stanis lav ignacy lewinski - mirobludny.files.wordpress.com · Łícího pracovníka posedl. sÆm...
Post on 23-Dec-2018
220 Views
Preview:
TRANSCRIPT
Stanis lav Ignacy Lewinski
FYSIK A JEPTIŠKA
OSOBY:
ING. MILAN TEUFELE, MLUVČÍ JADERNÉ ELEKTRÁRNY BLANÍK
ING. ALAN TICHÝ, BEZPEČNOSTNÍ TECHNIK TAMTÉŽ
SESTRA ADALBERTA, VL. JMÉNEM VLADĚNA KOČÍ, JEPTIŠKA
JIŘÍ BROUZDAL, SVĚTÍCÍ BISKUP VYŠEHRADSKÝ
PRVNÍ OBRAZ
Špinavá unibuňka smrdí. Přímotop hřeje. Na nočním stolku stojí skládací digitální budík. Je čisto
do žluta. Uklizeno. V posteli leží člověk. Dobrá deka, kvalitní, skoro mohérová. Zvuk: Venku se
probudili svišti. Jelen v říji sladce zpívá. Bledým oparem za oknem klidně projde muž a žena.
On v obleku Hugo Boss, ona v klášterním šatu. Jeptiška. Vejdou dovnitř. Bez zaklepání. Svišti
se utiší.
TEUFELE
Tak tady máme našeho pacienta. Teď spí po velké dávce chloralu a morfia. Naší tajnou
zásadou je: Pracovat můžeš, spát musíš. Hehe. Víte sestro, všichni naši zaměstnanci jsou
nevyléčitelní šílenci. Správně bychom je měli všechny povraždit, ale k čemu to? Oni by
nám stejně poslali z Prahy nové. A k teď ještě ten experiment s Vámi. . . Tedy já rozhodně
nepatřím k těm zabedněným inženýrům, kteří nedokáží pochopit trochu té spirituality, ale
lézt nám s tím až sem? Tázavý pohled. Ticho.
Konečně vy jste si to nevymyslela. Znám dobře tyhle biskupské hejsky, myslím teď
Vašeho duchovního správce, už se vidí v televizi, přímý přenos, předseda vlády, ministr
průmyslu a hned vedle nich on. Určitě si už shání nový talár, ne, nejméně od Armaniho,
co říkáte?
ADALBERTA
Ale pane inženýre. Vám ta turbína opravdu nefunguje. Chceme Vám jen pomoci.
TEUFELE
No zajisté! Vysvětit turbínu! Copak si opravdu myslíte, že my jsme už vyčerpali všechny
možnosti? Jsou to jen vibrace. Trochu se to klepe, víte? Mluvím s Vámi jako s laikem, ale
co se dnes trochu nezachvěje, viďte sestro? Snad Vaše víra, že.
ADALBERTA
Myslím, že byste ke mně mohl být ohleduplnější. Uvědomte si prosím, že mluvíte s duchovní
osobou.
TEUFELE
Nesmíte se hned urážet sestro. To byla pouhá paralela. Chtěl jsem jen říct: Svět se otřás
a my s ním. Někdy si říkám, existuje vůbec nějaká vztažná soustava, vůči níž. . . ? Ale
proč bych Vás tím zatěžoval? Ukáže na spícího muže. Podívejte se na něj. Je tohle klidný
spánek?
ADALBERTA
Vůbec nevím pane inženýre, jak bych s ním měla jednat. Jakým způsobem se do toho dát?
Všechno jsem už zapomněla. . . Ale já, tedy my všichni, my jeho podpis potřebujeme. Jestli
se on jako bezpečnostní technik postaví proti, pak je vše ztraceno.
TEUFELE ležérně
Snad si nemyslíte, že já Vám budu radit? Tázavý pohled. Ticho.
Nesnažte se o nic zvláštního. Prostě se řiďte svou ženskou intuicí. Hehe. Promiňte, ale
2
teď už musím jít. Odchází, ve dveřích ještě přes rameno zvolá: Vstávej, Alane, hajdy na
rozcvičku, čeká Tě ranní jablko a vůbec program. . .
ALAN otevře oči a posadí se na kraj postele
Děkuji, Milane. Se zájmem: Co je tohle za halucinaci? Takovou jsem ještě jaktěživ neměl.
Mluvíš?
ADALBERTA
Jsem sestra Adalberta a ráda bych s Vámi mluvila.
ALAN
No vida, dnes je přívětivá. Včera byla brouková a pavouková až sem hrůzou kvičel. Někdy
sou zas medvědi a to je prima. Když moc nebručej. Tuhle po mně házeli kalamáře. Člověk
je pak modrej, jak kdyby ho oblízla chobotnice.
ADALBERTA
Já nejsem přízrak. Poslali mě sem, abych si s Vámi promluvila.
ALAN
Vždyť mluv. A jsi-li ze světa zdejšího nebo vedlejšího, tím se netrap. Já jsem také, jak se
říká, rozpolcen. Budu Ti říkat Mařenko, chceš?
ADALBERTA
Mé řeholní jméno je Adalberta.
ALAN
Takže Bertička. Nediv se sestro, že jsem poněkud křečovitě žertovný, snažím se jen zakrýt
jistý třes. Už dva roky jsem neviděl ženu. Žijeme tu tak trochu po chlapsku. Vlastně se mi
celou tu dobu o ženě ani nezdálo. A taky jak, však spánek pod chloralem, to není spánek
nějakého duševního drozda, to není pro padavky. A z morfia se taktéž sotva rozdychtíš.
ADALBERTA
Neomlouvejte se, inženýre. Jste mnohem klidnější než já.
ALAN
Tak já se půjdu proskočit. Sejdeme se v kantýně?
DRUHÝ OBRAZ
Šišatá kantýna – umakartový ráj. Zubem času ohlodáno na překližku. Adalberta přestrojena za
svačinářku, opřena o prosklený pult, spí vestoje. S čelenkou. Bílý plášť, modrá krempa. Zamaš-
těno. Energické raní rány na dveře.
ALAN stále venku za dveřmi
Andreo, Andreo, nechrápej, skučí mi tu kručí! Pauza. Andreo, kudlanko! Sedm úderů zvonů
katedrál.
ADALBERTA probouzí se, jde odemknout dveře
K Alanovi: Tiše. Tiše, Hurvínku. Hladí ho. Ráno tu byl černý kohout. Chtěla jsem jít až
nakonec. Tady v podbříšku, víš, tam mě to bolí. Bere ho za ruku a vkládá mu ji pod plášť
3
na příslušná místa.
ALAN
Nech toho, já vím, že nejsi lochtivá.
ADALBERTA se směje
Milan všecko vykecá.
ALAN
Jablko, preso s mlíkem, müsli, med a jogurt.
ADALBERTA
To mě musíš nejdřív pustit.
ALAN
Jako bych tam zarost. Přichází Milan.
TEUFELE k Alanovi
Nech toho. Nemá to smysl. Prostě neni lochtivá.
ALAN vyndá ruku zpod Andreina pláště. Má v ní kámen.
K Adalbertě: Tohle to bylo. Tohle Tě tam tlačilo. Otočí se a obrovskou silou vrhne kámen
proti dveřím, jimiž před chvílí přišel a jejich skleněná výplň se ustrašeně vysype na linoleo.
TŘETÍ OBRAZ
Známá unibuňka. Spící muž, sedící žena.
ADALBERTA
Drei Stück. Was has du? Drei Stück. . .
ALAN ze spaní
Nalévala mléko do skleněných džbánů. Poprvé se mi zdálo o ženě. Ruce měla bílé. . . Ramena
nazlátlá.
ADALBERTA
Könnte sein, drei Stück. Plátno jehlu a nitě. Alan se probudí. Ach, to jste vy. . .
ALAN
Byla jste zde celou noc?
ADALBERTA
Dívám se na Vás a chce se mi plakat. Myslíte si, že jste mrtvý, mrtvější než včera, mrtvější
než v pondělí, mrtvější než hrnec fazolí! Vám Vaše mrtvolnost připadá směšná, ano, vy si
na ní zakládáte, ten pitomý černý oblek a papírové lakýrky, v nichž každý večer uleháte!
Myslíte si, že je to Vaše rouhání jakýmsi hlubokomyslným výsměchem světu, možná si
sám nadutě připadáte existenciálně směšným. . . Chce se mi plakat. Odmlka. Jste lev?
ALAN
Jsem prase, Marie.
ADALBERTA vzlyká
Jak jste hloupý!
4
ALAN vstane z postele
Sluší Vám to. Promiňte. Pauza. Narodil jsem se v roce prasete, stejně jako Konfucius, víc
svinstva v tom není. . . Jde k oknu a dívá se ven. Vidíte, kachny. Divoké kachny. V ko-
lika jadernejch elekrárnách jsem byl, v deseti? Francie, Japonsko, Amerika, Dukovany a
Bohunice, samozřejmě. A všude byly kachny, i v tom pitomym Černobylu! Víte, atomová
elektrárna musí být na řece, takže to je vlasně logické. Člověk má pocit, že je to vypůjčené
ze Strinberga, kachny ťapou kolem reaktoru, rybníček, jilmy. Víte, že všichni fysici jsou
rybáři?
ADALBERTA
Snídáte dnes doma? Nejdete do kantýny?
ALAN
Vybral jsem včera hnízda. Kachní vejce. Udělám omeletu. Dáte si se mnou?
ADALBERTA
Nejím vejce. Hnusí se mi tohleto perverzní pojídání zárodků. Vám se to nezdá šílené?
ALAN
Prosímvás, je to pro ně vysvobození. Všechna ta vejce jsou ozářená. Vylíhl by se z nich
přinejlepším nějaký kriplkačer s modrým zobákem a zelenejma blánama. Opravdu si ne-
dáte?
ADALBERTA
Když myslíte. . . Stejně mám pocit, že je to proti přírodě.
ALAN
Bože a co není?!
ADALBERTA
Neberte si do úst Boží jméno, prosím. Jistě jste nezapomněl, jaké je mé poslání.
ALAN
Poslání? Chcete mě prudit s jakýmsi jelimanem v černém plášti! Hudly mudly, posvětíme
turbínu! Kdybyste aspoň přišla s nějakou umbandou. Trochu brazilských rytmů, médium,
posedlé duchem hirošimských zesnulých se svíjí na chladící věži, grafitové tyče se samy
zasunují a vysunují, egunové vstupují i do ostatních zaměstnanců elektrárny, ti postupně
upadají do extáze, hlavy jim padají na záda, těla se zmítají a podléhají pontos, z očí se
vytrácí výraz, údy tuhnou, pohyby jsou automatické a vyjadřují povahu ducha, který tan-
čícího pracovníka posedl. Sám se divně zmítá. Vykřikuje: Ešu Veludo, é Mojuba! A Pomba
Gira é Mojuba! Zase soustředěně. A teď k Vaší nabídce. Přijdete sem smrdět s kadidelnicí.
Pár vypalichaných donchuánů v mitře cosi zamumlá. Celé je to k nesnesení trapné a vy si
myslíte, že to povolím.
ADALBERTA
Chtěla jsem Vás o to poprosit.
ALAN
Povolil bych to snad tak ze soucitu k Vám, ale právě proto, že jsem soucitný a nechci Vám
5
projeveným soucitem ublížit, budeme to muset zarazit. To je všechno. Teď můžete jít.
ADALBERTA
A ta vajíčka?
ALAN
Ale ano. Budou za chvíli, jen si je tu snězte.
ADALBERTA
Asi bych Vám měla něco říct. . . Monsignor Brouzdal to nechce pojmout nijak spartánsky,
tedy myslím asketicky, všechno se mi plete, když s Vámi mluvím, my prostě chápeme,
že je třetí tisíciletí a chceme v tomto virtuálním metasvětě, jímž jsme pohlcováni, dojít
k nějaké přijatelné mediální expresi, ať už skrze eucharistii či jinak.
ALAN
Pojďte, oloupem spolu ta vajíčka. Podává jí vajíčka. Jedno je červené, druhé je bílé, třetí
kvete modře.
ČVRTÝ OBRAZ
Doma u matky. Alanovi je dvanáct. V levé ruce tužku, v pravé ruce lžici. K židli uvázaná dřevěná
kačenka na kolečkách. Talíře cibuláky, jelen ve skoku a krátké kalhoty s kšandama. Bavorská
idyla. Matka má tvář Adalberty. Tutéž ladnost ramen.
MATKA
Nekresli, když jíš.
ALAN
Musim si to poznamenat.
MATKA
Sakra.
ALAN
Mám to v hlavě. Teď.
MATKA
Nevim, co máš v hlavě, ale v žaludku budeš mít vředy.
ALAN mimochodem
Jak vůbec vypadá takovej vřed, mami?
MATKA
Vřed? Jak to mám vědět? Odporně vypadá, hnusně nejspíš. A bolí.
ALAN
Myslíš, že spíš jako proláklina, jako kráter? Nebo spíš výrůstek?
MATKA
No výrůstek, samozřejmě, si neslyšel o prasklým vředu? Copak může díra prasknout?
ALAN
Řek bych, že ne. Prasknutí je vlastní podstatou díry. Chápu-li tedy díru jako otvor. Takže
6
díru nepraskneš. Jako bílou nezabílíš.
MATKA
No vidiš. Takže výrůstek. Sopka a nahoře kráter.
ALAN
Jako jebák?
MATKA
Co? Vidim Ti snad do žaludku? Dítě, dítě, ty tvý otázky. . .
ALAN
A žaludek vypadá jako držky asi? Vyndavá lžici z polívky a prohlíží si její obsah.
MATKA
Dojez to už konečně. V polívce je síla.
ALAN odstčí talíř
Dej mi ten guláš, mámo.
PÁTÝ OBRAZ
Velín temným i bledým prachem pokryt. Zvuk míchačky. Datel. Listnaté stromy bez listí. Hlísti
protahují svá zmrzlá těla. Je těsně před jarem nebo už. Alan spí. Hlava na pultu. V ústech škvíra
na dýchání. Vápno ve vlasech.
TEUFELE klepe mu na rameno
Alane, vstávej.
ALAN
Strumpfhose, lila, pastel, víla.
TEUFELE podává mu tabletu
Vem si tohle. Alan tabletku automaticky spolkne.
ALAN pro sebe
Jest potrzebna duchowa rewolucia.
TEUFELE vesele
Až naprší a uschne. Hehe. Alane, chci Ti někoho představit. Vejde muž.
BROUZDAL
Buď pozdraven pán Ježíš Kristus.
ALAN
Když řeknu: Pojď za mnou. Půjdeš?
BROUZDAL k Teufelemu
S kým mluví?
TEUFELE
Snad s nějakou husičkou. Stará se nám tu o ně. Hehe. Víte, husí vejce, monsignore,. . .
BROUZDAL
Inženýre! Mluvím s dispečerem či s husopasem?
7
TEUFELE
A není to jedno, velebnosti? Však ti naši dispečeři, s těmi svými neutrony, huš huš tam,
huš huš ven, jak ta drůbež za svou husopaskou, jen ten proutek neni z vrby, ale z grafitu,
hehe.
ALAN
Máme tu vztak k přírodě, otče. Koukněte se z okna, támhle máme i kozičky. Angoráky,
černé ptáky. Podívejte jak se směje, Fousáček! Zázrak či záhada k rozlousknutí, suď jak suď,
jen co začne masopust, jak by spadly z tý zvěře naší všecky stavy depresivní i sebevědomí
ňák naskočí a láska do očí!
TEUFELE
Je to parta fatalistů, ti naši kozli chlupatí! A co jim taky zbývá, dobytku? Prase se Boha
nedovolá.
