Památce mého dědečka,s díky za všechny příběhy,

které mi vyprávěl…

Lvi Lucemburští

JAN Č. GALETA

Lvi LucemburštíJan Č. Galeta

Copyright © ZONER software, a.s.

Vydání první v roce 2010. Všechna práva vyhrazena.

Zoner Press

Katalogové číslo: ZR1005

ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno

www.zonerpress.cz

Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián

Redaktor: Ing. Pavel Kristián, Zbyněk K. Holub

Korektury: Václav Pražák

© Obálka: Roman Kýbus

© Ilustrace: Roman Kýbus

DTP: Pavel Kristián ml.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována

žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém pro-

středku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele, s výjimkou zveřejnění krátkých čás-

tí textu pro potřeby recenzí.

Dotazy týkající se distribuce směřujte na:

Zoner Press

ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno

tel.: 532 190 883

e-mail: knihy@zoner.cz

www.zonerpress.cz

ISBN: 978-80-7413-082-3

5

ObsahTrocha historie na úvod 7

Prolog 11

Liptovský velký hrad, červenec 1399

Část první – Hradby z kamene 17

Kapitola 1. 19Brno, prosinec 1399

Kapitola 2. 25Brno, duben 1400

Kapitola 3. 30Šauenštejn, duben 1400

Kapitola 4. 36Měnín, duben 1400

Kapitola 5. 48Ondřejník, květen 1400; Šauenštejn, květen 1400; Kroměříž, srpen 1400; Ostrava, srpen 1400

Kapitola 6. 61Měnín, září 1400

Kapitola 7. 67Praha, květen 1402; Bezděz, červen 1402

Kapitola 8. 76Měnín, červen 1402

Část druhá – Rybník u Měnína 82

Kapitola 9. 83Kolín nad Labem, leden 1403; Měnín, březen 1403

Kapitola 10. 108Brno, březen 1403 – červenec 1404; Měnín, červenec 1404

Kapitola 11. 121Podivín, červenec 1404

Kapitola 12. 132Brno, srpen 1404

Kapitola 13. 141Korlátka, srpen 1404

Kapitola 14. 149Měnín, září 1404

Kapitola 15. 166Berlín, září 1404

Epilog 167

6

7

Trocha historie na úvod

V cizí zemi host,smutku mám až dost,

ta tam má radost.Z vlasti jsem vypuzen,

z Moravy vyhozen.Jsem tu jak venkovan,

nejsprostěji udolán.Kdybych byl rytířem, harcoval bych,kdybych byl lotrem, drancoval bych.

Nejsem rytíř ani lotr,jsem jen chudý žáček kmotr.

Uhři, to jsou pánové,kdepak, spíše lotrové!Satan, ten je sebere,a pak všechny posere.

Za autora těchto původně latinských veršů bývá považován český král Václav IV. či jeho bratranec, mladší moravský markrabí Prokop;

skladba měla vzniknout během uvěznění autora. (V překladu Jiřího Spěváčka.)

8

Přelom 14. a 15. století je pro nás dobou tak vzdálenou a odlišnou, že proniknout do myšlení tehdejších lidí nemusí jít právě lehce, na dru-

hou stranu se však daří vytěsňovat z povědomí lidí klišé o temném stře-dověku.

Politická situace v českých zemích v době, kdy se následující příběh ode-hrává, byla velmi napjatá. Po dlouhé vládě císaře Karla se zdálo, že Praha je středem Evropy a zlaté časy budou trvat věčně. S problémy, kterým mu-sel čelit jeho syn Václav, by si však nejspíše ani velký císař neporadil. Na-opak, sám na některé problémy jakoby „zadělal“, když například nedoká-zal omezit vliv šlechty a její bohatnutí. Právě čeští páni házeli vládě jeho syna pod nohy jeden klacek za druhým.

Větším problémem však byla pro Václava IV. rodina. Zatímco Karel měl za sourozence pouze mírného Jana Jindřicha (kterého někteří nazývají „hloupý bratr“), z nějž učinil markraběte Moravy, a pak Václava, který byl s přídomkem Český vévodou vzdáleného Lucemburska, stáli proti sobě v další generaci čtyři schopní vládci, kteří se před sebou navzájem nechtě-li sklonit: Václav coby král český, jeho bratr Zikmund, král uherský, a je-jich bratranci Jošt a Prokop. Oba byli moravskými markrabaty a už od 80. let 14. století mezi sebou neustále válčili o nadvládu v zemi.

Prokop, ačkoli byl Joštovým leníkem, se paktoval s Václavem, zatímco Jošt (leník přímo krále Václava) byl spojencem Zikmunda. Vzájemné ko-alice, do kterých Lucemburkové zatahovali i Habsburky, slezská, polská i říšská knížata, se však několikrát změnily, a tak ve výsledku šlo o boj kaž-dého s každým.

Jošt byl schopný muž velkých tužeb (ač k němu historici nejsou nejvlíd-nější), který uměl intrikovat, uzavírat vhodná spojenectví a hlavně efekt-ně využívat ekonomického zázemí Moravy (kterou dosti vyždímal). Vmě-šoval se do politiky Čech, spojoval se proti Václavovi se šlechtou, obratně získal pod svou moc Lucembursko a Braniborsko. Nakonec dosáhl i koru-ny římského krále, ale brzká smrt mu zabránila v dalších bojích a titul spa-dl do klína Zikmundovi. Ten se tedy stal vítězem sporů mezi Lucembur-ky, ale příliš radosti mu to posléze nepřineslo.

Historické země, z nichž se dnes skládá Česká republika, nemají jednu historii, vyvíjely se odlišně. A tak zatímco Čechy dožívaly ve zbytcích bla-hobytu ze vzpomínek na císaře Karla a netušily, že je čeká husitská pohro-ma, Morava byla od 80. let 14. století do druhého desetiletí 15. století bi-

9

tevním polem tzv. Markraběcích válek. Pravda, událo se jen málo velkých bitev, ale tzv. „bojová tovaryšstva“ o desítkách vojáků neustále prolévala krev. Drobné šarvátky, přepady, souboje, loupežnictví, to vše bylo každo-denním chlebem tisícovek mužů ve službách šlechticů. Mnozí z nich to dotáhli na vysoké posty a zkušenost ze šarvátek na Moravě bohatě zúroči-li; zde jmenujme například Jana Žižku.

Po kulturní stránce byl přelom dvou století na konci středověku nesmír-ně pestrý. Bohaté královské slavnosti plné masek, tanců, pití i sexu se stří-daly s turnaji a prolínaly s rytířskou kulturou založenou na artušovských ideálech. Rytířské romány byly po Bibli nejoblíbenějším čtením. Přes Alpy však přicházelo okouzlení antikou, které nakonec převládlo na celém kon-tinentu.

Avšak ani vládcové a šlechtici 14. a 15. století už nebyli žádní neotesan-ci. Naopak, mnozí skládali poezii (např. Václav IV. i jeho stejnojmenný strýc, ze šlechty třeba Smil Flaška z Pardubic) a udržovali kontakty také s humanisty z Itálie (např. Karel IV. s Francescem Petrarcou, Jošt s Co-lucciem Salutatim, Zikmund s Manuelem Chrysolorasem a na jeho dvoře v Budě působil i Masolino, žák zakladatele renesanční malby Massaccia). Markrabě Jošt byl znám jako nejvzdělanější panovník své doby, který rád četl antické autory.

Končila doba, kdy se panovník hnal do bitvy v čele vojska. Zikmund toho byl nejlepším příkladem. Ačkoli se rád stylizoval do role Kristova ry-tíře a ochránce křesťanstva, sám bojoval jen nerad. Nicméně to byl právě on, kdo dokázal na uzdě udržet Turky, zvládl vyřešit čtyřicetileté papež-ské schizma, kdy jeden papež sídlil v Avignonu, druhý v Římě, třetí poslé-ze v Pise, a vzájemně štvali panovníky Evropy proti sobě (k odstranění to-hoto problému mimochodem došlo na koncilu v Kostnici, což Češi ve stí-nu hranice Jana Husa mnohdy zapomínají). Nakonec to byl Zikmund, kdo se stal posledním silným císařem Svaté říše římské a také posledním císa-řem středověku. Je škoda, že tento velký panovník je u nás zapsán pouze jako „Liška ryšavá“.

Samozřejmě že prostí lidé byli stále negramotní, žili často na pokra-ji bídy a bez zastání. Úroveň života na vesnici se však jen velmi málo liši-la v 10. či 15. století a nijak zásadně se nezlepšila až zhruba do 18. věku.

Kostely nepředstavovaly pouze místa tichého rozjímání. Naopak, bo-hoslužby byly plné hluku z rozhovorů věřících o všem možném, zatím co

10

kněz se je snažil překřičet svým kázáním. O svátcích se chrámy stáva-ly jevištěm velkolepých her, při nichž se formou divadla sehrávaly pasá-že z Bible.

Pozdní středověk měl daleko do temného období. Byl pestrý, barevný, plný obyčejných lidských radostí a strastí, podobně jako dnešek. A stej-ně jako naše doba byl i drsný, jen poněkud jiným, surovějším a přímějším způsobem.

Na konci této knihy se nalézají abecedně seřazené vysvětlivky k ná-zvům, osobnostem a výrazům, na které při čtení narazíte. Na webových stránkách www.knihyfantazie.cz najdete i malou galerii ilustrující dobo-vé reálie.

11

Opět englický král a již s žalostí voláše: „Pitopase z Mez'úhradie, však se mnozí o tvú čest vadie. Chciť město Englii dáti, ač budeš moci proti Štifr ídovi zuostati.“ Pitopas v šraňcích křičieše: „Štilfr íde, skryl-lis se mně čili se bojíš? Nezbudeš mne svú chytrostí, budeš na mně jmieti črta dosti!“ Vece Štilfr íd: „Pitopase, mnoho mne haníeš, a tiem mne nic neuhrozíš!“ Hnedky na svój kuoň vskoči křepce i vece: ,,Podajte mi praporce brunát-ného, tať barva znamenává hněvivost muže udatného.“ A v tej hněvivosti do šraňkuov pudieše. Pitopas protiv němu prudce běžieše řka: „Štilfr íde, braň se, jižť jest čas! Budeš jmieti se mnú zlý kvas.“ Štilfr íd se k němu přiboči, da jemu ránu, že za kuoň na tři kopie skoči. Dobyv meče sílně jej práše, že ruce i nohy jemu obrubáše, potom mečem jej protasi a na svój kuoň prudce se vtasi.

Štilfr íd, rytířský román ze 14. století, popisuje velmi naturalisticky souboj dvou rytířů.

Prolog

12

Liptovský velký hrad, červenec 1399

Au! Kurva!“ zanadával tiše Jakub. Už snad posté si rozdrásal paži o os-tré kameny. Jenže neměl čas se tím zabývat.

Postupoval úzkou podzemní chodbou, vytesanou ve vlhké skále. Svíra-la se okolo něj tak těsně, jako by jej chtěla obejmout. Na mokrém kameni klouzaly nohy, jen zázrakem ještě neupadl. Přidal do kroku, aby mu Petr ze Svaté Anny neutekl.

Doufám, že mi nezmizíš někde ve tmě, hade, přemýšlel mladý vladyka s očima upřenýma na zrádce před sebou.

Jobagión Petr se rozhodl změnit stranu a vydat Liptovský velký hrad voj-sku krále Zikmunda, které jej již měsíc neúspěšně obléhalo. Jakuba z Bě-lin velitelé pověřili proniknout tajným vchodem dovnitř a otevřít bránu.

Poprvé mu bylo svěřeno velení, což z něj dělalo hejtmana. Byl na sebe hrdý, jenže dobře věděl, jak riskantní úkol dostal. Proto si Petra hlídal.

„Jak je to ještě daleko?“ zasupěl vladyka.„Už jen kousek. A mlč!“ křiknul jobagión přes rameno.Běželi už několik honů a pořád stoupali. Rozrušený Jakub si vůbec ne-

uvědomoval, že funí jako tur.Pokud se vše povede, hrad padne díky mně!To bylo jediné, nač dokázal myslet. Na důležitost úkolu.Musí se to zdařit! Jinak…„Jsme tady,“ zašeptal Petr.Chodba je vyplivla do sklepení hradu. Nízké klenby připomínaly otevře-

ná ústa, která se je chystala pohltit.Petr vyběhl po schodišti k bytelným dveřím a zaklepal.„Kdo přichází?“ ozvalo se tlumeně.„To jsem já, Petr. Slunce ještě nezapadá a tma je daleko,“ odpověděl

jobagión. Asi to bylo heslo, neboť se ozval rachot sundávané petlice.

