Pygmalion

George Bernard Shaw

První dějství

Londýn ve čtvrt na dvanáct večer. Letní liják. Ze všech stran zuřivý pískot píšťalek

přivolávajících volné taxi. Chodci úprkem hledají úkryt pod portikem svatopavelského

kostela, kde uţ je několik lidí, mezi nimi dáma s dcerou, obě ve večerních šatech. Všichni

zachmuřeně vyhlíţejí do deště kromě jediného muţe, který je k nim otočen zády, zcela

zaujatý zápisníkem, do něhoţ si píše.

DCERA ( mezi prostředními sloupy, blíţe k pravému ) : Jsem prostydlá na kost. To by mě

zajímalo, kde ten Fred lítá! Uţ je pryč dvacet minut.

MATKA ( po pravici své dcery ) : Přeháníš. Ale taxíka nám zatím mohl sehnat.

ČUMIL ( po pravici dceři ) : Paní, do půl dvanáctý vo taxíka nezavadí. Aţ rozvezou lidi z

divadla.

MATKA : Ale co my si bez něho počnem? Přece tu nebudeme postávat do půl dvanácté! Kdo to

má vydrţet!

ČUMIL : Já za to nemůţu, paní.

DCERA : Kdyby byl Freddy co k čemu, sehnal nám ho, sotva jsme vyšli z divadla.

MATKA : Co měl dělat, chudák malá?

DCERA : Kdyţ ho sehnali jiní, proč ne on? ( Od Southampton Street vběhne deštěm Freddy,

stoupne si mezi ně a zavírá deštník, ze kterého crčí voda. Je to asi dvacetiletý mladík ve fraku

s promáčenými nohavicemi )

Kde máš taxík?

FREDDY : Toho neseţeneš, kdyby ses rozkrájela.

MATKA : Ale Freddy, jeden se přece vţdycky najde! Špatně ses koukal.

DCERA : To uţ přestává všecko! To se máme sebrat a sehnat si ho samy?

FREDDY : Říkám ti, ţe jsou všecky obsazené. Rozpršelo se z ničeho nic, nikdo s tím nepočítal,

a tak kaţdý shání taxík. Došel jsem aţ na Charing Cross a zpátky skorem na Ludgate Circus, a

všecky obsazené.

MATKA : Koukal ses na Trafalgarském náměstí?

FREDDY : Na Trafalgarském náměstí nebyl ani jeden.

DCERA : Koukal ses?

FREDDY : Koukal, dokonce aţ u nádraţí. Měl jsem zlítat celý Londýn?

DCERA : Ty ses vůbec nekoukal.

MATKA : Freddy, ty si váţně neumíš poradit. Hezky běţ a bez taxíka se nevracej.

FREDDY : Promoknu, a nic z toho.

DCERA : A co my? To tu máme trčet celou noc, v tom průvanu? Člověk je jen tak nalehko, a ty

sobče sobecká -

FREDDY : Řek jsem něco? Uţ jdu, uţ jdu. ( Rozevře deštník a vystřelí směrem ke Strandu, srazí

se však s květinářkou, která utíká před deštěm, a vyrazí jí košík z rukou. Oslnivý záblesk, a po

něm rachot hromu, doprovází tento incident )

KVĚTINÁŘKA : 'se ţeneš, F'rdo? Č'm na cestu, mlouši!

FREDDY : Promiňte. ( Odběhne )

KVĚTINÁŘKA ( sbírá rozházené květiny a rovná je zpátky do košíku ) : T'máš ale móresy! 'va

p'géty f'jalek 'upčený do bláta. ( Usedne na patu sloupu a po pravici dámy si třídí květiny.

Ţádná romantická kráska to není. Moţná je jí osmnáct, moţná dvacet, ale sotva jí bude víc.

Na hlavě má černý slamáček, který uţ dlouho odolává londýnskému prachu a popílku a do

styku s kartáčem přišel málokdy nebo vůbec ne. Její vlasy by naléhavě potřebovaly umýt;

jejich myší barva bude sotva od přírody. Na sobě má ošoupaný vypasovaný černý kabátek,

který jí jde skorem aţ po kolena. Pod ním hnědou sukni a zástěru z hrubé látky. Šněrovací

boty jsou nadranc. Bezpochyby je tak čistá, jak jen si to můţe dovolit; ale v porovnání s

přítomnými dámami je hrozná špindíra. Tvářičku nemá o nic horší, ale rozhodně by se dala

vylepšit, a také návštěva u zubaře by jí prospěla )

MATKA : Dovolte prosím, jak to, ţe znáte mého syna jménem?

KVĚTINÁŘKA : Jó, ťbyl tea váš synáček, jo? Tvám tea něco pov'm, jo, k'byste ho vyc'povala 'ko

řádná máma, 'k by neňčil 'bohý holce kvítí a pak nesdrch besplaceni. 'slipa to teť zatáhnete? (

Na tomto místě je třeba pokusu zachytit její ţargón bez pomoci fonetické abecedy s omluvou

zanechat pro nebezpečí nesrozumitelnosti )

DCERA : Ani nápad, mami! To zrovna!

MATKA : Dovol mi to, Kláro. Nemáš drobné?

DCERA : Ne. Nejmenší mám šestipenci.

KVĚTINÁŘKA ( v naději ) : Já vám toho tipla rozměním, miospaní.

MATKA ( Kláře ) : Dej mi ji. ( Klára minci neochotně vydá ) Tak. ( Dívce ) Tumáte, za ty

květiny.

KVĚTINÁŘKA : Děkuju uctivě, dámo!

DCERA : Ať ti dá zpátky. Svazek stojí jenom penci.

MATKA : Budeš zticha, Kláro. ( Dívce ) Drobné si nechte.

KVĚTINÁŘKA : Děkuju, dámo.

MATKA : A teď mi vysvětlete, odkud znáte toho mladého pána.

KVĚTINÁŘKA : Neznám.

MATKA : Dobře jsem slyšela, jak jste ho oslovila. Mě neošidíte.

KVĚTINÁŘKA ( protestuje ) : Kdo vás šidí. Přece taky říkáte cizímu muskýmu Ferdo nebo

Tondo, dyţ na něj chcete bejt milá. ( Usedne vedle svého košíku )

DCERA : Takhle vyhodit peníze! Fakt, mami, to jsi mohla Freddymu ušetřit! ( Znechuceně se

uchýlí za sloup ) ( Postarší důvěryhodný pán vojenského drţení těla vběhne do úkrytu a zavírá

odkapávající deštník. Je stejně postiţený, jako byl Freddy: nohavice má promáčené. Přes frak

má převlečník. Zaujme místo, které opustila Dcera ) Fuj!

MATKA ( Pánovi ) : Promiňte, pane, nevypadá to, ţe by přestalo?

PÁN : Sotva. Zrovna se spustil ještě větší liják. ( Přejde ke květinářce, dá nohu na patu sloupu

a skloní se, aby si narovnal manţety u kalhot )

MATKA : Boţe můj! ( Smutně se uchýlí k dceři )

KVĚTINÁŘKA ( vyuţívá pánovy blízkosti k tomu, aby s ním navázala přátelské styky ) : Vono

dyţ je nejhůř, tak brzy přestane. Nemračte se, pane řiditel, a kupte si vod chudý holky kytku.

PÁN : Bohuţel nemám drobné.

KVĚTINÁŘKA : Já vám rozměním, pane řiditel.

PÁN : Libru? Menší nemám.

KVĚTINÁŘKA : Helejte, kupte si vode mě kytičku, pane řiditel, já vám rozměním půlkorunu.

Vemte si tudletu za dvě pence.

PÁN : Přestaňte se vnucovat, přece víte, co se patří. ( Prohledává si kapsy ) Váţně nemám

drobné. - Moment, tady jsou tři půlpence, jestli nepohrdnete. ( Ustoupí k druhému sloupu )

KVĚTINÁŘKA ( zklamaná, ale říká si, ţe tři půlpence jsou lepší neţ nic ) : Děkuju.

ČUMIL ( dívce ) : Bacha na věc, dejte mu za to kytku. Támhleten chlápek vzadu si píše kaţdý

vaše slovo. ( Všichni se obrátí k muţi, který si dělá poznámky )

KVĚTINÁŘKA ( zděšeně vyskočí ) : Co je na tom špatnýho, ţe sem s pánem mluvila? Mám

povolíno prodávat kytky, dyţ nezavazím na chodníku. ( Hystericky ) Pámbuví, ţe sem slušná

holka, akorát sem se ho ptala, esli si vode mě koupí kytku.

( Všeobecný rozruch, který je většinou výrazem sympatií ke květinářce, ale také odsudkem

jejího přehnaného rozčilení. Výkřiky jako: "Co řvete, ţenská? Nikdo vám nic nedělá. Copak

vám někdo ublíţil? Má to cenu, dělat takovej kravál? Jenom pomalu. Klid, klid," atd. se

ozývají od starších a rozváţnějších lidí, kteří ji chlácholí. Ti méně trpěliví ji ţádají, aby drţela

jazyk za zuby, a neurvale se jí dotazují, co se jí stalo. Vzdálenější skupina, která neví, oč jde,

se přihrne a stupňuje rámus svými otázkami a odpověďmi: "Co se děje? Co vyvedla? Kde je

ten chlápek? Ňákej fízl si ji zapisuje. Coţe! Tamten? Jo, támhleten. Vobrala toho pána o

peníze," atd. Květinářka, rozrušená a uzavřená ve shluku lidí, si proklestí cestu ven k Pánovi

a křičí jako smyslů zbavená ) Pane, pane, ať mě neudá! Vy nemáte pojem, jak bysem na to

doplatila.Vemou mi vosvědčení a vyţenou na ulici, ţe vobtěţuju pánové. Zničej -

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM ( vystoupí do popředí, je po její pravici, ostatní se tlačí za ním ) Ale, ale,

ale! Kdo vám ubliţuje, káčo jedna hloupá? Za koho mě máte?

ČUMIL : Nic se neděje, je to ňákej lepší pán, mrkněte mu na perka. ( Vysvětluje muţi se

zápisníkem ) Víte, vona vás měla za frňouse.

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM ( s náhlým zájmem ) : Co je to frňous?

ČUMIL ( neschopen definice ) : Jak bych vám to řek - zkrátka, takovej frňous, dalo by se říct.

Jak by se to jináč řeklo? Takovej fízl, no.

KVĚTINÁŘKA ( stále hysterická ) : Při všeckom, co je mi svatý, ani slovíčkem sem -

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM ( pánovitě, ale v dobrém ) : Buďte uţ zticha! Vypadám snad na

policajta?

KVĚTINÁŘKA ( zdaleka si není jistá ) : Proč ste si teda psal, co sem řekla? Můţu já vědět, ţe ste

si mě psal správně? Koukejte mi vokázat, co ste si vo mně napsal!

( Muţ otevře svůj zápisník a drţí jí ho rovnou před nosem, ačkoli dav, který se mu tlačí na

záda a snaţí se mu číst přes ramena, by slabším jedincem otřásl )

Co je to? Todle néni pořádný písmo. Todle já nepřečtu.

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM : Ale já ano. ( Čte a přesně reprodukuje její výslovnost ) " Nemrčte se,

paj řiditel, a kupte si vod ch'dý holky kytku."

KVĚTINÁŘKA ( hrozně nešťastná ) : Všecko jen kvůli tomu, ţe sem mu řekla pane řiditel. Dyť

já to nemyslela ve zlým. ( Pánovi ) Pane, pane, ať von mě neudá pro jedno pitomý slovíčko.

Vy přeci -

PÁN : Jaképak udání. To bych si musel stěţovat. ( Muţi se zápisníkem ) Pane, jste-li detektiv,

nemusíte mě chránit před obtěţováním ze strany mladých ţen, dokud vás o to nepoţádám.

Kaţdý vám dosvědčí, ţe ta dívka nic neprovedla.

KOLEMSTOJÍCÍ ( demonstrujíce proti policejnímu donašečství ) : Toseví. Co je vám do toho?

Hleďte si svýho! Chce dostat přidáno, šplhoun. Von si bude psát, co lidi řeknou! Holka na něj

ani nepromluvila. A co kdyby? To jsou věci, dneska se uţ holka ani před deštěm schovat

nemůţe, aby ji někdo neuráţel, atd., atd.

( Soucitnější demonstranti doprovodí květinářku zpět k patě sloupu, kde opět usedne a snaţí se

ovládnout )

ČUMIL : To není ţádnej špicl. Vobyčejnej šantala je to, já ho mám prokouknutýho. Říkám

vám, mrkněte mu na perka.

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM ( ho ţoviálně osloví ) : A jakpak se má vaše příbuzenstvo v Selsey?

ČUMIL ( podezíravě ) : Vodkaď víte, ţe mám příbuzenstvo ze Selsey?

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM : Na tom nesejde. Prostě máte. ( Dívce ) Jak jste se octla tak daleko na

východ od Lisson Grove? Tam jste se přece narodila?

KVĚTINÁŘKA ( zděšená ) : A co je na tom špatnýho, ţe sem vocamtaď vodtáhla? Prase by tam

nebydlelo, a eště sem musela klopit skorem pět šilasů tejdně. ( V slzách ) Buhuhú

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM : Bydlete si kde chcete, jenom nevřískejte.

PÁN ( dívce ) : Notak, notak, však on na vás nesmí ani sáhnout; můţete si bydlet, kde se vám

líbí.

IRONIK ( se vtiskne mezi muţe se zápisníkem a pána ) : Příkladmo v apartmá s vyhlídkou do

Hyde Parku. Taky bych si s váma zahrál na adresy.

KVĚTINÁŘKA ( upadne nad svým košíkem do hluboké melancholie a nešťastně si brumlá pro

sebe ) : Já sem náhodou slušná holka.

IRONIK ( si jí nevšímá ) : Jestlipak uhádnete, vodkaď jsem já?

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM ( promptně ) : Severovýchodní Londýn, Hoxton. ( Všeobecné

pochechtávání. Obecný zájem o výkony muţe se zápisníkem vzrůstá )

IRONIK ( uţasle ) : Teda, já se nehádám. To jsem blázen! Vy jste hotovej děd vševěd.

KVĚTINÁŘKA ( stále si hýčká pocit křivdy ) : Má von zapotřebí se vo mě votírat?

ČUMIL ( k ní ) : Bodejť ţe nemá. Nenechte si to vod něj líbit. ( Muţi se zápisníkem ) Helejte,

máte vy zapotřebí vědět věci vo lidech, který se vo vás ani nevotřeli? Kdo vám dal na to

právo?

KVĚTINÁŘKA : Ale, ať si radši říká co chce. Jen dyţ mě nechá bejt.

ČUMIL : My jsme vám za oušlapek, co? Troufněte si tady na pána!

IRONIK : Správně, jemu řekněte, vodkaď přišel, dyţ se chcete dát na věštění.

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM : Cheltenham, Harrow, Cambridge a Indie.

PÁN : Zcela správně. ( Hurónský smích. Reakce ve prospěch muţe se zápisníkem. Výkřiky jako

"Ten se vyzná. Ten mu to dal! Slyšeli jste, jak tomu flancmajorovi řek, vodkaď je" atd ) .

Dovolíte mi otázku, pane: ţivíte se tím u cirkusu?

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM : Taky jsem na to myslel. Třeba to jednou zkusím.

( Přestalo pršet, a lidé na okraji davu začínají odpadávat )

KVĚTINÁŘKA ( neschvaluje všeobecnou reakci ) Ţádnej lepší pán to néjni, to teda ne, dyţ si

začíná s chudou holkou.

DCERA ( dojde jí trpělivost, neurvale se protlačí davem a odstrčí Pána, který se zdvořile uchýlí

na druhou stranu sloupu ) Kde ten pitomej Freddy lítá? Eště chvíli a uţenu si tady regma.

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM ( k sobě, spěšně si dělá poznámku o její výslovnosti:

" regma" ) : Earlscourt.

DCERA ( zuřivě ) : Pane, ty drzé poznámky si nechte laskavě pro sebe!

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM : Řekl jsem něco nahlas? To tedy nerad. Prosím za prominutí. Vaše paní

matka je bezpochyby z Epsomu.

MATKA ( postoupí mezi dceru a muţe se zápisníkem ) : To snad není moţné! Vyrostla jsem

poblíţ Epsomu, ve Velkodámském parku.

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM ( se náramně baví ) : Chacha! Fantastický název! Promiňte. ( Dceři )

Sháníte taxík, viďte?

DCERA : Neopovaţujte se mě oslovovat.

MATKA : Ale Kláro! ( Dcera vyjádří své opovrţení zlostným pokrčením ramen a vznešeně

odtáhne ) Byly bychom vám velmi zavázány, váţený pane, kdybyste nám sehnal taxi. ( Muţ

se zápisníkem vytáhne píšťalu ) Děkuji vám srdečně. ( Připojí se k dceři ) ( Muţ se zápisníkem

pronikavě zapíská )

IRONIK : Co jsem říkal! Já věděl, ţe je tajnej !

ČUMIL : To není policejní píšťalka, tu má na psa.

KVĚTINÁŘKA ( se stále zabývá svou křivdou ) : Von mi nemá co kazit reputaci. Já si na svý

reputaci zakládám jako kaţdá jiná.

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM : Pokud jste si nevšimli, tak před chvilkou přestalo pršet.

ČUMIL : Namouduši! Co to neřeknete dřív? Člověk poslouchá vaše kecy a jenom s váma utrácí

čas! ( Odejde směrem ke Strandu )

IRONIK : Já vám řeknu, vodkaď vy jste přišel. Vy jste utek z cvokhauzu. Koukejte se tam

vrátit.

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM ( přívětivě ) : Do cvokhauzu.

IRONIK ( předstírá obzvlášť, výraznou řeč ) : Tak vám ď, učitelskej. Tě péro, ingouste! (

Dotkne se posměšně klobouku na výraz úcty a odkráčí )

KVĚTINÁŘKA : Takhle strašit lidi! Co dyby se to stalo jemu?

MATKA : Kláro, uţ se vyčasilo. Můţeme jít na autobus. Pojď. ( Podkasá si sukni nad kotníky a

vydá se směrem ke Strandu )

DCERA : Ale co bude s taxíkem - ( Její matka uţ není na doslech ) Bóţe, to je otrava! ( Vztekle

jde za ní ) ( Všichni odešli kromě muţe se zápisníkem, pána a květinářky, která si vsedě dává

do pořádku svůj košík a stále se polohlasem lituje ) .

KVĚTINÁŘKA : Chudá holka nemá zastání! Ţivot na draka, a eště ji votravujou a sekýrujou!

PÁN ( se opět obrátí k levici muţe se zápisníkem ) : Mohu se zeptat, jak to děláte?

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM : Pouhá fonetika. Věda o řeči. Moje profese a zároveň můj koníček.

Šťastný člověk, kterému koníček vydělává na ţivobytí! Vy rozpoznáte Ira nebo řekněme

Angličana ze severního hrabství podle jeho nářečí. Já dokáţu zařadit kohokoliv s přesností

šesti mil. V Londýně s přesností dvou mil. Někdy dvou ulic.

KVĚTINÁŘKA : Ţe se nestydí, poseroutka!

PÁN : A dá se z toho vyţít?

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM : Ale ovšem. Docela pohodlně. Ţijeme v době zbohatlíků. Lidi začnou

na periférii s ročním příjmem osmdesát liber, a skončí v centru se sto tisíci. Chtějí se periférie

zbavit, jenţe ona se nezapře; stačí, kdyţ otevřou pusu. A já je naučím -

KVĚTINÁŘKA : Ať se stará vo sebe a nechá ubohou holku -

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM ( vybuchne ) : Ţenská, okamţitě s tím ohavným skuhráním přestaňte,

nebo si hledejte útočiště na jiné posvátné půdě!

KVĚTINÁŘKA ( se chabě brání ) : Já mám právo tady bejt zrovna jako vy.

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM : Ţenská, která vydává tak otravné a ohavné zvuky, nemá právo na nic -

ani na ţivot. Pomněte, ţe jste lidská bytost, v níţ sídlí duše a boţský dar artikulované mluvy;

ţe vaše mateřština je jazykem Shakespeara, Miltona a bible, a nebublejte tu jako holub na

báni!

KVĚTINÁŘKA ( zcela vyvedena z míry, vzhlíţí k němu se směsicí úţasu a bázně, aniţ se opováţí

zdvihnout hlavu ) : Áááoooúúú!

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM ( vytasí sešit ) : Pane na nebi! To je vokál! ( Zapisuje, pak čte ze sešitu;

reprodukuje hlásky přesně ) Áááoooúúú!

KVĚTINÁŘKA ( pobavena jeho reprodukcí, neudrţí se smíchy ) : Páni!

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM : Vezměte například tady toho tvora: mluví jako dlaţdič a tak se bude

brodit blátem aţ do smrti. Věřte mi, drahý pane, ţe za pouhé tři měsíce bych ji mohl na

diplomatickém koktejlu vydávat za vévodkyni. Dokonce bych jí moh dohodit místo komorné

nebo prodavačky, a na to uţ musí nějak ovládat jazyk!

KVĚTINÁŘKA : Co to vykládáte?

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM : Ano, ty kedlubnový chráste, ty skvrno na ušlechtilé architektuře těch

sloupů zde, ty ztělesněná uráţko anglického jazyka - moh bych tě vydávat za královnu ze

Sáby! ( Pánovi ) Nevěříte?

PÁN : Ale věřím. Zabývám se výzkumem indických jazyků, takţe -

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM ( dychtivě ) : Váţně? Neznáte náhodou plukovníka Pickeringa, autora

Hovorového sanskrtu?

PÁN : Já jsem plukovník Pickering. A vy račte být?

MUŽ SE ZÁPISNÍKEM : Henry Higgins, autor Higginsovy univerzální abecedy.

PICKERING ( nadšeně ) : Přijel jsem za vámi z Indie.

HIGGINS : A já se tam za vámi chystal.

PICKERING : Kde bydlíte?

HIGGINS : Wimpole Street 27A. Stavte se zítra.

PICKERING : Já bydlím v Oarltonu. Stavte se teď, povečeříme a poklábosíme.

HIGGINS : Jde se.

KVĚTINÁŘKA ( Pickeringovi, kdyţ ji míjí ) : Kupte si kytku, hodnej pane. Nemám na činţi.

PICKERING : Kdyţ já opravdu nemám drobné. Lituji. ( Odchází )

HIGGINS ( dotčen, ţe dívka zalhala ) : Lhářko prolhaná! Říkala jste, ţe můţete rozměnit

půlkorunu.

KVĚTINÁŘKA ( vyskočí, zoufale ) : Vás by teda měli vycpat hřebíkama! ( Mrskne mu košík pod

nohy ) Navalte šest pencí a seţerte si celej košík. ( Hodiny na kostele bijí půl )

HIGGINS ( vidí v tom hlas boţí, který ho napomíná, ţe farizejsky lakotí na chudé dívce ) :

Menetekel. ( Smekne obřadně klobouk, pak vhodí hrst mincí do košíku a odchází za

Pickeringem )

KVĚTINÁŘKA ( sebere půlkorunu ) : Áoú! ( Sebere několik dvoušilinků ) Ááoú! ( Sebere několik

mincí ) Ááááoú! ( Sebere jednu půllibrovku ) Aááááoúúú!

FREDDY ( vyskočí z taxíku ) : Konečně jsem ho sehnal. Haló! ( Prodavačce ) Kam se poděly ty

dvě dámy, co byly tady?

KVĚTINÁŘKA : Vodklusaly na autobus, dyţ přestalo pršet.

FREDDY : A taxíka mě nechají na krku! Krucifix!

KVĚTINÁŘKA ( velkopansky ) : Jen klid, mladej! Taxíka si beru domů já. ( Odpluje k vozu.

Taxikář dá ruku za záda a drţí dvířka zavřená. Květinářka, která naprosto chápe jeho

nedůvěru, mu ukáţe hrst drobných ) Ňákejch pár šupů mě nerozhází, Karlíku. ( Taxikář se

zazubí a otevře dveře ) No prosím. Kam s tím košíkem?

TAXIKÁŘ : Dej ho sem. Dvě pence příplatek.

LÍZA : Tůdle. Nechci, aby ho někdo viděl. ( Nacpe košík do taxíku a nastoupí. Pokračuje v

konverzaci oknem vozu ) Ahoj, Ferdo.

FREDDY ( celý bez sebe, smekne ) : Ahoj.

TAXIKÁŘ : Kam to bude?

LÍZA : Baknemskej plac. ( Buckinghamský palác )

TAXIKÁŘ : Coţe?

LÍZA : Ty nevíš, kde to je? V Zeleným parku, tam co bydlí pan král. Ahoj, Ferdo. Nebudu tě

zdrţovat. Ahoj.

FREDDY : Ahoj. ( Odejde )

TAXIKÁŘ : Hele? Co bylo s tym Baknemským plácem? Co ty máš co pohledávat v

Baknemským pláci?

LÍZA : Seví, ţe nic. Ale nechtěla sem, aby to věděl von. Hoď mě domů.

TAXIKÁŘ : A kde to má bejt?

LÍZA : Drury Lane, Andělskej dvůr, na rohu je koňskej řezník.

TAXIKÁŘ : To uţ zní líp, holka. ( Odjedou )

( Sledujme taxi aţ ke vchodu do Andělského dvora, úzkého průchodu mezi dvěma krámy, z

nichţ jeden je koňský řezník. Taxi zastaví, Líza vystoupí, košík táhne s sebou )

LÍZA : Kolik to dělá?

TAXIKÁŘ ( ukazuje na taxametr ) : Neumíš číst? Šilink.

LÍZA : Šilink za dvě minuty!!

TAXIKÁŘ : Za dvě nebo za deset, to máš fuk.

LÍZA : To je teda pěkná levota!

TAXIKÁŘ : Uţ jsi někdy jela taxíkem?

LÍZA ( důstojně ) : Miliónkrát, mladíče.

TAXIKÁŘ ( směje se jí ) : Vidíš, holka, jak ti to svědčí. Ten šilink si nech, berunko. Ţe se

necháme poroučet. Měj se! ( Odjede ) ( pokořená ) : Drzoun jeden!

Sebere košík a táhne se s ním uličkou do svého bytu: je to malý pokojík s velmi starými

tapetami, které se na vlhkých místech odchlipují. Rozbitou tabulku v okně vyspravil kus

papíru. Na zdi je připíchnutý portrét populárního herce a stránka dámské módy, obojí je

vytrţeno z novin a obojí daleko přesahuje Líziny moţnosti. V okně visí ptačí klec, ale její

nájemník uţ dávno zemřel - je to uţ pouhá památka.

To jsou jediné luxusní předměty - zbytek je očividně dále neredukovatelné minimum

základních potřeb: mizerná postel, naloţená pokrývkami všeho druhu, jen kdyţ mohou zahřát,

velká bedna s přehozem, se dţbánem a umyvadlem a s malým zrcátkem nad ní, jedna ţidle a

stůl, vyhozené odněkud z předměstské kuchyně, a budík na polici nad nepouţívaným krbem -

to vše osvětluje plynová lampa za penci hozenou do automatu. Líza, utahaná, ale příliš

vzrušená, neţ aby si mohla jít lehnout, tu usedne, počítá své nové bohatství a plánuje, jak s

ním naloţí, dokud dávka plynu nedojde: tu poprvé vychutná, co to je, kdyţ můţe do automatu

bez reptání vhodit další penci. Tato rozhazovačná nálada však neutlumí její neodbytný cit pro

hospodárnost natolik, aby si neuvědomila, ţe laciněji i tepleji můţe snít a spřádat plány v

posteli, místo aby vysedávala v zimě. A tak si sundá šátek a sukni, přidá je do sbírky

přikrývek, skopne boty a zaleze do postele, aniţ se převléká dál.

Druhé dějství

Druhý den dopoledne v jedenáct hodin. Higginsova laboratoř ve Wimpole Street. Je to

místnost v patře s okny do ulice, původně zamýšlená jako salón. Dvoukřídlové dveře jsou

uprostřed zadní stěny; návštěvník, který jimi vstoupí, najde vpravo od nich dvě vysoké

registratury přiraţené ke stěnám, takţe svírají pravý úhel. V tomto rohu je plochý psací stůl,

na něm fonograf, laryngoskop, sada malých varhanních píšťal s měchy, souprava cylindrů pro

pyrofon s hořáky napojenými na plynový vývod ve stěně kaučukovou hadičkou, několik různě

velkých ladiček, model lidské hlavy v ţivotní velikosti s vyznačenou částí mluvidel v průřezu

a krabice se zásobními voskovými válečky do fonografu. Ještě dále na téţe straně je v pokoji

krb, u něho kbelík na uhlí a na straně nejbliţší dveřím pohodlné koţené křeslo. Na krbové

římse hodiny. Mezi krbem a fonografem stojánek na noviny.

Na druhé straně dveří, po levici návštěvníka, je komoda s mělkými zásuvkami, na ní telefon a

telefonní seznam. Vedlejší roh a většinu postranní stěny zaujímá veliký klavír s klávesnicí na

straně nejdál od dveří a sedačkou pro klavíristu zdéli celé klaviatury. Na klavíru je dezertní

mísa plná ovoce a cukroví, většino bonbónů.

Prostředek pokoje je volný. Kromě křesla, sedačky u klavíru a dvou ţidlí u stolu s fonografem

je v pokoji ještě jedna zbloudilá ţidle, která stojí poblíţ krbu. Na stěnách jsou rytiny: většinou

Piranesiové a mezzotintové portréty. Ţádné malby.

Pickering sedí za stolem, odkládá několik lístků a ladičku, které právě pouţíval. U něho stojí

Higgins a zasouvá dvě či tři kartotéční zásuvky, které jsou dosud povytaţeny. V dopoledním

světle se jeví jako robustní, vitální a přitaţlivý typ muţe asi čtyřicetiletého, na sobě má černý

ţaket, který mu přidává na důstojnosti, bílý límeček a černou hedvábnou vázanku. Je to typ

energického vědce, upřímně, dokonce vášnivě zaujatého vším, co lze studovat jako předmět

vědeckého zájmu, který nedbá na sebe ani na jiné lidi, nevyjímaje jejich city. Nebýt jeho stáří

a rozměrů, je to vlastně takové velmi nepokojné dítě, které dychtivě a hlučně "poznává svět" a

které je také třeba téměř stejně pozorně hlídat, aby nepřišlo do neštěstí. Kdyţ je v dobré

náladě, vesele pouští na lidi hrůzu, a kdyţ je něco v nepořádku, nedůtklivě řádí; ale je tak

dokonale upřímný a vzdálený vší zlobě, ţe si ho člověk nezprotiví ani v jeho nejméně

rozumných chvilkách.

HIGGINS ( zavírá poslední zásuvku ) : A to je celý ten krám.

PICKERING : Opravdu úţasné. Stejně mi dobrá polovina unikla.

HIGGINS : Chcete si něco probrat ještě jednou?

PICKERING : ( vstane a přejde ke krbu, kde se uvelebí zády k ohništi ) : Děkuju, teď rozhodně

ne. Pro dnešní dopoledne toho mám aţ po krk.

HIGGINS ( jde za ním a postaví se vedle něho po jeho levici ) : To vás tak unavilo poslouchat

zvuky?

PICKERING : Unavilo. Je to strašný nápor. Dost jsem si zakládal na tom, ţe dokáţu vyslovit

čtyřiadvacet různých samohlásek, ale vašich sto třicet mi vzalo dech. Většinou je vůbec

sluchem nerozpoznám.

HIGGINS ( se pochechtává, jde ke klavíru a jí cukroví ) : To chce cvik. Nejdřív ţádný rozdíl

neslyšíte, ale stačí se zaposlouchat, a najednou zjistíte, ţe se všecky liší jako á od bé.

( Vejde paní Pearceová, Higginsova hospodyně ) Co je? .

PEARCEOVÁ ( váhá, zřejmě si neví rady ) : Přišla za vámi nějaká mladá ţena, pane Higginsi.

HIGGINS : Mladá ţena! Copak chce?

PEARCEOVÁ : Říkala, ţe budete mít z její návštěvy radost, jen co se dovíte, proč přišla. Je to

docela obyčejná holka, pane Higginsi. Opravdu hrozně obyčejná. Já bych ji poslala pryč, ale

povídám si, co kdyţ si ji budete chtít namluvit, do těch přístrojů. Snad jsem nic neprovedla,

ale kdyţ k vám, s prominutím, kolikrát chodí takoví divní lidé. Kdybyste náhodou -

HIGGINS : Nic se neděje, paní Pearceová. Výslovnost má zajímavou?

PEARCEOVÁ : Spíš hroznou: pane Higginsi, namouduši. Já nevím, jak vás něco takového vůbec

můţe zajímat.

HIGGINS ( Pickeringovi ) : Sem s ní. Klidně ji přiveďte, paní Pearceová. ( Jde rychle ke svému

pracovnímu stolu a vybere jeden váleček do fonografu )

PEARCEOVÁ ( jen zpola smířená ) : Prosím, pane Higginsi. Je to vaše přání. ( Odejde )

HIGGINS : Jde jako na zavolanou. Aspoň vám ukáţu, jak si dělám záznamy. Necháme ji

mluvit, já si to nejdřív zaznamenám Bellovou optickou řečí, pak širokou románskou, a

nakonec si ji chytíme na fonograf, takţe si ji pak můţete pouštět, jak často budete chtít, a

současně sledovat písemný záznam.

PEARCEOVÁ ( se vrací ) : Tady je ta mladá ţena, pane Higginsi. ( Květinářka vejde v plné

parádě. Na hlavě má klobouk se třemi pštrosími péry: oranţovým, modrým a červeným.

Zástěru má skorem čistou a chatrný kabát trochu vylepšený. Jímavost této ţalostné

postavičky, její nevinná marnivost a sebejistota zapůsobí na Pickeringa, který se napřímil uţ v

přítomnosti paní Pearceové. Higgins však reaguje zcela jinak: jediný rozdíl, který dělá mezi

muţem a ţenou, spočívá v tom, ţe pokud zrovna na ně nepouští hrůzu nebo nevznáší protest k

nebesům kvůli nějakému jako pírko lehkému kříţi, který musí nést, lísá se k ţenám jako dítě ke

své chůvě, kdyţ po ní něco chce )

HIGGINS ( ji pozná s neskrývaným zklamáním, a hned z toho dětinsky dělá nesnesitelnou

křivdu na své osobě; bryskně ) : Ale to je ta holka, co ji mám poznamenanou od včerejška! Ta

je k ničemu; ze severozápadního Londýna mám všechny záznamy, které potřebuju. Přece

kvůli ní nezničím další váleček. ( Dívce ) Koukejte mazat, já vás nechci.

KVĚTINÁŘKA : Jen si nevytahujte triko. Eště nevíte, proč sem tady. ( Pearceové, která čeká u

dveří na další rozkazy ) Řekla ste mu, ţe sem přifrčela taxíkem?

PEARCEOVÁ : Ale děvče! Snad si nemyslíte, ţe takový pán se stará, čím jste přijela!

KVĚTINÁŘKA : My sme ňáká honorace! Ale dávat hodiny, to mu nejni zatěţko, dobře sem ho

slyšela. Já se ho vo ţádný prezenty neprosim, a dyţ mu moje mergle nejsou dost dobrý, můţu

jít ke konkurenci.

HIGGINS : Dost dobrý pro co?

KVĚTINÁŘKA : Dost dobrý pro váás! Uţ vám to došlo, jo? Přišla sem si vyjednat hodiny,

abyste věděl. A taky je zacvaknout, aby nebyla mejlka.

HIGGINS ( omráčen ) : No ne!!! ( Popadne dech ) Co vám na to mám říct?

KVĚTINÁŘKA : Dybyste byl slušně vychovanej, třeba byste mi nabídnul ţidli. Přeci mám pro

vás kšeft, ne?

HIGGINS : Pickeringu, nabídnem té couře ţidli - nebo s ní vyrazíme dveře?

KVĚTINÁŘKA ( zděšeně uprchne ke klavíru, kde se otočí, zahnaná do kouta ) : Ááááooúúú! (

Ublíţeně naříká ) Já si nenechám nadávat do cour, kdyţ chci platit jako dáma! ( Oba muţi na

ni z druhého konce místnosti uţasle zírají )

PICKERING ( jemně ) : A co byste vlastně chtěla, děvče?

KVĚTINÁŘKA : Já bysem chtěla dělat slečnu v květinářství, a né prodávat na ulici. Ale voni mě

nevemou, dokaď nebudu šveholit spisovnějc. Von řek, ţe by mě naučil. Tak sem tady, chci

mu solit - já se ho vo nic neprosim - a von se mnou zachází jako s handrou.

PEARCEOVÁ : To jste tak hloupá? Vy si myslíte, ţe si můţete dovolit platit hodiny u pana

Higginse?

KVĚTINÁŘKA : Co bych nemohla? Vím, nač takový hodiny přídou, zrovna jako vy, a můţu

klopit.

HIGGINS : Kolik?

KVĚTINÁŘKA ( se vrací k němu, triumfálně ) : To je řeč! Já tušila, ţe přestanete dělat haura,

sotva zmerčíte, ţe byste moh trhnout něco z toho, co ste mi včera večír vysolil. ( Důvěrně ) Ţe

ste měl zakalenej chobot, ţe jo?

HIGGINS ( kategoricky ) : Sedněte si.

KVĚTINÁŘKA : Jó, dyţ mi to chcete dát prezentem ...

HIGGINS ( zahřmí ) : Sednout!

PEARCEOVÁ ( přísně ) : Sedněte si, děvče. Koukejte poslechnout.

KVĚTINÁŘKA : Áááoooúúú! ( Zůstane stát se smíšenými pocity vzdoru a rozpaků )

PICKERING ( velmi zdvořile ) : Neposadíte se prosím? ( Postaví osamělou ţidli poblíţ krbové

předloţky mezi sebe a Higginse )

KVĚTINÁŘKA ( upejpavě ) : Dyţ jinak nedáte. ( Posadí se. Pickering se vrátí na krbovou

předloţku )

HIGGINS : Jak se jmenujete?

KVĚTINÁŘKA : Líza Doolittlová.

HIGGINS ( váţně deklamuje ) : Bětka a Alţběta, Bětuška, Líza, vyšly si do lesa na ptačí

hnízda.

PICKERING :Čtyři tam vajíčka v hnízdečku byla.

HIGGINS : Vzaly si po jednom, tři ještě zbyla. ( Upřímně se smějí vlastnímu vtipu )

LÍZA : Co blbnete?

PEARCEOVÁ : Takhle s panem Higginsem nesmíte mluvit.

LÍZA : A proč von teda nemluví rozumně se mnou?

HIGGINS : Vraťme se k obchodním věcem. Kolik mi nabízíte za hodinu?

LÍZA : Já to mám na chlup spočítaný. Jedna moje přítelkyně se učí fráninu, jo - a platí

půldruhýho šilasu za hodinu vopravdickýmu Francouzovi. Vy mě máte učit můj rodnej jazyk,

tak byste přeci po mně nechtěl toliká jako tamten za fráninu. Dám vám šilas; berte, nebo

nechte bejt.

HIGGINS ( přechází po pokoji sem a tam, chrastí v kapse klíči a drobnými ) : Víte, Pickeringu,

kdyţ vezmete jeden šilink ne prostě jako šilink, ale jako procento z jejího přijmu, tak plně

odpovídá takovým šedesáti, sedmdesáti librám od milionáře.

PICKERING : Jak to?

HIGGINS : Jen si to spočítejte. Takový milionář si přijde na stopadesát liber denně. Ona vydělá

asi tak půlkorunu.

LÍZA ( vznešeně ) : Kdo vám řek, ţe mám jenom -

HIGGINS ( pokračuje ) : Nabízí mi za hodinu dvě pětiny svého denního příjmu. Dvě pětiny

milionářského denního příjmu jsou asi tak šedesát liber. To je slušné. To je balík peněz! Tolik

mi ještě nikdo nenabíd.

LÍZA ( vstane, zděšena ) : Šedesát liber! Co to ţvaníte? Já vám ţádnejch šedesát liber

nenabízela. Kde bysem schrastila -

HIGGINS : Buďte zticha.

LÍZA ( pláče ) : Já přeci nemám šedesát liber. Áááá -

PEARCEOVÁ : Nebrečte, holka hloupá. A posaďte se. Nikdo vám vaše peníze nevezme.

HIGGINS : Někdo ale vezme tebe, a koštětem, jestli nepřestaneš fňukat. Sednout!

LÍZA ( pomalu poslechne ) : Ááááooúú! Děláte, jako byste byl můj táta.

HIGGINS : Jestli se rozhodnu tě učit, budu na tebe horší neţ dva tátové dohromady. Tumáš. (

Nabídne jí svůj hedvábný kapesník )

LÍZA : Na co to je?

HIGGINS : Na oči. Na kaţdou partii tvého obličeje, která je mokrá. Pamatuj si: tohle je tvůj

kapesník, a tohle je tvůj rukáv. Kdyţ se chceš stát slečnou prodavačkou, tak si je nepleť. (

Dočista popletená Líza na něho bezmocně zírá )

PEARCEOVÁ : Takhle se s ní nedomluvíte, pane Higginsi: ona vám nerozumí. Kromě toho jste

na omylu: tak ona nesmrká. ( Bere jí kapesník )

LÍZA ( ho popadne ) : Moment! Navalte ten kapesník. Dal ho mně, a ne vám!

PICKERING ( se směje ) : To je pravda. Mám dojem, ţe ten kapesník je třeba pokládat za její

majetek, paní Pearceová.

PEARCEOVÁ ( rezignuje ) : Patří vám to, pane Higginsi.

PICKERING : Higginsi, nasadil jste mi brouka do hlavy - s tím diplomatickým koktejlem. Jestli

to dokáţete, prohlásím vás za největší pedagogickou kapacitu na světě. Vsadím se s vámi o

všecky náklady na ten pokus, ţe to nesvedete. A zaplatím hodiny.

LÍZA : Jé, vy jste ale príma! Děkuju, pane řiditel.

HIGGINS ( v pokušení, dívá se na ni ) : Pokušení je téměř neodolatelné.

Je tak nádherně sprostá - tak šíleně ušňupaná -

LÍZA ( vehementně protestuje ) : Ááááoooúúú!!! Já nejsem ušňupaná. Náhodou sem si na

cestu umyla vobličej i ruce, to je fakt!

PICKERING : Lichotkami jí rozhodně hlavu nepopletete, Higginsi.

PEARCEOVÁ ( neklidně ) : Jen to nezakřikněte, pane plukovníku. Ono je víc moţností, jak

děvčeti poplést hlavu, a pan Higgins je na to kadet, i kdyţ třeba ani nechce. Pevně doufám,

pane plukovníku, ţe ho v ţádných hloupostech podporovat nebudete.

HIGGINS ( bere nápad váţné a rozpaluje se ) : Co jiného je ţivot neţ série hloupých nápadů?

Potíţ je na ně přijít. Jenom nepromeškat šanci: nenaskytne se kaţdý den. Udělám z té

ucourané poběhlice vévodkyni.

LÍZA ( zásadně neuznává toto hodnocení vlastní osoby ) : Ááááooúúú!

HIGGINS ( unesen ) : Ano, za půl roku - kdepak, za čtvrt, jestli má dobrý sluch a mrštný jazyk

- za čtvrt roku ji vezmu kamkoliv a prohlásím ji za kohokoliv. Začneme dneska, teď! hned!

Odveďte ji a umyjte, paní Pearceová. Vydrhněte ji rejţákem, kdyţ to nepustí jinak. Máte v

kuchyni zatopeno?

PEARCEOVÁ ( protestuje ) : Mám, ale -

HIGGINS ( bouří dál ) : Vysvlečte ji, a všecko, co má na sobě, spalte. Nové šaty můţete

objednat telefonicky. Neţ přijdou, omotejte ji třeba balicím papírem.

LÍZA : Vy nejste ţádnej dţentlas, to teda nejste, dyţ mluvíte vo takovejch věcech. Já sem

náhodou slušná holka, a takový ptáčky mám prokouknutý.

HIGGINS : Ţenská, vaši periferní stydlavost tady nemůţeme potřebovat. Musíte si osvojit

chování vévodkyně. Odveďte ji, paní Pearceová. Kdyţ se bude cukat, klidně jí nařeţte.

LÍZA ( vyskočí a v běhu hledá ochranu střídavě u Pickeringa a paní Pearceové ) : Ne!!!

Zavolám na vás policajty.

PEARCEOVÁ : Ale kam ji uloţím?

HIGGINS : Strčte ji do popelnice.

LÍZA : Aáááooúúú!

PICKERING : Ale Higginsi! Mějte rozum!

PEARCEOVÁ ( rezolutně ) : Musíte mít rozum, pane Higginsi, to skutečně musíte. Nemůţete

takhle po lidech šlapat. ( Higgins, takto napaden, ochladne. Po hurikánu následuje mírný

vánek překvapení )

HIGGINS ( s profesionálně dokonalou modulací hlasu ) : Já ţe po lidech šlapu! Milá paní

Pearceová, milý Pickeringu, nikdy mě ani nenapadlo po někom šlapat. Já pouze navrhuji,

abychom té ubohé dívce prokázali laskavost. Musíme jí pomoci, aby byla s to zaujmout v

ţivotě nové postavení. Pokud jsem se nevyjádřil dost jasně, bylo to jen z ohledu na její - nebo

i váš - jemnocit. ( Líza, kterou to uspokojí, se odkrade zpátky k ţidli )

PEARCEOVÁ ( Pickeringovi ) : Tak co, slyšel jste v ţivotě něco takového, pane plukovníku?

PICKERING ( se srdečné směje ) : Ne, paní Pearceová, jakţiv ne.

HIGGINS ( trpělivě ) : O co jde?

PEARCEOVÁ : Jenom o to, pane Higginsi, ţe nemůţete děvče sebrat jen tak, jako kamínek se

země.

HIGGINS : Proč?

PEARCEOVÁ : Proč! Vţdyť vy o ní nic nevíte! Co její rodiče? Třeba je vdaná.

LÍZA : Blbost!

HIGGINS : Vidíte! Jak to ta dívka velmi přiléhavě vyjádřila: Blbost! Vdaná, to tak! Jako byste

nevěděla, ţe ţena z její vrstvy vypadá rok po svatbě jako utahaná padesátnice.

LÍZA : Kdo by si mě vzal?

HIGGINS ( náhle se uchýlí k nejsvůdnějšímu šepotavému rejstříku ve svém nejvýmluvnějším

slohu ) : Přisámbůh, Alţběto, neţ s vámi skončím, budou ulice posety mrtvolami muţů, kteří

se kvůli vám zastřelili.

PEARCEOVÁ : Hlouposti. Takové řeči si musíte odpustit, pane Higginsi.

LÍZA ( vstane a rozhodnuta se narovná ) : Já du. Von spad z višně. Přeci se nenechám učit

vod ňákýho cvoka.

HIGGINS ( raněn na nejcitlivějším místě, ţe odolala jeho výmluvnosti ) : Tak vy takhle? Já

jsem tedy blázen, co? Dobře. Paní Pearceová, ţádné nové šaty ji objednávat nemusíte.

Vyhoďte ji.

LÍZA ( fňuká ) : Neee! Nešahejte na mě!

PEARCEOVÁ : Aspoň vidíte, jak se drzost nevyplácí. ( Ukazuje ) Prosím, tamhle je východ.

LÍZA ( téměř v slzách ) : Já se vo ţádný hadry neprosila. Stejně bysem si je nevzala. ( Zahodí

kapesník ) Můţu si je koupit sama.

HIGGINS ( pohotově zachrání kapesník a zadrţí ji na váhavé cestě ke dveřím ) : Jste nevděčná,

zlobivá holka. To mám za to, ţe jsem vás chtěl vytáhnout z kanálu, vyparádit a udělat z vás

dámu.

PEARCEOVÁ : Uţ je toho dost, pane Higginsi. Vy zlobíte, ne ona. Jděte hezky domů k rodičům,

děvenko, a řekněte jim, ať na vás dají lepší pozor.

LÍZA : Já ţádný rodičové nemám. Řekli mi, ţe sem dost velká, abysem se ţivila sama, a

vyrazili mě.

PEARCEOVÁ : Kde máte maminku?

LÍZA : Ţádnou nemám. Ta, co mě vyrazila, byla moje šestá macecha. Ale já se vobešla bez

nich. Já sem náhodou slušná holka.

HIGGINS : No prosím, tak nač ten kravál? Holka nikomu nepatří - nikdo o ni nestojí, jenom já.

( Jde k paní Pearceové a lísá se k ní ) Můţete ji třeba adoptovat, paní Pearcová; s dcerou

byste si jistě uţila hodně legrace. A přestaňte dělat kravál. Vemte ji dolů, a -

PEARCEOVÁ : Ale co z ní bude? Budete jí něco platit? Mějte rozum, pane Higginsi.

HIGGINS : Ale plaťte jí co chcete. Zaneste to do výdajů na domácnost. ( Netrpělivě ) Proboha,

co by dělala s penězi? Najíst dostane a šaty taky. Peníze by mohla jedině propít.

LÍZA ( se obrátí k němu ) : Vy ste ale grobián! Ţe vám jazyk neupadne: jakţiva jsem se

kořalky netkla. ( Pickeringovi ) Pane řiditel, vy ste slušnej pán, ať se mnou takle nemluví!

PICKERING ( dobromyslně Higginse napomíná ) : Nenapadlo vás, Higginsi, ţe to děvče má

nějaké city?

HIGGINS ( si ji kriticky prohlíţí ) : Ani bych neřek. Rozhodně si s nimi nemusíme lámat hlavu.

( Vesele ) Viďte, Lízo?

LÍZA : Mám svý city jako kaţdej jinej.

HIGGINS ( Pickeringovi ) : Vidíte ten problém?

PICKERING : Coţe? Jaký problém?

HIGGINS : Naučit ji mluvit správně gramaticky. Copak výslovnost, to je maličkost.

LÍZA : Já nechci mluvit gramaticky. Já chci mluvit jako slečna v květinářství.

PEARCEOVÁ : Mohl byste se drţet věci, pane Higginsi? Ráda bych věděla, za jakých podmínek

tady to děvče zůstane. Bude dostávat mzdu? A co potom, aţ skončíte s výukou? Musíte se

dívat trošku dopředu.

HIGGINS ( nervózně ) : Co z ní bude, kdyţ ji nechám v kanále? To mi laskavě řekněte, paní

Pearceová.

PEARCEOVÁ : To je její věc, a ne vaše, pane Higginsi.

HIGGINS : Dobrá, aţ s ní skončím, můţeme ji hodit zpátky do kanálu, a pak to zase bude její

věc. Takţe je všecko v pořádku.

LÍZA : Teda vy nemáte ţádný srce, vám na nikom nezáleţí, akorát na vás. ( Vstane a rezolutně

se chopí slova ) Tak! Uţ toho mám plný zuby! Vodcházím. ( Jde ke dveřím ) Teda, ţe se

nestydíte!

HIGGINS ( sebere s klavíru čokoládový bonbón; oči se mu najednou začnou rozpustile blýskat

) : Vezměte si bonbón, Lízo.

LÍZA ( se zastaví, v pokušení ) : Vím já, co je v ňom? Slyšela jsem, ţe páni, jako ste vy, takhle

vomámili nejednu, holku! ( Higgins vytáhne kapesní nůţ, rozpůlí bonbón, polovičku si dá do

úst a polkne, druhou polovičku nabídne jí )

HIGGINS : Důkaz dobré vůle, Lízo. Já půl, vy půl. ( Líza otevře ústa, aby mu odsekla; Higgins

jí do nich vstrčí půl bonbónu ) Budete jich mít denně plné krabice, bedny bonbónů. K snídani,

k večeři. Tak co?

LÍZA ( která konečně bonbón zlikvidovala, kdyţ se předtím málem udávila ) : Já bysem ho

nepolkla, ale dyţ se nesluší ho vyplivnout.

HIGGINS : Poslouchejte, Lízo. Říkala jste tuším, ţe jste přijela taxíkem.

LÍZA : A co má bejt? Já si můţu vzít taxíka jako kaţdej.

HIGGINS : To můţete, Lízo, a napříště kolikrát budete chtít. Budete si jezdit po městě sem a

tam a kolem dokola kaţdý den. Dovedete si to představit, Lízo?

PEARCEOVÁ : Pane Higginsi, vy to děvče pokoušíte. To se nesluší. Měla by myslet na

budoucnost.

HIGGINS : V jejím věku? Hlouposti! Na budoucnost máme myslet, aţ nás uţ ţádná

budoucnost nečeká. Kdepak, Lízo dělejte to jako tady ta paní: myslete na budoucnost jiných

lidí, ale nikdy ne na svou vlastní. Myslete na bonbóny, na taxíky, na zlato a brilianty.

LÍZA : Ne. Já vo ţádný zlato ani brilianty nestojím. Já sem náhodou slušná holka. ( Opět si

sedne a snaţí se tvářit důstojně )

HIGGINS : A slušná zůstanete, Lízo, pod dohledem paní Pearceové. A jednou si vezmete

důstojníka královské gardy, s náramným knírem; bude to syn markýze, který ho kvůli vám

vydědí, ale aţ uhlídá vaši spanilost a dobrotu, změkne, a -

PICKERING : Promiňte, Higginsi, ale musím vám skočit do řeči. Paní Pearceová má naprostou

pravdu. Kdyţ se má to děvče na půl roku svěřit do vašich rukou k pedagogickému pokusu,

musí mít zcela jasnou představu o tom, co dělá.

