lidovÝ tanec - fakulta tělesné výchovyfigury (dané pohybové motivy), ale tanečníci je mění...
Post on 01-Feb-2021
17 Views
Preview:
TRANSCRIPT
-
LIDOVÝ TANEC
učební text pro výuku studentů studijního oboru Tělesná výchova a sport a Aplikovaná tělesná
výchova a sport osob se specifickými potřebami
Autorka: Mgr. Marie Fričová, Ph.D.
Katedra gymnastiky UK FTVS
Text je zpracován v rámci výstupů projektu: Individuální projekt UK na roky 2016 – 2018.
Lidový tanec
Nazýváme tak tance, které vychází z hudebně pohybového projevu lidových vrstev v období
předindustriální a zčásti industriální společnosti. Patří sem jak tance selského prostředí, tak i
tance cechovní, městské či z dělnického prostředí.
Tance selské, měšťanské a aristokratické se vzájemně prolínaly a ovlivňovaly, vznikaly tak
mnohé varianty a taneční formy.
Lidový tanec je součástí sociálního a kulturního prostředí, stává se určitým prostředkem
komunikace.
1. Historické vrstvy
O raném období lidové taneční kultury existují jen velmi vzácné a řídké zmínky v kronikách.
Tehdejší společnost nepovažovala lidový tanec za významný tak, se většina zpráv spokojila
s informací, že „lid plesal“.
Ve 13. stol. P. Žitavský ve Zbraslavské kronice rozlišuje dva tipy tanců: skočný tanec
tripudium a vážnější tanec chorea.
V období 14. – 16. stol. mravokárci horlili proti hříšnosti a škodlivosti tance, a právě proto
máme doklad o velké oblibě tance v této době.
V období 16. stol. existoval tanec kotek, honivé a točivé tance byly dokonce zakazovány
městským řádem.
Století 17. – 18. bylo érou největšího rozkvětu lidové taneční kultury v souvislosti s rozvojem
barokní instrumentální hudby. V tomto období vznikla většina párových tanců. Taneční
repertoár se zachytil díky guberniálnímu sběru, který byl nařízen rakouskou vládou v roce
1819. Popisy tanců však byly jen sporadické, jednalo se spíše o soupisy tanců v jednotlivých
správních krajích.
-
Na počátku 19. století si lidové tance získaly pozornost městské vlastenecké společnosti, která
se začala o tance odborně zajímat. Sběratelské aktivity v Čechách byly spojeny se jmény J.
Neruda, K. J. Erben, V. Krolmus, B. Němcová a na Moravě F. Sušil, L. Janáček.
Tyto aktivity vyvrcholily ke konci 19. stol. přípravami na Národopisnou výstavu
českoslovanskou (1895).
Tradiční formy lidového tance se začaly ztrácet v období po 1. světové válce, i když na
Moravě se udržely déle. Po 2. světové válce se tradiční repertoár zcela proměnil. V tomto
období na aktivity tzv. krůžků (moravské krůžky) navázala novodobá folklorní hnutí a
soubory lidových písní a tanců, které pomohly zmapovat, zachytit i oživit tradiční taneční
repertoár. Díky této činnosti lidových souborů můžeme dodnes sledovat tradiční taneční
projevy našeho lidu, i když již v zrekonstruované podobě, většinou na jevištích, folklorních
festivalech, tradičních trzích apod.
1.1. Tance nejstaršího období
Za nejstarší vrstvu lze považovat – obřadní tance, které měly své určení, k jaké příležitosti se
tančily, byly nositelem obřadní funkce – rodinná obřadnost (svatební tance), výroční
obřadnost (dožínky, zavádka, vinobraní apod.) Pocházejí z dob pohanských Slovanů a jejich
obřadů – obžínkové, velikonoční, masopustní, svatební, pohřební, jarní zvyky (vynášení
moreny, otevírání studánek), svatojanské slavnosti, královničky (přijímání malých děvčat do
dívčího společenství), období hodů. Většinou to byly chorovody, některé tance však svou
obřadní funkci získaly až druhotně.
Do nejstarší vrstvy řadíme i tance mužské do skoku. Sólový nebo kolektivní tanec, (většinou
ve 2/4 taktu) odzemek, hajduch, verbuňk, vovčáská, které mají svou ustálenou strukturu,
předzpěv před muzikou, volný začátek a rychlou dohrávku.
Tance cechovní – v českém prostředí nacházíme rovněž mnohé záznamy uvádějící tance,
které mohly evokovat svými znaky pohybovými, rekvizitou či písní, pracovní nebo řemeslné
úkony. Čeněk Zíbrt, autor knihy Jak se kdy v Čechách tancovalo, se snažil zmapovat české
doklady o cechovních slavnostech a tancích. Cechy se rády ukazovaly při korunovacích nebo
významných slavnostech panovníků (svatby, slavnostní příjezdy, zásnuby apod.), snad i proto
se dochovaly zprávy o tomto cechovním dění. Podle líčení kronikáře Petra Žitavského, tančili
na uvítací slavnosti, při příjezdu Jindřicha Korutanského do Prahy roku 1308, řezníci a
kožišníci zvláštní tance s meči v dlouhých řadách. Tyto slavnosti poskytovaly cechům
příležitost předvést se ve slavnostním oděvu, se symbolickými znaky řemesla. Odtud bylo už
-
blízko ke vzniku tanců s odpovídající rekvizitou podle profese, např. s meči tančili mečíři,
nožíři, ale i řezníci a koželuhové, později pak i šermíři a kožešníci.
1.2. Točivé tance
Točivé tance jsou jedním z nejvýznamnějších tanečních druhů na území České republiky i
Slovenska. Vytvářejí samostatnou typologickou skupinu tanců a jsou nejcharakterističtějším
slováckým tanečním projevem v párovém tanci. Řadíme je do starší taneční vrstvy.
Název celé typologické skupiny je odvozen od ústředního pohybového motivu, společného
všem druhům točivých tanců, obsahuje společné víření dvojice na místě.
Točivé tance se skládají ze tří částí a to předzpěvu taneční písně, společného víření a
samostatného tanečního projevu chlapce a dívky. Tanec často bývá zakončen, a to buď
poděkováním tanečnici, tzv. „zaplacením“, nebo krátkou satirickou písní rychlého tempa,
„zásmažkou“, či krátkým hudebním dovětkem, „cifrou“. Mimo to se u některých druhů
točivých tanců objevují i četné spoje a přechody, které usnadňují plynulejší navázání a spojení
jednotlivých figur a navíc rozvíjejí tanec do prostoru (sedlácká, danaj, bílovské). Společné
víření i individuální projev obou tanečníků má v každém kraji, často i v jednotlivých obcích,
své zvláštnosti v celkovém stylu tance, v pohybovém charakteru, rytmu i tempu. Dívky se ale
všeobecně chovají umírněněji než chlapci. Určitá volnost projevu, případně i připojení se ke
zpěvu v sedlcké, byla vlastní pouze některým starším ženám veselejší letory. Taneční projev
je živelný, plný radosti, energie a elánu. Proto se na Slovácku u točivých tanců hojně užívá
juchání, tleskání, podupávání apod.
Konečná podoba točivého tance závisí na chování obou tanečníků při tanci. Důležitý je nejen
jejich výraz, gestikulace, taneční postoj, technické i stylové provedení jednotlivých figur, ale
především schopnost improvizace. Ta je však omezena určitými zákonitostmi v možnostech
kombinování jednotlivých tanečních figur daného tance.
Zvláštností točivých tanců je, po kompoziční stránce (proti tancům vázaným na jedno hudební
téma, s pevnou fixací tanečních figur na jednotlivé úseky jediné taneční písně) možnost
volného tanečního projevu, částečné improvizace a individuálního dotváření jednotlivých
figur a prvků. V rámci daných pohybových možností a stylu toho kterého druhu točivých
tanců, i vnitřní zákonitosti, je tanec ve svém pohybovém i figurálním vyjádření a ve
vazebnosti, případně i v sledu jednotlivých figur podřízen.
Předzpěv: Tanec bývá většinou uveden delším samostatným mužským zpěvem, převážně
písní táhlého charakteru. Dívky stojí opodál a přibíhají až na chlapcovo vyzvání, většinou na
zatleskání. Předzpěv tanečních písní je velmi podstatnou součástí točivých tanců. Bývá
-
doprovázen rytmickým přešlapováním nebo pohupováním dvojice na místě, úzce souvisí s
hudbou. Lze jej provádět v různém postavení a držení: a) pár stojí vedle sebe, dívka po pravici
chlapce, drží se za vnitřní paže v připažení, b) chlapec drží dívku na pase, dívka má ruku na
pravém rameni chlapce a volná ruka gestikuluje, c) v uzavřeném držení.
Tance s volnou nebo polopevnou vazbou na hudební doprovod. V Čechách to jsou převážně
Chodská kola a kolečka, na Moravě najdeme více takových tanců – Sedlácká, Danaj, Vrtěná,
Točená, Čardáš apod.
1.3. Tance Vazebné (Figurální)
Tance s pevnou nebo polopevnou vazbou na hudební doprovod.
Jsou uváděny různé způsoby dělení těchto tanců. Uvádíme jednu z možností:
a) Tance s pracovní a zvířecí tématikou
V tanci se napodobuje pracovní činnost nebo pohyb některého zvířete.
Pracovní – Švec, Kadlec, Pekař, Kominík, Řezník apod. První polovina tance byla například
polka nebo sousedská a druhá polovina znázorňovala vybranou pracovní činnost.
Zvířecí – Bažant, Kohut, Slepička, Žabský apod. Během tance se napodobovaly typické
pohyby zvířat, se kterými se lidé denně setkávali.
b) Běžné vazebné (figurální) tance
Některé získaly velkou oblibu a rozšířily se po celém našem území. Texty písní k tancům
vypovídaly o životě lidí, událostech a příhodách každodenního života – Kalamajka, Šotyška,
Mrákotín, Žid, Andula apod.
c) Dvojtance
Je to skupina tanců, které mají dvě části. Každá část tance má jiné předznamenání, většinou se
střídá 3/4 a 2/4 takt. Změna taktu nastává až po ucelené hudební periodě (hudební frázi). Je
možné, že vznikly tak, že se oblíbené tance rozdílného taktu hrály často za sebou, a tak se
později spojily v jeden tanec – Rejdovák a Rejdovačka, Šátečkový, Zahradníček apod.
d) Tance s proměnlivým taktem - mateníky
Jsou označované také jako směsek, zelený kúsek, klatovák, latovák apod. (většinou se střídá
2/4 a 3/4 takt). Tempo se mění během jedné hudební periody, po několika taktech –
pravidelně, nebo nepravidelně, bývá začleněna i mezihra – mají různou hudební stavbu.
Mateníky jsou dokladem velikého hudebního i tanečního nadání našeho lidu.
-
1.4. Tance Národního obrození
Jsou to tance s polopevnou vazbou na hudební doprovod, mají však pro jeden tanec několik
písní. Patří mezi ně salonní tance – polonéza, valčík, polka, mazurka apod. Mají různé taneční
figury (dané pohybové motivy), ale tanečníci je mění podle vlastní invence a taneční
dovednosti.
Česká beseda
Vznikla šedesátých letech 19. století, v rámci společenské potřeby obrody lidové kultury a
řeči našeho národa. Česká beseda vznikla na popud Jana Nerudy. Pásmo ze starších
oblíbených českých tanců sestavil taneční mistr Karel Link (královský zemský učitel tance),
hudbu podle původní předlohy upravil hudební skladatel František Heler. V roce 1863 tančilo
besedu již 24 párů. Tančila se na všech českých bálech a stala se ve své době až manifestací
za obrodu češství.
Česká beseda má formu kvadrily – čtverylky (tančí ji čtyři páry) má čtyři části, ve kterých se
objeví čtyři tance:
Úvod – „Bratři sestry buďme jen veselí“
Sousedská, Furiant, Polka, Řezanka
Kominík, Furiant, Obkročák, Polka
Rejdovák, Furiant, Hulán, Kalamajka
Sousedská, Furiant, Kuželka, Andulka, Sousedská
Závěr – Bavorák a Strašák.
2. Dělení tanců
Dělení tanců není zcela jednoznačné. Tanec je třeba vnímat z několika hledisek podle
společných znaků: podle pohlaví je dělíme na mužské a ženské tance; podle počtu účastníků
na sólové, párové, trojicové a skupinové; podle prostorového utváření na kolové, řadové,
řetězové, čtverylky, párové, točivé na místě a postupové; podle funkce na obřadní a
společensko-zábavní. Z hlediska vazby na hudební doprovod hovoříme o tancích s pevnou,
polopevnou či volnou vazbou na hudební doprovod.
Tance vznikaly u nás podle přirozeného nadání slovanského lidu. Malá slovní nebo hudební
změna dala vzniknout i taneční obměně. Jiná slova dala tanci i nové jméno. Tak se postupně
z jednoho tance vyvinulo tanců několik. Tance, písně, povídačky, pohádky a lidové umění se
přenášelo ústní tradicí. Mnohdy se stávalo, že si zpěvák nebo tanečník opakoval po svém, co
viděl a co se naučil. Zapomenuté nahrazoval a podle potřeby obměňoval.
https://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1177&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1177&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1177&displayformat=dictionary
-
Tance i písně se také přenášely přespolními ženitbami a vdavkami. Proto najdeme sobě
podobné tance na mnoha místech. Některé tance byly zapomenuty dříve, než se je pokusil
někdo zaznamenat. Jiné tance se těšily takové oblibě, že se rozšířily po celém našem území –
staly se „všečeskými“. Sami muzikanti oblíbené tance přenášeli jinam a doporučovali je na
zábavách. Tak se stalo, že některé tance jako Rejdovák, Rejdovačka, Ruchadlo, Řeznická,
Holubička, Hulán, Zahradníček, Švec, Vrták či Manžestr byly známy všude po Čechách i na
Moravě.
Pro ilustraci uvedeme jeden citát z Vycpálkovy sbírky (1921): „Dyž starej Hejčí byl mladej,
tehdáž jich bejvalo jen pět, šest párů. To dyž začali, vostatní přestali. To když sme chtěli mít
v kole prázno, tak někdo si dal zahrát takovou Kalamajku, Ruchadlo, Strníště, Břiteu a hned
sme měli prázno. Vostatní to neuměli.“ Citát je i výpovědí o různé úrovni zdatnosti tanečníků.
Hudební rozdělení
2.1. Západní – instrumentální
Patří sem celé Čechy, západní Morava, Horácko, Podhorácko, Haná, Malá Haná.
Písně jsou převážně „tvrdého“ durového charakteru. Většinou jsou to písně periodické, mají
pravidelné větné členění ( 2/4 a 3/4 takt). Většina písní má taneční charakter (není písně bez
tance ani tance bez písně) – písně se vyvíjely zároveň s taneční hudbou, dudáckou nebo
hudeckou. Odráží se zde vliv umělé hudby barokní a klasické. Složení muziky („orchestru“):
smyčcové nástroje, dřevěné dechové nástroje; první a druhé housle, první a druhý klarinet,
flétna, basa, 2 – 4 kontry (housle nebo viola hrají rytmickou a harmonickou přiznávku). V
dudácké muzice se přidávají dudy a na Moravě cimbál.
Doprovodné muziky v Čechách lze rozdělit do dvou základních typů: dudácká a hudecká
(štrajchová) muzika.
a) Dudácká muzika
je rozšířena po celých Čechách. Hlavním nástrojem jsou dudy (dnes je jejich ladění ustáleno v
Es-dur). Dalšími nezbytnými nástroji jsou klarinety (hrají melodii), housle a kontrabas.
Doplňkovými rytmickými nástroji může být vozembouch a famfrnoch. Dudáckou muziku lze
dále dělit na typy:
Malá selská muzika (klarinet, dudy, housle)
Velká selská muzika (2 klarinety, dudy, housle)
Malá dudácká muzika (2 klarinety, 1-2 dudy, houslekontrabas)
Velká dudácká muzika (2 klarinety, 2 dudy, 2-3 housle, kontrabas, viola).
https://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1221&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1186&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1221&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1309&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1221&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1221&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1221&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1221&displayformat=dictionary
-
b) Hudecká (štrajchová) muzika
jedná se o muziky s převahou smyčcových nástrojů. Má podobné složení jako dudácká
muzika, ovšem bez dud. Kromě klarinetů se v hudecké muzice uplatňuje také příčná flétna či
trumpeta.
2.2. Východní – vokální
Sem je řazena východní Morava – Lašsko, Valašsko, Slovácko a celé Slovensko.
Hudba je ryze zpěvního charakteru, má bohaté rytmické členění (většinou ve 2/4taktu).
Převládají mollové tóniny, ale i tóniny archaické, někde i svébytné lidové tóniny - odvíjejí se
od různého ladění píšťal, fujar atd. Složení muziky – je podobné jako v západní oblasti, často
se přidává cimbál a různé píšťaly.
Moravské doprovodné muziky lze rozdělit do čtyř základních typů: gajdošská, hudecká,
cimbálová a dechová muzika:
Muzika gajdošská – měla většinou malé obsazení: gajdy (jsou naladěny nejčastěji v D-dur či
G-dur) a dvoje housle. Gajdy byly hojně používány zejména v 18. století a první polovině 19.
století. Koncem 19. století se ovšem objevují stále řidčeji až začátkem 20. století mizí téměř
úplně. V dnešní době se však gajdošské muziky opět objevují.
Hudecká muzika – má v základním obsazení 2 až 3 housle, klarinet a basu. Může však být i
nástrojově obsáhlejší (např. 2 klarinety, flétna, viola), Do této skupiny řadíme i tzv. štrajch,
což je hudecká muzika rozšířená o žesťové nástroje, především trubku.
Cimbálová muzika – jedná se v podstatě o hudeckou muziku doplněnou ve starších dobách
malým, v dnešní době převážně velkým cimbálem. Na Moravě se objevil v druhé polovině 19.
století. Brzy se stal oblíbeným nástrojem a dnes jsou cimbálové muziky rozšířeny po celé
Moravě.
Dechová hudba – je nejmladším typem z těchto muzik. Je složena z dechových nástrojů
(trubka, křídlovka, klarinet, pozoun, atd.) a bicích (malý buben, velký buben, činely, atd.). Na
rozdíl od starších druhů dechová muzika nedoprovází předzpěv, často přizpůsobuje melodiku
písně a především ovlivňuje taneční písně z hlediska rytmického a následně i tanečního (např.
odstranila trioly).
Značný podíl na proměně tradičního repertoáru měl příliv dechových hudeb, které se
prosazovaly díky vojenské službě, kterou museli absolvovat i muzikanti. Do pozadí
ustupovala hudecká i dudácká muzika.
https://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1186&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1221&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1221&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1200&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1281&displayformat=dictionary
-
3. Taneční kroky a tance
3.1. Chůze
Chůze v lidovém tanci je základním prvkem pro většinu tanečních kroků. V každém regionu
má svou typickou podobu. Měli bychom jí věnovat velkou pozornost. Chůzi by měl vždy
doprovázet zpěv nebo hudební doprovod, protože chůze do rytmu písně probouzí muzikálnost
i tanečnost. Chůzi lze procvičovat ve 2/4 i 3/4 taktu, různých půdorysech – kruh, řada, zástup,
osma, vlnovka, různě po prostoru, všemi směry: vpřed, vzad i stranou. Chůzi v lidovém tanci
vždy našlapujeme měkce na celé chodidlo s doprovodem různého typu pérování. Chůzi lze
kombinovat s dalšími kroky jako je polka, poskočný krok, mazurka apod.
Rozeznáváme různé typy chůze:
Hladká chůze – stejná jako naše každodenní přirozená chůze avšak s hudebním doprovodem,
jehož rytmu se podřídí.
Houpaná chůze – při každém kroku je mírně zhoupnutá v kolenou.
Natřásaná chůze – při každém kroku je provedeno dvojité zhoupnutí.
3.2. Běh
Běh vychází ze základní hladké chůze, skládá se z pružných přeskoků z nohy na nohu. Běh
můžeme provádět ve 2/4 i 3/4 taktu, s provedením poklus, klus, běh, podle intenzity.
Nejčastěji se s ním setkáme v zátočkách za lokty, bráničkách nebo půdorysných změnách.
3.3. Přísunný krok
Skládá se z kroku a přísunu vpřed, stranou nebo vzad, jedna noha vykročí a druhá se přisune
na její úroveň do stoje spojného. Patří mezi nejčastější prvky a je průpravným krokem pro
cval a polku. Přísunný krok můžeme nalézt v různém provedení – hladce bez pérování
v mírném podřepu, dupavě či houpavě se zapérováním nebo přidupnutím při kroku i přísunu,
natřásaně s dvojitým zapérováním při kroku i přísunu a mnohé další způsoby ve 2/4 i 3/4
taktu.
3.4. Kvapík – cval
Kvapík vychází z přísunného kroku, je v rychlejším tempu, přísun vzniká hmitem výponmo
až skokem, je důležitým průpravným prvkem pro polku. Provádět jej můžeme všemi směry,
nejprve však stranou s důrazem na spojení obou končetin ve výskoku.
-
3.5. Polkový krok
a) Polka – český párový společenský tanec 2/4 rytmu středně rychlého tempa, jehož základem
je typizovaný přeměnný krok.
b) Polka – hudební skladba vytvořená k doprovodu toho tance nebo k poslechu.
Jako novinka je zmiňována v roce 1835, v roce 1836 se objevuje se na seznamu tanců z
litomyšlského panství a je doložena účastí venkovanů na korunovaci Ferdinanda V. v Praze.
Od roku 1839 je všeobecně rozšířena. Konec 30. let 19. století je zachvácen polkovou
horečkou. Prostřednictvím baletního mistra Stavovského divadla J.Raaba (1807 – 1888)
proniká na scénu divadel, do baletních představení a byla vyvezena r. 1840 do Paříže. Od
roku 1844 se zde ujala jako společenský tanec a odtud se dále šířila po celé Evropě i zámoří,
aby se stala jedním z nejoblíbenějších tanců 19. století. Ve snaze dokázat, že jde o český
lidový tanec, byl její původ spatřován v tancích nimra, maděra a třasák.
Různé druhy polky: natřásaná, staročeská, komická a valašská, zvláštní varianty představuje
ruská, skandinávská ve 3/4 taktu, německá Doppelpolka, Zaperpolka, francouzská tremblante
polka apod. Hudbu k prvním tanečně užitkovým polkám psali většinou učitelé z Hradecka.
Nejvýznamnější osobností se stal F. M. Hilmar (1803 – 1811).
Polka
Polka je náš nejznámější národní tanec, který se v době národního obrození rozšířil daleko za
naše hranice, kde si získal velkou popularitu. Najdeme mnoho různých druhů polek ve všech
oblastech naší republiky. Tanců, ve kterých se polka nebo polkový krok objevuje, je velké
množství. Pro jednodušší orientaci můžeme polky rozdělit do těchto základních skupin:
1 – polka hladká – základem je hladce provedený polkový krok s dvojitým pérováním.
2 – polka poskočná – provedení je shodné s polkou hladkou, jen ve 2. době s mírným
poskokem (nadskočením).
3 – polky vyšlapávané – jsou prováděny s malým pérováním v kolenou a kotnících (kročně)
s výraznějším nátřesem ve 2. době (a posunem paty ve směru otáčení trupu).
4 – polky natřásané – jsou prováděny s nátřesy nebo drobnými poskoky na 1/8 taktu, a) tři
nátřesy nebo poskoky, b) čtyři nátřesy nebo poskoky.
5 – polky s dvoutaktovým motivem (dvojpolka) – jsou to ustálená kroková spojení
polkového kroku a pato-špičkového kroku, poskoků nebo holubců. Tančíme tato kroková
spojení ve dvou taktech, proto dvoutaktový motiv. I. takt polkový krok, II. takt pato-špičkové
kroky, poskoky nebo holubce.
https://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1385&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1297&displayformat=dictionary
-
Do těchto skupin se podle základního pohybového motivu (struktury) mohou zařadit různé
polky z folklorních oblastí. Pohybový základ je shodný, ale konečné provedení je závislé na
folklorní oblasti a na typu tance. Rozdílné našlapování, jiný způsob pérování, postavení těla,
někdy i oděv a zvláště pak obuv mají velký vliv na konečnou podobu kroků.
3.6. Sousedská
Sousedská vláčná, zdlouha, houpavá, šoupavá, šupák – ve 3/4taktu, česká varianta valčíku.
Různá pojmenování tance určují jeho charakter udávaný volným tempem.
Název sousedská se poprvé objevuje ve 30. letech 19. stol. V souvislosti se vznikem národně
společenských tanců. Sousedská se stala součástí městského tanečního repertoáru, odkud se
šířila na venkov a uplatnila při tanečních zábavách.
Sousedskou v historicko-vývojové řadě předcházel menuet, na venkově se užívaly další
varianty tajč, štajryš, lendler. Sbírka J. K. Erbena uvádí šupák, ve sbírce Č. Holase starodávný
valčík – lendler i válený minet. Nejobšírnější popis sousedské obsahuje sbírka J. Michala
(1886 – 1961), kde jsou tance označeny místními názvy.
Provedení se vyznačuje přísunným krokem s důrazem na přízvučnou dobu a otáčením páru po
obvodu kruhu. Pro pomalejší provedení je příznačný ve všech třech dobách zřetelně
vyšlapávaný krok, zatímco v rychlejším provedení druhá doba zaniká na úkor výraznější doby
první a třetí – vyšlapávaná a hladká sousedská.
K popularitě sousedské přispěl hudební skladatel B. Smetana (1824 – 1884), který
zkomponoval klavírní cyklus České tance, skladatel A. Dvořák (1841 – 1904) ve Slovanských
tancích, na konci života i skladatel J. Suk (11874 – 1935), který zkomponoval sousedskou pro
křečovické muzikanty.
Tříčtvrteční tanec sousedská je protipólem k rychlým 2/4 tancům. Má klidný houpavý
charakter, tančíme ji hlavně v páru, v natáčení nebo otáčení. Podobně jako u mazurky
rozeznáváme tři základní druhy sousedské: vyšlapávanou, hladkou a přísunnou.
Vyšlapávaná sousedská – je nejjednodušší, vychází z houpané chůze a skládá se ze tří
stejnoměrně vypérovaných kroků – jeden hnit podřepmo na každou dobu. 3/4 takt: 1. doba
krok P, 2. doba krok L, 3. doba krok P (ve 3. době je lépe hovořit o přešlapu P nohy u L a to
zvláště v natáčení nebo při otáčení).
I. takt 1. doba – krok P s pootočením vpravo čelem do směru pohybu
2. doba – krok L dotočit levým bokem do směru pohybu
3. doba – krok P k L noze do stoje spojného
II. takt = I. Takt ale začíná L noha
-
Hladká sousedská – skládá se ze dvou kroků a přísunu s dvojitým pérováním (hmity
podřepmo):
I. takt 1. doba – krok do mírného podřepu P
2. doba – krok do mírného výponu L
3. doba – přísunem P k L noze stoj spojný s mírným podřepem
II. takt = I. takt ale začíná L noha
Přísunná sousedská – skládá se z kroku, přísunu a hnitu podřepmo:
I. takt 1. doba – krok P do mírného podřepu
2. doba – přísunem L k P noze stoj spojný výponmo
3. doba – sejít na paty, stoj spojný s mírným podřepem
Použití určitého kroku sousedské je závislé na charakteru a tempu daného tance.
3.7. Mazurka
Mazurka, mazura, varšavanka – ve 3/4 taktu, jehož pojmenování poukazuje na souvislost s
polským národním tancem. Jde o starší typ párového tance, který si na domácí půdě i v
Čechách vyžaduje objasnění. K. Czerniavski (1837 – 1882) upozorňuje v pojednání O taňcach
narodowych ( 1859) na lidový tanec wyrwany, který byl pravděpodobně vzorem pro vznik
šlechtického mazuru v 16. století. Jednalo se o prudký, zřejmě točivý tanec, který v 2.
polovině 16. století svou oblibou soupeřil s krakovákem.
K největšímu rozšíření mazuru došlo v Polsku i jinde v Evropě za napoleonských válek –
tanec ostatny, hulansky mazur. V Čechách se obliba tance odrazila v jeho zařazení do
tanečních kombinací společenských kvadryl.
Český typ mazuru se shoduje s polskou předlohou v třídobém metru, mírně rychlém tempu,
tradičním předzpěvu čtyřřádkových textů a v dvojím postavení na obvodu kruhu, tj. dvojice
proti sobě v zavřeném držení nebo vedle sebe v držení polootevřeném. Základním tanečním
motivem je poskočný a přísunný krok různého stylového provedení. K finálním motivům
patří: v polském mazuru to jsou golubce, tj. údery volné nohy o nohu stojnou.
V českém provedení bylo během tance a na jeho konci používáno prudké vyzdvihování
tanečnice na způsob dvoukročáku. Nejvýznamnějším rozdílem českého mazuru bylo
přidupování výkročného kroku a častější obraty páru. Českou specialitou bylo spojování
mazuru s dvoudobou verzí do tzv. dvojtance, podobně, jako u rejdováka s rejdovačkou.
Většina písní je však až z 50. let 19. století, velká část pochází z rozmezí 19. a 20. století.
https://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1297&displayformat=dictionary
-
Tanec mazur se vyskytuje také pod jinými názvy: ve sbírce (1834 – 35) J. Kollára (1793 –
1852) jako šavlička, na Rychnovsku Jeníček, na Hořicku proplétaná a na Rožnovsku
šmatlavý.
Mazurka je jeden z nejhezčích, dynamicky výrazných třídobých tanců, který se k nám dostal
ze sousedního Polska a získal si velkou oblibu v českých i moravských krajích. Od sousedské
mazurku lehce rozeznáme díky jejímu charakteristickému akcentu na první a třetí dobu.
U nás se setkáváme s třemi druhy mazurky:
1. mazurka na tři kroky – pro první nácvik je nejjednodušší. Jsou to vlastně tři kroky hladké
chůze, při které zvýrazníme každou první dobu taktu podřepem, až přídupem. Mazurka na tři
kroky je střídmostranná, tančíme ji vpřed.
2. mazurka na dva kroky – začátek je stejný jako u mazurky na tři kroky, ale ve 3. době je
poskok: krok P – krok L – poskok na L (stejně začíná L noha). Tato mazurka je jednostranná,
na první krok vychází stále stejná noha. Chceme-li vystřídat nohy, provedeme tři dupy nebo
trojnatřásák (tři poskoky na jedné noze). Mazurku na dva kroky tančíme vpřed nebo v otáčení
jednotlivě i v páru.
3. mazurka na jeden krok – skládá se z kroku, přísunu a poskoku: krok P – přísun L k P patě
středem chodidla L – poskok na L. Mazurka je jednostranná, tančíme ji šikmo vpřed nebo
stranou.
K procvičování mazurky je vhodné zapojit rytmické dupy a tlesky, rytmický model
provádíme jednotlivě i s kontaktem ve dvojici. Příklad: jednotlivě na první krok – 1. doba dup
2. a 3. doba tlesky; nebo – 1. doba tlesk 2. a 3. doba dupy ve dvojici – 1. doba tlesk 2. doba
vzájemný tlesk do pravých dlaní 3. doba vzájemný tlesk do levých dlaní.
nebo – 1. doba plesk o stehna 2. doba tlesk 3. doba vzájemný tlesk do obou dlaní.
3.8. Poskočný krok
Poskočný krok se skládá z vypérovaného kroku a poskoku na téže noze. Někdy je proveden
pružně vypérovaným skokem a poskokem, volná noha je v pokrčení přednožmo poníž (asi 20
cm od země, pata se téměř dotýká kotníku). Jeden poskočný krok tančíme na jeden 2/4 takt.
V pomalém tempu mohou být i dva poskočné kroky na jeden 2/4 takt, tehdy pak krok
nazýváme dvojposkočný krok. Jestliže poskočný krok rytmizujeme, provádíme jej na jiný
než 2/4 takt (např. 3/4 takt), nebo poskočíme na jedné noze vícekrát než jednou, mluvíme o
tzv. dvoukroku, trojdupu, čtyřnatřásáku. Při otáčení poskočného kroku jednotlivě nebo v páru
hovoříme o poskočném obkročáku.
-
3.9. Poskočný, hladký obkročák a skočná
a) název tance – Obkročák, okročák, vokročák b) taneční krok
Mladší souhrnný název pro párové tance, pro něž bylo charakteristické obkračování dvojice,
která se přešlapem z nohy na nohu otáčela kolem společné osy a zároveň postupovala po
obvodu kruhu.
Tanec obkročák bývá zapsán ve 2/4 a 3/4 taktu, doprovodné písně jsou proto velmi různorodé.
S názvem tance obkročák se lze setkat teprve r. 1862 ve sbírce K. J. Erbena. Ranější zmínka o
rozkročáku je v Písních krátkých (1832) Jana Jeníka z Bratřic, ale nemůžeme jej ztotožňovat s
obkročákem, jak jej známe se sbírek 19. a 20. století. Tyto sbírky zaznamenávají krok
obkročáku v kombinaci s řadou dalších kroků: polky a valčíku. Svým provedením patřil
obkročák k novějším společenským tancům 2. pol. 19. stol. a jen zřídka byl zaznamenán jako
samostatný tanec.
b) taneční krok, který je pohybově shodný s krokem poskočným, ale v otáčení v páru kolem
společné osy s postupem z místa.
I. – 1. CH nakročí L patou o 1./4 do tanečního směru (zády), D špičkou P (čelem)
2. oba poskokem dotočí o 2./4 obratu
II. - 1. CH nakročí P špičkou o 1./4 do tanečního směru (čelem), D patou L (zády)
2. oba poskokem dotočí o 2./4 obratu
Dvěma poskočnými obkročáky se pár otočí o 360°.
3.10. Trojdup – trojnatřásák
Trojdup vznikne, jestliže po jednom kroku dvakrát poskočíme na téže noze. Jsou-li poskoky
nahrazeny nátřesy (hmity výponmo), mluvíme o trojnatřásáku. Tančíme ve dvoudobém nebo
třídobém taktu.
2/4 takt 1. doba – krok,
2. doba 1./8 – poskok, 2./8 – poskok
Nebo 2 takty 2/4 I. takt – 1. doba – krok, 2. doba – výdrž (hmit podřepmo)
II. takt – 1. doba – poskok, 2. doba – poskok
3/4 takt 1. doba – krok, 2. doba – poskok, 3. doba – poskok
Tento krok se většinou objevuje ve spojení s dalšími kroky v jednom tanci.
3.11. Řezanka
Název kroku se odvozuje z pohybu nohou i paží, které znázorňují řezání dřeva. Řezankový
krok je výměna nohou ve stoji rozkročném levou (pravou) vpřed poskokem. Poskoky děláme
-
rázně, úsečně, rytmicky přesně. Tak jako jiné taneční kroky můžeme i řezanku tančit ve
dvoudobém i třídobém rytmu, na místě, s postupem z místa, prokládat je podupy, doskoky do
stoje spojného i rozkročného, spojovat je s potlesky.
Pro zjednodušení zápisu rozdělujeme řezanku na jednoduchou a dvojitou.
Jednoduchá řezanka – je prostá pravidelná výměna nohou ze stoje rozkročného vpřed P do
stoje rozkročného vpřed L a opačně.
Dvojitá řezanka – je výměna nohou, po které přidáme „mezivypérování“ – jeden hmit
výponmo v každém taktu.
Řezankové poskoky provádíme buď sunem po zemi, nebo mírným nadnesením. Postavení
nohou je paralelní, váha těla je rovnoměrně rozložena na obě nohy.
3.11. Skočná
Skákavá, skočavka, skočná polka – párový tanec, jehož hudební doprovod je mimořádně
ustálený a příznačný výrazným rytmickým pohybem v osminových hodnotách a dvoudobém
metru. I přes jasnou metro-rytmikou stavbu dovolují doprovodné melodie tance značné
rozpětí v naplnění taneční motivikou, skočný charakter základního kroku proto neměl
jednotný charakter.
Tanec je doložen z městských a vesnických tanečních zábav již v 18. stol., jeho původní
taneční podobu však není možné jednoznačně určit. Skočným způsobem mohl být prováděn
krok vrtáku a později obkročáku a polky.
Jako obdobu třasáka a třínožky, skočnou, charakterizoval v polovině 19. stol. J. Neruda.
S tancem skočná však nelze spojovat krok skočáku, jak jej popisuje Č. Holas v Českých
národních písních a tancích. Podle něj by připadl na každou osminu přeskok z nohy na nohu,
takže v jednom taktu by se vystřídaly pravá a levá noha dvakrát. Tento krok uvádí Holas při
popisech tanců pouze ve dvou případech, a to ve spojení s proměnlivým taktem, kde se
objevuje vedle kroků valčíku a obkročáku. Nikde však není uváděn ve spojení s tancem
skočná.
a) Základní skočná – je přeskok z nohy na nohu, v jednom momentě se musí objevit obě nohy
ve vzduchu. Nohy vytváří tvar číslice 4, volná noha se krčí v koleni a špička nohy se zvedá co
nejvýše k hýždím. 2/4 takt – na každou dobu uděláme jednu skočnou.
b) Poskočná skočná – provedení zůstává stejné jako u základní skočné, jen na jedné noze 2x
poskočíme – na 2 doby provedeme jednu poskočnou skočnou.
c) Seskočná skočná – 2/4 takt – na 1. dobu provedeme jednu základní skočnou a na 2. dobu
seskočíme na obě nohy. Druhý způsob provedení je v obráceném pořadí pohybu, začneme
-
seskokem na 1. dobu a pokračujeme základní skočnou na 2. dobu. Střídáme pravou a levou
nohu.
d) „Smrťák“ – rozlišujeme 2 způsoby smrťáku – 2/4 takt, na 1. dobu seskočíme na obě nohy a
na 2. dobu provedeme 2 základní skočné – rychle vystřídáme nohy ve vzduchu. Nebo
provedeme na 1. dobu 2 rychlé skočné a na 2. dobu seskočíme na obě nohy. Toto opakujeme
několikrát za sebou.
Taneční držení
4.1. Polohy paží
V lidovém tanci celé paže i ruce nejsou většinou ve statické poloze. Jsou-li volně – pracují a
dokreslují přirozeně pohyb tanečníka.
Dívky
1) paže volně podél těla (sukně)
2) ruce v bok
a) prstová poloha rukou v bok
b) pěstní poloha rukou v bok
3) založené ruce zkřižmo na hrudi
4) se šátkem
a) jedna ruka v bok, druhá (gestikuluje) pracuje se šátkem
b) obě paže volně (gestikulují) – v jedné ruce je šátek.
Chlapci
1) paže volně podél těla
2) ruce v bok
a) prstová poloha rukou v bok
b) pěstní poloha rukou v bok
stejně jako dívky, ale chlapecká poloha rukou je nižší než v pase – přibližně na bocích
3) založené ruce
4) ruce složené za zády
5) paže volně
a) pravá nebo levá ve vzpažení, druhá paže v bok, v upažení apod.
b) obě paže ve vzpažení
c) v upažení pokrčmo.
-
4.2. Držení ve dvojici čelem k sobě
1) za obě ruce
2) za obě ruce křížem
3) za jednu ruku
a) podány P nebo L ruce
b) podány protilehlé ruce – dívka pravou, chlapec levou (nebo opačně)
4) za předloktí
4.3. Držení ve dvojici bokem k sobě
1) za vnitřní ruce
a) dolů – podél těla (vnitřní ruce)
b) „polonézové“ – v pokrčeném předpažení
c) za P nebo L paže
d) „allemandové“ za P nebo L ruce v pokrčení stranou
2) křížem
a) vpředu
b) vzadu
c) na pase
3) za lokty
a) zavěšením za vnitřní lokty – dvojice je čelem do směru
b) P nebo L lokty – dvojice je pravým / levým bokem k sobě
4) na pase – dvojice je pravým / levým bokem natočena k sobě
4.4. Držení ke kolovému tanci
Držení zavřené
1) polkové
2) čardášové (Východní Morava a Slovensko) P nebo L boky dvojice k sobě
a) D obě ruce na ramena CH, CH obě ruce na lopatky D
b) D obě ruce na ramena CH, CH obě ruce na pas D
3) soudečkové
a) CH obě ruce na lopatkách D, D obě ruce na ramenou CH
b) dívčí držení – ruce střídavě, l ruka na rameni, P ruka na lopatce partnerky
4) rusavské (Severní Morava) – podané ruce si partneři založí tak, že mají svou L ruku na
bederní části zad
-
5) kolečkové (Jižní Čechy) – dvojice natočena P boky mírně k sobě, D položí paži na CH
rameno L paže v upažení dolů, CH p paži na lopatky D p rukou uchopí D ruku svrchu za
malíkovou hranu.
Pootevřené držení k párovému tanci
1) bokem k sobě v úhlu 90°
2) bokem k sobě v úhlu 90° držení rukama za předloktí
3) bokem k sobě v úhlu 90°, ale vnější ruce páru v bok.
Otevřené držení
1) bokem k sobě v úhlu 180°, D položí L ruku na rameno CH, CH obejme P paží pas D
2) další držení k párovému tanci lze požít stejně jako ve dvojici bokem k sobě.