„

13

Dveře se otevřely, Petr vstoupil a zavřel je za sebou.Do pekla! zaklel v duchu Jakub. Tohle se mu nelíbilo. Teď je Petr mohl

prozradit obráncům.Potichu se proto vyplížil po schodech a přiložil na dveře ucho. Uslyšel

tlumené heknutí a dopad těla v kroužkové zbroji na zem.Raději vytasil meč a kousek ustoupil, aby se mohl bránit. Netušil, co se

za dveřmi děje, ani kdo právě zemřel.Masivní křídlo se se skřípotem otevřelo.Ve světle stál Petr ze Svaté Anny a usmíval se.„Prosím, pane hejtmane, račte dále.“U stěny místnosti ležela mrtvola strážce s proříznutým hrdlem.Vzduch byl čistý. Zrádce dodržel slovo.Jakub jej sjel pohledem. Dělalo se mu z toho Jidáše zle. Zaprodal se

a ztratil čest. Vladykovi nezáleželo na tom, že je teď Petr na jeho stra-ně. Vlastně se za to spíše styděl, stejně jako za to, jakou lstí se chytali do-být hrad.

Raději zahnal takové myšlenky a dal znamení svým knechtům.

�

„Za těmihle dveřmi už je nádvoří a tvůj cíl, hejtmane,“ usmál se uštěpač-ně Petr ze Svaté Anny.

„Ty s námi nebudeš bojovat?“ otázal se Jakub jedovatě.Zrádce zavrtěl hlavou.„Chceš si napakovat kapsy z hradní pokladny, co?“ obvinil jej vladyka.„Mysli si, co chceš,“ odsekl Petr, otočil se a zmizel v chodbách hradu.Strup jeden! pomyslel si Jakub a pootevřel dveře. Zvenku se nesl hluk

boje. Křik, třeskot zbraní, výstřely z píšťal, úpění umírajících.Jakub vyhlédl na nádvoří. V hlíně leželo několik mrtvých, které z ocho-

zu smetla střelba útočníků. Obránců, kteří střelbu opláceli, bylo ale na hradbách stále dost.

Bránu měl vladyka přímo před nosem. Nekryla ji žádná věž, ale vedl nad ní ochoz. Pod ním bylo umístěno několik rumpálů. Ty ovládaly řetěz padacího mostu i závaží držící mohutná křídla pobitá pásy železa. Navíc byla zapřená silnými trámy, aby odolala i beranidlu.

Na ochozu nad veřejemi stálo několik střelců z kuší a kopiníci, kteří

14

vr hali dolů z hradeb velké kameny. Samotná vrata zajišťovali dva knechti dalšími trámy. Jinak bylo na nádvoří docela pusto, jen napravo od Jakuba leželo několik zraněných, o které se však nikdo nestaral.

Vladyka si povzdechl a obrátil se na své muže.„Já a vy čtyři poběžíme rovnou k vratům a postaráme se o ty vojáky. V tu

samou chvíli všichni střelci vyčistí ochoz a vás šest začne spouštět most a otevírat bránu. Jasné?“

Přikývli a deset kušníků natáhlo své zbraně.Jakub se na ně povzbudivě usmál, ačkoli sám měl co dělat, aby se ne-

chvěl nervozitou. Žaludek se mu svíral a končetiny měl jako z kamene.Otevřel dveře a s mečem v ruce vyběhl ven.Moc rád by nahlas zařval: „Zikmund!“, aby dal vědět, kdo je jeho pán,

a dodal si odvahy. Jenže to nešlo. Museli být jako myšky, aby obránce pře-kvapili.

Ačkoliv uháněl, co mu síly stačily a zbroj dovolovala, připadal si zoufale pomalý. Blížil se ke dvěma pracujícím vojákům. Stáli k němu zády.

Už mu chybělo jen pár kroků, když se jeden z nich obrátil a nevěřícně valil oči na oddíl ženoucí se z nitra hradu.

„Hej! Co to…?“ hlesnul a sahal po zbrani.Jakub ho sekl křížem přes hruď a čepel se prokousla skrz prošívanici až

k žebrům. S druhým válečníkem si poradili vladykovi kumpáni.Zatím to jde dobře, oddechl si Jakub. Jeho kušníci zaklekli a vystřelili.Osmi liptovským obráncům vykvetly na zádech rudé květy krve. Až na

jednoho spadli z ochozu dolů na nádvoří, kousek od Jakuba a jeho knech-tů, kteří už odstraňovali trámy i petlice a začali otáčet rumpálem.

