Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Мирон. Лисипп. Издательство 3. И. Гржебина, Берлин-Петербург-Москва 1923 by О. Ф. ВальдауерReview by: Josef R. LukešListy filologické / Folia philologica, Roč. 52, Čís. 6 (1925), pp. 370-373Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23449989 .

Accessed: 16/06/2014 00:40

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 62.122.72.154 on Mon, 16 Jun 2014 00:40:46 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

370 Úvahy.

byla poloha svatyně této bezpečně zjištěna, práce výkopné, na

nichž měl spis. sám podíl, byly přerušeny válkou a dosud ne

obnoveny. Spis. pracuje tedy ve značné míře s materiálem novým; ví dobře, že tento materiál je neúplný, někde bohužel až příliš

mezerovitý. Methoda srovnávací, které užil, probíraje poměry a osudy dvou svatyň sobě blízkých a do jisté míry spřízněných,

pomohla leckde překlenout! povážlivé mezery a získati nové po

znatky; je ovšem jisto, že by obraz nabyl kontur výraznějších,

kdyby stav materiálu dovoloval sledovati vývoj každé svatyně zvláště. Čtenáři, který nezná půdy maloasijské z vlastního názoru, musí působiti značné obtíže nedostatek jakýchkoli pomůcek ná

zorných v tomto díle; sebe primitivnější mapka severního území

ionského a plánky obou svatyň, o něž především jde, ulehčily by čtenáři studium tohoto rozsáhlého a nesnadného díla značnou měrou.

Spis. je si velmi dobře vědom, že půda, na níž stály ve

starověku tyto řecké svatyně, nebyla před tím půdou panenskou; snaží se proto, aby pronikl v nesnadných problémech křížení

živlu řeckého s živly předřeckými až к jádru věci, a projevuje

při tom rozsáhlou a bezpečnou znalost prací, jimiž zejména v po slední době spletité tyto vztahy byly osvětleny. Líčí dále osudy

svatyň i kultů v dobách historických až do jejich zániku a ne

opomíjí všímati si také podrobně vlivu těchto kultů na tradici

křesťanskou.

Stane se snad, že další objevy změní v jednotlivostech, a to

i důležitých, výsledky, ke kterým spis. došel cestou jistě nikoliv po

hodlnou; tím se však nestane bezcenným dílo, které patří к nej

důležitějším pracím poslední doby o dějinách řeckého náboženství. Srovnávací věda náboženská, pracující především s prvky získa

nými u kmenů primitivních, vyžívá se dnes, nesplnivši ani zdaleka

očekávání, jež při počátku vzbuzovala; zájem vědecký vrací se

к náboženstvím národů kulturních, především národa řeckého, kde čeká svého řešení nekonečná řada problémů, řada, jež spíše vzrůstá než se menší pokrokem vědeckého poznání, problémy,

jež se stávají stále naléhavějšími a palčivějšími. Prací podobných tomuto dílu bylo by potřebí i pro celou řadu svatyň jiných; pro mnohé z nich nejsou vykonány ani nejzákladnější práce pří

pravne. A. Salač.

О. Φ. Вальдгауер: Мирон (45 str. + XXXII, 29 obr.). —

Лисипп (47 str. + XXXII, 30 obr.). Издательство 3. И. Грже бина, Берлин-Петербург-Москва 1923. Oba sv. po 210 zl. mk.

Obě monografie ruského profesora Valdhauera týkají se dvou

význačných osobností řecké plastiky, Myrona a Lysippa; vznikly až roku 1920 ještě za pobytu autorova v Petrohradě, avšak vy

dány byly teprve roku 1923.

V prvé kapitole monografie o Myronovi: »Myron ve světle

antických spisovatelů* vychází autor od stručných zpráv Plinio

This content downloaded from 62.122.72.154 on Mon, 16 Jun 2014 00:40:46 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 371

vých a Pausaniových o Myronovi a podle nich přehledně načrtává

jeho život. Těžiště práce tkví v kapitole následující: »Antické

kopie výtvorů Myronových«, v níž podán popis a rozbor všech

soch přičítaných Myronovi, počínajíc jeho známým »Diskobolem«.

Jsou to: Marsyas (v Lateráně), Athéna ze skupiny »Athena a

Marsyas* (nyní ve Frankfurtě η. M.), opilá stařena držící sud

(v mnichovské glyptothece), sedící Dionysos (v fiímě), soška sto jícího Heraklea (v soukromých sbírkách v Anglii), kolosální socha

sedícího Heraklea (v Palazzo Altemps v Římě), sochy Herma a

Poseidona (ve Vatikáne), Asklepios (v sbírkách Ermitáže), hlava

athleta (též z Ermitáže), к níž se druží nerozlučně — podle Valdhauera — hlava neznámého stratéga, snad Kimona, z glypto

theky mnichovské; vedle toho hlava t. zv. Persea v městských sbírkách římských a hlava Dia-Ammona v Neapoli.

V poslední kapitole zabývá se Valdhauer vrstevníky Myro

novými a uvádí některá jejich díla, která prozrazují vliv Myronův.

Všecky výtvory umělecké hodnotí autor se stanoviska ryze umě

leckého, všímaje si každého tahu tváře soch i sebe nepatrnějšího

napjetí svalstva, proporcí tělesných a výrazu oéí, snaže se tak

abstrahovati zásady, podle nichž umělec pracoval, a zkoumaje,

jak svůj úkol pojímal a s jakým zdarem dovedl vtisknou ti svou

myšlenku v bronz nebo kámen. Jakýmsi východiskem, ba skoro

kanónem, je mu při tom hlava a celý postoj >Diskobola«. Sochy

Myronovy třídí na stojící, pohybující se a sedící a všímá si umě

lecké komposice u každého z oněch tří druhů. Uznává u Myrona částečné vlivy školy argejské a iónské, jejímiž ideami byl sice

Myron proniknut, ale nedostoupil až tam, kam došli mistři iónští, totiž к úplnému rozvití volné a svobodné polohy figury. Vedle

jisté ztrnulosti vyznačuji se sochy jeho též plochostí, jakoby byly

reiiefy. Podle Valdhauera je Myron »novator«, který sice přijímal cizí myšlenky, ale zpracovával je po svém a tak vlastně byl v umění osobností, jež připravovala cestu skutečným uměleckým

geniům, jako byl Feidias. Skoro úplně stejnou methodou postupuje spisovatel i v druhé

své monografii o Lysippovi. Předmluva je až na jediné slovo

stejná jako v knize o Myronovi. Také rozvržení látky je celkem

totéž: I. Literární tradice o Lysippovi. II. Antická provedení soch

Lysippových. III. Lysippos jako umělecká osobnost.

Lysippa vybral si Valdhauer jako protějšek к Myronovi. Jako

Mvron zůstavil nám své nejlepší dílo, sochu »Diskobola«, v němž

uložil všecko svoje umělecké cítění, tak učinil Lysippos v soše

» Apoxyomena*.

Lysippos, jenž žil a tvořil v druhé polovině IV. stol. př. Kr., byl nejspíše žákem. Polykleitovým; pocházeje ze Sikyonu, měl

ovšem blíže к mistrům peloponneským než Myron. Tradici školy

argejsko-sikyonské zůstával věren také svými pracemi z bronzu.

Je všeobecně známo, že jediný Lysippos směl zobrazovati Alexandra

24*

This content downloaded from 62.122.72.154 on Mon, 16 Jun 2014 00:40:46 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

372 IJvahv.

Velikého. Dosti vtipně praví Valdhauer, že Lysippos byl Alexandru

Velikéma tím, čím byl později Michelangelo papeži Juliu II. Vedle

portrétů, soch bohů a genrových obrázků sáhl Lysippos také

к allegorii. Toho dokladem byl jeho »Kairos«, jehož nezachovanou

sochu snaží se Valdhauer rekonstruovati ze dvou reliefů musea

v Turině a v Ermitáži (viz obr. 6). Avšak od Myrona se liší Lysippos téměř diametrálně v umě

leckém podání. Ztrnulou posu myronovskou zaměnil motivem téměř

genrovým, jak nejlépe patrno z jeho Poseidona v Lateráné (obr. 9).

Sochy Lysippovy jsou vzdáleny klassického klidu a urovnanosti,

jsou spíše majestátním výrazem čistého lidství i s jeho strádáním

a utrpením. Ve zraku Poseidona Lateránského místo božské ve

lebnosti a vznešeného klidu jeví se týž výraz stesku, jaký se

zračí v očích člověka, jenž stojí na břehu moře a dívá se v ne

konečné jeho dálavy (str. 26). Pojetí boha Poseidona je u Lysippa nahrazeno typem člověka Poseidona. Autor charakteřisuje výraz téměř všech soch Lysippových jako » smíšení stesku s pathosem·*

(str. 36) a dochází к závěru, že Lysippos při svém tvoření vyšel z pathosu a pathosem skončil. V portrétu začal hrubým realismem

(obr. 23: portrét athleta), přešel к nervósnímu podání portrétu Sokratova (obr. 27), až konečně vytvořil zdařilé, oduševnělé typy hlav dvou velkých myslitelů, filosofa Bianta (obr. 28) a tragika

Euripida (obr. 29). V celkovém postupu svého výkladu je autor poněkud příliš

zaujat myšlenkou oceňování esthetického, takže místy v popisech

jednotlivých soch zabíhá až do minuciosností a tím stává se

někdy výklad jeho trochu únavný. Jinak však nelze mu upříti, že je upřímně zanícen svým tbematem, jak možno zvláště pozo rovat! na charakteristikách celých období (Мирон, str. 7—11

úvod; Лисигш, str. 8 n, 41 n) a v konstrukci uměleckého kréda

Myronova (v závěru str. 44 n) i Lysippova (str. 45 η). O někte

rých sochách, které uvádí autor mezi pracemi Myronovými, je ovšem nesnadno tvrditi, že by pocházaly bezpečně z dílny Myro

novy. Tak socha opilé stařeny (Мирон, obr. 9) podle katalogu

Helbigova (Fiihrer durch die óffentlichen Sammlungen klass. Alter

tiimer in Rom 1912/13, I3 str. 429) není dilo Myronovo, nýbrž

jiného umělce nám neznámého. Ostatně typ opilé stařeny byl v umění II. stol. po Kr. tak známý, že ho užívala i keramika.