BROUZDAL
Inženýre! Rouháte se jako ateista.
TEUFELE
Ale já jsem ateista.
ALAN
My tu máme víru tak ňák na háku, monsignore.
BROUZDAL
Proto jsem tu. Na misii. Doufám, že budete spaseni.
TEUFELE
Proč ne. Když budem těm kozlum chutnat. Hehe.
ALAN
Počkejte s tím do Velikonoc, velebnosti.
TEUFELE
Po Velikonocích bude chřest. Čerstvý chřest se šunkou a holandskou omáčkou. Hehe. Brzo
bude květen.
BROUZDAL
Jak to vypadá s tou Vaší turbínou?
TEUFELE
Je trochu rozrušená. Nervy, víte? Vlezete k ní a sotva se jí chcete dotknout odstrčí Vás až
si zabílíte oblek od zdi. Máme to tu čerstvě vyvápněné.
ALAN
Ono to v ní všechno hučí, mele se to v ní. Někdy mi připadá, že si, sama pro sebe, jen tak,
zpívá tiché písně. Máte to taky někdy, monsignore? Huhu já tur, huhu bína, proč v domě
z betonu, proč plna atomu tu tonu, huhu, já tur, huhu bína, proč ne v lesu, ne v moři, ne
jako brambořík, na poli bambuli nenesu, huhu já tur, huhu bína, sama jak mrož, nižádnou
brož. . .
8
TEUFELE
Každý máme svoji vnitřní melodii. Chcete slyšet tu moji?
BROUZDAL
Potřebujete naši pomoc!
TEUFELE
Ale pane biskupe. Co my to budem za podivnou koalici? Vždyť vy nám tu chcete prostě
vylízat tu naši smetanu. Štká nám holka ve sklepě, turbína, no a co, na koho ten smutek
v březnu nepad?
ALAN
V květnu bude zase pusinková. Milane, byl si za ní vůbec s prvníma sněženkama?
TEUFELE
Byl. A šťouchla do mě.
BROUZDAL
Potřebujete naši pomoc!
ŠESTÝ OBRAZ
Unibuňka – muž – žena. Ona sedí na židli, nohy na topení, bradu na hrudi, schoulena spí.
Pravidelný dech. On stojí za ní. Dojat v růžových gumových rukavicích. Maže si je Indulonou.
ALAN věcně jako na přednášce z teorie grup
Co teď, co teď, co teď? Ona spí. Já se tu jen motám. Kdybych ji. . . Položit dlaně na její
ramena, cítit ten rytmus. Pauza. Chci to udělat. Alane, běž a udělej to. Pauza. Nic. Stojím
tu jak vozembouch. Mlátím sebou na místě, umcaj, umcaj, pohnout se nedokážu. Chtěl
bych žít krátce jak jepice, ale hutně, a zatím se ten zapšklý život vleče jako nekonečný
kabanos až někam za šedivý, nudný, jalovcový obzor beznadějného jalového dne, kde čeká
všivá, zatuchlá smrt.
ADALBERTA čerstvě probuzena
Nemluvte jak Trakl, Alane. Dokážete ještě mnoho dobrého.
ALAN
Sestro, chováte se ke mně jako ke svému pacientovi. Bere si prášek.
ADALBERTA
Mluvila jsem s Vaší matkou. Měl byste zase malovat.
ALAN
Malovat. . . Ani psát nemůžu. Zmrvily mě ty mašiny. Napsat smazat, smazat napsat, ta
odporná lehkost k zblití. Nenapíšu jedinou větu. Tři slova naklepu, čtyři smažu, pak půl
hodiny surfu, jak se mám soustředit, když na mě mé myšlenky útočí v tak krátkých inter-
valech, až se mi slyjí. Nevím kde je začátek a kde je konec. Tři slova napsat, čtyři smazat.
Kolikrát jsem to už udělal. Ani nevím jestli jste právě přišla, nebo jestli tu jste odjakživa.
Připadám si jak šofér, co vyjel ráno na dálnici s tím, že na třetím výjezdu odbočí. Jenže
9
já kroužím už pěkných pár let a na každé křižovatce se sám sebe ptám: je to ta první nebo
pětistá? Chtělo by to zastavit, pět, deset vteřin, jen chvíli ticha, jen si to porovnat v palici,
ale jak? Tři slova napsat, čtyři smazat. Myslím, že jsem psal docela dobré divadelní hry.
Kdysi. Mám ještě teď spoustu nápadů. Ale co s nimi? Nemůžu napsat jedinou větu.
ADALBERTA
Vám se to musí podařit! Postarám se o Vás. Klid, klid. Myslím, že ve zdech kláštera,
v náručí víry, byste dokázal klidně vydechnout. Ale tam Vás vzít nemohu.
ALAN
Co jste tak rigidní? Nebyl by z nás snad párek papoušků v té Vaší šedé cele? Na hromádce
v klášteře! Bože, to je přímo dialektická perverze. Ach, jak se mi hnusí ta idea nevěst
Kristových! A teď: já na jeho místě. Sestro, musíte mne tam vzít.
ADALBERTA
Inženýre, ovládejte se.
ALAN
No tak, Berto. Tváříte se jak nějaká frigidní protestantská filcka. Já bych Vám hanbu
neudělal. Vezmu si paruku, tady trochu přidáme. . . recituje. . . Kozičky mladé, neodolá,
mám pro Trouvého do výseku a korunovaného vola, že na ně skáče ve svém věku . . . směje
se. . . stejně jsem měla vždycky problémy s identitou, bude ze mě sestra Ala z Pečorski
lavry v Kyjevě, nebo rovnou ze Sergei Posad, Ala jako Pugačeva, do pekla s Alanem a jen
sesterská láska mezi námi, Berto!
ADALBERTA
Nedotýkejte se mě. Pokouší se o pláč a pláč se pokouší o ni.
ALAN
No tak, sestřičko. Dost toho sentimentu. No tak. Pauza. Nesmíš se na mne zlobit, nemyslel
jsem to tak, mám prostě jen nulovou sociální inteligenci. Ale kdo tím nejvíc trpí? Jen já
sám. Kdo je sakra nejhůř ochuzen? Zase já! Co, že nedokážu prožít normální vztah, já si
ho nedovedu ani představit! Mně něco vyprávět o lásce. . . To je jak slepýmu balit dárky
do vánočního papíru místo do novin! Směje se. Promiňte.
ADALBERTA
Já jsem poznala lásku.
ALAN
Pak Vám nemohu než závidět. Víte, dříve jsem si kladl následující otázku: Je tato, jak vy
říkáte, láska, jen pud, který mě, jako živočišnému druhu není dán, nebo se jedná o doved-
nost, kterou lze poctivým tréninkem získat a vycvičit?
ADALBERTA
A k čemu jste došel?
ALAN
K ničemu. Tedy: nepocítil jsem nic než shovívavý úsměv nad svou pošetilostí. Nejdříve
jsem přijal nabídku ke stáži do Dubny, k cyklotronu. Snad jsem měl pocit, že je v těch
10
Češkách cosi germánsky vymrzlého, snad jsem věřil v životadárnost ruské krve jak poslední
obrozenec, nevím. Vošukal jsem půlku Moskvy a třetinu Petrohradu a NIC. Pak jsem se
oženil. Nějaké děti a tyhle triky, znáte to. Doufal jsem, že bych třeba dokázal milovat svého
syna, tak jsem si jednoho zplodil. Strašlivá marnost! Tříletý syn, jarní podvečer tak jako
dnes, malebné náměstí ve stínu kaštanů, táto vyťapem na skluzavku za ručičku. Bože ta
bída těch debilních her! Táto uděláme díru. Lavička, vyhřívám se na sluníčku jako dobytek
a pláču nudou. Slzy se kutálí, slunce svítí, ani nevíš jestli víc nenávidíš sebe nebo tu pitomě
prázdnou situaci. Táto uděláme díru. Táto, dej mi kyblíček. Člověk by blil, ale v krku má
tak sucho, že by tím sevřeným hrdlem ani nevikvikl, natož zvracet, tak to prostě zůstává
tam vevnitř, cítíš jak to hnije, nebo necítíš, necítíš nic, děti padají tiše ze stromů a chlapík
vedle tebe cinká lžičkou. Pauza. Tak sem to uťal. A dal se na chemii.
ADALBERTA
Kolik toho spolykáte?
ALAN
Pár gramů denně. Dělá mi to dobře. Myslím, že jsem blízko. Tuhle jsem dokonce litoval
kulhající kachnu. Jsou to všechno jen chemické reakce, jde jen o to narvat do mozku do-
statek katalyzátoru. . .
ADALBERTA
Musíte s tím skončit.
ALAN
Máte pravdu. Ale mluvíme jen o mě. Co on? Opustil Vás? Nebo je snad chvála bohu
mrtvý?
ADALBERTA
Je mrtvější než vy. Loňského léta vysvěcen. Kněz.
ALAN
To nezní jako konec. Spíš jako začátek. Jistě bude potřebovat nějakou hospodyňku. . .
ADALBERTA
Tu mu můžete dělat vy s tou Vaší parukou. Odjel někam na misii. Snad do Austrálie.
ALAN
Podívejme, takže i jeptišky mají takovéhle problémy. . . Pauza. Hospodyňku mu dělat ne-
budu. Známe tyhle úchylácké ptáčky. A vobzvlášť ne s parukou a v Austrálii. Vždyť je tam
všechno vzhůru nohama. Ještě by mi ta paruka někde v Perthu spadla rovnou do nebe.
Směje se smíchem tupých.
ADALBERTA
Ten Váš primitivní humor! Je mi z něj smutno, jak kdybych se dívala na kopanou. Jak je
to všechno zbytečné!
ALAN
Nechme toho. Stejně už musíme do kantýny.
11
ADALBERTA
Zajímá Vás něco jiného než jídlo?
ALAN mimochodem
Vuřty, sádlo, knedlíky. . .
ADALBERTA
Ale to je přece jídlo!
ALAN
Vlastně máte pravdu. Pauza. Pojďte nebo nám zavřou! Oba odchází.
SEDMÝ OBRAZ
Žádná okna. Ona ve dveřích, vchází. On za stolem, sedí. Vše temně rudé, plyšované, zlatě
zarámované. Zdi, podlaha, strop, lustr. Ona má světlé vlasy zčesané dozadu, tmavé brýle, holá
bílá ramena, sukni barvy uhle, světlá lýtka, černé lodičky na nekonečně dlouhých a špičatých
jehlových podpatcích. Bere židli za opěradlo, chce si sednout.
BROUZDAL
Řekl jsem Vám snad abyste se posadila?
ADALBERTA sedne si a dá si nohy křížem
Vím, nebyl to dobrý nápad. Vezme si ze stolu sklenici s vodou.
BROUZDAL
Ptal jsem se Vás jestli máte žízeň?
ADALBERTA
Nemám. Polevá si vlasy, hruď, záda, klín, stehna, přičemž velmi levně sténá. Je mi jen
horko.
BROUZDAL stále s hlavou vloženou do levé dlaň a psovsky smutnýma očima
Musíte najít pokoj!
ADALBERTA
V té unibuňce se věčně žít nedá. . .
BROUZDAL
Nechte věčnost na pokoji!
ADALBERTA
To je pořád nějaký pokoj. . .
BROUZDAL
Tohle nevydržím!
ADALBERTA vstane, jde k němu, vloží jeho ruku pod svou blůzu, bezprostředně na horké,
nekompromisně ploché břicho
Pamatuješ? Pamatuješ si aspoň, že nejsem vůbec lechtivá?
BROUZDAL vyndá ruku, v dlani má kámen, mrští jím ve směru plyše
Ty Tvoje věčný šutráky!
12
OSMÝ OBRAZ
Lavička v sadu. Alan na zádech na ni. Oči zavřeny spánkem. Ona přichází alejí drobnými kroky,
pohled do leva, pohled do prava. Přisedá na kraj. K jeho hlavě. Ruce v klíně. Oči do korun
stromů. Pomalým posunem bederní oblasti míří k němu. Lavička je červená.
ADALBERTA
Jakoby, jako bych slyšela kosa. Někdy na jaře zpívají. Kosi. A někdy nezpívají. Možná
cítím i moře. Mušle. To je jak kdybych chtěla říct mašle a měla rybu. Rybu z moře. Mašle
z moře. Růžová mašle ve vlasech malé střapaté holčičky!
ALAN ze spánku
Dveře, zavři ty dveře, řikám.
ADALBERTA
Ráno jsem si šla čistit zuby a na poličce Perlička. Hned jsem si ji dala na kartáček. Ty
bíločervené proužky jak na vánoční punčoše! Sladká, sladká s chutí bonpari. Sama jsem
teď celá rozslazená.
ALAN
Průvan, stále ten příšerný průvan.
ADALBERTA
Nebo potom. Vzala jsem si žluté punčochy s oranžovými květy, tyrkysovou sukni, červené
sandály, okrovou blůzičku se zlatým lemem a pusu jsem si namalovala tak bláznivě vesele!
Na zuby jsem si nalepila malá odrazová sklíčka. Otevře hubu, namíří do ní baterku a me-
louc zuby vytváří kouzelnou barevnou hudbu. Lehotský s Modusem zpívají: Sklíčka, sklíčka
dotykov. . . Vesele: Alane, vstávjte, budeme tančit!
ALAN
Třináctá komnata byla zas celou noc otevřena. Fučelo odtam ledově, jak by sami umrlci
vířili povětří v rytmu divokého tartasu. Ach!
ADALBERTA
Ale no tak, Alane. Jsem dnes tak rozjařená! Nekažte to, vy brumlálku.
ALAN
Vždyť vy jste ta nejchladnější!
ADALBERTA
Já jsem dnes jak větříček.
ALAN spolkne prášek
Dobrá, dobrá. Pojďme k věci. Co tu chcete?
ADALBERTA
Získat od Vás povolení k vysvěcení turbíny. Vibruje Vám.
ALAN
Srdce mi vibruje, to je problém. Ale komu by se nezatřáslo, kdyby do sebe sypal co já.
Směje se. Mám pocit jako bych s Vámi už mluvil.
13
ADALBERTA
Jde o jediný podpis.
ALAN
Ukažte. . . Jeden hloupý podpis. . . Tady? A já vám ho nedám. Co se budu montovat do
turbíny. Vysvětit, nechat být. Ať si to rozhodne sama až ji bude osmnáct.
ADALBERTA
To už jí pomalu je, ne? Jak dlouho Vám tu leží?
ALAN
Třináct šťastných let. Vždyť ona je jak má dcera. Mé sémě, cha. To mi připomíná mou
první milostnou báseň. Končila: “Tys má jímka, já Tvůj plynovod Družba.” Krásný ob-
raz. . .
ADALBERTA
Zajímavé. Takže i vy jste prošel tímhle obdobím?
ALAN
Vždyť to nic není. Vystačíte s opakováním jediné fráze: “Miluji Tě.” A pořád pěkně do-
kola, jako mantru. Vtip je v tom, že to vyžaduje i ta nejzpustlejší kurva. Víte, všechen ten
blábol o osvobození ženy je fikce. Nakonec dá každá přednost tomuhle pitomému rituálu:
Ja Tebja ljublju! No a dyž jí trochu vožužláte ucho a poslintáte šátek na něžné bílé šíji,
tak je hotovo.
ADALBERTA
Takže co? Vysvětit, nevysvětit?
ALAN
Hodíme si korunou, ne? Panna?
ADALBERTA
Orel.
ALAN
Prima. Hází. Panna. Je mi to líto.
ADALBERTA
Jste tak cynický.