„Zrada!“ rozlehl se hradem zděšený výkřik a další následovaly.„Nepřítel uvnitř!“„Kurva!“„Bijte je!“„Sem!“ přikázal Jakub kušníkům. Přiběhli k veřejím, znovu natáhli zbra-

ně a mířili do prostoru nádvoří, aby skolili kohokoli, kdo se objeví. Před bránou však byli dokonalým terčem. Nebylo se kde krýt.

„Pohněte s těmi trámy!“ řval Jakub, až ho bolely hlasivky. Krev v něm vřela.

Z věže paláce, ze kterého sami před chvílí vyběhli, se na ně snesly šipky.Jedna hvízdla vladykovi okolo ucha a s drnčením se zaryla do dřeva

15

pravého křídla. Druhá skolila jednoho kušníka, třetí se zabodla do hlíny a čtvrtá projela Jakubovi stehnem.

Zařval bolestí a padl na kolena.„Do pizdy! Do pizdy!“ nadával a ohmatával si ránu. Do koutků očí se

mu tlačily slzy bolesti.Jeho střelci opětovali palbu, ale šipky jen zarachotily o kámen cimbuří.„Jak jsi na tom, hejtmane?“ zeptal se jeden z kušníků, zatímco znovu na-

tahoval zbraň a zakládal střelu.„V pořádku,“ sykl Jakub přes zuby sevřené bolestí. Zhluboka se nadechl.„Dělejte kurva s tou bránou!“ zařval z plných plic na své muže. Ruce,

rudé od krve, kterou se snažil zastavit, se mu třásly.Z paláce na ně přilétla další salva. Jen jedna střela šla vedle. Na Jakuba

se svalilo bezvládné tělo a přikrylo ho pod sebou.Jeden z kušníků to schytal do boku. Padl do bláta, zarýval do země prs-

ty a snažil se odplazit pryč.Vedle vladyky zaduněly těžké trámy, odhozené na zem. Konečně!„Jak jste na tom?“ chtěl vědět a snažil se vyprostit zpod mrtvého.„Už to bud…,“ zněla odpověď, avšak slova se slila do nesrozumitelné-

ho chrčení. Z krku muži trčela šipka. Další dvě se zabodly do mrtvoly le-žící na Jakubovi.

„Do pizdy!“ nadával vladyka. Zleva se na ně přes nádvoří hnala desít-ka obránců.

Že jim to ale trvalo, napadlo jej.Setřásl ze sebe mrtvolu a narovnal se. Stoupnout si nemohl, klečel na

jednom koleně.„Sejměte je!“ řval na své zbylé kušníky. Vyslali střely do běžící skupiny.

Takový dav nemohli minout.Skřípot obrovských pantů zněl jako rajská hudba. Konečně se jeho mu-

žům podařilo otevřít veřeje. Jakub se ohlédl.Dvanáct jich leželo mrtvých či zraněných, se šipkami v různých částech

těla. Ale vrata zela dokořán a padací most byl skoro spuštěný.„Zikmuuund!“ zařval vladyka bojovně a zatočil mečem nad hlavou.„Zikmuuund!“ odpověděly mu stovky hrdel hrnoucí se otevřenými kří-

dly do hradu.Uherské vojsko proudilo branou do hradu s větší razancí než velká voda.

Rozlilo se po nádvoří a bilo obránce.

16

Vladyka se k dobývání nepřidal. Opřel se o hradební zeď, vytáhl si šip-ku z nohy a obvázal ránu kusem utržené nohavice.

17

Část první

… Tedy loupežníci, předešlou řečí posíleni, vylezli ihned s ohromnými kameny a stře-lami na hradby šlapanického kostela a hledíce přes zdi, spatřili veliké množství lidu oz-brojeného, stojícího již před nimi. I řekli jim: „Přátelé, kterak jste sem přišli, nemají-ce roucha svatebního? Neboť zbraň vaše, kopí i střely, jimiž jste opatřeni, nejsou znám-kou přátelství, nýbrž vaší zuřivosti.“ A ještě ani slov svých neskončili, a hle, měšťané br-něnští rychle, hořící zřejmou dobyvačnou dychtivostí, místo odpovědi nepřátelům nejpr-ve střelami a dělovými ranami na samé zdi mocně udeří, před vchodem na hřbitov za-pálí oheň a pak po žebřících jako po schodech s připraveným oddílem překročí zdi kos-telní; kostela se zmocní a osvědčujíce ve zbrani ducha vojenského, vrhnou se na nepřáte-le již hrůzou strnulé, přestrašené a polomrtvé, a bijí je ze všech stran železnými důtka-mi, zepředu, z boků i zezadu.

A tak pojednou udatnost nepřátel náporem měšťanů přemožená ochabla, takže té-měř všichni byli zajímáni a ostatní, které nezachránil útěk, v  šeredném oblaku ohně a dýmu udušeni svého zatraceného ducha ztratili…

Pašije šlapanických loupežníků podle sepsání Bartoše, kata brněnského;text vznikl někdy v první polovině 15. století.

Hradby z kamene

19

Kapitola 1.

Brno, prosinec 1399

Když uherský král Zikmund přitáhl po Vánocích k Brnu, rozložila se jeho desetitisícová armáda pod městem a ulice i nálevny se zaplnily

vojáky, kteří toužili po zábavě.Nejinak tomu bylo s jejich hejtmany. Jiří z Messenpecku, jeho švagr Ja-

kub z Bělin, Vlk z Dobročkovic a Bohuš Libák z Radovesic seděli v jed-né z krčem na Dolním rynku. Hráli v kostky a házeli do sebe jedno hus-té pivo za druhým.

„Ech, ale že má Zigy dobře našlápnuto,“ prohodil Jura spokojeně. Jeho pihatá tvář se ztrácela v příšeří krčmy. Seděl vedle Jakuba, zády k velkému krbu, nad nímž visel posekaný štít.

„To jo. Jsem jenom zvědavý, kam nás pošle,“ vyslovil Vlk nahlas to, co je všechny trápilo. Možností bylo několik – severovýchod Moravy, Znojem-sko, Horní Slezsko anebo Čechy.

„Popravdě jsem si takhle návrat domů na Moravu nepředstavoval,“ za-bručel Bohuš.

„Ale kuš! Jak domů? Jsi kastelánem Trenčína, tam jsi doma,“ seřval ka-maráda Jakub.

„Nech ho, Štěně.“ Jiří se snažil Jakuba zklidnit a oslovil jej přezdívkou. Vladyka ji získal v létě u vojska coby nejmladší hejtman.

„Nezapomeň, že my ostatní tady ještě na rozdíl od tebe máme příbuz-né.“

„Běž na sráč, Juro!“ zanadával Jakub. Jeho otec prodal rodné Běliny, když se dal do služeb markraběte Jošta. Že ho v Uhrách potkala střela z kuše už na začátku tažení, byla hloupá náhoda. Své děti – Jakuba a Annu – tak nechal bez prostředků i dědictví.

Naštěstí byla Anička už odmalička zasnoubená s Jiřím, synem otco-va dobrého přítele Henslina z Messenpecku. Henslin byl hodný člověk

Osudy prostého vojáka Ondřeje a vladyky Jakuba Štěněte z Bělin se

proplétají a uzlují v místě tajemného jihomoravského rybníka. Oba muži si

razí cestu složitým světem na přelomu 14. a 15. století.

Morava je zmítána neustálými válkami mezi markraběcími bratry Joštem

a Prokopem a jejich bratranci, královskými sourozenci Zikmundem

a Václavem. Tito lvi z rodu Lucemburků si nemohou přijít na jméno a kují

proti sobě pikle, spojenectví mezi nimi se neustále mění a Jakub, Ondřej

i další poddaní slouží vznešeným panovníkům

coby pěšáci na šachovnici.

Navíc se do všeho míchají i síly, které dnes nazýváme nadpřirozené, ačkoliv

pro středověkého člověka byly každodenní realitou. Historický román

s nezanedbatelnými prvky fantastiky sleduje životní peripetie smyšlených

i historicky skutečných Moravanů pozdního středověku.

Jan Galeta (*1982) pochází z Ostravy, v současné době studuje

Dějiny umění na Masarykově univerzitě.

Již dlouhá léta se podílí na tvorbě herních příruček pro fantasy svět Asterion,

čistou prózu doposud publikoval časopisecky a ve sbornících

(Zrození modrého měsice, Město přízraků).

Lvi Lucemburští jsou jeho prvním románem a dá se říci,

že také logickým vyústěním dlouhodobého zájmu o dějiny rodné země.

Lvi LucemburštíJan Č. Galeta

9 7 8 8 0 7 4 1 3 0 8 2 3

ISBN 978-80-7413-082-3KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR1005DOPORUČENÁ CENA: 198 KČ

Zoner Presstel.: 532 190 883e-mail: knihy@zoner.czwww.zonerpress.cz

ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno