ludvÍk kuba

88
M A S A R Y K O V A U N I V E R Z I TA F I L O Z O F I C K Á F A K U L T A Ústav: Hudební vědy Studijní obor: Sdružená uměnovědná studia LUDVÍK KUBA Život a dílo Bakalářská diplomová práce Vypracovala: Jana Kubová Vedoucí práce: Doc. PhDr. Lubomír Spurný, Ph.D. Brno 2008

Upload: dodiep

Post on 13-Feb-2017

282 views

Category:

Documents


0 download

TRANSCRIPT

Page 1: LUDVÍK KUBA

M A S A R Y K O V A U N I V E R Z I TA

F I L O Z O F I C K Á F A K U L T A

Ústav: Hudební vědy Studijní obor: Sdružená uměnovědná studia

LUDVÍK KUBA

Život a dílo

Bakalářská diplomová práce

Vypracovala: Jana Kubová

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Lubomír Spurný, Ph.D.

Brno 2008

Page 2: LUDVÍK KUBA

2

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím

uvedených pramenů a literatury.

…………………………… Jana Kubová

Page 3: LUDVÍK KUBA

3

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé práce doc. PhDr. Lubomíru

Spurnému, Ph.D., za podnětné poznámky a doporučení.

Dále bych chtěla poděkovat RNDr. Matildě Jatiové, přítelkyni Ludvíka Mária Kuby za

poskytnutí zajímavých materiálů a informací o díle Ludvíka Kuby.

Page 4: LUDVÍK KUBA

4

OBSAH: 1. ÚVOD 5 2. ŽIVOTOPIS 8

2.1. Studijní období 14

2.2. Tvůrčí období 23 3. SLOVANSKÁ ETNOGRAFIE 30 3.1. Monograficky zaměřené hudební sběry 33

3.2. Písně balkánských Sefardů 38

4. SOUHRN KUBOVA DÍLA HUDEBNÍHO A LITERÁRNÍHO 39 5. MALÍŘSKÉ DÍLO 43

5.1. Styl a technika 43

5.2. Vlivy na Kubovu malířskou tvorbu 46 6. PŘEHLED A ROZČLENĚNÍ OBRAZŮ 49

6.1. Kresby 49

6.2. Portréty 50

6.3. Figurální malba 51

6.4. Zátiší 53

6.5. Krajinomalba 54

6.6. Obrazy národopisné 56

6.7. Autoportréty 57

6.8. Secesní malba 59 7. KUBA SBĚRATEL A OBDIVOVATEL ČÍNSKÉ KULTURY 60 8. ZÁVĚR 61 9. RESUMÉ 63 POUŽITÁ LITERATURA 64 OBRAZOVÉ PŘÍLOHY 66

Page 5: LUDVÍK KUBA

5

1. ÚVOD

Malířství jest obor, kde slovo je cosi cizorodého. Jeho podstata, jeho kořeny,

tkví v nevyslovitelném. Když srdci lidskému nestačila píseň, verš, vysoké slovo

básníkovo, hledalo útočiště ve strunách lyry a vrhlo se v náruč hudbě. A když tato

vyhověti nemohla, pak pomocí barev a štětce, pomocí dláta a kamene odkrylo novou

říši svého krásna, nové jeho prameny.1

1 KUBA, Ludvík: Tři rozhovory o umění, část I., katalog k výstavě Ludvík Kuba- Z mého života,

Polabské muzeum, Poděbrady 2003

Page 6: LUDVÍK KUBA

6

Předložená práce si klade za cíl na základě shromážděné literatury a pramenů vykreslit

tvůrčí osobnost českého malíře, spisovatele a folkloristy Ludvíka Kuby. Kubův zájem o

různé oblasti uměleckého tvoření byl značný. Tento rozsah, ač zdánlivě nesourodý, měl

svého společného jmenovatele, kterým byl zájem o lidovou kulturu jako zdroj společné

kulturní historie (v Kubově případě historie Slovanů) a zvláštní moudrosti, která byla

později zakryta stylizací. Tento svůj „slovanský humanismus“ pak Kuba přetvořil

v individuální tvůrčí akt. Rozmanitost zájmů tvůrce ovšem znesnadňuje jeho kritické

uchopení – alespoň v Kubově případě to platí beze zbytku. Z běžně dostupných publikací

lze o Kubovi vyčíst poměrně mnoho; ono „mnoho“ znamená rovněž řadu názorů a tvrzení,

které se vzájemně rozcházejí. Pro různost názorů na Ludvíka Kubu jsem považovala za

nutné soustředit svou pozornost na kritické zhodnocení pramenů, které se k této tematice

vážou. Při shromažďování pramenů ke své práci jsem narazila na dokumenty různé úrovně

a zaměření. Oporou pro tuto práci byly Kubovy vlastní myšlenky a zejména informace

z katalogů k výstavám. Kuba své paměti poměrně podrobně sepsal v knize Zaschlá paleta

(1955), ze které tato práce vychází. Obsahuje zásadní myšlenky a životní data od dospívání

po dvacátá léta minulého století. Dodatkem jsou pak Kubovy názory na východoasijské

umění shrnuté pod názvem Moje Čína (kapitola je totožná se stejnojmennou publikací

z roku 1946).

Mezi největší znalce, kteří se Kubou zabývali, byl Miroslav Mičko a Václav Vilém

Štech; oba se zaměřením zejména na oblast životopisné a malířské tvorby.

Podkladem této bakalářské práce je publikace V. V. Štecha Ludvík Kuba (1949), která

stručně vystihuje právě život a dílo tohoto umělce. Obdobným způsobem pojal výklad

Kubovy osobnosti a života též Miroslav Míčko, a to ve své publikaci Národní umělec

Ludvík Kuba (1950). Tito dva autoři ještě spolu s Vítězslavem Nezvalem a Jaroslavem

Seifertem využili některé stati z posledních dvou jmenovaných knih v obsáhlé monografii

Page 7: LUDVÍK KUBA

7

Ludvík Kuba malíř (1946). Své původní verze rozšířili o další informace a soupis

veškerého Kubova díla od počátku jeho umělecké tvorby do roku 1945. Vítězslav Nezval a

Jaroslav Seifert byli posuzovateli Kubova díla především literárního.

Mezi dalšími velké protagonisty Kubova díla patřil jeho syn Ludvík Mario Kuba a

Milada Nováková, rodinná přítelkyně, která se stala kurátorkou Kubových výstav po roce

1957, a která byla autorkou řady životopisných statí. Ludvík Mário Kuba se od otcovy

smrti staral o jeho uměleckou pozůstalost, a to jak malířskou, tak i hudební a literární.

Některé Kubovy rozpracované nebo nepublikované věci z hudební oblasti dokončoval

spolu s Arnoštem Košťálem.

Dalším velkým přínosem pro tuto práci byl právě jimi vydaný Kubův soubor

faksimile: Písně z Bosny a Hercegoviny 1893 (1988), který mimo původních zápisů písní a

Kubových dopisů obsahuje též historické shrnutí od Ludvíka Mária a úvahu Arnošta

Košťála nad Kubovým hudebním odkazem. Mimo již zmiňovaných autorů se také

odkazem Ludvíka Kuby zabývali Josef Páta a Josef Stanislav.

Šíři Kubova záběru jsem se pokusila zachytit rovněž ve své práci, hlavní důraz jsem

ovšem kladla na autorovo malířské dílo (důvodem tohoto rozhodnutí je rodinná tradice).

Po první kapitole, která přináší chronologii autorova života, následuje výklad jednotlivých

tvůrčích oblastí. Druhá kapitola se věnuje Kubovu zájmu o sběr hudebního a literárního

folklorního materiálu u nás a na Balkáně, kapitola následující pak sleduje jeho proměnu

v umělecké tvůrčí výkony. Malířskému dílu, jeho vývojovým etapám a malířským

technikám jsou věnovány závěrečné kapitoly.

Page 8: LUDVÍK KUBA

8

2. ŽIVOTOPIS

Ludvík Kuba se narodil 16. dubna 1863 v Poděbradech jako druhorozený syn

z celkového počtu třinácti dětí. Svoje dětství a dospívání strávil se skupinou sourozenců

v početné rodině, kde nebyl nikdo z dětí příliš rozmazlován a hýčkán. Zřejmě však právě

prostředí jeho mládí přispělo k tomu, aby byl dobře vybaven pro budoucí život.

Určitý zárodek svého pozdějšího výtvarného nadání pravděpodobně získal jak po otci,

vyučenému zámečnickému řemeslu ve Vídni, které provozoval v Poděbradech, tak i po

matce, jenž pocházela z rodiny s hrnčířskou tradicí. Když postupem doby zemřelo v útlém

věku šest jeho sourozenců, neměla i tak rodina příliš na rozhazování. Přesto však projevili

rodiče porozumění pro jeho probouzející se umělecké vlohy, které byly jiné než u jeho

sourozenců. I když je pravdou, že jeho bratr Karel se uplatnil jako umělecký kovář a s ním

si Ludvík také ze všech nejvíce rozuměl. Tak se již záhy díky učiteli na tehdejší obecné

škole začal postupně učit hře na housle, klavír a varhany, ke kterým později přidal další

nástroje.

Po přechodu na měšťanskou školu v roce 1873 se začal věnovat i dalšímu

uměleckému oboru – kreslení. Tamní ředitel brzy rozpoznal výjimečnost Kubova talentu, a

aby ještě více podpořil jeho zájem, půjčoval mu domů různé ilustrované knihy. Pod tímto

vlivem začal Kuba okreslovat a omalovávat obrázky z různých novin, ale zejména

časopisů s kresbami tehdejších ilustrátorů. Později si založil dokonce i album, ve kterém

ukládal různě získané kopie děl a podobizen slavných malířů. Od kopírovacího údobí, ve

kterém se naučil určité techniky, přešel pozvolna k vlastním kresbám. A kreslil vše: stavby,

krajiny, figury a květiny. Rád se toulal po okolí Poděbrad, které velmi miloval a vše, co

upoutalo jeho pozornost, si zachycoval na papír. Vzniklo tak mnoho kreseb, se kterými se

Page 9: LUDVÍK KUBA

9

vracel domů. Vlivem venkovského prostředí tohoto městečka, které ještě netušilo, že bude

někdy lázeňským městem, však získal dobré základy pro svoje budoucí badatelské

etnografické a folkloristické aktivity.

V roce 1877 následovalo další vzdělávání na pražské varhanické škole. Studoval zde

dva roky pod vedením Františka Zdeňka Skuherského2 a získal zde mimo hudebně

odborných znalostí i určité teoretické základy pro svoji pozdější hudebně - vědeckou práci.

Díky pražskému pobytu se ocitl z malého města přímo v ohnisku národního života, čímž

získal všeobecný přehled. Navštěvoval zde různé hudební dýchánky, na kterých se

diskutovalo, a na kterých se zpívaly národní písně. Ze skromných studentských příjmů si

založil i malou knihovnu, ve které nechyběla díla Erbenova, Kollárova, Palackého,

Havlíčkova, Jungmannova, Vrchlického, ale i Husovy spisy či sbírka národních písní od

Martinovského.

Po absolvování varhanické školy vedla jeho cesta do Kutné Hory na učitelský ústav,

kde byl tehdy ředitelem Gustav Adolf Lindner.3 Toto historické město s panoramatem

chrámů svatého Jakuba a svaté Barbory ho znovu přimělo ke kreslení. A tak s tužkou a

notesem často vycházel do křivolakých uliček města nebo na památná místa v okolí a

svými obrázky začal tehdy přispívat i do časopisů. V této době Kuba mimo jiné začal

projevovat zájem o slovanské jazyky, které se sám začal učit, což lze považovat za jeho

počátek panslavismu.

Po studiích v Kutné Hoře v roce 1883 nastoupil jako podučitel v Žiželicích u

Poděbrad, ale zanedlouho byl přeložen do Sedlce u Kutné Hory. Všechen svůj volný čas

tehdy věnoval práci na sbírce „Slovanstvo ve svých zpěvech“, jejíž první díl vyšel v roce

2 František Zdeněk SKUHERSKÝ ( 1830- 1892), český hudební skladatel, pedagog a teoretik

3 Gustav Adolf LINDNER ( 1828-1887), filozof, jeden z nejvýznamnějších českých pedagogů

Page 10: LUDVÍK KUBA

10

1884. Učitelské profesi se Kuba vydržel věnovat dva roky, brzy po vydání své první sbírky

písní se rozhodl pro svobodnou cestu národopisce a literáta.

Na nějaký čas se usadil u rodičů v Poděbradech, odkud se vydával na své studijní

pobyty po slovanském světě. Jeho první cesta vedla v roce 1885 na Slovensko. V roce

1886 na Lužici, do Haliče, na Ukrajinu a v roce 1887 do Ruska. Nejčastěji však jezdil na

Balkán, kde mezi léty 1888-1893 pobýval s malými přestávkami převážně v Černé Hoře a

v Bosně-Hercegovině. Na těchto cestách využíval Kuba i svoji zálibu v malování, neboť si

zaznamenával i vše co viděl: krajiny, zajímavé stavby, kroje, řezby a výšivky. Vedle

kreseb a akvarelů si domů přinášel i mnoho poznámek, ze kterých čerpal při psaní fejetonů,

cestopisných článků a úvah, jež zveřejňoval v časopisech Květy, Osvěta, Lumír, Národní

Listy, Zlatá Praha a další. V odborných časopisech, jako např. Slovanský sborník nebo

Časopis Českého muzea, často doplňoval svoje články i vlastními ilustracemi.

Od roku 1888 si Kuba začal doplňovat svoje malířské vzdělání. Nejprve u Karla

Liebschera4, na jehož doporučení v roce 1891 nastoupil jako hospitant na pražskou

malířskou akademii u Maxe Pirnera.5 Téměř čtrnáct let poté, co se zde původně ucházel o

studium, a to ve věku, kdy jiní studium již končí. Akademii ukončil již v létě roku 1893 a

vzápětí se vydal na cestu do Paříže. Zde začal studovat na doporučení Vojtěcha Hynaise

(1854-1925) v soukromé Julianově akademii6. Paříž pro něho znamenala i velký životní

zlom, neboť se tam seznámil s krajankou Olgou Joujovou, která se v roce 1895 stala jeho

ženou. Zakrátko po svatbě s ní odjel na roční pobyt do Mostaru, tentokrát s programem

výlučně výtvarným. Jeho záměrem bylo postupně malovat Slovanstvo v obrazech. Zde se

však marně pokoušel získanými malířskými technikami z Paříže zaznamenat to, co viděl a

4 Karel LIEBSCHER ( 1851- 1906), český malíř, krajinář a ilustrátor

5 Maxmilián PIRNER (1854- 1924), filozof, malíř a ilustrátor, člen výtvarné generace Národního divadla

6 ACADÉMII JULIAN založil v Paříži roku 1868 Rodolphe JULIAN

Page 11: LUDVÍK KUBA

11

musel sebekriticky uznat, že olejovou techniku malby zatím dostatečně neovládá. Svůj

původní malířský program Kuba už poté nesplnil, Slovanstvo nemaloval.

Nespokojen s tímto stavem se proto velice rychle rozhodl pro další studium, tentokrát

v Mnichově. Místem dalšího vzdělávání se pro Kubu stala soukromá školy Antona Ažby7.

Brzy na to už začaly první výstavy, mezi něž patří výstava Kubových akvarelů

s krajinářskými tématy v roce 1899 v Berlíně a později i v Mnichově. V roce 1904 už to

byla první samostatná výstava v Praze, v rodných Poděbradech a v Českých Budějovicích.

Ke konci roku 1904 se Kuba odstěhoval do Vídně, kde se stal brzy součástí tamní

umělecké společnosti a jeho malířská práce, jenž byla původně pomocným prostředkem při

jeho etnografických studijních cestách, právě tehdy dospěla k plnosti uměleckého díla.

Svůj dlouholetý pobyt v cizině zakončil v roce 1910 tříměsíční cestou po Itálii, kde

studijně navštívil Benátky, Florencii, Řím a Neapol.

Přestože se od jara 1911 stala Praha jeho trvalým domovem, nebyl pro něho návrat do

vlasti jednoduchý. Posléze se dostal do sporu s uměleckým spolkem Mánes a jako malíř se

stáhl do ústraní a jeho myšlenky začaly směřovat opět k dokončování jeho etnografického

díla. Ještě v roce 1913 sice vydal sborník pod názvem Trojlístek písní Dalmatských, avšak

další jeho plány již narušil příchod 1. světové války.

V roce 1922-1924 uskutečnil tři cesty po Lužici, kde mimo jiné pátral po stopách

starých slovanských krojů. V roce 1925 a 1928 navštívil opět Makedonii a Srbsko. V roce

1929 Slovensko, Bulharsko a Podkarpatskou Rus. Tímto se jeho etnografická činnost

rozvinula opět do všech oblastí. Nejvíce sil však věnoval publikaci Slovanstvo ve svých

zpěvech, jejíž vydání se ujala Hudební Matice Umělecké besedy, a na kterou poskytl

subvenci i prezident Masaryk. Aby měla rodina z čeho žít, rozesílal do různých novin a

7 Anton AŽBE (1862-1905), slovinský malíř a učitel

Page 12: LUDVÍK KUBA

12

časopisů fejetony, vzpomínky a zápisky z cest. Současně však pracoval na několika

knihách, ve kterých shrnul své bádání a poznatky ze svých cest.

První výstava děl z Lužice byla uspořádána v roce 1922, druhá o dva roky později,

tedy 1924 v Praze, ze které ministerstvo školství zakoupilo 56 obrazů (3 obrazy si koupil

prezident Masaryk), což Kubovi přineslo slušné finanční zabezpečení. V letech 1926-1935

uspořádal Kuba několik dalších výstav po českých a moravských městech, které často

ací samouka, doplňoval i přednáškami o svých etnografických cestách a o estetice. V roce

1935 vyšla v edici Galerie jeho první monografie o malířském díle. Za svoji odbornou

etnologickou činnost byl Kuba v roce 1936 oceněn čestným doktorátem na Karlově

univerzitě a od roku 1937 se stal řádným členem České akademie.

V roce 1937 byl vyslán do Sovětského svazu jako člen oficiální delegace při

příležitosti výstavy našeho umění v Moskvě. Touto poslední cestou jakoby symbolicky

uzavřel své četné cesty po slovanských zemích. V roce 1939 připravil v pražském salonu

Hollar výstavu, obsahující celou šíři jeho malířské tvorby, od chlapeckých prpřes akvarely

cestovatele, až po oleje z poslední doby. Zanedlouho se však převalila Evropou 2. světová

válka, po které se sice Kuba dočkal osvobození slovanstva, ač by však tušil, jak draze bude

tato svoboda za několik let vykoupena.

Za svoji záslužnou etnografickou práci byl postupně oceňován nejen doma, ale i

v jiných zemích. Již v roce 1923 obdržel srbský řád svaté Sávy, v roce 1930 bulharský řád

III. stupně a v roce 1931 bulharskou Serafovu cenu. V roce 1935 se stal současně i členem

jihoslovanské akademie v Záhřebu. Na návrh ministra kultury mu byl v roce 1945 za jeho

uměleckou činnost udělen titul národní umělec a současně se stal i čestným profesorem

Akademie výtvarných umění. Za své zásluhy v oblasti slovanské písně obdržel v témže

roce i čestné členství ve Svazu českých hudebníků. V roce 1946 se dočkal vydání velké

monografie Ludvík Kuba, malíř, která byla připravována již za války. Její bohatý obrazový

Page 13: LUDVÍK KUBA

13

materiál byl doplněn texty Jaroslava Seiferta (1901-1986) a Vítězslava Nezvala (1900-

1958). Kuba neodpočíval ani ve vysokém věku, neboť na výročí 85. narozenin, v roce

1948, uspořádal velkou retrospektivní výstavu svých děl. Že pracoval až do konce života,

dokládají výstavy jeho nejnovějších obrazů ještě i v roce 1949, 1950 a také poslední

výstava pořádaná na rozhraní let 1953 a 1954 k oslavě jeho devadesátin. S přibývajícím

věkem měl již problémy se zrakem, který mu postupně slábl, což je i patrné na díle

z tohoto závěrečného období.

Poslední jeho malířské a literární práce nesou data 1955 a 1956.

Zemřel v Praze 30. 11. 1956 ve věku 93 let.

Page 14: LUDVÍK KUBA

14

2.1. Studijní období

Z Kubova životopisu je zřejmé, že to byl všestranně nadaný člověk se širokým

uměleckým záběrem. Do svých 40 let prakticky vedl bohémský způsob života- cestoval po

světě, sbíral písničky, učil se malovat- což zcela určitě nebylo podle přání jeho rodičů,

kteří sami praktičtí a pracovití lidé, si rozhodně představovali pro svého syna

„ušlechtilejší“ zaměstnání, i když mu v jeho uměleckých zálibách nikdy nebránili a po

celou dobu mu poskytovali domácí zázemí. Nebýt toho, nemohl by si Ludvík vůbec

dovolit bez stálého zaměstnání podnikat poměrně nákladné cesty po Balkánu a ostatních

zemích, a tak tedy myšlenka zkompletování slovanských písní nemusela dostát svého

naplnění. Kubův otec před více než sto lety samozřejmě nemohl tušit, že se jeho syn stane

uznávaným národním umělcem. Je tedy s podivem, že ačkoli pocházeli ze skromných

poměrů, přesto mu rodina tento způsob života umožnila.

Možná i fakt, že Kubův dědeček z otcovy strany měl též malířské nadání a určitý čas

navštěvoval malířskou akademii v Benátkách a také přímluva ředitele měšťanské školy

přispěly k tomu, že se krátkou chvíli Ludvíkovi rodiče zaobírali myšlenkou umožnit mu

malířská studia na akademii v Praze. Tam po zhlédnutí jeho předložených prací vznikla

dokonce naděje, že by mohl být přijat. Na druhé straně ovšem nákladnost, délka a pozdější

nejistá existence Kubova otce brzy odradila a rozhodl se, že syn dostane hudební vzdělání

a stane se učitelem. Ostatně nebylo to jen kreslení, které ho od dětství uchvátilo. Už jako

devítiletý se začal učit hrát na klavír, housle, flétnu, klarinet a lesní roh. Brzy nato

nastoupil jako zpěvák na chór, kde zpíval nejen ve sboru, ale také sólo. Všechny tyto

zkušenosti později zužitkoval na varhanické škole v Praze, kam nastoupil ve čtrnácti

letech.

Page 15: LUDVÍK KUBA

15

Už v této době se u něho také začal projevovat obrovský zájem o všechno české,

zejména o českou literaturu. Velmi nelibě vnímal poněmčené nápisy či jména svých

spolužáků, což vysvětluje jeho budoucí touhu po poznání a sjednocení slovanstva a též

jeho studium slovanských jazyků.

Úhrnem toho bylo nemnoho, co jsem si jako dítě mohl uvědomit. Ale ať už se ve mně objevil

jakkoliv onen cit pro češství, nemohlo jej ohrozit ani to, že nás otec posílal na hodiny němčiny

k židovskému učiteli. Onen cit se ozýval živelně. Pamatuji se, jak jsem při oslavě stoletých

narozenin Jungmannových těžce nesl jeho německé jméno a jak mne to pálilo, když při večerní

slavnosti na Labi zářilo tmou na transparentním nápisu.8

Dva roky tedy studoval hudbu na varhanické škole, kde nedostatek literárních

předmětů doháněl četbou obrozeneckých autorů a svou vášeň ke kreslení zase soukromím

studiem u Bohuslava Schnircha (1845-1901), který v té době dokončoval sádrové modely

trig pro Národní divadlo. Schnirch mu půjčoval k okreslování své uhlové studie a umožnil

mu, aby ho mladý Kuba sledoval při práci. Potom na přání rodičů nastoupil na kutnohorský

učitelský ústav. Toto období bylo pro něho plodné zejména v tom směru, že zde narazil na

spolužáky smýšlející podobným směrem jako on. A tak mu nic nebránilo v rozvíjení jeho

nacionalistických myšlenek. Jednak se stal redaktorem obrázkové části ilegálního časopisu

Vesna, do něhož studenti přispívali svými básněmi, dramaty, články a kritikami tehdejší

doby. Své příspěvky tehdy podepisoval pseudonymem Zaremba.

V té době si Kuba začal přivydělávat na studia výukou hry na klavír. Jeho zábavná

metoda, při které používal národní písně, se stala tak oblíbenou, že se ze soukromých

8KUBA, Ludvík: Zaschlá paleta, s. 56. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1955

Page 16: LUDVÍK KUBA

16

,,hodin“ vyvinuly hudební večírky, při kterých bylo více posluchačů než žáků. Zpívali se

při nich zprvu slovenské, pak polské a ruské národní písně. To Kubu přimělo zároveň ke

studiu těchto jazyků, takže začal opatřovat slovenské, polské a ruské knihy a časopisy. Ze

Slovenska to byly například Pohĺady a Slovenské zpevy, pomocí kterých si zdokonaloval

svoje jazykové a hudební vědomosti. Největší zájem měli jeho posluchači o polštinu, tak

Kuba předplatil a odebíral ilustrovaný týdeník Klosy a obstarával různé dějepisné knížky,

z nichž pak ostatním předčítal a také překresloval podobizny vůdců polských povstání

v životní velikosti. Podle nejslavnějšího polského hrdiny nazvali také spolek Kościuszko.

Jeho tehdejší myšlenky lze vyjádřit citací z jeho autobiografie…

Jako nás chtějí vymýtit Němci, tak zas je Maďaři. I přišel jsem k závěru, že my, Češi a

Slováci, nejdřív se musíme uchránit před zánikem, který se na nás chystá se všech stran. A to se

nám může podařit jen tenkrát, jestliže se kulturně opřeme o ostatní Slovany.9

Pro svůj hudební kroužek Kuba časem začal upravovat písně, se kterými jeho žáci úspěšně

vystupovali na veřejných školních akcích. Ti pak jeho úpravy litografovali a svým zájmem

přiměli Kubu, aby upravil řadu českých, moravských a slovenských písní také pro klavír.

Bylo tak nalitografováno asi sto padesát písní v různé úpravě, ze kterých byla v roce 1882

vydána sbírka Zpěvy lidu českoslovanského, která se stala jakýmsi zárodkem pozdějšího

Slovanstva ve svých zpěvech. Tady někde je možno hledat počátek jeho budoucí životní

cesty národopisce a etnografa.

Ale nebyla to jen hudba a literatura, kterou se Kuba plodně během svých studií

v kutnohorském učitelském ústavu zabýval. Prázdniny trávil na cestách po Čechách, při

kterých zase uspokojoval svou malířskou vášeň, a svoje dojmy a zážitky z těchto

9. KUBA, Ludvík: Zaschlá paleta, s. 93. SNKLHU, Praha, 1955

Page 17: LUDVÍK KUBA

17

prázdninových cest pak kresebně zdokumentoval. Tak mezi lety 1880-1883 vznikla série

náčrtků a kreseb například Adržbašských a Veklsdorfských skal a Krkonoš. Studium

hudební a pedagogické tedy ukončil v roce 1883, ale kariéra venkovského učitele ho příliš

nepřitahovala.

Už během učitelování v Sedlci u Kutné Hory začal projevovat svou lásku ke

slovanským národům skutkem. Toužil po jejich poznání a vzájemném sblížení. A tak

z přátelských večerů a spikleneckých schůzek kutnohorských studentů vyrostl veliký plán,

přesahující možnosti a síly chudého učitele. Myšlenka shromáždit a vydat písně všech

slovanských národů v Kubovi zrála delší čas a rychle se změnila z romantického nadšení

ve skutek. V únoru roku 1884 vyšel první sešit monumentálního díla Slovanstvo ve svých

zpěvech. Sbírka byla příznivě přijata domácím i slovanským tiskem, mladý autor dostal

tehdy nabídku z Petrohradu, aby přijel do Ruska a přímo tam zapisoval národní písně.

Přihlásilo se značné množství odběratelů, což Kubovi, který byl sám i nakladatelem,

přineslo mimo jiné i hmotný výsledek a na nějaký čas celkem slušné finanční zabezpečení.

Nadšení z tohoto počátečního úspěchu přimělo Kubu věnovat všechen svůj čas tomuto

dílu. Vzdal se proto učitelování a během let 1885-1894 podnikl velké množství

sběratelských cest po Slovensku, balkánských zemích, Rusku, Korutanech, jižním Štýrsku

atd. Díky určitým znalostem slovanských jazyků zapisoval nejen lidové písně, ale snažil se

zaznamenat i rozličné tradice a mentalitu těchto národů.

Rozsah tohoto díla ovšem přesahoval jeho síly, s počtem vydaných sešitů bohužel

ubývalo odběratelů. Prvotní zájem veřejnosti klesal a Kuba těžce zápasil o existenci svého

podniku. Dospěl k myšlence, že mu sběratelství písní nemůže dát nutný hmotný základ a

rozhodl se tedy vrátit ke své původní velké zálibě, kterou byla kresba.

Page 18: LUDVÍK KUBA

18

Malba byla tedy zprvu vlastně jen doplňkem hlavního životního programu, ale věru nebyla

vedlejší a nebyla marná. Neboť výtvarné umění dalo hudebníku a vědci nový pohled na život a

přidalo mu nový svět, svět barvy a tvarů. Aniž to zprvu zamýšlel, malíř v něm postupně nabýval

vrchu, když dílo národopiscovo se dovršovalo a končilo.10

Kuba se tedy po pěti letech vrátil do role studenta. I když je pravdou, že tuto roli vlastně do

této chvíle neopustil, neboť i své cesty po Balkánu nazýval cestami studijními.

Roku 1888 tedy začal soukromě navštěvovat ateliér Karla Liebschera. Pod jeho

vlivem zprvu pracoval převážně uhlem, pak vodovými barvami a akvarelem. Tuto

techniku, která na dlouho zůstala jeho hlavním vyjadřovacím prostředkem, pak využíval

hlavně při práci na cestách. Nevyžadovala tolik času a neskladného nářadí jako složitější

malba olejem a lépe vyhovovala proměnlivým přírodním podmínkám. Od Liebschera

převzal zpočátku také jeho umělecký styl, neboť ho značně připomínají Kubovy první

práce- vyrovnané, úhledné kresby, založené na obrysech a malované tenkou a plochou

barvou. V této době bylo malování pouze na okraji jeho zaměstnání národopisce a

cestovatele, viděl v něm převážně způsob obživy. Žil pouze myšlenkou na dokončení

monumentální slovanské epopeje a byl stále ještě příliš zklamaný nad jejím neúspěchem.

Ale malba mu najednou umožnila obohacení jeho pohledu na vzhled, životní způsoby a ráz

slovanského lidu, které si na svých cestách kresebně zaznamenával. A protože nebyl

spokojen s dosavadní technickou zručností, rozhodl se malířsky nadále zdokonalovat, což

bylo pro Kubu typické.

Roku 1891 nastoupil na doporučení Liebschera na pražskou malířskou Akademii a stal

se na další dva roky žákem Maxe Pirnera. Studoval u něho figurální malbu a hlavu, která

byla pro jeho pozdější roky příznačná. Akademie prošla roku 1887 reformou, která

10 ŠTECH, V. V.: Ludvík Kuba, s. 14. Vydavatelství ministerstva informací, Praha, 1949

Page 19: LUDVÍK KUBA

19

umožňovala na místo sádrových studovat živé modely, dokonce i ženský akt, což bylo do

té doby z mravnostních důvodů zcela vyloučené. Kuba si zde rozvíjel a zdokonaloval

hlavně akvarelovou techniku, neustále bral zřetel na potřeby cestovatele, takže se

nevěnoval olejomalbě. Jedním z jeho tehdejších spolužáků byl například Max Švabinský

(1873-1962). Prvotní nezdary ve figurální malbě akvarelem Kuba brzy překonal a po

nepříliš šťastném období po neúspěchu s jeho literárním dílem, které ho poznamenalo jak

finančně, tak i zdravotně, se Kubovi začalo opět dařit.