Také možno míti jisté pochybnosti o tom, že by hlava t. zv.

Persea v Římě (obr. 19) byla dílem Myronovým (Helbig I3, str. 586). Že hlava vousatého athleta ze sbírek Ermitáže (obr. 17) je dílem

Myronovým, je ovšem také jen pouhá domněnka Valdhauerova.

Za to snad možno Lysippovi připsati sochu feny, jež si líže ránu na

zadní noze, t. č. ve sbírkách »Museo Baracco* (Helbig I3, str. 628; v. též Plin. Nat. hist. XXXIV. 63), o níž se Valdhauer nezmiňuje.

Valdhauer měl jisté plus proti jiným archaeologům v tom

směru, že mohl podrobně studovati sbírky petrohradské Ermitáže

This content downloaded from 62.122.72.154 on Mon, 16 Jun 2014 00:40:46 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 373

a doplniti památky chované v jiných museích illustracemi posud méně známými. V úvodě obou monografií omlouvá se autor, že

z technických důvodů nebylo mu možno užiti odborné literatury

vyšlé v posledních šesti letech. Úprava obou knih, zvláště obra

zové přílohy, je slušná a vkusná a slouží ke cti ruskému nakla

datelství Gržebinovu v Berlíně, které—-jak naznačuje symbolem rozevřené knihy (na str. 1)

— chce usilovati, aby kniha se stala

κτήμα εις άεί. Josef В. Lukeš. Josef В. Lukeš.

Georg Lippold: Gemmen und Kameen des Altertums und der Neuzeit. Stuttgart 1922, J. Hoffmarm; str. XII., 167 tabulek, celkem 190 str. Cena neudána.

Z množství drobných výtvorů antické glyptiky, chovaných ve vitrínách všech větších sbírek,. pěkný výběr svým dílem vzorně

vypraveným pořídil G. Lippold. Kdežto většina uměleckého odkazu

starověkého, ať jsou io sochy, stavby či malby, jsou pouhými

troskami, poskytují gemmy a kameje úplného požitku, jsouce za

chovány celé. Mají cenu nejen historickou, nýbrž z velké části

jsou význačné i umělecky. Mají svůj vývoj, který jde parallelně s jinými odvětvími umění, svou techniku, často velmi pečlivou, své slavné mistry. Glyptika kretská a mykenská má cenu jedineč nou, neboť dává nám nahlédnouti do uměleckého chtění před řeckého národa. Mnohé slavné dílo je v miniaturních rozměrech

reprodukováno zde a leckde nahrazují nám tato intimně působící drobounká díla ztracené malby, portraity, sochy. Náměty jsou velmi rozmanité: prvky vegetabilní, živočišné, figurální, scény

mythologické, epické výjevy, obrázky genrové atd. I tu je patrný

vývoj od počáteční ztrnulosti a konvencionálnosti к výtvorům virtuosním a jemně provedeným.

Výbor uspořádán je látkově a při tom historicky, takže je možno sledovati vývojově řešení téhož úkolu. Skupina 100 antic

kých gemm rozmnožena je o 67 ukázek řezaných drahokamů

z doby renaissanční až po XIX. stol. Každý kus je stručně popsán a uvedena nutná bibliografie. Krátký úvod podává poučení o tech

nice glyptické. Kniha se hodí jako pomůcka к výkladu klassických autorů. Při vzácnosti a drahotě Furtwanglerova díla Die antiken

Gemmen, 1900, přichází tento výbor velice vhod. &. Hejzlar. G. Hejzlar.

D. Ε. Smith: Mathematics. (Our Debt to Greece and Rome) Boston, Marshall Jones Co., 1923, str. X + 175.

Za podpory četných příznivců vydávají universitní profesoři G. D. Hadzsits a D. M. Robinson kolekci padesáti vkusně upravených

monografií, osvětlujících spojitost moderního a antického života, z per anglosaských, kromě několika výjimek italských a kromě

monografie o astronomii a astrologii původu belgického. К mono

grafii Smithově napsal předmluvu známý anglický znatel řecké

mathematiky T. L. Heath. Kniha rozpadá se na 4. části: I. Stručný

This content downloaded from 62.122.72.154 on Mon, 16 Jun 2014 00:40:46 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions