VI. Hlavní literární směry

A. Renesanční literatura

Francouzsky la renaissance a italsky rinascimento = znovuzrození, obrození.

Renesance je mohutná a vnitřně velmi rozrůzněná kulturní epocha na

přelomu středověku a novověku. Zasáhla veškeré sféry života a vnáší do něj –

v protikladu k negativně chápanému středověku – odkaz antického světa.

Vznikla po r. 1300 v italských státech, odkud se šířila po Evropě. Její hlavní

hybnou silou bylo měšťanstvo; významnou roli sehrála také ta část šlechty, která

byla s měšťany spjata svými zájmy; a konečně renesanční tvorbu najdeme i v prostředí

venkovského lidu. Renesanci podnítila emancipace měšťanů vůči moci urozené aristokracie a vůči vlivu

církevních autorit. Měšťané mohli posilovat svou pozici bohatstvím a významem měst, vznikem

univerzit a městských škol, rozšířením gramotnosti (vynález knihtisku – Němec Johannes

Gutenberg kolem 1450) a využitím přírodovědných objevů (astronomové Mikuláš Koperník,

Giordano Bruno, Galileo Galilei; poznávání lidské anatomie i cizích zemí apod.).

K historickému pozadí renesanční doby patří vznik protestantismu jako třetího (po katolictví a

pravoslaví) velkého proudu v křesťanství, náboženské války mezi katolíky a protestanty,

soupeření mezi stavovskou monarchií (s demokratickými prvky uvnitř feudálního zřízení) a

absolutismem (založeném na neomezené moci panovníka), potýkání se Evropanů s expanzí

muslimských Turků do Evropy a epocha zámořských objevů, během níž Evropané (Španělé,

Portugalci; záhy i Angličané, Francouzi a Nizozemci) poznali i ovládli exotické země v Americe

(objevná plavba Kryštofa Kolumba 1492), Africe a Asii a vybudovali své koloniální říše.

Renesance je „aristotelský“ kulturní sloh a stojí na následujících zásadách:

1. K lidskému poznání vede především cesta rozumu (racionality) a zkušenosti (empirie);

2. Uvažování o člověku musí být spojeno s uvažováním o přírodě;

3. Základem studia, bádání i tvorby je svoboda a nezávislost;

4. Cílem vědy je ovládnout přírodu k praktickému užitku společnosti;

5. Ústředním smyslem tvůrčí činnosti i života vůbec je blaho člověka jako jednotlivce a

všestranný harmonický rozvoj osobnosti;

6. Prosadila se matematizace reality jako odraz dobového vědeckého bádání i jako snaha najít

takový objektivní výklad světa, který by nebyl závislý na názorech mocenských autorit;

7. Náboženství je pilířem, ale také přirozenou součástí života: i velké osobnosti křesťanského

příběhu byli především skuteční lidé;

8. Opravdová zbožnost se musí opírat především o svobodné čtení i chápání Bible.

Itálie (italské státy):

Dante Alighieri (1265 Florencie – 1321 Ravenna): Italský básník.

Studoval na nejstarší evropské univerzitě v Bologni, aktivně se zapojoval

do politického života ve Florencii, ale pro neshody se svými odpůrci musel

nakonec své město opustit. Nejvýznamnější dílo: umělý epos Božská

komedie: první velké literární dílo v italštině, skládá se ze 3 částí: Peklo,

Očistec, Ráj, hlavním tématem je zásvětní pouť dosavadními duchovními

dějinami lidstva k Bohu – poutníkem je sám Dante, jeho průvodcem starořímský básník Vergilius

(autor umělého eposu Aeneis o vzniku Říma), nebeskou ochránkyní ideální dívka

Beatrice (podle Dantovy platonické lásky).

Francesco Petrarca (1304 Arezzo v Toskánsku – 1374 Arquà /dnes Arquà

Petrarca/ u Benátek): Italský básník, katolický kněz (církevní diplomat), průkopník

vysokohorské turistiky. Svou představu o ideální ženě vtělil do literární postavy dívky Laury (podle

Petrarcovy platonické lásky), ideálním mužem podle něj byl český král a římský císař Karel IV.,

s nímž se třikrát setkal (mj. v Praze). Nejvýznamnější dílo: básnická sbírka Zpěvník / Sto sonetů

Lauře: Petrarca je tvůrcem sonetu: nadčasově oblíbené formy lyrické básně (schéma slok a veršů

4+4+3+3, gradace míří k pointě, sloky jsou navzájem provázány rýmem).

Giovanni Boccaccio (1313 asi Certaldo v Toskánsku – 1375 Certaldo): Italský

prozaik. Syn florentského obchodníka, obdivoval Danta a Petrarcu (s ním se i

přátelil), žil především ve Florencii a Neapoli. Nejvýznamnější dílo: cyklus 100

novel (+ rámcový příběh) Dekameron: 3 mladíci a 7 dívek se uchýlili do

venkovského sídla, aby unikli morové pandemii řádící mj. ve Florencii, a vyprávějí

si příběhy (zpravidla erotické; chvála života v atmosféře smrtelného ohrožení).

Francie:

François Villon (1431/1432 Paříž – po 1463 na neznámém místě): Francouzský

básník, první renesanční literát ve Francii, absolvent artistické fakulty Pařížské

univerzity (Sorbonny), rebelský student. V jeho tvorbě vynikají hořce ironické básně

přibližující literární tvorbu reálnému životu bez příkras (villonské balady).

Díla: básnická skladba Odkaz / Malý testament, soubor různorodých básní

Závěť / Velký testament.

Anglie:

William Shakespeare (1564 Stratford upon Avon /střední Anglie/ – 23. 4. 1616

Stratford upon Avon): Anglický dramatik a básník, nejvýznamnější autor

divadelních her všech dob, přední kulturní osobnost alžbětinské Anglie (za

velmocenské éry královny Alžběty I.). Pocházel z polovenkovského řemeslnického

prostředí, ale téměř čtvrtstoletí působil v Londýně jako všestranný divadelník. Jeho

divadelní společnost hrála mj. v divadle Globe, které představuje přechod mezi

divadlem autorským a kamenným, získala však i podporu královského dvora. Shakespeare dobře

prezentoval život nejrůznějších prostředí i společenských vrstev, využíval starší (často neanglické)

látky, jež zpracovával hlubším, psychologizujícím a filozofujícím způsobem, přičemž dbal na

duchaplnost, vtip a pohotovou výstižnost. Jeho postavy mají dokonale prokreslené, plně realistické

charaktery. Shakespeare rád mísil žánry, střídal prózu a poezii (zde používal jambický nerýmovaný

verš blankvers). Nereagoval na aktuální události, takže si zajistil nadčasový účinek svých děl.

Díla (dochovalo se 38 her): Historické hry Richard III., Král Jan, Jindřich VIII.; komedie

Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojánské, Kupec benátský, Veselé paničky windsorské; tragédie

Romeo a Julie, Hamlet, Othello, Král Lear; romance (tragikomedie, fantazijní hry) Zimní

pohádka (odehrává se v zemi Bohemia), Bouře.

Španělsko:

Miguel de Cervantes Saavedra (1547 Alcalá de Henares /blízko Madridu/ –

1616 Madrid): Španělský prozaik. Zchudlý šlechtic a zraněný vysloužilec

z válek s Turky, jako literát se stal nejvýznamnější postavou zlatého věku

španělské literatury (kolem 1600). Nejvýznamnější dílo: dvoudílný román (první skutečný román

vůbec) Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha: Cervantes jej začal psát jako satiru na

přežívající středověké nálady v jinak renesančním Španělsku (vývoj tu byl opožděn kvůli někdejší

arabské nadvládě), ale příběh se mu proměnil ve velkolepé podobenství o hledání smyslu života na

pozadí střetů mezi ideály a realitou (zemanský rytíř don Quijote x sedlácký zbrojnoš Sancho Panza).

B. Barokní literatura

Fr. baroque = zvláštní, neobvyklý, divný; portugalské a španělské slovo

barroco = nepravidelná, nedokonalá perla.

Kulturní sloh baroko přichází po renesanci: již v jejím závěru nabyly

na vlivu platónské tendence v myšlení, vědě i umělecké tvorbě; pro nás je

z nich patrně nejnápadnější obliba alchymie a jiných esoterických

(tajemných) badatelských oborů. V umění je výrazem tohoto vývoje

přechodový sloh manýrismus (kolem 1600): jedním z jeho center byly

rudolfinské Čechy, zejména Praha (za vlády zde sídlícího římského císaře Rudolfa II.

Habsburského). Prvky manýrismu najdeme i v Cervantesově románu Don Quijote.

Baroko se rozvíjelo v atmosféře vědecké revoluce 16. – 17. století (astronomové Galileo

Galilei, Tycho de Brahe, Johannes Kepler, fyzik Isaac Newton, filozof Francis Bacon), ale její

objevy interpretovalo především jako potvrzení rozsáhlosti dosud nepoznané skutečnosti.

K historickému pozadí barokní doby patří rekatolizační (protireformační) snahy katolické

církve (od Tridentského koncilu kolem 1550), hospodářské podnikání vysoké šlechty jako hráz

pro vzestup měšťanstva a vyhrocení napětí v Evropě vytvořením 2 mocensko-politických bloků

rozvržených na osách absolutismus – stavovská monarchie, katolicismus – protestantismus, světová

říše císařské (rakouské a španělské) dynastie Habsburků – odpůrci habsburské dominance.

Klíčovým střetnutím těchto bloků se stala Třicetiletá válka (1618 – 1648): přinesla zejména střední

Evropě obrovské škody i ztráty na životech, byla následována vlnou dalších konfliktů a morových

epidemií a to vše utvrzovalo obyvatelstvo v přesvědčení, že lidský život je pomíjivý a fakticky

závislý na neproniknutelném osudu, jemuž porozumět je možné především cestou náboženské víry.

Baroko je „platónský“ umělecký sloh: rozšířilo se z Itálie prakticky po celé Evropě, éru jeho

dominance můžeme zhruba vymezit léty 1600 – 1750. Z renesance baroko převzalo touhu po

poznání a zájem o lidskou bytost jako o jednotu duše a těla; výběrově také odkazovalo na antické

reálie. Ale jinak je barokní pohled na svět zcela odlišný:

1. Proti smyslově vnímatelné realitě baroko staví význam a sílu nadsmyslového

(transcendentního) světa;

2. Barokní člověk proti racionálním a empirickým metodám poznání preferuje mystiku

(mystický prožitek) jako prostředek k doteku s transcendentní (božskou) skutečností;

3. Dosažení rovnováhy a harmonie vidí baroko nikoli jako stylovou vytříbenost, ale jako

výsledek dynamického souboje protikladů;

4. Baroko navazuje mentálně a tematicky na gotiku (např. v literatuře ožívá zájem o legendy),

gotické kostely jsou pozměňovány barokními přestavbami, ale přímá tvaroslovná návaznost

(barokní gotika českého architekta Jana Blažeje Santiní-Aichela) je vzácná;

5. Baroko je silně náboženské, existuje ovšem v katolické i protestantské podobě, přičemž ta

katolická staví na synergickém působení emotivnosti, divadelní efektnosti, patetičnosti a

monumentality, ale na druhé straně i na intimní lyričnosti a hluboké meditativnosti; protestantské

baroko se dotýká především osobního a rodinného života, je mnohem méně exaltované;

6. Snahou barokního člověka je poznat Boha skrze tento svět, přičemž barokní umělecká tvorba

tomu napomáhá tím, že svět (krajinu, prostor) harmonizuje, symetrizuje a ukotvuje;

7. Baroko rozsáhle pracuje s metaforami, alegoriemi, symboly.

8. Baroko je kolektivistické, realizuje hromadné prožívání náboženských událostí a podporuje

rozvoj divadla (existuje divadlo profesionální kamenné, amatérské venkovské i výchovné školní);

9. Baroko je kosmopolitní: častými objednavateli artefaktů jsou nadnárodně založení šlechtici,

domácí umělci zpracovávají také témata exotická, mnohde spolu pracují tvůrci různých národností;

10. Baroko se odvrací od úsilí o emancipaci lidu vůči privilegovaným vrstvám společnosti,

namísto toho apeluje na mravní zodpovědnost mocenských elit.

Španělsko:

Mystičtí básníci z řeholního řádu karmelitánů Terezie z Ávily (1515 – 1582;

psala sonety) a Jan od Kříže (San Juan de la Cruz; 1542 – 1591).

Německo (německé státy):

Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen (1622 Geinhausen /střední

Německo/ – 1676 Renchen /JZ Německo/): Německý spisovatel. Nejprve voják

Třicetileté války, pak začal psát dobrodružnou prózu. Nejvýznamnější dílo: pikareskní

román (o příhodách putujícího obyčejného chlapíka) Dobrodružný Simplicius

Simplicissimus (věrně realistický až satirický obraz Německa za Třicetileté války).

Anglie:

John Milton (1608 Londýn – 1674 tamtéž): Anglický básník, označován za

největšího anglického autora epické poezie. Samostudiem dosáhl rozsáhlého vzdělání,

nezastavilo ho ani oslepnutí; jako publicista psal články proti cenzuře.

Nejvýznamnější dílo: umělý epos Ztracený ráj: beletrizace prvních kapitol Bible,

psychologizace postav (včetně Satana).

České země:

Jan Amos Komenský (1592 asi Uherský Brod – 1670 Amsterdam): český

protestantský teolog, pedagog, filozof a beletrista, poslední biskup Jednoty

bratrské (první protestantské církve vůbec). Komenský patřil mezi největší evropské

vzdělance své doby, stojí na pomezí mezi renesancí a barokem. Věnoval se

především pedagogice, stanovil moderní zásady didaktiky (techniky vyučování).

V duchu renesance prosazoval i prakticky uskutečňoval všeobecné vzdělání pro

všechny (proti soudobé katolické pedagogice – praktikované především novým mnišským řádem

jezuitů –, která usilovala o vzdělání vlivných elit) a preferoval empirické a tvůrčí poznání

(posledním stupněm vzdělání je cestování); v barokním duchu byl přesvědčen, že Třicetiletá válka

je posledním střetnutím (Apokalypsou) před koncem dějin a že se blíží Boží Poslední soud – cílem

bylo vzděláním připravit lidstvo na setkání s živým Bohem. Většinu života prožil v emigraci poté,

co katoličtí Habsburkové po bitvě na Bílé hoře 1620 ovládli České království; psal česky a latinsky.

Některá díla: satirický alegorický cestopis Labyrint světa a ráj srdce: poutník prochází

městem-světem v doprovodu Všezvěda Všudybuda, který mu nasadil uzdu všetečnosti a brýle

mámení: text je kritikou mediální manipulace; obrázková učebnice jazyků Svět v obrazech (Orbis

pictus), učebnice předškolní výchovy Informatorium školy mateřské, gigantický a samozřejmě

nedokončený pokus o světovou encyklopedii Všeobecná porada o nápravě věcí lidských.

Fridrich Bridel (1619 Vysoké Mýto – 1680 Kutná Hora): Český básník,

jezuitský mnich. Oblíbený kazatel, zemřel při pastoraci mezi lidmi nakaženými

morem. Nejvýznamnější dílo: meditativní básnická skladba Co

Bůh? Člověk? (velký výkon pobělohorské češtiny).

Adam Václav Michna z Otradovic (asi 1600 Jindřichův

Hradec – 1676 tamtéž): Český autor písní s mysticko-erotickými náměty,

varhaník, obchodník s vínem.

Díla: zpěvníky Česká mariánská muzika, Loutna česká (v nich koleda Chtíc, aby spal).

C. Klasicismus a preromantismus

Klasicismus je kulturní sloh „aristotelského“ typu: trval od 17. do

počátku 19. století a tvořil protiváhu téměř synchronnímu baroku. Podobně

jako renesance měla své myšlenkové podhoubí i zázemí v názorech, jež nyní

zjednodušeně označujeme jako humanismus, tak klasicismus podobným

způsobem vychází i čerpá z filozofického směru osvícenství.

Počátky osvícenství se odehrály ještě v barokních kulisách a byly

vymezeny několika významnými vědeckými počiny, z nichž vynikají:

1. Isaac Newton (Anglie; 1642/1643 – 1727) objevil 3 mechanické zákony, a dokázal tak, že

přírodní zákony platí všeobecně a že svět existuje na základě vztahů příčiny a účinku.

2. Carl Linné (Švédsko; 1707 – 1778) vytvořil moderní botanické a zoologické názvosloví, a

dokázal tak, že veškerá živá příroda tvoří provázaný, utříděný a rozumově poznatelný systém.

3. Britský mořeplavec James Cook (1728 – 1779) prozkoumal Tichomoří, a dokázal tak završit

lidské představy o podobě zemského povrchu a odstranil poslední velká bílá místa na mapách.

K významným změnám docházelo i uvnitř euroamerické společnosti. Již z dřívějších časů

pokračovalo ekonomické a mocenské soupeření mezi absolutistickými dynastiemi, šlechtou a

měšťany. V těchto podmínkách se zrodil nový filozofický směr: osvícenství. Název je odvozen od

představy, že veškerá skutečnost může být zkoumána a poznávána jen na základě osvícení

rozumem, přičemž osvícen je nejen poznávaný svět, ale také – ba především – poznávající člověk,

který získal odvahu k vrcholnému využití svých rozumových schopností (první definici osvícenství

podal německý filozof Immanuel Kant). V osvícenství najdeme 3 hlavní obsahové složky:

1. Racionalismus: svět je logický celek, a proto jej lze poznat jen logickým rozumem, často

opřeným o matematické postupy;

2. Empirismus: skutečné je pouze to, co lze vnímat prostřednictvím lidských smyslů (odtud

pramení zdrženlivý až kritický postoj k náboženství);

3. Liberalismus: myšlenkový vývoj společnosti začíná u názorové svobody jednotlivce, jenž se

těší přirozeným lidským právům (občanským a politickým: svoboda projevu aj.).

Osvícenství mělo vliv i na vzdělávání (jehož cílem je rozvíjení přirozených vloh člověka,

vyžaduje se však také uměřenost a sebeovládání, odděluje se smyslové, zkušenostní poznávání od

spekulativního, myšlenkového) a ekonomii (vznikla teorie neviditelné ruky trhu, založená na

představě, že sebestředné jednání výrobce i zákazníka vždy vede k obecnému prospěchu).

Přelomovým a přitom velmi příznačným produktem osvícenské mentality se stal první moderní,

abecedně řazený naučný slovník – francouzská Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění

a řemesel (1751 – 1772), autoři Denis Diderot, François-Marie Arouet (pseudonym Voltaire),

Jean-Jacques Rousseau aj.

Osvícenství mělo zřetelné praktické důsledky. Nejprve leccos z jeho zásad převzali –

v umírněné podobě – někteří prozíravější absolutističtí monarchové, aby otupili ostří lidové

nespokojenosti (hovoříme o osvícenském absolutismu).

Ovšem vrcholem vlivu osvícenství na veřejnou sféru se staly velké sociální a politické

revoluce, které vedly ke vzniku státního zřízení na osvícenských principech, s ústavou (konstitucí)

jako základním zákonem státu, zaručujícím lidská práva a definujícím vztah mezi občany a státní

mocí.

Nejprve to byla Americká revoluce (válka amerických koloniálních osad za nezávislost proti

Velké Británii), která vyvrcholila v r. 1776 vytvořením vzorové osvícenské republiky – Spojených

států amerických –, a potom Velká francouzská revoluce (1789 – 1794) a navazující

napoleonské války (1796 – 1815), které přinesly dočasnou porážku hlavních absolutistických vlád

a exportovaly umírněnou podobu osvícenských idejí.

Klasicismus (lat. classis = třída) je kulturní sloh založený na následujících hlavních principech:

1. Ideál harmonicky vyvážené krásy, které můžeme dosáhnout stanovením a uplatňováním

teoretických zásad založených na racionálním třídění skutečnosti;

2. Návaznost na antiku, včetně úsilí (naposledy v dějinách) o všestranně rozvinutou osobnost;

3. Objektivní styl v líčení skutečnosti: zápletky v literárních dílech se týkají nadčasově pojatých

mravních dilemat, postavy ztělesňují jednotlivé povahové vlastnosti, existuje snaha po důsledném

rozlišování žánrů (tragédie x komedie), velkou roli hraje divadlo: vznikají architektonicky náročně

řešená městská divadla pro širokou veřejnost.

Klíčoví literární autoři:

Voltaire (vlastním jménem François Marie Arouet; 1694 Paříž – 1778 tamtéž):

Francouzský filozof a spisovatel, považován za patrně nejvlivnějšího myslitele své

doby, velmi oceňován osvícenskými absolutisty, své názory dokázal formulovat

pronikavým a zároveň duchaplně vtipným stylem. Některá díla: Filozofický

slovník (soubor esejů, hesla Láska, Katechismus farářův aj.), satirický román

Candide.

Jean-Jacques Rousseau (1712 Ženeva – 1778 Ermenonville /SV Francie/):

Francouzský filozof a politolog, jako vzor pro společnost i jednotlivce viděl

(ovšem idealizovaný) přirozený stav světa a člověka. Některá díla:

politologické spisy O společenské smlouvě neboli O zásadách státního

práva, O původu nerovnosti mezi lidmi, román Emil čili O výchově.

Molière (vl. jm. Jean-Baptiste Pocquelin; 1622 Paříž – 1673 tamtéž): Francouzský

dramatik, pohyboval se na rozhraní divadla autorského (byl ústřední osobností

kočovného divadelního souboru) a kamenného (satiricky zesměšňoval zejména postavy

z měšťanského prostředí, a tak posléze získal přízeň krále Ludvíka XIV. a hrál na jeho

dvoře). Některá díla: satirické komedie (v nichž hlavní postavy vynikají vždy jednou

negativní vlastností, která je ovšem analyzována a demonstrována výjimečně důkladně

a se smyslem pro promyšlené zápletky) Lakomec (o skrblictví), Tartuffe (o náboženském

pokrytectví), Zdravý nemocný (o hypochondrii), Misantrop (o pohrdání lidmi zakrývajícím vnitřní

nejistotu), Měšťák šlechticem (o snobství).

V klasicismu získaly velkou oblibu bajky (krátké alegorické příběhy

s mravním naučením – často explicitně vyjádřeným – v nichž zvířata a někdy i

věci jednají jako lidé a ztělesňují každé jednu lidskou vlastnost): podle antických

vzorů (starořecký bajkař Aisópos = Ezop) a jiných předloh je psali např. Francouz

Jean de la Fontaine (1621 – 1695) nebo Rus Ivan Andrejevič Krylov (1769 –

1844).

D. Počátky českého národního obrození

České národní obrození náleží do početné skupiny evropských emancipačních národních

hnutí 19. století, která spojovala boj za národní nezávislost s úsilím o ekonomickou modernizaci

a politickou demokratizaci. Základním a nejviditelnějším znakem národnosti (národní

příslušnosti) byl jazyk – nositel kulturních tradic a nástroj myšlení. Hlavními protivníky

národních hnutí byly nadnárodní absolutistické dynastie (Habsburkové, Bourboni, Romanovci),

opírající se o kosmopolitní (v Českých zemích jazykově německou) vysokou šlechtu.

Nepovinná vysvětlující poznámka : Co se pod pojmem národ rozumělo tehdy a co se jím rozumí nyní? Slovo národ má kořen -rod- a

již z toho vyplývá, že označuje kvalitu, kterou lidé nabývají svým narozením. Tak tomu bylo již v

antické Římské říši: kategorie národ – natio – označovala národnost podle původu, zatímco

kategorie lid – populus – označovala státní občanství (např. proslulý šiřitel křesťanství Pavel

z Tarsu byl národností Žid a občanstvím Říman). V 19. století vznikla definice národa jako

pospolitosti obyvatel, kteří mají společný přirozený (etnický) původ, společné území, vědomí

společných dějin, společný jazyk a společné důležité kulturní rysy (mravy, zvyky, literaturu apod.).

Ve 20. století pak ještě přibyl společný ekonomický prostor.

Na přelomu 20. a 21. století jsme byli svědky poměrně masivní snahy redefinovat národnost (tedy

souhrn znaků národní příslušnosti) tak, aby byly potlačeny společné kulturní rysy a aby se národní

příslušnost fakticky ztotožnila se státní příslušností. Toto úsilí (produkované především institucemi

Evropské unie a zdomácnělé zejména ve Francii) bylo diktováno záměrem usnadnit mobilitu

pracovní síly v nadnárodním evropském superstátě; proto se pracovalo na potlačení kulturních

aspektů národa (včetně společného jazyka) – např. také Arabové ve Francii nebo Turci v Německu

začali být označováni jako Francouzi, respektive Němci.

Teprve poté, co byla rozpoutána současná válka euroatlantického světa s islámskými zeměmi,

vrací se starší pojetí národa, založené na sdílení společných kulturních hodnot včetně jazyka (dnes

se v Evropě prosazuje, aby přistěhovalí uchazeči o občanství německé, britské nebo třeba

nizozemské prokazovali znalost příslušného úředního jazyka i kulturněhistorických reálií).

