nedovolenoupovinnou práci ve smyslu článku 4 odst. 2Úmluvy, kdyby objem požadované služby byl pří-liš velký a zejména kdyby takovou rozsáhlouslužbu musel advokát poskytnout bez nároku naodměnu a na náhradu nákladů.

Profesní reklama

Statuty advokátních sdružení často zakazujínebo omezují profesní reklamu. Ve věci CasadoCoca v. Španělsko advokát opakovaně publiko-val reklamní inzeráty v tisku přes zákaz v internímpředpisu advokacie, který dovoloval jen oznámenío otevření advokátní kanceláře nebo informace po-dobného druhu. Za stejné disciplinární přestupkybyl v minulosti již postižen. V daném případě mubyla uložena disciplinární sankce napomenutí.Soud rozhodl, že nebyl porušen článek 10 Úmluvy

zaručující svobodu projevu, která se vztahuje i nareklamu. Odkázal na velkou marge d’apprécia-tion, kterou Úmluva poskytuje smluvním státům přizásazích do svobody projevu v oblasti reklamy a navelkou rozmanitost právních úprav reklamy advo-kátů v závislosti na právních a kulturních tradicích,i když od určité doby lze pozorovat zřejmou ten-denci k větší liberalizaci reklamy advokátů v sou-vislosti s růstem úlohy médií v moderní společ-nosti. Odkázal zejména na deontologický kodexadvokátů Evropského společenství (Strasbourg,28. 10. 1988), který sice zachovává princip ome-zení reklamy, ale umožňuje advokátům vystupovatv médiích, zúčastňovat se veřejné diskuse a dát setak znát u široké veřejnosti.35)

Účelem omezení reklamy je ochrana zájmůklientské veřejnosti a jiných členů advokátní ko-mory. Má tradičně původ a odůvodnění ve zvlášt-nostech povolání advokáta, který je pomocníkemspravedlnosti, má monopol na obhajobu, v řadězemí imunitu při projevech v soudní síni apod. Tovyžaduje ze strany advokáta takt, diskrétnosta důstojnost při výkonu povolání.36)

Na rozdíl od Komise, která považovala quasiabsolutní zákaz reklamy za přehnaný, Soud vzalv úvahu, že k disciplinárnímu postihu advokátadošlo ještě v době, než se začaly ve Španělskua v jiných zemích projevovat uvedené liberali-zační tendence. Rozsudek Soudu je tedy patrněpro současnou dobu již neaktuální. Přesto z nějlze vyvodit alespoň to, že svoboda reklamy advo-káta může být omezena, i když na určení dovo-lené meze tohoto omezení z hlediska Úmluvy jetřeba si ještě počkat na další rozsudky Soudu.

Domovní prohlídka v advokátní kanceláři

Při výkonu povolání je advokát chráněn někte-rými ustanoveními Úmluvy. Judikatura Soudu

34) Rozsudek cit. v pozn. 15.35) Rozsudek z 24. 2. 1994, A č. 285-2, § 54.36) Ibid., § 46.

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 16

rozšířila ochranu domovní svobody podle člán-ku 8 Úmluvy na advokátní kancelář. Podle Souduobydlím ve smyslu cit. ustanovení je nejen příby-tek sloužící k bydlení, ale též objekt, kde osobavykonává svoji profesní činnost, neboť povolánílze vykonávat také doma, a naopak, obchodnísídlo může sloužit i pro činnost soukromou.37)

V této věci byla uskutečněna domovní prohlídkav kanceláři advokáta za účelem získat informaceo totožnosti autora urážlivého dopisu adresova-ného soudci. Soud zjistil porušení článku 8 Úmlu-vy, neboť příkaz soudu k domovní prohlídce bylformulován příliš obecně, byl prohlížen seznamklientů a více spisů týkajících se různých klientůbez potřebných záruk na zachování profesníhotajemství, tj. zejména bez přítomnosti představi-tele advokátní komory. Podobný neúměrný zá-sah do profesního tajemství může mít nepříznivýdopad na řádný výkon spravedlnosti a na důvěruklientů vůči advokátovi. Ochrana domovní svo-body rozšířená na advokátní kancelář poskyto-vaná článkem 8 Úmluvy je ochranou minimální.Poskytuje-li vnitrostátní právo účinnější ochra-nu,38) stává se tato ochrana součástí Úmluvyvzhledem k odkazu na vnitrostátní právo v člán-ku 8 odst. 2.39)

Odposlech telefonu advokáta

Porušení článku 8 Úmluvy, pokud jde o odpo-slech telefonických linek advokátní kanceláře,založil Soud také na nedostatku záruk poskyto-vaných vnitrostátním právem k ochraně důvěr-

ného vztahu mezi advokátem a jeho klienty. Tří-dění hovorů chráněných profesním tajemstvíma ostatních hovorů advokáta, jehož telefony bylyodposlouchávány jako tzv. třetí osoby, nikoli jakoosoby podezřelé, neuskutečňoval soudce, alepracovník právní služby pošty. Advokátovi tedynebyla „poskytnuta minimální ochrana, jaká sevyžaduje v právním státě“.40) Soudce Pettiti vesvém souhlasném vyjádření litoval, že Soud ne-položil větší důraz na závažné porušení profes-ního tajemství a na nutné procesní záruky, je-lipředmětem prohlídky nebo odposlechu advo-kátní kancelář. Vyjádřil znepokojení pokud jdeo vývoj odposlechu advokátů v demokratickýchspolečnostech.41)

Svoboda projevu a svobodashromažďování advokáta

Nebyl zaznamenán žádný případ, který by setýkal svobody projevu podle článku 10 Úmluvy přivýkonu obhajoby advokátem. Je pravda, že Soudvyslovil, že článek 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy ne-zaručuje neomezené právo použít jakýkoli argu-ment na obhajobu42) a připustil oprávněnost trest-ního postihu za křivé obvinění znalce učiněnév hlavním líčení. Šlo však o prohlášení, které uči-nil obviněný, nikoli jeho obhájce. Soud však záro-veň konstatoval, že příliš striktní omezení svobodyprojevu při výkonu obhajoby by mohlo paralyzovatsvobodný výkon práva na obhajobu a porušovaloby článek 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy.43) Pokud jdeo obhájce, některé právní řády poskytují advoká-

37) Rozsudek Niemitz v. Německo ze 16. 12. 1992, A č. 251-B, § 30.38) Pokud jde o francouzské právo, viz Perrot R.: Institutions judiciaires, Montchréstien, Paříž, 1992, s. 389. Pro-

hlídka kabinetu advokáta je možná, jen je-li sám podezřelý ze spáchání trestného činu a musí být uskutečněnaza přítomnosti bâtonniera (předsedy advokátní komory), který vyloučí spisy nemající vztah k věci.

39) Viz Repík B.: Kdy porušení vnitrostátního práva má za následek porušení Evropské úmluvy o lidských právech,Bulletin advokacie, 2001, č. 3, s. 12n.

40) Rozsudek Kopp v. Švýcarsko z 25. 3. 1998, Recueil 1998-II, § 75.41) Ibid., s. 547n.42) Rozsudek Brandstetter v. Rakousko z 28. 8. 1991, A č. 211, § 52.43) Ibid., § 53.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 17

tovi imunitu za urážlivé nebo difamující výroky uči-něné ústně nebo písemně při výkonu jehofunkce, samozřejmě nikoli neomezenou. Nejsouzejména dovoleny urážky soudu, hrozby na ad-resu účastníků řízení, např. svědků apod.44) Z hle-diska Úmluvy jsou hranice svobody projevu v tétosouvislosti stanoveny v článku 10 odst. 2 ve spo-jení s článkem 6 odst. 3 písm. c). Na jejich přes-nější vymezení je třeba vyčkat, než bude mít Soudpříležitost rozhodovat případ tohoto druhu.

Svoboda projevu a svoboda shromažďováníadvokáta mimo rámec výkonu jeho povolání bylapředmětem rozhodování soudu ve věci Ezelinv. Francie. Stěžovatel, představitel odborové or-ganizace advokátů na ostrově Basse Terre (Gua-deloupe), se zúčastnil manifestace protestujícíproti odsouzení aktivistů za nezávislost Guade-loupu na základě zákona Sécurité et liberté. Stě-žovatel nesl transparent, jímž protestoval protiuvedenému zákonu. Původně pokojná manifes-tace se zvrhla v poškozování veřejných budova ve skandování urážek a hrozeb smrtí vůči soud-cům apod. Pan Ezelin byl disciplinárně postižennapomenutím za to, že se nedistancoval odtěchto projevů a manifestaci neopustil, i když sesám žádných odsouzeníhodných projevů nedo-pustil. Měl tím porušit povinnost chovat se taktněvůči soudní moci („devoir de délicatesse“).Soud posuzoval věc z hlediska článku 11 Úmluvyzaručující svobodu shromažďování, ve vztahuk němuž je ustanovení článku 10 zaručující svo-bodu projevu ustanovením speciálním. Zjistil po-rušení článku 11 Úmluvy. Podle Soudu „hledánírovnováhy (mezi povinnostmi advokáta a svo-bodu shromažďování) nesmí odrazovat advokátyprojevit své názory v podobných situacích (...).Svoboda zúčastnit se pokojného shromáždění(...) má tak velký význam, že nemůže být ome-zena ani u advokáta, pokud sám nespáchá při tépříležitosti žádný odsouzeníhodný čin“.45) Rozsu-

dek nebyl přijat jednomyslně a tři soudci vyjádřilinesouhlasný názor, který vede k určité pochyb-nosti, zda je vhodné, aby se advokát zúčastnilmanifestace protestující proti soudnímu rozhod-nutí, zejména poté, co proti jmenovitě uváděnýmsoudcům jsou skandovány urážky a hrozby nási-lím a smrtí.

II. POSTAVENÍ A ČINNOSTADVOKÁTA V SOUDNÍM ŘÍZENÍ

Úmluva se nezabývá činností advokáta v ce-lém jejím rozsahu. Např. zcela mimo obzor jejípozornosti a tím i pozornosti Soudu leží činnost,která nemá vztah k soudnímu řízení (právní pora-denství mimo tuto souvislost, sepisování smluvatd.). Je to článek 6 Úmluvy zaručující právo naspravedlivý proces v trestních i občanských vě-cech, který dal podnět k početné judikatuřeSoudu upravující podmínky právní pomoci po-skytované advokátem obviněnému nebo účastní-kovi občanskoprávního řízení.

Článek 6 odst. 3 písm. c) zaručuje právo napomoc obhájce, jímž je zpravidla advokát, jenv řízení trestním ve smyslu článku 6 odst. 1Úmluvy, tj. jen v řízení, v němž se rozhodujeo „oprávněnosti trestního obvinění“ ve smyslu to-hoto ustanovení.

Advokát v občanskoprávním řízení

Právo na pomoc advokáta v občanskopráv-ním řízení za určitých okolností vyvodil Soudz práva na přístup k soudu, které je v článku 6odst. 1 implicitně obsaženo.46) V rozsudku Gol-der v. Spojené království Soud řekl, že právona přístup k soudu implikuje pro osobu, která senachází ve výkonu trestu odnětí svobody, právona poradu s advokátem, chce-li podat žalobupro pomluvu proti dozorci, který svědčil proti

44) Ibid. jako v pozn. 38.45) Rozsudek z 26. 4. 1991, A č. 202, § 52.46) K tomuto právu viz Repík B.: op. cit. v pozn. 28, s. 82n.

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 18

němu, že se zúčastnil vzpoury vězňů.47) Účast-ník občanskoprávního řízení, který nemá dosta-tečné prostředky, má dokonce právo na bez-platnou právní pomoc advokáta, bez jehožpomoci by vzhledem ke složitosti řízení nebověci nebylo právo na přístup k soudu efektivní.Ve známém zásadním rozsudku Airey v. IrskoSoud řekl, že Úmluva zaručuje práva nikoli teo-retická a iluzorní, ale práva konkrétní a účinná.Poprvé také formuloval tzv. teorii pozitivních po-vinností státu vyplývajících z Úmluvy. „(S)plněnízávazku převzatého přistoupením k Úmluvě siněkdy vyžaduje přijetí pozitivních opatření zestrany státu. V takovém případě se stát nemůžeomezit na to, aby zůstal pasivní (...). Povinnostzabezpečit účinné právo na přístup k soudupatří do této kategorie závazků. Soud si je vě-dom toho, že rozvoj hospodářských a sociálníchpráv závisí na situaci států, především na jejichfinanční situaci. Na druhé straně Úmluvu jetřeba vykládat se zřetelem k současným pod-mínkám života. V oblasti své působnosti Úmluvasměřuje ke skutečné a konkrétní ochraně jed-notlivce. Ačkoli deklaruje hlavně občanská a po-litická práva, mnohé z nich mají důsledky hos-podářské a sociální povahy. Soud má za to, žeurčitý výklad Úmluvy nelze vyloučit jen proto, žeby to zasahovalo do sféry hospodářských a so-ciálních práv. Tato práva nejsou oddělena odÚmluvy žádnou nepropustnou přehradou“.48)

Nutnost bezplatného zastoupení advokátemv občanskoprávních věcech se řídí obdobnýmihledisky jako v trestním řízení podle článku 6odst. 3 písm. c) Úmluvy, tj. zastoupení advoká-tem je nutné, „vyžadují-li to zájmy spravedlnosti“(k tomuto pojmu viz dále v textu).

Advokát v trestním řízení

Početná judikatura Soudu se však týká přede-vším obhajoby obhájcem v trestním řízení. Podlečlánku 6 odst. 3 písm. c) obviněný má – kroměpráva obhajovat se sám – právo obhajovat se zapomoci obhájce podle vlastního výběru nebo,pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce,právo, aby mu byl obhájce poskytnut bezplatně,jestliže to vyžadují zájmy spravedlnosti.

Právo na výběr obhájceObviněný má právo na výběr obhájce, jen

když si ho sám zvolí a platí. Ani toto právo všaknení absolutní. Bylo již řečeno, že Úmluva při-pouští, aby obhájcem byla i jiná osoba než advo-kát. Není však v rozporu s Úmluvou, aby obhajo-ba v trestním řízení byla monopolem advokacie.Ani takto zúžený výběr obhájce jen z řad advo-kátů není neomezený. Může být omezen početobhájců, může být stanoveno, že obhájcem předněkterými soudy, zejména před kasačnímisoudy, může být jen advokát, který je členemzvláštní komory nebo je zapsán do zvláštního se-znamu. Např. ve Francii může být obhájcem ob-viněného před Kasačním soudem nebo Státní ra-dou jen advokát, který je členem advokátníkomory u těchto soudů (Ordre des avocats auConseil d’Etat et ą la cour de cassation).49)

Zvolený obhájce může být z výkonu obhajoby vy-loučen pro porušení profesní etiky, např. proto,že podporuje zločineckou organizaci, jejímž čle-nem je obviněný,50) že jeho prostřednictvím do-šlo ke kolusi se spoluobviněnými nebo se svědkyapod. Obhájce může být vyloučen též pro neslu-čitelnost procesních funkcí, např. vystupuje-li

47) Rozsudek z 21. 2. 1975, A č. 18, § 36.48) Rozsudek z 9. 10. 1979, A č. 32, § 25 – § 26.49) Viz Perrot R.: op. cit. v pozn. 38, s. 403. Viz též rozsudek Melin v. Francie z 22. 6. 1993, A č. 261-A, § 24.50) Rozhodnutí Komise Ensslin et al. v. Německo z 8. 7. 1978, DR, 14, s. 6.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 19

v řízení jako svědek,51) pro odmítnutí nosit ta-lár,52) pro pohrdání soudem53) apod.

Anglické právo zná instituci tzv. zvláštního ad-vokáta v některých řízeních, jsou-li ve hře otázkynárodní bezpečnosti (státního tajemství). Z pod-nětu rozsudků Soudu Chazal v. Spojené králov-ství54) a Tinnelly et al. v. Spojené království,55)

v nichž bylo konstatováno porušení článku 6odst. 1, v řízení o vyhoštění a v řízení o stížnosti nadiskriminaci při zadávání veřejných prací je na zá-kladě zákonů z r. 1997 a 1998 ustanoven zvláštníadvokát pro zastupování zájmů postiženého, za-kládá-li se rozhodnutí na skutečnostech nebodůkazech, které se týkají národní bezpečnostia které nemohou být prozrazeny dotčené osobě.Advokát není povinen prozradit jí tyto skutečnosti,naopak má povinnost zachovávat o nich mlčenli-vost.56) Nezdá se však, že by zvláštním advoká-tem mohl být ustanoven jen advokát zapsaný dozvláštního seznamu nebo advokát zvlášť prově-řený ze státobezpečnostního hlediska. Zavedenípodobné instituce se domáhali i obvinění v řízení,v němž soud rozhoduje o oprávněnosti obžalobyzatajit některé důkazy před obhajobou (viz o tomdále v části o nahlížení do spisu). Ve věci Jasperv. Spojené království Soud nevyloučil tuto mož-nost, ale v daném případě nepovažoval tuto zá-ruku za nutnou.57)

Ve věci Croissant v. Německo byl obvině-nému ustanoven obhájce ex offo na jeho nákladyke dvěma již zvoleným obhájcům, aby se procesmohl uskutečnit bez přerušení a odročování.

Soudu řekl, že „ustanovení obhájce navíc nenív rozporu s Úmluvou a v některých případech tomohou dokonce vyžadovat zájmy spravedlnosti.Ale soud se musí zajímat o názor obviněného po-kud jde o počet obhájců, zejména (...) když obvi-něný musí hradit náklady obhajoby. Ustanoveníobhájce proti jeho vůli by nebylo v souladu s po-jmem spravedlivý proces zaručený článkem 6odst. 1, jestliže by se neopíralo o relevantní a do-statečné důvody“.58) „Je pravda, že článek 6odst. 3 písm. c) přiznává obviněnému právo napomoc obhájce podle vlastního výběru. Nicméněa přes význam vztahu důvěry mezi advokátema jeho klientem nelze tomuto právu přiznat abso-lutní povahu. Je nutně předmětem určitých ome-zení v případě bezplatné právní pomoci a tehdy,když jako v daném případě, náleží soudu rozhod-nout, zda zájmy spravedlnosti nevyžadují, aby bylobviněnému ustanoven obhájce z úřední povin-nosti. Při ustanovení obhájce národní soudy musíbrát v úvahu přání obviněného (...). Mohou jevšak pominout, jestliže existují případné a dosta-tečné důvody pro závěr, že to vyžadují zájmy spra-vedlnosti“.59)

Ve věci Correia de Matos v. Portugalskoadvokátovi, jemuž byl pozastaven výkon povolánípro neslučitelnost s funkcí „účetního komisaře“,byl proti jeho vůli ustanoven obhájce, ačkoli sechtěl obhajovat sám. Soud měl za to, že úvazevnitrostátních soudů, že obviněnému, stíhanémupro urážku soudu, je třeba ustanovit obhájce,nelze nic vytknout.60)

51) Rozhodnutí Komise K. v. Dánsko č. 19524, nepubl.52) Rozhodnutí Komise, Recueil des décisions, 1972, sv. 42, s. 139.53) Rozhodnutí Komise X. v. Spojené království, Digest. sv. 2, s. 831.54) Rozsudek z 15. 11. 1996, Recueil 1996-V, § 154.55) Rozsudek z 10. 7. 1998, Recueil 1998-IV.56) Např. rozsudek Rowe a Davis v. Spojené království ze 16. 2. 2000, § 46 – § 49.57) Rozsudek ze 16. 2. 2000, § 55. Viz též separátní názory soudkyň Palmové, Vajičové, Thomassenové, Tsatsa-

Nikolovské a soudců Fischbacha, Trajy a Hedigana.58) Rozsudek z 25. 9. 1992, A č. 237-B, § 27.59) Ibid., § 29.60) Rozhodnutí Soudu z 15. 11. 2001.

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 20

Je-li obviněnému ustanoven obhájce bez-platně, nemá obviněný právo na jeho výběr, aniprávo, aby byl konzultován k osobě obhájce, jehožsoud hodlá ustanovit,61) ani právo žádat o změnuustanoveného obhájce, pokud ovšem obhájceplní své povinnosti (viz dále).62) Soud se však musíujistit, že obviněnému bude zaručena účinná ob-hajoba.63) Tento poslední požadavek je důležitý,neboť obhajobou ex offo jsou často pověřovánimladí a nezkušení advokáti.64) Skutečnost, že bylobhájcem ustanoven advokát, který není speciali-zován na trestní právo, však sama o sobě neporu-šuje článek 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy.65)

Právo na pomoc obhájce, v případě potřebybezplatnou, je jednou ze základních záruk spra-vedlivého procesu. Zabezpečuje rovnost zbranía takové postavení obviněného, které není pod-statně nevýhodnější než postavení obžaloby. Ob-hájce je „hlídacím psem zákonnosti řízení“.66)

Právo na pomoc obhájce je klíčové z hlediska re-spektování všech ostatních práv, která článek 6přiznává obviněnému. Právo na bezplatnou po-moc obhájce má pak zvláštní význam, neboťvelká část obviněných nemá prostředky na zapla-cení obhájce. Bez něj požadavek rovnosti zbraníby byl v mnoha případech prázdnou formulí.

Obviněný má právo na pomoc obhájce, i kdyžse sám jednání neúčastní.67) Neztrácí toto právo,ani když se nedostaví bez omluvy, ba ani tehdy,když se trestnímu stíhání vyhýbá. „Ačkoli neníabsolutní, právo obviněného být účinně obhajo-ván svým advokátem figuruje mezi základními

prvky spravedlivého procesu. Obviněný ho ne-může ztratit jen proto, že se jednání neúčast-ní“.68) Nepřipuštění obhájce k jednání v takovémpřípadě je nepřiměřenou sankcí bezdůvodné ab-sence obviněného.

Právo na ustanovení bezplatného obhájcePrávo na ustanovení bezplatného obhájce je

vázáno na dvě podmínky.První podmínkou je, že obviněný nemá pro-

středky na zaplacení obhájce. Existence tétopodmínky musí prokázat stěžovatel. V jedné věci,v níž se Soud touto podmínkou zabýval, všakSoudu stačilo, že obviněný strávil dva roky vevazbě a nabídl vnitrostátnímu soudu osvědčenío chudobě, ten je však nevyžadoval, neboť mělza to, že obhajoba obhájcem není nutná.69) Člá-nek 6 odst. 3 písm. c) nebrání tomu, aby byla naobviněném, který byl odsouzen, dodatečně vy-máhána náhrada nákladů obhajoby, jestliže sezměnily jeho majetkové poměry.

Z hlediska Úmluvy obviněný nemá nárok naustanovení bezplatného obhájce jen proto, ženemá prostředky na jeho zaplacení. Musí být spl-něna také druhá podmínka, že pomoc obhájce sivyžadují zájmy spravedlnosti. Tato podmínka můžejít dále než podmínky nutné (povinné) obhajobypodle vnitrostátního práva. Judikatura Soudu jev tomto směru velice liberální, když ve všech roz-sudcích týkajících se odmítnutí bezplatné právnípomoci advokáta Soud jednomyslně konstatovalporušení práva zaručeného článkem 6 odst. 3

61) Rozhodnutí Komise F. v. Švýcarsko z 9. 5. 1989, DR, 61, s. 171.62) Rozhodnutí Komise Östergren v. Švédsko z 1. 3. 1991, DR, 69, s. 198.63) Ibid. jako v pozn. 61.64) Viz Procédures pénales d’Europe, sous la direction de Delmas-Marty M., PUF, Paříž, 1995, s. 482.65) Rozhodnutí Soudu Franguesa Freixas v. Španělsko, listopad 2000.66) Ibid. jako v pozn. 50.67) Rozsudky Lala a Pelladoah v. Holandsko z 22. 9. 1994, A č. 297-A a A č. 297-B, Van Pelt v. Francie z 23.

5. 2000, Krombach v. Francie z 13. 2. 2001 aj.68) Rozsudek Poitrimol v. Francie z 23. 11. 1993, A č. 277-A, § 34 aj.69) Rozsudek Pakelli v. Německo z 25. 4. 1983, A č. 64, § 33.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 21

písm. c) Úmluvy. Kritéria nutné obhajoby podlevnitrostátního práva nejsou rozhodující. Soud nenívázán závěry vnitrostátních soudů v tomto směrua kontroluje jejich rozhodnutí z hlediska Úmluvypodle vlastních, judikaturou vypracovaných kritérií,zda pomoc obhájce vyžadují zájmy spravedlnosti.

Soud vykládá tento pojem v zájmu obvině-ného. Obviněnému musí být ustanoven obhájce,jestliže bez něj by obviněný byl zbaven možnostiovlivnit výsledek procesu, např. jestliže soud řešísložité právní otázky, jejichž pochopení vyžadujeurčitou úroveň odborných znalostí, kterou nelzeočekávat u průměrného obviněného.70) Krité-rium právní složitosti věci se však rychle stalookrajovým a Soud klade nyní důraz na významvěci pro obviněného, tj. na trest, který mu hrozí.V rozsudku Quaranta v. Švýcarsko,71) kde ob-viněnému hrozil trest odnětí svobody až na třiroky, Soud uvedl, že toto kritérium „samoo sobě“ je důvodem pro ustanovení obhájce.Jen vedle toho Soud poukázal též na složitostvěci, na nízký věk obviněného, na skutečnost, žeje cizincem,72) nemá žádné vzdělání ani kvalifi-kaci a že tedy by sotva se mohl sám účinně ob-hajovat. K obdobným závěrům dospěl Soudv rozsudcích Boner v. Spojené království73)

a Maxwell v. Spojené království.74) Tento vývojjudikatury byl završen rozsudkem Benhamv. Spojené království, kde Soud řekl: „Soud,v souladu s Komisí, má za to, že zájmy spravedl-nosti zásadně vyžadují zajistit obviněnému po-

moc advokáta, jestliže je ve hře odnětí svo-body“.75) V dané věci obviněnému hrozil trest třiměsíce odnětí svobody. Otázka, zda obviněnýmusí požádat o ustanovení bezplatného ob-hájce, nebyla v judikatuře výslovně řešena. Vevěci Benham obviněný nežádal o ustanovení ob-hájce, a Soud přesto zjistil porušení práva podlečlánku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, ale anglicképrávo v jeho případě nepředvídalo možnost bez-platné právní pomoci a z okolností případu bylozřejmé, že obviněný je zcela bez prostředků.

Stát nemůže omlouvat neposkytnutí bezplatnéprávní pomoci tím, že neměl dost prostředků natento účel. Ve věci Benham se Soud ani nena-máhal odpovědět na námitku státu, že v rámcisvé volné úvahy (marge d’appréciation) určilrozpočtové prostředky k jiným účelům než k do-statečnému pokrytí právní pomoci.

Obviněný musí mít možnost zvolit si obhájcenebo tento mu musí být ustanoven s dostateč-ným předstihem před jednáním nebo jiným pro-cesním úkonem, jehož se obhájce může zúčast-nit, aby obhájce měl čas a možnost seznámit ses věcí a připravit obhajobu obviněného. Je tosoučást práva zaručeného článkem 6 odst. 3písm. b) Úmluvy.76)

Autor je emeritním soudcem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

Dokončení příště.

70) Ibid., § 39. Viz dále rozsudek Granger v. Spojené království z 28. 3. 1990, A č. 174, § 47, Pham Hoangv. Francie z 25. 9. 1992, A č. 243, § 40.

71) Rozsudek z 24. 5. 1991, A č. 205, § 34 – § 35.72) V tomto směru viz též rozsudek Twalib v. Řecko z 9. 6. 1998, Biba v. Řecko z 26. 9. 2000 aj.73) Rozsudek z 28. 10. 1994, A č. 300-B.74) Rozsudek z 28. 10. 1994, A č. 300-C.75) Rozsudek z 10. 6. 1996, Recueil 1996-III, § 61.76) Rozsudek Twalib v. Řecko, cit. v pozn. 72, § 40, Goddi v. Itálie z 9. 4. 1984, A č. 76, § 31.

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 22

Obchodní rejstřík je častým tématem v disku-sích právnické i podnikatelské veřejnosti, alei v médiích a také v připomínkách Evropské uniei zahraničních podnikatelů a obchodních komor.Připomínky jsou vesměs kritické (např. PragueBusiness Journal červen 2002). Nejvýstižnějšíshrnutí lze nalézt v rozhovoru náměstka předsedyMěstského soudu v Praze pověřeného vedenímobchodního rejstříku JUDr. Františka Ištvánkav Právu v dubnu t. r. když řekl, že systém je málofunkční z důvodu špatného či pomalého fungo-vání. Lze dodat, že funkční systém vyžaduje, abyzápisy a změny zápisů byly prováděny v krátkédobě, zejména mají-li konstitutivní charakter, abyřízení bylo pokud možno jednoduché a oproštěnéod zbytečností a formalismu. Asi z 90 % jde totižo řízení nesporné, kde není žádný odpůrcea z hlediska podnikatelské veřejnosti jde o place-nou službu, která kromě potřeb státních orgánůslouží hlavně jí. Systém je nefunkční, jestližeprávní předpisy ukládají pro přípravu návrhu tako-vou spoustu dokladů a listin, že si to vyžádá, ze-jména se zahraničním účastníkem, až několikaměsíců, jestliže vyřízení návrhu trvá řadu týdnů ažměsíců a navrhovatel nikdy neví, kdy a jak budeo návrhu rozhodnuto a jestliže soudy přijaly na-místo funkce kooperativní funkci investigativnía rozhodují prakticky bez součinnosti s účastníky,aniž řádně funguje systém opravných prostředků.

Příčina není primárně v činnosti soudů, i kdyžna současném stavu se také podílí, jako spíšev legislativě, která jejich činnost řídí. Jestliže zá-kon uloží předkládat ještě nějaké listiny a dokladynavíc, anebo jestliže uloží již provedené zápisyopravovat či doplňovat, soudům nezbývá, než setakovým zákonem řídit.

Může tedy být zajímavé podívat se na to, jakoumá nynější právní úprava obchodního rejstříkugenezi a jak obstojí ve srovnání s úpravou v sou-sedních státech, od nichž často některá pravidlapřejímá.

První obchodní rejstříky byly pravděpodobněvedeny v listinné formě cechy obchodníkův městských státech středověké Itálie jako se-znamy jejích členů. Vedení těchto seznamů – rej-stříků profesními organizacemi se ostatně zacho-valo v Itálii do dneška, kde jsou vedeny místnímiobchodními a průmyslovými komorami.

RAKOUSKO-UHERSKO

Vedení obchodních rejstříků soudy bylo prav-děpodobně zavedeno v Rakousko-Uhersku. Popřijetí obchodního zákoníku z r. 1862 bylo v roce1863 vydáno nařízení ministerstev spravedlnostia obchodu č. 27 ř. z., kterým upravilo založenía vedení obchodního rejstříku. Obchodní rejstříkbyl zaveden při každém obchodním soudu, profirmy jednotlivců dle formuláře A, pro firmy spo-lečenské dle formuláře B, každý s osmi údaji(sloupci): číslo firmy, den zápisu, znění firmy,místo hlavního a odštěpného závodu, jména pro-kuristů, právní poměry společnosti, odvolání seke spisům rejstříkovým a jiné zápisy, vč. svateb-ních smluv společníků. Rejstříky byly samo-zřejmě psány ručně, přihlášky se mohly podávatbuď osobně do protokolu nebo podáním veformě soudně nebo notářsky ověřené. Byla jižtaké vedena kniha příloh, např. se společen-skými smlouvami. Změny se prováděly přeškrt-nutím křížem a novým zápisem „co možnostručně a zřetelným písmem“ (§ 14). Zápisy sestaly „jen z usnesení sborového soudu“, usne-sení „co možná stručně a zároveň tak zřetelně,aby o tom nebylo žádné pochybnosti“, výkon zá-pisů úředníkem k tomu zvláště způsobilýms urychlením. Připojeny byly i vzory zápisů.

V r. 1906 byly zavedeny společnosti s ruče-ním obmezeným a přijata změna zmíněného na-řízení obou ministerstev o založení a vedení ob-chodního rejstříku. Byly zavedeny oddíly A prokupce jednotlivců, veřejné a komanditní společ-

PRÁVNÍ ÚPRAVA OBCHODNÍHO REJSTŘÍKUJUDr. STANISLAV MYSLIL, CSc.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 23

nosti „podle pořadí přihlášky“, oddíl B pro firmyakciových společností a komanditních společ-ností na akcie a oddíl C pro firmy společnostis obmezeným ručením. Údajů-sloupců bylo již je-denáct. Pátý byl ustanoven k zápisu předmětupodniku, šestý obsahoval výši základního (kme-nového) kapitálu, sedmý buď počet a jmenovitýobnos jednotlivých akcií nebo akciových podílůnebo u s. r. o. obnos splátek na kmenový kapi-tál, osmý obsahoval předjmení a příjmení členůpředstavenstva (jednatelů), desátý také dobu tr-vání podniku, způsob podepisování, příp. do-zorčí radu. Byly opět uveřejněny vzory zápisů.

V jednacím řádu pro soudy v r. 1897 bylo za-vedeno rozdělení věci obchodního rejstříkupodle druhu firem a uvnitř těchto skupin podlepočátečních písmen firmy, např. Firm. 518

98a dříve Reg A, Reg C, později A, B, C a D.Podle pozoruhodného výnosu ministerstva

spravedlnosti č. 16207 z 9. 8. 1899 se měloúčastníkům rejstříkových řízení usnadňovat po-dávání návrhů a omezovat jejich odmítání toutoformulací.

„Zde půjde zřídka o zájmy odpůrce, které bymohly být dotčeny odmítnutím návrhů stranám,které nejsou zastoupeny právními zástupci, budese často nedostávati potřebných zákonných zna-lostí, aby své žádosti řádně instruovaly, a odmít-nutí návrhů, jejichž příznivé vyřízení by mohlo býtidodatečnou opravou vad, které tu jsou, způso-beno, za všech okolností stranám způsobíznačně citelnou škodu, podléhá-li odmítnutí po-dání vyššímu kolkovému poplatku.

– Nesmí zůstati beze zmínky, že volnější stykse stranami a jejich zástupci předepsaný jedna-cím řádem, má největší význam také proto, abydosaženo bylo zcela jasných zákonu vyhovují-cích zápisů do rejstříku, poněvadž tak, jako for-mální vady, i pochybnosti a překážky ve vyřízení,které vznikají obsahem žádosti nebo podání,často budou moci býti odklizeny ústním rozhovo-rem a potřebným poučením a opravou bez za-mítnutí žádosti.“

Jak aktuální to je i dnes, po více než 100 letech.

ČESKOSLOVENSKO

které recipovalo rakousko-uherské zákonodár-ství, vydalo již 17. 7. 1919 nařízení vlády č. 397,jímž se měnily předpisy o uveřejňování rejstříko-vých zápisů, od té doby v tzv. Ústředním oznamo-vateli, dosavadní formuláře rejstříkových zápisůa další ustanovení nařízení z r. 1901 zůstala v plat-nosti. Dne 20. 4. 1920 bylo vydáno nařízení vládyč. 272 Sb. o společnostech s ručením obmeze-ným a jejich zápisech do obchodního rejstříku. Za-pisovaly se do formuláře C opět v 11 sloupcích,zhruba podle úpravy z r. 1906, tj. číslo firmy a řa-dové číslo zápisu, den usnesení o zápisu, plnéznění společnosti, místo hlavního závodu a příp.odštěpného závodu, předmět závodu, výše kme-nového kapitálu, splátky a doplatky na kapitál, jed-natelé, prokuristé, datum společenské smlouvya doba trvání, způsob podepisování, příp. dozorčírada a ostatní zápisy. Listiny byly ukládány veSbírce listin. Byl opět uveřejněn vzor rejstříku for-mulář C a opět čísla, např. firm 450/20

Rg C 2-2Podnikový rejstřík byl zřízen samostatným

zákonem č. 100/1950 Sb. a převzat hospodář-ským zákoníkem č. 109/1964 Sb., a protože ne-existovaly soukromé obchodní společnosti anisoukromí podnikatelé, zapisovaly se do něho ná-rodní a státní podniky, komunální podniky, druž-stevní organizace, podniky zahraničního ob-chodu apod. I zde bylo stanoveno, že podnikovýrejstřík vedou soudy, a to okresní soud v sídlekrajského soudu. Podle poslední novely hospo-dářského zákoníku po r. 1989 se mohly zapiso-vat do podnikového rejstříku i fyzické osobyoprávněné podle zvláštních předpisů k podnika-telské činnosti a obchodní společnosti.

Návrh na zápis do podnikového rejstříku muselobsahovat obchodní název (firmu) a sídlo ob-chodní společnosti, datum uzavření společenskésmlouvy, jméno, příjmení, rodinný stav a bydlištěkaždého společníka, údaje o tom, který (kteří) zespolečníků společnost zastupuje (zastupují),popř. údaj o tom, že ji navenek zastupují všichnispolečně, předmět činnosti, identifikační číslo,

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 24

prokuru, je-li ustavena, další náležitosti stanovenétímto zákonem nebo zvláštními předpisy a s. r. o.též kmenové jmění společnosti a výši vkladů jed-notlivých společníků (§ 111 b). Podle § 112 o ří-zení ve věcech podnikového rejstříku platilo usta-novení občanského soudního řádu. V řízenío povolení zápisu byl soud povinen zkoumat, zdajsou splněny předpoklady k provedení zápisu vy-žadované právními předpisy, zda předmět čin-nosti nebo jeho změny jsou ve shodě s oprávně-ním schváleným nebo vydaným příslušnýmorgánem a zda byl udělen též souhlas, je-li nutnýpodle zvláštních předpisů.

OBCHODNÍ ZÁKONÍKč. 513/1991 Sb.

hned od začátku navázal na předchozí úpravuv hospodářském zákoníku, i na právní úpravu před-válečnou a Rakousko-Uherskou, uvedenou shora.

Potvrdil existenci obchodního rejstříku vede-ného soudy (§ 20 odst. 3) a stanovil podrobnýmzpůsobem šířeji než předtím v § 28 údaje, kterése do obchodního rejstříku zapisují, a to

a) obchodní jméno, u právnických osob sídlo,u fyzických osob bydliště a místo podnikání, liší-li se od bydliště,

b) identifikační číslo,c) předmět podnikání (činnosti),d) právní forma právnické osoby,e) jméno a bydliště osoby nebo osob, které

jsou statutárním orgánem nebo jeho členy,s uvedením způsobu, jakým jednají jménem práv-nické osoby,

f) označení, sídlo a předmět podnikání (čin-nosti) odštěpného závodu, jméno vedoucíhoa jeho bydliště,

g) jméno prokuristy a jeho bydliště,h) další skutečnosti, stanoví-li to zákon.Do obchodního rejstříku se dále zapisují:a) u veřejné obchodní společnosti jména

a bydliště společníků, popřípadě obchodní jménoči název a sídlo právnické osoby jako společníka,

b) u komanditní společnosti jména a bydlištěspolečníků, popřípadě obchodní jméno či název

a sídlo právnické osoby jako společníka, s urče-ním, kdo je komplementář a kdo komanditista,výše vkladu každého komanditisty a rozsah jehosplacení,

c) u společnosti s ručením omezeným jménaa bydliště společníků, popřípadě obchodníjména či název a sídlo právnické osoby jako spo-lečníka s uvedením výše základního jmění, výševkladu každého společníka a rozsah jeho spla-cení, jakož i jména a bydliště členů dozorčí rady,byla-li zřízena,

d) u akciové společnosti výše základního jmě-ní, počet, druh a jmenovitá hodnota akcií, jakoži jména a bydliště členů dozorčí rady,

e) u družstva výše zapisovaného základníhojmění, jakož i výše základních členských vkladů,

f) u státního podniku zakladatel a kmenovéjmění.

U zahraničních osob se zapisují údaje uve-dené v odstavci 1, písm. a), c) a d), dále umístěníorganizační složky zahraniční osoby, jakož i jmé-no a bydliště, popřípadě místo pobytu jejího ve-doucího.

V obchodním rejstříku se dále vyznačí vstupdo likvidace, jakož i jméno a bydliště likvidátora(likvidátorů), prohlášení konkurzu se jménema bydlištěm konkurzního správce, zahájení řízenío vyrovnání a právní důvod výmazu podnikatele.

Nově bylo stanoveno v § 30, že:Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, je žadatel

o zápis do obchodního rejstříku povinen proká-zat, že nejpozději dnem zápisu mu vznikne živ-nostenské či jiné oprávnění k činnosti, která mábýt jako předmět jeho podnikání (činnosti) za-psána do obchodního rejstříku.

a dále že:U zahraniční fyzické osoby, která se zapisuje

do obchodního rejstříku jako osoba oprávněnájednat jménem podnikatele, se vyžaduje doklado povolení k pobytu v České a Slovenské Fede-rativní Republice.

Ve smlouvě o převodu obchodního podílumusí nabyvatel, který není společníkem prohlá-sit, že přistupuje ke společenské smlouvě, popř.stanovám.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 25

Novela obchodního zákoníku z r. 1999přejmenovala „obchodní jméno“ opět na „ob-chodní firmu“, u statutárních orgánů zavedla po-vinnost zapisovat datum vzniku, popř. zániku je-jich funkce, je-li statutárním orgánem nebočlenem právnická osoba, též jméno a bydlištěosob, které jsou jejím statutárním orgánem nebojeho členem, u s. r. o. výši obchodního podílukaždého společníka, u dozorčí rady jména a byd-liště jejích členů, zástavní právo k obchodnímupodílu. Základní jmění bylo přejmenováno na „zá-kladní kapitál“.

Rozšíření zapisovaných údajů nastalo i u akci-ových společností, jako je rozsah splacení zá-kladního kapitálu, omezení převoditelnosti akciína jméno, u členů dozorčí rady den vzniku příp.zániku jejich funkce, údaje o jediném akcionáři.

Značné rozšíření údajů nastalo u podniku za-hraniční osoby a u organizační složky podniku za-hraniční osoby (dříve jen pod označením „zahra-niční osoby“). Vyžaduje se identifikační číslo,právo státu, kterým se zahraniční osoba řídí, údajeo jejím zápisu do obchodního rejstříku nebo jinéevidence a o jejím názvu, právní formě, předmětupodnikání, popř. výše upsaného základního kapi-tálu a další údaje.

Údaje o zahraniční osobě ve zredukovanémpočtu jsou pro ty, které mají sídlo v některýchz členských států Evropské unie.

Nově se v § 28a formuluje podrobně zápispřeměn právnických osob.

Mezi další nové podmínky zápisu se podle§ 30 odst. 4 zavádí povinnost prokázat právní dů-vod užívání místností, do nichž navrhovateléumístili sídlo nebo místo podnikání zapisovanéosoby.

Zavádí se opět Sbírka listin.Jako nová sankce se v § 32 zavádí možnost

zrušení a likvidace právnické osoby soudem, jest-liže na výzvu neodstraní nápravu při rozporu ob-sahu zápisu s donucovacím ustanovením zákona.

Povinný notářský zápis se zavádí i na založeníspolečnosti jen jedním zakladatelem, podrobněse formuluje zápis změny právní formy společ-nosti. U s. r. o. se pro společenskou smlouvu

předepisuje určení i správce vkladu a k návrhuna zápis přiložení dokladu o splnění platební po-vinnosti a posudek znalce o ocenění nepeněži-tých vkladů.

V § 175 je stanoveno, že rejstříkový soud povolízápis společnosti do obchodního rejstříku, je-li pro-kázáno, že bylo splněno 6 zde uvedených skuteč-ností, které se osvědčují přílohami návrhu. Četnézměny byly provedeny v části druhé, hlavě II o druž-stvech s tím, že jsou povinny přizpůsobit tomu velhůtě do konce r. 2001 své stanovy a předložit jerejstříkovému soudu se zápisem na členské schůzinotářským zápisem pod sankcí likvidace družstva,když o provedení změn v obchodním rejstříku ne-požádají ani po výzvě soudu. Likvidaci i bez návrhumůže soud provést podle § 766, když zakladatelédružstevních podniků je nepřevedou do jednohoroku na obchodní společnosti nebo družstva podletohoto zákona (bez výzvy soudu).

Novela obchodního zákoníku z r. 2001upravila nově zápis převodu jmění u zanikající ob-chodní společnosti, dále zákaz výkonu funkce vestatutárním nebo jiném orgánu pro toho, kdo vy-konával srovnatelnou funkci v právnické osobě,na kterou byl prohlášen konkurz po dobu 3 let,s určitými výjimkami. Byla stanovena povinnostzveřejňování účetních závěrek a výročních zpráv.

U s. r. o. bylo v § 105 odst. 2 přijato omezenítak, že s. r. o. s jediným společníkem nemůžebýt zakladatelem nebo jediným společníkem jinés. r. o. O změnách společenské smlouvy, s vý-jimkou rozhodnutí o likvidátorovi, musí mít nyníformu notářského zápisu.

Četné skutečnosti u akciových společností seosvědčují notářským zápisem. Také u družstevmusí být notářský zápis pořízen při každé změněstanov.

Ačkoliv obchodní zákoník je normou hmotně-právní, v otázkách obchodního rejstříku je zčástii kombinací norem procesně-právních v ustano-veních, co má obsahovat návrh na zápis, co jetřeba k němu přiložit a kdo a jak jej podepisuje[§ 112, § 175, § 220 i), § 225].

Protože jde o řízení soudní, vztahuje se na ří-zení i u Rejstříkového soudu, který je součástí

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 26

krajského (městského) soudu předpisy občan-ského soudního řádu (§ 1, § 2 o. s. ř.), a to jakjeho ustanovení všeobecná, tak i specifická o ří-zení ve věcech obchodního rejstříku (v § 200a –§ 200e), které sem bylo přidáno při poslední no-vele o. s. ř. Zvláštnosti tohoto řízení jsou v tom, že

– navrhovatel nedisponuje zcela svým návr-hem tím, že zpětvzetí není účinné, má-li být zápi-sem dosaženo shody mezi zápisem a skutečnýmstavem (§ 200b) odst. 3,

– účastníky řízení jsou všichni, kteří se doobchodního rejstříku zapisují, s vyloučením § 94odst. 1, věty první,

– v řízení je soud povinen učinit do 15 dnů[§ 200c) odst. 1] od podání návrhu úkony smě-řující k rozhodnutí věci [§ 200c) odst. 3].

– O obsahu zápisu lze rozhodnout bez naří-zení jednání, jestliže soud plně vyhoví návrhu,kterému nikdo neodporoval, nebo jestliže o němlze rozhodnout bez provádění důkazů na základělistin, jimiž se podle zvláštních předpisů dokládajízapisované skutečnosti. Soud vždy nařídí jed-nání, závisí-li rozhodnutí o zápisu na zjištění spor-ných skutečností nebo provádí-li se dokazováníke zjištění, zda jsou splněny předpoklady k pro-vedení zápisu vyžadované právními předpisy[§ 200d) odst. 2].

– Zápis do obchodního rejstříku soud provededo deseti dnů od právní moci usnesení o obsahuzápisu. Má-li být rozhodnutím dosažena shoda seskutečným stavem, může soud rozhodnout, žezápis bude proveden již na základě vykonatel-ného usnesení (§ 200 d) odst. 4).

SOUČASNÁ RAKOUSKÁ ÚPRAVA

se dost odlišuje od úpravy rakousko-uherské,na niž navázala úprava česká. O obchodním rej-stříku byl přijat zvláštní zákon Firmenbuchgesetz(FBG) a obchodní rejstřík se zde jmenuje firemníkniha (Firmenbuch), sestávající z hlavní knihya sbírky listin. Hlavní kniha je rozdělena na 13 od-dílů od jednotlivých obchodníků přes komanditníspolečnosti, akciové společnosti, s. r. o. až pospořitelny a soukromé nadace.

Zapisuje se číslo ve firemní knize, firma, právníforma, sídlo, stručný popis předmětu činnostipodle vlastní úvahy, odštěpný závod, den přijetístanov nebo společenské smlouvy, jména a da-tum narození odpovědné osoby, počátek a roz-sah oprávnění, prokuristé podrobně, ujednánípodle obch. zákoníku, doba trvání a dále údajepři likvidaci a konkurzu, údaje o převodu podnikunebo jeho části a ostatní. Dále se zapisují i sva-tební smlouvy a další údaje, jako datum založeníroční závěrky. U a. s. a s. r. o. údaje o členechdozorčí rady, zvýšení a snížení kmenového kapi-tálu, u společníků jména a data narození, u jinýchzapisovaných subjektů další podstatné údaje.

Lze dodat, že pro s. r. o. je nutný základní ka-pitál v přepočtu asi 1 250 000 Kč, že roční zá-věrka u s. r. o. nemusí být auditovaná a zveřej-něna.

V § 11 se upravuje zjednodušené ohlášenízměny jména, předmětu činnosti, členů dozor-čích rad a společníků, které nevyžadují ověření,pouze podpis odpovědného zástupce. Pokud sisoud vyžaduje vyjádření jiné instituce a neobdržído 14 dnů odpověď, má za to, že stanovisko jesouhlasné (§ 14). Řízení je vedeno v zásadě jakonesporné (§ 15). Podle § 17 je-li návrh neúplnýnebo obsahuje odstranitelnou vadu, poskytnesoud k odstranění přiměřenou lhůtu a k tomu po-skytne i potřebný návod. Ministerstvo spravedl-nosti bylo zmocněno k vydání formulářů, které byumožnily účelné vyřizování návrhů. Advokáti a no-táři mají možnost podávat návrhy elektronickoucestou.