4.5. Skupinové držení
Trojice uzavřené
1) protažené paže v upažení dolů
2) paže pokrčené v předloktí
3) křížem vzadu
a) všechny Pp nebo L paže vrchem
b) sudé D mají paže vrchem, liché D paže spodem
Trojice otevřené
4) trojice vedle sebe v otevřeném postavení – jeden CH dvě D
a) paže dolů
b) v mírném předpažení
Skupina
1) vázaný kruh (většinou L paže vrchem) – další možnosti jako ve trojici, kruh může být
pouze dívčí, smíšený nebo z párů
2) řada
a) za ruce – dolů, v předpažení, v předpažení pokrčme
b) ruce na ramena (pouze chlapci)
3) zástup
a) obě ruce na pase předchozího tanečníka
b) obě ruce na ramenou předchozího tanečníka
c) v držení za ruce
-
5. Etnografické oblasti
Čechy
Jižní Čechy
Jihočeská blata
Chodsko
Plzeňsko
Střední Čechy
Severovýchodní Čechy
Východní Čechy
Morava
Haná
Záhoří
Valašsko
Lašsko
Slezsko
Moravské Slovácko
Horňácko
Dolňácko
Podluží
https://moodle.amu.cz/pluginfile.php/9430/mod_page/content/11/mapka_etrnografickych_oblasti.jpg
-
Oblasti se dělí na mnoho dalších menších podoblastí. Každá oblast má své nezaměnitelné rysy
taneční, hudební a slovesné. Způsob života a obživy v určitém kraji je vzájemně spjat s
kulturou oblasti. Všechny jmenované znaky tvoří ojedinělou specifiku každé oblasti.
V lidové kultuře je třeba vše chápat ve vzájemných souvislostech a brát jednotlivé prvky z
celkového pohledu. Prostředí, podnebí, ve kterém lidé žili – zda to bylo v rovině, na blatech, v
rybníkářské oblasti, na vrchovině nebo na horách. Podle bohatství či chudoby kraje se lidé
oblékali. Zvláště prostředí a typ oblečení měly velký vliv na způsob tance, jeho charakter i
oblastní zvláštnosti. Jinak tančili lidé v holínkách a zdobném bohatém oděvu; jinak tančili v
krpcích a jednoduchém oděvu. Záleželo na tom, jak obtížně získávali svůj každodenní chléb.
Od způsobu obživy se odvíjelo vše ostatní – celý způsob života na vsi – oblékání, zvyky,
pověry, slavnosti a tím i kultura našeho lidu (tance, písně, pověsti, pohádky apod.). Mnohé
zvyky se v lidovém prostředí dochovaly ještě z pohanských dob.
Většina zvyků a pověr měla určitý důvod i svůj význam, který byl v praktickém životě
opodstatněný (např. mnohé se pojily k ženám těhotným, rodičkám a šestinedělkám – nesměly
k dobytku, na pole, do sadu, ale v podstatě se jednalo o ochranu ženy přinášející nový život).
Úkolem takových pověr byla často ochrana, ale mnohé své opodstatnění již ztratily nebo
plynuly z nevědomosti lidí.
6. Tradiční oděv, Kroje
Lidový oděv obecně ovlivnila velká kulturní revoluce ideově vycházející z renesančního
myšlení, které ve svých důsledcích postihlo také odívání. Oděv se začal členit na více částí.
Novým důležitým prvkem bylo prádlo (vinutí), které se hojně rozšířilo v měšťanských
kruzích, jako košile, zástěry, šatky, kapesníky. Oblíbenou výzdobovou technikou se stalo
řasení, vyšívání.
Podle krajů, účelu i společenského stavu uživatelů se různily oděvy baroka. Vyvíjela se
výšivka, tříbila se barevnost, kroje dostávaly různé délky a šíře, přijímaly se dobové střihy a
doplňky.
Pokrývky hlavy byly velmi důležitým doplňkem oděvu po celá staletí, měly vždy velký
význam a vysokou výpovědní schopnost o svém majiteli. Existovalo mnoho různých způsobů
vázání a vinutí roušek kolem hlavy, řasení čepců, různé tvary a způsoby šití. Úprava hlavy
měla mnohé významy a způsoby využití. Jednak praktický pro ochranu před sluncem či
deštěm, jednak významovou pro různé příležitosti a společenské stavy svých nositelů. Známé
písemné a ikonografické prameny zatím nepřispěly k vyřešení problému, kdy na našem území
https://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1285&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1296&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1268&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1528&displayformat=dictionary
-
vstoupily do lidového oděvu čepce a kdy přebraly funkci roušky (pro vdané ženy). Uváděné
zlaté a stříbrné čepce nemohly být součástí lidového šatníku.
Kroje
První zřetelnější a cíleně dokumentující zprávy o krojích jsou z 2. poloviny 18. století, kdy již
kroje byly stylově vyzrálé. Byly v té době již natolik svérázným útvarem, že se staly
přitažlivým předmětem zájmu vzdělané společnosti. Chápala se ho jako výtvarného prvku,
barevného, žánrového zpestření krajiny nebo jako tématu ke kurióznímu kostýmnímu
vybavení šlechtických zábav 18. století (Langhammerová, 1994).
Dnešní název kroj je pojmenování pro původní oblečení lidu. Každý kroj má znaky oblasti, ve
které se nosil. Vypovídá o bohatství či chudobě kraje, o sociálním postavení svého nositele, i
o příležitosti pro kterou se oblékal. Jinak vypadal oděv pro všední pracovní den, jinak pro
svátek – hody, zábavy, výroční a rodinné slavnosti a podobně. Jinak se oblékali lidé v
nížinách, jinak v horských oblastech. Zvláště pracovní oděv byl vždy funkční a účelný.
Slavnostní oděv byl náročnější a zdobnější, podobu slavnostních krojů známe z publikací o
folklóru.
Ženy
Rubášek pro ženy – spodní dlouhá košilka, rukávce (vrchní díl – blůza), jupka – fěrtoch
(sukně, někdy nesešitá, uvazovaná zezadu dopředu, většinou opatřené kapsářem – kapsa),
zástěra (uvazovaná zepředu, kryla kapsář), kordulka – šněrovačka (pevně obepínala hrudník).
Obuv byla v každé oblasti jiná, opět podle potřeb daného kraje – střevíce (obdoba lodiček),
holinky, čižmy (kozačky), krbce (mokasíny).
Ozdobou hlavy u dívek byly většinou pentle, různé typy účesů, ozdobné vínky případně
šátek. Vdané ženy měly většinou hlavu zakrytou čepcem nebo důmyslně vázaným šátkem.
Tuto ozdobu hlavy dostala každá nevěsta po oddavkách od vdaných žen – čepení nevěsty a
nosila ji po zbytek života.
Úvodnice – u žen (pruh látky s obřadní výšivkou, používala se při svatbě, křtinách, porodu,
pro šestinedělky a podobně).
Muži
Jejich oděv byl jednodušší – kalhoty (měly různou délku, pod kolena, ke kotníkům a různou
šíři nohavic), košile (se širokými rukávy, s manžetou i bez ní), vesta nebo kabátky.
Obuv, podobně jako ženy – nosili holínky, krbce, střevíce.
Ozdobou hlavy byl většinou klobouk, velikostí typem i ozdobami odpovídající oblasti,
ve které se nosil. Jinde nosili i čepice a beranice.
https://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1277&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1277&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1456&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1343&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1260&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1412&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1388&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1181&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1280&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1352&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1426&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1268&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1388&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1280&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1191&displayformat=dictionary
-
Každé oblečení mělo své další doplňky, ozdoby a okrasy, někdy až obřadního významu:
mužská zástěra (při osevu pole, práci na vinici apod.)
kytle chránící před deštěm, na zimu
kabát nebo kožich na zimu
7. Osobnosti
Choreografka Libuše Hynková
Libuše Hynková narozena 28. října 1923 v Teplicích, zemřela ve věku 88 let v pátek 6. ledna
2012. Absolventka kresby a malby na UMPRUM v Praze. Zakladatelka a dlouholetá
šéfchoreografka jediného profesionálního folklórního souboru v České republice,
Československého státního souboru písní a tanců.
V roceo.1983 byla u příležitosti 50. narozenin oceněna titulem Zasloužilá umělkyně a v roce
2009 obdržela Cenu ministerstva kultury za rozvoj tradiční lidové kultury a folkloru.
Vyhlášení ceny je tradiční součástí slavnostního zahájení Mezinárodního folklorního festivalu
Strážnici.
Již v dětství si přála být tanečnicí. V předválečných letech bylo málo příležitostí ke studiu
tance a tak až za studií v Praze se stala členkou taneční skupiny Jožky Šaršeové,
představitelky české taneční avantgardy mezi dvěma válkami. Na pravidelných tanečních
soustředěních v Beskydech se poprvé seznámila s folklórem na lidových tancovačkách a
zábavách. Vedle toho se skautským oddílem jezdila na putovní tábory po Slovácku a
poznávala zdejší lidové zvyky. V roce 1947 se konal v Praze Světový festival mládeže, na
kterém vystoupil i slavný Mojsejevův soubor ze Sovětského svazu. Po jeho shlédnutí se
rozhodla založit podobný soubor, který by na profesionální úrovni udržoval a rozvíjel lidové
zvyky, hudbu i tance tehdejšího Československa. Spolu s Jožkou Šaršeovou podaly návrh na
zřízení takového souboru a sama byla pověřena přípravou folklorních materiálů. S profesorem
Karlem Plickou cestovala po Slovensku a sbírala lidové písně, které se staly základem jejích
prvních choreografií. Od roku 1948 s prvními tanečníky, připravovala slavnostní premiéru
Československého souboru národních tanců. V 50. letech 20. století odjela do Moskvy na
GITIS (obdoba pozdější AMU), kde studovala choreografii a tanec. Absolvovala
celovečerním baletem na lidové téma „Zbojnický oheň“.
Československý státní soubor písní a tanců
Soubor během své padesátileté existence seznámil miliony diváků po celém světě s českým,
moravským a slovenským folklórem v jejích choreografiích, ale také s jejími mimořádně
zdařilými choreografiemi Dvořákových Slovanských tanců (1976), Janáčkových Říkadel a
https://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1412&displayformat=dictionary
-
Lašských tanců, Špalíčku Bohuslava Martinů (1971), Fašank Josefa Krčka (1987), O
zbojníkovi Vojtkovi a bohaté šenkéřce Jiřího Pospíšila.
Nelze zapomenout ani na nedílnou součást programu ČSSPT , vystoupení pro školy, tzv.
výchovné koncerty, např. (Tance českých mistrů, Tanec a čas, Slovanské tance, Tři sestry a
prsten, Špalíček, Nebude vojna, nebude apod.), kterými vychovával nejmenší diváky k lásce k
lidové hudbě, písni a tanci a pomocí tanečního děje jim pomáhal vnímat hudbu Martinů,
Smetany, nebo Dvořáka.
Hynková vytvořila ve spolupráci s Karlem Plickou (námět a umělecká spolupráce), Václavem
Trojanem (hudba) a Alenou Hoblovou (scéna a kostýmy) unikátní scénické dílo Zlatá brána
(1974). Tato jevištní báseň komponovaná z hudebních, tanečních a výtvarných motivů
lidového umění Čech, Moravy a Slovenska znamenala vrchol jevištního ztvárnění folkloru.
Během své dlouholeté kariéry spolupracovala Libuše Hynková s významnými umělci různých
žánrů, kteří prošli souborem během jeho existence. Byli mezi nimi choreografka Jožka
Šaršeová, fotograf a filmař profesor Karel Plicka, hudební skladatelé Václav Trojan, Josef
Krček, Václav Kučera, Radim Drejsl, výtvarníi Antonín Strnadel, Alena Hoblová a řada
dalších. Později též František Bonuš a Alena Skálová.
Pokud bychom chtěli vzpomenout další významná jména spjatá se Státním souborem,
nesmíme zapomenout na dlouholetou choreografku a uměleckou vedoucí souboru AUS Jiřinu
Mlíkovskou, Ladislava Vaška – vynikajícího sólistu a pedagoga, Inku Vostřezovou –
tanečnici a choreografku (po revoluci dlouho působila jako spolupracovnice našich
velvyslanců v USA). Dále tanečníky a pedagogy: Bohuslava a Ivana Muchkovy, Danuši
Břichnáčovou, Věru Svobodovou. Z hudebníků a zpěváků vzpomeňme J. Linhu, A. Košťála,
Zdenu Salivarovou (zpěvačku), Waldemara Matušku, Naďu Urbánkovou a skupinu Plavci.
Dále choreografové a tanečníci Gustav Voborník, Jiří Hartman a Ivanka Kubicová.
Z mladší generace je třeba vzpomenout, že právě z ČSSPT vzešli všichni tanečníci kdysi
velmi populární taneční skupiny Uno, choreograf Richard Hes, herci a tanečníci Michael
Dymek, Richard Genzer. Dále choreograf a režisér Martin Pacek, který založil v r. 1992
taneční skupinu BUFO a který působí jako vyhledávaný choreograf našich předních divadel.
Československý státní soubor písní a tanců byl v roce 1993 tehdejším ministrem kultury
Pavlem Tigridem zrušen jako přežitek komunistické minulosti. Po deseti letech další ministr
kultury Pavel Dostál veřejně připustil "neoprávněné zrušení některých reprezentačních
státních uměleckých souborů, které šířily po světě dobrou pověst české kultury a které byly
zlikvidovány jenom proto, že po listopadu 1989 zvítězil bohužel názor, že jde o
komunistickou propagandu".
https://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1395&displayformat=dictionary
-
Prof. František Bonuš
(nar. 3. 12. 1919 v Českých Budějovicích, zemřel 16. 4. 1999 v Praze), pedagog, choreograf,
etnochoreolog, sběratel. Vysokoškolská studia zakončil na UK v Praze v roce 1947 (obor
tělesná výchova – hudební pedagogika). Do roku 1957 působil jako externí lektor pro obor
lidový zpěv a hudba na katedře hudební výchovy PF UK, poté byl externím profesorem
lidového tance na Státní konzervatoři v Praze (do r. 1957) a více než třicet let pracoval jako
pedagog na taneční katedře AMU v Praze. Vedl také lekce domácího a cizího lidového tance
na JAMU v Brně (1979 –1982). V letech 1988 – 1990 pracoval jako externí profesor výuky
historických tanců na specializovaném oddělení pro lidový tanec pražské Konzervatoře.
Svůj zájem během vysokoškolských studií soustředil na vztah hudby a pohybu, který záhy
vykrystalizoval v hlubší zájem o naši lidovou kulturu hudební a především taneční.
Výsledky své sběratelské činnosti promítl nejen do své pedagogické a umělecké práce v
oblasti profesionální, ale i do spolupráce s řadou českých a moravsko-slezských souborů. V
roce 1947 se stal zakladatelem jednoho z prvních českých souborů písní a tanců – tanečního
souboru Josefa Vycpálka v Praze. Do této doby spadá jeho spolupráce s profesionálními a
významnými amatérskými soubory v Čechách, na Moravě, v Praze s ČSSP, na Slovensku –
PULS a v zahraničí v Litvě, Švédsku, Dánsku, Německu, Švýcarsku, Finsku a USA.
V šedesátých letech založil a vedl dětský taneční soubor Jaro při základní škole v Praze 1,
který rozvíjel svou činnost až do sedmdesátých let. V letech 1976 -1997 se podílel na
choreografiích Kühnova pěveckého dětského sboru.
Rozsáhlá byla jeho umělecká spolupráce s významnými folklorními festivaly, např. ve
Strážnici, v Rožnově pod Radhoštěm, v Lázních Bělohradu, v Českém Kostelci, Na Hané atp.
Svou hlavní myšlenku o studiu lidových a historických tanců, o jejich vzájemném
ovlivňování, uskutečnil v popularizačním scénickém pořadu pro mládež „Tanec a čas“.
Alena Skálová
Choreografka, pedagožka a tanečnice, narodila se 11. 9. 1926 v Ostravě, zemřela 3. 2. 2003 v
Praze. V letech 1945 – 1949 absolvovala obor pedagogika a choreografie novodobého tance v
soukromé škole J. Kröschlové v Praze. Po státních zkouškách z gymnastiky, pohybové
rytmiky, hudební rytmiky, novodobého tance (1947, 1948) a kurzu specializace pro mateřské
školy na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1948) absolvovala dvouletý kurz
rehabilitačního tělocviku (1950).
Byla zaměstnána jako pedagožka v hudební škole v Čáslavi (1947 – 48), cvičitelka ve Státním
ústavu léčebného tělocviku (1948 – 1951), asistentka pohybové výchovy herců na DAMU v
https://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1297&displayformat=dictionary
-
Praze (1950 –1951), odborná pracovnice pro choreografii a později vedoucí Tanečního
oddělení Ústředního domu lidové tvořivosti (1951 – 1956), dále jako lektorka pohybové
výchovy v Ústředním kulturním domě dopravy a spojů v Praze.
V letech 1972 – 1975 vyučovala na tanečním oddělení pražské Konzervatoře, poté působila
jako pedagožka na ZUŠ. V roce 1948 se stala členkou Souboru Josefa Vycpálka, kde působila
jako tanečnice, vedoucí taneční složky (1959 – 1961) a choreografka (1951 – 1967).
V roce 1967 založila spolu s J. Krčkem a dalšími členy souboru Skupinu českého folklóru
(později Chorea Bohemica), která přinesla nový pohled na prezentaci lidového umění na
scéně v podobě synkretického tanečního divadla. Od roku 1991 pokračovala v choreografické
činnosti v pražském souboru Gaudeamus.
Spolupracovala rovněž s dalšími tělesy, jako byl např. Hradišťan, Mladina, Pražský komorní
balet Pavla Šmoka atd., podílela se na přípravě folklorních festivalů (mimo jiné MFF ve
Strážnici). Významná byla také její pohybová spolupráce s divadelními soubory (Národní
divadlo, Divadlo na Vinohradech, Divadlo J. Wolkera, Laterna magica), s televizí (zejména s
režisérkou E. M. Bergerovou) a filmem.
Vedla semináře pro učitele pohybové výchovy a vedoucí folklorních souborů, působila v
porotách. Svými choreografiemi se podílela na tvorbě pořadů: České legendy a zpěvy vánoční
(1970), Bláznův den aneb Alabožský muzikál (1971), Chorea et danza rusticana (1974),
Úsměvy pana Lady (1978), Pražské Vigilie (1980), Loď bláznů (1983), Hry o Saličce (1985),
Album písní lidu pražského (1985), Vandrovali hudci (1986), Zpěvy noci svatojánské (1988).
Pro její tvorbu se stal charakteristický choreografický přístup vycházející z lidových zdrojů,
využívající výrazového tance a jevištních forem ke znázornění tématu. Znovu oživila i české
středověké tance nebo písně lidu pražského.
Chorea Bohemica až do roku 1988 přicházela s pořady, které narušily do té běžnou představu
o lidovém umění. Podle Vladimíra Bezdíčka, editora knihy o Aleně Skálové, měla přitom,
právě ke zdrojům lidového umění, velmi blízko.
Vincenc Socha
Sběratel lidových písní a tanců, narodil se 9. ledna 1903 ve Štramberku, zemřel 2. 6. 1970 ve
Frýdecké nemocnici. Svůj život prožil ve Lhotce, kde také v r. 1936 založil národopisný sobor
Pilky (dnes má soubor 6 tanečních párů a dvě zpěvačky). Vincenc Socha byl řídícím učitelem
lhotecké školy, národopisný pracovník, tělovýchovný, osvětový a politický činitel a
funkcionář, přitom člověk hluboce věřící.
-
Při studiu kulturního života zdejšího místa a okolí není možno jeho osobnost přehlédnout. Je
třeba se zmínit i o jeho nezištné pomoci postiženým občanům za německé okupace, kdy
podporoval rodiny zatčených a vězněných občanů nejen ve Lhotce, ale i v okolí. Byl
vlasteneckým kantorem, snažil se v mládeži i dospělých rozvíjet vztah k lidovému umění.
Byl autorem i režisérem národopisných pořadů a scén, např.: Valašská svatba, Dožínky,
Kácení máje, Zrušení roboty, Pod májem, Dožatá; divadelních her: Krajánkova nevěsta,
pohádka Vánoční dar, Pán hor, Radostné mládí, Srdce z pouti. Psal i články do časopisu
Radostná země s tématikou: Leoš Janáček a Národopisná výstava v Praze r. 1895, Lidové
písně ze Lhotky, Písně Anežky Šenkové z Měrkovic, Povozníci v našem kraji, Sedmdesátiny
Antonína Kaluse.
Největší a svým rozsahem neuvěřitelná práce Sochova tkví ale ve sběru lidových písní a tanců
z obcí Kozlovice, Měrkovice, Lhotka, Myslík, Pstruží, Kunčice p. O., Čeladná, Frýdlant nad
Ostravicí a dalších. Celkem zapsal na 1 200 písní, na 160 tanců a tanečních variant. Své sběry
připravoval k publikování, ale podařilo se mu vydat vlastním nákladem pouze 1. díl (30
tanců), další byly vydány až v r. 1975 (50 tanců) a 1986 (62 tanců). Tyto 3 sbírky valašských
tanců využívají národopisné soubory v celém širokém okolí.
Zdenka Jelínková
Etnochoreoložka, tanečnice, sběratelka lidových tanců, metodička, pedagožka. Narodila se 30.
3. 1920 v obci Velká nad Veličkou, okr. Hodonín, zemřela 5. 10. 2005 v Brně. Po studiích na
gymnáziu ve Strážnici (1931 – 1934) a v Brně (1934 – 1939) se zapsala na Filozofickou
fakultu MU (obory tělesná výchova a francouzština). Po uzavření vysokých škol absolvovala
cvičitelskou školu Československé obce sokolské v Praze (1940 – 1941), složila doplňovací
maturitu na brněnském učitelském ústavu (1942) a nastoupila jako vedoucí dětského
zemědělského útulku v Kuželově (červenec – srpen 1942). Dále učila na školách v Lipově
(1942 – 1944), Nové Lhotě (1944 – 1945), Ochoze u Brna (1945), v Bukovince (1945), v
Olbramovicích (1945 – 1946) a v Třebíči (1945 – 1950).
V letech 1949 – 1955 byla nejprve mimořádnou a pak externí studentkou národopisu na FF
MU (studium nedokončila). V roce 1950 se stala samostatnou odbornou pracovnicí tehdejšího
SÚLP v Brně (pozdější ÚEF AV ČR), kde působila až do odchodu do důchodu v r. 1980.
Do folklorního hnutí se zapojila již v roce 1936 v Brně, kdy se stala členkou místního
Slováckého krůžku (v letech 1950 – 1953 vedla jeho soubor). Od roku 1947 až do počátku 80.
let působila v Brně také ve Valašském krůžku. V r. 1947 založila v Třebíči Horácký soubor
lidových písní a tanců, na jehož práci navázal v r. 1955 FS Třebíčan. Od konce 40. let vedla v
https://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1213&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1438&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1213&displayformat=dictionary
-
Brně školy lidového tance pro členy krůžků i pro širší veřejnost, ve stejné době započala její
dlouholetá práce lektorky lidového tance na Lidové konzervatoři v Brně a v Ostravě.
V r. 1952 se stala předsedkyní Krajského poradního sboru pro lidový tanec (později pro
soubory lidových písní a tanců), v jehož rámci, ale ovšem i jako odborná pracovnice ÚEF,
vedla desítky školení pro vedoucí dospělých i dětských souborů.
Její sběratelská činnost započala ve 40. letech. Podnětem byl přímý kontakt s autentickým
dětským folklorem, s nímž se jako vychovatelka i učitelka setkala na Horňácku, a který si z
dětských let pamatovala. Z těchto let vytěžila materiál pro svoji první sbírku dětského
folkloru. I nadále se věnovala sběrům jednak dětského folkloru, ale doménou její sběratelské
práce byl taneční folklor na území Moravy, těšínského Slezska, Čech (Chodsko, Vysočina),
na Slovensku, u Lužických Srbů, v Polsku (oblast slezských Goralů) a u české menšiny
v Jugoslávii. Výsledky využila jako odborná poradkyně, lektorka lidového tance a autorka
tanečních pásem při spolupráci s řadou folklorních souborů dospělých (např. Břeclavan,
Pálava, Vonica Krumvíř, Zavádka, Světlovan, Kopaničár, Velička, Kašava, Rusava,Vsacan,
Radhošť, Javořina, Klobúčan, Portáš Jasenná,Vysočan, Třebíčan) i dětských (např. Veličánek,
Palavánek, Podlužánek, Horáček z Rokytna).
Čeněk Holas
Středoškolský profesor, sběratel lidových písní a tanců, básník, narozen 10. 2. 1855 v Hostíně
u Zahořan, zemřel 8. 2. 1939 v Písku. Vystudoval reálné gymnázium v Písku. Roku 1875
odešel do Prahy studovat matematiku a deskriptivu, současně se stal cvičitelem pražského
Sokola. Doplňkovým studiem získal aprobaci pro výuku tělocviku a jako učitel působil od
roku 1880 na městské střední škole, později na malostranském reálném gymnáziu. Od roku
1879 přispíval svými básněmi do Almanachu české omladiny, jeho literární pokusy v letech
1880 – 1885 byly neúspěšné a vedly jej k zatrpklosti. Výsledkem dalších pokusů o lyrickou
básnickou tvorbu byla sbírka básní Žaloby (1925), která zanikla.
V letech 1900 – 1912 se věnoval sbírání lidových písní a tanců, pro které získal mravní a
hmotnou podporu České akademie Svatoborova podpůrného spolku spisovatelů a tehdejšího
ministerstva vyučování, které mu poskytlo mimořádnou dovolenou. V letech 1918 – 1921 žil
na odpočinku v Milevsku, od roku 1922 v Písku. V letech 1919 – 1925 psal veršovaná
dramata, která byla divadly odmítána.
Věnoval se sokolskému hnutí, inicioval provedení lidových písní a tanců na Sokolském sletu
v roce 1938. Vydal Paměti hudebníků a dudáků (Národopisný věstník českoslovanský 18,
1926, s. 49–68). Jeho stěžejním dílem se stala sbírka České národní písně a tance (6 svazků,
https://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1297&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1234&displayformat=dictionary
-
Praha 1908 – 1910). Nevydaný sedmý díl zůstal v rukopise pod názvem Písecké písně
národní. Vydaná sbírka byla sestavena z hudebně tanečního materiálu z Klatovska,
Domažlicka, Pošumaví, Prácheňska, jižních Čech, Vitorazska, Milevska, Chrudimska, Polabí,
obsahovala také zápisy nástrojové hudby z různých oblastí Čech. Sbírka se po svém vydání
stala předmětem kritiky pro nepřesnost hudebního záznamu zvláště v souvislosti s tanci
proměnlivého taktu. Doceněna byla teprve ve druhé polovině 20. století jako významný zdroj
hudebně tanečního materiálu pro české folklorní soubory a pro studium lidové taneční
kultury.
František Bartoš
Pedagog, jazykovědec, etnograf. Významná osobnost moravské vzdělanosti a kultury druhé
poloviny 19. století, organizátor vědeckého a národního života na Moravě. Narodil se 16.
března 1837 v Mladcové u Zlína, kde 11. června 1906 též zemřel. Obecnou školu navštěvoval
ve Zlíně, i přes nedostatek prostředků pokračoval ve studiu na gymnáziu v Olomouci. Po
studiích ve Vídni vyučoval na piaristickém gymnáziu ve Strážnici, německém gymnáziu v
Olomouci a německém katolickém gymnázium v Těšíně. Z Těšína odešel do Brna, kde
působil téměř třicet let, nejprve jako profesor na slovanském gymnáziu, od roku 1888 jako
ředitel na nižším českém gymnáziu.
Po příchodu do Brna se aktivně účastnil kulturního i společenského dění. Byl zakládajícím
členem Ústřední Matice školské, ředitelem a protektorem ústavů Vesny, v devadesátých
letech působil jako člen zemské školní rady, byl členem Matice moravské (později
redaktorem Časopisu Matice moravské), Filharmonické besedy, Musejního spolku, Sokola,
Čtenářského spolku v Brně a dalších.
Uznáním jeho práce bylo členství v Královské české společnosti nauk (1884), čestné
předsednictví Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895 i jmenování členem
České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění (1890). Za jeho práci se
mu dostalo poct i v zahraničí, když v roce 1890 carská Akademie nauk v Petrohradě udělila
cenu Kotljarevského jeho dílu Dialektologie moravská. Po celý život se věnoval pedagogické
práci, která se mu stala náplní života. Svým žákům imponoval rozsáhlými vědomostmi, ryzím
charakterem, i publikačními úspěchy. Vychoval celou řadu budoucích literátů (S. Čech, F.
Bílý, J. Herben a další).
Zakladatelský význam mají jeho díla o moravských nářečích. Soustavný popis moravských
nářečí podal v základních dílech Dialektologie moravská (I. díl 1886; II. díl 1895) a
Dialektický slovník moravský (1906). Ve sběratelské činnosti navázal na dílo Františka Sušila
-
a vydal tři soubory moravských a slezských písní s nápěvy, poslední ve spolupráci s Leošem
Janáčkem (Nové národní písně moravské, 1882; Národní písně moravské nově nasbírané,
1889; a Národní písně moravské v nově nasbírané, s Leošem Janáčkem, 1889 – 1901).
Pracemi o lidových zvycích a obyčejích, o lidovém léčení, pověrách apod. se stal
zakladatelem moravské etnografie a folkloristiky. Své národopisné studie shrnul do knih Lid a
národ (I. sv. 1883, II. sv. 1885), Moravský lid (1892), Moravská svatba (1892), Deset rozprav
lidopisných (1906), Líšeň (spolu s C. Mašíčkem, 1902). Dodnes ojedinělým dílem je jeho
sbírka dětského folkloru Naše děti (1888).
Veškeré Bartošovo úsilí směřovalo k povznesení českého jazyka a vzdělání národa, protože
právě v těchto dvou aspektech spatřoval základní kameny budování pevné národní identity.
František Sušil
Moravský teolog a kněz se narodil 14. června 0804 v Novém Rousínově a zemřel 31. května
1868 v Bystřici pod Hostýnem. Vydal sbírku téměř 2 400 lidových písní pod názvem
Moravské národní písně s nápěvy do textů vřazenými. Moravské národní písně vyšly v první
menší sbírce poprvé v roce 1835, velké vydání pak roku 1860. Byl aktivní v českém národním
obrození.
Sušil začal studovat u svého strýce, kaplana F. Pospíšila, gymnázium dokončil v Kroměříži a
od roku 1821 studoval filosofický ústav v Brně. Zde se setkal s piaristou Františkem
Kynským a kaplanem V. Žákem, kteří ho povzbudili ke studiu klasických i moderních jazyků
a uvedli do literatury. Překládal klasické autory a sám psal básně. Roku 1827 byl vysvěcen na
kněze, byl kaplanem v Olbramovicích a roku 1837 byl povolán jako profesor Nového zákona
na teologickém ústavu v Brně, kde působil až do smrti. Roku 1863 byl vyznamenán ruským
Řádem sv. Anny a roku 1865 dostal čestný doktorát Vídeňské univerzity.
Písně začal sbírat ještě jako student v roce 1824 a první sbírku vydal roku 1835. Sbíral
písničky na Moravě, ale i na Opavsku a na Těšínsku v místech, kde čeština neustoupila
polštině, ve slovanských osadách v Rakousku. Za život shromáždil neuvěřitelných 2361
skladeb.
8.1. Vybrané České lidové tance
Švec (z východních Čech)
Popis tance: CH a D v držení zavřeném ke kolovému tanci (polkové držení).
Takty
I. – VIII. šestnáct polkových kroků v otáčení, nebo natáčení po kruhu.
https://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1224&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1286&displayformat=dictionaryhttps://moodle.amu.cz/mod/glossary/showentry.php?eid=1286&displayformat=dictionary
-
IX. – XVI. pokračování polkového kroku, nebo jeho varianty s podtáčením D, otáčení
doleva a podobně. Na konci 16. taktu se tanečníci pustí a kleknou na kolena. CH zády do
kruhu na levé koleno, D čelem do kruhu na pravé koleno.