V českém prostředí byl výraz národní obrození prosazen až ex post: samotní aktivisté tohoto

procesu se označovali jako vlastenci, buditelé nebo dokonce křisitelé. České národní obrození se

zpravidla periodizuje do 6 generačně vyhraněných etap.

1. etapa (osvícensko-klasicistní; generace Josefa Dobrovského): asi 70. / 80. léta 18. století –

asi 1815

Začátek národního obrození byl spojen s následujícími podněty:

a) Germanizace výrazně pokročila zejména v českých městech mezi měšťanskými vrstvami

(podnikateli, intelektuály, úřednictvem) a jazykově český zůstal prakticky jen (vnitrozemský)

venkov, což však znamenalo faktický zánik spisovného jazyka (venkov byl nářeční);

b) Reformy ve smyslu osvícenského absolutismu (Marie Terezie, Josef II., Leopold II.) přinesly

řadu pozitivních změn (snížení roboty, povinnou školní docházku, Toleranční patent, Patent o

zrušení nevolnictví, humanizaci justice atd.), ale v jazykově kulturní sféře znamenaly (v souladu

s vládními centralizačními tendencemi) zesílené prosazování němčiny jako jediného jazyka

úředního a vyučovacího (na středních a vysokých školách; ustoupila latina).

c) Počínající průmyslová revoluce zatraktivnila chápání Českých zemí jako svébytného

hospodářského prostoru, jehož rozvoj může být zajištěn jen samosprávným řízením minimálně

závislým na ústřední vládě ve Vídni. V Českých zemích se nyní spojovalo zemské vlastenectví

obyvatel mluvících německy s národním vlastenectvím česky mluvících aktivistů.

Hlavní události a osobnosti:

1775 – Selské povstání s centrem ve východních Čechách proti

nevolnictví. Rebelie byla rozehnána vojskem (sedláci u Chlumce), ale

panovnice Marie Terezie (z dynastie Habsburků) vzápětí vydala robotní

patent, který snížil robotu (nejtěžší součást nevolnictví, tedy zostřeného

poddanství, spojeného s právním připoutáním zemědělce k půdě) a stanovil

strop pro její vyměřování.

1780 – † Marie Terezie, jejím nástupcem na trůně středoevropské Rakouské říše se stal její syn

Josef II. (* 1741, vládl 1780 – † 1790), který ovšem již od r. 1765 byl císařem Svaté

říše římské (zahrnující Rakouskou říši a německé státy) a v habsburské monarchii

matčiným spoluvladařem. Josef II. proměnil vladařskou hodnost ve výkonný úřad, jenž

řídí stát efektivně a humánně – v duchu dále posílených zásad osvícenského

absolutismu.

1781 – Josef II. vydal Toleranční patent (o náboženské svobodě, čímž byla

ukončena rekatolizační éra v říši) a Patent o zrušení nevolnictví (poněkud zvýšil

životní úroveň i mobilitu venkovské pracovní síly, ale poddanské povinnosti –

odvádění feudální renty v penězích a robotě – zůstávaly zachovány).

1790 – 1792 – Císařem Josefův bratr Leopold II. (1747 – 1792):

dále prohluboval osvícenský absolutismus, ale podílel se na vytvoření mezinárodní

koalice proti revoluční Francii: Velká francouzská revoluce od r. 1789 (dobytí

pařížské pevnosti Bastila) do r. 1794 (vítězství umírněného křídla); protirevoluční

koalici tvořily absolutistické státy Rakousko. Rusko, Prusko a liberální, ovšem

protifrancouzská Velká Británie. Francie se stala republikou, král Ludvík XVI.

(Leopoldův švagr) a jeho manželka Marie Antoinetta (Leopoldova sestra) byli popraveni.

kolem 1795 – 1815 – Napoleonské války: francouzský dělostřelecký důstojník (rodem

z ostrovní Korsiky) Napoleon Bonaparte porazil v několika taženích koaliční státy kromě Británie,

stal se hlavou francouzského státu (první konzul od 1799, císař od 1804), dobyl či nepřímo ovládl

velkou část Evropy a exportoval do ní v umírněné podobě zásady osvícenského státního života.

Josef Dobrovský (1753 Balassagyarmat /S Uhry/ – 1829 Brno): mnohostranně nadaný

jazykovědec a literární historik; zakladatel slavistiky jako vědy. Byl knězem bez

farního úřadu (abbé), hmotně jej podporovala hraběcí rodina Nostitzů. Josef

Dobrovský napsal (německy) množství odborných prací (knih i časopiseckých článků).

Jeho celoživotní tvorbu však nevýrazněji člení 3 stěžejní díla:

Dějiny české řeči a literatury (1792): Dobrovský přečetl, shrnul a vyložil

prakticky všechnu česky psanou literaturu, která do jeho doby vznikla (od středověku

až po současnost);

Německo-český slovník (2 svazky, 1802 – 1821); vznikl na základě materiálu k předchozí knize,

dokázal, že ke každému německému slovu existuje český ekvivalent;

Zevrubná mluvnice jazyka českého (1809): na základě předchozích děl Dobrovský shrnul ty

zásady české gramatiky, které považoval za nejživotnější; vycházel především z češtiny renesanční

(humanistické) ze 16. – 17. století, kdy česká literární produkce byla nejrozsáhlejší (na tomto

základě je čeština založena dodnes).

Dobrovský se významně podílel na založení i následné činnosti Královské české společnosti

nauk (jedná se o předchůdkyni nynější Akademie věd České republiky). Měl účast také na založení

Národního muzea (1818).

V letech 1792 – 1793 podnikl rozsáhlou cestu po Švédsku, Dánsku, Rusku, Polsku a Německu.

Na sklonku života odmítl na základě svých jazykovědných znalostí tehdy „objevené“ Rukopisy a

byl s tímto stanoviskem prakticky osamocen.

Matěj Václav Kramerius (1753 Klatovy – 1808 Praha): první česky píšící

novinář a vydavatel; vydával Krameriusovy c. k. pražské poštovské noviny (první

česky psané noviny) a ze svého knižního nakladatelství Česká expedice šířil směrem

k veřejnosti česky psané knihy: reedice renesančních děl, překlady zahraniční beletrie

i nová díla (většinou však prakticky zaměřená: příručky pro zemědělce apod.).

Antonín Jaroslav Puchmajer (1769 Týn nad Vltavou – 1820 Praha): absolvent

církevního gymnasia v Českých Budějovicích, katolický kněz, spisovatel a

organizátor českého literárního života (první česky psané almanachy –

beletristické sborníky začínajících autorů).

1783 – V Praze otevřeno Stavovské divadlo jako první reprezentativní divadelní

scéna v tomto městě. Bylo postaveno nákladem hraběte Franze Antona Nostitze a původně po něm

pojmenováno, od r. 1797 ovšem bylo ve vlastnictví českých stavů. V r. 1787 se zde konala světová

premiéra opery Don Giovanni od Wolfganga Amadea Mozarta (autor sám představení dirigoval).

V divadle se hrálo německy (a v opeře italsky), od r. 1785 také česky (do r. 1862, kdy bylo otevřeno

Prozatímní divadlo).

E. Literární romantismus

Romantismus je kulturní sloh „platónského“ typu. Jde o poslední sloh, který zasáhl všechny

oblasti života a všechny druhy umění. Proto je jeho časové vymezení obtížné: v české literatuře

ho můžeme datovat přibližně 1820 – 1845, ale např. v hudbě přetrvává až do 2. poloviny 19. století.

Název je odvozen od fr. romantique = jako v románu, tajemný, fantastický.

Romantismus má svůj „aristotelský“ protiklad v realismu: oba směry se rozvíjejí téměř

synchronně (je tu tedy podobná situace jako s dvojicí baroko – klasicismus), romantismus je ovšem

poněkud časnější. Romantismus i realismus vyrůstají a rozvíjejí se jako reakce na pronikavé změny

v euroamerické společnosti dlouhého 19. století.

Pojmy dlouhé 19. století (1776/1789 – 1914) a krátké 20. století (1914 – 1989/1991) prosadil

britský historik Eric Hosbawm (1917 – 2012), aby zdůraznil, že historická a kulturní atmosféra obou

století se zcela nekryje s jejich obvyklým časovým vymezením. Dlouhé 19. století pak můžeme

rozčlenit generačně podmíněnými vlnami politických revolucí na pozadí jediné technologické

revoluce – revoluce průmyslové (která ovšem má 2 fáze: „parní“ a

„plynovo/elektricko/benzínovou“). Průmyslová revoluce zásadním způsobem podpořila i rozvoj

písemné kultury: vynález ocelového psacího pera (namísto dosavadního husího brku), vynález

celulózového průmyslově vyráběného papíru (namísto dosavadního manufakturního ručního

papíru z textilií), rozvoj pošty – to vše vedlo k prudkému nárůstu korespondenčního psaní, ke

vzniku a rozšíření novin již ve zhruba dnešní podobě a k rozvoji knižního trhu.

Revolučními vlnami dlouhého 19. století byly:

1. Velké osvícenské revoluce – s mimořádným inspiračním dosahem napříč zeměmi i časem:

Americká revoluce (1776) a Velká francouzská revoluce (1789 + napoleonské války), cílem a

výsledkem byly moderní osvícenské státy s občanskými a politickými lidskými právy a svobodami

a s demokracií (zejména ve Francii dosti širokou);

2. Revoluční vlna kolem r. 1830 (Francie, italské a německé státy, Řecko – nezávislost na

Turecku; neúspěšná povstání Polsko, Rusko): cílem a výsledkem byly panovnické (oktrojované)

ústavy, uzákoňující lidská práva a svobody, ovšem ještě bez demokracie;

3. Revoluční vlna 1848 – 1849 (Jaro národů; Francie, italské a německé státy, národy Rakouské

říše včetně Čechů, Španělsko): cílem a dočasně dosaženým výsledkem byla lidská práva a svobody

(tam, kde ještě nebyly prosazeny) a svobodné volby do zákonodárných sborů – parlamentů

(demokracie ještě bez politických stran);

4. Revoluční vlna kolem r. 1870: sjednocení Itálie a sjednocení Německa, začíná široký rozvoj

stranické politiky, v mnoha evropských státech jsou prakticky natrvalo uzákoněna lidská práva a

svobody a demokracie majetného bílého muže; Německo (císařství od 1871) se však začalo

orientovat na agresivní politiku v koloniálním světě i v Evropě a v habsburské monarchii získali

kulturní a jazykovou rovnoprávnost s Němci jen Maďaři (od 1867 Rakousko-Uhersko), zatímco

slovanské národy zůstávaly diskriminované a jejich jazyky neměly postavení jazyků úředních;

5. Revoluční vlna kolem r. 1900: boj za všeobecné, rovné a tajné hlasovací právo (jde

především o volební právo pro ženy), poprvé uzákoněno na Novém Zélandu, v Evropě nejdřív ve

finské části Ruska, v mnoha evropských zemích však až hluboko v průběhu 20. století.

Veškerý tento vývoj se děje na pozadí industrializace, ekonomizace a komercionalizace

života: zasaženy jsou veřejná sféra, osobní životy i intimní vztahy. Revoluční ideály jsou záhy

zatlačovány do pozadí a na jejich místo se derou krátkodeché zájmy podnikatelských vrstev, k nimž

se hbitě zařadili i představitelé šlechty. Pro drtivou většinu obyvatelstva se realitou stává relativní

přelidnění venkova a odchod mladých lidí z vesnic do rychle rostoucích měst, která sice lákají

zdánlivě širokými možnostmi osobního uplatnění, ale záhy se ukazuje, že přinášejí především

lhostejnou anonymitu, příkré sociální rozdíly, zdravotně závadné prostředí, existenční nejistotu.

Romantismus reaguje na tyto skutečnosti protestním odvrácením se k místům a tématům,

která slibují uplatnění ryzích, nadčasových hodnot naplněného života. Pro romantickou literaturu

(a s jistými obměnami i pro celé umění romantismu) jsou příznačné:

1. Obsahová souvislost osobního života autorů s jejich díly (náměty, postavami, prostředím

apod.);

2. Rovnovážné zastoupení poezie a prózy (ta posiluje), obrat k některým starším žánrům (epos

apod.), rozvoj žánrů nových (povídka, román);

3. Silné spojení s přírodou, rozumí se s přírodou divokou, nespoutanou, tajemnou, vzdálenou

moderním snahám ziskuchtivého dneška;

4. Hrdina je individualizovaný, výlučný, často svým původem, zjevem apod. vyřazený a

znevýhodněný, disponuje však bohatým vnitřním životem;

5. Hrdina věnuje, či dokonce obětuje svůj život zápasu o ideál (často představovaný láskou

s osudovými překážkami), tento ideál může být ryze osobní či naopak spojený s životem národa,

obce apod.;

6. Návrat k idealizovanému středověku s jeho rytířstvím (osobní čest, ochrana slabých, boj

proti bezpráví) nebo únik do exotických krajin s lidmi žijícími ještě blízko přirozenému řádu věcí.