Návrhy nevyžadují oproti naší úpravě podrobnýseznam předmětu činnosti, adresy zapisovanýchosob, převody obchodních podílů, ani řadu listin,např. o sídle. Výpis vydává výpočetní středisko zapoplatek, tento výpis dostačuje k důkazu, při po-třebě jeho ověření, např. pro naše soudy, jej ově-řuje notář jako soudní komisař.

Německý obchodní rejstřík vedou podleobchodního zákoníku (HGB) Úřední soud (Amts-gericht) v sídle obchodního soudu za součinnostiobchodních komor a sdružení. Akciové společ-nosti jsou zakládány zejména v úmyslu působit

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 27

na kapitálovém trhu. Společnost s ručením ome-zeným má minimální základní kapitál 50 000DEM, tj. nyní asi 25 000 EUR a jsou tedy určenypro střední podnikání. Svoji činnost může s. r. o.začít vyvíjet již po založení (GmbH in Gründung),ale osoby za ni jednající jsou odpovědné spo-lečně a nerozdílně za její závazky až do zápisu doobchodního rejstříku. Předmět činnosti je i v Ně-mecku určen pouze všeobecnou formulací. Jed-natel může být i cizinec a nemusí mít bydlištěv Německu. Založení společnosti a změny smluvči stanov musí být ověřeny notářským zápisem.Do obchodního rejstříku se nezapisuje nabytía převody obchodních podílů.

Jestliže proti rozhodnutí soudu je uplatněna ná-mitka, nařídí soud k jejímu projednání termín jed-nání a je-li námitka důvodná, rozhodnutí se zruší.Pokud námitce není vyhověno, je proti tomu odvo-lání. Je-li ve věci odpůrce, musí být slyšen. Zem-ské vlády mohou rozhodnout o tom, že obchodnírejstřík bude veden v elektronické podobě. Zápisje účinný, jakmile je zapsán do databáze.

Obchodní rejstřík v běžné činnosti vedouvyšší soudní úředníci (Rechtspfleger). Rejstříkmá jen 2 oddíly – A a B pro různé typy společ-ností a jednotlivce. Soud může přezkoumatúdaje uvedené v návrhu, ale zpravidla tak nečiní,jen v případě podezření na nesprávnosti.

Výpis z obchodního rejstříku obsahuje jenomezený počet údajů v 5 kolonkách. Formu,sídlo, předmět činnosti (jen u právnických osob),dále vlastníka anebo osobně ručícího společníkanebo představenstvo nebo zmocněnce, dáleprokuristé, s rozsahem oprávnění, dále právnípoměry společnosti a v páté kolonce datum zá-pisu a poznámky, kde se úředník podepíše.

Nizozemský obchodní rejstřík vede místníobchodní a průmyslová komora a zapisuje:právní formu, jméno a sídlo společnosti, datumzaložení a datum změn, schválený, upsanýa splacený kapitál, poštovní adresu a telefon,předmět činnosti, počet zaměstnanců, jména,označení a adresy statutárních zástupců a roz-sah jejich pravomocí. Ostatní údaje lze zjistit jennahlédnutím do spisu obchodního rejstříku.

ZÁVĚRY Z TÉTO HISTORICKÉEXKURZE A SOUČASNÝ STAV

Legislativa

Současná česká úprava navazuje na česko-slovenskou úpravu předválečnou, která navázalana úpravu rakousko-uherskou, dokonce i číslo-váním spisů a rejstříku, přičemž současná českáúprava obsahuje i některé prvky úpravy ně-mecké. Současná česká úprava zejména po no-velách obchodního zákoníku je však nyní mno-hem komplikovanější než rakouská a zejménaněmecká do té míry, že ji někteří označují zabrzdu podnikání.

První chyba se pravděpodobně stala již při při-jímání prvního znění obchodního zákoníku, kterýnavazoval na novelizovanou úpravu zrušenéhohospodářského zákoníku, a sice v tom, že prospolečnosti s ručením omezeným a akciové spo-lečnosti bylo přijato mimořádně nízké základníjmění, pro s. r. o. 100 000 Kč a pro a. s. 1 mil.Kč, což byla v Evropě pravděpodobně nejnižšíúroveň. Tím byl umožněn mimořádně vysoký po-čet vzniku s. r. o., jejichž počet se dá odhadnoutvysoko nad 100 tis., tedy opět snad evropský re-kord na počet obyvatel. Akciové společnosti pakměly od začátku zcela jiný charakter v důsledkuzvolení této formy pro odstátnění a pozdější pri-vatizaci státních podniků a nikoli pro účel získá-vání kapitálu na kapitálových trzích. Již tím bylyrejstříkové soudy zahlceny mimořádně vysokýmpočtem spisů. To se nepodařilo odstranit ani po-zdějším zvýšením úrovně základního jmění (kapi-tálu) na dvojnásobek, neboť nebyla přijata povin-nost dodatečně základní kapitál na nynípředepsanou výši zvýšit. Druhá chyba byla prav-děpodobně v příliš velkém počtu zapisovanýchúdajů a hlavně v bezpodmínečném navázání ří-zení u rejstříkových soudů na o. s. ř., který jev zásadě konstruován pro sporná řízení. Soudcitedy i pro banální změnu zápisu musí vyhotovovatvelice formální usnesení s právem odvolání, slo-žitým doručováním, vyznačováním doložky právnímoci a nyní dokonce i opožděným zápisem do

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 28

obchodního rejstříku. Řízení u rejstříkovýchsoudů je přitom snad z 90 % spíše řízení správnínež soudní, mohlo by se podobat řízení u katast-rálního úřadu, agendou se zabývá větší početsoudců a menší počet soudních úředníků nežjinde. Je tedy škoda, že nebylo následováno ra-kouského příkladu o zvláštní právní úpravě proobchodní rejstřík a řízení před ním.

Česká právní úprava, kterou rejstříkové soudysamozřejmě musí respektovat, nadto obsahujeřadu listin, dokladů, prohlášení, osvědčeníapod., které v jiných zemích požadovány nejsou,řízení prodlužují a komplikují a s účelem zápisuani přímo nesouvisí. Každou novelou obchod-ního zákoníku o obchodním rejstříku se situacedále zhoršuje.

Tak např. jsou pochybnosti o tom, zda před-mět činnosti by se nedal formulovat jednodušejitak jako v Rakousku a v Německu, bez opisováníživnostenských listů, když již je zavedena striktnívázanost živnostenských oprávnění na obchodnírejstřík. Bydliště fyzických osob by se nezbytněnemuselo uvádět ve výpisech z rejstříku. Po vzoruRakouska a Německa by bylo třeba uvážit, zda jenutno provádět zápisy každé změny obchodníhopodílu každého společníka, když u a. s. žádný re-gistrovaný seznam akcionářů neexistuje a má jejspolečnost, zda pro bytová družstva má platit vše,co platí pro ostatní obchodní společnosti. Obrov-skou překážkou pro zahraniční podnikatele před-stavuje povinnost statutárního zástupce mít předzápisem do obchodního rejstříku vízum nad 90dní v České republice (nedostatek víza brání zá-pisu do rejstříku, nikoli platnosti ustavení dofunkce), které samo o sobě představuje několika-měsíční řízení a přesunutí podávání těchto žádo-stí na zastupitelské úřady to nezjednodušilo,spíše zkomplikovalo. Když nemusí mít jednatelpovolení k pobytu v Německu, není jasné, pročjej musí mít u nás. Komplikace s tím spojené seblíží až diskriminaci cizinců jako podnikatelů,v rozporu s § 21 obch. zák. Rozšíření povinnostinotářských zápisů nepřineslo zjednodušení řízenípřed rejstříkovými soudy, neboť ty přezkoumávajíi notářské zápisy. Buďto by tedy okruh notář-

ských zápisů měl být znovu omezen, anebo bynotáři měli jednat jako soudní komisaři a jejichúkony by se považovaly za úkony soudu. Jsou po-chybnosti i o ustanovení § 30 odst. 4, podle ně-hož jsou navrhovatelé povinni prokázat právní dů-vod užívání místností, do nichž umístili sídlo nebomísto podnikání zapisované osoby.

Na základě uvedených četných právních po-vinností trvá žadatelům několik měsíců než shro-máždí všechny listiny, které je třeba k návrhu při-ložit, od výpisu z obchodních rejstříků v zahraničí,většinou s vyšším ověřením a ověřeným překla-dem do češtiny, plných mocí, u nichž se kroměověření podpisu vyžaduje také ještě vyšší ověření,ve spojení se žádostí o živnostenská oprávněníi několik výpisů z různých trestních rejstříků, čet-ných dokladů k prokázání sídla, potvrzení finanč-ního úřadu, že jmenovaný jednatel s. r. o. nedlužížádné daně a poplatky, ačkoliv osobně za spo-lečnost neručí, jen jako každý jiný za způsobenouškodu, prohlášení správce vkladu, ačkoli existujei potvrzení banky o složeném vkladu apod. Listinynesmí být starší než tři měsíce, přičemž např. če-káním na pobytové vízum jednatele-cizince můžeplatnost všech dosud obstaraných dokladů uply-nout. Ani zapsání změny do obchodního rejstříkumartyrium navrhovatelů nekončí, neboť musí všeohlásit živnostenskému a finančnímu úřadu a pro-vést u a. s. změny ve Středisku cenných papírů,rovněž dosti komplikovaně a pak teprve nastávápřechod vlastnictví akciových podílů u zaknihova-ných akcií.

Fungování rejstříkových soudů je pak ohrožo-váno novou legislativou kampaňovitými akcemi,kdy se nařídí pozměnit či doplnit předchozí zá-pisy. Např. koncem roku 2001 tisíce bytovýchdružstev musely svolat členskou schůzi za pří-tomnosti notáře a přizpůsobit svoje stanovy no-velizovanému znění obchodního zákoníku a podhrozbou likvidace (!) před koncem roku rejstříko-vému soudu předložit návrh na změnu zápisu,ačkoli předtím celá dlouhá léta fungovala doceladobře. Jedna z kuriózních změn spočívala v tom,že družstvo se nyní nazývá firma, např. dříve By-tové družstvo Václavská 5 se nyní jmenuje Firma

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 29

Bytové družstvo Václavská 5. Bytových družstevje přes 9 tisíc. Těmito kampaněmi je samozřejměpak ohrožována běžná agenda rejstříkovýchsoudů. Nezbývá pak žádná kapacita na ověřo-vání skutečného stavu se zapsaným stavem práv-ním, např. že tisíce s. r. o. jsou již léta mrtvé, žepod jedním jménem firmy jsou vedeny až desítkyrůzných obchodních společností, a že nejsou za-kládány klíčové listiny do Sbírky listin apod. Do-volávání se Evropské unie pro tyto překvapivé le-gislativní změny není na místě, neboť jak známo,asi polovina členů Evropské unie má obchodnírejstříky vedené soudy a druhá polovina obchod-ními komorami nebo dokonce úřady.

Praxe

Situace je dále komplikována rigidním až for-malistickým výkladem zákonných ustanovení rej-stříkovými soudy, zřejmě sjednocovaným vyššímisoudy, o kterém se navrhovatel někdy doví až popodání návrhu. Např. pro průkaz právního dů-vodu užívání místnosti zapisované osoby se vyža-duje nejen nájemní smlouva, ale i doklad o vlast-nictví objektu výpisem z katastru nemovitostí, čidokonce osvědčením správního orgánu a přidě-lení čísla popisného, ačkoli čp. např. pro doru-čování písemností nemá většinou žádný význam.Nájemní smlouva je přitom soukromoprávnímujednáním a mohlo by stačit jen potvrzení, pokudje to vůbec nutné takto v zákoně upravovat. K žá-dosti o udělení pobytového víza např. velvyslane-ctvím ve Vídni soud požadoval na cizinci nájemnísmlouvu s platností nejméně na 2 roky, přičemžjednatel takovou smlouvu bude těžko uzavírat,když neví, zda za několik měsíců nebude odvo-lán. Každý ví, že tyto smlouvy jsou většinou jenfiktivní a že cizinci jako funkcionáři obchodníchspolečností sem přijíždějí většinou jen na kratšídobu k vyřízení nějaké záležitosti a jen menšinaz nich zde opravdu bydlí, a nejsou proto ani plátcidaně z příjmů. Ustanovení § 31 odst. 5 obch.zák. o ověřování pravosti podpisu osob podávají-cích návrh na zápis do obchodního rejstříku sevykládá tak, že musí být ověřeny i podpisy advo-

kátů, ačkoli tato povinnost pro ně neexistujev žádném jiném soudním řízení, ani u Nejvyššíhosoudu nebo Ústavního soudu. Dokonce se vyža-duje, aby notářské ověření podpisu plné mociv zahraničí bylo ještě apostilováno, ačkoli Haag-ská úmluva o apostilu pod vyšším ověřením no-tářských podpisů zřejmě nemá na mysli i tyto for-mality. Ustanovení § 115 odst. 3 obch. zák.o tom, že nabyvatel obchodního podílu musí pro-hlásit, že přistupuje ke společenské smlouvě,příp. stanovám, se rozšiřuje i na zakladatelskélistiny, ačkoli to v zákoně není uvedeno a z tohotodůvodu byl dokonce jeden návrh bez výzvy k ná-pravě zamítnut, ačkoli šlo o převod obchodního100% podílu mezi dvěma členy stejného zahra-ničního holdingu a smlouva se řídila cizím prá-vem. Málo se respektuje ustanovení zákonač. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukro-mém a procesním, že účastníci smlouvy si mo-hou zvolit právo, jímž se mají řídit jejich vzájemnémajetkové vztahy (§ 9 odst. 1) či že k formě práv-ního úkonu postačí, bylo-li učiněno zadost právumísta, kde došlo k projevu vůle (§ 4). V jednompřípadě rejstříkový soud zamítl rozhodnutí zahra-niční osoby na zrušení její organizační složkyv České republice s tím, že zrušení má provéstčeský právní zástupce, neboť soud měl za to, žeo zrušení měl rozhodnout ještě tento právní zá-stupce. O odvolání bylo rozhodnuto až po půldruhém roce. K tomu se vyžaduje souhlas fi-nančního úřadu se zrušením organizační složky,nikoliv jen, že nedluží daně a poplatky. Jen natento souhlas se může čekat až 3 měsíce.

Namísto respektování projevu vůle, např. jedi-ného společníka s. r. o., či jediného akcionáře,jakoby rejstříkové soudy hledaly v každém podá-ní zárodek sporu a někdy i velmi formálních a ne-podstatných chyb, které by na zápis nebo změnyzápisu neměly mít vliv. To vše bez poučovací po-vinnosti soudu, která je ostatně uvedena v § 5 o.s. ř. To jsou pravděpodobně důvody, proč podlepředsedy Městského soudu v Praze Dr. JanaSváčka 70 % případů podání Rejstříkovémusoudu nemá veškeré náležitosti. Toto neuvěři-telně obrovské číslo nelze vysvětlit neschopností

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 30

navrhovatelů, zastoupených většinou advokáty čijinými kvalifikovanými zástupci, ale tím, že navr-hovatelé nemají jasno, co všechno a v jaké forměod nich soud bude vyžadovat. Velký počet ná-vrhů je zamítán bez výzvy k odstranění vady čibez řádného poučení, odvolací řízení trvá 1–1,5roku a již z tohoto důvodu se odvolá jen málokdo.Podání nového návrhu pak znamená začít sevším od počátku.

Je třeba dodat, že se také dosud neujala no-vela o. s. ř. v § 200 c, odst. 3, že v řízení je soudpovinen učinit do 15 dnů od podání návrhuúkony směřující k rozhodnutí věci. Je tomu takjen zčásti, v řadě případů je první úkon učiněn ažtřeba po více měsících, i když šlo jen o změnuadresy sídla, a to jen výzvou k odstranění nějakévady či zaslání ještě nějaké listiny nebo výzva jevydána ve lhůtě, ale doručena až za měsíc. Podoplnění či úpravě návrhu pak již žádná lhůta ne-platí. V praxi se také dosud neujala novelav § 200 d, odst. 2 o. s. ř., že soud má nařídit jed-nání, závisí-li rozhodnutí o zápisu na zjištění spor-ných skutečností nebo provádí-li se dokazováníke zjištění, zda jsou splněny předpoklady k pro-vedení zápisu požadované právními předpisy. Mi-mořádnou komplikaci představuje ust. § 200c)odst. 1 o. s. ř., podle kterého jsou za účastníkyřízení označeny všechny osoby, které se do ob-chodního rejstříku zapisují. Je třeba tedy doručo-vat návrhy a usnesení nejen všem společníkům,ale i všem členům představenstva a dozorčí rady,někdy i do ciziny a bez součinnosti některéhoz nich a bez ustanovení opatrovníka pro osobyneznámého pobytu se může řízení protáhnout naněkolik let. Přitom do r. 2001 to fungovalo beztéto povinnosti a jinde, pokud je známo, neexis-tuje. Další mimořádnou komplikaci pak před-stavuje novela o. s. ř. v § 200d, odst. 4, podlekterého namísto dřívější praxe se zápis do ob-chodního rejstříku provádí do 10 dnů od právnímoci usnesení o obsahu zápisu. Někdy tato lhůtanení dodržena pro přetíženost nebo nepřítom-nost soudce či z jiných důvodů a v době meziprávní mocí usnesení o obsahu zápisu a skuteč-ným zápisem tak vzniká rozpor mezi právním sta-

vem a zapsanými údaji samotným působenímsoudu, které pod sankcí mají v jiných případechúčastníci odstraňovat. Internetový obchodní rejs-třík, který při svém vzniku představoval obrovskýpokrok, se stává stále nespolehlivějším, neboťnavíc některé údaje nějakým nedopatřením doněho nejsou zapisovány. Je znám případ, kdy vě-řitel pravidelně zjišťoval, zda jeho dlužník nenív konkurzu, ani v obchodním rejstříku, ani v rejs-tříku úpadců žádný záznam o tom nenalezl, zevzdáleného místa samozřejmě nejezdil studovatdesku soudu, až mu prošla lhůta k podání při-hlášky poté, co konkurzní řízení bylo dávno zahá-jeno. Snaha zákonodárců stanovit v novelizova-ném § 200 d) o. s. ř. nějaké lhůty, byť bezzubá,situaci ještě zhoršila. Sankce na to není žádná,zatímco když účastník nevyhoví výzvě předložitnějakou listinu, třeba i ze vzdálené ciziny, s vyš-ším ověřením a ověřeným překladem v 15dennílhůtě, může být řízení zastaveno nebo může býtpokutován až částkou 50 000 Kč, která je mi-mochodem asi dvakrát vyšší než nejvyšší možnápodobná pokuta v Rakousku nebo v Německu.Formalistický přístup se projevuje i v tom, že nausnesení se vyznačí doložka právní moci až povrácení doručenek, často se zpožděním, a neu-možňuje se účastníkům potvrdit převzetí a vzdáníse práva odvolání záznamem do spisu. Od vy-dání rozhodnutí do obdržení výpisu z OR můžetedy opět uplynout několik týdnů, které např.u zvýšení základního kapitálu může mít závažnénepříznivé důsledky.

Rejstříkové soudy pracují přitom v naprostéizolaci od navrhovatelů a jiných účastníků řízení,za hradbou justiční stráže a nikde na světě snadneexistuje tak velká bariéra mezi soudci na jednéstraně a advokáty a notáři na straně druhé. Protojen jako úsměvná historka nám může připadatzkušenost z Anglie, kde ve čtyřech soudních ob-vodech (Inn) se soudci, advokáti a státní zástupcischázejí ve společných jídelnách u oběda, abydiskutovali o kauzách, či pokud jde o obchodnírejstříky, informace, že ve státě Delaware v USA,kde jsou registrovány prakticky všechny ob-chodní společnosti USA, se provádí zápis do

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 31

dvou dnů a za oficiální příplatek během 24 hodina že i v Anglii to netrvá déle než 48 hodin. Řeše-ním není hledání nějakých cestiček k rychlejšímuvyřízení určité věci, neboť to je ke škodě všechostatních.

Mimořádně složitá legislativa a investigativníaž formalistický přístup soudů vedou k neúměrnědlouhým lhůtám při přípravě a vyřizování návrhůna zápis nebo změnu zápisu a k doplňovanýma opravovaným podáním na výzvy soudů. Tato si-tuace byla důvodem opakovaných stížností za-hraničních podnikatelů a jejich hospodářskýcha průmyslových komor. Jejich zkušenosti s čes-kými poměry ve srovnání s poměry v mnoha ji-ných zemích, kde působí, se nedají odbýt tím, žese nám snad snaží škodit a nelze je odbýt ani tím,že je naděje, že někdy za dva roky doba zápisudo obchodního rejstříku, až na výjimečné pří-pady, nepřekročí dobu 6 týdnů až 2 měsíců.

De lege ferenda

Situace vyžaduje radikálnější řešení, pravdě-podobně zcela novou právní úpravou. Některýmipolitickými stranami, Komisí pro cenné papíry,Euro-českým fórem, Hospodářskou komorou aj.je navrhována privatizace obchodního rejstříkupodle francouzského a španělského vzoru. Re-gistrátoři by pracovali pod dohledem Ministerstvaspravedlnosti a soudy by řešily jen spory. Argu-ment zastánců soudního systému, že by to zna-menalo opuštění přezkoumávání právní bezvad-nosti jednotlivých dokumentů, asi není takrelevantní, neboť neplatí pro polovinu Evropskéunie a je ostatně i mnoho vadných soudních roz-hodnutí. Je také malá důvěra v budoucí zlepšenísoudního systému až na to bude více lidí a mate-riálního vybavení. Spíše je třeba vzít v úvahu, ževedení obchodních rejstříků soudy má zde skoro140letou tradici a hlavně není jasné, kdo by bylschopen převzít nynější obrovskou databázi za-psaných údajů a v ní bez přerušení pokračovat,byť ve zjednodušené formě.

Ať již by bylo další vedení obchodních rejstříkůponecháno soudům či svěřeno komukoli jinému,

zdá se, že namísto dalších novel by bylo žádoucívypracovat a schválit zcela novou právníúpravu, nejlépe samostatným zákonem, podob-nou nynější úpravě rakouské, popř. ji z Rakouskarovnou převzít a vyřadit ji z obchodního zákoníku,o. s. ř., živnostenského zákona, zákona o pobytucizinců a všech ostatních, které na obchodní rej-střík odkazují. Nová zjednodušená právní úpravaby měla být promyšlená, projednaná se všemi za-interesovanými úřady, institucemi a odborníkypraxe tak, aby zaručovala bez potřeby dalšíchbrzkých novelizací dlouhodobé trvání a ustálenývýklad. Další novely existujících zákonů by asi vy-řešení této naléhavé situace nepřinesly.

Pokud obchodní rejstřík povedou i nadálesoudy, de lege ferenda lze pak doporučit ze-jména tuto úpravu:

– Počet skutečností k zápisu výrazně omezit,spolu s počtem předkládaných listin, přičemžpřijímat namísto nich, např. o sídle a bezúhon-nosti, čestná prohlášení, pod sankcí při proká-zání nepravdy.

– Zvýšit základní kapitál s. r. o. a a. s. na prů-měrnou úroveň v zemích Evropské unie.

– Předmět činnosti nechat formulovat jednouči dvěma větami zakladatelem bez opisování živ-nostenských oprávnění.

– Uvážit, zda i nadále zapisovat změny ve výšiobchodních podílů v s. r. o., když to lze zjistit veSbírce listin.

– Povinnost víza pro cizince – statutární zá-stupce zrušit pro ty, kteří zde bydlet nechtějí.

– Soudci by měli rozhodovat pouze spornévěci. Věci nesporné by měli vyřizovat jen vyššísoudní úředníci.

– Povinnost notářských zápisů buď omezitanebo jim přiznat účinek rozhodnutí soudu, bezdalšího přezkoumávání soudem.

– Za účastníky řízení považovat jen navrhova-tele, popř. odpůrce, je-li nějaký. Navrhovatel ručíza vyrozumění všech dotčených fyzických osob.

– Pro vyřízení každého podání stanovit závaz-nou lhůtu s tím, že po jejím uplynutí se návrh po-važuje za schválený, a to alespoň u jednoduššíchvěcí (jméno, adresa, předmět činnosti, statutární

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 32

ÚVODEM

Již skutečnost, že jistý druh cenných papírůoznačujeme slovem „směnka“, vypovídá námo této listině důležitou okolnost a sice, že tentocenný papír se v průběhu historického vývoje vy-profiloval jako listina určená k oběhu, jako listina,která bude zcela pravidelně obchodována, budesměňována, bude předmětem směny. Protozměna majitele, směnečného věřitele je pro tytolistiny něčím zcela přirozeným a převody těchtolistin tedy jsou organickou součástí života jedno-tlivé směnky. Jde samozřejmě o možnost, aby takterá směnka obíhala, zůstane-li však směnkav rukou původního majitele, remitenta, nic to najejí kvalitě jako dlužnického cenného papíru ne-mění. Také právní úprava směnky, to jest zákonsměnečný a šekový č. 191/1950 Sb. ve zněnízákona č. 29/2000 Sb. (dále jen „ZSŠ“ s tím, žepokud nebude uvedeno, o jaký článek se jedná,půjde o ustanovení článku I. ZSŠ) s touto sku-

tečností počítá, a to nejen tím, že některé otázkypřevodů směnek upravuje, ale na různých mís-tech zákona vyvozuje z případných převodů i dů-sledky.

Z mnoha příčin, které ovšem všechny ležímimo samotnou právní úpravu a mají původ v cel-kových poměrech v ekonomice, nejsou převodysměnek v současné době u nás tak časté, jak bypovaze listiny, obecně uvažováno, odpovídaloa jak tomu i u nás dříve bylo a jinde ve světě na-dále je. Majitelé směnek u nás nyní nemají přílišmnoho příležitostí s těmito směnkami obchodo-vat, nechtějí-li pro každou směnku vyhledávatjednotlivě zájemce. Efektivní trh, kde by bylo lzesměnky nabídnout a kde bylo by možné setkat ses případnou poptávkou, prakticky neexistuje. Užvůbec není takový trh organizován. Jde tedy vět-šinou o převody ad hoc. Navíc tyto převody velmičasto nemají ani smysl obchodu se směnkami,ale jsou velmi často pouze sekundárně vyvola-ným důsledkem mimosměnečné příčiny. Příkla-

VYBRANÉ OTÁZKY PŘEVODŮ SMĚNEKJUDr. ZDENĚK KOVAŘÍK

orgány), jako je např. ohlášení ve stavebním ří-zení.

– Alespoň pro některé zápisy a změny zápisůzavést závazné formuláře.

– Zavést autoremeduru, tj. možnost prvoin-stančního soudu změnit svoje vlastní rozhodnutípo obdržení oprávněných námitek navrhovatele.Sporné věci řešit v osobním styku nebo v naříze-ném jednání, se závaznou poučovací povinnostísoudu jak postupovat, aby zápis mohl být povo-len. Zamítání návrhu předpokládat pouze tehdy,jestliže návrh navzdory tomu všemu bude v roz-poru se zákonem.

– Povolení zápisu či změny zápisu schvalovatv nesporných věcech otiskem razítka či nějakédoložky na zaslaný formulář, či podepsaným záz-

namem do spisu a usnesení vydávat jen ve spor-ných věcech.

– Vyřešit hierarchii soudů tak, aby o odvolá-ních nemusel rozhodovat Vrchní soud, pro něhožje tato agenda většinou bagatelní a neodpovídájeho významu, pravděpodobně opět svěřit ob-chodní rejstřík soudu I. stupně tak, aby odvola-cím soudem byl opět krajský (městský) soud.

– Zápisy do obchodního rejstříku provádětopět v den právní moci rozhodnutí o zápisu čizměně zápisu.

– Zrušit povinnost notářského ověřovánípodpisů advokátů na návrzích.

– Připravit se na elektronické podávání for-mulářů s návrhy.

Autor je advokátem v Praze.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 33

dem jsou třeba tak zvané zajišťovací směnky, kdedůvodem jejich převodu obvykle je, že následujípřevod zajištěné pohledávky.

Převody směnek tedy nejsou pro současnouobchodní praxi typické a podstatná část směneksvého majitele nikdy nezmění. Přesto nejsou pře-vody směnek jevem zcela výjimečným a lze tedyurčité poznatky o některých problémech, kterés tím v praxi souvisejí, získat. Zaměříme se tedyna některé otázky související s převodem smě-nek na řad i na jméno, a to samozřejmě na ty,kde lze sledovat nedostatečné pochopení někte-rých problémů v praxi. Nepůjde o výklad základ-ních otázek se záměnou směnečných věřitelůsouvisejících. Zde se odkazuje na základní litera-turu ke směnečné problematice ať monografic-kou nebo komentářovou. Budeme se přidržovatzáměny věřitele ze směnky, která má smluvnípodklad, tedy půjde o dispozice se směnkoua nebudeme se zabývat případy přechodů právke směnkám. Zmíním se však o změně věřitelev souvislosti s prodejem podniku nebo jehočásti, i když zde o běžnou dispozici se směnkounejde.

INDOSACE JAKO NÁSTROJ PŘEVODU SMĚNKY NA ŘAD

Z ustanovení § 11 ZSŠ podávalo by se naprvní pohled, že vyznačení rubopisu na smě-nečné listině je dostatečným důvodem převodu.Do jisté míry tomu tak dokonce je. Úplná pravdato však není. Uvedené ustanovení řeší to, co jepro cenné papíry na řad zvláštní a co také jediněz celého procesu převodu směnky uvedený zá-kon řeší. Jde vlastně jen o tu část celého úsilío převod, která se vymyká běžným postupům přinakládání s jakýmikoliv jinými majetkovými hod-notami. Indosace směnky je ve skutečnosti aždalší fází celého procesu převodu směnky, kdypřevodce – indosant – plní jednu ze svých po-vinností v rámci převodu. Druhou jeho povin-ností, která ovšem po indosaci logicky až teprvenásleduje, je odevzdání směnečné listiny opat-řené rubopisem nabyvateli. Jde o dva kroky, kte-

rými převodce plní povinnost dodat smluvené pl-nění.

Tím dospíváme k poznání, že vlastním důvo-dem převodu směnky je smlouva mezi převod-cem a nabyvatelem. Tou se zavazuje převodcesměnku převést na nabyvatele. Tedy smlouvasama není tím převodem, je jen jeho základem.Celý převod tedy nutně zahrnuje tři postupnékroky, tzn. uzavření smlouvy, opatření směnečnélistiny rubopisem a předání listiny. Okolnost, žeprávo v současné době obsahuje zvláštní smluvnítyp, to jest smlouvu o převodu cenného papíru vesmyslu § 13 a následující zákona o cenných pa-pírech, není významná. Ostatně tento smluvní typje výdobytkem doby zcela nedávné, kdežtosměnky se převádějí od nepaměti. Nebylo-li by to-hoto speciálního smluvního typu, šlo by nepo-chybně o celkem běžnou smlouvu kupní. Bezohledu na smluvní typ je však nezbytné podtrh-nout, že základem každé takové smlouvy je v kaž-dém případě dohoda o tom, že zcela konkrétnícenný papír bude převeden. Tedy objektemsmlouvy není nic více a nic méně než právě jendaný cenný papír.

Přestože ve světle výše uvedeného jeví se,a to zcela právem, jako elementární prvek pře-vodu ordre směnky právě uvedená smlouva a in-dosace vypadá tedy více jen jako technické opat-ření, kterým se smlouva naplňuje, přesto, jakv praxi, tak i z hlediska formálně právního, na-bývá indosace významnější kvality. Proto se na-dále soustředíme právě na indosaci samotnou.Ostatně smlouva o převodu a posléze předánílistiny nabyvateli je společná pro převody jakého-koliv cenného papíru v listinné podobě.

Máme-li pochopit v čem je unikátní místo indo-sace při převodu ordre směnky, musíme si objas-nit, v čem je vlastní význam indosace. Po všechstránkách nejblíže mají ordre papíry k listinnýmcenným papírům na doručitele. U nich, jak vysti-huje i zákon o cenných papírech v ustanovení§ 17, postačuje pouhé předání listiny nabyvateli,pochopitelně po předchozím uzavření smlouvyo převodu, která ovšem u těchto papírů může býtzcela neformální. Potom ovšem k výkonu práv

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 34

z každého cenného papíru na doručitele posta-čuje pouhá jeho detence a osoba, která seuchází o plnění dle listiny, nemusí splnit žádnou ji-nou podmínku, než je prosté předložení příslušnélistiny, její doručení povinnému. Není potřebné ni-jak dokazovat, že zneužití takových listin neopráv-něnými osobami je více než snadné. Listiny nadoručitele také nemají žádným rozumným způso-bem poznatelnou svoji historii. Povinná osoba,která plní proti doručené listině, nemůže za běž-ných okolností nijak poznat, zda předkladatel zís-kal listinu řádně nebo nikoliv. Nelze také po po-vinném požadovat žádná zkoumání v tomto směrua je nutno uznat, že pokud plní za situace, kdy sev dobré víře spoléhá na to, že předkladatel listinyje jejím řádným majitelem, nelze mu nic vytknouta je třeba vycházet z toho, že se povinnosti plnitpodle listiny zprostil, i když se později ukáže, žepředkladatel listiny pravým jejím majitelem nebyl.

Smyslem listin na řad, a tedy také nejvlastněj-ším smyslem indosace, je popsaným rizikům če-lit, to jest zvýšit bezpečnost oběhu ordre papírů.U listin na řad a tedy také ordre směnek je ne-zbytnou podmínkou výkonu práv z listiny nejenjejí detence. Tato podmínka je ovšem vždy takénepominutelná, kdo směnku nedrží v rukou, ma-jitelem prostě není. Vedle toho ovšem musí takéobsah listiny svědčit jejímu předkladateli právějako majiteli listiny a tedy věřiteli. U směnek nein-dosovaných plní tuto funkci údaj remitenta, kterýproto je nutnou součástí každé směnky (§ 1 bod6. a § 75 bod 5. ZSŠ). Při převodu se právě in-dosací mění obsah listiny tak, aby napříště svěd-čila nabyvateli. To platí nejen při prvém převodu,ale také při opakovaných převodech. I při nich seobsah směnky dále proměňuje tak, aby založiloprávnění dalšího nabyvatele. Listiny na řad tedysvoji poznatelnou historii mají, a to přímo z listinysamotné, a dlužník ze směnky nemůže se tedyzprostit své směnečné povinnosti placením ko-mukoliv, ale právě jenom té osobě, která listinunejen předkládá, ale která se také jako opráv-něný ze směnky, ze samého obsahu listiny, po-dává. Tato legitimace k výkonu práv ze směnkyovšem při opakovaných indosacích nemůže vy-

plývat jen z rubopisu posledního v řadě, aleprávě z celé řady rubopisů, jak následují jeden zadruhým. Odtud hovoří se o řetězci indosací jakoprostředku legitimace. Tedy dlužník může se svépovinnosti ze směnky zprostit jen pokud plníosobě řádně samotným obsahem směnky legiti-mované, tedy osobě, které svědčí případně celýřetězec rubopisů. Že jde převážně o legitimaciformální objasním v souvislosti s výkladem usta-novení § 16 odst. 1 ZSŠ.

Tento smysl indosace směnek však vážněprolamují ustanovením § 13 odst. 2 ZSŠ vý-slovně připuštěné blankoindosamenty. Nemo-hou sice změnit formu směnky z cenného papíruna řad na papír na doručitele, ale z hlediska dis-pozice se směnkou [§ 14 odst. 2 písm. c) ZSŠ]a také z hlediska legitimačního umožňují ovšem,aby se majitel směnky choval do jisté míry jakomajitel cenného papíru na doručitele. Bezpeč-nost oběhu blankoindosovaných směnek je tímovšem významně narušena. Je však nutno upo-zornit, že blankoindosamenty jsou indosamentysice částečně nevyplněnými, ale jinak úplnýmia jejich doplnění, předvídané ustanovením § 14ZSŠ je sice vždy možné, nikdy však nutné. Tímse odlišují od blankosměnek, které, mají-li býtiskutečnými směnkami, doplněny být musí.Přesto lze si představit indosamenty, které všaknemusí být nutně zároveň blankoindosamenty vesmyslu § 14 ZSŠ, jež budou neúplné a jež budev dohodě účastníků majitel později doplňovat,a to nad rámec, který vyplývá z ustanovení § 14ZSŠ. Z povahy věci však je jasné, že nemůže jíto podpis indosanta, ten bylo lze doplnit jen pod-pisem nepravým nebo napodobeným. Tedymohlo by se jednat jen o některou z doložek fa-kultativních, jež jsou u indosace obecně připuš-těny, to je zejména doložka „bez protestu“ podle§ 46 ZSŠ, doložku úzkosti podle § 15 odst. 1ZSŠ a podobně. Za takovou fakultativní doložkuje třeba považovat i datování rubopisu, jak vy-plývá z ustanovení § 20 odst. 2 ZSŠ. Mohlo by jítovšem i o doložky vedlejší, zejména doložky hod-notové, které by naznačovaly hospodářský neboobchodní důvod převodu.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 35

Pokud ustanovení § 11 odst. 1 ZSŠ hovořío tom, že ordre směnky lze převádět indosací,pak slovo „lze“ není možné v kontextu tohoto zá-kona samého vykládat jen jako výraz toho, cojsem uvedl již výše, a to je, že směnka nemusíbýt nikdy indosována a každá dispozice s ní zá-leží jen na úvaze jejího majitele a tedy ten ne-může být nijak nucen, aby své směnky prodávalnebo jinak převáděl. Jde o to, že skutečně semělo tímto ustanovením umožnit, aby vedle indo-sace bylo možné se směnkou nakládat i postupymimosměnečnými, to jest prostřednictvím po-stoupení pohledávky. Přesněji řečeno šlo o to,že indosace byla chápána jako výjimečný, smě-nečně kvalifikovaný postup při převodu směnkyna řad stojící vedle univerzálního způsobu po-stupu pohledávek cesí jako obecně daného ob-čanským zákoníkem. Tedy vedle cedování smě-nečných pohledávek, bylo lze směnku, výjimkouz pravidla o převodu cesí, také indosovat. Odtudteorie i judikatura odlišovaly i u ordre směneksměnečné a nesměnečné (obecně právní) nabý-vání směnečných pohledávek.1) Nebylo třebak tomu, aby bylo lze i práva ze směnky na řad ce-dovat, žádné zvláštní doložky na směnce. Tuostatně ani dřívější směnečné právo neznalo.Praxe ovšem i dříve samozřejmě dávala jedno-značně přednost indosaci.

Dnešní směnečná praxe, netroufám si říci na-kolik je to dáno konkrétními potřebami, nebo na-kolik se případně tato praxe inspiruje zmíněnoustarší judikaturou nebo literaturou, inklinuje ob-čas, také nijak pravidelně, k obecně právnímpřevodům směnek před splatností i po splat-nosti. Bývá tomu tak v souvislosti se směnkami,které plní zajišťovací funkci (tak zvané směnky za-jišťovací) v případě, kdy zajištěná pohledávka jecedována a účastníci snaží se stejným formálnímpostupem, tedy cesí, zaměnit i věřitele z této za-jišťovací směnky. Motivem bývá i dispozice sesměnkami žalovanými, jejichž originály nacházejí

se u procesního soudu a k nimž během řízenímají účastníci ztížen přístup. Nemožnost neboobtížnost vyznačení indosace na směnce depo-nované u soudu snaží se řešit právě obecnýmpostoupením směnečné pohledávky. Lze sipředstavit i důvody nekalé.

Možnost volby formy a účinků převodu ordresměnek je však pro současnost zásadně ome-zena zákonem o cenných papírech, a to ustano-vením § 18 odst. 1, když ten předepisuje jakopodmínku převodu cenného papíru na řad vždyrubopis. Tedy v kontextu s tímto ustanovenímnelze pak již dikci § 11 odst. 1 ZSŠ nadále inter-pretovat jako možnost indosace, ale převodyprostřednictvím rubopisů stávají se univerzálnímzpůsobem dispozice s cennými papíry na řadvčetně ordre směnek. Obecné postupy jsou tímu těchto papírů vyloučeny. Tedy ze směnečné vý-jimky stalo se pravidlo pro všechny pohledávkyz cenných papírů a pro použití výjimky z povinnéindosace ve smyslu obecného postoupení po-hledávky nelze najít oporu. Tedy nadále možnostordre směnky cedovat dána není. Domnívám se,že není čeho litovat. Postupy prostřednictvím in-dosace činí poměry na směnce přehlednějšími,postavení účastníků je jasné a zejména v otázcelegitimace k výkonu práv je situace zpravidlazcela zřetelná.

Zde je nutné učinit menší odbočku do právaprocesního. Jsou-li předmětem soudního řízenípráva ze směnky na řad, nemůže být bez indo-sace řeči nejen o novém majiteli směnky z hle-diska hmotného práva, ale nemůže bez této indo-sace přicházet v úvahu ani procesní nástupnictví.Znovu zdůrazňuji, že máme na mysli převodysměnek a nikoliv přechody práv ze směnek. Po-tom nelze vyhovět návrhu dosavadního žalobceve smyslu § 107a o. s. ř., protože nebude-li pro-kázána indosace směnky ze žalobce na jinouosobu, nebude lze uvažovat ani o tom, že bylove smyslu druhého odstavce tohoto ustanovení

1) Kupříkladu Švamberg, G.: Naše jednotné právo směnečné, Praha 1941, s. 99 a následující.

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 36

prokázáno, že nastala skutečnost, s níž je spojenpodle právních předpisů převod práva.

Z hlediska nutnosti opatřit směnku indosa-mentem, má-li být řádně dovršen proces pře-vodu práv ze směnky vystavené ve formě cen-ného papíru na řad, není rozdílu, zda jdeo směnku zatím nesplatnou nebo již splatnou.Výše uvedená procesní situace bude se ostatnětýkat hlavně směnek se splatností již delší dobuprošlou. Výjimkou byl by výkon práv ze směnkypřed splatností podle § 43 odst. 2 ZSŠ. V tétosouvislosti je někdy nesprávně vykládáno usta-novení § 20 ZSŠ.

Co sleduje uvedené ustanovení? Předevšímstále se v něm hovoří o indosaci. Jak bylo výšeobjasněno, jedná se zde i nadále o indosaci po-vinnou. Tedy i když bude směnka převáděna poté,kdy byla protestována pro neplacení nebo poté,kdy lhůta k protestu uplynula, stále bude se takdíti formou indosace. Rozdíl je jen v tom, že tytopřevody formou indosace mají účinky jako kdybybyla pohledávka ze směnky cedována. Je nutnopodtrhnout, že uvedené ustanovení výslovně ho-voří jen o účincích, a to o účincích indosace. Ni-jak se nezabývá formou převodu. Forma, to jestindosování směnky, zůstává stejná. Není tedypravdou, že směnky vystavené na řad, které jsoupo splatnosti, lze cedovat. Nelze. Smysl omezeníúčinků indosace po splatnosti je v tom, že je vy-loučeno předně použití ustanovení § 17 ZSŠ natyto převody. Tedy námitky, které měli dlužníciproti poslednímu majiteli směnky před indosací,která má účinky jen cese, zůstávají jim zacho-vány proti každému dalšímu majiteli. Tedy z hle-diska námitkového se situace stabilizuje. Podúčinky cese však je nutné zahrnout i ten efekt, žeindosatáři z těchto rubopisů, které dějí se zapodmínek § 20 ZSŠ, nastupují na místo indo-santů, kteří tyto rubopisy vyznačili. Tedy mezi tě-mito indosanty a indosatáři není vztahu garanceza zaplacení směnky ve smyslu § 15 ZSŠ. Tito in-dosanti nejsou ani nepřímými dlužníky zesměnky. Potom tyto rubopisy mají výhradněúčinky převodní a legitimační.

Bývá považováno za sporné, nakolik se usta-

novení § 20 ZSŠ uplatní v případě směnek, kteréjsou opatřeny doložkou bez protestu. Dovozujese, že když u takových směnek není dána pro-testační povinnost, neběží pro provedení pro-testu ani žádná lhůta. Ta pak samozřejmě ne-může ani nikdy skončit a efekt tímto ustanovenímpředpokládaný se nemůže proto nikdy u takovésměnky dostavit. Nepovažuji tento výklad zasprávný. Především je nutno odlišit zproštění po-vinnosti nechat směnku protestovat od zákazuprotestace. Ten dán samozřejmě není a majitelsměnky může si nechat protest pro neplacenívždy zřídit. S tím také ustanovení § 46 odst. 3ZSŠ výslovně počítá. Důvod pro zřízení takovéhoprotestu může být zcela prostý, a to získat veřej-nou listinu, tedy důkaz z hlediska § 134 o. s. ř.jen obtížně vyvratitelný k prokázání tvrzení, žesměnka ač řádně a včas předložena, nebyla za-placena. I pro tento dobrovolně pořízený protestale platí, že musí být učiněn řádně a včas a tedytaké v určité lhůtě. Jinak nemůže jít o listinus uvedenou kvalitou. Opožděný protest nikdy nicneprokáže. Tedy lhůta k protestu směnky pro ne-placení běží vždy. Nadto je nutné uvážit, že sicev praxi obvykle všechny doložky „bez protestu“jsou doložkami výstavcovými a tedy účinkují vůčivšem nepřímým dlužníkům bez výjimky. Ustano-vení § 46 ZSŠ však přece výslovně počítá i s tím,že tuto doložku připojí také indosanti nebo ru-kojmí a pak ovšem je účinná jen vůči nim. Potombychom museli nezbytně dospět k závěru, želhůta k protestu běží i neběží zároveň. Nutně byz toho vyplývalo, že indosace po uplynutí lhůtyk protestu má i nemá účinky pouhého postou-pení pohledávky. To zcela jasně nedává žádnýsmysl. Konečně je zcela nejasné, proč někdosměnku, jejíž splatnost marně prošla a která jezcela případně nazývána směnkou nuznou, mělby nabývat zcela abstraktně. Proč by s takto po-chybnými směnkami mělo být vůbec ve význam-ném rozsahu obchodováno za stejných podmí-nek jako se směnkami zatím nesplatnými. Jak siníže ukážeme, výluka námitek v případě indo-sace směnky je něčím zcela výjimečným a nenížádný důvod tuto výluku extenzivně rozšiřovat.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 37

Můžeme tedy shrnout, že indosace je univer-zálním a také jediným možným způsobem převodusměnky vystavené na řad. Není přitom nikterak vý-znamné, v jaké situaci se směnka nachází, a to jakz hlediska směnečně právního nebo obecně práv-ního, tak i faktického, věcného.

PŘEVODY SMĚNEK NA JMÉNO

Dispozice s těmito směnkami není věcí takjednoduchou, jak by se mohlo při zběžném po-hledu zdát. Není pochybností o tom, že směnkyvydané na jméno, rekta směnky nelze indosovat.Samozřejmě rubopis lze z hlediska ryze technic-kého vyznačit na libovolnou listinu a tedy lze si ta-kové zápisy představit i na rekta směnce. Ostat-ně praxe někdy z pilnosti opatřuje rekta směnkyrubopisem. Takové zápisy jsou však směnečněprávně zcela bezvýznamné. Nechci předemzcela vyloučit jejich význam důkazní. Ovšem aniten nebude obvykle příliš výrazný.

Důvodem převodu bude opět smlouva. Jejípovaha je nyní ve vztahu ke směnce poněkud ne-jasná. Zákon o cenných papírech nezná žádnouzvláštní smlouvu o převodu cenných papírů najméno. Hovoří-li se v souvislosti s těmito listinamio formě smlouvy v § 19 citovaného zákona,jedná se zcela zřetelně z celého kontextu tohotoustanovení o smlouvu dle § 13 tohoto zákona.V této souvislosti je nutno obrátit pozornostk předpisu téhož ustanovení, že pro tyto smlouvyplatí ustanovení o smlouvě kupní, jde-li o převodúplatný a o smlouvě darovací, jde-li o převodybezplatné. To ovšem znamená u jiných cennýchpapírů, než jsou směnky a šeky, že těžko bu-deme hledat oporu pro to, aby si dlužníci mohlipodržet námitky, jež měli proti předešlému věři-teli z dané listiny, také proti věřiteli novému. Po-tom, co se cenných papírů na jméno týká, vy-plývá ze zákona o cenných papírech, že jde jen

o jinou formu převodu. Smlouva musí být písem-ná, oproti ostatním cenným papírům, ale nenítřeba indosace oproti cenným papírům na řad.Stačí jen předání listiny jako u papírů na doruči-tele. Účinky převodu budou však stejné jako u ji-ných cenných papírů. Smysl takových cennýchpapírů z hlediska jejich praktického využití je pakzcela nejasný.