HIGGINS : Kde by ji sebrala? Ta nemá představu o ničem. A co my? Máme my snad představu

o tom, co děláme? A kdybychom ji měli, dělali bychom to?

PICKERING : Chytré, ale není to k věci. ( Líze ) Slečno Doolittlová -

LÍZA ( vyvedena z míry ) : Ááoú!

HIGGINS : Prosím. Víc z ní nedostanete. Ááoú! Jaképak vysvětlování. Jako voják byste to měl

vědět. Ta potřebuje jenom plnit rozkazy. Lízo - budete tu příští půlrok bydlet a budete se učit

mluvit jako slečna v květinářství. Kdyţ budete hodná a poslechnete, co se vám řekne, budete

spát v pořádné loţnici, jídla a peněz na bonbóny a na taxíky budete mít habaděj. Kdyţ budete

zlobivá a líná, budete spát se šváby v komoře a paní Pearceová vás vyplatí koštětem. Aţ

uplyne půl roku, pojedete krásně nastrojená kočárem do Buckinghamského paláce. Jestli král

zjistí, ţe nejste ţádná dáma, sebere vás policie, odveze do Toweru, a tam vám useknou hlavu

na výstrahu jiným troufalým květinářkám. Kdyţ vás nikdo neprokoukne, dostanete dárek ve

výši sedmi šilinků a šesti pencí jako počinek do ţivota slečny prodavačky. Jestli tuhle nabídku

odmítnete, jste ta nejnevděčnější a nejzkaţenější holka pod sluncem, a andělé nad vámi

zalomí rukama. ( Pickeringovi ) Spokojen, Pickeringu? ( Paní Pearceové ) Moh jsem to snad

vyloţit prostěji a věcněji, paní Pearceová? .

PEARCEOVÁ ( trpělivě ) : Snad bude lepší, kdyţ si s ní hezky popovídám o samotě. Já nevím,

jestli si ji mohu vzít na starost a jestli vůbec mohu s tím plánem souhlasit. Samozřejmě vím,

ţe jí nechcete ublíţit, ale jak vás jednou popadne, čemu vy říkáte zájem o lidskou výslovnost,

ani si nevzdychnete, jaké důsledky by to pro ty lidi nebo pro vás mohlo mít. Pojďte se mnou,

Lízo.

HIGGINS : V pořádku. Děkuji vám, paní Pearceová. Šup s ní do koupelny.

LÍZA ( váhavě a ostraţitě vstane ) : Strašit lidi, to teda umíte. Ale dyţ se mi nebude chtít, tak

mě tady nikdo neudrţí. A řezat mě taky nikdo nebude. Nikoho sem se neprosila, aby mě vozil

do Baknemskýho pláce. S policajtama sem jaktěţivo náhodou nic neměla. já sem slušná

holka.

PEARCEOVÁ : Ţádné odmlouvání, děvče. Vy pánovi nerozumíte. Pojďte se mnou. ( Jde napřed

ke dveřím, otevře je a čeká na Lízu )

LÍZA ( na odchodu ) : Já náhodou vím, co mluvím. Já k ţádnýmu králi nepudu, i dybysem

měla vo hlavu přijít! Vědět, do čeho to lezu, tak bysem sem nešla. Dycky sem byla slušná

holka, nikdá sem vo něj slovíčkem nezavadila, a nic sem mu nezůstala dluţná, a je mi to

putna, a rajtovat na mně taky nikdo nebude, a já mám svý city jako kaţdej - ( Paní Pearceová

zavře dveře, takţe Lízin nářek není uţ slyšet )

Paní Pearceová odvádí Lízu nahoru do druhého patra - k jejímu velkému překvapení, protoţe

počítala, ţe půjdou dolů do prádelny. Tam paní Pearceová otevře dveře a uvede ji do

hostinského pokoje.

PEARCEOVÁ : Musím vás uloţit tady. Tohle bude váš pokoj.

LÍZA : Jé, tady já bysem neusnula, mlospaní. To je pro našince moc nóbl. A měla bysem

strach na něco šáhnout. Dyk já eště ţádná vévodkyně nejsem.

PEARCEOVÁ : Nejdřív musíte být tak čistá jako ten pokoj, pak se ho nebudete bát. A neříkejte

mi milostpaní, ale paní Pearceová. ( Otevře dokořán dveře do přilehlé komory, adaptované na

koupelnu )

LÍZA : Jů! Co to je? Tady jako perete? To je ale divnej kotel.

PEARCEOVÁ : To není ţádný kotel. To je vana, Lízo, tady se koupeme, a já v ní teď vykoupu

vás.

LÍZA : To mám do toho vlízt a celá se namočit?! Tůdle! Znala jsem jednu, kerá se koupala

kaţdou sobotu večír, a měla z toho smrt.

PEARCEOVÁ : Pan Higgins má svou koupelnu dole, a koupe se kaţdé ráno. Ve studené vodě.

LÍZA : Uf! Ten chlap musí bejt ze ţeleza.

PEARCEOVÁ : Kdyţ se máte s ním a s panem plukovníkem stýkat a učit se, budete se muset

koupat taky. Jinak byste jim nevoněla. Ale můţete si pustit vodu teplou, jak budete chtít. Tady

jsou dva kohoutky, na horkou a na studenou.

LÍZA ( pláče ) : To já nedokáţu. To já nemůţu. Dyk je to proti přírodě, eště mi to zabije. Dyk

já sem se jakţivo nekoupala, teda pořádně, podle vašeho.

PEARCEOVÁ : Copak nechcete být čistá a voňavá jako dáma? Přece nemůţete být slušné děvče

vevnitř, kdyţ jste špindíra navenek.

LÍZA : Buhů!

PEARCEOVÁ : Přestaňte brečet, jděte do pokoje a všechno ze sebe svlékněte. Pak si natáhněte

tohle ( sundá z háčku ţupan a podává jí ho ) a vraťte se ke mně. Já vám zatím napustím vanu.

LÍZA ( v slzách ) : Já nemůţu. Ne a ne. Nejsem na to zvyklá. jakţivo jsem si všecky šaty

nesvlíkla. To se nepatří! To se nesluší!

PEARCEOVÁ : Co to povídáš, děvče. Přece se svlékáš kaţdý večer, kdyţ si jdeš lehnout.

LÍZA ( uţasne ) Co? Proč? Dyk bych z toho měla smrt. Sukni si svlíknu, toseví.

PEARCEOVÁ : Snad nespíš v prádle, co nosíš přes den?

LÍZA : A v čom mám spát?

PEARCEOVÁ : Dokud budeš bydlet tady, víckrát se to uţ nestane. Opatřím ti noční košili.

LÍZA : To se mám převlíkat do studenýho a celou noc se klepat zimou? Vy mě chcete

voddělat!

PEARCEOVÁ : Chci udělat z ucourané špindíry čistou slušnou dívku, která můţe v pánské

společnosti vysedávat v pracovně. Tak co: poslechneš a uděláš, co ti říkám, nebo tě mám

vyhodit a poslat zpátky k tvému košíku?

LÍZA : Dyk vy nevíte, jak já nemůţu zimu vystát!

PEARCEOVÁ : Tady ti v posteli zima nebude. Dám ti do ni zahřívací láhev. ( Strká ji do pokoje )

Běţ se svléknout, běţ.

LÍZA : Dybysem věděla, co je to za hrůzu, bejt čistá, tak bysem sem nelezla. Já nevěděla, jak

mi je dobře. Já - ( Paní Pearceová ji vystrčí ze dveří, ale nechá je pootevřené, kdyby se

zajatec dal na útěk )

Paní Pearceová si navlékne bílé gumové rukavice, napustí vanu horkou a studenou vodou a o

výsledku se přesvědčí koupelovým teploměrem. Provoní lázeň hrstí koupelové soli a přidá

hrstku hořčičných semínek. Pak vezme hrozitánsky dlouhý kartáč a bohatě ho namydlí

parfémovaným mýdlem.

Líza se vrací: nemá na sobě nic neţ koupací plášť, přitaţený těsně kolem těla - ţalostná

postavička, zničená hrůzou.

PEARCEOVÁ : Tak pojď. Sundej si to.

LÍZA : Nemůţu, paní Pearceová. Fakt ne. Jakţivo jsem to neudělala.

PEARCEOVÁ : Hlouposti. Stoupni si do vody a řekni, jestli je dost teplá.

LÍZA : Aú! Aú! Dyk je vařící!

PEARCEOVÁ ( obratně s ní strhne ţupan a povalí Lízu na záda ) : Však ona ti neublíţí. ( Pustí

se s kartáčem do díla ) ( Líza ječí, jako kdyţ ji na noţe bere )

Zatím si plukovník vyjasňuje s Higginsem, jak to bude s Lízou. Pickering přešel od krbu k

ţidli a usedl na ni obkročmo, ruce na opěradle. Pouští se do kříţového výslechu.

PICKERING : Dovolte mi přímou otázku, Higginsi. Jste charakterní muţ ve styku s ţenami?

HIGGINS ( nevrle ) : Znáte nějakého charakterního muţe, ve styku se ţenami?

PICKERING : Jistě, celou řadu.

HIGGINS ( zarputile, opře se rukama o klavír a s ţuchnutím na něj vysedne ) : Vidíte, a já ne.

Já jsem zjistil, ţe jakmile si pustím nějakou ţenskou k tělu, začne ţárlit, podezírat, vnucovat

se a šíleně otravovat. Zjistil jsem, ţe jakmile se já spustím s nějakou ţenskou, je ze mne sobec

a tyran. Ţenské všecko obrátí vzhůru nohama. Jak si je pustíte do ţivota, zjistíte, ţe ţenská

táhne čehý, a vy hot.

PICKERING : Například kam?

HIGGINS ( nepokojně seskočí s klavíru ) : Pánbuví kam! Ţenská si chce asi ţít svůj ţivot,

muţský taky svůj, a jeden se druhého snaţí svést z cesty. On má namířeno na sever, ona na

jih, a nakonec to dopadne tak, ţe oba musí na východ, ačkoli nemohou východní vítr ani

vystát. ( Posadí se na sedačku u klavíru ) Tady mě máte, jsem zapřisáhlý starý mládenec, a

sotva se uţ změním.

PICKERING ( přejde k němu a váţně nad ním stane ) : Podívejte, Higginsi, vy dobře víte, jak to

myslím. Kdyţ uţ si mám přisadit, budu se cítit za tu dívku zodpovědný. Doufám, ţe se jejího

postavení nezneuţije.

HIGGINS : Prosím vás! Takový subjekt! Zaručuji vám její nedotknutelnost. ( Vstane, aby

podal vysvětlení ) Chápejte, bude to moje ţačka, a učit můţete, jen kdyţ jsou ţáci

nedotknutelní. Učil jsem mluvit anglicky spoustu amerických milionářek: a to jsou

nejpřitaţlivější ţeny na světě. Jsem zocelen. Jako by byly ze dřeva. Jako bych já byl ze dřeva.

To je - ( Paní Pearceová otevře dveře. V ruce drţí Lízin klobouk. Pickering se vrátí ke krbu a

usedne do křesla )

HIGGINS ( zvědavě ) : Tak co, paní Pearceová, všecko v pořádku?

PEARCEOVÁ ( u dveří ) : Kdybyste dovolil na slovíčko, pane Higginsi.

HIGGINS : Ale jistě. Pojďte dál. ( Pearceová postoupí dopředu ) Ten klobouk nepalte, paní

Pearceová. Nechám si ho na památku. ( Vezme klobouk )

PEARCEOVÁ : Prosím vás, pane Higginsi, opatrně s ním. Musela jsem jí slíbit, ţe ho nespálím,

ale aspoň bych ho měla dát na chvíli do trouby.

HIGGINS ( ho rychle odloţí na klavír ) : Aha, děkuji. Tak copak máte na srdci?

PICKERING : Nepřekáţím?

PEARCEOVÁ : Vůbec ne, pane plukovníku. Pane Higginsi, prosím vás, dávejte si před tím

děvčetem pozor na jazyk.

HIGGINS ( upjatě ) : Jistě. Vţdycky si dávám pozor na jazyk. Proč mi to říkáte?

PEARCEOVÁ ( nezviklána ) : Mýlíte se, pane Higginsi. Kdyţ si něco někam zaloţíte nebo kdyţ

vám dochází trpělivost, nedáváte si vůbec pozor. Kdyţ to uděláte přede mnou, nevadí: já si uţ

zvykla. Ale před tím děvčetem opravdu klít nesmíte.

HIGGINS ( pohoršeně ) : Já ţe kleju? ( Co nejdůrazněji ) Já nikdy nekleju! Mně se to hnusí!

Co tím ksakru chcete říct?

PEARCEOVÁ ( bezbarvě ) : Právě to. Klejete trochu přespříliš. Vaše sakrování a zatracování mi

nevadí, ani vaše proboha, uboha a zaboha -

HIGGINS : Paní Pearceová, takové výroky z vašich úst. Pamatujte se!

PEARCEOVÁ ( se nedá odradit ) : - ale jeden výraz byste si laskavě měl odpustit. Ta dívka ho

sama pouţila, kdyţ jsem odmítla dát její věci do prádla. Ten výraz začíná velmi podobně. Ona

za to nemůţe: zná ho odmalička. Ale z vašich úst ho slyšet nesmí.

HIGGINS ( vznešeně ) : Nemohu si vyčítat, ţe bych takový výraz někdy přenesl přes rty, paní

Pearceová. ( Pearceová na něj upřeně hledí. Higgins dodá, zakrývaje špatné svědomí

nonšalantním výrazem )

Leda ve chvíli krajního a spravedlivého rozhořčení.

PEARCEOVÁ : Jenom dnes dopoledne jste s ním spojil průvan a dopravní problémy, pane

Higginsi.

HIGGINS : Ach tak! To je ovšem pouhá aliterace, paní Pearceová, přirozená u básníka.

PEARCEOVÁ : Říkejte si tomu jak chcete, pane Higginsi, ale hlavně ho před tím děvčetem

neopakujte.

HIGGINS : Dobře, dobře. Je to všecko?

PEARCEOVÁ : Není prosím. Budeme muset úzkostlivě dbát i na osobní hygienu té dívky.

HIGGINS : Rozhodně. Zcela správně. To je velice důleţité.

PEARCEOVÁ : Mám tím na mysli, aby dbala o svůj zevnějšek a nenechávala po sobě válet věci.

HIGGINS ( jde k ní, slavnostně ) : Přesně tak. Sám jsem vás chtěl na to upozornit. ( Přejde k

Pickeringovi, který se ohromně baví ) Na maličkostech nejvíc záleţí, Pickeringu. Šetrnost

začíná u drobných. Totéţ platí o osobních návycích. ( Zakotví u předloţky před krbem, s

výrazem naprosté nezranitelnosti )

PEARCEOVÁ : Ano, pane Higginsi. Mohu vás tedy poţádat, abyste nechodil ke snídani v

ţupanu a abyste ho v ţádném případě nepouţíval místo ubrousku, jako dosud? A kdybyste

laskavě nejedl všecko z jediného talíře a neodkládal pouţitý příbor rovnou na čistý ubrus,

dával byste té dívce lepší příklad. Vzpomeňte si, jak jste se minulý týden málem udusil rybí

kostí v marmeládě.

HIGGINS ( poraţen u krbu couvá ke klavíru ) : Moţná ţe sem tam něco podobného v

roztrţitosti provedu, ale rozhodně to nemám ve zvyku. ( Vztekle ) Mimochodem, můj ţupan

šíleně smrdí benzínem!

PEARCEOVÁ : To jistě, pane Higginsi. Ale kdyţ si budete otírat prsty -

HIGGINS ( řve ) : Dobře, dobře, příště si je otřu o vlasy!

PEARCEOVÁ : Snad jste se neurazil, pane Higginsi.

HIGGINS ( Přistiţen, ţe je schopen nepřístojné citové reakce, zděšeně ) : Ale ne, co vás

napadá! Máte plnou pravdu, paní Pearceová - dám si před tím děvčetem obzvláštní pozor. Je

to všecko?

PEARCEOVÁ : Není, pane Higginsi. Mohla by si vzít nějaké ty japonské šaty, co jste přivezl z

ciziny? Já jí opravdu nemohu zase navléct její staré věci.

HIGGINS : Ale jistě. Já dám na vás. Je to uţ všecko?

PEARCEOVÁ : Ano, pane Higginsi, všecko. ( Odejde )

HIGGINS : Víte, Pickeringu, ta ţenská má o mně zcela kuriózní představu. Já jsem takový

nesmělý, plachý člověk. Nikdy jsem se necítil skutečně dospělý a suverénní jako jiní. A ona je

přesto skálopevně přesvědčena, ţe jsem panovačný despota a diktátor. To je mi záhadou.

( Paní Pearceová se vrací )

PEARCEOVÁ : Promiňte, pane Higginsi, ale uţ začínají maléry. Dole čeká popelář jménem

Alfréd Doolittle a chce s vámi mluvit. Ţe prý tu máte jeho dceru.

PICKERING ( vstane ) : Chm! To jsou mi věci! ( Vrátí se ke krbu )

HIGGINS ( promptně ) : Pošlete toho vyděrače nahoru.

PEARCEOVÁ : Jak si přejete, pane Higginsi.

PICKERING : Třeba to není vyděrač.

HIGGINS : Blbost. To se ví ţe je.

PICKERING : Ať je nebo ne, potíţe nám asi dělat bude.

HIGGINS ( optimisticky ) : Ale ne, ani bych neřekl. Potíţe můţe mít leda on se mnou, ne já s

ním. A určitě bude mít zajímavé řeči.

PICKERING : O té dívce?

HIGGINS : Ne, mám na mysli jeho ţargón.

PICKERING : Ach!

PEARCEOVÁ ( u dveří ) : Doolittle, pane Higginsi. ( Vpustí Doolittla a odejde )

( Alfréd Doolittle je postarší, ale statný popelář, oblečený v pracovním oděvu své profese,

včetně čepice s okrajem vzadu, který mu kryje krk a ramena. Má výrazné a dosti zajímavé rysy

ve tváři a zdá se, ţe neví, co je to strach ani svědomí. Jeho hlas je obdivuhodně výrazný;

důsledek zvyku dávat volný průchod citům. Nyní nasadí výraz uraţené ctnosti a přísného

odhodlání ) .

DOOLITTLE ( u dveří, neví, kdo z obou pánů je jeho člověk ) : Profesor Higgins?

HIGGINS : To jsem já. Dobrý den. Posaďte se.

DOOLITTLE : Dobrej, šéfe. ( Důstojně usedne ) Přicházím v náramně důleţitý záleţitosti, šéfe.

HIGGINS ( Pickeringovi ) : Vyrostl v Hounslow. Matka bude zřejmě z Walesu.

( Doolittle otevře uţasle pusu dokořán. Higgins pokračuje ) Copak chcete, Doolittle?

DOOLITTLE ( hrozivě ) : Svou céru, dyţ to chcete vědít. Jasný?

HIGGINS : Zcela. Jste její otec, viďte? Nenapadlo vás, ţe by ji chtěl ještě někdo jiný, viďte?

Rád slyším, ţe je ve vás ještě trochu citu pro rodinu. Dcera je nahoře. Okamţitě si ji odveďte.

DOOLITTLE ( vstane, strašlivě vyveden z konceptu ) : Co?!

HIGGINS : Jen si ji odveďte. Snad si nemyslíte, ţe vám ji budu vydrţovat?

DOOLITTLE ( protestuje ) : Nonono, jenom pomálu, šéfe. Je to rozumný? Je to správný, takhle

si s čovekem zahrávat? Holka patří mně. A máte ji vy. Jak já k tomu přídu? ( Opět se posadí )

HIGGINS : Vaše dcera měla tu smělost navštívit mě v mém domě a poţádat mě, jestli bych ji

nenaučil pořádně mluvit, aby dostala místo v květinářství. Tento pán a moje hospodyně byli

po celou tu dobu přítomni. ( Nahání mu hrůzu ) Jak se opovaţujete přijít a pokoušet se mě

vydírat? Vy jste ji sem poslal!

DOOLITTLE ( vehementně ) : To ne, šéfe.

HIGGINS : Ale poslal! Jinak byste nevěděl, ţe je tady.

DOOLITTLE : Nechytejte čoveka za slovo, šéfe.

HIGGINS : Vás chytne policie - a za podvod. To je úskok se záměrem získat peníze

vyhroţováním. Zavolám policii. ( Rezolutně jde k telefonu a rozevře seznam )

DOOLITTLE : Řek jsem vám snad vo mizernej měďák? Tady pán ať mi dosvěčí: byla snad řeč

vo penězích?

HIGGINS ( odhodí seznam a odpochoduje k Doolittlovi, má na něj chyták ) : Proč jste tedy

přišel?

DOOLITTLE ( sladce ) : Proč asi? Trošku lidskosti, šéfe.

HIGGINS ( odzbrojen ) : Alfréde, navedl jste ji?

DOOLITTLE : Chraň pámbu, šéfe, nikdy. Jako je pámbu nade mnou. Poslední dva měsíce jsem

holku ani vočkem nezahlíd.

HIGGINS : Jak ale víte, ţe je tady?

DOOLITTLE ( "jako by v hrdle studánku měl" ) : Všecko vám řeknu, šéfe, jen dyţ mě pustíte ke

slovu. Jsem připravenej vám to říct. Jsem vochotnej vám to říct. Jsem ţádostivej vám to říct.

HIGGINS : Pickeringu, ten chlap má přirozený řečnický talent. Všimněte si rytmu jeho

přírodního básnění: "Jsem připravenej vám to říct. Jsem vochotnej vám to říct. Jsem

ţádostivej vám to říct." Hotová sentimentální rétorika! To dělá ta jeho velšská krev. Odtud

taky jeho prolhanost a nepoctivost.

PICKERING : Higginsi, prosím vás - já taky pocházím z Walesu. ( Doolittlovi ) Jak víte, ţe to

děvče je tady, kdyţ jste ji sem neposlal?

DOOLITTLE : To máte tak, šéfe. Holka vzala do taxíku jednoho kluka, aby ho jako povozila:

syna její domácí. Von tu vočumoval, aby ho zase svezla zpátky. No a vona dyţ se dověděla,

ţe se sem můţe nakvartýrovat, poslala ho pro věci. Já kluka potkal u nás v Soho na rohu

Endellovy ulice.

HIGGINS : V hospodě, co?

DOOLITTLE : V chudinským klubu, šéfe - je na tom něco špatnýho?

PICKERING : Nechte ho domluvit, Higginsi.

DOOLITTLE : Kluk mi řek, co se děje. A já se vás ptám, co jsem si měl myslet? Jaká byla moje

svatá rodičovská povinnost? Povídám: "Přines ty věci mně," povídám -

PICKERING : Proč jste pro ně nešel sám?

DOOLITTLE : Bába domácí by mi je nesvěřila, šéfe. Vona uţ je taková, co vám mám líčit. I

tomu klukovi mizernýmu jsem musel strčit jednu penci, neţ mi je svěřil. Tak jsem ty věci

přines sám, abysem se vám zavděčil. To je celý.

HIGGINS : Co je to za věci?

DOOLITTLE : Hudební inštrument, šéfe. Pár vobrázků, ňáký cingrlátka a klec na ptáka. Šaty ţe

prej nepotřebuje. Co jsem si měl vo tom myslet, šéfe? Ptám se vás jako rodič - co jsem si měl

myslet?

HIGGINS : Takţe vy jste ji přišel zachránit před záhubou hroznější neţ smrt, co?

DOOLITTLE ( s úlevou, ţe byl tak dobře pochopen, oceňuje to ) : Přesně, šéfe. To je vono.

PICKERING : Ale proč jste jí přinesl věci, kdyţ jste si ji chtěl odvést?

DOOLITTLE : Řek jsem, ţe ji chci vodvíst? Řek jsem něco?

HIGGINS ( rozhodně ) : Ale odvedete si ji, a tryskem. ( Přijde ke krbu a zazvoní )

DOOLITTLE ( vstává ) : To ne, šéfe, to neříkejte. Já přece nebudu bránit svý céři ve štěstí. Tady

se před ní votvírá zářná budoucnost, jak se říká, a - ( Paní Pearceová otevře dveře a očekává

rozkazy )

HIGGINS : Paní Pearceová, tohle je Lízin otec. Přišel si pro ni, tak mu ji dejte. ( Vrátí se ke

klavíru s výrazem, ţe tím celá záleţitost pro něho končí )

DOOLITTLE : To bude ňáký nedorozumění. Helejte -

PEARCEOVÁ : Vţdyť si ji ani nemůţe odvést, pane Higginsi: copak to jde? Řekl jste mi, abych

její šaty spálila.

DOOLITTLE : No prosím. Přeci holku nepotáhnu po městě nahatou jako vopici, no ne? To po

mně nemůţete chtít.

HIGGINS : Ale vy jste chtěl, abych vám dal vaši dceru. Tak si ji vemte. Kdyţ nemá co na sebe,

jděte a kupte jí šaty.

DOOLITTLE ( zoufale ) : A kde jsou ty, co v nich přišla? Spálil jsem je já, nebo tady vaše

panička?

PEARCEOVÁ : Já jsem tady hospodyně, kdyţ dovolíte. A nové šaty jsem uţ pro vaši dceru

objednala. Aţ je přinesou, můţete si ji odvést. Zatím počkáte v kuchyni. Tudy prosím! (

Značně ustaraný Doolittle ji doprovází ke dveřím, zaváhá a konečně se důvěrně obrátí k

Higginsovi )

DOOLITTLE : Poslyšte, šéfe. My dva jsme přeci chlapi světa znalí, ne?

HIGGINS : Světa znalí, říkáte! Snad abyste radši šla, paní Pearceová.

PEARCEOVÁ : Taky si myslím, pane Higginsi. ( Důstojně odejde )

PICKERING : Máte slovo, pane Doolittle.

DOOLITTLE ( Pickeringovi ) : Já vám děkuju, šéfe. ( Higginsovi, který se uchýlil na sedačku ke

klavíru, trochu vyveden z míry blízkostí svého návštěvníka, neboť Doolittle si sebou nese

profesionální oblak prachu ) Věc se má tak, šéfe. Vy jste mi venkoncem sympatickej, a dyţ tu

holku chcete, nepotáhnu ji mermomocí domů, leda ţe bysme se my dva nedokázali nějak

dohodnout. Jako mladá ţenská je to docela pohledná holka. Jako céra se ţivit nevyplatí - to

vám říkám na rovinu. Já si jen ţádám svoje votecký práva, a vy byste přeci byl ten poslední,

kerej by mi ji chtěl jen tak vyfouknout; poněvadţ, jak vás tak šacuju, vy jste rovnej chlap,

šéfe. No co je pro vás jedna pětilibrovka? A co je pro mě Líza? ( Vrátí se ke své ţidli a posadí

se s výrazem sfingy )

PICKERING : Snad byste měl vědět, Doolittle, ţe pan Higgins má zcela počestné úmysly.

DOOLITTLE : Samo sebou, šéfe. Dybysem si to nemyslel, řek jsem mu rovnou vo padesátku.

HIGGINS ( pobouřen ) : Mám tomu rozumět, ţe byste vlastní dceru prodal za padesát liber?

DOOLITTLE : Zásadně ne, ale abysem vyhověl takovýmu pánovi, to bysem udělal moc, to zas

jo.

PICKERING : Člověče, máte vy nějakou morálku?

DOOLITTLE ( poklidně ) : Tu já si nemůţu dovolit, šéfe. Vy byste taky nemoh, třít bídu jako já.

Nic špatnýho tím nemyslím, to zas ne. Ale dyţ má něco trhnout Líza, proč by nemohlo

kápnout taky mně?

HIGGINS ( na rozpacích ) : Já vám nevím, co dělat, Pickeringu. Z mravního hlediska je zcela

nesporné, ţe dát tomu chlapovi šesták je vyloţený zločin. A přece v jeho nároku cítím jakousi

elementární spravedlnost.

DOOLITTLE : To je vono, šéfe. Něco jako votecký srce.

PICKERING : Ten pocit chápu, ale není přece správné -

DOOLITTLE : To neříkejte, šéfe. Tak se na to nesmíte koukat. Co já jsem, páni šéfové? Ptám se

vás, co já jsem? Já jsem asociální ţivel, jo. Představte si, co to pro čoveka značí. To značí, ţe

se celej ţivot příčí měšťácký morálce. Dyţ se něco děje, a já si z toho koukám něco urvat,

slyším porád to samý: "Ty seš asociál, tak nic nedostaneš." Jenţe moje potřeba je zrovna tak

velká jako potřeba tý nejsociálnější vdovy, kerá v jednom tejdnu tahá prachy ze šesti různejch

dobročinnejch spolků za smrt jednoho jedinýho manţela. Já nepotřebuju míň neţ takovej

sociální případ, já potřebuju víc. Já nejsem vo nic menší jedlík neţ von, a vypiju vo hódně víc.

Já se potřebuju drobet povyrazit, poněvadţ jsem přemejšlivej čovek. Já si potřebuju trochu

zařádit a zazpívat a poslechnout muziku, dyţ nejsem ve svý kůţi. A kaţdej mi všecko

napočítá nachlup stejně jako těm sociálním případům. Co je měšťácká morálka? Akorát

vejmluva, aby mi nikdo nic nemusel dát. Pročeţ vás prosím, jakoţto dva dţentlmeny, abyste

na mě tuhle habaďúru nehráli. Já s váma hraju narovinu. Já ze sebe sociální případ nedělám.

Já jsem asociál a asociál zvostanu. Mně se to líbí a šmytec. Snad byste nehřešili na lidskou

náturu a nevoţulili čoveka vo cenu jeho céry, kerou vlastním potem vypiplal, nakrmil a

vošatil, dokaď z ní nevyrostla holka hodná pozornosti vás dvou pánů. Je snad pět liber

přemrštěná suma? Suďte sami, nechávám to na vás.

HIGGINS ( vstane a přejde k Pickeringovi ) : Vzít si tak toho člověka na čtvrt roku do parády,

Pickeringu, moh by si vybrat mezi ministerským křeslem a výnosnou kazatelnou ve Walesu.

PICKERING : Co vy na to, Doolittle?

DOOLITTLE : Depak já, šéfe, děkuju uctivě. Já slyšel kazatelů a ministerskejch předsedů -

poněvadţ jsem přemešlivej čovek a takový náboţenství, politika nebo sociální reformy jsou

sranda jako kaţdá jiná - a řeknu vám, ţe to je ţivot pro kočku, ať to vemete jak vemete. Já

zvostanu ve svým asociálním ţivlu. Dyţ si tak ty společenský štace srovnáte, je to - je to -

zkrátka je to ta jediná, kerá má ňákej rajc, aspoň pro mě.

HIGGINS : Já myslím, ţe mu těch pět liber musíme dát.

PICKERING : Kdyţ on s nima špatně naloţí.

DOOLITTLE : Depak já, šéfe, co vás nemá! Ţádný strachy, ţe je dám do špórkasy a budu

lenošně ţít z ouroků. Při pondělku z nich nezvostane ani pence: budu muset jít makat, jako

bysem je nikdá neměl. Pracovní morálku mi nepokazej, to se spolehněte. Akorát jeden řádnej

flámek pro mě a pro paničku: potěšení pro nás, rachota pro druhý a pro vás hřejivej pocit, ţe

jste ty prachy nevyhodili voknem. Líp je investovat ani nemůţete.

HIGGINS ( vytáhne náprsní tašku, přejde mezi klavír a Doolittla ) : Neodolám pokušení. Dám

mu deset. ( Nabídne popeláři dvě bankovky )

DOOLITTLE : To ne, šéfe. Vona by neměla to srce rozfofrovat celou pětku, a já třeba taky ne.

Deset liber je hrůza peněz, udělaj z čoveka vopatrníka, a pak je štěstí v tahu. Dejte mi, vo co

ţádám, šéfe; ani míň, ani víc.

PICKERING : Proč se s tou svou paničkou neoţeníte? Takovou nemorálnost bych

nepodporoval.

DOOLITTLE : Vyloţte jí to, šéfe, jen jí to vyloţte! Já jsem vochotnej. Já uţ na to doplácím. Já

na ni nemám ţádný fousy. Já na ni musím bejt slušnej. Já jí musím nosit dárky. Já ji musím

šatit, aţ to volá do nebes. Já tý ţenský votročím, šéfe, a jen proto, ţe nejsem její zákonnej

manţel. A vona to ví. Ta si mě veme tak na svatýho dyndy! Dejte na mou radu, šéfe: voţeňte

se s Lízou, dokaď je mladá a neví, co dělá. Dyţ to neuděláte, bude vás to pozdějc mrzet. Dyţ

to uděláte, bude to mrzet ji, ale radši ať na to doplatí vona neţ vy, poněvadţ vy jste muskej a

vona jenom ţenská, a ţenský stejně neuměj bejt šťastný.

HIGGINS : Jestli ho budem poslouchat ještě minutu, Pickeringu, zviklá nám všecky naše

zásady. ( Doolittlovi ) Říkal jste tuším pět liber.

DOOLITTLE : Děkuju uctivě, šéfe.

HIGGINS : Určitě si nevezmete deset?

DOOLITTLE : Teďka ne. Aţ příště, šéfe.

HIGGINS ( podává mu pětilibrovou bankovku ) : Prosím.

DOOLITTLE : Díky, šéfe. Poklona. ( Hrne se ke dveřím, aby uţuţ byl pryč se svou kořistí. Kdyţ

je otevře, octne se tváří v tvář úpravné a vymydlené japonské slečně v jednoduchém modrém

bavlněném kimonu, roztomile potištěném drobnými bílými jasmínovými květy. Doprovází ji

paní Pearceová. Ustoupí jí uctivě z cesty a omlouvá se )

Pardón, slečno.

JAPONSKÁ DÁMA : Páni! Ty nepoznáš vlastní céru?

DOOLITTLE : No né! To je Líza!

HIGGINS A PICKERING ( vykřiknou současně ) : To snad ne! Hrom do toho!

LÍZA : Nevypadám blbě?

HIGGINS : Blbě?

PEARCEOVÁ ( u dveří ) : Prosím vás, pane Higginsi, jenom ţádné lichotky, ať si to děvče

nemyslí bůhvíco.

HIGGINS ( uvědoměle ) : Aha! Správně, paní Pearceová. ( Líze ) Děsně blbě.

PEARCEOVÁ : Pane Higginsi!

HIGGINS ( se opravuje ) : Totiţ, velmi hloupě.

LÍZA : Klobouk to snad spraví. ( Nasadí si svůj klobouk a přejde pokoj ke krbu, tváříc se velmi

mondénně )

HIGGINS : Podívejte, nová móda! A vlastně by to mělo vypadat hrozně!

DOOLITTLE ( s otcovskou pýchou ) : Nikdá bysem neřek, ţe se z ní vymydlí tak pěkná holka,

šéfe. Ta mi dělá čest, co?

LÍZA : Řeknu ti, tady de koupačka jako po másle. Votočíš jeden kohoutek, teče studená,

votočíš druhej, teče teplá, a natočíš si kolik chceš, fakt. Froťáky, na ručníky horkej sušák, div

tě nespálí. Měkký kartáče na drbání, a mejdlo v dřevěný misce voní petrklíčema. Teď je mi

jasný proč sou paničky takový vymydlený. Mytí je pro ně balada. Dyby tak viděly, co to

vobnáší pro našince!

HIGGINS : Těší mě, ţe jste našla v koupelně zalíbení.

LÍZA : Houby; teda ne ve všeckom; říkejte si co chcete. Zeptejte se paní Pearceový.

HIGGINS : Co nebylo v pořádku, paní Pearceová?

PEARCEOVÁ ( mírně ) : Ale nic. To nestojí za řeč.

LÍZA : Měla sem sto chutí rozsekat ho na cimprcampr. Čovek nevěděl, kam s vočima. Aspoň

sem přes něj přehodila ručník.

HIGGINS : Přes koho?

PEARCEOVÁ : Přes zrcadlo, pane Higginsi.

HIGGINS : Doolittle, vychoval jste svou dceru příliš přísně.

DOOLITTLE : Já? Já ji nevychovával vůbec, akorát sem ji čas vod času líznul řemenem. Na mě

to nesvádějte, šéfe. Vona není zvyklá, chápete? To je to celý. Však vona brzy vomrkne vaše

volnější móresy.

LÍZA : Já sem náhodou slušná holka, a ţádný volnější móresy vomrkávat nebudu.

HIGGINS : Lízo, jestli ještě jednou prohlásíte, ţe jste slušná holka, vezme si vás tatínek domů.

LÍZA : Von? To ho teda neznáte. Ten vás akorát přišel pumpnout vo nějaký prachy na chlast.

DOOLITTLE : No a? Co jinýho bysem s nima dělal? To je mám vrazit v kostele do kasičky? (

Líza na něj vyplázne jazyk, Doolittla to tak podráţdí, ţe Pickering pokládá za nutné vstoupit

mezí ně ) Ty si na mě nevotvírej hubu; a koukej, ať neslyším, ţe si ji votvíráš tady na pány,

nebo eště vo mně uslyšíš. Jasný?

HIGGINS : Nedáte jí, Doolittle, na rozloučenou ještě nějakou radu do ţivota? Nebo třeba

poţehnání?

DOOLITTLE : To ne, šéfe. Takovej plevák zase nejsem, abysem svejm dětem vyţvanil všecko,

co vim. Vono dá rachotu drţet je zkrátka i bez toho. Dyţ chcete Lízu inštruovat, udělejte to

sám řemenem. Sluţebník, páni. ( Odchází )

HIGGINS ( důrazně ) : Okamţik! Budete svou dceru pravidelně navštěvovat. Je to přece vaše

povinnost. Můj bratr je farář, můţe vám v rozhovorech s ní asistovat.

DOOLITTLE ( vyhýbavě ) : Samo sebou. Přídu, šéfe. Teda tenhle tejden ne, mám rozdělanou

takovou fušku, a je to z ruky. Ale pozdějc se můţete spolehnout. Poklona, páni. Poklona,

milospaní. ( Dotkne se klobouku před paní Pearceovou, která jeho pozdrav přehlíţí, a

odchází. Cestou mrkne na Híggínse - patrně ho pokládá za spolutrpítele, oběť nesnadné

povahy paní Pearceové - a odejde za ní )

LÍZA : Nevěřte mu, starýmu prolhanci! S farářem na něj! To ste na něj moh rovnou poštvat

buldoka. Toho hned tak neuvidíte.

HIGGINS : Ani po tom netouţím, Lízo. Vy ano?

LÍZA : Já? Ať mi víckrát neleze na voči. Dělá mi leda vostudu, fakt; hrabat se v popelu, místo

aby se drţel svýho kopyta.

PICKERING : Které to je, Lízo?

LÍZA : Přendávat prachy z kapes jinejch lidí do svejch. Správně je kopáč; vobčas si taky eště

kopne - aby jako nevyšel ze cviku - a příde si na slušný peníze. To uţ mi nebudete říkat

slečno Doolittlová?

PICKERING : Promiňte, slečno Doolittlová. To mi jenom uklouzlo.

LÍZA : Ale to nic. Dyţ vono to znělo tak nóbl. Teď bysem si nejradši vzala taxíka, zajela na

roh Tottenhamský ulice, vystoupila a poručila, ať počká - abysem holkám drobátko vyrazila

dech. Jináč bysem si jich ani nevšimla, to si pište.

PICKERING : Radši s tím počkejte, aţ vám pořídíme nějaké parádní šaty.

HIGGINS : A pak, neměla byste se přece zříkat svých starých přátel, kdyţ jste se vyšvihla.

Tomu říkáme snobismus.

LÍZA : Doufám teda, ţe teď to pro vás nebudou ţádný moje přátelé. Kolikrát já jim byla pro

srandu, dyţ se jim to šiklo, a teď jim to míním drobátko voplatit. Ale dyţ dostanu parádní

šaty, tak to počkám. Uţ se na ně třesu. Paní Pearceová říká, ţe mi na noc dáte do postele něco

jinýho, neţ co budu nosit ve dne, ale to je přeci vyhazování peněz! Dyť se místo toho můţe

koupit něco pro parádu. A pak se mi v zimě jakţivo nechtělo převlíkat do studenýho.

PEARCEOVÁ ( se vrací ) : Lízo, pojď si zkusit nové šaty.

LÍZA : Aááoooúú! ( Vyběhne ven )

PEARCEOVÁ ( jde za ní ) : Takhle běhat nesmíš, děvče. ( Zavře za ní dveře )

HIGGINS : To jsme si zavařili, Pickeringu.

PICKERING ( přesvědčivě ) : To tedy ano, Higginsi.

Někdo bude asi zvědavý, jak asi probíhaly hodiny, které Higgins dával Líze. Tady je ukázka:

první z nich.

Představte si Lízu v nových šatech a s pocitem, ţe oběd, večeře a snídaně takového druhu, na

který vůbec není zvyklá, ji úplně vyvedly z ţivotního rytmu, jak sedí s Higginsem a

plukovníkem v pracovně a připadá si jako pacient v nemocniční ambulanci při svém prvním

setkání s doktory.

Higgins, který není způsobilý klidně sedět, ji navíc ještě znepokojuje tím, jak nervózně

pochoduje sem a tam. Nebýt uklidňující přítomnosti a rozvahy jejího přítele plukovníka,

zachránila by se útěkem, třeba i zpátky do Drury Lane.

HIGGINS : Odříkejte abecedu.

LÍZA : Abecedu já umím. Si myslíte, ţe neumím nic? Nemusíte mi učit jako ňákýho haranta.

HIGGINS ( zahřmí ) : Odříkejte abecedu!

PICKERING : Poslechněte, slečno Doolittlová. Hned pochopíte, proč. Udělejte, co vám říká, a

nechte ho, ať vás učí po svém.

LÍZA : Dyţ teda myslíte - É, boé, coé, doé -

HIGGINS ( zařve jako poraněný lev ) : Dost! Slyšel jste, Pickeringu? Kvůli tomu přispíváme

na základní školní vzdělání. Tohle nešťastné stvoření zavřeli devět let do školy na naše útraty,

aby je naučili mluvit a číst jazyk Shakespeara a Miltona. A výsledek je é, boé, coé. ( K Líze )

A, bé, cé, dé.

LÍZA ( téměř v slzách ) : Dyţ to řikám. É, boé, coé -

HIGGINS : Dost! Řekněte láhev vína.

LÍZA : Léefina.

HIGGINS : Opřete špičku jazyka o hranu dolních zubů a spodní ret zatáhněte trochu pod hranu

horních zubů.

LÍZA : V -v-v- Já nemůţu. Víno.

PICKERING : Dobře! Výborně, slečno Doolittlová!

HIGGINS : Krucinál, ona to trefila napoprvé! Pickeringu, my z ní tu vévodkyni uděláme. ( Líze

) Co myslíte, dokázala byste říct láhev? Ne léef, a jestli ještě jednou řeknete é, boé, coé, doé,

budu vás třikrát dokola za vlasy vláčet po pokoji. ( Fortissimo ) Lá, lá, lá, lá.

LÍZA : ( v breku ) : Já ţádnej rozdíl neslyším, akorát ţe kdyţ to řeknete vy, zní to ňáko

nóblejc.

HIGGINS : Kdyţ ten rozdíl slyšíte, tak proč ksakru řvete? Pickeringu, dejte jí bonbón.

PICKERING : Ne, ne. Jen si trochu poplakejte, slečno Doolittlová. Jde vám to dobře a nebolí to.

Nebojte se, já vás za vlasy vláčet po pokoji nenechám.

HIGGINS : Maţte k paní Pearceové a hezky si jí postěţujte. A myslete na to! Zkoušejte si to

sama, a drţte jazyk v puse pěkně vpředu a nesnaţte se ho smotat a spolknout. Odpoledne v

půl páté pokračujem. Uţ ať jste pryč! ( Líza, stále ještě vzlykajíc, vyběhne z pokoje )

A takový byl Lízin úděl po celé měsíce, neţ jsme se s ní setkali znova u příleţitosti jejího

prvního vstupu do londýnské společnosti.

Třetí dějství

Paní Higginsová má přijímací den. Dosud se nikdo nedostavil. Její salón na Chelsea

Embankment má tři francouzská okna s vyhlídkou na řeku, a strop není tak vysoký jako ve

starších domech téţe společenské kategorie. Okna jsou dokořán a lze jimi projít na balkón

ozdobený květinami v květináčích. Postavíte-li se čelem k oknům, máte po levici krb a po

pravici dveře poblíţ rohu s okenní stěnou.

Vkus paní Higginsové tříbil Morris a Burne Jones; její pokoj, krajně nepodobný pokoji jejího

syna ve Wimpole Street, není přeplněn nábytkem, stolečky a bytovými doplňky. Uprostřed

pokoje je velký otoman, a ten - spolu s kobercem, morrisovskými tapetami a morrisovskými

kašmírovými závěsy na oknech a brokátovými povlaky na otomanu a jeho polštářích - je příliš

pěkný, neţ aby ho zakrývaly různé tretky. Na stěnách je několik dobrých olejů z výstavy v

Grosvenor Gallery před třiceti léty ( z její jonesovské, nikoliv whistlerovské partie ) . Jediná

krajina je ze štětce Cecila Lawsona, rubensovské velikosti. Je tu rovněţ portrét paní

Higginsové, zamlada, kdy ještě vzdorovala módě; je oblečena v jednom z těch krásných

rossettiovských kostýmů, které, zkarikovány nechápavými lidmi, vedly v sedmdesátých letech

k absurditám populárního estétství.

V rohu úhlopříčně proti dveřím sedí u elegantního jednoduchého psacího stolku s tlačítkem

zvonku na dosah ruky paní Higginsová, nyní šedesátnice, která se uţ dávno vzdala námahy

oblékat se proti módě. Mezi ní a oknem nejbliţším její straně je dále v hloubi pokoje

chippendaleská ţidle. Na druhé straně pokoje, spíše vpředu, je alţbětinské křeslo, hrubě

řezané ve slohu Iniga Jonese. Na téţe straně klavír s dekorativním korpusem. V rohu mezi

krbem a okny je divan s polštáři potištěnými morrisovským kašmírem.

Je mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední.

Dveře se prudce rozlétnou, a vstoupí Higgins s kloboukem na hlavě.

PANÍ HIGGINSOVÁ ( polekána ) : Henry! ( Hubuje ho ) Co tu dneska děláš! Mám přijímací

den. Přece jsi slíbil, ţe nepřijdeš. ( Kdyţ se shýbne, aby ji políbil, vezme mu klobouk s hlavy a

podá mu ho )

HIGGINS : Ále! ( Odhodí klobouk na stůl )

PANÍ HIGGINSOVÁ : Seber se a jdi domů.

HIGGINS ( ji líbá ) : Já vím, mami. Jdu sem schválně.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Ale to nesmíš. Váţně, Henry. Uráţíš moje známé. Jak tě poznají,

přestanou ke mně chodit.

HIGGINS : To jsou řeči! Já vím, ţe mi společenská konverzace nesedí, ale lidem je to fuk. (

Posadí se na pohovku )

PANÍ HIGGINSOVÁ : Myslíš? Kdyby společenská konverzace! Ale co tvoje nespolečenská

konverzace? Váţně, Henry, tady zůstat nemůţeš.

HIGGINS : Musím. Mám pro tebe práci. Fonetickou.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Marná snaha, Henry. Lituji, ale já tvoje vokály nedokáţu zvládnout, a i

kdyţ od tebe ráda dostávám lístky psané tvým patentním těsnopisem, vţdycky si musím

přečíst překlad do normálního jazyka, který mi tak pozorně přikládáš.

HIGGINS : Tohle není fonetická práce.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Říkal jsi, ţe je.

HIGGINS : Ale ty ji dělat nebudeš. Sebral jsem jedno děvče.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Má to znamenat, ţe nějaké děvče sebralo tebe?

HIGGINS : Dovol? Nemám na mysli erotický vztah.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Škoda!

HIGGINS : Proč?

PANÍ HIGGINSOVÁ : Kdyţ ty se nikdy nezamiluješ do ţeny pod pětačtyřicet. Kdypak si

všimneš, ţe se na světě najdou také dost pěkná děvčata?

HIGGINS : Prosím tě, nemůţu utrácet čas s mladýma holkama. Ţena, kterou bych dokázal

milovat, by se musela co nejvíc podobat tobě. Mladé holky se mi nikdy líbit nebudou. Zvyk je

ţelezná košile. ( Náhle vstane, prochází se po pokoji a chrastí drobnými a klíči v kapse u

kalhot ) A pak, jsou to kačeny.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Víš, co bys udělal, kdybys mě skutečně měl rád, Henry?

HIGGINS : Co prosím tě? Oţenil se, viď?

PANÍ HIGGINSOVÁ : Ne. Přestal by ses tu promenovat a vytáhl bys ruce z kapes.

( Higgins s gestem zoufalce poslechne a opět se posadí )

Tak se to patří. A teď mi povídej o té dívce.

HIGGINS : Přijde tě navštívit.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Já jsem ji pozvala?

HIGGINS : Ty ne, já ji pozval. Od tebe bych to nemohl ţádat.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Prosím tě! Proč?

HIGGINS : Víš, to je tak. Ona je docela obyčejná květinářka. Sebral jsem ji na ulici.

PANÍ HIGGINSOVÁ : A pozval ji na můj přijímací den!

HIGGINS ( vstane a jde se k ní lísat ) : Jen se neboj. Naučil jsem ji slušně mluvit, a co se týká

chování, dostala přesné pokyny. Má se drţet dvou témat: počasí a zdravotního stavu - To

máme dnes hezky a Jak se vám vede, chápeš - a nepouštět se do všeobecných úvah. To je bez

rizika.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Bez rizika! Mluvit o zdravotním stavu! O našem vnitřku. A snad dokonce

o našem zevnějšku! Taková lehkomyslnost, Henry!

HIGGINS ( netrpělivě ) : O něčem snad mluvit musí. ( Ovládne se a opět usedne ) Však ona to

zvládne, jen se neplaš. Pickering v tom lítá se mnou. Já se vsadil, ţe z ní za půl roku udělám

vévodkyni. Začal jsem na ní dělat, je to pár měsíců, a jí to jde, jako kdyţ hrom bije. Výhru

mám v kapse. To děvče má ohromný sluch, a učení jí šlo líp neţ mým ţákům z měšťanských

rodin, protoţe ona se musela učit zcela neznámý jazyk. Mluví anglicky skorem jako ty

francouzsky.

PANÍ HIGGINSOVÁ : To je rozhodně uspokojivé.

HIGGINS : Je, a není.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Jak to myslíš?

HIGGINS : To máš tak, výslovnost jsem s ní nadřel, ale člověk musí vzít v úvahu, nejenom jak

to děvče vyslovuje, ale taky co vyslovuje, a tady --

( Přeruší je komorná, která ohlašuje hosty )

KOMORNÁ : Paní Eynsford-Hillová s dcerou. ( Vzdálí se )

HIGGINS : Kristepane! ( Vstane, popadne ze stolu klobouk a zamíří ke dveřím, ale neţ k nim

dojde, uţ ho jeho matka představuje. Paní a slečna Eynsford-Hillovy jsou matka a dcera,

které hledaly úkryt před deštěm v Covent Garden. Matka má dobré chování, mírné

vystupování a je úzkostlivě snaţivá: důsledek stísněných poměrů. Dcera si osvojila nezávazné

vystupování člověka, který je v kaţdé společnosti jako doma: bravura lesklé bídy )

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ : Dobrý den, paní Higginsová! ( Podají si ruce )

SLEČNA EYNSFORD-HILLOVÁ : Brýden. ( Podá jí ruku )

PANÍ HIGGINSOVÁ ( představuje ) : Můj syn Henry.

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ : Váš slavný syn! Tolik jsem touţila se s vámi seznámit, pane

profesore.

HIGGINS ( zabručí, aniţ se pokusí vyjít jí vstříc ) : Těší mě. ( Couvá ke klavíru, a překotně se

ukloní )

SLEČNA EYNSFORD-HILLOVÁ ( jde k němu s důvěrnou familiárností ) : Jak se pořád máte?

HIGGINS ( na ni civí ) : Vy jste mi nějak povědomá. Nemám páru, odkud, ale váš hlas znám. (

Otráven! ) To je fuk. Víte co, sedněte si.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Bohuţel musím říci, ţe můj slavný syn se neumí chovat. Doufám, ţe vám

to nevadí.

SLEČNA EYNSFORD-HILLOVÁ ( bujaře ) : Mně ne! ( Posadí se do alţbětinského křesla )

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ ( trochu zmatená ) : Ani v nejmenším. ( Posadí se na otoman mezi

svou dceru a paní Higginsovou, která si obrátila ţidli od psacího stolu )

HIGGINS : Snad jsem nebyl hrubý? Nerad. ( Jde k prostřednímu oknu a pozoruje jím, zády ke

společnosti, řeku a květiny v Battersea Park, na protějším břehu, jako by to byla ledová

pustina )

( Vrátí se komorná a uvádí Pickeringa )

KOMORNÁ : Plukovník Pickering. ( Vzdálí se )

PICKERING : Dobrý den, paní Higginsová.

PANÍ HIGGINSOVÁ : To je od vás hezké, ţe jste přišel. Znáte se s paní Eynsford-Hillovou - se

slečnou Eynsford-Hillovou?

( Výměna poklon. Plukovník si přisune chippendaleskou ţidli trochu dopředu mezi paní

Hillovou a paní Higginsovou a usedne )

PICKERING : Řekl vám Henry, proč jsme tady?

HIGGINS ( přes rameno ) : Přerušily nás, ksakru!

PANÍ HIGGINSOVÁ : Ale Henry! Uţ je toho dost!

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ ( se nadzvedne ) : Nepřekáţíme?

PANÍ HIGGINSOVÁ ( vstane a opět ji usadí ) : Ne, ne. Přišly jste zvlášť vhod; chtěli bychom

vám představit jednu naši známou.

HIGGINS ( se obrátí, pookřeje ) : To je fakt! Potřebujem pár lidí. Jestli jste to vy nebo někdo

jiný, to uţ je fuk.

( Vrátí se komorná; uvádí Freddyho )

KOMORNÁ : Pan Eynsford-Hill.

HIGGINS ( takřka nahlas, uţ je to k nevydrţení ) : Pro Kristovy rány! Další exemplář!

FREDDY ( si podává ruce s paní Higginsovou ) : 'kulíbám.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Mám radost, ţe jste přišel. ( Představuje ) Plukovník Pickering.

FREDDY ( klaní se ) : 'brydén.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Tuším, ţe se neznáte s mým synem - profesor Higgins.

FREDDY ( jde k Higginsovi ): 'brydén.

HIGGINS ( si ho prohlíţí asi jako kapsáře ) : Vás uţ jsem někde viděl, na to vemu jed. Kde

asi?

FREDDY : To snad bude omyl.

HIGGINS : To máte jedno. Sedněte si. ( Stiskne Freddymu ruku, téměř ho srazí na otoman,

tváří k oknům, pak otoman obejde na druhou stranu )

HIGGINS : No, to jsme se tu pěkně sešli! ( Posadí se na otoman vedle paní Eynsford-Hillové )

A o čem teď ksakru budeme mluvit, neţ přijde Líza?

PANÍ HIGGINSOVÁ : Henry, na večírcích Královské akademie jsi jistě duší společnosti, ale při

méně závaţné příleţitosti jsi prostě nemoţný.

HIGGINS : Váţně? Promiň. ( Najednou se rozzáří ) Asi budeš mít pravdu. ( Hlučně ) Chacha!

SLEČNA EYNSFORD-HILLOVÁ ( která shledává Higginse zcela přijatelným z hlediska moţného

sňatku ) Máte moje sympatie. Já například konverzovat neumím. Kdyby lidi byli upřímní a

říkali, co si doopravdy myslí!

HIGGINS ( se opět zachmuří ) : Proboha, jen to ne.

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ ( rozvíjí myšlenku své dcery ) : Ale proč?

HIGGINS : Ono stačí, co si myslí, ţe by si měli myslet, uţ to je hrůza; ale kdyby říkali, co si

myslí doopravdy, byla by to úplná katastrofa. Předpokládáte, ţe by bylo příjemné, kdybych já

teď vyrukoval s tím, co si doopravdy myslím?

SLEČNA EYNSFORD-HILLOVÁ ( vesele ) : Je to tak strašně cynické?

HIGGINS : Cynické? Co vás nemá! Sprosté by to bylo.

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ ( váţně ) : Ale pane Higginsi, vy to tak jistě nemyslíte.

HIGGINS : Víte, všichni jsme víceméně barbaři. Prý jsme civilizovaní a kulturní lidi - známe

prý poezii a filozofii a umění a vědu a tak dále, ale kdo z nás aspoň ví, co ta slova znamenají?

( Slečně Hillové ) Co vy víte o poezii? ( Paní Hillové ) Co vy víte o vědě? ( Ukazuje na

Freddyho ) Co ten ví o umění a o vědě nebo vůbec o něčem? Co si prokristapána myslíte, ţe

já vím o filozofii?

PANÍ HIGGINSOVÁ ( varovně ) : Nebo o slušném chování, Henry?

KOMORNÁ ( otvírá dveře ) : Slečna Doolittlová. ( Vzdálí se )

HIGGINS ( kvapně vstane a běţí ke své matce ) : To je ona, mami. ( Stojí na špičkách a dává

přes hlavu své matky Líze znamení, která z dam je hostitelka )

( Líza, která je skvěle oblečena, vzbudí dojem tak nevšední krásy, ţe při jejím příchodu všichni

zcela rozechvěni vstanou. Vedena Higginsovými signály, přejde s vybranou grácií k paní

Higginsové )

LÍZA : ( hovoří s pedanticky správnou výslovností a velmi krásným tónem hlasu ) : Ruku

líbám, paní Higginsová. ( Maličko se nadechla v pauze mezi "rukulíbám" a protáhne délky,

ale zvládla to znamenitě ) Pan Higgins mi řekl, ţe vás mohu navštívit.

PANÍ HIGGINSOVÁ ( srdečně ) : Jistě, jsem velmi ráda, ţe vás vidím.

PICKERING : Dobrý den, slečno Doolittlová.

LÍZA ( mu podá ruku ) : Vy zde, plukovníku?

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ : My jsme se uţ museli někde vidět, slečno Doolittlová. Vaše oči

jsou mi povědomé.

LÍZA : Těší mě. ( Posadí se graciézně na otoman, na místo, které právě uvolnil Higgins )

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ ( představuje ) : Moje dcera Klára.

LÍZA : Těší mě.

KLÁRA ( vyhrkne ) : Těší mě. ( Posadí se na otoman vedle Lízy a můţe na ní oči nechat )

FREDDY ( přejde na jejich stranu otomanu ) : Určitě jsem měl to potěšení.

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ ( představuje ) : Můj syn Freddy.

LÍZA : Těší mě.

( Freddy se uklání a jako ve snách usedne do alţbětinského křesla )

HIGGINS ( náhle ) : Hrom do toho! Uţ mi to došlo! ( Ostatní na něj zírají ) Covent Garden! (

Ţalostně ) Zatracená práce!

PANÍ HIGGINSOVÁ : Henry, prosím tě!

( Higgins se chystá sednout na okraj stolu )

Nesedej mi na psací stůl, ještě ho rozbiješ.

HIGGINS ( mrzutě ) : Promiň.

( Jde k divanu, cestou klopýtne o krbovou mříţku a náčiní, vyprostí se s polohlasnými

kletbami, a dovrší svou cestu zkázy tím, ţe sebou praští na divan, který se pod ním div

nerozpadne. Paní Higginsová se na něj podívá, ale ovládne se a neřekne ani slovo. -

Následuje dlouhá, trapná pauza )

PANÍ HIGGINSOVÁ ( konečně konverzačním tónem ) : Co říkáte, bude pršet?

LÍZA : Nevýrazná brázda niţšího tlaku vzduchu na západě britských ostrovů se zvolna

posunuje směrem k východu. Neočekáváme ţádné výraznější změny.

FREDDY : Hehe! To je psina!

LÍZA : Co je na tom k smíchu, mladíku? O co, ţe jsem to řekla správně?

FREDDY : Já prasknu!

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ : Jen aby se neochladilo. Všude řádí chřipka. U nás v rodině si ji

kaţdé jaro všichni svorně proděláme.

LÍZA ( temně ) : Moje teta zemřela na chřipku; prý.

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ ( na výraz sympatií ) : Ts, ts!

LÍZA ( týmţ tragickým tónem ) : Ale já jsem přesvědčená, ţe tu starou ţenskou sejmuli.

PANÍ HIGGINSOVÁ ( zmatena ) : Sejmuli?

LÍZA : No to vám búúúh řekl! Proč by právě ona umírala na chřipku? Kdyţ se před rokem

vylízala ze záškrtu. Na vlastní oči jsem ji viděla. Pěkně z něho zmodrala, to vám řeknu.

Všichni si mysleli, ţe je po ní, ale táta jí ládoval do krku rum, aţ se vzpamatovala takovým

fofrem, ţe překousla lţičku.

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ ( zděšena ) : Boţe můj!

LÍZA ( vrší obvinění ) : Co by taková udělaná ţenská potřebovala umírat na chřipku? Kam se

poděl její nový slamák, který jsem měla podědit? Někdo ho seknul, a kdo ho seknul, ten ji

také sejmul, to vám říkám já.

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ Co to znamená, někdo ji sejmul?

HIGGINS ( si pospíší ) : Ale to je nový konverzační výraz. Někoho sejmout znamená zabít.

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ ( Líze, zděšena ) : Snad si nemyslíte, ţe někdo vaši paní tetu zabil!

LÍZA : Aby ne! Ti její spolubydlící by ji bývali zabili pro jehlici, natoţ pro celý klobouk.

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ Ale váš pan otec jí rozhodně neměl takhle lít do krku alkohol.

Mohla z toho mít smrt.

LÍZA : Teta? Ta byla rumem odkojená. A pak, můj otec se v tom nejlépe vyznal, kdyţ si ho

tolik naládoval do vlastního krku.

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ : Chcete říci, ţe pil?

LÍZA : Pil? To mě podrţte! Chlastal!

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ : Ale to muselo být pro vás hrozné!

LÍZA : Naopak. Co já vím, nikdy mu to nebylo na škodu. A pak, on nebyl ţádný notorák. (

Vesele ) On měl, jak se říká, čas od času tyto kvartály. A vţdycky s ním šlo lépe vyjít, kdyţ

měl nabráno. Kdyţ byl bez práce, dala mu máma čtyři pence a řekla mu, ať jde a nevrací se

zpět, dokud se nezhuláká do nálady. Takových ţenských je, co si musí muţe nacamrat, aby s

ním vůbec vyšly. ( Nyní zcela uvolněna ) To máte totiţ tak. Jestli má chlap kouska svědomí,

vţdycky ho rafne, kdyţ je střízlivej, a to je pak celej nesvůj. Kapka šňáby ho vykurýruje, a je

mu hej.

( Freddymu, který se svíjí potlačovaným smíchem )

Hele, čemu se to křeníte?

FREDDY : Nové společenské konverzací. Vy ji šíleně válíte.

LÍZA : Co je na tom k smíchu, kdyţ mi to jde? ( Higginsovi ) Řekla jsem snad něco, co jsem

neměla?

PANÍ HIGGINSOVÁ ( se do toho vloţí ) : Ale kdeţ, slečno Doolittlová.

LÍZA : To mi spadl kámen ze srdce. ( Útočně ) Vţdycky říkám, ţe -

HIGGINS ( vstane a podívá se na hodinky ) : Ehm!

LÍZA ( se na něj ohlédne, zaregistruje pokyn a vstane ) : Budu muset jít.

( Všichni vstanou. Freddy jde ke dveřím )

Bylo mi potěšením. Na shledanou.

( Podá si ruce s paní Higginsovou )

PANÍ HIGGINSOVÁ : Na shledanou.

LÍZA : Na shledanou, pane plukovníku.

PICKERING : Na shledanou, slečno Doolittlová. ( Podají si ruce )

LÍZA ( pokyne ostatním ) : Na shledanou.

FREDDY ( jí otvírá dveře ) : Nepůjdete pěšky přes park, slečno Doolittlová? Jestliţe ano -

LÍZA : ( s perfektně elegantní dikcí ) : Pěšky? Doprčic, nikoliv. ( Rozruch ) Já si beru taxíka. (

Odejde )

( Pickering zalapá po dechu a sedne si. Freddy odejde na balkón, aby Lízu ještě jednou

zachytil pohledem )

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ ( se vzpamatovává z otřesu ) : Tedy já si na ty nové způsoby nikdy

nezvyknu.

KLÁRA ( se vrhne nespokojeně do alţbětinského křesla ) : Náhodou na nich nic špatného není,

mami, ale vůbec nic. Lidi si ještě pomyslí, ţe nikam nechodíme a s nikým se nestýkáme, kdyţ

budeš tak staromódní.

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ : Jsem jistě velmi staromódní, Kláro, ale doufám jenom, ţe

tamtoho výrazu nezačneš pouţívat. Zvykla jsem si, ţe mluvíš o muţích jako o chlapech, ţe

všecko je pro tebe volovina a blbost, i kdyţ mi to připadá hrozné a pro dámu nevhodné. Ale

ten poslední výraz je opravdu přespříliš. Co myslíte, pane plukovníku?

PICKERING : Mě se na to neptejte. Strávil jsem několik let v Indii a zatím se tu společenské

mravy tak změnily, ţe kolikrát nevím, jestli sedím ve slušné společnosti nebo v námořnické

kantýně.

KLÁRA : Všecko je zvyk. Na tom není ani nic dobrého, ani nic špatného. Nikdo tím prostě nic

nemyslí. A má to takový šmrnc; věci, které samy nejsou zvlášť vtipné, se tak elegantně

prodají! Mně se ten nový konverzační styl zdá rozkošný a naprosto nezávadný.

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ ( vstane ) : Po tomhle nám snad uţ nezbývá neţ odejít. ( Pickering

a Higgins vstanou )

KLÁRA ( vstává ) : To je fakt, máme před sebou ještě tři návštěvy. Na shledanou, paní

Higginsová. Na shledanou, pane plukovníku. Na shledanou, pane profesore.

HIGGINS ( se spiklenecky k ní připojí a doprovází ji ke dveřím ) : Na shledanou. Nezapomeňte

ten nový styl na dalších třech návštěvách vyzkoušet. Jen ţádnou trému. Zmáčkněte to

jaksepatří.

KLÁRA ( rozzářend ) : Zkusím to. Na shledanou. Ať jdou se svou viktoriánskou morálkou do

háje!

HIGGINS ( ji navádí ) : Ať jdou někam!

KLÁRA : Ať jdou doprčic!

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ ( křečovitě ) : Kláro!

KLÁRA : Hehe! ( Vyjde celá rozzářená, s přesvědčením, ţe je na výši doby, a jak sestupuje po

schodech dolů, je slyšet její zvonivý smích )

FREDDY ( se obrací k nebesům ) : To mě teda - ( Vzdá to a jde k paní Higginsové ) 'shledanou.

PANÍ HIGGINSOVÁ ( mu podává ruku ) : Na shledanou. Chtěl byste se ještě někdy vidět se

slečnou Doolittlovou?

FREDDY ( dychtivě ) : To bych teda chtěl, děsně rád.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Víte přece, kdy přijímám.

FREDDY : Vím. Jste hrozně hodná. 'shledanou. ( Odejde )

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ : Na shledanou, pane Higginsi.

HIGGINS : Na shledanou. Na shledanou.

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ ( Pickeringovi ) : Kdepak, já to slovo nikdy nedokáţu vyslovit.

PICKERING : To nic. Víte, není to nezbytné. Docela dobře se bez něho obejdete.

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ : Víte, ona Klára na mne tak zahlíţí, kdyţ zrovna nepáchnu

nejnovější hantýrkou. Na shledanou.

PICKERING : Na shledanou. ( Stisknou si ruce )

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ ( Paní Higginsové ) : Musíte Kláru omluvit. ( Pickering, který z

jejího sníţeného hlasu vyrozuměl, ţe to nebude určeno pro jeho uši, se diskrétně připojí k

Higginsovi u okna )

Jsme takoví nuzáci. A ona přijde tak zřídka do společnosti, chudinka malá! Tak neví, co by.

( Paní Higginsová si všimne, ţe její oči vlhnou, vezme ji soucitně za ruku a jde s ní ke dveřím )

Ale chlapec je milý. Co říkáte?

PANÍ HIGGINSOVÁ : Opravdu milý. U mne má vţdycky otevřené dveře.

PANÍ EYNSFORD-HILLOVÁ : Děkuji vám, drahá paní Higginsová. Na shledanou. ( Odejde )

HIGGINS ( dychtivě ) : Tak co? Je Líza zralá do společnosti?

( Popadne ji a odtáhne k otomanu, kde paní Higginsová usedne místo Lízy, Higgins po její

levici. Pickering se vrátí na svou ţidli po její pravici )

PANÍ HIGGINSOVÁ : Chlapče hloupá, samozřejmě ţe ne. Je to mistrovský výtvor tvého umění

a řemesla její švadleny, ale jestli tě jenom napadlo, ţe se v kaţdé větě neprozradí, musíš být

do ní zblázněný.

PICKERING : Ale dá se s ní něco udělat, co myslíte? Totiţ - aby se z jejího projevu odstranil

ten sangvinický prvek.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Pokud ji má v rukou Henry, nedá se dělat vůbec nic.

HIGGINS ( dotčeně ) : Chceš snad říct, ţe moje výrazy jsou nevhodné?

PANÍ HIGGINSOVÁ : Ale ne, miláčku: jsou docela vhodné - řekněme pro převozníka, ale pro ni

by se na koktejlu asi nehodily.

HIGGINS ( hluboce raněn ) : To uţ tedy -

PICKERING ( ho přeruší ) : Higginsi, trochu sebekritiky. Takové výrazy, jako pouţíváte vy,

jsem naposledy slyšel před dvaceti lety v Hyde Parku na defilírce od dobrovolníků.

HIGGINS ( mrzutě ) : Kdyţ myslíte. Jako páter vţdycky nemluvím, to je fakt.

PANÍ HIGGINSOVÁ ( uklidní Henryho pohlazením ) : Pane plukovníku, mohl byste mě

informovat, jak to vlastně v Henryho domácnosti chodí?

PICKERING ( radostně, jako by tento dotaz převedl hovor na jiné pole ) : Víte, já jsem se k

Henrymu nastěhoval. Pracujeme spolu na mých indických jazycích, a tak nám připadalo

pohodlnější -

PANÍ HIGGINSOVÁ : Jistě. To všecko vím: to je výborné řešení. Ale kde bydlí to děvče?

HIGGINS: S námi, samozřejmě. Kde by měla bydlet?

PANÍ HIGGINSOVÁ : Ale jako co? Je snad sluţebná? A kdyţ není, co je vlastně?

PICKERING ( zvolna ) : Tuším, kam míříte, paní Higginsová.

HIGGINS : Ale já jsem z toho jelen! Dělám na holce denně, uţ kolik měsíců, abych ji vytáh na

dnešní úroveň. A pak, je uţitečná. Ví, kde co mám, pamatuje si, kdy mám jaké jednání, a tak.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Jak s ní vychází tvoje hospodyně?

HIGGINS : Myslíš paní Pearceovou? Prosím tě, ta je ráda,ţe jí ubylo tolik práce. Neţ přišla

Líza, všecko mi musela hledat a připomínat, co jsem si sjednal, ona. Jenomţe Líza jí nasadila

brouka do hlavy. Pořád mele: "Vy snad nemyslíte, pane Higginsi," viďte, Picku?

PICKERING : Ano, to je její oblíbená fráze. "Vy snad nemyslíte, pane plukovníku." Tím kaţdý

rozhovor o Líze končí.

HIGGINS : Jako bych na to děvče a na ty její pitomé vokály a konsonanty nemyslel v jednom

kuse. Jsem celý utahaný, jak na ni myslím, jak pozoruju její rty a zuby a jazyk - o duši, která

je z toho ze všeho největší zmatkář, ani nemluvím.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Vy jste zkrátka takové dvě hodné dětičky a hezky si hrajete s ţivou

panenkou.

HIGGINS : My si tak hrajeme! Jen si nemysli, mami: To je největší fuška, jakou jsem si v

ţivotě uvázal na krk. Ale nemáš ponětí jak je to děsně zajímavé; vzít člověka a předělat ho na

úplně jinou lidskou bytost tím, ţe mu vytvoříš novou řeč. Zarovnáváš nejhlubší propast, která

dělí jednu vrstvu od druhé, a jednu duši od druhé.

PICKERING ( si přitáhne ţidli k paní Higginsové a dychtivě se k ní naklání ) : Ano, je to

neobyčejně zajímavé. Bereme Lízu váţně, paní Higginsová, to vás ujišťuji. Kaţdý týden -

téměř kaţdý den - se něco změní. ( Ještě blíţe ) Zaznamenáváme kaţdé stadium - máme

desítky gramofonových desek a fotografií -

HIGGINS ( útočí na její druhé ucho ) : To bych prosil: do ţádného experimentu jsem se tak

nezaţral. Doslova vyplňuje náš ţivot, viďte, Picku?

PICKERING : Mluvíme jenom o Líze.

HIGGINS : Lízu učíme.

PICKERING : Lízu strojíme.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Prosím?

HIGGINS : Vynalézáme nové Lízy.

PICKERING ( mluví oba současně ) : Ujišťuji vás, drahá paní Higginsová, ţe to děvče je -

HIGGINS : Rozumíš, ona má úţasně citlivý sluch -

PICKERING : hotový génius. Ona třeba překrásně hraje na klavír.

HIGGINS : jako papoušek. Zkoušel jsem na ní kaţdý myslitelný -

PICKERING : Vodili jsme ji na koncerty i do kabaretu -

HIGGINS : zvuk, který lidská bytost umí vydávat -

PICKERING : a jí je to jedno; zahraje všecko -

HIGGINS : evropské jazyky, africké jazyky, skřeky -

PICKERING : co slyší, z hlavy, hned jak přijde domů, ať -

HIGGINS : hotentotů, mně trvalo léta, neţ jsem je zvládl, a -

PICKERING : je to Beethoven nebo Lehár -

HIGGINS : ona je pochytí na to tata, jako by -

PICKERING : ačkoli ještě před půl rokem klavír ani neviděla.

HIGGINS : u toho byla odmalička.

PANÍ HIGGINSOVÁ ( si zacpe uši, kdyţ teď uţ překřikují jeden druhého, a oba tropí

nesnesitelný rámus ) : Dost! ( Oba přestanou )

PICKERING : Prosím za odpuštění. ( Omluvně odtáhne svou ţidli )

HIGGINS : Promiň. Ale kdyţ se Pickering rozeřve, nikdo se nedostane ke slovu.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Ticho, Henry. Pane plukovníku, vy si neuvědomujete, ţe kdyţ Líza přišla

do Wimpole Street, přišlo ještě něco s ní?

PICKERING : Její otec. Ale toho se Henry brzy zbavil.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Škoda ţe nepřišla její matka. Ale právě proto přišlo něco jiného.

PICKERING : Ale co?

PANÍ HIGGINSOVÁ ( bezděky se tím zařazuje do jisté doby ) : Problém.

PICKERING : Ach tak. Problém, jak z ní udělat dámu.

HIGGINS : Ten problém vyřeším. Polovinu uţ mám za sebou.

PANÍ HIGGINSOVA : Ne, vy dva nekonečně tupí muţští: problém, co s ní pak.

HIGGINS : Já v tom ţádný problém nevidím. Můţe jít po svém, a vyuţít všech výhod, které

jsem jí poskytl.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Jaképak má ta chudák holka výhody! Ţe se chová a vystupuje jako dáma,

která si na ţivobytí vydělávat nesmí, a přitom nemá příjem jako dáma. Taks to myslel?

PICKERING ( shovívavě, trochu znuděn ) : Ale to se srovná. paní Higginsová. ( Chystá se k

odchodu )

HIGGINS ( rovněţ vstává ) : Najdem jí nějaké lehčí zaměstnání.

PICKERING : Děvče je celé šťastné. Nedělejte si s ní starosti. Na shledanou. ( Stiskne jí ruku,

jako by chlácholil vystrašené dítě, a rozejde se ke dveřím )

HIGGINS : Teď uţ je stejně na starosti pozdě. Na shledanou, mami. ( Políbí jí a jde za

Pickeringem )

PICKERING ( se obrátí k ní s poslední útěchou ) : Moţností je spousta. Uděláme, co se patří.

Na shledanou.

HIGGINS ( Pickeringovi, jak spolu odcházejí ) : Víte co? Vezmeme ji na shakespearovskou

výstavu.

PICKERING : Výborně. Uţ se těším na její komentáře.

HIGGINS : Aţ přijdeme domů, zahraje nám kaţdého, s kým se potkala.

PICKERING : Prima.

( Je slyšet, jak se smějí, kdyţ scházejí po schodech dolů ) .

PANÍ HIGGINSOVÁ ( prudce a nervózně vstane a vrátí se pracovat ke svému stolku. Smete si

před sebou neuspořádané papíry, vytáhne z přihrádky jeden list a rezolutně se snaţí psát.Při

třetí řádce se vzdá, odhodí pero, sevře vztekle desku stolu a vykřine ) : Ach, ti muţi!!!

Je jasné, ţe Líza by ještě jako vévodkyně neobstála a Higgins ţe by svou sázku nevyhrál. Ale

šest měsíců ještě neuplynulo, a Líza udělala dojem princezny přesně včas. Abyste měli

představu, jak to dokázala, představte si letní večer a jedno londýnské vyslanectví. Nad

vchodem do haly je plátěný kryt a napříč chodníku je poloţen koberec, poněvadţ právě se

pořádá velká recepce. Shromáţděný hlouček sleduje, jak přijíţdějí hosté. Předjede rolls-royce.

Vystoupí Pickering ve fraku, s medailemi a řády, a pomáhá ven Líze ve večerní toaletě s

krátkou pláštěnkou, s diamanty, vějířem, květinami a veškerou výbavou. Po nich vystoupí

Higgins. Vůz odjede, a společnost vyjde po schodech do domu; dveře se před nimi otvírají.

Uvnitř se octnou v rozlehlé hale, ze které vede nahoru velkolepé schodiště. Nalevo odkládají

pánové své klobouky a převlečníky.

Napravo jsou dveře, které vedou do dámské šatny. Tam odcházejí dámy zahalené a vycházejí

nádherné. Pickering šeptá Líze a ukazuje jí k dámské toaletě. Líza tam zajde. Higgins a

Pickering si odloţí svrchníky a od šatnáře si vezmou lístky.

Jeden z hostů, který je podobně zaneprázdněn, stojí k nám zády. Vezme si lístek od šatny,

otočí se, a my vidíme impozantního, neuvěřitelně zarostlého mladého muţe. Jeho obrovitý

knír se vlévá do bujných vousů a chomáče vlasů mu spadají do čela. Jinak je velmi elegantní.

Na prsou má několik bezvýznamných řádů. Zřejmě je to cizinec, hádali bychom na bradatého

maďarského pandura, ale vzdor svému divokému kníru je milý, přátelský a hovorný.

Kdyţ pozná Higginse, rozpřáhne doširoka náruč a nadšeně k němu přistoupí.

VOUSÁČ : Maestro, maestro! ( Obejme Higginse a políbí ho na obě tváře ) Pamatujete mě?

HIGGINS : Nepamatuju. Co vy jste zač?

VOUSÁČ : Já jsem váš ţák, váš první ţák, váš nejlepší a největší ţák! Já jsem malý Nepomuk,

to zázračné dítě. Proslavil jsem vaše jméno po celé Evropě. Vy mě učil fonetiku. Na mě přece

nemůţete zapomenout.

HIGGINS : Proč se neholíte?

NEPOMUK : Nemám váš impozantní zjev, vaši bradu, vaše čelo. Nikdo mě nevšimne, kdyţ se

holím. Teď jsem slavný: říkají mi Zarostlý Dick.

HIGGINS : A co děláte tady, mezi tou snobárnou?

NEPOMUK : Já jsem tlumočník. Já mluvím dvaatřicet jazyků. Beze mě se ţádná mezinárodní

společnost neobejde. Vy jste velký expert na ţargóny: jak člověk otevře pusu, poznáte, ze

které části Londýna pochází. Já to dělám v evropském měřítku. ( Po schodech seběhne dolů

lokaj a přistoupí k Nepomukovi )

LOKAJ : Nahoře je po vás sháňka. Její Excelence se nemůţe domluvit s tím Řekem.

NEPOMUK : Ano, jistě, hned. ( Lokaj odejde a ztratí se v davu. Nepomuk k Higginsovi ) Tep

řecký diplomat dělá, ţe nemluví ani nerozumí anglicky. Mne nenapálí. Je to syn hodináře z

Clerkenwellu. Mluví anglicky tak příšerně, ţe se neopováţí ani ţblebtnout, aby neprozradil

svůj původ. Pomáhám mu to zatloukat, ale musí klopit. Všichni musejí klopit. Chacha! (

Spěchá nahoru )

PICKERING : Váţně je ten chlap odborník? Co kdyţ Lízu prokoukne a bude ji vydírat?

HIGGINS : Uvidíme. Kdyţ ji prokoukne, prohrál jsem sázku. ( Líza vyjde z šatny a připojí se k

nim )

PICKERING : Tak, a jdem na to, Lízo. Jste připravená?

LÍZA : Máte trému, pane plukovníku?

PICKERING : Děsnou. Přesně tak mi bylo před mou první bitvou. Kdyţ má člověk něco zaţít

poprvé, vţdycky má strach.

LÍZA : Já to nedělám poprvé, pane plukovníku. Já to zaţila uţ padesátkrát - stokrát - ve svém

chlívku v Andělském dvoře. Ve snu. Teď se mi to zase zdá. Prosím vás, ať mě profesor

Higgins neprobudí. Nebo všecko zapomenu a budu mluvit jako v Drury Lane.

PICKERING : Ani muk, Higginsi! ( Líze ) Můţem?

LÍZA : Můţem.

PICKERING : Jde se. ( Jdou nahoru po schodech, Higgins jako poslední. Pickering pošeptá

lokajovi na prvním odpočivadle )

LOKAJ NA PRVNÍM ODPOČIVADLE : Slečna Doolittlová, plukovník Pickering, profesor

Higgins.

LOKAJ NA DRUHÉM ODPOČIVADLE : Slečna Doolittlová, plukovník Pickering, profesor

Higgins. ( Nahoře přijímá hosty vyslanec se svou ţenou, s Nepomukem u jejího lokte )

HOSTITELKA ( stiskne Líze ruku ) : Těší mě.

HOSTITEL ( totéţ ) : Těší mě. Brývečer, plukovníku.

LÍZA ( s krásnou důstojností, která šokuje její hostitelku ) : Dobrý večer, Vaše Excelence. (

Pokračuje dál do salónu )

HOSTITELKA : To je ta vaše adoptivní dcera, pane plukovníku? Vzbudí tu hotové pozdviţení.

PICKERING : Díky za laskavost, ţe jste ji kvůli mně pozvala. ( Jde dál )

HOSTITELKA ( k Nepomukovi ) : Zjistěte mi o ní všecko.

NEPOMUK ( uklání se ) : Excelence - ( Vmísí se do davu )

HOSTITEL : Tezdráv, pane Higginsi. Máte tu dneska večer konkurenta. Představil se jako váš

ţák. Je k něčemu?

HIGGINS : Naučí se cizí jazyk za čtrnáct dní - zná jich uţ několik desítek. Podle toho poznáte

blázna. Jako fonetik nestojí za nic.

HOSTITELKA : 'brý večer, pane profesore.

HIGGINS : Dobrý večer. Musí to být pro vás šílená otrava. Za sebe se omlouvám. ( Jde dál ) V

přijímacím salóně a v dalších místnostech je recepce v plném proudu. Líza jimi prochází. Je

tak soustředěná na svůj úkol, ţe jde jako náměsíčná po poušti, a ne jako debutantka v

mondénním davu. Hosté umlkají, aby si ji mohli prohlédnout, obdivovat její šaty, její šperky,

i její zvláštním způsobem atraktivní osobnost. Někteří mladší si vzadu stoupají na ţidle, aby

lépe viděli.

Hostitel s hostitelkou se vzdálí od schodiště a připojují se ke svým hostům. Zamračený

Higgins, který celým tím podnikem hluboce pohrdá, přijde ke skupince, kde si právě povídají.

HOSTITELKA : Á, tady je profesor Higgins! Ten nám to řekne. Povídejte nám o té úţasné

mladé dámě, pane profesore!

HIGGINS ( skorem nabručeně ) : O jaké úţasné mladé dámě?

HOSTITELKA : Však vy dobře víte. Tady se říká, ţe takovou ţenu Londýn nezaţil od té doby,

co si lidé stoupali na ţidle, aby zahlédli paní Langtryovou.

( K hloučku se připojí Nepomuk, nabitý čerstvými zprávami ) Konečně, Nepomuku! Zjistil jste

něco o té slečně Doolittlové? .

NEPOMUK : Všecko jsem o ní zjistil. Je to podvodnice.

HOSTITELKA : Podvodnice? Ale ne!

NEPOMUK : Ale ano, ano! Já se ošidit nedám. Rozhodně se nemůţe jmenovat Doolittlová.

HIGGINS : Proč?

NEPOMUK : Protoţe to je anglické jméno. A ona není Angličanka.

HOSTITELKA : Prosím vás? Vţdyť mluví anglicky perfektně.

NEPOMUK : Příliš perfektně! Znáte nějakou Angličanku, která mluví anglicky jak se patří?

Jenom cizinci, kteří se anglicky učili, mluví dobře.

HOSTITELKA : Pravda je, ţe mě úplně vyděsila, jak řekla "Dobrý večer". Takhle mluvila jedna

moje učitelka, a já z ní měla děsný vitr. Ale co je, kdyţ není Angličanka?

NEPOMUK : Maďarka.

VŠICHNI : Maďarka!

NEPOMUK : Maďarka. Z královské krve. Sám jsem Maďar. Taky z královské krve.

HIGGINS : Vy jste na ni mluvil maďarsky?

NEPOMUK : Jistě. Reagovala velice chytře. Řekla "Prosím vás, mluvte se mnou anglicky, já

francouzsky neumím". Francouzsky! Dělala, ţe nezná rozdíl mezi maďarsky a francouzsky.

Vyloučeno: umí obojí.

HIGGINS : A co ta královská krev? Jak tu jste zjistil?

NEPOMUK : Instinkt, maestro, instinkt. Jen maďarská rasa dokáţe působit tak boţsky

vyrovnaným dojmem. Ten rezolutní pohled! Je to princezna.

HOSTITEL : Co vy na to, profesore?

HIGGINS : Já tvrdím, ţe je to obyčejná londýnská holka z ulice, kterou naučil mluvit nějaký

specíalista. Původ odhaduji na Drury Lane.

NEPOMUK : Ha, ha, ha! Maestro! maestro! Vy jste posedlý londýnskými ţargonami. Londýnské

ulice jsou celý yáš svět.

HIGGINS ( k hostitelce ) : Co soudíte vy, Excelence?

HOSTITELKA : Já samozřejmě souhlasím s Nepomukem. Je to princezna, přinejmenším.

HOSTITEL : Nemusí být ovšem legitimní. Třebaje morganatického původu. Ale to na věci nic

nemění.

HIGGINS : Trvám na svém mínění.

HOSTITELKA : Vy jste paličák! ( Hlouček se rozptýlí, Higgins zůstane sám. Pickering se k

němu připojí )

PICKERING : Kde je Líza? Musíme na ni dávat pozor. ( Přidá se k nim Líza ) .

LÍZA : Já uţ to asi nevydrţím. Lidi na mě pořád civí. Zrovna mi řekla jedna stará dáma, ţe

mluvím přesně jako královna Viktorie. Mrzí mě, jestli jsem vám prohrála sázku. Dělala jsem,

co jsem mohla, ale marná sláva: nikdy se jim nevyrovnám.

PICKERING : Nic jste mu neprohrála, děvče. Vyhrála jste mu ji desetkrát.

HIGGINS : Pojďte, vypadnem. Uţ jsem se s těma bláznama naţvanil dost.

PICKERING : Líza je unavená, a já mám hlad. Zmizíme a dáme si někde ještě něco k jídlu.

Čtvrté dějství

Laboratoř ve Wimpole Street. Půlnoc. Nikde nikdo. Hodiny na krbové římse odbíjí dvanáct.

Oheň nehoří: je letní noc. Vzápětí je na schodech slyšet Higginse a Pickeringa.

HIGGINS ( volá dolů na Pickeringa ) : Picku, prosím vás, zamkněte! Já uţ ven nepůjdu.

PICKERING : Dobře. Můţe jít paní Pearceová spát? Snad uţ nic nepotřebujem?

HIGGINS : Chraň bůh!

( Líza otevře dveře a my ji vidíme ve světle na chodbě v celé té parádě, v níţ právě vyhrála

Higginsovi sázku. Přejde ke krbu a otočí vypínačem. Je unavená: s bledostí její tváře nápadně

kontrastují tmavé oči a vlasy. Tváří se téměř tragicky. Svlékne pláštěnku, odloţí vějíř a

rukavice na klavír a posadí se, zamyšlená a ztichlá, na sedačku. Vstoupí Higgins, ve fraku a

plášti, s kloboukem na hlavě; v ruce má domácí kabátek, který si vzal dole. Sundá si klobouk a

plášť, ledabyle je odhodí na stojánek na noviny, stejně se zbaví fraku, oblékne si domácí

kabátek, a unaveně padne do křesla u krbu. Vejde podobně oblečený Pickering. Také on si

sundá klobouk a plášť, málem je odhodí na stejné místo jako Higgins, ale rozmyslí si to )

PICKERING : Higginsi, jestli ty věci necháme válet po pokoji, bude Pearceová zuřit.

HIGGINS : Ále, shoďte je přes zábradlí do haly. Ráno je tam najde a uklidí. Řekne si, ţe jsme

byli opilí.

PICKERING : To trochu jsme. Přišla nějaká pošta?

HIGGINS : Nedíval jsem se.

( Pickering sebere pláště a klobouky a odejde dolů, Higgins si začne polo zpívat polo zívat

operetní melodii. Náhle přestane a zařve )

Krucinál, kde mám bačkory?!

( Lízá se na něj zachmuřeně podívá, pak náhle vstane a odejde z pokoje. Higgins opět zívne a

pokračuje ve zpěvu. Vrátí se Pickering, v ruce obsah poštovní schránky )

PICKERING : Samé prospekty, a pro vás jedno milostné psaníčko.

( Hodí prospekty do krbu a postaví se na předloţce, zády ke krbové mříţi )

HIGGINS ( prohlíţí obálku milostného psaníčka ) : Upomínka. ( Zahodí dopis k prospektům )

( Vrátí se Líza s párem velkých sešlapaných bačkor. Poloţí je na koberec před Higginse a

opět beze slova usedne )

HIGGINS ( opět zívá ) : Ach jó! To byl večer! To byla sešlost! To byla šaškárna! ( Zvedne

nohu, aby si rozšněroval botu, a všimne si bačkor. Přestane ji rozvazovat a dívá se na ně,

Jako by se tam octly samy od sebe ) Heleme se, tady jsou!

PICKERING ( se protahuje ) : Řeknu vám, ţe mám toho dost. Táhneme to hezky dlouho:

koktejl, večeře, recepce. Všeho moc škodí. Ale vyhrál jste, Higginsi. Líza to dokázala, a s

přehledem, co?

HIGGINS ( horoucně ) : Zaplať pámbu, ţe to máme za sebou!

( Líza sebou prudce trhne, ale nikdo si jí nevšimne, takţe se stačí ovládnout a opět sedí jako

socha )

PICKERING : Neměl jste trému, na tom koktejlu? Já měl. A na Líze nebylo vůbec nic znát.

HIGGINS : Ta neví, co to jsou nervy. Já věděl, ţe to zvládne. Ale padla na mě únava z celých

těch měsíců práce. Ze začátku, kdyţ jsme dělali fonetiku, to bylo dost zajímavé, ale pak mi to

lezlo krkem. Nebýt té sázky, tak jsem celý ten krám zabalil uţ před dvěma měsíci. Byl to

hloupý nápad a děsná otrava.

PICKERING : Ale jděte. Ten koktejl byl ohromně napínavý. Měl jsem srdce aţ v krku.

HIGGINS : První tři minuty určitě. Ale jak jsem zjistil, ţe vyhrajem levou rukou, připadal jsem

si jako medvěd v kleci: jen jsem přešlapoval z nohy na nohu. A ke všemu ta večeře, sedět přes

hodinu na jednom fleku, jen se cpát a konverzovat s tou pitomou nafintěnou ţenskou! Říkám

vám, Pickeringu, nikdy více! Jiţ dosti umělých vévodkyň. Byl to hotový očistec.

PICKERING : Kdyţ vy jste nikdy pořádně nevplul do společenského ţivota. ( Přejde ke klavíru

) Já se v něm občas docela rád omočím; člověk jako by omládl. Ale v kaţdém případě to byl

velký úspěch; ohromný úspěch. Jednou nebo dvakrát jsem měl docela nahnáno, právě ţe Líza

byla tak dobrá. Víte, spousta vysoce postavených lidí to vůbec nesvede; oni si blázni myslí, ţe

člověk v jejich postavení má styl od pánaboha, a tak se vůbec neučí. Absolutní dokonalost

vţdycky zavání profesionalitou.

HIGGINS : To by mě právě čert vzal: ti pitomci neovládají ani své pitomé řemeslo. ( Vstane )

Ale co, uţ je to pryč a za námi, a já konečně můţu jít spát bez obav, co bude zítra.

( Lízina krása nabývá na vraţednosti )

PICKERING : Taky zalehnu. Ale říkejte si co chcete, byla to velká událost a váš triumf. Dobrou

noc. ( Odejde )

HIGGINS ( za ním ) : Dobrou. ( Přes rameno; u dveří ) Zhasněte, Lízo, a řekněte paní

Pearceové, ať mi ráno nevaří kávu, budu snídat čaj. ( Odejde )

( Líza vstane a jde ke krbu zhasnout: snaţí se ovládat a být lhostejná. Ve chvíli, kdy k němu

dojde, uţ div nezařve. Posadí se do Higginsova klesla a pevně sevře opěradlo. Nakonec se

vzdá a v tiché zuřivosti se vrhne na podlahu )

HIGGINS ( v zoufalém hněvu ) : Kde jsem ksakru zase nechal ty bačkory? ( Objeví se ve

dveřích )

LÍZA : ( popadne bačkory a ze všech sil mu jednu po druhé háţe na hlavu ) : Tady máte ty

svoje bačkory! A tady! Koukejte si je obout a co nejdřív se v nich přerazit!

HIGGINS ( ohromen ) : Co vás to - ? ( Jde k ní ) Coje s vámi? Vstaňte. ( Zvedne ji ) Stalo se

něco?

LÍZA : ( bez dechu ) : Vám - nic. Přece jsem vám vyhrála sázku. To vám stačí. Na mně přece

nezáleţí.

HIGGINS : Vy ţe jste mi vyhrála sázku! Vy! Brabenče jeden drzá! Já jsem ji vyhrál. Proč jste

po mně hodila bačkorama?

LÍZA : Protoţe jsem vám chtěla rozbít nos. Nejradši bych vás zabila, vy sobče jeden. Proč jste

mě nenechal na ulici, proč jste mě odtamtud tahal? Teď si říkáte zaplaťpámbu, ţe je po všem

a ţe ji tam můţu zase hodit, co? ( Křečovitě si svírá prsty )

HIGGINS ( se na ni dívá s chladným podivem ) : Holka je přeci jenom nervózní.

( Líza tlumeně vykřikne zuřivostí - instinktivně mu vletí nehty do tváře. Higgins ji chytne za

zápěstí. )

Ale copak? Schovejte drápky, kočičko. Co se to opovaţujete, vylévat si na mně svou

mizernou náladu? Sednout a ticho! ( Hrubě ji hodí na pohovku ) .

LÍZA : ( rozdrcena silou a váhou jeho osobnosti ) : Co ze mě bude? Co ze mě bude?

HIGGINS : Proboha, vím já, co z vás bude? Copak na tom záleţí?

LÍZA : Vám je to jedno. Já vím, ţe vám je to jedno. Vám by bylo fuk, i kdybych umřela. Já

jsem pro vás nula - míň neţ tydlencty bačkory.

HIGGINS ( zahřmí ) : Tyto bačkory!

LÍZA ( se holce poddává ) : Tyto bačkory. Netušila jsem, ţe na tom ještě záleţí.

( Pauza. Líza je zoufalá a zdrcená. Higgins poněkud nesvůj )

HIGGINS ( co nejvznešeněji ) : Proč ten výstup? Smím se zeptat; máte-li nějaké stíţnosti, jak

se tu s vámi zachází?

LÍZA : Ne.

HIGGINS : Choval se k vám někdo špatně? Plukovník Pickering? Paní Pearceová? Někdo ze

sluţebnictva? .

LÍZA : Ne.

HIGGINS : Nechcete doufám předstírat, ţe jsem s vámi špatně zacházel já?

LÍZA : Ne.

HIGGINS : To rád slyším. ( Zmírní svůj tón ) Jste moţná unavená. Měla jste perný den. Dáte si

sklenku šampaňského? ( Jde ke dveřím )

LÍZA : Ne. ( Upamatuje se na dobré vychování ) Děkuji.

HIGGINS ( opět v dobré náladě ) : Zřejmě se to ve vás hromadilo kolik dní. Ale ted' je po

všem.

( Laskavě jí poplácá po ramenou. Líza ucukne ) Jaképak teď starosti. .

LÍZA : Ovšem. Jaképak vy byste si dělal starosti. ( Náhle vstane, odejde od něho ke klavíru,

usedne na sedačku a skryje tvář v dlaních ) Ach boţe! Nejradši bych se neviděla.

HIGGINS ( na ni zírá upřímně překvapen ) : Proč? Proboha vás prosím, proč? ( Jde k ní,

rozumně ) Poslouchejte, Lízo. Celé to vaše rozrušení je čistě subjektivní.

LÍZA : Já vám nerozumím. jsem na to hloupá.

HIGGINS : Zjitřená představivost. Deprese, nic jiného. Nikdo vám neubliţuje. Nic se nestalo.

Hezky půjdete do postele a vyspíte se z toho. Trochu se vybrečíte, pomodlíte, a ono se vám

uleví.

LÍZA : Slyšela jsem vaši modlitbičku: "Zaplať pámbu, ţe to máme za sebou. "

HIGGINS ( netrpělivě ) : A vy snad nejste ráda ţe to máte za sebou? Teď jste volná a můţete si

dělat, co vás napadne.

LÍZA : ( v zoufalství sbírá všecky síly ) : K čemu já se hodím? Co mi teď zbývá? Kam já se

poděju? Co mám dělat? Co ze mě bude?

HIGGINS ( pochopí, ale neudělá to na něj ţádný dojem ) : To vás tedy trápí! ( Strčí si ruce do

kapes a prochází se s obvyklým chrastěním jejich obsahu, jako by se laskavě uvolil pohovořit

na triviální téma ) Na vašem místě bych to pustil z hlavy. Já bych řek, ţe nějak si zařídit

existenci nebude pro vás ţádný problém, ačkoli jsem si plně neuvědomil, ţe vlastně

odcházíte.

( Líza se na něj kvapně podívá: on na ni ne, zkoumá jenom dezertní mísu na klavíru a

rozhodne se pro jablko ) . Můţete se přece vdát. ( Ukousne si pořádný kus jablka a začne ho

hlučně chroupat ) Víte, Lízo, všichni muţi nejsou zatvrzelí staří mládenci jako já nebo pan

plukovník. Většina se jich ţení ( chudáci! ) , a vy nevypadáte zle; někdy je radost se na vás

podívat - teď ovšem ne, protoţe jste ubrečená a šeredná jako čarodějnice, ale kdyţjste ve

formě, jste, jak bych to řekl, docela přitaţlivá. To jest pro potenciální ţenáče, abyste

rozuměla. Jděte si lehnout, hezky si odpočiňte; pak vstanete, podíváte se do zrcadla a hned se

přestanete cítit mizerně.

( Líza se na něj opět podívá, nesehopna slova, a ani se nehne. Jenţe Lízin pohled se Higginse

ani nedotkne: kouše si jablko se zasněně šťastným výrazem, protoţe mu docela chutná.

Higginse konečně napadne geniální myšlenka )

Moje matka by vám nejspíš mohla sehnat nějakou slušnou partii.

LÍZA : Na rohu Tottenhamské ulice jsme byli nad něco takového povzneseni. .

HIGGINS ( se vzbudí ) : Jak to myslíte?'

LÍZA : Prodávala jsem kytky. Neprodávala jsem sebe. Vy jste ze mne udělal dámu - takţe nic

jiného prodávat nesmím. Měl jste mě nechat tam, kde jste mě našel.

HIGGINS ( mrští rezolutně ohryzek do krbu ) : Ale jděte, Lízo. Neznevaţujte lidské vztahy:

netahejte do nich kupeckou termi nologii. Kdyţ ho nebudete mít ráda, nemusíte si ho brát.

LÍZA : Co jiného mi zbývá? .

HIGGINS : Ále, moţností je! Co třeba váš starý sen o květinářství? Pickering by vám ho mohl

zařídit: peněz má jako šlupek. ( Pochechtává se ) Bude muset zatáhnout ten váš dnešní ohoz,

a to mu s půjčenými šperky, přijde málem na dvě stovky liber. Prosím vás, před půl rokem se

vám o vlastním květinářství ani nesnilo! Však ono to nějak dopadne. Musím zalézt do postele;

chce se mi šíleně spát. Mimochodem, pro něco jsem se vrátil. Ale pro co?

LÍZA : Pro bačkory. .

HIGGINS : No ovšem. Vy jste je po mně mrskla.

( Sebere je a odchází. Líza však vstane a osloví ho )

LÍZA : Neţ odejdete, pane profesore -

HIGGINS ( překvapením, ţe ho oslovila tak obřadně, upustí bačkory ) : E?

LÍZA : Patří moje šaty mně, nebo plukovníku Pickeringovi?

HIGGINS ( se vrací do pokoje s výrazem, jako by tato otázka byla uţ vrchol nerozumu ) :

Proboha, co by s nimi Pickering dělal?'

LÍZA : Mohl by je upotřebit, aţ si vyberete další pokusnou holku.

HIGGINS ( šokován a dotčen ) : Tak takový máte k nám citový vztah?

LÍZA : O citu nechci uţ nic slyšet. Jenom bych ráda věděla, jestli mi něco patří. Moje šaty jste

spálili. .

HIGGINS : Ale co na tom záleţí? To s tím musíte začínat zrovna v půl jedné v noci?

LÍZA : Chci vědět, co si mohu odnést. Nechci riskovat obvinění z krádeţe.

HIGGINS ( nyní hluboce raněn ) : Z krádeţe! To jste neměla říkat, Lízo. To svědčí o

nedostatku citu.

LÍZA : Promiňte. Jsem jenom obyčejná hloupá holka, a tak si musím dávat pozor. Mezi lidmi,

jako jsem já, a lidmi, jako jste vy, nemá ţádný cit co pohledávat. Řeknete mi laskavě, co mi

patří a co ne?

HIGGINS ( velmi ţlučovitě ) : Můţete si odnést třeba celý barák. Kromě šperků; ty jsou

půjčené. Stačí? ( Obráti se na podpatku a v krajním rozhořčení se chystá odejít )

LÍZA : ( saje jeho pocity jako nektar a dopaluje ho dál, aby dostala větší dávku ) : Okamţik,

prosím! ( Sundává si šperky ) Vzal byste si je laskavě a schoval u sebe v pokoji? Co kdyby se

mi ztratily.

HIGGINS ( zuřivě ) : Dejte je sem!

( Líza mu je dá do ruky )

Kdyby byly moje, nejradši bych je nacpal do vašeho nevděčného chřtánu. ( Ledabyle si je

strčí do kapes, takţe se bezděky ozdobí vyčuhujícími konečky řetězů )

LÍZA : {si svléká prsten ) : Tenhle prstýnek není půjčený; ten jste mi koupil v Brightonu. Uţ

ho nechci.

( Higgins vztekle hodí prsten do krbu, a obráti se k ní tak výhruţně, ţe Líza se nad klavírem

přikrčí, zakryje si tvář a vykřikne )

Nebijte mě!

HIGGINS : Já a bít vás! Ţenská bídná, jak se opovaţujete takhle mě obvinit! Vy jste mi dala

ránu! Vy jste mě ranila aţ do srdce.

LÍZA : ( s tajnou radostí ) : To jsem ráda. Aspoň jsem vám to trošku oplatila.

HIGGINS ( důstojně, svým nejlepším profesionálním stylem ) : Vaší vinou jsem ztratil rozvahu:

a to se mi sotva kdy přihodilo. Pro dnešek jsem skončil. Odcházím spát.

LÍZA : ( drze ) : Snad abyste tu nechal paní Pearceové lístek, protoţe já jí o té kávě neřeknu.

HIGGINS ( obřadně ) : Čert vem paní Pearceovou, a čert vem kávu, a čert vem vás, a ( zuřivě )

čert vem mou hloupost, ţe jsem z bůhdarma investoval své pracně získané vědomosti, jakoţ i

doklad své příchylnosti do bezcitné holky z ulice!

( Odejde s efektním dekórem, ale zkazí si ho zuřivým bouchnutím dveřmi )

( Líza si klekne na krbovou předloţku a hledá prstýnek. Kdyţ ho najde, uvaţuje chvíli, co s

ním. Nakonec ho vhodí do dezertní mísy a rozzuřená na nejvyšší míru odejde nahoru )

Nábytek v Lízině pokoji se rozmnoţil o velký šatník a luxusní toaletní stolek. Líza vstoupí a

otočí vypínačem. Jde k šatníku, otevře ho, vytáhne vycházkové šaty, klobouk a střevíce, a

všecko to naháţe na postel. Svlékne si večerní toaletu a zuje si střevíčky; pak vytáhne ze

šatníku vycpané ramínko, pečlivě na ně šaty pověsí, uloţí a prudce šatník zabouchne. Obuje si

vycházkové střevíce, oblékne si vycházkové šaty a nasadí si klobouk. Z toaletního stolku

vezme náramkové hodinky a připne si je. Navlékne si rukavice, vezme si kabelku, a neţ si ji

zavěsí na předloktí, přesvědčí se, zda je v ní peněţenka. Odchází ke dveřím. Kaţdým

pohybem dává najevo zuřivé odhodlání.

Naposledy se prohlíţí v zrcadle.

Zničehonic na sebe vyplázne jazyk a odejde z pokoje; cestou zhasne.

Zatím venku na ulici nešťastně zamilovaný Freddy Eynsford-Hill vzhlíţí do druhého patra,

kde stále ještě jedno okno svítí.

Světlo zhasne.

FREDDY : Dobrou noc, miláčku, drahoušku, lásko moje! ( Líza vyjde ven a pořádně za sebou

bouchne dveřmi )

LÍZA : Co tu vyvádíte?

FREDDY : Nic. Chodím sem skorem kaţdý večer. jedině tady jsem šťastný. Nesmějte se mi,

slečno Doolittlová!

LÍZA : Neříkejte mi slečno Doolittlová! Pro mne stačí Líza. ( Přestane se ovládat a popadne

ho za ramena ) Freddy, ţe si nemyslíte, ţe jsem bezcitná holka z ulice - viďte, ţe ne?

FREDDY : Ale drahoušku, co vás to napadá. Vy jste ta nejkrásnější, nejmilovanější -

( Neovládne se a dusí ji polibky. Líza, která ţízní po útěše, mu je vrací. Stojí tu a objímají se.

Objeví se postarší policista )

STRÁŽNÍK ( pohoršen ) : Copak! Copak!! Copak!!! ( Oba mladí lidé se pustí )

FREDDY : Promiňte, pane stráţník. My jsme se totiţ právě zasnoubili.

( Utečou ) Stráţník zavrtí hlavou, vzpomínaje svých námluv a marnosti lidských nadějí.

Pomalými profesionálními kroky zamíří opačným směrem.

Milenci se na útěku dostali na Cavendish Square. Tam se zastaví, aby zváţili, co dál.

LÍZA : ( popadá dech ) : Tebe se zrovna leknu, poldo! Ale tys mu dal!

FREDDY : Ještě si kvůli mně zajdeš. Kam jsi vlastně šla?

LÍZA : K řece.

FREDDY : Co tam?

LÍZA : Udělat do ní díru.

FREDDY ( zhrozí se ) : Lízo, miláčku! Co to povídáš? Co se stalo?

LÍZA : Nic. Ted uţ nic. Ted jsme na světě jen my dva, a nikdo jiný, vid?

FREDDY : Ani ţivá duše.

( Dopřejí si další objetí, a opět je překvapí, tentokrát však mnohem mladší stráţník. )

DRUHÝ STRÁŽNÍK : Copak je to tady? Kde si myslíte, ţe jste? Uţ ať jste pryč, a fofrem!

FREDDY : Rozkaz - fofrem!

( A opět se rozeběhnou a kdyţ se zastaví k další poradě, jsou na Hanover Square. )

FREDDY : Nikdy bych si nemyslel, ţe policie je tak děsně prudérní.

LÍZA : Mají to za úkol, zahánět holky z ulice.

FREDDY : Musíme někam jít. Nemůţeme celou noc bloumat po městě.

LÍZA : Ne? Mně by se líbilo bloumat donekonečna.

FREDDY : Miláčku!

( Opět se obejmou, nevšímajíce si taxíku, který se plazí u chodníku. Taxi zastaví )

TAXIKÁŘ : Nechcete někam se slečnou svézt, mladej pane?

( Freddy a Líza od sebe odskočí )

LÍZA : Freddy, taxík! Jako na zavolanou.

FREDDY : Jenomţe já, sakra, nemám peníze.

LÍZA : Já mám spoustu peněz. Plukovník má zásadu, ţe bez deseti liber v kapse nemá člověk

vytáhnout paty z domu. Víš co? Projezdíme celou noc, a já ráno zavolám paní Higginsové a

zeptám se jí, co mám dělat. V taxíku ti všecko povykládám. A policie tam na nás nemůţe.

FREDDY : Prima! Bašta. ( K taxikáři ) Wimbledon. ( Odjedou )

Páté dějství

Salón paní Higginsové, která sedí za svým psacím stolkem jako tenkrát. Vejde komorná.

KOMORNÁ ( ve dveřích ) : Madam, dole je pan Henry s panem plukovníkem Pickeringem.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Tak je uveďte dál.

KOMORNÁ : Kdyţ oni telefonují, madam. Tuším, ţe na policii.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Coţe?

KOMORNÁ ( jde dál a sníţí hlas ) : Pan Henry je celý bez sebe, madam. Myslela jsem, ţe vám to

radši řeknu. -

PANÍ HIGGINSOVÁ : Kdybyste mi řekla, ţe pan Henry není celý bez sebe, překvapilo by mě to

víc. Vyřiďte jim, ať přijdou, aţ domluví s policií. Asi něco ztratil.

KOMORNÁ : Ano, madam. ( Odchází )

PANÍ HIGGINSOVÁ : Zajděte nahoru a řekněte slečně Doolittlové, ţe přišel pan Henry s panem

plukovníkem, a poţádejte ji, aby nechodila dolů, dokud pro ni nepošlu.

KOMORNÁ : Ano, madam. ( Higgins vtrhne dovnitř. Je, jak se komorná vyjádřila, celý bez sebe )

HIGGINS : Mami, průšvih!

PANÍ HIGGINSOVÁ : Jistě, Henry. Dobré jitro. ( Higgins potlačí svou netrpělivost a políbí ji,

komorná odchází ) Jaký?

HIGGINS : Líza zdrhla.

PANÍ HIGGINSOVÁ ( chladnokrevně píše dál ) : Tos ji musel pěkně vystrašit. .

HIGGINS : Vystrašit! Nesmysl! Včera večer, jako obyčejně, zůstala poslední vzhůru, měla

zhasnout a tak, a místo aby si šla lehnout, převlékla se a práskla do bot. Postel zůstala

netknutá. Ráno před sedmou si přijela pro věci, ta káča Pearceová jí je dala, a mně o tom ani

necekla. Co mám dělat?

PANÍ HIGGINSOVÁ : Dělej jakoby nic, Henry. Děvče má plné právo odejít, kdy se jí zamane.

HIGGINS ( nervózně bloumá po pokoji ) : Ale já nic nemůţu najít. Nevím, na kdy mám co

smluveno. Jsem - ( Pickering vejde. Paní Higginsová odloţí pero a odvrátí se od psacího

stolu )

PICKERING ( si podá ruce s paní Higginsovou ) : Dobré jitro, paní Higginsová. Uţ vám to

Henry řekl? ( Posadí se na otoman )

HIGGINS : Co říkal, ten osel inspektorská? Nabídl jste odměnu?

PANÍ HIGGINSOVÁ ( uţasle a pohoršeně vstane ) : Snad jsi nedal Lízu hledat policií?

HIGGINS : Ovšem. Od čeho tu je? Co nám zbývalo? ( Posadí se do alţbětinského křesla )

PICKERING : Inspektor dělal jenom potíţe. Asi nás podezíral z nějakých nekalých úmyslů.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Divíte se? Kdo vám dal právo chodit s tím na policii a ohlásit ji? Je snad

zloděj nebo ztracený deštník nebo co? Co vás to napadlo! ( Opět se posadí, velmi znepokojena

)

HIGGINS : Kdyţ my ji chceme najít!

PICKERING : Přece ji nemůţem nechat odejít jen tak, paní Higginsová. Co jsme měli dělat?

PANÍ HIGGINSOVÁ : Nemáte dohromady víc rozumu neţ dvě děti. Proč - ( Příchod komorné

přeruší rozhovor )

KOMORNÁ : Pane Henry, nějaký pán chce s vámi mermomocí mluvit. Poslali ho sem z Wimpole

Street.

HIGGINS : Ale! Teď nemám na nikoho náladu. Kdo je to?

KOMORNÁ : Nějaký pan Doolittle.

PICKERING : Doolittle! Myslíte toho popeláře?

KOMORNÁ : Popeláře? Kdepak, pane Higginsi, to je nóbl pán.

HIGGINS ( vzrušeně vyskočí ) : Proboha, Pícku, to bude nějaký její příbuzný. Asi k němu

utekla. Někdo, o kom nevíme. ( Komorné ) Honem ho pošlete nahoru!

KOMORNÁ : Ano, pane Higginsi. ( Odejde )

HIGGINS ( dychtivě, jde ke své matce ) : Nóbl příbuzenstvo! Teď se něco dovíme. ( Posadí se

na chippendaleskou ţidli )

PANÍ HIGGINSOVÁ : Vy znáte někoho z její rodiny? .

PICKERING : Jenom jejího otce, jak jsme vám o něm vypravovali.

KOMORNÁ ( ohlašuje ) : Pan Doolittle. ( Vzdálí se )

( Doolittle vstoupí. Je skvěle oblečen jako na velkou svatbu vlastně by mohl být i ţenich.

Květina v klopě, lesklý hedvábný klobouk a lakýrky doplňují celkový dojem. Je příliš zaujat

záleţitostí, se kterou přichází, neţ aby si všiml paní Higginsové. Jde rovnou k Higginsovi a

adresuje mu váţnou výčitku )

DOOLITTLE ( ukazuje na sebe ) : Jen se koukněte! Vidíte? To je vaše práce.

HIGGINS : Co jsem provedl, člověče?

DOOLITTLE : Dyť vám říkám - tohle! Koukněte na to! Podívejte na ten klobouk. Podívejte na

ten ţaket.

PICKERING : To vás šatila Líza?

DOOLITTLE : Líza? To tak! Nač by mě Líza měla šatit?

PANÍ HIGGINSOVÁ : Dobré jitro, pane Doolittle. Neposadíte se u nás?

DOOLITTLE ( vyveden z konceptu, kdyţ si uvědomí, ţe zapomněl na paní domu ) : Račte

vodpustit, milospaní. ( Jde k ní a potřese nabízenou rukou ) Díky. ( Posadí se na otoman, po

Pickeringově pravici ) Jsem tak plnej toho, co se mi přihodilo, ţe nemám na nic jinýho

myšlenky.

HIGGINS : A co se vám ksakru přihodilo?

DOOLITTLE : Dyby se mi to jenom přihodilo, vzal to čert, čoveku se můţe přihodit všelicos, a

nikdo za to nemůţe, leda Prozřetelnost, jak se říká. Ale tohle jste proved vy mně; jo, vy,

Henry Higgins.

HIGGINS : Našel jste Lízu?

DOOLITTLE : Vy jste ji ztratil?

HIGGINS : Ano.

DOOLITTLE : Vy máte ale kliku! Já ji nenašel, ale po tom, co jste mi proved, najde vona mě, a

hezky zčerstva.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Co vám vlastně udělal můj syn, pane Doolittle?

DOOLITTLE : Udělal! Zruinoval mě. Zničil moje štěstí. Svázal a hodil do spárů měšťácký

morálky.

HIGGINS ( netolerantně vstane a postaví se nad Doolittla ) : Vy jste zešílel. Vy jste opilý. Vy

jste blázen. Dal jsem vám pět liber. Potom jsem se s vámi dvakrát sešel; hodina mě přišla na

půl koruny. Od té doby jsem vás neviděl.

DOOLITTLE : Já jsem vopilej, co? Já jsem blázen, co? Tak mi hezky vyklopte: psal jste, nebo

jste nepsal do Ameriky jednomu starýmu lemplovi, kerej dával pět miliónů dolarů na zaloţení

celosvětový Společnosti pro povznesení morálky, a kerej po vás chtěl, abyste mu vynaleznul

univerzální řeč?

HIGGINS : Coţe! Ezra D. Wannafeller! Ten umřel. ( Lhostejně se posadí )

DOOLITTLE : Jo: von je mrtvej, a já jsem vyřízenej. Psal jste, nebo jste nepsal v tom dopise, ţe

toho času nejoriginálnější mravokárec v Anglii je podle vašeho nejlepšího vědomí a svědomí

jistej Alfréd Doolittle, popelář?

HIGGINS : Ale ano, vzpomínám si, ţe jsem po vaší první návštěvě tak nějak nejapně

zaţertoval.

DOOLITTLE : Á! To si klidně můţete říkat vy, jenomţe mně to vaše nejapný ţertování zlomilo

vaz. Jemu se to zrovna šiklo, aby vokázal, ţe Američani nejsou jako my: ţe uznávaj a

rešpektujou hodnoty v kaţdej vrstvě, ať si je třeba nejspodnější. Tak to stojí v jeho vypečený

poslední vůli, v kerý mi, Henry Higginsi, díky vašemu nejapnýmu ţertování nechává akcie

svýho Trustu dietního sejra s výnosem tři tácy ročně - s podmínkou, ţe budu přednášet v jeho

Wannafellerový světový lize pro povznesení morálky tak často, jak mě poţádaj, nejvejš

šestkrát do roka.

HIGGINS : Ten se vytáhl! ( Náhle se rozzáří ) To je psina!

PICKERING : Máte to v suchu, Doolittle. Dvakrát vás nepoţádají.

DOOLITTLE : Copak přednášky, ty mně nevaděj. Přednášet jim budu, aţ zmodraj, ani brvou

nehnu. Ale dělat ze sebe pána, to mi nesedí. Kdo se ho prosil, aby ze mě dělal pána? Já byl

šťastnej. Já byl svobodnej. Dyţ jsem potřeboval peníze, tak jsem vo ně někoho pumpnul,

třeba jako vás, Henry Higginsi. Teďka jsem nahranej, ruce nohy svázaný, a vo peníze kaţdej

pumpuje mě. Máte to fajn, říká můj advokát. Vopravdu? já na to. Vy to máte dobrý, to snad

chcete říct, povídám mu. Dyţ jsem eště byl chudák a bral jsem si jednou advokáta, poněvadţ

mi v popelářským voze našli dětskej kočárek, tak mě z toho vysekal, a uţ koukal, aby von se

zbavil mě a já jeho. To samý s doktorama: eště se mi podlamovaly kolena, a uţ mě vyšoupli

ze špitálu, a ţádný oučty nebyly. Teďka najednou viděj, ţe jsem prolezlej nemocema a ţe

bysem zaklepal bačkorama, dyby mě dvakrát denně neprohlídli. Doma pro sebe nesmím ani

prstem hnout: dycky se najde ňákej pracant, kerej ze mě pumpuje prachy. Eště loni jsem na

tom boţím světě neměl jedinýho příbuznýho, aţ na dva tři, kerý se mi vyhejbali na sto honů.

Dneska jich mám padesát, a ţádnej si nevydělá ani na slanou vodu. Jsem nucenej ţít pro

druhý, a ne pro sebe: to je ta vaše měšťácká morálka! Vy mi vykládáte, ţe se vám ztratila

Líza. Ţádný strachy: vsadím se s váma, ţe mi teďka uţ klepe na dveře: vona, kerá se klidně

dokázala uţivit jako květinářka, pokaváď jsem nebyl společensky na výši. A vy, Henry

Higginsi, vy jste ten příští, kerej mě pumpne. Abysem se vod vás eště učil měšťáckýmu

jazyku, místo pořádný angličiny. Teďka jste na řadě vy, a já si troufnu říct - ţe proto jste to

taky spáchal.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Ale milý pane Doolittle, přeci to nemusíte trpět - pokud mluvíte váţně.

Nutí vás někdo, abyste ten odkaz přijal? Můţete ho odmítnout. Ţe je to tak, pane plukovníku?

PICKERING : Jistě.

DOOLITTLE ( z úcty k jejímu pohlaví oslabí svůj projev ) : To je právě ta tragédie, mlospaní.

Vono se řekne, vybodni se na to, ale dyţ já na to nemám nervy. A kdo z nás je má? Všici jsme

zastrašený. Zastrašený, mlospaní, tak je to. Dyţ se na to vybodnu, co jinýho mi na starý

kolena zbejvá neţ chudobinec? Uţ dneska si musím barvit vlasy, abysem nepřišel vo místo

popeláře. Jo, takhle bejt sociální případ a mít něco bokem, to bysem se na to moh vybodnout.

Ale nač bysem to dělal, dyţ takovej sociální případ se klidně můţe stát milionářem a ani mu

to nepříde. Von totiţ neví, co je to štěstí. Jenomţe mezi mou maličkostí jakoţto asociálním

ţivlem a uniformou chudinskýho chovance nestojí nic, akorát ty zadělaný tři tácy ročně, kerý

mě šoupnou do měšťácký třídy! ( Vomlouvám se za ten vejraz, mlospaní, ale bejt tak naštvaná

jako já, taky by vám uklouz. ) Dostanou vás, ať se vrtnete kam se vrtnete: máte na vybranou

mezi Škýlou chudobince a Charbidou měšťácký třídy: a na chudobinec já nervy nemám. Já

jsem zkrátka zastrašenej. Nahranej. Koupenej. Lidi šťastnější neţ já budou ke mně chodit pro

popel a pumpovat mě vo tuzéra; já budu jen bezmocně přihlíţet a uţírat se závistí. A do toho

mě dostal váš syn. ( Je přemoţen city )

PANÍ HIGGINSOVÁ : V kaţdém případě jsem ráda, pane Doolittle, ţe neprovedete ţádnou

nepředloţenost. Tím se přece řeší Lízina budoucnost. Teď ji můţete zaopatřit.

DOOLITTLE ( s melancholickou rezignací ) : Tak, tak, mlospaní; takový zavopatření vode mě

čeká kaţdej, z těch tří táců ročně.

HIGGINS ( vyskočí ) : Blbost! Zaopatřovat ji nemůţe a nebude! Líza není jeho. Já mu za ni

zaplatil pět liber. Doolittle - buďto jste čestný muţ, anebo darebák!

DOOLITTLE ( smířlivě ) : Vobojího kousek, Henry, jako kaţdej z nás - vobojího kousek.

HIGGINS : Jaképak copak, shrábl jste za ni peníze, a nemáte právo shrábnout taky ji.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Nebuď směšný, Henry. A kdyţ chceš vědět, kde je Líza, prosím: je

nahoře.

HIGGINS ( uţasne ) : Nahoře!!! To ji hezky rychle přitáhnu dolů. ( Rezolutně zamíří ke dveřím

)

PANÍ HIGGINSOVÁ ( vstane a jde za ním ) : Henry, klid. Posaď se.

HIGGINS : Já -

PANÍ HIGGINSOVÁ : Posaď se, Henry, a poslouchej.

HIGGINS : No dobře, dobře, dobře. ( Ledabyle sebou hodí na otoman tváří k oknům ) Ale snad

jsi nám to mohla říct uţ před půlhodinou.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Líza ke mně přišla dneska ráno. Řekla mi, jak surově jste s ní vy dva

zacházeli.

HIGGINS ( zase vyskočí ) : Coţe!

PICKERING ( také vstane ) : Drahá paní Higginsová, to vám tedy vyprávěla pohádky. My jsme

s ní nijak surově nezacházeli. My jsme si jí sotva všimli, a rozešli jsme se vyloţeně v

dobrém., ( Obrátí se na Higginse ) Higginsi, trápil jste ji snad, kdyţ jsem odešel spát?

HIGGINS : Právě naopak. Ona mi hodila na hlavu bačkory. Chovala se krajně nepřístojně.

Nezavdal jsem jí ten nejmenší podnět. Sotva jsem vešel do pokoje, prásk! a měl jsem bačkory

na hlavě - a to jsem ještě ani hubu neotevřel. A pouţívala naprosto neúnosných výrazů.

PICKERING ( uţasle ) : Ale proč? Co jsme jí provedli?

PANÍ HIGGINSOVÁ : Vím asi dost přesně, co jste provedli. Ta dívka je myslím dost citově

zaloţená. Ţe, pane Doolittle?

DOOLITTLE : Náramně měkkosrdcatá, mlospaní. To má po mně.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Právě. Přilnula k vám. Dřela se kvůli tobě, Henry. Ty si asi

neuvědomuješ co pro takové děvče znamená jakákoli duševní práce. A kdyţ konečně přišel

velký den zkoušky, a ona v ní kvůli tobě tak skvěle obstála, aniţ se dopustila jediné chybičky,

tak vy dva jste si tam seděli a ani jste si jí nevšimli; jen jste si vykládali, jak jste rádi, ţe to

máte za sebou, a jaká to byla otrava. A pak se divíš, ţe ti hodila na hlavu bačkory! Já bych na

jejím místě po tobě hodila pohrabáčem.

HIGGINS : Neříkali jsme nic, jen ţe jsme unavení a ţe se nám chce spát. Viďte, Picku?

PICKERING ( krčí rameny ) : To bylo všecko.

PANÍ HIGGINSOVÁ ( ironicky ) : Víte to určitě?

PICKERING : Bezpečně. Opravdu to bylo vše.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Nepoděkovali jste jí, ani jste ji nepohladili, ani jste jí neřekli, ţe byla

báječná.

HIGGINS ( netrpělivě ) : Ale to věděla beztak. Proslovy jsme k ní ovšem nedrţeli, pokud máš

na mysli tohle.

PICKERING ( hne se v něm svědomí ) : Třeba jsme byli trochu nešetrní. Zlobí se moc?

PANÍ HIGGINSOVÁ ( vrací se na své místo k psacímu stolku ) : Do Wimpole Street se uţ asi

nevrátí. Zvláště teď, kdyţ jí pan Doolittle můţe zaručit ten standard, který jste jí vnutili. Ale

tvrdí, ţe je ochotná se s vámi přátelsky sejít a zapomenout, co se stalo.

HIGGINS ( zuří ) : Proboha, váţně? No ne!

PANÍ HIGGINSOVÁ : Kdyţ slíbíš, ţe se budeš chovat slušně, Henry, poţádám ji, aby přišla

dolů. V opačném případě se seber a jdi domů. Beztak jsi mě uţ dost zdrţel.

HIGGINS : Prosím. Výborně. Picku, koukejte se chovat slušně. Musíme se předvést v

nejlepším světle - kvůli tomu tvorovi, kterého jsme vytáhli z bláta! Mrzutě se vrhne do

alţbětinského křesla )

DOOLITTLE ( protestuje ) : Pomalu, Henry Higginsi! Mějte vohledy na moje měšťanský city.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Pamatuj, co jsi slíbil, Henry. ( Stiskne tlačítko zvonku na stole ) Pane

Doolittle, byl byste tak laskav a odešel chvíli na balkón? Nerada bych, abyste Lízu rozčílil

svými novinkami, dokud se nedomluví tady s pány. Nemáte nic proti tomu?

DOOLITTLE : Jak si přejete, madam. Všecko, jen dyţ to Henrymu pomůţe, aby mi nepadla do

spárů. ( Zmizí na balkón ) ( Komorná přijde na zvonění. Pickering se posadí na místo, kde

seděl Doolittle )

PANÍ HIGGINSOVÁ : Poţádejte prosím slečnu Doolitlovou, ať přijde dolů.

KOMORNÁ : Ano, milostpaní. ( Odejde )

PANÍ HIGGINSOVÁ :. Buď hodný, Henry.

HIGGINS : Já se chovám vzorně.

PICKERING : On se snaţí, paní Higginsová.

( Pauza. Higgins zvrátí hlavu dozadu, natáhne nohy a začne si pískat )

PANÍ HIGGINSOVÁ : Henry, miláčku, takhle ti to vůbec nesluší.

HIGGINS ( se narovná ) : O to mi ani nešlo, mami.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Nevadí. Jen jsem chtěla, abys něco řekl.

HIGGINS : Proč?

PANÍ HIGGINSOVÁ : Protoţe nemůţeš mluvit a pískat zároveň.

( Higgins zasténá. Další trapná pauza )

HIGGINS ( vyskočí, dojde mu trpělivost ) : Krucifix, kde ta holka je? To tu budem čekat

věčnost? ( Vstoupí Líza. Je rozjasněná, dokonale se ovádá a dává najevo naprostou

uvolněnost v jednání. V ruce má košíček se šitím a chová se jako doma. Pickering je tak

vyveden z konceptu, ţe ani nevstane )

LÍZA : Jak se daří, pane profesore? Není vám něco?

HIGGINS ( přiškrceně ) : Jestli mi - ( Nemůţe dál )

LÍZA : Ale co by vám bylo: vy přece nikdy nestonáte. To jsem ráda, ţe vás vidím, pane

plukovníku.

( Pickering honem vstane, stisknou si ruce )

Dneska bylo uţ po ránu dost chladno, ţe?

( Posadí se po jeho levici, Pickering vedle ní )

HIGGINS : Nehrajte to na mě. To je moje škola, tudíţ vám na to neletím. Seberte se a pojďte

domů; nebuďte blázen. ( Líza si z košíčku vytáhne šití a začne si stehovat, aniţ v nejmenším

reaguje na jeho výbuch )

PANÍ HIGGINSOVÁ : Tos řekl moc hezky, Henry, všechna čest. Takovému pozvání ţádná ţena

neodolá.

HIGGINS : Ty ji nech, mami. Ať mluví za sebe. Aspoň uvidíš, jestli má nějakou myšlenku,

kterou bych jí já nestrčil do hlavy, nebo výraz, který bych jí já nestrčil do pusy. Tohle jsem

stvořil já z kedlubnového chrástu, pohozeného na zelinářském trhu. A ono si to teď bude

přede mnou hrát na dámu !

PANÍ HIGGINSOVÁ ( klidně ) : Jistě, Henry, ale co kdyby ses posadil?

LÍZA ( Pickeringovi, Higginse si vůbec nevšímá a pilně pracuje dál ) : Jestlipak vy mě pustíte

k vodě, pane plukovníku, kdyţ je po pokusu?

PICKERING : Ale prosím vás! Nemluvte o tom jako o pokusu. Mne to jaksi šokuje.

LÍZA : Jsem sice jenom kedlubnový chrást -

PICKERING ( impulsívně ) : Ne!

LÍZA . ( klidně pokračuje ) : - ale jsem vám tolik zavázána, ţe by mě hrozně mrzelo, kdybyste

na mne zapomněl.

PICKERING : To je od vás velmi laskavé, slečno Doolittlová.

LÍZA : Ne snad proto, ţe jste mi kupoval šaty. Vím, ţe peněz vám není líto pro nikoho. Ale vy

jste mě naučil slušnému chování, a podle něho se teprve pozná dáma, ţe? Víte, bylo to pro

mne tak těţké, kdyţ jsem pořád měla na očích příklad pana profesora. Ze mne vyrostl přesně

takový člověk, jako je on: také jsem se neuměla ovládat a při sebemenším rozčilení jsem

mluvila hrubě. Nebýt vás, nikdy bych neveděla, ţe slušní lidé se tak nechovají.

HIGGINS : Tedy!!!

PICKERING : Víte, to uţ je jeho způsob projevu. Ale on to tak nemyslí.

LÍZA : Ani já to tak nemyslela, kdyţ jsem prodávala kytky. Byl to taky jen můj způsob

projevu. Ale dělala jsem to, rozumíte, a to nakonec rozhoduje.

PICKERING : Jistě. Ale on vás naučil mluvit, a víte přece, ţe to já bych nedokázal.

LÍZA ( utrousí ) : Ovšem, tím on se ţiví.

HIGGINS : Krucifix!

LÍZA ( pokračuje ) : Jako bych se učila tančit, nic jiného na tom nebylo. Ale víte, kdy začala

moje pravá výchova?

PICKERING : Kdy?

LÍZA ( na okamţik přestane pracovat ) : Kdyţ jste mi hned první den, jak jsem přišla do

Wimpole Street, řekl "slečno Doolittlová." Tehdy jsem si začala sama sebe váţit. ( Pokračuje

ve stehování ) A takových maličkostí, které vám ani nepřišly, byla spousta. Jako ţe vstanete a

smeknete a otevřete dveře -

PICKERING : Ale to nestojí za řeč.