ALAN
Dal jsem Vám šanci. V principu jsme vložili rozhodnutí do rukou Božích. Che.
ADALBERTA
Někdy mám pocit, že z těch Vašich řečí pojdu.
ALAN
A mně není k smrti smutno? S jakou chutí bych se zabil, jen vědět jak. . .
ADALBERTA
Trochu invence, inženýre! Což takhle zajít do reaktoru?
ALAN
Kde myslíte, že sedám každý večer? Kdepak sestro, radioaktivita neexistuje. Je to obyčejné
14
templářské spiknutí. Elektřina, radioaktivita, atomová energie, každý příslušník duchov-
ního bratrstva ví, že to jsou jenom metafory, předem dohodnuté lži, jak zakrýt pravou
podstatu síly, jíž my zasvěcenci vládneme. Neexistuje fysická síla, jen fysické utrpení.
Všechna energie je výhradně duševní, tellurické proudy. Stačí najít vlastní střed, nebo
počátek, chcete-li, homo umbilicus, naučit se ho ovládat a vycházet z něj. Chcete vidět
jak levituji?
ADALBERTA
Inženýre, netrapte mě.
ALAN
Dobře, tak mi alespoň dovolte poznat Váš kritický bod, Omfalos, Východisko Velení.
ADALBERTA
Kde myslíte, že ho mám?
ALAN
Tady! Otevřenou dlaní prohmátne její hyždní sval. Sestro, musím Vás políbit v řiť.
ADALBERTA cudně se usmívá, sluší ji to
Nezkoušejte na mě tyhlety jezuitské triky.
ALAN
Co máte na mysli?
ADALBERTA
Vyprávíte nesmysly, čekáte, až Vám dám za pravdu a pak mě půjdete udat.
ALAN
Proč bych to dělal?
ADALBERTA
Chcete se mě zbavit.
ALAN
Zbavit? Myslíte, že jsem dokonalý blázen? Vždyť Vy jste to nejsladší, nejněžnější stvoření,
které jsem za posledních deset let v tomto svém vyhnanství potkal!
ADALBERTA
Jak mě unavuje ten Váš připitomělý humor! Co mi to tu vykládáte? Já vím docela přesně,
že jsem podle Vás jen vlezlá, nevzdělaná husa, která chce zaklít Váš zamilovaný reaktor.
Máte mne za čarodejnici. Ten Váš na oko vlahý pohled mysogina! Nenávidíte ženy, a mě
nejvíc z nich.
ALAN
Neřekl bych, že je to nenávist. Snad strach z nepoznaného. Klišé, že? Ale vy jste mi blízká,
snad, že jste jeptiška. Vždyť celé mé mládí, to byl vlastně též jen mnišský život. Od skript
do laboratoře a zpět. Ženu jsem potkal tak v neděli v kostele. A proto jsem tam přestal
chodit. Byla to příšerná sexuelní muka! Pak k matce do té navoněné díry. Oběd na vkus-
ném bílém porcelánu. Ach, jak jsem si přál, aby na talířích, nebo aspoň na šálcích byl
pořádný jelen dvanácterák, nejlíp ve skoku, odraz ze skály, v pozadí veveřák, svině zrzavá,
15
něco takového by našim tichým obědům dalo přinejmenším jistou estetickou dimenzi, ale
ne, ta sterilní maloměšťačka byla ke všemu KULTIVOVANÁ! Pauza. Jak jsem se k tomu
dostal?
ADALBERTA
Nevím. Zdáte se mi zoufalý.
ALAN
Lichotíte mi. Jsem ze dvou třetin mrtvý. Co dělám v tomto nesmyslném životě? Bez-
pečnostního technika v jaderné elektrárně, kterou nikdo nepotřebuje a která se ne a ne
rozběhnout. No ano, pár zkoušek, doladí se to a všechno půjde dobře. Ale k čemu? Co
z toho? . . . Připadám si opuštěný jak Malý Princ.
ADALBERTA
A já? Jsem Vaše lištička nebo had, který spolkl slona?
ALAN
Kdyby ste mě tak chtěla sežrat, sestro. Roztrhat na kusy, hltat, polykat, dávit se mnou.
ADALBERTA
To nevím. Máte v sobě jakoby máslovou jemnost. A zkuste rotrhnout máslo. Žluté, se
zákysem. Jak Vaše vlasy barvy zralého žita. Připomínají mi lány na Haliči, kde se narodil
můj otec.
ALAN
Měli jsme tu jednoho dělníka, z Haliče. Vy se na něho musíte pamatovat: Semjon. Jednou
se chtěl u míchačky před ženskýma vytáhnout, jakou ma sílu, naložil si na záda dva pytle
cementu a ztrhnul se. Pak brzy umřel. A já bych řek, ze jsem se taky ztrhnul. Gymnázium,
univerzita, potom k cyklotronu, školy, plány. Věřil jsem v Boha jinak než ostatní, oženil se
jinak než ostatní, rozčiloval jsem se, riskoval jsem, peníze jsem strkal napravo, nalevo, byl
jsem tak nadšený a tak zklamaný, jak nikdo v celém okrese. A to jsou zase moje pytle, se-
stro. Naložil jsem jich na sebe tolik, ze to páteř nevydržela. Ve dvaceti letech jsme všichni
hrdinové, do všeho jdeme po hlavě a na všechno stačíme – a ve třiceti už jsme utahaní a
nejsme k ničemu. Jak mi vysvětlíte, proč dneska člověka všecko tak rychle unaví, no jak?
Ale možná, že v tom to vlastně taky není. . . V tom to není, v tom ne! Jděte už sestro,
sbohem, otravuju Vás.
ADALBERTA
To je Ivanov.
ALAN
Jistě, Ivanov. Jsem tak prázný, že ani vlastní utrpení nedokážu vyjádřit svými slovy a
musím je krást. Jsem stará tykev. Běžte sestro, než se nad sebou rozbrečím.
DEVÁTÝ OBRAZ
Prší. Antuka je měkká jako budapešťská pomázánka. Dva hnědobílí muži na tenise.
16
BROUZDAL
40:15. Nenecháme toho, inženýre?
TEUFELE
Kdepak, monsignore, hrajete jako pán Bůh, chacha, byla by škoda nezvítězit kvůli pár
kapkám.
BROUZDAL
Leje už dobrou hodinu.
TEUFELE
Lepší než srpnová vedra. Za měsíc začnou hony. Brzy bude divočina. 40:30.
BROUZDAL
Je mi už trochu zima.
TEUFELE skoro recituje
Zas babí léto vešlo v sad, kde vítr češe jeho vlasy. V té době Petřín obléká si znovu svůj
zlatohnědý šat. Podzim to je Rilke, monsignore, cheche.
BROUZDAL
Shoda. Pane Teufele, nechme to nerozhodnuté. Sedneme si do šatny, dohrajeme to třeba
zítra.
TEUFELE
Anebo nikdy, že. No dobrá. Řekl jste tenis. Jistě to byla záminka. Chcete se mnou mluvit.
Ale možná i já mám s Vámi jisté plány, nemyslíte? Hrajete vysokou hru, monsignore.
BROUZDAL zalobuje
Nebuďte tak křečovitě metaforický, pane Teufele. Provokujte mě, prosím, ňufejte si tu svoji
turbínu, tančete své folklórní tance! Opravdu si myslíte, že Vám to žeru, tu Vaši dementně
profánní stylizaci? Jarní skopové, pak chřest, jahody a teď zas dýně a dýně a ty kachny!
TEUFELE
Koloběh přírody, monsignore, Boží to rozmar, cheche.
BROUZDAL
Boží rozmar. . . pěkně řečeno. . . obrazně. Říkám Vám, přestaňte mluvit o Bohu v těchto
koloritních kontextech, přestaňte ho nahlížet skrze všechny ty tupé lidské vlastnosti, to je
pojmový aparát, vy, vy, antropocentriku, to je. . .
TEUFELE
Jak kdyby parta mravenců čuměla zezadu na Winonu Ryder v plavkách a řikali by hele,
ta vypadá ňák divně ne, ten zadek teda nic moc. To ste měl na mysli, monsignore?
BROUZDAL
Ne. Podávám? Sebere míček, nadhodí ho, vzepne se na špičky, napřáhne se, zaservíruje.
Není to ale tenisák, nýbrž kachní vejce. Úder rakety prorazí skořápku, v důsledku čehož se
žloutek s bílkem rozhodnou poslušně stéci do vlasů. Ty věčné kachní zárodky!
17
DESÁTÝ OBRAZ
Spolu v duchnách. Flanelové povlečení. Šedočerný proužek na bílé. Ona vyleze z peřin a velmi,
velmi pomalu si obléká růžové punčochy.
ADALBERTA
Víš, jak jsme šli tou procházkou, ve čtvrtek?
ALAN
Kolem trati.
ADALBERTA
Pod viaduktem přes nákladové nádraží. Je tam teď úzká pěšina pro cyklisty. Ty si mi vy-
právěl, jak si jako kluk chodil nahoru na ten nadjezd pozorovat vlaky a posunovače a jak
Ti jednou spadla dolů Tvá nejoblíbenější hračka, plyšová opička v oranžových lacláčích,
koukal ses na ni, ona ležící s rozhozenýma rukama, Ty pláčeš o šest metrů výš, je to jen
kousek, přesto příliš daleko, aby se dalo cokoliv dělat, i kdybys sešel, musel bys přelézt
plot a pak ještě deset kolejí. . . Tak si ji tam musel nechat, svou zamilovanou opičku. Jak
já Ti to v ten čtvrtek žrala! Řekls mi. . .
ALAN
Řekl jsem: A teď jako bych našel své srdce, které jsem tu pětiletý zanechal, jen o pár
pražců dál, cestou k lokomotivnímu depu, o třicet let později, dejte mi ruku Berto, ať
mi Vás vítr neodfoukne, podruhé bych to už nepřežil,. . . usmívá se. . . větší než biftek je
zoufalství ze ztráty plyšové opičky, což teprv ztratit Vás! Láskyplně se chechtá.
ADALBERTA
Ty to umíš zpaměti.
ALAN ukazuje jí tahák
Vidíš, tady jsem si to napsal. Učil jsem se to celý víkend.
ADALBERTA
Je to možné? Vypadal si tak spontánně, zasažen okamžikem, Tvá silueta v ostrém Slunci. . .
ALAN
17:48 klesne Slunce pod nadjezd a svítí jako spodem, víš. Trvá to jen pár minut, opravdu.
Byl jsem si to změřit v pondělí i v úterý. Nebylo to jednoduché.
ADALBERTA
Co mi to říkáš? Proč mě zraňuješ?
ALAN
Chci Tě potěšit. Tobě snad nelichotí, že jsem kvůli Tobě strávil týden přípravou jednoho
tříminutového výstupu? Nejsi dojatá?
ADALBERTA
Já, nevím.
ALAN
Přece si čekala, až vylezu z tý mý solilitový postele, vylítnu z týdle papundeklový budky,
18
hergot chtěla si, abych vzal svůj život do vlastních rukou, tys mě přesvědčovala, že dokážu
ještě napsat dobré divadelní hry a já to splnil, napsal jsem to, zrežíroval a zahrál, divadlo
jednoho herce, bylas krásná na ranžíru, všechno si mi věřila, vlastně to byla skutečnost,
v tý chvíli, mám pocit, že se opravdu něco stalo.
ADALBERTA
Tohle má být Tvůj nový naplněný život?
ALAN
A co si čekala?
ADALBERTA
Jsem tak naivní. . . Myslela jsem, že něco podnikneš, že pojedeš. . . nejmíň do Čečenska,
budeš se brodit bahnem zajateckých táborů, přespávat na korbách náklaďáků, tak jako
když si v osmnácti přišel do Prahy, že budeš stařenky nosit v náručí z dosahu bajonetů
agresivních vetřelců, že to budeš Ty, jako skála! Alan, Lví srdce.
ALAN
Došel jsem z maringotky až skoro k nákladovému nádraží. . . Jen kvůli Tobě. Dělám ze sebe
šaška, jen abych Tě pobavil. Tobě je to málo. Poslouchej, co jsem si připravil na dnešek.
Odkašle si. Vzpomínám si jak si tu se mnou poprvé navečer seděla. Kdy to bylo? V lednu?
Zima pichlavá jak rákosí, Sparty nám rychle docházely, Veltliner studenej. . . Bylas tak
křehká! Pak sis zula boty, rozpustila vlasy, přitáhla židli k topení a chodidla sis položila
na horká žebra radiátoru. Stál jsem spíš zezadu, díval jsem se na Tvá ramena, ramena šíji,
šíji paže, paže dlaně, dlaně na Tvých stehnech, punčocháče si měla fialové, sukni zelenou,
pastel, tmavě pastelový večer, vypadala si spíš jak obraz od Bonnarda než návštěva v uni-
buňce, zdálo se mi, že spíš a já chtěl jen položit ruce na Tvá ramena, Ty si se otočila a
najednou si zase měla šedé oči a řeholní šat, celý svět byl zas černobílý, došly mi prášky,
stejně jako dneska, už jsem to měl, cítil sem zachvění, do prdele a je to zase pryč! Futruje
se medikamenty.
ADALBERTA
Alane, já Vám odpouštím.
JEDENÁCTÝ OBRAZ
Muž, vodorovná poloha, řemen kolem pasu, zavěšeno nad kostrčí. Teufele 12m vysoko. V spárech
jeřábníka. Na zemi stojící Adalberta. Vrána a liška.
ADALBERTA vtíravě
Zazpívej vráno, zazpívej, chci slyšet Tvůj zvučný hlas.
TEUFELE
Nemůžu žeru sejra.
ADALBERTA
Ach, to jste vy, inženýre. Copak, copak?
19
TEUFELE
Kontrolní cesta, obhlídka stanoviště. Že ano. A proletět se s kachničkami, hehe. Klesá.
ADALBERTA
Snášíte se jako anděl.
TEUFELE
Snadná věc, sestro, pro cvičeného parašutistu.
ADALBERTA
Pane Teufele, už dávno jsem si všimla, že nosíte na levé ruce prstýnek. Přitom jsem Vás
nikdy neviděla vyjít z elektrárny a tu přece není jediná žena mimo mě. Nechci se Vás nijak
dotknout, ale přesto, nebo právě proto, mohu se Vás zeptat. . .
TEUFELE
Co je na něm? Malá vyrytá opička, chcete ji vidět?
ADALBERTA
Ne. Myslela jsem. . . Co máte všichni s těma vopicema?
TEUFELE
Jen běžná úcta k předkům, hehe. Sundá si opasek, potěžká ho a zamyslí se. Co se tak
trochu proletět, sestro?
ADALBERTA
Myslím na to, co jsem se ráno vzbudila.
TEUFELE navléká jí popruhy
Vidíte. A pak že si my dva nemůžeme rozumět. Ona stoupá, on ji houpá. Hops. Vlašťovko
leť! Na zem spadne šutrák. No vidíš a je to, je to venku, ty Tvoje věčný šutráky.
DVANÁCTÝ OBRAZ
Alan jako skaut. Mundúr vyšisován do pískova. Pleť pouští ošlehána. Tentýž odstín. Modré oči.
Okr – azur. Oáza – duna. Adalberta svírá pastelky.
ADALBERTA
Odcházíte?
ALAN
Vím, bylo toho příliš.
ADALBERTA
Byla jsem krutá. . .
ALAN
Měla byste jít se mnou.
ADALBERTA
Chcete být sám.
ALAN
To s tím nesouvisí.
20
ADALBERTA
Smíte mě políbit na tvář. Pak se rozloučíme.
ALAN
Pojď ke mě. Berta se rozejde a zakopne. Spadne Alanovi v náruč.
ADALBERTA
Promiň. To je tím hrachem. Háže to se mnou jako s miminkem. Neměla jsem ho sníst
tolik.
ALAN
Kachní omeletka s hráškem?
ADALBERTA
Ze dvou modrých a jednoho zeleného. Kulhavě odstoupí.
ALAN
Kotník?
ADALBERTA
Nic to není.
ALAN sundavá si usárnu a vytahuje z ní elastický obvaz, pokleká
Podívám se na to.
ADALBERTA
Víš přece, že nejsem lochtivá.
ALAN
Počkej.
ADALBERTA
Chceš si se mnou hrát na doktora?
ALAN
Máš to vymknuté. Odnesu Tě do stínu ořešáku. Bere ji v náruč.
ADALBERTA
To je kokosová palma, Alane.
ALAN
Pro mě je to ořešák. Aspoň dokud mě nešvihne kokosem do kebule. S úsměvem ji položí.
ADALBERTA
Au.
ALAN
Stáhnu Ti to elasťákem.
ADALBERTA
Ty si snad strávil celý mládí ve zdravovědným kroužku.
ALAN v pokleku ji něžně ošetřuje
Jsem v tom trochu úchylák, máš pravdu. Třeba první sen, co si pamatuju, byly mi tři,
čtyři roky: Kamenitá cesta uprostřed hvozdů, nikde nic, jen čtyřspřeží běloušů a kočár.
Pak prasklá loukoť, splašení koně, strašná nehoda a hluk, znáš ten lesní opar, koukám do
21
něj a už v tichu vidím zraněnou princezničku, z kolena jí teče krev, určitě jí není víc než
pět. A to je má chvíle, vylézám z houští, kapsy plné leukoplasti, vezmu ji v náruč, ona tiše
hlesne. . .
ADALBERTA hravě i koketně
Ach!
ALAN
Nech toho!
ADALBERTA
To je jak s tou kachnou.
ALAN
S jakou kachnou?
ADALBERTA
S tou co napadala na jednu nohu, jak Tě tudle rozněžnila.
ALAN
Téměř rozněžnila, sem řikal.
ADALBERTA
Počkej. Už je to dobré. Vstane, došlápne na špičku a bolestivě zasyčí.
ALAN
Říkám Ti brzdi s tim kulháni nebo to vážně nevydržím. Neodejdu a zůstanu s Tebou.
Vždycky se ve mě dotkneš něčeho. . . téměř zapomenutého a přitom hluboce vnitřního. . . Ot-
víráš mě jak šuplíky v komodě, jeden po druhém, jak kdybys něco hledala jen nevím co.
Opisujeme stále větší kruhy, rychleji a rychleji. Já nevěřím, že je to náhoda. Ty jsi jedno-
duše má druhá polovina.
ADALBERTA
Jako Tvá máma, tu myslíš?
ALAN
Myslím to duševně, ne fysicky.
ADALBERTA
V tom případě s Tebou souhlasím. Můžu Ti dát tu pusu, co jsem Ti slíbila?
ALAN
Na rozloučenou. Líbají se.
ADALBERTA
Šťastnou cestu. Alan odchází.
TŘINÁCTÝ OBRAZ
Zas ta rudě sametová podlaha. Muž za stolem, muž ve dveřích.
BROUZDAL
Věděl jsem, že přijdete.
22
ALAN
Jistě, volal jsem Vaší sekretářce.
BROUZDAL
Věděl jsem, že jí zavoláte.
ALAN
Poslal jsem Vám mail, že zavolám.
BROUZDAL
Věděl jsem, že pošlete ten e-mail.
ALAN
Vždycky jste byl o tři kroky napřed, monsignore.
BROUZDAL
Můžu Vám něco nabídnout?
ALAN
Dančí kýtu na smetaně, houskový knedlík, brusinky. Nahřát talíř, je-li možno.
BROUZDAL
Stále ten stejný vtip. Divočina. Pečeně. Kachny. Ptáci.
ALAN
Ale kdo by měl mít k přírodě blíž než ten, kdo řídí štěpnou reakci?
BROUZDAL
Podle té Vaší logiky bych řekl, že tak leda vlašťovka.
ALAN
Vrabec, monsignore. Vrabec, vždyť tak se jmenuje i reaktor v Řeži, který nás všechny
vychoval. Jsme jen vrabčáčci, my atomoví fyzici, tak jako Edith Piaf, všemi zatraceni, bez
lásky.
BROUZDAL
A s láskou je to jako s radioaktivitou, že, všichni o ní mluví a kdopak ji kdy viděl, to jste
chtěl říct?
ALAN
Spíš ne. Přijde mi to trochu plytké.
BROUZDAL
No dobře. Podá Alanovi lejstro. Tady mi to podepište.
ALAN
Není třeba. Ráno jsem rozvázal pracovní poměr.
BROUZDAL
Já vím. Formálně to nemá žádný význam. Přesto: mě na tom záleží. Podepište to prosím.
ALAN
Když Vám to udělá radost. Podepíše se.
BROUZDAL
Štastnou cestu.
23
ALAN
Sbohem.
ČTRNÁCTÝ OBRAZ
Školní lavice. Papírový pytlík a v něm chleba s máslem. Miska s pestrobarevně malovanými vejci.
Alan se jimi cpe. Nejdřív jich beze slova sežere dvacet.
ALAN loupe červené velikonoční vajíčko a se zalíbením na něj prohlíží
1984. Nejlepší ročník. Nasládlá chuť botulotoxinu, kulatá vůně po sirovodíku, mírná radio-
aktivita, ach. Padá mrtev k zemi.
PATNÁCTÝ OBRAZ
Konečně u turbíny. Lesk jak blesk, ale zato trubkovito. Kulato a rourovito. Uprostřed postel
s modrými nebesy, v ní spící biskup. Kolem plují stovky transparentních jeptišek. Roznáší na
podnosech hory pokrmů a medikamentů, pravá paže vytrčena, dlaň směřuje k nebi v jedné rovině
s ramenem a společně podpírají tác. Krůček po krůčku, nožka vždy strne míjíc koleno, asi tak
jak u volavky. Levá ruka se nepřestane dotýkat zdi, s ortodoxní posvátností. Brouzdal se vyklube
z peřin, sedne na kraj postele, vytáhne si noční košili až někam k lýtkům a nechutně mele bosými
palci, přičemž zobe z lahůdek korzujících nymf. Labutí jezero a ukrajinská svatba.
BROUZDAL průběžně radostně užírá
Čekání – to je objetí, které zapomnělo povolit. Sevření v železech prázdnoty. Trvání
v kruhu. Rozetneš kruh a otevře se brána. Pauza. Tak copak si vezmu na sebe? Prou-
žek, jistě, jemný, submikroskopický kroužek. Vem si proužek, solo niente imbastardire, tak
to říká Giorgio. . . He, talár od Giorgia, kdo to má, no ne, teď si ho oblékat nebudu, s se-
bou, s sebou, pěkně na ramínko, zatím jen sako se stojáčkem. A bílé ponožky! Jak myšky
divošky. To mám nejradši, když si rozesmátí farníci uprostřed mého kázání začnou svékat
ponožky a radostně je hází do vzduchu. . . Jupíí! Fusekle se nad oltářem mění v malé bě-
lavé netopýrky, děkuji, dám si ještě jeden, netopýří chlupy se vznášejí společně s chmýřím
odkvetlých pampelišek, snášejí se v kruhu, vstupuji do něj a hned zas vystupuji, je to jak
trolejbus, jen jednu zastávku, i má tykadla snímají vesmírnou energii, ještě jeden koláček,
dobře na cestu, poslední, nesmím zapomenout na svěcenou vodu, kolik jí tak bude potřeba
na turbínu, dnes je můj velký den, strčil jsem ji vůbec přes noc do lednice? Mlíko jsem
tam dával, to vím jistě, ble, jestli se mi na ní zas udělal ten mastný povlak z mušího trusu,
snad ne, prosinec hmyzu nepřeje, rychle, musím se podívat do kuchyně! Odchází. Přichází
Adalberta s Teufelem, oblečeni jak v prvním obraze, do sebe zavěšeni se proplétají rusalčím
rejem.