Ustanovení § 11 odst. 2 ZSŠ ovšem o povazetéto smlouvy vypovídá něco jiného a sice, že pře-vod má se dít formou a také s účinky obyčejnéhopostupu. Dokonce, aby nebylo pochybností,uvádí se v závorce, že má jít o cesi. Tedy uve-dené ustanovení odkazuje zcela jednoznačně nasmlouvu upravenou nyní ustanovením § 524a následující obč. zák. Z hlediska formy nebyloby mezi těmito smlouvami až tolik rozdílů. Takjako tak muselo by se jednat o smlouvu písem-nou. Konečně ani obsah nebyl by až natolik od-lišný. Ostatně i při dispozici s obecně právnímipohledávkami lze se, a to nijak výjimečně, setkats tím, že se hovoří o jejich prodeji, o kupní ceněa podobně, aniž by bylo pochybností, že jdeo smlouvu o postoupení pohledávky. Jen okol-nost, že se ve smlouvě nepracuje s pojmy po-stupitel, postupník a podobně, těžko může napovaze smlouvy něco změnit. Totéž platí i vevztahu ke smlouvám o převodu cenných papírů,pokud by se v nich mluvilo o postoupení cen-ného papíru. Podstatný rozdíl spočívá ovšemprávě v účincích převodu. Ustanovení § 529obč. zák. jasně dává dlužníkům možnost uplat-ňovat námitky ze vztahů k předchozím věřitelůmi proti věřitelům následným. V tom se ostatněobecně vždy spatřoval smysl cenných papírů najméno, že se u nich postavení dlužníka při jejichprodeji nezhoršuje.2)

Nejenom proto, že nepovažuji úpravu převo-du cenných papírů na jméno v zákoně o cen-ných papírech za stojící na výši problému, nýbrž

2) Kupříkladu Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákonu občanskému, Praha1937, díl šestý, zejména s. 146 a 147.

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 38

3) Kupříkladu dílo uvedené v pozn. 1) s. 119. Nejde však o názor ojedinělý.

zejména z hlediska logiky výkladu právního řáduvůbec nemohu než dospět k závěru, že rektasměnky převádějí se cesí, a to jak co do formy,což však, jak výše uvedeno, nepovede k důsled-kům nijak radikálním, ale zejména co do účinkůpřevodu. Zde vidím rozdíl jako zásadní.

Ani při tomto konstatování však nelze přehléd-nout, že ustanovení § 11 odst. 2 ZSŠ hovoří o pře-vodu směnky. To považuji za zcela zásadní. Nejdetedy jen o pouhý převod pohledávky směnkou za-ložené, ale jde o převod směnky jako listiny. Tozcela přesně vystihuje, že jde stále o právo z cen-ného papíru. Také u rekta papírů jde o inkorporacipráva do hmotného podkladu, to je do listiny. Anipřevod rekta papíru na tom nemůže nic změnit.Stále jde o převod tohoto zvláštního fenoménu, ja-kým listinné cenné papíry jsou. Převodem rektasměnky se tedy pohledávka za směnečnými dluž-níky neodtrhává od svého listinného podkladu, dů-vodem dluhu je stále skripturní obsah listiny, tedystručně řečeno podpis dlužníka na směnečné lis-tině. Pohledávka z cenného papíru se tím nezmě-nila na pohledávku obecně právní. Důsledek pře-vodu rekta směnky můžeme si tedy představit asitak, jako by z listiny byl vyškrtnut údaj remitentaa na jeho místo byl vyznačen údaj remitenta jiného,to jest postupníka. Proto také nemůže být v žád-ném případě u rekta směnek někdo jejich majite-lem a tedy věřitelem ze směnky pouze proto, že po-depsal smlouvu o převodu směnky bez toho, abyse listiny také uchopil. Je ovšem jasné, že samasměnečná listina svědčící svým skripturním obsa-hem nadále remitentovi, nemůže být sama o sobědostatečným podkladem pro výkon práv z ní, ale jenutné prokázat se i listinami o převodu směnky re-mitentem nebo předchozím majitelem, který sámbyl již postupníkem, na stávajícího držitele listiny.Význam těchto listin je právě v tom, že osvědčujízáměnu věřitele ze směnky patrného jinou osobu.

Ostatně pokud by převod rektasměnky nebylzároveň dispozicí s listinou, jak by bylo možné,

aby se po převodu na rekta směnce ocitly účinnépodpisy dalších dlužníků. Jednat by se mohlopřece o akceptanty, kteří se jimi podle výslov-ného předpisu § 21 ZSŠ mohou stát kdykoliv dosplatnosti směnky. Ani doba pro podpisy rukoj-mích není nijak vymezena a nemůže být přeceohraničena ani převodem směnky, byť by šloo listinu ve formě na jméno. Totéž platilo by i pročestné příjemce. Mělo-li by jít jen o postoupeníjakési obecné pohledávky na zaplacení, bylo bypřece také nutné převádět jednotlivé pohle-dávky, pokud by v okamžiku převodu bylo nasměnce podepsáno dlužníků více. Dokonce byloby lze si představit, což by bylo již zcela ab-surdní, že by remitent převedl jen některé pohle-dávky ze směnky a jiné by si ponechal anebo do-konce, že by pohledávky proti jednotlivýmdlužníkům převedl na různé strany. Proto jenutno znění zákona, když hovoří o převodusměnky, brát doslova. Nejde o převod pohledá-vek ze směnky, jde o převod směnky jako listin-ného cenného papíru, byť zvláště určenou for-mou a s účinky, které se odlišují od dispozices ordre směnkami.

Tedy i u rekta směnek je převod dovršen ažpředáním listiny postupníkovi. Tedy ustanovení§ 17 zákona o cenných papírech platí nutněi zde. Proto také ostatně ZSŠ zcela logicky sta-noví u každé směnky, a tedy i v případě směnkyna jméno, povinnost předložit ji k placení (§ 38ZSŠ), stanoví povinnost jakoukoliv směnku protiplacení vydat kvitovanou plátci (§ 39 ZSŠ). Anipři uplatnění práva ze směnky, a to opět z každésměnky, nelze se bez směnky obejít, jak vyplýváz ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. Ustanovení§ 17 zákona o cenných papírech nepovažujiv tomto směru za novinku, ale jen deklaraci toho,co je i pro tyto cenné papíry zcela přirozené.Nelze tedy souhlasit s názory, jako by předání lis-tiny bylo něco jen druhotného, sice možného,ale nikoliv nutného.3)

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 39

Formou a účinky převodu se také užití usta-novení občanského zákoníku o postoupení po-hledávek na rekta směnku vyčerpává. Jiná usta-novení použitelná nejsou. Předně to platío omezeních převodu. K tomu se však vrátímeníže. Na tomto místě je nutno poukázat na okol-nost, že není dána povinnost oznamovat převodrekta směnky žádnému z dlužníků. Není toho anipotřeba. Dlužníci se zavázali směnku zaplatitv určitém místě a v určité době. Potom při splat-nosti směnky jsou povinni být v daném místěa čase připraveni směnečný peníz vyplatit tomu,kdo směnku předloží. Také u rekta směnky je po-vinnost prezentovat dlužníkům originál smě-nečné listiny. Došlo-li k převodu, bude však po-vinnost prokázat se i příslušnými smlouvami.Tedy zcela postačí, když se až při této prezentacidlužník dozví, kdo je majitelem směnky a před-časná znalost o změně v osobě majitele směnkynemá pro něj žádný praktický smysl.

SMĚNKA A PRODEJ PODNIKU

Součástí podniků nebo jejich částí prodáva-ných podle ustanovení § 476 a následující obch.zák. nezřídka bývají směnky. Čím se odlišuje zá-měna věřitele ze směnky při prodeji podniku odběžné záměny věřitele, jak bylo o ní hovořenovýše? Rozdíl je v tom, že při běžných dispozicíchse směnkami soustřeďuje se celá operace právějen na danou směnku, jen ta sama je objektemcelého obchodu. Při prodeji podniku ovšem ne-jde primárně o to disponovat tento cenný papírsám o sobě, ale objektem obchodu je, můžemesnad říci „zbožím“ svého druhu (nejde samo-zřejmě o zboží, jak je chápe ustanovení § 409odst. 1 obch. zák., chci se však vyhnout použitíoznačení podniku jako věci), rozhodně všakzcela speciální hodnota, která je konglomerátemnejrůznějších práv a závazků, vztahů věcnýchi personálních, ale také složek i právně obtížněuchopitelných jako je klientela, místo na trhu, tra-dice, obchodní nebo jiná pověst a řada dalšíchsložek. Mohou přitom jistě nastat případy, kdyk podniku bude patřit směnka tak významná, že

možná bude hlavním motivem celého obchodu.Pravidelně však se účastníci této smlouvy při je-jím uzavírání příliš, a někdy také vůbec, nezají-mají o to, zda k převáděnému podniku vůbecjaké směnky patří. V každém případě tedy přiuzavírání této smlouvy nazírají podnik, nebo jehočást, jako určitý kvalifikovaný celek.

Nejde jen o druh a formu smlouvy a její obsah,kdy smlouva o převodu směnky musela by uka-zovat na zcela určitou směnku, kdežto smlouvao prodeji podniku nepotřebuje vyjmenovávatvšechny směnky, které jsou součástí podnikua obvykle se tak ani nečiní a smlouvy popisujípodnik způsobem více méně agregátním. Přestorovněž takto bude věřitel ze směnky zaměněn.Podstatné je, že při prodeji směnky je vůlí účast-níků právě dispozice se směnkou zcela kon-krétní, kdežto při prodeji podniku se vůle účast-níků upírá k prodeji určitého celku a jehosoučástmi začasté disponují jen právě jako sesoučástí tohoto celku, a to pravidelně v podstatěúhrnem, tedy jen při ne zcela dokonalé před-stavě o tom, co je vlastně prodáváno a kupo-váno. Proto při prodeji často ani neví, kterévšechny směnky k podniku patří.

Tedy v tomto případě smlouva o prodeji pod-niku nebo jeho části je také jediným smluvním zá-kladem celé dispozice a jiné smlouvy se nepřed-pokládají. Obecně práva a závazky, jež jsous podnikem spojeny, přecházejí na nabyvatelepodniku účinností smlouvy. Ustanovení § 483obch. zák. hovoří sice pouze o předání věcí za-hrnutých do prodeje, je však jasné z podstatyvěci, že v rámci plnění smlouvy bude třeba ucho-pit se i listinných cenných papírů zahrnutých doprodeje a tedy také směnky, i když ta věcí zcelanení. Toto pravidlo má zcela univerzální charak-ter a nikdo nemůže být majitelem cenného pa-píru bez toho, aby dotyčný držel příslušnou lis-tinu. To neplatí jenom při jakémkoliv převáděnípráv těchto listin, ale také při právním nástupnic-tví. Tedy kupříkladu ani dědic nemůže být pova-žován za majitele směnky, pokud se směnky ne-uchopil. Vrátíme-li se k prodeji podniku, potomkupující má ze smlouvy právo, aby mu byly

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 40

směnky k podniku patřící vydány. Pokud je všaknedostane, nemůže žádná práva z nich vykonat.Naopak, kdyby prodávající si v rozporu se smlou-vou směnky ponechal, předložil je k placenía dlužník, jenž neznal by pravý stav věci, by musměnku proplatil, zprostil by se tak svého smě-nečného závazku. Je jasné, že převzetím rektasměnky na základě smlouvy o prodeji podniku jezáměna věřitele zcela dovršena. Sporná jeotázka, zda ordre směnky (a listiny na řad vůbec)je třeba v této souvislosti také indosovat.4)

O této otázce soudím, že toho třeba není.Nechci opakovat všechny argumenty uvedenék tomu v odborném tisku, kde sdílím v zásaděstanovisko Eliášovo. Za podstatné považuji právěto, že smluvním plněním je právě podnik jako ce-lek. Nejde o dispozice s jednotlivými listinami.Pokud je výše hovořeno o uchopení se listiny,nejde o formální předávání a přejímání listin ku-příkladu postupem, jaký je předvídán u věcí usta-novením § 483 obch. zák. Uchopení může seklidně stát tak, že prodávající odevzdá kupují-címu, a to v kterémkoliv místě, klíče od trezoru,aniž by přitom zúčastnění obsah trezoru jakým-koliv způsobem specifikovali a kupující někdy po-zději, lhostejno kdy, trezor otevře a směnkyv něm nalezne. Směnky bývají často součástíspisu, který je k jednotlivému obchodnímu přípa-du veden. Není tedy pak nutné směnky z přísluš-né složky vyjímat a předávat je z ruky do ruky. Ku-pující se směnek uchopí, až je časem uložené vespise objeví. Posledně uvedeným způsobemukládají často směnky banky. Je prakticky ne-možné při prodeji bankovního podniku pomysletna všechny jednotlivé zajišťovací směnky rozptý-lené po úvěrových spisech obvykle decentralizo-vaně uložených, směnky z nich vyjmout a nejen jejednotlivě předávat, ale dokonce je jednotlivě in-

dosovat, a to v době, kdy zúčastnění mají v sou-vislosti s prodejem a koupí podniku mnoho jinýcha zpravidla daleko závažnějších starostí.

Je zřejmé, že pokud ovšem kupující bude chtítpozději práva ze směnky vykonat, nebude muk tomu stačit směnka sama, ale bude muset dolo-žit, že i když ze směnky jako věřitel nevyplývá, pře-sto je na základě smlouvy o prodeji podniku k vý-konu práv ze směnky legitimován. Nebude musetosvědčovat, že se směnky uchopil, to bude jasnéjiž z toho, že on ji prezentuje k placení, že on jipředložil soudu k důkazu a podobně.

Právě proto, že účastníci smluv o prodeji pod-niku nejsou si jisti, zda indosace třeba je nebonení, pro jistotu raději někdy směnky při této pří-ležitosti rubopisem opatří. Výhodou tohoto postu-pu, bohužel však jedinou, je, že pak je legitimacek výkonu práv ze směnky patrná bez dalšího z lis-tiny samotné. Nevýhody jsou závažnější. Předněindosant odpovídá za zaplacení směnky podle§ 15 odst. 1 ZSŠ. Zdánlivě jde o pouhou dupli-citu ručení prodávajícího podle § 477 odst. 3obch. zák. To však není pravda. Je přece pod-statný rozdíl mezi obecným ručením, to jest ak-cesorickým a subsidiárním obecným zajišťova-cím závazkem, kde ručitel má četné možnostiobrany (§ 306 odst. 2 obch. zák.) na stranějedné a abstraktním a nesporným závazkemsměnečným na straně druhé. Okolnost, že indo-sant je dlužníkem postižním, není z tohoto hle-diska nijak významná. Indosant sice smí svou od-povědnost za zaplacení směnky vyloučit takzvanou doložkou úzkosti. S tou však těžko můžesouhlasit kupující, protože tyto doložky majíz hlediska faktické obchodovatelnosti na směn-ku zničující účinky.

Zdálo by se, že věc řeší bez dalšího ustano-vení § 17 ZSŠ. Ani tady není věc nijak jednodu-

4) Pelikánová, I.: Problém převodu a přechodu práv, Právní rozhledy 2001 č. 4, s. 141 a Převod a přechod právpři prodeji podniku podruhé, Právní rozhledy 2001 č. 9, s. 426; Eliáš, K.: Prodej podniku a cenné papíry jakojeho součást, Právní rozhledy 2001 č. 8, s. 373 a Tři poznámky, Právní rozhledy 2001 č. 11, s. 547; Dědič,J., Dejl, P., Kasík, P. a Kašpárek, M.: K některým problémům akciového práva, Právní rozhledy 2002 č. 2,s. 55, zejména s. 63 a násl.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 41

chá. Lze snad extenzivně vyložit, že i když indo-satář při koupi podniku ve skutečnosti žádné ne-kalé úmysly se směnkou nemá a jedná tedy zcelapoctivě, přesto budeme jeho nabývání směnkypovažovat za vědomé nabývání ke škodě dlužníkaa připustíme možnost, aby se mu indosant bránilobdobně jako v pozici ručitele. I tento výklad jevíce než obtížný, protože z evidentního poctivceděláme, a to zcela apriorně, nepoctivce. Ale při-pusťme to. Jak tomu však bude v případě další in-dosace. Tento indosatář nemusí vůbec nic tušit,co bylo důvodem předchozího rubopisu a žád-ným výkladem nebude možné dát prostor prodá-vajícímu, aby proti této osobě cokoliv namítal. Zdebude působit námitková překážka podle § 17ZSŠ bez dalšího. Vraťme se k příkladu s prode-jem bankovního podniku. Směnka bude zajišťovatsplacení úvěru. Dlužník úvěr do rukou kupujícíhosplatí. Prodávající přesto bude muset směnku dal-šímu majiteli, jenž ji získal od kupujícího, zaplatit,i kdyby byl schopen prokázat důvod směnky a od-padnutí tohoto důvodu (v tomto případě splněnímzajištěné pohledávky). Obdobným rizikům se vy-stavují všichni, kdo směnky při prodeji podnikuopatřili rubopisem. Kdybychom skutečně měli tr-vat na obecné povinnosti směnky při prodeji pod-niku indosovat, vystavíme takovému rizikuvšechny prodávající.

Závěrem tohoto oddílu ještě poznámku. Po-kud by platilo, že ustanovení § 18 zákona o cen-ných papírech platí i při prodeji podniku, potomovšem bychom museli podle této logiky považo-vat také cedování směnek na jméno za zvláštnízákonem stanovený způsob záměny věřitelesmlouvou o cesi (§ 11 odst. 2 ZSŠ) a vedlesmlouvy o prodeji podniku museli bychom uzavřítpovinně ještě smlouvy o každé jednotlivé rektasměnce. To by již bylo zcela absurdní. Snad byse to naštěstí netýkalo jiných rekta papírů.

VÝZNAM SMLUVNÍCH ZÁKAZŮPŘEVODU SMĚNKY

Součástí ujednání o vystavení směnky, o jejíakceptaci a případných jiných směnečných úko-

nech bývají dohody, kterými se remitent zesměnky zavazuje tuto směnku nepřevádět, a tobuď vůbec anebo jen za určitých podmínek. Zatypická lze taková ujednání považovat v souvis-losti se smlouvami o zajištění směnkou a tedy sezajišťovacími směnkami.

Nemůže být žádných pochybností, že směnkaje listinou oběžnou a možnost jejího oběhu, tojest možnost směnku převádět, nelze z hlediskasměnečně právního nijak vyloučit. Určité ome-zení stran převodů dotýká se rekta směnek.Ovšem jde jen o omezení stran formy a účinkůpřevodů. Je pravdou, že rekta směnky bývají ob-vykle hůře převoditelné z důvodů obchodních.Formálně však ani převodu rekta směnky vůbecnic nebrání. Občanský zákoník v souvislosti s po-stoupením pohledávky zná i pohledávky nepře-voditelné, a to buď ze zákona anebo na základěsmlouvy, jak plyne z ustanovení § 525. Co seovšem směnky týká, je jasné, že zákonné pře-kážky v úvahu přicházet nemohou již z podstaty.Jak je to s překážkami smluvními?

Indosace směnek na řad je dispozicí kvalita-tivně zcela odlišnou od postoupení pohledáveka tedy uvedené ustanovení nemůže mít s indo-sací nic společného. Tedy pokud bude o pro-deji směnky na řad uzavřena řádná smlouva,směnka bude opatřena rubopisem a předánaindosatáři, jde o bezvadný převod směnky.Žádné smluvní zákazy na tom nemohou niczměnit.

U směnek na jméno se zdá, že je tomu jinak.Tam zákon přece předepisuje, že musí být dis-pozice s nimi prováděna prostřednictvím postou-pení pohledávek. Přesto ani zde se smluvní zá-kaz účinnosti převodu nedotkne. Ustanovení§ 11 odst. 2 ZSŠ totiž neříká, že na směnky najméno má být nahlíženo jako na běžné pohle-dávky. Naopak vychází z toho, že jde o směnkujako každá jiná, jen převody dějí se, jak je vý-slovně uvedeno, formou a s účinky obyčejnéhopostupu. Tedy nelze na dispozice s nimi vztáh-nout vše, co občanský zákoník o cesi pohledá-vek uvádí, ale užít lze jen ta ustanovení, která setýkají formy, to jest zejména nutnost písemné

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 42

smlouvy, a účinků, to jest především účinkyohledně námitkového postavení směnečnéhodlužníka. Nelze však ani na rekta směnku vztáh-nout předpoklady pro postoupení vůbec a tedyani případné důvody zákazů postupu.

Jak je tomu ovšem potom s platností takovýchsmluv, když také rekta směnky jsou převoditelnézcela obecně a neomezeně. Není žádný důvodpovažovat takové smlouvy za neplatné. I když jekaždá směnka neomezeně převoditelná, nezna-mená to, že ji musí majitel skutečně také převá-dět. Záleží to jen na jeho rozhodnutí. Je to jehovýlučné právo. Může-li sám uvážit, zda směnkupřevede nebo nepřevede, může se přece taképlatně zavázat, že tak činit nebude, že se tako-vého jednání zdrží. Jaký však má jeho závazekpraktický význam. Nemůže sice zbavit převodsměnky ve vztahu k nabyvateli listiny účinnostia tedy ten, kdo podle předpisů směnečnéhopráva směnku získá, bude jejím nezpochybnitel-ným majitelem a věřitelem směnečných pohledá-vek. V tomto směru skutečně smluvní zákaz pře-vodu žádný význam nemá a mít nemůže. To platíi v případě, kdyby nabyvatel od počátku o ujed-nání, kterým se předchozí majitel směnky zava-zuje převodů se zdržet, věděl. U ordre směnekbude to mít ovšem význam v tom, že sama okol-nost, že ví o smluvním zákazu převodu, činí z nějnepoctivého nabyvatele směnky ve smyslu § 17ZSŠ a tedy otevírá se tím směnečným dlužníkůmmožnost uplatnit námitky, jež vyplývají ze vztahuk převodci směnky, také proti jejímu nabyvateli.V každém případě však platí, že převodemsměnky v rozporu se smlouvou byla dosavadnímmajitelem tato smlouva porušena. Pokud by mu-sel druhý účastník smlouvy – směnečný dlužníkv důsledku toho směnku zaplatit dalšímu majiteli,mohl by škodu takto vzniklou požadovat na tom,kdo smlouvu porušil. Lze si také představit, žepovinnost směnku nepřevádět bude zajištěnasmluvní pokutou a potom samotný převod,i kdyby škody nebylo, mohl by být základem po-vinnosti tuto pokutu zaplatit. Tedy nejen ne-platná, nýbrž ani bezvýznamná tato ujednání ne-jsou.

OCHRANA MAJITELE INDOSOVANÉ SMĚNKY

Výše, při úvahách nad převodem směnek nařad, jsem položil důraz na smluvní základ pře-vodu. I tam jsem ovšem připustil, že akt indosacemůže při převodu směnky nakonec zcela převá-žit. Uvažujeme-li právě nad problémem postavenímajitele indosované směnky, ustupuje problémsmlouvy zcela do pozadí a rubopisy nebo popří-padě jejich nepřetržitý řetězec stávají se tím nej-významnějším a základním.

Nejprve si povšimneme ochrany indosatářejako majitele směnky. Zde nejde v žádném pří-padě o vztah majitele směnky jako směnečnéhověřitele a směnečných dlužníků. Jedná seo vztah toho, kdo má směnečnou listinu v rukou,vůči jiným osobám, jež by ke směnce také uplat-ňovaly právo majitele směnky a tedy by se domá-haly na detentorovi jejího vydání s tím, že onyjsou jejími pravými majiteli. Pokud osobě ovláda-jící listinu svědčí rubopis nebo nepřetržitý sled in-dosací, považuje ji ustanovení § 16 odst. 2 ZSŠza řádného majitele směnky a taková osobanemá povinnost vydat ji jinému. Uvedené usta-novení výslovně uvádí, že nijak nezáleží na tom,jak ten, kdo se k listině hlásí, o směnku přišela může jít tedy i o případy, kdy bude mu v krajnímpřípadě odňata i násilím.

Tuto domněnku mohou však ti, kdo seo směnku ucházejí, žádají jej vydání, vyvrátit.Musí však prokázat, že držitel listiny nabyl ji ve zlévíře. To předpokládá, že při nabývání směnky ne-může být rozhodné, že se významné okolnostidozví až poté, kdy směnku získal, věděl o záva-dách vzniklých při předchozím oběhu směnkya znaje tyto skutečnosti, přesto směnku nechalna sebe převést. Problém jednání za hrubé ne-dbalosti, opět ovšem vztažené k okamžiku nabý-vání směnky, je složitější. Je evidentní, že naby-vatel pravý stav věci nezná, mohl jej však poznat,kdyby byl neopomenul určitá zkoumání. Rozsahtěchto šetření však v praxi nemůže být přílišvelký. Nelze přece při běžném nakládání sesměnkami od nikoho očekávat, že bude vyhledá-

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 43

vat všechny okolnosti, za nichž doposud směnkaměnila majitele. K tomu nebude mít prostředky.Tedy vedle faktů, které mu budou – a to víceméně náhodně – známy jinak, anebo budouznámé obecně (třeba z tisku nebo televize), pů-jde především o okolnosti, které se budou podá-vat ze směnky samotné. Příkladmo lze uvést, ženabyvatel bude vědět, jak se osoba, která je jed-ním z předchozích indosantů, obvykle podepi-suje a podpis na směnce bude nápadně odlišný.Půjde-li o pravý podpis, nic se neděje. Kdybyvšak šlo o falzum, může být nabyvateli vytýkáno,že se o okolnosti tohoto podpisu nezajímal.

Ochranu indosatáře jako osoby směnečně le-gitimované k výkonu práv ze směnky zajišťujeustanovení § 16 odst. 1 ZSŠ fikcí, že ten, komusvědčí rubopisy anebo celá jejich nepřetržitářada, je řádně legitimovaným majitelem směnky.Tato fikce nemíří na jiné možné majitele směnky,ale směřuje vůči směnečným dlužníkům. Tedypokud majitel směnky osvědčí svou legitimacizpůsobem popsaným v uvedeném ustanovení, jeve vztahu ke směnečným dlužníkům věřitelembez dalšího. Je tím dáno jeho právo směnkupředložit k placení, k vyžádání si protestu a je tímdána i věcná legitimace k podání směnečné ža-loby včetně procesní legitimace k návrhu na vy-dání směnečného platebního rozkazu.

Při prezentaci směnky k placení tomu odpo-vídá i právo a povinnost dlužníka zkoumat tuto le-gitimaci přímo ze směnečné listiny. Přitom podle§ 40 odst. 3 ZSŠ je povinen zkoumat pouze for-mální úplnost a správnost řetězce rubopisů. Neníjiž jeho starostí zkoumat řádnost podpisů indo-santů z hlediska materiálního. Přesto nelze vy-loučit, že bude vědět, že předchozí indosaceřádné nebyly, nebo to vědět mohl. Nic to neměnína tom, že vůči němu je legitimován ten, komuformálně řada rubopisů svědčí a nikdo jiný. Jdepřece o fikci. Přesto mohl by plnění odmítnout.Pokud by pak totiž s ohledem na ustanovení § 16odst. 2 ZSŠ získal směnku někdo jiný, mohl bymít povinnost platit znovu. Proto ve vztahu k dluž-níkům je nutno ustanovení § 40 odst. 3 ZSŠ vy-kládat spíše zužujícím způsobem. Jejich posta-

vení není totiž z tohoto hlediska snadné. Pokudse dlužníkovy pochybnosti nepotvrdí a on pro něsměnku nezaplatil, bude v prodlení s jejím place-ním od počátku a nikoliv až poté, kdy se jeho po-chybnosti odstranily. Tedy odmítnout placenís odkazem na toto ustanovení bude namístě jentehdy, kdy bude evidentní, že legitimace je mate-riálně vadná, byť formálně správná.

Co se týká ochrany indosatáře proti námitkámdlužníků, je nutno uvést tolik. Je zcela samozřej-mým právem dlužníků bránit se věřiteli všemi sku-tečnostmi, které mohou být v jejich vzájemnýchvztazích vzhledem k uplatněnému právu vý-znamné. To platí zcela i pro směnku. Tedy každýsměnečný dlužník může majiteli směnky namítatvše, co se týká jejich vzájemných vztahů. Není vý-znamné, zda majitel je remitentem nebo indosa-tářem anebo postupníkem při rekta směnkácha kdy a jak majitel směnku získal. Někdy se to do-vozuje důkazem opaku z ustanovení § 17 ZSŠ,ale není tomu tak. Toto ustanovení má jiný smysl.Výše uvedená zásada sice pozitivně upravenanení, přesto z ní veškerá právní praxe zcelaobecně vychází. Můžeme odbočit třeba do námi-tek ručitele. Ustanovení § 303 a následující obch.zák. přece nijak neřeší, co by mohl namítat ruči-tel věřiteli z jejich vlastních vzájemných vztahů,z toho se vychází jako ze samozřejmého. Ustano-vení § 306 odst. 2 obch. zák. jen upravuje výji-mečnou možnost, že ručitel může používat i ná-mitky z jiných vztahů, to jest v daném případě zevztahů dlužníka, za něhož se zaručil, a věřitele.

Smysl ustanovení § 17 ZSŠ spočívá v tom, žese jím, a to výjimkou z ustanovení § 529 obč.zák., stanoví, že při indosaci, na rozdíl od běž-ného postoupení pohledávky, nemohou být protiindosatáři vznášeny námitky, jež se opírají o vztahdlužníka k předchozímu majiteli. Jde tedy o vý-jimku z pravidla, jež platí pro dispozici s jakými-koliv jinými právy včetně právě z rekta směnkya tedy tato výjimka neuplatní se ani u všech cen-ných papírů. Tím je založena překážka pro pře-nos námitek z jednoho věřitele na jiného a indo-satář nabývá směnky v podobě očištěné odnánosu jiných souvisejících vztahů. Ani tak

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 44

PŘEDPISY UPRAVUJÍCÍKONKURZNÍ ŘÍZENÍ

Se změnou politické situace na sklonku roku1989 došlo též k přeměnám v oblasti ekono-mické, jejíž rozvoj přinesl potřebu urychlenéhopřijetí příslušných právních předpisů. Jedním

z prvních byl zákon č. 328/1991 Sb., o kon-kurzu a vyrovnání (dále „ZKV“) účinný od 1. 10.1991. Možnost úplné aplikace ZKV však bylavzhledem k daným hospodářským poměrům (ze-jména snahy o dokončení procesu privatizacea dalších politických a ekonomických změn) nej-prve odsunuta o jeden rok.1) Tato lhůta, v jejímž

ADVOKÁT JAKO SPRÁVCE KONKURZNÍ PODSTATY*)

Mgr. DRAHOMÍRA JANEBOVÁ KUBIŠOVÁ

*) Autorka získala v r. 2001 za tuto práci druhou cenu v publikační soutěži advokátních koncipientů a mladýchadvokátů. Otiskujeme zkrácené znění (čl. 12 soutěžního řádu).

1) Viz ust. § 67 ZKV.

ovšem nemůže být možnost námitek zcela vylou-čena již proto, že mezi dlužníkem a indosatářemmohou být vzájemné vztahy, které by mohly býtzákladem námitek dlužníka. Příkladem mohlo bybýt, kdyby indosatář byl z jiného důvodu, než jedaná směnka, obecným dlužníkem dlužníkasměnečného a měl by možnost namítat zapo-čtení. Tomu by uvedené ustanovení vůbec nijaknebránilo.

Překonat tuto překážku, a tedy přenést ná-mitku z indosanta na indosatáře, může dlužníkjen za předpokladu, že prokáže vědomé jednáníindosatáře ke škodě dlužníka, a to v souvislostiprávě s nabýváním dané směnky. Tyto okolnostimusí zde být v době, kdy je směnka indosována.Opět nestačilo by, že indosatář by se o rozhod-ných skutečnostech dozvěděl později. Musí tedyjít o vědomé a tedy úmyslné jednání indosatáře,a to zcela účelově směřující právě k danému cíli.Pouhá okolnost tohoto nekorektního nabývánísměnky není ovšem sama o sobě žádnou námit-kou směnečnou ani kauzální. Je tomu tak proto,že i kdyby indosatář hodlal převodem ztížit po-stavení dlužníka, neboť by se domníval, že tenmá k dispozici určité námitky a následně by se

ukázalo, že žádné námitky dlužník k použití veskutečnosti nemá, nebylo by co namítat a dlužníkby žádnou obranu neměl. Tedy podstata prolo-mení této námitkové překážky spočívá v tom, žedlužník uplatní proti indosatáři námitku, která vy-plývá z jeho vztahů k některému z předchozíchmajitelů. Aby bylo možné se touto námitkou za-bývat, bude ovšem dlužník muset prokázat právěvýše uvedené nekalé jednání indosatáře. Dlužníkse tedy brání příslušnou námitkou kauzální nebopřípadně směnečnou a tuto námitku podporujetaké tvrzením a důkazem o nekorektním postupuindosatáře při nabývání dané směnky.

Jak bylo uvedeno výše, uplatní se tato pře-kážka jen u těch indosatářů, kteří nabyli směnkupřed protestem pro neplacení nebo před uplynu-tím lhůty k provedení tohoto protestu (§ 20 ZSŠ).Ti, kdo nabyli směnky později, musí si bez dal-šího, a tedy i při zcela poctivém nabývání směnky,nechat líbit vše, co musel by si nechat líbit ten,kdo první směnku indosuje po rozhodném oka-mžiku a co museli by si nechat líbit i indosanti poněm následující.

Autor je předsedou senátu Vrchního soudu v Praze.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 45

průběhu mohl soud prohlásit konkurz jen propředlužení dlužníka, byla zákonem č. 471/1992Sb., o dočasném omezení postupu podle zá-kona o konkurzu a vyrovnání prodloužena o dal-ších šest měsíců a skončila dnem 22. 4. 1993.2)

V návaznosti na ZKV byla vydána vyhláška Mi-nisterstva spravedlnosti České republiky č. 476//1991 Sb., kterou se provádějí některá ustano-vení zákona o konkurzu a vyrovnání ve znění po-zdějších předpisů (dále jen „Vyhláška“). Tentoprováděcí předpis se věnuje seznamu správců,určuje podmínky zápisů do těchto seznamůa stanoví odměnu správců.

Co se týká výběru správců z řad advokátů(notářů) a jiných osob, navázala právní úpravav plném rozsahu na úpravu prvorepublikovou,když v ust. § 11 Vyhlášky stanovila, že soud usta-ví správcem advokáta (notáře) zapsaného v se-znamu správců, který má zásadně sídlo nebotrvalý pobyt v obvodu okresního soudu, v jehožobvodu je dlužníkův podnik nebo jeho trvalý po-byt, a to podle pořadí určeného zápisem do se-znamů správců. Jiné vhodné osoby mohly býtustaveny správcem jen tehdy, byly-li pro to důle-žité důvody a bylo-li lze očekávat, že se správoukonkurzní podstaty nebude spojena jejich účastv občanském soudním řízení, řízení o soudní vý-kon rozhodnutí, nebo ve správním řízení. Cito-vané ustanovení však bylo krátce nato zrušeno,a to vyhláškou ze dne 23. prosince 1991 č. 37//1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a kraj-ské soudy, čímž byla nastolena úplná volnostsoudu při výběru vhodného správce pro kon-krétní konkurz.

ZKV je jedním z mnoha zákonů z počátku de-vadesátých let minulého století, které byly častoa rozsáhle novelizovány.

Interpretace ZKV jako speciálního zákona jevšak možná pouze ve vzájemné souvislostis mnoha dalšími právními předpisy.3) Na některéz nich ZKV v řadě svých ustanovení dokoncepřímo odkazuje.

PŘEDPISY UPRAVUJÍCÍ POSTAVENÍA ČINNOST ADVOKÁTA

Při úvahách o postavení advokáta jako správceje nutno k předpisům upravujícím konkurzní řízenía na ně navazujícím připojit příslušná ustanovenípředpisů o advokacii a stavovských předpisůČeské advokátní komory (dále jen „ČAK“) obsa-hující požadavky kladené na osobu advokáta a vý-kon advokacie. Mezi nejvýznamnější patří:

1. zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, veznění pozdějších předpisů (dále jen „ZA“),

2. vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 197//1996 Sb., kterou se vydává zkušební řád pro ad-vokátní zkoušky a uznávací zkoušky (advokátní zku-šební řád) ve znění vyhlášky č. 245/1999 Sb.,

3. vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 244//1996 Sb., kterou se dle zák. č. 85/1996 Sb.,o advokacii, stanoví kárný řád (advokátní kárnýřád) ve znění vyhl. č. 246/1999 Sb.,

4. usnesení představenstva České advokátníkomory č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanovíPravidla profesionální etiky a pravidla soutěže ad-vokátů České republiky, ve znění usnesenísněmu č. 3/1999 Věstníku, kterým se schvaluje

2) Blíže Kotoučová, J., Raban, P., Konkurz a vyrovnání, Orac, 1. vydání, 1999, str. 12, též Winterová, A., a kol.,Občanské právo procesní, studijní příručka, Praha 1996, 2. doplněné vydání, str. 234.

3) Např. zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; zák. č. 40/1964 Sb., ob-čanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějšíchpředpisů; zák. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších před-pisů; zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů; zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví,ve znění pozdějších předpisů; zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zá-kon), ve znění pozdějších předpisů; zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších před-pisů; zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů a jiné.

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 46

organizační řád České advokátní komory (dálejen „Pravidla“),

5. usnesení představenstva České advokátníkomory č. 4/1997 Věstníku, o uznávání jiné práv-ní praxe jako praxe advokátního koncipientav některých případech.

POŽADAVKY KLADENÉ NA OSOBUSPRÁVCE – SROVNÁNÍ ADVOKÁTŮ

A TZV. JINÝCH OSOB

Nutno podotknout, že advokáti (příp. notáři)nejsou podle platné právní úpravy jediným okru-hem osob, ze kterého je možno správce zvolit,a že ani nejsou při výběru coby osoby znalépráva upřednostňováni, jak tomu bylo v minu-losti. Správce je jmenován soudem v usnesenío prohlášení konkurzu, přičemž osobu správcevybírá ze seznamu, do něhož se podle ust. § 2Vyhlášky zapisují a) advokáti, kteří mají sídlo v ob-vodu příslušného soudu, a notáři jmenovaní donotářského úřadu v obvodu příslušného soudu,b) jiné vhodné fyzické osoby, c) veřejné obchod-ní společnosti.

K zápisu dochází vždy na návrh, který v přípa-dech uvedených pod písm. a) a c) podávajíosoby, jichž se zápis do seznamu týká. Jinévhodné fyzické osoby se pak zapisují na návrhsamosprávných profesních organizací a státníchorgánů.

Všichni správci jsou vedeni v jednom se-znamu, jenž je společný pro správce konkurz-ních podstat, vyrovnací správce, zvláštní správcea zástupce správce. Současná právní úprava za-vedla jednotný seznam pro všechny osoby uve-dené v citovaném ust. § 2 Vyhlášky; tyto osobyjsou však zapsány odděleně v částech označe-ných písmeny. Stávající část A seznamu určenápro advokáty a notáře nahradila prvorepublikovézvláštní oddělení, do kterého byli advokáti, re-spektive notáři zapisováni automaticky, a to v po-

řadí podle okamžiku zápisu do seznamu advo-kátů, případně podle doby jmenování u notářů.V současné době zákon ponechává na rozhod-nutí advokátů či notářů, zda návrh na zápis do to-hoto seznamu podají.

Kandidát ucházející se o zápis do seznamusprávců musí splňovat zákonem stanovené před-poklady – v případě fyzických osob osobně, po-kud jde o veřejnou obchodní společnost, je nutné,aby před zákonnými podmínkami obstáli její spo-lečníci, prostřednictvím kterých bude tato společ-nost činnost správce vykonávat. Zákonná úpravavyžaduje, aby tyto osoby byly bezúhonné, měly pl-nou způsobilost k právním úkonům, měly přiměře-nou odbornou způsobilost, souhlasily se zápisemdo seznamu správců.

V souladu s uvedenými požadavky je k návrhuna zápis nutno přiložit doklady osvědčující spl-nění požadovaných kritérií.

U jiných vhodných fyzických osob je to jejichsouhlas se zápisem a osvědčení o jejich bezú-honnosti a přiměřené odborné způsobilosti k vý-konu funkce správce. Navrhovateli mohou býtstátní orgány, které však tuto možnost nevyuží-vají, a samosprávné profesní organizace, kteréjsou častými autory takových podání. Příslušnédoklady jsou mnohokrát vydávány přímo navrho-vateli, kteří sami organizují kurzy, jejichž absol-venti získají potřebné potvrzení o získání znalostídostatečných k výkonu funkce správce. Mezinejznámější instituce patří Komora specialistůpro krizové řízení a insolvenci v České republiceči Asociace správců majetku.

Zákon dále nespecifikuje pojem „přiměřenáodborná způsobilost“. Neurčuje tedy, jaké mini-mální znalosti a zkušenosti, příp. schopnosti byměla mít osoba ucházející se o zápis. S ohledemna to, o jak závažnou funkci se jedná, je tentostav přinejmenším zarážející, a domnívám se, žejej neodstranila ani zatím poslední změna Vy-hlášky,4) která zakotvila právo příslušného soudu

4) Vyhláška č. 229/2000 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání, ve zněnípozdějších předpisů.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 47

zřídit si k ověření přiměřené odborné způsobi-losti poradní orgán.

Stalo se běžnou praxí, že pro výkon určitéprofese je zapotřebí splňovat určité kvalifikačnípředpoklady, které by měly být (když ne zárukou)alespoň základem pro její zvládnutí. Samozřej-mostí je požadavek patřičného stupně vzdělání,obvyklý bývá též požadavek praxe získané v da-ném nebo příbuzném oboru, jež obvykle bývá za-končena příslušně náročnou zkouškou.

Tento stav, který lze označit za mezeru v zá-koně, nutí k zamyšlení nad rozdíly mezi poža-davky kladenými na osoby advokátů a notářů najedné straně a na ostatní osoby zapsané v se-znamu správců. K tomu, aby byl proveden zápisdo tzv. části A seznamu správců, musí být připo-jen doklad o tom, že osoba žádající o zápis doseznamu správců je zapsána v seznamu advo-kátů vedeném Českou advokátní komorou (příp.jmenována notářem do notářského úřadu). Doseznamu advokátů je dle ust. § 5 ZA na žádostzapsán každý, kdo splňuje tyto předpoklady:

a) má plnou způsobilost k právním úkonům,b) je bezúhonný,c) získal vysokoškolské vzdělání v rámci ma-

gisterského studijního programu v oblasti právastudiem na vysoké škole v České republice,

d) vykonával po dobu alespoň tří let právnípraxi jako advokátní koncipient,

e) složil advokátní zkoušku,f) nebyl vyškrtnut ze seznamu advokátů z dů-

vodu, že vůči němu, příp. vůči právnické osobězřízené k výkonu advokacie, jíž byl společníkem,byl prohlášen konkurz, povoleno vyrovnání nebozamítnut návrh na prohlášení konkurzu proto, žejeho majetek nepostačuje k úhradě nákladů kon-kurzu, nebo uplynula-li od vyškrtnutí doba pěti let,

g) složil předepsaný slib,h) nebylo mu uloženo kárné opatření vyškrt-

nutí ze seznamu advokátů nebo na něhož se

hledí, jako by mu toto kárné opatření nebylo ulo-ženo,

i) není v pracovním nebo v jiném obdobnémpoměru, s výjimkou pracovního poměru vysoko-školského učitele, ani nevykonává jinou činnostneslučitelnou s výkonem advokacie.

První dva požadavky jsou společné s těmi,které jsou kladeny též na osobu správce; zbýva-jící lze rozdělit do dvou skupin – v první z nich na-lezneme ty, jež jsou natolik specifické, že jsouspojeny pouze s výkonem advokacie, do druhépak lze zařadit ty, jež by dle mého názoru mělybýt vyžadovány též u správců. Mezi ty poslednějmenované patří:

ad c) Vysokoškolské vzděláníPožadavek určitého stupně vzdělání by měl být

pro zvládnutí povinností správce nutností, kdyžminimálně středoškolské vzdělání je vyžadovánoi u činností mnohem méně zodpovědných.5)

Vzdělání právnického směru nelze samo-zřejmě určit za jedinou a ideální možnost. Podlemého názoru může být kvalitním správcem stejnětak i osoba se vzděláním jiného směru, zejménaekonomického, pokud bude obdařena potřeb-nými schopnostmi. Absolvování právnické fakultyje však zárukou přinejmenším dostatečné orien-tace v příslušných právních předpisech, mezikteré nepatří pouze ZKV a Vyhláška. Každý do-brý správce musí ovládat určitou sumu znalostípráva, aby byl vůbec schopen dostát svým po-vinnostem, které mu sice na jedné straně mohoubýt uloženy přímo soudem, ale v převážné vět-šině těm, které vyplývají přímo ze zákona. Topředpokládá dostatečnou obeznámenost s ostat-ními právními předpisy především v oblasti da-ňové, pracovněprávní, sociálního zabezpečení,účtování aj.

Správce by měl být dále seznámen se základ-ními zásadami ekonomie tak, aby byl schopen

5) Srovnej ust. § 21n. zák. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozděj-ších předpisů; zejména též zvláštní podmínky k provozování živnosti dražebníka podle ust. § 6n. zákonač. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách ve spojení s živnostenským zákonem.

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 48

řádně vykonávat správu majetku. Znalosti z to-hoto oboru jsou nezbytné zejména v případěpodniku patřícího do konkurzní podstatyúpadce, jehož provozování podle současnéprávní úpravy prohlášením konkurzu nekončí,a podle ust. § 18a odst. 2 ZKV bude ukončenojen tehdy, rozhodne-li tak po vyjádření věřitel-ského výboru soud.

Potřebu znalostí a schopností z těchto dvouoborů – práva a ekonomie – v minulosti vystiho-vala právní úprava, která funkci správce, jež jednes soustředěna v rukách jedné osoby, rozdě-lila mezi dva úřední představitele, z nichž jedenspravoval majetek dlužníka a druhý – právník pe-čoval o právní otázky s konkurzem spojené.

V neposlední řadě by měl správce ovládat čispíše v praxi dokázat použít základní prvky psy-chologie, které jsou nezbytné pro jednánísprávce s věřiteli, obchodními partnery, zaměst-nanci úpadce, ale též s osobami jednajícími dodoby prohlášení konkurzu jménem úpadce, pří-padně s úpadcem samotným, jde-li o fyzickouosobu, a s mnoha dalšími, se kterými každýsprávce přichází denně do kontaktu (např. též sezaměstnanci subjektů poskytujících správci sou-činnost dle ust. § 9d ZKV).

Lze jen připomenout, že právnické fakulty svéabsolventy požadovanými znalostmi již vybavujía správci ustanovení z řad advokátů by měli zá-klady z uvedených oborů ovládat.

ad d) PraxeTeoreticky nabyté informace by měly být obo-

haceny zkušenostmi, které lze získat pouze praxí.Vzhledem k tomu, že činnost správce nahrazujepři určitých úkonech působení soudu (výzvyk opravě vad došlých přihlášek, poučovací povin-nost, stanovení lhůty k uplatnění popřené pohle-dávky soudu), zdá se být právní praxe tou nej-vhodnější. Je však nutné podotknout, že anipůsobnost v pozici advokátního koncipienta ne-musí být zárukou, že se tento uchazeč vůbec kdys konkurzním řízením setkal. Vyhovující by mohlabýt i jiná podobná činnost příbuzné povahy, přikteré se uchazeč seznámí s úkony podobného

charakteru (zkušenosti managera, práce v audi-torských firmách, v účetnictví, v ekonomickém po-radenství, v bankovnictví...). Ideálním stavem bybyla praxe vykonaná přímo u správce; v současnédobě by však šlo o požadavek obtížně splnitelný,který by podle mého názoru vyžadoval přesně sta-novené podmínky výkonu této praxe a řádně fun-gující profesní organizaci, která by na jejich plněnídohlížela a kandidátům o post správce se při vý-konu jejich praxe řádně věnovala.

ad e) Advokátní zkouškaStalo se samozřejmostí, že profesní organizace

vyžadují od svých budoucích členů, aby prokázalipotřebný stupeň znalostí zvládnutím předepsanézkoušky. Každá taková instituce ve vlastním zájmudbá, aby nedocházelo ke snížení odborné úrovněčlenů, v důsledku čehož by mohla být zhoršenakvalita vykonávané činnosti. Tytéž principy by mělrespektovat stát při rozhodování o zápisu do se-znamu správců, a to s vědomím závažnosti kon-kurzu obecně, ale zejména s ohledem na význampostavení správce v něm.

Zkouška pro kandidáty správce by měla býtkoncipována tak, aby prověřila znalosti ze všechshora naznačených oborů.

ad f) SlibSe slibem, ve kterém se uchazeč zaváže, že

bude své povinnosti plnit svědomitě, se jako s pod-mínkou uvedení do funkce správce lze setkat i v na-šich dřívějších úpravách konkurzního řízení. Kromětoho je v dnešní době složení slibu příslušně modi-fikovaného obsahu vyžadováno též pro výkon po-volání, jejichž zástupci činí vůči soudu úkony zá-važného charakteru (např. soudní znalci).

Odpůrci takové podmínky pro výkon funkcesprávce by mohli argumentovat tím, že splněnípovinnosti řádného výkonu funkce je uloženopřímo zákonem (ust. § 8 odst. 2 ZKV), a tudíž jeskutečnost, zda někdo její splnění přislíbí či ni-koli, nepodstatná, a že požadavek složení tako-vého slibu je možná i nadbytečný, nadto v dnešnídobě, kdy nesplnění slibu obecně není považo-váno za odsouzeníhodný čin. Osobně se však

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 49

domnívám, že každý správce by měl slib učinit,a to přinejmenším proto, aby si uvědomil, jakéjsou jeho základní povinnosti, a aby se k jejich pl-nění zavázal vlastním projevem. Je ovšem ne-sporné, že se jedná o požadavek spíše etickéa morální povahy.

ad g) Překážka spočívající v prohlášení konkur-zu, povolení vyrovnání nebo zamítnutí návrhu naprohlášení konkurzu proto, že jeho majetek ne-postačuje k úhradě nákladů konkurzu.