Ledy byly prolomeny. Akvarelové hlavy se mi začaly dařit natolik, že pro výroční žákovskou

výstavu byly Pirnerem vybrány i některé moje práce a jedna byla dokonce kýmsi zakoupena. A

nejen to. Někteří moji věřitelé přijímali tyto moje práce na úhradu mých dluhů.11

Finančních problémy Kuba překonal a opět se mu vrátila chuť pokračovat na své

nedokončené folkloristické sbírce, se kterou byly spojeny další cesty, tentokrát po

Domažlicku a Bosně a Hercegovině. Zájmy malíře se tu střetávaly se zájmy hudebníka,

což se nelíbilo Maxu Pirnerovi. Ten byl ostře proti tomu, aby se Kuba věnoval oběma

uměleckým činnostem a doslova Kubovi řekl, že ,,není možné sedět zároveň na dvou

židlích“. Kuba byl ve svých věcech neúprosný, a tak Pirner jeho studium na akademii po

dvou letech ukončil. Na rozloučenou ovšem dostal výuční list podepsaný Václavem

Brožíkem (1851- 1901). Bylo to právě v době, kdy desátá kniha Slovanstva ve svých

zpěvech i přes Kubovu velkou snahu editorsky ztroskotala, a totéž se stalo se všemi pokusy

dál pokračovat v tomto díle.

11 KUBA, Ludvík: Zaschlá paleta, s. 151. SNKLHU, Praha, 1955

Page 20: LUDVÍK KUBA

20

,,Pak platil jen své dluhy, čím se dalo: zejména novinářskými články a obrázky. Nakonec se- ve

svých třiceti letech- rozhodl založit si existenci novou: malířskou.“12

V prosinci roku 1893 se Kuba vydal na další cestu, tentokrát do Paříže, nespokojený

se svou dosavadní malířskou zručností a rozhodnutý dál pokračovat ve studiu. Bylo to

v době, kdy ve Francii dosáhl impresionismus svého vrcholu. Paul Gauguin (1848- 1903)

se téhož roku vrátil poprvé z Tahiti, Claude Monet (1840-1926) roku 1894 maloval svůj

cyklus katedrály v Rouvenu a Renoir (1841- 1919) zahajoval své červené období. Po další

dva roky Kuba čerpal inspiraci v tomto ohnisku evropského umění. Vstoupil do soukromé

Julianovy akademie, kterou proslavili zejména Pierre Bonnard (1867-1947), Edouard

Vuillard (1868-1940) a Maurice Denis (1870-1943), umělci, kteří zde studovali přibližně

ve stejnou dobu jako Kuba. Na této akademii se poctivě několik hodin denně věnoval

olejomalbě. Souběžně s denním studiem na akademii nastoupil Kuba ještě do večerní školy

ke Colarossimu.13 Tady se věnoval aktu a anatomii.

Věnoval dva roky svého pařížského pobytu skoro výhradně malířským studiím, ačkoliv si

písničkář ani tady nedal pokoje. Působil s úspěchem pro propagaci slovanské písně na večírcích

Figara, v salonu paní Adamové a při slavnostních obědech spolku ,,Sociétés savantes“ , kam jej

uvedl Louis Léger. Ale ve skromných poměrech, v nichž žil, nemohl dobře dostát nárokům, které

12 Katalog výstavy: Ludvík Kuba 1863- 1956. Polabské muzeum v Poděbradech, 1986 13 AKADEMIE COLAROSSI, založena v Paříži roku 1870 italským sochařem Filippem Colarossim. Byla

alternativou státní umělecké školy Ecole des Beaux Arts, která byla v očích mladých umělců příliš

konzervativní. Colarossiho akademie, podobně jako Académie Julian, přijímala ženy a umožnila jim malovat

mužské akty podle nahé předlohy. Uzavřena byla roku 1920.

Page 21: LUDVÍK KUBA

21

mu vznikaly z těchto společenských úspěchů, a tak, třebaže byl pobízen k další činnosti, zalezl opět

do lesa, jemuž se podobaly spousty malířských stojanů v akademii Julianově.14

Je zajímavé, že přestože se Kuba nacházel v Paříži ve velmi příhodném uměleckém

období, které na něho tehdy muselo působit, nezanechalo v jeho malbě francouzské umění

žádné patrné stopy, jeho umělecký vývoj prakticky nepoznamenalo.

Místem dalšího studijního pobytu se tentokrát stal Mnichov, kam se na osm let

odstěhoval roku 1896. Začal zde navštěvovat opět soukromou školu slovinského malíře

Antona Ažby, která byla tehdy součástí mnichovského uměleckého života, vyhledávaná

zejména mladými evropskými a americkými malíři. Mezi 150 žáky bylo mnoho Slovanů,

mezi kterými převládali Rusové. K nejznámějším z nich patřil například Vasilij Vasilijevič

Kandinský (1866-1844) nebo Igor Grabar (1871-1960). Tyto osobnosti nepřímo udávaly

umělecký směr školy, ve které platila zásada ,,ryzí barvy“, což byl v podstatě

impresionistický přístup k rozkladu barev v čisté tóny. I když se této umělecké cesty Kuba

přímo nedržel, svůj styl si zde našel.

V tomto prostředí se Kuba naučil analyzovat tóny lokálních barev a fyzické míchání

barviv nahradit optickým mísením barev. Dociloval toho vlásečnicovým uspořádáním souboru

teplých a studených tónů vedených po formě. To umožnilo, aby si jeho impresionistické barevné

14 MIČKO, M., NEZVAL, V., SEIFERT, J., ŠTECH, V. V.: Ludvík Kuba Malíř, s. 30. Jaroslav Janeček,

Praha, 1946

Page 22: LUDVÍK KUBA

22

vyjadřování podrželo své původní realistické základy a nebylo v rozporu ani s jistou konstruktivní

obrysovostí, jejíž pomocí dovedl svazovat obraz- jakoby bezděčně- v dekorativně působící celek.15

I když se v této době jeho umělecký styl vyhranil, přece jen nemohl uniknout prostředí

a době, ve které žil. Zejména secese ho zaujala natolik, že navrhl několik plakátů v duchu

secesního dekorativismu.16 S těmito pracemi zaujal nejprve na mezinárodních přehlídkách

v Mnichově a v Berlíně, později i v Praze v soutěži o divadelní plakát. Pro Ludvíka Kubu

byl Mnichov velmi důležitým mezníkem v jeho životě. Jednak pro něho znamenalo mnoho

prostředí školy, kde byl přímo v centru uměleckého dění a měl možnost stýkat se s mnoha

lidmi rozličných názorů, díky kterým si prohluboval své vědomosti. Velmi si cenil

společnosti a přátelství slovanských umělců. Měl možnost mnohému se naučit a vyzrát

přitom umělecky i lidsky.

Přece však význam mnichovských let je v tom, že tenkrát hudebník a národopisec vyrostl

v malíře. Až do té doby byla mu malba jakousi vedlejší možností, která doplňovala poznávání

lidové duše zpodobňováním vzhledu, prostředí a způsobů, v nichž žije lid. Bylo jistě příznačné, že

hlavní technikou, jíž užíval v prvních letech, byl akvarel. Teprve v Mnichově se ,,přehrál“ umělec

z malby vodové do olejové, rozšířil své výrazové prostředky a také rozvinul svůj výtvarný názor.17

15 Katalog výstavy: Ludvík Kuba 1863-1956, Polabské muzeum v Poděbradech, 1986

16 Obrazový plakát byl hitem už době jeho studií v Paříži, už tam Kuba získal podněty, které pak

realizoval koncem století.

17 ŠTECH, V. V.: Ludvík Kuba, s. 19. Vydavatelství ministerstva informací, Praha, 1949

Page 23: LUDVÍK KUBA

23

Ludvík Kuba opouštěl Mnichov v roce 1904 jako malíř, který má jasnou představu o své

budoucí tvorbě, připraven předstoupit před veřejnost. Ve svých jednačtyřiceti letech tak

s Mnichovem opouští i roli studenta...

2.2. Tvůrčí období

I když se sám Ludvík Kuba považoval za věčného studenta, jelikož na svém

vzdělávání a malířském zdokonalování vlastně nikdy nepřestal pracovat, přesto lze období

po roce 1904 nazvat obdobím tvůrčím, kdy až do jeho smrti vzniklo mnoho malířských,

etnografických a literárních děl. V krátkém období, které strávil po návratu z Mnichova

v Čechách se nejprve na čas usadil v rodných Poděbradech. Přátelé mu tam v dubnu téhož

roku uspořádali první výstavu jeho malířských prací na domácí půdě. Jejím

prostřednictvím se měl Kuba možnost představit jako výtvarný umělec i české veřejnosti,

která ho měla v povědomí spíše jako národopisce. Zároveň měl možnost poprvé přednést

své filozofické myšlenky. Výstavu přijeli zhodnotit i někteří pražští kritikové, jedním

z nich byl F. X. Jiřík, redaktor časopisu Dílo, ve kterém následně otiskl Kubovy

poděbradské přednášky pod názvem Tři rozhovory o umění. Z Poděbrad pak výstavu Kuba

přesunul do Českých Budějovic, rodiště jeho ženy. Ještě za tohoto krátkého pobytu v

Čechách se mu narodil jeho jediný syn a od prosince roku 1904 se místem dalšího domova

pro jeho rodinu na dalších sedm let stala Vídeň.

Právě zde se stal Kuba uznávaným malířem a folkloristou. Do tehdejšího vídeňského

uměleckého života pronikl přes spolek Hagenbund, jehož předsedou byl tehdy architekt

Josef Urban (1872-1933), rodák z Brna a spolužák Jana Kotěry (1871-1923). Přes tento

spolek vystavovali s Kubou svá díla i jiní Češi, mezi nimi třeba Jan Preisler (1879-1918),

Jožka Úprka (1861-1940) nebo Antonín Slavíček (1870-1910). Kuba se poprvé výstavy

Page 24: LUDVÍK KUBA

24

Hagenbundu s velkým úspěchem účastnil v roce 1905 a brzy byl přijat za člena. Vídeňští

kritikové se o něm tehdy vyjádřili jako o ,,mladistvě svěžím talentu, který vládne mocnou

koloristickou silou“ (Mičko, 1950).

Na další členské výstavě klubu měl Kuba již k dispozici pro své obrazy celou

místnost. Mimo rámec těchto pravidelných akcí pak následovaly další úspěšné výstavy,

tentokrát už v Římě, Benátkách, Neapoli, Drážďanech a v Londýně. Posléze dokonce

rakouská vláda koupila některé Kubovy práce do svého státního fondu. Ve Vídni se Kuba

také zapojil jako redaktor do sběratelské akce rakouského ministerstva kultury a školství,

jejímž cílem bylo souborné vydávání lidových písní všech rakouských národů pod názvem

Das Volkslied in Österreich (Lidová píseň v Rakousku). A jelikož ministerstvo školství

uznávalo jeho odbornost ve vědeckém zkoumání lidové písně, pověřilo ho sbíráním písní

v Istrii a v Dalmácii a dalšími funkcemi reprezentačními. Vídeňská kulturní veřejnost ho

přijala a uznávala. Získal si tak též několik přátel z řad vídeňských Čechů. Za

nejdůležitější považoval Kuba přátelství s rodinou básníka Josefa Svatopluka Machara

(1864-1942), se kterou udržoval pravidelné styky a často ho se ženou a jeho dětmi

portrétoval.

Hlavní část malířského díla tohoto Kubova vídeňského období ovšem vznikala

v Čechách, protože se Kuba pravidelně vracel domů. Jednak do Poděbrad, pak také později

do Březnice k rodičům své ženy. Tamní krajina Kubu inspirovala k mnoha obrazům. Své

myšlenky a duchovní srůstání s jihočeským prostředím zaznamenal v knize S paletou po

Březnici a okolí.

Své výtvarné dílo z vídeňských let, soubor jednapadesáti obrazů, pak představil české

veřejnosti roku 1910 na výstavě v Praze v Topičově Salónu. Pak následovaly další výstavy

v Brně, Domažlicích, Březnici a dalších městech. Vídeň se rozhodl definitivně opustit

koncem léta roku 1911, a to i přesto, že na něho Hagenbund naléhal, aby zůstal. Nabízeli

Page 25: LUDVÍK KUBA

25

mu dokonce zdarma ateliér a pravidelné státní nákupy jeho obrazů. Svůj názor už nezměnil

a byla to Praha, která se stala místem domova pro Kubovu rodinu v následujících letech.

Jen velmi těžko si zde ovšem Ludvík Kuba zvykal. Uvědomil si totiž, jak se svým

dlouholetým pobytem mimo vlast odcizil českým společenským poměrům, což narušilo

jeho styky s českým uměleckým světem. Stal se sice členem Mánesa, kde se zúčastňoval i

výstav, současně však byl i členem Umělecké besedy, která mu svými obory- výtvarným,

hudebním a literárním, více vyhovovala. Když byl členy Mánesa vyzván, aby se rozhodl,

ve které umělecké skupině zůstane, vystoupil z obou, neboť nechtěl být účastníkem jejich

vzájemných nevraživostí. V dalších letech zůstal spíše na pokraji českého uměleckého

života a dá se říct, že zápasil o existenci svou i svého díla. Žil spíše v ústraní a maloval

svou rodinu a domov. Část obrazů byla namalována v Březnici, v Poděbradech a

v Krumlově, kam rád zajížděl.

Prolomit pražské ledy mu pomohla až roku 1920 objednávka na reklamní obraz, který

měl propagovat turné Jana Kubelíka (1880-1940) po Americe. V souvislosti s tím pak

vznikla celá řada obrazů- studií z České filharmonie, které zachycovaly orchestr při

zkouškách i večerních koncertech. Kuba v nich poměrně zdařilým způsobem dokázal

vystihnout atmosféru koncertní síně, pohyb a energii celého orchestrálního tělesa. Bohužel

hlavní obraz, Koncert Jana Kubelíka, nebyl shledán pro Američany dostatečně efektní a

dokonce pro větší působivost do něho dali přimalovat honosný lustr a růže, dopadající

z publika na umělce. ,,Bylo mi to trapné…“ končí Kuba vyprávění o této peripetii ve své

autobiografii.

Od roku 1893, tedy od studií ve Francii, až do roku 1922 vystupoval Kuba pro

veřejnost výhradně jako malíř, který se svou velkou vášní- hudbou a lidovou písní, baví

pouze doma po večerech. Ke svým vzpomínkám se vracel v cestopisných črtech, které mu

vycházely v různých časopisech, ale jako melograf se navenek uplatňoval jen zřídka, a to

Page 26: LUDVÍK KUBA

26

zpravidla mimo svou vlast. Tato skutečnost se změnila brzy po první světové válce.

Politické poměry tenkrát Kubovi umožnily, aby se znovu začal věnovat slovanskému

národopisu. Roku 1921 vstoupil do Českolužického spolku, který se zabýval vědecky,

umělecky i literárně národem lužických Srbů. Od předsedy tohoto spolku dostal nabídku

stipendia na dvě studijní cesty na Lužici za lidovými tradicemi, které uskutečnil v letech

1922 a 1923. Vznikl tak soubor písní, krajinových a figurálních maleb a kniha, kterou

Kuba vydal pod názvem Čtení o Lužici.

A pak už přicházejí dvacátá léta s cestami do Lužice, kam odjíždí Kuba tentokrát s paletou a

barvami. Vytvořil tam mnohem víc než jen národopisné dokumenty, a je až překvapivé, jaké

bohatství odstínů a reflex dovedl vytěžit z černobílé harmonie krojů a k jaké skladebné pevnosti a

pádnosti ho inspiroval ve šťastných chvílích souznění umělce s modelem přirozený postoj

venkovanů. Vše bylo namalováno naráz a několik obrazů patří mezi jeho vrcholná díla.18

Soubor těchto obrazů z Lužice přinesl Kubovi nečekaný úspěch. Na jedné straně

osobní, neboť se malíř po letech dočkal uznání veřejnosti poté, co byla díla vystavena v

první sérii roku 1922 v pražském Sokole a v sérii druhé v roce 1924 v Topičově Salónu.

Druhý úspěch byl finanční, neboť stát zakoupil z druhé, již zmiňované výstavy, 56 obrazů

pro Národopisné muzeum za dvě stě tisíc korun, čímž se Kubovi vyřešily jeho ekonomické

problémy a on se znovu začal věnovat myšlence dotvoření Slovanstva.

K dokončení jeho snu mu dopomohly dvě skutečnosti. Jednak politická situace, neboť

s koncem první světové války a obnovením našeho státu stoupl smysl pro slovanské věci a

Hudební matice Umělecké besedy se ujala druhého vydání ruských, ukrajinských a

18 katalog výstavy: Ludvík Kuba, Výtvarné Hlinecko 1963, Jednotný klub pracujících Hlinecko s Národní

galerií v Praze, 1963

Page 27: LUDVÍK KUBA

27

běloruských písní a hned nato vyšly srbské písně z království. Skoro současně roku 1922

vydala Matice Kubovy melografické monografie: Národní píseň, Píseň lužicko- srbská a

Píseň jihoslovanská. Druhou skutečností bylo osudové setkání se zpěvačkou Marií

Calmou- Veselou19. Stejně tak jako Kuba byla i ona uchvácena slovanskými národními

písněmi. Nejprve spolu začali pořádat večery slovanské písně, například v rozhlase nebo

v budově Umělecké besedy, při kterých podali přehled písní všech slovanských národů, za

což se Kubovi dostalo ocenění od České akademie věd a umění. Posléze, když Hudební

matice pro malý zájem odběratelů zastavila vydávání Slovanstva, byla to právě Marie

Calma, která zajistila okamžitou pomoc od již zmíněné České akademie věd a umění a

současně od prezidenta T.G.Masaryka, který tehdy rozhodoval o použití státních peněz

určených k podpoře kulturní činnosti. Tyto okolnosti vedly k tomu, že Matice opět

obnovila vydávání Slovanstva, kterému k jeho dokončení chyběly už jen písně bosensko-

hercegovské, starosrbské, makedonské a bulharské. Poslední svazek vyšel roku 1929, kdy

bylo celé dílo dokončeno.

Kubovu radost mohl snad zkazit jen nepříjemný incident po vydání makedonské

sbírky, ve které Kuba použil bulharský pravopis20 na místo srbského. A jelikož část

Makedonie byla tehdy pod jugoslávskou svrchovaností a na každém svazku Slovanstva byl

v úvodu vyjádřen dík prezidentovi Masarykovi, jugoslávská vláda se okamžitě po vydání

sbírky ohradila proti podporování nepřátelského hnutí vůči Jugoslávii prezidentem

Československé republiky. To mělo za následek dvě skutečnosti. Kubovi byla udělena

z Bulharska Serafova cena, jejíž udělení Kuba komentoval slovy: ,,Je mi líto, že moje písně

makedonské vzbudily více pozornosti, než je zdrávo souladu v rodině slovanských národů.“21

19 Marie Calma VESELÁ (1881-1966), česká spisovatelka a koncertní pěvkyně 20 Kuba považoval makedonštinu za odnož bulharštiny.

21 KUBA, Ludvík: Zaschlá paleta, s. 307. SNKLHU, Praha 1955

Page 28: LUDVÍK KUBA

28

Naopak z jugoslávské strany mu byl jediným oceněním zákaz vstupu do země, což byla

poměrně ironická tečka za dokončením velkého slovanského díla.

Zážitky z posledních cest za slovanskou písní, které směřovaly do starého Srbska a

Makedonie (1925 a 1927), do jižního Bulharska i na Slovensko a Podkarpatskou Rus

v letech 1928 a 1929, shrnul Kuba o pár let později v knihách Čtení o Starém Srbsku a

Čtení o Makedonii (1931), Čtení o Dalmácii (1936) a o rok později ve Čtení o Bosně a

Hercegovině. Kuba si sám tyto publikace ilustroval a byly určené především laickému

čtenáři.22 V tomto období se Kuba mimo to zúčastňoval mezinárodně vědeckých kongresů

etnografických a hudebně vědeckých, přednášel o národopisné problematice a především

dál intenzivně maloval. Své letité extempore s dokončováním svého životního díla uzavřel

roku 1933 dílem Cesty za slovanskou písní, a to ve svých sedmdesáti letech.

Už delší dobu pociťoval zdravotní problémy, které byly pro malíře a hudebníka značně

nepříjemné- na palci pravé ruky mu začínal atrofovat sval. Postupem času mu zesláblý

palec nedovoloval hru na piano, pero byl nucen nahradit psacím strojem a při malování

musel používat rukavici, aby udržel štětec. Přes tyto obtíže se začal opět plně věnovat

malování. Dá se říct, že období po první světové válce asi tak do roku 1930 lze považovat

za jeho rozhodující tvůrčí období, kdy se prohloubil a ustálil jeho malířský projev. Teprve

po roce 1933 se Kuba dočkal za svou práci uznání veřejnosti a jeho obrazy začaly být

doceňovány. Nic na tom nezměnila ani druhá světová válka, Kuba dál maloval a od roku

1940 začal Salon Výtvarné dílo pořádat pravidelné výstavy jeho starších i nových děl,

které ho zpopularizovaly a existenčně zabezpečily. On sám na svém životním stylu

v závěru svého života nic neměnil.

22 Z malířských cest po Lužici v letech 1922-1924 byla vydaná kniha Čtení o Lužici roku 1925.

Page 29: LUDVÍK KUBA

29

Malování, psaní, hudba a slovanský národopis byly jeho posláním, malbě se věnoval

prakticky až do své smrti.

Dílo Ludvíka Kuby představuje na 2000 písňových a instrumentálních zápisů,

přibližně 500 různých literárních a odborných textů v denním i odborném tisku, posléze

zčásti zahrnutých do samostatných vydání a více než 4000 kreseb a maleb, které vytvořil

od roku 1879 do roku 1955. Jeho hudební a literární práce byly z velké části publikovány

v časopisech nebo vydány knižně. V monografii o Kubovi- malíři, vydané roku 1946, byl

zveřejněn reprezentativní výběr z jeho děl výtvarných, přičemž poslední desetiletí, z tvůrčí

stránky nikoliv bezvýznamné, publikačně takřka zpracované není.

Ve veřejném majetku jsou tři významné sbírky. V Národní galerii v Praze převažují

náměty figurální, v Národním museu díla s náměty národopisnými a v Městské obrazárně

v Březnici jsou ve stálé letní expozici přístupné jeho práce s náměty z jižních Čech, tedy

převážně krajinářské. Některé práce v mezidobí zanikly a ostatní jsou majetkem rodiny a

soukromých sbírek.

Page 30: LUDVÍK KUBA

30

3. SLOVANSKÁ ETNOGRAFIE

Životní dílo Ludvíka Kuby je skutečně mnohostranné, ale má svůj společný zaklad,

kterým je Slovanstvo a s ním spojený zájem o lidovou píseň a lidovou kulturu vůbec.

Svými myšlenkami navázal na velké buditele našich dějin, kteří se taktéž slovanskou

myšlenkou zabývali. Mezi nejvýznamnější z nich patří Josef Dobrovský, který založil

soustavné bádání o Slovanech, čímž vytvořil zcela nový naukový obor. Jeho žákem, na

kterého Kuba přímo navázal, byl František Ladislav Čelakovský (1799-1852), který

vytvořil soubor slovanských lidových písní, jehož pokračovatel, Karel Jaromír Erben

(1811-1870) doplnil jeho sborník písní souborem lidové slovanské prózy. Mezi tyto

osobnosti lze přiřadit Kubu jako průkopníka srovnávacího studia slovanské lidové hudby.

Jeho názory a myšlenky byly ovšem v mládí nejvíce ovlivněny Ernesten Haecklem23 a

Karlem Havlíčkem Borovským (1821-1856).

Své Slovanstvo ve svých zpěvech, jak už bylo zmíněno v úvodní části životopisu, začal

vydávat už v roce 1884, tedy ve svých jednadvaceti letech. Přesných hudebních zápisů

bylo tehdy poměrně málo. Slovanstvo Kuba koncipoval jako sborník slovanských

národních písní, které harmonizoval a z největší části, zejména mezi Slovany jižními, i sám

v terénu zapsal. Jako jeden z mála prošel pěšky většinu slovanských zemí, písně sbíral od

prostého venkovského lidu a z přímého odposlechu je notově i textově zaznamenával.

Ruskou lidovou hudbou se v té době zabýval Balakirev24 a Meljgunov25, ovšem jejich

práce z hlediska ohromného bohatství ruského lidového zpěvu nebyly dostatečně

podrobné. Jen velice málo nápěvů bylo sebráno na Ukrajině, u Lužických Srbů a jižní

23 Ernst HAECKEL (1834-1919), německý biolog, představitel darwinismu

24 Mily BALAKIREV (1837-1910), ruský skladatel, klavírista, dirigent a hudební pedagog

25 Julij Nikolajevič MELJGUNOV (1846-1893), pianista, přední sběratel ruských národních písní

Page 31: LUDVÍK KUBA

31

Slovanstvo bylo téměř neznámou oblastí. Jen Poláci měli velkou Kolbergovu26 sbírku

s nápěvy. Kuba při studiu těchto materiálů zjistil, že jsou neúplné a že je tedy třeba získat

nové materiály přímo z úst lidu.

Přínosem v lidové písni byly jeho objevy zajímavých tanců- rejů- u Lužických Srbů,

déle pak ukrajinské sborové zpěvy a jihoruský rabočí chor, jejichž přesné nápěvy Kuba

zaznamenal. Jeho velkým darem byl fakt, že jakožto hudebník, dokázal chápat lidovou

píseň v souvislosti se zvyky a obyčeji a sociálními poměry venkovských lidí, tedy s celým

lidovým životem. Jeho dílo nakonec obsáhlo 1558 písní a 6 etnomuzikologických úvah: o

písních lužických (1887), o písních polských (1887), o písních ruských (1888), o písních

českých moravských a slovenských (1888), o písních černohorských a o tom, jak je zpívati

(1890). Celé Slovanstvo ve svých zpěvech vyšlo v patnácti svazcích, prvních deset v letech

1884- 1893, dalších pět v letech 1923 – 1929. Aby mohl toto dílo uskutečnit, podnikl Kuba

řadu melografických cest. Zároveň vše popsal v četných etnomuzikologických a

etnosociologických úvahách a cestopisných statích, vydaných po různých časopisech. Po

dokončení Slovanstva shrnul většinu z nich v díle Cesty za slovanskou písní.

Slovanstvo bylo vlastně jeho celoživotním dílem i úkolem, ve kterém využil jak

profesi hudebníka, tak i malíře, jelikož své hudební dílo obohacoval kresbou. Jak lidí

v dobových krojích, které se tehdy ještě běžně nosily, tak krajin, lidových tradic nebo

hudebních nástrojů.

26 Oskar KOLBERG (1814-1890), polský folklorista, etnograf a hudebník, jeho sběry tvoří základní fond

polské etnografie a folkloristiky 19. století

Page 32: LUDVÍK KUBA

32

SLOVANSTVO VE SVÝCH ZPĚVECH je sborník těchto svazků:

I. Písně české

II. Písně moravské a slezské

III. Písně slovenské

IV. Písně polské

V. Písně lužické

VI. 1. Písně ukrajinské (maloruské), 2. Písně ruské (velkoruské) a běloruské

VII. Písně slovinské

VIII. Písně černohorské

IX. Písně charvátské

X. Písně dalmatské

XI. Písně srbské (z království)

XII. Písně bosensko- hercegovské

XIII. Písně ze Starého Srbska a Makedonie

XIV. Písně makedonské

XV. Písně bulharské

Page 33: LUDVÍK KUBA

33

3.1. Monograficky zaměřené hudební sběry

V souvislosti s tímto rozsáhlým sběratelským a kompilačním dílem, jakým bylo

Slovanstvo ve svých zpěvech, podnikl Kuba také několik speciálních, monograficky

zaměřených sběratelských sond. První se týkala do té doby dosud nezapisované

instrumentální hudby hornolužických Srbů a byla datovaná k počátku roku 1886. Své

výsledky publikoval Kuba v budyšínském časopisu Macicy serbské a ještě téhož roku tam

bylo toto malé dílo i samostatně vydáno pod názvem Nowa sběrka melodiji k hornjo-

lužiskim pjesnjam. Druhá byla zaměřena na jihoruský a ukrajinský sborový zpěv, který

Kuba zapisoval roku 1886 a 1887. Etnomuzikologické poznatky pak publikoval o rok

později v časopisu Českého muzea pod názvem Rabočí chor jihoruský a v souvislosti s tím

téhož roku uveřejnil v pražském Daliboru stať Velkoruská hudební etnografie a J. N.

Meljgunov . O rok později ještě tamtéž i stať Nejnovější sbírky ruských (velkoruských)

národních písní.

Třetí monografická sonda se týkala písní běloruských. Pod názvem Písně běloruské

publikoval výsledky a rozbory tamních poznatků v pražském Slovanském sborníku z roku

1887. Souběžně s tím prezentoval běloruské písně ve Slovanstvu, jehož běloruský VI.

svazek se stal vůbec první sbírkou běloruských písní a nápěvů.

Ve čtvrtém sběru se Kuba zaměřil na Černou Horu. Písně, které tam roku 1890 zapsal,

jednak pak ve výběru prezentoval ve Slovanstvu a souběžně je i samostatně vydal pod

názvem Černohorské album, které se opět stalo první sbírkou černohorských lidových

písní.

Pátá monografická sonda byla poměrně komplikovaná a týkala se

etnomuzikologického pozorování z Dalmácie z let 1890- 1892. Kubovu největší pozornost

Page 34: LUDVÍK KUBA

34

vzbudily tamní archaismy. Napsal potom pojednání Zpěv a hudba lidu dalmatského a zadal

je České akademii věd a umění, která mu je ovšem vrátila zpět. Předložil je tedy

Jihoslovanské akademii v Záhřebu a ta je otiskla chorvatsky ve svém Zborniku za narodni

život a običaje južnih Slavena pod názvem Narodna glazbena umjetnost u Dalmacii po

stručnom putovanu iz g. 1890 i 1892. Česky bylo toto uveřejněno ve Slovanském přehledu

jednak roku 1904 pod názvem Píseň dalmatská a jednak roku 1906 pod názvem Hudba a

tanec. Kuba se k těmto poznatkům vrátil na požádání ještě ve své přednášce na III.

kongresu Mezinárodní hudební společnosti ve Vídni, jehož referát byl pak německy

publikován. Český překlad ocitoval až ve sbírce svých pamětí Zaschlá paleta. Dalmatská

sbírka byla významná v tom, že pojednávala o hudbě národa, jehož hudební vyjadřování

nebylo ještě v té době poznamenáno středo- a západoevropskou kulturou.

Šestá sběratelská sonda se vymykala pouze tím, že bezprostředně nesouvisela

s vydáváním Slovanstva. Kuba ji podnikl na počátku roku 1893 v Čechách, na Domažlicku

a to na podnět Otakara Hostinského27, který Kubu požádal, aby zapsal partitury lidové

nástrojové hudby této oblasti pro chystanou Národopisnou výstavu československou.

Kromě 60 partitur zapsal Kuba tehdy 502 kompletních, z části i vícehlasých písní. Po

skončení výstavy se tradovalo, že kompletně shořely, ovšem po roce byly znovu nalezeny

a posléze uchovány v Ústavu pro etnografii a folkloristiku České akademie věd v Praze.

Dochovaných 55 partitur bez písňových zápisů otiskl po Kubově smrti v roce 1962 pražský

Orbis pod názvem Česká dudácká hudba.

Sedmý monografický sběr se uskutečnil hned v létě roku 1893 v Bosně a Hercegovině.

S ředitelem sarajevského zemského muzea Kostou Hörmannem se tenkrát Kuba dohodl, že

pro muzeum vykoná čtyři okružní cesty za písněmi, každou v trvání jednoho měsíce, za

paušální platbu 10 zl. denně a každý měsíc odevzdá přepis svého díla do majetku muzea

27 Otakar HOSTINSKÝ (1847-1910), český estetik, hudební a divadelní teoretik

Page 35: LUDVÍK KUBA

35

bez nároku na svá autorská práva. Při eventuelním vydání díla mu mělo muzeum zaplatit

600 zl. Za těchto podmínek zapsal Kuba přes 1100 písní, ovšem sled dalších událostí nebyl

pro Kubu úplně radostný. Za svého pařížského pobytu v letech 1893- 1895 poté uspořádal

výsledky těchto sběrů pro tisk podle hudebních hledisek. Nápěvy tehdy seřadil podle

stupnic. V té době- v létě 1894- podnikl ještě další sběratelskou cestu do Srbska a zejména

do Bulharska. Právě z pařížského období pochází Kubův dodatek k bosensko-

hercegovským písním, jehož část zní….

Pracoval jsem pilně a horlivě na svém díle už také proto, aby se mi dostalo honoráře, s nímž

jsem počítal, vypraviv se do Paříže. Ale zatím brzo došly od Hörmanna zprávy, že založení notové

tiskárny se odkládá a na rukopis že se nespěchá. To byla pro mne těžká rána. Prosil jsem alespoň o

splátku, ale marně. Dílo bylo vcelku hotovo, bylo jen třeba důkladné prohlídky rukopisů a

sestavení abecedního seznamu písní, s kterýmžto nevábným zaměstnáním jsem potom také

nespěchal, maje starosti o své živobytí. Protože Hörmann se odvolával na ministra Kallaye, jenž

mu nepovolil náklad na tiskárnu, rozhodl jsem se poslati rukopis do Pešti a požádati ministra, aby

mi byl vyplacen honorář. Revisi rukopisu jsem mínil podniknout, až bude rozhodnuto o jeho tisku,

popřípadě opravy učinit při tiskové korektuře.

Ministr Kallay mi dal obratem honorář vyplatiti a já nyní čekal zprávu ze Sarajeva, kdy se počne

s tiskem, Ale zpráv žádných nedocházelo a já při své bludné cestě životem na sbírku svoji, od níž

jsem si sliboval značného mravního úspěchu, se snažil raději nemysliti.

Uběhlo patnáct let, kdy jsem ve Vídni náhodou slyšel, že moje písně vycházejí. Bylo to roku 1909.

Hlásil jsem se o autorský exemplář pln úzkosti, aby další mi bylo zasíláno ke korektuře.

Dostal jsem vývěsní archy, a to noty po č. 96 5a texty po č. 641. Spolu mi bylo sděleno, že

pokračování sbírky bylo prozatím zastaveno.

Všecek ulekán jsem se probíral tiskem svých písniček a s ustrnutím jsem shledal jednak, že

k mému častému přepsání se přidružily i chyby rytcovy a hlavně, že s mým rukopisem se zacházelo

velmi libovolně, tak např. jsem předeslal každé skupině společnou notovou osnovu- a ta byla

Page 36: LUDVÍK KUBA

36

vynechávána důsledně, na moji výtku, proč mi nebyla překládána korektura došla odpověď, že

moje adresa nebyla známa.28

Zmínka o Kubových bosensko- hercegovských materiálech vyšla poprvé roku 1900 ve

Vídni, v článku Gesang und music ve 12. a 13. čísle bosenskohercegovského oddílu

sborníku Die österreichisch-un-garische Monarchie in Wort und Bild. Obšírnější,

chorvatské znění se dočkalo vydání až v letech 1906-1909, kdy začalo vycházet jako

příloha sarajevského Glasniku Zemaljskog muzeja. Českou verzi Kuba uveřejnil až dlouho

poté, v roce 1935, a to ve II.díle svých Cest za slovanskou písní pod názvem Zpěv a hudba

v Bosně i Hercegovině, čímž se definitivně vyrovnal s touto, pro něho velmi nepříjemnou

událostí.29

Ludvík Kuba byl celou touto záležitostí natolik znechucený, že při dokončování

Slovanstva upustil od dokončení sarajevské edice, která roku 1909 uvázla na nápěvu č. 965

a textu č. 641 a které zbývalo upravit a vydat dalších 160 nápěvů. Tehdy byl pevně

přesvědčen, že se bude v následujících letech zabývat převážně malováním.

Jistý zvrat nastal až v roce 1934. 1. listopadu tohoto roku Kuba obdržel dopis od Bély

Bartóka30. Bartók v něm doslova označil Kubovu sarajevskou sbírku Zpěv a hudba v Bosně

i Hercegovině, i přes řadu tiskových a pravopisných chyb, za největší a nejhodnotnější

sbírku jihoslovanské hudby. A jelikož se Bartók sám zabýval v té době jihoslovanskou

lidovou hudbou, prosil Kubu o poskytnutí jednak exempláře s nepublikovanými nápěvy, a

28 KUBA, Ludvík Mario, KOŠŤÁL, Arnošt: Ludvík Kuba, Písně z Bosny a Hercegoviny 1893. Soubor

faksimile, Hudebníkova úvaha, s. 8. Polabské muzeum Poděbrady a JZD AK Slušovice, 1988

29 V této knize vyšla také stať Toniny bulharských nápěvů, jejíž podklady byly pořízeny na studijní cestě

v roce 1894.

30 Béla BARTÓK (1881-1945), maďarský hudební skladatel, klavírista a hudební vědec. Výrazným zdrojem

inspirace mu byla lidová hudba

Page 37: LUDVÍK KUBA

37

pak také o Kubovo české pojednání o jihoslovanské hudbě, které bylo v té době už vydáno

a které by mohl použít ke svému studiu. Bartók také žádal Kubu o setkání v Praze. Zda

k němu došlo, není ovšem z dostupných materiálů zřejmé.31 Jelikož si Ludvík Kuba

Bartóka vážil, dopis ho velice potěšil a jednoznačně přispěl k tomu, že Kuba změnil názor

a po delší době se pustil do přepisování neuveřejněných bosenskohercegovských nápěvů a

textů a to od čísla 966 až do čísla 1115.32 O pomoc při jejich přepisování požádal svého

přítele, profesora zpěvu na ruském gymnáziu v Praze, Semjona Petroviče Orlova (1890-

1973). Přepis těchto písní je zapsán právě jeho rukou, neboť Kuba už tehdy nebyl schopen

psát zřetelně. Práce na těchto zápisech byla dokončena počátkem roku 1938 a Kuba ji 23.

5. 1938, spolu s opravenou částí sarajevského výtisku odeslal Bartókovi do Budapešti.

Podle dochované kopie poštovního oznámení byla zásilka doručena, ovšem z důvodu

začínající 2. světové války se odpověď od Bély Bartóka ke Kubovi už nedostala. Bohužel

nemohla ani po válce, neboť Bartók v roce 1945 zemřel. Jistou odpověď však Kuba přeci

jen dostal. Béla Bartók během své emigrace ve Spojených státech amerických připravil pro

tisk Morphology of Serbo- Croatian Folk Melodies, kterou pak po jeho smrti v roce 1951

vydala Columbia University Press v New Yorku jako součást širšího díla Serbo- Croatian

Folk Songs. Mezi hlavní podklady svého díla Bartók citoval právě Kubovy Pjesme i

napjevy iz Bosne i Hercegovine, včetně rukopisného doplňku. Po překonaném smutku nad

ztrátou přítele byla tato skutečnost pro Kubu jakousi radostnou tečkou za dlouhým

martýriem s bosensko- hercegovským sběrem.

31 Kopie tohoto dopisu, odeslaného Bélou Bartókem dne 1. 11. 1934 z Budapešti je uveřejněna ve sbírce

Faksimile 5, vydané Ludvíkem Máriem Kubou a Arnoštem Košťálem.

32Původní sběr obsahoval o deset nápěvů více, ale ty v té době Kuba už nenalezl.

Page 38: LUDVÍK KUBA

38

3.2. Písně balkánských Sefardů

Za zvláštní zmínku stojí 21 písní, které byly přepsány a publikovány až za více než

třicet let po Kubově smrti. Jedná se o písně španělských židů, do jejichž rodin se Kuba

dostal v Bosně roku 1893 na pozvání již zmiňovaného Kosty Hörmanna, ředitele

sarajevského muzea, který byl Kubovým přítelem a obdivoval jeho schopnost správně

zapisovat i ty nejsložitější nápěvy. Ovšem Kuba vždy zapisoval písně v jazyku, kterému

rozuměl. Tentokrát se ovšem setkal s jazykem ladino, který balkánští Sefardi používali a

kterému Kuba nerozuměl. A jelikož s pořízenými zápisy nebyl spokojen, rukopis ani

neopsal. Dochovaly se tak jen tři hustě popsané strany notového papíru se škrtáním a

vpisováním, které byly pro druhou osobu prakticky nečitelné. Až v roce 1983 se tyto

nápěvy dostaly do jeruzalémského archivu, kde byly rozluštěny33 a v roce 1990 vyšla

v německém časopisu Jahrbuch für musikalische Volks- und Völkerkunde (Ročenka pro

hudbu národů a lidstva) anglicky psaná studie The Bosnian Judeo- Spanish musical

repertoire in a hundred year old manuscrip (Bosenský hudební repertoár španělských Židů

ve sto let starém rukopise). Jednalo se o pětadvacet stran, na kterých byla provedena

analýza Kubou sebraných písní. Tyto písně poskytly jeruzalémskému archivu důležité

srovnání s hudbou evropských Sefardů se vzdálenějšími variantami, jakými byly např.

písně Sefardů marockých, tureckých a egypských. U nás vyšla až v roce 1993

reprezentační publikace u příležitosti vzpomínkových akcí Sefard 9234, sbírka ukázek a

partitur pro český komorní soubor Linha Singers pod názvem Canciones Sefarditas de los

Balcanes (Písně balkánských Sefardů).

33 Nečitelné zůstaly pouze tři.

34 Vyhnání Židů ze Španělska v roce 1492.

Page 39: LUDVÍK KUBA

39

4. SOUHRN KUBOVA DÍLA HUDEBNÍHO A LITERÁRNÍHO

I když byl Ludvík Kuba hlavní profesí převážně folklorista a malíř, nebylo by dobré

opomíjet jeho talent literární, který se ovšem vždy s jeho myslí hudebníka a výtvarníka

prolínal. Literárně činný byl už od svých učitelských studií v Kutné Hoře, kdy si začal

přivydělávat žurnalistikou. Dalo by se říct, že žurnalistika byla jakýmsi vedlejším

produktem jeho působení výtvarného a etnomuzikologického. Souhrn jeho literárních titulů

čítá zhruba 500 záznamů. První příspěvek- Cyklus přednášek o nešťastném pádu polsky,

jakož i o marných pokusech ji z mrtvých vzkřísiti: I. O bavorské konfederaci, II. Následky

nesvornosti, III. Příspěvek k povahopisu Napoleonově, uveřejnil Kuba roku 1881 pod

pseudonymem F. Zaremba v litografovaném časopisu studentů kutnohorské pedagogické

školy Vesna. Poslední jeho článek, polemika V čem to vězí, týkající se otázek

polygrafického umění, byla uveřejněna v pražských Lidových novinách 2. června 1956.

Z toho vyplývá, že byl Kuba více než sedmdesát let činný i v literární oblasti. Jeho

příspěvky byly publikovány v nejrůznějších vědeckých, odborných i denních časopisech,

převážně českých. V dobách své finanční krize jimi platil dluhy za inzerci Slovanstva.

Pokud se mu naskytla příležitost, shrnul a přepsal tyto články do různých souborů.

Vzniklo tak několik publikací, byť nesystematicky a vždy jako vedlejší produkt jeho

hlavních zájmů.

Page 40: LUDVÍK KUBA

40

Soupis Kubova literárního díla seřazeného podle data vydání:

Nowa zběrka melodii k hornolužickim pěsnjam, Budyšin, Mačica Serbska 1887.

Z luhů slovanských. Díl. I. Písně černohorské pro smíšené sbory, Praha, n. v. 1890.

Z luhů slovanských. Díl II. Písně černohorské pro mužské sbory, Praha, n. v. 1891.

Na Černé Hoře. Cesty z let 1890 a 1891, Praha, Eduard Beaufort, 1892.

Pjesme i napjevi iz Bosne i Hercegovine, Sarajevo, Zemlskij Glasnik. 1893, II. vyd.

Sarajevo, 1986.

Česká muzika. Staré tance z Domažlicka, Praha, n. v. 1894.

Trojlístek písní dalmatských, Praha, F. A. Urbánek, 1913.

Písně Lužických Srbů, Praha, Knihovna Hudební matice, 1922.

Písně jihoslovanské, Praha, Knihovna Hudební Matice, 1923.

Písně národní, Praha, Knihovna Hudební Matice, 1925.

Čtení o Lužici. Cesty z let 1886-1923, Praha, Družstevní práce, 1925.

Page 41: LUDVÍK KUBA

41

La danse slave, ses formes capitales et leurs signification

Manuscrit, 1928.

La chanson, la musigue et la danse populaire dans leurs rapports avec la vie sociale

Manuscrit, 1929.

Les rélation entre les fétes costumes et des peuples slaves

Manuscrit, 1930.

Čtení o Starém Srbsku, Praha, Družstevní práce, 1931.

Čtení o Makedonii, Praha, Družstevní práce, 1931.

Cesty za slovanskou písní, I. díl, Praha, Slovanský ústav, 1934, II. díl 1937.

Čtení o Dalmacii, Praha, Družstevní práce, 1936.

Čtení o Bosně a Hercegovině, Praha, Družstevní práce, 1937.

Moje Čína, Praha, s. t. 1946.

Česká muzika na Domažlicku. Tance a písně s průvodem dudáků a houdků,

Praha, Hudební Matice Umělecké Besedy, 1947.

Cesty za slovanskou písní, Praha, SNKLHU, 1953 II. vyd. (I. vyd. 1935).

Page 42: LUDVÍK KUBA

42

Zaschlá paleta. Paměti, Praha, SNKLHU, 1955, II. vyd. 1958.

Křížem krážem slovanským světem, Praha, Nakladatelství ČVU, 1956.

Cesty za slovanskou písní, II. vyd. Praha, SNKLHU, 1957.

Rozhovory o umění.

Vybrané stati a úvahy, L. M. Kuba, Slušovice, 1990.35

35 Tato publikace shrnuje Kubovy stati a úvahy, které výrazně reprezentují jeho názor na umění,

zejména hudební a výtvarné: lidové, staré i nové umění a na jejich společenskou funkci. Poprvé je autor

přednesl na svých souborných výstavách uspořádaných v roce 1904 v Poděbradech a v Českých

Budějovicích. Následně jejich znění bylo otištěno téhož roku v pražském časopise Dílo. Podruhé byly

uveřejněny v ilustrovaném katalogu Kubovy souborné výstavy uspořádané v Praze salonem Výtvarné dílo

v roce 1944, a to ve znění upravené Miroslavem Míčkem (1912-1970). Definitivní podobu v nepatrně

pozměněném uspořádání jim dal až autorův syn Ludvík Mario Kuba v roce 1969, ovšem pak následovaly

marné pokusy o publikování, a to až do roku 1990.

Page 43: LUDVÍK KUBA

43

5. MALÍŘSKÉ DÍLO

5.1. Styl a technika

O soupis Kubova malířského díla se poprvé pokusil V. V. Štech (1885-1974) v roce

1946 v publikaci Ludvík Kuba malíř. Byl to v podstatě nemožný úkol, neboť bylo třeba

obsáhnout výtvarnou práci v rozpětí šedesáti pěti let. Kresby a malby se už tehdy z rukou

původních majitelů rozptýlily a v mnohých případech je už nebylo možné dohledat. 2 200

děl, které byly doloženy, znamenalo podle Kuby sotva dvě třetiny celého jeho díla.

Kuba během svého dlouhého tvůrčího období používal nejrůznější malířské techniky.

Z tohoto hlediska lze obrazy rozdělit na kresby: tužkou, uhlem, křídou, perem, tuší- tyto

kresby dál na lavírované či kolorované- a malby: akvarely, kvaše, pastely a oleje.

Podle námětu je možné Kubovy obrazy dělit na figurální práce, kam spadají akty,

podobizny, rodinné náměty a vlastní podobizny, dále na interiéry- práce, které mají ráz

zátiší, krajiny a obrazy s náměty ze slovanských cest.

Kuba sám rozděloval své dílo do čtyř skupin. Do první skupiny spadala díla samoucká

a ve zbývajících třech se prolínala díla z jeho školeného období. Šlo o díla výhradně

umělecká, dále díla s náměty národopisnými a do poslední skupiny řadil práce výslovně

výdělečné, které tvořily Kubovu finanční základnu. K tomuto poměrně netradičnímu

rozdělení se Kuba vyjádřil takto: ,,Byltě jsem zcela nemajetný, když jsem se oddal studiu

malířskému. A nejen to: byl jsem jako uznaná autorita v oboru hudebního slovanského

lidopisu zatížen povinnostmi národopisce, jemuž jsem jako malíř musil být mecenášem.36

36 Kol. autorů: Ludvík Kuba malíř, str. 103, Praha, 1946

Page 44: LUDVÍK KUBA

44

Mezi skupinu děl samouckých se řadí práce s tématy rodinného prostředí, krajiny, dále

práce, týkající se etnomuzikologických společenských vztahů a dále pak ty, jenž dokládají

etapu jeho malířského školení. Do další skupiny děl s motivy národopisnými spadají

obrazy se slovanskými motivy, vytvořené jednak v terénu a jednak později v ateliéru, a to

buď podle starých záznamů, nebo jako repliky zpracované novým rukopisem. Námětově

v těchto obrazech není žádný systém, protože Kuba většinou své modely maloval hlavně

proto, aby se s ním sblížily a zazpívaly mu. Výjimku tvoří pouze série obrazů z Lužice,

kam jel Kuba na požádání cíleně malovat všechny kroje, které se v této oblasti v letech

1922 a 1923 ještě nosily. Provedl to stylem fa presto- malovaných podobizen lidových

modelů. Třetí skupinu děl uměleckých otvírá obraz Modrý baret, Kubův autoportrét z roku

1899 a končí posledním jeho dílem- akvarelem poděbradské zvoničky z roku 1955.

Podle motivu není vždy možné určit místo vzniku obrazu. Některé z Kubových děl

vznikaly tváří v tvář motivu, mnohé z nich až následně v ateliéru, mnohdy až s odstupem

několik desetiletí. Další zajímavostí je, že Kuba nikdy nevěnoval pozornost tomu, aby své

obrazy pojmenoval. Názvy jim zpravidla byly přidělovány až při různých příležitostech,

například při výstavách. Malba byla zpočátku pro mladého Kubu pouze jakýmsi doplňkem

psaného slova. Prostředkem, kterým dokumentoval své zážitky z cest. Až později se stala

jeho neoddělitelnou součástí.

První Kubovy krajiny mají melancholický nádech, označují se splývavou barvou.

Ludvík Kuba ovšem nebyl příliš sentimentální a toto jeho období netrvalo dlouho. Už

tehdy, při studiích figur dovedl přesně rozlišovat jednotlivé tvary a zaznamenávat na nich

účinky světla. Ke změně jeho výtvarného projevu došlo za mnichovského studia. Jeho

pohled na zachycované předměty a místa začal být spíše impresionistický, více studoval

světlo a usiloval o dosažení barevného okamžiku. I když na druhé straně je pravdou, že se

Kuba nikdy neomezoval jen na tuto barevnou analýzu hry světel a stínů daného okamžiku,

Page 45: LUDVÍK KUBA

45

ale vždy se snažil ve svých obrazech ztvárnit hloubku a výraz zachycovaného předmětu či

místa. Nikdy se nespokojil se stanoviskem pouhé studie, k níž sváděl impresionismus. I

když mu byl tento styl jakýmsi vodítkem při jeho tvorbě, neužíval vlastně ani

impresionistickou techniku oddělených skvrn, ale barvy si předem míchal přímo na paletě

a pak zpravidla shrnul několik barev dohromady jedním tahem štětce. Svým osobitým

stylem se Kuba vyčleňoval od českých impresionistů a jeho výtvarné vyjádření lze nazvat

impresionistickým realismem. V krátkém časovém období, zejména po pařížském pobytu

absorboval Kuba do své tvorby nepatný vliv secese, ovšem tento styl nezanechal v jeho

projevu žádné významné stopy. Jeho styl se během let vyvíjel a měnil. Odklon od imprese

je zvláště patrný na Kubových podobiznách, které jsou kromě zprávy o zevnějšku

portrétovaného i jakýmsi výtvarným ztvárněním osobnosti dotyčného člověka. Naproti

tomu jeho impresionistická tvorba dosahovala vrcholu v letech 1905- 1911, tedy v době

jeho vídeňských let. Pak následoval návrat do Prahy, který si ovšem Kuba načasoval rok

po smrti Antonína Slavíčka. Právě rok 1910- rok úmrtí předního českého impresionisty-

symbolicky označoval mezník ve vývoji českého umění a Kuba v tomto období nesrostl

ani se stávající ani s nastupující uměleckou generací. Tato skutečnost způsobila, že si Kuba

dlouho nemohl nalézt místo mezi českými malíři a stejně dlouhou dobu čekal i na své

ocenění.

Zvrat přišel až ve třicátých letech minulého století. Tehdy došlo ve výrazu jeho tvorby

k patrným rozdílům. I když se stále držel původního slohu, jsou už zde zřejmé

postimpresionistické vlivy, které měli souvislost s dobou, tedy s vývojem evropského

umění. Kuba začal svobodněji zacházet s barvou a do jeho citlivého znázorňování daného

počitku začal vnikat tón expresionismu. Jeho pozdní malba je pak diferencovanější,

složitější a soustředěnější. Přesto neztrácí realistický základ.

Page 46: LUDVÍK KUBA

46

Z hlediska techniky výtvarného projevu, lze Kubovo dílo také rozdělit do několika

období. Až do roku 1887 šlo pouze o kresby tužkou. V roce 1888 se poprvé objevují

kresby tuší a pak i kresby lavírované. Následujícího roku to byla kresba kolorovaná a od

roku 1890 do roku 1893 kreslil Kuba perem, často kolorovaným a pak čistými akvarely.

Práce z tohoto období vznikaly zpravidla přímo na místě. Důležitým rokem v jeho

malířském zrání byl rok 1893, kdy definitivně skončilo jeho samoucké období a poprvé se

v jeho tvorbě objevují oleje a jeho dílo s národopisnou tématikou přestává mít ráz

dokumentů. Od té doby v jeho tvorbě olejomalba převládá.

Charakteristickým prvkem Kubovy malířské tvorby bylo, že nikdy nezpodobňoval tak

zvaná velká témata. Náměty tohoto typu nikdy nevyhledával. Vždy maloval to, co měl

právě kolem sebe a tam, kde právě byl. Výsledkem byly již zmíněné obrazy

z národopisných cest, podobizny členů jeho rodiny a míst, které měl rád. Velkou část jeho

tvorby tvoří vlastní podobizny.

5.2. Vlivy na Kubovu malířskou tvorbu

Prvotním Kubovým ideálem, co se týká malířských osobností, byl Jaroslav Čermák37.

O něco později v Paříži ho upoutala zejména díla Corota (1796-1875). Obrazům tamních

předních impresionistů, jakými byli Manet (1832-1883), Monet a Renoir, tehdy ještě

dostatečně nerozuměl, i když ho zaujala a přitahovala jeho pozornost. Poprvé zde začal

malovat olejem, a to krajinu okolo Paříže, akty a hlavy pod vedením Bouguereaua (1825-

1905). S výsledky svého pařížského studia nebyl příliš spokojen a tamní vrcholný styl ani

přímo neovlivnil jeho pozdější tvorbu, neboť ho Kuba dogmaticky nikdy nepřijal.

37 Jaroslav ČERMÁK (1830-1878), český malíř. Žil a tvořil převážně mimo Čechy, např. v Paříži, Mnichově

v Černé Hoře a Dalmácii. Horlivý zastánce myšlenky slovanské vzájemnosti

Page 47: LUDVÍK KUBA

47

Zlom v Kubově výtvarném projevu nastal až v Mnichově, kde ovlivněn Slovincem

Ante Ažbou a hlavně některými ruskými umělci, si utvořil tehdy svůj osobitý malířský

styl, vycházející z ruského pojetí ,,ryzí barvy“ a vlastního pojetí impresionismu. Zde také

podstatně zdokonalil kresbu. Akty školních modelů z této doby jsou dokonalými

anatomickými studiemi a ze získaných dovedností pak vycházel při olejové figurální

malbě.

Vídeň, kde žil potom několik let s rodinou, měla také podstatný dopad na jeho tvorbu.

Právě jeho rodina se stala nejčastějším námětem. Celé figurální kompozice zasazoval do

svého domácího prostředí, často kreslil interiér svého ateliéru. Do tohoto, výrazně

impresionistického období spadá několik velmi zdařilých podobizen a zátiší. Typickým

znakem těchto vídeňských děl je modrá barva, kterou všechny tyto obrazy podkresloval.

Stylově se tato tvorba podobá dílu Miloše Jiránka (1875-1911), českému malíři mladší

generace než byl Kuba. Rodinná atmosféra zachycená v těchto obrazech měla blízko také

k francouzským nabistům konce 19. století, kterými byli například Bonnard a Vuillard.

Jeho námětový okruh a výrazový styl výrazně připomíná dílo těchto intimistů.

Počáteční pražské období bylo ve znaku temných barevných tónů- hnědé a šedé,

kterými impresionisté opovrhovali. Tato změna koloritu byla dána osobním nezdarem a

horšící se politickou situací. Věnuje se rodinným námětům, portrétům a krajinomalbě.

Období po první světové válce pak bylo ve znamení národopisných témat, spojených

s dokončování jeho hudebního díla.

Po roce 1930 se opět vrací intimní rodinné scény, zátiší a zejména krajinomalby a

autoportréty. Jeho dílo zpravidla vystihuje aktuální životní etapu, ve které se zrovna

nacházel. Dál rozvíjel nové možnosti barvy a impresionistické techniky často až do velmi

atypických poloh. Kubovo poslední tvůrčí období je viditelně poznamenáno necitlivou

pravou rukou a slábnoucím zrakem, který poslední roky jeho života vyústil téměř ve

Page 48: LUDVÍK KUBA

48

slepotu. Ale Kuba natolik rád maloval a dokázal najít radost i v těch nejobyčejnějších

věcech, že mu tyto skutečnosti v malbě nezabránily a ani neubraly na kvalitě těchto děl.

Page 49: LUDVÍK KUBA

49

6. PŘEHLED A ROZČLENĚNÍ OBRAZŮ

6.1. Kresby

Kresby, jak už bylo zmíněno, tvoří převážnou část Kubova výtvarného díla od

studentských prací do roku 1894. Jedná se o krajiny, figury, črty a kresby z národopisných

cest a zátiší.

První dochovanou kresbou je krajina s názvem Michalovice z roku 1879 (obr. č. 1).

Krajina jako téma kresby se v počátcích Kubovy malířské tvorby vyskytovala nejčastěji.

Náměty většinou nacházel v Poděbradech a v Kutné Hoře. Z dalších let pocházejí na

příklad kresby s názvem Ulice Na dláždění v Poděbradech, 1882 (obr. č. 2), Část děkanství

a Vlašského dvora v Kutné hoře, 1882 (obr. č. 3) nebo Přejezd trati u Velkého Zboží, 1890

(obr. č. 4).

Spolu s krajinami převládají v Kubově neškoleném období kresby z Balkánu, Ruska a

Lužice, ve kterých spojil náměty figurální a krajinářské. Kromě tužky, pera a uhlu začal

používat techniku lavírované a kolorované kresby. Tyto práce sloužily zejména jako

obrazové dokumenty jeho cest. Příkladem takovéto kresby je Smuteční kroj v Papojcích

(Dolní Lužice), 1886 (kresba perem, 21 x 11,5 cm) nebo Cetina v Dalmacii, 1890 (kresba

perem kolorovaná, 8 x 13,5 cm).

Zátiší jako téma kresby je spíše zanedbatelné, jedná se o dvě díla, první z roku 1888

má název Naše stolička (kresba perem, 23 x 15,5 cm) a druhé z roku 1889 nese název

Kytka v květináči (kresba tužkou lavírovaná 22 x 15 cm).

Figurální kresba z neškoleného období je také pouze jedna, a to z roku 1880: Bratr

Emanuel (kresba uhlem, 36 x 23 cm). Další dílo tohoto typu vytvořil až v době studií u

Liebschera a jedná se o kresbu tužkou s názvem Můj nejmladší bratr (9 x 11 cm) a Moje

Page 50: LUDVÍK KUBA

50

babička (kresba uhlem, 45 x 39 cm). Figurální náměty začínají převažovat až od dob studií

na pražské Akademii a ještě znatelněji od pařížských studií, to znamená po roce 1893, kdy

už techniku kresby doplňuje pastel, akvarel a částečně olejomalba. Příkladem kresby

z mnichovského období je Klobouk z roku 1899 (obr. č. 5) nebo Slečna Bottayová z roku

následujícího (obr. č. 6) a z pozdějšího, pražského období, pak kresba Kubelík cvičí, 1920

(obr. č. 7).

Velmi zajímavou skupinu kreseb s figurálním námětem tvoří akty, které se výrazně

zkvalitňují v době mnichovského studia. Nejsou pro Kubu příliš typické, ale je na nich

patrný vliv pařížských studií u Filippa Colarosiho. Jednou z těchto kreseb je ženský akt

Sedící dívka proti světlu, 1898 (obr. č. 8), další pak mužský akt z roku 1901 s názvem

Tápající (obr. č. 9) nebo V extasi z téhož roku (obr. č. 10).

6. 2. Portréty

Portrétní práce tvoří počtem i uměleckou kvalitou nejvýznamnější skupinu děl

z Kubova mnichovského období. Jedná se zčásti o portréty zakázkové, zbytek tvoří

zpodobeniny členů rodiny a lidí Kubovi blízkých. Některé mají opět intimnější ráz, jiné se

více blíží samotné úloze podobizny.

Kategorii Kubových intimních portrétů zcela vystihuje jeden z vrcholných obrazů jeho

tvorby, portrét Kubovy ženy Olgy z roku 1902 s názvem Pivoňky (obr. č. 11). Dalším

charakteristickým dílem je obraz muže, který upírá svůj zrak do knihy s názvem Čtenář,

1902 (olej, 96 x 70 cm) nebo Podobizna paní Hellichové a syna (olej, 130 x 62 cm),

pocházející ze stejného roku. Tyto díla by se obrazně dala nazvat zátiším s lidmi.

Do druhé skupiny děl vyloženě zakázkových je možné zařadit např. Podobiznu Dr.

Boučka, 1899 (olej 96 x 72 cm) nebo Portrét J. Hellicha (olej, 130 x 62 cm) z roku 1902.

Page 51: LUDVÍK KUBA

51

Nejen v Mnichově se ovšem Kuba zabýval portrétováním. I když obrazy tohoto typu

přestaly být tak časté a nahradily je převážně rodinné scény, namaloval Kuba několik

zdařilých podobizen. Mezi portréty řadící se do vídeňského období patří: Podobizna mé

matky 1908 (obr. č. 12), Portrét J. S. Machara, 1908 (olej, 65 x 50,5 cm) nebo Vídeňský

architekt J. Urban, 1907 (olej 67 x 48, 5 cm).

V soupisu Kubova malířského figurálního díla tvoří portréty podstatnou část tvorby až

do poloviny třicátých let 19. století, kdy nad nimi pomalu začínají převažovat autoportréty.

Kuba se tedy portrétování věnoval i po návratu do Prahy. Jedním z těchto pozdějších děl je

podobizna Augusta Sedláčka z roku 1916 (obr. č. 13) nebo další intimní portrét Silva,

1933 (olej, 68 x 48 cm) či Podobizna slečny V. Č. (olej, 73 x 57,5 cm) datovaná k roku

1940. Posledním doloženým portrétem je Podobizna dcery profesora M., 1944 (olej, 45,5 x

37 cm).

6. 3. Figurální malba

Figurální malba byla těžištěm Kubova malířského díla zejména v jeho počáteční

tvůrčí fázi. Kromě portrétů, které jsou záměrně uvedeny v předešlé kapitole, se Kuba se

zájmem věnoval tématu figurální komposice, která se svým pojetím od portrétu velmi

odlišovala. Olejové figury začal Kuba poprvé malovat až během studií na Académii Julian

v Paříři a ke svému pozdějšímu typickému stylu se vypracoval teprve pod vedením Antona

Ažby v Mnichově, kde se věnoval právě studiu figury a výjevům ze školního ateliéru. Z

tohoto prostředí pochází například obraz V Ažbově škole z roku 1900 (obr. č. 14).

Následující, vídeňské období, pak charakterizují intimní figurální komposice,

kterým se Kuba začal věnovat po narození syna. Jeho intimní figurální malba by se dala

označit za dokonalý dokument jeho rodinného života, na kterém Kuba velice lpěl a na

Page 52: LUDVÍK KUBA

52

jehož harmonii měla největší podíl jeho žena Olga. Své blízké Kuba zpravidla zachycoval

při nějaké běžné domácí činnosti, naprosto přirozeně bez strojených póz a tyto intimní

rodinné scény pak umožňují nahlédnout do Kubova domácího prostředí. Vznikla tak celá

řada obrazů, které patří k vrcholným výkonům jeho umění. Tuto sérii otevírá obraz ženy

Olgy a malým novorozenětem s názvem Kojící, 1904 (olej, 62,5 x 37,5 cm), následují další

výjevy jako Hra s děckem na podlaze, 1905 (olej, 90 x 230 cm), Chlapec s červeným

kloboučkem 1908 (olej, 100 x 60 cm) nebo obraz matky se synem při odpočinku z roku

1916 s názvem Klid (obr. č. 15).

Tyto typy obrazů se dál vyskytují více či méně během celé Kubovy tvůrčí éry.

Mají ráz dějové malby, i s odstupem času navozují dojem přítomnosti a ne vzpomínky a

Kuba na nich ukázal, že nejen ,,velké události“ jsou hodny ztvárnění. Jedná se tedy o díla,

jejichž hlavními aktéry jsou Kubova žena, příbuzní, služka, později jeho syn, který na jeho

obrazech vyrůstá, učí se, hraje si. S postupem let postav přibývá, objevuje se snacha a

vnouče. Rodinný dokument se dotváří a uzavírá.

Mladší díla už Kuba namaloval v Praze, ukázkou je obraz Olgy a vnoučetem s názvem

Nemluvně se krmí, 1934 (obr. č. 16). Dalším z řady obrazů této série je Odpolední klid,

1941 (obr. č. 17) nebo Květinové zákoutí z roku 1943 (obr. č. 18). Prohlížení těchto obrazů

se dá připodobnit k listování ve fotoalbu, kdy ovšem autor na místo fotoaparátu použil

barvy a štětec.

Mezi figurální kompozice, ne už s intimním nádechem, se také řadí série studií a

obrazů České filharmonie, vzniklých na objednávku Jana Kubelíka v letech 1919- 1922.

Tuto zakázku otevírá obraz Jan Kubelík, 1919 (olej, 47, 5 x 67 cm) a mezi patnáct dalších

obrazů patří: Talich cvičí s filharmonií, 1920 (olej 50 x 69, 5 cm), Jan Kubelík: Allegro

con fuoco, 1921 (olej 124 x 86 cm), Koncert Jana Kubelíka ve Smetanově síni, 1921 (olej

Page 53: LUDVÍK KUBA

53

79 x 65 cm) či poslední z této kolekce, olej z roku 1922 s názvem Stupka řídí Českou

filharmonii (olej, 48, 5 x 67, 5 cm).

6. 4. Zátiší

Obdobně jako v Kubových intimních portrétech a též v některých figurálních

kompozicích jsou i díla s námětem zátiší zpravidla pohledem do Kubova soukromí.

Nestrojeně a s citem pro jednoduchost v nich zachycuje ty nejvšednější předměty ze své

domácnosti. Mimo tradičně používaných předloh jako jsou vázy, ovoce a květiny, Kuba ve

svých obrazech spojuje předměty často netradiční, zdánlivě až neslučitelné, přičemž

vzniklé kompozice mohou mnohdy působit až bizardním dojmem. Svého významu tak pod

Kubovým štětcem nabývají nejrůznější druhy potravin, zeleniny a interiérových a

kuchyňských předmětů. Ojediněle se objevuje zátiší se zvířetem.

Poprvé se Kuba pokusil o akvarelové zátiší v roce 1889. Tato malba nese název

Kuchyňské zátiší (38 x 56 cm). V následujících letech se tomuto tématu nevěnoval. Určitý

zlom nastal až v roce 1903, kdy se zátiší v Kubově tvorbě, byť v menším počtu, začalo

objevovat. Mezi několik obrazů tohoto období se řadí: Jablka a váza, 1903 (obr. č. 19),

Buchty, 1904 (olej, 38 x 56 cm), Maso a zelenina, 1906 (39,5 x 44cm) nebo Zátiší se

sloupkovými hodinami (olej, 70 x 50 cm) z roku 1913.

Během následujících let se obrazy s tímto tématem v Kubově tvorbě prakticky

nevyskytovaly a svého maximálního významu nabyly až v poslední fázi Kubova díla. Mezi

ně patří mimo jiné zátiší s názvem Česnek, 1933 (obr. č. 20), Zelenina s modrým hrncem,

1938 (olej, 31 x 41 cm), Jablka s lasturou, 1940 (olej, dřevo, 27 x 43 cm), Zajíc a bažant

s citronem, 1941 (olej, 64 x 87 cm), Hyacint na světlém pozadí, 1942 (obr. č. 21), Zátiší

Page 54: LUDVÍK KUBA

54

s hmoždířem, 1944 (olej, 49 x 42 cm) či Zátiší s masem z roku 1945 (olej, dřevo 30 x 30

cm).

6.5. Krajinomalba

Téma krajiny se v Kubových dílech vyskytuje od samého počátku, kdy se ještě jednalo

o neškolené kresby, dál přes pastely, akvarely až k olejům. Kuba měl rád přírodu, často do

ní unikal a své pocity, které právě míval, dokázal do těchto děl vtisknout. Mimo již

zmíněných kreseb poděbradského a kutnohorského okolí lze Kubovu krajinomalbu rozdělit

do několika etap podle místa, kde právě maloval.

Počátky spadají do roku 1890, kdy se objevují první akvarely z Čech, jedním z těchto

prvních obrazů jsou Zaplavená luka u Poděbrad (akvarel, 15 x 24 cm) nebo Habří, 1891

(akvarel, 18 x 25 cm). Následovala Paříž a v Kubově krajinomalbě se mimo akvarelů

objevují první oleje. Jedním z těchto obrazů je Park v Saint- Cloud, 1893 (olej, 21 x 32

cm), dalším Z okolí Paříže, 1893 (olej, 18 x 30,5 cm).

V Mnichovském období se prolíná krajina akvarelová a olejová, vzniklé obrazy

maloval zejména při občasných návratech domů a řadí se mezi ně na příklad Bělidla v

Poděbradech, 1897 (olej, 14, 5 x 23 cm), Motiv z cidlinských lesů, 1898 (akvarel, 65 x 50

cm) či Chalupy v Polabci, 1902 (olej, 25 x 40 cm).

Krajinářsky významné je až období Kubova vídeňského pobytu, ze kterého se opět

vracel často do Čech, a to zejména do Březnice a Českého Krumlova, kde trávil především

letní měsíce. Právě těmito krajinami výrazně obohatil podobu českého impresionismu. K

jeho realizaci mu většinou stačilo prostředí jejich březnické zahrady, kterou zachycoval

v nejrůznějších podobách. Tato díla mají ráz přírodního interiéru, zpravidla oživlého

Page 55: LUDVÍK KUBA

55

figurami, které dodaly dílu opět nádech domácí intimity. Do série obrazů vzniklých v této

době patří mimo jiné Motiv z Březnice, 1902 (obr. č. 22), Jabloň, 1906 (olej, 46 x 67, 5

cm), Zahradník, 1907 (olej, 94 x 68, 5 cm) či Jitro v Krumlově, 1910 (olej, 20 x 26 cm).

Do vídeňského období též spadají krajiny z Itálie, kam odjel na svou jedinou neslovanskou

cestu, která toto období uzavřela. Nejznámější Kubovou italskou krajinou je obraz Capri,

1910 (olej, 60 x 90 cm) nebo Záliv neapolský, 1910 (olej, 25 x 51 cm).

Po návratu do Čech bydlel první roky v Praze na Smíchovském nábřeží, které se stalo

opět dějištěm řady jeho krajinářských děl, střídavě s malbami Krumlova, kam se neustále

vracel a zachycoval mnohotvárnou podobu tohoto starobylého města v celém cyklu obrazů,

a to od roku 1914 do roku 1920. Vznikly tak obrazy jako Se smíchovského balkonu, 1913

(olej, 67 x 95 cm), Praha ze Smíchova, 1913 (olej, 31 x 41 cm), Krumlovské zákoutí, 1914

(olej, 40 x 30cm), Krumlov: náměstí za šera, 1914 (obr. č. 23) nebo Krumlovský zámek,

1915 (olej, 44, 5 x 21 cm) či Krumlov: schody na Flössberg, 1919, (olej, 51, 5 x 35 cm).

Později se trvale usadil v Praze- Strašnicích, nadále maloval Polabí, Březnické okolí a

nové krajinné motivy nalézal především v Hlinsku, kam několik let pravidelně jezdil

k tamnímu malíři Vojtěchu Kynclovi, pak v Karlových Varech a také v Hostíni na

Mělnicku. Mezi krajinářská díla vzniklá od let 1931 až do posledního Kubova obrazu,

kterým je Poděbradská zvonička, 1955 (obr. č. 24), náleží nespočet maleb, například Svah

se sluncem, 1934 (olej, 58 x 72 cm), Karlovarská zima, 1937 (olej 36 x 49 cm), Březnický

pivovar, 1938 (olej, 43 x 35 cm), Zahradníkův domek, 1939 (olej, 58 x 50 cm), Léto v

Koutech, 1943 (obr. č. 25), Na dvorku, 1950 (olej, 96 x 69 cm) nebo jeden z posledních

obrazů z Hlinska: Malování v zahradě, 1952 (olej, 52 x 68 cm).

Kuba se už od studií na pražské Akademii vymykal stylu generace tehdejších

Mařákových žáků, přesto jeho krajinomalba nese některé společné prvky s díly dalších

Page 56: LUDVÍK KUBA

56

českých krajinářů, a to Františka Kavána (1866-1941), Antonína Slavíčka a Antonína

Hudečka (1872-1941).

6. 6. Obrazy národopisné

Malby tohoto typu vznikaly během všech Kubových národopisných cest, zpočátku šlo

opět o kresby a črty, posléze o akvarely, které vždy pouze dokumentovaly jeho hudební

sběry. Kuba zprvu nechtěl používat při malbě těchto obrazů olej, protože malba akvarelem

nebyla tak technicky náročná a dokázal při ní rychleji zachytit atmosféru aktuálního

okamžiku. První akvarely jsou datovány rokem 1890 a pochází z Dalmácie: Neretva u

Jablanice (20 x 27 cm), Mořský břeh v Dalmacii (14, 5 x 23 cm).

O olejomalbu se v národopisných obrazech poprvé pokusil až po pařížských studiích,

kdy v roce 1895 odjel do Mostaru vyloženě se záměrem malovat tamní krajinu a folklór.

Tehdy ovšem ještě výsledky neodpovídaly jeho představám. Mezi mostarské obrazy spadá

Hercegovský huslar (olej, 22 x 29, 5 cm), Bosenská měšťanka (olej, 65 x 50 cm).

Zajímavé je, že z některých náčrtů z tohoto období vznikly obrazy až o mnoho let později,

kdy se k nim Kuba vrátil. Tak tomu bylo například u obrazu Černá Hora: Trh v Šavnikách

(olej, 70 x 102 cm), jenž namaloval podle předlohy z roku 1891 až v roce 1943.

Zásadními byly až slovanské cesty z dvacátých let, které měly velký vliv na tvorbu

celého tohoto desetiletí. Určitá změna slohu, která byla nutná pro faktické ztvárnění

předlohy, měla dopad i na další Kubovu tvorbu, jelikož si díky získaným zkušenostem

dotvořil svůj konečný malířský styl. Slovanstvo ve svých zpěvech skutečně mohlo být

nazváno Slovanstvem v obrazech, což byl ostatně i Kubův původní zájem, ze kterého

později ustoupil. Malířsky nejpozoruhodnější je kolekce lužická ze dvou cest z let 1922-

1923, která je téměř kompletní vystavená v Národopisném muzeu v Praze. Roku 1925,

Page 57: LUDVÍK KUBA

57

1927 a 1928 maloval Kuba na Balkáně, 1928 a 1929 v Karpatech a na Slovensku. V těchto

obrazech je chvílemi patrný rozpor umělce a dokumentaristy, i když zpravidla Kuba

dokázal tyto pohledy sjednotit, ale důsledkem byl právě odklon od hlavní linie jeho slohu.

Tak v některých obrazech potlačuje barvu takřka na funkci kolorující, vyzdvihuje kontury

a zdůrazňuje tvarovou skladbu. Mezi lužické obrazy patří na příklad Větrník u

Njeswačidla, 1922 (olej, 78, 5 x 64 cm), Žena v polosmutku, 1923 (olej, 60 x 23 cm) nebo

Nevěsta Mina Bobkowa, Bórkowy, 1923 (olej, 86 x 86 cm). Příkladem balkánských maleb

je makedonský Stařec z Galičníkuje, 1927 (olej, 100 x 70 cm), bulharská Cincarka

v čepinu, 1928 (olej, 68,5 x 48 cm), obraz z Podkarpatska Huculka z kvasů v Serdaku, 1929

(obr. č. 26) nebo malba ze Slovenska z roku 1929 s názvem Na mlýně (obr. č. 27).

6. 7. Autoportréty

Autoportréty se vyskytují v Kubově tvorbě od konce devatenáctého století a tvoří

významnou část jeho díla, dá se říct pro Kubu charakteristickou. Množství vlastních

podobizen namalované jedním autorem je v českém malířství ojedinělé. Kuba samozřejmě

sám cítil jistý nádech samolibosti, který vyvracel při zahájení výstavy svých obrazů

v salonu výtvarné dílo v roce 1943 těmito slovy:

Stojím tu uprostřed svých podobizen, o nichž řeknu ještě slůvko. Především chci ubezpečit, že

nejsou plodem ješitnosti, nýbrž že vznikly proto, poněvadž malíř je sám sobě nejvhodnějším

předmětem ke studiu. Sedne si před zrcadlo, kdy je v náladě, maluje se v osvětlení podle vlastní

libosti, nemusí svůj model bavit, aby mu únavou a mdlobou neuvadl. Je totiž pro malíře strašné,

když má před sebou pouhý kožený vak masa a kostí, jímž je člověk, jehož duše však bůhví kam

Page 58: LUDVÍK KUBA

58

unikla. Úlohou malířovou je sice zobraziti povrch fysických těl, ale cílem mu je, aby zobrazením

tohoto povrchu vyjádřil, co je kolem tohoto povrchu a co je pod tímto povrchem.38

Kuba měl tendenci neustále na sobě pracovat a zdokonalovat se ve všem, co uměl.

Obličej považoval v malbě za nejtěžší předmět zobrazování. Svůj první autoportrét

namaloval v roce 1899, jedná se o dílo s názvem Modrý baret (pastel 76, 5 x 56, 5 cm) a

malbě obrazů tohoto typu se věnoval v průběhu celé své tvorby, ovšem zprvu spíše

ojediněle a výrazný nárůst těchto maleb lze v Kubově díle sledovat po roce 1930.

Trefně poznamenával, že mladé podobizny jsou vlastně staré a ty staré naopak mladé,

tudíž každá jiná. Na těchto obrazech je dobře patrné Kubovo malířské vyzrávání, změny

jeho postoje a stylu v průběhu několika desetiletí. Své portréty tradičně zasazoval do

domácího prostředí. Působí zpravidla přirozeně, namalované bez předchozího zvláštního

slohového aranžování. Pro vyjádření myšlenek a dojmů během malby používal různou

barevnost, výraznost malby se měnila a odpovídala různým životním situacím.

Při těchto malbách se Kuba zabýval především světlem, rozkládal své postřehy na

jednotlivé skvrny a tečky barevných tahů, podle světelných záblesků, které nakonec

sjednotil v celek. Tato série obrazů byla vlastně zaměřena na nepřetržité zachycování

okamžiku. Jedná se o malbu hlavy nebo části postavy zobrazené jednak v části nebo

v celém interiéru, popřípadě jen s předmětem: s paletou, kyticí, soškou, kusem nábytku a

podobně.

Protože závěrečné roky jeho tvůrčího života byly poznamenané postupnou ztrátou

zraku, poslední podobizny maloval Kuba prakticky po paměti, což je na nich velmi patrné.

Mezi nespočet vlastních portrétů patří obrazy s názvem U stojánku, 1915 (obr. č. 28),

V atelieru, 1932 (olej, 94 x 84 cm), S paletou stoje, 1940 (olej, 100 x 67 cm), S čínským

38 Katalog výstavy: Ludvík Kuba, Salón výtvarné dílo, Praha 1943

Page 59: LUDVÍK KUBA

59

velbloudem, 1941 (olej, 88 x 64, 5 cm), S paletou sedě, 1941 (olej, 73 x 57 cm), Hlava IV,

1943 (obr. č. 29), Poprsí s hnědou vestou, 1949 (olej, 50 x 36 cm) či Devadesátník, 1953

(olej, 60 x 43 cm).

6.8. Secesní malba

Kubova secesní malba tvořila jen nepatrný zlomek jeho díla, nikterak podstatný a na

celkový charakter jeho tvorby neměla žádný dopad. Přesto je nutné se o těchto dílech

zmínit, neboť bez nich by nebyl souhrn kompletní. Mnichov, ve kterém Kuba několik let

pobýval, byl v té době jedním z hlavních evropských secesních středisek a bylo tedy

prakticky nemožné, aby se ho tato slohová výměna alespoň letmo nedotkla. Secese

znamenal rozklad staré a hledání nové hromadné formy, která by odpovídala soudobému

způsobu života. Nové umění mělo dekorativní charakter a v malířství byl největší zájem o

plakát. Právě plakátem a různými dekorativními pracemi se Kuba v té době zabýval.

Vydával poděbradské pohlednice, navrhoval fresky, při kresbách aktů začal pojednou

zdůrazňovat obrysové linie. Na některých plakátech je patrný vliv Toulouse- Lautreca

(1864-1901), s jehož pracemi se Kuba seznámil už v Paříži. Tyto práce, v souvislosti s jeho

životní tvorbou naprosto odlišné, dělal Kuba pravděpodobně z existenčních důvodů.

Příkladem Kubových secesních děl jsou dva návrhy na plakáty, první z roku 1898

s názvem Kakao, (obr. č. 30) a druhým je Výstava Umělecké besedy, 1899 (obr. č. 31).

Page 60: LUDVÍK KUBA

60

7. KUBA SBĚRATEL A OBDIVOVATEL ČÍNSKÉ KULTURY

Nebyly to pouze slovanské národy, jejichž kulturou a způsoby byl Kuba zcela pohlcen.

I asijské umění ho zaujalo natolik, že velkou část svého života věnoval studiu východního

umění a filosofie, naučil se čínsky a nashromáždil rozsáhlou, hodnotnou sbírku čínského a

japonského umění, jejíž část je nyní uložena v Náprstkově muzeu v Praze. V Číně Kuba

ovšem nikdy nebyl, jeho poznatky byly založeny pouze na přátelství, umění a literatuře.

V roce 1946 je literárně shrnul v publikaci Moje Čína. 39 Měl několik přátel, kteří v Číně a

Japonsku pobývali, a díky nimž měl Kuba možnost rozmnožovat svoji východoasijskou

sbírku. Tyto umělecké předměty pak Kuba mnohdy zakomponoval do svých obrazů,

zpravidla figurálních námětů z rodinného prostředí.

39 Podruhé byly vydány jako součást Kubových vzpomínek Zaschlá paleta.

Page 61: LUDVÍK KUBA

61

8. ZÁVĚR

Z uvedených informací je zřejmé, že dílo Ludvíka Kuby, jenž bývá někdy pokládán za

zakladatele „slovanské hudební folkloristiky“, je obsáhlé. I když je autorem mnoha kreseb

a obrazů, přestože napsal desítky národopisných statí či cestopisných a beletristických

textů, cítil se patrně být především hudebníkem. Jeho slovanství a láska k hudbě ho

neopustily ani na sklonku života.

Kuba umělec pak byl především citově zaměřený. Dokázal všemi smysly vnímat ty

nejjednodušší věci, které pak přetaveny vlastní osobitou reflexí přenášel na plátno, do slov,

tónů. I když prožil dlouhý život, který se obešel bez vážnějších zvratů- tím největším byla

patrně smrt jeho ženy- na konci života jej opustily právě jeho smysly. Téměř oslepl, což

byla pro člověka jeho typu osudová ztráta. Spolu s tím ztratil cit v pravé ruce, čímž mu

byla znemožněna hra klavír, který tolik miloval. Poměrně neblahý osud pro malíře a

hudebníka.

Dalším jeho velkým zklamáním byl neúspěch, který u publika zaznamenaly postupně

některé jeho sbírky lidových písní (Slovanstvo v svých zpěvech, 1884-1893). S prvními

úspěchy rostla Kubova chuť a energie. Obrovské množství připravených sbírek ovšem

postupně zmenšilo zájem veřejnosti (počet sebraných písní se blíží počtu 4 000). Přes

všechny obtíže, které Kuba přestál v souvislosti s přípravou tohoto monumentálního díla,

se mu podařilo jeho životní cíl dokončit. Poté, kdy se prosadil rovněž jako malíř, se začala

jeho finanční situace zlepšovat, což mimo jiné vysvětluje jeho finanční dar věnovaný

v roce 1945 na výzkum kultury Polabských Slovanů.

V té době se již plně věnoval tvorbě a pedagogické činnosti. Myšlenky slovanské

vzájemnosti navíc plně zapadaly do ideologie poválečné doby, což Kubovi pomohlo stát se

oficiálním umělcem, jehož tvorba mohla promlouvat k širokému publiku. Toto

Page 62: LUDVÍK KUBA

62

konstatování ovšem nemění nic na skutečnosti, že odkaz Ludvíka Kuby může promlouvat i

k publiku dnešnímu.

Kubovým odkazem se zabývala řada autorů, jeho rozsáhlé folkloristické a etnografické

dílo ovšem nebylo dosud v celé šíři prozkoumáno, a to je skutečnost, která činí tohoto

autora rovněž badatelsky přitažlivým.

Page 63: LUDVÍK KUBA

63

9. RESUME

The purpose of this thesis is, based on the collected resources, to render an account of

an artistic personality – Czech musician, painter, writer and folklorist – Ludvík Kuba.

Kuba's interest in various fields of creative activities was enormous. The wide range of his

activities – even not homogeneous – had something in common: an interest of folk culture

itself, as a source of common cultural history (particularly Slavic history) and a special

wisdom which was later covered by stylization. This kind of "Slavic humanism" was later

re-made to an act of art. Variety of artist's interests makes one's critical prehension

difficult to be – which, at least in Kuba's case, is true without any doubts. We can also

learn a lot about Kuba from the readily available resources: "a lot" means in this case a lot

of judgements on him, that do not correspond with each other, as well.

My effort was to realize the variety of Kuba's account: however, I mainly tried to

accentuate his paintings. The chapter one deals with the author's life, in a chronological

sequence, followed by the interpretation of particular creative fields of his. The chapter

two focuses on his collections of musical and folklore materials, which he made inland as

well as in the Balkans. The following chapter describes their transformation to the works

of art, whereas the final chapters are concerned with his paintings itself, as well as their

development and painting techniques used.

Page 64: LUDVÍK KUBA

64

POUŽITÁ LITERATURA:

MÍČKO, M., NEZVAL, V., SEIFERT, J., ŠTECH, V. V.: Ludvík Kuba malíř. Jaroslav

Janeček, Praha, 1946.

KUBA, Ludvík: Zaschlá paleta. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění,

Praha, 1955.

KUBA, Ludvík: Křížem krážem slovanským světem. Nakladatelství československých

výtvarných umělců, Praha, 1956.

ŠTECH, V. V.: Ludvík Kuba. Vydavatelství ministerstva informací, Praha, 1949.

MÍČKO, Miroslav: Národní umělec Ludvík Kuba. Nakladatelství Práce, Praha, 1950.

Sborník referátů: Ludvík Kuba a slovanská etnografie. Díl I., II., Polabské muzeum

Poděbrady a AK Slušovice, 1987.

KUBA, Ludvík Mário, KOŠŤÁL, Arnošt: Ludvík Kuba. Písně z Bosny a Hercegoviny

1893. Soubor faksimile. Polabské muzeum Poděbrady a JZD, AK Slušovice, 1988.

KUBA, Ludvík: Rozhovory o umění 1888- 1956. JZD, AK Slušovice, 1990.

Katalog výstavy: Ludvík Kuba. Salon výtvarné dílo, Praha, 1943.

Page 65: LUDVÍK KUBA

65

Katalog výstavy: Ludvík Kuba. Salon výtvarné dílo, Praha, 1944.

Katalog výstavy: Ludvík Kuba za půl století. Salon výtvarné dílo, Praha, 1948.

Katalog výstavy: Ludvík Kuba. Vlastní podobizny 1899- 1952. Svaz československých

výtvarných umělců, Praha, 1953.

Katalog výstavy: Ludvík Kuba. JKP, Hlinsko a Národní galerie, Praha, 1963.

KUBA, Ludvík M.: Melografické drama Ludvíka Kuby. Městský národní výbor, Březnice,

1980.

Katalog výstavy: Ludvík Kuba 1863- 1956. Polabské muzeum, Poděbrady, 1986.

Katalog výstavy: Ludvík Kuba. Autoportréty. Polabské muzeum Poděbrady a AK

Slušovice, 1988.

KOŠŤÁL, Arnošt: Canciones Sefarditas de los Balcanes. Písně balkánských Sefardů.

Sbírka ukázek a partitur z rukopisu Ludvíka Kuby a ze španělských pramenů. Ministerstvo

zahraničních věcí, Madrid a Španělská ambasáda, Praha, 1993.

Katalog výstavy: Ludvík Kuba (1863- 1956). Z mého života. Polabské muzeum,

Poděbrady, 2003.

KUBA, Ludvík: Moje Čína. Štěpán Jež, Praha, 1946.

Page 66: LUDVÍK KUBA

66

OBRAZOVÉ PŘÍLOHY:

Obr. č. 1 Michalovice, 1879, studentská kresba tužkou, 11,5x19,5 cm

Obr. č. 2 Ulice Na dláždění v Poděbradech, 1882, studentská kresba tužkou, 11,5x19,5 cm

Page 67: LUDVÍK KUBA

67

Obr. č. 3 Část děkanství a vlašského dvora v K. Hoře, 1882, studentská kresba tužkou,

11,5x19,5 cm

Obr. č. 4 Přejezd trati u Velkého Zboží, 1890, studentská kresba tužkou, 11x17 cm

Page 68: LUDVÍK KUBA

68

Obr. č. 5 Klobouk, 1899, kresba uhlem, 62,5x49 cm

Obr. č. 6 Slečna Bottayová, 1900, kresba uhlem kolorovaná, 54x36,5 cm

Page 69: LUDVÍK KUBA

69

Obr. č. 7 Kubelík cvičí, 1920, kresba uhlem, 63,5x48 cm

Page 70: LUDVÍK KUBA

70

Obr. č. 8 Dívka sedící proti světlu, 1898, kresba uhlem, 61,5x48 cm

Page 71: LUDVÍK KUBA

71

Obr. č. 9 Tápající muž, 1901, kresba uhlem, 48x31,5 cm

.

Page 72: LUDVÍK KUBA

72

Obr. č. 10 V extasi, 1901, kresba uhlem, 48x31 cm

Page 73: LUDVÍK KUBA

73

Obr. č. 11 Pivoňky, 1902, olej, 76x63 cm

Page 74: LUDVÍK KUBA

74

Obr. č. 12 Podobizna mé matky, 1908, olej, 43x32 cm

Page 75: LUDVÍK KUBA

75

Obr. č. 13 August Sedláček, 1916, olej, 64x50 cm

Page 76: LUDVÍK KUBA

76

Obr. č. 14 V Ažbově škole, 1900, olej, 57x42,5 cm

Page 77: LUDVÍK KUBA

77

Obr. č. 15 Klid, 1916, olej, 151x116 cm

Page 78: LUDVÍK KUBA

78

Obr. č. 16 Nemluvně se krmí, 1934, olej, 64,5x69,5 cm

Obr. č. 17 Odpolední klid, 1941, olej, 68x61 cm

Page 79: LUDVÍK KUBA

79

Obr. č. 18 Květinové zákoutí, 1943, olej, 66x48,5 cm

Page 80: LUDVÍK KUBA

80

Obr. č. 19 Jablka a váza, 1903, olej, 57x42 cm

Page 81: LUDVÍK KUBA

81

Obr. č. 20 Zátiší s česnekem, 1933, olej, 23x40 cm

Obr. č. 21 Hyacint na světlém pozadí, 1942, olej, 60x44 cm

Page 82: LUDVÍK KUBA

82

Obr. č. 22 Motiv z Březnice, 1902, olej, 68x50 cm

Obr. č. 23 Krumlov: náměstí za šera, 1914, olej, 34x49 cm

Page 83: LUDVÍK KUBA

83

Obr. č. 24 Poděbradská zvonička, 1955, akvarel, 16x14 cm

Obr. č. 25 Léto v Koutech, 1943, olej, 26x34 cm

Page 84: LUDVÍK KUBA

84

Obr. č. 26 Huculka z kvasů v Serdaku, 1929, olej, 99x76 cm

Obr. č. 27 Na mlýně, 1929, olej, 62,5x95 cm

Page 85: LUDVÍK KUBA

85

Obr. č. 28 U stojánku, 1915, olej, 75x50 cm

Page 86: LUDVÍK KUBA

86

Obr. č. 29 Hlava IV, 1943, olej, 32,5x22,5 cm

Page 87: LUDVÍK KUBA

87

Obr. č. 30 Návrh na plakát:Kakao, 1898, akvarel, 23,5x33 cm

Obr. č. 31 Návrh na plakát:Výstava umělecké besedy, 1899, kolorovaná kresba, 92,5x69 cm

Page 88: LUDVÍK KUBA

88