LÍZA : Ano, maličkosti, které nasvědčovaly, ţe jsem pro vás něco víc neţ holka od škopku. I

kdyţ ovšem vím, ţe byste se stejně choval k holce od škopku, kdyby uţ ji pustili do pokoje.

Vy jste se v jídelně za mé přítomnosti nikdy nezouval.

PICKERING : Z toho si nesmíte nic dělat. Higgins se zouvá všude.

LÍZA : Já vím. Já mu to nezazlívám. To uţ je jeho způsob projevu, ţe? Ale pro mne tolik

znamenalo, vy jste to nedělal. To máte tak: některé věci se naučí kaţdý - strojit se a mluvit a

tak dále - ale skutečný rozdíl mezi dámou a květinářkou není v tom, jak se která chová, ale jak

se k ní chovají druzí. Pro profesora Higginse květinářkou zůstanu, protoţe se ke mně jako ke

květinářce chová a bude se chovat i nadále, ale já vím, ţe pro vás mohu být dáma, protoţe jste

se ke mně choval jako k dámě, a budete se tak chovat vţdycky.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Prosím tě, neskřípej zuby, Henry.

PICKERING : To je od vás skutečně velmi hezké, slečno Doolittlová.

LÍZA : Byla bych ráda, kdybyste mi říkal Lízo.

PICKERING : Ovšem, Lízo. Děkuji vám.

LÍZA : A byla bych ráda, kdyby mi prořesor Higgins říkal slečno Doolittlová,

HIGGINS : To dřív potáhnete ke všem čertům!

PANÍ HIGGINSOVÁ : Henry, Henry!

PICKERING ( se směje ) : Proč mu to neoplatíte? Na hrubý pytel hrubá záplata. Nenechte si to

líbit. Jenom by mu to prospělo.

LÍZA : Kdyţ já nemohu. Kdysi bych to svedla, ale teď uţ ne. Říkal jste mi, pamatujete, ţe

kdyţ dítě vyrůstá v cizí zemi, pochytí její jazyk za pár týdnů a vlastní zapomene. Já jsem

takové dítě ve vaší zemi. Vlastní řeč jsem zapomněla, a mluvit umím jen po vašem. Rozešla

jsem se s nároţím Tottenhamské ulice. A odchod z Wimpole Street tomu jen nasadí korunu.

PICKERING ( značně poplašen ) : Ale vy se přece vrátíte do Wimpole Street, viďte. Přece

Higginsovi odpustíte?

HIGGINS ( vstane ) : Odpustíte? Jen aby! Pane na nebi! Ať si jde! Jen ať zkusí, jestli se bez

nás obejde. Kdyţ ji nebudu drţet za ručičku, do tří neděl sebou zase plácne do bláta.

( V prostředním francouzském okně se objeví Doolittle. S důstojnou výčitkou se dívá na

Higginse a zvolna, tiše se blíţí ke své dceři, která je k oknům otočena zády a nemá o něm

tušení )

PICKERING : On je nenapravitelný, Lízo. Viďte, ţe se to nestane?

LÍZA : Ne, teď ne. Uţ nikdy. Neučila jsem se nadarmo. Já bych uţ nedokázala skřehotat jako

dřív, ani kdybych chtěla.

( Doolittle jí poloţí ruku na levé rameno. Líza upustí šití a při pohledu na vyšňořeného otce

ztratí sebevládu )

Áááooúúú!

HIGGINS : ( triumfálně vzkřikne ) : Aha! To je ono! Áááooúúú! ÁááooúúÚ! Vítězství je naše! (

Vrhne se na divan, zaloţí ruce a arogantně se natáhne )

DOOLITTLE : Můţete jí to mít za zlý? Nekoukej tak na mě, Lízo. Já za to nemůţu. Drobet jsem

si nahrabal.

LÍZA : Tentokrát jsi musel pumpnout milionáře, tati.

DOOLITTLE : Taky ţe jo. Ale dneska jsem obzvlášť vystrojenej. Jdu na Hanoverský náměstí,

ke svatýmu Jiřímu. Tvoje nevlastní máma si mě bere za muţe.

LÍZA : ( vztekle ) : Ty se tak shodíš? Ty se oţeníš s tou sprostou ţenskou?

PICKERING ( mírně ) : On musí, Lízo. ( Doolittlovi ) Proč se vlastně rozmyslela?

DOOLITTLE ( smutné ) : Ze strachu, šéfe. Ze strachu. Měšťácká morálka si ţádá svý voběti.

Tak co, Lízo, narazíš si hučku a doprovodíš mě na poslední cestě?

LÍZA : Kdyţ pan plukovník řekne, ţe musím, tak - tak ( téméř v pláči ) - tak se tedy pokořím.

A bůhví, jestli se za svoje přemáhání ještě nebudu muset nechat uráţet.

DOOLITTLE : Ţádný strachy, Vona se teďka chudák stará ani s nikým nerafá. Společenský

postavení ji dočista zlomilo na duchu.

PICKERING ( jemně stiskne Líze loket ) : Buďte na ně hodná, Lízo. Musíte se s tím smířit.

LÍZA : ( při svém trápení ze sebe vynutí pousmání ) : Tak dobře, ale jen abych ukázala dobrou

vůli. Hned jsem zpátky. ( Odejde )

DOOLITTLE ( usedne vedle Pickeringa ) : Já jsem z toho vobřadu celej vyjevenej, pane

plukovník. Dybyste tak šel se mnou a byl mi voporou.

PICKERING : Ale člověče, přece jste to uţ zaţil. Kdyţ jste se ţenil s Lízinou matkou.

DOOLITTLE : Kdo vám to řek, pane plukovník?

PICKERING : Nikdo. Ale domyslel jsem si to - přirozeně.

DOOLITTLE : Depak, na tom není nic přirozenýho, pane plukovník, to je přirozený akorát z

hlediska měšťácký morálky. A já jsem dycky zastával ţivelnou morálku. Ale Líze nic

neříkejte. Vona nic neví, já jí to nikdá neřek. Ze šetrnosti.

PICKERING : Zcela správně. Necháme ji při tom, kdyţ dovolíte.

DOOLITTLE : A pudete se mnou do kostela, pane plukovník, a dostrkáte mě k voltáři?

PICKERING : S radostí. Pokud na to síly starého mládence stačí.

PANÍ HIGGINSOVÁ : Mohu se také zúčastnit, pane Doolittle? Nerada bych přišla o vaši svatbu.

DOOLITTLE : Taková blahovůle z vaší strany, mlospaní, by pro mě byla velká čest, a chudák

moje stará by to brala jako náramnej kompliment. Vona je z toho pomyšlení, ţe štěstí je

nenávratně v tahu, celá špatná.

PANÍ HIGGINSOVÁ ( vstává ) : Objednám kočár a půjdu se připravit.

( Páni, Higginse vyjímaje, vstanou )

Za čtvrthodinku jsem zpátky.

( Ve dveřích se setká s Lízou, která má na hlavě klobouk a zapíná si rukavice )

Pojedu do kostela vašemu otci na svatbu, Lízo. Snad abyste jela se mnou v kočáru. Plukovník

Pickering můţe jet s ţenichem.

( Paní Higginsová odejde. Líza přejde doprostřed pokoje mezi prostřední francouzské okno a

otoman a Pickering se připojí k ní )

DOOLITTLE : S ţenichem! To je slovo! Člověk si teprve uvědomí, jak na tom vlastně je. (

Sebere klobouk a rukavice a odejde ke dveřím )

PICKERING : Lízo, ještě neţ odejdu - odpusťte Higginsovi a vraťte se k nám!

LÍZA : Já myslím, ţe by mi to tatínek nedovolil. Viď, tati?

DOOLITTLE ( smutně, ale velkomyslně ) : Sehráli s tebou pěknou levárnu, Lízo, tyhle dva

sportovci. Bejt jenom jeden, mohlas ho klofnout. Ale to víš, byli dva, a jeden druhýmu, jak se

říká, kryl záda. ( Pickeringovi ) Převezli jste ji, pane plukovník, ale já vám to nemám za zlý,

sám bysem to neproved jináč. Celej můj ţivot se mnou ţenský cvičily jak chtěly, ale já vám

dvěma nezávidím, ţe jste Lízu vypekli. Já se do toho plíst nebudu. Uţ abysme šli, pane

plukovník. Servus, Henry. Na viděnou v kostele, Lízo. ( Odejde )

PICKERING ( se doprošuje ) Zůstaňte s námi, Lízo! ( Odejde za Doolittlem )

( Líza odejde na balkón, aby nezůstala sama s Higginsem. Ten vstane a připojí se tam k ní.

Líza se okamţitě vrátí do pokoje a zamíří ke dveřím, ale Higgins rychle přejde balkón a

zahradí jí zády dveře, ještě neţ k nim dorazí )

HIGGINS : Tak co, Lízo, trochu jste mi to oplatila, jak říkáte. Stačí vám to? Budete uţ

rozumná? Nebo je vám to ještě málo?

LÍZA : Vy mě chcete zpátky, jen abych vám nosila bačkory a snášela vaše rozmary a dělala

vám poskoka.

HIGGINS : Řekl jsem snad, ţe vás chci zpátky?

LÍZA : Ale? Tak o čem se to vlastně bavíme?

HIGGINS : O vás, o mně ne. Kdyţ se vrátíte, budu s vámi zacházet stejně jako dřív. Povahu si

změnit nemohu, a chování si změnit nehodlám. Nechovám se o nic hůř neţ plukovník

Pickering.

LÍZA : To není pravda. On zachází s květinářkou, jako by to byla vévodkyně.

HIGGINS : A já zacházím s vévodkyní, jako by to byla květinářka.

LÍZA : Ach tak. ( Klidně se odvrátí a posadí se na otoman, tváří k francouzskému oknu )

Neděláte ţádné rozdíly.

HIGGINS : Přesně tak.

LÍZA : Jako táta.

HIGGINS ( trochu zmlkne, zubí se ) : I kdyţ vaše přirovnání neberu, Lízo, musím říci, ţe váš

otec není snob a ţe se dokonale zabydlí v kaţdém ţivotním postavení, kam ho jeho výstřední

osud zavane. ( Váţně ) Lízo, to velké tajemství není v tom, jestli se chováte špatně nebo dobře

nebo nějakým jiným specifickým způsobem, ale jestli se chováte ke všem lidem stejně;

zkrátka tak, jako byste uţ byla v nebi, kde ţádné vagóny třetí třídy nejsou a kde jedna lidská

duše není o nic horší neţ druhá.

LÍZA : Ámen. Vy jste se měl dát na kazatele.

HIGGINS ( podráţděně ) : Nejde o to, jestli s vámi zacházím hrubě, ale jestli můţete říci, ţe

jsem s někým zacházel líp.

LÍZA ( s náhlou upřímností ) : Mně je to jedno, jak se mnou zacházíte. Mně nevadí, ţe mi

nadáváte. Mně nevadí nějaká ta modřina: nebyla by první. Ale ( vstane a postaví se proti

němu ) nenechám se od vás přejet.

HIGGINS : Tak mi uhněte z cesty, protoţe já se kvůli vám nezastavím. Mluvíte o mně jako o

autobusu.

LÍZA : Taky ţe jste takový autobus: bumbác a jede se, na nikoho se ohledy neberou. Ale já se

bez vás obejdu, jen si nemyslete.

HIGGINS : To vím. Sám jsem vás na to upozorňoval.

LÍZA ( zasaţena, odvrátí se od něho na druhou stranu otomanu, tváří ke krbu ) : Dobře si na

to pamatuju, vy surovče. Chtěl jste se mě zbavit.

HIGGINS : Lhářko!

LÍZA : Děkuji. ( Důstojně usedne )

HIGGINS : Jenţe vás zřejmě nikdy nenapadlo, jestli se já obejdu bez vás.

LÍZA ( váţně ) : Nepokoušejte se mě obalamutit. Budete se muset beze mě obejít.

HIGGINS ( pyšně ) : Já si stačím sám. Mám svou vlastní duši, svou vlastní jiskru boţského

ohně. Ale ( náhle pokorně ) bude se mi po vás stýskat, Lízo. ( Posadí se na otoman ) Pokorně

a vděčně uznávám, ţe jsem se z vašich idiotských nápadů poučil. A zvykl jsem si na váš hlas i

na vaši tvář. Docela se mi líbí.

LÍZA : Hlas máte na deskách a tvář na fotografii, tak co. Kdyţ vám bude beze mě smutno,

můţete si pustit gramofón. Ten nic necítí, aspoň mu neublíţíte.

HIGGINS : Nemohu si pustit vaši duši. Nechte mi svoje city, hlas i tvář si vezměte. To nejste

vy.

LÍZA : Vy jste ale prevít! Vy umíte chytnout holku za srdce a stisknout jí ho, aţ to bolí. Dobře

mě paní Pearceová varovala. Kolikrát od vás chtěla odejít, ale vy jste si ji vţdycky na

poslední chvíli omotal kolem prstu. A přitom vám na ní vůbec nezáleţí. Na mně vám taky

vůbec nezáleţí.

HIGGINS : Záleţí mi na ţivotě, na lidstvu, a vy jste jeho součást, která se mi připletla do cesty

a usadila se pod mou střechou. Co více si ještě můţete přát?

LÍZA : Nezáleţí mi na nikom, komu nezáleţí na mně.

HIGGINS : To jsou komerční zásady, Lízo. Jako ( s profesionální přesností napodobuje její

výslovnost z Covent Garden ) ""p'dávat fjalky", ţe?

LÍZA : To je sprosté, takhle se mi pošklebovat.

HIGGINS : Jakţiv jsem se nikomu nepoškleboval. Skleb nesluší ani lidské tváři, ani lidské

duši. Vyjadřuji pouze své spravedlivé opovrţení vůči komercialismu. Nechci a nebudu

kšeftovat s city. Jsem pro vás surovec, protoţe se vám nepovedlo získat si mě donáškou

bačkor a hledáním brejlí. Sama jste prohloupila: pohled na ţenu, která nese bačkory, mě

naplňuje odporem - nosil jsem snad já bačkory vám? Ţe jste mi je hodila na hlavu, tím jste si

u mne jenom polepšila. Nemá cenu mi otročit a pak po mně chtít, aby mi na vás záleţelo:

komu prosím vás záleţí na otrokovi? Jestli se vrátíte, vraťte se kvůli dobrému kamarádství,

protoţe nic jiného vás nečeká. Dal jsem vám tisíckrát víc neţ vy mně, a jestli se opováţíte

svým psovským aportováním bačkor kazit můj výtvor vévodkyně, zabouchnu vám dveře

rovnou před nosem.

LÍZA : Proč jste to dělal, kdyţ vám na mně nezáleţí?

HIGGINS ( srdečně ) : Protoţe se tím ţivím.

LÍZA : Nikdy vás nenapadlo, jak mi to zkomplikuje ţivot?

HIGGINS : Byl by stvořen svět, kdyby se jeho stvořitel bál komplikací? Tvořit ţivot znamená

dělat potíţe. Je jenom jeden způsob, jak se potíţím vyhnout: zabít. Všimněte si, ţe zbabělci

vţdycky prahnou po smrti lidí, kteří jim komplikují ţivot.

LÍZA : Nejsem ţádný kazatel. Takových věcí si nevšímám. Já si jenom všimla, ţe si mě

nevšímáte.

HIGGINS ( vyskočí a netolerantně se prochází po pokoji ) : Vy jste káča, Lízo. Rozprostírám

před vámi poklady svého miltonského ducha, a jako bych je vyhazoval oknem. Pochopte uţ

konečně, ţe si jdu svou cestou a za svou prací a ţe mi je fuk, co se stane s vámi nebo se mnou.

Já se nedám zastrašit jako váš otec a vaše nevlastní matka. Takţe se můţete vrátit, nebo jít k

čertu - jak račte.

LÍZA : Proč bych se měla vracet?

HIGGINS ( si skokem klekne na otoman a nakloní se k ní ) : Pro legraci. Proto jsem vás taky

sebral.

LÍZA : ( s odvrácenou tváří ) : A kdyţ se vám zítra nezavděčím, můţete mě vyhodit.

HIGGINS : A kdyţ se nezavděčím já vám, můţete odejít.

LÍZA : A ţít se svou nevlastní matkou.

HIGGINS : Nebo prodávat kytky.

LÍZA : Kdybych já se tak mohla vrátit ke svému košíku! Byla bych nezávislá na vás, na tátovi,

na celém světě! Proč jste mě připravil o mou nezávislost? Proč jsem si ji nechala vzít? Teď

jsem otrok, jenomţe pěkně oblečený.

HIGGINS : Ani v nejmenším. Budu vás adoptovat a odkáţu vám peníze, jestli chcete. Nebo

byste si radši vzala Pickeringa?

LÍZA ( zuřivě na něj pohlédne ) : Ani vás bych si nevzala, kdybyste mě chtěl; a to jste mladší

jak on!

HIGGINS ( jemně ) : Neţ on.

LÍZA ( ztratí nervy a vstane ) : Já si můţu mluvit jak chci! Uţ nejste můj učitel.

HIGGINS ( uvaţuje ) : I kdyţ pochybuji, ţe by si vás Pickering vzal. Je zatvrzelý starý

mládenec jako já.

LÍZA : Po vdavkách já netouţím, jen si nemyslete. Takových, co si mě chtěli vzít, jsem

vţdycky měla habaděj. Freddy Hill mi píše dvakrát třikrát denně, hotové romány!

HIGGINS ( nepříjemně překvapen ) : Spratek jeden drzá! ( Stáhne se a zjistí, ţe si dosedl na

paty )

LÍZA : Kdyţ se mu chce? Má na to právo, chudinka. A má mě doopravdy rád.

HIGGINS ( vstává z otomanu ) : Vy nemáte právo ho v tom podporovat.

LÍZA : Kaţdá dívka má právo na lásku.

HIGGINS : Coţe! Od takových pitomců?

LÍZA : Freddy není ţádný pitomec. A jestli je slabý a chudý a chce mě, třeba by mě zrovna

udělal šťastnější neţ někdo, kdo je lepší neţ já, ale jenom na mě pouští hrůzu a nechce mě.

HIGGINS : Dokáţe z vás něco udělat? To je otázka.

LÍZA : Co kdyţ já dokáţu něco udělat z něho? Ale co bychom mohli jeden z druhého udělat,

na to já nikdy ani nevzdychla; a vy nemyslíte na nic jiného. Já chci být svá, nic víc.

HIGGINS : Vy zkrátka chcete, abych se do vás zbláznil jako Freddy. Je to tak?

LÍZA : Není. Takové city od vás nečekám. A nedělejte si ţádné iluze, o sobě ani o mně.

Kdybych byla chtěla, mohla jsem být špatná. Nemám vaše školy, ale o jistých věcech toho

vím víc neţ vy. Holky jako já dovedou pánům zamotat hlavu náramně lehko. A hned potom

by jeden druhého nejradši zakous.

HIGGINS : Ale ovšem. Hrome, oč se to vlastně handrkujeme?

LÍZA ( velmi ztrápená ) : Já chci trošku laskavosti. Já vím, ţe jsem obyčejná, hloupá holka a

vy ţe jste inteligentní pán, ale nejsem ţádné smetí, abyste po mně šlapal. Co jsem dělala, to

nebylo kvůli parádě a taxíkům, ale protoţe nám bylo spolu dobře a mně na vás začlo ( opraví

se ) začalo záleţet. Já nechci, abyste mě miloval - já dobře vím, jaký je mezi námi rozdíl - ale

abysme - abychom - se víc spřátelili.

HIGGINS : Ale ovšem! To je přesně můj pocit. I Pickeringův. Lízo, vy jste blázen.

LÍZA : To není ţádná odpověď. ( V slzách klesne na ţidli u stolku )

HIGGINS : Dokud se nepřestanete chovat jako obyčejná káča, ţádnou lepší nedostanete. Kdyţ

z vás má být dáma, nesmíte se cítit zanedbávána, pokud muţi nad vámi půl ţivota

neprovzdychají a druhou půlku vám nedělají modřiny. Kdyţ vám můj chladný ţivotní styl

nevoní a obtěţuje vás, vraťte se do bláta. Dřete do úmoru, aţ budete víc zvíře neţ člověk, pak

se muckejte a mordujte a pijte, dokud nepadnete únavou. Takový ţivot v blátě, to je přece

nádhera! Je opravdový, je vřelý, je drsný; člověk ho pocítí, i kdyby měl hroší kůţi; můţe ho

ochutnat i očichat, a nepotřebuje k tomu ani cvičit ani pracovat. To není jako věda a literatura

a klasická hudba a filozořie a výtvarné umění. Já jsem pro vás necita a sobec, ţe? Prosím:

táhněte k lidem, kteří jsou vám po chuti. Vdejte se za nějaké to sentimentální čuně s

hromadou peněz a jedním párem pořádných pysků a jedním párem pořádných bot, aby vás

vpředu líbal a vzadu kopal. Kdyţ si nedovedete váţit toho, co máte, zvolte si to, co umíte

ocenit.

LÍZA : ( zoufale ) : Vy jste ale tyran a kruťas! Já se s vámi nedomluvím! Všecko obrátíte proti

mně, a vinna jsem vţdycky jenom já. Ale sám přitom dobře víte, ţe mi jenom schválně

naháníte hrůzu. Víte, ţe se nemohu vrátit do bláta, jak vy říkáte, a ţe nemám na světě ţádné

opravdové přátele kromě vás a pana plukovníka. Dobře víte, ţe teď uţ bych nemohla ţít s

ţádným tuctovým sprosťákem, a kdyţ děláte, jako bych mohla, jen mě uráţíte, a to je od vás

hanebné a kruté. Vy si myslíte, ţe se musím vrátit do Wimpole Street, protoţe nemám kam jít,

leda k tátovi. Ale jen si nemyslete, ţe mě máte na kolenou a ţe mě můţete ukřičet a dupat po

mně. Já si vezmu Freddyho, abyste věděl - jen co ho dokáţu uţivit.

HIGGINS ( ohromen ) : Freddyho!! Toho pošuka! Toho chudinku, který by se ani jako poslíček

neuţivil kdyby k tomu sebral kuráţ! Ţenská - vy nechápete, ţe jsem z vás udělal manţelku

pro krále?

LÍZA : Freddy mě miluje, a tím je pro mne král. Nechci, aby pracoval - nikdo ho k tomu

nevedl jako mě. Seberu se a začnu učit.

HIGGINS : Propánakrále, co vy můţete učit?

LÍZA : To co jste mě naučil vy. Fonetiku.

HIGGINS : Cha, cha, cha!

LÍZA : Nabídnu se jako asistentka tomu zarostlému Maďarovi.

HIGGINS ( zuřivě vyskočí ) : Coţe! Tomu podvodníkovi! Tomu šarlatánovi! Tomu šplhavci a

ignorantovi! Svěřit mu moje metody! Moje objevy! Opovaţte se to zkusit, a ukroutím vám

krkem! ( Chytne ji ) Slyšíte?

LÍZA : ( a zrovna mu neklade odpor ) : Zakruťte. Mně je to jedno. Já věděla, ţe mi jednou

nabijete. ( Higgins ji pustí, vzteky bez sebe, ţe se přestal ovádat, a ucouvne tak rychle, aţ se

svalí na otoman ) Aha! Teď vím, jak na vás! Ţe jsem na to já blázen nepřišla dřív! Co jste mě

naučil, to mi vzít nemůţete. Sám jste říkal, ţe mám lepší sluch neţ vy. Umím být na lidi

slušná a hodná, a to vy nesvedete. Aha! To je váš konec, Henry Higginsi, to si pište. Jen si

řečněte a pouštějte hrůzu, na tom mi teď takhle ( luskne prsty ) záleţí. Dám si do novin

inzerát, ţe vaše vévodkyně je obyčejná květinářka, u vás vyučená, a ţe teď sama udělá z

kaţdé ţenské vévodkyni taky za půl roku a za tisíc liber. Kdyţ já si vzpomenu, jak jsem se

vám plazila pod nohama a jak jste po mně šlapal a nadával mi, a zatím stačilo jenom hnout

prstem, abych se vám vyrovnala - nejradši bych si dala pár facek!

HIGGINS ( vrtí nad ní hlavou ) : Potvora jedna drzá! Ale je to lepší neţ fňukat, lepší neţ nosit

bačkory a hledat brejle, ne? ( Vstane ) Namouduši, Lízo, řekl jsem, ţe z vás udělám ţenu, a

udělal jsem. Takhle se mi líbíte.

LÍZA : To jste celý vy: teď obrátíte a namaţete mi med kolem pusy, ţe se vás nebojím a

dokáţu se bez vás obejít.

HIGGINS : Hádáte správně, truhlíku. Ještě před pěti minutami jste mi visela na krku jako

balvan. Teď jste hotová pevnostní bašta, sesterská bitevní loď. Vy, já a Pickering budeme

trojspolek starých mládenců, a to je víc neţ dva muţští a jedna hloupá holka. ( Vrátí se paní

Higginsová, oblečená na svatbu. Líza se okamţitě promění v chladnou a elegantní dámu )

PANÍ HIGGINSOVÁ : Kočár čeká, Lízo. Jste připravená?

LÍZA : Jistě. Profesor Higgins pojede s námi?

PANÍ HIGGINSOVÁ : Vyloučeno. Neumí se v kostele chovat. Neustále hlasitě komentuje

výslovnost duchovního.

LÍZA : V tom případě se uţ neuvidíme, pane profesore. Sbohem. ( Jde ke dveřím )

PANÍ HIGGINSOVÁ ( jde k Higginsovi ) : Sbohem, chlapče.

HIGGINS : Sbohem, mami. ( chystá se ji políbit, kdyţ si na něco vzpomene ) Mimochodem,

Lízo, objednejte šunku a ementál. A kupte mi sobí rukavice, číslo osm, a nezapomeňte na

kravatu k mému novému obleku. Barvu nechám na vás. ( Jeho veselý, bezstarostný, mocný

hlas svědčí o tom, ţe je nenapravitelný )

LÍZA : Osmičky by vám byly malé, jestli je chcete s vlněnou podšívkou. Tři nové kravaty jste

nechal leţet v zásuvce nočního stolku. Plukovník Pickering má radši eidam neţ ementál, a vy

si stejně nevšimnete, co jíte. Kvůli šunce jsem paní Pearceové volala dneska ráno. Nevím, co

si beze mne počnete. ( Odšustí )

PANÍ HIGGINSOVÁ : Mám dojem, ţes to děvče zkazil, Henry. Pomalu abych byla kvůli vám

dvěma nervóznÍ. Ještě ţe má tak ráda plukovníka Pickeringa.

HIGGINS : Prosím tě, Pickeringa! Ona si vezme Freddyho. Chacha! Freddyho! Freddyho!

Chachachacha!!! ( Řve smíchy, zatímco hra končí )