Překážka zápisu do seznamu správců tako-vého charakteru by měla být samozřejmostí.Není možné ustanovit správcem konkurzní pod-staty někoho, kdo sám nedokáže uspořádat svézávazky a povinnosti. Opačný přístup by zname-nal popření funkce správce samotné.6) Lze při-pomenout, že tato podmínka (respektive její mír-nější modifikace v podobě tříletého zákazučinnosti) je zařazena mezi všeobecné podmínkyprovozování živnosti,7) jejichž splnění je vyžado-váno mimo jiné též po statutárních orgánech ob-chodních společností.8)

Přestože je advokát oprávněn nechat se bezdalšího zapsat do seznamu správců, musí předtímto úkonem zhodnotit své schopnosti, znalostia zkušenosti a zvážit, zda jsou dostatečnou záru-kou řádného a kvalitního výkonu této funkce. Po-kud by tomu tak nebylo a správce by se přestonechal zapsat a posléze by činnost správce vy-konával, znamenal by výkon této činnosti poru-šení čl. 8 odst. 3 Pravidel,9) podle kterého musíadvokát odmítnout poskytnutí právní služby vevěci, v níž nemá dostatek zkušeností nebo spe-ciálních znalostí, ..., a tedy i kárné provinění.

TZV. JINÁ ČINNOST ADVOKÁTA DLE UST. § 56

ZA – ČINNOST SLUČITELNÁS VÝKONEM ADVOKACIE

Jednou z podmínek pro zápis do seznamu ad-vokátů je podle ust. § 5 odst. 1 písm. g) ZA sku-tečnost, že kandidát ucházející se o takový zápisnevykonává jinou činnost neslučitelnou s výko-nem advokacie. Pokud by tuto činnost začal ad-vokát provádět kdykoli později souběžně s výko-nem advokacie, je Česká advokátní komora (dálejen „ČAK“) ze zákona povinna takovému advoká-tovi podle ust. § 9 odst. 1 písm. a) ZA výkon ad-vokacie pozastavit. Pozastavení zaniká dnem, kdypomine okolnost, která byla důvodem k pozasta-vení výkonu advokacie [ust. § 9b odst. 1 písm. a)ZA], tedy dnem, kdy advokát takovou činnost pře-stane vykonávat.

Smyslem zákazu výkonu činností, které ZAoznačuje za neslučitelné s výkonem advokacie,je nutno spatřovat v možnosti negace základníchprincipů advokacie, která by při výkonu takovýchčinností mohla nastat. Podle stanoviska předsta-venstva ČAK10) se za takové základní principyadvokacie, resp. výkonu advokacie, považuje ze-jména nezávislost advokáta (především nezávis-lost na státu a jeho orgánech), nadřazenost zá-jmů klienta nad osobními nebo jinými zájmyadvokáta, nepřípustnost omezení nebo vylou-čení advokátovy odpovědnosti za jím poskyto-vané služby a zájem na zachování cti a vážnostiadvokacie. Za neslučitelné s výkonem advokacielze potom považovat takové činnosti, které bu-dou jakýmkoliv způsobem v rozporu se shora

6) Srovnej ust. § 3 odst. 3 písm. c) Vyhlášky – prohlášení konkurzu nebo jeho zamítnutí pro nedostatek majetku,příp. povolení vyrovnání jako jeden z důvodů vyškrtnutí veřejné obchodní společnosti ze seznamu správců.

7) Ust. § 8 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) ve znění pozdějších předpisů.8) Ust. § 76 odst. 2, § 93 odst. 2, § 135 odst. 2, § 194 odst. 7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku

ve znění pozdějších předpisů.9) Přiměřené užití Pravidel pro advokáta v pozici správce – viz dále.10) Sdělení představenstva k otázce výkonu činností neslučitelných s výkonem advokacie, Věstník ČAK, 1997,

č. 3.

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 50

uvedenými principy, na nichž je advokacie zalo-žena.

Nejde však o obecný zákaz souběžného vý-konu jakékoli činnosti společně s advokacií. ZAsám naopak ve svém ust. § 56 předvídá, že advo-káti provozují společně s advokacií i další činnosti,a pro tyto aktivity stanoví přiměřenou aplikaci hlavydruhé a třetí části druhé ZA. Jde o činnosti, kteréjsou s výkonem advokacie tradičně spojené, kteréadvokáta neomezují ve výkonu advokacie a jejichžvýkon je plně v souladu se shora uvedenými zása-dami. Mezi takové činnosti patří i výkon funkcesprávce. ZA tuto činnost řadí pod další činnost ad-vokátů vykonávanou podle zvláštních předpisůa výslovně ji zmiňuje mezi příklady takových čin-ností v poznámce pod čarou.

Profesionální etika advokáta jako správce konkurzní podstaty

I v postavení správce je advokát povinen při-měřeně dbát na dodržování svých povinností vy-plývajících pro něj z předpisů o advokacii a zestavovských předpisů. To znamená, že také přivýkonu této činnosti je povinen vystupovat a jed-nat tak, aby nevzbudil v očích veřejnosti pochyb-nosti o své poctivosti v pozici advokáta nebo abynepoškodil své jméno nebo dobré jméno advo-kacie jako celku. I když jsou tato pravidla a con-trario považována a uplatňována spíše jakohledisko sloužící pro identifikaci činností nesluči-telných se současným výkonem advokacie, do-mnívám se, že jsou zcela aplikovatelná i pro vý-kon funkce správce, i když se jedná o slučitelnoučinnost výslovně zmíněnou zákonem.

Prezentovaný názor vychází též z příslušnýchustanovení ZA za použití stavovských předpisů.Podle ust. § 56 ZA se ustanovení hlavy druhéa třetí části druhé tohoto zákona použijí přimě-řeně pro další činnosti advokáta. Podstatná jepředevším hlava třetí (počínaje ust. § 16), která sevěnuje právům a povinnostem advokáta. Ukládáadvokátům mimo jiné povinnost jednat při výkonu

advokacie čestně a svědomitě a postupovat přiněm tak, aby nesnižoval důstojnost advokátníhostavu; za tím účelem je advokát zejména povinendodržovat pravidla profesionální etiky a pravidlasoutěže, která stanoví stavovský předpis. Tím jeusnesení představenstva České advokátní ko-mory č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví Pra-vidla profesionální etiky a pravidla soutěže advo-kátů České republiky, ve znění usnesení sněmuč. 3/1999 Věstníku, kterým se schvaluje organi-zační řád České advokátní komory (dále jen „Pra-vidla“). Pravidla na ZA obsahově navazují, a topředevším v čl. 4 odst. 1, ve kterém znovu připo-mínají všeobecnou povinnost advokáta přispívatpoctivým, čestným a slušným chováním k důstoj-nosti a vážnosti advokátního stavu.

Precizní dodržování těchto pravidel je aktuálnípředevším v dnešní době, kdy je podnikání po-važováno vesměs za neprůhledné a kdy je ve-řejné mínění utvářeno také pod vlivem informacío tom, že ani správce mnohdy nevykonává svoučinnost poctivě a že výkon jeho funkce je častoovlivněn korupcí. Domnívám se, že právě advo-káti jako zástupci profese, jež měla čas a příleži-tost si svou důstojnost již vydobýt, by svým jed-náním v pozicích správců měli přispět k tomu,aby též správci konkurzní podstaty svým vlastnímúsilím získali respekt a vážnost.

Práva a povinnosti advokátajako správce konkurzní podstaty

Správce je při výkonu své činnosti podle ust.§ 8 odst. 2 ZKV povinen postupovat s odbornoupéčí a dále je povinen dodržovat povinnosti, kte-ré mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Vzhle-dem k tomu, že cílem tohoto pojednání není vě-novat se výkonu funkce správce v obecnérovině, omezím se pouze na konstatování, že po-vinnosti vyplývající ze zákona jsou zakotvenyz největší části přímo v ZKV, ty zbylé lze naléztv příslušných ustanoveních dalších zákonů souvi-sejících s konkurzním řízením.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 51

Povinnost chránit a prosazovat právaa oprávněné zájmy klienta a řídit

se jeho pokyny

Advokát jako správce má kromě těchto povin-ností další závazky vyplývající pro něj ze ZA a sta-vovských předpisů. Podle ust. § 16 odst. 1 ZA jeadvokát povinen chránit a prosazovat právaa oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny.Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporuse zákonem nebo stavovským přepisem, o čemžje advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Pra-vidla dále ve svém čl. 6 odst. 1 stanoví, že opráv-něné zájmy klienta mají přednost před vlastnímizájmy advokáta i před jeho ohledem na jiné ad-vokáty.

Advokát jako správce nemá vůči žádnémuúčastníku řízení vztah, který by přesně kores-pondoval s relací advokát – klient. Z titulu svéfunkce má ovšem povinnost chránit zájmy všechúčastníků řízení, a to jak věřitele, tak i úpadce,čemuž by odpovídala povinnost ochrany a prosa-zení práv a oprávněných zájmů těchto osoba v tomto směru je přiměřené užití uvedenýchpředpisů pro advokáta na místě.

Naproti tomu nikdo z účastníků řízení neníoprávněn udílet správci přímo jakékoli pokyny,a pokud by k tomu došlo, není správce povinense takovými instrukcemi řídit. Jako zvláštní a sa-mostatný subjekt je správce podroben v prvéřadě dohledu soudu, který je oprávněn uložit mupovinnosti nebo mu dát pokyny. Na činnostsprávce dohlíží dále věřitelský výbor (příp. zá-stupce věřitelů při počtu konkurzních věřitelů niž-ším než 50), který průběžně schvaluje výšia správnost hotových výdajů správce a nákladůspojených s udržováním a správou podstaty.Jako orgán volený z řad věřitelů je povinen chrá-nit jejich společný zájem a v souladu s touto zá-sadou je oprávněn podávat soudu návrhy týkající

se průběhu řízení. Za předpokladu, že soud tako-vým návrhům vyhoví, se dá dovodit, že tímto zpro-středkovaným způsobem řídí činnost správce téžvěřitelé úpadce. Kromě toho je správce na příkazsoudu povinen vyžádat si na určité otázky názorvěřitelského výboru, což postavení věřitelů v rám-ci konkurzního řízení posiluje.

Povinnost informovat klienta a poskytovat mu vysvětlení a podkladyPodle čl. 9 Pravidel je advokát povinen v prů-

běhu poskytování právní služby klienta řádně in-formovat, jak vyřizování jeho věci postupuje,a poskytovat mu včas vysvětlení a podklady po-třebné pro uvážení dalších příkazů. Obdobně jesoud v rámci své dohlédací činnosti upravenév ust. § 12 ZKV oprávněn vyžádat si od správcezprávu a vysvětlení, nahlížet do jeho účtů a konatpotřebná šetření. Konečně i věřitelský výbor (zá-stupce věřitelů) má právo domáhat se po správcipředložení údajů k tomu, aby mohl splnit svoupovinnost průběžného schvalování výše a správ-nosti hotových výdajů správce a nákladů spoje-ných s udržováním a správou podstaty (jak byloshora uvedeno).

Povinnosti ukládané advokátovi stavovskýmipředpisy jsou v tomto případě aplikovatelné též načinnost správce, a lze proto usuzovat, že advokátv pozici správce by se jimi měl přiměřeně řídit.

Povinnost advokáta odmítnout poskytnutí právních služeb

Soud ustanovuje správcem v dané věci ne-podjatou osobu zásadně zapsanou v seznamusprávců.11) Ustanovená osoba zapsaná do se-znamu může své ustanovení správcem odmít-nout, jen jsou-li pro to důležité důvody.

Pro advokáta v pozici správce jsou těmito dů-ležitými důvody přiměřeně i důvody pro odmítnutíposkytnutí právních služeb uvedené v ust. § 19

11) Výjimečně může soud ustanovit správcem i osobu do seznamu správců nezapsanou, pokud splňuje podmínkypro zapsání do seznamu. Ustanovení je vázáno na souhlas takové osoby, proto je otázka možnosti odmítnutíjmenování do funkce správce v tomto případě bezpředmětná (viz ust. § 8 posl. věta ZKV).

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 52

ZA. Advokát tedy nesmí být ustaven správcemv takovém řízení, jestliže:

a) v téže věci nebo ve věci související již po-skytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v roz-poru se zájmy toho, kdo o poskytnutí právníchslužeb žádá [písm. a) cit. ustanovení], příp. po-kud by takové služby poskytl advokát, s nímž vy-konává advokacii ve sdružení nebo společnosti[písm. b) cit. ustanovení],

b) by informace, kterou má o jiném klientovinebo o bývalém klientovi, mohla toho, kdo o po-skytnutí služeb žádá, neoprávněně zvýhodnit,

c) se projednání věci zúčastnil advokát, příp.osoba advokátovi blízká; přičemž účastí na pro-jednání věci podle tohoto ustanovení není posky-tování právních služeb advokátem nebo osobamiuvedenými v ust. § 2 odst. 2 ZA,

d) zájmy toho, kdo o poskytnutí právních slu-žeb žádá, jsou v rozporu se zájmy advokáta neboosoby advokátovi blízké.

Co se týká bodu a), jsou v tomto ustanovenízahrnuty dvě podmínky, které, jsou-li splněny ku-mulativně, zakládají povinnost advokáta odmít-nout ustanovení do funkce správce. Tou první jeposkytnutí právních služeb v téže věci nebo vevěci související. Pod tento termín je nutno zahr-nout všechny služby právní pomoci, které majíspojitost s konkurzním řízením. Z funkce správcemusí být proto vyloučen kupříkladu advokát,který by za svého klienta podal návrh na prohlá-šení konkurzu, což lze považovat za službu v téževěci; stejně tak jako advokát, který by svého kli-enta zastupoval ve věci s konkurzním řízenímsouvisející, kterou může být právní zastoupenívěřitele proti úpadci (též naopak) před prohláše-ním konkurzu ve sporu o zaplacení dlužných čás-tek, v pracovněprávním sporu, pokud by věřitelibyli též úpadcovi zaměstnanci aj.

Důvodem pro zproštění advokáta funkcesprávce ovšem není a nemůže být poskytnutí ja-kékoli právní služby kterémukoli z účastníků řízení.Lze si představit situace, kdy správce – advokátzastupoval účastníka konkurzního řízení ve spo-rech, které ke konkurznímu řízení nemají žádnývzájemný vztah (zejména zastoupení v řízeních ne-sporných – zápisy v obchodním rejstříku, sepisysmluv a podání návrhů na provedení vkladu práv,dále typicky v případě úpadce – fyzické osoby vesporech rodinněprávních – o rozvod manželství,o adopci...),12) a může proto řádně vykonávatfunkci správce. Je ovšem nutno dbát na to, abyadvokát poskytnutím takových služeb, které sicenemusejí přímo souviset s konkurzním řízením, ne-získal informace, které by mohly kteréhokoli účast-níka řízení neoprávněně zvýhodnit (viz bod b).

Druhou podmínkou je poskytnutí takovýchslužeb osobě, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmytoho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá.Vzhledem k tomu, že správce je zvláštním proce-sním subjektem se samostatným postavením jakvůči úpadci, tak vůči konkurzním věřitelům,13)

platí v případě advokáta, že do funkce nesmí býtustaven, pokud by před svým ustanovením dofunkce zastupoval jakéhokoli účastníka konkurz-ního řízení. Povinnost odmítnout ustavení dofunkce správce je tedy na místě nejen tehdy, po-kud by advokát (příp. advokát – „kolega“) poskytldefinované právní služby úpadci, ale i tehdy, po-kud by služby právní pomoci poskytl kterémukoliz věřitelů. Jelikož je správce povinen hájit zájmyvšech věřitelů, zdálo by se, že poskytnutí práv-ních služeb některému z nich v související věci bynezakládalo povinnost odmítnutí. Avšak tím, žena správce současně přecházejí téměř všechnadispoziční oprávnění úpadce, zastupuje správcei zájmy tohoto subjektu.

12) I ve sporech rodinného práva je ovšem nutno pečlivě zvažovat jejich spojitost s konkurzním řízením – např. po-skytnutí právní služby ve sporech o výživné ze zákona je vždy překážkou výkonu funkce správce – srovnej ust.§ 31 odst. 2 písm. g) a ust. § 14 odst. 1 písm. c) ZKV.

13) Srovnej Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. 6. 1998, Cpjn 19/98k výkladu ustanovení § 7, § 8, § 14 písm. d) ZKV.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 53

Důvody uvedené pod body c) a d) spočívajíobecně řečeno na straně advokáta jako sou-kromé osoby, včetně osob mu blízkých. Přimě-řené užití těchto ustanovení znamená, že zájmyadvokáta nebo osob advokátovi blízkých nejenženesmí být v rozporu se zájmy účastníků konkurz-ního řízení, ale musí být dokonce na zájmechúpadce nebo jeho věřitelů zcela nezávislé. Advo-kát nebo osoba mu blízká nesmí tedy figurovatani na straně úpadce, ani mezi věřiteli.

Kromě ZA je pro tyto situace nutno použít při-měřeně též příslušná ustanovení Pravidel, ze-jména čl. 8 vztahující se též k odmítnutí právníchslužeb a odstoupení od smlouvy. Z 2. odstavcetohoto ustanovení vyplývá povinnost každého ad-vokáta odmítnout své ustanovení do funkce správ-ce, pokud by výkonem této činnosti byly ohroženyzájmy osoby, které právní služby již poskytuje,a to například i v důsledku pracovního přetížení.Advokát tudíž nesmí být ustaven do funkce správ-ce, pokud by výkonem své funkce v konkrétnímkonkurzním řízení ohrozil zájmy osob, kterým jižposkytuje jako advokát služby právní pomoci, aletéž tehdy, pokud by mohlo nastat zanedbání po-vinností při další činnosti advokáta včetně kon-kurzů, ve kterých již jako správce figuruje. Ob-dobně je advokát povinen odmítnout poskytnutíprávní služby i tehdy, brání-li mu v jejím řádnémposkytnutí jeho zdravotní či psychický stav (odst.4 cit. článku). Lze konstatovat, že advokát musívždy pečlivě zvážit hranice svých skutečnýchmožností a podle nich přizpůsobovat svou čin-nost včetně další činnosti podle ust. § 56 ZA.Musí tak činit tím způsobem, aby množství pří-padů, ve kterých působí, nebylo na úkor kvalityodvedené práce.

Pokud by byl advokát i přes jmenované pře-kážky správcem ustaven, je povinen požádatpodle ust. § 8 odst. 6 ZKV o zproštění funkce.Správce, který byl funkce zproštěn, je povinen

řádně informovat nového správce a dát mu k dis-pozici všechny doklady. Přiměřeně se užije ust.čl. 8 odst. 1 Pravidel, které ukládá advokátoviv případech, kdy je povinen nebo oprávněnprávní služby odmítnout a hodlá tak učinit, pro-vést vždy přiměřená opatření k odvrácení zá-važné újmy, která žadateli o právní službu bez-prostředně hrozí. V případě konkurzu se budejednat o takové úkony, které nesnesou odkladu,mezi které lze zařadit především úkony k zajištěnímajetku úpadce a dále převzetí potřebných do-kladů a písemností podle ust. § 17 ZKV (zejménas ohledem na stanovenou lhůtu 30 dnů ode dneprohlášení konkurzu).14)

Právo klienta vypovědět smlouvuo právním zastoupení

Věřitelé, jakož i úpadce (ust. § 8 odst. 5, 6ZKV) mají právo podat návrh na zproštění dosa-vadního správce jeho funkce a ustavení správcenového. V případě návrhu podaného věřitelemmůže soud takový návrh zamítnout jen tehdy,má-li o změně v osobě správce závažné po-chybnosti. Nabízí se srovnání s právem klientana volbu svého advokáta, ovšem nejde o iden-tické oprávnění a aplikace ustanovení upravují-cích takové právo klienta není podle mého ná-zoru při výkonu činnosti správce jako advokátamožná. Účastníci řízení (jakož i správce sám)mají pouze právo podat návrh, jehož posouzenípřísluší soudu. Ten může správce zprostitfunkce vždy jen z důležitých důvodů, které v pří-padě návrhů podaných účastníky řízení spočívajízejména v neplnění povinností správce či v pl-nění nekvalitním a nedostatečném, což můžemít svůj původ jak v úmyslném jednání, taki v nedostatku potřebné erudice. Naproti tomuklient advokáta má právo vypovědět smlouvuo poskytování právních služeb kdykoli a bezudání důvodu.

14) Jedná se o povinnost úpadce sestavit seznam majetku a závazků s uvedením svých dlužníků, věřitelů a jejichadres, a odevzdat jej správci spolu se svým účetnictvím a všemi potřebnými doklady včetně nutných vysvětlení.

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 54

Povinnost mlčenlivostiPovinnost mlčenlivosti uložená advokátovi ust.

§ 21 ZA spočívá v povinnosti advokáta zachová-vat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichžse dozvěděl v souvislosti s poskytováním práv-ních služeb. Poměrně frekventovanou se tatoproblematika stala právě ve spojitosti s výkonemčinnosti správce jako další činnosti advokáta.

ČAK k ní zaujala stanovisko,15) ve kterém vyjád-řila názor, že nelze konstatovat, že se povinnostmlčenlivosti advokáta bezvýhradně vztahuje i najeho činnost jako správce konkurzní podstaty.Správce podstaty (byť by jím byl i advokát) nemůžemít mlčenlivost stejného zaměření a rozsahu jakoadvokát vůči svému klientovi při výkonu advokacie.Advokátovi je mlčenlivost při výkonu advokacieuložena v zájmu jeho klienta, ovšem působí-li ad-vokát jako správce, je samostatným procesnímsubjektem, který sice odpovídá účastníkům řízeníza škodu, jež jim způsobí porušením svých povin-ností, ale není zástupcem žádného z nich a jehočinnost může být usměrňována pouze soudem.Ani soud, ani účastníci řízení však nejsou v kon-kurzním řízení klienty advokáta a nabízí se nejenotázka, čí zájem by měl advokát jako správce re-spektováním povinnosti mlčenlivosti hájit, ale téžkdo by ho byl oprávněn mlčenlivosti zprostit.

Určitou mlčenlivost správce je však s odka-zem na ust. § 56 ZA v souvislosti s ust. § 21 ZAnutno odvodit, ovšem příslušná ustanovení o ml-čenlivosti je zapotřebí použít přiměřeně, a to tak,že advokát jako správce by měl chránit zájmyvšech účastníků řízení a skutečnosti, které seo nich dozví v rámci konkurzního řízení, nepouží-vat, nebo nezveřejňovat dále. Mlčenlivost advo-káta jako správce se však netýká konkurzního ří-zení samého a správce ji tedy nemá ani vůči

konkurznímu soudu, ani vůči jiným orgánům kon-kurzního řízení (např. vůči věřitelskému výboru).

Stanovisko dále hovoří o tom, že by se při po-žadavku mlčenlivosti dle ust. § 21 ZA dostával donerovného postavení správce konkurzní pod-staty - advokát se správcem konkurzní podstaty– neadvokátem. Tím, že je advokát i jako správcenucen dodržovat etická pravidla, se však podlemého názoru ocitá vůči ostatním správcům vždyve více či méně nerovném postavení, které byovšem mělo odrážet poslání advokáta jako důvě-ryhodné osoby. Dodržování uvedených pravidelby mělo přispět k tomu, aby pouhý fakt, že vevěci figuruje advokát (a to při výkonu jakékolijemu povolené činnosti), byl považován sámo sobě za dostatečnou záruku spolehlivého, svě-domitého a poctivého jednání.

Citovaná stanoviska vycházejí z platného práv-ního stavu v letech 1998–1999, kdy povinnostmlčenlivosti nebyla správcům obecně uložena vů-bec. Počínaje dnem 1. května 2000 byl do ust.§ 8 ZKV vložen 8. odstavec,16) kterým byla všemsprávcům uložena povinnost zachovávat mlčenli-vost o skutečnostech, které jsou zvláštními zá-kony určeny k utajení, pokud se o nich dozvědělipři výkonu své funkce, a to i po jejím skončení;této mlčenlivosti může správce zprostit pouze ten,v jehož zájmu tuto mlčenlivost má, nebo soud.

Problematika povinnosti mlčenlivosti advokátapodle ust. § 21 ZA v pozici správce však tímtoustanovením nebyla ani dotčena, natož vyře-šena, a proto je nutno i nadále aplikovat přimě-řeně uváděné ustanovení § 21 ZA. Mlčenlivostadvokáta jako správce lze tedy nadále považovatza povinnost specifickou, která je určitou povin-ností „navíc“ a postihuje tuto osobu právě a je-dině proto, že je advokát.

15) Stanovisko představenstva ČAK k otázce povinnosti mlčenlivosti správce konkurzní podstaty ve smyslu § 21zákona o advokacii – Klouza, J., Bulletin advokacie 99/5, str. 51, též Stanovisko ČAK – Zoulík, F., Mlčenlivostadvokáta ve funkci správce konkurzní podstaty vůči bývalým představitelům úpadce, Bulletin advokacie 98/2,str. 60.

16) Zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění po-zdějších předpisů, a některé další zákony.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 55

Nezávislost advokáta a jeho postavení v konkurzním řízení

Jak již bylo shora uvedeno, správce je zvlášt-ním procesním subjektem, který má samostatnépostavení jak vůči úpadci, tak vůči konkurznímvěřitelům. Interpretací ust. § 7 ZKV pomocí argu-mentu per eliminationem lze dovodit, že správcenení účastníkem konkurzního řízení. Jeho posta-vení je zvláštní a nezávislé na úpadci i na věřite-lích, a to i přesto, že jedná v zájmu věřitelůa podle ust. § 14 a § 14a ZKV na něj přechází té-měř všechna dispoziční oprávnění úpadce.

Správce je zvláštním orgánem, který vykonáváčinnosti uložené mu zákonem nebo soudem.I při výkonu činnosti správce si advokát musí za-chovat své nezávislé postavení a tato činnost senesmí stát obdobou pracovního poměru. Právníúpravou postavení správce je těmto podmínkámučiněno zadost a výkon funkce správce je protosprávně řazen mezi činnosti tradičně advokátyvykonávanými.

V souvislosti s volným výběrem osoby správceze seznamů se ovšem nabízí otázka faktické ne-závislosti advokáta na orgánu tento výběr vykoná-vajícím, tedy na soudci. Neexistují žádná pravidlapro ustanovování správců do konkrétních kon-kurzních řízení, volba závisí pouze na úsudkusoudce. Soudce má podle platné právní úpravymožnost zvolit zcela libovolně z osob zapsanýchv seznamu správců, a v souladu s tím může vybí-rat z okruhu správců, kteří již v „jeho“ konkurzechfigurovali a s jejichž prací a současně i s přístu-pem ke konkurznímu řízení byl spokojen. Právětento způsob však podle mého názoru můžeskrývat skutečnou závislost advokáta na osoběsoudce, neboť advokát, který se na konkurzní ří-zení specializuje a jehož jsou hlavní náplní čin-nosti, se bude snažit chovat se tak, aby byl příštěopět ustaven (pokud možno v lukrativním kon-kurzu). Takové chování však může zahrnout ne-

jen kvalitně odvedenou práci, ale též prvky ne-slučující se s nezávislým postavením advokáta.Podobně ovšem může hrozit nebezpečí ztráty ne-závislosti také při poskytování právních služeb vý-znamnému klientovi s ohledem na finanční vý-hodnost takového zastoupení. V obou případechby šlo o chování nepřípustné, a je na každém ad-vokátovi, aby si svou nezávislost (a to i na státua jeho orgánech) zachoval za každých okolností.

Odpovědnost advokáta ve funkci správce

Správce je povinen při výkonu funkce postu-povat s odbornou péči a odpovídá za škoduvzniklou porušením povinností, které mu ukládázákon nebo mu uloží soud. V těchto případechse jedná o obecnou odpovědnost ve smyslu ust.§ 420 občan. zák., při které správce odpovídátehdy, pokud by se prokázalo, že porušil své po-vinnosti, a to jak povinnosti vyplývající ze zákona,tak povinnosti uložené mu soudem. Kromě tohoje správce zodpovědný za činnost vykonávanoupři provozu podniku podle ust. § 18a ZKV, jehožprovoz ze zákona prohlášením konkurzu nekončía bude ukončen pouze tehdy, rozhodne-li tak povyjádření věřitelského výboru soud. Správce jepovinen zajistit provoz podniku bez ohledu nadélku jeho trvání a při výkonu této činnosti je zod-povědný za plnění povinností, které mu ukládajípříslušné právní normy z některých oborů podni-kání (výrobní postupy, ochrana životního pro-středí aj.).17)

Každý správce je povinen uzavřít smlouvuo pojištění odpovědnosti za škodu, která by mo-hla vzniknout v souvislosti s výkonem funkcesprávce. Tato povinnost byla správcům uloženazákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zá-kon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání,ve znění pozdějších předpisů, a některé dalšízákony, účinným od 1. května 2000 s tím, že

17) Sojka, D., Zodpovědnost správce konkurzní podstaty, Právní rozhledy, 1998/12, str. 623.

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 56

k jejímu splnění byla stanovena lhůta tří měsícůod účinnosti tohoto zákona.

Advokát je z výkonu advokacie též odpovědný,když podle ust. § 24 ZA odpovídá klientovi zaškodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výko-nem advokacie. Na rozdíl od obecné odpověd-nosti se však jedná o odpovědnost objektivní,které se může zprostit pouze tehdy, prokáže-li, žeškodě nemohlo být zabráněno ani při vynaloženíveškerého úsilí, které lze na něm požadovat.S ohledem na charakter a závažnost odpověd-nosti musí být advokát pro případ odpovědnostiza škodu způsobenou poskytováním právních slu-žeb pojištěn, a to v rozsahu, v jakém lze rozumněpředpokládat, že by jej mohla taková odpověd-nost postihnout.

Ve prospěch advokátů zapsaných v seznamuadvokátů vedeném ČAK uzavřela ČAK s Koopera-tivou, pojišťovnou a. s. dne 14. 10. 1999 rámco-vou pojistnou smlouvu za účelem pojištění jejichodpovědnosti za škodu způsobenou v souvislostis výkonem advokacie. Dodatkem č. 1 ze dne12. 12. 2000 byl rozsah pojištění rozšířen, a to i naodpovědnost za škodu způsobenou na věcech,které pojištěný advokát převzal za účelem prove-dení služby. Toto pojištění advokáta se však stálevztahuje pouze na případ odpovědnosti za škoduzpůsobenou poskytováním právních služeb, nikolivýkonem další činnosti advokáta, a proto jsou ad-vokáti – správci i nadále povinni pojistit se samo-statně.

Problémem, se kterým se lze v této souvis-losti setkat, je rozsah pojištění správce a téžokamžik vzniku povinnosti uzavřít smlouvu o po-jištění. ZKV hovoří o tom, že je třeba uzavřítsmlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu,která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonemfunkce správce. Pokud je osoba zapsaná v se-znamu správců již v určitém konkurzu správcemustavena, je samozřejmé, že je povinna pojistitse pro případ odpovědnosti za škodu. Jestliževšak tato osoba dosud v žádném konkurzním ří-zení správcem jmenována nebyla a z tohoto dů-

vodu dosud funkci správce nevykonává, domní-vám se, že v tomto případě není splněna zá-kladní podmínka pro povinnost pojištění, tedy vý-kon funkce správce. Povinnost pojištění potomvzniká účinností prohlášení konkurzu, ve kterémje tato osoba skutečně správcem ustavena, tedypodle ust. § 13 odst. 6 ZKV už nikoli dnem, aleokamžikem vyvěšení usnesení o prohlášení kon-kurzu na úřední desce soudu, který konkurz vy-hlásil. Správce se dozví o svém ustanovení větši-nou s určitým časovým zpožděním, až mu jeusnesení doručeno. To však na okamžiku vznikupovinnosti pojištění nic nemění, neboť odpověd-nost správce je odpovědností obecnou a k po-vinnosti nahradit škodu by bylo možno správcezavázat, jen kdyby se mu prokázalo porušení po-vinností; to však nemůže nastat dříve, než je seskutečností svého jmenování vůbec seznámen.

Co se týká rozsahu pojištění, ZKV se mu ne-věnuje. ZA ukládá advokátům pro poskytováníprávních služeb povinnost pojistit se v rozsahu,v jakém lze rozumně předpokládat, že by jej mo-hla tato povinnost postihnout. Předpokládám, žeobdobný postup lze zvolit i v případě pojištění od-povědnosti advokáta jako správce, a to s ohle-dem na charakter a velikost konkurzní podstaty.Vzhledem k tomu, že správce zjišťuje konkurznípodstatu postupně, a to zejména v závislosti naplnění povinností úpadcem (ust. § 17 ZKV), můžepředpokládaný rozsah konkurzní podstaty a tedyi odpovědnosti doznat v průběhu konkurzu znač-ných změn. Z tohoto důvodu nelze vyloučit aniprůběžné změny pojistných smluv.

ZÁVĚR – POSTAVENÍ ADVOKÁTA JAKO SPRÁVCE

DE LEGE FERENDA

Závěrem je možno konstatovat, že advokát jepro výkon činnosti správce osobou více nežvhodnou, a to zejména v současné době, kdypodle platné právní úpravy přešla na správce vý-znamná část činnosti soudu včetně řady zásad-

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 57

ních procesních úkonů.18) Domnívám se, že vý-znam advokátů – správců by měl do budoucnapřirozeně dále stoupat, zejména s ohledem nastále se zvyšující objem právních předpisů, je-jichž obsah musí správce znát tak, aby dostálsvým povinnostem ukládaným mu ze zákona.

Lze se setkat s názory, které odmítají prosazo-vání správců z řad advokátů, což odůvodňují tím, žečinnost správce má podobu řízení firmy ve zvlášt-ních podmínkách stanovených zákonem o kon-kurzu a vyrovnání, tedy činnost manažera, resp.ekonoma.19) Dobrým i špatným správcem můžebýt samozřejmě ekonom i advokát a nedostatekprávního vzdělání nemusí nutně znamenat nižšíkvalitu výkonu funkce správce, ale je nutné uvědo-mit si, že činnost správce sestává též z úkonů ryzeprávní povahy. Nadto do doby, než bude vytvořenaprofesní organizace správců, která by připravovalakvalifikační zkoušky pro správce, tím by kontrolo-vala odbornou úroveň správců a doporučovala byjejich zapsání do seznamu správců, budou správcijmenovaní z řad advokátů stále jedinými osobami,u nichž je odborná způsobilost skutečně garanto-vána, třebaže „pouze“ v oboru právo. Na tomtomístě je nutno uvést, že o zřízení profesní komoryse diskutuje již dlouhou dobu, ovšem její reálnývznik je zatím v nedohlednu.

Dosavadní právní úprava není konečná. Stáleprobíhají diskuze a připravují se její další změnya návrhy (mimo jiné též návrh odlišného způsobuustavení správce, a to prostřednictvím volby věři-telů úpadce). Zainteresované osoby, ať jsou tosprávci – advokáti či jiné osoby, soudci i účastníciřízení, ale i všichni ostatní si společně mohou jenpřát, aby v co nejkratší lhůtě byla přijata kvalitníúprava, která by přinesla odpovědi na nastíněnéproblémy týkající se institutu správce a která bybyla úpravou na dlouhou dobu definitivní.

Návrat k prvorepublikové úpravě, ve které bylisprávci jmenovaní zásadně z řad advokátůa pouze výjimečně z okruhu jiných osob, již není(mimo jiné také vzhledem k zájmům dnes existu-jících početných profesních organizací) reálný.Přestože mohou advokáti vykonávající činnostsprávců zastávat jiný názor, osobně si nemyslím,že by byl v současné době výrazným přínosem.Ideální řešení by bylo možné nalézt v sestavenítakového seznamu správců, ve kterém by byly za-psány pouze všestranné osoby se znalostmiz oboru práva, účetnictví, ekonomiky i krizovéhořízení tak, aby soudci mohli bez obav ustavitsprávcem v konkurzním řízení jakoukoli zde uve-denou osobu. Pro případ „velkých“ úpadců bypak byly vhodnými správci právnické osoby (dnesv podobě veřejných obchodních společností)20)

složené z odborníků ze jmenovaných oblastí,mezi kterými by advokát jako odborník v oborupráva zastával významnou pozici.

V souladu se vším, co bylo v této úvaze o po-stavení advokáta v pozici správce konkurzní pod-staty uvedeno, si na úplný závěr dovolím prezen-tovat své přesvědčení o tom, že advokát si svémísto v rámci konkurzního řízení najde i v bu-doucnu a že výkon této činnosti zůstane i nadáleideální aktivitou konanou souběžně s výkonemadvokacie, v rámci které se advokát bude mocivhodně realizovat.

Autorka je advokátní koncipientkou v Mladé Boleslavi.

Poznámka autorky:Od napsání soutěžní práce uplynul více než

rok a během této doby došlo v konkurzníproblematice k významným událostem. Bylvypracován návrh věcného záměru nového

18) Srovnej Pohl, T., Jak dále novelizovat zákon o konkurzu a vyrovnání, Právní praxe v podnikání, 7–8/1999, str. 51.19) Např. Rozhovor s Ing. Vilémem Barákem – předsedou Komory správců majetku a likvidátorů, Konkurz & kon-

junktura, II. ročník, 8. číslo, ze dne 25. 9. 2000.20) Srovnej zejména ust. § 2 odst. 1 písm. c), § 3 odst. 4, 5 Vyhlášky.

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 58

zákona,*) jenž by měl nahradit stávající zákono konkurzu a vyrovnání a úpadkovou proble-matiku upravit komplexně. Vzhledem k tomu,že jeho působnost by měla být širší, byl v ná-vrhu nazván jako „zákon o úpadku a způso-bech jeho řešení (úpadkový zákon)“.

Věcný záměr úpadkového zákona se kromějiného zabývá též otázkou postavení správcůkonkurzní podstaty, zejména zvýšením jejichodborné úrovně. Autoři návrhu nabídli dvě ře-šení: Za prvé zřízení profesní komory s povin-ným členstvím, které bude předpokladem prozápis do seznamu správců. Komora by mělanejen zajišťovat vzdělávání správců, ale záro-veň by jí měla být svěřena pravomoc výběruvhodného správce pro konkrétní konkurz.Vedle toho existuje druhá alternativa, a to tzv.„otevřený systém“, tedy opuštění stávajícíchseznamů správců, s tím, že správcem by bylomožno ustanovit jakoukoli vhodnou osobu, po-kud s tím souhlasí.

Jak bylo podrobně referováno v Bulletinuadvokacie č. 6–7/2002, proběhl na půdě ČAKza mezinárodní účasti seminář zaměřený napostavení správce v České republice v porov-nání se zahraničními úpravami. Jeho uspořá-dání bylo vyvoláno v souvislosti s postojempředstavenstva České advokátní komory, kterése staví k myšlence profesní komory správcůse samostatným disciplinárním oprávněnímnegativně.

Především je zapotřebí uvědomit si, že zá-měrem nového zákona je zlepšit stav konkurz-ního řízení obecně, zejména pak úrovněsprávců. Lze porozumět úvaze tvůrců zákonao zřízení orgánu dohlížejícího na odbornostosob zapsaných v seznamu, aby soudce z nějvybírající měl u všech správců garantovánu po-

třebnou sumu znalostí. Myšlenka orgánu do-hlížejícího na vzdělání a odbornou úroveňsprávců je podle mého názoru sama o soběvíce než přijatelná – konečně by byl nastolenjednotný mechanismus ověření odborné způ-sobilosti kandidátů na post správce, čímž byse zamezilo ustanovování osob, které „odbor-nosti“ v řadě případů dosáhly absolvovánímkrátkodobých kurzů různých kvalit pořádanýchv současnosti „dobrovolnými komorami“.

Potud je vše v pořádku; pro advokáty všakv souvislosti s tímto řešením vyvstává značnýproblém – zřízení komory (jak je prezentovánave věcném záměru) totiž naráží při platnéprávní úpravě na překážku nemožnosti dvojíhočlenství v profesních komorách se samostat-ným disciplinárním oprávněním. Z okruhu po-tenciálních správců by tedy byly automatickyvyloučeny osoby pro tento úkol více nežvhodné – advokáti, kteří tradičně tuto funkcizastávají (pokud by nadále měli v úmyslu setr-vat v advokacii). Stav nutící advokáty volit meziadvokacií a „správcovstvím“ by rozhodně ne-přispěl ke zlepšení stavu konkurzních řízenív ČR, neboť mnozí dobří správci z řad advo-kátů by se funkce správce vzdali. A za těchtookolností by bohužel opravdu mohlo dojít k si-tuaci, kdy by bylo možno hovořit o nekvalitníchsprávcích rekrutujících se z řad advokátů.**)

Představu zřízení profesní komory lze uvítat,ovšem za předpokladu vyřešení nastíněnéhoproblému.***) Nabízí se varianta, jež by respek-tovala tradiční přístup ustanovování advokátůa zároveň by nepopírala tendence jmenovatsprávcem i jiné osoby. Spočívala by v zacho-vání dosavadního rozdělení osob v seznamuA (advokáti) a B (jiné vhodné osoby) s tím, žeosoby v seznamu B by byly sdruženy v profesní

*) Věcný záměr byl přijat Usnesením vlády č. 997/2001 ze dne 3. 10. 2001.**) Srovnej názor JUDr. Václava Mertla, Bulletin advokacie 6–7/2002, str. 36.***) Porozumění myšlence zřízení komory vyjádřila výstižně i Dr. Iva Hirt-Tlapak z Rakouska: „... kdyby se vyřešil

problém dvojího členství, tak by se to jistě nechalo praktikovat.“, tamtéž, str. 33.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 59

I.

Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS16/99 ze dne 27. 6. 2001 zrušil celou část pátouobčanského soudního řádu nadepsanou„Správní soudnictví“,1) a to s tím, že ustanovenítéto části o. s. ř. pozbývají platnosti dnem 31. pro-

since 2002.2) Tento nález je v dosavadní rozho-dovací praxi Ústavního soudu svým způsobemojedinělý a vyvolal proto v odborné veřejnosti ur-čité rozpaky, i když judikatura Ústavního souduk některým dílčím otázkám správního soudnictvímožnost takového totálního zásahu již delší dobunaznačovala.

****) Mimo jiné též JUDr. F. Zoulík, tamtéž, str. 32.1) Nález byl vyhlášen pod č. 276/2001 Sb. a uveřejněn pod č. 96 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,

svazek 22.2) Nálezem se více či méně, většinou neutrálně – tj. konstatováním, že byl přijat a jak byl odůvodněn – zabývalo,

resp. se ho dotklo několik článků a glos. Srov. např. Baxa, J. – Mazanec, M.: Správní soudnictví. Právní rádce1/2002, s. 5–10. Kadečka, S.: Správní soudnictví ve světle ústavněprávní judikatury. Právní rádce 3/2002,s. 9–14. Kadečka, S.: České správní soudnictví v konfrontaci s ústavněprávními a mezinárodněprávními nor-mami. Justičná revue 2/2002, s. 185–211. Mikule, V.: Správní soudnictví stojí před zásadní reformou. Parla-mentní zpravodaj 12/2001, s. 17–19. Pazderka, S.: Ochrana veřejného zájmu ve správním soudnictví. Právnírozhledy 10/2001, s. 475–481. Pomahač, R.: K reformě správního soudnictví v České republice. Evropskéa mezinárodní právo 7–8/2001, s. 3 an. Smékal, R.: Správní soudnictví v rozhodovací praxi Ústavního soudu.Právní rozhledy 4/2002, s. 170–172. Za zvláštní zmínku stojí do určité míry „obhajovací“ informace soudcůÚstavního soudu. Srov. Varvařovský, P. – Holeček, M.: K vydání nálezu ÚS, kterým se zrušuje část pátá„Správní soudnictví“ OSŘ. Právní zpravodaj 5/2001, s. 9–10.

NAD NÁLEZEM ÚSTAVNÍHO SOUDU, KTERÝM BYLA ZRUŠENA ÚPRAVA SPRÁVNÍHO

SOUDNICTVÍdoc. JUDr. VLADIMÍR MIKULE – doc. JUDr. VLADIMÍR SLÁDEČEK, DrSc.

komoře disponující všemi příslušnými pravo-mocemi; ty by ovšem nad advokáty i nadále vy-konávala ČAK. Současně by bylo příhodné vy-hovět požadavku výraznější přípravy advokátůna činnost správce,****) a to zařazením dalšíhovzdělávání, resp. prověření speciálních znalostíadvokátů hodlajících vykonávat činnostsprávce. Tak by bylo dosaženo zvýšení odbor-nosti u všech uchazečů o funkci správce a zá-roveň zajištění dohledu profesní komory. Ta-kové řešení by ovšem předpokládalo, že do

rukou komory nebude svěřeno oprávnění usta-novovat správce pro jednotlivé konkurzy, jež bymělo zcela jednoznačně zůstat zachovánosoudcům.

Lze jen vyslovit naději, že i přes prozatímnívítězství nastíněného návrhu na zřízení komorysprávců bude advokátům nadále umožněn vý-kon činnosti správce a že se následující úvahazabývající se specifiky postavení advokátav pozici správce nestane po přijetí úpadko-vého zákona jen historickým exkurzem.

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 60

Podle odůvodnění nálezu „není sporu o tom,že způsob obnovení správního soudnictví nove-lou o. s. ř. v roce 1991 byl chápán v době svéhovzniku jako dočasné řešení, s vědomím nezbyt-nosti provedení celkové rekodifikace řízení a vy-tvoření smysluplné soustavy správních soudů“.S tím lze vcelku souhlasit, pro vysvětlení je všaktřeba něco dodat.

Jak je známo, působil na území nynější Českérepubliky v letech 1876 a 1952 speciální správnísoud, do jehož působnosti (vymezené generálníklauzulí) patřilo rozhodovat „ve všech případech,ve kterých někdo tvrdí, že nezákonným rozhod-nutím nebo opatřením správního úřadu byl vesvých právech poškozen“. Páteří autokratickéhorežimu, nastoleného po únoru 1948, byla právěstátní správa a nebylo proto myslitelné, aby jejírozhodnutí byla obecně podrobena kontrole ne-závislého soudu: ta byla připuštěna jen v nevý-znamném počtu případů, kdy ji zákon civilnímusoudu výslovně dovolil (enumerativní princip), ji-nak měla správu po stránce zákonnosti kontrolo-vat prokuratura, zřízená podle sovětského vzoru.Naději na obnovu správního soudnictví přineslrok 1968, i ta však byla zmařena.

Po roce 1989 zákonodárce možnost soudníochrany stále častěji připouštěl a tento proces na-konec počátkem roku 1991 vyústil v uznání právana soudní ochranu před nezákonnými rozhodnu-tími orgánu veřejné správy (založeného opět naprincipu generální klauzule) jako práva základního(čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).V témže roce bylo novelou Ústavy z roku 1960 naúrovni federace rozhodnuto, že bude zachována„jednotná soustava soudnictví obecného, obchod-ního a tzv. správního“ a že tedy tato soudníochrana nebude svěřena správnímu soudu speci-álnímu. Třeba podotknout, že v rámci příprav novéústavy před únorem 1948 se tendence ke zrušení

správního soudu neprojevila a dokonce ještěÚstava z roku 1948 se samostatným „správnímsoudem“ výslovně počítala; také ještě v roce 1969bylo takové řešení jednou z oficiálních variant.

Do tohoto ústavního rámce byla pak s účinnostíod 1. 1. 1992 zasazena nová část pátá občanské-ho soudního řádu nadepsaná „Správní soudnictví“(zákon č. 519/1991 Sb.). Ve správním soudnictvíměla být – stejně jako do roku 1952 – poskyto-vána ochrana pouze proti nezákonným rozhodnu-tím veřejné správy (nikoli tedy také např. proti ne-zákonné nečinnosti, proti nezákonným právnímpředpisům aj.), na rozdíl od někdejší úpravy ji všakměly poskytovat v jednostupňovém řízení tzv.obecné (civilní) soudy. Ochrana byla poskytovánapředevším proti rozhodnutím pravomocným (prin-cip generální klauzule), jako reziduum dosavadníúpravy však zůstala i soudní ochrana proti někte-rým rozhodnutím nepravomocným (enumerativníprincip), svou podstatou zásadně sporná a pů-vodně míněna jen jako přechodná (ve skutečnostise však její použití v pozdějších letech rozšiřovalo).Od 18. 3. 1992 byla československá federace vá-zána evropskou Úmluvou o ochraně lidských práva základních svobod, jejíž požadavky (zejm. čl. 6odst. 1) nová úprava správního soudnictví již mělaa mohla respektovat.

Po zániku československé federace se Listinai občanský soudní řád (včetně své části páté)staly součástí právního řádu České republiky.Ústava ČR však přinesla závažnou změnu spočí-vající v tom, že do soustavy soudů byl výslovnězačleněn i dosud neexistující Nejvyšší správnísoud, jehož působnost a organizaci měl stanovitzákon.3) Návrh zásad zákona o Nejvyšším správ-ním soudu (reformující také správní soudnictvíjako celek) byl připraven již v březnu 1994, teh-dejší vláda ani vlády pozdější však ParlamentuČR příslušný návrh zákona nepředložily.4) Otev-

3) Počáteční návrhy s takovým řešením výslovně počítaly, konečný vládní návrh je však již neznal a Nejvyššísprávní soud se do Ústavy dostal až při projednávání tohoto návrhu v České národní radě.

4) Důvody nejsou úplně jasné – svoji roli tu nepochybně sehrál zásadní odpor některých odborných a politickýchkruhů proti vynětí správního soudnictví z působnosti obecných soudů, také však asi i odpor jinak motivovaný.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 61

řeně se otázkou správního soudnictví začala za-bývat teprve vláda ustavená po volbách v roce1998. Ministerstvo spravedlnosti (řízené tehdyministrem O. Motejlem) nejprve zamýšlelo, žesprávní soudnictví „bude nově koncipovánov rámci soustavy obecných soudů završené Nej-vyšším soudem“ a institut Ústavou předpokláda-ného Nejvyššího správního soudu „bude přehod-nocen“.5) Vzhledem k trvající rozpornosti názorůse vláda na podzim roku 2000 obrátila na Posla-neckou sněmovnu se žádostí o zaujetí stano-viska ke třem možným variantám řešení, podle ni-chž správní soudnictví budou vykonávat buďvýlučně jen obecné (civilní) soudy, nebo krajskésoudy s Nejvyšším správním soudem anebo vý-lučně jen speciální správní soudy.6) Poslaneckásněmovna svým usnesením ze dne 24. 1. 2001podpořila variantu prostřední (kompromisní), jejížrealizace by – na rozdíl od varianty první – nevy-žadovala změnu Ústavy.

Ústavní soud během doby několik ustanoveníčásti páté o. s. ř. zrušil. V odůvodnění svých čet-ných nálezů, jimiž na základě ústavních stížnostírušil jednotlivá rozhodnutí správních soudů, stálečastěji s nevolí poukazoval na to, že v důsledkunepřípustnosti opravných prostředků proti roz-hodnutím správních soudů o správních žalo-bách, související zjevně také s neexistencí Nej-vyššího správního soudu, je fakticky stavěn dopozice správního soudu vyššího stupně, která

mu ovšem nenáleží, protože úkolem Ústavníhosoudu není chránit subjektivní práva založenáobyčejnými zákony, nýbrž jen ústavně zaručenázákladní práva a svobody. Bylo zdůrazňováno, žepostavení Ústavního soudu je nedůstojné, má-linapravovat i taková procesní pochybení, jako jetřeba chybný výpočet lhůty pro podání žaloby(v konkrétním případě správní soud po zjištěníchyby sám doporučoval, aby ústavní stížnostibylo vyhověno), nebo žádá-li se mlčky na něm,aby rozbíhavou rozhodovací praxi správníchsoudů svými právními názory sjednocoval.7)

Jak vyplývá z odůvodnění zrušovacího nálezu,Ústavní soud si před svým rozhodnutím ověřil, želegislativní práce na nové zákonné úpravě správ-ního soudnictví jsou již za nového ministra spra-vedlnosti J. Bureše v běhu a že nová úpravasprávního soudnictví – bude-li Parlamentem ČRpřijata – by měla nabýt účinnosti dnem 1. 1.2003. Rozhodl proto tak, že část pátou o. s. ř.zrušil dnem 31. 12. 2002 s podotknutím, že „při-jetí nové úpravy je úkolem ještě pro tento záko-nodárný sbor“ (tj. pro Poslaneckou sněmovnupřed volbami v roce 2002).

Tento poměrně obsáhlý rozbor míří k závěru,že Ústavní soud se svým atypickým zrušovacímnálezem fakticky zasloužil nejen o to, že Nejvyššísprávní soud bude po deseti letech platnostiÚstavy konečně zřízen (ústavní prostředky, jimižby vynutil jeho zřízení, Ústavní soud nemá), ale

5) Podrobněji se celým tímto vývojem zabývá V. Mikule ve stati Ústavní základy správního soudnictví. In:DANČÁK, B. – ŠIMÍČEK, V. (ed.): Aktuálnost změn Ústavy ČR. Masarykova univerzita. Brno 1999,s. 187–216.

6) Podrob. srov. Výchozí teze pro přípravu koncepce správního soudnictví a možné varianty jeho organizačnístruktury. Právní praxe 6/2000, s. 345 an.

7) K extrémní situaci došlo ve věci posuzování globální záruky za celní dluh. Žaloby pozdějšího stěžovatele, na-padající rozhodnutí celních úřadů, některé správní soudy zamítly, jiné však právní otázku vyřešily opačně a na-padená rozhodnutí zrušily (srov. č. 501/1999, 604, 605, 606 a 666/2000, 760/2001 Soudní judikatury vevěcech správních). Zamítavá rozhodnutí správních soudů byla napadena ústavními stížnostmi; 5 z nich odmítlysenáty Ústavního soudu pro zjevnou neopodstatněnost, rozhodnutí o zbylých sedmi si však vyhradilo plénumÚstavního soudu (!!) a usnesením je sumárně pro zjevnou neopodstatněnost odmítlo (usnesení uveřejněné podč. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21). Aniž bychom chtěli hodnotit právní názor Ústav-ního soudu ve věci samé, musíme podotknout, že v těch případech, kdy správní soud žalobě vyhověl, nemohlcelní úřad takový rozsudek ústavní stížností napadnout a musel se právnímu názoru soudu podřídit – nastalásituace je pro právní stát jistě jen těžko přijatelná.

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 62

také o celkově pozitivní reformu správního soud-nictví jako celku. Vytvořil totiž situaci, ve které po-slanci a senátoři, jejichž postoj k věci by jinak byloleckdy těžko předvídat, neměli mnoho na vybra-nou: kdyby nová úprava správního soudnictví ne-nabyla dnem 1. 1. 2003 účinnosti, nebyl by tužádný zákon, který by jeho výkon upravoval. Tohosi zákonodárci museli být vědomi a v tom lze spat-řovat i jednu z příčin, že (nový) soudní řád správní,jímž je také zřizován Nejvyšší správní soud, bylnejen Parlamentem ČR bez větších komplikacíschválen, ale i s náležitým předstihem vyhlášen(zákon č. 150/2002 Sb., vyhlášen 17. 4. 2002).

II.

I když jsme Ústavnímu soudu vděčni za objek-tivní společenský efekt jeho zrušovacího nálezu,neznamená to ještě, že – ačkoliv to může vyzní-vat paradoxně – proti paušálnímu zrušení celéčásti páté o. s. ř. nemáme námitky právní.

Ústavní soud rozhodoval v době, kdy podmín-kou zrušení zákona nebo jeho jednotlivého usta-novení byl jejich rozpor s ústavním zákonem nebomezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.8) Ří-zení o zrušení zákona se zahajuje podáním ná-vrhu (výjimečně usnesením pléna Ústavníhosoudu, jestliže rozhoduje o ústavní stížnosti), pe-titem je Ústavní soud vázán, nemůže jej proto pře-kročit.

V daném případě Ústavní soud spojil ke spo-lečnému řízení čtyři návrhy na zrušení jednotli-vých ustanovení části páté o. s. ř. předloženév průběhu let 1999 až 2001. Dva byly podány stě-žovateli spolu s ústavními stížnostmi, dva IV. se-nátem Ústavního soudu. Návrhy se týkaly celkem11 paragrafů nebo jejich částí, náležejících dohlav první a druhé části páté o. s. ř., žádný z nichse však netýkal hlavy třetí. V odůvodnění nálezuse uvádí, že navrhovatel M. C. svůj původní návrh

na zrušení § 250d odst. 3 a § 250j odst. 4 o. s. ř.později změnil tak, že navrhl zrušení celé částipáté o. s. ř.; z rozhodnutí o jeho ústavní stížnosti9)

však vyplývá, že skutečnost, která byla předmě-tem ústavní stížnosti, nepochybně nenastalauplatněním celé části páté o. s. ř., nýbrž přede-vším nesprávným výkladem ustanovení § 249odst. 2 a § 250d odst. 3 o. s. ř. ze strany správ-ního soudu; návrh na zrušení celé části pátéo. s. ř. měl být proto Ústavním soudem odmítnut,protože nesplňoval podmínku podle § 74 zákonač. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zá-kon“). Ve společném řízení rozhodovalo plénumÚstavního soudu výlučně o návrzích na zrušeníjednotlivých ustanovení o. s. ř., nikoliv o ústavníchstížnostech, takže nebylo přípustné, aby řízenío zrušení celé části páté o. s. ř. samo zahájilo(§ 78 odst. 2 zákona). Za těchto okolností tedyÚstavnímu soudu chyběl právně relevantní návrh,jehož petitu by mohl vyhovět rozhodnutím, že částpátá o. s. ř. se zrušuje.

Podívejme se však na věc i z hlediska meritor-ního a uvažme, zda celá pátá část o. s. ř. sku-tečně byla v rozporu s ústavním zákonem nebomezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

V odůvodnění nálezu je zcela důvodně a vý-stižně uvedena celá řada „deficitů“ a slabých místdosavadní úpravy správního soudnictví, např.:

1. Současný systém neposkytuje soudníochranu před nezákonnými postupy či zásahy ve-řejné správy, které nemají charakter a formu správ-ního rozhodnutí, ani před nečinností správníhoúřadu, správní soudy nemohou přímo rozhodnouto platnosti (nicotnosti) aktu veřejné správy.

2. Jednostupňovost správního soudnictví,z toho plynoucí nejednotnost rozhodovací praxe.

3. Moc výkonná nemá možnost vyvolat po-souzení správní judikatury vrcholným orgánemmoci soudní, má-li za to, že tato judikatura odpo-ruje zákonu.

8) Čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy; po změně Ústavy, provedené s účinností od 1. 6. 2002 ústavním zákonemč. 395/2001 Sb., je podmínkou zrušení pouze rozpor s ústavním pořádkem.

9) Srov. Soudní rozhledy č. 2/2002, příloha 1/2002, s. 4–7.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 63

4. Účastníky řízení o správní žalobě jsoupouze žalobce a žalovaný (chybí někdejší insti-tuty strany spolužalované a strany zúčastněné,které se mohly připojit ke správnímu úřaduv obraně jeho aktu; třeba však podotknout, žesprávní soudy v některých případech připustilypřiměřené použití ustanovení o. s. ř. o vedlejšímúčastenství).

5. Povinné právní zastoupení ve věcechsprávních žalob.

6. Organizace výkonu správního soudnictví ig-noruje skutečnost, že součástí soustavy soudůje podle Ústavy také Nejvyšší správní soud.

Zdá se však, že ani podle Ústavního soudu bytyto okolnosti samy o sobě důvodem zrušenícelé části páté o. s. ř. nebo jejích jednotlivýchustanovení nebyly.

Naproti tomu Ústavní soud konstatoval, že„současné správní soudnictví v České republice,pokud jde o proces a kompetence, sice obecněodpovídá Ústavě a Listině, neodpovídá však čl. 6odst. 1 Úmluvy“, protože se i ve věcech „občan-ských práv či závazků“ a věcech „jakéhokolitrestního obvinění“ spokojuje s pouhou kontrolouzákonnosti, takže „nelze správní uvážení závis-lého orgánu nahradit nezávislým soudcovskýmuvážením“. Tento deficit lze podle Ústavníhosoudu řešit jen „zásadní změnou koncepcesprávního soudnictví“.

IV. Senát Ústavního soudu ve svém návrhupoukazoval na to, že v rozporu zejm. s ust. čl. 36odst. 2 Listiny je ustanovení § 250 odst. 2 o. s.ř., které omezuje postavení žalobce na osobu,která o sobě tvrdí, že „jako účastník správního ří-zení“ byla rozhodnutím správního orgánu zkrá-cena na svých právech – některé předpisy správ-ního práva totiž vymezují pojem účastníka řízení

užším způsobem, než jak činí ústavně konformníust. § 14 správního řádu. V odůvodnění nálezuse konstatuje, že tento stav lze řešit změnou ta-kových předpisů a také „okamžitou derogací“ ně-kterých ustanovení obsažených v § 250 odst. 2o. s. ř.

Na závěr odůvodnění nálezu Ústavní soud shr-nuje konstatované „závažné ústavně právní defi-city“ a uvádí, že vzhledem k nim bylo rozhodnutoo zrušení celé části páté o. s. ř., „neboť zmíněnédeficity ústavnosti nelze... smysluplně řešit díl-čími derogacemi“. Zvláštní pozornost si pak za-slouží otevřené přiznání, že Ústavní soud „činí taks vědomím, že řada ustanovení této části a insti-tutů v ní upravených neústavními nejsou a budouv té či oné podobě přítomny i v úpravě nové“. Jižrušení ústavně konformních ustanovení je pro-blematické samo o sobě. Nicméně Ústavní soudvýslovně ani neuvedl, která ustanovení části pátéo. s. ř. považuje za neústavní, takže se nelze di-vit, že svůj názor o jejich neústavnosti nijak neo-důvodnil.

Za zmínku stojí i okolnost, že některá ustano-vení části páté o. s. ř. Ústavní soud považoval zaústavně konformní již v některých svých dřívěj-ších nálezech. Srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS12/99,10) kterým byl zamítnut návrh na zrušeníčásti § 250h odst. 1 věty za středníkem o. s. ř.,a nález sp. zn. Pl. ÚS 8/99,11) kterým byl zamít-nut návrh na zrušení ust. § 248 odst. 2 písm. e)o. s. ř. vyjádřeného slovy „rozhodnutí správníchorgánů předběžné povahy“. Ve smyslu § 35odst. 1 zákona jde o res iudicata, Ústavní soudproto nemohl znovu rozhodovat o ústavnosti ci-tovaných ustanovení a v novém řízení je zrušit,v této části mohl návrh toliko odmítnout jako ne-přípustný podle § 43 odst. 2 zákona.12)

10) Vyhlášený pod č. 232/2000 Sb., ve znění opravy vyhlášené v částce 51/2001 Sb., a uveřejněný pod č. 98Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18.

11) Vyhlášený pod č. 291/1999 Sb., ve znění opravy vyhlášené v částce 83/2000 Sb., a uveřejněný pod č. 153Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16.

12) K otázce res iudicata srov. též MIKULE, V. – SLÁDEČEK, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář a judikaturak Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Eurolex Bohemia. Praha 2001, s. 107 an.

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 64

Z meritorního hlediska je tedy zřejmé, že tímtonálezem (k němuž žádný ze soudců nepřipojilsvé odlišné stanovisko) Ústavní soud široce ro-zevřel brány své zrušovací pravomoci. Zda to uči-nil v mezích ústavnosti či mimo ně, nechť po-soudí čtenář sám.13)

III.

Tendenci Ústavního soudu rozevírat brány svépravomoci lze vysledovat i v některých dalšíchnálezech z nedávné doby. Je si třeba však uvě-domit, že rozhodovací pravomoc Ústavníhosoudu je taxativně vymezena Ústavou, a v sou-ladu s čl. 89 odst. 1 precizována zákonemč. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve zněnípozdějších předpisů. Ústava v čl. 82 odst. 2 pakzcela jednoznačně stanoví, že soudci Ústavníhosoudu jsou při svém rozhodování vázáni „pouze“ústavními zákony a mezinárodními smlouvamipodle čl. 10 a zákonem podle odst. 1, tj. právěprováděcím zákonem č. 182/1993 Sb.14)

Pozornost si zaslouží především nález sp.zn. Pl. ÚS 33/2000, kterým byl zamítnut návrh nazrušení některých ustanovení zákona č. 111//1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákonač. 304/1997 Sb.15) Ústavní soud v tomto nálezupředevším vyjádřil názor, že ustanovení čl. 95

odst. 2 Ústavy, podle něhož „dojde-li soud k zá-věru, že zákon, jehož má být při řešení věci pou-žito, je v rozporu s ústavním zákonem, předloží věcÚstavnímu soudu“, zakládá další pravomoc Ústav-ního soudu vedle jeho pravomocí uvedených v čl.87 odst. 1 Ústavy: „...Návrh v dané věci není spo-jen s ústavní stížností, ale jde o přímý podnět obec-ného soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. V tomtopřípadě není § 66 odst. 1 ani § 67 odst. 1 zákonač. 182/1993 Sb. použitelný, neboť nejde o řízenío zrušení zákonů, ale o přímou aplikaci článku 95odst. 2 Ústavy. A limine je třeba vyjít z toho, že

a) Ústava je přímo aplikovatelná, nestanoví-lisama jinak,

b) dále z toho, že dle čl. 83 Ústavy je soudnímorgánem ochrany ústavnosti Ústavní soud a žádnýjiný soudní orgán, tedy ani Nejvyšší soud (čl. 92Ústavy), a tím méně pak nižší obecné soudy,

c) konečně pak z toho, že do působnostiÚstavního soudu spadá to, co mu Ústava na kte-rémkoli místě svého textu svěřuje, tedy nejen pra-vomoci dle čl. 87 Ústavy, ale i dle čl. 95 odst. 2“.

Pozoruhodným je i právní názor Ústavníhosoudu, vyjádřený v tomto nálezu při reakci na ná-mitku, že Ústava nezná právo Ústavního soudupodávat závazný výklad Ústavy. Ústavní soud po-važuje takový argument za „zcestný“. Dovozuje –bez další, podrobnější vysvětlující argumentace –,

13) V souvislosti s tzv. odložením vykonatelnosti nálezu, které může vyvolávat určité problémy, je vhodné uvést ná-sledující. Jestliže byl shledán určitý právní předpis, resp. jeho ustanovení, Ústavním soudem protiústavním, podobu odkladu vykonatelnosti se na něj hledí jako na předpis ústavně konformní a v tomto směru se dále v roz-hodovací činnosti státních orgánů aplikuje. Jak jsme již uvedli jinde, nic státní orgány neopravňuje k tomu, abyve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než setyto nálezy staly vykonatelnými (MIKULE, V. – SLÁDEČEK, V., cit. dílo, s. 208). Takový názor je zastáván např.v nálezu sp. zn. I. ÚS 210/97 (uveřejněném pod č. 15 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10);konkrétně ve vztahu k nálezu zrušujícímu část pátou o. s. ř. srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 668/01 (19. 3.2002) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 569/01 (8. 1. 2002) a především pak nález sp. zn. II. ÚS 163/99, ze dne20. 11. 2001, který byl publikován v čas. Soudní rozhledy 2/2002 (příloha 1/2002 s. 4 an.). K tomuto nálezusrov. též Holeček, M.: K interpretaci a aplikaci zrušených, ale dosud platných ustanovení OSŘ. Právní zpra-vodaj 3/2002, s. 9–10.

14) S účinností od 1. 6. 2002 se dikce čl. 89 odst. 2 Ústavy sice poněkud pozměnila („Soudci Ústavního soudujsou při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem podle odstavce 1.“), ve sledovanýchsouvislostech to však žádný dopad nemá.

15) Vyhlášený pod č. 78/2001 Sb., resp. uveřejněný pod č. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek21.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 65

že Ústavní soud „sice není oprávněn podávat zá-vazný výklad Ústavy obecně, kdykoli a komukoli,avšak tam, kde jedná na základě své kompe-tence, není jeho činnost koneckonců obsahověničím jiným, než právě závazným výklademÚstavy“. Otázka (obecné) závaznosti výkladuÚstavy obsaženého v odůvodnění nálezů Ústav-ního soudu je předmětem neustálé diskuse.16)

Domníváme se však, že český Ústavní soud – narozdíl od předchozího Ústavního soudu federál-ního17) – pravomoc podávat obecně závazný vý-klad Ústavy nemá. V rámci abstraktní kontrolyústavnosti (ale i při rozhodování v ostatních vě-cech) sice Ústavní soud nesporně dotčená usta-novení Ústavy vykládá, samotná interpretace ob-sažená v odůvodnění však závazná není, obecnězavazující účinky má samotný zrušovací (příp. za-mítavý) výrok. Jinou věcí je ovšem nepřímý, zpro-středkovaný vliv fundovaného právního názoru(výkladu) na rozhodovací praxi státních orgánů.

S tímto bezprostředně souvisí i další spornýbod, který shledáváme v procesním postupuÚstavního soudu. Ústavní soud na jedné straněv tomto nálezu konstatoval, že dospěl k závěru, ženelze vyhovět návrhu na zrušení napadenýchustanovení zákona č. 111/1994 Sb., o silničnídopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb.,„jestliže došlo ke změně těchto ustanovení novýmzákonem“. Za takové situace proto „pouze zvážil,zda ustanovení tehdy platného zákona, jež máOkresní soud v Karviné pro řešení konkrétníhopřípadu použít, jsou v rozporu s ústavním záko-nem (čl. 95 odst. 2 Ústavy), či nikoliv, a dospělk závěru, že jde o zákonnou úpravu, která v roz-poru s Ústavou není“. Ust. § 66 odst. 1 zákonazcela jednoznačně uvádí, že návrh je nepřípustný,jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jejich jed-notlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno,pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu

platnosti. V takovém případě má tedy senát Ústav-ního soudu návrh podle § 43 odst. 2 písm. b) zá-kona usnesením odmítnout, Ústavní soud se jímnemá vůbec meritorně zabývat. Zdá se, žeÚstavní soud zvolil tento velmi neobvyklý – zá-konu zjevně odporující – přístup právě proto, abymohl provést „závazný“ výklad ustanovení Ústavy.

O problematičnosti většinového názoru plénaÚstavního soudu svědčí i separátní vota směřujícíproti výroku (rozhodnutí), která byla podána šestisoudci (!) a s nimiž se ztotožňujeme. Ve společ-ném odlišném stanovisku V. Čermáka, V. Jurkya E. Zarembové se dochází k závěru, že řízenímělo být zastaveno, neboť věcnému posuzování§ 18 odst. 1 písm. c) a § 18a odst. 2 písm. b) brá-nila překážka řízení podle § 67 zákona. Návrh nazrušení některých ustanovení zákona byl totižÚstavnímu soudu podán 29. 6. 2000, dnemúčinnosti novely (1. 7. 2000) však tato ustanovenípozbyla platnosti. Výklad akceptovaný většinouÚstavního soudu považují zmínění soudci za „vý-razně extenzivní“, který představuje „neodůvod-něný aktivismus“, neboť „podávat výklad zákonůmimo řízení, na která zákon o Ústavním soudu pa-matuje, mu podle platné právní úpravy nepří-sluší“. Soudce M. Holeček ve svém separátnímvotu dochází v podstatě k obdobnému závěru.

Soudce V. Ševčík v odlišném stanoviskuuvádí, že „nelze pojem rozhodování (o neústav-nosti zákona) zaměňovat za jeho interpretaciv aplikační praxi“. Většinově přijatý předpoklad,že Ústava (čl. 95 odst. 2) je přímo aplikovatelnáa do pravomoci Ústavního soudu spadá vše, comu Ústava na kterémkoli místě svého textu svě-řuje, pak chápe jako zřetelné „vykročení z pravo-mocí Ústavního soudu ústavně mu přikázaných(čl. 87 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.)“. Dáleupozorňuje, že „jestliže zákonodárce nikoli opo-menutím, ale záměrně Ústavnímu soudu nesvěřil

16) K tomu srov. MIKULE, V. – SLÁDEČEK, V., cit. dílo, s. 142 a lit. zde uvedenou.17) Srov. ústavní zákon č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu ČSFR, a zákon č. 491/1991 Sb., o organizaci Ústav-

ního soudu ČSFR a o řízení před ním. Srov. též např. Mikule, V.: Federální ústavní soud skutečností. Právoa zákonnost 3/1992, s. 129–138. Právo a zákonnost 4/1992, s. 203–215.

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 66

pravomoc podávat výklad ústavního pořádku, je-li věc sporná, a jestliže pro otázky tohoto druhunevytvořil (v zákoně o Ústavním soudě) procesnípodmínky, není v pravomoci Ústavního soudu zá-konodárcovu vůli překonat v podstatě násilnoukonstrukcí a limine vytvořených předpokladů“.V. Ševčík pak dochází k závěru, že návrh měl býtpodle § 43 odst. 1 písm. d) zákona odmítnut.

Podle soudce P. Varvařovského dotčený ná-lez Ústavního soudu „zakládá jakýsi nový typ roz-hodnutí“ a návrh měl být podle jeho názoru od-mítnut, případně mělo být řízení zastaveno.Nesouhlasí totiž s přístupem, ze kterého plyne, žeby Ústavní soud byl kompetentní „vyslovit sei k ústavnosti právních předpisů zrušených předmnoha roky, mají-li být v řízení aplikovány“.Ústavní soud si podle jeho mínění „osobuje právorozhodovat způsobem, který nezná ani čl. 87odst. 1 Ústavy, ani zákon o Ústavním soudu“.

Pro ilustraci je možné poukázat také na nálezze dne 30. dubna 2002, vyhlášený pod č. 234//2002 Sb. Ústavní soud v tomto svém rozhod-nutí na návrh Obvodního soudu pro Prahu 10zrušil ust. § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.,o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonuveřejné moci rozhodnutím nebo nesprávnýmúředním postupem. Argumentaci i závěr Ústav-ního soudu lze sice akceptovat, ale jen pokudjde o skutečně protiústavní část ustanovení, vekterém se nárok na náhradu nákladů řízení pod-miňuje vznikem jiné škody („pokud rozhodnutímvznikla škoda“). Zrušení další podmínky vznikunároku („pokud náhrada nákladů již nebyla při-znána podle procesních předpisů“) však již mů-žeme přijmout jen sotva. Argumentace, že „jdesice o podmínku nikoliv protiústavní, nicménězcela nadbytečnou, neboť v takových případechjiž zcela chybí základní předpoklad odpovědnostiza škodu, totiž existence škody samotné“ je

těžko udržitelná, Ústavnímu soudu jistě nebylopřiznáno právo rušit právní předpisy, resp. jejichčásti z důvodu nadbytečnosti.

IV.

Ve svém nedávném rozhodnutí (usnesení zedne 12. 6. 2001, sp. zn. I. ÚS 764/2000)Ústavní soud při posuzování ústavnosti rozhod-nutí obecného soudu konstatoval: „Z obecněj-šího pohledu pak není možné opominout, žei pro obecné soudy, jako orgány garantujícíochranu práv, platí – stejně jako pro jiné státní or-gány – jedna ze stěžejních zásad právního státuupravená v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2Listiny základních práv a svobod, že státní moclze uplatňovat jen v případech a v mezích stano-vených zákonem, a to způsobem, který zákonstanoví. Obecný soud jako nositel státní mocimůže tedy vést pouze takové řízení s konkrétnězákonem vymezenými účastníky řízení a vydatpouze takový akt, k jehož vydání ho opravňuje zá-kon. U státních orgánů se nemůže uplatnit pravi-dlo platné pro soukromé osoby, že každý můžečinit, co není zákonem zakázáno (čl. 2 odst. 3Listiny základních práv a svobod)“.

To přirozeně platí i pro samotný Ústavní soud,který má plnit funkci ochránce ústavnosti, ovšemsamozřejmě toliko ústavním způsobem, tj. v me-zích, které mu stanovila Ústava, resp. v souladus ní zákon, jehož závaznost pro rozhodováníÚstavního soudu sama Ústava zdůrazňuje. Jest-liže Ústavní soud svoji pravomoc překračuje, lzeto považovat za závažné narušení hranic dělbystátní moci, za vybočení z mezí pravomoci stano-vené Ústavnímu soudu ústavodárcem i zákono-dárcem.

Oba autoři jsou učitelé na Právnické fakultě UK v Praze.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 67

Nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001č. 276/2001 Sb. zák. byla zrušena celá pátáčást občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)o správním soudnictví dnem 31. 12. 2002. V po-sledním odstavci se konstatuje:

„Z uvedených důvodů rozhodlo plénumÚstavního soudu o zrušení celé části páté o. s.ř., neboť zmíněné deficity ústavnosti nelze podlejeho názoru smysluplně řešit dílčími derogacemi.Činí tak s vědomím, že řada ustanovení této částia institutů v ní upravených neústavními nejsoua budou v té či oné podobě přítomny i v úpravěnové.“

Tento příspěvek se snaží zaměřit pozornostna skutečnost, že Ústavní soud zrušuje také taustanovení zákona, která jsou ústavní. To navícza situace, kdy návrh na zrušení některých z nichjiž dříve zamítl. Rozhoduje tedy v téže věci opě-tovně bez ohledu na zásadu „ne bis in idem“.

Podle čl. 87 odst. 1, písm. a) Ústavy ČR roz-hoduje Ústavní soud o zrušení zákonů nebo je-jich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporus ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvoupodle jejího čl. 10. Bližší hlediska posuzovánírozvádí § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.Dojde-li Ústavní soud po provedeném řízení k zá-věru, že zákon (jednotlivé ustanovení) je s nimiv rozporu, rozhodne, že takový zákon (jednotlivéustanovení) se zrušuje, jinak návrh zamítne (§ 70odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu). Možnostzrušit zákon, jeho část nebo jednotlivé ustano-vení, pokud je ústavní, tedy právní řád nezná.

Nálezem ze dne 5. 4. 2000 (č. 107/2000 Sb.zák.) rozhodoval Ústavní soud o zrušení někte-rých ustanovení zákona o obcích, a to na základěústavní stížnosti projednávané pod sp. zn. II. ÚS

559/99 (porov. nález č. 57 sv. 18 Sbírky nálezůa usnesení ÚS). Jednalo se o případ, kdy Posla-necká sněmovna Parlamentu ČR zrušila usneseníúzemního samosprávného celku (usnesení zastu-pitelstva městského obvodu Ústí nad Labem-Neš-těmice). Při charakteristice rozhodnutí Poslanec-ké sněmovny jsou mimo jiné použity následujícíformulace:

„Jde o zrušovací akt orgánu, který k němunemá žádnou pravomoc. Pro tento svůj akt nemáprávní oporu v Ústavě, ani v jiném právním před-pisu... Právní akt vydaný nepříslušným úřadem(orgánem) je v právní teorii nazýván absolutnězmatečným právním aktem – jde o paakt, kterýnikoho nezavazuje. V normativním světě se jevíjako neexistující, a proto striktně vzato jej nelzeani rušit – je to ne-norma.“

V nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 12.1993 (č. 14/1994 Sb. zák., str. 100, 101) je vy-loženo pojetí ústavního zřízení ČR. Podle tohoÚstava ČR není založena na hodnotové neutra-litě, akceptuje a respektuje princip legality, ne-váže však pozitivní právo jen na formální legalitu.Dokonce ani ve smyslu rozsahu zákonodárnékompetence v rámci ústavního státu nelze hovo-řit o svrchovanosti zákona. V pojetí ústavníhostátu, na kterém je založena Ústava ČR, neníprávo a spravedlnost předmětem volné dispo-zice zákonodárce, a tím ani zákona, protože zá-konodárce je vázán určitými základními hodno-tami, jež Ústava prohlašuje za nedotknutelné.

Nemůže-li si libovolně počínat ani zákono-dárce, tím spíše nemůže právem a spravedlnostívolně disponovat soudní orgán, který je vázán zá-konem, tedy tím, co zákonodárce ustanovil.Ústavní soud je oprávněn zrušit zákon (jeho část)

Polemika

POZNÁMKA NA OKRAJ NÁLEZU ÚSTAVNÍHO SOUDUO ZRUŠENÍ ČÁSTI PÁTÉ OBČANSKÉHO SOUDNÍHO

ŘÁDU O SPRÁVNÍM SOUDNICTVÍJUDr. FRANTIŠEK PENK

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 68

pouze tehdy, je-li neústavní, jen v tomto směruho zákonodárce vybavil potřebnou pravomocí.Byla-li přesto zrušena řada ustanovení, kteráústavní jsou, znamená to, že nebyl dodržen aniformální rámec zákona. Ústavní soud se ostatněv tomto ohledu ani na nějaký právní předpis ne-odvolává. Přitom podle § 70 odst. 2 zákonao Ústavním soudu měl být návrh na zrušení v tétočásti zamítnut. Avšak místo toho je mu naopakvyhověno.

Jestliže tímto způsobem jedná soudní orgán,jemuž jako jedinému je svěřena ochrana ústav-nosti, je o to více takový stav v rozporu s výše po-psaným pojetím ústavního zřízení ČR.

Ústavní soud výslovně uvádí, že řada ustano-vení rušené páté části o. s. ř. o správním soud-nictví neústavní není. Ačkoliv je jich tedy více(arg. řada), konkrétně jmenováno není žádné.Přesto se zdá být zřejmé, že to jsou rovněž taustanovení, která byla již dříve předmětem pro-jednání a návrh na jejich zrušení byl zamítnut.Jako příklad zde lze uvést § 250h o. s. ř. (nálezz 27. 6. 2000 č. 232/2000 Sb. zák.). V rámci ří-zení o zrušení celé páté části o. s. ř. upravujícísprávní soudnictví se tudíž tato záležitost projed-nává znovu bez ohledu na dřívější, stále platnérozhodnutí. Případ § 250h o. s. ř. přitom není je-diný.

Zásada „ne bis in idem“ byla Ústavním sou-dem rozebírána zejména v souvislosti s případyodmítání vojenské služby. Zásadní význam mánález ze dne 3. 2. 1999 (č. 38/1999 Sb. zák.).Právní věta začíná těmito slovy (porov. č. 19,sv. 13 Sbírky nálezů a usnesení ÚS):

„V demokratickém právním státě, který je chá-pán především jako materiální právní stát, nelzepřipustit užití platného zákonného ustanovenízpůsobem, který odporuje některé z fundamen-tálních ústavních zásad, za niž lze nepochybněpokládat i procesní princip ‚ne bis in idem‘...“.

Předmětem projednávání zde bylo zrušení ně-kterých ustanovení trestního a branného zákona.Ústavní soud návrh zamítl, když dovodil možnostjejich ústavně konformní interpretace též v sou-ladu s touto zásadou. Připustil však určité nedo-statky a mimo jiné uvádí:

„Rovněž lze mít za to, že nové formulacev trestním zákoně by zřetelněji a nepřehlédnu-telně soudům mohly a měly ozřejmit, že zásada‚ne bis in idem‘ stojí nade všemi zákony.“

Jestliže uvedená zásada stojí skutečně nadevšemi zákony, stojí tedy důsledně vzato i nadÚstavou, která také není ničím jiným než záko-nem, byť ústavním. I kdyby tedy Ústava připou-štěla možnost, aby Ústavní soud tutéž věc pro-jednával opětovně bez ohledu na již vydanérozhodnutí, bylo by to v rozporu s jednou z fun-damentálních zásad, na nichž je založen právnístát. V demokratickém právním státě je to nepří-pustné, jak výslovně říká výše citovaná právnívěta nálezu. Tím spíše je s charakterem právníhostátu v rozporu, pokud Ústavní soud nerespek-tuje princip „ne bis in idem“ za situace, kdy muÚstava nic takového ani nedovoluje.

Nález z 27. 6. 2001 č. 276/2001 Sb. zák.tak zřetelně ukazuje, že v praxi zrušení zákona(jeho části) nebrání, že věc byla již jednou pro-jednávána a bylo vydáno jiné, dosud platné roz-hodnutí. Také nevadí, že zákon (jeho část) jev souladu s Ústavou a mezinárodními smlouvami(ústavním pořádkem). Překážkou rovněž není, žeÚstava zrušení takového zákona nezná a Ústavnísoud k tomu není vybaven potřebnou pravomocí.Jako rozhodující se ukazuje jedině důvod, kterýje uplatněn. Protože takový důvod není v Ústavěa vůbec v právním řádu upraven, může jím býtcokoliv, co bude Ústavní soud pokládat za nato-lik významné, že se rozhodne zákon (jeho část)zrušit.

Autor je advokátem v Praze.

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 69

Mediace je jedním ze způsobu alternativníhořešení soudních sporů, kdy strany sporu za po-moci mediátora (jednoho či více) jednají o spor-ných otázkách za účelem dosažení dohody; tedymediace je asistované vyjednávání za aktivníhopřístupu stran (strany samy se rozhodnou řešitsvůj spor za pomoci mediátora, strany samy serozhodnou, zda chtějí v mediaci pokračovat či ni-koli, sám mediátor nedělá žádná rozhodnutí).Strany sporu se pro řešení sporu metodou medi-ace rozhodují s cílem vyhnout se soudnímu ří-zení.

Způsoby alternativního (mimosoudního) urov-návání sporů jsou:

1. vyjednávání (strany se jednáním snaží do-sáhnout vzájemně akceptovatelného vyřešenísporu);

2. mediace (strany se snaží dosáhnout obou-stranně přijatelného urovnání sporu za pomocimediátora, tedy třetí osoby, která je objektivní, nastranách nezávislá, která má příslušné odbornéschopnosti a komunikativní dovednosti, a snažíse docílit kompromisního řešení sporu);

3. tzv. „medarb“ (kombinace, cosi mezi me-diací a arbitráží, kdy proces vyjednávání stran za-číná jako mediace a v případě, že není dosaženooboustranně akceptovatelného výsledku, procespřejde do arbitráže; stejná osoba, která v prvnífázi procesu vystupovala jako mediátor se „pře-vlékne“ za arbitra; tato metoda musí být dohod-nuta předem);

4. arbitráž (strany si zvolí arbitra a předložímu důkazy, arbitr není vázán procesními před-pisy, ale je vázán zákonem a musí rozhodnoutv souladu s ním, jeho nález je vykonatelný);

5. tzv. „minitrial“ („minitribunál“, což je jakýsivýbor, před který strany se svým sporem před-stupují; metoda obsahuje prvky vyjednávánía prvky arbitráže, strany se na ní musí předem

dohodnout, sjednají smlouvu o členech výboru,procesních pravidlech atd.; před výbor předstu-pují se svými právníky, předkládají mu důkazyatd. stejně, jako by předstupovaly před soud).

Všechny tyto způsoby představují méně for-mální a mnohem levnější způsob řešení sporu,než je soudní řízení. Není sice jistota, že když sestrany sporu pro některou z alternativních metodrozhodnou, že vždy a v každém případě dojdek vyřešení jejich sporu. Ale např. ze statistickýchúdajů z Kanady či USA je patrné, že u obchod-ních sporů, které se strany rozhodly řešit cestoumediace, se řešení podařilo nalézt v 80 % z nich.

Mediace zpravidla končí sjednáním písemnédohody, kde jsou popsány výsledky, jichž bylomediací dosaženo. Předpokládá se, že tato do-hoda bude dobrovolně dodržena, že závěrečnéujednání bude stranami dobrovolně splněno, je-likož strany k němu dospěly bez donucení, svo-bodně, z vlastní vůle. (Otázky ohledně nesplněnídohody v žádné ze zemí, kde se mediace vyu-žívá, nejsou namístě, strany sjednanou dohoduúdajně vždy splní.)

MEDIÁTOR, ADVOKÁT-MEDIÁTOR

Je zřejmé, že významným momentem je jme-nování mediátora, resp. dohoda stran sporu naosobě mediátora. Měla by jím být osoba objek-tivní, nezúčastněná a na stranách sporu nezá-vislá. Mediátor je tím, kdo jednání stran vede a jetedy nezbytné, aby měl dostatečné odborné zna-losti, byl nadán dobrými komunikativními schop-nostmi a dovednostmi, byl kreativní, měl smyslpro spravedlnost, byl autoritou atd. Mediátor musíprojít zvláštním mediačním tréninkem, aby získalschopnost dovést sporné strany ke kompromisu.Mediátory bývají nejen právníci (ale např. i psy-chologové, sociální pracovníci...), ale vzhledem

ALTERNATIVNÍ ZPŮSOBY ŘEŠENÍ SPORŮ. PROČ MEDIACE?Mgr. RENATA JILKOVÁ

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 70

k podstatě mediačního řízení je to vhodné, takžev řadě zemí, kde se mediace praktikuje, existujeřada advokátů-mediátorů. Advokát-mediátor sa-mozřejmě nemůže být zástupcem jedné ze stran,které se na něj obrátí se žádostí o mediaci. A aninemůže převzít zastoupení jedné ze stran poté,co k vyřešení sporu mediací nedošlo.

MEDIACE A RADA EVROPYA EVROPSKÁ UNIE

Rada Evropy se již řadu let zabývá otázkami,které se týkají těch prostředků řešení sporů, ježjsou alternativou k soudním rozhodnutím. Orga-nizuje řadu programů právní spolupráce na mul-timediální, regionální a bilaterální úrovni, podpo-ruje vědecký výzkum procesů řešení sporůzpůsobem, jež je alternativou k soudním rozhod-nutím. Cílem tohoto snažení je vyvinout „dimenzimediace“ na úrovni Evropy.

Závěry 4. Evropské konference o rodinnémprávu, která se konala ve Štrasburku v říjnu roku1998, navrhují „podporovat proces mediaces cílem vyřešit problémy týkající se nejen rodiny,ale také dalších oblastí zahrnujících dvě nebovíce stran“.

Závěrem Multilaterálního jednání o alternativ-ních prostředcích řešení sporů, které organizo-vala Rada Evropy 29. 11. – 1. 12. 1999, bylo vy-hlášeno, že „vlády a soukromé instituce by mělybýt podporovány k tomu, aby vytvářely vysocekvalitní (...) programy“ mimosoudního řízení přiřešení sporů a že „(...) aby byl získán úplný obrazo výskytu a podstatě sporů a stran těchto sporů,je dále třeba provést další výzkum“.

Výbor ministrů Rady Evropy přijal Doporu-čení č. R(98)1 pro mediaci ve věcech rodin-ných, dále Doporučení č. R(99)19 pro medi-aci ve věcech trestních, a dále Doporučeníč. Rec(2001)9 pro řešení sporů mezi správ-ními orgány a soukromými osobami.

Výbor ministrů Rady Evropy pověřil Výbor ex-pertů pro efektivitu soudnictví, „aby připravilzprávu identifikující ty situace, kde mediacemůže být vhodná pro řešení sporů, jako alterna-

tiva k „tradičnímu“ řízení při řešení civilníchsporů“. Zprávu „Jaké místo má civilní mediacev Evropě?“ sepsala specialistka Výboru expertůpro efektivitu soudnictví, paní Evelyne Severin.Zprávu přezkoumal řídicí Výbor pro právní spolu-práci (CD-CJ) a vycházel z ní Výbor expertů proefektivitu soudnictví při formulaci návrhu Dopo-ručení č. Rec(2002)... pro mediaci ve vě-cech civilních.

Toto Doporučení vyzývá vlády členskýchstátů, aby napomáhaly použití mediace v civilníchvěcech kdykoli je to vhodné a aby používaly neboposilovaly – dle okolností – všechna opatření,která považují za nutná, s cílem postupně zavést„Zásady pro mediaci v civilních věcech“ uvedenév tomto Doporučení. (Zásady obsahují: definicimediace, rozsah aplikace mediace, organizacimediace, proces mediace, školení a odpověd-nost mediátorů, dohody dosažené při mediaci,informace o mediaci, mezinárodní aspekty).

Této problematice je věnována velká pozor-nost také v rámci Evropské unie, takže i při pří-pravě tohoto Doporučení vzal Výbor expertů proefektivitu justice v úvahu aktivity Evropské unie,jež se týkají řízení při mimosoudním řešenísporů. Zejména jde o Doporučení Evropskékomise ze dne 30. 3. 1998 a zásadách apli-kovatelných na orgány odpovědné za mimo-soudní urovnání spotřebitelských sporů, dáleo Rezoluci Rady Evropské unie ze dne 11. 5.2000 o síti národních orgánů pro mimo-soudní urovnání spotřebitelských sporů po-krývající celou oblast Společenství, a dále na-vrhovanou Zelenou knihu Evropské komiseo řízení při mimosoudním řešení sporů.

Rada Evropy i Evropská unie, každá samo-statně i ve vzájemné spolupráci, se zaměřují napodporu postupů alternativního řešení sporů.Mediace, ani jiná metoda alternativního řešenísporů, nemůže jakkoli nahradit efektivně fungujícía spravedlivý systém soudnictví, ale má použitímalternativních metod v případech, kde je to vhod-né, do určité míry soudnictví „odlehčit“, aby sesoudy mohly intenzivněji věnovat případům mimo-

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 71

řádně složitým, kde alternativní řešení nepřicházív úvahu. Na druhou stranu má užití alternativníchmetod řízení v případech, kde to vhodné je,umožnit nalezení řešení a vyřešení sporu, aniž bystrany sporu musely podstupovat velmi formalizo-vané a mnohdy neúsnosně dlouhé soudní řízení,a významný je i ten prvek, že na rozdíl od soud-ního řízení, které je veřejné, použití alternativníchmetod, zvláště pak mediace, je diskrétní.

MEDIACE V NĚKTERÝCH STÁTECH

V Rakousku byl přijat návrh Spolkového zá-kona o soudní mediaci („Entwurf: Bundesgesetzüber gerichtsnahe Mediation sowie über Ände-rungen des Ehegesetz, des Außerstreitgesetzes,des Zivilprozessordnung, der Strafprozessord-nung, des Gerichtsgebührengesetzes und desKindschaftsrechts – Änderungsgesetzes 2001“).Mediátorem se může stát jak právník, tak i laik.Podmínkou je absolvování mediačního vzděláva-cího programu, který akredituje Spolkové minis-terstvo spravedlnosti, a zápis do seznamu mediá-torů, který je veden při Spolkovém ministerstvuspravedlnosti. Soudního mediátora si po vzá-jemné dohodě vyberou sporné strany, začátekmediace má stejné účinky jako zahájení soudníhořízení, mediace probíhá u civilních soudů. Začáteka průběh soudní mediace má vliv na začátek a běhpromlčecích a jiných lhůt majících vliv na platnostpráv a nároků dotčených mediací; strany se mo-hou dohodnout i na přerušení jiných vzájemnýchnároků, které nejsou předmětem mediace.

Soudní mediátor je na základě zápisu do se-znamu soudních mediátorů oprávněn používatoznačení „soudní mediátor“. Nesmí vzít, dát nebosi nechat přislíbit žádnou odměnu za mediaci.Nesmí být činný jako mediátor tam, kde byl či jesám stranou sporu, zástupcem jedné ze stran, po-radce, nebo rozhodující orgán. Má povinnost upo-zornit strany na možné formy uzavření dohody, abyměla náležité účinky. Je povinen zachovávat ml-čenlivost a nakládat se všemi svěřenými materiálydůvěrně. Má povinnost se pojistit na minimálníčástku 400 000,– EUR pro jednotlivý spor.

Ve Spolkové republice Německo je pro-blém mediace průběžně řešen již od roku 1996.Advokáti – mediátoři fungují např. v oblasti právastavebního, rodinného, dopravního, pojišťova-cího, hospodářského. Za použití mediace bylanapř. řešena a vyřešena řada sporů i z oblastipráva veřejného, konkrétně práva životního pro-středí, při řešení takových záležitostí, jakoskládky odpadů, výstavba letiště, dopravní zaří-zení atp. Různá sdružení mediátorů se speciali-zují na různé právní oblasti. Centra organizujícímediační trénink pro spory obchodní jsou v Mni-chově a Hamburku; dva až dva a půl roku trvajícímediační trénink určený právníkům nabízejírůzné univerzity (Oldenburg, Klagenfurt, Hagen).Centrální celoněmecký seznam mediátorů neníveden, seznamy svých členů vedou jednotlivásdružení mediátorů. Mediace není upravena žád-ným zákonem, platí pouze pravidla vydaná jed-notlivými sdruženími. V posledních letech je ve-dena diskuse, má-li být přijat zákon o právnímporadenství a má-li být mediace považována zaprávní poradenství. Řada praktikujících mediá-torů se zákonnou úpravou mediace nesouhlasía podporuje stávající stav, kdy mediace je mezi-profesní a zvláštním zákonem nijak neupravená.

Ve Finsku je alternativní řešení sporů, zejménamediace, využíváno hlavně při řešení obchodnícha civilních sporů, vyřízení věci je rychlejší, ekono-mičtější, diskrétnější. Finská advokátní komorapřijala v červnu roku 1998 zvláštní Mediační pra-vidla („Mediation Rules“), a to jako první organi-zace ve Finsku. Pravidla pro mediaci neobsahujížádná detailní procesní pravidla, je tak dán velkýprostor stranám i mediátorovi k jejich vzájemnédohodě. Finská advokátní komora vede zvláštníseznam, kde jsou evidováni advokáti, kteří prošlispeciálním mediačním tréninkem a kteří se medi-aci věnují, zájemci o mediaci si mohou z tohotoseznamu vybrat advokáta – mediátora. První fin-ské zkušenosti s mediací se ukázaly jako velmipozitivní. Advokáti k možnosti praktikovat mediacipřistupují velmi entuziasticky. Speciální mediačnítrénink organizuje Finská advokátní komora.

Č L Á N K Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 72

V Belgii již před několika lety vzniklo Brusel-ské mediační centrum pro obchodní věci„BBMC“ („Brussels Business Mediation Cen-ter“), které přijalo Mediační pravidla („MediationRules of the Brussels Business Mediation Cen-ter“). BBMC zabezpečuje mediační trénink no-vých mediátorů (v Belgii a v Nizozemsku), propa-guje mediaci a napomáhá při zahájení a průběhumediace v jednotlivých případech. BBMC vedeseznam mediátorů, sestavilo mediátorský tarif,formulovalo etická pravidla (ratifikována jednotli-vými advokátními komorami, které jsou členyBBMC). Zájemce o mediaci se může obrátit naBBMC, které mu (za tarifem stanovený poplatek)napomůže při vyhledání vhodného mediátora, připrůběhu mediace atd.