Světový literární romantismus

Velká Británie:

lord George Gordon Byron (1788 Londýn – 1824 Mesolonghi /Řecko/): Anglický básník.

Jako šlechtický člen parlamentu hájil zájmy dělníků vyhazovaných z práce kvůli zavádění strojů.

Procestoval (ač od narození kulhavý) mnoho relativně okrajových zemí Evropy, od Portugalska přes

Švýcarsko až po Řecko: tam se stal jedním z vůdců úspěšného boje za nezávislost proti Turkům.

Některá díla: lyricko-epické básnické skladby Childe Haroldova pouť (básnický deník o autorově

evropském putování, obsahuje mnoho odkazů na velké osobnosti minulosti, v tom snad trochu

připomíná Dantovu Božskou komedii), Korzár, Vězeň chillonský, Džaur.

sir Walter Scott (1771 Edinburgh – 1832 Abbotsford): Skotský spisovatel, zakladatel

historického románu. Některá díla: romány Ivanhoe (z Anglie z doby křížových výprav za vlády

krále Richarda I. Lvi srdce), Waverley (o protianglickém povstání ve Skotsku v 18. století),

básnická skladba Jezerní paní.

Mary Shelleyová (1797 Londýn – 1851 tamtéž): viz VIII.D. Vědeckofantastická literatura.

Samuel Taylor Coleridge (1772 Ottery St Mary /JZ Anglie/ – 1834 Londýn): Anglický básník,

patřil k jezerním básníkům – autorům, kteří sídlili v romantické venkovské krajině Lake District.

Nejvýznamnější dílo: lyrickoepická básnická skladba Píseň o starém námořníkovi.

Francie:

Stendhal (vl. jm. Henri Beyle; 1783 Grenoble – 1842 Paříž). Francouzský spisovatel na pomezí

romantismu a realismu. V mládí revolučně naladěný voják Napoleonovy armády. Některá díla:

romány Červený a černý, Kartouza parmská.

Victor Hugo (1802 Besançon /V Francie/ – 1885 Paříž): Francouzský spisovatel. K liberální

názorové orientaci byl mj. přiveden faktem, že byl synem Napoleonova důstojníka. S přestávkami

byl členem parlamentu. Byl odpůrcem autoritativní vlády Napoleona III., a proto musel odejít do

exilu (na Normanské ostrovy). Jako jeden z mála romantických autorů se dožil vysokého věku i

velkého veřejného uznání. Některá díla: romány Chrám Matky Boží v Paříži (ze středověku,

hlavní postavy postižený silák zvoník Quasimodo, krásná cikánka Esmeralda, kněz Frollo, vojenský

kapitán Phoebus), Bídníci (Ubožáci; z Francie kolem r. 1830, hlavní postavy uprchlý galejník Jean

Valjean, policista Javert), divadelní hra Cromwell (v předmluvě definice romantismu).

Německo:

Heinrich Heine (1797 Düsseldorf – 1856 Paříž): Německý básník židovského původu. Patřil

k revolucionářům a od r. 1831 žil v emigraci v Paříži. Některá díla: básnická sbírka Kniha písní,

balada Lorelei (na základě pověsti o zrádné víle u rýnských peřejí).

České země:

Karel Hynek Mácha (1810 Praha – 1836 Litoměřice): viz F. Rozvoj národního obrození.

Rusko:

Alexandr Sergejevič Puškin (1799 Moskva – 1837 Petrohrad): Ruský spisovatel. Pocházel ze

šlechtického rodu, pracoval jako státní úředník, ale po část svého života musel jako politicky

nepohodlný člověk pobývat v jihoruském pohraničí. Zabit při střeleckém souboji s milencem své

ženy. Některá díla: lyrickoepické skladby Kavkazský zajatec, Cikáni, Měděný jezdec, veršovaný

román Evžen Oněgin, povídky Piková dáma, Kapitánská dcerka, divadelní hra Boris Godunov.

Spojené státy americké:

Edgar Allan Poe (1809 Boston – 1849 Baltimore): Americký spisovatel, patří mezi

zakladatele hororu, detektivky a science fiction. Některá díla: povídky Zánik domu Usherů,

Jáma a kyvadlo, Skokan, Sud vína amontilladského, Muž davu, Vraždy v ulici Morgue, Zlatý

brouk, Příběh z Rozeklaných hor, Senzace s balonem, báseň Havran.

G. Literární realismus i naturalismus

Lat. realis = skutečný, opravdový.

Pojem realismus má v kulturních souvislostech několikerý význam:

1. Realismus jako obecný tvůrčí princip, spočívající ve věrném, až dokumentárním zobrazování

skutečnosti. V literatuře již u Homéra, Shakespeara, později (zejména v 18. století) u prvních

velkých realistických romanopisců: Daniela Defoa (Robinson Crusoe), Jonathana Swifta

(Gulliverovy cesty) a Jane Austenové (román Pýcha a předsudek aj.).

Avšak teprve ve 30. letech 19: století se objevuje realismus jako velký umělecký směr rozvíjející

se nejprve v literatuře a brzy také ve výtvarném umění. Takový „velký“ realismus je kulturní sloh

„aristotelského“ typu, tvoří poněkud mladší, často však souběžný protipól „platónského“

romantismu a pozvolna ustupuje až před sklonkem 19. století. Poté (hlavně od r. 1920) však

realistické tendence v literatuře opět přicházejí ke slovu, byť již nikdy samy o sobě.

Charakteristické rysy realistické literatury jsou zejména:

1. Autoři líčí skutečnost bez příkras, často s cílem postihnout její nejproblematičtější místa;

obracejí se k široké veřejnosti a snaží se ji pohnout k účinnému politickému úsilí o nápravu;

2. Poprvé v literárních dějinách kvantitativně dominuje próza nad poezií,

nejfrekventovanějšími žánry jsou román a povídka;

3. Autoři používají princip typizace: všechny postavy, prostředí, zápletky apod. jsou typickými

(příznačnými, obvyklými) reprezentanty širší skutečnosti;

4. Autoři preferují objektivní vypravěčský styl, popisné pasáže (v realismu časté) mají

charakterizační funkci a přímo souvisejí s dějem.

Světový literární realismus

Francie:

Honoré de Balzac (1799 Tours – 1850 Paříž): Francouzský spisovatel, z jeho cyklu téměř 100

knih Lidská komedie (ironická aluze na Danta) vynikají romány Otec Goriot (hlavní postavy:

bývalý porevoluční podnikatel otec Goriot, jeho dcery Anastázie a Delfína, mladý idealista Evžen

de Rastignac, sympatický padouch Vautrin), Ztracené iluze a Lesk a bída kurtizán.

Gustave Flaubert (1821 Rouen – 1880 Croisset /obojí S Francie/): romány Paní Bovaryová

(sňatek z rozumu nahlížený očima ženy), Bouvard a Pécuchet (český televizní seriál Byli jednou

dva písaři).

Velká Británie:

William Thackeray (1811 Kalkata, Indie – 1863 Londýn): román Jarmark marnosti.

Charles Dickens (1812 Portsmouth – 1870 Highham /JV Anglie/) – Anglický spisovatel a

novinář, velká postava kultury viktoriánské Anglie (ve velmocenské éře za vlády královny

Viktorie). V dětství zažil bídu včetně těžké práce v továrně, literární hvězdou se stal již díky svému

prvnímu, humoristickému románu Kronika Pickwickova klubu, ve svých dalších, sociálně

kritických dílech mj. stanovil osud chudých, citově strádajících dětí jako jedno z hlavních témat

anglické literatury. Některá díla: romány Oliver Twist, David Copperfield, Malá Dorritka.

Charlotte Brontëová (1816 Bradford /S Anglie/ – 1855 tamtéž): román Jana Eyrová (na

dickensovské téma).

Thomas Hardy (1840 Dorchester /J Anglie/ - 1928 tamtéž): román Tess z d´Urbervillů.

Německo:

Bratři Thomas Mann (1875 Lübeck – 1955 Curych, Švýcarsko; román Buddenbrookovi o

úpadku tradiční podnikatelské rodiny, novely Smrt v Benátkách o stárnoucím spisovateli a Mario

a kouzelník o nebezpečí fašistické ideologie; Nobelova cena) a Heinrich Mann (1871 Lübeck –

1950 Santa Monica, Kalifornie, Spojené státy; román Profesor Neřád o tyranském středoškolském

učiteli); oba bratři na odchodu do emigrace před nacismem získali československé občanství.

Lion Feuchtwanger (1884 Mnichov – 1958 Los Angeles, Spojené státy): německý spisovatel

židovského původu. Historické romány Židovka z Toleda (ze středověku), Bláznova moudrost (o

Rousseauovi), Lišky na vinici (z Francie před 1789), Goya (o španělském malíři).

Norsko:

Henrik Ibsen (1828 Skien /J Norsko/ – 1906 Oslo): Jeden ze zakladatelů moderního,

psychologického dramatu s výraznými a hlubokými konflikty. Divadelní hry Domov loutek / Nora

(žena se vzepře v manželství z rozumu se slabochem), Nepřítel lidu, Divoká kachna, Paní

z námoří.

České země:

Realismus:

a) venkovský: Karolina Světlá, Karel Klostermann, Josef Holeček, Jindřich Śimon Baar;

b) městský: Jan Neruda, Ignát Herrmann;

c) historický: Alois Jirásek, Zikmund Winter.

Podrobněji v jiných kapitolách.

Polsko:

Henryk Sienkiewicz (1846 Wola Okrzejska /V Polsko/ – 1916 Vevey, Švýcarsko): Historické

romány Quo vadis (z doby pronásledování prvních křesťanů ve starém Římě), Křižáci (o vítězství

polsko-českého vojska nad německými rytíři u Grunwaldu 1410), trilogie Ohněm a mečem,

Potopa, Pan Wolodyjowski (o bojích Poláků s Ukrajinci, Švédy a Turky v 17. století); NC.

Rusko:

Ivan Vasiljevič Gogol (1809 Soročince /východní Ukrajina/ - 1852 Moskva): Je považován za

zakladatele ruského literárního realismu, ve své kritice současné společnosti uplatňoval – podobně

jako Dickens – hořký humor (gogolovský smích skrze slzy): satirické komedie Revizor, Ženitba,

román Mrtvé duše.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821 Moskva – 1881 Petrohrad): V mládí byl členem

revoluční skupiny, a proto byl uvězněn a pak musel léta strávit ve vnitřním vyhnanství na Sibiři. Po

návratu se stal jedním z největších autorů psychologické prózy všech dob. Romány Zápisky

z mrtvého domu, Zločin a trest, Hráč, Idiot, Běsi, Bratři Karamazovovi.

Lev Nikolajevič Tolstoj (1828 Jasná Poljana /JZ Rusko/ – 1910 Astapovo /JZ Rusko/): Ruský

šlechtic, ve svém životě došel od kontaktů se Západem (cestování, účast v Krymské válce) až

k humanisticky laděnému ruskému tradicionalismu; setkal se s Tomášem G. Masarykem. Romány

Vojna a mír (románová freska od Napoleonova vítězství v bitvě u Slavkova k jeho porážce při

tažení do Ruska), Anna Karenina (o ženě v manželství z rozumu).

Anton Pavlovič Čechov (1860 Taganrog /J Rusko/ – Badenweiler, JZ Německo): Původní

profesí lékař, jako spisovatel se zařadil mezi největší povídkáře všech dob (napsal několik set

povídek), jako autor divadelních her patří – např. vedle Ibsena – mezi zakladatele moderního

dramatu: vynikal nosnými zápletkami, smutným humorem a výtečně napsanými ženskými

postavami. Povídky Pavilon č. 6, Dáma s psíčkem, Anna na krku… Divadelní hry jednoaktovky

Ivanov, Medvěd, divadelní hry „velké“ Racek, Tři sestry, Višňový sad.

Spojené státy:

Mark Twain (vl. jm. Samuel Langhorne Clemens; 1835 Florida, stát Missouri – 1910 Redding,

Connecticut): Americký spisovatel a novinář, humorista. Ve svých dílech podal výstižný

analytický portrét Spojených států ve 2. polovině 19. století. Romány Dobrodružství Toma

Sawyera, Dobrodružství Huckleberryho Finna.

Theodor Dreiser (1871 Terre Haute, Indiana – 1945 Hollywood): autor kritických románů ze

života amerického velkoměsta, které nutí lidi ke kariéře za každou cenu. Romány Americká

tragédie, Sestřička Carrie.

H. Závěr národního obrození

I. Novoromantická literatura

J. Literatura konce století