ADALBERTA
Opravdu je to tady? Tohle je snad Sen noci svatojánské.
24
TEUFELE
Na Velikonoce? Ale kdež. Vidíte, všechno je připravené, pekl jsem už od úterka. Zajíci byli
mírně tuzí, nakládal jsem je do mořidla. Prý to vyžere všechny živiny, ale co, hehe, že ano.
Copak Vám se to nelíbí? Nesnila jste nikdy o romantické oslavě? Zob. Co uvidí, ochutná.
ADALBERTA
Já. . . Ve snech nejsem zrovna přebornice.
TEUFELE
Hluboký, nevinný spánek. Čistá duše, hehe.
ADALBERTA
Vlastně jsem vůbec neusnula. Snad chvíli nad ránem, pár okamžiků, spíš mdloba nežli
náruč spánku.
TEUFELE
Neměj strach, holčičko. Přichází Brouzdal, na zádech má ruksáček.
BROUZDAL
Dobře sestro. Teď nevzlykejte. Vzdal se Vás. Ukazuje jí jakousi smlouvu. Tu to mám po-
depsané.
ADALBERTA
Rozešli jsme se. Vzdát se můžete jen toho, co vlastníte. Rozumíte. . . to je jako. . . že díru
neprasknete.
TEUFELE
Jsi kouzelná, Ty moje malá opičko. Už vidím naše důvěrné večerní debaty o antihmotě.
Hehe. Monsignore, myslím, že naše dohoda může být dokonána.
BROUZDAL nejistě jak kdyby agitoval pro kolektivizaci
Sestro Adalberto, chtěl jsem Vám říct, že v životě křesťana jsou okamžiky, kdy, víte, tohle
je šance, která se už nemusí opakovat, jistě, musíte vsadit celou svou duši, je to vysoká
sázka, ale právě o to může být vyšší výhra, ne pro Vás, ale pro celé společenství Kristovo,
jestli mi rozumíte. . .
ADALBERTA
To stačí. Myslíš, že jsem jedna z těch pitomých hus, co tu všude pobíhají? Svlékne si šat
jeptišky, ach. Pod ním má brilianty posázené bílé svatební saténové šaty a je nádherná jak
princezna. Teď mě zbav slibu, Jirko.
BROUZDAL obřadně
Kopyto, jelito, neplatí to.
ADALBERTA
Tvé rámě, Milane.
TEUFELE
Ale rád, Vladěnko. Můžeme začít, monsignore.
BROUZDAL podává mu papír k podpisu
Ještě tohle kamaráde.
25
TEUFELE
Ty si mi ale pěkně upjatej švagříček! Hehe. Plácnem si a hotovo, k čertu s tímhle papíro-
váním. Vodu máš s sebou?
BROUZDAL z baťohu vytáhne ledovou krychli o straně tak padesát čísel
Měl jsem strach, že se mi zkazí. Lednička jak mražák, kdo se v tom má vyznat, voboje je
bílý. . .
TEUFELE
Jako heroin, viď, Jirko.
BROUZDAL
Nebo koks.
ADALBERTA
Nebo tvarohové koláčky.
TEUFELE
Dobře Jiří, pusť se do toho, prstýnky jsou tu a za svědky nám půjdou místní krasavice.
Odchytí dvě z přůhledných jídlonošek.
BROUZDAL slavnostně vystoupí na svou kostku ledu
Milí svatebčané, vy, kteří jste přišli na křtiny, hosté. Když jsem dnes poprvé spatřil tuto
chladně svěcenou krychli, vybavil se mi jeden můj dávný, téměř zapomenutý zvyk. Kdysi,
byl jsem ještě mladík v semináři, nedokázal jsem čelit pokušení, té odporné vůni rozkvet-
lých třešní prostou silou víry, musel jsem se skutečně fysicky ostuzovat. Mým druhým
domovem se tak stal zimní stadión. Byly nás tam stovky stejně postižených, tisíce, jen
muži, vojáci, nervní protestantská mládež, všichni se stejně odhodlaně vysunutou bradou,
nejdřív zářivě vzteklí, pak pomalu stydnoucí, přesto krásní s jarem rozpálenýma očima.
Utíkat před voláním máje na hokej, to je ta cesta, kterou se vydal náš lid, snad drobný
úskok, nemožný za časů svatého Antonína, o to vynalézavější a v pravdě funkční dnes. Ale
to odbíhám. V den, o kterém jsem chtěl mluvit jsem byl na stadiónu téměř sám, přesněji,
bylo nás snad dvacet, ničemu jsem nerozumněl, konalo se mistrovství republiky v kraso-
bruslení. Po prázdné ploše kreslily vonící dívky tiché osmičky, odrážely se, skákaly a padaly
zoufale zkroucené jak střelené bojovnice kung-fu, krev se z nich lila, flitry házely prasátka
do prázdného hlediště, ony se stále bolestivěji smály a já pochopil, že toto a nic jiného,
to je ten pravý triumf života a vůle. A tak přeji i Tobě, buď zarputilá jak pohmožděná
krasobruslařka a stejně tak i krásná, turbíno jaderné elektrárny Blaník, nezoufej z každé
vibrace, ber ji též jako součást bytí, překonej ji, toč se a toč! Sleze z krychle a mrdne ji
obouruč na turbínu. Křtím Tě jménem Václav, budiž nám oporou i nadějí. K snoubencům:
A Váš sňatek prohlašuji za právoplatný.
TEUFELE
Děkuji, Jiří.
ADALBERTA
A co hudba?
26
BROUZDAL
Ale Vladěnko. . . Já přeci chápu, že je třetí tisíciletí a naše církev musí v tomto virtuál-
ním metasvětě, jímž jsme pohlcováni, dojít k nějaké přijatelné mediální expresi. Dámy a
pánové, Karel Gott. Vejde ohromný kriplkačer s modrým zobákem, zelenejma blánama a
tváří Alana. Ze zobáku mu vykukuje špička kvalitní italské obuvi.
ALAN podmanivým hlasem
Dobrý večer.
ADALBERTA
Alane! Jste to vy?
ALAN
V celé své kráse, Vladěnko.
TEUFELE
Podívejme, radioaktivní kůra nakonec přeci jen zabrala. Hladí ho. Mutace jak z učebnice,
hehe.
BROUZDAL
Kde je Karel?
ALAN
Sezob jsem ho, slavíčka.
TEUFELE
Už vidím ty titulky: Děsivý křest turbíny – zombie polkuno kriplkačerem. Mediálně půso-
bivé, monsignore.
ALAN
Zkouším teď trochu zpívat, Vladěnko. Víš, jsem přesvědčen, že v umění a jenom v umění
nabývá život smysl. Jsem zase silný jak když mi bylo osmnáct.
TEUFELE
Stejně jak v Aristofanových ptácích: pojíš-li nesmrtelného, zachráníš se pro věčnost. Ach
ten pravidelně pulsující koloběh přírody, hehe.
ADALBERTA
Takže mi ulétl můj neopeřený vrabčáček?
ALAN
A vrátil se silný jako pštros. Líbají se. Teufele opodál snáší vejce. Brouzdal si vytahuje
z baťůžku plastikové kačenky a jde si je pustit do umyvadla. A Alan zpívá stylem břicho-
mluvce: Zůstanu svůj, na tom mi nejvíc záleží. Jeptišky tancují jak kdyby to byl sám ein
Kessel buntes a všichni zpívají do rytmu to svoje GAGAGAGAGA.
KONEC.
30. ledna 2004
Freiburg i. Br.
27
top related