Napodobují pohyby rukou práci ševce.
XVII. – 1.doba položit na koleno pěst souhlasné paže a na ni pěst druhou
2. doba udeřit pěstí shora, jako když zatloukáme floky do boty
XVIII. – 1. doba opět udeřit pěstí shora
2. doba výdrž
XIX. – XX. vyměníme pěsti a opakujeme zatloukání floků
XXI. – XXII. vztyčenými ukazováčky znázorňujeme šití bot proti sobě, začne pravá ruka
vpřed, pak levá a opět pravá, levá. Na každou čtvrťovou dobu
jeden pohyb.
XXIII. rychlé otáčení obou pěstí kolem sebe (jako když švec namotává dratev)
XXIV. – 1. doba upažit (jako když utahujeme uzel)
2. doba vztyk do stoje a příprava k opakování celého tance.
Poznámka k popisu: Další způsoby napodobení práce ševce je možné si vymyslet nebo
ponechat na fantazii tanečníků.
Naše husa (z vých Čech)
Popis tance: CH a D levým bokem do kruhu, držení zkřižmo před tělem.
Takty
I. – III. tři mazurkové kroky vpřed (na tři kroky, na dva kroky) CH L nohou D P nohou
IV. třemi dupy obrat k sobě (CH vpravo D vlevo) aniž se pustí
V. – VIII. jako I. – IV. ale dvojice obratem čelem k sobě, pustí se
IX. – XII. čtyřmi mazurkovými kroky zátočka za pravé lokty
XIII. – XVI. totéž za levé lokty
Variant
I. – II. dva mazurkové kroky vpřed
III. – IV. dvěma mazurkovými kroky se pár na místě otočí o 360° (D couvá)
Opakujeme do konce písně, při opakování je možno měnit směr otáčení – D couvá nebo
CH couvá.
Poznámka: mazurku na tři kroky je možno nahradit mazurkou na dva kroky, první krok
začneme vnějšíma nohama, CH levou D pravou nohou.
-
Na Bílej hoře (z Berounska)
Popis tance:
Dvojice po kruhu čelem proti sobě, drží se za vnitřní ruce v připažení poníž.
Takty
I. – IV. dva kroky vyšlapávané (hladké) sousedské s natáčením trupu zády a čelem
k sobě, spojené paže vykývnou vpřed a vzad
V. trojdup na vnější noze s mírným natočením trupu zády k sobě
VI. trojdup na vnitřní noze s mírným natočením trupu čelem k sobě
VII. jako V.
VIII. krokem sousedské zaujme dvojice zavřené taneční držení
IX. – XVI. osm kroků sousedské v otáčení po kruhu
Rejdovák a Rejdovačka
Popis tance:
Dvojice po obvodu kruhu CH zády do kruhu, v držení za obě ruce.
Takty – Rejdovák 3/4
I. 1. doba – CH i D vykročí do mírného podřepu L nohou stranou s natočením trupu
2. doba – přísun P nohy do výponu
3. doba – hmitem podřepmo stoj spatný
II. – III. jako I. ale vykročí P nohou, pak opět L nohou
IV. třemi kroky si vymění místa = D zády do kruhu
V. – VIII. jako I. – IV. výměnou míst se vrátí na původní místa
Dohra
IX. – XVI. v zavřeném polkovém držení hladká sousedská v otáčení po kruhu.
Variant – hladká sousedská v natáčení páru zády a čelem k sobě.
Takty – Rejdovačka 2/4
I. CH polkový krok L nohou v natočení bokem k D, D polkový krok P nohou vzad
v natočení k CH (dvojice jsou v natočení levými boky k sobě)
II. jako I. Ale opačně – polkovým krokem změní natočení pravými boky k sobě
III. jako I. takt
IV. čelem proti sobě tři dupy CH – P L P, D – L P L
V. – VIII. jako I. – IV. Je možno tančit zpět na původní místa (CH L vzad, D P vpřed)
VIII. třemi dupy se dvojice dostane do párového polkového držení
IX. – XVI. Hladká polka v zavřeném držení v otáčení po kruhu
-
Dupák (z Berounska)
Popis tance:
CH a D zavřené držení ke kolovému tanci (polkové držení).
Takty
I. - III. tři hladké polky v otáčení doprava po kruhu
IV. – 1. doba 1./8 dup (CH P nohou, D L nohou)
2./8 dup (CH L nohou, D P nohou)
2. doba dup (CH P nohou, D L nohou)
V. – VIII. = I. – IV. ale opačně; D nastupuje L nohou do směru, CH nastupuje P nohou do
směru pohybu. To znamená, že při polkovém držení, v 5. taktu začíná
dvojice lokty do směru pohybu.
Poznámka: Dupák je možné rytmicky obměňovat, tak jako jeho rytmické ozdoby měnili a
obohacovali sami lidoví tanečníci. Na fantazii pedagoga a zručnosti tanečníků závisí možné
provedení a varianty tohoto tance.
Mrákotín – Manická (z Východních Čech)
Popis tance:
CH a D v držení za obě ruce, CH zády do kruhu
Takty
I. – III. šest přísunných natřásaných kroků stranou (podle CH vlevo)
IV. – VI. šest přísunných natřásaných kroků stranou, zpět na původní místa (podle CH
vpravo)
VII. krok natřásané polky stranou (CH vlevo)
VIII. krok natřásané polky stranou, zpět (CH vpravo)
IX. – X. čtyři poskočné kroky vpřed, dvojice v postavení čelem do směru, levými boky
do kruhu, v držení za vnitřní ruce.
Variant: v zavřeném polkovém držení čtyři poskočné obkročáky v otáčení
doprava nebo čtyři hladké polky v otáčení doprava.
XI. – XIV. jako VII. – X.
Zahradníček
Popis tance:
Trojice po obvodu kruhu, levým bokem do středu, CH uprostřed, D po stranách, drží se za
vnitřní ruce v upažení poníž, volné ruce D v bok.
-
Takty – 3/4 dílu
I. – XVI. šestnáct kroků vyšlapávané sousedské (na tři kroky). CH vykročí L nohou, obě
krajní D P nohou.
I. CH vykročí L nohou a obrátí se čelem k D po l ruce – zády k D po p ruce
II. CH vykročí P nohou a obrátí se čelem k D po p ruce – zády k D po l ruce
Tyto dva takty se opakují až do konce XVI. taktu.
Takty – 2/4 dílu
I. – XVI. všichni zvednou spojené ruce a utvoří branky.
I. – IV. brankou pod l rukou CH projde D po pravé straně – osmi běhovými kroky,
jakmile projde D brankou, následuje za ní CH a D po levé straně, kteří se téměř na místě
protočí do původního postavení.
V. – VIII. opakuje se stejným způsobem průchod brankou, ale začíná D po levé straně CH
Celý 2/4 díl se opakuje.
Kalamajka
Popis tance:
Dvojice čelem proti sobě po kruhu, držení za pravé ruce v předpažení poníž, levé ruce v bok
Takty:
I. vyšlapávaný přeměnný krok, CH levou vpřed, D pravou vzad
II. dva příklepy („Kalamajkové“), CH na levé, dva poskoky se současnými příklepy
pravou, D totéž ale opačnou nohou
III. – IV. jako I. – II. ale opačnýma nohama
V. – VIII. jako I. – IV.
IX. – XII. osmi ráznými kroky zátočka za pravé lokty jeden a půl kola
XIII. – XVI. osmi ráznými kroky zátočka za levé lokty jeden a půl kola
Poznámka: příklepy provádíme celou délkou chodidla, hlavní příklep je patou, jsou krátké a
ostré.
8.2. Vybrané Moravské lidové tance
Pilky (z Lašska)
Popis tance:
Dvojice levým bokem do kruhu, pootevřené párové držení (jako při polce, ale natočeni bokem
k sobě)
Takty
-
I. – II. dva polkové kroky vpřed, začínají vnější nohou (CH L, D P nohou)
III. – IV. čtyřmi hladkými kroky obejde každý kolečko (od sebe = CH vlevo, D vpravo)
Tyto IV takty se opakují až do konce tance.
Varianty I. – II. tančíme vždy dva polkové kroky vpřed
III. – IV. a) dvojice v zavřeném držení ke kolovému tanci, čtyřmi kroky hladkého
obkročáku se otočí dvakrát do kolečka po kruhu
b) čtyřmi poskočnými kroky se dvojice otočí jedenkrát do kola (D couvá)
c) čtyřmi kroky hladkého obkročáku se otočí každý sám dvakrát do kolečka
(odseče, CH točí vlevo, D vpravo)
Další možné varianty jsou na fantazii tanečníků.
Dráteníček (z Lašska)
Popis tance:
Tanec ve čtveřici: dvě dvojice – CH se postaví proti své D a podají si p ruce v předpažení,
l ruce v bok, obě dvojice se postaví tak, že spojené ruce vytvoří kříž. Stoj přednožný pravou,
chodidlo vztyčit, noha se dotýká země patou.
Takty
I. – IV. kývání spojenými pažemi a chodidly P nohy do stran, první kývnutí chodidly
začíná vlevo – na každou čtvrťovou dobu jedno kývnutí. Ve 3. době IV. taktu se pustí,
tlesknou, poskokem obrat do stoje přednožného levou, podají si l ruce
V. – VIII. jako I. – IV. ale L nohou
IX. – XV. podají si do kříže p ruce a sedmi poskočnými kroky vpřed otáčí čtverec
vpravo
XVI. poskokem obrat vpravo, podají si l ruce
XVII. – XXIII. jako IX. – XVI. ale otáčí čtverec vlevo
Černá vlna (z Lašska)
Popis tance:
CH a D proti sobě, podají si p ruce v předpažení poníž, l ruce v bok
Takty
I. – IV. čtyři přísunné kroky s hmitem podřepmo podle CH vlevo. Spojené paže
komíhají vlevo a vpravo
V. – VIII. jako I. – IV. ale opačně
IX. dvojice se pustí, ruce v bok, tři dupy na místě CH - P L P, D – L P L
-
Chlapci:
X. poskokem vzpor dřepmo, ruce tlesknou dlaněmi o zem
XI. 1. doba poskokem stoj na L noze s půlobratem (90°) vlevo, pokrčit přednožmo P nohu,
tlesk pod kolenem
2. doba poskokem podřep spojný s půlobratem (90°) vlevo
XII jako XI. ale poskok na P noze a pokrčuje přednožmo L – dokončit celou otáčku
(360°)
top related