V Polsku je mediace upravena v řadě právníchpředpisů: občanský soudní řád, zákon o trestnímřízení, zákon o řízení ve věcech nezletilých, zákono řízení ve věcech nezletilých (26. 10. 1982), vy-hláška Ministerstva spravedlnosti o mediačním ří-zení ve věcech nezletilých (18. 5. 2001), vyhláškavlády o řízení u kolegia společenské arbitráže(16. 8. 1991), zákon o řešení kolektivních sporů(23. 5. 1991). V žádném z těchto předpisů nejsouupravena práva a povinnosti mediátora, ani jehopovinnost mlčenlivosti, mediátoři nemají vlastníprofesní sdružení či profesní orgány.

Podle zákona o trestním řízení musí kandidátna mediátora splnit následující požadavky: pol-ské občanství a právní způsobilost, věk 26 let,nebyl odsouzen za spáchání tr. č., má příslušnéživotní zkušenosti a schopnosti likvidovat kon-flikty a vzdělání postačující pro mediační řízeníz oblasti psychologie, pedagogiky, sociologie,resocializace nebo práva a dává záruky náleži-tého plnění povinností, je zapsán do seznamu (ažna výjimky); mediátorem nemůže být soudce,státní zástupce, soudní čekatel, čekatel státníhozastupitelství ani jiná osoba zaměstnanáu soudu, na státním zastupitelství, policii nebo ji-ném orgánu činném v trestním řízení; dále advo-kát, advokátní koncipient, notář, notářský konci-pient nebo kandidát, komerční právník, komerční

koncipient, pracovník vězeňské služby.Podle vyhlášky o mediačním řízení ve věcech

nezletilých jsou pro výkon funkce mediátora tytopožadavky: věk min. 26 let, požívá v plném roz-sahu veřejná a občanská práva, plynule ovládáslovem a písmem polský jazyk, má vzdělání z ob-lasti psychologie, pedagogiky, sociologie nebopráva a má zkušenosti z oblasti výchovy nebo re-socializace mládeže, má schopnost řešit kon-flikty a navazovat mezilidské vztahy, dává zárukynáležitého plnění povinností, absolvoval školenípro mediátora, je zapsán do seznamu.

Seznam mediátorů pro trestní řízení je vedenpři apelačních soudech. Zápis provádí předsedaoblastního soudu po ověření splnění výše jmeno-vaných podmínek. Seznam mediátorů podle vy-hlášky o mediačním řízení ve věcech nezletilýchje veden u oblastního soudu. Dále jsou určenypodmínky pro zápis a vyškrtnutí ze seznamupředsedou oblastního soudu. Na základě zákonao řešení kolektivních sporů je veden seznam me-diátorů pro řešení kolektivních sporů při Minister-stvu práce a sociální politiky.

ZÁVĚR

Bylo by zřejmě namístě, aby si česká advoka-cie (alespoň sama pro sebe) formulovala postoja vytvořila koncepci, jak k záležitosti alternativ-ního řešení sporů, a zvláště pak k mediaci, při-stupovat. Z výše uvedeného je patrné to, že oběevropské mezinárodní vládní organizace, RadaEvropy i Evropská unie, považují využívání těchtometod za přínosné, diskrétní, efektivní, ekono-mické. V neposlední řadě se aplikací těchto me-tod z mnoha důvodů a v mnoha případech podařívícero jednotlivcům (fyzickým i právnickým oso-bám) zajistit dosažení spravedlivého rozhodnutív kontextu článku 6 evropské Úmluvy o ochranělidských práv a základních svobod; ne snad že byzcela „zmizely“ stížnosti k Evropskému soudupro lidská práva na porušení tohoto článku, alemírně tomu nasvědčuje trend a zkušenosti z ně-kterých evropských zemí.

• • •

Č L Á N K Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 73

Děkuji paní kolegyni Mgr. Simoně Sonnewen-dové, jejíž překladů z němčiny jsem při zpraco-vání tohoto materiálu použila.

Autorka je advokátka v Praze; spolupracuje s odborem zahraničních

styků České advokátní komory.

Další informace lze nalézt např. na:http://www.coe.int/T/E/Legal%5FAffairs/Le-

gal%5Fco%2Doperation/Operation%5Fof%5Fjustice/;

http://www.mediate.com; http://dir.yahoo.com/Government/Law/Al-

ternative_Dispute_Resolution.

R E C E N Z E , A N O T A C E

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 74

Zelenka, Jaroslav – Maršíková,Jolana: ZÁKON O KONKUR-ZU A VYROVNÁNÍ A PŘED-PISY SOUVISÍCÍ, 2. vydání,Linde Praha 2002, str. 1169.

Přes relativně nedlouhoudobu účinnosti zákona č. 328//1991 Sb., o konkurzu a vyrov-nání, existuje již v naší právnickéliteratuře několik komentářů,které představují ucelený výkladproblematiky. Každý z nich másvé charakteristické rysy, kterému dávají určitý svéráz a odlišujíjej od dalších komentářů. U ko-mentáře Zelenky a Maršíkovéjde o důraz na aplikační praxia o řešení jejích problémů.

Toto zaměření uvedenéhokomentáře je dáno snad jižosobami jeho autorů. Oba jsousoudci, kteří se specializují naproblematiku řešení úpadku. Li-nie jejich účasti na díle je dostivýrazná: Zelenka zpracoval ko-mentář k obecným ustanove-ním a k ustanovením o kon-kurzu, Maršíková nucenévyrovnání, vyrovnání a prová-děcí předpisy. Způsob komen-tování obou autorů se liší, a toi po formální stránce (např.v partii Maršíkové jsou výkladyrozčleněny mezititulky podlevěcné problematiky, což při-spívá k přehlednosti výkladu).Za této situace se vnucujeotázka, zda spíše než o spolu-autorství nejde o dvě spojenádíla. Autoři sami na ni odpověďnedávají, ačkoli by jistě bylopodstatné, zda názory v publi-kaci sdílejí oba anebo každýz nich mluví sám za sebe. S tě-

mito pochybnostmi souvisí i to,že v titulu publikace nejsou jejíautoři uvedeni v abecedním po-řadí, jak je při spoluautorstvíobvyklé.

Recenzovaná publikace je jiždruhým vydáním díla; k prvémuvydání došlo v roce 1998 u té-hož nakladatelství. Druhé vydáníje označeno jako „podstatněpřepracované a doplněné“.O oprávněnosti tohoto označenípřesvědčí již vnější dojemz obou knih: svým rozsahem jedruhé vydání více než dvojná-sobné a jeho úprava vázanéknihy je více reprezentativní.Podstatnější jsou ovšem obsa-hové odlišnosti. Výkladová částpublikace je značně rozšířenaa zaměřena v daleko větší mířena judikaturu a názory v ní ob-sažené. Značně rozšířena jedále partie, která je věnovánaprováděcím a souvisícím před-pisům. Nejvýznamnější však je,že publikace zachycuje změny,k nimž v insolvenčním právu do-šlo v roce 2000 (zejména záko-nem č. 105/2000 Sb. a dalšíminovelami) a podává i jejich vý-klad. Po publikaci Jiřiny Kotou-čové: „Zákon o konkurzu a vy-rovnání po novele v r. 2000“,kterou vydal C. H. Beck Prahav roce 2001, je to další kom-plexní výklad zákona o konkurzua vyrovnání v jeho změněné po-době.

Způsob výkladu jednotlivýchustanovení navazuje po for-mální stránce na způsob, jakýmbyla tato ustanovení komento-vána v prvním vydání. Po uve-dení textu ustanovení zákona

následuje přehled prováděcícha souvisících předpisů, jejichžseznam (pokud jde o jiné právnípředpisy než ZKV) je vedensnahou po jejich úplnosti.Vlastní komentářový výklad jev Zelenkově partii členěn podleodstavců zákonného ustano-vení, u Maršíkové podle věcnéproblematiky. Tento výklad, opí-rající se o stanoviska autorůk jednotlivým otázkám, předsta-vuje jejich tvůrčí přínos k pro-blematice insolvenčního práva.Bylo již konstatováno, že zá-měrně se řídí potřebami apli-kační praxe. To je nespornépositivum recenzovaného díla,neboť toto zaměření by ne-zbytně mělo být vlastností kaž-dého komentáře. Avšak pro-blém začíná tam, jaký má mítvliv na aplikační řešení právníteorie, které se u nás teprve vy-víjí. Přesto je třeba požadovat,aby aplikační řešení nebylav rozporu s uznávanými práv-ními principy a aby brala na zře-tel i souvislost insolvenčníhopráva s jinými právními ob-lastmi. Z tohoto hlediska jetřeba odmítnout některá prag-matická řešení, těmto zásadámodporující, byť se mohou jevit„praktickými“ (jako příklad zavšechny uvádím výklad nastr. 545, připouštějící, abyi sám úpadce mohl podat ex-cindační žalobu).

Zcela zvláštní význam i po-stavení má v rámci recenzova-ného díla judikatura, a to hnedv několika směrech. Předevšímje velmi rozsáhlá; vedle judika-tury Nejvyššího soudu a dalších

R E C E N Z E , A N O T A C E

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 75

publikovaných judikátů (kterébývají obvykle citovány) sepráce opírá i o judikaturu Vrch-ního soudu v Praze, Krajskéhosoudu v Hradci Králové, Kraj-ského obchodního souduv Praze a Městského souduv Praze (výběr těchto soudůsouvisí s pracovním zařazenímautorů). Za druhé je třeba uvítatpřesné označování judikátů,které umožňuje diferencovatmezi judikáty (popř. stano-visky), které mají sjednocovatjudikaturu, a mezi judikáty,které řeší problémy, jež přineslyjednotlivé případy. Toto využí-vání judikatury – a to je její třetíspecifika – má za cíl poskyt-nout příklady praktických ře-šení aplikačních problémůs možností jejich samostatnéhoposouzení. Tomuto záměru od-povídá i to, že judikatura nenívětšinou podávána jako strohéprávní věty, ale v širších souvis-lostech; a to je další specifikapřístupu autorů k ní.

Záměrem autorů byla snahazachovat pluralitu názorů na ře-šení aplikačních problémů,k níž dnes dochází proto, že ju-dikatura, dříve ustálená, sev důsledku většího počtu legis-lativních změn „rozkolísala“.Nejde tedy o to, aby komentářpodával „direktivní“ návod po-stupu v jednotlivých situacích.Přesto, že někdo tím může býtzklamán, považuji tuto snahuautorů za klad komentáře. Jetřeba jen litovat, že na jiné ná-zory, obsažené v odborné lite-ratuře, je odkazováno jen spo-radicky či neúplně, a to

i v případech, kdy jsou ve výkla-dovém textu uváděny.

Recenze by nebyla úplná,kdyby se nezabývala dikcí vý-kladového textu. Lze konstato-vat, že autoři se vyjadřují jasně,srozumitelně a koncizně. Většírozsah jejich publikace je protodán rozsahem materiálu, kterýshromáždili, nikoli rozvleklostívýkladu.

Není jistě třeba zdůrazňovat,že důkladný komentář k důleži-tému zákonu právní veřejnostvždy uvítá. Představuje pro nipomoc, a to tím významnější,že zákon o konkurzu a vyrov-nání zahrnuje speciální proble-matiku.

Otázkou je, zda význam ko-mentáře není snižován tím, že seočekává nová úprava insolvenč-ního práva, jejíž věcný záměr jejiž publikován na internetovýchstránkách. Autoři v předmluvěmluví o tom, že „rekodifikaceúpadkového práva je stále v ne-dohlednu“; tento jejich názornelze ani potvrdit, ani vyvrátit.Avšak i v případě, že by byl ko-mentovaný zákon v dohlednédobě (např. do dvou let) nahra-zen novou úpravou, neubralo byto recenzované publikaci na je-jím významu. Představuje totižurčité shrnutí všeho, co se poprávní stránce dálo kolem apli-kace zákona o konkurzu a vyrov-nání. Mnohé z toho má hodnotuobecnější a bude to možné vyu-žívat i při změně právní úpravy.

prof. JUDr. František Zoulík,PF UK Praha, advokát

■

Dauses, Manfred A.: PŘÍ-RUČKA HOSPODÁŘSKÉHOPRÁVA EU (základy vnitřníhotrhu, ochrana životního pro-středí a ochrana spotřebitele).776 stran, váz., 350 Kč, vydaloASPI Publishing s. r. o., U Nákla-dového nádraží 6, 130 00 Praha 3.

České odborné veřejnosti sedostává do rukou dílo podob-ného zaměření poprvé. Jednáse o výběr 11 kapitol z lístkovni-cového vydání německého ori-ginálu (Handbuch des EU – Wirt-schaftsrechts, nakladatelstvíC. H. Beck) v českém překladuv publikaci klasického typu.

Vybrané kapitoly jsou věno-vány podrobnému rozboruprávní úpravy a judikatury Evrop-ského soudního dvora v centrál-ních oblastech vnitřního trhu –volného pohybu zboží, služeb,podnikatelů i o ochraně zaměst-nanců. Knihu uzavírají kapitolyo právu životního prostředía o ochraně spotřebitele. Práce,která se nyní – vedle polštinya ruštiny – objevuje i v českémpřekladu, chce ukázat způso-bem blízkým pro potřeby praxezásady hospodářského právaES ve spojení s podstatnýmirysy jeho aplikace.

Tato publikace vychází vstřícpotřebám odborné, zejménaprávnické veřejnosti, kterés nadcházející perspektivoubrzkého přistoupení České re-publiky k Evropské unii nemo-hou již být uspokojeny díly do-sud u nás publikovanými, a jedoporučována zejména soud-cům, advokátům a podnikovým

R E C E N Z E , A N O T A C E

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 76

právníkům, výběrem látky je alevhodná i pro studenty právnic-kých fakult.

J. M.■

Dvořák, Tomáš: SPOLEČNOSTS RUČENÍM OMEZENÝM(komplexní pohled na s. r. o.).508 stran, váz., 595 Kč, vydaloASPI Publishing s. r. o., U Ná-kladového nádraží 6, 130 00Praha 3.

Monografie mladého peda-goga plzeňské právnické fakultyje první prací na téma právníúpravy společnosti s ručenímomezeným publikovanou povelké novele obchodního záko-níku č. 370/2000 Sb. a tech-nické novele č. 501/2001 Sb.Publikace je rozdělena do osmičástí, které obsahují celkemtřiatřicet kapitol. Autorův výkladse týká především založenía vzniku společnosti, majetkovéúčasti i členství společníků,vnitřní organizační strukturyspolečnosti, jejích jednotlivýchorgánů a podniku společnosti.Zvýšenou pozornost věnuje autor zrušení společnosti,komplexně pojednává i o jedno-tlivých formách přeměny spo-lečnosti, věnuje se také souvi-sejícím otázkám jako jsouobchodní rejstřík, obchodnífirmy, jednání podnikateleapod., řeší i některé otázky sou-visející s vedením účetnictví.

Publikace je opatřena před-mluvou, obsahem, obsáhlýmseznamem použité literaturya věcným rejstříkem. Ve znač-ném rozsahu je odkazováno nanejnovější, avšak také na staršíjudikaturu, je citováno značnémnožství odborné literatury do-mácí i zahraniční provenience.

Autor ve své publikaci před-kládá čtenářům výklad právníúpravy užitečný pro praktiky, díloale přitom dodržuje nezbytné zá-sady vědecké práce.

J. M.■

Král, Václav: PŘÍPADY SLAV-NÝCH I NESLAVNÝCH anebMůj život s advokacií. Vlastnímnákladem autorovým v počtu1 000 ks vydala firma REGO,cca 148 stran, cena cca 180,– Kč.Na dobírku lze objednat u firmyREGO, P. O. BOX 66, 161 00Praha 6, tel. 233 311 385, k dis-pozici též v budově České advo-kátní komory, Národní 16,Praha 1, informace v recepci.

Své vzpomínky vydává zku-šený advokát JUDr. Václav Král,který se domluví šesti jazyky, zasvého života navštívil 65 zemía advokacii vykonává již 41 let.Dodnes je činný a pracuje proČeskou advokátní komoru v je-jím mezinárodním odboru.

Kniha je rozdělena do pětičástí. První tvoří Preambule, kdese mj. dočteme, jak se ve sta-

rém Římě objevili první advokáti,jejichž řeč byla měřena vodnímihodinami a seznámíme se s prv-ními zkušenostmi začínajícíhoadvokáta na počátku šedesá-tých let minulého století. Druháčást - Causy trestní a třetí část -Causy civilní jsou napínavým po-čtením s často humornou poin-tou, které jsou psány téměř čap-kovským stylem. Advokátya zejména koncipienty jistě po-těší autorovy úvahy profesio-nální, např. o formě podání,o rozvodech a rozchodech,matce jisté a otci nejistém, poví-dání o palmáre atd. Do této částipatří i návrh na rozvod podanýJosefem Němcem, manželemBoženy Němcové, ilustrovanýfaksimilií originálu. Čtvrtá částnazvaná Setkání s osobnostmipopisuje autorovy vzpomínky naJaroslava Seiferta, Václava Čer-ného, Jiřího Muchu, kardinálaJosefa Berana, dr. VladimíraKadlece („univerzitního profe-sora, rektora, ministra a charti-stu“), Madeleine Albrightovoua další.

Epilogem, který se kromě ji-ného zamýšlí nad vztahem ad-vokát a humor, či nad uměnímklást otázky, zajímavá knihakončí. Na jejím začátku, hnedza titulem, můžeme si přečístmotto: „Nejlepší způsob, jakjednat s advokáty, je nemíts nimi nic do činění.“.

JUDr. Květa Slavíková■

P Ř E Č E T L I J S M E Z A V Á S

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 77

Jak Kysela, Zdeněk Kühn: Aplikace mezinárodního práva po přijetí tzv. euronovely ÚstavyČR. Právní rozhledy č. 7/2002, s. 301-312.

V obsáhlém příspěvku (zák. č. 395/2001 Sb.) poukazují autoři na to, že novela ústavy přiblížilanáš právní řád monistickému vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva a zároveň s sebou přineslai některé interpretační problémy, které nastiňují. Po úvodu (I.) následují tyto oddíly: II. Příprava a pro-jednání euronovely, III. Jednotlivé typy procesních dopadů, IV. Změny kompenzací Ústavního soudu,V. Aplikace a interpretace čl. 10 Ústavy, VI. Závěr.

V závěru autoři poukazují na „zastaralou mentalitu“ některých soudců, jakož i právníků, „ne-schopných vyhlédnout z krunýře domácího práva“. Často dominuje zažité dualistické myšlení, neo-chota i neschopnost aplikovat mezinárodní právo. To nelze měnit toliko cestou legislativní. Jde o po-stoj soudců i celé právnické veřejnosti, která se jednoduše musí učit mezinárodní právo znát,aplikovat je a u soudu též využívat svých ústavních možností správnou argumentací našich meziná-rodních závazků.

Poznamenáváme, že témuž tématu bylo věnováno pojednání JUDr. M. Kamlacha v č. 5/2002Bulletinu advokacie (str. 14–20).

Lubomír Crha: Kárné řízení jako nástroj komunikace soudce a státního zástupce anebstátní zástupce s obhájcem (výjimečně) na jedné lodi. Trestněprávní revue č. 8/2002,str. 226–228.

Úvaha náměstka nejvyšší státní zástupkyně je věnována povaze předání státního zástupce a ad-vokáta soudem příslušnému orgánu ke kárnému postihu ve smyslu § 66 odst. 3 tr. ř. Připomeňme,že jde o případy, kdy ve smyslu § 66 odst. 1 přichází jinak uložení pořádkové pokuty do 50 000,–Kč.

Jádro pojednání je v úvaze o současném stavu. Autor si klade otázku, zda návrh ve smyslu § 66odst. 3 tr. ř. je takové povahy, že soudce je zde navrhovatelem v kárném řízení. Ve vztahu ke státnímzástupcům odpovídá záporně. Poukazuje na to, že zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudcůa státních zástupců od 1. 4. 2002 přenesl právo rozhodovat o návrzích k zahájení kárného řízeníz původního jednoho kárného senátu státních zástupců a několika kárných soudců na dva vrchnísoudy, jakožto soudy kárné, a sjednotil kárné řízení soudců a státních zástupců. V § 8 zákona již ne-připouští, aby kárné řízení proti uvedeným subjektům bylo zahájeno jinak, než návrhem funkcionářůuvedených v jeho třetím odstavci. Jde o taxativní výpočet a „nepochybně nebylo úmyslem zákono-dárce, aby ve věcech státních zástupců působilo potenciálně přes dva tisíce navrhovatelů“, jimiž jsoumíněni soudci. Za podstatný argument autor považuje znění § 66 odst. 3 poslední věta tr. ř., podleníž je příslušný orgán povinen o výsledku vyrozumět soudce, který mu státního zástupce (a dodejmetéž advokáta) ke kárnému řízení předal. Z této samotné skutečnosti je nejzřejmější, že soudce zdenení navrhovatelem kárného řízení. Cit. ustanovení předpokládá u soudce pouze dvě aktivity – nej-prve vydání usnesení o předání věci, a poté již jen přijetí informace o výsledku. Toto vyrozumění pro-vede „příslušný orgán“, který zvažoval odložení, uložil výtku nebo podal návrh na zahájení kárného ří-zení. Bude se jednat o některého z vedoucích státních zástupců nebo o ministra spravedlnosti.Samotný kárný soud „předávajícího“ soudce nevyrozumívá.

Autor považuje za zavádějící Beckovy komentáře k tr. řádu, které v ust. § 66 odst. 3 ve všech svýchvydáních (naše pozn.: poslední – 4. vydání, díl 1, str. 351) označují za „orgán příslušný ke kárnémupostihu“ přímo příslušný kárný senát a nikoliv výčet možných navrhovatelů kárného řízení. Za ne-správný považuje autor i vzor usnesení o předání podle § 66 odst. 3 tr. ř., obsažený v elektronickém

P Ř E Č E T L I J S M E Z A V Á S

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 78

systému ASPI, který se v obdobné situaci týká obhájců. Vzor vychází z toho, že obhájce je předánpřímo kárnému senátu, což je v rozporu s postupem, který schválil mlčky i Nejvyšší soud v rozhodnutíz 5. 6. 1996 sp. zn. Ntn 173/96, z něhož je jednoznačně patrno, že předání obhájce ke kárnému po-stihu se činí předsedovi revizní komise (naše pozn.: nyní kontrolní rady), který může, avšak nemusí po-dat návrh na zahájení kárného řízení. Autor dovozuje, že u obhájce platí tytéž závěry jako u státního zá-stupce – může být uvedeným postupem předán pouze potenciálním kárným žalobcům podle § 46odst. 3 a § 51 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, tedy předsedovi kontrolní rady nebo minis-tru spravedlnosti. Teprve kárný žalobce zváží, zda podá či nepodá kárnou žalobu.

Poznámka: V praxi orgánů advokacie nikdy nevznikaly pochybnosti o správnosti názoru napostup v těchto věcech, který zastává autor článku. Pokud tedy soud ve smyslu § 66 odst. 3 tr.ř. namísto uložení pořádkové pokuty podle odst. 1 téhož ust. předá advokáta – obhájce – pří-slušnému orgánu ke kárnému postihu, je tímto orgánem předseda kontrolní rady ČAK, který jeoprávněn vystupovat v kárném řízení podle zákona o advokacii jako kárný žalobce (§ 46 odst. 3zákona o advokacii); může jím být též ministr spravedlnosti (§ 51 odst. 2 zákona o advokacii).Předseda kontrolní rady ČAK ve své kompetenci posoudí důvodnost soudem podaného podnětua buď věc odloží, nebo vyřeší jinak, např. vytýkacím dopisem nebo konečně podá kárnou žalobu.Účastníky kárného řízení ve smyslu § 1 advokátního kárného řádu (vyhl. Ministerstva spravedl-nosti č. 244/1996 Sb.), jsou kárný žalobce a advokát nebo advokátní koncipient, proti němužbylo kárné řízení zahájeno, nikoliv předseda senátu nebo soudce působící na trestním úseku,který „předal“ advokáta – obhájce ke kárnému postihu ve smyslu § 66 odst. 3 tr. ř. Je ovšem ne-pochybné, že předání ke kárnému postihu nemusí znamenat, že ke kárnému postihu dojde. Roz-hodování o tom je ve výlučné pravomoci příslušného kárného senátu na základě kárné žaloby po-dané předsedou kontrolní rady, resp. ministrem spravedlnosti, který může též ve smyslu § 51v kárném řízení proti advokátovi a advokátnímu koncipientovi vystupovat (§ 51 odst. 2 zák. o ad-vokacii). Z dikce § 66 odst. 3 tr. ř., podle něhož příslušný orgán je povinen o výsledku vyrozumětorgán činný v trestním řízení, vyplývá, že stačí sdělit výsledek přípisem, aniž je třeba příslušnémuorgánu zasílat stejnopis případného kárného rozhodnutí nebo jiného způsobu vyřízení.

Vše, co bylo řečeno ve vztahu mezi s o u d e m a orgány advokacie, platí i ve vztahu meziostatními orgány činnými v trestním řízení a orgány advokacie, protože v přípravném řízení státnízástupce i policejní orgány mohou též postupovat podle § 66 odst. 3 tr. ř. Kterýkoliv orgán trest-ního řízení však takto může postupovat pouze na základě usnesení, proti němuž je ve smyslu§ 66 odst. 4 též přípustná stížnost. V praxi dochází někdy k tomu, že zejména orgány činné v pří-pravném řízení upozorňují Českou advokátní komoru na údajně závadné chování s odkazem na§ 66 odst. 3 tr. ř., aniž věc byla procesně vyřešena pravomocným usnesením ve smyslu cit. usta-novení. V takovém případě ČAK na nezbytnost náležitého procesního postupu příslušný orgánupozorňuje, přičemž její povinností postupovat podle § 66 odst. 3 druhá věta tr. ř. (vyrozuměto výsledku orgán činný v trestním řízení) nastává teprve tehdy, když věc byla po stránce procesnínáležitě projednána, tj. bylo-li vydáno příslušné usnesení, které nabylo právní moci.

JUDr. Václav Mandák

Časopis „Justiční praxe“ v nové koncepci. Od počátku roku 2002 změnil tento časopis, vydávanýMinisterstvem spravedlnosti, obsahové zaměření, redakční obsazení i obálku, formát a grafické řešení.

P Ř E Č E T L I J S M E Z A V Á S

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 79

Šéfredaktorkou je Mgr. Petra Jungwiertová. Redakční rada je čtyřčlenná (PhDr. J. Pachman,JUDr. V. Voráček, PhDr. I. Chaloupková, Mgr. P. Jungwiertová. V tomto roce vyšlo dosud pět čísel(plánováno je deset čísel ročně). Všechna byla zaměřena monotematicky.

Číslo 4 obsahuje několik pojednání zejména z řad státních zástupců a soudců věnova-ných prvním zkušenostem z aplikace novely trestního řádu. Jde o tyto příspěvky: Petr Coufal:Prvé zkušenosti státního zastupitelství s aplikací novely tr. řádu, Miroslav Růžička: K otázce, kdy na-stávají účinky zahájení tr. stíhání ve věcech, v nichž bylo konáno zkrácené přípravné řízení a státnímzástupcem byl podán návrh na potrestání, František Vondruška: K postupu státního zastupitelství popředání trestního stíhání obviněného do ciziny, Zbyněk Žďárský: K vrácení věci st. zástupci k do-šetření soudem, Jiří Lněnička: Revizní princip v trestním řízení, Petr Hrachovec: Pokračování v tr.činu – drobné opomenutí zákonodárce, Zdeněk Sovák: Ochrana dětí prostředky tr. práva po noveletr. z. s účinnosti od 1. 1. 2002, Jaroslav Látal: Poškozený v tr. řízení a rozhodování o náhradě škodypo novele tr. ř., Miroslav Čapek: Několik poznámek k novele tr. řádu, Hana Pipková: K návrhu Ev-ropského zatýkacího rozkazu.

Ve zpravodajské části je otištěna informace o zahájení realizace nového pojetí výchovněvzdělávacího procesu resortu Ministerstva spravedlnosti. Od 1. 4. byla zřízena Justiční aka-demie se sídlem ve Stráži pod Ralskem a bylo provedeno slavnostní předání první dostavby. Bylschválen Prozatímní statut Justiční akademie. Nejdůležitějším úkolem je dnes personální obsazeníRady Justiční akademie, vedoucích kateder a učitelů z řad soudců a státních zástupců. Možnostvzdělávat kolegy se stane prestižní záležitostí s přímým dopadem na další kariérní růst.

S ohledem na novost problematiky uvádíme anotaci některých zmíněných příspěvků.

Petr Coufal (Krajské SZ v Brně): První zkušenosti státního zastupitelství s aplikaci novelytr. řádu.

Autor uvádí poznatky za prvé čtvrtletí tohoto roku z oblasti procesní, z oblasti organizace a řízenístátního zastupitelství, spolupráce s policií a soudy a podrobně hodnotí též podíl správy státního za-stupitelství na úspěšnosti realizace jejich nově upravené zákonné působnosti.

Pokud jde o aplikaci novely tr. ř., uvádí zajímavé statistické údaje. Zkrácené přípravné řízení pro-běhlo u orgánů přípravného řízení za prvé tři měsíce celkem u 4 528 tr. činů a u 4 361 byl podánnávrh na potrestání. Ve vztahu k počtu stíhaných osob v té době (31 800) proběhla tato forma pří-pravného řízení u více než 14 % tr. případů, 5 % bylo dále vyřízeno odklony. Prakticky tedy jedna pě-tina kriminality byla vyřizována některou z uvedených forem. Zatím nelze ještě říci, zda jde o optimálnístav. Mimosoudní formy trestního řízení se pohybují stále v řádu pouhých několika procent, přičemždominují podmíněná zastavení a narovnání je výjimkou. Nepochybně na tento stav má vliv i zvýšenáhranice trestní odpovědnosti za majetkové delikty. Jeví se tendence k zaměňování záznamuo podání vysvětlení dle § 158 odst. 5 tr. ř. s procesním výslechem svědka ve snaze o většíverifikaci, dále relativně vysoká realizace zkrácených přípravných řízení na úkor mimo-soudních odklonů, někde tlak soudu na výslechy svědků jako neodkladných a neopako-vatelných úkonů, a to spíše k ulehčení soudního dokazování než k zjištění výjimečnosti ta-kového úkonu.

Ukazuje se, že zdaleka ne ve všech zákonem předpokládaných případech dochází k odklonůmv přípravném řízení. Stále se ještě vyplácí podat jednoduchou žalobu a následně evidovat jednodu-chý trestní příkaz soudu. Způsob poučování o možnosti odklonů je často zcela formální a pro nein-formovanou osobu nedostačující. Předložit formulář o poučení je příliš málo, je třeba vysvětlit výho-dy takového postupu pro obviněného, což daleko častěji vede k doznání a ochotě nahradit škodu.

P Ř E Č E T L I J S M E Z A V Á S

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 80

Odklony je třeba realizovat rychle, ne až po skončení vyšetřování a po úplném dokazování. Takovýpostup je v rozporu se zákonem nastíněným způsobem řešení bagatelní kriminality.

Zkrácené řízení se rychle vžilo. Nesmí však být používáno z čistě pragmatických důvodů, protožeto dá méně práce, než použít některý z odklonů.

Pokud jde o státního zástupce, u závažných věcí je přímo nezbytné, aby se zúčastnil prvotníchúkonů prováděných policií, aby viděl, slyšel, případně i usměrnil to, co je třeba na místě provést a ná-sledně tyto poznatky „prodal“ v řízení před soudem. I z těchto důvodů by měl konkrétní dozorovýstátní zástupce podávat žalobu a zastupovat ji u soudu. To má význam, pokud jde o povinnost stát-ního zástupce provádět nejen ty důkazy, jejichž potřeba vyvstane až po nařízení hlavního líčení.

Policejním orgánem s pravomocí v přípravném řízení je nyní téměř každý policista. Počátek dozorust. zástupce se posunul již na šetření policie, st. zástupce učí policii pracovat podle tr. řádu. Stavyst. zástupců se mohou měnit jen velmi pomalu, ne v horizontech několika měsíců, ale let. Cestou kezvládnutí situace je výrazně zvýšená odpovědnost v přípravném řízení, cesta mimosoudních odklonů.Každá žaloba, která mohla, ale neskončila odklonem, ukrojí žalobci výrazný kus pracovního času.

Jiří Lněnička (Vrchní soud v Praze): Revizní princip v trestním řízení.Autor upozorňuje na rozpaky praxe odvolacích soudů, které vznikají v důsledku nového znění ust.

§ 254 odst. 1 a 2 tr. ř., když odvolací soud přezkoumává zákonnost a odůvodněnost jen těch oddě-litelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim před-cházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, avšak podle druhé věty téhož ust. přihlíží i k vadám, kterénejsou odvoláním vytýkány, pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Au-tor upozorňuje na to, že z různých dosavadních diskusí vyplývají tři různé možné postupy. Soudce od-volacích senátů dělí na „právní pozitivisty“, kteří vycházejí z toho, že revizní princip byl podle § 254odst. 1 tr. ř. zrušen a tr. řád za této situace přezkum jiných než odvoláním napadených výroků neu-možňuje, protože je nezákonný. Rozsudky jsou přezkoumávány jen v rozsahu, který je v odvolání vý-slovně uveden. Další skupina, „právní puristé“, dovozují, že k žádné změně oproti původní úpravě ne-došlo, když soud je povinen přezkoumávat rozsudek ve všech výrocích, proti kterým má odvolatelprávo podat odvolání, protože co kdyby se zde objevila vada, která může mít vliv na odvoláním napa-dené výroky. Konečně třetí okruh soudců, které autor nazývá „praktiky“ za situace, kdy se jim revizníprincip hodí, jej aplikují, za jiné situace, kdy se jim nehodí, argumentují jeho zrušením. Tak vznikajíi v jednom odvolacím senátu protichůdná rozhodnutí. Autor v závěru uvádí, že si není jist, zda se ča-sem praxe „usadí“ na řešení, která budou všechny odvolací senáty akceptovat. Rozpory v právníúpravě nelze totiž ani výkladem beze zbytku překonat. Vyslovuje naději, že při další novelizaci se zá-konodárce vysloví jednoznačněji, aby nedocházelo k nedůstojným dohadům.

Jaroslav Látal: Poškozený v tr. řízení, rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení ponovele tr. ř. účinné od 1. 1. 2002.

Autor nejprve uvádí motivy novely týkající se postavení poškozeného v souvislosti s adhezním ří-zením a dále se zabývá těmito okruhy otázek: 1. Poškozený se může v tr. řízení vzdát svých proces-ních práv, 2. Soud v odsuzujícím rozsudku uloží obžalovanému povinnost nahradit poškozenému ma-jetkovou škodu způsobenou tr. činem, 3. Poškozeným není ten, není-li vzniklá újma způsobenázaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s tr. činem, 4. Novela zrušila omezujícíúčast poškozeného v řízení před KS projednávajícím věc v prvém stupni, 5. Postup v řízení ve věcechs vysokým počtem poškozených, 6. Nárok poškozeného na právní pomoc poskytnutou zmocněn-cem (advokátem) bezplatně nebo za sníženou odměnu, 7. Tr. stíhání se souhlasem poškozeného,

P Ř E Č E T L I J S M E Z A V Á S

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 81

8. K povinnosti st. zástupce vyrozumět poškozeného o úkonech učiněných v přípravném řízení, 9.Práva a postavení poškozeného u institutu narovnání, 10. K oprávnění poškozeného podat opravnéprostředky proti rozhodnutí v tr. řízení, 11. K probační a mediační službě, 12. Zajištění nároků po-škozeného.

Miroslav Čapek (Okresní soud v Teplicích): Několik poznámek k novele tr. řádu.V tomto stručném pojednání se autor zabývá několika praktickými problémy. Především kritizuje,

že novela vyloučila uložit trestním příkazem nepodmíněné odnětí svobody. Podle jeho názoru je řadapřípadů, kdy zejména u majetkových deliktů a majetkových recidivistů takový trestní příkaz nebyl na-padán. Nyní je však nutno nařizovat hlavní líčení, které je v podstatě formální, výsledkem je uloženíodnětí svobody většinou právě do jednoho roku nepodmíněně a rozsudek bývá u hlavního líčení pra-vomocný. Dále se autor zabývá problematikou uložení trestu vyhoštění do pěti let a zákazu pobytu dostejné výše trestním příkazem a novou úpravou ust. § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. ve vztahu k posuzo-vání příslušnosti soudu k projednání věci. Poslední poznámka se týká zkráceného přípravného řízenív případech, kdy proběhlo toto řízení, podezřelý se nachází v zadržení a je konáno ihned po výsle-chu podezřelého, resp. obviněného, hlavní líčení. Zde se autor dotýká významné otázky zajištěníobhajoby pro takového obviněného, který dle § 314b odst. 2 tr. ř. poslední věta a § 34 odst. 4 tr. ř.musí mít obhájce. Objevuje se praktický problém. Zkrácené přípravné řízení se objevuje většinouo víkendech či delších svátcích. Může pak být snadno zmařeno, nepodaří-li se zajistit obhájce.Přitom institut zkráceného přípravného řízení a následného řízení před samosoudcem měl mít za cílprojednávání tr. věcí v co nejkratší době. Prozatím se podařilo situaci zvládnout na základě do-mluvy s obhájci působícími v obvodu soudu, ochota se k soudu dostavit v daných případechvšak není u všech obhájců stejná.

Autor se konečně zabývá problematikou § 66 tr. ř., který vylučuje, aby mimo jiné i obhájcia státnímu zástupci byla uložena soudem pořádková pokuta. V kárném řízení však přitom te-oreticky může obhájcům či st. zástupcům hrozit podstatně přísnější sankce než pořádkovápokuta. Tato úprava je dle názoru autora přežitkem a při striktním uplatnění zásady rovnostivšech před soudem by v porovnání se zákony vyšší právní síly nemohla obstát. Za stejné jed-nání před soudem by všem aktérům měla hrozit pouze stejná sankce a ta by měla následo-vat bezprostředně.

(Připravuje JUDr. Václav Mandák)

Z J U D I K A T U R Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 82

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zru-šení rozsudku Krajského soudu v Hradci Královéz 8. 1. 2002, sp. zn. 30 Ca 150/2001, neboťtvrdil, že napadeným rozsudkem došlo k poru-šení čl. 96 Ústavy, čl. 11, čl. 36, čl. 37 odst. 2a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod(dále jen „Listina“) a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvyo ochraně lidských práv a základních svobod(dále jen „Úmluva“). Napadeným rozsudkemKrajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu, kte-rou se stěžovatel spolu s dalšími žalobci domá-hali přezkoumání zákonnosti rozhodnutí žalova-ného Okresního úřadu Svitavy ze dne 25. 5.2001, č. j. RRR-267/2001-Bo, kterým bylo roz-hodnuto o jejich odvolání proti rozhodnutí Měst-ského úřadu v Poličce ze dne 15. 2. 2001, č. j.1001-2/2000/K, ve věci práva věcného bře-mene zřízeného za účelem vytvoření podmínekpro nezbytný přístup k parcele č. 4545/72 s ro-zestavěnou stavbou rodinného domu čp. 943,parcele č. 4545/73 a stavební parcele č. 2969se stavbou rodinného domu čp. 944, to všev k.ú. Polička. Své rozhodnutí Krajský soudv Hradci Králové odůvodnil tím, že žalobní ná-mitky nebyly opodstatněné, a proto krajský soudpodle ust. § 250j odst. 1 o. s. ř. žalobu zamítl.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajskýsoud mimo jiné uvedl, že k projednání žaloby na-řídil v dostatečném časovém předstihu na den

3. 1. 2002 jednání. Zástupce žalobců se jej ne-zúčastnil, když se z účasti na něm předem omlu-vil faxovou zprávou ze dne 3. 1. 2002. Za důvodsvé nepřítomnosti na jednání uvedl poruchu vo-zidla. O odročení jednání nepožádal. Vzhledemk tomu krajský soud rozhodl, že žalobu projednáv nepřítomnosti žalobců. Vycházel přitom rovněži z toho, jak uvádí v odůvodnění napadeného roz-hodnutí, že se v přezkumném řízení již dokazo-vání neprovádí, že při přezkoumávání zákonnostirozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav,který tu byl v době vydání napadeného rozhod-nutí, a z nemožnosti uvádět další výhrady s ohle-dem na dvouměsíční lhůtu pro podání žaloby.Z těchto ohledů tak nebyla podle krajskéhosoudu účast zástupce žalobců při jednání soudunezbytně nutná.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že kraj-ský soud porušil stěžovatelova výše uvedená zá-kladní práva tím, že jednal v jeho nepřítomnosti,jakož i v nepřítomnosti jeho právního zástupce.K této námitce, jak popisuje stěžovatel v ústavnístížnosti, obecný soud uvedl, že v souzené věcibylo jednáno v souladu s ustanovením § 250go. s. ř., podle něhož, nedostaví-li se účastnícik jednání, může být věc projednána v jejich ne-přítomnosti. Právní zástupce stěžovatele, kterýse z účasti na ústním jednání omluvil, neuvědomilsvého klienta a klient (účastník) nebyl soudem

Soud musí předvolat k jednání účastníky, ne pouze advokáta.

Soud má ve správním soudnictví, kde se zpravidla koná jen jedno jednání, povinnost před-volat k jednání účastníky, ne pouze jejich advokáta. Pokud obešle jen právního zástupce, takto nelze chápat jako splnění povinnosti doručit předvolání účastníkovi. V opačném případěsoud zbaví účastníka jeho práva být přítomen při jednání před soudem dle čl. 38 odst. 2 Lis-tiny základních práv a svobod. Soud nemůže spoléhat na to, že advokát účastníka o jednánívyrozumí.

Nález Ústavního soudu v Brně z 17. 7. 2002, č. j. II. ÚS 145/02.

Nálezem byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 8. 1. 2002, č. j. 30 Ca150/2001.

Z o d ů v o d n ě n í :

Z J U D I K A T U R Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 83

samostatně o nařízeném jednání obeslán.V tomto směru poukazuje stěžovatel zejména naust. § 250g odst. 1 o. s. ř., podle něhož, nedo-jde-li k vyřízení žaloby způsobem uvedenýmv § 250f, předvolá předseda senátu k jednáníúčastníky. V souzené věci však soud tuto svouzákonnou povinnost nesplnil, neboť účastníkynepředvolal a spokojil se pouze s obesláním jehoprávního zástupce. V této souvislosti stěžovatelzdůrazňuje, že jednání konané dne 3. 1. 2002bylo prvním a jediným ústním soudním jednáním,které bylo v předmětné věci nařízeno, a stěžova-teli bylo postupem soudu znemožněno, aby sejej zúčastnil. Následně došlo dne 8. 1. 2002 jenk vyhlášení rozsudku, kdy již vlastní jednání vevěci nebylo možné. Stěžovatel rovněž odkázal nanález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 310/97.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjá-dření, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne24. 4. 2002, mimo jiné uvedl, že stěžovatel bylv řízení zastoupen advokátem JUDr. P. B. na zá-kladě plné moci ze dne 8. 6. 2001. Jednáník projednání žaloby bylo nařízeno na den 3. 1.2002 ve 13.00 hod. Ve 12.02 hod. bylo poda-telně tamního soudu doručeno faxové sdělení(č. I. 57), v němž je advokát omlouván z tohotojednání pro údajnou poruchu svého vozidla. Fa-xové sdělení končí tím, že „žádáme tímto zdvořilesoud, aby omluvil neúčast právního zástupce ža-lobců, na shora specifikovaném soudním jed-nání“. Žádost o odročení jednání ve faxovémsdělení tedy nebyla obsažena. Za této situacesoud ve věci jednal, a to i s ohledem na dosa-vadní průběh řízení. Skutečnost, že Krajský soudv Hradci Králové stěžovatele neuvědomil o ko-nání jednání, pokládá tento soud za zcela samo-zřejmou, neboť stěžovatel byl v řízení zastoupenadvokátem s plnou mocí. V opačném případě,dovozuje krajský soud, by zastupování neměloani smysl. Naopak má soud za to, že advokát stě-žovatele nedostatečně plnil své zákonné povin-nosti stanovené mu § 16 zák. č. 85/1996 Sb.,o advokacii. Je-li totiž podle soudu advokát povi-nen řídit se podle citovaného ustanovení pokynyklienta, pak již jen z tohoto důvodu jej měl o ko-

nání jednání uvědomit sám, což vůbec neučinil.Nemohl tak ani zjistit, dovozuje soud, jeho aktu-ální pohledy na věc, tedy okolnosti zvláště pro vy-vlastnění důležité.

Ve svém nálezu ze dne 9. 6. 1998, sp. zn.I. ÚS 31/97 (nález byl publikován ve Sbírce nálezůa usnesení Ústavního soudu, sv. č. 11, nálezč. 68, s. 151), Ústavní soud vyslovil právní názor,že podle ust. § 250g odst. 1 o. s. ř. (ve znění přednovelou provedenou zákonem 30/2000 Sb.), ne-dojde-li k vyřízení žaloby způsobem uvedenýmv § 250f (uvedené ustanovení bylo s účinností od1. 5. 1997 zrušeno nálezem Ústavního soudupublikovaným pod č. 269/1996 Sb.), předvolápředseda senátu k jednání účastníky. V souzenévěci však obecný soud tuto svou zákonnou povin-nost nesplnil, neboť stěžovatele nepředvolala spokojil se pouze s obesláním jeho právního zá-stupce, resp. s následným telefonickým hovorems tímto advokátem. V předmětné věci bylo naří-zeno první a jediné ústní soudní jednání a stěžo-vateli bylo postupem obecného soudu znemož-něno, aby se jej zúčastnil. Taková praxe nenív souladu ani s českým právem, ani se standardníjudikaturou Evropského soudu pro lidská práva.

Protože řízení v nyní projednávané věci bylou Krajského soudu v Hradci Králové zahájenodne 15. 6. 2001, tedy za účinnosti novely občan-ského soudního řádu, zák. č. 30/2000 Sb., bylonutno přihlédnout k novelizovanému ust. § 250go. s. ř. Podle odstavce 1 cit. ustanovení, nedojde-li k vyřízení žaloby způsobem uvedeným v § 250dodst. 3, § 250f nebo § 250i odst. 2, nařídí soudjednání; k němu si může vyžádat potřebné pod-klady, popřípadě i další písemná vyjádření účast-níků. V odstavci 2 cit. ustanovení se dále uvádí,že, nedostaví-li se účastníci k jednání, může býtvěc projednána v jejich nepřítomnosti; řízení ne-smí být z tohoto důvodu přerušeno.

Přestože aplikované ustanovení, jak výše uve-deno, zaznamenalo po novelizaci občanskéhosoudního řádu, provedené zákonem č. 30/2000Sb. jisté změny, je Ústavní soud toho názoru, žeprávní názor obsažený ve shora citovaném ná-lezu Ústavního soudu najde i v této nové situaci

Z J U D I K A T U R Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 84

své opodstatnění, a proto nevidí důvod se aniv nyní projednávané věci od uvedeného právníhonázoru odchýlit.

Dle ust. § 246c o. s. ř., ve znění zák.č. 30/2000 Sb. se pro řešení otázek, které ne-jsou přímo upraveny v této části (roz. části páté),užije přiměřeně ustanovení prvé a třetí části to-hoto zákona. Podle ust. § 115 odst. 1 (část třetítohoto zákona) nestanoví-li zákon jinak, nařídípředseda senátu k projednání věci samé jednání,k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž pří-tomnost je třeba. V případě, že ve správním soud-nictví v souladu s ust. § 250g o. s. ř., ve zněnízák. č. 30/2000 Sb., nařídí soud jednání, je tedypovinen předvolat k tomuto jednání účastníky.

Podle ust. čl. 38 odst. 2 Listiny má každýprávo na to, aby věc byla projednána v jeho pří-tomnosti. Má-li být výše uvedené základní právorealizováno, musí být účastníkovi umožněno, abyse jednání mohl zúčastnit. Účastník tedy musí býto jeho konání soudem vyrozuměn. Předvoláník ústnímu jednání je proto třeba doručit nejenjeho právnímu zástupci, ale i přímo tomuto účast-níkovi. K ústnímu jednání musí být účastník řízenísoudem samostatně obeslán. Jestliže tedy vesprávním soudnictví nařídí soud jednání, je povi-nen k tomuto jednání předvolat účastníky. Před-volání k ústnímu jednání je nutno doručit kaž-dému účastníkovi osobně, má-li být realizovánojeho právo, aby věc byla projednána v jeho pří-tomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Hrad-ci Králové, vedeného pod sp. zn. 30 Ca 150//2001, Ústavní soud zjistil, že Krajský soudv Hradci Králové vyzval účastníky řízení, a to ne-jen jejich právního zástupce, ale i každého účast-níka samostatně, aby ve stanovené lhůtě soudusdělil, zda souhlasí s tím, aby v projednávanévěci rozhodl rozsudkem bez nařízeného jednání(č. l. 26 spisu). Na uvedenou výzvu reagoval stě-žovatel sdělením ze dne 2. 7. 2001, že nesou-hlasí, aby v uvedené věci rozhodl soud bez naří-zeného jednání, přičemž svůj nesouhlas opřelo své právo hájit svá práva u soudu. Rovněžprávní zástupce žalobců JUDr. B. dopisem ze

dne 13. 7. 2001 Krajskému soudu v Hradci Krá-lové sdělil, že všichni žalobci trvají na tom, abyv dané věci bylo rozhodnuto v rámci nařízenéhojednání, a nesouhlasí tedy s tím, aby soud roz-hodl rozsudkem bez jednání. Ze spisového ma-teriálu Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel –ovšem rovněž ani další žalobci – k ústnímu jed-nání konanému před krajským soudem dne 3. 1.2002 nebyli vůbec obesláni. Obeslán byl pouzejejich společný právní zástupce.

Ze spisu soudu dále Ústavní soud zjistil, žeKrajskému soudu v Hradci Králové došlo dne 3. 1.2002 ve 12.02 hod. faxové podání, ve kterém seprávní zástupce žalobců prostřednictvím své advo-kátní kanceláře z jednání nařízeného na den 3. 1.2002 omlouvá. Další faxové podání, které témužsoudu došlo téhož dne ve 13.07 hod., obsahujeomluvu žalobců z jednání nařízeného na den 3. 1.2002 ve 13.00 hod. V tomto druhém faxovém po-dání pracovnice advokátní kanceláře soudu dálesděluje, že se telefonicky od klienta dozvěděla, žejemu, a ani ostatním žalobcům nebylo soudem do-ručeno předvolání k předmětnému jednání. Ža-lobci tedy o termínu soudního jednání nevědělia nebyli připraveni se jednání zúčastnit.

V projednávané věci tak obecný soud svou po-vinnost předvolat k jednání účastníky nesplnil, ne-boť stěžovatele nepředvolal a spokojil se pouzes obesláním jeho právního zástupce, což nelzechápat jako splnění povinností doručit předvolánístěžovateli jako účastníkovi. V projednávané věcibyl stěžovatel postupem obecného soudu svéhopráva být přítomen při jednání před soudem vesmyslu ust. čl. 38 odst. 2 Listiny zbaven. Jednáníkonané dne 3. 1. 2002 bylo prvním a jedinýmústním soudním jednáním, které bylo v před-mětné věci nařízeno a stěžovateli nebylo postu-pem obecného soudu umožněno, aby se jej zú-častnil. Stěžovateli tak bylo v projednávané věciznemožněno uplatnit Listinou garantované právona to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti.

Při shrnutí výše uvedených skutečností do-spěl Ústavní soud k závěru, že v projednávanévěci Krajský soud v Hradci Králové výše uvede-ným postupem porušil stěžovatelovo základní

Z J U D I K A T U R Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 85

právo na spravedlivý proces, neboť jeho věc ne-byla projednána nezávislým a nestranným sou-dem v jeho přítomnosti. Obecný soud tak jednalv rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kteréhomá každý právo na to, aby jeho věc byla projed-nána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jehopřítomnosti, jakož i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který

stanoví, že každý má právo na to, aby jeho zále-žitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřenélhůtě projednána nezávislým a nestranným sou-dem.

Nález zaslal a právní větou opatřil JUDr.Zdeněk Koudelka, Ph.D., advokát v Brně.

K oprávněnosti zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů ve va-zebních věcech, k požadavku řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů ve-řejné moci, ke způsobu posuzování oprávněnosti zásahu do svobody jednotlivce při rozho-dování o vazbě, k důvodu uvalení tzv. vazby útěkové sub specie ústavně zaručené svobodypohybu a k právním důsledkům rozhodnutí o propuštění z vazby na peněžitou záruku (kauci).

1. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů zpravi-dla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecných soudů o vazbě podloženo zákonným důvodembuď vůbec, nebo jestliže tvrzené a (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémnímrozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky, případně s mezinárodnímismlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR.

2. Vazební rozhodnutí obecného soudu musí být náležitě odůvodněno konkrétními okol-nostmi, které odůvodňují obavu z naplnění některého z důvodů vazby.

3. V případě rozhodnutí o vazbě, které vždy představuje výrazný zásah do svobody jed-notlivce, je nutno oprávněnost takového zásahu posuzovat restriktivně.

4. Důvod útěkové vazby nelze spatřovat v samotné skutečnosti, že stěžovatel může kdy-koli opustit území ČR, neboť svoboda pohybu je ústavně zaručena čl. 14 Listiny základníchpráv a svobod.

5. Skutečnost, že stěžovatel byl z vazby propuštěn na peněžitou záruku (kauci) nic neměnína samotné protiústavnosti rozhodnutí o uvalení tzv. útěkové vazby, neboť rozhodnutí o při-jetí peněžité záruky (kauce) je založeno na předpokladu, že vazební důvod podle § 67odst. 1 písm. a) tr. ř. i nadále trvá.

Nález Ústavního soudu ČR z 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 121/02.

Tímto nálezem vydaným na základě ústavní stížnosti stěžovatele T. K., bytem SRN, v ČR bytemv K., zast. JUDr. L. P., advokátem v Praze, rozhodl Ústavní soud v senátě složeném z předsedyJUDr. V. J. a soudců JUDr. P. H. a JUDr. V. Š. o tom, že usnesení Krajského soudu v H. K. ze dne30. 11. 2001, sp. zn. 11 To 761/2001, se zrušuje.

Z o d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností napadl stěžova-tel T. K. ve své vazební věci pravomocné usnesení

Krajského soudu v H. K. ze dne 30. 11. 2001, sp.zn. 11 To 761/2001, když tvrdil, že tímto usnese-

Z J U D I K A T U R Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 86

soud stížnostní, a to usnesením ze dne 30. 11.2001 (11 To 761/2001), jímž bylo usnesenísoudu I. stupně zrušeno a nově bylo rozhodnutotak, že stěžovatel byl vzat do vazby jen z důvodů§ 67 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř.

Z odůvodnění usnesení krajského soudu vy-plynulo, že se tento soud sice ztotožnil s tvrzenímstěžovatele, že neexistují skutečnosti, které byodůvodňovaly tzv. koluzní vazbu [§ 67 odst. 1písm. b) tr. ř.] nicméně důvodnou byla shledánatzv. vazba útěková [§ 67 odst. 1 písm. a) tr. ř.],a to proto, že stěžovatel „je občanem SRN, kampravidelně zajíždí, kde má také trvalé bydliště,a zřejmě i nějaké rodinné zázemí, i když tvrdí,že žije dlouhou dobu v ČR s družkou. Možnostopuštění republiky, a to zcela legální, tu jedána, a proto důvod vazby podle § 67 odst. 1písm. a) tr. ř. krajský soud shledává.“ Odvolacísoud nadto poukázal též na to, že věc je ve zcelapočáteční fázi vyšetřování, v němž bude nutnoprovést řadu vyšetřovacích úkonů jak k prověřeníobhajoby stěžovatele, tak i celého rozsahutrestné činnosti. V závěru svého rozhodnutí stíž-nostní soud poukázal na to, že vazební důvodpodle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. je možno nahra-dit složením peněžní záruky, o jejíž výši by všakmusel rozhodovat příslušný okresní soud.

Po neúspěšných žádostech stěžovatele o pro-puštění z vazby (Nt 589/2001, Nt 106/2002)usnesením Okresního soudu v H. K. sp. zn. Nt118/2002 ze dne 21. 2. 2002, jež nabylo právnímoci dne 1. 3. 2002, byl stěžovatel, po složení(jeho družkou) peněžité záruky ve výši 400 000,–Kč, propuštěn na svobodu při konstatování, ževazební důvod podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř.trvá i nadále.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zdůraznil,že sice do SRN zajíždí, ale jen zřídka a pracovně,že však v ČR má rodinu a žije zde téměř 10 let.Porušení svých ústavně zaručených práv odů-vodnil tak, „že má za to, že vazební rozhodnutíobecného soudu musí být náležitě odůvod-něno konkrétními okolnostmi, které odůvod-ňují obavu z naplnění některého z důvodůvazby. V případě rozhodnutí o vazbě, které

ním byla porušena jeho ústavně zaručená právavyplývající z čl. 8 odst. 1, 2, 5, čl. 36 a násl. Lis-tiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy ČR.

Účastník řízení, Krajský soud v H. K., k výzvěÚstavního soudu (§ 42 odst. 4 zákonač. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,dále jen „zákona“) se k věci vyjádřil tak, že odká-zal na rozhodovací důvody obsažené v odůvod-nění ústavní stížností napadeného rozhodnutí.

Vedlejší účastník řízení, Krajské státní zastupi-telství v H. K., se svého postavení vedlejšíhoúčastníka řízení vzdal.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního souduv H. K., sp. zn. Nt 552/2001, jenž mu byl před-ložen spolu se souvisejícími spisy sp. zn. Nt589/2001, Nt 106/2002, Nt 118/2002 téhožsoudu a z uvedených spisů a obsahu ústavní stíž-nosti došel k následujícím závěrům.

Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání protrestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3tr. zák., kterého se měl odpustit tím, že jako jed-natel společnosti I. F., s. r. o. neoprávněně čer-pal provozní zálohy, které použil pro svoji osobnípotřebu, čímž měl této společnosti způsobitškodu ve výši 1 284 292,20 Kč.

Na základě návrhu státního zástupce KSZv H. K. rozhodl soudce OS v H. K. o vazbě stě-žovatele usnesením ze dne 13. 11. 2001 (Nt552/2001), a to tak, že stěžovatele vzal do vaz-by s odůvodněním, že „je dán důvod vazby vesmyslu ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř.,tzv. vazby útěkové, neboť obviněný je cizímstátním příslušníkem a výše hrozícího trestu bymohla způsobit, že i přes osobní vztahy, kterémá na území ČR, ať již ve vztahu k družce či vevztahu k pracovnímu uplatnění či k době, pokterou žije v ČR, existuje nebezpečí útěku,které nelze vyloučit, trvá“. Soud měl zároveň zato, že je dán i vazební důvod ve smyslu ustano-vení § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy vazba ko-luzní, odůvodněná obavou, že by obviněný mohlpůsobit na dosud nevyslechnuté svědky, kteříměli čerpat zálohy obdobným způsobem.

Proti tomuto usnesení OS v H. K. podal stě-žovatel stížnost, o které rozhodl KS v H. K., jako

Z J U D I K A T U R Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 87

vždy představuje výrazný zásah do osobní svo-body jednotlivce, je však nutno posuzovatoprávněnost takového zásahu restriktivně.“

Stěžovatel proto navrhl zrušení usnesení Kraj-ského soudu v H. K.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnostje důvodná.

Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálenéjudikatury, je oprávněn zasáhnout do rozhodo-vací činnosti obecných soudů ve vazebních vě-cech zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obec-ných soudů o vazbě podloženo zákonnýmdůvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny základníchpráv a svobod), buď vůbec, nebo jestliže tvrzené(a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v ex-trémním rozporu s kautelami plynoucími z ústav-ního pořádku republiky, příp. s mezinárodnímismlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR (k tomusrov. např. nález ve věci III. ÚS 18/96 in Ústavnísoud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení– svazek 6, vydání 1, č. 88, Praha 1997, a další).

Rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby v pří-pravném řízení bylo opřeno o skutečnosti jednakobecné povahy (obviněný je občanem SRN, kampravidelně zajíždí na návštěvu a má tam trvalébydliště), jednak povahy spekulativní (zřejmě márodinné vazby v SRN). Na základě nich stížnostnísoud, jenž zrušil rozhodnutí obecného souduI. stupně, dospěl k závěru, že stěžovatel by mohllegálně opustit území ČR. Tyto závěry pod aspek-tem ústavnosti se jeví jako povšechné a nekon-krétní, a proto jako nedostatečné.

Ústavní soud již dříve ve své ustálené rozhodo-vací praxi vyložil, že „z hlediska stanoveného po-stupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svo-bod) je požadavek řádného a vyčerpávajícíhozdůvodnění orgánů veřejné moci (v daném pří-padě povinnost plynoucí z ustanovení § 134odst. 2 tr. ř.) jednou ze základních podmínekústavně souladného rozhodnutí“ (k tomu srov.např. nález ve věci I ÚS 303/01, dosud ve Sbírcenálezů a usnesení Ústavního soudu ČR nepubli-kováno), a proto pod aspekty této konstantní judi-katury Ústavního soudu nemohou důvody ve stě-žovatelově věci, jímž byla tzv. útěková vazba

odůvodněna, obstát. Za skutečností, odůvodňujícívzetí do vazby, nemůže být za dostačující poklá-dáno obecné zjištění, že stěžovatel je cizím stát-ním občanem, neboť tato skutečnost vytváří pouzeabstraktní možné nebezpečí, nikoliv však kon-krétní skutkově podloženou hrozbu, jež má býtvazbou odstraněna (k tomu srov. např. nález vevěci II. ÚS 347/96 in Ústavní soud České repub-liky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 9., vydání1., č. 155, Praha 1998). Důvod útěkové vazbynelze podle přesvědčení Ústavního soudu spatřo-vat ani v samotné skutečnosti, že stěžovatel můžekdykoli opustit území ČR, neboť svoboda pohybuje ústavně zaručena (čl. 14 Listiny základních práva svobod) a z důvodu realizace tohoto ústavně za-ručeného práva nelze bez dalšího dovozovat exi-stenci vazebního důvodu (k tomu srov. např. nálezve věci I. ÚS 645/99 in Ústavní soud České re-publiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 18.,vydání 1., č. 94, Praha 2001).

Odůvodnění napadeného rozhodnutí tak po-strádá zjištění konkrétních skutečností, které byvzetí stěžovatele do vazby ústavně odůvodnilya obecnými soudy vyslovené domněnky po-třebné znaky (podmínky) vazebních důvodů ne-mohou naplnit (k tomu srov. např. nález ve věciIII. ÚS 188/96 in Ústavní soud České republiky:Sbírka nálezů a usnesení – svazek 16., vydání 1.,č. 156, Praha 1999).

Konstatování krajského soudu, že trestní stí-hání stěžovatele je v počáteční fázi vyšetřování,na uvedeném závěru nic nemění, neboť ani onosamo o sobě nemůže nahradit konkrétní skuteč-nost, jimiž by důvody tzv. útěkové vazby byly na-plněny, zvláště pak za situace, kdy na rozdíl odzávěrů obecného soudu I. stupně důvody tzv. ko-luzní vazby nebyly stížnostním soudem shledány.

Stěžovatel byl sice z vazby propuštěn na peně-žitou záruku (kauci), avšak ani tato skutečnost navěci nic nemění, neboť rozhodnutí (UsneseníOkresního soudu v H. K. ze dne 21. 2. 2002 – Nt118/2002), jímž byl stěžovatel oproti složení pe-něžité záruky propuštěn z vazby na svobodu, je za-loženo na (protiústavním) závěru, že vazební dů-vod podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. i nadále trvá.

Z J U D I K A T U R Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 88

Z takto rozvedených důvodů bylo v posuzovanévěci shledáno porušení čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny zá-kladních práv a svobod, dle něhož nikdo nesmí býtzbaven svobody jinak než z důvodů, které stanovízákon; ústavní stížnosti stěžovatele bylo proto vy-hověno a napadené rozhodnutí Krajského souduv H. K. bylo zrušeno [§ 82 odst. 1, 2, písm. a),

odst. 3 písm. a) zákona], když k usnesení OS v HKze dne 13. 11. 2001 (Nt 552/2001), jako k jiždříve zrušenému rozhodnutí obecného souduI. stupně, nebylo třeba přihlížet.

Nález zaslal a právními větami opatřil JUDr.Libor Petříček, advokát v Praze.

Napadeným usnesením nevyhověl soud pr-vého stupně návrhu žalobce na prominutí zmeš-kání lhůty pro podání odvolání proti rozsudku té-hož soudu ze dne 24. 2. 2002. Konstatovalpředevším, že žalobcem uváděné důvody, tojest, že jeho statutární zástupci si v návalu prácešpatně poznamenali nejzazší termín k podání od-volání a tak lhůtu o týden promeškali, nemá po-vahu objektivní omluvitelné skutečnosti, ale jdeo subjektivní pochybení žalobce.

Proti tomuto usnesení se včas odvolal žalobcea navrhuje jeho zrušení a projednání věci odvola-cím soudem nebo vrácení věci soudu prvéhostupně k dalšímu řízení. Uvádí, že přes skuteč-nosti uvedené v odvolání proti rozsudku soud sevěcí nezabýval a nevěnoval pozornost právnístránce věci. Pro nepatrné procesní pochybenínedodržel zásadu objektivní pravdy. Dále uvádínámitky týkající se věci samé.

Odvolací soud konstatuje, že je nepochybné,že odvolání proti rozsudku soudu prvého stupněze dne 24. 1. 2002 podal žalobce opožděně.Z tohoto rozsudku se zjišťuje, že obsahuje řádnépoučení o možnosti podat odvolání, lhůtě, kdy setak má stát a u kterého soudu je třeba je podat.

Podáním ze dne 24. 4. 2002 požádal žalobceo prominutí zmeškání lhůty k podání odvolánía uvedl, že pro nával práce si špatně pozname-nal termín pro podání odvolání a tím došlo kezmeškání o týden. K tomuto podání připojil opětdva stejnopisy odvolání.

Je nutno konstatovat, že doručený rozsudek,proti kterému již není možné podat odvolání, ty-picky proto, že marně uplynula lhůta pro podáníodvolání, je v právní moci, jak plyne z ustanovení§ 159 odst. 1 o. s. ř. V tomto případě se tak stalouplynutím patnáctého dne od doručení rozsudkusoudu prvého stupně. Opožděným odvoláním sena tomto účinku marného uplynutí odvolací lhůtynic nezměnilo a z tohoto hlediska je zcela lho-stejné, zda odvolatel se zpozdil o den neboo rok.

Jedinou možností, jak tento účinek zvrátit, jeprominutí zmeškání lhůty soudem. Pro rozhod-nutí soudu, zda zmeškání lhůty promine, všakpodle § 58 o. s. ř. nemůže být okolnost, zda jdeo spor závažný nebo banální, jaké jsou dopadyvýsledku sporu do hospodaření sporných strana další podobné otázky. V případě zmeškanéhoodvolání také nemůže být kritériem ani okolnost,

K důvodům prominutí zmeškání lhůty v občanskoprávním řízení.

Důvodem prominutí zmeškání lhůty k provedení procesního úkonu podle § 58 o. s. ř. ne-mohou být okolnosti, které účastník, jenž úkon zmeškal, sám vyvolal svou nedbalostí.

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 5 Cmo 224/2002.

Z o d ů v o d n ě n í :

Z J U D I K A T U R Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 89

zda odvolací důvody jsou nebo nejsou závažné.Měřítkem dle citovaného ustanovení je pouze to,zda v provedení příslušného úkonu, to je zde po-dání odvolání, bránila důležitá okolnost, uvedenéustanovení hovoří o překážce. Takové překážkymohou ležet mimo účastníka, ale mohou se týkati jej samého (třeba jeho závažného onemoc-nění). Je-li takové překážky, může být lhůta pro-minuta i po značně dlouhé době od jejího uply-nutí, je-li postupováno podle uvedenéhoustanovení. Nemůže však jít o překážky, které siúčastník sám vytvořil.

Tak je tomu právě v tomto případě. Jedinýmdůvodem zmeškání lhůty je subjektivní pochy-bení orgánů žalobce samého. Nebylo zde žádné

překážky, která by stála žalobci v cestě v uplat-nění procesního práva na odvolání proti roz-sudku, který je pro něj nevýhodný. Bylo jen naněm, aby učinil potřebné opatření ke včasnémuuplatnění tohoto práva. Jeho vlastní nedostatkynemohou být ovšem postupem podle citovanéhoustanovení napravovány a z těchto důvodů ne-může být prolomena právní moc, kterou napa-dený rozsudek mezitím nabyl.

Napadené usnesení soudu prvého stupně jeproto věcně správné a tedy bylo odvolacím sou-dem podle § 219 o. s. ř. potvrzeno.

Rozhodnutí redakci dodal k dispozici včet-ně právní věty Vrchní soud v Praze.

Časopis Soudní judikatura č. 6/2002, vy-dávaný nakladatelstvím ASPI Publishing, s. r. o.,otiskuje pod poř. č. 99 na s. 404–406 usneseníNejvyššího soudu z 15. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo674,675/2001, v němž dovozuje, že účastníkuřízení může být při rozhodování o náhraděnákladů řízení přiznána i náhrada soudníhopoplatku, který dosud nezaplatil. Jde o usne-sení Nejvyššího soudu vydané v řízení o dovo-lání, v němž dovolatelka spatřuje nesprávný po-stup soudu I. stupně v tom, že ji vyzvalk zaplacení soudního poplatku až po rozhodnutíodvolacího soudu a byla tak prý zbavena mož-nosti uplatnit soudní poplatek s odvoláním jakosoučást nákladů řízení, jež jí jako straně úspěšnév odvolacím řízení byly odvolacím soudem při-znány. Nejvyšší soud konstatuje, že sice postupsoudu I. stupně v tomto ohledu nebyl správný,když měl postupovat v souladu s ust. § 210odst. 2 o. s. ř. a usnesení o povinnosti odvola-telky zaplatit soudní poplatek s odvoláním vydata odvolatelce doručit ještě před předložením věci

odvolacímu soudu, nelze však souhlasit s tím, žetakto byla dovolatelce odňata možnost realizovatjejí procesní práva (uplatnit soudní poplatek s od-voláním jako součást nákladů odvolacího řízení).Nejvyšší soud poukazuje na to, že povinnost za-platit soudní poplatek vznikla žalované již po-dáním odvolání (§ 4 písm. a) zák. č. 549/91 Sb.ve znění zák. č. 271/92 Sb.), mohla tedy tentosoudní poplatek jako součást nákladů odvola-cího řízení uplatnit. To umožňovala standardněsoudní praxe i v minulosti. Navíc nebránil ne-správný postup soudu I. stupně dokonce anitomu, aby odvolací soud v rozhodnutí ve věcisamé zahrnul do nákladů řízení, jejichž ná-hradu přisoudil úspěšné žalované, i náklady nanezaplacený soudní poplatek z odvolání, i kdyžje žalovaná sama neuplatnila.

V tomtéž čísle Soudní judikatury pod poř.číslem 101 je otištěno usnesení Nejvyššího sou-du z 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 303/2001.

Z ROZHODNUTÍ OTIŠTĚNÝCH V JINÝCH ODBORNÝCH PERIODIKÁCH

Z J U D I K A T U R Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 90

V daném řízení o dovolání, které bylo podánoopožděně, soud konstatuje, že jestliže účastníkřízení vypověděl procesní plnou moc svémuzástupci ještě před doručením soudního roz-hodnutí, avšak oznámení o tom došlo souduaž po doručení rozhodnutí takovému zá-stupci, šlo o účinné doručení (§ 28, § 49odst. 1 o. s. ř.). V konkrétním případě žalovanábyla v řízení před odvolacím soudem zastoupenaadvokátem JUDr. J. S., rozsudek odvolacíhosoudu byl právnímu zástupci žalované doručen17. 1. 2001 a tentýž den bylo rozhodnutí doru-čeno i právnímu zástupci žalobkyně. Teprve dennato 18. 1. 2001 došlo soudu I. stupně podánížalované označené datem 12. 1. 2001, v němžuvádí, že odvolala plnou moc dosavadnímu práv-nímu zástupci, a žádá, aby bylo dále doručovánonové právní zástupkyni Mgr. J. K. Soud konsta-tuje, že účinky spojené s odvoláním plné mocimohly nastat vůči soudu až poté, kdy mu bylatato skutečnost oznámena, do té doby bylaprávně významná plná moc udělená dosavad-nímu zástupci, založená ve spise. Soud I. stupněpostupoval správně, pokud rozsudek odvolacíhosoudu doručil tomuto zástupci. Protože dovoláníbylo podáno po uplynutí zákonné lhůty, muselobýt pro opožděnost podle § 243b odst. 4, § 218odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítnuto.

Tamtéž pod poř. č. 107 je otištěno usneseníNejvyššího soudu z 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo347/2002, z něhož vyplývá potřeba krajníopatrnosti advokáta, pověřeného podánímopravného prostředku v občanskoprávním ří-zení, v případě onemocnění (z hlediskaomluvitelného důvodu zmeškání ve smyslu§ 58 odst. 1 o. s. ř.). Citovaným usnesením Nej-vyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné,když shledal, že nejsou splněny podmínky § 237odst. 1 písm. f) o. s. ř. (přípustnost dovolání, jest-liže účastníkům řízení byla v průběhu řízení ne-správným postupem soudu odňata možnost jed-nat před soudem). Z právní věty se podává, že

hodnotící úsudek soudu, projevený v rozhodnutí(v daném případě závěr, že důvod, pro nějž žalo-vaná žádala o prominutí zmeškání lhůty k podáníodvolání, není omluvitelným důvodem zmeškánípodle § 58 odst. 1 o. s. ř.), není nesprávným po-stupem soudu „v průběhu řízení“. V dané věcidovolatelka převzala rozsudek 23. 6. 1999,lhůta k podání odvolání skončila 8. 7. 1999, pl-nou moc svému zástupci udělila 25. 6. 1999a ten byl nemocen v době od 3. 7. do 14. 7.1999. Podle názoru KS, který neprominul žalo-vané zmeškání lhůty, měl zástupce stále možnostpodat odvolání v době od 25. 6. do 3. 7. 1999,případně mohl pověřit vypracováním odvolání ně-kterého ze společníků advokátní kanceláře. Sku-tečnost, že právní zástupce byl v uvedenémobdobí nemocen, že mu lékař předepsal úplnýklid na lůžku a užívání antibiotik, a že žalovanáse o nemoci zástupce nedozvěděla, protosoud důvod neměl za omluvitelný důvod vesmyslu cit. ust. K odvolání žalované vrchní soudusnesení soudu I. stupně potvrdil, když uzavřel,že z předloženého lékařského potvrzení neply-ne, že zdravotní stav zástupce žalované byl tako-vý, že odvolání skutku nemohl podat. Pouhá sku-tečnost, že zástupce žalované byl nemocen,ještě neznamená, že by proto byla odvolatelka vy-loučena z úkonu, který jí příslušel, tedy že nemo-hla podat odvolání.

Žalovaná podala dovolání, namítajíc vadu uve-denou v ust. § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. kon-krétně, že jí soudy zabránily, aby mohla předsoudem jednat s tím, že jí neprominuly zmeškánílhůty. Kritizuje skutkový závěr odvolacího souduo obsahu lékařského potvrzení, jakož i jehoprávní závěr o tom, že uplatněný důvod neníomluvitelným důvodem zmeškání.

NS konstatuje, že o vadu ve smyslu cit. ust.jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávnýa jestliže se postup soudu projevil v průběhu ří-zení a nikoliv také při rozhodování. Poukazujena předchozí judikaturu i na to, že obdobně judi-kuje i Ústavní soud. Proto NS usnesením odvo-lání odmítl.

Z J U D I K A T U R Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 91

Časopis Obchodní právo č. 6/2002 otiskls redakční právní větou usnesení NS ČR z 22. 5.2002, č. j. 29 Od 3063/2000-134, které se za-bývá jednak podmínkami pro vydání rozsudkupro zmeškání, jednak v této souvislosti otázkou,zda lze uplatněnou omluvu považovat podle§ 153b odst. 1 o. s. ř. za důvodnou, kdyžodůvodňuje účastník (jeho zástupce – v da-ném případě advokát) svou neúčast při jed-nání časovou kolizí s jiným soudním sporem.Z rozhodnutí vyplývá, že tuto otázku řeší soud přivydání rozsudku pro zmeškání jako otázku před-běžnou a nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí.Pro advokátní praxi je pak významné zejménastanovisko, které je shrnuto do této argumen-tace, v níž se NS odvolává na ustálenou judika-turu: Omlouvá-li účastník (jeho zástupce) svouneúčast při jednání časovou kolizí s jinýmsoudním sporem, může být jeho omluva vesmyslu § 153b odst. 1 o. s. ř. důvodná jentehdy, jestliže soudu oznámí také konkrétníúdaje o tom, proč se nemůže jednání zúčast-nit, zejména jaké jiné jednání mu brání v účasti(v jaké věci a u jakého soudu), kdy se o němdozvěděl (že k němu byl předvolán dříve nežk jednání, z něhož se omlouvá), a že časovoukolizi více jednání již nebylo možné vyřešit ji-nak (např. substitucí). Soud dále dovozuje, žejen na základě zcela konkrétních údajů jemožno posoudit, zda je omluva důvodná, čizda nejde pouze o bránění rychlé a účinnéochraně práv účastníka před soudem. V posu-zovaném případě zástupce žalovaného (advokát)neuvedl žádné další okolnosti, které by souduumožnily zhodnotit, zda je omluva důvodná (zá-stupce žalovaného pouze sdělil soudu, žeomlouvá svou neúčast u soudního jednání z dů-vodu kolize s jiným soudním sporem vedeným vestejný den a ve stejnou hodinu). Podle NS jest-liže oba soudy nepovažovaly omluvu za důvod-nou, nešlo v daném případě o nesprávné právníposouzení věci.

V dané věci NS projednával dovolání žalova-ného, který byl zavázán rozsudkem pro zmeš-kání, potvrzeným odvolacím soudem, k plnění

dle žaloby. (Dovoláním napadené usnesení od-volacího soudu zrušil, avšak z jiných důvodů, nežkteré byly shora předestřeny.)

Sbírka Orac – trestní, sešit 8/2002,č. 222/2002 (Usnesení Krajského souduv Plzni z 14. 5. 2002, sp. zn. 9 To 304/2002).Tímto usnesením krajský soud zrušil ke stížnostiobhájkyně Mgr. G. B. v trestní věci odsouzenéhoA. D. usnesení OS v Chebu z 4. 3. 2002, sp.zn. 4 T 167/2001 a okresnímu soudu uložil, abyve věci znovu jednal a rozhodl. Šlo o účtováníodměny za obhajobu v případě, kdy obvi-něný byl původně stíhán pro vícečinný sou-běh majetkových deliktů. Soud I. stupně částodměny nepřiznal s odůvodněním, že nešlo o ví-cečinný souběh, ale o pokračující trestný čin,což ostatně vyplývá i z návrhu OSZ v Chebu navzetí obviněného do vazby. Dle stížnosti obháj-kyně podle sdělení obvinění je zřejmé, že šloo trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle§ 247 odst. 1a, b tr. z., dále pro trestný čin po-škozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. z.a dále pro tr. čin krádeže podle § 247 odst. 1 btr. zák. Po celou dobu přípravného řízení nedošloke změně právní kvalifikace, k tomu došlo až vy-rozuměním o podání obžaloby. Rovněž dle usta-novení obhájce je zřejmé, že tr. řízení se v tédobě vedlo pro dva tr. činy krádeže. Též v roz-hodnutí o vazbě bylo uvedeno tr. stíhání pro dvatr. činy krádeže. Krajský soud v odůvodnění zru-šovacího usnesení citoval nejprve § 12 odst. 4advok. tar., podle něhož v tr. řízení vedeném protr. činy spáchané ve vícečinném souběhu náležíadvokátovi za každý takto stíhaný tr. čin mimo-smluvní odměna snížená o 20 %. Dále konstato-val, že rozhodující je, pro jaké trestné činy sevede trestní řízení. Ze spisu je patrno, že jetřeba přisvědčit v této otázce stížnosti obhájkyně– až do sepsání obžaloby bylo skutečně tr. řízenívedeno pro zmíněné dva tr. činy krádeže a nenísamozřejmě rozhodující, co se uvádí v různýchnávrzích či rozhodnutích o vazbě, jak je na topoukazováno v napadeném usnesení. Jestliže

Z J U D I K A T U R Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 92

v průběhu přípravného řízení nedošlo ke změněprávní kvalifikace, trestní řízení bylo vedeno prodva trestné činy krádeže, šlo tedy o vícečinnýsouběh. Dále se v usnesení uvádí: To, jestli ur-čitá právní kvalifikace, užitá ve sdělení obvinění,případně v následně podané obžalobě, jesprávná či nikoliv, rozhodne vždy s konečnouplatností soud při meritorním rozhodování vevěci. Jakkoliv se může zdát určitá právní kvalifi-kace pochybná, je to vždy názor konkrétního or-gánu činného v trestním řízení, případně výkladutr. zákona, a nelze rozhodně přistoupit na argu-mentaci, že např. v tomto případě bylo zřejménebo možné i evidentní, že skutečně jde o po-kračující trestný čin krádeže, a tedy nikoliv o ví-cečinný souběh. Vždy je třeba vycházetz toho, že tr. řízení se vede pro ty tr. činy,které jsou uvedeny a kvalifikovány ve sděleníobvinění, a nedojde-li v průběhu tr. stíháník upozornění na změnu právní kvalifikace, stáleplatí to, že tr. řízení se vede pro tr. činy tak, jakjsou označeny ve sdělení obvinění. Krajský souddále uvádí, že kdyby byl přijat názor opačný, vy-cházející z toho, že pochybení orgánů činnýchv tr. řízení nelze brát v úvahu a je třeba vycházetz toho, pro jaký tr. čin skutečně bylo vedeno stí-hání, pak by došlo k absurdním situacím, kdy bynapř. mohlo být sděleno obvinění pro tr. čin lou-peže, ačkoliv podle názoru jiného orgánu by evi-dentně šlo o tr. čin krádeže. Stíhání pro tr. činloupeže by pak bylo důvodem nutné obhajobya obhájce by neměl nárok na žádnou odměnu sezdůvodněním, že od počátku bylo jasné, že ne-jde o případ nutné obhajoby, tedy že jde např.o čin krádeže podle § 247/1c tr. z.

V tomtéž čísle Sbírky Orac – trestní podč. 226/2002 je otištěno usnesení KS v Č. Bu-dějovicích z 31. 5. 2002, sp. zn. 4 To 362/2002,věnované nároku obviněného na bezplatnouobhajobu i v případech, kdy nejde o obha-jobu nutnou. Protože jde o prvé rozhodnutí pub-likované k této otázce, věnujeme se mu podrob-něji. Tímto usnesením KS zrušil ke stížnosti

odsouzeného usnesení OS ve Strakonicíchz 22. 3. 2002, sp. zn. 3T 74/99. Šlo o obha-jobu v řízení podle § 60 odst. 1 tr. zák. (o tom,zda se podmíněně odsouzený ve zkušební doběosvědčil). Odsouzený požádal o rozhodnutí, žemá právo na bezplatnou obhajobu či obhajobuza sníženou odměnu. OS zjistil celkový měsíčnípříjem odsouzeného, konstatoval, že u něho jdeo šestičlennou rodinu (čtyři nezletilé děti) a bralv úvahu výdaje spojené s bydlením, že manželkaje nezaměstnaná a pobírá v usnesení konstato-vanou podporu. Krajský soud dospěl k závěrům,že napadené usnesení nemůže obstát, zrušil jea okresnímu soudu uložil, aby o věci znovu jed-nal a rozhodl.

Soud cituje ust. § 33 odst. 2 tr. ř., podle ně-hož osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek pro-středků, aby si hradil náklady obhajoby, roz-hodne předseda senátu a v přípravném řízenísoudce, že má nárok na obhajobu bezplatnounebo za sníženou odměnu. V takovém případěnáklady obhajoby zcela nebo zčásti hradí stát.Dovozuje, že toto právo vyplývá z čl. 40 odst. 3Listiny a že je vždy třeba zkoumat, jaké jsoumajetkové poměry obviněného, přičemžovšem je na obviněném, aby svoji materiálnísituaci prokazoval.

Dále soud konstatuje, co zjistil již prvý soudohledně příjmů a výdajů domácnosti. Nehledě nafakt, že přes zjištěné skutečnosti nebylo možnooznačit podklady za úplné, musel stížnostní soudkonstatovat, že úvahy soudu prvého stupně ne-považoval za všestranně vyvážené a přesvědčivé.Především tento soud nevyložil přesvědčivě,proč dospěl k závěru o nedůvodnosti žádosti ob-viněného. Rozhodování v těchto věcech je po-měrně složité, tr. řád výslovně neupravuje krité-ria. Podle názoru KS je vhodné a možnépřiměřeně vycházet z ust. zák. č. 463/91 Sb.,o životním minimu, ve znění novel. Právě stano-vené životní minimum, jehož hranicí již nastáváhmotná nouze, je určitou hranicí, od níž je možnéa vhodné odvíjet úvahy ve smyslu ust. § 33 odst.2 tr. ř. Osoba, jejíž příjmy jsou na této hranici, zá-sadně nemá dostatek prostředků, aby mohla

Z J U D I K A T U R Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 93

hradit náklady obhájce. Dále KS vypočítáváčástky rozhodující podle cit. zákona pro životníminimum, přičemž dovozuje, že vedle příjmovéstránky je třeba vážit celkovou materiální situaci,tj. celkové majetkové poměry. Dosud předloženédoklady v dané věci nejsou postačující. Je třebadokazování vést k celkové materiální situaci ža-datele, příp. jeho rodiny.

Poznámka: Z publikované literatury upozor-ňujeme především na Beckův komentář k tr.řádu, 4. vydání, díl I., s. 187–190, 888–9, dálena pojednání Daniela Tetzeli: Právo chudých naobhajobu po novele tr. řádu provedené zák.č. 265/2001 Sb., který byl otištěn v BAč. 5/2002 (na str. 33–7). Beckův komentář zdů-razňuje povinnost obviněného osvědčit, ženemá dostatek prostředků k úhradě nákladůobhajoby, např. potvrzením, že je zařazen doevidence uchazečů o zaměstnání od úřadupráce, potvrzením, že je zařazen do rekvalifi-kace uchazečů o zaměstnání, potvrzením, že jemu poskytováno hmotné zabezpečení ucha-zečů o zaměstnání, potvrzením od obce jehomísta trvalého bydliště, že není vlastníkem žád-ného majetku, který by mohl být použitk úhradě nákladů obhajoby, daňovým přizná-ním, pokud ho podává, výpisem z bankovníhoúčtu, pokud nějaký má, výpisem z katastru ne-movitostí, čestným prohlášením, že nevlastnížádný majetek, z něhož by mohl hradit nákladyobhajoby apod. Komentář uvádí, že neosvědčí-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, soudrozhodne usnesením o zamítnutí žádosti. K pro-cesním podmínkám a k opravnému prostředkusrov. § 33 odst. 2, 3, 4 tr. ř. Upozorňujeme téžna stanovisko Komentáře, že nezvolí-li si obvi-něný obhájce sám na základě usnesení soudu,které mu přiznává nárok na bezplatnou obha-jobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu,může požádat soud o ustanovení obhájce, při-čemž se v důsledku nedostatku konkrétníprávní úpravy použije analogicky ust. § 38 –§ 40 tr. ř. V praxi lze také podle Komentáře po-stupovat podle § 18 odst. 2 zák. o advokacii,podle něhož nemůže-li se někdo prostřednic-

tvím právních služeb podle zákona o advokaciidomoci, je oprávněn požádat ČAK, aby mu ad-vokáta určila. Pokud jde o úhradu nákladů ob-hajoby v těchto případech, viz ust. § 151 odst. 6tr. ř. ve znění novely zák. č. 200/2002 Sb. Vý-klad k tomu viz cit. Beckův komentář s. 888–9.

Z dosavadních celkových tendencí judika-tury i literatury lze očekávat, že přiznání nárokuna bezplatnou obhajobu – pokud nejde o ob-hajobu nutnou – bude v praxi spíše výjimečnéa že opatřování podkladů, které je obviněnýpovinen předložit, bude náročné. Upozorňu-jeme ovšem na to, že sám advokát může po-skytnout při splnění podmínek sociální potřeb-nosti obhajobu za sníženou odměnu čibezplatnou a že stejně může postupovat i ad-vokátní komora při vyřizování žádosti podle§ 18 odst. 2 zák. o advokacii.

Václav Mandák

Z téhož čísla Sbírky Orac – trestní ještěupozorňujeme na rozhodnutí poř. č. 228, zabý-vající se navrácením lhůty obviněnémuv trestním řízení. Jde opět o usnesení KSv Českých Budějovicích (z 7. 3. 2002, sp. zn. 4To 138/2000), podle něhož za důležitý důvod,pro který by bylo možno podle § 61 odst. 1tr. ř. obviněnému povolit navrácení lhůtyk podání opravného prostředku, nelze po-važovat zdravotní problémy obviněného,které nevyžadovaly zdravotní péči, ani sku-tečnost, že za obviněným, jenž byl v odvo-lací lhůtě ve vazbě, se nedostavila jeho ob-hájkyně. V dané věci podal obviněný, který senacházel ve vazbě, odvolání po zákonné lhůtě.Požádal o navrácení lhůty a v písemném podáníuvedl, že po převzetí rozsudku očekával návštěvusvé obhájkyně, která se však nedostavila. Z tohodůvodu a vzhledem ke zhoršenému zdravotnímustavu proto písemné odvolání odeslal opoždě-ně. KS po doplnění šetření zjistil, že obžalovanýje v péči zdravotnického střediska v příslušné va-zební věznici od září 2001 v souvislosti se zjiš-těnou drogovou toxikomanií a na to navazující

Z J U D I K A T U R Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 94

odvykací léčbu. Avšak již v době, kdy běželalhůta k podání odvolání, byl převezen z interníchodborů nemocnice opět do vazební věznice a zesdělení lékaře vyplývá, že jeho zdravotní stav jestabilizován a že je v soustavné péči psycho-loga.

Z toho KS dovodil, že sice měl obžalovanýv době před doručením písemného vyhotovenírozsudku krátkodobé zdravotní problémy, avšak

po doručení rozsudku ho již zdravotní stav neo-mezoval v podání odvolání, což vyplývá i z toho,že v předmětném období nežádal zdravotní péčia byl plně orientován. Stejně tak nelze považo-vat za důležitý důvod k navrácení lhůty sku-tečnost, že se za obžalovaným v předmět-ném období nedostavila jeho obhájkyně.

(Připravil JUDr. V. Mandák)

Upozorňujeme na „Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu“, který vydává nakladatelství C. H. BeckPraha. Soubor je jediná sbírka, která obsahuje téměř všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu (civilní,obchodní, trestní). Je určen především pro advokáty, soudce a státní zástupce. Soubor vychází mě-síčně. Dosud vyšlo 15 svazků. Bližší informace lze získat telefonicky (222 231 983) a na interneto-vých stránkách www.beck.cz.

Z Č E S K É A D V O K Á T N Í K O M O R Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 95

Podstatu problému shora uvedeného zákonave vztahu k advokátům popsal tajemník Českéadvokátní komory JUDr. Jiří Klouza v článku„Bude Komora sestavovat zvláštní seznam advo-kátů?“ (Bulletin advokacie 6–7/2002, str. 43a násl.).

Jde o to, že podle dříve platného znění § 42odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně uta-jovaných skutečností, ve znění pozdějších před-pisů, advokáti nepotřebovali pro poskytováníprávních služeb ve věcech, které se týkaly utajo-vaných skutečností, bezpečnostní prověrku.

Poslanecká sněmovna Parlamentu v dubnut. r. přijala zákon, jímž se mj. mění zákonč. 148/1998 Sb. tak, že advokáti již budou nu-ceni se bezpečnostní prověrce podrobit, pokudbudou chtít poskytovat právní služby ve věcechtýkajících se utajovaných skutečností.

Článek dr. Klouzy popisuje legislativní procesve stavu, v jakém jej posoudil Senát ParlamentuČR. Senát navrhl určitá kompromisní řešenía vrátil návrh zákona Poslanecké sněmovně s po-změňovacími návrhy.

Poslanecká sněmovna o návrhu zákona hla-sovala znovu a potřebnou ústavní většinou přijala

návrh zákona ve znění, ve kterém byl postoupenSenátu. Ve výsledku to znamená, že advokáti bu-dou nuceni se ode dne nabytí účinnosti zákona(zákon č. 310/2002 Sb.)*) bezpečnostní pro-věrce podrobit, jak je uvedeno shora.

Předseda České advokátní komory se rozhodlvyužít jediného ještě v úvahu přicházejícího práv-ního prostředku a dne 7. července 2002 zaslalKanceláři prezidenta republiky podnět k podáníústavní stížnosti prezidentem republiky pro rozpor§ 42 odst. 1 novely zákona o ochraně utajovanýchskutečností s ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1písm. a) Ústavy]. Podnět vzal v úvahu ústavní po-stavení Ústavního soudu, který pouze může zákonnebo jeho jednotlivá ustanovení zrušit, nemůže jevšak sám nahradit jiným zněním (role „negativníhozákonodárce“). V podnětu bylo proto navrženozrušit § 42 odst. 1 a navazující ustanovení, což byjistě přimělo zákonodárce k přijetí jiné právníúpravy, která by znovu zvážila i potřebu bezpeč-nostní prověrky ve vztahu k advokátům.

Uveřejňujeme podnět k podání ústavní stíž-nosti prezidentem republiky ze dne 7. července2002 a negativní odpověď Kanceláře prezidentarepubliky ze dne 24. července 2002.

1) JEŠTĚ K NOVELE ZÁKONA O OCHRANĚUTAJOVANÝCH SKUTEČNOSTÍ

Česká advokátní komoraJUDr. PhDr. Stanislav Balíkpředseda

V Praze dne 7. července 2002

Kancelář prezidenta republikyPraha-Hrad

Věc: Podnět k podání ústavní stížnosti prezidentem republiky

Podle § 42 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a změně ně-kterých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, byli advokáti zařazeni mezi ty osoby, u nichž se, v sou-

*) Pozn. redakce: Zákon byl otištěn ve Sbírce zákonů pod č. 310/2002 Sb.

Z Č E S K É A D V O K Á T N Í K O M O R Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 96

vislosti s poskytováním právních služeb ve věcech týkajících se ochrany utajovaných skutečností, ne-provádí bezpečnostní prověrka.

Zákon č. 310/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných sku-tečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 101/2000 Sb.,o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákonč. 18/1997 Sb., o mírovém využití jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změněa doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 38/1994 Sb., o zahraničnímobchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání(živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, veznění pozdějších předpisů, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějšíchpředpisů, a zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nárokův družstvech, ve znění pozdějších předpisů, změnil ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb.tak, že advokáti, chtějí-li vykonávat advokacii v oblasti utajovaných skutečností, jsou povinni se bez-pečnostní prověrce podrobit.

Ustanovení § 42 odst. 1 tohoto zákona nabývá účinnosti dnem vyhlášení.Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každý má právo na právní pomoc (kterou po-

skytují především advokáti) v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a tood počátku řízení.

Podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod obviněný má právo, aby mu byl poskytnutčas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestližesi obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví,v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.

Podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, má každý, kdoje obviněn z trestného činu, mj. jako jedno z minimálních práv právo obhajovat se osobně nebo po-mocí obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mubyl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují.

Ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., ve znění zákona č. 310/2002 Sb., pokudukládá advokátům povinnost podrobit se bezpečnostní prověrce jako podmínku pro poskytováníprávních služeb ve věcech týkajících se utajovaných skutečností, je v rozporu s ústavním pořádkem[čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy], a to s čl. 37 odst. 2 a s čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svo-bod i s přihlédnutím k čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Advokátům nebyla dosud uložena povinnost podrobit se bezpečnostní prověrce v souvislosti s po-skytováním právních služeb ve věcech týkajících se utajovaných skutečností. Nelze tedy předpoklá-dat, že existují advokáti, kteří se již bezpečnostní prověrce podrobili. Ostatně ani nová právní úpravaneukládá advokátům povinnost bezpečnostní prověrce se podrobit. Česká advokátní komora aninení oprávněna vést zvláštní seznam advokátů, kteří by již případně absolvovali bezpečnostní pro-věrku, protože může vést jen ty seznamy advokátů, které jsou vypočteny v zákoně č. 85/1996 Sb.,o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Vedení seznamu advokátů oprávněných poskytovat právníslužby ve věcech souvisejících s ochranou utajovaných skutečností v zákoně o advokacii uvedenonení. Tato neprovázanost má za následek, že fyzická nebo právnická osoba, orgán činný v trestnímřízení či soud prakticky nemohou zjistit, kteří advokáti jsou případně oprávněni poskytovat právníslužby ve věcech souvisejících s utajovanými skutečnostmi.

Vzhledem k tomu, že nová právní úprava § 42 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb. nabývá účinnostidnem vyhlášení zákona, již tímto dnem nastane stav, kdy fyzická nebo právnická osoba nebude mocirealizovat právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), jestliže půjde o věc

Z Č E S K É A D V O K Á T N Í K O M O R Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 97

týkající se utajovaných skutečností, protože nenalezne advokáta, který by byl oprávněn v takové věciprávní pomoc poskytnout.

Velmi markantní bude tento stav v trestním řízení. Ten, kdo je či bude obviněn z trestného činu,souvisejícího s utajovanými skutečnostmi, si nebude moci zvolit obhájce, a to ani v případech tzv.nutné obhajoby; orgán činný v trestním řízení nebude moci obhájce ustanovit (čl. 40 odst. 3 Listinyzákladních práv a svobod). Důvodem opět bude skutečnost, že nebude k dispozici advokát, který bymohl být v takové věci obhájcem.

I kdyby časem někteří advokáti získali oprávnění poskytovat právní služby ve věcech týkajících seutajovaných skutečností, v žádném případě by nebylo možno tento stav kvalifikovat jako možnost svo-bodné volby advokáta.

Nová právní úprava tedy výrazně negativně zasáhne do jednoho ze základních lidských práv, jímžje právo na poskytnutí právní pomoci advokátem podle vlastního výběru.

Česká advokátní komora považuje novou právní úpravu, obsaženou v § 42 odst. 1 zákonač. 148/1998 Sb., ve znění zákona č. 310/2002 Sb., za rozpornou s ústavním pořádkem a proto na-vrhuje, aby prezident republiky podal v této věci ústavní stížnost Ústavnímu soudu a v ní požádalÚstavní soud, aby nálezem zrušil ustanovení § 42 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 148/1998 Sb., ve zněnízákona č. 310/2002 Sb.

Vzhledem k časové naléhavosti podáváme tento podnět k ústavní stížností ještě před uveřejněnímcitovaného zákona ve Sbírce zákonů.

JUDr. PhDr. Stanislav Balík

Kancelář prezidenta republiky

V Praze dne 24. července 2002Č. j.: 3490/02 L360/02Vyřizuje: JUDr. Adamus/l. 3177

Vážený pane předsedo,

v dopise ze dne 7. července 2002 jste jménem České advokátní komory (dále jen „Komora“)upozornil na to, že podle § 42 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skuteč-ností, ve znění zákona č. 310/2002 Sb., advokáti již nejsou zařazeni mezi osoby, u nichž se ne-provádí bezpečnostní prověrka.

To má podle Vašeho názoru za následek, že advokátům bude se zřetelem ke skutečnostem,které široce uvádíte, znemožněno poskytovat právní služby ve věcech souvisících s utajovanýmiskutečnostmi.

Fyzická nebo právnická osoba, domníváte se, tak nebude mít právo na právní pomoc posky-tovanou advokátem (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a orgán činný v trestním ří-zení nebude moci ustanovit obhájce [čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvyo ochraně lidských práv a základních svobod – EÚLP].

Komora proto navrhuje, aby prezident republiky podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 42odst. 1, jakož i odstavců 2 a 4 zákona č. 148/1998 Sb., ve znění zákona č. 310/2002 Sb., a topro rozpor s výše uvedenými ustanoveními Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základ-ních svobod.

Z Č E S K É A D V O K Á T N Í K O M O R Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 98

Nepokládáme za potřebné doporučit prezidentu republiky takový postup z těchto důvodů:I. Právní řád České republiky přesto, že zák. č. 310/2002 Sb. vyřadil advokáty z osob, u nichž

se neprovádí bezpečnostní prověrka, neznemožnil uplatnění práva na právní pomoc poskytova-nou (advokáty), ani práva obviněného zvolit si obhájce podle Listiny, popř. EÚLP.

Je totiž třeba mít na zřeteli tato ustanovení:§ 35 odst. 4 tr. ř.: V trestním řízení, ve kterém jsou probírány utajované skutečnosti chráněné

zvláštním zákonem, je orgán činný v trestním řízení povinen obhájce poučit podle takového zá-kona. O provedeném poučení je povinen učinit záznam do spisu a do 30 dnů písemně vyrozu-mět Národní bezpečnostní úřad (NBÚ).

§ 50 odst. 2 tr. ř.: Zmocněncem zúčastněné osoby a poškozeného v trestním řízení, ve kte-rém jsou probírány utajované skutečnosti chráněné zvláštním zákonem, může být pouze určenáosoba podle zvláštního zákona nebo osoba podle takového zákona poučená.

§ 198 tr. ř.: (1) V řízení, ve kterém jsou projednávány utajované skutečnosti chráněné zvlášt-ním zákonem, je předseda senátu povinen přísedící a další osoby, které se řízení účastnía s utajovanými skutečnostmi se seznámí, poučit podle takového zákona. O provedeném pou-čení učiní záznam do spisu.

(2) O poučení podle odstavce 1 je předseda senátu povinen do 30 dnů písemně vyrozumětNBÚ.

Sem lze zařadit i § 201 odst. 3 tr. ř.Pokud jde o občanské soudní řízení obdobná – mutatis mutandis – ustanovení jsou např. § 24

odst. 2, § 40a odst. 1 až 3 o. s. ř.Domníváme se – zda právem, vyplyne až ze soudní praxe – že výše uvedená ustanovení trest-

ního řádu a občanského soudního řádu, jsou leges speciales, které novelizací § 42 odst. 1 zák.č. 148/1998 Sb. provedenou zákonem č. 310/2002 Sb. nebyly dotčeny (lex specialis non dero-gatur lege generali).

II. I kdyby Ústavní soud na návrh zrušil ustanovení § 42 odst. 1, jak navrhujete, neobživne taktoto ustanovení v původním znění, podle něhož se bezpečnostní prověrka u advokátů neprová-děla.

Jak se zdá, bude třeba nově zákonem upravit postavení advokátů s přihlédnutím k ochraněutajovaných skutečností. V tom směru je nutné, aby potřebný návrh učinil některý ze subjektůuvedených v čl. 41 odst. 2 Ústavy ČR. Prezident republiky legislativní iniciativou nadán není.

S pozdravemJUDr. Brigita Chrastilová

ředitelka odboru Legislativa a právo

Vážený panJUDr. PhDr. Stanislav BalíkpředsedaČeská advokátní komoraNárodní tř. 16110 00 Praha 1

Z Č E S K É A D V O K Á T N Í K O M O R Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 99

Po uzávěrce: Přetiskujeme bez komentáře novinovou zprávu, z níž vyplývá, že otázkou ústavnostibezpečnostních prověrek advokátů se z podnětu Okresního soudu v Přerově bude zabývat Ústavnísoud. (Přetisk zprávy z deníku PRÁVO ze dne 27. 9. t. r.).

2) WWW.CAK.CZ

S radostí vás můžeme informovat o tom, že od 15. září 2002 jsou v seznamu advokátů aktuálníúdaje o zaměření advokátní praxe, které jste nám sdělili v dotazníkové akci vyhlášené v prosinci loň-ského roku. Spolu s touto změnou došlo k přechodu na nový vyhledávací systém v matrice ČAK.Věříme, že tento systém je rychlejší a praktičtější než ten původní, umožňuje navíc vyhledávání ad-vokátů i ve čtyřech dalších jazycích.

Od 22. 9. 2002 došlo díky programu poskytnutému Telecomem k přečíslování telefonních stanic.Program pro přečíslování si můžete z našich stránek stáhnout a použít pro svoji potřebu. Nová tel.čísla jsou uvedena v poznámce u výpisu firmy advokáta.

Není vyloučeno, že některá telefonní čísla nebyla správně převedena (Telecom garantoval úspěš-nost 93 %), proto doporučujeme všem advokátům provést kontrolu svých údajů a v případě nesrov-nalostí použít ke změně dotazníků, které jsou také ke stažení na našich internetových stránkách. Nastejném místě naleznete i veškeré informace týkající se 3. sněmu včetně kandidátek.

JUDr. Daniela Kovářová

Z Č E S K É A D V O K Á T N Í K O M O R Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 100

3) DOPIS MÍSTOPŘEDSEDY MĚSTSKÉHO SOUDU V PRAZE JUDr. FRANTIŠKA IŠTVÁNKA

ZE DNE 17. 7. 2002 – reakce na text přednášky JUDr. Karla Čermáka nazvané

Nestrannost soudců v hospodářských věcech – zkušenost advokáta – otištěný v Bulletinu advokacie č. 6–7/2002

Spr 2059/2002

Česká advokátní komora v PrazeNárodní tř. 16110 01 Praha 1

Vážená komoro,

se značným zájmem jsem si přečetl úvodní článek – text přednášky JUDr. Karla Čermáka na-zvané Nestrannost soudců v hospodářských věcech – zkušenost advokáta – otištěný v Bulletinu ad-vokacie č. 6–7/2002, v jehož předposledním odstavci jsem dorazil (přiznávám, že v úžasu) ke zku-šenosti autora, dle níž jde-li o pořadí v přístupu k soudci, který nedokáže ani tak banální věci, jakoje přiřazení priorit případům, je celkem jedno, jde-li o investici za pět set milionů nebo zda si někdyletos v létě chceme u nás v ulici otevřít krámek se zeleninou. Dále cituji slova: „Leda že by se todalo zařídit i nějak jinak? V těch pěti stech milionech by se třeba nějakých těch deset tisíc přeceztratilo.“ (strana 7 cit. periodika). Čtení tohoto textu mi okamžitě evokovalo vzrušenou reakci Vašíkomory na mnou (a nejen mnou) nedávno v deníku Právo publikovanou domněnku o mechanismuvzniku pověsti soudního úseku obchodního rejstříku jako korupčního prostředí, kde jsem (a v tiskupozoruji, že z útočníků na čest advokacie Vámi oslovených jen já, copak se asi bude dít v ostatníchpřípadech?) sám sebe k Vaší výtce přesvědčil, že pověst advokacie jako celku je hodnotou vyššínežli mé hypotézy a veřejně jsem, pro Váš nelítostný a přímočarý důraz, vysvětlil svůj vztah k advo-kacii.

Četba zajímavého dvojčísla Bulletinu mne pak uklidnila natolik, že publikace příčiny Vašeho roz-hořčení – tj. citace části článku v deníku Právo z 22. 4. 2002, Vašeho dopisu mé osobě z 25. 4.2002 a mé reakce otištěné v deníku Právo dne 6. 5. 2002 (str. 118–119 cit. periodika) – mne jenpobavila; jestli si v redakci Vašeho periodika nikdo nevšiml absurdity otištění obou textů v tomtéžčísle, je to především Vaše starost.

Text JUDr. Karla Čermáka mne ovšem zavádí k obsahově zcela jiné, závažnější úvaze o nedosta-tečné komunikaci soudcovského a advokátského sboru, jejíž totální absence je zřetelná právě naúseku obchodního rejstříku, kde i já navzdory již svému šestiměsíčnímu působení pozoruji nízkoutransparentnost práce soudu, kterou si vysvětluji specifičnostmi agendy. Protože pozoruji až podráž-děné veřejné projevy z řad advokátů směřující vůči rejstříkovému pracovišti Městského soudu v Prazea i nemístně generalizující posuzování úrovně v oblasti obchodního rejstříku praktikujících advokátůze strany soudců a konec konců i proto, že mám za to, že pověst takového úseku soudu jako ko-rupčního pracoviště vskutku vzniká kdesi v trojúhelníku účastník – advokát – soudce, dovoluji si Vámnabídnout uspořádání diskusního semináře s účastí soudců zdejšího soudu, jakož i vybraných ta-

Z Č E S K É A D V O K Á T N Í K O M O R Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 101

Z K Á R N É P R A X E

Jde o závažné porušení povinností advokáta, jestliže v souvislosti s výkonem advokátnípraxe vystaví směnku vlastní, kterou po její splatnosti neproplatí.

Kárný senát kárné komise České advokátní komory rozhodl v kárné věci K 133/01, že kárně ob-viněný JUDr. P. K., advokát, je vinen tím, že

v souvislosti s výkonem advokátní praxe vystavil dne 5. 12. 2000 směnku vlastní, splatnou dne30. 6. 2001, ale tuto neproplatil, takže směnečný věřitel se musí domáhat plnění ze směnkyu soudu,

tedy nepostupoval při výkonu advokacie tak, aby nesnížil důstojnost advokátního stavu,čímž závažně porušil ust. § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii v platném znění a čl. 4 odst. 1,

2 Pravidel profesionální etiky advokátů ČR a dopustil se tak kárného provinění podle § 32 odst. 2 té-hož zákona.

Za to mu kárný senát uložil podle § 32 odst. 3 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii v plat-ném znění, kárné opatření napomenutí.

Zároveň kárný senát uložil kárně obviněnému nahradit ČAK náklady kárného řízení částkou3 000,– Kč.

jemníků či úředníků a zájemců z řad pražské advokacie, třeba i na půdě soudu na podzim t. r., kdyžobsahem semináře by mohlo být koncentrované pojmenování problematických postupů druhé stranya hledání společného jazyka k naplnění smyslu vztahu právní pomoci poskytované advokáty a osví-ceného rozhodování soudců v oblasti registrace podnikatelských údajů. Nebráním se Vašim případ-ným námětům a ani lechtivějšímu obsahu diskuse, vůči možnostem veřejných obvinění si však dovo-luji vyjádřit skepsi. Věřím spíše ve stržení hran a v částečné zlepšení vzájemného chápání, kteréhose nám podle mé zkušenosti na obou stranách zoufale nedostává.

S úctouMístopředseda Městského soudu v Praze:

JUDr. František Ištvánek

Sdělení redakce: Po uzávěrce tohoto čísla došlo k dohodě o setkání předsedy ČAK JUDr.PhDr. Stanislava Balíka s JUDr. Františkem Ištvánkem za účelem sjednání dohody o uspořádánísemináře k předmětným otázkám s účastí soudců a advokátů.

Z K Á R N É P R A X E

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 102

Včas podanou kárnou žalobou bylo kladenokárně obviněnému za vinu, že v souvislosti s vý-konem advokátní praxe vystavil dne 5. 12. 2000směnku vlastní, splatnou dne 30. 6. 2001, aletuto neproplatil, takže směnečný věřitel se musídomáhat plnění ze směnky u soudu.

Kárný senát věc projednal při jednání dne15. 3. 2002 za přítomnosti kárně obviněného,který k obsahu kárné žaloby uvedl, že si není vě-dom porušení pravidel profesionální etiky advo-káta a vystavení vlastní směnky nepovažuje zajednání v souvislosti s výkonem advokátní praxe.K věci uvedl, že skutečně vystavil předmětnousměnku vlastní, která zajišťovala jeho závazekvůči stěžovateli z titulu prováděných prací stěžo-vatelem na adaptaci advokátní kanceláře kárněobviněného. Směnku dosud neproplatil, neboťmu stěžovatelem nebyla předložena. V soudnímsporu byl již směnečný platební rozkaz ve pro-spěch stěžovatele, proti kterému podal kárněobviněný námitky, o nichž bude rozhodovatMěstský soud v Praze při nařízeném jednání dne8. 4. 2002. Kárně obviněný neměl uzavřenu pí-semnou smlouvu o dílo se stěžovatelem a rov-něž veškerá jednání o sporech se stěžovatelembyla vedena ústně s tím, že žádné reklamační ří-zení se stěžovatelem o vady a nedodělky díla ne-vede.

Důkaz byl dále proveden obsahem stížnostníhospisu č. 614/2001, zejména stížností stěžovateleze dne 18. 7. 2000, kopií směnky ze dne 15. 12.2000, vyjádřením kárně obviněného ke stížnostize dne 14. 8. 2001 a výpisem z evidence ČAK nakárně obviněného. Podle názoru kárného senátubylo nepochybně zjištěno, že kárně obviněný vy-stavil dne 15. 12. 2000 vlastní směnku, ze kterévyplýval závazek zaplatit dne 30. 6. 2001 stěžova-teli částku 50 000,– Kč. Tuto částku do dne roz-

hodování kárného senátu stěžovateli nezaplatils právně irelevantní námitkou, že mu směnka ne-byla stěžovatelem předložena k proplacení.Směnka nebyla proplacena kárně obviněným anipo vydání směnečného platebního rozkazu sou-dem, byť nepochybně musela být stěžovatelemv rámci směnečného řízení soudu předložena.Mezi stěžovatelem a kárně obviněným existovaldlouhodobý vztah klienta a právního zástupcea souběžně i vztah objednatele a zhotovitele díla,což potenciálně vede ke vzniku vzájemných sporůmezi stranami, jako k tomu došlo i v tomto případě.

Na základě těchto zjištění dospěl kárný senátk nepochybnému závěru, že kárně obviněnýsvým jednáním závažně porušil svoje povinnostiadvokáta, uložené mu zákonem č. 85/96 Sb.,o advokacii, zejména v ust. § 17 ve spojenís ust. čl. 4 odst. 1, 2 Pravidel profesionální etikyadvokátů ČR, neboť nepostupoval při výkonuadvokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advo-kátního stavu. Advokát je všeobecně povinenpoctivým, čestným a slušným chováním přispí-vat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavua je povinen plnit převzaté závazky. Kárný senátzdůrazňuje, že zákon o advokacii klade velký dů-raz na dodržování důstojnosti a vážnosti advo-kátního stavu, a proto ukládá advokátům v sou-vislosti s výkonem advokacie dodržovati všeobecná pravidla profesionální etiky, kterákárně obviněný porušil, a dopustil se tak kár-ného provinění.

Kárně obviněný nebyl dosud kárně postiho-ván a s ohledem na to a zjištěné okolnosti pří-padu přistoupil kárný senát k uložení kárnéhoopatření ve formě napomenutí. V souvislosti s tímrozhodl kárný senát o povinnosti kárně obvině-ného uhradit České advokátní komoře nákladykárného řízení.

Z o d ů v o d n ě n í :

P E R S O N A L I A

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 103

Jan Štěpán se dožil vysokého věku osmdesáti osmi let.Doslova do posledních dnů před svým náhlým úmrtím byl plnpracovní energie zejména jako odborný konzultant a pres-tižní autor.

Redakce Bulletinu advokacie si považuje za čest, že jí svě-řil k uveřejnění i své poslední práce (zejména dvojí pojednánío postavení obhajoby po velké novele tr. řádu z roku 2001).Další příspěvek o obhajobě pro náš časopis zůstal nedokon-čen v rukopise.

Není náhodou, že i jeden z jeho posledních novinovýchčlánků (MF Dnes 24. 4. 2002) byl zasvěcenou obhajobouadvokacie proti záměru podrobit obhájce bezpečnostnímprověrkám.

• • •Životní pouť Jana Štěpána byla pestrá. Nejprve působil od

roku 1938 až do roku 1963 v advokacii (již ve třetí generaci)v Hradci Králové. Později se rozhodl pro akademickou dráhu

a stal se pedagogem na katedře trestního práva UK v Praze. Zde úspěšně obhájil kandidátskou di-sertační práci na téma „Skončení přípravného řízení podle čs. trestního řádu“ a brzy se zařadil mezipřední české trestní procesualisty. Publikoval celkem více než 170 odborných prací, většinou z ob-lasti trestního práva procesního, přičemž jeho zájem se soustředil vždy i na obhajobu. V roce 1965spolu s autorem této vzpomínky vydal obsáhlou příručku pro advokáty o obhajobě v přípravném ří-zení. Již předtím v roce 1960 vydal v Praze se svým bratrem Jaromírem Štěpánem rozsáhlou, v do-mácí literatuře prvou, soubornou práci „Právní odpovědnost ve zdravotnictví“.

V roce 1968 po srpnových událostech se kratší dobu věnoval univerzitní práci v Rakousku (Salc-burk). Na pozvání Harvardské univerzity pak přesídlil do USA, kde strávil plných 12 let. Stal se ve-doucím mezinárodního oddělení knihovny tamní právnické fakulty, v několika kurzech přednášel naHarvard Law School srovnávací trestní právo, uveřejnil studii o typických rysech evropského konti-nentálního procesu a i jinak zde i jinde v cizině úspěšně publikoval. O jeho neutuchající pracovní ak-tivitě svědčí i to, že již v důchodovém věku přijal pozvání do Švýcarska, kde založil a řídil rozsáhlouknihovnu srovnávacího a mezinárodního práva v nově založeném Švýcarském institutu srovnávacíhopráva (Lousanne), kde posléze působil jako náměstek ředitele.

Kromě trestní procesualistiky se věnoval doma i v cizině právu reprodukční medicíny, v němž sestal mezinárodně uznávaným odborníkem.

Se svou manželkou Hanou, která mu byla vždy velkou životní oporou, se vrátil do vlasti v roce1995. U příležitosti jeho osmdesátin jsme v našem časopise vyslovili naději, že si nedopřeje odpo-činku a že se můžeme těšit z jeho pera na další zajímavé práce, náměty a připomínky.

Tato předpověď se vrchovatě naplnila. Jan Štěpán neustále publikoval teoretické i na praxi zamě-řené statě, zejména z oblasti trestního řízení a obhajoby.

V uznání zásluh mu Jednota českých právníků v roce 1992 udělila medaili Antonína Randy a Karlo-va univerzita v Praze v r. 1998 jubilejní medaili za celoživotní příspěvek k rozvoji právní vědy a kultury.

ZA JANEM ŠTĚPÁNEM (31. 3. 1914 - 4. 9. 2002)

P E R S O N A L I A

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 104

O tom, jaké autority se těšil i za svého pobytu v zahraničí, svědčí též to, že ve Švýcarsku vyšla obsá-hlá publikace k jeho poctě s příspěvky předních evropských právnických autorit.

I po své osmdesátce byl neustále vyhledávaným konzultantem vrcholných justičních a legislativ-ních orgánů a spolupracovníkem katedry trestního práva na pražské právnické fakultě, kde se podí-lel mj. i na přípravě nové učebnice trestního řízení, do níž přispěl kapitolami „Ochrana ústavně zajiš-těných práv a svobod“ a „Některé rysy angloamerického trestního řízení“; novou verzi těchto kapitolpro nové vydání zpracoval ještě v posledních týdnech svého života.

Nelze opomenout vynikající zásluhy zemřelého o českou advokacii.Již jako královéhradecký advokát, a to i v době tuhé komunistické diktatury, proslul jako neohro-

žený obhájce. Dlouhá léta působil jako přední člen tehdejší trestněprávní sekce studijního kolegiaÚstředí čs. advokacie. Zúčastnil se řady tehdy prováděných prověrek úrovně obhajoby a byl neú-navným lektorem na školeních advokátů a advokátních koncipientů. Soustavné úsilí věnoval zejménaobhajobě v přípravném řízení. Svým teoretickým i praktickým působením přispěl mj. významněk tomu, že legislativní vývoj směřoval k soustavnému prohlubování práv obhájce a obviněného v tomtostadiu trestního procesu. Originálním a vždy přesvědčivým způsobem se zasloužil o nové pojetí ob-hajoby s akcentem na předsoudní fázi řízení a tím i o to, že advokáti si postupně osvojili nový kom-plexní styl obhajoby.

Po dobu více než čtvrt století trvající emigrace byl neustále ve styku s českou advokacií a v době,kdy byla nedostupná zahraniční literatura, obohacoval jejím soustavným zasíláním naši knihovnu. I ponávratu z exilu ve věku více než 80 let stále ještě předával své bohaté celoživotní zkušenosti na ško-leních advokátních koncipientů a nadále publikoval mj. i řadu příspěvků věnovaných trestnímu řízenía obhajobě.

Jeho hlas byl vždy neoslyšitelný. V posledních letech vystupoval aktivně i při přípravě rekodifikacetrestního práva a při přípravě velké novely trestního řádu. Byl v soustavném kontaktu s legislativci Mi-nisterstva spravedlnosti a nepřestal být i předním konzultantem České advokátní komory.

Otakar Motejl o něm napsal ve své vzpomínce otištěné v Lidových novinách: „Nezměněn a pou-čen, svým tichým hlasem, vždy trochu nachýlen ve snaze, aby jeho štíhlá postava nepřevyšovala a ne-handicapovala menší, analyzoval, radil, pečlivě naslouchal druhým, to vše ve snaze nalézt optimálnířešení.“

Dodejme ve stejném duchu, že to byl „... urostlý a milý člověk s krásnou tváří, sálala z ní inteli-gence a pevná vůle a život daný práci nebřídilsky zdatné.“ (Pavel Eisner).

S Janem Štěpánem odešel nejen vynikající právník, ale i člověk neutuchající energie, píle a ryzíhocharakteru - vzácná osobnost, na niž se nezapomíná.

Václav Mandák

M E Z I N Á R O D N Í V Z T A H Y

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 105

Z iniciativy Colegio de Abogados v Madridu(Madridské advokátní komory) ve spolupráci s pří-slušnými zastupitelskými úřady dotčených státůbylo ve dnech 13. – 14. 6. 2002 uspořádáno set-kání nazvané „Advokáti před přijetím do Evropskéunie“. ČAK byla při této příležitosti požádána špa-nělskými kolegy o účast svého delegáta a tímtoúkolem jsem byl ČAK pověřen. V rámci zmíně-ného projektu byl vyčleněn jeden den (13. 6.2002) k prezentaci zástupců dvou uchazečůo přijetí do EU, a to České republiky a Maďarska.V zasedací síni reprezentativní budovy Madridskéadvokátní komory na třídě Serrano proběhlazhruba pětihodinová prezentace, jíž se zúčastniliz české strany obchodní rada velvyslanectvíČeské republiky ve Španělsku, JUDr. AlexandrMacík, zástupce českého Ministerstva spravedl-nosti – legislativního odboru, JUDr. Jakub Camr-da, a já jako zástupce České advokátní komory.Složení maďarské delegace bylo pouze dvou-členné a sestávalo z ředitelky zvláštního odborupro harmonizaci práva Ministerstva zahraničníchvěcí a jednoho zástupce maďarské advokacie.

Před zahájením samotné konference jsme byliosobně přijati prezidentem advokátní komoryv Madridu, panem Luisem Martí Mingarrem,který tuto funkci vykonává již po čtyři léta. Tohotosetkání se měli účastnit také velvyslanci ČRa Maďarska, kteří se však omluvili jinými naléha-vými úkoly, takže pan prezident nás seznámils bohatou 400letou historií madridské Komorya zároveň se živě zajímal o politické změny a re-formy právního řádu v našich zemích, přičemžzdůraznil, že nepochybuje o brzkém přijetí ČRa Maďarska za plnoprávné členy EU již v prvévlně přistoupení a rekapituloval jemu známá faktao podpoře Španělského království realizaci to-hoto cíle, zejména v období španělského před-sednictví v Unii, tj. období uplynulého roku.

V průběhu samotné konference jsme informo-vali přítomné účastníky z řad významných mad-

ridských advokátních kanceláří, jakož i z řad ad-vokátů jiných zemí EU působících ve Španělsku,o posledních změnách, které se uskutečnilyv oblasti harmonizace legislativy našich zemís komunitárním právem. JUDr. Jakub Camrdapřednesl komplexní průřezovou zprávu o nejak-tuálnějších zákonných změnách, jejich historii odr. 1989 a zejména o nejnovějších legislativníchzměnách a iniciativách, jejichž existence je vyža-dována EU pro splnění veškerých požadovanýchkritérií přistoupení. Zmínil se i o některých pro-blémech, které se zatím zcela nepodařilo vyřešitzejména v oblasti vykonatelnosti práva a efektiv-ního fungování soudnictví a státní správy, ale zdů-raznil pozitivní trend legislativních kroků, kterév této oblasti byly v nedávné době učiněny s tím,že dochází k průběžnému vyhodnocování jejichaplikace a efektivnosti a současně se připravujídalší zákonné úpravy, které by měly ještě vícepodpořit účinné fungování soudnictví a státnísprávy. K dotazům z pléna jsme se dotkli otázeksouvisejících s profesními normami české advo-kacie (např. přijetí novely zákona o advokaciis implementací ustanovení o „Evropském advo-kátovi“ apod.), jakož i problematiky stále probí-hajících debat o komplexním řešení „legal aid“,citlivé problematiky „mlčenlivosti advokáta“v otázkách souvisejících s praním špinavých pe-něz, případně otázkami ilegální činnosti v souvis-losti s terorismem apod. Obchodní rada ve Špa-nělsku, JUDr. Alexandr Macík, informovalpřítomné o výsledcích obchodní spoluprácemezi ČR a Španělskem, o právní úpravě podporyinvestic v ČR a jejich konkrétních výsledcíchv poslední době, o úmluvě ČR a Španělska v ob-lasti vzájemné právní pomoci, o otázkách daňo-vých a celních zatížení ve vzájemném obchodua uvedl statistické údaje o pohybu obchodu a ka-pitálových investic mezi našimi zeměmi. Pouká-zal na to, že bilaterální obchodní vztahy Španěl-ska a ČR dosud bohužel nejsou tak intenzivní,

ADVOKÁTI PŘED PŘIJETÍM DO EVROPSKÉ UNIE –ZPRÁVA Z ÚČASTI NA SETKÁNÍ V MADRIDU

M E Z I N Á R O D N Í V Z T A H Y

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 106

jak by mohlo být v možnostech obou zemí, ze-jména pak investorů ze Španělska a konkretizo-val hospodářské sféry, v nichž by bylo možno do-sáhnout podstatnějšího oživení. Vyjmenovalpřípady, kdy hospodářská spolupráce přinesla jižsvoje pozitivní výsledky a v komparaci referovalo největších investičních projektech zejména z ji-ných zemí EU, ale i z USA a z dalších částí světa,které se v ČR v posledních letech realizovalynebo ještě realizují. K četným dotazům podal vy-světlení k otázkám daňového zatížení v České re-publice a možnostech úlev zahraničním podnika-telům při jejich investování v ČR. Moje přednáškase zaměřila na změny v oblasti obchodníhopráva, zejména na rozsáhlou novelizaci obchod-ního zákoníku, která vešla v účinnost 1. 1. 2001s akcentem na podstatnější úpravy v ustanove-ních na ochranu minoritních vlastníků (akcionářů)a na změny v oblasti regulace kapitálového trhu,fúzí, koncernů apod., v nichž v předchozím ob-dobí docházelo k některým problémům a souvi-sejícím stížnostem na nedostatečnou ochranuprávní jistoty účastníků obchodních vztahů. Dálejsem podal informaci o podstatné novelizaci ob-čanského soudního řádu, od níž se očekává, žeby měla přispět k průchodnějšímu výkonu civil-ního a obchodního soudnictví v ČR, a urychlenía zefektivnění jeho fungování, které se v minu-losti rovněž stávalo středem časté kritiky, jak zestrany domácích podnikatelů, tak mnohdy i zezahraničí.

Obdobných informací v poněkud zúženějšímrozsahu se španělským účastníkům dostalo zestrany maďarských delegátů.

Po skončení přednášek jsme měli možnostosobně hovořit s přítomnými členy místních ad-vokátních firem, jakož i se zástupci maďarské

strany a neformálně diskutovat a zodpovídat je-jich konkrétní dotazy na fungování české advo-kacie a na možnosti vzájemné spolupráce v ob-lasti obchodní a právní. Seznámili jsme senapříklad s advokátní firmou, která iniciativně na-pomáhá založení Španělsko-české obchodní ko-mory, jež by měla v budoucnosti sloužit vzájemnéinformovanosti podnikatelských subjektů oboustran o hospodářském a právním prostředí stranydruhé a již po svém návratu jsem obdržel žádosto poskytnutí informací o zakládání firem se špa-nělskou účastí v České republice, popřípadě po-boček a afilací španělských společností u nás.Této žádosti jsem vyhověl a zdá se tedy, že pří-slušná iniciativa bude zdárně pokračovat a jepravděpodobné, že z ní vzejdou další kontaktya podněty, kterých bude možno využít i v činnostiČeské advokátní komory (např. realizací společ-ných seminářů, výměnou informací se vznikajícíspolečnou obchodní komorou apod.). Byli jsmetaké ujištěni většinou přítomných právníků, že za-znamenávají vzrůstající zájem svých klientůo spolupráci a rozvíjení obchodu s ČR.

Pokud mám zhodnotit tuto akci iniciovanoušpanělskou stranou, řekl bych, že proběhla vevelmi přátelské a vstřícné atmosféře, přičemžbylo zřetelné, že španělská strana projevuje zře-telný zájem o spolupráci právě s Českou repub-likou, což bylo dobře patrné z četnosti jejich do-tazů na nás a současně z jejich obecně velkéinformovanosti o našich politických a kulturníchpoměrech, jakož i celkem překvapivě dobré ori-entaci v naší národní historii.

JUDr. Antonín Mokrý, autor je stálý zástupceČR (národní prezident) v Union Internationale

des Avocats

Z O D B O R N É H O T I S K U

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 107

AD NOTAM

Číslo 3/2002Holub, O.: Věc hromadná – soubor věcíDvořák, T.: K některým otázkám existence a zá-

niku společného členství manželů v bytovémdružstvu

Nejvyšší soud České republiky: Část stavby jakopředmět právních vztahů. Důsledky označenífyzické osoby jejím obchodním jménem v uza-vírané smlouvě

Nejvyšší soud České republiky: Náležitosti nabídkyna realizaci předkupního práva spoluvlastníka

ČASOPIS PRO PRÁVNÍ VĚDUA PRAXI

Číslo 2/2002Dvořák, Tomáš: Usnesení valných hromad kapi-

tálových obchodních společnostíMrkývka, Petr: Finanční právo v právním řádu –

několik poznámekKoudelka, Zdeněk: Střet zájmů

DANĚ

Číslo 7–8/2002Czigle, Michal: Placení daňových nedoplatků ru-

čitelemMichler, Petr: Novela zákona o dani silniční

s účinnosti od 1. 1. 2003Michler, Petr: K ukončení činnosti poplatníkem

daně z příjmů fyzických osob

Číslo 9/2002Michler, Petr: K ukončení činnosti poplatníkem

daně z příjmů fyzických osob

DHK

Číslo 12/2002Drbohlav, Josef: Daňové řešení tzv. odstupného

u leasingu na věčné časy a nikdy jinak?Maršíková, Jolana: Společenství vlastníků a pro-

blematika jeho zápisu do rejstříku

Číslo 13/2002Svoboda, Zdeněk: „Skrytá“, ale významná no-

vela zákona o daních z příjmůDrbohlav, Josef: Drobné opravy bytu a daň z pří-

jmůDeutsch, Erich: Konkurzní řízení v současnosti

a připravovaný zákon o úpadku

Číslo 14–15/2002Drbohlav, Josef: Daň z přidané hodnoty v daňo-

vých výdajíchMacháček, Ivan: Daňové řešení spolupráce

osob v praxiKořínek, Miloš: Vybavení provozoven jako výdaje

na osobní potřebu poplatníkaHrouzek, Jaroslav: Používání soukromého vo-

zidla na pracovní cestě a odpovědnost za-městnavatele

Běhounek, Pavel: Znovu k pojmům „osoba sa-mostatně výdělečně činná“ a „podnikatel“

Číslo 16/2002Drbohlav, Josef: Daňové dopady přerušení čin-

nostiKincl, Michael: Smlouva o prodeji podnikuChvátalová, Iva: Správní soudnictví a Nejvyšší

správní soud v České republice

OBCHODNÍ PRÁVO

Číslo 6/2002Nad směnečným právem: Komentář k čl. I zá-

kona směnečného a šekového – § 4 až § 6Z rozhodovací praxe:I. Smlouva o dílo – provedení, zaplacení cenyII. Rozsudek pro zmeškání – žalobní tvrzení, dů-

vodnost omluvy

Číslo 7/2002Burešová, Jana: Formy závislosti v rámci franchi-

singového vztahuMarek, Karel: Smlouva o uložení věci a smlouva

o skladováníNad směnečným právem: Komentář k čl. I zá-

kona směnečného a šekového – § 7

Z O D B O R N É H O T I S K U

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 108

PRÁVNÍK

Číslo 7/2002Burešová, Jana: Pojem soukromé právo

PRÁVNÍ RÁDCE

Číslo 6/2002Berka, Jiří: Podvod, pojistný podvod a úvěrový

podvod v českém trestním právuBerka, Jiří, Nedorost, Libor: Pojistný podvodBerka, Jiří, Větrovec, Vladimír: Úvěrový podvodKupka, Petr: Průmyslové vlastnictví jako předmět

dědictvíPejšek, Vít: Zástavní právo k věcem movitýmHudcová, Zdenka: Zastupování v daňovém řízeníTůma, Pavel: Určitě by se Lada zasmál?Petr, Ondřej: Postoupení pohledávky a bankovní

tajemstvíCzigle, Jana: Vzory s komentářem: Převod ob-

chodního podílu a návrh na zápis změn v ob-chodním rejstříku

Číslo 7/2002Havránková, Alena: Závěť – jednostranný právní

úkonChalupa, Luboš: Nevydání pozemku z důvodů

jeho zastavěníCzigle, Jana: Vzor s komentářem: Pracovní

smlouva a dohody o pracích konaných mimopracovní poměr

Jouza, Ladislav: Praktické otazníky: Odškodňo-vání mimopracovních úrazů

Číslo 8/2002Teryngel, Jiří: Novela trestního zákona: Těžištěm

novely je ekologieTrajer, Václav: Označování nemovitostí není jed-

noduchéDvořák, Tomáš: Zpeněžení podílu společníka ob-

chodní společnosti a člena družstva ve ve-řejné dražbě: Problematická použitelnost zá-kona

Strnadová, Lucie: Odpor jako specifický opravnýprostředek trestního práva

Popelušáková, Eva: Smluvní pokuta a úrok z pro-dlení

Pejšek, Vít: Odpovědnost společníků a členůstatutárního orgánu: Ručení za závazky kapi-tálové obchodní společnosti

Vrcha, Pavel: K převodu nemovitostíCzigle, Jana: Vzor s komentářem: Návrh na vý-

kon rozhodnutí postižením obchodního podílu

PRÁVNÍ ROZHLEDY

Číslo 7/2002Kulková, R.: K zástavnímu právu po novelách ob-

čanského zákoníkuŠvehlík, M.: Vklad společníka společnosti s ru-

čením omezeným mimo základní kapitálBaudyš, P.: Promlčení – oslabení nebo zánik

práva?Derka, L.: Poznámka k neúplné apelaci podle

občanského soudního řádu po 1. 1. 2001Nejvyšší soud České republiky: K vypořádání

společného jmění manželů po jeho zúžení navěci tvořící obvyklé vybavení společné do-mácnosti

Nejvyšší soud České republiky: K běhu proml-čecí doby v řízení o konkurzu a vyrovnání.K definici dalšího věřitele podle zákona o kon-kurzu a vyrovnání. K procesnímu nástupnictvív řízení o konkurzu a vyrovnání. K odnětí mož-nosti jednat před soudem v případě, že soudnejednal s procesním nástupcem

Vrchní soud v Praze: K okruhu účastníků v řízenío zápis společenství vlastníků jednotek do rej-stříku společenství vlastníků jednotek

Číslo 8/2002Mates, P.: K některým otázkám ochrany sou-

kromí ve správním právuŘíha, P.: K některým problémům nového kon-

cernového právaVrchová, K.: K problematice vkladového řízeníNejvyšší soud České republiky: K podnikání

manžela jako důvodu vyloučení jím užívanévěci z bezpodílového spoluvlastnictví

Nejvyšší soud České republiky: Současné sjed-

Z O D B O R N É H O T I S K U

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 109

nání smluvních úroků a smluvní pokuty. K úro-kům z prodlení ze smluvních úroků

Nejvyšší soud České republiky: K rozsahu pře-zkumné činnosti odvolacího soudu v kon-kurzní věci

Krajský soud v Brně: K nařízení předběžnéhoopatření v konkurzním řízení

PRÁVO A PODNIKÁNÍ

Číslo 7–8/2002Faldyna, František: Smlouva o sdružení ve světle

nejnovější judikatury Nejvyššího souduMarek, Karel: Smlouva o zprostředkování

a smlouva o obchodním zastoupeníKolman, Petr: Mandátní smlouva versus smlouva

příkazní

Číslo 9/2002Marek, Karel: K obchodním závazkovým vztahům

PRÁVO A RODINA

Číslo 7/2002Jindra, Jan: Zákon o vlastnictví bytů po novele

PRÁVO A ZAMĚSTNÁNÍ

Číslo 7–8/2002Steinichová, Ladislava: Ještě jednou k zákonům

o zaměstnanosti a jejich „euronovele“Bognárová, Věra: Přechod práv a povinností

z pracovněprávních vztahů

Číslo 9/2002Hůrka, Petr: Základní povinnosti zaměstnavatele

při uzavírání pracovněprávního vztahu

SOUDCE

Číslo 7–8/2002Nález Ústavního soudu o návrhu na zrušení ně-

kterých ustanovení zákona o soudech a soud-cích

Číslo 9/2002Duchoň, František: K diskusi o vzdělávání

soudců

SOUDNÍ INŽENÝRSTVÍ

Číslo 2/2002Šachl, J., Rábek, V.: Zamyšlení nad řešením

střetu dvou vozidel

Číslo 3/2002Kroupa, D.: Přehled dostupnosti cenových map

stavebních pozemkůBradáč, A.: Příklad zjištění výše ekonomického

nájemného ze stavby

SOUDNÍ ROZHLEDY

Číslo 6/2002Spáčil, J.: Žaloby na určení vlastnického právaKrajský soud v Brně: Povaha lhůty k podání ža-

loby podle § 175k odst. 2 o. s. ř.Krajský soud v Hradci Králové: K důvodům pro

zproštění zastupování advokátemKrajský soud v Hradci Králové: K povinnosti ža-

lobce vylíčit v žalobě skutkové okolnosti, z ni-chž odvozuje uplatněný nárok

Krajský soud v Ústí nad Labem: K poučovací po-vinnosti soudu před vydáním rozsudku prozmeškání podle § 153a o. s. ř.

Krajský soud v Ústí nad Labem: K žalobě na vy-klizení movité stavby z pozemku

Vrchní soud v Praze: K platnosti dohod o zákazuindosace směnky

Nejvyšší soud České republiky: K tomu, kdy zjiš-tění skutečné totožnosti obviněného není dů-vodem k zastavení jeho trestního stíhání

Vrchní soud v Praze: K veřejné povaze rozhod-nutí odvolacího soudu. K účinnosti důkazu.K hodnocení odmítnutí obviněného podrobitse sejmutí kontrolních pachových stop

Vrchní soud v Praze: K nepřípustnosti stížnostiproti rozhodnutí soudu druhého stupně

Vrchní soud v Praze: K rozhodnutí o stížnostiopřené o nové skutečnosti a důkazy

Z O D B O R N É H O T I S K U

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 110

Vrchní soud v Praze: K souběhu okolností pod-miňujících použití vyšší trestní sazby

Městský soud v Praze: K postihu za trestný činpojistného a úvěrového podvodu

Číslo 8/2002Vrcha, P.: Několik poznámek k rozhodování o ná-

kladech řízení (zejména před soudy prvníhostupně) (dokončení)

Nejvyšší soud České republiky: Obsah poučo-vací povinnosti soudu

Krajský soud v Hr. Králové: K postupu soudu přivýkonu rozhodnutí, vyjde-li po nařízení výkonurozhodnutí prodejem nemovitostí najevo, že po-vinný již není vlastníkem postižené nemovitosti

Nejvyšší soud České republiky: K dohodě o do-datečném určení kupní ceny

TRESTNĚPRÁVNÍ REVUE

Číslo 7/2002Šámal, P.: K aktuálním otázkám rozhodování o tr-

vání vazby (§ 71 TrŘ)Draštík, A.: Novela trestního řádu v dosavadní ju-

dikatuře Nejvyššího souduNejvyšší soud České republiky: Ke zjišťování doby

započítávané do výkonu trestu zákazu činnostiNejvyšší soud České republiky: K tomu, jak po-

suzovat otázku, zda dřívější rozsudek, vevztahu k němuž má být ukládán souhrnnýtrest, nabyl právní moci

Nejvyšší soud České republiky: K podmínkám za-stavení trestního stíhání již v přípravném řízení

Přehled změn vybraných právních předpisů v ob-dobí od 1. 6. 2002 do 30. 6. 2002

Přehled změn vybraných právních předpisů k 1. 7.2002

Číslo 8/2002Pipek, J.: K novelizaci úpravy odposlechu a záz-

namu telekomunikačního provozuNejvyšší soud České republiky: K nutnosti při-

brat státní orgán, vysokou školu nebo institucispecializovanou na znaleckou činnost

Nejvyšší soud České republiky: Započítání vazbyv případě zastavení trestního stíhání s ohle-dem na možnost upuštění od uložení souhrn-ného trestu

Vrchní soud v Olomouci: K právu obviněného naobhajobu a k vrácení věci státnímu zástupcik došetření

Městský soud v Praze: K rozhodování o vzetí dovazby a o dalším trvání vazby a k pokračovánív trestné činnosti ve smyslu § 68 odst. 3písm. e) TrŘ

K procesnímu pojetí skutku u pokračujícího trest-ného činu (odpovídá JUDr. Jindřich Fastner)

Přehled změn vybraných právních předpisů v ob-dobí od 1. 7. 2002 do 31 7. 2002

Vzory trestních podání s komentářem

TRESTNÍ PRÁVO

Číslo 7–8/2002Berka, Jiří: Trestný čin podvodu a jeho pachatelMusil, Jan: Porušuje ukázání fotografií nezúčast-

něných osob při rekognici právo na ochranuosobnosti?

Číslo 9/2002Richter, Milan, Doležel, Radek: První poznatky

z praxe dovolacího řízeníTogner, Michal: Nad povahou trestného činu dle

§ 126 odst. 2 trestního zákona

ZDRAVOTNICTVÍ A PRÁVO

Číslo 7–8/2002Křepelka, Filip: Evropský standard lidských práv

a zdravotnictví

Číslo 9/2002Marek, Karel: Smlouva o úvěruMitlöhner, Miroslav: Devitalizace z hlediska pří-

pustného rizika

Připravuje JUDr. Jaroslava Vanderková, ČAK

R Ů Z N É

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 111

Z Á V A Z N Á P Ř I H L Á Š K AN A Š K O L E N Í

A D V O K Á T N Í C H K O N C I P I E N T Ů

(podle Čl. 9 usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 10. 3. 1998, o výchově advokátních koncipientů,

Věstník ČAK částka 1/1998)

Tuto přihlášku zašlete do 8. 12. 2002 na závěrečné školení a do 8. 1. 2003 na vstupní školení, na přihlášky došlé po tomto datu nebude brán zřetel.

Závazně se přihlašuji na školení:

■■ 1) závěrečné, konané v Brně, hotel Continental 10. 2. – 13. 2. 2003

■■ 2) vstupní, konané v Brně, hotel Continental 31. 3. – 3. 4. 2003

Označte ■■✗✗ školení, na které se přihlašujete.

Vyplňte HŮLKOVÝM PÍSMEM.

Titul, příjmení, jméno: ________________________________________________

Rodné číslo: ________________________________________________

č. telefonu (kancelář): ________________________________________________

POŽADUJI – NEPOŽADUJI NOCLEH*)

Adresa advokátní kanceláře včetně PSČ, na kterou Vám zašleme pozvánku navybrané školení:

__________________________________________________________________

__________________________________________________________________

datum: podpis koncipienta:

podpis zaměstnavatele – advokáta:

razítko AK:

*) nehodící se škrtněte

OK

OP

ÍRU

JT

E A

VY

PL

NĚ

NÉ

ZA

ŠL

ET

E N

A A

DR

ES

U:

ČA

K,

NÁ

RO

DN

Í 1

6,

PR

AH

A 1

, K

RU

KÁ

M P

Í Š

OL

CO

VÉ

N A K O N E C

200210 BULLETIN ADVOKACIE

s t r a n a 112

I pro kontraktaci platí: „Chceš-li smluvní mír,připravuj soudní válku“.

• • •

Smlouvy, které za obě strany podepisujestejná osoba, bych označil za smlouvy „hermaf-roditní“ – jedinec jimi obvykle oplodňuje (vesmyslu obohacuje) sebe samého. K takovémunázvu mne přivedlo zjištění Járy Cimrmana, že le-gendární „yetti“ byl hermafrodit a jeho pojmeno-vání vzniklo ze zájmem „já-ty“.

• • •

Pokud zhotovitel díla obdrží příliš velkou pe-něžní zálohu na své dílo, činí ho to liknavějším přijeho provádění. Objednatel díla pak zaplatí (na-příklad na základě zjištěné nutnosti víceprací)celkově větší sumu, než k jaké by dospěl při ro-zumnější záloze. Přísloví „kdo rychle dává, vícedává“ tu nabývá nový význam. Leccos pak připo-míná historku s holčičkou, která si přála panenkuBarbie. Rodiče jí byli ochotni vyhovět s tím, žecenu té nákladné hračky jí odečtou z věna. Hol-čička souhlasila; správně tušila, že celková výšebudoucího věna nebude touto transakcí nijak do-tčena.

• • •

„Čím hlasitěji mluvil o své poctivosti, tím pečli-věji jsme počítali své příbory.“ (R. W. Emerson).Obávejme se smluvních partnerů, kteří příliš zdů-

razňují počestnost či dokonce nezištnost svýchúmyslů.

• • •

Shakespeare kdesi radí, abychom nepůjčo-vali peníze svým přátelům, neboť tak spolehlivěpřijdeme o peníze i o přátele. Podobná myšlenkaplatí v situacích, kdy ze svých přátel činíme pro-jektanty a dodavatele svých domovů a jinésmluvní partnery.

• • •

Občas si více ceníme ty dodavatele, kteří hor-livě a s halasem odstraňují vady svého plnění,než ony dodavatele, kteří od počátku plnili bez-vadně. Takovou mentalitu přiléhavě vystihuje pol-ská anekdota, v níž paní Kowalská v domácíhádce rozbila manželovi hlavu, pak ho velicepečlivě ošetřovala a říkala mu: „Vidíš, ty můj chu-dáčku, co ty by sis beze mne počal.“

• • •

Smlouva je džin, kterého poněkud lehkomy-slně vypustíme z lahve a pak jsme překvapeni, covšechno vyvádí a jakou moc si nad námi získal.

• • •

Úsloví „tady je každá rada drahá“, zřejmě po-prvé použil člověk, který četl smlouvu o poskyto-vání poradenské pomoci.

Prof. Petr Hajn

POSTŘEHY O SMLOUVÁCH

N A K O N E C

BULLETIN ADVOKACIE 200210

s t r a n a 113

Pro Bulletin advokacie nakreslil Lubomír Lichý